Čajový obřad Číny a Japonska

Ústav hudební vědy Filosofická fakulta Masarykova Univerzita

Kovář Ondřej Bakalářská diplomová práce

Čajový obřad Číny a Japonska

Vedoucí práce Doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem pracoval samostatně při použití uvedené literatury. V Boskovicích dne 10.12.2007

……………………………… Podpis

2

Obsah Předmluva…………………………………………………………………………………...…4 Úvod……………………………………………………………………………………………5 1. Čína a čajový obřad………………………………………………………………….………7 1.1 Doby dynastie Tchang……………………………………………………………….7 1.2. Lu Jü…………………………………………………………………………………8 1.3. Doba dynastie Sung....……………………………………...……………………...10 1.4. Čajování v zahradách……………..………………………………………………..10 1.5. Čaj a čchanový buddhismus……………………………………………..…………12 1.6. Čína ve stínu mongolské nadvlády………………………………………...………13 1.7. Dynastie Ming……………………………………………………………………...13 1.8. Dynastie Čching……………………………………………………………………14 1.9. Způsob úpravy čaje v čínských dějinách………………………………….……….14 2. Japonsko a čajový obřad………………………………………………………….………..16 2.1. Zen a čaj……………………………………………………………………………17 2.2. Wabi………………………………………………………………………………..19 2.3. Odkaz velkého mistra……………………………………………..………………..20 2.4. Sedm zásad na „cestě čajem“………………………………………………………23 2.5. Stávající praxe…………………………………………………………………...…25 2.6. Dům a zahrada………………………………………………………………..……26 2.7. Čajový obřad……………………………………………………………………….28 3. Závěr……………………………………………………………….………………………34 Resumé…………………………………………………………………………..……………36 Seznam použité literatury a pramenů…………………………………………………………37

3

Bodhidharma, zakladatel zenu, jednou při meditaci usnul, a to ho tak rozzlobilo, že si uřízl oční víčka, ta spadla na zem a vyrostl z nich čajovník. Čaje potom zenoví mniši používali jak jako prostředek proti usnutí, tak jako osvěžující a pročišťující nápoj. Říkali: "Chuť zenu (čchan) a čaje (čcha) jsou stejné." 4

Úvod

Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil čajový obřad Číny a Japonska. Práce se pokouší sledovat vývoj čajového obřadu v Číně a Japonsku na pozadí historickopolitických změn a proměn těchto zemí. Poskytuje letmý náhled do této problematiky a nabízí souhrn literatury pro ty, kdo by se čajovým obřadem ze zájmu dále zabývali.

K napsání této práce mne podnítil můj osobní dlouholetý zájem o čaj a čajovou kulturu.

Literatury k tomuto tématu je nepřeberné množství, avšak mezi základní prameny určitě patří Klasická kniha o čaji čínského mistra Lu Jü (viz níže). Z japonského prostředí sem patří Nambóroku aneb Zápisky mnicha Nambóa, které jsou autentickým záznamem učení stylu wabiča japonského čajového mistra Sen no Rikjúa či The Japanese Way of Tea od Sóšisu Sena XV. a The Book of Tea Okara Kakuzy. Ze západního prostředí sem můžeme zařadit knihu Tea od Jamieho Shallecka, o které se hovoří jako o jedné z nejlepších západních knih o historii čaje. Obsahuje také autorův překlad zpráv o čaji od prvních cestovatelů ze Západu. The Chinese Art of Tea Johna Blofelda je na taoismus orientované dílo o čajové historii a folkloru, o vzácných a legendárních čajích a přípravě čaje ve stylu kung-fu, doplněné překlady čínských čajových básní z období dynastie Tchang a Sung. V českém prostředí je asi nejznámější kniha Příběh čaje rodiny Thomovi. Plná barevných fotografíí, věnuje se dějinám čaje v jednotlivých zemích jak výroby, tak konzumace čaje. Nechybí ani základy přípravy čaje, popisné ukázky čajových lístků, čajové básně a jiné různé zápisky týkající se dějin čaje. Z přeložených knih u nás pak Cesta čaje, mysl čaje či Čadó od Sóšisu Sena XV, které detailně popisují japonský čajový obřad krok po kroku, doplněno fotografiemi jak čajového náčiní a pomůcek, tak jednotlivých úkonů při přípravě čaje.

5

Čaj, po celé Asii známý jako jeden z největších čínských pokladů, je hned po vodě druhým nejužívanějším nápojem na světě. Již od samého počátku byl čaj spojován se zdravím a uznáván pro svoji schopnost zahánět únavu, stimulovat psychické síly a zvyšovat hladinu energie.

Taoističtí filosofové a buddhističtí mniši, kteří jako příznivci čaje vykonali mnoho pro jeho propagaci a zdokonalili jeho pěstování v Číně a Japonsku, připisovali čaji daleko větší význam než jakémukoli jinému nápoji. Význam čaje při dlouhých meditačních sezeních také vysvětluje roli, kterou mniši sehráli při šíření jeho slávy. Rituál pití čaje opravdu odráží mnoho, co je typicky čínské (japonské), počínaje samotnou chutí a konče způsoby jeho podávání.

6

1. Čína a čajový obřad

První písemné zmínky o čaji máme už ze sklonku 3. století př. n. l. Wang Pao ve své knize z roku 59 n. l . popisuje prodej a přípravu čaje. Také nejstarší čínská lékařská kniha Šen-nungův Kánon léčivých rostlin obsahuje zmínky o čaji. Kolem roku 350 n.l. byl čaj už natolik známý, že byl zařazen do dodatku k encyklopedickému slovníku Er-ja, jehož první první vydání bylo publikovano o šest století dříve. V průběhu 5. století se pití čaje rychle šířilo v jižní a o něco pomaleji i v severní Číně.

1.1. Doba dynastie Tchang – zlatý věk čaje Za panování dynastie Tchang (618-907) se z pití čaje stalo skutečné umění. Toto období, jež bylo jedním ze zlatých období Číny, je možné označit také jako zlatý věk pití čaje, které často provázel do detailu propracovaný rituál. Čínské císařství bylo v té době největší říší světa. Karavany ze Středního východu přicházely do země pro vzácné hedvábí a porcelán – a také pro čaj. V následujících stoletích se pití tohoto nápoje rozšířilo na celém obrovském území střední Asie mezi Mongolskem a Kaspickým mořem. Ze sklizně čaje určeného dvoru se stal jarní svátek, při němž se v horách časně zrána shromaždovaly tisíce mladých dívek. V některých oblastech byli oslavám přítomni mniši, kteří před začátkem sběru pálili vonné tyčinky a předčítali z posvátných spisů. Rituál obvykle řídili nejstarší členové rodin nebo úředníci. Po skončení příslušných obřadů začaly dívky se sběrem, který trval do poledních hodin, a čajové lístky ještě před koncem dne zpracovávali muži. Vybraná města pro ně v den oslav zřídila i speciální obchody s vínem a nevěstince. Pro rolníky, přinucené pracovat během sklizně za velice nízkou mzdu, jejíž velkou část navíc utratili za nejrůznější radovánky, však představoval svátek i velkou zátěž. Soukromý prodej čaje byl pod přísným trestem zakázán. Do poloviny 8. století vyšlo o čaji několik pojednání, avšak dílo, které by se systematicky zabývalo historií a kulturou čaje, však stále chybělo.

7

1.2. Lu Jü První vyčerpávající dílo o čaji a jeho odrůdách, jenž nám zanechal literát, učenec, botanik Lu Jü (733-804), se jmenuje Kniha o čaji (Čcha-ťing), známé také jako Klasické pojednání o čaji. Luův zájem o čaj se zrodil už v dobách jeho dětství. Pití se stávalo populárnějším a pěstitelé čaje volali po systematické kodifikaci informací o čaji. Lu tedy v roce 760 začal studovat jeho historii a způsoby a v roce 780 své dílo publikoval. Řád a harmonie, dva komponenty, jež ovlivňují veškeré dění, by podle Lu Jüa měly být přítomny i v přípravě a pití čaje. Knihu o čaji sepsal pod vlivem taoismu, filosofického směru, který svými kořeny sahá velmi hluboko do čínské historie. V první kapitole se Lu Jü zabývá původem čajovníku, vlastnostmi, názvy a druhy čaje. V druhé kapitole probírá nástroje používané při sběru a zpracování čaje. Ve třetí kapitole klade důraz na pečlivý výběr kvalitních lístků. Je v ní plno opisů a přirovnání, podle nichž si dnes velmi těžko dokážeme představit, jak mají správné čajové lístky vypadat. Ve čtvrté kapitole lu Jü popisuje dvacet čtyři kusů různého čajového náčiní od přenosných kamínek, kotlíku, misek na čaj, po naběračku či bambusové síto. Pokud se sešlo více přátel a čajování ve volné přírodě bylo spojeno s psaním básní či krátkých esejů, muselo sebou služebnictvo táhnout po okraj naplnění vozík. Jsou chvíle, říká Lu Jü, kdy je možné nějaké náčiní opomenout či nahradit. Třeba v horách, kdy místo stolku poslouží kámen. Pokud by však básník hostil vzácnou návštěvu s vytříbeným vkusem ve městě a chyběla by mu byť jen jedna věc ze zmíněných čtyřiadvaceti, neměl by se čaj podle Lu Jüa vůbec podávat. Pátá kapitola je o alchymii, potěšení, rituálu, uměleckém provedení i filosofickém vyznění. Čajová placička byla nejprve pražena, dokud nezměkla jako paže nemluvněte, a pak rozdrcena na prášek. Lu Jü neuznával jiné přísady než sůl a velmi podrobně se zaobírá výběrem vody vhodné na čaj i stupni varu. Rozeznává tři jeho fáze. První stupeň varu přirovnává k vypouklým očím ryb plovoucích po hladině. V tomto okamžiku se přidává sůl V druhé fázi, kdy se bublinky po obvodu nádoby řadí jako náhrdelník z perel, se do vody sype čaj. A na závěr se divoce vzpínající a převalující čajový odvar zklidní trochou studené vody, tím se zároveň obnoví mládí vody a čaj se usadí. Nadchází nejkrásnější chvíle. Z nápoje rozlitého do misek stoupá pára, nezbývá než obdivovat a vychutnávat jeho barvu, vůni i jedinečnou natrpklou a osvěžující chuť. Lu Jü byl vyhlášeným mistrem v rozlišování vody. Uznával na dvacet kvalitních zdrojů vody vhodné na čaj.

8

V šesté až desáté kapitole Lu Jü probírá zvyklosti při pití čaje, čajové příběhy, nejproslulejší čajové oblasti i to, jak tuto knihu množit na hedvábné svitky. Kniha o čaji ve své době vzbudila značný rozruch a přinesla Luovi proslulost. Velký čajový mistr Lu Jü získal řadu následovníků a velmi si ho považoval i samotný císař. Během následujících staletí byl zbožněn a stal se uctívaným patronem majitelů plantáží a obchodníků s čajem. Jak zdůrazňuje Francis Ross Carpenter v předmluvě ke svému překladu Knihy o čaji, Luova práce sehrála významnou úlohu při formování kulturního významu čaje. „Před Lu Jüem byl čaj jen obyčejným nápojem, on nás však naučil, jak čaj zpracovávat, jak připravovat náčiní a jak čaj vařit.“1

1

Chow, Kit – Krammerová, Ione: Všechny čaje Číny, DharmaGaia, Praha 1998, s. 27-28

9

1.3. Doba dynastie Sung Posledních padesát let panování dynastie Tchangů se odehrávalo ve znamení anarchie, korupce a krutého vykořisťování rolníků. Státní správa ztratila kontrolu nad veškerým děním a tchangská dynastie byla smetena povstáním a vojenskou vzpourou. V roce 907 se Čína propadla do několika malých království. Úpadek centralizované moci podnítil velký kulturní rozmach, na nějž pak navázala nová dynastie Sung (960-1279). Doba Sungů oprostila čaj od veškerých přísad. V souladu s ideálem pronikání k podstatě věcí a jevů a návratem k smysluplné prostotě se oceňovala především ryzí chuť čaje. Sušené čajové lístky se na kamenných mlýncích nejprve rozemlely na jemný zelený prášek, který se zalil horkou vodou a v zápětí se v širokých keramických miskách bambusovou metličkou rozšlehal do světlezelené pěny (čaj Mo-čcha). Vybrané druhy čaje sami sobě i svým přátelům připravovali mnozí z významných mužů té doby. Představu o tom, jaká důležitost byla přikládána bezchybné přípravě čaje, si můžeme udělat z výčtu tří největších zel, které podle slavného sungského básníka Li Čchi-laje zmítaly tehdejším světem. Kromě zanedbání výchovy mladých lidí a snižování hodnoty uměleckého díla neodbornou kritikou k nim patřilo i znehodnocení ušlechtilého čaje špatnou přípravou!2

1.4. Čajování v zahradách Dlouhé generace čínských vzdělanců se snažily postihnout tajemství a smysl lidského bytí. Mnoho z těchto lidí ovlivněných taoismem a čchanovým buddhismem došlo k poznání, že volnost, pokoj a klid najdou jen uprostřed přírody. Někteří opustili význačné úřady u císařského dvora, pohodlí a přepych městských rezidencí, někdy i rodinu, aby v prostém domku v klínu hor prožili řadu měsíců, často i zbytek života. Ti z učenců a úředníků, kteří se nechtěli vzdát funkcí či po skončení své kariéry odejít do osamění do hor, si začali budovat zahrady. Svůj malý tichý svět, kde se mohli těšit a radovat z proměn přírody ve věčném koloběhu ročních dob, v klidu přemýšlet, filosofovat, kam mohli pozvat své nejbližší přátele a v družné zábavě popíjet čaj nebo víno. Jednou z možností bylo vybudování zahrady na odlehlém místě, kam se majitelé a jejich hosté museli dopravit na koních či nosítkách a leckdy i pěšky vystoupat po strmých horských stezkách. Na skalních úbočích porostlých borovicemi a jeřáby stačilo postavit jednoduchý zahradní pavilon, ze kterého se otevíraly nádherné výhledy do údolí, do skal vytesat schůdky, 2

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 33

10

průzračné potoky překlenout dřevěnými můstky. Jak uprostřed čarokrásných horských scenérií vypadal čajový rituál? V přenosných kamínkách žhnul oheň, v umělecky zpracované kovové nádobě vřela voda, na nízkém stolku stály elegantní čajové šálky z vyhlášených keramických pecí, v bambusové skříňce a koších bylo připraveno další nezbytné čajové náčiní. Duchem spřízněná skupinka vzdělanců, přímý dotek divoké přírody, vynikající čaj s proslulých plantáží, s láskou a péčí připravený samotným hostitelem, typická vůně a lahodná natrpklá chuť čaje, následná filosofická rozprava. To vše vytvářelo atmosféru prostoty a zároveň zvláštní rafinovanosti, tedy pocitů, jež byly čínským literátům velmi blízké. Tvůrci zahrad se promyšlenými kompozicemi snažili navodit dojem, že jste se ocitli v rozlehlé proměnlivé krajině, odtrženi od světského shonu a vábení, přestože se za zahradní zdí odehrává rušný městský život. Střed zahrady většinou tvoří umělé jezero, obklopené pavilony s charakteristicky prohnutými stříškami a bizarními skalami. Přes vodní toky vedou klenuté můstky. Po krytých stezkách z jedné strany ohraničenými zdmi s obrazy, kaligrafiemi a nápaditými průzory se dá vstoupit do dalších a odlišně pojatých částí zahrady. Každá na člověka zapůsobí jinak, naladí k úvahám, meditacím i odpočinku. Ze zahradních areálů vyzařuje uvolněnost a dokonalá harmonie. Trs elegantních ohebných bambusů nesměl chybět u zdí čajoven, ani před studovnami učenců, literátů a malířů. Nejen pro svou uznávanou estetickou hodnotu, ale i pro zvláštní zádumčivou atmosféru navozenou šelestem podlouhlých lístků zmítajících se ve větru či šuměním deště v bambusové houštině. Mnozí čajoví mistři doporučovali pít čaj za jarních večerů v bambusovém háji. Kultura čaje a umění čínských zahrad k sobě nerozlučně patří, nezbytnou součástí rezidenčních i chrámových zahrad jsou zahradní pavilony, které nabízely mnoho rozličných příležitostí a způsobů k přípravě a pití čaje.

11

1.5. Čaj a čchanový buddhismus Mistr Čchao-čou se jednou zeptal nového mnicha: „Byls tu už někdy předtím?“ „Ano, před rokem,“ zněla odpověď. „Vezmi si tedy šálek čaje,“ řekl mistr. Později Čchao-čou položil stejnou otázku jinému mnichovi. „Nikdy jsme tady ještě nebyl“, odvětil mnich. „Vezmi si tedy šálek čaje,“ opět pronesl proslulý čchanový mistr. Mnich Indžú na Čchaou-čouovi vyzvídal: „Jak to, žes oběma nabídl čaj, když každý z nich odpověděl jinak?“ „Indžú!“ „Ano, mistře?“ „Vezmi si šálek čaje.“ 3

Není lehké porozumět čchanovým hříčkám. Podle čchanového buddhismu se i ve zdánlivě banálních a všedních věcech ukrývá hluboký smysl. V doutnající vonné tyčince hoří celý svět. V šálku čaje s může promítnout celý vesmír, či v něm mohou půvabně tančit éterické mořské víly. Mniši často meditovali a popíjeli čaj v klášterních zahradách, ve kterých nechyběla „odlehlá“ místa s bambusovými háji, ani „chatrče“ obklopené rozeklaným pohořím, znázorněným vysokými rozeklanými kameny. Čchanový buddhismus i čajový kult spojuje snaha po prostotě. Pro své povzbuzující účinky byl čaj vítanou vzpruhou pro meditující mnichy a díky němu občas dosáhli i vytouženého osvícení. Přípravu a pití šlehaného čaje (mo-čcha) čchanoví mniši rozvinuli v rituál, při němž se shromaždovali před obrazem legendárního Bódhidharmy (nebo některého z mistrů) a jako posvátnou oběť postupně z jedné misky upíjeli čaj. Tady má svůj původ proslulý japonský čajový obřad – čanoju.

3

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 38

12

1.6. Čína ve stínu mongolské nadvlády V druhé polovině 13. století pod náporem mongolských hord padla dynastie Jižních Sungů. Dynastie Jüan, která byla založena, vládla v Číně necelých sto let. Obyvatelé Číny se však ocitli na nejnižším stupni společenského žebříčku a zjemnělá čínská kultura utrpěla těžký šok. Vzdělanci nesměli a z většiny ani sami nechtěli sloužit dobyvatelům, proto odcházeli do ústraní. Vytříbený čajový rituál, při němž se práškový zelený čaj šlehal do pěny, byl zapomenut.

1.7. Dynastie Ming Útisk a hospodářský úpadek čínské říše vyvolal v polovině 14. století řadu povstání, jež vedla k vyhnání Mongolů. Byla založena nová dynastie Ming (1368-1644). Znovu byly oživeny tradice a ideály sungské doby, mezi jinými i obřadné pití čaje. Kultura čaje dosáhla dalšího vrcholu. Avšak změnila a zjednodušila se jeho příprava. Usušené lístky zeleného čaje se nasypaly do konviček a zalily horkou vodou, která nejdříve prošla varem. Dostal název sančcha – rozptýlený čaj. Mingští vzdělanci a literáti ho při svých setkáních připravovali a popíjeli se stejným zaujetím jako za Sungů čaj šlehaný či za Tchungů čaj povařovaný. Zdá se však, že zalévání čaje horkou vodou, jako jeden ze způsobů přípravy, bylo známo už v dřívějších dobách a vlastně se prolíná celými čajovými dějinami. Během vlády Mingů nastal velký rozvoj vzdělanosti a technické dovednosti, který však rychle skončil. Celá říše byla zmítána nemalými vnitřními rozpory, množila se rolnická povstání. Těchto poměrů využili Mandžuové, kteří se stali posledními dobyvateli Číny a zároveň vládci poslední císařské dynastie.

13

1.8. Dynastie Čching Mandžuská dynastie Čching panovala od roku 1644 do roku 1911. Přestože během své dlouhé vlády převzala mnoho z čínských zvyků, práva etnických Číňanů silně omezila. Čchingští císaři měli zájem o vědu a kulturu a ani umění čaje jim nebylo cizí. Ale období jejich vlády v přípravě a pití čaje mnoho nového nepřineslo. Snad kromě používání čajové misky s podšálkem a pokličkou, která sloužila k udržení jemného čajového aroma. Doslova revoluci však čaj vyvolal v zahraničním obchodu. Vzrůstající zájem, ba přímo posedlost Evropanů a Američanů po čaji vynesla na výsluní společnosti zabývající se vývozem a dovozem čaje a výrazně ovlivnila čínské dějiny.

Roku 1912 byla vyhlášena Čínská republika. Jejímu vzniku předcházela vleklá sociální, hospodářská a kulturní krize. Říše středu se zmítala v lidových bouřích a nepokojích, následovaly války s Japonskem a na přelomu 19. a 20. století povstání vyvolané sektou I-che-tchuan. Téměř současně do hry vstoupila Čínská revoluční liga s otcem čínské revoluce Sunjatsenem. Není divu, že se v tomto drsném a krutém revolučním období zjemnělé čajové kultuře spojené s vybranou přípravou, filosofováním a poetickými hříčkami příliš nedařilo a postupně upadala v zapomenutí. Čaj však nadále zůstal nezbytnou složkou všedního života. A tak je tomu i dodnes.

1.9. Způsoby úpravy čaje v čínských dějinách Hlavní čajové „styly“ v čínské historii (základem byl vždy zelený čaj) lze stručně shrnout následovně: Na samém počátku čajových dějin se ve vodě povařovaly čerstvě natrhané lístky divokého čajovníku. Postupem času planě rostoucí keře přestaly stačit poptávce a čajovníky musely být uměle vysazovány a kultivovány. Čajové lístky se začaly sušit a upravovat. Od 3. století se pak sušené a na prach rozemleté lístky vařily ve vodě. Za doby dynastie Tchang používali převážně tabulkový čaj, vyrobený z napařených a rozdrcených lístků slisovaných do tabulek, připravovaný vařením. Během dynastie Sung se sušené čajové lístky obvykle roztloukly na prach našlehaly do horké vody jemnou bambusovou metličkou. Konečně, od doby dynastie Ming, se užívá sypaný čaj, podobný dnešnímu, připravovaný louhováním v horké vodě. Na počátku období Sung byl čaj navíc vylepšován cibulí, rýží, solí,

14

lákem z okurek, zázvorem, pomerančovou či citronovou kůrou, a teprve až v pozdějších obdobích byl podáván úplně bez přísad.

Původně byl čaj podáván v malých miskách. Za dynastie Sung se používaly široké mělké nádoby, připomínající spíše hlubší talířek (čchem). Tehdejší znalci čaje měli v oblibě čaj našlehaný do bělavé, mléčné směsi, proto dávali přednost černé keramice, která nejvýrazněji kontrastovala s barvou nápoje. Právě keramika sungské éry, častý doplněk čajového obřadu, se dodnes řadí mezi nejkrásnější čínské umělecké předměty. K nabírání čajových lístků se používaly lžičky ze zlata, stříbra, železa a bambusu. Obecně lze však říci, že skuteční čajoví mistři kovové náčiní odmítali. Od konce 13. století až do roku 1368 byla Čína pod nadvládou Mongolů ze severu. Je zvláštní, že kniha Milión benátského kupce Marka Pola, která do detailu popisuje život v Číně v letech 1271-1294 za vlády Kublajchána, se zmiňuje o čaji jen okrajově, zatímco pozdější evropští cestovatelé si jeho využití všímají daleko podrobněji. Jedním z důvodů Polova mlčení mohl být názor, že pití čaje patří mezi zvyklosti Kublajem pokořeného národa, a tudíž nestojí za pozornost. Mongolskou nadvládu vystřídala v roce 1368 dynastie Ming. Mingští panovníci, kteří opět patřili k čínské většinové národnosti Chan, se snažili oživit slávu a zvyky starých časů, včetně pití čaje. Úřad pro obchod s koňmi a čajem hrál významnou úlohu v mingském hospodářství. Čajová daň byla snížena na mírnější původní částku vybíranou při jejím zavedení za dynastie Tchang, což umožnilo pěstování čaje v potřebném množství. Umění čajového obřadu se v období Mingů opět vrátilo k sungské tradici a znalci znovu s elegancí usrkávali tento vybraný nápoj v souladu s výrokem, že „čaj je dobré pít často, ale v malých dávkách“. Výroba čajové keramiky mezitím zaznamenala obrovský pokrok a čajová konvice se stala nejpoužívanější nádobou pro jeho přípravu. Mělké čajové misky si udržely svou oblibu a teprve mnohem později je nahradily šálky.

15

2. Japonsko a čajový obřad

Prostý úkon podávání a vděčného přijímání čaje je základem způsobu života. Nazývá se čadó – „cesta čaje“. Je-li miska podávána v souladu s čajovou etiketou, vchází do hry kulturní syntéza širokého rozsahu, s aspekty náboženství, morálky, estetiky, filosofie, kázně a společenských vztahů. Učedník čaje se učí umění uspořádání věcí, správného načasování a pomlk, ocenění společenských zdvořilostí a přenášení tohoto umění do každodenní zkušenosti. To vše se pak uplatňuje při jednoduchých postupech podávání misky čaje a vykonává se to za jediným účelem – abychom na tomto světě dosáhli ve společenství bližních klidu mysli. Právě v tom se dnes skrývá smysl „cesty čaje“ S miskou čaje lze dosáhnout opravdového míru a mírumilovnost, která vyzařuje z misky čaje, lze sdílet. Může se stát i základem životního stylu. 4

Tak charakterizuje účel japonského čajového obřadu jeden z největších současných čajových mistrů Sóšicu Sen XV. Znalost čaje spojenou s jeho pěstováním, přípravou i kulturou, která se kolem něj vytvořila, převzali Japonci od Číňanů. Průběhem následujících století však získané zkušenosti přetvořili v originální čajový ceremoniál, do něhož vtiskli osobní zkušenosti i svébytné názory na chápání a vidění světa, lidského konání i přírodních zákonů. „Cesta čaje“ patří k životnímu stylu, ve kterém se život stal uměním. Estetika a filosofie čajového obřadu překročily práh čajové chýše a ovlivnily mnohé další umělecké obory. V každé maličkosti týkající se obřadu – úklidu, výzdobě prosté čajové místnosti, použitém nádobí i pečlivě naučeném a elegantním gestu čajového mistra – se skrývá hluboký smysl. Jak zdánlivě jednoduše zní rada jednoho z otců čajového obřadu, Sen no Rikjúa: Nejprve ohřej vodu. Pak udělej čaj. Nakonec jen způsobně vypij. Víc znát nepotřebuješ. 5 Ovšem cesta, která vede k pochopení a správnému provedení těchto čtyř vět, není vůbec snadná. V čajovém obřadu, jeho rafinovanosti i záměrné prostotě, se zrcadlí genius loci Japonska.

4 5

Sóšicu Sen XV.: Cesta čaje, mysl čaje, překlad Viktor Faktor, Pragma, Praha 1991, s. 15 Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 91

16

2.1. Zen a čaj První kontakty s kulturně i mocensky vyspělejší Čínou navázali Japonci na počátku 5. století. Převzali znakové písmo,kalendář, svůj vzor nalezli i v architektuře měst. Silně na ně zapůsobil konfucianismus a taoismus. Kulturní a obchodní styky se převážně odehrávaly prostřednictvím korejského poloostrova, který byl vzhledem ke své poloze vystaven čínskému vlivu mnohem dříve. Čaj se dostal do Japonska na konci 6. století spolu s příchodem buddhismu. O tom, jak první zkušenosti s čajem na Japonce zapůsobily, se můžeme jen dohadovat. Už tenkrát však byly položeny základy čajového obřadu, založené na nových filosofických směrech. Především na taoismu a buddhismu. Nelze pominout ani vliv původního šintoistického náboženství s jeho nekonečným množstvím kami – božských sil, jež jsou všudypřítomné a mohou sídlit v lidech i ve všem, co je obklopuje. V hoře i nejmenším zrnku písku, v řece i kapce rosy.

V prvních desetiletích 9. století byl čaj v Japonsku stále velmi vzácný, a přestože vznikaly nové plantáže, z velké většiny se dovážel z Číny. Užíval se jako lék nebo obřadně popíjel při světských i náboženských slavnostech. Poměrně rozšířené bylo pití čaje v buddhistických klášterech, kde se s ním setkávali i příslušníci šlechty, kteří měli ve zvyku do horských klášterů pořádat poutě, či tu trávit nějaký čas k rozjímání. Když se pak čajový obřad z chrámů dostal mezi aristokracii, stal se nejen duchovním cvičením, ale také společenskou událostí. Společenské aspekty čajového obřadu pak převládly natolik, že jeho zenové základy jsou dnes již téměř nerozeznatelné. Vzhledem k bouřlivým časům ustaly v druhé polovině 9. století mezi Čínou a Japonskem téměř veškeré diplomatické i obchodní styky, což znamenalo stagnaci a později i úpadek slibně se rozvíjející se čajové kultury. Ojedinělá kultura, která se vytvořila na císařském dvoře v době Heian, v době izolace Japonska, má pro vývoj čajového kultu velký význam. Umělecké i náboženské směry a impulzy, jež původně přišly z Číny, dostaly vlastní japonský ráz. Vyvinul se estetický princip, jenž spočíval v uvědomění si důsledků jediného momentu či gesta (mono no avare), cit pro pomíjivou hodnotu radosti , krásy i smutku. Pro dobu Heian je výstižný i pojem mijabi – esence vkusu, vytříbenosti i elegance, obsažené ve všech aspektech života bez jakéhokoli stínu hrubosti a nedokonalosti. V roce 1185 propuká v zemi vojenský převrat, po kterém se začala psát nová kapitola japonských dějin. Vláda vojenské elity, ve které nemalou roli hraje čaj a zen.

17

Nastupující vojenská šlechta měla zcela odlišný životní styl než zjemnělí dvořané. Nade vše si cenila bojového umění, udatnosti, střídmosti, věrnosti a smyslu pro stavovskou čest. Potřebovala kulturu a ideologii, jež by lépe odpovídala jejich způsobu života. Nalezla ji v myšlenkách zenového buddhismu, jenž na ně zapůsobil věcností, přímostí a zdánlivou jednoduchostí. Ovšem zen nezapůsobil jen na mysl válečníků, ale ovlivnil téměř všechny aspekty života Japonců, včetně uměleckých oborů. V 15. a zvláště v 16. století došlo v Japonsku k vytříbení a zdokonalení čajového umění. Kultura a svérázná filosofie, jež se kolem čaje vytvořila, dostala s ohledem na těsné propojení se zenovým buddhismem název čadó – „cesta čaje“. Často se lze setkat i s pojmenováním čanoju, což doslova znamená horká voda a čaj. V zdánlivě všedním názvu vyjímečné události, jíž čajový rituál bezesporu je, plně zaznívá duch zenu a wabi (viz níže).

Pojmy čadó a především pak čanoju se v západní kultuře překládají jako čajový obřad. Tento termín sice vystuhuje určitou formálnost a strnulost, jež je v japonském umění čaje obsažena, nikoli ale duševní aspekty čajového rituálu. Ovšem jiný a lepší název neexistuje. A kdy je správné hovořit o čadó a kdy o čanoju? Dá se říci, že když se mluví o čadó, myslí se tím umění, kultura a filosofie, jež čaj v Japonsku doprovází, kdežto pod označením čanoju si lze spíš představit samotné provedení čajového rituálu považovaného za vyvrcholení čadó – „cesty čaje“.

Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože však dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí. Podstata zenu se nijak neliší od obecného buddhismu, avšak velký důraz se klade na satori neboli osvícení či probuzení. Jedná se o jakési překvapující vzplanutí nové pravdy, které od základů změní dosavadní nazírání na svět. Této vytoužené situaci předcházejí dlouhá léta přípravy, meditací, tělesných a duševních cvičení. Na druhé straně podstata zenu nespočívá jen v meditaci a cvičeních. Ani o satori není možné přehnaně usilovat. Zen do sebe vstřebal mnoho z taoismu a jeho myšlenek nechat věci a děje přirozeně plynout.

18

2.2. Wabi Princip na objevování krásy v jednotlivosti i věcech a jevech zdánlivě všedních a obyčejných. Tento těžko vysvětlitelný a postižitelný princip, kterým má být prodchnut čajový obřad, je pro japonské umění a estetiku doslova alfou a omegou. Účel wabi v čajovém obřadu velmi výstižně definovali Věna a Zdeněk Hrdličkovi:

„Wabi je asociováno s pocitem útlumu, vnitřního potěšení z dobrovolně zvolené prostoty a chudoby, s pocitem vyrovnané melancholie nad nezadržitelným během života. Smyslem čajového obřadu bylo vždy vyjádřit tyto emoce v rovině estetické. Je nutné připomenout, že ve středověku se čajového obřadu účastnili lidé, kteří žili obklopení veškerým tehdy možným přepychem, přičemž realizace principu wabi přinášela důležitý prvek sebekázně a pohled na život z jiného úhlu.“ 6

Princip wabi vychází ze zenové estetiky, která upřednostňuje nedokonalost, asymetrii, neúplnost, tlumené barvy tmavších odstínů, přírodní materiály a dává důraz na vše, co nese stopy stáří. Obrací se však také ke snovému a mnohobarevnému světu. Současně však vyzývá k rozjímání a návratu k přírodě v tradiční trávové chýši. Wabi ze zenové estetiky mnoho přebírá a ctí prožívání jedinečnosti. Upozorňuje na jedinečnost a neopakovatelnost setkání hostitele a hostů při čajovém obřadu. Život je potřeba vnímat jako výchozí materiál pro svou uměleckou tvorbu a zároveň žít svůj život jako umění.

Estetický ideál wabi lze chápat nejen jako princip určující estetické působení vnější, jevové stránky uměleckých předmětů, ale též jako vyjádření uceleného světonázorového systému, v jehož rámci středověký umělec přistupoval ke skutečnosti, životu a zásadním otázkám své tvorby.

6

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 116

19

2.3. Odkaz velkého mistra Čajový kult je nejvnitřněji spjat se zenem nejen skutečným vývojem, nýbrž především duchem, který se silně projevuje v čajové ceremonii samotné. Tomuto duchu je vlastní harmonie – wa, úcta – kei, čistota – sei a tichý klid – džaku. Tyto čtyři prvky, které jsou pro zdárné provádění ceremonie nezbytné, jsou též podstatnými vlastnostmi bratrského a spořádaného života v zenových klášterech. Tyto čtyři elementy formuloval sám Sen no Rikjú. Staly se nejvyšším ideálem čajového umění i základem, z něhož vycházejí veškerá pravidla čanoju.

Sen no Rikjú (1522-1591) je považován za jednoho z největších čajových mistrů. Rikjú dokázal vytvořit čajový obřad s pevným estetickým a duchovním ideálem. Řídil se principem zjednodušení celé ceremonie. Všechny tyto činy samozřejmě představovaly nový estetický ideál. Japonský čajový obřad však doznal mnohem komplexnějších změn. Nejednalo se již o ukázku moci a bohatství, ale spíše o určitý druh rituálu či meditace. Rikjú vytvořil zcela nový obřad, který se také nazývá někdy jako wabiča. Wabiča vychází z estetické kategorie wabi. Odhaluje krásu v jednoduchosti, střídmosti barev i tvarů. Protože byl Rikjú buddhistickým mnichem, nalezl duchovní zázemí a zdroj inspirace v buddhismu, přesněji řečeno v zenovém buddhismu. Narozdíl od ostatních buddhistických sekt se právě v zenovém buddhismu mysl obrací k prožití přítomnosti. Sen no Rikjú kladl v tomto duchu důraz především na neopakovatelnost setkání hosta a hostitele, které se má konat ve stavu zklidněné mysli v atmosféře střídmé a jednoduché krásy. Rikjú tak zcela změnil čajovou tradici z dob čínské dynastie Sung, která vládla v letech 960 1279. Tehdy byly nejlepší čaje upravovány do podoby placek z drcených listů. Tyto placky se nespařovaly, ale přidávaly se do horké vody a šlehaly bambusovou štětkou. Vznikl tak jeden šálek čaje s listy i čajovým prachem. Tento čaj byl určen pouze urozeným vrstvám dynastie Sung a několika jejich oblíbencům z řad buddhistických mnichů. Dynastie Sung však byla v Číně prakticky vyhlazena nájezdy mongolských vojsk pod vedením Kublajchána. Tato vojska postupně dobývala Čínu a způsobila tak v podstatě zánik tradice čajových obřadů na území Číny. Naštěstí však tyto tradice zakořenily v Japonsku.

20

Wa – harmonie i půvab ducha Smyslem čajového obřadu je především dosažení harmonie. Harmonie je pozitivní kvalita. Jde o soulad hostitele s hosty, těla s myslí, člověka s přírodou. V neposlední řadě i barev, zvuků a vůní, jež vás v čajovně obklopují. Uspořádání čajové místnosti musí ladit s ročním obdobím i hodinou, v níž čanoju probíhá. Celkovou atmosféru postihující jedinečný okamžik, v němž obřad probíhá, doplňují vhodně vybrané květiny a zavěšený svitek s básní či kaligrafií.

„Harmonie“ je výsledkem vzájemné spolupráce hosta a hostitele, podávaných jídel, nádobí a náčiní, užívaných s přihlédnutím k plynoucím rytmům přírody. Zrcadlí jak prchavost všech věcí, tak jejich neproměnnost v běhu proměn. Dokonalá shoda s přírodou přispívá k dalšímu zostření naší pozornosti na pomíjivou povahu každého čajového setkání. 7

Čínský písemný znak pro „harmonii“ znamená také „půvab ducha“ a tento duchovní půvab označuje snad nejlépe postoj, který prolíná celou čajovou ceremonii. Harmonie se vztahuje více k formě, kdežto půvab naznačuje spíše určitý způsob cítění. Celková atmosféra čajové místnosti mí kolem sebe šířit půvab tohoto dotyku – půvab dotyku, půvab vůně, půvab zacházení a půvab zvuku. Vezmeme do ruky čajový šálek: hrnčíř mu dal jakoby náhodou nepravidelné tvary, glazura není zpravidla stejnoměrně rozlita, ale navzdory takové primitivní povaze má tato nádoba zvláštní kouzlo toho, co je půvabné, tiché a nevtíravé. Vonná tyčinka, jež byla zapálena, nevydává nikdy silnou a dráždivou vůni, ale voní mírně a lichotivě. Také okna a posuvné stěny jsou zdrojem půvabného kouzla, jež tu vládne. Světlo, které jimi proudí do místností, je vždy tlumené, pokojné a jakoby stvořené k přemítání. A jemný vítr, táhnoucí jehličím staré borovice nad chatrčí, harmonicky souzní s bubláním vody v kotlíku nad ohništěm. 8

Kei - úcta a pokora „Na nikoho nehledím spatra. To proto, že všichni se mohou stát Budhy,“ prohlásil kdysi jeden z bódhisattvů. Tímto úslovím se po Rikjúově vzoru řídili a dodnes řídí mistři čajového obřadu ve stylu wabi. Jde o úctu k člověku jako takovému, s odhlédnutím od skutečnosti, jakého postavení dosáhl na stupních společenského žebříčku. 7 8

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 134 Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 134

21

Vždyť, jak se v Japonsku říká: „I bambusové kolénko má spodek a vršek.“ V čajovém obřadu prokazujeme přirozený respekt a úctu i neživým předmětům, například krásné kaligrafii či jedinečné čajové misce, do nichž vložili jejich tvůrci kus svého umu a duše. Je důležité, aby byly odvrženy všechny společenské rozdíly. Feudální uspořádání středověkého Japonska dělilo obyvatelstvo do čtyř stavů. V čajové místnosti jsou si všichni rovni. Tato rovnost vychází z přirozené potřeby uctívat lidství a bytí samotné. Jedná se o opak respektu vynuceného společenským postavením. Kei je základním principem sebeovládání a potlačení ega. Rikjú tento princip vyjádřil novým uspořádáním čajové místnosti. Místo původních dvou vchodů pro lidi různého postavení vytvořil jeden nízký vchod. Při příchodu tak všichni hosté bez rozdílu museli sklonit hlavu a zároveň tím symbolizovat vzájemnou rovnost a úctu. Dokonce i nádržku na vodu umístil Rikjú níže, než bylo obvyklé. Důvod byl tentýž. Každý příchozí se musel omýt a tedy i sklonit. Principy wa a kei se vzájemně doplňují. Pěkně to vystihuje japonský historik Nišibe: "Tam, kde je na povrchu wa, skrývá se pod povrchem kei. Kde je na povrchu kei, tam musí být pod povrchem wa."

Sei – čistota, upřímnost, opravdovost Čistota a spořádanost je nepostradatelným prvkem čajových obřadů. Týká se nejen čajové místnosti, nádobí a náčiní, ale také duše a mysli, v etickém i náboženském slova smyslu. Než hosté vstoupí do čajové chýše, opláchnou si průzračnou vodou z kamenné nádržky ruce a vypláchnou si ústa. Symbolicky tak ze sebe smývají prach a balast světa.

Smyslem čajového kultu je očištění pěti smyslů a mysli od všeho nečistého. Díváme-li se na závěsný obraz v tokonomě a na květinu ve váze, je očištěno vidění. Vdechujeme-li vůni tyčinky, je očištěn čich. Posloucháme-li, jak bublá voda v kotlíku či jak odkapává z bambusové trubky, je očištěn sluch. Ochutnáváme-li čaj, je očištěna chuť. A dotýkáme-li se čajového náčiní, je očištěn hmat. Jsou-li všechny smysly takto očištěny, je očištěno i samo vědomí. 9 Džaku – je posledním ze čtyř základních principů wabi. Symbolizuje klid, ticho a nehybnost. Tohoto principu lze dosáhnout, jen pokud s ním jdou ruku v ruce harmonie, úcta a čistota. Džaku musíte objevit především sami v sobě. Jedná se o návrat do prapůvodního stavu, za oblast života a smrti, o splynutí s přírodou i samotnou podstatou Budhy. Jen tak vás naplní absolutní pocit svobody, jež spočívá v neusilování a neulpívání.

9

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 135

22

2.4. Sedm zásad na „cestě čaje“ Které věci jsou na čajovém shromáždění nejdůležitější?, zeptal se jednou Sen no Rikjúa jeden z jeho žáků. Sen no Rikjú odpověděl: Udělej lahodnou misku čaje. Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda. Květiny uprav tak, jak vypadají na louce. V létě vyvolej zdání chladu, v zimě tepla. Konej vše s předstihem. Buď připraven na déšť. A měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš. 10

Zásady, které Rikjú formuloval, jsou dodnes hlavními pilíři čajového obřadu. Prolínají se s výše zmíněnými principy wa, kei, sei, a džaku. I když vypadají úplně obyčejně a nenáročně, odráží se v nich do detailu promyšlená filosofie a nevšední umění slavného čajového mistra.

Zásada první: Udělej lahodnou misku čaje Pokud připravujeme pro hosty čaj, nesmíme být posedlí formou a konvencí. Mnohem důležitější je zaměřit se na to, aby nápoj byl chutný. Z atmosféry čajového setkání musí být poznat, že jste do přípravy vložili nejen um, ale i srdce a duši.

Zásada druhá: urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda Naučit se zacházet s dřevěným uhlím a s důmyslem rozmístit žhavé uhlíky, aby co nejrychleji zahřál vodu na správnou teplotu, jež dá vyniknout chuti a vůni čaje, patří k nezbytným dovednostem čajového mistra.

Zásada třetí: Květiny uprav tak, jak rostou na louce Úprava květin – ikebana, v Japonsku patří k tzv. elegantním zábavám, ale i vytříbeným uměleckým směrům. Květinové kreaci určené pro čajovou místnost se začalo říkat čabana – čajová květina. Trochu se vymyká světu ikeban, jejichž kompozice bývají podstatně složitější. V čabaně převládá duch wabi. Aranžmá je velmi prosté, elegantní, vytvořené v okamžiku inspirace, jakoby zázračným mávnutím proutku. Často to bývá osamělá květina v prosté bambusové váze. V promyšlené kompozici, jež zdůrazňuje krásu a výjimečnost, se však musí zrcadlit příroda ve své celistvosti. „Čajová květina“ však ztrácí svůj smysl a půvab, pokud je odstraněna z místa, pro které byla stvořena.

10

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi: Příběh čaje, Argo, Praha 2002, s. 138

23

Zásada čtvrtá: V létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla Pro milovníky čaje je střídání ročních období zdrojem neustálých drobných radostí. Příjemné prožití parného léta jim zajistí „stálá připomínka chladu“. Např. čerstvě orosené nášlapné kameny na stezce vinoucí se k čajové chýši, závěsným svitkem s veršem, z něhož číší zima a chlad, či třeba takovou maličkosti, jako je víčko od nádobky na kadidlo, na němž je vyřezán rybář s udicí. Stejně tak můžeme postupovat v zimě. Příjemný pocit tepla navodí měkký svit lucerny, teplé tmavé tóny čajového nádobí apod.

Zásada pátá: Konej vše s předstihem V Japonsku se dnes, stejně tak jako v minulosti, klade značný důraz na přesnost. Sám Rikjú byl milovníkem přesnosti, a proto svým žákům vštěpoval, aby počítali s tím, že během čanoju může dojít k nepředpokládanému zdržení. Proto doporučoval, zajistit si určitý časový náskok.

Zásada šestá: Buď připraven na déšť Šestá zásada má, jako všechny ostatní, svůj praktický význam. Přestože je nádherný den, čajový mistr by nikdy neměl zapomenout připravit dřeváky a deštníky, aby se hosté v případě změny počasí mohli projít po zahradě. Ovšem v přeneseném slova smyslu mluví Rikjú o tom, že srdce nás všech musí být stále otevřené jakékoliv změně.

Zásada sedmá: Měj ohled ke každému, v jehož společnosti se ocitneš O tom, že v čanoju by vztah hosta a hostitele měl být příkladný a harmonický, není pochyb. Podle Rikjúa v čajové chýši mezi lidmi neexistují žádné společenské rozdíly a že čajový mistr může, díky vzájemnému souladu se svými hosty, splynout v jednu jedinou bytost. Zmizí rozdíl mezi úlohou hosta a hostitele, což dá všem přítomným v plné míře prožít pocit sounáležitosti s lidmi, přírodou, vesmírem..

24

2.5. Stávající praxe Dnes existují dvě základní formy čajového obřadu. Čakai (shromáždění k čaji) je forma, při které se lidé sejdou, aby byli obslouženi sladkostmi a šálkem slabého čaje (práškový zelený čaj, přelitý horkou vodou a našlehaný bambusovou šlehačkou, dokud se nevytvoří pěna – zvaný usuča). Atmosféra je často dosti rušná, protože je nutno obsloužit hodně lidí. Celý obřad trvá zhruba 20-40 minut.

Druhou formou je čadži (čajová událost), sestávající se z jídla, dvou ceremonií, spojených s kotlíkem, z dvou typů sladkostí, silného čaje (větší porce čaje, spařeného horkou vodou do krémové konzistence – zvaný koiča ), a slabého čaje usuča. Pořádá se jen pro omezený počet lidí v malém čajovém domečku, umístěném v zahradě. Čadži v sobě nese silný duchovní náboj a samotný obřad může trvat i několik hodin. Pokud je čadži organizována v noci, jsou používána přenosná kamínka.

Čas mýtů – čas čaje Čaj, právě tak jako mýtus, má svůj vlastní čas. Je to čas, který se od našeho obvyklého, chronologického, značně liší. Během čajového obřadu totiž nastává bezčasí. Přes tuto nadčasovost, kterou hosté pociťují, je čajový obřad velice pečlivě plánován. Je pečlivě plánováno, kdy podat jídlo, kdy zapálit oheň, kdy začít podávat čaj. Vše je pečlivě načasováno, právě tak jako v baletu.

"Čajový obřad je tancem vsedě, orchestrálním rituálem, právě tak přísný a formální, jako podávání hostie v rámci katolické liturgie."

25

2.6. Dům a zahrada Zahrada a budovy určené k čajovým obřadům poukazují na prostotu a přirozenost, které jim byly spolu s myšlenkou a uměním vdechnuty během stavby. Smysl čajových prostor byl výrazně ovlivněn estetikou zenu. Účelem je člověku odlehčit všechnu jeho starost, přenést ho do prostředí čajového obřadu, jehož prostřednictvím očistí své myšlenky.

Hosté vcházejí do areálu hlavní branou, kolem níž tryská voda. Tryskající voda znamená, že přípravné práce k čajovému obřadu byly dokončeny a že hosté mohou bez obav vstoupit. Poslední host zavře a zamkne bránu. Vnější svět je tak oddělen. Je čas připravit se na setkání s čajovým tajemstvím. Hosté pak kráčejí do genkanu (vstupní místnosti), kde si odloží své zori (řemínkové sandály), a pokračují do juricuki (převlékárna). Tu zanechají své svrchní šatstvo a zavazadla. V mačiai (čekárně) zase obdivují krásnou dekoraci a usrkávají horkou vodu. Většinou je to voda z nějakého chrámu nebo kláštera, tedy posvátná. Bude se používat jak pro účely vaření, tak pro účely přípravy čaje. Ale to až později, teď se vodou hosté občerství po cestě. Také si musí zvolit hlavního hosta – šókjaku, jímž se obvykle stává nejstarší nebo společensky nejvýznamnější člověk. Dohodnou se i na přesném pořadí, podle něhož v čajové místnosti zaujmou svá místa. Z vystaveného svitku usuzují, v jakém duchu bude obřad probíhat a co se od nich očekává.

První host pomalu projde zahradou. Ostatní hosté stále odpočívají. Zahrada spojená s čajovými rituály je obvykle bez kvetoucích rostlin. Důraz je kladen na zelenou barvu v jejích nesčetných variacích, jako na symbol života a růstu. Čajová zahrada neposkytuje člověku výhled na stromy, květiny, trávu a kameny. Spíš je jakousi ozvěnou prvotního lesa, plného stromů, křovisek a mechu. Host tak může překročit zeleň po pečlivě naaranžovaných nášlapných kamenech, nazvaných tobiiši (létající kameny).

Pak přijde na řadu košikake mačiai (zastřešený altánek), kde hosté sedí a několik minut čekají v tiché meditaci v zahradě, kde obdivují ródži (zahradní stezka) a kde slyší také jemné žbluňkání vody, kterou hostitel nalévá do kamenné nádržky poblíž čajového domu.

26

Čajová zahrada - ródži, je v překladu orosená stezka, a hostitel si dává velmi záležet na tom, aby byla celá zahrada skutečně vlhká. Ideální je stav, kdy je navíc vlhkost čerstvá. Jde tedy nejen o začátek historie, ale i začátek veškeré existence, okamžik stvoření.

A právě sem jim přichází naproti hostitel, aby je uvítal a potichu pozval dál, do čajového domku – sukija. Seřadí se diagonálně, jako první stojí nejdůležitější host. Všichni se postupně formálně hluboce a beze slov hostiteli ukloní.

Hosté poté projdou malou zahradou, minou malou bránu, až dorazí k cukubaji (vodní nádržka), na jejíž hraně je umístěná dřevěná naběračka. Host se sehne a nabere vodu. Pokropí si pak levou ruku, pak pravou, pak si vodu nalije do levé dlaně a vypláchne si ústa. Vodu pak vyplivne poblíž nádržky a naběračku zvedne kolmo tak, aby ji stékající voda také omyla, a položí zpět na okraj nádržky. Takto je smyt prach světa, a tělo a duše jsou očištěny. Podobný rituál provozují Japonci před vstupem do šintoistického chrámu, aby tak každý návštěvník stál před bohem očištěn. Právě tak se myjí brahmáni ve vodách Gangy a v tomto smyslu používají katolíci svěcenou vodu.

A právě zde začíná vlastní čajový obřad.

27

2.7. Čajový obřad "Člověk tak s potěšením sleduje přirozenou harmonii nebes a země. Může uvažovat o horách, řekách, stromech a skalách ve smyslu zažívání symbolických vlastností pěti prvků. Nechejme ho dojít až k samotné podstatě nebe a země. Dovolme mu vychutnat chuť větru. Potěšení z ducha harmonie nebes a země – to je Cesta čaje." H. Hammitzsch

První host kráčí směrem k domku. Do čajového domku vede jediný otvor, čtvercová dvířka (nidžiriguči), a ten je teď trochu pootevřen. Host se zastaví na velkém vstupním kameni (jakuseki), sehne se a otevře dvířka. Není to skromný vchod ve stylu rustikálních venkovských dveří, tady jde o skutečnou skromnost. Aby mohl vstoupit do Vnitřní svatyně, musí odhodit svou pýchu, protože ta je obvykle příčinou případných nezdarů. Host zanechá své sandály venku a v kleče se vsouká do čajové místnosti.

Čajová místnost se nazývá sukija, (suku – prázdný), tedy místo prázdnoty. Zenový mistr Ikkjú, který vychoval celou řadu čajových mistrů, o tom prohlásil: "Všechny věci se jednou nevyhnutelně stanou nicotou, a tento proces je počátkem návratu k původní podstatě bytí." Koncepce prázdnoty je ústředním aspektem zenové filosofie a hraje značnou roli také v taoismu. Nejtypičtější metaforou je v tomto smyslu slavná série deseti obrázků "Chytání buvola" z 12. století, ilustrující cestu vedoucí k osvícení. Osmý obrázek obsahuje jen prázdný kruh. Doprovodný text říká: Bič, buvol a člověk, vše je jen prázdnota. Azurové nebe je tak nekonečné, že je nemůžeme popsat jakýmkoliv slovem. Nad ohněm nepřežije žádná sněhová vločka. Když člověk dosáhne osvícení, pochopí ducha dávných patriarchů.

Hosté přejdou k výklenku tokonoma v zešeřelé místnosti. Tokonoma je obrácena směrem na sever a má vztah k chrámové architektuře. V klášterech čchanového buddhismu byla tokonoma speciální vitrínou, před kterou mniši zapalovali vonné tyčinky, pili rituální čaj a často i meditovali při malování mandal nebo jiné umělecké náboženské práci. V tokonomě vždy visí svitek s nějakou kaligrafií, krajinomalbou, básní či rčením, většinou filosofickým a často od významných zenových mistrů. Je většinou velmi krátké – někdy jde o jedno slovo a často poněkud záhadné. Může tam být třeba nápis Bambus je zelený, květy rudé, nebo věta z Diamantové sútry Původně není nic, či jenom slůvko květina.

28

Hrdina unaven útrapami cesty neznámou krajinou si chce odpočinout a je přivítán starým mudrcem, který utrousí několik moudrých slov.

Když vstoupí poslední host, zavře a uzamkne za sebou dvířka nidžiriguči. Poté, co si všichni prohlédnou svitek, kotlík a ohniště, vstoupí hostitel a formálně se s každým hostem přivítá. Potom jim vysvětlí různé věci, které měli hosté možnost spatřit v čekárně a v čajové místnosti. Protože se nejméně od doby Haian věří, že zlo vstupuje ze severovýchodu, je vstup do čajové místnosti umístěn na jihozápadě. Když bylo zakládáno Kjóto, byl právě na severovýchodě města postaven chrám na ochranu před zlými silami. Hostitel je schopen eliminovat síly zla a uchránit tak hosty, kteří sedí na východní straně místnosti, tvářemi k západnímu Buddhovu ráji.

Nastal čas, aby hostitel donesl dřevěné uhlí, rozdmýchal oheň a naplnil vodou železný kotlík. Poté je podáváno velmi barevné jídlo kaiseki. Slovo kaiseki znamená "kámen do záňadří" a připomíná prastarý zvyk mnichů, kteří si pod oděv umisťovali horký kámen na břicho, aby tak zahnali pocit hladu. Ačkoliv dnes je jídlo velmi pracné a složité, kdysi to bylo jídlo velmi lehké, jen na zahnání nejhoršího pocitu hladu. Starší název pro toto jídlo zněl jakuseki, přičemž slovo jaku znamená medicínu. V mnohých buddhistických klášterech je podáváno jenom jedno nebo dvě jídla. Protože to většinou nestačilo, bylo pak přidáváno ještě jedno jídlo "ze zdravotních důvodů".

Velký kámen před vstupním otvorem se také jmenuje jakuseki, ale v tomto případě slovo jaku znamená službu. V Japonsku je běžné, že se používají významy, které znějí stejně, ale mají odlišný, často vícesmyslový význam. Například malý citrusový plod se jmenuje daidai, ale to je také slovo, popisující sled generací. Toto ovoce tedy ve výzdobě k Novému roku reprezentuje dlouhověkost. Pokud je tedy další význam výrazů pro jídlo i nášlapný kámen zdravotní, léčebný, pak pocit z těchto věcí podporuje léčení. Jídlo kaiseki má prvky buddhistické i šintoistické. Například velikost servírovacího tácku ošiki je odvozena od rozměrů starodávných lakovaných papírů, které na devětkrát složené používali buddhističtí mniši.

Každý host dostane podnos, na kterém je servírovaná rýže, polévka a ryba. Rýže a polévka jsou v přikrytých šálcích, které jsou obvykle skladovány tak, že víčko je možno zasunout do šálku. Pro potřeby čajového obřadu je podávána ryba, která v klášterech obvykle nebývala, 29

protože mniši bývají vegetariáni. Ryba je podávána na keramickém podnose. Na podnose je tedy celkem pět šálků, tedy počet, odpovídající pěti základním prvkům, což symbolizuje spojení s přírodou. Psychologicky, podle Junga, číslo pět koresponduje se sjednocenou osobností, schopnou adekvátně vykonávat všechny čtyři základní funkce člověka – což je myšlení, cítění, smyslové pociťování a intuice.

Kaiseki je více, než potrava pro tělo. Je to zároveň i jakási duchovní iniciace. Jakýkoliv vstup do tajné společnosti vyžaduje přijmout posvátnou nebo tajnou vědomost, často ve formě snězení nebo vypití posvátné substance, aby se tak adept dostal do změněného stavu vědomí. Tento "jiný stav" je dosahován pomocí halucinogenů, meditací, půstu, tance nebo posvátného zpěvu. Nejobvyklejším prostředkem je ale alkohol, zvláště víno. Řecko-římské dionýzské rituály, jejichž ozvěny lze vystopovat v římskokatolické liturgii, zahrnovaly pití vína, které snižovalo vědomí a otevíralo účastníky rituálu mysteriím. V mezopotámském eposu o Gilgamešovi je divoch Enkidu zkrocen tím, že je mu podán chléb a jako nápoj víno. Chléb a víno jsou posvátné i pro křesťany. V šintoismu se jako posvátná oběť nabízí něco z darů moře, něco z darů země a saké (rýžové víno). Nejvíce zritualizovaný prvek jídla kaiseki nastává v okamžiku, kdy je podáváno něco z darů moře a země na nedokončeném čtvercovém dřevěném podnose (o rozměrech asi 24 cm). Podnos je jakousi napodobeninou podnosu sanbon, používaného v šintoistických chrámech pro oběti bohům. V rámci čajového obřadu je toto jídlo podáváno zároveň s několika doušky saké. Saké je vnímáno jako posvátný nápoj bohů a Japonci věří, že právě lehká intoxikace saké je přivádí blíž k božskému. Tvar malých nádobek na saké je také podobný tvaru, který je používán v šintoistických chrámech. Jsou většinou v červené barvě, kterou čínští taoističtí alchymisté považovali za barvu nesmrtelnosti. Jeden šálek je předáván od hostitele k hostu, zpět od hosta k hostiteli atd. Nazývá se to čidori sakazuke (ptačí šálek), protože poletuje mezi lidmi právě tak, jako pták. Pták je v mnohých kulturách pradávným symbolem duše. Jídlo kaiseki je jakýmsi iniciačním obřadem, který připravuje hosta k přijetí tajemství země ztělesněných přípravou a pitím čaje.

Poté je rituálně připraven oheň. Nejprve je ohniště třikrát očištěno třemi ptačími pery svázanými dohromady, což je další symbolické propojení s koncepcí letu (na počátku host kráčel zahradní cestičkou po létajících nášlapných kamenech a pil z ptačího šálku). 30

Jeden žhavý uhlík umístěný do ohniště se nazývá tenzumi (nebeský uhlík). Trigram pro tuto část čajové místnosti se také nazývá nebe. Oheň tedy může být považován za posvátný oheň stvoření, seslaný z nebe. Do přenosného ohniště se dává i santalová vonná tyčinka. To je vůně spojovaná s Buddhou a používaná v buddhistických klášterech jako symbol očisty a transcendence. Ve čtvercové, černě lakované krabici jsou pak podávány zvláštní sladkosti omogaši. Konzumují se pomocí jídelních tyčinek, vyrobených z keře kuramodži. Jsou záměrně hrubé, v kontrastu k pečlivě tvarovaným jídelním hůlkám, používaným pro konzumaci samotného jídla. Tato hrubost hosta přivádí blíž k zemi a poslouží mu jako předehra k pití čaje, které brzy následuje.

Po zkonzumování sladkostí, se hosté odeberou opět ven, aby ulevili svým nohám. Během doby, kdy čekají venku, hostitel vymění svitek a umístí do tokonomy navíc vázu s květy. Květiny pro čajový obřad nejsou aranžovány. Vypadají právě tak, jak rostou na poli. Oheň již hoří a voda v kotlíku začíná kypět a vydává něžný zvuk, nazvaný macukaze (vítr v borovicích). Hostitel umístí poblíž nádobu s chladnou vodou (mizusaši) a před ni keramickou nádobku s práškovým zeleným čajem (koiča) v hedvábném sáčku (širáku). Keramická nádobka čaire byla původně v dávné Číně, kdy čaj byl považován za léčivou bylinu, nádržkou na léky. Pak se ozve hluboký a pronikavý zvuk gongu. Tento zvuk reprezentuje princip jin. Tento signál se používá zvláště při čajových obřadech, konaných v průběhu dne (jang). V průběhu noci (jin) se používají vysoce znějící zvonky (jang). Když hosté uslyší zvuk gongu, znovu se diagonálně seřadí, tak jako na začátku čajové cestičky. Někdy je hlavní čajové sezení (go-za-iri) oznamováno pěti nebo sedmi údery gongu.

Hosté se vrátí do čajového domku. Když je zavřena a zamknuta vstupní deska nidžiriguči a všichni hosté, poté, co si prohlédli květiny, nádržku se studenou vodou, ohniště a kotlík, se znovu ocitnou na svých místech, hostitel pomalu odstraní bambusové žaluzie na oknech čajového domku. Čajová místnost, která byla dosti tmavá, se rázem rozsvětlí. Šero, dodávající jinovou kvalitu atmosféře jídla, teď ustupuje světlu, extrovertní jangové atmosféře čaje. Hostitel pak v rámci velmi složitých rituálních pohybů, které jsou vždy v jinové a jangové rovnováze, připraví čaj. 31

Pití čaje je vlastně smyslem celého čajového obřadu. Hosté již byli fyzicky, mentálně a duchovně připraveni. Protože hostitel připravil pro všechny hosty jen jeden šálek čaje, který si hosté vzájemně předávají, pití je také akt komunikace. Čaj nejen uklidňuje, ale i uzdravuje. Důsledkem sjednocení před tím oddělených emocí je psychické vyléčení. V rámci mýtů tento sjednocující akt symbolizuje i sjednocení protikladných prvků. Příprava čaje je způsobem, jak zharmonizovat protiklady jinu a jangu, země a nebes, ženského a mužského principu, tmy a světla, směřování dovnitř a směřování ven. Hostitel opustí místnost a vrátí se s vodní nádržkou kensui. Na ní je umístěna bambusová naběračka futaoki. Na dně je převrácená bambusová nádobka na vodu. Když je kensui otevřený, bez víka, symbolizuje jin, když je naběračka otočena, jde o jang. Hostitel sedí ve středu rohože obličejem k přípravné místnůstce. Levá strana jeho těla je jin, pravá jang. Poté, co na okamžik podrží naběračku před svým srdcem v pozici nazvané kagami bišaku (zrcadlová naběračka), pokračuje ve velmi složitém obřadu přípravy všech nezbytností. Pak se host i hostitel vzájemně ukloní a hostitel může začít připravovat čaj. Strop čajové místnosti má tři roviny, je nejvyšší tam, kam hosté vcházejí, pak nižší, tam kde hosté sedí, a nejnižší, v prostoru, kde se připravuje čaj. V japonštině má jméno tendžo, a píše se znaky, označujícími nebe a studnu. Takto je Studna nebe nápomocna hostiteli při přípravě čaje. Hostitel sám je prostředníkem mezi nebem a zemí. Jinými slovy, hostitel nahrazuje kněze.

Čajový šálek a nádobka na čaj jsou umístěny před hostitelem vedle sebe, v dokonalé rovnováze jinu a jangu. Nádobka na čaj je vyndána ze sáčku a otřena hedvábnou utěrkou (fukusa), která symbolizuje ducha hostitele. Obvyklá barva utěrky, kterou používá muž, je nachová a když ji používá žena, je červené barvy. Nachová barva je v Japonsku považována za barvu jinovou, červená je barvou jangovou. Fyzické jangové kvality muže jsou tak zmírněny jinem utěrky a pro ženu to platí naopak. Obřad pak pokračuje dalšími ritualizovanými pohyby, které vždy sledují rovnováhu mezi jangem a jinem, např. v případě teplé a studené vody. Poté, kdy je otřen i čajový šálek a čajová lžička, práškový suchý čaj (jang) je uložen do šálku a smíchán s vodou (jin), aby se dosáhlo nerozdělitelnosti jinu a jangu, buddhistické prázdnoty, původu všech věcí.

Tradiční čajový šálek, používaný pro tento typ obřadu, je v tzv. stylu raku. Vždycky ale jde o specielní, ručně formované keramické šálky, které jsou často nepravidelného tvaru. V případě použití nepravidelných zelených teček barvy na černém pozadí se zase jedná o symboliku 32

noci chaosu, zárodku zrození. Čavan, šálek s čajem, je pak postupně předáván mezi jednotlivými hosty a každý z nich třikrát usrkne. Tak do nich vejde primární substance a oni jsou energetizováni její přítomností.

Čaj je hořký (jang), ale na jazyku se brzy objeví sladká chuť (jin).

Hosté si ještě jednou prohlédnou šálek a pak ho vrátí hostiteli. Po další úkloně jsou všechny pomůcky znovu očištěny a vráceny na své původní místo. Hosté jsou vyzváni, aby znovu obdivovali dokonalost nádobky na čaj, naběračky a dalších předmětů velké krásy, a také vždy s určitým významem jak pro hosty, tak pro hostitele. Hostitel pak většinu pomůcek pro čajový obřad odnese z místnosti a po svém návratu vysvětluje, k čemu všemu slouží.

Pokud je potřeba, hostitel znovu rozdělá oheň a pak podává na podnose sladkosti, které jsou ale jiné, než ty, servírované na počátku obřadu. Pak podává každému hostu šálek slabého čaje (usuča), připraveného z jiné čajové nádobky a do jiného čajového šálku. Atmosféra této části čajového obřadu je lehčí, více konverzační, ale ne zlehčující. Tento čaj má občerstvit před odchodem.

Poté, co je čaj vypit, je čajové nářadí prozkoumáno, hostitel odpoví hostům na jejich otázky ohledně stáří předmětů, jeho původ, autora či pojmenování. Nakonec si mezi sebou poděkují i účastníci obřadu, úklonou i pohledem se rozloučí s tokonomou, ohništěm i místností. Dveřmi, jež jim otevřel sám čajový mistr, s poslední úklonou odcházejí.

Pokud čajové shromáždění proběhlo ve správné atmosféře, přineslo hostům i hostiteli mnoho silných prožitků, jež potěšily a ukáznily jejich mysl a dodaly jim novou chuť do života.

33

3. Závěr

"Symbolický život je v jisté formě cvičení pro udržení psychického zdraví. Bez symbolů by se ego odcizilo svému nadosobnímu zdroji a stalo by se obětí určitého druhu kosmické úzkosti." E. Edinger

A že pro úzkost máme dostatek důvodů. Velké výdobytky moderní technologie nás otrávily slibem nového řádu na jedné a vizí kompletní destrukce na druhé straně. Dva zázraky elektroniky, počítač a televizor, reprezentující možnost poskytnutí nejlevnější formy vzdělání a kulturní výchovy masám, místo toho produkují miliony intelektuálních zombies. Zbraně jsou účinnější a složitější. Kosmos se všemi vzrušujícími možnostmi může v budoucnosti být právě tak útočištěm těch, kteří, pokud vůbec, přežijí globální planetární sebevraždu. Naše vnitřní rozpolcenost může být vyléčena, ale lékařem nebude společnost. Léčení musí začít uvnitř každého z nás. Tím, že se postaráme o naši zraněnou psychiku individuálně, získá na hodnotě samozřejmě i celá společnost.

Je těžké popsat umění čajového obřadu. Umění, o kterém bylo napsáno nesčetně knih, utvářející se po několik století a které bude dále, dle mého názoru, žít dál svým vlastním životem i v době, kdy naše generace bude zapomenuta. V Japonsku jeho výuka obvykle trvá tři roky. Vše, každičký pohyb, sebemenší gesto, se řídí přesně určenými pravidly, jež musí adeptům „cesty čaje“ vejít do krve. Vůbec nic není ponecháno náhodě, i obyčejné otevírání dveří má svůj neměnný, předem určený řád a estetický význam.

Tato práce je pouze jenom takovým letmým poodhalením závoje, za kterým se skrývá čajový svět. Každý z nás má možnost pokusit se nahlédnout za tento závoj, bude-li sám chtít. Nic v našem životě není jednoduché, ale psychická vyrovnanost a pohoda by měly být v našem životě tím, co je pro nás nejpřednější. A pokud si k tomu vybereme čajový obřad, pak objevíme krásu v těch nejprostších a nejpřirozenějších věcech a dějích, jež nás obklopují.

34

"Každé z japonských umění se snaží proniknout do podstaty věčnosti a zažít jednotu. To je ale možné jen tehdy, když se ten, kdo je na cestě, vzdá svého já a zažije stav bez ega, prázdnotu muga, ku. Je to ticho tak hluboké, až je lze uslyšet a jeho zvuk náhle pronikne posluchačem a on zažije dokonalost. A právě toto ticho vládne cestou čaje." H. Hammitzsch 35

Resumé Čajový obřad má velice dlouhou tradici. Zemí jeho původu je Čína, avšak čajový obřad se postupem času rozšířil do všech zemí jihovýchodní Asie, pěstujících čaj. Tato práce pojednává o historii čajového umění čínského a japonského. The tea ceremony has a very long tradition. Land of its origin is China, but tea ceremony has spread into all southeast lands of Asia with growing tea. This work deals with history tea ceremony in China and Japan.

Seznam použité literatury a pramenů:

36

Čajový list – výběr z děl věnovaných čaji, Santini, Brno 1991 Haaseová, Erika – Wu, Runin: Léčíme se čínskými čaji, překlad Libuše Staňková, Ivo Železný, Praha 2003 Hrdlička, Zdeněk – Hrdličková, Věna: Umění japonských zahrad, Argo, Praha 1998 Ikegaya, Hiroshi: História čaju v Japonsku. In:Bonsaj a čaj I, č.2, Nitra 2004, s. 20-22. Chow, Kit – Krammerová, Ione: Všechny čaje Číny, překlad Michal Synek, DharmaGaia, Praha 1998 Jü, Lu: Klasická kniha o čaji, překlad Olga Lomová, DharmaGaia, Praha 2002 Kane, Daniel R.: Čajový obřad jako mytologická cesta hrdiny, čas. Kyoto Journal, zima 1987 Kundera, Ludvík: Piju čaj, Atlantis, Brno 2003 Palát, Augustin – Průšek, Jaroslav: Středověká Čína, DharmaGaia, Praha 2001 Sóšicu Sen: Čadó, Japonská cesta čaje, překlad Matin Dobeš, Pragma, Praha 1999 Sóšicu Sen XV.: Cesta čaje, mysl čaje, překlad Viktor Faktor, Pragma, Praha 1991 Thomovi, Soňa, Zdeněk a Michal: Příběh čaje, Argo, Praha 2002 Valter, Karel: Vše o čaji pro čajomily, Granit, Praha 2004

č. Baraka, 1999, č. 10 http://www.cajirna.cz/ http://www.cajovna.cz/clanek006.htm

37