Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Soubor reportáží z Indie Collection of feature from India (Bakalářská diplomová práce)
Kateřina Smolová
Brno 2011 1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně, dne ...………….
2
Děkuji vedoucímu práce Ing. Rudolfu Burgrovi za jeho rady, připomínky a podporu. Dále také děkuji Lence Klicperové, Andreje Bláhové a Michalu Dvořákovi za ochotu, s kterou mi poskytli rozhovory o cestopisné reportáži.
3
Anotace Bakalářská práce představuje pomocí cestopisných reportáží několik míst Indie. Reportáže reflektují zejména environmentální problémy země, které se promítají do života běžných obyvatel. Výsledné texty tedy nejsou pouhými popisy cest, ale zprostředkovávají atmosféru Indie jako země, která trpí znečištěním ovzduší, znečištěním řek, chudobou i přelidněním. Mezi reportážemi jsou ale i texty, které naopak představují Indy jako lidi se vztahem k přírodě, díky němuž by mohli s oněmi environmentálními problémy bojovat. Kontextuální část se nezabývá pouze cestopisnou reportáží, ale i studiu environmentálních problémů, s kterými se Indie potýká. Součástí práce je i vymezení cestopisné reportáže jako žánru v dnešních médiích. Tato část práce je založena na rozhovorech s editory a šéfredaktory českých cestovatelských časopisů. Autorova závěrečná kritická reflexe zhodnotí tvůrčí postupy při psaní reportáží. Summary This bachelor’s thesis presents several places in India through travel features. The travel features mainly reflect environmental problems of the country which project themselves to the lives of its common inhabitants. Resulting texts are not only mere descriptions of travels but they also illustrates the atmosphere in India’s which suffers from air and river pollution and from overpopulation and poverty. Among these travel features are also included texts which, on the contrary, present Indians as people with strong relationship to the nature. Thanks to this relationship, Indians could be able to fight these environmental problems in the future. Contextual part of this work is not only focused on a travel feature but it also studies the environmental problems of India. Part of this bachelor’s thesis is dedicated to a definition of a travel feature as a genre in contemporary media. This part is based on interviews with editors and editors-in-chief of Czech travel magazines. Author’s concluding critical reflection will evaluate creative approaches of reportage writing.
Klíčová slova Tvůrčí práce, žurnalistika, reportáž, cestopisná reportáž, Indie, environmentalistika, Lidé a země, Koktejl Key words Creative work, Journalism, feature, travel feature, India, Environmentalism, Lidé a země, Koktejl 4
Obsah 1. Úvod………………………………………………………………………………….. 6 2. Metoda práce……………………………………………………………………...…... 7 3. Cílové médium………………………………………………………………………. .9 3.1 Koktejl…………………………………………………………………………… 10 3.2 Lidé a země……………………………………………………………………… 12 4. Reportáž……………………………………………………………………………... 14 4.1 Definice reportáže……………………………………………………………….. 14 4.2 Objektivita v reportáži……………………………………………………...…… 16 4.3 Sběr informací a příprava na reportáž…………………………………………… 17 4.4 Pozorování a práce v terénu……………………………………………………... 18 4.5 Kompozice a členění reportáže………………………………………………….. 19 4.6 Cestopisná reportáž……………………………………………………………… 20 4.6.1
Fáze tvorby cestopisné reportáže………………………………………... 21
4.6.2
Rešerše a příprava na cestu……………………………………………… 22
4.6.3
Práce v terénu…………………………………………………………… 23
4.6.4
Psaní cestopisné reportáže………………………………………………. 24
4.6.5
Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž…………………………………… 25
5. Indie……………………………………………………………………………….......28 5.1 Environmentální problémy Indie………………………………………………... 28 5.2 Historie Indie………………………………………………………………...…... 32 5.3 Geografie Indie………………………………………………………………….. 35 5.4 Hospodářství a ekonomika Indie………………………………………………… 36 6. Kritická reflexe………………………………………………………………………. 38 6.1 Příprava na cestu a volba témat pro vlastní cestopisné reportáže….……………. 38 6.2 Vlastní práce v terénu…………………………………………………………… 42 6.3 Kritická reflexe vlastních reportáží……………………………………………… 46 7. Závěr…………………………………………………………………………………. 50 8. Přílohy...……………………………………………………………………………... 52 9. Seznam literatury ……….………...…………………………………………………. 99 10. Internetové zdroje……………………………………………………………………101 11. Jmenný rejstřík……………………………………………………………………..102 Počet slov 18 244 (od úvodu po závěr včetně poznámek pod čarou) Počet slov tvůrčí práce 8 292
5
1. Úvod Indie je země mnoha tváří, která nabízí neskutečné množství námětů ke zpracování. Najdou se v ní obrovská přelidněná města i malé vesnice, kupy odpadků i udržované národní parky, vzdělaní a přátelští lidé i davy lidí bez domova. Výsledkem mého měsíčního putování po Indii je soubor cestopisných reportáží, které zemi představují ve všech jejich podobách. Přesto není možné zachytit vše, co Indie nabízí. Rozhodla jsem se na ni proto podívat zejména v kontextu jejich environmentálních problémů. S těmi se totiž musí dennodenně potýkat každý Ind i turista, který se do země přijede podívat třeba jen na pár dní. Abych dokázala vytvořit kvalitní texty, které by mohly vyjít v některém z českých cestopisných časopisů, musím se nejprve důkladně seznámit s žánrem reportáže, a pak s jejím subžánrem, což je reportáž cestopisná. Vzhledem k nedostatku literatury zabývající se cestopisnou reportáží, jsem se rozhodla oslovit několik autorů a editorů tohoto žánru, kteří mi pomohli definovat specifika cestopisné reportáže. Informace jsem od nich získala díky přímým rozhovorům. Na ty jsem musela zvolit vhodnou metodu a nastudovat si informace o kvalitativním výzkumu. Důležitou součástí práce proto je i kapitola o mém kvalitativním výzkumu, která následuje hned po úvodu. Další podstatná kapitola mé práce je o volbě cílového média reportáží. Právě to, pro jaký magazín jsou reportáže napsané, se musí promítnout na jejich kompozici, kvalitě nebo délce. Je taky nezbytné odůvodnit výběr cílového média a podrobněji jej rozebrat. Poté jsem se dostala k samotnému žánru reportáže. Reportáž jako žánr je rozebrána pomocí několika knih, které se teorií tohoto žánru zabývají. Cestopisná reportáž je definována pomocí rozhovorů absolvovaných s odborníky. Předposlední velká kapitola je věnována Indii. Nejprve se zabývá environmentálními problémy země, a pak se dostává k její geografii či historii. Na základě vymezení hlavních environmentálních problémů jsem hledala i konkrétní témata k psaní reportáží, jejichž výběr ale zdůvodňuji až v další kapitole. V té se zabývám kritickou reflexí mé vlastní autorské a tvůrčí práce i samotného díla. Hodnotím celý průběh tvorby reportáží, tedy nejen její konečné psaní, ale i rešerši a samotnou fázi sběru informací a pozorování v terénu. Dále hodnotím, nakolik se mi podařilo naplnit podstatu cestopisné reportáže, jak jsem ji definovala v kapitole o žánru. Samotné texty jsou přiloženy v přílohách. Cílem práce je tedy vytvoření souboru cestopisných reportáží, které mapují environmentální problémy Indie. Kvůli nedostatku literatury zabývající se cestopisnou reportáží, vytvořím její definici jako žánru. Popíšu její specifika a odlišnosti od reportáže všeobecně a vytvořím jakýsi návod pro psaní reportáže pro cestovatelský časopis. 6
2. Metoda práce Hlavním cílem práce je vytvořit sérii cestopisných reportáží z Indie. Odborná literatura se ale tomuto subžánru téměř nevěnuje, je tedy nutné získat poznatky z jiných zdrojů. Informace o charakteristikách a autorských postupech jsem se rozhodla získat přímo od samotných tvůrců cestopisné reportáže. Ke sběru poznatků a dat pro práci bude tedy nutné využít kvalitativních postupů. Účelem bude popsat práci při tvorbě cestopisné reportáže. Je nutné se zabývat fází sběru informací, prací v terénu i samotným psaním textu. Důležité je i popsat požadavky na stylistiku, délku či formu cestopisné reportáže, které vyžadují české cestovatelské časopisy. Mimo to vymezím cestopisnou reportáž od běžné reportáže a zeptám se autorů na jejich přístup k subjektivitě. Jako vodítko pro výběr správné metody poslouží kniha Kvalitativní výzkum od Jana Hendla. Jako nejvhodnější metoda se jeví polostrukturovaný rozhovor. Tento typ sběru dat je „střední cestou mezi strukturovaným a neformálním rozhovorem. Polostrukturované dotazování se vyznačuje jasně definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání.“ (Hendl, 2005: 164) Budou předem učeny body, na které se tazatel musí dotazovaných ptát, ale zároveň bude mít prostor reagovat na nové podněty a informace, které nabídnou dotazovaní. Konkrétně se bude jednat o rozhovor pomocí návodu. K rozhovorům si tazatel musí připravit návod s tématy, na které se bude dotazovaných ptát.1 Úkolem tazatele bude zeptat se na všechna témata. Jaké zvolí pořadí, zůstává v jeho rukou. „Rozhovor s návodem dává tazateli možnost co nejvýhodněji využít čas k interview. Současně umožňuje provést rozhovory s několika lidmi strukturovaněji a ulehčuje jejich srovnání.“ (Hendl, 2005: 174) Otázky bude tazatel při rozhovoru přizpůsobovat dotazovanému podle toho, jakou pozici zastává v tvůrčím procesu či přímo v redakci cestovatelských médií. Co se týče strategie výběru dotazovaných, byla zvolena předem daná strukturu výběru, což znamená, že „kritéria pro výběr jsou předem známá a nezávislá na výsledcích výzkumu.“ (Hendl, 2005: 151) Každé médium, které zveřejňuje cestopisné reportáže má jiné požadavky na jejich kvalitu, proto se jeví jako nejlepší provést rozhovory přímo s lidmi pracujícími v médiích, které by mohly být potencionálními cílovými médii cestopisných reportáží, které budou součástí této práce. Byl vybrán časopis Lidé a země a časopis Koktejl.2 Osloveni budou editoři i přímo autoři textů v těchto médiích. 1
2
Viz. Příloha číslo 9: Osnova témat pro polostrukturované dotazování Proč byly zvoleny zrovna tyto dva magazíny, je rozebráno v kapitole Cílové médium.
7
V Koktejlu ale neexistuje jasná funkce editora, protože články externích autorů editují všichni redaktoři. Za Koktejl tedy bude hovořit zástupce šéfredaktora Michal Dvořák, který sám aktivně cestuje, píše vlastní reportáže a také pravidelně edituje texty externistů. Naopak v časopisu Lidé a země se editací textů zabývá jedna osoba, a tou je Andrea Bláhová. I jí ale někdy s editováním pomáhá šéfredaktorka časopisu Lenka Klicperová. Ta se ale věnuje spíše tvorbě vlastních textů. Téměř v každém vydání Lidé a země je možné nalézt alespoň jednu její reportáž. Mimo práci v časopise se věnuje i psaní knih či točení dokumentů. V loňském roce ve spolupráci s Olgou a Václavem Šilhovými vydala knihu Afrika v nás a ještě o rok dříve se podílela na filmu o válce v Kongu s příznačným názve Slzy Konga. Z časopisu Lidé a země budou tedy osloveny obě ženy. Kromě získávání informací o žánru cestopisné reportáže a cílových médiích prostřednictvím rozhovorů, vyžaduje práce i studium různých dokumentů. „Analýza dokumentů patří k standardní aktivitě jak v kvalitativním, tak kvantitativním výzkumu.“ (Hendl, 2005: 132) Studium dokumentů rozšíří znalost cílového média a slouží jako prostředek k získání nových informací o cestopisných reportážích. Různorodost dokumentů přináší mnoho výhod. „Otevírá přístup k informacím, které by se jiným způsobem těžko získaly. Další výhodou je, že data nejsou vystavena působení zdrojů chyb nebo zkreslení, jež vznikají při uskutečňování rozhovorů.“ (Hendl, 2005: 132) Zkoumání dokumentů se proto stane dobrým doplňkem k rozhovorům. Existuje mnoho typů dokumentů. Mohou to být knihy, novinové články, deníky, fotografie a další. V případě této práce jsou dokumenty zejména texty na webových stránkách zmiňovaných médií, cestopisné reportáže, které vychází v magazínech, i Manuál pro externí autory magazínu Koktejl. Budou to tedy především dva druhy dat, které Hendl nazývá „výstupy masových médií a virtuální data.“ (Hendl, 2005: 204) Vedle studia dokumentů a vedení rozhovorů bude práce samozřejmě čerpat i z odborné literatury. Jednak z knih zabývajících se Indií, její geografií či environmentálními problémy, a pak z literatury, která se věnuje teorii žurnalistiky, konkrétně reportážím. Někdy budou použity i zdroje internetové.
8
3. Cílové médium Ještě předtím, než jsem odjela do Indie za účelem sběru materiálů pro mé vlastní cestopisné reportáže, musela jsem si dobře rozmyslet potencionální cílové médium mých textů. Každé má totiž na autory uveřejňovaných textů úplně jiné požadavky. A o tom, jak by měl budoucí text vypadat, je důležité vědět ještě před cestou. Médií, která se, ať už pravidelně nebo výjimečně, zabývají cestopisy, je v České republice hned několik. Vzhledem k tomu, že výsledkem práce mají být texty psané, vyloučila jsem televizi či rozhlas. V psané podobě vychází cestopisy v různých suplementech deníků, například v magazínech Mladé fronty Dnes. I v různých jiných lifestylových časopisech je možné občas najít něco jako cestopis nebo tip na výlet. Spoustu cestopisů lze najít i na internetu. Nejpopulárnější je pravděpodobně Hedvabnastezka.cz. Ta je místem setkávání cestovatelů, kde se uveřejňují nejen cestopisné reportáže, ale i různé rady lidem, kteří cestování propadli. Třetí skupinou, která se pro účel práce jevila od začátku jako nejlepší, jsou ryze cestovatelské časopisy. Podle Mediaprojektu
jsou nejčtenější časopisy o vědě, technice,
zajímavostech a cestování už několik let tři média, National Geographic, Lidé a země a Koktejl. I podle Mediaprojektu 20103 se udržely na prvních třech místech. Oslovila jsem tedy tvůrce všech tří časopisů a požádala je o rozhovor na téma cestopisná reportáž. Ozvali se mi ovšem pouze lidé z Koktejlu a Lidé a Země. Z části kvůli neochoty šéfredaktora National Geographic, ale také kvůli nepůvodnosti většiny reportáží v tomto časopisu, jsem ho jako možné cílové médium nezvolila. National Geographic je pouze pobočkou velké zahraniční společnosti a většina textů v českém vydání časopisu jsou pouze překlady. Naopak Lidé a země i Koktejl jsou původní české časopisy, které vždy byly a dodnes jsou vydávány pouze v České republice. I externí autoři naprosté většiny jejich textů jsou Češi. Tvůrcům časopisů Lidé a země a Koktejl se nelíbilo, že by mohli být porovnávání s Hedvabnoustezkou.cz. Rozdíl mezi ní a cestopisnými časopisy vysvětluje i Michal Dvořák. „Často k nám do redakce lidé posílají texty, které jsou založené na pocitu ze země. Jsou to deníkové záznamy. Tohle má jít na Hedvábnou stezku.cz. Tam může napsat kdokoliv, kdy ráno vstal, s kým si promluvil a kam dojel. My potřebujeme texty s jasným tématem.“
4
Hedvabnastezka.cz je určena hlavně pro neprofesionální autory, pro lidi, kteří rádi cestují, ale nemají většinou zkušenosti s psaním. 3
Mediaprojekt 2010. Realizován GfK Praha – Median. http://www.median.cz/docs/MP_2010_zprava.pdf (21. 4. 2011) 4 Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem
9
Editorka Lidé a země Andrea Bláhová zase v rozhovoru popsala, proč nemůže být jejich časopis srovnáván s různými lifestylovými časopisy. „Při psaní je nutné myslet na cílové médium. Je jiné, když píšu cestovatelé pro nějaký lifestylový časopis nebo pro ryze cestovatelský magazín. Nás třeba nezajímají informace o dopravě, o kurzu měny nebo výhodných letech. To jsou přesně informace, které se hodí do lifestylových časopisů, kde se cestopisná reportáž objevuje minimálně.“ 5 Zůstala tedy dvě potencionální média, ve kterých by mé cestopisné reportáže mohly vyjít, Lidé a země a Koktejl. Když jsem absolvovala rozhovory s tvůrci obou těchto časopisů, uvědomila jsem si, že jejich požadavky na texty jsou velmi podobné.6 Celé časopisy jsou totiž velmi podobně laděné a z rozhovorů bylo zřejmé, že se tvůrci navzájem respektují a mají pocit, že oba časopisy jsou na podobné úrovni. Není proto nutné jednoznačně určovat, kde by vzniklé texty mohly vyjít, a potencionálními cílovými médii se proto stanou oba časopisy. Další část této kapitoly se tedy bude věnovat oběma časopisům.
3.1 Koktejl Už několik let patří Koktejlu třetí příčka ve čtenosti časopisů o vědě, technice, zajímavostech a cestování. Podle Mediaprojektu 2010 si průměrně 95 000 lidí přečte každé jeho vydání. A jeho průměrný prodaný náklad v roce 2010 byl 23 204 kusů. Nejnovější informace přináší ABC ČR – Kancelář ověřování nákladu tisku7, podle ní byl tištěný náklad za měsíc březen 2011 celkem 35 300 kusů a prodaných bylo 22 038 kusů. Měsíčník vydává vydavatelství Czech press group a. s, které stejně jako redakce sídlí v Ústí nad Labem. Šéfredaktorkou je nyní Barbora Slavíková Literová a zastupuje ji Michal Dvořák. V redakci jsou dva stálí redaktoři, Martin Dlouhý a Michal Dvořák, externí redaktorka Lenka Stránská, fotoreportérka a reportérka Inna Václavová, obrazový redaktor Marek Wágner a dvě korektorky, Jaroslava Vojtěchová a Jarmila Strnadová. O mapy a grafiku časopisu se starají Jan Wurzel, Jana Goréová a Lukáš Černý. Koktejl má i svou internetovou verzi na adrese www.ikoktejl.cz. Časopis má poměrně dlouhou a zajímavou historii. „První číslo vyšlo v dubnu roku 1992 na šestnácti stránkách novinového papíru díky pár tisícům korun osobních úspor a úsilí dvou zakladatelů - Josefa Formánka a Miroslava Urbánka.“(Michalec, 1997: 18) Původně si Miroslav Urbánek vymyslel, že vytvoří křížovkářský časopis. Představoval si, že prostor mezi
5
Viz. Příloha číslo 8: rozhovor s Andreou Bláhovou Viz. Kapitola 4. 6 Cestopisná reportáž 7 www.abccr.cz, 2011, Periodický tisk, http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk1/?filterYear=2011&filterMonth=3¬Verified=1 (11. května 2011) 6
10
křížovkami by mohly vyplnit různé zajímavosti ze světa, o které požádal právě Josefa Formánka. Ten ale odmítl dát své fotografie z cestování do černobílého časopisu. Proto oba spojili své úspory a podařilo se jim tak hned první vydání vytisknout barevně. Formánek se stal šéfredaktorem časopisu a většinu prvních čísel zaplnil jen svými texty. Poté se časopis začal rozvíjet. „Úplně původně, v roce svého vzniku byl Koktejl opravdovým koktejlem, ve kterém na novinovém papíře byly vedle cestopisů, rozhovorů a reportáží i rébusy, doplňovačky nebo komiks.“ (Michalec, 1997: 18)Však taky kvůli této směsici vznikl onen příznačný název. O něco později se původních šestnáct stran rozšiřuje na dvaatřicet a v roce 1993 dokonce dvaapadesát stran. Všichni, kdo se na tvorbě časopisu v té době podíleli, se střídali v bytě dva plus jedna. Začátky Koktejlu byly tedy velmi komplikované. I přesto v něm už v té době působili spisovatelé Roman Cílek a Vladimír Páral, novinář a scénárista Josef Klíma a Radek John. V květnu 1994, kdy se časopis opravdu rozrostl, vznikla na jedné z porad definice toho, čím by chtěl Koktejl pro své čtenáře být. Následujícími větami se časopis prezentuje až dodnes: „Magazín Koktejl by měl být populární magazín o celém světě, počínaje divochy z Nové Guinee a konče virtuální realitou, výběr toho nejkvalitnějšího čtení pro přemýšlejícího čtenáře, rodinný časopis, který se nebudou bát nechávat na stolku rodiče před dětmi, který nechají zubaři v čekárně své ordinace, inteligentní čtení, hodnocené čtenáři jako přínos v jejich rozhledu. Čtenář by si ho měl ukládat do knihovničky jako kroniku doby.“ (Michalec, 1997: 20) Dnes má Koktejl sto dvanáct stran a vydává se ve dvou velikostech. Buď je to magazín velikosti A4 nebo A5. Co se týče obsahu, jsou obě vydání stejná. Časopis otvírá editorial a po něm již následují pravidelné rubriky a reportáže. Zaostřeno, Styl, Věda a technika, Kvíz, Flóra, Příroda, Historie a archeologie, Záhada, Vesmír a O čem se mluví jsou názvy rubrik, které je možné najít v každém vydání. Jsou většinou výsledkem práce stálých redaktorů. Většinu časopisu ale tvoří cestopisné reportáže z různých koutů světa, jejímiž autory jsou externisté. Někdy je píší i stálí redaktoři, ale to je spíše výjimka. Cílová skupina čtenářů Koktejlu je podle Michala Dvořáka8 jasná. Jsou to lidé mezi dvaceti až padesáti lety, kteří mají vyšší vzdělání a zájem o svět. Co se týče výdělků, patří obvykle do střední nebo vyšší třídy.
8
Viz. příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem
11
3.2 Lidé a země Ještě před Koktejlem je v žebříčku čtenosti Mediaprojektu 2010 časopis Lidé a země. Každý měsíc si ho přečte průměrně 140 000 lidí. Tištěný náklad časopisu Lidé a země je podle webových stránek Internet Data media9 51 500 kusů, prodaný náklad 34 209 kusů, což jsou data ověřená v lednu tohoto roku. Šéfredaktorkou časopisu je známá česká cestovatelka Lenka Klicperová, editování textů se věnuje zejména Andrea Bláhová. Na grafické podobě magazínu a mapách k jednotlivým článkům se podílí Tomáš Beránek, Vladimír Ira a Jan Hruška. Většina autorů, kteří v Lidé a země publikují své texty, jsou externí spolupracovníci magazínu. Pravidelně přispívají například manželé Olga a Václav Šilhovi, Markéta a Michal Foktovi, zahraniční zpravodaj Vít Pohanka, cestovatel Tomáš Kubeš nebo Robert Mikoláš. Časopis Lidé a země je stejně jako Koktejl měsíčník. Vydává jej český nakladatelský dům Mladá fronta. Poprvé vyšel magazín už v roce 1952 a stal se tak jedním z nejstarších kontinuálně vydávaných periodik v České republice. Vznikl ještě v období socialismu, kdy nabízel „reportáže z míst, kam se běžný člověk nedostal.“10 Dnes je už situace jiná, a přesto mu zůstalo mnoho čtenářů stále věrných. „Lidé a Země je společenský měsíčník zaměřený na cestování a poznávání cizích zemí. Cestopisy, reportáže, adrenalinové zážitky, kvalitní fotografie, inspirace i tipy, jak strávit dovolenou – to je stručná charakteristika časopisu.“11 Co se týče cílové skupiny čtenářů, jsou to podle Lenky Klicperové12 lidé se zájmem o svět s obvykle středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním. Věk ani finanční zajištění čtenáře většinou roli nehrají. Čtenářem Lidé a země je ten, kdo má zájem přečíst si o místech, na která se sám pravděpodobně nikdy nepodívá. Na internetových stránkách Mladé fronty jsou za nejsilnější skupinu čtenářů považováni „mladí a vzdělaní lidí okolo třiceti let, kteří již mají finanční zázemí.“13 Cílové skupiny čtenářů Lidé a země a Koktejlu jsou tedy velmi podobné, a i proto jsou jejich texty velmi podobného rázu. Magazín se od svého založení mnohokrát proměnil. Dnes má malý formát, celý je vytištěn na křídovém papíru a má sto třicet stran. Časopis pokaždé otvírá krátký editorial, 9
Datamedia.cz, nedatováno, Lidé a země, http://www.datamedia.cz/run.php?page=podrobnosti&ld=1&STRANKA=Popis_Subj_T&platnost=&den=1&me sic=&rok=1999&ID_SUB=AC00000089&pocrad=&nav_tab=&cd=0&sd=0 (11. května 2011) 10 Mladá fronta. 2007-2011. Lidé a země, Za obzorem čeká svět. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/ (21. 4. 2011) 11
Mladá fronta. 2007-2011. Lidé a země, Za obzorem čeká svět. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/ (21. 4. 2011) 12
Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou Mladá fronta. 2007-2011. Lidé a země, Za obzorem čeká svět. http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/ (21. 4. 2011) 13
12
samozřejmě vždy psaný Lenkou Klicperovou. Po něm následují v různém pořadí rubriky Foto ohlédnutí s nějakou zajímavou fotografií a krátkým komentářem, Zprávy z konce světa, což je pár absurdních krátkých zpráviček z různých konců světa, a Mozaika, která upozorňuje na různá zajímavá fakta nebo třeba akce konané v tuzemsku i zahraničí. Za těmito rubrikami už následuje šňůra reportáží, z nichž výsadní postavení má ta první. Nese název Úvodník a zpravidla pojednává buď o nějakém velmi aktuálním a palčivém tématu, nebo o něčem šokujícím. Zbývající strany časopisu jsou nabité reportážemi z různých koutů světa, podle názvů rubrik Okno do světa, Směr Evropa nebo Má vlast je možné poznat, odkud přesně jsou. V každém časopise je zpracováno také Téma měsíce, což je několik cestopisných reportáží, fotografií, popřípadě rozhovorů z jednoho místa či se společným tématem, zpracované jedním či více spolucestovateli. Častou součástí bývá i rubrika Adrenalin, kde jsou představeny například nové sporty nebo jiné zajímavé adrenalinové zábavy. Některé rubriky nejsou stálou součástí měsíčníku. Někdy přibudou rozhovory se zajímavými osobnostmi nebo fotoreportáže doplněné jen o pár řádků textu. Každé vydání je zakončeno rubrikou Exkluzivně pro Lidé a země, kde jsou zveřejňovány jednostránkové texty, jejichž autory jsou zpravodajové Českého rozhlasu, je to například Vít Pohanka, Martin Dorazín nebo Klára Stejskalová.
13
4. Reportáž Reportáž, stejně jako každý jiný žánr, má svá specifika a doporučení, kterými se zabývá tato kapitola. Nejprve je nutné rozebrat všeobecné pojetí reportáže, a pak se dostat k jejímu konkrétnímu subžánru, jímž je cestopisná reportáž.
4.1 Definice reportáže Každý autor či teoretik žurnalistiky chápe reportáž trochu jinak. Podle F. X. Doležala (2010: 44) je „reportáž literární útvar, který je od A až do Z postaven na kreativitě reportéra, a proto je neobyčejně těžké definovat nějaká obecnější pravidla a algoritmy, podle kterých je možné toto řemeslo vykonávat.“ Mnohem jasněji se na věc dívá Dočekalová. Podle ní lze dokonce „reportáž definovat jedním jediným slovem – reportáž je svědectví. Svědectví musí být pravdivé a objektivní, musí obsahovat celou řadu faktů a nikdy nesmí chybět informace o tom, co se stalo, kdy se to stalo a kde se to stalo.“ (Dočekalová, 2006: 38) Samotné slovo reportáž vzniklo z francouzského výrazu „reportare“, což znamená přinášet informace. „Výraz byl používán také pro označení policejní zprávy. V dnešním smyslu zobrazuje skutečnost na základě konkrétních, dokumentárních faktů, při použití mnohotvárných stylistických a kompozičních postupů.“ (Osvaldová, 2010: 5) Reportáž je prolnutím zpravodajství i publicistiky, tedy faktů a osobního přístupu a komentování dané situace. „Podstatným znakem reportáže je věcnost, důraz na detail, přesný, nezaujatý nebo tzv. objektivní popis skutečnosti, pokud přijmeme tezi, že novinář může být objektivní. Reportér je zástupcem čtenářů, posluchačů nebo diváků. Nemá mít jiný cíl než vidět a vypovědět, co se děje.“ (Osvaldová, 2010: 5) Ještě mnohem obsáhleji se definicí reportáže zabývá Bech – Karlsen. V reportáži se podle něj prolínají hned tři hlavní typy žurnalistické práce. Informující žurnalistika, která informuje o aktuálních událostech a problémech a sděluje čtenáři, co se kolem něj děje. Druhým typem je výkladová žurnalistika, která vyžaduje mnohem rozsáhlejší práci a hlubší analýzu, protože vysvětluje příčiny daného jevu, charakterizuje jej a popisuje jeho následky. A za třetí typ považuje charakterizující žurnalistiku. Ta vysvětluje jevy, které se s danou událostí pojí, nebo prostředí, ve kterém se událost odehrála. Abychom dostali odpovídající představu o reportáži, musíme spojit všechny tyto typy žurnalistické práce. Přesto se bude jednat pouze o zpravodajství, reportáž potřebuje ještě něco více. „Reportáž je víc než zpráva a fakt, víc než analýza. Vzniká tam, kde se pochopení setkává se zkušeností - je to jemná směs analýzy a života.“ (Bech – Karlsen, 1991: 13) 14
Přes specifika, která má žánr reportáže v různých zemích, existuje napříč nimi podle Bech-Karlsena devět rysů, pomocí kterých lze reportáž jako žánr definovat. Samozřejmě nemusí každá reportáž nutně obsahovat všechny tyto znaky. Přesto by se dalo říct, že dokážou odlišit reportáž od jednoduchých zpravodajských žánrů. „Je to přítomnost na místě, osobní dojem, volnost ve výběru témat, mnohostranný pohled, pestrost, kompozice, dějovost, vykreslení prostředí a osob a citový apel.“ (Bech-Karlsen, 1991: 27 - 29) Zásadním rysem reportáže je nutný předpoklad, že je reportér osobně přítomen v místě dění, kde vyhledává a odkrývá zajímavé informace. S tímto faktem je úzce spjat i druhý znak, který říká, že reportáž zprostředkovává osobní dojem. „Reportáž má být hodnotící, analyzující a osobně zaujatá. Je dovoleno používání ich-formy. Důležitou roli hraje novinářův vlastní zážitek a jeho chápání události.“ (Bech – Karlsen, 1991: 28) Oproti zpravodajství má reportáž poměrně velkou volnost ve výběru témat. „Může vycházet ze zprávy nebo události, ale také z nápadu novináře, z myšlenky nebo diskuze, popř. hypotézy.“ (Bech – Karlsen, 1991: 28). To je podle Bech-Karlsena třetí rys reportáže. Čtvrtý rys naopak zdůrazňuje, že reportáž musí zahrnovat mnohostranný pohled a ne jen zprostředkovávat dojmy autora. Je nezbytné pracovat s mnoha zdroji a jít do hloubky problému a vysvětlovat jej. Jedním z nejdůležitějších rysů je pestrost hotové reportáže, která by neměla být jednotvárná a nudná, ale měla by plynout. S čímž souvisí i kompozice a dějovost. „Reportáž představuje komponovaný celek složený z více prvků.“ (Bech-Karlsen, 1991: 29) Poměrně často reportáž využívá formu vyprávění, které je čtenáři většinou velmi blízké. Nedílnou součástí každé kvalitně napsané reportáže je dobré vykreslení prostředí a osob. Pokud se to autorovi opravdu povede, čtenář si pak dokáže přímo představit celou situaci i její jednotlivé účastníky. „Významnou roli přitom hraje užití detailu dokreslující okolnosti jednání osob či prostředí.“ (Bech – Karlsen, 1991:29) Detaily by si měl autor zaznačit již v průběhu svého pozorování na místě, aby je později použil v textu. Posledním rysem je takzvaný citový apel. Tento znak odlišuje reportáž od zpravodajství asi nejjasněji. Zpráva totiž obvykle apeluje pouze na náš intelekt, vedle toho „apeluje ale také na city. Ovlivňuje vytváření sympatií a antipatií. A může aktivizovat i smysly: čich, sluch, chuť apod.“ (Bech-Karlsen, 1991: 29). Po přečtení reportáže si čtenář obvykle udělá jednoznačný názor. K některým postavám má kladný postoj a jiné naopak odsuzuje za jejich jednání. Soubor základních rysů dělá z reportáže jednoznačný žánr, který lze odlišit od dalších. Samozřejmě nejen těchto devět znaků dělá reportáž reportáží. Nutná je například i dobrá
15
volba tématu a zkušený postup práce při samotném sběru materiálů, informací a dojmů. Tyto rysy se týkají spíše toho, jak by měl vypadat hotový text. Je nezbytné se ale zabývat i fázemi, které psaní předchází.
4.2 Objektivita v reportáži Jedna z nejčastějších debat, které se točí kolem reportáže, je subjektivnost a objektivnost tohoto žánru. Každý autor má na to, do které kategorie by měla reportáž spadat, odlišný názor. Již v úvodu byla citována definice reportáže podle Dočekalové (2006: 38), která tvrdí, že reportáž je svědectví, které musí být nutně pravdivé a hlavně objektivní. Zcela jinak se na reportáž dívá například Doležal. Ten tvrdí, že v podstatě většina žurnalistických textů je subjektivních. „Objektivně můžou psát texty pouze a jedině objekty. V momentě, kdy píše člověk, je text vždy subjektivní. Člověk nemá pod kontrolou celou svou psychiku, jen její část, a i když bude sebevíc chtít být objektivní, tak se mu do textu jeho postoje promítnou alespoň výběrem volených slov a slovosledem,“ (Doležal, 2010: 43-44) Ve zpravodajství existuje mnoho postupů, jak vytvořit objektivní text, reportéři ale takové návody vůbec nepotřebují. „Reportáž je ze samé podstaty své existence útvarem subjektivním, kdy autor vstupuje do textu se svými postřehy, postoji a závěry jako osobnost a neskrývá se za cudný pláštík hry na objektivitu.“ (Doležal, 2010: 44) V reportáži podle něj tedy autor může být subjektivní, ale k tomu musí být i solidní, čehož nedosáhne bez kvalitní přípravy, rešerše a znalostech v oboru, kterým se hodlá zabývat. Když se už pak autor vydává do terénu s určitými znalostmi a informacemi, pravděpodobně bude mít na reportovanou věc již předem vytvořený názor. To je správně a v praxi to ani jinak nejde, pokud je pak ochoten tento názor změnit, když ve světle dalších informací zjistí, že nemá pravdu. (Doležal, 2010: 44) Takto možná nedosáhne autor přímo objektivity, ale minimálně se odpoutá od svých předsudků a předčasných závěrů. Jeho text se tak nestane objektivním, ale bude vypovídat o pravdě, i když subjektivní formou. „Všichni seriózní žurnalisté se shodují na požadavku nepředpojatosti a odpovědnosti. O pojetí a smyslu objektivity pokračují diskuse i nadále.“ (Bech-Karlsen,1991: 47) Dodnes se novináři nedokázali shodnout na tom, jestli je reportáž subjektivním nebo objektivním žánrem. Určitě je ale dobré přistupovat k problému s čistou myslí otevřenou všem možným postojům. Konečný text bude pravděpodobně vypadat subjektivně, ovšem bude se zakládat na faktech. (Bech–Karlsen, 1991: 46-47) Ještě těžší je dosáhnout objektivity v cestopisné reportáži. Pokud se většina autorů shoduje, že reportáž je spíše subjektivní žánr a je těžké jej dělat objektivně, platí to u 16
cestopisných reportáží dvojnásob. Podle Dvořáka to vůbec není možné. „Cestopisná reportáž je limitovaná národností autora, protože ke všemu přistupuje skrze své sociokulturní záznamy a skrze své kořeny. Jinou reportáž o Koreji napíše Japonec a jinou člověk z Evropy. V každé reportáži je uchován pohled člověka z jeho sociokulturního prostředí na nějaký jev.“
14
Cestopisná reportáž rozhodně není objektivní. Je to text, ve kterém jsou více či méně zastoupeny pocity a subjektivní náhled na danou zemi či problematiku. Klicperová naopak tvrdí, že jisté objektivity dosáhnout lze a že by se o ni autor rozhodně měl pokusit. „Píšu reportáže z pohledu lidí z daného místa, snažím se sama nehodnotit. Skládám texty z jejich otázek a odpovědí. Chci jen zprostředkovat jejich výpovědi. Samozřejmě je ale těžké říct, že hotový text je objektivní.“ 15 Tato metoda ale nelze použít při psaní všech cestopisných reportáží. Hodí se jen k určitým problémům, například k reportážím o ženské obřízce, kterým se Klicperová velmi často věnuje. Všeobecně z rozhovorů vyplývá, že profesionální cestovatel a autor vlastních textů vždy zprostředkovává své dojmy z místa či situace. Nicméně se reportáž nemá skládat jen z nich, ale musí být rozšířena i o citace a postoje místních lidí. Tak je možné dostat do textu i cizí názory a nejen ty své. Objektivním žánrem ale reportáž rozhodně není a ani by být neměla. Je vždy výsledkem pozorování a dojmů autora.
4.3 Sběr informací a příprava na reportáž Aby byl reportér schopen napsat opravdu kvalitní reportáž, je nutné projít třemi fázemi práce. Nejprve si musí nastudovat informace o daném problému, pak obvykle vyráží do terénu hovořit s lidmi nebo pozorovat dění a na závěr musí to, co zjistil, sepsat. Tomu všemu ale musí předcházet dobrý nápad. „Vymyslet, o čem psát, z jakého úhlu psát a jaké metody použít, je zcela klíčové. A těžké.“ (Rybář, 2010: 50). Téma si zpravidla autor hledá ještě před cestou do terénu. Redaktor by neměl vyjíždět na akci s tím, že z ní „něco“ napíše. „Při pátrání po nápadu je třeba vždy mít na paměti, že nápad se velmi špatně hledá přímo na místě.“ (Rybář, 2010: 50) Reportér by neměl vyjet do terénu nepřipravený. Někdy se ovšem dostane do situace, kterou nečekal, a nemohl se na ni tedy připravit, pak si samozřejmě musí informace dostudovat dodatečně. Hned po dobrém nápadu na téma reportáže, přichází obsáhlá a náročná rešerše. Fáze nasávací či vzdělávací, je období, kdy autor rozšiřuje své znalosti a hledá si různé druhy zdrojů. „Sebezaujatější a sebezaslepenější
reportér totiž není pro kvalitu článku tak
nebezpečný jako reportér nevzdělaný a hloupý, kterému je možné cokoliv nabulíkovat.“ 14 15
Viz. příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou
17
(Doležal, 2010: 44) Existuje spousta možností, jak se reportér k danému tématu dostane. „V devadesáti devíti procentech případů jde o informace z regionálního tisku či deníku nebo o informace od informátora.“ (Doležal, 2010: 44) Většina těchto informací, ale neposkytuje reálný obraz skutečnosti. Často jsou jen částečné nebo zaujaté a jednostranné. Reportér musí pečlivě pátrat, aby našel pravdu. Musí získat takové množství dat, „které pomůže při získání základního rozhledu v dané problematice a umožňuje vytvořit alespoň počáteční názor na kauzu, stanovit hypotézy, kdo je vlastně padouch a kdo ten hodný.“ (Doležal, 2010: 45) Jak již bylo zmíněno, reportér si musí předem vytvořit vlastní názor na věc a taky na osoby, kterých se problém týká. Díky tomu pak bude v terénu vědět, „na co se koho ptát a jaká data vlastně musí hledat, na jaké informace se soustředit.“ (Doležal, 2010: 45) Pokud má reportér pocit, že už ví o daném problému vše, nastává chvíle, kdy vyráží do terénu, aby své dosud získané informace ověřil, vyvrátil či potvrdil.
4.4 Pozorování a práce v terénu Další fází při tvorbě reportáže je pohyb v terénu. „Terénem se myslí obecně jakékoliv místo mimo redakci a reportérův psací stůl, kde získává konkrétní data ke kauze.“ (Doležal, 2010: 45) V tuto chvíli je velmi těžké definovat jednoznačný postup práce, určit jak pozorovat, jak se přesně dotazovat. „Každá reportáž, každá kauza a každý terén má svá specifika a jediné, čím je možné se řídit, je vlastní intuice.“ (Doležal, 2010: 45) Některé věcí si ale musí reportér vyjasnit předem. Ještě než se dostane na místo reportáže, je nutné, aby si vybral, z jakého pohledu se bude na událost dívat. Bech – Karlsen dělí žurnalistické pozorování na dva druhy. Buď je to pozorování z podhledu přímého účastníka, nebo z pohledu nezúčastněného pozorovatele. „Nezúčastněný pozorovatel vidí událost jako očitý svědek nebo divák. Jako reportér stojí vepředu, ale určitým způsobem se drží v povzdálí.“ (Bech-Karlsen, 1991: 107) V okamžiku, kdy se autor ztotožní s rolí účastníka, se musí dostat do středu dění a vylíčit své prožitky z pohledu aktéra děje. Snazší je role pozorovatele, kdy se autor stylizuje do diváka či svědka události, který nevstupuje do dění. Samozřejmě se tyto dvě role můžou při reportérské práci prolínat. Práce v terénu je tedy jen velmi těžce definovatelná a neřídí se jasnými pravidly. Výstižně popisuje tuto fázi Petr Holec, nazývá ji umění pera a notesu. V terénu je hlavní poznamenat si vše kolem nás, výpovědi lidí, drobné detaily, jejich oblečení či jejich nechtěně vyřčená slova. Tyto drobnosti řeknou často mnohem více než hodiny záznamů na diktafonu. Toho se totiž zpovídaní často bojí, a když jej vidí, začnou se chovat nepřirozeně. (Holec, 2010: 39-42) 18
Na závěr lez říct, že pozorování, práce v terénu a schopnost všimnout si drobností, které autorovi mohou mnohé říct, je složitý proces, který vyžaduje cvik a dlouholetou praxi. Začátečník si obvykle spousty věcí nevšimne nebo se v terénu chová nezkušeně a málo průbojně. Nezbytné je, aby si autor okamžitě vše zaznamenával a snažil se vnímat vše, co se kolem něj děje.
4.5 Kompozice a členění reportáže Když má autor dostatek informací, výpovědí a poznámek z terénu, začíná poslední fáze tvorby reportáže, a tou je samotné psaní. Ještě před tím je ale nutné promyslet kompozici textu, který má vzniknout. Podle Dočekalové má totiž „správně zvolená kompozice a styl největší vliv na působivost reportáže. Kompozice rozhoduje o tom, kolik faktů autor použije, podle kompozice za sebe určitým způsobem fakta řadíme.“ (Dočekalová, 2006: 40) Právě díky ní může autor vyjádřit své cíle, myšlenky a vnímání celého problému. Přesto není snadné vhodnou kompozici zvolit. „Kompozice nikdy nesmí stagnovat, uspořádání reportáže musí mít dynamiku… Nikde by neměl existovat mrtvý bod, bod sám pro sebe, který by nesouvisel s celou kompozicí.“ (Dočekalová, 2006: 40) Poměrně často je kompozice reportáže přirovnávána k tělu ryby. Bech-Karlsen (1991: 153 - 154) vysvětluje, že nejdůležitější je skus rybích zubů, který znamená poutavý úvod přitahující čtenáře. Od hlavy se rybí tělo postupně zužuje, s čímž by měla klesat důležitost sdělovaných faktů. Rozšířený ocas představuje závěr. Základním úkolem kompozice je ale „dokázat děj spojit dohromady s tématem přirozeným způsobem tak, aby výsledkem byl organický celek.“ (Bech – Karlsen, 1991: 154) To se může povést zejména použitím dramatického vyprávění při psaní reportáže. Konkrétních typů kompozice existuje spousta. Podle Dočekalové (2006: 41) je ale téměř nemožné je shrnout a vytvořit jejich výčet, a to nejen kvůli vynalézavosti tvůrců, ale i kvůli neustálým změnám názorů teoretiků. Nicméně pro účel této bakalářské práce je příhodné zmínit alespoň takzvanou kompozici přímočarou s epickým způsobem vyprávění. „Jedná se o určitý druh reportážního vypravování. Autor často píše v první osobě, zdůrazňuje své já. Cítí se svědkem, zná pravdu, čerpá ze svých prožitků, zkušeností a názorů.“ (Dočekalová, 2006: 41) Tento typ kompozice je sice snadnější než jiné, ale na druhou stranu dokáže čtenáře zatáhnout do tématu a zaujmout jeho pozornost. „Přímočará kompozice s epickým způsobem vyprávění se často využívá u cestopisných reportáží a je nejvhodnější formou pro každého začátečníka.“(Dočekalová, 2006: 41) Tato kompozice je proto jednoznačně nejlepší pro účel práce. 19
Kompozice je velmi úzce spjata s členěním reportáže. Neexistuje jasný a jednoznačný návod, jak reportáž rozčlenit. Většina reportérů se ale shoduje na tom, že základem je úvod textu, který čtenáře buď zaujme, nebo odradí. Rybář (2010: 51) nazývá tuto zásadní pasáž otevřením. „První věta či věty, co předznamenávají vítězství (lapení čtenáře), či naopak první krok k autorově prohře (čtenář dál nečte, či se nudí). Právě první věta musí splňovat onen předpoklad, že reportáž je tak trochu umělecké dílo, musí v ní být nějaký nápad, napětí, výzva, otázka, zkrátka cokoliv, co čtenáře přinutí číst dál.“ (Rybář, 2010: 51) Ještě před úvodem ale musí autor text pojmenovat, vymyslet mu odpovídající titulek. Ten má v reportáži jinou funkci než ve zpravodajství. Není přesným pojmenováním a shrnutím toho, co je možné v textu najít. Titulek reportáže má spíše napovídat o tématu a naznačovat myšlenku. (Bech-Karlsen, 1991: 143) Reportáž má zpravidla více slovný titulek, který musí být propracovaný a neměl by obsahovat prázdná slova. Někdy po titulku následuje ještě perex, ten ale není úplně nezbytný. Když už se jej autor do textu rozhodne dát, musí v něm shrnout o čem reportáž je, ale neodradit čtenáře od dalšího čtení. Umění perexu je v tom, aby autor odhalil tolik, aby to čtenáře nutilo číst dál, ale zase ne tolik, aby už v reportáži nebylo nic nového. Podle Bech-Karlsena může „špatný perex reportáž zničit.“ (Bech – Karlsen, 1991: 144) Po správném titulku a úvod autor staví článek podle předem zvolené kompozice, která je především na jeho intuici a tvůrčích schopnostech. Významnost informací klesá podle již zmiňovaného modelu ryby. Velkou důležitost má v reportáži i závěr, ocas ryby. Bech-Karlsen se přiklání ke čtyřem typům závěru. Shrnující závěr dá dohromady všechny motivy textu a smysluplně je propojí. Překvapivý závěr je poměrně obtížný a autor si jej musí naplánovat již na začátku psaní, protože má nabídnout překvapivé a ohromující vyvrcholení. Dalším typem je závěr s vyvrcholením, který tvoří logický konec chronologicky strukturovaného textu. Pokud není výsledek kauzy znám nebo si jej autor nepřeje jednoznačně sdělit, použije závěr bez konce. (Bech-Karlsen, 1991: 164) Kompozice v reportáži je tedy víceméně volná. Hlavním požadavkem je zaujmout čtenáře, jak toho autor dosáhne, zůstává na něm. Výsadní postavení má tedy titulek a perex, který je základním stavebním kamenem celého textu.
4.6 Cestopisná reportáž O reportáži všeobecně toho bylo řečeno již hodně. Tato kapitola se zabývá reportáží cestopisnou, někdy též cestovatelskou. Literatura ani autoři reportáží se neshodují na názvu. 20
V této práci je ale jednotně nazývána cestopisnou. I když je tento typ reportáže poměrně častou součástí dnešních médií, odborná literatura se mu příliš nevěnuje. Pro začátek je důležité vymezit cestopisnou reportáž oproti reportáži obecně. Michal Dvořák tvrdí, že „cestopisná reportáž je oproti klasické výjimečná zejména ohromnou svobodou. Reportáž vůbec je velice svobodný útvar, a o to víc se to týká reportáže cestopisné.“
16
Žádné větší rozdíly ale nevidí. Podobný postoj má k cestopisné reportáži i
Andrea Bláhová. „Je mnohem volnější, jak ve výběru tématu, tak v kompozici. Při cestopisné reportáži autora v podstatě nic nelimituje.“ 17. Záleží jen a jen na autorovi, jak svou reportáž napíše a jaké se rozhodne zvolit téma. Ani poslední z dotazovaných, Lenka Klicperová, nevidí rozdíly. „Myslím, že cestopisná reportáž se nějak zásadně neliší od jiných reportáží. Snad jen tím, že její téma je v zahraničí, takže je obvykle obtížnější se k informacím i výpovědím dostat.“ 18 Přesto i reportáž cestopisná potřebuje přesnost a důslednost. „Čtenář si zaslouží reportáž, na kterou se může spolehnout. Především tím se musí lišit příspěvek vytvořený informovaným profesionálem od textů, které si na své webové stránky vyvěšují amatérští cestovatelé a které se někdy objevují i v tištěných médiích.“ (Tureček, 2010: 76) Amatérské cestopisné reportáže jsou často pouhými deníkovými záznamy či nesourodou masou autorových dojmů a zážitků. Nespojuje je jasná kompozice ani vypravěčský um. Cestopisná reportáž se tedy podle výpovědí dotazovaných mnoho neliší od jiných reportáží. Je ale o hodně volnější a svobodnější. Autor si sám může zvolit, čemu svůj text věnuje a jakou kompozici a styl psaní zvolí. To ale někdy nemusí být zrovna snadné. Proto jsou další kapitoly věnované alespoň několika málo pravidlům, které dělají cestopisnou reportáž tím, čím je. Vycházet budou hlavně z doporučení zkušených autorů tohoto žánru.
4.6.1 Fáze tvorby cestopisné reportáže Všichni dotazování se shodli na tom, že fáze práce na tvorbě cestopisné reportáže jsou tři a že všechny mají nenahraditelný vliv na hotový text. První je samozřejmě výběr tématu a sběr informací, k čemuž v tomto případě patří i často dlouhá a komplikovaná příprava na cestu. Když je autor dobře připraven, přichází práce v terénu, která je v zahraničí také často mnohem komplikovanější než v domácí zemi. Po návratu přijde na řadu uspořádání si všech nasbíraných informací a sepsání reportáže.
16
Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 8: rozhovor s Andreou Bláhovou 18 Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 17
21
Snad nejtěžší je zvolení dobrého tématu, které je podle Klicperové pro začátek nejdůležitější. Zajímavé téma „není omleté a dokáže přinést něco nového a zajímavého.“19 Mělo by to být něco, o čem se ještě nepsalo nebo se o tom nepsalo z pohledu, který chce zpracovat autor. Hledání tématu může být buď samostatná činnost, nebo ji lze zařadit do rešerše, tedy do první fáze práce, kterou považuje za nezbytnou a nejzásadnější Dvořák20. Rešerše nemá ani tak velký vliv na psaní, ale spíše na kvalitní práci v terénu.
4.6.2 Rešerše a příprava na cestu V tomto případě se kryje příprava na cestu, kdy cestovatel zařizuje víza, shání ubytování nebo dopravu, a sbírání informací o zemi, místních poměrech, problémech i zajímavostech. Přesto se musí speciálně připravovat i na téma, které chce zpracovat. Postup správného žurnalisty před cestou do cizí země popisuje Rybář. „Autor stráví před cestou drahnou dobu tištěním stovek stránek nejrůznějších textů a informací, pak po několika hodinách rychločtení začne danou problematiku nenávidět, ale zpravidla ho nemine odměna.“ (Rybář, 2010: 50) Nalezne tak něco, na čem se dá reportáž postavit. Může to být nějaké významné výročí, zajímavý detail či souvislost, která by ho dříve nenapadla. Na základě tohoto motivu pak vystaví celý text. Podle Bláhové jsou nezbytné všechny tři fáze práce. „Na každém textu dobrý a zkušený editor okamžitě pozná, když byla nějaká část práce výrazně zanedbaná. Často musím třeba doplňovat různá důležitá fakta, a to hned vím, že někdo neudělal kvalitní rešerši.“21 Někdy se dá sběr informací dodělat i po samotné cestě. Autor se dozví něco nového a zajímavého až v terénu a rozhodne se to použít, i když se na takové téma předem nepřipravil. To je samozřejmě možné, ale je nutné najít si o onom problému patřičné množství reálií dodatečně. Doba příprav na cestu i rešerše opět závisí na cílovém místě. Podle Klicperové někdy trvá měsíc a někdy půl roku „Je nutné sehnat si kontakty na místě, což je pro práci velmi důležité. Vždy pro svou práci potřebuju mít opěrný bod, nějakého člověka žijícího v místě, kam chci cestovat. Je to nezbytné hlavně v zemích, kde se nedomluvím jazyky, které znám.“ 22
Někdy si ani cestovatel není schopen vše naplánovat dopředu, jelikož situace v zemi mu
může připravit různá překvapení. To se týká například válečných zón či rozvojových zemí. „Chce to vždy hlavně dobrou práci na místě. Ale všechno samozřejmě záleží na dané zemi“ 23 19
Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem 21 viz. Příloha číslo 8: rozhovor Andreou Bláhovou 22 Viz. Příloha číslo7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 23 Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 20
22
Zajímavou alternativu domácí přípravy nabízí i Dvořák24. Používá sociální sítě, kde se připojí ke stránkám města či místa, které chce navštívit, a pošle dotaz ohledně památek, ubytování či místních problémů. Lidé z místa mají obvykle chuť reagovat a cestovatel tak ještě před cestou získá povědomí o místních poměrech a kauzách, které by od oficiálních zdrojů nepoznal tak dobře jako přes reakce několika tisíců místních obyvatel. Tento postup je možný pouze při návštěvách vyspělejších zemí. První fáze je tedy pro výslednou reportáž velmi důležitá. Někteří autoři dokonce tvrdí, že je nejdůležitější ze všech. Vždy se musí odvíjet od poměrů v zemi, kterou cestovatel hodlá navštívit. Žádný cestovatel by se taky neměl zapomenout připravit na to, že mu nevyjdou některé z původních plánů.
4.6.3 Práce v terénu I systém při druhé fázi, tedy pohybování se v terénu a komunikace s místními, přímo závisí na navštívené zemi. Do některého prostředí dokáže cestovatel zapadnout a vypadat nenápadně, tak se to snaží dělat i dotazovaný Dvořák. Na druhou stranu například v Africe či v některých asijských zemích snaha vypadat nenápadně a zapadnout mezi místní okamžitě odpadá, protože to evropskému cestovateli nedovolí vzhled. Taktika práce se tedy volí hlavně podle místa. Klicperová i Dvořák se ale shodují na tom, že by měl člověk především hodně mluvit s místními lidmi a z rozhovorů by pak měl při psaní reportáže hlavně vycházet. Dvořák se při navazování kontaktů nikdy nespoléhá na zdůrazňování, že je novinář. Lidé, s kterými si povídá, o tom obvykle vůbec neví. „Navazování kontaktů je nejlepší ve chvílích, kdy místní odpočívají a relaxují, tedy v různých restauracích, kavárnách nebo čajovnách. Přijdu tam, sedím, píši si deník a pozoruji. Pak dám řeč s barmanem nebo lidmi. Obvykle mají radost, že je tam cizinec, který navázal kontakt. Začnou vás zvát domu na návštěvu a jídlo.“
25
Navázání takovýchto pevných vazeb v daném místě může autorovi
pomoci i později, když píše svou reportáž. Zjistí například, že mu chybí konkrétní názor na nějakou věc nebo si není jistý některou informací, ale zná někoho, kdo mu může pomoci text doplnit. Samozřejmě není snadné získat důvěru cizího člověka, tak aby si s cizincem povídal bez zábran a byl mu ochoten říct vše. To už hodně záleží na schopnosti cestovatele. Profesionální autor komunikaci obvykle zvládá mnohem lépe než laik. „Výhodou je, když máte základní jazykové znalosti navštívené země, minimálně pozdrav. Ne vždy budou lidé
24 25
Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem
23
zvládat základy angličtiny. Jazyk vám často nepomůže získat přímo informace, ale spíše důvěru místních.“26 Reportérka Klicperová se pohybuje především v Africe. „Nemám jasnou metodu, jak dostat z lidí informace. Vše závisí na konkrétní situaci. Když pracuji s ženami, snažím se vytvořit atmosféru ženské sounáležitosti, aby cítily, že mám zájem o to, co se jim děje. Často se mi osvědčí nedělat jen zpovědi, ale dát jim prostor k diskusi. Často i položené otázky žen jsou pro nás zajímavým tématem dál, ukážou nám, jakým způsobem ženy na druhém konci světa přemýšlí.“27 Reportér by si měl uvědomit, že nejen jeho zajímají místní poměry a problémy, ale i obyvatelé rozvojových zemí, jsou zvědaví na to, jak se žije třeba v Evropě. Rady profesionálních cestovatelů, jak pracovat v terénu lze shrnout do několika bodů. Reportér se musí přizpůsobit podmínkám v dané zemi, musí se chovat mile a příjemně, aby získal důvěru místních. Neměl by spoléhat na svůj titul novináře, ale snažit se zaujmout svým chováním či jazykovými znalostmi, bez kterých se v zemi neobejde. Zásadní je vést si podrobný deník, kam si denně zapisuje všechny zážitky a výpovědi. Ty pak autorovi pomůžou při samotném psaní reportáže a připomenou mu atmosféru místa.
4.6.4 Psaní cestopisné reportáže Po návratu přichází na řadu zpracování všech zážitků a informací do textu, který autor může nabídnout čtenářům. Samotné psaní může vypadat jako nejsnazší, ale mnohdy je tomu právě naopak. Autor musí vybrat z celé řady zajímavých rozhovorů, zážitků a příhod jen ty nejlepší a udělat z nich konzistentní reportáž, která bude odrážet realitu navštívené země. Klicperová přiznává, že tato fáze je pro ni nejnepříjemnější. „Je dobré napsat reportáž co nejdříve po návratu, aby brzo vyšla v časopise a abychom měli zážitky v hlavě ještě čerstvé. Obvykle je ještě nezbytná další rešerše, třeba vyhledání statistik a faktů na internetu. Pak už to jde rychle.“
28
Vhodné je udělat si dopředu osnovu či seznam informací, které
v textu určitě chce autor zmínit. „Třeba týden přemýšlím nad osnovou a strukturou textu a pak až začnu psát.“ 29 Jiný postoj má k psaní Dvořák. „Já píšu texty raději s odstupem času. Často získám ještě nové zdroje, o kterých jsem před cestou nevěděl. Třeba mi tam někdo něco prozradí, já si to dohledám, dočtu si další informace a píšu text až několik měsíců po návratu.“ 30 S časovým odstupem se navíc autor dokáže na věc dívat o něco objektivněji. Opadnou z něj emoce 26
Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 28 Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 29 Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 30 Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem 27
24
spojené s cestováním i přímou návštěvou místa a na problémy se začne dívat jinak. Na druhou stranu zkušený autor má přibližnou představu o kompozici článku už během cestování. „Zkušený reportér už na cestě umí filtrovat informace a ví předem, co později použije. Někdy něco zažiju a vím hned, že to třeba použiju v perexu nebo že takhle tu reportáž zakončím. Ještě vůbec nevím, o čem budu psát, ale vím, že tento zážitek v textu prostě bude.“ 31 Definovat, jak a kdy začít psát je nemožné, jelikož každý autor má individuální postup, který je pro něj nejlepší. Mnohem důležitější jsou konkrétní pravidla, jak má hotová cestopisná reportáž vypadat. Ta jsou rozebrána v následující kapitole.
4.6.5 Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž Každý časopis má na své autory jiné požadavky, co se týká výsledné reportáže. Magazín Koktejl a Lidé a země mají požadavky podobné. Texty, které jsou součástí této bakalářské práce, jsou určeny právě pro čtenáře těchto magazínů. Proto je i tato kapitola zaměřená na konkrétní pravidla a požadavky editorů těchto magazínů. Editorka Bláhová32 z Lidé a země upozorňuje, že každý autor musí při psaní dobře myslet na cílové médium. Z toho plyne, že všechna pravidla zde rozebraná, nemusí být všeobecně platná pro všechny cestopisné reportáže, ale můžou platit jen pro reportáže vycházející v Lidé a země a Koktejlu. Podle manuálu pro externí autory Koktejlu33 by „měl být každý článek poctivý, emocionální, čtivý, pravdivý a relevantní.“ Čehož je možné dosáhnout, když si autor hned na začátku ujasní, o čem chce vlastně psát. „Nemá smysl zkoušet do článku vměstnat vše od historie přes faunu a flóru, popis jednotlivých míst a zvláštností místní gastronomie, až po zvyky obyvatel a příhody z cestování. Vyberte si jedno téma, které považujete za nejzajímavější, a toho se držte. Jinými slovy – nepište článek o zemi či místě, ale o konkrétní zajímavosti, fenoménu a podobně.“
34
Často ale cestovatelé tvoří texty, které jsou pouhými
deníkovými záznamy popisující den po dni, co autor zažíval. Taková reportáž deníkového typu, by se neměla v Koktejlu objevit. „Nepište cestovatelův deníček. Častou chybou je, že autor začne článek přistáním na letišti a pak popisuje den po dni, co zažil. Až na výjimečné skutečně dobrodružné expedice nemá taková chronologická kompozice smysl.“ 35 Snad nejdůležitější je v cestopisné reportáži perex. Pokud v běžné reportáži není nutný, tak v cestopisné je nezbytný. V obou rozebíraných magazínech nechybí u žádného článku. Podle Dvořáka spolu s titulkem plní jasnou funkci, „musí nalákat čtenáře na čtení a 31
Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 8: rozhovor s Andreou Bláhovou 33 Viz. Příloha číslo 10: manuál pro externí autory Koktejlu 34 Viz. Příloha číslo 10 manuál pro externí autory Koktejlu 35 Viz. Příloha číslo 10: manuál pro externí autory Koktejlu 32
25
vystihnout obsah textu.“36 Další věc, která pomáhá čtenáři s orientací v textu, odděluje jednotlivé části reportáže a rozbíjí masu textu, je mezititulek. Ty jsou rovněž nezbytnou součástí všech reportáží v obou magazínech. Mezititulků by mělo být hned několik a měly by vystihovat to, o čem text pod nimi hovoří. „Mezititulky oddělí jednotlivé části reportáže a pomůžou čtenáři se v textu zorientovat.“37 Po otevření reportáže perexem a titulkem, je těžké shrnout další pravidla. „Koncepce a stavba cestopisné reportáže se neřídí žádnými jasně danými pravidly. Autor může porušovat posloupnost času i kauzalitu. Je jen nutné, aby hotový text dobře působil a byl jakýmsi smysluplným celkem.“38 Jak autor smysluplnosti textu dosáhne, je v podstatě jen na něm. I Klicperová potvrzuje, že jednotná kompozice cestopisné reportáže neexistuje. „Cestopisná reportáž musí být svižná a musí plynout, nesmí to být nudný popis. Toho se vyvarujeme použitím mnoha příběhů a výpovědí. Někdy dojde i na popis, třeba když potřebujeme podpořit představivost a navodit atmosféru k tématu, ale i tehdy musí být krátký.“ 39 Popisy a rozhovory jsou v cestopisné reportáži velmi často vytvářeny pomocí ichformy. Rybář (2010: 53) tvrdí, že právě „kvůli ich-formě jsou cestopisné reportáže noční můrou editorů.“ Autor v nich popisuje, jak někde někam doletěl, jak si vzal taxík, co navštívil. Podle Rybáře to není reportáž a nikdo takový text nebude číst. Editorka Bláhová s tímto postojem ale příliš nesouhlasí. „Je nutné nastínit autentickou zkušenost, zajímavost, něco jedinečného. V cestopisné reportáži je proto na místě i ich-forma a většina našich textů je taky psána v první osobě. Tady to opravdu vůbec nevadí.“ 40 I jazyk je v reportáži hodně důležitý a záleží na něm výsledný dojem čtenáře. „Nepřizpůsobujte své texty kostrbatému jazyku politiků a úředníků. Nebojte se pracovat s bohatostí a krásou češtiny. Pozor ale na různá klišé! Vyhýbejte se i nesrozumitelným odborným výrazům a obratům. Raději použijte opis nebo obecně používané slovo, i kdyby nemělo být dokonale přesné. Koktejl není časopis odborný, ale popularizační, proto používá jazyk srozumitelný každému čtenáři.“
41
Stejně jako ve zpravodajství existuje několik
takzvaných zakázaných slov, která se ve zpravodajském textu nesmí objevit, i mezi autory cestopisných reportáží se několik takových slov vyskytuje. Bláhová upozornila, na slova,
36
Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem 38 Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem 39 Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 40 Viz. Příloha číslo 8: rozhovor s Andreou Bláhovou 41 Viz. Příloha číslo 10: manuál pro externí autory Koktejlu 37
26
která vždy automaticky škrká. „Typický zakázaný výraz je třeba tavící kotel národů, směs kultur, perly, vyrazit (na výlet). Nutné je vyvarovat se klišé, ale někdy to úplně nejde.“ 42 Každý dotazovaný také nezapomněl zmínit doporučenou délku cestopisné reportáže určené pro jejich časopis. Nejkratší reportáž může mít okolo osmi tisíc znaků včetně mezer, naopak maximem je patnáct tisíc znaků, ale tak dlouhý text je většinou výjimkou. Nejběžnější bývají čtyř až šesti stránkové texty, což znamená deset až dvanáct tisíc znaků včetně mezer. Délka je jedna z mála limitujících věcí cestopisné reportáže a každý autor se jí musí držet, protože delší text už většinou čtenáře nezaujme. Poslední slovo má v tomto případě vždy redakce a editor. Autor obvykle píše text předem a neví, jak velký prostor mu bude v časopise vyhrazen. Proto poměrně často dochází k manipulaci s délkou textu editorem. Ještě jedna věc odlišuje cestopisnou reportáž, a tou jsou fotografie. V novinách běžně vychází reportáže bez fotografií nebo třeba jen s jednou či dvěma. U cestopisné reportáže tohle není možné, fotografie jsou její nedílnou součástí. Například do reportáže o 12 tisících znacích se podle Klicperové43 vejde asi deset fotografií. Je tedy běžné, že fotografie jsou polovinou celé reportáže. Jsou u nich popisky odkazující na text nebo přinášející úplně nové informace. Vedle fotografií ke grafické úpravě reportáže patří i mapa, díky níž se čtenář zorientuje. Někdy jsou připojeny i další grafické prvky. V Koktejlu jsou to například infoboxy, které jsou ale velmi specifické. „Jsou to rámečky v textu, které nerozvíjí reportované téma, ale přináší nějakou nečekanou informaci nebo nový náhled na věc. Když píšu o orchidejích v Darjeelingu, vytvořím třeba box o Orchidejové válce.“44 Závěrem je důležité zdůraznit, že při psaní cestopisné reportáže se musí každý autor držet pokynů redakce média, ve kterém text vyjde. Kompozice, délka a často i téma jsou totiž přímo závislé na daném médiu.
42
Viz. Příloha číslo 8: rozhovor s Andreou Bláhovou Viz. Příloha číslo 7: rozhovor s Lenkou Klicperovou 44 Viz. Příloha číslo 6: rozhovor s Michalem Dvořákem 43
27
5. Indie Indie je sedmou největší zemí světa, která se rozkládá na Indickém subkontinentu, jak se také říká jižní Asii. Počet obyvatel přes jednu miliardu z ní dělá druhou nejlidnatější zemi světa hned po Číně. Indii jsem chtěla již dlouho navštívit, protože mě fascinují její památky lidé, kultura i náboženství. Když jsem se rozhodla, že po mé cestě vznikne soubor reportáží pro tuto práci, hledala jsem nějaké stěžejní téma, které by mohlo všechny texty propojit. Jelikož jsou mým druhým studijním oborem environmentální vědy. Rozhodla jsem se na Indii podívat v této souvislosti. Chtěla jsem navštívit různá místa, která hovoří o tragické situaci životního prostředí v zemi, ale také místa, která naopak nabízí nové vyhlídky pro přírodu i lidi. Tato kapitola se věnuje geografii, historii a hlavně environmentálním problémům této země. Poslouží jako východisko pro tvorbu reportáží zaměřených na environmentální problematiku a jako kontextuální rámec práce. V závěru kapitoly navíc rozebírám a zdůvodňuji výběr jednotlivých míst, ze kterých jsem se rozhodla napsat cestopisné reportáže.
5.1 Environmentální problémy Indie Indové se denně musí vyrovnávat s velkým množstvím environmentálních problémů. Jana Kotovická ve své knize Vybrané kapitoly z environmentalistiky řadí globální environmentální problémy do pěti kategorií. Jsou to problémy atmosféry, ochrany přírody a krajiny, hydrosféry, pedosféry a v neposlední řadě problémy odpadového hospodářství. Všechny tyto problémy se v nemalé míře promítají i na území Indie. Do problémů atmosféry patří nejen změny klimatu, ale i antropogenní vlivy na ovzduší, skleníkový efekt či smog.(Kotovická, 2009: 38-47) S věčným smogem a znečištěným ovzduším se Indie potýká ve všech velkých městech. „WHO řadí Dillí mezi deset nejznečištěnějších měst na světě. Mnoho dalších měst Indie na tom není lépe… Znečištění je rozmanité, ale nejvíc zájmu se točí kolem znečištění ovzduší.“45 (Shumer – Smith, 2000: 157). Podle Shumer-Smith (2000: 158) se kvůli kvalitě ovzduší v Indii běžně vyskytuje bronchitida, zápal plic, astma i tuberkulóza. Znečištěným ovzduším jsou ohroženi nejen lidé, ale i některé významné stavby. Nyní je to například Taj Mahal, který kvůli kyselým polutantům mění barvu z původní bílé na žlutou. Problémy má
Indie
i
s ochranou
přírody
a
krajiny.
Do
této
kategorie
environmentálních problémů spadá „trend snižování biodiverzity, přemnožení invazních 45
The WHO ranks Delhi in the 10 most polluted cities in the world. May of other cities of India are not much better… The pollution is multiple, but it is air pollution which gives the greatest cause for concern.
28
druhů nebo nadměrné využívání zdrojů.“ (Kotovická, 2009, 48-50) Indická krajina, místní živočichové i lidé sami na všechny tyto problémy doplácejí. „Divoká příroda Indie je pod tlakem urbanizace, průmyslového znečištění, ustupování pralesů, turismu a budování velkých přehrad.“46 (Shurmer-Smith, 2000: 161) Shurmer-Smith zdůrazňuje i zabíjení slonů pro slonovinu, tygry pro jejich kožichy a odchytávání ptáků, kteří jsou pak tajně pašování přes moře a prodáváni. Takovýchto příkladů je podle autorky spoustu. Samozřejmě v Indii existují i snahy o ochranu přírody. Vznikají například tygří rezervace nebo národní parky, kterých má dnes Indie téměř sto. Snad nejvážněji se v Indii promítá problém s hydrosférou, do kterého lze zahrnout znečišťování vody, povodně a nedostatek pitné vody. (Kotovická, 2009: 50-56) „Nedostatek vody je jedním z největších problému Indie, a to v městech i na venkově. Kontrola vody vládou jde ruku v ruce s nadvládou nad lidmi ve všech možných sférách.“47 (Shurmer –Smith, 1999: 148) Největší problémy jsou v milionových městech, kde se instalují zásobníky s pitnou vodou, u nichž chudí obyvatele okrajových slumů čekají s kbelíky na svůj příděl. Nedostatkem ale netrpí pouze lidé ve velkých přelidněných městech. Na venkově zase chybí voda pro drobné zemědělství. To je způsobeno zejména komerčním pěstováním plodin, jako je cukrová třtina nebo obilí. Tyto plodiny se pěstují ve velkých monokulturách za pomocí podzemní vody. Ta je čerpána díky drahým dieslovým pumpám z velmi hlubokých studen, které si ale mohou dovolit jen bohatší vrstvy obyvatel. Důsledkem odčerpávání spodní vody se podle Shurmer-Smith (2000: 148) ztrácí voda povrchová. Chudé vrstvy tak nemají vodu ve svých mnohem mělčích studnách, jezerech i řekách. Voda tak neschází jen lidem, ale i zvířatům. „Kvantita ale není jediný problém. Kvalita pitné vody je také důvodem pro velké znepokojení.“48 (Shurmer-Smith, 2000: 148) Bohatí, zejména ve městech, si mohou dovolit různé filtrační a čistící jednotky nebo kupovat vodu balenou. Většina lidí ve městech i na venkově, ale nemá dostatek peněz, aby si ji mohla kupovat. Jedna láhev stojí podle autorky i polovinu minimální denní mzdy. „Spousta lidí je tedy vystavena vodě, která je bohatá na pesticidy, herbicidy, průmyslové chemikálie i odpadní vody.“
49
(Shurmer – Smith, 2000:
149).
46
The wildlife of India is under threat fom the fall-out of all varieties of development – urbanization, industrial pollution, the retreat of the forest, tourism and large dams. 47 Shortage of water is one of India´s greatest problems, in both urban and rural areas, and control of water goes hand in hand with dominance over oher people at all scales. 48 Quantity is not the only water problem in Inda, the quality of drinking water is cause for considerable concern. 49 Many other people are exposed to water which is rich in herbicides, pesticides, industrial chemicals and sewage.
29
Typické jsou pro Indii velké řeky znečištěné nejen mechanickým odpadem, ale i chemikáliemi z továren. Jako příklad znečištění řek v Indii by mohla posloužit i nejdelší řeka země, Ganga. Barbara A. Weightman v knize Dragons and Tigers rozebírá v kapitole o Indii právě stav Gangy. Řeka je podle ní znečištěna chemikáliemi z textilních továren, kalem z ropných rafinérií i mrtvými těly lidí a zvířat. V krematoriích ve městě Varanásí je ročně nedokonale spáleno a nasypáno do řeky okolo pětatřiceti tisíc těl. Některá se s náboženských důvodů ani nespalují a pouští se do řeky rovnou. Nejběžnějším měřením znečištění vody je počet koliformních bakterií na sto mililitrů. „Pitná voda nesmí mít více než deset bakterií na sto mililitrů. Ve stech mililitrech vody z Gangy ve Varanásí je ale jeden milion koliformních bakterií.“ (Weightman, 2002: 191) Vzhledem k tomu, že lidé zde vodu normálně pijí, jsou běžnou součástí každodenního života místních průjmová onemocnění, cholera nebo virová hepatitida. Weighmtan upozorňuje i na znečištění z celkem sto padesáti továren v okolí čtrnáctimilionové Kalkaty. Tyto problémy ale nejsou typické jen pro Gangu. „Sedmdesát procent veškeré dostupné vody v Indii je znečištěno. Vodní nemoci jako tyfus a cholera jsou zodpovědné za osmdesát procent všech zdravotních problémů a třetinu všech úmrtí.“
50
(Weightman, 2002: 191) Další environmentální problémy se týkají pedosféry, mezi ně patří například půdní eroze nebo znehodnocování půd. Situace v zemi je komplikována i tím, že znečištění půd je úzce spjato právě se znečišťováním řek, které je v Indii běžné. „Tuny průmyslového odpadu se běžně vlévají do indických řek. Mezi hlavní viníky znečištění patří chemické látky z rozsáhlého koželužského průmyslu a barvení tkanin. Existuje ale mnoho dalších viníků.“51 (Shurmer-Smith, 2000: 149) Nebezpečné látky prosakují do podzemních vod a půd. V zemi jsou sice předpisy o zacházení s chemickými látkami, ale fakt, že se příliš nedodržují, dělá Indii atraktivní pro stavění továren zahraničních investorů a celkově ji to zvýhodňuje na světovém trhu. Proto tedy podle Shurmer – Smith (2000: 149) vyvstává otázka: „Co má větší cenu, zisky a zaměstnanost nebo kvalita životního prostředí?“ Celkové znečištění Indie je způsobeno hlavně nedostatky v řešení odpadového hospodářství, což je další kategorie globálních environmentálních problémů. I o odpadcích povalujících se v indických městech nebo plavajících na hladinách řek mluví Shurmer – Smith. Podle ní ještě nedávno byla většina odpadu v Indii recyklovaná. Chudší prodejci třídili smetí a každá věc nakonec našla své uplatnění. Při dnešním množství odpadů je to ale nemožné. Na ulicích se povalují igelitové pytle, které ucpávají kanalizace a dusí dobytek, 50
Nearly 70 percent of India´s available water is polluted, and waterborne diseases such as typhoid and cholera are resposible for 80 percent of all health problems and third of all deaths. 51 Tons of raw industrial waste are routinely emptied into the rivers of Indida. The waste chemicals from the extensive leather tanneries and cloth dyenig plants are major culprits, but tehre are many others.
30
který jej přežvýkává. Mnoho výrobku se už podle autorky nedá recyklovat a vyrábí se věci na jedno použití, například injekční stříkačky či plastové kelímky. Zodpovědnost za likvidaci odpadů nenesou v Indii domácnosti, ale místní orgány, které jsou velmi neefektivní a neplní své povinnosti spolehlivě. Podle Shumer - Smith se v předměstích bohatých měst hromadí hory odpadků, které lákají prasata, krávy a roje much. Často se proto stává, že slumy jsou čistší než některé čtvrti bohatších. Chudí totiž recyklují mnohem více než bohatí. Pro ně jsou tuny odpadků zdrojem obživy. Děti probírají skládky a hledají vše, co by se ještě dalo použít. Jako příklad uvádí sbírání použitých jednorázových injekčních stříkaček. Děti je najdou v odpadcích, umyjí a prodají znovu jako nepoužité. (Shurmer-Smith, 2000:148) Poslední problém nezařazuje mezi globální environmentální problémy Jana Kotovická. Není totiž přímo environmentálním problémem, ale je jedním z hlavních původců všech již zmiňovaných komplikací. Je to problém demografický. „Rozvoj moderní medicíny, zlepšování hygieny, zvyšování životní úrovně, změny v chování obyvatelstva… a další faktory spojené s modernizací společnosti vedou ke snižování míry úmrtnosti a porodnosti, ovšem ve fázovém posunu. Úmrtnost se snižuje rychleji než porodnost v důsledku tohoto zpoždění dochází k vysokému populačnímu růstu.“ (Kaňáková, 2004: 97) Vyspělým státům se již podařilo dojít do stádia nízké porodnosti i úmrtnosti. Problémem jsou ale rozvojové regiony, ve kterých je neustále vysoká porodnost. Proto jsou rozvojové státy zdrojem populační exploze. „Světová populace byla na prahu jednadvacátého století tvořena z osmdesáti procent obyvateli z méně rozvinutých regionů, a to Afriky, Latinské Ameriky a Karibiku, Asie a státy Tichomoří.“ (Kaňáková, 2004: 98) Důkazem nárůstu obyvatel v rozvojových zemích je studie Organizace spojených států The world at Six Billion
52
. Tato studie vznikla kvůli odhadům OSN, že dne 12. října 1999
dosáhne světová populace šesti miliard. The world at six billion byl připraven jako reakce na tento historický milník. Text obsahuje různé tabulky a grafy, které podávají informace o minulém, současném i budoucím růstu světové populace. Informace jsou každé dva roky aktualizovány. Tato studie definuje deset nejlidnatějších zemí světa, a to v roce 1999 a předpoklady pro rok 2050. Indie je v roce 1999 druhým nejlidnatějším státem světa hned za Čínou. Podle předpokladů by ale do roku 2050 měla Čínu překonat a stát se absolutně nejlidnatější zemí světa.
52
Odbor hospodářských a sociálních věcí. 1999. The World at six billion. OSN. http://www.un.org/esa/population/publications/sixbillion/sixbillion.htm (25. 4. 2011)
31
5.2 Historie Indie Kolem řek Indu a Gangy vznikla první civilizace v Indii a zároveň také jedna z nejstarších civilizací na světě. Nejprve se zde usídlily kmeny nomádů. Po tisíci letech obdělávání půdy a chovu dobytka zde vytvořili ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem nomádi první městské civilizace. Toto období se nazývá Harappskou kulturou, která pak v Indii velmi dlouho prosperuje. „Od přelomu 3. a 2. tisíciletí před n. l. jsou na většině harappských sídlišť zřetelně patrné známky úpadku.“ (Filipský, 2008: 18) Dodnes není přesně jasné, proč civilizace nepřežila. Většina vědců se ale shoduje na teorii, že ji vytlačily kmeny védských Árjů, kteří území ovládli na několik set let. V této době vznikla všechna významná indická náboženství, nejprve hinduismus a s ním i kastovní systém a později buddhismus a džinismus. Tato dvě mladší náboženství s kastovním systémem nesouhlasí. Védští Árjové pak obývali Indii až do šestého století před naším letopočtem. Počátkem šestého století před našim letopočtem začaly v Indii vznikat první státní útvary, které byly ale brzy ohroženy vpádem Peršanů a později i výpravou Alexandra Velikého, který se dostal až do oblasti Pandžábu. „Po Alexandrově smrti přešla správa dobytých území do rukou jeho vojevůdců, kteří se později prohlásili za svrchované vládce provincií, jež ovládali. Po roce 317 před n. l. se oblast Pandžábu stala součástí rodícího se maurjovského impéria.“(Filipský, 2008: 29) První velká indická říše byla založena Čandraguptou Maurjou, odtud Maurjouvská říše. Ta měla ale jen krátké trvání mezi lety 321 až 184 před našim letopočtem. Poté až do pátého století našeho letopočtu ovládala většinu území dynastie Guptů. Všechny tyto říše vznikaly především na severu dnešní Indie. Jih území byl díky moři spojen s ostatními vyspělými říšemi tehdejší doby. Čile se zde obchodovalo s Římany či Egypťany. Jih Indie proto velmi prosperoval. Oproti vždy silně hinduistickému jihu se mnoho století sever musel potýkat s vpády muslimů. „Indický subkontinent začal přitahovat pozornost rozpínající se islámské říše chalífů v šestém století.“ (Filipský, 2008: 37) Ve dvanáctém století našeho letopočtu je už téměř celý sever Indie pod nadvládou muslimů. Ani Muslimům ale toto území nezůstane dlouho, začnou se o něj totiž snažit Mongoli. Ti v šestnáctém století muslimské území dobijí a vytvoří „jeden z největších centralizovaných států předmoderního světa, Mughalskou říši (Mughal, perské pojmenování pro Mongoly).“ (Filipský, 2008: 45) V osmnáctém století se ale začne Mughlaská říše rozpadat a to z mnoha důvodů, například kvůli „násilné islamizaci a perzekuci nemuslimského obyvatelstva, nesnášenlivé 32
náboženské politice, rostoucímu odporu nízkých rolnických kast proti neúměrné daňové zátěži či kvůli neschopnosti integrovat různorodé územní celky do centrálně spravované říše.“(Filipský, 2008: 55) Od patnáctého století ale začal indický subkontinent zajímat i Evropany. Nejprve sem v roce 1498 dorazili Portugalci v čele s Vasco de Gamou a začali s Indií obchodovat. „Jejich systém státní kontroly indooceánského obchodu pomocí sítě opevněných základen a blokády obchodních cest se ale ukázal jako nákladný a neefektivní.“ (Filipský, 2009: 59) Proto když přišli do země Britové a Francouzi, kteří měli dostatek prostředků na udržení kolonie, Portugalce vytlačili. Britové zvolili k proniknutí na indický trh jinou formu. Založili zde soukromou Východoindickou společnost, která dostala od královny Alžběty I. monopolní právo na obchod s Indií. Britové postupně vytlačili i Francouze a na začátku devatenáctého století už byla Indie fakticky pod britskou nadvládou. „Konečným stvrzením podřízenosti a svrchovanosti britské koruny je prohlášení britské královny Viktorie indickou císařovnou na slavnostním shromáždění v Dillí v roce 1877.“ (Filipský, 2009: 80) V Indech ale zůstala zakořeněná touha po vlastní svobodné zemi a nezávislosti. V dlouhém období nadvlády se pokoušeli proti Britům bojovat. První válka za nezávislost proběhla už v roce 1857. Hlavními představiteli odporu byla politická strana zvaná Kongresová, která bojovala za velkou nezávislou Indii, a Muslimská liga, která chtěla zajistit práva muslimů. V roce 1915 se do země z Afriky vrací Mahátma Gándí. „Po více než dvaceti letech života v cizině se známý bojovník za lidská práva indické menšiny v jižní Africe, hlasatel nenásilí a sociální reformátor cítil ve své zemi jako cizinec.“ (Filipský, 2008: 88) Gándí okamžitě začíná bojovat za utlačované Indy a stává se ústřední postavou Kongresové strany společně s Džaváharalálem Nehrúem. Dlouhodobá snaha o nezávislost byla přerušena s vypuknutím první světové války. „Indie se na ní podílela nemalou měrou (na její bojiště bylo nasazeno více než milion indických dobrovolníků, z nichž přes sto tisíc padlo nebo utrpělo vážná zranění). Tuto pomoc schválili vedoucí představitelé Kongresu v očekávání, že se za ni po válce dočkají politických ústupků z britské strany.“ (Bindloss, Sing, 2008: 41) Nic takového se ale nestalo, a tak musela Indie na nezávislost čekat ještě několik dalších let. Zlomovým bodem je až červenec 1945, kdy v Británii vítězí Labouristická strana. Ta schvaluje nezávislost Indie. Představitelé Kongresové strany neboli Kongresu a představitelé Muslimské ligy se ale nejsou schopni dohodnout na společném státě. Po dlouhých diskusích
33
získává 15. srpna 1947 Indie nezávislost. Je ale rozdělena na dva státy: hinduistickou a sikhskou Indii a muslimský Pákistán. Toto umělé rozdělení si vyžádalo nucené stěhování podle náboženské příslušnosti. „Tragický exodus provázela vlna nábožensky motivovaného násilí… Zprávy o násilí páchaném na vyznavačích jednoho náboženství vyvolávaly odvetné pogromy proti příslušníkům druhé komunity.“ (Filipský, 2009: 111) Dodnes není jasné, kolik lidí zaplatilo životem. Některé odhady mluví o půl milionu obětí, jiné až o dvou milionech. Situace na hranici obou států je i nyní nevyřešená a občas nebezpečná. Symbolem sporů obou států jsou vleklé boje o Kašmír a nekončící mírová jednání, která byla už několikrát narušena teroristickými útoky. Prvním ministerským předsedou nezávislé Indie se stal Džaváharalál Néhrú, který byl jedním ze strůjců svržení Britů. Šestadvacátého ledna 1950 navíc vstupuje v platnost nová indická ústava. „Z dosavadního dominia se vyhlášením nové ústavy stala suverénní a demokratická Indická republika s parlamentní formou vlády, inspirovanou westminsterským modelem. Prezidentem se stal právník a čelný kongresový politik Rádžendra Prasád, v čele vlády nadále zůstal Džaváharalál Néhrú.“ (Filipský, 2008: 116) Nehrú je často nazýván architektem moderní Indie, zasloužil se o rozšíření průmyslu, zkvalitnění ekonomiky, zlepšení zahraniční politiky i o sociální normy přinášející zrovnoprávnění žen. Když v roce 1964 Nehrú umírá, ministerskou předsedkyní se stává jeho dcera Indira Gándhiová. Ta bude muset bojovat se společenskými nepokoji a snahou některých národů se od Indie odtrhnout. Indiře se nejprve dařilo pozvednout ekonomiku země a vyrovnávat se se separatisty. Dodnes je ale její vláda spojena s tvrdými zákroky proti opozici. Všeobecně známý je její zákrok proti sikhům v roce 1984.
Ti chtěli vytvořit samostatný stát a
zabarikádovali se ve Zlatém chrámu v Amritsaru. Ministerská předsedkyně jejich povstání tvrdě potlačila za pomocí armády. Chrám byl zničen a stovky lidí bylo zastřeleno. „Neoficiální zdroje uvádějí až tři tisíce obětí, ztráty indické armády činily na pět set mužů.“ (Filipský, 2008: 147) Tato událost jí ale byla osudnou. O dva roky později Indiru zavraždili příslušníci sikhského náboženství, kteří byli členy její ochranky. Indiru ve funkci nahradil její syn Rádživ. Strana, kterou vedl po matce, Indický národní kongres, v roce 1984 opět zvítězila ve volbách. Za dob Indíry totiž ve volbách většinu nezískala. Na Rádživa byl ale rovněž spáchán atentát. Hlavou Kongresu se po něm stal Narasimha Raó. V dalších volbách o pět let později ale kvůli zvěstem o korupci nevyhrála. Vláda Kongresu je obnovena až v roce 2004 díky Soni Gándhiové, vdově po Rádživu. Ta se zřekla funkce premiérky a na místo doporučila bývalého ministra financí. Sonia v roce 2007
34
navrhla i první ženu na pozici prezidentky Indie. Stala se jí Pratibha Pátilová, která je hlavou Indie až dodnes.
5.3 Geografie Indie Indická republika má rozlohou 3 287 590 kilometrů čtverečních, je tedy velká asi jako třetina celé Evropy. Asijský stát leží na Indickém poloostrově, který je obklopen Indickým oceánem. Na západě sousedí s Pákistánem, na severu s Nepálem, Čínou a Bhútánem a na východě s Bangladéší a Barmou. Indie má různorodý povrch, Najdou se zde rozsáhlé úrodné nížiny i nejvyšší pohoří světa Himaláje. „Pohoří Himaláj klesá k jihozápadu do rovin Pandžábu a úrodné náplavové Indoganžské nížiny.“ (Bateman, Eganová, 1999: 410) Nížinou protéká Ganga, která je se svou délkou dva a půl tisíce kilometrů nejdelší řekou Indie. Díky Ganze a Indu, podle kterého dostala země jméno, se oblast stala velmi úrodnou a oblíbenou pro zemědělství. „Střed Indického poloostrova vyplňují vrchoviny a plošiny Dakkhinu… Na jihozápadě Dekánskou plošinu omezuje pohoří Západní Ghát, pobřeží Bengálského zálivu nesouvisle lemuje nevysoký Východní Ghát.“ (Bateman, Eganová, 1999: 410) V celkem osmadvaceti spolkových státech a sedmi svazových teritoriích žije miliarda obyvatel. Indie je plná milionových aglomerací, příkladem může být čtrnáctimilionová Kalkata, desetimilionové hlavní město Dillí nebo Bombaj, město indického filmového průmyslu. „I přes řadu aglomerací žije tři čtvrtě obyvatel na venkově.“ (Bateman, Eganová, 1999: 413) V každé oblasti lidé hovoří jinými jazyky. Existuje celkem „tisíc šest set osmdesát tři mateřských jazyků, z toho je na osm set padesát jazyků a dialektů v denním používání. Hindština a angličtina jsou používány jako druhý dorozumívací jazyk.“ (Liščák, 2009: 319) Rozdílná je i etnická a náboženská příslušnost obyvatel. V zemi žije nejvíce Hindustánců, Bihárců a Bengálců. Většina lidí vyznává hinduismus, islám či sikhismus. Žijí zde ale i buddhisté či křesťané. Indie je parlamentní republikou, jejíž hlavou je prezident, který je volen zástupci dvoukomorového parlamentu. „Dolní sněmovna může mít až pět set padesát poslanců volených na pětileté období. Horní sněmovna má nejvíce dvě stě padesát členů… Výkonnou moc má ministerský předseda a rada ministrů.“ (Bateman, Eganová, 1999: 413) Málokterá země může nabídnout tak různorodou krajinu, kulturu či náboženskou pestrost jako Indie. Díky své rozloze i počtu obyvatel je v ní možné najít téměř vše, velká
35
moderní města i zapadlé vesnice, lesy i pole, vysoké hory i široké pláže. Pro to všechno je Indie zajímavou a nepředvídatelnou zemí.
5.4 Hospodářství a ekonomika Indie Indie je řazená mezi rozvojové země, přesto je to stát s velkým potencionálem, jehož ekonomická situace se neustále zlepšuje. „Indická ekonomika zůstává po Číně druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Pro fiskální rok 2010/11 se počítá s růstem 8,5 % 8,75 %, přičemž v prvním čtvrtletí (duben – červen) byl zaznamenán růst HDP 8,8 % a ve druhém čtvrtletí (červenec – září) byl růst HDP 8,9 %.“ 53 Přesto bývá mnohdy význam Indie v jednadvacátém století zastiňován právě Čínou. Faktem ale je, že Indie má do budoucna mnohem lepší vyhlídky než Čína, a to z mnoha důvodů. „Země je dnes na rozdíl od komunistické Číny nejlidnatější demokratickou zemí na světě s britskými demokratickými tradicemi zakotvenými v indické ústavě, do roku 2040 indická populace čínskou populaci přeroste, v Indii žije několik desítek milionů mladých, vzdělaných a anglicky mluvících lidí tvořících novou silnou indickou střední třídu, což je prakticky stejný počet mladých, vzdělaných a anglicky mluvících lidí, jaký se nachází v celé Evropské unii a navíc v Indii pracují nejlepší světoví programátoři.“ (Zemánek, 2006) I zahraniční investoři nyní Indii považují za ideální místo pro tzv. Outsourcing, tedy „takovou činnost, při které firma využívá k vykonávání potřebné práce zdroje, pocházející z vnějšího prostředí.“ (Zemánek, 2005) V praxi to znamená, že západní firmy přesunují výrobu do zemí s levnější pracovní silou, do zemí s absencí předpisů týkajících se životního prostředí a zemí, jejichž vláda nabízí další ekonomické výhody. Tento trend je totiž motivován zejména snížením nákladů. Indie se zdá pro tento účel příhodná. Velkým tahounem hospodářství země je průmysl. „Indie má značně širokou průmyslovou bázi, která je odrazem snahy o celkovou soběstačnost země po dosažení nezávislosti. V souladu s liberalizací ekonomiky, která byla zahájena v roce 1991, je již většina průmyslových sektorů otevřena účasti zahraničních investorů, což přispívá ke značné expanzi výroby spotřebního zboží.“54 Průmyslových oborů je zde spousta, přesto existují některé nosné, je to zejména „automobilový průmysl, textilní průmysl, zpracování drahých kamenů a výroba šperků, elektrotechnický průmysl a informační technologie, těžký průmysl,
53
BusinessInfo.cz. 1997–2011. Indie: Ekonomická charakteristika země. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indieekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011) 54 BusinessInfo.cz. 1997–2011.. Indie: Ekonomická charakteristika země. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indie-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011)
36
chemický, petrochemický a farmaceutický průmysl a výroba cementu.“
55
Za dob nadvlády
Britů byly velké průmyslové podniky hlavně v Bombaji, Kalkatě a Madrásu. Tato města zůstala dodnes centry indického průmyslu a přidala se k nim další. „Nejprůmyslovějším regionem je Západní Bengálsko s bohatými nalezišti uhlí a železné rudy. Toto území je hutnickým a strojírenským centrem nejen asijského, ale celosvětového významu.“ (Bičík, 2005: 84) Nejvýznamnější je ale stále zemědělství, které „je dominantním sektorem indického hospodářství. Podíl na tvorbě HDP sice pomalu klesá, ale stále představuje 14,6 %. Zaměstnává 65 % obyvatelstva.“56 Země se potýká s enormním nárůstem obyvatel. Tomu se musí přizpůsobit právě zemědělství, což se zatím v zemi stoprocentně nedaří. „Indickému zemědělství by pomohlo zavedení vysoce výnosných odrůd obilovin, využívání moderních technologií a zemědělské techniky.“ (Bičík, 2005: 84) Produkce zrnin sice roste, ale nevyrovná se růstu obyvatel. Orná půda pokrývá padesát procent rozlohy států. Nejvíce se zde pěstuje rýže, pak pšenice a kukuřice. Významnou roli v indické ekonomice hraje především pěstování čaje a tabáku. Velký potenciál mají i služby, jejichž podíl na zvyšování HDP vzrůstá. „Nejbouřlivěji rozvíjejícím se odvětvím jsou služby v informačních technologiích, především outsourcing a budování telefonických center v Indii hlavně z USA, Velké Británie a Austrálie.“
57
Dlouhodobá je i snaha nalákat do země turisty, proto se rozvíjí služby restaurační či ubytovací. Nedostačující infrastruktura a někdy i komplikovaná politická situace ale brání dalšímu zvýšení návštěvnosti země. Indické hospodářství se tedy v budoucnu bude pravděpodobně vyvíjet k lepšímu. „Indie má ale ještě co dohánět. Aby se z ní stala skutečně vyspělá a bohatá země alespoň na úrovni Evropské unie, bude muset svůj hospodářský výkon nejméně zdesetinásobit. K tomu jí však nebude v žádném případě stačit dvacet nebo třicet let, ale bude k tomu potřebovat nejméně celé jednadvacáté století.“ (Zemánek, 2006)
55
BusinessInfo.cz. 1997–2011. Indie: Ekonomická charakteristika země. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indieekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011) 56 BusinessInfo.cz. 1997–2011. Indie: Ekonomická charakteristika země. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indieekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011) 57 BusinessInfo.cz. 1997–2011. Indie: Ekonomická charakteristika země. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indieekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011)
37
6. Tvůrčí část - kritická reflexe V Indii jsem strávila měsíc spolu se svým přítelem. Cestovali jsme s batohem na zádech, s malým finančním obnosem a s nadějí, že prožijeme mnoho neopakovatelných zážitků. Bylo to poprvé, kdy jsem se vydala do Asie, a tak jsem nevěděla, co přesně můžu čekat. Na základě svých zážitků jsem vytvořila celkem pět cestopisných reportáží, které se staly stěžejní částí této práce. Všechny tyto texty jsou v příloze práce. Tato kapitola se bude věnovat jejich kritické reflexi i zhodnocení celého tvůrčího procesu. Bude tedy hovořit o výběru témat, přípravách na cestu, komplikacích, které mě při cestování v Indii postihly, i o problémech, s kterými jsme se potýkala při konečném psaní.
6.1 Příprava na cestu a volba témat pro vlastní cestopisné reportáže Kvalitní přípravu a rešerši považuje spoustu autorů za to nejdůležitější a i já jsem se snažila sběru informací a studiu materiálů o Indii věnovat s maximální pečlivostí. Dvořák při rozhovoru dokonce několikrát zdůraznil, že „je nutné zemi poznat vždy dříve, než se tam cestovatel vydá. Je dobré promluvit si s lidmi, kteří už v oné zemi byli, a až pak se vydat na cestu. Cestovatel by nikdy neměl přijet na místo čistý jako bílý papír… První fáze rešerší je to nejpodstatnější a bez ní podle mě nejde udělat kvalitní materiál.“58 Dbala jsem tedy jeho rad a trávila několik měsíců přípravou. O tom, že budu ze své cesty psát reportáže s environmentální tématikou, jsem věděla již předem. Ještě před odletem mě čekal nelehký úkol, kdy jsem se musela ponořit do mnoha cestovatelských průvodců a knih, pátrat na internetu i v různých příručkách. Musela jsem se nejen dovědět spoustu informací o cestování, životě v Indii a mentalitě místních, ale i pečlivě vybrat konkrétní místa, která navštívím a budu z nich schopna napsat odpovídající reportáže. Mimoto jsem navíc musela podstoupit zdravotní očkování, absolvovat vyřízení víz nebo si zajistit letenky a rezervace na místní vlakovou dopravu. Jako hlavní zdroj informací mi posloužil turistický průvodce z řady Lonely planet Severní Indie, který je mezi cestovateli velmi oblíbený. Méně praktický, ale plný fotografií a zajímavostí se mi zdál průvodce Indie z řady National geographic, ze kterého jsem také v některých případech čerpala. Důležitým zdrojem mi samozřejmě byl i internet, kde jsem hledala informace nejen o cestování, ale i o indickém životním prostředí. Pro cestovatele je určitě příhodná webová stránka Hedvabnastezka.cz, kde existuje možnost diskusí, ve kterých si lidé vyměňují své praktické informace z cest. Zajímavé jsou i stránky provozované indickou vládou pro turisty s názvem Incredibleindia.org. V neposlední řadě jsme využila 58
Viz. Příloha číslo 6: Rozhovor s Michalem Dvořákem
38
různých osobních blogů individuálních cestovatelů, například stránku Tomáše Kamma indie.slimak.cz, volanidalek.cz nebo cesty.jenasoft.com. Nicméně tyto informace byly jen orientační a rozhodně jsem je nepovažovala za stoprocentní. Na druhou stranu mě postřehy těchto lidí upozornily na různé situace, které západního cestovatele v Indii šokují. Pak jsem se sama mohla psychicky lépe připravit. Musím přiznat, že některé informace, mě natolik vylekaly, že jsem si v některých chvílích říkala, jestli jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla pro cestu do Inde. Děsili mě fotografie plné odpadků, na kterých si hrají děti, nebo zvěsti jiných cestovatelů, jak se je Indové snažili ošidit a okrást, či informace o hrozných hygienických podmínkách. Bojovat s obavami mi pomohli především známí, kteří už v zemi byli. Poskytli mi spoustu informací o místní dopravě, vhodném chování i zajímavých lokalitách. Navíc mi zdůraznili, že se není čeho bát a že návštěva Indie je nezapomenutelným zážitkem. S psychickou přípravou mi pomohly i zajímavé knihy V Indii od Pavly Jazairiové nebo Namaste Baba od Matěje a Jana Homoly. Těsně před cestou jsem se tedy zbavila svých obav a začala se těšit. Kromě psychické přípravy jsem se ale snažila zejména o výběr témat k reportážím. Rešerši jsem se snažila dělat kvalitní a rozsáhlou, předpokládala jsem, že přímo na místě nastane mnoho dalších komplikací, které budu muset řešit, a nebude tedy prostor ještě na studování témat pro reportáže. To se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Potkalo mě spoustu nečekaných událostí. Stěžejní byla asi složitá politická situace v Darjeelingu. Oblast byla v době mé návštěvy úplně uzavřená pro turisty. Nefungovaly zde hotely, doprava ani jiné služby kvůli protestům místní národní strany Gurků. Indická vláda zakazovala turistům vjezd do této oblasti. Před podobnými situacemi mě varovala i Lenka Klicperová. „V rozvojových zemích se často nedá nic naplánovat dopředu. Takže to chce vždy hlavně dobrou práci na místě.“59 Denně jsem ale musela řešit i problémy s dopravou nebo ubytováním. Vlaky mají v Indii i několika hodinové zpoždění, jízdenky se musí rezervovat až měsíc dopředu a byrokracie spojená s rezervací mi občas zabrala i několik hodin. Navíc jsem cestovala s omezenými finančními prostředky, tudíž jsem se vždy snažila najít nejlevnější ubytování nebo jídlo. Což občas stálo také nejen velkou trpělivost, ale i spoustu času. Naštěstí byl se mnou můj přítel, který se často byl ochoten postarat o tyto organizační záležitosti, a já jsem se mohla věnovat focení nebo psaní si poznámek. Právě kvůli možným komplikacím, by měl mít cestovatel připravených více námětů pro reportáže. Proto jsem i já měla připraveno mnohem více témat, než jen ty, které jsou 59
Viz příloha číslo 7: Lenka Klicperová
39
nakonec v práci zařazeny. Některé se nepovedly z organizačních důvodů, jiné už se do práce nevešly. Všech pět reportáží se nějakým způsobem dotýká environmentální problematiky země. Nejsou to ale texty pouze mapující problematickou alarmující situaci v Indii, ale snaží se také hledat pozitivní témata, která dávají naději na zlepšení či ukazují, že situace není zase tak zlá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Témata byla taky volena tak, aby potencionálním čtenářům představila místa či problémy, o kterých se běžně nehovoří v médiích. První z textů s názvem Ptačí ráj se věnuje národnímu parku Keoladeo Ghana v Rádžastánu. Toto téma bylo zvoleno, protože ukazuje, že Indové umí chránit to opravdu potřebné. Dokáží si vážit bohatství, které jim příroda v této lokalitě nabízí. Reportáž představuje celou oblast, popisuje zvířata, která zde žijí, i jednoho z obětavých průvodců a strážců parku. Keoladeo je také ukázkou toho, že Indie nemá jen velká špinavá města, ale i nádhernou přírodu. Podobně bylo zvoleno i další téma o tygří rezervaci Sundarban. Toto už je ale mnohem známější a rozlehlejší oblast. Reportáž o Sundarbanu má podobnou funkci jako první text. Ukazuje, jak Indové chrání tygry, a popisuje nádhernou atmosféru mangrovových lesů a největší delty světa. Mimoto popisuje, jak obtížné je tygra v rezervaci zahlédnout a jak složitě se je místní zoologové snaží pozorovat. Při zpracovávání těchto dvou témat o chráněných oblastech nenastala žádná komplikace a vše probíhalo podle plánu. Našla jsem obětavé průvodce, kteří mě provedli po rezervacích a byli ochotni hovořit o všem možném, co se týkalo těchto dvou míst. Navíc oba mluvili velmi dobře anglicky. Vzhledem k množství informací a dostatku výpovědí bylo poměrně snadné napsat z míst reportáže. Kontrastem k prvním dvěma textům je Bohyně v nesnázích. Reportáž hovoří o nepředstavitelném znečištění řeky Gangy a hlavně o nechápavosti věřících, že si svou řeku sami ničí. Před odjezdem neexistovala jednoznačná představa o tomto tématu a ani nebylo jasné, jestli bude zpracováno. Atmosféra ve svatých městech u Gangy je ale natolik silná a pro západního turistu natolik nepochopitelná a šokující, že jsem se rozhodla své postřehy a zážitky o svaté řece také zpracovat. Nakonec vznikl text díky spojení postřehů z návštěv dvou posvátných měst hinduistů, Váránasí a Illáhábádu. Čtvrté téma je ale opět velmi pozitivní, hovoří o tom, že i v Indii existují ekologické projekty. Konkrétně nápad recyklovat odpad vytvořením bizarní zahrady ze starých a nepotřebných věcí. V reportáži je také zmiňováno město, ve kterém slavná zahrada leží. To je jedním z nejčistších, nejmodernějších a nejpokrokovějších v zemi. Reportáž z toho místa
40
původně vůbec vzniknout neměla. Návštěva Rock garden byla jen náhradním plánem právě kvůli komplikacím v Darjeelingu. Rozhodla jsem se neriskovat možné nepříjemnosti a respektovat vládu, která před vjezdem do oblasti varovala, a přistoupit proto k náhradnímu plánu, a to cesty do států Pandžábu a Hárijany. Tam jsem navštívila právě Rock Garden. I když toto téma bylo jakousi náhradní variantou, nakonec se mi zdálo tak dobré, že jsem jej do práce zařadila. Jednak ukazuje úplně jinou rovinu Indie a navíc bylo i obrazově zajímavé. Je taky blízké evropskému čtenáři právě kultivovaností a moderností onoho místa. Rock Garden je navíc dobrým kontrastem k další reportáži, která hovoří o hlavním městě Indie. Jelikož je Dillí řazeno do deseti nejznečištěnějších měst na světě60, bylo vhodné mezi reportáže zařadit i text, který bude mapovat, jak Dillí funguje, a celkově popíše život v několikamilionovém městě. Reportáž hovoří o komplikacích, které způsobuje smog, styl dopravy, nakládání s odpadem, ale i ptáky, kteří se na atmosféru velkoměsta dokázali dokonale adaptovat. V Indii jsem navštívila více velkých měst, která bojují s podobnými problémy. Proto i tato města byla potencionálními náměty na reportáže. Tématem se mohla stát čtrnáctimilionová Kalkata nebo špinavá a zanedbaná Agra. Přemýšlela jsme i o tom, že bych napsala samostatnou reportáž všeobecně o životě ve velkých indických městech. Nakonec jsem se ale rozhodla napsat pouze reportáž o Dillí, a to proto, že jsme tam strávila nejdelší čas a navíc jsem tam prožila spoustu zajímavých zážitků, které se mi hodily pro reportáž. Ať už to byly rozhovory s místním sympatickým majitelem hotelu nebo pozorování luňáků. Kromě těchto témat jsem si připravila i náhradní. Další potencionální reportáže mohly vzniknout z návštěvy přírodní rezervace Džalhapára a nejvýše položené zoologické zahrady na světě. Obě tato místa ale leží v oblasti Darjeelingu a jak jsem už zmiňovala, špatná politická situace mi nakonec nedovolila vycestovat do této oblasti. Velice zajímavý mohl být zejména text o Himalájském zoologickém parku Padmaja Naidu přímo ve městě Darjeeling, „který byl založen v roce 1958 za účelem ochrany a studia himalájské fauny.“ (Bindloss, Sing, 2008: 559) Je zde možné pozorovat například sněžného levharta, pandy červené nebo tibetské vlky. Čtenářsky atraktivní by mohla být i reportáž z rezervace Džalhapára, kde jsem měla v plánu absolvovat vícedenní sloní safari. V rezervaci se rovněž dají spatřit tygři, jeleni nebo divocí sloni. Text o jízdě na slonu či spaní v přírodě by se určitě nejen dobře psal, ale i četl. Několikrát jsem se byla podívat i do chudinských čtvrtí měst, do takzvaných slumů. Původně mě napadlo zpracovat i reportáž o lidech zde žijících, ale pak jsem nenašla hned 60
Autor neznámý. Nedatováno. 10 most polluted cities in the Word. http://www.weirdlyodd.com/10-mostpolluted-cities-in-the-world/ (25. 4. 2011)
41
z několika důvodů odvahu pro psaní takového textu. Jednak se s chudými lidmi příliš nedá domluvit anglicky, ale pouze hindsky nebo některým z jejich dalších jazyků, což by byl zásadní problém. Dále je to téma příliš komplikované a vyžaduje soustavnější a dlouhodobější práci v místě, na což jsem neměla čas ani dostatečnou psychickou odolnost. Vidět lidi žijící v chudobě, neskutečném nepořádku a špíně na mě působilo natolik emocionálně a děsivě, že jsem se nedokázala odpoutat od svých předsudků západního turisty. V reportáži bych pak pravděpodobně sklouzla k hodnotícímu a až příliš emocionálně zabarvenému textu, který v mnou zvolených cílových médiích nemá místo. Tudíž jsem tento námět zavrhla. Dalším možným tématem mohl být stát Himaláčapradéš, kde žijí Indové trošičku jinak než ve zbytku země. Dělí se o místo s přírodou a žijí s ní v souladu. Města tam jsou mnohem čistší a lidé trošku odtažitější, ale i uvědomělejší. Vznikají tam zajímavé zákony spjaté s odpadovým hospodářstvím, například hrozí vysoké pokuty za odhazování plastů. Himaláčapradéš je nádherná oblast, kam jezdí nejen lidé ze západu relaxovat, ale i samotní bohatí Indové tam přijíždějí na dovolenou za sněhem. Přesto se mi toto téma nakonec nezdálo dostatečně nosné na samostatnou reportáž. Mohly vzniknout i články o dalších velkých městech a nejen o Dillí, ale, jak už jsme zmiňovala, Dillí se mi nakonec jevilo jako nejvhodnější. Všechny mé texty byly limitované předem vytyčenou environmentální tématikou a cílovými médii. Některá zajímavá místa, která jsem navštívila a která by byla pro reportáž vhodná, tedy vůbec nezmiňuji, protože nemají příliš mnoho společného s životním prostředím Indie. Před cestou jsem byla přesvědčena, že jsem velmi dobře připravená na vše, co mě v Indii může potkat. Měla jsem pocit, že mám dostatek témat k reportážím, že mě nemůžou překvapit žebrající děti, beznozí mrzáci ani hromady odpadků a potulní psi. Až na místě jsem pochopila, že i kdyby si člověk prohlédl stovky fotek, shlédl desítky dokumentů a přečetl vše, co jen na internetu najde, nikdy se na realitu nedokáže stoprocentně připravit.
6.2 Vlastní práce v terénu První setkání s Indií pro mě bylo hrozné. Z letiště jsme se v pět ráno taxíkem dopravili na vlakové nádraží, kde spaly stovky ušpiněných Indů. Vlak, který pro nás přijel, byl temný, smradlavý a přeplněný. S přítelem jsme měli oddělené sedadla. Raději jsme se společně tísnili na jednom, než abychom se hned rozdělili. Z okna jsme dvě hodiny pozorovali slum táhnoucí se mezi Dillím a Agrou. Hory špíny, prasata a nahaté děti v tom všem pobíhající. Tehdy jsem si řekla, že jsem měla zůstat doma. V podobném duchu se nesl i první týden. Zdálo se mi, že 42
mě všichni chtějí okrást, úzkostlivě jsem si desinfikovala ruce před každým jídlem, vyhazovala pet lahve s pitnou vodou, které se mi zdály vadné, a bála se sama chodit po ulicích. Po několika dnech jsem se ale začala uvolňovat. Zjistila jsem, že mě Indové nechtějí okrást, ale popovídat si nebo si mě prohlédnout. Špinavé děti nechtějí jen peníze, ale i úsměv nebo kousek čokolády. Pomalu jsem začala mezi Indy pronikat a po první třetině pobytu jsem si poprvé uvědomila, že se mi tady líbí. Když jsem se konečně uvolnila, začala jsem poctivěji pracovat na tom, že jsem do země přijela nejen jako turista, ale i jako reportér. Začala jsem mnohem více navazovat kontakty s místními a všímat si věcí, které jsem dříve přehlížela, jelikož jsem se soustředila jen na ty negativní stránky země, chudobu, nepořádek, žebráky a zloděje. Lenka Klicperová a Michal Dvořák v rozhovorech zdůrazňovali, že navazování kontaktů je základ. Hotový text bude díky rozhovorům vypovídat o situaci i o postojích místních. Volila jsem skrytou identitu, nikdy jsem nikomu neříkala, že jsem novinářka a že se jich ptám, abych jejich odpovědi využila v reportáži. Zdálo se mi, že jsou pak lidé ke mně otevřenější a přátelštější. Koneckonců to radil i Michal Dvořák. „Při navazování přátelství nikdy nespoléhám na to, že bych říkal, že jsem novinář. Většinou se to i ve všech jiných situacích snažím tajit. Komunikace je pak otevřenější.“61 Problémem může být někdy jazyková bariéra. V Indii naštěstí ve většině případů odpadá. Angličtina je jedním z úředních jazyků, proto se s většinou místních domluví cestovatel anglicky bez problémů. Přesto někdy nastane situace, kdy angličtina nestačí, pak přichází na řadu mimika a posunky. A když ani tato možnost nepomůže, je nejlepší požádat nějakého anglicky mluvícího Inda, aby vám s komunikací pomohl. Díky jejich ochotě, to obvykle není problém. K přátelské konverzaci ale nestačí jen znalost jazyka. Cestovatel musí být také schopen vytvořit příjemné prostředí, díky kterému se může ptát na věci, které ho zajímají, a dotazování mu rádi odpovídají. Lenka Klicperová radí vnímat dotazovaného a ne ho jen zahltit otázkami. „Často se mi osvědčí nedělat jen zpovědi, ale dát lidem prostor k diskusi.“62 Tato rada se mi mnohokrát hodila. Indové jsou velmi přátelští a rádi navazují kontakty s lidmi odlišné pleti. Zajímá je, odkud přijel, jestli je vdaný či ženatý i jak se jmenuje. Když jim cestovatel na všechno ochotně odpoví a vyslechne si i jejich rodinný stav, začnou ho chápat jako přítele a je možné se pustit do další debaty, která už může mít i závažnější téma. Pak se ale někdy ukáže, že debata o životním prostředí či politické situaci už tak snadná není. Buď totiž cestovatel zjistí, že na to už některým Indům jejich angličtina nestačí, i když se na první 61 62
Viz. Příloha číslo 6: Rozhovor s Michalem Dvořákem Viz. Příloha číslo 7: Rozhovor s Lenkou Klicperovou
43
pohled jevili docela jazykově zdatní, nebo se jim do takových rozhovorů prostě pouštět nechce. Někdy je lepší Indy do neoblíbených témat nenutit a raději si povykládat o něčem jiném. Koneckonců i některé rozhovory, které jsem absolvovala bez původního záměru vyzvědět nějaké informace, se nakonec staly plodnými a Indové mi nakonec povyprávěli něco zajímavého, co jsme později použila v textech. Vážná témata je ale často lepší probrat s někým vzdělanějším a jazykově zdatným. Aspoň já jsem tento postup volila. Například o odhazování odpadků na ulice v Dillí jsem diskutovala s majitelem našeho hotelu. Velice rád se pouštěl do dlouhých debat a s nadšením mi odpovídal na všechny mé dotazy. Ožehavé jsou často i témata víry. Když jsem se zeptala na názory místních na znečištění Gangy, obvykle jejich přátelství ochladlo. Nelíbí se jim, když někdo zpochybňuje či naráží na jejich víru. Když jsem si například povídala s lidmi u Gangy, nejprve jsem se několik minut věnovala nezávazným tématům, přidala jsem několik pochvalných frází o Indii, a až pak jsem se odhodlala zeptat na něco, co by mohlo místní třeba i urazit. Vždy se vyplatilo raději debatovat s člověkem déle, pak totiž obvykle odpověděl na všechno, co mě zajímalo. Při některých tématech nebylo potřeba složitě pátrat po vhodných dotazovaných. Například při návštěvách národních parků či rezervací, stačí dlouhé rozhovory s průvodci k nasbírání spousty informací. Nezbytnou součástí práce je i neustálé psaní poznámek. Důležitost zapisování zdůrazňoval v rozhovoru i Michal Dvořák. Některé informace, jako jsou názvy živočišných druhů nebo třeba zajímavé rozhovory, jsem si zapsala okamžitě, protože bych je mohla zapomenout. Dění celého dne jsem si sepsala vždy večer. Mimoto jsem si už v terénu vytvářela předběžnou kostru reportáže. Když mě něco hodně zaujalo, poznamenala jsem si, že to nesmím zapomenout použít v samotném textu. „Nezbytné jsou i fotografie. Vždy si je projdu před psaním a vše se mi vybaví.“63 Stejně jako pro Dvořáka, jsou i pro mě důležité fotografie. Fotím vše, co mi přijde zajímavé, a co by mi později mohlo pomoci při psaní. Zachytím si tak atmosféru místa. Problém byl později v tom, že jsem informací měla až příliš a při samotném psaní je pak bylo velmi těžké třídit. Příště bych si možná zaznamenávala méně věcí, aby se mi v nich později lépe orientovalo, a už na cestě bych si poctivěji třídila informace, na ty, které mají nějakou informační nebo uměleckou hodnotu pro budoucí reportáž, a na ty, které jsou zbytečné. Některé informace mi naopak chyběly, a proto jsem si je vyhledávala až zpětně po návratu. Byly to například některé údaje o rozlohách parků nebo o různých datech. Tyto zásadní informace jsem si ověřovala, i když jsem si je někde v Indii zjistila. Indové si totiž 63
viz. Příloha číslo 6: rozhovor Michal Dvořák
44
dost často vymýšlí a některé informace i od profesionálních průvodců mohou být jen částečně pravdivé nebo úplně smyšlené. Stalo se mi to například s průvodcem v Sundarbanu, mladík byl připraven odpovědět na vše, i kdyby to měl být nesmysl. Jelikož se mi některé jeho informace zdály podezřelé a přehnané, v Kalkatě jsem si později koupila knihu, kterou si rezervace sama vydala, a v té jsme si informace ověřila. Bezpochyby nejproblematičtější bylo pro mě odpoutat se od předsudků západního turisty. Indie Evropana šokuje každou minutu. I když jsem se snažila na rozlišnost tamního světa pečlivě psychicky připravit, na místě jsem často byla ohromená a nedokázala jsem některé věci pochopit. Věděla jsem o chudobě v Indii, ale dotkla se mě, až když jsem viděla desítky lidí žijících na ulicích, umývajících se nad kanálem a děti žvýkající polystyren. Nechápala jsem, že bohatší Indové mezi nimi mohou normálně žít, že nevezmou své peníze, nenakoupí jídlo a nejdou jim pomoci. Až později mi došlo, že by to k ničemu nebylo. Miliony lidí žijící na pokraji chudoby potřebují hlubší pomoc. Myslela jsem na svůj domov, na domácnosti nabité luxusní elektronikou, sociální dávky pro každého, důchody a tuny jídla v supermarketech dostupné opravdu všem. Byla jsem vděčná, že mám možnost žít tam, kde žiju, a nechápala jsem, proč s chudobou tam svět nic nedělá. Koupila jsem si v obchodě zákusek a ten se mi hned venku zprotivil, když jsem viděla skupinku dětí, které uměly sotva chodit a hypnotizovaly očima můj kousek pečiva. Musela jsem jim ho dát, i když jsme věděla, že je to nesmyslná pomoc a indická vláda prosí turisty, ať žebrajícím dětem nic nedávají. Mají pak pocit, že žebrání je správné a nemají motivaci ke snaze se učit a žít jinak. Jenže v tu chvíli jsem si ten dortík prostě nedokázala nechat. A takových situací bylo několik. V člověku se střídají pocity nepochopení, soucitu, zhnusení a naprosté bezmoci. V tomto psychickém rozpoložení se má snažit sbírat informace pro reportáž. Trvá to sice docela dlouho, ale po určité době se cestovatel stane imunní. Pochopí, že život tady tak prostě chodí. Neměl by se ho snažit hodnotit, ale spíše se pokusit s ním vyrovnat a přijmout ho takový jaký je. Myslím, že až pojedu do podobné země znovu, nebudu už kulturním šokem, jak ony pocity mnoho cestovatelů nazývá, tolik trpět. Už budu vědět, že i lidé tam jsou v podstatě šťastní a tím, že jiný život nepoznali, jim ten jejich špatný vůbec nepřijde. V okamžiku, kdy jsem se přes tyto propastné rozdíly mezi západem a Indií přenesla, jsem konečně začala vnímat zemi lépe. Soustředila jsem se na její pozitiva. Chtěla jsem, aby i moje reportáže vyzněly spíše kladně a nejen jako konstatování toho, jak je Indie špatná a špinavá. Povídala jsme si s místními, kdy to jen šlo, navštěvovala jídelny ne pro turisty, ale ty určené místním, kde jsem poznala indickou pohostinnost. Vydala jsem se na několikadenní festival tradičního indického tance, popíjela na ulici s usměvavými Indy čaj. Všechny takové
45
drobnosti mi ukazovaly, v jak krásné zemi plné zajímavé historie a kultury jsem. Čím déle jsem v Indii byla, tím více se mi tam líbilo. Ztrácely se mé předsudky a možná jsem snědým Indům začala jejich usměvavé obličeje a laxnost trošku závidět. Naráz se mi sbíraly informace dobře a moc mě to bavilo. Věděla jsem, že moje reportáže nebudou jen kritizující a plné nepochopení. Samozřejmě jsem věděla, že se v nich určitě promítne moje evropská mentalita. Podle Dvořáka je to přirozené. „Cestopisná reportáž je limitovaná národností autora, protože ke všemu přistupuje skrze své sociokulturní záznamy… Není to ryze objektivní věc, je to vždycky materiál, ve kterém jsou více či méně zastoupeny subjektivní pocity a subjektivní náhled na danou zemi či problematiku.“64 Nicméně jsem věřila, že mé reportáže budou alespoň vyvážené, budou Indii nejen kritizovat, ale i chválit.
6.3 Kritická reflexe vlastních cestopisných reportáží Po práci v terénu přichází na řadu poněkud fádnější a klidnější závěrečná část práce, a tou je sepsání reportáží. Klicperová je zastáncem názoru, že by měly texty vzniknout, co nejdřív po návratu. Já jsem se ale ztotožnila spíše s postojem Michala Dvořáka. „Píšu texty raději s odstupem času. Často získám ještě nové zdroje, o kterých jsem před cestou nevěděl.“65 Po návratu jsem se nejprve potřebovala uklidnit a vrátit k běžným povinnostem. Neustále jsme myslela na Indii a často ji v myšlenkách konfrontovala s Českou republikou. Několikrát jsem se pustila do psaní, ale vůbec mi to nešlo. Asi až po měsíci jsem konečně začala aktivně psát. Už jsem se dívala na věci s odstupem a ne s přílišným emocionálním vypětím. Pokud budu psát v budoucnu podobné texty, určitě si zase nechám alespoň krátký časový odstup a nezačnu je psát hned po návratu z cest. Při psaní jsem se opět držela rad a tipů, které jsem získala z rozhovorů s profesionály. Nesnažila jsem se zachytit všechno, ale vždy jsem psala pouze o konkrétním problému. „Vyberte si jedno téma, které považujete za nejzajímavější, a toho se držte. Jinými slovy – nepište článek o zemi či místě, ale o konkrétní zajímavosti, fenoménu a podobně.“66 V mém případě je to například národní park, vliv věřících na tragický stav řeky Gangy nebo prostředí pro život v Dillí. Každou reportáž otvírám krátkým perexem, který buď shrnuje něco podstatného, jak je tomu například v textu Jak jsme neviděli tygra, nebo je jen předzvěstí informací, které budou následovat, to jsem uplatnila v reportáži Život v Dillí. Dále pak používám mezititulky, které
64
Viz. Příloha číslo 6: Rozhovor s Michalem Dvořákem. Viz. Příloha číslo 6: Rozhovor s Michalem Dvořákem. 66 Viz. Příloha číslo 10: manuál pro externí autory 65
46
mi pomáhají překlenout jednotlivé úseky reportáže, které by jinak mohly působit nepřirozeně. Otvírají například pasáže o historii (konkrétně mezititulky Příběh parku nebo Cesta ke slávě). Texty jsou psány přímočarou kompozicí s epickým způsobem vyprávění, jak již bylo dříve zmiňováno v kapitole o kompozici reportáže. Hlavním hrdinou je obvykle vypravěč, který formou rozhovorů s místními lidmi a vlastním pozorováním mapuje místo či situaci. Obvykle se každou reportáží táhne jakýsi příběh či motiv. V reportáži o Sundarbanu je to například neustálá naděje, že spatříme tygra. V textu o Ganze naopak snaha najít postoj hinduistů k ekologické situaci řeky. Tato linie příběhu je pak doplněna o různé faktické informace, které pochází z rozlišných zdrojů. Jsou získány například z internetových statistik, rozhovorů s lidmi na místě či z průvodců, knih a příruček. Tyto doplňující informace dávají reportážím informační hodnotu, kterou cestopisné magazíny ve svých reportážích vyžadují. Jsou to například informace o rozloze rezervací (Devětadvacet kilometrů čtverečních nabízí v jinak suchém indickém Rádžastánu neobvyklou podívanou.), náboženských legendách (Bohyně Ganga je jednou z nejdůležitějších v hinduismu. Řeka kdysi tekla pouze po nebi…), zvířecích druzích (Podle posledního oficiálního sčítání v roce 2004 teď žije v rezervaci 274 tygrů.) nebo historii (V roce 1987 se Sundarban dostal na seznam světového dědictví UNESCO.). Dále je hlavní linie příběhu doplněna přímými citacemi místních lidí („To je prostě rozdíl mezi západním světem a Indií. Když chcete poznávat naši zemi, musíte se s tím smířit.“). Díky přímým řečem se daří sdělovat jejich názory, životní postoje a vědomosti. Jsou to průvodci v parku, majitelé hotelů nebo lidé, které jsem náhodně potkala, hovořila s nimi a zdály se mi jejich názory zajímavé a hodné zaznamenání. Právě zaznamenáním postojů místních se podle Klicperové stává reportáž objektivnější. Nejsou v ní jen postoje autora. Přímé řeči jsou jedním z prostředků, jak se vyvarovat předsudkům, které si sebou cestovatel do ciziny přiváží. Již v předchozí kapitole jsem hovořila, že se mi po čase podařilo získat k Indii velmi kladný vztah a vyvarovat se tak některých předsudků. Chtěla jsem, aby si čtenář při čtení mohl představit Indii, jaká opravdu je. Vkládala jsem proto do reportáží rovnoměrně pozitivní i negativní postřehy. Koneckonců se to promítá i ve volbě témat, které hovoří i o krásných a příjemných místech. Nicméně vždy se budu dívat na cizí zemi skrz stereotypy, na které jsem zvyklá ze svého sociokulturního prostředí. Což je na jednu stranu dobře, protože je text emocionálnější, a tak i čtivější. Zakončení reportáží by mělo být jakýmsi překvapením či vyvrcholením daného vyprávění. Často jsem použila nějaký kontrast ke zbývajícímu textu. Například v reportáži Odpad v hlavní roli, která vyznívá poměrně optimisticky, jsem na závěr použila postoj starého
47
muže, kterému se moderní a čisté město vůbec nelíbí („Vždyť tady nenajdete nic z tradiční Indie. Domy jsou jednoduché a betonové. Tohle není Indie,“ stěžuje si na moderní evropské město.) V textu Bohyně v nesnázích zase na závěr řadím informace o projektu, který se snažil řece pomoci. Jindy zase volím spíše jako závěr jakési rozuzlení příběhu. Například že v Sundarbanu jsme opravdu nezahlédli tolik očekávaného tygra (Poněkud zklamaně nastupujeme a myslíme na to, že jsme neviděli tygra.). Pro rozšíření čtenářovy představivosti jsem použila doplňující detaily (jeho široký úsměv plný bílých zubů svítících v tmavé tváři a černé vlasy z něj dělají na první pohled sympatického člověka) a někdy i delší popisy míst (Nejprve se plavíme ještě osídlenou krajinou. Asi po hodině se domy na břehu začínají vytrácet a na vodě přibývají úzké plovoucí bárky plné rybářů. Mávají na nás a nahazují rybářské sítě…). Co se týče délky reportáží, držela jsem se také ve většině případů rad dotazovaných editorů a autorů. Většinou mají texty okolo devíti tisíc znaků včetně mezer, výjimkou je akorát reportáž Bohyně v nesnázích, jejíž téma je natolik široká, že se nedalo vměstnat do textu takové délky. Má proto něco málo přes čtrnáct tisíc znaků, tedy ještě nepřekračuje maximální délku textů v magazínu Koktejl67, která je patnáct tisíc znaků. Nezbytnou součástí textů jsou fotografie. Každá reportáž je jimi proto doplněna. Není jich přesně tolik, kolik vyžadují cestovatelské magazíny, ale cílem této práce je tvorba textů, nikoliv fotografií. Přesto jsme považovala za příhodné, alespoň několik fotek do reportáží přidat. V Indii jsme spolu s přítelem nafotili přes čtyři tisíce fotografií. Místní se neskutečně rádi fotí, takže pořídit kvalitní snímky není problém. Nazdobené ženy v sárí, muži s turbany a skupinky dětí prosí turisty, ať je vyfotí a ukážou jim obrázky na displeji fotoaparátu. Někdy muži jen nenápadně vlezou do záběru. Jednou jsem fotila malého chlapce, skupinka dalších se s ním ale poprala za to, že jsme nefotila je. Nakonec jsem strávila asi deset minut tím, že jsem vyfotila všech dvacet dětí. Měli z toho nesmírnou radost a já spoustu hezkých fotek. Jen málokterá země je tak fotogenická jako Indie, takže jsem měla opravdu z čeho vybírat. Každou fotografii jsem opatřila i krátkým popiskem, který většinou upřesňuje, co na ní je. Někdy jsem tohoto prostoru využila k dodání nějaké informace či zajímavosti, která se už přímo do reportáže nevešla. I přes různé obtíže, s nimiž jsme se potýkala ve všech fázích vzniku cestopisných reportáži, texty splnily to, co bylo řečeno v kapitole o žánru a požadavky definované editory a autory cestopisných reportáží v českých cestovatelských časopisech. Mají požadovanou délku, jsou psány předem zvolenou přímočarou kompozicí s epickým způsobem vyprávění, 67
Viz. Příloha číslo 10: manuál pro externí autory
48
jsou opatřeny poutavým perexem a množstvím mezititulků. Každá z nich má také jasné téma, kterým se zabývá až do hlouby a přináší o něm co nejvíce možných informací. Navíc jsou doplněny fotografiemi. Reportáže samozřejmě nedosahují kvality textů, které vytvořili profesionální autoři, kteří za sebou mají mnohem více zkušeností s cestováním i samotným psaním. Přesto splnily vytyčené cíle. Za nejpovedenější považuji asi reportáž o Rock Garden, a to zejména kvůli jejímu tématu. Nenašla jsme mnoho textů, ať už na internetu, či právě na stránkách různých časopisů, které by se netradiční zahradou zabývaly. Myslím si tedy, že může být pro čtenáře opravdu poučná a zajímavá. Nejlépe se mi ale psaly texty o rezervacích, jelikož se mi líbila jejich návštěva a měla jsem pocit, že o obou místech vím opravdu mnoho a můžu toho čtenářům hodně nabídnout. I Život v Dillí považuji za dobrou reportáž, je poměrně vyvážená. Hledá na městě nejen to špatné, ale i různé drobnosti, které jsou předzvěstí lepších časů. Navíc jsou v ní zajímavé postřehy lidí. Možná může reportáž působit trošičku nekonzistentně, protože se věnuje více sférám života v Dillí. Já ale považuji za zajímavé, že se v ní dozví čtenář informace hned z několika oblastí. Navíc je text také jednoznačně propojený snahou vystihnout podstatu života v milionových indických městech. Nejméně jsem spokojená s textem o Ganze. Takto nosné téma by potřebovalo větší prostor, než jen cestopisnou reportáž. Navíc byla atmosféra reportovaných míst velmi hluboká a neopakovatelná. Při psaní jsem měla pořád pocit, že reportáži něco chybí a že nejde dostatečně do hloubky. Proto jsem ji pořád přepracovávala, načítala další informace a dokolečka prohlížela fotografie. I přes veškerou snahu a energii, kterou jsem na reportáž vydala, s ní nejsem stoprocentně spokojená. Mohla lépe zachytit Genius loci města Váránasí a i lépe postihnout absolutní důvěru místních v moc řeky.
49
7. Závěr Výsledkem této bakalářské práce jsou publicistické texty o environmentálních problémech Indie. Práce se zabývala životním prostředím země, problémem znečištěných řek, smogem, enormním přelidněním či špatným nakládáním s odpady. Vedle toho se věnovala i národním parkům a zajímavým projektům, které v Indii v této souvislosti vznikly. Z pozorování a sběru dat vyplývá, že Indie má obrovské environmentální problémy, ale zároveň zachovalou přírodu, kterou se v rámci svých možností snaží chránit. Teoretický kontext práce se zabývá Indií a jejími environmetálními problémy dopodrobna, reportáží všeobecně a poté aplikováním známých tvůrčích pravidel tohoto žánru na reportáže cestopisné. Navíc k nim přidává poznatky editorů a autorů cestopisných magazínů. Na základě jejich připomínek vznikly vlastní texty. Těch je celkem pět a snaží se mapovat jak problémová místa v zemi, tak místa, které naopak nabízí nové vyhlídky do budoucnosti v oblasti indického životního prostředí. Nejobtížnější byla zejména práce v terénu, kdy musí autor bojovat s mnohými předsudky dané jeho životem v absolutně odlišné kultuře než jakou lze najít v Indii. Vyvarovat se určité stereotypizace i zjednodušených a příliš subjektivních závěrů je nelehké pro každého cestovatele. Já jsme navíc byla v Asii poprvé, a proto pro mě byly některé věci opravdu šokující a nemohla jsem se na ně psychicky připravit tak, jak by to udělal cestovatel, který do podobných oblastí jede už poněkolikáté. To se na hotových textech určitě promítlo právě velkou mírou subjektivity. Na druhou stranu je reportáž podle mnohých odborníků charakterizována právě tím, že zaznamenává osobní postoje autora. Cestovatel by měl hlavně umět naslouchat lidem okolo a věnovat jim velkou pozornost. Díky rozhovorům s místními nasbírá spoustu výpovědí, faktů i zajímavých podnětů. Všechny informace si musí pečlivě zaznamenávat a při samotném psaní z nich vybrat ty opravdu důležité, což není snadné. Mou snahou bylo, aby v reportáži fakta nezastínila detaily či děj a neohrozila čtivost textu. Zároveň by ale měl být čtenář po přečtení bohatší o mnoho zajímavostí. Při příštích cestách bych si informace již v terénu pečlivěji třídila na podstatné a nepodstatné. Cestopisná reportáž se dá uchopit různými způsoby, které závisí zejména na cílovém médiu. Ty mé, tedy časopisy Lidé a země a Koktejl, vyžadují velkou informační hodnotu textů určených vzdělaným a poučeným čtenářům. Jiná média chtějí například větší emocionální zabarvení či více praktických informací třeba o dopravě či ubytování na místě. U cestopisné reportáže je proto nezbytné předem vědět pro jaké médium a za jakým cílem vzniká, jestli chce čtenáři doporučit místo k navštívení, nebo mu představit zemi, do které se 50
pravděpodobně čtenář sám nikdy nepodívá. Cestopisná reportáž se tedy dá podle těchto funkcí různě variovat v délce, stylistice nebo způsobu podání. Každý autor si ale musí předem ujasnit pro jaký typ média je jeho text určen a podle toho potom nejen psát, ale i vybírat témata a pracovat v terénu. Práce splnila svůj hlavní cíl. Mapuje environmentální problematiku rozvojové Indie díky cestopisným reportážím, které stojí právě na požadavcích vytyčených potencionálními cílovými médii.
51
8. Přílohy Seznam příloh: 1. Vlastní reportáž Ptačí ráj 2. Vlastní reportáž Jak jsme neviděli tygra 3. Vlastní reportáž Bohyně v nesnázích 4. Vlastní reportáž Odpad v hlavní roli 5. Vlastní reportáž Život v Dillí 6. Rozhovor Michalem Dvořákem 7. Rozhovor s Lenkou Klicperovou 8. Rozhovor s Andreou Bláhovou 9. Témata pro rozhovory s návodem 10. Manuál pro externí autory magazínu Koktejl.
52
Příloha číslo 1: Ptačí ráj
Devětadvacet kilometrů čtverečních nabízí v jinak suchém indickém Rádžastánu neobvyklou podívanou. Hejna ptáků z Evropy, Asie i Afriky sem přilétají zahnízdit a přežít nepříznivé počasí. Ledňáčci, marabu nebo kormoráni tady společně žijí v soustavě mokřadů a bažin zařazených do světového dědictví UNESCO.
Je něco před sedmou hodinou ranní a já se svým spolucestovatelem Daliborem na kolech vjíždíme do národního parku Keoladeo Ghana. Průvodcem nám bude pětatřicetiletý Ind, kterému
díky
jeho
mnohaletým
zkušenostem v parku nikdo neřekne jinak
než
Kapitán
a
i
po
nás
s úsměvem vyžaduje, abychom mu tak říkali. „Máte štěstí, že jste přijeli právě teď na začátku února. Během zimy je tady největší množství ptáků,“ raduje se Kapitán, že nás může provázet v tak příhodnou dobu. Na konci února už začnou ptáci odlétat a za pár týdnů horkého léta se z mokřadů stanou jen malé bazénky a usychající bahno. Ještě později tady zbudou jen louky porostlé trávou. Voda se sem vrátí až díky monzunům.
Černokrcí čápi. Foto: Kateřina Smolová
Kapitánovo pozorovací umění Kapitán si přes rameno přehazuje podstavec oprýskaného teleskopického dalekohledu a nasedá na kolo. Ještě nás upozorní, že se máme chovat tiše, pokud chceme něco vidět, a po jedné z mála zpevněných cest se rozjíždí. Rychle si vybíráme kola, která alespoň trochu brzdí, a následujeme Kapitána. Nejprve se kolem nás táhnou suché pláně, ve kterých pozorujeme stáda antilop schovaných v hustém porostu a osamělého jelena skvrnitého.
53
Najednou náš průvodce zbystří a potichu zastavuje kolo. Posunky nám ukáže, ať jej tiše následujeme. Opouští cestu a vydává se do hustého křoví. O pár desítek metrů dál ustavuje dalekohled a konečně nás nechává nahlédnout. Vidíme prvního ptáka, a to ledňáčka, kterého Indové tolik milují. Pojmenovali po něm pivo i leteckou společnost. Když se pak prodíráme zpět na cestu k našim kolům, vrtá mi v hlavě, jak mohl náš průvodce zahlédnout ptáka na takovou dálku.
Za chvíli mě to už ani neudivuje. Seskakujeme z kola pravidelně a máme pocit, že Kapitán je součástí parku. Ví snad o všem, co se tady pohne. I při jízdě na kole dokáže zahlédnout ty nejmenší ptáky vzdálené několik desítek metrů daleko. V hledáčku dalekohledu se tak postupně vynořují sýčci, dudci či orli. Ptám se Kapitána, jak rychle se naučil takhle pozorovat ptáky. „Pracuju tady už tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy jsem začal,“ vtipkuje a dodává, že důležité je, že ho to nesmírně baví a má svou práci opravdu rád. Ve volných chvílích dokonce své umění pozorovat předává dětem z bharapturské základní školy, jak se mi pochlubil.
Kormoráni a marabu žijí v Keoladeu v hojném počtu. Foto: Kateřina Smolová Mokřady Krajina kolem prašné cesty se pomalu začíná měnit a my se konečně dostáváme k mokřadům plným ostrůvků s akáciemi. Na nich postávají hejna ptáků a my nevíme, kam se dříve dívat. Kapitán nám nejprve ukazuje plameňáky, volavky a marabu, kteří sem přilétají hnízdit. 54
„Podívejte se na stromy. Některé jsou plné hnízd volavek a bílé od ptačího trusu,“ vysvětluje nám. Tady už dalekohled téměř nepotřebujeme. Ptáci postávají jen pár metrů od nás a nechávají se fotografovat a prohlížet.
Do Keoladea přilétá celkem 370 druhů ptáků a Kapitán se nám smutně omlouvá, že všechny nám prostě ukázat nemůže. „Jenom kachen je tady dvacet druhů. Támhle jsou hvízdáci, kousek za nimi hejno čírek a ještě dále můžete vidět lžíčáky pestré,“ ukazuje nám hejna ptáků z pozorovací věže vybudované uprostřed parku. Pomalu ztrácíme přehled v tom mumraji barev a křídel. Na chvíli se proto díváme i po jiných zvířatech než ptácích, kterých je v parku také spousta.
Nejprve pozorujeme v hledáčku dalekohledu želvy, kterých tady žije dokonce deset druhů, například indická bahenní želva. Potom nás Kapitán zavede k hromadě suchých větví a listí dosahující asi do pasu a potichoučku ji obchází dokola. Nejprve mi není jasné, co hledá, ale když slyším zašustění listí a vidím lesknoucí
se
protáhlé
tělo,
pochopím. „Krajta,“ zašeptá Kapitán a nadšeně se usmívá. My se ale tváříme dost vyděšeně, takže nás rychle utěšuje, že člověku neublíží, a zamíří dál od šustící hromady.
Příběh parku Do oblasti přivádí vodu několik kanálků, které nechal vybudovat mahárádža Suraj Mal. V roce 1902 tady proběhl první lov kachen a z oblasti
se
tak
stala
střelná
rezervace. Dodnes stojí uprostřed parku
velká
památná
deska
s rekordy místních lovců. „Nejvíce kachen tady postřílel místokrál Indie Lord Curzon se svými společníky.
Krávy jsou všudypřítomné. Foto: Kateřina Smolová
55
V roce 1938 se jim tady za jeden den podařilo zastřelit 4273 ptáků,“ popisuje Kapitán největší úlovky.
Zlomem byl rok 1956, kdy byla oblast uznána jako ptačí útočiště a lovit tady mohl už jen bharapturský mahárádža a jeho hosté. Ještě o pár let později byl park obehnán zdí. V roce 1981 se Keoladeo Ghana stal národním parkem a za tři roky byl zařazen do světového dědictví UNESCO. Aby se ale v parku udržela voda a ptáci místo neopouštěli, musí být plocha uměle zavlažována pomocí kanálků z nedaleké přehrady. Díky nim tady vznikají několik kilometrů čtverečních velké mokřady zarostlé rákosem. Jezírka jsou často rozdělena jen umělými cestami, které používají turisté nebo místní správcové.
Stromy bílé od trusu hnízdících ptáků. Foto: Kateřina Smolová
Nepříjemné setkání Parkem dnes vede jedna hlavní prašná stezka, kterou brázdí cyklorikši, cyklisti, chodci a výjimečně i automobily. Z té vychází mnoho menších cestiček do stran, které jsou ale pro turisty přístupné jen z části. „Vypadá to, že nám tady zase obchází tygr, takže samotní se nesmíte vydat za varovné cedule, na které po chvíli narazíte na každé boční cestičce,“ vysvětluje vážně Kapitán a na chvíli mu z tváře zmizí věčný úsměv.
Přesto nás bere ještě dále po cestě, kam už většina turistů nejezdí. Nejprve se tváříme nedůvěřivě, ale pak máme radost, když můžeme pozorovat stáda dobytku bořícího se do 56
měkké půdy. Přes cestu nám přebíhají antilopy a Kapitán nám ukazuje další černokrké čápy, kolpíky s rozpláclými zobáky nebo asijské špačky.
Desítky druhů ptáků, které jsme už dneska viděli, se nám začínají plést, a my se proto rozhodneme s naším průvodcem rozloučit. Kapitán nám ještě ukáže jakousi místní vydru, která plaší ptáky, monguse, a pak se s námi loučí. A nám přiroste ještě více k srdci, když si řekne o správnou sumu peněz a nevyžaduje spropitné jako každý jiný Ind. „Klidně se podívejte ještě kousek hlouběji do parku, ale opravdu nejezděte za varovné cedule,“ připomene Kapitán přítomnost tygra, na kterého už jsme dávno zapomněli. Slíbíme, že se budeme opatrovat, a dále vyjíždíme sami.
Za chvíli už jsme na cestě úplně sami, tedy kromě antilop a všudypřítomných krav. Čápy a marabu pozorujeme ze dvou metrů. Za dvacet minut ale dorazíme k ceduli s oním varováním před tygrem. Nemáme dostatek odvahy, a tak se obracíme a pomalu se vracíme zpět na hlavní stezku. Přesto se jednomu nepříjemnému setkání nevyhneme.
Autorka se správcem parku Kapitánem. Foto: Dalibor Konečný V jednu chvíli se hustý porost nízkých křovin, které většinou obklopují stezku, rozestupuje a necelých pět metrů od nás hodují na uhynulé krávě dva šakali. Okamžitě je poznáváme, protože nám už podobné ukazoval v dalekohledu Kapitán. Ti byli ale stovky metrů daleko. I 57
když dobře vím, že se šakal živí mršinami, značně znejistíme a čekáme, co se bude dít. Dalibor ale nezapře svého fotografického ducha a začne šmátrat po foťáku. Zvířata naštěstí postřehla pohyb. A my hned pochopíme, že jim naše přítomnost není zrovna příjemná. Nechávají zdechlinu zdechlinou a běží se schovat do vysoké trávy.
Oddechneme si, ale raději šlápneme do zrezlých pedálů a vracíme se ke skupinkám turistů. Po pár minutách už popíjíme čaj s mlékem v malé zahrádce, která slouží jako restaurace. Slunce začíná pomalu zapadat. Ve večerním světle vypadají mokřady se stovkami ptáků ještě krásněji. Bohužel, ale s večerem vyráží na večerní lov i hejna komárů. Chopíme se proto opět svých kol a míříme k východu.
Posledních několik kilometrů urazíme za pár desítek minut. Když kola konečně vrátíme do stojanů a zaplatíme asi dvacet korun za jejich celodenní pronájem, jde nám vstříc Kapitán. Seděl s ostatními průvodci na malých rákosových židličkách, kde živě debatovali a žvýkali betel. „Tak co jste ještě viděli?“ vyzvídá a srdečně nám potřásá rukama, jako bychom se neviděli měsíce a ne několik hodin. Ještě chvíli si povídáme, ale pak už vyčerpaně zamíříme do hotelu. Ještě večer pozorujeme hejna volavek na fotkách z Keoladea, kterých jsou plné stěny našeho hotelu.
Kateřina Smolová
58
Příloha číslo 2: Jak jsme neviděli tygra
Na hranici Indie a Bangladéše leží největší delta na světě. V ní se rozkládá největší mangrovový les na světě. A v něm žije největší populace tygrů na světě. V místě všech těchto nej vznikla tygří rezervace Sundarban, která chrání asi 270 kusů těchto nádherných zvířat. Do oblasti nás na dva dny zavezla výletní loď a my doufáme, že se nám tygry podaří spatřit.
Malá a poněkud vachrlatá loďka nás z břehu přepravuj na velkou loď asi pro třicet pasažérů. Na ní teď zůstaneme až do zítřejšího večera. Čekáme dlouhé minuty, než posádka naloží jídlo, a my konečně vyplujeme. Na poslední chvíli na loď nastupuje i mladík, který nám bude dělat průvodce. Udýchaně nám vysvětluje, že vyrostl v jedné z vesniček na začátku delty, takže se tady opravdu vyzná. „Ještě dnes se podíváme na několik pozorovacích věží. Je z nich možné sledovat různá zvířata žijící v parku. Třeba budeme mít štěstí a uvidíme i tygra,“ mrká na nás šibalsky mladík.
Kapitán lodi konečně vytahuje kotvu a směřuje loď do široké delty. Nejprve se plavíme ještě osídlenou krajinou. Asi po hodině se domy na břehu začínají vytrácet a na vodě přibývají úzké plovoucí bárky plné rybářů. Mávají na nás a nahazují rybářské sítě. Na březích jsou už jen tu a tam vidět roztroušené chýšky a skupinky pracujících mužů. Když vidí loď, zvedají hlavy a v řadách nás pozorují.
Pro místní je loď s bělochy na palubě atrakcí. Foto: Kateřina Smolová 59
V jednu chvíli se široká řeka začne rozpadat do několika menších toků a my se plavíme kolem desítek malých ostrůvků pokrytých mangrovníky. „Sundaraban byl původně název pouze lesa. Dnes je to ale i název tygří rezervace,“ vysvětluje průvodce Raghu, „podle posledního oficiálního sčítání v roce 2004 teď žije v rezervaci 274 tygrů. Většinou se ale pohybují hluboko v lesích.“
První pozorovací věž Po několika hodinách Chitra rekha, jak se loď jmenuje, zastavuje u rozvrzaného dřevěného mola. Vystupujeme na pevninu a jdeme úzkou uličkou z obou stran obehnanou vysokým ochranným plotem. V některých místech máme plot i nad hlavou a procházíme tak jakýmsi tunelem. Za chvíli se dostaneme k jedné z pozorovacích věží. „Snažte se být hlavně tiše, jinak zvířata nepřijdou,“ zdůrazňuje zkušeně Raghu. Hned před věží je velká nádrž se sladkou vodou. Zvířata k ní přicházejí pít. Od věže se táhnou tři několik set metrů dlouhé pásy vysekané džungle. „Jinak by tady lidé neměli šanci spatřit žádné zvíře. Mangrovový porost je příliš hustý. Když ale zvíře vejde do vysekané části, kde je jenom hlína, můžeme ho pozorovat,“ dodává.
Mangrovy jsou typické silnými hustými kořeny, které zpevňují mazlavé bahno na břehu řek a moří. Foto: Kateřina Smolová Dlouhé desítky minut stojíme na věži a dalekohledy pátráme po vysekaných i porostlých plochách, ale tygr se ne a ne ukázat. Proběhne akorát párek jelenů a makak, který se napije z
60
nádrže a ztratí se v křoví. Po hodině to vzdáváme. Dole pod věží je velká tabule s daty, kdy byl spatřen tygr. My tam ale nic připsat nemůžeme.
Další čekání Loď se z širokého toku řeky dostává do menších kanálů. Delta je tvořena hned několika řekami a zasahuje až do Bangladéše. „Největší toky na indické straně jsou Matla a Huglí. Ganga je také součástí delty, ale do moře se vlévá až v Bangladéši. Delta má téměř deset tisíc kilometrů čtverečních,“ popisuje Raghu. Mangrovový les a samotná rezervace se ale rozkládají asi jen na čtyřech tisících kilometrech čtverečních. V roce 1987 se Sundarban dostal na seznam světového dědictví UNESCO.
Plavíme se hlouběji do delty. Bahnivých ostrůvků a kanálů neustále přibývá. Asi po hodině zakotví loď u dalších pozorovacích věží. Oplocená pěšina vede okolo mangrovových stromů, jejichž kořeny jsou zanesené
spoustou
hnědého
bahna
kypícího
životem. Je plné malých lezců. „Jsou to takoví zvláštní obojživelníci. Zavrtávají se do bahna a hledají si v něm potravu. Vypadají jako malé ryby s velkými ploutvemi a dvěma předníma nožičkama,“ vypráví Raghu.
Další věž je podobná první. Na ceduli u schodů stojí dokonce včerejší datum. Opět ale dlouho hledíme do lesa a pozorujeme opice a kohouty. Tygr opět nikde.
Pozorovací věž. Foto: Kateřina Smolová
Průvodce nás chce potěšit, a tak nám alespoň povídá o jejich sledování. „Ošetřovatelé je nejprve musí vypátrat. Pak je uspí a nasadí jim sledovací obojky vybavené systémem GPS. Pak pozorují zvíře třeba několik týdnů. Faktem ale je, že tygři nemají rádi náhrdelníky,“ směje se Raghu a předvádí, jak si zvířata strhávají obojky tlapami.
Život s tygry Delta má sto osm ostrůvků a přesně polovina jich je obydlená. Žijí na nich neuvěřitelné čtyři milióny lidí. „Bydlí tady jak hinduisté, tak muslimové. A myslím, že nikde jinde na světě nemají mezi sebou tak bezkonfliktní soužití. Lidé se tady živí hlavně zemědělstvím,
61
rybolovem a sbíráním včelího medu v lesích,“ vypráví Raghu. Jeho vyprávění je o to poutavější, že se v deltě narodil. S otcem se plavil po řece a tahal sítě plné ryb, s matkou zase obdělával věčně podmáčená políčka. Smutně dodává, že místní klid občas narušují právě tygři. Lidé musí každý den počítat s jejich možnou návštěvou. „Ročně tady zabijí asi třicet obyvatel. Ale vesnice jsou už dobře oplocené a zabezpečené. Takže počet zabitých rychle klesá,“ zvážní Raghu.
Za dlouhá staletí, kdy tady lidé žijí, vyvinuli muži pracující v pralese speciální lest, jak zvířata oklamat. „Tygr obvykle nezaútočí zepředu, když jej sledujete očima. Napadá zezadu, takže o nich ohrožený do poslední chvíle vůbec neví. Muži proto na temeni hlavy nosí masky lidských tváří. Zvíře se nechá oklamat a obvykle nezaútočí,“ popisuje nám mladík místní taktiku.
Místní chytají ryby pomocí sítí z podlouhlých bárek. Foto: Kateřina Smolová Pak se nás rozhodne trochu postrašit. „Bengálští tygři v Sundarbanu jsou taky skvělí plavci. Mnohokrát se stalo, že napadli rybáře na loďce. Prostě k němu doplavali a stáhli ho do vody,“ nasadí vážný pohled, ale v zápětí se opět rozesměje naším vyděšeným obličejům. Zvířata jsou vůbec velmi dobře adaptovaná na život v deltě. Dokonce se naučila žít ze slané mořské vody.
Další hodinu stojíme na věži a já začínám mít ruce unavené z neustálého držení dalekohledu před očima. Přestávám doufat, že by se nám podařilo spatřit pruhovaného krále místní krajiny. Zklamaně se vracíme zpět na loď. Pozorujeme alespoň hejna zelených papoušků alexandrů, kteří se překřikují v korunách stromů. Zahlédli jsme i několik želv odpočívajících v řídkém bahně. 62
Slunce se pomalu blíží k hladině řeky a začíná se šeřit. Kapitán lodi už nekormidluje nikam dále, ale zastaví uprostřed řeky a zakotví. Noc strávíme tady. Večeříme na palubě, a pak dlouho pozorujeme řeku osvětlenou měsícem. „Možná byste se měli jít dobře vyspat. Zítra vyplujeme brzo,“ pobízí nás Raghu, „ráno mangrovový les ožívá nejvíce.“ Necháme si poradit a scházíme do kajuty, kterou sdílíme s mladým párem Švýcarů a Raghuem. Houpající loď nás okamžitě uspí, později nás ale neustále budí švábi cupitající po podlaze. Ráno nám proto vůbec nedělá problém vstát už v pět.
Když mangrovy vstávají Všech dvacet pasažérů sedí už při východu slunce po celé lodi s dalekohledy v rukou a tiše pozoruje vše, co se v bahně pohne. Brzkého rána využila spousta brodivých ptáků, aby si vyhledali potravu. Komicky dlouhé nohy zvedá malajský marabu s opelichanou hlavou. Kolihy a rudonozí vodouši ryjí zobáky v bahně. „Žije tady dokonce dvě stě druhů ptáků. Například ibisové, ledňáčci, spousty kačen i mořští orli. Někteří tady jen hnízdí, jiní tady zůstávají po celý rok,“ vysvětluje průvodce.
Proplouváme velice úzkými vodními kanály. Mám skoro strach, že velká loď uvízne na mělčině. „Ale kdepak. Náš kapitán zná každý ostrůvek. Vždyť zde žije celý život. Kdysi tady rybařil a dnes sem vozí turisty,“ uklidňuje Raghu. Bedlivě sledujeme každý pohyb mezi stromy a doufáme, že třeba zahlédneme alespoň oranžový ocas. Ale spatřit tygra nám asi není přáno. Chvíli plujeme obzvláště uzounkým tokem, ten se ale naráz rozestoupí a my vyplouváme na obrovskou vodní plochu. Indové na palubě se radují, že jsme u moře. „Ale ne,“ vyvádí je z omylu Raghu, „tohle je jen soutok velkých řek. Moře je ještě o pěkných pár kilometrů dál.“ Přesto nevidíme na obzor. Za chvíli přeplouváme přesně přes místo, kde se špinavá řeka Matla spojuje s dalšími. Na hladině je znatelně vyvýšený proužek vody, který vodní plochu dělí na dva odlišné odstíny.
Mladík si povzdechne. „Sundarban je krásné místo, ale trpí. Špína z půlky Indie končí právě tady. Lidé se k řekám po celou jejich cestu chovají hrozně. Sem se proto dostane voda plná odpadků, chemického odpadu či fekálií,“ vysvětluje smutně, „přispívá k tomu třeba čtrnáctimilionová Kalkata plná továren.“
63
Chitra rekha se pomalu otáčí a my se budeme vracet zpátky do vnitrozemí. Pořád ještě pátrám očima v hustých porostech, ale už nevěřím, že bych spatřila tygra. „Nezkušený pozorovatel jej téměř nemá šanci zahlédnout. Zoologové na ně číhají někdy i několik týdnů. Tygr nemá chuť se nám předvádět,“ utěšuje mě Raghu. On sám prý tygra viděl jen několikrát.
Odpoledne loď vyplouvá z delty a po pár kilometrech zakotví. Člun nás odváží na břeh do malé vesničky plné dětí, které po nás žebrají sladkosti. Raghu se s námi srdečně rozloučí a zve nás, ať se zase někdy přijedeme podívat. Teď nás čeká několikahodinová cesta autobusem do Kalkaty, kde dnes večer chceme přespat. Poněkud zklamaně nastupujeme a myslíme na to, že jsme neviděli tygra.
Do města se vracíme až pozdě v noci. Všechny levné hotely jsou plné a my do půlnoci hledáme pokoj bez vlastní koupelny. Ukázalo se, že tady není koupelna výhodou, lezou přes ni totiž hejna švábů. „Odkud cestujete,“ ptá se nás Ind na recepci hotelu, který je konečně prázdný. „Ze Sundarbanu.“ Usměje se a ptá se, jestli jsme viděli tygra. Zklamaně kroutíme hlavou. „A co jste čekali? Tygr se neukáže každému. Ale stejně je rezervace krásná, viďte?“ usmívá se. Musíme přitakat. Tygra jsme neviděli, ale s tím se musí počítat.
Žádné moře! Jen soutok řek. Foto: Kateřina Smolová Kateřina Smolová 64
Příloha číslo 3: Bohyně v nesnázích
Ganga je nejposvátnější řekou hinduistů. Jezdí za ní z celé země. Chtějí se v ní umýt nebo u ní jen čekat na smrt. Smutné je, že právě věřící nesou z velké části vinu na tom, že je dnes Ganga jednou z nejznečištěnějších řek světa.
Úrodná Indoganžská nížina je domovem pro tři sta milionů Indů. Velké množství z nich používá její vodu k obřadům, k pití nebo na praní prádla. Zároveň je pro ně řeka místem, kam se dají svážet odpadky, vypouštět kanalizační vody a fekálie nebo odhazovat mrtvá těla zvířat. Denně se tak do řeky dostane přes jednu a půl miliardy litrů odpadních vod z továren i domácností. Kromě spousty malých vesnic je na břehu Gangy sedmadvacet hustě obydlených velkých měst, ve kterých žije přes dvacet milionů lidí. Hned dvě z nich, Váránasí a Iláhábád, jsou nejposvátnějšími místy hinduistů. Sjíždí se do nich miliony věřících z celé země, aby uctili bohyni Gangu. Davy věřících zde značnou mírou přispívají ke špatnému stavu řeky podobně jako místní. Odhazují do vody odpadky, pohřbívají do ní své příbuzné a perou si v ní prádlo.
Illáhábádský Sangam Nejprve se vydáváme do Illáhábádu. Město je na první pohled špinavého a pro turisty nezajímavý, téměř nic tu nepřipomíná dobu, kdy zde žil bojovník za nezávislou Indii Nehru a spolu s Gándím tady plánovali svrhnutí Britů. Pro hinduisty je přesto milovaným místem. Stékají se tady totiž tři posvátné řeky: Ganga, Jamuna a mytická podzemní řeka Sarasvatí. Vykoupat se v soutoku, kde je voda nejposvátnější, je snem všech hinduistů.
Rozhodneme si najmout cyklorikšu, aby nás z illáhábádské hlavní třídy dovezla na asi tři kilometry vzdálený soutok. Unaveně vypadající, sotva dospělý chlapec rozumí anglicky jen číslovky. Přesto se nás snaží hindsky přesvědčit, že si máme vybrat zrovna jeho z desítek dalších řidičů. Nebýt anglicky mluvícího kolemjdoucího, který nám odvoz s chlapcem domluví, asi se s ním dohadujeme až dodnes.
Nasedáme spolu s přítelem Daliborem na úzké sedadlo. To je ale stavěné pro Indy, tudíž pro lidi velmi drobného vzrůstu. Z nás dvou může celým pozadím sedět vždy jen jeden. Druhý 65
zaujme místo na dřevěném opěradle pro ruce a přidržuje se prvního. Po pár minutách se vždy prostřídáme. Nutno podotknout, že Indů se na cyklorikšu vleze klidně pět.
Mladík šlápne do pedálů a my se z poměrně prostorných tříd za chvíli dostáváme do úzkých a přeplněných uliček starého města. Podle zvyšující se koncentrace lidí poznáváme, že už jsme blízko.
Provizorní obydlí věřících v Illáhábádu. Čekají na vhodný okamžik ke koupeli. Foto: Dalibor Konečný Za chvíli vykličkujeme z uliček a lidí ještě přibývá. Kolem nás se pohybují stovky Indů. Teď už musíme být opravdu u řeky. Řidič rikši, kterému už kapky potu stékají nejen po čele, ale i po krku, mě vyvede z omylu. „Tady teprve začíná Sangam, pláž, na které lidé stanují a čekají na vhodný okamžik ke koupeli,“ zašeptá vyčerpaným hlasem. Každý rok se sem v únoru sjíždějí miliony hinduistů z celé Indie na pouť maghmélu. Jejich cílem je okoupat se v řece tehdy, když jsou hvězdy ve stejném postavení, jako v čase mytické bitvy bohů proti démonům. Nejlepší hvězdná konstelace ale nastává jen jednou za dvanáct let. Těmto výročním slavnostem se říká kumbméla. Při ní se v soutoku okoupe během jednoho dne i osmnáct milionů lidí.
66
Davy věřících se proplétají mezi stovkami stánků se suvenýry, levnými sárí, smaženým jídlem i modlitebními pomůckami. Mladý řidič už vypadá opravdu vyčerpaně a mezi lidmi už téměř nemůže prokličkovat. Po několika minutách nás nechá vysednout se slovy, že k vodě už musíme pěšky. Když vidíme slané mapy od potu na jeho ušmudlaném modrém triku, dáváme mu slušné spropitné. Bankovkami se dotkne rtů a čela jako dík bohům a vyčerpaně odjíždí hledat v parném dni další zákazníky.
My mezi tím máme pocit, že jsme se ocitli v tom největším slamu v Indii. Kolem vody stojí tisíce provizorních obydlí postavených z igelitových plachet a klacků. Z jednoho konce stanového města není možné dohlédnout na druhý. Věřící jsou všude kolem, povídají si, nakupují jídlo ve stovkách stánků nebo popíjejí čaj.
Posvátná voda Kličkujeme mezi stany až na břeh řeky. Voda v ní je temně hnědá a koupou se v ní stovky dětí i dospělých. Nevykonávají onen posvátný rituál, pouze ve dnech čekání na správnou konstelaci hvězd přišli provést osobní hygienu nebo si vyprat oblečení. Zastavuji ženu v umazaném sárí, která nabírá do špinavé pet lahve vodu z řeky a kamsi s ní odchází, a ptám se, na co vodu má. „Na pití. Tady není žádná jiná voda. Většina lidí pije z řeky,“ odpovídá a vysvětluje mi, že každý nemá dostatek peněz na kupování vody balené.
Když se vymotáme z úzkých uliček mezi provizorními přístřešky, které stojí až těsně u řeky, zamíříme na úzkou pěšinu kolem vody. Cestička se táhne ve svahu, na němž se tyčí Akbarova pevnost. Všude je cítit nepříjemný pach hniloby a výkalů. Posléze zjišťujeme, že zrovna tady pod hradbami vykonává snad každý poutník svou potřebu. Hlína je doslova poseta lidskými výkaly, které ze značné části končí v řece. Ta jen o pár metrů dále po proudu slouží jako zdroj pitné vody.
Přímo dole pod svahem se omývá skupinka svatých mužů. Rozhrnuli odpadky a po koupeli si za pomoci pracích prášků perou oranžové hábity. Za chvíli si s námi začnou povídat a přesvědčovat nás o léčivých účincích místní vody. „Ganga má samočisticí schopnosti. Jsem nesmírně rád, že tady můžu slavit magmélu,“ vysvětluje nejstarší z nich a dopírá si prádlo.
Ještě chvíli kličkujeme mezi výkaly a pozorujeme břeh řeky zakrytý igelitovými pytlíky a obaly od žvýkacího tabáku. Hinduisté si toho ale nevšímají, radostně se koupou v řece,
67
projíždějí se na lodičkách a pouští bílé mydlinky z čerstvě vypraných sárí dále po proudu řeky směrem k Váránasí. Na jejich tvářích hrají spokojené úsměvy. Jsou přece u svaté řeky!
Váránasí Hektický a špinavý Illáhábád se nám nadobro zprotivil, když jsme nedaleko řeky objevili lidskou lebku volně se povalující na cestě. Jak se tam dostala, asi nezjistíme, ale naše evropské mozky nebyly schopny přijmout fakt, že se kousek člověka válí na frekventované cestě před honosně vypadajícím lodním klubem pro bohaté. Druhý den jsme se raději vydali vlakem do dalšího svatého města, do Váránasí.
Stejně jako by muslimové měli vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, hinduisté by se měli omýt v posvátné vodě Gangy právě ve
I takto vypadají romantické gháty. Foto: Kateřina Smolová
Váránasí v severním státě Uttarpradéš. Již stovky let každý den přichází až šedesát tisíc lidí k řece, rituálně se zde koupou a pijí vodu. Nic si nedělají z toho, že v decilitru vody z Gangy je až jeden a půl milionu koliformních bakterií, které se do vody dostávají z fekálií. To je až tří tisíckrát více, než podle vědců smí obsahovat voda na koupání.
Pozorovat ranní koupele a pudžu, což je obřad uctívání bohů, je nejzajímavější po ránu z lodiček plavících se po řece. V pět ráno proto nastupujeme na vratkou bárku. U břehu ji přidržuje asi osmnáctiletý indický mladík v upatlané košili, který nám bude dělat průvodce. Nemůže mu být více než osmnáct a jeho široký úsměv plný bílých zubů svítících v tmavé tváři a černé vlasy z něj dělají na první pohled sympatického člověka. Představí se nám jako Amar a hned začne povídat. „Město se rozprostírá pouze na levé straně řeky. Napravo má Ganga prostor pro zvětšení toku při monzunech,“ vysvětluje naší desetičlenné skupince hned na začátku.
Uličky Váránasí se u vody mění v široká schodiště, kterým se říká gháty. Ty lemují celý břeh řeky. Každý ghát má svou zvláštní funkci. „Nejprve poplujeme kolem spalovacího ghátu Manikarnika. Je snem každého hinduisty být po smrti zpopelněn právě zde,“ vysvětluje
68
zkušeně mladík. Obřad zpopelnění podle něj není složitý. „Mrtvý je nejprve omyt vodou z řeky, pak je slavnostně položen na nevelkou hranici dřeva a nakonec zažehnut. Kolem ohňů se neustále pohybuje člověk, který s tělem manipuluje pomocí bambusové tyče, aby dobře hořelo,“ popisuje Amar obřad poněkud fádně.
Ptám se ho na zvěsti o nedokonale spálených tělech, která končí ve vodách řeky. Považuje to za nesmysl a o dva kilometry dále nám na Hariščandrově ghátu ukazuje moderní stavbu se dvěma velkými komíny. „To je nová elektrická spalovna, kde končí těla těch, kteří nemají peníze na dřevo. Vláda tady provádí kremace úplně zadarmo právě proto, aby zabránila házení zbytků těl do řeky,“ vysvětluje s kapkami potu na čele.
Přesto existují těla, která končí v řece bez spálení. Hinduisté nespalují těla dětí do deseti let, těhotných matek, lidí kousnutých kobrou, svatých mužů a nemocných leprou. „Tělo ovážeme kameny, na lodi jej zavezeme doprostřed řeky, a pak jej hodíme do vody. Díky kamenům se potopí až na dno,“ vysvětluje Amar s ledovým klidem. Někdy se ale kameny uvolní a tělo vyplave zpět na břeh. „Pokud je to na straně ghátů, je znovu ovázáno kamením a vhozeno do řeky. Na druhé straně ale mnoho lidí nebývá, proto je tam mrtvé tělo ponecháno svému osudu nebo spíše chuti psů a ptáků.“
Amar si všímá našich zděšených pohledů a zírání na Indy koupající se jen několik metrů od spalovacích ghátů. Jelikož je to opravdu zarytý hinduista pokusí se nás přesvědčit, že voda je i přes to všechno nezávadná. „Já se v ní koupu, myju si v ní loď, peru si v ní oblečení a celý život ji piju,“ zdůrazňuje a ohýbá se přes okraj lodi, do snědých dlaní nabírá vodu a lije si ji do úst. Na chlapci je vidět, že ho mrzí náš postoj a jeho prvotní přátelský přístup je zkalen naši nedůvěrou.
Hinduisté zkrátka nevěří, že by jim voda bohyně Gangy mohla ublížit. Perou v ní za pomocí chemických čisticích prostředků, jen ve Váránasí do ní vypouštějí přes třicet velkých stok, bez uzardění do ní odhazují odpadky i těla mrtvých zvířat. A po tom všem se k řece s největší vírou modlí, stejně jako Amar.
Téměř tři hodiny pomalu plujeme po řece. Amar poctivě pádluje a když mu dojdou informace o svatém městě, začne nám vykládat o svých třech přítelkyních. Prý neví, kterou si vybrat, a chce po nás radu. Do rad ohledně milostných vztahů se ale raději nepouštíme a necháme se
69
vysadit nedaleko spalovacího ghátu Manikarnika. S Amarem se rozloučíme, popřejeme mu štěstí v lásce a odcházíme.
Žena peroucí prádlo na ghátech ve Váránasí. Foto: Kateřina Smolová
Kremace bez cenzury Na Manikarnice všude leží hromady dobře vysušeného dřeva. A další neustále dováží lodě po vodě, spalovací mistři ho pak na hlavách nosí od řeky až nahoru nad schody, kde jej schovají pod střechu. Ghát na spalování je uzpůsobený jinak než ostatní schodiště. Je mnohem prostornější a jeho širší schody se pomalu ztrácí pod nánosem popelu.
Uprostřed schodiště vede úzká cesta až k vodě. Po ní jde co chvíli skupinka mužů s bambusovými nosítky, na nichž leží mrtvý zabalený v plátně. Když dojdou k řece, omyjí mu posvátnou vodou obličej, a pak jej položí na schodiště. Tam už obvykle čeká několik dalších nebožtíků, než na ně přijde řada. Když se konečně uvolní místo na novou hranici, donesou zaměstnanci krematoria dřevo a postaví nevelkou hranici, která dosahuje asi do pasu běžného člověka. Na délku je hranice menší než samotné tělo. Obvykle z ní tedy čouhá hlava i nohy mrtvého. Ty jsou sice nejprve schované pod plátnem, to ale shoří nejdříve. Pak už můžou přihlížející pozorovat tělo přímo.
70
Kněz se u nebožtíka pomodlí, rituálně pětkrát obejde hranici a pak jí zapálí pomocí otýpky slámy. Už za pár minut dokonale vysušené dřevo hoří vysokými plamy. Oheň začne vydávat praskavé zvuky, které ale přehluší zvuk škvařícího se tuku a masa. Asi po půl hodině je tělo uprostřed přepálené a muž, který vede kremaci, musí pomoci dva metry dlouhé bambusové tyče přiložit končetiny a pošoupnout trup hlouběji do ohně. Potom už tělo v ohni nejde vidět a celá hranice vypadá jen jako hořící dřevo.
Asi po čtyřech hodinách zbude jen několik ohořelých polínek a vyhasínající plamínky. Když se dřevo i tělo nadobro promění v prach, přijde na řadu další mrtvý. Nikdo nesbírá popel. Ten se postupně sesouvá až do řeky. Nakonec tam skončí všechen. Předtím ale ještě projde rukama hledačů zlata, kteří z něj vybírají drahý kov ze šperků či zubů mrtvých.
Během obřadu nikdo nebrečí. Ženy, jejichž pláč by rušil odchod duše z těla, ke kremaci nechodí. Zpopelnění je záležitostí mužů. Mezi hranicemi se neustále proplétají chodci, kteří ghátem prochází, krávy hledající pohřební květiny, aby je spásly, i turisti. Na ghátu se odehrává čilý život a vedle hranic stojí kavárna, ve které lidé popíjejí sladce vonící čaj s mlékem a živě debatují.
Podle hinduistických pravidel se spalování fotografovat nesmí. Přesto si každý turista odváží alespoň jednu tajně pořízenou fotografii. Foto: Dalibor Konečný
71
Legenda o Ganze Okolo sedmé hodiny večer se hinduisté scházejí na ghátu Dasasvámedh, kde probíhá složitý obřad uctívání řeky. Mladí kněží sedí na dřevěných pódiích, přelévají vodu z řeky pomocí zlatých mističek, vyhazují květiny a zpívají modlitby. Po obřadu hinduisté pouštějí po řece svíčky s květinami, jako oběti bohyni Ganze.
Mám chuť se místních poptat, jestli jim nevadí, že pijí vodu, ve které není zdravé se ani koupat. Nebo jestli jim není nepříjemná koupel v řece, na jejímž dni tlí lidská těla. Opatrně se ptám staršího muže. Dívá se na mě poněkud nechápavě, jako bych se ptala na úplnou hloupost. „Ganga je svatá řeka, ta vám nikdy neublíží,“ vysvětluje mi. Stejné názory mají i ostatní věřící. Někteří se na mě dívají i dost odměřeně, když zpochybňuji moc řeky a navíc ruším jejich večerní modlitbu.
Když je řeka zanesena obětními květinami a odpadky až příliš, vyjíždí čluny k rychlému úklidu. Foto: Kateřina Smolová Bohyně Ganga je jednou z nejdůležitějších v hinduismu. Řeka kdysi tekla pouze po nebi. Až Maháradža Bhagiráth ji svými modlitbami přemluvil, aby sestoupila na zem. Ganga to slíbila, nicméně varovala, že při sestupu bude náraz vody příliš tvrdý. Situaci zachránil až Šiva, který se nabídl, že náraz vody ztlumí svými vlasy. Řeka má dodnes v životě hinduistů nenahraditelnou funkci. Právě kvůli tomu, že je svatá, nemají pocit, že ji musí chránit. Podle nich se ochrání sama. 72
Přesto vznikají snahy o vyčištění řeky. V roce 1982 vznikla ve Váránasí nevládní organizace Sankat Mochan Founation, která se snaží prosadit plány za vyčištění řeky. Podle studií organizace je řeka před vtokem do města poměrně čistá. Obsah koliformních bakterií i další ukazatel čistoty, biologická spotřeba kyslíku, jsou v normě. Když ale řeka překročí hranici města, stoupne počet koliformních bakterií šesttisíckrát.
Dobrovolníci ze Sankat Mochan Founation vytvořili akční plán na záchranu řeky. Ten byl v roce 1986 zahájen ve spolupráci s vládou. Podle organizace ale selhal. „I když vláda tvrdí, že programy v rámci Ganga akčního plánu byly úspěšné, aktuální měření a vědecké údaje mluví jinak. Neúspěch je evidentní, ale nápravná opatření chybí,“ píše se na stránkách organizace. Tak skončila v podstatě jediná snaha o záchranu řeky. Věřící si dále ničí svou bohyni a ona se pomalu a jistě ztrácí pod odpadky.
Kateřina Smolová
73
Příloha číslo 4: Odpad v hlavní roli
Sochy oblečené do rozbitých skleněných náramků indických žen, mozaiky ze starých kachlů a použitého nádobí či ploty z keramických džbánů. Indie není jen zemí plnou odpadků, ale i zajímavých nápadů. Jeden z nich měl umělec Nek Čand. Podařilo se mu vytvořit neuvěřitelnou zahradu jen z odpadů a kamení, která mu vysloužila přezdívku Génius využití odpadu.
Je patnáctého srpna devatenáct set čtyřicet sedm a Indie se konečně vymanila z nadvlády Britů a získala nezávislost. Ve stejný den se ale kvůli náboženským neshodám dělí hned na dvě země: muslimský Pákistán a převážně hinduistickou Indii. Nastává stěhování příslušníků jednotlivých náboženství. Spolu s dalšími se do Indie stěhuje i nevýrazný třiadvacetiletý Pákistánec Nek Čand. Dostává se na východ nově vzniklého indického státu Paňdžáb a Harijána, kterému po rozdělení chybí hlavní město. Bude se stavět nové, Čandígarh. Čand je zděšen množstvím odpadu, které se nashromáždí při vyklízení vesnic, na jejichž území má nové velkoměsto stát. Neznámý úředník si odtáhne část odpadků k sobě domů a začíná tvořit.
Rock Garden Pozdě v noci přijíždíme do nejzelenějšího města Indie, Čandígarhu. Hned druhý den po snídani se vydáváme hledat onu pověstnou zahradu. „Říkáme jí Rock Garden. Je to hlavní symbol našeho města. Leží na severovýchodě města mezi sektory čtyři a pět,“ vysvětluje starší pán v kanceláři pro turisty v centru města. Hrdě dodává, že zahrada je druhou nejnavštěvovanější památkou po Taj Mahalu. Největší pomník lásky, jak se taky Taj Mahalu říká, zbudoval indický panovník Šáhdžáhán jako hrobku pro svou předčasně zemřelou manželku. Přes sedmdesát metrů vysoká mramorová stavba se stala nejoblíbenější památkou Indie.
Čandigárh je uměle vytvořené město švýcarským architektem Le Corbousierem. Ten jej vymyslel opravdu důmyslně. Dělí se na desítky sektorů ve tvaru obdélníků. Každý má přesně jeden kilometr čtvereční a od ostatních je oddělen pravidelnými silnicemi, které jsou vždy propojené pomocí kruhových objezdů. Mapa města proto připomíná velkou síť s kolečky.
74
Po půlhodině chůze konečně narazíme na ukazatel, který nás navede až ke vstupu. Vítá nás přes dva metry vysoká betonová zeď, na níž se vesele promenádují ptáci z porcelánu. Kupujeme si vstupenku a otvorem v betonové zdi, který není vyšší než metr a půl, vcházíme do labyrintu uliček.
Zahrada je rozdělena do tří částí. Nejprve se motáme mezi menšími či většími stěnami z kamenů, betonu a zbytku kachlů. Už po několika metrech narážíme na první vyschlá umělá jezírka a potůčky. „Všude tady teče voda, ale to až v období horka. Teď se teprve čistí kanály po zimě, odnáší se
bahno
a
připravuje
se
Vodní kanálky jsou v zimě vyschlé. Foto: Kateřina Smolová
spuštění
vodopádů,“ vysvětluje s nadšením mladý obyvatel Čandigarhu. A opravdu. Uličky ústí do velkých nádvoří, která jsou plná potůčků a stěn, z nichž v létě stéká voda. Některé vodopády dosahují až dvaceti metrů. Nyní ale voda nikde nepadá, v umělých kanálech pracuje skupinka mladých dobrovolníků. Vynášejí bahno.
Mladík má vyloženě radost, že tady vidí cizince. „Zahrada slouží spíše pro místní. Chodím se tady procházet pravidelně, když je horko. Právě díky vodě je tady velmi příjemně. Turistů tady moc nebývá,“ dodává. Podle něj je i okolí zahrady hlavní oddechovou zónou města. „O kousek dál je umělé jezero, kolem kterého jsou dokonce cyklostezky. Většina lidí, ale míří spíše sem do zahrady.“
Hřiště pro dospělé Když se vymotáme z kamenných mostů, které se tyčí nad vodou, prohlédneme si plůtky z keramických džbánů a zídky ze zbytků sanitární keramiky, projdeme dlouhou cestičkou až na obrovské nádvoří. Na chvíli jako bychom se ocitli na velkém hřišti. Nádvoří je lemované několika stavbami s velkým podloubím. V jedné z budov jsou ve stěnách malá akvária s drobnými rybkami. Shlukují se kolem nich celé skupinky Indů a dohadují se o názvech ryb.
75
Do další stavby je dokonce možné vejít. Je plná ošuntělých a pokřivených zrcadel, jaké známe z Petřína. I tady se Indové nesmírně baví.
Největší nadšení ale sklízí velké podloubí, v němž visí houpačky. Indky ztrácí svou grácii a v dlouhých sárí se na ně vrhají a snaží se je rozhoupat co nejvýše. Nad houpačkami se tyčí velké sochy koní, které jsou vytvořeny z betonu a rozbitého porcelánu. Díky sloupům, které podloubí drží, našly uplatnění vyřazené pytle s cementem. Vše je dozdobeno mozaikami z rozbitých kachlů, talířů i hrnečků.
Na stěnách se promenádují pávi s rozvinutými ocasy, běhají po nich rozzuření tygři a plazí se hadi. Jinde leží talíř s ovocem a kousek od něj se na zdi houpe dívka na houpačce. Tato mozaika ale na dokončení teprve čeká. Dnes již osmdesátiletý Čand se totiž své vášně nevzdal a zahradu neustále vylepšuje a rozšiřuje. Mnozí tvrdí, že se Čand inspiroval Gaudím. Jeho mozaiky opravdu velmi připomínají barcelonský park Gűell. Umělec to ale popírá.
Děti i dospělí si užívají houpaček zavěšených v podloubí z cementových pytlů. Foto: Dalibor Konečný
Sochy, sochy a zase sochy Do třetí části pozoruhodné zahrady musíme projít se skloněnou hlavou. Většina vstupů je postavena tak, aby je člověk běžného vzrůstu neprošel bez ohnutí zad. „Nek Čand chtěl, aby 76
každý, kdo vejde do jeho království, sklonil hlavu a ukázal tak svou pokoru vůči bohům. Proto udělal všechny průchody tak nízké,“ vysvětluje se v průvodci po Rock garden. Čand je považován za hluboce věřícího člověka. Je pověstný tím, že pokud se jej někdo zeptá, odkud má všechny ty nápady a představivost, odpovídá s pokorou: „Přece od Boha.“
Závěrečná část prohlídky je snad nejpoutavější ze všech. Za malým vchodem se vynoří záplava soch nejrůznějších tvarů a velikostí. Procházíme ještě několika průchody a za každým objevujeme nové a nové sochy. Většina z nich není vyšší než metr a i když jsou jich tady stovky, každá je trošku jiná.
Základ má ale každá postava většinou stejný, a to beton. Na něm jsou pak nalepeny dekorace všeho druhu. Muži mají oděvy z úlomků bílého a hnědého porcelánu, ženy jsou oblečeny v tisících kouscích zničených skleněných náramků, které běžně zdobí ruce téměř každé Indky. Lidé jsou zachyceni v různých pózách a činnostech, někteří pijí ze skleněných lahví, jiní hrají na hudební nástroje, tančí, hrají lakros nebo sedí a odpočívají.
Mezi sochami ale nejsou jen lidé. Koukají na nás opice, ptáci, psi nebo stáda koz. Každé zvíře je vyrobeno z něčeho, co bylo už dávno odepsáno a hozeno na skládku nebo vyhozeno na ulici.
Cesta ke slávě
I rozbitá náramky našly své místo. Foto: Kateřina Smolová
Poté, co objevil Čand kouzlo odpadu, tvořil bez ustání. Později jej dokonce jmenovali Čandígarhským inspektorem pro stavby silnic. Umělec tak objevil i průmyslový odpad, který dokázal také zakomponovat do svých zahrad jako stavební materiál. Kdo by si ale myslel, že byl Čand nadšen pouze pro odpad, hluboce by se mýlil. Umělec obdivoval i tvořivost přírody. Ve svém volném čase vyjížděl na kole do hor, k řekám a do džungle hledat zajímavé kameny či naplavené kmeny. Kameny, které ho uchvátily svým tvarem, jsou dodnes součástí zahrady. Proto se jí také říká Kamenná.
77
Dlouho nikdo o umělcově zálibě netušil. Z práce jezdil rovnou budovat, zahrada se neustále rozrůstala, přesto o ní téměř nikdo nevěděl. Jeho tajemství se prozradilo až dvacet let poté, co začal. Přispěla k tomu náhoda. Pozemek, na kterém Čand svou zahradu stavěl, patřil státu. Úředníci jej proto chtěli zmapovat a vyčistit. Místo lesa a džungle, ale objevili místo plné soch, vodopádů, stezek a dalších staveb. Úředníci i radní města byli nadšeni. Místo, aby zahradu zbourali, dali Čandovi pomocníky a peníze na rozšiřování svého království.
I dnes jsou místní na umělce hrdí. „Nek Čand je prvním člověkem v Indii, který demonstroval nápad opětovného použití a recyklace. Dal novou hodnotu různým typům odpadů, například vyřazeným světlům, starému stavebnímu materiálu, dlaždicím nebo skleněným náramkům. Dokázal tyto věci určené k vyhození předělat na sochy,“ píše se o umělci v průvodci po Rock garden.
Sukně ze sklíček a rozbitých talířů. Foto: Kateřina Smolová Co si vzaly další generace Čandígarh už na první pohled působí úplně jinak než jiná indická města. Ulice pokrývá kvalitní asfalt, po kterém jezdí luxusní automobily. Zdá se, že tady platí i dopravní předpisy, což v Indii není běžné. Silnice jsou lemovány alejemi a kruhové objezdy jsou uvnitř ozdobeny květinami a okrasnými keři. Celé centrum města, což je v podstatě skupinka sektorů s jednocifernými čísly, vypadá čistě a udržovaně. Náměstí jsou vzdušná a prostorná. Město působí téměř evropsky.
78
Některé sektory jsou dokonce velké parky. Najde se tady Růžová zahrada s šestnácti sty odrůdami růží, zahrada plná bungavilií, což jsou barevně kvetoucí keře pocházející z Brazílie, nebo Terasová zahrada. Všechny slouží jako parky, kam chodí zamilované páry, maminky s dětmi nebo skupinky teneagrů trávit volné odpoledne. Když se jich ptáme na jejich město, většina odpovídá shodně: „Čandígarh je jedno z nejzelenějších měst v Indii. Jsme rádi, že můžeme žít zrovna tady.“
Obyvatelé Čandígarhu relaxují na uměle vytvořeném jezeře. Foto: Kateřina Smolová
Přesto ne všichni jsou spokojeni. Na hlavním náměstí plném značkových obchodů a občerstvení nás zastavuje starší elegantní pán a ptá se nás, jak se nám město líbí. Když projevíme nadšení, je zklamán. „Vždyť tady nenajdete nic z tradiční Indie. Domy jsou jednoduché a betonové. Tohle není Indie,“ stěžuje si na moderní evropské město. A možná má trošku pravdu. Mladým lidem tady záleží na tom, jakou značku má jejich oblečení, staří tady nesedí na ulicích a nepopíjejí čaj a nikdo tady s vámi nesmlouvá o cenu. Možná je to daň za čisté ulice.
Kateřina Smolová
79
Příloha číslo 5: Život v Dillí
Na letiště Indíry Ghándiové přilétáme okolo páté hodiny ranní. Vítá nás nečekaný luxus, koberce a kožené sedačky. Nějak pořád nemůžeme uvěřit, že jsme v Indii. Ta na sebe ale nenechá dlouho čekat. Ve všech halách se vznáší našedlý opar. „Možná nějaké parní čištění,“ tipuje kamarád Dalibor. Omyl. To se jen dillíský smog dostal i sem a zalil chodby nepříjemným zápachem.
Z letiště nás odváží starý ambasador. Jedeme po širokých, kvalitních silnicích a cesta do centra města trvá asi dvacet minut. Předzvěstí toho, že budeme vystupovat, jsou nám porůznu zaparkované cyklorikši a na nich spící Indové. Sem tam jsou vidět i hořící kupky odpadků, u kterých se hřejí děti i dospělí zabalení v několika vrstvách omšelých dek. Taxík nás vyhodil v turistické městské části Páharhganž
Odpadky všude, kam se podíváš Další den začíná naše poznávání desetimilionového hlavního města Indie. Typickým místem setkávání cestovatelů je Main bazar, tržiště plné cetek, levných restaurací a podprůměrných hotelů nedaleko hlavního vlakového nádraží. Main Bazar je taky ulice plná odpadků. Každého západního cestovatele okamžitě zaujme speciální zvyk místních. Odpadkové koše tady nefungují, a tak všechno končí na zemi pod nohama chodců a koly rikš. Když Ind dopije čaj z plastového či keramického kalíšku, hodí ho pod sebe. Dočte-li noviny, odhodí je na ulici. Dožvýká betel a odplivne ho na zem, v horším případě na stěnu domu. Nikomu to nepřijde divné a nikdo se nesnaží chovat jinak.
Každý den ráno pak trhovci shrábnou odpadky na kupy do výšky lidského pasu a popeláři s traktorem a vlečkou je ledabyle naberou a odvezou. Po ránu ulice vypadají docela čistě, po pár hodinách čilého ruchu a obchodování, jsou ale zpátky plné kravských výkalů, plastových pytlíků a obalů od žvýkacího tabáku.
„To je prostě rozdíl mezi západním světem a Indií. Když chcete poznávat naši zemi, musíte se s tím smířit,“ vysvětluje večer sympatický a udržovaný majitel našeho hotelu Kiran, když se ho ptám na špínu na ulicích. A pak použije opravdu nečekaný výraz. Nevím, jestli je to z nedostatečné znalosti angličtiny nebo si to opravdu myslí. „Svoboda. My jsme více
80
svobodní. Nejsme svázání tím, kam vyhodíme to či ono. Vyjadřuje to takový náš svobodný, pohodový a nevázaný postoj,“ filozofuje Kiran.
Krávy, děti a odpadky. V Dillí běžný obraz. Foto: Kateřina Smolová Ale i on nakonec přiznává, že se mu špinavé ulice zrovna dvakrát nelíbí. Naopak vítá každou iniciativu vlády situaci nějak zlepšit „Některé indické země se snaží s touto situací něco dělat. Třeba v Rádžastánu jsou úplně zakázány plastové obaly. Tak je tomu už delší dobu i v severních státech, jako je Sikhim nebo Himaláčapradéš,“ vysvětluje. Sám ale tvrdí, že takové zákony jsou otázkou dlouhých let. „Všechno se nedá změnit hned. Když se zakážou plastové obaly, prodavači si nejprve musí zvyknout balit potraviny do novin či papírových pytlíků, podávat čaj v keramických kalíšcích na jedno použití a jídlo v miskách z listí,“ vysvětluje, „Indie je strašně lidnatá země. U vás v Evropě je všechno mnohem snazší. Zkuste ukočírovat zemi, která má miliardu obyvatel.“ Dodává, že se Evropané na Indii dívají příliš jednoduše a nedokážou se ponořit do místních problémů. Musíme mu dát za pravdu, vždyť ani v naší desetimilionové zemi to někdy neklape.
Dopravní pokroky Ulice města, na kterých to opravdu žije, jsou přeplněné auty, cyklorikšami i motorikšami. Lidé se proplétají změtí dopravních prostředků a dýchají úplně všechno, co vychází z výfuků. Nekvalitní benzín a stará auta způsobují, že po celodenním pobytu na ulici, večer smrkáte 81
černě. Bohaté Indky poznáte díky látkové roušce před nosem a ústy. Stěžují si, že to venku páchne a raději chodí nakupovat do luxusních nákupních center než na tradiční tržiště. Mimo roušky by se hodily i špunty do uší. Věčně troubící auta a motorikši, vyvolávání prodavačů, bučení krav i živé debaty místních nestihnout ani v noci.
Úplně jiný svět se rozprostírá v dillíském podzemí. Teprve před pár měsíci bylo dokončeno nové metro, o kterém by si mohla leckteré jiná města nechat zdát. „Snahu zdokonalit hromadnou dopravu vítám. Metro je nádherné a rychle vás dostane z jedné části města na druhou. Vláda investovala i do kvalitních autobusů a podporuje motorišky jezdící na elektrickou energii,“ vysvětluje Kiran.
Krásné a čisté vagóny i nástupiště, naleštěné jezdící schody a ochranka, která prohledá každého člověka vstupujícího do metra a zrentgenuje jeho zavazadla. Stačí ale vystoupit, vyjít z budovy a jste zase na těch stejných dillíských ulicích.
Stačí tři sta metrů a každá stavba se schová za obláčky našedlého smogu. Foto: Dalibor Konečný Město pod věčným mrakem Metro nás dovezlo až k červenobílé Páteční mešitě, kde se setkává většina muslimské komunity v Dillí. Turisté sem můžou jen v době, kdy se věřící nevěnují modlitbám. A většina 82
z nich využije hlavně možnost vystoupat na jeden ze dvou čtyřicetimetrových minaretů. Džami Masdžid, jak mešitě říkají místní, navíc stojí na kopci. Turisté tedy věří, že si odsud budou moci prohlédnout Dillí hezky shora.
Po úzkém točitém schodišti vystoupáme do malého prostoru na vrcholu věže. Doby, kdy šlo město z věže vidět, jsou ale dávno pryč. Sice vidíme město hezky z nebe, ale jen v okolí několika set metrů. Obrysy vzdálenějších staveb se ztrácí v našedlých obláčcích smogu, který se vznáší nad celým městem. Znechuceně si prohlížíme alespoň to málo, co vidíme. Pak už nás jeden z muslimů vyhazuje, začíná večerní modlitba.
Smog má ještě jednu schopnost. Aby se člověk podíval přímo do slunce, není potřeba slunečních brýlí. Slunce je totiž neustále schované za barikádou smradlavých obláčků. I jeho západ je v Indii spíše neobvyklá věc. Místo, aby se slunce pomalu ztratilo za obzorem, jeho slábnoucí záře se pomalu vytratí v šedivém oparu mnohem dříve než před obzorem.
Večer v kavárně znechuceně smrkám do kapesníku černý prach. Vedle nás sedí příjemně vypadající Brit s poněkud indickým vzhledem. Na sobě má dlouho košili, volné kalhoty a kožené sandály. Usmívá se a labužnicky upíjí malý kalíšek černého čaje s mlékem. Usměje se na nás a britskou angličtinou nám o sobě začne povídat. „Před více než třiceti lety jsem sem přijel studovat. Jenže se mi Indie stala osudným. Zamiloval jsem se a zůstal tady. Brzy jsem se naučil hindsky, a tak jsem začal učit i další cizince. Dlouho jsem se tak živil. Dneska ale organizuju výlety pro turisty,“ popisuje svůj životní příběh.
John už dnes nežije v Dillí jako kdysi, ale pořád ho má hrozně rád. „Nemůžu si pomoct. Je to krásné město, moderní a zároveň plné klasické Indie. Samozřejmě je neskutečně špinavé jako všechna jiná velká města v zemi. Způsobuje to všechno možné, nekvalitní benzín, stará auta, továrny i značné množství lidí.“ Takhle se ale na Dillí podle něj dívat Prodavači rádi pózují pro cizince. Foto: Kateřina Smolová
nelze. „My ze západu jsme jim dali sáček a teď se rozčilujeme, že se tady válí po ulici. Lidé tady to
83
jinak neznají. A i přesto že žijí ve smogu a na smetišti jsou spokojení, a to bychom se od nich měli učit,“ rozvíjí své myšlenky John a nabádá, abychom se na město i celou zemi dívali jinak. „My máme sice pořádek na ulici, ale často ne v duši.“ A pak už musí jít. Dopije čaj, pozdraví se s majitelem kavárny a se spokojeným výrazem se vydává po ulici.
Když si později kupuji banány v pojízdném stánku a dostanu slevu za to, že majitele vyfotím a ukážu mu jeho obrázek na displeji fotoaparátu, vzpomenu si na Johna. Dětsky upřímná radost prodavače mi ukáže, jak jiný je náš život. Spousta místních nemá čas řešit, jestli dýchá čerstvý vzduch a pije stoprocentně nezávadnou vodu. Většina je ráda, že dnes prodala své banány, může si večer udělat placky čapatí. A navíc? Navíc dnes někoho přemluvili, aby je vyfotil!
Luňáci si zvykli I když vypadají ulice města jako nevhodné pro život nejen lidí, ale i zvířat, najde se někdo, kdo se na život v Díllí dokázal adaptovat. Každý indický dům má místo zahrady terasu na střeše. Ženy na ní perou, děti hrají badminton a muži popíjejí čaj. Mimoto se na střechách, televizních anténách a střešních nádržích na vodu zdržují luňáci. Přes půl metru veliký sokolovitý dravec si v posledních letech přelidněná města oblíbil.
Hnízda na stromech i ve starých skulinách zdí jsou místa, kde luňáci přivádějí na svět další a další generace svých potomků. Ty už nezajímá les, kde žili jejich předci, ale smetiště a špinavé ulice plné odpadků. Luňáci se naučili využít toho, co jim města mohou nabídnout. Živí se mršinami, prohledávají skládky a sbírají zbytky jídel na ulicích. I místní je mají docela v oblibě a rádi je krmí. Není neobvyklé vidět Indy stát na střeše a do vzduchu vyhazovat kousky masa, které dravci zachytí dříve, než dopadnou na zem.
„Jsou to hezká zvířata. Rád je pozoruju a když
Majestátný luňák měří přes půl metru. Foto: Kateřina Smolová
nám doma zbude nějaké jídlo, tak se s o něj podělím,“ vysvětluje muž, který na vedlejší střeše
84
našeho hotelu pravidelně luňáky krmí. „Vždycky nahlas volám a ptáci si na to už zvykli. Stačí jen zvednout hlas a oni jsou hned tady,“ usmívá se a do vzduchu vyhazuje další kousky syrového masa.
Po pár dnech odjíždíme z Dillí do dalších koutů Indie. Vlak je přeplněný, ale lidé jsou v něm spokojení, kupují si buráky a čaj od prodavačů pobíhajících mezi sedadly. Na zastávkách vybíhají z vlaku, aby si venku popovídali. Jedeme do Agry, kde stojí tolik zbožňovaný Taj Mahal. Města jsou od sebe vzdálená asi jako Brno a Ostrava a když řeknu, že předměstský slum Dillí ještě téměř neskončil a už začal ten agerský, nebudu přehánět. Uvědomuji si, že než se tady začne účinně řešit smog a odpadky, musí se nejprve vyřešit úplně jiné, životně důležité problémy.
Kateřina Smolová
85
Příloha číslo 6: Rozhovor s Michalem Dvořákem, zástupcem šéfredaktora časopisu Koktejl a současně editorem magazínu. Sám aktivně cestuje a píše do magazínu vlastní cestopisné reportáže. Jeho práce se skládá, ale spíše s editování textů od externích autorů a psaní pravidelných rubrik Koktejlu. Tři fáze při tvorbě reportáže: rešerše, samotná cesta a sepsání prožitků. Souhlasíte nebo byste to nějak doplnili? Která s fází je podle vás nejdůležitější? Toto jsou základní a nezbytné fáze práce každého autora. My od externistů požadujeme, aby dodal text, který jde do hloubky. Takovou reportáž nemůže napsat, pokud neví o zemi něco předem nebo neovládá jazyk. Mám tedy pocit, že zásadní je dobrá rešerše před odjezdem. Je nutné se opravdu důsledně připravit. V exotických zemích mu ani nic jiného nezbude: úplatky, víza, apod.
Rešerše a příprava před cestou - Co je nutné zařídit? Jak dlouho trvá? Jak by měla probíhat? Co je důležité? Jde bez ní napsat dobrý texty? Rešerše a příprava na cestu je velmi dlouhý proces. Zemi je nutné poznat vždy dříve, než se tam cestovatel vydá. Je například dobré promluvit si s lidmi, kteří už v oné zemi byli, a až pak se vydat na cestu. Cestovatel by nikdy neměl přijet čistý jako bílý papír. To pak pravděpodobně vůbec nepronikne do podstaty země. Jedině, že by tam byl strašně dlouho, a to dnes dělá jen málokdo. První fáze rešerší je to nejpodstatnější a bez ní podle mě nejde udělat kvalitní materiál. Pokud chce vytvořit zajímavou reportáž, která bude i po několika letech přitahovat čtenáře, chce to dodat nějakou nadhodnotu zpracovávanému tématu, a té je možné dosáhnout jen díky opravdu kvalitní rešerši. Pak se stane, že autoři píšou jen jakési deníkové záznamy, kde není žádné konkrétní téma, které by zpracovali. Zajímavým prostředkem pro rešerši jsou i sociální sítě. Já používám facebook. Přihlásím se například do skupiny města, které chci navštívit, a napíšu na zeď nějaký dotaz, třeba kde se ubytovat, co jsou ve městě za kauzy, jaké jsou tam památky, apod. Kdybych se zeptal mluvčího města nebo úřadů, tak ty nikdy nebudou objektivní. Na facebooku mám možnost zeptat se klidně 40 000 lidí, a můžu tak získat objektivní informace.
Práce v terénu neboli samotná cesta – Jak se chovat? Jak pozorovat? Jak vést rozhovory s místními? Snažit se zapadnout nebo být výrazný? Jak získávat informace? Faktem je, že stálí redaktoři Koktejlu dnes cestují minimálně, takže tato fáze mi zase tak blízká. Osobně se ale vždy snažím v navštívené zemi nevyčnívat. Základem je dodržovat psaná i nepsaná pravidla země, například v muslimských zemích by se žena měla chovat
86
podle místních společenských norem. Někdy to ni není metoda, jak získat informace, ale spíše možnost, jak si zbytečně nevytvářet problémy. N druhou stranu je někdy fajn způsobit rozruch, třeba když dělám reportáž pro nějaké odlehčené médium. Pokud se snažíte zemi přizpůsobit a být slušný, lidé to určitě ocení. Výhodou je, když máte základní jazykové znalosti navštívené země, minimálně pozdrav. Ne vždy budou lidé zvládat základy angličtiny. euroamerická civilizace je založena na latině, v Asii s tím ale nepochodíte. Jazyk vám často nepomůže získat přímo informace, ale spíše důvěru místních. Jinak je má metoda sbírání informací všude podobná. Když přijedu do neznámého města, tak hrozně chodím, vše pozoruji a snažím se dostat město i místo pod kůži. Hlavně je nutné se na místě dobře zorientovat. Pak přijde na řadu navazování kontaktů, a to je podle mě nejlepší ve chvílích, kdy místní odpočívají a relaxují, tedy v různých restauracích, kavárnách nebo čajovnách. Přijdu tam, sedím, píši si deník (vše prožiju a druhý den si nepamatuji, zapisování je základ) a pozoruji. Pak se dám řeč s barmanem nebo lidmi. Obvykle mají radost, že je tam cizinec, který navázal kontakt. Začnou vás zvát domu na návštěvu a jídlo. Je fajn, že na lidi s kterými navážete přátelské vztahy, se můžete později obrátit při psaní reportáže, když si budete chtít něco ověřit nebo sehnat nějakou dodatečnou informaci, která vám schází. A při navazování těchto přátelství nikdy nespoléhám na to, že bych říkal, že jsem novinář. Většinou se to i ve všech jiných situacích snažím tajit. Komunikace je pak otevřenější.
Sepsání prožitků – Jak probíhá psaní? Za jak dlouho po návratu je dobré psát? Jak si zapamatovat zážitky a jak si je vybavovat? Nejdůležitější je psaní si poznámek už během cesty. Dobrý deník je základ pro kvalitní reportáž. Všechny noviny a časopis mají ediční plán, proto často přijde reportáž na řadu až za několik měsíců po návratu. Máte šanci vše zapomenout. Už proto je nutné mít deník, který vám pomáhá si vše vybavit a vzpomenout si na zemi a zážitky. Nezbytné jsou i fotografie. Vždy si je projdu před psaním a vše se mi vybaví. Když je člověk zkušený, tak už na cestě si dělá jakousi před fázi tvoření článků. Umí filtrovat informace, ví předem, co pak použije. Někdy něco zažiju a vím hned, že to třeba použiju v perexu nebo že takhle tu reportáž zakončím. Ještě vůbec nevím, o čem budu psát, ale vím, že tento zážitek v textu prostě bude. Hodně záleží na tom, jak má daný článek vyznít. Otázka je, jestli jedete do země za konkrétním problémem nebo jen zprostředkovat atmosféru místa. Je důležité si pak tedy všechno přečíst, zpětně si dohledat některé informace nebo různé cestopisy. Já píšu texty raději s odstupem času. Často získám ještě nové zdroje, o kterých jsem před cestou nevěděl. Třeba mi tam někdo něco prozradí, já si to dohledám a třeba si dočtu další informace a píšu
87
ten text až o několik měsíců později po návratu.
Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž – délka, stylistiky, výrazové prostředky, grafická úprava, mezititulky ano či ne, fotografie, mapky, vysvětlivky,…), editorská činnost ve vašem magazínu. Teď budu mluvit konkrétně o požadavcích, jaké máme na autory v Koktejlu. Nemíváme třeba tak dlouhé články jako National Gegographic, pokud tedy pominu to, že tam je většina textů od zahraničních autorů. De facto jen přebírají a překládají. Maximální dálka je 15000 znaků, a i to je strašně moc, protože to v časopise zabere až osm stránek. Nejčastěji máme 4 –6 stránkové texty, což je osm až deset tisíc znaků četně mezer. Tohle je taky podle mě optimální délka cestopisné reportáže. Článek by se měl zabývat jasným tématem, nejenom tím, jak někam jedem a jaké to tam je. Je nutné psát o něčem konkrétním, o městě, o válce, o konkrétním problému. Často k nám do redakce lidé posílají texty, které jsou založené na pocit ze země, jsou to deníkové záznamy. Tohle má jít na Hedvábnou stezku.cz. Tam může napsat kdokoliv, kdy ráno vstal, s kým si promluvil a kam dojel. My potřebujeme texty s jasným tématem. To může chybět až v hodně syrovém cestopisu třeba o přechodu Grónska. Tam nejde o nějaký objev, ale o popsání té dobrodružné cesty. Takovýchto reportáží je ale v Koktejlu i v jiných časopisech opravdu menšina. Cestopis je nutné otevřít dobrým titulkem a perexem, který naláká čtenáře a vystihne obsah textu. Důležitou roli hrajou v cestopisu i mezi titulky, které rozbijí masu textu, oddělí jednotlivé části reportáže a pomůžou čtenáři se v ní zorientovat. V Koktejlu a i třeba v Lidé a země musí mít všechny reportáže mezititulky. My ještě používáme jedno specifikum, a to jsou takzvané infoboxy. Jsou to rámečky v textu, které nerozvíjí reportované téma, ale přináší nějakou nečekanou informaci nebo nový náhled na věc.
Když píšu o orchidejích
v Darjeelingu, vytvořím třeba box o Orchidejové válce. Co se dále týče vizuální struktury textu, jsou nutné kvalitní fotografie. Koncepce a stavba cestopisné reportáže se neřídí žádnými jasně danými pravidly. Autor může porušovat posloupnost času i kauzalitu. Je nutné, aby hotový text dobře působilo a byl jakýmsi smysluplným celkem. Editor ani autor nikdy nesmí myslet na sebe při úpravě nebo tvorbě textu. Je nutné přistupovat k textu citlivě a snažit se spíše vžít do čtenáře. Je lepší článek psát naráz a ne trhaně, protože pak se často stává, že se autor opakuje. V Koktejlu pracujeme s texty trošku jinak než v jiných časopisech. Nemáme totiž jen jednoho editora, ale máme tři redaktory a šéfredaktorku. Ti si pak rozdělí materiály od externistů, které tvoří 70 procent obsahu vydání. Pak na těch textech pracujeme každý zvlášť ale vždy
88
v kontaktu s autory. Posíláme jim vždy hotové a zalomené texty na autorizaci. Do textů zasahujeme různě, záleží na kvalitě autorů. Důležité je taky dodržovat úzy našeho časopisu, například nemáme rádi používání uvozovek u cizích slov. Cizí termíny raději vysvětlujeme pomocí přístavků či pomocí slov čili. V každé reportáži by neměla chybět gradace děje, tu využíváme opravdu často. Faktem ale je, že prvky, které běžně fungují, v beletrii nemůžou fungovat na tak malém prostoru, jako je reportáž. Autor reportáže se musí vždy vyrovnávat s tím, že má jen velmi malý prostor, do kterého musí vtěsnat to nejdůležitější. A to je podle mě největší záludnost cestopisné reportáže, vytřídit informace a zážitky. Další doporučením je vždy se vyvarovat v klišé, ty nepůsobí hezky v žádné reportáži.
Objektivita v cestopisné reportáži – Ano či ne? Je vůbec možná? Cestopisná reportáž je limitovaná národností autora, protože ke všemu přistupuje skrze své sociokulturní záznamy, skrze své kořeny. Jinou reportáž o Koreji napíše Japonec a jinou člověk z Evropy. V každé reportáži je uchován pohled člověka z jeho sociokulturního prostředí na nějaký jev. Cestopisná reportáž tedy není tak cenná jako studie několika historiků, ale je to pramen a zdroj, se kterým se může pracovat dále. Není to ryze objektivní věc, je to vždycky materiál, ve kterém jsou více či méně zastoupeny subjektivní pocity a subjektivní náhled na danou zemi či problematiku.
Jak se liší cestopisná reportáž od klasické publicistické či zpravodajské reportáže? Cestopisná reportáž je oproti klasické výjimečná zejména ohromnou svobodou. Reportáž vůbec je velice svobodný útvar, a o to víc se to týká reportáže cestopisné.
Cílová skupina vašeho časopisu? Lidé nad 20 asi do 50, s vyššímvzděláním, zástupci střední až vyšší třídy, co se týče výdělku.
89
Příloha číslo 7: Rozhovor s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Lidé a země. Klicperová je aktivní cestovatelkou, která nejčastěji navštěvuje především Afriku a zabývá se tam zejména ženskou obřízkou a válečnými konflikty. Ve spolupráci s Olgou a Václavem Šilhovými vydala knihu Afrika v nás. Mimo psaní se věnuje i filmové tvorbě. Natočila například film Slzy Konga. Tři fáze při tvorbě reportáže: rešerše, samotná cesta a sepsání prožitků. Souhlasíte nebo byste to nějak doplnili? Která s fází je podle vás nejdůležitější? Buď píšu vlastní věc, nebo bereme texty od externistů. Pokud tvořím vlastním, tak procházím všemi úseky. Nejdůležitější je začátek, kdy si autor musí stanovit zajímavé téma, které není omleté a dokáže přinést něco nového a zajímavého.
Rešerše a příprava před cestou - Co je nutné zařídit? Jak dlouho trvá? Jak by měla probíhat? Co je důležité? Jde bez ní napsat dobrý texty? Od nápadu se odvíjí vše další. Sběr materiálů a rešerše článků, které už o tomhle tématu vzniklo. Podle mě je nutné sehnat si kontakty na místě, což je pro práci velmi důležité. Já vždy pro svou práci potřebuju mít opěrný, nějakého člověka žijícího v místě, kam chci cestovat. Je to nezbytné hlavně v zemích, kde se nedomluvím jazyky, které znám. Zejména u domorodých národů s angličtinou nepochodím a bez jazyka to prostě nejde. Takže potřebuju si už předem v zemi dohodnout nějakého spolehlivého tlumočníka, který má třeba i řidičák a dobré znalosti o místě. Záleží také na lokalitě, kam cestujete. V rozvojových zemích se často nedá nic naplánovat dopředu. Takže to chce vždy hlavně dobrou práci na místě, což je někdy hodně složité. Proces sběru dat a přípravy na cestu je různý, někdy trvá měsíc, někdy půl roku. Samozřejmě hlavně záleží na zemi. Pokud je to třeba válečná zóna je těžké se na místo dostat.
Práce v terénu neboli samotná cesta – Jak se chovat? Jak pozorovat? Jak vést rozhovory s místními? Snažit se zapadnout nebo být výrazný? Jak získávat informace? Tady také určitě záleží na zemi. Někdy je dobré zapadnou, jindy je lepší vyčnívat. Třeba v Africe odpadá snaha být nenápadný, tam to prostě nejde. Vždy se musíte snažit maximálně vytěžit lidi, se kterými se na místě setkáte. Já se snažím se nezprostředkovávat své dojmy, jdu po konkrétních výpovědích a příbězích a pak se soustředím na detaily. Mé texty jsou často vlastně jen poskládané příběhy, které mi lidé v zemi pověděli. Tahle metoda se hodí právě třeba u reportáží o ženské obřízce. Nemám jasnou metodu, jak dostat z lidí informace, vše závisí na konkrétní situaci. Například když pracuji s ženami, snažím se vytvořit atmosféru
90
ženské sounáležitosti. Aby cítily, že mám zájem o to, co se jim děje. Často se mi osvědčí nedělat jen zpovědi, ale dát jim prostor k diskusi. Ony se mě mohou ptát na to, jak se žije v Evropě, jak tady řešíme některé ženské problémy. Prostě jim necháme prostor ptát se na cokoli. Často i ty položené otázky žen jsou pro nás zajímavým tématem dál, ukážou nám, jakým způsobem třeba ženy na druhém konci světa přemýšlí. Nejprve se obvykle stydí, ale pak se osmělí a vytvoří se taková strašně příjemná atmosféra. Zjistíme dokonce, že některé problémy jsou podobné. Že jsme všechny ženy a že máme i podobné trable. A třeba ženy v Africe Evropa velmi zajímá.
Sepsání prožitků – Jak probíhá psaní? Za jak dlouho po návratu je dobré psát? Jak si zapamatovat zážitky a jak si je vybavovat? Třetí fáze je obvykle nejsnadnější, ale nejméně oblíbená. Je dobré naspat reportáž co nejdříve po návratu, aby to bylo brzo v časopise a abychom to měli v hlavě ještě čerstvé. Každý by si měl nutně psát zápisky a díky nim si pak situace znovu vybavovat při psaní cestopisu. Obvykle je ještě nezbytná další rešerše, třeba statistiky a fakt na internetu, a pak už to jde rychle. Nejdůležitější fází je asi hledání tématu, když je dobré a zajímavé téma, tak je půlka práce za náma. Nejvíc nerada mám ale poslední fázi. Třeba týden přemýšlím nad osnovou a strukturou textu a pak až začnu psát.
Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž – délka, stylistiky, výrazové prostředky, grafická úprava, mezititulky ano či ne, fotografie, mapky, vysvětlivky,…), editorská činnost ve vašem magazínu. Optimální délka je 8 až 12 000 znaků včetně mezer ale to vždy záleží na nosnosti tématu, exkluzivnosti či počtu nasbíraných výpovědí a zážitků. Nejdůležitější je dobrý perex, který donutí člověka si reportáž přečíst, musí ho nalákat. Cestopisná reportáž musí být svižná a musí plynout, nesmí to být nudný popis. Toho se vyvarujeme použitím mnoha příběhů a výpovědí. Někdy dojde i na popis, třeba když potřebujeme podpořit představivost a navodit atmosféru k tématu, ale i tehdy musí být krátký. Výhodou je vždy i mapa a infografika, ale na to není v dnešních médiích většinou čas ani prostředky. Reportáž je celek i s fotkami, ty taky přitáhnou čtenáře. Do velké reportáže 12 000 se vejde i deset fotek, je to někdy i polovina celkové reportáže. Príma je i dvoustránková fotka.
91
Objektivita v cestopisné reportáži – Ano či ne? Je vůbec možná? Píšu reportáže z pohledu lidí z daného místa, snažím se sama nehodnotit. Skládám texty z jejich otázek a odpovědí. Chci jen zprostředkovat jejich výpovědi. Samozřejmě je ale těžké říct, že hotový text je objektivní.
Jak se liší cestopisná reportáž od klasické publicistické či zpravodajské reportáže? Myslím, že cestopisná reportáž se nějak zásadně neliší od jiných reportáží. Snad jen tím, že její téma je v zahraničí, takže je obvykle obtížnější se k informacím i výpovědím dostat.
Cílová skupina vašeho časopisu? Není dané věkem a socioekonomickou stratifikací. Spíše to jsou lidé se zájmem o svět a s vyšším vzděláním SŠ nebo VŠ. Věk většinou není důležitý, spíše jde o zájem. I spousta autorů je v pokročilejším věku. Čtenář, který má zájem si přečíst něco, kam se třeba nikdy sám nedostane.
92
Příloha číslo 8: Rozhovor s Andreou Bláhovou, editorkou Lidé a země. Dlouhodobě pracuje s texty externích autorů. V podstatě každá reportáž v magazínu, musí projít její ediční kontrolou a úpravou. Tři fáze při tvorbě reportáže: rešerše, samotná cesta a sepsání prožitků. Souhlasíte nebo byste to nějak doplnili? Která s fází je podle vás nejdůležitější? Já sama texty většinou nepíšu, ale pouze edituji, takže můžu mluvit jen o té třetí fázi, tedy o psaní a editování cestopisné reportáže. Ale nezbytné jsou všechny tři fáze, na každém textu dobrý a zkušený editor pozná, když byla nějaká číst práce výrazně zanedbaná. Často musím třeba doplňovat různá důležitá fakta, a to hned vím, že někdo neudělal kvalitní rešerši.
Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž – délka, stylistiky, výrazové prostředky, grafická úprava, mezititulky ano či ne, fotografie, mapky, vysvětlivky,…), editorská činnost ve vašem magazínu. Přichází k nám texty různé kvality. Dvacet procent textů je neproblematických, dvacet až třicet procent jich je naopak výrazně problematických. Editor sám to pak musí dotvářet, učeše úvod, průběh i konec. Neprofesionální autoři mají tendenci k prostému popisu, v jejich textech chybí pointa či emocionální napětí, kvůli kterému by si to lidé přečetli. Editor má obvykle praxi a zkušenosti s mnoha texty, takže to umí zdůraznit. Asi padesát procent příchozích textů je tak půl na půl a až editor je posune do podoby, která je pro časopis potřebná. Článek musí být čistý, musí obsahovat nutné faktické informace, určité opěrné body, které čtenář potřebuje a které udělají text soudružným. Důležité je eliminovat některé věci, dohodnout s autorem doplnění informací. Někdy se stane, že nám někdo pošle sáhodlouhý text a nám se zalíbí jen jeden odstavec, na kterém pak založíme celý článek. Při psaní je nutné myslet na cílové médium. Je jiné, když píšu pro nějaký lifestylový časopis nebo pro ryze cestopisný magazín. Nás třeba nezajímají informace o cestování o kurzu měny nebo výhodných letech. To jsou přesně informace, které se hodí do lifestylových časopisů, kde se cestopisná reportáž objevuje minimálně. Nutné je nastínit autentickou zkušenost, zajímavost, něco jedinečného. Autoři laikové obvykle třeba přeceňují popis příprav, což naše čtenáře vůbec nezajímá, to se taky hodí do média, kde takové texty nevychází běžně. V cestopisné reportáži je na místě i ich-forma a většina našich textů je taky psána v první osobě. Tady to opravdu vůbec nevadí. Profesionál je také obvykle schopný mnohem větší komunikace v terénu, což činí jeho texty mnohem zajímavějšími. Profesionál také mnohem lépe komunikuje s médiem a dá nám
93
opravdu takový text, který se hodí pro náš časopis. Typický zakázaný výraz je třeba ráj, tavící kotel národů, směs kultur, perly, vyrazit (na výlet). Nutné vyvarovat se klišé, ale někdy to úplně nejde.
Jak vypadá editorská práce ve vašem magazínu? V Lidé a země připadá editování hlavně mi. Samozřejmě se na něm ale podílí i šéfredaktorka Lenka Klicperová. Denně nám na mejly přichází několik textů od externistů. Některé okamžitě odepisujeme, protože jsou nepoužitelné. Jiné pročítám a edituji. Obvykle při tom velice úzce spolupracuju s autorem článku. Někteří vůbec nesouhlasí s mými zásahy v textu, takže je to často velmi komplikovaná a zdlouhavá cesta. Autoři, s kterými spolupracujeme dlouho, jsou většinou zvyklí na to, že vydané článek může vypadat dost odlišně od toho, který nám poslali. Profesionálové, jejichž texty zveřejňujeme pravidelně, ale už obvykle ví, co pro časopis potřebujeme, takže už je upravuju méně než texty začátečníků.
Objektivita v cestopisné reportáži – Ano či ne? Je vůbec možná? Laik často zprostředkovává subjektivní dojmy. Cestování je emocionální záležitost a lidé se někdy snaží ukázat čtenáři svůj osobní emoční zážitek. Na papíře to vypadá směšně a nemá to žádný efekt. Poezie toho místa musí vzniknout bezděčně. Nicméně stoprocentně objektivní cestopisná reportáž nikdy nebude.
Jak se liší cestopisná reportáž od klasické publicistické či zpravodajské reportáže? Je volnější, jak ve výběru tématu, tak v kompozici. Při cestopisné reportáži autora v podstatě nic nelimituje.
94
Příloha číslo 9: Témata pro rozhovory. Každý dotazovaný odpovídal pouze na dotazy ohledně své práce. 1. Tři fáze při tvorbě reportáže: rešerše, samotná cesta a sepsání prožitků. Souhlasíte nebo byste to nějak doplnili? Důležitost jednotlivých fází vzhledem ke konečnému textu. 2. Rešerše a příprava před cestou - co je nutné zařídit, jak dlouho trvá, jak by měla 3. probíhat, co je důležité, jde bez ní napsat dobrý texty 4. Práce v terénu neboli samotná cesta – jak se chovat, jak pozorovat, jak vést rozhovory s místními, snažit se zapadnout nebo být výrazný, jak získávat informace 5. Sepsání prožitků – jak probíhá psaní, za jak dlouho po návratu, jak si zapamatovat zážitky a jak si je vybavovat 6. Jak vypadá dobrá cestopisná reportáž – délka, stylistiky, výrazové prostředky, grafická úprava, mezititulky ano či ne, fotografie, mapky, vysvětlivky,…) 7.
Editorská činnost ve vašem magazínu.
8. Objektivita v cestopisné reportáži – ano či ne, je vůbec možná 9. Jak se liší cestopisná reportáž od klasické publicistické či zpravodajské reportáže? 10. Čeho je nutné se při psaní pro váš časopis vyvarovat? 11. Cílová skupina vašeho časopisu.
95
Příloha číslo 10: Manuál pro externí autory magazínu Koktejl. Autorem je Redakce magazínu Koktejl. Poskytl ho Michal Dvořák. Jak na to
Manuál pro externí autory magazínu Koktejl
Vážená autorko, vážený autore, možná jste se už setkali s tím, že každá redakce má trochu jiné požadavky a systém práce. Abychom Vám pomohli orientovat se v tom, co od Vás očekává Koktejl a co můžete očekávat Vy od něj, sepsali jsme pro Vás těchto několik obecných informací, rad a doporučení. Redakce magazínu Koktejl
1. Článek by měl být pocitový, emocionální, čtivý, pravdivý a relevantní. Jak toho dosáhnout? •
Na počátku si ujasněte, o čem chcete psát. Nemá smysl zkoušet do článku vměstnat vše od historie přes faunu a flóru, popis jednotlivých míst a zvláštností místní gastronomie, až po zvyky obyvatel a příhody z cestování. Vyberte si jedno téma, které považujete za nejzajímavější, a toho se držte. Jinými slovy – nepište článek o zemi či místě, ale o konkrétní zajímavosti, fenoménu a podobně. V Koktejlu uvítáme i články z České republiky, a také z jiných oblastí, než je cestování.
•
Nepište cestovatelův deníček. Častou chybou je, že autor začne článek přistáním na letišti a pak popisuje den po dni, co zažil. Až na výjimečné skutečně dobrodružné expedice nemá taková chronologická kompozice smysl.
•
Neomezujte se na popis. Svěřte se, jak na vás místo či situace působí. Než na pouhé konstatování faktů se zkuste zaměřit na příběh, který by tato fakta ilustroval.
•
Nepřizpůsobujte své texty kostrbatému jazyku politiků a úředníků. Nebojte se pracovat s bohatostí a krásou češtiny. Pozor ale na různá klišé! Vyhýbejte se i nesrozumitelným odborným výrazům a obratům. Raději použijte opis nebo obecně používané slovo, i kdyby nemělo být dokonale přesné. Koktejl není časopis odborný, ale popularizační, proto používá jazyk srozumitelný každému čtenáři.
•
Pracujte s hodnověrnými zdroji, informace ověřujte. Pokud vám něco zajímavého řekl například někdo z místních, a vy nemáte možnost to ověřit, nepředkládejte tyto informace jako fakt, ale uveďte, kdo Vám to říkal.
•
Nepopisujte notoricky známé věci. Místo toho se na ně zkuste podívat novýma očima.
•
Připravte se na to, že vaše texty projdou standardní redakční úpravou! (Redigací, geografickou revizí a jazykovou korekturou.) Před vytištěním však dostanete zredigovaný text k případným připomínkám a po grafickém zpracování také výslednou podobu článku ve formátu pdf. 96
2. Článek by měl přinést i něco navíc. Jak toho dosáhnout? •
Zkuste se zamyslet nad tím, jak článek doplnit něčím zajímavým. Součástí článků v Koktejlu jsou infoboxy. Do nich lze uvést informace, které se nehodí přímo do hlavního článku, ale přitom jej vhodně doplňují.
•
Potkali jste na cestě někoho zajímavého, nebo víte o někom, kdo má k vašemu tématu co říct? Zkuste s ním pořídit stručný minirozhovor nebo jej požádat o stručný názor do rubriky K věci.
•
Píšete o něčem, co by si zasloužilo přiblížit víc, než dokáží slova? Zamyslete se, jestli by bylo možné k článku vytvořit mapku, plánek, graf, tabulku, schéma nebo 3D model. Pokud dodáte podklady, naši grafici si s tím poradí. Cenný je ale i pouhý nápad, který nám sdělíte.
•
U některých článků čtenářům představujeme autora stručným CV. Pošlete nám tedy několik vět o sobě a připojte vaši fotografii.
3. Článek se do Koktejlu musí vejít. Jak toho dosáhnout? •
Ani v rámci tématu, které jste si zvolili, nemusíte popsat všechny detaily. Všeho moc škodí. Pište jen to, co je zajímavé, důležité a nové, aby se článek nerozpliznul v záplavě nepodstatných sdělení.
•
Délka článku nemůže přesáhnout 15 000 znaků včetně mezer. Tato hranice je přitom strop nejdelších článků. Neznamená to tedy, že kratší článek musíte natahovat na tento rozměr. Většina článků v Koktejlu je naopak kratších, proto pište raději méně, spíš se tím vyhnete pozdějšímu krácení. O konečné délce rozhoduje redakce.
•
Délka infoboxu je cca 1000 znaků včetně mezer.
•
Délka minirozhovoru je cca 1500 znaků včetně mezer.
•
Délka rubriky K věci je cca 1500 znaků včetně mezer.
4. U článku musí být dobré fotky. Jak toho dosáhnout?
97
•
Fotky jsou stejně důležité jako samotný článek. Zvažte proto předem, jestli k článku máte kvalitní obrazový materiál. Vedle dobrých záběrů to znamená i vysoké rozlišení, protože tiskneme na 300 dpi.
•
Neposílejte CD plné fotografií. Vyberte 20 nejzajímavějších snímků, které odpovídají tomu, o čem píšete. Přidejte i fotografie k boxům a u minirozhovoru či rubriky K věci fotku zpovídaného.
•
K fotografiím, které jste vybrali, pošlete popisky.
•
Fotografie upravujeme a přizpůsobujeme grafické podobě stránek! Máte-li proto nějaké speciální požadavky, například týkající se ořezu, sdělte je předem. Redakce také provádí konečný výběr fotek a rozhoduje o jejich případném doplnění z jiných zdrojů.
5. Vyplacení honoráře. Jak toho dosáhnout? •
Pro vyplacení honoráře potřebujeme Vaše jméno a příjmení, adresu trvalého bydliště, rodné číslo nebo datum narození, číslo konta (pokud nemáte, pošleme honorář na Vámi uvedenou adresu). Kvůli snazší komunikaci také připojte mailovou adresu a číslo telefonu.
•
Honorář do sedmi tisíc Kč (včetně této částky) daní ze zákona ten, kdo jej vyplácí, tedy Koktejl. Vám přijde již zdaněná částka. Pokud by byl honorář vyšší než sedm tisíc Kč, daní jej ze zákona příjemce, tedy autor. V tom případě vám přijde nezdaněná částka, kterou máte povinnost uvést v daňovém přiznání.
•
V případě, že fakturujete, stačí to předem uvést a poslat jen adresu pro zaslání autorského výtisku Koktejlu.
•
Výše honoráře se odvíjí od délky otištěného textu a velikosti použitých fotografií, proto ji nelze stanovit předem.
•
Honoráře vyplácíme v měsíci následujícím po tom, ve kterém článek vyšel.
98
9. Seznam literatury Bateman, Graham – Eganová, Victoria. 1999. Zeměpis světa. Praha: Columbus.
Bech-Karlsen, Jo. 1991. Být přitom: reportáž jako žánr a metoda, Oslo: Universitetsforlaget.
Bičík, Ivan a kol. 2000. Regionální zeměpis světadílů. Praha: Česká geografická společnost.
Dočekalová, Markéta. 2006. Tvůrčí psaní pro každého. Jak psát pro noviny a časopis, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení. Praha: Grada.
Doležal, Jiří X. 2010. „O řemesle reportérském“ Pp. 43-46 in O reportáži, o reportérech, ed by Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová. Praha: Karolinum.
Filipský, Jan. 2008. Stručná historie států, Indie. Praha: Libri.
Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál.
Holec, Petr. 2010. „Reportáž: umění pera a notesu.“ Pp. 39-41 in O reportáži, o reportérech, ed by Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová. Praha: Karolinum.
Kaňáková, Naděžda. 2004. Globální problémy. Ostrava: VŠB – Technická univerzita.
Kotovická, Jana. 2009. Vybrané kapitoly z environementalistiky. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně.
Liščák, Vladimír. 2009. Státy a území světa. Praha: Libri.
99
Michalec, Libor. 1997 „Koktejlstory.“ Pp. 18-24 in Koktejl 1997. R. 6, č. 4.
Osvaldová, Barbora. 2010. „Reportáž a reportéři.“ Pp. 5 -17 in O reportáži, o reportérech, ed by Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová. Praha: Karolinum.
Redakce magazínu Koktejl. Nedatováno. Jak na to: Manuál pro externí autory magazínu Koktejl, Ústí nad Labem: Koktejl (interní materiál - viz. Příloha číslo 5)
Rybář, Jan. 2010. „Dobrodružství reportáže a kouzlo manipulace.“ Pp. 47-54 in O reportáži, o reportérech, ed by Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová. Praha: Karolinum.
Shurmer – Smith, Pamela. 2000. India, globalization and change. London: Arnold.
Sing, Sarina – Bindloss, Joe – Bainbridge, James – Brown, Lindsay – Elliot, Mark – Harding, Paul, Spurling, Tom. 2007. Severní Indie. Praha: Svojtka&Co.
Tureček, Břetislav. 2010. „Rozhlasová reportáž: emoce a dojmy, ale také příprava a ověřování.“ Pp. 71-77 in O reportáži, o reportérech, ed by Barbora Osvaldová, Radim Kopáč, Alice Tejkalová. Praha: Karolinum.
Weightman, Barbora A. 2002. Dragons and Tigers, a geography of south , east and southeast Asia, Danvers: Copyright.
100
10. Internetové zdroje abccr.cz,
2011,
Periodický
tisk,
http://www.abccr.cz/overovana-data/periodicky-tisk-
1/?filterYear=2011&filterMonth=3¬Verified=1 (11. května 2011)
BusinessInfo.cz.
1997–2011.
Indie:
Ekonomická
charakteristika
země.
http://www.businessinfo.cz/cz/sti/indie-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000422/ (25. 4. 2011)
Datamedia.cz,
nedatováno,
Lidé
a
země,
http://www.datamedia.cz/run.php?page=podrobnosti&ld=1&STRANKA=Popis_Subj_T&plat nost=&den=1&mesic=&rok=1999&ID_SUB=AC00000089&pocrad=&nav_tab=&cd=0&sd= 0 (11. května 2011)
Mediaprojekt
2010.
Realizován
GfK
Praha
–
Median.
http://www.median.cz/docs/MP_2010_zprava.pdf (21. 4. 2011)
Mladá
fronta.
2007-2011.
Lidé
a
země,
Za
obzorem
čeká
svět.
http://www.mf.cz/produkty/lide-a-zeme/ (21. 4. 2011)
Odbor hospodářských a sociálních věcí. 1999. The World at six billion. OSN. http://www.un.org/esa/population/publications/sixbillion/sixbillion.htm (25. 4. 2011)
Weirdlyodd.com.
(Nedatováno.) 10 most polluted cities. http://www.weirdlyodd.com/10-
most-polluted-cities-in-the-world/ (25. 4. 2011)
Zemánek, Josef. 2006. Indie – rozvojová země s obrovským hospodářským potencionálem. http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-indie (25. 4. 2011)
Zemánek, Josef. 2005. Outsourcing a offshoring. http://www.euroekonom.cz/analyzyclanky.php?type=jz-outsourcing (25. 4. 2011)
101
10. Jmenný rejstřík ABC ČR
10
Afrika
24, 33
Afrika v nás
8
Alexandr Veliký
32
Agra
41, 42
Amritsar
34
Asie
28, 38, 50
Austrálie
37
Bangladéš
35
Barma
35
Bateman, Graham
35
Bech – Karlsen, Jo
14, 15, 16, 18, 19, 20
Bengálský záliv
35
Beránek, Tomáš
12
Bičík, Ivan
37
Bindloss, Joe
33
Bláhová, Andrea
8, 10, 12, 21, 22, 25, 26
Bhútán
35
Bombaj
36
Cílek, Roman
11
Czechpress group
10
Čandraguptou Maurjou
32
Český rozhlas
13
Černý, Lukáš
10
Česká republika
9
Čína
28, 31, 35, 36
Dočekalová, Markéta
14, 19
Dvořák, Michal
8, 9, 10, 11, 17, 21, 22, 23, 24, 25, 38, 43, 44, 46
Džalhapára
41
Evropa
17, 35
Eganová, Victoria
35
Filipský, Jan
32, 33, 34
Foktovi, Markéta a Michal
12 102
Formánek, Josef
10, 11
Gándí, Mahátma
33
Gándhiová, Indira
34
Gándhiová, Sonia
34
Ganga
29, 30, 31, 35, 44, 46, 47, 49
Goréová, Jana
10
Hedvabnastezka.cz
9, 10, 38
Hend, Jan
7, 8
Himaláje
35
Himaláčapradéš
42
Holec, Petr
18
Homolovi, Matěj a Jan
39
Hruška, Jan
12
Illahábád
40
Indie
6, 7, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 42, 45, 47, 48, 49, 50
Indoganžská nížina
35
Indus
35
Internet Data media
12
Ira, Vladimír
12
Jazairiová, Pavla
39
John, Radek
11
Kalkata
35, 36, 41, 45
Kamm, Tomáš
38
Kaňáková, Naděžda
31
Kašmír
34
Keoladeo Ghana
40
Klicperová, Lenka
8, 12, 17, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 39, 43, 46, 47
Klíma, Josef
11
Koktejl
8, 9, 10, 11, 12, 25, 26, 27, 48, 50
Kongo
8
Kongresová strana, Kongres
33, 34
Korea
17
Kotovická, Jana
28, 29, 31
103
Kubeš, Tomáš
12
Labouristická strana
33
Lidé a země
8, 9, 10, 11, 12, 13, 25, 50
Liščák, Vladimír
35
Madrás
36
Mediaprojekt 2010
9, 11
Michalec, Libor
10, 11
Mikoláš, Robert
12
Mladá fronta
12
Mladá fronta Dnes
9
Mughalská říše
32
Muslimská liga
33
Namaste Baba
39
NAtional Geographic
9, 38
Nehrú, Džaváharal
33, 34
Nepál
35
Nové Guinea
11
Osvaldová, Barbora
14
OSN
31
Pandžáb
32, 41
Pákistán
33, 35
Páral, Vladimír
11
Pohanka, Vít
12, 13
Prasád, Rádžendra
34
Raó, Narasimha
34
Rádžastán
40, 47
Rock Garden
40, 41
Rybář, Jan
17, 20, 22, 26
Shumer – Smith, Pamela
28, 29, 30, 31
Singh, Sarina
33
Slavíková Literová, Barbora
10
Slzy Konga
8
Stejskalová, Klára
13
Strnadová, Jarmila
10
104
Sundarban
40, 44, 47, 48
Šilhovi, Olga a Václav
8, 12
Dtránská, Lenka
10
Taj Mahal
28
Tureček, Břetislav
21
USA
37
Urbánek, Miroslav
10
Ústí nad Labem
10
Váránasí
30, 40, 49
Vasco de Gama
33
Velká Británie
33, 37
Vojtěchévá, Jaroslava
10
Východní Ghát
35
Wágner, Marek
10
Weightman, Barbara A.
29, 30
Wurzel, Jan
10
Západní Ghát
35
Zemánek, Josef
36, 37
Zlatý chrám
34
105
