Speciální číslo časopisu věnované poznávací cestě Euroteamu do Japonska Už počtvrté se Euroteam pustil do organizace daleké poznávací cesty, po třech výpravách do Spojených států jsme na letošní léto plánovali navštívit Kanadu. Ceny letenek a další náklady na víza a ubytování byly ale nad naše síly, takže jsme se rozhodli změnit plán a vybrat nějaké jiné, zajímavé místo. Nakonec náš výběr padl na Japonsko, a tak v polovině srpna čtyřčlenná výprava – M.Frolík, Z.Parchanská, B.Dadejová a Z.Zielinová vyrazila do Tokia!
Den "D" je tady! Ve středu v sedm hodin ráno odlétáme z letiště v Praze do Milána, kde musíme vydržet necelých šest hodin na letišti Malpensa, než nasedneme na náš dálkový let do Tokia. Naštěstí čas v Itálii ubíhal rychle a přiblížila se doba našeho odletu z Milána do Tokia. Stejně jako na našich předchozích "amerických" cestách má letadlo 10 míst v každé řadě - tři místa, uličku, čtyři místa, další uličku a zbývající tři místa. Na nás vyšla čtveřice míst uprostřed letadla, ale protože let nebyl úplně obsazený, po chvíli jsme si zabrali místa tak, že každý měl kolem sebe dostatek volného prostoru pro své pohodlí. Naše letová dráha míří přes Slovensko, Polsko nad sever Ruska, přes Sibiř až k Chabarovsku a přes moře k Japonsku. Po
obědě se každý z nás uvelebil, a protože let do Tokia trvá 12 hodin, snažíme se aspoň část cesty prospat, což se nám vcelku úspěšně daří. Letíme proti času a tak přijdeme o jednu noc - zatímco odlétáme z Milána brzy odpoledne, při příletu do Tokia bude devět hodin ráno (u nás teprve 2 hodiny po půlnoci). Tak hlavně nějak v klidu přečkat těch 12 hodin na palubě a v pořádku přistát v Japonsku! 1.DEN Jsme v Japonsku!! Před půl desátou přistáváme na letišti Narita a naším jediným úkolem je teď dostat se do centra města, do hotelu Edoya, kde máme rezervováno ubytování. Z internetu se nám podařilo vyčíst, jak se nejlépe a nejlevněji dopravit na stanici metra Yushima, od které je to už jen pár minut pěšky. Když v příletové hale otvírám své poznámky a mapy, přichází k nám jeden z mladíků z informací vyzbrojen tabletem se všemi důležitými informacemi a nabízí pomoc. Lámanou angličtinou (přeci jen v Japonsku to se znalostí angličtiny nebylo nijak valné) vysvětluje to, co už vlastně víme, a posílá nás koupit si lístky na vlak. Z letiště Narita do Tokia se můžete dostat buď pomoci společnosti JR (Japanese Railways) anebo Keisei line - vybíráme si tu druhou, sice pomalejší, ale také levnější. O rychlovlaku ani neuvažujeme, těch pár minut získaného času nestojí za třináct stovek yenů. Náš vlak odjíždí za pár minut, takže se jen rychle přemisťujeme na perón a hurá do Tokia! Za necelou hodinu už začínají budovy nabírat výšku a my víme, že se blížíme do centra. Po osmdesáti minutách cesty vlakem jsme na Nippori, musíme ještě jednu zastávku přejet JR vlakem na Nishi - Nippori, odkud už nám pojede metro na Yushimu. Před polednem naše cestování končí, jsme na místě! Pro jistotu si ještě prohlédneme mapu na stanici metra, abychom trefili ten správný východ, a jde se na hotel! Naše přemístění z letiště až k hotelu proběhlo kupodivu velice lehce, pár minut po poledni vidíme nápis Edoya! A protože ubytování začíná právě od dvanácti hodin, není na co čekat, míříme přímo na recepci. Při zařizování ubytování v Japonsku si můžete vybrat z několika různých typů hotelů - můžete se zakuklit v "kapsuli" (to jsme opravdu zkoušet nechtěli), zabukovat převážně hodně malé pokoje v hotelu "evropského" střihu anebo si vybrat jako my ryokan - což je hotel v japonském stylu, s podlahami z tatami a spaním na futonech, japonských matracích položených přímo na zemi. Jedeme do Japonska možná jen jednou v životě, a tak ryokan je dobrá volba Nejvíce nás těší fakt, že pokoje mají téměř 40 metrů čtverečních, kromě koupelny a WC také malý předpokoj s posezením (samozřejmě japonským....), televizí, ledničkou a pak pokoj na spaní. Prostoru a pohodlí jsme tedy měli až až, a za opravdu solidní cenu
necelých 45 tisíc yenů na osobu (přibližně 9 tisíc za osm nocí pobytu). A takto vypadá dvoulůžkový pokoj, který okupovala Zuzka s Barčou…..
Odpoledne jsme se rozhodli nejprve trochu dospat dlouhé cestování a až navečer se oblíkáme (no tedy... oblíkáme... i večer je tady asi 35 stupňů, takže tričko a kraťasy bohatě stačí) a vyrážíme o dvě ulice níž, na Akihabaru na večeři. Samozřejmě je třeba vyzkoušet něco japonského, vybrali jsme si jednu z mnoha místních minirestaurací a objednali si "něco". Japonské znaky nikomu z nás nic neříkají, personál anglicky moc neumí, tak to riskujeme jen podle obrázků :-) Naštěstí servírka znala anglické slovíčko "čiknnnn", tak jsme velice ochotně souhlasili. Jaká "omáčka" byla k těm nudlím, ale opravdu netušíme.
Nakonec to nebylo tak špatné, nasytili jsme naše hladové žaludky a po krátké procházce šli pokračovat v dospávání a vyrovnávání se s časovým posunem. Určitě se podaří rychle usnout, tady v Tokiu je tma už snad od sedmi hodin večer. Před ulehnutím si Barča se Zuzkou ještě dopřávají „kulturní program“ při pohledu z okna – v protějším hotelu se totiž za oknem předvádí nějaký podivný domorodý šohaj Je to ale jenom tento večer, další díly vystoupení už se v nekonaly. Tak - zhasnout a spát! První tokijský den je tedy úspěšně za námi!
2.DEN Pátek 16.srpna. Více či méně úspěšně se vyrovnáváme se změnou času. Můj spánek skončil (podobně jako při předchozí daleké cestě do Kalifornie) už kolem třetí hodiny ranní, ale všichni se těšíme na první zážitky z památek Tokia, takže únavu určitě překonáme. Naším plánem je dnes po snídani nasměrovat naše kroky k jedné z nejvýznamnějších památek - Sensoji Temple nebo také Asakusa Temple. V ceně našeho ubytování je i snídaně, takže nemusíme utrácet za ranní nákupy a shánět se po čerstvém pečivu. Na výběr máme jak typické "evropské" jídlo, tak místní kuchyni. Nakonec asi většina z nás zkouší zkombinovat obojí, ale postupně se den za dnem přesouváme víc a víc k evropským jídlům. Ne snad, že by nás nelákalo vyzkoušet i ráno něco typicky japonského, ale přeci jen je třeba posílit se na většinu dne, takže tentokrát se držíme při zemi a pouštíme se do párků, vajíček, sladkého pečiva a nějaké té kávy a džusu. Recepce hotelu je velice dobře připravená na turisty, mohli jsme si vzít nějaké materiály o cestování po městě i o nejzajímavějších památkách, tak toho rozhodně využíváme, moc se vše hodilo! Naší první japonskou památkou je tedy Asakusa, chrám v typickém japonském stylu. K Sensoji temple se musíme dostat ještě uličkou plnou malých krámků se suvenýry, sladkostmi, občerstvením, kimony a dalšími japonskými zajímavostmi. Na informačním centru se dozvídáme něco z historie Asakusy a je nám také vysvětlen rozdíl mezi buddhistickými "temples" a šintó "shrines". Vedle buddhistického chrámu ještě stojí čtyřpatrová pagoda, takže fotíme a fotíme. V chrámu právě probíhá bohoslužba, dovnitř se tedy nedostaneme, můžeme však pozorovat vše zvenčí. Kdo chce, může si také za pár yenů naklonit štěstí v dřevěných "skříňkách" před vchodem do chrámu. Nikdo z nás se asi moc neorientuje v buddhizmu nebo náboženství šintó, takže jsme spíše jen nezúčastněnými pozorovateli.
Na Asakuse trávíme asi dvě hodiny a pak se rozhodujeme, co dále. Přes most na nás kouká "Tokyo Sky Tree", tak míříme k této věži. Po cestě máme ještě jeden park a "shrine", takže trochu odpočíváme. Sluníčko nám přeje až přespříliš, myslím, že čtyřicet stupňů není daleko. Téměř na každém rohu jsou ale nápojové automaty, kde si můžete koupit za 100-150 yenů (na koruny vydělte pěti) něco k pití. Pravidelně tak doplňujeme tekutiny vypocené turistikou a jako správní cizinci všechno a všude fotíme a fotíme. Přeci jen, často se sem asi vracet nebudeme.
Sky Tree z dálky trochu připomíná pařížskou Eiffelovku a nás taky láká nechat se vyvézt nahoru a rozhlédnout se po Tokiu. Cena není až tak vysoká, ale tříhodinové čekání (nikoliv ve frontě - u okýnka dostanete vstupenku na přesný čas!) na příští volné místo ve výtahu nás odrazuje. Podobné čekání bychom museli vydržet i pro vstup do Aquaria, a tak
nakonec volíme cestu zpátky a projdeme si Akihabaru za dne. Náš hlavní sobotní cíl je splněn, a koneckonců máme před sebou ještě několik dní, tak kdybychom se rozhodli pro Sky Tree, máme ještě dost příležitostí. Navečer se vydáváme ještě na malou procházku do nedalekého parku Ueno, od hotelu to je jen asi patnáct minut, tak proč nevyužit této možnosti, že? Malá pauza na projížďku po jezírku, káva ve Starbucks a posezení u fontánek završuje náš příjemný páteční den.
3.DEN Po páteční návštěvě Asakusy máme dnes v plánu pokračovat v "kulturní" části programu a podívat se k Císařskému paláci. Podle mapy by tu nemuselo být daleko, a tak tentokrát místo cestování metrem volíme pěší procházku. Za půl hodiny se dostáváme do centra, východní část parku u Císařského paláce je nedaleko tokijského nádraží. Protože teplota venku je opět silně přes třicet, děláme pravidelný kšeft majitelům nápojových automatů - půllitrovky s vodou přijdou vhod.
První vstup do parku je uzavřen a ostraha nás posílá k jinému, naštěstí nedalekému vstupu. A jako obvykle vytahujeme svoje fotoaparáty a hledáme nejlepší místo pro zaznamenání skloubení historické a moderní
části města. Vstup do parku je stejně jako včera na Asakuse zdarma (info na internetu nebylo tedy správné, což nám ale nijak nevadí, každý ušetřený yen přijde vhod). S mapkou v ruce se snažíme co nejvíce přiblížit k Císařskému paláci - aspoň tak - palác je pochopitelně uzavřený pro veřejnost.... Orientace na malé mapě nám ale moc nešla, a tak jsme zkusili najít pomoc na mapě v parku - hned k nám přistoupil místní policista a nabídl svoji radu. Ale když došlo na angličtinu, věděli jsme, že to bude podobné jako na letišti... a věděl to i ten policista, který jen tak prohodil nějaké to anglické slovo, ale jinak jeho komunikačním prostředkem byl pouze smích. Předstírali jsme, že jsme pochopili jeho japonsky pronesené rady a poděkovali. Stejně ale je to zajímavé, jak je velká většina Japonců ochotná pomoci turistům - kdykoliv jsme koukali do mapy s snažili se něco vyhledat, přišel k nám někdo z místních a nabízel pomoc. Pomalou procházkou jsme dorazili až na malý vrcholek bývalého hradu Edo a usedli na lavičky. Tam se dal s námi do řeči další Japonec, první, který velice dobře ovládal angličtinu (!), i když při chápání jeho výslovnosti to vyžadovalo určitou představivost. A nejen že uměl anglicky, měl i docela dobrý přehled o Evropě, znalosti o Praze, Zátopkovi, broušeném skle, ale také o polském Krakově či solných dolech ve Wieliczce. Snad půlhodinku jsme strávili příjemným povídáním a také my jsme se dozvěděli několik zajímavostí o Japonsku a o Tokiu. Navíc nám vysvětlil, že Císařský palác odtud neuvidíme, že je schován za stromy, museli jsme tedy na tento pohled počkat až na druhou stranu parku.
Po malé občerstvovací pauze a ochlazení v informačním středisku jsme se vydali opět na procházku, tentokrát do druhé strany parku. V čtyřicetistupňovém vedru jsme prošli park, udělali asi jedinou společnou fotku s výhledem na Císařský palác a domluvili se na dalším programu. Kousek od parku je čtvrť Ginza známá svými obchody, většinou ale bohužel luxusními. Do Ginzy jsme došli asi za dvacet minut a tam jsme si také dali rozchod. Holky měly chuť nakouknout do některých těch obchodů, a my jsme dali přednost poháru v cukrárně. Byl skvělý, jen ta
cola mohla být levnější než 600 yenů...! Pro dnešek ale stačí, jedeme zpátky na hotel. Také holky nakonec dorazily samy do hotelu celkem rychle, přeci jen Ginza není pro naše peněženky :-) 4.DEN Druhý víkendový den - neděle 18.srpna. Rádi bychom se v tom horku přesunuli k oceánu, ale předpokládáme, že o víkendu bude ve vlacích opravdu plno. Přeci jen Tokio má několikanásobně více obyvatel než Praha a ti všichni určitě nebudou chtít v neděli jen tak sedět doma. Odkládáme tedy oceán na pondělí a volíme návštěvu shoppingové části Shibuya, snad tam bude méně lidí. Nasedáme do správného metra, avšak v opačném směru, co teď? Přestoupit mezi peróny na dalších zastávkách nejde a nový lístek se nám nechce kupovat. Ale nápad je tu, dojedeme na konečnou na Asakusu a pak se svezeme už tím správným směrem :-) Cesta na Shibuyu se nám sice o necelou půlhodinku prodloužila, ale to nevadí, sedíme a klimatizace ve vlaku funguje dobře! Vystupujeme na Shibuyi a hned na první pohled vidíme, že sem se opravdu jezdí nakupovat. Kousek před námi stojí šestipatrový Forever 21, který jsme si oblíbili už v Londýně a v Hollywoodu, takže míříme tam. Po cestě jen tak nahlédneme do dalších obchůdků, ceny jsou tu přeci jen mnohem lepší než na Ginze.
Ve Foreveru jsme nakonec strávili asi dvě hodiny a nakoupili "něco málo na sebe" a pár dárků. Vedlejší Bershka už nás neláká, jdeme raději na oběd. Japonské jídlo už jsme vyzkoušeli, teď je na řadě zase trochu změna vcházíme do italské restaurace, obrázky u vchodu vypadají lákavě a ceny příznivě. Skončili jsme u boloňských špaget a myslím, že jsme si všichni pochutnali! Na Shibuyi zůstáváme ještě na chvíli v obchodech, narazili jsme dokonce na "japonský" Pilsner!, ale nechystáme se už utrácet, a tak se vydáváme zase zpátky do naší čtvrti.
Nakonec se rozhodujeme, že vystoupíme na nádraží Akihabara a podíváme se po Electric City (a také po bankomatu, ne všude můžeme kupodivu platit kreditkou!). ATM na Akihabaře s námi spolupracuje a cash na zítřejší cestu k Tichému oceánu míří do peněženky! Nastává ale jiný problém kudy ven?? Východů je několik a nám se nedaří narazit na nám známou ulici. Jméno si ani nikdo z nás nepamatuje, jenom víme, že po ní vede trasa G metra se zastávkou Suehirochó :-), toť vše. Na třetí pokus se ale ocitáme na správné ulici a jde se na hotel, V nohách máme za ty tři dny už dost kilometrů a zítra bychom rádi vyrazili na výlet na celý den.
5.DEN Máme za sebou polovinu našeho japonského pobytu a je čas na malou změnu. Opouštíme Tokio a vydáváme se na celodenní výlet. V našem původním plánu jsme uvažovali o "expedici" k hoře Fuji anebo návštěvě parku Nikkó (obě místa jsou od Tokia vzdálena přes sto kilometrů), ale ceny nebyly až tak příznivé (cca 2500,- Kč) , zkoušíme tedy cestovat po vlastní ose. V propagačních materiálech na recepci jsme objevili několik zajímavých tipů, volba padá na Kamakuru, zaprvé je u oceánu a zadruhé máme tam i historickou zajímavost, největší japonskou sochu Buddhy. Ráno tedy vycházíme pěšky opět na nádraží Akihabara, odkud bychom měli s jedním přestupem dojet až do Kamakury. Cestujeme ve špičce, takže poprvé zažíváme tváře nalepené na sklo oken vlaku metra a doufáme, že se naše malá skupinka nerozdělí na ještě menší. První úkol je ale splněn bez ztráty kytičky, dorazili jsme celí, nezmačkaní, a hlavně kompletní na přestupní stanici. Problém nastává až tam, i když informace na ceduli píše jasně směr Kamakura, vlak odjíždějící za minutu míří jinam. Nedaři se nám už vystoupit, takže se vezeme někam zpátky. Naštěstí bez průvodčího, protože jde o rychlovlak a na ten opravdu nemáme jízdenky! Úkol zní jasně na první zastávce rychle vystoupit a doufat, že natrefíme na vlak zpátky. Ve finále to dopadá výborně, vystupujeme na nejbližší zastávce a na vedlejší kolej má za čtvrt hodiny přijet vlak směrem na Kamakuru. A opět, jako už obvykle, při prohlížení naších poznámek a koukání do mapy k nám přichází jeden z místních a pomáhá se orientovat. Všechno je ok, za pár minut už sedíme ve správném vlaku. Sice budeme muset ještě přestoupit kousek před Kamakurou, ale co už. Sedíme, jedeme, těšíme se na oceán!
Úspěšně přijíždíme do Kamakury a dělíme program na první historickou část a druhou koupací. K soše Buddhy se nám daří dojít za necelou půlhodinku a tato návštěva stojí za to! Pár fotek na památku, pár propagačních fotek pro Euroteam, nákup suvenýrů, doplnění tekutin a jde se za slanou vodou! K oceánu už je to jen pár minut a čím více se blíží pláž, tím rychleji asi jdeme. Konečně! Tichý oceán je před námi a my se okamžitě převlékáme do plavek a hurá do vody! Do nečekaně teplé vody!! Tady není za potřebí žádné postupné osvěžování, voda je tak teplá, že můžeme rovnou do vln. Odpoledne na tichomořské pláži je opravdu parádní a naše volba Kamakury se ukazuje jako skvělá!
Ale všeho s mírou, přeci jen nechceme jen tak ležet na pláži a "smažit se" celé odpoledne, zkusíme navštívit ještě nějaké další místo. Po malém, dobrém obědě v tureckém stylu (i když název „Kebab dog“ zněl poněkud zvláštně..) a povídání s francouzským majitelem o japonských zvycích nasedáme na vlak a našim cílem je Fujisawa. Podle chytré knížky z recepce a obrázků by to mělo být malé městečko u jezera s výhledem na prosluslou sopku Fuji. Vše je ale úplně jinak, Fuji neuvidíme Zkoušíme popojít městem trochu dál, ale pak to vzdáváme, jedeme zpátky do Tokia. Ještě jedna malá zastávka ve Starbucks a šup zase do vlaku. Fuji jsme sice
neviděli, ale i přesto jsme spokojení s naším výletem. A já osobně jsem si vyzkoušel Tichý oceán zase z druhé strany... v únoru jsme se na naší euroteamácké cestě do Kalifornie procházeli po pláži v Santa Monice, teď tedy Pacific z druhé strany! 6.DEN Do konce našeho pobytu zbývají poslední dva dny, většinu naplánovaného programu jsme už zvládli, a teď můžeme trochu zvolnit tempo. Dneska vstáváme o něco dříve, protože se chystáme na rybí trh Tsukiji. Už před devátou jsme na místě a jen tak volně procházíme prodejní místa rybářů a koukáme na všechny možné druhy ryb, chobotnic, sépií, krabů a dalšího zvířectva.. Na nákupy se ale zcela určitě nechystáme :-) Z Tsukiji míříme zase zpátky na hotel, dneska si dáváme přes poledne pauzu a odpoledne se vydáme znovu na procházku do parku Ueno. Náš odpolední plán navštívit ZOO z technických důvodů nevyšel, o něco déle jsme se zdrželi na kávě a nepočítali jsme s tím, že vstupní brána bude otevřena jen do čtyř hodin. Rozhodli jsme se tedy změnit náš plán a vydali jsme se do zábavního parku kousek od našeho hotelu. Horská dráha působila poněkud hrozivě, takže jsme si raději prohlídli jen zespodu a tak jedinou atrakcí, která se dočkala naší alespoň symbolické návštěvy v počtu 1, bylo ruské kolo s výhledem na Tokio. Nejlepší bod odpoledne byl nakonec trochu nečekaný a překvapivý, ale o to lepší. Nebyla to žádná kulturní památka, ale "jen" sushi bar, nicméně jsme v Japonsku a byl by hřích neochutnat sushi. Zasedli jsme ke stolkům, vybrali si, na co jsme měli chuť a počkali, až nám "shinkanzen" přiveze naše objednávky s lososem a tuňákem. Nečekaná večeře nám docela chutnala! Úterý je za námi a zítra si tokijskou atmosféru vychutnáme už naposledy.
7.DEN A je tu závěr našeho japonského pobytu. Týden utekl jako voda, my jsme si prošli všechny památky a místa, která jsme chtěli vidět, a dnešek už strávíme jen tak pohodově. Ráno se vydáváme do ZOO v parku Ueno, asi nejzajímavějšími zvířaty, která chceme vidět, jsou panda a gorilí mládě. Dvouhodinová procházka po zoologické zahradě Ueno je prima a protože nikam nespěcháme, užíváme si „the days of our lives“
Při prvním pokusu se nám nedařilo pandu pozorovat, užívala si spánek, zkusili jsme se ještě vrátit později a byli jsme úspěšnější
Naším závěrečným poznávacím bodem je japonská zahrada Hamarikyu. Vstupné 300 yenů je asi naším posledním výdajem, zbytek už si šetříme na jízdenku na letiště. Procházka po zahradách je taky docela zajímavá, hlavně i proto, že kousek nad zahradami se tyčí mrakodrapy centra, takže ta směs historie a oddechové zóny a moderních staveb vypadá zajímavě.
V Tokiu jsme narazili na docela dost klidných, přírodních míst, není to jen město mrakodrapů a jiných výškových budov.
Obloha se poněkud zatahuje, takže se raději chystáme zpátky do metra, abychom unikli blížící se bouřce. Naše poznávání je u konce, večer balíme a zítra se vypravíme opět zpátky přes půl zeměkoule. Good bye, Japan! A JEŠTĚ NĚCO NA ZÁVĚR….. Před cestou Japonska jsem se snažil přečíst spoustu informací, abych věděl, co se dá očekávat. Ne všechno ale nakonec bylo tak, jak najdete na internetu… Na závěr japonského povídání tedy pár zodpovězených otázek Je v Japonsku draho? Spousta webových stránek varuje turisty před velkými náklady během pobytu. Skutečnost ale byla docela jiná – o ceně hotelu jsem se už zmínil, i ten se dá pořídit podstatně levněji, my jsme ali chtěli vyzkoušet tradiční ryokan, mít prostorné pokoje i snídani a rozhodli jsme si za to trochu připlatit. A s jakými cenami můžete v Tokiu počítat? Doprava z letiště do centra stála něco málo přes 1000 yenů, tedy asi 200,-Kč. Taxíky jsou údajně velmi drahé, tak jsme to ani nezkoušeli. Jízdenka na metro stojí od 160 do 320 yenů (32 – 64 Kč) podle délky jízdy, celodenní jízdenka se vyplatí, pokud plánujete během dne 5 jízd a více.
Za oběd nebo večeři v restauraci jsme platili od 400 do 1000 yenů (na české koruny vždy vydělte pěti…..), půllitrovka vody nebo coly z automatu nás stála 80-120 yenů, vstupné do ZOO 600 yenů, výlet do Kamakury nás vyšel asi na 2000 yenů, ceny v obchodech jsou taky celkem solidní, takže není čeho se bát! Jsou opravdu v metru davy lidí? Cestovali jsme většinou mimo špičku a nebyl problém si v metru najít místo na sezení. Ve špičce je to ale jiné, při našem výletu do Kamakury jsme museli jet metrem i ve špičce, a tady je metro opravdu přeplněné. Dalo by se říct, že lidé jsou v tokijském metru během špičky namačkaní nejen „face to face“, ale také „face to window“ Ale je to snad jiné během špičky v Paříži nebo Londýně? Jak se dá v Tokiu poobědvat? Vyzkoušeli jsme návštěvu tradičního bistra s japonským jídlem, poobědvali jsme v italské restauraci a nezapomněli jsme ani na sushi. Některá bistra na Akihabaře fungovala tak, že jsme si podle obrázků vybírali jídlo, peníze dali do automatu a stiskli tlačítka toho, co jsme si chtěli objednat. Servírka nám pak vybrané jídlo přinesla ke stolu. Docela nám tady chutnalo, až snad na jednu výjimku, kdy jsem neodhalil, které zvíře mám na talíři, nebylo totiž k poznání ani vizuálně ani chuťově, jestli jde o hovězí, vepřové nebo třeba o veverku Voda k pití byla snad všude zdarma. Dá se poobědvat také v McDonald´s a to se nijak výrazně neliší od nás. Na konci našeho pobytu jsme také vyzkoušeli sushi, museli jsme sice chvíli čekat, než se uvolní místa v restauraci, ale stálo to za to. Výběr je opět podle obrázků na monitorech u stolku, naťukali jsme svoji volbu i počty jednotlivých kousků a „vláček“ nám za pár minut přivezl sushi s tuňákem, lososem i nápoje, které jsme si vybrali. Jací jsou Japonci v Tokiu? Tady jsme byli velice příjemně překvapeni, Japonci jsou opravdu milí, ochotní, zdvořilí a usměvaví. Kdykoliv jsme vypadali jen trochu nejistě a zkoumali mapy, někdo k nám přišel a nabídl pomoc. V obchodech vám podávají účet nebo peníze oběma rukama a k tomu se ještě mírně ukloní. Byla to opravdu velice příjemná zkušenost! Za kolik se dá podobná dovolená pořídit? Pokud se rozhodnete vyrazit na druhou stranu světa s cestovkou, je třeba si přišetřit pár tisíc navíc. Zájezdy s podobným programem i délkou pobytu vás v cestovce vyjdou přes čtyřicet tisíc, mnohdy i víc, nám se podařilo i přes trošku dražší výběr ubytování vejít se do částky o třetinu nižší, kolem 28000,- Kč. Letenky stály i s pojištěním 16 tisíc, ubytování 9, transfery a metro dohromady asi tisícovku, výlet do Kamakury čtyři sta, vstupné do zahrad a do ZOO asi dvě stovky a zbytek jsme utratili za jídlo, pití a další občerstvení. Je to sice
dohromady hodně peněz, vyšlo to dráž než naše americké cesty, ale zažít „Japonsko“ nemůžete zase každý rok. Vrátíme se do Japonska ještě někdy? Letní cesta do Tokia určitě stála za to, je to zážitek na celý život! Je to úplně jiný svět, úplně jiný zúsob života, je tam spousta zajímavých věcí a památek k vidění, ale všichni čtyři jsme se shodli na tom, že vidět Tokio a strávit tam část letních prázdnin stačí jednou v životě. A i já můžu potvrdit, že po zkušenostech ze všech čtyř dálkových cest Euroteamu se přeci jen se raději příště opět vrátím do Ameriky, ať už na východní pobřeží nebo do Kalifornie - anebo se vydám do „letos odložené“ Kanady, Jižní Ameriky nebo třeba Austrálie. Ale těm, kteří v Japonsku nikdy nebyli a uvažují o této cestě, rozhodně návštěvu země doporučuju!!
AKTUÁLNÍ INFORMACE O AKCÍCH EUROTEAMU
www.euroteam.webnode.cz www.facebook.com/euroteamcz www.euroteamhavirov.blogspot.com
M.Frolík
