Sociálně-patologické jevy u dětí a mládeže

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních služeb

Sociálně-patologické jevy u dětí a mládeže Bakalářská práce

Autor:

Barbora Pyšková

Obor:

Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb

Vedoucí práce:

Praha

MUDr. Miroslav Doležal

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 25. dubna 2012 ……………………… Barbora Pyšková

2

Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce MUDr. Miroslavovi Doleţalovi za odborné vedení. Dále bych ráda poděkovala svému otci, prof. RNDr. Petru Pyškovi, CSc. za cenné rady, připomínky a podněty ke zpracování práce. Oběma rodičŧm, tedy téţ Ing. Janě Pyškové, velmi děkuji za to, ţe mi byli oporou v prŧběhu celého studia. Prof. RNDr. Vojtěchu Jarošíkovi, CSc. děkuji za provedení statistických analýz a Silvii Čadské za konzultace k právním aspektŧm problematiky. Mŧj dík patří i všem, kteří přispěli vyplněním dotazníku.

3

Anotace Práce je věnována sociálně-patologickým jevŧm u dětí a mládeţe v České republice. Shrnuje informace o delikvenci a kriminalitě, závislostech, šikaně a ostatních sociálně-patologických jevech. Popisuje patogenezi, společenské a ekonomické dŧsledky, metody péče, prevence a pomoci a nastiňuje sociálně právní rámec. Vlastní výzkum autorky přináší statistické údaje o výskytu sociálně-patologických jevŧ a analyzuje zákonitosti jejich výskytu.

Klíčová slova Sociálně patologické jevy, mládeţ, děti, kriminalita, delikvence, šikana, závislosti, prevence, odborná pomoc

Annotation The thesis deals with sociopathological phenomena in children and youth in the Czech Republic. It summarizes information about crime, delinquency, bullying and addiction, and describes their pathogenesis, social and economical consequences, methods of prevention, help and care and legal framework. Statistical data on the occurrence of the sociopathological phenomena and analysis of factors determining their frequency are presented in the author’s own research. Key words Sociopathologies, youth, children, crime, delinquency, bullying, addiction, prevention, support

4

Obsah ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST 1 Přehled sociálně-patologických jevŧ u dětí a mládeţe

7 8 8

1.1 Rozdělení sociálně-patologických jevŧ 1.2 Delikvence a kriminalita 1.2.1 Vymezení a definice 1.2.2 Porušování sociálních norem 1.3 Závislosti 1.3.1 Vymezení a definice 1.3.2 Alkohol 1.3.3 Tabák 1.3.3.1 Historie uţívání tabáku 1.3.3.2 Pŧsobení nikotinu 1.3.4 Ostatní drogy 1.3.4.1 Pŧsobení drog 1.3.4.2 Druhy drog 1.4 Šikana 1.4.1 Vymezení a definice 1.4.2 Historie šikany a její výzkum 2 Patogeneze delikvence a kriminality 2.1 Patogeneze závislosti na alkoholu 2.1.1 Diagnostická kritéria závislosti 2.1.2 Fáze závislosti 2.2 Patogeneze kouření 2.3 Patogeneze drog 2.4 Patogeneze šikany 2.4.1 Motivy šikany 2.4.2 Agresor – inicátor šikany 2.4.3 Oběť šikany 2.4.4 Vývojové stupně šikany 2.4.5 Zvláštnosti šikany u dětí a mládeţe 2.5 Patogeneze sociálně-patologických jevŧ a společnost 3 Společenské a ekonomické dŧsledky sociálně patologických jevŧ 3.1 Společenské dŧsledky 3.2 Ekonomické dŧsledky 4 Sociálně-právní rámec 5. Péče, prevence a pomoc 5.1 Obecné zásady prevence 5.1.1 Primární, sekundární a terciární prevence 5.1.2 Prevence podle věkových skupin 5.2 Prevence šikany 5.3 Péče a pomoc 5.3.1 Odborná léčba a poradenství

8 9 9 11 12 12 14 16 16 17 19 19 20 22 22 22 25 26 26 27 28 30 32 32 33 34 36 38 38 40 40 40 44 47 47 47 49 51 54 55

5

PRAKTICKÁ ČÁST 6. Výskyt sociálně-patologických jevŧ v populaci 6.1 Cíl prŧzkumu a struktura dotazníku 6.2 Charakteristika souboru respondentŧ 6.3 Četnosti výskytu sociálně-patologických jevŧ ve sledovaném souboru 6.3.1 Statistická analýza 6.3.2 Výsledky 6.3.2.1 Šikana 6.3.2.2 Uţívání drog 6.3.2.3 Kriminalita 6.4 Vzájemné pŧsobení faktorŧ ovlivňujících výskyt sociálně-patologických jevŧ 6.4.1 Statistická analýza 6.4.2 Výsledky 7 Diskuse ZÁVĚR 8 Seznam literatury a dokumentŧ 8.1 Odborná literatura 8.2 Internetové zdroje 9 Přílohy

6

58 58 58 58 59 59 60 60 67 69 70 70 71 73 76 77 77 79 80

Úvod Problematika sociálně-patologických jevŧ u dětí a mládeţe, jako jsou kriminalita, delikvence, závislosti, šikana a ostatní, je nedílnou součástí naší společnosti. Ve své bakalářské práci jsem se rozhodla popsat tyto problémy, včetně jejich prevence a následné péče, a provést vlastní praktický výzkum. Práce je členěna na šest kapitol, pět teoretických a jednu praktickou. Náplní prvních dvou kapitol je vymezení pojmŧ, definice a rozdělení sociálně-patologických jevŧ – u závislostí jsem se zaměřila na kouření, alkohol a drogy (kap. 1) a rozbor jejich patogeneze (kap. 2). V dalších částech jsem se zaměřila na společenský dopad sociálně-patologických jevŧ a na ekonomické dŧsledky léčby drogově závislých (kap. 3) a nastiňuji právní rámec problematiky (kap. 4). V neposlední řadě se zabývám péčí, prevencí, pomocí a moţným řešením (kap. 5). V praktické části (kap. 6), která je zaloţena na datech získaných pomocí dotazníkového prŧzkumu, jsem se zaměřila na četnost výskytu sociálně-patologických jevŧ v populaci a na to, jak tuto četnost ovlivňuje pohlaví respondentŧ, jejich sociální status, vzdělání a prostředí, ze kterého pocházejí. Pro tuto část jsem si vybrala tři sociálněpatologické jevy: šikanu, uţívání drog a kriminalitu. Zejména u šikany jsem pak také sledovala, co vede k jejímu páchání. Cílem mé práce je poukázat na rostoucí problémy dětí a mládeţe, které jsou nedílnou součástí ţivota v současném světě.

Cíle bakalářské práce Zmapovat problém vybraných sociálně-patologických jevŧ u dětí a mládeţe v ČR podle sociálního statutu a geografické oblasti, analyzovat příčiny a společenské dŧsledky a popsat moţná řešení.

7

Teoretická část 1 Přehled sociálně-patologických jevů u dětí a mládeže V této části uvádím přehled sociálně-patologických jevŧ u dětí a mládeţe, jejich rozdělení a definice. Zabývám se delikvencí a kriminalitou, závislostí na alkoholu, tabáku a drogách, a šikanou. U jednotlivých jevŧ uvádím vymezení a definice, okolnosti a souvislosti jejich vzniku a pŧsobení na lidský organismus. Sociálně-patologickým jevem se obecně rozumí takové chování jedince, které je charakteristické především nezdravým ţivotním stylem, nedodrţováním nebo porušováním sociálních norem, zákonŧ, předpisŧ a etických hodnot, chování a jednání, které vede k poškozování zdraví jedince, prostředí, ve kterém ţije a pracuje, a ve svém dŧsledku pak k individuálním, skupinovým či celospolečenským poruchám a deformacím. Mezi sociálně-patologické jevy u dětí a mládeţe řadíme šikanování, kriminalitu a delikvenci, závislosti, návykové látky, ale také další jako jsou záškoláctví, vandalismus, jiné formy násilného chování, ohroţení mravnosti a ohroţování mravní výchovy mládeţe, xenofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus, netolismus (virtuální drogy) a patologické hráčství (gambling), nedrogové závislosti, divácké násilí, komerční sexuální zneuţívání dětí, syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte a nakonec například sekty a sociálně-patologická náboţenská hnutí (Pokorný a kol. 2003).

1.1 Rozdělení sociálně-patologických jevů Sociálně-patologické jevy jsou většinou podle odborníkŧ klasifikovány podle stupně závaţnosti nebo nebezpečí. Hranice mezi jednotlivými sociálně-patologickými jevy je však velmi tenká a často je nelze přesně definovat ani rozeznat. Mŧţeme se setkat s dělením podle profesora PhDr. Rudolfa Kohoutka, CSc. na jevy společensky nežádoucí (např. nezaměstnanost, chudoba, vysoká rozvodovost, extrémně zvýšená nemocnost) a společensky nebezpečné (poruchy chování, násilí, vandalismus, alkoholismus, rasismus, prostituce, pornografie, gamblerství a jiţ zmíněná šikana, drogové

8

závislosti a kriminalita). Dále se mŧţeme setkat s podrobnějším dělením1 sociálněpatologických jevŧ na: Negativní společenské jevy – jde o fenomény charakteristické pro moderní konzumní společnost, míra nebezpečnosti či závaţnosti jevŧ je nízká, stejně jako jejich konečný dopad na společnost. Společností jsou víceméně tolerovány. Mezi tyto jevy řadíme například nezaměstnanost, fluktuaci, bídu, nemocnost, úrazovost, populační nerovnováhu, rozvodovost aj. Asociální společenské jevy – problémy jako jsou výtrţnictví, vandalismus, šikana, aktivity sprejerŧ, sekty, extremistická hnutí a skupiny, projevy xenofobie a rasismu apod. Sociálně-patologické jevy – spadá sem čtveřice oblastí s nejvyšší mírou společenské nebezpečnosti a závaţnosti: kriminalita, závislosti, prostituce a sebevraţdy.

1.2 Delikvence a kriminalita 1.2.1 Vymezení a definice Kriminalita je souhrn činŧ uvedených v trestním zákoníku, obvykle popisovaných podle prostoru, času, rozsahu, struktury a pohybu. V obecném slova smyslu je to zločinnost, tedy společenský jev, kterým se rozumí souhrn trestné činnosti. Delikvence je oproti tomu širší pojmem. Označuje činnost porušující nejen právní, ale i širší společenské normy. Děti a mladiství, kteří se dopouštějí takového chování, jsou povaţováni za delikventy (Matoušek a Kroftová 2003). Z hlediska věku rozdělujeme kriminalitu na dětskou kriminalitu a kriminalitu mládeţe2. Dětská kriminalita (téţ dětská delikvence, predelikvence, prekriminalita) se týká věkové kategorie dětí do 15 let. Typickým znakem dětské delikvence je skupinovost, malá připravenost i promyšlenost. Jde o činy páchané převáţně spontánně, méně často jde o plánované a předem připravené akce. Neţádoucí aktivity těchto jedincŧ (skupin) jsou směřovány převáţně proti majetku, jde i o neţádoucí jednání ve spojení s drogovou závislostí,

1

http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/socialnepatologickejevyajejichprevence/

socialnepatologickejevyajejichprevenceobecne/default.aspx 2

http://www.nicm.cz/kriminalita-a-delikvence-charakteristika

9

méně často se pak setkáváme s násilnými činy3. Osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné, spáchá-li však dítě mezi 12. aţ 15. rokem věku čin, za který lze dle trestního zákona uloţit výjimečný trest, mŧţe být takovému jedinci v občansko-právním řízení uloţena ochranná výchova4. Ta se ukládá i mezi 15. aţ 18. rokem věku, jestliţe podle rozhodnutí soudu splní svŧj účel lépe neţ uloţení trestu odnětí svobody5. Kriminalitou mládeže (mladistvých) se rozumí jednání osob do věku 18 let, jehoţ dŧsledkem je překročení právních a společenských norem, coţ je charakteristické pro trestný čin. Mladiství jsou osoby ve věku 15–18 let a jsou ze zákona trestně odpovědní s jistým omezením. V tomto období dospívání, které je povaţováno za kritické, se formují hlavní rysy osobnosti. Vliv vrstevníkŧ je velmi silný, vytváří se party. Vytrhnout mladého člověka z takové party je často velmi nesnadné aţ nemoţné. Trestná činnost dětí a mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních věkových skupin pachatelŧ. To je dáno stupněm duševního a tělesného vývoje, vlastnostmi, zkušenostmi i motivy k páchání trestné činnosti. Mládeţ páchá trestnou činnost častěji se spolupachateli a ve skupině. Trestná činnost je ve většině případŧ páchána ţivelně pod vlivem momentální situace, emotivní motivace převládá nad rozumovou6. Impulsem pro trestnou činnost je v řadě případŧ alkohol, případně jiná návyková látka zvyšující agresivitu a nepřiměřené reakce. Příprava trestné činnosti je nedokonalá, obvykle schází prvek plánování, častá je i nedostatečná příprava vhodných nástrojŧ ke spáchání trestného činu. Trestná činnost se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se projevuje devastací, ničením předmětŧ a znehodnocením zařízení. Některé znaky zpŧsobu spáchání trestné činnosti souvisejí se somatickými znaky pachatele, např. rychlejším pohybem, větší mrštností a obratností, menší postavou a niţší váhou mladistvých. Výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem neţ u dospělých. Mladí pachatelé často odcizují předměty, které momentálně potřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí (např. automobily, motocykly, videa, televizory, oblečení, zbraně, noţe, alkohol, cigarety, léky apod.). Věci získané z trestné činnosti bývají rozdělovány ve skupině. Finanční prostředky se zpravidla utrácejí společně. Při dělení je patrná hierarchie a podíl na spáchané trestné činnosti (Matoušek a Kroftová 2003).

3

http://www.ostrovzl.cz/prevence/kriminalita-delikvence-vandalismus

4

http://www.nicm.cz/kriminalita-a-delikvence-charakteristika

5 http://www.oazlin.cz/prevence/institu1.pdf 6

http://www.ostrovzl.cz/prevence/kriminalita-delikvence-vandalismus

10

1.2.2 Porušování sociálních norem Narozdíl od jasně dané definice trestných činŧ mŧţe být definice společenských norem chápána kaţdým jedincem odlišně. Kaţdá společnost má své dané normy, které by se měly dodrţovat a ve většině případŧ tomu tak je. V kaţdé situaci záleţí na úhlu pohledu na to, jaký má porušení normy dopad na okolí a vlastně také na nás osobně. Pokud se podíváme na vývoj jedince, je jasné, ţe kaţdý nějakým zpŧsobem dané normy během dospívání poruší. Neřekla bych, ţe je moţné se v dnešní době setkat například s člověkem, který nikdy nelhal – a lhaní uţ je povaţováno za porušení určité normy. Pokud se podíváme například na problematiku lţí u dětí, musíme si uvědomit, ţe kaţdá nepravda se nemŧţe nazývat lţí. Podle Martínka (2009) se lţi dělí na (1) smyšlenky (fabulace), (2) bájné lţi a (3) pravé lţi. Se smyšlenkou se setkáváme u dětí, které jsou ovlivňovány vlastní fantazií, svými představami, sny, ale také si například špatně vykládají odpovědí a otázky dospělých osob; to rozhodně není dŧvod dítě trestat, nebo dokonce mluvit o porušování norem. Bájné lţi se vyznačují snahou strhnout na sebe pozornost a objevují se u dětí ve věku deseti let. Oproti tomu pravá leţ uţ za porušení normy povaţována být mŧţe a podle mého názoru jím ve většině případŧ i je, protoţe je vţdy vědomá a sleduje nějaký cíl (Martínek 2009). Záleţí ovšem jen na nás samotných, jak máme nastavena měřítka, co se porušování norem týká. V jedné z dalších kapitol se podíváme detailněji na pohled společnosti na porušování norem, delikvenci a kriminalitu u dětí a mládeţe. Odborné rozdělení porušování norem podle stupně závaţnosti se v literatuře (Sochŧrek 2001 a další autoři) rozeznává chování disociální, asociálním a antisociální. Disociální chování je povaţováno za nepřiměřené, nespolečenské, ale dá se zvládnout za pomoci běţných výchovných metod a pedagogických postupŧ. Nenabývá sociální dimenze a nejčastěji se s ním setkáváme v rodinné nebo školní výchově. Mŧţeme sem zařadit kázeňské přestupky, vzdorovitost, negativismus, neposlušnost, lţi a jiná drobná porušení norem. Pokud disociální chování trvá delší dobu a jeho příčiny jsou převáţně ve špatném sociálním prostředí, mŧţe se prohloubit především pubertě do závaţnějších projevŧ poruch. Asociální chování je chování, které je v rozporu se společenskou morálkou vzhledem k nedostatečnému nebo dokonce chybějícímu sociálnímu cítění. Osoba, která se takto chová, se výrazně odlišuje od společenského prŧměru. Porušuje normy morálky společnosti, ale intenzita není tak silná, aby porušila právní předpisy. Svým jednáním v konečném dŧsledku škodí sám sobě více, neţ svému okolí. V případě asociálního chování se setkáváme s

11

alkoholismem,

toxikomanii,

demonstrativním

sebepoškozováním,

útěky,

toulkami,

záškoláctvím, gamblerstvím nebo například prostitucí. Projevy jsou charakteru setrvalého s častou frekvencí a vesměs bývá patrný vzestupný trend tohoto chování. Náprava asociálního chování jiţ vyţaduje speciálně-pedagogický přístup, a to nejen v podobě poradenské, která se většinou míjí účinkem, ale především v podobě ústavní péče ve speciálních výchovných zařízeních, kam bývají tyto osoby umísťovány. Antisociální chování – za tento typ chování je povaţováno veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na pŧvod, věk nebo intenzitu činu. Pachatel svými dŧsledky poškozuje společnost i jedince, porušuje zákony dané společnosti a ohroţuje nejvyšší hodnoty včetně lidského ţivota. Antisociální chování velmi často navazuje na asociální. Náprava je moţná pouze prostřednictvím ústavní péče, ať jiţ jsou to zařízení školská nebo věznice. Mezi projevy antisociálního jednání patří veškerá trestná činnost – krádeţe, loupeţe, vandalství, sexuální delikty, vystupňované násilí a agresivita, organizovaný zločin, trestná činnost. Skupina antisociálních forem chování se vyznačuje nejvyšším stupněm narušenosti pŧvodce chování, nejvyšší intenzitou efektivity, obtíţnou aplikací nápravné péče v dŧsledku fixace poruch a velkou pravděpodobností recidivy7.

1.3 Závislosti 1.3.1 Vymezení a definice V dnešní době se mŧţeme setkat s několika rŧznými definicemi „závislosti“. Podle Pokorného a kolektivu se jedná o „negativní sociální fenomén vypovídající o ovládání člověka prostřednictvím rŧzných chemikálií přírodních i syntetických, případně předmětŧ či situací a předmětŧ v nich“ (Pokorný a kol. 2000). Jiné zdroje definují závislost jako „neschopnost obejít se bez něčeho nebo někoho; termín nejčastěji uţíván pro drogovou závislost či přesněji závislost látkovou. Silná, přemáhající, nutkavá touha brát psychoaktivní látku, alkohol nebo tabák; trvalé potíţe v kontrole uţívání a mnoţství látky; platí téţ pro patologické hráčství či závislost na jiné osobě“ (Hartl a Hartlová 2010), případně jako „stav osoby, která podléhá jiné osobě nebo věci. Mŧţe existovat závislost na toxické látce, která se uţívá pro poţitek nebo pro odstranění pocitu tísně.“ (Sillamy 2001).

7

http://www.ostrovzl.cz/prevence/kriminalita-delikvence-vandalismus

12

Aktuální 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí8. Světové zdravotnické organizace (WHO) ohledně závislostí uvádí, ţe se jedná o skupinu fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménŧ, v nichţ uţívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost neţ jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k uţívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysŧ syndromu, neţ je tomu u jedincŧ, u nichţ se závislost nevyskytuje. Definitivní diagnóza závislosti by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliţe během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících jevŧ: silná touha nebo pocit puzení uţívat látku potíţe v sebeovládání při uţívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo mnoţství látky tělesný odvykací stav – látka je uţívána s úmyslem zmenšit příznaky vyvolané jejím předchozím uţíváním, případně dochází k odvykacímu stavu, který je pro ni typický; ke zmírnění odvykacího stavu se také někdy pouţívá příbuzná látka s podobnými účinky vyţadování vyšších dávek látek, aby se dosáhlo účinku pŧvodně vyvolaného niţšími dávkami (jasné příklady lze nalézt u jedincŧ závislých na alkoholu a opiátech, kteří mohou brát denně takové mnoţství látky, které by zneschopnilo nebo i usmrtilo uţivatele bez tolerance) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmŧ ve prospěch uţívané psychoaktivní látky a zvýšené mnoţství času vynakládané k získání nebo uţívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku pokračování v uţívání přes jasný dŧkaz zjevně škodlivých následkŧ: poškození jater nadměrným pitím (depresivní stavy, vyplývající z nadměrného uţívání látek) nebo toxické poškození myšlení (Pokorný a kol. 2000, s. 10). Zmíněná revize Mezinárodní klasifikace nemocí stanovila tyto nosologické9 jednotky závislosti (Pokorný a kol., s. 11): F10.2 Závislost na alkoholu; F11.2 Závislost na opioidech (např. heroin); F12.2 Závislost na kanabinoidech; F13.2 Závislost na sedativech nebo

8

http://www.uzis.cz/zpravy/aktualizace-mkn-10-platnosti-1-ledna-2012

9

Nosologie je nauka o nemocech.

13

hypnotikách (tlumivých lécích); F14.2 Závislost na kokainu; F15.2 Závislost na jiných stimulanciích, včetně kofeinu a pervitinu; F16.2 Závislost na halucinogenech; F17.2 Závislost na tabáku; F18.2 Závislost na organických rozpouštědlech; F19.2 Závislost na několika látkách nebo jiných psychoaktivních látkách. V dnešní době se nemluví pouze o závislostech na drogách, alkoholu a cigaretách, jako tomu bylo v minulosti. Fenoménem současné postmoderní doby je závislostní chování jako součást ţivotního stylu, zvláště u dětí, mladistvých a mladých dospělých. Závislostní chování se šíří i do dalších oblastí a setkáváme se s rŧznými závislostmi jako například závislost na jídle, pracovní činnosti, sexu, sportu, internetu, sociálních sítích, hubnutí, na rŧzných sektách, náboţenstvích a jiných hnutích, které spadají do kategorií nedrogových závislostí, ale mohou být nebezpečné úplně stejně. Zdá se, ţe nabídka „identifikace“ je víc neţ dostatečná. Hrozí nebezpečí, ţe v dnešním světě padne kaţdý za oběť nějaké závislosti. V posledních letech se také mŧţeme setkat s velkým nárŧstem závislosti na hracích automatech (Pipeková 1998) Ve své práci jsem se rozhodla věnovat se pouze dominantnímu závislostnímu chování u věkových kategorií děti a mladiství, jedná se tedy o drogovou závislost, závislost na tabáku a alkoholu.

1.3.2 Alkohol Lidé vyráběli a pili alkohol po tisíce let a v naší společnosti je součástí kaţdodenního ţivota. Ale je však alkohol velice silná a skrytě návyková droga se silnými účinky, pokud je uţívána nesprávně (Ganeri 2001). Zkvašené zrní, ovocná šťáva či med byly k výrobě alkoholu (etylalkoholu neboli etanolu) vyuţívány jiţ před tisíciletími. Kvašené nápoje existovaly jiţ ve starém Egyptě a existují dŧkazy o alkoholických nápojích vyráběných v Číně okolo roku 7000 př. n. l. V Indii byl alkoholický nápoj známý pod jménem sura, destilován z rýţe v období od 3000 do 2000 př. n. l. Jiţ kolem roku 2700 př. n. l. byl v Babylónii rozšířen kult bohyně vína. Jedním z prvních alkoholických nápojŧ, které se rozšířily ve starém Řecku, byla medovina, kvašený nápoj vyráběný z medu a vody. Řecká literatura je protkána varováními před nadměrným pitím. Několik předkolumbovských amerických civilizací rovněţ vyrábělo alkoholické nápoje. V Jiţní Americe se v oblasti And vyráběla celá řada kvašených nápojŧ z kukuřice, hroznovéhovína, či jablek, zvaná „čŧčo.“ V 16. století byl alkohol pouţíván převáţně pro

14

lékařské účely. Na začátku 18. století odhlasoval britský parlament zákon podporující destilaci lihovin z obilí. Vlna laciného alkoholu zaplavila trhy a dosáhla svého vrcholu v polovině 18. století. V Británii dosáhla spotřeba ginu 70 milionŧ litrŧ a alkoholismus se stal široce rozšířeným problémem. V 19. století se postoje ve společnosti změnily a objevila se hnutí propagující umírněnost v pití – právě z nich nakonec vzešla myšlenka totální prohibice (zákaz prodeje alkoholu), kterou uvedly do praxe Spojené státy, kdyţ v roce 1920 odhlasovaly zákon zakazující výrobu, prodej, dovoz i vývoz alkoholických likérŧ. Ilegální překupnictví zaţilo obrovský rozmach a v roce 1933 byla prohibice zrušena10. Alkohol

(ethylakohol,

ethanol

C2H5-OH)

patří

do

skupiny

hypnosedativ

s krátkodobými účinky. Je to chemicky jednoduchá látka, která snadno a rychle proniká k orgánŧm, včetně mozku. Jedná se o sloučeninu získanou kvašením cukru, jehoţ destilací dosahujeme vyšší koncentrace alkoholu. Alkohol se vstřebává do krevního oběhu; do krve se dostává tenkými cévami ve stěnách ţaludku a tenkého střeva. Ze ţaludku do mozku se dostane během několika minut po poţití a rychle se začne projevovat sniţováním činnosti nervových buněk. Zhruba 20 % alkoholu je vstřebáno jiţ v ţaludku, většina ze zbývajících 80 % stěnami tenkého střeva. Krevní řečiště alkohol zanese také do jater, kde je z krve odstraněn během procesu zvaného „metabolizace“ a přeměněn na netoxické látky. Játra ale dokáţí takto odbourat jen omezené mnoţství, takţe zbytek dále cirkuluje po těle. Intenzita účinku alkoholu na tělo je tak přímo úměrná zkonzumovanému mnoţství. Pokud hladina alkoholu v krvi překročí určitou hranici, výrazně zpomalí dýchání, coţ mŧţe mít za následek kóma či smrt, protoţe mozek jiţ není zásoben dostatkem kyslíku. Účinky alkoholu se projeví po 5–10 minutách, pak mohou přetrvávat mnoho hodin11. Alkohol je depresivum, zpomaluje mozkové funkce a odstraňuje některé zábrany. Z toho dŧvodu dělají opilí lidé často věci, které by normálně nikdy nedělali (Goodyer 2001). Alkohol je řazen mezi drogy, které tlumí, tedy zpomalují ţivotní funkce – následkem je nezřetelná řeč, nejisté pohyby, narušené vnímání a neschopnost rychle reagovat. Co se týče účinku alkoholu na lidskou mysl, nejlépe jej lze popsat tak, ţe sniţuje schopnost racionálně myslet a pokřivuje úsudek. Účinek alkoholu závisí na zkonzumovaném mnoţství. Většina lidí pije proto, aby dosáhla stimulujícího účinku, například sklenicí piva či vína, která člověku pomŧţe se „uvolnit“. Pokud však člověk zkonzumuje více, neţ je jeho tělo schopno zpracovat, nastupují naopak potlačující účinky. Člověk „zhloupne“ a ztrácí schopnost 10

http://www.drogy.cz/alkohol/kap-alkohol-kratka-historie.html

11

http://www.drogy.cz/alkohol/kap-jak-alkohol-ovlivnuje-telo.html

15

koordinace a sebeovládání. Předávkování alkoholem tyto účinky ještě prohlubuje (necitlivost vŧči bolesti, otrava, jejímţ následkem je snaha těla zbavit se jedu zvracením, a nakonec bezvědomí, v horších případech kóma či smrt následkem váţného předávkování). Tyto reakce závisí na tom, jak velké mnoţství alkoholu člověk poţil a jak rychle12. Obecnou představou zŧstává, ţe alkohol je méně nebezpečný neţ drogy. Ale realita je jiná, alkohol je stejně návykový, nebezpečný a stejně ničivý jako jiné omamné látky. Nadměrná konzumace alkoholických nápojŧ se nazývá alkoholismus.

1.3.3 Tabák 1.3.3.1 Historie užívání tabáku Tabák je v jakékoliv formě i zpŧsobu uţívání nebezpečný. Je to jedna z nejnávykovějších a nejčastěji uţívaných drog na naší planetě. Neexistuje tabákový výrobek, o kterém bychom mohli říci, ţe je méně nebezpečný a rozhodně neexistuje bezpečná cigareta. Je prokázáno, ţe kouření má vliv na zdravotní stav a zvyšuje riziko úmrtnosti. Kouření patří podle WHO mezi návykové látky vyvolávající závislost (Tyler2000). Kouření přitom rozhodně není pro člověka přirozené – zkuste si s cigaretou představit třeba psa, kočku nebo papouška. Kouření není ani tak staré jako lidstvo samo. Teprve Plinius starší píše o vdechování kouře z kravského lejna jako léčbě demence. Tabák je stará kulturní rostlina z rodu Nicotiana (existuje více neţ 70 druhŧ), pocházející z Ameriky13, kde ji začali pěstovat Indiáni. Jedna jejich stará pověst praví, ţe v době, kdy neměli jinou potravu neţ maso, sestoupila z oblak nahá dívka, posadila se na zem a poloţila na ni dlaně – pod levou rukou jí vyrostla kukuřice, pod pravou boby a tam, kde seděla, vyrostl tabák. Jeho kouření se začalo mezi americkými Indiány objevovat spíše při obřadech, nebylo tedy nikdy součástí jejich kaţdodenního ţivota. Indiáni také „nešlukovali“ – to je záleţitost aţ pozdějších století a cigaret. Do Evropy poprvé rostlinu přivezla Kolumbus po objevení Ameriky. Latinské jméno, podle níţ se jmenuje i návyková látka, dostala podle francouzského vyslance v Portugalsku Jeana Nicota, který ji byl jejím nadšeným propagátorem a v roce 1559 ji poslal na dvŧr Kateřiny Medicejské jako léčebný prostředek. Rostlině se přisuzovaly zázračné léčivé 12

http://www.drogy.cz/alkohol/kap-co-je-alkohol.html

13

http://en.wikipedia.org/wiki/Tobacco

16

schopnosti, zejména obkládání rŧzných vředŧ listy tabáku prý vedlo zaručeně k vyléčení. Sám Nicot si obklady z tabákových listŧ léčil migrénu. Několik dalších století se kouření tabáku šířilo pomalu. Roku 1640 vydal papeţ Urban VIII. bulu, zakazující kouřit v kostele. Ve středověku byly za kouření rŧzné tresty, například v Rusku useknutí nosu nebo rozseknutí horního rtu tak, aby uţ nesrostl a jeho majitel uţ nemohl nikdy pohodlně kouřit. Tyto tresty zrušil aţ Petr Veliký, který byl sám náruţivým kuřákem. Zlomem se stal vynález stroje na výrobu cigaret v době války Severu proti Jihu v šedesátých letech minulého století. Pak následovalo rychlé rozšíření tohoto zboţí, které znamenalo především skvělý obchod. Šéf jednoho ze světových tabákových koncernŧ se nechal slyšet, ţe na tomto byznysu miluje tři věci: za prvé – uţ celkem nic nového se při výrobě cigaret objevit nedá. Za druhé – ţádná nová firma se na cigaretový trh uţ nechystá. A nakonec za třetí – má ty nejlepší obchodní partnery na světě, vlády, protoţe daně z tabákových výrobkŧ jsou dŧleţitých zdrojem příjmu státní pokladny; u nás tvoří téměř 80 % ceny cigaret (Králíková a Kozák 1997). 1.3.3.2 Působení nikotinu Nikotin je stimulant, jemuţ trvá pouhých sedm sekund, neţ po vdechnutí dorazí do mozku (to je dŧvod, proč dostává hodně lidí, kteří kouří poprvé, závratě). Jedná se o vysoce jedovatou a návykovou látku. Nikotin je smrtelný jed – dokázal to pokus, kdy vědci nakapali králíkovi na pokoţku kapku čistého nikotinu. Údajně byl do deseti sekund mrtvý (Ganeri 2001) Za smrtelnou dávku je povaţováno 50–60 mg, coţ je dávka obsaţená v 15–20 cigaretách. Ke smrtelným otravám však prakticky nedochází, neboť určitou roli hraje přizpŧsobivost (adaptabilita) organismu, ale především kuřák nikdy nevykouří celou krabičku najednou, takţe hodnota alkaloidu stačí vţdy poklesnout. Nikotin nevydrţí v těle příliš dlouho (to je dalším dŧvodem, proč k otravě prakticky nedochází). Jeho poločas rozpadu je zhruba šedesát minut, coţ znamená, ţe během šesti hodin poté, co vykouříme cigaretu, zbývá v našem těle pouze 0,031 mg nikotinu z pŧvodního jednoho miligramu, který jsme vdechnutím do těla dostali. Naše tělo se nikotinu zbavuje čtyřmi zpŧsoby: zhruba 80 % je pomocí enzymŧ v játrech rozloţeno na kotinin; kromě toho metabolizuje v plicích na kotinin a oxid nikotinový.

17

Kotinin a další metabolity jsou také z těla vylučovány močí. Zbývající nikotin je filtrován z krve ledvinami a vyloučen pomocí moči14. Jednou z hlavních rakovinotvorných přísad v tabáku je dehet. Je to hnědá lepivá látka, která se hromadí v plicích a prŧdušnicích a často vede k jejich ucpání. Barví zuby, prsty a jazyk do ţluta (Ganeri 2001) Obsahuje látky zpŧsobující rakovinné bujení a mnoho dalších toxinŧ. Dehet produkují všechny cigarety. Prŧměrný obsah dehtu v cigaretách vyráběných v rozvinutých zemích byl v posledních letech díky novým vědeckým poznatkŧm sníţen. Ve Spojeném království pokleslo mnoţství dehtu ze 30 mg na cigaretu v letech 1955–61 na dnešních 13,6 mg15. Tabákový kouř obsahuje více neţ 4000 plynných (ty tvoří 92 %) i hmotných (8 %) látek. Obsahuje 64 karcenogenŧ, z nichţ podle IARC (International Agency for Research on Cancer) 11 má na lidský organismus prokázané karcenogenní účinky, 6 pravděpodobné a 46 moţné (IARC 1988–1996). Tabákový kouř obsahuje také mutageny, alergeny a toxické látky. Dŧleţitý je i vysoký obsah oxidu uhelnatého, smrtícího plynu, v cigaretovém kouři (je téţ hlavním jedem obsaţeným ve výfukových plynech vozidel). Při kouření se dostává do krve a brání jejímu bezchybnému koloběhu. Váţe se na hemoglobin daleko rychleji neţ kyslík, coţ má za následek, ţe krev přenáší méně kyslíku16. U silných kuřákŧ mŧţe být schopnost krve přenášet kyslík sníţena aţ o 15 % (Ganeri 2001). S kaţdou vykouřenou cigaretu se kuřákovi zkracuje ţivot v prŧměru o pět a pŧl minuty. Kouření zpŧsobuje čtyřnásobně více předčasných úmrtí, neţ dopravní nehody, alkohol, drogy, sebevraţdy a ostatní zbytečná rizika dohromady. Kdyţ kouříme, dostáváme do plic směs zhruba 400 rŧzných chemikálií. Nikotin je látka, která mŧţe za naši závislost, je stimulantem, který povzbuzuje. Ale další chemické látky mohou zpŧsobovat rŧzná onemocnění – rakovinu, podráţdění dýchacích cest a s tím spojené dýchací obtíţe nebo trombózu. Horký vzduch, který kuřáci vdechují, je hlavní příčinou rakoviny a bronchitidy, protoţe dráţdí a vysušuje stěny plic, úst a prŧdušnice (Ganeri 2001) Kouření se navíc podepisuje i na vzhledu – pokoţka kuřákŧ stárne rychleji, je zašedlá a vrásčitější. Jejich zuby i

14

http://www.kurakovaplice.cz/koureni_cigaret/zdravi/nikotin-a-informace-o-nem/50-nikotin-zakladni-

informace-o-nikotinu-a-jeho-ucinku-v-organismu.html 15

http://dokurte.cz/?stranka=slozeni_tabakoveho_koure&typ=sablony

16

http://dokurte.cz/?stranka=slozeni_tabakoveho_koure&typ=sablony

18

nehty bývají zaţloutlé. Obtěţující bývá i zápach z úst. Ukazuje se navíc, ţe cigarety se více podepisují na ţenském neţ na muţském organismu17.

1.3.4 Ostatní drogy 1.3.4.1 Působení drog Droga je chemická nebo přírodní látka, která mění tělesný nebo duševní stav člověka. Nejčastěji bývají zneuţívány drogy, které ovlivňují duševní stav (Nešpor a Csémy 1992). Závislost začíná ve chvíli, kdy někdo drogu nebo záţitek, který droga vyvolává, potřebuje. Závislý člověk bez určité drogy nedokáţete ţít a pokud se chce drogy vzdát, naráţí na řadu nepříjemných vlivŧ, s nimiţ se lidé těţko srovnávají (Ganeri 2001). Některé drogy vyvolávají pouze duševní závislost; ta se překonává obtíţnější, neţ závislost tělesná (Nešpor a Csémy 1992). Drogy jsou v podstatě jedy a uţité mnoţství určuje jejich účinek. Malé mnoţství stimuluje (zvyšuje aktivitu), větší mnoţství funguje jako sedativum (potlačuje aktivitu). Stále se zvyšující mnoţství pŧsobí jako jed a mŧţe dotyčného zabít. Toto platí pro kteroukoliv z drog. Rozdíl je pouze v mnoţství, které je potřebné k dosaţení příslušného účinku. Mnoho drog má však další vlastnost – přímo ovlivňují mysl. Dokáţou pokřivit vnímání toho, co se kolem člověka děje. Výsledkem je, ţe se jednání uţivatele mŧţe jevit jako divné, iracionální, nepatřičné a dokonce destruktivní. Drogy také zablokují veškeré pocity, ţádoucí i nechtěné. A tak zatímco mohou přinášet krátkodobou úlevu od bolesti, zároveň ničí schopnosti uţivatele a zatemňují jeho myšlení. Obvykle, kdyţ si člověk na něco vzpomene, mysl reaguje okamţitě a informaci mu vydá rychle. Drogy však zamlţí paměť a zpŧsobují jakási prázdná místa. Kdyţ se člověk snaţí získat informace prostřednictvím této zamlţené clony, nedokáţe to. Tím drogy vyvolávají v člověku pocit, ţe je pomalý a hloupý a jsou příčinou jeho selhání v běţném ţivotě. A čím více selhání zaţívá, čím těţší je jeho ţivot, tím více touţí po drogách, aby mu pomohly vypořádat se s problémy. Mezi drogy patří také léky. Jejich účelem je člověka povzbudit, utlumit, nebo změnit něco v jeho těle, aby fungovalo lépe. Někdy jsou nezbytné, ale pořád jsou to drogy, fungují jako stimulanty nebo sedativa a příliš velká dávka mŧţe také zabít. Léčiva uţívaná jinak, neţ je předepsáno, mohou být zrovna tak nebezpečná, jako ilegální drogy18. 17

http://dokurte.cz/?stranka=Fakta_o_tabaku&typ=clanky&vypsat=2051

18

http://www.drogy.cz/drogy/kap-proc-lide-berou-drogy.html

19

Lidé od pradávna hledali zpŧsoby, jak zlepšit své proţitky a pocity. Zjistili, ţe některé látky jejich psychiku opravdu ovlivňují a „vylepšují“, navíc je alespoň na chvíli vytrhnou z reality a přenesou do krajiny snŧ a euforie. Za nejstarší známou drogu je povaţováno opium, pouţívané výhradně k lékařským účelŧm jako omamná látka (narkotikum). Zpŧsoby uţití byly rŧzné, od kouření, přes pouţívání ve formě čajŧ či lékŧ na uklidnění, přidávalo se také do piva. V 19. století byla izolována aktivní látka opia, které se začalo říkat morfin, podle řeckého boha snŧ Morfea. Později byl morfin syntetizován a vznikla látka dnes známá jako heroin. Samotné opium bylo velebeno jako jeden z nejlepších lékŧ na spoustu symptomŧ nemocí. Uţ v minulosti bylo zřejmé, ţe si lidé vypěstovali na těchto látkách závislost, nicméně se tomuto přikládala nevalná pozornost19. Jedním z obecně rozšířených omylŧ o drogách je, ţe lidem pomáhají být tvořivějšími. Pravda je však zcela jiná. Člověk suţovaný smutkem mŧţe uţívat drogy, aby si dopřál falešného pocitu štěstí, ten však nepřichází. Drogy v člověku probouzí falešný pocit veselí. Kdyţ však droga vyprchá, propadá se ještě hlouběji neţ předtím. A pokaţdé je emocionální propad horší a horší. Drogy nakonec zcela zničí veškerou tvořivost, kterou kdy člověk měl20. 1.3.4.2 Druhy drog Mezi příznaky uţívání drog, které jsou u většiny návykových látek obdobné, patří příjemný pocit maximálního uspokojení, uvolnění, lehkosti bytí, provázený dobrou náladou aţ euforií; účinky jsou ale samozřejmě individuální. Drogy mŧţeme rozdělit následovně:21 Amfetaminy zpŧsobují psychickou závislost, vesměs se uţívají nitroţilně či šňupáním a mezi jejich typické příznaky patří prudce zvýšený přísun energie, povzbuzení (hyperaktivity) a ztuhnutí čelisti, které bývá řešeno pouţíváním ţvýkaček. Mimo jiné je provází silné deprese a nutnost neustálé komunikace. Patří mezi ně pervitin, psychostimulantia, kokain, kath (listy rostliny katha), kofein.

19

http://www.heo.cz/l/124-druhy-drog-rozdeleni-drog-priznaky-a-ucinky-drog-uzivani.html

20

http://www.drogy.cz/drogy/kap-proc-lide-berou-drogy.html

21

http://www.heo.cz/l/124-druhy-drog-rozdeleni-drog-priznaky-a-ucinky-drog-uzivani.html

20

Opiáty zpŧsobují nejsilnější závislost, která nastává okamţitě. Typickým projevem je zvracení, uţívají se vesměs inhalací či nitroţilně. Mají výrazné vnitřní i vnější negativní dopady na organismus. Patří mezi ně opium, morfin, kodein, heroin a řada lékŧ. Kokainový typ zvyšuje sebevědomí, zostřuje zrak do dálky, uţívá se šňupáním pomocí trubičky. Mezi dopady lze uvést psychózy, poškození nosní přepáţky, jater, zástavu srdce (zrychluje srdeční tep). Pro své ryze přírodní sloţení je méně dostupný. Halucinogeny primárně zpŧsobují změny ve vnímání reality, nabourávají smyslové receptory, vyvolávají halucinace, poruchy vnímání, změny v myšlení a postojích. Provází je deprese a panika. Uţívají se formou papírkŧ, takzvaných „tripŧ“, které se namáčejí do halucinogenních látek, podávají pod jazyk a nechávají vstřebat do těla. Patří sem LSD, marihuana, hašiš a některé alkaloidy hub (zástupci rodu Psilocybe – takzvané „houbičky“). Barbiturátový typ, uţívaný vesměs ve formě tablet, ale i jako prášek, se většinou vyskytuje v rŧzných klubech a na tanečních akcích. Tyto drogy odbourávají společenské zábrany, vyvolávají milé a laskavé chování, přítulné projevy, nutnost doteku jiných osob a pocit lásky vŧči všem. Jedná se o typ drogy uţívané většinou nárazově a příleţitostně, usnadňující seznamování s opačným pohlavím. Při dlouhodobém uţívání dochází k poškození mozku, zapomínání, potíţím při vyjadřování. Patří sem barbituráty, uklidňující a uspávací látky a léky. Často bývají zneuţívány k sebevraţdám. Cannabisový typ nejrozšířenější a nejznámnější. Projevuje se výrazným stavem klidu, apatií, ospalostí, někdy euforií, výraznějšími projevy smíchu. Řadí se mezi lehčí drogy, nicméně mívá také neblahé následky na lidský organismus ve formě rakoviny, neplodnosti, ztráty erekce, zapomínání. Do této kategorie spadá hašiš a marihuana22.

22

http://www.drogy.cz/drogy/kap-nase-drogova-kultura.html

21

1.4 Šikana 1.4.1 Vymezení a definice Šikana je zvláštním zpŧsobem vnitrodruhové agrese, tj. agrese mezi příslušníky stejného druhu. Slovo pochází z francouzského slova chicane, coţ znamená zlomyslné obtěţování, týrání, suţování, pronásledování, byrokratické lpění na předpisech, například vŧči podřízeným nebo vŧči občanŧm, od nichţ šikanující úředníci zbytečně vyţadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd. (Říčan 1995). Podle jedné z posledních definic, se kterou vědci pracují, dochází k šikanování, „kdyţ jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhroţuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtíţné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však obvykle neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibliţně stejně fyzicky vybavených soupeřŧ.“ (Říčan 1995) Pojem šikana u nás zavedl praţský psychiatr Petr Příhoda, který jako první před listopadem 1989 veřejně promluvil o tom, o čem mnozí věděli, ale mlčeli, protoţe to bylo tabu – v socialistické armádě se existence šikany mezi vojáky nesměla přiznat.

1.4.2 Historie šikany a její výzkum Historii šikany podrobně popisuje ve své knize Bendl (2003). Počátky spadají jiţ do starověkého Řecka; v tamní ústavě se v roce 510 př. n. l. poprvé setkáváme s pojmem ostrakismus – jednalo se o hlasování o vypovězení občana z Atén. Občané hlasovali pomocí hliněných střepŧ (řecky ostrakon) o tom, jestli je někdo nepřítelem státu. Pokud se na lidovém shromáţdění shodli, ţe je potřeba hlasovat o vyhoštění nějaké osoby, uskutečnilo se hlasování do několika dnŧ. Na hliněné střepy kaţdý napsal jméno osoby, o které si myslel, ţe je hrozbou pro město. Pokud se občanŧ sešlo více, neţ 6000, byl ten, jehoţ jméno se objevilo na střepech nejčastěji, vyhoštěn na 10 let z Atén. Dotyčný se nesměl do města vrátit zpět pod

22

hrozbou smrti, ale nic mu nebránilo sehnat prostředníka, který mu po dobu vyhoštění spravoval majetek23. Ve středověku docházelo k šikanování ze strany starších nebo silnějších ţákŧ. Pojem šikana byl nahrazen tzv. pennalismem nebo faggingem. Byly chápány jako ,,přijímání“ členŧ do okruhu starších a zkušenějších. Poté probíhal i v novější době, zejména v anglických ústavech. O těchto událostech se mŧţeme dočíst u řady romanopiscŧ, např. u Williama Thackeraye a dalších (Bendl 2003). Vědecká diskuze o šikaně začala kupodivu aţ v roce 1969 ve Skandinávii, přestoţe psychologové zkoumali, co se ve školách děje, od začátku století. Zpoţdění výzkumu šikany nikdo zatím nevysvětlil. Šikana byla zpočátku chápána jako akce poměrně velké skupiny, která ztratila „sebekontrolu“ a vrhá se na jedince, který ji vyrušil z její činnosti. V sedmdesátých letech vykonal velkou vědeckou práci Olweus, který však uţ šikanu definoval jako opakovanou agresi jedince nebo skupiny agresorŧ (většinou malé) proti jedinci nebo malé skupině obětí. Olweus jiţ tehdy upozorňoval, ţe šikana je patrně nejrozšířenější z problémŧ, ohroţujících duševní a mravní vývoj školních dětí. Školské úřady v Norsku ignorovaly jeho výsledky, aţ do podzimu 1982, kdy jedny noviny zveřejnily tři případy sebevraţd chlapcŧ ve věku 10–14 let v severním Norsku, jejichţ příčinou byla brutální šikana ze strany vrstevníkŧ. Tato událost vzbudila v médiích a ve veřejnosti bouři, která nakonec přiměla ministerstvo školství k tomu, aby iniciovalo celostátní kampaň proti šikaně na základních školách. Výzkum šikany zŧstal nadále omezen na Skandinávii aţ do konce osmdesátých let, kdy se začaly objevovat články a knihy s touto tématikou také ve Velké Británii, Americe, Austrálii, Japonsku, Holandsku a Kanadě. Ve všech těchto zemích se existence šikany na školách potvrdila, stejně jako o pár let později u nás. Olweus a jeho pokračovatelé si kladli otázky, jací ţáci se stávají obětí agrese a čím se vyznačují agresoři: jaká je jejich typická osobnost a rodinná výchova, z jaké společenské vrstvy pocházejí, jak je moţné předpovědět, kdo se nejspíše stane agresorem nebo obětí, jaké postavení mají agresoři a oběti v dětské skupině, jak se k šikaně stavějí učitelé, rodiče atd. Stejně dŧleţité je vědět, jaké dlouhodobé následky zanechává šikana na obětech a jaká je pravděpodobná budoucnost agresorŧ. Hlavní otázkou stále zŧstává, co se dá proti šikaně dělat, které postupy jsou účinné v prevenci a ve zvládání šikany.

23

http://www.prevko.cz/dite/co-je-sikana-a-co-muzu-delat

23

U nás je šikana mezi školními dětmi stejně aktuálním – a bohuţel stále aktuálnějším – problémem jako v jiných zemích. Pojmenovat věc pravým jménem a podrobit ji výzkumu bylo od roku 1989 těţko moţné – nebylo moţné oficiálně připustit, ţe se na socialistických školách děje něco takového. Aţ na začátku devadesátých let byl zahájen výzkum a na něj navazující akce Bílého kruhu bezpečí, jejímţ cílem je ochrana obětí šikany. Díky Mgr. Petře Vitouškové, prezidentce Bílého kruhu bezpečí, a dalším pracovníkŧm médií, kteří pochopili, jak váţnou hrozbu představuje celkový rŧst násilí v naší zemi a jaké mravní nebezpečí představuje právě ubliţování bezbranným, nezŧstal problém šikany jen jednou ze záleţitostí, které společnost vzruší a na které se brzy zapomene, ale stává se předmětem permanentního zájmu veřejnosti, odborníkŧ a doufejme, ţe i odpovědných úředních činitelŧ. Je naděje, ţe se zápas se šikanou stane jedním z ohnisek úsilí o skutečnou humanizaci našeho školství (Říčan 1995). Proto se těmito otázkami zabývám v Praktické části (kapitola 6).

24

2 Patogeneze delikvence a kriminality S delikvencí a kriminalitou se bohuţel setkáváme ve všech věkových kategoriích a na všech moţných místech. Jak jiţ bylo zmíněno, trestná činnost dětí a mladistvých se mnoha ohledech liší od trestné činnosti pachatelŧ ostatních věkových skupin. Je to dáno především stupněm psychického a somatického vývoje, vlastnostmi, zkušenostmi a motivy k páchání trestné činnosti. Během posledních deseti let byla v trestné činnosti mládeţe zaznamenána řada kvalitativních změn. Při páchání trestné činnosti roste agresivita a brutalita. Rŧzné formy násilností se více neţ v minulosti vyskytují mezi dětmi ve školách (šikana). Poměrně novou formou je trestná činnost mládeţe motivovaná nacionalismem a rasismem. Mládeţ se také podílí na trestné činnosti související s prostitucí. Nebezpečnou a obecně ohroţující trestnou činností mládeţe jsou anonymní hrozby – poţáry, výbuchy. V nepoměrně významnější formě se oproti minulosti vyskytuje mezi mládeţí trestná činnost spojená s rŧznými druhy závislostí a s výrobou a distribucí psychotropních látek. Mládeţ, zejména trestně neodpovědné děti, jsou častěji neţ v minulosti zneuţívány k páchání trestné činnosti a zapojovány do „profesionálních“ organizovaných zločineckých skupin, jako je například tipování při vykrádání bytŧ a dalších objektŧ, krádeţí automobilŧ, organizované krádeţe v obchodech a jiné24. Matoušek a kol. (2005) uvádějí, ţe na vzniku rizikového chování mládeţe se podílejí rŧzné sociální změny: slábnou systémy sociální kontroly, které ovlivňovaly ty oblasti ţivota, jeţ se v současné době pokládají za soukromé (vliv církve, širší vliv rodiny, sousedské vztahy) rodina mění svoji podobu, nynější tendence je neuzavírat manţelství; rodina je málo stabilní, dochází k většímu procentu rozvodŧ, tudíţ dítě poté vyrŧstá v neúplné rodině, kde chybí vzor druhého pohlaví rodiče tráví většinu dne v zaměstnání, mŧţe se jednat o tzv. děti ulice, děti bezprizorní, bez kontroly dospělých masová média téţ ovlivňují další vývoj dětí, zejména televizní pořady prezentující násilí a agresivitu jako zábavu, coţ pŧsobí mnohdy jako motivační prostředek dalšího jednání

24

htttp://www.mvcr.cz/prevence/priority/mladez/systpris.htm

25

ţivot ve městech, který nabízí příleţitosti k rizikovému trávení volného času (herny, bary, diskotéky) stoupající poţadavky na vzdělání a kvalifikaci, prodluţuje se doba přípravy na zaměstnání, dítě je někdy vychováváno rodiči, kteří nepřikládají vzdělání význam subkultura vrstevníkŧ někdy ovlivňuje a motivuje další trávení volného času, mŧţe se jednat o závadové party, které páchají delikventní činnost (krádeţe, přepadávání aj.) afunkční rodiny se většinou rozpadají a nastupuje náhradní rodinná výchova ve formě rŧzných ústavŧ, coţ se mnohdy na jedinci podepíše Podle Martínka (2009) dnešní děti nepřicházejí na svět horší, neţ děti dřív. Je to však svět, který je v současné době obklopuje, nevhodná výchova, nedostatek podpory a porozumění, uspěchanost doby a přemíra techniky, co z nich dělá jedince neschopné vyrovnat se s kaţdodenní realitou.

2.1 Patogeneze závislosti na alkoholu Děti a mladiství jsou, co se alkoholu týče, povaţováni za rizikové skupiny. Dominantní pozice je přisuzována ţivotnímu stylu rodiny a zpŧsobu konzumace alkoholu rodiči. Předpokládá, ţe závislosti rodičŧ či vychovatelŧ má na děti nepříznivý vliv. Nevhodné vytváření základních sociálních vztahŧ v rodině se závislostí, nedostatečné vytváření základní potřeby ţivotní jistoty, nedostatek identifikačních vzorŧ a posunutý model rodinného souţití, to jsou poruchy zpŧsobené konzumem alkoholu a vedou k závaţným dŧsledkŧm ve vývoji osobnosti dítěte. Vedle rodiny a vychovatelŧ mají sekundární vliv vrstevníci (Pipeková 1998).

2.1.1 Diagnostická kritéria závislosti O účincích alkoholu na lidský organismus jsem pojednala v kapitole 1.3.2. Zdravý člověk, který konzumuje alkohol v rozumné míře by neměl mít s alkoholem mít dlouhodobější problém. Tabulkové hodnoty pro těţkou alkoholovou závislost jsou 4 a více pŧllitru piva nebo ekvivalentní mnoţství jiných nápojŧ denně pro muţe a 3 a pŧl pŧllitru piva pro ţeny (Ganeri 2001). Definitivní diagnóza by se měla obvykle stanovit tehdy, jestliţe během posledního roku došlo ke třem nebo více z výše zmíněných jevŧ dle 10. Revize Mezinárodní klasifikace nemocí (viz kapitola 1.3.1). Základní charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je touha (často silná, někdy přemáhající) přijímat alkohol. Jedinec si pouze uvědomuje, ţe má 26

přijímat alkohol, coţ se běţně projevuje během pokusŧ zastavit nebo kontrolovat pití (Pipeková 1998).

2.1.2 Fáze závislosti Vývojová stádia závislosti vypracoval kanadský psychiatr Jellinek, jehoţ klasifikace je obecně přijímána našimi i zahraničními odborníky (Pipeková 1998). 1. Stádium počáteční, iniciální. Pacient se neliší od svého okolí, pije kvŧli psychotropním účinkŧm alkoholu. V intoxikaci překonává stresové a neřešitelné situace. Zvyšuje konzumaci, jeho tolerance roste. 2. Stadium varovné, prodromální. Rostoucí tolerance zpŧsobuje stále vyšší hladinu alkoholu v krvi. Jedinec preferuje tajné pití, pití s předstihem a konzumuje alkohol rychleji neţ okolí. Je citlivý na verbální i nonverbální komunikaci spojenou s tematikou alkoholu, nepamatuje si prŧběh intoxikace. Prohlubuje se jeho pocit viny, zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu.Druhé stadium je hranicí moţnosti řešit situaci kontrolovaným pitím a problém vyřešit. 1. a 2. stadium se řadí do předchorobí. 3. Stadium rozhodné, kruciální. Stále roste tolerance. Dochází ke změně kontroly pití. Alkohol se stal součástí metabolických dějŧ. Rostoucí frekvence zjevných opilostí vede k narŧstání konfliktŧ s okolím. Postiţený buduje racionalizační systém – systém zdŧvodnění, jímţ svému okolí i sobě vysvětluje a omlouvá své pití. Jellinek (1960) hovoří o alkoholocentrickém chování, upadají zájmy pacienta, jeho koníčky a plnění povinností. Tlak okolí mŧţe donutit i k dlouhodobé abstinenci. Uvolněním tlaku končí i období abstinence. V tomto stadiu se objevují zdravotní poruchy. 4. Stadium konečné, terminální. Charakteristickým znakem je nepříjemný stav po vystřízlivění, nastupují tzv. ranní doušky, které přecházejí v několikadenní konzumaci. Pacient konzumuje vedle alkoholických nápojŧ i technické prostředky. Nastupuje degenerace osobnosti, celkový úpadek. Ve 3. a 4. stadiu mŧţeme kdykoliv dojít k chronifikaci choroby, kdy se následky abúzu stanou trvalými a neodstranitelnými, vzniká chronické stadium závislosti na alkoholu.

27

Osoby, které uţívají alkohol, klasifikuje Jellinek následovně: 1. Typ alfa jsou pijáci, hledající úlevu a omámení. Typické jsou občasné excesy s následnými problémy. Represivní opatření stačí k dočasné absenci, nejedná se o závislost v pravém slova smyslu. 2. Typ beta – jedná se o pravidelnou konzumaci alkoholu, kterou není pacient ochoten přerušit ani za nevýhodných podmínek. Jedná se o předstupeň závislosti. 3. Typ gama (anglosaský typ) – dochází k poruchové kontrole, konfliktŧm s okolím, pacient se pokouší o abstinenci, která je v mezidobí úspěšná. Frekvence problematické opilosti stoupá, dokud se nestane kaţdodenní. 4. Typ delta (románský typ) - jde o dlouhodobý a stálý konzum alkoholu, jedinec si neustále udrţuje určitou hladinu alkoholu. 5. Typ epsilon – „dipsoman“, téţ kvartální piják. U těchto lidí dochází v periodických odstupech často k několikadenním excesŧm (Pipeková 1998). Alkohol je pro děti a mladistvé mnohem nebezpečnější neţ pro dospělé. Jejich játra nejsou schopna ho odbourávat v takové míře jako u dospělých a navíc mají niţší tělesnou hmotnost. Jiţ velmi malé mnoţství alkoholu mŧţe u dětí vyvolat nebezpečné otravy. Návyk na alkohol se u dětí a mladých lidí vytváří velmi rychle. Proto bývá zvykem v civilizovaných společnostech děti a mladistvé před alkoholem chránit. Ve Spojených státech nebo v Japonsku je povoleno podávat alkoholické nápoje aţ od 21 let, ve Švédsku od 20 let. U nás byla tato hranice stanovena na 18 let, ale ani to se nedodrţuje (Nešpor 1992).

2.2 Patogeneze kouření Ve školní populaci je kouření ve srovnání s alkoholem ještě výraznějším hromadným jevem. Cigareta je povaţována za symbol dospělosti. Kouření je spojeno s prospěchem, čím horší má ţák prospěch, tím častěji jsou u něj viděny cigarety. Typickým silným kuřákem je chlapec nejvyšší třídy základní školy s podprŧměrným prospěchem (Pipeková 1998). Odborníci rozlišují následující fáze vzniku kuřáctví u dětí a mládeţe (Mayhew 2000): 1. Předzvažovací fáze – týká se těch jedincŧ, kteří zatím neuvaţovali o tom, ţe by někdy kouřili, jsou dosud imunní vŧči tlaku vrstevníkŧ. Kuřáctví rodičŧ vede u dítěte k přesvědčení, ţe kouření je běţná a neodmyslitelná součást ţivota.

28

2. Zvažovací, přípravná fáze – mladiství začínají uvaţovat o kouření. Motivací pro rozvoj kuřáctví je být nezávislý, emocionálně vyzrálý a eliminovat úzkost mezi vrstevníky. 3. Iniciační fáze – je pro ni typické vykouření několika prvních cigaret. Projevuje se větší tlak kamarádŧ a naopak sníţený účinek rodiny. Dítě kouří, protoţe chce mít pocit, ţe patří k nějaké skupině, mnohdy tím řeší problémy v rodině. 4. Experimentování – je charakteristické rŧstem obliby kouření. Jedinci se učí manipulovat s cigaretou. 5. Pravidelné kouření – zahrnuje kuřáctví minimálně jedenkrát za týden. 6. Každodenní kouření – kouření je normální součástí ţivota a jedinec má vţdy nějaký dŧvod pro vykouření cigarety. Tyto osoby jiţ mohou být závislé. Kuřáky rozdělujeme na následující čtyři typy: 1. Příležitostný kuřák kouří občas, na základě kuřáckých zvyklostí, které ho stimulují. Necítí potřebu, ale pokud se objeví, uspokojí ji. 2. Návykový kuřák kouří ze zvyku. Jeho psychodynamické procesy nejsou tak fixovány, aby se mohla vyvinout psychická závislost. Kouření mŧţe ukončit bez větší námahy. 3. Kuřák s psychickou závislostí – v této skupině najdeme kuřáka z poţitku, u něhoţ v popředí stojí vŧně, chuť a kuřácký ceremoniál. Lze sem zařadit i ty, kteří kouří, aby se uvolnili, uklidnili, zbavili pocitu prázdnoty. 4. Kuřák

s psychickou

a

fyzickou

závislostí

–

do

popředí

vystupují

farmakodynamické účinky nikotinu, které kuřák vyhledává pro emočně vegetativní proţitky. Na tělesnou závislost upozorňuje bušení srdce, návaly pocení, třes a neklid při absenci kouření; nastupují abstinenční příznaky (Pokorný 2000). Kouření je naučené chování. Člověk si naučené chování osvojuje pomalu, několik měsícŧ, ale i let. Proto zbavení se tohoto návyku trvá zase několik měsícŧ, výjimečně i let a nejde rychle. Závislost mŧţeme rozdělit na dva druhy závislosti – psychickou a fyzickou (drogovou) (Králíková 1997). Psychická závislost na kouření vzniká po určité době společného ţivota s cigaretou. Rituály spojené s kouřením se totiţ tolikrát opakují, aţ se nakonec stanou těţko postradatelnými. Cigareta se stává dokonce pomocníkem, berličkou při řešení rŧzných situací, stává se součástí našeho ţivotního tylu a chování. Psychická závislost

29

na cigaretě je odlišná tím, ţe se nejedná o závislost na nikotinu, ale na cigaretě jako takové; je velmi dŧleţité si toto uvědomit při odvykání. Fyzická závislost je zpŧsobena nikotinem obsaţeným ve vdechovaném cigaretovém kouři. Probíhající chemická reakce v mozku kuřáka je podobná, jako u závislosti na jiných návykových látkách, třeba heroinu. Fyzická závislost je individuální a vzniká po určité době. Nemusí k ní dojít u všech kuřákŧ, někteří zŧstanou příleţitostnými kuřáky po celý ţivot bez závislosti. V případě zanechání kouření se tak mohou projevit abstinenční příznaky, jako je silná nutkavá touha po cigaretě, deprese, špatná nálada, nespavost, podráţděnost, frustrace, zlost, úzkost, neschopnost soustředění nebo zvýšená chuť k jídlu (Králíková 1997) Závislost na kouření tabáku je podle WHO definována jako duševní porucha a porucha chování pod lékařským označením diagnóza F 17. 2 (závislost na tabáku) a F 17. 3 (stav odvykání). Kuřácká závislost splňuje všech 7 kritérií pro vznik závislosti: (1) Kuřák kouří déle a větší počet cigaret, neţ si pŧvodně představoval; (2) tolerance – zvyšování dávky k dosaţení stejného účinku; (3) závislý kuřák kouří během celého dne; (4) vzdává se aktivit, které znemoţňují či omezují kouření; (5) často se snaţí zanechat kouření, avšak bez úspěchu; (6) pokračuje v kuřáctví, i přes znalosti o riziku kouření a přes zdravotní problémy, které kouření vyvolává či zhoršuje; (7) Při sníţení či zanechání kuřáctví dochází k výskytu abstinenčních příznakŧ (podráţděnost, zloba, deprese, neschopnost koncentrovat se, poruchy spánku, zvýšení chuti k jídlu), které přicházejí uţ za dvě hodiny po vykouřené cigaretě, trvají pár dní aţ několik týdnŧ či měsícŧ (Hrubá 2001). Ať uţ se jedná o závislost nebo počáteční snahu být dospělý, která v závislost nakonec stejně mŧţe přerŧst, je kouření jedním z nejčastějších patologických jevŧ u dětí a mládeţe, se kterým se setkáváme denně na ulici a čím dál častěji u mladších dětí, které si neuvědomují, jak těţko se závislosti budou v dospělosti zbavovat. Pohledem společnosti na kouření mládeţe se budu zabývat v další kapitole.

2.3 Patogeneze drog Drogy se staly součástí naší kultury v polovině minulého století. Rozšířily se v šedesátých letech díky hudbě a masmédiím a pronikly do všech koutŧ společnosti25. Jednoduchá odpověď na otázku, proč lidé berou drogy, neexistuje. Nejvíce lidí bere drogy kvŧli tomu, aby

25

http://www.drogy.cz/drogy/kap-nase-drogova-kultura.html

30

se cítili dobře, kvŧli pohodě a vzrušení. Pokud se jim to líbí, je značná pravděpodobnost, ţe to zkusí znovu. Pokud berou drogy, aby zapomněli na problémy, je pravděpodobné, ţe si drogu vezmou znovu, pokud se problém nevyřeší nebo nezlepší. Droga samozřejmě nevyřeší nikdy nic, ale problémy se mohou zdát vzdálenější, snadněji snesitelné. Je tu také riziko, ţe droga náladu zhorší, coţ je dosti temná zkušenost a obvykle se řeší další dávkou drogy. Tělo si dokáţe zvyknout téměř na cokoli a tolerance roste velmi rychle. Závislost na droze nevznikne přes noc, ale její vznik netrvá dlouho (u heroinu se odhaduje na 14 dnŧ). Mezi hlavní dŧvody, které uvádějí mladí lidé jako dŧvod, proč se rozhodli brát drogy, patří například touha zapadnout do kolektivu, zahnat nudu, udělat něco dospělého, uniknout od reality, odpočinout si, vzbouřit se nebo experimentovat. Mezi nejrozšířenější rizika spojená s uţíváním drog patří poškození dýchacího, trávicího a oběhového systému, poruchy spánku, neklid, zvýšená dráţdivost, poruchy srdečního rytmu, nechutenství, zácpa, zvracení, deprese, bolesti hlavy, ţloutenka, přenos infekčních chorob, jako je AIDS, či hubnutí. Léčba trvá obvykle 4–6 měsícŧ i déle, po vyléčení je nutná trvalá abstinence, aby nedošlo k riziku návratnosti ke drogám26. Vývoj drogové závislosti rozdělil Waldman do čtyř etap (Pipeková 1998): 1. etapa se vyznačuje hledáním mladistvého, který proţívá své generační konflikty a problémy; 2. etapa je spojená s vytvářením a stabilizací skupin mladistvých, kde se konzumují drogy; 3. etapa je charakteristická vznikem vlastní závislosti jedince na droze, kterou potřebuje bez ohledu na partu; 4. etapa znamená fyzickou závislost na droze se stálou starostí o její opatření, neboť hrozí dramatické abstinenční projevy. Toxikoman po aplikaci neproţívá pravý efekt drogového opojení, ale úlevu od nepříjemných proţitkŧ, a je nucen udrţovat v organismu stálou hladinu drogy. U dospívajících není přesně vymezena hranice mezi návykem a závislostí. Je obtíţné se rozhodnout, co je a co není moţné diagnostikovat jako závislost (Pipeková 1998). V dnešní době se setkáváme s neustále se rozvíjející drogovou scénou. Přicházejí nové a silnější drogy, které jsou tudíţ i nebezpečnější. To se netýká jen tvrdých drog, i marihuana je dnes silnější, neţ bývala kdysi; vývoj technik pěstování a výběr semen vedly k vyšlechtění mnohem silnější drogy. Tím došlo k výraznému nárŧstu počtu mladých kuřákŧ marihuany, 26

http://www.heo.cz/l/124-druhy-drog-rozdeleni-drog-priznaky-a-ucinky-drog-uzivani.html

31

kteří byli přijati na pohotovosti v souvislosti s jejím uţitím. Marihuana sama o sobě bývá první drogovou zkušeností mezi dětmi a mladistvými, protoţe není povaţována za tak nebezpečnou (coţ potvrdily i výsledky mého prŧzkumu v kapitole 6.3.2.2). S uţíváním se však odolnost vŧči této droze zvyšuje a marihuana mŧţe uţivatele přivést ke konzumaci silnějších drog pro dosaţení stejného záţitku. Kdyţ se vliv drogy oslabuje, konzument se mŧţe obrátit k silnějším drogám, aby se zbavil nechtěných stavŧ, které ho kdysi přivedly k uţívání marihuany. Marihuana samotná nevede k uţívání jiných drog: lidé berou drogy, aby se zbavili nechtěných situací nebo pocitŧ. Droga (marihuana) na chvíli maskuje problém (po dobu, kdy je uţivatel pod jejím vlivem). Jakmile opojení pomine, vrátí se onen nechtěný stav či situace s větší intenzitou. Uţivatel pak začne vyhledávat silnější drogy, protoţe marihuana přestane „fungovat“27.

2.4 Patogeneze šikany 2.4.1 Motivy šikany Šikana má více příčin, některé jsou zřejmé na první pohled, jiné vyţadují dŧkladnější analýzu problému. Motivace k šikaně je rozmanitá, lze rozlišit několik základních typŧ (Kolář 2001, Říčan 1995): motiv upoutání pozornosti – agresor touţí být středem zájmu, dělá proto vše, aby získal obdiv a přízeň spoluţákŧ motiv zabíjení nudy – šikanování přináší citově prázdnému tyranovi vzrušení a poskytuje mu podněty, které ho dovedou k nalezení toho, co ho skutečně baví. K týrání bezbranného vede primitivní a zkaţenou mysl prostě touha se bavit se a zaţít vzrušení motiv „Mengeleho“ – v člověku se probouzí bezcitný badatel, který chce odhalit tajemství člověka tím, ţe zkouší, co vydrţí. Týrat druhého člověka je něco jako experimentovat – jak se zachová při strachu, bolesti a poníţení, k čemu všemu se dá přinutit? Mučitel odmítá respektovat jakékoli tajemství a svou oběť „rozebere“ jako nějakou hračku. motiv žárlivosti – ţáci závidí dobrému ţákovi pozornost učitelŧ, a tak se mu mstí. 27

http://www.drogy.cz/drogy/kap-marihuana.html

32

motiv „prevence“ – bývalá oběť chce předejít svému týrání a na novém pŧsobišti začne pro jistotu sama šikanovat, případně se velmi rychle přidá k nějakému agresorovi. Tomu by nasvědčovaly i výsledky mého prŧzkumu (kap. 6.3.2). motiv „vykonat něco velkého“ – někteří násilníci jsou odsouzeni k celkové neúspěšnosti, včetně školní. Šikanováním sami sobě dokazují, ţe jsou schopni výkonu; nejsou jiţ pouze „míčem“, do kterého se kope, ale sami se stávají příčinou významného děje. V jiných zdrojích se mŧţeme setkat také s motivem krutosti, kdy člověku pŧsobí potěšení, kdyţ vidí druhého trpět. Dalším motivem šikany je podle Říčana (1995) touha po moci, přání ovládat druhého člověka.

2.4.2 Agresor – inicátor šikany Podle Kolářových zkušeností je většina agresorŧ vţdy povaţována v dané skupinové konstalaci za ty „silné“. Většinou šlo o ţáky, kteří dokáţou svŧj strach skrývat (i před sebou) a zneuţívat strach druhých. Jejich afektivní výbava (temperament, vegetativní reaktivita) jim automaticky umoţňovala při tělesné a psychické zátěţi reagovat „silně“. Tváří v tvář oběti uměli potlačovat svou vlastní nejistotu a jakási euforie přehlušovala jejich vnitřní strach a neklid. Zpravidla to byli jedinci fyzicky zdatní, přinejmenším ve srovnání s obětí (Kolář 2001). To ovšem neznamená, ţe by všichni silní jedinci měli sklon šikanovat. Velká většina zdatných dětí je neagresivní nebo alespoň prŧměrně agresivní, nedopouští se agrese ani častěji, ani méně často neţ ostatní (Říčan 1995). Pro agresory byla vţdy charakteristická nápadná krutost – skvělý pocit z utrpení a poníţení šikanované oběti – a silná touha po moci; tyto dva motivy lze povaţovat za hlavní hnací motor konání agresorŧ (Kolář 2001). Bylo téţ pozorováno, ţe dítě, které se šikanou začne a je poté přeloţeno na jinou školu, projeví se po čase stejným zpŧsobem i na novém pŧsobišti (Říčan 1995). Pokud jde o duševní vlastnosti, obecné přesvědčení, ţe typický agresor si šikanou „kompenzuje mindrák“, ţe navenek je tvrdý právě proto, ţe se cítí nešťastný, trpí pocity méněcennosti či závidí ostatním úspěchy, se nezakládá na pravdě. Takových agresorŧ je nejvýše jedna pětina z celkového počtu. Opakované výzkumy ukázaly, ţe agresor má v prŧměru sice o něco horší prospěch neţ ostatní děti, to ale nebývá to příčinou násilnického chování. Šikany se většinou dopouštějí sebejisté, neúzkostné děti bez velkých problémŧ. Pro šikanující děti je typická jiţ zmíněná touha dominovat, ovládat druhé a bezohledně se

33

prosazovat. Snadno se urazí, mají sklon vidět agresi proti sobě i tam, kde ţádná není. Ubliţovat je pro ně radostí; pokud je jejich jednání podloţeno sadistickými sklony, jde o sadismus v širším slova smyslu, neţ jak jej chápou sexuologové (Říčan 1995). Podle Koláře jsou osobnosti agresorŧ duchovně a mravně nezralé, často pozoroval souvislost s výskytem těţké citové deprivace nebo alespoň subdeprivace v rodině či náhradní rodinné výchově. Rozlišujeme tři typy agresorů, u nichţ se setkáváme se společnou vlastností, kterou je nenasytná touha po moci a neschopnost tvŧrčí spolupráce; lze je charakterizovat formou šikanování a specifiky rodinné výchovy (Kolář 2001). První typ agresora je hrubý, primitivní, impulzivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy, tedy narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangŧ páchajících trestnou činnost. Je pro něj typická vnější forma šikanování: Šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyjadřuje absolutní poslušnost, pouţívá šikanování cíleně k zastrašování ostatních. Mezi specifika rodinné výchovy patří častý výskyt agrese a brutality u rodičŧ – jako by agresoři násilí vraceli nebo ho napodobovali. Druhý typ agresora je slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, zvýšeně úzkostný, někdy se mŧţeme setkat i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Pouţívá vnější forma šikanování – násilí a mučení je cílené a rafinované, děje se spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědkŧ. Specifika rodinné výchovy zahrnují časté uplatňování dŧsledného a náročného přístupu, někdy aţ vojenského drilu bez lásky. Třetí typ je povaţován za „srandistu“, je optimistický, dobrodruţný, se značnou sebedŧvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný. Vyţívá se ve vnější formě šikanování – šikanuje pro pobavení sebe i ostatních. Je patrná snaha zdŧraznit „humorné“ a „zábavné“ stránky. Specifika rodinné výchovy nejsou příliš patrná, pouze v obecnější rovině je přítomna citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot v rodině.

2.4.3 Oběť šikany Postihnout, jak vypadá oběť šikanování, je poněkud obtíţnější neţ zachycení charakteristiky agresora. Celkově bývají oběti často nějak oslabené – mívají v širším slova smyslu tělesný nebo psychický handicap, popřípadě se liší od skupinové normy a jsou v menšině. Za tělesné handicapy povaţujeme malou fyzickou sílu, obezitu a jiné mimořádnosti ve vzhledu. K psychickým řadíme hyperaktivitu s poruchou pozornosti (ADHD), specifické poruch učení

34

(dyslexie, dysgrafie apod.) a opoţděný duševní rŧst (Kolář 2001). Téměř kaţdá skupina si však najde nějakou menší oběť a kritéria jsou velmi rozmanitá. Někdy není ani dŧleţité jaká oběť vlastně je, výběr je naprosto nahodilý a při troše smŧly se mŧţe stát obětí kterékoliv dítě (Kolář 2001). Tato skutečnost se odrazila i na výsledcích mého prŧzkumu, kde bylo moţné dobře vymezit charakteristiky agresora, nikoli však oběti (kapitola 6). Nejdŧleţitějším zjištěním tedy je, ţe obětí šikany se mŧţe stát prakticky kdokoli. Šikana hrozí například dítěti, které přijde jako nové do zaběhnutého kolektivu. Není ani vzácností, ţe se dítě stane předmětem nepřátelství skupiny pro nějakou svou přednost. Mŧţe se jednat o dítě přemýšlivé, příliš zralé a ušlechtilé na infantilní činnosti svých spoluţákŧ, dítě s velmi dobrým vztahem k některému učiteli („šplhoun“) a další. Častěji se však děti stávají terčem tohoto druhu agrese pro nějaký handicap a je dobré umět odhadnout, které z nich jsou zvláště ohroţeny. Dítě často trpí celé měsíce nebo léta, a to i kdyţ změní prostředí, rodina se například přestěhuje. V novém prostředí si je šikana opět „najde“ (Říčan 1995) Nejlogičtější a nejjednodušší riziko spočívá v tělesné slabosti a neobratnosti oběti při fyzickém střetnutí, jednoduše řečeno v neschopnosti porvat se a celkově se ubránit napadení. Jedná se také o vrozenou slabou reaktivitu v zátěţových situacích, kdy na rozdíl od agresorŧ ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrŧze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti. V tomto smyslu nemusí jít pouze o jedince, kteří jsou fyzicky slabí, ale jakoby přitahují násilí. Zpravidla však bývají méně zdatní neţ agresoři (Kolář 2001). Zkoumalo se také, jakou roli hraje viditelná odlišnost dítěte, nápadnost jeho zjevu, jako jsou zrzavé vlasy, obezita, vzhledová vada a další. Agresoři velmi často zdŧvodňují svŧj útok něčím takovým, ale skutečná souvislost je mnohem slabší, neţ se obecně myslí. Vysvětlení je zřejmě v tom, ţe téměř kaţdý člověk se v něčem liší od ostatních a lze si to vzít jako záminku šikany – coţ právě agresor dělá. Do této skupiny nezapadá pouze vzhledová vada, ale i nedostatek pŧvabu, popřípadě odpudivý zjev nebo projev, které činí z dítěte terč agrese. Pohrdání celé skupiny mŧţe postihnou také jedince ze sociálně slabé rodiny, jehoţ rodiče nemají na oblečení podle módy, ani na přiměřené kapesné (Říčan 1995). Rasová odlišnost, především barva pleti, je v šikaně samozřejmě dŧleţitým faktorem. O rasově motivovanou šikanu se jedná, kdyţ je ţák nebo malá skupinka opakovaně bezbrannou obětí většiny, nikoli při rasově motivovaných jednorázových střetech (Říčan 1995). Podle Janaty (1999) dochází k agresi vŧči jedinci, kdyţ se několik odlišností kombinuje, například zvláštnosti v chování a barva kŧţe. Tyto dvě odlišnosti spolu většinou velmi úzce souvisí, dítě s jinou barvou pleti mŧţe mít jiné kulturní návyky a ostatním připadá jeho chování odlišné a neobvyklé. 35

Oběti šikany lze rozdělit na čtyři typy (Kolář 2001): (1) slabé – s tělesným a psychickým handicapem, (2) silné – stávají se obětmi nahodile, (3) deviantní a nekonformní, a konečně (4) šikanované ţáky s životním scénářem oběti. Dále mŧţeme rozlišit oběti izolované, které nemají ţádného kamaráda a oběti, které mají alespoň jeden pozitivní vztah. V mnoha případech je situace velmi nepřehledná, mŧţeme se setkat s obětí, která má velmi slušný prospěch, ale i s obětí, která je vyhlášeným darebákem a provokatérem. V takové situaci je velmi obtíţné rozlišit, kdo koho napadl a kdo koho týral. Stává se také, ţe se oběť současně stane i agresorem (Kolář 2001).

2.4.4 Vývojové stupně šikany Fenomén šikany je třeba chápat jako onemocnění celé skupiny. Šikanování není nikdy pouze záleţitostí agresora a oběti, neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahŧ nějaké konkrétní skupiny. V tomto smyslu je šikanování vţdy těţkou poruchou vztahŧ skupinového organismu, který podlehl infekci. Vztahy ve skupině mají svoji vnitřní dynamiku a vlastní vývoj. Směřují od zárodečné podoby, tzv. ostrakismu, k nejvyššímu pátému stupni systémového ničení pozitivních vztahŧ mezi členy skupiny. Nejsme schopni léčit šikanování, pokud se nám nepovede objasnit zákonitosti nákazy a vnitřního vývoje onemocnění „virem“ šikanování (Kolář 2001). Kolář uvádí, ţe snaha léčit celé skupiny ho přivedla k nutnosti rozdělovat vývojové stupně choroby následujícím zpŧsobem: První stadium: zrod ostrakismu Jde o „mírné, převáţně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře - je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet "drobné" legrácky apod. “ (Kolář 2001, s. 36) Tato situace je povaţována za zárodečnou podobu šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje; vychází z toho, ţe v kaţdém kolektivu najdeme jedince, kteří se nacházejí na tzv. sociometrickém chvostu a jsou nejméně vlivní a oblíbeni. V odborné literatuře se mŧţeme také setkat s označením outsider, obětní beránek apod. Druhé stádium: fyzická agrese a přitvrzování manipulace Ve druhém stadium se manipulace přitvrzuje a mŧţeme se setkat i se subtilní agresí. Jedná se o tzv. scapegoating, se kterým se setkáváme spíše v patologickém rodinném prostředí, kdy 36

jde o upevnění soudrţnosti skupiny na účet obětního beránka. Agresor velmi často v tomto případě oběť vyuţívá k tomu, aby se odreagoval od nepříjemných pocitŧ. Tato fáze je klíčovou pro moţné zamezení šikaně (Kolář 2001). Třetí stadium (klíčový moment): vytvoření jádra Pokud se nepostaví pevná hráz manipulacím a mnohdy počáteční fyzické agresi jednotlivcŧ, utvoří se skupinka agresorŧ, kterou nazýváme „jádro“. Šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanují nejvhodnější oběti. Zpočátku se jejich obětmi stávají ti, kteří se osvědčili ve fázi ostrakizování, takzvaní „slabí“ jedinci. Jestliţe nedojde ke zformování pozitivní podskupiny, která by byla alespoň rovnocenným partnerem skupině tyranŧ, mŧţe taţení tyranŧ nerušeně pokračovat. Podskupiny slušných ţákŧ se nevyskytují často a navíc jejich členové mají vţdy velmi nevýhodnou pozici vŧči agresorŧm, kteří nedodrţují pravidla. Charakterově slušný ţák pravidla dodrţuje a navíc „nebonzuje“, čímţ nepřímo umoţňuje šíření choroby (Kolář 2001). Čtvrté stadium: většina přijímá normy agresorŧ Normy agresorŧ jsou přijaty a stanou se nepsaným zákonem. V této době získá neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáţe postavit. Následkem toho dochází k šokující proměně, spočívající ve vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vŧdcŧ. Mírní i ukáznění ţáci se nyní začínají chovat krutě a aktivně se nejen účastní týrání spoluţáka, ale proţívají přitom i uspokojení (Kolář, 2001) Páté stadium: totalita neboli dokonalá šikana Ţáci se rozdělují na dvě sorty, které Kolář označuje jako otroky a otrokáře. Agresoři sami sebe označují za nadlidi, nacisty, plantážníky, krále, velkoknížata, mazáky... a své oběti za podlidi, židy, negry, nevolníky, hulibrka. Otrokáři vyuţívají na otrocích všechno, co je vyuţitelné: od materiálních hodnot, po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti jiné. Brutální násilí se začíná povaţovat za normální, dokonce za výbornou legraci, nejen u agresorŧ, ale i u neutrálních nebo pŧvodně nesouhlasících členŧ skupiny. Zbytky lidskosti jsou vytěsněny alternativní identitou, přijímající ideologii násilí, v níţ není místa pro soucit s utrpením a kde zcela chybí pocit viny. Tento nejvyšší stupeň „dokonalosti“ je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech. S jeho mírnější podobou se ovšem mŧţeme setkat i ve školách, pokud je vŧdcem agresorŧ sociometrická hvězda třídy a vedení školy ho podporuje, věří mu a stojí za ním, protoţe vykazuje výjimečné 37

výsledky, je ochotný pomoci a má kultivované chování. A jakékoliv signály o pomoc nesympatického, slabého jedince se špatným prospěchem jsou přehlíţeny a nebo vykládány v jeho neprospěch (Kolář 2001).

2.4.5 Zvláštnosti šikany u dětí a mládeže Šikany mezi dětmi a mládeţí mají svŧj kolorit. Kořeny problému a mechanismu jsou však stejné jako mezi dospělými. Rozdíly mŧţeme vidět pouze na vnější úrovni. Jde o jinou mozaiku agrese, niţší intenzitu brutality, oslabenou účinnost manipulace, zkrátka menší výskyt tzv. dokonalých šikan. Ve školách se setkáváme také se sexuálním „humorem“, kdy se hlavním „herním“ motivem stává homosexuální znásilňování, případně homosexuální obtěţování. Podobně jako se setkáváme s „přitvrzením“ šikany směrem od dětí a mládeţe k dospělým, existuje naopak určité „změkčení“ od mládeţe k dětem. Dětská šikana je oproti šikaně mládeţnické více náladová, méně úporná a propracovaná, ale také se dá lépe odhalit a jednodušeji napravit. Podle Koláře (2001) se nejkrutější šikany odehrávají tam, kde je oběť nucena ţít společně s agresory. Za rizikové jsou proto povaţovány dlouhodobější pobyty mimo školu (škola v přírodě, pobyty na horách...), internáty a ústavy – zejména dětské domovy, výchovné ústavy a věznice, které ve výskytu šikany bezkonkurenčně vedou (Kolář 2001).

2.5 Patogeneze sociálně-patologických jevů a společnost V této kapitole jsem se zabývala příčinami vzniku sociálně-patologických jevŧ; ty mohou být velmi rŧzné a je jich mnoho. Některé z nich, jako šikana, závislosti, delikvence a kriminalita, jsem podrobněji rozebrala v předchozích kapitolách,. Děti a mladí lidé sahají po něčem novém, pokaţdé z odlišných dŧvodŧ, ale téměř za všechny dŧvody se skrývá snaha „ohromit“ okolí nebo určitým zpŧsobem rychleji dospět, upoutat pozornost, mŧţe se jednat o sociální odcizení, fascinaci neobvyklostí záţitku, přímý vliv přátel, vrstevníkŧ a snaha se jim rovnat, ţivotní apatie, touha po transcendenci nebo ţivotním potěšení, nedostatečná sebeidentita nebo nemotivující rodinné zázemí (Nešpor 2000). Na sociálně-patologické jevy má vliv především prostředí, ve kterém vznikají. Mají své příčiny, genezi, dynamiku, strukturu, ale i dŧsledky (Pokorný a kol. 2003). To ostatně 38

potvrzují výsledky z kapitoly 6, kde se i na poměrně omezeném vzorku respondentŧ jasně ukázalo, ţe výskyt zejména šikany závisí na celé řadě faktorŧ prostředí. Riziko vzniku sociálně-patologických jevŧ podmiňuje celá řada činitelŧ, jako je vyuţití volného času, chování jednotlivcŧ, samostatně i ve skupině, zdravý ţivotní styl, duševní zdraví a sociální zdatnost, rodinné zázemí, škola a začlenění do třídního kolektivu, práce a povolání, vztahy mezi vrstevníky a v neposlední řadě návyky a závislosti, kam patří četnost poţívání návykových látek (drogy, ale i alkohol a tabákové výrobky) a četnost činností, na kterých jsou jedinci závislí (gambling, počítačové hry) (Pokorný a kol. 2003). Se sociálně-patologickými jevy se setkáváme v kaţdé společnosti, jedním z hlavních dŧvodŧ vzniku je neúspěch při socializaci jedince. Socializace je proces, který kaţdého jedince propojuje se společností. Jedinec se stává z „biologického tvora“ člověkem – bytostí kulturní a sociální, která jedná v rámci jisté tolerance podle uznávaných pravidel, směřuje své chování ke společensky přijatým hodnotám a plní individuálně modifikovaná očekávání, role. Socializace je proto synonymem pro začlenění člověka do společnosti, zespolečenštěním. Při neúspěchu začlenění jedince se nejedná jen o jeho problém, ale o problém celé společnosti. Dochází k němu proto, ţe nebyly vytvořeny vhodné podmínky pro vývoj; to mŧţe být například nefunkční aţ disfunkční rodina, coţ je problém, se kterým se nejčastěji potýkáme u týraných nebo zanedbávaných dětí (Havlík 2007). Společnost ale sama o sobě není dokonale nastavena, aby vychovávala pouze bytosti, které nebudou porušovat normy, budou se chovat podle pravidel a nebudou porušovat zákony. Není v našich silách, abychom z naší společnosti socioálně patologické jevy u dětí a mládeţe vytěsnili, mŧţeme se ale pomocí prevence, které se budu věnovat v kapitole 5, pokusit, aby k nim docházelo co nejméně (Havlík 2007).

39

3 Společenské a ekonomické důsledky sociálně patologických jevů 3.1 Společenské důsledky Současná společnost se potýká s řadou ekonomických potíţí a problémŧm jedincŧ věnuje poměrně malou pozornost. Mnoho lidí se o potíţe ostatních nezajímá, dokud je samotné nějak nezasáhnou. To platí i o pohledu společnosti na sociálně patologické jevy u dětí a mládeţe; neuvědomuje si a moţná ani nepřipouští, ţe stále častější frekvence výskytu těchto jevŧ je z velké části chybou celého systému. Společnost dokáţe spoustu chyb omlouvat a obecně má sklon problémy bagatelizovat. Velkým překvapením pak bývá třeba uveřejnění statistických výsledkŧ výzkumŧ zaměřených na zjištění počtu mladistvých, kteří vyzkoušeli, pravidelně berou nebo mají blízké zkušenosti s krádeţemi, alkoholem, drogami, ale i šikanou a dalšími sociálně patologickými jevy. To ostatně potvrzují i výsledky mého výzkumu, kdy přes polovinu dotázaných mělo zkušenosti s drogami a více neţ třetina zaţila šikanu jako oběť (kapitola 6). Společnost sama přichází kvŧli sociálně patologickým jevŧm o svoji vlastní kvalitu, její potenciál se sniţuje. Mezi mladistvými, kteří se stanou obětí drog, či sklouznou ke kriminální činnosti je totiţ řada těch, kteří by jinak dosáhli vzdělání či se vyučili řemeslu, začali by pracovat a přispívali by chodu společnosti. Stranou nezŧstávají ani dŧsledky sociálně patologických jevŧ na oběti šikany: ty často trpí strachem, úzkostmi, bývají nedostatečně prŧbojné, sebevědomé a prodělaná traumata se mohou odrazit na jejich pracovní kariéře a celém jejich ţivotě. Nejde ale jen o společenské zatíţení, nýbrţ i finanční. Léčba, vyšetřování, soudní procesy a další aktivity stojí společnost značné prostředky, které se jí nikdy nevrátí. V další části kapitoly se zabývám tím, jak společnost finančně zatěţuje léčba drogově závislých.

3.2 Ekonomické důsledky Informace o nákladech na léčbu drogových závislostí v ČR jsem čerpala z výzkumu národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti v roce 2007 (Mravčík a kol. 2009). Náklady jsou členěny podle pilířŧ protidrogové politiky (primární prevence a tzv. 40

harm reduction28) a typu léčebných intervencí. Zahrnuty byly i náklady spojené s poradenstvím, léčbou a doléčováním závislostí a uţívání drog, nikoliv náklady na léčbu zdravotních následkŧ a komplikací spojených s uţíváním drog, jako jsou například infekční onemocnění nebo úrazy. V České republice je léčba drogově závislých financována ze zdravotního pojištění, veřejných zdrojŧ ministerstva, RVKPP (Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky), prostředkŧ krajŧ a obcí, a soukromých zdrojŧ (poplatky klientŧ a pacientŧ, příspěvky, sponzoring). Data jsou z roku 2007, protoţe novější údaje o výdajích Všeobecné zdravotní pojišťovny na léčbu uţivatelŧ drog nebyly pro analýzu k dispozici. Identifikované náklady na prevenci, harm reduction, léčbu uţívání drog a následnou péči dosáhly v r. 2007 v ČR 741,1 mil. Kč, z toho na prevenci 53,5 mil. Kč, na harm reduction 148,9 mil. Kč a na léčbu a následnou péči 505,9 mil. Kč (tab. 2). Nejvíce financí ve výši 204,4 mil. Kč bylo na léčbu a následnou péči vynaloţeno ze zdravotního pojištění (obr. 1). Z rozpočtu RVKPP je přitom léčba a následná péče dotována méně neţ programy harm reduction, ale výrazně více neţ primární prevence. Při srovnání jednotlivých typŧ programŧ v oblasti léčby a následné péče je nejvyšší podíl veškerých prostředkŧ určen na léčbu ústavní. Na druhém místě jsou prostředky vynakládané na ambulantní léčbu vedoucí k abstinenci, na třetím místě potom na substituční léčbu. Nejniţší objem prostředkŧ je věnován léčbě v terapeutických komunitách a následné péči. Při dalším srovnání léčebných intervencí lze konstatovat, ţe terapeutické komunity a doléčovací programy, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, protoţe nemají povahu zdravotnického zařízení, mají k dispozici relativně nejniţší objem finančních prostředkŧ. Při přepočtu nákladŧ na počet klientŧ jsou terapeutické komunity nejdraţší, prŧměrná délka léčby v komunitě je ale několikanásobně delší neţ v ústavní péči (Mravčík a kol. 2009). K výzkumu poslouţily informace o nákladech z několika zdrojŧ. Prvním zdrojem dat byla Všeobecná zdravotní pojišťovna

(VZP) a získané údaje se týkaly úhrad VZP

zařízením ambulantní a ústavní péče oboru psychiatrie za zdravotnické výkony, za léky a zdravotnický materiál u pacientŧ s hlavní diagnózou F11–F1929. Dalším veřejným zdrojem

28

péče mající za cíl sniţování rizik a minimalizaci zdravotních a ekonomicko-sociálních poškození drogami u

osob, které uţívají rŧzné návykové látky a nemají motivaci v dohledné době toho zanechat (jde o tzv. nízkoprahovou péči), téţ terciární prevence (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/harm-reduction) 29

poruchy spojené s uţíváním nelegálních návykových látek (http://www.uzis.cz/category/tematicke-

rady/zdravotnicka-statistika/navykove-latky?title=F11%E2%80%93F19&body=F11%E2%80%93F19)

41

byly dotace, a to ze státního rozpočtu (Úřad vlády ČR – Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky a jednotlivých ministerstev) a místních rozpočtŧ (krajŧ a obcí) vyčíslené ve VZ 2007. Další zdroj představují vlastní zdroje a poplatky klientŧ za léčbu nebo náklady na nákup substitučního preparátu Subutex®, který nebyl v roce 2007 hrazen ze zdravotního pojištění. Soukromé náklady klientŧ byly odhadnuty podle údajŧ publikovaných ÚZIS. Přehled finančních zdrojŧ a charakter financovaných organizací zobrazuje tab. 1. Většina programŧ financovaných ze státního a místních rozpočtŧ formou dotací je provozována nestátními neziskovými organizacemi (NNO). Zdravotnická zařízení financovaná z prostředkŧ zdravotního pojištění jsou státní, krajská nebo soukromá (Mravčík a kol. 2009).

Obr. 1. Účelově určené výdaje na protidrogovou politiku v r. 2007 podle oblastí dle zdrojŧ financování (v tis. Kč). Převzato z práce Mravčík a kol. (2009).

42

Tab. 1. Zdroje a výše nákladŧ na prevenci, harm reduction, léčbu a doléčování uţívání drog v ČR v r. 2007. Převzato z práce Mravčík a kol. (2009). Zdroje financování Zdravotní pojištění Státní rozpočet – národní agentura Státní rozpočet – rezorty Místní samospráva Zahraniční zdroje Vlastní zdroje a poplatky Nadace, sponzoři Jiné Zjištěné náklady celkem

Instituce VZP a další zdravotní pojišťovny Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky MZ, MPSV, MS, MSMT, MO Kraje, obce Evropská unie, jiné Vlastní činnost, poplatky klientŧ, cena lékŧ Sponzoring, sbírky, nadace

43

Milionů Kč 204,378 100,046 101,693 190,636 7,707 118,209 7,063 11,366 741,097

4 Sociálně-právní rámec V kapitole sociálně-právní rámec jsem se rozhodla detailněji popsat zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisŧ. Seznam všech zákonŧ, které jsou ministerstvem práce a sociálních věcí vztahovány do spojitosti se sociálně-patologickými jevy na právní ochranu dětí je uveden v Příloze č. 2. Sociálně-právní ochrana dítěte představuje zajištění práva dítěte na ţivot, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a ţivot v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboţenství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoliv

tělesným

či

duševním

násilím,

zanedbáváním,

zneuţíváním

nebo

vykořisťováním. Ochrana dítěte, která je širším pojmem neţ sociálně-právní ochrana, tak zahrnuje ochranu rozsáhlého souboru práv a oprávněných zájmŧ dítěte, a je proto upravena v rŧzných právních odvětvích a v právních předpisech rŧzné právní síly. Tvoří tak předmět činnosti celé řady orgánŧ, právnických a fyzických osob, a to v závislosti na jejich pŧsobnosti. Ochrana dítěte a zajišťování jeho práv se promítá do právních předpisŧ v oblasti rodinněprávní, sociální, školské, zdravotní, daňové, občanskoprávní, trestní apod., a z toho také vyplývá okruh subjektŧ, které ji realizují. Z této skutečnosti je zřejmé, ţe právní úpravu ochrany dítěte nelze zahrnout do jediného právního předpisu. Deklarace práv dítěte, přijatá VS OSN 20. listopadu 1959 a Úmluva o právech dítěte přijatá v roce 1989, deklarují rodinu jako základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro rŧst a blaho všech svých členŧ a zejména dětí, která musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla plnit svou úlohu. Dítě tak ve smyslu těchto mezinárodních dokumentŧ potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením a po něm. Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen “Listina”), věnuje pozornost dětem a rodině v článku 32 tak, ţe dává rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu. Zákony proto také respektují jeden ze základních principŧ fungování rodiny, a to právo a povinnost rodičŧ společně vychovávat a pečovat o děti, a pokud je toho třeba, poţadovat pomoc. Jakékoliv zasahování do soukromí a rodinného ţivota je moţné teprve tehdy, jestliţe rodiče nebo osoby odpovědné za výchovu dětí o to poţádají nebo se o děti nemohou nebo nechtějí starat30.

30

http://www.mpsv.cz/cs/7242

44

Co

se

rozumí

sociálně-právní

ochranou

dětí,

vyjadřuje

konkrétně zákon

č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisŧ, (dále jen „zákon o SPO“), který vymezuje sociálně-právní ochranu dětí v § 1 jako: a. ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b. ochranu oprávněných zájmŧ dítěte, včetně ochrany jeho jmění a c. pŧsobení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, přičemţ zdŧrazňuje, ţe nedotčeny zŧstávají zvláštní právní předpisy, které téţ upravují ochranu práv a oprávněných zájmŧ dítěte. Tato definice, v sobě zahrnuje sociálně právní ochranu v širokém slova smyslu, coţ je vyjádřeno slovy, ţe nedotčeny zŧstávají zvláštní právní předpisy, které téţ upravují ochranu práv a oprávněných zájmŧ dítěte. V zákoně o sociálně-právní ochraně jsou upravena jen některá opatření směřující k ochraně dětí, další jsou obsaţená v řadě právních předpisŧ, zmíněných výše. Z popsaných základních právních dokumentŧ lze odvodit některé hlavní principy právní úpravy sociálně právní ochrany dětí31, 32: Předním hlediskem poskytování sociálně-právní ochrany dětí je nejlepší zájem, prospěch a blaho dětí. Sociálně-právní ochrana se poskytuje všem dětem bez rozdílu, bez jakékoliv diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního pŧvodu. Sociálně-právní ochrana se poskytuje bezplatně. Sociálně-právní ochrana se poskytuje všem nezletilým dětem mladším 18 let, pokud zletilosti nenabyly dříve. Stát je odpovědný za ochranu dětí před tělesným nebo duševním násilím, za ochranu jejich zdravého vývoje z hlediska fyzického, psychického a mravního a ostatních aspektŧ integrity dítěte jako nositele práv daných Ústavou, Listinou a práv vyplývajících z mezinárodních závazkŧ ČR. Stát však nenahrazuje plnění povinností a odpovědnost rodičŧ, ani nezasahuje do jejich postavení jako nositelŧ rodičovské zodpovědnosti, nejsou-li práva nebo vývoj dítěte ohroţeny. Orgány s obecnou pŧsobností na úseku ochrany dítěte jsou soudy a orgány určené zákonem o SPO, tj. Ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské a obecní úřady a ve vztahu k zahraničí Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Sociálně-právní 31

http://www.mpsv.cz/files/clanky/7262/Zakon_o_rodine.pdf

32

http://www.mpsv.cz/files/clanky/7263/Zakon_o_socialne-pravni_ochrane_deti.pdf

45

ochranu dětí zabezpečují téţ kraje a obce v samostatné pŧsobnosti a fyzické a právnické osoby, pokud obdrţí pověření k výkonu sociálně právní ochrany. Vŧdčím

pravidlem

pro

činnost

orgánŧ

sociálně

právní

ochrany

je

princip preventivního pŧsobení na rodinné vztahy, jsou-li zasaţeny tak, ţe přichází v úvahu pŧsobení veřejné moci. Opatření sociálně-právní ochrany jsou hierarchicky uspořádána ve vnitřně provázaný celek, umoţňující volbu nástrojŧ podle konkrétní situace, v níţ se dítě nachází, a podle intenzity ohroţení. Dŧraz je také poloţen na ochranu dětí před sociálně-patologickými jevy (tj. prevence rizikového vývoje dětí a minimalizace dŧsledkŧ pŧsobení sociálně-patogenních vlivŧ). Děti dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo děti, které nemohou být ponechány v tomto prostředí, mají právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem v podobě některé z forem náhradní výchovy. Při volbě řešení je nutno brát potřebný ohled na ţádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboţenský, kulturní a jazykový pŧvod. V případě osvojení dítěte do ciziny je nezbytné respektovat princip subsidiarity, tj. povaţovat osvojení dítěte do ciziny za náhradní zpŧsob péče o dítě teprve tehdy, jestliţe dítě nemŧţe být předáno do výchovy v rodině osvojitele nebo o ně nemŧţe být pečováno jiným vhodným zpŧsobem v zemi jeho pŧvodu. Pro tuto situaci jsou mezinárodními smlouvami a zákonem o SPO uceleně formulována pravidla pro kontakt s cizinou ve věcech sociálně právní ochrany dětí. Orgánŧm sociálně-právní ochrany dětí se ukládá povinnost sledovat výkon ústavní nebo ochranné výchovy, aniţ by zasahovaly do řízení a provozu zařízení, kde se vykonává ústavní nebo ochranná výchova; cílem sledování je dodrţování práv dětí, rozvoj duševních a fyzických schopností dětí, zda trvají dŧvody pro pobyt dítěte v zařízení a jak se vyvíjejí vztahy mezi rodiči a dětmi. Cílem sociálně-právní ochrany dětí je téţ sanace rodin. Na principu dobrovolnosti se mohou na výkonu sociálně právní ochrany dětí v zákonem vymezených činnostech podílet i fyzické nebo právnické osoby, které však k takovému pŧsobení musí mít pověření. Určité činnosti představující zásadní zásah do postavení dítěte nebo osob za ně odpovědných jsou však vyhrazené státním orgánŧm nebo orgánŧm veřejné správy v přenesené pŧsobnosti.

46

5 Péče, prevence a pomoc V poslední kapitole teoretické části se zabývám náročnou a rozsáhlou problematikou péče, prevence a pomoci v případě sociálně-patologických jevŧ v chování u dětí mládeţe. Cílem kapitoly je alespoň nastínit zpŧsoby, kterými se dá bojovat a pomoci, ale především předcházet výše zmíněným jevŧm. V první části nastiňuji obecné zásady péče, prevence a pomoci. Protoţe se aţ na výjimky dá ve všech případech pouţít velmi podobný model, alespoň se co se prvotních preventivních a pomocných krokŧ týče, rozhodla jsem se problematiku v druhé části podrobněji rozpracovat na příkladu prevence šikany.

5.1 Obecné zásady prevence 5.1.1 Primární, sekundární a terciární prevence Základním principem strategie prevence sociálně-patologických jevŧ je výchova dětí a mládeţe ke zdravému ţivotnímu stylu, k osvojení pozitivního sociálního chování a rozvoji osobnosti. V podmínkách současné informační revoluce patří mezi základní potřeby a dovednosti člověka zejména schopnost komunikace, schopnost týmové práce, dostatek sebedŧvěry a dobrá odolnost vŧči stresu. Nemalé části mladých lidí se z rŧzných dŧvodŧ nedaří vyrovnat se přiměřeně a zodpovědně s osobními a sociálními poţadavky, konflikty, školními problémy a dalšími náročnými ţivotními situacemi. Zástupným řešením pak pro ně bývá zneuţívání drog a alkoholu, záškoláctví, šikana, vandalismus a další formy neţádoucího chování, spadající do oblasti společensko-patologických jevŧ. Pŧsobení na mladou generaci má mít charakter výchovně vzdělávací. Má jít o proces vytváření a upevňování morálních hodnot, zvyšování sociální kompetence dětí a mládeţe, o rozvoj dovedností, které vedou k odmítání všech forem sebedestrukce, projevŧ agresivity a porušování zákona33. Prevence (z lat. praevenire, předcházet) znamená soustavu opatření, která mají předcházet nějakému neţádoucímu jevu, například nemocem, drogovým závislostem, zločinŧm, nehodám, neúspěchu ve škole, sociálním konfliktŧm, násilí, ekologickým

33

http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_28_1.pdf

47

katastrofám a podobně. Taková opatření se nazývají preventivní34. Prevencí sociálněpatologických jevŧ rozumíme cílevědomým, plánovitým a komplexním posilováním forem zdravého ţivotního stylu minimalizovat výskyt a dŧsledky těchto jevŧ (Pokorný a kol. 2003, s. 9). Prevence sociálně-patologických jevŧ je v dnešní době stále dŧleţitější, protoţe děti a mládeţ se dostávají častěji do situací, kdy jsou ohroţeni. Podle většiny autorŧ mŧţeme prevenci, ať se jedná o drogové závislosti, kriminalitu, kouření a jiné patologické jevy, rozdělit na primární, sekundární a terciární35. Primární prevencí rozumíme veškeré konkrétní aktivity realizované s cílem předejít problémŧm a následkŧm sociálně-patologických jevŧ, případně minimalizovat jejich negativní dopad, včetně dalšího šíření. Primární prevence má programově podporovat zrání jedince, aby co nejbezpečněji prošel cestou hledání vlastní identity. Má rozvíjet jednotlivé předpoklady bio-psycho-sociálně-spirituálního celku. Mezi biologické předpoklady se zařazuje starost o výţivu, prevenci úrazŧ a fyzické zdraví. Za psychologickou prevenci je povaţována otevřená komunikace s ostatními lidmi, sdílení hodnot, vnímání potřeb, učení se hranicím, asertivitě a zvládání vlastního volného času. Sociálním předpokladem se rozumí zájem o sociální integritu, péče o menšiny, předávání dětem obrazu dospělosti, dobročinnost, dobrovolnost a soucítění s druhými. Ve smyslu spirituálních předpokladŧ mŧţeme hledat pochopení smyslu ţivota, nepostrádání ţivotních hodnot, přiměřený vztah k materiálním ziskŧm a duchovním hodnotám (Kalina 2003). Programy primární prevence by měly zohlednit to, ţe u spousty rizikových osob se jiţ na počátku mŧţeme setkat s absencí některých výše uvedených předpokladŧ. Primární prevence bývá rozdělována na specifickou a nespecifickou: (1) Nespecifická primární prevence představuje základ a nosný prvek celého systému prevence – jde o volnočasové aktivity určené nejširším vrstvám dětí a mládeţe, umoţňující harmonický rozvoj osobnosti jednotlivce. Existovaly by i při absenci sociálně-patologických jevŧ. (2) Specifická primární prevence je naproti tomu realizována, za pouţití příslušných standardŧ, v rámci podpŧrných programŧ pro rizikové skupiny a pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami; jejím cílem je zamezit vyloučení těchto skupin z běţné populace. Sekundární prevence nastupuje, pokud existují nějaké dŧkazy, signály nebo rizika negativního vývoje jedince nebo skupiny. Obvykle je pouţívána jako souborný název pro

34

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/prevence

35

http://www.msmt.cz/vzdelavani/prevence-ptj

48

včasnou intervenci, poradenství a léčení. Příkladem mŧţe být prevence AIDS u narkomanŧ nebo prostitutek36. Principy prevence jsou obvykle základem terapeutické práce. Vycházejí z takzvaného komunitního uspořádání a z převaţujícího stylu práce formou skupinové psychoterapie. Léčba ve standardním léčebném zařízení (pokud je nutná) se opět zaměřuje na základní biologické, psychologické, sociální a spirituální předpoklady. Terciární prevence, označovaná jako prevence následná, je zaměřena na jedince, u nichţ se jiţ negativní či neţádoucí sociálně-patologický jev projevil. Snaţí se zmírnit následky problémového jevu a zabránnit jeho recidivě. Smyslem je resocializace či sociální rehabilitace a následná intervence například u klientŧ, kteří stále uţívají drogy a nejsou rozhodnuti uţívání zanechat. Souborně jsou zvané harm reduction – zaměřují se například na sníţení přenosu infekčních onemocnění. Terciární prevence se snaţí chránit uţivatele na úrovni pojištění, bydlení, právního poradenství a dalších sociálních aspektŧ. A také na psychologické úrovni, kdy medicínská pomoc selhává, nebo není jedincem akceptována. Zvláštní úlohou, která spadá do terciární prevence, je pomoc nemocným v konečném stádiu AIDS a umírajícím, kterým se snaţí pomoci smířit s fyzickou smrtí37 (Kalina 2003).

5.1.2 Prevence podle věkových skupin Prevence v jednotlivých věkových skupinách se zhruba dělí na pět věkových období; v kaţdém je dŧleţité zaměřit se na něco jiného. Nemá například smysl pětiletému dítěti vysvětlovat, ţe brát drogy je špatné, stejně nesmyslné je dvacetiletému říkat, aby si nehrál se zápalkami. 1. období: od narození do 1 roku. Dítě tohoto věku je ve všem podstatném závislé na dospělém člověku, většinou matce. Zkušenost s přiměřeně pečující a laskavou matkou pomáhá dítěti v pozdějším věku dŧvěřovat okolí. Z hlediska prevence je tedy velmi dŧleţitá péče, vřelost a prevence citové deprivace. 2. období: od 1 do 3 let. Dítě se začíná duševně oddělovat od matky a prosazovat svoji vŧli. Myšlení tohoto věku je zaměřené na sebe, magické, fantastické, toporné. Chování rodičŧ by 36

http://www.drogy-info.cz/index.php/info/glosar_pojmu/s/sekundarni_prevence

37

http://www.mvcr.cz/clanek/programy-prevence-kriminality.aspx

49

mělo být klidné, vřelé. Mělo by dítěti laskavě dát najevo, ţe je v pořádku, ţe se chce prosadit, ale ţe jsou i určitá omezení. 3. období: od 3 do 6 let. I kdyţ rodiče zŧstávají nejdŧleţitějšími osobami, začíná většina dětí pronikat do širšího světa mimo rodinu (školka, sousedé, vrstevníci). K tomuto věku patří nekonečné vyptávání. Dítě zkoumá okolí, hrou se učí zjišťovat, co je skutečné a co ne. Jeho chování se dostává v příznivém případě do souladu s autoritou rodičŧ, získává cíl a smysl. Jiţ v tomto věku je dŧleţité dítěti vštěpovat, ţe zdraví je dŧleţité. Proto je třeba se některým věcem vyhnout (sirky, ostré předměty, alkoholické nápoje, tabletky). Dítě má vědět, ţe okolní svět skrývá i jistá nebezpečí, a má se v mezích svých moţností učit, jak se jim bránit – uţ nemá spoléhat pouze na všemocnou ochranu rodičŧ. 4. období: od 7 do 12 let. Dítě tohoto věku se učí mnoha potřebným dovednostem. Učí se vycházet s vrstevníky, zapojit se do skupiny, duševně pracovat, uspokojovat své tělesné i duševní potřeby. Začíná být schopno rozumově uvaţovat. O sobě má tendenci přemýšlet černobíle podle očekávání a měřítek druhých. Informace, které poskytujeme dětem tohoto věku, by měly být velmi konkrétní. Je třeba pokračovat ve zdŧrazňování hodnoty zdraví a vštěpovat jim přání být zdráv. Postupně je třeba informace srozumitelně vysvětlovat, přeměňovat je na pravidla a návyky. Ještě později nabývá na významu získávání dovedností. Cílená prevence zaměřená proti škodám pŧsobeným alkoholem, tabákem a jinými drogami by měla začínat jiţ v této době. Účinnost prevence se zvýší, je-li zahájena 2 – 3 roky před prvním kontaktem s drogou. 5. období: od 13 do 22 let. Tento věk je pro jedince náročný. Dochází k dozrávání tělesnému i duševnímu. Objevuje se schopnost řešit problémy, rozhodovat se, abstraktně myslet, vytvářet hypotézy, věci spojovat. Dítě se postupně odděluje od rodiny a vytváří si předpoklady pro budoucí samostatný ţivot. Zejména v časném dospívání bývá tento vývoj provázen vzpourou. Rámec rodiny si dospívající doplňuje dalším rámcem vrstevníkŧ a kamarádŧ. Kritičnost vŧči rodičovské autoritě, jestliţe je přijata s láskou, je pro utváření budoucí osobnosti nutná. K úkolŧm pozdního dospívání patří rozhodování o budoucím povolání, navazování budoucích dlouhodobějších citových vztahŧ, budování základŧ samostatného ţivota. Neúspěchy v těchto oblastech bývají velmi trýznivé. Pro mladé lidi tohoto věku je velmi dŧleţitá skupina vrstevníkŧ, která jim mŧţe pomoci se sociálně-patologickým jevŧm vyhnout, nebo mŧţe naopak představovat nebezpečí. 50

Dospělý se mŧţe nabízet jako zdroj informací, zároveň by ale měl povzbuzovat k samostatnosti a sebedŧvěře, měl by počítat s tím, ţe mladí se nespokojí s přijetím informace, ale budou o ní chtít diskutovat. Tato věková skupina bývá nejčastěji ohroţena, proto je prevence zásadně dŧleţitá. Například zneuţívání alkoholu a drog v tomto věku mŧţe vést k rychlému vytvoření návyku (Nešpor a Csémy 1992).

5.2 Prevence šikany Prevence šikany se od ostatních prevencí trochu odlišuje. Je moţné dětem vysvětlovat, ţe drogy jsou špatné, ţe krást se nemá, a ony to pochopí. Mohou se naučit, ţe ubliţovat ostatním je špatné a proto to nikdy nebudou dělat. Je ale nutné počítat také s tím, ţe se samo dítě mŧţe stát obětí šikany, protoţe to je ve většině případŧ věc, kterou samo nemŧţe ovlivnit. O šikaně platí to, co u mnoha nemocí: mnohem snadnější, účinnější a levnější je zlu předcházet, neţ jej později – často jiţ příliš pozdě – odstraňovat nebo se snaţit proti němu bojovat. To platí jak pro školní šikanu, tak pro rodinnou výchovu. Prevence šikany je potřebná jak tam, kde k ní dosud nedochází (resp. tam kde nebyla dosud zpozorována), tak i tam, kde k ní prokazatelně došlo a kde byla uplatněna opatření k bezprostřední nápravě. V takovém případě je dŧleţité odstranit hlubší příčiny a nalézt zpŧsob, jak zabránit tomu, aby se problémy neopakovaly. Metody prevence jsou v obou případech přibliţně stejné (Říčan 1995). Úspěšná léčba vyţaduje dobrou metodickou výzbroj. Dále je zapotřebí, aby co nejvíce odborníkŧ v první linii připustilo, ţe šikanování na školách je mimořádně váţný problém, a aby vnitřně přijali úkol zabránit tomuto zlu. Neméně dŧleţité je těmto zájemcŧm o změnu, kterých v současné době není málo, zabezpečit moţnost získat odbornou kvalifikaci pro rŧzné úrovně prevence šikanování. Další nezbytnou podmínkou pro pozitivní zvrat v současné situaci je prosazení celkově promyšleného postupu, nejen na úrovni jednotlivé školy, ale i na úrovni celého resortu školství. Jednoduše řečeno, úspěšnou cestou ke zkrocení rozbujelého násilí mŧţe být pouze postupné rozvíjení prevence na co největším počtu škol za aktivní pomoci a podpory Ministerstva školství a krajských úřadŧ. Je nutné zdŧraznit, ţe prevencí neznamená šikanování pouze předcházet, ale také je řešit na všech úrovních jeho vývoje. Jde tedy o vybudování ucelené ochrany dětí a

51

dospívajících před týráním ze strany spoluţákŧ a vrstevníkŧ (Kolář 2001). Jak by měla taková prevence vypadat, ukazuje podle Koláře následující schéma: 1. Pedagogická komunita, která posiluje imunitu školních skupin a celých škol proti onemocnění šikanováním. 2. Specifický program proti šikanování jako dílčí součást školní komunity, který dokáţe případné onemocnění brzy detekovat a účinně léčit. 3. Odborné sluţby resortu školství, tvořené pedagogicko-psychologickými centry, diagnostickými ústavy a podobně. Jejich úkolem je schopnost řešení pokročilé šikany a poskytování servisu v oblasti prevence šikanování. 4. Spolupráce škol s odborníky z jiných resortŧ a nestátními organizacemi zabývajícími se prevencí šikanování. Patří sem například spolupráce s kriminalisty pro mládeţ, sociálními kurátory, dětskými psychiatry (zejména při brutálních a kriminálních šikanách). 5. Pomoc a podpora ministerstva a krajských úřadŧ školám při vytváření prevence šikanování. 6. Kontrola škol Českou školní inspekcí, Ministerstvem školství a krajskými úřady, jak jsou připraveny ochránit ţáky před šikanováním. 7. Monitorování situace a zabezpečování ochrany práv dětí nevládními organizacemi, jako je například Amnesty International v ČR, Občanské sdruţení proti šikanování a další. Hlubších zdrojŧ šikanování, například mravní výchovy, se načrtnutý model dotýká jen velmi omezeně. Škola nemŧţe bezprostředně odstraňovat destruktivní vlivy zvenčí, mŧţe k nim pouze přihlíţet při hledání účinné ochrany ţákŧ na své pŧdě. Takto pojatá prevence vychází z dosavadních moţností školství, nevyţaduje ţádné další instituce a nepotřebuje ani nové lidi. S čím však nezbytně počítá, jsou vyškolení specialisté v jednotlivých vrstvách prevence. Patří mezi ně zejména školní metodik prevence nebo výchovný poradce, okresní metodik preventivních aktivit, krajský školní koordinátor, školní inspektor, odborník ministerstva školství. Lidé s těmito funkcemi jiţ existují, většinou si však nevědí se šikanováním rady. Proto je nutné zabezpečit pro ně i pro další odborníky v první linii účinné vzdělávání. Fungování ucelené prevence dále předpokládá mimo jiné novou podobu spolupráce škol a nadřízených institucí se specialisty pro problematiku šikanování. Vyţaduje rovněţ jasné vymezení povinnosti školy řešit situaci a participovat na ochraně dětí před

52

šikanováním. Zodpovědnost školy za šikanování, které se odehrává přímo ve škole, se nedá oddiskutovat. K násilí však dochází i mimo školu a mezi školními a mimoškolními šikanami neexistuje ostrá hranice. Kolář (2001) pouţívá termín mimoškolní šikana, kterým označuje se tím násilí, které se děje mimo areál školy, ale má ke škole nějaký významný vztah. Z tohoto titulu mŧţe být škola vtaţena do řešení případu a její postup musí být více či méně nestandardní. Mŧţe jít například o případy, kdy agresoři a oběti jsou z jiných škol nebo parta násilníkŧ z jedné školy systematicky terorizuje děti na sídlišti. Za bod zlomu prevence proti šikaně se dá povaţovat léto v roce 2000, kdy došlo při MŠMT k ustanovení skupiny proti šikanování a na Ministerstvu vnitra se zaregistrovalo Občanské sdruţení proti šikanování. Nejdŧleţitější věcí bylo vypracování metodického pokynu ministra školství o prevenci a řešení proti šikanování mezi ţáky škol a školských zařízení, který nabyl účinnosti v lednu roku 2001. Předpis stanovil smysluplná a konkrétní pravidla, jak má škola postupovat v prevenci a při odhalování a řešení šikanování, a podpořil dosavadní pozitivní iniciativy snaţící se o zastavení epidemie šikanování. Problematika šikanování se po ukončení práce skupiny stala významnou součástí koncepce prevence sociálně-patologických jevŧ dětí a mládeţe v pŧsobnosti MŠMT. Občanské sdruţení proti šikaně vzniklo z iniciativy rodičŧ dětí postiţených šikanou, kteří při hledání pomoci naráţeli na bariéru nezájmu, nepochopení a arogance. Cílem sdruţení není jen pomáhat v jednotlivých případech, usiluje o celkovou změnu přístupu k problematice šikany a postoje institucí k jejímu řešení. Spolupracuje s odborníky na problematiku šikanování v oblasti pedagogicko-psychologické a právní (Kolář 2001). Podpora dětí a mládeţe s rizikovým chováním, kteří se dopouštějí rozsáhlého záškoláctví či šikany, agresivního jednání, poţívání alkoholu či omamných látek, vandalství, prostituce nebo drobné či závaţnější kriminality, je poskytována rozmanitými formami. Zajišťuje ji především Probační a mediační sluţba České republiky pŧsobící pod Ministerstvem spravedlnosti. Ta přiděluje jiţ odsouzeným mladistvým probačního kurátora a koordinuje preventivní programy jiných subjektŧ, které získaly akreditaci Ministerstva spravedlnosti. Třetí moţností preventivní podpory jsou neakreditované programy zpravidla nevládních organizací. Další velmi významnou a celorepublikově rozšířenou sluţbu nabízejí Střediska výchovné péče. Ta v současné době podléhají řízení diagnostických ústavŧ. Ve středisku mohou rodiny vyuţívat ambulatní návštěvy dítěte či celé rodiny, rodinnou terapii, skupinovou terapii pro děti, stacionární sluţbu (kaţdodenní docházení na výuku a odpolední program) či 2–3 měsíční 53

dobrovolné pobyty dětí a mládeţe. Tyto sluţby mohou být mladistvému soudem uloţené v rámci výchovných opatření zákona č. 218/2003 Sb. Veškeré programy a aktivity k prevenci sociálně-patologických jevŧ směřují ke změně vzorce jednání rizikových dětí a mládeţe jak pomocí psychologické intervence u jednotlivce či rodinného systému, posílením sebehodnocení, nácvikem sociálních dovedností a řešení obtíţných situací, nabízením smysluplných volnočasových aktivit, ale i represivními opatřeními38. S prevencí se mŧţeme setkat v rŧzných formách. Kromě rodiny je nutná prevence ve školách: nejdříve ji provádějí učitelé, ve vyšších ročnících hrají dŧleţitou roli preventivní dokumenty, semináře a přednášky, organizované Ministerstvem školství či Ministerstvem spravedlnosti nebo rŧznými protidrogovými centry (například DROPIN aj.). Kromě toho fungují i projekty zdravotních pojišťoven, z nichţ nejznámější je projekt VZP „Řekni drogám ne“39; vytvořena byla ale řada dalších příruček a spotŧ. Dobrovolné organizace vytvářejí pro děti mladistvé rŧzné volnočasové aktivity, protoţe nuda bývá jedním z hlavních dŧvodŧ, proč dítě vyzkouší nějakou drogu, zkusí cigaretu a podobně. Nestačí děti jen informovat, je třeba se opravdu snaţit je zabavit a rozvíjet, aby neměly potřebu zkoušet nic nového a nebezpečného. V případě, ţe by je přece jen lákalo vyzkoušet drogu, mají dobře vědět, jaká rizika sebou tato „zkouška“ mŧţe přinést40.

5.3 Péče a pomoc Lidské emoce a strach jsou velmi často povaţovány za velkou překáţku při hledání rady a účinné pomoci. Existuje mnoho míst, kde lze v nouzi získat informace, radu a nakonec i praktickou pomoc.

Přestat s určitými návyky, změnit své chování a přizpŧsobit se znovu

pravidlŧm, normám, které člověk porušoval, však bývá velmi těţké. V první řadě je dŧleţité rozhodnutí, ţe člověk pomoc opravdu potřebuje, uvědomuje si závaţnost vlastního problému a má vŧli jej řešit. Pomoc je málokdy moţná nebo úspěšná, pokud se o to člověk sám nesnaţí nebo není přesvědčen o tom, ţe jedná správně.

38

http://www.socialni-zaclenovani.cz/programy-prevence-sociopatologickych-jevu-u-mladeze-a-probacniprogramy 39

http://www.reknidrogamne.cz

40

http://www.reknidrogamne.cz/cs/oprojektu/projekt-popis

54

V této kapitole se pokusím shrnout, jaké moţnosti se dětem a mladistvým ohroţeným sociálně-patologickým jevem a jejich rodinám nabízejí. Zpŧsob léčby, pomoci či stanovení podmínek se u jednotlivých jevŧ liší.. Není dŧvod zakazovat dítěti, které se stalo obětí šikany, aby šlo do kina s kamarády, naopak je třeba mu vytvořit co nejpříjemnější domov a být mu oporou. Naopak k dítěti, které se bude dopouštět trestné činnosti, je potřeba se chovat přísně. Je nutné mu vysvětlit, ţe i kdyţ jej rodiče mají rádi, jsou za něj stále zodpovědní a pokud se bude nadále dopouštět trestných činŧ, i přes citový vztah a snahu mu pomoci se ho nakonec mohou i zříct. Nesmíme také zapomenout na dŧleţitost takzvané první pomoci, kdy si rodiče, pedagog nebo okolí všimne signálŧ, které dítě či mladistvý – vědomě či nevědomky – vysílá ke svému okolí. Pokud si rodiče nebo okolí všimne těchto signálŧ (dítě se chová jinak, je ospalé, netráví čas doma, je z něj cítit cigaretový kouř, přestává komunikovat, uzavírá se do sebe atd.), je nutné včas začít jednat.

5.3.1 Odborná léčba a poradenství Překonat problémy vlastního dítě není pro rodiče nikdy jednoduché. Proto by měl překonat ostych, vyhledat odbornou pomoc a nepovaţovat to za rodičovské selhání. Na druhé straně nesmí očekávat, ţe odborníci dítě „opraví“ a vydají ho zpět jako nějakou věc. Odborníci potřebují spolupráci rodičŧ a ochota k ní mŧţe k vyřešení problému dítěte významně přispět. Jen naprostá menšina dětí vyhledá pomoc sama, mnohem častější bývá, ţe rodiče chtějí, aby se dítě léčilo, ale to odmítá. Léčba a pomoc je poskytována zdarma i za poplatky – záleţí na tom, co a kdo léčí, a jak dlouho léčení trvá (viz kapitola 4). Rodiče, kteří potřebují odbornou pomoc v konfrontaci se sociálně-patologickým jevem u dítěte, by se měli řídit několika zásadami (Nešpor a Csémy 1992): 1. Vyhledání odborné pomoci. Při konzultaci s odborníkem mohou rodiče získat větší jistotu a nadhled, které se budou hodit při jednání s potomkem. Pomoc nabízejí centra krizové intervence, linky dŧvěry, manţelské nebo rodinné poradny, psychiatři, psychologové nebo informační servery na internetu. Je skvělé, kdyţ se o problém dítěte zajímají oba rodiče a společně se přijdou informovat. 2. Užívání formy nepřímého nátlaku. Dítě a dospívající jsou na rodičích závislí v mnoha směrech. Rodiče jim mají dát najevo, ţe si mohou klást jisté podmínky souţití (například odepření kapesného, dárkŧ a luxusu, na který je dítě zvyklé). Děti by neměly

55

všechnu péči vnímat jako samozřejmost nebo povinnost rodičŧ. Rizikem je, ţe si dítě začne kompenzovat chybějící luxus krádeţemi nebo například obchodem s drogami, ale toto riziko sebou přináší veškeré zákazy. 3. Vydávání nekompromisních ultimát a sankcí. Je třeba stanovit pravidla rodinného souţití a trvat na nich. Dítě má být informováno, ţe rodiče jsou za něj zodpovědní i právně a pokud by se jim vymklo z kontroly, obrátí se na jiţ zmíněnou pomoc úřadŧ, coţ by mohlo znamenat i dětský domov. Nikdy od toho, co stanoví, nemají ustupovat. Dítě toho zneuţije a bude si myslet, ţe rodiče nakonec vţdy povolít. 4. Využití momentální krize. Ochota přijmout myšlenku pomoci nebo léčby je větší ve chvílích krize; kdyţ se dítě dostane do tělesných nebo duševních potíţí (kocovina, špatné svědomí), kdyţ hrozí nějaký skandál, kdyţ se nepohodne s partou kamarádŧ. Taková ochota nemívá dlouhého trvání, je proto dobré ji vyuţít rychle a zprostředkovat návštěvu u odborníka. 5. Opakování nabídky. Rodiče se nemají dát odradit odmítáním. Musejí počítat s tím, ţe pro dítě není rozhodnutí se léčit snadné. Musejí být připraveni v další vhodné chvíli nabídku zopakovat, aby si dítě bylo jisté, ţe to myslí váţně. 6. Ocenění ochoty. Kaţdý projev ochoty k léčbě – mnohdy uţ prostou úvahu o moţnosti vyhledat pomoc – mají rodiče ocenit a dát dítěti najevo, ţe vědí, jak je pro ně takový krok těţký, a pochválit jeho rozumné chování. Pofle formy pomoci a typu léčby lze rozlišit následující (Nešpor a Csémy 1992): Jednorázová poradna, krizová pomoc, krátkodobá léčba. Jednoduchá forma, která mŧţe být velmi účinná, je-li poskytnuta včas. Dŧleţitá bývá nejen spolupráce s dítětem, ale i jeho rodiči. Ambulantní léčba. Výhodou je, ţe dítě zŧstává ve svém přirozeném prostředí a mŧţe dál chodit například do školy. Ovšem to mŧţe být někdy nevýhodou, zejména jsou-li vztahy v rodině napjaté nad únosnou mez a existuje-li silná vazba na partu, od které se dítěti nedaří odpoutat. Spolupráce s rodinou je zde velmi dŧleţitá. Ústavní léčba. Její výhodou je moţnost nepřetrţité odborné péče, coţ je potřebné zejména u těţších duševních či tělesných komplikací. Další výhodou je radikální změna prostředí, jestliţe bylo dítě pod vlivem party. Ústavní léčba má i své nevýhody. Je finančně náročná, organizace kvalitního léčebného programu vyţaduje kromě dobré vŧle také úsilí, kvalifikaci a zkušenosti. Uspokojit citové potřeby dítěte nebo dospívajícího v léčebném nebo nápravném programu nemusí být snadné. Ústavní léčba mŧţe mít formu krátkodobého pobytu (cca 10 56

dní) k překonání potíţí a zlepšení tělesného stavu (u odvykacích kŧr). Středně dlouhá doba trvá od několika týdnŧ do několika měsícŧ. Dlouhodobé programy mohou trvat i několik let. Neexistuje ţádný postup, který by zaručil úspěch a stoprocentní jistotu pomoci, vyléčení, převychování nebo uzdravení, ale smysl rozhodně má a někdy je opravdu nezbytně nutné přistoupit k tomuto kroku. Dává naději na úspěch, zlepšení situace a při delším časovém postupu bývají výsledky velmi povzbuzující.

57

Praktická část 6. Výskyt sociálně-patologických jevů v populaci 6.1 Cíl průzkumu a struktura dotazníku Cílem prŧzkumu bylo zjistit četnost výskytu sociálně-patologických jevŧ v populaci a jak tuto četnost ovlivňuje pohlaví respondentŧ, jejich sociální status, vzdělání a prostředí, ze kterého pocházejí. Zajímala mě také motivace, zejména u šikany, a zpětná reflexe, tedy jak se ti, kteří se tohoto typu jednání dopustili, na ně dívají dnes. Zaměřila jsem se na tři sociálněpatologické jevy: šikanu, uţívání drog a kriminalitu. Dotazník jsem dne 18. 3. 2012 umístila na www.vyplnto.cz, kde jej během týdne vyplnilo 338 respondentŧ. Protoţe ne všichni zodpověděli všechny dotazy, celkový vzorek, ze kterého jsou vypočítány následující údaje, se u jednotlivých charakteristik mírně liší, pohybuje se mezi 321 aţ 338.

6.2 Charakteristika souboru respondentů Z celkového počtu 325 respondentŧ, kteří uvedli pohlaví, bylo 216 ţen (66,5 %) a 109 muţŧ (33,5 %). Nejmladšímu bylo 16, nejstaršímu 65 let, nejzastoupenější však byla věková kategorie 21–25 let, do níţ patří celých 60 % respondentŧ. 85 % dotazovaných bylo ve věku do 30 let, dotazník vyplnilo 9 lidí nad 50 let (obr. 1). Většina respondentŧ pochází z rodin, kde má alespoň jeden z rodičŧ VŠ vzdělání (54,2 %), ve 43,9 % rodin dosáhl jeden z rodičŧ SŠ vzdělání, v 1,9 % rodin absolvovali rodiče ZŠ nebo SOU. Většina dotazovaných ţila v úplných rodinách s oběma vlastními rodiči (81,8 %), 4,0 % má jednoho z rodičŧ nevlastního (aţ na jednu výjimku z 13 těchto případŧ se jednalo vţdy o otce), 46 respondentŧ (14,2 %) bylo z neúplných rodin. Celkem 87,3 % má sourozence (z toho 69,1 % jednoho, 22,5 % dva, 8,4 % tři a více), 12,7 % byli jedináčci. Celkem 218 respondentŧ (67,9 %) studuje (v naprosté většině VŠ – 86 % z celkem 218 studijících), 95 pracuje (29,6 %, z toho 4 podnikatelé), ostatní skupiny jsou zastoupeny minimálně (1,2%), 4 respondenti (1,2 %) jsou nezaměstnaní. 85,8 % respondentŧ pochází z měst (58,3 % z měst s více neţ 50 000 obyvateli, 27,5 % z menších), pouze 14,2 % z vesnic. 58

Z uvedených údajŧ vyplývá, ţe typickým respondentem mého dotazníku je studentka VŠ ve věku 21–25 let z velkého města z úplné rodiny vzdělaných rodičŧ s 1–2 sourozenci. Nejedná se tedy o prŧměrný vzorek populace, nýbrţ o výskyt sociálně-patologických jevŧ v určité sociální skupině. Tohoto omezení jsem si vědoma a zohledňuji je níţe v diskusi.

200 180 160

Počet

140 120 100 80 60 40 20 0 <20

20-25 26-30 31-35 36-40 41-45 46-50

>50

Věková kategorie Obr. 2. Věková struktura souboru dotazovaných.

6.3 Četnosti výskytu sociálně-patologických jevů ve sledovaném souboru 6.3.1 Statistická analýza Ke zjištění, zda se pozorované četnosti odpovědí liší v závislosti na jednotlivých faktorech (pohlaví, bydliště, vzdělání rodičŧ), byla pouţita analýza kontingenčních tabulek pomocí generalizovaných lineárních modelŧ s funkcí log-link a Poissonovým rozdělením chyb (např. Crawley 1993, p. 231–237). Pomocí adjustovaných standardizovaných reziduálŧ těchto modelŧ pak bylo testováno, zda jsou pozorované četnosti jednotlivých odpovědí (tedy pozorované hodnoty v buňkách kontingenční tabulky, tab. 1) vyšší nebo niţší neţ hodnoty očekávané na základě náhodného rozdělení, kdy by na ně sledovaný faktor neměl ţádný vliv (Řehák & Řeháková 1986). Výsledky testování kontingenčních tabulek jsou souhrnně uvedeny v tab. 1. Statistickou analýzu provedl prof. Vojtěch Jarošík z katedry ekologie PřF UK v Praze.

59

6.3.2 Výsledky 6.3.2.1 Šikana

Se šikanou se v té či oné podobě setkala přibliţně polovina respondentŧ (153 z 330, tj. 46,4 %), z toho 124 (37,6 %) jako oběť a 74 (22,4 %) jako pŧvodce; celkem 45 osob bylo někdy šikanováno a zároveň někoho samy šikanovaly (tab. 1A). Zajímavé je, ţe mezi pŧvodci šikany, tedy respondenty, kteří někoho šikanovali, je zřetelně vyšší zastoupení těch, kteří byli sami někdy šikanováni (13,6 %) neţ těch, kteří nikdy nebyli obětí šikany (8,8 %) (obr. 3), a tento rozdíl je statisticky vysoce prŧkazný prŧkazný (P < 0,001; tab. 1A).

% z celkového počtu

60 50 40 30 20 10

Agresor: ne

0

Agresor: ano Oběť: ano

Oběť: ne

Obr. 3. Procentuální zastoupení podle toho, zda sledovaná osoba byla obětí, případně ale téţ agresorem (data a statistická analýza viz tab. 1A).

Šikana se odehrávala v drtivé většině případŧ ve škole (88,5 % ze 78 respondentŧ, kteří tuto otázku specifikovali), pouze 1–2 uvedli jako další např. místo bydliště, dětský tábor, zájmový krouţek či sportovní akce. Jednalo se většinou (72,7 %) o šikanu psychickou, fyzického šikanování se dopustilo 27,3 % – zajímavé je, ţe pouze 6 z 21 pŧvodcŧ fyzického

60

šikanování připouští, ţe svým obětem pŧsobili zároveň i újmu psychickou, přitom fyzické šikanování bez psychického si lze těţko představit. K šikaně docházelo ve věku 6–18 let, na 11–15 let připadají více neţ dvě třetiny případŧ (67,6 %), nejzastoupenější je věková kategorie 13 let (18,9 %). Zajímavé je, ţe mezi šesti respondenty, kteří se dopustili šikany v nejútlejším věku 6–9 let, je 5 dívek. Výrazný pokles nastává okolo 17.–18. roku věku (obr. 4). Oběti a agresoři byli většinou stejně staří, coţ odpovídá zjištění, ţe k šikaně dochází nejčastěji ve škole, tedy pravděpodobně mezi spoluţáky. Zhruba stejně časté (11 %) je šikanování mladších, ale také starších vrstevníkŧ (obr. 5). Výskyt šikany je častější mezi chlapci neţ mezi dívkami, a to jak z hlediska šikanových, tak šikanujících. Mezi muţi, kteří se se šikanou v té či oné podobě setkali, je výrazně vyšší podíl agresorŧ (47,2 %) neţ mezi ţenami (31,8 %) a tento rozdíl je statisticky vysoce prŧkazný (P < 0,001; tab. 1B). Obdobně lze statisticky prŧkazný rozdíl (P < 0,01; tab. 1C) pozorovat i v případě obětí šikany – zatímco mezi muţi je 38,5 % těch, kteří se stali obětí šikanování, mezi ţenami je to jen 15,7 % (obr. 6).

16

Počet respondentů

14 12 10 8 6 4 2 0 6

7

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

Věk agresora/oběti šikany Obr. 4. Věková struktura výskytu šikany. Vzhledem k tomu, ţe rozloţení stáří agresorŧ a obětí šikany bylo zhruba stejné, jsou uvedena data souhrnně pro obě kategorie.

61

8%

11%

11%

mladší stejně stará starší nehraje roli

70%

Obr. 5. Věku agresorŧ a obětí šikany (n = 71).

50 Muž

45

Žena

% z celkového počtu

40 35 30 25 20 15 10 5 0

Agresor

Oběť

Obr. 6. Frekvence výskytu šikany zobrazená jako % z celkového počtu dotázaných zvlášť pro respondenty ţenského (rŧţové sloupce) a muţského pohlaví (modré sloupce) a podle toho, zda byl respondent pŧvodcem nebo terčem šikany (data a statistická analýza viz tab. 1B, C).

62

Statisticky prŧkazně častěji (P < 0,001, tab. 1D) se na šikaně aktivně podílejí děti z velkých měst nad 50 000 obyvatel (28,0 %, n = 189) a z vesnic (23,9 %, n = 46), neţ z menších měst (13,5 %, n = 89). Podíváme-li se na tytéţ četnosti z hlediska obětí šikany, jsou rozdíly méně nápadné (39,9 % respondentŧ z velkých měst, 30,9 % z malých měst a 37,8 % z vesnic bylo obětí šikany), i tyto rozdíly jsou však statisticky prŧkazné, přestoţe vesnice k tomuto rozdílu nepřispívají (P < 0,001, tab. 1E).

Agresoři

pocházejí

výrazně

častěji

z

rodin

vysokoškolákŧ (29,9 % dětí rodičŧ s VŠ vzděláním odpovědělo, ţe se dopustilo šikany) neţ středoškolákŧ, kde je odpovídající podíl pouze 16,3 %. Děti z rodin lidí s VŠ vzděláním jsou však také častěji obětí šikany (41,5 % dotázaných z této skupiny) neţ děti z rodin středoškolákŧ (31,5 %). Zatímco vliv vzdělání rodičŧ na to, zda se dítě stane agresorem, je statisticky prŧkazný (P < 0,01, tab. 1F), vliv tohoto faktoru na to, zda bude dítě obětí, je na hranici statistické prŧkaznosti (P = 0,072; tab. 1G). Celkem 71,8 % z pŧvodcŧ šikany, tedy 56 ze 79, kteří na tuto otázku odpověděli, připustilo, ţe v době, kdy se šikany dopouštěli, věděli, ţe jejich chování není správné.

63

Tab. 2. Výsledky statistického testování vlivu vybraných faktorŧ na sledované jevy, zaloţeného na datech získaných vlastním prŧzkumem (viz 6.3.1). Byla pouţita metoda analýzy kontingenčních tabulek pomocí generalizovaných lineárních modelŧ s funkcí log-link a Poissonovým rozdělením chyb. Kontingenční tabulka Očekávané četnosti (pravý sloupec) ukazuje hodnoty, které by byly v jednotlivých buňkách, pokud by skutečné Pozorované četnosti, vypočítané na základě odpovědí respondentŧ (levý sloupec), nebyly ovlivněny analyzovanými faktory (pohlaví, bydliště, vzdělání rodičŧ). Ve sloupci Výsledek je vyjádřeno, zda se pozorované četnosti statisticky celkově prŧkazně liší od očekávaných: χ2 – hodnota statistiky (chí-kvadrát), df – stupně volnosti, P – hladina pravděpodobnosti. Prŧkaznost odchylky od hodnot, které lze očekávat náhodou, vypočtená pro jednotlivé buňky na základě velikosti reziduálŧ (nezobrazeno), je vyjádřena rozdílnou barvou a odpovídá následujícím hladinám pravděpodobnosti: 99,9 %

99 %

95 %

90 %

Ukazuje tak vlastně, které buňky přispívají k prŧkaznosti statistických nejvýznamněji. Například v oddíle A je celkový rozdíl mezi pozorovanými a očekávanými četnostmi nejvíce podmíněn tím, zda agresor byl či nebyl současně obětí šikany (P < 0.01), a méně tím, zda ti, kteří agresory nikdy nebyli, šikanu sami zaţili (P = 0,1, tedy na hranici prŧkaznosti) nebo ne (výsledek neprŧkazný).

Pozorované četnosti ŠIKANA

Výsledek

Očekávané četnosti

Oběť: ano

Oběť: ne

χ2

21,386

Oběť: ano

Oběť: ne

Agresor: ano

45

29

df

1

27,8

46,2

Agresor: ne

79

177

P

<0,001

96,2

159,8

Muţ

Ţena

χ2

7,112

Muţ

Ţena

Agresor: ano

50

67

df

1

39,1

77,9

Agresor: ne

56

144

P

0,0077

66,9

133,1

A. Výskyt šikany

B. Agresoři podle pohlaví

64

Pozorované četnosti

Výsledek

Očekávané četnosti

Muţ

Ţena

χ2

20,133

Muţ

Ţena

Oběť: ano

42

34

df

1

25,5

50,5

Oběť: ne

67

182

P

<0,001

83,5

165,5

Velká města

Malá města

Vesnice

χ2

44,394

Velká města

Malá města

Vesnice

Agresor: ano

53

12

11

df

3

31,7

31,7

12,7

Agresor: ne

136

77

35

P

<0,001

137,7

55,2

55,2

Velká města

Malá města

Vesnice

χ2

34,858

Velká města

Malá města

Vesnice

Oběť: ano

73

27

17

df

3

49,0

49,0

19,0

Oběť: ne

110

61

28

P

<0,001

112,0

43,5

43,5

F. Agresoři podle rodiny

VŠ

Ostatní

χ2

8,293

VŠ

Ostatní

Agresor: ano

52

24

df

1

41,2

34,8

Agresor: ne

122

123

P

0,004

132,8

112,2

G. Oběti podle rodiny

VŠ

Ostatní

χ2

3,2323

VŠ

Ostatní

Oběť: ano

71

45

df

1

63,4

52,6

Oběť: ne

100

97

P

0,0722

107,6

89,4

C. Oběti podle pohlaví

D. Agresoři podle bydliště

E. Oběti podle bydliště

65

Pozorované četnosti DROGY

KRIMINALITA

Výsledek

Očekávané četnosti

Muţ

Ţena

χ2

10,652

Muţ

Ţena

Příleţitostně

41

99

df

3

47,0

93,0

Pravidelně v minulosti

9

11

P

0,0138

6,7

13,3

Pravidelně dosud

11

5

5,4

10,6

Neuţíval/a

48

101

50,0

99,0

Muţ

Ţena

χ2

13,192

Muţ

Ţena

Ano

32

27

df

1

19,8

39,2

Ne

77

189

P

0,0003

89,2

176,8

H. Četnost užívání

I. Páchání kriminality

66

6.3.2.2 Užívání drog

Z celkového počtu 338 respondentŧ 180 (53,3 %) uvedlo, ţe mají zkušenosti s drogami. U naprosté většiny (139, tj. 77.2 %) se jednalo o zkušenost s marihuanou, 24 (13,3 %) uvedlo, ţe kromě marihuany vyzkoušeli i jiné drogy, pouze jiné drogy uvedlo 17 dotázaných (9,4 %). Vzhledem k malému zastoupení jiných drog jsou v následujím textu analyzovány drogy souborně, s vědomím toho, ţe výsledky vypovídají především o uţívání marihuany. Frekvence uţívání drog se neliší v závislosti na pohlaví, z muţŧ mělo zkušenost s drogou 56 % z celkového počtu 109, kteří tento údaj uvedli, z ţen 53,2 % z 216. Srovnáme-li muţe s ţenami z hlediska zpŧsobu uţívání drog, vidíme u muţŧ mírnou tendenci k častějšímu pravidelnému uţívání v minulosti (8,3 % vs. 5,1 %), která se výrazně prohlubuje mezi těmi, kdo drogy dosud pravidelně uţívají (10,1 % vs. 2,3 %; obr. 7). Rozdíl v uţívání drog mezi pohlavími je statisticky prŧkazný (P < 0,05; tab. 1H) a zpŧsobuje jej právě to, ţe mezi muţi je větší podíl těch, kteří v jejich uţívání dosud pokračují. První zkušenosti s drogou se objevují jiţ v 10 letech (tato uţivatelka bere pravidelně dosud), 7 respondentŧ začalo ve 12 letech (z nich 2 berou pravidelně dosud), většina se s drogou poprvé setká mezi 14.–16. rokem (celkem 56 %) (obr. 8A). U respondentŧ pravidelně uţívajících drogy dosud je patrný zřetelný posun k časnějším začátkŧm. Celé dvě třetiny těchto uţivatelŧ (n = 15) zaznamenaly první zkušenost do 14. roku věku a pouze dva z nich aţ v 16, resp. 20 letech (obr. 8B).

% z celkového počtu uživatelů drog

50

45,8

Muž

45 40

Žena

37,6

35 30 25 20 15

10,1

8,3

10

5,1

5

2,3

0 příležitostně

pravidelně v minulosti

pravidelně dosud

Obr. 7. Rozdíly mezi respondenty muţského a ţenského pohlaví podle typu uţívání drog. Čísla u sloupcŧ představují % z celkového počtu dotázaných v dané kategorii. Jsou zobrazeni pouze ti, kteří odpověděli, ţe drogu uţívali.

67

35

Všichni uživatelé Pravidelně dosud

% z počtu uživatelů

30 25 20 15 10 5 0 10

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

28

30

Věk v době první zkušenosti s drogou

kumulativní % z počtu uživatelů

100 90 80 70 60 50 40 30 Všichni uživatelé Pravidelně dosud

20 10 0 0

2

4

6

8

10

12

14

16

18

20

22

24

26

28

30

Věk v době první zkušenosti s drogou

Obr. 8. (A) Rozloţení věku uţivatelŧ v době první zkušenosti s drogou, zobrazené pro všechny uţivatele (n = 168) a zvlášť pro, kteří dosud drogy pravidelně uţívají (n = 15). (B) Srovnání kumulativního podílu všech uţivatelŧ a těch, kteří dosud drogy pravidelně uţívají. Z obrázku je patrné, ţe např. ve 14 letech má z celkového souboru zkušenost s drogou ca 25 % uţivatelŧ, mezi těmi, z nichţ se stanou pravidelní uţivatelé, je to téměř 70 %.

68

6.3.2.3 Kriminalita

Kriminálního činu se dopustilo pouze 60 respondentŧ (17,8 % z celkového počtu 338). Vzhledem k nízkému výskytu kriminality ve sledovaném souboru tato data analyzuji pouze zevrubně. Nejčastěji se jednalo o krádeţe a výtrţnosti (obr. 9). Pouze 15 respondentŧ (25 %) bylo v souvislosti s deliktem vyšetřováno policií, 25 (41,7 %) bylo potrestáno rodiči; u vyšetřovaných policií bylo zastoupení osob současně potrestaných rodiči o něco vyšší (60 %). Páchání kriminálních činŧ je výrazně častější mezi muţi (29,4 %) neţ mezi ţenami (12,5 %); rozdíl je statisticky vysoce prŧkazný (P < 0,05; tab. 1I). Ve srovnání s šikanou a uţíváním drog je začátek této činnosti posunut do pozdějšího věku, vrcholu dosahuje mezi 16. a zejména 18. rokem; úhrnem 42,9 % osob začalo páchat kriminální činnost v tomto věku (obr. 10). Od 19. roku věku je patrný prudký pokles, jen 6 osob (12,1 %) uvedlo, ţe byli při spáchání svého prvního kriminálního činu v tomto věku. Nicméně i zde, stejně jako u šikany a drog byli nejmladší jedinci ve velmi útlém věku (4 do 10 let včetně).

16%

5% 45%

krádež výtržnost násilí jiný

34%

Obr. 9. Typy kriminálních činŧ ve sledovaném souboru (n = 60). Celkem se kriminálního činu dopustilo 17,8 % respondentŧ. Z toho 16 uvedlo, ţe se dopustilo více neţ jednoho z typŧ kriminálních činŧ.

69

20 18

% z celkovéh počtu

16 14 12 10 8 6 4 2 0 8

9

10

11

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

Věk v době prvního kriminálního činu Obr. 10. Věk v době spáchání prvního kriminálního činu (n = 49).

6.4 Vzájemné působení faktorů ovlivňujících výskyt sociálněpatologických jevů 6.4.1 Statistická analýza Protoţe jednotlivé faktory ovlivňující výskyt sociálně-patologických jevŧ jsou navzájem korelované (ve velkých městech lze například očekávat vyšší zastoupení lidí s VŠ vzděláním41), je vhodné analyzovat je společně v souhrnném statistickém modelu, aby se ukázalo, který z těchto faktorŧ je nejdŧleţitější. Pro analýzy byla zvolena metoda klasifikačních stromŧ (Breiman et al. 1984, De’ath & Fabricius 2000), která je na rozdíl od zobecnělých lineárních modelŧ schopna analyzovat i soubor s chybějícími hodnotami, hierarchicky rozkrýt i nelineární typy interakcí mezi

41

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/studenti_a_absolventi_vysokych_skol_v_cr_celkem/

$File/1_VS_studenti_celkem_11.pdf

70

vysvětlujícími

proměnnými,

není

ovlivněna

vzájemnými

korelacemi

vysvětlujících

proměnných a poskytuje snadno interpretovatelnou grafickou prezentaci dat (Steinberg & Colla 1995, De’ath & Fabricius 2000, Crawley 2002). V prvním modelu byl binární vysvětlovanou proměnnou typu ano-ne agresor, ve druhém oběť (tedy zda respondent byl či nebyl agresorem, resp. obětí); model testující faktory, které ovlivňují, zda respondent uţíval drogy nebo ne, nebyl statisticky prŧkazný a není tedy dále zmiňován. Vysvětlujícími proměnnými byly pohlaví, bydliště (velké město nad 50 000 obyvatel; malé město; vesnice), rodina (úplná s oběma rodiči vlastními nebo jedním nevlastním; neúplná) a vzdělání rodičŧ (VŠ; SŠ; ostatní); u agresora navíc, zda byl sám i obětí šikany. Data byla analyzována v software CART v. 6.0 (Breiman et al. 1984; Steinberg & Colla 1995), který pro vytváření homogenních skupin v optimálních stromech provádí binární rekursivní dělení. Klasifikační stromy byly vyjádřeny graficky, nahoře s kořenovým uzlem, který značí nerozdělená data, a dole s koncovými uzly, které popisují homogenní skupiny odpovědí na dotazníkové otázky. Kvalita optimálního stromu byla hodnocena jako celkový počet chyb v optimálním stromu ve srovnání s počtem chyb, které lze očekávat náhodou (De’ath & Fabricius 2000); v našem případě binárního stromu s odpověďmi typu ano-ne tedy jako srovnání se stromem, kde lze očekávat 50% chyb. Technické podrobnosti konstrukce optimálních stromŧ viz např. Jarošík (2011). Statistickou analýzu provedl prof. Vojtěch Jarošík z katedry ekologie PřF UK v Praze.

6.4.2 Výsledky Klasifikační strom popisující pravděpodobnost, ţe bude respondent agresorem, je prezentován na obr. 11. První dělící proměnnou, tedy faktorem s největším vlivem, je zda byl respondent sám v minulosti také obětí šikany (pravá strana grafu). Pokud ano, záleţí hlavně na pohlaví – chlapci jsou agresory častěji (v 53 % případŧ – koncový uzel 10) neţ dívky (v prŧměru jen v 21 %), a to bez ohledu na vzdělání rodičŧ, rodinné zázemí či bydliště. V minulosti šikanovaná dívka bude s velmi malou pravděpodobností agresorem, je-li dcerou rodičŧ, kteří nemají vysokoškolské vzdělání (koncový uzel 7: 14 % případŧ). U dívek z rodin vysokoškolákŧ záleţí na bydlišti – pocházejí-li z velkého města nebo vesnice, budou agresorkami častěji (koncový uzel 9: 28 %), neţ kdyţ pocházejí z malého města (koncový uzel 8: 14 %). Ve skupině respondentŧ, kteří sami nezaţili šikanu je procento agresorŧ v prŧměru niţší (15 % oproti 36 % těch, kteří byli i obětí) a jak ukazuje levá polovina obr. 11, záleţí především na vzdělání rodičŧ. Děti z rodin středoškolákŧ jsou agresory jen zřídka (koncový uzel 1: 9 %), u ostatních záleţí na rodině, přičemţ z neúplných rodin pochází mnohem menší 71

procento agresorŧ (koncový uzel 2: 6 %) neţ z úplných. V úplných rodinách je největší pravděpodobnost, ţe bude dítě agresorem, jedná-li se o chlapce z velkého města (koncový uzel 6: 47 %) či dívku z malého města nebo vesnice (koncový uzel 4: 29 %).

OBĚT ŠIKANY skupina případů % Ano 77 22,8 Ne 261 77,2 N = 338

ne

SŠ

Koncový uzel 1 skupina případů % Ano 9 9,3 Ne 88 90,7 N = 97

VZDĚLÁNÍ RODIČŮ skupina případů % Ano 31 14,7 Ne 180 85,3 N = 211

neúplná

ost,, VŠ

žena

RODINA skupina případů % Ano 22 19,3 Ne 92 80,7 N = 114

Koncový uzel 2 skupina případů % Ano 1 6,3 Ne 15 93,8 N = 16

velké město

ano

úplná ost., SŠ

žena

BYDLIŠTĚ skupina případů % Ano 14 19,4 Ne 58 80,6 N = 72

POHLAVÍ skupina případů % Ano 21 21,4 Ne 77 78,6 N = 98

malé město, vesnice Koncový uzel 4 skupina případů % Ano 7 29,2 Ne 17 70,8 N = 24

Koncový uzel 3 skupina případů % Ano 7 14,6 Ne 41 85,4 N = 48

Koncový uzel 7 skupina případů % Ano 4 14,3 Ne 24 85,7 N = 28

muž

malé město, vesnice

VZDĚLÁNÍ RODIČŮ skupina případů % Ano 14 20,9 Ne 53 79,1 N = 67

BYDLIŠTĚ skupina případů % Ano 7 26,9 Ne 19 73,1 N = 26

Koncový uzel 5 skupina případů % Ano 0 0,0 Ne 11 100,0 N = 11

velké město

POHLAVÍ skupina případů % Ano 46 36,2 Ne 81 63,8 N = 127

Koncový uzel 10 skupina případů % Ano 32 53,3 Ne 28 46,7 N = 60

VŠ

malé město

muž

BYDLIŠTĚ skupina případů % Ano 10 25,6 Ne 29 74,4 N = 26

Koncový uzel 8 skupina případů % Ano 1 14,3 Ne 6 85,7 N=7

velké město, vesnice

Koncový uzel 9 skupina případů % Ano 9 28,1 Ne 23 71,9 N = 32

Koncový uzel 6 skupina případů % Ano 7 46,7 Ne 8 53,3 N = 15

Obr. 11. Optimální klasifikační strom pro odpovědi ano-ne na otázku, zda byl respondent agresorem. Kaţdý uzel (lichoběţníková tabulka se jménem dělící proměnné) a koncový uzel, označený číslem, ukazují tabulku se sloupcem pro odpověď (Ano-Ne), počet a procento (%) odpovědí, a dole celkový počet odpovědí (N) a grafické znázornění procenta odpovědí Ano (šedě) a Ne (černě) pomocí vodorovného sloupce – čím delší je černá část vodorovného sloupce, tím větší je pravděpodobnost, ţe osoba vykazující dotyčné charakteristiky bude agresorem. Vodorovně vlevo a vpravo od kaţdého uzlu jsou hodnoty dělící proměnné. Svislé čáry od uzlu mají délku přímo úměrnou poměru vysvětlené variability jednotlivými uzly. Celková chyba optimálního stromu je 29 % ve srovnání s 50 % chyb, který lze očekávat v odpovědích respondentŧ náhodou.

Klasifikační strom popisující pravděpodobnost, ţe se respondent stane obětí šikany (obr. 12) je mnohem méně robustní, o čemţ svědčí celková chyba 43,5 %, a obsahuje jedinou dělící proměnnou, kterou je bydliště. Naznačuje, ţe obětí šikany se dítě stane spíš ve velkém městě nebo naopak na vesnici, neţ v malém městě.

malé město

BYDLIŠTĚ skupina případů % Ano 180 53,3 Ne 158 46,7 N = 338

velké město, vesnice Koncový uzel 2 skupina případů % Ano 141 56,6 Ne 108 43,4 N = 249

Koncový uzel 1 skupina případů % Ano 39 43,8 Ne 50 56,2 N = 89

Obr. 12. Optimální klasifikační strom pro odpovědi ano-ne na otázku, zda byl respondent obětí šikany. Celková chyba optimálního stromu je 43,5 % ve srovnání s 50 % chyb, který lze očekávat v odpovědích ţákŧ náhodou. Jinak jako na obr. 11.

72

7 Diskuse Při interpretaci výsledkŧ, které jsem získala, je třeba si uvědomit, ţe ačkoli počet respondentŧ je poměrně vysoký (téma vcelku zaujalo, jak lze usoudit i z některých slovních reakcí, které jsem obdrţela), nejedná se o náhodný vzorek populace – dvě třetiny respondentŧ jsou ţeny, téměř dvě třetiny studenti (ve velké většině VŠ) a i mezi jiţ pracujícími má 62 % respondentŧ VŠ vzdělání. Ve srovnání s celou populací, kde je poměr pohlaví zhruba vyrovnaný a podíl lidí s VŠ vzděláním je mnohem niţší (jen něco málo přes 10 %42), je tedy struktura dotazníku výrazně posunuta směrem k vyšší vzdělanosti, a to nejen samotných respondentŧ, ale i rodin, z nichţ pocházejí (téměř u všech má alespoň jeden z rodičŧ minimálně středoškolské vzdělání, a více neţ polovina vysokoškolské). Převáţná většina respondentŧ je navíc ve věku do 30 let. Popsaná odchylka od celkové populace je dána zpŧsobem výzkumu. K získání dat jsem pouţila webové stránky www.vyplnto.cz, kde dotazníky vyplňují uţivatelé internetu; struktura souboru respondentŧ tedy do značné míry kopíruje vlastnosti uţivatelŧ. Moje výsledky tedy nelze povaţovat za reprezentativní pro celou společnost, domnívám se však, ţe poměrně dobře dokládají zkušenost s některými sociálně-patologickými jevy především mezi studenty a vzdělanými mladými lidmi z velkých měst na počátku pracovní kariéry. Výsledky týkající se uţívání drog a kriminality spíše potvrzují obecně známě skutečnosti – první zkušenosti s drogami přicházejí ve velmi útlém věku, mezi chlapci a dívkami nejsou rozdíly v tom, kolik z nich se s drogou alespoň příleţitostně setká, a pravidelných uţivatelŧ je více mezi muţi. Chlapci také výrazně častěji neţ dívky páchají kriminální činnost, většinou se jedná o mírnější delikty jako jsou krádeţe a výtrţnictví. Zajímavé je, ţe jen necelá polovina dotazovaných byla za spáchání deliktu potrestána rodiči. V další diskusi se zabývám především šikanou, neboť tato část prŧzkumu podle mého názoru přinesla nejzajímavější výsledky. V sledovaném souboru bylo výrazně vyšší zastoupení těch, kteří byli obětí šikany (124 osob), neţ těch kteří přiznali, ţe sami někoho šikanovali (74 osob). To mŧţe mít dvě příčiny. Předpokládáme-li, ţe počet šikanujících a šikanovaných by měl být v uzavřené skupině lidí zhruba obdobný (tuto rovnováhu by mohl vychýlit výskyt agresorŧ, jejichţ obětí se stává skupina šikanovaných dětí, to však lze stěţí předpokládat – pokud se takové případy objevují,

42

http://www.zlin.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/souhrnna_data_o_ceske_republice

73

jsou pravděpodobně vykompenzovány opačnou situací, kdy skupina dětí šikanuje jednotlivce), zbývá vysvětlení druhé - mŧj datový soubor není uzavřenou skupinou. Děti vysokoškolsky vzdělaných rodičŧ se dopouštějí šikany téměř dvakrát častěji neţ děti, jejichţ rodiče mají pouze středoškolské nebo základní vzdělání. To je poměrně překvapivé zjištění, které mŧţe podle mého názoru souviset s tím, ţe s rostoucím vzděláním se zvyšuje pracovní vytíţení rodičŧ, kteří mají na děti méně času. Moje výsledky potvrzují, ţe šikana je nejčastější ve velkých městech, ale mezi velikostí bydliště a výskytem šikany není zřejmě jednoduchý lineární vztah, neboť na vesnicích k ní dochází častěji neţ v menších městech. Říčan (1995) uvádí, ţe pokud se jedná o srovnání šikany ve městech a na venkově, ve Skandinávii bylo zjištěno, ţe výskyt šikany je zhruba stejný. I na vesnických školách, kde se všichni znají, kde bychom čekali idylické poměry, zjistil skandinávský výzkum skoro stejně častou šikanu jako ve velkých městech; nelišily se ani velké třídy s mnoha dětmi od malých tříd. Ve Velké Británii naproti tomu bylo zjištěno, ţe k šikaně dochází častěji ve městech, neţ na venkově. To odpovídá i výsledkŧm od nás, kdy zejména v Praze byla zjištěná čísla alarmující (Říčan 1995) a je to celkem v souladu i s mými výsledky, které ukazují na častější šikanu ve velkých městech a na vesnici. Lze si představit, ţe na vesnici chybí anonymita a děti se navzájem znají, takţe oběť se před potenciálním agresorem neschová. V menších městech toto neplatí. V městech s velkým počtem obyvatel je zase větší pravděpodobnost, ţe se v populaci vyskytne dostatek agresorŧ a obětí, kteří na sebe narazí. Nejdŧleţitějším faktorem spoluurčujícím, zda se dítě stane agresorem, je zda sám šikanu zaţilo. V dotazníku jsem nezkoumala časovou posloupnost těchto jevŧ u jednotlivých respondentŧ, lze však předpokládat, ţe se dítě nejprve stane obětí a teprve později samo agresorem. Tento výsledek byl velmi robustní pouze v případě chlapcŧ, kde na ničem jiném nezáleţelo (u dívek, které zaţily šikanu, záleţelo na tom, zda pocházejí ze vzdělané rodiny a kde bydlí). Jinými slovy, pokud chlapec zaţil šikanu, je pravděpodobné ţe bude sám šikanovat bez ohledu na další okolnosti – je tedy moţné, ţe chování chlapcŧ-agresorŧ v sobě nese prvek odplaty. Dalším moţným vysvětlením je motiv „prevence“ – bývalá oběť chce předejít svému týrání a na novém pŧsobišti začne pro jistotu sama šikanovat, případně se velmi rychle přidá k nějakému agresorovi (Kolář 2001). Zajímavé také je, ţe analýza agresorŧ v mém datovém souboru přinesla poměrně sloţitě strukturované výsledky, zatímco stejná analýza obětí nikoli. To by mohlo naznačovat, ţe stane-li se dítě agresorem nebo ne záleţí vedle individuálních psychologických dispozic také na řadě faktorŧ prostředí, kteří potenciálního agresora utvářejí, ale také to, ţe agresoři si 74

nevybírají – obětí se mŧţe stát kaţdý. Odpovídá to Kolářem popsané skutečnosti, ţe postihnout charakeristiky oběti šikanování je obtíţnější neţ zachycení charakteristiky agresora a ţe výběr oběti je často naprosto nahodilý (Kolář 2001).

75

Závěr Předloţená bakalářská práce dokládá, ţe sociálně-patologické jevy v chování dětí a mládeţe jsou v naší společnosti velmi rychle rostoucím problémem. Ať uţ je to nedostatečnou prevencí, chybou rodinné výchovy, školního prostředí nebo také dobou, ve které ţijeme, problém by si měla připustit široká veřejnost a ne pouze odborníci, oběti nebo jejich blízcí; uţ vŧbec nelze očekávat, ţe si ho připustí pachatelé. Sociálně-patologické jevy stojí společnost značné finanční prostředky, vynakládané na prevenci, péči a pomoc; snad ještě závaţnějším dŧsledkem je ale to, ţe se promrhává potenciál mladých lidí, kteří by jí mohli být společnosti ku prospěchu. Mŧj vlastní výzkum potvrdil některé jiţ zveřejněné výsledky, například, jak uvádí Říčan (1995), ţe šikana je nejčastější ve velkých městech. Kvantitativní analýza dat také potvrdila, ţe zatímco agresora je moţno poměrně dobře popsat pomocí charakteristik, jako je rodinné prostředí či bydliště, oběti ţádné jednoznačné charakteristiky nevykazují, obětí se mŧţe stát v podstatě kaţdý. Zajímavé je také statistické potvrzení skutečnosti, ţe oběti, které byly samy v minulosti šikanovány, jsou náchylnější k tomu, aby šikanovaly ostatní. Skutečnost, ţe zhruba polovina dotázaných přiznala zkušenost s drogami, není příliš překvapivá a i kdyţ se ve většině případŧ jedná o drogy lehké, zejména marihuanu, domnívám se, ţe je to číslo poměrně vysoké. Překvapilo mě zjištění, ţe jen polovina dotazovaných byla za spáchání kriminálního deliktu, byť vesměs drobného, potrestána rodiči, a také ţe se šikany častěji dopouštějí děti z rodin vysokoškolsky vzdělaných rodičŧ. Mŧţe to souviset se zmíněnou strukturou dotazníku posunutou k vyšší vzdělanosti rodin, ze kterých respondenti pocházejí; to se podle mého názoru odráţí v tom, ţe rodiče na děti nemají tolik času, děti se nudí, nebo se na sebe snaţí přilákat pozornost tím, ţe udělají něco „špatného“. Péče, prevence a pomoc v naší společnosti je podle mého názoru na velmi dobré úrovni. Rady odborníkŧ jsou dostupné a snadno dohledatelné. Nezbývá neţ věřit, ţe se dostáváme do doby, kdy problém sociálně-patologických jevŧ přestane být veřejnosti lhostejný a lidé se budou snaţit pomáhat nejen, kdyţ se dotkne jejich blízkých. Zatím to tak příliš nevypadá. Spíše je varující, ţe například forma šikany se evidentně zhoršuje; posunuje se do stále mladšího školního věku, přibývá brutality a bezohlednosti. Vychovává společnost opravdu horší děti nebo je to jen dobou, která ke všem společensko-patologickým jevŧm, nejen u mladistvých, svádí?

76

8 Seznam literatury a dokumentů 8.1 Odborná literatura 1) ARTETBURN, S.; BURNS, J. Drogy klepou na dveře. Výchova, prevence, léčba. Brno : Nová Naděje, 2001. 211 s. ISBN 80-86077-03-9. 2)

BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. Praha : ISV, 2003. 197 s. ISBN 80-86642-089.

3) BREIMAN, L.; FRIEDMAN, J. H.; OLSHEN, R. A.; STONE C. G. Classification and regression trees. California : Wadsworth International Group, 1984. 368 s. ISBN 9780412048418. 4)

CRAWLEY, M. J. GLIM for ecologists. Oxford : Blackwell, 1993. 392 s. ISBN 9780632031566.

5)

CRAWLEY, M. J. Statistical computing. An introduction to data analysis using S-Plus. Chichester : Wiley, 2002. 772 s. ISBN 978-0471560401.

6) DE’ATH, G.; FABRICIUS, K. E. Classification and regression trees: a powerful yet simple technique for ecological data analysis. Ecology. 2000, vol. 81, s. 3178–3192. 7) DUBIN, N. Šikana dětí s poruchami autistického spektra. Praha : Portál, 2009. 178 s. ISBN 978-80-7367-553-0. 8) GANERI, A. Od extáze k agonii. Praha : Amulet, 2001. 150 s. ISBN 80-86299-70-8. 9) GOODYER, P. Drogy + teenager. Vaše dítě také bere drogy... Praha : Nakladatelství Slovanský dŧm, 2001. 162 s. ISBN 80-86421-44-9. 10) HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Praha : Portál, 2010. 797 s. ISBN 978-80-7367-686-5. 11) HAVLÍK, R.; KOŤA, J. Sociologie výchovy a školy. Praha : Portál, 2007. 174 s. ISBN 97880-7367-327-7. 12) HRUBÁ, D. Kouření je drogová závislost. Edukační materiál pro pedagogy. Brno : LF MU, 2005. 32 s. 13) JAROŠÍK V. CART and related methods. In: SIMBERLOFF, D., REJMÁNEK, M. (eds). Encyclopedia of biological invasions. Berkeley and Los Angeles : University of California Press, 2011, s. 104–108. 14) JELLINEK, E. M., The disease concept of alkoholism. New Haven : Hillhouse Press, 1960. 258 s. ISBN 978-1578989362. 15) KALINA, K. a kol., Drogy a drogové závislosti 1 – mezioborový přístup. Praha : Úřad vlády České republiky, Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti, 2003. 343 s. ISBN 80-86734-05-6. 77

16) KAMIL, K. a kol. Drogy a drogové závislosti 1. Mezioborový přístup. Praha : Úřad vlády České republiky, 2003. 319 s. ISBN 80-86734-05-6. 17) KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách. Praha : Portál, 2001. 256 s. ISBN 80-7178-513-X. 18) KRÁLÍKOVÁ, E.; KOZÁK, J.T. Jak přestat kouřit. Praha : Maxdorf, 1997. 92 s. ISBN 8085800-62-4. 19) MARTÍNEK, Z. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha : Grada, 2009. 152 s. ISBN 978-80-247-2310-5. 20) MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha : Portál, 2011. 344 s. ISBN 978-80-7367-825-8. 21) MAYHEW, K. P.; Flay, B. R.; Mott, J. A. et al. Stages in the development of adolescent smoking. Drug and Alcohol Dependence. 2000, vol. 59, no. 1, suppl. 1, s. 61–81. 22) MRAVČÍK, V. a kol. Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2009. Praha : Úřad vlády České republiky, 2010. 148 s. 23) NEŠPOR, K;. Návykové chování a závislost : Současné poznatky a perspektivy léčby. Praha : Portál, 2000. 150 s. ISBN: 80-7178-432. 24) NEŠPOR, K.; CSÉMY, L. Alkohol drogy a vaše děti. Jak problémům předcházet, jak je včas rozpoznat a jak je zvládat. Praha : Sportpropag, 1992. 144 s. 25) PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 1998. 238 s. ISBN 8085931-65-6. 26) POKORNÝ, V.; TELCOVÁ, J.; TOMKO, A. Patologické závislosti. Brno : Prevence SPJ, 2000. 96 s. ISBN 80-238-6539-4. 27) POKORNÝ, V.; TELCOVÁ, J.; TOMKO, A. Prevence sociálně patologických jevů. Brno : Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2003. 186 s. ISBN 80-86568-04-0. 28) ŘEHÁK, J.; ŘEHÁKOVÁ, B. Analýza kategorizovaných dat v sociologii. Praha : Academia, 1986. 397 s. 29) ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi. Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha : Portál, 1995. 95 s. ISBN 80-7178-049-9. 30) SILLAMY, N. Psychologický slovník. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 246 s. ISBN 80-244-0249-1. 31) SOCHŦREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie. Liberec : Technická univerzita, 2001. 81 s. 80-7083-494-3. 32) STEINBERG, G.; COLLA, P.; CART: Tree-structured non-parametric data Analysis. San Diego : Salford Systems, 1995. 327 s. 33) TYLER, A., Drogy v ulicích : mýty, fakta, rady, Praha : Ivo Ţelezný, 2000. 426 s. ISBN: 80237-3606-X.

78

8.2 Internetové zdroje http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/socialnepatologickejevyajejichprevencesocialnep atologickejevyajejichprevenceobecne/default.aspx [cit. 11. 4. 2012] http://www.nicm.cz/kriminalita-a-delikvence-charakteristika [cit. 12. 2. 2011]

http://www.ostrovzl.cz/prevence/kriminalita-delikvence-vandalismus [cit. 12. 2. 2012] http://www.oazlin.cz/prevence/institu1.pdf [cit. 13. 3. 2012] http://www.uzis.cz/zpravy/aktualizace-mkn-10-platnosti-1-ledna-2012 [cit. 18. 3. 2012] http://www.drogy.cz/alkohol/kap-alkohol-kratka-historie.html [cit. 8. 4. 2012] http://www.drogy.cz/alkohol/kap-jak-alkohol-ovlivnuje-telo.html [cit. 8. 4. 2012]

http://www.drogy.cz/alkohol/kap-co-je-alkohol.html [cit. 8. 4. 2012] http://en.wikipedia.org/wiki/Tobacco [cit. 18. 1. 2012]

http://www.kurakovaplice.cz/koureni_cigaret/zdravi/nikotin-a-informace-o-nem/50-nikotinzakladni-informace-o-nikotinu-a-jeho-ucinku-v-organismu.html [cit. 18. 1. 2012] http://dokurte.cz/?stranka=slozeni_tabakoveho_koure&typ=sablony [cit. 18. 1. 2012] http://dokurte.cz/?stranka=Fakta_o_tabaku&typ=clanky&vypsat=2051 [cit. 18. 1. 2012] http://www.drogy.cz/drogy/kap-proc-lide-berou-drogy.html [cit. 4. 3. 2012] http://www.heo.cz/l/124-druhy-drog-rozdeleni-drog-priznaky-a-ucinky-drog-uzivani.html [cit. 6. 3. 2012]

http://www.drogy.cz/drogy/kap-proc-lide-berou-drogy.html [cit. 4. 3. 2012] http://www.drogy.cz/drogy/kap-nase-drogova-kultura.html [cit. 5. 3. 2012] http://www.prevko.cz/dite/co-je-sikana-a-co-muzu-delat [cit. 8. 1. 2012]

htttp://www.mvcr.cz/prevence/priority/mladez/systpris.htm [cit. 17. 3. 2012] http://www.drogy.cz/drogy/kap-marihuana.html [cit. 19. 3. 2012] http://www.uzis.cz/category/tematicke-rady/zdravotnicka-statistika/navykovelatky?title=F11%E2%80%93F19&body=F11%E2%80%93F19 [cit. 4. 2. 2012] http://www.mpsv.cz/cs/7242 [cit. 14. 4. 2012] http://www.mpsv.cz/files/clanky/7262/Zakon_o_rodine.pdf [cit. 10. 3. 2012] http://www.mpsv.cz/files/clanky/7263/Zakon_o_socialne-pravni_ochrane_deti.pdf [cit. 24. 3. 2012]

http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_28_1.pdf [cit. 16. 4. 2012] http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/prevence [cit. 25. 1. 2012] http://www.msmt.cz/vzdelavani/prevence-ptj [cit. 19. 3. 2012] http://www.drogy-info.cz/index.php/info/glosar_pojmu/s/sekundarni_prevence [cit. 1. 3. 2012] http://www.mvcr.cz/clanek/programy-prevence-kriminality.aspx [cit. 9. 4. 2012] http://www.socialni-zaclenovani.cz/programy-prevence-sociopatologickych-jevu-u-mladeze-aprobacni-programy [cit. 8. 4. 2012]

http://www.reknidrogamne.cz [cit. 20. 4. 2012] http://www.reknidrogamne.cz/cs/oprojektu/projekt-popis [cit. 20. 4. 2012] http://www.zlin.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/souhrnna_data_o_ceske_republice [cit. 20. 4. 2012]

79

8.3 Seznam příloh Příloha č. 1. Dotazník k bakalářské práci Příloha č. 2. Seznam zákonŧ, mezinárodních smluv, předpisŧ a doporučení upravujících problematiku sociálně patologických jevŧ u dětí a mládeţe

80

9 Přílohy Příloha č. 1. Seznam zákonů, mezinárodních smluv, předpisů a doporučení, upravující problematiku sociopatologických jevů u dětí a mládeže43. Usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – s účinností od 1. 1. 2010 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizincŧ na území ČR a o změně některých zákonŧ, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním minimu, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č .111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,ve znění pozdějších předpisŧ

43

http://www.mpsv.cz/cs/7264

81

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami pŧsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonŧ Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky Instrukce MPSV č.j. 21-12242/2000 ze dne 15.3. 2000, kterou se stanoví rozsah evidence dětí a obsah spisové dokumentace o dětech,vedené orgány sociálně-právní ochraně dětí a obsah spisové dokumentace o ţadatelích o osvojení a o svěření do pěstounské péče Instrukce č.j. 142/2007-Org. ze dne 5. 4. 2007, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte Sdělení č. 45/2003 Sb.m.s., o přijetí Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktŧ Sdělení č. 209/1993 Sb., o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahŧ v občanských a trestních věcech Sdělení č. 34/1998 Sb., o Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosŧ dětí Sdělení č. 43/2000 Sb., o Úmluvě o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení Sdělení č.132/2000 Sb.m.s., o Evropské úmluvě o osvojení Sdělení č. 66/2000 Sb.m.s., o Evropské úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí Sdělení č. 47/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manţelství. Sdělení č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí Sdělení č. 141/2001 Sb.m.s., o přijetí Úmluvy o pravomoci orgánŧ, pouţitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí Sdělení č. 90/2002 Sb.m.s., o přijetí Úmluvy o zákazu a okamţitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce (Úmluva č.182) Sdělení č. 91/2005 Sb.m.s., o sjednání Úmluvy o styku s dětmi 82

Vyhláška č. 33/1959 Sb., o Úmluvě o vymáhání výţivného v cizině Vyhláška č. 132/1976 Sb., o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyţivovací povinnosti Sdělení č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 Rezoluce Rady Evropské unie z 26.6.1997 o nedoprovázených nezletilcích, kteří jsou příslušníky třetích zemí ( 97/ C 221/03) Doporučení RE 4(1984) o rodičovské zodpovědnosti Doporučení RE 6(1987) o pěstounských rodinách Doporučení RE 2(1993) o medikosociálních aspektech zneuţívaných dětí Doporučení RE 1286 (1996) o Evropské strategii pro děti

83

Příloha č. 2. Dotazník k bakalářské práci Dobrý den, prosím o vyplnění dotazníku ohledně Sociálně patologických jevŧ v chování k mé bakalářské práci. Cílem dotazníku je zjistit, jak se zpětně lidé, kteří mají zkušenosti se sociálně patologickými jevy, dívají na své činy. Dotazník je zcela anonymní. Děkuji Vám za Váš čas a upřímnost při odpovídání.

84

85

86

87

88

89

90