Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Sociální služby pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě
Vypracovala: Marie Hasoňová Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph. D.
Brno 2008
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedených zdrojů. V Brně, 29. 5. 2008 …………………………………..
2
Poděkování
Děkuji PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D. za vedení mé práce, za podnětné rady, trpělivost a čas, který mi věnovala. Dále děkuji celé své rodině, která mě při tvorbě práce podporovala, zvláště manželovi a mým rodičům. Poděkování patří též všem respondentům, kteří se na výzkumu podíleli a kteří mi věnovali čas.
3
Obsah Úvod ..................................................................................................... 7 I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA ...................................................8 1 Osoby se zdravotním postižením ................................................... 8 1.1 Rozdělení zdravotního postižení a vymezení cílové skupiny................. 8 1.1.1 Osoby s tělesným postižením ................................................. 8 1.1.1.1 Dětská mozková obrna ........................................................ 9 1.1.2 Osoby s mentálním postižením............................................... 9 1.1.2.1 Downův syndrom .................................................................10 1.1.3 Osoby se smyslovým postižením............................................. 11 1.2 Posouzení stupně zdravotního postižení................................................. 12 1.3 Nerovnováhy v sociálním fungování .................................................... 13 1.3.1 Pojmy životní situace, sociální fungování a nerovnováhy v sociálním fungování ............................................................ 13 1.3.2 Oblasti nerovnováh v sociálním fungování osob se zdravotním postižením .............................................................................. 14 1.4 Vymezení vybrané lokality ....................................................................15 1.4.1 Územní členění státu ............................................................. 15 1.4.2 Obec s rozšířenou působností ............................................................ 16
2 Sociální služby .................................................................................. 18 1.2 Rozdělení sociálních služeb .................................................................... 18 2.2 Změna podoby sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením po roce 1989 .............................................................................................. 19 2.3 Typy sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením................ 20 2.4 Osoby se zdravotním postižením a sociální práce ..................................21
3 Poskytovatelé sociálních služeb ...................................................... 23 3.1 Poskytovatel ........................................................................................... 23 3.2 Cíle poskytovatelů .................................................................................. 23 3.3 Spolupráce poskytovatelů ....................................................................... 24 3.3.1 Definice spolupráce (kooperace) ...............................................24 3.3.2 Spolupráce organizací, koordinace sociálních služeb ............ ...25 3.3.3 Význam spolupráce organizací pro nabídku sociálních služeb...26 3.3.4 Komunitní plánování sociálních služeb jako nástroj podpory spolupráce organizací ............................................................. ....28 3.3.4.1 Komunitní plánování ...............................................................28 3.3.4.2 Cíle a principy komunitního plánování ............................... ....28 3.3.4.3 Role poskytovatelů v procesu komunitního plánování ....... .....29
4 Operační strategie organizací služeb sociální práce ........................ 31 4.1 Procedurální a situační přístup.................................................................... 31 4.2 Typologie operačních strategií.................................................................... 31
4
II. METODOLOGICKÁ ČÁST ....................................................... ... 34 5 Metodika výzkumu ............................................................................. 34 5.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky ............................................................... 34 5.2 Volba metody výzkumu a výzkumné strategie ..................................... ......35 5.3 Techniky sběru dat.......................................................................................35 5.4 Výběr vzorku ...............................................................................................35 5.5 Operacionalizace .........................................................................................36
III. VÝZKUMNÁ ČÁST .........................................................................37 6 Průběh sběru dat ...................................................................................37 7 Zjištění a jejich interpretace ................................................................38 7.1 Popis vybrané lokality a struktura sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením .....................................................................................................38 7.2 Nerovnováhy v sociálním fungování klientů ................................................39 7.3 Nerovnováhy, jimiž se poskytovatelé zabývají ............................................40 7.4 Přehled poskytovatelů o sociálních službách ve vybrané lokalitě ................40 7.5 Chybějící sociální služby...............................................................................41 7.6 Význam spolupráce poskytovatelů ...............................................................42 7.7 Stávající spolupráce mezi poskytovateli .......................................................42 7.8 Informovanost o komunitním plánování........................................................43 7.9 Vliv komunitního plánování na rozvíjení spolupráce....................................43 7.10 Procedurální versus situační přístup ...........................................................44 7.11 Operační strategie poskytovatelů.................................................................44 7.12 Spolupráce s médii jako účinná forma komunikace....................................44
Závěr ......................................................................................................... 46 Přílohy .......................................................................................................47 Anotace ..................................................................................................... 54 Použitá literatura a internetové zdroje ................................................. 55 Rejstřík ..................................................................................................... 57
5
„Bariéry v našem okolí jsou fyzické a psychické.“ Oldřich Matoušek
6
Úvod Narození dítěte se zdravotním postižením mění život celé rodiny. Hlavní pozornost se obvykle zaměřuje na zdravotní stránku věci, ale neměla by být opomíjena ani právní a sociální stránka. Všichni by měli mezi sebou spolupracovat: zdravotně postižení (popř. jejich rodiče), lékaři i sociální pracovníci. Ke spolupráci by se také měla připojit škola a obec. Nahlížení společnosti na handicapované lidi se v posledních desetiletích naštěstí pozitivně změnilo, ještě však se stále s nimi vždycky nepočítá. Touto prací bych chtěla upozornit na to, že organizace poskytující služby osobám se zdravotním postižením by měly mezi sebou spolupracovat, aby mohly vytvářet přiměřenou nabídku služeb odpovídající různým požadavkům klientů. Dále bych ráda upozornila na možnosti komunitního plánování v lokalitě. Chci upozornit především samotné poskytovatele těchto služeb, že vzájemná spolupráce může být přínosem pro ně i pro jejich klienty. Chtěla bych oslovit jednotlivé poskytovatele služeb, abych zjistila, zda a nakolik jsou ochotní mezi sebou spolupracovat, pokud tak ještě nečiní. Také bych ráda zjistila, s jakými dalšími organizacemi, třeba i mimo oblast sociálních služeb, spolupracují. Problematikou osob se zdravotním postižením se zabývám již delší dobu, jednak mám handicapovanou sestru, a jednak jsem v minulosti pracovala jako osobní asistentka dítěte se zdravotním postižením. Komunitní plánování ve vybrané lokalitě bylo zahájeno nedávno, ale nevím, nakolik poskytovatelé tuto metodu prozatím ocení. Podle mě je to však vhodný způsob, jak vytvářet kvalitní nabídku sociálních služeb. Cílem bakalářské práce je tedy zodpovědět na otázku: Zda a jakým způsobem je ve vybrané lokalitě rozvíjena spolupráce poskytovatelů sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením? Práce je rozdělena do tří hlavních částí. V teoretické části vymezím základní pojmy a budu se zabývat spoluprácí poskytovatelů a jejím významem. Metodologická část popisuje cíl výzkumu, zvolenou metodu a techniky sběru dat, způsob vytváření vzorku. Jako techniku sběru dat jsem zvolila kvalitativní rozhovor a studium dokumentů. V empirické části podám výklad výsledků provedeného šetření ve vybrané lokalitě a vyslovím závěr, případně doporučení.
7
I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 1 Osoby se zdravotním postižením Matoušek (2003) vymezuje definici zdravotního postižení následně: Je to postižení, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života, zejména schopnost navazovat a udržovat vztahy s lidmi a schopnost pracovat. Klade větší důraz nikoliv na zdravotní stránku problému, nýbrž zdůrazňuje sociální hledisko. Z toho je patrné, že sociální pracovníci mají důležitý úkol. Hrají významnou roli nejen při samotné pomoci handicapovaným lidem a jejich rodinám, ale také při zprostředkování kontaktu s okolím a vytváření dobrých vztahů mezi zdravými a postiženými lidmi. Matoušek (2005) uvádí, že v České republice žije asi 1,2 milionu občanů se zdravotním znevýhodněním (mezi ně počítá i lidi s cukrovkou). „Zdravotním postižením se rozumí, na rozdíl od nemoci, dlouhodobý nebo trvalý stav, který již nelze léčbou zcela odstranit.“ (http://www.jh.cz)
1.1 Rozdělení zdravotního postižení a vymezení cílové skupiny Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách vymezuje definici zdravotního postižení takto: „Zdravotním postižením se rozumí tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.“ Pro účel mé bakalářské práce konkrétní cílovou skupinu tvoří dospělé osoby s tělesným, případně kombinovaným postižením1. V teoretické části se tedy více zaměřím na tělesné a mentální postižení a ze smyslových postižení se krátce zmíním o zrakových a sluchových vadách. Samostatný pododdíl jsem vyčlenila pro dětskou mozkovou obrnu, protože je to pravděpodobně nečastější onemocnění, které má za důsledek nejen postižení pohybového aparátu, ale někdy také mentální poruchy. 1.1.1 Osoby s tělesným postižením Tělesným postižením se rozumí poruchy pohybového ústrojí. Omezení hybnosti může být celkové nebo částečné. Takové omezení hybnosti je buď prvotní (přímé postižení vlastní hybné soustavy, centrální nebo periferní nervové soustavy, mozkové poruchy – např. dětská mozková obrna) nebo druhotné (jako důsledek chorob srdečních, revmatických apod. omezujících pohyb jedince, obrna mích následkem onemocnění nebo úrazu páteře). 1
Osoba s kombinovaným postižením má jak poruchy pohybového aparátu, tak mentální postižení, případně smyslové. Většina sociálních služeb se však zaměřuje jen na jeden druh postižení, proto lidé s kombinovanou poruchou mohou mít problémy se zařazením a s využíváním sociálních služeb. V praxi se většinou zařadí buď do jedné nebo do druhé skupiny, přičemž jednodušší bývá zařazení mezi osoby s tělesným postižením než mezi osoby s mentálním postižením. Organizace poskytující sociální služby osobám s mentálním postižením nemusejí být vybaveny bezbariérovým přístupem, což znemožňuje přijetí osob s tělesným postižením, zejména vozíčkářů.
8
Práce s tělesně postiženými – pokud se jedná o nesoběstačné vozíčkáře – někdy může být pro sociální pracovníky fyzicky namáhavá. Dnes je sice každé zařízení vybaveno různými pomůckami, jako jsou například zvedáky používané na WC či v koupelně, ale občas je nutné s postiženými manipulovat i na jiných místech. Nesoběstační handicapovaní také mnohdy vyžadují téměř čtyřiadvacetihodinovou pozornost, protože potřebují pomáhat se všemi sebeobslužnými úkony. Potřebují pomoci s hygienou, oblékáním, mnozí potřebují i nakrmit. Jestliže mají postižené horní končetiny, nemohou si děti ve škole samy ani podat a otevřít knihu. Neumějí ani samy zacházet s invalidním vozíkem, je nutné, aby je neustále někdo vozil. 1.1.1.1 Dětská mozková obrna (DMO) „Dětská mozková obrna je porucha hybnosti a vývoje hybnosti na základě poškození mozku v době před porodem, při porodu nebo do jednoho roku dítěte.“ (http://www.mujweb.cz/www/arakis/dmo.html) Onemocnění zahrnuje skupinu chronických onemocnění projevujících se poruchou kontroly hybnosti. Vzniká již před narozením, během porodu nebo záhy po něm. Při jejím vzniku působí ne vždy poznané vlivy poškozující mozek a nervový systém2. Dítě bývá postiženo úplnou obrnou (plegií) nebo částečnou obrnou (parézou) s tím, že může být postižena jedna končetina, nebo dvě končetiny, a to buď na jedné straně nebo dvě stejné končetiny, anebo všechny čtyři končetiny. Bývá narušen také vývoj řeči3. Často bývá poškozena i inteligenční úroveň jedince, paměť bývá nevýběrová, pracovní tempo pomalejší a pozornost krátkodobá. S ohledem na sociální důsledky je mentální retardace patrně nejzávažnější přidruženou poruchou u dětí s dětskou mozkovou obrnou. Přibližně u třetiny dětí s DMO se projevuje střední a těžká mentální retardace, další třetina je pak v pásmu lehké mentální retardace a poslední třetina zůstává v normálu. Téměř polovina postižených jedinců mívá epileptické záchvaty. Děti s dětskou mozkovou obrnou tvoří nejméně polovinu z celkového počtu tělesně postižených. Na tisíc živě narozených připadá dvě až pět dětí s dětskou mozkovou obrnou.
1.1.2 Osoby s mentálním postižením U jedinců s mentálním postižením dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, v psychologii označovaných jako inteligence. Tito lidé se hůře přizpůsobují jakýmkoliv změnám. Sociální pracovník pracující s mentálně postiženými lidmi by měl hrát významnou koordinační a zprostředkující roli a měl by umět hájit lidská práva. 2
např. mechanická poškození, rentgenové záření, drogy, léky, strádání plodu nedostatkem kyslíku před porodem či po něm, po narození záněty mozku a mozkových blan. Příčinou onemocnění je porucha vývoje nebo poškození motorických a koordinačních oblastí mozku. 3 I když postižený řeči druhých lidí rozumí, sám může mít s výslovností potíže, a potom i ostatní lidé si musejí na jeho řeč déle zvykat.
9
Příčiny vzniku mentální retardace jsou různé. Může vzniknout vlivem dědičnosti i vlivem vnějšího prostředí. Dochází k organickému poškození mozku. V období těhotenství, při porodu nebo časně po něm dojde k poškození centrální nervové soustavy nebo k jejímu odchylnému vývoji.4 „Mentálním postižením nazýváme tedy trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku.“ (Švarcová, 2006 : 29) Mezi mentální postižení patří lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace a nespecifikovaná mentální retardace.5 1.1.2.1 Downův syndrom Typickým onemocněním, při němž se vždy projeví určitý stupeň mentálního postižení, je Downův syndrom. Downův syndrom je chromozomální porucha. Je to nejčastěji rozpoznatelná příčina mentální retardace. „Vyskytuje se průměrně u jednoho ze 700 narozených dětí ve všech etnických skupinách. Rodí se o něco více chlapců s Downovým syndromem než dívek.“ (Selikowitz, 2005 : 39) 4
Pokud vznikne v pozdějším věku, nazýváme takové postižení demencí. Pokud je mentální retardace způsobena nevhodným a nestimulujícím vnějším prostředím, nikoli poruchou CNS, potom hovoříme o sociálně podmíněné mentální retardaci, která se však vhodným působením může zlepšit. 5 Lehká mentální retardace (IQ 50 – 69):„Lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně.“ (Švarcová, 2006 : 33) Lidé s tímto postižením se o sebe dokáží postarat v osobní péči. Mívají však problémy s čtením a psaním. Většinu z nich je možné zaměstnat lehkou manuální prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti. Středně těžká mentální retardace (IQ 35 – 49) Podle Švarcové (2006) jedinci v této kategorii mívají výrazně opožděný rozvoj chápání a užívání řeči. Je omezena jejich soběstačnost v osobní péči a také jejich zručnost. Pod odborným dohledem jsou obvykle schopni zvládnout jednoduchou manuální práci, pokud jsou úkoly pečlivě strukturovány. Úplně samostatný život je možný jen zřídka. Těžká mentální retardace (IQ 20 – 34) Tato kategorie se velmi podobá předchozí, ale většina lidí ještě navíc trpí poruchou motoriky nebo jinými přidruženými vadami. Zde je důležitá včasná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče, která může přispět k celkovému zlepšení kvality jejich života. Hluboká mentální retardace (IQ pod 20) Většina postižených jedinců je i tělesně postižená. Lidé jsou těžce omezeni schopnosti porozumět a vyhovět požadavkům. Chápání a používání řeči bývá omezeno na reagování na zcela jednoduché požadavky. Bývají často inkontinentní. Vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Jiná mentální retardace Tato kategorie se obvykle používá při stanovení mentální retardace např. u nevidomých či hluchoněmých jedinců, u těžce tělesně postižených osob nebo u autistů, u nichž je stanovení stupně intelektové retardace složité. Nespecifikovaná mentální retardace Do této skupiny patří lidé, u nichž došlo ke snížení úrovně rozumových schopností jinak než poškozením mozku, tedy například děti s opožděným rozumovým vývojem, jehož příčinou jsou jiné faktory (genetické, sociální a jiné). Praktickým příkladem je sociální zanedbanost, nepodnětné výchovné prostředí či smyslové vady.
10
Ještě nedávno se k mentální retardaci přistupovalo jako k poruše trvalé a neměnné. „Nejnovější výzkumy dokumentují, že cílenou dlouhodobou pomocí, terapiemi a vhodným vzdělávacím procesem lze úroveň mentální retardace zlepšovat.“ (Střihavková, 2007 : 21) Stejně jako pro ostatní zdravotně postižené děti je i pro děti s Downovým syndromem důležité, aby vyrůstaly v domácím prostředí.6 Důležitá je včasná raná péče zejména v prvních měsících po porodu, kdy se vytváří základ pro biologický, psychický a sociální vývoj člověka. Včasná péče znamená stimulace senzomotorických, rozumových, jazykových a sociálních schopností dětí. „Hraní s kamarády a pobyt v předškolních zařízeních je možné rovněž považovat za druh intervence. (...) Jedná se spíše o pomoc než o léčbu.“ (Selikowitz, 2005 : 128) Jako pozitivní se také ukazuje integrace dětí s Downovým syndromem do běžných základních škol. To s sebou přináší mnoho úskalí, ale také kladných výsledků. Pro učitele to znamená více práce, postiženému dítěti je třeba se více věnovat, ale v takovém případě by mohla pomoci přítomnost osobního asistenta, což je služba v České republice bohužel prozatím málo častá. Ovšem pro postižené dítě může být docházka do běžné školy více rozvíjející než návštěva zvláštní školy a pro ostatní žáky je přítomnost postiženého dítěte také důležitá, přirozeně se tak učí kladnému vztahu k handicapovaným lidem a učí se, jak jim mohou pomáhat. 7 1.1.3 Osoby se smyslovým postižením Mezi smyslová postižení patří především postižení zrakové a sluchové. „Sluch je smysl, který nám zprostředkovává vnímání toho, co je vzdálené, i toho, co nevidíme. Vzbuzuje naši představivost, vyvolává silné citové prožívání a dodává nám pocti základní jistoty a bezpečnosti, umožňuje nám ovládnout nástroj našeho poznávání, myšlení, našeho začlenění do společnosti – řeč. Důsledky sluchové vady jsou podstatné pro vývoj jedince, pro jeho život individuální i společenský.“ (Chvátalová, 2001 : 78) Stupně sluchové vady se dělí na lehkou, středně těžkou, těžkou nedoslýchavost, zbytky sluchu a hluchotu, která je nejzávažnějším stupněm. Rozlišuje se také ztráta sluchu vzniklá před vytvořením schopnosti mluvit (prelingvální) a postižení vzniklé později (postlingvální). „Jako vrozená vada, resp. vada vzniklá před dokončením vývoje, má hluchota na rozvoj schopnosti komunikovat a navazovat vztahy s lidmi větší vliv než slepota.“ (Matoušek, 2003 : 155) Vady sluchu se liší místem vzniku postižení v uchu. 8 6
Podle výzkumů, o nichž se Selikowitz zmiňuje, děti vyrůstající v rodině mají v prvních letech školní docházky v testech průměrně o padesát procent lepší výsledky než děti vychovávané v ústavech. Výchova v rodině je tedy nejdůležitějším faktorem při zlepšování schopností dítěte. Doma děti vyrůstají v přirozeném prostředí obklopeni milujícími lidmi, jsou zapojovány do nejrůznějších činností, rodiče s nimi komunikují, věnují se jim. Proto je důležité, aby sociální pracovník rodiče podporoval, a to například tím, že je ujistí o správnosti volby vychovávat dítě doma. Dále jim poradí, kam se mohou obrátit v případě nějakých problémů. Lékaři jistě rodiče poučí o nutnosti včasné péče a sociální pracovníci jsou jim v tom nápomocní. 7 Sociální pracovník by mohl pomoci zvážit, zda dítě zvládne docházku do normální základní školy a určitě by měl být prostředníkem mezi rodiči a školou. 8 Převodní vada postihuje vnější nebo střední ucho. Znamená především narušení vnímání hlubokých tónů a vnímání hlasu. Převodní vadu lze do určité míry kompenzovat zesílením zdroje zvuku. Následkem
11
Zrakové postižení se dá rozdělit na pět stupňů – střední slabozrakost, silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost, úplná nevidomost9. Zrakové postižení je podle Matouška jedním z nejlépe společensky přijímaných postižení. Jak je to možné? Domnívám se, že je to dáno tím, že toto postižení je nejméně vidět, na první pohled často ani nepoznáme, že vedle nás stojí nevidomý člověk a zjistíme to třeba díky bílé holi v jeho rukou či vodicího psa. Důležitou úlohou sociálního pracovníka je hájit zájmy nevidomého klienta v situacích, kdy naráží na předsudky a zbytečné obavy. „Nemožnost zrakového kontaktu a nedostupnost zrakové zkušenosti u těchto lidí výrazně ovlivňují vztahy k lidem a představu o světě.“ (Matoušek, 2003 : 156) Mezi sociální důsledky zrakového postižení se řadí především omezená soběstačnost a sociální dovednosti, omezená možnost vzdělávání, snížená schopnost komunikace a utváření mezilidských vztahů. Zrakové postižení ovlivňuje celkovou kvalitu života, člověk s vrozenou vadou hůře navazuje kontakty s lidmi v okolí.
1.2 Posouzení stupně zdravotního postižení Velmi záleží na posouzení zdravotního stavu člověka a míře jeho postižení. Po změně zákona o sociálních službách se vymezily přesné postupy, jak posuzovat stupeň postižení, neboli „stupeň závislosti na pomoci jiné osoby“. Hodnotí se schopnost zvládat jednotlivé úkony vymezené zákonem. Jde o zvládání přípravy, podávání a přijímání stravy a tekutin, osobní hygieny, vstávání z lůžka, sezení, stání, chůze, oblékání, orientace v prostředí, provedení si jednoduchého ošetření a dodržování léčebného režimu. Dále se hodnotí například schopnost komunikace, hospodaření s penězi, úklid domácnosti či obsluha běžných domácích spotřebičů (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách). Na základě posouzení zdravotního stavu se potom odvíjí výše příspěvku na péči. Posouzení schopnosti samostatného života osoby v přirozeném prostředí provádí sociální pracovník. „Takové posouzení je složitý úkol. Má-li se žadateli o příspěvek na péči dostat podpory, která mu umožní zlepšení života, nestačí říci, že „je“ nebo „není“ schopen.“ (Musil, 2007 : 45) Autor pokračuje, že je třeba zvážit, jaké úkony je klient schopen zvládat, pokud se mu dostane přiměřené podpory. Důležité je také zvážit, proč se mu v jeho přirozeném prostředí této přiměřené podpory nedostává a zda je možné této vady bývá přechodná či trvalá, lehká či středně těžká nedoslýchavost. Percepční (vnímací) vada sluchu postihuje vláskové buňky (Cortiho orgán) v hlemýždi ve vnitřním uchu nebo postihuje sluchový nerv. Dochází k narušení vnímání vysokých tónů, v řeči způsobuje problém v diferenciaci hlásek. I malé zesílení hlasitosti vyvolá u sluchově postiženého nepříjemný pocit. Patří sem středně těžká nedoslýchavost až hluchota, vady jsou trvalé. Těžké percepční vady vrozené nebo vzniklé v raném věku (asi kolem jednoho roku dítěte) mají nejzávažnější důsledky pro vývoj řeči a vývoj dítěte. Centrální vady sluchu vznikají v důsledku vývojového nebo traumatického postižení oblastí centrální nervové soustavy v podkoří a kůře, které jsou důležité pro přijímání, poznávání a zpracování sluchových podnětů. 9 Slabozrakost je stav, kdy je zrak částečně zachován, ovšem vidění nestačí k vykonávání běžných činností. Je výrazně omezena schopnost číst, a to i s brýlemi. Slepota znamená, že nevidomý člověk získává informace o okolním světě pomocí ostatních smyslů. Při úplné slepotě není zachováno ani vnímání světla. Dále se zrakové postižení dělí na postižení vrozené a získané. Oslepnout během života může člověk důsledkem úrazu či onemocnění. Člověk se zrakovou vadou získanou během života se nemusí učit sebeobslužným úkonům, jen se je musí naučit provádět za ztížených podmínek. Dítě s vrozenou vadou je nutné naučit vše, což vyžaduje zvýšenou péči okolí. Později osleplý se ovšem zase s vadou a se změnami vzniklými v jejím důsledku vyrovnává hůře než dítě s vrozenou vadou.
12
situaci nějak dál řešit. „Příspěvek na péči může ke kvalitě života přispět tehdy, bude-li provázen snahou o odstranění příčin nedostatečné podpory těch, kdo jsou za ni v přirozeném sociálním prostředí zodpovědni10.“ (Musil, 2007 : 45) Zde bych ráda upozornila, že je na tomto příkladu patrné, jak je důležitá spolupráce nejen klienta a sociálního pracovníka, ale také dalších odvětví veřejného života. A tímto pohledem zvenčí by se měl zabývat právě sociální pracovník. Ale pojmem spolupráce organizací se budu podrobněji zabývat v páté kapitole. Posuzuje se tedy 36 jednotlivých úkonů a schopnost jejich zvládnutí klientem. Podle počtů zvládnutých úkonů se míra závislosti potom dělí do čtyř stupňů: I. stupeň – lehká závislost II. stupeň – středně těžká závislost III. stupeň – těžká závislost IV. stupeň – úplná závislost11 Od jednotlivých stupňů závislosti se potom odvíjí příspěvek na péči, který se zahájením platnosti nového zákona výrazně vzrostl, protože si z něho nyní klienti hradí sociální služby a platí si pobyt v různých zařízeních. „Osobě, která je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu hodnocena jako osoba, jež potřebuje od jiné osoby pomoc při zvládání běžných životních úkonů, bude přidělován určitý finanční příspěvek z veřejného rozpočtu a bude pak na rozhodnutí příjemce, jak tento příspěvek použije a které služby a od jakého subjektu si za něj ‚koupí‘.“ (Matoušek, 2007 : 40) Podle Musila však nestačí jen mechanicky posoudit každý úkon jednotlivě, je třeba posoudit celkovou situaci klienta. „Pokud budou sociální pracovníci celkově posuzovat situaci klienta, mohou se hlouběji soustředit jen na úkony, s nimiž jsou nesnáze, a rozpoznají přitom další, v seznamu neuvedené okolnosti.12“ (Musil, 2007 : 47)
1.3 Nerovnováhy v sociálním fungování Každý člověk se zdravotním postižením se musí potýkat a vyrovnávat s určitými problémy, které se dají nazvat jako nerovnováhy v sociálním fungování. Nerovnováhy v sociálním fungování ovlivňují život každého člověka, který je jakýmkoliv způsobem znevýhodněn, je v nějaké složité životní situaci. V následujících podkapitolách vymezím problémové oblasti, které mohou ovlivňovat život handicapovaných lidí.
10
Tato zodpovědnost se netýká jen příbuzných, kteří třeba zanedbávají péči o klienta. Může se týkat také majitele nájemního domu, ve kterém není zajištěn bezbariérový pohyb pro osoby na invalidním vozíku, nebo správce místních silnic, který může změnit časový interval semaforů na přechodech, jestliže mají lidé příliš krátkou dobu na přecházení ulice. Pokud se klient pohybuje na invalidním vozíku a získá příspěvek na péči, příliš se nezlepší kvalita jeho života, nebude-li moci překonat schody. „V lepším případě bude dobře opečovávaným vězněm ve svém bytě.“ (Musil, 2007 : 46) 11 Při uznání nejvyššího stupně závislosti příspěvek na péči činí 11 000 korun. 12 Je tedy potřeba dávat si pozor na to, aby sociální pracovník nepřehlédl třicáté sedmé a třicáté osmé důležité okolnosti, které nejsou na seznamu, ale mohou být pro řešení klientovy situace nejpodstatnější. Všímat si těchto dalších potíží by mělo být součástí odbornosti sociálního pracovníka. „Překážkou zvládání úkonu může třeba být nějaká zvyklost žadatele, nebo zamotané problémy ve vztazích s blízkými, které nemusí být na první pohled patrné.“ (Musil, 2007 : 47)
13
1.3.1 Pojmy životní situace, sociální fungování a nerovnováhy v sociálním fungování Každý člověk se nachází v nějaké životní situaci. Podle Bartletové (1970) a Musila (2004) se dá životní situace chápat jako „výsledek interakce mezi člověkem a jeho prostředím (Musil, 2004 : 182). Pro posouzení životní situace je tedy třeba vycházet ze dvou základních prvků: Prvním z nich je samotná osoba a druhým sociální prostředí, v němž se nachází. K člověku nacházejícímu se ve zdánlivě stejné životní situaci jako někdo jiný, ale v jiném prostředí, budeme přistupovat jinak. Důležitá je interakce mezi osobou a prostředím, přičemž sociální prostředí má dvě charakteristiky. Zahrnuje jednak vše, co společnost od člověka očekává, a jednak podporu, kterou společnost člověku poskytuje, aby mohl její očekávání zvládat. Zde nastává buď rovnováha, kdy člověk dokáže jednat dle očekávání okolí, nebo nerovnováha – požadavky okolí jsou nepřiměřené a člověku se nedaří je zvládat. Druhý typ nerovnováhy může vzniknout mezi nevyvážeností mezi náročností požadavků prostředí a podporou, kterou prostředí člověku při jejich zvládání poskytuje. Zde má sociální pracovník dva úkoly. „Měl by rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování.“ (Musil, 2004 : 182) Pomoc sociálního pracovníka spočívá v poskytnutí impulzu ke změně klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává, a tím, co je klient schopen zvládnout. 1.3.2 Oblasti nerovnováh v sociálním fungování osob se zdravotním postižením Znevýhodnění (handicap) jedince v přístupech k životním šancím, příležitostem a společenskému uplatnění nevzniká samotným zdravotním postižením či poruchou. „Rozvíjí se až sekundárně, tedy v návaznosti na bariéry všeho druhu, postoje okolí a ladění i přiměřenost sociální interakce.“ (Novosad, 2006 : 69) Kol. autorů (2007) vymezil několik oblastí problémů, se kterými se zdravotně postižení lidé ve snížené či zvýšené míře setkávají. Je to především: • • • • •
znevýhodnění ve společnosti, ve vzdělávání a na trhu práce problém integrace v rámci společnosti, zaměstnání a zaměstnávání hrozba sociální izolace a osamělosti problém závislosti a nesamostatnosti prohlubující společenské i pracovní znevýhodnění13 nedostatečný přenos informací z okolního světa k postiženému (zejména v případě smyslových postižení)14
13
Problém nesoběstačnosti a závislosti na pomoci jiné osoby obvykle vyřešit nelze, pokud se jedná o závažné zdravotní postižení. Ovšem klientovi lze zajistit například osobního asistenta, na něhož se může postižený člověk spolehnout. Je důležité, aby sociální pracovník nedal klientovi ani přinejmenším najevo, že je mu na obtíž, aby tak alespoň pomohl zmírnit psychické následky vyplývající z vědomí vlastní nesoběstačnosti. 14 K bodu týkajícímu se nedostatku informací z okolního světa bych ráda dodala, že tato skutečnost se netýká pouze smyslově postižených, ale také ostatních zdravotně postižených. Například tělesně postižení lidé často příliš nevycházejí z domu kvůli fyzickým i psychickým bariérám, a proto nemívají pravidelný kontakt s okolím.
14
• • • • • • • •
malá informovanost veřejnosti o potřebách zdravotně postižených lidí15 nedostatečná podpora (zejm. psychologická a poradenská pomoc) rodin, v nichž žijí zdravotně postižení jedinci a jež se musejí potýkat s ekonomickými, sociálními i psychickými obtížemi problém bezbariérovosti veřejných prostor, úřadů, škol a dalších budov sociální práce se zdravotně postiženými jedinci je často omezena na administrativní distribuci sociálních dávek a příspěvků posuzování zdravotního stavu u posudkových komisí se děje bez komplexního zvažování psychologických a sociálních souvislostí problematická výše poskytovaných důchodů a dávek (v mnohých případech nepokrývá reálné životní náklady zdravotně postižených osob) bariéry ve vzdělávání – nepřipravenost škol pro vzdělávání zdravotně postižených dětí a mládeže nedostatek specializovaných zařízení (speciální školy, stacionáře se vzdělávacími programy)16
Problém bezbariérovosti je poměrně nákladná záležitost, poněvadž dříve se bezbariérové budovy nestavěly, tudíž ve starých budovách je mnohdy technicky složité bezbariérové úpravy provést. Ovšem tento problém považuji za jeden z nejzávažnějších, protože nejde jen o to, zda se postižený technicky dostane tam, kam potřebuje, ale také o to, jak neumožnění přístupu působí na jeho psychiku. Handicapovaní mohou mít pocity nadbytečnosti, jestliže se někam nemohou dostat, dovtípí se, že se s nimi prostě nepočítá. Každý klient má další specifické problémy, které vyplývají z druhu a stupně jeho zdravotního postižení a z jeho specifických potřeb. Novosad (2006) přidává další oblasti handicapujících bariér souvisejících se zdravotním postižením: • partnerský či rodinný život • občanský život • vztahy a interpersonální komunikace Všechny tři body souvisejí s výše uvedenou „hrozbou sociální izolace a osamělosti“. Dále uvádí: • sebeprezentace • životní aktivity a seberealizace • řízení vlastního života a volby jeho způsobu, priorit či cílů Dopady zdravotního postižení na kvalitu života a utváření občanské pozice (podle Novosada – 2006): • stigmatizace, marginalizace, sociální izolace, dezintegrace 15
Malá informovanost společnosti o potřebách zdravotně postižených lidí je poměrně rozsáhlý problém, který nelze vyřešit ze dne na den. Je vhodné zapojit tisk, televizi a další média, aby se zabývala problematikou zdravotně postižených osob a soustavně působila na širokou veřejnost s osvětou této sociální problematiky. 16 Na nedostatek specializovaných zařízení, zejména stacionářů, které by odpovídaly požadavkům postižených klientů a jejich rodinám, lidé narážejí velmi často.
15
• • • • •
ambivalentní vztah k sobě samému, problémy v sebepojetí, snížené sebevědomí redukce možností výběru zájmů, vzdělávacích příležitostí, profesní bariéry, působiště... překážky v uplatnění občanských práv a svobod, latentní i realizovaná diskriminace předsudky, nedůvěra ze strany veřejnosti, mediálně neobjektivní obraz zájmů i potřeb osob se zdravotním postižením znevýhodnění pečujících
1.4 Vymezení vybrané lokality Pojem lokalita je v internetovém slovníku cizích slov vymezen následovně: „Místo na zemském povrchu určené zeměpisnou délkou, šířkou, nadmořskou výškou, katastrem atd., kde se vyskytuje nebo byl nalezen nějaký druh přírodniny (rostlina, živočich, nerost, hornina), archeologická památka (kultura), stavba, kde došlo k nějaké historické události apod.“ (www.vseved.cz) Pro potřeby mé bakalářské práce jsem vymezila lokalitu jako územně správní obvod obce s rozšířenou působností. 1.4.1 Územní členění státu „Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle Zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.“ (http://cs.wikipedia.org) Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Do konce roku 2002 se kraje dělily na okresy. Od 1.1.2003 byly v rámci druhé fáze reformy územní správy zrušeny okresní úřady. „Po 1. lednu 2003 zůstávají okresy územními obvody soudů, státních zastupitelství, některých organizačních jednotek Policie České republiky, případně jiných státních institucí a používají se jako statistická jednotka.“ (http://cs.wikipedia.org) Kompetence okresních úřadů převzaly zčásti krajské úřady a zčásti obecní úřady obcí s rozšířenou působností státní správy, jejichž správní obvody jsou zpravidla o něco menší než okresy a některých případech přesahovaly i přes hranice okresů. 1.4.2 Obec s rozšířenou působností Nyní se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. typu“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. Protože území většiny dosavadních okresů bylo při této správní reformě rozčleněno do dvou až tří správních obvodů obcí s rozšířenou působností, jsou hovorově obvody
16
rozšířené působnosti obcí III. stupně někdy označovány jako „malé okresy“. Obecní úřady (městské úřady) obcí s rozšířenou působností jsou mezičlánkem přenesené působnosti státní správy mezi krajskými úřady a obecními úřady. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají oproti ostatním obecním úřadům některé oblasti působnosti navíc, a to nejen pro svůj vlastní, základní správní obvod, ale zpravidla i pro další obce v okolí. Věcně je rozšířená působnost vymezena jak v Zákoně o obcích, tak v mnoha speciálních zákonech. Obce s rozšířenou působností vykonávají následující potřebné agendy, které lidé nejčastěji využívají: • • • • • • • • • •
evidence obyvatel, vydávání cestovních a osobních dokladů, řidičských průkazů, technických průkazů, evidence motorových vozidel, živnostenské oprávnění, výplata sociálních dávek, sociálně-právní ochrana dětí, péče o staré a zdravotně postižené, vodoprávní řízení, odpadové hospodářství a ochrana životního prostředí nebo doprava a silniční hospodářství (silniční správní úřad, stanovení místní úpravy provozu dopravním značením atd.)
Dílčí výzkumné otázky: Jaké nerovnováhy v sociálním fungování klientů vnímají poskytovatelé sociálních služeb nejvýrazněji? Kterými problémovými oblastmi sociálního fungování klientů se poskytovatelé zabývají?
17
2 Sociální služby Podle zákona se sociální službou rozumí „činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“ (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách). Každému občanu musí být umožněn přístup ke všem základním typům sociálních služeb, a to nejen z finančního hlediska, ale také z hlediska fyzické dostupnosti. To znamená, že v každé lokalitě má být tolik služeb, aby všichni, kdo o ně mají zájem, je mohli využívat.17 Sociální služba by se také dala definovat jako „neziskové konání ve prospěch toho, kdo se nachází v obtížné životní situaci.“ (kol. autorů, 1997 : 16) Matoušek (2003) za sociální služby označuje takové služby, jejichž cílem je zvýšení kvality klientova života, případně i ochrana zájmů společnosti. Kol. autorů (1997) dále uvádí, že sociální služby jsou významnou částí aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů. Řešení problémů jednotlivců, rodin a skupin občanů pozitivně ovlivňuje celou společnost18. „Sociální služby pomáhají lidem žít běžným životem – umožňují jim pracovat, nakupovat, navštěvovat školy, navštěvovat místa víry, účastnit se aktivit volného času, starat se sám o sebe a o domácnost apod.“ (http://www.mpsv.cz/cs/9) Sociální služby se snaží zachovat co nejvyšší kvalitu a důstojnost života klientů. Mezi nejčastější příjemce sociálních služeb se řadí především senioři, lidé se zdravotním postižením a rodiny s dětmi. Dále lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli na okraji společnosti. Rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, dbát na dodržování lidských práv a svobod. Podstatou pomoci je aktivní působení na klienty, rozvíjet jejich soběstačnost a motivovat je k činnostem, které nezhoršují jejich nepříznivou sociální situaci. Pomoc musí vycházet z potřeb klientů a zabraňovat sociálnímu vyloučení.
2.1 Rozdělení sociálních služeb Sociální služby můžeme rozdělit několika způsoby. V první fázi se dělí na tři kategorie. Jsou to služby sociálního poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Dále se služby liší formou poskytování na ambulantní, pobytové a terénní19. „Cílem služeb sociální péče je vyrovnání příležitostí, umožňující lidem, kteří jsou v důsledku zdravotního nebo sociálního stavu znevýhodněni, zapojení do života společnosti.“ (Kozlová, 2005 : 24)
17
Z toho vyplývá, že je třeba zjišťovat zájem občanů o sociální služby. Je třeba provádět sociální analýzy a umožnit lidem, aby dali své potřeby najevo. 18 Z toho důvodu tedy nejsou sociální služby důležité proto, že je potřebuje mnoho lidí, ale proto, že bez jejich intervencí by podstatná část obyvatel nemohla podílet na všech složkách života společnosti. U mnoha lidí by mohlo dojít k sociálnímu vyloučení, což by společnosti neprospělo. 19 Příkladem ambulantní sociální služby je sociální poradna. Do ambulantních sociálních služeb klient přichází, buď pravidelně nebo nepravidelně, ale jejich součástí není pobytové zařízení. Příkladem pobytové služby jsou stacionáře, kde klient může přespávat. Terénní služby poskytuje třeba pečovatelská služba. Jsou to služby, které pracovníci poskytují klientům v jejich přirozeném prostředí.
18
Podle délky trvání poskytované péče se sociální služby člení na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé20.
2.2 Změna podoby sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením po roce 1989 Zatímco v tradičních společnostech zůstávali nemocní a postižení lidé součástí svého společenství (rodiny a obce), poválečná doba přišla s vizí, že tito jedinci vyžadují odbornou péči a dohled a že speciálně vyškolený personál a přizpůsobené prostředí budou větší zárukou kvalitnější péče. Dnes již vidíme, jaký je to velký omyl. Někdejší přístupy zcela ignorovaly význam základních lidských hodnot. (Střihavková, 2007 : 21) Děti byly již v předškolním věku vyjímány z rodiny s cílem zajistit jim odbornou péči ve speciálním zařízení. Ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se lékaři snažili přesvědčovat rodiče, aby umístili svoje dítě do ústavu. Nebyl to příkaz; ale kdo si stál na svém a dítě si ponechal doma, byl nahlížen lékaři i společností jako někdo, kdo jde sám proti sobě i proti společnosti.21 Na počátku devadesátých let 20. století se situace naštěstí pomalu začala vylepšovat. Budují se bezbariérové chodníky a děti odkázané na invalidní vozík začínají navštěvovat normální základní školy pro zdravé děti. Také sociální služby pro zdravotně postižené se postupně rozvíjejí, i když pomalu. Začaly vznikat nové služby, které mají charakter chráněného prostředí – stacionáře a chráněné dílny. Najde se stále víc lidí, kteří se nestydí pracovat s tělesně a mentálně postiženými a ukázat se s nimi na veřejnosti. Podle Střihavkové (2007) v přístupu k postiženým jedincům zaznamenáváme zřetelnou snahu o humanizaci. Oproti minulosti se klade na morální rovnost všech jedinců, respektují se psychosociální souvislosti syndromu a u mentálně retardovaných lidí je patrná maximálně možná integrace do běžného života. Aby handicapované děti mohly vyrůstat ve fungující a milující rodině, je třeba, aby společnost tyto rodiny podporovala a pomáhala jim, a to nejen prostřednictvím sociálních dávek, ale také pomocí dalších výhod a pomocí kvalitní nabídky sociálních služeb.
20
Krátkodobé služby jsou uskutečňovány okamžitě a většinou netrvají déle než jeden měsíc. Patří sem denní centra, krizová pomoc, poradenství, noclehárny. Střednědobými službami se rozumí takové služby, jejichž intervence trvá po dobu předem stanovenou, zpravidla však maximálně jeden rok. Jedná se například o stacionáře, chráněné dílny, domy na půli cesty, azylové bydlení. „Dlouhodobými službami se rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány v průběhu časového období, jehož horní hranice není předem limitována.“ (Kozlová, 2005 : 25) Patří sem především domovy pro seniory a osoby se zdravotním znevýhodněním, chráněné bydlení, služby osobní asistence, pečovatelská služba. 21 Sama mám tuto zkušenost v rodině a Matoušek (2005 : 115) se ve své publikaci vyjadřuje podobně: „Před rokem 1989 se služby pro lidi s mentálním postižením omezovaly na ústavy sociální péče. Rodičům dětí s postižením se často hned v porodnici doporučovalo, aby své dítě dali do kojeneckého ústavu nebo aby si pořídili další dítě.“
19
2.3 Typy sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením Osoby se zdravotním postižením mohou využívat všechny tři základní druhy služeb, a to sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. V každé oblasti jsou vymezena některá zařízení, která se zabývají prací se zdravotně postiženými lidmi.
Služby sociálního poradenství V oblasti sociálního poradenství mají klienti možnost navštívit sociální poradny, které se mohou specializovat na pomoc zdravotně postiženým lidem. Sociální poradenství je také základní činností při poskytování všech ostatních druhů služeb, poskytovatelé sociálních služeb jsou povinní tuto činnost zajistit. Základní sociální poradenství poskytuje lidem potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služby sociální péče Do služeb sociální péče patří osobní asistence, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, centra denních služeb, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení. (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách) Lidé se zdravotním postižením také mohou využít pečovatelskou službu a pro osoby, které celodenně pečují o postižené lidi, jsou určeny odlehčovací služby. Cílem této služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek. Pečovatelská služba bývá obvykle více zaměřena na seniory, ale její služby mohou využít i osoby se zdravotním postižením, pokud to jejich situace vyžaduje. Tato služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech klientů a v zařízeních sociálních služeb. Poskytuje jednotlivé vymezené úkony, z nichž si klient vybere ty, s nimiž potřebuje pomoci. Průvodcovské a předčitatelské služby jsou terénní nebo ambulantní služby poskytované osobám se sníženou schopností komunikace a pomáhají jim vyřídit si osobní záležitosti. Služby mohou být poskytovány také v rámci jiných sociálních služeb. Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost a jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Chráněné bydlení může být provozováno formou skupinového nebo individuálního bydlení. V chráněném bydlení mají klienti k dispozici osobního asistenta, který dohlíží na jejich činnost, podporuje jejich samostatnost a v případě potřeby pomůže v oblastech, které klienti sami nezvládají. Služby sociální prevence V rámci služeb sociální prevence mohou klienti se zdravotním postižením využít ranou péči, tlumočnické služby, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně terapeutické dílny. (Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách) Raná péče je poskytovaná dítěti a rodičům dítěte do věku sedmi let, které je zdravotně postižené. Je to terénní nebo ambulantní služba zaměřená na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Tlumočnické služby jsou poskytovány terénní či ambulantní formou osobám s poruchami komunikace v důsledku smyslových postižení, jestliže mají potíže s běžnou komunikací s okolím bez pomoci jiné osoby. Sociálně terapeutické dílny se poskytují lidem se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení, které znemožňuje umístění na otevřeném ani chráněném trhu práce. Jejich úkolem je dlouhodobá a pravidelná podpora
20
zdokonalování pracovních návyků a dovedností prostřednictvím sociálně pracovní terapie. 22 Mezi základní činnosti, které jsou klientům nabízeny, patří pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv a zájmů, pomoc při obstarávání osobních záležitostí, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, podpora, vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Sociální pracovníci by měli k dospělým lidem se zdravotním postižením měli přistupovat jako k sobě rovným. „U dospělých lidí s mentálním postižením platí, že by s nimi pracovníci měli jednat jako s dospělými lidmi.“ (Matoušek, 2005 : 113) Po schválení nového zákona a příspěvku na péči jsou osoby se zdravotním postižením motivovány k tomu, aby si konkrétní sociální služby vybraly a obstarali samy, bez přispění orgánu veřejné správy. (Matoušek, 2007 : 42)
2.4 Osoby se zdravotním postižením a sociální práce „Dítě i se závažnějším prvotním postižením má podstatně lepší naději na plný lidský rozvoj v rámci svých možností a na kvalitní život, dostane-li se mu od počátku přijetí a lásky od svých rodičů a od útlého věku poskytované odborné pomoci podporující jeho vývoj tak, jak o to usiluje systém rané intervence či péče23.“ (Chvátalová, 2001 : 168) Dříve se většina zdravotně postižených lidí zavírala do ústavů, které se často nacházely v odlehlé části od civilizace. Byli tak odsunováni na okraj společnosti. Nepočítalo se totiž s tím, že by se lidé s tělesným a mentálním postižením mohli plněji podílet na životě společnosti a že by se mohli pohybovat na veřejnosti. O tom svědčí množství bariér, které doposud na ulici či ve veřejných budovách nacházíme, byť se situace již podstatně zlepšila. Ústavy jsou nahrazovány denními stacionáři a sociální pracovníci se ke klientům chovají s větší úctou. Sociální práce jako taková, i sociální politika se zdravotně znevýhodněnými lidmi počítá. „Sociální pracovníci jednají s lidmi, kteří jsou v konfliktu s nějakou normou společnosti, v níž žijí. Také mohou být v konfliktu s několika normami. Někdy si sami nejsou vědomi toho, že mají problém, někdy se mohou vydat na cestu konflikt vyvolávající. Podstatnou úlohou sociální práce je rozpoznání a rozlišení konfliktů.“ (Anderson, 1982 : 10) Nejde o to, aby sociální pracovníci lidem se zdravotním postižením zprostředkovávali pocit, že žijí normálně, ale o to, aby lidé s postižením s tímto pocitem skutečně žili a opravdu ho měli, to znamená, aby nežili na okraji společnosti, ale „aby mohli využít svých schopností i nadání a aktivně se zúčastnili občanského života, tj. aby byli schopni běžné sociální participace.“ (Novosad, 2006 : 98) 22
Sociální poradenství, ranou péči, tlumočnické služby, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a služby sociálně terapeutických dílen mohou klienti využívat zdarma. 23 Cílem je zabezpečit naplňování všech základních duševních a sociálních potřeb dítěte v oblasti podnětové, citové i vztahové.
21
Podobně se vyjadřuje také Matoušek (2005 : 90): „Sami zdravotně znevýhodnění potvrzují, že nestojí o soucit, nechtějí být pouze obsluhováni v sebelepších ústavech a nemocnicích. Stejně jako všichni ostatní lidé chtějí žít ve společnosti nejbližších tam, kde se narodili, vést normální osobní i rodinný život, žít ve vlastním bytě, mít zaměstnání, rozhodovat sami, jak budou trávit čas. Toto vše upřednostňují před sebedokonalejší péčí v různých typech kolektivních zařízení vyčleňujících je z každodenního života společnosti.“ Podle Novosada (2006) je důležitý posun v samotné filozofii přístupu k osobám se zdravotním postižením, a to od péče a pomoci k podpoře, vytváření příležitostí, motivaci k samostatnosti a přijetí odpovědnosti za svůj život. Důležité jsou dostupné a flexibilní vzdělávací příležitosti. Klade důraz na rovnost v přístupech k životním šancím, příležitostem i občanskému život a participaci na dění ve společnosti. Sociální pracovníci by měli dbát na antidiskriminační opatření, pozitivní informační kampaně a na ochranu bezpečí, práv a svobod.
Dílčí výzkumné otázky: Jaká je struktura sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě? Mají poskytovatelé přehled o sociálních službách pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě? Jsou podle poskytovatelů a sociálních pracovníků ve vybrané lokalitě zajištěny všechny služby, které osoby se zdravotním postižením potřebují?
22
3 Poskytovatelé sociálních služeb Následující kapitola se zabývá pojmem poskytovatel, zabývá se spoluprácí poskytovatelů a významem spolupráce organizací pro nabídku sociálních služeb. Také se zmíním o komunitním plánování jako o možného nástroje podpory spolupráce organizací.
3.1 Poskytovatel Poskytovatelé jsou subjekty provozující státní nebo nestátní sociální služby. „Poskytovatelem sociálních služeb může být: fyzická osoba, nestátní nezisková organizace, organizace zřízená obcí, organizace zřízená krajem, organizace zřízená státem.“ (Vasková, Žežula, 2002 : 10) Nestátním subjektem může být rozpočtová nebo příspěvková organizace, občanské sdružení či fyzická osoba. Poskytovatelé služby nabízejí, poskytují a provozují. Poskytovateli se dají také nazvat jednotlivé osoby, které pečují o své blízké. „Z hlediska poskytovatelů terénních sociálních služeb nastal během uplynulých deseti let zcela evidentní posun od státních zařízení k nestátním, a to jak k obecním a krajským, tak k nestátním neziskovým organizacím.“24 (Kozlová, 2005 : 18) Zejména nestátní neziskové organizace nabízejí kromě klasické pečovatelské služby i některé nové typy sociálních služeb. Podle Kozlové (2005) tyto služby přinesly určité oživení a zpestření jejich nabídky, a v některých regionech napomáhají vytvářet konkurenční prostředí. Poskytovatelé jsou rivaly na trhu služeb a mají primární zájem na rozvoji vlastní služby. Může tedy nastat situace, že se budou stavět proti plánu, který sice reaguje lépe na potřeby cílové skupiny, ale může poškozovat jejich zájmy. „Poskytovatelé jsou subjekty, které poskytují a nabízejí sociální služby bez ohledu na zřizovatele.“ (Zatloukal, 2006 : 84) Předpokládá se, že poskytovatelé jsou experti na problematiku skupin, s nimiž pracují.
3.2 Cíle poskytovatelů „Poskytovatelé vytvářejí plány či projekty na zachování a rozšiřování svých zařízení, pracovních míst a služeb, které poskytují. Cílem poskytovatelů je udržet a rozvíjet svoje zařízení.“ (http://www.kmen.info/index.php?id=9&page=4) Při poskytování služeb se poskytovatelé opírají o vlastní výzkumy. Zkoumají spokojenost svých klientů a na základě toho upravují nabídku služeb. Výzkumy v rámci jedné organizace však mohou být dle mého názoru zkreslující. Poskytovatel se může svých klientů zeptat, co by si přáli za služby, ti se však mohou bát vyjádřit nebo neví, jaké služby by mohli ještě požadovat. Poskytovatelé potom na trhu soutěží o získání finančních prostředků na provozování služeb a mnohdy soutěží také o klienty. 24
Po roce 1990 se poskytovateli sociálních služeb kromě výše uvedených staly také církve, občanská sdružení a další nestátní neziskové organizace i fyzické osoby. „Všechny druhy organizací poskytujících sociální služby nazývá odborná literatura někdy krátce agenturami.“ (Matoušek, 2007 : 14)
23
Dnes však mnoho zřizovatelů a poskytovatelů sociálních služeb ví, že je lepší mezi sebou spolupracovat. Cílem poskytovatelů sociálních služeb by tedy mělo být vytvořit takovou nabídku sociálních služeb, která uspokojí požadavky klientů. Komunitní plánování má k tomuto cíli přispět. Podle Zatloukala (2006) je cílem poskytovatelů udržet a rozvíjet své zařízení a poskytovat kvalitní sociální služby v souladu se svým posláním a rozvojovým plánem. Hlavním mottem každého zařízení by mělo být: „Jsme tu pro klienty.“ Každá organizace toto samozřejmě tvrdí, ale měla by se tím i řídit za každých okolností. Podle Standardů kvality sociálních služeb (www.mpsv.cz) má mít poskytovatel ve svých dokumentech písemně definováno poslání, cíle a zásady poskytované sociální služby a vymezen okruh osob, kterým je služba určena. Poskytovatel dále vytváří podmínky, aby osoby, kterým poskytuje sociální službu, mohly uplatňovat vlastní vůli při řešení nepříznivé sociální situace25. Poskytovatel postupuje podle předem zpracovaných pracovních postupů a vytváří vnitřní pravidla pro ochranu osob před předsudky a negativním hodnocením, ke kterému by mohlo dojít v důsledku poskytování sociální služby. „Poskytovatel, jenž požadovanou službu provozuje a má dostatečnou kapacitu pro její zajištění, je povinen smlouvu s osobou, která o poskytnutí služby požádala, uzavřít.“ (Matoušek, 2007 : 45)
3.3 Spolupráce poskytovatelů Spolupráce je jedním z důležitých znaků komunitního plánování. Zahrnuje v sobě pojmy, jako jsou partnerství, rovnost, kvalita služeb, začlenění a integrace. Za důležitý prvek spolupráce považuji pomoc ostatním. 3.3.1 Definice spolupráce (kooperace) Podle Nového akademického slovníku cizích slov je kooperace z psychologického hlediska jednání vyznačující se ochotou ke spolupráci, neegiostickým, přátelským postojem. Též se dá kooperace definovat jako spolupráce na sebe vzájemně odkázaných lidí, která umožňuje společné dosažení cíle a vyžaduje vzájemnou komunikaci a společnou strategii. Kooperace trvalejšího charakteru se vyskytuje např. v příbuzenských strukturách nebo v politice. V každém případě spolupráce neznamená hájení individuálních zájmů, ale snaha dobré výsledky práce společně s ostatními subjekty. Všichni nemusejí dělat všechno, ale ke společnému cíli efektivně dojdou, jestliže si rozdělí úkoly a každý se zabývá něčím jiným, což dohromady vytvoří celek. Je důležité, aby každý věděl, co má dělat, aby nedocházelo k plýtvání energie a dalších zdrojů, například finančních. Při spolupráci se mohou úkoly rozdělovat podle toho, v jaké oblasti je člověk (organizace) zdatný (zdatná). Spolupráci v komunitě naznačuje Bauman (2001), který píše: „V komunitě můžeme počítat se všemi ostatními. Když klopýtneme, ostatní nám pomohou znovu se 25
Žádné řešení problému nesmí být klientovi vnucováno, důležitý je jeho souhlas.
24
postavit na nohy. A vždy nás tu bude někdo držet za ruku ve chvílích smutku.“ (Bauman, 2001 : 2) V těžkém období na nás lidé v komunitě nenaléhají, jak a kdy jim jejich pomoc oplatíme, ale ptají se nás, co potřebujeme. A jen stěží řeknou, že pomáhat nám není jejich povinnost a sotva nám odmítnou pomoci, protože s nimi nemáme sepsanou žádnou smlouvu. 3.3.2 Spolupráce organizací, koordinace sociálních služeb „Aby lidé mohli spolupracovat, potřebují věřit, že lidé kolem chápou alespoň některé události života v organizaci obdobně a že díky tomu budou při práci s klienty postupovat pro ně srozumitelným způsobem.“ (Musil, 2004 : 27) Autor se sice zabývá konkrétně spoluprací zaměstnanců jedné organizace, ale citace se dá dobře vztáhnout i na spolupráci jednotlivých organizací. Ideálním modelem komunitního plánování je, aby všechny organizace poskytující sociální služby mezi sebou spolupracovaly. Dříve však taková spolupráce nebyla samozřejmostí a dnes se jí sociální pracovníci teprve učí. Dříve mezi zařízeními panovala spíše konkurence, která dnes již naštěstí pomalu ustupuje do pozadí. „V České republice zatím narážejí snahy o koordinaci služeb na rivalitu mezi jejich poskytovateli, jež je výrazná zejména mezi organizacemi státními a nestátními.“ (Matoušek, 2003 : 97) Koordinace sociálních služeb spočívá ve vyjednávání s několika poskytovateli sociálních služeb. Domlouvají se postupy, které by nejvíce vyhovovaly potřebám klienta. 26 Jankovský (2007) se zamýšlí nad reálnými možnostmi mezioborové spolupráce v rámci multidisciplinárního týmu27. Podle něj existují reálné možnosti, jak vytvořit v zařízeních poskytujících sociální služby osobám s postižením fungující a hodnotné pracovní vztahy, které uspokojí všechny zainteresované strany. „Má-li být úspěšně vybudován multidisciplinární tým, který je schopen kvalitní a efektivní mezioborové spolupráce, je zapotřebí definovat vedle jeho cílů především základní principy činnosti (jakási ideová východiska), s nimiž by se mohli (a také měli) všichni členové týmu identifikovat.“ (Jankovský, 2007 : 98) „Mezi jednotlivými členy týmu se předpokládá dobře fungující komunikace.“ (Jankovský, 2007 : 100) Dobrá komunikace neznamená absence různých názorových střetů, naopak, ty jsou přirozenou součástí práce týmu a mnohdy mohou být motivující a tým dovést na správnou cestu. V problémové situaci jsou však na prvním místě vždy sledovány zájmy dítěte. V rámci multidisiplinárního týmu má být podle Jankovského také posílena role sociálního pracovníka. Jsou na něj totiž kladeny nové úkoly související s jeho pozicí prostředníka mezi klientem a odborníky. Jeho role je dána především centrálním postavením sociálního pracovníka jako zprostředkovatele a koordinátora ostatních odborných pracovníků angažovaných v péči o klienta. 26
Jedním z prostředků koordinace služeb je tzv. případová konference, což je porada věnovaná diskuzi, která zahrnuje všechny složky, jež mají něco společného s diskutovaným případem. Diskuze se účastní členové rodiny, blízcí lidé a zástupci institucí, které se klientovým případem z nějakého hlediska zabývají. Cílem případové konference je výměna informací a společné plánování postupu. 27 Autor klade důraz nejen na spolupráci mezi jednotlivými odborníky, ale také na spolupráci odborníky s rodiči. V jeho organizaci zabývající se zdravotně postiženými dětmi navíc nejsou intervence zaměřeny pouze na dítě, ale také na ostatní členy jeho rodiny. V rámci pracovního týmu zaujímají rodiče nezastupitelnou pozici a stávají se pro všechny odborné pracovníky respektovanými partnery.
25
Neměla by být opomíjena spolupráce také s dalšími odvětvími – veřejná doprava (vlaky, autobusy), veřejné WC, tvorba počítačových programů pro zdravotně postižené a další28. 3.3.3 Význam spolupráce organizací pro nabídku sociálních služeb Jestliže mezi sebou budou organizace spolupracovat, bude to především přínosem pro klienty. Návaznost jednotlivých nařízení je velmi důležitá. Je třeba, aby se v jednom zařízení klient dovídal i o dalších možnostech, jaké má. Jde tedy o dostatečnou informovanost o všech sociálních službách, které má klient k dispozici. K tomu může sloužit brožura se seznamem pracovišť ve vybrané lokalitě, která vzniká v rámci procesu komunitního plánování. Nicméně záleží i na zaměstnancích jednotlivých organizací, aby dokázali klientovi doporučit další doplňující zařízení, v případě, že poskytuje jiné služby. Jde o to, aby péče o klienta byla komplexní a aby klient neměl pocit, že jen běhá od zařízení k zařízení. Organizace by společně mohli diskutovat individuální případy klientů, pokud by to bylo v jejich silách a jestliže by to vyžadovala situace klienta. Také mohou poskytovatelé vzájemně prodiskutovat, jaké služby jsou schopni klientům nabízet a domluvit se, jaké služby a činnosti budou skutečně provozovat, aby nevznikal přebytek některých činností na úkor jiných. Smyslem je vytvořit nabídku, která odpovídá poptávce, aby ani jedna z nich výrazně nepřevažovala. Jestliže v regionu například funguje denní stacionář, nemusí být nezbytné, aby na stejném místě fungoval ještě jeden stejný denní stacionář se stejnou nabídkou služeb, ale v případě kladné poptávky klientů by mohl vzniknout raději týdenní stacionář, který by doplnil mezeru v nabídce služeb. Komunitní plánování umožňuje, aby se do procesu zapojilo široké množství subjektů. „Pokud se podaří dosáhnout jejich dobré spolupráce, je předpoklad, že výsledný plán bude reagovat na aktuální sociální problémy komunity a bude realisticky navrhovat kroky k jejich řešení.“ (Matoušek, 2007 : 114) Spolupráce je podle Zatloukala (2006) ideálním typem soužití veřejné správy a komunitního plánování sociálních služeb. Je důležité dosáhnout co nejvíce kooperativního soužití, které se vyznačuje jasným rozdělením kompetencí a odpovědností, respektem a efektivitou. V takovém případě se obě strany podílejí na dosahování cílů, které jsou pro ně přijatelné a atraktivní. Komunitní plán potom vzniká bez zbytečných tlaků s tím, že jednání pracovních skupin jsou vedena kvalitními manažery. Jednání se účastní i politici, kteří respektují pravidla jednání, a všichni zúčastnění jsou srozumitelně seznámeni s možnostmi financování a garance sociálních služeb ze strany obce. „Všichni se společně snaží nalézt co nejefektivnější řešení tak, aby byly uživatelům zajištěny služby, které potřebují, aby tyto služby bylo možné zaplatit a aby tyto služby skutečně někdo v obci nabízel a poskytoval.“ (Zatloukal, 2006 : 92) Politici mohou také komunitní plány využít pro své politické programy.
28
Pospíšil (2007) se ve svém článku zmiňuje o nedostatcích Českých drah. Cestování vlakem je pro něj jako pro vozíčkáře velkým dobrodružstvím naplněným obavami. „Na nefunkčnost plošin a pro vozíčkáře nedůstojné cestování, včetně nebezpečného přesunu z přízemí pražského vlakového nádraží do prvního patra a dál k nástupištím, jsem si zvykl.“ Jelikož pro vozíčkáře není WC z prostorových důvodů vůbec použitelné, píše Pospíšil: „Řeším situaci tak, že dva dny před pátečním odjezdem z Prahy méně piji...“, což je naprosto nedůstojné.
26
Musil (2004) naznačuje, že je nutná spolupráce nejen mezi jednotlivými organizacemi sociálních služeb, ale také mezi dalšími institucemi a profesemi, jako jsou školy, osobní asistenti, lékaři a ošetřovatelé, psychiatři, právníci a soudy, policie, faráři a další. „Sociální pracovníci se zabývají životními situacemi lidí a jimi poskytované služby bývají zpravidla tím lepší, čím více se jim daří vidět situaci klienta v jejím celku. Mohou lépe než ostatní rozumět struktuře tohoto celku, těžko však mohou být specialisty na každou jeho dílčí část.“ (Musil, 2004 : 13) To znamená, že sociální pracovník může například rozpoznat, jak klientova neuróza souvisí s jeho neschopností vyřešit konflikty s bývalou manželkou. Nemůže však současně být psychiatrem či advokátem. Může s učiteli konzultovat, zda je třeba u žáka s postižením využít specifické výukové postupy, ale nemůže ho sám učit a ještě mu dělat osobního asistenta. Sociální pracovník tedy některé služby sám poskytuje, jiné zprostředkovává. Podle Musila by bylo vhodné, kdyby v určitých případech koordinaci výkonu osobních sociálních služeb vykonávali sociální pracovníci. Ostatní profese se totiž zpravidla zabývají jen dílčí částí klientovy životní situace, řeší jeden jeho problém. Ostatní faktory ovlivňující klientovu situaci sice mohou brát v úvahu, ale nemusí je považovat za podstatné nebo automaticky předpokládají, že se jimi bude zabývat jiný specialista. Právník se těžko bude zabývat tím, jestli si má klient s kým popovídat. Lékaři může velmi dlouho trvat, než odhalí, že za pacientův špatný zdravotní stav nemůže špatná funkce některých orgánů, ale že jeho potíže jsou podmíněny psychikou a způsobené jeho neutěšenou situací v rodině. „Sociální pracovníky by měl rozpoznat všechny (zdravotní, psychiatrické, psychologické, ekonomické, kvalifikační, duchovní, hodnotové a kulturní, hygienické, vztahové a případně další) bariéry zvládání situace klientem a promýšlet souvislosti mezi nimi.“ (Musil, 2004 : 17) Právě tento úkol sociálního pracovníka tedy vyvolává potřebu spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů. Ti díky své specializaci mohou proniknout do hloubky dílčích dimenzí životních situací a zároveň nejsou schopni věnovat pozornost jejich celku. To je náplní práce sociálního pracovníka. Pelikán (2007 : 22) se zamýšlí nad komunikací zdravotníků s vozíčkáři. Mnozí vozíčkáři mají podle něj s nevhodným přístupem zdravotníků v ordinaci či nemocnici bohaté osobní zkušenosti. „Běžně se stává, že s nimi lékaři či sestry málo mluví, obracejí se spíš na jejich doprovod a míso vysvětlování zvolené léčby je odkazují na recept.“ Podle poznatků z konference na téma „Dialog ve zdravotnictví – sestra – pacient“ hodně lékařů a sester neví, jak má mluvit s postiženým. Místo aby se ho na to přímo sami zeptali, raději sáhnou po odborné literatuře. Jen méně než polovina dotázaných zdravotníků se před manipulací s vozíkem zeptá vozíčkáře, jak to má dělat.29
29
Možná by neškodilo, kdyby všichni zdravotníci a sociální pracovníci, kteří přijdou do kontaktu s vozíčkáři, si ve školách sami vyzkoušeli, jaké to je, sedět na invalidním vozíku a nechat se vozit. Zkusila jsem to a byla jsem překvapená, jak je každý nešetrný přejezd drobné překážky nepříjemný. Sama od té chvíle dávám větší pozor, když převážím svoji invalidní sestru.
27
3.3.4 Komunitní plánování sociálních služeb jako nástroj podpory spolupráce organizací 3.3.4.1 Komunitní plánování Komunitní plánování sociálních služeb je metoda, „kterou lze na úrovni obcí nebo krajů plánovat sociální služby tak, aby odpovídaly místním specifikům i potřebám jednotlivých občanů.“ (www.mpsv.cz) „Je to přímé vyjednávání mezi zřizovateli, poskytovateli a uživateli služeb.“ (Matoušek, 2003 : 94) Prostředkem vyjednávání mohou být setkání menších skupin reprezentujících všechny strany komunitního trojúhelníku, veřejná shromáždění, konference, diskuze v tisku či v dalších médiích. Na veřejných službách je stále co zlepšovat. A je tomu dobře. Je to známkou snahy sociálních pracovníků vyjít co nejvíce vstříc svým klientům. Úkolem komunitního plánování je zjišťovat potřeby uživatelů a možnosti poskytovatelů a hledat nejlepší řešení pro obě strany. Je to snaha, aby ve vybrané lokalitě nechyběly v dané oblasti žádné sociální služby30. Proces komunitního plánování je charakteristický vysokým podílem účasti klientů, potenciálních klientů a veřejnosti na definování vlastních potřeb. Během procesu se uživatelé, poskytovatelé a zadavatelé mají možnost více vzájemně poznat. Klienti získají přehled o poskytovaných službách v dané oblasti a vědí, na koho se mohou obrátit se svým problémem. Komunikace v procesu komunitního plánování u nás může představovat jistý problém. Podle Matouška (2007) má komunita jako místní společenství v postkomunistických zemích jinou společenskou roli než v západních státech31. 3.3.4.2 Cíle a principy komunitního plánování „Cílem komunitního plánování je zlepšit místní sociální politiku nebo charakter sociálních, případně dalších souvisejících služeb.“ (Matoušek, 2003 : 94) Matoušek (2007) uvádí, že pro koncipování politiky v oblasti sociálních služeb je důležitých několik principů a cílů: přítomnost služeb, dostupnost služeb, návaznosti služeb, informovanost občanů, kvalita výkonu služeb a ekonomická efektivnost. Důležité je vytvořit jednotný kvalitní systém sociálních služeb, který bude odpovídat potřebám občanů a bude reagovat na změny potřeb. Je tedy třeba umožnit občanům podílet se na rozvoji sociálních služeb. Cílem je zajistit takovou nabídku sociálních služeb, která bude dostupná všem lidem stejně, a to finančně i geograficky. Také je nutné vytvořit rovné podmínky pro všechny poskytovatele služeb a pomoci jim co nejlépe využívat dostupné zdroje. Každý region by měl vytvořit vlastní síť sociálních služeb, měl by být soběstačný. „Získané údaje by měly vést k určité normalizaci vybavení sociálních služeb v kraji tak,
30
Komunitní plánování hledá bílá místa v nabídce služeb. Snaží se zabránit také tomu, aby některé služby přebývaly. Na základě poptávky se vytváří vhodná nabídka sociálních služeb. V komunitním plánování jde o plánování rozvoje sociálních služeb. 31 Schopnost zástupců místního společenství formulovat a prosazovat místní potřeby je výrazně vyšší v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí. V České republice byl tento rozvoj kvůli komunistickému režimu přerušen a mnohým věcem se musíme znovu učit.
28
aby se nepřelévala potřeba z oblastí, kde takové služby nejsou poskytovány, do oblastí, kde poskytovány jsou.“ (Kozlová, 2005 : 54) Výsledkem by měl být postupně zveřejňovaný komunitní plán, aby každý, kdo má zájem, měl dostatek aktuálních informací. Dalším cílem by měl být samotný komunitní rozvoj, což je ovlivňování místní komunity a zvyšování angažovanosti občanů na místních problémech a na jejich řešení. Komunitní plánování a větší účast lidí s postižením v těchto procesech „může být významná cesta k hospodárnějšímu a adresnějšímu vynakládání prostředků ze státního rozpočtu.“ (Novosad, 2006 : 46) Podle Novosada i přes změnu zákona bez partnerské participace osob se zdravotním postižením změna k lepšímu nenastane. Nový zákon o sociálních službách je úzce provázán se standardy kvality sociálních služeb a komunitního plánování sociálních služeb. Novosad (2006) upozorňuje, že je vhodné, když komunitní plán budou zpracovávat proškolení, na poskytovatelích nezávislí a místních specifik znalí lidé32. Vasková (2007) zdůrazňuje, že postupy komunitního plánování kromě jiného podporují účelné využití finančních prostředků na ty sociální služby, které jsou v dané lokalitě skutečně potřebné. Plánování sociálních služeb je již zahrnuto v zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kde se užívá termín střednědobý plán rozvoje sociálních služeb33. „Aby komunitní plánování sociálních služeb v obcích fungovalo, je potřeba mimo jiné zajistit jeho politickou podporu.“ (Zatloukal, 2006 : 83) Sociální pracovník pomáhá organizovat kontakt mezi těmi, kdo mohou dělat politická rozhodnutí, a těmi, kdo poskytují lidem služby, případně i s lidmi z místního společenství. 3.3.4.3 Role poskytovatelů v procesu komunitního plánování Oslovení poskytovatelů spadá do první fáze komunitního plánování. Poskytovatelé mají v rámci komunitního plánování rovné postavení jako zadavatelé a uživatelé. Měli by mít také rovné postavení mezi sebou, žádná organizace by neměla být nadřazená nad ostatní. „Pokud je v dané lokalitě dostatečně pestrá nabídka sociálních služeb, může si klient skutečně vybrat služby „šité jeho potřebám na míru“ 34.“ (Matoušek, 2007 : 42) Podle Matouška (2007) je příspěvek na péči koncipován tak, aby vytvářel zdravé konkurenční prostředí mezi poskytovateli sociálních služeb. Sociální pracovník je osobou, která sociální služby přímo poskytuje. „Jeho úkolem je také služby koordinovat, vyhledávat klienty, případně služby plánovat a hodnotit.“ (Matoušek, 2007 : 47) Nová koncepce financování sociálních služeb představuje dlouho očekávané zrovnoprávnění poskytovatelů sociálních služeb, neboť o dotaci musí žádat každý 32
Neměly by to být pouze změněné funkce stávajících státních zaměstnanců, ale příležitost pro solidní využití nezávislých a erudovaných osobností. 33 Krajům je svěřována povinnost a obcím dána možnost tyto plány zpracovávat. Aby plány rozvoje sociálních služeb vycházely z jednotných principů, byly zpracovávány žádoucím postupem a ve srovnatelné kvalitě, má přispět vytvoření tzv. kritérií kvality plánování sociálních služeb. Cílem je dosáhnout porovnatelnosti obecních i krajských plánů a nastavit určité parametry pro to, jak by plány měly vypadat. 34 Podle autora však takový ideální stav nastává pouze zřídka, v určitých případech k němu může dojít v Praze, ale není to pravidlo.
29
poskytovatel sociálních služeb, nikoli pouze nestátní subjekt, jak to mu bylo doposud. (Matoušek, 2007 : 49)
Dílčí výzkumné otázky: Zda a v čem sociální pracovníci spatřují význam spolupráce? Jaké podoby spolupráce mezi organizacemi ve vybrané lokalitě existují? Jsou poskytovatelé sociálních služeb informováni o procesu komunitního plánování v jejich lokalitě? Do jaké míry poskytovatelé vnímají komunitní plánování sociálních služeb jako vhodný nástroj podpory spolupráce organizací?
30
4 Operační strategie organizací služeb sociální práce V následující kapitole jsem vymezila možné přístupy ke klientům a formy spolupráce, jaké jsem našla v literatuře. 4.1 Procedurální a situační přístup Musil (2004) se zabývá mj. otázkou, jak řadoví pracovníci reagují na problémy svých klientů? Otázka se dá uplatnit i na funkci poskytovatelů: Jak poskytovatelé sociálních služeb reagují na problémy svých klientů? Na těchto dvou přístupech chci ukázat návaznost organizací na další sociální služby. Autor rozlišuje dva přístupy: procedurální a situační. Spolupráci poskytovatelů podporuje více situační přístup ke klientům. „V rámci procedurálního přístupu chápe řadový pracovník problém klienta jako impuls, na který je třeba reagovat předem daným způsobem.“ (Musil, 2004 : 112) Tito pracovníci očekávají, že se na ně klient obrátí s jasným a předem očekávaným požadavkem. Jedná se například o předložení žádosti o dávku. Procedurálně uvažující pracovník to považuje za izolovaný problém a nehledá další souvislosti s jinými potížemi klienta. Zabývá se případem jako dílčím příkladem problému, pro který existuje zavedené řešení, a jiné řešení nehledá. Jeho činnost je převážně rutinní. Poskytovatelé sociálních služeb jednoduše poskytnou nebo neposkytnou sociální službu klientovi, který si o ni sám požádá. Pokud uznají, že na službu klient nemá nárok, více se případem nezabývají. Další potenciální klienty sami nevyhledávají. „V rámci situačního přístupu považují pracovníci problém klienta za součást situace, která zahrnuje další okolnosti klientova života a kterou je třeba prozkoumat a posoudit jako složitý celek.“ (Musil, 2004 : 116) Problémy každého klienta pracovník považuje za unikátní a nepředpokládá, že by mohlo existovat předem připravené řešení. Podoba vývoje případu závisí jednak na průběhu komunikace mezi pracovníkem a klientem, a dále na tom, jak pracovník vnímá situaci klienta, a na zkušenostech, znalostech a dovednostech pracovníka. Poskytovatelé sociálních služeb se budou zabývat případem klienta v jeho širší dimenzi a vyhledají další organizace či odborníky, s nimiž by bylo vhodné spolupracovat. 4.2 Typologie operačních strategií Lidé z různých organizací sledují rozdílné operační strategie. „Pracovníci každé organizace dobře znají a více nebo méně intuitivně sledují „tu svou“ operační strategii.“ (Musil, 2004 : 210) Vymezit rozdíly mezi jednotlivými přístupy organizací může být užitečné. Podle Musila to usnadňuje vyjednávání, spolupráci a vzájemné porozumění. „Pomáhá to, když od lidí z jiné organizace něco potřebujeme.“ (Musil, 2004 : 211) Znají-li pracovníci záměry ostatních organizací, rozumí také lépe možnostem, které jim spolupráce s nimi skýtá. Vědí, co jim sami mohou nabídnout, když od nich něco potřebují. Rozdíly mezi operační strategií vlastní organizace a dlouhodobými
31
záměry spolupracujících agentur se mohou stát překážkou spolupráce. Musil (2004) vymezil čtyři základní typy operačních strategií, které jsou výsledkem průběžného vylaďování kolizních řešení různých strategických dilemat. Kategorie operačních strategií I „Pracovníci organizace dávají přednost cílům, které byly určeny na základě bezprostředního poznání případu, a při intervenci se zaměřují na práci s případem.“ Do této kategorie spadají například pracovníci s problémovými konzumenty nelegálních drog v krizové intervenci. Pracovníci navážou kontakt s klientem a snaží se samostatně zjistit rizika, která mu bezprostředně hrozí, a klientovi pomoci, aby se dostal mimo jejich dosah. Pro tento typ operační strategie je charakteristická představa, že cílem sociálních služeb je omezovat nebezpečnosti jednání problematických jedinců nebo utrpení konkrétních lidí. Snaží se poznat dílčí případ a v návaznosti na to pracovat na změně okolností života jeho účastníků. Kategorie operačních strategií II „Pracovníci organizace dávají přednost cílům, které byly určeny na základě zprostředkovaného poznání, a při intervenci se zaměřují na práci s případem.“ Tuto strategii využívají například pracovníci obecního úřadu při vyřizování žádostí jednotlivých klientů. Pracovníci uplatňují zákonem daná pravidla. Zastánci této kategorie se domnívají, že pracovníci organizace mají při práci s konkrétními případy realizovat opatření, která naprogramoval někdo jiný (zákonodárce). Kategorie operačních strategií III „Pracovníci organizace se snaží sami zjistit, jak pravidla a instituce společnosti ovlivňují životní podmínky jejich klientů, a na základě vlastních poznatků o jejich působení si kladou za cíl změnit pravidla a instituce tak, aby bylo možné řešit problémy celé kategorie klientů.“ Logikou této strategie se řídí například terénní pracovník v romské komunitě, který usiluje o změnu způsobu zařazování romských dětí do tzv. zvláštních škol. Pracovník se seznamuje s důsledky stávající praxe školy, školského referátu a pedagogickopsychologické poradny. Na základě takto získané vlastní zkušenosti se pokouší s pracovníky ostatních organizací vyjednávat o změně jejich přístupu. Podle zastánců této strategie přímá zkušenost s konkrétními okolnostmi života strádajících jedinců a skupin může být základem nápravy nedůstojného uspořádání společnosti. Kategorie operačních strategií IV „Pracovníci organizace se snaží v zájmu realizace cílů, které byly určeny na základě zprostředkovaného poznání, reformovat pravidla přístupu klientů ke službám a dalším příležitostem.“ Tuto strategii využívají například pracovníci místního úřadu práce, kteří se snaží změnit kritéria výběru účastníků rekvalifikačních kurzů tak, aby odpovídala cílům Národního plánu zaměstnanosti.
32
Pracovníci určité organizace někdy provádějí reformu pravidel distribuce příležitostí na popud vnějšího subjektu. Buď věří v jejich prospěšnost, nebo reformu považují za výhodnou pro sebe či pro své spojence. Dílčí výzkumné otázky: Preferují poskytovatelé sociálních služeb a sociální pracovníci ve své práci spíše přístup procedurální či situační? Jaké operační strategie poskytovatelé a sociální pracovníci uplatňují při výběru spolupracujících subjektů?
33
II. METODOLOGICKÁ ČÁST 5 Metodika výzkumu Následující kapitola se zabývá přípravou empirického šetření. Nejprve shrnu cíl výzkumu a výzkumné otázky. Dále popisuji zvolenou metodu a techniky sběru dat, způsob vytváření vzorku. Stěžejní částí je operacionalizace dílčích výzkumných otázek a navržení konkrétního výzkumného nástroje, tj. osnovy scénáře rozhovoru.
5.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Téma bakalářské diplomové práce je zaměřeno poskytovatele sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě a na jejich vzájemnou spolupráci. Mým cílem je tedy zjistit, nakolik je možná vzájemná spolupráce organizací zaměřených na poskytování sociálních služeb pro zdravotně postižené osoby ve vybrané lokalitě. Zajímá mě, nakolik také jsou vůbec ochotni poskytovatelé mezi sebou spolupracovat a jaké mají informace o komunitním plánování, popřípadě zda se do procesu zapojili. K tomu mi pomohou dílčí výzkumné otázky: Jaké nerovnováhy v sociálním fungování klientů vnímají poskytovatelé sociálních služeb nejvýrazněji? Kterými problémovými oblastmi sociálního fungování klientů se poskytovatelé zabývají? Jaká je struktura sociálních služeb pro osoby s tělesným postižením? Mají poskytovatelé přehled o sociálních službách pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě? Jsou podle poskytovatelů a sociálních pracovníků ve vybrané lokalitě zajištěny všechny služby, které osoby se zdravotním postižením potřebují? Zda a v čem sociální pracovníci spatřují význam spolupráce? Jaké podoby spolupráce mezi organizacemi ve vybrané lokalitě existují? Jsou poskytovatelé sociálních služeb informováni o procesu komunitního plánování v jejich lokalitě? Do jaké míry poskytovatelé vnímají komunitní plánování sociálních služeb jako vhodný nástroj podpory spolupráce organizací? Preferují poskytovatelé sociálních služeb a sociální pracovníci ve své práci spíše přístup procedurální či situační? Jaké operační strategie poskytovatelé a sociální pracovníci uplatňují při výběru spolupracujících subjektů? Hlavní výzkumná otázka: Zda a jakým způsobem je ve vybrané lokalitě rozvíjena spolupráce poskytovatelů sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením?
34
5.2 Volba metody výzkumu a výzkumné strategie Jelikož potřebuji získat informace o poměrně nízkém počtu organizací, ale tyto organizace potřebuji poznat do hloubky, bylo třeba zvolit kvalitativní výzkumnou strategii. Úkolem kvalitativního výzkumu je zachytit interpretace dané situace, jde o to zjistit, jak jednotlivé subjekty situaci vnímají. Cílem výzkumu je pochopit a porozumět určitému sociálnímu subjektu. „V sociálních vědách pojem kvalitativní výzkum označuje výzkum, který se zaměřuje na to, jak jednotlivci a skupiny nahlížejí, chápou a interpretují svět.“ (http://cs.wikipedia.org) Kvalitativní výzkum narozdíl od výzkumu kvantitativního neužívá statistických metod a technik. Vychází se z velkého množství informací o malém počtu subjektů. Výzkumníci a sledované osoby jsou ve vzájemné interakci. Jazyk výzkumu je neformální, osobní. „Výzkumník buduje komplexní, holistický obraz, analyzuje slova i rozsáhlejší verbální i neverbální významové jednotky, zachycuje podrobné názory informantů a provádí studii v přirozených podmínkách.“ (http://www.rorschach.cz) V kvalitativním výzkumu se klade důraz na kontext. 5.3 Techniky sběru dat V kvalitativní strategii se může využít několik technik sběru dat. Jedním z nich je kvalitativní reflexe významu textu, která však pracuje s teoretickými poznatky. Dále to může být zúčastněné pozorování. Pro účely mé práce jsem však zvolila jako nejvhodnější techniku polostrukturovaný rozhovor. Rozhovor je verbální kontakt mezi tazatelem a dotazovaným, přičemž tazatel získává informace pomocí otázek. Otázky může mít tazatel připravené, výhodou rozhovoru z očí do očí je však možnost dostatečné přizpůsobivosti tazatele. Dle situace může ihned přidat doplňující otázky a má šanci se v problematice rychle zorientovat. Další výhodou je osobní kontakt, který vnímavému výzkumníkovi poskytuje mnohem komplexnější informaci. Může si všímat aktuálních reakcí dotazovaného a na jejich základě vyvodit další závěry. Pozná zaváhání a může dotazovanému lépe vysvětlit otázku, v případě, že zůstane nepochopena. Snižuje se tím riziko nedorozumění. „V polostrukturovaném rozhovoru zná tazatel nejen téma rozhovoru, ale má také přichystaný seznam s pořadím a zněním otázek. Způsob odpovědi ještě do značné míry ovlivňuje respondent.“ (Žižlavský, 2003 : 71) Nevýhodou je omezení počtu dotazovaných. Není v silách jednoho jedince, aby provedl větší množství rozhovorů. Tazatel tedy získá informace od méně respondentů, za to jsou tyto poznatky důkladnější. Studium dokumentů bude doplňující technikou. Získám potřebné informace o jednotlivých organizacích a také nahlédnu do materiálů týkajících se započatého komunitního plánování ve vybrané lokalitě. 5.4 Výběr vzorku Kvalitativní výzkumná strategie umožňuje záměrný výběr. Díky němu si může výzkumník vybrat případy, které ho zajímají. Vybrala jsem si tedy obec s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu je k trvalému pobytu přihlášeno zhruba 55 tisíc obyvatel. Lokalitu jsem si vybrala proto,
35
že v ní v době, kdy jsem přimýšlela nad tématem bakalářské diplomové práce, nebylo zahájeno komunitní plánování. Nedávno však byl projekt komunitního plánování spuštěn. Do výzkumu zahrnu všechny organizace ve vybrané lokalitě, které se zabývají poskytováním služeb pro osoby se zdravotním postižením. Výzkumnou jednotkou budou tedy jednotlivá zařízení. 5.5 Operacionalizace Cílem operacionalizace je najít indikátor, což je taková vlastnost zkoumané jednotky, která je dostupná našemu zjišťování a jejímž prostřednictvím můžeme zjistit vlastnosti či stav zkoumané jednotky. Je tedy třeba najít empirickou podobu indikátorů, zjištění musí být měřitelná. Žižlavský (2003) operacionalizaci nazývá jako překlad z jazyka teorie do jazyka proměnných.
36
III. VÝZKUMNÁ ČÁST 6 Průběh sběru dat Rozhovory se uskutečnily v květnu tohoto roku. Celkem jsem hovořila s osmi respondenty, kteří jsou poskytovateli sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě. Konkrétně se jednalo o vedoucí jednotlivých organizací, případně jejich asistenty z šesti zařízení. Jedna respondentka je vedoucí odboru sociálních služeb ve vybrané lokalitě. Všechny jsem předem telefonicky kontaktovala s žádostí o rozhovor na téma spolupráce organizací a domluvila si s nimi osobní schůzku přímo na jejich pracovištích. Na schůzce jsem každého ještě blíže seznámila s účely našeho rozhovoru, ujistila jsem ho o anonymitě a požádala o svolení k nahrávce na diktafon. Jednotlivé rozhovory trvaly zhruba 45 – 60 minut. Rozhovory jsem nahrála na diktafon a poté doslovně přepsala. Z důvodu anonymity budu respondenty označovat číslicemi 1 – 8, přičemž číslo 1 připadá vedoucí odboru sociálních služeb (dále VOSS), 2 – 8 patří osobám ze zařízení sociálních služeb, mezi nimiž je Svaz tělesně postižených, poradenské centrum Okno dokořán a čtyři pečovatelské služby působící na území vybrané lokality. Jako doplňující techniku sběru dat jsem použila studium dokumentů. Čerpala jsem jednak z dokumentů, které mají k dispozici samotné organizace, a jednak z dokumentů, které byly vydány v rámci začínajícího procesu komunitního plánování ve vybrané lokalitě. Dokumenty související přímo s jednotlivými organizacemi byly například informační materiály zařízení, seznamy činností, které pracovníci provádějí, různé formuláře dokazující spolupráci s dalšími organizacemi.
37
7 Zjištění a jejich interpretace V následující kapitole odpovím na dílčí výzkumné otázky uvedené za každou kapitolou a v příloze operacionalizace. 7.1 Popis vybrané lokality a struktura sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením Zkoumanou lokalitou je správní obvod obce s rozšířenou působností o rozloze 35 060 ha, který zahrnuje 43 obcí. K trvalému pobytu je zde přihlášeno téměř 55 tisíc obyvatel. Počty osob se zdravotním postižením nelze přesně zjistit. Počet osob se zdravotním postižením ve vybraném regionu lze odvodit například podle evidence průkazů mimořádných výhod vydaným osobám se zdravotním postižením a podle vyplácených dávek pro tyto osoby. Obecně lze však říci, že přesné informace o počtu zdravotně postižených osob neexistují. V důsledku ochrany osobních údajů není povinností evidovat všechny druhy postižení.
Příspěvek na péči - dle stupně závislosti 900 800 700 600
I.stupeň II.stupeň III.stupeň IV.stupeň
500 400 300 200 100 0 k 15.4.2007
k 31.8.2007
Počty poskytnutých příspěvků na péči ve vybrané lokalitě
Ve vybrané lokalitě se nachází několik zařízení poskytujících sociální služby zdravotně postiženým osobám. Svaz tělesně postižených zajišťuje sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Cílem služby je preventivní péče o zdravotně postižené občany, zajišťování a organizace ozdravných pobytů, sociální a právní poradenství v rámci projektu SROP Sociální služba a podpora pracovního uplatnění pro tělesně postižené občany na území Jihomoravského kraje. Na území působí čtyři pečovatelské služby, z nichž každá zajišťuje služby ve vybraných obcích. Pečovatelská služba je poskytována osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Terénní pečovatelská služba je zajištěna v domácím prostředí klienta, kdy pečovatelka dochází přímo k němu domů. Může k němu docházet pravidelně nebo na základě domluvy. Organizace provozuje také dva domy s pečovatelskou službou, kde sociální pracovník
38
zajišťuje dohled nad dospělými formou aktivizačních, zájmových a kulturních programů s cílem smysluplně využít čas. Cílem pečovatelské služby je, aby klienti i přes svůj handicap zůstali součástí společnosti. Dům sociální intervence Okno dokořán poskytuje komplex sociálních intervencí pro osoby, které z důvodu svého sociálního znevýhodnění nemohou jinak zajistit řešení své obtížné situace a jiná pomoc je pro ně nedostupná. Pomáhá klientům pomocí sociálního a právního poradenství, má k dispozici denní centrum pro lidi v nouzi. 7.2 Nerovnováhy v sociálním fungování klientů Názory na otázku problémových oblastí klientů jsou u jednotlivých respondentů poněkud individuální, liší se v závislosti na typu jejich poskytované služby. Nejčastěji však uvádějí problém znevýhodnění na trhu práce. „Znevýhodnění na trhu práce určitě. Pokud jsou nějak částečně postižení, a mají možnosti jít do práce, tak co si budeme nalhávat, není to jednoduchý zaměstnat někoho se zdravotním postižením, pokud to není vyloženě organizace, která je nějak sdružuje a nějak zaměstnává.“ (respondent 5) Obecně se také téměř všichni shodují na problému bezbariérovosti veřejných prostor, úřadů, škol a dalších budov. Přestože se v této oblasti již mnoho věcí zlepšilo, stále zůstávají rezervy. „... máme tady i školu, která má bezbariérový přístup vybudován, co se týká dalšího vzdělávání nebo dovzdělávání, tak si myslím že tady v rámci regionu fungují tyto služby v podstatě na takové vzájemné spolupráci, funguje i tady systém individuální výuky, který přispívá ke vzdělávání tady těchto osob.“ (VOSS) „Problém bezbariérovosti – snaží se to stát řešit, ale ještě je to nedostatečný. Ať maminky s kočárkama nebo vozíčkáři.“ (respondent 7) Pouze respondent z menšího města říká: „Bezbariérový přístup do veřejných prostor u nás zatím bohužel vůbec není, tady chystala něco česká pošta, zatím to nerealizovala, nějaký jednoduchý zařízení, který by dostalo toho vozíčkáře přes ty schodky, jinak tady zatím jsme na tom docela špatně, ani úřad ani školy, musí se to řešit ručně.“ (respondent 5) Problémy klientů zjišťují všechny organizace především osobním pohovorem s klientem nebo jeho rodinou, klienti se na poskytovatele obvykle sami obracejí. Některé organizace využívají dotazník sociálního šetření. Dílčí závěr: Podle poskytovatelů osoby se zdravotním postižení nejvíce trápí znevýhodnění na trhu práce a bezbariérovost. Dále se odpovědi v podstatě shodují s nerovnováhami uvedenými v teoretické části (kol. autorů, 2007), pouze k bodu nazvanému jako „problematická výše poskytovaných důchodů a dávek (v mnohých případech nepokrývá reálné životní náklady zdravotně postižených osob)“ se nikdo nedokázal vyjádřit, všichni poskytovatelé říkají, že tuto oblast nemají možnost posoudit, zřejmě to ani u svých klientů nezjišťují. V tomto případě by bylo na místě spíše se obrátit na samotné klienty a přímo u nich zkoumat, zda jim poskytované dávky stačí či nikoliv.
39
7.3 Nerovnováhy, jimiž se poskytovatelé zabývají Odpovědi na otázky ohledně nerovnováh, jimiž se poskytovatelé zabývají, se také přirozeně liší podle typu poskytované služby. „Naše služba pomáhá, aby se člověk naučil soběstačnosti, a když nezvládají určitý úkony, tak napomáhá při těchto úkonech. Třeba když babička už si nedokáže umýt okno, tak ta pečovatelka jí jde jednou za čas umýt okno, nebo když si nezvládne nakoupit, nebo zvládne, ale neodnese si to, tak pečovatelka jde s ní a pomůže jí.“ (respondent7) „My se dneska zabýváme, aby byla informovanost mezi seniory, pak se zabýváme jejich sociálními problémy i těmi právními problémy, který se někdy vyskytují v rodinách nebo mezi těmi seniory a úřady, nebo přímo v rodinách problémy se spolužitím.“ (respondent 6) „Pak řešíme nějak tu bezbariérovost, kde máme pracovníka který právě posuzuje bezbariérovost tady v otvírání nových úřadů, škol a těch zařízeních, která navštěvují naši zdravotně postižení, a celkem se nám to v poslední době daří, že přizvou už tady toho pracovníka, který má tu akreditaci na posuzování bezbariérovosti tady těchto budov.“ (resopndent 6) Tento pracovník však bezbariérovost v prvním bodě neuvedl jako nejčastější problém, s nímž se handicapovaní lidé potýkají. Naopak dodává: „Tak si myslím že tam jsme udělali celkem dost velké pokrok v téhle věci, což nás jako těší.“ Poskytovatelé tedy zdůrazňují vždy jiné problémy, než kterými se zabývají. Podobně říká respondent 8: „Informovanost si myslím že celkem je, kdo chce tak si to najde.“ A dále uvádí, že se jejich organizace zabývá poradenstvím a poskytováním informací. Dílčí závěr: Dalo by se říci, že poskytovatelé spatřují problémy klientů v jiných oblastech, než kterými se sami zabývají, protože tyto oblasti již považují víceméně za vyřešené. V první otázce uváděli nejčastěji takové nerovnováhy, jimiž se sami nezabývají a které nemohou v rámci svých možností řešit, a ty vnímají jako závažnější. Důležité je, aby se ve vybrané lokalitě všichni poskytovatelé nezabývali jen některými nerovnováhami a ostatní by zůstaly bez povšimnutí. Je třeba, aby měli úkoly mezi sebou efektivně rozděleny a aby všechny problémy klientů byly v rámci spolupráce řešeny. Nikdo se v současné době nezabývá problematikou nedostatku specializovaných zařízení. V komunitním plánu se klade spíše důraz na integraci a na rozšíření služby osobní asistence. 7.4 Přehled poskytovatelů o sociálních službách ve vybrané lokalitě Informovanost poskytovatelů o sociálních službách je celkem dobrá. Zdá se, že k ní přispěla brožura vydaná v souvislosti s komunitním plánováním. „Minimálně máme brožuru, ze které já hodně vycházím, tam je přehled všech služeb, které se nacházejí v tom regionu. A kromě toho často se mně stává, že lidi mají jít zájem do krajského města, takže já mám třeba vytištěný přehled všech zařízení, bývalých ústavů sociální péče, který spravoval kraj.“ (respondent 3)
40
„Městský úřad Blansko vydal informačního průvodce sociálníma službama, kde sou tady tyhle všechny organizace na území bývalýho okresu.“ (respondent 6) Dílčí závěr: Poskytovatelé mají přehled o těch sociálních službách, s nimiž jsou nějakým způsobem v kontaktu, případně jejichž spolupráce využívají. Příliš se však nezabývají tím, zda nějaká služba v regionu nechybí. 7.5 Chybějící sociální služby Nad otázkou týkající se chybějících služeb se všichni respondenti museli déle zamyslet, z čehož usuzuji, že nad tím obvykle nepřemýšlejí. Nejčastěji se zmiňovali o osobní asistenci35. „Osobní asistence. To je jednoznačně služba, která vyplynula i v tom mapování.“ (respondent 2) Nicméně na další služby si nedokázali vzpomenout. Když jsem se jich zeptala, zda podle nich nechybí v lokalitě stacionář pro osoby se zdravotním postižením, většina odpovídala, že to nedokáže posoudit. Ovšem stacionář v regionu skutečně není, nachází se zde jen stacionář pro osoby s mentálním postižením, kam osoby s tělesným postižením nepřijímají, jelikož na to nejsou ani bezbariérově zařízeni. Pouze někdo uznal, že by zde nějaký stacionář asi měl být. „Vidíte, stacionář tu není. Ale okolní města nejsou daleko...“ (respondent 7) Dílčí závěr: Poskytovatelé mají pocit, že stacionář pro osoby s tělesným postižením ve vybrané lokalitě nechybí, přestože tu není. Lidé mohou podle nich dojíždět do sousedního regionu. Přiznám se, že mě to překvapilo. V tomto případě by bylo třeba provést výzkum přímo u osob se zdravotním postižením.
35
Osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba se poskytuje v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, s nimiž osoba potřebuje pomoci. Definice je velmi podobná definici termínu pečovatelská služba. Rozdíl je v tom, že služba osobní asistence se poskytuje bez časového omezení.Tato služba není bohužel doposud příliš častá, přitom je to aktivita, která pomáhá řešit mnoho problémů zdravotně postižených lidí. „Služba osobní asistence je službou aktivizační. Napomáhá těžce zdravotně postiženým lidem k začlenění do společnosti.“ (Baláž, 2006 : 21) Osobní asistent vyrovnává handicap postiženého. Osobní asistent pomáhá nejen osobě se zdravotním postižením, ale také jejím blízkým, kteří se o ni starají, a také ostatním sociálním pracovníkům v zařízení, které klient navštěvuje, v případě, že do tohoto zařízení dochází osobní asistent s ním. „Uživatel sám určuje náplň činnosti svého osobního asistenta.“ (Kozlová, 2005 : 27)Baláž píše, že osobní asistent nevykonává věci za handicapovaného občana, ale dělá věci s ním. Asistuje mu při jeho aktivitách. Zdravotně postižený člověk musí chtít něčeho dosáhnout, a jestliže touží vykonat něco, co sám nezvládá, může si najít vhodného asistenta, který mu bude na cestě za zvoleným cílem asistovat. Pomocí osobních asistentů se dostanou postižené děti do normálních školek a škol. Dospělí lidé s postižením mohou díky nim studovat, pracovat a dělat to, co je baví. „Žijí svůj život.“ (Baláž, 2006 : 21) Matoušek (2003) upozorňuje, že kdyby stát investoval více peněz na platy osobních asistentů, ušetřil by mnoho míst v ústavních zařízeních, a tím i mnoho financí.
41
7.6 Význam spolupráce poskytovatelů Všichni poskytovatelé si význam spolupráce uvědomují. Všichni se shodují na tom, že spolupráce je výhodná především pro klienty. Vystihuje to reakce respondenta 8: „Spolupráce je v zájmu klientů, takže to co klient, s čím přichází, tak mnohdy na tom musí spolupracovat víc organizací, takže s jeho souhlasem komunikovat s těma úřadama nebo s dalšíma organizacema.“ Tentýž člověk si ale uvědomuje, že spolupráce organizací je prospěšná i pro organizaci samotnou: „Myslím si, že to je jakýsi rozvoj pro tu organizaci, ví se o ní, jakási propagace, je to i dobré jméno té organizace, když se o jiné organizaci ví i jinde.“ Prospěšnost pro organizaci zmiňuje i respondent 7: „K tomu, že klienti jsou spokojení, že mají uspokojený všechny potřeby. A pokud jsou klienti spokojení, tak se k nám rádi vracejí.“ Nicméně spokojenost klientů je hlavní motivací: „Určitě, dělá se to hlavně pro ty klienty tady ta součinnost, hledá se nejlepší řešení.“ (respondent 4) „Spolupráce nám pomáhá v tom, že jsme schopni uspokojit širší klientelu, i když neposkytujeme my tu službu, máme možnost odkázat se na někoho jiného. Takže návaznost těch služeb je tady nezastupitelná.“ (respondent 2) Dílčí závěr: Poskytovatelé se shodují na významu spolupráce společně se Zatloukalem (2006) (viz teoretická část), který tvrdí, že spolupráce je ideálním typem soužití veřejné správy. 7.7 Stávající spolupráce mezi poskytovateli „Když třeba se stane, že vím o někom, kdo chce jít do nějaké části krajského města, tak se spojím přímo s tím úřadem té městské části, s tou sociální pracovnicí, a ona mi bez problémů ochotně pošle jakoukoli žádost.“ (respondent 3) Většina dotazovaných nějakou spolupráci uvádí. Nevíce zklamaný je respondent 6: „Mezi těmato organizacema není zatím nějaká spolupráce. Akorát máme domluvenou spolupráci se svazem civilizačních chorob i jako se svazem diabetiků, tam ta spolupráce je, ale oni nepracují na takové bázi poradenství, spíš pracují jako zájmová organizace.“ Jak dokazují také průzkumy v počátcích komunitního plánování ve vybrané lokalitě, není dostatečná koordinace sociálních služeb, chybí návaznost mezi jednotlivými zařízeními. „Problematická je provázanost a spolupráce mezi organizacemi, které poskytují sociální služby, roztříštěnost a nedostatečně koordinovaná činnost pro zdravotně postižené občany“ (dokumenty vydané v rámci komunitního plánování). Dílčí závěr: Organizace mezi sebou spolupracují, ale tato spolupráce je pouze příležitostná, kontaktují se v případě potřeby. Vše je založeno na ústní domluvě, nemají mezi sebou žádné písemné dohody. Musil (2006) upozorňuje, že je třeba spolupracovat i s dalšími institucemi a profesemi, jako jsou školy, osobní asistenti, lékaři a ošetřovatelé, psychiatři, právníci a
42
soudy, policie, faráři a další. Toho jsou si všichni poskytovatelé vědomi a s dalšími institucemi spolupracují, řekla bych, že více než s ostatními poskytovateli sociálních služeb. 7.8 Informovanost o komunitním plánování O komunitním plánování jsou všichni poskytovatelé informováni. Vědí, nebo alespoň tuší, co to je, jsou informování o tom, že v jejich spádové obci s rozšířenou působností bylo komunitní plánování zahájeno a jsou k němu také přizváni. Nicméně pohledy na samotné komunitní plánování jsou různé, mnohdy poměrně skeptické. Nejvíce informací má pochopitelně vedoucí oddělení sociálních služeb, která se na tvorbě plánu přímo podílí, a přirozeně má k němu nejkladnější vztah. Ostatní respondenti se k tématu vyjadřují nepříliš jasně. Z jejich reakcí je cítit, že je to něco nového, na co si musejí pravděpodobně zvyknout. Bojí se říct o komunitním plánování něco negativního, proto raději odpovídají neurčitě. „Do budoucna může být užitečné, ale zatím mě nic nenapadá.“ (respondent 5) Respondenti 3, 4 a 6 se k užitečnosti komunitního plánování odmítli vyjádřit úplně s tím, že to má v jejich organizaci na starosti někdo jiný. Na otázku, jak může být komunitní plánování užitečné, odpověděl respondent 6: „Nemůžu posoudit.“ „Já nevím, každá ta oblast, a to nemusí být jenom ta sociální, tak dejme tomu že prostě funguje, obvykle funguje dobře, no a teďka když oni na tom vrchu do toho začnou nějak zasahovat tím, že pořád vymýšlí, oni si myslí, že jsou to zdokonalení, ale oni jsou to někdy takový záležitosti že člověk si říká, že je to jenom přitěžující, a můžu vám říct, že člověk z toho má občas takovej pocit, jako kdyby oni si na tom vrchu vytvářeli nějaký klima pro to, aby tady mohli potom posílat lidi na kontrolu a mohli bazírovat spíš na takových nějakých spíš papírových podrobnostech, ale jak říkám, není to jenom tady v té oblasti, je to i ve vícero oblastech, jak kdyby chtěli někteří prostě tu svoji důležitost dávat najevo.“ (respondent 5) Někteří se však přece jen otevřeli: „Je potřeba aby se služby rozvíjely pořád dál, jsem takový optimista, že to všechno bude jednou bezbariérový, všechny základní a střední školy, že si děti budou moct vybrat, do které školy budou chtít chodit, věřím, že k tomu to komunitní plánování je, že to tak bylo myšlený.“ (respondent 7) Dílčí závěr: Poskytovatelé sociálních služeb zatím nemají v komunitní plán velkou důvěru. Pravděpodobně je to způsobeno především tím, že komunitní plánování ve vybrané lokalitě je teprve na počátku. 7.9 Vliv komunitního plánování na rozvíjení spolupráce Nikdo neuvádí, že by díky komunitnímu plánování začal s někým spolupracovat. Nejskeptičtější je respondent 6: „K rozvíjení spolupráce zatím moc nepřispělo. Nechci se k tomu vyjadřovat, protože tohle budem zatím hodnotit. Něco se tam začíná objevovat, ale ... Jsou tam pracovníci, kteří se k nám zachovali ne celkem dobře.“ „Přes jednotlivý poskytovatele se dostáváme k těm cílovým skupinám, abysme zjistili přímo u těch uživatelů, u té cílové skupiny jejich potřeby. Takže i tímto způsobem
43
se podílí jednotliví poskytovatelé jak na tvorbě komunitního plánu, tak vůbec na tom systému sociálních služeb v regionu.“ (respondent 2) Dílčí závěr: Poskytovatelé zatím vnímají komunitní plánování spíše jako možnost se s ostatním setkat, nicméně žádnou novou spolupráci doposud nenavázali. Tvrdí, že se pouze upevňuje stávající spolupráce, což jistě také není na škodu. 7.10 Procedurální versus situační přístup V teoretické části jsem vymezila dva možné přístupy ke klientům, a to procedurální a situační. Zajímalo mě, jak která organizace ke klientům přistupuje. „Teď už jsme na tom tak, že ta propagace z naší strany je vyloženě když nastane nějaký období, že máme pocit, že bysme měli začít s nějakou propagací, chodí málo lidí, ale spíš je to opačně, máme dostatek klientů.“ (respondent 8) „Spíše se na nás klienti sami obrací.“ (respondent 5) Dílčí závěr: Dalo by se říct, že poskytovatelé oba dva přístupy kombinují. V rámci procedurálního přístupu spíše čekají, až se na ně klienti sami obrátí. Sami je aktivně nevyhledávají, převážně z důvodu naplněné kapacity. Nicméně dále pracují na bázi situačního přístupu, jelikož se o příchozího klienta starají komplexně, a jestliže nemají prostředky k tomu, aby mu sami pomohli, obracejí se na další instituce.
7.11 Operační strategie poskytovatelů K otázce týkající se kritérií výběru spolupracujících organizací se respondenti nechtěli či neuměli vyjádřit. „Není na výběr.“ (respondent 6) Dílčí závěr: K tomuto tématu se poskytovatelé nedokázali příliš zřetelně vyjádřit. Možná to bylo způsobeno špatně zvolenými otázkami, ale spíše bych řekla, že nad jednotlivými strategiemi poskytovatelé nepřemýšlejí. Někteří si je možná uvědomují spíše podvědomě, nicméně na této teorii nelze postavit jejich strategie při výběru spolupracujících organizací, protože ve vybrané lokalitě je množství organizací omezeno a není na výběr. 7.12 Spolupráce s médii jako účinná forma komunikace Myslím, že jako nové samostatné téma mohu otevřít oblast spolupráce s médii. Jeden respondent se totiž zmínil: „Pak je tady to, že malá informovanost je opravdu v médiích k potřebám zdravotně postižených, přestože my jako svaz tělesně postižených občanů vyzýváme zástupce sdělovacích prostředků, aby se zúčastňovali našich porad a psali o
44
potížích, který zdrav. postiž. mají. V zásadě odmítají nebo ignorují tyto pozvánky a neúčastní se těchto seminářů, který jako okresní organizace pořádáme.“ (respondent 6) Jelikož jsem jako druhý obor studovala žurnalistiku a sociální práci, je mi tato oblast také blízká. Přesto mě tato reakce respondenta poněkud překvapila. Pokud budou poskytovatelé ochotni se médiím otevřít a sdělovat problémy svých klientů, jsem přesvědčena, že místní tisk by byl ochoten s nimi spolupracovat. Poskytovatelé musí sami nabídnout vhodná témata ke zveřejnění a nelekat se případného odmítnutí novináři. Jelikož média jsou mocná, dá se v této oblasti učinit mnoho, ať už se jedná „pouze“ o zviditelnění problémů osob se zdravotním postižením a jejich následnému přijetí společností, či například o další pomoc veřejnosti, třeba i finanční.
45
Závěr V úvodu mé bakalářské práce jsem vymezila základní výzkumnou otázku „Zda a jakým způsobem je ve vybrané lokalitě rozvíjena spolupráce poskytovatelů sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením?“ Abych mohla na tuto otázku odpovědět, k tomu mi pomohlo vymezení dalších dílčích výzkumných otázek, na něž jsem jednotlivě odpovídala v předcházející části. Nyní bych se tedy ráda zaměřila na hlavní cíl práce. Určitá spolupráce mezi poskytovateli ve vybrané lokalitě funguje, byť se nezdá být příliš systematická. Všechny organizace se o své spolupráci s ostatními zmiňují jako o příležitostné. Vzájemně se vyhledávají, když právě potřebují, respektive když to potřebují jejich klienti. Jsou spolu v kontaktu, vědí o sobě navzájem, vědí, kam se mohou obrátit v případě potřeby. Chybí však jakákoliv soustavnější komunikace na téma rozvoje sociálních služeb – každý poskytovatel se víceméně stará o správný chod své organizace a příliš se nezabývá otázkou, zda je v regionu služeb dostatek nebo zda některé služby nechybí. Jistě není v silách jedné organizace, aby vyplnila mezery v nabídce sociálních služeb, poskytovatelé jsou navíc omezeni zákonem – které služby mají zaregistrovány, a jednak finančními možnostmi. Zde však právě vidím sílu spolupráce a komunikace mezi poskytovateli. Současná forma nepravidelné spolupráce vesměs organizacím vyhovuje. Otázkou však zůstává, zda je dostačující také pro klienty. V rámci zkvalitnění práce organizací si dovoluji navrhnout opatření. Poskytovatelům ve vybrané lokalitě doporučuji účastnit se jednání komunitního plánování a těchto setkání maximálně využít pro navazování další spolupráce. Také doporučuji systematicky oslovovat média, aby se účastnila jednotlivých jednání v rámci komunitního plánování i různých akcí pořádaných jednotlivými organizacemi. Zjištěné poznatky nabídnu poskytovatelům sociálních služeb a pracovníkům na sociálním odboru městského úřadu. Jelikož jsem se doslechla, že se připravuje další zařízení pro zdravotně postižené lidi ve vybrané lokalitě, mohla by práce posloužit také jeho zakladatelům, aby vytvořili vhodnou nabídku činností.
46
Přílohy Seznam příloh: 1. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek 2. Scénář rozhovoru
47
Příloha 1: Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Dílčí výzkumná otázka
Operacionalizace
Zjišťovací otázka
1. Jaké nerovnováhy v sociálním fungování klientů vnímají poskytovatelé sociálních služeb nejvýrazněji?
* Které problémové oblasti nejvíce ovlivňují život klientů?
2. Kterými problémovými oblastmi sociálního fungování klientů se poskytovatelé zabývají?
* Kterým problémovým oblastem věnují pracovníci pozornost? * Které problémy řeší další odborníci?
3. Jaká je struktura sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě? 4. Mají poskytovatelé přehled o sociálních službách pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě?
* Jaké druhy a formy sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením jsou ve vybrané lokalitě poskytovány? * O kterých dalších sociálních službách pro osoby se zdravotním postižením poskytovatelé vědí? * Mají poskytovatelé informace o jednotlivých zařízeních sociálních služeb? * Musí organizace nějaké klienty odmítnout? * Nabídne jim náhradní řešení? * Odkáže neuspokojené klienty na jiné organizace?
5. Jsou podle poskytovatelů a sociálních pracovníků ve vybrané lokalitě zajištěny všechny služby, které osoby se zdravotním postižením potřebují?
* Které typy sociálních služeb nejsou ve vybrané lokalitě zajištěny? * Které druhy činností sociálních služeb nejsou zajištěny?
6. Zda a v čem sociální pracovníci spatřují význam
* Může spolupráce organizací přispět k lepší nabídce služeb
* Které problémy podle vás nejvíce ovlivňují život vašich klientů? * Které problémy sami klienti uvádějí? * Jak zjišťujete problémy klientů? * Řešením kterých problémů se sami zabýváte? * V jakých situacích Vaše služba uživatelům pomáhá? * Jaké potřeby pomáháte uživatelům uspokojovat? * Jaké činnosti uživatelům nabízíte? * Které problémy klientů pomáhají řešit další odborníci? * Jaké sociální služby pro osoby se zdravotním postižením jsou ve vybrané lokalitě poskytovány? * Jaké druhy a formy sociálních služeb jsou ve vybrané lokalitě poskytovány? * V jakých zařízeních jsou poskytovány? * Máte informace o jednotlivých zařízeních sociálních služeb a o jejich činnosti? * Máte nějaké neuspokojené klienty? Proč je musíte odmítnout? * Nabídnete jim náhradní řešení? Jaké? * Víte, na jaké organizace je máte odkázat? * Které typy sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením podle vás chybí? * Které činnosti sociálních služeb ve vašem regionu postrádáte? * Jste schopní tyto chybějící činnosti zajistit? * Co podle Vás znamená spolupráce organizací?
48
spolupráce?
v lokalitě? * Může být spolupráce organizací prospěšná pro samotné poskytovatele? * Může být spolupráce organizací prospěšná pro klienty?
7. Jaké podoby spolupráce mezi organizacemi ve vybrané lokalitě existují?
* S kterými organizacemi poskytovatelé spolupracují? * Dávají poskytovatelé přednost pravidelné spolupráci před nepravidelnou? * Diskutují pracovníci klientův případ s dalšími odborníky? * Spolupracují více s organizacemi, které spadají pod stejného zřizovatele?
* Pomáhá vám v něčem spolupráce s dalšími organizacemi? * K čemu by konkrétně při poskytování Vaší služby mohla přispět? * Máte nějakou negativní zkušenost se spoluprácí s jinou organizací? * Jak je podle vás spolupráce přínosem pro samotné organizace? * Jak je spolupráce organizací přínosem pro klienty? * Může se na základě spolupráce organizací vytvořit v regionu lepší nabídka služeb? * Jste schopni a ochotni nějakým způsobem upravit či rozšířit nabídku chybějících služeb/činností, pokud by se to prokázalo jako potřebné? * S kým byste potřebovali/chtěli více spolupracovat? * Se kterými dalšími organizacemi poskytujícími sociální služby spolupracujete? * Spolupracujete častěji s organizacemi spadajícími pod stejného zřizovatele? * Jste v pravidelném kontaktu s některými dalšími organizacemi? * S kterými organizacemi spolupracujete pouze příležitostně? * Který způsob vám více vyhovuje? * Jak vyhledáváte sami další potenciální spolupracovníky? * Jste vyhledávanou organizací, které ostatní nabízejí spolupráci? * Funguje u vás nějaký multidisciplinární tým složený z více odborníků? * Řešíte klientův případ se všemi zainteresovanými odborníky společně (tzv. případová konference)?
49
8. Jsou poskytovatelé sociálních služeb informováni o procesu komunitního plánování v jejich lokalitě?
* Vědí poskytovatelé o procesu komunitního plánování v jejich lokalitě? * Mají k dispozici informační letáky o KPSS? * Byli poskytovatelé pozváni k jednání KPSS? * Účastní se poskytovatelé jednání KPSS?
9. Do jaké míry poskytovatelé vnímají komunitní plánování sociálních služeb jako vhodný nástroj podpory spolupráce organizací?
* Přispívá komunitní plánování k rozvíjení spolupráce s ostatními organizacemi?
10. Preferují poskytovatelé sociálních služeb a sociální pracovníci ve své práci spíše přístup procedurální či situační?
* Vyhledává organizace aktivně potenciální klienty? * Vyhledává organizace další odborníky, s nimiž by bylo vhodné spolupracovat na řešení konkrétního případu? * Zabývají se pracovníci jen těmi klienty, kteří sami přijdou požádat o službu? * V případě, že klient na službu nemá nárok, hledají pracovníci jiné řešení? * Dávají poskytovatelé přednost spolupráci s organizacemi vyznávajícími podobná pravidla a shodný přístup ke klientům?
11. Jaké operační strategie poskytovatelé a sociální pracovníci uplatňují při výběru spolupracujících subjektů?
* Které služby klientům sami neposkytujete, ale pouze zprostředkováváte? * Se kterými dalšími organizacemi, jež se nezabývají poskytováním sociálních služeb, spolupracujete? * Máte nějaké informace o metodě komunitního plánování? Jak jste tyto informace získali? * Máte k dispozici informační letáky o KPSS? * Byli jste pozváni k jednání KPSS? * Účastníte se těchto jednání? Jestli ne – proč? * Setkáváte se na jednání KPSS s dalšími poskytovateli, s nimiž navazujete spolupráci? * Přispělo komunitní plánování nějak konkrétně při rozvíjení spolupráce – začali jste díky němu spolupracovat s nějakou další organizací? Jak? * Jak může být podle vás komunitní plánování užitečné? * Jaké má pro vás komunitní plánování přínosy? * Jaké má komunitní plánování přínos pro klienty? * Vyhledáváte sami potenciální klienty nebo se zabýváte jen těmi klienty, kteří vás sami osloví? Jak je vyhledáváte? * Jak vyhledáváte další odborníky při řešení konkrétních případů? * Hledáte pro klienty jiné řešení, jestliže jim sami nemůžete pomoci? * Preferujete spolupráci s organizacemi, které vyznávají podobný přístup ke klientům? * Zabýváte se spíše
50
* Zabývají se poskytovatelé spíše jednotlivými případy klientů nebo se snaží o změnu společenského systému? * Je náplní práce v organizaci spíše realizování opatření daných zákonem a zažitými pravidly? * Snaží se poskytovatelé prosazovat reformu pravidel na základě přímé zkušenosti s klientem? * Provádějí poskytovatelé změny pravidel spíše na popud vnějších subjektů? * Podle čeho si poskytovatelé vybírají spolupracující organizace?
bezprostřední pomocí jednotlivým klientům, nebo se snažíte o změnu společenského systému? * Je vaší náplní práce spíše plnit povinnosti dané zákonem a ostatními pravidly? * Snažíte se prosazovat reformu pravidel, jestliže se setkáte s konkrétním problémem u klienta? * Jste ochotní měnit pravidla v organizaci, jestliže by si to vyžadovala spolupráce s jinými organizacemi? * Podle jakých kritérií si vybíráte spolupracující organizace?
51
Příloha 2: Scénář rozhovoru * Které problémy podle vás nejvíce ovlivňují život vašich klientů? * Které problémy sami klienti uvádějí? * Jak zjišťujete problémy klientů? * V jakých situacích Vaše služba uživatelům pomáhá? * Jaké potřeby pomáháte uživatelům uspokojovat? * Jaké činnosti uživatelům nabízíte? * Které problémy klientů pomáhají řešit další odborníci? * Jaké druhy a formy sociálních služeb jsou ve vybrané lokalitě poskytovány? * V jakých zařízeních jsou poskytovány? * Máte informace o jednotlivých zařízeních sociálních služeb a o jejich činnosti? * Které typy sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením podle vás chybí? * Které činnosti sociálních služeb ve vašem regionu postrádáte? * Jste schopní tyto chybějící činnosti zajistit? * Máte nějaké neuspokojené klienty? Proč je musíte odmítnout? * Nabídnete jim náhradní řešení? Jaké? * Víte, na jaké organizace je máte odkázat? * Co podle Vás znamená spolupráce organizací? Je přínosem pro samotné organizace? * Pomáhá vám v něčem spolupráce s dalšími organizacemi? K čemu by konkrétně při poskytování Vaší služby mohla přispět? * Jak dosavadní spolupráce probíhá? Na čem a s kým konkrétně spolupracujete? Jak často se taková spolupráce odehrává? * Máte nějakou negativní zkušenost se spoluprácí s jinou organizací? Odmítla některá organizace spolupráci? Proč? * S kým byste potřebovali/chtěli více spolupracovat? * Je spolupráce organizací přínosem pro klienty? Jak? * Může se na základě spolupráce organizací vytvořit v regionu lepší nabídka služeb? * Jste schopni a ochotni nějakým způsobem upravit či rozšířit nabídku chybějících služeb/činností, pokud by se to prokázalo jako potřebné? * Se kterými dalšími organizacemi poskytujícími sociální služby spolupracujete? * Spolupracujete častěji s organizacemi spadajícími pod stejného zřizovatele? * Jste v pravidelném kontaktu s některými dalšími organizacemi? * S kterými organizacemi spolupracujete pouze příležitostně? * Jak vyhledáváte sami další potenciální spolupracovníky? * Jste vyhledávanou organizací, které ostatní nabízejí spolupráci? * Funguje u vás nějaký multidisciplinární tým složený z více odborníků? * Řešíte klientův případ se všemi zainteresovanými odborníky společně (tzv. případová konference)? * Které služby klientům sami neposkytujete, ale pouze zprostředkováváte? * Se kterými dalšími organizacemi, jež se nezabývají poskytováním sociálních služeb, spolupracujete? * Jsou některé služby, které klientům sami neposkytujete, ale pouze zprostředkováváte? * Se kterými dalšími organizacemi, jež se nezabývají poskytováním sociálních služeb, spolupracujete? * Máte nějaké informace o metodě komunitního plánování? Jak jste tyto informace získali?
52
* Máte k dispozici informační letáky o KPSS? * Byli jste pozváni k jednání KPSS? * Účastníte se těchto jednání? Jestli ne – proč? * Setkáváte se na jednání KPSS s dalšími poskytovateli, s nimiž navazujete spolupráci? * Přispělo komunitní plánování nějak konkrétně při rozvíjení spolupráce – začali jste díky němu spolupracovat s nějakou další organizací? Jak? * Jak může být podle vás komunitní plánování užitečné? * Jaké má pro vás komunitní plánování přínosy? * Jaké má komunitní plánování přínos pro klienty? * Vyhledáváte sami potenciální klienty nebo se zabýváte jen těmi klienty, kteří vás sami osloví? * Vyhledáváte další odborníky při řešení konkrétních případů? * Hledáte pro klienty jiné řešení, jestliže jim sami nemůžete pomoci? * Preferujete spolupráci s organizacemi, které vyznávají podobný přístup ke klientům? * Zabýváte se spíše bezprostřední pomocí jednotlivým klientům, nebo se snažíte o změnu společenského systému? * Je vaší náplní práce spíše plnit povinnosti dané zákonem a ostatními pravidly? * Snažíte se prosazovat reformu pravidel, jestliže se setkáte s konkrétním problémem u klienta? * Jste ochotní měnit pravidla v organizaci, jestliže by si to vyžadovala spolupráce s jinými organizacemi? * Podle jakých kritérií si vybíráte spolupracující organizace?
53
Anotace Marie Hasoňová: Sociální služby pro osoby se zdravotním postižením ve vybrané lokalitě. Bakalářská diplomová práce. Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno, 2008, 28 stran. Bakalářská práce se zabývá sociálními službami pro osoby se zdravotním postižením a možnostmi komunitního plánování ve vybrané lokalitě. Zaměřuje se na spolupráci poskytovatelů sociálních služeb. V úvodu je vymezen hlavní cíl práce, další část obsahuje vysvětlení základních pojmů. V další části je popsána struktura a rozsah stávajících sociálních služeb zaměřených na cílovou skupinu uživatelů a rozsah stávající spolupráce poskytovatelů. Na základě studia dokumentů a analýzy rozhovorů jsou vysloveny závěry týkající se další spolupráce poskytovatelů sociálních služeb. Klíčová slova: zdravotní postižení, sociální služby, komunitní plánování, poskytovatel, spolupráce Počet slov: 12 622
Annotation Marie Hasoňová: Social Services for People with Healthy Handicap at Choice Region. Bachelor’s thesis. School of Social Studies, Masaryk University, Brno, 2008, 28 pages. This bachelor’s thesis deals with social services for people with the healthy handicap and with possibilities of the community planning at the choice region. It intents on the cooperation of givers of social services. The main aim of the thesis is defined at the beginning. At the second part, there are informations about the structure and the extent of contemporary social services which are intent on the group of users with the handicap and information about the extent the contemporary cooperation of givers. On the basis of the studium of documents conclusions and the analysis of interviews are pronounced. Conclusions include recommendations about other possibilities of cooperation of social services givers. Key words: healthy handicap, social services, communitny planning, giver, cooperation Words: 12 622
54
Použitá literatura a internetové zdroje: Anderson, David: Social Work and Mental Handicap. The Macmillan Press LTD, London, 1982 Baláž, Roman: Co je a co není osobní asistence. In Vozíčkář 2006/3. Liga za práva vozíčkářů, Brno, 2006 Bauman, Zygmunt: Community. Polity Press, Cambridge, 2001 Chvátalová, Helena: Jak se žije dětem s postižením. Protál, Praha, 2001 Jankovský, Jiří: Možnosti a podmínky mezioborové spolupráce v rámci mulstidisciplinárního týmu. In Sociální práce 1/2007. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Brno, 2007 kol. autorů: Dítě se zdravotním postižením. MŠMT ČR, Praha, 2000 kol. autorů: Komunitní plánování sociálních služeb (ve vybrané lokalitě). 2007 kol. autorů: Obce, města, regiony a sociální služby. SOCIOKLUB, Praha, 1997 kol. autorů: Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. MPSV ČR, Praha, 2004 Kozlová, Lucie: Sociální služby. Triton, Praha, 2005 Matoušek, Oldřich: Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha, 2003 Matoušek, Oldřich: Slovník sociální práce. Portál, Praha, 2003 Musil, Libor: Ráda bych vám pomohla, ale - . Brno, 2004 Musil, Libor: Záleží na sociálních pracovnících, zda žadatelům nabídnou služby napomáhající ke zlepšení života. In Sociální práce 1/2007. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Brno, 2007 Novosad, Libor: Zákon může prospět i zdravotně postiženým. In Sociální práce 3/2006. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Brno, 2006 Pospíšil, Michal: Na koho myslí České dráhy? In Můžeš 2007/1. Sdružení přátel Konta BARIÉRY, o.s., Praha, 2007 Selikowitz, Mark: Downův syndrom. Portál, Praha, 2005 Střihavková, Eva: Mění se názor na jednu z vrozených vad – Downův syndrom. In Můžeš 2007/5. Sdružení přátel Konta BARIÉRY, o.s., Praha, 2007
55
Švarcová, Iva: Mentální retardace. Portál, Praha, 2006 Vasková, Vladana: Jak se pozná efektivní a kvalitní plánování soicálních služeb. In Můžeš 2007/1. Sdružení přátel Konta BARIÉRY, o.s., Praha, 2007 Vasková, Vladana; Žežula, Ondřej: Komunitní plánování – věc veřejná. MPSV ČR, Praha, 2002 Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách Zatloukal, Leoš: Komunitní plánování sociálních služeb v obcích – střet organizačních struktur? In Sociální práce 2006/3. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Brno, 2006 Žižlavský, Martin: Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. FSS MU, Brno, 2003 http://www.jh.cz/img/assets/1166/ZP_aktualizace_analyzy2.pdf http://www.mpsv.cz/cs/3950: Standardy kvality sociálních služeb. http://www.mujweb.cz/www/arakis/dmo.html http://www.rorschach.cz http://cs.wikipedia.org www.kmen.info www.mpsv.cz
56
Rejstřík A Anderson, 20
B Baláž, 41 Bauman, 24, 25 bezbariérovost, 14
P poskytovatel sociálních služeb, 28 Pospíšil, 26 příspěvek na péči, 12, 20
S D
dětská mozková obrna, 8, 9 dlouhodobé služby, 18 Downův syndrom, 10
Ch
Selikowitz, 10, 11 sluchové vady, 11 služby sociální péče, 19 služby sociální prevence, 19 služby sociálního poradenství, 19 smyslové postižení, 11 stacionář, 14, 18, 19, 20, 25 střednědobé služby, 18 Střihavková, 11, 19 stupně zdravotního postižení, 12
chráněné bydlení, 18, 19 Chvátalová, 11, 20
Š I
Švarcová, 10
T
integrace, 11, 14, 15, 18, 23 invalidní vozík, 18
J
tělesné postižení, 8 typy sociálních služeb, 18, 22
U
Jankovský, 25
K komunita, 27 komunitní plán, 7, 23, 25, 26, 27, 28, 33 kooperace, 23 koordinace, 24 Kozlová, 18, 23, 29 krátkodobé služby, 18
M Matoušek, 18, 20, 22, 23, 24, mentální postižení, 8, 9, 10 mentální retardace, 8, 9, 10 Musil, 12, 13, 14, 25, 27, 31, 32, 42
uživatel, 25, 26, 27, 31
V Vasková, 23, 29
Z zadavatel, 6, 19, 21 Zatloukal, 23, 24, 26, 29, 42 závislost, 7, 8, 12, 13 zrakové postižení, 11, 12
Ž Žežula, 23 Žižlavský, 35, 36
N Novosad, 14, 15, 21, 22, 29
O osobní asistent, 7, 25
57
