SPISOVATELÉ JAKO ODPŮRCI

43

SPISOVATELÉ JAKO ODPŮRCI

Jak hra rovněž naznačuje, rok 1968 vlastně začal v divadle. Intimní divadelní scéna nejskvělejšího pražského Divadla Na Zábradlí poskytla jeviště Konci karnevalu Josefa Topola, který načrtl absurditu úředníků zavádějících kolektivizaci v bouřlivé malé vísce, Zahradní slavnosti Václava Havla, která paroduje ústřední plánování a plánovače, a Králi Vávrovi Milana Uhdeho, který průhledně zpodobňuje tehdejšího stranického vůdce Antonína Novotného a jeho nápadnou podobnost s oslem. Nové či vylepšené literární časopisy (Literární noviny, Mladá fronta, Host do domu, Plamen a Kultúrny život) vedly trvalý boj s přidělenými cenzory, dařilo se jim tisknout špičkové práce a potichu, ale vytrvale uvolňovat smyčku cenzury. Toto soustavné testování hranic otevřelo v roce 1966 cestu k vydání dvou románů, které stylem i obsahem našly ohlas u čtenářské veřejnosti: Žertu Milana Kundery a Sekyry Ludvíka Vaculíka. Obě knihy líčily, jak jejich vypravěči – chabě přestrojené verze

zelinar a jeho televize nove.indd 43

29.10.2013 11:15:25

44 samotných autorů – dospěli k poválečné podpoře komunismu a posléze k deziluzi z něj. Bylo zřejmé, že růst tohoto slovního průmyslu šel ruku v ruce s objevy a odhaleními, zavržením minulosti, s jejíž pravou podobou se v průběhu šedesátých let postupně seznamovala široká veřejnost. Připustit (byť ve formě fikce) svou někdejší politickou naivitu znamenalo pro spisovatele Milana Kunderu, který psával ódy na Stalina, mnohem víc než pouhé osobní prozření. Vypovídalo to o naléhavých problémech zavinění, podvodu, idealismu, iluzí a přenesení válečných hodnot do poválečného světa, které posloužily k nastolení nelidské míry fyzického a morálního násilí – soud se Slánským byl extrémní příklad. Tyto literární výstupy vyřkly to, co komunistická strana ještě pořád nebyla ochotna říci nahlas. Jazyk reformně smýšlejících autorů se pomalu začal zbavovat oficiálního výraziva, jež uvolnilo cestu slovům, která znovu mohla dávat smysl. Jakmile se to stalo, používal se jazyk k ponoru do nedávné komunistické minulosti. Právě z těchto důvodů byl sjezd spisovatelů v roce 1967 připraven ke konfrontaci mezi rostoucím počtem zklamaných spisovatelů, kteří byli členy strany – jako zmínění Milan Kundera a Ludvík Vaculík – a literárními aparátníky prvního tajemníka Novotného, odpovědnými za to, aby spisovatele donutili vrátit se do řady. Na sjezdu, který se konal v červnu, se spisovatelé střídali na pódiu a ostře kritizovali Československou socialistickou republiku, kterou sami pomáhali budovat, či alespoň poskytovali cennou pomoc. Čtyřicetiletý autor Sekyry Vaculík přemítal o téměř dvaceti letech komunismu, která uplynula od února 1948, kdy se moci v Československu chopila komunistická strana: po válce to stejně jako tolik dalších mladých českých intelektuálů přivítal v rozčarování nad mnichovskou dohodou západní Evropy s Hitlerem a nad morální i fyzickou devastací, která provázela druhou světovou válku a holokaust. Nyní, o dvacet let později, Vaculík v projevu, jenž měl signalizovat začátek


29.10.2013 11:15:25

ZELINÁŘ A JEHO TELEVIZE

45

reformního hnutí, kritizoval „vládní kruhy“ a prohlašoval, „Crazy komedie, že navzdory jejich soustavnému tvrzení účel neospravedl- ale buditelská“ ňuje prostředky, protože v konečném bodě se není z čeho radovat. Prohlásil, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb [...] až po potřeby duševní [...]. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk.“7 Obzvlášť pro Čechy, kteří vidí své místo zeměpisně i symbolicky v samém srdci Evropy, to byla vážná rána. Je však důležité si uvědomit, že Vaculík a jeho straničtí kolegové, kteří vystoupili na pódium během sjezdu spisovatelů, nepožadovali konec socialismu. V boji mezi komunistickými reformátory a komunisty zastávajícími tvrdou linii při kontrole ideologické budoucnosti země nešlo o přebrodění na druhý břeh řeky (to je vypůjčeno z Dietlovy hry): šlo o povahu té řeky, o samotný socialismus, který plynul mezi břehy. Byli pevně uvnitř socialistického tábora. Jenže stranický vůdce Antonín Novotný buď nechápal, že spisovatelé nechtějí konec socialismu, nebo měl pocit, že diskuse jakéhokoli druhu je prostě příliš buřičská.8 A tak se ke sjezdu spisovatelů obrátil zády a místo toho demonstrativně navštívil absolventskou oslavu na pražské Vysoké škole stranické. A těsně předtím než odjel na dovolenou do Sovětského svazu, poslal dva spisovatele před soud.9


29.10.2013 11:15:25

46

STUDENTSKÝ PROTEST

Vzdoru intelektuálů na sjezdu spisovatelů částečně předcházel vzdor studentů, který se projevil zejména na slavnosti zvané majáles, každoroční jarní rozpustilé poctě romantickému českému básníkovi z devatenáctého století Karlu Hynku Máchovi. Tato obvyklá oslava jara a lásky byla zakázána po majálesovém průvodě v roce 1956, který se vinul ulicemi Prahy se „skupinkou demonstrantů s roubíkem a zavázanýma očima, kteří představovali redaktory mládežnického deníku Mladá fronta“.10 S plnou silou se však vrátila v roce 1965, kdy byl králem majálesu zvolen americký beatnický básník Allen Ginsberg.11 V roce 1966 nabyl majáles političtější podoby: „studenti, učňové, úředníci a dělníci, většinou sedmnáctiletí až třiadvacetiletí“, pochodovali městem a provolávali hesla jako „My chceme svobodu, my chceme demokracii“ či „Dobrý komunista – mrtvý komunista“.12 A zase Antonín Novotný reagoval tím, že postavil dvanáct z těchto mladých demonstrantů před soud: všichni byli shledáni vinnými.


29.10.2013 11:15:25


47

Přetlačování a přetahování mezi nereformní vládou No- „Crazy komedie, votného a intelektuály a studenty, kteří nacházeli stále další ale buditelská“ způsoby, jak kritizovat minulost i současnost zdola, osvětlovaly změny probíhající v samotném ovzduší běžného českého života. Americký novinář Tad Szulc popsal kulturní vibrace v Československu šedesátých let jako souznění se „zvukem jazzu a big beatu“ a „modrých džíns a vousů“ „jakoby v odvetě za léta stalinistické monotónnosti a nudy“.13 Ve skutečnosti šlo v chování mládeže v šedesátých letech většinou víc o životní styl než o politiku, protože mládež poprvé začala bojovat za vlastní identitu generačně odlišnou od identity jejích rodičů. V tom byli jistě na stejné vlnové délce se svými západními vrstevníky. Také Paul Berman si všímá, že zatímco v roce 1968 převažovaly rozdíly mezi mladými lidmi z komunistického tábora a jejich západními vrstevníky, „v něčem se vyskytlo, jak tehdy každý uznával, společné téma. Byl jím rozkol mezi mladými a starými.“ Májové oslavy a shromáždění, džínsy a vousy nebyly, aspoň zpočátku, politickým projevem, ale spíš vyjádřením zásadní nespokojenosti: příslušníci této generace, první, která vyrostla za komunismu, byli přesvědčeni, že na ni mají výsadní právo. Jeden devatenáctiletý Čech vysvětlil novináři Alanovi Levymu: „V padesátých letech stalinisté naše rodiče odepsali, ale s námi počítali. To neměli. Celý život jsem žil v jednom režimu, tak mám právo ho kritizovat.“15 Tyto pocity potvrzovala nová vědecká oblast – studium mládeže, které se vynořilo spolu s oficiálně vzkříšenou sociologií. Na Západě nový důraz na mládež upozornil, jak bezstarostný byl život této generace, který probíhal uprostřed vzkvétajícího poválečného kapitalismu, ve srovnání se životem jejích rodičů a prarodičů. Ve Francii, v Německu a leckde jinde tato prosperita mládež znepokojovala. Jak napsal jeden mladý spisovatel a politický aktivista: „Po veteránech od Verdunu, z Mauthausenu a z Indočíny budeme my veteráni kina.“16 Na druhé straně se česká a slovenská


29.10.2013 11:15:25

48 mládež podobně jako její protějšky po celém sovětském bloku nijak zvlášť zhýčkaná necítila a podobné pocity provinění ji míjely. Navíc komunismus tlačil dělnickou třídu do popředí a dychtivě nabízel příležitosti ke vzdělání a kariérnímu postupu, jaké nikdy dřív nebyly, a mnoho československých mladých skutečně z dělnické třídy pocházelo. Už to nebyla dělnická třída, byli první generací střední třídy (i když tento termín se tehdy samozřejmě nepoužíval). Naopak Tony Judt píše, že v Paříži mladí demonstranti „pocházeli převážně ze střední třídy“ a „právě jejich vlastní rodiče, strýčkové a babičky na ně shlíželi z oken výstavných činžovních domů, jak se šikují v ulicích, aby vyzvali na souboj ozbrojenou moc francouzského státu“.17 V Praze se věci měly jinak: dramatik Václav Havel neměl prospěch z režimu, kterému se nyní vzepřel – byl potomkem bohaté a vlivné české rodiny a za komunismu měl zatarasený přístup k tradičnímu univerzitnímu vzdělání. Československou mládež její frivolnost nijak netrápila, kdežto komunistickou stranu ano. Jak tvrdil v roce 1965 vnitřní vládní přehled, byla tato generace politicky znevýhodněna, protože neměla žádné zkušenosti z druhé světové války ani z „následujícího třídního boje“, které pro jejich rodiče fungovaly jako „největší životní škola“.18 Zmíněné přehledy a rozhovory se studenty a mladými dělníky jim vytýkají fyzický blahobyt, spoustu volného času a nekonečné požadavky (které, jak se tam tvrdilo v bezděčném opakování klišé o třídách, byly mezi mladými dělníky materiální a mezi univerzitními studenty kulturní). Tyto generační požadavky se však začínaly rozšiřovat i na požadavky politické; vládní zpráva potvrzuje, že mládež nebojácně kritizovala nedostatky socialistické společnosti s pocitem, že na to má právo. Přestože se na tomto generačním nesouhlasu podíleli i mladí dělníci, pražské jaro, které pak začalo, nebyla dělnická revolta. Ta měla přijít později, po sovětské invazi – urážce, jež elektrizovala dělníky k akci, organizování


29.10.2013 11:15:25


49

a vznášení reálných požadavků, i když marnému. Ale bě- „Crazy komedie, hem pražského jara, zdůrazňuje Gerd-Rainer Horn, „dělníci ale buditelská“ váhali před konfrontací s režimem, který poprvé po dvaceti letech dovolil odborům existovat“.19 Mnohým dělníkům také byli podezřelí lidé, kteří stáli za tímto novým tlakem na změnu a reformu – intelektuálové, studenti a inteligence, jimž pražské jaro skutečně patřilo. Československo bylo státem dělníků, což znamenalo, že strana podporovala nejednoznačný postoj k pronásledování bílých límečků. Jednou z věcí, na které si studenti v roce 1968 stěžovali, bylo, že jsou bráni jako nepracující, protože „studují“; od univerzitních studentů se očekávalo, že to budou kompenzovat během studií „zvýšenou politickou aktivitou, a po ukončení pokud možno co nejnižším platem“.20 Dělnická třída měla prospěch z toho, co strana nabízela, a nadále setrvávala v centru poválečné politické identity země. Naopak pražské jaro bylo téměř úplně odkázáno na nejistou půdu slov a idejí – oblíbené nástroje těch, kdo byli státu podezřelí, i když se ztotožňovali se stranou a jejími institucemi. Na podzim 1967, několik měsíců po sjezdu spisovatelů, se běžný studentský život proměnil v klíčovou událost, která odstartovala lavinu valící se k pražskému jaru. Třicátého prvního října zhaslo v noci světlo na strahovských kolejích, které stály hned vedle Pražského hradu, nedaleko Strahovského kláštera. Na kolejích vypadl elektrický proud už několikrát a toto nepohodlí obvykle vedlo k tomu, že studenti nadávali na špatný přívod elektřiny, vyhazovali z oken hořící papíry a pak se sešli v malých skupinách na nádvoří a vydali se do pražských hospod a nočních klubů. Tentokrát se však studenti sešli venku a dali se do křiku: „Všichni ven!“ Podle jednoho z nich se všichni vydali k Pražskému hradu a pak dál, Nerudovou ulicí dolů na Malostranské náměstí, přičemž provolávali: „Chceme světlo!“ Rychle je obklíčila policejní auta, a když se obrátili, aby šli zase nahoru na Hrad, najela policie auty nad ně i pod ně a tlačila je do úzkých uliček. Rozhodující chvíle nadešla, když policisté


29.10.2013 11:15:25

50 studenty pronásledovali do prostoru kolejí, který studenti pokládali za bezpečný, a napadali je obušky a slzným plynem.21 Intelektuálové, zastrašení úderem, který proti nim zosnoval Novotný po sjezdu spisovatelů, teď však vystoupili na straně studentů a začala rozhodná vzpoura, kvůli které musel Novotný po skončení roku odejít, a na jeho místo přišel nový, neznámý mladý Slovák Alexander Dubček.


29.10.2013 11:15:26

51

TELEVIZE JAKO POLITICKÁ SCÉNA

V roce 1968 byla už televize na Západě dominantním médiem. Ve Spojených státech změnily strašlivé scény z vietnamské války veřejné mínění a živé záběry z demokratického národního konventu v roce 1968 udělaly z demonstrace historickou událost. Ve Francii, jak píše Judt, byl květen 1968 „revoluce rozvíjející se v přítomném okamžiku [...]. Její vůdcové byli báječně telegeničtí; byli to atraktivní a výřeční muži, kteří kráčeli v čele francouzské mládeže po historických bulvárech levého břehu Paříže.“22 Avšak o zemích za železnou oponou se často soudí, že tam hrála televize podstatně menší roli – pokud vůbec nějakou. Například redaktoři pozoruhodného souboru esejů o roce 1968 píší, že „ve většině východní Evropy a ve třetím světě hrála média výrazně jinou roli než na Západě. Zatímco příslušníci západních společností mohli doslova pozorovat, jak se rozvíjejí události na celém světě, v komunistických společnostech a ve společnostech třetího světa zprávy většinou


29.10.2013 11:15:26

52 obstarával občas velmi cenzurovaný rozhlas a novinové zprávy nebo neformální sítě.“23 Je to sice částečně pravda, ale tento dohad přehlíží odlišný typ historického „rozvoje“, který možná dokázal vidět jen místní divák. Odhalení a doznání, která začala v literárním světě, se totiž předtím, než naplnila ulice a nakonec pronikla do nejvyšších pater strany, dostala na komunistickou obrazovku. V červnu 1963 se novým ředitelem československé státní televize stal Jiří Pelikán. Byl oddaný socialista, jenže – jako tehdy tolik jiných – také člověk, který hodlal prosazovat reformu. Řídil program tak, aby stále více odrážel požadavky vznášené inteligencí, aby společnost byla schopna konstruktivní kritiky a individuálních rozhodnutí. Právě díky Pelikánovi byla Československá televize v popředí politických a společenských změn v roce 1968. Prostor pro shromažďování lidí, kteří chtěli posunout stávající hranice možností, však televize poskytovala už před jeho příchodem. Například na sklonku roku 1962 vyrábělo brněnské televizní studio diskusní pořad (což byla tehdy novinka) Budu do toho mluvit!, zaměřený na mladé lidi, pro které byla diskusní témata obzvlášť zajímavá. Mluvilo se sice o vztazích mezi studenty a učiteli či o přijímání na vysoké školy, což se nemuselo zdát nijak zvlášť provokativní, ale atmosféra pořadu naznačovala něco nového a pokrokového: „Ve studiu byly desítky náhodně vybraných účastníků, na pódiu a občas přímo mezi nimi byl moderátor pořadu Josef Křivánek s mikrofonem v ruce.“ Tisk okamžitě příznivě zareagoval: „Večerní program provokoval k myšlení, odhalil nezvyklé televizní možnosti.“24 Pelikán stavěl právě na myšlence takových inovativních pořadů, jako bylo Budu do toho mluvit! V rozhovoru, který vyšel v únoru 1967, se dožadoval větší svobody a prohlásil: „Doposud to bylo tak, že každé slovo pronesené v televizi se bralo jako oficiální názor, a to našim televizním novinářům svazovalo ruce. [...] Televize potřebuje v první řadě a především vytvořit prostor pro osobní přístup a pro


29.10.2013 11:15:26


53

právo dělat chyby [...] pro jednotlivce, kteří budou schopni „Crazy komedie, formulovat vlastní názory. [...] Jsem přesvědčen, že tako- ale buditelská“ vé lidi máme, ale potřebují příležitost, aby se projevili.“25 Stejně jako spisovatelé a studenti nedostala Československá televize takovou příležitost vždycky a často byla pokárána, že překročila to, co pokládal první tajemník Novotný, který se stále bál poststalinistické reformy, za přijatelnou míru kritiky. Například po odvysílání otevřeně polemického televizního pořadu o státní ekonomice Tváří v tvář zmizel z obrazovky jeho moderátor Jan Drda; a když si novinářka Otka Bednářová vybrala za téma televizní reportáže severočeské trampské hnutí, vyšla v českém komunistickém deníku Rudé právo výtka pořadu i trampskému hnutí v podobě rozsáhlého „dopisu“ s titulkem „Příklady chování, které naší mládeži neprospívá“.26 Novotný však nemohl s měnícím se ovzduším bojovat do nekonečna. Když pozval do Prahy sovětského generálního tajemníka Leonida Brežněva, ten pronesl slavnou větu, podle níž se má konflikt vyřešit potichu a interně: „Eto vaše dělo“ („To je vaše věc“).27 Po tomto prohlášení – ať už to tak bylo míněno, nebo ne – Novotného legitimita vyprchala. V lednu 1968 bylo vedení strany předáno Alexandru Dubčekovi, což byl nepříliš známý politik, na poměry v přestárlém stranickém vedení mladý, a politické špičky ho pokládaly za povolného kompromisního kandidáta.28 Dubček nastínil ovzduší, jaké mělo v následujícím roce převládnout, když na stranickém plénu při konečném zúčtování Novotného pokáral: „Ne, soudruhu Novotný, vítáme názory druhých.“29 Člověk by předpokládal, že taková výměna vůdce komunistické strany zaručí bedlivou pozornost, avšak aspoň ze začátku vnímala většina Čechů a Slováků změnu ve vedení jako pouhý byrokratický tah, nijak moc je nezaujal, a tak vstoupili do nového roku s pokrčením ramen. Novou éru měla oznámit média. Třebaže ještě převládaly rozhlasové vlny, televizní obrazovka byla schopna vést k cíli.


29.10.2013 11:15:26

SPISOVATELÉ JAKO ODPŮRCI

Recommend Documents