MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE
Společenstva denních motýlů v okolí Telče Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
Mgr. Robert Vlk, Ph.D.
Petra Mácová
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
.........................................
2
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce.
3
Obsah 1
Úvod .......................................................................................................................... 5
2
Přírodní poměry oblasti ............................................................................................. 6 2.1
3
Základní údaje ................................................................................................... 6
Charakteristika řádu motýli ..................................................................................... 11 Systém ............................................................................................................. 11
3.2
Rozmnožování a vývoj.................................................................................... 14
3.3
Morfologie ...................................................................................................... 14
3.4
Obranné systémy ............................................................................................. 20
3.5
Prostředí .......................................................................................................... 24
3.6
Tažní motýli .................................................................................................... 24
3.7
Přezimování .................................................................................................... 25
3.8
Význam motýlů ............................................................................................... 25
3.9
Rozdíly mezi denními a nočními motýly ........................................................ 26
4
3.1
Metodika ................................................................................................................. 27 Charakteristika biotopů ................................................................................... 27
4.2
Pozorování, sběr a usmrcování motýlů ........................................................... 28
4.3
Preparace motýlů............................................................................................. 29
4.4
Tvorba sbírky .................................................................................................. 30
5
4.1
Výsledky ................................................................................................................. 32 5.1
Porovnání biotopů ........................................................................................... 32
6
Stručná charakteristika zjištěných čeledí a druhů ................................................... 35
7
Diskuse .................................................................................................................... 42
8
Závěr ....................................................................................................................... 44
9
Použitá literatura ..................................................................................................... 45
10
Souhrn ..................................................................................................................... 47
11
Abstract ................................................................................................................... 47
4
1 Úvod Bakalářskou práci Společenstva denních motýlů v okolí Telče jsem si vybrala na základě svého zájmu o přírodu. Motýli mě vždy fascinovali a touto cestou jsem se o nich chtěla dozvědět více. Cíle této práce jsou: 1) charakteristika přírodních poměrů oblasti, 2) charakteristika skupiny (s ohledem na naše druhy), 3) zmapování společenstev denních motýlů dané lokality. V teoretické části se zabývám popisem přírodních poměrů Velkomeziříčského bioregionu a charakteristikou řádu motýli. Metody zpracování jsou založeny na studiu literatury a jiných dostupných zdrojů. Praktická část je zaměřena na metodiku pozorování, sběru a preparaci motýlů a na porovnání dvou lučních biotopů na základě vlastního pozorování. Prvním biotopem je vlhká louka, druhým louka sušší. V diskuzi srovnávám výsledky s dřívějším mapováním.
5
2 Přírodní poměry oblasti Zpracováno podle CULEK a kol. (1996).
2.1 Základní údaje Velkomeziříčský bioregion je součástí hercynské podrovincie. Rozkládá se na severozápadě jižní Moravy, jeho jižní část zasahuje až do Rakouska. Plocha na území České republiky je 2525 km2. Do bioregionu řadíme část Českomoravské vrchoviny (moravskou stranu) a západní okraj Jevišovické pahorkatiny.
2.1.1 Horniny a reliéf Bioregion tvoří pahorkatina na zdviženém zarovnaném povrchu na rulách a syenitech. V oblasti převažují migmatické ruly až migmatity. Místy jsou zastoupeny amfibolity a vápence. Mezi velkým Meziříčím a Třebíčí je rozsáhlý masiv tvořený neutrálními syenodiority. Kromě běžných svahovin jsou v pokryvu zastoupeny sprašové hlíny, zejména na jihu území v říčních údolích, dále neogenní jíly a písky. Rozsáhlé zarovnané povrchy se zvedají ve vyšší vrchy směrem k Javořickému a Žďárskému bioregionu. Na opačné straně jsou říční údolí maximálně 70-130 m hluboká (např. údolí Moravské Dyje). Reliéf je tektonicky rozčleněn na ploché hřebeny a kotliny (např. okolí Dačic). Na území Českomoravské vrchoviny je Velkomeziříčský bioregion nejplošší. Nejzastoupenější výšková členitost reliéfu je 75-150 m, tedy členitá pahorkatina, dále členitost 40-75 m – plochá pahorkatina. V okolí údolí řek má reliéf charakter ploché vrchoviny s výškovou členitostí 150-200 m, v údolí Jihlavy a Oslavy dokonce členité vrchoviny s členitostí až 240 m. Typická výška bioregionu je 480-670 m.
2.1.2 Podnebí Klima je homogenní. Nejnižší okraje bioregionu jsou v mírně teplé klimatické oblasti MT 9, většina území leží v MT 5. Chladnější mírně teplé oblasti MT 3 jsou v nejvyšších částech (podle Quitta). Mírně suché podnebí je způsobeno srážkovým stínem Českomoravské vrchoviny. Lokální anomálie (teplotní inverze, teplé výslunné a chladné stinné svahy) se projevují v hlubších říčních údolích. 6
2.1.3 Půdy Dominantní jsou kyselé typické kambizemě, které přecházejí do dysterických kambizemí v nejvyšších polohách. Primární pseudogleje jsou hojně zastoupeny v plochých sníženinách. Místy se vyskytují i typické gleje. Lokálně se na sprašových hlínách vytvořily luvizemě a typické hnědozemě.
2.1.4 Biota Na území převládá ochuzená hercynská biota 4. bukového stupně s přechody do 5. stupně. Vliv suchých a teplejších částí jihozápadní Moravy je patrný na východním okraji bioregionu. Jsou zde přítomní východní a jižní migranti a řada mezních prvků. Lesy jsou většinou kulturní smrčiny, bory jsou zastoupeny méně. Nepatrné jsou fragmenty bučin. Převažuje orná půda. Typické pro tuto oblast jsou drobné rybniční pánve. 2.1.4.1 Flóra Velkomeziříčský bioregion se rozkládá v mezofytiku a zaujímá střední část fytogeografického okresu 67. Českomoravská vrchovina a fytogeografického okresu 68. Moravské podhůří Vysočiny. Zasahuje sem i jihozápadní okraj fytogeografického okresu 91. Žďárské vrchy, který náleží k oreofytiku. V potenciální vegetaci jsou nejvíce zastoupeny acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion), na členitějším reliéfu místy i květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum). Suťové lesy (Tilio-Acerion) a fragmenty primární skalní vegetace se zastoupením Woodsia ilvensis (kapradinka skalní) jsou velmi vzácné. Jihovýchodní okraj bioregionu je nižší, teplejší, sušší a tvoří tak netypickou část, na které se vyskytují i acidofilní doubravy a doubravové háje v údolích větších toků. Na mezofilních stanovištích reprezentují přirozenou náhradní vegetaci ovsíkové louky (Arrhenatherion) a Violion caninae. Louky na vlhkých místech jsou podsvazů Calthenion a Filipendulenion a svazů Caricion fuscae a Caricion rostratae. Rašeliništní vegetace svazu Sphagno recurvi-Caricetum canescentis se vyskytuje vzácně. Vegetace svazu Magnocaricion elatae se vyskytuje kolem rybníků, na obnažených rybničních dnech pak vegetace svazu Elatini-Eleocharition ovatae.
7
Flóra je v tomto bioregionu velmi chudá, takřka výhradně ji tvoří zástupci hercynské květeny. Vzácným výskytem submontánních druhů se projevuje vliv Alp. Ze submontánních druhů zde můžeme nalézt například ostřici chlupatou (Carex pilosa), dřípatku horskou (Soldanella montana) nebo řeřišnici trojlistou (Cardamine triforia), z rašeliništních druhů rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia), vachtu trojlistou (Menyanthes trifoliata) a pampelišku Nordstedtovu (Taraxacum nordstedtii). Absolutní východní areálové hranice zde dosahuje např. rozchodník pýřitý (Sedum villosum), tuřice blešní (Vignea pulicaris) a hořeček český (Gentianella bohemica).Vzácné jsou vlhkomilné a rašeliništní druhy minerálně silnějších substrátů např. suchopýrek alpský (Baeothryon alpinum), tuřice odchylná (Vignea appropinquata) a tuřice latnatá (Vignea paniculata). 2.1.4.2 Fauna V běžné fauně hercynského původu se začínají projevovat východní vlivy (ježek východní ve zkulturnělé krajině). V nejvyšších polohách byl zaznamenán výskyt podhorských prvků. Teplomilnější prvek proniká od jihovýchodu říčními údolími (otakárek ovocný, někteří modrásci). Pro výskyt ptactva jsou významné četné rybníky. Tekoucí vody patří převážně ke pstruhovému pásmu. Mezi významné druhy hmyzu vyskytujících se ve Velkomeziříčském bioregionu patří otakárek ovocný (Papilio podalirius) a modrásek vikvicový (Polyommatus coridon). Z významných druhů měkkýšů zuboústka trojzubá (Isognomostoma isognomostomos), zuboústka sametová (Causa holosericea), zemoun skalní (Aegopis verticillus), vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a srstnatka jednozubá (Trichia unidentata). Z kruhoústých se zde vyskytuje mihule potoční (Lampetra planeri), z plazů ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) a zmije obecná (Vipera berus). Mezi zástupci ptáků můžeme pozorovat čečetku zimní (Carduelis flammea), ořešníka kropenatého (Nucifraga caryocatactes), moudivláčka lužního (Remiz pendulinus), slavíka modráčka (Luscinia svecica), vodouše rudonohého (Tringa totanus) a husu velkou (Anser anser). Třídu savci zde zastupuje například vydra říční (Lutra lutra), ježek západní (Erinaceus europaeus), ježek východní (Erinaceus concolor) a netopýr brvitý (Myotis emarginatus).
8
2.1.5 Geobiocenologická typizace Na území Velkomeziříčského bioregionu jsou zastoupeny 3 vegetační stupně. Nejméně je zastoupen dubovo-bukový vegetační stupeň (3%), nejčastější (77%) je stupeň bukový (resp. dubovo-jehličnatá varianta) a stupeň jedlo-bukový tvoří 20%. Z hlediska minerální síly a acidity půd převládají půdy oligotrofní (65%), dále se zde vyskytují půdy mezotrofní (30%) a eutrofně nitrofilní (5%). Geobiocenózy hydricky normálních stanovišť tvoří 81%, zamokřených a mokrých stanovišť mimo aluvia 15% a zamokřených a mokrých stanovišť v aluviích vodních toků 4%.
2.1.6 Současný stav krajiny a ochrana přírody Odlesnění rozsáhlejších ploch proběhlo na počátku středověku. Lignikultury smrku často nahradily původní lesní vegetaci. Na odlesněných místech jsou převážně pole, ale i kulturní louky nebo pastviny. V některých částech bioregionu byly vybudovány skupiny rybníků. Dosti hustá síť chráněných území se vztahuje zejména k ochraně původních lesů, rašelinných a vlhkých luk a suchých bývalých pastvin. Nejvýznamnější přírodní rezervace jsou PR Zaječí skok, PR Na podlesí, PR U hájenky, PR Měchovec a PR Luh u Telče. Z přírodních parků potom PP Dobrá voda, PP Na skaličce, PP Jalovec, PP Ptáčovský kopeček a PP Pláně. Z celkové plochy 2525 km2 je 1237 km2 (49%) využito jako orná půda, 732 km2 (29%) tvoří lesy, 303 km2 (12%) trvalé travnaté porosty, vodní plochy zaujímají 40,4 km2 (1,6%). Koeficient ekologické stability (KES) je 0,9. Je vypočítán jako poměr relativně ekologicky stabilních ploch, reprezentovaných lesy, trvalými travními porosty a vodními plochami, a ploch nestabilních – orná půda a zastavěné plochy. KES slouží jako velmi hrubá míra ekologické stability. Nejhojnější dřevinou v lesních porostech je smrk ztepilý (Picea abies), který tvoří 77%, následuje borovice lesní (Pinus sylvestris) s 13,2% a modřín opadavý (Larix decidua) s 3,4%. Nejčastější listnatou dřevinou je buk lesní (Fagus sylvatica), jehož zastoupení je 1,7%.
9
Tab. 1: Zastoupení dřevin v lesních porostech (CULEK a kol. (1996)) Zastoupení v % smrk ztepilý (Picea abies)
77,0
borovice lesní (Pinus sylvestris)
13,2
modřín opadavý (Larix decidua)
3,4
jedle bělokorá (Abies alba)
1,0
ostatní jehličnany 1
0,1
buk lesní (Fagus sylvatica)
1,7
olše (Alnus sp.)
1,1
bříza (Betula sp.)
1,1
dub (Quercus sp.)
0,5
lípa (Tilia sp.)
0,3
javor (Acer sp.)
0,2
habr obecný ( Carpinus betulus)
0,1
jasan (Fraxinus sp.)
0,1
ostatní listnaté dřeviny 2
0,1
topol (Populus sp.)
<0,05
vrba (Salix sp.)
<0,05
trnovník akát (Robinia pseudoacacia)
<0,05
1
ostatní jehličnany: smrk pichlavý (Picea pungus), borovice černá (Pinus nigra),
borovice vejmutovka (Pinus strobus), douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), jedle obrovská (abies grandi) 2
ostatní listnaté dřeviny: jeřáb (Sorbus sp.), topol osika (Populus tremula), jilm
(Ulmus sp.), jírovec (Aesculus sp.), ořešák černý (Juglans nigra), atd.
10
3 Charakteristika řádu motýli Mezi hmyzími řády patří motýli k nejbohatším a vývojově nejpokročilejším. Ve střední Evropě žije více než 4000 druhů, celkem je známo přes 150000 druhů (KOVAŘÍK a kol. 2000).
3.1 Systém Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002). Říše: Animalia (živočichové) Kmen: Arthropoda (členovci) Třída: Insecta (hmyz) Řád: Lepidoptera (motýli) Řád motýli můžeme dělit na podřády podle způsobu spojení předního a zadního křídla. Zástupci podřádu Jugata mají křídla spojena zářezem v předním křídle (čeledi Micropterigidae, Eriocraniidae, Hepialidae), zástupci podřádu Frenata mají vytvořený zvláštní orgán, který drží přední a zadní křídlo pohromadě (ostatní motýli). Jedním z dalších způsobů je dělení podle podobnosti žilek na předním a zadním křídle a podobnosti tvaru obou křídel. Homoneura mají žilky i tvar křídel podobný, Heteroneura různý. Mezi Monotrysia řadíme čeledi, jejichž samice mají jeden pohlavní otvor. Pokud mají samice dva pohlavní otvory, řadíme čeledi mezi Ditrysia. V praxi se můžeme
setkat s rozdělením motýlů na velké (Macrolepidoptera) a malé
(Microlepidoptera). Toto třídění nepřihlíží k morfologickým a anatomickým znakům, ani k evoluci jednotlivých skupin, má však praktické výhody. Jako vyhovující je přijímán systém založený na posloupnosti od primitivních čeledí k pokročilejším. Podle důležitých znaků (žilnatina křídel, tvar tykadel, tvar a postavení pyskových makadel atd.) jsou motýli rozděleni do nadčeledí a čeledí. Velký význam má tvar vnějších kopulačních orgánů – zejména v systematice rodů a druhů. V následující
tabulce
je
rozdělení
řádu
Lepidoptera.
Zobrazuje
pouze
nejdůležitější systematické jednotky. Za denní motýly se považují nadčeledi Hesperioidea a Papilionoidea.
11
Tab. 2: Členění řádu Lepidoptera (NOVÁK, SEVERA (2002)) Podřád
Nadčeleď
Čeleď
Zeugloptera
Micropterigoidea
Micropterigidae (chrostíkovníkovití)
Glossata
Eriocranioidea
Eriocraniidae (drobnokřídlíkovití)
Exoporia
Hepialoidea
Hepialidae (hrotnokřídlecovití)
Nannolepidoptera Nepticuloidea
Nepticulidae (drobníčkovití)
Incurvariina
Heliozelidae (bronzovníčkovití)
Incurvarioidea
Adelidae (adélovití) Incurvariidae (kovovníčkovití) Prodoxidae (skvrnovníčkovití) Tischeriina
Tischerioidea
Tischeriidae (minovníčkovití)
Ditrysia
Tineoidea
Psychidae (vakonošovití) Tineidae (molovití)
Gracillarioidea
Gracillariidae (vzpřímenkovití) Bucculatricidae (chobotníčkovití)
Yponomeutoidea
Yponomeutidae (předivkovití) Ypsolophidae (člunkovcovití) Plutellidae (zápředníčkovití) Acrolepiidae (molíkovití) Lyonetiidae (podkopníčkovití) Glyphipterigidae (klínovníčkovití)
Gelechioidea
Oecophoridae (krásněnkovití) Ethmiidae (skvrnuškovití) Elachistidae (trávníčkovití) Coleophoridae (pouzdrovníčkovití) Momphidae (vrbovníčkovití) Agonoxenidae (pupenovkovití) Cosmopterigidae (zdobníčkovití) Scythrididae (smutníčkovití) Gelechiidae (makadlovkovití)
Cossoidea
Cossidae (drvopleňovití) Limacodidae (slimákovcovití)
Sesioidea
Choreutidae (molovenkovití) 12
Sesiidae (nesytkovití) Zygaenoidea
Zygaenidae (vřetenuškovití)
Tortricoidea
Tortricidae (obalečovití) Cochylidae (obalečíkovití)
Epermenioidea
Epermeniidae (zoubkovníčkovití)
Alucitoidea
Alucitidae (pernatěnkovití)
Pterophoroidea
Pterophoridae (pernatuškovití)
Pyraloidea
Pyralidae (zavíječovití) Crambidae (travaříkovití) Thyrididae (okenáčovití)
Bombycoidea
Bombycidae (bourcovití) Lasiocampidae (bourovcovití) Endromidae (strakáčovití) Lemoniidae (pabourovcovití) Saturniidae (martináčovití)
Sphingoidea
Sphigidae (lišajovití)
Hesperioidea
Hesperiidae (soumračníkovití)
Papilionoidea
Papilionidae (otakárkovití) Pieridae (běláskovití) Danaidae (danaovití) Libytheidae (cípatcovití) Nymphalidae (babočkovití) Satyridae (okáčovití) Riodinidae (pestrobarvcovití) Lycaenidae (modráskovití)
Drepanoidea
Drepanidae (srpokřídlecovití)
Geometroidea
Geometridae (píďalkovití)
Noctuoidea
Notodontidae (hřbetozubcovití) Thaumetopoeidae (bourovčíkovití) Lymantriidae (bekyňovití) Arctiidae (přástevníkovití) Noctuidae (můrovití)
13
3.2 Rozmnožování a vývoj Zpracováno podle LULÁK, KRNÁČ (1999) a LANDMAN (1999). Motýli procházejí dokonalou proměnou, stádii vajíčka, housenky (larvy), kukly a dospělce (imaga). Samičky nočních motýlů vypouštějí feromony, které přilákají samečky i na velké vzdálenosti. Denní motýli se vyhledávají především podle vzhledu. Pokud se dva jedinci rozdílného pohlaví a stejného druhu setkají, začne sameček samičku svádět a vysílá k ní signály pomocí feromonů. Samotné páření trvá několik hodin, může trvat den i noc. Při páření předává sameček samičce nejen pohlavní buňky, ale i bílkoviny (důležité pro tvorbu vajíček), často také označí samičku pachem, kvůli kterému se stane méně atraktivní pro ostatní. Samička vyhledá vhodnou rostlinu (pomocí chuťových receptorů na nohách), na kterou naklade vajíčka. Ve vajíčcích dochází k vývoji embryí a za několik dní, týdnů i měsíců se vylíhnou housenky. Ty jsou zpočátku velké jen několik milimetrů. U housenek probíhá růst stupňovitě, v instarech. Tyto růstové stupně jsou odděleny svlékáním. Instarů bývá pět, u přezimujících housenek šest. Zřídka je tento počet jiný. Po posledním svlékání se housenka zakuklí. Stádium kukly může trvat několik dní, dokonce i několik let. Při líhnutí motýla kukla praská ve švech (na hřbetě, kolem hlavy a podél tykadel). Motýl se souká ven a rychle se zavěšuje, aby rozvinul měkká křídla. Do křídel pumpuje tělní tekutinu a zůstane viset (několik hodin), dokud křídla neoschnou a neztvrdnou. Pak tělní tekutinu vypumpuje zpět a křídla jsou tak dostatečně lehká a silná. Po rozvinutí křídel je motýl schopen okamžitého páření. Většina dospělců žije dva až tři týdny, přezimující jedinci se dožívají až jednoho roku.
3.3 Morfologie Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003).
3.3.1 Dospělý jedinec (imago) Základní schéma stavby těla je dáno příslušností motýlů do třídy hmyz (Insecta). Na těle rozlišujeme 3 části – hlavu, hruď a zadeček. Oddělují je zřetelné zářezy.
14
3.3.1.1 Hlava (caput) Hlava je pokryta šupinami a dlouhými chlupy (ostatně jako celé tělo), k hrudi je připojena krkem. Na hlavě je pár velkých složených očí. Oči mají polokulovitý tvar a bývají lesklé, lysé, mohou být i obrvené. Pár jednoduchých oček na temeni hlavy se vyskytuje pouze u nejprimitivnějších skupin. Tykadla mají různý tvar, délku a počet článků. Rozlišujeme tykadla nitkovitá, štětinovitá, pilovitá, paličkovitá, kyjovitá, vřetenovitá, hřebenitá a peříčkovitá. Denní motýli mají tenká, tuhá tykadla zakončená paličkou nebo plochým terčíkem. Samci mívají složitější tykadla než samičky. Tykadla slouží jako čichový orgán a samci mohou vyhledávat samičky až na několik kilometrů. Ústní ústrojí bývá často zakrnělé a dospělci nepřijímají potravu. Žijí z tukových zásob, které nashromáždila housenka (např. bourovci, martináči). U nejprimitivnějších čeledí jsou zachována kusadla. Dokonalejší motýli mají sosák. Tento orgán, který se vyvinul ze sanic (galeae), je tvořen dvěma žlábky spojenými švy – vytvořila se tak úzká trubička na konci rozeklaná (obě poloviny jsou zde volné). Pokud motýl nesaje potravu je sosák stočený do spirály. Natažený sosák může měřit až několik centimetrů. Pysková makadla (palpi labiales) vznikla ze spodního pysku a jsou dvoučlánková nebo tříčlánková. Makadla, která zůstala z čelistí (palpi maxillares) jsou menší a často zakrnělá. 3.3.1.2 Hruď (thorax) Ačkoliv se hruď jeví při běžném pohledu jako jednotlivý celek, je složena ze tří článků. Tvoří ji předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď (metathorax) a je vyztužena sklerity. Na každém z hrudních článků je jeden pár článkovaných nohou, ke druhému hrudnímu článku je připojen první pár křídel, ke třetímu hrudnímu článku druhý pár křídel. Někteří motýli mají křídla zakrnělá (např. samičky některých druhů píďalkovitých). Také nohy mohou být zakrnělé – babočkovití a okáčovití mají zakrnělý první pár nohou. U samiček vakonošovitých chybějí křídla i nohy. Blanitá křídla jsou velmi nápadná. Vznikla na stranách hrudi jako vychlípenina pokožky – jsou dvouvrstevná. Pokrývají je drobné šupinky které jsou barevné a jejich uspořádání lze přirovnat k taškám na střeše. Můžeme rozlišit tři skupiny šupin. První 15
typ obsahuje pigmenty, zbarvení je tedy chemické a na světle časem bledne. Druhým typem jsou šupiny, které lámou nebo odráží světlo. Toto zbarvení je fyzikální a může být bílé, kovově lesklé a duhové. Šupiny poslední skupiny jsou spojeny s drobnými žlázkami, které vylučují feromony. Tvar šupin je odlišný na ploše a na okrajích křídel. Na těle motýla jsou šupiny dlouhé a chlupovité. Šupiny na křídlech vytváří nejrůznější ornamenty. Pro každý druh jsou konstantní (v mezích variability), jsou dědičné a ve stádiu kukly se vyvíjejí z jednotlivých anatomických center. Aby křídla nebyla příliš ohebná a mohla tak sloužit k rychlému letu, musí být dostatečně zpevněna. Vyztužují je podélné i příčné žilky. Jejich počet a uspořádání je v rámci jednotlivých skupin neměnné a slouží k rozlišení čeledí, případně i vyšších a nižších systematických jednotek. Žilky jsou po vykuklení vyplněny hemolymfou, později vzduchem. Vyvinuly se tři způsoby přichycení předního křídla k zadnímu. Jugum (uzdička) se vyvinula na předním křídle u nejprimitivnějších motýlů. Je to zářez na jeho zadním okraji, do kterého je zaklesnuto zadní křídlo. Dalším, poměrně dokonalým způsobem, je spojení pomocí brv (hřebínek – frenulum). U samců je na přením okraji zadního křídla vytvořena zpravidla jedna brva, u samic bývají tři. Brvy jsou zasunuty do zádržky (retinaculum). U samců má retinaculum tvar tuhé chlopně, u samic je tvořeno z tuhých dlouhých chlupů, které se ze dvou stran překrývají a tvoří tak jakýsi tunel. Třetím způsobem je spojení pomocí humorálního lalůčku. Je na zadním křídle a vyrůstá na místě brv. Může být vyztužen přídatnou přední žilkou a zapadá daleko pod přední křídlo. Křídla se tak nemohou přesmyknout. Toto spojení najdeme především u denních motýlů. 3.3.1.3 Zadeček (abdomen) Vývojově se zadeček skládá z deseti článků, viditelných je prvních sedm nebo osm (u samic o článek méně). Poslední články se přeměnily v kopulační ústrojí. Kopulační ústrojí je taxonomicky velmi důležité. Mezidruhově je rozmanité, v rámci druhu je naopak málo proměnlivé. Lze tak rozeznat druhy, které jsou zbarvením velice podobné. Díky tomu, že je ústrojí sklerotizované, zůstává zachováno i po smrti a poškození těla a můžeme tak určit druh motýla např. ve zničených sbírkách a v rozboru obsahu volete nebo žaludku u ptáků a netopýrů. Vnitřní kopulační orgány (u samců varlata a u samic vaječníky) vyúsťují do vnějších kopulačních orgánů společně se systémem navazujících žláz. 16
Kromě pohlavních orgánů je v zadečku uložena na hřbetní straně pulzující céva, na břišní straně nervová páska, na obou stranách zažívací soustava. Všechny tělní orgány jsou zásobeny kyslíkem pomocí systému dýchacích trubic – trachejí.
3.3.2 Vajíčko Vajíčko tvoří zárodečná buňka, která je obklopena pružnou skořápkou (chorion). Zpravidla na pólu je jeden nebo více otvorů (mikropyle). Tudy do vajíčka vniká samčí zárodečná buňka (spermatozoid) a dochází k oplození a vzniku zygoty. Motýli mají různý tvar vajíček. Mohou být kulovitá, polokulovitá, kapkovitá, bochníkovitá, kuželovitá, vřetenovitá, plochá, válcovitá i hranatá. Na povrchu bývají propadliny, vmáčkliny, je na něm vždy nějaká struktura – většinou nápadná skulptura: v poledníkovém směru nepatrná nebo hrubá žebírka, pravidelné i nepravidelné prohlubně a výrůstky různých tvarů. V okolí mikropyle je vytvořena růžice z listovitých útvarů. Mikropylární otvor je uprostřed této pravidelné nebo nepravidelné růžice. Po nakladení mají vajíčka bílou a žlutobílou barvu, která se u některých druhů mění na oranžovou, hnědou, světle zelenou, šedou a černou. Mohou být barevně skvrnitá. Během embryonálního vývoje se někdy barva mění – objevuje se hnědočervená věncovitá kresba, jindy se lesknou, zešednou nebo ztmavnou (před vylíhnutím housenky). U světlých vajíček ke konci vývoje můžeme pozorovat prosvítající tmavé housenky nebo jejich hlavy. Samičky přilepují vajíčka k podkladu jednotlivě nebo hromadně do snůšek. Snůšky bývají různě utvářené – např. prstence kolem větviček. Některé samičky překrývají vajíčka pomocí chloupků ze zadečku, jiné sklovitou a houbovitou hmotou. Existují i druhy, které vajíčka nekladou, ale během letu je volně pouštějí na zem. Pro svůj vývoj potřebují vajíčka určité podmínky specifické pro daný druh. Rychlost vývoje i úmrtnost závisí především na teplotě a vlhkosti. Optimální teplota je kolem 20°C. Nejnižší teplota, při které se vajíčka mohou ještě vyvíjet je asi 10°C, 40°C je horní kritická hranice. Množství druhů přezimuje právě ve stádiu vajíčka, proto musí snést i silné mrazy. Některá vajíčka jsou choulostivá na vyschnutí a vyvíjejí se pouze při téměř stoprocentní vlhkosti, jiná se úspěšně vyvinou pouze v suchém prostředí.
17
3.3.3 Housenka Housenka je larvální stádium motýlů a je jediným rostoucím stádiem. Tvar těla je nejčastěji válcovitý, někdy zploštělý nebo vřetenovitý. Skládá se, obdobně jako u dospělce, z hlavy, hrudi a zadečku. Hlava je zřetelně oddělena a sklerotizována. Hruď a zadeček jsou spojené dohromady, jsou ohebné a měkké s tužším hrudním a análním štítkem. Tělo housenek je většinou lysé, hladké s řídce umístěnými brvami, někdy s různými výrůstky nebo nápadnou chlupatostí. Jednotlivé brvy (chety) jsou součástí hlavy, těla i končetin. Díky zákonitému uspořádání jsou důležitým systematickým znakem. Charakteristickým uspořádáním těchto drobných brv se zabývá disciplína chetotaxie. 3.3.3.1 Hlava Hlava je tvořena dvěma neúplnými polokoulemi, které jsou od sebe odděleny čelními sklerity. Na každé straně hlavy je do tvaru podkovy seřazeno šest jednoduchých oček (výjimečně mohou chybět). Krátká tykadla jsou vysunuta před očima. Ústní orgány housenky jsou na spodu hlavy (někdy vepředu) a tvoří je mohutná kusadla, shora kryta horním pyskem a čelním štítkem. Dolní pysk s makadly a druhý pár kusadel jsou ukryty za čelním štítkem a horním pyskem. Na špici dolního pysku nasedá snovací trubice, do které ústí snovací žláza. Snovací žláza je uložena v hlavě, případně i v hrudi. Vytváří tekutinu – ta při kontaktu se vzduchem tuhne v hedvábné vlákno. Předení vláken probíhá po celý život housenky, před zakuklením je zvláště intenzivní. Některé housenky si z vláken upředou pevný kokon a přemění se v něm v kuklu. 3.3.3.2 Hruď Skládá se ze tří článků, každý nese na spodu jeden pár hrudních nohou. Nohy bývají zakrnělé pouze zřídka. Sklerotizovaný hrudní štítek je na hřbetní straně předohrudi. Součástí hrudi je také jeden pár stigmat neboli dýchacích otvorů. 3.3.3.3 Zadeček U housenek navazuje zadeček přímo na hruď a nepozorujeme tak žádné výrazné oddělení. Je složen z deseti článků. Pouze poslední článek je utvářen odlišně. Na stranách prvních osmi článků jsou dýchací otvory. Břišní nohy jsou měkké a svalnaté, nejsou článkované (na rozdíl od hrudních) a jsou pouze na některých 18
článcích zadečku (zpravidla na třetím, čtvrtém, pátém, šestém a desátém). Na chodidlech mají háčky, které umožňují přidržování se podkladu. Poslední pár nohou se označuje jako plošinky a bývá mohutný. U některých čeledí jsou břišní nohy redukovány. Například u píďalkovitých jsou nohy pouze na šestém a desátém článku to se projeví známým píďalkovitým pohybem.
3.3.4 Kukla Klukla je klidové stádium, její pohyb je omezený a nepřijímá potravu. Je to tuhá schránka, uvnitř které dochází k anatomické přeměně. Na povrchu schránky jsou naznačeny orgány budoucího motýla. Zakuklená housenka se rozplyne do beztvaré hmoty, z níž se začne utvářet dospělý motýl. Kukly motýlů můžeme rozdělit do tří typů. Pupa libera (volná kukla) je nejjednodušším typem, vyskytuje se u nejprimitivnějších čeledí. Kukla je pohyblivá, přívěsky a tělní oddíly jsou nespojené. U kukly jsou vidět články zadečku, křídla, sosák, oči, tykadla, nohy i kusadla. Dalším typem je pupa semilibera. Její pohyblivost je omezena, velmi pohyblivý je zadeček, který mívá trny umožňující kukle částečně se vysoukat z ochranné komůrky (např. dutiny ve dřevě) ven. Kukla má výrazně vyznačeny jednotlivé sklerity. Část kukly (exuvie) pak trčí z otvoru komůrky dokud odolá povětrnostním podmínkám. Poté se vylíhne motýl. Posledním, nejdokonalejším, a pro motýli nejtypičtějším typem je pulpa obteca (kukla mumiová). Na povrchu jsou naznačeny švy, sklerity na povrchu nevynikají. Kukla je téměř jednolitá. Pokud je pohyblivá tak pouze ve třech článcích zadečku. V některých případech bývá u kukel lalok, který je na břišní straně a je do něj protažen sosák a tykadla. Kukly jsou na povrchu lesklé a hladké nebo matné s různou skulpturou. Základní brvy housenky jsou redukované a hůře patrné. Řídce chlupaté kukly mají např. bekyňovití. Poslední článek zadečku se přeměnil v kremaster a slouží k připevnění kukly k podkladu. Z kremasteru vyčnívají zahnuté háčky a společně s poduškou (kterou upředla housenka) funguje podobně jako suchý zip. Spojení je velmi pevné a při pokusech uvolnit háčky od podušky dojde většinou k přetržení kukly. Podle kremasteru lze často určit druh motýla. Pokud leží kukly volně na zemi, mají kremaster zčásti redukovaný (např. někteří okáčovití a modráskovití).
19
Kolem kukel bývají kokony a ochranné komůrky. Upředou je nebo postaví housenky. Známým příkladem předení kokonů z hedvábných vláken je bourec morušový. Pokud je kukla obklopena kokonem, existuje řada přizpůsobení, jak ho opustit. Před líhnutím se kukla z kokonu vysune, kokon může být chemicky nebo mechanicky narušen, případně je v místě opuštění na kokonu ztenčené místo, záklopka nebo víčko. Někdy housenky využívají přirozené dutiny a štěrbiny, které trochu zapředou. Převážná část nočních motýlů se kuklí v zemi (až v hloubce 30 cm), kde si utvořili komůrku. Ta udržuje konstantní vlhkost a zabraňuje vniknutí patologických organismů.
3.4 Obranné systémy Zpracováno podle ČECHMÁNEK, HRABÁK 2006. V průběhu evoluce došlo u motýlů k utvoření obraných strategií umožňujících přežití dostatečného počtu jedinců.
3.4.1 Obranné systémy imag Mezi obranné mechanismy dospělců patří především specifické zbarvení, únikové reakce a nepoživatelnost. Zbarvení křídel (i tvar těla) hraje důležitou roli při vyhledávání partnerů a především představuje významný prvek v obraně proti predátorům. Můžeme jej rozdělit na krycí a odstrašující. Krycí, neboli kryptické zbarvení, má za následek dokonalé splývaní s okolím. To je navíc podpořeno chováním – např. schopností upadnout do nehybného stavu a vhodným zvolením podkladu. Šedavé a hnědavé krycí zbarvení s nevýraznou kresbou je typické pro druhy aktivní v noci. Pestře zbarvení motýli aktivní ve dne využívají krycí zbarvení v klidové pozici s křídli přiloženými lícem k sobě. V polovině 19. století byl poprvé popsán tzv. industriální melaninismus. Vlivem znečištěného ovzduší vymizely na stromech porosty lišejníků a světlí motýli se na tmavém podkladu stali snadnou kořistí. Za relativně krátkou dobu je zcela nahradily tmavé formy. Dalším příkladem ochranného zbarvení jsou lesklé stříbřité ornamenty na rubu křídel perleťovců. Prudce odrážejí světlo a mohou tak predátora odradit, současně rozkládají obrysy sedícího motýla. Účinné mechanismy obrany jsou kresby na koncích křídel ve tvaru hlav nebo ok. To odvádí pozornost predátora na méně důležité části těla. 20
Útok má sice za následek někdy značné poškození křídel, ale pravděpodobnost přežití je vyšší. Odstrašující zbarvení je doprovázeno specifickým chováním – motýl v případě nebezpečí odkrývá pestře zbarvená křídla. Jako mimezi označujeme schopnost jedinců ve stavu katalepsie (strnutí) nebo tanatózy (stavění se mrtvým) napodobovat nějaký vzor (např. větvičku, list, ptačí trus). Určitým typem mimeze jsou mimikry. Neškodné druhy zbarvením napodobují jedovaté druhy schopné obrany. Pro funkčnost tohoto způsobu obrany je nutné, aby se modely objevovaly v přírodě dříve a hojněji než jejich napodobitelé. V některých případech je výstražné zbarvení spojeno s jedovatostí motýlů. V tělech imag mohou být obsaženy kyanidy, alkaloidy, histamin a kardiovaskulární jedy. Tyto látky pocházejí z živných rostlin housenek a přes kuklu se dostávají do těla dospělce. U samiček bývá obsah jedovatých látek vyšší a předávají je do vajíček. U nás patří k nejjedovatějším druhům vřetenušky. Jejich let je velmi pomalý a přítomnost dravců ignorují. Zplodiny v podobě bílého pigmentu ukládají do křídel bělásci. Z únikových reakcí můžeme kromě letu pozorovat například běh u molovitých nebo zapadání do vegetace pomocí trhavých pohybů u některých okáčů. Let má obrovský význam nejen z hlediska únikových reakcí, ale také pro hledání potravy, výměnu genetické informace, šíření do okolí a překonávání i tisícikilometrových vzdáleností. Mezi hmyzem patří k nejrychlejším a nejvytrvalejším letcům lišajové, kteří dosahují rychlosti až 55 km/hod. Dlouhozobka svízelová vykoná kolem 80-ti úderů křídel za minutu. Účinná obrana je i změna způsobu letu. Motýli zvyšují rychlost a přímočarý let se mění na klikatý. U některých druhů můrovitých, píďalkovitých a přástevníkovitých se vyvinula schopnost registrovat ultrazvukové vlny netopýřího sonaru. Pokud motýl tento signál zachytí okamžitě padá k zemi volným pádem. Mechanickou ochranu těla tvoří vnější kostra. Na vnitřní stranu kutikuly se upíná svalovina. Základem je sklerotin zpevněný chitinem dodávajícím pevnost a pružnost.
3.4.2 Obranné systémy vajíček Vajíčka se liší tvarem, velikostí, zbarvením a důmyslným způsobem kladení (jsou jednotlivě i pohromadě ve velkých počtech). Jejich velikost se pohybuje od několika desetin milimetrů až do několika milimetrů. Při kladení jsou vajíčka přichycována
21
k podkladu lepkavou látkou. Ta je chrání před odplavením a zčásti i před vysycháním. Některé samičky vajíčka maskují.
3.4.3 Obranné systémy housenek U housenek je vyvinuta řada aktivních i pasivních strategií. Jsou to např. krycí a výstražné zbarvení, mimeze, jedovatost, aktivní reakce na podráždění, modifikace chloupků, ukrývání se ve spředených listech nebo uvnitř rostlinných tkání. Převládajícím zbarvením housenek je zelené a hnědé. Některé pigmenty neumí housenky syntetizovat a přijímají je v potravě. Obecně platí, že jednobarevnost těla by nebyla výhodná. Proto je základní barva doplněna o jiné tóny, různé pruhy, skvrny a tečky. Během vývoje se často zbarvení mění. V rámci jednoho druhu je u housenek značná proměnlivost, časté jsou různě barevné formy (zelená a tmavá). Mohou se vyskytovat současně, nebo jen v určitých instarech. Tento polychromismus je ovlivněn vnějšími faktory (potrava, vlhkost, teplota), ale především je dán dědičně. Velmi často se u housenek setkáváme s mimezí. Ta bývá provázena katalepsií nebo tanatózou. V případě nebezpečí tak housenky napodobují větvičku, čerstvý výhonek, vnitřek květu nebo se stočí do klubíčka a padají na zem. V těchto stavech setrvávají určitou dobu (i několik minut). Účinnou obranou je také napodobení ptačího trusu. Tyto housenky se nesnaží skrývat a žijí jednotlivě na dobře viditelných místech. Chlupaté housenky mohou vypadat jako pavoučí zámotek. Chlupy také brání parazitoidům proniknout k povrchu těla a na kutikulu nebo pod ni naklást vajíčka. Často se u housenek objevují duté, žahavé chloupky. Ústí do nich jedové žlázky, které v kůži obratlovců vyvolávají alergické reakce. Mnoho druhů si vytvořilo adaptace umožňující ukládat rostlinné toxiny a využít je jako ochranu. To je doprovázeno výstražným zbarvením a specifickým chováním. U řady housenek je doba jejich výskytu shodná s dobou rašení listů jejich živné rostliny, protože v mladých listech je koncentrace toxických látek mnohem nižší. Vyvinuly se tak složité mezidruhové vztahy a potravní specializace. Některé housenky žijí v úkrytech. Ty si vytvořily spředením listů živných rostlin. Hibernakula (zimní úkryty) spřádají ze zbytků rostlin např. housenky bělopásků nebo bělásek ovocný. Dalším způsobem ochrany je budování ochranných vaků, do nichž se housenky v případě nebezpečí ukrývají. Endofágní housenky se nachází 22
zpravidla trvale uvnitř rostlinných tkání (v kořenech, stoncích listech, plodech, ve dřevě i v pupenech). Obrannou strategií je také počet jedinců. Zatímco některé housenky žijí jednotlivě, jiné životem mimo společenství strádají a nemusí být schopny vývoj dokončit. Pospolitý život housenek je spojen s vytvářením ochranných hnízd z hedvábných vláken. Některé housenky bývají velmi čilé. Při doteku nebo vyrušení se po vláknech spouštějí k zemi a následně se po něm vrací zpět. Tento způsob obrany je účinný především proti mravencům. Z hlediska dostatku potravy je důležité šíření housenek pomocí větru. Některé hustě ochlupené housenky v prvním instaru se stočí do klubíčka a silnější vítr je může zanést až do vzdáleností větších než dvacet kilometrů. Některé housenky zaujímají výstražná postavení, zvětšují objem těla pomocí zasunutí hlavy do hrudních článků, vyvrhují natrávenou potravu, vydávají vrzavé zvuky a vystřikují sekrety (např. kyselina mravenčí).
3.4.4 Obranné systémy kukel Kukla nemůže hrozícímu nebezpečí uniknout. Toto bezbranné stádium si vytvořilo určité strategie ochrany. Nejdůležitějším faktorem je vhodná volba místa bezpečného k zakuklení. Kuklám housenek zalézajících před kuklením do země hrozí minimální riziko z hlediska
útoků
predátorů.
V zemi
ale
hrozí
vysoké
nebezpečí
v podobě
entomopatogenních hub, kterým se daří ve vlhkém prostředí. Nad zemí je riziko útoku podstatně vyšší a kukly se proto maskují pomocí zbarvení i tvaru. Umístění i poloha je druhově specifická. Kukly mohou být na různých částech rostlin, pod kameny, na skalách, plotech, zdech, ve spadaném listí, v půdě atd. Mohou být uloženy vodorovně, hlavou nahoru i dolů. Zbarvení kukel a tvar doplněný různými výrůstky v kombinaci s vhodně zvoleným prostředím dosahuje vysoce účinného způsobu maskování a zvyšuje šance na přežití. Kukly bývají uloženy v kokonech nebo zápředcích. Jsou z hedvábí a slouží k ochraně před predátory, udržují stálé mikroklimatické podmínky a chrání před účinky ultrafialového záření. Mohou mít různou barvu a některé housenky do něj přibalují i okolní materiál. Kokon se nejen zpevní, ale také dokonale splyne s okolím. Kokony 23
jsou často redukovány a mají tak význam pouze pro uchycení kukly. Dalším ochranným přizpůsobením je stridulace. Při podráždění začnou kukly vydávat vrzavé zvuky.
3.5 Prostředí Zpracováno podle LANDMAN (1999). Důležitými faktory pro život motýlů jsou teplota, vlhkost a dostatek slunce. Motýli, především jejich housenky, jsou vázány na určité rostliny. Negativní vlivy se projevují změnami ve výskytu motýlů v určitých biotopech. Proto lze z jejich stavu zjistit stupeň kvality životního prostředí. Optimální tělesná teplota je pro většinu druhů 30-35°C (20-25°C: NOVÁK, SEVERA 2002). Protože jsou motýli poikilotermní, závisí jejich aktivita na slunečním teple. Při 15°C se objevují první motýli, aby se ohřáli na slunci. Jako sluneční kolektory slouží křídla, teplo se odvádí do svalů, které ovládají létání. Vhodným nasměrováním křídel ke slunci mohou motýli měnit svou tělesnou teplotu. Aby si noční motýli zahřáli svaly, rychle pohybují křídly, aniž by vzlétli. Létání je pro motýly fyzicky náročné. Potřebnou energii doplňuje většina motýlů sáním nektaru z květu nebo šťávy z hnijícího ovoce. Vodu doplňují pitím kapek rosy časně ráno, někteří pijí vodu u břehů řek.
3.6 Tažní motýli Zpracováno podle BELLMANN, KESSLER (2003). Táhnoucí motýli létají zpravidla jednotlivě v širokých pásech. Let je přímý, překážky neoblétávají, ale přelétávají. Pohybují se těsně nad zemí, za příznivých podmínek značnou rychlostí (až 50 km/hod). Cílem jejich cesty jsou živné rostliny housenek. Samičky kladou vajíčka i během tahu. V hostitelských zemích se tak mohou vyvinout i dvě až tři generace. Poslední generace brzy po vykuklení odlétá zpět do jižních oblastí. Při cestách překonávají i Alpy. Vývoj tohoto chování byl poměrně rychlý. Motýlí tah se vyvinul až po poslední době ledové, případně později s rozšířením živné plodiny (housenky lišaje smrtihlava žijí na bramborách, které se začali jako krmná plodina pěstovat v Evropě asi před 100 lety). Z denních motýlů táhnou například babočka bodláková a babočka admirál.
24
3.7 Přezimování Zpracováno podle REICHHOLF, STEINBACH (2003) a KOVAŘÍK a kol. (2000). Motýli přečkávají nepříznivé zimní období ve stavu diapauzy. Přezimování nastává se zkrácením světelného dne, se snížením teploty prostředí a také se změnami ve složení potravy. Fyziologický princip podchlazení závisí na schopnosti snížení bodu mrazu. Jedinec zastaví přijímání potravy a vydá značnou část vody, vyprázdní střevo. Hemolymfa se silně koncentruje a tak může organizmus přečkat teploty pod 0°C, aniž by zmrznul. V zimních měsících můžeme v přírodě vidět např. na trnitých větvích volně přezimujícího dospělce žluťáska řešetlákového. 40 % motýlů přezimuje ve stádiu housenky, 40 % ve stádiu kukly, 14 % jako vajíčko a 6 % jako imago. Díky jednoduché stavbě jsou vajíčka odolnější než dospělý hmyz. Mohou přežít teplotu až – 50 °C.
3.8 Význam motýlů Zpracováno podle ČECHMÁNEK, HRABÁK (2006). Motýli představují nezastupitelnou část v ekosystému a podílejí se na zachování i tvorbě stabilního prostředí. Jsou nezastupitelnou součástí potravních řetězců. Představují potravu hmyzožravých živočichů, mnoho druhů predátorů, parazitů i parazitoidů má vývojový cyklus vázaný na jejich těla. Housenky jsou významní konzumenti a urychlují (podstatným způsobem) přeměnu zelených částí rostlin v humus. Za celé období stádia vyprodukují housenky až desítky gramů výkalů. V přepočtu na hektar to bývají stovky kilogramů. Současně regulují nadměrnou produkci rostlin. Dospělci se podílí na procesu opylování. Z pohledu člověka můžeme motýly členit do několika skupin – na druhy užitečné, užitkové, škodlivé a indiferentní. K užitečným druhům řadíme ty, které se živí plevely, k užitkovým patří především bourec morušový, jehož kokon může obsahovat až 2000 metrů hedvábného vlákna. Motýli jsou také objekty biologických výzkumů, jsou modelovými organismy např. při genetických a evolučních studiích. Vlivem rozšíření kulturní krajiny snadno dochází k přemnožení některých druhů. Housenky způsobují škody na zahradních i polních plodinách, dřevinách, mohou škodit ve včelích úlech, na různých potravinách atd.
25
3.9 Rozdíly mezi denními a nočními motýly Zpracováno podle CARTER (2006). Denní motýly mají kyjovitá tykadla a křídla jsou v klidu nad hřbetem přiložena lícem k sobě. Zadní křídla jsou zesílena u kořene, podpírají křídla přední a během letu zajišťují spojení s předními křídly. Pestré zbarvení křídel není v rozlišování rozhodující – objevuje se i u nočních motýlů. Noční motýli jsou velmi různorodou skupinou. Mnoho druhů nočních motýlů létá ve dne. Lze je poznat podle tykadel, která mají kyjovitý tvar, ale jsou nitkovitá nebo hřebenitá. Charakteristickou klidovou pozicí jsou střechovitě složená křídla. Většina má vyvinuto zvláštní zařízení, které drží křídla pohromadě. Tvoří ho brvy vyrůstající z kořene zadního křídla a zádržka na přením křídle, do kterého brvy zapadají
26
4 Metodika 4.1 Charakteristika biotopů Motýly jsem pozorovala na biotopech louka v okolí města Telče. Porovnávala jsem dva biotopy: biotop I. – vlhká louka, biotop II. – sušší louka na svahu. Lokality jsou od sebe vzdáleny 1,5 km. Telč leží na Českomoravské vrchovině, v celku Křížanovská vrchovina, ve střední části Dačické sníženiny, v nadmořské výšce 514 m. V Dačické sníženině převládá členitost 50-100 m, jedná se tedy o velmi ploché území. Střední nadmořská výška je 527 m (NEKUDA a kol. (2005)). Podle Quitta patří město a jeho okolí do mírně teplé klimatické oblasti MT 5, na kterou ze západu, severu a východu navazuje chladnější oblast MT 3. Průměrné roční teploty se pohybují v rozmezí 6,0-7,0°C a dlouhodobý průměr ročního úhrnu atmosférických srážek je 617 mm (http://www.telc-etc.cz). Tab. 3: Klimatické podmínky Telče a okolí (http://www.telc-etc.cz) Průměrná roční teplota
6,5°C
Průměrný roční úhrn srážek
617 mm
Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou
71,7 dne
Průměrný počet mrazových dnů (min. teplota <0°C)
141,3 dne
Průměrný počet letních dnů (max. teplota >25°C)
35,4 dne
Vzdálenosti a plochy jsem určovala z map dostupných na http://www.mapy.cz.
4.1.1 Biotop I. Jako první biotop jsem si zvolila okolí Špitálského rybníka. Rybník o výměře asi 1 ha se nachází 1,5 km severovýchodně od středu města (náměstí). Po jeho obvodu je pás stromů a keřů, na který louka navazuje a je tak částečně zastíněna. Dalším okolím louky jsou zemědělské půdy. Plocha, na které jsem pozorování prováděla je asi 1 ha. Část louky bývá na jaře zaplavována. (viz obr. 1-2)
27
Obr. 1: Biotop I. (orig.)
Obr. 2: Biotop I. (orig)
4.1.2 Biotop II. Druhým biotopem je louka na svahu nad Roštejnským rybníkem 2 km severozápadně od středu města. Je to rozsáhlá plocha (asi 15 ha), která na většině svého území není zastíněna. Zde jsem si vybrala nezastíněnou plochu o rozloze zhruba 1 ha. Vzhledem k tomu, že je tato část zcela otevřená komplikoval odchyt silnější vítr. (viz obr. 3-4)
Obr. 3: Biotop II. (orig.)
Obr. 4: Biotop II. (orig.)
4.2 Pozorování, sběr a usmrcování motýlů Pozorování jsem prováděla zpravidla jednou týdně od července do začátku září roku 2008. Lokality jsem navštěvovala za slunných dnů v dopoledních hodinách. Za příznivého počasí jsem setrvala na každém ze dvou biotopů 60-90 minut.
28
Motýly jsem odchytávala pomocí entomologické sítě. Samotná síť je zhotovena z jemné tkaniny, kterou může být organtýn, tyl nebo silonový (nylonový) monofil (NOVÁK, SEVERA (2002)). Síť má délku 95 cm a směrem od rámu se zužuje, na konci je zaoblená, uzavřená. Kovový rám, ke kterému je síť přichycena má kruhový tvar o průměru 50 cm. Rám tvořen ze 4 částí a pomocí závitu je k němu připevněna teleskopická tyč o délce 80 cm. Rám a tyč se dají od sebe oddělit a složit, což usnadňuje manipulaci. Motýly jsem chytala v letu. Pokud se mi podařilo máchnutím dostat motýla do sítě, rychle jsem pootočením přehodila síť přes okraj rámu a tím motýla v síti uzavřela. Druhým způsobem, jak jsem odchytávala motýly, bylo přiklopení sítě přes rostlinu, na které seděli. Konec sítě jsem nadzvedla, počkala až do něj motýl vlétl a poté jsem rukou síť uzavřela. Dále jsem postupovala takto: počkala jsem, až motýl uvězněný v síti složí křídla k sobě a přiměřeně jsem mu dvěma prsty stiskla hruď na několik vteřin. Tímto ztratil na určitou dobu schopnost létat a mohla jsem ho lépe pozorovat a manipulovat s ním. Motýly jsem určovala na místě podle NOVÁK, SEVERA 2002, případně
jsem
si správnost
určení
ověřila
s
GERSTMEIER,
ZEPF
(1995)
a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Pokud jsem se rozhodla pro preparaci, bylo zapotřebí motýla usmrtit a to umístěním do smrtičky. Smrtička je uzavíratelná nádobka (sklenička) s širokým hrdlem. Na dně je savý papír (může být i vata) s nakapanou chemikálií, která vytvoří smrtící atmosféru. Používala jsem ethylacetát (octan ethylnatý). Nevýhodu této chemikálie je to, že usmrcuje motýly pomalu a ti se mohou třepáním křídlem ve smrtičce poškodit. Motýly bychom měli dávat do smrtiček po jednom. Po dostatečné době usmrcené motýly vyndáme a můžeme začít s preparací. K manipulaci používáme entomologickou pinzetu. Pokud musíme preparaci odložit, je vhodné nechat motýly ve vlhkém prostředí a zabránit tak jejich vyschnutí, které by preparaci znemožnilo.
4.3 Preparace motýlů K preparaci motýlů jsem potřebovala tyto pomůcky: černé ocelové entomologické špendlíky č. 1 (délka 38 mm, průměr 0,25 mm) a černé ocelové entomologické
29
špendlíky č. 2 (délka 38 mm, šířka 0,30 mm), entomologickou pinzetu, pěnový polystyren a pásky papíru o šířce 5-10 mm. Jako podložku jsem používala pěnový polystyren. Nejprve jsem připíchla usmrceného motýla na špendlík. Špendlík musí být v hrudi motýla a s osou motýla svírat pravý úhel. Motýl je v horní třetině špendlíku. Dva kvádry polystyrenu (jejich délka a šířka závisí na velikosti motýla, výška 20 mm) jsem upevnila na podložku tak, aby mezi nimi vzniknul žlábek o šířce 4-10 mm (podle šířky těla motýla). Motýla na špendlíku jsem připevnila do žlábku. Začátky křídel musí být na stejné úrovni jako horní plochy polystyrenových kvádrů. Pomocí entomologické pinzety jsem rozevřela křídla, sklopila je na povrch kvádrů a přikryla papírovou páskou. Pásku jsem přidržovala prsty, pinzetou upravila křídla do požadované polohy a pásky pomocí špendlíků zafixovala. Nakonec jsem urovnala tykadla. Aby křídla po sejmutí pásků nezměnila polohu, musí motýl dokonale vyschnout. Doba schnutí samozřejmě závisí na velikosti. U denních motýlů obvykle stačí 1-2 týdny v suché místnosti.
Obr. 5: Ukázka preparace motýlů (orig.)
4.4 Tvorba sbírky Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002). Motýli se zakládají do sbírkových krabic. Výhodou jsou krabice s průhledným víkem – omezíme tak možnost poškození při častém otevírání. Špendlíky zapícháváme do měkkého materiálu na dně krabice. Motýly ve sbírce řadíme podle entomologického 30
systému do řad nebo sloupců. Aby měl sbírkový materiál plnou hodnotu, musí být každý preparát opatřený štítkem s údaji o nálezu. Na štítku uvádíme datum nálezu, jméno obce a státu, u pohoří též nadmořskou výšku, jméno sběratele, případně další podrobnosti. Vedle jména naleziště se v poslední době uvádí čtyřmístné kódové číslo. Číslo vyjadřuje faunistické mapování střední Evropy a zjednodušuje tak nalezení lokalit v případě shodných názvů nebo přejmenování. Základní údaje se píší latinsky, často ve zkratkách. Nezkracujeme vlastní jména a místní zeměpisné názvy. Pokud chceme, aby nám sbírka vydržela, musíme ji chránit před různými škůdci. Nejobávanějším škůdcem je rušník muzejní (Anthrenus museorum). Jeho larvy se mimo jiné živí mrtvým hmyzem a mohou tak sbírku zcela zničit. Zvláště na vlhčích místech může být sbírka napadena pisivkou (Psocoptera). Oba tyto škůdce prozradí jemný prášek
na
dně
krabice
např. paradichlorbenzenem
pod
nebo
napadeným
výrobky
a pyretroidů.
31
na
motýlem. bázi
Sbírku
chráníme
organofosfátů,
karbamátů
5 Výsledky 5.1 Porovnání biotopů V následující tabulce jsou uvedeny pozorované druhy motýlů. Lokalita, ve které se vyskytovaly je označena symbolem +. Tab. 4: Druhy pozorované na biotopech (červenec-září 2008) Druh
Species
Biotop I.
Soumračník čárečkovaný
Thymelicus lineola
-
+
Bělásek zelný
Pieris brassicae
+
+
Bělásek řepový
Pieris rapae
+
+
Bělásek řepkový
Pieris napi
+
+
Žluťásek řešetlákový
Gonepteryx rhamni
+
-
Babočka paví oko
Inachis io
+
+
Babočka admirál
Vanessa atalanta
-
+
Babočka bodláková
Vanessa cardui
-
+
Babočka kopřivová
Aglais urticae
+
+
Perleťovec malý (menší)
Issoria lathonia
-
+
Perleťovec nejmenší
Boloria dia
-
+
Okáč luční
Maniola jurtina
+
+
Okáč poháňkový
Coenonympha pamphilus
+
+
Ohniváček černočárný
Lycaena dispar
+
-
Modrásek jehlicový
Polyommatus icarus
+
+
10
13
Počet zjištěných druhů
Biotop II.
V obou biotopech jsem pozorovala běláska zelného, běláska řepového, běláska řepkového, babočku paví oko, babočku kopřivovou, okáče lučního, okáče poháňkového a modráska jehlicového. Žluťásek řešetlákový a ohniváček černočárný se nacházeli pouze na vlhké louce. Pouze na suché louce jsem zaznamenala soumračníka čárečkovaného,
babočku
admirála,
babočku
a perleťovce nejmenšího.
32
bodlákovou,
perleťovce
malého
V tabulkách číslo 5 a 6 je uvedeno vyhodnocení relativní frekvence a abundance druhů. Při rozdělování druhů do jednotlivých tříd jsem se inspirovala pomocí LOSOS a kol. (1987). Frekvenci i abundanci jsem určovala dodatečně (odhadem), třídy jsou zjednodušeny a vyhodnocení je pouze orientační a je zapotřebí ho brát s určitou rezervou. Tab. 5: Vyhodnocení relativné frekvence druhů na obou biotopech (červenec-září 2008) Druh
Species
Biotop I.
Soumračník čárečkovaný
Thymelicus lineola
Bělásek zelný
Biotop II.
-
II
Pieris brassicae
III
III
Bělásek řepový
Pieris rapae
III
III
Bělásek řepkový
Pieris napi
III
III
Žluťásek řešetlákový
Gonepteryx rhamni
I
-
Babočka paví oko
Inachis io
I
II
Babočka admirál
Vanessa atalanta
-
I
Babočka bodláková
Vanessa cardui
-
I
Babočka kopřivová
Aglais urticae
II
II
Perleťovec malý (menší)
Issoria lathonia
-
III
Perleťovec nejmenší
Boloria dia
-
III
Okáč luční
Maniola jurtina
I
II
Okáč poháňkový
Coenonympha pamphilus
II
III
Ohniváček černočárný
Lycaena dispar
II
-
Modrásek jehlicový
Polyommatus icarus
III
II
Třída I: druh vzácný (se stálostí menší než 30 %). Třída II: druh často přítomný (se stálostí 30-70 %). Třída III: druh téměř vždy přítomný (se stálostí 70-100 %). Na obou biotopech byly nejfrekventovanější všechny pozorované druhy bělásků. Na biotopu I také modrásek jehlicový, na biotopu II perleťovec malý (menší), perleťovec nejmenší a okáč poháňkový.
33
Tab. 6: Vyhodnocení relativné abundance druhů na obou biotopech (červenec-září 2008) Druh
Species
Biotop I.
Biotop II.
Soumračník čárečkovaný
Thymelicus lineola
-
I
Bělásek zelný
Pieris brassicae
II
III
Bělásek řepový
Pieris rapae
II
III
Bělásek řepkový
Pieris napi
II
III
Žluťásek řešetlákový
Gonepteryx rhamni
I
-
Babočka paví oko
Inachis io
I
I
Babočka admirál
Vanessa atalanta
-
I
Babočka bodláková
Vanessa cardui
-
I
Babočka kopřivová
Aglais urticae
I
I
Perleťovec malý (menší)
Issoria lathonia
-
II
Perleťovec nejmenší
Clossiana dia
-
II
Okáč luční
Maniola jurtina
I
I
Okáč poháňkový
Coenonympha pamphilus
I
II
Ohniváček černočárný
Lycaena dispar
I
-
Modrásek jehlicový
Polyommatus icarus
II
I
Třída I: druh vzácný, málo početný (1-3 jedinci na jedno pozorování) Třída II: druh početný (větší počet jedinců) Třída III: druh masově se vyskytující V biotopu I byl počet jedinců celkově nižší (ve srovnání s biotopem II asi o polovinu). V biotopu II se masově vyskytoval bělásek zelný, bělásek řepový a bělásek řepkový.
34
6 Stručná charakteristika zjištěných čeledí a druhů Autor a rok popisu jsou převzaty z www.biolib.cz.
6.1.1 Soumračníkovití (Hesperiidae) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Tato čeleď zahrnuje malé až středně velké motýly (rozpětí křídel 18-35 mm). Mají širokou hlavu zřetelně oddělenou od hrudi, krátká tykadla sahají asi do poloviny předních křídel a jsou daleko od sebe. Na koncích bývají opatřena krátkým háčkem. Trojúhelníkovitá přední křídla jsou se zadními zaoblenými křídly spojena pomocí rozšířené přední hrany. Samci mívají na předních křídlech odchlípitelný záhyb skrývající voničky (zvláštní pachové šupinky). Housenky mají velkou hlavu a jemné chloupky na těle, bývají i lysé. Kuklí se ve spředených listech. Soumračník čárečkovaný – Thymelicus lineola (Oschenheimer, 1808) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003) a ZAHRADNÍK, SEVERA (1997). Je to hojný druh, rozšířený na lesních světlinách, loukách a pasekách. Vytváří jednu generaci. Motýli sají nektar květů hvězdnicovitých rostlin. U samců se projevuje značný teritorialismus. Hostitelskými rostlinami housenek jsou různé trávy, přezimuje vajíčko.
6.1.2 Běláskovití (Pieridae) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003). Většina druhů patří mezi středně velké motýly (rozpětí křídel 30-65 mm). Typická jsou bílá nebo žlutá křídla s černými skvrnami nebo lemem. Výjimečně se objevují oranžové skvrny. Pestřejší bývají ruby zadních křídel. Rozdíl mezi samci a samicemi je výrazný. Liší se počtem černých skvrn, přítomností skvrn oranžových i základním zbarvením. Mají dobře vyvinuté složené oči, tuhá tykadla jsou zakončena málo nápadnou paličkou. Housenky jsou nejčastěji zelené, sametově chlupaté, válcovité. Kukla stojí opřená o kremaster, ve výši hrudi je opásána svazkem vláken a bývá šedavá i černě skvrnitá. 35
Bělásek zelný – Pieris brassicae (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Na bílých křídlech jsou nápadné černé tečky a apikální pruh. Rub křídel má žluté zbarvení, které je výraznější u samiček a u druhé generace je intenzivnější. Tento druh je všudypřítomný. Setkáme se s ním ve městech, chráněných krajinách, velmi mu vyhovuje zemědělská krajina. Patří celkově k nejhojnějším motýlům, běžný je masový výskyt v některých letech. Vytváří dvě generace, třetí generaci zakládá pouze v příznivých letech. Nejméně početná je první generace, druhou a třetí generaci již zastupuje mnoho jedinců. Pokud dosáhne populace běláska zelného vysoké početnosti, je často napadána lumčíkem žlutonohým (Apanteles glomeratus). Někdy celá populace vyhyne, ale za krátko je nahrazena přistěhovalci. Přezimuje ve stádiu kukly. Housenky se živí listy brukve zelné ve všech odrůdách. Původními hostitelskými rostlinami jsou brukvovité (např. hořčice rolní, ohnice polní). Bělásek řepový – Pieris rapae (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Zbarvením se podobá bělásku zelnému, ale je menší. Jeho stanovišti jsou různé biotopy v zemědělské krajině. Je velmi hojný, podobně jako u běláska zelného se můžeme setkat s masovým výskytem. Obvykle vytváří 2-3 generace, které se liší tmavým poprášením křídel a velikostí. Přezimují kukly. Hostitelskými rostlinami jsou brukvovité. Housenky běláska řepového a zelného můžeme nalézt společně na téže rostlině. Bělásek řepkový – Pieris napi (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Tento druh snadno poznáme podle rubu zadních křídel, kde je okolí žilek poprášeno černě. Samci nemají černou skvrnu na zadním okraji předního křídla a mají slabší černé poprášení. Jarní a letní generace se liší zbarvením i velikostí. Jsou známy různé formy (např. žlutá). Vyskytuje se na loukách a stráních s křovinami, především na vlhčích místech. Je všude hojný, třetí generace bývá neúplná a vyskytuje se v teplých létech. Kukla přezimuje. Housenka žije na brukvovitých rostlinách (řepka, řeřišnice, strnobýl aj.). 36
Žluťásek řešetlákový – Gonepteryx rhamni (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Pohlaví jsou barevně odlišná, samci jsou zářivě žlutí, uprostřed každého křídla mají fialově červenou tečku. Samici v letu si můžeme snadno splést s některým z bělásků, protože je téměř bílá. Vyskytuje se skoro všude – na loukách, v lesích i zahradách. Početnost je velmi konstantní, nikde nežije ve velkém množství. Patří k našim nejdéle žijícím motýlům. Motýl létá pouze za vhodných povětrnostních podmínek. Často zůstává několik týdnů v klidu. Nechráněný dospělý motýl přezimuje v suchém listí, přímo na zemi nebo těsně nad ní. Housenky jsou vázány na listy řešetláku a krušiny.
6.1.3 Babočkovití (Nymphalidae) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003). Čeleď je druhově bohatá a zahrnuje středně velké až velké motýly (rozpětí křídel 25-90 mm). Křídla jsou široká, výrazně a pestře zbarvená, u některých druhů s kryptickým zbarvením na rubu. Spojení předního a zadního křídla není realizováno pomocí frenula, ale je zajištěno proti přesmyknutí rozšířeným předním okrajem na zadním křídle. Zadní křídlo je rozšířeno i na vnitřním okraji a je zde bez šupin. Pysková makadla jsou velká a dobře viditelná, tykadla jsou tuhá, s terčíkem nebo kyjovitě rozšířená na koncích. První pár nohou je neúplně vyvinut. Jsou to výborní letci, mnoho druhů je migrujících. Housenky jsou trnité, kukla visí na lodyze, větvi nebo kameni. Babočka paví oko – Inachis io (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Křídla jsou hnědočervená se čtyřmi velkými skvrnami ve tvaru ok. Spodní strana připomíná zbarvením i kresbou suchý list kopřivy. Stanovištěm jsou nejrůznější biotopy (otevřená krajina, řídké lesy, louky, zahrady, parky i města). V České republice je jedním z nejhojnějších denních motýlů. Ačkoliv babočka paví oko není tažný motýl, v severních zemích často přeletuje na podzim a na jaře mezi severními a jižními oblastmi v závislosti na počasí. V chladných částech areálu vytváří jednu generaci, v teplých oblastech dvě. Přezimuje dospělec na chráněných místech (jeskyně, stavby, 37
pukliny stromů). Až do posledního instaru žijí housenky pospolitě. Hostitelskou rostlinou je zpravidla kopřiva dvoudomá případně chmel otáčivý. Babočka admirál – Vanessa atalanta (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Křídla jsou černohnědá s výraznými červenými pruhy. V apikální části předních křídel jsou bílé skvrny. Vyhledává výslunná místa, nejčastěji na pasekách, na okrajích lesů i v zemědělské krajině. V zahradách je můžeme vidět na spadaném ovoci. Je to hojný, tažný druh, přilétá k nám koncem května z jižních oblastí. Zakládá 1-2 generace. Housenky žijí jednotlivě v sepředeném listu kopřivy. Kukla bývá ukryta v komůrce z listů. Hostitelskými rostlinami babočky admirála jsou kopřivy, bodláky a pcháče. Babočka bodláková – Vanessa cardui (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Na rubu pestře zbarvených zadních křídel při vnějším okraj má jako jediná z našich baboček řadu kruhových skvrn. Žije na teplých a výslunných biotopech. Je to tažný motýl, který přezimuje v jižní Evropě. Populace tohoto hojného druhu kolísá v různých letech. Ve střední Evropě vytváří dvě generace, za příznivých podmínek se může vyskytnout i třetí generace. Housenky žijí na různých druzích bodláků a pcháčů, na kopřivě, lopuchu a podbělu. Babočka kopřivová – Aglais urticae (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Základní barva křídel je ohnivě červená s charakteristickými tmavými skvrnami. Na předním okraji křídel je bílá skvrnka a podél vnějších okrajů řada modrých skvrnek. Nalezneme ji všude v otevřené krajině, na okrajích lesů, v okolí lidských sídlišť i ve městech. Patří k nejhojnějším motýlům střední Evropy se souvislým rozšířením. Je jedním z prvních jarních motýlů. Má zpravidla dvě generace, motýli přezimují v jeskyních, dutinách stromů i na půdách a senících. Housenky žijí pospolitě a jsou velmi úzce vázány na výskyt kopřivy dvoudomé.
38
Perleťovec malý – Issoria lathonia (Linnaeus, 1758) (= perleťovec menší – NOVÁK, SEVERA (2002)) Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Kresba křídel je velice variabilní, na rubu zadních křídel má charakteristické velké perleťové skvrny, vzácně splývající do pruhů. Vyskytuje se na suchých stráních, loukách a lesních okrajích, vyhovuje mu otevřená krajina. Je velmi plachý a bystrý. Patří mezi migranty. Vytváří 1-2 generace, za vhodných klimatických podmínek u nás výjimečně přezimují housenky, které se živí převážně listy violek. Perleťovec nejmenší – Boloria dia (Linnaeus, 1767) Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002) a ZAHRADNÍK, SEVERA (1997). Je nápadný tmavofialově hnědým zbarvením na rubu křídel. Léta nízko nad zemí ostrůvkovitě v lesích na travnatých světlinách, na loukách a suchých stráních. Tvoří 2-3 generace, vlivem nepříznivých změn mizí z přírody. Housenka přezimuje a žije na violce vonné a na ostružiníku.
6.1.4 Okáčovití (Satyridae) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003). Evropští okáčovití jsou malí až velcí motýli (rozpětí křídel 23-70 mm). Tuhá tykadla jsou zakončena méně výraznými paličkami. Mají pahýlovitý první pár nohou, báze křídelních žilek jsou ztlustlé. Málo druhů je pestrých, většina je zbarvena v různých odstínech hnědé. U většiny se objevuje charakteristická kresba ve tvaru oček. Zvláště zadní křídla mívají kryptické zbarvení (napodobují borku, lišejník, hlínu). Samci bývají menší, liší se i zbarvením a počtem oček. Lysé housenky s podélnými pruhy se živí travami. Kukly jsou oblé a krátké, visí nebo leží volně na zemi. Okáč luční – Maniola jurtina (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Na šedohnědých křídlech je pouze malé očko, samice mají světlejší pruh a jsou větší. Patří k hojným druhům, ale postupně ubývá. Jeho stanovištěm jsou louky, 39
v poslední době se zdržuje v řídkých travnatých lesích. Výjimečně vytváří dvě generace. Housenky přezimují a žijí na různých druzích trav. Okáč poháňkový – Coenonympha pamphilus (Linnaeus, 1758) Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Na rubu zadních křídel má okrajový pás – bývá pouze naznačen a bez oček. Vyskytuje se hojně na loukách, lesních okrajích, pasekách a stepích. Je nenáročný a dobře odolává civilizačnímu tlaku. Žije až ve třech splývajících generacích. Housenka přezimuje a živí se různými trávami.
6.1.5 Modráskovití (Lycaenidae) Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003). Čeleď modráskovití je druhově bohatá, její zástupci jsou malí až středně velcí (rozpětí křídel 18-40 mm). Oválné složené oči mají vroubené bílými šupinkami, tykadla jsou daleko od sebe s paličkami na koncích. Samci mají redukovaná chodidla prvního páru nohou. Křídla se snadnou přesmyknou, pohromadě drží rozšířenou humorální částí. Je zde silný sexuální dichroismus (rozdílné zbarvení samic a samců). Housenky mají zatažitelnou hlavu, jsou široké a krátké, řídce ochlupené. Někdy je u housenek výrazná vazba na mravence – myrmekofylie. Kukla je oblá krátká, zpravidla na zemi, ale i v mraveništi. U některých druhů reaguje na podráždění chřestivým zvukem. Ohniváček černočárný – Lycaena dispar (Havorth, 1802) Zpracováno podle REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Líc křídel je oranžově červený, u samců je na předním křídle malá černá skvrna, u samice je skvrn více a mají tmavá zadní křídla s oranžovým okrajem. Vyskytuje se na mokrých loukách a mokřadech. Ve střední Evropě je rozšířen pouze ostrůvkovitě a většinou vzácně. Housenky přečkávají zimu a jejich hostitelskými rostlinami jsou různé druhy šťovíku.
40
Modrásek jehlicový – Polyommatus icarus (Rottemburg, 1775) Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Zbarvení je u obou pohlaví odlišné – samec je modrý, samice hnědá. Podél vnějšího okraje rubu křídel jsou žluté skvrnky a černé tečky, které jsou bíle lemovány. Není náročný a proto je všude hojný. Žije na loukách, stráních, lesních okrajích i na polích. Vytváří 1-3 generace. Housenky žijí na bobovitých rostlinách a přezimují.
41
7 Diskuse Provedla jsem srovnání vlastních výsledků s dřívějším mapováním zpracovaným ve zdroji BENEŠ, KONVIČKA (2002). Je zde použito síťové mapování (středoevropská síť původně vytvořena pro mapování rostlin). Rozměry čtverců jsou 10 minut zeměpisné délky a 6 minut zeměpisné šířky (cca 11,1 x 12,0 km). Nejnovější údaje jsou z let 1995 až 2001. Bohužel v tomto období na mnou zvoleném území mapování neproběhlo, tak jsem srovnávala své údaje s lety 1981-1994. Porovnala jsem výsledky s faunistickými čtverci 6858 a 6758, jelikož vybrané biotopy se nachází na hranicích těchto dvou čtverců. Vyhledala jsem druhy, které se zde v minulosti nacházely a z nich vybrala (podle http://www.lepidoptera.cz) pouze ty, jejichž stanovištěm jsou louky a mohly by se tedy na pozorovaných biotopech vyskytovat. Většina mnou pozorovaných druhů byla již zmapována, pouze jediný druh – ohniváček černočárný se na daném území dříve nevyskytoval. V tabulce 7 (viz str. 43) jsou uvedeny druhy, zmapované ve vybraných faunistických čtvercích, které jsem v období červenec-září 2008 nepozorovala.
42
Tab. 7: Potenciální druhy Soumračníkovití –
Soumračník jitrocelový
Carterocephalus palaemon
Hesperiidae
Soumračník metlicový
Thymelicus sylvestris
Soumračník rezavý
Ochlodes venatus
Bělásek řeřichový
Anthocharis cardamines
Bělásek čičorečkový
Colias hyale
Babočka bílé C
Polygonia c-album
Perleťovec velký
Argynnis adippe
Hnědásek jitrocelový
Melitaea athalia
Okáč rosičkový
Erebia medusa
Okáč prosíčkový
Aphantopus hyperantus
Okáč třeslicový
Coenonympha glycerion
Ohniváček černokřídlý
Lycaena phlaeas
Běláskovití – Pieridae
Babočkovití – Nymphalidae
Okáčovití – Satyridae
Modráskovití – Lycaenidae
Ohniváček černoskvrnný Lycaena tityrus Ohniváček modrolesklý
Lycaena alciphron
Ohniváček modrolemý
Lycaena hippothoe
Modrásek východní
Pseudophilotes vicrama
Modrásek obecný
Plebejus idas
Modrásek ušlechtilý
Polyommatus amandus
Modrásek hnědoskvrný
Polyommatus daphnis
43
8 Závěr Stanovené cíle byly splněny. (1) Charakterizovala jsem přírodní poměry oblasti a (2) provedla základní popis řádu motýli. (3) Na pozorovaných biotopech jsem zaznamenala 15 druhů denních motýlů rozdělených do 5 čeledí. Orientačně jsem tyto druhy rozdělila do tříd z hlediska frekvence a abundance. Výzkum jsem neprováděla po celé vegetační období, a tak nebyly zjištěny všechny přítomné druhy. Vzhledem k tomu, že jsem nenašla žádné prameny zabývající se výskytem denních motýlů na mnou vybraný lokalitách, použila jsem pro srovnání výsledků mapování pomocí faunistických čtverců. To může být značně nepřesné – mapování je z let 1981-1994 a druhy, které jsem uvedla jako potenciální mohou žít na několik kilometrů vzdálených biotopech. Provedený výzkum byl pilotní a sloužil spíše k seznámení se s metodami pozorování. Jsem si vědoma rezerv a chtěla bych pokračovat v odlovech a zaznamenávat druhy po celou sezónu. Předpokládám, že pozorování bude úspěšnější a v diplomové práci doplním výsledky o mnohé další druhy. Tato práce je převážně teoretická a bude sloužit jako výchozí materiál pro diplomovou práci.
44
9 Použitá literatura Tištěné zdroje BELLMANN H.; KESSLER M. (2003): Motýli a ostatní hmyz. Praha: Knižní klub. 160 s. BENEŠ J.; KONVIČKA M. (eds.) a kol. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. Praha: Společnost pro ochranu motýlů. 857 s. CARTER D. (2006): Motýli. 2. vyd. Praha: Knižní klub. 304 s. CULEK M. (ed.) a kol. (1996): Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma. 347 s. ČECHMÁNEK Z.; HRABÁK R. (2006): Život motýlů střední Evropy. Praha: Granit, s. r. o. 136 s. GERSTMEIER R.; ZEPF W. (1995): Motýli: denní a noční motýli. Praha: Svoboda. 93 s. KOVAŘÍK F. a kol. (2000): Hmyz: chov, morfologie. Jihlava: Madagaskar. 295 s. LANDMAN W. (1999): Encyklopedie motýlů. Česlice: Rebo Productions. 272 s. LOSOS B. a kol. (1987): Základy obecné ekologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 258 s. LULÁK M.; KRNÁČ J. (1999): Začínáme s entomologií a chovem motýlů. Karviná: Alfa Consulting, s. r. o. 352 s. NEKUDA V. a kol. (2005): Dačicko; Slavonicko; Telčsko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. 1070 s. NOVÁK I.; POKORNÝ V. (2003): Atlas motýlů. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka. 268 s. NOVÁK I.; SEVERA F. (2002): Motýli. Praha: Adventinum. 367 s.
45
REICHHOLF-RIEHM H.; WENDLER F. (1996): Motýli. Praha: Knižní klub a Ikar. 287 s. VESELÝ R. a kol. (2005): Strategický plán rozvoje města Telče. Jihlava: Regionální rozvojová agentura Vysočina. 122 s. ZAHRADNÍK J.; SEVERA F. (1997): Naši motýli. Praha: Albatros. 457 s.
Elektronické zdroje BENEŠ J.; KONVIČKA M.: Mapování a ochrana motýlů České republiky [online]. Poslední revize: 28.8.2008. České Budějovice: Entomologický ústav BC AV ČR. Dostupný z WWW:
. BioLib.cz [online]. poslední revize 28.3.2009 [cit. 10.4.2009]. Dostupný z WWW:
. Krajský úřad kraje Vysočina (2009): Profil kraje Vysočina [elektronická verze]. 185 s. Mapy.cz
[online].
Poslední
revize
22.2.2009.
Dostupný
z
WWW:
www.mapy.cz>. Oficiální stránky města Telče [online]. Poslední revize: 9.1.2009 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: .
46
10 Souhrn Bakalářská práce Společenstva denních motýlů v okolí Telče se zabývá (mimo jiné) charakteristikou daného území a řádu motýli. Jsou zde popsány přírodní poměry Velkomeziříčského bioregionu. Dále je práce zaměřena především na systematiku motýlů, jejich morfologii, rozmnožování a vývoj a obranné systémy motýlů. Tato část je rešerší literatury. V praktické části popisuji, na základě vlastních zkušeností, metodiku odchytu a preparace motýlů. Výzkumná část srovnává druhové zastoupení denních motýlů na dvou různý biotopech – vlhká louka a sušší louka na svahu. Vlastní výsledky jsou v diskusi konfrontovány s výsledky předešlého mapování.
11 Abstract The bachelor thesis “Butterfly communities in the environs of Telč” deals with the characteristics of given territory and the order Lepidoptera. Natural conditions of the Velkomeziříčký bioregion are specified. This part thesis is concentrated on taxonomy, morphology, reproduction and development and defensive systems of butterflies and is based on the compilation of literature sources. The practical part describes the methodology of catching and preparation of butterflies. The research compares species of butterflies on two different habitats – wet meadow and drier meadow on the slope. The results are discussed with results of the previous mapping.
47
