SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ NOVÝ FENOMÉN V ČESKÉ REPUBLICE

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky

SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ – NOVÝ FENOMÉN V ČESKÉ REPUBLICE SOCIAL ENTREPRENEURSHIP – A NEW PHENOMENON IN THE CZECH REPUBLIC Magisterská diplomová práce

Helena Topinková

Vedoucí magisterské diplomové práce: Prof. PhDr. Dušan Šimek

Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Olomouci dne 20. června 2013

Obsah

1.

Úvod ................................................................................................................................ 5

Teoretická část ........................................................................................................................ 7 2.

Třetí sektor ...................................................................................................................... 7

3.

Sociální ekonomika v Evropě ......................................................................................... 9

3.1.

Historie sociální ekonomiky ....................................................................................... 9

3.2.

Konceptualizace sociální ekonomiky........................................................................ 10

3.2.1.

Normativní přístup ................................................................................................ 11

3.2.2.

Právně-institucionální přístup ............................................................................... 11

4.

Sociální podnik – nová forma sociální ekonomiky ....................................................... 14

4.1.

Ideální typ sociálního podniku .................................................................................. 14

4.2.

Sociální podniky pro pracovní integraci (WISE) ...................................................... 18

4.2.1.

Způsoby pracovní integrace .................................................................................. 18

4.2.2.

Postavení integrovaných pracovníků .................................................................... 19

4.2.3.

Způsoby profesního vzdělávání ............................................................................ 20

4.2.4.

Hlavní charakteristiky cílových skupin ................................................................. 21

4.2.5.

Typy zdrojů ........................................................................................................... 22

5.

Sociální podnikání v České republice ........................................................................... 23

5.1.

Pohled do historie ..................................................................................................... 23

5.2.

Současná diskuse o konceptu sociálního podniku .................................................... 24

5.3.

Standardy sociální firmy ........................................................................................... 29

5.3.1.

Poslání sociální firmy – standard č. 1 ................................................................... 30

5.3.2.

Podnikání – standard č. 2 ...................................................................................... 30

5.3.3.

Financování – standard č. 3................................................................................... 31

5.3.4.

Provoz sociální firmy – standard č. 4 .................................................................... 31

5.3.5.

Informovanost a prezentace – standard č. 5 .......................................................... 32

5.3.6.

Znevýhodnění zaměstnanci – standard č. 6 .......................................................... 33

5.3.7.

Pracovní smlouvy a mzdy – standard č. 7 ............................................................. 33

5.3.8.

Etické principy a vnitřní komunikace – standard č. 8 ........................................... 34

5.3.9.

Organizační struktura – standard č. 9.................................................................... 34

5.3.10.

Adaptace – standard č. 10 ..................................................................................... 35

5.3.11.

Udržení – standard č. 11 ....................................................................................... 35

5.3.12.

Profesní rozvoj – standard č. 12 ............................................................................ 36

5.3.13.

Spolupráce sociální firmy – standard č. 13 ........................................................... 37 Sociální podnikání „po česku“ .................................................................................. 37

5.4.

Praktická část ........................................................................................................................ 42 6.

Metodologie – případové studie tří sociálních firem .................................................... 42 Recyklační s.r.o. ........................................................................................................ 44

6.1. 6.1.1.

Období před vznikem sociální firmy .................................................................... 44

6.1.2.

Vznik, založení a začátky podnikání..................................................................... 45

6.1.3.

Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností ....................................................... 46

6.1.4.

Současnost firmy, plány a vize ............................................................................. 49 Malířská o.p.s ............................................................................................................ 50

6.2. 6.2.1.

Období před vznikem sociální firmy .................................................................... 50

6.2.2.

Vznik, založení, počátky podnikání ...................................................................... 51

6.2.3.

Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností ....................................................... 52

6.2.4.

Současnost firmy, plány a vize ............................................................................. 57 Výzkumná s.r.o. ........................................................................................................ 58

6.3. 6.3.1.

Období před vznikem sociální firmy .................................................................... 58

6.3.2.

Vznik, založení, počátky podnikání ...................................................................... 59

6.3.3.

Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností ....................................................... 61

6.3.4.

Současnost firmy, plány a vize ............................................................................. 62

6.4. 7.

Porovnání případových studií ................................................................................... 65 Závěr ............................................................................................................................. 68

Použitá literatura a další zdroje……………………………………………………………..70

1. Úvod

Práce se zabývá poměrně novým fenoménem, kterým je sociální podnikání v České republice. Pokud odhlédneme od předválečné sociální ekonomiky, která byla přerušena nástupem socialistického státu a vlastně úplně zanikla, tak je budování sociální ekonomiky záležitostí posledních dvou desetiletí. Sociální ekonomika se v České republice postupně rozvíjí od 90. let a teprve v posledním desetiletí vidíme snahu sociální podnikání více konceptualizovat a vymezit. Tyto snahy zatím přináší jen částečné úspěchy. Proběhly a stále probíhají diskuse nad tím, jaké jsou podoby a klíčové znaky sociální ekonomiky. Výrazem sociální ekonomiky jsou sociální podniky, které se věnují dosahování sociálních cílů. A právě jich se týkají snahy po vymezení a přesnějším určení. Vymezení „standardů“ je předmětem diskusí a stále jsme v situaci, kdy je obtížné určit „ideální typ“ sociálního podniku, neboť tyto pokusy o konceptualizaci jsou vzdáleny realitě a pestrým podobám sociálních podniků, které byly vybudovány doslova na „zeleném poli“. V české realitě vznikla řada sociálních podniků jako nový prvek sociální ekonomiky a tyto podniky vznikaly na základě částečných informací o sociálním podnikání a především vzešly z představ samotných sociálních podnikatelů, kteří neměli na počátku k dispozici žádný manuál sociálního podnikatele a své podnikání utvářeli na základě vlastních představ a zkušeností. Cílem práce je popsat sociální podnikání v České republice jako nový fenomén a představit současný stav a probíhající „standardizaci“ kritérií vymezující sociální podnik jako klíčový prvek sociálního podnikání. Hlavní otázka, na kterou hledáme odpověď, se zaměřuje do prostoru porovnání „ideálního typu“ sociálního podniku, který se v diskusích ještě stále utváří a reality sociálních podniků, které obvykle vznikaly v prostředí mimo tuto „standardizaci“. Jinak řečeno, zajímá nás, jaké jsou rozdíly mezi vzniklými ideálně-typickými kritérii pro sociální podnik a jejich naplňováním v praxi, v podmínkách skutečného sociálního podnikání. Práce je členěna do dvou částí – teoretické a praktické. Teoretická část se věnuje sociální ekonomice v Evropě a evropské konceptualizaci sociální ekonomiky. Dále vymezuje sociální podnik jako významný a nový prvek sociální ekonomiky,

5

představuje ideální typ sociálního podniku a také sociální podnik pro pracovní integraci (WISE). Na tuto část navazuje informace o situaci sociálního podnikání v České republice. V této části jsou uvedeny aktuální diskuse o vymezení sociálního podniku a dále standardy, do nichž se tyto diskuse promítly. Sociální podnikatelé a jejich činnost začínají přitahovat také pozornost výzkumu, v textu uvádíme výsledky jednoho z nich, který sledoval základní rysy tohoto podnikání u nás. Na teoretickou část navazuje část praktická. Ta představuje formou případových studií okolnosti vzniku, rozvoje a provozování vzniklých sociálních firem, sleduje naplňování kritérií a cílů sociálního podnikání v českém prostředí. Volba metodologie odpovídá abstraktně navrženým kritériím sociálního podniku, která ne úplně přesně vymezují, co je vlastně předmětem našeho zkoumání.

Teoretická část 2. Třetí sektor

Pokud se zabýváme sociální ekonomikou, nejdříve musíme zmínit její postavení v mnohem širším poli. Sociální ekonomika je úzce spjata s existencí tzv. třetího sektoru, respektive je jednou z jeho součástí. S jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že třetí sektor doplňuje sektor veřejný a sektor ziskový či tržní (Hunčová, 2007, s. 23). Pro vymezení třetího sektoru a jeho akčního pole bývá využíván „trojúhelníkový model“. Evers a Laville (2004) ho prezentují tak, že do třech vrcholů trojúhelníku umísťují stát a jeho veřejné instituce, trh a jeho soukromé firmy, komunity a jejich vztahy založené na solidaritě a reciprocitě. Trojúhelník dále protínají tři osy, které pole rozdělují na formální a neformální, ziskové a neziskové, soukromé a veřejné.

Schéma 1 - Znázornění třetího sektoru v socioekonomickém prostoru

Zdroj: Evers, Laville, 2004

7

Jak z výše uvedeného schématu vyčteme, třetí sektor se nalézá v prostoru mezi státem, trhem a komunitami a převážně obsahuje neziskové, formální a privátní (nestátní) prvky. Tři vrcholy trojúhelníku můžeme použít i pro definování tripolární soudobé ekonomiky. Trh a tržní ekonomika jsou založené na produkci zboží a služeb a jsou primárně motivovány ekonomickými zájmy, tedy ziskem. Distribuce zboží a služeb probíhá v rámci trhu, který určuje cenu zboží a služeb na základě nabídky a poptávky. Tržní ekonomika však není pouze produktem tržních mechanismů a není organizovaná pouze kolem trhu. Zahrnuje i mnoho netržních příspěvků, stejně jako kolektivně sdílené infrastruktury a dotace pro podnikatele. Přesto je orientace na trh charakteristickým a dominantním rysem tržní ekonomiky a její prioritou (Evers, Laville, 2004). Netržní ekonomiku lze charakterizovat jako hospodaření, ve kterém je produkce a distribuce zboží a služeb svěřena do rukou státu, který je přerozděluje. Hlavním znakem je tedy redistribuce. Komunity zase charakterizuje jejich reciprocita. Ta je založena na oběhu zboží a služeb mezi skupinami a jednotlivci za předpokladu, že mezi zúčastněnými stranami je ustaven sociální vztah. V rámci komunit tak vzniká ekonomika, která je vedena zejména sociálními motivy, nikoliv motivy ziskovými (Evers, Laville, 2004). Pokud bychom měli do nákresu ještě znázornit samotnou sociální ekonomiku, pak bychom ji zanesli do pole třetího sektoru a oblasti kolem rozhraní osy nezisková (non-profit) a zisková (for-profit) (Hunčová, 2007).

3. Sociální ekonomika v Evropě

Po vymezení třetího sektoru a pozice sociální ekonomiky v socioekonomickém prostoru se nejdříve zaměříme na vývoj sociální ekonomiky v Evropě a poté související konceptualizaci, včetně vymezení základní terminologie.

Je důležité

uvést, že tato práce se věnuje výhradně evropskému konceptu sociální ekonomiky a nezohledňuje její vývoj a utváření v jiných prostorech, zejména v americkém.

3.1.

Historie sociální ekonomiky

Samotný termín sociální ekonomika byl poprvé použit ve Francii v průběhu první třetiny 19. století a je spjat se jménem Charlese Dunoyera. Tehdy byl pojem sociální ekonomika používán v mnohem širším slova smyslu a byl mnohem tvárnější, než je tomu v současnosti. Defourney a Delvetere (2009) uvádí, že každý mohl utvářet své vlastní pojetí sociální ekonomiky jednoduše tím, že kladl více či méně důraz na ekonomickou nebo sociální dimenzi, přičemž byly obě poměrně rozsáhlé. Moderní formy sociální ekonomiky vznikaly až v průběhu 19. století, její kořeny a rozvoj souvisely také s rozvojem možnosti svobodného sdružování. Evropský koncept sociální ekonomiky se rozvíjí až koncem 19. století, kdy byly jednoznačněji zformovány klíčové principy sociálního podnikání a tím došlo i k odlišení od běžné ekonomiky tržní. Sociální podnikání v Evropě silně zakořenilo, zejména v podobách různých asociací, nadací a družstev. Ty hrály důležitou sociální úlohu v období před druhou světovou válkou, která spočívala v podpoře zájmů znevýhodněného obyvatelstva. Tehdejší populárními formami byly rozmanité podpůrné organizace, mezi nimi např. úvěrová družstva. V padesátých letech 20. století je sociální ekonomika v západní Evropě upozaděna nástupem dominantní role trhu a tzv. sociálního státu, ve východní a střední Evropě je příčinou jejího útlumu nástup komunistických režimů. Pokud se poohlédneme po situaci v České republice (tehdy ČSSR), tak stav do značné míry ovlivňovalo nastavení sociální

9

politiky jako takové.1 Sociální ekonomika měla v obou těchto společenských podmínkách pramalý prostor a ztrácela svou legitimitu. S nastupující krizí „walfare state“ na konci sedmdesátých let dvacátého století se ale situace mění a objevuje se prostor pro rozvoj sociální ekonomiky v západní Evropě. Mnohé kritické argumenty padající na adresu „welfare state“, volání po snížení finanční zátěže pro stát za vědomí o potřebě společenského konsenzu a nutnosti reforem vytváří pro sociální ekonomiku příznivé prostředí. Liberalizace a globalizace trhů přinesly na jednu stranu očekávanou intenzivnější dynamiku hospodářství, na druhou stranu vzhledem k rozevírání tzv. sociálních nůžek vzbuzovaly nezbytnost zásahů státu v sociální oblasti (Hunčová 2007). Sociální stát začal být předmětem kritiky zejména pro malou pružnost vlád, podporování závislosti občanů na státu a snižování jejich osobní odpovědnosti. Zároveň již v očích kritiků nebyl stát schopen reagovat na problémy společnosti spojené s dlouhodobou nezaměstnaností, sociálním vyloučením, udržení životní úrovně apod. a právě v řešení těchto otázek si našla své místo sociální ekonomika (Šloufová in Dohnalová, Průša 2011, s. 23). V Evropě střední a východní se sociální ekonomika prosazuje postupně po pádu komunistických režimů. Nalézá si své místo v hledání alternativy či kompromisu vůči nástupu kapitalismu postaveného ryze na tržních ekonomických principech. Jak lze pozorovat, sociální ekonomika si našla své místo v západní, střední i východní Evropě, a přestože se jednotlivé legitimizace její existence odlišují, ve svých principech se prosazuje v místech, kde se hledá kompromis mezi slábnoucím státem, komunitami a sociálně citlivým uplatňováním tržních principů.

3.2.

Konceptualizace sociální ekonomiky

V odborné literatuře nalézáme dva evidentně odlišitelné přístupy k definování pojmu sociální ekonomika, oba přístupy přitom vycházejí z definování subjektů, které

1

Celá soustava se odvíjela od principu plné zaměstnanosti, dále stát „okupoval“ všechny funkce sociální politiky a občany zatlačil do podoby pasivních příjemců služeb a rozvoji specifických služeb pro zaměstnance, které měly kompenzovat zaměstnancům nedostatky v činnosti státních institucí (Potůček, 1995, s. 23 – 24).

spadají do jejího rámce. Jedná se o přístup normativní a právně-institucionální. Oba přístupy ale bývají také propojovány a kombinovány (Defourney 2003). Dále v textu jsou blíže představeny.

3.2.1.

Normativní přístup

Normativní přístup spočívá ve zdůraznění společných principů, které jsou subjektům sociální ekonomiky vlastní a nebere v potaz jejich právní nebo institucionální formy (Defourney, Develtere 2009). Hunčová (2007) na základě společných principů definuje sociální ekonomiku jako ekonomiku: 

privátní, ale ne pro-ziskovou a nikoliv jen pro produkci zisku určenou a to přesto, že se na trhu účastní,



samosprávnou, autonomní, tedy nezávislou na trhu a vládách,



demokratickou, založenou na vzájemnosti a konsensu případně participativní ve smyslu spoluúčasti na rozhodování,



otevřenou, neboť každý kdo souhlasí s cíli a prostředky organizace, může do ní vstoupit,



dobrovolnou, protože umožňuje členům dobrovolně do ní vstupovat i vystupovat a také vznik a zánik je dobrovolný,



solidárně a sociálně orientovanou, sledující sociální cíle a užitek,



heterogenní co do charakteristik jejich subjektů, aktivit a vztahů,



vícezdrojově financovanou se zisky z prodeje výrobků a služeb na trhu, z příspěvků, členských vkladů apod.

3.2.2.

Právně-institucionální přístup

Šloufová uvádí, že právně-institucionální přístup „vymezuje sociální ekonomiku na základě právních či institucionálních forem, pod jejichž hlavičkou působí subjekty sociální ekonomiky.“ (in Dohnalová, Průša 2011, s. 27). Na základě tohoto vymezení se mezi subjekty sociální ekonomiky řadí družstva, vzájemně prospěšné společnosti, asociace, nadace a sociální podniky. Chaves a Monzona k tomu

11

dodávají, že v rámci Evropy nalézáme značné rozdíly v právně-institucionálních formách tvořících sociální ekonomiku a vedle společného jádra, které podle nich tvoří družstva, vzájemné společnosti, sdružení a nadace, řadí mezi formy také např. sociální firmy, rozvojové agentury, komunitní nadace, integrační podniky, zvláštní střediska zaměstnanosti, společné organizace s účastí pracujících apod. (in Dohnalová, Průša 2011, s. 38). Podívejme se nyní blíže na základní formy sociální ekonomiky, někdy nazývané také jako čtyři pilíře sociální ekonomiky (Dohnalová 2006). Jsou jimi družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace. Družstva či družstevní podniky jsou právní formou, která má univerzální charakter a lze se s ní setkat po celém světě. Více než 750 milionů družstev je sdruženo v Mezinárodní družstevní alianci a jejich činnost je velmi různorodá, může se jednat o činnost zemědělskou, obchodní, sociální apod. (Defourney, Develtere 2009). Dohnalová (2006) uvádí, že družstva se ve své činnosti zaměřují zejména na oblast řemeslnické výroby, bankovnictví, zemědělství, maloobchodní činnost a služby. Mezi znaky družstva autorka řadí dobrovolné a otevřené členství; stejnou váhu hlasu založenou na většině; skutečnost, že členové přispívají k základnímu jmění, které je proměnlivé a autonomii a nezávislost. Vzájemné společnosti nebo také společnosti vzájemné pomoci se v mnoha vyspělých zemích staly hlavními aktéry na poli záchranného sociálního systému a k hlavním předmětům jejich činnosti patří zajištění služeb v oblasti pojišťovnictví, úvěrové služby, zdravotnictví (Defourney 2003). Znaky vzájemné společnosti jsou shodné se znaky vymezující družstvo, odlišnost spočívá ve sféře financování, kdy u vzájemné společnosti členové vkládají členské příspěvky a není zde nutný prvotní vklad (Dohnalová 2006). Asociace nebo také sdružení, spolky, nalezneme ve většině států světa v různých právních formách. Defourney (2003) uvádí, že se asociace zaměřují na výrobu zboží nebo služeb, jejichž hlavním cílem není zisk. Organizace spadající mezi tento typ subjektů sociální ekonomiky nesou různé názvy jako například nevládní organizace, neziskové organizace, dobrovolnické organizace apod. Asociace se zaměřují

zejména na poskytování sociálních služeb či služeb ve zdravotnictví, věnují se dobrovolnické činnosti, péči o osoby sociálně vyloučené, děti a seniory, apod. Nadace jsou řízeny správní radou a svůj majetek či finanční prostředky získávají v podobě darů a příspěvků. Dohnalová (2006) uvádí, že mezi hlavní činnosti, které nadace vykonávají, patří podpora výzkumné činnosti či financování projektů na mezinárodní, národní i místní úrovni. Jak již bylo uvedeno výše, tyto čtyři „tradiční“ čtyři pilíře sociální ekonomiky rozšiřují nové formy. Mezi nimi jsou nejvýraznější sociální podniky, kterým je vzhledem k zaměření práce věnována následující samostatná kapitola.

13

4. Sociální podnik – nová forma sociální ekonomiky Co je příčinou toho, že se objevují nové formy sociální ekonomiky? V posledních dvaceti letech dochází ve společnosti ke značným změnám, které se projevují také v její ekonomické sféře. Tradiční subjekty sociální ekonomiky reagují na přeměnu společnosti transformací své podoby a zároveň se formují subjekty nové, které lze pokládat za její součást. Sociální podnikání se stává předmětem výzkumu a pozornosti výzkumných organizací, stejně tak pozornost vzbuzují i nové trendy v této oblasti. Dokladem toho je založení výzkumné společnost EMES2, která vzniká v roce 1996 a poté poprvé prostřednictvím empirického výzkumu mapuje nové trendy v sociální ekonomice v patnácti členských zemích Evropské unie. Na základě výsledků výzkumu společnost předložila návrh na vymezení nového subjektu, kterým je sociální podnik (Šloufová in Dohnalová, Průša 2011). Tím byla legitimizována nová forma, která se stala předmětem dalších specifikací.

4.1.

Ideální typ sociálního podniku

Defourney (2003), který předložil jedno z těchto obsahových zpřesnění pro vymezením evropského sociálního podniku3, uvádí tři znaky, na základě kterých můžeme podnik označit za sociální či můžeme v praxi rozpoznat jeho sociální povahu. První znak sleduje samotný účel činnosti podniku. S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že cíle sociálního podniku mají sloužit spíše členům nebo komunitě, nežli generování zisku. V tom případě se ale nabízí otázka, jak se tedy liší sociální podnik od neziskové organizace, pokud je cíl zformulován právě takto? Zatímco neziskové organizace nepřipouštějí možnost přerozdělení zisku mezi své členy nebo vedení, sociální ekonomika tuto možnost nevylučuje, jinak řečeno částečné přerozdělení zisku toleruje. Společným znakem sociálních podniků je tedy částečná nebo celková 2

Výzkumná společnost EMES (Emergence of Social Enterprices in Europe) si klade za cíl mapovat vývoj sociální ekonomiky či třetího sektoru v Evropě a identifikovat odlišnosti vývoje na úrovni národních států. 3 S jiným pojetím sociálního podniku se setkáváme v USA. Zde je termín sociální podnikání či sociální podnik spojován zejména se zakládáním ziskových podniků neziskovými organizacemi. Generovaný zisk je následně používán na financování veřejně prospěšného cíle, tedy neziskových aktivit.

reinvestice zisku do rozvoje společnosti (nových technologií, vybavení apod.) nebo do odměn zainteresovaným lidem, vyjma těch, kteří na organizaci dohlížejí. Druhý znak se týká zdrojů podniku. Činnost sociálních podniků může být založena na zdrojích plynoucích z trhu či z dotací poskytovaných orgány veřejné správy. Sociální

podniky

mohou

rovněž

využívat

nepeněžních

zdrojů

v podobě

dobrovolnické práce nebo darů. A konečně třetí znak se odvíjí od konkrétních organizačních metod. Organizace třetího sektoru by měly být samostatné, nezávislé, s vlastními rozhodovacími kompetentními orgány. Sociální ekonomika také zdůrazňuje přístup založený na participativní dynamice. Tím se míní skutečnost, že prosazuje zapojení placených pracovníků, dobrovolníků, uživatelů a dalších aktérů do řízení a kontroly organizace. Na základě těchto znaků a po začlenění dalších poznatků Defourney (in Dohnalová, Průša 2011) dospěl k návrhu pracovní definice sociálního podniku a to v podobě, jak jej představila EMES. Návrh pracuje s charakteristikami sociálního podniku na úrovni sociální a ekonomické. Považujeme za nutné zdůraznit, že tato definice má podobu „ideálního typu“

4

sociálního podniku. Nelze tedy říci, že podnik, který

zcela nenaplňuje všechna kritéria, není podnikem sociálním. Na základě předložené definice však můžeme identifikovat oblasti, ve kterých ten či onen podnik za ideálním typem „zaostává“. Jak je tedy „ideální typ“ sociálního podniku přestaven a co vše by měl splňovat? a) Na úrovni ekonomické by měl být sociální podnik ekonomicky činný, přijímat ekonomická rizika, disponovat vysokým stupněm autonomie a vykazovat alespoň minimální podíl placené práce. Pokud tato kritéria rozvedeme, pak výše napsané znamená, že by sociální podnik měl mít vymezený okruh ekonomických aktivit zaměřených na produkci zboží nebo

4

S koncepcí ideální typu přišel sociolog Max Weber, podle kterého je ideální typ intelektuálním konstruktem, který nemá existující oporu v realitě. Slouží k tomu účelu, aby napomohl rozumět tomu, jak se reálný stav odchyluje od ideálního typu a tím vedl k poznání. Jedná se o analytický konstrukt sloužící k orientaci v komplexní empirické skutečnosti, vzniklý stupňováním jednoho či několika hledisek a sloučením jevů do jednotného myšlenkového obrazu, který se ve skutečnosti empiricky nevyskytuje, je utopií (Weber, 1998, str. 44).

15

poskytování služeb a aktivně se účastnit aktivit na otevřeném trhu. V souvislosti s tím musí být připraven nést ekonomická rizika, přičemž prosperita a udržitelnost podniku plně spočívá v rukou jejich zaměstnanců. Kritérium autonomie neboli samostatnosti sociálního podniku vymezuje jeho nezávislost na veřejných institucích nebo jiných organizacích. Sociální podnik má možnost přijímat dotace či dary, rozhoduje samostatně o případném rozšíření či ukončení svých aktivit. Poslední kritérium pak stanovuje, že každý sociální podnik by měl alespoň části svých zaměstnanců za jejich pracovní aktivity poskytovat mzdu. b) Na úrovni sociální by měl být sociální podnik prospěšný společnosti nebo specifické skupině lidí, měl by vznikat na základě skupinové iniciativy, rozhodovací pravomoc by se neměla odvíjet od výše vloženého kapitálu, měl by mít participativní charakter a zisk z jeho činnosti může být přerozdělován jen v omezené míře. Při bližším pohledu na zmíněná kritéria můžeme říct, že společenská prospěšnost je hlavním kritériem sociálního podniku. Aktivity, které sociální podnik vykonává, musí být přínosné pro jím vybranou skupinu lidí, komunitu, případně pro celou společnost, měl by být sociálně zodpovědným podnikem. Sociální podnik by měl vykazovat kolektivní rozměr, jeho vznik by měl být výsledkem iniciativy osob se společným cílem či potřebou. Výše vloženého kapitálu by neměla mít vliv na rozhodovací pravomoc, neboť každý člen sociálního podniku by měl při rozhodování disponovat právě jedním hlasem. Zapojením zaměstnanců, zákazníků, klientů a dalších aktérů do rozhodování o směřování podniku a komunikací s nimi je dán participativní charakter sociálního podniku. A konečně, jak už bylo zmíněno výše, v rámci sociálního podniku je možné částečně přerozdělovat zisk, nicméně většina zisku by měla být vždy investována zpět do chodu podniku. Zmíněné obecné charakteristiky mohou v realitě vést k různým konkrétním podobám sociálního podniku. Toto reflektuje Alter (in Pirson 2009, s. 253), který navrhnul rozdělení sociálních podniků do tří hlavních kategorií. Učinil tak na

základě důrazu, které podniky kladou na sociální či finanční cíle a tím rozlišil tři typy podniků: vložené, integrované a externí sociální. a) Vložené sociální podniky jsou takové, ve kterých lze podnikatelské aktivity a sociální programy chápat synonymně. Podnikatelské aktivity jsou vloženy do sociálních programů a naopak sociální programy jsou založeny na příjmu

z výdělečné

samofinancovatelné

činnosti. prostřednictvím

Sociální výnosů

programy z podnikání.

jsou

tak

Vzhledem

k tomu, že podnikatelské aktivity a sociálními programy jsou plně propojeny, dochází k naplňování sociálních a finančních cílů současně. Příkladem vloženého sociálního podniku mohou být bankovní modely mikrofinancování. b) Integrované sociální podniky popisují takový model podnikání, ve kterém sociální programy překrývají podnikatelské ziskové aktivity, ale nejsou synonymické. Sociální a finanční programy často sdílejí náklady, aktiva a programové atributy. Vztah mezi sociálními programy a podnikatelskými aktivitami je synergický – navzájem si přidávají hodnotu. Integrovaný sociální podnik si můžeme představit jako podnik skládající se ze dvou složek, které sledují odlišné, ale vzájemně se podporující cíle. Příkladem takovéhoto podniku je může být provoz dvou nemocnic stejným podnikatelským subjektem, kde v jedné z nemocnic „bohatí“ pacienti za úkony platí a v druhé z nemocnic jsou tyto vybrané peníze používány na ošetření pacientů „chudých“. c) Externí sociální podniky jsou takové, kde jsou programy mající sociální hodnotu odlišné od ziskových podnikatelských aktivit. Finanční aktivity nesouvisí s organizací sociálních programů či sociální práce. V tomto modelu se nepředpokládá symbióza či shoda sociálního poslání s výdělečnými aktivitami. Vztah mezi podnikatelskými aktivitami a sociálním programem je podpůrný, kdy výnosy z podnikatelských aktivit slouží k financování sociálních aktivit. Zakládat takovéto podniky mohou například neziskové organizace, které následně výnosy z podnikání použijí pro dosahování svých sociálních cílů. (Pirson, 2012)

17

Sociální podniky pro pracovní integraci (WISE)

4.2.

Jinou možností, jak vzájemně rozlišit sociální podniky, je zvolit perspektivu služby, kterou sociální podnik poskytuje. Podle služeb jsou obvykle rozlišeny dva hlavní typy sociálních podniků. Prvním typem jsou sociální podniky, které poskytují sociální služby či pečují o specifickou skupinu osob. Druhým typem jsou sociální podniky zaměřené na pracovní integraci znevýhodněných osob (work integration social enterprise - WISE) (OECD 1999, s. 262). Zejména podniky typu WISE jsou pro účely této práce podstatné, a proto se jimi zabýváme podrobněji. Jak uvádí Defourney a Nyssens (2006, str. 13), oblast pracovní integrace je pro sociální podniky typická a představuje hlavní oblasti jejich činnosti. Podívejme se tedy blíže na jejich charakteristiku a specifika. Problematika WISE byla detailně popsána v rámci dvou projektů realizovaných výzkumnou společností EMES. První z projektů nesl název PERSE a probíhal v rozmezí let 2001 až 2004. Předmětem zkoumání bylo více než 150 WISEs z 11 zemí Evropské unie. Výzkum se zaměřoval na tři oblasti: analýzu finančních zdrojů, měření přínosů WISEs pro integrované pracovníky a pro společnost jako celek a na studii organizačního vývoje a interakce podniků s veřejnými politikami (Davister, 2004). Druhý projekt s názvem ELEXIES probíhal v letech 2002 až 2003 a jeho cíle byly převážně popisného charakteru: uvést a popsat hlavní rysy WISE jako jsou právní rámce, druhy podpory a způsoby financování, cílové skupiny zaměstnanců, typy odborné přípravy zaměstnanců apod. (Davister, 2004).

4.2.1.

Způsoby pracovní integrace

Prvním ze zkoumaných atributů byly způsoby integrace pracovníků v rámci WISE, přičemž EMES identifikovala čtyři hlavní podoby. Jedná se o přechodné zaměstnávání, vytváření trvalých profesionální

integrace

s trvalými

„samofinancovatelných“ pracovních míst, dotacemi

a

jako

poslední

socializace

occupation) je

poskytnout

prostřednictvím produktivní činnosti. Cílem

přechodného

zaměstnávání

(transitional

znevýhodněným zaměstnancům trénink či výcvik na pracovišti (on-the-job) a

dosáhnout tak jejich integrace na otevřený trh práce. Výcvik na pracovišti vede prostřednictvím výkonu určité práce doplněné o kvalifikovanou teoretickou přípravu ke zlepšení osobních, profesních a sociálních kompetencí znevýhodněných zaměstnanců a tím také ke zvýšení zaměstnatelnosti. Princip zaměstnávání prostřednictvím vytváření trvalých samofinancovatelných pracovních míst (creation of permanent self-financed jobs) je charakteristický dvěma fázemi. V první fázi získává zaměstnavatel dotace na mzdu pro zaměstnaného pracovníka, kterým se „vyrovnává“ jeho nízká produktivita práce. V momentě, kdy zaměstnanec získá potřebné kompetence, které se vážou k jeho pracovní pozici, přechází výplata mzdy integrovaných zaměstnanců na WISE. V rámci tohoto přístupu jsou vytvářena stabilní pracovní místa. Profesionální integrace s trvalými dotacemi (professional integration with permanent subsidies) je možností pro zaměstnávání invalidních osob nebo osob s těžkým sociálním postižením, jejichž stabilní zaměstnávání by na otevřeném trhu práce bylo velmi obtížné. Orgány veřejné správy WISE poskytují na pracovní místa vytvořená pro takovouto skupinu znevýhodněných zaměstnanců trvalé dotace. Posledním ze způsobů pracovní integrace je socializace prostřednictvím produktivní činnosti (socialisation through a productive aktivity), který si neklade za cíl integraci na otevřeném pracovním trhu (ačkoliv ji nevylučuje), ale spíše směřuje k socializaci či resocializaci cílové skupiny prostřednictvím sociálního kontaktu, respektování nastavených pravidel, úpravy životního stylu

apod.

S takto

podporovaným klientem není uzavírán pracovně právní vztah. WISE využívající tuto variantu pracovní integrace pracují s osobami s vážnými sociálními problémy, jako jsou uživatelé drog, alkoholici apod. nebo s lidmi s vážným mentálním postižením.

4.2.2.

Postavení integrovaných pracovníků

Dalším ze sledovaných znaků sociálních podniků typu WISE bylo pracovně právní postavení znevýhodněných zaměstnanců, kdy byly vysledovány tři základní typy.

19

Jedná se o: a) formální pracovní smlouvu, b) postavení praktikanta (stážisty) c) zaměstnanecký status. Zaměstnanec s formální pracovní smlouvou (formal work contract) disponuje pracovní smlouvou dle platných pracovněprávních předpisů v dané zemi a za svou práci pobírá odměnu, která odpovídá mzdě za danou práci obvyklou. Pracovní smlouva může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou. Integrovaný pracovník v postavení stážisty (trainee status) nedostává za svou práci mzdu. Z jeho práce mu plyne především zisk v podobě pracovních zkušeností. Status stážisty obvykle nepřekračuje 12, nejvýše pak 24 měsíců. Zaměstnanecký status nabízí příležitost k zaměstnání v jednodušších pracovních podmínkách než na otevřeném trhu práce. Integrovanému pracovníkovi nenáleží za jeho práci mzda, nicméně může dostávat finanční příspěvek nebo bezplatné ubytování a stravu. Zaměstnanecký status se velmi přibližuje formě sociální podpory.

4.2.3.

Způsoby profesního vzdělávání

Odborné či profesní vzdělávání podle zjištění výzkumníků nabývá v sociálních podnicích typu WISE nejrůznějších podob a má různě velký význam. Obecně však lze rozdělit do dvou skupin: a) „on-the-job“ profesní vzdělávání b) strukturované profesní vzdělávání. „On-the-job“ profesní vzdělávání má podobu zaškolení zaměstnance v podobě poskytnutí informací k jeho pracovním úkolům, použití přístrojů a ochrany zdraví při práci. Tento způsob má víceméně podobu rychlého, několika hodinového zaškolení integrovaného pracovníka, většinou jiným zkušenějším zaměstnancem.

Strukturované profesní vzdělávání (structured professional training) je zaměřeno na získávání nových kompetencí a zvyšování kvalifikace zaměstnanců za účelem zvýšení jejich zaměstnatelnosti na otevřeném trhu práce. Tento druh vzdělávání je většinou založený na výrobní činnosti v rámci podnikání a obvykle trvá několik měsíců.

4.2.4.

Hlavní charakteristiky cílových skupin

V některých evropských zemích jsou prostřednictvím zákona (zákonů) jasně definované osoby respektive skupiny znevýhodněných osob na trhu práce, v jiných tuto definici postrádají. V prvním případě je cílová skupina dána legislativou. Ve druhém případě si tuto cílovou skupinu více či méně přesně definuje management sociálního podniku. Nicméně lze vymezit dvě obvyklé a hlavní cílové skupiny, kterými jsou „zdravotně handicapovaní lidé“ a „tělesně zdatní uchazeči o zaměstnání s vážným sociálním problémem“. Tyto dvě skupiny znevýhodněných uchazečů se mohou navzájem prolínat a jedna osoba může mít více typů znevýhodnění (kombinované znevýhodnění). Obě tyto skupiny jsou vnitřně velmi diverzifikované. Skupina zdravotně postižených zahrnuje osoby s lehčími či těžšími formami tělesného postižení, stejně tak jako osoby s mentálním postižením a je jisté, že podmínky pro jejich zaměstnávání budou stejně různorodé, jako je skupina sama. Od zmíněného se odvíjí také široké rozpětí ve schopnosti pracovat či v samotné produktivitě práce. Skupinu tělesně zdatných uchazečů o zaměstnání s vážným sociálním problémem člení výzkum EMES do dalších kategorií, zmíním zde alespoň některé z nich. Jedná se o osoby s nízkou kvalifikací, dlouhodobě nezaměstnaní, mladí lidé s nízkou kvalifikací nebo absolventi, příslušníci etnických menšin a ženy. Všechna tato znevýhodnění mohou být, a ve většině případů i jsou, u jednotlivých znevýhodněných osob kombinována.

21

4.2.5.

Typy zdrojů

Jedním z výstupů výše zmíněných výzkumů EMES byla také identifikace zdrojů, kterými disponují WISEs působící v Evropě. Tyto zdroje můžeme rozdělit na: a) peněžní b) nepeněžní. Peněžní zdroje zahrnují jak tržní zdroje, tedy zisky pramenící z prodeje vlastních výrobků a služeb, tak netržní zdroje, které jsou odvozeny od veřejných financí ve formě dotací či veřejné podpory. Posledním typem netržních zdrojů jsou dary, které WISE poskytují kupříkladu členové, jiní občané nebo právnické osoby např. nadace. Nepeněžní zdroje pak do sociálních podniků proudí prostřednictvím dobrovolnictví. Dobrovolníci, kteří za svou práci nepobírají žádnou odměnu či plat, zastávají v rámci WISEs nejrůznější pracovní místa na nejrůznějších úrovních, nejčastěji však působí jako členové správní rady či představenstva. Druhým typem nepeněžních zdrojů je sociální kapitál, ten bývá využíván v podobě sociálních sítí, partnerství apod. Na základě toho, které zdroje sociální podniky typu WISE využívají, pak můžeme rozlišit podniky, které využívají převážně tržních zdrojů, dále podniky, které své financování zakládají převážně na veřejných dotacích a nakonec takové, které zdroje pro svou činnost čerpají zejména z darů a z činnosti dobrovolníků.

5. Sociální podnikání v České republice Obsahem této kapitoly je historický exkurz a zejména představení současného stavu sociálního podnikání v České republice. Sociální podnikání se rozvíjelo od 19. století až do 2. světové války, a po násilném několik desetiletí trvajícím přerušení se od 90. let 20. století ustavovalo jako zcela nový fenomén a to ve specifických podmínkách sociální a ekonomické transformace společnosti.

5.1.

Pohled do historie

Kořeny sociálního podnikání v České republice, stejně jako v jiných státech, lze hledat ve filantropii, kterou charakterizuje Frič jako „lidumilství, pomoc sociálně slabším skupinám občanské společnosti“ (in Dvořáková 2012, s. 488). První základy v podobě družstev nalézáme v Evropě ve 40. letech 19. století, jednalo se o jeden z průvodních jevů průmyslové revoluce. Za jedny z průkopníků českých sociálních podniků v 19. století můžeme považovat například Františka Cyrila Kampelíka, který stál za vznikem venkovských záložen a po němž nesou svůj název tzv. kampeličky nebo F. L. Chleborada, který prosazoval myšlenku zakládání spotřebních a výrobních družstev dělníků (Dohnalová in Dohnalová, Průša 2011, s. 42 – 43). Období první republiky bylo dobou rozkvětu občanských i církevních organizací, vznikla také mnoho nadací a spolků. Dohnalová uvádí, že svou zásluhu na tom zcela určitě nesla osobnost prezidenta Tomáše G. Masaryka, který základní mravní princip společnosti viděl ve filantropii (in Dohnalová, Průša 2011). Důvody vzniku nových dobročinných a charitativních organizací však můžeme připsat také „těžkosti“ doby, hospodářským výkyvům (a krizi), které se odrážely ve společnosti. Z období první republiky zmiňme ještě osobnost Tomáše Bati, jehož závody jako jedny z prvních nesly určité rysy sociálního podniku. Baťův podnikatelský přístup, který je dnes nazýván společensky odpovědným, byl založen na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a environmentálním (Kunz 2012). Mezi výše zmíněné společné rysy bychom mohli zařadit oblast péče o zaměstnance, která se neomezovala jen na pracovní dobu. Baťa svým zaměstnancům zajišťoval bydlení v tzv. Baťových

23

domcích, pořádal volnočasové aktivity, poskytoval dary např. při narození dítěte, finančně podporoval dlouhodobě nemocné pracovníky, o děti pracovníků bylo postaráno ve firemní mateřské školce, firma zaměstnávala nevidomé občany apod. Přestože dnes můžeme nad původními motivacemi podnikatele pochybovat, zmíněné prvky sociálního podnikání jsou nepřehlédnutelné. Spolkový, nadační i družstevní život byl přerušen 2. světovou válkou. Po jejím skončení je krátce obnoven, aby byl nastupujícím komunistickým režimem v roce 1948 opět potlačen a de facto zrušen. Subjekty sociální ekonomiky se transformovaly do státních podniků, kde ztratily některé své typické znaky, zejména svou nezávislost. Jak uvádí Leś a Kolin (2009), po druhé světové válce byly ve střední a východní Evropě družstevnictví a organizace třetího sektoru ovlivněny komunistickým tlakem na kolektivizaci soukromého i družstevního sektoru. Představitelé komunismu rozpustili mnoho nadací a asociací a tak se zbavili i zbývajících dobrovolných organizací. K rozkvětu sociální ekonomiky dochází ve střední a východní Evropě znovu až v 90. letech 20. století a lze jej přičíst především demokratizaci, decentralizaci a strukturálním změnám, které vyústily mimo jiné v rychlý nárůst nezaměstnanosti a prohlubování sociálních rozdílů a rovněž i politice Evropské unie, která doporučuje přistupujícím zemím řešit problém sociální exkluze a nezaměstnanosti.

5.2.

Současná diskuse o konceptu sociálního podniku

K oživení sociální ekonomiky došlo znovu až po „sametové revoluci“ v roce 1989 a lze ji charakterizovat snahou o navázání na prvorepublikové tradice, kterou provázela obnova družstev. Těm se však nepovedlo navázat na zaniklou „tradici“ a zejména špatná zkušenost s úvěrovými družstvy vedla ke ztrátě důvěry lidí v tuto formu podnikání (TESSEA 2011). V průběhu 90. let 20. století začínají být zakládány první sociální podniky typu WISE a od roku 2000 se formuje pojetí sociální ekonomiky tak, jak je známe v současnosti. Z tohoto hlediska je historie sociálního podnikání v České republice velmi krátká, protože zahrnuje přibližně dvě desetiletí jejího utváření.

V České republice, stejně jako v jiných evropských státech, probíhala v posledních letech a stále ještě probíhá intenzivní debata o tom, co je sociální ekonomika, které subjekty lze považovat za subjekty sociální ekonomiky, které do této kategorie již nespadají a zda lze některé z již existujících evropských konceptů a přístupů použít v českém prostředí (MPSV 2009). V rámci této diskuse byla v roce 2007 založena NESEA – expertní skupina pro sociálně ekonomické aktivity, na jejíž činnost v roce 2009 navázala TESSEA – tematická síť pro rozvoj sociální ekonomiky. TESSEA sdružuje studenty, podnikatele, nevládní neziskové organizace, vysoké školy apod., s cílem prosazovat sociální ekonomiku a sociální podnikání do povědomí veřejnosti a podporovat rozvoj sociální ekonomiky (TESSEA 2011). TESSEA v průběhu své činnosti přijala za své následující definice sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku: „Pojem sociální ekonomika vnímáme jako souhrn aktivit uskutečňovaných subjekty sociální ekonomiky, jejichž cílem je zvýšit zaměstnanost v místních podmínkách anebo uspokojit další potřeby a cíle komunity v oblasti ekonomického, sociálního, kulturního a environmentálního rozvoje.“ (TESSEA 2011, s. 14) Za subjekty sociálního podnikání pak TESSEA považuje sociální podniky, sociální podnikání podporující instituce působící ve finanční, poradenské a vzdělávací oblasti a nevládní neziskové organizace, které provozují ekonomické aktivity z důvodu zaměstnání svých klientů nebo dofinancování svých aktivit. Podle definice subjekty sociální ekonomiky sledují veřejně prospěšný cíl, jejich rozhodování je demokratické, podporují iniciativu občanů, jsou nezávislé, vykazují jiný způsob zacházení se ziskem, zohledňují environmentální aspekty, přednostně uspokojují místní potřeby a využívají místní zdroje (tamtéž, s. 14). Pod sociální podnikání TESSEA řadí „… podnikatelské aktivity prospívající společnosti a životnímu prostředí. Sociální podnikání hraje důležitou roli v místním rozvoji a často vytváří pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním, sociálním nebo kulturním znevýhodněním. Zisk je z větší části použitý pro další rozvoj sociálního podniku. Pro sociální podnik je stejně důležité dosahování zisku jako zvýšení veřejného prospěchu.“ (tamtéž, s. 14)

25

Česká republika doposud nepřijala legislativu nebo legislativní úpravu vztahující se k sociálnímu podnikání a zároveň žádný z orgánů veřejné správy tuto oblast v rámci své působnosti nespravuje. V roce vystoupil 2004 na konferenci v Krakově Defourny a představil několik hlavních překážek, které brání ve středoevropských a východoevropských zemích přijetí koncepce sociální ekonomiky. Mezi důvody zmínil tyto: 

vládní politiku, která klade důraz na sílu volného trhu,



nedůvěru v družstva a spolky, jejich negativní vnímání občany, kteří je spojují s komunistickým režimem,



obecnou nedůvěru v solidární jednání na úrovni podnikatelských aktivit,



problém s mobilizací finančních i lidských zdrojů (in Dohnalová, Průša 2011, s. 54 - 55).

Hlavním nástrojem pro rozvoj sociální ekonomiky v rukou státních orgánů je v současné chvíli operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, jehož řídícím orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV, 2009). Právě v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, prioritní osy Sociální integrace a rovné příležitosti a oblasti podpory, Podpora sociální integrace a sociálních služeb, byla vypsána výzva Ministerstva práce a sociálních věcí (dále MPSV) k předkládání žádostí o finanční podporu. V rámci výzvy došlo ke konkretizaci sociálního podniku, kdy mohou být podpořeny aktivity, které umožní sociálně vyloučeným osobám a sociálním vyloučením ohroženým osobám vstup na trh práce a současně jejich začlenění do společnosti, tedy sociální podniky typu WISE. Sociální podnik v rámci této výzvy může mít podobu obecně prospěšné společnosti, evidované (církevní) právnické osoby, fyzické osoby (myšleno osoby samostatně výdělečně činné) nebo osoby právnické, kterými jsou společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, družstva a podnikatelské právnické osoby podnikající na základě oprávnění podle zvláštních právních předpisů.

MPSV v rámci výzvy definuje sociální podnik na základě níže popsaných kritérií. Sociální podnik je takový, který: 

zaměstnává minimálně 40% pracovníků z cílových skupin (sociálně vyloučených či sociálním vyloučením ohrožených osob), se kterými musí být uzavřen pracovněprávní vztah ve formě pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti,



zapojuje pracovníky z cílových skupin do rozhodovacích procesů,



minimálně 51% zisku vkládá zpět do podnikání a to ve formě investice do vzdělávání pracovníků, nákupu nových technologií, do plnění obecně prospěšného cíle organizace nebo do vybavení či úpravy zázemí podniku,



je šetrný k životnímu prostředí a zaměřuje se na místní úroveň.

Výzva identifikuje také cílové skupiny, které mají nalézt zaměstnání v sociálním podniku, a které jsou tedy dle MPSV osobami ohroženými na trhu práce: 

osoby se zdravotním postižením,



mládež a mladí dospělí ve věku od 15 do 26 let, kteří jsou ohroženi sociálně patologickými jevy,



osoby bez přístřeší,



osoby, které opustili zařízení ústavní nebo ochranné výchovy a po výkonu trestu,



oběti trestné činnosti,



osoby pečující o osobu blízkou,



osoby závislé na návykových látkách, které již minimálně tři měsíce abstinují,



osoby dlouhodobě nezaměstnané, evidované déle než jeden rok na úřadu práce,



další sociálně vyloučené osoby či sociálním vyloučením ohrožené, které jsou nebo byly, nejpozději tři měsíce před nástupem do zaměstnání, uživateli registrované sociální služby.

Konceptualizace pojmů spojených se sociální ekonomikou a sociálním podnikáním nastavením parametrů v rámci Operační programu Lidské zdroje a zaměstnanost rozhodně nekončí. Naopak se stává předmětem dalších diskusí a úvah na toto téma. 27

V literatuře lze nalézt mnoho definic, ze kterých uvádíme definici tematické sítě TESSEA (2011, s. 15), která definovala sociální podnik jako „subjekt sociálního podnikání tj. právnickou osobu založenou dle soukromého práva a její součást nebo fyzickou osobu, která splňuje principy sociálního podniku. Sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, který je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a environmentálního.“ Mezi principy, které má podnik naplňovat, pak TESSEA zařazuje na úrovni sociálního prospěchu tyto: 

provozované aktivity prospívají společnosti nebo specifické skupině (znevýhodněných) lidí,



zaměstnanci a členové participují na strategickém směřování podniku,



zisk je používán přednostně pro rozvoj sociálního podniku a/nebo pro naplnění veřejně prospěšných cílů.

Na úrovni ekonomického prospěchu uvádí, že sociální podnik: 

vykonává soustavnou ekonomickou aktivitu,



manažerské rozhodování a řízení je nezávislé ve smyslu autonomie,



na celkových výnosech se alespoň minimálně podílí tržby z prodeje výrobků a služeb,



je schopen zvládat ekonomická rizika,



směřuje k placené práci.

Poslední, třetí je úroveň environmentálního a místního prospěchu, do které byly zařazeny tato kritéria: 

přednostně uspokojuje potřeby místní komunity,



přednostně využívá místních zdrojů,



přednostně uspokojuje místní poptávku (není vyžadováno),



zohledňuje environmentální aspekty výroby i spotřeby.



spolupracuje s důležitými místními aktéry,



zavádí inovativní přístupy a řešení (není vyžadováno).

TESSEA navrhla také definici integračního sociálního podniku (WISE). Tato definice je rozšířenou definicí sociálního podniku, ve které se stanoví, že veřejně prospěšným cílem integračního podniku „…je zaměstnávání a sociální začleňování osob znevýhodněných na trhu práce…“. Principy podniku typu WISE obohatila jmenovaná tematická síť ve srovnání se sociálním podnikem o požadavek rozvoje pracovních kompetencí znevýhodněných zaměstnanců a o podporu zaměstnanců, která má vést ve zvyšování produktivity práce avšak za zohlednění možností každého jednotlivého zaměstnance. Jinou definici sociálního podniku představilo občanské sdružení FOCUS, které říká, že: „Sociální firma je konkurenceschopný podnikatelský subjekt působící na běžném trhu, jeho účelem je vytvářet pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytovat přiměřenou pracovní a psychosociální podporu.“ (FOCUS 2007) Jak z definice vyplývá, jedná se o definici sociálního podniku typu WISE. FOCUS o. s. s ohledem na toto vymezení dále rozpracoval a konkretizoval jednotlivé standardy do konkrétní podoby, a právě těmto standardům se budeme věnovat v další části textu.

5.3.

Standardy sociální firmy

Jak jsme se již výše zmínili, sociální podnik sleduje společnosti nebo určité skupině prospěšný cíl. Sociální firmy, kterými se budu v praktické části blíže zabývat, a pro které jsou navrženy tyto standardy, si za svůj cíl zvolily zaměstnávání sociálně znevýhodněných skupin na otevřeném trhu práce. Jedná se o sociální podniky typu WISE. WISE podniky působí na běžném trhu a zaměstnání v nich se výrazně blíží standardnímu zaměstnání. Tyto podniky však musí brát v potaz specifika svých zaměstnanců a poskytovat jim podporu, zároveň se však snaží využít jejich potenciál a rozvíjet jejich schopnosti

či dovednosti. Od zaměstnávání

specifické

znevýhodněné skupiny se odvíjí také další aspekty integračního sociálního podniku jako např. personální politika, chování managementu, způsob vedení zaměstnanců, zajišťování pracovních podmínek atd. Standardy sociální firmy, které se vyvinuly v českém prostředí, a které představilo občanské sdružení FOCUS, vycházejí zejména z principů britských. K čemu

29

standardy sociální firmy slouží? Jejich úkolem je zejména charakterizovat základní znaky a hodnoty, ke kterým se sociální firma vztahuje. Mohou sloužit jak pro posouzení podniku jako sociálního, ale i jako návod pro samotné podniky, jak své podnikání „sociálně“ řídit. Níže popsané standardy sociální firmy lze rozlišit na standardy vztahující se k oblasti podnikání, k oblasti zaměstnávání, k oblasti podpory a jeden standard se vztahuje k poslání sociální firmy. Nyní představíme jednotlivé standardy sociální firmy v podobě, jakou navrhla zmíněná občanská společnost.

5.3.1.

Poslání sociální firmy – standard č. 1

První standard se týká poslání podniku. „Sociální firma veřejně deklaruje své poslání, které obsahuje závazek podnikat, vytvářet pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytovat přiměřenou pracovní a psychosociální podporu. Tomu jsou uzpůsobeny vnitřní postupy a způsob řízení sociální firmy.“ (FOCUS, 2007) Poslání sociální firmy, stejně jako u jiných firem říká, za jakým účelem vznikla, co je smyslem její existence. Poslání by mělo prezentovat hodnoty, které firma vyznává a také uplatňované či vyznávané normy chování. Prostřednictvím poslání prezentuje firma své přednosti, svou konkurenční výhodu (Jakubíková, 2008). Poslání následně musí být uzpůsobena firemní kultura, management firmy, způsob práce se zaměstnanci, tak aby bylo možné definované poslání firmy neustále naplňovat.

5.3.2.

Podnikání – standard č. 2

„Sociální firma podniká a je schopná obstát na běžném trhu. Podnikání sociální firmy je etické v souladu s platnými právními předpisy.“ (FOCUS, 2007) Součástí tohoto standardu je zpracovaný podnikatelský plán. Veber a Srpová uvádí, že se jedná o „…písemný dokument zpracovaný podnikatelem, popisující všechny podstatné vnější i vnitřní faktory související se zahájením podnikatelské činnosti či fungováním existující firmy“ (2008, s. 97). Kvalitní podnikatelský plán popisuje, jak

chce firma uspět na trhu, jaká předpokládá podnikatelská rizika a jak chce tato případná rizika řídit. Podnikatelský plán by měl splňovat několik kritérií, kterými jsou například srozumitelnost, reálnost, logičnost. V případě sociální firmy je plán stejně významným jako u firmy „běžné“, měl by však navíc brát v úvahu specifika zaměstnávané znevýhodněné skupiny zaměstnanců. Tento standard se zaměřuje rovněž na způsob vystupování zaměstnanců k okolí firmy – tedy k jejím zákazníkům, potenciálním zákazníkům, dodavatelům, investorům a samozřejmě také ke konkurenci. Pravidla komunikace s okolím firmy by opět měla být srozumitelná a napříč zaměstnanci firmy sdílená.

5.3.3.

Financování – standard č. 3

„Sociální firma má minimálně 50 % příjmů zajištěno z vlastní produkce, tj. prodeje zboží nebo služeb. Ekonomickým cílem je stabilní, dlouhodobě udržitelná a prosperující firma, která je respektovaná obchodními partnery a bankami.“ (FOCUS, 2007) Sociální firma musí naplnit požadavek na určená procenta sebefinancování. Existují sociální firmy, které jsou schopny financovat svůj provoz zcela samy, což je také ideální stav. Každý podnikatel se snaží o zisk konkurenční výhody, její udržení či zvyšování a o posílení svého postavení na trhu, stejně je tomu s podnikatelem sociálním. Nicméně je zde otevřený prostor k zisku finančních prostředků z jiných zdrojů, kterými mohou být dary, dotace a granty z veřejných financí. Současný operační program Lidské zdroje a zaměstnanost umožňuje získat finanční prostředky na založení a počáteční provoz sociální firmy. Opět se zde dostáváme k předchozímu standardu, neboť bez kvalitně zpracovaného podnikatelského plánu lze jen těžko očekávat, že se někdo bude chtít podílet na financování firmy. Totéž platí o poslání firmy či o některých ze standardů uvedených níže.

5.3.4.

Provoz sociální firmy – standard č. 4

„Provoz sociální firmy je bezpečný. Zohledňuje specifické potřeby svých znevýhodněných zaměstnanců. Pro tento účel má zpracované provozní postupy, 31

včetně řešení nouzových a havarijních situací. Tyto postupy jsou všem zaměstnancům srozumitelné a dostupné.“ (FOCUS, 2007) Určitá pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci respektuje každý podnikatelský subjekt, ale v případě sociální firmy má opět svá specifika. Vzhledem k tomu, že firma zaměstnává skupiny zvýhodněné na trhu práce, musí brát v potaz jejich handicap. Bezpečnostní podmínky tudíž musí uzpůsobovat každému konkrétnímu zaměstnanci tak, aby bylo zajištěno jeho bezpečí. Pokud se například sociální firma rozhodne zaměstnávat osoby zdravotně postižené a přijme osoby upoutané na invalidní vozík a/nebo zrakově postižené, musí přijmout jiná opatření v oblasti např. pohybu osob na pracovišti. Standard zahrnuje zejména školení v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, předcházení potenciálnímu nebezpečí a specifikaci postupu v případě, že některá z nebezpečných situací skutečně nastane.

5.3.5.

Informovanost a prezentace – standard č. 5

„Sociální firma otevřeně a pravidelně informuje veřejnost, zejména ostatní podnikatelské subjekty, potenciální zákazníky, veřejné instituce a zájemce o zaměstnání o svém poslání a činnosti. Prezentace sociální firmy nevede ke stigmatizaci zaměstnaných znevýhodněných osob.“ (FOCUS, 2007) Standard týkající se informovanosti a prezentace sociální firmy se týká zejména transparentnosti vlastní činnosti. Vzhledem k tomu, že sociální firma může být spolufinancována z veřejných zdrojů či prostřednictvím příspěvků, darů apod., měla by neustále předávat veřejnosti informace o svém působení. Informace, která by firma měla zveřejňovat, by se měly kromě základních informací týkat také nabídky produktů, pracovních podmínek vytvářených pro zaměstnance apod. Přestože si sociální firma klade za cíl zaměstnávat znevýhodněné skupiny uchazečů o zaměstnání, neměla by se prezentace firmy týkat výhradně této skutečnosti. Sociální firma musí zvážit, jakým způsobem bude toto téma komunikovat navenek. Vždy musí dbát na nedotknutelnost soukromí a důstojnosti svých pracovníků.

5.3.6.

Znevýhodnění zaměstnanci – standard č. 6

„Sociální firma zaměstnává minimálně 25% znevýhodněných na trhu práce v přepočtu na plné úvazky, maximálně však 55%. Sociální firma zaměstnává ty znevýhodněné, kteří potřebují delší dobu adaptace při nástupu do zaměstnání a dlouhodobou, popř. opakovanou pracovní a psychosociální podporu nutnou pro jeho udržení.“ (FOCUS, 2007) Podstatou

tohoto

standardu

je

zaměstnávání

uvedeného

poměru

osob

znevýhodněných na trhu práce. Mezi tyto osoby pak sociální firma počítá zaměstnance, jejichž adaptace při nástupu do zaměstnání trvá déle než u „běžných“ zaměstnanců či vyžaduje speciální podporu a to jak při nástupu do zaměstnání, tak v jeho průběhu. Tato podpora se může dotýkat jak oblasti osvojení si pracovních postupů, také překonání potíží v oblasti psychické či sociální. Velmi často se aspekty sociálního znevýhodnění u jedné osoby kumulují. Dlouhodobě nezaměstnaný může být zároveň propuštěn z výkonu trestu nebo pocházet ze skupiny osob mládež ohrožená sociálně patologickými jevy, být příslušníkem jiného etnika apod. U tohoto „typu“ zaměstnance lze předpokládat, že se bude potýkat se ztrátou pracovních návyků, může být zadlužen a splátky dluhů mohou snižovat jeho motivaci pro setrvání v zaměstnání apod. Tento standard se týká také výběru zaměstnanců. Ten by měl být transparentní. Pro výběr svých zaměstnanců by sociální firma měla mít jasně nastavena konkrétní pravidla a měřítka.

5.3.7.

Pracovní smlouvy a mzdy – standard č. 7

„Všichni zaměstnanci jsou v pracovněprávním vztahu se sociální firmou a jsou za svoji práci finančně ohodnoceni.“ (FOCUS, 2007) Pracovní smlouva či dohoda o zaměstnání by měla být v právním státě samozřejmostí. Také to, že za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda či plat, je upraveno zákonem. V sociální firmě by mzdy, které pobírají její zaměstnanci, měly odpovídat finančnímu ohodnocení dané pracovní pozici či pracovnímu zařazení

33

v daném regionu, kde firma působí. Neměla by tedy nastávat situace, kdy pracovníci pracují za minimální mzdu z důvodu svého znevýhodnění, přestože prací, kterou vykonávají, vytvářejí mnohem vyšší hodnotu. Standard dále uvádí, že by sociální firma měla mít vypracovaný přehledný mzdový předpis, který stanoví základní mzdu, pohyblivé složky mzdy a zaměstnanecké benefity.

5.3.8.

Etické principy a vnitřní komunikace – standard č. 8

„Sociální firma má stanovené etické principy a pravidla vnitřní komunikace a dbá na informovanost svých zaměstnanců.“ (FOCUS, 2007) Stanovení etických principů ve firmě je způsob, kterým firma dává svým zaměstnancům najevo, jaké chování od nich v určitých situacích očekává. Tato očekávání se mohou týkat chování mezi zaměstnanci navzájem, firmy vůči zaměstnanci a naopak, zaměstnance vůči obchodním partnerům apod. (Zadražilová, 2010). U sociální firmy se očekává, že bude disponovat pravidly vnitřní komunikace, v rámci kterých bude uplatňovat princip rovných příležitostí a princip solidarity. S těmito principy seznámí zaměstnance při nástupu do zaměstnání. Zaměstnancům jsou dále pravidelně předávány informace o výsledcích hospodaření sociální firmy a o jejím dalším směřování.

5.3.9.

Organizační struktura – standard č. 9

„Sociální firma má jasně stanovenou organizační strukturu a systém řízení, který je popsán a je srozumitelný.“ (FOCUS, 2007) V odborné literatuře se dočteme o tom, že neexistuje ideální typ organizační struktury, existuje pouze organizační struktura pro danou firmu vhodná či nevhodná (Charvát 2006, s. 41). Autoři se však shodují na tom, že čím je organizační struktura jednodušší a méně komplikovaná, tím lépe (Dědina, Cejthamr 2005, Smejkal, Rais 2006). Je však zřejmé, že složitější organizační strukturu nalezneme u firem velkých a naopak. Organizační struktura by měla odpovídat strategii firmy respektive vycházet ze strategie firmy a zároveň brát v potaz firemní kulturu. Dobře nastavená organizační struktura dává zaměstnancům možnost chápat své postavení ve firmě,

přesněji řečeno znát své místo v rámci firmy. Zároveň umožňuje jasně definovat povinnosti, úkoly a zodpovědnost každého jednotlivého zaměstnance. Sociální firma by dále měla mít zpracovaný popis jednotlivých pozic, včetně požadované kvalifikace či kompetencí pro danou pracovní pozici a stanovenou náplní práce. Při výkonu práce jsou brány v potaz rozlišnosti ve výkonu jednotlivých zaměstnanců.

5.3.10. Adaptace – standard č. 10 „Sociální firma zohledňuje potřeby svých zaměstnanců a vytváří podmínky pro jejich úspěšnou adaptaci a výkon kvalitní práce.“ (FOCUS, 2007) Adaptační proces by měl být součástí každé organizace. Samozřejmě se délka a také způsob, jaký zaměstnavatel pro adaptaci zaměstnance zvolí, odvíjí od náročnosti vykonávané práce. V případě sociální firmy však musí zaměstnavatel brát v potaz také handicap, se kterým pracovník na pracoviště vstupuje. Tento handicap může mít různou podobu – může jít o jazykovou bariéru, nezvládnutou pracovní morálku či fyzický handicap apod. Sociální firma by měla používat systém zaškolování a pracovní

a

psychosociální

podpory,

který

zohlední

individuální

potřeby

zaměstnance. Ten by se měl po zaškolení orientovat v novém prostředí a rozumět své pracovní činnosti. Předpokladem vytvoření efektivního adaptačního plánu je znalost handicapu, se kterým se zaměstnanec potýká a znalost možností podpory pro zvládnutí vstupu do zaměstnání. Vedle rozměru zvládnutí pracovních postupů a nároků na pracovní pozici má tedy adaptace v sociální firmě velmi důležitý sociální rozměr. K adaptačnímu procesu v sociální firmě patří také případná úprava pracovního prostředí v souladu s potřebami zaměstnance. Lze také předpokládat, že z časového hlediska bude adaptace pracovníka probíhat delší dobu než v „běžné“ firmě.

5.3.11. Udržení – standard č. 11 „Sociální firma přiměřeně přizpůsobuje pracovní podmínky a prostředí potřebám svých zaměstnanců a zajišťuje jejich odborné vedení a pracovní rozvoj.“ (FOCUS, 2007)

35

Zaměstnanci, které můžeme zařadit mezi znevýhodněné osoby na trhu práce, vyžadují zvláštní podporu nejen v období adaptace, ale také v průběhu pracovněprávního vztahu. Právě schopnost udržet si zaměstnání je pro mnohé z cílových skupin náročná. V průběhu trvání zaměstnání je velmi potřebná neustálá komunikace se zaměstnancem, jeho odborné vedení a zjišťování jeho potřeb týkajících se nastavených pracovních podmínek, zjišťování jeho obtíží a to jak v oblasti pracovní, tak soukromé. Takováto komunikace umožňuje sociální firmě flexibilně reagovat a upravovat míru pracovní a psychosociální podpory a snižovat tak frustraci zaměstnance a tím také předcházet jeho případnému odchodu ze zaměstnání. Zaměstnanec sociální firmy musí také vědět, kde může oba druhy podpory čerpat. S výše uvedeným jde ruku v ruce hodnocení výkonu zaměstnance, které by mělo být pravidelné a je jedním z určujících faktorů pro stanovení míry podpory. V souvislosti se získanými informacemi může sociální firma upravit pracovní podmínky zaměstnance (např. zkrácení pracovní doby, zálohové vyplácení mzdy, nové pracovní pomůcky apod.). Sociální firma se snaží předcházet nadměrnému stresu na pracovišti a formou prevence předchází syndromu vyhoření.

5.3.12. Profesní rozvoj – standard č. 12 „Sociální firma usiluje o profesní rozvoj svých zaměstnanců zejména v oblasti podnikání sociální firmy a dále o rozvoj dovedností a schopností, které mají vliv na pracovní výkonnost a zvyšují konkurenceschopnost a možnost uplatnit se trhu práce.“ (FOCUS, 2007) Sociální firma by stejně jako ostatní firmy měla mít vypracovaný plán rozvoje svých zaměstnanců, znát strategii jejich vzdělávání. Co však sociální firmu odlišuje od ostatních firem je snaha o rozvoj dovedností a schopností, které lze široce uplatnit na trhu práce. V rámci rozhovorů jsme se setkali s konceptem sociální firmy jako jakési „líhně“ zaměstnanců. V tomto případě se sociální firma snaží postupně odstranit bariéry, které brání zaměstnanci vstoupit na standardní pracovní trh. V případě, kdy se zaměstnanec cítí „dostatečně“ silný pro vstup na otevřený trh, není mu v tom (a to bez ohledu na investice do jeho vzdělávání) zaměstnavatelem bráněno, naopak je

v této snaze podporován. V rámci tohoto standardu je požadováno, aby sociální firma měla zpracovaný vzdělávací plán svých zaměstnanců včetně specifikace finančního zajištění, časového a provozního hlediska.

5.3.13. Spolupráce sociální firmy – standard č. 13 „Sociální firma spolupracuje s organizacemi a institucemi, které se zabývají problematikou zaměstnávání osob znevýhodněných na trhu práce či jejich podporou.“ (FOCUS, 2007) Sociální firma využívá pracovně asistenčních nebo konzultačních služeb organizací, které tuto službu poskytují a to při vstupu nového znevýhodněného zaměstnance do sociální firmy nebo při výkonu práce, zejména pak v případě řešení problémových a krizových situací. Znevýhodnění zaměstnanci sociální firmy jsou o spolupráci sociální firmy s poskytovatelem služeb informováni a to již před vstupem do zaměstnání. Sociální firma spolupracuje s dalšími subjekty, které zaměstnávají znevýhodněné osoby v daném regionu.

5.4.

Sociální podnikání „po česku“

Na konci roku 2012 uskutečnila obecně prospěšná společnost P3 – People, Planet, Profit (dále jen P3 o.p.s) ve spolupráci s nadací ProVida dotazníkové šetření, jehož prostřednictvím můžeme nahlédnout do českého prostředí sociálního podnikání. Výsledky poměrně aktuálního průzkumu mezi podnikateli dávají možnost nahlédnout do oblastí zaměření sociálních podniků, jejich právních forem, spolupráce s jinými organizacemi, stanovených společnosti prospěšných cílů apod. V rámci průzkumu byla zvolena kvantitativní výzkumná metoda. Výzkumníci P3 o.p.s. si na počátku průzkumu vytvořili databázi sociálních firem působících na celém území ČR se 143 kontakty. Z tohoto počtu se prostřednictvím telefonického dotazování podařilo vyplnit dotazník se 100 manažery sociálních podniků. Dotazník obsahoval 20 uzavřených otázek, u některých otázek mohli zástupci firem volit více

37

než jednu odpověď. Podívejme se nyní na informace, které se podařilo v rámci popsaného šetření zjistit. Více než jedna pětina z firem zapojených do průzkumu označila jako jádro svých podnikatelských aktivit oblast pohostinství a ubytování (24), zahradnické služby, úpravu zeleně, údržbu nemovitostí a úklidové práce (22), potravinářskou výrobu a prodej (21). Více než jedna desetina se věnovala vzdělávání a rekvalifikacím (12) a stejný počet, tedy 12 prodeji (obecně). Další předměty podnikání byly zastoupeny méně než desetkrát: dekorativní výroba, sklo, keramika (6), textilní služby – čištění, žehlení (6), informační technologie a služby (5), stavebnictví a řemesla (5), drobná průmyslová výroba (4), zdravotnická výroba a služby (4), zábava a volný čas, turistický ruch (4), textilní a oděvní výroba, obuv (4), terénní práce, sociální práce a služby (4), poradenství a podpora podnikání (4), digitalizace, kopírování, kancelářské práce a výrobky (4), doprava, dopravní prostředky a náhradní díly (4), elektřina, voda, teplo, plyn, odpady (3), výroba obalů, balící činnost (3), zprostředkovatelské služby (3), chemická výroba, plasty, pryže (2), bezpečnost, ochrana osob a majetku (2), finanční služby (2), telekomunikace a telemarketing (2), elektronika – výroba a prodej (1), kulturní management a služby (1). Téměř jedna desetina z dotazovaných firem působila na trhu již od 90. let (9 %). Téměř sedm desetin podnikatelských subjektů vznikalo od roku 2008 včetně (68 %), což lze s velkou pravděpodobností přičíst možnosti čerpání finančních prostředků z evropských fondů. Sociální podnikatelé byli dále dotazováni na právní formu podniků. Ukázalo se, že nejvíce zastoupenou právní formou sociálních podniků v rámci průzkumu byla společnost s ručením omezeným (45), následovaly obecně prospěšná společnost (24), občanské sdružení (16), osoba samostatně výdělečně činná (8), družstvo (5) a nejméně zastoupená akciová společnost (1). Jedna z otázek se týkala spolupráce sociálních podniků s jinými domácími nebo zahraničními podniky, a to jak sociálními, tak komerčními. Tři čtvrtiny dotázaných odpověděly, že spolupracují s jinými podniky (75 %), ostatní sociální podniky s jinými firmami nespolupracují (25 %).

Sociální podnikatelé byli dále dotazováni na mezinárodní spolupráci a oblasti, ve kterých k ní dochází. Tři pětiny z nich takovou spolupráci nevyhledává (61 %). Ostatní téměř dvě pětiny sociálních firem (39 %) čerpá zkušenosti od zahraničních kolegů a to zejména v oblasti výměny know-how (18 %), v oblasti finanční (3 %) a v oblasti realizace mezinárodních projektů (13 %). Více než desetina podniků je součástí mezinárodních sítí a spolupracuje se zahraničními sociálními podniky. Cíle, které podnik sleduje a prospěšnost společnosti, byly zjišťovány v rámci další otázky. Naprostá většina firem se věnuje oblasti rovných příležitostí, zejména zaměstnávání znevýhodněných skupin obyvatel na trhu práce (91 %). Téměř tři čtvrtiny sleduje své cíle v rozvoji místního společenství (69 %), dvě pětiny v oblasti životního prostředí a ekologie (38 %) a téměř stejný počet v kulturní oblasti (39 %). Výsledky průzkumu ukázaly, že téměř tři čtvrtiny firem zaměstnávají osoby se zdravotním postižením (72 %), téměř jedna pětina se věnuje zaměstnávání dlouhodobě nezaměstnaných osob (19 %), více než jedna desetina zaměstnávání Romů (13 %) a mládeže, mladých dospělých ohrožených sociálně patologickými jevy ve věku 15 – 26 let (11 %). Mezi další zaměstnávané skupiny patří osoby se zkušeností se závislostí na návykových látkách (6 %), osoby pečující o osobu blízkou (4 %), osoby bez přístřeší (3 %), osoby opouštějící zařízení ochranné a ústavní výchovy a po výkonu trestu (2 %) a senioři (1 %). Zaměstnávání blíže nespecifikované skupiny sociálně vyloučených či sociálním vyloučením ohrožených se věnuje desetina dotázaných (10 %). Oslovené sociální firmy zaměstnávají v průměru 14,7 zaměstnanců, z tohoto počtu pochází 10,3 osob z výše popsaných znevýhodněných skupin. Největší sociální podnik zaměstnával v době šetření 150 zaměstnanců, nejmenší pak čítal pouze 1 zaměstnance. Hospodářské výsledky firem v roce 2011 ukazovaly, že tři desetiny z nich vykazovalo zisk (30 %), téměř stejný počet hospodařilo se ztrátou (27 %) a jedna pětina dosáhla vyrovnaného hospodaření (19 %). Téměř jedna čtvrtina z oslovených firem v roce 2011 ještě neexistovala (24 %). Podniky, které se kdykoliv v průběhu své činnosti ocitly ve ztrátě, řešily tuto situaci nejčastěji vykrytím této ztráty

39

z vlastních prostředků firmy (71,4 %), téměř jedna pětina řešila tuto situaci úvěrem (17,1 %) a 2,9 % vkladem investora. Většina sociálních firem označila za hlavní zdroj příjmů vlastní ekonomické aktivity (51,2 %) a evropské fondy (33 %). Necelá 3 % podniků uvedla jako hlavní zdroj příjmů podporu ze strany měst a obcí (2,3 %), dary (2,6 %), granty soukromých nadací (2,7 %) a národní dotační programy (1,8 %). Jiné zdroje, mezi kterými dominantní úlohu hrály dotace úřadů práce na osoby se zdravotním postižením, určilo jako dominantní 6,4% podniků. Nejbližší budoucnost spojuje většina sociálních firem s vlastním rozšířením (61,4 %). Téměř dvě pětiny podniků chce rozšířit stávající provoz (37,5 %), založení nové pobočky nebo provozovny připravuje téměř pětina firem (17,7 %). Dvě pětiny firem prozatím o rozšiřování neuvažuje, jejich současným cílem je stabilizace stavu firmy (40,6 %). Z dotazovaných podniků byly tři pětiny členy tematické sítě pro sociální ekonomiku TESSEA (62,1 %) a tři desetiny členy nebylo, ale projevily o členství zájem (30 %). 6 % dotázaných zájem o členství v TESSEA nemělo a 5 % dotázaných na otázku neodpovědělo. Sociální podnikatelé byli dotazování na naplňování některých standardů sociální firmy. Jmenovitě se jednalo o zapojování zaměstnanců do rozhodování v rovině pracovního procesu, stanovení veřejně prospěšných cílů, reinvestice zisku a spolupráce s komunitou. Z šetření vyplynulo, že 85 % podnikatelů míní, že zaměstnance do rozhodování zapojuje. 86 % podnikatelů uvedlo, že více než 50 % zisku vrací zpět do rozvoje podniku nebo komunity. Veřejně prospěšné cíle má stanoveno 94 % podniků a 90 % spolupracuje s místní komunitou. Pokud tyto výsledky shrneme, tak typický český sociální podnik se věnuje aktivitám v oblasti pohostinství a ubytování, zahradnických služeb, úpravě zeleně, údržbě nemovitostí a úklidovým pracím, potravinářské výrobě a prodeji. Podniky vnikaly nejčastěji (více než dvě třetiny) od roku 2008, což zřejmě souvisí s jejich podporou z evropských fondů. Nejčastěji se jedná o společnost s ručením omezeným nebo obecně prospěšnou společnost. Sociální podniky hojně spolupracují s ostatními, to jak sociálními, tak komerčními. Otázkou je, co tato provázanost v praxi vlastně

znamená. Spolupráce se zahraničím je chabá, týká se především získávání knowhow. Naprostá většina firem se věnuje oblasti rovných příležitostí, zejména zaměstnávání znevýhodněných skupin obyvatel na trhu práce. Promítá se zde finanční podpora těchto osob ze strany úřadů práce, což podniky umí využít. To se projevuje zejména na výběru cílových skupin – téměř tři čtvrtiny firem zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. Sociální firma v průměru zaměstnává 15 osob, z toho je 10 ze znevýhodněných skupin. Jedná se tedy o malé podniky. Hospodářské výsledky nejsou přesvědčivé a to u téměř poloviny podniků. Třetina podniků se opírá o (do)financování z evropských fondů a jen každý druhý žije ze své vlastní činnosti. Tyto informace nevypovídají o stabilitě podniků na trhu. Přesto podnikatelé plánují svůj rozvoj a chtějí do něj investovat. Odvaha jim nechybí. A na závěr důležitá informace pro naše případové studie. Co se týká naplňování standardů sociální firmy, podnikatelé deklarovali zejména zapojování zaměstnanců do rozhodování v rovině pracovního procesu, stanovení veřejně prospěšných cílů, reinvestici zisku a spolupráci s komunitou. Obvykle se jednalo o údaje kolem 90 %. I tyto údaje vypovídají o tom, že ne všichni tyto standardy naplňují. Na základě těchto kvantitativních údajů nedokážeme posoudit, zdali je problém na straně nastavení sociálních podniků, které neplní své poslání, nebo na straně kritérií, která nezohledňují praxi. Zmíněné výsledky toho příliš nenapovídají o tom, jak jsou standardy naplňovány „kvalitativně“. Právě této stránce se věnujeme v druhé části práce, která přináší tři případové studie sociálních firem a hledá odpověď na otázku, jaké jsou rozdíly mezi vzniklými ideálně-typickými kritérii pro sociální podnik a jejich naplňováním v praxi, v podmínkách skutečného sociálního podnikání.

41

Praktická část 6. Metodologie – případové studie tří sociálních firem Abychom byli schopni odpovědět na otázku, jaké jsou rozdíly mezi vzniklými ideálně-typickými kritérii pro sociální podnik a jejich naplňováním v praxi, v podmínkách skutečného sociálního podnikání, bylo nutné nahlédnout do „kvalitativní“ úrovně fungování sociálních podniků. Vzhledem k tomu, že porovnáváme „ideální“ kritéria, která byla nastavena v rámci diskusí a sepsána, s praxí, s realitou podnikání, zvolili jsme kvalitativní přístup. Jak jsme již dříve uvedli, předmět našeho zkoumání není zcela přesně ohraničený, proto jsme se rozhodli pro zpracování případových studií, které by tuto neohraničenost braly v úvahu. Případové studie jsou schopné zaznamenat, jak jsou standardy naplňovány „kvalitativně“ v praxi. Při sestavování případových studií jsme se inspirovali strukturou, kterou navrhli Rick Csiernik, Rachel Birnbaum a Barbara Decker Pierce (2010) pro oblast sociální práce. Ta směřuje od identifikace problému, přes konceptualizaci, výběr případů, výběr metody, sběr dat, jejich vyhodnocení a vyvození závěrů. V mnohém napomohly konkrétní příklady studií uvedených v jejich knize. Případové studie jsou pokládány za samostatný typ výzkumu, orientují se na „případ“. Případem, na který se orientujeme my, je sociální firma. Bez ohledu na komplikace s ohraničením případu, jsme zvolili ty firmy, které se veřejně deklarovaly jako sociální podniky/firmy. Touto veřejnou deklarací bylo uvedení informace na webových stránkách a v zakládacích dokumentech (stanovy apod.). Případová studie zdůrazňuje komplexní povahu zkoumaných jevů, zohledňuje souvislosti a týká se historicko-biografického pozadí (Miovský 2006, s. 94). Právě tento kvalitativní přístup nám vyhovoval nejvíce, protože při posuzování přítomnosti „standardů“ jsme museli brát v úvahu vývoj firmy v čase, různé výklady sociálního podnikání a specifika podnikání. Jak píše Miovský (2006, s. 94), to umožňuje jít více do hloubky a lépe porozumět souvislostem.

Z hlediska typu případové studie se jedná o strategii, která umožňuje srovnat ideálně-typický model s jeho kritérii a rozmanitou realitou sociálních firem. Jedná se o více případovou studii. Celkem jsme vybrali tři případy studia „organizací“. Studium organizací je jedním z přístupů, který se zaměřuje na vnitřní prostředí firem a jejich fungování ve vnějším prostředí, přitom sleduje jejich fungování jako celku, systému. Cíle zkoumání mohou být v tomto směru různorodé (Hendl 2005, s. 105). Současně se jedná o instrumentální případy, které jsou pokládány za příklady obecnějšího jevu, reprezentují jev sociálního podnikání (Hendl 2005, s. 107). Výběr se soustředil na tři sociální firmy působících na českém trhu. Všechny tři sociální firmy působí v Moravskoslezském kraji a kritériem pro jejich výběr byla minimálně tříletá historie podnikání. S ohledem na zachování jejich anonymity nesou v textu smyšlená jména, stejně tak jsou anonymizováni i jejich zakladatelé a představitelé. Společnosti jsou v následujícím textu nazvány podle hlavního předmětu jejich činností a právní formy zachovávám v souladu se skutečností – Recyklační s.r.o., Malířská o.p.s. a Výzkumná s.r.o. Všechny firmy deklarují ve svém poslání integrační rozměr – zaměstnávání sociálně znevýhodněných osob. Firma Recyklační vznikla v srpnu roku 2005 jako součást občanského sdružení. V roce 2009 se její zakladatelé rozhodli vyčlenit ji ze struktury občanského sdružení a vytvořit tak samostatnou společnost s ručením omezeným. Od svého založení se firma věnuje ekologické recyklaci elektronického a elektrického odpadu. Práce ve firmě je tedy založena na demontáži elektronického a elektrického zařízení na jednotlivé součástky a oddělení jednotlivých druhů kovů, skla, plastů atd. podle přesně daných pravidel. Ihned po svém založení se Recyklační s.r.o. přihlásila k principům sociálního podnikání. Firma Malířská o.p.s. byla založena v roce 2009 jako obecně prospěšná společnost při jedné církevní organizaci s tradicí od roku 1990. Hlavní činnost firmy spočívá v malování na skleněné a keramické předměty, malování na textil a kov, výrobu reklamních a propagačních předmětů. Firma také provozuje zahradnictví, v rámci kterého se soustřeďuje na údržbu zeleně, pěstování a prodej rostlin.

43

Výzkumná s.r.o. se svou činností zaměřuje zejména na výzkum, vzdělávání a služby. V oblasti výzkumu se zabývá zejména získáváním nových poznatků, které přispívají sociální soudržnosti a integraci. Realizuje výzkumy prováděné v sociálně vyloučených lokalitách, zabývá se také výzkumem různých etnických menšin v české společnosti. Vznikla v roce 2009 a byla založena fyzickou osobou. Co se týká získávání dat pro případové studie, vyšli jsme z polostrukturovaných kvalitativních rozhovorů. Pořídili jsme rozhovory s představiteli těchto sociálních firem a na základě nich zpracovali dílčí případové studie, které na závěr vzájemně porovnáváme a vyvozujeme z nich závěry. Rozhovory byly konstruovány „biograficky“: podle čtyř etap. Šlo o období před vznikem sociální firmy; vznik, založení, počátky podnikání; rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností a současnost firmy, plány a vize. Dílčí případové studie jsme zpracovali tak, aby vypovídaly o jedinečnosti a komplexicitě, aby vyprávěly o historii daného systému (Hendl 2005, s. 105).

6.1.

Recyklační s.r.o.

6.1.1. Období před vznikem sociální firmy Na vzniku Recyklační s.r.o. se podílely zejména dvě osoby, jedna z nich měla ideu, jakou firmu založit a v čem podnikat, byla vizionářem a druhá z nich byla naopak čistě prakticky založená a vymyslela, jak tento nápad či vizi převést do života. Jedno však měli tito dva lidé společné, a to byla jejich motivace, založená na snaze pomoci uplatnění sociálně znevýhodněným osobám, které obtížně hledají pracovní uplatnění na trhu práce. Tato motivace se odvozovala od dlouhodobé, zejména sociální práce s lidmi, kteří byli těžko umístitelní na trhu práce, mnoho z nich bylo dlouhodobě nezaměstnaných. K motivaci pro založení sociální firmy uvádí komunikační partner: „My jsme se v prvé řadě rozhodli, že chceme vytvářet pracovní místa pro ty, kteří jsou jinak těžko umístitelní na trhu práce z důvodu různých exkluzí, ať už je to zdravotní postižení, etnicita, lidi nad 50 let věku, nízké vzdělání, dlouhodobá nezaměstnanost - to jsou všechno exkluze, které toho člověka dostávají jinam, a tím

pádem nemá na tom úřadu práce moc šancí, nemá moc šancí uplatnit se na volném trhu.“ Recyklační s.r.o. byla původně součástí občanského sdružení (od srpna roku 2005), teprve v roce 2009 se občanské sdružení rozhodlo vyčlenit ji ze své struktury jako samostatnou s.r.o. V roce 2004 byl tedy připraven projekt, který si však nekladl za cíl vznik sociální firmy, jeho hlavním cílem bylo zaměstnat obtížně zaměstnatelné. Jak říká sám jeden ze zakladatelů: „my sami jsme nebyli školeni v té teorii, my jsme ani nevěděli, že to je sociální podnikání, od nás to na tom začátku bylo víceméně pudové“.

6.1.2. Vznik, založení a začátky podnikání Podnikatelský plán vznikl z ideje – vymyslet podnikatelskou aktivitu, která je spojena s odpady, které byly, jsou a budou produkovány společností. Pracovat s odpady se zdálo být dobrým záměrem pro udržitelnost firmy, která byla pro zakladatele stěžejní. Zakladatelé tedy na začátku sbírali informace o různých formách zpracování odpadů, zúčastňovali se různých školení o odpadech a jejich zpracování, až na jednom školení zaslechli informace o zpracování elektroodpadu, seznámili se s podnikatelem, který měl s elektroodpady zkušenosti, a od něj načerpali všechny potřebné informace. Tak si zakladatelé ujasnili předmět podnikání. Samotnému vzniku firmy pak předcházelo několik konzultací na místním Úřadu práce. V souladu se zákonem o zaměstnanosti a snahou získat finanční prostředky na vznik nových pracovních míst, se vydali zakladatelé na Úřad práce nahlásit, že chtějí vytvořit 16 pracovních míst pro znevýhodněné uchazeče o zaměstnání, „tak nás tenkrát ten pracovník poslal k řediteli, ten na nás hodinu křičel, jestli si uvědomujeme, že to bude regulérní firma atd. a jak křičel tu hodinu, tak nám došlo, že jsme to neměli tak úplně domyšlené, to bylo dobře a asi za měsíc jsme se tam objevili znovu“, popisuje jeden z aktérů. Mít vypracovaný podnikatelský plán považovali zakladatelé za velmi důležité: „…nejde to bez toho, aby měl klasický podnikatelský záměr, a poté teprve do něj můžu zapasovat aspekty, které ten podnik

45

vlastně hlásí k sociálnímu podnikání. Pokud bychom to postavili na znacích a nemělo to ekonomický základ, tak se to neudrží.“ Volba cílové skupiny zaměstnanců souvisela s financováním vstupního vybavení firmy a ziskem finančních prostředků na mzdy. Zakladatelé Recyklační s.r.o. se rozhodli pro zdravotně postižené osoby, na které je možné čerpat příspěvek na mzdu. Při samotném založení firmy pak získali od Úřadu práce dotaci na vytvoření pracovních míst ve výši 200 tisíc korun na jednoho zaměstnance, což v součtu činilo 3,2 miliony korun při vstupu šestnácti zaměstnanců. Dalších 200 tisíc korun získalo občanské sdružení z Nadačního fondu Dalkia. Tyto peníze pak byly investovány do vybavení, strojů, zařízení a technologie vůbec. S výběrem cílové skupiny zaměstnanců pak souvisely ještě stavební úpravy prostor, tedy zabezpečení specifických podmínek pro zaměstnávání lidí se zdravotním postižením: „prostor, kde ta firma je, jsme předělali, přistavěli jsme záchody, celé sociální zázemí, sprchy, kancelář a bezbariérový přístup a bezbariérový záchod, abychom měli, aby u nás neměl problém jakýkoliv člověk s jakýmkoliv postižením“. Tyto úpravy realizovalo občanské sdružení svépomocí, prostřednictvím tehdy jimi provozované firmy, která se věnovala realizaci staveb. První zaměstnance získala Recyklační s.r.o., jak již bylo zmíněno, z Úřadu práce. Při náboru zaměstnanců si kladla za podmínku jejich zdravotní znevýhodnění, ti jsou totiž jedinou skupinou znevýhodněných zaměstnanců na trhu práce, na něž lze při jejich zaměstnávání získat dlouhodobou resp. trvalou finanční podporu na mzdy.

6.1.3. Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Provoz sociální firmy je úzce spjat s uplatňováním určitých komunikačních principů, jak uvnitř, tak navenek. V recyklační s.r.o. v souladu s demokratickým přístupem a participačním modelem řízení, pravidelně informují své zaměstnance o tom „kam firma směřuje, co se děje, jaké jsou výsledky, zda se bude nebo nebude rozšiřovat výrobní program atd.“ Také navenek komunikuje firma výsledky své práce. Každoročně se setkává se zástupci místní samosprávy – starostou a místostarosty, kdy předkládá výsledky své činnosti, hodnotí své roční působení, hodnotí finanční zajištění chodu, debatují o dalším směřování firmy apod.

Recyklační s.r.o. prezentuje firmu také směrem k okolí, veřejnosti a v průběhu času zaznamenala, že mnozí lidé vůbec netuší, co je to sociální podnikání – „název sociální ve spoustě lidí vyvolává to v nich pocit, že zase pomáháme někomu, kdo nechce pracovat“. V odvětví, ve kterém firma podniká, nemá sociální rozměr firmy žádný vliv. V průběhu provozu firmy se firma rozhodla pro významný krok při výběru svých zaměstnanců. Na základě zkušeností, které nabyla po přijetí prvních zaměstnanců, se vedení firmy rozhodlo zaměstnávat osoby s kombinovaným znevýhodněním: „řekněme, čím více exkluzí ten člověk má, tím větší má šanci, že se do té dílny dostane“. V Recyklační s.r.o. tak pracují lidé, kteří jsou kromě zdravotního znevýhodnění nositeli i jiného sociálního znevýhodnění, např. jsou příslušníky etnické menšiny, starší 50 let, absolventi apod. Zároveň jsou všichni zaměstnanci z řad dlouhodobě nezaměstnaných, nikdo ze zaměstnanců nepřišel do Recyklační s.r.o. z jiného zaměstnání. V současnosti má firma 46 zaměstnanců a jen dva jsou bez zdravotního postižení – jednatel a administrátor.

Zaměstnávání osob se

zdravotním postižením s sebou v Recyklační s.r.o. nese další specifikum a tím je vysoká nemocnost zaměstnanců. Komunikační partner uvádí, že stabilně z důvodu pracovní neschopnosti nepracuje přibližně 30% zaměstnanců. Pracovní neschopnost bývá zpravidla dlouhodobá: „ty nemocenské bývají takové delší, že to není, jako že by měl angínu na týden dva, ještě nikdy jsem neviděla těch 40 lidí dohromady v práci“. Nábor zaměstnanců uskutečňuje firma buď ve spolupráci s úřadem práce, nebo samostatně, někdy také spolupracuje s neziskovými organizacemi, které se věnují zdravotně postiženým osobám. Který ze způsobu náboru Recyklační s.r.o. zvolí, se odvíjí v závislosti na jejich potřebách. Pokud firma potřebuje kapitál na financování nových technologií, pak volí cestu vzniku nových pracovních míst přes Úřad práce. Některé neziskové organizace realizují projekty v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, v rámci kterých hledají pracovní uplatnění pro účastníky těchto projektů, při zaměstnání těchto účastníků pak poskytují jejich zaměstnavateli mzdu, to je také jedná z cest náboru zaměstnanců. Se zaměstnanci jsou uzavírány klasické pracovní smlouvy, vždy se zkušební dobou na tři měsíce.

47

Každý nový zaměstnanec prochází tzv. adaptačním procesem. Recyklační s.r.o. zaměstnává dva mistry, kteří se ujmou zaměstnance ihned po nástupu do zaměstnání: „oni nastoupí do práce a ten mistr se věnuje konkrétně tomu, že s ním prochází jednotlivé druhy činnosti, které se v té dílně dělají a zkouší, kam ten člověk sedne a podle toho zjistí, kterou tu práci může dělat, koho může zastoupit v práci“. V průběhu zkušební doby pak firma dává zaměstnanci prostor pro osvojení si konkrétního druhu činnosti. Pro práci není stanovena norma, kterou musí zaměstnanec splnit, ale je poměřován s ostatními zaměstnanci. Dá se říci, že by neměl výrazně zaostávat. Mistři vždy přihlížejí ke specifickým problémům zaměstnance, jak zdravotním, tak osobním. Za dobu provozování firmy se ukázalo, že v průměru 10 % z přijatých zaměstnanců svou práci není schopno zvládnout a firma je musí propustit. Recyklační s.r.o. vytváří pracovní místa, v rámci kterých se snaží své zaměstnance stabilizovat: „není účelem ty lidi tam měnit, spíše je tam zestabilnit“. Profesní rozvoj zaměstnanců je v souladu se strategií firmy spjat s vykonávanými činnostmi, souvisí tedy výlučně s pracovním místem, které daný zaměstnanec zastává. V průběhu provozu firmy bylo několik osob proškoleno v oblasti nakládání s nebezpečným odpadem. Zaměstnávání osob s kumulací několika sociálních znevýhodnění klade vysoké nároky na podporu zaměstnanců zejména v prvních měsících po uzavření pracovního poměru, v určité míře ale také po celou dobu jeho trvání. Recyklační s.r.o. zaměstnává na pracovní pozici mistrové ženu, která dlouhodobě pracovala v pečovatelské službě věnující se mentálně postiženým a má mentálně postiženého příbuzného. Nyní v Recyklační s.r.o. pracuje šest osob s mentálním postižením a tato mistrová se jim v jejich potřebách věnuje a řeší s nimi nejrůznější problémy. Do firmy také docházejí pracovníci neziskových organizací poskytujících sociální služby zdravotně postiženým, spolupracují s vedoucími pracovníky a konzultují s nimi přístupy v práci se zdravotně postiženými: „spolupracuje s naším člověkem, který je určen pro to, aby jednak ty lidi vedl v té činnosti, protože ty práce se mění a je třeba je to naučit, ukázat jim to atd.“ Jsou nápomocni také při řešení specifických problémů, které nastanou na pracovišti: „jsme jim museli vysvětlit, kdy, kde a kolik se kouří, protože oni sami to ani tak nějak v rámci toho svého postižení nejsou

schopni rozlišit“ a spolupracují také se zaměstnanci při řešení jejich osobních či rodinných problémů. Občanské sdružení, které stálo při vzniku Recyklační s.r.o., provozuje občanskou poradnu, která s některými zaměstnanci řešila problémy s dluhy, anebo poskytla pomoc při řešení problému s bydlením. Pracovní doba zaměstnanců je pružná a také délka se odvíjí od potřeb zaměstnance. V potaz se bere například dojíždění zaměstnance do zaměstnání, nebo pokud je žena samoživitelkou a stará se o děti. K zaměstnancům se přistupuje jednotlivě a s každým se individuálně domlouvají pracovní podmínky týkající se pracovní doby či náhrady zameškaných hodin. Organizační struktura firmy je velmi jednoduchá a průhledná. V čele Recyklační s.r.o. stojí jednatel. V samotném provozu pak pracují dva vedoucí pracovníci – mistři, kteří sami vzešli z řadových pracovníků firmy.

6.1.4. Současnost firmy, plány a vize Recyklační s.r.o. je dnes již stabilním podnikem. V průběhu posledního roku se potýkal s poklesem hospodářského výsledku, který zapříčinila změna v dodávání elektroodpadu k jeho ekologickému zpracování. Touto změnou je zavedení tzv. e-aukcí: „vždycky nám dodávali počítače, televize atd., dneska se třeba na počítač vytahuje na tzv. e-aukce, ty jsou smrtelné“. Zpracovatelé elektroodpadu se účastní tzv. elektronických aukcí, v rámci kterých musí nabídnout nejnižší cenu za recyklaci soutěženého odpadu. Ceny jsou tak trhem tlačeny stále níže a firma není mnohdy schopna nabídnout nejnižší cenu. Případný zisk, který firma generuje, je z více než 80% vracen zpět do nákupu nových technologií, případně zaměstnaneckých benefitů. Postavení firmy na trhu je dáno tzv. společenskými systémy, ve kterých jsou sdruženi výrobci elektroniky, prodejci a zpracovatelé odpadu. Recyklační s.r.o. patří mezi zpracovatele, jejich pozice je dána smlouvou, která jim dává právo recyklovat elektroodpad. V případě, že tuto činnost nebude vykonávat dle předepsaných regulí, může být z tohoto systému vyloučena.

49

Jako hlavní překážku při zajišťování chodu firmy uvádí komunikační partner chybějící legislativu v oblasti sociálního podnikání. S chybějící legislativou spojuje neexistenci výhody pro sociální podniky, které sice zaměstnávají znevýhodněné skupiny „které běžný trh nechce“, přitom na standardním trhu působí. Svou budoucnost spojuje Recyklační s.r.o. jednak s pokračováním stávajících aktivit a jednak se snaží rozšířit pole svého působení. Recyklační s.r.o. uzavřela dohodu s firmou, která se zabývá zpracováním plastů a která připravuje nový produkt na trh. Předmětem této dohody je provádění kompletačních prací plastových dílů pro nový typ kotlů. Tyto kompletační práce by měly přinést přibližně dvacet nových pracovních příležitostí pro zdravotně postižené osoby.

6.2.

Malířská o.p.s

6.2.1. Období před vznikem sociální firmy Vzniku sociální firmy Malířská o.p.s. předcházel provoz chráněné dílny. Chráněná dílna byla nedílnou součástí církevní organizace a pracovalo v ní osm osob se zdravotním postižením. Financování chráněné dílny bylo pro církevní organizaci čím dál víc obtížnější, chráněná dílna si na svůj provoz nebyla schopna dostatečně vydělat a získat na provoz dotace bylo postupem času také mnohem složitější. Tak se církevní organizace v roce 2008 musela rozhodnout o dalším osudu provozované chráněné dílny. Měla na výběr mezi dvěma možnostmi – buď chráněnou dílnu zrušit a zaměstnance propustit nebo ji přetransformovat v sociální firmu. Tak byla založena Malířská o.p.s. Za jejím vznikem byla skryta motivace v podobě snahy zachovat zaměstnání pro stávajících osm zaměstnanců. V době rozhodnutí přetransformovat chráněnou dílnu v sociální firmu byl přijat nový zaměstnanec – budoucí vedoucí vznikající sociální firmy a ten se stal odpovědným za celý proces. Měl předchozí zkušenosti s vedením menší firmy, jejímž předmětem podnikání bylo malování na sklo a zároveň o sobě tvrdí: „asi mám v sobě sociální cítění, bez toho by to nešlo“. Jeho motivací pro založení firmy byl zisk zaměstnání a radost z dané práce a zaměstnávání lidí se zdravotním

postižením. Volba cílové skupiny byla ovlivněna také vyplácením příspěvku na mzdy z úřadu práce při zaměstnávání osob se zdravotním postižením: „našimi zaměstnanci jsou většinou lidé se zdravotním postižením, je to z jednoho důvodu, že tuto skupinu stát podporuje finančně … jen sociálně slabí bez výhod se nedá udržet, pokud nemáte nějaký hodně dobrý výrobní program, což je problém“. Jiným cílovým skupinám znevýhodněných uchazečů takováto podpora ze strany státu nepřísluší. Vedoucí Malířské o.p.s. zaměstnávání zdravotně postižených považuje za strategické, neboť příspěvky na mzdu pokryjí část mzdových nákladů a to při zaměstnávání osob, kteří nedosahují na pracovišti stejného výkonu jako „standardní“ zaměstnanec není zanedbatelné.

6.2.2. Vznik, založení, počátky podnikání Komunikační partner vidí jako výhodu zázemí velké církevní organizace. Ta poskytla do podnikatelských začátků Malířské o.p.s. půjčku s minimálním úrokem: „když založíte firmu, potřebujete hned ze startu peníze, a odkud je chcete vzít, když ještě nevyděláváte a už musíte zaplatit nájmy, energie, zaplatit nějakou mzdu, nakoupit nějaké zboží, abyste vůbec mohla něco dělat“. Tuto půjčku firma splatila v prvních dvou letech své existence. Na samotné založení firmy si její zakladatelé najali právníka, nebyli si jistí, zda si správně vyloží znění zákonů a tak raději nechtěli riskovat. Podnikatelský plán v počátcích podnikání vycházel z činnosti chráněné dílny, která se věnovala malování na sklo a keramiku. Malování vnímají zakladatelé firmy jako uměleckou činnost jako druh terapie, která zaměstnancům pomáhá překonat jejich zdravotní handicap a její výkon zaměstnance nestresuje – má uklidňující charakter. Postupně se předmět podnikatelské činnosti rozšiřoval, věnovat se mu budeme v následující kapitole věnované rozvoji firmy. Výběr cílové skupiny pro zaměstnávání byl ovlivněn zaměřením církevní organizace. Ta poskytuje zdravotně postiženým osobám sociální služby, snaží se saturovat jejich životní potřeby, nicméně zjistila, že se osoby, kterým pomáhá, pohybují „v uzavřeném kruhu“, pokud nemají zaměstnání a z něj plynoucí finanční

51

příjem: „to byl hlavní ten (důvod – pozn.), aby ti lidi měli práci, mohli si zaplatit tu službu, toho asistenta, mohli si zaplatit to bydlení, aby to celé mělo smysl.“ Jak už bylo dříve uvedeno, svých prvních osm zaměstnanců převzala Malířská o.p.s. z dřívější chráněné dílny. Přesto přerod chráněné dílny v sociální firmu přinesl změny v dosavadní činnosti: „ta kvalita nebyla nic moc a nebylo ani to množství, vlastně ani ten odbyt, prostě nebyla to firma, byla to chráněná dílna“. Se vznikem Malířské o.p.s. bylo potřeba práci profesionalizovat, naučit personál pracovat kvalitněji.

6.2.3. Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Budování firmy bylo spojeno s hledáním nových předmětů podnikání, které vycházely zejména z dovedností zaměstnanců: „My jsme si řekli, tohle chceme dělat, tohle umíme, to nás baví a vzali jsme to takhle, tohle jsou dárkové předměty, bytové doplňky, takže pak člověk přemýšlí, aby měl co největší sortiment v tom stylu.“ Nad tím, co vyrábět a co bude mít úspěch na trhu a dá se produkovat v podmínkách firmy, přemýšlí jak vedení, tak zaměstnanci Malířské o.p.s. Na počátku tedy malovali na sklo a keramiku. O počátcích podnikání hovoří komunikační partner jako o americkém snu: „My jsme to měli, já tomu říkám malý americký sen, jako koupili jsme pět hrnků, namalovali, prodali, koupili jsme zase deset, namalovali, prodali, koupili jsme dvacet a takhle a dneska jsou to tisíce.“ Postupně přidali malování na oděvy, na textil – bytové doplňky, hedvábí, kov. V začátcích podnikání měl vedoucí firmy představy, že se firma bude zaměřovat výhradně na ruční výrobu a bude používat pouze české materiály, postupem času ale zjistil, že to není možné. Český materiál potřebný pro výrobu v dostatečné kvalitě, množství, designu, není na trhu dostupný a tak některé věci musí objednávat v zahraničí. Další podnikatelské aktivity spojené se zahradnictvím, úpravou a údržbou zeleně se odvíjely od de facto náhodných okolností. Město, ve kterém firma působí, nabídla Malířské o.p.s. k pronájmu prostory s rozlehlým okolním prostranstvím a skleníkem. Malířské o.p.s. bylo líto nechat skleník ladem a tak začali pěstovat sazenice a okrasné dřeviny. Městu nabídli, že se budou starat o přilehlou zeleň a za to získali od města pronájem

prostor pro firmu zdarma (resp. za vykonanou práci): „to bylo tak najednou, my jsme přišli sem, město nám ukázalo ty prostory, ten skleník … tak jsme se dohodli, že založíme zahradnictví“. Budování firmy bylo také spojeno se změnou orientace na zákazníky. Ve svých začátcích dovážela Malířská o.p.s. své zboží do spousty malých obchodů po celé ČR, které odebíraly výrobky po jednotlivých kusech. Logistika zboží tak byla velmi nákladná a časově zdlouhavá, každý obchodník chtěl jiné zboží. Postupem času si firma našla velké odběratele a ty malé už musela odmítat: „lepší jsou velcí, na přípravě zboží pro ně pracujeme třeba měsíc, ale přijedu, vysypu tam celé to auto a dostanu balík peněz, než objíždět spoustu měst, to už pro nás nebylo efektivní“. Firma si také otevřela vlastní obchod ve městě, kde působí. V tomto obchodě prodává jednak vlastní výrobky, tak výrobky podobných firem či drobných živnostníků. Vlastní obchod jim dal možnost vyšší prodejní ceny (není zde již žádný prostředník, který by navyšovat cenu o vlastní rabat). Vedení firmy informuje zaměstnance o aktuálním stavu firmy. Zaměstnanci vědí kolik má firma zakázek a jakých, vědí, na jaké zakázce právě pracují, jak je na tom firma finančně, zda si firma musí vzít úvěr: „takže ví o tom chodu firmy všechno to, co potřebujou vědět“. Komunikaci se zaměstnanci považuje vedení firmy za klíčovou, zaměstnanci nesou za vývoj firmy určitý díl odpovědnosti. Komunikace navenek pak směřuje zejména k odběratelům výrobků a služeb, tedy k zákazníkům. Vedoucí, který má na starost mimo jiné také odbyt, se snaží firmu prezentovat zejména na základě předkládaných kvalitních výrobků. Každému zákazníkovi nabízí nejprve výrobky a seznamuje ho se službami, které pro něj mohou vykonat. Až nakonec seznámí budoucího zákazníka s tím, že výrobky vyrábějí zdravotně postižené osoby: „to je až to poslední, co jim vlastně nabízím, čím je utvrdím, že opravdu by si to měli vzít zrovna od nás“. Lepší odbyt výrobků a jejich lepší prezentaci a důvěryhodnost přináší firmě známka „česká kvalita – práce zdravotně postižených“5 Touto ochrannou známkou disponuje Malířská o.p.s. jako jediná

5

Ochranná značka Práce postižených je projektem s celostátní působností. Specifikuje a vytváří podmínky pro označování služeb a výrobků, které zdravotně postižené osoby vyrobily, kompletovaly, nebo balily, a to prostřednictvím ochranné značky “Práce postižených“. Účelem značky je podpořit udržitelnost pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením a propagace výrobků a práce osob

53

v Moravskoslezském kraji. Její zisk obnášel pro firmu „mnoho práce navíc“ ve formě kontrol a auditu, zároveň ji stál určité finanční prostředky: „nám v tomhle hodně finančně pomohl jeden náš zákazník, který velkou část poplatků zaplatil za nás, vzal si nás v tomhle pod patronát“. Vedoucí Malířské o.p.s. vnímá od doby, kdy mají ochrannou známku, větší úctu a uznání jejich práce ze strany odběratelů. Výběr nových zaměstnanců probíhá na základě potřeb firmy, vždy se ale musí jednat o osoby minimálně se zdravotním znevýhodněním nebo o osoby s různým zdravotním postižením, včetně mentálního. Vedoucí popisuje, jak široké spektrum zdravotního postižení přispívá k vyššímu „sebevědomí“ zaměstnanců. Osoby, které si myslí, že jsou na tom hodně špatně, vidí, že jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůře. Naopak ti zaměstnanci, kteří jsou na tom velmi špatně, vidí, že se mohou někam posunout. Firma má zájem pouze o zaměstnance, kteří hledají trvalý pracovní poměr: „je spousta lidí, kteří ji chtějí na přechodnou dobu, ale o takové my moc nestojíme“. Do firmy neustále přicházejí lidé, kteří se ptají na práci a tak pokud Malířská s.r.o. potřebuje nové zaměstnance, nechá tuto informaci proudit přes své zaměstnance

směrem

k jejich

okolí,

včetně

informace

o

náplni

práce

na neobsazeném pracovním místě. Uchazeči o práci pak na pracovišti stráví jeden den, kdy si mohou požadovanou práci vyzkoušet. Je to prostor jak pro uchazeče, tak i pro vedení firmy, aby zjistilo, zda má uchazeč alespoň nějaký cit pro danou práci: „dostali do ruky hrnek, štěteček a ukaž, co umíš, a když to stálo za to, tak jsme ho vzali na nějakou zkoušku“. Pracovní smlouvy v Malířské s.r.o. jsou na dobu určitou a poté na dobu neurčitou, vše v souladu se zákoníkem práce. Vždy je při uzavírání pracovněprávního vztahu využíván institut tříměsíční zkušební doby. Jedna pracovnice je zaměstnána na základě dohody o pracovní činnosti (DPČ). Vedoucí stál před rozhodnutím, zda tuto ženu propustit nebo minimalizovat pracovní úvazek, a to z důvodu velmi nízké výkonnosti. Nejspíše z filantropických důvodů se rozhodl pro DPČ, aby tato zaměstnankyně nepřišla o sociální vazby, měl pocit, že pokud ženu propustí, prohloubí se její sociální problémy. V současnosti firma zaměstnává 27 osob, z nichž 23 se potýká s určitým typem zdravotního postižení či znevýhodnění. se zdravotním postižením a zaměstnavatelů. Ochranná značka se v květnu 2010 stala součástí Národní politiky kvality – programu Česká kvalita (www.npj.cz).

Adaptační proces probíhá de facto ve zkušební době. V jeho průběhu dohlíží na nového zaměstnance mistrová, která se snaží, co nejvíce využít prvních třech měsíců k tomu, aby si zaměstnanec osvojil potřebné činnosti: „během těch tří měsíců se každý snaží co nejvíc, protože ví, že potom už má relativně klid“. O zdravotně postižených zaměstnancích hovoří vedoucí, jako o osobách, kterým osvojení pracovních činností trvá déle, nicméně pokud se je naučí, pak je vykonává stále stejně kvalitně, „ale jakmile se to naučí, tak je lepší než stroj a než, to můžu odpřisáhnout lepší než zdravý člověk … když se tu práci naučí, tak už ho pak nikdy nemusíte kontrolovat“. Vzdělávání zaměstnanců probíhá výhradně na pracovišti v rámci adaptačního procesu, případně při zavedení nového produktu či nového pracovního postupu do výroby. Řadoví zaměstnanci neabsolvují žádná externí školení či vzdělávání. Pouze vedení firmy nyní absolvuje školení zaměřené na marketing, propagaci a prodej, neboť si je vědomo svých rezerv zejména při propagaci a prodeji výrobků: „jsme si byli vědomi, že máme kvalitní věci, opravdu originální, jsme schopni vyrábět ve velkých množstvích, klidně i po jednom kuse, ale neumíme to prodat nebo ne až tak dobře nebo myslím si, že to jde ještě určitě i lépe.“ V souvislosti s nástupem do zaměstnání pozorují v Malířské o.p.s. „celkovou kultivaci člověka“ – lidé o sebe, o svou hygienu, oblečení postupem času začnou více pečovat, celkově se zlepší jejich psychický stav i vizáž „jsou to jiní lidé“. Komunikační partner popisuje problémy svých zaměstnanců, kteří se velmi často potýkají se svou nízkou finanční gramotností, mají exekuce, případně jsou v insolvenci. Ve většině případů se zaměstnancům snaží pomoci vedoucí sám se svou kolegyní, která se mj. stará o administrativní agendu firmy: „takže my se jim snažíme něco, vyhledat, poradit ze svých zkušeností a když je to nad naše síly nebo možnosti, tak využíváme služeb církevní právnické osoby, která poskytuje sociální služby“. V Malířské o.p.s. například jednomu ze zaměstnanců se schizofrenií pomáhali zajistit bydlení. Tento zaměstnanec již nechtěl bydlet doma, on se tam necítil dobře a měl pocit, že ho doma ani moc nechtějí. Hrozilo, že se z něj stane bezdomovec. Sociální firma mu našla „chráněné bydlení“ než si našetří na vlastní bydlení. Vedoucí popisuje, že se setkávají se dvěma typy zaměstnanců, jedni si uvědomují svůj problém a chtějí ho řešit, druzí jsou uzavření a přestože vidíte, že 55

potřebují pomoc, neřeknou si o ni, nesvěří se „… a pořád do něj hustíte, tak řekni a on to zapírá, my mu ale nedáme pokoj, protože to vidíme a i v té práci jde výkon dolů a vidíme, že ten člověk není v pohodě, tak to z něj nějak dostaneme…“. Jednání s lidmi se zdravotním postižením považuje komunikační partner za hodně složité, jedná se o lidi, kteří jsou většinou více uzavření a komunikace s nimi je mnohem těžší, složitější než s „běžným“ zaměstnancem. Prostředí firmy vnímá komunikační partner jako domácí: „ty prostory jsou z bytu bývalého, takže je to tady jako doma, klasická koupelna, kuchyň“. Prostory firmy nikterak nepřizpůsobovali zdravotně postiženým, nebylo to doposud potřeba (pozn. do prostor firmy vedou schody). Přístup k zaměstnancům popisuje také jako přátelský, domácký. Zaměstnavatel nestanovuje pro práci žádnou normu „není tady žádné vysoké pracovní tempo … zdravý člověk by mi musel namalovat minimálně tak 20 hrníčků za ten den – to by měl normu, aby se uživil na minimální mzdu“. Sociální firmu s 23 zdravotně postiženými pracovníky přirovnává ke standardní firmě s pěti možná šesti zaměstnanci. Vedení firmy, včetně mistrových se snaží utvářet pohodové přátelské prostředí a minimalizovat stres. Pracovní doba, její začátek, konec se stanoví ve spolupráci se zaměstnanci, každý si řekne, co zvládne. Do práce tak docházejí zaměstnanci v různou dobu – „…chceš chodit na sedmou, budeš chodit na sedmou, chceš chodit na osmou, budeš chodit na osmou, někdo chodí na osm třicet nebo osm patnáct, protože to dřív nestihne nebo mu to ráno dýl trvá … jo takže to děláme každému jakoby na míru“. Totéž se týká pracovní doby, pracovník sám navrhne délku pracovní doby. Zaměstnanci, kteří doposud nikdy nepracovali, tak nevědí, jak dlouho vydrží pracovat. V tomto případě se vedení firmy snaží pracovní dobu zkrátit oproti pracovníkovu návrhu. Malířská o.p.s. zavedla oproti zákonu jednu přestávku v práci navíc „v deset hodin, takovou krátkou, desetiminutovou“. Organizační struktura sociální firmy je jednoduchá. V čele stojí ředitelka, která za celou firmu zodpovídá, následuje vedoucí, který ji fakticky řídí a administrativní pracovnice. Externě jsou ve firmě zaměstnány personální pracovnice a účetní. Samotný provoz firmy mají na starosti dvě mistrové. Jedna má na starosti uměleckou dílnu, druhá zahradnictví a s ním spojené činnosti. V hierarchické

struktuře už následují pouze zaměstnanci. Na činnost firmy pak dohlíží správní rada a dozorčí rada. Tato struktura je zachovávána po celou dobu od založení firmy. Veškerý zisk investuje firma zpět do svého rozvoje, což je dáno už její právní formou – obecně prospěšná společnost. V průběhu své existence se firma již dvakrát potýkala s finančními potížemi, které se rozhodla řešit krátkodobým úvěrem. Právě právní forma organizace však byla pro banku překážkou. Bankovní instituce nevěřily potenciálu sociální firmy a nechtěly Malířské o.p.s. úvěr poskytnout: „nám se to podařilo u naší banky, už jsme tam pět let, i tak to byl problém, ale už máme druhý menší krátkodobý úvěr, už to jde, ale když jsme přišli poprvé, byl to problém a i u druhých bank co jsem zjišťoval, tak ne.“

6.2.4. Současnost firmy, plány a vize Malířská o.p.s. se považuje za víceméně stabilní firmu. Občas (přibližně jednou ročně) se firma potýká s finančními potížemi, nikdy se však nestalo, že by zaměstnanci nedostali svůj plat: „pokud to všechno zůstane tak jak to je teďko … všichni budou mít práci, všichni budou mít ten svůj plat každý měsíc a budeme žít, což si myslím, že je úspěch“. Za stabilní považuje firma také svůj výrobní program, kterým si firma zajišťuje své postavení na trhu. Za hlavní potíže označuje vedoucí firmy finanční zabezpečení a nedostatek zboží – potřebného materiálu na trhu. Za problematické považuje vedoucí také standardy sociální firmy, neboť „není to nic oficiálního“, nikde není uzákoněno, co přesně má sociální firma splňovat. Firma se potýká také s problémy s orientací se v zákonech, předpisech apod., dotýkajících se chodu firmy, které se často mění: „nikdo nepomůže, člověk musí sám, takže to jsou stovky hodin na internetu a ve všech paragrafech, zákonech, sbírkách“. Budoucnost spojuje firma s odbytem zboží z nově zakoupené laserové gravírky. Zároveň již připravuje otevření nové prodejny v dalším městě – má již pronajaté prostory a nyní je upravuje. Vizí firmy je otevírat každý rok nebo dva novou prodejnu v novém městě. Kromě odbytu zboží si firma slibuje také zaměstnání dalších zdravotně znevýhodněných jako prodavačů. Vedoucí firmy byl vždy proti

57

prodeji výrobků prostřednictvím e-shopů, nyní se tomu již nebrání a jeho zavedení plánuje v řádu měsíců. Pro firmu e-shop představuje problém v podobě skladů se zbožím: „mě na tom vadilo, že musíte mít ty věci skladem, dneska, když si to objednám přes e-shop, tak to chci mít zítra doma, ten člověk nechce čekat týden, než se mu to vyrobí a než se mu to pošle“. Vzhledem k velkému sortimentu se firma rozhodla začít s internetovým prodejem jen některých, v kamenných obchodech nejprodávanějších druhů zboží, a následně bude podle poptávky zákazníků sortiment rozšiřovat a obměňovat.

6.3.

Výzkumná s.r.o.

6.3.1. Období před vznikem sociální firmy Záměr založit sociální firmu se utvářel v souvislosti s předchozí praxí zakladatele. Ten působil řadu let v sociálních službách pod hlavičkou státu a poté od roku 2006 po dobu tří let ve společnosti s ručením omezeným, společně s dalšími společníky. Ve společnosti se věnoval sekci výzkumu, tato sekce se odlišovala od dalších. Možnost sociálního podnikání, která se objevila, v kombinaci s nespokojeností se směřováním dřívější firmy, kde by další společníci možnost sociálně podnikat neakceptovateli, se stala impulsem pro osamostatnění a založení Výzkumné s.r.o. Ta se od samotného počátku orientovala na sociální ekonomiku. Zakladatel uvádí, že: „… se hodily všechny dřívější zkušenosti. Věděl jsem, jak fungují sociální služby, co se děje v sociální oblasti, kam se vydat. Měl jsem za sebou řadu výzkumů, a v původní firmě jsem měl na starost ekonomiku, takže jsem zkušenosti využil a vlastně poměrně plynule přešel na nové podnikání se starým obsahem. Přitom jsem se snažil vyvarovat toho, co mě dříve štvalo a hlavně, co se nedařilo. Chyběl tomu drajv, a poslání. Nechtěl jsem, aby firma přežívala, ale aby se více rozvíjela, prosadila a to se striktně sociálním posláním“. Zakladatel firmy hodnotí předchozí zkušenosti jako nesmírně důležité pro stávající podnikání. Uvádí, že využil tento „kapitál“ a zasadil ho do kontextu sociálního podnikání, „které má smysl“.

6.3.2. Vznik, založení, počátky podnikání Vzniku společnosti nebránily žádné technické překážky. Problém byl podle konverzačního partnera pouze se zajištěním potřebných financí jako počátečního vkladu. Zdroje zakladatel použil ze soukromých prostředků. Procedura založení byla zakladateli známá a tak nebyl ničím překvapený. V počátcích mu vypomohla ekonomická manažerka, která jej následovala v odchodu z dřívější společnosti. Konverzační partner uvádí, že zpočátku zvažoval právní formu, kterou sociálnímu podniku dát: „Rozhodoval jsem mezi společností s ručením omezeným a o. p. s. Občanské sdružení jsem odmítal z principu, není v nich jasná transparentnost, což by mohlo být pro některé partnery překážkou. Obecně prospěšná společnost, a to je má vlastní zkušenost, kdy jsem v jedné krátce působil, má svá rizika. Musí se v ní angažovat více lidí, v různých radách a podobně, a ti fakticky nic nedělají, ale jakmile se začne společnosti dařit, žádají všemožné benefity. To mi přijde morálně problematické

a

nekontrolovatelné.

Nechtělo

se

mi

už

hádat

s dalšími

neangažovanými lidmi a ty pořád přesvědčovat, že má smysl sociálně podnikat. Nechtělo se mi dělat žádnou výkladní skříň, co uvnitř nefunguje. Proto jsem se rozhodl pro s.r.o., je flexibilní, kontrolovatelná, dá se namířit potřebným směrem.“ Zakladatel ale také uvedl překážky, k nim patřila obava, že bude společnost s ručením omezeným vnímána jako čistě zisková záležitost a sociální rozměr podnikání zanikne. „Tato obava se v čase potvrzovala a je tomu tak dodnes. V sociální oblasti na nás nahlíží s podezřením, že můžeme bohatnout na jejich klientech a neštěstí, na druhé straně, ministerstva, kraje, obce, na argument sociálního podnikání nereagují. Neumí s tím pracovat. To, že by to byla nějaká výhoda, se v rámci konkurence nedá říct. Všechny zajímá cena, cena a cena. To, že máte nějaké prospěšné činnosti a peníze využíváte ve prospěch sociálně vyloučených, nikoho nezajímá. Ani ty, kteří by měli tuto oblast cíleně podporovat, už z hlediska svého zaměření“. Už v okamžiku založení firmy ji zakladatel formuloval do podoby sociálního podniku. To je zřetelné ze stanov, které vznikly měsíc po založení firmy. V nich se Výzkumná s.r.o. hlásí k principům sociálního podnikání, k tomu, že je subjektem sociální ekonomiky. Vymezuje dlouhodobé cíle, činnosti a strukturu. Od počátku se

59

profiluje v oblastech sociálního výzkumu a vzdělávání, sociálního podniku a sociálních služeb. V počátcích podnikání se orientovala zejména na sociální výzkum, který se stal základem podnikání. Výzkumná s.r.o. ve svých začátcích zaměstnávala dva stálé pracovníky a jednoho externího spolupracovníka pro oblast řízení financí. Počátky podnikání hodnotí zakladatel jako „velmi náročné“. Výzkumná s.r.o. neměla žádnou historii, aby se mohla ucházet o veřejné zakázky a tak „ v podstatě jsme brali vše, co se objevilo. Každá příležitost a zakázka, byť byla jakkoliv zatěžující, byla přínosná do budoucna“. Takto se firma „protloukala“ první dva roky (2009 a 2010). Jeden zaměstnanec firmu v roce 2010 opustil z důvodu lepší finanční nabídky. Počátky firmy jsou spojeny se záměrem vybudovat sociální firmu. Příležitostí byla možnost získat podporu z fondů EU. V roce 2010 tedy firma podala projekt na sociální podnik (etnická restaurace) v rámci oblasti intervence 3.1 Služby v oblasti sociální integrace c) investiční podpora sociální ekonomiky, IOP. Záměr se orientoval na podporu cizinců, dlouhodobě legálně žijících v ČR a na národnostní menšiny a osoby z jiného sociokulturního prostředí. Jednalo se o integrační program, který kladl důraz na začleňování do společnosti – podporu začleňování cizinců. Projekt firma získala, ale nakonec od svého záměru musela odstoupit. Ministerstvo kladlo doplňující obtížně splnitelné požadavky a majitel objektu přehodnotil svůj záměr s objektem (prodává ho obci). „Tato zkušenost byla tristní. Ukázala nám, že sociální podnikání pro zúčastněné strany nic neznamená. Vlastně nás to i nakoplo. Rozhodli jsme jít cestou, kde sice budeme riskovat, ale rizika budeme více řídit. Investice do příprav projektu nás stála asi sto tisíc. To bylo v začátku firmy zatěžující. Od té chvíle jsme věděli, že se musíme spolehnout jen sami na sebe a osudy sociálního podnikání vzít více do vlastních rukou.“ Jak se promítá do působení firmy sociální podnikání? Konverzační partner hovoří o jakési „selekci“ zakázek. „Dříve, než se do nějaké zakázky pustíme, zvažujeme, zdali splňuje vstupní kritéria a posuzujeme, jaké má dopady. O tom jsme také psali případným zákazníkům do nabídkové dokumentace. Oni na to stejně nereagovali, zdá se mi, ale pro nás to bylo prospěšné. Od začátku jsme věděli, proč něco děláme,

k čemu to bude sloužit. Na rozdíl od zadavatelů výzkumů a vzdělávání jsme od počátku věděli, kam míříme a čeho chceme dosáhnout“. Tato zkušenost firmu orientovala k formám podnikání, které spíše sociální oblast podporují – aplikovanému výzkumu a vzdělávání a směrem k podpůrným službám pro osoby znevýhodněné na trhu práce.

6.3.3. Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Firma se po „neúspěšné“ snaze otevřít etnickou restauraci obrací zpět k výzkumné činnosti a v roce 2010 zpracovala první desítku aplikovaných výzkumů v sociální oblasti, realizovala první semináře a kvalifikační kurz (získala akreditaci u MPSV). Začátkem roku 2010 organizace přepracovala své stanovy. Stále se hlásí k sociálnímu podnikání, ale upravuje činnosti, kterými se zabývá. Na základě prvních zkušeností se profiluje jako organizace aplikovaného výzkumu, tj. zpracovávání výzkumů, analýz a expertíz vztahujících se k sociální problematice, sociální integraci a soudržnosti a dalším obecně prospěšným cílům. Dalšími oblastmi činností jsou vzdělávání a výuka, síťování a podpora sociálních a souvisejících služeb a rozvoj pracovních příležitostí pro skupiny sociálně znevýhodněné. O rok později provedla organizace další desítku výzkumů. Jejími zákazníky jsou neziskové organizace, ministerstva, státní instituce, kraje, obce. V roce 2011 také získala projekt ESF zaměřený na pečovatelství a osobní asistenci. Cílem projektu bylo zvýšení zaměstnanosti osob ze sociokulturně znevýhodněného prostředí (především obyvatel ze sociálně vyloučených lokalit) prostřednictvím jejich motivování, podpory, poradenství, vzdělávání a vytvořením nových pracovních míst. Osoby, které vstoupí do projektu, vybírala Výzkumná s.r.o. ve spolupráci s úřadem práce, neziskovými organizacemi, které s těmito lidmi pracovaly a také vlastním nabízením této možnosti lidem v sociálně vyloučených lokalitách (tento postup firma zachovala také při realizaci dalších projektů). Výstupem projektu byl rozvoj pracovně-motivačních a sebeprezentačních dovedností uplatnitelných při získávání zaměstnání u 50 osob, vyškolení 30 osob ve dvou kvalifikačních kurzech pro pracovníky v sociálních službách – Pečovatel/pečovatelka v nezdravotnických zařízeních a Osobní asistence a vytvoření 15 pracovních míst. Tato místa jsou

61

vytvářena u partnerů – čtyř ziskových a neziskových organizací. Konverzační partner k tomu dodává: „Realizace projektu byla obtížná, získali jsme ale přesvědčení, že celý model zaměstnávání dává smysl. Po ukončení projektu zůstala většina lidí na běžných pozicích a to nás přesvědčilo, že s tím modelem máme dál pracovat“. Trvalé zaměstnání získalo na běžném trhu práce celkem 13 osob. V roce 2012 organizace zpracovala dalších 12 výzkumů, podílela se na pořádání konferencí, zajišťovala vzdělávání v rámci kurzu Pracovník v sociálních službách a motivační kurzy, včetně zajištění praxí pro osoby ohrožené sociálním vyloučením. Orientovala se na cílovou skupinu dlouhodobě nezaměstnaných osob ze sociálně znevýhodněného prostředí.

6.3.4. Současnost firmy, plány a vize Firma je finančně stabilizovaná, vytváří zisk a zvažuje, jak ho investovat. V současné době zaměstnává 14 osob a spolupracuje se sítí dalších spolupracovníků, jejichž počet se pohybuje kolem padesáti. V tomto roce firma realizuje další výzkumy a hlavně další tři projekty ESF a jeden výzkumný. Projekty ESF jsou zaměřeny na podporu osob ze sociálně vyloučených lokalit ve třech krajích. „Zatímco první dva roky byly rozjezdové, tak v dalších se nám začalo dařit. Znásobovali jsme obrat, přibírali další personál. Všimla si nás konkurence.“ Jak zakladatel vnímá sociální podnikání? Opakovaně se vrací k tomu, že není žádnou konkurenční výhodou. Vykládá si to nezralostí českého prostředí, které není „sociálně senzitivní“. Vykládá si to jako důsledek „deformace vnímání sociálního systému za socialismu a raného kapitalismu“. Sociální podnikání partneři vnímají jako „bezmeznou charitu a to za tvrdě konkurenčních podmínek, což je nonsens“. Vůči vymezení standardů sociálního podniku je konverzační partner skeptický. „Diskutují o tom, co je a není sociální firma. Zcela ale opomíjejí to, že nemusí vyrábět jen nějaké produkty: Naším produktem je třeba evaluace terénních programů, která přispívá v rámci kraje k evidentnímu zkvalitnění služeb, což má přímé dopady na obrovské množství lidí z vyloučených lokalit. Ale toto není podle kritérií produkt, protože to není vyrobený jogurt, polštář nebo smontovaná hračka. V tomto směru jsme jiní“. Dále dodává: „Různé kvantifikační ukazatele, jako poměr

znevýhodněných osob na trhu práce přímo ve firmě je nesmyslný, nepřímo ovlivňujeme šance obrovského množství lidí, vytváříme pracovní místa ne u nás, ale u partnerů, což je mnohem efektivnější, protože zohledňujeme jejich potřeby. Jak mám vykázat romáka, kterého zaměstnám na kratší dobu na konkrétní úkol, protože vím, že se na to hodí a mu to pomůže?“ Podle zakladatele se firma v průběhu své existence drží původního sociálního záměru. Prezentuje vyznávané hodnoty a přináší je veřejnosti. Firma prezentuje výsledky výzkumů také přímo obyvatelům vyloučených lokalit. „To je pro nás ten nejlepší test. Lidé přímo reagují, diskutují, přemýšlejí, jsme spouštěč změn, ne vždy ale míří tam, kam bychom si přáli“. Firma deklaruje, že respektuje veškeré podmínky „správného“ podnikání. „Někdy nade mnou kroutí hlavou, říkají, že jsem pan opatrný, ale mi jde o to, aby byla v každém okamžiku, pokud to jen jde, vytvářena dobrá pověst, a to i v tom, jak je uzavřena smlouva, jak se k sobě lidé chovají, a neděláme podvody“. Na trhu se firma podle svých slov prosadila, „daří se nám ve veřejných zakázkách porážet pražské firmy, přispěl k tomu i strach úředníků, co rozhodují. Jde vidět, že jsou víc opatrní, a tím vlastně vzrostly naše šance, protože můžeme vítězit cenou a kvalitou“. Podnikatelský plán vzniká pro každou dílčí zakázku, „je sepsán v podobě metodiky“. Plán pro celou firmu „nemáme, jedná se jen o rámcové směřování, které se stejně řídí tím, jaké se objevují výzvy a požadavky na výzkumy a projekty. Osobně mě to mrzí, cítím, že v tomto ohledu nám pořád chybí jednoznačnější činnost, ale už na ní začínáme pracovat. Nechci o tom mluvit, jsme ve vývoji“. Firma každým rokem vykazuje vyšší zisk. „Ze začátku šlo o pár korun, dnes o statisíce“. Veškeré prostředky směřují znovu do rozvoje sociálního podnikání, malá část je věnována v podobě daru do aktivit jako pořádání konferencí, podpora škol nebo aktivit menšin. Toto firma nezveřejňuje, rozhoduje se podle potřebnosti, sama si vybírá, komu prostředky poskytne. „U řady sociálních firem mám pocit, že se na bezbrannosti těch lidí, kteří jsou uvázáni na dané pozice, podivně vydělává a zvenčí to nemusí být jasně vidět“. Zaměstnanci jsou účastni na úkolech, nesou přímou odpovědnost. „Domnívám se, že si uvědomují, že buď budeme fungovat a oni budou pracovat v solidním prostředí,

63

nebo budou u nějakého zaměstnavatele, který na ně nebude brát ohled.“ Ale rozlišuje své zaměstnance a potom zaměstnance umístěné u partnerů, kterým firma proplácí mzdu. Těm firma nabízí speciální podporu a asistenci při hledání zaměstnání v průběhu vzdělávání a zaměstnávání, které je „garantováno“ na jeden rok. Za účelem poskytování podpory zaměstnává dvě sociální pracovnice na plný úvazek. Jejich činnost je různorodá – od pomoci znevýhodněným účastníkům projektů při práci s počítačem, přes pomoc při řešení dluhových problémů, dohledávání vysvědčení apod. Firma také externě zaměstnává odborníky z řad personalistů, psychologů a právníků, kteří s účastníky projektů řeší složitější situace. V současnosti je u partnerů sociální firmy zaměstnáno 30 znevýhodněných zaměstnanců. Co se týká pravidel a chování k zaměstnancům, „mám pocit, že z toho standardy mnoho nadělají, žádné předpisy to nevyřeší, stačí se v běžných kontaktech chovat slušně a totéž chtít i od zaměstnanců. Důležitá je žitá etika, ne ta psaná“. Organizační struktura je daná už ve stanovách, stejně jako pravidla fungování organizace. Adaptační plány se týkají znevýhodněných osob zaměstnávaných na vytvářených místech u partnerů. Adaptace je výsledkem spolupráce konkrétního zaměstnavatele, sociální firmy jako nositele finanční podpory místa (mzdy) a zaměstnance. „Tito lidé nejsou v žádných sociálních inkubátorech, ale u různých zaměstnavatelů, přímo v realitě, mohou vzájemně porovnávat, setkávají se s běžným personálem, což je pro výsledný efekt mnohem lepší“. Tím, že jsou partneři poskytovateli sociálních služeb, mají podmínky pro zaměstnávání těchto osob již vytvořeny. U každého partnera pak Výzkumná s.r.o. přispívá na mzdu jednoho zaměstnance, který se „věnuje“ znevýhodněným zaměstnancům a komunikuje se sociálními pracovnicemi Výzkumné s.r.o. v případě, že se vyskytne problém. „O tom, že se adaptace daří, vypovídá ukončení pracovního poměru, doposud jen asi čtyř zaměstnanců z řad znevýhodněných“. Znevýhodnění zaměstnanci mají vždy plný pracovní úvazek, pracovní doba se nezkracuje, její začátek a konec je daný – vše jako u standardního zaměstnance. Firma se hodlá prosadit na mezinárodní úrovni, poohlíží se po mezinárodní spolupráci. V letošním roce hodlá revidovat zásady sociálního podnikání, projít

uznáním za výzkumnou organizaci podle zákona a zvládnout aktuální zakázky v sociální sféře.

6.4.

Porovnání případových studií

Případové studie představují tři sociální firmy, které ve svých posláních deklarují svůj integrační rozměr a zaměstnávání znevýhodněných osob. Každá z firem však k tomuto poslání přistupuje s „osobitostí“ a v popsaných příkladech lze nalézt značné rozdíly, stejně jako společné rysy. Podívejme se nyní, jak se firmy přibližují k popsanému ideálnímu typu sociálního podniku a reflektujme „skutečnost“ českého sociálního podnikání, stejně jako představu „ideální“ sociální firmy. Žádná z představených firem nenaplňuje kritérium zaměstnávání 25 až 55 % znevýhodněných zaměstnanců. V případě Malířské o.p.s. a Recyklační s.r.o. dosahuje počet znevýhodněných zaměstnanců 95 %, v případě Výzkumné s.r.o. tvoří přibližně 66 %. Výzkumná s.r.o. je však jakýmsi „zvláštním typem“ integračního podniku (určitě ne jediná), ve kterém se setkáváme s tím, že byť vytváří pracovní místa pro znevýhodněné osoby a hradí jejich mzdy, tak de facto jejich zaměstnavatelem není. Představuje překročení určených 55 % znevýhodněných zaměstnanců, že již firma ztrácí svůj integrační rozměr? Osobně se nedomníváme, že by tomu tak bylo, neboť obecný rozměr integrace na trh práce a do společnosti je přeci naplněn. Standardy navíc vůbec nepamatují na způsob zaměstnávání, který realizuje Výzkumná s.r.o. Výběr zaměstnanců probíhá v každé z firem odlišně. V Recyklační s.r.o. zejména prostřednictvím výběrových řízení vypsaných úřadem práce, v Malířské o.p.s. na základě rozšíření informace do okolí firmy skrze zaměstnance a organizací „zkušebního dne“, ve Výzkumné s.r.o. jsou do zaměstnání vybráni ti, kteří nejlépe absolvují kvalifikační kurz a projevují o zaměstnání největší zájem. V žádné z firem nejsou stanovena přesná písemná kritéria výběru zaměstnanců a firmy se spíše řídí vlastní intuicí. Adaptační proces probíhá u všech zaměstnavatelů. V případě Recyklační s.r.o. a Malířské o.p.s. se kryje se zkušební dobou. Po dobu adaptace se novému zaměstnanci

věnuje

nadřízený

pracovník.

Výzkumná

s.r.o.

zaměstnává 65

znevýhodněné osoby u svých partnerů, u těch probíhá také řízený adaptační proces. Zvýšenou pozornost věnuje znevýhodněnému pracovníkovi určený pracovník partnera, na jehož mzdu Výzkumná s.r.o. částečně přispívá. O tom, že se adaptace a koneckonců i výběr pracovníků vcelku daří, svědčí malé procento zaměstnanců, kteří výkon práce nezvládnou (u Recyklační s.r.o. v průměru 10 %, u Malířské o.p.s. se to nestává, u Výzkumné s.r.o. jde o jednotlivce – cca 4 zaměstnanci). Vzdělávání u Malířské o.p.s. a Recyklační s.r.o. probíhá na pracovišti a omezuje se na vykonávanou činnost, můžeme hovořit o osvojení si pracovní činnosti. Tento postup je v souladu se snahou zajistit pro firmu stabilní zaměstnance (nebo naopak pro zaměstnance stabilní pracovní místo – záleží na úhlu pohledu). Výzkumná s.r.o. „vyvzdělá“ více osob než zaměstná a vzdělávání předchází zaměstnání. Vzdělávání má dva rozměry, rozvíjí široce uplatnitelné dovednosti na trhu práce a nabízí kvalifikační vzdělávání pro výkon určité profese. Tato strategie je v souladu s „vypouštěním“ zaměstnanců na otevřený pracovní trh (po 1 roce zaměstnání u pratnerů). Dvě ze zkoumaných sociálních firem se věnují zdravotně postiženým zaměstnancům (z toho jedna v kumulaci s jiným znevýhodněním), jedna osobám z řad obyvatel vyloučených lokalit. Všechny sociální firmy poskytují svým zaměstnancům podporu na pracovišti a řeší s nimi dlouhodobě také osobní problémy, Výzkumná s.r.o. k tomuto účelu zaměstnává dvě sociální pracovnice a externí experty, zbylé dvě firmy řeší podporu v rámci standardního personálu (mistrové, vedení) či pomocí organizací poskytujících sociální služby. Recyklační s.r.o. již při vzniku firmy vyřešila problémy s úpravou pracovního prostředí tak, aby mohla zaměstnávat osoby také s velmi těžkým fyzickým handicapem. Malířská o.p.s. úpravu prostor prozatím nepotřebovala řešit. Malířská o.p.s. je nejbenevolentnější firmou v oblasti úpravy pracovní doby (délky, začátku a ukončení) – vychází zaměstnancům plně vstříc a dokonce dohlíží na to „aby se zaměstnanci nepřecenili“. Pracovní dobu je ochotna uzpůsobit také Recyklační s.r.o. Výzkumná s.r.o. naopak uplatňuje přístup, který je založen na standardních pracovních podmínkách, které jsou shodné pro všechny zaměstnance firmy respektive partnerů.

Podnikatelský plán měla na počátku vytvořen pouze Recyklační s.r.o. a po celou dobu jejího působení zůstal neměnný, nyní firma přemýšlí o rozšíření své činnosti. Další dvě firmy předmět svého podnikání řeší neustále, Malířská o.p.s. de facto nahodile. Standardy však podnikatelský plán „požadují“. Všechny firmy reinvestují zisk zpět do svého podnikání v souladu se standardy více než 50 %. Malířská o.p.s. vrací zpět všechen zisk, Výzkumná s.r.o. téměř všechen, Recyklační s.r.o. více než 80 %. Zkoumané sociální firmy prezentují navenek své sociální cíle, všechny firmy informují o svém poslání veřejnost – prostřednictvím internetových stránek, na seminářích apod. Všechny tak činí s rozvahou. Každá z firem však během rozhovoru vyzdvihovala určité zaměření: Recyklační s.r.o. kladla důraz na prezentaci svých výsledků vedení obce, Malířská o.p.s. zase zejména informování zákazníků a Výzkumná o.p.s. prezentaci výsledků své cílové skupině. Při porovnání hlavních charakteristik zkoumaných sociálních podniků vidíme, že všechny se věnují stejnému cíli – integraci znevýhodněných skupin na trh práce a do společnosti. Ze zkoumaných firem od stanoveného „ideálního typu“ nejvíce vybočuje Výzkumná s.r.o. Standardy sociální firmy, tak jak je vymezil FOCUS, jsou v mnohém příliš úzké a „konkrétní“, vyžadují mnoho standardizovaných postupů. Sociální firmy, které zaměstnávají znevýhodněné osoby, jak řekl jeden z komunikačních partnerů, „nemají na trhu žádnou výhodu“, postupují ve svém podnikání, při výběru zaměstnanců, jejich adaptaci, podpoře apod. spíše podle intuice. Neustále hledají své místo na trhu, byť se považují za víceméně stabilní.

67

7. Závěr Práce popsala sociální podnikání v České republice jako nový fenomén a představila současný stav a probíhající „standardizaci“ kritérií vymezující sociální podnik jako klíčový prvek sociálního podnikání. Jak práce ukázala, sociální podnik a představy o jeho podobě jsou předmětem současných diskuzí odborné i laické veřejnosti i samotných sociálních podnikatelů. Tyto usilují o vymezení „ideálního typu“ sociálního podniku a přitom naráží na řadu limitů a potíží. Domníváme se, že jednou z příčin je skutečnost, že se sociální podnikání začalo rozvíjet „zespoda“, z iniciativy sociálních podnikatelů. Ti vytvořili své vlastní koncepty a přístupy, které se dnes při pokusech o standardizaci, obtížně zobecňují. Práci jsme rozdělili do dvou částí. Teoretická část se věnuje historickým souvislostem sociálního podnikání v Evropě a jeho ukotvení v širším poli. Zaměřuje se na konceptualizaci sociální ekonomiky a vymezení základních rysů sociálního podniku, jako jednoho z jejich subjektů. Věnujeme se sociálnímu podnikání v České republice, snaze o jeho vymezení, která se dostala do popředí zejména v posledních deseti letech. V praktické části prostřednictvím případových studií představujeme tři sociální firmy integračního charakteru a na nich ilustrujeme diverzitu objevující se na poli sociálního podnikání. Každý z podniků integruje sociálně vyloučené osoby na trh práce a do společnosti, naplňuje hlavní cíle a smysl sociálního podnikání, přitom ale volí trochu jiné cesty a postupy. Pokud máme dát odpověď na otázku, jak vytvořené standardy sociálního podniku, které vytváří jakýsi „ideální typ“ odpovídají podnikatelské realitě a naopak jak existující sociální podniky korespondují s oním „ideálem“, tak se ukázalo, že „ideální typ“ sociální firmy, tak jak je představil FOCUS o. s. v rámci standardů, je příliš úzce vymezený a vzdálený pestrosti reality podnikání. Standardizace vyžaduje mnoho přesně vymezených postupů a kvót, které v současnosti sociální firmy podnikající v dynamickém tržním prostředí nejsou schopny reflektovat. Sociální firmy se „ideálnímu typu“ více či méně přibližují, u žádné z nich však nemůžeme říct, že by je zcela naplňovala. Nemůžeme požadovat, aby sociální podniky zcela naplňovaly ideál, ale zdá se nám, že

požadovaná kritéria jsou příliš úzká a striktní, aby mohla zachytit bohatou realitu sociálního podnikání. Standardizace je krokem správným směrem, otázkou ale je, aby sociálnímu podnikání napomohla, ne mu bránila.

69

Použitá literatura a další zdroje CSIERNIK, R., BIRNBAUM, R., DECKER, P. B. Practising Social Work Research. Case Stidies for Learning. Toronto: University of Toronto Press, 2010. ISBN 978-1-4426-4209-6. DAVISTER, C., DEFOURNEY, J., GREGOIRE, O. Work integration social enterprices in the European union:an overview of existing models, (online) EMES network, 2004 [cit. 24.4.2013]. Dostupný z WWW: http://www.joseacontreras.net/econom/Economia/Economia_Social_CIES/pdf/econ omiasocial/investigacion/PERSE%20Work%20Integration.pdf DĚDINA, J., CEJTHAMR V. Management a organizační chování. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1300-4. DEFOURNEY, J. From third sector to social enterprice. In BORZAGA, C., DEFOURNEY, J. (eds.) The emergence of social enterprice. Taylor and Francis eliberary, 2003, s. 1 -28. ISBN 0-203-16467-9. DEFOURNEY, J., DELVETERE, P. The social economy : the worldwide making of a third sector. In DEFOURNEY, J. et al. (eds.) The worldwide making of the social economy : innovations and changes. Leuven [u.a.]: Acco, 2009, s. 15-40. ISBN 97890-334-7597-9. DEFOURNEY, J., NYSSENS, M. Defining social enterprise. In NYSSENS, M. (eds.) Social Enterprice: at the crossroads of market, public policies and civil society. 1. vyd., Oxon: Routledge, 2006, s. 3-26. ISBN 10: 0-415-37879-6. DOHNALOVÁ, M. Sociální ekonomika v evropském kontextu. Brno: Akademické nakladatelství CERM v Brně, 2006. ISBN 80-7204-428-1. DOHNALOVÁ, M., PRŮŠA, L., et al. Sociální ekonomika. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-573-1. DVOŘÁKOVÁ, Z. a kol. Řízení lidských zdrojů. 1. vyd., Praha: C.H.Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-347-9. EVERS, A., LAVILLE, J. L. Defining the third sector in Europe. In EVERS, A., LAVILLE, J. L. (eds.) The third sector in Europe. Northampton: Edward Elgar publishing Inc., 2004. ISBN 1 84376 400 8. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2. HUNČOVÁ, M. Sociální ekonomika a sociální podnik. 1.vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2007. ISBN 978-80-7044946-2. CHARVÁT, J. Firemní strategie pro praxi. 1.vyd. Praha: Grada Publishing a.s., 2006. ISBN 80-247-1389-6. JAKUBÍKOVÁ D. Strategický marketing: strategie a trendy. 1. vyd., Praha: Grada Publishing a.s., 2008. ISBN 978-80-247-2690-8.

KUNZ V. Sociální odpovědnost firem, 1. vyd., Praha: Grada publishing a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3983-0 LEŚ, E., KOLIN M. East-Central Europe. In KERLIN, J. A. (eds.) Social enterprise: a global comparison. Lebanon: University press of New England, 2009. ISBN 978-1-58465-816-0. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1362-4. PIRSON, M. A. Bussines models and social entrepreneurship. In BAKER, H., NOFSINGER, J. R. (eds.) Socially responsible finance and investing: financial institucion, corporations, investors and activists. New Yersey: John Wiley & Sons, Inc., Hoboken, 2012, s. 55 – 68. PIRSON, M. A. Social enterpreneurship: a blue print for human organizations? In SPITZEK, H., PIRSON, M. A. et al. (eds.) Humanism in Business. 1. vyd., New York: Cambridge University Press, 2009, ISBN 978-0-521-72762-4 POTŮČEK, M. Sociální politika. Praha: Slon, 2005. ISBN 80-858550-01-X. SMEJKAL, V., RAIS, K. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 2. vyd., Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. ISBN 80-247-1667-4. Sociální ekonomika. Studie MPSV ČR, 2009. Standardy sociální firmy. Focus Praha, o.s., 2007. TESSEA, Studie infrastruktury sociální ekonomiky v ČR. 1. vyd., Praha: Nová ekonomika o.p.s,, 2011. ISBN 978-80-260-0934-4. The local dimension of welfare-to-work. OECD, 1999. VAJNER, L. Výběr pracovníků do týmů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, ISBN 978-80-247-1379-5. VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kol. Podnikání malé a střední firmy. 2. vyd., Praha: Grada publishing a.s., 2008. ISBN 978-80-247-2409-6 Výsledky dotazníkového šetření v sociálních podnicích v České republice, P3 – People, Planet, Profit ve spolupráci s Nadací ProVida, 2013. [cit. 23.5.2013]. Dostupný z WWW: http://www.ceske-socialnipodnikani.cz/images/pdf/P3_setreni_socialni_podniky.pdf Výzva č.30 pro předkládání grantových projektů OPLZZ „Sociální ekonomika“. MPSV, 2013. WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-48-8. ZADRAŽILOVÁ, D. a kol. Společenská odpovědnost podniků: transparentnost a etika podnikání. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-192-5.

71

ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Helena Topinková Název katedry a fakulty: Katedra sociologie a andragogiky, Filozofická fakulta Název diplomové práce: Sociální podnikání – nový fenomén v České republice Počet znaků: 131 349 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 31 Klíčová slova: sociální ekonomika, sociální firma, sociální integrace, sociální podnik, sociální podnikání, subjekt sociální ekonomiky

Práce se zabývá sociálním podnikáním jako novým jevem v České republice. V teoretické rovině se věnuje klíčovým prvkům sociální ekonomiky a její konceptualizací. Výrazem sociální ekonomiky jsou sociální podniky, které se věnují dosahování sociálních cílů. Vymezení jejich standardů je stále předmětem diskusí. Praktická část práce představuje formou případových studií okolnosti vzniku, rozvoje a provozování nově vzniklých sociálních firem, sleduje naplňování kritérií a cílů sociálního podnikání v českém prostředí.