MARTA EVA BĚŤÁKOVÁ VÁCLAV BLAŽEK
Encyklopedie baltské mytologie
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2012
zlom_final.indd 3
26.11.2012 14:24:25
Vznik rukopisu i vydání publikace umožnila Grantová agentura Akademie věd České republiky (grant č. IAA901640805). Odborní recenzenti: doc. PhDr. Bohumil Vykypěl, Ph.D., a doc. PhDr. Ilja Lemeškin, Ph.D.
© prof. RNDr. Václav Blažek, CSc., a Bc. Marta Eva Běťáková, 2012 © Libri, 2012 ISBN 978-80-7277-505-7
zlom_final.indd 4
26.11.2012 14:24:25
Obsah
Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak encyklopedii používat? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O litevské a lotyšské výslovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámka ke skloňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámka k překladům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovník baltské mytologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznamy pruských božstev. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pověst o založení Vilniusu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Primární zdroje v chronologickém pořadí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Abecední přehled zkratek primárních pramenů. . . . . . . . . . . . . . . . Zkratky nejčastěji citovaných děl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úplná bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . K dalšímu čtení v češtině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použité digitální zdroje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovníček méně obvyklých výrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7 9 22 23 24 24 26 222 222 226 232 249 269 272 284 286 286 287
5
zlom_final.indd 5
26.11.2012 14:24:25
Předmluva
Kniha, kterou Vám předkládáme, je součástí edice, kterou Nakladatelství LIBRI věnuje encyklopediím jednotlivých mytologických tradic a náboženských systémů. Naše kniha je v edici první svého druhu díky systematickým etymologickým výkladům a množství primárních pramenů, které bylo nutné probádat. Téma baltské mytologie představuje v české perspektivě pozapomenuté teritorium, jež se před 150 roky těšilo výrazně intenzívnějšímu zájmu. Dnes se jí věnují především litevští a lotyšští badatelé, ale v celoevropském kontextu bohužel zůstává na okraji zájmu nadále. O baltské mytologii vzniklo jen několik článků domácích autorů a okrajově se jí dotkly i překlady literárních děl pobaltských spisovatelů. Přitom tradici české baltistiky zakládá už František Ladislav Čelakovský. Předkládaná publikace by tuto povážlivou mezeru měla zaplnit a českému čtenáři otevřít dosud téměř dokonale utajený prostor litevského a lotyšského folkloru, který v mnohém obdivuhodně zachoval prastaré indoevropské archetypy. Protože jde vůbec o první monografické zpracování baltské mytologie v perspektivě nejen popisné, ale i historické, lingvistické a komparativní, pokládali jsme za účelné text doprovodit ilustrativními ukázkami primárních pramenů. Proto hojně citujeme vybrané pasáže kronik a úředních dokumentů na jedné straně a úryvky z lidových písní – dain – na straně druhé. Český překlad v samotném textu je zpravidla naším dílem (pokud není uveden konkrétní překladatel) a do poznámky pod čarou nebo v případě dain přímo do textu umisťujeme originální znění v původním jazyce: latinském, německém, staroanglickém, staroruském, polském, litevském, lotyšském, finském aj. Chceme tak umožnit studium autentických, leč obtížně dostupných pramenů badatelům z řad baltistů, indoevropeistů, ugrofinistů, mytologů, etnologů, historiků, i všem ostatním zvídavým zájemcům. Naše etymologické závěry o původu mytologických jmen představují aktuální úroveň poznání, u řady hesel předkládáme i zcela nová řešení. I nás samotné překvapilo, v kolika případech se objevují exkluzivní paralely mezi mytologickými jmény v Pobaltí a starověké Itálii. Soudíme, že jde o nezávisle zachované archaismy, které otevírají nové možnosti rekonstrukce indoevropského pantheonu. Předkládaná kniha má ambici být encyklopedií mytologie baltských národů, proto musíme jasně vymezit, kterých národů se náš zájem týká. Současný
9
zlom_final.indd 9
26.11.2012 14:24:26
politologický termín „(po)baltské národy“ zahrnuje Litevce, Lotyše a Estonce, tedy hlavní reprezentanty tří menších států východního pobřeží Baltského moře. My ale vycházíme z lingvistických hledisek a z pohledu genetické jazykovědy, kde litevština a lotyština reprezentují tzv. baltskou větev indoevropských jazyků, zatímco estonština se řadí do baltsko-finské větve ugrofinské podrodiny uralských jazyků. Jazyků reprezentujících baltskou větev indoevropské jazykové rodiny bylo původně více než dva. Ještě za života Jana Amose Komenského existoval jazyk starých Prusů, jímž se původně mluvilo zhruba od ústí Visly po Němen, tj. přibližně na území dnešního Warminsko-Mazurského vojvodství a tzv. Kaliningradské enklávy Ruska. Kroniky popisující události z 12. a 13. století nás informují i o dalších baltských kmenech. Kurové na západě Lotyšska se podíleli na etnogenezi západních Litevců, zvaných Žemaité, ale zčásti i Lotyšů. Jižně od Rižského zálivu a řeky Daugavy žili Zemgalové, dále na východ Sélové. Severně od řeky Daugavy se zase nacházelo území Latgalů. V lotyštině se dodnes vyděluje latgalský dialekt, který svým specifickým hláskoslovím zasluhuje statut samostatného jazyka. Všechny tři kmeny a část Kurů vytvořily moderní lotyšský národ. Litevské etnikum se už od středověku dělilo na západní, žemaitské, tj. „nížinné“, a východní, aukštaitské, tj. „vysočinné“. Stejné dělení zachovávají i moderní litevské dialekty. Při ústí řeky Němen sídlil kmen Skalvů, patrně součást Prusů v širším slova smyslu. Území Sudavů bylo jižně od středního toku řeky Němen a severně od Narewu, zatímco Jatvingové žili východně od Prusů a na západ od Litevců. Zvláštnosti nejjižnějšího dzúkijského dialektu tzv. aukštaitské litevštiny bývají připisovány právě vlivu kmenového dialektu Jatvingů. Obdobnou roli sehráli Jatvingové zřejmě i při formování běloruštiny. Galindové na jih od Prusů byli zčásti asimilováni předky Poláků a zčásti se zapojili do stěhování národů během 5. století, v němž se zcela rozplynuli. Ve jménech mnoha pobaltských regionů přežívají i jména výše uvedených kmenů: Aukštaitija (východní Litva), Žemaitija neboli Žmuď (západní Litva), Kurská kosa (písečný poloostrov na území Kaliningradské oblasti a západní Litvy), Kurzeme a historické Kuronsko (západní Lotyšsko), historické Livonsko (severní Lotyšsko a jižní Estonsko), Zemgale (jižní Lotyšsko), Latgale (východní Lotyšsko). I samotné Lotyšsko získalo název od kmene Latgalů: Latvija. Význam tohoto slova není jasný na rozdíl od jména Litvy (Lietuva), které je utvořeno od názvu říčky Lietava, a to se odvozuje od litevského slova líeti „lít“. Obdobné jméno nesou říčky Litava na Moravě, Litavka ve Středních Čechách a řeka na rakouskomaďarském pomezí (německy Leitha, maďarsky Lajta), jež kdysi dělila Rakousko-Uhersko na Předlitavsko a Zalitavsko. Kolem roku 1200 žily baltské kmeny na území zhruba trojnásobném
10
zlom_final.indd 10
26.11.2012 14:24:26
Mapka baltských kmenů.
oproti současnosti. V běhu času nejvíce území ztratily na východě, jihu a jihozápadě; naopak, severní a zčásti i severozápadní hranice poněkud ustupovaly na jih a jihovýchod ve srovnání se současností. Ještě starší hranice baltského dialektového kontinua lze určit pouze na základě toponymie. Konzervativní definici formuloval Vanagas (1980, 119): sever – severní hranice Lotyšska, města Pskov, Toropec, Zubcov, Kalinin; východ – města Moskva, Kaluga, Orel, Kursk; jih – řeky Seim, Pripjať, Západní Bug; západ – řeka Visla. Podle jiných baltistů byl areál toponym baltského typu mnohem rozsáhlejší. Západní hranice se posouvá až do povodí horní Havoly v jihovýchodním Meklenbursku (sr. Schall 1964, 1966; Toporov 1966a,b). Východní hranici, kterou podrobně zmapoval v řadě studií ruský badatel Toporov (1972, 1982, 1988, 1989, 1997a,b), zasahovala
11
zlom_final.indd 11
26.11.2012 14:24:26
Baltské moře u lotyšského městečka Saulkrasti. Foto Daniela Běťáková.
až na východní břehy horního toku Volhy. Severní hranici určují břehy Baltského moře a spolu s ním i jižní hranice pásu fino-permských jazyků. Přijmeme-li přítomnost baltských místních a zejména říčních jmen západně od Visly, zbývá definovat jižní hranici. Zde je mlčky přijímána horská linie jižní hranice Polska, ačkoliv explicitní definice se neobjevuje ani v nových studiích (Orel 1997; Popławski 2001). Českého čtenáře může překvapit, že baltská místní a hlavně říční jména překračují hory na česko-polském pomezí a pronikají na území východních Čech, kde dodnes podávají svědectví o baltském osídlení v předslovanském období. Jde například o tyto řeky a říčky: Brlenka, Cidlina, Ledhuje, Metuje, Orlice, Stěnava, Trutina, Úpa, Zdobnice (Blažek 2004b, 2006). Datování etnických procesů pro dobu, o níž chybí písemné prameny, je nanejvýš obtížné. Lze se sice odvolávat na archeologické datování, které je dnes díky dendrologické kalibraci poměrně důvěryhodné, ale žádný materiální artefakt nevypoví nic o etnicitě či jazykové příslušnosti, pokud autor nezanechal i vlastní podpis. Ani podpis a osobní jméno ale nemusí představovat jednoznačné svědectví. Například Galové si od 1. století po Kr. oblíbili prestižní římská jména, markomanský vojevůdce Marobud nesl zřejmě jméno keltské, naopak jméno Attily, vůdce Hunů, bývá vykládáno jako germánské (i když jsou i jiné možnosti). A například mezi současnými českými křestními jmény lze rozlišit jména původu slovanského od jmen přejatých, nejčastěji biblických, dále řeckých, římských,
12
zlom_final.indd 12
26.11.2012 14:24:27
Slovník baltské mytologie
áit(i)varas, též áičvaras, éit(i)varas, v dialektech i jen áitas, na východě óitas – litevský „elf, létající strašidlo, skřítek, papírový drak jako dětská hračka, kobyla, cop jako koňský ohon“ (lot. ➚ pūķis). V á. činnosti najdeme souvislost se všemi uvedenými slovy. Jeho jméno se objevuje nejdříve v prvním tištěném litevském katechismu, který roku 1547 vydal Martin Mosvidius. Kromě litevské podoby Aithwars11 je zapsána i latinská Eithuarus.12 Byl to domácí duch a litevské a pruské pohádky o něm vypráví, že bydlíval na statku a sloužil hospodáři, který měl á. dokonce dva. Jinak je á. obdobou českého plivníka. Uměl létat, plivat oheň a svému pánu nosil peníze, obilí, mouku, uzené maso i mléčné výrobky, které nakradl u jiných sedláků. Život takového hospodáře byl však již navždy s á. svázán: musel jej pravidelně krmit a chovat se k němu uctivě. Když to nedodržel, á. mu zapálil dům. V některých litevských pohádkách je á. ve spojení s čertem a hospodář, jemuž slouží, přijde po smrti do pekla. V kronice pruského kněze Matthaea Praetoria ze 17. století Deliciae Prussicae čteme, že majitelé á. bývají ve velké nemilosti u ostatních vesničanů. Á. je tedy bytost, která poskytuje bohatství za cenu ztráty přátelství anebo i duše. Jinak ale má mnoho zajímavých rysů, proto si o něm řekněme něco více. Pro vlastnictví á. se člověk dobrovolně rozhodl. Získat jej mohl mnoha způsoby: a) koupit si jej v Rize, Královci či Klaipėdě od „Němčíka“ (v této podobě se zjevoval čert; ➚ velinas), „potulného Maďara“ či čaroděje; b) vysedět jej z vejce, které snesl 3, 7, 9, 12 či dokonce 100 let starý kohout. Vysezení je obtížné: ve většině pohádek člověk musí vejce neustále nosit v podpaží, ale někdy vejce vysedí stará žena v hrnku plném prachového peří, jindy kočka či kohout. Dále je možno á. c) najít; d) chytit – při pohledu na letícího á. si uvázat uzel na kapesníku či růženci, případně zabodnout do země nůž, ale i e) přilákat. A to obvykle pomocí jídla, jež člověk položil na hřeben střechy zároveň s písemným vzkazem, co a kam by potřeboval přinést. Občas se á. i f) sám hlásil do služby, a to tak, že v noci do domu nanosil hromádku uhlí, hrachu či něčeho podobně nepříliš uži11 12
Aithwars ir deiwes to negal padariti (tedy Aitvaras a Deives to nemohou učinit). Qui ad malas artes adjiciunt animum, Eithuaros et Caucos Deos profitentur suos. (Dávají na vědomí svým bohům Eitvarům a Kaukům, kdo duši zlým skutkům propůjčuje.)
26
zlom_final.indd 26
26.11.2012 14:24:31
tečného. Když ji člověk přijal, á. mu začal nosit i cennější věci. Velkou pozornost věnují pohádky jeho vzhledu. Pro á. je typické, že úplně mění podobu v závislosti na situaci: jinak vypadá, když ho člověk kupuje, jinak když ho najde, jinak když letí, a jinak pokud sedí doma. Některé zdroje dokonce uvádějí, že za letu může á. vypadat různě i podle toho, jaký nese náklad. Popišme si jeho vzhled podle jednotlivých situací. Koupit se á. dá v podobě uhlíku či kousku smůly nebo ho lze najít jako provaz na svazování koní či koňský hřebelec. Doma na sebe á. bere většinou podobu černého zvířete: kohouta, havrana, kocoura či straky. Někdy ovšem i podobu „Němčíka“ – tehdy se ale v pohádce jmenuje Velnias, tedy čert. Letící á. je nejzajímavější a má nejrůznější podoby. Nejčastěji je podlouhlý, barvy černé či červené, lesklý, srší jiskry, dokonce i hoří, přední konec má silnější a zadní tenčí. V pohádce se za letu často pohybuje jako lezoucí had – smršťuje se a roztahuje, či se kroutí „... a z té stodoly vyletěl přes hřeben střechy aitvaras, takový jako černý pohrabáč, jen hlavu měl červenou, smršťoval se a zase roztahoval, a tak odletěl a zmizel“.13 Letící á. je právě nejčastěji připodobňován k pohrabáči, nezřídka ke kůlu, kolem nějž se na loukách stavěly stohy sena, k hadu, rukávu, mašli či kládě. Někdy se přirovnává k letícímu červu či k ptáku a zpod křídel mu srší oheň. V jedné pohádce je popsán jako „strašlivé světlo“ a v jiné záhadně jako „takové nějaké stvoření, ani kocour ani pták, spíš podobný rybě, podlouhlý a kroutí se jako zmije“.14 Když á. nic nenese, bývá světlý s tmavým ocasem, bílý či světle červený, nese-li svému pánu potraviny, je modrý, tmavočervený či černý. Některé pohádky zmiňují, že se jeho barva mění podle toho, co nese: nese-li peníze, je červený, odnáší-li obilí, je modrý, černý či žlutý. Donesený náklad á. obyčejně „vyzvrací“. Aby se neurazil a dobře sloužil, musí být pravidelně krmen, a to smaženými vejci (v Aukšaitsku, na východní Litvě) či kaší (v Žemaitsku). Občas v pohádkách á. vyžaduje specifické jídlo, mj. sledí hlavy či téměř vysezená vejce. Á. se snadno urazí, pokud není pravidelně krmen, pokud dostane talíř s jídlem, odkud již někdo jiný ujedl, když před ním někdo vysloví jméno Boží, když ho někdo postříká svěcenou vodou a nebo když mu někdo sní jídlo a jeho talíř použije jako záchod. To dělají v pohádkách často čeledíni, kteří mají á. v obzvláštní nelibosti – nosí totiž tolik obilí, že mají mnohem víc práce než dřív. Čeledíni á. občas i bijí. Těmito způsoby se lze á. nadosmrti zbavit, ale není to jistý způsob: á. někdy prostě uteče, ale většinou na útěku zapálí dům. Mezi litevskými mytology je á. oblíbenou 13
14
... iš tokios klėties išlėkęs aitvaras per šelmenį, toks kaip pagaikštis juodas, tik galva raudona, ir driūkai driūkai taip driūkuodamas nulėkęs ir prapuolęs. kažin koks padaras, nei katinas nei paukštis, labiau panašus į žuvį, pailgas ir vingiuojasi kaip gyvatė.
27
zlom_final.indd 27
26.11.2012 14:24:31
postavou. Jeho spojitost s hned několika zvířaty (kohout, had, kůň) a živly (oheň, vzduch) podnítila vznik teorií o souvislostech s různými mytologickými jevy, litevskými i indoevropskými. Tak M. Gimbutienė považuje á. za služebníka bohyně osudu ➚ Laimy a vzhledem k souvislosti s vejci a ptáky ho spojuje s rekonstruovanou Ptačí bohyní (Deivė-Paukštė). N. Vėlius míní, že jeho popularita mezi lidem pramenila zčásti z toho, že na Litvě nebyl znám žádný jiný domácí duch (na rozdíl od Lotyšska, kde byl rozšířen ➚ Mājas kungs) a á. tak zčásti zastával i jeho funkce. Vėlius souhlasí s lotyšským mytologem L. Adamovičem, který podotýká, že á. byl dříve domácím duchem, který chránil dotyčný dům a jen svou přítomností způsobil, že rodina netrpěla nedostatkem. Později i vlivem křesťanství se jeho obraz měnil na negativnější, protože blahodárně působil jen na některé lidi. Za podstatnou považuje Vėlius jeho podobu koňského pouta a koňského hřebelce. Podle něj si Litevci na území Běloruska vyprávěli, že lze á. najít v podobě dvou srostlých zrnek obilí. Vėlius z této souvislosti s koňmi a dvojitými věcmi vyvozuje, že se kult á. vyvinul z indoevropského kultu dvojčat, jako jsou védští Aśvinové, řečtí Dioskurové a lot. ➚ Dieva dēli. Vėlius podporuje tuto hypotézu řadou důvodů: indoevropská dvojčata mají také souvislost s koňmi, bývala žádána o dostatek potravin, jedno z nich se vylíhlo z vejce, zjevovala se a oběti jim byly přinášeny těsně před východem a při západu slunce, tedy v denních dobách, kdy je krmen a zjevuje se á. Odtud Vėlius odvozuje svou etymologii slova á.: první složka souvisí s lit. aitrà „žár“, druhá s lit. vãras „příčné břevno“ – právě to bylo u indoevropských národů znakem mytických dvojčat. Spojovalo dva dřevěné kůly, jejichž pomocí rozdělávala oheň. A. J. Greimas ale staví á. a koně proti sobě. Všímá si také, že vedle pohádek o á. existuje i etiologický mýtus, v němž jej pronásleduje bůh hromu ➚ Perkūnas a jako následek honičky se zvedá vítr, který formuje krajinu. Pro Greimase je tedy á. jeden ze starých baltských bohů, který bojuje s Perkūnasem. Podobně jako Velnias nakonec prohraje a napomůže tím vzniku světového řádu. Jiní etymologové spojují složku se slovem aeteis „části“ v jazyce Osků ze starověké jižní Itálie a s řeckým αἰˆσα „díl, osud“ < *aitja. Druhá složka má odpovídat lit. vãras „síla, násilí“, od slovesa varýti „hnát, pohánět“, lot. vert „běžet“. Příbuzné by pak bylo i rus. vor „zloděj“. Mělo by tedy jít o bytost, která násilím vynucuje osudový úděl. Polský baltista Smoczyński uvažoval o výchozí podobě *ati-varas jako derivátu slovesa s prefixem ati-varýti „odhánět“. Problémem jeho řešení je nepravidelná změna *ati- v +aiti-, jež nemá obdobu v jiných formách, kde je tento prefix použit. Dosavadní etymologie ale kupodivu nepočítají s možností výchozí podoby s počátečním e-, jak ji registruje nejstarší latinský zápis Eithuarus i některé varianty z dialektů. V úvahu připadá složenina *eiti-varas či *eiti-tvaras, která sestává z lit. eitìs, častěji
28
zlom_final.indd 28
26.11.2012 14:24:31
s prefixem ateitìs, „budoucnost; strana, ze které se přichází“, s jiným prefixem išeitìs „východisko“, plus vãras „síla, násilí“. Složenina *eiti-varas tedy mohla znamenat bytost, která zákeřně (ze strany) působí násilí. Alternativně si lze představit složeninu *eiti-tvaras, kde druhá složka – tvaras – se objevuje mj. ve slově sùtvaras „tvůrce, stvořitel; dílo“ (sr. božstvo dobytka Sotwaros u Stryjkowského), které je derivátem slovesa s prefixem sutvérti „stvořit“. Pak by druhá složka měla podobný význam jako české výrazy tvor, stvůra či stvoření – ve všech případech jde o slova s bohatými paralelami v ostatních slovanských jazycích, která jsou příbuzná litevským. Na litevském pobřeží a v severní Litvě se á. říkalo pūkys, v Lotyšsku p´ķis (z něm. Puck „skřítek, šotek“) či ➚ vilce. Lotyšští mytologové na rozdíl od litevských považují pūķise spíše za novější pohádkovou postavu než za starou součást baltské mytologie. Je možné, že Lotyši tohoto domácího ducha převzali od Němců. Lotyšský pūķis a á. se dost podobají, ale lotyšský se samozřejmě kupuje v Rize a někdy navíc i v podobě krtka. V letu má prý někdy dokonce všechny barvy duhy. Říká se také, že se pūķis dá koupit od čerta. To mu musíte dát několik mincí a vydržet, když je čert hodí do ohně. Čert vás pak nechá, abyste se dívali, jak se mince taví, abyste viděli, jak se bude tavit i vaše duše v pekle. Když si pūķise přinesete domů, musíte říci ženě: „Čert v tvém srdci, čert i v mém!“ Jedna pohádka vypráví o hospodáři, který zaříkání nevzal vážně a po příchodu domů řekl ženě: „Čert v tvém zadku, čert i v mém!“ A když se druhý den ráno probudil, byl pūķis pryč, zato celá předsíň byla plná trusu koňských koblih. Bibl.: BRMŠ II, 184, 186 > Mosv; BRMŠ III, 256, 258–260 > Prae; DLKŽ 6, 915; Fraenkel I, 4; II, 1152; 1149–1150; Gimbutienė 2002, 52–55; Greimas 2005, 86–122; LPG 280, LPG 536, 543, 330, 339; ME III, 446, IV, 542; Smoczyński 2007, 5, 144, 698; Vėlius 1977, 130–181; http://www.liis. lv/folklora/mitol/origin/pukis.htm. Alabatis – litevské božstvo. Jan Łasicki o něm v knize De Diis Samagitarum Caeterorumque Sarmatarum et falsorum Christianorum. Item de Religione Armeniorum (dále De diis, op. cit.), dokončené zřejmě už 1580, ale vydané až 1615, píše: „Alabatis, koho česáči lnu na pomoc volávají.“15 Na konci 19. století navrhl Mierzyński emendaci a la batis „ach otče“. Opíral se o dvojverší z jedné lidové písně: Ey batti, batti, batuže mano, Perlejsk man ta mergyta. 15
„Hej otče, otče, tatínku můj, přenech mi tvé děvče.“
Alabathis, quem linum pexuri in auxilium vocant.
29
zlom_final.indd 29
26.11.2012 14:24:31
