Soutěžní básně Soubor A Gorila
Malíř jménem podzimek
Protože prý gorile byla malá košile, oblekla se do županu. Ta vám, lidi, měla ránu! Chechtal se jí celý prales, co je tohle za vynález.
přišel do krásného háje. - Příroda, hle, překrásná je! Kdepak u nás, kdepak v Praze. Zachytím to na obraze!-
Když si vyšla na sluníčko, zebrám smíchem prasklo tričko, a když vlezla do houští, smáli se jí papoušci. Od té doby paviáni říkají si pro zasmání: „Protože prý gorile byla malá košile, oblekla se do županu. Ta vám, lidi, měla ránu.“
A hned otevřel své vaky, kde měl svoje sakumpaky, otevřel ty svoje brašny. Měl tam nepořádek strašný. Tuhy, štětce křížem krážem. Vyklopil to všechno na zem. Tady leží paleta, tady zase špachtle ta, tady misky, tady tuha, tady zase tuha druhá, kterou hledal v neděli, tadyhle jsou pastely, svinibrodská zeleň zaschlá, láhev od fermeže prasklá, všechno tu má, všechno je tu, od gumy až po paletu – co je mu to ale platno.
Vzdychne malíř Podzimek. - Mám se vrátit s prázdnou domů? Pomaluji tenhle háj od kraje po okraj, trávu, hlínu, listí stromů.A co řekl, udělal. Co je v háji, pocáká to na divno a na strakato, do červené žlutou přidá, hnědou s fialovou střídá, někam i tou zlatou stříkne, však ono si oko zvykne, rukávy si vyhrne, dělá šmouhy stříbrné, pruhy, čmouhy, skvrny, fleky, čmárá po tom háji celém, neb je malíř duší, tělem. Nazítří v tom háji divném uznale my hlavou kývnem.
Franta s Jendou, čerti malí, pod tím oknem fotbal hráli. Táta shora křičí na ně, že dostanou na chrám páně. Rákoska se neminula, táta vede jedna – nula.
Tintili vantili,
Fotbalisté
kam v tom horku? Počkáme si na ponorku. Ponorka se ponoří s námi někde na moři, v moři bude chladno, pojedem až na dno, budem plašit ráčky, ráčky klepetáčky, komu se to znelíbí, může plašit velryby. Potom bude někdo z nás tresky chytat za ocas.
Říkám říkám říkadlo, že sklo z okna vypadlo.
Kdo to bude? Zrovna ten, kdo teď musí z moře ven!
- Hle, co se tu vydařilo! To je Podzimkovo dílo.-
Zapomněl si doma plátno.
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
Soutěžní básně Soubor B Kocourkovské hodiny
Hokejista
Prosím vás, teta,
Gorila
V Kocourkově na té věži divné mají hodiny. Ony nejdou, ony běží.
už se chystá. Obléká si bílé tričko, přes to tričko žluté tričko, přes to žluté modrý dres, už i do trenýrek vlez, připíná si první chránič, potom ještě druhý chránič, třetí, čtvrtý, také pátý, už je celý kulovatý, všude na něm vrže kůže, sotvaže se ohnout může, za velkého funění natáh boty s bruslemi, co jsou ostré jako nůž, potom jen ta přilba už, rukavice, hůl, a jede…
já jsem tady cizí, kdepak je Kočičí náměstí?-
Protože prý gorile byla malá košile, oblekla se do županu. Ta vám, lidi, měla ránu! Chechtal se jí celý prales, co je tohle za vynález.
V deset hodin dopoledne ukazují skoro k jedné, o jedné jsou na půl páté, o páté jsou na deváté. Kdo z vás, děti, poví mi, Proč ony tak utíkají? To tím, že ty hodiny místo ruček nožky mají.
Jak to jede na tom ledě? Bác, a leží. Bác, a zase. Leží v celé té své kráse. Je to s Mirkem, je to bledé. Má dres. Bruslit nedovede.
- To musíte přímo, ale trošku mimo, potom dvakrát za roh, kde jí koza tvaroh, potom vpravo klusem za psím autobusem, uvidíte bránu U Tří paviánů, té si nevšímejte, za nosem se dejte a tam bude plůtek černý jako smutek, tam si zujte botu, jděte podél plotu, a tam, kde to klouže, rovně kolem louže, uděláte vpravo v bok, potom cikcak, hop a skok, kolem sudu ťapy ťap, uvidíte mrakodrap a je to.-Děkuji vám, děkuji vám, jste moc hodná, teto!-
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
Když si vyšla na sluníčko, zebrám smíchem prasklo tričko, a když vlezla do houští, smáli se jí papoušci. Od té doby paviáni říkají si pro zasmání: „Protože prý gorile byla malá košile, oblekla se do županu. Ta vám, lidi, měla ránu.“
Soutěžní básně Soubor C Indiáni
Velryba
Zlý pes potkal zlého psa.
Prosím vás, teta,
Indiáni, ti se mají! Celý den si jenom hrají.
Taková stará velryba, ta už se ani nehýbá.
já jsem tady cizí, kdepak je Kočičí náměstí?-
Skáčou hejsa hopsasa, chytají se do lasa.
Všechno zná a všude byla, oceány prošmejdila, vzhůru dolů a pak znova, od Japonska dolů k pólu, přes ta moře Sargasová, zná i létající ryby, i co které želvě chybí, který žralok se kde žení, i proč voda suchá není, ví, proč racek v bouři křičí a proč moře není ničí – je to moudrá stará teta. Strašně stará. Pětsetletá.
Vsadili se o kus šunky, kdo dřív zemi přehopsá. Běželi, a pořád spolu, nahoru a zase dolů, přes palouk a přes potok, hupky, hupky, skok a skok, pořád šňupák při šňupáčku, přes plůtek a na přeskáčku, kolem pěti chaloupek, pořád stejně, na chloupek, přes pole a přes kaluže, žádný lépe, žádný hůře, tlamka s tlamkou, noha s nohou, teď už sotva chodit mohou, už jen lezou po čtyřech. A když oba ztratí dech, tož se oba od únavy svalí rovnou do té trávy. Celé léto v trávě spali, než se trochu zbráborali.
Potom vlezou do vigvamu, zavolají na svou mámu: „Mámo, mámo, máme hlad.“ Snědí vlka a jdou spát. Do spánku jim pěkně vyjí kojotové na prérii, ráno sluníčko je vzbudí, a ti malí chlapci rudí hned vyběhnou mezi stany hrají si. Nač? Na Indiány.
A jak si tak v moři spí, kolem plují sardinky, rozpustilé dívčinky. „Tiše, holky! Teta dřímá!“ „Proč ta teta dřímá stále?“
Co se stalo s šunkou, děti? Tu jim spapal pejsek třetí.
„Stará teta dřímá stále, že už je jí moře malé.“
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
- To musíte přímo, ale trošku mimo, potom dvakrát za roh, kde jí koza tvaroh, potom vpravo klusem za psím autobusem, uvidíte bránu U Tří paviánů, té si nevšímejte, za nosem se dejte a tam bude plůtek černý jako smutek, tam si zujte botu, jděte podél plotu, a tam, kde to klouže, rovně kolem louže, uděláte vpravo v bok, potom cikcak, hop a skok, kolem sudu ťapy ťap, uvidíte mrakodrap a je to.-Děkuji vám, děkuji vám, jste moc hodná, teto!-
Soutěžní básně Soubor D Na zápraží koště stálo,
Hokejista
Piráti
Zlý pes potkal zlého psa.
a ne aby zametalo, jen tak stálo, jen tak stálo, o dveře se spoléhalo, halabala, halabalo, a to bylo ještě málo: do kapes si ruce dalo.
už se chystá. Obléká si bílé tričko, přes to tričko žluté tričko, přes to žluté modrý dres, už i do trenýrek vlez, připíná si první chránič, potom ještě druhý chránič, třetí, čtvrtý, také pátý, už je celý kulovatý, všude na něm vrže kůže, sotvaže se ohnout může, za velkého funění natáh boty s bruslemi, co jsou ostré jako nůž, potom jen ta přilba už, rukavice, hůl, a jede…
Naši páni piráti měli koráb zvaný Necky.
Vsadili se o kus šunky, kdo dřív zemi přehopsá. Běželi, a pořád spolu, nahoru a zase dolů, přes palouk a přes potok, hupky, hupky, skok a skok, pořád šňupák při šňupáčku, přes plůtek a na přeskáčku, kolem pěti chaloupek, pořád stejně, na chloupek, přes pole a přes kaluže, žádný lépe, žádný hůře, tlamka s tlamkou, noha s nohou, teď už sotva chodit mohou, už jen lezou po čtyřech. A když oba ztratí dech, tož se oba od únavy svalí rovnou do té trávy. Celé léto v trávě spali, než se trochu zbráborali.
Punťu málem ranil šlak. - Koště, ty jsi darebák! Slyšelos, že třeba pes dal si ruce do kapes?Taky holub na hambálku dal se slyšet na tu dálku. - To je hanba, rozumíte! Ruce z kapes, koště líně!Houser kejhá, syčí husy. - Ruce v kapsách se nám hnusí.Náhle koště, jak tam stálo, malinko se pousmálo, a pak, trošku halabalo, ty své ruce z kapes dalo a zas chvilku zametalo. Nu, a co se vlastně stalo?
Jak to jede na tom ledě? Bác, a leží. Bác, a zase. Leží v celé té své kráse.
A že byli pihatí, bály se jich žáby všecky. A co žáby, raci též. A co raci, také husy. Kudy pluli, byla řež, neboť pirát rvát se musí. Potom ale u Alžíru zvrh se koráb, dostal díru. Chudinkové piráti! Teď je máma vyplatí. Vyplatí je máma všecky za ty porouchané necky.
Je to s Mirkem, je to bledé. Má dres. Bruslit nedovede.
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
Co se stalo s šunkou, děti? Tu jim spapal pejsek třetí.
Soutěžní básně
Malíř jménem podzimek
Soubor E
přišel do krásného háje. - Příroda, hle, překrásná je! Kdepak u nás, kdepak v Praze. Zachytím to na obraze!-
Velryba Taková stará velryba, ta už se ani nehýbá. Všechno zná a všude byla, oceány prošmejdila, vzhůru dolů a pak znova, od Japonska dolů k pólu, přes ta moře Sargasová, zná i létající ryby, i co které želvě chybí, který žralok se kde žení, i proč voda suchá není, ví, proč racek v bouři křičí a proč moře není ničí – je to moudrá stará teta. Strašně stará. Pětsetletá. A jak si tak v moři spí, kolem plují sardinky, rozpustilé dívčinky. „Tiše, holky! Teta dřímá!“ „Proč ta teta dřímá stále?“ „Stará teta dřímá stále, že už je jí moře malé.“
A hned otevřel své vaky, kde měl svoje sakumpaky, otevřel ty svoje brašny. Měl tam nepořádek strašný. Tuhy, štětce křížem krážem. Vyklopil to všechno na zem. Tady leží paleta, tady zase špachtle ta, tady misky, tady tuha, tady zase tuha druhá, kterou hledal v neděli, tadyhle jsou pastely, svinibrodská zeleň zaschlá, láhev od fermeže prasklá, všechno tu má, všechno je tu, od gumy až po paletu – co je mu to ale platno. Zapomněl si doma plátno. Vzdychne malíř Podzimek. - Mám se vrátit s prázdnou domů?
Pomaluji tenhle háj od kraje po okraj, trávu, hlínu, listí stromů.A co řekl, udělal. Co je v háji, pocáká to na divno a na strakato, do červené žlutou přidá, hnědou s fialovou střídá, někam i tou zlatou stříkne, však ono si oko zvykne, rukávy si vyhrne, dělá šmouhy stříbrné, pruhy, čmouhy, skvrny, fleky, čmárá po tom háji celém, neb je malíř duší, tělem. Nazítří v tom háji divném uznale my hlavou kývnem.
Do spánku jim pěkně vyjí kojotové na prérii,
- Hle, co se tu vydařilo! To je Podzimkovo dílo.-
Punťu málem ranil šlak. - Koště, ty jsi darebák! Slyšelos, že třeba pes dal si ruce do kapes?Taky holub na hambálku dal se slyšet na tu dálku. - To je hanba, rozumíte! Ruce z kapes, koště líně!Houser kejhá, syčí husy. - Ruce v kapsách se nám hnusí.-
Indiáni Indiáni, ti se mají! Celý den si jenom hrají. Skáčou hejsa hopsasa, chytají se do lasa. Potom vlezou do vigvamu, zavolají na svou mámu: „Mámo, mámo, máme hlad.“ Snědí vlka a jdou spát.
ráno sluníčko je vzbudí, a ti malí chlapci rudí hned vyběhnou mezi stany hrají si. Nač? Na Indiány.
Na zápraží koště stálo, a ne aby zametalo, jen tak stálo, jen tak stálo, o dveře se spoléhalo, halabala, halabalo, a to bylo ještě málo: do kapes si ruce dalo.
Náhle koště, jak tam stálo, malinko se pousmálo, a pak, trošku halabalo, ty své ruce z kapes dalo a zas chvilku zametalo. Nu, a co se vlastně stalo?
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
Soutěžní básně Soubor F Tintili vantili,
Piráti
Fotbalisté
Kocourkovské hodiny
kam v tom horku? Počkáme si na ponorku. Ponorka se ponoří s námi někde na moři, v moři bude chladno, pojedem až na dno, budem plašit ráčky, ráčky klepetáčky, komu se to znelíbí, může plašit velryby. Potom bude někdo z nás tresky chytat za ocas.
Naši páni piráti měli koráb zvaný Necky.
Říkám říkám říkadlo, že sklo z okna vypadlo.
V Kocourkově na té věži divné mají hodiny. Ony nejdou, ony běží.
A že byli pihatí, bály se jich žáby všecky.
Franta s Jendou, čerti malí, pod tím oknem fotbal hráli.
A co žáby, raci též. A co raci, také husy. Kudy pluli, byla řež, neboť pirát rvát se musí.
Táta shora křičí na ně, že dostanou na chrám páně.
V deset hodin dopoledne ukazují skoro k jedné, o jedné jsou na půl páté, o páté jsou na deváté.
Rákoska se neminula, táta vede jedna – nula.
Kdo z vás, děti, poví mi, Proč ony tak utíkají?
Kdo to bude? Zrovna ten, kdo teď musí z moře ven!
Potom ale u Alžíru zvrh se koráb, dostal díru. Chudinkové piráti! Teď je máma vyplatí. Vyplatí je máma všecky za ty porouchané necky.
Projekt se koná za finanční podpory Olomouckého kraje.
To tím, že ty hodiny místo ruček nožky mají.
