Spojené státy americké Společnost a politika

Spojené státy americké Společnost a politika VLADIMÍRA DVOŘÁKOVÁ

Nakladatelství Libri Praha 2002 [3]

OBSAH Předmluva

/9

Část I. Historické kořeny americké politické kultury / 13 Úvod / 13 Koloniální období / 15 Anglické kolonie na území dnešních USA / 16 Charakter přistěhovalectví / 26 Koloniální správa a samospráva / 30 Závěr / 33 Cesta k nezávislosti / 34 Počátky krize / 34 Válka za nezávislost / 42 Průběh války / 46 Charakter války za nezávislost / 48 Závěr / 50 Vytváření amerického ústavního systému / 52 Ústavy jednotlivých států / 52 Články konfederace a věčné unie / 54 Diskuse na konventu a Ústava z roku 1787 / 57 Proces rati¤kace / 62 Závěr / 66 Expanze na Západ / 69 Průběh expanze / 69 Expanze na Západ a problém otroctví / 72 Občanská válka / 74 Rekonstrukce Jihu 1865—77 / 77 Zjevný úděl a posuvná hranice / 80 Expanze na Západ a ekonomický rozvoj / 82 Expanze na Západ a původní obyvatelstvo / 84 Závěr / 86 Poznámky / 87 Část II. Vztahy mezi ústavními orgány Úvod / 93 Zákonodárná moc / 97

/ 93

[5]

Sněmovna reprezentantů / 97 Senát / 99 Pravomoci Kongresu / 101 Pravomoci, které Kongresu jmenovitě nepřísluší / 105 Postavení členů Kongresu / 105 Vnitřní organizace Kongresu / 107 Legislativní proces / 109 Závěr / 114 Výkonná moc / 115 Prezident / 116 Viceprezident / 119 Kabinet / 122 Výkonný úřad prezidenta / 123 Úřad Bílého domu / 124 Pravomoci a povinnosti prezidenta při výkonu moci / 125 Pravomoci a povinnosti prezidenta ve vztahu k legislativě / 129 Závěr / 132 Soudní moc / 134 Soudci federálních soudů / 135 Struktura federálních soudů / 137 Jednání Nejvyššího soudu / 140 Kontrola ústavnosti / 141 Nejdůležitější rozhodnutí Nejvyššího soudu / 144 Závěr / 148 Federalismus / 150 Vývoj federalismu / 150 Vztahy mezi federací a státy / 153 Státní vlády / 157 Místní vlády / 160 Území patřící Spojeným státům americkým / 161 Závěr / 164 Poznámky / 165 Část III. Společnost a politika / 170 Úvod / 170 Politické strany a stranický systém / 173 Vývoj politického stranictví / 173 [6]

Současná struktura stranické organizace / 182 Politické strany a politika / 184 Sociální a ideové zakotvení / 187 Závěr / 196 Volby a volební systém / 197 Volební právo / 198 Primární volby / 202 Volby na státní a místní úrovni / 206 Kongresové volby / 207 Prezidentské volby / 209 Volební kampaň / 214 Financování volební kampaně / 217 Závěr / 219 Občanská společnost / 220 Abolicionistické hnutí / 221 Prohibiční hnutí / 224 Feminismus / 227 Progresivismus / 236 Odbory / 238 Hnutí za občanská práva / 241 Americká společnost a náboženství / 247 Náboženská probuzení / 248 Náboženství a společnost po druhé světové válce / 254 Nejvýznamnější náboženské sekty / 256 Závěr / 260 Americká společnost a multikulturalismus / 261 Tavicí tyglík — skutečnost či mýtus? / 262 Multikulturalismus / 263 A¤rmativní akce / 269 Závěr / 276 Závěrem — USA po 11. září / 277 Bezprostřední realizace / 278 Legislativní opatření / 280 Postavení prezidenta a posílení legislativy / 284 Závěr / 286 Poznámky / 288 Seznam literatury

/ 294

[7]

Předmluva Studie mívají svou historii a prehistorii. V tomto případě mohu datovat svůj zájem o hlubší studium americké problematiky do doby před dvaceti lety, do doby seminářů profesora Miroslava Hrocha na Filoso¤cké fakultě UK. Tam vznikla i má diplomová práce, která se zabývala problematikou války za nezávislost a vytváření politického systému USA v rámci srovnávacího studia buržoazních revolucí. Poté se můj zájem takřka na desetiletí posunul směrem na jih, do oblasti Latinské Ameriky, a k problematice Spojených států jsem se hlouběji vrátila až koncem 80., respektive počátkem 90. let. Myšlenka na napsání této práce se neustále vracela od poloviny 90. let, zejména v souvislosti s výukou kursu Americký politický systém na Vysoké škole ekonomické v Praze, kdy jsem cítila potřebu poskytnout studentům relativně ucelený a srozumitelný text, který by jim umožnil hlubší pochopení americké společnosti. Stejnou potřebu jsem vnímala i ze strany širší odborné i laické veřejnosti a médií zejména v situacích, kdy aktuální vnitropolitické otázky ve Spojených státech budily pozornost světové i naší veřejnosti, ať již tuto pozornost vyvolávaly vnitropolitické události občas s nádechem skandálů a procedura impeachmentu prezidenta Clintona či poslední dramatický průběh voleb prezidenta. A i když v současnosti mají naši čtenáři k dispozici kvalitní české překlady amerických učebnic o politickém systému USA, měla jsem dojem, že to nestačí. Jsou totiž psány z pohledu Američanů a pro Američany, a tudíž neodpovídají na mnohé otázky, jež si Češi, Středoevropané či Evropané mohou klást. Cílem této práce nebylo „oslavit“ USA jako přímý vzor k napodobení, ani se připojit k primitivní kritice antiamerikanistů zužující kulturu a život v USA na prodejny McDonald’s. Snažila jsem se v ní umožnit zájemcům základní uchopení americké společnosti, hledat historické kořeny odlišných kulturních a civilizačních vlivů v politice i v každodenním životě, předložit způsoby řešení kon˘iktů, poukázat na úspěchy i problémy současné Ameriky. Do[9]

mnívám se, že právě takový přístup může nejlépe překonat určité stereotypy v nazírání na toho druhého, posílit vzájemnou komunikaci mezi národy a zároveň i přinést poučení, inspiraci či nastavit zrcadlo nám samým. Kniha je rozvržena do tří základních částí. První se dotýká historických kořenů americké politické kultury. Nejde o klasickou chronologickou historii (i když chronologii respektuje), ale představuje spíše exkursy do určitých vývojových etap, které Spojené státy formovaly a zanechaly na nich trvalé stopy. Mnoho významných historických událostí bylo opominuto, mnoho jen letmo zmíněno, právě proto, aby se zdůraznily klíčové, formativní momenty. Druhá část představuje klasický rozbor amerického politického systému z hlediska dělby moci, brzd a protivah, principů federalismu. Má nejen seznámit čtenáře s fungováním politického systému, ale může posloužit i jako příručka, ve které bude možné nalézt základní odpovědi na procedury a způsoby řešení aktuálních problémů a kon˘iktů. Třetí část bude asi čtenářsky nejpřitažlivější, nicméně znamenala největší úskalí celé práce. Zabývá se obecně problémy americké společnosti a politiky a dotýká se celého spektra zdánlivě nesouvisejících problémů politických stran a voleb, vývoje občanské společnosti a její schopnosti prosazovat své požadavky do sféry politiky, vztahu americké společnosti k náboženství a také klíčovou otázkou, která stojí před Spojenými státy dneška — soužití a integrity multikulturní společnosti. Jak již bylo řečeno, práce je určena jak studentům, tak širší veřejnosti, která se o Spojené státy zajímá. Z tohoto důvodu bylo nutné promýšlet výběr fakt, snažit se nezahltit čtenáře přílišnými podrobnostmi (některé dovysvětlující poznámky jsou od hlavního textu odděleny jiným typem písma) a také do určité míry omezit poznámkový aparát. V zásadě v poznámkách odkazuji především na literaturu, která je jazykově dostupná českému čtenáři (v češtině, případně ve slovenštině), ve výjimečných případech odkazuji přímo i na zahraniční literaturu, pokud jde o ojedinělý názor autora, který není všeobecně v běžné literatuře uváděn či je z něj převzata přímá citace. Na závěr je samozřejmě uvedena literatura, ze které jsem čerpala. V každé práci tohoto typu se objevují problémy s překlady názvů různých institucí, úsloví či historických událostí. Pokud to [ 10 ]

bylo možné, držela jsem se překladů, které se již v české literatuře objevily, v mnoha případech jsem do závorky uvedla anglický název — zde jsem především chtěla vyjít vstříc zájemcům o další informace o dané problematice, neboť přesný anglický název výrazně napomáhá například při vyhledávání na internetu. Při citaci Deklarace nezávislosti a Ústavy USA jsem vycházela z překladu uvedeného v publikaci Tindall, Shi (1994), ze které ostatně čerpaly i některé další publikace vydané v češtině. Tato práce vznikala v trvalém dialogu. Stovky českých studentů, kteří prošli mými kursy na Vysoké škole ekonomické, Filoso¤cké fakultě UK a Fakultě humanitních studií UK, jejich seminární práce a případně i diplomové práce, to vše mi přinášelo mnohé obohacení, nutilo klást si nové otázky a hledat odpovědi. Můj dík na tomto místě patří především studentu Petru Hnykovi, který kriticky prošel celý rukopis a upozornil mne na místa, jež potřebovala podrobnější vysvětlení, upřesnění či rozvedení. Podobným obohacením pro mne byla práce s americkými studenty, ať již na Collegium Hieronymus Pragensis či v rámci programu CESP pro zahraniční studenty na VŠE, které jsem pro změnu vyučovala evropské, respektive středoevropské politické systémy. Konfrontace těchto dvou studentských světů, způsobu kladení a charakteru otázek mne vedly k novému promýšlení celé řady problémů a hledání společných i odlišných rysů evropské a americké civilizace. Otázek, které nám klade americká společnost a její politický systém je bezpočet. Alespoň na některé z nich se tato práce snaží odpovědět. Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu katedry politologie na VŠE, profesoru Janu Škaloudovi, který po deset let mého působení na katedře vytvářel výborné podmínky i atmosféru pro pedagogickou i vědeckou činnost a trvale mne povzbuzoval v mé odborné práci. Můj dík patří také docentu Jiřímu Kuncovi z Filoso¤cké fakulty Univerzity Karlovy, jehož kritické připomínky mne provázely po celou dobu přípravy této studie a jehož pomoc a podporu lze jen stěží ocenit.

[ 11 ]

ostrakizace vůči cizincům se výrazně projevily i po událostech z 11. září 2001. Zachování multikulturalismu znamená i posílení skupinových identit — zde je ovšem obrovské riziko fragmentace a faktické dezintegrace společnosti. Náprava křivd z minulosti (nejnověji žádosti o odškodnění černošské komunity za období otroctví) může vyvolávat nové křivdy a společnost se dostane do začarovaného kruhu. Přesto nikdo nepopírá, že je to právě minulost, která v převážné míře pomáhala vytvářet kulturní i sociální bariéry. Multikulturalismus představuje obrovskou výzvu americké společnosti (a vzhledem k postupující globalizaci i mnoha dalším společnostem západní civilizace), výzvu, kterou nelze ponechat spontánnímu vývoji, ale kterou je nutné řešit prostřednictvím speci¤cké politiky. Zkušenost Spojených států s a¤rmativní akcí přináší mnohá poučení, především v tom, že tato politika musí být neustále proměnlivá, schopná sebere˘exe a zhodnocení pozitivních a negativních zkušeností; proměnlivá i proto, že každá současná společnost prochází rychlým vývojem, který neustále nastoluje nové problémy a otázky.

ZÁVĚREM — USA PO 11. ZÁŘÍ 2001 Hororové záběry sebevražedných letadel nalétajících do věží Světového obchodního centra, které televizní diváci na celém světě mohli sledovat takřka v přímém přenosu a které u náhodných diváků vyvolávaly dojem, že snad sledují jen další katastro¤cký ¤lm hollywoodské provenience, zůstávají a ještě dlouho zůstanou v paměti nejen Američanů. Útoky byly jednoznačně cílené na objekty, jež mají pro Spojené státy velkou symbolickou hodnotu — Světové obchodní centrum jako symbol ekonomické síly a globalizace v americkém stylu, Pentagon jako symbol vojenské moci a vojenské převahy USA ve světě. Poslední (neúspěšný) útok se zaměřil pravděpodobně na sídlo amerického prezidenta (Camp David či Bílý dům), hlavu státu a zosobnění „světového vůdce“. Je možné jen spekulovat, kolik dalších potenciálních sebevražedných útoků bylo připraveno a jimž zabránil příkaz k přistání udělený všem letadlům bezprostředně po zásahu druhé věže Světového obchodního centra. [ 277 ]

Co vlastně tento teroristický čin způsobil, kromě tisíců obětí na životech? Změnil nějak podstatně americkou společnost, její pohled na sebe a okolí? Bylo datum 11. září 2001 mezníkem, který nastartoval dlouhodobé změny, či šlo jen o epizodu, tragickou událost, s níž se americká společnost vyrovná bez závažnějších důsledků? V této chvíli uplynula jen velmi krátká doba55 a lze jen stěží odhadnout vliv těchto útoků na vývoj americké společnosti; navíc pokračují vojenské akce v Afghánistánu a bohužel nelze vyloučit ani opakování teroristických akcí. Přesto má určitě význam pokusit se zamyslit nad proměnami americké společnosti, zmapovat bezprostřední reakce i opatření, jež mohou Ameriku formovat i v budoucnosti, a postihnout trendy dalšího vývoje. To vše s vědomím, že mnoho informací je doposud nedostupných, publikované právní analýzy často protikladné a především — příliš krátká doba neumožňuje analyzovat konkrétní dopady na politiku a společnost v USA. Bezprostřední reakce První reakcí byl šok, vyvolaný nejen neočekávaností celého útoku a nejistotou, co bude následovat, ale také tím, že Američané, na rozdíl od Evropanů, nemají v sobě zakódovaný historický prožitek z masivních útoků na civilní obyvatelstvo, jak je Evropa zažila za druhé světové války. Moderní války, doprovázené bombardováním měst s velkými civilními oběťmi na životech, se vždy odehrávaly mimo kontinentální Ameriku. Pearl Harbor v roce 1941, často zmiňovaný v souvislosti se současnými útoky, byl přeci jen útokem na vojenskou základnu s minimem civilistů, i když tehdy radikálně změnil americké veřejné mínění ve vztahu k politice izolacionismu. Sen o nezranitelnosti amerického území tak 11. září 2001 skončil. Americký prezident G. W. Bush se o útocích dozvěděl v okamžiku, kdy hovořil k žákům základní školy v Sarasotě na Floridě. Bez ohledu na drobnější zmatky, týkající se návratu prezidenta do Washingtonu (z bezpečnostních důvodů se přemisťoval z místa na místo a do Washingtonu se dostal až kolem 7. hodiny večer, tj. deset hodin po zahájení útoků), byly o¤ciální reakce poměrně rychlé. Viceprezident byl ukryt na neznámém místě (v bunkru v blízkosti Washingtonu), kde setrval po několik týdnů. Toto opatření bylo ve chvílích nejistot naprosto nezbytné. Prezident Bush musel převzít

■

[ 278 ]

veškerou odpovědnost za výkon moci a s tím i veškerá rizika, ale zároveň bylo nutné zabezpečit kontinuitu moci pro případ úspěšného atentátu na jeho osobu. Okamžitě také začaly záchranné práce — zde projevil neuvěřitelné organizační schopnosti i osobní odvahu starosta New Yorku R. Giuliani —, obdiv získaly hasičské sbory. Záchranné akce doprovázela nebývalá vlna solidarity obyvatel s postiženými, snaha poskytnout jakoukoli pomoc (dárcovství krve, pátrání po pohřešovaných, ¤nanční sbírky). Masová shromáždění v ulicích, mše v kostelech navozovaly pocit vnitřní jednoty a odhodlanosti bojovat proti terorismu. Zároveň se okamžitě projevila i odvrácená strana tohoto zesíleného pocitu národní identity a jednoty: růst xenofobie, útoky proti mešitám a fyzické útoky na Američany arabského původu. Již 16. září byla zaznamenána první oběť, když byl v Arizoně zastřelen jeden Sikh. Nutno říci, že jak nevládní organizace, tak o¤ciální vládní místa i na tyto projevy zareagovaly velice rychle. Již 12. září na mši věnované národu a obětem útoku kardinál Theodore McCarrick, washingtonský arcibiskup, varoval před útoky na nevinné osoby: „…musíme hledat viníky, a nikoli udeřit proti nevinným, nebo budeme stejní jako oni, kteří postrádají jakékoli morální vedení a směřování.“ A Kongres Spojených států během prvního týdne po útocích přijal souběžnou rezoluci (concurrent resolution) Sněmovny reprezentantů a Senátu, která odsuzovala násilí proti Američanům arabského původu, americkým muslimům a Američanům z jižní Asie a kde si zdůrazňovalo, že všichni tito Američané tvoří nedílnou součást amerického národa. Výrazné gesto učinil i prezident G. W. Bush, který se osobně setkal s představiteli muslimské komunity a již 17. září navštívil mešitu v Islámském centru ve Washingtonu. Všechny tyto akce byly nesporně namístě a zabránily masivnějším projevům náboženské a etnické nesnášenlivosti, které logicky vždy doprovázejí situace vnějšího a vnitřního ohrožení země. Přesto se dá říci, že určité prvky xenofobie v americké společnosti minimálně krátkodobě posílily, zejména v menších městských komunitách, nejen ve vztahu k obyvatelům arabského původu, ale obecně vůči cizincům. Nemusí zde zdaleka jít jen o násilí; příslušníci těchto skupin hovoří především o zásadní změně chování svého okolí, o určité společenské izolaci, do níž se dostávají. Bezprostředně po útocích samozřejmě také vyvstala základní [ 279 ]

otázka: jak je možné, že mohlo k něčemu takovému dojít? Hovořilo se o totálním selhání tajných služeb, které nebyly schopny určité signály správně interpretovat (jak se ukazuje, byly k dispozici, byť ve velmi vágní podobě). Kritizovala se špatná úroveň bezpečnostních opatření na vnitrostátních leteckých linkách, nekvalitní a neškolený personál, benevolence při leteckém výcviku soukromých osob, kdy nevyvolávalo podezření, že se zajímají pouze o řízení letadel, a nikoli o jejich start či přistání. Zároveň ve vzduchu visela otázka, co bude následovat? Jaké další ohrožení může přijít — použití bakteriologických či dokonce atomových zbraní proti Spojeným státům, ohrožení rozvodů vody či rozšíření nebezpečných plynů v místech hromadné dopravy, útoky na mosty či dálniční síť, použití práškovacích letadel pro šíření nebezpečných infekcí? Pocity ohrožení i nejistoty dále posílily poštovní zásilky obsahující spory sněti slezinné (antrax), které vedly k dalším obětem na životech.56 Legislativní opatření Bezprostřední ohrožení i nutnost reagovat na danou situaci vyvolaly i potřebu právních úprav, ať již formou nově přijatých či novelizovaných zákonů v Kongresu, nebo prezidentských nařízeních (executive orders). Bezprostředně po útocích, již 14. září 2001, se projednávala společná rezoluce (joint resolution) Sněmovny reprezentantů a Senátu o zplnomocnění pro použití vojenské síly (Authorization for Use of Military Force). Společné usnesení se odvolává na rezoluci o válečných pravomocích (War Powers Resolution)57 z roku 1973 a uvádí: „…prezident je zplnomocněn k použití veškeré nutné a vhodné síly proti těm národům, organizacím či osobám, u nichž zjistí, že plánovaly, schvalovaly, páchaly či pomáhaly při teroristických útocích, které se uskutečnily 11. září 2001, nebo poskytly útočiště takovým osobám či organizacím, tak aby zabránil jakékoli budoucí akci mezinárodního terorismu proti Spojeným státům ze strany takovýchto národů, organizací či osob.“ Tato rezoluce odráží situaci bezprostředně po útocích. Její široká de¤nice „nepřítele“ (přičemž je to prezident, který rozhodne, kdo k nepřátelům patří), odpovídá skutečnosti, že v tomto prvním týdnu po útocích se nedalo opřít o skutečné důkazy, kdo za útokem stál. Bylo tedy nutné přijmout velice „plastickou“ de¤nici. Kritici této rezoluce ovšem upozorňují na obrovské pravomoci, které jsou

■

[ 280 ]

poskytnuty prezidentovi a jež umožňují rozšiřování vojenského kon˘iktu58 do dalších oblastí na základě jeho vlastního určení, že odsud hrozí nebezpečí, bez toho, že by věc konzultoval s Kongresem. To je právě v rozporu s logikou rezoluce o válečných pravomocích, která, po zkušenostech z války ve Vietnamu a jejího rozšiřování na území Kambodže a Laosu bez konzultace s Kongresem, se snažila takovému „prezidentskému válčení“ zabránit. Další opatření, které bylo nutné přijmout, se týkalo otázek vnitřní bezpečnosti, přijetí právních nástrojů, které by zefektivnily boj proti terorismu přímo na území Spojených států. Přijetí tzv. vlasteneckého zákona (Patriot Act)59 probíhalo ve velmi zjitřené atmosféře prognózující další teroristické útoky, v situaci, kdy členové Kongresu museli opustit své kanceláře kontaminované antraxem a pod výrazným tlakem Bushovy administrativy. Zákon, jenž obsahuje takřka 350 stran, byl přijímán ve spěchu a bez běžných procedur doprovázejících přijímání běžných zákonů, jako jsou veřejná slyšení a debaty, zprávy výborů apod. Jeho podpora v Kongresu byla jednoznačná — ve Sněmovně prošel poměrem 356:66 hlasů, v Senátu byl souhlas takřka jednomyslný 98:1. Prezident Bush jej vzápětí podepsal 26. října 2001. Jednotě ve sféře politické reprezentace ale neodpovídala stanoviska odborné veřejnosti. Zákon kritizovala především nejrůznější občanská sdružení na ochranu lidských práv, ke kritice se přidali i někteří experti v oblasti ústavního práva. Celá řada ustanovení není nijak kontroverzní, například pomoc obětem teroristických útoků či opatření týkající se praní špinavých peněz, možnosti zablokování účtů apod. To bylo obecně považováno za velmi vhodné, protože bezprostředně i do budoucna umožňuje nejen sledovat podezřelé aktivity, ale zabránit i ¤nancování teroristických akcí. Finančním institucím byla uložena povinnost ověřit identitu osob, které si u nich otevírají účty, a zároveň získaly imunitu při dobrovolném odhalení podezřelých transakcí. Také se zvýšil trestní postih za praní špinavých peněz. Nový zákon rychle přinesl pozitivní výsledky. V krátkém období několika měsíců se podařilo zjistit některé pravděpodobné zdroje ¤nancování teroristů a zablokovat účty více než 150 jednotlivců a organizací. Některá opatření a zvýšené pravomoci ovšem vyvolávají obavy, protože narušují tradiční systém brzd a protivah, posilují úlohu [ 281 ]

exekutivy a zeslabují dozorčí úlohu soudů. Tajné služby získaly rozšířené pravomoci při získávání informací prostřednictvím odposlechů, vstupem do e-mailové pošty apod. Především toto sledování již není vázáno na přímo jmenovanou osobu v soudním povolení,60 což podle kritiků odporuje IV. dodatku k Ústavě.61 Velmi se rozšířila možnost amerických zahraničních výzvědných služeb sledovat americké občany — uvádí se, že praxe se vrací do období před rokem 1970, do doby, než byla přijata výrazná omezení poté, co se zjistilo, že v období McCarthyho a hnutí za občanská práva tajné služby sledovaly více než půl milionu Američanů. Výrazně jsou omezována práva cizinců — Imigrační a naturalizační služba (Immigration and Naturalization Service — INS) získala právo zadržet cizince na víceméně neomezenou dobu a větší pravomoci při deportaci cizinců. Ministr spravedlnosti získal právo požadovat zadržení cizinců, které považuje za hrozbu pro národní bezpečnost, ministr zahraničí může dle svého uvážení poskytovat záznamy o udělení víz zahraničním vládám v rámci boje proti mezinárodnímu terorismu a zločinu. A FBI (Federal Bureau of Investigation) může poskytovat záznamy z trestních rejstříků pro INS a ministerstvo zahraničí pro potřeby vízového řízení. Další opatření, jež měla posílit vnitřní bezpečnost, byla přijata na jaře 2002. Jednalo se zejména o zkrácení platnosti turistického víza na dobu jednoho měsíce (předtím 6 měsíců) a zároveň byl předložen návrh na nový typ amerického pasu, který by měl znesnadnit jeho případné falšování. Opatření proti cizincům bylo přijato bezprostředně po 11. září, tj. dříve, než bylo včleněno do vlasteneckého zákona, na základě dočasného opatření, jež vyhlásil ministr spravedlnosti (Attorney General) John Ashcroft 17. září. Zde se umožnilo, aby cizinci byli, aniž by jim bylo sděleno obvinění, zadrženi na dobu 48 hodin či na jakoukoli další rozumnou dobu v případě ohrožení nebo mimořádných okolností. Podle údajů ministerstva spravedlnosti bylo zadrženo asi 1100 cizinců, z nichž žádný nebyl obviněn z účasti na teroristických aktivitách a jen několik z nich bylo považováno za důležité svědky. Někteří z nich se ale dopustili drobnější kriminality či porušili imigrační či vízové povinnosti. V řadě případů jim ale nebylo sděleno žádné obvinění a neumožnil se přístup k vyšetřovacím svazkům. V zásadě se tedy jednalo spíše o preventivní [ 282 ]

zajišťování, přičemž řada osob byla zadržována od září až do prosince 2001. V situaci bezprostředního, byť nejasného ohrožení bylo také nutné koordinovat různé bezpečnostní akce. Prezidentské nařízení z 8. října 2001 (Executive Order 13228) zřídilo v rámci Výkonného úřadu prezidenta Úřad pro domácí bezpečnost a Radu pro domácí bezpečnost (Of¤ce of Homeland Security, Homeland Security Council). Úřad, do jehož čela byl jmenován Tom Ridge, má především za úkol vypracovat národní strategii ve vztahu k boji proti terorismu na území Spojených států. Předpokládá se úzká spolupráce s dalšími federálními, státními i místními orgány. Úřad musí věnovat pozornost přípravě na možné další útoky a vypracovat strategii prevence proti nim. Musí připravit způsob efektivní pomoci postiženým a být schopen zajistit koordinaci akcí na různých úrovních v případě útoku. A také musí zabezpečit kontinuitu vlády v případě přímého ohrožení její existence. To jsou vše samozřejmě klíčové úkoly z hlediska národní bezpečnosti, jejichž realizace není zcela jednoduchá. Proto úřad získal právo na určitou iniciativu v legislativní oblasti, tj. může podávat své návrhy na úpravu existujících legislativních podmínek, pokud by stávající neumožňovaly splnit dané úkoly. Rada pro domácí bezpečnost představuje vrcholný poradní prezidentův orgán pro otázky národní bezpečnosti, jejímž cílem je zabezpečit koordinaci aktivit jednotlivých orgánů výkonné moci. Mezi členy rady patří špičkové osobnosti administrativy — prezident, viceprezident, ministři ¤nancí, obrany, spravedlnosti, zdravotnictví, dopravy, dále ředitel FBI, CIA, šéf Úřadu pro domácí bezpečnost aj. Na jednání ovšem může být přizvána celá řada dalších státních funkcionářů dle okolností. Rozsah bezpečnostních opatření i obavy vyplývající z možných masivních útoků dokumentují i další prezidentská nařízení z konce prosince 2001, která upravují nástupnictví ve vedení ministerstev pro případ, že by funkci nemohl zastávat ministr ani jeho náměstek. Jde o zachování fungující státní správy a její schopnosti plnit potřebné úkoly. Ve svém lednovém projevu o stavu unie prezident G. W. Bush také seznámil veřejnost s úmyslem ustanovit Sbory svobody (Freedom Corps), což také vzápětí učinil ve svém prezidentském nařízení koncem ledna 2002. Hlavním cílem je zapojit do bezpečnost[ 283 ]

ních aktivit co nejširší veřejnost,62 a to vytvářením podmínek pro takové zapojení, propagací a samozřejmě náborem a mobilizací obyvatelstva. Sbory svobody řídí rada (USA Freedom Corps Council), v jejímž čele stojí prezident a která se skládá opět z klíčových funkcionářů státní administrativy — viceprezident, ministr spravedlnosti, zahraničí, zdravotnictví, obchodu, vzdělání atd. Součástí těchto sborů svobody jsou občanské sbory (Citizen Corps), které mají vznikat na místní úrovni (pro jejich aktivity Bush požaduje 230 milionů dolarů v návrhu rozpočtu pro rok 2003). Ty zahrnují dobrovolné aktivity občanů týkající se zdravotnictví (Medical Reserve Corps), spolupráci s policií (Police Service Program), posílení programu sousedské bdělosti (Neighborhood Watch). Program sousedské bdělosti funguje ve Spojených státech více než třicet let a byl zaměřen zejména na boj proti kriminalitě na místní úrovni. V současnosti se předpokládá zdvojnásobené rozšíření tohoto programu ve spolupráci s Národní asociací šerifů (National Sheriff’s Association). V zásadě by zapojení občané měli získávat informace, jak rozpoznat podezřelé aktivity ve svém okolí, a také se dozvědět, jak v takovém případě postupovat, koho kontaktovat apod. Dále program občanských sborů zahrnuje vytvoření nového systému informací o terorismu a jeho prevence (Terrorist Information and Prevention System) a posílení programu místního záchranného systému (Community Emergency Response Team). Mezi občanské aktivity patří také zapojení mladých lidí, studentů, do práce v tzv. Americorps a starších lidí do Seniorcorps. Během prvního čtvrtletí roku 2002 byla zahájena rozsáhlá kampaň propagující tyto občanské sbory, v níž se osobně angažoval i prezident Bush. Postavení prezidenta a posílení exekutivy Všechny komentáře se shodují, že události 11. září 2001 výrazně posílily popularitu prezidenta George W. Bushe u široké veřejnosti. Otazníky nad průběhem prezidentských voleb, které částečně rozdělovaly americké občany, byly v tuto chvíli zapomenuty. Amerika potřebovala rozhodného vůdce, symbol jednoty a odporu proti terorismu, a Bush (kromě drobných zaváhání bezprostředně po útocích) dokázal tuto potřebu naplnit. Jeho projevy se nevyznačovaly intelektuální hloubkou ani složitým kladením otázek, byly razantní, jednoznačné a s odkazem na základní motivy americké

■

[ 284 ]