Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje Vlasta Winkelhöferová Miriam Löwensteinová
Nakladatelství Libri Praha 2006
Kniha vychází s laskavým přispěním Korea Literature Translation Institute, Seoul, Korea. The book is published under the support of the Korea Literature Translation Institute, Seoul, Korea.
© Vlasta Winkelhöferová (Japonsko), © Miriam Löwensteinová (Korea), 2006 Illustrations © archiv autorek a použitá literatura, 2006 © Libri, 2006 ISBN 80-7277-265-1
Obsah
Japonská mytologie ........................................................................................ 7 Korejská mytologie ........................................................................................ 18 Seznam zkratek ............................................................................................... 27 Slovník japonské a korejské mytologie ....................................................... 29 Slovníček méně obvyklých výrazů ............................................................... 172 Použitá a doporučená literatura .................................................................. 174
Japonská mytologie
Na území Japonska lze zaznamenat existenci dvou samostatných mytologických komplexů: vlastní mytologii japonskou a mytologii národnosti Ainu, která kdysi obývala značnou část severního Japonska, ale dnes přežívá již jen jako nepatrná menšina na ostrově Hokkaidó. Japonci své mýty označují slovem šinwa, Ainuové své příběhy o bozích nazývají oina nebo kamui jukar (eposy o bozích). V důsledku rozdílného historického vývoje se od vlastní japonské mytologie poněkud odlišuje i ráz mytologie nejjižnější japonské prefektury Okinawa, ležící na souostroví Rjúkjú. Japonská mytologie se skládá ze tří základních okruhů mytologických systémů: starojaponského (tj. šintoistického), buddhistického a pozdního. Pozdní systém vznikal na základě obou prvních systémů, ale jsou do něho převzaty i prvky taoismu, konfucianismu a jiných vlivů, povětšině čínských. Starojaponská šintoistická mytologie je písemně zachována v řadě literárních památek, především v kronikách Kodžiki (712) a Nihongi (720, zvaná též Nihon šoki) a v tzv. Fudoki (Topografické záznamy o zemích, 715–733), což byly popisy všech tehdejších japonských provincií, zahrnující nejen geografické a hospodářské údaje, ale i zprávy o místních zvycích, mýtech a pověstech. Kompletně se zachovaly jen Fudoki pěti z tehdejších japonských provincií, ale fragmentárně i z několika dalších. Vedle toho existují rovněž další prameny, ale největší počet mýtů a celé jejich cykly jsou obsaženy v Kodžiki a Nihongi. Tyto dvě kroniky položily základy oficiální šintoistické mytologie, jež částečně adaptovala, ale částečně také vytěsnila místní nižší mytologie a šamanské kulty. Podobně jako se na vzniku japonského národa podílely – vedle Ainuů – nejrůznější etnické a rasové složky, pocházející z asijského kontinentu, jihovýchodní Asie a Tichomoří, i ve struktuře mýtů obsažených v kronikách Kodžiki a Nihongi byla konstatována přítomnost některých motivů a typů, vyskytujících se rovněž v mýtech z oblasti Altaje, jihovýchodní Asie a Polynésie. V obou těchto nejstarších literár-
7
8
ních památkách Japonsko vyjádřilo mýtickou vizi svého původu a své historie. Rozdíl mezi mýtem a historií v nich není zcela zřetelný, takže jejich obsah (zejména kroniky Kodžiki) vyvolává dojem, že dějiny jsou jen další vývojovou etapou mýtu. Císařská následnická linie v nich bez přerušení pokračuje od legendárních císařů-bohů k císařům a císařovnám historicky doloženým. Na strukturu šintoistického panteonu také přímo navazuje struktura starojaponské společnosti – postavení vůdčích rodových klanů a jejich vztah k císařskému rodu je výsledkem vzájemných vztahů, které existovaly již mezi jejich mýtickými předky. I když se verze mnoha mýtů a popisovaných mýtických událostí v jednotlivých pramenech často dosti podstatně liší, nebo si dokonce protiřečí, obsah základního mýtu lze ve stručnosti charakterizovat jako popis vývoje japonských představ o původu života, zrození božstev (kami) a všech věcí z počátečního chaosu, roztřídění všech jevů a uvedení všeho do řádu a harmonie. V textu prvních oddílů obou nejstarších kronik, věnovaných „době bohů“, tedy mytologii, lze vysledovat tři základní mytologické cykly. V prvním kosmologickém cyklu Jamato se události odehrávají jednak na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, kde sídlí nebeští bohové, jednak v říši mrtvých Jomi no kuni. Cyklus Jamato líčí božský původ Japonska a jeho vládců, císařského rodu pocházejícího od bohyně slunce Amaterasu ómikami. Ve druhém cyklu Izumo se události odehrávají na zemi, konkrétně v Izumo, což je starý název pro oblast při Japonském moři, odpovídající zhruba dnešní prefektuře Šimane. Cyklus Izumo se na rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje hlavně na boha Susanoo no mikoto, bratra bohyně Amaterasu. Třetí cyklus líčí události, jež se odehrály v oblasti Hjúga, což je starý název pro prefekturu Mijazaki na ostrově Kjúšú, a v postavách pozdějších generací bohů sjednocuje oba předchozí cykly v jeden souvislý sled. Hrdiny mýtů jsou božstva zvaná kami nebo mikoto. Některá z nich jednají a hovoří jako lidé, jiná jsou pouze abstraktními představami. Velmi uctivým termínem mikoto se v mytologii označují nejvýznamnější božstva, která se chovají podobně jako lidé a mají svá vlastní jména, jež vesměs vyjadřují jejich charakter a roli v rámci panteonu. Nejvyšší bohyni Amaterasu pak patří speciální označení ómikami („velká vznešená bohyně“), které je někdy připojováno i ke jménu bohyně zemědělství a potravy Tojouke. Božstva se dělí do tří kategorií. Nejvyšší kategorii tvoří nebeští bohové amacukami. Níže stojí pozemští bohové kunicukami, kteří jsou početnější. Ti žijí na zemi, tedy na japonských ostrovech, a obvykle jsou spojeni s určitou lokalitou. Nejníže pak stojí kami – duchové; projevem jejich existence jsou přírodní jevy a různé objekty.
Světy, v nichž božstva sídlí a v nichž se pohybují, se dělí do tří vrstev. Horní vrstvu představuje Takamagahara („Vysoká nebeská pláň“), střední, tedy země představovaná Japonskem, se nazývá Nakacukuni („Prostřední země“), spodní vrstvou je podsvětí čili Jomi no kuni („Země žlutých pramenů“), někdy nazývané rovněž Ne no kuni („Země kořenů“). Nebesa, japonsky zvaná ame, ama, nejsou sférou nedostupnou. Některá božstva podle mytologie sestoupila z nebes na zemi, jiná naopak vystoupila ze země na nebesa. Původně byla totiž země s nebesy spojena Nebeským mostem Amanohašidate, který toto spojení obou sfér umožňoval. Nebeská krajina líčená v mýtech připomíná svým charakterem japonskou a protéká jí Nebeská řeka Amanogawa. Její koryto je stejně široké, jako mají japonské řeky, a je pokryto oblázky. Charakteristickým rysem japonské mytologie je to, že v ní neexistuje jediný stvořitel, strůjce stvoření vesmíru, demiurg. Vše začíná chaosem a spontánním ustavením samého prvopočátku a elementárního uspořádání, s nímž se současně objevili i bohové. V jednotlivých pramenech se jména božstev a pořadí, v jakém se objevila, dosti liší. Podle Kodžiki se na samém počátku bohové zrodili v nejvyšším nebeském světě Takamagahara, když na nebi i na zemi ještě vládl chaos. Vůbec prvním božstvem byl Ama no Minakanuši no kami („Božstvo středu nebes“). Poté se objevila ještě dvě božstva: Takamimusubi no mikoto („Božstvo vysoké plodivé síly“) a Kamimusubi no mikoto („Božstvo božské plodivé síly“). Zmíněná tři prvotní božstva byla na rozdíl od pozdějších generací bohů hermafroditní a postrádala veškeré vnější znaky. Po této trojici se jako jednotlivci, nikoli v párech, objevila další čtyři božstva, už méně abstraktní, spojená s různými přírodními elementy, objekty a jevy. Jako poslední osamocená božstva se zrodili bůh, jenž se navždy usadil na zemi, a bůh vydatných mračen nad rovinami. Další pokolení bohů se již vyskytují v párech. Dovršení kosmogonického procesu připadlo až sedmé generaci, dvojici bohů Izanagi a Izanami. Cyklus Jamato dále líčí božský původ Japonska (starým názvem Jamato) a události na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, jíž vládne bohyně slunce Amaterasu. Popisuje zrod jednotlivých generací bohů i významnou roli zmíněné božské dvojice, která stvořila japonské ostrovy a oživila je zrozením velkého množství božstev. Uvádí dramatický příběh boha Izanagiho, jenž sestoupil za svou ženou do podsvětní říše Jomi no kuni. Významnou událostí v těchto mýtech je konflikt mezi bohyní slunce Amaterasu a jejím nezkrotným bratrem, bohem Susanoo no mikoto, při němž se bohyně slunce skryla v jeskyni a svět se ponořil do tmy a chaosu. Cyklus podrobně líčí, jakým způsobem nebeští bohové bo-
9
hyni Amaterasu vylákali zpět z jeskyně, navrátili světu jeho řád a světlo, a zapudili boha Susanoa, který pak sestoupil na zemi v krajině Izumo. Cyklus Izumo se na rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje na místní linii božstev v oblasti Izumo, jež se později podrobila bohům země Jamato, od nichž odvozuje svůj původ císařská rodina. V centru pozornosti je především bůh oceánů Susanoo no mikoto, jenž je zde líčen jako hrdina a jako ochranné božstvo oblasti Izumo. Nejznámější mýtus, který se k němu váže, popisuje jeho vítězný boj s osmihlavým a osmiocasým hadem Jamata no oroči. V jeho ocase Susanoo nalezl zázračný meč, později nazvaný Kusanagi, který věnoval své sestře, bohyni slunce Amaterasu. Ta jej později dala svému vnukovi Ninigimu, když byl seslán na zemi, aby tam vládl. Susanoo si v kraji Izumo vybudoval sídlo a měl mnoho potomků. Významným hrdinou cyklu Izumo je rovněž Ókuninuši no mikoto („Pán velké země“), Susanooův potomek v šesté generaci, který je podle některých místních pramenů chápán i jako stvořitel světa.
10
Buddhistická mytologie se na území Japonska začala rodit po příchodu buddhismu z asijského kontinentu v polovině 6. století, v době přílivu nejrůznějších civilizačních vlivů s původem v Číně a Koreji. V kronice Nihongi se za oficiální datum přijetí buddhismu uvádí rok 552. Třebaže předtím existoval v zemi již systém domácího náboženství (šintó), začal mít buddhismus záhy po svém příchodu podstatný vliv na všechny oblasti sociálního a kulturního života Japonska. Jeho šíření však neprobíhalo formou přímého potírání místních kultů. Šířil se spíše procesem infiltrace buddhistického učení do různých ideologických a duchovních sfér, či naopak včleněním šintoistických božstev kami do systému buddhistické nauky. Kami začali být chápáni jako ochránci nové víry a buddhistických chrámů a uvnitř chrámových okrsků jim byly stavěny vlastní šintoistické svatyně, zejména na ochranu proti přírodním pohromám. Průkopníci buddhismu a mniši se naopak domnívali, že šintoistická božstva kami potřebují duchovní poučení, a proto často zakládali buddhistické chrámy poblíž posvátných míst šintoistických. Japonský buddhismus, stejně jako buddhismus čínský a korejský, totiž přísluší ke směru mahájána („velký vůz“), který na rozdíl od konzervativního směru hinájána („malý vůz“), přidržujícího se přísně původního Buddhova učení, dokázal do sebe přejímat a vstřebávat i jiné, často zcela protichůdné ideje. Původní Buddhovo učení sice boha neznalo, ale v jeho mahájánském směru figurují četní zbožštělí buddhové („probuzení“) a bódhisattvové („usilující o osvícení“), a to umožnilo prohlásit japonská domácí božstva kami za vtělení postav z buddhistic-
kého panteonu. Tak se od 10. století začala šířit teorie hondži suidžaku, podle níž jsou šintoističtí kami japonským vtělením (suidžaku) indických buddhistických božstev, jež jsou jejich věčnými prototypy (hondži). Ve 13. století již byla šintoistická božstva kami téměř všech významných svatyní ztotožněna s některým božstvem z buddhistického panteonu. Osobnosti buddhistické mytologie tak v Japonsku nevystupují ve své základní hypostazi, ale ve změněné podobě, obvykle jako božstva, která konají zázraky. Tento výklad buddhů a bódhisattvů prostřednictvím podob místních božstev umožnil snadněji a rychleji včlenit osobnosti buddhistické mytologie do života Japonců. Významnou úlohu při šíření buddhistických představ mezi Japonci hrály zejména inkarnace bódhisattvy Kannon (sans. Avalókitéšvara) v ženské podobě. Kannon jako bohyně plná bezmezného soucitu a pochopení pro každého jednotlivého člověka, se stala mimořádně populární zejména mezi prostými lidmi, neboť šintoistická božstva podobnou schopnost vcítění a slitovnosti postrádala. Uctívání šintoistických božstev kami mělo navíc vždy charakter spíše kolektivní než individuální. Výsledným rysem koexistence a symbiózy buddhismu se šintoismem bylo to, že v obecném panteonu existovala četná božstva jako dvojjediná. To znamená, že jednotliví buddhové se projevovali i prostřednictvím určitých šintoistických božstev (kami-hotoke). Zachovávali si svoje vlastnosti a rysy, ale přijímali doplňující vlastnosti příslušného božstva. Známým příkladem je ztotožnění samotné bohyně slunce Amaterasu se slunečním buddhou Vairóčanou (jap. Birušana), jenž je v Japonsku znám jako Dainiči njorai. Spolu s šířením buddhismu se kosmologie doplnila o složité představy o světové vertikále, tj. o hoře Šumi a šesti světech, v nichž se mrtví zrodí znovu v souladu se svými morálními zásluhami, v japonském lidovém buddhismu se však tento obraz záhy zjednodušil. Nebesa i podsvětí se v představách Japonců často ztotožňovaly se skutečnými místy a horami, které byly posvátné již dříve a za sídla šintoistických božstev kami se považovaly odedávna. Tak například hory Kumano na poloostrově Kii, posvátné již v předbuddhistické době, začaly být považovány za místo, kde se rozkládají ráje bódhisattvy Kannon a buddhy Amidy. Spolu se šířením buddhismu se také zvyšoval počet buddhistických sekt, jež do centra svého uctívání stavěly rozdílné postavy a učení. Ezoterické sekty Šingon („Pravá slova“) a Tendai („Opora nebes“) zavedly kreslená zobrazení buddhů a bódhisattvů a prvořadého významu u nich nabyla mandala, v jejímž centru je buddha Dainiči. Kult slunečního buddhy Dainičiho byl rozvinut zejména v učení sekty Šingon, podle níž vše živé i neživé
11
na zemi je emanací tohoto buddhy. Panteon sekty Tendai byl početnější, její stoupenci uctívali jak Birušanu (Dainiči), tak buddhu Amitábhu (jap. Amida), Šákjamuniho (jap. Šaka njorai), tedy historického Buddhu, zakladatele buddhismu, i jiné buddhy a bódhisattvy. Ve 12. století se rozšířila sekta Čisté země (Džódo-šú), která provedla revizi základních pouček buddhistické doktríny. Konečným cílem lidské existence podle ní nebyla nirvána (jap. nehan), nýbrž znovuzrození v Západním ráji (gokuraku), v takzvané Čisté zemi buddhy Amidy. Jeho uctívání se velmi rozšířilo a zrodil se z něho speciální japonský typ buddhismu zvaný amidismus. Z amidistických sekt zvláště významné místo zaujalo učení sekty Džódo šinšú („Pravá sekta Čisté země“), založené ve 13. století. Po roce 1614, kdy bylo feudální vládou vydáno nařízení, podle něhož měl každý Japonec za povinnost navštěvovat chrám té farnosti, kde žije, a to bez ohledu na to, k jaké sektě se hlásil, došlo v Japonsku k postupné nivelizaci mytologie, dogmatiky i obřadů jednotlivých sekt.
12
Pozdní japonská mytologie Na početné typy lidové víry vzešlé z buddhismu měly značný vliv šintoistické a částečně i taoistické praktiky. Vznik pozdní japonské mytologie tedy ovlivňovalo hned několik myšlenkových tradic. Vedle domácího šintoismu a původně indického buddhismu (do Japonska se však dostával především přes Koreu a Čínu) také čínský taoismus a konfucianismus, jejichž vlivy pronikaly do země v různých obdobích s různou intenzitou. Všechny tyto systémy a vlivy se neustále vzájemně prolínaly a vytvářely si nejen své vlastní zvyky a rituály, ale i předměty uctívání. Výsledkem je pozoruhodně tolerantní postoj Japonců k tradicím někdy zcela protichůdného charakteru. Poněkud odlišně od hlavních severních ostrovů se vyvíjela duchovní kultura a myšlení v dnešní nejjižnější japonské prefektuře Okinawa. Až do 70. let 19. století byla Rjúkjúským královstvím a po staletí na ni silně působily nejen kulturní vlivy přicházející z Japonska a z kontinentální Číny, ale i z jihovýchodní Asie. Přes všechny silné podobnosti s Japonci a japonskou kulturou se Okinawané v nejstarších obdobích své historie od vlastního Japonska vyvíjeli rozdílně. Měli svůj vlastní jazyk, který je japonskými lingvisty často považován pouze za hlavní dialekt japonštiny, ve skutečnosti však byl značně odlišný a měl sám řadu dialektů, vzniklých velkými vzdálenostmi mezi jednotlivými ostrovy souostroví Rjúkjú. Také okinawský pohled na vesmír, posmrtný život, posvátno a nadpřirozeno měl svá specifika. Stejně jako pro Japonce i pro Okinawany byl celý vesmír, živý i neživý, obýván myriádami všudypřítomných, netělesných
a neviditelných bytostí, duchů, z nichž nejdůležitější jsou božstva kami. Okinawští kami jsou ve všech ohledech nápadně podobní japonským, jsou však méně individualizováni a charakterizováni, a tudíž vágnější než kami japonského panteonu, kde někteří mají svá jména, vesměs vyjadřující jejich roli a vlastnosti. Na Okinawě existuje málo mýtů o životě a činech božstev kami a tento rozdíl je ve srovnání s rozsáhlým a do podrobností propracovaným panteonem japonským nápadný. Okinawští kami sice postrádali bližší charakteristiky, ale mohli mluvit a vyměřovat tresty i odměny. Existuje mezi nimi také hierarchie. Do nejvyšší kategorie patří skupina božstev nebeských a přírodních fenoménů. Tvořila ji nebeská božstva: bůh moře, bůh vody, božstvo slunce a další. Druhou kategorii tvořili kami různých míst, spojených se životem lidí: božstvo studně, božstvo ohniště a ohně, božstvo rýžových polí, božstvo prasečího chlívku a záchodku, božstvo domácnosti a další, jaká jsou tradičně uctívána i na severních japonských ostrovech. Třetí skupina kami se vztahovala k jednotlivým profesím a řemeslům. Kováři uctívali božstvo měchů, stavitelé lodí božstvo člunů, své božstvo měli tesaři, dokonce i vesnická šamanka nuru měla svého vlastního kami, zvaného nurugami. Do čtvrté kategorie patřili duchové zemřelých předků, považovaní za kami nižší třídy. Pátou kategorii představovali tzv. kamiču („lidé-kami“), tedy osoby, o nichž se věřilo, že vládnou zvláštní mocí a jsou ovládány duchem božstva kami. Prapůvodní domácí náboženství na souostroví Rjúkjú mělo charakter animistický, v počátcích Rjúkjúského království byl oficiálním státním kultem propracovaný systém šamanismu. Nejvyšší postavení v něm zastávala hlavní kněžka (šamanka), která pocházela vždy z královské rodiny. Od ní směrem dolů existovala celá hierarchie státem podporovaných šamanek a šamanů, zasahující až k nejnižší úrovni šamanů vesnických. Tento systém se zhroutil v 70. letech 19. století po připojení Rjúkjú k Japonsku, vliv šamanismu na duchovní život místního obyvatelstva ale trval až do 20. století. Podobně jako do vlastního Japonska i na Rjúkjú pronikl z kontinentální Asie buddhismus, ale k tomu došlo až mnohem později. První zmínky o existenci buddhismu na území Rjúkjú se datují od 13. století. I zde se nové učení dostalo pod ochranu královské rodiny a vyšších tříd. Během následujících staletí byli do Japonska a do Číny na dlouhodobé studijní pobyty vysíláni místní mniši, kteří pak do Rjúkjúského království přinesli učení různých buddhistických sekt, jakými byly např. Šingon a Zen. Vedle buddhistického učení se při pobytech v cizině také blíže seznámili s konfucianismem. Když na počátku 17. století (1609) jihokjúšúský klan
13
Sacuma získal vojenskou a hospodářskou nadvládu nad Rjúkjúským královstvím, zahájil kroky na potlačení buddhismu, a naopak protežoval konfucianismus. V roce 1663 bylo hlásání buddhistického učení přímo zakázáno a role buddhismu se omezila pouze na oblast uctívání duší mrtvých členů rodiny. Taoismus byl do Rjúkjúského království údajně přinesen tzv. 36 čínskými rody, které se na Okinawu přistěhovaly ve 14. století. Vzhledem k tomu, že tyto rodiny zaujaly významné postavení v rjúkjúské společnosti a že mnohé taoistické praktiky v sobě obsahovaly prvky shodné s původním domácím šamanismem, taoistické rituály se brzy rozšířily i mezi místní obyvatelstvo. Od konce 19. století došlo k japanizaci rjúkjúského života a v moderní době zásluhou jednotného systému školství a médií, převzali obyvatelé Okinawy mnohé z tradic hlavních japonských ostrovů, a tudíž i celkový pohled na společnou mytologii.
14
Ainuská mytologie Na území Japonska (dnes již jen na nejsevernějším ostrově Hokkaidó a v malém počtu) žije rovněž etnická skupina Ainu. Podle jedné teorie jsou Ainuové příslušníky europoidní rasy, jiní odborníci je řadí k rase australoidní. Nejnovější výzkumy však potvrzují jejich genetickou příbuznost s některými národy sibiřskými. Ainuové dříve obývali i severní části ostrova Honšú, v 15.–17. století se rozšířili na Kamčatku, jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Tvořili původně několik skupin s vlastními dialekty, avšak ty od 19. století postupně mizely a ainusky plynně hovořící osoby jsou již vzácností. V nejstarší době nazývali Japonci Ainuy Emiši, Ezo či Ebisu. V prostředí všech ainuských skupin se od 12. do 15. století rodila ainuská mytologie, ovlivňovaná mytologiemi ostatních národů severovýchodní Asie a mytologií japonskou. Rozsáhlé mýty se zachovaly pouze v ústním podání, neboť ainuština neznala písemnou podobu. Jejich nesmírně bohatou ústní slovesnost, předávanou vypravěči a vypravěčkami z generace na generaci, začali zapisovat až od 19. století evropští misionáři (latinkou) a japonští jazykovědci (japonskou slabičnou abecedou katakana). Ainuská mytologie je prodchnuta animistickými představami. Duši podle ní mají nejen lidé, zvířata, ptáci a ryby, ale i rostliny, věci a jevy okolního světa. Toto oduševnění veškerenstva se odrazilo v polyteismu náboženských i mytologických představ, podle nichž je svět obydlen množstvím božstev, duchů, démonů a podobných bytostí. Božstva se nazývají kamui, nejvyšším bohem je Pase kamui, stvořitel světa i bohů.
Prostřednictvím dobrých bohů, kteří jsou jeho pomocníky, se stará o lidi a pomáhá jim. Řadová božstva jaijan kamui („blízcí a vzdálení bohové“) zastupují jednotlivé živly a elementy veškerenstva. Jsou si rovna a jsou na sobě nezávislá, nicméně jsou řazena do určité funkční hierarchie. Nejrozšířenějšími mýty v ainuské mytologii jsou mýty kosmologické, kosmogonické, toponymické, totemistické a mýty o zlých démonech. Podle ainuské kosmologické koncepce sestává země ze šesti světů, z nichž každý má pevné funkční určení. Lidé žijí ve světě nazývaném „horní svět“ či „svět, v němž množství dupou nohama“. Představuje oceán, v němž se vznášejí ostrovy. Oceán s ostrovy se rozkládá na zádech obrovského lososa. Když se losos hýbe, dochází na souších k zemětřesením a v oceánu k přílivu a odlivu. Pod světem lidí leží „svět ďáblů“, zvaný též „mokrý podzemní svět“. Do tohoto sychravého, nevlídného světa přijdou po smrti zlí lidé. Pod světem lidí leží „svět bohů“, v němž sídlí početná božstva nebeského původu a do něhož po smrti přijdou všichni dobří lidé. Obyvatelé tohoto světa chodí vzhůru nohama, takže chodidla jejich nohou se vzájemně dotýkají s chodidly živých lidí, obyvatel „horního světa“. Pod světem bohů leží ještě „dolní svět“, avšak mýty o jeho funkci se nezachovaly. Neznámé je také jméno a určení světa, rozkládajícího se pod ním. Na nejnižší úrovni se rozkládá světlá, nádherná země čirana moširi („nejnižší svět“). Stejně tak se do šesti úrovní dělí i nebe. Na nejvyšší z nich žije bůh Pase kamui a hlavní božstva, která jsou jeho pomocníky. Světy rozkládající se v nebi níže, jsou obydleny druhořadými božstvy. Podle ainuského kosmogonického mýtu nebyla souš prapůvodně oddělena od vody a všechny existující elementy byly navzájem propojeny v tekuté prahmotě. Nejvyšší bůh Pase kamui se rozhodl stvořit svět a na pomoc si zavolal konipasa. Ten se snesl z nebe, začal bít křídly, mávat ocáskem a míchat nožičkami, a tak se po dlouhé době tekutá prahmota změnila v oceán, v němž se objevily kusy souše. Podle jiné verze mýtu stvořil Pase kamui svět sám pomocí kamenných nástrojů, a teprve poté zavolal konipasa, který povrch země pouze urovnal. Celá řada ainuských mýtů pojednává o vzniku ostrova Ezo (starý název ostrova Hokkaidó), s nímž se v ainuské mytologii ztotožňují všechny ostrovy obydlené Ainuy. Jeden z těchto mýtů vypráví o tom, že Pase kamui přikázal vytvořit Ezo svým dvěma pomocníkům, bohu Aioinovi a jeho sestře Turešmat. Hlavními hrdiny ainuských totemických mýtů jsou medvěd, konipas, orel a vrba. Mýty o medvědovi se zachovaly ve více variantách. Vyprávějí o tom, jak k jisté ženě začal v noci docházet neznámý muž, celý v černém, jenž jí nakonec prozradil, že není člověkem, nýbrž bohem hor v podobě
15
16
medvěda. Žena mu porodila syna a od něho pak vzešli všichni Ainuové. Jindy naopak v roli prapředka Ainuů vystupuje bůh hor v podobě orla, považovaného rovněž za zachránce Ainuů, neboť je kdysi při velkém hladomoru nasytil. Ainuským ochranitelským božstvem je také vrba. Podle mýtu vznikl první člověk ze spojení vrbového prutu a země. Proto Ainuové každému dítěti po narození vyrobili z vrbového dřeva osobní talisman (tzv. inau), který je měl ochraňovat po celý život. Mýtů o činech jiných bohů je v ainuské mytologii známo jen málo. Zvláštní cyklus je spojen pouze s bohem Aioinou, bohyní Turešmat a bohem Okikurmi. Aioina se považuje nejen za tvůrce ostrova Ezo, ale i za tvůrce prvního člověka (tj. Ainua), kterého stvořil z vrbového prutu a země. V mýtech také vystupuje jako organizátor života ainuského společenství a v tomto smyslu hraje roli kulturního héroa. Hlavním hrdinou ainuských toponymických mýtů je Okikurmi. S událostmi v jeho životě souvisí mnohá místní jména. Mýty o Okikurmim vznikly zřejmě v době nejsilnějších kontaktů mezi Ainuy a Japonci, neboť pozdější japonské tradice jej dokonce ztotožnily s japonským vojevůdcem Jošicunem z rodu Minamoto (1159–1189). Většinu ostatních bohů mýty připomínají pouze jmény nebo krátce zmiňují jejich činy. Jména vesměs přímo odkazují na jejich funkci, což je charakteristické i pro mytologii japonskou. V ainuské mytologii se však božstva jasně rozlišují na dobrá a zlá, zatímco v japonské mytologii bývá podobné rozlišení dosti vágní. Dobrá božstva jsou neviditelná a převážně nebeského původu. Sídlí v nebeských světech, v podzemním světě bohů a na pozemských horách. V jejich čele stojí nejvyšší bůh Pase kamui. Za dobrá božstva Ainuové považovali boha Aioinu a boha Okikurmiho, bohyni Turešmat, bohy slunce a měsíce, bohyni ohně, boha všech hvězd a další božstva, která vládla jevům bezprostředně souvisejícím se životem Ainuů. Tak například bůh vody se lidem zjevoval zpoza hor v podobě mračna. K dobrým božstvům patřil dokonce i bůh zemětřesení, jemuž stačilo pohnout prstem a hned se zachvěla zem. Za dobré božstvo byl považován také medvěd, prapředek Ainuů, třebaže někdy ztělesňoval rovněž síly zlé. Zlých božstev je více než dobrých a zosobňují nebezpečí ohrožující člověka v horách, neboť především hory jsou místem, kde tato božstva žijí. Vládnou také atmosférickým jevům a na rozdíl od dobrých božstev berou na sebe určité viditelné podoby. Podle některých mýtů zlá božstva dokonce napadají božstva dobrá. V jednom takovém se hovoří o tom, jak jedno ze zlých božstev chtělo spolknout slunce, ale Pase kamui je zachránil tím, že vyslal vránu a ta vletěla zlému božstvu do úst. Ainuové měli
za to, že zlá božstva vznikla z motyk a dalšího nářadí, jímž Pase kamui stvořil svět a které pak po dokončení díla odhodil. V čele zlých božstev stojí bohyně bažin a močálů a většina ostatních zlých božstev jsou jejími potomky. „Božstvo bydlící v trávě“ se zjevuje v podobě hada, „božstvo, co ryje jámy pod horami“ způsobuje sesuvy půdy a kamení, „bůh, co plení hory“ má podobu strašného nočního ptáka, a když člověk zaslechne jeho hlas, zemře hrůzou. Zlá božstva také vládla větrům a každý vítr přicházející z jednotlivých světových stran měl své vlastní božstvo. Ainuský panteon byl velice početný – jména jednotlivých božstev jdou do desítek. Za vůbec nejstarší dobrá božstva byly považovány stromy, s jejichž pomocí byl stvořen první člověk a oheň. Některé z nich, jako olše a jilm (na rozdíl od vrby), však byly považovány za božstva škodící. Zvláštním druhem božstev byli ještě koropok guru („bytosti sídlící dole“). V mýtech vystupují v podobě trpaslíků, žijících v podzemních úkrytech. Koropok guru podle mýtů žili na zemi ještě i poté, co se zrodili první Ainuové, a právě od nich ainuské ženy převzaly zvyk tetovat si obličej.
17
Korejská mytologie
18
V korejské mytologii, alespoň v té podobě, jak je zapsána, není možné rozpoznat jednotlivé dílčí celky a proto ji chápeme jako celek. Tento stav je způsoben i charakterem starých náboženství (singjo), poměrně tolerantních vůči vlivům zvenčí a absorbujících je v podobě, která konvenuje domácí tradici. Dalším rysem, odlišným od sousedního Japonska, je neucelený, pohyblivý panteon bohů a božstev, doplňovaný průběžně s příchodem čínských a dalších nábožensko-myšlenkových systémů. Rozličné a nesystematické jsou i představy o světech nad námi a o podsvětí. Nelze tedy mluvit o mytologickém komplexu původním, buddhistickém, popř. pozdním, můžeme pouze konstatovat jeho modifikace a rozšíření. Korea nemá vlastní mýtus o stvoření, který by vysvětloval původ země a lidí, podstatu kosmologických a atmosférických jevů. Pokud už takové zápisy najdeme, jde o ústní šamanská či dodatečná vyprávění, u nichž si nejsme jisti jejich původností a dobou vzniku. O to více se však zabývá počátky své státnosti, kterou mají doložit zakladatelské mýty (kor. konguk sinhwa). Zakladatelské mýty se objevují v nejstarších dochovaných kronikách Samguk sagi a Samguk jusa z 12., resp. 13. století. Týkají se vzniku nejstaršího mytického korejského státu Ko Čoson a zejména založení historicky doložených útvarů – tzv. Tří království (1. stol. před n. l. – 668 n. l.), jimiž byly Kogurjo, Pekče a Silla, resp. Pujo a Karak/Kaja, ležících na území dnešní Koreje a Mandžuska, a zrození jejich prapředků. Počátek státnosti se pak pojí s jejich jmény a od vzniku prvních kronik až po současnost je údajný letopočet založení státu chápán jako historický fakt. Hrdinové-zakladatelé svým zázračným narozením, jež je většinou v souladu s přáním nebes, nadpřirozenými schopnostmi a skutky předjímají typ hrdiny, který se v korejské literatuře zabydlel na dlouhá staletí. To je do jisté míry zapříčiněno pozdním zápisem mýtů v době, kdy se představy o normativní postavě ustálily a dostaly závaznou podobu. Korejské mýty jsou z části etiologické, především ale heroické. Hrdinademiurg v nich přináší novou kulturu, nastoluje řád. Prvoplánově však
objasňují, ospravedlňují a legitimují politickou moc i sociální stratifikaci mezi lidmi. Vypovídají i o nejstarších kosmologických představách. Místem nového počátku-stvoření bývá axis mundi, světová osa, na níž se setkávají tři prostory: nebesa, země a podsvětí. Pro Korejce v zakladatelských mýtech, stejně jako např. ve starých sumerských, babylonských, indických a dalších, je touto středovou osou hora, z níž sestupuje na zem demiurg. Jeho prototypem je zejména nebeský Hwanung, jehož syn, mytický praotec korejského národa Tangun, se stal údajným zakladatelem nejstaršího korejského království Ko Čoson (2333 před n. l.). Podobné rysy vykazují i další zakladatelé jednotlivých států, kteří jsou navíc předobrazy postav později oblíbených legend, biografií a hrdinských próz. Zakladatel státu či mocného rodu bývá povolán vyšší mocí, většinou nebesy, od nebes pak může stát odvodit svou legitimitu. Postava demiurga či prapředka, jakkoli sporná, se periodicky stává objektem kultu. Staví se mu oltáře a každý nový vládce se k němu hlásí nejen po svém nástupu, ale obětuje mu zejména tehdy, pokud je země v nebezpečí. Důležitost prvního vládce potvrzuje i fakt, že dynastie I (Čoson, 1392–1910) přejala název bájného království téhož jména, založeného praotcem korejského národa Tangunem. V nejstarším korejském mýtu o Tangunovi vysílá nejvyšší nebeské božstvo Hwanin svého syna Hwanunga, aby na zemi založil nebeské království. Stane se, a korejská státnost je tak posvěcena shora. Dalším strukturálním prvkem mýtu je pokračování dynastické posloupnosti, kterým je zrození Tanguna ze syna nebeského vládce a ženy-medvědice. Tangun založí stát Ko Čoson a po dlouhém vládnutí se stává duchem hor. Hwanin jako nejvyšší bůh vybavil syna insigniemi, které si přináší na zem, a poukazuje tak na kulturnost budoucí státnosti. Tím dostává mýtus nepochybně i politický podtext. Praotec Tangun je potomkem nebes, korejská civilizace a státnost přicházejí shora, jsou spřízněny s nebesy a posvěceny. Tangun sice není historicky doloženou postavou, ale slouží jako symbol pro počátky korejské státnosti tam, kde chybí věrohodné důkazy o její existenci. Rok 2333 před n. l., v němž Tangun údajně založil bájný stát Čoson, je považován za počátek korejských dějin a tento letopočet byl v určitých dobách užíván současně s čínským i korejským dynastickým. Tangi („letopočet podle Tanguna“) přetrvává až do dnešních dnů, uznávají jej nejrůznější sekty a buddhisté. Tangun je postava, která sice počátky korejské státnosti zamlžuje, nicméně její popření by vedlo i k ohrožení samotné tradice. Jeho kult je jedním ze zakořeněných mýtů, jejichž zpochybnění vyvolává bouřlivé emoce. Tangun je také prvním z korejských pseudohistorických hrdinů: záliba v hrdinech byla
19
20
Korejcům vlastní zvláště v těžkých dobách, což je patrné v dovolávání se pomoci některých legendárních postav během válek. To lze dokumentovat na čínském Kuan Jüovi a postavách válečníků z doby Tří království, zejména Kim Ju-sinovi a dalších slavných vojácích pocházejících z organizace hwarang. Zakladatel nejstaršího státu Ko Čoson Tangun se jako objekt kultu objevil i na počátku 20. století; v roce 1909 vznikla Tedžonggjo, „Sekta velkého předka“ (tj. Tanguna), která ho zbožštila a uctívala jako symbol korejské nezávislosti. Další zakladatelské mýty se od Tangunova liší realističtější dikcí, navíc mají mnoho shodných prvků s podobnými asijskými mýty. Vysvětlují vznik jednotlivých klanů a pozdějších států na poloostrově a zrod jejich prapředků. Mají několik základních společných motivů: budoucí vládci jsou sesláni na zem nebesy coby nejvyšší autoritou. Jejich příchod oznamuje světlo jako nebeské znamení, při zrození, seslání či v klíčové části asistují určitá zvířata (kůň, kohout, želva, ryba, žába, medvěd, tygr, drak). Zásadní sekvence – alespoň z hlediska už existující společnosti – se odehrává na hoře, toto místo setkání mezi člověkem a nebesy vystupuje jako reálný střed světa, světová osa. Důležitý je i prvek vody, v níž dochází ke stvoření, nebo funguje jako spojovací článek mezi světy. Výrazným elementem je nepochybně zrození čtyř zakladatelů starokorejských států z vejce. Vejce má evidentní původ v prastarém, později potlačeném kultu Slunce/pramatky. Slunce/vejce jako zdroj a prapůvod života se snese na zem, je tedy božského původu, což opět, jako v mýtu o Tangunovi, legitimuje pozemské království. Zakladatelé států Pujo a Kogurjo, Tongmjong a Čumong, se narodí z velkého vejce, sillský Pak Hjokkose z vejce purpurového (tj. „šťastné“ barvy), které se přímo sneslo z nebes, a král Suro z Karak/Kaja vyšel ze zlatého vejce spuštěného na vrchol hory Kudži. Praotcové korejských království bývají buď přímo sesláni nebesy, nebo se narodí prostřednictvím lidského těla. V každém případě je tím zdůrazněna jejich božskost nebo spojení s nebeským světem. Mytologie byla tradována ústně a zapsána poměrně pozdě, se značným odstupem. Nicméně i přes evidentní zkreslení reflektuje stav společnosti a její vnímání kosmologické, etiologické i náboženské. Všimněme si proto pro Koreu typického chápání kultů, pojetí přírody a otevřenosti, prostupnosti i tolerantnosti původních náboženských systémů. Za nejstarší projevy tohoto typu je možné považovat singjo, jež v sobě nese spojení víry v bohy, božstva, duchy a jejich uctívání, a songjo, víru v personifikovaná božstva. Obě nahradily původní a dnes těžko prokazatelný totemismus. V nejstarším období jsou kulty/víry nedělitelné a spe-
cifické je pro ně i to, že si po příchodu nábožensko-filozofických systémů (buddhismu, konfucianismu a taoismu) uchovaly svou podstatu, dokonce s nimi dokázaly po staletí koexistovat a přijímaly jejich jednotlivá „božstva“ za svá. Singjo je založeno na víře v božstva, na jejich uctívání, na uctívání kosmických i pozemských prvků – Slunce, Měsíce, hvězd, hor, řek, stromů a skal. Svého ducha (sin) má však téměř každý předmět. Existují i nespočetní záporní bohové/duchové – duchové podsvětí, nemoci, dívek a chlapců, kteří zemřeli svobodní – jim byla postavena ochranná protibožstva, jakým je např. zaháněč nemocí Čchojong. Tento rozmanitý panteon doplňovali během doby duchové zemřelých – slavných králů, mudrců, vojevůdců, příbuzných, místních hrdinů atp. Podstatná pro starší dobu v Koreji je i komunikace se světem duchů a osoba, která ji zprostředkovává. Jak se dozvídáme z kronik i folkloru, mohl to být zaříkávač, astrolog, léčitel, věštec, slepý věštec pchansu, lékař, nebo nějaké médium. Svébytné vidění světa Korejců nacházíme v nejstarších literárních památkách a od pozdějších, z Číny přejatých představ, se poněkud liší. Podstatný je zejména přístup k přírodě, jenž je ve staré době vymezen původními náboženskými představami nebo jejich rezidui. Znamená to, že příroda svým „jednáním“ nebo jednotlivými jevy sděluje lidem vůli nebes, zasahuje do líčení vlád panovníků i do osudů jednotlivců či celé země a užití symbolů pouze tyto zprávy podbarvuje. Lidé staré Koreje pochopitelně těmto signálům rozuměli a dokázali je dešifrovat a stejně tak věděli, jak mají na daný jev reagovat. V mýtech a nejstarších vyprávěních se tak objevují motivy/symboly, které většinou odkazují k určité skutečnosti, poukazují na situaci nebo jev obecně známý. Jsou ještě prosté čínských konotací, jež se v hojné míře objevují později v poetických i prozaických žánrech. Nelze říci, že by tato teze platila pro celé staré období bez výjimky. Důvodem pro její zpochybnění jsou postupné rozšíření čínské vzdělanosti a zjevné úpravy kronik, projevující se zejména v posunech významů jednotlivých zvířat a rostlin, jež bylo možné v době tvorby historických děl vztáhnout k funkčním konotacím čínským. Čím je vyprávění starší, tím více najdeme původních motivů zvířecích, v mladších se pak objevují rostlinné. Většinou jsou vztaženy k nejstarším náboženstvím, nebo ke stavu myšlení starověké společnosti. Postupem času se vyskytují – a to zejména u předmětů – buddhistické konotace, což je vzhledem k přijetí a významu buddhismu pochopitelné. Zvířecí motivy a jednotlivá zvířata jsou spjatá zejména s mýty. Přestože totemismus v Koreji nebyl přesvědčivě prokázán, některá zvířata (a platí
21
22
to i pro zvířetníkové symboly) je možné vykládat jako totemová. Květiny a rostliny jsou ve staré literatuře zastoupeny méně, vyskytují se v širších souvislostech. Symbolizují víceméně některé danosti přírodních cyklů nebo vlastnosti jako stálost, nezlomnost, věrnost. V nejstarších dobách bylo náboženství chápáno jako součást politiky. Náboženský život a přinášení obětí se tak stávaly jednou z nejvýznamnějších povinností nejprve kmenového náčelníka a posléze vládce. Později byly přeneseny níže, na speciální úředníky nebo exorcisty. Zaříkávač zprostředkovával lidem vůli nebes a naopak vyjevoval nebesům jejich přání. Předpokládá se, že původně vykonával všechny funkce král nebo kmenový náčelník, specializace vznikly až později. Takový člověk se musel vyznat v astronomii, umět předpovídat budoucnost a číst ze znamení (orákul), popřípadě zlá znamení zahánět. S jeho funkcí souvisela i představa, že musí umět hrát na hudební nástroj, protože hudba byla s rituály bezprostředně spojená. Svatyně stály (a dlouho ve vesnických společenstvích zůstaly) na úpatí hor a prostor okolo nich byl považován za posvátný. Nejposvátnějším byl oltář zakladatele státu, k němuž se obraceli vládci v případě nejvyšší nouze. Při čtení kronik si uvědomujeme fakt, že vládce (i nižší) zodpovídal za stav země a musel svůj mandát potvrdit ve chvílích, kdy mu nebesa zjevovala neblahá znamení. Ta byla chápána jako zkoušky, ovšem též jako nespokojenost nebes s jeho vládou. Vládcešaman dostal od nebes zprávu, musel ji dešifrovat a umět s ní naložit. Kolem 4. století už zaznamenáváme přesun funkce nejvyššího šamana níže, i když králova zodpovědnost jako nejvýše postaveného ve státě trvá až do moderní doby. V souvislosti s touto změnou bývá zmiňována organizace hwarangů, která vznikla v Sille v době, kdy už náboženské rituály nebyly povinností vladaře. Součástí výchovy hwarangů, v níž se zdůrazňuje vojenský prvek, bylo i memorování nejrůznějších zaříkávání a v dochovaných kronikách se zmiňují na několika místech jako exorcisté. S příchodem buddhismu do Koreje (v roce 372 do státu Kogurjo, 384 do Pekče a 527 do Silly) se původní náboženství v žádném případě nevytratila. Bylo to zčásti i proto, že nová víra byla předkládána srozumitelným způsobem a s ohledem na původní náboženství a kulty. Spíše než jako myšlenkový proud by bylo možné charakterizovat buddhismus v této fázi jako rozšíření původních kultů. Záhy se buddhismus pod královskou patronací stal také jednotícím ideologickým principem, podporujícím stát. Tato dvojakost znamená loajalitu ideologie vůči zemi a její poněkud vulgárnější chápání jako stát ochraňující (hoguk pulgjo). I úroveň informací o vzniku buddhismu a jeho počátcích nebyla vysoká, což dosvědčují záznamy z nejrůznějších literárních památek. Po počá-
teční fázi, která vnímala buddhismus jako prostředek k osobnímu, popř. státnímu štěstí (kibok pulgjo), nastal u mnišské komunity obrat směřující k hlubšímu studiu a teoretickým pojednáním. Ovšem zhruba do 6. století, místy až do konce Tří království, byla rozšířená představa jednoty věřících, všech poslušných učení Buddhy, a jednoty celého národa, kde všichni oddaně slouží králi. Tato interpretace buddhismu sehrála významnou roli v nejrůznějších válečných střetech a víra v raných korejských státech také napomáhala soudržnosti. Přestože byl buddhismus osobní naukou, v době Tří království byl přijímán jako učení ochranné. Zvláštní vážnosti se těšila Sútra humánního panovníka (Inwanggjong) a v souladu s jejími principy se konaly obřady nazývané Shromáždění sta mnichů k recitaci sútry (Pekčwa kanghö, také Inwanghö) určené k modlitbám za blaho státu. Mezi četnými buddhistickými chrámy ve Třech královstvích patřily k největším ty, jež byly zasvěceny nejznámějším bódhisattvům, a v nichž se konaly obřady na ochranu státu. Kolem 7. století začaly ve všech královstvích převládat tendence k vnějším a formálním stránkám nauky. To mělo za následek vznik monumentálních staveb, nebývale vzrostly i náklady na provoz klášterů a na rituály. Tento doprovodný projev víry se ještě rozšířil za Sjednocené Silly (668–935). Příkladem propojenosti buddhismu se státními zájmy je přesvědčení, že devítiposchoďová pagoda chrámu Hwangjongsa v sídelním městě Kjongdžu ze 7. století symbolizovala předurčenost Silly podrobit si 9 dalších východoasijských národů. Dalším je například víra, že Miruk (Maitréja), buddha budoucnosti, prošel na půdě Silly řadou převtělení do slavných válečníků hwarang. Obecně se dokonce věřilo, že královský rod je odvozen od Šákjů, tedy přímo od historického Buddhy. Není také pochyb, že výzvy mnichů ke statečnému boji v bitvách nejen za stát a jeho vládce, ale rovněž za učení Buddhy, dodávaly vojákům odvahu. Po sjednocení země zůstal buddhismus dominantním myšlenkovým systémem i ve Sjednocené Sille, zvláště pak v prvním století její existence. V této době získala největší oblibu škola Avatansaka (kor. Hwaom, čín. Chua-jen), spjatá s uctíváním bódhisattvy Kwanum (sans. Avalókitéšvara), která doplnila buddhistický panteon a zvláště pak domácí kulty. O něco později se stala populární sekta Čisté země (kor. Čongtcho), rozšířená zejména mezi prostými lidmi, spojená s formulkou Namu Amitchabul („vzývám buddhu Amitchabula“), což byl způsob, jak vzdát poctu buddhovi Amitchabulovi (Amitábha) a dostat se do Čisté země či Západního ráje. Učení Čisté země se proměnilo v buddhismus obyčejných lidí díky přístupnosti a snadnosti obřadů a zčásti i proto, že nabízelo naději na únik a převtělení.
23
24
Od 7. století se novým trendem v buddhismu stala sekta son (čín. čchan, jap. zen) s metodou náhlého osvícení, přímého, intuitivního porozumění podstatě Buddhy za pomoci učitele a dlouhého výcviku. Šířila se zvláště od počátku 9. století, kdy došlo k založení sekt devíti hor (kusansonmun). Obrovskou popularitu zenu lze přičíst i přijetí, kterého se mu dostalo u rodin mocných vládců na venkově, včetně zakladatele nové královské dynastie Wang Kona. Oblíbenost a rozšířenost zenu má kořeny v úpadku doktrinárního buddhismu a nepochybně i v jeho nekonvenčnosti a důrazu na individualitu. Během období Sjednocené Silly soupeřil s buddhismem konfucianismus. Založení Státního konfuciánského učiliště Kukhak v roce 682 bylo jedním z výsledků snahy o zavedení norem prostřednictvím kánonu. Konfuciánské učení se však šířilo pouze mezi úzkou vrstvou, protože v podstatě stálo v protikladu vůči hodnotám tradičního sociálního pořádku i vůči buddhistickému učení. Konfuciánské myšlenky tak zpočátku podporovali zejména učenci stojící mimo vládnoucí elitu. Ti vyzdvihovali důležitost morálních zásad aplikovatelných na všechny lidské záležitosti a tvrdili, že konfucianismus nabízí mnohem užitečnější systém veřejné morálky a sociálních hodnot než buddhismus se svým důrazem na osobní spásu a posmrtný život. Vzhledem k tomu, že konfucianismus negoval tradiční privilegia příslušníků elity, nemohl se stát ideologií státu, nicméně jeho podstatné myšlenky byly ve společnosti zakotveny, i když jen podvědomě. Doba korejského starověku je charakteristická svým poměrně tolerantním přístupem k náboženským a myšlenkovým proudům. Původní náboženství jsou provázána s buddhismem, jak o tom svědčí stále doplňovaný panteon duchů a božstev přejatých z buddhistických legend a také z taoismu. Konfucianismus sehrál úlohu při šíření vzdělanosti, do jisté míry i při přejímání určitých normativů, celkově však do sociálního a politického života společnosti zasáhl – oproti dalším etapám – minimálně. I tím je korejská starověká společnost výjimečná a zřetelně odlišitelná od dynastií Wang (Korjo, 918–1392) a I (Čoson). Obě středověké dynastie jsou také typické svým odklonem od původních korejských tradic a lpěním na čínské vzdělanosti v nejširším smyslu slova. Království Korjo se ve své první fázi přidržovalo buddhismu jako státního náboženství, ve druhé již vidíme zřetelnější nástup konfucianismu. V této době měl velké ambice, vůči ostatním myšlenkovým proudům a kultům se projevoval verbálně agresivně, jeho vliv však byl stále omezený. Za Korjo už dochází k degradaci původních náboženství, alespoň co se týče šamanských rituálů: ty byly užívány pouze při velkých stát-
ních svátcích, případně při katastrofách. Společenské změny se projevily i v tom, že původního šamana-muže nahradila žena. Obřady a kulty se přesouvaly na venkov a až do 20. století přežívaly ve vesnických společenstvích. Za Čoson se již naplno prosadil konfucianismus, zejména vzhledem ke svému důrazu na praxi. Byly rozpracovány nejen základní vztahy mezi lidmi, ale zvláště povinné a závazné rituály, které jsou v protikladu k uctívání v tradičním smyslu. Obřady se rozšířily o již existující, nyní velice dogmaticky pojatý kult předků a jednotlivých konfuciánských „božstev“. S jeho pragmatickým přijetím za státní doktrínu byl podstatně omezen vliv buddhismu, který se stal jakousi alternativní, privátní vírou. Stejně, ne-li hůře, byl z neokonfuciánského hlediska vnímán taoismus a původní kulty, jež se ovšem za Čoson redukovaly na praktiky vulgárního šamanismu, zbytky rituálů se ještě uchovaly na venkově. Konfucianismus se také stavěl nesmlouvavě proti nově vznikajícím lidovým hnutím, vesměs milenistickým, a krutě potlačoval první projevy křesťanství. Křesťanství jako atribut „západních barbarů“ bylo nelítostně pronásledováno ještě v 60. letech 19. století, na přelomu 19. a 20. století se však stalo náboženstvím „naděje“. První křesťané je chápali poněkud zjednodušeně a jejich vnímání má blízko k pojímání buddhismu v jeho počátcích. Znovu bychom je mohli charakterizovat jako rozšíření kultů. Z domácích sekt, které se periodicky objevují od 16. století, měla největší vliv Čchondogjo („Sekta nebeské cesty“, pův. Tonghak, „Východní učení“), jež vyrostla z potřeby dát lidem víru v lepší budoucnost. Ve 20. století se projevovala i politicky a ve vyšší společnosti si získala renomé zejména pro své protijaponské aktivity. Období japonské okupace Koreje (1910–45) je charakteristické vnucováním šintoismu či japonského buddhismu Korejcům. Zatímco šintoismus se neměl šanci prosadit, některé modifikace buddhismu se v Koreji ujaly a způsobily posléze rozkol v mnišském společenství. Podstatné pro období japonské nadvlády je však křesťanství, jež svou organizací komunit, škol a nemocnic udržovalo v Korejcích naději na znovuzískání samostatnosti. Po anexi nebývale vzrostl počet věřících (zvláště protestantů), což dalo základ dnešní situaci na jihu poloostrova, kdy se ke křesťanství hlásí polovina všech věřících. Poválečná Korea se už nikdy v plném rozsahu k původním náboženstvím nevrátila, potřeby společnosti zcela pokryly buddhismus a křesťanství. Kulty, šamanské obřady či oběti se na jihu země objevují pouze jako alternativní možnost při prosbě za osobní štěstí, přestože v posledních desetiletích došlo k určité renesanci šamanských rituálů. Jde však
25
víceméně o záležitost řízenou – ve jménu obnovení původního korejského „ducha“ – a většina populace je vnímá jako přežitek, v lepším případě jako tradici. V severní části poloostrova náboženství zcela vymizelo a bylo nahrazeno kultem Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila. Toto uctívání je možné, přes nepochybně odlišný účel, považovat za pokračování původních obětin a mimo jiné také dokazuje, jak hluboko jsou nejstarší náboženské představy v Korejcích zakořeněny.
26
Seznam zkratek
ain. – ainuské buddh. – buddhistické čín. – čínské, čínsky jap. – japonské, japonsky kor. – korejské, korejsky lat. – latinsky lid. – lidové n. l. – našeho letopočtu pozd. – pozdní před n. l. – před naším letopočtem sans. – sanskrtsky starokor. – starokorejské, starokorejsky stjap. – starojaponské šam. – šamanské šint. – šintoistické tao. – taoistické
27
28
AIOINA (ain.) – bůh z ainuské mytologie, který se svou sestrou, bohyní ▶Turešmat pomáhal nejvyššímu bohovi ▶Pase kamui stvořit svět, tedy
[a]
ostrov Ezo (dnešní Hokkaidó). Aioina je také tvůrcem prvního člověka (tj. Ainua), kterého stvořil z vrbového prutu a země. Řadí se k dobrým božstvům a v ainuských mýtech hraje rovněž roli kulturního hrdiny, jenž Ainuy naučil používat oheň a vařit maso ryb a zvířat. Odnaučil je kanibalismu a rozšířil mezi nimi potřebné řemeslné dovednosti. Poučil je, jak lovit ryby na udici, jak si vyrábět ▶luky a šípy i nádoby. Protože strávil mezi lidmi příliš dlouhý čas, po návratu na nebesa mu nebeští bohové dali název Ainu rak guru („bytost s lidským pachem“) a přinutili jej, aby se znovu vrátil na zemi a zanechal tam oblečení páchnoucí člověčinou. AIZEN MJÓÓ (jap., buddh.) – božstvo lásky indického původu (sans. Rágarádža). Patří do skupiny ▶mjóó a jeho ikonografické zpodobení působí poměrně děsivě. Je zbarveno do červena, má tři tváře, tři oči a tři páry paží. Aizen byl původně bohem bojujícím proti lakotě a zlým myšlenkám, později se stal ochráncem lásky a harmonického manželství. Často se vyskytuje ve společnosti bohyně milosti ▶Kannon. V Japonsku jej uctívaly kurtizány a kněžky lásky z nevěstinců a pro jeho sytě červenou ▶barvu také barvíři. AMA (jap., buddh.) – japonský výraz pro buddhistickou mnišku (jinak též nisó). Mnišky zachovávají celibát, vyholují si vlasy a žijí obvykle v ženském buddhistickém klášteře (nisóin). AMACUMARA (stjap., šint.) – bůh kovářů ze starojaponské mytologie. Vystupuje v mýtu o bohyni slunce ▶Amaterasu, která se poté, co ji její bratr ▶Susanoo no mikoto urazil svým nevhodným chováním, ukryla do jeskyně a celý vesmír se v důsledku toho ponořil do tmy a chaosu. Spolu s bohyní Išikoridome („Slévačka“) dostal Amacumara od nebeských bohů za úkol vyrobit posvátné ▶zrcadlo mikagami, jeden z magických předmětů, s jejichž pomocí byla Amaterasu vylákána z jeskyně. V jiné verzi mýtu byla úkolem zhotovit zrcadlo pověřena pouze Išikoridome, která je nejen slila, ale i ukovala. Kronika ▶Nihongi Amacumaru líčí jako prapředka výrobců bronzových zrcadel a otce bohyně Išikoridome. AMAGOI („prosba o déšť“), (jap., šint., lid.) – V dobách dlouhého sucha a při nedostatku vody si japonští rolníci modlitbami vyprošovali déšť jak od božstev ▶kami, tak od ▶Dračího krále rjúó, jenž byl vládcem nad vodami, vláhou a deštěm. Rituály amagoi měly v různých částech země roz-
29
dílný charakter. Někde se odehrávaly v ▶šintoistických svatyních, jinde měly podobu několikadenních kolektivních tanců, doprovázených údery na velký buben nebo zvoněním na zvony.
30
AMATERASU ÓMIKAMI („Velká vznešená bohyně ozařující nebesa“), též AMATERASU NO MIKOTO („Bohyně ozařující nebesa“), (stjap., šint.) – hlavní ženské božstvo japonské šintoistické mytologie. Je uctívána jako bohyně slunce a jako pramáti japonského císařského rodu. Mýtus o jejím zrození se v obou hlavních pramenech nejstarší japonské mytologie poněkud liší. Kronika ▶Kodžiki píše, že se narodila z kapky vody ve chvíli, kdy si ▶Izanagi po návratu z podsvětí říční vodou rituálně očistil své levé oko. Podle kroniky ▶Nihongi se zrodila z pohlavního styku mezi Izanagim a Izanami. V obou verzích byla ustanovena svrchovanou vládkyní Vysoké nebeské pláně ▶Takamagahara. Její nebeské državy jsou v mýtech líčeny podobně jako pozemský svět. Důležité místo v mýtech o Amaterasu zaujímá její spor s mladším bratrem bohem ▶Susanoem, který ji urazil svým nevhodným chováním. Amaterasu se v rozhořčení ukryla do jeskyně a celý vesmír se proto ponořil do tmy a chaosu. Myriády bohů z Vysoké nebeské pláně se ji snažily nejrůznějšími způsoby z jeskyně vylákat ven. Shromáždili kohouty a přinutili je kokrhat. Dali zhotovit kovové ▶zrcadlo a náhrdelník z „prohnutých klenotů“ ▶magatama, pověsili je na posvátný strom ▶sakaki, a prováděli zaříkávání. Nakonec se jim podařilo vylákat Amaterasu z jeskyně ven hlavně zásluhou bohyně ▶Ame no Uzume no mikoto. Rozverná bohyně předvedla před vchodem do jeskyně erotický tanec, kterému se všichni nebeští bohové smáli. Amaterasu ze zvědavosti vyhlédla z jeskyně ven a ptala se, proč jsou tak veselí. Odpověděli jí, že nalezli jinou bohyni, která září ještě jasněji než ona a nastavili zářící tváři bohyně slunce nebeské zrcadlo, zhotovené nebeským kovářem ▶Amacumarou. Amaterasu v úžasu vystoupila z jeskyně, bohové za ní rychle sluj rituálně uzavřeli, a tak Amaterasu znovu ozářila Střední zemi rákosových planin (▶Ašihara no Nakacukuni a nastolila pořádek. Její mladší bratr, divoký bůh Susanoo no mikoto, byl pak z Vysoké nebeské pláně vypuzen. Mnozí z bohů, kteří v tomto mýtu vystupují, byli později označeni za zakladatele a prapředky předních japonských rodů. Významným momentem v japonské šintoistické mytologii je také další čin této bohyně. Amaterasu vyslala svého vnuka boha ▶Ninigi no mikoto na zem, aby vládl nad japonskými ostrovy. Na cestu mu dala posvátné zrcadlo, posvátný meč a posvátný drahokam magatama, pozdější korunní klenoty a symboly vlády císařského rodu nad zemí (▶insignie).
Prapravnuk boha Ninigiho ▶Džimmu se pak stal prvním japonským císařem. Podle mýtů měl roku 660 před n. l. sestoupit na zemi a založit japonský stát. Bohyně Amaterasu je uctívána ve Vnitřní svatyni svatyňového komplexu v ▶Ise. Solární charakter této bohyně sehrál významnou roli v polovině 8. století, kdy došlo k oficiálnímu sloučení ▶buddhistického učení a domácího ▶šintoistického kultu a Amaterasu ómikami začala být ztotožňována se slunečním buddhou Vairóčanou (jap. Birušana), jenž je v Japonsku znám jako ▶Dainiči njorai. AMATERASU A JEJÍ POSLOVÉ VYSLANÍ NA ZEMI (stjap., šint.) – Bohyně slunce ▶Amaterasu se rozhodla vyslat svého syna Ame no Ošidomimi na zemi, aby tam vládl. Ten se však před odchodem z Vysoké nebeské pláně (▶Takamagahara) nejdříve podíval z Nebeského mostu Amanohašidate dolů a spatřil, že ve Střední zemi rákosových planin (▶Ašihara no Nakacukuni je neklid a nepořádek. Proto tam odmítl sestoupit. Nebeští bohové se rozhodli vyslat dalšího boha, aby zjistil, co se vlastně ve Střední zemi děje. Uběhly celé tři roky a bůh žádné zprávy nepodal. Vyslali tedy na zemi jeho syna, ani ten se však neozval a nevrátil. Nakonec vybrali pro misi do Střední země mladého, statečného boha Ame no Wakahiko a dali mu na cestu nebeský ▶luk a šípy. Ame no Wakahiko se na zemi oženil s dcerou boha ▶Ókuninušiho a začal vládnout v zemi ▶Izumo. Uplynulo 8 let a ani on nepodal na nebesa žádné zprávy. Nebeští bohové proto vyslali na zemi bažanta, aby se Wakahika zeptal, co po celou dobu dělal. Wakahiko však bažanta zastřelil nebeským šípem, který prolétl jeho tělem, vyvrtal otvor do nebes a padl k nohám bohyně Amaterasu a boha Takamimusubiho. Ti poznali, že je to onen šíp, který dali Wakahikovi na cestu do Střední země, a prudce jej mrštili zpátky. Šíp zasáhl Wakahika do srdce a zabil jej. Jeho vdova mu uspořádala velký pohřeb, jehož podrobný popis je vůbec nejstarším dochovaným záznamem o šintoistických obřadech. Nebeští bohové poté vyslali do krajiny Izumo dva bohy, kteří sdělili Ókuninušimu, že jsou pověřeni bohyní slunce Amaterasu, aby krajinu Izumo ovládli a podřídili její vládě, tedy bohům země ▶Jamato. Ókuninuši se radil se svými dvěma syny, co má udělat. Jeden z nich byl ochoten se podřídit, druhý se vzpouzel, nakonec však i on souhlasil s nadvládou bohyně slunce a bohů krajiny Jamato nad Izumem. Božští poslové se vrátili na Vysokou nebeskou pláň a oznámili bohyni slunce podmanění kraje Izumo. Amaterasu se rozhodla, že vládu nad Střední zemí Nakacukuni svěří svému vnukovi ▶Ninigimu, a ten sestoupil na zemi v krajině ▶Hjúga.
[a]
31
AME NO UZUME NO MIKOTO, zkráceně též UZUME (stjap., šint.) – nebeská bohyně, která se podle starojaponských mýtů zasloužila o to, že bohyně slunce ▶Amaterasu opustila jeskyni a vrátila světu světlo a pořádek. Uražená Amaterasu se po rozmíšce s bratrem ▶Susanoem skryla do jeskyně a svět pohltila tma. Všichni nebeští bohové se pokoušeli vylákat ji ven. Bohyně Uzume si vyhrnula rukávy, ovázala si hlavu šátkem, před jeskyní překlopila vědro a zadupala na ně. V extázi si pak obnažila prsa i pohlaví a zatančila erotický tanec, jenž přihlížející nebeské bohy velmi pobavil. Smáli se, až se Vysoká nebeská pláň (▶Takamagahara) otřásala. Amaterasu byla zvědavá a ptala se, co se to děje. Dostalo se jí odpovědi, že bohové jsou veselí proto, že objevili mezi sebou božstvo, které je ještě mocnější a jasnější, než je ona sama. To už Amaterasu nevydržela a vyhlédla z jeskyně, před níž bohové nastavili bronzové ▶zrcadlo, zhotovené nebeským kovářem ▶Amacumarou. Amaterasu v úžasu vystoupila z jeskyně, bohové za ní rychle sluj rituálně uzavřeli, a tak Amaterasu znovu ozářila Střední zemi rákosových planin (▶Ašihara no Nakacukuni a nastolila pořádek.
32
AMIDA (jap., buddh.) – japonské jméno pro buddhu Amitábhu. V Japonsku je znám také jako Amida ▶njorai či Amida ▶bucu. Je jedním z hlavních božstev japonské buddhistické mytologie, v níž zosobňuje milosrdenství a moudrost. Vládne v zaslíbené Čisté zemi buddhy Amidy, v Západním ráji (▶gokuraku), kam mají po smrti přijít všichni spravedliví a ti, kdo chovali hlubokou víru v pomoc tohoto slitovného buddhy. Kolem Amidova kultu se vytvořila japonská forma ▶buddhismu, amidismus. Uctívání Amidy proniklo do Japonska již počátkem 8. století a na jeho základě zde vzniklo několik sekt. Již v učení sekty Tendai (9. stol.) se přikládal mimořádný význam opakovanému vzývání Amidova jména, takzvanému nembucu (zkrácený tvar z formulky „namu Amida bucu“, tj „vzývám buddhu Amidu“). Na tuto tradici navázaly i pozdější čistě amidistické sekty z 10. a 11. století, Džódošú („Sekta Čisté země“) a Džódo šinšú („Pravá sekta Čisté země“). Obě tyto sekty považují Amidu za hlavní božstvo buddhistického panteonu a staví své učení na víře ve znovuzrození v Amidově ráji, Čisté zemi. Čistá země (Džódo) oplývá libě vonícím rostlinstvem a v jejích řekách teče sladká, průzračná voda, jejíž teplota se mění podle přání těch, kdo se v ní koupou. V lidovém náboženství byla Čistá země chápána jako zeměpisně lokalizovatelné místo blaženosti, ve skutečnosti však slova „čistá země“ označovala stav vědomí. V japonských legendách se Amida nejčastěji připomíná v líčení života svatých a zbožných lidí, kteří jeho uctívání zasvětili svůj život.
Tyto legendy vytvořily samostatný žánr japonské středověké literatury ódžóden („příběhy o zrození v Čisté zemi“). Původně bylo znovuzrození v Čisté zemi pokládáno za nižší úroveň znovuzrození, než je dosažení kompletního osvícení. Pod vlivem sekt oddaných Amidovu kultu se však rozdíl začal stírat. Japonská ikonografická zpodobení Amidu většinou představují sedícího v květu ▶lotosu, symbolu čistoty. Často se lze setkat s Amidovou triádou, na níž Amida sedí uprostřed svých hlavních spolupracovníků – bódhisattvů ▶Kannon a Seiši (sans. Mahásthámaprápta). Kannon stojí po jeho levici, Seiši po pravici. Někdy bývá Amida zobrazován s mnišsky vyholenou hlavou, jindy má na hlavě korunu s drahokamy, neboť podle buddhistické tradice byl původně králem. Když se seznámil s Buddhovým učením, vzdal se trůnu a stal se mnichem.
[a]
AMIDISMUS viz AMIDA AMITCHABUL (kor., buddh.) – korejská varianta jména buddhy Amitábhy (▶Amidy). Jeho popularita souvisela s příchodem sekty Čisté země (kor. Čongtcho) v 7. století do státu ▶Silla. Sekta byla rozšířená zejména mezi prostými lidmi a o její propagaci se zasloužil Wonhjo (617–686), nejvýznamnější mnich-učenec své doby. Víra nevyžadovala pochopení žádného složitého učení buddhistických súter, stačilo pouze recitovat slova (mantru) Namu Amitchabul, což byl způsob, jak vzdát buddhovi Amitábhovi poctu. Pokud člověk opakoval tuto jednoduchou formulku, mohl se znovu narodit v Čisté zemi či Západním ráji. Oblíbenost učení Čisté země a Amitábhy má své kořeny v přístupnosti a snadnosti obřadů, zčásti i pro naději na únik a převtělení. ARAKAN viz RAKAN ASTROLOGIE, ASTRONOMIE (starokor.) – obory rozvíjené od počátku existence korejských států. Sledovaly zejména postavení ▶hvězd, jejich odchylky, popř. nejrůznější jevy, které pak byly posuzovány v konkrétním kontextu. Stejný úkaz nebyl tedy vždy chápán jednoznačně jako dobrý či špatný, vždy však bylo třeba na znamení nebes reagovat. S rozvojem astronomie rostla i praktická stránka pozorování přírodních jevů (mj. horoskopy), ale vznikala také jednotlivá teoretická pojednání. Observatoř Čchomsongde v sídelním městě státu ▶Silla Kjongdžu byla údajně nejstarší na celém Dálném východě. Ve středověku byly vytvořeny mapy nebeské oblohy a astronomie se stala i jedním
33
Velký buddha v Kamakuře. Bronzová socha buddhy Amidy, 13. století, Japonsko
z předmětů úřednických zkoušek pro dědičné odborníky. Viz též sny a věštby, zvířetník. AŠIHARA NO NAKACUKUNI viz NAKACUKUNI
34
BAMBUS (jap. čiku, take; lat. Phyllostachys) – V Japonsku roste bambus šestnácti rodů, které se dělí do téměř šesti set druhů. V každodenním životě lidí hrál již od nejstarší doby důležitou roli jako stavební i košíkářský materiál; výhonky některých druhů jsou jedlé. Bambus je tradičně považován za symbol úspěchu a prosperity a spolu s ▶borovicí a ▶slivoní tvoří ▶trojici šťastných symbolů zvanou šóčikubai.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
