Hudební historiografie

Úvod do hudební vědy

Hudební historiografie Pozdní antika a evropský středověk bádání o hudbě mělo převážně spekulativní charakter a spadalo pod pojem musica (musica theorica, součást quadrivia; srv. jinde) o tom, že hudba může mít nějakou minulost a může podléhat nějakému historickému vývoji, se neuvažovalo dobové teoretické traktáty obsahovaly nanejvýše zmínky o původu hudby podle bible: hudba = výtvor a dar Boží mínila se přitom hlavně hudba vokální, hudba instrumentální byla v dobovém chápání druhořadá a méněcenná výchozí spis, podávající informace o hudbě antiky (= antického Řecka): Æ BOETHIUS, Anicius Manlius Severinus Torquatus (480–524): De institutione musica, 5 knih (viz též jinde) Počátky evropského hudebního dějepisectví – 16. až 17. století a) pozdně renesanční a humanistické snažení s akcentovaným zájmem o řeckou antiku; větší roli hrály přitom výroky filozofů (PLATÓN, ARISTOTELES) než téměř neexistující – nezapsané a tudíž prakticky neoživitelné – antické hudební památky Æ GALILEI, Vincenzo (1520–1591): 2 Dialogo della musica antica e della moderna, 1581, 1602, nově 1934 b) úvahy více či méně zatížené pozůstatky středověkého (spekulativního) myšlení Æ CALVISIUS, Seth (1556–1615, kantor u sv. Tomáše v Lipsku): De origine et progressu musices (= 2. díl spisu Exercitationes duae), Leipzig 1600; pokus o chronologický výklad; mnoho místa věnováno spekulacím o (božském) původu hudby, o vynálezcích hudby a jejích jednotlivých druhů apod. Æ PRAETORIUS, Michael (1571–1621): Syntagma musicum, 3 svazky, Leipzig 1615–1619, nově 1959 v 1. svazku též historická problematika; mj. zájem o světskou hudbu včetně hudby instrumentální, o různé společenské funkce a účely hudby, o hudební nástroje apod. Æ PRINTZ, Wolfgang Caspar (1641–1717): Historische Beschreibung der edelen Sing- und Klingkunst, Dresden 1690 soubor biografií vynálezců hudby v chronologickém sledu obsahuje též kapitolu Der Musik Endzweck und mancherley Gebrauch 18. století větší zájem o hudební minulost související s racionalistickými (osvícenskými) myšlenkovými proudy:

1


a) Francie Æ BOURDELOT, Pierre (1610–1685); Æ BONNET-BOURDELOT, Pierre (1638–1708, synovec předešlého); Æ BONNET-BOURDELOT, Jacques (†1724, bratr předešlého, dokončil a vydal celou práci): Histoire de la musique et de ses effects, 1725, nově 1966 pojednává hlavně o počátcích hudby, o hudbě hebrejské, řecké, čínské atd., i o hudbě (románské) Evropy Æ de BLAINVILLE, Charles Henri (1711–1769, violoncellista, skladatel, učitel hudby): Histoire génerale, critique et philologique de la musique, 1767 nové hledisko: hudba má svou historii, která je hodna pozornosti kritického rozumu – čili vyzvednutí hudby mezi lidskými, ne již božskými výtvory b) Německo Æ MARPURG, Friedrich Wilhelm (1718–1795), hudební teoretik, kritik a skladatel, ve 40. letech 18. století pobýval v Paříži (kontakty s Voltairem, d’Alembertem, Rameauem), od r. 1749 v Berlíně, později ředitel pruské loterie a pruský dvorní rada: Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik, 1754–1778, 5 svazků: soubor autorových novinových a čsp. článků, neboli pojednává o tehdejší soudobé hudbě; uvádí mj. též údaje o dobové hudbě v Čechách a o hudebnících českého původu c) Itálie Æ MARTINI, Giambattista (1706–1784), hudební teoretik, skladatel a pedagog v Bologni; psal latinsky a italsky: Storia della musica, 1757–1781, 3 svazky, nedokončeno, nově 1967 konzervativní učené pojetí: celý 1. svazek pojednává o hudební historii podle bible, 2. a 3. svazek o antice d) Anglie Æ HAWKINS, John (1719–1789): A General History of the Science and Practice of Music, 5 svazků, 1776, další vydání 1853,1875, 1963 Æ BURNEY, Charles (1726–1814): A General History of Music, 4 svazky, 1776–1789, nově 1935, 1957–1958 Hawkins je původnější a badatelsky svědomitější; jako prvý opouští biblické legendy o původu hudby a začíná Řeckem; ve vývoji hudby rozeznává stádia vzestupu a úpadku: vrcholy hudebního vývoje jsou italský a anglický madrigal 17. století a G. F. Händel; soudobá instrumentální hudba 2. pol. 18. století znamená úpadek („hluk bez harmonie“) Burney: vývoj (evropské) hudby přináší stálý vzestup a zdokonalování starší hudba je nedokonalá, vrchol dokonalosti a měřítko vší hudby představuje italská opera jeho doby

2


Začátek 19. století Æ FORKEL, Johann Nikolaus (1749–1818), varhaník a Musikdirektor na univerzitě v Göttingen Allgemeine Geschichte der Musik, 2 svazky, Leipzig 1788–1801, nově 1967 Forkel si jako prvý uvědomil některé zásadní potíže oboru, tj. na jedné straně postulát historické objektivity („nestrannosti“) a proti němu sympatie estetického cítění, jež dává přednost hudbě jednoho stylového období před jinou – pozastavuje se nad tím, jak cizí a vzdálená je současnému vkusu hudba řecká a středověká; hudba těchto minulých epoch je pro něj mrtvým jazykem – oproti mínění jiných (nejmenovaných) autorů, že je mnoho druhů dokonalosti a že podle naší soudobé hudby nelze posuzovat cenu hudby jiných dob a jiných národů, usuzuje Forkel, že jedině novodobé uspořádání tónových veličin odpovídá všeobecným zásadám krásy a řádu: pro malířství, sochařství a poezii byly tyto klasické, věčně platné normy vytvořeny již v řecké antice, hudba se však ve svém vývoji opozdila […] spis je nedokončen; 2. svazek pojednávající o hudbě období středověku končí u roku 1550 Æ FÉTIS, François-Joseph (1784–1871), skladatel, interpret, teoretik, pedagog, organizátor, kritik, historik, od r. 1833 ředitel Královské konzervatoře v Bruselu Biographie universelle des musiciens, 8 svazků, Brusel 1835–1844, 2Paříž 1873 + 2 svazky dodatků 1878–1880, nově 1963 k tomuto spisu (= biografickému hudebnímu slovníku) patří rovněž Résumé philosophique à l’histoire de la musique: Histoire génerale de la musique, 1864–1876, 8 svazků, z toho dokončeno pět výklad sahá do 15. století; snaží se o vskutku univerzální pohled na dějiny hudby; členění dle kontinentů a ras; až ve 4. svazku pojednána evropská křesťanská éra Fétisova koncepce dějin hudby: nikoliv pokrok, směřování vpřed k určitému vrcholu, ale stálé proměny; proto také může dle Fétise hudba minulých epoch přinášet i po staletích estetické uspokojení Æ AMBROS, August Wilhelm (1816–1876), nar. v Mýtě u Rokycan, synovec R. G. Kiesewettera (viz jinde), původně právník, studoval však i na malířské akademii v Praze a hudbu soukromě u ředitele pražské konzervatoře Fr. D. Webera; přednášel dějiny hudby na univerzitě v Praze (od r. 1869) a na konzervatoři ve Vídni (od r. 1872) Geschichte der Musik, 3 svazky, psány v Praze, vydány Breslau 1862–1868; 4. svazek vydal z pozůstalosti G. Nottebohm, 5. svazek (= notové přílohy) též posmrtně základní koncepce Ambrosova výkladu je kulturně historická: byla formulována patrně pod dojmem dobových velkých prací kunsthistorických a kulturně historických; srv. zvláště Æ BURCKHARDT, Jacob (1818–1897) a jeho Kultur der Renaissance in Italien, 1860

3


Ambros vychází z přesvědčení o příbuznosti jednotlivých uměleckých druhů a z představy o jednotném duchu doby, prostupujícím všechny umělecké druhy resp. kulturní výtvory příslušného období četné odkazy zvláště na paralely z výtvarných umění 1. svazek: počátky hudby + Čína, Indie, arabský svět (kompilace ze starší literatury) 2. svazek: středověký vícehlas do počátku 15. století 3. svazek: hudba období renesance v 2. a především ve 3. svazku se Ambros opírá o vlastní pramenné výzkumy z Prahy, Vídně, Mnichova a Itálie; francouzskou a anglickou problematiku pojednává převážně podle starší literatury Poslední třetina 19. století je ve znamení pozitivismu – viz jinde hlavní zásady pozitivistické vědy: od spekulací (velkých filozofických koncepcí) k faktům; metodičnost a systematičnost výzkumu rozvoj institucionální základny bádání – ustavení národních vědeckých institucí v historických disciplínách důraz na heuristiku, ediční činnost, bibliografii od souborných pojednání ke specializovaným úkolům, k detailnímu monografickému studiu důsledky pro hudební historiografii: pozvednutí její prestiže, uznání její vědeckosti, pozvednutí do centra hudebněvědného bádání osobnosti a díla: a) významné ediční počiny (viz též jinde) Publications of the Musical Antiquarian Society, London 1840–1848 Trésor musical, Brusel 1865–1893 Lira sacro-hispana, Madrid 1869nn. Publikationen älterer praktischer und theoretischer Musikwerke (= 15.– 16. stol.), Berlin–Leipzig 1873–1905 Monumenta musicae sacrae in Polonia, Posen/Poznaň 1885–1900 The Old English Edition, London 1889–1902 2 Denkmäler deutscher Tonkunst (DDT), Leipzig 1892–1931, 1957–1961 2 Denkmäler der Tonkunst in Österreich (DDT), Wien 1894–1938, 1959–1961 Denkmäler der Tonkunst in Bayern (DdTB), Leipzig–Augsburg 1900–1931 Les Maîtres musiciens de la renaissance française, Paris 1899–1908 L’arte musicale in Italia, Milano 1897–1907 národní edice nizozemská, dánská aj. souborná vydání děl J. S. Bacha a G. F. Händela, atd.

4


b) bibliografie a heuristika (viz též jinde) Æ EITNER, Robert (1832–1905) založil Gesellschaft für Musikforschung (1869); její časopis Monatshefte für Musikgeschichte vycházel v letech 1869–1905 (nově 1962) jako první specializovaný hudebně historický časopis hlavní dílo: Biographisch-Bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten der christlichen Zeitrechnung bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts, 10 sv. 1900–1904 předtím ještě: Verzeichnis neuer Ausgaben alter Musikwerke ... bis zum Jahre 1800, 1871 další významné bibliografie z této doby: soupisy hudebních pramenů – Britského muzea (A. Hughes-Hughes: Catalogue of Manuscript Music in the British Museum, 3 sv., London 1906–1909, 21964–1966) – Pařížské národní knihovny (J. Ecorcheville: Catalogue du fonds de musique ancienne de la Bibliothèque nationale, 8 sv., Paris, 1910–1914; – Washingtonské Kongresové knihovny (O. G. Th. Sonneck: Library of Congress. Music Division, Washington D.C. 1914, reprint 1969) ad. – E. Vogel: Bibliographie der gedruckten weltlichen Vocalmusik Italiens aus den Jahren 1500–1700, Berlin 1892, 21962 […] c) syntetická pojednání o dějinách hudby největší badatelé tohoto období („zakladatelé oboru“) sice těží z nejlepších stránek a vymožeností pozitivistické vědy, zároveň však překračují pozitivistické hranice a směřují opět k velkým syntézám Æ RIEMANN, Hugo (1849–1919) hudební historiografie je pro něj součástí systému hudební vědy (celá hudební věda je postavena na nový, „moderní“, „vědecký“ základ; viz jinde) ústřední problém celé hudební historiografie = problém hodnocení hudebně historických zjevů, neboli vztah historického poznání a estetického hodnocení (viz též jinde) Riemann řeší tento problém příklonem k určitému souboru hodnotících měřítek a předpokladů, které jsou odvozeny z určité (prostorově i časově omezené) etapy vývoje hudby, které však jsou absolutizovány a prohlášeny (resp. považovány vskrytu) za nadčasově platné zatímco ve starším stádiu vývoje hudební historiografie (= v 18. století, viz výše) to byly většinou estetické a vkusové normy současnosti, jde nyní, na konci 19. století, o absolutizování norem (nedávné) minulosti, tj. hudby klasického období: norem, které platí pro melodiku, rytmiku, metrum (metrickou výstavbu), harmonii i hudební formu tato normativnost přitom zajišťuje vnitřní logiku Riemannova systému:

5


v oblasti hudební teorie dovršuje Riemann funkční harmonii a vytváří systém rytmiky a metriky zákonitosti hudebního utváření klasické hudby považuje za „přirozené“ k tomu přistupuje akcentovaný nacionalismus éry čerstvě sjednoceného vilémovského Německa, který vede k nadřazování německé hudby: dějiny hudby 19. století jsou pro Riemanna dějinami hudby německé s přihlédnutím k hudbě některých jiných národů (...) stěžejní hudebně historická díla: Über das musikalische Hören, Leipzig 1873 Geschichte der Musiktheorie im IX. – XIX. Jahrhundert, Leipzig 1918, 21921 (dnes již překonané, ale dosud jediné zpracování tématu z pera jediného autora) Geschichte der Musik seit Beethoven, Leipzig 1901 (obsahuje ony výše zmíněné negativní rysy; srv. též Dahlhaus, Grundlagen der Musikgeschichte, 1977) Handbuch der Musikgeschichte, 5 svazků, Leipzig 1904–1913, 21919–1922 znovu – základní znaky Riemannova hudebně historického výkladu: – evropocentrismus – přepis starší hudby (např. chorálu) v novodobém taktu a metru – metrická interpretace/frázování podle vlastních zásad rytmiky a metriky – funkční harmonie – představa o historicky konstantní/neměnné povaze hudebního slyšení – filologické studium pramenů – poznávání staré hudby ve znějící podobě (Collegium musicum) – vyzvednutí mannheimské školy (atd.) Æ ADLER, Guido (1855–1941) klade hudebně historický výzkum na spolehlivé metodologické základy ve svém výkladu dějin hudby/chápání hudební historiografie se snaží zredukovat podíl subjektivního faktoru: odstranit „zmatek hodnotících soudů“ (subjektivní faktor v hudbě je v Adlerově pojetí předmětem hudební psychologie) hudební historiografie „nezkoumá hudební krásno v hudebním umění, ale poznává vývojový proces hudby v dílech a tvůrcích; vycházejíc od jednotlivého díla má objasnit vazby, jimiž je spjato s minulostí i budoucností a které umožňují určit je jakožto produkt své doby, místa vzniku, určitého autora a příslušné školy; má vykázat vlivy, které se prosazují zvnitřku navenek, a má postihnout svébytnost každého uměleckého díla“ (= Methode der Musikgeschichte, 1919) ústřední kategorií hudební historiografie je pojem styl: „otázky stylu jsou sublimátem všech teoretických a historických zkoumání a poznatků; styl je měřítkem, jímž má být vše v uměleckém díle měřeno a posuzováno“ (= Der Stil in der Musik, 1911) základní rysy Adlerova konceptu: – zprostředkování mezi estetikou a historií, tj. zkoumáním jednotlivých izolovaných děl x zkoumáním vývojových souvislostí (= souvislostí vývoje stylu)

6


– zkoumání různých vrstev hudební kultury: od vrcholných děl až po ústní tradici lidu (nebo naopak) – styl epochy Handbuch der Musikgeschichte, Berlin 1924, 21931, 31961: psán v intencích Methode der Musikgeschichte, kolektivní dílo 47 spoluautorů z různých zemí oproti stejnojmennému spisu Riemannovu (viz výše) je výklad stručnější, ale má širší záběr: těžiště sice zůstává v evropské problematice, ale pole historiografického zkoumání se rozšiřuje – o hudbu přírodních a orientálních kulturních národů (R. Lach) – o židovský chrámový zpěv (Z. Idelssohn) – o byzantskou chrámovou hudbu (E. Wellesz) – o ruskou hudbu (O. Riesemann) (atd.) evropský vývoj je členěn do tří velkých kapitol, odpovídajících Adlerově „stylové periodizaci“ dějin evropské hudby, a pojednán je po hudebních druzích závěrečná kapitola o „moderní hudbě“ je pak rozdělena podle národních celků G. Adler byl mj. vynikající organizátor a editor posunul hudebně historické bádání – zvláště ve smyslu celistvé koncepce – na úroveň, po níž následovala opět jistá stagnace: soustředění úsilí na monografický výzkum, zatímco celková zpracování dějin hudby jsou víceméně eklektická a kompilativní Æ KRETZSCHMAR, Hermann (1848–1924) nar. v Olbernhau (Krušné hory), pocházel ze staré kantorské a varhanické rodiny, studoval na univerzitě v Lipsku hudební vědu, historii a klasickou filologii, vedle toho též na konzervatoři r. 1871 promoval a stal se profesorem na lipské konzervatoři, 1877 Musikdirektor na univerzitě a pak ve městě Rostocku 1887–1904 opět v Lipsku jako Musikdirektor a profesor dějin hudby, pak v Berlíně jako ordinarius na nově zřízené stolici hudby a ředitel Musikhochschule (kromě jiných funkcí a oficiálních vyznamenání) příznačný rys jeho činnosti: v kontextu novější německé hudební vědy nezvykle těsné spojení „teorie“ a praxe („popularizace“) Führer durch den Konzertsaal I. Sinfonie und Suite, 1887 II. Vokalmusik 1. Kirchliche Werke 2. Oratorien und weltliche Chorwerke, 1890 III. Kammermusik (= Hans Mersmann) Einführung in die Musikgeschichte, 1920 hlavní myšlenka = „dějiny hudby pracují pro estetiku“, tzn. hudebně historický výzkum slouží potřebám soudobé hudební praxe [...] ──────────────

7


další kolektivní projekty: Æ Handbuch der Musikwissenschaft, red. Ernst BÜCKEN, 20. – 30. léta 20. století přináší volné řazení pojednání o jednotlivých hudebně historických epochách, hudebních druzích, skladatelích; jednotlivé svazky mají nestejnou úroveň; převládá přitom duchovědné pojetí: srv. k tomu Bückenovu stať Grundfragen der Musikgeschichte als Geisteswissenschaft z roku 1927 Zeitgeist – styl epochy, který se manifestuje souhlasně (analogicky) ve všech uměleckých druzích; srv. i názvy jednotlivých svazků, jejich obrazový doprovod atd. nicméně jednotlivé svazky nemají stejnou úroveň a vykazují metodický eklekticismus; duchovědný přístup se v nich mísí s kulturně historickým pojetím, adlerovská stylová metoda s psychologismem atp. – Mittelalter und Renaissance: Heinrich BESSELER – Barock: Robert HAAS – Rokoko und Klassik: Ernst BÜCKEN – 19. Jh. bis zur Moderne: Ernst BÜCKEN – Moderne Musik: Hans MERSMANN – Instrumentenkunde: Wilhelm HEINITZ – Außereuropäische Musik: Robert LACHMANN – Antike Musik: Curt SACHS – Altslawische Musik: Peter PANOFF – Aufführungspraxis: Robert HAAS – Katholische Kirchenmusik: Otto URSPRUNG – Evangelische Kirchenmusik: Friedrich BLUME k tomu monografie o skladatelích: J. S. Bach a G. F. Händel Haydn, Mozart a Beethoven Schubert a Weber Bruckner, Wagner, Verdi R. Strauss, M. Reger ad. Æ The Oxford History of Music: rovněž kolektivní pojednání 1. vydání 1901–1905, 6 sv., red. Sir Henry HADOW sv. 1–2, tj. středověk a renesance (až do r. 1600) napsal 1 autor (H. E. Wooldridge) sv. 3–6 napsali čtyři autoři (= každý jeden) 2. vydání 1929–1938, 7 sv., větší počet autorů 3. vydání = The New Oxford History of Music, 1954nn.: I Ancient & Oriental Music, 1957, 1960, 1975, přeprac. 1986 II Early Medieval Music up to 1300, 1954, 1955, 1961, nově 1990 III Ars Nova and the Renaissance 1300–1450, 1960 IV The Age of Humanism 1450–1630, 1968

8


V Opera and Church Music 1630–1750, 1975 VI Concert Music 1630–1750, 1986 VII The Age of Enlightement 1745–1790, 1973 VIII The Age of Beethoven 1790–1830, poprvé 1982 IX Romanticism 1830–1890, poprvé 1990 X The Modern Age 1890–1960, 1974–1975 Æ série Nortonova nakladatelství (Norton Music History Series – stará), 1940nn.: plánováno 7 svazků o jednotlivých hudebně historických epochách, svazek 5 o období klasicismu nevyšel (nebyl napsán) – Curt SACHS: The Rise of Music in the Ancient World, 1943 – Gustav REESE: Music in the Middle Ages, 1941 – TÝŽ: Music in the Renaissance, 1954 – Manfred BUKOFZER: Music in the Baroque Era, 1947, slovenský překlad 1986 – Alfred EINSTEIN: Music in the Romantic Era, 1947; svazek přeložen do němčiny, francouzštiny, polštiny, slovenštiny – William W. AUSTIN: Music in the 20th Century, 1966 Æ Neues Handbuch der Musikwissenschaft, red. Carl DAHLHAUS, 1980nn.: neomezuje se pouze na dějiny evropské hudby, ale zahrnuje i svazky věnované mimoevropské hudbě, lidové hudbě, systematické hudební vědě ad. k tomu srv. Carl DAHLHAUS: Grundlagen der Musikgeschichte, Köln 1977 1) Altertum: Albrecht RIETHMÜLLER, Frieder ZAMINER 2) Mittelalter: Hartmut MÖLLER, Rudolf STEPHAN 3) 15. – 16. Jh., 2 sv.: Ludwig FINSCHER 4) 17. Jh.: Werner BRAUN 5) 18. Jh.: Carl DAHLHAUS a kol. 6) 19. Jh.: Carl DAHLHAUS, 1980, 21989, angl. 1989 7) 20. Jh.: Hermann DANUSER 8) – 9) Außereuropäische Musik: Hans OESCH 10) Systematische Musikwissenschaft: C. DAHLHAUS, Helga de la MOTTE-HABER 11) Musikalische Interpretation: H. DANUSER, C. DAHLHAUS (ed.) 12) Volks- und Popularmusik in Europa: Doris STOCKMANN 13) Register série Große Komponisten und ihre Zeit – doplněk k NHMW: Johann Sebastian Bach – Arno FORCHERT Ludwig van Beethoven – Carl DAHLHAUS Hector Berlioz – Wolfgang DÖMLING Johannes Brahms – Christian Martin SCHMIDT Claude Debussy – Theo HIRSBRUNNER Georg Friedrich Händel – Silke LEOPOLD Joseph Haydn – Ludwig FINSCHER Franz Liszt – Wolfgang DÖMLING Gustav Mahler – Hermann DANUSER

9


Felix Mendelssohn – Wulf KONOLD Claudio Monteverdi – Silke LEOPOLD Wolfgang Amadeus Mozart – Wolfgang RUF Giacomo Puccini – Jürgen MAEHDER Max Reger – Rainer CADENBACH Arnold Schönberg – A. L. RINGER Franz Schubert – Peter GÜLKE Robert Schumann – Arnfried EDLER Richard Strauss – Reinhold GERLACH Igor Stravinskij (Paris) – Theo HIRSBRUNNER Igor Stravinskij (obecně) – Volker SCHERLIESS Giuseppe Verdi – Karl Leo GERHARTZ Richard Wagner – Wulf KONOLD Anton Webern – Reinhold GERLACH Æ Heinrich BESSELER – Max SCHNEIDER (ed.): Musikgeschichte in Bildern, Leipzig 1965nn. I. Musikethnologie II. Musik des Altertums III. Musik des Mittelalters und der Renaissance, zde mj. Bruno STÄBLEIN: Schriftbild der einstimmigen Musik 1–2; Heinrich BESSELER – Peter GÜLKE: Schriftbild der mehrstimmigen Musik IV. Musik der Neuzeit Æ práce jednoho autora: Jacques COMBARIEU: Histoire de la musique : des origins au début du XXe siècle, 3 sv. Paris 1913–1919 Gracian ČERNUŠÁK: Dějepis hudby, sv. 1–2, Brno 1923–1925, 21930–1931 Paul Henry LÁNG: Music in Western Civilization, 1941, něm. 1947; podtitul: „kronika účasti hudby na vytváření západní civilizace“; pracuje opět s původně hegelovským pojmem „ducha doby“ Jacques HANDSCHIN: Musikgeschichte im Überblick, 1948 drží se striktně hudební problematiky; odmítá představu „pokroku, „zlepšování hudby“ v průběhu jejího hudebně historického vývoje; období středověku věnuje větší prostor než 19. století Karl Heinrich WÖRNER: Geschichte der Musik, 1955 a četná další vydání příručka pro studující hudební vědy Donald J. GROUT: A History of Western Music, 1960, 31980; dtto Claude PALISCA (ed.): Norton Anthology of Western Music, 2 sv., 1980: notová antologie ke knize D. J. Grouta

10


Ulrich MICHELS: dtv-Atlas zur Musik, 2 sv. München-Kassel 1977, četná další vydání a četné překlady česká verze: Encyklopedický atlas hudby, Praha 2000 Gerald ABRAHAM: The Concise Oxford History of Music, Oxford University Press 1985 slovenský překlad: Stručné dejiny hudby, Bratislava 2003 Hans Heinrich EGGEBRECHT: Musik im Abendland. Prozesse und Stationen vom Mittelalter bis zur Gegenwart, München-Zürich 1991 ____________________________ d) monografické studium tj. výklad určitého hudebně historického problému, hudebně historického období, vývoje jednotlivých hudebních druhů apod. vzniká z potřeby dělby práce (neboli specializace) na poli hudebně historického bádání prvé práce tohoto typu se objevují ojediněle již v 18. století GERBERT, Martin (1720–1793) opat benediktinského kláštera sv. Blažeje (St. Blasien) edice Scriptores ecclesiastici de musica sacra potissimum, 3 svazky, St. Blasien 1784 (srv. dále) pojednání De cantu et musica sacra a prima ecclesiae aetate usque ad praesens tempus, 1779, nově 1968 polemika proti dobové chrámové praxi, plné světských prvků de ARTEAGA, Esteban (1747–1799) původem Španěl, z podnětu Padre Martiniho (viz) zpracoval Rivoluzioni del teatro musicale italiano, dalla sua origine fino al presente, 2 svazky, 2 Bologna 1783–1785, Venezia 1785, německý překlad J. N. Forkel, 1789 pojednává hlavně o vztahu poezie a hudby v opeře a o dobových francouzskoitalských žurnalistických a estetických polemikách práce zaměřena na současnost, o 17. století píše jen málo v 19. století se monografické studium týkalo hlavně staré hudby (středověk, chrámová hudba, chorál) – ne bez souvislosti s vlnou historismu a snah o obrodu chrámové hudby Æ Německo a Rakousko: THIBAUT, Anton Friedrich Justus (1774–1840) 2 3 Über die Reinheit der Tonkunst, Heidelberg 1825, 1826, 1861, anglicky 1877 ideál chrámové hudby spatřuje v hudbě G. P. da Palestiny

11


KIESEWETTER, Rafael Georg (1773–1850) nar. v Holešově na Moravě, strýc A. W. Ambrose (viz); psal zejména studie o notaci a o interpretační praxi staré hudby stěžejní pojednání: Die Verdienste der Niederländer um die Tonkunst, Amsterodam 1828 vítězná práce v soutěži, vypsané Královským nizozemským institutem věd; pro evropskou muzikologii „objevila“ tzv. nizozemské skladatelské školy Æ Francie a Belgie: de COUSSEMAKER, Edmond (1805–1876) v kompozici žák A. Rejchy edice Scriptorum de musica medii aevi nova series, Paris 1864–1876; pokračování edice Gerbertovy (viz výše) Drames liturgiques du moyen age, Paris 1860 Œuvres complètes du trouvère Adam de la Halle (poésie et musique), Paris 1872 Histoire de l’harmonie au moyen âge, Paris 1852 prvé monografické pojednání o středověké hudbě kromě chorálu GEVAERT, François August (1820–1908) Belgičan, Fétisův nástupce ve funkci ředitele bruselské konzervatoře; jeho učebnice instrumentace byla přeložena do němčiny, angličtiny, ruštiny aj. Histoire et théorie de la musique de l’antiquité, 2 svazky, Ghent 1875–1881; dějiny hudby v kontextu kulturní historie Les origins du chant liturgique de l’église latine, Ghent 1890, něm. překlad Hugo Riemann 1891 La Mélopée antique dans le chant de l’Eglise latine, Ghent 1895–1896; proti předchozím názorům prokazuje tradici latinského chorálu již před papežem Gregorem I. Velikým výzkum (gregoriánského) chorálu: poprvé institucionálně zakotven na církevní (klášterní) půdě – benediktini ze Solesmes: v letech 1837–1875 realizoval opat Dom P. GUÉRANGER ideu obnovy klášterního života podle středověkých vzorů (NB: historismus, restaurace; viz výše) včetně pokusu o obnovu autentické chorální tradice, nezkreslené mladšími reformami Dom Joseph POTHIER (1838–1923) Les mélodies grégoriennes, d’après la tradition, Solesmes 1881, 3Tournai 1890, německy 1881, italsky 1890 edice pramenů (Dom Joseph Pothier, Dom André Mocquereau ad.): Liber Gradualis...juxta antiquorum codicum...fidem restitutus in usum congregationis Benedictinae Galliarum, Solesmes 1895 po delších diskusích a kontroverzích – kdy se mj. objevila konkurenční verze vydaná v Regensburgu dle zcela odlišných zásad i pramenů – se stal podle instrukce papeže Pia X. Motu proprio z roku 1903 základem pro tzv. Editio Vaticana Liber antiphonarius pro vesperis et completorio, Solesmes 1891 Liber usualis missae et officii, Solesmes 1896

12


Æ PALÉOGRAPHIE MUSICALE Solesmes-Tournai 1889nn., 19 svazků ve dvou řadách faksimilované přetisky hlavních chorálních rukopisů dle liturgie gregoriánské, ambrosiánské, mozarabské a galikánské __________________________________ Æ biografie: téměř ve stejné době resp. o málo později se potkáváme s jiným výrazným odvětvím monografického studia hudební minulosti (dějin hudby), s biografistikou (neboli s biografiemi slavných představitelů hudebního umění), patřící potom nadlouho k velmi rozšířeným oblastem bádání i k velmi populárnímu typu hudebně historického pojednání tak jako hudebně historický výzkum (resp. odborný zájem o hudební minulost) je ve svém celku podnícen a podmíněn historismem – jenž je určitým typem společenského vědomí či ideologie, tak v případě biografistiky hraje roli kult originálního génia, uctívání velkých osobností, výklad dějin jakožto Heroengeschichte, nastupující již v 18. století a typický pro století devatenácté v hudbě pak přistupuje představa tvorby jakožto bezprostředního výrazu či odrazu skladatelovy (privátní) existence: hudební díla jsou chápána jakožto úryvky znějící biografie, jejich pochopení není možné bez poznání individuálních osudů tvůrce; v žádném jiném druhu umění se toto pojetí tak silně neprosadilo průkopnické dílo: FORKEL, Johann Nikolaus (viz výše) Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke, Leipzig 1802 J. S. Bach představoval pro Forkela jak známo vrchol veškerého hudebního vývoje též R.G. KIESEWETTER (srv. výše) člení svoji práci Geschichte der europäischabendländischen oder unserer heutigen Musik. Darstellung ihres Ursprunges, ihres 2 Wachsthumes und ihrer stufenweiser Entwicklung, Leipzig 1834, 1846, angl. 1848 podle významných osobností, které v daném historickém období (století) působily další významné biografie z tohoto období: BAINI, Giuseppe (1775–1844) římský duchovní, skladatel a hudební spisovatel, synovec skladatele Lorenzo Bainiho Memorie storio-critiche della vita e delle opere di Giovanni Pierluigi da Palestrina, Roma 1828, něm. zkráceně Breslau 1832 čerpá z jinak nepřístupných vatikánských archivních fondů von WINTERFELD, Karl (1784–1852 Berlin) J. P. von Palestrina, seine Werke und deren Bedeutung für die Tonkunst, Breslau 1828 Johannes Gabrieli und sein Zeitalter, 2 svazky + 1 svazek hudebních příkladů, Breslau 1834 JAHN, Otto (1813–1869) Wolfgang Amadeus Mozart, 4 sv. Leipzig 1856–1869, a další vydání 13

Úvod do hudební vědy 4

přeprac. Hermann Abert, Leipzig 1905–1907, znovu 1973–1975 standardní biografie typu „život a dílo“: vylíčení životních osudů skladatele a rysů jeho osobnosti, výčet děl a jejich charakteristika, zařazení do dobového vývoje, historický a sociální kontext

CHRYSANDER, Friedrich (1826–1901) Georg Friedrich Händel, 3 sv. Leipzig 1858–1867, znovu 1919, 1966; nedokonč., sahá k roku 1740 podmínkou pro napsání umělecké biografie je znalost díla příslušného skladatele, proto dal Chrysander nakonec přednost přípravě a uskutečnění souborného vydání díla G. F. Händela (viz jinde) SPITTA, Philipp (1841–1894) 7 Johann Sebastian Bach, 2 sv., Leipzig 1872, 1880, 1970 vedle životopisu podrobná analýza tvorby i rozsáhlá dokumentace J. S. Bach jako vrchol německého hudebního vývoje (jeho jediným důstojným předchůdcem je Heinrich Schütz – kterého pro dějiny německé hudby objevil Winterfeld v rámci své práce o G. Gabrielim – viz), jako „ztělesněný hudební génius německého národa“ a „nejmocnější hrdina německé reformace“ a jako jednoznačně náboženský skladatel POHL, Carl Ferdinand (1819–1887) Joseph Haydn, 1. díl (= 2 sv.), Leipzig 1878, 1882 THAYER, Alexander W. (1817–1897) Ludwig van Beethoven, v původní anglické verzi pouze životopis německý překlad a revize Hermann Deiters, 1866–1879 (sv. 1–3), a Hugo Riemann, 1907–1911 (sv. 4–5) KALBECK, Max (1850–1921) Johannes Brahms, 4 sv., Berlin 1904–1914, 21912–1921, nově 1976 monumentální biografie z pera současníka, založená zčásti na autorových vzpomínkách a na ústních sděleních skladatele […] v současnosti patří biografie skladatelů spíše do sféry popularizace a beletrie vědecký nárok splňuje typ tzv. dokumentární biografie: DEUTSCH, Otto Erich (1883–1967) Franz Schubert. Die Dokumente seines Lebens und Schaffens II/1: Die Dokumente seines Lebens, München 1914, 2rozš. 1964 II/2: Die Erinnerungen seiner Freunde, Leipzig 1957, 31974, angl. 1958 III: Sein Leben in Bildern, München 1913 anglické rozšířené vydání: Schubert. A Documentary Biography, New York – London 1947, reprint 1977 Mozart. Die Dokumente seines Lebens (= doplněk k Neue Mozart-Ausgabe – viz jinde), Kassel 1961–1965, angl. 1965, 21966, dodatky 1978

14


[…] Æ dějiny hudebních druhů, žánrů, forem Hermann KRETZSCHMAR (ed.): Kleine Handbücher der Musikgeschichte nach Gattungen, 14 sv., Leipzig 1905-1922 – Arnold SCHERING: Geschichte des Instrumentalkonzerts, 1905, 21927, 31965 Geschichte des Oratoriums, 1911 – Hugo Leichtentritt: Geschichte der Motette, 1908 – Hermann KRETZSCHMAR: Geschichte des neuen deutschen Liedes (1. Von Albert bis Zelter), 1911, 21964 Geschichte der Oper, 1919 (rusky 1925) Einführung in die Musikgeschichte, 1920 (srv. výše) – Eugen SCHMITZ: Geschichte der Kantate und des geistlichen Konzertes (1. Geschichte der weltlichen Solokantate), 1914, 21955 – Johannes WOLF: Handbuch der Notationskunde, 1913–1919, 21963 – Hugo BOTSTIBER: Geschichte der Ouverture und der freien Orchesterformen, 1913 – Georg SCHÜNEMANN: Geschichte des Dirigierens, 1913, 21965 – Peter WAGNER: Geschichte der Messe (1. bis 1600), 1913, 31963 – Curt SACHS: Handbuch der Musikinstrumentenkunde, 1920, 31966 – Karl NEF: Geschichte der Symphonie und der Suite für Orchester, 1921 – Adolf ABER: Handbuch der Musikliteratur, 1922 neboli: v tomto projektu nešlo jenom o příručky k dějinám hudebních druhů, ale i o další problémové okruhy úroveň svazků byla nevyrovnaná; některé z titulů byly vědecky přínosné a objevné, o čemž svědčí reedice problémy vyvstaly tam, kde šlo o dějiny instrumentálních druhů, střižené podle školské Formenlehre, spatřující vrchol dokonalosti v klasické sonátové formě NB: srv. dobové modely dějin hudby také s vrcholem v klasicismu další problém: pod vlivem tradiční nauky o formách (která je teorií instrumentální hudby) zůstávala u vokálních žánrů silně zanedbána problematika textu (resp. vztahu textu a hudby) další práce podobného typu: Otto KLAUWELL: Geschichte der Programmusik, Leipzig 1910 Walter GEORGII: Klaviermusik, 3přeprac. Zürich 1956 Donald J. GROUT: A Short History of Opera, New York 1947, 21965 Ernst Hermann MEYER: English Chamber Music, London 1946, 21961, něm. Leipzig 1958 (= marxistická práce) Alfred EINSTEIN: The Italian Madrigal, 3 sv. Princeton 1949, 21971 William S. NEWMAN: A History of the Sonata Idea, 3 sv. Chapel Hill 1959–1969 – The Sonata in the Baroque Era – The Sonata in the Classic Era – The Sonata since Beethoven Barry S. BROOK: La symphonie française dans la seconde moitié du XVIIIe siècle, 3 sv. Paris 1962

15


Warren KIRKENDALE: Fuge und Fugato in der Kammermusik des Rokoko und der Klassik, Tutzing 1966, angl. 1979 Sieghardt DÖHRING: Formgeschichte der Opernarie vom Ausgang des 18. bis zur Mitte des 19. Jhs., Marburg 1969 Hans ENGEL: Das Instrumentalkonzert, 2 sv., Wiesbaden 1971–1974 Willy APEL: The History of Keyboard Music to 1700, Bloomington – London 1972 Ludwig FINSCHER: Studien zur Geschichte des Streichquartetts I, Kassel 1974 Andreas BALLSTAEDT – Tobias WIDMAIER: Salonmusik, Wiesbaden – Stuttgart 1989 Anselm GERHARD: Die Verstädterung der Oper. Paris und das Musiktheater des 19. Jahrhunderts, Stuttgart – Weimar 1992 Æ národní hudební dějiny, dějiny podle epoch (srv. též výše) Gustav SCHILLING (1803 Hannover – 1881 USA) Geschichte der heutigen oder modernen Musik, Karlsruhe 1841 Adolf Bernhard MARX (srv. výše) Die Musik des 19. Jahrhunderts und ihre Pflege, Leipzig 1855 Franz BRENDEL (1811–1868) Geschichte der Musik in Italien, Deutschland und Frankreich, Leipzig 1852 (a četná další vydání) Hugo RIEMANN: Geschichte der Musik seit Beethoven, Leipzig 1901 Georg KNEPLER: Musikgeschichte des XIX. Jahrhunderts, 2 sv., Berlin 1961 Studien zur Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts, Regensburg 1965nn. Rudolf FLOTZINGER – Gernot GRUBER (ed.): Musikgeschichte Österreichs, 2 sv., Graz – Wien – Köln 1977–1979 Dejiny hudobnej kultúry na Slovensku: Richard RYBARIČ: I. Stredovek, renesancia, barok, Bratislava 1984 Darina MÚDRA: II. Klasicizmus, Bratislava 1993 Æ dějiny hudebních stylů, institucí apod. Thrasybulos GEORGIADES: Musik und Sprache. Das Werden der abendländischen Musik dargestellt an der Vertonung der Messe, Berlin 1954 Walter WIORA: Europäische Volksmusik und abendländische Tonkunst, Kassel 1957 Walter SALMEN: Der fahrende Musiker im europäischen Mittelalter, Kassel 1960 Stefania ŁOBACZEWSKA: Style muzyczne, 2 sv., Kraków 1960–1962 Richard L. CROCKER: A History of Musical Style, New York 1966, 21986 Hans Heinrich EGGEBRECHT (ed.): Handwörterbuch der musikalischen Terminologie, Wiesbaden 1965nn. Peter GÜLKE: Mönche, Bürger, Minnesänger. Musik in der Gesellschaft des europäischen Mittelalters, Leipzig 1975 Freia HOFFMANN: Instrument und Körper. Die musizierende Frau in der bürgerlichen Kultur, Frankfurt a.M. – Leipzig 1991

16


Æ česká hudba a) souborná pojednání: Johann RITTERSBERG: Die Tonkunst in Böhmen von den ältesten bis auf die gegenwärtigen Zeiten, in: Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, 1824/1825 Josef Leopold ZVONAŘ [Zř]: Dějiny české hudby, in: Riegrův slovník naučný, 2. díl, Praha 1862, s. 455–464 Christian d’ELVERT: Geschichte der Musik in Mähren un Österreichischen Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine böhmische und österreichische Geschichte, Brünn 1873 Josef SRB-DEBRNOV: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Otakar HOSTINSKÝ: Hudba v Čechách. Nástin dějepisný, Praha 1900 Zdeněk NEJEDLÝ: Dějiny české hudby, Praha 1903 Richard BATKA: Musik in Böhmen, Berlin 1906 Jaromír BORECKÝ: Stručný přehled dějin české hudby. Dodatek k Riemannovu Katechismu dějin hudby, Praha 1906, 2opraveno a rozšířeno 1928 Jan BRANBERGER: Stručné dějiny československé hudby od nejstarších do nejnovějších dob, Praha 1933 Hudba v Československu, in: Československá vlastivěda, sv. 8, Umění, Praha 1935, s. 433–759 Jan RACEK: Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. století, Praha – Brno 1949, 21958 Richard QUOIKA: Die Musik der Deutschen in Böhmen und Mähren, Berlin 1956 Igor BELZA: Istorija češskoj muzykalnoj kultury, Moskva 1959 Karl Michael KOMMA: Das böhmische Musikantentum, Kassel 1960 Robert SMETANA (ed.): Československá vlastivěda, díl IX, Umění, sv. 3, Hudba, Praha 1971 Tomislav VOLEK – Stanislav JAREŠ: Dějiny české hudby v obrazech. Od nejstarších památek do vybudování Národního divadla, Praha 1977 Vladimír LÉBL a kol.: Hudba v českých dějinách, Praha 1983, 21989 b) jednotlivé epochy a hudební druhy: Christian d’ELVERT: Geschichte des Theaters in Mähren und Österr.-Schlesien, Brünn 1873 Oscar TEUBER: Geschichte des Prager Theaters: von den Anfängen bis auf die neueste Zeit, 3 sv. Praha 1883–1885 Karel KONRÁD: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od 15. věku do zrušení literátských bratrstev, Praha 1893 Zdeněk NEJEDLÝ: Dějiny zpěvu předhusitského, Praha 1904 (= Dějiny husitského zpěvu I, Praha 1954) Počátky husitského zpěvu, Praha 1907 (= Dějiny husitského zpěvu II–III, Praha 1954– 1955) Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, Praha 1913 (= Dějiny husitského zpěvu IV–VI), Praha 1955–1956 Česká moderní zpěvohra po Smetanovi, Praha 1911 Opera Národního divadla do roku 1900, Praha 1935 Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu, Praha 1936 Rudolf Freiherr von PROCHÁZKA: Das romantische Musik-Prag. Charakterbilder, Saaz (= Žatec) 1914 Der Kammermusikverein in Prag, Praha 1926

17


Vladimír BALTHASAR: Hudba v Československé republice, Praha 1919 Vladimír HELFERT: Hudební barok na českých zámcích, Praha 1916 Hudba na jaroměřickém zámku, Praha 1924 Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti, Olomouc 1936, 2Praha 1970 Emil AXMAN: Morava v české hudbě 19. století, Praha 1920 Richard VESELÝ: Dějiny české filharmonie v letech 1901–1924, Praha 1935 Otakar KAMPER: Hudební Praha 18. věku, Praha 1936 Dobroslav OREL: Hudební prvky svatováclavské, in: Svatováclavský sborník II–3, Praha 1937 Josef BARTOŠ: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938 Jan RACEK: Italská monodie z doby raného baroku v Čechách, Olomouc 1945 Bedřich VÁCLAVEK – Robert SMETANA: O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950 Václav HOLZKNECHT: Hudební skupina Mánesa, Praha 1968 Jaroslav SMOLKA: Česká kantáta a oratorium, Praha 1970 Kolektiv autorů: Dějiny české hudební kultury, I 1890–1918, II 1918–1945, Praha 1972 a1981 Jan KAPUSTA: Dechové kapely, pochod a František Kmoch, Praha 1974 Josef BEK: Avantgarda. Ke genezi socialistického realismu v české hudbě, Praha 1984 John TYRRELL: Czech Opera, Cambridge 1988, česky Brno 1991–1992 Jaromír HAVLÍK: Česká symfonie 1945–1980, Praha 1989 František ČERNÝ (ed.): Divadlo v Kotcích, Praha 1992 c) monografie o skladatelích (viz též: tematické katalogy) Jan RACEK: Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, 3 sv., Brno 1970–1973 Otakar KAMPER: F. X. Brixy. K dějinám českého baroka hudebního, Praha 1926 Vladimír HELFERT: Jiří Benda I–II, Brno 1929–1934 Rudolf PEČMAN: Josef Mysliveček, Praha 1981 Jiří BERKOVEC: Jakub Jan Ryba, Jinočany 1995 Rudolf MÜLLER: Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, Reichenberg (= Liberec) 1874 Ernst RYCHNOVSKY: Johann Friedrich Kittl. Ein Beitrag zur Musikgeschichte Prags, 2 sv. Praha 1904 Josef PLAVEC: František Škroup, Praha 1941 Vladimír HORÁK: František Pivoda, Brno b.r. [1970] Bedřich Smetana: Bronislav WELLEK: Friedrich Smetana, Praha 1895, 21900 František V. KREJČÍ: Bedřich Smetana, Praha 1900 Otakar HOSTINSKÝ: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, Praha 1901 (= soubor statí) W[illiam] RITTER: Smetana (= Les maîtres de la musique), Paris 1905 Arnošt KRAUS: Bedřich Smetana v Göteborgu (=Věstník České královské akademie nauk XV), Praha 1905, 21925 Zdeněk NEJEDLÝ: Zpěvohry Smetanovy, Praha 1908 Smetaniana, Praha 1922 (= soubor statí) Bedřich Smetana (= Zlatoroh), Praha 1924 Bedřich Smetana, 4 sv., Praha 1924-1933, 27 sv., Praha 1950–1954 (nedokonč.)

18


Karel HOFFMEISTER: Bedřich Smetana (= Sbírka illustrovaných monografií), Praha 1915 Vladimír HELFERT: Smetanovské kapitoly, Praha 1917, 21954 Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany, Praha 1924, 21953 Ernst RYCHNOVSKY: Smetana, Stuttgart – Berlin 1924 Otakar ZICH: Symfonické básně Smetanovy, Praha 1924 Mirko OČADLÍK: Libuše. Vznik Smetanovy zpěvohry, Praha 1939 Helmut BOESE: Zwei Urmusikanten. Smetana-Dvořák, Stuttgart 1955 Brian LARGE: Smetana, London 1970 John CLAPHAM: Smetana, London 1972 Dílo a život Bedřicha Smetany, „kolektivní monografie“: 1) Karel JANEČEK: Smetanova komorní hudba. Kompoziční výklad, Praha 1978 2) Jaroslav SMOLKA: Smetanova vokální tvorba, Praha 1980 3) Jaroslav JIRÁNEK: Smetanova operní tvorba I (Od Braniborů v Čechách k Libuši), Praha 1984 4) Jaroslav JIRÁNEK: Smetanova operní tvorba II (Od dvou vdov k Viole), Praha 1989 5) Jaroslav SMOLKA: Smetanova symfonická tvorba, Praha 1984 Hana SÉQUARDTOVÁ: Konstanty a proměny ve Smetanově tvorbě, Praha 1978 Bedřich Smetana (= Hudební profily), Praha 1988, něm. 1985 Milan KUNA (ed.): Sto let odkazu Bedřicha Smetany. Příspěvky a studie z konference hudebně vědecké oblasti Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Praze, Praha 1985 Olga MOJŽÍŠOVÁ – Marta OTTLOVÁ (ed.): Bedřich Smetana 1824-1884. Report on the International Musicological Conference Praha 24th-26th May 1994, Praha 1995 Antonín Dvořák: Antonín Dvořák. Sborník statí o jeho díle a životě, Praha 1912 Josef BARTOŠ: Antonín Dvořák. Kritická studie, Praha 1913 (= produkt „bojů o Dvořáka“, psáno z protidvořákovského stanoviska) Otakar ŠOUREK: Život a dílo Antonína Dvořáka, sv. 1–2, Praha 1916–1917, 21922– 1928, 31954–1955, sv. 3–4, Praha 1930–1933, 21956–1957 Jan Miroslav KVĚT: Mládí Antonína Dvořáka, Praha 1941, 21943 Viktor FISCHL (ed.): Antonín Dvořák. His Achievement, London 1943, reprint 1970 Hans KULL: Dvořáks Kammermusik, Bern 1948 Helmut BOESE: Zwei Urmusikanten (viz výše) Antonín SYCHRA: Estetika Dvořákovy symfonické tvorby, Praha 1959, něm. Leipzig 1973 Jarmil BURGHAUSER: Antonín Dvořák, Praha 1966 Rudolf PEČMAN (ed.): Dvořák, Janáček and Their Time. Colloquium Brno 1984, Brno 1985 John CLAPHAM: Antonín Dvořák. Musician and Craftsman, London 1966 Dvořák, London 1979 Valerija JEGOROVA: Simfonii Dvoržaka, Moskva 1979

19


Markéta HALLOVÁ – Zuzana PETRÁŠKOVÁ – Jarmila TAUEROVÁ (ed.): Musical Dramatic Works by Antonín Dvořák. Papers from an International Musicological Conference Prague 19–21 May 1983, Praha 1989 Jarmila GABRIELOVÁ: Rané tvůrčí období Antonína Dvořáka, Praha 1991 Hartmut SCHICK: Studien zu Dvořáks Streichquartetten, Laaber 1990 Klaus DÖGE: Dvořák. Leben-Werke-Dokumente, Mainz-München 1991 Michael BECKERMAN (ed.): Dvořák and His World, Princeton 1993 John C. TIBBETS (ed.): Dvořák in America 1892–1895, Portland 1993 Daniela PHILIPPI: Antonín Dvořák: Die Geisterbraut / Svatební košile op. 69 – Die heilige Ludmilla / Svatá Ludmila op. 71. Studien zur großen Vokalform im 19 Jahrhundert, Tutzing 1993 Jitka BRABCOVÁ – Jarmil BURGHAUSER (ed.): Antonín Dvořák dramatik / Antonín Dvořák the Dramatist, Praha – Pelhřimov 1994 Klaus DÖGE – Peter JOST (ed.): Dvořák-Studien, Mainz 1994 Marta OTTLOVÁ – Milan POSPÍŠIL (ed.): Antonín Dvořák 1841–1904. Report of the International Musicological Congress Dobříš 17th–20th September 1991, Praha 1994 David BEVERIDGE (ed.): Rethinking Dvořák. Views from Five Countries, Oxford – New York 1996 Zdeněk Fibich: C. L. RICHTER (= Anežka Schulzová): Zdenko Fibich, Praha 1900 Zdeněk NEJEDLÝ: Zdeněk Fibich, zakladatel scénického melodramu, Praha 1901 Zdeňka Fibicha milostný deník, Praha 1925 Vladimír KNITTL: Zdeněk Fibich, Praha 1910, 21943 Josef BARTOŠ: Zdeněk Fibich (= Zlatoroh), Praha 1914 Mirko OČADLÍK: Život a dílo Zdeňka Fibicha, Praha 1950 Artuš REKTORYS (ed.): Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, 2 sv. Praha 1950– 1952 Jaroslav JIRÁNEK: Zdeněk Fibich, Praha 1963 Vladimír HUDEC: Fibichovo skladatelské mládí, Praha 1966 Zdeněk Fibich, Praha 1971 Leoš Janáček: Max BROD: Leoš Janáček. Život a dílo (přel. Alfred Fuchs), Praha 1924, něm. Wien 1925 Adolf VESELÝ: Leoš Janáček. Pohled do života i díla, Praha 1924 Vladimír HELFERT: Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje I. V poutech tradice, Brno 1939 Janáčkův sborník. K stému výročí narození L. Janáčka 1854 až 1954 (= Musikologie sv. 3), Praha 1955 Jaroslav VOGEL: Leoš Janáček. Leben und Werk, Praha-Kassel 1958, česky Praha 1963 Jaroslav ŠEDA: Leoš Janáček, Praha 1961 Leoš Janáček a soudobá hudba. Mezinárodní hudebně vědecký kongres Brno 1958, Praha 1963 Jan RACEK: Leoš Janáček. Člověk a umělec, Brno 1963

20


Operní dílo Leoše Janáčka. Sborník příspěvků z mezinárodního symposia Brno říjen 1965, Brno 1968 Colloquium Leoš Janáček et musica Europaea Brno 1968, Brno 1970 Tibor KNEIF: Die Bühnenwerke von Leoš Janáček, Wien 1974 Michael EWANS: Janáček’s Tragic Operas, London 1977 Heinz-Klaus METZGER – Rainer RIEHN (ed.): Leoš Janáček (= Musik-Konzepte Bd. 7), München 1979 Colloquium Leoš Janáček ac tempora nostra Brno 1978, Brno 1983 Colloquium Dvořák, Janáček and Their Time (viz výše) Josef Bohuslav Foerster: Zdeněk NEJEDLÝ: Josef Bohuslav Foerster, Praha 1910 Josef BARTOŠ: Josef Bohuslav Foerster, Praha 1923 Artuš REKTORYS (ed.): Památník Foersterův, Praha 1929 Josef BARTOŠ – Přemysl PRAŽÁK – Josef PLAVEC (ed.): J.B. Foerster. Jeho životní pouť a tvorba 1859–1949, Praha 1949 Vítězslav Novák: Zdeněk NEJEDLÝ: Vítězslav Novák. Studie a kritiky, Praha 1921 Stanislav HANUŠ – Boleslav VOMÁČKA (ed.): Sborník na počest 60. narozenin Vítězslava Nováka, Praha 1930 Antonín SRBA (ed.): Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky, sv. 1–3, Praha 1932–1940 Václav ŠTĚPÁN: Novák a Suk, Praha 1945 Vladimír LÉBL: Vítězslav Novák. Život a dílo, Praha 1964 Karel PADRTA – Bohumír ŠTĚDROŇ (ed.): Vítězslav Novák. Studie a vzpomínky ke 100. výročí narození, České Budějovice 1972 Josef Suk Jan Miroslav KVĚT (ed.): Josef Suk. Život a dílo. Studie a vzpomínky, Praha 1935 Václav ŠTĚPÁN: Novák a Suk (viz výše) Oldřich FILIPOVSKÝ: Klavírní tvorba Josefa Suka. Rozbory a výklad Plzeň 1947 Jiří BERKOVEC: Josef Suk (1874–1935). Život a dílo, Praha 1956, 21962 Zdeněk SÁDECKÝ: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka, Praha 1966 Bohuslav Martinů Miloš ŠAFRÁNEK: Bohuslav Martinů. The Man and his Music, New York 1944, 2 rozš. London 1946 Bohuslav Martinů. Život a dílo, Praha 1961, angl. London 1962, něm. Praha 1964 Divadlo Bohuslava Martinů, Praha 1979 Jaroslav MIHULE: Bohuslav Martinů. Profil života a díla, Praha 1974 Martinů. Osud skladatele, Praha 2002 Brian LARGE: Martinů, London 1975

21


Jitka BRABCOVÁ (ed.): Bohuslav Martinů Anno 1981. Papers from an International Musicological Conference, Praha 1990 Petr MACEK (ed.): Bohuslav Martinů, His Pupils, Friends and Contemporaries. Colloquium Brno 1990, Brno 1993 Čeští skladatelé 20. století: Zdeněk NEJEDLÝ: Otakar Ostrčil. Vzrůst a uzrání, Praha 1935 Otakar ŠOUREK: Rudolf Karel. Variace v životě a díle, Praha 1947 Václav HOLZKNECHT: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957 Iša Krejčí, Praha 1976 Jaroslav JIRÁNEK: Vít Nejedlý. Z historie bojů o novou socialistickou kulturu, Praha 1959 Miroslav ŠULC: Oskar Nedbal, Praha 1959 Jaroslav SMOLKA: Ladislav Vycpálek. Tvůrčí vývoj, Praha 1960 Zdeněk ZOUHAR: Skladatel Jan Kunc, Praha 1960 Jaroslav KASAN (ed.): Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo, Praha 1964 František PALA: Emil Axman. Život a dílo, Praha 1966 Jiří VÁLEK: Jaroslav Řídký. Život a odkaz českého skladatele a učitele, Praha 1966 Jiří VYSLOUŽIL: Alois Hába. Život a dílo, Praha 1974 Alexander BUCHNER: Oskar Nedbal, Praha 1976 Jan VIČAR: Václav Trojan, Praha 1989 Kateřina VONDROVICOVÁ: Petr Eben, Praha 1993 Josef BEK: Erwin Schulhoff, Hamburg 1994 Alena BUREŠOVÁ: Pavel Bořkovec, Olomouc 1994 Edice písemných pramenů: Vojtěch JÍROVEC (Adalbert Gytowetz): Vlastní životopis, přeložil a vydal František Bartoš, Praha 1940 Václav Jan TOMÁŠEK: Vlastní životopis, přeložil a vydal Zdeněk Němec, Praha 1941 Æ Bedřich Smetana: Mirko OČADLÍK: Soupis dopisů Bedřicha Smetany, in: Miscellanea musicologica XV, Praha 1960 Karel TEIGE (ed.): Dopisy Smetanovy, Praha 1896 (= výbor 60 dopisů, zvl. Fr. Lisztovi) Jan LÖWENBACH (ed.): Bedřich Smetana a Dr. Ludevít Procházka. Vzájemná korespondence, Praha 1914 Jan REISSER (ed.): Bedřich Smetana. Články a referáty, Praha 1920 Vladimír BALTHASAR (ed.): Bedřich Smetana a Josef Srb-Debrnov. Vzájemná korespondence, Praha 1924 František BARTOŠ (ed.): Smetana ve vzpomínkách a dopisech, Praha 1939 Mirko OČADLÍK (ed.): Bedřich Smetana a Eliška Krásnohorská. Vzájemná korespondence, Praha 1940 Václav Hanno JARKA (ed.): Kritické dílo Bedřicha Smetany, Praha 1947

22


Æ Antonín Dvořák Milan KUNA a kol.(ed.): Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, 10 sv. Praha 1987–2004: sv. 1–4 korespondence odeslaná; sv. 5–8 korespondence přijatá, sv. 9–10 dokumenty […] Æ Zdeněk Fibich Artuš REKTORYS (ed.): Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií, 2 sv. Praha 1950– 1952 Æ Leoš Janáček Janáčkův archiv: Korespondence Leoše Janáčka (ed. Artuš REKTORYS a Jan RACEK) 1) s Artušem Rektorysem, Praha 1934, 2) s Otakarem Ostrčilem, Praha 1948 3) s F. S. Procházkou, Praha 1949 4) s Artušem Rektorysem, Praha 1949 (= 2. rozšířené vydání sv. 1) 5) s libretisty Výletů Broučkových, Praha 1950 6) s Gabrielou Horváthovou, Praha 1950 7) s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla, Praha 1950 8) s Marií Calmou a MUDr Františkem Veselým, Praha 1951 9) s Maxem Brodem, Praha 1953 Leoš JANÁČEK: O lidové písni a lidové hudbě, ed. Jiří Vysloužil, Praha 1955 Hudebně teoretické dílo, ed. Zdeněk Blažek, sv. 1 Praha 1968, sv. 2 Praha 1974 Fejetony z Lidových novin, ed. Bohumír Štědroň, Brno 1958 Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie, ed. Bohumír Štědroň, Praha 1986 Literární dílo I–II (1875–1928), ed. Theodora Straková, Eva Drlíková, Brno 2003 Teoretické dílo I–II, ed. Eva Drlíková, Leoš Faltus, Svatava Přibáňová, Jiří Zahrádka, Brno 2008 Svatava PŘIBÁŇOVÁ (ed.): Hádanka života. Dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové, Brno 1990 John TYRRELL (ed.): Janáček’s Operas. A Documentary Account, London 1992 Æ Josef Bohuslav Foerster Josef Bohuslav FOERSTER: Sůl života, ed. Jindřich Květ, Praha 1920 (= výbor čsp. studií) Poutník. Paměti díl I., Praha 1929 Poutníkovy cesty. Pamětí díl II., Praha 1932 (oba svazky znovu jako Poutník, Praha 1942) Poutník v Hamburku, Praha 1938, 21939 Poutník v cizině, Praha 1947 (= znovu předchozí svazek + období vídeňské)

23


Æ Vítězslav Novák Vítězslav NOVÁK: O sobě a jiných, Praha 1970 Æ Josef Suk Josef SUK: Dopisy o životě hudebním i lidském, ed. Jana Vojtěšková, Praha 2005 Æ Bohuslav Martinů Bohuslav MARTINŮ: Domov, hudba, svět. Deníky, zápisky, úvahy a články, ed. Miloš Šafránek, Praha 1966 ───────────────── Æ hudební lexika (= slovníky a encyklopedie) – věcné – biografické – univerzální – speciální počátky (hudební) lexikografie v antice – 3. století př. Kr.: glosáře k vysvětlování neznámých výrazů jako součást gramatiky středověk: většina slovníků (Vocabularia..., Dictionaria..., Alphabeta... apod. názvy) vychází z Etymologie (= Etymologiarum sive originum libri viginti) ISIDORA ze Sevilly (570– 636, viz výše), která seřazuje tradované vědění antiky ve spojení s křesťanskými myšlenkami podle věcných hledisek anonym: Vocabularium musicum, 11. stol. = výtah z Isidorova oddílu De musica JOHANNES DE GARLANDIA (cca 1190–1272 [?], autor traktátu De musica mensurabili positio, ca 1240, srv. výše): Dictionarius, 1218 (?) – určeno pro vyučování tyto a jiné slovníky (často veršované) stojí vesměs pod úrovní dobových teoretických traktátů novověk: JOHANNES TINCTORIS (ca 1435–1511, Liber de arte contrapuncti, 1477 aj., viz výše): Terminorum musicae diffinitorium, vydán tiskem 1473 nebo 1474 asi 250 precizně definovaných hudebních termínů věcné + terminologické informace, které doplňují dobové hudebně teoretické spisy obsahuje např. hesla cantor, compositor, musicus, clausula, res facta, apod. první významný hudební slovník od dob Vocabularium musicum, až do (počátku) 18. století ojedinělý zjev

24


THOMAS BALTHASAR JANOVKA (1669–1741): Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701, 21715 mezistupeň mezi (tradičním teoretickým) traktátem a (moderním hudebním) slovníkem SÉBASTIEN de BROSSARD (1655–1730): Dictionnaire de musique, Paris 1703, reprint 1992 první hudební slovník v novodobém slova smyslu velká pozornost věnována afektivním a tempovým označením v dodatku 3. vydání je uvedeno asi 900 jmen autorů JOHANN GOTTFRIED WALTHER (1684 Erfurt – 1748 Weimar, vrstevník a přítel J. S. Bacha): Musicalisches Lexicon, Leipzig 1732 obsahuje věcné i biografické údaje vcelku: jakási syntéza tradičních druhů teoretického písemnictví (etymologie, glosář/apendix, diffinitorium, traktát) koncepce zakotvená v artes liberales a ars musica ve věcné části retrospektivní hledisko: shrnuje vědění barokní doby JOHANN MATTHESON (1681–1764 Hamburg): Grundlagen einer Ehren-Pforte, 1740 prvý biografický slovník, založen na autobiografických sděleních současníků ERNST LUDWIG GERBER (1746–1819 Sondershausen): Historisch-Biographisches Lexikon der Tonkünstler, 2 sv. 1790-1792; opírá se o rukopis 2. rozšířené verze slovníku Waltherova z r. 1740 Neues historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler, 4 sv. 1812-1814 obě vydání obsahují ikonografický soupis a soupis hudebních nástrojů polovina 18. století: objevuje se pojem „krásná umění“ a v důsledku toho i tendence připodobnit navzájem termíny z oblasti malířství a termíny hudební M. LACOMBE: Dictionnaire portatif des beaux arts, Paris 1753 JEAN-JACQUES ROUSSEAU: Dictionnaire de musique, 1768 soubor autorových hesel pro francouzskou Encyklopedii JOHANN GEORG SULZER (1720–1779): Allgemeine Theorie der schönen Künste, 2 sv. 1771–1774, 24 sv. 1792–1794, k tomu 3 sv. dodatků od C. F. von Blankenburga, 1796–1798 a 8 sv. dodatků od J. G. Dyka a G. Schutze, 1792–1808 přenesení maximy „krásných umění“ na jednotlivé umělecké druhy a jejich věcné pojmy základní koncepce i některá hesla převzaty od M. Lacomba hudební hesla zpracovali Johann Philip Kirnberger (1721–1783, žák J. S. Bacha) a zejména Johann Abraham Peter Schulz (1747-1800, žák Kirnbergerův)–

25


hlavní znaky Sulzerova směru: – překlad cizojazyčných odborných termínů do národního jazyka (= němčiny) – vymizení etymologického zájmu (cizí termíny, které jsou zachovány = věcná označení) – obecné přeorientování hudební terminologie dle estetického regulativu krásných umění konec 18. století: četné slovníky „pro laiky“ Heinrich Christoph Koch (1749–1816): Musikalisches Lexikon, 2 sv. 1802, 2přeprac. 1865 vrchol dosavadní věcné lexikografie, navazuje na autorovu nauku o kompozici (viz výše) hesla jako věta, perioda, odsazení, předěl (zářez) zobecňují (raně) klasické stádium kompozičního myšlení a stala se východiskem pro Hugo Riemanna v 19. a 20. století roste zájem o publikace tohoto typu: od r. 1800 do poloviny 20. století vyšlo asi 400 hudebních slovníků, z toho ca 130 věcných; s překlady a reedicemi asi 1200 titulů důležité práce: JOHANN GOTTFRIED DLABACZ (1758–1820): Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theil auch Mähren und Schlesien, 3 sv. Praha 1815 obsahuje asi 4500 hesel, z toho asi 65 % hudebníků opírá se o autobiografická sdělení a o archivní výzkumy FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS (viz výše): Biographie universelle des musiciens, 8 sv. Brusel 1835–1844, 2přeprac. Paříž 1873 (+ 2 sv. dodatků od A. Pougina), reprint 1963 GUSTAV SCHILLING (1805–1880): Enzyklopädie der gesamten musikalischen Wissenschaften oder Universal-Lexikon der Tonkunst, 6 sv. 1835–1838, 21840–1842 FR. CLÉMENT – P. LAROUSSE: Dictionnaire lyrique ou historique des opéras, Paris 1867, 41905 (dodatky A. Pougin) HERM. MENDEL: Musikalisches Conversationslexikon. Eine Enzyklopädie der gesamten musikalischen Wissenschaften, 11 sv. Berlin 1870–1879 GROVE’S DICTIONARY OF MUSIC AND MUSICIANS, London 1878–1879, 10 sv. 1954–1961 (ed. Eric Blom), 61979–1980, (“THE NEW GROVE”, ed. Ian Bent) 7 2001 (ed. Stanley Sadie)

5

RIEMANN MUSIK-LEXIKON, 1882, 121967, četné překlady TH. BAKER: Biographical Dictionary of Musicians, New York 1900, 61965

26


CURT SACHS: Real-Lexikon der Musikinstrumente, 1914, nově 1962–1964 WILLY APEL (ed.): Harvard Dictionary of Music, 1944nn. FRIEDRICH BLUME (ed.): Die Musik on Geschichte und Gegenwart (MGG), 1949 nn.; 2. přepracované vydání (27 sv., ed. LUDWIG FINSCHER) 1994–2008 HANS HEINRICH EGGEBRECHT (ed.): Handwörterbuch der musikalischen Terminologie, Wiesbaden 1965nn. H. LEUCHTMANN (ed.): Terminorum Musicae Index Septem Linguis Redactus, Budapest – Kassel 1978 CARL DAHLHAUS, SIEGHART DÖHRING (ed.): Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters, München THEODOR VON FRIMMEL (ed.): Beethoven-Handbuch, 1926 UWE HARTEN ad. (ed.): Bruckner-Handbuch, Wien 1996 WALTHER DÜRR, ANDREAS KRAUSE (ed.): Schubert-Handbuch, Kassel 1997 CONSTANT VON WURZBACH: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 60 sv., Wien 1856–1891 R. LILIENCRON (red.): Allgemeine deutsche Biographie, 56 sv., Leipzig 1875–1912 […] _______________________ Hudební bibliografie: počátky bibliografické činnosti = tržní a nakladatelské katalogy poprvé 1564 soustavně Lipsko 1594–1860 Frankfurt a.M. 1598–1750 speciální (mezinárodní) hudební bibliografie od konce 18. století JOHANN NIKOLAUS FORKEL: Allgemeine Literatur der Musik, 1792, nově 1962 eviduje ca 3000 titulů a obsahuje alle raisonnierende oder historisch-kritische Werke R. F. BECKER: Systematisch-chronologische Darstellung der Musikliteratur Leipzig 1836, nově 1964 pro léta 1839–1846 zpracoval ROBERT EITNER (1885)

27


J. P. GOTTHARD – FR. PAZDÍREK: Universalhandbuch der Musikliteratur, 1904–1910 zachycuje dobové knihy a hudebniny ADOLF ABER: Handbuch der Musikliteratur (= Kleine Handbücher der Musikwissenschaft nach Gattungen, srv. výše), 1922 WILLY KAHL – W. M. LUTHER: Repertorium der Musikwissenschaft, 1953 K. TAUT – G. KARSTÄDT (ed.): Bibliographie des Musikschrifttums, 1936–1939, od r. 1953 pokrač. WOLFGANG SCHMIEDER Music Index, od r. 1949, eviduje čsp. články hlavně z anglické jazykové oblasti národní hudební bibliografie: Handbuch der musikalischen Literatur, 1817–1825, 1828–1839 pokračování: Hoffmeisters Handbuch der Musikliteratur, 1852–1943 Deutsche Musikbibliographie, od r. 1943 Bibliographie musicale, 1875–1945, od r. 1927 jako Table alphabétique et systematique des nouvelles publications musicales evidence publikací o hudbě jinak jako součást národních bibliografií u nás: Bibliografický katalog ČSR, od r. 1922, obsahuje též oddíl Články v českých časopisech R. SCHAAL: Verzeichnis deutschsprachiger musikwissenschaftlicher Dissertationen 1861–1960, Kassel 1963 3

H. HEWITT: Doctoral Dissertations in Musicology (= v USA od r. 1952), 1961, od r. 1962 doplňováno v JAMS CECIL ADKINS – ALIS DICKINSON: Doctoral Dissertations in Musicology (= Second Series), Philadelphia 1990 pravidelné (mezinárodní) bibliografické přehledy měly a mají též některé časopisy: Vierteljahrsschrift für MW, 1885–1894 Jahrbuch der Musikbibliothek Peters, 1894–1938 (knihy a disertace) Zeitschrift der internationalen Musikgesellschaft, 1899–1914 The Musical Quarterly, od r. 1915 Zeitschrift für die MW, 1918–1933 Acta Musicologica, 1931–1952 28


Fontes artis musicae, od r. 1954 (= specializovaný časopis pro hudební knihovny a bibliografii, eviduje noty a knihy o hudbě) od r. 1967 = RILM (viz) _______________________ Oborové časopisy – v současné době jsou vesměs specializovány – na hudební vědu (Die Musikforschung, Archiv für Musikwissenschaft, Hudební věda) – hudební pedagogiku (Musik im Unterricht) – soudobou hudbu (Neue Zeitschrift für Musik, His Voice) apod. nepatří sem publikace vycházející méně než dvakrát ročně (= ročenky, almanachy, kalendáře ...) ani nakladatelské katalogy apod. počátky obecného časopisectví = 17. století – Francie, Anglie, Německo jednalo se o učené časopisy encyklopedické povahy, psané zpočátku ještě latinsky 18. století – osvícenství: do popředí vystupují moralizující týdeníky/noviny – v Anglii např. The Spectator, 1711–1712, 1714 The Guardian, 1713nn. zde zveřejňovány i stati o hudbě (kritiky) Německo: Der Vernünfftler, vyd. JOHANN MATTHESON 1713–1714 tentýž vydavatel začal vydávat rovněž prvý hudební časopis v Evropě a zároveň první odborný čsp. v oblasti umění (předtím už existovaly čsp. historické, politické, teologické apod.): Critica Musica, 1722–1723, 1725, nově 1964–1966 následující hudební časopisy v Německu byly zakládány podle tohoto vzoru, např. Critischer Musicus, vyd. JOHANN ADOLF SCHEIBE 1737–1740, nově 1966–1967 Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik, vyd. LORENZ CHRISTOPH MIZLER 1754–1762, 1775, nově 1967 aj. tzn. tyto časopisy vesměs psal jeden člověk, tudíž nevycházely pravidelně, většinou v knižní úpravě jinde v Evropě (Francie, Anglie) se hudební čsp. objevovaly až od 2. poloviny 18. století; předtím a kromě toho byly otiskovány články o hudbě i notové přílohy v nehudebních časopisech, např. The Gentleman’s Journal, 1692–1694 Le Mercure Galant, 1672–1724 Mercure de France, 1724–1820

29


další stádium – Německo: Wochentliche Nachrichten und Anbmerkungen die Musik betreffend, vyd. JOHANN ADAM HILLER, 1766–1769 a pokrač. Musikalische Nachrichten und Anmerkungen, 1770 (nově 1967) důležité pro další vývoj hudebního časopisectví: větší (kvartový) formát, vycházely pravidelně jednou týdně, sešitová úprava, rozdělení obsahu na korespondenci (= zprávy, recenze) a na články Berlín, konec 18. století: důležitá osobnost: JOHANN FRIEDRICH REICHARDT (1752–1814), zakladatel novodobé hudební kritiky ve svých časopisech podává Reichardt kritiky a výklady hudebních děl; též rozbory starších děl od Palestriny po J. S. Bacha; cílem je poučení čtenářů Musikalisches Kunstmagasin, 1782, 1791 Musikalisches Wochenblatt, 1791–1792 Berlinische musikalische Zeitung, 1805–1806, vych. dvakrát týdně, aj. Reichardt přispíval i do dalších čsp., zvl. do Allgemeine musikalische Zeitung od konce 18. století mají hudební časopisy charakter novin, s cílem vychovávat a ovlivňovat veřejné mínění v hudební oblasti: Allgemeine musikalische Zeitung (AMZ), zal. FRIEDRICH ROCHLITZ, Leipzig 1798–1848, nově 1966 pokračování: Deutsche Musikzeitung, 1862–1865 (Leipziger) Allgemeine musikalische Zeitung, 1866–1882 Allgemeine deutsche Musikzeitung, 1883–1943 (?) AMZ: jako prvý hudební čsp. nabyl mezinárodního významu; měl dopisovatele asi v 50 evropských městech, byl dotován nakladatelstvím Breitkopf & Härtel jako prvý také přečkal několik desetiletí přílohou byl hudební Intelligenzblatt s nakladatelskými inzeráty, údaji o divadelních a koncertních produkcích apod. spolupracovníci: mj. J. N. FORKEL, J. A. HILLER, H. CHR. KOCH, J. FR. REICHARDT, E. T. A. HOFFMANN, L. SPOHR, R. SCHUMANN důležitý pramen pro dobové soudy o skladatelích působících po r. 1800 – srv. zvl. Hoffmannovy rozbory děl Beethovenových Neue (Leipziger) Zeitschrift für Musik (NZfM) – zal. 1834, od r. 1835 redaktor ROBERT SCHUMANN, od r. 1844 FRANZ BRENDEL […] další hudební čsp. v Německu: Cäcilia, 1824–1839, 1842–1848; ročníky 1842–1848 nově 1968 pokračovala jako Süddeutsche Musik-Zeitung, 1852–1869 Musikalisches Wochenblatt, 1870–1910, od r. 1906 sloučen s NZfM Die Musik, 1901–1915, 1921–1943 specializace od 2. poloviny 19. století: regionální čsp. vyhraněného zaměření – např. Bayreuther Blätter, 1878–1938 časopisy propagující reformu církevní hudby (cecilianismus): Musica sacra, Regensburg 1868nn.

30


časopisy pro soudobou hudbu (20. století): Musikblätter des Anbruchs, Vídeň 1919–1928 pokrač. jako Anbruch, 1929–1937 Melos, 1920nn., od r. 1973 sloučen s NZfM, koncem 70. let zaniká časopisy hudebněvědné (hud. historické): Monatshefte für Musikgeschichte (MfM), Berlin 1869–1905, nově 1962, orgán Gesellschaft für Musikforschung, vyd. ROBERT EITNER, podporovala pruská vláda Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft (VfMW), 1885–1894, nově 1966–1967 Archiv für die Musikwissenschaft (AfMW), 1918–1919, 1926nn. časopisy národních hudebněvědných společností: Zeitschrift für die Musikwissenschaft (ZfMW), 1919–1935, pokrač. jako Archiv für Musikforschung (AfMf), 1936–1943 Die Musikforschung (Die Mf), 1948nn. Bulletin de la Societé française de musicologie, 1917–1921, pokrač. jako Revue de Musicologie, 1922nn. Journal of the American Musicological Society (JAMS), 1948nn. (atd.) časopisy mezinárodních hudebněvědných společností: Zeitschrift der IMG (ZIMG), 1899/1900–1913/1914, přinášel články, kritiky, referáty, bibliografie Sammelbände der IMG (SIMG): výhradně vědecké studie z vícejazyčných zvl. Mitteilungen der Internationalen Gesellschaft für MW, 1928/29–1930; pokrač. jako Acta Musicologica (AMl), 1931nn. Francie: La Revue musicale, vyd. F. J. FÉTIS, 1827–1835, pokrač. jako La Revue et Gazette musicale, 1835–1850 La Révue wagnérienne, 1885–1888 Révue grégorienne, vych. v Solesmes, 1911nn. La Revue musicale, 1920–1940, 1946nn. (atd.) Velká Británie: The Musical Times, 1844nn. The Musical Standard, 1862–1933 Music & Letters, 1920nn. (zal. J. A. WESTRUP) Music Review, 1940nn. Music and Musicians, 1952nn. Itálie: Rivista musicale italiana, Torino 1894–1932, 1936–1942, 1946–1955 pokrač. jako Nuova Rivista..., 1967nn. Rivista italiana di musicologia, Firenze 1966nn. USA Musical America, New York 1898nn. Music and Musicians, Seattle, 1915–1937

31


The Musical Quarterly, New York 1915nn. Studies in Ethnomusicology, 1951nn. Journal of Music Theory, New Haven/Conn., 1957nn. Jazz Report, 1958nn. Jazz, New York 1962nn. Perspectives of New Music, 1962nn. Current Musicology, New York 1965nn. Německo, Rakousko, Švýcarsko (kromě výše uvedených): Beiträge zur Musikwissenschaft, 1959–1989 (= bývalá NDR) Musica, 1947nn. Pro musica, 1954nn. Musikerziehung, Vídeň 1947/48nn. Schweizerische Musikzeitung, 1937nn. Österreichische Musikzeitschrift, 1948nn. Opernwelt, 1963nn. Das Orchester, 1953nn. Theater heute, 1960nn. Jugoslávie, Chorvatsko: Zvuk, Beograd 1955nn. International Review of the Aesthetic and Sociology of Music (IRASM), Zagreb 1969nn. Maďarsko: Muszika Studia musicologica Academiae Scientiarum Hungaricea, Budapest 1961nn. Polsko: Kwartalnik muzyczny, 1911–1914, 1928–1933 Ruch muzyczny, 1946–1950, 1957nn. Muzyka, 1925–1934, 1950nn. Rusko (SSSR): Russkaja muzykalnaja gazeta, 1894–1917 Sovětskaja muzyka, 1933–1941, 1946nn. Voprosy muzykoznanija, 1954nn. Čechy: Caecilie, vyd. JOSEF KREJČÍ, 1848–1849 Dalibor, vyd. EM. MELIŠ, 1858–1864, 1869, 1874–1875, 1879–1914, 1919–1927 Slavoj, vyd. J. ULM, 1862–1865 Hudební listy, vyd. L. PROCHÁZKA 1870-1875 Cecilie, vyd. F. LEHNER, 1874–1878, pokrač. jako Cyrill (Cyril) 1879–1948 Hudební listy, vyd. L. JANÁČEK, Brno 1884–1888 Česká hudba, Kutná Hora 1895–1939 Smetana, 1906–1907, 1910–1927 Hudební revue, 1907–1920 Hudební věstník, Praha – Brno 1908–1945 Hudební výchova, Brno – Praha 1920–1938

32


Der Auftakt, 1921–1938 Listy Hudební matice (Tempo), Praha 1922–1948 Hudební rozhledy, vyd. V. HELFERT, Brno 1924–1928 Klíč, vyd. M. OČADLÍK, Praha 1930–1934 Rytmus, 1935–1948 Hudební rozhledy, Praha 1948nn. Hudební věda, 1964nn. Estetika, 1964nn. Opus musicum, Brno 1969nn. Harmonie Slovensko Slovenská hudba, 1957nn. Hudobný život Musicologica Istropolitana, 2003nn. […] veliká většina výsledků hudebněvědného bádání je publikována právě časopisecky pravidelnou složkou hudebních a hudebněvědných časopisů jsou recenze nových knih a hudebnin, jakož i bibliografie (= soupisy „došlých publikací“), zprávy z vědeckých konferencí, informace o stavu bádání v jednotlivých zemích či oblastech výzkumu apod. ─────────────

33


Dodatek Česká hudební věda – hudební věda na pražské univerzitě: a) Karlova univerzita zal. 1348 jako první univerzita severně od Alp resp. ve střední Evropě: Krakov, Vídeň, Heidelberg, Kolín n.R., Erfurt následovaly po r. 1360 od r. 1380/1383 centrum reformního náboženského hnutí 1409: Dekret kutnohorský – ztráta mezinárodního významu: v husitském a pohusitském období zůstala pouze artistická (utrakvistická) fakulta b) Klementinum 1562 zal. Ferdinand I. pražské Klementinum jako jezuitskou kolej, 1616 povýšena na (druhou pražskou) univerzitu c) Karlo-Ferdinandova univerzita 1654 Ferdinand III. obě univerzity spojil a nový celek nazval Karlo-Ferdinandovou univerzitou; takto až do r. 1773 (= do zrušení jezuitského řádu) od r. 1784 (= josefínská doba) přednášky v němčině; ojediněle i předtím od 60. let 18. století 1793 zřízena stolice českého jazyka a literatury 1882 rozdělení na českou a německou univerzitu hudební věda na pražské univerzitě: AUGUST WILHELM AMBROS: 1865–1869 mimořádný profesor dějin hudby OTAKAR HOSTINSKÝ: 1877–1882 soukromý docent po rozdělení univerzity zůstala hudební věda na německé části, zatímco česká část obdržela katedru estetiky (= O. Hostinský); tento stav trval až do r. 1909 GUIDO ADLER: 1885–1898 HEINRICH RIETSCH: 1898–1927 PAUL NETTL: 1920–1939 soukromý docent GUSTAV BECKING: 1930–1945 kromě toho na německé části univerzity univerzitě přednášeli RICHARD BATKA, ERNST RYCHNOVSKY, H. H. STUCKENSCHMIDT, ERICH STEINHARD ZDENĚK NEJEDLÝ: 1909 mimořádný profesor pro dějiny hudby na české části univerzity, 1919–1938 řádný profesor JOSEF HUTTER: 1934 mimořádný profesor, 1947–1948 řádný profesor MIRKO OČADLÍK: 1952–1959 FRANTIŠEK MUŽÍK: 1959–1987 srv. kolektiv autorů: Dějiny Univerzity Karlovy I–IV, Praha 1995–1998

duben 2009

jg

34

Hudební historiografie

Recommend Documents