SOUDNÍ DVŮR ES - PROSINEC 2005 A LEDEN 2006 Na tomto místě by se s dvouměsíční periodicitou měla objevovat rozhodnutí Soudního dvora, která jsou významná především z pohledu právní praxe v České republice. Z tohoto zaměření pak vyplývá i jejich výběr: někdy budou opominuty rozsudky, které sice mají významný dopad na dlouhodobý vývoj práva EU nebo jsou zajímavé z institucionálního či ústavně právního pohledu, avšak z pohledu českých praktiků tolik důležitá nejsou. Pokud se k těmto rozsudkům v krátké době po jejich vynesení objeví v českých právnických periodikách komentáře, je zde na ně odkázáno. Těmto rozsudkům je také obvykle třeba věnovat více prostoru než následující stručné anotace. Na závěr toho přehledu jsou pak připojeny aktuality ze Soudního dvora.
SMĚRNICE 93/104/EHS SE NEVZTAHUJE NA ODMĚNU ZA PRÁCI Rozsudek ze dne 1.12. 2005, Dellas, C-14/04 (druhý senát, generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer) Směrnice 93/104/ES – Pojem „pracovní doba“ – Pohotovostní služba zahrnující přítomnost pracovníka na pracovišti – Odměna
(37) Jak předkládací rozhodnutí, tak většina vyjádření předložených Soudnímu dvoru připomínají dopad, jaký může takový režim [tj. způsob přepočtu doby pracovní pohotovosti na pracovní dobu] mít nejen na pracovní dobu dotčených pracovníků, ale rovněž na úroveň jejich odměňování. (38) Nicméně pokud jde o posledně uvedený aspekt, je třeba hned zpočátku upřesnit, že, jak vyplývá jak z účelu, tak ze samotného znění jejích ustanovení, směrnice 93/104 se nevztahuje na odměňování pracovníků. (39) Ostatně tento výklad jednoznačně vyplývá z čl. 137 odst. 6 ES, podle kterého se minimální požadavky, které může Rada Evropské unie přijmout prostřednictvím směrnic a které jsou určeny zejména, jako ve věci v původním řízení, k zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, nevztahují na odměnu za práci. Anotovaný případ je zajímavý pro české právní prostředí ne přímo odpovědí na předložené předběžné otázky, ale tím, jak se Soudní dvůr vyjádřil nad rámec těchto otázek k rozsahu působení předmětné směrnice. Proto se následující poznámky poněkud oprostí od kontextu daného případu a soustředí se na tento důležitý aspekt. Předmětný problém: Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby1 se stala předmětem již několika řízení o předběžné otázce. Jejím cílem přitom je (v souladu s ustanovením čl. 137 odst. 2 Smlouvy o založení ES, které je právním základem pro její přijetí) ochrana zdraví pracovníků a bezpečnosti práce. Směrnice o tento cíl usiluje především tím, že stanoví denní a týdenní limity jejich pracovní doby a minimální dobu odpočinku. Předmětem problémů je mj. právní úprava v některých členských státech, která kromě doby odpočinku a pracovní doby rozeznává ještě pracovní pohotovost, jako např. § 83 odst. 5 českého zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.). Typicky se např. jedná o lékařské pohotovostní služby, kdy je lékař přítomen v areálu nemocnice na lékařském pokoji, kde může spát nebo odpočívat, musí však být připraven k okamžitému výkonu práce. Soudní dvůr přitom již v případu Jaeger2 jednoznačně stanovil, že tuto pracovní pohotovost je třeba
1 2
Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197. Rozsudek ze dne 9.9. 2003, C-151/02, Recueil s. I-8389.
považovat za pracovní dobu v plném rozsahu. Tento závěr pak Soudní dvůr konstantně opakuje, včetně anotovaného případu (viz bod 46 s další citovanou judikaturou; pro stručný komentář dané problematiky srov. Petr, M.: Pohled českého a komunitárního práva na pracovní pohotovost ve zdravotnictví, Právní rozhledy č. 23/2005). Relevance pro Českou republiku: V Českém právním prostředí vyvolal tento závěr dojem, že pokud má být za pracovní dobu považována i pracovní pohotovost, měla by za ni náležet i stejná odměna (srov. např. Petr, op. cit., na str. 867, popř. Tomek, V.: Ve věci odměn za pohotovost lze podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, Zdravotnické noviny, 24.6. 2004). V tomto směru dokonce v současné době k Soudnímu dvoru směřuje předběžná otázka podaná okresním soudem v Českém Krumlově (případ C-437/05 Vorel, dosud nezveřejněn v Úř. věst.), kde se lékař českokrumlovské nemocnice domáhá dorovnání odměny za pracovní pohotovost do výše jeho řádného platu. Ačkoliv se anotovaný případ primárně zabýval poměrným přepočtem doby pracovní pohotovosti na pracovní dobu (tedy problematikou, která není pro právní stav v České republice bezprostředně relevantní), výše uvedený závěr Soudního dvora zajisté nepotěší české lékaře a jiné pracovníky. Odráží nicméně cíle, ke kterým směrnice směřuje. Spravedlivé odměňování pracovníků mezi nimi není.
ČASOVÁ PŮSOBNOST NAŘÍZENÍ O ÚPADKOVÉM ŘÍZENÍ; PŘÍSLUŠNOST SOUDU V PŘÍPADĚ, ŽE DLUŽNÍK ZMĚNÍ SÍDLO Rozsudek ze dne 17.1. 2006, Susanne Staubitz-Schreiber, C-1/04 (velký senát, generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer) Úpadková řízení – Nařízení (ES) č. 1346/2000 – Časová působnost nařízení – Příslušný soud
(21) Článek 43 první věta nařízení stanoví zásadu, kterou se řídí podmínky časové působnosti uvedeného nařízení. Toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že nařízení se použije tehdy, jestliže nebylo přijato žádné rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení před vstupem tohoto nařízení v platnost dne 31. května 2002, i když podání návrhu na rozhodnutí o zahájení řízení tomuto datu předcházelo. (29[Č]l. 3 odst. 1 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení úpadkového řízení dlužníkem, je i nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu, ale před rozhodnutím o zahájení řízení. Skutkový základ sporu v původním řízení: Navrhovatelka podala dne 6.12. 2001 na svůj majetek návrh na zahájení úpadkového řízení před německým soudem. Stalo se tak ještě předtím, než nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení3 vstoupilo v platnost (31.5. 2002). Dříve než stačily německé soudy o návrhu věcně s konečnou platností rozhodnout, navrhovatelka se přestěhovala do Španělska (1.4. 2002). Mezitím však také vstoupilo nařízení v platnost, proto německé soudy rozhodly (14.8. 2002 a 15.10. 2003), že nejsou k řízení příslušné, neboť se hlavní zájmy dlužníka (navrhovatelky) nacházejí ve Španělsku. Své rozhodnutí přitom opřely již o uvedené nařízení. Soudní dvůr tak v anotovaném případu řešil dvě otázky: první ohledně časové působnosti nařízení, druhou pak týkající se příslušnosti soudu k provádění úpadkového řízení v situaci, kdy dlužník změní místo svých hlavních zájmů (za které se presumuje jeho sídlo). 3
Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191, dále jen „nařízení“.
Poznámky k rozsudku a jeho relevance pro ČR: První otázka (ač nebyla explicitně německým soudem položena) je velice důležitá pro české soudy, které při své rozhodovací činnosti musí vzhledem k přímé použitelnosti nařízení aplikovat (za datum vstupu nařízení v platnost je pak v případě ČR třeba dosadit 1.5. 2004). Relevantním okamžikem, který odděluje dobu, na kterou nařízení nebude aplikováno, je okamžik zahájení řízení. Podle čl. 2 písm. f) se okamžikem zahájení řízení rozumí „okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení řízení nabývá účinku, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí či nikoli“. Pokud tedy byl učiněn před českými soudy úkon směřující k zahájení úpadkového řízení ještě před 1.5. 2004, soud však o něm dosud pravomocně nerozhodl, musí postupovat již podle nařízení. Problematickým se určení okamžiku zahájení řízení však může stát v situaci, kdy právo některých členských států považuje za okamžik zahájení řízení moment, kdy je soudu podán už samotný návrh (následné rozhodnutí o zahájení řízení tak má retroaktivní účinky). Samo nařízení přitom pojem „okamžik zahájení řízení“ nedefinuje. V tomto směru je tedy třeba upozornit na řízení ve věci C-341/04 Eurofood, které ještě probíhá (zatím pouze generální advokát F.G. Jacobs dne 27.9. 2005 předložil své stanovisko) a které by na tuto otázku mělo dát odpověď. Český zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání tento problém nemá (podle § 13 odst. 6 nastanou účinky prohlášení konkursu vyvěšením usnesení na úřední desce soudu), na problém je však třeba upozornit vzhledem k tomu, že nařízení předpokládá uznávání rozhodnutí cizích soudů o zahájení konkursního řízení, kdy okamžik účinnosti těchto rozhodnutí hraje významnou roli. K odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr dospěl především díky teleologické argumentaci, která se do značné míry opírala o ustanovení preambule nařízení. Zdůraznil především nutnost zabránit dlužníkovi vybírat si příslušný soud podle svých potřeb tím, že by po zahájení úpadkového řízení stěhoval své sídlo, ochranu věřitelů, kteří by jej museli do jiných členských států v probíhajícím řízení následovat, stejně tak jako ochranu jejich právní jistoty.
NEVINNÍ ÚČASTNÍCI KOLOTOČOVÉHO PODVODU MAJÍ NÁROK NA VRÁCENÍ DPH Rozsudek ze dne 12.1. 2006, Optigen, C-354/03, C-355/03 a C-484/03 (třetí senát, generální advokát M. Poiares Maduro) Šestá směrnice o DPH – Odpočet DPH odvedené na vstupu – Hospodářská činnost – Osoba povinná k dani, která jedná jako taková – Dodání zboží – Plnění uskutečněné v řetězci dodávek, jehož součástí je chybějící subjekt, nebo subjekt, který neoprávněně používá daňové identifikační číslo
(výroková část) Taková plnění, [...] která nejsou sama o sobě zasažena podvodem s daní z přidané hodnoty, jsou dodáním zboží uskutečněným osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 odst. 1, článku 4 a čl. 5 odst. 1 šesté směrnice [...], pokud splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny, bez ohledu na úmysl jiného subjektu, než je dotyčná osoba povinná k dani, který je součástí téhož řetězce dodávek, nebo případnou podvodnou povahu jiného plnění v řetězci, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném uvedenou osobou povinnou k dani, o níž tato osoba nevěděla a nemohla vědět. Nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem s daní z přidané hodnoty, aniž by to sama posledně uvedená věděla nebo mohla vědět.
Skutkový základ sporu v původním řízení:4 Předmětem řízení se stal tzv. kolotočový podvod s DPH, fenomén, který společný systém této daně sužuje podle příslušné zprávy Komise5 ve stále větší míře. Mechanismus podvodu je následující: Společnost A usazená v jednom členském státě prodá zboží společnosti B usazené ve druhém členském státě. V případu Optigen tímto státem bylo Spojené království. Společnost B je klíčovým článkem celého podvodného řetězce. Buď neoprávněně používá daňové identifikační číslo, nebo v pravý čas jednoduše zmizí. Tato společnost (rozsudek ji nazývá „chybějící obchodník“ prodá toto zboží se ztrátou tzv. zprostředkovateli – společnosti C usazené v tomto druhém členském státě.6 Tento zprostředkovatel nemusí mít vůbec tušení o tom, že se stal součástí podvodného řetězce. Následný prodej tak může být proveden se ziskem. Společnost B je povinná k DPH za nákup uvedeného zboží, ale protože totéž zboží použila ke zdanitelným plněním, má zároveň nárok na odpočet této DPH jakožto daně na vstupu. Naopak je povinná k dani na výstupu účtované společnosti C, ale před zaplacením dané částky do státní poklady zmizí. Společnost C dále obratem prodá dotčené zboží jiné společnosti D (jež se tak stává dalším zprostředkovatelem) v tomtéž členském státě, přičemž zaplatí DPH vyúčtovanou na výstupu do státní pokladny, po odečtení DHP odvedené na vstupu, a tak dále, až do okamžiku, kdy nějaká společnost ve tomto členském státě dané zboží vyveze do jiného členského státu. Tento vývoz je osvobozen od DPH, ale vyvážející společnost (nic netušící „zprostředkovatel“) má nicméně nárok na vrácení DPH z prodeje uvedeného zboží odvedené na vstupu. Je-li kupujícím společnost A, jedná se o skutečný „kolotočový“ podvod. Postup se může opakovat. V původních řízeních odmítly finanční orgány ve Spojeném království vrátit žalujícím společnostem (vedle Optigenu to byly ještě další společnosti), které byly „zprostředkovateli“ ve výše popsaném kolotočovém podvodu, DPH s poukazem na to, že jejich transakce byly součástí podvodného řetězce. Jádrem zkoumání Soudního dvora tedy bylo, zda plnění, která provedli nic netušící zprostředkovatelé v daném podvodném řetězci,7 jsou dodáním zboží uskutečněným osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 odst. 1, článku 4 a čl. 5 odst. 1 šesté směrnice, a jednak zda za takových okolností může být omezen nárok uvedeného hospodářského subjektu na odpočet DPH odvedené na vstupu. Poznámky k rozsudku a jeho relevance pro ČR: Soudní dvůr rozhodl výše popsaným způsobem a dal za pravdu argumentům žalobců. Své rozhodnutí opřel především o objektivní charakter vymezení pojmu „hospodářská činnost“, která je předmětem DPH (bod 43 a 44). Každou transakci je třeba posuzovat samostatně (bod 47), pro určení charakteru činnosti „zprostředkovatelských“ společností tedy nehraje roli, že v jiných částech řetězce transakcí došlo k podvodnému jednání.8 Navíc nárok na odpočet DPH „zprostředkovatelů“ není těmito podvodnými jednáními dotčen (bod 53 a 54). 4
K popisu mechanismu kolotočového podvodu lze jen doporučit stanovisko GA (bod 7), které je mnohem jasnější. 5 Report from the Commission to the Council and the European Parliament on the use of administrative cooperation arrangements in the fight against VAT fraud, 16.4. 2004, COM(2004) 260 final, cit. v pozn. č. 7 stanoviska GA. 6 Český překlad rozsudku nazývá společnost B „chybějící subjekt“ a společnost C jako „nárazníkovou společnost“. S přihlédnutím k angl. znění (angličtina byla také jazykem řízení), které označuje společnost B jako „missing trader“ a společnost C jako „broker“, byl použit jiný překlad, jenž se jeví výstižnější. 7 Jejich nevědomost o podvodu považoval předkládající soud za prokázanou. 8 Z rozhodnutí lze ale dovodit, že předmětem DPH by zřejmě byla i plnění uskutečněná „chybějícím obchodníkem“, s ohledem na to, že „zásada daňové neutrality brání obecné diferenciaci mezi legálními a protiprávními plněními [a] že kvalifikace jednání jako protiprávního sama o sobě nezakládá výjimku ze zdanění tohoto jednání“ (bod 49, srov. také rozbor GA v bodu 35 a příklady, které podává v pozn. č. 27). Na
Skoro by se zdálo, že jsou Soudnímu dvoru podvody, které je možné díky stávajícímu mechanismu DPH provádět, lhostejné a že ponechává v systému DPH mezeru. Není tomu tak, což již rozsudek sám nevysvětluje, činí tak ale generální advokát, jehož stanovisko podává daleko sdělnější odůvodnění celého rozhodnutí. Kromě striktně právních argumentů, založených především na textu šesté směrnice a předchozí judikatuře Soudního dvora totiž podává principielní a právně-ekonomické argumenty (srov. zejm. body 41 a 42). Pokud by totiž obchodníci jednající v nevědomosti o tom, že se stali součástí podvodného řetězce, neměli nárok na odpočet DPH, nesli by vlastně náklady podvodu především oni. Takové řešení by ohrozilo jejich právní jistotu a zřejmě snížilo objem legitimního obchodování na vnitřním trhu. Rovněž by toto řešení odrazovalo členské státy od řešení problému kolotočových podvodů. Tím podle GA Madura je společná a nerozdílná odpovědnost za daňové plnění umožněné čl. 21 šesté směrnice, kdy plátce daně může mít povinnost daň odvést i za plnění své smluvní protistrany, pokud věděl nebo měl vědět o jejím podvodném jednání. Konečně, jak GA uvádí, tuto právní úpravu již přijalo několik členských států včetně samotného Spojeného království. Dodejme, že Česká republika mezi nimi není.
REŽIM ZDANĚNÍ MATEŘSKÝCH A DCEŘINNÝCH SPOLEČNOSTÍ SE SÍDLEM V RŮZNÝCH ČLENSKÝCH STÁTECH
Rozsudek ze dne 13.12. 2005, Marks & Spencer, C-446/03 (velký senát, generální advokát M. Poiares Maduro) Články 43 ES a 48 ES - Daň z příjmů společností - Vyloučení odpočtu ztrát vzniklých v jiném členském státě v dceřiné společnosti-nerezidentu
(výroková část) Články 43 ES a 48 ES při současném stavu práva Společenství nebrání právním předpisům členského státu, které obecně vylučují možnost mateřské společnosti-rezidenta odečíst ze svého zdanitelného zisku ztráty vzniklé v jiném členském státě v dceřiné společnosti se sídlem na území tohoto jiného členského státu, zatímco takovou možnost přiznávají, pokud se jedná o ztráty vzniklé v dceřiné společnosti-rezidentu. Je nicméně v rozporu s články 43 ES a 48 ES, je-li taková možnost mateřské společnostirezidenta vyloučena v situaci, kdy jednak dceřiná společnost-nerezident vyčerpala možnosti zohlednit ztráty, které existují v jejím státě sídla v rámci zdaňovacího období, kterého se týkala žádost o snížení daní, jakož i v rámci předcházejících zdaňovacích období, a kdy jednak neexistují možnosti, aby tyto ztráty mohly být zohledněny v jejím státě sídla v rámci budoucích zdaňovacích období buď jí samotnou, nebo třetí osobou, zejména v případě převodu dceřiné společnosti na tuto třetí osobu. Skutkový základ sporu v původním řízení: Společnost Marks & Spencer, která sídlí ve Spojeném království, netřeba představovat. Všeobecně známou však nemusí být skutečnost, že se Marks & Spencer dostal v posledních letech do ztráty (zejména její dceřinné společnosti na evropském kontinentu) a rozhodl se svoje aktivity za hranicemi Spojeného království utlumit. Ztráty svých dceřinných společností na kontinentu nicméně společnost zamýšlela odečíst ze svého zisku zdanitelného ve Spojeném království, a to i přestože příslušná legislativa umožňovala tento režim započítání ztrát v rámci skupin společností pouze v případě, kdy byly daňovými rezidenty nejen mateřská společnost, ale i její společnosti dceřinné. Jelikož dceřinné společnosti mateřské společnosti Marks & Spencer byly daňovými rezidenty v jiných členských státech, odmítly tento režim příslušné daňové orgány aplikovat. Spor se pak dostal v rámci předběžné otázky až k Soudnímu dvoru. druhou stranu však Soudní dvůr neopomíná ve výrokové části uvést, že předmětem DPH jsou „[t]aková plnění, [...] která nejsou sama o sobě zasažena podvodem s daní z přidané hodnoty“.
Poznámky k rozsudku a jeho relevance pro ČR: Jak uvádí GA Maduro ve svém stanovisku, daná problematika není pro Společenství nová, neboť Komisí předložený návrh směrnice, která by ji upravila, Rada odmítla. Soudní dvůr se tak dostal při svém rozhodování na tenký led: měl rozhodnout o otázce, na které se neshodly členské státy a Komise v rámci legislativního procesu.9 Snad proto je rozhodnutí tak opatrné, když na jednu stranu konstatuje, že režim, který upravuje daňové právo Spojeného království, v rozporu se svobodou usazovaní ve smyslu článků 43 a 48 ES není (první věta výrokové části). Na druhou stranu pak však dává vnitrostátnímu soudu vodítka pro určení, za jakých podmínek tento režim právo Společenství porušuje (druhá věta výrokové části). Z hlediska pochopení a určitého zobecnění argumentace Soudního dvora v obdobných případech (tedy konflikt vnitrostátního daňového práva se svobodou usazovaní), je nepochybně zajímavé podívat se blíže na posloupnost kroků, kterými Soudní dvůr k tomuto závěru došel. Východiskem pro Soud je mnohokrát potvrzená judikatura, podle které „i když přímé daně spadají do pravomoci členských států, musejí nicméně tyto členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství“ (bod 29). Poté konstatuje, že režim, který byl předmětem předběžné otázky, „představuje omezení svobody usazování ve smyslu článků 43 ES a 48 ES tím, že zachází odlišně daňově se ztrátami vzniklými v dceřiné společnosti - rezidentu a se ztrátami vzniklými v dceřiné společnosti - nerezidentu“ (bod 34). Nicméně, toto omezení lze připustit, „sleduje-li legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je ještě třeba, aby bylo způsobilé zaručit uskutečnění dotčeného cíle a aby nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné“ (bod 35). Soudní dvůr konstatoval, že toto omezení započtení ztráty dceřinné společnosti-nerezidenta na zisk mateřské společnosti-rezidenta legitimní cíle slučitelné se Smlouvou sleduje (těmito cíli jsou „vyvážené zdaňovací pravomoci mezi členskými státy vzhledem k tomu, že by byl základ daně zvýšen v prvním státě a snížen ve druhém státě ve výši převedených ztrát“ – body 44 až 46, nebezpečí dvojího uplatnění ztrát - body 47 a 48 a konečně zamezení nebezpečí daňového úniku – body 49 a 50). Zároveň je k dosažení těchto cílů předmětné omezující opatření způsobilé (bod 51). Nicméně, pak nastupuje ještě test proporcionality v užším smyslu: omezující opatření nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaných cílů (bod 53). Na rozdíl od mnoha případů, kdy se aplikaci tohoto testu proporcionality Soudní dvůr vyhnul a ponechal ji na vnitrostátním soudu, za což se stával terčem kritiky, ve druhé větě výše citované výrokové časti rozsudku pak tato kritéria stanoví jasně.10 Je pak na dotčené společnosti, aby splnění těchto kritérií příslušným finančním orgánům prokázala (bod 56).
ZA POVŠIMNUTÍ STOJÍ Zde jsou uvedené důležitá rozhodnutí ze sledovaného období, na která již sice nezbyl prostor pro detailnější anotaci, jež by však neměly uniknout pozornosti. Pokud se již stala předmětem detalního komentáře v českém odborném tisku, je zde na tyto komentáře odkázáno. Rozsudek ze dne 6.12. 2005, Gaston Schul Douane-expediteur, C-461/03 (velký senát, generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer): povinnost podat předběžnou otázku, týkající se platnosti komunitárního právního aktu v případě, kdy již byl obdobný právní akt Soudním dvorem prohlášen za neplatný
9
Srov. úvodní body stanoviska – 1 až 6. Vedle výrokové části rozsudku srov. ještě bod 55.
10
(výroková část) Článek 234 třetí pododstavec ES ukládá vnitrostátnímu soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinnost předložit Soudnímu dvoru otázku ohledně platnosti ustanovení nařízení i v případě, že Soudní dvůr již prohlásil odpovídající ustanovení jiného srovnatelného nařízení za neplatná. Rozsudek ze dne 6.12. 2005, ABNA a další, spojené věci C-453/03, C-11/04, C-12/04 a C194/04 (velký senát, generální advokát A. Tizzano): předběžné opatření pozastavující použitelnost komunitárního právního aktu (výroková část): I když soud členského státu měl za to, že jsou splněny podmínky, za kterých může odložit použití aktu Společenství, zvláště pokud otázka platnosti tohoto aktu byla již předložena Soudnímu dvoru, příslušné vnitrostátní správní orgány jiných členských států nemohou odložit použití tohoto aktu až do doby, než Soudní dvůr rozhodne o jeho platnosti. Pouze vnitrostátnímu soudu totiž přísluší ověřit při zohlednění okolností vlastních případu, který je mu předložen, zda podmínky poskytnutí předběžných opatření jsou splněny. Rozsudek ze dne 13.12. 2005, SEVIC Systems AG, C-411/03 (velký senát, generální advokát A. Tizzano): Svoboda usazování, čl. 43 a 48 SES - Přeshraniční fůze (výroková část) Články 43 a 48 ES brání tomu, aby byl v členském státě obecně odepřen zápis fúze uskutečněné zrušením společnosti bez likvidace a převodem celého jmění této společnosti na jinou společnost do vnitrostátního obchodního rejstříku, pokud má jedna z těchto dvou společností sídlo v jiném členském státě, zatímco takový zápis je možný, jsou-li dodrženy určité podmínky, pokud společnosti účastnící se fúze mají obě sídlo na území prvního členského státu. (Komentář v časopise EMP Jurisprudence č. 6/2006 - P. Bříza) Rozsudek ze dne 10.1. 2006, Ynos Kft, C-302/04 (velký senát, generální advokát A. Tizzano): časové účinky práva ES ve vztahu k členským státům přistoupivším v roce 2004 – pravomoc Soudního dvora (35) Je však třeba připomenout, že podle předkládacího rozhodnutí předcházejí skutkové okolnosti původního sporu přistoupení Maďarské republiky k Evropské unii. (36) Soudní dvůr má přitom pravomoc k vykládání směrnice, pouze pokud jde o její použití v novém členském státě ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. června 1999, Andersson a Wåkerås-Andersson, C-321/97, Recueil, s. I-3551, bod 31). (37) Jelikož v daném případě skutkové okolnosti původního sporu předcházely přistoupení Maďarské republiky k Evropské unii, Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu směrnice. (Komentář v časopise Soudní rozhledy č. 3/2006 - M. Bobek)
AKTUALITY ZE SOUDNÍHO DVORA 10. ledna 2006 nastoupili do funkce dva noví členové Soudního dvora. Odstoupivšího dánského soudce C. Gulmanna nahradil Lars Bay Larsen, podle informací dostupných na stránkách Soudního dvora bývalý soudce dánského Nejvyššího soudu, který v minulosti zastával i významná místa v rámci dánské exekutivy. Druhá výměna se týká dnes snad již legendárního generálního advokáta F.G. Jacobse, kterého ve funkci nahradila E. Sharpston. Ta se vedle akademické činnosti na Cambridgeské univerzitě věnovala zastupování Spojeného království před Soudním dvorem. Zastupovala Spojené království např. ve známých kauzách Brasserie du Pêcheur/Factortame (spojené věci C-46/93 a C-48/93) nebo v nedávném případu Bidar (C-209/03).
ZMĚNA PUBLIKACE JUDIKATURY SOUDNÍHO DVORA V archívu dokumentů Rady11 byl zveřejněn dokument č. 15712/05 (13.12. 2005), jehož obsahem je dopis předsedy Soudního dvora V. Skourise předsedovi Rady EU J. Strawovi. V něm vysvětluje změnu v publikační praxi judikatury Soudního dvora. [V] souvislosti s vývojem sporů a s následně rostoucím množstvím rozhodnutí Soudního dvora a překladů se Soudní dvůr v březnu 2004 rozhodl zveřejňovat svoji judikaturu pouze formou výběru a nikoliv v plné šíři, jak tomu bylo doposud. V případě přímých žalob se tak ve zprávách Soudního dvora [myšlena je Sbírka rozhodnutí, jedná se zřejmě o chybu překladu] nadále nezveřejňují rozsudky vynesené senátem o třech soudcích či senátem o pěti soudcích, pokud je o věci rozhodnuto, aniž by k ní předložil své závěry generální advokát. Rozsudky vynesené v předběžných otázkách soudci jednotlivých států jsou i nadále zveřejňovány v plném rozsahu. Zveřejňování formou tohoto výběru umožňuje překládat procesní písemnosti v nejkratších možných termínech, čímž se zkracuje doba potřebná pro zpracování celého případu. Rozhodnutí, jež nejsou přeložena do všech jazyků, a tedy ani zveřejněna ve zprávách Soudního dvora, jsou nicméně přístupná veřejnosti v jednacím jazyce a v jazyce rozpravy, a to v cyklostylované i elektronické podobě ( na internetové stránce Curia.eu.int). Dále bylo rozhodnuto, že v případě každého nezveřejněného rozhodnutí budou do zpráv Soudního dvora zaneseny souhrnné informace přeložené do všech úředních jazyků. Aby byl k nezveřejněným rozhodnutím zajištěn co nejlepší přístup a aby tak odborní uživatelé z právních i akademických kruhů mohli provádět výzkum za využití co nejucelenější judikatury, hodlá Soudní dvůr požádat Úřad pro úřední tisky o zanesení těchto rozhodnutí a informací ve všech dostupných jazycích do databáze Eurlex.
Jan Komárek∗
11
http://register.consilium.eu.int/ . Odbor komunitárního práva, MZV ČR. Názory zde vyjádřené nijak neodráží stanoviska instituce, kde autor pracuje. ∗
