ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
SPECIFIKA BYZANTSKÉ HISTORIOGRAFIE SPECIFIC FEATURES OF BYZANTINE HISTORIOGRAPHY Eduard Neupauer Muzeum Mariánské Lázně Abstract: The following article discusses the place of Byzantine Studies among other historical, cultural and theological disciplines and it attempts to show that the study of Byzantium, if devoid of a theological background, does not lead to a broader appraisal of Byzantium’s role in the formation of the human spirit and modern culture. Further on, the article demonstrates that education is also an important feature of Byzantium and deserves to be studied at length, and we can draw some useful conclusions for today’s society. The author concludes that the study of Byzantium is a challenge. Key words: Byzantium, historiography, education, paideia. Motto: „Čas, který ve věčném neklidu nezadržitelně ubíhá, unáší a strhuje za sebou vše, co vzniká. Do hlubin zapomnění noří někdy události bezvýznamné, ale jindy i události velké a pamětihodné. Jak říká tragik, ›přivádí na světlo věci skryté, a zjevné věci zakrývá‹. Avšak historická věda je pevnou hrází proti proudu času a do jisté míry zastavuje jeho nezadržitelný tok tím, že zachytí všechny události, které obsahuje, pevně je uchopí a zadrží a nedovolí jim sklouznout do propasti zapomnění.“1
KOMNENA, ANNA, Paměti byzantské princezny, přel. R. Dostálová. Praha, Odeon 1996, s. 7.
1
226
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
Úvodem Předmětem této přednášky jsou specifika charakterizující byzantologii jako vědu realizovanou na několika platformách: jako vědu historickou a teologickou zároveň. Přednáška se zabývá problémy spojenými s výukou a zpracováváním byzantské historiografie, která, je-li oddělená od teologických předpokladů, ztrácí hloubku a svůj originální a původní charakter, a stává se tak osamocenou a (v důsledku toho) často těžko aktualizovatelnou. Tyto tendence způsobují neatraktivnost oboru a rovněž těžkosti s jeho zařazením do obecné historiografické práce věnované jak evropskému kontinentálnímu prostoru, tak specificky církevním dějinám nebo dějinám Východořímské říše. Specifika byzantské historiografie s sebou přinášejí též problémy s aplikací jejích výsledků do pedagogického prostoru, a to především na fakultách neteologického zaměření. V přednášce chci poukázat na problémy, se kterými se byzantologie potýká a vymezit její místo a vklad nejen do věd historických, ale i tzv. „humanitních studií“ a systému humanitního vzdělání obecně. Zároveň se pokouším odpovědět na otázku: Jaké alternativy a kvality může byzantologie poskytnout současné historiografii a humanitním vědám vůbec, a jakým způsobem překlenuje dekonstruktivní snahy a tendence v procesu současného humanitního vzdělávání? Anebo jinak: co byzantologie jako historicko-teologická disciplína pokrývající široké spektrum problémů může nabídnout akademické půdě univerzit? (Za vedlejší produkt tohoto příspěvku můžeme považovat obecnější zamyšlení nad vkladem teologie do akademického prostoru v dnešní době tržní hodnoty vzdělání.) Realizace byzantologie na půdě teologické fakulty (kontext) Celková koncepce studia na teologické fakultě se odvíjí od pevných biblických základů a přirozeně církevních tradic. Realizuje se v přísných limitech a vychází z teologické interpretace moudrosti, pravdy, vzdělání a koncepce vzdělávaní jak v jejich existenciálních, tak noetických perspektivách s důrazem na reální život a duchovní růst člověka. Koncepce vzdělávaní má v tomto významu a z této perspektivy přirozeně mnohem širší pole působnosti a neomezuje se tak jen na akademickou půdu. Je přirozené, že jak prostor půdy akademické, tak i chrám je 227
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
jistým druhem laboratoria z důvodu hlubokého teologického myšlení ukrytého v liturgických textech a jejich vzdělávací hodnotě. Rovněž samotná životní praxe je v tomto významu definovaná jako sběr životní moudrosti; jako další faseta koncepce výchovy a v tomto významu, je interpretovaná akademickou půdou. Vzájemně se tyto prostory nevylučují. Takto pojatá praxe znamená, že vzdělávaní realizované v přísných limitách akademie nemá být v rozporu s životní praxí, ale naopak, vzájemně se tyto prostory mají obohacovat a spolupracovat. Takovýto obsah koncepce vzdělání má na teologické fakultě dlouhodobou tradici a vychází z hlubších antropologických předpokladů, které jsou odvozeny z Bible i církevní tradice. Z této perspektivy je sledován do jisté míry i účel studia dějin. Biblické, církevní dějiny a profánní historiografie takto na sebe navazují a vytvářejí společně celkový rámec studia historického pohybu společenstva a lidstva jako celku bez vzájemných antagonismů. V teologickém prostředí tedy s opisnou historiografií neobstojíme, a již samotná podstata teologického vzdělávaní historika zavazuje hledat příčiny historických jevů a situací bez toho, aby zůstal jenom u studia jejich důsledků, které samotné o sobě vypovídají o hlubších rozměrech studovaného problému. Historiografie praktikovaná na teologické půdě kromě sběru faktografického materiálu a jeho analýzy klade důraz na pochopení vzájemných vztahů a vlivů, a to jak směrem navenek, tak uvnitř studovaného prostoru. Tak přísné nároky na historika-teologa si vyžadují střízlivost, vypěstovanou objektivitu atd., ale přinášejí s sebou také velké nebezpečenství sklouznutí do sentimentálního neboli romantického zpracovávaní dějin, nebezpečenství nesprávného rozložení analytické a syntetické práce, které mají být ve vzájemné rovnováze, nebezpečenství zprostředkování pramenů bez hlubší analýzy a jejich aktualizace apod. Teologická historiografie primárně nestojí jenom na platformě analytické práce, ale vyrůstá společně s biblickou tradicí a z hermeneutických tradic patristických autorů a jejím cílem je taková syntéza, která má etické a morální konotace s co nejtěsnějším přiblížením se člověku. V kontextu tradic teologické exegeze a hledání hlubších kořenů probírané historické látky má takováto práce rovněž svou antropologickou perspektivu a jejím důsledkem je kromě zdařilé syntézy 228
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
faktografie také interpretace s duchovním dopadem pro pochopení jak daného období, tak jeho jinak realizovaných projevů v jiném kontextu, včetně současnosti. Za příklad nám může posloužit hluboké studium doketismu prvních století našeho letopočtu a současných praktik různých pseudocírkevních společenství a trendů moderního myšlení, a to z různých pohledů a hledisek bádání této historické látky (společenské poměry, ekonomické poměry apod.). V tomto významu je potřeba si uvědomit také jeden podstatný rys teologie. A to, že je ve svém jádru praxeologická a pokud se uzavře do hranic intelektualismu, stává se z ní „prázdnořečení“, jak to krásně vyjádřil v jedné ze svých modliteb sv. I. Syrský. Již samotná praxeologie nutí historické disciplíny v teologickém prostředí promyslet historickou látku hlouběji než jenom na úrovní dokumentace. Proto také jádro historických disciplín na teologické fakultě tvoří celkem jasné vymezení terminologie pravdy, existence, moudrosti; jasné vymezení termínů: čas, bytí, vztah apod., čímž je jasně limitován teologický diskurz historických disciplín. Historické vědy v teologickém prostředí rovněž interpretují události z ohledem na jejich eschatologický charakter, což tvoří důležitou platformu pro celkové pochopení historicity jako takové, byť metodologie zpracovávaní historických faktů, práce pomocných věd historických, práce z prameny etc. mají stejný charakter jako je to u obecné historiografie pěstované na jiných akademických půdách nebo ve specializovaných vědeckých ústavech, a na historika jsou takto kladeny stejné, ne-li vyšší nároky co se týče odborné způsobilosti a práce. Z mnoha specifik chci v krátkosti připomenout dvě, platná myslím také pro byzantologii: 1. Předně je církevní historiografie víc antropologizující v tom významu, že pracuje z termíny anamnéze, transformace a vychází z biblické interpretace podstaty dějin. 2. Ve svém jádru vlastní navíc rozměr pastorační. Pastorační charakter mnoha teologických disciplín vidíme v tom, že samotné podání a přiblížení akademicky diskutované látky v sobě latentně nese pastorační prvek iniciace kritického promyšlení dané problematiky s hlubším duchovním dopadem.
229
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
Přirozeně, takovýchto momentů teologické práce je víc. Pro nás je důležité, že vesměs všechny stojí v příkrém rozporu se současnými dekonstruktivistickými tendencemi v humanitních vědách obecně. Specifika byzantské historiografie Po nastínění pozadí byzantologie jako disciplíny historické v teologickém prostoru se budu blíže věnovat některým problémům, které samotný obor v kontextu své historiografické tradice evokuje a požadavkům, které na byzantologa klade, a to i v rámci jejich aplikovatelnosti v pedagogickém prostoru. Předně mezi literární prameny (kromě epigrafiky, pozdně římských inskripcí etc.) je nutné počítat kromě typikonů klášterů a byzantských historiografů (a kronikářů) také texty liturgické a především bohatou patristickou literární tradici. Výpovědní hodnota těchto pramenů není pouze historická, ale také teologická a prosvětluje daleko širší škálu kulturních neboli kulturně-sociálních problémů, než s jakými se klasický historik ve svém bádání potýká. Je tedy nutné s těmito prameny pracovat velmi jemně a obezřetně. Objevují se tendence oddělit tyto dvě výpovědní roviny pramenů za účelem tzv. „větší objektivnosti“ byzantologické práce. Tyto tendence se zdají být velmi negativní. Většina historického materiálu medievistického charakteru má své církevní pozadí. Proto naopak, tyto prameny (a především svatootcovské provenience) se nerealizují v uzamčenosti a není možné je zakonzervovat – jejich úkol, sociální, kulturní a obecně myšlenkovou výpovědní hodnotu objevíme, až když jsou zasazeny do širšího kontextu vztahů, kde objevíme také jejich aktuálnost. Je přirozené, že mnohé z nich jsou součástí církevní tradice podnes. Citlivé nakládaní s těmito prameny si kromě zručnosti historika a dobře osvojené metodologie a systematičnosti vyžaduje též teologickou odvahu a erudici. Má-li byzantolog zpracovávat materiál tohoto charakteru lidským, originálním způsobem a aktualizovat jej; má-li byzantolog v pedagogickém procesu za úkol nejenom odevzdávat syrovou faktografii, ale také (a především) kultivovat, musí se zbavit zejména jednoho velikého nebezpečí: filologizace. Filologie je pro tvůrčí byzantologii základem pro porozumění pramenům a pochopení jejich myšlenkového vývoje, ale netvoří samotný obsah byzantologie a není 230
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
meritem správného historického, resp. historicko-teologického uvažování. Filologická zručnost pomáhá, ale neudává trend byzantologii jako oboru. Kdyby tomu tak bylo, snadno by mohla nastat situace, že by došlo k neblahé záměně prezentace pramenů za jejich originální reflexi a kritické promyšlení. Myslím, že právě na toto nebezpečenství filologické práce upozorňoval ve svých kritických statích v 19. století Nietzsche.1 Příkladem může být stále živý dlouhodobý problém tzv. „helenizace křesťanství“, ke které časem dospěje většina klasických filologů rozborem lexiky patristické literatury. Vnitřní transformaci a sémantický posun této lexiky do nového, kvalitativně odlišného kontextu již pochopí jen nemnozí. Jistě by v tomto kontextu bylo velice zajímavé, poučné a inspirativní sledovat metodologii práce samotných patristických autorů, tak jak se jí zabýval kupř. řecký autor Theodoros Zysys.2 Druhým důležitým momentem studia a odborného zpracovávání byzantských dějin je jejich velice úzká svázanost s doktrinálními dějinami. Nesprávná interpretace a nepochopení spolupráce církve a státu v Byzanci jakožto fenoménu typického pro tuto geopolitickou a kulturní oblast a tento dějinný úsek znamená nepochopení úhelných kamenů (církev-stát) tvořících osnovu byzantské kultury, vzdělanosti a kultivovanosti a byzantského myšlení vůbec. Důsledkem toho je negativní obraz celé jedné tisícileté dějinné epochy. Příkladem může být terminologie jako je cézaropapismus, negativní konotace termínu byzantinismus apod.3 Pracovat s historickou látkou východořímské provenience bez zohlednění teologického diskurzu je jako studovat rukopis, aniž bychom věděli, že je palimpsestem. Když se tak děje, dochází k dekonstrukci disciplíny na dílčí momenty a vznikají nám dějiny byzantského umění, ekonomické dějiny Byzance, byzantské vojenství etc., a orientace místo pochopení hlubších souvislostí končí u typologizace, která je těžko aktualizovatelná. Přirozeně, že i tyto dílčí NIETZSCHE, F., My filologové. Praha, Oikúmené 2005. ZYSYS (Ζησης, Θεοδςωρος Ν.), Επομενοι τοις θειοις πατρασι. Αρχες και κριτηρια της Πατερικης Θεολογιας. Θεσσαλονικη, Εκδοσεις Βρυεννιος 1993. 3 NEUPAUER, E., „Krátký nárys základů fenoménu byzantinismu“, In: Pravoslávny teologický zborník XXXI(16), (eds.), Š. Pružinský, P. Kormaník. Prešov, Prešovská univerzita v Prešove, Pravoslávna bohoslovecká fakulta 2006, s. 189–193. 1 2
231
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
součásti obecných dějin mají svůj hluboký smysl a význam, avšak bez vztahu k celkovému myšlenkovému pozadí a kultuře se dají těžko smysluplně interpretovat a stávají se pouhou faktografií, mnohokrát vytrženou ze svého původního kontextu a živých souvislostí. Odtržení doktrinálních dějin od tzv. „profánní historiografie“ způsobuje pomýlené vědomí o vývoji byzantské kultury a celkových tendencích dobového myšlení. Dalším důležitým momentem jsou historické limity a jejich určení. Končit byzantskou historiografii datem pádu Konstantinopole je značně omezené, jelikož byzantská kultura měla tak dynamický charakter, že až do posledních chvil politické existence státu byly samotnou Byzancí vyvíjeny silné misijní aktivity. Právě díky byzantské misii můžeme studovat stopy byzantské erudice a vyspělosti nejenom v Sýrii nebo Arménii, ale také ve středoevropském kontinentálním prostoru. V současné době samotná byzantologie stále více obrací svou pozornost právě na otázku misie - její metody i historické souvislosti, a toto téma se dokonce stává samostatným tématickým blokem panelových diskusí velkých byzantologických kongresů.1 Zajímavé je, že podobným směrem se začínají orientovat i někteří balkanologové. Balkanolog Ivan Dorovský vystoupil na nedávném VI. mezinárodním balkanistickém sympoziu v Brně (v r. 2005) s příspěvkem: Mediteránní a byzantskobalkánské meziliterární společenství, ve kterém čteme: „Při charakteristice balkánsko-byzantského, byzantsko-slovanského i dalších meziliterárních a obecně kulturních společenství bychom měli vycházet podle mého názoru z faktu, že jako jedno z prvních v tomto geografickém prostoru vzniklo byzantsko-mediteránní meziliterární a obecně kulturní společenství..., „které“ můžeme chápat a zkoumat z hlediska kulturologického, antropologického, jako chronotop, biotop i jako polykulturní zónu, v níž nacházíme mnohé stimulativní, typologické i žánrové analogie.“ A dále: „Byzantsko-balkánské meziliterární a obecně kulturní společenství bylo 1 NEUPAUER, E., „Charakter byzantskej misie a jej historické premeny“, In: Pravoslávny kalendár. Ročenka s kalendáriom a duchovným čítaním. Prešov, Metropolitná rada Pravoslávnej cirkvi na Slovensku 2004, s. 129. NEUPAUER, E., „Praxe a metody byzantské mise“, In: Ročenka Ústavu pre vzťahy štátu a cirkví. Bratislava, Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, s. 105; NEUPAUER, E., „Byzantská mise“, In: Synergia, 5–6, 2006, s. 85.
232
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
prostředníkem jednak při formování evropské kultury, jednak při vytváření a rozvoji kultury Malé Asie... Nepochybuji o tom, že např. studiu všestranných vzájemných kulturních i politických styků a vztahů Řecka (včetně Kypru, Kréty a dalších řeckých ostrovů) a jeho literatury a kultury s literaturou a kulturou Itálie, Francie, Pyrenejského poloostrova, kulturního společenství Cařihradu, balkánských Slovanů i neslovanských národních literatur a kultur by nesporně vrhlo zcela nové světlo na zdroje evropské kultury. Pochopení spletitých vzájemných kulturních doteků či styků na Balkáně a v Mediteránu je klíčem k porozumění celému evropskému vývoji a ve svých důsledcích i geograficky a kulturně vzdálenějších regionů“.1 Blízkou souvislost mezi multikulturní politickou diplomacií státu a církevním vzděláváním konečně odhaluje i práce samotných byzantských historiografů a literární prameny obecně.2 Závěr: Koncepce παιδεια a současnost byzantských studií V důsledku úzkého prolínání teologických a historických motivů v byzantologii byla samotná historiografická tradice Byzance z velké části ovlivněna koncepcí výchovy a vzdělanosti značně odlišnou od současné evropské.3 Byzantská elementární vzdělanost byla na vysoké úrovni a kromě profánního a církevního školství, které vedle sebe existovaly simultánně, se začíná v Byzanci poměrně časně pěstovat i vzdělávaní na vyšších školách a časem i na univerzitách. Je přirozené, že celková koncepce výchovy v Byzanci pocházela z vícero zdrojů a sama navazovala na helénský typ elementární výchovy s pozdější transformací jeho zdrojů; tudíž, že se samotné těžiště pod vlivem 1 DOROVSKÝ, I., „Mediteránní a byzantsko-balkánské meziliterární společenství“, In: Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI, sv. 2. Příspěvky přednesené na VI. mezinárodním balkanistickém sympoziu v Brně ve dnech 25.–27. dubna 2005. Brno, Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Historický ústav Akademie věd České republiky, Matice moravská 2006, s. 551–554. 2 NEUPAUER, E., „Charakter raně byzantské historiografie. Agathios z Myrine“, Synergia, 7–8, 2006, s. 83–90; „Ontologické předpoklady výchovy a vzdělávání v byzantské teologii“, In: Katechetika – historie – teologie III. Sborník materiálů z mezinárodní věděcké konference uspořádané ve dnech 6.–7. 10. 2005 ve Smilovicích, (ed.) Józef Szymeczek, Ostrava, Katedra společenských věd, oddělení křesťanské výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity 2006, s. 90–97. 3 NEUPAUER, E., „História výchovy a vzdelania v Byzancii. I. časť (Pramene a počiatky do IV. storočia)“, In: Pedagogické spektrum, roč. XII., 9–10, 2004, s. 110–113.
233
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
teologické erudice přesunulo také na rozvoj jiných lidských kvalit.1 Celková koncepce vzdělávaní v Byzanci ukazuje, že nezůstávala a nebyla budována jenom na platformě poznávacích aktivit člověka a nebyla tudíž natolik racionalizována, tržní a utilitaristická, nýbrž, že svou koncepcí „péče o duši“ se úspěšně vyhýbala individualistickým tendencím.2 Vzdělání mělo v Byzanci dynamický charakter zasahující všechny (ne jenom některé) části lidské existence bez narušení individuality; ale naopak, obohacovalo jej a snažilo se přivést k co nejplnějšímu poznání různých relací mezi ním, světem a jeho „pobytem“. Latentně vycítíme tyto tendence i v literárních pramenech k dějinám Byzance, i v historiografickém materiále samotném. Studium dějin byzantského systému vzdělávání, metod a celkové koncepce zůstává zatím v našich podmínkách výzvou. Podobně laděné pedagogické aktivity jako v byzantském školství jsou dnes umožněny na akademické půdě nejenom tím, že se realizují v teologickém prostoru, ale také hlubokou svázaností doktrinálních a profánních dějin v byzantských studiích, tedy komplementárním pohledem na spojení studia celkového ethosu Byzance s jejími důsledky v historii. A to studia jak na historickém, tak teologickém materiálu. V každém případě si studium byzantského vzdělávaní zasluhuje v našem prostředí větší pozornost a já pevně věřím, že právě toto studium může velice obohatit pedagogický prostor v celkovém kontextu interpretace dějin, výchovní naladenosti, v nacházení souvislostí a především v aktualizaci historie pro současnou mladou populaci a teologický i neteologický dorost.3
1 NEUPAUER, E., Počiatky a pramene byzantskej pedagogiky do VII. storočia, In: Katechetika – historie – teologie. Sborník materiálů z mezinárodní vědecké konference uspořádané ve dnech 9.–10. 10. 2003 ve Smilovicích, (ed.) Józef Szymeczek, Ostrava, Katedra společenských věd, oddělení křesťanské výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity 2003, s. 10. 2 NEUPAUER, E., „Charakter raně byzantské historiografie. Agathios z Myrine“, Synergia, 7–8, 2006, s. 83–90; NEUPAUER, E., „Ontologické předpoklady výchovy a vzdělávání v byzantské teologii“, In: Katechetika – historie – teologie III. Sborník materiálů z mezinárodní věděcké konference uspořádané ve dnech 6.–7. 10. 2005 ve Smilovicích, (ed.), Józef Szymeczek, Ostrava, Katedra společenských věd, oddělení křesťanské výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity 2006, s. 91–92. 3 NEUPAUER, E., „K podstate univerzity a smerovaniu teologickej fakulty na štátnej univerzite“, Evanjelikálny teologický časopis, roč. III., 2, 2004, s. 59.
234