Specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra sociální pedagogiky

Specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Mgr. Petr Soják Ph.D.

Kateřina Kulhánková

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ........................................ podpis

Ráda bych poděkovala Mgr. Petru Sojákovi Ph.D. za pomoc i rady poskytnuté při zpracování mé bakalářské práce a tvůrčí prostor, který mi ponechal při jejím zpracování.

Obsah 1. Kvalita života ve stáří....................................................................................................7 1.1. Stárnutí a stáří........................................................................................................8 1. 2. Periodizace stáří..................................................................................................10 1. 3. Adaptace na stáří.................................................................................................11 1. 4. Ageismus.............................................................................................................12 2. Změny ve stáří.............................................................................................................14 2. 1. Biologické aspekty stárnutí.................................................................................14 2. 2. Psychické aspekty stárnutí..................................................................................17 2. 2. 1. Demence ....................................................................................................19 2. 3. Sociální aspekty stárnutí.....................................................................................24 3. Potřeby seniorů............................................................................................................26 3. 1. Fyziologické potřeby:.........................................................................................27 3. 2. Potřeba bezpečí:..................................................................................................28 3. 3. Sociální potřeby .................................................................................................29 3. 4. Potřeba autonomie..............................................................................................30 3. 5. Potřeba seberealizace, rozvoje vlastní činnosti...................................................31 4. Trávení volného času seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí .........................................................................................................................................32 4. 1. Vymezení pojmu volný čas.................................................................................32 4. 2. Možnosti trávení volného času seniorů ..............................................................33 4. 2. 1. Práce ve skupině.........................................................................................35 4. 2. 2. Pohybová cvičení.......................................................................................36 4. 2. 3. Cvičení – trénování paměti........................................................................37 4. 2. 4. Stimulační a aktivizační metody...............................................................38 4. 2. 5. Práce se vzpomínkami................................................................................39 5. Metodologie.................................................................................................................42 5. 1. Cíl výzkumu a výzkumné otázky........................................................................42 5. 2. Metody sběru dat.................................................................................................44 5. 3. Výběr vzorku......................................................................................................46 5. 4. Průběh sběru dat..................................................................................................47 6. Analýza dat a jejich interpretace..................................................................................48 6. 1. Stáří mi nechává následky málo platné tomu se neubrání nikdo.......................48 6. 2. Vstup do zařízení jako mezník mezi samostatností a potřebou pomoci, aneb jak to vypadalo po mém příchodu do domova.................................................................50 6. 3. Zájmy jako prostředek aktivního stárnutí...........................................................51 6. 4. Proč se účastním aktivizačních programů?.........................................................53 6. 5. Jsem spokojená, co mi chybí?.............................................................................54 6. 6. Diskuze...............................................................................................................56 7. Závěr............................................................................................................................57

Úvod

Díky stále se prodlužující střední délce života představuje etapa stáří časově delší a tím i významnější období našeho života. Naše společnost proto hledá východiska, která by umožnila, aby lidé žili i ve vyšším věku aktivně, podíleli se na společenském dění a hlavně aby jim to dovolil jejich zdravotní stav. Je známo, že organismus každého člověka je odlišný a kromě genetických předpokladů se na něm projevuje i zvolený styl života, tedy kvalita sociálního prostředí, udržování fyzické zdatnosti, stravovací návyky a zejména psychické projevy ve vztahu k sobě i svému okolí. Starý člověk bývá charakterizován svou příslušností k věkové skupině definované dosažením 60. resp. 65 let. Je spojován se sociálním statusem důchodce a bývá často považován za neproduktivního a neaktivního. Tento stereotypní pohled na stáří, který pojímá staré lidi jako skupinu bez individuálních rozdílů, jež je pro společnost spíše přítěží ukazuje, že se stále díváme na stáří negativně. Přitom si myslím, že seniorský věk skýtá celou řadu možností jak smysluplně trávit volný čas a být tak stále platným členem společnosti. Senioři zatím tvoří nedoceněnou zásobárnu dovedností, zkušeností a znalostí. Je tedy na místě změnit zavedené stereotypní pohledy na stáří a stárnutí, překonat předsudky o životě a začít se zabývat otázkou aktivního stárnutí. Starý člověk by měl i přes své stáří a s ním spojené omezení zůstat plnohodnotným členem společnosti a měl by mít možnost zachovat si nebo získat takové role, jež dávají jeho životu smysl. Většina doporučení jak „zdravě stárnout“ vychází ze zásad duševní hygieny: zachovat si šíři zájmů, uspořádat si volný čas tak, aby zahrnoval odpovídající množství duševních i fyzických cvičení, udržet se v aktivitě, být stále přístupný

novým poznatkům, učit se novým věcem, mít radost ze života a hlavně udržet si schopnost vyrovnat se s neměnnými skutečnostmi tedy se na stáří adaptovat. Stále více starých lidí, se stává klienty denních či rezidenčních zařízení, ve kterých se objevují stále častěji klienti trpící závažnými psychickými potížemi a demencí. Klienti jsou po příchodu do zařízení často vystaveni nejen změně prostředí, denního režimu, ale mění se radikálně i trávení jejich volného času. Snahou těchto zařízení je udržet dostatečnou aktivitu lidí vysokého věku a předcházet tak úpadku jejich fyzických i mentálních schopností. Je však otázkou nakolik tyto programy odpovídají zájmům seniorů, jsou li možnosti dostačující a berou-li dostatečný ohled na silné i slabé stránky klienta. Tématem této práce jsou specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí. Pro toto téma jsem se rozhodla především pro to, že již delší dobu pracuji jako dobrovolník v různých zařízeních pro seniory a sama se snažím seniorům nabídnout nové možnosti jak trávit aktivně volný čas. Práce má dvě části teoretickou a praktickou. V teoretické části vymezím základní pojmy jako jsou stárnutí a stáří, změny ve stáří, potřeby, aktivní stárnutí a volný čas. V praktické části bych potom chtěla na základě kvalitativního výzkumu zjistit, jaké je prožívání volného času v období nepřetržitého volna. Věřím, že informace získané z výzkumu i mé zprostředkované zkušenosti, mohou přinést řadu podnětů, a mohou vést ke zkvalitnění služeb a tím i zkvalitnění života seniorů.

Teoretická část

1. Kvalita života ve stáří

V současné době existuje celá řada definic kvality života a všechny mají jedno společné, to že pojem „kvalita života“ by měl obsahovat údaje o fyzickém, psychickém a sociálním stavu jedince. Na kvalitu života je pohlíženo jako na vícerozměrnou veličinu a obvykle je definována jako „subjektivní posouzení vlastní životní situace“. Životní kvalitou ve stáří se rozumí schopnost umět se přizpůsobit neměnným skutečnostem, které souvisí se stářím a mít možnost ovlivňovat okolí natolik, aby došlo k uspokojení osobních potřeb a uskutečňování vytyčených cílů. Tato životní kvalita je samozřejmě ovlivněna několika faktory. Patří mezi ně materiální zabezpečení, sociální situace a individuální situace, za kterou se dá považovat zdraví popřípadě spokojenost. Pacovský1 uvádí, že o způsobu života ve stáří rozhoduje především zdravotní stav a stupeň soběstačnosti, kterým rozumíme soubor funkcí které umožňují starému člověku pohybovat se v daném prostředí. Obecně by se tedy dalo říct, že kvalitu života ve stáří lze pozitivně ovlivnit a to především prevencí, kterou zaměřujeme na fyzické a psychické zdraví, tím totiž můžeme ovlivnit proces stárnutí a máme větší šanci na kvalitní život i ve vyšším věku. Prevence však není jedinou možností jak zlepšit naše životní podmínky. Dalším krokem, jak se přizpůsobit době a skutečnostem s tím spojeným je naučit se změnám ve stáří přizpůsobit. Můžeme toho dosáhnout:

➢

selekcí – určíme si co je pro nás důležité

1 Pacovský, V. O stárnutí a stáří. Praha 1990, s. 48, s. 62.

➢

redukcí – omezíme množství nebo snížíme rychlost

➢

optimalizací – například tělesným a duševním tréninkem nebo tréninkem paměti (jako prevence Alzheimerovy nemoci)

➢

kompenzací – snažíme se najít řešení našeho problému př. přestěhovat se do bytu, který má výtah popř. do přízemního bytu pokud máme problém s chůzí do schodů.

1.1. Stárnutí a stáří Stárnutí není záležitostí moderní doby, ale jako všeobecně rozšířený jev se objevuje v zemích západní Evropy až v dvacátém století, což je způsobeno snížením kojenecké úmrtnosti a zkvalitněním zdravotní péče, ale také životního stylu. Důsledkem je, že lidstvo čelí opravdovému problému – stárnutí společnosti, což vede k nutnosti řešit zvýšené požadavky stárnoucí populace ve všech jeho aspektech. Pokud se chceme zabývat problematikou starých lidí musíme si nejprve říci co to vlastně stárnutí a stáří je. V encyklopedickém slovníku2 je stárnutí definováno jako přirozená degradace organismu po dovršení vývojové fáze ( dospělosti, zralosti). Proces stárnutí je přirozeným procesem zakódovaným nejspíš již geneticky v našich buňkách. Tento proces je nevratný, ale jak již bylo uvedeno může ho ovlivnit mnoho faktorů mezi které patří vliv prostředí, zvolený životní styl ale i dědičnost. Podle Haškovcové3 je stáří přirozeným obdobím lidského života a je vztahováno k životnímu období dětství, mládí a k době zralosti. Je třeba si však uvědomit, že stáří není nemocí, ale přirozeným procesem změn, které trvají celý život, jsou však patrné až v průběhu pozdějšího věku.

2 in Jarošová, D. Péče o seniory. Ostrava 2006, s.7. 3 Haškovcová, H. Fenomén stáří. Praha 1990, s. 59.

Vágnerová4 uvádí že stáří přináší zhoršení tělesného a duševního stavu. Tento proces bývá individuálně variabilní z hlediska času, rozsahu i z častosti projevů. Proces stárnutí závisí na interakci dědičných předpokladů a důsledků různých vlivů prostředí, které se v organismu stárnoucího člověka postupně nahromadily. Pacovský5 rozlišuje fyziologický typ stárnutí, kdy stárnutí je normální součástí života, zákonitou epochou jeho ontogeneze. Dále pak hovoří o patologickém stárnutí, kterým může být např. stárnutí předčasné. Za patologické stárnutí pak považuje stárnutí u osob, jejichž kalendářní věk je nižší, než věk funkční. Stáří chápe jako závěrečnou etapu ontogenetického vývoje, která má stejně jako jiná vývojová stadia své specifické znaky odlišující ji od jiných životních etap. Stárnutí je podle něj vlastně cestou do stáří, přechodným vývojovým obdobím mezi dospělostí a stářím. Tvrdí, že oba jevy jsou geneticky dány, že podléhají formativním vlivům prostředí a vzniklé změny jsou neopakovatelné a nezvratné. Zjednodušeně lze tedy stárnutí považovat za přirozený a biologicky zákonitý proces, ve kterém se sčítají změny, k nimiž dochází během celého života organismu, který se projevuje sníženou adaptační schopností organismu a úbytkem funkčních rezerv. Spirduso6 pro zpomalení stárnutí uvádí jako rozhodující tři základní faktory:

•

zlepšení kvality výživy a snížení celkového objemu konzumovaných potravin

•

přiměřený rozsah obecných aktivit (duševních i pracovních)

•

odpovídající objem tělesných a relaxačních cvičení.

Musíme mít však také na paměti, že stárnutí můžeme sice zpomalit, ale zastavit ho nelze. Patří k životu jako k němu patří i změny. Musíme tedy počítat i s tím, že jsou ve stáří ohroženy některé faktory. Jestliže však víme které, můžeme se je pokusit ovlivnit. 4 Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha 2000, s. 448. 5 Pacovský, V. O stárnutí a stáří. Praha 1990, s. 30. 6 in Štilec, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha 2004, s. 14.

1. 2. Periodizace stáří Průběh lidského života bývá různým způsobem periodizován, ale na to kdy stáří nastává se názory odborníků různí. Všeobecně se ale můžeme v různých publikacích dočíst, že proces stárnutí probíhá u každého jedince odlišně, protože je to proces individuální a závisí na mnoha okolnostech. Nejčastěji se při určování stáří vychází z věku kalendářního (chronologického). Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučila periodizaci stáří v patnáctiletých cyklech. 45 – 59 let: střední věk 60 – 74 let: vyšší (starší věk), rané stáří, předpolí stáří 75 – 89 let: pokročilý čili stařecký věk, vlastní stáří, sénium 90 a více let: dlouhověkost Topinková s Neuwirthem7 připomínají že se někdy využívá dělení věku po desetiletých etapách: 65 – 74 let

mladí senioři ( problémy adaptace na penzionování, volného času, aktivit, seberealizace)

75 – 84 let

staří senioři (změna funkční zdatnosti, specifické medicínské problémy, atypické průběhy chorob)

nad 85 let

velmi staří senioři (důraz na sledování soběstačnosti a zabezpečenosti).

Kalendářní věk, čili počet dožitých let, však často není identický s věkem biologickým (případně funkčním) a není tak nejvhodnějším ukazatelem stavu jedince, nevypovídá nic o jeho zdravotním stavu ani psychice. Z tohoto důvodu se v odborné literatuře častěji objevuje termín biologický věk. Je to věk, který koresponduje s funkčním stavem orgánů a to v porovnání se standardním stavem v určitém věku, jde proto o pojetí fyziologické. 7 in Jarošová, D. Péče o seniory. Ostrava 2006, s. 12.

Psychologové konstatují, že člověk je tak starý, jak staře myslí, což znamená, že nemůžeme posuzovat kvalitu života a spokojenost jen podle délky života. Můžeme říct, že člověk je relativně mladý, dokud je schopen se učit, snášet nové odlišné názory, získávat nové zkušenosti a nechat se jimi ovlivnit.8

1. 3. Adaptace na stáří Dalo by se říct, že od chvíle, kdy si člověk poprvé uvědomí, že stárne začíná jeho adaptace na stáří. Je otázkou proč se daří někomu lépe a jinému hůře překonávat řadu změn souvisejících nebo patřících ke stáří jako např. odchod do důchodu, ztráta životního partnera a blízkých, změnu sociálního statutu, ztrátu samostatnosti a růst závislosti a v neposlední řadě samotné očekávání smrti? Rozhoduje řada činitelů, v první řadě prožívání stárnutí a stáří závisí na individualitě každého seniora. Osobní přístup jedince k vlastnímu stáří je ovlivněn především jeho osobností, povahovými rysy, ale i tím co za celý život prožil a jaké nasbíral zkušenosti. Od těchto a ještě dalších faktorů se odvíjí, jak se člověk vyrovná s přicházejícím stářím a se změnami které ho doprovázejí. Samozřejmě jako se liší jednotliví senioři tak jsou individuální i způsoby jak se snaží s nastalými fenomény vyrovnat. V roce 1966 hodnotil Bromey9 prožívání stárnutí a stáří a rozdělil tyto typické přístupy jedinců na nastupující stáří do pěti strategických adjustačních modelů.

1. Konstruktivní přístup – člověk je dá se říct smířen se stárnutím, je soběstačný, stanovuje si přiměřené cíle a plány. Jeho chování je otevřené a tolerantní. Snadno navazuje kontakty s druhými lidmi, počítá s jejich oporou. vůči životu je optimistický, spokojený, má smysl pro humor. 8 Štilec, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha 2004, s. 12. 9 in Haškovcová, H. Fenomén stáří. Praha 1990, s.114 - 116.

2. Strategie závislosti – člověk se chová více pasivně a je nesoběstačný. Očekává pomoc druhých. Není a ani dříve nebyl ctižádostivý. Prvotní je pro něj odpočinek, pohodlí a bezpečí. Je podezíravý a neochotný vůči kontaktům s ostatními lidmi, protože by bylo narušeno jeho pohodlí. 3. Obranná strategie – je typická pro profesně a společensky úspěšného člověka, který v životě spíše dával a sám byl vysoce soběstačný. Odmítá přijmout stáří, bojí se závislosti.

4. Nepřátelský postoj – člověk zastávající tento postoj je pro sebe i okolí ničícím. Vinu za své neúspěchy svaluje na jiné. Je agresivní a podezřívavý, neschopen konstruktivně a realisticky reagovat. Žije spíše sám, často až v izolaci. Vůči stáří a odchodu do důchodu pociťuje odpor. Bývá nevrlý, mrzutý, závistivý a nepřátelský k mladým lidem.

5. Strategie sebenenávisti – člověk je nepřátelský vůči sobě samému, připisuje si všechnu vinu za své nezdary. Svůj život hodnotí kriticky a pohrdavě, netouží ho znovu prožít. Je smířen s faktem stáří, ale neumí zaujmout konstruktivní postoj. Zanedbává společenské styky, cítí se osamělý a zbytečný. Věří v osudovost života a považuje se za oběť. Tyto strategické modely se v průběhu života jedince mění, popřípadě se mohou po prožitých zkušenostech a do jisté míry i podle jeho povahy prolínat.

1. 4. Ageismus Ageismus se dá vysvětlit jako věková diskriminace především starých lidí, která v nejhorších případech může vést až k úplné segregaci starého člověka, tedy vyčlenění ze společnosti. Bohužel je ageismus podporován a to jednak sociálně ekonomickými podmínkami, na straně druhé a to si myslím že je závažnější problém, také nahlížením společnosti na stáří jako post produktivní věk. Zakořeněné stereotypy o stáří, které stále ovlivňují mínění společnosti vychází

podle Traxlera10 ze čtyř základních zdrojů. Strach ze smrti Nejenom staří lidé se obávají smrti, stáří je společností často chápáno jako konečná fáze života, tedy čekání na příchod nevyhnutelného. Nikdo si však rád nepřiznává, vlastní smrtelnost a tak bývá často používáno eufemizmů jako např. „ Odešel.“ „Spí věčným spánkem apod.“ K ageismu přispívá důraz na mládí a fyzickou krásu Dnešní společnost, která je zaměřena na kult krásy, do jisté míry neponechává místo pro stáří. Staří lidé jsou ignorováni a pokud jsou zobrazováni tak často negativně. Důraz na mládí nespočívá jen ve vlivu, jak jsou staří vnímáni, ale také jak vnímají sami sebe. Produktivita je těsně spjata s ekonomickým potenciálem Oba konce životního cyklu jsou vnímány jako neproduktivní. Děti jsou vnímány jako jistá investice, naproti tomu stáří spíše jako dluh nebo závazek. Způsob jak je zjišťován skutečný stav společnosti vedoucí k ageismu. Vychází ze studie americké společnosti, kde proběhla špatně vedená geriatrická studie dotazující se tzv. pomáhajících profesí. Výsledky byly značně zkresleny, hlavně výběrem výzkumného vzorku a negativně tak mohli ovlivnit náhled na staré lidi. V naší společnosti bývá problém ageismu často bagatelizován a nedostává se mu takové pozornosti jakou by si zasloužil. Je to problém, se kterým se dříve nebo později může setkat každý z nás. Co s ním ale můžeme dělat? V první řadě bychom měli začít změnou negativního postoje ke stáří a podporou aktivního stárnutí jako formy boje proti předsudkům, mýtům a zavedeným stereotypům.

10 in Tošnerová, T. Ageismus – průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha 2002, s. 12 - 13.

2. Změny ve stáří U všech stárnoucích lidí je potřeba počítat s určitým stupněm omezení fyzické i psychické výkonnosti, i když stárnutí probíhá u každého jedince odlišně a jednotlivé schopnosti a funkce nestárnou stejně rychle. Roslawski11 uvádí, že stárnutí způsobuje v lidském těle mnoho strukturálních a funkčních změn. Viditelně se mění postava, způsob a rychlost pohybu, ochabující svalstvo postupně ztrácí sílu. Snižuje se citlivost regulačních mechanizmů a schopnost přizpůsobit se proměnlivým podmínkám prostředí. Zmenšuje se odolnost vůči působení škodlivých bakterii, virů a také psychických stresů.

2. 1. Biologické aspekty stárnutí Biologické stárnutí úzce souvisí s pojmem biologický věk, kterého se užívá k označení celkového stavu lidského organizmu. Je to proces který probíhá u každého jedince individuálně a je ovlivněn nejen genetickými dispozicemi, ale i zvoleným životním stylem. S věkem se snižuje činnost téměř všech orgánů. Vrcholu efektivnosti dosahují kolem 30 roku a poté začíná postupný, ale trvalý pokles. Stárnutí primárně přináší změny struktury (morfologie) a následně změny funkcí (zpomalování a úbytek)12 Říčan13 uvádí, že po 65. roku života rychle stoupá počet gerontů, kteří jsou ve svých denních činnostech více či méně omezeni srdečními chorobami, chronickým zánětem kloubů, vysokým krevní tlakem, nemocemi páteře a nohou. Po sedmdesátce je častý výskyt více než jedné chronické nemoci. Objevuje se častější výskyt nemocí a smrti následkem úrazu a tělo je méně odolné vůči infekcím. Ještě častěji se však umírá na nemoci srdce a celé oběhové soustavy.

11 Roslawski, A. Jak zůstat fit ve stáří. Brno 2005, s. 9. 12 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 25. 13 Říčan, P. Cesta životem. Praha 1989, s. 371.

Podle Pichaud – Thereauové14 můžeme s pokročilým věkem pozorovat více či méně zjevné fyziologické změny, zejména:  kůže se svrašťuje, vysušuje;  vlasy a chlupy šediví a ubývají;  uši obtížněji vnímají vysoké tóny a jsou citlivější na šumy;  zrak slábne, obtížněji se adaptuje na světlo a tmu, obsáhne menší šířku (zúžení vizuálního pole);  svalstvo ochabuje, ubývá kostní hmoty;  dýchací soustava se rychleji unaví, hlavně při námaze;  mění se hormonální produkce, sekrece a aktivita;  přetváří se imunitní systém.

Smyslové orgány Ve vysokém věku dochází ke snížení výkonnosti smyslových orgánů, což v nemalé míře ovlivňuje život seniorů. Všechny smyslové orgány mohou být postiženy stářím, vedle čichu, chuti a hmatu je však z hlediska psychologického nejzávažnější postižení zraku a sluchu. To přináší nejenom pokles výkonu v práci, ale omezují se i možnosti trávení volného času, jako např. poslech hudby, četba apod. Kromě toho poruchy smyslů často významně ovlivňují komunikaci s okolím. U klientů, kteří trpí zhoršením zrakové a sluchové percepce se může projevovat podezíravost, nejistota, úzkost a podrážděnost, která může skončit depresemi nebo stažením ze sociálních kontaktů. Jak už bylo řečeno zhoršení zrakového a sluchového vnímání významně ovlivňuje kvalitu života stárnoucího člověka, proto hledáme možnosti jak jejich podmínky zlepšit. V dnešní době je k dispozici již řada kompenzačních pomůcek (brýle, sluchadla apod.), které mohou pomoci seniorovi překonat nežádoucí změny ve stáří a vyrovnat se tak se svým postižením.

14 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 23.

Zrak - změny zraku se mohou objevit v jakémkoliv věku, avšak běžné jsou především ve stáří, kdy se zhoršuje především ostrost zraku. Nejčastější příčinou slepoty a závažného poškození zraku je makulární degenerace, šedý a zelený zákal. Kromě těchto nemocí však se se stářím snižuje schopnost oka zaostřit na blízké předměty a zhoršuje se také vnímání intenzity světla. Za normální a téměř nevyhnutelnou součást stáří je považována také stařecká dalekozrakost. Sluch - sluch v průběhu dospělosti postupně slábne. Každý třetí člověk starší 60 let a polovina lidí nad 85 let trpí ztrátou sluchu. 15 Většině lidí se nejprve začíná zhoršovat sluch v oblasti vysokofrekvenčních zvuků a to už ve třiceti letech, nejprve přestane slyšet ženské hlasy, telefony apod. Později se přidá špatné slyšení a vnímání řeči. Tato selektivní(výběrová) hluchota je způsobena kombinací degenerativních změn v různých částech ucha. Důležitým faktorem ovlivňujícím sluch může být i prostředí. Senioři nepříjemně vnímají překrývání řeči nebo jiných tónů rušivými zevními šelesty. Proto se stává, že starý člověk velmi špatně slyší v prostředí, které je plné šumu. Jediným způsobem jak kompenzovat sluchovou ztrátu, je používání sluchadla nebo jiné sluchové pomůcky zesilující zvuk. Chuť – člověk má přibližně 9000 chuťových papil, které jsou zodpovědné za vnímání chutí – sladké, slané, kyselé a hořké. Tento počet se s věkem snižuje. Pokud se tak stane, obecně se nejdříve ztrácí vnímání sladkých a slaných chutí a teprve později hořkých a kyselých. Tyto změny mohou u člověka snížit zájem o jídlo a prožitek z jídla. Čich – slábne s věkem, hlavně po šedesátém roce (jak vnímání, tak identifikace) mimo jiné stářím podmíněným opotřebováním čichových buněk. Může však také jít o ztrátu mozkových buněk zúčastněných na vyhodnocování čichových vjemů. Ztráta schopnosti rozeznávání 15 Zdraví pro třetí věk. Praha 2006, s. 159.

čichových vjemů není záležitostí, která život pouze znepříjemňuje (někteří lidé začnou zanedbávat osobní hygienu, ve velké míře používat parfémy apod.), ale může život i ohrožovat a to v případě, že si v důsledku ztráty čichu senior nevšimne unikajícího plynu nebo kouře. Hmat – díky hmatu pociťujeme dotek, teplotu, tlak a také vnímáme vibrace a bolest. Tyto pocity se s věkem snižují, ale je těžké ověřit, zda jsou důsledkem stáří nebo souvisí s poruchami, které se ve stáří objevují častěji. Zhoršené smyslové vnímání spolu se sníženou pohybovou koordinací omezuje jedince v sociálním začlenění, reakce na podněty jsou často zpomalené a neadekvátní dané situaci. Stoupá nebezpečí úrazů a úbytek vnímání může mít dopad i na duševní zdraví seniora. Menší příjem zevních informací vede k postupnému odtržení od reality, omezení činností a může vyvolat stavy nudy až deprese. Často se vyskytují stavy úzkosti, nejistoty a strachu.16 Vzhledem k tomu, že k oslabování smyslů dochází postupně, může je starý člověk kompenzovat a to zpomalováním tempa, opatrností a větším úsilím.

2. 2. Psychické aspekty stárnutí Stejně jako dochází ve stáří k tělesným změnám, dochází také ke změnám v psychické oblasti. Tyto dvě složky jsou neoddělitelné a úzce spolu souvisí. Tělesný stav pak často ovlivňuje i změny psychiky. Prožití a poznání hranic a omezenosti nejen vlastní, ale i ostatních potom mohou vést k sníženému sebehodnocení. Strach před závislostí, bezmocností a životem určovaným cizími okolnostmi znejisťuje a vede ke snaze vyhnout se a odmítat změny, zatímco zažité a známé dělá jistějším a posiluje pocit vlastní hodnoty. Jak uvádí Říčan17 senior má rád svůj pořádek v čase i prostoru, protože mu dodává jistotu.

16 Wolf, J. a kol. Umění žít a stárnout. Praha 1982, s. 135. 17 Říčan, P. Cesta životem. Praha 1989, s. 376.

Říčan18 k psychické involuci dodává: duševní činnost je především zpomalena. Což může být zapříčiněno aktivitou mozkových buněk, které jsou ve stáří pomalejší, ztrátou motivace nebo jednoduše opatrností seniorů, kteří více dbají na přesnost ve svém počínání. Jak už bylo uvedeno za nejobecnější charakteristiku stárnutí se považuje zpomalení psychické činnosti. Čím náročnější je podnětová situace, tím se snižuje rychlost reakce. To je také jeden z důvodů, proč starším lidem nevyhovují činnosti vyžadující rychlé rozhodování a činnosti pod tlakem. Intelektové schopnosti: dosahují vrcholu v raném období dospělosti. Se stářím se samozřejmě úroveň některých zhoršuje, ale u jiných tomu může být i naopak. Je prokázáno, že stárnutí intelektuálních složek lze oddálit a to především jejich stálým posilováním aktivní činností (jedná se především o verbální schopnosti apod.). U jiných schopností jako např. zpracování nových informací může dojít k prokazatelnému úpadku. Paměť: rozlišujeme paměť epizodickou a sémantickou. Informace epizodické paměti se váží k určitému místu a době, týkající se faktů. Tato epizodická paměť se se stářím zhoršuje, především potom paměť pro nové události, zatímco dávno minulé zážitky např. z dětství zůstávají v paměti uchovány, ale mohou být obsahově a emočně zkresleny. Naproti tomu sémantická paměť obsahuje osvojené znalosti, celoživotní zkušenosti a slouží jako základ dalšímu učení. Představuje jistou výhodu a snad i kompenzaci ztrát a změn přicházejících se stářím. Citové prožívání: ve stáří dochází k celkovému oploštění emotivity, tedy člověk se stává méně bezprostřední a snižuje se intenzita emocí. Jarošová19 uvádí, že oslabeny jsou především vyšší city a snižují se rovněž city sociální a estetické. Na druhou stranu jsou staří lidé citově zranitelnější, mají větší potřebu náklonnosti a očekávají ohledy a porozumění od svého okolí.

18 Říčan, P. Cesta životem. Praha 1989, s. 375. 19 Jarošová, D. Péče o seniory. Ostrava 2006, s. 27.

Pacovský20 připomíná, že změny ve stáří nejsou jen sestupného charakteru ve smyslu zhoršení(pokles vitality, omezování tvůrčích schopností, vzrůst úzkosti a nejistoty, pokles sebehodnocení). Některé funkce zůstávají nezměněny (slovní zásoba, jazykové dovednosti, intelekt), jiné mohou naopak vykazovat zlepšení (vytrvalost, trpělivost, životní stereotypie, schopnost úsudku). Upozorňuje,že většina českých psychologů se shoduje na inter- a intraindividuálních rozdílech stárnutí.

2. 2. 1. Demence Do psychologického stárnutí zahrnujeme všechny změny psychiky, které se s rostoucím věkem vyskytují stále častěji. Typickou psychickou poruchou stáří je demence. V psychiatrii to znamená větší úbytek rozumových schopností, než odpovídá věku.21 Podle Pichaud a Thareauové22 je demence důsledkem pomalého, ale progresivního a nezvratného (tudíž nevyléčitelného) mozkového poškození které ničí paměť, řeč, soudnost a všechny rozumové schopnosti. Demenci může způsobit řada příčin. Nejčastěji je demence způsobena Alzheimerovou nemocí, a to až v 60% případů. Druhou největší příčinou je demence vaskulárního typu, což je narušení cévního zásobení mozku, které může souviset s vysokým krevním tlakem nebo postižením mozkovou mrtvicí. Demence může také provázet i jiná onemocnění mozku, jako je například Parkinsonova a Huntingtonova nemoc nebo roztroušená skleróza mozkomíšní. Dalšími příčinami stařecké demence mohou být jiná tělesná onemocnění jako např. infekční choroby, srdeční či jaterní selhání, dýchací onemocnění nebo pokročilá nádorová onemocnění apod. Tyto typy však nejsou tak časté a postihují jen malé procento populace.

20 Pacovský, V. O stárnutí a stáří. Praha 1990, s. 23 - 24. 21 Říčan, P. Cesta životem. Praha 1989, s. 379. 22 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 90 -92.

Demence není normálním projevem stárnutí, ale je důsledkem chorobného procesu. První příznaky, jsou často špatně rozpoznatelné a tak se většinou na chorobu přijde až v pokročilém stádiu nemoci. Mezi typické příznaky patří pokles paměti (nejmarkantnější v procesu učení se novým informacím), úpadek úsudku a myšlení (plánování, organizování a všeobecné zpracování informací), úbytek emoční kontroly a motivace, poruchy chápání, uvažování, orientace a řeči. Příznaky demence jak je uvádí Pichaud a Thareauová23: Poruchy paměti: Člověk si obtížně vybavuje nedávné události, vlastní jména, snižuje se rychlost slovní reakce. Také je častější zapomínání a ztrácení předmětů. Potíže s orientací v čase a prostoru: (časoprostorová dezorientace) vytrácí se schopnost časového rozvržení dne, dochází k zaměňování dne a noci. Starý člověk se často ztrácí i v rodinném prostředí. Poruchy rozumových schopností: Narušuje se soudnost, abstraktní myšlení, nedostává se schopnosti řešit problémy a rozhodovat se. Motorické potíže: (apraxie) jde o poruchu při vykonávání jednoduchých úkonů (nalití sklenice vody, učesání se apod.), člověk najednou neví, jak používat nejobyčejnější předměty např. lžíci, neumí se obléknout. Tyto problémy však nejsou spojeny s motorikou, ale spíše s tím, že demencí postižený člověk prostě neví k čemu např. daný předmět slouží a jak by ho měl používat. Poruchy při poznávání předmětů a lidí: této poruše se také říká agnózie tedy neschopnost rozeznávat, to co vnímáme i když smyslové orgány nejsou postiženy. Zpočátku pacient přestává poznávat obyčejné předměty, postupně má stále větší problémy s identifikováním rodinných příslušníků a nakonec nepoznává ani svou vlastní tvář. 23 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 91- 92.

Poruchy řeči: často se objevuje afázie – porucha nebo ztráta schopnosti mluvit nebo rozumět mluvené či psané řeči. Člověk obtížně nachází správné slovo, jeho slovní zásoba se redukuje, vytváří si nová slova. Jako ozvěna opakuje věty, které před ním někdo vysloví a v konečné fázi nemoci dochází k mutismu (němotě). Poruchy chování: sem bychom mohli zařadit depresi se všemi jejími příznaky. Činnosti se omezují – ztrácí se zájem o dění, člověk se uzavírá do sebe. Příznačný je tělesný neklid, zvýšená pohyblivost, prudké změny nálad, agresivita, lhostejnost, skleslost, poruchy příjmu potravy, blouznivé představy apod. Demence se může projevit kdykoliv v průběhu celého života, ale s věkem se zvyšuje pravděpodobnost, že touto nemocí člověk onemocní. Mylně se tak často domníváme, že je demence pouze nemocí stáří. Jak už bylo řečeno nejčastější příčinou demence je Alzheimerova choroba a proto se ji chci v následujících odstavcích věnovat více.

Alzheimerova choroba Alzheimerova choroba je typické onemocnění z neznámé příčiny, které v konečné fázi vede k demenci. Její diagnostika je často velmi složitá, neboť může být zaměněna s jinými příčinami demence a v počátcích bývají příznaky této nemoci často považovány za normální projevy stárnutí. Zatím bohužel neexistují ani stoprocentní testy, které by během života jednoznačně určili, že jde o Alzheimerovu chorobu a tak se diagnostikuje vyloučením ostatních možných příčin demence. (dalšími diagnostickými prostředky jsou testy: psychických funkcí MMSE - Mini-Mental State Examination a test ADL Activities of Daily Living – Barthelův test základních denních všedních činností a test kreslení hodin)

Alzheimerova nemoc způsobuje nevratné změny v mozkových buňkách. K těmto změnám dochází postupně. V každodenním životě to znamená, že nemocný má potíže s pamětí a komunikací. Není schopen se vyjadřovat a ani nedokáže porozumět tomu, co ostatní říkají.

Rosenfeld24 tvrdí, že rozvinutá Alzheimerova choroba narušuje prakticky všechny mozkové funkce: paměť, chování, abstraktní myšlení, osobnost, úsudek, řeč, pohyby a koordinaci. Pro klienty trpící Alzheimerovou nemocí je třeba připravovat takové programy, které odpovídají jejich schopnostem. Musíme brát také na zřetel, že postižení jedinci nejsou schopni účelně plánovat své aktivity, dochází ke zpomalení toku myšlenek, proto je pro ně snadnější účastnit se aktivit, které jsou strukturované a nevyžadují dlouhodobou koncentraci. Úkoly je třeba vysvětlit i několikrát, předvést názorně a asistovat pro jejich snazší orientaci. Z praxe se mi osvědčilo nechat klienta nejprve jen pozorovat co se děje, později si většinou sám řekl, kdy se chce zapojit. Mnohdy je velmi nesnadné odhadnout také jejich úroveň tedy klientovi dodat takový materiál, který by byl stimulující, ale ne příliš 24 Rosenfeld, I. Žijte nyní stárněte později. Pragma 2001, s. 19.

náročný. Nezbytná je přiměřená zevní stimulace, dostatek sociálních kontaktů, vhodná aktivace nemocného. Aktivity musí nemocnému především skýtat potěšení, ne ho stresovat (povídání si, zpívání, drobné domácí práce, jednoduché cvičení, prohlížení fotografií atd.).

Komunikace s dementním klientem „Komunikace s dementním člověkem předpokládá odevzdat se vztahu, ve kterém nemohu nic očekávat ani po něm něco chtít. Dochází u něho k posunu mezi porozuměním a mnohem pomalejším procesem vyjadřování, respektive činí mu větší potíže vyjádřit se.“25 Když chceme starého člověka vyslechnout, je tedy důležité, abychom mu dali dost času, přizpůsobili se jeho rytmu. Může také panovat názor, že komunikace s dementním člověkem není možná, protože nerozumí tomu co mu říkáme. Často nejde už o rozhovory ani diskuze, ale o to abychom vymysleli jiný způsob jak se dorozumět, protože i když klient nechápe co mu říkáme i tak může vycítit, zda ho máme rádi a co je pro něj důležité. I když by se mohlo zdát, že komunikace a činnost nejsou zdánlivě přítomné tam, kde člověk vnímá podněty a je na ně schopen reagovat, přítomné však jsou, i když činnost není objektivně pozorovatelná. Činností je totiž i duševní práce, přemýšlení, meditace nebo vnímání krásných či příjemných věcí nebo podnětů.

Komunikace by tedy neměla být založena pouze na slovech, ale měli bychom se snažit hledat takové způsoby komunikace, které budou klientovy vzhledem k jeho nemoci vyhovovat. Pokud se řekne komunikace, máme tendenci myslet pouze na jeden prostředek, jímž je řeč. Přitom však máme možnost vyvolat mnoho emocí pouhou tichou přítomností, pohlazením, vůní nebo společným jídlem. Jedním z 25 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 94.

důležitých stimulů je dotyk. Láskyplné gesto uklidňuje, zmírňuje agresivitu a reaguje na něj i klient v nejzazší fázi demence. Dalšími prostředky komunikace může být pohled, který vyjadřuje nejmenší nuance našich emocí, myšlenek nebo mimika, která je tělesným vyjádřením. U dementního klienta má chování, které normálně pokládáme za nevhodné (toulání, křičení apod.) určitý smysl. Je třeba si ho všímat a chápat ho jako jeden z prostředků komunikace. Dáme-li mu možnost vyjádřit se, dáme mu tím prostor zbavit se úzkosti, napětí a agresivity. Zásady, které nám mohou pomoci při komunikaci s dementním klientem:

•

Při komunikaci s klientem použijeme vlídný, ale zároveň jasný a rozhodný tón.

•

Důležité informace zopakujeme, pokud je to nutné. V některých případech i několikrát.

•

Při jednání s klientem jsme trpěliví. Vyčkáváme, než zareaguje nebo odpoví.

•

Snažíme se o pochopení, i když je to občas těžké.

•

Dbáme na to, abychom mluvili zřetelně, pomalu a nahlas.

•

Při komunikaci se přesvědčíme, že nám nemocný věnuje pozornost (udržujeme oční kontakt).

•

Využíváme i jiných prostředků než je verbální komunikace (např. dotyk, mimika, oční kontakt apod.).

•

Věnujeme pozornost všem projevům klienta.

2. 3. Sociální aspekty stárnutí Stejně jako existují změny psychické a biologické, objevují se i v oblasti sociální. Sociální stárnutí provází několik změn. Za tu nejdůležitější by se dal považovat odchod z aktivního pracovního života do důchodu. Tento přechod je spojen s určitými změnami, které mohou život člověka velmi ovlivnit. S odchodem do důchodu se mění sociální role, které člověk do té doby zastával, životní způsob i ekonomické zajištění.

Člověk je často zařazen do nepopulární skupiny důchodců, kteří jsou v dnešní době stále společností viděni negativně. Mnohdy je s tímto pojmem spojen obraz neproduktivního a neaktivního člověka, který je pro společnost jen přítěží. Musíme si však uvědomit, že stáří k nám nepřichází ze dne na den a nepostupuje u každého stejně rychle. Proto bychom neměli stáří brát jen jako konečné období života, ale zaměřit se na hledání nových rolí a možností jak aktivně trávit svůj volný čas. Odchod do důchodu však není jedinou změnou, s kterou se musí starý člověk vyrovnat. Jmenujme alespoň několik z dalších velkých změn, se kterými se senior musí vyrovnat. Jednou z takovýchto změn je odchod dětí z domova a narození vnoučat, s čímž souvisí nové role babičky nebo dědečka. Dalšími změnami potom mohou být smrt partnera a blízkých lidí. Vrstevníků se zvyšujícím věkem také pomalu ubývá. Se změnami biologickými a fyzickými bývá omezena samostatnost, přibývá stále větší potřeba něčí pomoci. Nastává období, kdy se starší lidé stěhují do různých typů rezidenčních zařízení (např. domovy důchodců, penziony pro důchodce, apod.), popřípadě navštěvují denní stacionáře tzv. domovinky, aby nezůstávali sami doma, pokud se o ně rodina nemůže postarat. Změn se kterými se musí starý člověk vyrovnat není málo, ale neodlučitelně patří k životu a s tím se musí člověk vyrovnat. Tenhle proces je však lehčí a mnohem příjemnější jsou-li okolo něj lidé, kteří mu pomohou toto období překlenout. Potom může zase pociťovat radost ze setkávání s druhými lidmi, z nových aktivit. Přijímá skutečnost, že mrtví se už na tento svět nevrátí, že stráví zbytek svých dnů v domově důchodců. Smíří se s tím, že stárne a že je zase o krok blíže ke smrti.

3. Potřeby seniorů Pomáhat starším lidem vyžaduje od pomáhajícího, aby byl pozorný ke všem jeho potřebám. Slovo potřeba je však poněkud neurčité. Nakonečný26 potřebu definuje jako projev nějakého nedostatku, chybění něčeho jehož odstranění je žádoucí. Něco co živá bytost nutně potřebuje pro svůj život a vývoj. Jinou definici uvádí autor velkého psychologického slovníku A. S. Reber27: Rozebírá pojem potřeby velmi detailně a upozorňuje na to, že tento pojem vyjadřuje dvojí: 1. „to, co je potřebováno“, tedy nějaký objekt, a 2. „hypotetický stav organismu“, kde je pojem potřeby často zaměňován s pojmem popudu, respektive vystupuje jako synonymum slov motiv, přání a dalších. Pichaud a Thareauová28, kteří se zabývají potřebami starých lidí na ni nahlížejí takto: Staří lidé některé potřeby téměř nepociťují a proto potřebou nerozumíme pouze něco, co člověku chybí, ale také hlavně to, k čemu člověk skrze ni směřuje.“ Potřeba je projevem bytostného přání.“ Nejrozšířenější hierarchií potřeb je teorie motivačního systému od představitele humanistické psychologie Maslowa. Ten shrnul základní lidské potřeby, rozčlenil je do pěti kategorií a sestavil je názorně do tvaru pyramidy a to podle jejich důležitosti viz. obr. 1.

26 Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha 1997, s. 109. 27 in Nakonečný, M. Základy psychologie. s. 463. 28 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 36.

Obr. 1 Hierarchie potřeb podle A. Maslowa

Potřeba seberealizace, sebenaplnění Potřeba autonomie (ve smyslu svobody) Sociální potřeby Potřeba bezpečí Fyziologické potřeby

Pichaud aThareauová29 přizpůsobili Maslowovu teorii potřeb problematice starých lidí a pokusili se tak o vysvětlení specifik, které se týkají stáří.

3. 1. Fyziologické potřeby: Patří mezi nejzákladnější lidské potřeby, vyjadřují potřeby organismu a nemusejí mít psychickou odezvu Zahrnujeme sem potřeby: •

hygieny (jako podmínky zdraví)

•

výživy (jídlo a pití)

•

vylučování

•

dýchání

•

spánku, odpočinku

•

pohybu, chůze

•

správné teploty

•

zdraví

29 Pichaud, C., Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. Praha 1998, s. 36 - 41.

•

tišení bolestí

•

smíchu, pláče (zde jako fyzická záležitost)

•

fyzických kontaktů

Neuspokojení jedné z nich se může odrazit na našem celkovém stavu a zdraví. Z tohoto důvodu jsou tyto potřeby na nejspodnějším stupni Maslowovy pyramidy. Kromě toho pokud u někoho nejsou fyziologické potřeby alespoň částečně uspokojeny, není možné u něj postoupit k dalším stupňům potřeb. Je tedy logické, že těmto potřebám a jejich uspokojení věnujeme nejvíce času.

3. 2. Potřeba bezpečí: Potřebu bezpečí potřebuje mít každý člověk. U starých lidí se tato potřeba ještě zvyšuje, např. někteří lidé jsou rádi, když na jejich postel připevníme postranici, aby měli jistotu, že nespadnou a budou tak moci dobře spát. Jiní lidé by se mohli cítit omezováni a tak si vždy, když chceme použít některou s takových pomůcek musíme odpovědět na otázku kvůli komu to děláme, zda pro pocit bezpečí pacienta nebo pro vlastní pocit bezpečí. Lze rozlišit tři stupně potřeby bezpečí: ➢

Potřeba ekonomického zabezpečení - tato potřeba je důležitá hlavně pro staré lidi, kteří mají zkušenosti s nějakým strádáním např. po zkušenostech s válkou střádají jídlo, předměty, dělají si zásoby apod. Vědomí, že nemají dostatek prostředků na živobytí může vést k pronikavé úzkosti a strachu z budoucnosti.

➢

Potřeba fyzického bezpečí - s věkem přibývá úrazů, s čímž souvisí obavy z pádu. Pocit bezpečí zde mohou posílit různé druhy kompenzačních prostředků např. hole, chodítka apod. a někdy také rámě pečovatelky nebo někoho z rodiny. Pocit jistoty většinou posílí i pocit bezpečí.

➢

Potřeba psychického bezpečí – mít pocit jistoty, nemít strach, necítit se ztracený. V situaci, kdy chceme klientovy zabezpečit pocit bezpečí, bychom měli začít u časového rozvržení dne, které mnoha starším lidem usnadňuje orientaci. Nejen, že klient ví co se s ním během dne bude dít, ale pomáhá mu to orientovat se v čase, cítí se jistější a tím pádem v bezpečí.

3. 3. Sociální potřeby Tyto potřeby vystupují do popředí hlavně v situaci osamělosti. Člověk nemůže žít dlouho sám, má potřebu začlenit se do nějaké sociální skupiny nebo celku, prožívat dobré vztahy k ostatním lidem, komunikovat s nimi a mít informace o tom co se kolem něj děje. Sociální potřeby bychom mohli dále členit. Můžeme sem zařadit potřebu sociálního kontaktu, komunikaci, potřebu informovanosti, potřebu náležet k nějaké skupině a v neposlední řadě potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut.

➢

Potřeba sociálního kontaktu. Dalo by se říct, že potřeba kontaktu s vrstevníky se s vyšším věkem stává potřebnější a to nejen proto, že starší lidé cítí silněji generační solidaritu a lépe se mezi sebou chápou. Staří lidé preferují kontakty se známými lidi, kterých však s postupujícím věkem ubývá. Tato skutečnost a skutečnost, že staří lidé mají menší schopnost navazovat nové kontakty, může vést k tomu, že se člověk cítí osaměle.

➢

Potřeba informovanosti – mít informace o světě, v němž člověk žije, vědět, co se děje ve městě, mít zprávy o blízkých lidech. Bez těchto informací by byl člověk odtržen od světa a celospolečenského dění. Právě toto se často stává starším lidem, kteří nemají možnost být v kontaktu s vnějším světem (např. nemohou už vycházet z bytu). Velmi obtížně získávají nové zprávy také staří lidé, kteří mají problémy se sluchem nebo zrakem. Zmíněné obtíže vedou často k uzavírání se do sebe, pocitům opuštěnosti, méněcennosti nebo podezíravosti vůči okolí.

➢

Potřeba náležet k nějaké skupině – být členem nějaké skupiny, ať je to rodina, přátelé, vrstevníci apod. Problémy v této oblasti vznikají při přestěhování do jiného města nebo jenom zařízení, které je vzdálenější. Ale i tehdy, kdy už není možné se zúčastňovat setkávání s přáteli, vrstevníky, chybí možnost navštěvovat rodinu apod., a oni se nemohou přijet podívat. Pocit, že člověk nepatří do žádné skupiny, je zvlášť bolestný a zneklidňující a je obtížné se s ním vyrovnat.

➢

Potřeba lásky – milovat někoho, mít rád je velmi důležitá. Člověk musí vědět, že je tady pro někoho, že s ním někdo počítá, že se může spolehnout na blízkou osobu. Je velmi důležité, aby s člověkem druzí nebo alespoň jeden člověk počítal, protože to je smyslem života.

➢

Potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut – mít možnost s někým komunikovat (verbálně i neverbálně), konverzovat, vyjadřovat svůj názor, sdělit své myšlenky apod. I tady se dají najít individuální rozdíly. Někdo potřebuje hodně mluvit, jinému postačí, že je ve společnosti ostatních.

3. 4. Potřeba autonomie Je chápána jako autonomie ve smyslu být svobodný, což znamená rozhodovat se sám za sebe. Člověk může být fyzicky závislý na pomoci druhé osoby, ale zároveň je psychicky úplně autonomní.

➢

Potřeba uznání a vážnosti je součástí potřeby autonomie. Lze sem zařadit také potřebu pocitu užitečnosti. Staří lidé chtějí být užiteční, nejen aby si dokázali, že ještě k něčemu jsou a že něco dokáží, ale chtějí pomoci a vyplnit tak čas užitečnou prací. Proto se také můžeme setkat se seniory dobrovolníky, kteří chodí vypomáhat do stacionářů i do zařízení pracující s dětmi popř. jak je tomu i u oblastní charity seniorky s domovů pletou a háčkují obvazy, které později posílají potřebným.

3. 5. Potřeba seberealizace, rozvoje vlastní činnosti Člověk touží po seberealizaci, po nalezení smyslu života. Může být spojena s rodinou, prací, koníčkem, s vírou apod. Problém dát svému životu smysl zasahuje člověka v každém věku a ve stáří snad ještě více. Starý člověk by měl cítit, že je ho život není zbytečný, že má význam. Staří lidé potřebují v životě uspokojovat všechny potřeby stejně jako každá jiná věková skupina. Není důležité naplnění jen fyziologických potřeb (jídlo pití spánek...), ale také potřeb sociálně – psychologických (pocit bezpečí, udržování vztahů, nezávislost, smysl života), jelikož fyzická, psychická a sociální stránka člověka jsou od sebe neoddělitelné.

4. Trávení volného času seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí

4. 1. Vymezení pojmu volný čas Volný čas je pojem velmi široký, ale co znamená volný čas pro seniory, kteří navštěvují denní stacionáře nebo bydlí v některém z typů zařízení s rezidenční péčí? Jak prožívají období nepřetržitého volna? Abychom si mohli na tyto otázky odpovědět musíme si nejprve říci, co je to volný čas. Pávková30 uvádí, že ve volném čase je možnost věnovat se činnostem, které máme rádi, baví nás, uspokojují, přinášejí radost a uvolnění. Prostě dělat to co chceme a můžeme. Činnosti zahrnované do sféry povinností vykonávat musíme, ať již chceme, či nikoli.

Volný čas je tedy možno chápat jako opak doby nutné práce a povinností a doby nutné k reprodukci sil. Je to doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění.

Pod pojmem volný čas se běžně zahrnují odpočinek, relaxace, zábava, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání, dobrovolná společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené.31

Jiná z definic volného času zní takto: „Volný čas je časový prostor, který člověku umožňuje svobodnou volbu činností, kdy člověk vybírá činnosti nezávisle na společenských povinnostech, vykonává ji tedy dobrovolně a tato činnost mu poskytuje uspokojení a přímé zážitky.“32

30 Pávková, J. Pedagogika volného času. Praha 2002, s. 9. 31 Pávková, J. Pedagogika volného času. Praha 2002, s. 13. 32 Vážanský, M. - Smékal, V. Základy pedagogiky volného času. 1995, s. 17.

4. 2. Možnosti trávení volného času seniorů V této práci se chci se chci zabývat především možnostmi trávení volného času seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí, protože jsou specifické a velmi se liší od trávení volného času ostatních seniorů. Seniorům využívajících služeb výše uvedených zařízení je poskytnuta veškerá péče a tak se u nich problém jak naložit s časem ještě více prohlubuje. Jak už jsem uvedla bývá klientům nabízena všestranná péče do které se řadí většinou i nabídky volnočasových rekreačně – terapeutických programů. Obsah a cíle těchto programů se zaměřují především na zkvalitnění života ve stáří. Dalo by se tedy říct, že cílem programů má být posílení pocitu hodnoty života, posílení funkčních schopností, podpoření fyzické zdatnosti, pohybových a kognitivních schopností a podpora nejlepší možné kvality života navzdory různým omezením, jež způsobuje nemoc či zdravotní postižení. Programy by měly být koncipovány tak, aby naplňovaly potřeby seniorů, tedy potřebu blízkosti, přijetí, řešení svých problémů, vyjadřování svých emocí, dostatečného množství podnětů, vlastní hodnoty apod. a to i v případě, že se jedná o klienty upoutané na lůžko, kteří mají problémy v komunikaci a jejich kontakt s okolím je minimální. H. W. Opanowski33 vytvořil přehled nejdůležitějších potřeb, které člověk uspokojuje trávením volného času:

➢

Rekreace – potřeba zotavení, osvěžení, zdraví

➢

Kompenzace – potřeba vyrovnání, rozptýlení a potěšení

➢

Edukace – potřeba poznání a dalšího učení

➢

Kontemplace – potřeba uvědomění si sama sebe

➢

Komunikace – potřeba sdělení, kontaktu a družnosti

➢

Integrace – potřeba společnosti a kolektivního vztahu

➢

Participace – potřeba sociálního sebepojetí a angažovanosti

33 Vážanský, M. - Smékal, V. Základy pedagogiky volného času. 1995, s. 30.

➢

Enkulturace – potřeba účasti na kulturním životě

I když se domnívám, že je nabídka volnočasových aktivit na vzestupné tendenci, nelze vždy a za každých okolností vyhovět všem klientům. Pracovníci zařízení poskytující služby seniorům by se přesto měli snažit vytvářet takové programy, které by byli lákavé, motivující a co nejvíce zaměřené na zájmy svých klientů. Programy lze podle zaměření a formy členit do různých kategorií já jsem si vybrala kategorie programů jak je sestavila Rheinwaldová34: 

rukodělné práce, tvořivé činnosti



společenské programy, diskuse, hry, hudba, tanec



cvičení, sporty, sportovní hry



činnosti venku v přírodě



náboženské programy



vzdělávací činnost

Rekreačně - terapeutické programy jsou důležitou součástí aktivizace, která má za účel podněcovat k intenzivní činnosti. Toto všeobecné podněcování aktivity u osob využívajících služeb rezidenčního zařízení vede k snižování senzorické deprivace a sociální izolace a umožňuje posilování sebedůvěry a v neposlední ředě pozitivně ovlivňuje proces stárnutí.“35 Domnívám se, že vyjmenovávat zde všechny druhy programů by bylo zbytečné, proto jsem vybrala několik nejoblíbenějších a nejčastěji používaných, které rozvedu dále. Jsou to:

Práce ve skupině Pohybová cvičení Cvičení – trénování paměti Stimulační a aktivizační metody Práce se vzpomínkami

34 Rheinwaldová, E. Novodobá péče o seniory. Praha 1999, s. 88. 35 Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Praha 2005, s. 352.

4. 2. 1. Práce ve skupině Skupinové aktivity při práci se seniory zaujímají významné místo. Jak uvádí Walsh36 ve své knize Skupinové hra a činnosti pro seniory, jde o jednu z nejdůležitějších činností vůbec, a to nejen u seniorů, kteří jsou psychicky v pořádku, ale také u těch, kteří trpí demencí nebo např. depresemi. Zde jak uvádí je zapotřebí se soustředit zejména na sociální a interakční dovednosti. U mnoha starých lidí se obecně jejich vztahy často zhoršují a sociální dovednosti se vinou izolace a osamocení vytrácejí. Nedostává se jim příležitostí k tomu, aby si tyto dovednosti upevňovali. Jestliže je takováto situace doprovázena ještě psychiatrickou nemocí, dostavují se navíc následující faktory: •

uzavřenost,

•

ztráta kontaktů s jinými lidmi vinou chorobného, bizardního chování,

•

paranoia (chorobná podezíravost),

•

úzkost,

•

strach ze selhání,

•

účinky hospitalizace,

•

deprese,

•

pocit vlastní neschopnosti,

•

ztráta sebeúcty,

•

ztráta sebedůvěry,

•

stigmatizování ze strany jiných lidí.

Pravidelná účast na skupinových aktivitách tak vytváří v lidech pocit, že někam patří a že jsou součástí jistého společenství. Pokud se rozhodneme pro programy ve skupině musíme mít na paměti, že musíme nejprve stanovit správnou úroveň obtížnosti. To bývá často nesnadné hlavně v denních stacionářích, kde se úroveň klientů velmi liší. Je zde většinou větší podíl starých lidí trpících demencí různého stupně, a tak musí být práce uzpůsobena tak, aby nebyla pro klienty příliš obtížná, ale ani příliš snadná. 36 Walsh, D. Skupinové hry a činnosti pro seniory. Praha, 2005, s.17.

4. 2. 2. Pohybová cvičení Pohybová cvičení jsou významným činitelem patřícím k aktivnímu stárnutí a životu obecně. S pohybem se setkáváme při chůzi, přemisťování, při práci, rekreaci a jiných pohybových úkonech. V souvislosti s aktivním stárnutím seniorů využívajících sociální péče se nejčastěji setkáváme s pohybovými aktivitami při organizování cvičebního programu. Pokud tedy sestavujeme cvičební program pro seniory je nutné, má-li být účinek pohybu příznivý a zřetelný, respektovat věková specifika stárnoucího organizmu, zdravotní stav, faktory motivace, dosaženou úroveň pohybových dovedností i zdatnost účastníků. Pohyb by měl navozovat uvolnění, psychickou pohodu a zároveň radost a spontánní prožitek. Cvičení totiž neovlivňuje pouze fyzickou stránku člověka, ale má vliv i na zlepšení řady psychických projevů. Příkladem může být pozitivní vliv cvičení na zlepšování depresí, na snižování úrovně úzkosti, zvyšování kladného sebehodnocení a posilování psychiky v boji se stresem.

Kromě pohybových cvičení, při organizování programů využíváme také sportovních her např. her s míčem, házení kroužků na cíl, kuželek apod. Vždy však musíme dbát na to, aby se senior při činnosti cítil bezpečně a nezranil se. U méně pohyblivých gerontů můžeme celé cvičení přizpůsobit poloze v sedě, kdy se nemusíme bát, že by se nemohl někdo zapojit. Kromě her a cvičení však můžeme využít i toho nejpřirozenějšího pohybu, tedy procházky. I zde je však třeba brát ohled na bezpečnost klientů, proto je lepší ho při jeho cestách doprovázet.

Pár užitečných rad na co myslet při sestavování pohybových programů: •

vyvarujte se statickým silovým cvikům

•

žádné kroužení hlavou ( nebezpečí pro krční obratle)

•

žádné skákání ani poskoky

•

pozor při cvičeních, které vyžadují vydržet delší dobu ve stejné poloze

•

pozor při ohýbání trupu

•

žádné trhané pohyby a neohýbat se švihem

•

žádné rychlé otáčení

•

pozor na bezpečnost prostoru

•

při procvičování rovnováhy vždy nabídnout možnost opory (židle apod.)

•

nechodit pozadu bez doprovodu

•

změna a poukaz na účinek cvičení podporuje motivaci účastníků

•

respektovat rytmus námahy a uvolnění

•

zahřívací cviky jsou velmi důležité, rychlé unavení účastníků respektovat

4. 2. 3. Cvičení – trénování paměti Tam kde se setkáváme s pojmem aktivní stáří a zdraví, jsme zvyklí setkávat se s trénováním typu tělesného cvičení. Kdo chce být zdráv, cvičí jak je o tom pojednáno v kapitole o tělesném cvičení. Trénování nebo cvičení se však může týkat i jiných činností příkladem je trénování paměti jako jednoho z možných způsobů mentálních aktivit. Pro cvičení paměti je nejlepší využívat takových činností, které jsou pro seniora běžné, boudou-li jeho koníčkem, bude pro nás o to snazší ho zaujmout a do činnosti zapojit. Může se jednat např. o křížovky, rébusy a kvízy, četbu knih, hraní her náročných na pozornost jako jsou šachy, pexeso, karty apod., ale i cestování a učení se novým věcem (dnešním trendem jsou různé kurzy pro seniory nabízející např. kurzy práce na počítači, cvičení paměti, jazykové kurzy nebo různé zajímavé rukodělné techniky apod.)

4. 2. 4. Stimulační a aktivizační metody Jedná se o využití rozličných, obecně známých, často používaných metod k naplnění denního programu seniorů a klientů s demencí a také ke zvládání určitých problémových situací. Tyto metody jsou považovány obecně za přínosné, což je podloženo také vědeckými důkazy například u muzikoterapie a pohybové terapie. Tyto metody, ať už se jedná o dramaterapii, muzikoterapii, arteterapii aj., jsou využívány především při skupinové práci a mohou pomoci klientovi např. s adaptací na nové prostředí, nebo být využity jako prostředek k řešení problémů. Jako příklad mohu uvést následující definice a výroky: Dramaterapie pomáhá uchopit a zmírnit sociální a psychologické problémy, mentální onemocnění i postižení a stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž jedinec poznává sám sebe, a to prostřednictvím tvořivosti zahrnující verbální i nonverbální složku komunikace.37 (The Britisch Asssociation for Dramatherapists, 1979) Arteterapie využívá výtvarné umění jako prostředek osobnímu vyjádření v rámci komunikace, spíše než aby se snažila o esteticky uspokojivé výsledné produkty, posuzované vnějšími měřítky. Výtvarný výrazový prostředek je dostupný každému, ne pouze těm výtvarně nadaným.38 Dramaterapii lze definovat jako záměrné použití dramatických/divadelních postupů pro dosažení terapeutického cíle symptomatické úlevy duševní i fyzické integrace a osobního růstu.39 (The National Association for Drama Therapy, Landy, 1995) Pokud by se daly cíle stimulačních a aktivizačních metod zobecnit, spadali by do dvou kategorií a vypadali by asi následovně:40

37 38 39 40

in Valenta, M. Dramaterapie. Praha 2000, s. 15. Liebmann, M. Skupinová arteterapie. Praha 2005, s. 14. in Valenta, M. Dramaterapie. Praha 2000, s. 15. Liebmann, M. Skupinová arteterapie. Praha 2005, s. 20 - 21.

A, Obecné individuální cíle –

tvořivost a spontaneita

–

budování důvěry, sebehodnocení, uskutečňování vlastních možností

–

zvyšování osobní autonomie a motivace, rozvoj jedince

–

svoboda rozhodování, experimentování, ověřování nápadů

–

vyjádření citů, emocí, konfliktů

–

práce s fantazií a nevědomím

–

vhled, uvědomování si sebe samých, reflexe

–

třídění zkušeností vizuálně a slovně

–

relaxace.

B, Obecné sociální cíle –

uvědomování si, uznání a ocenění druhých

–

spolupráce, zapojení se do skupinové činnosti

–

komunikace

–

sdílení problémů, zkušeností a vhledů

–

objevování univerzality zkušenosti/jedinečnosti jedince

–

vztahování se k druhým ve skupině, porozumění vlastnímu vlivu na druhé a na vztahy

–

společenská podpora a důvěra

–

skupinová koheze

–

objevování skupinových témat.

4. 2. 5. Práce se vzpomínkami „Využití vzpomínek v práci se seniory rozšířila v Evropě Angličanka Pam Schweizer, původní profesí herečka. Nejrozšířenější terapií zabývající se vzpomínkami je reminiscenční terapie. Tato metoda využívá vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů. Je vhodná pro zdravé seniory, kde má preventivní a aktivizační význam, ale zejména je důležitá pro pacienty s demencí, kteří trpí poruchami krátkodobé paměti, ale často si velmi dobře (až

překvapivě dobře) vybavují události dávno minulé. Reminiscenční terapie může být individuální nebo skupinová. Jejím cílem je, jak již bylo výše řečeno, nejen zlepšení stavu pacienta, ale také posílení jeho lidské důstojnosti a zlepšení komunikace. Metody reminiscence mohou být různé: vyprávění starých příběhů, předvádění starých činností, vyprávění o obrázcích a fotografiích, ale také různé jiné aktivity – zpívání, recitování, tanec a podobně. Hlavní myšlenkou Pam Schweizer bylo dramaticky ztvárnit příběhy ze života starých lidí a přenést divadelní hry zpracované profesionálními herci přímo do zařízení pro seniory. Její počínání se setkalo s velkým ohlasem u seniorů, a tak mohla v Londýně založit Reminiscenšní komunitní centrum, které se věnuje aktivaci seniorů. Centrum slouží k vzdělávání seniorů, setkávání generací, ale také je využíváno při vzpomínkových besedách, výtvarné práci na vzpomínkových krabicích nebo k nacvičování divadla. Těmto činnostem je zde věnována velká pozornost a bylo prokázáno, že práce se vzpomínkami zlepšuje psychický, funkční a zdravotní stav seniorů.41 Proč pracovat se vzpomínkami? 1. jejich život má cenu, byl plný událostí, které jsou důležité a mohou být sděleny druhým 2. potvrzují si svou vlastní identitu, kontinuitu svého života 3. zaměstnávají své myšlení a paměť 4. uspokojují potřebu předat zkušenost mladší generaci a tím mít podíl na pokračování života 5. význam má setkávání ve skupině, společenství – lidé vzpomínají společně 6. vzpomínání je metodou validace, umožňuje hodnocení, životní bilancování 7. vzpomínání oslovuje vnímání člověka – vzpomínky jsou spojeny s příjemnými pocity , přinášejí prožitky situací tak, jak proběhly kdysi dávno, včetně tehdejších smyslových vjemů a emocí 41 Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Praha 2005. s. 358.

8. vzpomínání je důležitý zdroj informací pro personál – posiluje vztah mezi pečovatelem a klientem tím, že se z objektu pečování stává subjekt, skutečný člověk s vlastní historií, zvládnutými i nezvládnutými životními úkoly. Pokud bychom chtěli zjistit prospěch, který nám vzpomínání přináší vypadalo by to tedy asi následovně: 1. Vnímání vlastní identity. Naše vzpomínky nám umožňují zařadit se do dějin a udržovat svoji jedinečnost a identitu. 2. Sebehodnocení. Pokud předáváme své vzpomínky ostatním a oni nám naslouchají, posiluje to náš pocit hodnoty a toho že někam patříme. Zvláště u starých lidí potom vytěsňuje častý pocit izolace. 3. Zhodnocení dosavadního života. Člověk ve stáří má potřebu ohlížet se zpět a bilancovat. Vzpomínání mu pomáhá snáze se vyrovnat s životními prohrami a snáze potom pohlíží do budoucnosti. 4. Zábava. Často vzpomínáme na různě se měnící dobu, jak se například měnila móda apod. Takováto sezení potom mají často podobu živé společenské komunikace, při které se osazenstvo hodně nasměje.

Empirická část

5. Metodologie Tato kapitola se bude zabývat přípravou a realizací empirického výzkumu. Na začátek stanoví hlavní cíl výzkumu a výzkumné otázky, potom popíše metody sběru dat a samotný průběh sběru dat. Také podá informace o způsobu výběru vzorku, a popíše jeho specifika.

5. 1. Cíl výzkumu a výzkumné otázky Tématem této práce jsou specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí. Cílem je přiblížit celou problematiku starých lidí a trávení jejich volného času v různých typech výše uvedených zařízení. Populace stárne a stále více lidí je nuceno z důvodu psychických, fyzických i sociálních změn začít navštěvovat denní centra (tzv. domovinky) nebo opustit svůj domov a přestěhovat se do zařízení, kde je o jejich potřeby postaráno. Snahou těchto zařízení a jejích zaměstnanců je poskytnout klientovy, takovou péči, kterou si zaslouží. Většina center kromě sociální pomoci nabízí klientům i různé rekreačně – terapeutické programy (někdy označované jako aktivizační programy), které by měly kromě jiného bránit sociální exkluzi. Nabízí se ale otázka nakolik jsou tyto programy klienty akceptovány a jestli odpovídají jejich zájmům. Tuto problematiku trávení volného času seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí se pokusím zjistit pomocí kvalitativního výzkumu, kde se snažím položit takové otázky, které by mohly vést k zlepšení kvality nabízených služeb a tím větší spokojenosti klientů.

Hlavní výzkumnou otázkou a cílem tedy je: „Zjistit jaké je prožívání volného času seniorů v denních centrech a zařízeních s rezidenční péčí.“ Protože je však nemožné, aby jeden výzkumník prozkoumal všechny aspekty zkoumaného problému, je důležité dílčími výzkumnými otázkami zúžit výzkumný problém na velikost, která je reálně zkoumatelná.42 Proto jsem vymezila následující dílčí otázky, které pomocí operacionalizace převedu do otázek, které budou sloužit jako podklad k sestavení scénáře interwiew: 1. Jak vnímají staří lidé své stáří, změny, které jim přineslo, ve vztahu ke svým zálibám? 2. Jak senioři vnímají a jak se srovnávají se svou prožitou minulostí? Jak vnímají stávající změny spojené s pobytem ve stacionáři? Co postrádají ? Jakých koníčků, aktivit se museli vzdát? 3. Jak senioři tráví svůj volný čas? 4. Jaký přínos pro sebe vidí sami senioři v účasti na programech? 5. Mají sami senioři nějaké další doporučení a nápady, které rekreačně-terapeutické programy jim v daném zařízení i obecně chybí a které by uvítali?

Cílem empirického výzkumu bylo pomocí vhodně zvolené techniky sběru dat, nalézt odpovědi na operacionalizované otázky. Výsledky této práce potom mohou sloužit pracovníkům denních stacionářů a zařízení s rezidenční péčí, jako podklad pro přípravu takových programů, které budou odpovídat zájmům seniorů a budou uspokojovat všechny jejich potřeby.

42 Strauss, Korbinová, . Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice 1999. s. 156.

5. 2. Metody sběru dat Mezi obvyklé metody získávání dat v kvalitativním výzkumu patří pozorování, interwiew a dokumenty. Já jsem si pro svůj výzkum vybrala metodu strukturovaného rozhovoru v kvalitativním pojetí. Tato metoda klade na výzkumníka značné nároky, protože je nutné učinit řadu rozhodnutí ohledně obsahu otázek, jejich formy i pořadí. Podle Pattona43 existuje v zásadě šest základních typů otázek:



Otázky vztahující se ke zkušenostem nebo chování se týkají aktivit zpovídané osoby. Jejich úkolem je zjistit to, co by vypozoroval tazatel, kdyby byl neustále přítomen s osobou a sledoval ji.



Otázky vztahující se k názorům jsou zaměřené na porozumění kognitivním a orientačním procesům jedince. Odpovědi na tyto otázky nám objasňují, co si lidé myslí o světě, jaké jsou jejich cíle, záměry touhy a hodnoty.



Otázky vztahující se k pocitům. Jde o otázky směřované k poznání citových reakcí lidí na jejich zkušenosti a prožitky. Získáváme přitom přirozené, emotivní odpovědi na to, co se stalo nebo děje. Je nutné, aby tazatel rozlišoval mezi názory a citovými reakcemi.



Otázky vztahující se ke znalostem. Odpovědi na tyto otázky mají objasnit, co subjekt skutečně zná. Předpokladem je, jisté věci jsou známé. nejde tedy o názory nebo pocity, ale o fakta o případu.



Otázky vztahující se k vnímání. Tyto otázky zjišťují, co dotazovaný viděl nebo slyšel. Odpovědi na ně mají objasnit stimuly, kterým byl dotazovaný vystaven.



Otázky demografické a kontextové. Tyto otázky se týkají identifikačních

43 Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Portál 2005, s. 167 - 168.

charakteristik jedince (věk, vzdělání, zaměstnání, plat apod.). Odlišují se od znalostních otázek, protože se týkají rutinních záležitostí. Pro zjišťování cíle jsem se rozhodla použít metodu strukturovaného rozhovoru, jež se vyznačuje definovaným účelem s pevně danou osnovou otázek, na něž mají respondenti odpovědět.44 Tento typ rozhovoru se používá, když je nutné minimalizovat variaci otázek kladených dotazovanému. A také se tím redukuje pravděpodobnost, že se data získaná v jednotlivých rozhovorech budou výrazně strukturně lišit. Rozhovor je způsob získávání ústních odpovědí na ústně položené otázky v přímém kontaktu výzkumníka s účastníky výzkumu. Tento způsob dotazování jsem shledala vzhledem k specifickým požadavkům jako nejpříhodnější, protože umožňuje přímé reagování na výpověď respondenta. Výhodou rozhovoru je také možnost otázku přeformulovat v průběhu rozhovoru a případně se doptat na informace související s výzkumem. Při sestavování scénáře rozhovoru jsem také musela zohlednit komunikační schopnosti respondentů (u klientů s demencí jsem volila pouze jednoduché věty, protože otázky jak je mám v přiloženém scénáři by tito klienti nejspíš nepochopili). V rozhovoru jsem se snažila o pokládání především otázek otevřených, tedy takových, které nenabízejí žádné alternativy a dávají možnost informantům odpovědět podle své vůle. Tyto otázky byli zaměřené především na postoje, názory, pocity a zkušenosti informantů. Také jsem se snažila otázky situovat v čase (otázky směřované k minulosti, přítomnosti a budoucnosti). A ty jsem podle Hendla45 zasadila do scénáře následovně. Otázky týkající se přítomnosti jsem uvedla hned na začátku, protože pro respondenty je snazší je zodpovědět, nežli otázky směřující k budoucnosti. Ty obsahují určitou spekulaci a odpovědi na ně jsou méně spolehlivé. Kromě toho můžeme otázek na přítomnost využít jako opory pro otázky do minulosti. Nakonec jsem zařadila otázku, která všechny tyto časové dimenze z pohledu respondentů shrnují. 44 Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Portál 2005, s. 173. 45 Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Portál 2005, s. 167 - 168

5. 3. Výběr vzorku Výběr informantů pro účast v šetření byl záměrný. Pro zjištění cíle jsem o účast při rozhovoru požádala 6 informantů. Všichni také museli splňovat podmínku, že jsou ubytováni v některém z typů zařízení s rezidenční péčí nebo navštěvují denní stacionář tzv. domovinku. Také jsem se snažila obsáhnout ve vzorku různé druhy omezení, které se v těchto zařízeních u klientů objevují nejčastěji. Z tohoto důvodu bych chtěla jednotlivé informanty krátce popsat, jelikož jejich zdravotní stav často ovlivňuje i trávení a prožívání jejich volného času. (z důvodu zachování anonymity a větší přehlednosti jsem se rozhodla informanty označit písmeny A - F) Klientka A: 79 let velmi aktivní a samostatná, bydlí v penzionu pro důchodce 2 roky, zúčastňuje se téměř všech aktivit, nemá výraznější fyzické ani psychické omezení. Klientka B: 78 let spíše pasivní, velké omezení hybnosti, bydlí v domově důchodců 6 let. Klientka C: 84 let nejzávažnějším omezením je ztráta zraku, je však stále aktivní bydlí v domově pro seniory 4 roky. Klientka D: 81 let velmi aktivní, omezení v pohybu (chodí s chodítkem), bydlí v penzionu pro důchodce 7 měsíců. Klientka E: 80 let trpící Alzheimerovou chorobou, navštěvuje denní stacionář. Klientka F: 81 let bez výraznějších psychických nebo fyzických omezení. Navštěvuje denní stacionář 1,5 roku.

5. 4. Průběh sběru dat Všechny rozhovory proběhly individuálně se souhlasem zaměstnanců i informantů v prostorách jejich ubytování. Ještě než jsem započala samotný rozhovor jsem se představila a vysvětlila informantům, k čemu budou data sloužit, seznámila je s tématem rozhovoru (i k čemu může sloužit) a poprosila je o souhlas s nahráváním veškerých rozhovorů na diktafon. Kromě toho jsem se snažila navodit příjemnou atmosféru a vytvořit vztah vzájemné důvěry, vstřícnosti a zájmu. První pilotní rozhovor proběhl s klientkou A. a sloužil mi jako zkušební vzorek, podle kterého jsem zjistila zda otázkám rozumí, jak se jí na ně odpovídá a později podle toho upravila otázky u kterých jsem zjistila, že by byla vhodná jiná formulace. Samotný rozhovor probíhal vždy asi 20 až 45 minut a kromě otázek ze scénáře obsahoval i demografické a kontextové otázky, které mi pomohli dotvářet kontext a poskytli mi určitý vhled do životního stylu informantů. Tyto otázky jsem se snažila klást nenápadně během rozhovoru nebo po něm, kdy jsem si byla jistá, že nebudou informantovi tolik nepříjemné a byla již vytvořena atmosféra důvěry. Také jsem dotazovaným poskytla dostatek času na formulaci svých postojů a názorů. Protože se klienti výzkumu zúčastnili dobrovolně měli samozřejmě i možnost, kdykoliv v případě, že na otázky nebudou chtít odpovídat, tuto odpověď odmítnout, to se však ani jednou nestalo.

6. Analýza dat a jejich interpretace Analýza je pořádání a třídění dat do skupin, tak abychom obdrželi odpovědi na otázky výzkumu. K analýze dat jsem využila otevřeného kódování, bez zakotvené teorie. „Kódování představuje operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a opět složeny novými způsoby.“46 Informace, které jsem získala z rozhovorů jsem v této této kapitole pomocí kódování rozkryla a pokusila se je interpretovat. Následující podkapitoly odpovídají stanoveným kategoriím a obsahují kromě interpretace i dílčí závěr, který mi posléze pomůže při zodpovězení hlavní výzkumné otázky jaké je prožívání volného času seniorů v denních centrech a zařízeních s rezidenční péčí.

6. 1. Stáří mi nechává následky málo platné tomu se neubrání nikdo. Všichni informanti byli velice vstřícní a nebáli se hovořit otevřeně o změnách, které doprovázejí jejich stárnutí většinou se jednalo o změny biologické, úbytek některých funkcí a omezeních s tímto jevem spojených. Z toho se dá usuzovat, že fakt vlastního stáří respektují a považují své stáří za přirozenou etapu svého života. Stáří je obdobím změn, jak už fyzických, psychických tak i sociálních. A tyto změny se na aktivitě gerontů podepisují. Většina informantek se shodla na tom, že největší zápory, které jsou spojené se stářím, vidí ve změnách zdravotního stavu což potvrzují výroky: „Vidím hlavně dost záporů, protože nemůžu dělat vše co chci kvůli zdravotním problémům.“ „Já bych třeba jela i někam na výstavu, ale tím, že nemůžu chodit tak jsem dost omezená.“ (Klientka B)

46 Strauss, Korbinová, . Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice 1999. s. 39.

Klientka tady popisuje jak ji stěžuje život handicap, ke kterému přišla až ve stáří. Starší lidé jak už bylo řečeno v teoretické části si hůře zvykají na změny a s tím souvisí i adaptace na nové podmínky. Klientka C: „Stáří mi nechává následky málo platné tomu se neubrání nikdo.“ Klientka D: „Zápory jsou zdravotní, protože mám potíže se srdcem a nemůžu dělat vše co bych chtěla.“ Z toho se dá usuzovat, že klientka se cítí být omezena ve své činnosti a to hlavně biologickými změnami. Klientka F: „Mám vysokej tlak a bolí mně nohy tak, ale neovlivňuje to co dělám, já dělám tak jak jsem dříve dělávala.“ Různost odpovědí svědčí o různé adaptabilitě těchto lidí, všichni poukazují na to, že mají nějaké omezení spojené se stářím ale z jejich výpovědí se dá usuzovat, že někteří se i přes své postižení snaží stále dělat vše jako dříve a jiní se pasivně tomuto handicapu poddávají. Do dokazují následující citace z rozhovorů paní A: „Co jsem dělala, dělám i teď a budu dělat i nadále.“ Paní D: „Ne nemám žádné překážky zapojuji se do veškeré práce a dění v penzionu.“

Většinou se informantky zmiňovali o různých kompenzacích, kterými si vynahrazují handicapy, které jim stáří přineslo. Kromě jedné klientky, která sama přiznala, že je velmi pasivní se všem určitým způsobem podařilo s handicapem vyrovnat. Akceptovat, že k němu patří a najít si jiné aktivní trávení volného času, které je možné i přes jeho postižení. Paní C: „Já jsem nečetla už alespoň dvacet až třicet let ale chodila jsem do zvukové knihovny a tam jsem si půjčovala nahrané knihy, to byli moje hobby, když jsem neměla fyzickou práci tomu a rozhlasu všechno jsem získávala

jenom sluchem, naštěstí mám dobrou paměť.“ Informanti se většinou snažili na stáří a změnách najít něco pozitivního např. to že mají více času na své koníčky, protože v zařízení je postaráno o všechny jejich potřeby. Klientka D např. uvádí, že má více času na své koníčky, které kvůli práci a rodině zanedbávala. Paní F zase udává jako klad, že nemusí ráno brzo vstávat, může si víc pospat a nemá takovou zodpovědnost jako když chodila do zaměstnání. Dílčí závěr: Informantky podle svých výpovědí respektují fakt svého stáří a jsou smířené i se změnami, které ho doprovázejí. Nejvíce si samozřejmě uvědomují změny spojené s biologickým stárnutím, ale za zanedbatelné nepovažují ani změny sociální, které se týkají především rodinných vztahů a změny prostředí. Nesmím však zapomenout na klady, které informantky na stáří shledávají, jsou to především klady spojené s trávením jejich volného času, kterého v zařízeních mají podstatně více, nežli tomu bylo doma, ale i klady, které se pojí s potřebou náležet k nějaké skupině a potřebou být v bezpečí. Vágnerová47 uvádí: „Staří lidé mají strach z opuštěnosti a osamocenosti a uvědomují si, že denní stacionář představuje způsob, jak se těmto pocitům vyhnout.“ Většina klientů se také snaží i přes různé handicapy trávit svůj čas aktivně a kompenzovat tak ztráty spojené s vyšším věkem.

6. 2. Vstup do zařízení jako mezník mezi samostatností a potřebou pomoci, aneb jak to vypadalo po mém příchodu do domova. Většina informantů se shoduje na tom, že pro ně byl velkým zlomem v jejich životě vstup do zařízení pro seniory. Také se shodují na tom, že se jim podařilo adaptovat na prostředí a teď to vidí spíše jako pozitivum. Uvědomují, že je pro ně pobyt v zařízení lepší variantou, nežli být opuštěný a sám doma. To jak 47 Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha 2000, s. 163.

vnímají příchod a pobyt v zařízení dokládají výroky Paní A „Doma už jsem už nemohla být a tady jsem klidná a spokojená“ a Paní C, která popisuje přicházející změny zraku spojené s nástupem do zařízení následovně: „Hodně mně to ovlivnilo, když jsem byla doma tak jsem se snažila všechno dělat no a v poslední době tak před třemi lety tak to mi ten zrak začal už tak slábnout, že jsem musela při uklízení lézt po zemi, prostě jsem zrak nahrazovala hmatem rukama, dřív jsem dělala všechno vařila, pekla no a před těmi třemi lety na vánoce jsem ještě dělala i štědrovečerní večeři, nakonec mi zrak zeslábl ale tak, že za mnou musela začít docházet i pečovatelka. No a nakonec jsem skončila tady protože bych doma už sama být prostě nemohla.“ „Teď to vidím jako klad, že jsem tady, že tu mám útočiště protože bych doma nemohla být.“ Většina z klientů si také velmi dobře uvědomuje, že nástupem do zařízení přišli o některé své koníčky, jejich místo však velmi brzy nahradili nové a většina dotazovaných tak už nepřemýšlí o tom, že by se k původním zájmům ještě vrátili. Dílčí závěr: Informanti se shodují na tom, že adaptace na nové prostředí pro ně nebyla lehkou záležitostí, protože si museli zvykat na nové skutečnosti jako jsou změna životního stylu a s tím spojená jistá strukturovanost času. Jako i nový prostor pro věnování se zálibám a koníčkům. Dotazovaní se shodují, že jim s adaptací pomohl personál a aktivity, které většinou odpovídají jejich zájmům i velmi atraktivní programy, které jim vynahrazují hobby, které z nějakého důvodu už nemohou vykovávat.

6. 3. Zájmy jako prostředek aktivního stárnutí Tato podkapitola se týká vztahu a postoje, seniorů k trávení volného času. Rozhovory ukázaly, že senioři, se kterými byl prováděn výzkum, si uchovávají většinu koníčků, kterými se zabývali i doma a nové už tolik nevyhledávají. Jsou však přístupní změnám a tak pokud někdo přijde s nabídkou tak se rádi

zúčastní. Na otázku jak tráví svůj volný čas a co je nejvíc baví odpovídali informanti následovně: Klientka D: „Chodím na vycházky zapojuju se do akcí, které tady u nás v penzionu jsou třeba je to košíkaření, vaření, a různé takové ruční práce. Občas si taky něco ušiju na sebe ale oči už mi tak neslouží jako dříve takže je to náročnější ale pořád mně to baví.“

Klientka A: „Teďka jsem dělala fášky pro malomocný pro oblastní charitu a vyšívám papeže Jana Pavla. Taky mně nosí sestřička zespodu z knihovny knížky a nestačí mně je nosit. Takže čtu, vyšívám a venku kdybyste se podívala tak vydíte mou trasu tam chodím na procházky. Taky si tady děláme s Aničkou všechno samy, takže zítra budu převlíkat, a toto všechno umyjeme. Obrázky všechno, odtáhneme postel no. Ty obrázky jsem taky všechny dělala já.“

Klientka C: „Volný čas trávím hodně poslechem, že poslouchám rádio nebo rozhlas a taky jsem věřící, takže mně povzbuzuje ta duchovní činnost. Zúčastňuji se všech bohoslužeb, které tady probíhají. No a potom dělám taky batiku to mně baví i když to nevidím.“ Klientka F: “Poslouchám hudbu to mám ráda. Hodně čtu, noviny jako ne, ale ráda čtu knížky, romány a dívám se na televizi na seriály aji na takový poučný, kde sou třeba o zvířatech jak bych to řekla no o přírodě.“

Odpovědi na tuto otázku se velmi různili a zájmy byli dosti individuální, nejčastěji se objevovali ruční práce, četba knih, sledování televize a poslech hudby. Kromě toho většina z klientek uvedla, že se v zařízení naučila něco nového, co teď pokládá za svůj velký koníček. Z toho se dá usuzovat, že programy pro seniory jsou většinou dostatečně motivující a aktivizující. Dá se tak usuzovat z následujících výroků:

Paní C: „Nový koníček, to je ta batika to jsem se až tady naučila, hodně věcí se mi podařilo takže myslím si že moc lidí se tím nezabývá já se tím zabývám asi nejvíc a baví mně to, hlavně když se to povede a lidem se to líbí.“ Paní D: „Baví mně košíkaření, ke kterýmu jsem jako tak tíhla, ale neměla jsem dostatek volného času, abych se to naučila a tady jsme se to naučili a je to velmi zajímavé.“ Na otázku, jestli využívají možností zařízení účastnit se rekreačně – terapeutických programů všechny odpověděli shodně ano. I když druhy programů se rapidně lišili. Někteří klienti dávali přednost pasivním činnostem jako je sledování televize, jiní se zájmem navštěvovali programy zaměřené na ruční práce. Všichni dotazovaní se shodli na tom, že zařízení nabízí takové množství, zajímavých a pestrých aktivit, že si mohou vybrat to co je zrovna zajímá. Dílčí závěr: Senioři navštěvující denní stacionáře a zařízení s rezidenční péčí mají zpravidla dostatečné množství možností jak aktivně a smysluplně trávit volný čas, a věnovat se svým zálibám. Většina z dotazovaných těchto možností využívá a tráví čas aktivně.

6. 4. Proč se účastním aktivizačních programů? Dotazovaní hodnotí svoji účast na programech jako velmi přínosnou, zejména protože se necítí izolovaní a mají možnost společenských kontaktů. Kromě toho uvádí vesměs jako nejpřínosnější programy zaměřené na pohybová cvičení (zde i ve smyslu rehabilitace), protože pomáhají udržovat fyzickou kondici. Na otázku co jim programy přináší (proč se jich účastní) byli následující odpovědi: Klientka A: „Je tady dobrá parta jsou tady dobrý ženský, děvčata se o nás

starají, máme z toho radost.“ Klientka E: „Nemám co na práci, tak se aspoň nenudím.“ Klientka D: „Protože ten čas rychleji utíká je tady spousta kamarádek, s kteréma si při práci můžu popovídat nebo zazpívat no a můžeme si různě vyměňovat názory o politice a tak.

Klientka A: „Nejraději mám když se sejdeme máme tady aji kavárnu to děvčata koupí zákusky, uvaří kafe zazpíváme si, pustí nám desku a odpoledne rychleji uteče.“

Dílčí závěr: Obecně vidí informantky svoji účast v programech jako přínosnou. Domnívám se, že jako ukazatel kvality poskytovaných služeb a kvality připravovaných programů nejlépe vypovídá hodnocení samotných seniorů, jejich spokojenost a aktivita, které mluví samy za sebe a nepotřebují obhajovat. Dá se z toho také usuzovat, že samotní senioři podporují trend aktivního stárnutí, což jen přispívá k tomu aby tato věková skupina byla vyvedena z pomyslného „ghetta“, kam je naše společnost stereotypními názory a mýty o stáří přivedla.

6. 5. Jsem spokojená, co mi chybí? Poslední karegorie se zabývá možnostmi trávení volného času seniorů. Tato kapitola je zároveň určitou sondu jak zjistit co by si senioři přáli a jak by šlo rekreačně – terapeutické programy zpestřit. Pro všechny aktivizační programy musí platit zásada, že druh aktivity nelze stanovit podle sebe, ale je potřeba vycházet směrem od klienta a jeho zájmů směrem k poskytovateli služby.48

48 Vostrovská, H. Sociálně aktivizační programy pro klienty pečovatelské služby. Praha 1998, s. 21.

Paní A: „Programů je dost každý den se něco děje, buď se pečou buchty, máme tu kavárnu, no a jinak když je hezky tak jsme na zahrádce, já se starám taky o ptáčky je tu vše co potřebujeme.“ „To stejné co jsem dělala doma dělám tady a budu to dělat dál jsem s tím spokojená.“ Paní B: „No mám ráda výstavy, byli jsme na jednou na Špilberku, ale to už je dávno od té doby se to hodně zhoršilo, no a ještě nějaký přednášky tak toho bych se zúčastnila.“ Paní C: „Já bych uvítala něco nového co je přizpůsobeno pro tak handicapované jako jsem já.“ Paní D: „Ještě bych se chtěla něco naučit ty ruční práce a rozvíjet to co ještě pořádně neumím. Nějaké zajímavé techniky.“

Paní F: „ Chtěla bych pracovat na zahrádce to jsem dělala moc ráda, ale tady to nejde.“

Paní E: „ Povídat si.“

Dílčí závěr: Většina informantů se shodla na tom, že možností jak trávit volný čas je dostatek. Myslím si, že je zajímavé zmínit se také o postoji paní A, která se vyjádřila k přípravě programů následovně: „No s tím (programem) přijdou holky samy, řeknou bude se dělat to a to a kdo chce tak jde. My se jim do toho nemontujem.“ Poté jsem ji vyzvala, aby se vyjádřila zda raději sama plánuje co by se mohlo dělat a nebo zda raději přijímá nabízený program. Tato jakožto i ostatní informantky se shodli, že programy jim vyhovují tak jak jsou naplánované. Z toho vyvozuji závěr, že programy odpovídají požadavkům dnešních seniorů a slouží k uspokojování jejich potřeb.

6. 6. Diskuze Na základě výzkumu, který jsem realizovala je možné říci, že senioři navštěvující denní stacionáře a zařízení s rezidenční péči naplňují svůj volný čas aktivně, což napomáhá bourat bariéry mezi generacemi a vyvrací stereotypní názory a mýty o stáří. Navzdory omezením, která se stářím souvisí se snaží nebýt pasivní a postavit se změnám čelem, proto také hledají východiska jak si i ve vyšším věku udržet dobrou psychickou a fyzickou kondici. To je také jeden z důvodů, proč vyhledávají rekreačně – terapeutické programy, není však jediný. Dalším důvodem je uspokojování potřeb, jako např. potřeba být součástí skupiny, seberealizace, potřeba naslouchat a být vyslechnut, ale i mnohem banálnější důvody jako je prostá radost z kontaktu nebo zábava. Nabídku aktivizačních programů senioři považují za optimální a přiměřenou pro svůj věk, protože odpovídá nejen jejich potřebám, ale také jejich zájmům a přáním.

7. Závěr Tématem mé bakalářské práce byli Specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí pomocí výzkumu jsem se snažila odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké je prožívání volného času seniorů v denních centrech a zařízeních s rezidenční péčí.“

Podíl starých lidí na počtu obyvatel se zvyšuje, důsledkem je, že vzniká početná skupina obyvatel, která má své specifické požadavky a nároky. Vzhledem k demografické křivce je tedy nezbytně nutné abychom se problematice seniorů začali věnovat aktivně a zvažovali všechny aspekty této problematiky.

V teoretické části jsem se blíže seznámila s problematikou starých lidí, stárnutím a stářím, změnami, které stáří doprovázejí i specifickými potřebami seniorů. Také jsem se pokusila o vhled do současné situace trávení volného času seniorů v rezidenčních typech zařízení, kde jsem popsala nejčastější možnosti, využívané při tvorbě rekreačně – terapeutických programů.

V části empirické části jsem se snažila pomocí kvalitativního výzkumu odpovědět na hlavní a dílčí výzkumné otázky tedy: „Jaké je prožívání volného času seniorů v denních centrech a zařízeních s rezidenční péčí.“ Jak vnímají staří lidé své stáří, změny, které jim přineslo, ve vztahu ke svým zálibám?Jak senioři vnímají a jak se srovnávají se svou prožitou minulostí? Jak vnímají stávající změny spojené s pobytem ve stacionáři? Co postrádají ? Jakých koníčků, aktivit se museli vzdát?Jak senioři tráví svůj volný čas? Jaký přínos pro sebe vidí sami senioři v účasti na programech? Mají sami senioři nějaké další doporučení a nápady, které rekreačněterapeutické programy jim v daném zařízení i obecně chybí a které by uvítali? Hlavní metodou sběru dat se stal strukturovaný rozhovor, jehož scénář jsem sestavila pomocí operacionalizace dílčích výzkumných otázek a následně ještě

upravila po provedení pilotního rozhovoru. Záměrně jsem vybrala také šest informantů, kteří museli splňovat podmínku, že navštěvují denní stacionář nebo bydlí v zařízení s rezidenční péčí. Kromě toho jsem se snažila obsáhnout ve vzorku různé druhy omezení, které se v těchto zařízeních u klientů objevují nejčastěji. Analýzou získaných dat jsem došla k následujícím závěrům: Dnešní generace seniorů se snaží o aktivní trávení volného času, které napomáhá bourat bariéry mezi generacemi a vyvrací stereotypní názory a mýty o stáří. Snaží se navzdory různým omezením, které jim přináší jejich zdravotní stav být stále platnými členy naší společnosti a hledají východiska jak udržovat své schopnosti a i ve vysokém věku, aby mohli žít plnohodnotným životem. Rekreačně – terapeutické programy považují za velmi přínosné a aktivizující. Většina klientů je s nabídkou denních center (domovinek) a zařízení s rezidenční péčí spokojena a konstatují, že programy odpovídají jejich potřebám a přáním. Zajímavým zjištěním je také skutečnost, že většina starých lidí navzdory všem negativním změnám si své stáří užívá a jsou v tomto životním období spokojeni.

Doufám, že tato práce poslouží jako vhled do dané problematiky a pomůže ji zviditelnit, protože je nutné abychom se vzhledem k demografickým změnám začali tomuto problému věnovat.

Stárnutí společnosti je fenoménem dnešní doby a my bychom se měli snažit aktivně podílet na jeho řešení, třeba jen tím, že se budeme podílet na výchově jedinců se zdravým přístupem ke stáří a bez zbytečného ageismu. Vytvářet takovou společnost, která bude bez předsudků a věkových bariér.

Resume Tématem této bakalářské práce jsou specifické zájmy seniorů v denních stacionářích a zařízeních s rezidenční péčí. Cílem práce je zjistit jak senioři běžně tráví svůj volný čas a jakým aktivitám a zájmům se věnují. V teoretické části se zabývám rozborem základních pojmů jako jsou stárnutí, stáří, změny související se stářím, potřeby a volný čas. V části metodologické jsou na základě teoretických poznatků podrobněji vymezeny výzkumné otázky, které jsou poté operacionalizovány. Empirická část obsahuje kvalitativní výzkum provedený na základě analýzy provedených kvalitativních rozhovorů s vybranými klienty denních stacionářů a zařízení s rezidenční péčí. Věřím, že informace získané z výzkumu mohou přinést řadu podnětů, a mohou vést ke zkvalitnění služeb a tím i zkvalitnění života seniorů.

This bachelor’s assignment focuses on specific senior’s interests within social welfare institutions and facilities with residential care. The aim of this work is to find out what seniors do in their free time and what activities and interests they pursue. The theoretical section deals with analysis of the basic terms as ageing, old age, changes connected with old age, problems and free time. Questions considering the research, which are based on theoretical information, can be found defined in detail in the methodical part. The empirical part shows qualitative research built on the analysis of qualitative interviews with the appointed clients of social welfare institutions and facilities with residential care. I believe that these details could provide inspiration and that they could lead to improvement of the services therefore to better senior’s life standard.

Seznam literatury: BRAGDON, D., FELLOWS, L. Trénink obou polovin mozku. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-375-7. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-158-2. JAROŠOVÁ, D. Péče o seniory. Ostrava 2006. ISBN 80-7368-110-2 LANGMEIER, J. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. ISBN 80-7169-195. LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-864-3. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-x. MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3345-2. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN-10: 80-200-0625-7. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Academia 1998. ISBN 80-200-1290-7. PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum 1990. ISBN 80-201-0076-8. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-184-3. PORTMANNOVÁ, R. Hry pro posílení psychické odolnosti. Praha. Portál, 2001. ISBN 80-7178-607-1.

ROSENFELD, I. Žijte nyní stárněte později. Pragma, 2001, ISBN 80-7205-761-8. ROSLAWSKI, A. Jak zůstat fit ve stáří. Brno: Computer Press, 2005. ISBN 80-251-0774-4. RHEINWALDOVÁ, E. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-828-8. ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1989. ISBN 80-7038-078-0. STRAUSS, A.; CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80- 85834-60x. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-920-8. TOŠNEROVÁ, T. Ageismus – průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha 2002. ISBN 80-238-9506-0. VALENTA, M. Dramaterapie. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-586-5 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. ISNB 80-7178-308-0. VÁŽANSKÝ, M. - SMÉKAL, V. Základy pedagogiky volného času. Brno : Paido 1995. ISBN 80-86384-00-4. WALSH, D. Skupinové hry a činnosti pro seniory. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-970-4. WOLF, J. a kol. Umění žít a stárnout. Praha 1982. ISBN 80-7229-042-8. ZDRAVÍ PRO TŘETÍ VĚK. Praha 2006. ISBN 80-7234-536-2.

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Scénář rozhovoru s klienty denních stacionářů a zařízení s rezidenční péčí Příloha č. 2: Test hodin Příloha č. 3: Orientační diagnostický test MMSE – Mini Mental State Examination