SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V ČESKÉ REPUBLICE

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociální politiky a sociální práce

SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Magisterská diplomová práce

Martina Květoňová

Vedoucí práce: Ing. Miroslava Rákoczyová, Ph.D. Brno 2007

Čestné prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Sociální začleňování bezdomovců v České republice“ jsem vypracovala samostatně s použitím zdrojů, které uvádím v seznamu.

V Brně dne 8. ledna 2007.

Martina Květoňová

2

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala paní Ing. Miroslavě Rákoczyové, Ph.D. za čas, který mi věnovala, za ochotu, vedení a odbornou pomoc při psaní této práce. Děkuji také všem respondentům, bez nichž by tato práce nevznikla, a rodičům za stálou podporu.

3

Obsah ÚVOD ..........................................................................................................................................................6 1 KONCEPT CHUDOBY..........................................................................................................................8 1.1 VYMEZENÍ CHUDOBY .........................................................................................................................8 1.2 PŘÍČINY CHUDOBY ...........................................................................................................................10 2 SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ....................................................................................................................11 2.1 VYMEZENÍ POJMU SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ .....................................................................................11 2.2 CHARAKTERISTIKY SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ ...................................................................................12 2.3 PŘÍČINY SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ.....................................................................................................13 2.4 DIMENZE SOCIÁLNÍ EXKLUZE ...........................................................................................................14 2.5 KLÍČOVÉ OBLASTI SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ A SITUACE V ČR ..........................................................16 3 VZTAH CHUDOBY A SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ......................................................................18 3.1 CHUDOBA A SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ ..................................................................................................18 4 SOCIÁLNÍ ZAČLEŇOVÁNÍ .............................................................................................................20 4.1 VYMEZENÍ KONCEPTU SOCIÁLNÍ INKLUZE ........................................................................................20 4.2 DIMENZE SOCIÁLNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ ...............................................................................................20 4.3 STRATEGIE SOCIÁLNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ ............................................................................................21 4.4 SOCIÁLNÍ INKLUZE V DISKURZU EVROPSKÉ UNIE .............................................................................22 4.4.1 Vývoj politiky sociálního začleňování v EU.............................................................................22 4.4.2 Klíčové oblasti politiky začleňování EU ..................................................................................24 4.5 SHRNUTÍ ...........................................................................................................................................26 5 FENOMÉN BEZDOMOVECTVÍ .......................................................................................................27 5.1 VYMEZENÍ POJMŮ .............................................................................................................................27 5.2 TYPOLOGIE BEZDOMOVECTVÍ ...........................................................................................................28 5.3 VZNIK A STÁDIA BEZDOMOVECTVÍ ...................................................................................................30 5.4 PŘÍČINY VZNIKU BEZDOMOVECTVÍ ...................................................................................................31 5.5 BEZDOMOVECTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE .............................................................................................32 5.5.1 Vývoj bezdomovectví v ČR .......................................................................................................32 5.5.2 Charakteristika bezdomovectví v ČR .......................................................................................33 5.6 SHRNUTÍ ...........................................................................................................................................34 6 DIMENZE VYLOUČENÍ A ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ...................................................36 6.1 BEZDOMOVECTVÍ A BYDLENÍ............................................................................................................36 6.2 BEZDOMOVECTVÍ A CHUDOBA ..........................................................................................................37 6.3 BEZDOMOVECTVÍ A PRACOVNÍ TRH ..................................................................................................38 6.4 BEZDOMOVECTVÍ A ZDRAVÍ..............................................................................................................39 6.5 SHRNUTÍ ...........................................................................................................................................39 7 METODIKA VÝZKUMNÉHO PROJEKTU .....................................................................................40 7.1 VÝZKUMNÁ METODA A STRATEGIE ...................................................................................................40 7.1.1 Kvalitativní výzkum..................................................................................................................40 7.2 METODA SBĚRU DAT.........................................................................................................................41 7.2.1 Studium dokumentů..................................................................................................................41 7.2.2 Polostandardizovaný rozhovor ................................................................................................41 7.3. DÍLČÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY A JEJICH OPERACIONALIZACE ................................................................42 7.3.1 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace.....................................................................42 7.4 JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ ................................................................................................42 7.4.1 Výběr výzkumného vzorku........................................................................................................42 7.5 REALIZACE VÝZKUMU ......................................................................................................................43 7.6 LIMITY VÝZKUMU .............................................................................................................................44 8 ANALÝZA A INTERPRETACE DAT ..............................................................................................45

4

8.1 ZAČLEŇOVÁNÍ BEZDOMOVCŮ V OBLASTI BYDLENÍ ..........................................................................45 8.1.1 Opatření ...................................................................................................................................46 8.1.2 Limity a bariéry.......................................................................................................................48 8.1.3 Návrhy a doporučení................................................................................................................51 8.2 BEZDOMOVCI A ZAČLEŇOVÁNÍ V OBLASTI PRÁCE ............................................................................52 8.2.1 Opatření ..................................................................................................................................52 8.2.2 Bariéry a limity ........................................................................................................................54 Přístup zaměstnavatelů .....................................................................................................................55 8.2.3 Spolupráce organizací pracujících s bezdomovci s úřady práce .............................................56 8.2.4 Doporučení a návrhy ...............................................................................................................56 8.3 BEZDOMOVCI A ZDRAVÍ ..................................................................................................................57 8.3.1 Opatření ..................................................................................................................................57 8.3.2 Bariéry a limity ........................................................................................................................58 8.4 BEZDOMOVECTVÍ A CHUDOBA .........................................................................................................61 8.4.1 Opatření ...................................................................................................................................61 8.4.3 Bariéry a limity...................................................................................................................64 8.4.4 Návrhy a doporučení...............................................................................................................67 8.5 SPOLUPRÁCE ORGANIZACÍ A PROPOJENOST SLUŽEB .........................................................................67 9 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ................................................................................................................69 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ....................................................................................................74 ANOTACE................................................................................................................................................79 ANNOTATION ........................................................................................................................................79 PŘÍLOHY .................................................................................................................................................80 REJSTŘÍK................................................................................................................................................92 STAŤ .........................................................................................................................................................93

5

Úvod

Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření, má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Všeobecná deklarace lidských práv

V posledních letech se do popředí sociální politiky Evropské unie dostaly koncepty sociální exkluze a sociální inkluze. Koncept sociální exkluze postupně nahradil v devadesátých letech koncept chudoby. EU se v devadesátých letech minulého století zaměřila na generaci politik směřujících k boji proti sociálnímu vyloučení a na politiky sociálního začleňování. S lidmi, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením, se v každodenním životě setkáváme běžně. Mohou to být lidé zdravotně či mentálně postižení, nezaměstnaní a také bezdomovci. Bezdomovectví představuje jednu z nejzávažnějších forem sociálního vyloučení. Populace bezdomovců je vysoce heterogenní, najdeme mezi nimi zneužívané a týrané děti, ženy, které zažívaly domácí násilí, imigranty, zdravotně a mentálně postižené, bývalé vězně, osoby různého věku i vzdělání, kteří ovšem mají jedno společné – nemají vlastní domov. Neexistuje jednotná definice bezdomovectví používaná v rámci EU. Stejně tak neexistuje dostatečné množství empirických poznatků v této oblasti, ani ucelené výzkumy zaměřené na tuto cílovou skupinu. Charakteristika bezdomovectví v jednotlivých definicích variuje od úzkého pojetí absence střechy nad hlavou po nejširší pojetí zahrnující nejisté bydlení. V posledních letech v souvislosti se vstupem České republiky do EU byla přijata mnohá opatření směřující k zajištění sociální inkluze různých znevýhodněných skupin. Zdá se však, že problematika bezdomovectví stále zůstává mimo hlavní pozornost politické, ale i laické veřejnosti. Bezdomovci zažívají mnohonásobné vyloučení ze společnosti. K hlavním problémům patří vyloučení z bydlení. Bezdomovci však nejsou vyloučeni jen v této dimenzi. Bezdomovectví souvisí do značné míry s chudobou, která je spojena zejména s nezaměstnaností. Kromě ekonomických problémů bezdomovci bojují s různými zdravotními problémy mentální i fyzické povahy a také se ztrátou lidské důstojnosti a pocitem bezvýchodnosti. Hlavním cílem této práce je zkoumat proces sociálního začleňování bezdomovců v České republice. Zajímají nás charakteristiky politiky sociálního začleňování ve vztahu k bezdomovcům v České republice, jejich případné limity a také hodnocení těchto opatření odborníky, kteří dlouhodobě pracují s lidmi bez domova. Pokusíme se také zjistit jejich doporučení ke zlepšení sociálního začleňování bezdomovců.

6

V první části práce se zaměříme na koncepty chudoby, na teoretické uchopení procesů sociální exkluze a sociální inkluze, fenomén bezdomovectví a jeho dimenze s perspektivy sociální exkluze a inkluze. Další část práce je věnována metodologii výzkumného projektu, ve které zformulujeme výzkumné otázky, provedeme operacionalizaci a zvolíme výzkumnou strategii. V závěrečné části práce se věnuji interpretaci získaných poznatků. Vzhledem k multidimenzionální povaze sociálního vyloučení bezdomovců se budeme zabývat pouze oblastmi sociální inkluze, které považuji z hlediska bezdomovectví za nejvýznamnější.

7

1 Koncept chudoby Problém chudoby je spojen s lidstvem v podstatě od jeho zrodu. Jak definovat chudobu, respektive kdo je v dané společnosti chudý, je předmětem odborných a politických diskusí. Můžeme konstatovat, že se jedná o pojem relativní (závisí na dimenzi časové, kulturní, prostorové).

1.1 Vymezení chudoby Chudoba může být definována různými způsoby. V zásadě můžeme rozdělit koncepty chudoby na subjektivní a objektivní. Subjektivní koncepty vycházejí z pocitu jedince. Vnímání chudoby je vysoce subjektivní a závisí na různých faktorech. Ačkoli někteří lidé jsou reálně chudí, sami chudobu nepociťují1 a naopak (Žižková, 1997). Mareš (1999) uvádí, že někteří jedinci označení za chudé odmítají z důvodů obav ze stigmatizace, případně se díky svým nízkým očekáváním sociálních potřeb za chudé nepovažují. V rámci konceptu objektivní chudoby je hranice chudoby určena zvenčí, tj. nezávisle na mínění chudých. K objektivním konceptům chudoby patří absolutní a relativní pojetí chudoby. Pojetí absolutní chudoby představuje nejstarší koncept. Je orientován na existenční minimum, na fyzické přežití jedince. Můžeme jej tedy definovat jako nedostatek prostředků k uspokojení základních životních potřeb. Důsledkem této chudoby může být potencionální ohrožení samotného života jedince. Koncept je užíván zejména v souvislosti s chudými rozvojovými zeměmi. Tento koncept byl rozvíjen například Rowentreem v roce 1899, který stanovil hranici subsistenčního minima (Žižková, 1997). Hranice absolutní chudoby tak, jak ji popsal Rowentree, je založena pouze na fyzických potřebách lidí, opomíjí zcela potřeby sociální a kulturní. Pozdější definice absolutní chudoby již ovšem zapracovávaly i tyto potřeby (viz Philips). Někteří autoři tento koncept kritizují. Například Barnes (2002) zdůrazňuje, že je obtížné definovat minimální životní standard a finanční sumu, která by tomuto standardu odpovídala. Další argumenty vycházejí ze skutečnosti, že životní úroveň se mění v závislosti na kultuře, společnosti a čase. Relativní koncept je spojen s definicí průměrného životního standardu v konkrétní společnosti v konkrétním čase. Za chudé jsou označováni jedinci, jejichž příjmy jsou pod standardy společnosti. Hranice relativní chudoby je pohyblivá v závislosti na vývoji příjmové úrovně v dané zemi (Žižková, 1997). Relativní chudoba obvykle neohrožuje existenci člověka, jako u konceptu absolutní chudoby, nicméně neumožňuje uspokojit jeho životní potřeby v takové míře, v jaké je to ve společnosti obvyklé. Podle Mareše (1999) je takové pojetí chudoby do značné míry propojeno s příjmovými nerovnostmi a její odstranění je podmíněno odstraněním těchto nerovností. Užívání tohoto pojetí chudoby je typické pro vyspělé země.

1

Například ukrajinští (ilegální) dělníci pracující v České republice za nízké mzdy ve vztahu k průměrné mzdě v ČR, ale nadprůměrné ve srovnání s mzdami v původní vlasti.

8

Koncept relativní chudoby rozvíjel např. Townsend, který definoval příjmovou hranici chudoby označující úroveň, od které nejsou jedinci schopni plně participovat ve společnosti (Barnes, 2002). Townsendovo relativní pojetí chudoby kritizoval například Sen (1983, in Barnes, 2002) pro jeho výhradně relativní přístup bez zohlednění absolutní podstaty chudoby významné v určitých případech (například hladovění). Další kritika tohoto konceptu spočívá v tom, jak určit, jaké zdroje a aktivity jsou ve společnosti podstatné (Piachaud, 1981, in Barnes, 2002). Barnes (2002) dodává, že je nezbytné se při studiu chudoby zaměřit na širokou paletu zdrojů, jenž brání participaci ve společnosti, respektive jejich nedostatek, a nejen na příjem jedince či domácnosti. Příjem, byť zůstává hlavním faktorem pro pochopení chudoby, by měl být chápán jako základ pro širší analýzy. Relativní koncept chudoby je používán také v rámci EU. Hranice chudoby zde byla stanovena na 60% příjmového mediánu v daném státě2. Evropská komise ve Společné zprávě o sociálním začleňování definuje chudobu následovně: Lidé jsou označováni za chudé, pokud jejich příjem a zdroje jsou natolik nedostačující, že jim brání ve sdílení životního standardu, který je ve společnosti, ve které žijí, považován za uznaný. Kvůli své chudobě mohou zažívat několikanásobné znevýhodnění prostřednictvím nezaměstnanosti, nízkého příjmu, nuzného bydlení, neadekvátní zdravotní péči a bariér v celoživotním učení, kultuře, sportu a odpočinku. Jsou často vyloučeni a marginalizováni z participace na aktivitách (ekonomických, sociálních a kulturních), které jsou standardem pro ostatní lidi a jejich přístup k základním právům může být omeze (Komise ES, 2004, s. 10, vlastní překlad).

Mareš (1999) kromě viditelné chudoby hovoří o skryté a latentní chudobě. Podle tohoto autora jsou skrytí chudí lidé, jenž nejsou zahrnuti v oficiálních statistikách, neboť nevyužívají nároků na sociální dávky a služby. Příčinou tohoto typu chudoby je jednak nekompetentnost chudých, jednak strach ze stigmatizace, hrdost či nezájem o pomoc ze strany společenských institucí. Do této kategorie spadá také část bezdomovců. Latentní chudoba je pojem označující jedince, kteří jsou díky systému sociální pomoci nad hranicí sociálního minima, nicméně v případě ztráty nároku na sociální pomoc mohou pod hranici chudoby velmi rychle spadnout. Někteří autoři upozorňují na rozdíl mezi starou a novou chudobu. Zatímco stará chudoba je definována jako demografická, horizontální chudoba nezávislá na trhu práce, nová, vertikální chudoba je spojena s postavením na trhu práce, respektive rostoucí nezaměstnaností (Mareš 1999). Nová chudoba se masově objevuje na konci 70. let v souvislosti s nárůstem nezaměstnanosti (Oppenheim, 1990, in Mareš, 1999). Přesun od staré chudoby k nové byl provázen určitými charakteristikami. Room (1990, in Mareš, 1999) popisuje šest základních rysů tohoto přechodu: 1. Růst nezaměstnanosti a nejistoty zaměstnání, prodlužování délky nezaměstnanosti, opakovaná nezaměstnanost. 2. Rychlý růst počtu osob závislých na sociálních pomoci jako důsledek masové nezaměstnanosti. 3. Rostoucí počet zadlužených osob a domácností.

2

Tato hranice je využívána v rámci tzv. Laekenských indikátorů (indikátory chudoby a sociální exkluze), a to u primárních indikátorů míra ohrožení chudobou a míra dlouhodobého ohrožení chudobou.

9

4. Nárůst počtu dětí s jedním rodičem a jejich znevýhodnění na trhu práce (diskriminace, riziko ztráty příjmu v případě nemoci apod.). 5. Rostoucí počet bezdomovců jako nejviditelnější výraz nové chudoby. 6. Rostoucí počet lidí zaměstnávaných na sekundárním trhu práce, vytlačení určitých skupin na tento segment pracovního trhu.

1.2 Příčiny chudoby Vznik chudoby může být důsledkem různých faktorů. Žižková (1997) uvádí tři hlavní okruhy příčin vzniku chudoby:
Nízké výdělky ze zaměstnání. Souvisejí například s nízkou úrovní vzdělání a nedostatečnou kvalifikací, rozdíly ve schopnostech, píli, pracovitosti, nepeněžními preferencemi při volbě profese (např. péče o dítě), nezpůsobilostí k práci (nemoc, různé handicapy), diskriminací. Důsledkem jsou nízké důchody v budoucnosti.
Nezaměstnanost, zejména její dlouhodobá složka. Stejně jako předchozí příčiny do budoucna ovlivňuje úroveň důchodů.
Rozdíly ve vlastněném bohatství. Charakter faktorů, které vznik chudoby vyvolaly, ovlivňuje skutečnost, jak je na ni nahlíženo. Žižková (1997) definuje dva krajní postoje k chudobě a jejímu řešení na základě příčin jejího vzniku. Je-li příčinou vzniku chudoby uspořádání společnosti, které jedinci nemohou ovlivnit, je řešení záležitostí společnosti a státu. Spočívají-li však příčiny chudoby v lidech, jejich osobních charakteristikách a chování, odpovědnost za vznik chudoby, stejně jako odpovědnost za její řešení, nesou chudí, neboť jsou schopni situaci vlastními silami ovlivnit. S podobným rozlišením postojů k chudým se setkáváme při kategorizaci chudých na deserving a undeserving, které vyjadřuje míru solidarity s vyloučenými (např. Mareš, 1999, 2004). Deserving znamená zasluhující, hodný pozornosti. Undeserving lze překládat jako nezasluhující. Jde o kategorizaci na základě kritéria, kdo je za situaci chudých odpovědný a zda si zaslouží pomoc ze strany společnosti. Do kategorie deserving patří lidé, kteří se o sebe nedokáží vlastními silami postarat (staří, mentálně či fyzicky postižení, oběti živelných katastrof apod.), mají tudíž nárok na pomoc ze strany společnosti. Jako undeserving jsou označováni chudí, jenž jsou schopni pomoci si sami. Chudoba je pak vnímána jako důsledek osobního selhání. Jako undeserving chudí jsou podle Mareše (1999) vnímáni například bezdomovci.

10

2 Sociální vyloučení Koncept sociálního vyloučení (exkluze) je relativně nový. Od devadesátých let minulého století nahrazuje v zemích EU koncept relativní chudoby, někdy bývá také považován za jiné označení chudoby. Ačkoliv můžeme říci, že spolu tyto dva koncepty souvisejí (Mareš, 2000), nejsou totožné (Lister, 2000).

2.1 Vymezení pojmu sociálního vyloučení Ačkoliv je koncept sociální exkluze relativně nový, s procesem vylučování jedinců či skupin se setkáváme v historii civilizace často. Jako první užil tento termín sociolog Weber pro označení sociálního uzavírání určitých skupin před dalšími skupinami ve snaze zachovat si privilegia na úkor jiné skupiny (Hills at al., 2002). Ve smyslu, jak je užíván dnes, byl pojem sociální exkluze poprvé použit ve Francii k označení jedinců, kteří propadli systémem sociálního zabezpečení. Takovéto pojetí je přisuzováno René Lenoirovi (1974). K exkludovaným patřili zejména jedinci a skupiny, kteří nebyli chráněni systémem sociálního pojištění (Silver, 1994). Koncept exkluze se z Francie rozšířil do ostatních zemí. Od poloviny 90. let vytlačil v EU koncept chudoby a stal se klíčovým bodem sociální agendy (Woodward, Kohli, 2001). Sociální vyloučení můžeme definovat jako proces vylučování jednotlivců či skupin ze společnosti, proces, jenž omezuje v právech a povinnostech vyplývajících z členství ve společnosti. Jinými slovy, vyloučení se nepodílejí na hmotných a nehmotných zdrojích společnosti stejnou mírou jako ostatní členové. Tato skutečnost může vést k chudobě a izolaci (Mareš, 2000). Důsledky, které s sebou vyloučení ze společnosti nese, se nedotýkají jen exkludovaných jednotlivců, ale mají negativní dopad na společnost jako celek (Madanipour, 2000). Definice sociálního vyloučení můžeme rozdělit v podstatě do dvou kategorií. Definice popisující sociální exkluzi jako omezenou participaci jedinců či skupin ve společnosti a definice chápající sociální exkluzi jako nenaplněné občanství3. Jak uvádí Rákoczyová a Mareš (2005), naplnění občanských práv je spojeno s participací jedince v určitých systémech společnosti a naopak, tudíž tyto dvě pojetí sociální exkluze je možné vnímat jako komplementární. Hills et al. (2002) uvádí, že jedinec je sociálně vyloučen, pokud nemůže participovat na klíčových aktivitách společnosti, ve které žije4. Stejně tak Mareš a Sirovátka (2004) chápou sociální exkluzi jako nedostatečnou participaci jedince v hlavních společenských systémech: produkce, trh práce, (re)distribuce (zde zahrnují vzdělání a zdravotní péči), rodinný život, politický život, komunitní život, kultura.

3 4

Vycházejí přitom z Marshallova vymezení občanských práv. Za zásadní dimenze participace označují konzum, produkci, politickou angažovanost, sociální interakce.

11

Evropská komise definuje sociální exkluzi jako: […] proces, jímž jsou určití jedinci vytlačováni na okraj společnosti a vylučováni z plné participace na základě jejich chudoby nebo nedostatku základních kompetencí a příležitostí k celoživotnímu učení, nebo jako důsledku diskriminace. To je vzdaluje od příležitostí k zaměstnání, příjmu a vzdělávání, stejně jako od sociálních a komunitních sítí a aktivit. Mají malý přístup k moci a orgánům, které tvoří rozhodnutí, a proto se často cítí bezmocní a neschopní kontrolovat rozhodnutí, jenž ovlivňují jejich každodenní životy (Commision of the European Union, 2004, s. 10, vlastní překlad).

Mareš (2004) uvádí, že definice sociálního vyloučení v rámci EU je založena na dvou premisách: na právech občanů na základní životní standard (bydlení, vzdělání, zdraví, služby, práci) a právech občanů na participaci ve společnosti (uplatňování občanských, politických a sociálních práv a povinností). Typologii sociálního vyloučení rozpracovala například Levitas (2000). Tato autorka definovala tři pojetí sociálního vyloučení na základě jeho příčin. Redistributivní diskurz (RED) vidí příčinu exkluze v chudobě. Nástrojem eliminace chudoby je redistribuce. Jak uvádí Lister (2000), redistributivní diskurz je založen na občanství a sociálních právech, cílem je sociální spravedlnost. V rámci sociálněintegrujícího diskurzu (SID) je příčina exkluze ve vyloučení z pracovního trhu. Inkluzívním mechanismem je placené zaměstnání. Zdůrazňuje význam politiky zaměstnanosti. Je dominantním diskurzem ve většině států EU (Lister, 2000). V morálním diskurzu (MUD) je příčina exkluze spatřována v sociálně patologickém chování vyloučených. Zaměřuje se na jednání vyloučených, jejich morální a kulturní charakteristiky. Diskurz RED zdůrazňuje nedostatek peněz a, jak dodává Lister (2000), také moci, diskurz MUD se zaměřuje na mravy a SID na placenou práci. K této typologii se vrátíme v kapitole věnující se sociálnímu začleňování.

2.2 Charakteristiky sociálního vyloučení Z definic zmiňovaných výše vyplývají některé atributy sociálního vyloučení. Přehledně popisují jeho základní charakteristiky Mareš a Sirovátka (2004), v jejichž textech se můžeme setkat se šesti základními rysy sociální exkluze:







Multidimenzionalita. Sociální vyloučení je komplexní fenomén, dotýká se řady oblastí života - ekonomické, politické, institucionální apod. Dynamika. Sociální exkluze je proces. Může se odehrávat v rámci životního cyklu jedince nebo mít mezigenerační rozměr. Relativnost. Situace vyloučených je posuzována ve vztahu k situaci ostatních členů společnosti. Narušení sociálních vztahů mezi jednotlivci/skupinami a společností, ve které žijí. To může vést k izolaci, odcizení, dezintegraci. Omezenost komunálních/lokálních zdrojů. Nedostatek těchto zdrojů může mít za následek vyloučení jedinců jako obyvatel určité komunity nebo území. Omezení vlivu vyloučených nejen na společnost, ale i na vlastní osud.

12

Z uvedených charakteristik sociální exkluze vyplývá, že ji můžeme uvažovat jako stav (složka exkluze zahrnující vztahy mezi jedinci či skupinami uvnitř a vně) a proces (dynamická složka exkluze).

2.3 Příčiny sociálního vyloučení Názory, co je hlavními příčinami vyloučení jednotlivců či skupin ze společnosti, se různí. Příčiny sociálního vyloučení můžeme v zásadě rozdělit do tří hlavních skupin (Barták, 2004): individuální vlastnosti jedince, instituce a společenský systém (který se odklání od státu sociálních služeb), diskriminace určitých skupin, problémy s implementací práva. Podle Bergmana (1997, in Mareš, 2000) je sociální vyloučení důsledkem selhání některého z následujících systémů: demokratického a legislativního, jenž mají zajišťovat občanskou integraci; trhu práce zabezpečujícího ekonomickou integraci; sociálního státu zajišťujícího sociální integraci; rodiny a pospolitostního systému zajišťujících interpersonální integraci. Bergman se zabývá příčinami vyplývajícími z působení společenských systémů, avšak osobnost jedince a jeho charakteristiky ponechává stranou. Mareš (2004) vidí hlavní příčiny vzniku exkluze ve strukturálních změnách v ekonomice a změnách v oblasti trhu práce a narůstající migraci. Barták (2004) podrobně rozvádí vlivy, které jsou důležité při analýze sociálního vyloučení. Tyto vlivy dělí na minulé a současné. K faktorům z minulosti patří tři typy kapitálu: lidský (odvíjí se od faktorů jako dětství, zdraví, bydlení, vzdělání), fyzický (půda, hmotné statky), finanční. K současným vlivům řadí Barták externí (omezení, se kterými se jedinec setkává v přítomnosti) a interní vlivy (současná rozhodnutí). Jak konstatují Cars, Madanipour a Allen (2000), exkluze je zapříčiněna obvykle nikoli jedním problémem, ale kombinací různých faktorů. S mnohonásobným vyloučení se setkáváme například u bezdomovců. Silver (1994) uvádí tři paradigmata sociální exkluze: solidarity, specializace, monopolu. Paradigma solidarity vychází z republikánské tradice. Jedinec je ke společnosti poután na základě národního konsensu prostřednictvím vertikálně uspořádaných institucí. Sociální exkluze vzniká přetrháním těchto vazeb a představuje ohrožení sociální koheze. Opakem inkluze je integrace. Řešení problému spočívá v posilování procesu integrace s důrazem na solidaritu ve společnosti. Paradigma specializace vychází z angloamerického liberalismu, který společnost (sociální řád, ekonomiku, politiku) chápe jako síť dobrovolných výměn mezi jedinci, kteří sledují vlastní zájmy. Lidé jako heterogenní skupina mají odlišné zájmy, motivace, což vyvolává specializaci na trhu i ve společnosti. Sociální vyloučení je důsledkem specializace (sociální diferenciace, dělby práce). Jedinec se stává vyloučeným, je-li mu znemožněna participace v systému výměn. Protipólem exkluze je ochrana práv občanů. Politika má bojovat proti vyloučení zajištěním svobodného pohybu mezi sférami. Paradigma monopolu vychází z Webera a Marxe. V úvodu této kapitoly je zmíněno Weberovo pojetí sociální exkluze jako označení skupin uzavírajících se vůči ostatním členům společnosti. Inkludovaní si vytvářejí monopol na omezené zdroje. K uzavření dochází, když jsou ostatní vyloučeni ze společnosti proti své vůli a vzniklé

13

nerovnosti jsou nadále udržovány. Řešením exkluze je posilování občanství. Politika by měla bojovat proti exkluzi omezením bariér v přístupu ke zdrojům a zajišťováním rovných šancí všech členů společnosti5.

2.4 Dimenze sociální exkluze V podkapitole 2.2 jsme uvedli jako jeden z hlavních rysů exkluze multidimenzionalitu. To znamená, že sociální vyloučení může postihnout různé oblasti lidského života. Vyloučení v jedné dimenzi může být příčinou, katalyzátorem či důsledkem vyloučení v jiné sféře. Autoři (Mareš, Sirovátka, 2004 ad.) se v podstatě shodují na pěti základních dimenzích sociálního vyloučení: ekonomické, sociální, politické, kulturní a symbolické. Vyloučení v ekonomické dimenzi znamená vyloučení ze životního standardu a šancí. Častou příčinou vyloučení je nedostatečný přístup k finančním nebo materiálním zdrojům, čili chudoba (Rákoczyová, Mareš, 2005). Madanipour (2000), stejně jako většina autorů, nejzávažnější formu tohoto vyloučení spatřuje ve vyloučení v přístupu k zaměstnaní. Vyloučení z trhu práce může mít různé podoby: nezaměstnanost, vytlačení na sekundární pracovní trhy apod. Zejména dlouhodobá nezaměstnanost se stává bariérou v přístupu k produkci a spotřebě a omezuje možnost jedinců participovat na společenských aktivitách. Cars, Madanipour a Allen (2000) konstatují, že práce není jen zdrojem příjmu, umožňuje také vytváření sociálních sítí. Naproti tomu nezaměstnanost je příčinou bariér (přímých i nepřímých) participace na aktivitách společnosti. Kromě ekonomické dimenze lidského života ovlivňuje tedy i další sféry, např. psychickou (sebeúctu, sebevědomí), sociální vztahy, kulturní aktivity apod. Sociální vyloučení v užším pojetí znamená nesdílení sociálních statusů a institucí. Percy-Smith (2000, in Mareš, 2004) jako příklad vyloučení v této oblasti uvádí rozpad tradiční domácnosti a manželství, kriminalitu, bezdomovectví. Exkluze v politické dimenzi znamená vyloučení v oblasti lidských práv a z procesu rozhodování a moci. Nejvýraznější formou vyloučení je nedostatečná nebo zcela chybějící politická reprezentace některých skupin (Madanipour, 2000). Cars, Madanipour a Allen (2000) upozorňují na problém cizinců, kteří nedisponují volebním právem a lidí žijících v znevýhodněných oblastech vyloučených z možností ovlivňovat lokální dění i každodenní život. Vyloučení v kulturní dimenzi je spojováno s vyloučením z participace na kulturním kapitálu a hodnotách společnosti. Hlavní formou vyloučení je vyloučení ze symbolů, významů a rituálů společnosti (Madanipour, 2000). Ohroženy vyloučením jsou zejména skupiny a jedinci, jejichž hodnoty a normy jsou odlišné od hodnotových a normativních systémů společnosti. Mareš (2000) spojuje symbolickou exkluzi se stigmatizací jednotlivců nebo skupin vnímaných jako odlišné, deviantní nebo cizí. Na šíření symbolické exkluze se

5

Lister (2000) ovšem upozorňuje, že občanství je sice chápáno jako inkluzivní mechanismus, nicméně funguje také jako exkluzivní faktor (například v případě imigrantů).

14

v moderních společnostech podílejí média6. Příkladem symbolické exkluze je podle Mareše (2000, 2004) i členění chudých na deserving a undeserving7. Takovéto rozlišení však nepokrývá veškeré možnosti sociálního vyloučení. Někteří autoři kladou důraz na prostorovou dimenzi sociálního vyloučení. Podle PercySmith (in Mareš, Sirovátka, 2004) zahrnuje prostorové vyloučení kumulaci exkludovaných jedinců či skupin v oblastech s vysokým výskytem negativních vlivů jako kriminalita, špatná infrastruktura, nízká úroveň vzdělávacích či zdravotnických zařízení. Wilson (in Mareš, Sirovátka 2004) uvádí, že charakter prostoru je ovlivněn koncentrací exkludovaných osob, ale platí i opačný proces – charakter území ovlivňuje riziko sociálního vyloučení jeho obyvatel. Také Mareš (2004) spatřuje v kvalitě a situování bydlení významný vylučující faktor a jednu z nejzávažnějších forem sociálního vyloučení, který má vliv na zdraví, bezpečí, vzdělávání, přístup k veřejným službám. Mareš (2000) jako specifické typy sociálního vyloučení uvádí vyloučení z bezpečí a vystavení vyšším rizikům, čímž zahrnuje Giddensovo riziko životních nehod (riziko ztráty práce, stáří) a Beckova enviromentální rizika8. Dalším typem vyloučení je podle Mareše vyloučení z mobility ve fyzickém prostoru a v hierarchii sociálních pozic. Madanipour (2000) upozorňuje na přílišné soustředění výzkumů sociálního vyloučení na jednotlivce a domácnosti a požaduje posun v této oblasti směrem k místním komunitám. Také Hills, Le Grand a Piachaud (in Barták, 2004) zdůrazňují při studiu sociálního vyloučení skutečnost, že jedinec je ovlivňován rodinou a komunitou, vývojem společnosti a mezinárodním kontextem. Tito autoři člení dimenze sociálního vyloučení do šesti oblastí:
Individuální úroveň – zahrnuje charakteristiky jako věk, pohlaví, zdraví, hodnoty, vzdělání, kvalifikace.
Rodinné prostředí – zahrnuje partnerské vztahy, děti apod.
Komunitní prostředí – školy, instituce zdravotní a sociální péče apod.
Regionální prostředí – lokální trh práce, dopravní obslužnost.
Národní úroveň – sociální politika státu, úroveň legislativy
Globální úroveň – globalizace, migrace, životní prostředí. V následující kapitole se budu věnovat podrobněji vybraným dimenzím sociálního vyloučení významným v České republice.

6

Mareš (2000) v tomto směru uvádí jako příklad negativní prezentování romského etnika v českých médiích jako věčných emigrantů a kulturních cizinců. 7 Členění chudých na deserving a undeserving jsme se věnovali v podkapitole Vymezení chudoby. 8 Více v Beck, U. 1992. Risk Society: Towards a New Modernity. London: Sage.

15

2.5 Klíčové oblasti sociálního vyloučení a situace v ČR Pro tuto práci považuji vzhledem k vytyčenému cíli za důležité věnovat se podrobněji určitým oblastem sociálního vyloučení. Patří k nim vyloučení z přístupu ke zdrojům (včetně mechanismů, které je distribuují), vyloučení z trhu práce, vzdělání, bydlení a zdraví. Důsledkem vyloučení z přístupu ke zdrojům je chudoba, které jsme se věnovali podrobně v předchozí kapitole. V ČR9 byla v roce 2002 hranice příjmové chudoby 73,9 tisíc korun ročně na spotřební jednotku. Pod touto hranicí mělo příjem 8% osob. Nejvíce jsou ohroženy chudobou děti do 17 let věku. Ačkoliv je Česká republika z hlediska chudoby pod průměrem EU-25, má vysokou koncentraci osob těsně nad hranicí chudoby10, naopak malá skupina osob spadá pod hranici 40% příjmového mediánu. Výrazný vliv na chudobu má zaměstnanost, vysoký podíl chudých tvořili nezaměstnaní a ekonomicky neaktivní (s výjimkou důchodců) 11. Další klíčovou oblastí je vzdělání. Osoby s nízkou úrovní lidského kapitálu spojeného s úrovní vzdělání a kvalifikace jsou ohroženy nezaměstnaností a marginalizací na trhu práce a zprostředkovaně i chudobou a sociálním vyloučením (Rákoczyová, Mareš, 2005). Míra osob bez vzdělání dosahovala v ČR v roce 2001 pouze 0,4%. Problematická je však sféra dalšího vzdělávání, kterého se účastní jen 6% populace ve věku 25-64 let (průměr EU je 8,4%). Nejméně početnou skupinu tvoří přitom lidé starší 55 let patřící na trhu práce k nejrizikovějším. Zvýšené riziko vyloučení z přístupu ke vzdělání lze v České republice identifikovat u dvou skupin: děti se zdravotním postižením a děti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí (zejména příslušníci romské komunity). S výše zmíněnými oblastmi je úzce spojeno vyloučení z pracovního trhu. Formou sociálního vyloučení v této oblasti je nejen nezaměstnanost, ale i marginální pozice na pracovním trhu: nejisté, špatně placené zaměstnání, nedobrovolně zkrácená pracovní doba, dočasné zaměstnaní (Rákoczyová, Sirovátka, 2005). K znevýhodněným skupinám na českém trhu práce patří ženy s malými dětmi, osoby s nízkou kvalifikací, příslušníci romské menšiny, osoby se zdravotním postižením, osoby nad 50 let, cizinci. K nejvíce znevýhodněným na pracovním trhu patří jedinci s kumulací více handicapů (nekvalifikovaní Romové apod.). Velký problém představují také tzv. jobless households, domácnosti, kde ani jeden člen neparticipuje na trhu práce (Rákoczyová, Mareš, 2005). Míra nezaměstnanosti činila v roce 2005 v České republice 7,9 %, dlouhodobá nezaměstnanost přesáhla 4%. Další dimenzí je vyloučení v oblasti bydlení. Bydlení hraje v lidském životě úlohu významné komodity12. Hawtin a Kettle (2000) rozebírají ve stati Housing and Social Exclusion příčiny špatného bydlení. Jeden z přístupů spojuje špatné bydlení s chudobou. Z tohoto pohledu je bydlení chápáno jako ekonomický problém a uspokojivý příjem jako záruka dobrého bydlení. Jiný přístup spojuje problematické 9

V této podkapitole, pokud není uvedeno jinak, vycházím z údajů uvedených v Národním akčním plánu sociálního začleňování ČR na léta 2006 – 2008. 10 V intervalu mezi 60-70% národního vyrovnaného mediánového příjmu se nacházelo 8% osob. 11 Tyto skupiny spolu s neúplnými rodinami s nejméně jedním nezaopatřeným dítětem a domácnostmi s více než třemi dětmi patří ke skupinám nejvíce ohroženým chudobou. Výzkum Mikrocensus 2002 ovšem nezachycuje např. bezdomovce jako skupinu značně ohroženou chudobou. 12 Komodita je primárně určená k získání určitého profitu, nicméně bydlení se od ostatních komodit liší zejména v tom, že je v životě člověka nezbytností a je na ni vydávána velká část finančních prostředků.

16

bydlení se specifickými skupinami (staří lidé, minority apod.). Autoři vidí riziko tohoto přístupu v tom, že viní oběti. Somerwille (in Hawtin, Kettle, 2000) vnímá bydlení jako procesy, které mohou na jedné straně být výrazně inkluzivní, na straně druhé ovšem také mohou být příčinou exkluze. Vyloučení z oblasti zdravotní péče představuje další formu sociálního vyloučení. Ke skupinám ohroženým vyloučením v přístupu ke zdravotní péči patří chudí lidé, lidé žijící v deprivovaných oblastech, bezdomovci, ilegální imigranti a Romové (Rákoczyová, Mareš, 2005).

17

3 Vztah chudoby a sociálního vyloučení V předchozích kapitolách jsme se věnovali konceptům chudoby a sociálního vyloučení. V této kapitole se zaměřím na jejich vzájemný vztah.

3.1 Chudoba a sociální vyloučení Chudoba a sociální exkluze spolu souvisejí, nejsou však totožné. Mareš (2004) konstatuje, že koncept sociální exkluze je úzce spojen s konceptem chudoby, nicméně je mnohem širší. Autoři, kteří preferují koncept chudoby, označují koncept sociální exkluze za stále velmi vágní a nejasný, zastánci konceptu sociální exkluze naopak kritizují koncept chudoby jako příliš úzký (Madanipour, 2000). Rozdíly mezi těmito koncepty definují jednotliví autoři rozlišně. Obecně lze konstatovat, že: • • • •

koncept chudoby je zaměřen primárně na materiální stránku; koncept sociálního vyloučení je zaměřen na participaci na aktivitách společnosti, na mechanismy vyčleňující z hlavního proudu společnosti; koncept sociálního vyloučení se zaměřuje spíše na procesy, koncept chudoby na výsledky; koncept sociální exkluze je širší než koncept chudoby.

Room (1999) definoval pět znaků, které charakterizují posun zájmu od konceptu chudoby ke konceptu sociální exkluze: 1. Přesun zájmu od finančního znevýhodnění k multidimenzionálnímu charakteru problému. 2. Posun od statického konceptu k dynamické analýze procesů. 3. Přesun pozornosti od zdrojů jedince (domácnosti) ke zdrojům lokálních komunit (kvalita vzdělávacích institucí, zdravotní péče apod.). 4. Posun od distribuční dimenze ke vztahové dimenzi znevýhodnění. Pozornost se zaměřila na důsledky nerovnosti. 5. Zaměření pozornosti na předěly mezi chudými a „nechudými“ namísto přístupu kontinuálního chápání nerovností. Vznik konceptu sociálního vyloučení je spojen se snahou postihnout nové rysy chudoby a jak uvádí Rákoczyová a Mareš (2005), koncept chudoby přesahuje, neboť zahrnuje i vyloučení, které není důsledkem výlučně finančních či materiálních zdrojů a nezaměřuje se jen na výsledný stav, ale také na procesy a mechanismy vyloučení. Rozdíly mezi chudobou a sociální exkluzí přehledně shrnul Abrahamson (in Mareš, Sirovátka, 2004). Tyto rozdíly jsou popsány v tabulce 3.1.

18

Tab. 3.1 Rozdíly mezi chudobou a sociální exkluzí CHUDOBA SOCIÁLNÍ EXKLUZE Situace nedostatečné zdroje blokování schopnosti uplatnit svá práva Příčiny neuspokojené potřeby blokování přístupu k institucím sociální integrace Perspektiva statické podmínky dynamický proces Stratifikace Politika

vertikální (hierarchicky uspořádané třídy) sociální transfery

horizontální (insiders versus outsiders) sociální služby

Pramen: Abrahamson (upraveno Mareš, Sirovátka 2004, s. 62). V souvislosti s porovnáváním vztahu mezi koncepty chudoby a sociálního vyloučení je třeba upozornit, že vyloučenými nemusí být jen chudí. Například podle Giddense (1999) se mezi vyloučené mohou zařadit i elity. Tzv. revolta elit označuje skutečnost, že se tyto skupiny dobrovolně stahují z některých sfér veřejného sektoru (např. veřejného zdravotnictví a školství). Chápe tedy exkluzi ve smyslu dobrovolného vyloučení od většiny společnosti. Mareš a Sirovátka (2004) používají termín dobrovolné odloučení, které někteří autoři vnímají jako zvláštní formu sociálního vyloučení, jiní jako sociální izolaci (nejedná se o nedobrovolné vyloučení). Mareš a Sirovátka popisují dobrovolné odloučení jako možný nástroj posilování identity a koheze komunity v nepřátelském prostředí. Důvodem uzavření může být ale také snaha o zachování původní náboženské či kulturní identity. Koncept sociální exkluze, byť kritizován například pro svou vágnost, se stal od poloviny devadesátých let dominantním konceptem v zemích EU, kde nahradil koncept relativní chudoby.

19

4 Sociální začleňování Koncept sociálního začleňování (inkluze) se objevuje v souvislosti se sociální problematikou v zemích EU v devadesátých letech. V podstatě se můžeme setkat se dvěma pojetími sociální inkluze: inkluze jako protiklad sociální exkluze (Giddens), inkluze jako samostatný, svébytný koncept (Woodwardová, Kohli).

4.1 Vymezení konceptu sociální inkluze Sociální exkluze a inkluze jsou některými autory vnímány jako protiklady: kde jeden nabývá na intenzitě, druhý ubývá13. Pojetí inkluze jako protikladu sociálního vyloučení je charakteristické pro Evropskou unii. Inkluzi chápe jako přístup ke zdrojům a k možnostem, které zajistí plnou participaci ve společnosti. Komise ES definuje sociální inkluzi následovně: Sociální inkluze je proces, který zajišťuje, že lidé ohroženi chudobou a sociální exkluzí získají možnosti a zdroje nezbytné k plné participaci v ekonomickém, sociálním, kulturním životě, užívání standardů a well-being, jenž jsou považovány ve společnosti, ve které žijí, za standardní. Zabezpečuje větší participaci v procesu rozhodování, které ovlivňuje jejich životy a přístup k jejich základním právům (Komise ES, 2004, s. 10, vlastní překlad).

Mareš (2004) zdůrazňuje faktickou existenci práv jedinců a skupin jako základ pro vytváření inkluzivní společnosti. Inkluzi definuje jako „[…] začlenění marginalizovaných jedinců, sociálních kategorií a různých typů kolektivit (etnik, subkultur apod.) do hlavního proudu společnosti, což by jim mělo umožnit těšit se nejen formálně, ale i fakticky ze všech občanských, politických, a zejména sociálních práv, v hlavním proudu společnosti sdílených“ (Mareš, 2004, s. 10). V této práci budeme uvažovat začleňování do společnosti jako protiklad sociálního vyloučení.

4.2 Dimenze sociálního začleňování Stejně jako sociální vyloučení i sociální inkluze má multidimenzionální rozměr. V literatuře se můžeme setkat s různým členěním dimenzí sociální inkluze. Například Woodwardová a Kohli (2001) definují tři dimenze sociální inkluze: politickou, ekonomickou, občanskou. Madanipour (2000) vedle ekonomické a politické dimenze popisuje i dimenzi kulturní.

13

Goodin (1996, in Woodward, Kohli, 2001) v tomto směru podotýká, že řešením boje proti sociální exkluzi by mohlo být vytváření společností méně inkluzivních. Tento přístup koresponduje s liberální myšlenkou slabého státu.

20

Politická inkluze je spojena s občanskými a sociálními právy a politickou participací. Význam participace občanů v procesu rozhodování jako významného integrujícího mechanismu podtrhuje např. Madanipour (2000). Ekonomická dimenze zahrnuje přístup ke zdrojům společnosti. Je spojena se začleňováním jedinců prostřednictvím trhu práce a systému sociálního státu (Woodward, Kohli, 2001). Participací na trhu práce jsou často podmíněna sociální práva. Občanská inkluze představuje začleňování do občanské společnosti a občanskou společností. Woodwardová a Kohli (2001) zdůrazňují význam tohoto sektoru a aktivní občanské participace zejména v souvislosti s klesajícím inkluzivním potenciálem pracovního trhu (placeného zaměstnání) a sociálního státu, nicméně si uvědomují, že nedokáže plně nahradit ani jeden ze zmíněných systémů. Začleňování v kulturní oblasti znamená zejména možnost podílet se na symbolech a systémech společnosti, což zahrnuje především jazyk, víru a národnost (Madanipour, 2000). Rákoczyová a Mareš (2005) považují za klíčové oblasti sociální inkluze začlenění do spotřeby (ochrana před chudobou), začlenění na pracovní trh a začlenění do vzdělávání.

4.3 Strategie sociálního začleňování Mechanismů sociálního začleňování jsme se dotkli v kapitole 2, ve které jsme se zabývali typologiemi Levitas. Levitas (1998) popsala tři diskurzy sociálního vyloučení, respektive strategie začleňování. V kontextu redistributivního diskurzu je kladen důraz na přerozdělování příjmů ve společnosti za účelem snížení sociálních nerovností. Hlavním nástrojem inkluzivní politiky jsou transfery. V rámci tohoto diskurzu je zohledněna i garance minimálního příjmu pro osoby neschopné pracovat. V sociálně-integrujícím diskurzu hraje klíčovou roli při procesu začleňování participace na trhu práce. Hlavním inkludujícím mechanismem je placená práce. Moralistický diskurz se zaměřuje na strategie směřující k chování, které je chápáno jako problematické. Odmítá řešení prostřednictvím sociálních dávek, které jsou v tomto diskurzu chápány jako nástroj vedoucí ke vzniku závislosti a gradaci sociálního vyloučení. Rákoczyová (2006) uvádí, že sociálně-integrující i moralistický diskurz shodně vyzdvihují jako dominantní strategii začlenění na pracovní trh, nicméně způsoby začleňování jsou odlišné. SID zdůrazňuje zvyšování zaměstnatelnosti pomocí investic do lidských zdrojů, MUD upřednostňuje používání donucovacích technik (redukce sociálních dávek, participace v programech aktivní politiky zaměstnanosti apod.). Autorka dále uvádí, že MUD je charakteristický pro liberální sociální státy, v nichž převažují koncepty underclass a kultury závislosti, RED převažuje v korporativním typu sociálního státu a pro sociálně-demokratický typ sociálního státu je typická kombinace sociálně-integrujícího a redistributivního diskurzu. Rákoczyová však také upozorňuje, že vývoj v rámci evropské strategie zaměstnanosti vede ke kombinaci principů začleňování na pracovní trh a v zemích tradičně sociálně demokratických se objevují principy typické pro liberální přístup a naopak. V rámci sociální politiky EU je používán zejména sociálně-integrující a redistributivní přístup (Mareš, Sirovátka, 2004).

21

4.4 Sociální inkluze v diskurzu Evropské unie Koncepty sociální exkluze a inkluze jsou na úrovni EU spojeny s konceptem sociální koheze14. Cílem procesu sociální koheze je vytvoření společnosti, ve které budou zajištěny rovné příležitosti, budou sdíleny společné hodnoty a pocit sounáležitosti všemi členy společnosti. EU spatřuje klíčový bod politiky sociálního začleňování ve vytváření podmínek pro ekonomický růst a zaměstnanost, pro růst lidského kapitálu (vzdělanost, kvalifikace), zlepšování zdraví a podmínek bydlení celé populace a otevírání nových způsobů participace ve společnosti (Mareš, 2004). Velký důraz je Evropskou unií kladen na placenou práci jako začleňující mechanismus15. Je prezentována jako jádro k vytvoření inkluzivní společnosti ve většině evropských zemích. Význam má v tomto kontextu zejména vazba mezi zaměstnáním a příjmem, ale i možnost participovat na sociálním životě, osobním rozvoji a vazby do budoucna (příjem určuje nárok na penzijní dávky apod.). Atkinson (in Lister, 2000) zdůrazňuje, že ne každé zaměstnání je řešením sociálního vyloučení a nezajistí a priori inkluzi. Příkladem jsou marginální pozice na trhu práce. Lister (2000) uvádí, že nejen placená práce je zárukou inkluze. Zdůrazňuje význam dobrovolnické práce, která by měla být vnímána jako forma aktivního občanství. Lister dále upozorňuje na kritiku některých autorů, že definice práce spojená s vyplácením mzdy opomíjí význam neplacené práce (dobrovolnické činnosti, péče o domácnost, děti, staré lidi), která je stále doménou žen. Zdůrazňování významu placené práce může působit negativně na jedince, kteří ji nemají a posilovat pocit vyloučení. Inkluzivní strategie by tedy neměly být zaměřeny výlučně na začleňování prostřednictvím trhu práce.

4.4.1 Vývoj politiky sociálního začleňování v EU Politika sociálního začleňování na úrovni EU je jedním ze tří pilířů Lisabonské strategie, která vznikla v roce 2000 na summitu v Lisabonu16. Stěžejním cílem strategie bylo vytvořit v průběhu deseti let z EU nejvýkonnější, nekonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomiku založenou na znalostech, schopnou trvale udržitelného růstu s lepšími pracovními příležitostmi a vyšší sociální kohezí. Strategie je postavena na třech pilířích: Evropská strategie zaměstnanosti (zaměřená na hospodářský růst a zaměstnanost), Evropská strategie sociálního

14

Sociální koheze je chápána jako „[…] určitá podoba sociálního smíru dosahovaná vyrovnáváním rozdílů (diferencí) a minimalizací rizika sociálního vyloučení. […] Sociální koheze je tedy založena na odstraňování či alespoň zmírňování nerovností, přinejmenším těch, které jsou považovány za nepřiměřené či nelegitimní, a vyžaduje jistou míru redistribuce, která by zajistila přiblížení životní úrovně deprivovaných osob, kolektivit či území standardním podmínkám […] Podporou sociální koheze je tedy v diskurzu Evropské unie integrace jedinců i jednotlivých segmentů společnosti do celku společnosti“ (Mareš 2004, s. 21-22). 15 FEANTSA (2005) uznává význam zaměstnání pro sociální inkluzi, nicméně zdůrazňuje jako klíčovou determinantu přístup k bydlení jako zásadní předpoklad k získání zaměstnání umožňující plnou integraci do společnosti. Více v kapitole Fenomén bezdomovectví. 16 Programy týkající se boje proti chudobě a sociální exkluzi však byly v rámci EU vytvářeny již dříve – např. Poverty programmes (první byl přijat na období 1975-1981).

22

začleňování, Evropská strategie udržitelného rozvoje17. Strategie zahrnuje požadavek hospodářského růstu a posilování sociální soudružnosti při zachování životního prostředí. Na zasedání v Nice v prosinci 2000 byl přijat Evropský sociální program, jehož součástí je boj proti chudobě a sociální exkluzi. Bylo rozhodnuto o zavedení národních akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, které budou země EU sestavovat na základě čtyř společných: podpora zaměstnání, přístupu ke zdrojům, právům, statkům a službám, prevence sociálního vyloučení, pomoc nejzranitelnějším skupinám, mobilizace všech aktérů a institucí. V roce 2001 přijala EU Akční program na podporu koordinace v boji proti sociální exkluzi. Národní akční plány sociálního začleňování (NAPSI) fungují jako národní strategie boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení a zároveň jsou jedním ze základních prvků Otevřené metody koordinace (OMK)18. První Plány vznikly v zemích EU 15 v roce 2001 na dvouleté období. Na základě národních plánů členských zemí vytvořila Komise Společnou zprávu (Joint report on social inclusion)19. Nové členské státy (mezi nimi i Česká republika) vypracovaly své první NAPSI na období 2004-2006. V roce 2005 došlo na summitu Evropské rady k střednědobému hodnocení Lisabonské strategie, které nevyznělo pozitivně. Podle revizní zprávy by EU nebyla schopna bez výrazných reforem naplnit z různých důvodů (nízká produktivita práce, nízký ekonomický růst, stárnutí populace apod.) cíle Lisabonské strategie (Zajarošová, 2006). Hlavní prioritou redefinované Strategie se stal ekonomický růst a zaměstnanost. Novým nástrojem pro uskutečňování Strategie se staly Národní programy reforem sestavované na základě Integrovaných směrů pro hospodářský růst a zaměstnanost na období tří let. I v oblasti sociálního začleňování byl položen na oblast trhu práce a využívání politiky zaměstnanosti značný důraz. Od roku 2006 státy EU předkládají Komisi Národní zprávy o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování vypracované na základě společných záměrů. Byly dohodnuty 3 nové cíle sociálního začleňování, důchodů a zdravotní a dlouhodobé péče: 1) Podporovat sociální soudružnost a rovné příležitosti prostřednictvím dostupných, finančně udržitelných systémů sociální ochrany a politik sociálního začlenění. Opatření se zaměřují na posílení pobídek k přijetí zaměstnání, reformy systémů invalidních důchodů, zvyšování věku odchodu do důchodu, přístup ke zdravotní péči, prevenci. 2) Dosáhnout úzkého propojení s lisabonskými cíly v oblasti hospodářského růstu a se strategií udržitelného rozvoje. Centrálním opatřením je usnadnění přístupu k zaměstnání se zaměřením na starší pracovníky, zlepšování aktivní politiky trhu práce, reformy systémů daní a dávek. 3) Posílit správu, průhlednost a zapojení zúčastněných stran do vytváření, provádění a sledování politiky (Rada EU, 2006).

17

Strategie udržitelného rozvoje vznikla v roce 2001 (summit EU v Goteborgu). OMK je aplikována v politikách zaměstnanosti, sociální ochrany a sociálního začleňování a nově také v oblasti zdravotnictví a dlouhodobé péče. Slouží jako rámec pro společný rozvoj politik při principu zachování subsidiarity (Komise ES, 2005). 19 Byla schválena na summitu v Laekenu (2001), kde byly také přijaty společné indikátory boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, tzv. Laekenské indikátory. 18

23

Národní strategie pro sociální ochranu a sociální začlenění je složena ze společné části a tří strategických plánů: Národní akční plán sociálního začleňování, Národní strategická zpráva v oblasti důchodů, Národní plán zdravotní a dlouhodobé péče. Pro oblast sociálního začleňování byl stanoven cíl ovlivnit rozhodným způsobem odstranění bídy a sociálního vyloučení: (a) zajištěním aktivního sociálního začlenění podporou účasti na trhu práce, bojem proti chudobě a vyloučení u lidí nejvíce odsunutých na okraj společnosti; (b) zaručit všem přístup k základním zdrojům, právům a službám potřebným k účasti ve společnosti, řešit krajní podoby vyloučení a bojovat s diskriminací; (c) zajistit koordinaci politik sociálního začlenění, zapojit všechny úrovně vlády a zúčastněné subjekty včetně chudých lidí, zohlednit tyto politiky v příslušných veřejných politikách, zajistit genderovou rovnost (Komise ES, 2005). V oblasti důchodů se členské státy zaměří na zajištění udržitelných důchodů, v oblasti zdravotní a dlouhodobé péče na zajištění dostupné, kvalitní a udržitelné péče (Komise ES, 2005). První národní zprávy členských zemí na období 2006-200820 byly předloženy Komisi, která na jejich základě vypracovala Společnou zprávu o sociální ochraně a sociálním začleňování.

4.4.2 Klíčové oblasti politiky začleňování EU Ke klíčovým prioritám21 sociálního vyloučení v EU patří oblast trhu práce s důrazem na aktivní politiku zaměstnanosti, prevence a eliminace chudoby, vzdělávání, bydlení, zdravotní péče a boj proti diskriminaci. Členské státy EU se ve svých národních plánech zavázaly zvýšit zaměstnanost. Důraz je kladen na usnadnění přístupu k trvalému a kvalitnímu zaměstnání zejména pro nejvíce zranitelné skupiny, sladění pracovního a rodinného života včetně péče o děti a závislé příslušníky rodiny a zvyšování zaměstnatelnosti. Cílem je zajistit koordinaci NAPSI a národních akčních plánů zaměstnanosti obsahujících opatření k integraci znevýhodněných skupin na pracovní trh22. Participace na pracovním trhu má význam nejen v zajištění příjmu v současnosti a potažmo v budoucnosti (důchod), ale i pro usnadnění sociální participace. V rámci prevence a eliminace chudoby je nutné reformovat sociální systémy, aby zabezpečovaly základní zdroje a dostatečnou jistotu umožňující přizpůsobit se změnám a přispívaly tak k sociální kohezi a aby poskytovaly stimul k práci. Základním nástrojem jsou transfery. Hlavním cílem příjmové redistribuce je eliminace chudoby a snížení nerovností ve společnosti. Téměř všechny země EU zabezpečují pro své občany minimální příjem. Také v oblasti důchodů je ve většině zemí zdůrazňována potřeba reforem, aby byly zajištěny adekvátní důchody při garanci dlouhodobé finanční udržitelnosti. Některé 20

První zprávy se budou vyjímečně týkat dvouletého období. Důvodem je jejich sladění s Národním programem reforem, vytvořeným na období 2005 – 2008. 21 V tomto oddílu vycházím zejména ze Společné zprávy sociálního začleňování Komise ES pro rok 2004 a ze Společné zprávy o sociální ochraně a začlenění pro rok 2005 a 2006. 22 Evropská strategie zaměstnanosti (2003) obsahuje tři zásadní cíle: plná zaměstnanost, podpora kvality a produktivity práce a posilování sociální koheze a inkluze. Posledně zmiňovaný cíl zahrnuje přístup k zaměstnání pro všechny, boj proti diskriminaci a prevenci vyloučení z trhu práce (Joint Report on Social Inclusion, 2004).

24

země zvolily cestu snižování starobních důchodů (Německo, Francie), opatření jiných zemí směřují k ochraně nejzranitelnějších osob odkázaných na minimální nebo sociální důchody (Rakousko). V zemích s vysokým rizikem chudoby seniorů (Řecko, Španělsko) je naopak tendence zvyšovat reálnou kupní sílu minimálních důchodů. Většina evropských zemí spatřuje hlavní řešení chudoby v začlenění na pracovní trh. Cílem je vytváření pobídek k práci, aby se pracovat vyplatilo (making work pay). Některé státy (Německo, Dánsko) se snaží povzbudit příjemce sociálních dávek k participaci v programech aktivní politiky zaměstnanosti, jiné země zvolily cestu snižování sociálních dávek. Rostoucí počet zemí koncipuje finanční pobídky k přijetí zaměstnání (in-work benefits)23. Dalším opatřením k „zatraktivnění“ práce je zvyšování minimálních mezd za účelem zvýšení rozdílu mezi mzdou a dávkami. Pozornost je zaměřována také na zadlužené domácnosti jak v oblasti prevence, tak na řešení situace již zadlužených domácností. Další prioritní oblastí je vzdělávání a odborná příprava. Vzdělávání můžeme charakterizovat jako jednu z nejzákladnějších a nejdůležitějších oblastí sociálního začleňování. Přístup ke vzdělání je státy EU označen za jedno ze základních práv a kritický nástroj sociálního začleňování. NAPSI se věnují všem stupňům vzdělávání od předškolního (důraz na harmonizaci rodinného a pracovního života) po celoživotní vzdělávání včetně jeho neformální složky a e-learningu (elektronického učení). Pozornost je věnována prevenci předčasného ukončení oficiálního vzdělání, usnadnění přechodu mezi školou a prací, zajištění dostupnosti vzdělání pro znevýhodněné skupiny. Zejména u nových členských zemí se objevuje cíl zvýšit počítačovou gramotnost. Pozornost EU směřuje také do oblasti bydlení. Z definice National Housing Federation (in Hawtin, Kettle, 2000) vyplývá, že domov není jen místem k přežívání, ale měl by zajistit obyvatelům také pocit bezpečí a jistoty a být adekvátní co do velikosti i vzhledu. Tyto atributy bydlení zvyšují pocit začlenění jak v komunitě, tak ve společnosti. Zajištění přístupu k bydlení je významným faktorem posílení sociální koheze. Cílem je zajistit přístup ke kvalitnímu a cenově dostupnému bydlení a s ním souvisejícím nezbytným službám vzhledem k lokálním podmínkám (elektřina, voda). Je připomínán také význam prostředí (poskytující bezpečí, sociální podporu) jako důležitého faktoru v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Země EU se zaměřují na domácnosti s nízkými příjmy, nejzranitelnější skupiny (osoby nízkými příjmy, se zdravotními problémy) a na nejproblémovější regiony. Významnou roli mají příspěvky na bydlení nebo daňové incentivy pro specifické cílové skupiny (Německo, Francie). Některé země vytvářejí speciální fondy pro velmi chudé, kteří nemohou platit základní služby (Belgie). Významnou roli hraje podpora sociálního bydlení. Mnoho států rozvíjí podporované bydlení pro osoby staré, postižené apod. (Dánsko). S touto oblastí úzce souvisí problematika bezdomovectví24. NAPSI všech zemí EU se věnují také zajištění přístupu ke zdravotní péči, sociálním službám, dopravě, budování lepšího životního prostředí a zpřístupnění informačních a komunikačních technologií. Při zajišťování dostupnosti zdravotní péče je potřeba odstraňovat bariéry v přístupu ke zdravotní péči (finanční, institucionální, administrativní, kulturní, geografické). I zde je pozornost zaměřena na znevýhodněné skupiny, prevenci a výchovu a také na zdravý životní styl a zdravé stárnutí.

23

Například Francie a Belgie zavedly schémata daňových úlev (tax credit schemes) za účelem zvýšení čistého příjmu lidí s nízkou mzdou. 24 Této problematice je věnována pozornost v následující kapitole.

25

Poslední klíčovou prioritou EU v oblasti politiky sociálního začleňování je boj proti diskriminaci a zajištění integrace postižených lidí, příslušníků menšin a imigrantů. V poslední Společné zprávě o sociální ochraně a sociálním začlenění je zdůrazňováno sociální začleňování mladých lidí (Rada EU, 2006).

4.5 Shrnutí V předchozích kapitolách jsme se věnovali konceptům sociální exkluze a inkluze. Madanipour (2000) konstatuje, že v podstatě všichni lidé jsou zahrnuti ve vylučovacích procesech, které jsou neodmyslitelnou součástí lidského života. Exkludující procesy jsou úzce propojeny s inkludujícími aktivitami, neboť exkluze by bez inkludujících mechanismů znamenala pád sociální struktury. Problém pak nespočívá jen v různých formách exkluze, ale zejména v absenci inkluzivních procesů. EU klade na strategie sociální inkluze velký důraz. V roce 2000 započal Lisabonský proces, jehož součástí je Evropská strategie sociálního začleňování. V současné době je za hlavní nástroj prevence chudoby a sociální exkluze považováno začlenění na pracovní trh. Pro tuto práci považuji za nejdůležitější oblasti politiky začleňování bydlení, zaměstnanosti, zdravotní péče a ochrany před chudobou. Jednotlivé oblasti jsou se do značné míry ovlivňují.

26

5 Fenomén bezdomovectví V této kapitole se budeme podrobně zabývat jednou z nejextrémnějších a také nejviditelnějších forem sociálního vyloučení – bezdomovectvím.

5.1 Vymezení pojmů Existuje mnoho definic vymezujících fenomén bezdomovectví. Tyto definice variují od úzkého pojetí bezdomovectví jako absence střechy nad hlavou přes definice zahrnující osoby žijící v zařízeních azylového typu a ubytovnách až po nejširší definice zahrnující osoby, jejichž bydlení je nejisté. Nejužší pojetí bezdomovectví zdůrazňuje ztrátu přístřeší a jeho řešení omezuje na oblast bytové politiky a bytový trh. Tyto restriktivní definice se v podstatě týkají pouze tzv. zjevného bezdomovectví (viz dále) a odpovídají anglickému termínu roofless. Například podle Obadalové (2003) je za bezdomovce považována osoba bez přístřeší, případně osoba využívající služeb azylových zařízení. Širší definice zdůrazňují spojitost bezdomovectví se sociálním vyloučením. Upozorňují, že bezdomovectví není jen důsledkem absence přístřeší, ale je součástí širšího procesu vyloučení a znemožnění participace jedinců na takovém stylu života, který je v dané společnosti standardní pro většinu populace. Bezdomovci jsou omezeni/vyloučeni ve svých právech a povinnostech spojených se statutem občana a v přístupu ke společenským aktivitám. Jak uvádí Mareš „[…] bezdomovství je více než nedostatkem přístřeší a více než chudobou. Je součástí širšího procesu marginalizace založeného na neschopnosti bezdomovců participovat na způsobu života, který je standardní pro většinu populace“ (Mareš, 1999, s. 58). S širším pojetím problematiky bezdomovectví se setkáváme například u Hradeckých. Bezdomovství můžeme popsat jako kontinuum důrazů, jako součást sociálního procesu, jako věc individuálního výběru, ale také jako důsledek sociálních a ekonomických sil. To zaměřuje naši pozornost jak k sociálním strukturám, k trhu práce, k trhu s byty, ke státním opatřením, tak i k sociálnímu zabezpečení, vzdělání, k výchově a k rodinným strukturám, ale také k procesu vyloučení a zranění některých lidí, v jehož důsledku se stanou bezdomovci (Hradecká, Hradecký, 1996, s. 73).

Z této definice vyplývá, že bezdomovectví může být záležitostí individuální volby, ale také negativním důsledkem sociálních a ekonomických podmínek. Úzce pak souvisí s oblastmi trhu práce, bytového trh, sociálního zabezpečení, vzdělání, rodiny, sociálního vyloučení. K nejčastěji užívaným definicím z kategorie širšího pojetí patří definice FEANTSA25, které se budeme podrobněji věnovat v následující části.

25

Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci (la Fédération Européenne d'Associations Nationales Travaillant avec les Sans-Abri) vznikla v roce 1989 jako nevládní evropská organizace. Sdružuje NNO poskytující služby bezdomovcům z 30 evropských zemí. Spolupracuje s institucemi EU a má statut konzultanta při OSN.

27

Stejně jako je obtížné vytvořit jednotnou definici bezdomovectví, je obtížné definovat pojem bezdomovec. Problém spočívá zejména v širokém spektru lidí spadajících do této kategorie. V rámci studie Zjevné bezdomovství v Praze26 jsou bezdomovci charakterizováni jako osoby s nedostatkem prostředků bez možností a schopností si je samostatně obstarat a smysluplně s nimi disponovat. Studie dále definuje bezdomovce jako osoby: „[…] žijící na ulici (míněno bez možnosti zdržovat se v místě trvalého či přechodného bydliště a nevyužívající služby komerčních ubytovacích zařízení), kteří mají z nejrůznějších důvodů velmi ztížený nebo zcela zamezený přístup ke zdrojům, které umožňují naplňovat základní životní potřeby (stravu, ošacení, hygienu, zdravotní péči), či nemají schopnost těchto zdrojů správně využívat […] jsou zpravidla závislí na službách organizací zřízených obcemi nebo zařízeních provozovaných nestátními neziskovými organizacemi – NNO (např. denní centra, krizová centra, noclehárny, azyly, ubytovny). Další nezanedbatelnou část tvoří ti, kteří nevyužívají žádné nabízené a dostupné služby a fakticky přežívají v extrémních sociální izolaci“ (Zjevné bezdomovectví v Praze, s. 2).

Tato definice je zaměřena na cílovou skupinu zjevných bezdomovců. Jak zjistíme dále, zjevní bezdomovci představují jen část celkové populace bezdomovců.

5.2 Typologie bezdomovectví Jak vyplývá z výše uvedených definic, existují různé formy bezdomovectví. Bezdomovci, které můžeme denně potkat v ulicích a jiných veřejných prostorech jsou jen částí fenoménu bezdomovectví. Existují lidé, jež nemají trvalé bydliště, nicméně zůstávají očím veřejnosti utajeni, respektive nelze na první pohled rozpoznat, že se jedná o bezdomovce. Autoři (Králová, Hradecká, Hradecký ad.) popisují tři základní formy bezdomovectví: zjevné (viditelné), skryté (latentní), potencionální. Zjevné bezdomovectví patří k nejviditelnějším formám a je mu věnována největší pozornost. Zjevní bezdomovci jsou lidé bez trvalého bydliště. Přežívají na ulicích, na nádražích, v parcích apod. Zejména v zimním období využívají služeb azylových a obdobných zařízení pro bezdomovce. Skrytí bezdomovci jsou lidé, kteří nemají kde bydlet, nicméně služby pro bezdomovce z různých důvodů nevyužívají. Výskyt bezdomovců této kategorie se předpokládá zejména v oblastech, kde jsou služby pro bezdomovce nedostatečné. Přežívají v kanálech, kontejnerech, lesích apod. Patří zde také osoby bydlící u přátel a příbuzných či využívající dočasná ubytování. Jako potencionální bezdomovce označujeme osoby, které jsou ztrátou bydlení vážně ohroženy. Jedná se o lidi na hranici chudoby, oběti domácího násilí, osoby žijící v institucionálních zařízeních, ubytovnách, domech určených k demolici atd. U mužů převažuje zjevné bezdomovectví, u žen se setkáváme spíše s jeho latentní podobou.

26

Studie vznikla za spolupráce poskytovatelů služeb určených bezdomovcům Arcidiecézní charita, Armáda spásy, Městské centrum sociálních služeb a prevence, Naděje.

28

Daly (1996) rozlišuje na základě příčin vedoucích ke vzniku bezdomovectví pět typů tohoto fenoménu27: náhodné (příčinou jsou například přírodní katastrofy), strukturální (zapříčiněné chudobou, zdravotními problémy apod.), ekonomické (nezaměstnanost), politické (týká se zejména uprchlíků), a sociální (typické pro svobodné matky, marginalizované a diskriminované osoby). FEANTSA aplikuje od roku 2005 definici ETHOS - Evropskou typologii bezdomovectví a exkluze v oblasti bydlení (European Typology on Homelessness and housing exclusion), kterou vytvořila ve spolupráci s Evropskou observatoří pro bezdomovectví (dále jen Observatoř). Tato definice je využívána víceúčelově (jako rámec pro diskuse, za účelem sběru dat, monitoringu apod.). Je užívána nejen členskými organizacemi FEANTSY, ale také institucemi EU v rámci politiky sociálního začleňování. Definice je otevřená, může být na základě vývoje poznání v oblasti bezdomovectví doplněna či pozměněna. Každoročně je Observatoří revidována. ETHOS klasifikuje lidi bez domova na základě jejich způsobu bydlení do čtyř koncepčních kategorií: bez přístřeší (Rooflessness), bez bytu (Houselessness), bydlení v nejistých podmínkách (Living in insecure accomodation), bydlení v nepřiměřených podmínkách (Living in inadequate accommodation). Každá kategorie byla rozpracována do operačních kategorií a dále do subkategorií28. Kategorie lidé bez přístřeší zahrnuje osoby přežívající mimo veškeré možné ubytovací jednotky. Jedná se o nejviditelnější formu tohoto fenoménu. Kategorie bez bytu zahrnuje osoby žijící z různých důvodů v nouzovém ubytování (krátkodobé azylové ubytování, dočasné bydlení) nebo dlouhodobě v institucích (nemocnice, instituce sociální péče). Nejde zde již jen o absenci přístřeší, ale i problematické fungování (absenci) sociálních vazeb. Kategorie nejisté bydlení spočívá v absenci vlastního bydlení (bydlení u přátel, podnájem, nájemní bydlení na dobu určitou). Zahrnuje osoby žijící v permanentním riziku ztráty bydlení. Bydlení v nepřiměřených podmínkách zahrnuje osoby žijící mimo klasické ubytovací prostory (mobilní obydlí, squat), nevyhovující z hygienického hlediska, přelidnění apod. První dvě kategorie ETHOS (bez přístřeší, bez bytu) odpovídají výše vymezenému termínu zjevné bezdomovectví, kategorie 3 a 4 potencionálnímu a skrytému bezdomovectví.

27

Podle délky setrvání v bezdomovectví dělí Daly (1996) bezdomovce do čtyř skupin: chroničtí bezdomovci (chronically homeless), lidé ocitající se pravidelně bez přístřeší (periodically without shelter) – například migranti, mladí lidé, ženy zažívající domácí násilí, dočasní bezdomovci (temporalily homeless) – jedná se zejména o bezdomovce, kteří přišli o domov na základě mimořádné události jako je úmrtí živitele, ztráta domova apod. a zranitelní jedinci (vulnerable people) – svobodné matky, uprchlíci, starší lidé. 28 Podrobný přehled operačních kategorií a subkategorií je umístěn v Příloze č. 1

29

5.3 Vznik a stádia bezdomovectví Bezdomovectví postihuje osoby různého věku, pohlaví, vzdělání. Podle Hradeckých (1996) patří k nejrizikovějším skupinám z hlediska možnosti vzniku bezdomovectví osoby osamělé, rodiny s jedním rodičem, rodiny s dospělým alkoholikem, delikventi, osoby s psychickou poruchou, oběti domácího násilí, rekonstruované či romské rodiny, rodiny migrantů. Vyšší riziko vzniku bezdomovectví vykazují osoby s nízkým vzděláním. Při vzniku bezdomovectví hrají zásadní úlohu dva faktory: mimořádná událost v životě člověka a absence podpory ze strany rodiny, přátel, komunity (Janebová, 1999). K mimořádným událostem, jenž mohou vést ke ztrátě domova a vzniku bezdomovectví, patří ztráta zaměstnání, smrt blízké osoby, živitele rodiny, domácí násilí, rozvod, ale i banálnější věci (například relativně jednoduchý úraz). Tyto situace nemusí nutně znamenat vznik bezdomovectví za předpokladu existence osoby, která pomůže nepříznivou situaci překlenout. Nedostatečná pomoc ze strany přátel a rodiny je významným faktorem při vzniku bezdomovectví29. Riziko vzniku bezdomovectví dále zvyšuje ztráta podpory národní komunity, jako je zeslabená podpora sociálních sítí a neúčelně vynakládané zdroje na řešení problému bezdomovectví (Baumann, Grisby, in Janebová, 1999). Také Kuhlman30 (1994) při popisu vzniku a vývoje bezdomovectví zdůrazňuje roli pomoci okolí. Podle něj kariéra bezdomovectví zahrnuje tři stádia31. Počáteční fázi označuje Kuhlman jako poplašné stádium. V životě jedince dochází k akutní události, která za absence podpory, jenž by mu poskytla záchrannou síť, vede ke vzniku bezdomovectví. Jedinec v této fázi vyhledává pomoc, neidentifikuje se s bezdomovci. Snaží se přesvědčit okolí, že není „jedním z nich“. Stále sdílí kulturu a hodnoty většiny a je motivován vymanit se z bezdomovectví. Ve druhé fázi dochází k narušení sebeúcty a hrdosti jedinců bez domova. Stravování ve veřejných jídelnách, znečištěné oblečení, přespávání v přelidněných prostorech, provizorních příbytcích či na ulici vyvolává pocit studu, nepřátelství, nevděk vůči těm, kteří nabízejí pomoc. V této fázi často zvolí k získání obživy cestu krádeže, než aby přijali stravu nabízenou charitami. Obvykle migrují, občas přijmou sezónní nebo dočasnou práci. Bezdomovectví přestává být pouhou životní epizodou, ale stává se životním stylem. Nicméně stále existuje snaha vymanit se z něj.

29

Rodina představuje pro člověka základní zdroj materiální a duchovní podpory. Pokud dojde k absenci podpory z její strany, potřebný jedinec začne hledat podporu u přátel. Pokud ani zde podporu a pomoc nenajde, ocitá se v izolaci. 30 Autor zde vychází ze Snowa a Andersona (1987), Hertzberga (1988) a Selye (1976). Věnuje bezdomovectví zejména z psychologického hlediska. 31 Podobnost s těmito stádii můžeme najít v Baumanově a Grisbyho (in Janebová, 1999) typologii bezdomovců dle stupně integrace do populace bezdomovců. Autoři popsali tři, respektive čtyři stádia bezdomovectví. Nedávno dislokovaní. V tomto stádiu, se lidé nemají tendenci identifikovat s rolí bezdomovce. Nevyhledávají kontakty s jinými bezdomovci. Izolovaní – nedávno dislokovaní. Pocit příslušnosti k majoritě se vytrácí, odcizují hodnotám a normám společnosti, ale je stále problematické navázat kontakty s ostatními bezdomovci. Identifikovaní – izolovaní. Jedná se o dlouhodobější bezdomovce žijící osaměle. Identifikovaní – žijící ve skupině. Bezdomovectví se stalo životním stylem, přejali hodnoty populace bezdomovců.

30

Poslední stádium bezdomovectví je charakterizováno pasivitou, závislostí, apatií, zanedbáváním hygieny apod. Typické je smíření a vyjadřování spokojenosti se životem na ulici. Délka bezdomovectví, stupeň integrace do populace bezdomovců, splynutí s jejich kulturou významně snižuje pravděpodobnost návratu k normálnímu životu.

5.4 Příčiny vzniku bezdomovectví Bezdomovectví je dynamický proces – má své příčiny, průběh a důsledky pro jedince i společnost (Barták, 2004). Příčiny bezdomovectví mohou být různé. Odborníci se shodují, že ke vzniku bezdomovectví zpravidla nevede jen jedna příčina. Většinou se vyskytují kumulovaně, v různých obměnách a s různou intenzitou. Obecně existuje mezi autory souhlas, že hlavní příčinou bezdomovectví je chudoba (Králová, Hradecký, Hradecká ad.) spojená s nezaměstnaností, nejistým či nízkoplaceným zaměstnáním. Existují dva krajní pohledy na vznik bezdomovectví (Bezdomovectví v hlavním městě Praze, 2004). Zastánci strukturálního přístupu vidí příčiny vzniku fenoménu bezdomovectví v sociálních a ekonomických faktorech a procesech, které se dotýkají celé společnosti. K těmto faktorům patří ekonomická recese, špatná bytová politika, marginalizace určitých skupin v oblasti bydlení, trhu práce, postoj veřejnosti, nastavení systémů zdravotní péče a sociálních dávek apod. Druhý přístup přičítá vznik bezdomovectví individuálnímu selhání jedince. Ke konkrétním faktorům patří závislost na alkoholu, hracích automatech, nezodpovědnost, nízká úroveň sociálních dovedností, vzdělání a kvalifikace, nedostatek finančních prostředků, špatný zdravotní stav apod. Tito lidé jsou vnímáni jako viníci vlastní situace a nemají nárok na pomoc ze strany společnosti (viz undeserving chudí, podkapitola 1.1). Podobnost s výše zmíněnými teoretickými koncepty můžeme najít v dělení příčin bezdomovectví na subjektivní a objektivní. Objektivní faktory jsou ovlivněny sociální politikou státu, souvisejí s dodržováním lidských práv, rovným přístupem apod. Subjektivní faktory jsou ovlivňovány jedincem – jeho osobnostními charakteristikami, rodinou, sociálními skupinami apod. Hradečtí (1996) dělí subjektivní faktory dále do čtyř skupin: materiální, vztahové, osobní a institucionální. K materiálním faktorům patří ztráta bydlení či zaměstnání, nedostatečné příjmy, zadluženost, úmrtí partnera nebo rodičů (týká se zejména vzniku bezdomovectví mladých lidí a seniorů). Mezi vztahové faktory řadí autoři problematické vztahy v rodině, rozpad rodiny32, domácí násilí, sexuální zneužívání apod. Za osobní faktory jsou považovány mentální či tělesné postižení, osamělost, stáří, sociální nezralost, apod. Do skupiny institucionálních faktorů patří zejména opuštění ústavních zařízení různého typu (léčebny, návrat z výkonu trestu odnětí svobody). Výše uvedené faktory se mohou vyskytovat souběžně a vzájemně se ovlivňovat. Bezdomovec se tak dostává do bludného kruhu příčin a následků, ze kterého je cesta ven velmi obtížná. 32

Hradečtí jako jednu z nejvýznamnějších příčin bezdomovectví v současné době uvádějí změny v rodině, kdy je tradiční rodina na ústupu a velká část rodin je neúplná. Trendem v ČR, ale i ve vyspělých zemích EU je pokles míry sňatečnosti, pokles porodnosti a rostoucí počet nesezdaného soužití.

31

Můžeme konstatovat, že existují odlišné příčiny vzniku bezdomovectví u žen a mužů (Hradecká, Hradecký, 1996.). U mužů se jedná zejména faktory materiální a osobní. Naopak u žen se můžeme setkat spíše se vztahovými faktory. K nejčastějším příčinám bezdomovectví žen patří odchod od partnera, vystěhování z bytu, psychické onemocnění. Ženy více než muži usilují o udržení bydlení (mnohdy přes násilí ze strany partnera). Domov opouštějí většinou až v případech, kdy je ohrožen jejich život, případně život dětí. Jednou z podmínek úspěchu řešení problematiky bezdomovectví je pochopení příčin, které vedou k jeho vzniku a jejich vzájemné souvislosti.

5.5 Bezdomovectví v České republice

33

5.5.1 Vývoj bezdomovectví v ČR Po listopadu 1989 došlo v České republice k významným společenským a ekonomickým změnám. Jedním z důsledků těchto změn bylo, že vyvstaly nové sociální fenomény, mezi nimi i bezdomovectví34. Bezdomovci se sice v ČR v období před rokem 1989 vyskytovali, nicméně jejich počet byl zlomkem dnešního počtu, neboť totalitní režim chránil ze své podstaty obyvatelstvo před negativními sociálními jevy jako právě bezdomovectví nebo s ním související nezaměstnanost (Barták, 2004). Minulý systém vytvořil člověka pasivního, závislého na státu. Právě v paternalistickém postoji státu k občanům vidí někteří autoři příčinu vzniku, respektive nárůstu bezdomovectví v České republice po roce 1989. Podle Horákové vytvořil socialistický režim „[…] latentní podmínky pro vznik „sociálně handicapovaných“ sociálních skupin, jakými jsou bezdomovci“ (Horáková, 1995, s. 6). Přechod k tržní ekonomice vedl k růstu chudoby určitých skupin obyvatelstva, které se změnám nedokázaly přizpůsobit – např. lidé s nízkým vzděláním, mentálně a tělesně postižení (Janata, Kotýnková, 2002). Před rokem 1989, kdy zákon stanovoval povinnost pracovat35, byla lidem velkými podniky nabízena možnost ubytování v dělnických ubytovnách. Ty však po transformaci zanikly, nebo začaly být využívány ke komerčním účelům, čímž se část skrytého a potencionální bezdomovectví transformovala do zjevného (Hradecký, 2005). Další příčinou nárůstu bezdomovectví se stala deregulace nájemného, které začalo být zátěží pro zejména domácnosti s nízkými příjmy36. Také řešení „přezaměstnanosti“ typické pro ekonomiku před rokem 1989, jehož důsledkem byla rostoucí

33

V publikacích a studiích českých autorů nalezneme různé pojmy označující tento fenomén, zejména bezdomovectví (Kosová) a bezdomovství (Hradecký, Hradecká, Janata, Kotýnková, Horáková ad.) Můžeme se setkat také s označením lidé bez domova či homeless. Autoři studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze (Kosová, Omelková, Sedláček) používání pojmu bezdomovectví zdůvodňují vyjádřením Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český z roku 2003, které doporučuje užívání podstatného jména bezdomovectví, odvozeného od pojmu bezdomovec (nezamítá však ani užívání pojmu bezdomovství). V této práci budeme nadále používat termín bezdomovectví. 34 Během komunistické éry byla udržována představa, že patologické jevy jako bezdomovectví, prostituce, drogová závislost, domácí násilí se v československé společnosti nevyskytují. Jejich existence byla popírána nebo zjednodušována. 35 Lidem, kteří nepracovali nebo nepobývali v místě svého trvalého bydliště, hrozilo trestní stíhání za příživnictví nebo internace v psychiatrických léčebnách. 36 Rostoucí zátěž rozpočtů domácností způsobená zvyšujícími se náklady na bydlení je aktuální i v současnosti.

32

nezaměstnanost, mělo vliv na růst bezdomovectví. K nárůstu bezdomovectví přispěla i amnestie prezidenta republiky z počátku roku 1990 (Horáková, 1995). Bezdomovci se koncentrují v místech s větší možností získání obživy a využití služeb pro bezdomovce. Centrem bezdomovců z celé republiky se stala zejména Praha, která nabízela lepší pracovní i ubytovací možnosti. Jak ovšem uvádí studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze (2004), podmínky se v posledních letech změnily. Získat krátkodobou nebo příležitostnou práci, stejně jako najít levné ubytování v hlavním městě, je stále obtížnější. Horáková a Rákoczyová (2005) rozlišují kromě velkých měst ještě další dva typy lokalit s vyšší koncentrací bezdomovců: lokality s nepříznivou ekonomickou situací charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti (např. Ostravsko, Ústecko) a menší lokality s relativně bezproblémovou ekonomickou situací, kde jsou hlavní příčinou vzniku bezdomovectví závislosti a rozpad rodiny (např. Hradec Králové). Posledně jmenovaný typ je z hlediska výskytu bezdomovectví v ČR relativně nevýznamný. V ČR převažuje negativní pohled na bezdomovce. Většina lidí si při vyslovení pojmu bezdomovec představí zapáchající osobu žebrající v blízkosti nádraží nebo nákupních center. Horáková (1995) vidí příčinu negativního postoje české veřejnosti k bezdomovcům mj. v tom, že se jedná relativně o nový fenomén (v období socialismu de jure neexistoval) a veřejnost na něj tudíž není zvyklá. Bezdomovectví v ČR je často vnímáno jako záležitost osobní volby37. Stejně tak bylo původně vnímáno ve Spojených státech. Na bezdomovce bylo nazíráno jako na amorální nepřizpůsobivé osoby odmítající normy společnosti. Situace se změnila během osmdesátých let minulého století v souvislosti s negativními sociálními důsledky ekonomické recese, kdy se bez práce a v důsledku toho i bez střechy nad hlavou ocitlo mnoho lidí. Bezdomovectví se stalo národním problémem a získalo přídomek „nové bezdomovectví“. Jeho příčina byla spatřována v měnících se ekonomických a společenských podmínkách, nikoli v individuálních charakteristikách jedince (Hoch, Slayton, 1989). K určitému posunu ve vnímání bezdomovců dochází i v České republice. Jak uvádí studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze (2004), přetrvává sice mínění vnucené minulým režimem, nicméně objevují se pozitivní náznaky změny postoje k bezdomovectví.

5.5.2 Charakteristika bezdomovectví v ČR V České republice neexistují komplexní statistická šetření týkající se bezdomovců. Jsou využívány zejména data ze Sčítání lidů domů a bytů (2001) prováděné Českým statistickým úřadem (ČSÚ)38 a data ze sčítání bezdomovců v Praze (2004) a Brně (2006). Dvě posledně jmenovaná šetření zachycují jen zjevné bezdomovectví. Podle výsledků projektu Sčítání bezdomovců v Praze 2004 zaměřeného na zjevné bezdomovectví dosáhl celkový počet bezdomovců v Praze 3 096 osob, z toho

37

Podle výzkumu AMASIA, s.r.o. a sdružení Naděje v 90. letech se 48% respondentů domnívalo, že za vznikem bezdomovectví stojí nechuť pracovat, pohodlnost, lenost (Hradecká, Hradecký, 1996). 38 ČSÚ nemá definovánu kategorii bezdomovců. Ze Sčítání lidu, domů a bytů lze zjistit následující údaje týkající se bezdomovectví. Téměř 60 tisíc osob žilo mimo byty a ubytovací zařízení. V ČR existuje 446 tisíc přelidněných bytů.

33

2662 mužů (85,99%) a 434 žen (14, 01%)39. Výsledky korespondují s tím, co bylo uvedeno dříve: u mužů převažuje zjevné bezdomovectví, u žen latentní, které není těmito výzkumy zachyceno. Autoři zprávy odhadují, že počet bezdomovců zjištěný během sčítání představuje jen 65 – 75% skutečného počtu. Nebyli zahrnuti například bezdomovci žijící na obtížně dostupných a skrytých místech (kanalizační potrubí apod.). Podle kritéria věku spadalo nejvíce bezdomovců do kategorie 25-60 let (72,78%), následovala kategorie do 25 let (14,20%) a nad 60 let (8,48%). Nejčetnější kategorii představují bezdomovci v produktivním věku, jedná se tedy o potencionální pracovní sílu. V Brně proběhlo sčítání bezdomovců na jaře 200640. Výsledky sčítání korespondují procentuálně s daty získanými ze sčítání v hlavním městě. Podle studie Bezdomovectví v hlavním městě (2004) se v ČR téměř nesetkáme s dětskými zjevnými bezdomovci. V případě latentního a potencionálního bezdomovectví dětí je však situace závažnější. Do této kategorie spadají děti rodin žijících u příbuzných, v ubytovnách, nevyhovujících bytech, děti z dětských domovů a azylových zařízeních pro matky s dětmi. Zpráva v souvislosti s demografickým trendem stárnutí populace a nastartovanými změnami v sociální politice v České republice předpokládá, že v budoucnu bude narůstat počet bezdomovců-seniorů. K rizikovýa na socioekonomické změny a sociální izolace. Podle údajů vyplývajících z dotazníkového šetření mezi bezdomovci v Praze 41 (MCSSP, 2004) podle kritéria nejvyššího dosažené vzdělání převažují mezi bezdomovci osoby vyučené bez maturity (44%), následuje skupina se základním vzděláním (27%) a středoškolským vzděláním s maturitou. Při šetření mezi beneficienty střediska Naděje v Praze (Hradecká, Hradecký, 1996) převažovali taktéž klienti s nízkým vzděláním (34%). Migraci bezdomovců do hlavního města potvrdily výstupy z provedených šetření. Například v dotazníkovém šetření MCSSP (2004) uvedlo trvalé bydliště mimo Prahu 73% respondentů42.

5.6 Shrnutí Vymezit pregnantně pojem bezdomovectví je obtížné. Problém vymezení populace bezdomovců spočívá především v její typové rozmanitosti. Jednotná definice je však nezbytná pro vytvoření účinné strategie boje proti bezdomovectví. Bezdomovectví může být zapříčiněno různými faktory, k nejčastějším patří chudoba. V ČR jsou bezdomovci většinou lidé s nízkým vzděláním, bez rodinného zázemí, mentálně či tělesně hendikepovaní, s nízkou úrovní schopností navazovat

39

Sčítání proběhlo v zařízeních sociálních služeb pro bezdomovce, institucích (nemocnice, věznice, psychiatrické léčebny, záchytné stanice) a v terénu (v MHD, veřejných prostorách, samosčítáním, které provedli spolupracující bezdomovci v nebezpečných místech). 40 Projekt byl realizován za spolupráce Magistrátu města Brna a Armády spásy. Bylo sečteno celkem 1179 osob, z toho 72,5% mužů a 27,5% žen. Největší skupinu z hlediska věku tvořili lidé od 25-60 let (82%). Nejmenší kategorii (8%) tvořili lidé nad 60 let (Magistrát města Brna, 2006). 41 Šetření bylo provedeno v květnu 2004 mezi klienty Poradny pro osoby bez přístřeší Městského centra sociálních služeb a prevence a denního střediska Naděje za účasti 52 respondentů. 42 21% respondentů uvedlo trvalé bydliště v Praze a 6% pochází se Slovenska. Tyto výsledky jsou téměř shodné v porovnání s výsledky střediska Naděje (Hradecká, Hradecký, 1996), kde bylo zjištěno, že jen 27% beneficientů má trvalé bydliště v Praze.

34

sociální kontakty. Barták (2004) konstatuje, že v České republice na rozdíl od jiných států prakticky neexistuje bezdomovectví rodin.

35

6 Dimenze vyloučení a začleňování bezdomovců Bezdomovci zažívají mnohonásobné vyloučení. Je typické, že nemají rodinu nebo přátele, kteří by jim poskytli pomoc, jsou chudí, nemají stálé zaměstnání, trvalé bydlení a jejich zdraví je oslabené. K hlavním dimenzím vyloučení bezdomovců patří vyloučení z bydlení, zaměstnání, zdravotní péče a ochrany před chudobou. Na tyto oblasti je třeba se prioritně zaměřit při vytváření strategií prevence a boje proti bezdomovectví.

6.1 Bezdomovectví a bydlení Klíčové příčiny vzniku fenoménu bezdomovectví můžeme hledat v oblasti bydlení. Už samotný pojem bezdomovectví asociuje absenci bydlení. Právo na bydlení je zakotveno v mnoha mezinárodních dokumentech, například ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948). Absence bydlení nebo bydlení v nepřiměřených podmínkách ovlivňuje do značné míry další oblasti lidského života. Může se stát bariérou pro získání zaměstnání, negativně se odráží na zdravotním stavu – mentálním i fyzickém, což opět negativně ovlivňuje pravděpodobnost získání zaměstnání atd. K hlavním problémům spojeným s touto oblastí patří neadekvátní nabídka na trhu s byty, respektive nedostatečná nabídka cenově dostupného bydlení (viz strukturální příčiny bezdomovectví). Neadekvátní nabídka levného bydlení vede k vyloučení sociálně, fyzicky nebo mentálně handicapovaných lidí z trhu bytů (Avramov, 2006). K trendům v zemích EU v oblasti bydlení patří rostoucí počet lidí, kteří jsou ohroženi exkluzí v tomto sektoru (nejedná se již jen o záležitost chudých, exkluze stále více zasahuje i populaci se středními příjmy), rostoucí výdaje domácností na bydlení (které tvoří největší podíl z celkových výdajů) a rostoucí počet bezdomovců (FEANTSA, 2005). Neexistují celistvé národní statistiky, které by podaly relevantní údaje o tom, kolik lidí žije v přechodném ubytování, podnájmech, squatech, noclehárnách, na ulicích. Organizace poskytující pomoc lidem bez domova sice často vedou interní statistiky o svých klientech, nicméně ty zachycují jen špičku ledovce. Problém se získáním relevantních údajů spočívá mj. ve skutečnosti, že počet bezdomovců vycházející z těchto statistik je ovlivněn kapacitou zařízení, čili vychází spíše z nabídky než poptávky po službách (Avramov, 2006). Země, kde je nabídka ubytovacích služeb pro bezdomovce nízká, pak vykazují nižší počet bezdomovců než země s rozvinutými službami. Hlavní roli v souvislosti s přístupem nejzranitelnějších skupin k bydlení má sociální bydlení spolu s příspěvky na bydlení. Definice sociálního bydlení jednotná pro EU neexistuje. FEANTSA (2005) uvádí, že sociální bydlení může být definováno z perspektivy poskytovatelů nebo z perspektivy spotřebitelů (tj. nejzranitelnějších skupin). Z pohledu poskytovatelů lze sociální bydlení vymezit pomocí dvou hlavních kritérií: intervence institucí veřejné správy a existence netržních alokačních mechanismů. Sociální bydlení je tedy bydlení regulované institucemi veřejné správy a alokované pomocí netržních mechanismů. Z hlediska spotřebitelů se jedná o bydlení, ke kterému mají prioritní přístup jedinci, kteří nejsou schopni najít si bydlení na privátním trhu. V některých zemích dochází v současnosti k výstavbě sociálního bydlení (např. Irsko, Velká Británie), nicméně některé státy výdaje na financování

36

sociálního bydlení snižují a pokračují v prodeji sociálních bytů do osobního vlastnictví uživatelů (right to buy) (FEANTSA, 2005). V poslední době sílí tlak na zvýšení mimorozpočtových zdrojů pro financování sociálního bydlení. Edgar (2005) zdůrazňuje nejen nutnost dostatečné nabídky sociálního bydlení, ale také význam alokačních metod a cílenosti na nejvíce potřebné skupiny obyvatelstva. Obecně dochází ke zvyšování restriktivních opatření pro přidělování tohoto typu bydlení přednostně potřebným. Zejména z hlediska zjevného bezdomovectví jsou významné ubytovací služby pro bezdomovce nabízené neziskovými organizacemi či municipalitami (azylové domy, noclehárny apod.). Nabídka lůžek v těchto zařízeních je však často nižší než poptávka (zejména v zimním období). Organizace poskytující služby bezdomovcům se kromě ubytovacích služeb zaměřují také na služby spojené s poskytováním stravy, hygieny, odborné pomoci atd.

6.2 Bezdomovectví a chudoba

43

Nedostatek prostředků je jedním z charakteristických znaků bezdomovců. Bezdomovectví bývá často definováno jako projev extrémní chudoby. Ve většině evropských zemí je hlavní příčina chudoby spojována s nezaměstnaností, proto jsou strategie řešení chudoby zaměřovány především na začlenění na pracovní trh. NAPSI většiny členských zemí EU obsahují cíl minimalizovat disincentivní účinky dávek a podpořit pracovní pobídky (úprava poměru mezi minimálními mzdami a sociálními dávkami, daňové úlevy pro nízkopříjmové skupiny apod.). K ochraně před chudobou jsou určeny sociální dávky a služby. Ty jsou však často zejména zjevným bezdomovcům nedostupné. Existuje mnoho bariér v čerpání dávek: nevědomost o oprávnění pobírat určité dávky, strach z jednání s úřady, absence osobních dokladů, složitost žádání o dávky, snížená sociální inteligence a mnohé další. Tato situace ještě více prohlubuje sociální vyloučení bezdomovců. Například v Německu jsou v rámci prevence bezdomovectví zaváděny speciální dávky určené lidem ohroženým bezdomovectvím. Pro mnohé bezdomovce je obtížné zjistit, jaké služby a dávky jsou pro ně dostupné. Proto je potřeba poskytovat těmto lidem jasné a aktualizované informace o službách a právech. Úkolem politiků je vytvářet efektivní legislativní rámec pro poskytování služeb, jejich financování a koordinaci.

43

Chudobě jsem se podrobně věnovala v kapitole Koncept chudoby.

37

6.3 Bezdomovectví a pracovní trh Nezaměstnanost může být na jedné straně jednou z příčin vzniku bezdomovectví, na straně druhé se může stát jeho důsledkem. Bezdomovci jsou jednou z nejvíce znevýhodněných a marginalizovaných skupin na pracovním trhu. Butcher (2006) rozděluje bariéry, se kterými se setkávají bezdomovci při hledání práce, do pěti skupin: • Osobní – například „chaotický“ životní styl, nedostatek klíčových dovedností, dluhy, alkoholismus, nízká úroveň odborných znalostí. • Strukturální/sociální bariéry – rasismus, diskriminace, sociální stigma, omezená nabídka práce, nedostatečný přístup ke zdravotní péči, složitá administrativa. • Služby zaměstnanosti a vzdělávací služby – například nedostatečná nabídka chráněného zaměstnání, chybějící podpora po skončení programů, nedostatečně vzdělaný/placený personál. • Příjem a dávky – absence dávek, minimální mzda, která není nastavená tak, aby se práce vyplatila. • Bydlení – nedostatek adekvátního a dosažitelného bydlení, vysoké nájemné, nepružné ubytovací služby. Země EU v souvislosti s politikou sociálního začleňování a politikou zaměstnanosti přijaly v rámci svých Národních programů reforem a NAPSI opatření směřující k usnadnění přístupu znevýhodněných skupin (tedy i bezdomovců) k zaměstnání. FEANTSA (2006a) poukazuje na to, že tyto Plány mají nedostatky. Problémy spatřuje zejména v nezohlednění mnohonásobného znevýhodnění bezdomovců na pracovním trhu. Příliš úzké definice znevýhodněných skupin zaměřující se jen na některé oblasti znevýhodnění, nepostihují všechny bariéry v přístupu k zaměstnání44. Před začleněním bezdomovců na otevřený pracovní trh je třeba vyřešit mnoho jiných problémů (zejména přístup k adekvátnímu bydlení). FEANTSA koncipovala klíčová doporučení pro země EU v oblasti zaměstnávání bezdomovců (Butcher, 2006). Zásadními východisky jsou holistický přístup a koordinace služeb. Zdůrazňuje, že mnoho lidí žijících na ulici delší dobu vyžaduje speciální podporu a dostatek času k návratu do zaměstnání, pro některé je návrat zcela nemožný. Podporu je třeba jedinci poskytovat i po nástupu do zaměstnání. Významnou roli hraje zvyšování pracovních pobídek, například vyplácení dávek po nástupu do zaměstnání či snížení daní pro skupiny s nízkými příjmy. K dalším doporučením FEANTSY patří zohlednění individuálních potřeb jedinců a case management.

44

Jako příklad uvádí FEANTSA (2006) migranty, kteří se účastní programu zaměřeného na odborný výcvik, ale pokud žijí v hlučném a stresujícím prostředí, nemusejí být schopni se řádně připravit na výuku.

38

6.4 Bezdomovectví a zdraví Bezdomovectví může být příčinou zhoršeného zdravotního stavu, na druhé straně nemoc sama může být příčinou vzniku bezdomovectví, případně může působit jako katalyzátor jeho vzniku. Například Králová (2004) vnímá zdravotní stav spíše jako důsledek než hlavní příčinu vzniku bezdomovectví. Bezdomovectví výrazně ovlivňuje zdravotní stav. Důsledkem přežívání v nepříznivých podmínkách na ulicích či v nevyhovujících prostorách, nedostatečné hygieny, špatné stravy a nevhodného ošacení je oslabené zdraví a zvýšená náchylnost k nemocem. Ve srovnání s běžnou populací se u bezdomovců ve zvýšené míře vyskytují různé nemoci a infekce. U bezdomovců dochází zpravidla ke kumulaci různých zdravotních problémů fyzických (kožní, stomatologické, žaludeční potíže, respirační, revmatická, neurologická onemocnění apod.) i mentálních (schizofrenie, poruchy osobnosti, deprese). Některé infekční nemoci představují přímé ohrožení veřejnosti (tuberkulóza, HIV, hepatitis apod.). Zdravotní stav bezdomovců ovlivňují také případná závislost na návykových látkách a alkoholismus, které mohou být stejně tak příčinou jako důsledkem vzniku bezdomovectví. Bezdomovci se často potýkají s bariérami v přístupu ke zdravotní péči. Překážkou může být neochota připustit nebo neschopnost rozpoznat potřebu lékařské péče, administrativní, jazykové, kulturní bariéry, odmítavý postoj zdravotního personálu a v neposlední řadě finanční náklady. FEANTSA (2006b) poukazuje také na další problémy spojené s doléčením a rekonvalescencí, které vyžadují vhodnou stravu, klid na lůžku a speciální péči, což je pro bezdomovce téměř nemožné. Organizace v tomto směru kritizuje mezery ve zdravotních systémech zemí EU, které neposkytují bezdomovcům možnost zotavit se v adekvátním prostředí. Problémovou oblastí je také obtížný přístup bezdomovců ke zdravotní péči ve vesnických oblastech nebo menších městech. V některých zemích jsou vytvářena speciální zdravotnická centra, nízkoprahové zdravotní služby či mobilní lékařské týmy, jejichž členové aktivně kontaktují bezdomovce (FEANTSA, 2006b).

6.5 Shrnutí Bezdomovectví je nejextrémnější formou vyloučení se závažnými důsledky v oblasti zdraví, rodinného života, přístupu k vzdělání, zaměstnání atd. Aby byly strategie k potírání bezdomovectví úspěšné, musí splňovat několik podmínek: efektivní systém ochrany před chudobou, kvalitní a cenově dostupné bydlení a zajištění nezbytných služeb pro bezdomovce. Při strategiích prevence a eliminace bezdomovectví je zapotřebí holistický přístup a propojení pomoci v uvedených oblastech. Poskytovaní služeb bezdomovcům vyžaduje koordinaci jak mezi NNO tak mezi všemi vládními úrovněmi a veřejnými politikami a také spolupráci mezi neziskovým a veřejným sektorem. Přínosná je výměna informací a zkušeností. Některé země za tímto účelem vytvořily fóra pravidelných setkávání.

39

7 Metodika výzkumného projektu V tomto výzkumu se zaměřím na prozkoumání opatření směřujících k sociálnímu začleňování bezdomovců v České republice a jejich limitů. Hlavním cílem této diplomové práce je najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku (HVO) Jak probíhá proces sociální inkluze bezdomovců v České republice a jaké jsou jeho limity? prostřednictvím zodpovězení dílčích výzkumných otázek (DVO). Při analýze procesu sociální inkluze bezdomovců v ČR se zaměřím zejména na cílovou skupinu zjevných bezdomovců tak, jak jsem ji definovala v teoretické části (podkapitola 5.2).

7.1 Výzkumná metoda a strategie Na základě formulace HVO jsem zvolila jako výzkumnou metodu metodu porozumění. Důvodem tohoto výběru byla potřeba porozumět procesu sociálního začleňování bezdomovců v jednotlivých oblastech veřejných politik. Za účelem získání odpovědí na DVO jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkum, neboť vyhovuje nejlépe záměrům tohoto výzkumu. Nejvýznamnější výhodou kvalitativního výzkumu ve srovnání s výzkumem kvantitativním je získání hloubkového popisu případů a vhled do problematiky. Nevýhodou je naopak časová náročnost kvalitativního výzkumu vyplývající z náročnějšího získávání a vyhodnocování dat.

7.1.1 Kvalitativní výzkum Velmi jednoduše řečeno, kvalitativní výzkum je výzkum, v rámci kterého nejsou využívány statistické metody nebo jiné kvantifikativní způsoby. Například Disman (2000) definuje kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření, jež zahrnuje interpretaci sociální reality, s cílem najít skrytý význam sdělení. Creswell vymezil kvalitativní výzkum následovně: „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách“ (in Hendl 2005, s. 50). Pro kvalitativní výzkum je charakteristické, že základní výzkumné otázky mohou být v průběhu výzkumu modifikovány nebo doplňovány. HVO je postavena v obecnější rovině. Proces sběru dat a jejich analýza probíhají současně. Základními charakteristikami kvalitativního výzkumu jsou podle Hendla (2005) delší a intenzivnější kontakt s terénem, využívání málo standardizovaných metod získávání dat (základním nástrojem je výzkumník) a induktivní analýza a interpretace dat. Výzkumník konstruuje „[…] obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí“ (Hendl, 2005, s. 52). Podle Strausse a Corbinové (1999) má kvalitativní výzkum tři hlavní složky. První složku představují údaje (nejčastěji pocházející z rozhovorů a pozorování). Další složkou jsou analytické a interpretační postupy, jež vedou k závěrům nebo teoriím. Poslední složkou jsou výzkumné zprávy (písemné nebo ústní).

40

7.2 Metoda sběru dat Od zvolené strategie se odvíjí výběr metod sběru dat. K základním metodám v kvalitativním typu výzkumu patří pozorování, dotazování, studium sociálních artefaktů (Žižlavský, 2004). Tyto metody mohou být využívány samostatně nebo mohou být kombinovány. Pro tento výzkum jsem zvolila dvě metody sběru dat: dotazování a studium dokumentů. K výhodám kvalitativního dotazování patří možnost respondenta úplně projevit své subjektivní pohledy a názory, lze zkoumat, zda respondent porozuměl dobře otázkám (Hendl, 1999). Za nejvhodnější techniku dotazování pro tuto práci považuji rozhovor45.

7.2.1 Studium dokumentů Hendl považuje za dokumenty data, která „[…] vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než má aktuální výzkum“ (Hendl, 2005, s. 204). Autor dále rozlišuje osobní dokumenty, úřední dokumenty, archivované údaje, výstupy masových médií a virtuální data. Analýza dokumentů vychází z porozumění jim. Dokumenty analyzované v této práci jsou ty, které obsahují odpovědi na DVO. Při výběru dokumentů budu brát v úvahu také jejich kvalitu. Klíčovými dokumenty jsou zákony, vládní dokumenty, dokumenty NNO. Dále budu analyzovat internetové stránky organizací poskytujících služby bezdomovcům.

7.2.2 Polostandardizovaný rozhovor Existuje několik typů rozhovoru: standardizovaný, polostandardizovaný46, rozhovor se směrnicemi, neformální konverzační rozhovor (Žižlavský, 2004). Standardizovaný rozhovor je charakteristický předem formulovanými otázkami, které jsou respondentovi předkládány ve stejném znění a pořadí. Při použití techniky polostandardizovaného rozhovoru jsou předem definovány otázky, které jsou v průběhu rozhovorů kladeny ve stejném pořadí. Při rozhovoru ze směrnicemi tazatel formuluje témata, která mohou být při rozhovorech kladena v různém pořadí. Největší pružnost umožňuje neformální rozhovor, ve kterém má tazatel pouze představu o námětu rozhovoru a otázky jsou formulovány až v průběhu rozhovoru. Pro účely tohoto výzkumu jsem zvolila techniku polostandardizovaného rozhovoru, neboť na jedné straně umožňuje určitou pružnost při procesu získávání informací, na druhé straně skutečnost, že všichni respondenti odpovídají na tytéž otázky, umožňuje lepší srovnatelnost jejich odpovědí a ulehčuje organizaci získaných informací. Takto získám informace o oblastech, které považují za důležité a zároveň má respondent možnost vyjádřit se k tématům, která považuje za významná.

45

Výhoda rozhovoru ve vztahu k dotazníku spočívá zejména v tom, že umožňuje tazateli větší pružnost, nevýhodou naopak je možnost ovlivnění respondentových odpovědí přítomností tazatele. 46 Někdy též nazývány strukturovaný a polostrukturovaný.

41

7.3. Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace V průběhu práce na teoretické části jsem začala formulovat DVO, které rozvíjely hlavní výzkumnou otázku.

7.3.1 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace Dílčí výzkumné otázky jsem odvodila z HVO na základě implikací teoretického rámce práce. Jsou roztříděny na základě hlavních dimenzí inkluze bezdomovců. První DVO se soustřeďuje na sociální začlenění bezdomovců v ČR v oblasti bydlení a zní: Jak probíhá sociální inkluze bezdomovců v ČR v oblasti bydlení? Druhá DVO se dotýká oblasti začleňování na pracovní trh a byla formulována následovně: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců na pracovní trh? Třetí DVO se dotýká oblasti zdravotní péče: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti zdravotní péče? DVO 4 se týká oblasti ochrany před chudobou: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti ochrany před chudobou? DVO5 je zaměřena na spolupráci organizací poskytujících služby bezdomovcům a provázanost těchto služeb: Jak probíhá spolupráce organizací pracujících s bezdomovci? Operacionalizovanou podobu DVO uvádím v Příloze č. 3

7.4 Jednotka zkoumání a zjišťování Při formulaci HVO a DVO je třeba učinit rozhodnutí, kdo, nebo co bude zkoumanou jednotkou. Jednotkou zkoumání je subjekt, jehož vlastnosti jsou zjišťovány. Může jím být jev, jedinec, skupina atd. Jednotkou zkoumání v tomto výzkumu je vzhledem k vytýčenému cíli proces sociální inkluze bezdomovců ve vybraných dimenzích v České republice. Těmito dimenzemi jsou bydlení, zdravotní péče, pracovní trh a ochrana před chudobou. Jednotku zjišťování lze definovat jako nositele informací pro sběr dat. Pro tento výzkum jsem zvolila dva typy jednotky zjišťování: 1. dokumenty vztahující se k sociálnímu začleňování bezdomovců; 2. odborníky, se kterými byly vedeny rozhovory.

7.4.1 Výběr výzkumného vzorku Pro výběr datových jednotek existují dvě metody: náhodná47, jejímž cílem je zobecnění, a záměrná. Záměrný výběr je častý u kvalitativních výzkumů, nejde však o jedinou možnost (Žižlavský, 2004). V této práci jsem využila v obou případech záměrnou výběrovou metodu.

47

Síla této metody spočívá ve výběru skutečně náhodného a reprezentativního vzorku (Žižlavský, 2004).

42

Jako techniku záměrného výzkumu jsem zvolila pro výběr odborníků i dokumentů kriteriální techniku48. Kriteriální výběr znamená, že vybrané jednotky musí splňovat určitá kritéria. Zásadním kritériem pro výběr dokumentů bylo, aby obsahovaly opatření vztahující se k cílové skupině, pocházely z důvěryhodných zdrojů a byly aktuální. Hlavním kritériem pro výběr respondentů byla dlouhodobá práce v organizacích poskytujících služby pro bezdomovce. Dále jsem vybírala respondenty tak, aby byly zastoupeny jak NNO, tak instituce veřejné správy, organizace z různých měst a také aby byly reprezentovány organizace poskytující služby pro bezdomovce různého typu49.

7.5 Realizace výzkumu Výzkumný proces probíhal od října do prosince 2006. Byl rozdělen do několika fází. Nejprve jsem zmapovala pomocí techniky studia dokumentů opatření sociálního začleňování bezdomovců v ČR ve vybraných dimenzích. V rámci analýzy dokumentů byly zdrojem50 internetové stránky a zprávy NNO a příslušných ministerstev, zákony a Národní akční plány sociálního začleňování ČR. Při analýze dokumentů jsem poznatky zaznamenávala formou poznámek. Poté jsem vytipovala vhodné respondenty pro rozhovor. Hlavním kritériem byla jejich zkušenost s prací s bezdomovci. Prvotní kontakt s respondenty jsem navázala prostřednictvím E-mailů nebo telefonicky. Po domluvě termínu jsem realizovala terénní výzkum pomocí techniky polostandardizovaného rozhovoru. Rozhovory se uskutečňovaly v období od 5. prosince do 13. prosince 2006. Celkem bylo dotazováno 9 respondentů51, jenž splňovali kritéria. Seznam respondentů a jejich profil uvádím v Příloze č. 6. Na počátku každého rozhovoru jsem respondentovi ozřejmila důvod jeho výběru, cíl práce, zaručila anonymitu a také je požádala o souhlas s nahráváním rozhovoru na digitální diktafon. Souhlas se záznamem poskytli všichni respondenti. Při rozhovorech jsem vycházela z předem připravených otázek, které byly rozčleněny do pěti skupin: bydlení, pracovní trh, zdravotní péče, ochrana před chudobou a spolupráce organizací a propojenost služeb v jednotlivých oblastech. Některé otázky byly respondentem zodpovězeny v rámci odpovědi na jinou otázku, nebyly tudíž dále znovu kladeny. V průběhu některých rozhovorů bylo nutné některé otázky přeformulovat či upřesnit. Rozhovory se odehrávaly na pracovištích respondentů. Jejich průměrná délka byla 35 minut. Během rozhovorů jsem maximálně dbala na dodržení hlavních zásad vedení rozhovoru: klást otevřené, jasně formulované otázky, pozorně naslouchat, vyhýbat se otázkám naznačujícím odpověď, zachovávat si neutrální postoj k obsahu sdělovaných dat, vytvářet vztah důvěry, vstřícnosti, zájmu (Hendl, 1999). Všem respondentům, kteří se výzkumu účastnili, byla zaručena anonymita. Z tohoto důvodu neuvádím v textu jména respondentů ani konkrétních organizací, ve kterých pracují. Abych zabezpečila jejich anonymitu, budu je označovat v textu 48

K dalším technikám záměrného výběru patří například řetězový výběr (snowball), výběr typického případu, výběr maximální variace, výběr extrémního nebo deviantního případu, homogenní výběr, výběr maximální variace a další. 49 Noclehárny, azylové domy, nízkoprahová denní centra. 50 Seznam všech analyzovaných dokumentů uvádím v Příloze č. 5. 51 V jednom případě byli dva respondenti dotazováni v rámci jednoho rozhovoru z důvodu jejich časových možností.

43

respondent, respektive respondentka a abych je odlišila, přidělím jim čísla. Z důvodu zajištění nemožnosti zpětně identifikovat respondenty nemohu také uvádět přesný přepis rozhovorů v příloze, neboť by z nich mohla být jejich identita odvoditelná. Závěrečná fáze patřila interpretaci a analýze získaných dat. Jako metodu transkripce dat, získaných pomocí techniky rozhovorů a zaznamenaných na diktafon, jsem zvolila doslovnou transkripci. Pro vyhodnocení kvalitativního šetření jsem zvolila metodu otevřeného kódování. Jak uvádí Strauss a Corbinová (1999), jedná se o analytický proces rozebrání údajů na samostatné části, zjišťování podobností a rozdílů a kladení otázek o jevech vyplývajících z údajů.

7.6 Limity výzkumu Kvalitativní výzkum v praxi naráží na řadu omezení. K limitům patří zejména omezený čas a finanční prostředky a míra otevřenosti vůči významům světa sociálních aktérů (Žižlavský, 2004). Výzkumník zde může snadněji než u kvantitativního výzkumu ovlivnit výsledky svou osobou či osobními preferencemi. Nevýhodou kvalitativního výzkumu také je, že získané poznatky nemusí být zobecnitelné na celou populaci nebo pro jiné prostředí (Hendl, 2005). V případě tohoto výzkumu byl limitem čas, finance a také zkušenosti výzkumníka. Limitem se ukázal být i omezený rozsah práce. Limit výzkumu také spočíval v tom, že byly vedeny interview pouze s 9 respondenty. K určitému zkreslení výsledků výzkumu mohlo dojít také na základě mých postojů a preferencí, byť jsem se snažila striktně zachovávat neutrální postoj.

44

8 Analýza a interpretace dat Vzhledem k omezenému rozsahu této práce a šíři procesu sociální inkluze se zaměřuji jen na nejvýznamnější opatření a limity sociálního začleňování bezdomovců v ČR. Zabývám se zejména procesem sociální inkluze zjevných bezdomovců. Text je rozčleněn do pěti částí. První čtyři podkapitoly se zabývají vždy jednou dimenzí sociálního začleňování bezdomovců tak, jak byly definovány v rámci DVO. Poslední podkapitola je věnována spolupráci organizací zabývajících se problematikou bezdomovectví. V České republice dosud neexistuje jednotná definice bezdomovectví, přestože přijetí funkční definice bylo jedním z cílů obsažených v NAPSI 2004-2006. Odborníci a instituce užívají různé definice vlastní nebo převzaté ze zahraničí52 (například definice FEANTSA). Pojem bezdomovec v českém právním systému vyjadřuje skutečnost, že jde o osobu bez státního občanství53, nejde tedy o význam ve smyslu definic citovaných v kapitole 5. Slovo bezdomovec je tedy dvojznačné: česká veřejnost jej používá ve významu homeless (bez domova), právní systém ve smyslu stateless (Hradecký, 2005). Skutečnost, že česká legislativa nedefinuje termín bezdomovec ve významu homeless, označovala většina respondentů za zásadní problém. Z absence definice pojmů bezdomovec a bezdomovectví vyplývají problémy spojené například s kvantifikací bezdomovců a vytvářením konkrétních opatření zaměřených na tuto cílovou skupinu. Bezdomovectví je v rámci NAPSI 2004-2006 označeno jako mnohovrstevnatý problém, výraz extrémní chudoby a sociálního vyloučení. Plán vnímá bezdomovce jako jednu z nejvíce zranitelných skupin a definuje je jako osoby, které „nemají žádnou střechu nad hlavou a dočasné útočiště nachází v organizacích“ (NAPSI, s. 18-19). Plán přiznává, že neexistuje ani strategie pro prevenci a boj s bezdomovectvím, ani nejsou k dispozici relevantní informace o tomto fenoménu54. NAPSI 2006–2008 zahrnuje bezdomovce mezi skupiny, na jejichž podporu bude stát vynakládat prostředky z evropských fondů i státního rozpočtu ČR.

8.1 Začleňování bezdomovců v oblasti bydlení Bydlení je považováno za nejdůležitější prvek v procesu sociálního začleňování bezdomovců. Například Respondentka2 považuje bydlení za „alfu a omegu bezdomovectví“. Politika bydlení je v kompetenci Ministerstva pro místní rozvoj (MMR), odpovědnost za provádění bytové politiky spadá do samostatné působnosti obcí. Kromě těchto aktérů hrají významnou roli v sociální inkluzi bezdomovců v této oblasti NNO.

52

V současné době se pracuje na vytvoření definice v souladu s definicí ETHOS. Za tímto účelem byla vytvořená pracovní skupina sestávající ze zástupců NNO i státní správy. Jedná se o jednu z aktivit v rámci projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR. 53 Zákon číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ze dne 29. 12. 1992. 54 V ČR neexistují celonárodní statistiky týkající se bezdomovectví. Kvantifikace bezdomovců a potencionálních bezdomovců je jedním z cílů NAPSI 2006-2008.

45

Bytová výstavba zacílená na domácnosti s nízkými příjmy, znevýhodněné ze zdravotních, sociálních či jiných důvodů probíhá až od roku 2003. Jeden z nejdůležitějších úkolů bytové politiky je zajištění dostatečné nabídky finančně dostupného bydlení. Zvláštní pomoc je určená osobám, jejichž možnost zajistit si bydlení je ztížena a osobám se zvláštními potřebami vyplývajícími z věku, zdravotního stavu, zhoršených sociálních okolností. Zákon zajišťuje právo na náhradní byt v případě vypovězení z bytu, nicméně neobsahuje povinnost pomoci těm, kteří domov nemají (Hradecký, 2005, 2006b). V roce 2006 byl schválen zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, na jehož základě je možné jednou do roka zvýšit jednostranně nájemné v souladu se zákonnými podmínkami Tento zákon je některými odborníky kritizován jako možný katalyzátor bezdomovectví (například Hradecký, 2006b).

8.1.1 Opatření K opatřením sociálního začleňování v oblasti bydlení patří zejména sociální služby zaměřené na poskytování bydlení, vytváření cenově dostupného bydlení a sociální dávky. Pro bezdomovce jsou určeny různé typy ubytovacích zařízení: noclehárny, azylové domy (AD), domy na půl cesty, sociální bydlení. Ubytovací služby55 pro bezdomovce poskytují NNO (Armáda spásy, Naděje, Charita) a příslušné orgány obcí56. Jedná se většinou o služby s omezenou délkou pobytu a finanční spoluúčastí uživatele. Tyto služby se však nedostávají všem bezdomovcům57. Některé organizace realizují vícestupňové navazující bydlení. Splnění určitých kritérií posouvá bezdomovce do zařízení vyššího typu. Příkladem vícestupňového bydlení je Integrační program Naděje58. Nejnižším stupněm (pomineme-li ulici, kontejnery apod.) je noclehárna. Nejvyšším stupněm začlenění v této oblasti je získání klasického bydlení. Noclehárny představují nízkoprahový typ zařízení. Poskytují ambulantní služby. K základním činnostem patří poskytnutí noclehu a základní hygieny. Některá zařízení nabízejí skromnou stravu. Jsou otevřeny od večerních do brzkých ranních hodin. Některé noclehárny fungují pouze v zimním období (tzv. zimní noclehárny). Zařízení stanovují vnitřní řád, jehož nedodržení je důvodem pro vyloučení. Aby byli klienti motivováni k přechodu do vyšších stupňů, poskytují noclehárny jen omezenou možnost pobytu. Výši úhrady klientem stanovuje poskytovatel. Druhým stupněm jsou azylové domy. Kromě ubytování nabízejí AD další služby jako poskytování stravy, poradenství (pomoc při vyřizování dokladů, dávek, hledání zaměstnání), terapeutické činnosti, šatníky apod. Možnost pobytu je střednědobá a opět je stanoven maximální limit pobytu. Jde o placenou službu, ceny ovšem nedosahují reálných nákladů. I zde musí být dodržován řád59. Pro přijetí do AD je potřeba splnit 55

Poskytování sociálních služeb nově upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Vícestupňové zařízení zřídil například Magistrát města Brna. Klienti jsou umísťováni do zařízení na základě umístěnky vydané Oddělením sociální prevence a pomoci. Podmínkou setrvání v zařízení je spolupráce se sociálními kurátory a dodržování řádu. 57 Z celkového počtu sečtených bezdomovců jen 37% využívalo služeb nabízejících nocleh při téměř 100% využití těchto zařízení, z čehož vyplývá, že ostatní bezdomovci by neměli možnost přenocování v těchto zařízeních (Sčítání bezdomovců Praha 2004). 58 Více informací o vícestupňovém bydlení Naděje uvádím v Příloze č.7. 59 Dodržování denního režimu, noční klid, zákaz požívání alkoholu a jiných drog, slušné chování. 56

46

určitá kritéria. Většina AD si jako podmínku stanovuje povinnost pravidelného příjmu, upřednostňováni jsou lidé, kteří mají zaměstnání, případně musejí být evidováni na úřadu práce a aktivně si zaměstnání hledat. V ČR existují azylové domy různého typu (pro muže, matky s dětmi apod.). Klienti platí za ubytování a stravu. Další formou integračních zařízení jsou domy na půli cesty. Jejich cílem je integrace klienta do běžného života a samostatné bydlení. Poskytují pobytové služby zpravidla pro osoby do 26 let, které po dosažení zletilosti opouštějí zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, pro osoby propuštěné z výkonu trestu nebo ochranné léčby a bezdomovce, kteří úspěšně zvládli předchozí integrační stupně. Služba zahrnuje poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, obstarávání osobních záležitostí. I zde vládnou pravidla, jejichž dodržování je jednou z podmínek setrvání v zařízení. Klienti hradí nájemné, to je však nižší než jsou skutečné náklady. Podporované bydlení60 poskytuje ubytovací služby doplněné o služby sociální. Cíle jsou stejné jako u předchozího typu zařízení – integrace a podpora samostatného bydlení. Sociální bydlení je určeno pro osoby, které nejsou schopny najít si bydlení na privátním trhu. V NAPSI 2004-2006 se vláda zavázala poskytovat podporu na výstavbu bytů plnících sociální funkci. V NAPSI 2006-2008 je obsažen cíl vytvořit koncept a systém sociálního bydlení, vytvořit síť azylových domů a bytů na půl cesty a zabývat se prevencí ztráty bydlení. Tvorba nástrojů zajišťujících dostupnou nabídku bydlení pro osoby zvlášť znevýhodněné je jedním z úkolů Koncepce bytové politiky. Existují dva nástroje: nájemní byty pro příjmově vymezené osoby a podporované byty pro osoby, které jsou ohrožené sociálním vyloučením. Program na výstavbu podporovaných bytů, financovaný MMR, umožňuje výstavbu 3 typů podporovaného bydlení – chráněné byty, byty na půli cesty, vstupní byty61. Kromě těchto opatření bývají v zimním období realizována krizová opatření, jako například v lednu 2006, kdy bylo v Praze na Letné postaveno Armádou ČR osm stanů pro bezdomovce. Služby v provizorních zařízeních zajišťovaly organizace služeb pro bezdomovce. Na podporu bydlení jsou určeny také některé sociální dávky, zejména příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Těmito dávkami se budeme podrobněji zabývat v podkapitole 8.4.

60

Například Dům tréninkového bydlení v Praze provozovaný Městským centrem sociálních služeb a prevence, chráněné bydlení provozované Domem otevřených možností (DOM) apod. 61 Vstupní bydlení určené pro osoby, které nedokáží vlastními silami získat bydlení ani za pomoci nástrojů bytové politiky.

47

8.1.2 Limity a bariéry Bariéry sociálního začleňování bezdomovců v oblasti bydlení mohou vycházet z charakteristik bezdomovců, mohou ovšem mít kořeny také v koncepci bytové politiky, mohou vyplývat z nedostatečné kapacity azylového bydlení apod. Nejčastěji respondenti označovali za bariéru na straně bezdomovců nedostatek sociálních kompetencí62, například absenci schopnosti vést samostatně domácnost: „[…] nejsou intelektově nebo sociálně schopni si dojít na úřad, běžně platit složenky, je to pro ně nějaká osobnostní porucha, která jim zabraňuje v samostatném způsobu života“ (Respondentka2). Neschopnost dodržovat pravidla často u bezdomovců vychází ze závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách63. Na AD a noclehárnách je však dodržování řádu jednou z podmínek setrvání nebo postoupení do zařízení vyššího typu. Bezdomovci tak končí na ulici, nebo ustrnou na stupni nízkoprahových, případně komerčních ubytoven. Sami bezdomovci v šetřeních uvádějí, že jsou pro ně bariérou pobytu v noclehárnách nebo AD finance64. I někteří respondenti viděli bariéru v nedostatku financí k zajištění ubytování, byť se v případě nocleháren a AD jedná o ceny symbolické. Kromě financí je problematická absence osobních dokladů, bez kterých nemohou jednak žádat o sociální dávky, které by mohli využít pro uhrazení ubytovacích služeb, jednak bez nich obtížně získají ubytování na komerčních ubytovnách. Symbolické ceny byly většinou respondenty hodnoceny pozitivně ve smyslu dostupnosti bydlení. Na druhé straně však byly také charakterizovány jako bariéra v motivaci: „[…] je tam levně, ale zas to podporuje to, že tam bezdomovec nemusí nic dělat, na to pivo si někde přivydělá a nemotivuje ho to dál k práci“ (Respondentka6). V podstatě všichni respondenti se shodli, že kapacita stávajících zařízení poskytujících ubytovací služby není dostačující (zejména v zimním období). Někteří respondenti z hlediska vybavenosti sociálními službami hodnotili lépe situaci ve větších aglomeracích, jiní naopak v menších městech. Například Respondent7 uvedl: „Lépe jsou na tom menší města, které tyto instituce typu azylových domů mají v kapacitě, která odpovídá počtu lidí bez přístřeší. Hůř je na tom Praha, kde je koncentrace enormní.“ Hypotézu, že v menších městech stávající služby dokáží pokrýt poptávku, potvrdila na základě zkušenosti z praxe Respondentka965. Podle mého názoru je bezpochyby pravda, že bezdomovci se v hlavním městě koncentrují, na druhou stranu jednou z příčin migrace bezdomovců do Prahy je právě skutečnost, že jim nabízí širší služby, které často v meších obcích nenalezli. Respondenty často zmiňovanou bariérou byla absence specifických azylových zařízení (pro bezdomovce-seniory66, alkoholiky, propuštěné vězně). Většina respondentů se shodla na nedostatečné kapacitě zařízení pro rodiny. „Chybí konkrétně azylové zařízení pro celé rodiny s dětmi, častokrát nemusí být bezdomovcem jen 62

„[...] někteří už jsou tak na tom špatně, že nejsou schopni ani dodržet schůzky třeba se sociálníma pracovníkama, kteří se jim snaží pomoc. Oni jednou přijdou a pak zase nepřijdou. Začne se jim vyřizovat nějaké bydlení, a oni už se neukážou“ (Respondent 4). 63 „Myslím si, že je tam hodně problém alkohol, protože je nikdo nevezme na ubytovny, azylové domy a tak, pokud jsou věčně v lihu“ (Respondent 4). 64 Například v Dotazníkovém šetření mezi bezdomovci v Praze mezi překážky pro využívání zařízení typu ubytoven a nocleháren řadí bezdomovci nedostatek finančních prostředků na první místa (30% respondentů). 65 Respondentka 9 zastupovala v souboru respondentů organizace působící v menších městech. 66 V ČR v současnosti funguje jediný azylový dům pro bezdomovce seniory. Jedná se o Dům pokojného stáří pro bezdomovce Naděje v Praze. Má kapacitu pro třicet klientů, která je neustále plně využívána.

48

jednotlivec, ale celá rodina, většinou jsou to případy neplatičů. […] umísťování nastává u každého zvlášť“ (Respondentka8). Respondenti se shodli, že dalším chybějícím typem azylového zařízení je zařízení pro ženy. „Podle mě pro muže, i když je jich víc, tak je to ještě celkem slušné, ale je problém najít ubytování pro ženu“ (Respondent5). Je to dáno mj. tím, co jsem uvedla v teoretické části: zjevné bezdomovectví je charakteristické pro muže, pro ženy je typická latentní forma bezdomovectví, proto se většina zařízení orientuje na muže67. V této souvislosti Respondentka3 zmiňuje stereotyp spojování bezdomovectví pouze s muži: „Teď se otevřela nová noclehárna […] na letáku je napsáno noclehárna pro osoby bez přístřeší, ale nebylo tam napsáno, že je to jen pro muže. Přišlo mi, že je to tak automatické, že to není pro ženy.“ Určité východisko pro ženy-bezdomovkyně jsou azylové domy pro matky s dětmi. „Většinou se to supluje tím, že se posílá do azylových domů pro matky s dětmi žena, pokud děti má, pokud nemá děti, tak je to zase problém, protože azylový dům pro ženy, toho tady moc není“ (Respondent 4). Vedle výše zmíněných typů AD chybí v ČR také zařízení, která by umožňovala přijetí bezdomovců, kteří vlastní nějaké zvíře. Bezdomovci jsou často na své zvíře velmi fixováni a pokud jim pravidla zakazují vzít je s sebou na ubytovnu, zůstanou s ním raději venku. Respondenti také upozorňovali na absenci vyloženě nízkoprahových zařízení, ve kterých by získali možnost ubytování i bezdomovci, kteří nesplňují kritéria AD kvůli návykům na alkohol, protože nepracují apod. Jejich cílem by nebyla reintegrace klientů, ale „zvýšit důstojnost uživatele“ (Respondent1). Výše zmiňované bariéry byly spojeny s nedostatečnou kapacitou ubytovacích zařízení a rizikem, že bezdomovec zůstane na ulici. Ovšem i pobyt v azylových domech může mít negativní dopady na sociální inkluzi bezdomovců. Cílem inkluze je posunout klienta do samostatného bydlení. Přílišná péče v AD, levné služby, neexistence návazného ubytování mohou vyvolat u klientů tendenci setrvat v zařízeních co nejdéle. Jedná se o tzv. shelterizaci (Bezdomovectví v hlavním městě Praze). Klienti pak ustrnou v určitém stupni bydlení a nejsou dále motivováni k získání samostatného bydlení. Jedním z důvodů vzniku shelterizace je absence návazných služeb (například sociálního bydlení). Situaci v oblasti sociálního bydlení v ČR hodnotili všichni dotázaní jako velmi nedostačující68. Jedním z problémů je definice sociálního bytu, která v podstatě neexistuje: „[…] sociální byt jako takový není definovaný, jak by měl vypadat, ani zákon s ním neuvažuje“ (Respondentka8). Většina obcí vlastní jen malé množství bytů určených pro potřebu sociálního bydlení a NNO nedokáží tento typ bydlení vlastními silami zajistit. „Až na výjimky se města zbavila bytů a v současné době ani neprovozují výstavbu sociálního bydlení: „[…] není tady politická vůle v městech se věnovat, ani podpora ze strany státu, výstavbě sociálního bydlení“ (Respondent7). Vedle nedostatku sociálních bytů spočívá problém i v systému jejich přidělování. V některých případech nesplňuje kritéria, které jsme definovali v teoretické části, zejména prioritní určení pro opravdu potřebné osoby (kapitola 6.1). „Častokrát 67

Více v podkapitole Typologie bezdomovectví. Respondentka 2 situaci hodnotí následovně: „My jsme ve stádiu, kdy už zajišťujeme celkem kvalitní azylové bydlení, ale největší problém já vnímám jako neschopnost posunou toho člověka do normálního života a to jako občanské sdružení v dané chvíli nejsme schopni zajistit, protože to je záležitost státní politiky, aby se někdo zaměřil na výstavbu sociálních bytů […].“ 68

49

nemají sociální pořadníky, nebo neberou na zřetel doporučení sociálních komisí, nebo s nimi nespolupracují, takže i potom ta návaznost na to, když už někdo o ten byt požádá, splní ty podmínky, aby ten byt opravdu dostal, je minimální“ (Respondentka8). Respondenti také kritizovali dlouhou čekací dobu, která může být i několik let69. Přitom by bylo žádoucí, aby situace potřebného člověka byla řešena v počátečním stádiu, než se bezdomovectví se všemi svými důsledky plně rozvine. Často pak zbývá jen možnost bydlení na levných komerčních ubytovnách, existuje zde však riziko, že se klient stane obětí trestné činnosti, propadne alkoholismu či začne trestnou činnost pod vlivem ostatních obyvatel ubytovny páchat. Vedle podání žádosti o přidělení bytu musí čekatel žádost jednou za půl roku obnovovat za administrativní poplatek 50 korun. Tímto si žádost prodlouží a zůstává v pořadníku. Už jsem však zmínila, že většina bezdomovců má nízké sociální kompetence a tyto administrativní úkony pro něj mohou být příliš obtížné. Navíc se jedná o časově vzdálený úkon, který mohou vzhledem ke svému životnímu stylu opomenout. Pak dochází k vyřazení z pořadníku70 a je třeba žádost podat znovu. Respondentka9 uvedla ještě jeden problém v souvislosti se sociálním bydlením a to kvalitu bytů, respektive sociálního prostředí, které může exkluzi naopak posílit. „Pokud je ten byt přidělený, jsou to byty v jednom věžáku, kde je podstatná část těchto bytů obydlená romskou komunitou, což třeba může způsobovat problémy, nebo i ti lidé tam sami nechtějí jít, pokud nejsou Romové.“ Kromě sociálního bytu mohou být bezdomovci umístěni do holobytů71. Ty jsou některými municipalitami využívány k segregaci neplatičů nájemného a představují v podstatě prostorovou koncentraci skrytého bezdomovectví. Holobyty nejsou vymezeny zákonem, jejich výstavba vznikla jako reakce zastupitelstev obcí na rostoucí neplacení nájemného v obecních bytech (Hradecký 2005, 2006). Bezdomovec, byť prošel úspěšně integračními stupni azylového bydlení a jsou u něj předpoklady pro znovuzačlenění do běžného života, obvykle naráží na malou šanci, že získá vlastní bydlení. Skutečnost, že nevidí možnost postupu, může vyústit v rezignaci na snahu o reintegraci. Tato situace je značně deprimující a demotivující. U potencionálních bezdomovců absence levného a sociálního bydlení zvyšuje riziko vzniku bezdomovectví. Nutno dodat, že někteří bezdomovci o využívání služeb organizací neusilují, život bez domova volí jako životní styl. Nejvýznamnější bariéry v této oblasti shrnuje následující tabulka.

69

„Když půjdete žádat na městskou část jako bezdomovec, tak mají vždycky přednost rodiny s dětma a pořadník je na 10 let. Člověk sociálně potřebný, který si tu situaci potřebuje vyřešit během pár měsíců, tak v naší společnosti nemá šanci. Jediný kam se běžně ti klienti posunutou jsou komerční ubytovny, tam platí víc, a už jim nikdo nepomůže ani radou, ani takovým tím vlídným přijetím“ (Respondentka 2). 70 Respondentka 9 k tomu dodává: „Některé žádosti jsou vyřazeny z pořadníku na základě toho, že si lidé zapomenou žádost prodloužit a automaticky vypadnou, takže musí znovu jít na bytové oddělení podat si žádost a tím pádem se čekací doba neustále prodlužuje.“ 71 Respondentka 9 hodnotí holobyty: „Je to střecha nad hlavou, ale podmínky tam jsou daleko horší než v klasickém sociálním bytu.“

50

Tabulka 8.1 Klíčové bariéry sociálního začleňování bezdomovců v oblasti bydlení. Bariéry na straně bezdomovců Nízké sociální kompetence Neschopnost dodržovat pravidla Alkoholismus a jiné závislosti

Institucionální a legislativní bariéry Neodpovídající kapacita a struktura ubytovacích zařízení Nedostatečná úroveň cenově dostupných bytů

Finanční prostředky

Nerovnoměrné regionální rozložení ubytovacích služeb Shelterizace

Absence průkazů totožnosti

Vysoko nastavená kritéria azylových domů

Životní styl

Nedostatečná síť sociálního bydlení, dlouhá čekací doba, kvalita

8.1.3 Návrhy a doporučení Respondenti v návrzích na zlepšení sociální inkluze v oblasti bydlení reagovali na bariéry, které zazněly v průběhu jednotlivých rozhovorů a které jsem analyzovala výše. Nejčastěji uváděným návrhem na zlepšení situace v oblasti bydlení pro bezdomovce bylo rozšíření kapacity stávajících zařízení. V rozhovorech se také několikrát vyskytl návrh na zřízení sociální firmy72. Jednalo by se o neziskové zařízení, kde by bezdomovci mohli uspokojovat potřebu bydlení a zároveň vykonávat pracovní činnost. Další návrhy souvisely s nedostatkem azylových zařízení pro speciální kategorie bezdomovců73. Jedním z doporučení bylo zřizování zařízení pro seniory-bezdomovce, což je kategorie, jejíž počet v současné době narůstá. Tato zařízení u nás chybějí a bezdomovci často nesplňují kritéria domovů důchodců, nebo nemohou být umístěni hned (čekací doby na umístění mohou být řádově několik let). AD pro seniory by pomohly klienty socializovat a usnadnily tak jeho přechod do domovů důchodců. Dotázaní by dále uvítali posun v oblasti bydlení pro rodiny, které ztratily domov. Respondentka8 vidí řešení absence bydlení pro rodiny ve vytvoření „[…] bytů s intervencí nebo asistencí, ale ne jak je chápána třeba u zdravotně postižených, ale v tom smyslu, že oni často nejsou schopni platit nájem včas, uvědomit si, že je třeba ho platit […] asistence ve smyslu vedení k samostatnému vedení domácnosti.“ Doporučením reagujícím na problém vysokých kritérií AD nedosažitelných pro některé bezdomovce je vytvořit speciální zařízení právě pro tento typ bezdomovců, 72

„ […] která by vytvářela nějaký zisk, který by se opět zase vracel do firmy a poskytovala by ubytování. […] Myslím, že by to mohlo vznikat někde mimo Prahu, kde je víc práce, udržování vodních toků, práce v lese a podobně” (Respondent 1). Sociální firma byla zmíněna i v souvislosti s tématem zaměstnávání bezdomovců. Více v podkapitole Bezdomovci a začleňování v oblasti práce. 73 „Rozhodně takovýhle zařízení by mělo být mnohem víc, protože je to pro lidi, kteří potřebují teď akutně někde bydlet a přitom jsou na různý zdravotní, sociální i interaktový úrovni a v daný chvíli ještě nemají nástup do domova důchodců, byť jim to už někdo někde vyřídil, ale ty čekací doby jsou 2-10 let, takže v pravé chvíli tito lidé můžou tady velmi dobře se i socializovat a veškerý aktivity a všechno možný se naučit a pak už do těch domovů důchodců odcházejí jako kdokoliv jinej“ (Respondentka 2).

51

u kterého by nebylo cílem začlenění. „Nebude mít ambice na to, aby žili stejným způsobem života jako většinová společnost“ (Respondent1). Zařízení by odpovídalo vzhledem k jeho účelu jen minimálním standardům. Jako hlavní bariéru na straně bezdomovců jsem na základě rozhovorů identifikovala nedostatečné sociální kompetence bezdomovců. Návrhy na řešení tohoto problému byly dva: zavádění socioterapeutických programů zaměřených na zvyšování sociálních kompetencí a prevence ztráty bydlení ve smyslu pomoci s obstaráním běžných činností spojených s bydlením74. K zabránění shelterizace lze podle studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze (2004) využít různá opatření, například vytvářet minimální standardy ubytování (minimální vybavení, vícelůžkové pokoje apod.). Problém je, že se klienti na tyto podmínky časem adaptují. Zařízení mohou také stanovit limit pro pobyt v zařízení nebo soutěžní kritéria.

8.2 Bezdomovci a začleňování v oblasti práce Bezdomovectví je v očích veřejnosti často spjato s neochotou pracovat. Mezi bezdomovci existují jedinci, kteří volí způsob života bez práce dobrovolně. Není to však obecné pravidlo75. U bezdomovců existuje kumulace problémů, které je znevýhodňují na otevřeném trhu práce. NAPSI 2006-2008 označuje bezdomovce jako skupinu zcela odtrženou od trhu práce. Jen malé procento bezdomovců má trvalé zaměstnání (Respondentka9 odhaduje zaměstnanost klientů na 5-10%). Pro bezdomovce jsou typické nestandardní formy zaměstnávání. „Často využívají práci těchto lidí agentury, které zprostředkovávají práci, na příležitostnou brigádnickou, velmi často manuální práci, která je nárazová […]“ (Respondent7). Část bezdomovců pracuje „na černo“, část si vydělává sběrem starého železa či papíru. Existují také bezdomovci, kteří si „vydělávají“ trestnou činností. Prioritním cílem NAPSI 2006-2008 je odstraňování bariér vstupu na trh práce sociálně vyloučených a udržení se na trhu práce76. S oblastí pracovního trhu úzce souvisí pro bezdomovce typická absence placení zdravotního a sociálního pojištění, jejíž negativní důsledky se plně rozvinou v případě nemoci či ve stáří. Tomuto problému se budeme podrobně věnovat v další podkapitole.

8.2.1 Opatření Pomoc bezdomovcům při hledání práce a začleňování na pracovní trh poskytují úřady práce (ÚP), pracovní agentury a NNO. Úřady práce směřují k bezdomovcům, pokud jsou vedeni v registraci ÚP, veškerá opatření, která jsou obecně realizována77. Jedná se zejména o 74

„Plno lidí je sociálně právně nevzdělaných, netuší, co všechno by se mělo a musí, ta společnost je natolik náročná v těchto oblastech. […] Tyhleti lidi by měli mít víc sociálních kurátorů, kteří by za nimi chodili, starali by se o to, jestli mají poplacený složenky, takové běžné základní činnosti, od kterých se potom odvíjí ten velký problém, že třeba o ten byt přijdou“ (Respondentka 2). 75 „Bezdomovectví s sebou přináší nějaké psychické problémy, které mohou být handicapem pro nástup do klasického zaměstnání okamžitě, ale nehovořil bych o tom, že by neměli zájem o práci nebo nebyli ochotni pracovat. Výskyt lidí, kteří nechtějí pracovat je mezi bezdomovci shodný jako ve zbytku společnosti“ (Respondent 7). 76 V této oblasti existuje propojení na Národní program reforem ČR.

52

zprostředkovatelské služby, zařazení do programů aktivní politiky zaměstnanosti78 (APZ), podporu tvorby nových pracovních míst pro tyto uchazeče. Aby nebyli z evidence ÚP vyřazeni, musejí bezdomovci dodržovat určitá pravidla, například aktivně hledat zaměstnání, docházet na pravidelné schůzky. Na zlepšení začlenění osob bez domova na pracovní trh je zacíleno i Grantové schéma zaměřené na zajištění jednotného přístupu při poskytování sociálních služeb pro osoby bez přístřeší (MPSV, 2006b) realizované v rámci OPRLZ79. Mnoho bezdomovců žije mimo trvalé bydliště80, proto vítají odborníci možnost evidence bezdomovců ÚP ve městě, kde se aktuálně nacházejí81. Pracovní příležitosti bezdomovcům nabízejí některé NNO ve spolupráci s úřady práce nebo v rámci vlastních projektů dotovaných z Evropského sociálního fondu. Existují například agentury podporovaného zaměstnávání (např. Agapo) zaměřující se na osoby znevýhodněné na pracovním trhu. K příkladům dobré praxe patří práce a komunitní bydlení na zemědělských usedlostech nabízená NNO Emauzy ČR, pracovní rehabilitace na farmě zajišťovaná Slezskou diakonií82, veřejně prospěšná pracovní místa vytvářená Nadějí. Při začleňování bezdomovců v pracovní oblasti pomáhá také časopis Nový prostor83 od roku 1999 vydávaný občanským sdružením Nový prostor. Odměnou pro klienta je poloviční suma z ceny každého prodaného časopisu. Projekt street-paper nabízí pracovní alternativu lidem v sociální krizi, bez domova, kteří se nedokáží uplatnit na otevřeném trhu práce a nedosáhnou na standardní programy ÚP (rekvalifikace apod.). Cílem projektu je motivace klienta ke změně, trénink klíčových kompetencí (plánování, získání sebevědomí, obnova pracovních návyků a dovedností, počítačová gramotnost) a tréninkové zaměstnání s výdělkem. Naděje od roku 2006 realizuje job club. Cílem je zařazení bezdomovců na pracovní trh. Součástí projektu je terapie a tréninkové zaměstnání v rámci Naděje. Klienti mají zkrácenou pracovní dobu, výplatu dostávají jednou týdně. Většinou se jedná a pomocné práce84. Do programu se zařadily i další organizace. Od ledna 2006 běží dvouletý projekt Armády spásy Aktivizace lidí bez přístřeší. Je zaměřen na podporu zaměstnanosti osob znevýhodněných na trhu práce včetně bezdomovců. Je financován z prostředků ESF. K cílům projektu patří aktivizace pracovních návyků, získání zápočtového listu, školení v oblasti pracovního práva, základní obsluha PC.

77

Opatření upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. O zprostředkování práce lze žádat na kterémkoli ÚP, o rekvalifikace je třeba žádat ÚP podle místa trvalého bydliště. 79 Více o schématu v Příloze č. X. 80 Podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů může mít občan jen jedno trvalé bydliště. Zanikne-li, místem trvalého bydliště se stane sídlo úřadu, který trvalý pobyt zrušil. 81 „Je to o dohodě mezi úřadem práce stávajícím. Ta prvotní evidence musí proběhnout v místě trvalého bydliště a potom může zajít na úřad práce v Brně a domluvit se, aby na ty kontaktní návštěvy docházel sem na úřad práce“ (Respondentka 8). 82 Jedná se o resocializační zařízení vyššího typu. Pracovní aktivity probíhají zejména v oblasti živočišné a zemědělské výroby. 83 Více na http://www.novyprostor.cz. 84 „[…] ti lidé nejdříve pracují se sociálníma pracovníkama, kteří je připravují psychicky na to, že půjdou do práce, […] a ještě než k tomu dojde, nastupuje tzv. tréninkové zaměstnání […] třeba na 4 hodiny denně, většinou jsou tu na pomocné práce, celkem dobře finančně ohodnocené, ti lidi zažívají dobrý pocit, že jsou někde potřební, jsou za to ohodnoceni a přitom to není ještě na těch 8 hodin“ (Respondentka 2). 78

53

Některé NNO pomáhají kontaktovat klienta s ÚP či agenturami podporovaného zaměstnávání a hledat práci přes internet. Někdy také plní roli mediátora, když doprovázejí klienty na ÚP, neboť bezdomovci ne vždy plně pochopí, co je od nich požadováno a vzniká řada nedorozumění a problémů. Městské centrum sociálních služeb a prevence (MCSSP) v Praze realizovalo ojedinělou službu pro bezdomovce související se zaměstnáním. Na základě smlouvy se zdravotním střediskem a s využitím Grantu prevence kriminality platilo za bezdomovce vstupní lékařské prohlídky do zaměstnání a výpis z rejstříku trestů (50ti korunový kolek). Bezplatnou vstupní prohlídku provádí i Ordinace praktického lékaře pro bezdomovce, ale jak podotýká respondentka3: „[…] třeba zaměstnavatel viděl razítko Naděje, takže to bylo stigmatizující.“

8.2.2 Bariéry a limity Bariéry začleňování bezdomovců na pracovní trh můžeme rozdělit do tří skupin: bariéry na straně bezdomovců, přístup zaměstnavatelů, institucionální a legislativní bariéry. Bariéry na straně bezdomovců U bezdomovců dochází ke kumulaci faktorů, které je znevýhodňují na trhu práce. „Jsou to lidi, kteří mají třeba přes 50 let, což je taky rizikový faktor, třeba nemají úplně omezenou schopnost pracovní, ale často mají nějaké zdravotní problémy a pokud jsou to lidé, kteří jsou už dlouho na ulici, tak se už ani nesnaží práci shánět“ (Respondentka9). Bariér na straně bezdomovců je mnoho. Lze je rozdělit na organizačně-technické aspekty a nedostatečné sociální kompetence (Bezdomovectví v hlavním městě Praze, 2004). K organizačně-technickým aspektům patří nedostatek finančních prostředků, což ztěžuje/znemožňuje jejich dopravu za prací, absence stále adresy85, telefonu, na kterých by mohli být kontaktováni potencionálním zaměstnavatelem. K nedostatečným sociálním kompetencím bezdomovců v oblasti zaměstnání patří neznalosti práce na PC, pracovněprávních předpisů, nízké vzdělání, nedostatečné pracovní návyky86 apod. „Domnívám se, že největší problém je jejich nízká kvalifikovanost a závislosti. […] I když je někde vezmou, dlouho tam nevydrží. A ti, kteří už byli delší dobu bez práce, nemají pracovní návyky“ (Respondentka2). Většina bezdomovců také nemá osobní doklady a zápočtový list potřebné pro sjednání pracovní smlouvy. U některých bezdomovců došlo k úplné rezignaci na hledání práce na otevřeném pracovním trhu. „Chodí akorát na pracák a většinou si hledají prácí na černo, protože se jim to neoplatí“ (Respondentka6). Bariérou získání zaměstnání bezdomovců je i kriminální minulost některých bezdomovců87. „Velká většina z nich má v trestním rejstříku nějaký šrám a zaměstnavatel, když má počmáraný rejstřík, tak ho neveme“ (Respondent4).

85

Ulehčení tohoto problému nabízí MCSSP, které umožňuje klientům uvést adresu zařízení za kontaktní adresu. Zde si pak mohou přebírat poštu. Tuto možnost využívají zejména squoteři. 86 „Mám klienty, kteří dostali velkou šanci, měl zaměstnavatele, který mu dal dobrý plat, zaplatil za něj i ubytovnu, chtěl mu pomoc, […] a on tam vydržel měsíc, dostal výplatu […] a už do práce nepřišel. Lidi dostanou šanci, selžou, je to pořád opakované“ (Respondentka3). 87 Kriminální činnost je jednou z příčin vzniku bezdomovectví (viz kapitola 5.4).

54

Za určitých podmínek lze požádat o výmaz z trestního rejstříku. U bezdomovců však mohou být bariérou administrativní úkony spojené s podáním žádosti o výmaz a také opět neznalost. Institucionální a legislativní limity Bariéry inkluze bezdomovců se nacházejí také v legislativě. Problém byl respondenty často identifikován v absenci definice bezdomovectví v zákonech a také neexistenci opatření politiky zaměstnanosti směřujících přímo k této cílové skupině88. “Zákon o zaměstnanosti mluví o tom, že by těmto lidem měla být věnovaná zvýšená podpora při shánění zaměstnání, nicméně nestanoví žádnou kvótu, jak je třeba u tělesně postižených.“ (Respondentka8).

Další bariéra začleňování bezdomovců na pracovní trh plyne z omezených zdrojů ÚP (finančních, personálních apod.). Do programů bývají někdy zařazováni lépe vybavení uchazeči (tzv. creaming off efekt), ať už proto, že se s nimi lépe spolupracuje a jsou ochotní do programu nastoupit, nebo ze zainteresovanosti ÚP vykazovat vyšší účinnost programů. Skutečně znevýhodnění bezdomovci se tak nedostanou do programů APZ. Respondenti z NNO, jejichž cílem je začlenění bezdomovců na pracovní trh, označili za problém legislativní omezení při realizaci programů. České zákony neznají některé pojmy, což ztěžuje plné rozvinutí aktivit NNO. Například Respondentka6 uvedla v této souvislosti absenci pojmu tréninkové zaměstnání v české legislativě. Opět se objevují problémy vyplývající z institutu trvalého bydliště, neboť některé úkony (například registrace na ÚP) jsou vázány právě na tento institut. Přístup zaměstnavatelů Stigmatizace bezdomovců je jednou z největších překážek pro uplatnění bezdomovců na otevřeném pracovním trhu. Podle studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze na jedné straně zaměstnavatelé odmítají zaměstnat bezdomovce, na straně druhé přibývá zaměstnavatelů, kteří je najímají jako levnou pracovní sílu a často zneužívají výše zmíněné absence sociálních dovedností bezdomovců. Bezdomovci jsou často zaměstnáváni bez řádné smlouvy a stává se, že nedostanou slíbenou odměnu za provedenou práci nebo pracují za neodpovídající mzdu. Negativní zkušenosti se zaměstnavateli mohou vést k rezignaci bezdomovců na hledání zaměstnání. Využívání bezdomovců ze strany zaměstnavatelů potvrdili také respondenti. Respondent7 ovšem dodává, že na základě analýzy požadavků na kompetence zaměstnanců není způsob bydlení předmětem zájmu zadavatele inzerátu, naopak hlavním problémem ve vztahu k bezdomovcům jsou často požadované čisté trestní rejstříky89. Jak vyplývá z výše uvedeného, tento požadavek je pro velkou část 88

„Nedomnívám se, že by zákoník práce nebo zákon o zaměstnanosti hovořící o obtížně umístitelných na trhu práce nebo různá opatření realizovaná MPSV a úřadů práce byly nějakým způsobem směřovány na danou cílovou skupinu. Ta se v těch opatřeních těžko hledá“ (Respondent 7). 89 „Vyskytuje se často situace ze strany zaměstnavatelů tuto skupinu lidí využít nebo spíš zneužít. To znamená práce s penězi na ruku, nezaplacené zaměstnání, bez pracovní smlouvy. […] Prováděli jsme výzkum požadavků zaměstnavatelů na klíčové kompetence zaměstnanců, nikde se neobjevilo, že by se zaměstnavatel zajímal o způsob bydlení zaměstnance. […] V první řadě chtějí čisté trestní rejstříky, je to

55

bezdomovců nesplnitelný. Je třeba ovšem zdůraznit, že byly analyzovány inzeráty zaměstnavatelů, tudíž požadavky by byly pravděpodobně poněkud jiné, pokud by byly analyzovány zkušenosti samotných bezdomovců, což potvrzují následující slova90: „[…] když se doví [zaměstnavatel], že je bezdomovec, tak ho většinou nechce, protože ví, že nemá zázemí, které by mu umožňovalo chodit pravidelně“ (Respondent4). Nutno říci, že existují zaměstnavatelé, kteří bezdomovce zaměstnávají, i když jich není mnoho. Například Respondentka8 uvedla: „Máme jednou za čas dobrou zkušenost s nějakým zaměstnavatelem, který, ač ví, že zaměstnává naše klienty, tak je třeba ochotný je tam vzít, ale není jich příliš mnoho.“

8.2.3 Spolupráce organizací pracujících s bezdomovci s úřady práce Kontakt s ÚP většina organizací, s jejichž pracovníky jsem vedla rozhovory, navázala, nicméně se nejedná o hlubší spolupráci. „Spolupracujeme i s úřady práce, kdy vedoucí odboru nám pravidelně zasílá nabídku volných pracovních míst a my to vyvěšujeme u nás v zařízení, takže kdo má zájem, může se podívat“ (Respondentka9). „Zašli jsme za nimi a řekli, aby nám posílali klienty, nejsme partneři. Jinak není třeba s nimi spolupracovat“ (Respondentka6).

Nelze obecně říci, zda je spolupráce s ÚP dobrá nebo špatná. Při hodnocení spolupráce respondenti uváděli, že záleží na konkrétních úřadech. Respondent4 uvedl dobrou spolupráci s jedním úřadem práce, s druhým snaha o navázání spolupráce dopadla negativně: „[…] když jsem přišel kvůli zaměstnání lidí nebo nabídce místa, tak jsem se dozvěděl ještě dříve, než jsem stačil něco říct, že to určitě nepůjde.“ Respondentka8 na otázku spolupráce s ÚP odpověděla: „Skončila na fázi dohod ústních, že je potřeba vytvářet více veřejně prospěšných prací a aby město vyvinulo větší tlak na úřady městských části, které mají ve své pravomoci tyto místa vytvořit.“

8.2.4 Doporučení a návrhy Někteří respondenti vyjádřili svá doporučení na zlepšení sociálního začleňování bezdomovců v pracovní oblasti. Návrhy směřovaly zejména k vytváření pracovních míst v rámci podporovaného a chráněného zaměstnání. Jedním z uvedených doporučení bylo vytvářet sociální firmy. „U zjevných bezdomovců, kteří jsou na ulici, domnívám se, že skutečně musí být zřízeny zařízení, které jim poskytnou ubytování a nějakou formu podporovaného zaměstnání, nebo chráněného zaměstnání u těch, u kterých je to chronifikovaný to bezdomovectví. Těžko jsou schopni konkurovat na normálním pracovním trhu“ (Respondent1).

Někteří respondenti navrhovali školení pracovníků ÚP ve smyslu zlepšení znalostí o fenoménu bezdomovectví, což by mohlo usnadnit komunikaci s těmito klienty a zlepšit efektivitu práce s nimi. jeden z požadavků, který prochází napříč typy pracovních zařízení. To může být komplikace, protože mnoho z nich je po výkonu trestu odnětí svobody“ (Respondent 7). 90 Respondentka reaguje na otázku, zda mají její klienti zkušenosti s odmítnutím přijetí do zaměstnání na základě toho, že jsou bezdomovci.

56

Dalším návrhem, reagujícím na problém bezdomovců ve spojitosti s vyplácením mzdy jednou za měsíc, které je časově příliš vzdálené a tudíž nemotivující, bylo zavedení vyplácení mezd v kratších časových intervalech. „Je potřeba, aby ten výdělek byl pro ně dlaňovka, aby oni ten výsledek za tu práci, ty peníze, viděli v rámci třeba týdenních mezd.“ Přínosné by bylo rozvíjení programů zaměřených na posilování pracovních kompetencí souvisejících se vstupem na trh práce, zohledňujíce přitom specifické potřeby bezdomovců.

8.3 Bezdomovci a zdraví Relevantní údaje o zdravotní stavu bezdomovců v ČR chybějí. Problém opět spočívá mj. v absenci jednotné definice bezdomovců, respektive vymezení cílové skupiny. Populace bezdomovců je postižena vysokou koncentrací výskytu onemocnění91 fyzických i psychických a závislostí (alkoholismus, toxikomanie). Zpráva o bezdomovectví v Praze upozorňuje na nárůst případů tuberkulózy u bezdomovců v ČR. Špatný zdravotní stav je příčinou mnoha dalších problémů (nezaměstnanost, nízký věk úmrtnosti apod.). V NAPSI 2004-2006 vláda stanovila opatření zaměřit se na podporu skupin, které jsou v přístupu ke zdravotní péči znevýhodněné – tedy i bezdomovců, a propojovat zdravotní a sociální péči v souvislosti s potřebami specifických skupin (bezdomovců). Právě propojenost zdravotní a sociální péče, respektive chybějící návaznost péče, však byla respondenty často zmiňována jako jedna z nejproblémovějších oblastí. Skutečnost, že se situace od vzniku tohoto dokumentu příliš nezměnila, dokazuje mj. to, že ve druhém NAPSI 2006-2008 je konstatováno, že zdravotnímu stavu bezdomovců je věnována minimální pozornost a přetrvává absence možnosti doléčení a rekonvalescence těchto jedinců ve vhodném prostředí.

8.3.1 Opatření Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění uvádí, že zdravotní pojištění vzniká dnem narození/získáním trvalého pobytu, zaniká úmrtím/ukončením trvalého pobytu. Pojištěncem je každá osoba s trvalým pobytem na území ČR včetně bezdomovců. Bezdomovci ovšem často nesplňují zákonem stanovenou povinnost hradit zdravotní pojišťovně pojištění a u zdravotní pojišťovny jim tak narůstá dluh. Organizace pracující s bezdomovci se snaží zajistit, aby byli jejich klienti zdravotně pojištěni. „Snažíme, alespoň aby byli evidováni na ÚP, aby za ně bylo placeno zdravotní pojištění“ (Respondentka8). Pokud dluh u zdravotní pojišťovny již vznikl, pracují s klienty a zdravotními pojišťovnami na jeho umoření92. V České republice existuje jediná ordinace pro bezdomovce v Praze při denním centru provozovaném občanským sdružením Naděje93. Funguje od roku 1994 za podpory města Prahy a Ministerstva zdravotnictví. Součástí ordinace je šest lůžek pro 91

Podle Hradeckých (1996) 80-90% bezdomovců hledajících pomoc ve středisku pomoci trpí v různé míře zdravotním postižením nebo chorobou. 92 „Běžná praxe u nás je, pokud ti lidi mají důchody, tak hned naběhneme na ZP, vytvoříme splátkový kalendář a snažíme se, aby ho ti klienti dodržovali“ (Respondentka 2). 93 V současnosti funguje nemocnice z důvodu ukončení smlouvy s majitelem nemovitosti, ve které sídlila, při Armádě spásy.

57

akutní případy (z finančních důvodů fungují jen od prosince do dubna). Základní ošetření bezdomovcům poskytuje také Český červený kříž. Klienti některých NNO mohou využívat služeb lékařů, kteří docházejí do zařízení v určitých intervalech. V jiných případech pracovníci organizací kontaktují lékaře a domlouvají pro své klienty schůzky, případně poskytnou klientovi doprovod. Často je navázána spolupráce s kožními lékaři. MCSSP spolupracovalo s obvodními lékaři, kteří jeho klientům poskytovali vstupní vyšetření do zaměstnání nebo vydávali potravinářské průkazy. V roce 2002 byl zahájen Národní jednotkou dohledu nad TBC při FN na Bulovce ve spolupráci s některými NNO projekt Motivované vyhledávání TBC u bezdomovců94 (Zpráva o bezdomovectví v Praze). Během jednoho roku trvání projektu bylo u 19 bezdomovců zjištěna aktivní tuberkulóza plic.

8.3.2 Bariéry a limity Respondenti se shodují, že situace v této oblasti patří z hlediska čtyř dimenzí analyzovaných v této práci k nejhorším. Velký problém v souvislosti s přístupem ke zdravotní péči je neplacení zdravotního pojištění, což je pro bezdomovce typické. Souvisí s výše zmíněnou neznalostí a neschopností si uvědomit své povinnosti a vysokou mírou nezaměstnanosti bezdomovců. „Troufnu si říct, že každý druhý bezdomovec má dluh u VZP či jiné pojišťovny“ (Respondentka2). Je zde riziko, že někteří lékaři odmítnou poskytnout ošetření bezdomovcům, neboť se obávají, že za ni nedostanou od zdravotních pojišťoven zaplaceno. V případě neplacení pojištění narůstají bezdomovcům u zdravotních pojišťoven dluhy. Vyšší než úroveň dluhu je však často penále: „[…] ten člověk má u nich ani ne tak velký dluh, ale spíš penále za dlužnou částku“ (Respondentka8). Respondenti často jako bariéru uváděli přístup bezdomovců k vyhledání zdravotní péče a svému zdraví. K lékaři se dostávají, až když je téměř pozdě. „Zkušenosti máme takové, že si k lékaři sami nezajdou, až jim ho někdo zavolá a to se většinou řeší tím, že se volá záchranka“ (Respondentka9). Nevyhledání lékaře v případě potřeby pramení z různých důvodů. Může jím být výše uvedený nezájem o vlastní zdraví, strach, zkušenosti s odmítnutím lékařské pomoci, což je častým důvodem pro rezignaci na hledání pomoci i v akutních případech. Stejně jako v předchozích oblastech i zde je bariérou neznalost práv na straně bezdomovců. Respondenti se shodli, že mnoho jejich klientů netuší, jakou službu mohou požadovat. Někteří bezdomovci ovšem zdravotní péči zneužívají a snaží se pro sebe získat nějaké výhody (např. přiznání plného invalidního důchodu). Zneužívání lékařské péče může pak ovlivnit postoje lékařů k bezdomovcům. „Ze strany některých klientů je zdravotní péče aspoň podle mého názoru zneužívaná, protože spousta z nich je třeba v situaci částečného invalidního důchodu, tzn. nezakládá jim to příliš mnoho práv, ať už co se týká umístění do různých zařízení nebo finančních a zneužívají lékařskou péči tak, že využívají návštěv specializovaných odborníků a praktického lékaře. […] Neustále hledají, kde mohou najít skulinku v tom, aby jim byl třeba ten plný invalidní důchod přiznaný“ (Respondentka8).

94

V rámci motivace je bezdomovcům předávána poukázka na zboží ve výši 100 Kč.

58

Problematické také je, že většina bezdomovců se pohybuje mimo trvalé bydliště, kde je registrován u obvodního lékaře. Tito lidé jsou pak, pokud jejich stav není shledán jako akutní, odkázáni na svého lékaře, který je ovšem pro ně nedosažitelný. Pokud bezdomovci překonají výše zmíněné bariéry a absolvují lékařské ošetření, jejich problémy často nekončí. Může nastat problém související s neschopností bezdomovce zajistit si následnou péči: „[…] ten člověk, byť si dojde pro to ambulantní ošetření, tak už není potom schopen si sám tu péči zajistit. To, že oni mu řeknou musíte být v klidu, mít pravidelný režim, co se týká stravy a musíte hlavně zůstat v čistotě, on nemůže, protože častokrát nemá kde“ (Respondentka8). Bezdomovci nemají bydlení a NNO nemají obvykle potenciál (finance, lidské zdroje, schopnosti) poskytnout jim adekvátní péči. Řada bezdomovců je často na hranici mezi sociálním a zdravotním problémem. „Často nám volají z nemocnic a chtějí umístit klienta, který už nemá zdravotní problém. […] doktor řekne, že převažují problémy sociální a je přesvědčen, že my bychom měli poskytnout ubytování a dostáváme se do velkého sporu mezi zdravotnickým pohledem a sociálním.“ S tím souvisí i nedostatek sociálních lůžek95. V České republice neexistují zařízení, která by poskytovala péči bezdomovcům vyžadující doléčení (Edgar, 2005), ani nemocnice určené pro bezdomovce. Nemocnice se obvykle snaží těchto pacientů „zbavit“ co nejrychleji. „Častokrát, když nám zdravotnické zařízení avizuje dopředu klienta, který bude propuštěn a snažíme se zjistit, jak na tom s hybností nebo samoobslužností bude, tak je nám ze strany zdravotnických zařízení častokrát velmi mylně naslibováno, že ten klient je vertikalizován, že je úplně v pořádku a skutečnost je potom velmi jiná. Takže následně třeba potom […] my ho z azylového zařízení večer sanitkou necháváme zas převézt do zdravotního zařízení“ (Respondentka8).

V rámci projektu poskytovatelů sociálních služeb probíhá zjišťování dostupnosti zdravotní péče bezdomovcům. Bylo zjištěno96, že největším problémem je přístup lékařů k bezdomovcům. Častý je „lhostejný až odmítavý postoj“ zdravotnického personálu (Hradecký, 2006, s. 11). Dále z šetření vyplynulo, že oficiální spolupráce s lékaři ve většině azylových zařízení neexistuje, nebo funguje na základě neformálních dohod. Zdravotníci uvádějí jako největší problémy při práci s bezdomovci předání pacienta do některého ze zdravotnických zařízení a obtížnou administrativu (související s neplacením zdravotního pojištění bezdomovci, absencí dokladů).97 Respondenti se v hodnocení postojů lékařů a zdravotnických zařízení k poskytování péče bezdomovcům lišili. Někteří uvedli, že se většinou nesetkávají s odmítnutím ošetření klientů, jiní naopak vnímají přístup lékařů velmi negativně. 95

„… kdy už je mu poskytnuta veškerá zdravotní péče, projde nemocničním léčením, dostane se do LDN, tam splní potřebnou délku pobytu, která je mu hrazena ze zdravotního pojištění a nastává situace, kdy ještě není vhodný pro azylové zařízení, které není nízkoprahové. [...] a zákon stále hovoří o tom, že je možnost sociálních hospitalizací, je to o projití byrokratickým systémem a dohodou mezi patřičným úřadem a spolupráci se zdravotnickým zařízením, který by tu sociální hospitalizaci poskytovalo a na druhé straně potřeba jistá součinnost ze strany klienta, protože on si musí při sociální hospitalizaci přispívat na lůžko a spousta klientů to i odmítne. […] Takže u těch sociálních hospitalizací, aspoň co mám zkušenost, využívané moc nejsou“ (Respondentka 8). 96 Na základě analýzy 37 dotazníků. Šupková, D. Analýza dotazníků z azylových domů v ČR, 27.4. 2006, nepublikováno (Hradecký, 2006). 97 Zpracováno bylo celkem 10 dotazníků. Šupková, D. Analýza dotazníků ze stanovišť zdravotníků záchranných služeb, 26.5.2006, nepublikováno. (Hradecký, 2006)

59

V podstatě lze konstatovat, že s odmítavým postojem se setkávají zejména klienti nízkoprahových zařízení98. Například Respondent5 uvedl: „[…] když nám tady zkolabuje klient, tak máme problém sem dostat sanitku, aby ho odvezli.“ I respondentka, která přístup zdravotníků obecně hodnotila pozitivně, připustila negativní zkušenosti: „[…] přesto máme otřesné zkušenosti, že i zdravotnická zařízení typu nemocnic nám vrátily klienty, kteří byli na to přijetí naprosto jasný, třeba ho jen nějakým způsobem ovázali […]“ (Respondentka2). Naopak pracovníci zařízení poskytující ubytování vyššího typu se tímto problémem setkávají spíše výjimečně. „V našem zařízení je to už jiná klientela, než kdyby přišel člověk z ulice. Většinou to ani [lékaři] nepoznají, ale i když to poznají, tak ten člověk není cítit, chová se normálně“ (Respondentka2). Bariéra na straně lékařů může spočívat i v neznalosti problematiky bezdomovectví a jejích specifik. Respondenti se v této souvislosti shodli, že záleží zejména na konkrétních zařízeních a lidech. Všichni respondenti měli vytipovaná zařízení, ve kterých jejich klienty bez větších problémů přijmou. Tabulka číslo 8.1 shrnuje bariéry v přístupu ke zdravotní péči ze strany bezdomovců a zdravotnických zařízení a personálu. Tab. 8.1 Hlavní bariéry v přístupu bezdomovců ke zdravotní péči.

Bariéry na straně bezdomovců

Bariéry na straně zdravotnických zařízení a personálu99 Neplacení zdravotního pojištění Absence zdravotnických zařízení pro bezdomovce Neodpovědný přístup ke svému Nedostatek sociálních lůžek zdraví Dřívější negativní zkušenost Administrativní bariéry (spojené zejména s odmítnutím ošetření s neplacením zdravotního pojištění) Pobyt mimo trvalé bydliště Komunikace s bezdomovci – neznalost problematiky bezdomovectví Finanční bariéry Postoj lékařů a přístup zdravotnických zařízení Neznalost, chybějící informace Nerovnoměrné regionální rozmístění služeb Zneužívání zdravotní péče

Vazba na trvalé bydliště

98

Respondentka 6 na otázku, zda se klienti setkávají s odmítnutím ve zdravotnických zařízeních uvedla: „Samozřejmě. Kolik lidí jsem se snažila dostat na ošetření ať už psychiatrické […] 10 lidí odmítlo, než jeden byl schopný. Tam je problém to, že lidi jsou z různých částí republiky […] oni chcou brát lidi z Brna, málokdy se mi povede, abych ho dostala k psychiatrovi včas. […] po ulici lítají schizofrenici nebo lidi s těžkými depresemi a nikdo jim nepomůže.“ 99 Problémy spojené s přístupem bezdomovců ke zdravotní péči definované ve Zprávě pro organizaci FEANTSA naleznete v Příloze 12.

60

8.3.3 Návrhy a doporučení Většina respondentů navrhovala zintenzívnit navazování smluvních lékařských služeb pro zařízení poskytující služby bezdomovcům. Odvážnější doporučení navrhovaly vybudování ordinace, která by poskytovala lékařskou péči lidem bez domova jako je tomu v případě Ordinace praktického lékaře v Praze, respektive nemocnice pro bezdomovce poskytující širší služby. Respondentka3 legitimizuje zřízení zdravotního střediska pro bezdomovce následovně: „Já si myslím, že by se mělo nějaké zdravotní středisko pro ty bezdomovce zřídit, a mělo by to být širší, protože v konečném důsledku to ohrožuje všechny občany, protože klienti jsou v tramvajích. […] čím víc mají oni nemocí, tím více nemocí má běžná populace.“ Respondent7 apeluje na etickou a morální dimenzi lékařského povolání“ a upozorňuje na potřebu systematické péče. Respondentka6 zdůrazňuje potřebu zajištění „první psychické pomoci“ bezdomovcům. Vzhledem k tomu, že bariérou přístupu k lékařské péči může být postoj lékařů vyplývající z neznalosti specifik bezdomovectví, mohly by být za účelem informovanosti lékařského personálu vytvářeny speciální školící týmy, připravující lékaře na práci s bezdomovci. Řešení dluhů u zdravotních pojišťoven vyplývajících z neplacení zdravotního pojištění vidí Respondentka2 v odpouštění penále. „Osobně jsem se snažila tu situaci řešit s VZP […] a našli jsme konsensus. […] Tak si myslím, že i vymáhání dluhu zpětně je oprávněné a v pořádku, ale domnívám se, že co by ty zdravotní pojišťovny mohly odpustit - a většinou naprosto v klidu odpouštějí - je to obrovský penále, které je většinou větší, než ten dluh samotný.“

Další možnost řešení dluhu vyplývá přímo ze zákona. Po uplynutí určitého období dochází k promlčení dluhu: „[…] když je to nad 5 let starší, tak je to promlčený“ (Respondentka2).

8.4 Bezdomovectví a chudoba Česká republika, stejně jako drtivá většina dalších států EU, zdůrazňuje v boji proti chudobě zaměstnanost. Začleňování na pracovní trh jsme se věnovali v podkapitole 8.3. K hlavním aktérům v této oblasti patří stát, kraje, obce a NNO. Na počátku roku 2006 byly přijaty nové zákony směřujících do oblasti boje proti příjmové chudobě: zákon o životním a existenčním minimu, zákon o pomoci v hmotné nouzi. Z hlediska chudoby je důležitý také zákon o sociálních službách. Zákony nabývají účinnosti 1. ledna 2007. Tyto zákony, respektive jejich význam ve vztahu k začleňování bezdomovců, byly jednou z dílčích otázek rozhovorů.

8.4.1 Opatření Příjmy bezdomovců plynou z několika zdrojů: pracovní činnosti (zaměstnání, brigády, nelegální zaměstnání), podpory v nezaměstnanosti100 a sociálních dávek,

100

Podpory v nezaměstnanosti a v rekvalifikaci upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

61

případně starobních či invalidních důchodů101. Statistické údaje o zdrojích příjmů bezdomovců uvádím v Příloze č. 11. Respondenti se shodovali ve zkušenosti, že většina bezdomovců na podporu v nezaměstnanosti a starobní důchody nedosáhne, jsou odkázáni na dávky ve výši životního minima102. Životní minimum je zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu definováno jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb. Organizace poskytující služby bezdomovcům se vždy snaží pomoci zajistit klientům nějaký příjem. Vedou je k registraci na ÚP, čímž vzniká nárok na podporu v nezaměstnanosti, případně sociální dávky. Pokud jsou to lidé zdravotně handicapovaní, pak jim pomáhají se žádostí o invalidní důchod. V rámci ochrany před chudobou mohou bezdomovci využívat dávky pomoci v hmotné nouzi. Tyto dávky upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi103. Jsou určeny k zajištění základních životních podmínek. Zahrnují příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Tento zákon zajišťuje osobám ohroženým sociálním vyloučením vyšší pomoc (příspěvek na živobytí), než tomu bylo doposud za podmínky, že se prokazatelně budou snažit o zvýšení příjmu vlastními silami. Tj. bezdomovcům, kteří jsou uchazeči o zaměstnání a budou aktivně hledat práci, bude směřovat vyšší úroveň pomoci. Zohledněny budou i prokázané zvýšené náklady spojené s hledáním práce (náklady na dopravu apod.). Ti, kteří nebudou aktivně hledat práci, dostanou jen existenční minimum104. Ke zvýšení aktivizace příjemců dávek zákon zavádí povinnost pro příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi vypracovat aktivizační plán, pokud je příspěvek na živobytí vyplácen déle jak půl roku (případně i dříve se souhlasem osoby v hmotné nouzi). Plán bude obsahovat časový harmonogram plnění opatření a cílů pro řešení hmotné nouze, aktivity příjemce a orgánu pomoci v hmotné nouzi a rozsah spolupráce. Pro osoby a domácnosti s nízkými příjmy je dále určen doplatek na bydlení. Tato dávka může pomoci potencionálním bezdomovcům jako prevence ztráty bydlení. Posun v rámci nového zákona spočívá zejména ve zmírnění vazby na institut trvalého bydliště. „Nastává prolomení místní příslušnosti, takže třeba mimořádná okamžitá pomoc může být poskytována na různých místech republiky“ (Respondentka8). Bezdomovci mohou využívat také dávek státní sociální podpory105, jimiž se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích. Tyto dávky jsou významné zejména pro potencionální bezdomovce. Z hlediska prevence vzniku bezdomovectví je významný 101

V souvislosti s invalidními či starobními důchody respondentka 9 konstatovala: „[…] snad minimální procento má částečný nebo plný invalidní důchod, starobní důchod zatím z našich klientů nepobírá nikdo, oni jsou v tom věkovém rozmezí 40-60, většina z nich se důchodu bohužel ani nedožije.“ 102 „Většina našich klientů pobírá sociální dávky z úřadu městské části ze sociálního odboru v té nejnižší výši 2400 korun, takže jsou v evidenci úřadu práce, ale nevyplácí je úřad práce, dostávají sociální dávky s tím, že se musejí dostavovat na úřad práce, musejí si shánět zaměstnání“ (Respondentka 3). 103 Více k tomuto zákonu naleznete v Příloze č. 9. 104 Existenční minimum vymezuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu jako minimální hranici příjmů nezbytných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Pro rok 2007 byla v zákoně stanovena částka 2020 Kč pro jednotlivce. 105 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře definuje dva druhy dávek: poskytované v závislosti na výši příjmu (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení) a poskytované bez ohledu na výši příjmu (rodičovský příspěvek, příspěvek na školní pomůcky, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné).

62

zejména příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu hlášený v příslušném bytě k trvalému pobytu, nepřesahuje-li příjem v rodině částku součinu životního minima rodiny a koeficientu 1,60. Dalším opatřením jsou dávky sociálního zabezpečení upravené zákonem č. 140/1994 Sb., o sociálním zabezpečení. Zákon zaručuje právo na sociální zabezpečení všem občanům. Sociální zabezpečení zahrnuje: a) důchodové zabezpečení, b) sociální péči, c) nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných. Ve vztahu k bezdomovectví je důležitá zejména sociální péče, která zahrnuje mj. péči o občany společensky nepřizpůsobené. Sociální péče zajišťuje pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci. V rámci sociální péče se poskytují zejména peněžité a věcné dávky, pracovní rehabilitace, stravování, pomoc při ubytování a ubytování v zařízeních sociální péče atd. Posun je zejména ve zmírnění vazby na institut trvalého bydliště. „Nastává prolomení místní příslušnosti, takže třeba mimořádná okamžitá pomoc může být poskytována na různých místech republiky“ (Respondentka8). Problematickou část zákona spatřuje v nízké míře variability a formulářích. „Trošku se obávám, že spousta našich klientů nebude schopna si vyplnit ty formuláře nebo se k nim nějakým způsobem vyjádřit, protože máme i spoustu negramotných klientů.“ Sociální služby jako součást sociálního začleňování bezdomovců Bezdomovcům, kteří nejsou schopni vlastními prostředky ani silami řešit svou situaci, jsou poskytovány sociální služby106. Podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé situaci upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zdůrazňuje zohledňování individuálních potřeb osob, jejich aktivizaci a posilování sociálního začleňování107. Zákon definuje 3 typy sociálních služeb108: sociální poradenství, služby sociální péče, služby sociální prevence. Dále vymezuje 13 činností při poskytování služeb, z nichž jsou z hlediska bezdomovectví významné zejména: pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Z hlediska typu služeb je pro problematiku bezdomovectví významná zejména sociální prevence, ze služeb sociální prevence zařízení poskytující ubytovací služby: chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, noclehárny. Těmto zařízením jsme se věnovali v podkapitole 8.1, proto je tady nebudu dále rozvádět. Další služby určené pro bezdomovce jsou terénní programy, sociální rehabilitace, nízkoprahová centra. 106

Příklady dobré praxe ve sféře sociálních služeb uvádím v Příloze č. 8. Pod pojmem sociální začleňování chápe zákon proces, zajišťující, že osoby sociálně vyloučené/ohrožené vyloučením dosáhnou příležitostí a možností napomáhající plnému začlenění do ekonomického, sociálního a kulturního života a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. 108 Sociální službou se na základě zákona rozumí činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Služby dělí do dvou skupin: služby poskytované bez úhrady a služby poskytované za úhradu. 107

63

Nízkoprahová denní centra poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby pro osoby bez přístřeší. Poskytují pomoc při osobní hygieně, stravu, pomoc při uplatňování práv a zájmů. Úhradu za stravu hradí uživatel ve výši stanovené poskytovatelem. Terénní programy patří mezi služby poskytované osobám s rizikovým způsobem života nebo ohroženým tímto způsobem života (čili i bezdomovců) s cílem tyto osoby vyhledávat a minimalizovat rizika způsobu jejich života. K hlavním činnostem patří zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, obstarávání osobních záležitostí. Služba je poskytována zdarma. Sociální rehabilitace zahrnuje činnosti směřující k dosažení samostatnosti a soběstačnosti osob prostřednictvím rozvoje jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu činností nezbytných pro samostatný život. Služba zahrnuje nácvik vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, zájmů, poskytnutí ubytování a stravy. Úhradu za ubytování, stravu a za péči poskytovanou ve sjednaném rozsahu hradí klient. Bezdomovci mohou využívat také další služby určené pro jiné cílové skupiny: např. sociálně aktivizační služby pro seniory, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, kontaktní centra. Respondentka3 pozitivně ohodnotila změnu pojmů vztahujících se k lidem bez domova. „Na tom zákoně se mi líbí, že dřív tam bylo osoby společensky nepřizpůsobené, což je dost stigmatizující, a teď se mi tam líbí, že se tam objevuje osoby ohrožené sociálním vyloučením, to je, myslím velký rozdíl v tom pochopení situace i přístupu k tomu člověku.“ Další pozitivum zákona je požadavek určité kvalifikace pro lidi pracující s bezdomovci. V zákoně je vyžadováno buď vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Tento požadavek by mohl zajistit zabezpečení určitého standardu kvality, která ovšem samozřejmě záleží i na více faktorech.

8.4.3 Bariéry a limity Bariéry na straně bezdomovců Mnoho bezdomovců nesplňuje podmínky pro vznik nároku na sociální dávky. „Zjevní bezdomovci o dávky moc neusilují, nedošáhnou na ně“ (Respondent1). Dávky jsou přitom jedním z nejvýznamnějších nástrojů prevence chudoby. Někdy také nárok neuplatní, i když zákonné podmínky splňuje, kvůli zvolenému životnímu stylu a osobním hodnotám. „Je skupina těch, kteří nechtějí být omezováni žádnýma návštěvama, úřadama a kteří mají alergii na to, ti tam nepůjdou, i kdyby tam dávali já nevím co“ (Respondent4). Důvodů, proč se bezdomovci neregistrují na ÚP a přicházejí tak o podporu v nezaměstnanosti a dávky, je více109: strach z jednání s úřady, nechce, aby ho viděli známí, kteří ho znali v jiném sociálním postavení, nedostatek prostředků na cestu do místa trvalého bydliště apod. Nezřídka je bariérou neznalost systému, neví, na které dávky má zákonný nárok. Základní problém ve využívání podpory v nezaměstnanosti bezdomovci je, že často nesplňují podmínky pro vznik nároku na její vyplácení, zejména podmínku výkonu zaměstnání 12 měsíců během posledních tří let a dodržování určitých 109

„Řekla bych, že je málo klientů, kteří berou stále sociální dávky, většinou je to tak, že ten člověk bere nějakou dobu sociální dávky, potom si třeba najde práci nebo se už nedostaví na úřad práce, takže je vyloučen a nepobírá nic. […] Délka dávek se pohybuje tak kolem půl roku, protože málokdo je schopen si to udržet dlouhodobě, tzn. spolupracovat s úřady, docházet tam v termíny“ (Respondentka 3).

64

povinností110. Neplnění podmínek stanovených zákonem je pak často příčinou sankčního vyřazení z evidence. S podporou v nezaměstnanosti a sociálními dávkami souvisí problémy vyplývající z pobytu mimo trvalé bydliště. Žádost o přiznání nároku na dávku je třeba podat u příslušného úřadu v místě trvalého pobytu111. Příčinou vzniku bezdomovectví je však právě opuštění domova. Bezdomovci často žijí daleko od místa trvalé bydliště, které však oficiálně zůstává stejné. Problematické je pak také zjišťování majetkové situace žadatele o dávku. Dalším problémem je opět absence osobních dokladů jako občanský průkaz, rodný list, osvědčení o dosaženém vzdělání, zápočtový list, apod., což je příčinou komplikací jak při evidenci na ÚP, tak při žádosti o pomoc od státu (dávky sociální pomoci, státní sociální podpory, invalidního či starobního důchodu) a při navazování pracovního poměru. V případě starobních důchodů není často splněna podmínka zákonem stanovené doby pojištění. „Nám strašně narůstá kategorie bezdomovců seniorů jako důchodců ať už invalidních […]., ale bez výplaty důchodů, takže oni zůstávají na sociálních dávkách, takže výše jejich příjmů je daná tou sociální dávkou, to znamená životním minimem“ (Respondentka8). Respondenti jako problematickou oblast zmiňovali také automatičnost, s jakou bezdomovci dávky pobírají a nedostatečnou motivaci. „[…] máme zkušenosti s romskou komunitou a ti vyloženě na ty dávky hřeší a žijí z těchto dávek a ani není důvod nějakým způsobem měnit se, proč, když jim stačí zajít jednou za půl roku na pravidelnou kontrolu, přezkoumání na ÚP a když splní tuto jedinou podmínku a vesele žijou dál“. (Respondentka9).

Tento problém souvisí s nastavením systému sociálního zabezpečení v ČR., kterému se budeme věnovat v následující části. Institucionální problémy Bariéry se vyskytují také na straně legislativy a poskytovatelů dávek. Na straně poskytovatelů dávek spočívá problém zejména v neznalosti problematiky bezdomovectví a z ní vyplývající obtíže v komunikaci a práci s klienty–bezdomovci. Někteří respondenti hodnotili český systém sociálního zabezpečení jako rozdavačný, nemotivující beneficienty ke změně situace, podporující past chudoby112. V rozhovorech se několikrát objevila kritika nastavení minimální mzdy, která je příliš nízká v relaci k úrovni sociálních dávek. Tato situace nemotivuje beneficienty dávek k hledání práce a vede ke zneužívání systému sociálních dávek. „Problém spíše vidím v minimální mzdě. Hodně klientů dělá nekvalifikovanou práci za málo peněz, tak

110

„Co se týká institutu podpory v nezaměstnanosti, je strašně málo klientů, kteří na ni dosáhnout, protože nesplňují podmínku aby jim ta podpora mohla být vyplacena, zpravidla mají velkou fluktuaci ať už z toho důvodu, že oni častokrát jednak jsou pachatelé trestné činnosti a na druhou stranu jsou i oběťmi, protože spousta zaměstnavatelů je využije jako levnou pracovní sílu “ (Respondentka 8). 111 „Finanční pomoc je často vázána na trvalý pobyt, tzn. že člověk se tam musí dostat, udělat si občanský průkaz, zažádat o sociální dávky, to je pro něj nepředstavitelná bariéra“ (Respondentka 3). 112 „[systém sociálního zabezpečení] umožňuje, podporuje past chudoby. […] Máme vysoce postavenou hranici sociálního minima, které umožňuje žít jedinci pouze ze zdrojů, které mu poskytuje stát, charity, aniž by se musel o svoji situaci přiživit prací“ (Respondent 7).

65

si řeknou, než pobírat 7500, tak radši budu brát sociální dávky a s příspěvkem na bydlení se to vytáhne ke 4 000“ (Respondentka3). V souvislosti s chudobou zmiňovali někteří respondenti exekuce jako rostoucí problém týkající se bezdomovců a vedoucí k bezdomovectví. Mnoho bezdomovců má z minulosti nějaké dluhy (v předchozí kapitole jsem zmiňovala dluhy vyplývající z neplacení zdravotního pojištění). Pokud tito lidé získají zaměstnání, bude na jejich mzdu uvalena exekuce. Tato skutečnost často odrazuje bezdomovce od hledání legální práce a přijetí zaměstnání, neboť by mu část mzdy byla stejně odebrána a raději zůstane na dávkách ve výši životního minima. Jak podotkla Respondentka3, je to „začarovaný kruh“. Bariéry vyplývající z nového zákona o sociálních službách113 K zákonu byly v rámci rozhovorů vznesena kladná i záporná hodnocení. Byla patrná určitá rezervovanost vyplývající z nejistoty, kterou přinášela nedostatečná informovanost. Všichni dotázaní viděli ve vzniku zákona o sociálních službách významný posun v této oblasti, nicméně často také jeho kvalitu hodnotili jako neadekvátní délce jeho přípravy. Problémy identifikovali zejména v přílišné typizaci a nízké variabilitě, která zkomplikuje fungování zařízení, které nespadají do žádné z vymezených kategorií, respektive musely by se těmto kategoriím přizpůsobit114. To by znamenalo okleštění některých služeb, na které nebude stát přispívat, nebo nové zavedení služeb, na které však nemají NNO většinou kapacity (personální, materiální, prostorové). Jako problematický hodnotila Respondentka2 způsob vyplácení příspěvku na péči“ „[…] myslím, že ten zákon přinese chaos ve financích ve smyslu příspěvek na péči komu a co ti ostatní, kteří na něj nedosáhnou. To je i náš případ, že máme klienty, kteří jsou zdravotně ještě dost způsobilí a tento zákon je podle mě zákon pro zdravotně postižený. […] Díky tomu si myslím, že ta oblast bezdomovectví je tam špatně pojednaná.“ Problém může potencionálně spočívat v kontraktualizaci. Systém smluv se může stát pro některé bezdomovce bariérou, zejména pro bezdomovce s nízkými sociálními kompetencemi a znalostmi. „[…] princip je v tom, že by spousta těch služeb měla být o kontraktu mezi poskytovatelem a bezdomovcem. Bude problematická i v tom, že oni neví, jakým způsobem se bránit v případě že jim ta služba nebude poskytována, takže bude to i o tom je naučit v tomhletom systému přežít.“ (Respondentka8).

Jak bude fungovat nový zákon v praxi, ukáže čas.

113

Připomínám, že rozhovory byly uskutečňovány na počátku prosince 2006, zákon v praxi tedy ještě nebylo možné hodnotit. 114 „Jednotlivé služby jsou až moc konkrétně popsaný a zrovna naše zařízení se do této typologie nevejde. Od nového roku bychom měli spadnout pod azylové domy, což by v našem případě znamenalo velké okleštění našich služeb a v dané chvíli je ta potřebnost v tomhle domě mnohem větší těch služeb poskytovat a přitom nám to stát nebude vyplácet. Přitom současně my zase nesplňujeme kritéria domovů pro seniory“ (Respondentka 2).

66

8.4.4 Návrhy a doporučení Ke zlepšení situace v této oblasti mohou vést návrhy a doporučení, které zazněly v souvislosti s jinými oblastmi, zejména oblastí trhu práce. Při řešení příjmové chudoby bezdomovců by měl být kladen důraz na zvyšování zaměstnatelnosti a zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že někteří respondenti považují systém sociálního zabezpečení za příliš štědrý, což je překážkou pro hledání práce a vede ke zneužívání systému, byla navrhována jeho redefinice zajišťující vyšší aktivizaci a motivaci. Řešením by mohlo být upravení poměru mezi minimální mzdou a životním minimem. „Považuji politiku zaměstnanosti za mnohem důležitější než rozdávání peněz prostřednictvím sociálních dávek. V mnoha případech je srovnatelný příjem ze sociálního zabezpečení s minimální mzdou a v mnoha případech lidé cíleně volí nepracovat nebo pracovat příležitostně v rámci černé ekonomiky. […] Byl bych zastáncem systému nízkého existenčního minima rovného pro všechny“ (Respondent9).

V reakci na bariéry způsobené vazbou finanční pomoci na trvalý pobyt Respondentka3 vznesla návrh na „přenositelnost“ dávek, respektive odstranění vazeb na trvalé bydliště. „[…] kdyby člověk mohl požádat kdekoliv na úřadě s tím, že by se to potom vyrovnalo nějakým způsobem s tou obcí, ve které má trvalý pobyt. […] Dopadlo by to tak, že velká města by byla zavalena žádostmi o dávky, ale třeba by to nějak posílili, a mohlo by to fungovat.“

8.5 Spolupráce organizací a propojenost služeb V NAPSI 2004-2006 se vláda zavázala rozvíjet partnerství krajů, obcí, NNO, a to pomocí komunitního plánování115. Spolupráce organizací poskytujících pomoc probíhá jak mezi NNO a institucemi veřejného sektoru, tak mezi organizacemi v rámci neziskového sektoru. Určité rezervy jsem v průběhu rozhovorů vycítila ve spolupráci s tvůrci politiky a NNO. Spolupráce byla hodnocena většinou pozitivně116. Lépe byla hodnocena spolupráce mezi NNO, jak vyjádřil například Respondent7: „Osobně se domnívám, že je jednodušší spolupráce mezi NNO […] než spolupráce mezi NNO a státní správou případně samosprávou, protože v mnoha případech byť třeba celorepublikově působící NNO může narazit na různé způsob práce tzv. jednotné státní správy čili rozdílné výklady a přístupy jednotlivých orgánů státní správy.“

Častou odpovědí respondentů na tuto otázku bylo, že mají přehled o službách poskytovaných jinými organizacemi. Uvedli, že své klienty dokáží informovat o poskytovaných službách, případně je odkázat na organizace, které požadované služby 115

Komunitní plánování je založeno na spolupráci municipalit a NNO poskytujících sociální služby při vytváření sítě sociálních služeb. 116 „Nedokážu si představit, že by to bez ní [spolupráce] fungovalo. Denně si voláme s jinými organizacemi, ať už kvůli bydlení, právnímu poradenství, s úřady spolupracujeme hodně. […] Chodí třeba [klienti], že si tady chtějí sehnat práci, to my neposkytujeme, ale dáme jim přehled na pracovní agentury, kde se mohou zaregistrovat kvůli práci“ (Respondentka 3).

67

poskytují. Několikrát zaznělo, že důležité je navázat spolupráci s místními institucemi a vytvořit si dobrou síť osobních vztahů. „[…] většinou je to o místních znalostech, kontaktech, o systému organizací, které tam fungují“ (Respondentka8). Respondent1 uvedl, že spolupráce mezi NNO a institucemi veřejného sektoru existuje, nicméně dále poznamenal: „Že by existovala síť vysloveně zaměřená s jedním cílem, což je teda ta integrace, to se nedá říct. Samozřejmě spolupracujeme v rámci svých vlastních cílů.“ To potvrdila i Respondentka2, která uvedla, že se jedná o spolupráci „[…] velmi neoficiélní a nesystémovou, protože každá ta organizace má vlastně vytvořený svůj model, jak ty bezdomovce bude jednak opečovávat a jednak integrovat do společnosti, […] a každá ta organizace má trošičku jinou filozofii.“ K výměně zkušeností mezi NNO dochází formou společných školení, kde si lidé stejné profese v rámci workshopů vyměňují zkušenosti. Respondenti zmiňovali také spolupráci v rámci komunitního plánování. Ohlasy na tuto spolupráci byly vesměs pozitivní117. Respondent4 vidí nevýhodu komunitního plánování v tom, že není striktně stanoven počet hlasů pro jednotlivé účastníky: „[…] kdo přijde, ten hlasuje. […] Já osobně si myslím, že by tam mělo být takové nějaké jádro z každé té organizace a určitý počet hlasů by mohli mít. […] Ale určitě to má svůj smysl a když už nic, tak se tam ty organizace aspoň potkají.“ Co se týče propojenosti služeb, tam respondenti viděli určité rezervy. Existují také oblasti, které ještě nejsou pokryty – jedná se například o bezdomovectví a exekuce, což je v současnosti narůstající problém. „V mnoha případech se tento systém vytváří řádově 15 let od listopadu 1989. […] Třeba NNO jsou v tom systému krátkou dobu, případně mají lokální působnost, takže si myslím, že k tomu provazování na té místní úrovni teprve dochází, takže k tomu já nejsem skeptický“ (Respondent7).

117

„Teď pracujeme na komunitním plánu, scházíme se společně v naší pracovní skupině instituce, které jsou nestátní, založené na jiném principu financování, bez problému vedle sebe můžeme vyjít i my státem garantované, kdy u nás není problém s financemi, na druhou stranu máme problémy byrokratického rázu, které neziskovky nemají, dokáží být pružnější v jednání, nových situacích“ (Respondentka 8).

68

9

Závěry a doporučení

Cílem práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku Jak probíhá proces sociální inkluze bezdomovců v ČR a jaké jsou jeho limity? Bezdomovectví vnímám nejen jako absenci střechy nad hlavou, ale jako součást širšího procesu sociálního vyloučení. Empirická část byla rozdělena podle dílčích výzkumných otázek do čtyř oblastí inkluze: bydlení, práce, zdraví a chudoba. Zjištění v každé oblasti jsem strukturovala do následujících oblastí: opatření začleňování bezdomovců, limity a bariéry, návrhy na zlepšení inkluze bezdomovců v oblasti bydlení. Pátá část se věnovala spolupráci organizací poskytujících služby bezdomovců. Zodpovězení těchto dílčích otázek je současně zodpovězením hlavní výzkumné otázky. Hodnocením bezdomovectví v perspektivě sociální inkluze ve vytyčených oblastech jsem došla k následujícím závěrům. Z hlediska první dílčí výzkumné otázky (Jak probíhá sociální inkluze bezdomovců v oblasti bydlení?) patří k nejvýznamnějším inkluzívním opatřením sociální služby zaměřené na poskytování bydlení, zejména realizace vícestupňového ubytování, kde je při splnění určitých kritérií zajištěn posun jednotlivce do vyšších typů ubytovacích zařízení, ideálně do samostatného bydlení. Nástrojem začleňování bezdomovců je výstavba podporovaného bydlení. Ve vztahu k potencionálním bezdomovcům jsou významné některé sociální dávky (příspěvek na bydlení). Častou bariérou bezdomovců ve využívání opatření a nástrojů sociálního začleňování ve všech oblastech jsou jejich nízké sociální kompetence, které jsou také jednou z příčin vzniku bezdomovectví. Dalším limitem v této oblasti je absence specifických zařízení (pro rodiny, ženy, bezdomovce-seniory). Na jedné straně chybí zařízení vyššího typu, na druhé straně chybí vyloženě nízkoprahová zařízení pro ty, kteří nesplňují kritéria azylových domů. Inkluzivním mechanismem i bariérou zároveň mohou být symbolické ceny azylového bydlení. Na jedné straně umožňují přístup k bydlení, na druhé straně mohou být demotivující ve smyslu hledání klasického bydlení a vyústit v shelterizaci. Osobně považuji financování služeb za motivační faktor a prvek resocializace (pocit bezdomovců, že nedostávají „charitu“, učí se hospodařit s penězi, získávají zkušenosti nezbytné při samostatném bydlení). Shelterizace může být také důsledkem nedostatečně rozvinuté sítě sociálního bydlení v ČR. Nejen nedostatečná kapacita, ale i systém přidělování sociálního bydlení, dlouhé čekací doby jsou významným limitem začleňování bezdomovců do klasického bydlení. Specifikem ČR jsou holobyty, které představují prostorovou koncentraci skrytého bezdomovectví. Nedostatek cenově dostupných bytů značně komplikuje dovršení procesu začleňování bezdomovců v oblasti bydlení. K možnostem, jak zlepšit situaci bezdomovců v oblasti bydlení, patří rozšíření kapacity stávajících zařízení, zřizování zařízení pro specifické skupiny. Pro zvyšování kompetencí ve vztahu k bydlení by bylo užitečné realizovat ve větší míře programy zaměřené na zvyšování kompetencí. Zejména pro potencionální bezdomovce má význam prevence ztráty bydlení. Druhá výzkumná otázka směřovala k začleňování bezdomovců v oblasti práce (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců na pracovní trh?).

69

U bezdomovců dochází ke kumulaci handicapů vedoucích k znevýhodnění na pracovním trhu. Inkluzivní opatření poskytují bezdomovcům úřady práce v rámci programů APZ a NNO. Posledně jmenované realizují pracovní rehabilitace na farmách, zřizují job cluby, vytvářejí VPP, pomáhají klientům při hledání práce a působí jako mediátoři při jednání s ÚP. K bariérám začlenění na straně bezdomovců patří organizačně technické aspekty (nedostatek finančních prostředků, absence osobních dokladů.) a nedostatečné sociální kompetence. Velkým problémem se jeví záznam v trestním rejstříku. NNO se při realizaci programů směřujících k začlenění bezdomovců v oblasti práce potýkají se skutečností, že české zákony neznají některé pojmy spojené s touto činností (například tréninkové zaměstnání). Bezdomovci se stávají obětí nelegálních praktik některých zaměstnavatelů, kteří je zaměstnávají bez řádné pracovní smlouvy. Často jim pak za odvedenou práci nezaplatí adekvátně nebo vůbec. V této oblasti navrhovali respondenti vytváření většího počtu pracovních míst pro bezdomovce v rámci podporovaného zaměstnávání a realizaci programů směřujících ke zvýšení sociálních kompetencí významných pro začlenění na otevřený pracovní trh. Třetí výzkumná otázka směřovala do oblasti zdraví (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti zdravotní péče?). Tato oblast byla některými respondenty hodnocena jako nejproblémovější. Bezdomovci často neplní povinnost hradit zdravotní pojištění, od čehož se odvíjí řada problémů (mj. narůstá dluh a penále). Zdravotní služby zajišťují některé NNO na základě dohod s lékaři. Neplacení zdravotního (a důchodové) pojištění má negativní dopady i na příjem v budoucnosti (exekuce vyplývající s dluhů). K bariérám v této oblasti patří přístup bezdomovců k vlastnímu zdraví, chybějící následná péče, nedostatek sociálních lůžek a postoj zdravotnických zařízení a lékařů, kteří někdy odmítají poskytnout bezdomovcům péči. Zlepšení situace v této oblasti by mohlo přinést budování ordinací pro bezdomovce. V současné době existuje v ČR jediné zařízení tohoto typu. Tato opatření mohou být posuzována jako nákladná. Zřizování zařízení v této oblasti může být legitimizováno tím, že bezdomovci mají mnoho přenosných chorob a vzhledem k tomu, že se pohybují v zalidněných místech, ohrožují zdraví veřejnosti. Čtvrtá dílčí výzkumná otázka se zabývala oblastí chudoby (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti ochrany před chudobou?). K ochraně před chudobou slouží vedle příjmu ze zaměstnání podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky a důchody (invalidní a starobní). Většina bezdomovců nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti a starobní důchod (zejména délku pojištění) a jsou odkázáni na dávky životního minima. Bariéry spočívají také v absenci osobních dokladů nezbytných při žádání o dávku a fakt, že žádosti o přiznání nároku musejí být podány v místě trvalého bydliště (kde se ovšem nezdržuje). Někteří respondenti viděli problém ve štědrosti systému sociálního zabezpečení, který nemotivuje bezdomovce k hledání práce a vede ke zneužívání dávek. Řešení by mohlo spočívat v upravení poměru sociálních dávek a minimální mzdy a zvýšení tlaku na aktivizaci lidí pobírajících sociální dávky.

70

Posun v důrazu na aktivizaci přinesl nový zákon o pomoci v hmotné nouzi. Osoby, které aktivně hledají práci, budou zvýhodněné poskytnutím vyšší částky příspěvku na živobytí. Při dlouhodobějším pobírání příspěvku je uložena povinnost vypracovat aktivizační plán. Dochází v něm také ke zmírnění vazby na institut trvalého bydliště. Pozitivní změny ve vztahu k bezdomovcům přinesl i zákon o sociálních službách, který přináší pojem osoby ohrožené sociálním vyloučením místo osoby společensky nepřizpůsobené, což mohlo mít stigmatizující efekt. Zákon obecně znamená krok kupředu (například požadavek na vzdělání sociálních pracovníků), nicméně úzké vymezení jednotlivých kategorií může přinést problémy některým organizacím, které tak, jak byly dosud nastaveny, nebudou spadat do žádné z nich. Spolupráce organizací poskytujících služby bezdomovcům byla předmětem poslední dílčí výzkumné otázky (Jak probíhá spolupráce organizací poskytujících služby bezdomovcům?). V České republice funguje spolupráce mezi organizacemi neziskového a veřejného sektoru i uvnitř neziskového sektoru. Jedná se však o nesystémovou spolupráci v rámci vlastních cílů. Narůstá význam komunitního plánování, které je sice v počátcích, časem však může výrazně přispět ke zlepšení poskytování sociálních služeb. V souvislosti se sociálním začleňováním bezdomovců v ČR existuje ještě jedna bariéra, která nebyla popsána v rámci výše vymezených oblastí a to veřejnost, její postoje a stereotypy související s bezdomovectvím. Dojde-li ke změně postojů veřejnosti a společnost začne vnímat bezdomovce jinak, může to pozitivně ovlivnit jejich postavení ve společnosti. Tady by začleňovacím mechanismem mohla být prezentace bezdomovců v jiné než běžně ukazované situaci (povalující se a žebrající), spojit je s něčím pozitivním. Dobrým krokem v tomto směru je například divadlo bezdomovců Ježek a Čížek a mezinárodní fotbalové turnaje bezdomovců. V České republice se bezdomovectví stalo veřejným problémem v souvislosti se vstupem země do EU. Jako sociální problém bylo definováno v e Společné memorandum o sociálním začleňování (2003). Tento dokument se stal základem pro Národní akční plán sociálního začleňování. NAPSI ČR věnují bezdomovectví minimální pozornost. Opatření vztahující se k bezdomovectví se mi jeví jako příliš vágní. Navíc vidím v NAPSI 2006-2008 jen malý posun v této oblasti v relaci k NAPSI 2004-2006. Proces sociální inkluze bezdomovců v ČR byl nastartován, stále se však potýká s mnoha nedostatky. Ty spočívají, kromě výše vymezených bariér, zejména v absenci definice pojmu (nutno dodat, že v současnosti se připravuje definice v souladu s typologií ETHOS), absenci komplexních statistických údajů o bezdomovectví, jednotné strategii začleňování bezdomovců a absenci dlouhodobých preventivních strategií. Hlavním aktérem procesu začleňování bezdomovců jsou podle mého názoru NNO. Zde je namístě zmínit projekt Strategie sociální inkluze bezdomovců, jehož cílem je mj. vytvoření definice a typologie bezdomovectví. Více informací o tomto projektu uvádím v Příloze 10. V souladu s tvrzením uvedeným v teoretické části výzkum prokázal, že bezdomovectví z perspektivy sociálního vyloučení představuje mnohonásobné znevýhodnění, které odsouvá ty, jenž je zažívají, na okraj společnosti.

71

Výsledky výzkumu také potvrdily, vnitřní provázanost procesu sociální exkluze. Vyloučení v jedné oblasti může zapříčinit, posílit, být důsledkem vyloučení v jiné oblasti. Obdobná závislost vyplynula také v souvislosti s procesem sociální inkluze. Posilování inkluze v jedné oblasti bezdomovectví vede k zlepšení v oblasti jiné. Například začlenění na pracovní trh se pozitivně odrazí v oblasti příjmů. To umožní bezdomovcům zajistit si kvalitnější bydlení, které bude mít významný vliv na zlepšení zdraví. Nezaměstnanost naopak vede často k neplacení zdravotního a sociálního pojištění, což ovlivňuje jak poskytování současné péče, tak riziko vzniku chudoby v budoucnosti. V souladu s organizací FEANTSA si myslím, že oblast bydlení je klíčovou oblastí sociálního začleňování bezdomovců. Vzhledem k trendu rostoucího významu začleňování znevýhodněných skupin prostřednictvím participace na trhu práce v zemích EU (vycházejíce přitom z Lisabonské strategie) si myslím, že v ČR je inkluze bezdomovectví prostřednictvím trhu práce nedostatečně propracovaná a má rezervy. V rámci prevence chudoby potvrdil výzkum potřebu reformy sociálních systémů tak, aby zabezpečovaly základní zdroje a zároveň poskytovaly stimul k práci. Z hlediska počtu118 nejsou bezdomovci v České republice patrně nejvýznamnější skupinou. Věnovat zvýšenou pozornost začlenění bezdomovců nicméně považuji za žádoucí hned z několika důvodů Bezdomovectví je nejextrémnější formou sociálního vyloučení a narušuje sociální kohezi. Lidí, kteří se ocitli bez domova, nebo jsou jeho ztrátou ohroženi, neustále přibývá. Na základě výzkumu jsem došla ke zjištění, že v ČR narůstá kategorie některých skupin bezdomovců, jejíž výskyt byl ještě nedávno minimální. Jedná se zejména o kategorii rodin s dětmi a seniory. Dalším důvodem je, že největší část bezdomovců z hlediska kritéria věku spadá do kategorie produktivního věku, představují tedy rezervoár pracovních sil. Nemůžu opomenout ani význam poskytování zdravotní péče pro bezdomovce ve vztahu k snižování rizika šíření infekčních nemocí (bezdomovci, kteří jsou často nositelem přenosných chorob, se pohybují v zalidněných prostorech nádražních hal, tramvajích apod.). Absence včasné pomoci v počátečních fázích bezdomovectví může kromě prohloubení tohoto fenoménu vést ke vzniku jiných sociálně patologických jevů (kriminální činnost, prostituce). V neposlední řadě je řešení bezdomovectví legitimizováno plněním závazků týkajících se lidských práv vyplývajících z mezinárodních dokumentů.

Doporučení Přestože tato práce má své výzkumné limity (omezený počet respondentů při zjišťování dat, rozsahové omezení práce), troufám si říci, že byly postiženy základní problémy, se kterými se bezdomovci potýkají. Vyvozuji z nich níže uvedená doporučení, která by mohla být využita při tvorbě nástrojů sociálního začleňování bezdomovců • Řešení problému vyžaduje multidimenzionální přístup. Procesy sociální exkluze i inkluze bezdomovců jsou natolik propojené, že je třeba řešit situaci komplexně. Pokud se zaměříme jen na jednu oblast, může se stát, že i potencionálně úspěšné začlenění narazí na problém vyloučení v jiné oblasti a inkluzivní opatření selžou. 118

Zdůrazňuji, že neexistují přesná data, jedná se pouze o odhady.

72

•

•

•

• •

• • • •

Velmi dobře lze tuto situaci vidět v oblastech bydlení a zaměstnání. Byť bezdomovci seženeme relativně kvalitní zaměstnání, bez vhodného bydlení a zázemí je pravděpodobné, že zaměstnání brzy ztratí, protože nebude podávat žádoucí výkon. Vzhledem k tomu, že všemi oblastmi sociálního vyloučení se prolínala bariéra sociálního začleňování spočívající v nedostatečných sociálních kompetencích bezdomovců, navrhuji začít proces začleňování posilováním klíčových kompetencí bezdomovců nezbytných pro klíčové oblasti. V oblasti bydlení je zapotřebí zlepšit přístup k sociálnímu bydlení a umožnit přechod bezdomovců do klasického bydlení. Při výstavbě sociálního bydlení by mohlo být využíváno pracovního potencionálu bezdomovců. Tím by se vyřešilo částečně zajištění pracovních míst pro bezdomovce, získali by pracovní návyky a v konečné fázi získají bydlení.. Je potřeba vytvářet specifická opatření k začlenění v oblasti práce. V první řadě by to měly být programy směřující k zvýšení zaměstnatelnosti bezdomovců a jejich začleňování na otevřený trh práce. Není-li začlenění na otevřený pracovní trh možné, je třeba vytvářet chráněná pracovní místa. Je třeba si uvědomit, že práce nemá jen charakter získání finančních prostředků, ale plní také socializační funkci, což je v případě snahy o sociální začleňování bezdomovců velmi významné. V oblasti zdravotní péče doporučuji zajistit možnost následné péče v rámci nemocnic (sociální lůžka) nebo vytvářením specifických zařízení pro tyto účely. Prohloubení spolupráce na nadnárodní úrovni, v rámci které by mohly české organizace využívat zkušeností a příkladů dobré praxe s respektováním místních specifik. Prohloubit národní kooperaci na horizontální i vertikální úrovni. Základem efektivních strategií boje proti bezdomovectví vzhledem k jeho multidimenzionálnímu rozměru je vytvoření dobré spolupráce mezi centrálními a lokálními vládami, institucemi veřejného a neziskového sektoru a propojení veřejných politik. Na lokální úrovni je zapotřebí v zastupitelstvech obcí aktivně prosazovat zvýšení dotací na výstavbu a provoz sociálního a azylového bydlení tam, kde je jejich kapacita nedostačující. Zapojení bývalých i současných bezdomovců do řešení bezdomovectví. Věnovat zvýšenou pozornost prevenci vzniku bezdomovectví, jejíž nástroje budou v konečném důsledku finančně méně náročné než řešení následků. Stálo by za zvážení ustanovení orgánu na národní úrovni, zodpovědného za potírání bezdomovectví. V jeho kompetenci by bylo hospodaření s financemi, udělování grantů a dotací, implementace politik a programů a jejich kontrola. K dílčímu zjištění patří, že dochází k nárůstu některých skupin bezdomovců. Barták (2004) konstatuje, že v ČR prakticky neexistuje bezdomovectví rodin s dětmi. Interpretace dat s rozhovorů ovšem ukázala požadavek respondentů na zřizování zařízení právě pro tuto kategorii. Považuji za přínosné zaměřit výzkumné aktivity na zmapování sociodemografických charakteristik bezdomovců pro účely efektivního cílení služeb a opatření.

Vždy budou existovat lidé, kteří si život bez domova volí dobrovolně. Těm ostatním bychom měli zajistit pomoc a umožnit návrat do běžného života.

73

Seznam použité literatury AVRAMOV, D. 2006. Report on housing exclusion and homelessness. [online]. [citováno 2006-10-05]. . BARNES, M. 2002. Social Exclusion and the Life Course. In Poverty and Social Exclusion in Europe. Cheltenham: Edward Edgar Publishing Limited. BARTÁK, M. 2004. Zdravotní stav populace bezdomovců v ČR a jeho determinanty I. [online]. [citováno 2006-10-05] . BUTCHER, L. 2006. Multiple Bariers, Multiple Efforts´: Employment Barriers and Solutions for homeless individuals. [online]. [citováno 2006-10-05] <www.fentsa.org/code/en.hp.asp>. CARS, G., MADANIPOUR, A., ALLEN, J. 2000. Social Exclusion in European Cities. In Madanipour, A., Cars, G., Allen, J. eds. Social Exclusion in European Cities. Process, experiences and responces. London: The Stationary Office p. 279-288. COMMISION OF THE EUROPEAN UNION. 2004. Joint report on social inclusion. [online]. [citováno 2006-09-15] . DISMAN, M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. EDGAR, B. 2005. Third Review of Policie on Homelessness in Europe. [online]. [citováno 2006-10-05] . EDGAR, B. MEERT, H. 2005. Fourth Rewiew of Statistics on Homelessness in Europe. The ETHOS Definition of Homelessness. [online]. [citováno 2006-11-05] . FEANTSA. 2005. The role of social housing for social cohesion. Policy statement. [online]. [citováno 2006-11-05] . FEANTSA. 2006a. Homelessness in the revise Lisabon Strategy. FEANTSA´s evaluation of the National Reform Programmes – some recommendations for action. [online]. [citováno 2006-10-05]. . FEANTSA. 2006b. The Right to Health is a Human Right: Ensuring Access to Health for People who are Homeless. [online]. [citováno 2006-11-10]. . FEANTSA. 2006c. Czech national report for FEANTSA´s annual theme 2006. [online]. [citováno 2006-11-10] . GIDDENS, A. 1999. The Third Way. The Renewal of Social Democracy. Cambridge: Polity Press. HAWTIN, M., KETTLE. J. 2000. Housing and Social Exclusion. In Percy-Smith, J. ed. Policy Response to Social Exclusion Towards Inclusion? Buckingham: Open University Press. Pp. 107-129. HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum.

74

HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Portál: Praha. HILLS, J. et al. 2002. Understanding Social Exclusion. Oxford: Oxford University Press. HOCH, CH., SLAYTON, R.A. 1989. New Homeless and Old. Community and the Skid Row Hotel. Philadelphia: Temple University Press. HORÁKOVÁ M. 1995. K problematice bezdomovství. Sociální politika, 1997, č. 10: str. 6 – 9. HORÁKOVÁ, M., RÁKOCZYOVÁ, M. 2005. Sociální vyloučení a sociální začlenění v lokální perspektivě. Praha: UK FSV CESES. (nepublikováno) HRADECKÁ, V., HRADECKÝ. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje. HRADECKÝ, I. 2005. Národní zpráva o bezdomovectví v ČR 2005. [online]. [citováno 2006-08-10] . HRADECKÝ, I. 2006. Národní zpráva o bezdomovství v České republice 2006. [online]. [citováno 2006-11-05] . HRADECKÝ, I., KOSOVÁ, P., MYŠÁKOVÁ, M., OMELKOVÁ, L., SEDLÁČEK, P. 2004. Sčítání bezdomovců Praha 2004. [online]. [citováno 2006-09-12] . JANATA, Z., KOTÝNKOVÁ, M. 2002. K bezdomovství a možnostem jeho prevence. Sociální politika, 28, 2002, č. 11.: str. 3-6. JANEBOVÁ, R . 1999. Proces vzniku a stádia bezdomovství. Sociální práce, 1999, č. 4: str. 27-28. KOMISE ES. 2005a. Pracujme společně, pracujme lépe: nový rámec pro otevřenou koordinaci politiky sociální ochrany a začlenění v Evropské unii. [online]. [citováno 2006-09-15] . KOMISE ES. 2005b. Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění. [online]. [citováno 2006-09-15] . KOSOVÁ, P., OMELKOVÁ, L., SEDLÁČEK, P. 2004. Bezdomovectví v hlavním městě Praze. [online]. [citováno 2006-10-05] . KRÁLOVÁ, J. 2004. Společenská rizika související s bezdomovectvím. (Bezdomovectví – celosvětový problém). [online]. [citováno 2006-08-14] . KUHLMAN, T., L., 1994. Psychology on the Streets: Mental Health Practice with Homeless Persons. New York: Wiely Interscience Publication. LEVITAS, R. 1998. The Inclusive Society? Social Exclusion and New Labour. London: Macmillan Press, Ltd.

75

LISTER, R. 2000. Strategie for Social Inclusion: Promoting Social Cohesion or Social Justice? In: Askonas, P, Stewart, A. eds. Social Inclusion. Posibilities and Tension. New York: Palgrave. Pp. 37-54. MADANIPOUR, A. 2000. Social Exclusion and Space. In Madanipour, Cars, G., Allen, J. eds. Social Exclusion in European Cities. Process, experiences and responces. London: The Stationary Office. Pp. 75-89. MAGISTRÁT MĚSTA BRNA. 2006. Sčítání bezdomovců v Brně. [online]. [citováno 2006-11-05] . MAREŠ, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Slon. MAREŠ, P. 2000. Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis. Vol 36, č. 3: str. 285-297. MAREŠ, P. 2004. Sociální exkluze a inkluze. In Sirovátka, T. ed. Sociální inkluze a exkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita. MAREŠ, P., SIROVÁTKA, T. 2004. Sociální exkluze. In Pojetí sociální soudržnosti v soudobé sociologii a politologii. [online]. [citováno 2006-10-15] . MAREŠ, P. 2006. Faktory sociálního vyloučení. [online]. [citováno 2006-10-11] http://www.vups.cy/Fulltext/vz_193.pdf. MĚSTSKÉ CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB A PREVENCE. 2004. Dotazníkové šetření mezi bezdomovci v Praze. In Bezdomovectví v hlavním městě Praze. [online]. [citováno 2006-10-15] . MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. 2005. Koncepce bytové politiky schválená vládou usnesením ze dne 16. 3. 2005 č. 292. [online]. [citováno 2006-10-15] . MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. 2006. Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2006. [online]. [citováno 2006-11-14] . MPSV. 2004. Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004 - 2006 Česká republika. [online]. [citováno 2006-11-05] . MPSV. 2006. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006-2008. [online]. [citováno 2006-09-10]. . MPSV. 2006b Výzva - grantové schéma pro opatření 2.1, zajištění jednotného přístupu při poskytování sociálních služeb osobám bez přístřeší. [online]. [citováno 2006-19-11] . RADA EVROPSKÉ UNIE. 2006. Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění pro rok 2006. [online]. [citováno 2006-10-15] .

76

RÁKOCZYOVÁ, M. 2006. Začleňování na pracovní trh jako součást procesu sociálního začleňování v ČR. [online]. [citováno 2006-10-02] . RÁKOCZYOVÁ, M., MAREŠ, P. 2005. Sociální vyloučení a chudoba ve srovnání se zeměmi EU. In Směřování české sociální politiky s důrazem na agendu Lisabonské strategie. [online]. [citováno 2006-09-15]. . ROOM, G. 1999. Social Exclusion, Solidarity and the Challenge of Globalization. International Journal of Social Welfare, 1999, 8, pp. 166-174. SILVER, H. 1994. Social exclusion and social solidarity: Three paradigms. International Labour Review, Vol. 133, 1994/5-6, pp. 531-578 . STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Albert: Boskovice. Všeobecná deklarace lidských práv. 1993. Světové dokumenty I. Ostrava: Aries. WOODWARD, A., KOHLI, M. 2001. European Societies. Inclusions/Exclusions? In Woodward, A, Kohli, M. eds. Inclusions and Exclusions in European Societies. London: Routledge. ZAJAROŠOVÁ, Z. 2006. Co přinese sladěný proces koordinace politik sociální ochrany, sociálního začleňování a zdravotní dlouhodobé péče v rámci Otevřené metody koordinace. [online]. [citováno 2006-10-.10.] < www.mpsv.cz/cs/2591>. Zjevné bezdomovství v Praze – analýza a návrhy řešení problematiky pro zimní období. 2003. [online]. [citováno 2006-08-14] <www.mcssp.cz/oav/studie-texty>. ŽIŽKOVÁ, J. 1997. Blahobyt a chudoba v sociální politice. In Krebs, V., Durdisová, J., Poláková, O., Žižková, J. Sociální politika. Praha: CODEX. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2004. Metodologie výzkumu v sociální politice a sociální práci. Brno: MU, FSS.

Zákony Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Zákon č. 100/1988 Sb., o sociální péči Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

Internetové stránky http://armadaspasy.cz/staticke.php?wh=eu_esf

77

http://www.bezdomovci.eu http://www.emauzy.org/cs/home.php http://feantsa.org http://www.nadeje.cz http://www.novyprostor.cz http://www.slezskadiakonie.cz

78

Anotace Název diplomové práce: Sociální začleňování bezdomovců v české republice Počet slov: 23 841 (bez poznámek pod čarou, příloh, stati) Cílem práce je zkoumání procesu sociálního začleňování bezdomovců v České republice, a to v oblasti bydlení, práce, zdraví a ochrany před chudobou. Součástí výzkumného procesu je také identifikovat limity procesu začlenění bezdomovců. V první části diplomové práce je vymezen teoretický rámec. Zahrnuje koncepty sociální exkluze a inkluze a fenomén bezdomovectví ve vztahu k procesu sociálního začleňování. Metodologická část práce je věnována výzkumnému projektu. K realizaci výzkumu byla vybrána kvalitativní strategie. Zdroji dat jsou dokumenty týkající se procesu sociálního začleňování bezdomovců v České republice a polostandardizované rozhovory s odborníky, kteří pracují v organizacích poskytujících služby bezdomovcům. Předmětem šetření empirického výzkumu jsou opatření směřující k začleňování bezdomovců ve vybraných oblastech, jejich limity a návrhy na zlepšení procesu inkluze bezdomovců. Jedna dílčí výzkumná otázka je zaměřena na spolupráci organizací poskytující služby bezdomovcům. Závěrečná část práce se zabývá zjištěnými poznatky vyplývajícími z analýzy dat a jejich interpretaci.

Annotation Title: Social Inclusion of Homeless People in the Czech Republic Number of words: 23 841 This thesis focuses on the process of social inclusion of homeless people in the Czech Republic in the area of housing, work, health and protection from poverty. The part of research process is identification of limits of inclusion process. The first part of thesis contains theoretical background. The concepts of social exclusion and inclusion and phenomena of homelessness in relation to process of social inclusion are described. Methodological part of the thesis considers research project. For the purpose of the thesis the qualitative research strategy is selected. Resources of data are documents relating to process of social inclusion of homeless people in the Czech Republic and semi-standardized interview with the experts working in organizations providing services to homeless people. The objects of empirical research are measures of social inclusion of homeless people in chosen dimensions, their limits and suggestions of improvement of social inclusion of homeless. One of the partial research questions is aimed at cooperation of organizations providing services to homeless people. Final part of the thesis deals with findings resulting from analysis and their interpretation.

79

Přílohy Příloha č. 1 Evropská typologie bezdomovectví (pro sběr dat) 2005 Příloha č. 2 Výsledky sčítání bezdomovců v Brně, březen 2006 Příloha č. 3 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace Příloha č. 4 Scénář rozhovorů Příloha č. 5 Seznam dokumentů využitých v rámci studia dokumentů Příloha č. 6 Seznam respondentů pro rozhovory Příloha č. 7 Integrační program Naděje Příloha č. 8 Příklady dobré praxe Příloha č. 9 Zákon o pomoci v hmotné nouzi Příloha č. 10 Projekt Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR Příloha č. 11 Zdroje příjmů bezdomovců Příloha č. 12 Problémy v přístupu ke zdravotní péči

80

Příloha č. 1 Evropská typologie bezdomovectví (pro sběr dat) 2005 KONCEPČNÍ KATEGORIE

BEZ STŘECHY

OPERAČNÍ KATEGORIE

SUBKATEGORIE 1.1 1.2 2.1

1

Přežívá na veřejném místě (bez střechy)

2

Přebývá v noci v noclehárně a / nebo musí pobývat více hodin na veřejném místě

2.2 2.3

Azylový dům / provizorní bydlení

3.1 3.2

3

3.3

4

ubytovna / útulek pro ženy

5

Ubytování pro žadatele o azyl a imigranty

3.4 4.1 4.2 5.1 5.2 5.3

BEZ BYTU 6

Propuštění z vězení

6.1 6.2

7

Specializované podporované ubytování pro bezdomovce

7.1

8

Bydlení bez nájemní smlouvy

7.2 7.3 7.4 8.1

8.2

NEJISTÉ BYDLENÍ

9

9.1 Příkaz k vyklizení 9.2

10

10.1 Násilí

11

Konstrukce pro přechodné / dočasné ubytování

NEVYHOVUJÍCÍ BYDLENÍ

11.1 11.2

11.3 12

Nedostatečné

12.1

13

Extrémní přelidnění

13.1

POPIS Spaní venku (obyvatel ulice) Kontakt s terénními službami Nocování v nízkoprahové noclehárně Nouzové nocování Krátkodobá ubytovna Krátkodobé azylové ubytování Dočasné bydlení (nedefinovaná doba) Dočasné bydlení (definované jako přechodné) Dočasné bydlení (dlouhodobé) Ubytování v ubytovně Podporované ubytování Azylová zařízení Ubytovny pro repatrianty Ubytovny pro migrující pracovníky Věznice, vazební věznice Instituce (nemocnice, sociální péče) Podporované ubytování (skupinové) Podporované ubytování (individuální) Domy na půli cesty Ubytování pro mladistvé rodiče Přechodné bydlení s rodinou nebo u přátel (nedobrovolně) Podnájem Bydlení v domácnosti bez právního nároku (kromě squattingu) Nájemní bydlení na dobu určitou Soudně ukončené vlastní bydlení Bydlení pod domácím násilím (policejně zaznamenané domácí násilí) Mobilní obydlí Nezákonné obsazení místa (např. Romové, kočovníci, Cikáni) Nezákonné obsazení budovy (squat) Nouzové bydlení, rekreační chata, chalupa Bydlení v přelidněném bytě

Zdroj: FEANTSA. http://www.feantsa.org/files/indicators_wg/ETHOS/ethos_2005cz.pdf

81

Příloha č. 2 Výsledky sčítání bezdomovců v Brně, březen 2006

MUŽI do 25 let

ŽENY 26 - 60 let

nad Nezjiš60 let těno

do 25 let

CELKEM nad 26 - 60 60 let let

Lůžková zařízení

26

167

21

0

34

127

5

380

Instituce

9

100

12

0

0

6

3

130

Noční centra Komerční ubytovny Terénní samosčítání Terénní sčítání

5

35

0

0

5

0

0

45

5

119

8

0

9

72

4

217

11

160

12

0

1

27

3

214

7

97

19

4

1

24

3

155

MHD

0

33

2

0

1

1

1

38

celkem

63

711

74

4

51

257

19

1179

Zdroj: Sčítání bezdomovců v Brně. Magistrát města Brna, tisková zpráva.

82

Příloha č. 3 Dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace DVO 1 se soustřeďuje na proces sociálního začleňování bezdomovců v České republice v oblasti bydlení: Jak probíhá sociální inkluze bezdomovců v ČR v oblasti bydlení? Operacionalizované otázky k DVO 1 zní: 1. Jaká opatření (nástroje) směřují k začlenění bezdomovců v této dimenzi? 2. Mají tato opatření nějaké nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? 3. Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér? 4. Jaká doporučení ke změnám v této oblasti navrhují odborníci? 5. DVO 2 se týká oblasti začleňování v oblasti práce a byla formulována následovně: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců na pracovní trh? Pro tuto DVO jsem vytvořila následující otázky: 1. Jaká opatření ke zvýšení zaměstnanosti bezdomovců v České republice existují? 2. Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? 3. Existují bariéry ve využívání těchto opatření bezdomovci? Jaké jsou zásadní příčiny těchto bariér? 4. Jaká doporučení ke zlepšení v této oblasti navrhují odborníci? DVO 3 se dotýká oblasti zdravotní péče: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti zdravotní péče? Pro DVO 3 byly operacionalizací vytvořeny následující otázky: 1. Jaká opatření (nástroje) směřující k začlenění bezdomovců v oblasti zdravotní péče existují? 2. Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? 3. Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér? 4. Jaká doporučení ke zlepšení v této oblasti navrhují odborníci? DVO 4 se týká oblasti chudoby. V této oblasti jsem se zaměřila zejména na nové zákony přijaté v roce 2006 s účinností od ledna 2007. DVO 4 zní: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti ochrany před chudobou? Operacionalizované otázky pro DVO 4 jsou: 1. Jaká opatření (nástroje) v oblasti ochrany před chudobou existují? 2. Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? 3. Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér? 4. Co přinášejí nové zákony účinné od ledna 2007 ve vztahu k bezdomovectví? 5. Jaká doporučení ke změnám v této oblasti navrhují odborníci? DVO 5 je zaměřena na spolupráci organizací poskytujících služby bezdomovcům a provázanost těchto služeb: Jak probíhá spolupráce organizací pracujících s bezdomovci? Operacionalizované otázky pro tuto DVO jsou: 1. Jaká je úroveň spolupráce institucí veřejného sektoru a NNO? 2. Jsou sociální služby pro bezdomovce propojené? Způsob zkoumání pro DVO 1-4, podotázky 1-2 je zejména analýza dokumentů, pro podotázky 3-5 polostrukturovaný rozhovor. Hlavním způsobem získání dat pro DVO 5 bude rozhovor.

83

Příloha č. 4 Scénář rozhovorů Oblast bydlení 1. Jaká opatření sociálního začleňování bezdomovců považujete v oblasti bydlení za významná? 2. Existují podle Vás nějaké nedostatky, limity těchto opatření? 3. Víte o bariérách, které by bránily bezdomovcům ve využívání těchto opatření? 4. Doporučil/a byste nějaká nová opatření usnadňující začleňování bezdomovců v této oblasti? Oblast začleňování na pracovní trh 1. Jaká opatření sociálního začleňování bezdomovců považujete v oblasti pracovního trhu za významná? 2. Existují podle Vás nějaké nedostatky, limity těchto opatření? 3. Víte o bariérách, které by bránily bezdomovcům ve využívání těchto opatření? 4. Doporučil/a byste nějaká nová opatření usnadňující začleňování bezdomovců v této oblasti? 5. Jak hodnotíte spolupráci s úřady práce? Oblast zdravotní péče 1. Jaká opatření sociálního začleňování bezdomovců považujete v oblasti zdravotní péče za nejvýznamnější? 2. Existují podle Vás nějaké nedostatky, limity těchto opatření? 3. Víte o bariérách, které by bránily bezdomovcům ve využívání těchto opatření? 4. Doporučil/a byste nějaká nová opatření usnadňující začleňování bezdomovců v této oblasti? 5. Jak hodnotíte spolupráci s poskytovateli zdravotnických služeb? Oblast chudoby 1. Jaká opatření sociálního začleňování bezdomovců považujete v oblasti ochrany před chudobou za nejvýznamnější? 2. Existují podle Vás nějaké nedostatky, limity těchto opatření? 3. Víte o bariérách, které by bránily bezdomovcům ve využívání těchto opatření? 4. Jak hodnotíte nové zákony schválené v roce 2006 s účinností od ledna 2007 ve vztahu k bezdomovectví? 5. Doporučil/a byste nějaká nová opatření usnadňující začleňování bezdomovců v této oblasti? Spolupráce s institucemi veřejného sektoru/NNO 1. Jak hodnotíte spolupráci s institucemi veřejného sektoru/NNO? 2. Jak hodnotíte propojenost služeb poskytovaných bezdomovcům NNO v jednotlivých oblastech (ochrana před chudobou, bydlení, zaměstnanost, zdravotní péče)?

84

Příloha č. 5 Seznam dokumentů využitých v rámci studia dokumentů • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

EDGAR, B. 2005. Third Review of Policie on Homelessness in Europe. FEANTSA. 2006c. Czech national report for FEANTSA´s annual theme 2006. 08/2006. HRADECKÝ, I. 2005. Národní zpráva o bezdomovství v České republice 2005. HRADECKÝ, I. 2006a. Národní zpráva o bezdomovství v České republice 2006, politická část. KOSOVÁ, P., OMELKOVÁ, L., SEDLÁČEK, P. 2004. Bezdomovectví v hlavním městě Praze. MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. 2005. Koncepce bytové politiky schválená vládou usnesením ze dne 16. 3. 2005 č. 292. MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ. 2006. Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2006. MĚSTSKÉ CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB A PREVENCE. 2004. Dotazníkové šetření mezi bezdomovci v Praze. MPSV. 2004. Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004-2006. MPSV. 2006a. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006-2008. MPSV. 2006b. Výzva - grantové schéma pro opatření 2.1, zajištění jednotného přístupu při poskytování sociálních služeb osobám bez přístřeší. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Zákon č. 100/1988 Sb., o sociální péči Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. http://www.bezdomovci.eu http://www.emauzy.org/cs/home.php http://www.novyprostor.cz http://www.slezskadiakonie.cz

85

Příloha č. 6 Seznam respondentů pro rozhovory

Rozhovor

Organizace

Respondent1

Pracovní pozice respondenta Vedoucí pracovník

Respondentka2

Vedoucí pracovnice

Naděje

Respondentka3

Sociální kurátorka

Magistrát

Azylové zařízení vyššího typu Denní centrum

Respondent4

Vedoucí pracovník

Charita

Denní centrum

Respondent5

Sociální pracovník

Charita

Denní centrum

Respondentka6

Vedoucí pracovnice

Nový prostor

Tréninkový program

Respondent7

Sociální pracovník

Nový prostor

Tréninkový program

Respondentka8

Vedoucí referátu sociální pomoci Sociální pracovnice

Magistrát

Sociální pomoc

Oblastní charita

Noclehárna

Respondentka9

Naděje

Typ hlavní poskytované služby Noclehárna

86

Příloha č. 7 Integrační program Naděje Naděje byla založena v roce 1990. K její původní činnosti patřilo podávání stravy na nádražích, poskytování nouzového ubytování v Praze. Postupně se připojila činnost v uprchlických táborech. Cílem Naděje bylo integrovat děti uprchlíků do české společnosti. Naděje realizuje od svého vzniku v roce 1990 Integrační program pro lidi vyloučené ze společnosti a lidi ohrožené sociálním vyloučením. Osoby, které jsou zapojeny do programu, musejí splňovat 3 základní podmínky: 1. potřebují pomoc, 2. chtějí pomoc, 3. jsou schopny a ochotny podřídit se programu. Program je vícestupňový. Klienti, kteří splní stanovené podmínky, mohou přecházet do zařízení vyššího typu. jednotlivé stupně na sebe navazují. Nultý stupeň představuje krizové centrum. Zahrnuje street work (navazování kontaktů s bezdomovci, s osobami před propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody apod.), denní centrum (hygiena, ošacení, pomoc při získání dokladů a jednání s úřady, podpora a motivace), ordinace praktického lékaře (od roku 1994. Poskytuje zdravotní ošetření lidem bez domova včetně vstupních prohlídek do zaměstnání. Její součástí je i lůžková část). První tři stupně (1-3) představují azylové ubytování včetně nabídky dalších služeb. Je přísně vyžadováno dodržování řádu. Na služby si v různé míře beneficienti přispívají. V rámci prvního stupně je poskytován krátkodobý nocleh. Podmínkou přijetí je aspoň příležitostná práce s příjmem, zaměstnání na veřejně prospěšných pracích apod. Testuje se schopnost a ochota klienta k resocializaci. V rámci druhého stupně je poskytováno střednědobé ubytování pro lidi ochotné pracovat v trvalém pracovním poměru. Zahrnuje také zaměstnávání na VPP a pomoc při hledání zaměstnání. Třetí stupeň je mezistupněm před trvalým vyřešením problému klienta. Zahrnuje bydlení na půl cesty, dům pokojného stáří pro bezdomovce, chráněné bydlení. Čtvrtým stupněm je samostatné bydlení. Tento typ bydlení dosud nebyl realizován. K doplňkovým službám programu patří terénní dobročinná služba (od roku 1990), dále potravinová pomoc (získávání, skladování a distribuce potravin), poradenství pro bezdomovce a duchovní péče podle konfese. Další speciální součástí programu je postpeniterciární péče, pracovní terapie apod. V rámci programu je věnována speciální péče některým skupinám – mladým lidem, starým bezdomovcům. Program se započal realizovat v Praze a postupně rozšiřoval do dalších měst České Třebové, Vysokého Mýta, Plzně, Jablonce nad Nisou, Mladé Boleslavi, Písku a Litoměřic. Integrační program Naděje je financován z více zdrojů - dotacemi z veřejných rozpočtů státu, krajů, obcí a úhrad klientů.

87

Příloha č. 8 Příklady dobré praxe Grantové schéma zaměřené na zajištění jednotného přístupu při poskytování sociálních služeb pro osoby bez přístřeší Grantové schéma zaměřené na zajištění jednotného přístupu při poskytování sociálních služeb pro osoby bez přístřeší (MPSV, 2006b) je realizováno v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (priorita 2). Je zaměřeno na zlepšení přístupu osob bez domova ke službám a jejich začlenění na pracovní trh a zlepšení spolupráce mezi samosprávami a NNO. Projekt stanovil 3 cíle: 1. Posílit a rozvíjet schopnosti nestátních neziskových organizací při poskytování sociálních služeb určených pro lidi bez domova a zvyšovat úroveň standardů kvality těchto služeb. 2. Podporovat spolupráci nestátního neziskového sektoru a místních samospráv (krajů, obcí) s cílem zajistit dostupnou síť kvalitních sociálních služeb pro osoby bez přístřeší. 3. Podpořit sociální začleňování osob bez přístřeší, jejich návrat a setrvání na trhu práce. Podpora je uvolňována na tyto sociální služby: • • •

azylové domy pro osoby bez přístřeší – jednotlivce, nízkoprahová denní centra, terénní programy v návaznosti na některý typ z výše uvedených služeb.

Integrační program Armády spásy pro sociálně vyloučené osoby Od ledna roku 2006 je realizován dvouletý projekt Integrační program Armády spásy pro sociálně vyloučené osoby. Rozpočet na rok 2006 je 24,5 mil. Kč. Na tento program byla poskytnuta dotace z Evropského sociálního fondu. Do projektu je zapojeno 9 zařízení Armády spásy (AS) z celé republiky. K cílům tohoto projektu patří: • • •

Zkvalitnění poskytovaných služeb. Upevnění národních Standardů kvality sociálních služeb. Vytvoření pilotního vzdělávacího programu pro bezdomovce.

Součástí projektu je terénní práce k navázání kontaktu s bezdomovci, příprava vzdělávacího kurzu pro žadatele o zaměstnání (psaní CV, kontakt po telefonu, znalost Zákoníku práce apod.). Více na http://armadaspasy.cz/staticke.php?wh=eu_esf.

88

Příloha č. 9 Zákon o pomoci v hmotné nouzi Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi upravuje pomoc k zajištění základních životních podmínek prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi. Náklady na dávky hradí stát. Hmotná nouze je definována jako stav, kdy po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem posuzované osoby (osob) částky živobytí a tento příjem si nemůže zvýšit vzhledem k věku, zdravotnímu stavu a jiným vážným důvodům, nebo dosahuje částek živobytí, ale nepostačuje k pokrytí odůvodněných nákladů na bydlení, nebo ji hrozí vážná újma na zdraví119. Za osobu v hmotné nouzi je též považována osoba, která nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší. Dávky pomoci v hmotné nouzi: A B C

Příspěvek na bydlení Doplatek na bydlení Mimořádná okamžitá pomoc

Nárok na příspěvek na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Zákon zajišťuje, že osobě, která se prokazatelně snaží využít možnosti zvýšení příjmu vlastní prací bude zvýšena částka živobytí o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Osobě, která je uchazečem o zaměstnání, se zvyšuje částka živobytí o 30 % částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem a pokud se tato osoba prokazatelně snaží využít další možnosti zvýšení příjmu vlastní prací o dalších 20 % částky. Částka živobytí osoby se zvyšuje o 300 Kč u osoby, která prokáže, že má zvýšené náklady spojené s hledáním zaměstnání, zejména náklady na dopravu, telefon a korespondenci. Doplatek na bydlení může být nárokován vlastníkem nebo nájemcem bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení byl jeho příjem nižší než částka na živobytí. Nárok na tuto dávku nevznikne, pokud osoba bez vážného důvodu odmítne nabídku levnějšího přiměřeného bydlení v obci, ve které má trvalý pobyt. Poskytuje se v peněžní formě a může být použit k úhradě nájemného bez souhlasu příjemce. Mimořádná okamžitá pomoc se vyplácí bezodkladně. Poskytuje se v peněžní nebo věcné formě, popřípadě v obou formách.

119

Zákon upravuje i další možnosti, kdy se osoba nachází v hmotné nouzi.

89

Příloha č. 10 Projekt Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR Projekt Strategie sociální inkluze bezdomovců probíhá od října 2005. Realizace projektu je naplánována do roku 2007. Jedná se o společný projekt pěti NNO: Sdružení azylových domů (SAD), Naděje, Armády spásy (AS), Slezské diakonie, Diecézní charity Brno. Ukončení projektu je plánováno na září 2007. Projekt probíhá v rámci operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, priorita 3.2 Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí. Projekt je spolufinancován ESF a státním rozpočtem ČR. Hlavním cílem projektu je zmapovat situaci bezdomovectví v ČR. Projekt si stanovil 9 základních aktivit a cílů: 1) Vytvoření definice a typologie bezdomovectví: cílem je vytvořit typologii kompatibilní a typologií FEANTSA (viz Příloha č. 1). V březnu 2006 byl uskutečněn seminář na dané téma. Semináře se zúčastnili zástupci NNO, státní správy, MPSV, hostem byl Bill Edgar z University of Dundee. 2) Vytvoření monitorovacího systému: vznik databáze určené pro všechny poskytovatelé služeb pro bezdomovce, vznik centrály pro sběr statistických dat, jednání s poskytovateli připojení k internetu. 3) Zmapování současné nabídky poskytovaných služeb: vytvoření seznamu všech poskytovatelů služeb v ČR včetně jejich zařízení, cílových skupin a vytíženosti. Byl vytvořen adresář zařízení členů Sdružení azylových domů v ČR, který je pravidelně aktualizován. 4) Průzkum poskytování zdravotní péče. Cílem je zjistit údaje pro vyhodnocení stávající situace a postoje v oblasti poskytování zdravotní péče bezdomovcům. V rámci tohoto cíle bylo provedeno dotazníkové šetření u zástupců azylových domů zjišťující spokojenost se zdravotní péčí o klienty, u zástupců zdravotních záchranných služeb zjišťující nejproblémovější aspekty péče o bezdomovce a u zástupců státních zdravotnických zařízení. Byla navázána spolupráce s terénních pracovníků Naděje a dobrovolníků z Českého červeného kříže, kteří pravidelně poskytují zdravotní službu v terénu za asistence terénních pracovníků. Probíhá také sledování pacientů Ordinace praktického lékaře pro bezdomovce v Praze. 5) Ověřování efektivity většího počtu sociálních pracovníků. V rámci tohoto cíle bylo zaměstnáno 16 nových sociálních pracovníků v rámci různých projektů. 6) Aktivní politika zaměstnanosti a bezdomovci. Cílem aktivity je zmapovat možnosti bezdomovců na pracovním trhu a nalézt strategie vedoucí ke zlepšení současného stavu. V rámci aktivity byly rozesílány dotazníky azylovým domům, klientům AD, ÚP, agenturám práce atd. Data jsou zpracovávána. 7) Návrh udržitelného rozvoje sociálních služeb. V rámci této aktivity je úkolem zjistit současné potřeby a problémy sociálních služeb. 8) Vytvoření internetového informačního portálu. Cílem je vytvoření webových stránek www.bezdomovci.cz. 9) Publicita bezdomovectví. Hlavním cílem je zvýšení informovanosti veřejnosti o fenoménu bezdomovectví. V rámci tohoto cíle proběhly aktivity jako konference o projektu v Senátu (prosinec 2005), rozhovory o problematice v médiích apod. Zdroj: http://www.bezdomovci.eu/index.php?sekce=submenu&idt=7&id=5&jazyk=cze

90

Příloha č. 11 Zdroje příjmů bezdomovců Dotazníkové šetření mezi bezdomovci v Praze Dotazníkové šetření mezi bezdomovci v hlavním městě, které bylo realizováno sledovalo příjmy respondentů-bezdomovců. Získané odpovědi byly rozděleny do dvou hlavních kategorií: mzda (zaměstnání, brigády, výpomoc) a dávky sociálního zabezpečení (podpora v nezaměstnanosti, důchod, dávky sociální potřebnosti, jiné sociální dávky). V rámci kategorie mzda tvoří nejčetnější skupinu brigády (brigádu uvedlo v odpovědi 32% respondentů) a výpomoc (22%). Sociální dávky pobíralo celkem 14% respondentů. Bez jakéhokoli příjmu bylo 11% respondentů. Z šetření dále vyplynulo, že při hledání zaměstnání využívají oslovení klienti zejména inzerce (27%), dále pomoci známých a přátel (24%), služeb pracovních agentur (17%). Jen 15 % dotázaných využívá služeb úřadů práce. Většina respondentů byla v době výzkumu bez práce (63%). Z pracujících respondentů celkem 63% pracovalo legálně (většinou šlo o dohodu).

Příloha č. 12 Problémy v přístupu ke zdravotní péči Zpráva pro organizaci FEANTSA (2006c) hodnotí problematický přístup bezdomovců ke zdravotní péči v České republice ze dvou hledisek: zdravotnického personálu a pracovníků zařízení pro bezdomovce. Lékaři a personál ve zdravotnických zařízeních ČR spatřují problémy v přístupu ke zdravotní péči bezdomovců zejména v: • • •

Administrativních bariérách (neplacení zdravotního pojištění, absence dokladů). Pocit marnosti vyplývající z opakovaných zkušeností, že se osoby znovu stávají bezdomovci. Obtížná komunikace s bezdomovci (souvisí s alkoholismem, agresivitou, netečností bezdomovců).

Sociální pracovníci organizací pracujících s bezdomovci jako hlavní problémy uvádějí: • • • •

Negativní a odmítavé postoje lékařů k péči o lidi bez domova. Neodpovědný přístup klientů ke svému zdraví. Omezené možnosti realizovat lékařská opatření v zařízeních poskytujících služeb pro bezdomovce. Limitované služby v některých regionech.

91

Rejstřík A Atkinson 22 Abrahamson 18 B Barták 13, 35, 73 Bauman 30 bezdomovectví potencionální 28, 32,34,62 skryté 28 typologie 28 zjevné 28, 34, 37, 49 D Daly 29 dobrovolné odloučení 19 E ETHOS 29 Evropský sociální program 23 Evropská strategie sociálního začleňování 22, 26 F FEANTSA 29, 36, 38, 39 H Hendl 40, 41 Horáková 95 CH chudoba absolutní 8 latentní 9 nová 9 relativní 8, 9 skrytá 9 chudí deserving 10, 15 undeserving 10, 15 K Kuhlman 30 L Lenoir 11

Levitas 12, 21 Lisabonská strategie 22, 23 Lister 12, 22 M Mareš 8, 9, 11, 13, 18, 27 N NAPSI 23, 25, 37, 45, 47, 52, 57, 67, 71 Národní program reforem 23, 38 O Otevřená metoda koordinace 23 P paradigma monopolu 13 solidarity 13 specializace 13 R Rákoczyová 18, 21, 33 Room 9, 18 Rowentree 8 S Silver 13 Sirovátka 11, 19 sociální bydlení 36, 46, 47 sociální koheze 12, 22 sociální vyloučení (exkluze) dimenze 20 charakteristiky 12 typologie 12 sociální začleňování (inkluze) dimenze 20 strategie 22 T Townsend 9 Ž Žižková 10 W Weber 11, 13

92

Stať Bezdomovectví představuje jednu z nejzávažnějších forem sociálního vyloučení. Populace bezdomovců je heterogenní, najdeme v ní zneužívané a týrané mladé lidi, ženy, které zažívaly domácí násilí, imigranty, zdravotně a mentálně postižené, bývalé vězně, různého věku i vzdělání, kteří ovšem mají jedno společné: nemají vlastní domov. Neexistuje jednotná definice bezdomovectví používaná v rámci EU ani neexistuje dostatečné množství empirických poznatků v této oblasti. Charakteristika bezdomovectví v jednotlivých definicích variuje od úzkého pojetí absence střechy nad hlavou po nejširší pojetí zahrnující nejisté bydlení. Jednou z nejvyužívanějších definic je typologie vytvořená organizací FEANTSA. V posledních letech byla v souvislosti se vstupem České republiky do EU přijata mnohá opatření směřující k zajištění sociální inkluze znevýhodněných skupin. Zdá se však, že problematika bezdomovectví zůstává mimo hlavní pozornost politické, ale i laické veřejnosti. Hlavním cílem této práce je zkoumat proces sociálního začleňování bezdomovců v České republice a jeho limity. Zajímají nás opatření směřující k sociálnímu začleňování bezdomovců v ČR, jejich případné nedostatky a limity a také hodnocení těchto opatření odborníky, kteří dlouhodobě pracují s lidmi bez domova. Součástí výzkumu je zjistit, zda v této oblasti probíhá spolupráce všech relevantních aktérů. Symbolickým cílem práce je upozornit na aktuální téma bezdomovců v České republice v perspektivě sociální exkluze a inkluze. Myslím, že tomuto fenoménu není v ČR věnována dostatečná pozornost ze strany tvůrců politik. Také si myslím, že neexistuje dostatečné povědomí o této problematice u veřejnosti, respektive přetrvává negativní postoj k bezdomovců na základě stereotypů spjatých s bezdomovectvím (líní povaleči, kteří žebrají u nákupních center a jsou závislí na alkoholu). Tyto stereotypy dle mého názoru jsou částečně bariérou i při tvorbě sociální politiky, a proto stále chybí koncepční řešení této problematiky. Významnou roli hrají v oblasti sociálního začleňování bezdomovců neziskové organizace (NNO), kterým je také tato práce prioritně určena. Práce by jim mohla sloužit zejména v souvislosti s uváděním příkladů dobré praxe, respektive návrhy respondentů (odborníků v této oblasti) na zlepšení procesu sociální inkluze ve vytyčených oblastech a doporučení formulovaná v závěru. Tato doporučení mohou současně sloužit jako zdroj inspirace pro tvůrce politik. Poznatky zjištěné v této práci mohou být ovšem využity k různým účelům. V perspektivě laické veřejnosti může sloužit ke zvýšení informovanosti o tomto problému, stejně jako k obeznámení s problematikou sociálního vyloučení a začleňování, která je aktuální v souvislosti s členstvím země v EU. Může také posloužit k potírání výše zmíněných stereotypů spojených s bezdomovectvím. Tomu může sloužit zejména seznámení s formami bezdomovectví, kdy zjevní bezdomovci jsou jen špičkou ledovce fenoménu bezdomovectví. V úvodní části stati se zaměřím na teoretické koncepty, na jejichž základě vymezím dílčí výzkumné otázky. Druhá část se zaměří na metodiku výzkumného projektu a v poslední části se budu věnovat analýze a interpretaci zjištěných poznatků.

93

Pojetí zkoumaných jevů Sociální vyloučení Koncept sociálního vyloučení (exkluze) je používán v rámci sociální politiky EU od 90. let minulého století. S procesem sociálního vylučování se však setkáváme od pradávna. V dnešním významu jej poprvé použil René Lenoir v roce 1947 pro označení skupin, které nebyly chráněny systémem sociálního pojištění. Z Francie se rozšířil do ostatních zemí a stal se oficiálním diskurzem EU, kde vytlačil koncept chudoby. Sociální vyloučení můžeme definovat jako proces vylučování jednotlivců či skupin ze společnosti, proces, jenž omezuje jedince v jejich právech a povinnostech vyplývajících z členství ve společnosti. V této práci budeme chápat exkluzi tak, jak ji chápe EU. Evropská komise (Commision of the European Union, 2004) definuje sociální exkluzi jako proces, v rámci kterého dochází k marginalizaci jedince ve společnosti a jeho vyloučení z plné participace na základě chudoby nebo nedostatku kompetencí a příležitostí k celoživotnímu učení, popřípadě v důsledku diskriminace. Jsou vylučováni v oblasti zaměstnání, příjmu, vzdělávání, sociálních sítí a aktivit. Jejich přístup ke zdrojům a moci je omezen. Nemohou se podílet na rozhodnutí, které ovlivňuje jejich životy. Mareš (2004) uvádí, že definice sociálního vyloučení EU je založena na dvou premisách: právech občanů na základní životní standard v různých dimenzích společnosti a právech občanů na participaci ve společnosti (uplatňování občanských, politických a sociálních práv a povinností). Sociální exkluze je multidimenzionální, dynamický proces, v rámci kterého dochází k narušování vztahů mezi jednotlivci a společností.

Sociální začleňování Koncept sociálního začleňování (inkluze) se objevuje v souvislosti se sociální problematikou v zemích EU v devadesátých letech. V této práci budeme uvažovat začleňování do společnosti jako protiklad sociálního vyloučení. Pojetí inkluze jako protikladu sociálního vyloučení je charakteristické pro EU. Komise (Commision of the European Union, 2004) definuje sociální inkluzi jako proces, zajišťující, že osoby ohrožené chudobou a sociální exkluzí získají zdroje a možnosti nezbytné k zajištění plné participace ve společnosti. Inkluze umožňuje větší participaci v procesu rozhodování, jenž ovlivňuje každodenní životy a zajišťuje přístup k právům. Inkluze má multidimenzionální rozměr. K hlavním oblastem politiky sociální inkluze EU patří oblast trhu práce (s důrazem na aktivní politiku zaměstnanosti), oblast prevence a eliminace chudoby (s důrazem na reformu sociálních systémů, aby zabezpečovaly základní zdroje a zároveň poskytovaly stimul k práci), vzdělávání (s důrazem na celoživotní vzdělání), bydlení (s cílem zabezpečit kvalitní a dostupné vzdělání pro všechny), zdravotní péče (s důrazem na odstraňování bariér v přístupu ke zdravotní péči) a boj proti diskriminaci. Jednotlivé oblasti jsou propojené a do značné míry se ovlivňují.

94

Bezdomovectví Existuje mnoho definic vymezujících fenomén bezdomovectví, jenž variují od úzkého pojetí bezdomovectví jako absence střechy nad hlavou, přes definice zahrnující osoby žijící v zařízeních azylového typu a ubytovnách, až po nejširší definice zahrnující osoby, jejichž bydlení je nejisté. Širší definice zdůrazňují spojitost bezdomovectví se sociálním vyloučením. Upozorňují, že bezdomovectví není jen důsledkem absence přístřeší, ale je součástí širšího procesu vyloučení a znemožnění participace jedinců na takovém stylu života, který je v dané společnosti standardní pro většinu populace. V této práci budeme chápat fenomén bezdomovectví v širším slova smyslu, jak jej definují například Hradečtí (1996). Tito autoři vnímají bezdomovectví jako záležitost individuální volby, ale i jako důsledek sociálních a ekonomických sil. Bezdomovectví pak může úzce souviset s oblastí trhu práce, bytového trhu, se sociálním zabezpečením, vzděláním a dalšími sférami lidského života. Bezdomovectví v perspektivě širšího pojetí zahrnuje má různé podoby. Autoři (například Králová, Hradecký) popisují zjevnou (viditelnou), skrytou (latentní), potencionální formu bezdomovectví. Zjevné bezdomovectví patří k nejviditelnějším formám. Jsou to lidé bez trvalého bydliště, kteří zejména v zimním období využívají služeb azylových a obdobných zařízení pro bezdomovce. Skrytí bezdomovci jsou lidé, kteří nemají kde bydlet, nicméně služby pro bezdomovce z různých důvodů nevyužívají. Vyskytují se zejména v oblastech, kde jsou služby pro bezdomovce nedostatečné. Přežívají v kanálech, kontejnerech, lesích. Patří zde také osoby bydlící u přátel a příbuzných či využívající dočasná ubytování. Jako potencionální bezdomovce označujeme osoby, které jsou ztrátou bydlení vážně ohroženy. Jedná se o lidi na hranici chudoby, oběti domácího násilí, osoby žijící v institucionálních zařízeních, ubytovnách, domech určených k demolici atd. U mužů převažuje zjevné bezdomovectví, u žen se setkáváme spíše s jeho latentní podobou. Bezdomovectví postihuje osoby různého věku, pohlaví, vzdělání. Podle Hradeckých (1996) patří k nejrizikovějším skupinám z hlediska možnosti vzniku bezdomovectví osoby osamělé, izolované, rodiny s jedním rodičem, rodiny s dospělým alkoholikem, delikventi, osoby s psychickou poruchou, oběti domácího násilí, rodiny svobodných matek, rekonstruované či romské rodiny a rodiny migrantů. Vyšší riziko vzniku bezdomovectví vykazují osoby s nízkým vzděláním.

Bezdomovectví v ČR Bezdomovectví začalo narůstat v ČR po listopadu 1989, kdy došlo k významným společenským a ekonomickým změnám. Přechod k tržní ekonomice vedl k růstu chudoby u určitých skupin obyvatelstva (například lidé s nízkým vzděláním, mentálně a tělesně postižení), které se změnám nedokázaly přizpůsobit (Janata, Kotýnková, 2002). Centrem bezdomovců se stala Praha, která nabízela lepší pracovní i ubytovací možnosti. Jak ovšem uvádí studie Bezdomovectví v hlavním městě Praze (2004), podmínky se v posledních letech změnily. Získat krátkodobou nebo příležitostnou práci, stejně jako najít levné ubytování v hlavním městě je stále obtížnější. Horáková a Rákoczyová (2005) rozlišují kromě velkých měst ještě dva typy lokalit s vyšší koncentrací bezdomovců – lokality s nepříznivou ekonomickou situací

95

charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti (např. Ostravsko, Ústecko) a menší lokality s relativně bezproblémovou ekonomickou situací, kde jsou hlavní příčinou vzniku bezdomovectví závislosti a rozpad rodiny (např. Hradec Králové). V České republice převažuje negativní pohled na bezdomovce. Bezdomovectví je často vnímáno jako záležitost osobní volby. V poslední době se nicméně objevují pozitivní náznaky změn postoje k bezdomovectví. Bezdomovci spadají do kategorie osob společensky nepřizpůsobivých, která je nově označována pojmem osoby ohrožené sociálním vyloučením.

Bezdomovci s perspektivy příčin chudoby, sociálního vyloučení a sociálního začleňování Bezdomovství je často definováno jako projev extrémní chudoby a sociálního vyloučení. Na chudé je pohlíženo podle míry zavinění chudoby jako na hodné pomoci a nezasluhující pomoc. Osoby, které jsou schopny se o sebe postarat a mají vliv na svůj osud, jsou považovány za kategorii chudých, která nezasluhuje pomoc ze strany společnosti („undeserving poor“). Druhou kategorii tvoří lidé, kteří nemají vliv na svůj osud, respektive nedokáží se o sebe postarat vlastními silami, a jako takoví mají na pomoc ze strany společnosti nárok („deserving poor“). Podle Mareše spadají bezdomovci do kategorie nehodných pomoci. Z perspektivy sociálního vyloučení zažívají bezdomovci vyloučení v mnoha oblastech lidského života. Jedná se zejména o oblast bydlení, pracovního trhu, zdraví a chudoby. V rámci procesu sociálního začleňování bezdomovců je důležitý holistický přístup. Aby byla inkluze efektivní, je třeba zajistit inkluzivní opatření směřující do všech klíčových oblastí.

Metodika výzkumného projektu Hlavním cílem této práce je najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku (HVO) Jak probíhá proces sociální inkluze bezdomovců v České republice a jaké jsou jeho limity? prostřednictvím zodpovězení dílčích výzkumných otázek (DVO). Podkladem pro vytvoření DVO byly implikace z teoretického rámce práce. Při analýze procesu sociální inkluze bezdomovců v ČR se zaměřím zejména na cílovou skupinu zjevných bezdomovců. Na základě formulace HVO jsem zvolila metodu porozumění. Důvodem výběru byla potřeba porozumět procesu sociálního začleňování bezdomovců v jednotlivých oblastech veřejných politik. Za účelem získání odpovědí na DVO jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkumnou strategii. Nejvýznamnější výhodou kvalitativního výzkumu ve srovnání s výzkumem kvantitativním je získání hloubkového popisu případů a vhled do problematiky. Nevýhodou je naopak časová náročnost kvalitativního výzkumu vyplývající z náročnějšího získávání a vyhodnocování dat. Pro kvalitativní výzkum je charakteristické, že základní výzkumné otázky mohou být v průběhu výzkumu modifikovány nebo doplňovány. Hlavní výzkumná otázka je postavena v obecnější rovině. Proces sběru dat a jejich analýza probíhají současně.

96

Dále jsem pro tento výzkum jsem zvolila dvě metody sběru dat: dotazování a studium dokumentů. K výhodám kvalitativního dotazování patří možnost respondenta projevit své subjektivní pohledy a názory, lze zkoumat, zda respondent porozuměl dobře otázkám (Hendl, 1999). Hendl považuje za dokumenty data, která „[…] vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než má aktuální výzkum“ (Hendl, 2005, s. 204). Dokumenty analyzované v této práci budou ty, které obsahují odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Při výběru dokumentů budu brát v úvahu také jejich kvalitu. Klíčovými dokumenty jsou zákony, vládní dokumenty a dokumenty NNO. Dále budu analyzovat internetové stránky organizací poskytujících služby bezdomovcům. Pro účely tohoto výzkumu jsem dále zvolila techniku polostandardizovaného rozhovoru, neboť na jedné straně umožňuje určitou pružnost při procesu získávání informací, na druhé straně skutečnost, že všichni respondenti odpovídají na tytéž otázky, umožňuje lepší srovnatelnost jejich odpovědí a ulehčuje organizaci získaných informací. Takto získám informace o oblastech, které považují za důležité a zároveň má respondent možnost vyjádřit se k tématům, která považuje za významná. V průběhu práce na teoretické části jsem začala formulovat DVO, které rozvíjely hlavní výzkumnou otázku. Dílčí výzkumné otázky jsem odvodila z HVO na základě implikací teoretického rámce práce. Při analýze procesu sociální inkluze bezdomovců v ČR se zaměřím zejména na cílovou skupinu zjevných bezdomovců. DVO 1 se soustřeďuje na proces sociálního začleňování bezdomovců v České republice v oblasti bydlení: Jak probíhá sociální inkluze bezdomovců v ČR v oblasti bydlení? Operacionalizované otázky k DVO 1 zní: • Jaká opatření (nástroje) směřují k začlenění bezdomovců v této dimenzi? • Mají tato opatření nějaké nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? • Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér? • Jaká doporučení ke zlepšení v této oblasti navrhují odborníci? DVO 2 se týká oblasti začleňování v oblasti práce a byla formulována následovně: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců na pracovní trh? Pro tuto DVO jsem vytvořila následující otázky: • Jaká opatření ke zvýšení zaměstnanosti bezdomovců v České republice existují? • Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? • Existují bariéry ve využívání těchto opatření bezdomovci? Jaké jsou zásadní příčiny těchto bariér? • Jaká doporučení ke zlepšení v této oblasti navrhují odborníci? DVO 3 se dotýká oblasti zdravotní péče: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti zdravotní péče? Pro DVO 3 byly operacionalizací vytvořeny následující otázky: • Jaká opatření (nástroje) směřující k začlenění bezdomovců v oblasti zdravotní péče existují? • Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? • Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér?

97

•

Jaká doporučení ke zlepšení v této oblasti navrhují odborníci?

DVO 4 se týká oblasti chudoby. V této oblasti jsem se zaměřila zejména na nové zákony přijaté v roce 2006 s účinností od ledna 2007. DVO 4 zní: Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti ochrany před chudobou? Operacionalizované otázky pro DVO 4 jsou: • Jaká opatření (nástroje) v oblasti ochrany před chudobou existují? • Mají tato opatření nedostatky? Pokud ano, v čem selhávají? • Existují bariéry využívání těchto opatření (nástrojů) na straně bezdomovců? Jaké jsou klíčové příčiny těchto bariér? • Co přinášejí nové zákony účinné od ledna 2007 ve vztahu k bezdomovectví? • Jaká doporučení ke změnám v této oblasti navrhují odborníci? DVO 5 je zaměřena na spolupráci organizací poskytujících služby bezdomovcům a provázanost těchto služeb: Jak probíhá spolupráce organizací pracujících s bezdomovci? Operacionalizované otázky pro tuto DVO jsou: • Jaká je úroveň spolupráce institucí veřejného sektoru a NNO? • Jsou sociální služby pro bezdomovce propojené? Jednotkou zkoumání v tomto výzkumu je vzhledem k vytýčenému cíli proces sociální inkluze bezdomovců ve vybraných dimenzích v České republice. Těmito dimenzemi jsou bydlení, zdravotní péče, pracovní trh a ochrana před chudobou. Pro tento výzkum jsem zvolila dva typy jednotky zjišťování (tj. zdroje dat): dokumenty vztahující se k sociálnímu začleňování bezdomovců a odborníky, se kterými byly vedeny rozhovory. V této práci jsem záměrnou metodu pro výběr datových jednotek. Jako techniku záměrného výzkumu jsem zvolila kriteriální techniku. Kriteriální výběr znamená, že vybrané jednotky musí splňovat určitá kritéria. Zásadním kritériem pro výběr dokumentů bylo, aby obsahovaly opatření vztahující se k cílové skupině, pocházely z důvěryhodných zdrojů a byly aktuální. V rámci analýzy dokumentů byly zdrojem internetové stránky a dokumenty NNO poskytujících pomoc bezdomovcům a příslušných ministerstev, zákony a Národní akční plány sociálního začleňování ČR. Hlavním kritériem pro výběr respondentů byla jejich dlouhodobá práce v organizacích poskytujících služby pro bezdomovce. Dále jsem vybírala respondenty tak, aby byly zastoupeny jak NNO, tak instituce veřejné správy, organizace z různých měst a také aby byly reprezentovány organizace poskytující služby pro bezdomovce různého typu (noclehárny, denní centra, azylové domy apod.). Celkem bylo dotazováno 9 respondentů, jenž splňovali kritéria. Při rozhovorech jsem vycházela z předem připravených otázek, které byly rozčleněny do pěti skupin: bydlení, pracovní trh, zdravotní péče, ochrana před chudobou a spolupráce organizací a propojenost služeb v jednotlivých oblastech. V průběhu některých rozhovorů bylo nutné některé otázky přeformulovat či upřesnit. V případě tohoto výzkumu byly limitem zejména omezené zkušenosti výzkumníka, dále skutečnost, že bylo vedeno interview jen s 9 respondenty. Limitem se ukázal být také omezený rozsah práce. K určitému zkreslení výsledků výzkumu mohlo dojít také na základě mých postojů a preferencí, byť jsem se snažila striktně zachovávat neutrální postoj.

98

Interpretace zjištění z hlediska pojetí zkoumaných jevů Vzhledem k omezenému rozsahu této práce a šíři procesu sociální inkluze se v této práci zaměřuji jen na nejvýznamnější opatření a limity sociálního začleňování bezdomovců v ČR. Zabývám se zejména procesem sociální inkluze zjevných bezdomovců. Empirická část byla rozdělena podle dílčích výzkumných otázek do čtyř oblastí inkluze: bydlení, práce, zdraví a chudoba.

Závěry a doporučení Cílem práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku Jak probíhá proces sociální inkluze bezdomovců v ČR a jaké jsou jeho limity? prostřednictvím DVO. Hodnocením bezdomovectví v perspektivě sociální inkluze ve vytyčených oblastech jsem došla k následujícím závěrům. Z hlediska první DVO (Jak probíhá sociální inkluze bezdomovců v oblasti bydlení?) patří k nejvýznamnějším inkluzívním opatřením sociální služby zaměřené na poskytování bydlení, zejména realizace vícestupňového ubytování, kde je při splnění určitých kritérií zajištěn posun jednotlivce do vyšších typů ubytovacích zařízení, ideálně do samostatného bydlení. Dalším nástrojem začleňování bezdomovců je výstavba podporovaného bydlení. Ve vztahu k potencionálním bezdomovcům jsou významné některé sociální dávky (příspěvek na bydlení). Častou bariérou bezdomovců ve využívání opatření a nástrojů sociálního začleňování ve všech oblastech jsou jejich nízké sociální kompetence, které jsou také jednou z příčin vzniku bezdomovectví. Dalším limitem začleňování v oblasti bydlení je absence specifických zařízení (pro ženy, bezdomovce-seniory). Na jedné straně chybí zařízení vyššího typu, na druhé straně chybí vyloženě nízkoprahová zařízení pro ty, kteří nesplňují kritéria azylových domů. Inkluzivním mechanismem i bariérou zároveň mohou být symbolické ceny azylového bydlení. Na jedné straně usnadňují přístup k bydlení, na druhé straně mohou být demotivující ve smyslu hledání klasického bydlení a vyústit v shelterizaci. Osobně považuji financování služeb bezdomovci za motivační faktor a prvek resocializace (pocit bezdomovců, že nedostávají „charitu“, učí se hospodařit s penězi, získávají zkušenosti nezbytné při samostatném bydlení). Shelterizace může být také důsledkem nedostatečně rozvinuté sítě sociálního bydlení v ČR. Nejen nedostatečná kapacita, ale i systém přidělování sociálního bydlení, dlouhé čekací doby jsou významným limitem začleňování bezdomovců do klasického bydlení. Specifikem ČR jsou holobyty, které jsou prostorovou koncentraci skrytého bezdomovectví. Nedostatek cenově dostupných bytů značně komplikuje dovršení procesu začleňování bezdomovců v oblasti bydlení. K možnostem zlepšení začleňování bezdomovců v oblasti bydlení patří rozšíření kapacity stávajících zařízení, zřizování zařízení pro specifické skupiny. Pro zvyšování kompetencí ve vztahu k bydlení by bylo užitečné realizovat ve větší míře programy zaměřené na zvyšování kompetencí. DVO 2 směřovala k začleňování bezdomovců v oblasti práce (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců na pracovní trh?).

99

U bezdomovců dochází ke kumulaci handicapů vedoucích k znevýhodnění na pracovním trhu. Inkluzivní opatření poskytují bezdomovcům úřady práce v rámci programů aktivní politiky zaměstnanosti a NNO. Posledně jmenované realizují pracovní rehabilitace na farmách, zřizují job cluby, vytvářejí VPP, pomáhají klientům při hledání práce a působí jako mediátoři při jednání s ÚP. K bariérám začlenění na straně bezdomovců patří organizačně technické aspekty (nedostatek finančních prostředků, absence osobních dokladů.) a nedostatečné sociální kompetence. Velkým problémem se jeví záznam v trestním rejstříku. NNO se při realizaci programů potýkají se skutečností, že české zákony neznají některé pojmy (například tréninkové zaměstnání). Bezdomovci se stávají obětí nelegálních praktik některých zaměstnavatelů, kteří je zaměstnávají bez řádné pracovní smlouvy. Často jim za odvedenou práci nezaplatí adekvátně nebo vůbec. V této oblasti navrhovali respondenti vytváření většího počtu pracovních míst pro bezdomovce v rámci podporovaného zaměstnávání a realizaci programů směřujících ke zvýšení sociálních kompetencí významných pro začlenění na otevřený pracovní trh. Třetí výzkumná otázka směřovala do oblasti zdraví (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti zdravotní péče?). Tato oblast byla některými respondenty hodnocena jako nejproblémovější. Bezdomovci často neplní povinnost hradit zdravotní pojištění, od čehož se odvíjí řada problémů (mj. narůstá dluh a penále). Zdravotní služby zajišťují některé NNO na základě dohod s lékaři. K bariérám v této oblasti patří přístup bezdomovců k vlastnímu zdraví, chybějící následná péče, nedostatek sociálních lůžek a postoj zdravotnických zařízení a lékařů, kteří někdy odmítají poskytnout bezdomovcům péči. Zlepšení situace v této oblasti by mohlo přinést budování ordinací pro bezdomovce. V současné době existuje v ČR jediné zařízení tohoto typu. Tato opatření mohou být posuzována jako nákladná. Zřizování zařízení v této oblasti může být legitimizováno tím, že bezdomovci mají mnoho přenosných chorob a vzhledem k tomu, že se pohybují v zalidněných místech, ohrožují zdraví veřejnosti. Čtvrtá dílčí výzkumná otázka se zabývala oblastí chudoby (Jak probíhá proces sociálního začleňování bezdomovců v oblasti ochrany před chudobou?). K ochraně před chudobou slouží vedle příjmu ze zaměstnání podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky a důchody (invalidní a starobní). Většina bezdomovců nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti a starobní důchod (zejména délku pojištění) a jsou odkázáni na dávky životního minima. Bariéry spočívají také v absenci osobních dokladů nezbytných při žádání o dávku a skutečnost, že žádosti o přiznání nároku musejí být podány v místě trvalého bydliště (kde se ovšem nezdržuje). Někteří respondenti viděli problém ve štědrosti systému sociálního zabezpečení, který nemotivuje bezdomovce k hledání práce a vede ke zneužívání dávek. Řešení by mohlo spočívat v upravení poměru sociálních dávek a minimální mzdy a zvýšení aktivizace lidí pobírajících sociální dávky. Posun v důrazu na aktivizaci přinesl nový zákon o pomoci v hmotné nouzi. Osoby, které aktivně hledají práci, budou zvýhodněné poskytnutím vyšší částky

100

příspěvku na živobytí. Při dlouhodobějším pobírání příspěvku je uložena povinnost vypracovat aktivizační plán. Pozitivní změny ve vztahu k bezdomovcům přinesl i zákon o sociálních službách, který přináší pojem osoby ohrožené sociálním vyloučením namísto osoby společensky nepřizpůsobené, což mohlo mít stigmatizující efekt. Zákon obecně znamená krok kupředu (například požadavek na vzdělání sociálních pracovníků), nicméně úzké vymezení jednotlivých kategorií může přinést problémy některým organizacím, které tak, jak byly dosud nastaveny, nebudou spadat do žádné z nich. Spolupráce organizací poskytujících služby bezdomovcům byla předmětem páté DVO (Jak probíhá spolupráce organizací poskytujících služby bezdomovcům?). V České republice funguje spolupráce mezi organizacemi neziskového a veřejného sektoru i uvnitř neziskového sektoru. Jedná se však o nesystémovou spolupráci v rámci vlastních cílů. Narůstá význam komunitního plánování, které je sice v počátcích, časem však může výrazně přispět ke zlepšení poskytování sociálních služeb. V souvislosti se sociálním začleňováním bezdomovců v ČR existuje ještě jedna bariéra, která nebyla popsána v rámci výše vymezených oblastí a to veřejnost, její postoje a stereotypy související s bezdomovectvím. Změna vnímání bezdomovců veřejností může pozitivně ovlivnit jejich postavení ve společnosti. Tady by začleňovacím mechanismem mohla být prezentace bezdomovců v jiné než běžně ukazované situaci – povalující se a žebrající. Spojit je s něčím pozitivním. Dobrým krokem v tomto směru jsou například divadlo bezdomovců Ježek a Čížek a mezinárodní fotbalové turnaje bezdomovců. V České republice se bezdomovectví stalo veřejným problémem v souvislosti se vstupem země do EU. Jako sociální problém bylo definováno v rámci dokumentu Společné memorandum o sociálním začleňování (2003). Tento dokument se stal základem pro Národní akční plán sociálního začleňování. NAPSI ČR věnují bezdomovectví minimální pozornost. Opatření vztahující se k bezdomovectví se mi jeví jako příliš vágní. Navíc vidím v NAPSI 2006-2008 jen malý posun v této oblasti v relaci k NAPSI 2004-2006. Proces sociální inkluze bezdomovců v ČR byl nastartován, stále se však potýká s mnoha nedostatky. Ty spočívají, kromě výše vymezených bariér, zejména v absenci definice pojmu (nutno dodat, že v současnosti se připravuje definice v souladu s typologií ETHOS), absenci komplexních statistických údajů o bezdomovectví, jednotné strategii začleňování bezdomovců a absenci dlouhodobých preventivních strategií. Hlavním aktérem procesu začleňování bezdomovců jsou podle mého názoru NNO. V souladu s tvrzením uvedeným v teoretické části výzkum prokázal, že bezdomovectví z perspektivy sociálního vyloučení představuje mnohonásobné znevýhodnění, které odsouvá ty, jenž je zažívají, na okraj společnosti. Výsledky výzkumu také potvrdily, vnitřní provázanost procesu sociální exkluze. Vyloučení v jedné oblasti může zapříčinit, posílit, být důsledkem vyloučení v jiné oblasti. Obdobná závislost vyplynula také v souvislosti s procesem sociální inkluze. Posilování inkluze v jedné oblasti bezdomovectví vede k zlepšení v oblasti jiné. Například začlenění na pracovní trh se pozitivně odrazí v oblasti příjmů. To umožní

101

bezdomovcům zajistit si kvalitnější bydlení, které bude mít významný vliv na zlepšení zdraví. Nezaměstnanost naopak vede často k neplacení zdravotního a sociálního pojištění, což ovlivňuje jak poskytování současné péče, tak riziko vzniku chudoby v budoucnosti. Vzhledem k trendu rostoucího významu začleňování znevýhodněných skupin prostřednictvím participace na trhu práce v zemích EU (vycházejíce přitom z Lisabonské strategie) si myslím, že v ČR je inkluze bezdomovectví prostřednictvím trhu práce nedostatečně propracovaná a má rezervy. V rámci prevence chudoby potvrdil výzkum potřebu reformy sociálních systémů tak, aby zabezpečovaly základní zdroje a zároveň poskytovaly stimul k práci. Z hlediska počtu120 nejsou bezdomovci v České republice nejvýznamnější skupinou. Věnovat zvýšenou pozornost začlenění bezdomovců v ČR nicméně považuji za žádoucí hned z několika důvodů. Bezdomovectví je nejextrémnější formou sociálního vyloučení a narušuje sociální kohezi. Lidí, kteří se ocitli bez domova, nebo jsou jeho ztrátou ohroženi, neustále přibývá. Na základě výzkumu jsem došla ke zjištění, že v ČR narůstá kategorie některých skupin bezdomovců, jejíž výskyt byl ještě nedávno minimální. Jedná se zejména o kategorii rodin s dětmi a seniory. Dalším důvodem pro vytváření nástrojů sociální inkluze bezdomovců je, že největší část bezdomovců z hlediska kritéria věku spadá do kategorie produktivního věku, představují tedy rezervoár pracovních sil. Nemůžu opomenout ani význam poskytování zdravotní péče pro bezdomovce ve vztahu k snižování rizika šíření infekčních nemocí (bezdomovci, kteří jsou často nositelem přenosných chorob, se pohybují v zalidněných prostorech nádražních hal, tramvajích apod.). Absence včasné pomoci v počátečních fázích bezdomovectví může kromě prohloubení tohoto fenoménu vést ke vzniku jiných sociálně patologických jevů (kriminální činnost, prostituce). V neposlední řadě je řešení bezdomovectví legitimizováno plněním závazků týkajících se lidských práv vyplývajících z mezinárodních dokumentů.

Doporučení Přestože tato práce zkoumající situaci bezdomovců v ČR v perspektivě sociálního začleňování má své výzkumné limity (omezený počet respondentů při zjišťování dat, rozsahové omezení práce), troufám si říci, že byly postiženy základní problémy, se kterými se bezdomovci potýkají. Vyvozuji z nich níže uvedená doporučení, která by mohla být využita při tvorbě nástrojů sociálního začleňování bezdomovců. • Řešení problému bezdomovectví vyžaduje multidimenzionální přístup. Procesy sociální exkluze i inkluze bezdomovců jsou natolik propojené, že je třeba řešit situaci komplexně. Pokud se zaměříme jen na jednu oblast, může se stát, že i potencionální úspěšné začlenění v této oblasti narazí na problém vyloučení v jiné oblasti a inkluzivní opatření selžou. Velmi dobře lze tuto situaci vidět v oblastech bydlení a zaměstnání. Byť bezdomovci seženeme relativně kvalitní zaměstnání bez vhodného bydlení a zázemí je pravděpodobné, že zaměstnání brzy ztratí, protože nebude podávat žádoucí výkon.

120

Zdůrazňuji, že neexistují přesná data, jedná se pouze o odhady.

102

•

•

•

• • •

• • • •

Vzhledem k tomu, že všemi oblastmi sociálního vyloučení se prolínala bariéra sociálního začleňování spočívající v nedostatečné sociální kompetenci bezdomovců, navrhuji primárně začít proces začleňování posilováním klíčových kompetencí bezdomovců nezbytných pro konkrétní oblasti. V oblasti bydlení je zapotřebí zlepšit přístup k sociálnímu bydlení a umožnit přechod bezdomovců do klasického bydlení. Při výstavbě sociálního bydlení by mohlo být využíváno pracovního potencionálu bezdomovců. Tím by se vyřešilo částečně zajištění pracovních míst pro některé bezdomovce, získali by pracovní návyky a v konečné fázi získají bydlení.. Je potřeba vytvářet specifická opatření k začlenění v oblasti práce. V první řadě by to měly být nástroje směřující k zvýšení zaměstnatelnosti bezdomovců a jejich začleňování na otevřený trh práce. Není-li začlenění na otevřený pracovní trh možné, je třeba vytvářet chráněná pracovní místa. Je třeba si uvědomit, že práce nemá jen charakter získání finančních prostředků, ale plní také socializační funkci, což je v případě snahy o sociální začleňování bezdomovců velmi významné. V oblasti zdravotní péče doporučuji zajistit dostupnost následné péče v rámci nemocnic (sociální lůžka) nebo vytvářením specifických zařízení pro tyto účely. Prohloubení spolupráce na nadnárodní úrovni, v rámci které by mohly české organizace využívat zkušeností a příkladů dobré praxe s respektováním místních specifik. Prohloubit kooperaci na horizontální i vertikální úrovni. Základem efektivních strategií boje proti bezdomovectví vzhledem k jeho multidimenzionálnímu rozměru je vytvoření dobré spolupráce mezi centrálními a lokálními vládami, institucemi veřejného a neziskového sektoru a propojení veřejných politik. Na lokální úrovni je zapotřebí v zastupitelstvech obcí aktivně prosazovat zvýšení dotací na výstavbu a provoz sociálního bydlení a AD tam, kde je jejich kapacita nedostačující. Zapojení bývalých bezdomovců, aby pomáhali při řešení bezdomovectví využívajíce přitom svých zkušeností. Věnovat zvýšenou pozornost prevenci vzniku bezdomovectví, jejíž nástroje budou v konečném důsledku finančně méně náročné než řešení následků. Stálo by za zvážení ustanovení orgánu na národní úrovni, zodpovědného za potírání bezdomovectví. V jeho kompetenci by bylo hospodaření s financemi, udělování grantů a dotací, implementace politik a programů a jejich kontrola. K dílčímu zjištění patří, že dochází k nárůstu některých skupin bezdomovců. Barták (2004) konstatuje, že v ČR prakticky neexistuje bezdomovectví rodin s dětmi. Interpretace dat s rozhovorů ovšem ukázala požadavek respondentů na zřizování zařízení právě pro tuto kategorii. Považuji za přínosné zaměřit výzkumné aktivity na zmapování sociodemografických charakteristik bezdomovců pro účely efektivního cílení služeb a opatření.

Vždy budou existovat lidé, kteří si život bez domova volí dobrovolně. Těm ostatním bychom měli zajistit pomoc a umožnit návrat do běžného života.

103

Seznam použité literatury BARTÁK, M. 2004. Zdravotní stav populace bezdomovců v ČR a jeho determinanty I. [online]. [citováno 2006-10-05] . COMMISION OF THE EUROPEAN UNION. 2004. Joint report on social inclusion. [online]. [citováno 2006-09-15] . HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Portál: Praha. HORÁKOVÁ, M., RÁKOCZYOVÁ, M. 2005. Sociální vyloučení a sociální začlenění v lokální perspektivě. Praha: UK FSV CESES. (nepublikováno) HRADECKÁ, V., HRADECKÝ. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje. JANATA, Z., KOTÝNKOVÁ, M. 2002. K bezdomovství a možnostem jeho prevence. Sociální politika, 28, 2002, č. 11.: str. 3-6. KRÁLOVÁ, J. 2004. Společenská rizika související s bezdomovectvím. (Bezdomovectví – celosvětový problém). [online]. [citováno 2006-08-14] . MAREŠ, P. 2004. Sociální exkluze a inkluze. In Sirovátka, T. ed. Sociální inkluze a exkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita. KOSOVÁ, P., OMELKOVÁ, L., SEDLÁČEK, P. 2004. Bezdomovectví v hlavním městě Praze. [online]. [citováno 2006-10-05] .

104