UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Somatické charakteristiky krasobruslařek v České republice Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Šárka Honsová, PhD.
Praha, květen 2013
Vypracoval: Bc. Soňa Kroulíková
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, dne …………………………… podpis diplomanta
Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení:
Fakulta / katedra:
Datum vypůjčení:
Podpis: ______________________________________________________________________
Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce PhDr. Šárce Honsové, PhD. za poskytnutí podkladových materiálů, cenných rad a připomínek při zpracování diplomové práce.
Abstrakt
SOMATICKÉ CHARAKTERISTIKY KRASOBRUSLAŘEK V ČESKÉ REPUBLICE
Cíle:
Cílem
práce
je
zjištění
vybraných
somatických
charakteristik
krasobruslařek v ČR a stanovení jejich somatotypů. Následně jsou zkoumány vztahy mezi naměřenými somatickými charakteristikami krasobruslařek a normativy obecné populace, a vztahy mezi aktuálními daty a výsledky měření v minulosti provedených šetření krasobruslařek a dalšími studiemi.
Metody:
V práci je využito somatometrických měření pro zjištění vybraných somatických charakteristik (tělesná výška, hmotnost,…). Somatotypy jsou stanoveny metodou Heath-Carter.
Výsledky:
Krasobruslařky jsou menší, než dívky stejného věku obecné populace. Z hlediska tělesné hmotnosti se polovina krasobruslařek nachází pod průměrnou hmotností populace, a druhá polovina nad průměrnou hmotností
populace.
Krasobruslařky
jsou
vyšší
a
těžší
než
československé krasobruslařky ze studie Šelingerové (1988). Oproti dřívější studii jsou více endomorfní. Převažuje typ somatotypu mezomorfní endomorf.
Klíčová slova: krasobruslení, somatické charakteristiky, somatotyp, metoda HeathCarter
Abstract
SOMATIC CHARACTERISTICS OF FEMALE FIGURE SKATERS IN THE CZECH REPUBLIC
Objectives:
The aim of the thesis is to find out specific somatic characteristics and somatotypes of female figure skaters in the Czech Republic. Subsequently relationships between measured somatic characteristics and normative of general population, and relationships between actual data and previous studies of female figure skaters are being examined.
Methods:
We use somatometric measurements to determine selected somatic characteristics (weight, height, eg.). We use the Heath-Carter method of somatotyping.
Results:
Female figure skaters are smaller than general population of the same age. In terms of physical height, one half of figure skaters is above population average while second half is under the average of population. Female figure skaters in this study are taller and heavier than figure skaters in previous study (Šelingerová, 1988) and they are more endomorphic. Prevailing somatotype is mesomorphic endomorph.
Keywords: figure skating, somatic characteristics, somatotype, Heath-Carter method
OBSAH 1.
ÚVOD ....................................................................................................................... 9
2.
TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE .......................................................... 11
2.1 Krasobruslení .......................................................................................................... 11 2.1.1 Historie krasobruslení ........................................................................................ 11 2.1.2 Systém soutěží v České republice ...................................................................... 14 2.1.3 Systémy hodnocení krasobruslařských soutěží.................................................. 16 2.1.4 Struktura sportovního výkonu v krasobruslení .................................................. 18 2.2 Problematika tělesné stavby člověka..................................................................... 20 2.2.1 Antropologie ...................................................................................................... 20 2.2.2 Somatometrie ..................................................................................................... 21 2.2.3 Somatotyp .......................................................................................................... 22 2.2.4 Somatotypologie ve sportovní antropologii ....................................................... 22 2.2.5 Specifika tělesné stavby žen .............................................................................. 25 2.2.6 Tělesná stavba jako faktor sportovní výkonnosti .............................................. 26 2.2.7 Somatometrie krasobruslařů .............................................................................. 27 3.
CÍLE PRÁCE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY ............................................................ 31
3.1 Cíl práce ................................................................................................................... 31 3.2 Úkoly práce .............................................................................................................. 31 3.3 Výzkumné otázky .................................................................................................... 31 3.4 Hypotézy .................................................................................................................. 31 4.
METODIKA PRÁCE ........................................................................................... 33
4.1 Popis výzkumného souboru ................................................................................... 33 4.2 Použité metody ........................................................................................................ 33 4.2.1 Stanovení somatotypu metodou Heat-Carter (1967) ......................................... 34 4.2.2 Dotazník – doplňující otázky ............................................................................. 35 4.3 Sběr dat .................................................................................................................... 36 4.4 Analýza dat .............................................................................................................. 37
4.5 Vymezení a omezení rozsahu platnosti ................................................................. 40 5.
VÝSLEDKY A DISKUSE .................................................................................... 41
5.1 Tělesná výška........................................................................................................... 41 5.2 Tělesná hmotnost .................................................................................................... 48 5.3 Indexy tělesné hmotnosti a tělesné výšky .............................................................. 54 5.4 Somatotyp ................................................................................................................ 55 6.
ZÁVĚR .................................................................................................................. 63
SEZNAM LITERATURY ............................................................................................ 65 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ................................................................................ 68 SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 70
1. Úvod Diplomová práce je zaměřena na oblast krasobruslení - pro Českou republiku v minulosti populární a úspěšný sport. Je škoda, že spolu s poklesem našich reprezentantů ve výsledkových listinách evropských a světových soutěží opadl také zájem veřejnosti o tento krásný sport, a v současné době je Česká republika nejvíce spojována s jiným zimním sportem, a to ledním hokejem. Krasobruslení je nedílnou součástí mého života. V průběhu času jsem se dostala přes roli aktivního závodníka až do role neméně aktivního a nadšeného trenéra. Trenérská práce je dle mého názoru celoživotní učení, s každým novým svěřencem získávání dalších zkušeností a především neustálé sledování nových aktuálních tréninkových postupů a posunů. Při účasti na svém prvním trenérském školení jsem zjistila, že doporučená literatura stále ještě zahrnuje vynikající dílo Dr. Dědiče (1979) a dalších ze „zlatých let“ československého krasobruslení. Z novějších publikací je to však pouze jediná od Hrázské (2006). Což poukazuje na pokles zájmu nejen laické, ale i odborné veřejnosti, v této oblasti. Při studiu na odborné literatury v rámci svého studia na UK FTVS jsem se setkávala s praktickými ukázkami výzkumů na specifických skupinách sportovců vybraného sportu. Pouze v minimu případů jsou dostupné údaje vypovídající o testování krasobruslařů či krasobruslařek. Během hledání informací ke zpracování jedné ze seminárních prací jsem narazila na příspěvek Šelingerové (1988) zabývající se somatickými a biotypologickými charakteristikami krasobruslařek. Všeobecně rozšířený názor veřejnosti, ale mnohdy i rodičů či trenérů začínajících krasobruslařek je, že krasobruslařka musí být co nejmenší a pokud možno nejhubenější. Proto mě tento příspěvek zaujal a rozhodla jsem se vyhledat novější příspěvky s touto tématikou. K mému zklamání pocházejí všechny další zveřejněné výsledky týkající se somatotypů většinou ze souborů kanadských či amerických krasobruslařek (Monsma, Malina, 2005; Weaver a kol., 1981; Ross a kol., 1977) mezi nimiž tvoří určité procento krasobruslařky asijského původu a pro porovnání s našimi výsledky jsou proto zavádějící. Vzhledem k tomu, že od výzkumu Šelingerové uplynulo 20 let, v průběhu kterých se krasobruslení, přinejmenším z hlediska sportovního výkonu, ale i z pohledu např. tréninkových podmínek, nepochybně posunulo směrem vpřed, zajímá mě, zda a jak se tyto změny projevily ve stavbě těla krasobruslařek. 9
Protože je somatotypů ve sportu běžně využíváno pro zjištění předpokladů pro určitou pohybovou aktivitu a při výběru talentů, doufám, že touto prací přispěji k získání nových poznatků v oblasti sportovního tréninku v krasobruslení, z nichž budou moci v případě zájmu těžit trenéři, kteří by, stejně jako já, rádi zkvalitnili svou práci a jsou proto vděční za jakékoliv nové informace a poznatky.
10
2. Teoretická východiska práce Kapitolu Teoretická východiska práce rozdělíme do několika podkapitol, v nichž přiblížíme některé klíčové pojmy této práce a jejich význam v rámci teoretického rámce práce a provedeme přehled a rozbor literárních pramenů s poznatky předchozích autorů, zabývajících se problematikou somatotypologie sportovců (především krasobruslařů).
2.1 Krasobruslení Krasobruslení je zimní sport, který řadíme do skupiny koordinačně estetických sportů. Mezinárodní krasobruslení zahrnuje tyto soutěžní disciplíny: sólo – muži a ženy, sportovní dvojice, tance na ledě a skupiny synchronizovaného bruslení. Jedná se o olympijský sport (ve všech disciplínách s výjimkou synchronizovaného bruslení). Krasobruslení se lze věnovat na rekreační úrovni, stejně tak jako na vrcholové úrovni. 2.1.1 Historie krasobruslení Začátky bruslení sahají do daleké minulosti. Klouzání po zamrzlých plochách na bruslích z kostí využívali lidé jako způsob dopravy při dlouhých cestách za lovem zvěře. Svědčí o tom četné nálezy na území Skandinávie, Anglie, Ruska, Švýcarska, Německa i u nás. Nejvhodnější k výrobě bruslí byly holenní kosti velkých zvířat (Bubenková, 1986). Při prvotním klouzání na kostěných bruslích bylo k odrazu využíváno odpichování jednou nebo dvěma tyčemi. Tento způsob klouzání byl společným
předchůdcem
bruslení
i
lyžování
(Hrázská, 2006). Dochované kostěné brusle jsou uloženy v muzeích a jejich stáří je odhadováno na 4000 let (Bubenková, 1986). Najdou se však i výjimečné exempláře, jako například pár 60 cm dlouhých bruslí z metakarpální kosti pratura nalezené ve Francii, jejichž postranní části byly obroušené, a proto se předpokládá, že sloužily jako brusle – stáří tohoto páru bruslí je odhadováno na 20 000 let (Šťastná-Königová, 1985). Protože pohyb na kostěných bruslích byl příliš nejistý a pomalý, byly postupně nahrazovány bruslemi železnými. Stáří nejstarších nalezených kovových bruslí se odhaduje na 2000 let (Hrázská, 2006). Přechod na kovové brusle umožnil další etapu rozvoje bruslení. Kolébkou bruslení se v této době stalo Holandsko se spoustou zamrzlých kanálů, kde se využívalo bruslí nejen k dopravě ale i k všelidové zábavě s velkým množstvím sportovních prvků. 11
To se stalo inspirací pro mnoho holandských a vlámských malířů, prostřednictvím jejichž děl se dochoval ráz těchto slavností na ledě (Bubenková, 1986). První konkrétní písemná zmínka o bruslení pochází od canterburského mnicha Williama Fitzstephena. Ve své knize z roku 1174 o Thomasu Beckettovi popisuje scénu o londýnské mládeži, jak s kostmi připevněnými na patách chodidel a s holí v ruce „létají“ po ledě (ŠťastnáKönigová, 1985). U nás se bruslení zpopularizovalo v 16. st. s příchodem šlechty z rodu Habsburků. Císař Rudolf II. Uspořádal roku 1610 velký karneval na ledě, což byl jeden ze stěžejních momentů pro další rozvoj bruslení (Dědič, 1981). Spolu s narůstající oblibou bruslení ve všech společenských kruzích se také objevovalo čím dál více překážek ztěžujících další vývoj. Například J. A. Komenský řadil bruslení, stejně jako plavání, mezi hry životu nebezpečné a nedůstojné (Hrázská, 2006). První sportovní bruslařský klub byl založen v roce 1742 ve Skotsku – „Edinburg Skating Club“. Roku 1772 vychází rovněž v Anglii první příručka Pojednání o bruslení (A treatise of skating). Jejím autorem byl Robert Jones (Bubenková, 1985). V Praze vznikl první veslařsko-bruslařský Lední klub v roce 1868. Využíval kombinovaný celoroční trénink sportovce: v zimě bruslení, v létě veslování. První volnou jízdu s doprovodem předvedl v naší zemi roku 1871 při své návštěvě Prahy Američan Jackson Haines (Dědič, 1981). Jackson Haines je považován za zakladatele moderního bruslení. Po jeho vzoru rozvíjeli své bruslařské umění i všichni jeho žáci a vznikla podle něj také první pravidla bruslení (Hrázská, 2006). Mezinárodní bruslařská unie (ISU) byla založena v roce 1892 v Nizozemsku. Tím se výrazně zvýšila četnost mezinárodních akcí a prudce stoupla úroveň krasobruslení. V této době byla těžištěm soutěží v krasobruslení soutěž v povinných cvicích. Od roku 1908 se pořádá mistrovství Evropy i světa mužů a sportovních dvojic. Kategorie žen byla přidána v roce 1923 a taneční páry se na mistrovství světa představily při své premiéře roku 1952 (Bubenková, 1986). Na počátku 20. st. dostalo krasobruslení výrazně sportovní ráz především díky Ulrichu Salchowovi a jeho vynálezu bruslí se zoubky. Zoubky umožňovaly mnohem silnější odrazy jak při samotné jízdě, tak i při skocích. Ulrich Slachow dále přispěl k rozvoji krasobruslení, když roku 1909 poprvé předvedl nový skok, který je pojmenován podle svého objevitele a dodnes patří mezi základní krasobruslařské skoky (Hrázská, 2006). Mezi světovými válkami byly velkými postavami Norka Sonia Henieová a Rakušan Karl Schäfer. Oba dva dali krasobruslení ráz sportovně tanečního projevu a spojení s hudbou. Po druhé světové válce přichází období charakteristické 12
skoky s několikanásobnými obraty ve vzduchu, protirotační technikou a v neposlední řadě vyjádřením hudby pohybem (Bubenková, 1986). Roku 1922 založený Bruslařský svaz republiky Československé zastřešoval společně krasobruslaře i rychlobruslaře. Až do druhé světové války nemělo Československo mnoho výrazných krasobruslařských osobností, to se však změnilo s budováním umělých kluzišť umožňujících pravidelný trénink několik měsíců v roce na daleko kvalitnějším ledě. První umělé kluziště bylo otevřeno v roce 1931 v Praze na Štvanici. Krasobruslení obecně prožívalo po druhé světové válce obrovský rozmach. Povinná jízda se pro diváky postupně stávala méně atraktivní než volná jízda se skoky, piruetami
a
hudebním
doprovodem.
K výrazným
osobnostem
poválečného
krasobruslení patřili Američané Richard Button, bratři Hayes Alan a David Jenkinsovi či Kanaďan Donald Jackson. Mezi ženami se prosadila hlavně Kanaďanka Barbara Ann Scott, Američanka Carol Heiss nebo Sjoukje Dijkstre z Nizozemí. Sportovním dvojicím udávali směr především zámořští závodníci, např. čtyřnásobní mistři světa z Kanady Wagnerová – Paul. V tancích na ledě dominovala tzv. anglická taneční škola a její zástupci Westwoodová – Demmy, Markhamová – Jones či Towlerová – Ford (Hrázská, 2006). Po druhé světové válce se i Československo zařadilo mezi krasobruslařské velmoci. Ája Vrzáňová získala v letech 1949 a 1950 titul mistryně světa. Následoval Karol Divín a jeho stříbrné medaile z olympijských her ve Squaw Valley 1960 a z mistrovství světa v Praze 1962. Ve sportovních dvojicích dosáhli největších úspěchů Suchánková – Doležal a v kategorii tanců na ledě se do dějin nezapomenutelně zapsali Eva a Pavel Romanovi (4x mistři Evropy a 3x mistři světa). Na přelomu 60. a 70. let 20. st. se mezi výrazné osobnosti světové krasobruslení zařadili Hana Mašková a Ondrej Nepela. Hana Mašková získala v roce 1968 titul mistryně Evropy a bronz na olympiádě v Grenoblu, kde vyhrála zlato Američanka Peggy Fleming, označovaná za nejúspěšnější krasobruslařku moderní doby. Ondrej Nepela byl bezesporu nejúspěšnějším československým krasobruslařem. Stal se pětinásobným mistrem Evropy (1969 – 1973), trojnásobným mistrem světa a vítězem OH v Sapporu 1972 (Hrázská, 2006). V párových disciplínách se rozvinula několik desetiletí trvající úspěšná éra sovětských krasobruslařů. Ve sportovních dvojicích se mezi nejúspěšnější řadili Bělousovová – Protopopov (mistři světa 1965 – 1968) a Rodninová – Ulanov (Rodninová se postupně se dvěma partnery stala desetinásobnou mistryní světa). V tancích na ledě byli mnoho let neporaženi Pachomovová – Gorškov (mistři světa 13
1970 – 1976). Tento taneční pár vyhrál také OH v Innsbrucku 1976, kde se tance na ledě představily vůbec poprvé jako olympijská disciplína (Hrázská, 2006). V 80. a 90. letech minulého století posbírala nejvíce úspěchů německá reprezentantka Katarina Witt. Mezi její největší úspěchy patří zlaté medaile z OH v Sarajevu (1984) a Calgary (1988). Jízdy Katariny Witt byly nejen technicky náročné, ale především plné nápadité choreografie. K dalším úspěšným krasobruslařkám této doby patří Midori Ito, Kristi Yamaguchi, Lu Chen a Oksana Bajul (Hrázská, 2006). V párových
disciplínách
nadále
pokračovala
úspěšná
éra
sovětských
krasobruslařů. Za všechny musíme zmínit sportovní dvojici Gordeeva – Griňkov, jejich jízdy vynikaly obtížností figur, elegancí a procítěným projevem, což jim přineslo dvě zlaté olympijské medaile. V tancích na ledě byla řada sovětských prvenství na několik let přerušena vynikajícím anglickým tanečním párem Torvill – Dean. Torvill s Deanem získali na OH v Sarajevu zlatou medaili za jejich nezapomenutelný volný tanec na Ravelovo Bolero. Za tento tanec byli ohodnoceni hned několika nejvyššími známkami 6.0. Toto jejich vystoupení je považováno za zlom v pojetí tanců na ledě. Následovalo úspěšné pokračování sovětské (a později ruské) taneční školy reprezentované jmény Bestěmjanová – Bukin, Klimovová – Ponomarenko, Usová – Žulin nebo Griščuková – Platov (Hrázská, 2006). Na Nepelovy úspěchy navázal další československý reprezentant – Jozef Sabovčík. Sabovčík se stal 3x mistrem Evropy (1985 – 1987) a na OH v roce 1984 získal bronzovou medaili. O další úspěchy pro československé barvy se zasloužil Petr Barna (mistr Evropy 1991 a 3. místo na OH v Albertville 1992), který se do historie světového krasobruslení zapsal mimo jiné proto, že jako první krasobruslař předvedl na OH čtverný skok. Poslední zlatou medaili na mistrovství světa vybojovala pro Českou republiku sportovní dvojice Radka Kovaříková – René Novotný v Birminghamu roku 1995 (Hrázská, 2006). Z nedávné historie stojí za zmínění jméno Tomáše Vernera, mistra Evropy z roku 2008. 2.1.2 Systém soutěží v České republice Vrcholným orgánem českého krasobruslení je Český krasobruslařský svaz (ČKS). ČKS je organizovaný v ISU, ČOV, ČSTV a dalších státních či tělovýchovných orgánech. Činnost svazu řídí předsednictvo volené na 4leté funkční období. Předsednictvo má 4 odborné komise: komisi rozhodčích, metodickou komisi, sportovně technickou komisi a komisi trenérskou. Nejvyšším orgánem ČKS je valná hromada. 14
Valná hromada je tvořena zástupci členských klubů, tzv. ZOJ (základních organizačních jednotek). Valná hromada je oprávněná rozhodovat o všech záležitostech týkajících se činnosti svazu, jedná minimálně jednou ročně (Hrázská, 2006). Druhy soutěží rozlišujeme na: mistrovské, pohárové soutěže ČR, přebory krajů, přebory klubů, nemistrovské a mezinárodní (ČKS, 2011a). V sezóně 2011 – 2012 byly v České republice pořádány soutěže v rámci „Českého poháru“ a „Poháru ČKS A, B a C“. Závodů Českého poháru se mohou účastnic pouze závodnice, které se zúčastní a splní testy výkonnosti na zelenou, žlutou či bílou barvu. Závody jsou hodnoceny novým „ISU Systémem hodnocení“. Závody Českého poháru slouží jako kvalifikační závody pro Mistrovství ČR. Závodů Poháru ČKS se mohou účastnit i závodnice bez splněných testů výkonnosti. Tyto závody jsou hodnoceny „OBO Systémem hodnocení“. Soutěže probíhají podle závazného soutěžního řádu a podle pravidel krasobruslení platných pro Českou republiku. Soutěže chlapců a dívek probíhají ve všech věkových kategoriích odděleně. Rozdělení závodníků do jednotlivých soutěžních kategorií je určeno věkovou hranicí. Pravidla krasobruslení pro ČR vymezují 7 kategorií: mladší nováčci, nováčci, nejmladší žactvo, mladší žactvo, žactvo, junioři a senioři. Podle věkových kategorií se liší také soutěžní programy – délka jejich trvání a náplň (viz Tabulka 1). Pro potřeby této práce uvádíme pouze kategorie a soutěžní programy pro sólo - dívky desetileté a starší. Tabulka 1: Věkové kategorie a délky programů pro dívky – sólo (ČKS, 2011b) Délka soutěžního programu
Soutěžní kategorie
Horní věková hranice*
Český pohár
Pohár ČKS „A“
Pohár ČKS „B“
Pohár ČKS „C“
Žačky nejmladší
10 let
2:30 +/- 10s
2:30 +/- 10s
max. 2:00
---------
Žačky mladší
12 let
3:00 +/- 10 s
max. 2:15
---------
Žačky
15 let
3:00 +/- 10 s
max. 2:30
Juniorky
19 let
3:30 +/- 10 s
max. 3:00
Seniorky
není omezena
4:00 +/- 10s
max. 3:30
KP: max. 2:15 VJ: 3:00 +/- 10s KP: max. 2:30 VJ: 3:00 +/- 10s KP: max. 2:50 VJ: 3:30 +/- 10s KP: max. 2:50 VJ: 4:00 +/- 10 s
max. 2:00
* Pro stanovení věkové hranice je rozhodující vždy 1. červenec před sezónou, kdy závodnice nesmí stanovený věk dosáhnout.
15
V Českém poháru se závod počínaje kategorií mladších žaček skládá z krátkého programu a volné jízdy, v kategorii nejmladších žaček předvádí závodnice pouze volné jízdy. Závodní programy pro Pohár ČKS „A“ mají stejné náplně jako závodní programy pro Český pohár. Závodnice však ve všech kategoriích předvádějí pouze volné jízdy. Závodní programy pro Pohár ČKS „B“ mají vlastní upravené náplně programů většinou specifikované speciálním ustanovením pro každou závodní sezónu. Závodnice ve všech kategoriích předvádějí pouze volné jízdy. V rámci Poháru ČKS „C“ se závodí jen v jedné věkové kategorii, a to nad 15 let. Závodnice předvádějí pouze volné jízdy. Zvláštností je, že jako doprovod je povolena vokální hudba. Náplň volných jízd není omezena, jízdy jsou sestavovány na principu „ukaž, co umíš“. Mezi mistrovské soutěže patří Mistrovství ČR seniorů (mezinárodní), Mistrovství ČR žactva, Mistrovství ČR juniorů a Přebor ČR seniorů. Na Mistrovství ČR startuje v každé kategorii 30 závodnic nejvýše umístěných v žebříčku Českého poháru. Závodnice získávají do žebříčku body podle jejich umístění v jednotlivých závodech Českého poháru. Sestavovány jsou také žebříčky Pohárů ČKS, nelze se však díky nim kvalifikovat na Mistrovství ČR. V sezóně 2011/2012 byl povolen střídavý start závodnic v soutěžích pořádaných jak v rámci Českého poháru, tak v rámci Poháru ČKS „A“. Účastnit se zároveň závodů v Poháru ČKS „A“ a Poháru ČKS „B“ nelze. Předpokládá se, že Pohárů ČKS „B“ a „C“ se účastní závodnice nižší výkonnostní úrovně. Pohár ČKS „C“ dává možnost účastnit se soutěží všem, i těm, kteří se krasobruslení věnují pouze rekreačně. 2.1.3 Systémy hodnocení krasobruslařských soutěží Při soutěžích v České republice je využíváno dvou systémů hodnocení. Pro závody v Českém poháru je k hodnocení ve všech kategoriích, s výjimkou mladších nováčků a nováčků, využíváno „nového“ ISU Systému hodnocení. V soutěžích pořádaných v rámci Poháru ČKS se k hodnocení výkonů využívá OBO Systém hodnocení. Podstata jednotlivých systémů hodnocení je dále vysvětlena pro každý systém zvlášť. ISU Systém hodnocení: 16
ISU Systém hodnocení byl zaveden po skandálu na OH v Salt Lake City 2002, kde byly po zpochybnění korektnosti rozhodnutí rozhodčích uděleny dvě zlaté medaile v soutěži sportovních dvojic. Mezinárodní bruslařská unie si od nového systému hodnocení slibovala zabránění manipulací s výsledky, ovlivňování rozhodčích a eliminaci subjektivního hodnocení. Od sezóny 2004/2005 je tento systém aplikován na všech juniorských a seniorských závodech pořádaných pod hlavičkou ISU. Základ nového systému hodnocení je založen na součtu bodů dvou hodnocených částí soutěžního programu: bodů za techniku a bodů za komponenty programu. Z tohoto celkového součtu bodů jsou ještě odečítány případné srážky (např. za pád, porušení pravidel, atd.). Díky tomuto systému mohou závodníci vytvářet světové rekordy v nejvyšším bodovém součtu (Hrázská, 2006). Bodování za techniku je odvozeno z tabulek hodnot jednotlivých prvků sólového či párového bruslení vydávaných Mezinárodní bruslařskou unií. Tyto tabulky určují základní hodnoty prvků a jejich modifikace závislé na kvalitě provedení. Základní hodnoty se uvádějí v číselných bodech a jednotliví rozhodčí je zvyšují v závislosti na obtížnosti konkrétního prvku. Piruety, krokové variace a sekvence spirál jsou charakterizovány 4 stupni (level) obtížnosti. Při hodnocení skokových prvků je rozhodujícím faktorem obtížnosti např. druh skoku či počet otáček (Hrázská, 2006). Název a úroveň obtížnosti každého prvku zařazeného do soutěžního programu určuje technický specialista spolu se svým asistentem a technickým kontrolorem. Jednotliví rozhodčí pak v závislosti na charakteristikách provedení a chybách hodnotí kvalitu předvedeného prvku jedním ze 7 stupňů předvedení (tzv. GOE = Grade of Execution): +3, +2, +1, 0, -1, -2, -3. Každý stupeň má svou zápornou, respektive kladnou číselnou hodnotu, která je připočtena/odečtena k/od základní hodnoty prvku nebo hodnoceného úseku programu (Hrázská, 2006). Druhou částí, kterou rozhodčí hodnotí je celkový výkon v předvedeném programu. Toto hodnocení za komponenty programu je rozděleno do 5 programových komponentů: 1. Bruslařské dovednosti – kvalita bruslení, skluz a plynulost, pohyb v hranách. 2. Spojovací prvky – obtížnost, kvalita, kreativita a originalita kroků spojujících prvky, originalita a obtížnost nájezdů a výjezdů z prvků. 3. Předvedení – držení těla, provedení, styl, změny rychlosti. 4. Choreografie – harmonická skladba programu, kreativita a originalita, vhodnost rozložení prvků ve vztahu k hudbě, využití prostoru ledové plochy. 17
5. Interpretace – lehkost a jistota pohybu v souladu s hudbou, procítěnost hudebních frází, vyjádření stylu a charakteru hudby. Jednotlivé programové komponenty jsou hodnoceny stupnicí známek v rozmezí od 0,25 do 10,00 s odstupňováním po 0,25 bodech. Maximální bodový zisk za všech pět komponentů programu je celkem 50 bodů. Body udělené sborem rozhodčích jsou dále násobeny danými faktory (Hrázská, 2006). Při rozhodování v ISU systému hodnocení musí mít každý člen sboru rozhodčích k dispozici počítač. OBO Systém hodnocení: Klasický systém hodnocení využívaný v krasobruslení od počátků soutěží. Sbor rozhodčích uděluje 2 sady známek: za technickou hodnotu a za předvedení. Nejvyšší známkou je 6.0. Sbor rozhodčích je tvořen třemi nebo pěti rozhodčími a jedním hlavním rozhodčím. Podle obsažených prvků je volné jízdě přidělena výchozí známka. Z této výchozí známky rozhodčí strhávají srážky za nesprávné provedení prvků, pády, atd. 2.1.4 Struktura sportovního výkonu v krasobruslení Dovalil a kol. (2008, s. 220) definuje sportovní výkon jako „průběh i výsledek činnosti v daném sportovním odvětví či disciplíně“. Obsah sportovního výkonu v krasobruslení má tvořivý charakter, jeho řešení je možné více způsoby. Struktura sportovního výkonu představuje soubor požadavků, jež sportovní výkon v určité disciplíně klade na člověka. Patří sem faktory techniky a taktiky, psychické faktory a somatických a kondičních komponent. Krasobruslařský výkon je náročný na rozvoj všech pohybových vlastností (především koordinace a rozvoj orientace v prostoru) a podmiňuje ho vysoká úroveň všestranné a speciální připravenosti. Krasobruslařka musí předvést svůj výkon ve stanovenou dobu, v soutěžní jízdě s přesně stanoveným časovým limitem a před rozhodčími a diváky. Subjektivní podmínky se během jízdy postupně zhoršují: zvyšuje se kyslíkový dluh a vzrůstá nervosvalová únava, což má za následek zhoršení celkové koordinace pohybů. Na výkon negativně působí také velké psychické zatížení. K zvládnutí všech prvků programu je potřeba dostatečně rozvinutá speciální vytrvalost, jež sportovec získá pouze za předpokladu vysoké úrovně vytrvalosti všeobecné (Bubenková, 1986).
18
Volné jízdy kladou vysoké nároky na dynamiku pohybu a tu podmiňuje především vysoká úroveň rychlostně silových schopností, cyklické rychlosti a vytrvalosti v rychlosti (umožňuje zachovat zvolené tempa v průběhu celé volné jízdy). Nejhodnotnější část programu tvoří skokové prvky. V kategoriích žactva jsou to dvojité skoky a jejich kombinace, zatímco v kategoriích juniorek a seniorek se setkáváme i se skoky trojitými. Pro správné a kvalitní provedení skokových prvků je zapotřebí vysoká úroveň odrazové výbušnosti a speciální skokanské vytrvalosti (Bubenková, 1986). Krasobruslení také klade vysoké nároky na činnost analyzátorů. Je nutná naprostá souhra mezi pohyby končetin, trupu a hlavy (pro udržení rovnováhy při skocích a piruetách), a proto jsou důležité vzájemné vztahy mezi proprioreceptivním, taktilním, zrakovým a vestibulárním aferentním systémem (Havlíčková, 1993). Z psychologického hlediska vyžaduje krasobruslení vytrvalé soustředění pozornosti při nácviku jemných, přesných a složitých pohybových struktur. Naproti tomu závodní volná jízda představuje krátkodobé vrcholné vypětí vůle a všech sil, dynamičnost a razantnost celého výkonu (Bubenková, 1986). V rámci všeobecné tréninkové přípravy je pro krasobruslařky podstatný zejména rozvoj cyklické rychlosti, odrazové výbušnosti, síly, obecné a speciální vytrvalosti a koordinace pohybů. Tyto požadavky zabezpečujeme vhodnými prostředky kondičního tréninku, ale také baletní průpravou, atletickou průpravou, gymnastikou či strečinkem (Hrázská, 2006). V současné době se vědci snaží zjistit, který z energetických systémů je při krasobruslení využíván více – aerobní či anaerobní. Otázkou zůstává, kolik energie krasobruslaři potřebují pro předvedení 2 - 3 minutového programu. Technické komponenty programu zcela zjevně ovlivňují relativní intenzitu pohybu a tím i energetický systém, jenž je převážně uplatňován. Když bruslař předvádí svůj program, jsou samozřejmě aktivní všechny 3 energetické systémy. Čím je program dynamičtější, tím je vyšší relativní intenzita a tudíž i více času, kdy organismus produkuje energii anaerobním způsobem. Všechny komponenty – rychlost bruslení, počet skokových prvků, krokové variace, piruety – ovlivňují energetické nároky programu. Další trochu opomíjenou komponentou ovlivňující intenzitu programu je choreografie (Poe, 2002). Poe (2002) i Byrne a Eston (2007) upozorňují na to, že dostupných dat týkajících se fyziologických nároků soutěžního krasobruslení a fyziologických charakteristik elitních krasobruslařů je velice málo. Zároveň se však jejich studie shodují na tom, že závodní krasobruslení vyžaduje od bruslařů dosažení a udržení 19
intenzity zatížení v submaximální oblasti po dobu až 4 - 4,5 minuty s intermitentními periodami supramaximálního zatížení, což má za následek rychlé nahromadění kyseliny mléčné ve svalech. Tepová frekvence krasobruslaře dosahuje rychle svého maxima (během jedné minuty) a její hodnoty zůstávají vysoké v průběhu celé volné jízdy. Bruslař proto musí ve své jízdě provést všechny plánované skoky, ostatní elementy a choreografické ztvárnění za vysokého fyziologického stresu (Poe, 2002). Z výše uvedených důvodů by měl být trénink zaměřen na vybudování výkonného a proti únavě odolného glykolytického a aerobního energetického systému, svalové síly a kapacity ATP-CP energetického systému. Tělesné složení plní zprostředkovatelskou roli v ovlivňování fyziologických vlastností a spolu s flexibilitou se podílí na estetické, a v tomto subjektivně hodnoceném sportu důležité, části výkonu (Byrne, Eston, 2007).
2.2 Problematika tělesné stavby člověka Obsahem této kapitoly je přiblížení pojmů antropologie, somatometrie a somatotyp, následované přiblížením historie somatotypologie ve sportovní antropologii, úlohou tělesné stavby jako faktoru sportovní výkonnosti a shrnutím dostupných poznatků z oblasti somatometrie krasobruslařů.
2.2.1 Antropologie Pojem antropologie pochází ze dvou řeckých slov: anthropos (= člověk) a logos (= rozum, slovo, nauka). Soukup (2011, s. 54) vymezuje antropologii jako „holistickou, interdisciplinární a komparativní vědu, která se zabývá studiem biologické a kulturní variability lidských populací v čase a prostoru“. Biologičtí a kulturní antropologové mají společný předmět výzkumu – člověka. Obecná antropologie je tvořena 4 základními antropologickými subdisciplínami. Tyto subdisciplíny se snaží zachytit, popsat a interpretovat čtyři dimenze lidské existence. Jedná se o (Soukup, 2011): 1. Fyzickou antropologii – antropologická věda, která studuje biologickou dimenzi člověka (první element = lidské tělo).
20
2. Antropologickou archeologii – antropologická věda, která se zabývá historickou a prehistorickou dimenzí evoluce člověka (druhý element = archeologické prameny). 3. Sociokulturní antropologii – antropologická věda, která studuje kulturní dimenzi lidského rodu. Zajímá se o kulturní variabilitu dosud existujících společností (třetí element = lidské kultury). 4. Lingvistickou antropologii – antropologická věda, která studuje vztah lidského jazyka, myšlení a kultury (čtvrtý element = lidský jazyk). V systému antropologických disciplín zaujímá zvláštní místo aplikovaná antropologie. Aplikovanou antropologii je možné považovat za pátý element moderní antropologie. Bez čtyř výše zmíněných základních antropologických elementů by však byla její existence nemožná. Jedná se totiž pouze o uplatnění poznatků získaných v oblasti teoretické antropologie v praxi (Soukup, 2011). Fyzická antropologie se zabývá „výzkumem biologické variability lidských populací v čase a prostoru“ (Soukup, 2011, s. 57). Snaží se o komplexní studium růstu, vývoje a funkce lidského organismu s ohledem na různé rasové, etnické, kulturní a sociální skupiny. Dále se dotýká témat, jako jsou individuální variace tvarů a funkcí lidského těla, výzkumy růstových změn v průběhu ontogeneze, proměnami fyziologie a morfologie
lidského
rodu
v průběhu
fylogeneze,
problematikou
pohlavního
dimorfismu, vztahy mezi tělesnou stavbou a vnějším prostředím, atd. V současné době vystupuje fyzická antropologie jako komplexní disciplína spojující poznatky paleoantropologie, etnické antropologie, vývojové antropologie, demografie, zoologie, etologie,
primatologie,
genetiky,
biologie
a
ekologie.
K původní
klasifikaci
a srovnávání lidského organismu bylo využíváno empirické deskripce a měření tělesných znaků. K těmto postupům se postupně přidávají moderní metody molekulární biologie, populační genetiky, biochemie a numerické taxonomie (Soukup, 2011).
2.2.2 Somatometrie Somatometrie je jednou z antropologických metod. Hrdlička (Fetter a kol., 1967, s. 26) označuje somatometrii jako „systém technik měření a pozorování člověka a částí jeho těla nejpřesnějšími prostředky a metodami k vědeckým účelům“. Tato metoda není sama cílem, ale slouží jen jako prostředek k jeho dosažení.
21
2.2.3 Somatotyp V kapitole Struktura sportovního výkonu v krasobruslení je somatotyp zmiňován jako jeden z faktorů sportovní výkonnosti. Dovalil a kol. (2008, str. 209) definuje somatotyp následovně - „souhrn tvarových znaků jedince“. Somatotyp vyjadřuje poměrně přesný popis stavby těla jedince. Tělesný typ je vyjádřen trojčíslím značícím, v jakém poměru jsou zastoupeny jednotlivé komponenty. Heathová a Carter ve své metodě, kterou vytvořili roku 1967, popisují jednotlivé komponenty somatotypu následovně (Riegerová a kol., 2006): - První komponenta: endomorfie – vztahuje se k relativní tloušťce nebo relativní hubenosti jedince. Hodnotí množství podkožního tuku. - Druhá komponenta: mezomorfie – vztahuje se k relativnímu svalově kosternímu rozvoji ve vztahu k tělesné výšce. Může být považována za hubenou tělesnou hmotu (celé tělo bez podkožního tuku) ve vztahu k tělesné výšce. - Třetí komponenta: ektomorfie – vztahuje se k relativní délce částí těla. Hodnotí formu a stupeň podélného rozložení první a druhé komponenty. Použitím hodnotících formulářů jsou komponenty hodnoceny s přesností na 0,5 bodu. Bodový rozsah každé z komponent je od 1,0 bodu, horní hranice stupnice však teoreticky omezena není. Nejvyšší dosud nalezená hodnota endomorfie je 14,0, mezomorfie 10,0 a ektomorfie 9,0. Může se však stát, že mohou být nalezeny typy s ještě vyššími hodnotami, než jsou tyto (Riegerová a kol., 2006). Pokud využíváme ke stanovení somatotypu rovnic pro výpočet jednotlivých komponent, je bodový rozsah každé z komponent od 0,1 bodu. Komponenty jsou v tomto případě hodnoceny s přesností na 0,1 či 0,01 bodu (Carter, 2002). Ke stanovení somatotypu je potřeba 10 antropometrických parametrů: tělesné výšky, tělesné hmotnosti, hodnoty 4 kožních řas (nad tricepsem, pod lopatkou, nad hřebenem kosti kyčelní a na lýtku), biepikondylární rozměry humeru a femuru, kontrahovaný obvod paže ve flexi a maximální obvod lýtka (Riegerová a kol., 2006). 2.2.4 Somatotypologie ve sportovní antropologii Morfologické typy tělesné stavby jsou předmětem vědeckého zkoumání již od nepaměti. Nejstarší a nejjednodušší způsob členění typů spočívá ve stanovení dvou krajních diametrálně odlišných typů s třetím typem uprostřed mezi nimi. Tento způsob zvolil i Hippokrates, jehož systém se s určitými modifikacemi využíval ve starověku i středověku. Hippokrates definoval dva základní typy: habitus phthisicus (štíhlý, hubený, náchylný k souchotinám) a habitus apopleticus (obtloustlý, krátký, převládají horizontální motivy, náchylný k mrtvici). Ze středověku, kdy došlo ke ztrátě zájmu
22
o vědecké zkoumání lidského těla, nepochází žádná biotypologická koncepce (Riegerová a kol., 2006). Koncem 18. a v 19. století byl zájem o typologii znovu obnoven. Za zakladatele novodobé typologie a francouzské typologické školy je považován J. N. Hallé. Jeho práce, ve které uvádí 4 základní typy (abdominální, muskulární, torakální a kraniální) se stala základem francouzské školy dále reprezentované L. Rostanem, C. Sigaudem a L. Mac Auliffem. Rostan zastával názor, že jeden ze systémů v lidském těle téměř vždy převažuje nad ostatními. Díky tomu považoval za nejčastěji se vyskytující typy v populaci dechový, zažívací, mozkový a svalový. Sigaud tyto Rostanovy typy v podstatě potvrdil, zatímco Mac Auliffe vypracoval charakteristiku jednotlivých typů (pozoroval vliv zevního prostředí na utváření typu) (Riegerová a kol., 2006). Italskou typologickou školu založil antropolog A. de Giovani. Dal základ metodě, kterou později definoval jeho žák S. Viola. Jeho metoda publikovaná roku 1909 vycházela ze vztahu mezi objemem hrudníku a délkou končetin, čím se snažil eliminovat při hodnocení afektivní faktor zatížený velkou subjektivní chybou. Viola vycházel z předpokladu, že každý člověk se vlivem dědičnosti či působením prostředí odlišuje buď kladným, nebo záporným způsobem od ideálního typu (normálu). Celkem takto rozlišil 18 extrémních typů a další tzv. mixotypy. Variace stavby lidského těla teoreticky umístil na Gaussovu křivku. Extrémy pojmenoval brachytyp a longityp, modus dostal název normotyp (medionormál). Přestože byla Violova metoda poměrně složitá, byla u nás poměrně hodně používaná (Riegerová a kol., 2006). Hlavním představitelem německé typologické školy byl Kretschmer, který roku 1921 vydal knihu „Körperbau und Charakter“ zabývající se somatickou a psychickou typologií. Německá škola tedy klasifikovala jednotlivé typy z hlediska vzájemných vztahů psychiky a tělesné stavby. Výsledkem byl typ astenický, atletický a pyknický. Astenický typ se vyznačuje normální výškou, ale omezenou šířkou těla, gracilní kostrou, chybějící podkožní tukovou vrstvou a nedostatečně vyvinutým svalstvem. Osoby tohoto typu mají velmi štíhlé končetiny, dlouhý trup s plochým břichem, malou hlavu, dlouhý a ostrý nos a málo vyvinutou bradu. Atletický typ je charakteristický střední výškou se silně vyvinutou kostrou a svalstvem i hrudníkem. V obličeji vynikají lícní kosti, nadočnicové oblouky a mohutná dolní čelist. Jedinec se vyznačuje poměrně malým množstvím podkožního tuku, má široká ramena, zatím co záda se rychle zužují ke štíhlým bokům, končetiny jsou dlouhé, velikost hlavy je střední. U pyknického typu nalezneme převažující šířkové rozměry nad vertikálními. Obvody hlavy, hrudníku 23
a břicha jsou velké. Tuk má tendenci nejvíce se ukládat na obličeji a trupu, silnou tukovou vrstvu nalézáme i na hýždích a lýtkách, zatímco tuková vrstva na předloktích, rukou, akromionálních koncích ramene a nohou je poměrně slabá. Končetiny jsou drobné a svalstva na nich není moc vyvinuté. Obličej má tvar pětiúhelníku (Riegerová a kol., 2006). Někteří autoři zpochybňovali existenci atletického typu a i sám Kretschmer nakonec tento typ ze své klasifikace vypustil. Z Kretschmerových studií nicméně vyplynulo, že existují biologické vztahy mezi manicko-depresivní psychózou a pyknickým typem, mezi schizofrenií a astenickým, atletickým a dysplastickým typem. Stupeň těchto korelací však stále ještě není zcela objasněn. U nás se touto typologií zabýval např. Kratina. Zpřesnit metodu psychosomatické typologie a dále ji propracovat se bez větších úspěchů pokoušel N. Pende (Riegerová a kol., 2006). Škerlj se svými spolupracovníky Brožkem a Huntem zavedl pojem „vektoru“. Jedná se o specifické hodnocení tělesného typu, kdy si každý hledá na vektoru své místo blíž nebo dál od normálu (tzv. středního bodu). Tito autoři se dívají na tělesnou stavbu z tří různých aspektů. Prvním aspektem je šířka těla ve vztahu k výšce (mezi 20. – 60. rokem lidského života se hodnota tohoto vztahu nemění). Druhým aspektem je hyper, hypo a normoplasie a posledním aspektem je měření podkožního tuku a kůže. Neexistuje však přesný postup, jak stanovit příslušnost k jednotlivým vektorům, což je nevýhodou této metody (Riegerová a kol., 2006). Vyskytli se také autoři, kteří si vytvořili naprosto samostatný systém nezávislý na jednotlivých typologických školách. Jedním z nich byl Lindegard, jež na základě statistické analýzy stanovil 4 základní faktory: délkový faktor, faktor robustnosti, svalový faktor a tukový faktor. Získané hodnoty umístil do diagramu tělesné stavby, v němž byly jednotlivé faktory zaneseny (Riegerová a kol., 2006). Tanner se ve své práci pokusil charakterizovat stavbu lidského těla pomocí 5 faktorů. Tyto faktory určoval na základě rozložení a poměru tkání lidského těla a k jejich stanovení využíval rentgenogram (Riegerová a kol., 2006). Převratem v problematice typologie je práce Sheldona, který jako vůbec první použil
pojem
„somatotyp“.
Definici
somatotypu
formulovat
takto:
„vztah
morfologických komponent, vyjádřený třemi čísly se nazývá somatotyp individua“ (Riegerová a kol., 2006, str. 69). Sheldonova metoda si klade za cíl definovat tělesnou stavbu tak, aby vynikla individualita jedince. Sheldon stanovil tři komponenty – endomorfní, mezomorfní a ektomorfní. Názvy komponent odvozuje ze tří zárodečných 24
listů, protože se domnívá, že převaha rozvoje jednoho ze zárodečných listů a vzájemný poměr jednotlivých listů determinují morfofenotyp jedince. Každá z komponent nabývá hodnot od 1 do 7. Jedince tak charakterizuje trojčíslí vyjadřující jeho somatotyp. Stanovení somatotypu touto metodou bylo velice složité, proto ji sám autor později sám zjednodušil a k určení somatotypu používal jen standardní fotografie srovnatelné s publikací „Atlas of Men“ a tabulku distribuce somatotypů na základě výško-váhového indexu (Riegerová a kol., 2006). Na Sheldona se pokoušela navázat řada autorů. Nejvýznamnější úspěchy v pokračování Sheldonovy práce zaznamenali Parnell a Heathová s Carterem. Parnell nahradil antroposkopii antropometrickou metodou. Na své metodě stále pracoval a tato zjednodušená a modifikovaná metoda se stala základem pro práci Heathové a Cartera (Riegerová a kol., 2006). Poslední a dodnes celosvětově rozšířenou metodu vytvořili Heathová a Carter roku 1967. 2.2.5 Specifika tělesné stavby žen Po dlouhou dobu byla většina typologických systémů zaměřena na klasifikaci pouze mužské populace. První metodou, která umožňuje objektivně hodnotit jak ženy, tak i muže, je metoda Heathové a Cartera. Před Heathovou a Carterem se o definici určitého tělesného typu u žen snažil Walker (tři základní typy: Minerva, Diana a Venuše), Viola (rozeznal dva krajní typy longityp a brachytyp a mezi nimi normotypy) nebo Pende (normoligní, breviligní a longilidní typ). Škerlj, Brožek a Hunt zvolili trochu odlišný přístup, a to hodnocení podle odlišného uložení podkožního tuku, čímž stanovili 8 základních typů. Glaesmer stanovil 3 krají typy - hypoplastický, euplastický (harmonický) a hyperplastický, i on považoval za kritérium rozložení tělesného tuku. Nedostatkem bylo, že všichni tito autoři postavili své typologie na stanovení krajních typů, čímž nastal problém, že většinu populace nešlo kvůli absenci přechodných typů zařadit (Náprstková, 1973). Přestože Sheldon doporučoval určovat podle jeho metody i somatotypy žen, potřebný atlas žen nebyl nikdy publikován, což znemožnilo využití této metody. Roku 1963 modifikovala Heathová Sheldonovu metodu tak, že ji lze využít k hodnocení obou pohlaví. Následné úpravy metody v roce 1967 umožnily také srovnávání rozdílů mezi somatotypy mužů a žen (Náprstková, 1973).
25
Obecně jsou somatotypy žen oproti somatotypům mužů posunuty více do endomorfní oblasti. Na rozdíl od mužů nenacházíme u žen vyhraněné mezomorfní typy. Dalším specifikem pro tělesnou stavbu žen je, že vysoká hodnota mezomorfní komponenty je doprovázena vysokou hodnotou endomorfní komponenty (Náprstková, 1973). 2.2.6 Tělesná stavba jako faktor sportovní výkonnosti Sportovní výkonnost člověka je podmíněna řadou faktorů. Specifičnost jednotlivých faktorů je dána působením různých podnětů ve formě tělesných zátěží na organismus jedince. Vazba mezi stavbou těla a úrovní sportovní výkonnosti je oboustranná: dlouhodobé specifické tělesné zátěže mají za následek postupné adaptační proměny tělesné stavby sportovce a zároveň tělesná stavba svými vlastnostmi značně ovlivňuje úroveň sportovního výkonu (Pavlík, 1999). Podle morfologického stavu jedince (morfofenotypu) lze v určité míře predikovat jeho tělesnou výkonnost. Samozřejmě je zapotřebí celá řada dalších předpokladů, jisté ale je, že bez vhodného somatotypu nebude jedinec patřit v daném sportu mezi výkonnostně nejlepší. Dědičná podmíněnost morfofenotypu je přibližně 70% (Riegerová, Vodička, 1992). U dětí mladšího školního věku lze sdružit somatotypy do 5 kategorií podle tělesné výkonnosti. Podle těchto kategorií můžeme posuzovat individuální motorické předpoklady dětí. Děti s průměrnou výkonností v rychlostních, vytrvalostních a obratnostních činnostech nacházíme v kategorii A. Tyto děti mohou také vynikat v činnostech silového charakteru. Děti označované za nejvšestrannější a s nejlepšími předpoklady k všeobecné tělesné výkonnosti zahrnuje kategorie B. Naopak, do kategorie C patří obézní děti, jejichž tělesná výkonnost je ve všech ukazatelích na nejnižší úrovni. Kategorie D zahrnuje děti štíhlé (spíš gracilní) s předpoklady pro lokomoční vytrvalost. Děti spadající do kategorie E se v populaci vyskytují ve velmi malé míře, hodnoty jejich mezomorfní komponenty patří k nejnižším, stejně tak jako úroveň jejich výkonnosti (Riegerová, Vodička, 1992). Během růstů procházejí změnami všechny 3 komponenty somatotypu. Jsou somatotypy, u nichž nedochází k téměř žádným změnám, někteří jedinci se naopak od počátečního stavu v pubertě naprosto liší, a jiné somatotypy se po prvotních přesunech vracejí k původnímu stavu. Nejstabilnější jsou somatotypy mezomorfů-ektomorfů a mezomorfních ektomorfů (hlavně u chlapců) (Riegerová, Vodička, 1992). 26
Mezi muži patří k nejvýkonnějším ti, kterým v somatotypu dominuje komponenta mezomorfní (Riegerová, Vodička, 1992). U žen je vzhledem k výkonnosti výhodnější všímat si poměru endomorfní a mezomorfní komponenty, ne hodnot jednotlivé komponenty (Chytráčková, 1979). Faktem zůstává, že se zvyšující se hodnotou endomorfní komponenty výkonnost dospělých žen klesá (Riegerová, Vodička, 1992). O brzdivém účinku čtvrtého a vyššího stupně endomorfie je přesvědčen také Pavlík (1999). Zdá se, že hodnota ektomorfní komponenty ovlivňuje výkonnost nejméně (Pavlík, 1999). Specifický způsob a intenzita zatěžování určitých tělesných partií v daném sportovním odvětví má za následek, že u sportovců většiny sportovních odvětví můžeme najít typické somatické znaky a zvláštnosti. Tyto typické somatické znaky zřejmě zefektivňují strukturu předpokladů k danému sportovnímu výkonu. I u skupin vrcholových sportovců jednoho sportovní odvětví ale nacházíme rozptyl somatotypů do 2 – 3 oblastí (Pavlík, 1999). 2.2.7 Somatometrie krasobruslařů V této kapitole uvádíme stručný přehled dostupných studií obsahujících ve větší či menší míře antropometrická data krasobruslařek (tělesná výška, tělesná hmotnost, somatotyp). Tabulka 2: Přehled dostupných studií somatických charakteristik krasobruslařek (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Autor Alanen (2011) Byrne, Eston (2006) Monsma, Malina (2005) Ziegler a kol. (1998) Comper (1991) Mauer (1990) Brooks-Gun a kol. (1988) Šelingerová (1988) Weaver a kol. (1981) Ross a kol. (1977) Havel a kol. (1978)
Počet Uvedené somatické charakteristiky probandů Tělesná výška Tělesná hmotnost Somatotyp 38 8 159
21 28 16
25
103 14 27 10
27
V bývalém Československu se somatotypologií krasobruslařů zabývali Mauer a Šelingerová. Mauer (1990) sledoval základní antropometrické hodnoty účastníků ME, MS a účastníků mezinárodních exhibic od roku 1976. Z účastníků ME a MS vybral 24 mužů a 16 žen, podle nichž se pokusil stanovit model vrcholového krasobruslaře. Jako vhodný somatotyp pro vrcholové krasobruslařky považuje 2,75-3,62-2,93. Celkem v letech 1976 – 1984 Mauer antropometricky vyšetřil 113 krasobruslařek. Jednalo se vždy pouze o krasobruslařky závodící na mezinárodní úrovni, účastnice ME a MS. Od roku 1983 začal Mauer spolupracovat s Dr. Šelingerovou. Na počátku jejich spolupráce opět sledují somatotypy a úrovně tělesných frakcí krasobruslařů světové úrovně. Nově se zabývají také odlišnostmi krasobruslařů od nesportující populace a mezi krasobruslaři výkonnostně rozdílnými. Šelingerová (1991) potvrzuje vliv stavby těla na sportovní výkonnost v krasobruslení i praxí potvrzený fakt, že se v krasobruslení uplatňují spíš jedinci nižší tělesné výšky. Dále dochází k závěru, že krasobruslařky mají nižší procento tuku než nesportovci, přičemž největší tuková vrstva byla naměřena na horních a dolních končetinách. Somatotypy byly v této studii určeny modifikovanou Carterovou metodou (z roku 1970). Krasobruslařky mladších věkových kategorií byly ektomorfnější a zároveň méně endomorfní než seniorky. Typologicky se podobají nesportující populaci a vytvářejí tzv. střední typ s nevýraznou převahou mezomorfie, resp. ektomorfie. Oproti krasobruslařům je u nejlepších krasobruslařek větší typologický rozptyl. Konkrétně byl stanoven somatotyp 2,3-4,1-3,5 pro juniorky a 2,84,2-2,9 pro seniorky. Sama Šelingerová (1988) v letech 1983 – 1986 naměřila 103 krasobruslařek ve věku 10 - 26 let. Výzkumný soubor v této studii se skládal nejen z účastnic ME a MS v letech 1983 a 1984, ale také z účastnic juniorských soutěží O pohár SNP v Bánské Bystřici (1984, 1985), Mistrovství ČSSR v Havířově (1985), v Bratislavě (1986) a výběru a testování mladých krasobruslařek v Brně (1986). Šelingerová zde opět potvrzuje, že se v krasobruslení uplatňují děvčata nižší postavy i hmotnosti a zdůrazňuje, že pro krasobruslařky sportovních dvojic je nízká tělesná výška a hmotnost limitujícím faktorem sportovní výkonnosti. Hodnoty tělesné výšky pro dívky 10 - 11leté a 12 - 13leté jsou oproti hodnotám tělesné výšky nesportující stejně staré populace významně nižší. S věkem rozdíly zanikají, ale úrovně populace krasobruslařky nedosahují. Ve všech věkových kategoriích kromě 16 - 17letých byla také tělesná hmotnost krasobruslařek nižší než běžné populace.
28
Šelingerová (1988) určuje somatotyp podle Cartera. Největší homogenitou somatotypu jako celku se vyznačují 10 - 13leté krasobruslařky. Jejich somatotyp vykazuje převahu ektomorfie, lze je proto charakterizovat jako sportovkyně štíhlé postavy se slaběji vyvinutým kosterně-svalovým systémem. Jejich tělesná stavba je podmíněna věkem. 14 - 17leté krasobruslařky jsou mezomorfnější. Oproti mladším krasobruslařkám se vyznačují nižší ektomorfií a vyšší endomorfií – tvoří tzv. střední typ. Rozložení jejich somatotypů se téměř neliší od rozložení v populaci. Vrcholové krasobruslařky se vyznačují velkou individuální variabilitou ve stupních jednotlivých komponent. Vrcholové dospělé krasobruslařky mají nejvyšší hodnoty endomorfní komponenty somatotypu, mezomorfie se u nich zvýšila, zatímco ektomorfie je v porovnání s mladšími krasobruslařkami nižší. Krasobruslařky se od nesportující populace odlišují stavbou těla i jeho složením. S rostoucím věkem se rozdíly mezi krasobruslařkami a populací snižují. Tělesnou výšku a tělesnou hmotnost 10 krasobruslařek uvádí ve své studii Havel a kol. (1978). Jednalo se o členky tréninkového střediska mládeže v Hradci Králové. Tato antropometrická data sloužila jako doplňující data pro studii posuzování zátěže krasobruslařek. V zahraniční literatuře publikovali nejrozsáhlejší studii Monsma a Malina (2005). Výzkumný soubor zde tvoří 161 krasobruslařek ve věku 11 - 22 let (všechny z USA a Kanady). Změřeny byly krasobruslařky sólových kategorií, tanečních dvojic, i sportovních párů. Autoři se zde pokusili zjistit, zda jsou krasobruslařky jako celek skupinou opravdu homogenní vzhledem k rozdílné specializaci a výkonnostní úrovni (test, pre-elite, elite). Krasobruslařky úrovně test mohou být i pouze rekreační krasobruslařky (srovnatelná úroveň s Pohárem ČKS „C“ v ČR), zatímco krasobruslařky pre-elite jsou závodnice žákovských kategorií, které se zúčastnily alespoň jedné národní kvalifikační
soutěže.
Úroveň
elite
je
tvořena
juniorskými
a
seniorskými
krasobruslařkami účastnící se národních mistrovství. Výsledky opět potvrzují, že úspěšné krasobruslařky jsou menší, lehčí, štíhlejší a ekto-mezomorfní v porovnání s obecnou nesportující populací. Morfologické charakteristiky rozlišují bruslařky úrovní pre-elite a elite od bruslařek úrovně test. Výjimečnost a přínos této studie je jednoznačně ve velikosti (jeden z vůbec největších vzorků testovaných krasobruslařek k dnešnímu dni) výzkumného souboru a jeho složení, pokrytí všech disciplín a výkonnostních úrovní.
29
Byrne a Eston (2006) antropometricky vyšetřili 8 krasobruslařek, členek seniorské reprezentace Velké Británie, ve věku 14 - 22 let. Složení těla považují za důležité z funkčního i estetického hlediska. Vysoké procento tělesného tuku sníží relativní aerobní sílu, relativní maximální sílu a tím i výšku výskoku. Ze zahraničních prací uvádíme ještě studii Alanen (2011). Tato studie byla součástí závěrečné bakalářské práce na University of Jyväskylä. Práce je zaměřena na fyziologii krasobruslařek, ale zahrnuje také antropometrická data tělesné výšky a hmotnosti krasobruslařek ve věku 9 až 13 let. Vůbec poprvé se zde setkáváme s antropometrickými parametry krasobruslařek synchronizovaného bruslení. Tyto krasobruslařky se vyznačují vyšší tělesnou výškou a hmotností, než krasobruslařky sólových kategorií. Monsma a Malina (2005) i Byrne a Eston (2006) se shodují na tom, že dostupné množství dat týkajících se krasobruslařek je omezeno. V české literatuře se somatotypologií sportovců zabýval Štěpnička (1972), údaje o krasobruslařích či krasobruslařkách však neuvádí. Monsma a Malina (2005) navíc upozorňují na to, že současné studie mají tendenci soustředit se na krasobruslaře světové úrovně. Obecně se tedy setkáváme se třemi problémy: malým výzkumným souborem, zaměřením studií na bruslaře nejvyšší sportovní úrovně a neaktuálností studií.
30
3. Cíle práce, výzkumné otázky 3.1 Cíl práce Cílem této diplomové práce je zjištění vybraných somatických charakteristik krasobruslařek v České republice, stanovení jejich somatotypů a zkoumání vztahů mezi naměřenými somatickými charakteristikami, charakteristikami obecné populace a výsledky měření dříve provedených šetření krasobruslařek (zejména od Šelingerové (1988)).
3.2 Úkoly práce 1. Nastudovat teorii o problematice somatometrie a stanovování somatotypů. 2. Podat žádost o schválení výzkumu na etickou komisi UK FTVS. 3. Oslovit potenciální probandy. 4. Provést somatometrické měření výzkumného souboru. 5. Zpracovat a interpretovat naměřená data. 6. Stanovit somatotypy krasobruslařek našeho výzkumného souboru. 7. Porovnat získaná data se standardy pro obecnou populaci. 8. Porovnat získaná data s výsledky dříve provedené studie československých krasobruslařek. 9. Porovnat získaná data s výsledky studií provedených v jiných zemích. 10. Vyhodnotit výsledky a stanovit příslušné závěry.
3.3 Výzkumné otázky Otázka č. 1: Jsou krasobruslařky menší než dívky stejného věku obecné populace? Otázka č. 2: Jsou krasobruslařky nižší tělesné hmotnosti než dívky stejného věku obecné populace?
3.4 Hypotézy Hypotéza č. 1: Krasobruslařky se vyznačují vyšší tělesnou výškou než krasobruslařky ve studii Šelingerové (1988).
31
Hypotéza č. 2: Krasobruslařky se vyznačují větší tělesnou hmotností než krasobruslařky ve studii Šelingerové (1988). Hypotéza č. 3: U nejmladší věkové skupiny krasobruslařek (10 - 13 let) převažuje v somatotypu ektomorfní komponenta. Hypotéza č. 4: Patnáctileté a starší krasobruslařky se vyznačuje největší variabilitou v rozložení somatotypů. Hypotéza č. 5: Oproti předchozí studii z roku 1988 se zvýšila hodnota endomorfní komponenty somatotypu.
32
4. Metodika práce 4.1 Popis výzkumného souboru Výzkumný soubor je tvořen 28 krasobruslařkami ve věku 10 - 19 let. Průměrný věk výzkumného souboru je 12,7 roku (s = 2,6). Všechny krasobruslařky se v aktuální sezóně aktivně účastnily soutěží pořádaných Českým krasobruslařským svazem v rámci Českého poháru či Poháru ČKS. Krasobruslařky jsou členky 5 klubů: Krasobruslařského klubu Orlová, Krasobruslařského klubu Chomutov, TJ Kaučuk Kralupy nad Vltavou, Ústeckého krasobruslařského klubu v Ústí nad Labem a Krasobruslařského klubu královského města Slaný. Pro potřeby vyhodnocování dat bude výzkumný soubor rozdělen na 5 věkových kategorií: 10 - 11 let, 12 - 13 let, 14 - 15 let, 16 - 17 let a 18 - 19 let (viz Tabulka 3). Tabulka 3: Věkové složení výzkumného souboru Věková kategorie 10 – 11 let 12 – 13 let 14 – 15 let 16 – 17 let 18 – 19 let Celkem
Počet probandů 15 6 3 2 2 28
4.2 Použité metody Tato kvantitativní popisná studie má charakter empirického výzkumu. Typem výzkumného plánu je výběrové šetření, hlavní zástupce observačních studií (Hendl, 2009). Hendl (2009, str. 55) definuje observační studii jako proces, kdy „v neexperimentálním výzkumu sledujeme jedince a měříme proměnné, ale nepokoušíme se ovlivňovat žádnou z proměnných“. Hlavní metodou je pozorování. Data byla získána somatometrickým měřením výzkumného souboru. Somatotypy jsou stanoveny metodou Heath-Carter. Ke srovnání charakteristik s charakteristikami populace je využito normalizačních indexů. Pro porovnání somatotypů jednotlivých věkových skupin slouží disperzní vzdálenost somatotypů (SDD).
33
4.2.1 Stanovení somatotypu metodou Heath-Carter Ke stanovení somatotypu je potřeba 10 antropometrických rozměrů (Carter, 2002): a) Tělesná výška – měřena antropometrem. Měřený stojí rovně proti vzpřímené zdi, zdi se dotýká patami, hýžděmi a zády. Hlava postavena v Franfortově rovině, paty jsou u sebe. Naměřená hodnota se zapisuje na nejbližší mm. b) Tělesná hmotnost – měřena osobní váhou. Měřený má na sobě co nejméně oblečení. Naměřená hodnota se zapisuje na nejbližší desetinu kilogramu. c) Kožní řasy – palcem a ukazováčkem levé ruky pevně vytáhnout záhyb kůže a podkoží pryč od skrytého svalu. Okraj kaliperu přiložit 1 cm pod prsty levé ruky a tím na 2 s povolit kaliper – poté odečíst tloušťku záhybu. Všechny řasy měřit na pravé straně těla. Jedná se o tyto kožní řasy: na tricepsu, pod lopatkou, nad spinou kosti kyčelní a střední lýtková řasa. d) Biepikondylární rozměr kosti pažní – měřeno na pravé paži. Udává vzdálenost mezi mediálním a laterálním epikondylem kosti pažní. Rameno a loket jsou ohnuty pod úhlem 90°. Měřítko přikládáme pod úhlem přibližně půlícím úhel lokte. Příčky měřítka pevně přitlačit ke kůži. Naměřené hodnoty zapisujeme na nejbližší 0,5 mm. e) Biepikondylární rozměr kosti stehenní – měřeno na pravé dolní končetině. Měřený sedí, koleno má ohnuté do pravého úhlu. Měří se největší vzdálenost mezi laterálním a mediálním epikondylem. Naměřené hodnoty zapisujeme na nejbližší 0,5 mm. f) Obvod nadloktí – měřeno na pravé horní končetině. Měřený provádí flexi v ramenním kloubu (90°) a v loketním kloubu (45°), sevře ruku v pěst a maximálně stáhne flexory a extensory lokte. Měřeno v místě největšího obvodu paže. Naměřené hodnoty zapisujeme na nejbližší mm. g) Obvod lýtka – měřeno na pravé dolní končetině. Měřený stojí s chodidly mírně od sebe. Měřen maximální obvod lýtka. Naměřené hodnoty zapisujeme na nejbližší mm. Carter (2002) doporučuje relativně nezkušeným měřičům opakovat měření 3x a pro další výpočty použít medián těchto tří hodnot. Dále uvádí, že veškeré míry (i kožní řasy) by měly být brány z pravé poloviny těla. Při měření antropometrických parametrů pro potřeby této práce jsme postupovali podle těchto instrukcí. 34
Pro převod antropometrických dat na body somatotypu je využito rovnic. Podoba rovnic pro výpočet jednotlivých komponent somatotypu je následující (Carter, 2002): Endomorfie = - 0,7182 + 0,1451 (X) – 0,00068 (X2) + 0,0000014 (X3) kde X = (suma hodnot 3 kožních řas: tricepsové, pod lopatkou a nad hřebenem kosti kyčelní) vynásobená hodnotou (170,18/výška v cm). Mezomorfie = 0,858 x šířka humeru + 0,601 x šířka femuru + 0,188 x upravený rozměr obvodu paže + 0,161 x upravený rozměr obvodu lýtka – výška 0,131 + 4,5 Pro výpočet hodnoty ektomorfie je využíváno 3 různých rovnic dle hodnoty výškověváhového poměru (HWR): pokud je HWR vyšší nebo rovno 40,75, pak: ektomorfie = 0,732 HWR – 28,58 pokud je HWR z intervalu <38,25;40,75>, pak: ektomorfie = 0,463 HWR – 17,63 pokud je HWR rovno či nižší než 38,25, pak: ektomorfie = 0,1 Pokud je výsledek některé z rovnic roven nule nebo záporné hodnotě, je komponentě přidělena hodnota 0,1. Podle definice nemůže žádná z komponent nabývat záporných hodnot či nuly (Carter, 2002). Somatograf slouží k přehledné a rychlé orientaci v rozložení somatotypů. Somatograf je třemi osami rozdělen na sektory protínající se ve středu sférického trojúhelníku. K přesné lokalizaci somatotypů napomáhá souřadnicová síť. Počátek souřadnic x, y je v bodě 4-4-4 (Riegerová a kol., 2006). Vzorce pro výpočet souřadnic x, y (Riegerová a kol., 2006): x = III – I
y = 2 . II – (I + III), kde
I = endomorfní komponenta II = mezomorfní komponenta III = ektomorfní komponenta 4.2.2 Dotazník – doplňující otázky Nestandardizovaný dotazník (viz Příloha 4) obsahuje 5 otázek a slouží k získání doplňujících informací, které by mohly výrazně ovlivnit výsledné hodnoty jednotlivých komponent somatotypu. Jedná se o otázky zjišťující, kolik let se proband závodně 35
věnuje krasobruslení, kolik hodin týdně stráví tréninkem na ledové ploše i mimo ni a zda v nedávné době prodělal úraz, kvůli němuž by musel na určitou dobu přerušit tréninkovou činnost. V poslední otázce zjišťujeme, zda se proband věnuje závodně také jinému sportu.
4.3 Sběr dat Výběr probandů je proveden na základě dobrovolnosti. Nejprve byly osloveny závodnice na Mistrovství ČR žákovských kategorií 2012 v Brně, poté účastnice Testů výkonnosti v Kralupech nad Vltavou, a nakonec byly jednotlivé oddíly oslovovány prostřednictvím e-mailové komunikace. Sběr dat probíhal od března 2012 do února 2013 (viz Tabulka 4). Každé účastnici MČR byl při registraci v místě konání soutěže předán Informační leták (viz Příloha 3) upozorňující na probíhající měření. Informace obsahovala také místo a čas, kde bylo možné nechat se změřit. Přestože je MČR třídenní akcí, nechala se v průběhu celého MČR dobrovolně změřit jen jedna závodnice. Na testech výkonnosti v Kralupech nad Vltavou nebyly účastnice oslovovány jednotlivě, ale informace o konání měření byla vyvěšena na několika nástěnkách, kde pořadatelé zveřejňovali průběžné výsledky. Během testů výkonnosti byly změřeny 4 probandi. Tabulka 4: Časový průběh sběru dat Datum 9. – 11.3.2012 17.3.2012 19.3.2012 20.3.2012 24.3.2012 22.5.2012 1.6.2012 16.2.2013
Akce Mistrovství ČR žákovských kategorií, Brno Měření v oddíle KK Chomutov Měření v oddíle TJ Kaučuk Kralupy nad Vltavou Měření v oddíle ÚKK Ústí nad Labem Testy výkonnosti, Kralupy nad Vltavou Měření v oddíle KK královského města Slaný Měření v oddíle TJ Kaučuk Kralupy nad Vltavou (během tréninku na ZS ve Slaném) Měření v oddíle KK Chomutov
Počet změřených probandů 1 7 3 5 5 4 1 2
Vzhledem k malé odezvě z řad krasobruslařek, jejich trenérů a zákonných zástupců na těchto dvou hromadných akcích, bylo přistoupeno k přímému oslovování jednotlivých krasobruslařských oddílů pomocí e-mailu. Kontakty byly získány na webových stránkách ČKS v adresáři klubů. Ani tímto způsobem se však nepodařilo 36
získat předpokládaný počet probandů. Ozvaly se, a se spoluprácí souhlasily, pouze tři oddíly. Ostatní rozeslané výzvy zůstaly bez jakékoliv odezvy. Výše zmiňované tři oddíly byly navštíveny jednotlivě v předem domluvený den a čas. Měření proběhla v místě působiště krasobruslařského klubu. Všechna měření byla provedena stejným člověkem.
4.4 Analýza dat Všechna naměřená data byla zpracována do tabulek na PC (pomocí programu Microsoft Excel). Vzhledem k tomu, že měření každého antropometrického parametru bylo opakováno 3x, byl stanoven medián každého z parametrů, čímž byla získána hodnota, která je použita pro další výpočty. Pro každou věkovou kategorii výzkumného souboru i výzkumný soubor jako celek jsou vypočteny základní charakteristiky aritmetický průměr a směrodatná odchylka. U hodnot tělesné výšky a tělesné hmotnosti je stanoven rozptyl a variační rozpětí. Zjištěné hodnoty tělesné výšky a tělesné hmotnosti pro jednotlivé věkové kategorie výzkumného souboru jsou porovnány s normativy pro běžnou populaci dívek stejné věkové kategorie využitím normalizačního indexu. Rozdíly a změny v průměrných hodnotách tělesné výšky a hmotnosti krasobruslařek a obecné populace jsou znázorněny pomocí sloupcových grafů. Stejně tak jsou znázorněny změny mezi krasobruslařkami současné studie a krasobruslařkami z předchozích studií. Normalizační indexy Normalizační indexy slouží k vzájemnému porovnání znaků jednotlivce vzhledem k populaci. Při srovnávání znaků pomocí normalizačních indexů nedochází ke stírání individuálního charakteru znaků, a to bez ohledu na věk. Tyto indexy navíc podávají informaci o postavení jedince vzhledem k referenčnímu souboru, či o postavení celého souboru (Riegerová a kol., 2006). Normalizační indexy lze vypočítat následujícím způsobem: Ni = xi - x/SD xi = zjištěná hodnota jednotlivce nebo souboru x = průměr referenčního souboru SD = směrodatná odchylka referenčního souboru
37
Pokud je Ni kladný, znamená to, že zkoumaný znak je nad průměrem. Je-li Ni záporný, znamená to, že je zkoumaný znak pod průměrem. Zároveň je rozvoj znaku v rozmezí ± 0,75 směrodatné odchylky označován za průměrný, v rozmezí 0,75 – 1,5 SD za nadprůměrný a výše jak 1,5 SD za vysoce nadprůměrný. V opačném případě rozmezí -0,75 až -1,5 SD je znak považován za podprůměrný a méně než -1,5 SD za vysoce podprůměrný. Při srovnání jedince s referenčními standardy za statisticky významnou odchylku od normy (při 5% hladině významnosti) považujeme hodnotu, která se od průměru liší o více než 2 SD (Riegerová a kol., 2006). Z hodnot tělesné výšky a hmotnosti jsou vypočítány indexy tělesné hmotnosti a tělesné výšky – BMI a Rohrerův index (tzv. index tělesné plnosti), protože hodnoty tělesné výšky a tělesné hmotnosti jsou samy o sobě relativní. BMI a Rohrerův index (RI) Vzorec pro výpočet BMI je následující: BMI = těl. hmotnost (kg)/těl. výška2 (cm) Vzorec pro Rohrerův index zní: RI = (hmotnost v g x 100)/těl. výška3 (cm). Somatotyp je stanoven dosazením dat do rovnic, čímž jsou vypočteny hodnoty jednotlivých komponent. Získané somatotypy jsou zaneseny do somatografů pomocí programu Somatotype.
Somatografy
jsou
vykresleny
pro
jednotlivé
věkové
skupiny
krasobruslařek i pro celý výzkumný soubor. Pro analýzu somatotypů je využito výpočtu disperzní vzdálenosti somatotypů (SDD) a indexu rozptýlení somatotypů (SDI). Disperzní vzdálenost somatotypů (SDD) Výpočtu SDD využíváme, chceme-li hodnotit vztah dvou somatotypů na somatografu: SDD1-2 = √3(x1 – x2)2 + (y1 – y2)2, kde 3 je konstanta, jež pod odmocninou konvertuje jednotky x a y a tak posuzuje všechny vzdálenosti somatotypů vzhledem k ordinální stupnici somatografu x1, y1 – souřadnice prvního somatotypu x2, y2 – souřadnice druhého somatotypu 38
Index rozptýlení somatotypů (SDI) Tento index slouží jako popisná charakteristika souboru vyjadřující rozptýlení okolo průměrného somatotypu.
Hodnota SDI se většinou pohybuje mezi 3,50 – 4,50 jednotkami. U homogenních souborů je to mezi 1,80 – 2,60 jednotkami. Nakonec sloučíme somatotypy do kategorií podle dominance jednotlivých komponent a podle vzájemného poměru komponent. Výsledné kategorie se označují následovně (Riegerová a kol., 2006): 1) Vyrovnaní mezomorfové – dominantní je druhá komponenta, první a třetí komponenta jsou nižší a obě stejné nebo se neliší více než o půl bodu. 2) Ektomorfní mezomorfové – druhá komponenta je dominantní, třetí je vyšší než první. 3) Mezomorfové-ektomorfové – druhá a třetí komponenta jsou stejné nebo se neliší více než o půl bodu, první komponenta je nižší. 4) Mezomorfní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, druhá je vyšší, než první. 5) Vyrovnaní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, první a druhá se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, jsou nižší než třetí komponenta. 6) Endomorfní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, první je vyšší než druhá. 7) Endomorfové-ektomorfové – první a třetí komponenta se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, druhá komponenta je nižší. 8) Ektomorfní endomorfové – první komponenta je dominantní, třetí je vyšší než druhá. 9) Vyrovnaní endomorfové – první komponenta je dominantní, druhá a třetí se sobě rovnají nebo s neliší více než o půl bodu. 10) Mezomorfní endomorfové – endomorfie je dominantní, druhá komponenta je větší než třetí. 11) Mezomorfové-endomorfové – první a druhá komponenta se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, třetí komponenta je nižší. 39
12) Endomorfní mezomorfové – druhá komponenta je dominantní, první je vyšší než třetí. 13) Střední somatotypy – žádná z komponent se neliší více než o jeden bod od ostatních a sestává z hodnot 3 a 4.
4.5 Vymezení a omezení rozsahu platnosti Výsledky měření a veškeré závěry budou platné jen pro krasobruslařky-dívky, závodnice v kategorii sólo, ve věku 10 - 19 let tohoto výzkumného souboru. Výsledky a závěry nelze kvůli malému počtu probandů zobecňovat. Rozsah platnosti je omezen nedostatečně velkým výzkumným souborem, čímž je zkreslena vypovídající hodnota výsledků. Přestože bylo plánováno naměření 50 krasobruslařek, nakonec bylo k dispozici jen 28 probandů. Vlastní měření může být ovlivněno chybami měření, které nastanou v případě nezkušenosti osoby, která měření provádí. Tu to chybu měření jsme se snažili eliminovat důkladným nastudováním problematiky měření a odborným zaškolením.
40
5. Výsledky a diskuse Výsledky jsou zpracovány ve formě tabulek a bodových a sloupcových grafů. Každá z podkapitol se zabývá jednou somatickou charakteristikou – tělesnou výškou, tělesnou hmotností a somatotypem. Vždy jsou uvedena data pro celý výzkumný soubor, pro jednotlivé věkové a výkonnostní kategorie, srovnání dat výzkumného souboru a obecné populace a srovnání dat výzkumného souboru a předchozích studií.
5.1 Tělesná výška Tělesná výška probandů výzkumného souboru se pohybuje v rozpětí od 127,5 cm do 175,0 cm. Průměrná tělesná výška je 152,6 cm (s = 13,4). Hodnoty tělesné výšky výzkumného souboru jsou zaneseny do Grafu 1., kde bodový graf protíná přímka znázorňující hodnotu průměru tělesné výšky výzkumného souboru. Graf 1: Hodnoty tělesné výšky výzkumného souboru
Průměrná tělesná výška 10 - 11letých krasobruslařek je 142,4 cm (s = 8,3). 12 13leté krasobruslařky se vyznačují průměrnou tělesnou výškou 160,8 cm (s = 7,0). Pro věkovou skupinu 14 - 15letých krasobruslařek se průměrná hodnota tělesné výšky zvyšuje na 168,7 cm (s = 4,8). Ve skupině 16 - 17letých je průměrná hodnota tělesné výšky 162,6 cm (s = 2,7) a pro 18leté a starší krasobruslařky je průměr 169,9 cm (s = 41
5,0). Výsledky věkových skupin 14 - 15 let, 16 - 17 let a 18 - 19 let jsou zkresleny malým počtem probandů (celkem pouze 7 krasobruslařek v těchto věkových skupinách). Porovnání průměrných hodnot tělesné výšky krasobruslařek jednotlivých věkových skupin je uvedeno v Grafu 2. Tento graf zároveň znázorňuje grafické porovnání hodnot našeho výzkumného souboru s hodnotami naměřenými Šelingerovou (1988). Graf 2: Průměrná tělesná výška krasobruslařek současné a předchozí studie
Z Grafu 2 je patrné, že průměrná tělesná výška krasobruslařek všech věkových skupin současné studie je oproti průměrné tělesné výšce československých krasobruslařek vyšší, čímž se potvrzuje hypotéza č. 1 (Krasobruslařky se vyznačují vyšší tělesnou výškou než krasobruslařky ve studii Šelingerové (1988)). Největší rozdíl je ve věkové skupině 14 - 15 let (11,1 cm), nejmenší naopak ve věkové skupině 16 - 17 let (1,4 cm). Při hodnocení nárůstu tělesné výšky krasobruslařek současné studie však nesmíme opomenout sekulární trend tělesné výšky populace, která se neustále nepatrně zvyšuje. Předpokládáme proto, že od roku 1988 se hodnota průměrné tělesné výšky dívek zvýšila. V Tabulce 5 ale vidíme, že pro 14 a 15leté dívky obecné populace není nárůst v tělesné výšce tak značný, jako např. pro dívky 11 a 12leté.
42
Tabulka 5: Hodnoty průměrné tělesné výšky dívek v letech 1991 – 2001 (Vignerová., 2006) Věk 10,00 – 10,99 r 11,00 – 11,99 r 12,00 – 12,99 r 13,00 – 13,99 r 14,00 – 14,99 r 15,00 – 15,99 r 16,00 – 16,99 r 17,00 – 17,99 r 18,00 – 18,99 r
2001 138,4 151,0 157,6 162,0 164,6 166,2 166,9 167,2 167,3
1991 138,2 150,2 156,6 161,4 164,6 165,8 166,1 166,5 165,0
Srovnání průměrné tělesné výšky krasobruslařek s průměrem populace zobrazuje Graf 3. Hodnoty tělesné výšky dívek
byly získány při 6. Celostátním
antropologickém výzkumu dětí a mládeže v České republice (2001). Pomocí sloupcového grafu je znázorněno srovnání krasobruslařek a dívek ve věku 10, 11 a 12 let. Následující Grafy 4 a 5 ukazují, kde se vzhledem k průměru pro jejich věkovou skupinu nacházejí hodnoty ostatních krasobruslařek z výzkumného souboru. Graf č. 3: Průměrná tělesná výška dívek - krasobruslařek a dívek – populace
V Grafu 3 nacházíme odpověď na první z výzkumných otázek (Jsou krasobruslařky menší než dívky stejného věku obecné populace?). Odpověď není zcela jednoznačná. Krasobruslařky nejmladší věkové skupiny (10 a 11 let) se skutečně 43
vyznačují nižší tělesnou výškou, než obecná populace. Pro dvanáctileté krasobruslařky už toto tvrzení ale neplatí. Můžeme tedy říct, že s rostoucím věkem se rozdíly mezi krasobruslařkami a obecnou populací ztrácejí, čímž souhlasíme se Šelingerovou (1988). Šelingerová (1988) ale dále tvrdí, že přestože postupně dochází k zanikání rozdílů, úrovně populace krasobruslařky nedosahují, což v našem případě pravda není. Tuto skutečnost dále potvrzuje třináctiletá krasobruslařka, jež je se svou tělesnou výškou 171,3 cm výrazně nad průměrem tělesné výšky pro věkovou skupinu 13 letých dívek (x = 162,0 cm, s = 6,6). Graf 4: Tělesná výška 15letých krasobruslařek vzhledem k průměrné výšce 15letých dívek
Tělesná výška 3 patnáctiletých krasobruslařek je velice rozdílná. Její hodnoty se pohybují v rozmezí od 163,5 cm do 175,0 cm. Hodnotu 175,0 cm považujeme vzhledem k populačnímu průměru (x = 166,2 cm, s = 6,2) za vysoce nadprůměrnou. Tělesná výška poslední z patnáctiletých krasobruslařek je vzhledem k populaci lehce nadprůměrná (167,6 cm). Obě
šestnáctileté
krasobruslařky
se
vzhledem
k populaci
vyznačují
podprůměrnou tělesnou výškou (159,9 cm a 165,3 cm) (viz Graf 5). Tělesná výška osmnáctileté krasobruslařky (164,9 cm) se nachází lehce pod průměrnou tělesnou výškou osmnáctiletých dívek (x = 167,3 cm, s = 6,3).
44
Graf 5: Tělesná výška 16letých krasobruslařek vzhledem k průměrné výšce 16letých dívek
Po vyjádření tělesné výšky probandů pomocí normalizačních indexů je jasně patrné, že většina probandů je menší tělesné výšky než referenční soubor populace odpovídajícího věku (viz Graf 6). Nadprůměrný rozvoj tělesné výšky vykazuje 6 probandů (z celkového počtu 8 probandů, jejichž hodnoty normalizačního indexu jsou kladné), zatímco naopak podprůměrný rozvoj vykazuje 7 probandů. Hodnoty tělesné výšky probandů TO 010, TO 019 a TO 027 můžeme označit jako vysoce podprůměrné, přičemž TO 019 označujeme za statisticky významnou odchylku od normy. Graf 6: Tělesná výška výzkumného souboru vzhledem k populaci vyjádřená pomocí normalizačních indexů
45
Z hlediska výkonnostní úrovně uvádíme grafické srovnání krasobruslařek soutěžících v závodech Českého poháru a Poháru ČKS „A“ oproti krasobruslařkám soutěžícím v závodech Poháru ČKS „B“ (viz Graf 7). Předpokládá se, že závodnice v Českém poháru a Poháru ČKS „A“ mají vyšší výkonnost a závodnímu krasobruslení se věnují déle (doplňující otázky kladené probandům během testování tuto skutečnost potvrzují – viz Příloha č. 5). Závodnice Českého poháru a Poháru ČKS „A“ považujeme z hlediska výkonnosti za stejnou úroveň, protože v závodní sezóně 2011 – 2012 byl pravidly ČKS povolen střídavý start závodnic v obou těchto pohárových soutěžích. Graf 7: Průměrná tělesná výška krasobruslařek vzhledem k výkonnostní úrovni
V nejmladší skupině 10 - 11letých krasobruslařek je průměrná tělesná výška závodnic Českého poháru a Poháru ČKS „A“ 143,3 cm (s = 6,5), zatímco závodnic Poháru ČKS „B“ 141,8 cm (s = 9,3). Variační rozpětí je větší u souboru závodnic Poháru ČKS „B“ (32,2 cm) oproti závodnicím Českého poháru a Poháru ČKS „A“ (17,5 cm). Ve skupině 12 - 13letých krasobruslařek naopak převyšují v průměrné tělesné výšce závodnice Poháru ČKS „B“ (x = 164,2 cm, s = 6,2) závodnice Českého poháru a Poháru ČKS „A“ (x = 154,2 cm, s = 2,3). Ve skupině 14 - 15letých krasobruslařek je jen jedna závodnice Českého poháru a Poháru ČKS „A“. Její tělesná výška je 167,6 cm. Průměrná tělesná výška zbývajících dvou závodnic Poháru ČKS „B“, je 169,3 cm. Rozdíl v tělesné výšce vzhledem k výkonnosti tedy nepatrný. 46
Obě šestnáctileté krasobruslařky jsou závodnicemi Poháru ČKS „B“, nelze proto tělesnou výšku z hlediska výkonnosti srovnávat. Stejně tak 18 - 19leté krasobruslařky jsou obě závodnicemi Poháru ČKS „C“. Výsledné hodnoty se shodují s tvrzením, že vyšší tělesná výška je limitujícím faktorem výkonnosti. Jak bude dále uvedeno, 10 - 11leté krasobruslařky vyšší výkonnostní úrovně mají i přes vyšší průměrnou tělesnou výšku nižší průměrnou tělesnou hmotnost, než krasobruslařky nižší výkonnostní úrovně. V této kategorii zároveň ještě nejsou skokové prvky tak obtížné a hlavním kritériem úspěchu. Monsma a Malina (2005) také docházejí k závěru, že krasobruslařky úrovně test (srovnatelná úroveň s Pohárem ČKS „B“) jsou vyšší než krasobruslařky úrovní pre-elite a elite (srovnatelné s úrovní Českého poháru). V Tabulce 6 uvádíme průměrné tělesné výšky krasobruslařek z dostupných studií. Tabulka 6: Hodnoty průměrné tělesné výšky krasobruslařek z různých studí (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Studie Současná studie: - celkem - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let Šelingerová (1988) - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let Havel a kol. (1978) Monsma, Malina (2005) - celkem - úroveň test - úroveň pre-lite - úroveň elite Alanen (2011) Ross a kol. (1977) - žákyně - juniorky, seniorky Weaver a kol. (1981) - předpubertální - postpubescent
Velikost souboru (N) 28 15 6 3 2 2
Věk x 12,3
Tělesná výška (cm) x
S 2,6
S
152,6 142,4 160,8 168,7 162,6 169,9
13,4 8,3 7,0 4,8 2,7 5,0 6,220 6,965 4,766 8,759 4,895 8,9
13 25 19 12 20 10
12,3
2,26
135,85 152,28 157,59 161,17 160,76 147,1
159 46 66 47 38
15,7 15,0 14,1 17,7 11,35
2,4 2,1 2,0 2,2 1,66
157,8 158,3 155,9 159,3 146,15
7,0 7,5 8,1 5,5 8,25
9 18
13,2 15,7
1,4 1,6
153,5 156,8
8,9 5,2
6 8
13,1 15,4
1,2 1,9
147,9 158,5
9,6 5,1
47
Studie Ziegler a kol. (1998) Comper (1991)
Velikost souboru (N) 21 28
Věk x S 13,7 1,4 14,5
Tělesná výška (cm) x S 158,7 7,5 157,6 7,4
5.2 Tělesná hmotnost Tělesná hmotnost probandů výzkumného souboru se pohybuje od 26,6 kg do 75,7 kg. Průměrná tělesná hmotnost souboru je 46,3 kg (s = 13,8). Hodnoty tělesné hmotnosti probandů jsou zaneseny do Grafu 8. Přímka protínající tento bodový graf znázorňuje průměrnou tělesnou hmotnost probandů. Z hlediska věku se tělesná hmotnost krasobruslařek mění následovně: průměrná tělesná hmotnost 10 - 11letých krasobruslařek je 35,3 kg (s = 5,7), 12 - 13leté krasobruslařky váží průměrně 56,2 kg (s = 7,8), 14 - 15leté 61,9 kg (s = 10,4), 16 17leté 63,3 kg (s = 4,4) a 18 - 19leté 58,7 kg (s = 5,9). Nárůst tělesné hmotnosti mezi 11. a 12. rokem se zdá být značný, nesmíme však opomenout téměř 20 centimetrový nárůst v tělesné výšce mezi těmito stejnými věkovými kategoriemi. Změny v tělesné hmotnosti vzhledem k věku, stejně tak jako z hlediska současné a předchozí studie znázorňuje Graf 9. Graf 8: Tělesná hmotnost výzkumného souboru
48
Graf 9: Průměrná tělesná hmotnost krasobruslařek současné a předchozí studie
Krasobruslařky v současné studii se vyznačují vyšší průměrnou tělesnou hmotností než československé krasobruslařky, čímž se potvrzuje hypotéza č. 2 (Krasobruslařky se vyznačují větší tělesnou hmotností než krasobruslařky ve studii Šelingerové (1988)). Rozdíl v průměrné tělesné hmotnosti je patrný zejména u skupiny 12 - 13letých a 14 - 15letých krasobruslařek. Vzhledem k tomu, že 14 - 15leté krasobruslařky zaznamenaly nejvyšší nárůst v tělesné výšce, je váhový přírůstek opodstatněný. Oproti tomu věková skupina 16 - 17 let, jež se vyznačuje nejmenším rozdílem v tělesné výšce oproti předchozí studii, zaznamenala hmotnostní rozdíl téměř 9 kg. Graf 10: Průměrná tělesná hmotnost dívek – krasobruslařek a dívek – populace
49
Srovnání průměrné tělesné hmotnosti krasobruslařek a dívek obecné populace vidíme v Grafu 10. Průměrná tělesná hmotnost 10 a 11letých krasobruslařek se nachází pod hmotnostním průměrem populace. Skupina dvanáctiletých krasobruslařek už ale hmotnostní průměr populace (x = 47,1 kg, s = 9,1) převyšuje (x = 54,5 kg, s = 6,0). Třináctiletá krasobruslařka vážící 66,7 kg svou hmotností výrazně převyšuje průměrnou hmotnost pro třináctileté dívky (x = 51,3 kg, s = 8,9). Pro 15 a 16leté krasobruslařky opět graficky uvádíme jen polohu jejich tělesné hmotnosti vzhledem k průměrné tělesné hmotnosti populace (viz Graf 11 a 12). Ze skupiny patnáctiletých krasobruslařek se jedna kraspbruslařka (50,7 kg) nachází pod průměrnou tělesnou hmotností patnáctiletých dívek (x = 56,8 kg, s = 8,1), zatímco zbývající dvě (59,4 kg a 75,7 kg) průměrnou tělesnou hmotnost populace převyšují. Graf 11: Tělesná hmotnost 15letých krasobruslařek vzhledem k průměrné tělesné hmotnosti 15letých dívek
Obě šestnáctileté krasobruslařky výzkumného souboru mají vyšší tělesnou hmotnost, než je průměrná hmotnost dívek stejného věku (x = 58,1 kg, s = 7,9), přestože jedna z nich se pohybuje těsně nad populační normou (58,8 kg a 67,7 kg). Osmnáctiletá krasobruslařka se vyznačuje nižší hmotností (52,8 kg) oproti průměrné tělesné hmotnosti obecné populace stejného věku (x = 59,5 kg, s = 8,4).
50
Graf 12: Tělesná hmotnost 16letých krasobruslařek vzhledem k průměrné tělesné hmotnosti 16letých dívek
Z vyjádření tělesné hmotnosti probandů pomocí normalizačních indexů je patrné, že přesně polovina probandů je nižší tělesné hmotnosti a druhá polovina je vyšší tělesné hmotnosti, než referenční soubor populace odpovídajícího věku (viz Graf 13). Bereme-li v potaz, že hodnoty tělesné výšky většiny probandů jsou nižší, než průměrná tělesná výška populace, je to určitě zjištění k zamyšlení. Zároveň tím nacházíme odpověď na výzkumnou otázku č. 2 (Jsou krasobruslařky nižší tělesné hmotnosti než dívky stejného věku obecné populace?). Nižší průměrnou tělesnou hmotností než dívky obecné populace se vyznačují pouze desetileté a jedenáctileté krasobruslařky. Čtyři probandi (TO 005, TO 016, TO 023 a TO 025) vykazují nadprůměrný rozvoj znaku tělesné hmotnosti, zatímco proband TO 004 vykazuje dokonce vysoce nadprůměrný rozvoj tohoto znaku. Za statisticky významnou odchylku od normy považujeme hodnotu tělesné hmotnosti probanda TO 024. Žádný z probandů se nevyznačuje
vysoce
podprůměrným
rozvojem
tělesné
hmotnosti.
Hodnota
normalizačních indexů 10 probandů spadá do podprůměrného rozvoje znaku. Z výkonnostního hlediska není u nejmladších krasobruslařek mezi závodnicemi Českého poháru a Poháru ČKS „A“ v tělesné hmotnosti žádný rozdíl. Ve skupině 1213letých krasobruslařek hmotnostní rozdíly zaznamenáváme. Závodnice Poháru ČKS „B“ svou průměrnou tělesnou hmotností (x = 60,8 kg, s = 3,6) jednoznačně převyšují závodnice Českého poháru a Poháru ČKS „A“ (x = 46,9 kg, s = 5,4). Stejný stav platí i pro
14 - 15leté
krasobruslařky,
rozdíl
v průměrné
tělesné
hmotnosti
mezi
výkonnostními skupinami ale není tak veliký, jako u předchozí věkové kategorie (viz Graf 14). 51
Graf 13: Tělesná hmotnost výzkumného souboru vzhledem k populaci vyjádřená pomocí normalizačních indexů
Graf 14: Průměrná tělesná hmotnost krasobruslařek vzhledem k výkonnostní úrovni
52
V Tabulce 7 uvádíme průměrné tělesné hmotnosti krasobruslařek z dostupných studií. Krasobruslařky této studie se na první pohled vyznačují vyšší tělesnou hmotností, než je průměrná tělesná hmotnost krasobruslařek ostatních studií, jak z našeho prostředí, tak ze zahraničí. V Tabulce 7 není obsažen údaj Ústavu sportovní medicíny, který uvádí průměrnou tělesnou hmotnost krasobruslařek 57,4 kg (Bernaciková a kol., 2010). Není zveřejněno na základě jak velkého výzkumného souboru byl tento údaj stanoven, ani věk krasobruslařek. Jedná se však o nejnovější dostupné měření českých krasobruslařek. Naměřená hodnota naznačuje, že je možné, že se i další české krasobruslařky (nejen našeho výzkumného souboru) vyznačují vyšší tělesnou hmotností, což je jeden z limitujících faktorů výkonnosti. Tabulka 7: Hodnoty průměrné tělesné hmotnosti krasobruslařek z různých studií (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Studie Současná studie: - celkem - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let Šelingerová (1988) - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let Havel a kol. (1978) Monsma, Malina (2005) - celkem - úroveň test - úroveň pre-lite - úroveň elite Alanen (2011) Ross a kol. (1977) - žákyně - juniorky, seniorky Weaver a kol. (1981) - předpubertální - postpubescent Ziegler a kol. (1998) Comper (1991)
Velikost souboru (N) 28 15 6 3 2 2
Věk x 12,3
Tělesná hmotnost (kg) x
s 2,6
S 46,3 35,3 56,2 61,9 63,3 58,7
13,8 5,7 7,8 10,4 4,4 5,9 3,503 6,080 5,161 6,690 5,207 9,9
13 25 19 12 20 10
12,3
2,26
28,87 40,93 46,50 54,50 54,00 39,4
159 46 66 47 38
15,7 15,0 14,1 17,7 11,35
2,4 2,1 2,0 2,2 1,66
50,0 51,7 46,4 53,9 37,75
8,6 10,0 8,6 5,4 7,06
9 18
13,2 15,7
1,4 1,6
42,1 48,6
5,7 6,1
6 8 21 28
13,1 15,4 13,7 14,5
1,2 1,9 1,4
39,0 51,2 50,3 48,1
7,3 5,6 8,4 7,6
53
5.3 Indexy tělesné hmotnosti a tělesné výšky Tělesná hmotnost je úzce spjata s tělesnou výškou, proto v této podkapitole uvádíme indexy tělesné hmotnosti a tělesné výšky. Tyto indexy berou v potaz současně tělesnou výšku i hmotnost konkrétního jedince. Pro potřeby této práce využijeme hodnoty BMI a Rohrerova indexu (tzv. index tělesné plnosti). U dětí a dorostu se BMI hodnotí jinak, než u dospělé populace, protože v tomto věku se hodnoty BMI poměrně složitě mění. Průměrná hodnota BMI výzkumného souboru je 19,4 (s = 3,0). Graf 15 znázorňuje hodnoty BMI výzkumného souboru opět vyjádřené pomocí normalizačních indexů. Podobně jako u tělesné výšky se polovina výzkumného souboru nachází v kladných hodnotách normalizačního indexu a druhá polovina v záporných hodnotách normalizačního indexu. Graf 15: Hodnoty BMI výzkumného souboru vzhledem k hodnotám populace vyjádřené pomocí normalizačního indexu
Vysoce nadprůměrné jsou hodnoty u probandů TO 005, TO 024 a TO 025. Hodnotu BMI probanda TO 005 můžeme považovat za statisticky významnou odchylku od normy (na 5% hladině významnosti). Nadprůměrný rozvoj tohoto znaku dále vykazují probandi TO 004, TO 008, TO 017, TO 020 a TO 023. Naopak za podprůměrné můžeme označit jen hodnoty probandů TO 003, TO 007 a TO 015. Hodnota BMI ostatních probandů je vzhledem k normě průměrná. 54
Rohrerův index je jedním z indexů, který nejlépe reprezentuje ontogenetické změny – střídání období plnosti a vytáhlosti (Riegerová a kol., 2006). Průměrná hodnota tohoto indexu pro dívky 10leté a starší je 1,20 (Kleinwächterová, Brázdová, 2001). Průměrná hodnota Rohrerova indexu výzkumného souboru je 1,27 (s = 0,15). Šelingerová (1988) zařazuje krasobruslařky podle indexu tělesné plnosti do skupiny se středně až slabě vyvinutým skeletem. Graf 16: Hodnoty Rohrerova indexu (RI) výzkumného souboru
5.4 Somatotyp Ve výzkumném souboru převažují mezomorfní endomorfové. Průměrný somatotyp souboru je 4,4-3,6-2,9. Mezi další zastoupené kategorie dle dominance jednotlivých komponent patří endomorfní ektomorf, endomorf-ektomorf, vyrovnaný endomorf a mezomorf-endomorf. Lze tedy říci, že výzkumný soubor není z hlediska zastoupení somatotypů homogenní (viz Tabulka 8), což potvrzuje i hodnota indexu rozptýlení somatotypů SDI = 4,1. Celkem je ve výzkumném souboru zastoupeno 15 somatotypů s dominující endomorfní komponentou, 5 somatotypů s dominující mezomorfní komponentou a 7 somatotypů s dominující ektomorfní komponentou. Poslední zbývající somatotyp je považován za tzv. střední typ. 55
Tabulka 8: Zastoupení jednotlivých kategorií somatotypu ve výzkumném souboru Kategorie Mezomorf-ektomorf Mezomorfní ektomorf Vyrovnaný ektomorf Endomorfní ektomorf Endomorf-ektomorf Ektomorfní endomorf Vyrovnaný endomorf Mezomorfní endomorf Mezomorf-endomorf Endomorfní mezomorf Střední somatotyp
celkem 1 1 2 3 3 1 3 8 3 2 1
10-11 let 1 1 1 2 2 0 2 2 2 1 1
Počet probandů 12-13 let 14-15 let 0 0 0 0 0 0 1 0 0 1 0 0 1 0 2 2 1 0 1 0 0 0
16-17 let 0 0 0 0 0 0 0 2 0 0 0
18-19 let 0 0 1 0 0 1 0 0 0 0 0
Velká variabilita somatotypů výzkumného souboru může mít několik vysvětlení. Jedním z nich je poměrně velký věkový rozptyl probandů (vzhledem k počtu probandů). Dalším důvodem je, že většina klubů dnes nepřistupuje k žádnému výběru dětí, do klubů vstupují všichni, kdo mají zájem o krasobruslení. Český krasobruslařský svaz se tento trend snaží podporovat právě tím, že rozdělil soutěže na více výkonnostních úrovní. Jediným kritériem výběru tak dnes zůstává finanční náročnost krasobruslení jako sportu. Somatograf 1: Výzkumný soubor
56
Somatotypy všech probandů jsou znázorněny v Somatografu 1. Vyznačené kolečko tmavě modré barvy označuje polohu průměrného somatotypu celého výzkumného souboru v somatografu. Průměrný somatotyp 10 - 11letých krasobruslařek je 3,9-3,3-3,3. V Somatografu 2 můžeme vidět, že somatotypy této věkové skupiny jsou opět velice nehomogenní povahy (SDI = 3,45). Převažují somatotypy s dominující endomorfní komponentou (6 probandů) následované somatotypy s dominující ektomorfní komponentou (5 probandů) a somatotypy s dominující mezomorfní komponentou (3 probandi). Popíráme tedy hypotézu č. 3, že v somatotypech krasobruslařek tohoto věku převažuje ektomorfní komponenta. Průměrný somatotyp 10 - 11letých krasobruslařek ve studii Šelingerové (1988) je od našeho souboru značně odlišný, a to 2,41-4,17-4,08. Změny jsou patrné zejména v hodnotách endomorfní komponenty. Krasobruslařky současné studie jsou více endomorfní, čímž částečně potvrzujeme hypotézu č. 5 (Oproti předchozí studii z roku 1988 se zvýšila hodnota endomorfní komponenty somatotypu). Somatograf 2: Krasobruslařky 10 - 11 let
57
Vzhledem k tomu, že tato věková skupina je v našem výzkumném souboru zastoupena největším počtem probandů, uvádíme zvlášť somatotypy krasobruslařek nižší a vyšší výkonnostní úrovně. Somatotyp závodnic Českého poháru a Poháru ČKS „A“ je 3,2-3,0-3,6. Somatotyp závodnic Poháru ČKS „B“ je 4,3-3,5-3,2. Závodnice vyšší výkonnostní úrovně jsou tedy více ektomorfní. Jsou také jedinou skupinou s dominující ektomorfní komponentou somatotypu. Průměrný somatotyp 12 - 13letých krasobruslařek je 5,4-4,3-2,4 (viz Somatograf 3). Také v této věkové skupině převažují somatotypy s dominující endomorfní komponentou (3 probandi), následované somatotypy s dominující mezomorfní komponentou (2 probandi) a somatotypy s dominující ektomorfní komponentou (1 proband). Index rozptýlení somatotypů kolem průměrného somatotypu SDI = 4,9. Somatograf 3: Krasobruslařky 12 - 13 let
Největší disperzní vzdálenost somatotypů (SDD) od průměrného somatotypu mají probandi TO 001, TO 005 a TO 017. Probandi TO 001 a TO 017 jsou jediné dvě krasobruslařky této věkové skupiny vyšší výkonnostní úrovně (závodnice Českého poháru a Poháru ČKS „A“).
58
Oproti průměrnému somatotypu ze studie Šelingerové (1988) se znovu nejvíce změnila hodnota endomorfní komponenty. Šelingerová uvádí jako průměrný somatotyp pro 12 - 13leté krasobruslařky somatotyp 2,18-3,88-3,90. Průměrný somatotyp 14 - 15letých krasobruslařek je 4,5-3,4-2,8 (viz Somatograf 4). Ze tří probandů v této věkové skupině jsou dle kategorií somatotyp 2 mezomorfní endomorfové a 1 endomorf-ektomorf. Díky indexu rozptýlení somatotypů SDI = 2,45 lze tuto věkovou skupinu považovat z hlediska somatotypů za homogenní soubor. Hodnota SDI je ale zkreslena malým počtem probandů této věkové skupiny. Průměrný somatotyp 14 - 15letých československých krasobruslařek 2,49-3,903,67 vypovídá o tom, že přestože se hodnota endomorfní komponenty oproti mladším věkovým skupinám zvýšila, zdaleka nedosahuje hodnot endomorfní komponenty krasobruslařek této studie. Somatograf 4: Krasobruslařky 14 - 15 let
Abychom mohli potvrdit či vyvrátit hypotézu č. 4, uvádíme průměrný somatotyp krasobruslařek starších 15 let a to je 4,6-3,4-2,4. Index rozptýlení somatotypů má hodnotu SDI = 4,3. V žádném případě proto nemůžeme ani tento soubor 16 - 19letých krasobruslařek považovat za homogenní, naopak se tento soubor vyznačuje poměrně vysokou variabilitou (2 mezomorfní endomorfové, 1 ektomorfní endomorf a 1 59
vyrovnaný ektomorf). Vzhledem k tomu, že skupina 12 - 13letých krasobruslařek se ale vyznačuje ještě větší variabilitou než tato skupina, hypotézu č. 4 popíráme. Průměrný somatotyp 16 - 17letých krasobruslařek je 5,9-4,2-1,3 (viz Somatograf 5). Obě dvě krasobruslařky patří podle kategorií somatotypů mezi mezomorfní endomorfy. Pro srovnání, průměrný somatotyp československých krasobruslařek stejného věku byl 2,82-4,03-3,04. Přestože hodnota mezomorfní komponenty je podobná, hodnoty zbývajících svou komponent jsou naprosto odlišné. Stupeň endomorfie je opravdu vysoký, protože např. Pavlík (1999) uvádí, že čtvrtý a vyšší stupeň endomorfie má brzdivé účinky na sportovní výkonnost. Obě tyto krasobruslařky přitom uvádějí poměrně dlouhou dobu, po kterou se věnují závodnímu krasobruslení (9 a 14 let). Zároveň se ale obě zúčastňují závodů v rámci Poháru ČKS „B“, tedy nižší výkonnostní úrovně. Somatograf 5: Krasobruslařky 16 - 17 let
Průměrný somatotyp 18 - 19letých krasobruslařek je 3,4-2,5-3,5. Tyto krasobruslařky jsou závodnice Poháru ČKS „C“, věnují se tedy krasobruslení rekreačně. Jedna bruslí 2 roky a druhá krasobruslila v mladším věku, poté se několik let krasobruslení vůbec nevěnovala, a před 2 lety začala opět trénovat. Obě dvě krasobruslařky jsou více ektomorfní než mladší krasobruslařky z tohoto výzkumného souboru, zároveň však nedisponují příliš rozvinutým svalstvem. 60
Somatograf 6: Krasobruslařky 18 - 19 let
Hypotéza č. 5 (Oproti předchozí studii z roku 1988 se zvýšila hodnota endomorfní komponenty somatotypu) se potvrzuje. Hodnota endomorfní komponenty je oproti předchozí studii vyšší u krasobruslařek všech věkových kategorií. Se Šelingerovou (1988) se shodujeme v tom, že se podkožní tuk nejvíce ukládá na končetinách. Naměřené hodnoty kožních řas na lýtku a na tricepsu nabývají větších hodnot než zbývající kožní řasy. V Tabulce 7 uvádíme srovnání průměrných hodnot somatotypů současné studie, studie Šelingerové (1988) a studie Monsma a Malina (2005). Tabulka 7: Průměrné somatotypy krasobruslařek z několika studií (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Studie Současná studie: - celkem - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let
Velikost souboru (N) 28 15 6 3 2 2
Věk
Endomorfie
x
s
12,3
2,6
Mezomorfie
Ektomorfie
x
s
x
s
x
S
4,4 3,9 5,4 4,5 5,9 3,4
1,3 1,2 1,2 0,4 0,6 0,6
3,5 3,3 4,3 3,4 4,2 2,5
1,1 1,0 1,4 0,7 0,4 0,2
2,9 3,3 2,4 2,8 1,3 3,5
1,2 1,1 1,2 0,9 0,2 0,2
61
Studie Šelingerová (1988) - 10-11 let - 12-13 let - 14-15 let - 16-17 let - 18-19 let Monsma, Malina (2005) - celkem - úroveň test - úroveň prelite - úroveň elite Ross a kol. (1977) - žákyně - juniorky, seniorky Weaver a kol. (1981) - předpubertální - postpubescent
Velikost souboru (N)
Věk x
Endomorfie s
13 25 19 12 20
Mezomorfie
Ektomorfie
x
s
x
s
x
S
2,41 2,18 2,49 2,82 2,85
0,537 0,393 0,582 0,702 0,685
4,17 3,88 3,90 4,03 4,23
0,741 0,763 0,725 0,848 0,937
4,08 3,90 3,67 3,04 2,66
0,794 0,911 1,060 0,792 0,872
159 46 66
15,7 15,0 14,1
2,4 2,1 2,0
3,3 3,8 2,9
1,0 1,1 0,9
3,7 3,7 3,5
0,8 0,8 0,9
2,9 2,7 3,3
1,0 1,1 1,1
47
17,7
2,2
2,4
0,9
3,9
0,8
2,3
0,9
9 18
13,2 15,7
1,4 1,6
2,1 2,6
0,4 0,7
3,7 3,8
0,7 0,6
3,9 3,0
0,7 0,9
6 8
13,1 15,4
1,2 1,9
1,8 2,4
0,5 0,4
2,8 3,4
0,9 0,6
3,3 2,8
1,0 0,6
62
6. Závěr Tato
práce
popisuje
základní
somatické
charakteristiky
souboru
28
krasobruslařek. Zjištěné hodnoty tělesné výšky a tělesné hmotnosti krasobruslařek jsou srovnány s normativy české populace dívek stejného věku. Podle naměřených hodnot jsou stanoveny somatotypy. Data tohoto souboru krasobruslařek jsou porovnána s dříve provedenými studiemi krasobruslařek u nás i ve světě, zejména se souborem československých krasobruslařek ze studie Šelingerové (1988). V práci byly položeny 2 výzkumné otázky a stanoveno 5 hypotéz, na které odpovídáme v kapitole Výsledky a diskuse. Desetileté a jedenáctileté krasobruslařky jsou menší, než dívky obecné populace. Průměrná tělesná výška dvanáctiletých krasobruslařek populační průměr převyšuje. Obecně s přibývajícím věkem se snižují rozdíly mezi souborem krasobruslařek a populací. Celkem 8 krasobruslařek svou tělesnou výškou převyšuje průměrnou tělesnou výšku populace stejného věku, zatímco zbývajících 20 krasobruslařek se vyznačuje menší tělesnou výškou, než je populační průměr. Nižší průměrná tělesná hmotnost než hodnota normativu obecné populace byla opět zjištěna jen u nejmladších krasobruslařek (desetiletých a jedenáctiletých). S přibývajícím věkem dochází k razantnímu nárůstu tělesné hmotnosti. Polovina výzkumného souboru (14 krasobruslařek) se nachází nad váhovým populačním průměrem. 7 krasobruslařek se vyznačuje nadprůměrnou tělesnou hmotností, přestože jejich tělesná výška je vzhledem k populaci hodnocena jako podprůměrná. Hypotéza č. 1 je potvrzena. Krasobruslařky současného výzkumného souboru se vyznačují vyšší tělesnou výškou, než krasobruslařky ze studie Šelingerové (1988). Největší přírůstek v průměrné tělesné výšce je ve věkové skupině 14 - 15 let (11,1 cm). Nárůst tělesné výšky je potvrzen i bereme-li v úvahu sekulární trend populace. Hypotéza č. 2 je potvrzena. Krasobruslařky současného výzkumného souboru se vyznačují větší tělesnou hmotností, než krasobruslařky ze studie Šelingerové (1988). Největší váhový přírůstek je zaznamenán ve skupině 12 - 13 let. Hypotéza č. 3 se nepotvrdila. V somatotypu 10 - 13letých krasobruslařek převažuje endomorfní komponenta. U 10 - 11letých krasobruslařek se jedná jen o nepatrnou převahu endomorfní komponenty nad komponentami mezomorfní 63
a ektomorfní, zatímco u 12 - 13letých krasobruslařek endomorfní komponenta dominuje. Hypotéza č. 4 se také nepotvrdila. Největší variabilitou v rozložení somatotypů se v našem výzkumném souboru vyznačují 12 - 13leté krasobruslařky. Hypotéza č. 5 se potvrdila. Oproti studii z roku 1988 se výrazně zvýšila hodnota endomorfní komponenty všech věkový skupin krasobruslařek. U některých probandů se dostáváme až na takovou hodnotu endomorfní komponenty, jež je považována za brzdivý faktor sportovní výkonnosti. Lze tedy konstatovat, že krasobruslařky (zejména ty mladší) jsou menší než obecná populace. Zároveň jsou však v polovině případů těžší. Krasobruslařky současné studie se vyznačují vyšší tělesnou výškou i větší tělesnou hmotností, než československé krasobruslařky z 25 let staré studie. V somatotypu krasobruslařek převažuje endomorfní komponenta. Tyto závěry naznačují, že vzhledem k dříve provedeným studiím došlo v somatických charakteristikách krasobruslařek k určitým změnám. Přestože velikost výzkumného souboru není dostačující pro zobecňování těchto závěrů, může být současná studie brána jako indikátor smysluplnosti dalších studií s touto tématikou. Hlavním úkolem budoucích studií by mělo být naměření většího počtu probandů. Je na zvážení, zda se zaměřit na jednu či dvě konkrétní věkové skupiny, nebo nechat stejně velký věkový rozptyl. Zajímavé poznatky pro praxi by také mohla přinést studie přímo zaměřená na rozdílnosti somatických charakteristik krasobruslařek z hlediska výkonnostní úrovně.
64
SEZNAM LITERATURY ALANEN, W. Lihaskunto ja tasapainokyky nuorilla yksin- ja muodostelmaluistelijoilla. Jyväskylä, 2011. Bakalářská práce na University of Jyväskylä. BERNACÍKOVÁ, M., KAPOUNKOVÁ, K., NOVOTNÝ, J. a kol. Fyziologie sportovních disciplín : Krasobruslení. MU FSPS, 2010. Multimediální internetová učebnice: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/estet-kraso.html. BUBENKOVÁ, J. SPORTOVNÍ PŘÍPRAVA III. : Bruslení a základy krasobruslení. Olomouc : UP, 1986. 89 s. BROOKS-GUNN, J., BURROW, C., WARREN, M. P. Attitudes toward eating and body weight in different groups of female adolescent athletes. Int J Eat Disord. 1988;7;749-57. BYRNE, Ch., ESTON, R.. Figure skating. In WINTER, E. et al. Sport and exercise physiology testing: guidelines : the British Association of Sport and Exercise Sciences guide. 1st ed. New York, NY : Routledge, 2006. s. 310-317. ISBN 978-0-415-36140-8. CARTER, J.E.L. The Heath-Carter Anthropometric Somatotype : Instruction Manual [online]. Surrey : ROSSCRAFT, 2002 [cit. 2012-08-28]. Dostupné z WWW:
. CARTER, J.E.L. Somatotyping : development and applications. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. 503 s. ISBN 0-521-35117-0. COMPER, P. Predicting athletic success: talent identification among Canadian amateur figure skaters. Nepublikovaná disertační práce. Toronto, Kanada : York University, 1991. ČESKÝ KRASOBRUSLAŘSKÝ SVAZ. Pravidla krasobruslení platná pro Českou republiku: Doplňky a úpravy pravidel ISU platné pro ČKS [online]. 2011a, 20 s. [cit. 7.5.2012]. Dostupné z: http://www.czechskating.org/dokumenty/472.pdf ČESKÝ KRASOBRUSLAŘSKÝ SVAZ. Pravidla krasobruslení platná pro Českou republiku: Náplně programů [online]. 2011b, 9 s. [cit. 7.5.2012]. Dostupné z: 65
http://www.czechskating.org/dokumenty/508.pdf DĚDIČ, J. Světové piruety. Praha : Olympia, 1981. 221 s. DOVALIL, J. a kol. Lexikon sportovního tréninku. Praha : Karolinum, 2008. 313 s. ISBN 978-80-246-1404-5. FETTER, V. Antropologie. [1. vyd.]. Praha : Academia, 1967, 704 s. HAVEL, V., RADOCHOVÁ, D., BOLKOVÁ, E. Posuzování zátěže krasobruslařek. Teor. Praxe těl. Vých. 1978, roč. 26, s. 431 – 433. HAVLÍČKOVÁ, L. Fyziologie tělesné zátěže II: speciální část – 1. díl. Praha : Univerzita Karlova, 1993. 238 s. ISBN 80-7066-815-6. HENDL, J. Přehled statistických metod: Analýza a metaanalýza dat. 3. vyd. Praha : Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-482-3. HRÁZSKÁ, G. Krasobruslení. Praha : Grada, 2006. 108 s. ISBN 80-247-0984-8. CHYTRÁČKOVÁ, J. Vztah somatotypu a výkonnosti žen. Teor. Praxe těl. Vých. 1979, roč. 27, č. 3, s. 161-166. KLEINWÄCHTEROVÁ, H., BRÁZDOVÁ, Z. Výživový stav člověka a způsoby jeho zjišťování. Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. 102 s. ISBN 80-701-3336-8. MAUER, I. Model vrcholového krasokorčuliára. Trenér. 1990, roč. 34, č. 5, s. 283-294. MONSMA, E. V. a R. M. MALINA. Anthropometry and somatotype of competitive female figure skaters 11 - 22 years: Variation by competitive level and discipline. J Sports Med Phys Fitness. 2005, roč. 45, č. 4, s. 491-500. NÁPRSTKOVÁ, J. Typologie ženy. Teor. Praxe těl. Vých. 1973, roč. 21, č. 9, s. 544 551. PAVLÍK, J. Tělesná stavba jako faktor výkonnosti sportovce. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1999, 57 s. ISBN 80-210-2130-6. POE, M. C. Conditioning for figure skating: off-ice techniques for on-ice performance. New York : McGraw Hill, 2002. 185 s. ISBN 1-57028-220-X. Pohárové žebříčky ČKS. Český krasobruslařský svaz [online]. 2013 [cit. 2013-02-08]. Dostupné z: http://czechskating.org/top/index.php/top/index 66
RIEGEROVÁ, J., ULBRICHOVÁ, M., PŘIDALOVÁ, M. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu: (příručka funkční antropologie). Olomouc : Hanex, 2006. 262 s. ISBN 80-85783-52-5. RIEGEROVÁ, J., VODIČKA, P. Vztah somatotypu a motorické výkonnosti u dětí a dospělých. Telesná výchova šport. 1992, roč. 2, č. 3, s. 41 - 43. ROSS, W., BROWN, S., YU, J., FAULKNER, R. Somatotype of Canadian figure skaters. J Sports Med. 1977;17;195-205. SOUKUP, V. Antropologie: teorie člověka a kultury. Praha : Portál, 2011. 744 s. ISBN 978-80-7367-432-8. ŠELINGEROVÁ, M. Vývoj somatických a biotypologických charakteristik 10 až 26ročných krasokorčuliarok. In HAVLÍČEK, I.; KOŠTIALOVÁ, J. Zborník vedeckometodickej rady SÚV ČSZTV, č. 14 : Žena, telesná výchova a šport. Bratislava: Šport, 1988. s. 145-155. ŠELINGEROVÁ, M. Antropometrická a typologická charakteristika krasokorčuliarov. Tel. Vých. Šport. 1991, roč. 1, č. 3, s. 10-16. ŠŤASTNÁ-KÖNIGOVÁ, J. Nekonečné stopy bruslí. Praha : Olympia, 1985. 126 s. ŠTĚPNIČKA, J. Typologická a motorická charakteristika sportovců a studentů vysokých škol. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 1972. 186 s. VIGNEROVÁ, J. 6. celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže 2001, Česká republika: souhrnné výsledky. 1. vyd. Praha : SZÚ, 2006. 238 s. ISBN 80-865-6130-5. WEAVER, W. G., THOMPSON, J. M. Changes in somatotypic and cardiopulmonary factors over puberty in elite age-group figure skaters. In NAGLE, F. J., MONTOYE, H. J. Exercise in health and disease. Springfield, IL : Charles C Thomas, 1981. p. 43-59. ZIEGLER, P., HENSLEY, S., ROEPKE, J. B., WHITAKER, S. H., CRAIG, B. W., DREWNOWSKI, A. Eating attitudes and energy intakes of female skaters. Med Sci Sports Exerc. 1998;30;583-6.
67
SEZNAM TABULEK A GRAFŮ Tabulky: Tabulka 1: Věkové kategorie a délky programů pro dívky-sólo (ČKS, 2001b) Tabulka 2: Přehled dostupných studií somatických charakteristik krasobruslařek (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Tabulka 3: Věkové složení výzkumného souboru Tabulka 4: Časový průběh sběru dat Tabulka 5: Hodnoty průměrné tělesné výšky dívek v letech 1991 – 2001 (Vignerová, 2006) Tabulka 6: Hodnoty průměrné tělesné výšky krasobruslařek z různých studií (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Tabulka 7: Hodnoty průměrné tělesné hmotnosti krasobruslařek z různých studií (upraveno podle Monsma, Malina, 2005) Tabulka 8: Zastoupení jednotlivých kategorií somatotypu ve výzkumném souboru Tabulka 9: Průměrné somatotypy krasobruslařek z několika studií (upraveno podle Monsma, Malina, 2005)
Grafy: Graf 1: Hodnoty tělesné výšky výzkumného souboru Graf 2: Průměrná tělesná výška krasobruslařek současné a předchozí studie Graf 3: Průměrná tělesná výška dívek – krasobruslařek a dívek – populace Graf 4: Tělesná výška 15letých krasobruslařek vzhledem k průměrné výšce 15letých dívek Graf 5: Tělesná výška 16letých krasobruslařek vzhledem k průměrné výšce 16letých dívek Graf 6: Tělesná výška výzkumného souboru vzhledem k populaci vyjádřená pomocí normalizačních indexů Graf 7: Průměrná tělesná výška krasobruslařek vzhledem k výkonnostní úrovni Graf 8: Tělesná hmotnost výzkumného souboru Graf 9: Průměrná tělesná hmotnost krasobruslařek současné a předchozí studie Graf 10: Průměrná tělesná hmotnost dívek – krasobruslařek a dívek – populace Graf 11: Tělesná hmotnost 15letých krasobruslařek vzhledem k průměrné hmotnosti 15letých dívek 68
Graf 12: Tělesná hmotnost 16letých krasobruslařek vzhledem k průměrné hmotnosti 16letých dívek Graf 13: Tělesná hmotnost výzkumného souboru vzhledem k populaci vyjádřená pomocí normalizačních indexů Graf 14: Průměrná tělesná hmotnost krasobruslařek vzhledem k výkonnostní úrovni Graf 15: Hodnoty BMI výzkumného souboru vzhledem k hodnotám populace vyjádření pomocí normalizačních indexů Graf 16: Hodnoty Rohrerova indexu (RI) výzkumného souboru
Somatografy: Somatograf 1: Výzkumný soubor Somatograf 2: Krasobruslařky 10 - 11 let Somatograf 3: Krasobruslařky 12 - 13 let Somatograf 4: Krasobruslařky 14 - 15 let Somatograf 5: Krasobruslařky 16 - 17 let Somatograf 6: Krasobruslařky 18 - 19 let
69
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Vyjádření etické komise UK FTVS Příloha č. 2: Vzor informovaného souhlasu Příloha č. 3: Informační leták rozesílaný do krasobruslařských klubů Příloha č. 4: Dotazník – doplňující otázky pro měřené krasobruslařky Příloha č. 5: Výzkumný soubor – odpovědi z dotazníků
70
