Speciální pedagožka Mgr. et Mgr. KATKA KRÁLOVÁ na webu www.psychologie.cz
Výchova nevýchovou Slovo partnerství jsme si zvykli používat především v souvislosti se soužitím v páru, vztahem dvou dospělých lidí. Už méně běžné je mluvit o partnerství ve vztahu rodič – dítě. Přestože je tu jasná analogie. Vžila se představa, že rovnocenné partnerství jako výchovný přístup má svoje limity – ve výchově je potřeba do určité míry zachovat rodičovskou autoritu a poskytnout dítěti pevné a bezpečné hranice. V souladu s tím se pak partnerství s dětmi buď cíleně vyhýbáme, anebo po něm sice voláme, zároveň však máme zdvižený ukazovák: "Aby nám to dítě nepřerostlo přes hlavu!" Ve skutečnosti ovšem nemáme v drtivé většině případů nejmenší tušení, co ono rovnocenné partnerství znamená. To je na první pohled možná trochu odvážné tvrzení, zkusme se však zamyslet nad "selskou" logikou věci.
Přijmi, co navrhuju já "Mně docvaklo, že když navrhnu několik možností, které vyhovují mně, a dám z nich vybrat, tak to sice vypadá jako partnerská dohoda, ale není tam vlastně žádný prostor pro nápady protistrany, a asi jsem dost často spokojená hlavně já." (sebereflexe účastnice kurzu) Nakolik lze mluvit o rovnocenném partnerství, když partnerka navrhne několik možností, které vyhovují především jí, a dá z nich partnerovi vybrat, aniž by se zajímala o jeho názory? Kdybychom ale zjistili, že pisatelkou je máma a uvedený úryvek se týká jejího dítěte, viděli bychom celou situaci z jiného zorného úhlu. Matka, která navrhuje několik možností a dává z nich dítěti vybrat, zjevně není zastáncem drsné autoritativní výchovy ani volného liberálního přístupu. Chce dát dětem prostor a určitou zdravou míru autonomie. Na první pohled to vypadá jako rozumná rodičovská volba. Přesto tady poprvé zmíníme výraz pseudopartnerství.
Bereme si s sebou do dospělého života většinou jen málo z toho, co nám rodiče vysvětlují a vštěpují slovy, ale obvykle většinu z toho, co a jak sami dělají. V kontextu partnerského soužití dvou dospělých lidí (dokud nevíme, že se jedná o vztah matka – dítě) bychom se patrně shodli, že v tomto vztahu panuje mezi partnery určitá nerovnováha. V případě vztahu rodiče a dítěte to tak ale obvykle nevnímáme. Domníváme se totiž většinou, že považovat dítě za rovnocenného partnera není vždycky možné (vzhledem k míře jeho zralosti a dosud prožité zkušenosti), anebo je to dokonce pro ně škodlivé. Když pak dítě dospěje, přejeme si, aby bylo rovnocenným partnerem nejen nám rodičům, ale také svému budoucímu muži nebo ženě. A udivuje nás a znepokojuje, že tomu tak není – a právě to je důvodem, proč má rovnocenné partnerství ve výchově svůj význam. Kde jinde bychom se mu měli naučit než ve své původní rodině?
Železná košile nápodoby Jako děti se v rodině do značné míry učíme nápodobou. Přebíráme vzorce chování od svých rodičů (nebo těch, kteří nás vychovávají), napodobujeme nejen jejich chování, ale i postoje, prožívání, hodnocení lidí a situací, způsob komunikace, strategie řešení problémů. Učíme se od rodičů zhruba 20 % obsahu (tj. dovednosti typu jak si umýt ruce, zavázat tkaničku, uklidit svoji skříň), ale téměř 80 % formy (tedy např. to, jak nám to říkají, jak se u toho cítí, jak na to jdou, když po nás něco chtějí, co je donutí k reakci, a jací jsme, když na nás musí křičet). Sledujte svoje dítě a uvidíte sami. Bereme si s sebou do dospělého života většinou jen málo z toho, co nám rodiče vysvětlují a vštěpují slovy, ale obvykle většinu z toho, co a jak sami dělají.
V rodině, kde se přísně lpí na neměnném rytmu, ze kterého není dovoleno vybočit, se jen těžko můžeme naučit progresivitě a radosti ze změny. Pokud by naše pisatelka neprošla procesem uvědomění ("mně docvaklo") a nezměnila svůj přístup, každé budoucí partnerské soužití jejích dětí by mj.
vycházelo ze zkušenosti, jakou udělaly s mámou: Dávám partnerovi vybrat z možností, které mi vyhovují, na jeho návrhy se neptám.
Vážně je to jeho věc? Že se děti učí nápodobou, s tím jako rodiče obvykle nemáme problém souhlasit, není to koneckonců nijak překvapivý závěr. Málokdy ale dokážeme dohlédnout všechny jeho reálné dopady. A tak často věnujeme velké úsilí tomu, abychom své dítě naučili něčemu pro nás velmi podstatnému, zatímco ho svým chováním učíme pravému opaku. To je poněkud smutný, ale velmi rozšířený výchovný paradox. Učebnicovým příkladem může být zodpovědnost. Naučit dítě zodpovědnosti považuje velká část rodičů za zásadní. Vysvětlují proto dětem, jak je důležité plnit svoje povinnosti. Říkají jim opakovaně: Jsou to tvoje povinnosti. Mysli si na svoje úkoly. Starej se o svoje věci. Nezapomínej. Připrav si to. Hlídej si to. Je to tvoje věc. Přečti si každý den tři stránky. Už jsi dneska četla? A celý proces přebírání zodpovědnosti nepřetržitě monitorují, aniž si uvědomili, že neprobíhá. Právě popsaným přístupem se totiž dítě ve skutečnosti učí následující: Máma/táta se o to stará, tak já nemusím. Někdo mi to vždycky připomene, někdo na to myslí za mě. Udělám to, až mi řekne. Kašlu na to, záleží mu/jí na tom víc než na mně. Udělám to, aby se nezlobil/a (můžu za jeho/její pocity).
Kde jsme se naučili "být pod pantoflem"? Dospělé partnerské páry, kde jeden "stojí druhému za zadkem" a druhý je lidově řečeno "pod pantoflem", nejsou v naší společnosti výjimkou. Podobná otázka už tu jednou zazněla: Kde jsme se takovému partnerskému chování naučili? Podobnost s uvedeným příkladem, jak dítěti (ne)předat zodpovědnost, není čistě náhodná. V rodině, kde se přísně lpí na neměnném rytmu, ze kterého není dovoleno vybočit, se jen těžko můžeme naučit progresivitě a radosti ze změny. Stejně jako se nelze naučit rovnocennému partnerství tam, kde ho v dětství prostřednictvím svých rodičů nezažijeme.
Rovnocenné partnerství ychází z myšlenky, že dítě je náš partner, vždy a všude. Ale i rodič je za všech okolností partnerem, kterého je třeba respektovat. A tak mnoho z nás ve skutečnosti neví, co je rovnocenné partnerství. Nezažili jsme ho od svých rodičů, protože oni ho nezažili od svých rodičů. Proto je tak obtížné se pro ně ve výchově rozhodnout: nevíme, co od něj čekat. Přesto stojí za to rovnocenné partnerství jako výchovný styl připustit. Partnerský přístup ve výchově, na rozdíl od všech direktivních, nedirektivních a pseudopartnerských, totiž zakládá příští úspěch vašeho dítěte ve všech jeho dalších partnerských vztazích. Úspěch založený na respektu a rovnováze mezi oběma partnery, nikoliv na neviditelné hře "kdo s koho". (Pokud vás právě napadlo, že i tuhle hru jsme se naučili ve své původní rodině, nejste daleko od pravdy.) Kdybyste věděli, že rovnocenným partnerstvím ze strany našich rodičů se mj. učíme být rovnocennými partnery a dokážeme pak v budoucnu vytvářet kvalitní, harmonické partnerské vztahy, byla by vaše rodičovská volba snazší?
Dítě partner, rodič partner Rovnocenné partnerství, o němž tu mluvíme, nemá samozřejmě nic společného s direktivní výchovou, nejedná se ale ani o liberalistické "nezasahování". Vychází z myšlenky, že dítě je náš partner, vždy a všude. Ale i rodič je za všech okolností partnerem, kterého je třeba respektovat. "Křik a napětí doma se zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně." (účastnice kurzu) Když se na mě obracejí rodiče o radu, někteří říkají: "Takhle my to doma děláme. Jsem partner." A dodávají: "Ale stejně neposlouchá a musím občas zvýšit hlas." Když se pak podíváme na jejich výchovný styl zblízka, ukazuje se, co už jsem naznačila – že o skutečném partnerství nemají ponětí. Co dělám špatně?
Rodiče se stále snaží dítěti trpělivě vysvětlovat, proč se to či ono udělat musí/nesmí. Nemluví o svých potřebách a pocitech. Nabízejí jen možnosti, které znají předem, neptají se po jeho tvůrčích návrzích.
Neříkají věci na rovinu a tak, jak jsou. Vědí nejlépe, co je potřeba, hledají jen způsob, jak získat dítě na svou stranu. To jsou jen některé příklady toho, jak partnerský výchovný přístup nevypadá. A tak děti neposlouchají a my občas musíme zvýšit hlas. Na děti, stejně jako na partnera, jakkoliv je to nepartnerské. Do třetice tatáž banální otázka: Kde jsme se naučili takovému partnerskému chování – neposloucháme se a křičíme na sebe? Je nasnadě, že naše zkušenost z původní rodiny tu hraje roli.
Jak rozpoznat (pseudo)partnerství Jestliže jste se už v minulosti rozhodli vydat ve výchově partnerskou cestou, nejspíš se vám s dětmi daří. A pokud ne, pokuste se rozpoznat, jestli u vás panuje skutečné partnerství, anebo některá z jeho pseudopodob. Můžete si všímat následujících tří znaků: Partnerství
Rodič i dítě směřují ke společnému cíli, který si dopředu dohodli. Ze všech stran to probrali a teď jsou oba zajedno. Dělají se dohody výhra-výhra: Každý má na konci to, co chce a potřebuje. Nikdo se nemusí obětovat nikomu. Každý může kdykoliv říct, co právě prožívá a co potřebuje, ať je to cokoli. O všem se dá mluvit bez moralizování a soudů. Pseudopartnerství
Rodič směřuje k cíli, pro který se rozhodl on, dítěti ho oznámil a snaží se ho pro "společný" cíl získat. Rodič je "zajedno". Dělají se kompromisy: "Dneska máš ty, co chceš, zítra zase já," a nabízejí se úplatky: "Když tohle uděláš, dám ti tohle." Každý obětuje kousek z toho, co chce a potřebuje. Jsou věci, o kterých se moc nemluví, a věci, o kterých se "prostě nediskutuje". Nedá se přece vždycky mluvit a domluvit o všem.
Umění inspirovat Začít uplatňovat partnerský výchovný přístup je možné v každém věku dítěte. Nikdy není příliš brzy nebo pozdě na harmonický, láskyplný vztah, založený na rovnocenném partnerství. Pokud jste právě prohlédli vlastní pseudopartnerský model, anebo už delší čas přemýšlíte, že potřebujete změnit
výchovné stereotypy, protože se vám s dětmi nedaří, nabízím vám jednu z možností, jak s partnerským přístupem začít: 1. Zamyslete se, co svoje děti učíte tím, co sami děláte. (Popište si to.) 2. A co byste je učit chtěli? (Pojmenujte to.) Chcete je učit zdvořilosti? Chcete je naučit, jak dotahovat vlastní nápady do konce? Vyberte si zatím jednu věc. Učí se z velké části nápodobou. 3. Promyslete, jak byste je mohli vlastním příkladem inspirovat tak, aby se od vás naučily to, co je naučit chcete. (Popište si zcela konkrétní způsoby, možnosti, činnosti.) 4. Přestaňte vysvětlovat a nekonečně o tom mluvit. Začněte to dělat. Být dítěti partnerem znamená totiž mimo jiné namísto moralizování inspirovat vlastním životem.
článek najdete na odkazu: http://psychologie.cz/vychova-nevychovou/
Psycholožka PAVLA KOUCKÁ na webu www.psychologie.cz
Mýtus kvalitního času "Není důležité, kolik času s dětmi trávíte, ale jak kvalitní tento čas je." Taky jste tohle moudro slyšeli? Nebo se jím dokonce utěšujete? I v dřívějších dobách bývali rodiče zaneprázdněni. V potu tváře pracovali, aby sebe a své potomky uživili. Oproti dnešku však s jedním, na první pohled drobným rozdílem: byli přitom dětem nablízku. Děti viděly své rodiče obdělávat pole, obstarávat zvířata a pečovat o domácnost. Rodiče byli většinu času zaneprázdnění, nicméně dostupní. Nastal-li problém, máma nebo táta práci přerušili a dítěti se věnovali. Dnes je to přesně naopak: rodič je dlouho v práci, nedostupný, daleko. A pak se snaží dítěti svou nepřítomnost přemírou péče vynahradit: Ještě ve čtyřech letech své dítě obléká a krmí, sedmiletému zavazuje tkaničky. Vymýšlí výlety do různých dino-, akva-, zoo- a luna-parků. Zahrnuje děti dárky, řeší nekonečné spory mezi sourozenci. S potomkem si hraje, poučuje, vysvětluje. Když se ochladí, pronásleduje dítě s mikinou. Skutečnost, že trávíme s dětmi málo času, vzbuzuje tendenci příliš se angažovat. Nadměrnou péčí tlumíme své výčitky.
Děti zavalené péčí Jenže takové rodičovské nasazení je nepřirozené a do značné míry nevhodné. Dítě by si mělo zavazovat tkaničky samo, hrát si s kamarády, spory se sourozenci se učit řešit a mikinu oblékat na základě vlastního uvážení. Dnešní rodiče svou aktivitou připravují potomky o samostatnost. Omezují je v získávání sociálních dovedností, vnímání a vyhodnocování tělesných počitků a ve spoléhání se na své vlastní schopnosti a dovednosti. Navíc si děti naši přemrštěnou péči často ani neužívají.
V době, kdy my máme konečně čas se dítěti plně věnovat, může mít ono samo potřebu si někam zalézt a být samo. Zkuste si představit, jak byste se cítili v podobné situaci – jste například mužem, jehož manželka je do deseti hodin večer kdovíkde. Pak se najednou objeví a začne překypovat láskyplnou péčí: zajímá se, jak jste se celý den měl a jestli vám může uvařit něco dobrého. Objímá vás a stojí o vaši pozornost, ale vám se už chce spát. I nabídka řízku vás nechává chladným, neboť jste právě zhltnul párek.
Kvalita na povel Na kvalitě stráveného času samozřejmě záleží. Jenže ta kvalita se málokdy daří na povel. V době, kdy my máme konečně čas se dítěti plně věnovat, může mít ono samo potřebu si někam zalézt a být samo. Nebo by si rádo hrálo s kamarádem od sousedů a dinopark s námi ho prostě neláká. A někdy by s námi vlastně něco podniklo i docela rádo, cítí se však již ve vztahu s námi zraněné. Může mít potřebu nám své zranění ukázat, potrestat nás: "Když jsi doteď upřednostnil něco jiného přede mnou, tak abys věděl, teď zase já dám přednost něčemu jinému!'" Otázkou je, co dělat, když už to došlo tak daleko. Často dítě přes vnějškové odmítání uvnitř po společnosti rodiče touží, takže se mu můžeme i trochu vnutit. Pokud však je odmítnutí skutečné a hluboké, je lépe se stáhnout a zamyslet. Nezdrženlivý rodič může vztah ještě závažněji poškodit. "Bylo mi třináct, když se naši rozvedli. A jak se o mě táta do té doby nezajímal, tak najednou začal usilovat o kontakt. Já s ním ale nechtěla jezdit, neměla jsem k němu vztah. No a jednou jsem s ním prostě odmítla odjet: kamarádka slavila narozeniny a já chtěla jít k ní. Táta na mě začal křičet, že jsem jeho dcera, kvůli mně prý pořídil chatu, a tak tam s ním pojedu. Dokonce mě tenkrát násilím dovlekl do auta. Odjeli jsme, ale já s ním celý víkend nepromluvila slovo. A nepromluvila jsem s ním pak osm let."
Cestou do školky Nejzásadnější okamžiky v životě a ve vztahu vznikají často náhodou, jen tak mimochodem, tu a tam, v rámci společně tráveného obyčejného času.
"Zážitek, který mě ovlivnil na celý život, se stal na cestě do školky. Zpoza rohu se vyřítilo auto a narazilo do jiného, které dost zdemolovalo. 'Tady stůj!' řekl mi tenkrát táta, skočil k tomu rozbitému autu a vyprošťoval řidiče. Nešlo mu to, a tak si zavolal na pomoc nejbližšího kolemjdoucího. Dalšího poslal volat záchranku. Tátova rozhodnost, rychlé jednání, to, že hned věděl, co má dělat, a všichni ho poslouchali, to vše na mě mocně zapůsobilo. Myslím, že tomu řidiči zachránil život. Umínil jsem si tenkrát: Chci být jako táta!"
Chceme-li být svým dětem vzorem a životní jistotou, musíme s nimi trávit hodně času. Za hodinu denně se dobrým rodičem prostě nemůžeme stát. "Pamatuju se, jak mě píchla vosa, mohly mi být tak čtyři. Běžel jsem za mámou do kuchyně a hrozně jsem ječel. Hned věděla, co se mi stalo, však mi předtím sama říkala: 'Neběhej bos, padaj hrušky, je tu spousta vos.' Nepřipomněla mi však svoje slova, neřekla ani neřvi nebo to bude dobrý. Prostě všeho nechala, ještě s mokrýma rukama mě vzala do náruče a držela mě, dokud jsem se neuklidnil. Byl to myslím jeden z klíčových zážitků, díky němuž jsem pochopil, že milující náruč je nejlepším prostředkem k tišení bolesti. A že máma pro mě tu milující náruč má. Že když potřebuju, je tu pro mě a vždycky bude." Chceme-li být svým dětem vzorem a životní jistotou, musíme s nimi trávit hodně času. Za hodinu denně se dobrým rodičem prostě nemůžeme stát a o víkendech a dovolených se to jen těžko dohání. Na kvalitním čase ovšem něco je: lépe věnovat dítěti minutu v době, kdy o ni stojí, než deset minut tehdy, kdy zájem nemá.
Kořeny mýtu Průmyslová revoluce odvedla z rodin za prací muže: z vlastní dílny či hospodářství putovali do továren. V průběhu 20. století je následovaly ženy. Děti se ocitly v péči institucí a rodiče cítili, že to není dobře. Potřebovali se s pocitem viny nějak vypořádat a v tom jim pomáhali i psychologové, když začali horovat pro "kvalitní čas". Na jednu stranu jsme tím rodičům a dětem pomohli: zmírnili jsme jejich výčitky a povzbudili je, aby nevěšeli hlavu a s tím, co mají, dělali, co se dá. Na druhou stranu jsme však rodičům i dětem prokázali medvědí službu a nezbývá než přiznat, že záleží jak na kvalitě, tak na kvantitě.
článek naleznete na odkazu: http://psychologie.cz/mytus-kvalitniho-casu/
