SPOLEČENSTVÍ. naše. Dělení MĚSÍČNÍK TŘEBÍČSKÝCH FARNOSTÍ. z obsahu

BL EŘ DE EZ NE N

2 200 00 86 M Ě S Í Č N Í K

naše

TŘEBÍČSKÝCH

FARNOSTÍ

SPOLEČENSTVÍ Ročník XIX. č. 1

13. ledna 2008

Cena 7 Kč

Dělení

Mikulášský koláč u sv. Martina

z obs obsahu ah u

Když jsem přemýšlel, co se objeví v balíčcích, které dostanou děti o svátku sv. Mikuláše, napadlo mne, že by tam mohly být lentilky. Děti je mají rády a snadno se dá o ně podělit. Lépe než o nějaké Deli. Tak jsem se na to připravil. Také Míla Šebelová se mě ptala, čím by mohla ona či další maminky pomoci. Nemuseli jsme dlouho přemýšlet a vymysleli jsme koláč. Velký koláč. Nebylo třeba, aby se upekl, ale stačilo ho „jen“ namalovat a vystřihnout. Pokud se nemýlím, tak ho „pekl“ její manžel. Nevím, co je rychlejší, zda koláč upéci v troubě, nebo ho „upéci“ pomocí pravítka, tvrdého papíru, lepidla a nůžek. Výsledek se sice nedá ochutnat chuťovými buňkami, ale jistě sklidil více obdivu, než obyčejný koláč z trouby. To by nebylo nic zvláštního, kdybych se nedozvěděl, o co se děti podělily. Jedna maminka sdělila, že její dcera si lentilky vezme do školy, aby se podělila s kamarádkami. Jiný bratr se sestrou se o své dva balíčky od Mikuláše podělili tak, že si jeden nechali společně a druhý - celý - předali, myslím, kamarádů z ulice. Jejich maminka vyprávěla o tom, jak se nečekaně podělili o čtyři bonbóny z adventního kalendáře. Kalendář byl ušitý z látky ve tvaru vánočního stromku. Každý den měl svoji kapsičku. Do ní se dají na každý den nějaké pamlsky, či něco jiného. Maminka tam vložila čtyři bonbóny, aby se děti mohly spravedlivě mezi sebou rozdělit. A co následovalo? Bratr si vzal jeden. Sestra si vzala druhý. A o dva zbývající se podělili se svými rodiči. Maminka to sice tak nemyslela, ale o to více ji to potěšilo. Věřím, že lentilky, buráky… udělaly radost i jinde, jen o tom nevím. Je třeba se tomu učit. Vždyť dar, který dám, udělá z druhého člověka více mého bratra, přítele, kamaráda. Kdo se neumí dělit, vyděluje se ze společenství druhých lidí. Vánoce, které jsme prožili, jsou také o dávání a dělení. Bůh sám se s námi podělil o lásku svého Syna Ježíše, kterého nám poslal na svět. Učme se dál dělit o to, co máme - o bonbóny i o svůj čas a své schopnosti, abychom se nevydělovali ze společenství Božích dětí. Podělil se někdo s vámi? Napište nám to do redakce Našeho společenství. Dokázali jste druhým udělat radost? Podělte se o to s námi, ať ta radost může vstoupit i do našich srdcí. Požehnání do nového roku 2008 a hodně vzájemného obdarování a sdílení vám všem přeje P. Jiří Dobeš

Za koho můžeme být považováni příběh, který napsal život

2

Mudrcové u sv. Martina k zamyšlení

3

Skautská hlídka Výprava na Yukon • Zprávy

4

Jsme mezi Vámi Již v mnoha kázáních jsem slyšel ...

5

Co se děje ve farnostech Desatero do nového roku • Ježíš se netrefil

7

Inzerce Předávání víry v rodině

8

STRANA 2

Příběhy, y, které napsal p život

Krásný dar poznání, aneb jak nám Bůh ukazuje svým slovem tu „správnou cestu“ To, o co se s Vámi chci podělit, bude pro spoustu z Vás určitě „denním chlebem“, něčím, co už dávno víte. Ale já díky tomu právě teď (někdy si říkám: bohužel až teď), žiji „na obláčku“, což je podle mne v přeneseném slova smyslu pocit štěstí, radosti. Zkrátka, jak se také jinak říká „objevuji Ameriku“. Je to dva měsíce, co jsem se vrátila ke své původní profesi zdravotní sestry a snažím se svými znalostmi a zpočátku hlavně otevřeným a laskavým srdcem pomoci lidem, které zavedl boj s nevyléčitelnou nemocí na samý konec jejich života. Některým zbývají měsíce, některým týdny, některým dny, některým hodiny…Vědí to a tuto skutečnost popírají, hněvají se, smlouvají, mají deprese, smiřují se. A nejen oni, ale i jejich nejbližší. Ti, kteří se rozhodli se o ně láskyplně a trpělivě starat, aby je na jejich poslední cestě doprovodili doma, kde je každý z nás nejraději, kde se všichni cítíme nejméně zranitelní. Věřte nebo ne, i přes tu velikou bolest, kterou kolem sebe člověk díky vědomí blížícího se konce vnímá, se v tom všem dá najít něco krásného, co může člověka obdarovat, obohatit. A tak i já mám nyní tu možnost. Vlastně dostávám téměř každý den nějaký vzácný dar. Dar poznání. Pokaždé jiný. Bohu za to díky! Před pár dny nás zavolala manželka jednoho nemocného pána. Prý pro něho už nemůže obvodní lékař nic udělat. A tak jsme přijeli, pána uložili do moderní polohovatelné postele, medikamentózně ošetřili velké bolesti a pak s paní , co vše bude potřeba zařídit, aby se o něj mohla doma starat. Zapůjčení našich zdravotních pomůcek, odchod z práce, vyřízení příspěvku na péči… Největší starost většinou dělá obava z toho, zda bude dotyčný o nemocného schopen pečovat, zda to zvládne fyzicky, ale především psychicky. Paní byla velmi rozrušená. I ona měla tyto obavy. Ale vzhledem k tomu, že před námi byli svátky a do práce se nemuselo, mluvila o tom, že to všechno nechá plynout, že se uvidí, co následující dny přinesou, že už ji život naučil žít ze dne na den. Nebo-li, že dnešní den má tolik věcí k řešení, že je zbytečné se zaobírat tím co přinese den následující. Už když jsem s ní mluvila, cítila jsem na jejím přístupu něco moudrého. To jsem však ještě netušila, že jí manžel zemře téže noci v náručí… Až druhý den, když jsem měla čas o všem přemýšlet jsem pochopila, jaký dar jsem díky velké životní zkoušce někoho jiného dostala já. A zas a znova se ptám, čím jsem si to zasloužila? Teď už vím, že až příště budu horlivě řešit něco, co tzv. není „na pořadu dne“, budu se snažit se zastavit, abych zbytečně nepřidělávala starosti sobě a hlavně druhým. Protože už vím, že některé věci se i bez našeho přičinění prostě vyřeší sami. Tedy vlastně je za nás vyřeší Bůh, jsou to jeho cesty, jeho řízení, jeho vůle. A je určitě snazší

a rozumnější se této vůli podvolit než s ní bojovat nebo se ji snažit všemožně změnit. Díky tomu, co jsem prožila se mi opět potvrdilo, jaká moudra stojí v Bibli, jak nám Bůh nenásilnou formou ukazuje tu „správnou cestu“. Jen kdybychom občas slyšeli a nebo chtěli slyšet… I před touto zkušeností jsem už několikrát od přátel slyšela, že se v Bibli praví cosi o tom, že dnešní den má dost věcí k řešení na to, abychom se zaobírali tím, co přinese den zítřejší. Ale nějak jsem to asi nechtěla slyšet. Až nyní. Musel přijít ten správný čas, ta správná zkušenost, ten krásný dar poznání. Díky, paní a pane P. Díky Bože. I. K.

Za koho můžeme být považováni? MUDr. Jaroslav Kašparů vypracoval vlastní klasifikaci, podle které je možno utřídit lid kostelní. Mírně doplněná může vypadat takto: Chodiči: Lidé, kteří chodí na mše svaté skoro pravidelně, ale zásadně nepřijímají svátosti, nikdy se aktivně neúčastní bohoslužeb a neúčastní se tvorby farního společenství. Poznají se dále podle toho, že po skončení mše svaté ihned a rázným krokem vyrazí k domovu. Bohoslužbu mají za sebou a vše ostatní je věcí faráře; nemají co řešit, maximálně si myslí své. Konzumenti: Mají mnoho společného s chodiči, avšak přijímají pravidelně svátosti a navíc se účastní skoro všech dalších programů. O všem buď nadšeně básní nebo naopak vše neustále kritizují (samozřejmě jen mezi sebou - před farářem zarytě mlčí). Samostatné iniciativy a aktivity se však od nich nedočkáte. Plniči: Lidé, kteří si jedenkrát za rok splní svoji náboženskou povinnost tím, že se vyzpovídají u řádně zřízeného kněze a přijmou svaté přijímání. Také jednou. Splnili povinnost a zase mají na rok vystaráno. Jednoročáci: To je onen, asi každému dobře známý, hlučící dav, který se shromáždí o půlnoční mši svaté mezi dveřmi kostela a vzbuzuje tím dojem, že už je plno. Hodně lidí musí zůstat před kostelem, aby po odchodu jednoročáků zjistili, že by se do kostela v pohodě vešli. Po vzoru ostatních se jednoročáci buď o náboženská gesta snaží nebo ne, podle toho, jaká je v kostele tma. Po celý rok vás budou přesvědčovat, že oni jsou věřící, protože vědí, kde je kostel a na požádání jsou ochotni vám zazpívat Narodil se Kristus Pán. Kolečkáři: Ti mají kontakt s církví jen dvakrát za život a jedenkrát po smrti. Jejich zbožnost je na kolečkách. V kočárku na křest, ve Felicii či oktávce na svatbu a v pohřebním voze ke hrobu. pokračování na straně 5

STRANA 3

K zamyšlení y Opožděné novoroční přání: ať mají tvé ruce vždycky co dělat, ať je v tvé peněžence vždycky pár mincí, ať slunce pořád svítí na tvé okno, ať po každém dešti určitě následuje duha, ať máš vždy nablízku ruku přítele, ať Bůh naplní tvé srdce radostí.

Mudrcové u sv. Martina V neděli 6.ledna navštívil průvod mudrců z Východu dopolední mši svatou v kostele sv. Martina. Bylo jich sice více než tradiční tři, ale to snad nikomu nevadilo. V obětním průvodu donesli společně k oltáři symboly zlata, myrhy a kadidla. D. Hort

(Redakce nesměle připojuje: A ať se dovedeš podělit o něco, co jsi prožil, se čtenáři Našeho společenství…)

Je to tady, milí čtenáři: Přes konec roku jsme se přehoupli do dalšího ročníku vydávání Našeho společenství. Ani se nechce věřit, že je to už ročník XIX. A je na čase poděkovat všem, kteří se svými příspěvky podílejí na tvorbě Našeho společenství. Kněží a jáhen Karel i přes svou vytíženost posílají úvodníky, s železnou pravidelností přispívá Rikitan, Kája Tomek referuje o hudebních aktivitách, většinou i Charita pošle aktuální prosbu, někdy se objeví příspěvek Katolického gymnázia, sdružení Effatha, pěkný zážitek mládeže. Vám všem, i těm, kteří se ozvali třeba jednou za rok, patří upřímné poděkování, protože jste spolutvůrci Našeho společenství. A Vám, kteří byste třeba nápad měli, ale bojíte se napsat, patří následující prosba: Nebojte se. Najděte v sobě kousek odvahy a podělte se o to, co jste zažili, na co chcete upozornit, co se Vám líbilo nebo třeba i nelíbilo. I ten Váš příspěvek je potřeba k tomu, aby byl časopis opravdu nás všech. Aby nebyl periodikem několika lidí, kteří z dlouhé chvíle chtějí vydávat nějaký svůj časopis, aby na sebe upozornili. Kdepak, takové ambice nemáme. Zase se těšíme na dobu, kdy se bude muset mezi příspěvky vybírat, co ještě dát do tohoto čísla a co nechat napříště, protože už se to za žádnou cenu nevejde. Pevně věříme, že taková doba přijde a že s pomocí Ducha svatého bude dál vycházet opravdové NAŠE SPOLEČENSTVÍ, ve kterém každý z Vás, čtenářů, najde to, co očekává. A předem za každou Vaši snahu děkujeme!

Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna… (W. Allen)

Co jsem chtěl – a co jsem dostal… Chtěl jsem sílu... a dostal jsem potíže, aby mě posílily. Chtěl jsem moudrost... a dostal jsem problémy, abych je řešil. Chtěl jsem blahobyt... a dostal jsem mozek a sílu, abych mohl pracovat. Chtěl jsem odvahu... a dostal jsem překážky, abych je překonával. Chtěl jsem lásku... a dostal jsem ztrápené lidi, abych jim pomáhal.

Redakce Chtěl jsem výhody... a dostal jsem příležitosti. Po vzoru sv. Augustina svěřme „...naší minulost BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ, současnost JEHO LÁSCE a budoucnost BOŽÍ PROZŘETELNOSTI.

Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl... ale dostal jsem všechno, co jsem potřeboval. autor neznámý

Skautská hlídka

STRANA 4

Výprava na Yukon

Konečně. Zimní celodenní výprava do údolí nedaleké řeky, která se podobá Yukonu. Všechno pokryl sníh. Sešlo se nás jen dvanáct. Ono totiž mrzne, jen to praští. Nevadí, když je nás moc, všechno živé někam zaleze. Dnes je tedy šance. Cestou se seznamujeme názorně s lidskými stopami. V čerstvém prašanu se to skvěle daří. Zima nám není, víme, že si máme vzít na sebe více vrstev oblečení a svlékáním teplotu regulovat. Přesvědčili jsme se, že když délku obuvi násobíme 6x, dostaneme tělesnou výšku nositele. Náš vůdce měl stopu 30 cm, čili měl výšku 180 cm. Pak vzal na záda nejmladšího našeho člena Drobečka a hned jsme poznali, že se krok ze 75 cm zkrátil téměř o 25 cm, stopa byla daleko hlubší a šířka kroku se rovněž zvětšila. Rosťa, který měl ploché nohy, kladl špičky hodně od sebe do stran. Při běhu jsme měli špičky silněji vtisknuté a směřovaly spíše dovnitř. Zjistili jsme i, že levák má o 2 cm delší krok levé nohy. Pak vcházíme do lesa. Majestátnost zasněženého lesa nás přemohla. Šlapeme v zástupu s uctivou bázní a hltáme tu krásu kolem nás. První v zástupu pojednou zvedne ruku. Ve stráni se něco velkého pohnulo. Asi jen 20 m od nás si v pohodě pochrochtává velký divočák, který zřejmě v zemi pod slabou vrstvou sněhu hledá něco k snědku. Ti mladší blednou, já si vyhlížím vhodný strom, ale všichni jsme ztuhli a neděláme nic. V tom jeden vtipálek do hrobového ticha udělal: „Hepčí!“ Zaznělo to jako výstřel z pušky a prase se dalo na útěk do stráně pryč od nás. Za ohybem řeky dal vůdce pokyn k utáboření. Ti mladší pod dohledem rádců dostali za úkol rozdělat oheň na sněhu, ostatní se rozběhli pro dřevo. Nováček Edáček měl dojem, že na druhém břehu je toho dřeva víc, a rozběhl se a když jsme si ho všimli, byl už uprostřed řeky. „Okamžitě se vrať!“ volá na něj Fanda. Pozdě. Led se prolomil a Edáček se octl v ledové vodě. Řeka tam byla hluboká asi metr, ale prudký proud ho okamžitě vtáhl pod led a my zoufale sledovali tmavou skvrnu pod ledem, jak ho proud unášel. Pohled nám sklouzl po proudu – támhle je mělčina, tam je řeka bez ledu. Jako šílenci jsme se rozběhli k onomu místu: „Bože, pomoz.“ Dva dospělí vlezli do proudu, Čika je naviguje, rádci drží drobotinu dál od vody. Sláva, Edáček se vynořuje z pod ledu. Čtyři ruce ho popadnou za vaťák a vlečou ho lapajícího po dechu na břeh. „Přiložte pořádně na oheň a kdo co máte dvakrát, nebo navíc, hnedka sem.“ Jak se teď hodí všechny náhradní ponožky a mikiny pečlivců. Utopenec je převlečen a hřeje se u pořádné vatry. A pije litry horkého čaje. Konečně přestává cvakat zubama. Jen jeho mokré boty a boty jeho zachránců nejsou v pořádku. „Koupáči vyrazí okamžitě, ostatní zahladí ohniště a doženeme je. Vlak jede za 40 minut,“ řekl vůdce, a dohnali jsme je. Byli už ve vytopené čekárně a u kamen si sušili boty a snažili se tvářit nenápadně. Poučovat účastníky této výpravy o tom, že se nemá lézt na tenký led, bylo úplně zbytečné. Myslím, že do smrti smrťoucí budou každou jen trochu podezřelou zamrzlou louži obcházet obloukem. A světe div se, ani žádný zápal plic se nekonal. Edáček to odnesl jen pořádnou rýmou.

Dunící Hrom

Motto: „Smějme se, budeme krásnější, zdravější a oblíbenější.“ „Hošíku, jak došlo k tvému zranění?“ – „My jsme cvičili první pomoc a já jsem spadl z nosítek...“ „Brku, já ti jsem tak rád, že nejsem Ital.“ – „Proč?“ – „Vždyť já neumím ani slovo italsky.“ „Dnes na všechno kašlu, mám chřipku.“ „Drne, já nemůžu nalézt na obloze Velký vůz!“ – „Tak ho nehledej, třeba už je v garáži.“ „Ha, zde je krev a vedle stopa psa. Některý surovec tu zamordoval psa.“ – „Dej pokoj, včera tu náš Alík zakousl myš.“ „A zde vidím stopu krávy obtíženou břemenem.“ Z křoví vyleze tlouštík s ruksakem. „Já vám dám krávu, chuligáni jedni...“ „Drobku, co je to desinfekce?“ – „To je zápach, který je horší než původní smrad.“ „Co je zkušenost?“ – „To je to, co nám zůstane, když přijdeme o všechno ostatní.“

Zprávy Světlušky měly víkendovku v klubovně, skautky v tělocvičně katol. gymnázia, vlčata celodenní výpravu, skauti si pořídili nové sedmimetrové týpko, proběhly mikulášské i vánoční besídky s nadílkami. Další větší společný podnik chystáme na 23. února 2008, kdy u příležitosti oslavy Dne sesterství bude veřejná besídka a 24. 2. skautská mše sv. v 8 hodin u sv. Martina.

Rikitan

Dej mi tolik času, aby stačil nejen pro tebe a pro mě, ale i pro druhé. Dej, ať ve všech lidech vidím nejprve to dobré. Dej mi sílu k odpouštění. A abych odplácel zlé dobrým. Dej mi humor, který rozjasňuje každý den. (Z Myšlenek a modliteb Alfonse Pereiry)

Církevní humor Modlitba: „Prosíme tě, Pane, abychom se dostali tam...tam...“ Kamarád napovídá: „Do nebe, ty vole!“ Babička se vypravovala do kostela. Bohužel, už sama. Děti o víru nestojí. Dcera však chtěla udělat matce radost a tak vybídla malého Vojtu: „Běž s babičkou do kostela.“ „A co jsem provedl?“ ptá se hoch...

Jsme mezi Vámi

STRANA 5

Již v mnoha kázáních jsem slyšel, že nás Bůh miluje, ale … V mnoha kázáních jsem slyšel, že nás Kristus miluje, a že zemřel z lásky k nám. Pro mne však bylo toto sdělení abstraktní a prázdné. Nedotklo se mě. Jedním z pokusů uvědomit si lásku Boží byla pro mne meditace o křtu Ježíšově (Lk 3,21). Ježíš sestupuje do Jordánu, otvírá se nad ním nebe a Bůh mu říká: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ Tento výrok, že jsme milovaní synové a milované dcery Boha, slýcháme dosti často. Většinou nám ale jde jedním uchem tam, druhým ven a míjí se účinkem. „TY JSI MŮJ MILOVANÝ SYN!“ - „TY JSI MÁ MILOVANÁ DCERA!“ Existenci Boží lásky jsem zakusil, když jsem jednou při meditaci vědomě nahlas vyslovil: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Tuto větu jsem vyřkl do svého strachu, do své temnoty, do svého selhání, do své průměrnosti, do své životní lži. Ježíšův křest je pro mne krásný obraz - nebe se otevřelo právě tehdy, když sestoupil do hlubin (Jordánu). Nebe se chce otevřít i nad hlubinami a propastmi mé duše. Já však musím sebrat odvahu a do těchto vnitřních propastí sestoupit, abych tam v hloubce zaslechl nový zvuk slov: „Ty jsi můj milovaný syn!“ - „Ty jsi má milovaná dcera!“

Teprve když jsem větu o milovaném synu vyslovil do svého konkrétního života, dotkla se nejintimnější hloubi mé duše a přinesla mi vnitřní mír. Všechny řeči o Boží lásce kolem nás jen kloužou, nedosahují-li do zkušeností našeho běžného života. VE VŠECH SITUACÍCH ŽIVOTA ... Výrok, že jsme synové a dcery Boží, prokáže svou proměňující moc jen tehdy, působí-li ve všech situacích našeho života, především pak v našem utrpení. Slova o Boží lásce nejsou něčím, co by nás mělo ve zbožných meditacích vzdělávat, ale chtějí proměnit náš život, otevřít nad námi nebesa právě tam, kde jsme ohroženi, zkoušeni, slabí a neschopní. (Anselm Grün)

Za koho můžeme být považováni? pokračování ze str. 2 Kůrovci a podkůrovci: Jsou to vždy ti samí lidé, kteří se každou neděli shromáždí na kůru u varhan či hodně vzadu v kostele pod kůrem. Vůbec ne za účelem zpěvu. Shora či z dálky pozorují hlavy pod nimi či před nimi sedících a pokud je kázání příliš nudné, krátí si dlouhou chvíli tím, že studují zpěvník. Z ptačí perspektivy a zadních pozic je vše jiné - zábavnější a přehlednější. A je tam větší bezpečí - co kdyby ten farář něco chtěl? Občasníci: V kostele se objeví a sami dobře nevědí, proč a za jakým účelem se tu nacházejí. Možná se do kostelní předsíně schovávají před nečekaným deštěm. Všeználci: Stále cestují po republice i zahraničí, navštěvují všechny možné i nemožné faráře a farnosti a vždy přivezou nějaké převratné doporučení, jak to dělají jinde (doplněné seznamem úkolů pro faráře). Když je kněz poprosí, aby sami něco zařídili či udělali, na nějaký čas zmizí se slovy: Víte, já toho mám moc, já musím cestovat. Neználci: Nic nevědí, nic neumějí, na nic nestačí. Alespoň to říkají. Snad, aby se po nich něco nechtělo? Poutní aktivisté: Jezdí po všech poutích v okolí i daleké cizině (nejčastěji mariánských), všude prožívají pokaždé nové obrácení a jsou ochotni k jakékoli službě či práci pro farnost. Někdy si pro všechnu horlivost nevšimnou, že se jim pomalu rozpadá jejich vlastní rodina.

Staromilci: Stále vzpomínají na staré dobré zašlé časy, kdy byl kostelíček plný a které se už nikdy nevrátí. Všechno nové v kostele buď trpělivě snášejí s frází - jo, ta dnešní doba! - na rtech, nebo se aktivně přičiňují o návrat starých časů tím, že vyhazují zlobivé děti z kostela. Blahoslavený lid věřící: Zde najdete z každé předchozí kategorie trochu. Rozdíl je v tom, že jsou tito lidé ochotni učit se od druhých, objevovat v jejich postoji něco dobrého a opouštět to, co jim brání žít ve společenství církve. Patří sem lidé, kteří nejen s církví a v církvi aktivně žijí, pomáhají ji oživovat a snaží se v ní sloužit, ale spolu s ní také trpí. Sám Teilhard de Chardin prohlásil: „Blahoslavení, kteří trpí tím, že nevidí církev tak krásnou, jak by si přáli, ale právě proto pro ni tím více žijí a pracují.“ Pár takových znám...

Kdo chce nalézt Boha tváří v tvář, ten ho nesmí hledat na obloze svých prázdných myšlenek, ale v lásce člověka k člověku. R. Roland

STRANA 6

Co se děje ve farnostech Desatero do nového roku

1. Vyvěste bílou vlajku Každý den na nás doráží spousta nepříjemných maličkostí (hluk, nejde nastartovat auto, hádka s druhým člověkem), které nemůžeme nijak ovlivnit, ale které nás postupně „vykolejují“. Když pak reagujeme křikem, pěstmi a nadávkami, vůbec nic to na věci nezmění. „Vztyčit bílou vlajku“ především znamená zažehnat onen lavinový efekt, kdy malé rupnutí nervů postupně přeroste v občanskou válku. 2. Naslouchejte Naslouchání je čarovným lékem s jistým účinkem. Stačí jen pomyslet, jak si vážíme lidí, kteří nám naslouchají, a jakou nadějí jsme přitom zaplaveni, protože se cítíme chápáni a přijímáni. Člověk, kterému nikdo nenaslouchá, se cítí umrtvený a nespokojený. Naslouchání vyžaduje hodně úcty, pokory, úsilí a trpělivosti, ale výsledky jsou zázračné: darovat někomu pocit, že mu někdo skutečně naslouchá, je úžasným prostředkem proti stresu. 3. Přijměte odlišnosti Každý řeší konflikt po svém, každý má vlastní žebříček hodnot. Přitom jsme přesvědčeni, že právě ten náš pohled je nejsprávnější. Potíž je v tom, že druzí si myslí totéž. Ale bohatství a pokrok lidské společnosti je závislý právě na odlišnostech. 4. Člověk je vždy na prvním místě Jeden otec na malé nehody (promáčknuté auto, rozbitý talíř, špatnou známku...) vždy reagoval stejně. Říkal synovi: „To nevadí. Všechno se může nahradit, ale Ty ne!“ Podobná slova dodávají neuvěřitelnou jistotu. Manžel i děti jsou rádi, když vědí, že to, co prožívají, je pro někoho mnohem cennější, než hmotné věci. Všechno, co se na první pohled zdá důležité (umývání nádobí, uklízení, vaření), je možno odložit. Odložit však nelze city vůči druhým, především dětem. Ty žijí neustále tady a teď. Vždy vzpomeňte na to, co si s sebou ponesete do nebe. 5. Čerpejte Žijeme v šíleném spěchu. Většina lidí by si přála dar být všude. Je životně důležité sundat nohu z plynu a občas se zastavit: nezapomeňte na neděli jako na den odpočinku, na radost ze společně tráveného času a na duchovní čerpání. Najděte si čas na dobrou knihu, fi lm, na hru s dětmi nebo poslouchání hudby. 6. Pečujte o své zdraví Fyzická aktivita a vše, co udržuje tělo, přispívá k udržování rodinné pohody: Lépe se spí, jsou pevnější nervy, více tolerance i více chuti do života. 7. Pečujte o svůj byt Váš byt se mění a roste s vámi: je životním prostorem vaší rodiny. Myslete na něj s hlubokou vděčností: chrání vás před zimou, horkem a cizími lidmi. Není modlou ani muzeem. Milujte jej se shovívavostí a flexibilitou: je tím nejkrásnějším místem na světě a patří vám a osobám, které milujete.

8. Vyjadřujte své city Nejčastěji bohužel vyjadřujeme city negativní. Nikdy proto nešetřete slovy „mám tě rád“. Jsou prostá, nic nestojí - a působí zázraky. Pro toho, kdo je říká, i toho, komu jsou určena, jsou skutečným balzámem. Změní člověku celý den. Jsou dokonalým darem. 9. Dávejte dobrý příklad Vaše děti nikdy nebudou dělat, co jim kážete, nýbrž co žijí a co vidí na vás. Každý den se ptejte: „Jaké poselství svým dětem předávám?“ 10. Sdílejte duchovní činnosti Málo co tak sjednotí rodinu jako společná modlitba a prožívání víry. Z jednotlivých svátků během roku učiňte skutečně radostné události plné intenzivního společenství. Společně se podílejte na nějaké farní nebo dobrovolnické aktivitě. napsal Bruno Ferrero

Zprávy ze života církve i ve vaší e-mailové schránce Tiskové středisko České biskupské konference (ČBK) informuje na svých webových stránkách www.cirkev.cz o aktuálním dění v církvi doma i ve světě. Nabízí též české překlady dokumentů papeže a Svatého stolce i oficiální dokumenty ČBK. Kromě toho upozorňuje na zajímavé akce, přednášky, pořady v médiích či knihy. Vedle českého servisu funguje i anglické zpravodajství – výběr důležitých zpráv z domova i ze světa. Svým čtenářům vycházíme vstříc a upozornění na všechny zprávy jim zasíláme do e-mailových schránek. Každý pracovní den ráno a odpoledne obdrží zájemci elektronickou poštou krátké anotace všech nových článků. Tato služba je zdarma, je možné ji kdykoliv zrušit a tiskové středisko zaručuje, že e-mailové adresy svých čtenářů nikde nezveřejní ani nepoužije k jinému účelu než k zasílání zpravodaje. A jak je možné si tuto službu objednat? Na stránkách www.cirkev.cz stačí zadat svou e-mailovou adresu do okénka „Zpravodaj“ v pravé části stránky a přihlásit se. Nebo nám prostě můžete poslat zprávu na adresu [email protected], napsat o kterou z jazykových verzí máte zájem – českou či anglickou – a my vás mezi odběratele našeho zpravodaje rádi zařadíme. Objednáním našeho zpravodajství budete mít okamžitý a bezplatný přístup ke zpravodajství o životě církve v naší zemi i v zahraničí přímo ve své e-mailové schránce a nic důležitého vám již neunikne. Těší nás váš zájem o naši práci a děkujeme i za názory a připomínky. Jen díky tomu má naše práce smysl. Jiří Gračka

Co se děje ve farnostech Ježíš se netrefil! Jednoho slunečného podzimního jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti - opravdu bych si měl dopřát čas k pořádné modlitbě, řekl jsem si. A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: „Pane Ježíši! Co tady děláš?“ Sám Pán stál v mých dveřích! Promnul jsem si oči - doopravdy je to On sám? Ano, všechno odpovídá, počínaje běloskvoucí nesešívanou suknicí až po jemně se blyštící svatozář. „To tedy ... ehm ... inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já ... já jaksi ... nejsem zvyklý setkávat se s tebou ve tvé viditelné podobě,“ koktal jsem. Tahle nečekaná návštěva mne úplně vykolejila. Bezděky jsem uvažoval, jestli jsem se nedopustil nějakého pochybení. Usmál se a oči se mu rozzářily. „Šel by ses se mnou na chvíli projít?“ zeptal se mne. „Ehm ... to tedy ... ovšem, zajisté!“ zvolal jsem stále ještě v hrozných rozpacích. A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu. Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká to neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci ... v rodině ... Stačí se zeptat! Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: „Promiň mi, Pane,“ řekl jsem, „ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti.“ Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. „Pst! Slyšíš?“ zeptal se. Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi s podzimně zbarveným listím. I povzdychl si Pán: „No řekni, není to nádhera?“ – „Ach ano ... zajisté.“ Měl jsem ale plnou hlavu docela jiných myšlenek. Chvíli jsem ještě z úcty k Němu mlčel, ale pak jsem vyhrkl: „Pane, dělá mi starosti můj duchovní život. Ve svých modlitbách cítím takovou prázdnotu. Ovšem, dočetl jsem se, že v těchto případech...“ Položil mi ruku kolem ramen. „Tiše! Slyšíš je?“ Zeptal se znovu. Na nedaleké louce si hrály a výskaly děti. A Pán se znovu pousmál. „To je krása, viď?“ zvolal nadšeně. „Jistě ... dobře, žes mě na to upozornil.“ Ale pak jsem dodal už trochu podrážděně: „Přece víš, že taky miluju děti.“ A šli jsme dál. Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Tady po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Ježíš přece zná ta nejhlubší tajemství vesmíru, lásky i smrti. Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že ... „Pane,“ odvážil jsem se, „hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou hermeneutikou a…“ Opět mě přerušil tím, že mi znovu přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se za stavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu

STRANA 7

hrál klukovský úsměv. „Vsadím se, že netrefíš vršek tamhletoho telefonního sloupu,“ vyzval mě. Byl jsem zmaten. Jakže -je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych od druhé božské osoby opravdu nečekal! No řekněte sami - kdybyste vy byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a ... Hmmm ... Ježíš se netrefil! Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. „Jsi fakt dobrej,“ povídá. Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Jednou ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka, jindy zase motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu. Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl: „Hlavně si všechno tak neber...“ Brian Cavanaugh

Poděkování Děkujeme upřímným Pán Bůh zaplať všem, kteří nám během roku přinášeli ze svých zahrádek květiny na výzdobu našeho chrámu. Také upřímně děkujeme všem, kteří nám přispívají finančními částkami, protože tím je umožněno barevné doplnění květin podle potřeby. Zároveň prosíme, zachovejte nám přízeň i nadále, Pán Bůh Vám to jistě odplatí. Helena Pacnerová

Karty už nesbíráme V kostele sv. Martina se vybíraly telefonní karty. Přišel mi dopis, se kterým všechny, kdo se do této akce zapojili, seznamuji. oJ Milý bratře, upřímně Vám děkuji za Vaši snahu sbírat tel. karty. Situace je taková, že se karty pro pomoc misiím už nesbírají. Karty od Vás mám uloženy v kabinetě a zatím nevím, co s nimi dál. Prosím Vás, další karty už neposílejte. Snad se mi podaří najít nějakou možnost, co dále s kartami. Rozhodně však ve svém čase ty karty misiím velmi pomohly. Přeji Vám stálou Boží pomoc a zdravím Vás. P.Rudolf Smahel SDB

STRANA 8 DCHB – Oblastní charita Třebíč vyhlašuje Výběrové řízení na pozici:

vedoucí(ho) Denního centra duševního zdraví Paprsek naděje Třebíč Poslání denního centra: Pomoc dospělým lidem dlouhodobě psychicky nemocným, zkvalitnění jejich života, vedení k samostatnosti a podpora integrace do života společnosti. Požadavky: vysokoškolské, popř. vyšší odborné nebo středoškolské vzdělání (nejlépe v oboru speciální pedagogika, sociální práce, sociální pedagogika, ošetřovatelství), základní orientace v oboru psychiatrie, znalost práce na PC, organizační, manažerské schopnosti, schopnost empatie, kreativity, komunikační schopnosti, morální bezúhonnost Nabízíme: dobrý pracovní kolektiv, možnost dalšího vzdělávání, zajímavá práce, odpovídající platové ohodnocení Na níže uvedenou adresu zašlete do 31.1.2008 svůj stručný životopis a motivační dopis. Kontaktní osoba: Mgr. Jarmila Bergerová, Leopolda Pokorného 15, 674 01 Třebíč, tel.: 776274311, 568408479, e-mail: [email protected] Vezmi si úsměv a daruj ho tomu, kdo se nikdy neusmíval. Vezmi si paprsek světla a pošli ho tam, kde vládne noc. Objev pramen a vykoupej v něm toho, kdo žije v bahně. Vezmi si slzu a polož ji na tvář toho, kdo nikdy neplakal. Vezmi si odvahu a vlož ji do duše toho, kdo neumí bojovat. Objev život a vyprávěj o něm tomu,l kdo ho nedokáže chápat. Vezmi si naději a žij v jejím světle. Vezmi si laskavost a daruj ji tomu, kdo ji neumí darovat. Objev lásku a dej ji poznat světu.

SEŠ, 42 let hledá zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek. tel.: 724 658 820

Aktuality Chtěli byste, aby Vaše děti věřily v Boha? Chcete, abyste se jim jako rodiče nestali překážkou? Centrum pro rodinu a sociální péči ve spolupráci s Národním centrem pro rodinu pro vás připravilo kurz na téma:

Předávání víry v rodině Na čtyřech navazujících setkáních se bude hovořit o křesťanských hodnotách ve spojení s lidskými dovednostmi a o jejich důležitosti pro předávání víry v rodině. Co vás čeká? Setkání budou probíhat ve skupince 20 účastníků. Program je založen na zážitkových technikách doplněných teorií. Témata budou zaměřena na základní křesťanské postoje, jakými jsou důvěra, úcta, autorita ... Budeme se snažit zapojit všechny stránky lidské osobnosti, prostor bude i pro relaxaci. Kde:

Centrum pro rodinu a sociální péči Josefská l, Brno 602 00, malý sál Kdy: vždy ve čtvrtek 18.30–21.30 hod. 10.1., 24.1., 7.2., 14.2. 2008 Kurzovné: 350 Kč/ osoba, 600 Kč/ manželský pár Přihlášky: Centrum pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno 602 00 Dana Chaloupková, tel. 542 21 74 64, 731 40 27 61 [email protected]

Stálý pořad bohoslužeb Jejkov PO

-

ÚT

1800

ST

00

18

SO NE

15

1800

715

1800 1800

1800

800

15

18 pro děti

1630

7

700 7 ,9

7

7 , 16 pro děti

00

30

1900 00

Bazilika

15

00

700

ČT PÁ

Svatý Martin

00

30

8 , 10 , 18

800 00

00

7 , 10 00

Díky všem, jejichž přičiněním vyšlo toto číslo. Příští NS vyjde v neděli 3. února 2008. Příspěvky zasílejte do pondělí 28. ledna 2008 na: [email protected] NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FiBox s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsíci nákladem 620 výtisků. Redakční rada: Marie Daňhelová, P. Jiří Dobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, Karel Tomek. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FIBOX s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail: [email protected].