SPECIÁL. Jak se český národ vyrovnává se svou minulostí

SPECIÁL

Jak se český národ vyrovnává se svou minulostí

Obsah: Karel Čapek - PROČ NEJSEM KOMUNISTOU? ................................................................................ 4 Výtaţek z maturitní práce studenta............................................................................................................ 8 Námět pro studenty ................................................................................................................................... 21 Doprovodná anketa ................................................................................................................................... 22 OBDOBÍ KOMUNISMU – poučení z historie .................................................................................... 26 CO SE K TÉMATU TAKÉ PÍŠE V MF DNES ................................................................................. 48

2

ÚVODNÍ SLOVO ŘEDITELE Původně jsem měl v úmyslu přidat úvahy na téma vyrovnávání se s minulostí do klasického čísla Presíku. Ozval se i student, který tuto dobu zpracovával jako svůj maturitní projekt a nakonec se sešlo i velké mnoţství příspěvků. Proto jsem jako garant školního časopisu Presík rozhodl o jeho speciálním čísle. Navíc jsem připravil i anketu, aby dokreslila příspěvky zavěšené na virtuální škole. Důvodů, proč jsem zvolil toto téma úvahy, je více. Nejednou jsem slyšel v médiích i od různých osobností politického i společenského ţivota, ţe období let 1948 aţ 1989 se na středních školách zanedbává, mnohdy záměrně, informovanost studentů je nízká a je více neţ vhodné hledat způsoby, jak studentům o této době podávat informace, besedovat s nimi. I proto povaţuji tuto aktivitu za vhodnou, jako doplněk ke klasické výuce v humanitních předmětech. Pochopitelně mě k zadání této úvahy vedly i některé výroky, které zazněly v médiích. Vzhledem k tomu, ţe někteří pedagogové mají své osobní zkušenosti, kterými by mohli studentům tuto dobu přiblíţit, poprosil jsem o vyjádření i je. U některých jsem tím vzbudil jistou nevoli, přeci jen je tato historie ještě nedávná, ţivá a ne kaţdý na ni rád vzpomíná. Našlo se však dost zaměstnanců školy, kteří se o svůj názor podělili. Poměrně slušná odezva byla i z řad studentů. Ani jediný příspěvek od zaměstnanců či studentů nebyl nijak cenzurován a všechny jsou v tomto čísle zveřejněny. Objevily se i názory, zda toto téma nemůţe být mylně vykládáno, jako „tahání“ politiky do školy. V ţádném případě. Na škole za mého působení ve funkci ředitele nebyla, není a ani nebude propagována ţádná politická strana, ţádná politická strana zde nemá ani svou buňku či svůj mládeţnický svaz, jako kdysi zavedli právě komunisté. Vyjadřovat se obecně k určité ideologii či státnímu zřízení není o politice, ale o celosvětovém názoru. Je třeba si také uvědomit, ţe k totalitě se velmi lehce sklouzne, daleko hůře se z ní potom společnost vymaňuje. Hitler i Gottwald vyhráli se svými stranami volby, na rozdíl od demokratů se ale rozhodli, ţe uţ se moci nevzdají a další demokratické volby jiţ nepřipustili. Pár let předtím by si jistě demokraté nedokázali představit, ţe je něco takového moţné. Jistě, je jiná mezinárodní situace. Ale nemůţe se i ta za pár let změnit? Všechny evropské státy jsou zadluţené a dle všeho není přílišná vůle dluhy sniţovat. Co kdyţ dojde k další ekonomické krizi, ke krachu? Nebo se ještě zvýší terorismus? Nemohou začít lidé volat po pevnější ruce, jedno zda zleva nebo zprava? Nemohou v demokratických volbách dát lidé naivně hlas stranám, které později jiţ další demokratické volby buď výrazně oklestí nebo ani nepřipustí? Studenti, respektive nastupující mladá generace, by měla být obeznámená s teorií, kam vedou diktatury a jaké přinášejí důsledky. Toto však nesouvisí s konkrétní politickou situací. Diskutovat o celospolečenských problémech se studenty je vhodné, propagovat konkrétní politické strany či hnutí nepřípustné. Trochu jsem na váţkách u připravené ankety. Tato anketa je jen doprovodným průzkumem, jakých jsou tisíce. Není nijak závazná, nevyplývá z ní ţádné řešení. Před pár měsíci podobnou anketu dávala ve škole v několika třídách redaktorka celostátních novin MF Dnes, coţ pro mě bylo jistou inspirací. Pochopitelně není jednoduché zformulovat veškeré moţné odpovědi. Řešením je pouţít otevřené otázky, ovšem jejich vyhodnocení je problematické a pracné. Objevily se názory, ţe otázky a odpovědi nebyly ideálně připravené. S formulací otázek a výběrem odpovědí mají problémy i profesionálové. Někdy je pokládají cíleně tak, aby vyšel výsledek, jaký si přeje zadavatel průzkumu. V tomto případě nejde o ţádný záměr, jde pouze o

3

moji nedokonalost, se kterou jsem otázky zformuloval a ke své nedokonalosti se přiznávám. Moţná mohlo být u některých otázek více variant odpovědí, přidáno obligátní nevím, neznám, nemám zájem, coţ u některých otázek v odpovědích bylo. Věřím, ţe se podařilo připravit zajímavé číslo. Jsem také rád, ţe jsou mnozí studenti schopní a ochotní formulovat své názory. Ing. Radko Sáblík, ředitel školy

KAREL ČAPEK - PROČ NEJSEM KOMUNISTOU? Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše neţ tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, ţe by nikdo z přítomných nepoloţil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo? Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě ţádný určitý názor nebo ţivotní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrţ jisté krédo. Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrţ hájit se sám před sebou z toho, ţe nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Ţil bych v domnění, ţe přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, ţe stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti ţokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt ţádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protoţe mé srdce je na straně chudých. Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běţel jsem od paláců a muzeí podívat se na ţivot chudých v poniţující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych ţít jejich ţivotem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě ţádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak.. Jakţe, za dva roky, za dvacet let? Coţ můţete tak lhostejně připustit, ţe se má takhle ţít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Burţoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrţ rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou. Chudí lidé nejsou třída, nýbrţ právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrţ jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleţí jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrţ neštěstí; ohlíţeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protoţe jeho morálka není morálka pomoci. Protoţe káţe odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímţ je bída. Protoţe, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena. Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků můţe pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůţe pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho ţivot je historie pro sebe, neslučitelná s jinými; je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i kdyţ se podobá jiným případům jako

4

ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní. Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad váţně netvrdí, ţe masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosaţení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu neţ straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; po hříchu uniforma z idejí' se obyčejně nemůţe po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce váţit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: "Ţádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; ţádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Zato jednou, aţ se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, coţ nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější." - Myslím, ţe by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdoţ ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější neţ všechny dosavadní oferty. Ţivit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu ţije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti neţli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, neţ červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, neţ jak by věřil člověk, jemuţ místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť aţ na málo výjimek jsme co do ţivotní míry celkem nezámoţný lid, coţ se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, ţe chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Ţádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrţ na zádech největšího počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíţe; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrţ krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo. Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, ţe bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není moţno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít uţ dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, ţe nikoliv; nuţe, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, ţe jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v kaţdém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, ţe bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, ţe se dohovořit nemůţeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, kdyţ provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, ţe to stačí, avšak důleţité je pro chudé i pro mne, ţe aspoň tolik bylo moţno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce. Věřiti, ţe problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, ţe důleţitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes neţli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

5

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrţ měšťáci, a k tomu ještě s krveţíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné. V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, ţe je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutněji zašprýmuje neţli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě uţijí víc legrace neţ stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše sluţka drhnoucí podlahu neţli její paní. Takzvaný proletáře od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání ţivota; komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou ještě primitivní radost ze ţivota; to je první splátka na budoucí lepší svět. Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou burţoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s poţitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo ţranice pánů. Není uţ láska, nýbrţ buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Burţoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se ţurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, ţe naivní a nezkušený člověk, jímţ je většinou proletář, ţije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, neţ aby byl z kořene vyvrácen. Avšak jeţto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, ţe v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, ţe bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růţově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, ţe to není pravda a ţe to přece vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevyslouţili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti neţ skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, neţ aby bylo moţno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v kaţdém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, ţe by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, neţ je ten dosavadní. Snad řeknete, ţe je slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protoţe je to člověk. Velmi lehko dejme tomu se řekne, ţe les je černý, ale ţádný strom v lese není černý, nýbrţ je červený a zelený, poněvadţ je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, ţe společnost je špatná; ale běţte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, ţe nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně ţít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, neţ ţe je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, ţe je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním ţivotě s jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle ţebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ţenské. Z tohoto faktu by

6

komunista pravděpodobně vysoudil, ţe burţoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiţ ţe proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového poníţení si chudý člověk nezasluhuje. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrţ dobré vůli ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, ţe by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, ţe by to byl svět bohatých, ale protoţe to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních těch drsných mezi ţernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakţ takţ udrţují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jeţ se nazývá burţoazie, tak, ţe mi byl vytýkán špinavý pesimismus. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jichţ vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůţe tuto třídu nahradit, ale můţe do ní vejít. Není proletářské kultury pres všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboţenské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houţevnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě burţoazní. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, ţe šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká burţoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná brát v počet, co by se takhle zmařilo. Uţ jsem řekl, ţe skutečná chudoba není instituce, nýbrţ neštěstí. Můţete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, ţe není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, ţe není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv sluţka, jako kaţdý hlupák, jako kaţdý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bliţnímu sklenici vody; rozumové důvody té nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl. Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křiţoval při slově "násilí"; přiznám se, ţe bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lţe; pohříchu to nejde, protoţe buď jsem já slabý na něj, nebo on je příliš slabý, neţ aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale kdyby měšťáci začali provolávat, ţe půjdou vyvraţdit chudé lidi, sebral bych se jistě a běţel bych pomoci chudým lidem. Slušný člověk nemůţe být s tím, kdo vyhroţuje; i boj je fair play, a agitátor, který křičí po ozbrojení proletariátu, aniţ by. se stejně horlivě přimlouval za povinné ozbrojení měšťáků od hokynáře po bankovního ředitele, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím, nýbrţ porušováním přirozené a prosté čestnosti. Říká se mi "relativista" pro zvláštní a patrně dosti těţkou intelektuální vinu, ţe se snaţím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách aţ po

7

černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, ţe při troše trpělivosti a prostoty se lze jakţ takţ srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůţe nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá ţíti. A tu mne někdy jímá hrůza, ţe se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, ţe se mají lidé navzájem snášet, a jiný, ţe se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, ţe zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, ţe takhle se nikdy nesmluvíme. Věřím aţ podnes, ţe je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichţ člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce zaloţený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůţe a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně titíţ. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, ţe se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, ţe je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantismus, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v kaţdé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, ţe by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrţ proto, ţe se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrţ rituální předpis nebo koneckonců řemeslo. Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznutí z ostatního vzdělaného světa, aniţ by se jim to nahradilo něčím jiným neţ luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami nebo přímo shůry. Je mi lehčeji, kdyţ jsem řekl aspoň tolik, třebaţe to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v ţádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrţ osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, ţe by nebylo nemoţno aspoň si rozumět, a uţ to by bylo mnoho. Přítomnost 4. XII. 1924 Zasláno: Mgr. Ivona Liptáková

VÝTAŢEK Z MATURITNÍ PRÁCE STUDENTA Osudný rok 1948 a nástup komunismu k moci Rok 1948 byl rokem uskutečnění komunistického převratu v Československu. Komunisté pro něj pouţili vhodné záminky, kdyţ demokratické strany ostře vystoupily proti komunistickému ministru vnitra Noskovi. Ten soustavně infiltroval bezpečnostní síly státu příslušníky KSČ a naopak z nich důsledně odstraňoval komunistům nepohodlné lidi. Gottwald se ovšem postavil za svého ministra a zároveň zahájil kampaň s tvrzením, ţe hrozí sestavení úřednické „reakční“ vlády. V té době jiţ jednal podle moskevských instrukcí. Dne 20. února část demokratických ministrů podala na protest proti politice KSČ demisi, jelikoţ jich ovšem nebyla ani polovina z 26 ministrů, Gottwald toho vyuţil k protiakci a po uspořádání generální stávky a různých dalších nátlakových akcí, v nichţ se především angaţovaly tzv. Akční výbory Národní fronty, provádějící „očistu veřejného ţivota od nepřátel lidově

8

demokratického zřízení a reakce“, donutil nemocného a vyčerpaného prezidenta k přijetí demise opozičních ministrů 25. února 1948. 30. května se poté konaly volby do Národního shromáţdění s jednotnou kandidátkou Národní fronty, ve které bylo pro komunisty rezervováno 210 mandátů z celkových 300. Následovala Benešova abdikace jako marný pokus o vzdor 2. června a manifestační Gottwaldova volba prezidentem republiky 14. června 1948. Lidově demokratické Československo tak získalo svého prvního „dělnického“ prezidenta.

Rok 1950 a příchod ''monstrprocesů'' Vlna politických procesů, zahájených po sovětském vzoru v zemích východního bloku, se nemohla vyhnout ani Československu. Kreml a sovětští poradci v Praze ţádali „vzorový proces“, jenţ by patřičně odstrašil všechny potenciální odpůrce reţimu. Z mnoha různých variant byla nakonec jako hlava vymyšleného spiknutí vybrána poslankyně národně socialistické strany Milada Horáková. Příprava procesu probíhala zcela pod vlivem sovětských poradců, kteří mimo jiné zavedli i tzv. otázkové protokoly, jeţ dosud čs. Bezpečnost neznala, a prosadili i speciální přípravu obţalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit. Proces, který začal před státním soudem 31. května 1950, je označován jako největší, protoţe na hlavní skupinu byly navázány desítky dalších následných procesů po celé republice a počet obţalovaných dosáhl čísla 639. Všechny tyto procesy tvořily dohromady jeden celek. Výsledkem hlavního procesu s Miladou Horákovou byly čtyři justiční vraţdy. Včetně následných procesů však bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doţivotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let. Ač se všichni odvolali, rozsudek byl potvrzen a neuspěla ani ţádost o milost, kterou podali odsouzení k trestu smrti prezidentu Gottwaldovi. I přestoţe světová veřejnost včetně známých vědců (Einstein, Russell, Bernal) a umělců protestovala. Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a dodnes není známo, kde se nachází. V roce 1991 jí udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Den smrti Milady Horákové se stal Dnem památky obětí komunistického reţimu.

60. léta ve znamení uvolňování společnosti V době politického tání ordinovaného Sovětským svazem postupovalo i další politické uvolnění. Dne 9. května udělil prezident Novotný rozsáhlou amnestii a na svobodu se dostalo na 5 600 politických vězňů. Československo se v tomto roce především však stalo skutečně „socialistickým“ státem. Národní shromáţdění (11. července) schválilo novou ústavu a nový název státu – Československá socialistická republika. Nová ústava mj. likvidovala všechny prvky slovenských autonomních orgánů a zaváděla tuhý centralismus. Opatrná, ale přesto existující diskuze o politickém vývoji po únoru 1948 spojená s neustálými a v podstatě nikdy nepřekonanými hospodářskými problémy, dovedla Novotného reţim do velmi těţko řešitelných situací. Pomalá a váhavá destalinizace dospěla do bodu, kdy společnost očekávala radikální reformy a celkovou demokratizaci veřejného ţivota.

9

Coţ nakonec vyústilo roku 1968 v Praţské jaro představující vůbec nejrozsáhlejší experiment reformního komunismu. Začalo jako opoţděný pokus o destalinizaci v zemi, jeţ touţila po hlubokých, zásadních změnách – proto také záhy, vlivem spontánního pohybu společnosti, přerostlo v proces, který začal odbourávat nejen stalinské dědictví, ale i základní charakteristiky reţimu. Z pokusu o reformu politického systému se vyvinula revoluce, kterou ukončil aţ vpád pěti armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Český i slovenský národ úspěšně vzdoroval okupaci své země – vydatně je v tom podpořily sdělovací prostředky. Jejich političtí vůdci však v sobě takovou odvahu nenalezli – podpisem moskevského protokolu 26. srpna 1968 přijali okupaci jako realitu, kapitulovali a postupně k tomu donutili i vlastní veřejnost. Začalo více neţ dvacet let normalizace.

V 80. letech se reţim chýlí ke svému konci Kolaps reţimu se stával skutečností. I přes mnohé ústupky byla KSČ odhodlána obhájit svůj mocenský monopol. Situace byla ovšem neudrţitelná. Hospodářství stagnovalo a váhavé zavádění principů tzv. ekonomické přestavby jen zvyšovalo celkový zmatek. Politicky se KSČ dostala do úplné izolace a veřejnost stále častěji dávala najevo nespokojenost s domácím děním. KSČ chyběla podpora ze strany Sovětského svazu a okolní „bratrské“ reţimy proţívaly obdobný rozklad. Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 ukončila ţivot nejen neoblíbené stokoruně, ale i celému totalitnímu reţimu. Rychlá, účinná a překvapivě bezproblémová demontáţ moci KSČ překvapila snad téměř všechny – konzervativní komunisty i samotné občanské aktivisty. Začala pověstná „sametová revoluce“. Brutalita policejního zásahu ze 17. listopadu se stala neobhajitelnou a kaţdý, kdo mohl, se od ní distancoval. Pověstný černý Petr odpovědnosti posléze zůstal v rukou několika funkcionářů ministerstva vnitra a neoblíbeného šéfa praţských komunistů Miroslava Štěpána. V noci z 19. na 20. listopadu vytvořilo několik opozičních skupin hnutí Občanské fórum (v Bratislavě vzniklo prakticky současně hnutí Verejnost proti násiliu) a uţ 21. listopadu reformní federální premiér Ladislav Adamec zahájil jednání u „kulatého stolu“ s nově institucionalizovanou opozicí. O tři dny později z čela KSČ odstoupil kompromitovaný Milouš Jakeš a nahradil ho nevýrazný a neznámý Karel Urbánek. Nakonec 29. prosince 1989 částečně obměněné Federální shromáţdění zvolilo jednomyslně novým prezidentem Václava Havla, kdyţ jeho předchůdce Gustáv Husák odstoupil ihned po jmenování Čalfovy vlády. Reţim normalizace i samotné KSČ definitivně skončil. Michal Konečný, 4. A

10

OBDOBÍ KOMUNISMU NETRADIČNÍM POHLEDEM Socialistické (komunistické) společenské zřízení Dobový vtip: „Socialismus je společenské zřízení, které úspěšně řeší problémy, které se

v jiných společenských zřízeních nevyskytují.“

Dobový vtip: „Je moţné vybudovat komunismus ve Švýcarsku? Je, ale škoda tak krásné

země.“

Dobový vtip: „Soudruhu učiteli, jak je to vlastně s tím

budováním komunismu, ptá se zvídavý ţáček. Víš, Pepíčku, začal s tím soudruh Lenin. Ale on se vlastně nejmenoval Lenin, ale Uljanov. V Rusku proběhla Velká říjnová socialistická revoluce. Tedy vlastně ona proběhla 7. listopadu. Pak v budování komunismu pokračoval soudruh Stalin. Tedy on se vlastně nejmenoval Stalin, ale Dţugašvili. No a chlapče, tak nějak je to i s tím budováním komunismu.“ vtip: „Nejlépe se vypořádali s budováním komunismu v Indonésii, říká jeden pán druhému. Opravdu? Jak to udělali? Vrstva komunistů, vrstva betonu, vrstva komunistů, vrstva betonu …“ Dobový

Dobový vtip: „Víte co vznikne, kdyţ se sloučí deset kobylek a deset komunistů? Dvacet

škůdců.“

Socialismus měl být předstupněm komunismu, kde jiţ bude ráj na zemi. Nebude chudých ani bohatých, kaţdý si bude brát ze společného dle svých potřeb, kaţdý bude do společného přispívat dle svých schopností. Jelikoţ jiţ tato myšlenka je na první pohled utopií, budování také dopadlo tak, jak dopadlo. Zvláště, kdyţ se do vedení strany a státu (většinou to samé) dostali lidé, jejichţ kvalifikací bylo jednání bez skrupulí, schopnost dobře intrikovat a hodně hlasitě se zaštiťovat pracujícím lidem. Jiţ sama podstata ideologie, tedy „třídní boj“ a „diktatura proletariátu“, dávala tušit, jak vše musí dopadnout. Základem byl třídní boj, tedy hraní na lidské emoce a nejhorší lidské pudy, jako jsou závist, nenávist. Kdy nepřítelem není jiný stát, jiná národnost, ale vlastní spoluobčané, kteří měli tu smůlu, ţe byli chytří a schopní, vzdělaní a ve velkých uvozovkách bohatí. Boj proti vlastní inteligenci vynesl do vedení země zaostalé a všehoschopné soudruhy z lidu, naopak posílání vzdělaných a schopných lidí „k lopatě“ zapříčinilo následné ekonomické problémy země. Udrţet u moci zřízení, které je zaloţeno na diktatuře, je moţné pouze za pouţití násilí. Tak se zrodily koncentrační tábory, přišly na řadu justiční vraţdy, osoby označené za nepřátele socialismu končily v lepším případě u lopaty či v kotelnách, v horším ve vězení a v nejhorším na popravišti.

11

Ačkoli mělo jít o „diktaturu proletariátu“, tedy vládu pracujících, v kaţdé zemi, kde vznikl komunismus, v čele země nakonec stanul různě krutý diktátor, často psychopatický šílenec, který se pracujícími lidmi pouze zaštiťoval. Například Stalin, Mao, Gottwald, Castro. V Severní Koreji rovnou došli k rodinné dynastii, kdy si vládu „moudrých vůdců“ předávají z otce na syna. Tohle uţ nemůţe být náhoda.

Společenské elity Dobový vtip: „Jaký je rozdíl, kdyţ řidič přejede zajíce a kdyţ spadne letadlo, v němţ

cestuje Ústřední výbor Komunistické strany Československa? Kdyţ řidič přejede zajíce, je to škoda, ale není to tragédie. Pokud spadne letadlo s ÚV KSČ, je to tragédie, ale není to škoda.“ Dobový vtip: „Ptá se soudruh inspektor ţáčků základní školy na představitele vládnoucí

moci. Aničko, kdo je náš soudruh generální tajemník KSČ? To je naše sluníčko. Výborně Aničko. A co ty, Pepíčku. Kdo je tvojí matkou? Mojí matkou je komunistická strana, odpovídá Pepíček. Výborně, Pepíčku. A kdo je tvým otcem? Mým otcem je generální tajemník komunistické strany. Zase správně Pepíčku, jsi velmi chytrý. Čím bys chtěl být? Pepíček se zamyslí a pak odpoví. Sirotkem.“ Dobový vtip: „Muţ stojí na ulici a vykřikuje – Prezident

je debil. Přijdou k němu tajní policisté a chystají se ho zatknout za hanobení představitele státu. Ale já myslel toho americkýho prezidenta, hájí se křikloun. Jeden z policistů se jen ušklíbne a poloţí mu ruku na rameno se slovy – My dobře víme, kterej je debil. Jste zatčen.“

Diktatura proletariátu vynesla k moci osoby, které na její uplatňování nebyly vůbec připraveny. Ani svým vzděláním, ani svým charakterem. „Vůdce revoluce“ hnala vpřed pouhá touha po moci, neštítili se v honbě za ní ničeho. Mnohdy šlo o osoby paranoidní, plné nenávisti. Aby se

12

vůdcové či úzká skupina „kmotrů“ ve vedení strany a státu udrţeli u moci, neváhali vyuţívat vraţdy, mučení, zastrašování, psychický i fyzický teror, který v praxi prováděli příslušníci tajné policie, rekrutující se mnohdy z psychopatů, sadistů a podobně postiţených osob. Jako to bývá u klasických zločineckých mafií, nakonec si šli i „kmotrové“ po krku sami, aby odstranili své konkurenty. Na rozdíl od klasické mafie, která pošle nájemné zabijáky a ti konkurenta odpraví, komunistická mafie měla k dispozici ke všemu odhodlané příslušníky tajné policie, prokurátory a soudce. Ti na pokyn vůdců u moci „legálně“ vraţdili nejen své odpůrce, ale i své konkurenty uvnitř své strany. Pokud získá velmi omezený soudruh moc, mnohdy téměř neomezenou, naloţí s ní po svém. Jinak to ani ale není moţné, hlupák a omezenec, někdy i psychopat, který je náhle téměř všemocný, nedokáţe s nabytou mocí chytře nakládat. Chová se arogantně, chová se neotesaně, chová se směšně. Tak vznikl pojem „papaláš“, tedy osoba vozící se v limuzíně, které čouhá sláma z bot, jejíţ slovník je vpravdě lidový a jejíţ rozhled je významně omezený. Tito vedoucí pracovníci vzešlí z „lidu“ vytvořili „novou elitu“, za kterou se musel kaţdý soudnější člověk stydět. Chovali se jak „křováci“, hráli si na honoraci, ale byli lidem pro smích. A být lidem pro smích je asi to nejhorší, co můţe někoho potkat. Ale pozor, přes svou směšnost byli velmi nebezpeční, jejich pouhé slovo dokázalo ničit ţivoty osob i celých rodin. Bohuţel tato elita se nedokázala u moci udrţet jinak, neţ násilnými metodami. Za jejichţ pomoci musela v lidech nabudit strach. Drţela si svá koryta za pomocí teroru. Coţ je stav, který lze krátkodobě udrţet a umoţňuje vcelku snadné vládnutí, ale nelze ho udrţet donekonečna.

Členství ve straně Dobový vtip: „Jaký je rozdíl mezi trabantem (dobové vozítko z bakelitu) a komunistou?

Ţádný, za oboje se rodina stydí, ale je ráda, ţe je má.“

Kolem roku 1989 měla Komunistická strana Československa kolem 1,3 milionu členů, coţ v patnáctimilionovém státě znamenalo téměř desetinu obyvatelstva. Většina členů nevěřila idejím o komunismu, členství ve vládnoucí straně bylo pouhým základem jejich kariéry. U mnohých nastávala významná dilemata. Styděli se za své rozhodnutí vstoupit do strany, na druhé straně, pokud chtěli vykonávat nějaké zaměstnání, mnohdy neměli jinou moţnost. Na některých úřadech nemohl pracovat nestraník, do některých vedoucích míst se nemohl dostat nestraník. Existovala i jistá menšina „kovaných“ soudruhů, kteří přes známost všech různých zločinů, přes známost okupace země, přes známost potlačování lidských práv, stále věřila myšlence komunismu. Klasickým představitelem této skupiny byla herečka soudruţka Jiřina Švorcová, která se s frenetickými

13

výkřiky vrhala na členy sovětské delegace a vášnivě líbala senilní sovětské soudruhy. K její cti je nutné dodat, ţe nic nehrála, ona svému bludu věří dodnes. Nepřevlékla kabát a je dále fanatickou zastánkyní této ideologie. Většina členů strany nebyla vrahy ani zločinci. Většina nebyla ani zlými lidmi. Jen prostě tito lidé obětovali své kariéře (někdy i zájmům své rodiny) část své důstojnosti. Mnohdy přitom museli čelit traumatům ve své mysli. Určitá sorta opravdových kariéristů se projevila i po roce 1989. S velkou pompou tito soudruzi vrátili své rudé kníţky a rychle vstupovali do jiných politických stran, které vyhodnotili jako dobrý „výtah“ k moci. Bohuţel mnohým se podařilo „vyjet“ aţ do nejvyšších pater politiky a státní moci.

Ekonomika Dobový vtip: „Jaké jsou největší čtyři nepřátelé socialismu? Jaro, léto, podzim, zima.“ Dobový vtip: „Co znamená zkratka RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci)? Rychle

Vyvezli Hov...o Přivezli.“

Dobový vtip: „Sejde se Američan, Brit a Rus. Začnou se bavit o své ekonomické situaci.

Začne Američan. Já vydělávám čtyři tisíce dolarů měsíčně, k ţivotu potřebuji tři tisíce, co dělám s tím tisícem, do toho nikomu nic není. Pokračuje Brit. Já vydělávám dva tisíce liber. K ţivotu potřebuji patnáct set liber. Co dělám s těma pěti stovkami, do toho nikomu nic není. Končí Rus. Já vydělávám osm set rublů. K ţivotu potřebuju tisíc rublů. Kde seţenu ty dvě stovky, do toho nikomu nic není.“ Dobový vtip: „Dva pánové se baví o nedostatku masa a uplácení řezníků, aby získali

nějaký lepší kousek. Jeden z nich povídá druhému. Víte jaký je rozdíl mezi prodejnou masa za první republiky a za komunistů? Za první republiky bylo na krámě napsáno řezník a uvnitř bylo maso. Teď je na krámě napsáno maso a uvnitř je řezník.“ Základem socialistické či komunistické ekonomiky byly „pětiletky“, tedy plánování s výhledem na toto zmíněné období. Bohuţel se soudruhům nedařilo udrţet ţivotní standart, přestoţe plnili pětiletky na 120 %, přestoţe brigády socialistické práce pracovaly na sto padesát procent, respektive tuto státní ekonomiku „prohnilý“ kapitalismus předbíhal mílovými kroky. Čeští komunisté měli to štěstí, ţe se zmocnili jedné z deseti hospodářsky nejrozvinutějších zemí světa. Tím měli odkud brát. Bohuţel s postupem času i jim začal docházet dech. Vymazání konkurence znamená daleko niţší tlak na rozvoj podniku a na produktivitu práce. Dalším negativním efektem byl „nekonečný“ sovětský trh, který chtěl „mnogo“, na kvalitě aţ zase tak nezáleţelo. Mnoho výrobků se tak stalo v západním světě nekonkurenčními. Sověti řídili podivný hospodářský blok, tak zvanou „Radu vzájemné hospodářské pomoci“ (RVHP), která nakonec

14

fungovala na principu směnného obchodu. Do Sovětského svazu se lifrovaly hory výrobků z jeho satelitů, zpátky přicházela ropa a plyn. Nakonec Sovětský svaz zanechal u svých satelitů značné sekery, z těchto dluhů se podařilo vymoci jen část. Pokud si vzpomínám, část dluhu nám po pádu komunismu byla splacena ropou a část nějakými vrtulníky. Jedno známé moudro říká. Pokud chceš pomoci chudákovi, nedávej mu rybu, ale nauč ho, jak si má rybu chytit. Zlikvidování „bohatých“, jejich nucený odchod do zahraničí, na pozice bez vlivu či do vězeňských mundůrů, byl zárodkem budoucího pádu nového zřízení. Výsledkem bylo chudnutí všech. Můţete sebrat majetek úspěšným a rozdat ho „lidu“. Ovšem co za nějaký čas? Majetek je vyčerpán a je potřeba vytvořit nový. Kdyţ nebude existovat skutečná hospodářská elita, kdyţ ve vedení podniků nebudou schopní a vzdělaní manaţeři, kteří dokáţí vytvořit zisk, není záhy z čeho rozdělovat. Toto si uvědomil i americký president Ronald Regan a rozhodl se komunistický blok zničit ekonomicky. Přišel se svým projektem „hvězdných válek“, rozpoutal divoké kolo zbrojení, které uspíšilo pád komunistického bloku. Gorbačovova „Perestrojka“ byla zoufalým pokusem zachránit neudrţitelné. Soudruh Gorbačov měl nepochybně bohulibý záměr. Chtěl uvolnit poměry a dát větší prostor individualitám a svobodnějšímu rozhodování. Oţivit svou ekonomiku. Ovšem jak se v diktatuře jednou uvolní teror, za krátkou dobu se diktatura zhroutí. Lidem se začne částečná svoboda líbit, osobní i ekonomická, a chtějí ji víc, stejně jako ji mají v rozvinutých demokraciích. Není-li za „remcání“ tvrdá represe, lidé se postupně přestávají bát a stávají se odváţnějšími. Pád neomezené moci komunistů se přiblíţil.

Společenské vlastnictví Dobové rčení: „Poctivě se ţivit a mírně přikrádat.“ Dobové rčení: „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“ Nejhorší je stav, kdy rozhodují všichni a zároveň nikdo. Kdyţ není eminentní zájem na úspěchu. Stav, kdy „všechno patří všem“, ale ve skutečnosti existuje státní kapitalismus řízený a dušený hrstkou neschopných, nemůţe přinášet potřebnou produktivitu práce a zisky. Zaklínání se „všelidovým“ vlastnictvím znamená, ţe úzká a nepříliš schopná „elita“ řídí stát, kterému patří všechny významné podniky. Jak se uţ dávno prokázalo, stát je nejhorším hospodářem ze všech. Lidé navíc získali jeden velmi ošklivý návyk. Většinu by ani nenapadlo přelézt sousedovi přes plot a ukrást mu cihly, jablka či mrkev. Ale stalo se jakýmsi společenským fenoménem, morálně přijatelným jednáním, si „brát“ ze společného. Tak se domů nosily papíry, sešity, tuţky, ale i se vozily cihly, cement. Vţdyť dotyčný nekrade, jen si bere z toho, co patří všem, tedy i jemu.

Bony a tuzex Dobové rčení: „Co je tvoje, je i moje. A co je moje, do toho ti nic není.“ Pochopitelně socialismus či komunismus nijak nezmenšil touhu lidí po osobním vlastnictvím. Pouze učinil ze všech ţebráky, kdy ani ti nejschopnější nemohli legální cestou skutečně zbohatnout. Nejbohatšími se tak stali komunističtí pohlaváři a poté šmelináři všeho druhu.

15

Ovšem co je to za stát, jehoţ „elitami“ jsou nedovzdělaní papaláši, zelinář, řezník či vekslák? Který vedou přitroublí soudruzi z politbyra? Vzpomeňme na geniální ukázky „moudrosti“ posledního skutečného generálního tajemníka KSČ s mocí, soudruha Jakeše, v jeho památném projevu z Hrádku. I s jeho kůlem v plotě, bojlery místo brojlery a Haničkou Zagorovou, co je hodná holka, má statisíce a přesto zlobí. Kaţdý, kdo tento projev neslyšel, by si ho měl pustit, aby pochopil, jaké „mozky“ vedly tuto zemi. Téměř všichni lidé měli velké kulové, vyvolení si pak ţili významně nad poměry, ve srovnání s bohatými lidmi ze západního světa byli i tak k smíchu. Nepoctivý řezník či zelinář, co prodávali „své“ zboţí pod pultem, si mohli postavit lepší chatu či koupit lepší auto. Či vystavovat svá panděra u moře. Západní zboţí nebylo běţně k sehnání, pouze ve vybraných prodejnách, kde se platilo bony. Tento systém vytvořil speciální sortu lidí, ze které vzešel po roce 1989 český organizovaný zločin. Vzpomeňme na „kmotra Mrázka“, typického veksláka. Bony se daly sehnat buď příslušností ke komunistické elitě, nebo pokoutně od veksláků. K jejich koupi jste museli mít „západní“ peníze, tak zvanou tvrdou měnu, kterou pochopitelně nemohl legálně normální občan získat.

Lidská práva Dobový vtip: „Soudruh vrátný vypráví. Víte, to já byl kdysi generální ředitel. Pak mi

soudruh ministr oznámil, ţe přijede sovětská delegace. Poděkoval jsem mu za upozornění a řekl, ţe si schovám hodinky a kolo ţe uţ mám přivázané. Stal jsem se obyčejným ředitelem. Pak přišel soudruh generální ředitel a vytkl mi, ţe jsem nebyl na poslední schůzi podnikové buňky Komunistické strany. Odpověděl jsem, ţe kdybych věděl, ţe je to poslední schůze, přišel bych na ni i s celou rodinou. Stal jsem se pouhým vedoucím provozu. Na zdi mi v kanceláři visel portrét soudruha Gustava Husáka a také jsem tam pověsil obrázek jedné herečky. Přišel soudruh ředitel a řekl mi, abych okamţitě sundal ze zdi tu kur..u. Zeptal jsem se ho, kterou má na mysli. A tak jsem tady na vrátnici.“ Dobový vtip: „Probíhá schůze soudruhů v zaměstnání. Bohuţel jiţ delší dobu se postrádá

jeden soudruh. Jiný soudruh se ptá. Tady Kotas, měl bych dotaz, kde je soudruh Nový? Ţádná odpověď, jen velmi ošklivé pohledy předsedajícího soudruha. Další schůze. Tady Kotas, měl bych dotaz, kde je soudruh Nový? Zase ţádná odpověď, jen ošklivé pohledy předsedajícího soudruha. Další schůze. Zvedne se ruka jednoho soudruha. Měl bych dotaz, kde je Kotas?“ Dobové rčení: „Všichni si jsou rovní, někteří jsou si rovnější.“

16

O dodrţování lidských práv nemá ve spojitosti s komunistickým reţimem smysl vůbec mluvit. Porušovány byly od počátku aţ do posledních okamţiků. Po dramatických padesátých létech, kdy soudruzi neváhali své oponenty i vraţdit, následovala „klidnější“ léta, kdy soudruzi své oponenty uţ „jenom“ zavírali a ekonomicky likvidovali. Kdyţ se kácí les, létají třísky, omlouvali své zločiny. Při budování tak „velké“ myšlenky na pár mrtvolách přece nezáleţí. Mluvit o justičních vraţdách nemá smysl. „Doznání“ vynucená brutálním mučením hovoří za vše. Někteří vězni prošli mučením gestapa i státní bezpečnosti, pokud shledávali horší brutalitu, tak ve prospěch soudruhů. O tomto otřesném období a zločinech snad kaţdý ví a odsuzují je i současní komunisté, ačkoli u některých mám značné pochybnosti, jak své „pokání“ myslí upřímně. Dle mého, kdyby měli příleţitost, s velkou radostí by nám znovu zakroutili krkem. Kdo dostal nálepku „nepřítele socialismu“, začal proţívat krušné období. Byl vyhozen z práce (ekonomický teror), vysokoškoláci končili v kotelnách či u lopaty, často byl oponent obviněn a ve směšném procese odsouzen za rozvracení republiky či hanobení vládnoucích soudruhů (politický teror). Soudruhům nebylo cizí nic, co znepříjemnilo ţivot jejich oponentům. Chartistům sebrali řidičáky, šikanovali je, dlouhé hodiny vyslýchali, snaţili se je zlomit či přesvědčit ke spolupráci, mnohdy velmi drsnými metodami. Za nejohavnější metodu nátlaku a vydírání je nutné povaţovat perzekuci rodinných příslušníků, včetně dětí oponentů. Příbuzní emigranta se stávali „politicky nespolehlivými“ a byla jim dopředu zapovězena některá zaměstnání. V padesátých létech hrozili mučeným vězňům mučením či likvidací jejich nejbliţších, pod dohledem soudruhů vyšetřovatelů ze Sovětského svazu, kde neváhali skutečně týrat i děti. V pozdějších létech se zaměřili soudruzi na jinou „méně drastickou“ perzekuci rodinných příslušníků. Pro mnohé oponenty bylo těţké se pro svůj názor nechat šikanovat, vyhazovat z práce, zavírat do kriminálů. Ale mnozí byli ochotni pro svou pravdu toto vytrpět. Ale nejhorší pro ně muselo být, kdyţ soudruzi zaútočili na jejich děti. Mnohým dětem svých oponentů bránili studovat, neboť dobře věděli, ţe tím jim ničí ţivot a budoucnost nejvíce, respektive touto hrozbou mohou u oponenta dosáhnout svého. Hrozbou, kterou ale bez mrknutí oka neváhali naplnit. Ale pozor, oponentem se nestal pouze Havel a jemu podobní, který „veřejně“ publikoval a kritizovali. Oponentem mohl být i člověk, který například odmítl jít k volbám. Tak tlačili také na mého otce, kdy byl soudruhy upozorněn, ţe pokud nepůjde jako tradičně volit, tak se já nemám šanci dostat na gymnázium. Otce jsme doma přemluvili, já mohl jít na gymnázium, ale v celé rodině z toho zbyla velká pachuť.

Svoboda projevu Dobový vtip: „Jaký je rozdíl mezi českou a americkou ústavou? Česká zaručuje občanovi

svobodu projevu, americká i po projevu.“

Dobový vtip: „Nemluv. Kdyţ mluvíš, nepiš. Kdyţ mluvíš a píšeš, nepodepisuj. Kdyţ

mluvíš, píšeš a podepisuješ, tak se nediv.“

17

Pochopitelně soudruzi nemohli připustit, aby se „nevhodné“ myšlenky šířily éterem, protoţe by mohly v někom vyvolat touhu po svobodě, po změně. Proto cenzurovali všechno. Kaţdá i zcela nevinná hra musela být schválena cenzorem, kaţdý text k písni, kaţdá replika ve filmu. Mnohdy stupidní cenzoři nutili autory přepisovat i velmi nevinné texty. Západní kultura byla zakázána, respektive povolena jen ta, která kritizovala tamní poměry. Vysílání západních rozhlasových stanic bylo rušeno, k tomu soudruzi vystavěli speciální rušičky. Zavírali filmy i knihy do trezorů. Báli se jak čert kříţe kaţdé maličkosti, která by mohla v lidech probudit jiskřičku touhy po svobodě. Říci svobodně svůj názor znamenalo velké riziko, hrozilo vyhození ze školy, z práce a bohuţel často i soudní proces, protoţe „republiku si rozvracet nedáme.“

Komunistická policie Dobový vtip: „Proč chodí policajti ve třech? Jeden umí číst, druhý psát a třetí telefonovat.“ Dobový vtip: „Přijdou dva policisté na sluţebnu i se svým sluţebním vlčákem. Tam si

začnou prohlíţet intimní partie psa. To je divný, to je divný, říkají a vrtí oba hlavami. Jejich udivený kolega se ptá, co činí. Ale víš, lidé říkali, uţ zase jde ten pes s těma dvěma čur…ama. Ale ať se díváme, jak se díváme, ten pes má jen jeden.“ vtip: „Kolik je potřeba policajtů, aby zašroubovali ţárovku? Šest. Jeden stojí na stole, čtyři se stolem otáčí a šestý hlídá u dveří, jestli nejde proud.“ Dobový

Dobový vtip: „Víte, proč se

utopili dva policajti? Kopali na hausbotu sklep.“

18

Dobový vtip: „Soudruh velitel přivede politického školitele na sluţebnu, kde sedí dva

policisté. Jelikoţ musí odejít, poţádá své dva podřízené, aby se soudruhem počkali. Pokud byste se nudili, dodá, můţete se soudruha zeptat na toho, kdo napsal Komunistický manifest. Poté soudruh velitel odejde a vrátí se asi za půl hodiny. Vzápětí vytřeští oči. Soudruh lektor leţí v krvi na zemi, nad ním jeho podřízení. Soudruhu veliteli, hlásí jeden z nich, uţ se přiznal. Napsal to von a jeho brácha.“ Dobový vtip: „Manţelka soudruha policisty nasbírá hříbky a poţádá svého muţe, aby je

očistil. Kdyţ se za půl hodiny vrátí, najde hříbky na kaši. Lojzo, ţe tys ty hříbky bil, zlobí se manţelka. Nebil, klopí oči soudruh manţel. Nelţi, Lojzo, ţe tys ty hříbky zase bil! Nebil, říká sveřepě policajt, přísahám, upadly na umývarce!“

Dobový vtip: „Soudruh inspektor se ptá ţáků páté třídy. Jak se jmenuješ, chlapečku?

Lojza, soudruhu. A čím bys chtěl být, aţ budeš velký? Pilotem letadla. Jak se jmenuješ ty, holčičko? Anička, prosím, soudruhu. A čím bys chtěla být? Prodavačkou. A jak se jmenuješ ty, chlapečku? Nevím, odpovídá mírně dementní ţák. A čím bys chtěl být? Policajtem.“ Jistě za komunistů existovala i řada slušných policistů, kteří bojovali proti skutečným zločincům, kteří dbali o pořádek na silnicích. Bohuţel ti všichni ale trpěli tím, jakou pověst si policie (veřejná bezpečnost) vyslouţila. Byla represivní sloţkou zločinného reţimu a místo, aby občany chránila, mnohé z nich pronásledovala. Policisté měli otřesnou pověst a část z ní jim doposud zůstala. Ačkoli ti nejhorší patřili k tzv. „Státní bezpečnosti - STB“. Je otřesný paradox a velká nespravedlivost, ţe kde jaký člověk, kterého mnohdy velmi nevybíravými prostředky donutili tito zločinci podepsat spolupráci, je často propírán médii a zostouzen. Přitom si mnozí nedokáţí představit, jakým nátlakům byl podroben. Oproti tomu gauneři v řadách státní bezpečnosti zůstávají v anonymitě, berou královské výsluţné či díky svým starým kontaktům úspěšně „podnikají.“

Lidové milice Dobový vtip: „Na politickém školení zaměstnanců poloţí lektor jednomu ze školených

otázku. Soudruhu, řekni nám, co nám naše Komunistická strana dala. Soudruh se zamyslí a odpovídá. Strana nám dala, strana nám dala … ta nám tedy dala!“

19

Není ţádný jasnější doklad o zločinnosti komunistického reţimu, neţ jsou jeho Lidové milice. Ozbrojená sloţka strany. Příslušníci Lidových milicí se rekrutovali z velmi důkladně prověřených členů komunistické strany, kteří se zúčastňovali vojenských manévrů a výcviku ve zbrani. V případě nouze měli se zbraní v ruce bránit své výhody proti svým spoluobčanům. Někteří členové Lidových milicí se podíleli na mlácení lidí při demonstracích. Dokonce i v listopadu 1989 někteří soudruzi uvaţovali, ţe proti demonstrantům povolají své ozbrojené sloţky. Poloţme si otázku. Jaké spolky (strany) mají svá ozbrojená komanda? Pouze extremistické spolky, fašistické strany a mafie. A také komunisti. Ti všichni mají své ozbrojené „rabiáty“, připravené hájit se zbraní v ruce zájmy svého spolku. Pro pochopení absurdnosti takové ozbrojené sloţky si zkuste představit, ţe by současné politické strany, například ODS, ČSSD, TOP 09 a jiné, měly své ozbrojené milice, jejichţ členové by se chodili cvičit v pouţívání zbraní, měli k dispozici samopaly. Byli by připraveni hájit zájmy svých stran se zbraní v ruce. Nepředstavitelné? Pro demokraty nepochybně, pro komunisty nikoli.

Útěky z ráje Dobový vtip: „Vyvolávač letecké společnosti na

Václavském náměstí vykřikuje. Letenka do USA za dvacet tisíc korun. Přijde za ním soudruh a ptá se. Soudruhu, těch dvacet tisíc je i včetně zpáteční letenky? S debilama se nebavím, odpoví vyvolávač.“

V jiţ uvolněnější atmosféře na vysoké škole na hodině marxismu-leninismu (pozor, z tohoto prazvláštního předmětu se konala státní zkouška v rámci státnic na kaţdé vysoké škole!), jsem si dovolil poloţit lektorce otázku. Proč lidé z východu utíkají na západ a proč lidé ze západu neutíkají na východ? Dostalo se mi pokárání, ale soudruţka byla vstřícná. Řekla mi, ţe ví, ţe svou otázku nemyslím váţně, pouze chci narušit její hodinu a tedy mi odpouští. Velmi těţko se vysvětlovalo soudruhům, proč musejí střílet do zad své vlastní spoluobčany, kteří se ve svém „pomýlení“ rozhodli opustit komunistický ráj a utéci do prohnilého kapitalismu. Vlastně oni se vysvětlováním nezabývali. Kdo nebyl chycen či zastřelen a utekl, toho vymazali z historie. Stalo se tak mnoha umělcům, vědcům, sportovcům. Mizeli z katalogů, z ročenek. Prostě přestali existovat. Komunistický stát byl velkým vězením, odkud mohl dostat „propustku“ pouze vyvolený, u kterého se předpokládalo, ţe se spořádaně zase vrátí do své „cely“.

20

Mnohým svým oponentům soudruzi odebrali rovnou pasy, můj otec ho neměl od roku 1969 aţ do roku 1978. Ti nemohli cestovat ani do jiných komunistických států. Mimochodem, víte kdo ještě odebírá pasy? Zločinné kartely, aby jim jejich vydíraní pracovníci neutekli. Kdo chtěl cestovat na západ, musel mít zvláštní povolení. Kdo chtěl odejít nelegálně, riskoval i smrt, protoţe pohraničníci měli rozkaz střílet. Ne na agresora, který chce překročit hranice z venku, ale na vlastního spoluobčana, který chtěl pouze ţít někde jinde.

NÁMĚT PRO STUDENTY - představte si, jak by to tady asi vypadalo, kdyby i dnes stále byli ve vedení země komunisti … Uvedu jen pár příkladů, které se dotýkají asi kaţdého studenta. Kopírování. Všechny kopírky jsou pod přísným dohledem prověřených soudruhů a jejich pouţívání je moţné jen na povolení. Student si chce okopírovat nějaký dokument. Musí vyplnit formulář v sekretariátu školy, uvést, k čemu budou okopírované listy slouţit a předloţit ţádost řediteli školy ke schválení. Ten zhodnotí, zda nejde o šíření protistátních textů a rozhodne, zda kopírování schválí či nikoli. (Pokud by se zjistilo, ţe student chtěl šířit protistátní texty, vyhodí ho ředitel ze školy, nahlásí ho státní bezpečnosti a student půjde před soud). Hudba. Student si chce zajistit hudbu od imperialistické západní skupiny. Nemá jak se k ní legálně dostat. Není kde ji stáhnout, není kde ji koupit. Musí se pokusit najít nějaký kontakt na nelegálním trhu, najít nějaký nosič, propašovaný tajně přes hranice. Jinak se k hudbě nedostane. Šířit takové burţoazní nekulturní umění je zakázáno.

Film. Student se můţe jít podívat na oficiálně uznaný film do kina či ho sehnat na CD, nejlépe film výroby prověřených reţisérů ze spřátelených socialistických zemí. Nějaké CD s prohnilým západním uměním je moţné sehnat opět jen na černém trhu a pouštět si ho potajmu doma. Za vlastnictví takových nepovolených filmů můţe hrozit i postih. Diskotéka. Je jich jen pár, jsou děsivě stejné, hrají se písně zaslouţilých umělců jako jsou pan Gott či paní Vondráčková. Nebo odrhovačky mladých autorů, kteří se zúčastnili festivalů politické písně, kde demonstrovali své nadšení ze socialistického zřízení. Hrát písně západních či zakázaných skupin je nemoţné. Přeji příjemný poslech i trsání. Koupě západních kalhot. Student by rád získal nějaké značkové dţíny. Bude muset přešlapovat s penězi v některé zapadlé uličce Prahy, modlit se, aby ho vekslák neokradl či ho při

21

šmelině nechytila bdělá veřejná bezpečnost. S těţce nabytými bony zamíří student do Tuzexu, kde si můţe vybrat tak asi ze dvou druhů dovezených kalhot. Vycestování ven. Student chce vyjet na západ, třeba se sportovním druţstvem či rodiči. Musí poţádat o souhlas vycestovat. Vyjádří se k němu dejme tomu předseda Studentské rady (nebo předseda něčeho na způsob Socialistického svazu mládeţe), napíše na studenta posudek, zda doporučuje danému studentovi cestu povolit, zda je dostatečně spolehlivý. Další posudek vypracuje ředitel školy, kde pochopitelně zohlední i nezávadnost rodičů ţadatele. Pokud nedostane student souhlas, zůstane doma. Kecání na veřejnosti, uráţka strany. Student se s kamarády baví v hospodě, něco málo upijí, plácnou nějaké „nevhodné“ vyjádření na osobu předsedy vlády či vedoucí politické strany. Nějaký bdělý soudruh donašeč to uslyší a udá studenta. Ten je následně vyhozen ze školy a kdyţ bude mít štěstí, vyvázne pouze s podmínkou za hanobení socialistického zřízení a jeho představitelů. Pak se můţe těšit na práci pomocného dělníka, protoţe jako osoba zřízení nepřátelská nemá právo studovat. Televize. Bude mít jen dva celoplošné státní kanály. Na obou půjdou především poučné a propagandistické filmy a pořady. Nikdy ţádná politická diskuse, neboť nebude nikdo moci vládnoucím soudruhům oponovat. V televizních novinách budeme slýchat informace, kde jaká brigáda socialistické práce překonala rekord ve sklizni brambor či raţení uhlí. V děsivě nudných estrádách budou vystupovat pouze zaslouţilí umělci. Legraci bude moţné si dělat veřejně pouze z blondýnek, nikdy ne z politiků či policistů. Přeji všem dobrou zábavu. Internet. Moţná bude k dispozici, ale většina stránek bude zablokována, viz současná Čína. Student si tak můţe prohlíţet jen ty stránky, které posvětila komunistická strana. Moţná také internet rovnou vypnou, pokud bude hrozit prolomení blokace. Není přece moţné, aby se mládeţ kazila prohnilou imperialistickou kulturou, aby se v zemi šířily jiné názory, neţ jaké hlásá komunistická strana. Takto bych mohl pokračovat, ale myslím si, ţe tohle uţ bohatě stačí. Pokud by snad někdo nevěřil či si chtěl moje slova ověřit, stále ještě existují dva skutečné ráje na zemi. Doporučuji si koupit letenku na Kubu či do Korejské lidově demokratické republiky. Zpáteční lístek pravděpodobně netřeba, pokud bude chtít dotyčný ţít a chovat se jako tady, v lepším případě skončí v kriminále. Moţná taky někde zmizí … Jo a v Severní Koreji také moţná podlehne následkům hladomoru. Ing. Radko Sáblík, ředitel školy

DOPROVODNÁ ANKETA V internetové anketě odpovídalo 35 pedagogů a 127 studentů. Níţe jsou uvedeny odpovědi na poloţené otázky. Pokud u některé odpovědi byly velmi nízká procenta odpovědí, většinou taková odpověď není níţe uváděna.

22

Jaký máte postoj ke komunistické ideologii. 57,1 % pedagogů a 41,7 % studentů se domnívá, ţe jde o ideologii, která je postavena na třídním boji, diktatuře proletariátu, vyvolává nenávist a násilí, tedy je ve svém principu špatná. 37, 1 % pedagogů a 51,2 % studentů se domnívá, ţe jako myšlenka není špatná, ale byla vţdy pokaţena lidským faktorem. 5,7 % pedagogů a 7,1 % studentů se domnívá, ţe jde o správnou myšlenku, stojí za to za ni bojovat, i přes předchozí neúspěchy. Vyberte z následných odpovědí, jaký styl státu preferujete. 74,3 % pedagogů a 81,1 % studentů preferuje stát, kde je základem individualita jednotlivce, jeho svoboda rozhodování, nese plnou zodpovědnost za sebe sama, za svoji ekonomickou situaci. Stát má pomáhat pouze lidem, kteří se ne vlastní vinou ocitnou v tíţivé situaci (např. chtějí pracovat, ale nemohou sehnat práci, jsou postiţení). 17,1 % pedagogů a 10,2 % studentů preferuje silný sociální stát, který se stará o své občany, významným způsobem přerozděluje prostředky od bohatých k chudým, od více schopných k těm méně schopným. Vyberte odpověď, která odpovídá vašemu přesvědčení o spolupráci demokratických politických stran s Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM). 57,1 % pedagogů a 56,7 % studentů se domnívá, ţe spolupráce s KSČM je ostudou jakékoli politické strany a jsou zásadně proti. 20,0 % pedagogů a 26,8 % studentů schvaluje spolupráci pouze na regionální úrovni. 22,9 % pedagogů a 16,5 % studentů schvaluje spolupráci bez omezení. Vyberte z následných odpovědí tu, která dle vás nejlépe vystihuje, jak se KSČM vyrovnala se svou minulostí. 37,1 % pedagogů a 37,8 % studentů povaţuje omluvu a distancování se od zločinů minulosti za naprosto nedostatečné a účelové, KSČM setrvává na podobných pozicích jako její předchůdkyně KSČ (Komunistická strana Československa). 22,9 % pedagogů a 21,3 % studentů povaţuje omluvu a distancování od zločinů minulosti povaţuji za nedostatečné. Dohromady tedy povaţuje minimálně za nedostatečnou omluvu a distancování se od zločinů minulosti u KSČM 60 % pedagogů a 59,1 % studentů. 11,4 % pedagogů a 3,9 % studentů povaţuje omluvu a distancování od zločinů minulosti povaţuji za dostatečné.

23

2,9 % pedagogů a 8,7 % studentů povaţuje omluvu a distancování od zločinů minulosti povaţuji za dostatečné, současné KSČM je moţné věřit, ţe je plnohodnotná demokratická strana a kdyby se dostala k moci, nikdy by jiţ chyby z minulosti neopakovala. 25,7 % pedagogů a 28,3 % studentů toto neumí posoudit. Seřaďte níţe uvedené věci podle priority, které jim dáváte. Priority dle pedagogů: 1. Svoboda jednotlivce a lidská práva 2. Materiální zabezpečení rodiny 3. Co nejvyšší moţné vzdělání 4. Jistota zaměstnání 5. Vlastnictví bytu (domu) 6. Nízká kriminalita 7. Dobrá zábava

Priority dle studentů: 1. Svoboda jednotlivce a lidská práva 2. Jistota zaměstnání 3. Materiální zabezpečení rodiny 4. Co nejvyšší moţné vzdělání 5. Vlastnictví bytu (domu) 6. Nízká kriminalita 7. Dobrá zábava

Vyberte způsob zdanění zaměstnanců, který povaţujete za správný či spravedlivý. U této otázky se objevuje velmi odlišný názor pedagogů a studentů. 34,3 % pedagogů a 66,1 % studentů povaţuje za spravedlivou rovnou daň, kdy všichni odvádějí stejné procento (například při daňové zátěţi 20 % platí zaměstnanec z 20. 000,- Kč daň 4. 000,Kč, ze 100. 000,- Kč daň 20. 000,- Kč, tedy bohatší odvádí stejné procento, ale významně vyšší částku). 65,7 % pedagogů a 33,9 % studentů povaţuje za spravedlivou progresivní daň, kdy existují pásma (např. do 20. 000,- Kč daň 20 %, do 100. 000,- Kč daň 30 %, nad 100. 000,- Kč daň 35 % - jen ilustrativní příklady, výše zdanění není pro tuto otázku podstatná). Vyberte z následujících odpovědí tu, která nejblíţe vystihuje váš názor na zákaz KSČM, který poţadují někteří senátoři a poslanci. 25,7 % pedagogů a 35,4 % studentů se ztotoţňuje se zákazem, jde o extremistickou stranu. 34,3 % pedagogů a 18,9 % studentů se zákazem nesouhlasí, jde sice o extremistickou stranu, ale zákaz by z nich udělal jen mučedníky. 11,4 % pedagogů a 29,9 % studentů se zákazem nesouhlasí, volí je lidé a tak mají právo na existenci, i kdyţ jsou extremisty. Celkem tedy 71,4 % pedagogů a 84,3 % studentů povaţuje KSČM za stranu extremistickou. 28,6 % pedagogů a 15,7 % studentů se zákazem nesouhlasí, jde o normální politickou stranu.

24

Vyberte tu odpověď, která nejlépe vystihuje váš názor na období mezi roky 1948 aţ 1989. 37,1 % pedagogů a 29,1 % studentů nenachází nic pozitivního, není nic, co nabízel komunistický reţim a co by nenabízela demokracie západního typu, naopak komunistický reţim perzekuoval své vlastní spoluobčany. 48,6 % pedagogů a 59,1 % studentů si myslí, ţe mělo své stinné i své světlé stránky, v celkovém hodnocení však převaţují jednoznačně negativa. 11,4 % pedagogů a 10,2 % studentů si myslí, ţe mělo své stinné i světlé stránky, v celkovém hodnocení však převaţují jednoznačně pozitiva. 2,9 % pedagogů a 1,6 % studentů se domnívá, ţe šlo o dobré zřízení, ekonomická jistota (práce všem) a niţší kriminalita (uzavřené hranice) stojí za to, abychom obětovali svobody jednotlivce. Vyberte z následujících odpovědí tu, která nejvíce vystihuje vaše povědomí o období let 1948 aţ 1989 (určeno jen studentům). 48,0 % studentů má dost informací, aby si dobře dovedlo představit, jaké ekonomické i politické poměry tehdy panovaly. 44,8 % studentů má mlhavé povědomí o tomto období, představit si, jaké politické a ekonomické poměry tehdy panovaly, dovede jen zčásti.

25

OBDOBÍ KOMUNISMU – POUČENÍ Z HISTORIE aneb nechoďme kolem komunistických zločinů po špičkách V minulých dnech se objevily skandální výroky představitelů Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), která je přímou následovnicí zločinecké organizace, která zde totalitním způsobem vládla v létech 1948 aţ 1989. Dle představitelů KSČM bylo toto zmíněné období nejlepším v celé historii naší země, pohraniční stráţ, střílející vlastní občany na hranicích do zad při útěku z komunistického ráje, pak zajišťovala podle soudruhů a soudruţek klid na práci občanům. Výroky soudruţky poslankyně KSČM Semelové jsou opravdu nehorázné, příliš nezaostal ani soudruh Grebeníček. Ale činí se i další. U soudruţky poslankyně je její vyjadřování ještě o to pikantnější, kdyţ si uvědomíme, ţe donedávna učila na základní škole dítka dějepis. Čeští komunisté mají naštěstí jednu velmi uţitečnou vlastnost, totiţ vlastní stupiditu, díky níţ neustále občanům připomínají, s kým mají co dočinění. Ze svého názvu nevypustili slovo komunismus. V jejich čele stojí soudruh Filip, který před rokem 1989 udával své spoluobčany za peníze. Soud rozhodl, ţe tak tento právnicky vzdělaný soudruh činil nevědomky, chudák pomýlený. Další soudruzi se připomínají Rudí Kmérové - Kambodţa svými výroky, chodí blahořečit masového vraha Klementa Gottwalda k jeho hrobu. Je velmi smutné, ţe tato strana nachází podporu u voličů a je ostudné, ţe se s těmto pohrobky zločinecké organizace spolupracují představitelé demokratických stran na různých úrovních. Je velmi smutné, ţe mnozí „intelektuálové“ odsuzují jednoznačně fašismus (po právu), ale pro masové vrahy s rudou kníţkou hledají stále nějaké omluvy. Přitom je zcela jedno, zda vraţdili nacisté či komunisté ve jménu svých zvrácených ideologií. Domnívám se, ţe zakazovat KSČM v současné době je kontraproduktivní. Ještě bychom jen nahrávali jejich „mučednictví“. Je ale nutné, aby se o jejich zločinech nemlčelo, aby se o nich hovořilo, aby se o nich v dostatečné míře dozvídala mladá generace. Aby se pro jiné politické strany stalo společensky nepřijatelné s nimi spolupracovat na jakékoli úrovni a aby se stejně tak stalo pro slušné lidi společensky nepřijatelné je ve volbách volit, tak jako jiné extremistické strany. Domnívám se, ţe by na kaţdé střední škole měl být minimálně celý školní rok v hodinách dějepisu věnován období fašismu a komunismu. I kdyby se jen promítaly bez příkras dokumenty či filmy z prostředí nacistických a komunistických lágrů, besedovalo se o zmařených ţivotech, nadějích, celých zničených rodinách. Pokud by se snad někdo pokusil vznést argument, ţe politika do středních škol nepatří, pak odpovídám jednoznačně. Právě proto, aby se tak nedělo, je třeba si zločiny zmíněných ideologií připomínat. Vţdyť to byli právě komunisté, kteří zřídili své stranické buňky na kaţdém

26

úřadě, v kaţdé firmě, na kaţdé škole, mládeţ násilně organizovali v Pionýru či Socialistickém svazu mládeţe. Je třeba všem stále připomínat jejich níţe popsané zločiny, nechodit kolem komunistického období po špičkách. - komunisté v rámci svého třídního boje připravili o ţivot ve světě kolem 100 milionů lidí, které umučili, utýrali v lágrech, umořili hlady, popravili - komunisté v Sovětském svazu jako první zavedli koncentrační tábory, Hitler se velmi rád poučil u Stalina - komunisté vytvořili ze své země jedno velké vězení, kdo chtěl odejít do zahraničí, musel se pokusit proniknout přes ostnaté dráhy, jen v Československu bdělí soudruzi na hranici postříleli desítky svých vlastních spoluobčanů, kteří se provinili jen tím, ţe chtěli opustit jejich ráj na zemi - komunisté si jako správní mafiáni vytvořili i svou vlastní armádu ve zbrani, u nás nazývanou „lidové milice“, mimochodem i nacisté pouţívali podobnou stranickou armádu, nechvalně známé SS - komunisté vyuţívali tzv. Státní bezpečnost (tajnou policii), která špehovala, zastrašovala, zatýkala a týrala své spoluobčany, pod různými pohrůţkami tito zločinci nutili své další spoluobčany k udavačství, neštítili se jakéhokoli nátlaku - komunisté své politické odpůrce v nejlepším případě vyhazovali z práce či školy, v horším případě zavírali do vězení a bohuţel často i vraţdili různými způsoby, včetně zinscenovaných politických procesů - komunisté se mstili na dětech svých oponentů, zakazovali jim studovat, vyhroţovali svým oponentům perzekucemi jejich nejbliţších, aby je zlomili - komunisté si do ústavy dali nehorázný bod, říkající, ţe Komunistická strana je vedoucí silou, ve volbách pak při účasti 99,99 % zastrašených občanů získávali 99,99 % hlasů, ve skutečnosti nebyla ţádná jiná

27

volba neţ volit komunisty a jejich přisluhovače (tzv. jednotná kandidátka) - komunisté velmi tvrdě praktikovali cenzuru, soudruzi rozhodovali o tom, co se smí psát, co se smí hrát, jakou hudbu smějí lidé poslouchat, „nevhodní“ umělci byli vymazáni z povědomí společnosti či vyštváni za hranice, komunisté budovali rušičky, zavírali filmy a literaturu do trezorů - komunista soudruh Gottwald jiţ za první republiky říkal představitelům jiných politických stran, ţe se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem, po roce 1948 jim to i názorně předvedl v praxi - komunista soudruh Gottwald také řekl, dejte nám tuto zemi na čtyřicet let a nepoznáte ji, v tomto jediném případě nevědomky nelhal, z jedné z nejvyspělejších zemí na světě učinil on a jeho komunističtí následovníci zemi se zdevastovaným hospodářstvím i zdevastovanou morálkou občanů Co říci závěrem? Spíše poloţit zásadní otázku. Opravdu si přejeme, aby se takové „nejlepší“ období dle slov pomýlené historičky soudruţky Semelové vrátilo? Nebo bychom naopak měli neustále výše popsané mladé generaci připomínat, aby se poučili z hrůzného období fašismu a komunismu? Ing. Radko Sáblík, ředitel

Stanoviska učitelů: Většinu svého života jsem prožila v komunistickém režimu a v žádném případě bych nechtěla, aby se tento režim vrátil a s ním všechny ty represe, které ho provázely. Nemohu pochopit, že jsou lidé, kteří volají po starých časech a komunisty ještě volí. Vadí mi, že v parlamentu sedí soudruh Grebeníček, soudruh Filip a další. Nezapomenu na to, v jakém stresu jsme byli v minulém režimu při kontrole na hranicích a to i do Polska nebo Maďarska. Nezapomenu na prožitý děs v srpnu 1968. Jsem nesmírně vděčná za to, že já a hlavně moje děti se mohou volně pohybovat po světě, že jeden syn mohl dostudovat v Japonsku. Jsem moc ráda, že je dostupná dříve zakázaná literatura, filmy, které díky emigraci českých umělců byly dány do trezoru. Jsem ráda, že nemusím stát frontu na kubánské pomeranče, banány, maso, toaletní papír, atd. Nedá se zapomenout na pocity, které jsme měli po roce.1989, když jsme volně, bez jakékoliv kontroly, přejížděli hranice při cestě do Mnichova, do Vídně.... Všechna negativa, která nová doba také přinesla, nemohou převážit všechno to pozitivní. Nechci, aby se k moci dostali komunisté, ani ti kamuflovaní. Souhlasím s tím, aby mladí lidé byli při každé příležitosti o minulém režimu náležitě poučováni. Ing. Anna.Kabelová Dostali jsme za domácí úkol od pana ředitele vyjádřit se k tématu komunistické vlády a komunistických zločinů. Osobně jsem však velmi apoliticky zaloţen, politické dění v naší zemi nesleduji a uţ vůbec se do něj nijakou formou nezapojuji. K mému apolitickému postoji určitě přispěla zkušenost z mládí, kdy jsem byl mezi studenty, kteří cinkali na náměstí volajíc po svobodě. Kdyţ potom byla generální stávka, vyvěsili jsme s topičem menzy VŠE na Jarově na budovu českou vlajku. A tuto vlajku asi pak někdo potřeboval na demonstrace a ona se ztratila. Po několika měsících si nás předvolalo vedení menzy. Z vedoucího milicí a komunistické

28

soudruţky se hned po revoluci stali lídři místního občanského fóra. A tito nás nyní volali k odpovědnosti a ptali se, jak to ţe jsme vyvěsili vlajku bez příkazu nadřízených. I jinde bylo vidět, jak komunističtí funkcionáři převlékli kabáty. Pro mě jako mladého člověka to bylo trochu smutné rozčarování a tehdy to dokonce znamenalo ztrátu zájmu nejen o politiku, ale bohuţel i další studium. Byl bych ale také nerad, aby současná mladá generace získala o totalitním reţimu nějaké zkreslené představy. Ne všechno bylo špatné, ne kaţdý komunista byl zločinec. On totiţ skoro kaţdý, kdo zastával nějaké významnější místo, musel být ve straně. Zločiny vládnoucí komunistické strany nebyly veřejně známé. Pakliţe jste neměli v okolí někoho, kdo vám vyprávěl třeba o událostech roku 1968, tak jste vůbec nemuseli tušit, ţe rozvinutá socialistická společnost není tím nejlepším, co vás mohlo potkat. Ano, souhlasím, historii připomínat, ale dodávám - ţádné těţké zločiny proti lidskosti by neměly být zapomenuty. Je celkem jedno pod jakou hlavičkou je někdo páchal, jestli to byla říšská orlice, srp a kladivo, nebo třeba kříţ. Proto by také neměla být ţádná strana zakazována a omezována. Z toho opravdu mohou vzejít leda mučedníci. Ať si kaţdý věří čemu chce, ať se klaní před sochou Lenina, hajluje před fotografií Hitlera, pokleká před Kristem na kříţi. Jen ať proboha nechá v klidu ţít ty, kteří jeho nadšení nesdílejí. A hlavně ať uţ nejsou porušována základní lidská práva. Vláda země, která třeba zakáţe svým občanům tuto zemi legálně opustit v případě, ţe v ní jiţ z jakýchkoliv důvodů nechtějí ţít, je vládou zločinnou a odsouzeníhodnou nezávisle na názvu a ideálech, ke kterým se hlásí. Prof. Martin Koňařík

Vyrůstala jsem v rodině (narozena 1960), kde se ctily ideály demokracie a otec byl velký obdivovatel Masaryka . Jsem hrdá na to, ţe moji rodiče nebyli členy KSČ. V bodech uvádím, co se mi vybaví při slově komunismus:  Hladomory  Pracovní tábory  Odporné politické procesy  Poslech Hlasu Ameriky vţdy ve 21. hodin a potom hned BBC

Hladomor na Ukrajině

29

 

Fronty na maso a mandarinky Maminka bratří Mašínů, co ji v roce 1956 umlátili v kriminále

Neváţím si lidí jako byl např.:  Pan Dienstbier, co vstoupil do KSČ a pracoval pak díky tomu 7 let v USA jako rozhlasový zpravodaj – potom tady bojoval proti komunistům…  prezidentský kandidát Švejnar vystudoval švýcarské školy, protoţe jeho tatínek pracoval v Ţenevě v OSN – jistě jako člen KSČ…  všechny ty Chramostové a spol., co nadšeně vstupovali do strany a pak zase vystupovali… Jak směšní byli všichni, co vystoupili ze strany v roce 1989. M. Trepková Váţení kolegové pedagogové a studenti, téma „komunismus“ jsem velmi zaţil na své kůţi i na osudech rodiny. Rodiny manţelky i rodiny mojí. Pravda, nikoho nám komunisti nepopravili, neuvěznili … avšak další sankce – nemoţnost studovat, sehnat dobrou práci, nemoţnost cestování … to ano. Dalo by se napsat několik knih … nechci jitřit špatné vzpomínky! Přesto jsem si v zaměstnáních asi nevedl špatně a tak mne mnohokrát oslovili „bolševičtí“ poslové, vyjednavači s nabídkou vstupu do KSČ = Komunistická strana. Nepošpinil jsem si takovým svinstvem „ruce“ ani duši. A dnes? Se skřípěním zubů sleduji vývoj v naší společnosti a doposud trvající legálnost komoušů starých i mladých. Snaţím se vyhýbat se, nebavit se s těmi, o kom vím, ţe byli (moţná jsou stále) komunisti. To jsem se snaţil i před 1990 rokem. „Dnešní“ příklad: bydlím v domě, kde ve 3. patře bydleli vedle sebe řídící důstojník StB a jeho podřízený, agent StB, aktivně působící do konce 1989 pod dvěmi krycími jmény. Ten důstojník se odstěhoval někam na jih Čech, ale ten aktivní agent u nás bydlí stále …. Uţ se nechci rozčilovat … i kdyţ se studenty, je-li příleţitost, na dané téma pohovořím. Prof. Lumír Apeltauer V zadání úkolu jsi poloţil tři otázky. K té první uvádím, ţe nevím, kdo by se nechtěl vrátit, přes všechny problémy a deformace společenského systému, do období svého mládí, kdy ţili jeho rodiče, kdy vystudoval, oţenil se a zaloţil rodinu. Do jakého společenského systému se člověk narodí si bohuţel nemůţe vybrat. Důleţité je, aby si zachoval charakter a jednal tak, aby se i v budoucnu mohl v klidu podívat na svůj ţivot zpátky. K té druhé se musí vyjádřit příslušní vyučující. A k té třetí otázce. Narodil jsem se za druhé světové války. Ing. František Humhal V podstatě souhlasím. I na mém ţivotě se komunismus podepsal. Jako neteř emigranta, vnučka kulaka a dcera "nekomunistických pracujících inteligentů" jsem měla cestu (nejen) ke vzdělání trnitou. Naštěstí listopad 89 přišel skoro včas. Jen by lidé neměli tolik zapomínat ... stále mě překvapuje, ţe komunismus je uznán zločinem a komunistická strana je naší demokracií stále tolerována. Bohuţel... Mgr. Lucie Alblová

30

Moje mini-zamyšlení: Budu velmi stručný. O komunistickém reţimu u nás toho vím dost na to, abych nechtěl jeho návrat. Více se do minulosti pouštět nehodlám. Co se týče budoucnosti, přeji si zachování demokracie. Jak prosté, ţe? Jako občan pro to udělám vše, co bude v mých silách. A přítomnost? Pokud zákony našeho státu umoţňují existenci KSČM, pak prostě existovat bude. Volit je nemusím. Předkládat argumenty, proč nevolit tuto stranu, povaţuji za hloupé. Měli bychom totiţ předkládat argumenty, proč volit stranu jinou. Nakonec promluvím zcela obecně. Příliš často se zaměřujeme na to, co bychom neměli dělat, neţ na to, co bychom dělat měli. Neptejme se, jaký není svět kolem nás, ale podívejme se na to, jaký je!

Otázky a odpovědi: 

Chtěl by se někdo z vás vrátit do období let 1948 aţ 1989? Já ne, ale někdo asi ano.  Povaţujete prostor věnovaný v hodinách společensko-vědních předmětů komunistickému období v naší zemi za dostatečné? Tak to vůbec nedokáţu posoudit. Co se týče fyziky, tak by bylo dobré mít nějaké hodiny navíc, protoţe těch poznatků je opravdu hodně.  Odkud čerpáte o tomto období informace a povaţujete je za dostatečné? Informace dostávám zcela náhodě v různých pořadech, které se tímto zabývají. Sleduji jenom ty pořady, u kterých jsem přesvědčený o kvalitě. A dokáţu posoudit, zda prezentovaná fakta dávají smysl. Cíleně si o tomto období informace nevyhledávám, zajímá mě spíš pedagogika a psychologie. Prof. Pavel Petrášek

Výsledky budování komunismu v Kambodţi

31

V ţádném případě bych se nechtěla vrátit před rok 1989. Já osobně jsem vzhledem ke svému věku perzekuována nebyla, ale z vyprávění svých příbuzných, převáţně ţivnostníků a silně náboţensky zaloţených lidí, jsem slyšela totéţ, co uvádíte Vy ve své úvaze. Moji příbuzní mají osobní zkušenosti s otcem soudruha Grebeníčka. Já si pouze pamatuji ze svých školních let, ţe jsme museli uzavírat a plnit závazky k různým sjezdům KSČ a kaţdou středu nosit pionýrský šátek, coţ se přísně kontrolovalo a nikdo si nedovolil tento příkaz porušit. S přibývajícím věkem a tím i většími vědomostmi a širším rozhledem souhlasím s tím, ţe kaţdý fanatismus, ať uţ je orientovaný doprava či doleva je velmi nebezpečný a napáchá mnoho zla. Myslím si, ţe éra komunismu by se měla probírat na základních a středních školách. Hodinové dotace neznám, a proto nemohu posoudit, zda-li jsou dostatečné. Informace z doby komunismu jsem získala a dále čerpám z vyprávění svých příbuzných, z literatury, z televizních besed a z filmů. Mgr. Daniela Janotová Komunismus je politická ideologie, která hlásá společné vlastnictví a zavrhuje třídní rozdíly mezi lidmi. Název je odvozen z latinského communis – společný. Komunisté hlásají dosaţení uspořádání společnosti se společným vlastnictvím za cílový stav. Cestou k tomuto stavu je politický reţim ovládaný komunistickými stranami. Ideje komunismu jsou staré skoro jako lidstvo samo, nacházíme je v kaţdé společnosti, která je tvořena vrstvou majetných a chudých. První popis společnosti se společným vlastnictvím vytvořil lord Thomas More, anglický politik, filosof jiţ v 16. století ve svém díle Utopie. V něm za hlavní příčinu sociálního zla povaţoval existenci soukromého vlastnictví. V 19. století vzniká řada socialistických hnutí. Hlavními teoretiky socialistického hnutí se stali Karel Marx a Friedrich Engels, hnutím dávají revoluční charakter, tzn., ţe soukromé vlastnictví lze zrušit jen revolucí. Poprvé dojde k provedení revoluce ve Franci při vytvoření Paříţské komuny. Pak následuje Rusko, vůdce Lenin pokračuje v učení Marxe. Je to první země, kde se k moci dostává komunistická strana. V Německu se dělnická hnutí také orientují na revoluci, jsou však potlačeny nastupujícím nacismem. Ve dvacátých letech 19. století vznikají komunistické strany ve většině zemí. Idea komunismu sílí v zemích s velkými sociálními rozdíly, kde malá skupina lidí ţije v přepychu a většina v bídě. V poválečném Československu vyhrávají komunisté volby i pod dojmy z války a vzniku fašismu, dá se říci, ţe je první zemí, kde se komunisté legálně dostávají k moci. Následně přebírají komunisté moc v dalších evropských a asijských zemích. Je nastolena diktatura proletariátu. Je tomu tak opravdu? Kdo řídí komunistické strany? Osobnosti se sklonem ke kultu osobnosti baţící po ještě větší moci, proto se obklopují patolízaly a přisluhovači reţimu. Stejný systém vyuţívá i nacismus. K moci se v těchto reţimech

32

dostávají všehoschopní lidé, pro svoje mocenské ego a majetek udělají cokoliv. Bohuţel i v demokratických reţimech se takový lidé dostávají k moci, je však moţné v rámci svobodných voleb jejich politickou kariéru zastavit. V naší společnosti díky komunistickému reţimu máme zajímavý rituál. Kdykoliv narůstá sociální napětí, je potřeba zvýšit daně nebo se objeví nějaký skandál velkých rozměrů, je vyvolána otázka zrušení komunistické strany. Ptám se, proč nebyla zrušena jiţ před 15 lety, společenská atmosféra tomuto kroku byla nakloněna. Chybí nám určitý nadhled a vůle o lepší budoucnost. Oháněl se prezident Masaryk Rakousko-Uherskem? Němci se stále vymlouvají fašistickou minulostí? NE, udělali tlustou čáru a veškeré síly vrhly na budoucnost. Naše demokratická politika by měla udělat totéţ.

Odpovědi na otázky: 1. Odkud čerpáte o tomto období informace a považujete je za dostatečné?

Informace o období 1949-1989 čerpám z osobních proţitků, dokumentů a vyprávění osob, které pamatují celé období i předválečné časy. Ano, povaţuji je za dostatečné. 2. Povaţujete prostor věnovaný v hodinách společensko vědních předmětů komunistickému období v naší zemi za dostatečné? Nepřísluší mi hodnotit, zda je dostatečně vysvětlována tato doba při výuce společensko vědních předmětů. 3. Chtěl by se někdo z vás vrátit do období let 1948 aţ 1989? Ano chtěl bych se vrátit, byl jsem totiţ mladý! Znám lidi, kteří by se chtěli vrátit na nucené práce za 2. Světové války, zaţili totiţ své první lásky. Musím také dodat, ţe jsem se narodil aţ po krutých padesátých letech. Člověk má tu krásnou vlastnost, ţe si více pamatuje to krásné! Bc. Miroslav Palek Vţdy jsem se vyhýbal politice a proto jsem se věnoval technice. Mé názory na politiky minulé i současné nejsou příliš lichotivé. Proto zachovávám své přesvědčení a nebudu se této oblasti věnovat ani dnes. Je mnohem důleţitější se věnovat technice, ve které jsme kdysi byli velmi dobří a neplýtvat energií na zbytečnosti. To přenechám jiným, kteří o minulosti mnoho nevědí, ale přesto o ní informaci poskytnou – podle momentální potřeby (i zkresleně). Ing. Vladislav Štolba Váţený čtenáři, dovolím si reagovat na téma předestřené panem ředitelem, a to zcela dobrovolně a svobodně. Nejdříve něco k terminologii. Období let 1948 aţ 1989 v ČR lze nazvat érou vlády komunistické strany popř. obdobím socialismu, ale určitě ne obdobím komunismu. Je třeba důsledně rozlišovat mezi idejí komunismu a komunistickou ideologií leninského popř. stalinského typu, jejíţ realizátoři páchali ve jménu idejí násilí na lidech. Toto rozlišování se velmi často neděje a troufám si říci, ţe záměrně.4 Patřím k těm dříve narozeným a ţivot mě naučil pečlivě váţit čemu věřit. Za nejspolehlivější povaţuji vlastní zkušenost a zprostředkované záţitky mých přímých předků. Papír, jak známo, snese vše a elektronická média ještě více. Nikdy jsem nebyl a nebudu členem ţádných stran, spolků, církví apod., protoţe to povaţuji za projev vlastní slabosti, projev potřeby přidruţit se k nějaké silnější skupině a mít

33

svého vůdce, o moţnosti z toho profitovat na úkor druhých ani nemluvě. V neposlední řadě tato uskupení více či méně omezují svobodu a já jsem velmi svobodomyslný člověk. Navíc si podstatně více váţím morálních a lidských kvalit neţ získávání osobního či skupinového prospěchu, který tyto spolky celkem nepokrytě prosazují. Členství je často odůvodňováno tvrzením, ţe je to jediná moţnost, jak něco ovlivnit. Skutečné motivy nechť si kaţdý posoudí sám. Nyní odpovím na otázky poloţené panem ředitelem. Nechtěl bych se vrátit do ţádného období ani o den zpět. Minulost nemůţeme změnit, můţeme se z ní jen poučit a nemá cenu stále řešit co by bylo kdyby. Budoucnost je spojena s nadějí, ale ovlivnit ji můţeme jen našimi současnými činy, tedy tady a teď. Proto povaţuji za nejdůleţitější zabývat se přítomností. Vyuţít svůj potenciál k poznávání, k pochopení a k dobrým a prospěšným činům. Jaký prostor je ve výuce věnován zmiňovanému období nedokáţu posoudit. Informace čerpám především ze ţivota lidí, kterým bezvýhradně důvěřuji. Tolik odpovědi na otázky. Osobně se domnívám, ţe neustálé vytahování strašáka komunismu je cílevědomé a plánovité vytváření kouřové clony a odvádění společnosti od skutečných problémů současnosti. Pro naši zemi začleněnou do struktur EU a NATO je návrat ke komunistickému reţimu stejně pravděpodobný, jako vypuknutí husitských válek. Vláda za účasti KSČ by zcela jistě neznamenala komunistickou totalitu, ale zcela jistě by znamenala omezení výsad miliardářů a multimilionářů, kteří své majetky získali poctivou dřinou. A o to tu jde. O poctivosti si můţe udělat obrázek kaţdý, kdo vládne základní matematikou. Kdyţ deset let nezamhouříte oko, kaţdou hodinu budete dřít za bídných 100 tisíc na hodinu, tak vyděláte 8,76 miliardy. Moţná je na místě si poloţit otázku v čem ţijeme nyní? Docela chápu, ţe pro současný estabilišment je ţádoucí odvést pozornost od systémového rozkrádání tohoto státu, od vytváření megatunelů a penězovodů do kapes těch nejschopnějších (nebo všehoschopných?) z nás, od systematické demontáţe sociálního státu (nikoli socialistického, jak se nám snaţí podsunout), od vytváření operačního prostoru pro ambiciózní jedince s nulovou morálkou. Za opravdu přínosné bych povaţoval věnovat se v hodinách společenskovědních předmětů palčivým současným problémům této společnosti, učit mladé lidi pouţívat vlastní rozum, vyhledávat skutečně relevantní informace a vzdorovat mediální masáţi, propagandě a vymývání mozku. Naučit je posuzovat lidi podle činů a ne podle slov, hesel, nálepek, škatulek či barvy čehokoli. Bohuţel si nejsem jist, zda je to konformní. Spíše se mi zdá, ţe cílem vzdělávacího procesu je kvalifikovaná, nikoli skutečně vzdělaná pracovní síla. Děkuji za trpělivost čtenáři, který dočetl aţ sem. Reagoval jsem v souladu se svým svědomím na téma předloţené panem ředitelem. Asi jsem se odchýlil od tématu, ale je to můj názor na strašení komunismem. S úctou Ing. Jaromír Kadlec

34

K zadanému tématu doporučuji: Otevřete si stránky Konfederace politických vězňů České republiky: www.kpv-cr.cz Ing. Zuzana Cimlerová

Dynastie severokorejských komunistických diktátorů - Kim Ir sen, jeho syn a vnuk

Stanoviska studentů:

P

řed jistým časem jedna nejmenovaná členka Komunistické strany Čech a Moravy nad hrobem Gustava Husáka pronesla, ţe období totality bylo nejlepších čtyřicet let, kterých se této zemi dostalo. Upřímně musím říct, ţe po přečtení jsem se opravdu zděsil. Je tu sice subjektivní názor na slova ,,nejlepší léta“ ale potom všem co jsem se naučil v dějepise, občanské nauce a svojí vlastní iniciativou zjistil, si musím myslet, ţe příslušná členka KSČM asi byla na lobotomii mozku. Po dohodě s panem ředitelem jsem se rozhodl, ţe bych toto téma mohl více prozkoumat a zjistit co stále lidi na KSČM přitahuje. Celou dobu jsem se pokusil zůstat jako nestranný pozorovatel, ale musím se našim čtenářům omluvit, protoţe vím, ţe v pár případech jsem se nechal přemoci svoji racionalitou a nemohl jsem ustát myšlenkovou demagogii. Při svém výzkumu jsem zkoumal oficiální stránky KSČM, jejich blogy, neoficiální webové stránky, články s MF Dnes a v neposlední řadě stačilo také nahlédnout do velké encyklopedie 20.stl. v které se dá po důkladnějším hledání najít spoustu pro mne nových informací. Mezi další zjištění, které mě tak trochu ,,nadzvedlo“ bylo, ţe se navyšuje počet komunistů ve věkovém rozmezí 20-30 let. Image této strany se zločineckou minulostí a ve svých idejích vybudovaným ,,domovem pro důchodce“ mi však stále zůstává záhadou. Na druhou stranu si říkám, ţe mám stálé zdravý rozum. Mladí komunisté se údajně děsí změn v zákoníku práce, nesouhlasí s válkou v Iráku, někteří z nich mají komunistickou tradici v rodině, nechtějí

35

zavedení školného a mnoho dalších důvodů… O minulosti své strany se poměrně vtipně vyjádřil mladý poslanec Jan Klán. "KSČM vznikla v roce 1990. A pokud jde o padesátá léta, to nechme historikům," reagoval Klán. Přijde mi to jako dobrý způsob jak neřešit svou minulost. Pro naše studenty jsem našel výroky známých mladých komunistů. Jan Klán (27):“Cítím solidaritu s obyčejnými lidmi. Vstoupil jsem do KSČM, protoţe je to jediná opravdová levicová strana. ČSSD je středolevá.“ Gabriela Hubáčková (35):“ Vţdycky jsem měla levicové smýšlení. Nesouhlasím sice s tím, co se dělo v padesátých letech, ale tehdy to bylo jen o lidech.“ Květa Koníčková (26):“ Maminka i babička jsou ve straně. Jsem z komunistické rodiny, ale zároveň se mi nelíbilo, kam nás dovedly pravicové vlády.“ Kateřina Konečná (29):“ Vadí mi školné a změny zákoníku práce. Na nás mladé lidi začíná dopadat politika pravicových vlád úvahy o školném, nový zákoník práce.“ Jsou to zajímavé názory ale na prezentaci strany jako takové nestačí. Bohuţel v nich stále vidím jakési ,,zločince“. Vrcholem mého hledání bylo zjištění, ţe bývalí komunisté operují i ve školství a přenáší své, občas ,,jiné“ názory na své ţáky. Jistá poslankyně KSČM a učitelka dějepisu Soňa Marková například nepřímo prohlásila, ţe Jan Palach nebyl ţádný hrdina a jeho smrt byla zbytečná. Milan Mayer, 4. D Co k tomu říci, kdyţ uţ bylo řečeno tak mnoho. Bojím se, ţe se budu pouze opakovat, ale přesto vyjádřím na tento opovrţeníhodný reţim svůj názor. Myslím, ţe všichni víme, jak probíhalo znárodňování, udavačství, všeobecná nedůvěra a soustavné lţi a vyhroţování. Něco známe z knih, něco od rodičů a něco ze školy. Ptám se sám sebe, jak je vůbec moţné, ţe v zemi, kde jsem se narodil a kde ţiji, byla ještě nedávno tato “doba temna” a děli se tu taková zvěrstva. Osobně bych nikdy nechtěl zaţít, co se tu v relativně nedávné minulosti dělo. Bohatě mi stačí vyprávění rodičů či prarodičů. Někdy z toho skutečně běhá mráz po zádech. Neumím si představit, jaké by to bylo, kdybych například vyjádřil své nesympatie s reţimem, spoluţák sedící vedle mne by mne okamţitě nahlásil StB a já bych musel ukončit studium a jít zametat ulice. Dost ale negativ, kaţdý o tom víme své. Na tom, jak to tady vypadalo, totiţ neměl největší zásluhu samotný komunismus, ale dosti také lidé, kteří v této době vládli. Ti se totiţ podepsali na patřičné úpravě reţimu tak, aby jim vyhovoval. Jsou totiţ známy případy komunit, kde komunismus (ač se mu tak třeba neříká) perfektně funguje. Je to ale v místech, kde je všeho dostatek, není třeba příliš pracovat a nikdo vlastně víc neţ má ani nechce. Toto ale prosím není případ ČR! Naprostá většina států světa by takto nemohla fungovat. Doufám, ţe se já ani mí potomci nedoţijí návratu výše zmiňovaného či podobného totalitního reţimu. Michal Hartman, 3. L

36

Na úvod bych chtěl říci, ţe jsem moc rád, ţe je moţné se vyjádřit k tomuto tématu a doufám, ţe v rámci "svobody slova" nebude tento nebo jiný článek cenzurován, tak jako tomu bylo právě za komunismu. Předem chci říct, ţe sám jsem zastáncem této svobody slova, nejsem členem ţádného hnutí či organizace potlačující práva a svobody jednotlivce či skupiny a necítím ţádnou nenávist k lidem jiného vzhledu, vyznání či politických ideí. Pro začátek je třeba stručné obeznámení o idei komunismu, o čem vlastně je. Podle wikipedie jde o politickou ideologii, hlásající a poţadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi.[1] Myslím si, ţe jiţ podle tohoto popisu by mělo být všem alespoň průměrně inteligentním jedincům jasné, ţe komunismus je v podstatě moţná krásná idea, ale zároveň je to idea neuskutečnitelná v reálném světě. Původ této neuskutečnitelné idee se téměř nedá datovat, ale dá se říct ţe hlavního rozmachu získala díky Karlu Marxovi, pravým jménem Karlu Mordechaiovi, synovi rabína (k této problematice později.), který si změnil jméno aby mohl vykonávat advokátskou činnost.[2] Dále pak stojí za zmínku Friedrich Engels, který díla Karla Marxa ještě rozšířil o své nápady a poznatky. Toto vše se odehrálo zhruba v druhé polovině 19. století.

37

Nyní se přesuneme do století 20., zhruba na jeho začátek. Kolem roku 1905 vychází Protokoly sionských mudrců, dílo o jehoţ pravosti se dá spekulovat, ovšem i přesto si zde dovolím uvést ho jako zdroj. O protokolech se v roce 1921 vyjádřil Henry Ford takto: "O Protokolech mohu říci pouze to, ţe zapadají do toho, co se děje. Jsou staré šestnáct let a hodí se do světové situace naší doby."[3] Myslím si, ţe člověk dobře znalý moderních dějin si o pravosti protokolů dokáţe utvořit svůj názor. Například v protokolu číslo tři jde o podporu komunistického hnutí a jeho odůvodnění, osobně si však myslím, ţe nemusí být zrovna vhodné do školního časopisu vůbec dávat takovéto nenávistné a protineţidovské citace, troufám si říct ţe v dnešní době internetu pro studenty IT nebo technického lycea by neměl být problém do pár sekund si dané protokoly najít. A teď k samotné "Ruské" revoluci. Důvod, proč je slovo ruské v uvozovkách je, ţe v čase po revoluci bylo údajně 384 komisařů, z toho 2 byli černoši, 13 Rusů, 15 Číňanů, 22 Arménů a více neţ 300 Ţidů. Z posledně jmenované skupiny komisařů jich odešlo 264 do Ruska právě po pádu Carské vlády.[4] O tomto faktu se zmiňoval sám Winston Churchill, který se také nebál obvinit Leona Trockého (Lva Bronsteina) z toho, ţe chce vytvořit celosvětový komunistický stát pod nadvládou Ţidů.[5] Všech těchto faktů si povšimla nejen veřejnost v Anglii, ale i v Německu. Troufám si říct, ţe nebýt komunismu, tak by se k moci v Německu nedostal ani nacismus a dalo by se polemizovat o tom, jestli by světová válka byla taková, jaká byla a hlavně by se dalo říci, ţe kvůli těmto faktům a kvůli tomu, ţe roku 1933 Světové ţidovstvo vyhlásilo válku Německu[6] byly zřízeny koncentrační tábory, protoţe Ţidé začali být povaţováni za nepřítele státu a rasy, vzhledem k údajné moţnosti komunistického převratu. Toto přivádí i k tématu na další úvahu, ovšem si netroufám o této problematice nic napsat, ţijeme sice údajně v demokratické společnosti se svobodou slova, i přesto však existují zákony, které zakazují výzkum, diskusi a nebo neoficiální názory co se týče Ţidů a jejich osudů během druhé světové války. Výsledky známe kaţdý, pravděpodobně nám na základních školách byly ukazovány obrázky nebo dokonce filmy zobrazující vyhladovělé hromady mrtvých těl, nakaţené tyfem. Nikdo nám však neukáţe obrázky z komunisty uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, jehoţ oběti se odhadují aţ kolem 15 milionů. Nikdo nám neukazuje fotky vězňů z lágru, ani nám nejsou organizovány zájezdy do nich, nejsou nám pouštěna svědectví. Nemyslím si, ţe by bílí křesťané měli menší hodnotu neţ-li Ţidé, a proto by jejich utrpení mělo být také ukazováno, zároveň si však myslím, ţe by měla být povolena diskuse, co se týče Holocaustu. Pokud byste prohlásili, ţe komunistický reţim nezabil ani jednoho člověka, lidé se vám zasmějí, pokud však máte pochyby o plynových komorách, můţete skončit ve vězení. To připomíná trošku komunistické praktiky, kdy jste šli do vězení třeba za to, ţe jste nesouhlasili s tím, co vyučovali na školách. Zároveň také nebudete mít problémy se zákony, kdyţ budete nosit triko s Che-Guevarou, ale zřejmě budete mít problémy, pokud na sebe vezmete tričko například s Rudolfem Hessem. Nemyslím si však, ţe inteligentní člověk by měl za potřebu takové trička nosit, ale pokud je nosit chce, má na to právo. I přesto, ţe ţijeme něco málo přes dvacet let po komunismu, komunistická strana je stále povolená, ovšem jakákoliv strana s prvky nacionálního socialismu či dokonce fašismu je zakázána a lidé, co vylepují samolepky chodí do vězení.[7] Nakonec ta naše demokracie nebude zrovna demokratická, troufám si říct, ţe systém se změnil a lidé zůstali stejní, místo komunismu tu máme také nefunkční kapitalismus či sociální demokracii, která ráda podporuje nepracující k rození dalších nepracujících dětí, namísto aby eugenicky podporovala hlavně vysoce vzdělané lidi k vyššímu počtu dětí.

38

Dále přijímáme imigranty, aby pro nás pracovali, protoţe naše populace stárne a kulturně, fyzicky i mentálně rozdílní imigranti nás obohatí, tak jako tomu bylo právě za komunismu, jsme si přece všichni krásně rovni a vůbec nevadí, ţe brzy vymřou Čechy či Evropa, hlavně ţe se bude šířit láska k cizincům, místo aby se šířila láska k vlastním lidem a podpořila se tak porodnost. Také tu máme zákony potlačující svobodu slova a práva jedince, či skupiny a nepsané zákony zvýhodňující menšiny, ať uţ pracující legálně, nelegálně a nebo vůbec. Nakonec si tedy můţeme uvést pár statistik. Počet úmrtí v druhé světové válce je 50 aţ 70 milionů plus samotný komunistický reţim něco kolem 100 milionů, z nichţ kolem 65 000 obětí je údajně z Československa. Na těchto číslech si myslím je vidět dokonalost komunismu dost dobře, i přesto jsou však Sověti, co bojovali na frontách druhé světové války oslavováni, i přesto, ţe jim bylo nařizováno od velitelů znásilňovat německé ţeny, aby "znečistili jejich krev".[8] Petr Bučinský, 1. C

Ano, jsem přesvědčen, ţe období komunismu bylo velmi silně zaměřené proti lidským právům a nebyla ţádná svoboda názoru, protoţe kdyţ člověk jenom něco na veřejnosti řekl a někdo ho udal, tak měl spoustu nepříjemností. A velmi se ztotoţňuji s názorem pana ředitele. Ale jsou dvě věci, které se komunistům vytknout nedají. Za jejich doby neexistovala nezaměstnanost a Československo nebylo zadluţené jako v dnešní době. Co se týče zakázání komunistické strany. To uţ se teď udělat nedá, to se mělo udělat poté, co byla rozpuštěna (svrhnuta). Odpovědi na otázky:

Chtěl by se někdo z vás vrátit do období let 1948 aţ 1989? Nevím jak ostatní, ale já rozhodně ne.

Povaţujete prostor věnovaný v hodinách komunistickému období v naší zemi za dostatečné?

společensko-vědních

předmětů

Jelikoţ jsem student prvních ročníků, tak to se dovím podle učebního plánu aţ ve druhém ročníku. Kureš Michal

39

Můj názor nemohu zakládat na zkušenostech z let minulých či ho nehodlám přejímat, však myslím si, ţe není objektivní podtrhnout jen to, co se nepovedlo. Kaţdá doba má své klady a zápory ale nemůţu nějak důkladně hodnotit něco, co jsem nezaţil. Mohu jen porovnávat fakta z doby minulé v porovnání s dnešní. Po dočtení úvahy ředitele školy si myslím, ţe všechno co bylo špatné, či se zdálo špatné, je v ní obsaţeno. Jediné, k čemu se chci vyjádřit, je bod úvahy, ve kterém je zmíněno, kolik lidí přišlo o ţivot a jakými způsoby. Na můj vkus je dosti zajímavý fakt brát v číslech kolik lidí přišlo o ţivot v letech 1948 aţ 1989 v porovnání s tím, kolik lidí přišlo o ţivot díky církvi, či kolik obětí je v dnešní době, nemyslím popravených či mučených, ale obětí dnešní doby a pro mne dosti smutné společnosti. Dříve byla řada metod řešení problémů na dnešní pohled aţ extremistická, ale pokud beru v úvahu to, co se děje dnes, tak skutečně přemýšlím, co je horší. Je sice fakt, co se všechno dělo za nekalosti, ale kdyţ beru v úvahu to, co se v době minulé povedlo, tak si nemyslím, ţe bylo vše špatné. Kolik bylo v dnešní době vystavěno mateřských školek, jeslí či bytů? To, jak byly byty rozdělovány se, samozřejmě, musí samozřejmě brát v potaz, ale byly vystavěny. V dnešní době se nové mateřské školky neotevírají, jesle zavírají a celková moţnost bydlení se nese v duchu zadluţit se na celý ţivot a čekat na soudný den, kdy bude předloţena výpověď. Další problém který vidím, jsou otevřené hranice. Samozřejmě, v sousedních zemích namátkově některé cizince kontrolují, ale všechno uhlídat nejde a tento, pro někoho moudrý krok, nese své důsledky. Určitě je to dobré pro zrychlení, ale ono to na hranicích nikdy nebylo zdrţení nijak veliké, co si pamatuji. Dále je to perfektní pro únosce dětí, pašeráky s kradeným zboţím či drogami. Já v tom ţádnou výhodu nevidím, ona celkově dnešní světová volnost je velice příjemná, ale má to i své zápory. V případě pokračování toho, co se mi v dnešní době nelíbí, bych stejně došel k pohledu na dnešní mnou nepochopený způsob jednání s nezaměstnanými. Já osobně bych navrhoval, aby lidé bez práce dostali práci od města, sice podřadnou ale přece nějakou, málo placenou, ale pracovali by a neţili by z výhod dnešních nejspíše úmyslně nedoladěných systémů. Později bych se dostal k nostalgickým nářkům, jak se mi staré věci zdají poctivější, staré (nemám na mysli Československé) automobily zdály pohlednější či bych nejspíše opovrhoval virtuálním ţivotem, ale to je všechno jen můj názor či názory. Názory, které je často lepší neříkat veřejně, protoţe jich je většina natolik radikálních, ţe by některým skupinám ublíţila či ublíţila mně, někdy prostě člověk musí mlčet, i kdyţ se mu to nelíbí… i v dnešní údajně svobodné době. Vojtěch Langmajer, 1.L Jakmile se začne mluvit na toto téma, nerad se nějak zapojuji. Vţdy to začíná nebo končí slovem Rusko. Ne Sovětský svaz, proste Rusko. Jelikoţ jsem původem z Ruska, minimálně můj otec, tak jsem velice háklivý na jakékoliv rozebírání roku 89 apod. Lidi, jenţ mají vzdělání a jsou inteligencí na úplně jiné úrovni, neţ mnozí z nás, toto téma berou velice váţně, opravdu mají velice objektivní názory a já s nimi souhlasím. Uveřejním některá fakta, která nezměním, ale budou tu po další generace. Komunismus vţdy kaţdý zamíchá do jedné kaše spolu se vším, co jde z východu. Často slyším, ţe se čekala jakási fronta na banány a stal se z toho takový trend. Toto všechno jsou reálná fakta, jen musíte vědet, ţe všude to stejné nebylo. Představte si, ţe bojujete ve druhé světové a po konci toho všeho, kdyţ máte půlku příbuzných mrtvých, hodně vašich nejbliţších přátel kleklo na kolena hned vedle vás a vy jste to všechno viděl a uţ vidět nechcete, tak najednou z ničeho nic někdo ve střední Evropě vytvoří

40

povstání. Vy se máte na příkaz přísných generálu vrátit zpět a zase se vracet do míst, kde to vše začalo a skončilo. My nemůţeme soudit, my tam nebyli s přílbami a nezabíjeli lidi, já nevím, jakou bych měl já reakci, byl bych naštvaný, nebo smutný, já nevím. Určitě by mi to radost neudělalo a vezměte si ještě, kolik lidí je divných, neboli zvláštních, kolik vojáku mezi sebou bylo a jaké vzdělání či myšlenky měli. Různé patologické jevy se shromáţdili do kupy vojáku a jedete zpět do Evropy, abyste nastolili pořádek. Ne proto, ţe chcete, ale protoţe musíte! Je to naprosto zřejmé, ţe ty lidi dělají potom všem co udělali, věci typu, ţe znásilňovali ţeny v cizích zemích, ţe mlátily muţe cizích zemí. My nemůţeme soudit, my tam nebyli. Můj názor je takový, ţe v zemích, kde komunismus vznikal, měli vše tak, jak být mělo. Oni si opravdu rovni nebyli, ale podle toho co vím, odevzdávali zaměstnanci státu třeba 2/5 toho, co vyprodukovali. To nebylo o tom, kdo neměl vzdělání, ţe byl rovný s tím, kdo ho měl, vůbec ne. Bylo to tvrdý, ale při takovém přechodu a kompletní změně ústavy to dle mě jinak nešlo. Jsem rád za kapitalismus, ale v podstatě je to to samé. Lidi si rovni opravdu nebyli, proste vţdy byl někdo výš. Fronty na banány se stály jen v zemích, které bych si dovolil nazvat "koloniemi komunistických zemí". Vyjádření vlastního názoru zastavit museli, neboť si představte, ţe místo malého městečka, řídíte několik zemí. Prostě nelze, aby někde někdo běhal po ulici a řval, ţe je to špatné, mohlo by dojít k takové občanské válce, ţe by byla horší jak 2. světová válka sama o sobě. Byla to utopie, která nevyšla a jsem rád za to, ţe uţ komunismus není. Fakt je, ţe nyní jsou určité problémy s tím, ţe někteří nechtějí chodit do práce a někteří nedodělají ani střední. Laťka vzdělání klesla hodně nízko, ale i mezi námi lidmi, vţdy musí odpadnout ti slabší. Je to přeci jenom všechno od opic. Zákon dţungle funguje a fungovat bude, systém to nezmění. Garipov Rašid Fidratovič

Fotografie z filmu Katyň

Období vlády komunismu nemohu objektivně zhodnotit, jelikoţ v té době jsem neţil a jediný můj zdroj informací z té doby jsou tedy média, tak tento článek berte s rezervou. Média, jak se mi poslední dobou zdá, tak podávají informace jen o tom, co se jim hodí do karet, například o genocidě ţidů při druhé světové válce se člověk dozví alespoň jednou týdně (nechci zmenšovat jejich oběť), ale o genocidě Arménů (1915 aţ 1918 zemřelo přes 1,3 milionu lidí) se nedozví vůbec nic. Zaráţející ovšem je, ţe se nic nedozvíte ani v hodinách dějepisu, přitom Turkové se k tomuto činu dosud nedoznali a nikdo na ně netlačí. Dokáţete si představit, ţe by se Německo nedoznalo k válečným zločinům druhé světově války? To bylo tak na úvod. Já bych komunisty neobviňoval za všechno špatné, co v této zemi je, i kdyţ na tom mají zásadní podíl. Největší chyba, kterou podle mého

41

z hlediska ekonomiky udělali, bylo znárodňování malých podniků (hospod, prodejen atd..). Znárodnit například Škodovku nebo Plzeňský pivovar, proti tomu já nic nemám, alespoň byla jistota, ţe podniky zůstanou ve vlastnictví Čechů (Čechoslováků). Dnes jiţ většina tradičně českých podniků buď zkrachovala, nebo byla prodána do zahraničí. Dopadlo to tak, ţe se vše musí dováţet a dovozce si můţe diktovat cenu jakou chce a nám nezbývá nic jiného, neţ mu na ni kývnout. Samozřejmě znárodnit vše byl holý nesmysl, jelikoţ tím zmizela z trhu konkurence a kdyţ není konkurence, není snaha cokoliv zlepšovat či inovovat. Z hlediska svobodného rozhodování to byla bída s nouzí. Člověk mohl jet na dovolenou pouze do zemí východního bloku a to za předpokladu, ţe byl pro systém vyhodnocen jako neškodný. Nejhorší nejspíše bylo, ţe jste se neustále obával, jestli vám na dveře nezaklepe někdo z STB jen proto, ţe jste poslouchal Svobodnou Evropu. Umělci to také neměli jednoduché, kapely jako Progres2, Katapult či Plastici se neustále museli mít na pozoru a na jejich koncerty se pořádaly masivní zátahy, při tom pro Čechy měly stejný význam jako pro zbytek světa Rolling Stones. Ze zahraničí se k nám dostávala jen vybraná hudba, která většinou aţ na výjimky nestála za nic, přitom neslavnější kapely či hudebníci dosahovali největších úspěchů (Led Zeppelin, Eric Clapton…). To je nejspíš vše, na tuto dobu by se dala napsat několika stránková esej, já jsem se ji snaţil co nejvíce zestručnit a vypsat pouze dva hlavní problémy. Tomáš Morkus 1. C

V dnešní době si člověk většinou ani už nedokáže představit, jaké to opravdu v té době bylo. O komunismu se již moc nemluví. O komunismu moc opravdových informací, jak vše fungovalo a co se dělo, není a pokud ano, tak Rusko je stále považuje za TAJNÉ dokumenty. Lze si jen domýšlet, jaké věci tam mohou být, když se je i dnes bojí ODTAJNIT. Můj názor je, ţe nevidím moc rozdílů nacismu/fašizmu od komunismu, je zcela správné ţe nacistické politické strany jsou zakázány, ale šokuje mě tím pádem, ţe uţ dávno není zakázaná i komunistická strana. Jan Schamberger, 1. C Osobně jsem si myslel, ţe doba komunismu nebyla tolik totalitní, jako okupace nacistů. Ale to nemohu tak snadno posoudit, protoţe jsem si tuto dobu neproţil a tudíţ je těţké si něco takového

42

představit. Ale z toho, co jsem přečetl, tak do doby komunismu opravdu nechci, i kdyţ ţiji v domnění, ţe v té době neexistovali bohatí ani chudí lidé a ţe lidé nebyli z různých vrstev, ale jen z jedné, co se peněz týče. Je také moţné, ţe se mýlím, protoţe jsem ještě v první třídě a komunismus jsme brali pouze stručně na základní škole. Ale také něco málo vím od rodičů, kteří ţili v době komunismu. Ale kolik toho vědí vyšší ročníky z hodin dějepisu, nemám ponětí. Osobně si myslím, ţe by měla být zrušena komunistická strana, protoţe jestli se něco podobného stane, tak s tím bude mít komunistická strana hodně společného. Tomáš Bittner, 1. C Chtěl bych říct, jestli fakt je nutné si připomínat staré kruté časy, někomu to přinese i strach a jiné další vlastnosti. Ale zase by lidé měli vědět, co bylo za krutosti a jak to lidé snášeli. Já osobně vím, ţe Česko nemělo nikdy snad klidné období/ coţ asi není nejlepší názor, nevím v této situaci, já nerad rozhoduji, takţe prostě napíši, ţe nevím, co je lepší!/ Student SSPŠ Rozhodně bych v daném období ţít nechtěl a to z důvodů hlídání hranic, téměř neomezené politické, tudíţ i policejní moci a spousty dalších důvodů. Mé znalosti minulého reţimu byly nabyty postupně v průběhu ţivota, přičemţ většinu rozhodně ze školy nemám. Nejvíce mne informovala televize a babička. Avšak povaţuji to pro mou osobu za celkem zbytečné. Myslím si, ţe za mého ţivota nehrozí opakování historie a v příštích 200 létech téţ ne. Zapomenout by se rozhodně nemělo, ale pro mne detailní zmapování historie rozhodně prioritou není. Je to nejspíš způsobeno tím, ţe jsem neproţil to, co jiní, kteří měli na očích ukrutné činy komunistů. To, co proţívali lidé za této éry, si opravdu představit nemohu, kvůli tomu nejspíš věnuji daleko větší pozornost aktuálním problémům v naší nynější politice, které proţívám na vlastní kůţi. Historie se snad opakovat nebude. Tomáš Holub, 4.A I kdyţ jsem v době komunismu neţil, přesto jsem se dozvěděl několik informaci od rodičů a dospěl jsem k tomu, ţe období komunismu bylo období temna, kde se utlačovaly názory a protesty lidi, období hladomoru a zmařených ţivotů. A proto bych na závěr chtěl říct, ţe období komunismu bylo černou skvrnou v lidských dějinách. Vasyl Makota Chtěl by se někdo z vás vrátit do období let 1948 aţ 1989? Povaţujete prostor věnovaný v hodinách společensko vědních předmětů komunistickému období v naší zemi za dostatečné? Odkud čerpáte o tomto období informace a povaţujete je za dostatečné? 1.) Tuto otázku nemohu plně zodpovědět, protoţe jsem té době neţil, ale určitě vím, ţe jsem spokojen s touto dobou. 2.) Ano, tento prostor povaţuji za dostatečný, navíc kaţdý ţák má prostor se ptát na věci které ho zajímají a souvisejí s touto dobou. 3.) Informace čerpám z hodin dějepisu a někdy z internetu. Tyto informace poţaduji za dostatečné, protoţe internet je opravdu rozličný. Kubec Patrik 1.C

43

Co to přesně je komunismus a chtěl bych se tam někdy podívat? Povaţuji za hodiny dějepisu, které se jsou věnovány hodinám z let 1948 aţ 1989 za dostatečné? Já bych se do doby mezi lety 1948 aţ 1989 nechtěl podívat, protoţe to byla doba zlá, velice krutá. Lidé, kteří s něčím nesouhlasili, za to byli rovnou zatýkáni a posíláni rovnou do vězení. A s inscenovaným soudem byli posláni na smrt nebo na těţkou práci, kterou nemohl nikdo přeţít. Komunismus je pojem, který všichni známe. Komunismus je svým způsobem nejvyšší forma demokracie. Někteří ji nazývají utopií, protoţe podle nich je nemoţné aby se lidstvo o sebe postaralo samo, bez vlády. Komunismus jako ideologie není ničím špatná, spíše naopak. Na myšlence, ţe lidstvo je jiţ od začátku existence kaţeno soukromým majetkem, něco moţná je. A to, ţe lidé budou natolik uvědomělí, ţe nebudou potřebovat kontrolu v podobě vlády, je přece krásné, ale podle mého názoru zcela nesmyslné. Největší problém nastal při nastolení doktrín (pevné učení či nauka, obvykle opřená o nějakou autoritu). Dle komunistů jediný způsob, jak docílit této ideologie, je totalitní reţim. V praxi se jasně ukázalo, ţe tohle nefunguje. Díky totalitnímu reţimu mizí svoboda vyjadřování, tisku apod. Dalším krokem k nastolení komunistické ideální společnosti je společné vlastnictví. V reálu to asi nedopadlo tak, jak si pánové Marx a Engels představovali. Realitě odpovídá jistě všem známý výrok: ,,Všichni mají všechno a nikdo nemá nic.´´ Převýchova také nedopadla podle představ. Slova jako svornost, bratrství a solidarita jsou sice pěkná, ale společnost na ně není připravena a nejspíš ani nikdy nebude. Podle tohoto je jasné, ţe komunismus v reálu není moţné uskutečnit. Podle mě jsou hodiny dějepisu, které jsou věnovány tématu komunismus víc neţ dostatečné, ba dokonce velmi dostatečné, protoţe věnovat se k tak důleţitému tématu, je velmi důleţité, abychom věděli, v čem jsme jako společnost udělali chybu, abychom ji uţ nikdy nezopakovali. Jinak se to období můţe vrátit a bude to ještě horší období neţ mezi lety 1948 aţ 1989 … Jakub Lukeš 1.L Já osobně bych se do jiţ výše zmíněného období chtěl vrátit, ale pouze pod podmínkou, ţe bych měl moţnost kdykoliv se „vrátit“ zpět do této doby. Přece jenom rozhodně nechci popírat zločiny, které se staly během toho boţského období mezi lety 1948 aţ 1989. Ale přece jenom člověk nemůţe soudit nic, co sám nevidí na vlastní oči v plné kráse. Ne, ţe bych tak moc touţil po tom všechny ty „krásné“ komunistické ideály vidět, nebo snad zaţít. Mám takový pocit, ţe já osobně bych měl s tehdejším reţimem plno problémů, jednak proto, ţe jsem schopný veřejně říkat své názory, které by se rozhodně zastáncům reţimu nelíbily a jednak, mám takový dojem, ţe bych provokoval uţ jen svým zjevem. Přece jenom být označen za blázna v komunistické době asi rozhodně nebylo zrovna nejlepší nebo něčí oblíbenou kratochvílí. Co se týče prostoru věnovanému totalitním reţimům, tak v mezi moţností mi to přijde dostatečné. Píšu v mezi moţností záměrně, protoţe přece jenom politika do škol nepatří a naši kantoři se toho docela i drţí. Ale v mezi moţnosti se totalitní reţimy a jejich zločiny asi ani podrobně probírat nedají. Já osobně jsem zastáncem názoru, ţe by se toto téma mělo probírat více podrobně, ale spíše neţ povinně, tak formou dobrovolných seminářů. Přece jenom by to mělo výhodu v tom, ţe by nikdo nemohl případného kantora, nebo jinou osobu, obvinit z politického ovlivňování. Do třetice všeho dobrého o tomto rozhodně nedobrém reţimu. Informace čerpám především z internetu a pak od lidí, ať uţ to jsou známí, nebo z hodin výuky na škole. První moţnost má výhodu i nevýhodu v tom, ţe informací je moc a jsou různé, takţe se málokterá informace dá vůbec označit za důvěryhodnou. Od známých zase člověk slyší hodně zkreslené informace, buď byl reţim skvělý, všichni měli práci a všem bylo hej, i kdyţ tyto informace byly

44

kolikrát více neţ méně zkresleny, nebo reţim byl absolutně hrozný, coţ kdyţ slyší člověk pořád, tak ho to chtě nechtě ovlivní. Student 4. ročníku SSPŠ

Komunismus je zlo! Ale proč vlastně? Uvědomila jsem si, ţe o tomto období vlastně vůbec nic nevím, pouze přejímám názor svých blízkých. A protoţe tento postoj „neznat a soudit“ opravdu neschvaluji, rozhodla jsem se pátrat. Ve všech mnou nalezených článcích byl začátek stejný. Komunistické hnutí mělo plno idejí. Paradoxem je, ţe i kdyţ převáţně odsuzovali náboţenství (v naší zemi obzvláště), myšlenky čerpali právě z Bible. Nebo spíše řečeno, aniţ si to moţná uvědomovali, jejich cíle byly sepsány několik staletí před nimi samotnými. Hlásali rovnoprávnost, svobodu a lepší úroveň. Říkala jsem si tedy, proč si na ně lidé tolik stěţovali, kdyţ pro ně chtěli to nejlepší. Ţel postup se jim trochu vymkl z ruky. S hrůzou jsem četla dále, co jejich vláda napáchala. Genocida, justiční vraţdy, pracovní tábory … Hlásali „kaţdý podle svých moţností, kaţdému podle jeho potřeb“, nicméně úmyslným hladomorem hubili davy lidí. Proč? Vlastně i tato myšlenka byla správná. Jak vytvořit dokonalý svět z nedokonalých lidí? V první řadě přeci odstranit ty špatné. Ano, jinak se to opravdu nedá. Jenţe kdo jim dal právo soudit? Vidí snad oni do srdce stejně jako Bůh? Kde berou tu drzost povyšovat se nad ostatní? Bible říká, ţe člověk vládne člověku k vlastní škodě a toto období je toho jasným důkazem. Ivanka Janovská, 4.A Na téma komunismu se nechci moc vyjadřovat, jelikoţ se mi vţdy jeţí vlasy. Komunismus mi je silně proti srsti a povaţuji ho za zřízení pro vrstvu lidí s nízkou inteligencí, kteří jsou snadno ovlivnitelní. Já osobně komunismus odmítám a nikdy nebudu schopen pochopit, ţe i po událostech, které jsou spojeny s komunismem u nás, stále ve vládě komunisté existují a kandidují. Podle mě by měly být všechny komunisticky a silně levicově smýšlející strany zrušeny, pokud chceme, aby se neopakovaly události z historie. Já osobně nechápu, jak můţe reţim omezující lidská práva a svobodu získávat od voličů i dnes nepřehlédnutelný počet hlasů. Komunismus značně zapříčinil zaostalý vývoj našeho státu a v jiných zemích, kde vládne komunismus, je to stejné, ne-li horší.

45

Jakub Štěpán Novák, 2.A Poprvé se termín „komunismus“ objevil v roce 1839 ve Francii a slovo je převzato z latinského „communis“(společný). Někteří lidé z mé generace si moţná ani nedokáţou představit, jaký komunismus vlastně byl. Dnešní mládeţ zná komunismus (tedy především u nás) pouze z hodin dějepisu a je teda pro ně těţké si to řádně představit. Také hodně záleţí na postoji přednášejícího. Pamatuji si, ţe na základní škole nám paní učitelka vykládala o komunismu, jako by to byla nějaká scéna z hororu. Na druhou stranu bych rád vyuţil této příleţitosti a pochválil pana profesora Housku, který bere dějiny opravdu objektivně a s nadhledem. Ale byl komunismus opravdu tak strašlivý jak se povídá? Dle mého názoru to začalo jako dobrá myšlenka. Ale lidský charakter není tak silný, aby odolal chamtivosti, touze po moci a tendenci ke špatnostem, coţ se také nakonec stalo. Další problém byl, aby komunismus vůbec fungoval, museli ho přijmout všichni bez rozdílu. Ale uţ jste někdy viděli skupinu třiceti lidí, která by se na něčem jednohlasně dohodla? Odpověď na tuto otázku má kaţdý svou, ale podle mě je to moţné. Ale viděli jste skupinu dvě stě politiků, která by se na něčem jednohlasně shodla? Myslím, i kdyţ je to vysoce nepravděpodobné, ţe je to moţné. A teď v trochu větším měřítku. Jak přesvědčit nenásilnou cestou přibliţně 6 miliard obyvatel zemí Sovětského svazu, aby se vzdali svých majetků, táhli za jeden provaz a podpořili komunismus? To uţ je podle mého přímo nadlidský úkol. Další otázkou je, jak by to vypadalo dnes, kdyby u nás komunistický reţim neskončil? O tom se můţeme pouze dohadovat, nemá moc smysl psát o tom, co se mohlo stát. Kaţdý člověk, vyuţije-li své představivosti, by mohl říct svůj názor. Moţná, kdyby si dal někdo tu práci a udělal by anketu o tom, jak by si lidé představovali komunistický reţim dnes, poté by se dalo z výsledků utvořit nějaký scénář, který by byl nejpravděpodobnější. Dále mě napadá, ţe kdyţ není člověk tak vyspělý, aby ho dříve nebo později nepohltila chamtivost, tak kdy tomu tak bude? Za sto let? V dalším vývojovém stádiu člověka? A je moţné, ţe se této doby nikdy nedočkáme. Ale pokud ano, nastanou zlaté časy. Petr Hýsek, 3.L Jaký byl asi komunismus? Nemůţu o tom moc mluvit, jelikoţ jsem to nezaţil. Znám to pouze z vyprávění rodičů a prarodičů. Slyšel jsem mnoho názorů na toto téma. Ale nejsem u všech přesvědčen o jejich pravdivosti. Podle mě tento reţim nebyl nejšťastnější, ale také nebyl ani jeden z nejhorších. Měl taky své klady. Tak, jak se vláda chovala k lidem, bylo otřesné. Vzít jim majetek a dát ho státu, to není moc spravedlivé. Původní myšlenka reţimu nebyla špatná. Byla přímo idealistická. Ale pak se to zvrtlo. Na druhou stranu lidé měli práci a stát se jakýmsi způsobem o své občany postaral. Ale jisté je, ţe kvůli tomuto systému jsme zameškali západní blok a teď jako stát máme co dohánět a nejen v ekonomice. Tímto asi nejvíce poznamenal komunismus Česko a sním i celý východní blok. student 1. ročníku SSPŠ Rozhodl jsem se pokusit o úvahu na téma komunismus. Patřím ke generaci, která se narodila aţ po revoluci. Z vyprávění rodičů i prarodičů vím, jak to tenkrát vypadalo. Slyšel jsem i četl o neslavných padesátých letech, kdy skončilo na šibenici nebo ve vězení hodně nevinných lidí. Proti tomu další problémy socialismu nebyly důleţité (myslím fronty např. na banány a toaletní papír).

46

Dovedu pochopit, ţe starší generace můţe na toto období vzpomínat s lítostí a nostalgií. Je to generace, která zaţila krizi v první republice, vyhazov z práce, válku, exekutory. Nechápu ale dnešní mladou generaci, která se také přiklání k těmto názorům. Myslím si, ţe komunistická strana by si neměla moc vyskakovat. Na druhou stranu i pravicové strany udělaly spoustu chyb. Nebo spíš jednotliví členové neudělali dobré jméno svým stranám, ale to je pak voda na mlýn bývalé garnitury. Všichni bychom se měli snaţit, aby naše země prospívala a začali kaţdý u sebe. Třeba tím, aţ budeme vydělávat, platit řádně daně. Pak by byl dostatek peněz skoro na všechno a komunistům bychom vzali vítr z plachet. Na otázku – vrátit se do období 1948 aţ 1989 – odpověď – NE. Martin Bednářský 2.A

Můj názor je takový, ţe vrátit se a nastolit zde socialismus by nebylo správné. Jsem rád a chci, aby zde zůstala naše republika se svými demokratickými principy. Nikdy bych nechtěl ţít v době 70. let, natoţ v letech padesátých. Myslím si, ţe období socialismu bylo nejhorší léta v naší historii, nebránil bych se tomu, aby se zakázala KSČM. Myslím si, ţe byla velká chyba, ţe ji nezakázali jiţ dříve. Mě přijde čas věnovaný ve výuce dostačující. Já osobně informace získávám od rodičů a prarodičů Protoţe se zajímám o dějiny, tak si myslím, ţe mám o tomto období dost informací. Martin Matějka, 2.A Na vlastní kůţi jsem tento reţim nezaţil, takţe nemám moţnost osobního porovnání moţností a příleţitostí v dnešní a tehdejší společnosti. Kaţdopádně dle mého názoru toto období patří k těm nejhorším v dějinách našeho státu a jsem rád, ţe mám tu moţnost ţít v demokratické zemi, jakou dnes Česká republika bezesporu je. Bohuţel většina mladých lidí si dnes vůbec neuvědomuje, ţe věci, které jim připadají naprosto běţné, byly pro jejich rodiče v mládí prakticky neuskutečnitelné. Doufám, ţe se tato

47

situace zlepší a mladí lidé budou v budoucnu mnohem lépe informováni o minulosti naší země, aby si z toho mohli vzít příklad a k podobným událostem v naší zemi v budoucnu nedocházelo. Michal Konečný, 4.A Kdyţ jsem byl poţádán o napsání úvahy na téma, které se týká komunismu u nás, netušil jsem, dokud jsem nezasedl k počítači, ţe by to mohl být takový problém. Jak mám totiţ napsat úvahu nad dobou, ve které jsem sám neţil? Ano, můţu pouţít informace kterých je všude plno, ale většinou jsou to uţ názory jiných lidí a ne moje vlastní a je spíš na mně, čemu uvěřím a čemu ne. A v dnešní době (a nejen dnešní) si člověk nemůţe být jistý skoro ničím, co sám na vlastní oči neviděl, nebo neproţil, protoţe podle mého názoru si s námi média, vláda a podobné instituce velmi hrají a i kdyţ nemusí přímo lhát, tak alespoň říkají jenom věci, které se pro tu danou chvíli hodí a ty, které by se jim zrovna nehodily, tak ty ututlají. Všiml jsem si, ţe v poslední době se stalo „trendem“ mnoho věcí svádět na komunisty, například naši současnou ekonomickou situaci a plno dalších věcí a ještě více se začalo prosazovat, jak špatní komunisté vlastně byli. Netvrdím, ţe byli dobří, určitě muselo být hrozné, ţe skoro kaţdého, kdo měl odlišný názor, nebo se jim prostě nějak nezamlouval, byli schopni zavřít a klidně týrat, jen proto, aby na sebe nebo někoho prozradil něco, co klidně ani dotyčný nemusel udělat. Na druhou stranu měl komunismus i světlé stránky, například školství jsme měli jedno z nejlepších a sjíţděli se sem na něj koukat z okolních zemí. O práci v té době taky nebylo nouze a kdo chtěl pracovat, tak mohl, nebyli bezdomovci. Dnes se většina lidí bojí o to, aby neskončili na ulici bez práce a bez bydlení. Také stát nebyl zadluţený a měli jsme spoustu podniků, které něco vyráběli a byli jsme soběstačný stát. Komunisté ale měli moc úplně nad celým státem a to byl dost moţná kámen úrazu. Přehnaná moc jim přinesla pocit, ţe si mohou dělat s kýmkoliv co chtějí. Místo, aby moc vyuţívali, začali ji zneuţívat a to vedlo k zabíjení a odsuzovaní mnoha nevinných lidí. Lidé neměli svobodu, nikdo si nemohl jako v dnešní době dělat co chtěl, svobodně cestovat, vystupovat apod. Já osobně mám na věc neujasněný názor, protoţe, jak uţ jsem řekl, jsem v té době neţil. Takţe nemohu soudit. Určitě měl komunismus své dobré stránky, ale bohuţel měl i špatné. Podle mě se nemá cenu dohadovat, kdy to bylo lepší a kdy ne, bylo to jiné. Já se nepřikláním ani k jedné straně, a myslím si, ţe nejsem úplně ta správná osoba která by měla tuto dobu hodnotit nebo o ní psát, kdyţ o ní tolik málo vím. Nicméně jsem si v rámci úvahy zauvaţoval a to co jsem napsal, je můj osobní názor, tak jak to vidím já a určitě ho nikomu nevnucuji. Vojtěch Jelínek, 1.A

CO SE K TÉMATU TAKÉ PÍŠE V MF DNES Vadí mi izolace komunistů

MF Dnes, středa 30. března 2011

Výňatek z rozhovoru redaktorky Barbory Tachecí s novou hvězdou na politickém nebi Jiřím Dientsbierem mladším

48

BT: Byli to příslušníci pohraniční stráţe, kdo zabezpečovali klid pro pokojný ţivot a práci lidem nejen v pohraničí. A ţe neměli jednoduchou sluţbu, o tom svědčí i historické prameny z 50. let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly, ruční granáty a tak dále … Vy si na takový výstup komunistické poslankyně nevzpomenete, kdyţ jdete ţádat o podporu? JD: Tento výrok paní Senekové byl doopravdy hrozný a přišlo mi neuvěřitelné, ţe dnes ještě někdo můţe takto s historickými fakty manipulovat. Tento výrok byl samozřejmě extrémní. BT: Komunističtí poslanci přikyvovali. JD: Zaznamenal jsem mezi nimi i jiné názory. BT Vystoupil někdo z nich veřejně a řekl, ţe takové nehoráznosti kolegyně soudruţka nemůţe říkat? JD: Nevím, jaká byla jejich debata, ale paní Semelová je i mezi nimi, v rámci komunistické strany, mimořádný extrém. BT: Soudruh Filip mi s váţnou tváří sdělil, ţe Lenin byl prodchnut humanismem. JD: Hm. BT: Taky se vám zdá, ţe Lenin byl veskrze prodchnut humanismem? JD: Nezdá. BT: Já si myslím, ţe byl masový vrah. Co vy? JD: Myslím si, ţe to vaše hodnocení je bliţší. BT: Vadilo by vám, kdyby sociální demokracie utvořila koalici s komunisty? JD: Podstatná je debata, jestli současná KSČM je nebo není demokratická. Vede se před kaţdými volbami, zpravidla je to snaha pravice zdiskreditovat ČSSD a strašit spoluprací těchto dvou stran. Je to pro pravici pohodlné. BT : Pane místopředsedo, slyšel jste dotaz? JD: Slyšel. Mě nebaví to zastrašování a vydírání voličů před kaţdými volbami nedemokratičností komunistické strany. Je předčasné mluvit dnes o tom, s kým se kdy budou sestavovat koalice, dokonce bych nerad vylučoval i jednání s KSČM. Ať aţ z taktických důvodů anebo z obavy před jakousi obdobou opoziční smlouvy, otevřené velké koalice. Protoţe tam se vytrácejí hodnoty a vzniká mocenský handl. Já se nebráním tomu, prosazovat některé hodnoty s podporou komunistů, protoţe hodnotové dělení politického spektra je podstatnější. Máme tu stranu, která blokuje 10 aţ 15 procent mandátů, ztěţuje vytváření většiny, a to je jedna z nejzhoubnějších věcí pro politickou scénu. BT: Takţe vy byste politickou scénu léčil tím, ţe byste komunistům přidělil koaliční potenciál? JD: Já bych jim přidělil vyjednávací potenciál. BT: Ten uţ dávno mají. JD: No právě. Vyjednává s nimi kaţdý, kdo chce získat podporu pro nějaký návrh, na kterém se s nimi shodne. BT: Jak přesně byste oněch 10 aţ 15 procent mandátů odblokoval pro vládnutí? JD: Dovedu si představit jiné koaliční partnery nebo někoho, s kým spolupracovat. Ale rozhodně nechci jednání s komunisty vylučovat, uţ třeba z taktických důvodů. BT: Ale umíte si představit, jak s nimi sedíte ve vládě?

49

JD: Ještě k tomu doba nedozrála, a kdyby teď byly volby, myslím, ţe by sociální demokracie k tomuto kroku nesáhla. BT: Neřešme, co by chtěla ČSSD, mě zajímá, co byste chtěl vy. Sedíte ve vládě, vedle vás ministr Grebeníček – to byste chtěl? JD: No dneska si to představit neumím. BT: Kdy budete schopni dodat komunistům koaliční potenciál? JD: Pro mě je absolutně nepřijatelná velká koalice. Nic dalšího vylučovat nechci.

KOMUNISTÉ VE VLÁDĚ

Komunismus toho má na svědomí přeci jen mnoho na to, aby se nějak lehce omluvil, aby se to všechno, co napáchal, spláchlo nějakým ţoviálním výkladem, jak to dnes komunističtí předáci dělají. Čtvrtek 31. března 2011

Výňatek z příspěvku komentátora MF Dnes Karla Steigerwalda Mezi komunisty a většinou společnosti je poklop, který nepřeskočí lehce ani sviţný mladý Dientsbier. Především – komunisti jsou a nejsou komunisti. Kdyţ se to hodí, dělají jakési superdemokraty, kdyţ se to hodí jinak, dělají stalinské sekerníky. V parlamentu lezou do zelí sociálním demokratům – pečují o blaho chudých a vykořisťovaných. V politice je drţí hlavně extremistické rebelské vrstvy, které asi věří, ţe uţ brzy zase vzplane poslední bitva. Ale komunistická vrchnost tomu sama nevěří, s revolučností operuje velmi opatrně a mazaně, aby na straně jedné revoluční voliče udrţela, na straně druhé neupadla do ještě větší politické izolace, na třetí straně, aby jí zůstala koryta. Výkřiky fanatických komunistických političek o třídním boji na zadrátované západní hranici přijímá vedení rozpačitě. Revoluční lůza to slyší ráda, veřejnost tomu naslouchá s odporem. Komunismus je učení fanatické, sektářské, s nemilosrdnými rysy – učeným mudrováním o ráji na zemi počínaje, státním terorem a vraţděním konče. Komunismus toho má na svědomí přeci jen mnoho na to, aby se nějak lehce omluvil, aby se to všechno, co napáchal, spláchlo nějakým ţoviálním výkladem, jak to dnes komunističtí předáci dělají. Patří k výrazným důsledkům komunistické devastace, ţe nebyl zakázán, ţe komunistická strana nebyla postavena mimo zákon. Jedni to zlo páchali, řekl by aforista, druzí se třásli strachy a ti třetí jsou mrtví. Pro dnešního politického praktika je tu však určitý počet mandátů, hlasy ve volbách a parlamentní ţidle. Mladý Dientsbier by do toho s komunisty šel, protoţe hlavní nebezpečí vidí v pravici. Kdo před komunisty varuje, v tom vidí vyděrače a má toho vyhroţování uţ dost. Mocenský handl s komunisty by vzal, protoţe by tak zamezil mocenskému handlu velkých a jiných koalic, které stírají hodnoty. Připouští, ţe doba ještě nedozrála k tomu, aby seděli komunisté ve vládě. Připouští tedy, ţe ta doba jednou dozraje. Česká politika uţ nemá, obecně vzato, ţádné vyšší hodnoty, jimiţ by se zabývala, inspirovala či, nedej boţe, řídila. Kupectví a handlířství ji ovládlo. V tomto osvětlení není ani pekelcování s komunisty nic divného – takoví jsme my politici. A kdo je proti – ať uţ z důvodů morálních nebo estetických nebo ţe mu oběsili dědečka, dostává veřejný nátisk zamindrákované osoby, která dříve byla zbabělá a dnes kope do mrtvého učení a zveličuje nebezpečí dnešních bezzubých komunistů. Těm uţ o světovládu nejde, nýbrţ jen o moc, coţ je tuţba v demokracii

50

nevinná a oprávněná. Takţe takový reptal typu senátora Štětiny vypadá nakonec jako blázen a podivín – zatímco komunisti jako gauneři a vyţírkové nevypadají. Tento stav poměrů cítí Dientsbier mladší dobře. Nějakou úvahou, ţe by nějaký udavač modelu Filip mohl, kdyby komunistické poměry včas neklekly, udat za padesátikorunové občerstvení nejen jeho otce, ale i jeho samotného, se nezabývá. Chceš moc, ber ji kde ber, to je heslo doby. Moc je v demokracii také výrazem ducha a noblesy. Avšak nikdo v to uţ nevěří.

Výsledky „práce“ sovětských soudruhů z NKVD v Katyni

51

17. listopad 1989 Soudruzi se v ČSSR rozloučili se svou mocí masakrem studentů v den Mezinárodního dne studentů, který byl ustanoven na památku nacistické perzekuce českých studentů v roce 1939. Ţe by symbolika?

52