Katedra společenských věd a sportu
SOCIALIZACE SPORTEM V ARMÁDĚ ČESKÉ REPUBLIKY Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Doc. PhDr. Aleš Sekot, CSc.
Jan Šmíd Regenerace a výživa ve sportu
Brno, 2009
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedené literatury a internetových zdrojů.
V Brně dne 29. 7. 2009
Podpis:
2
Srdečně děkuji panu doc. PhDr. Aleši Sekotovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady i jeho čas, který mi při vypracování této bakalářské práce poskytl.
3
Obsah: 1. Socializace…………………………………………………………………… 5 1.1 Definice základních pojmů…………………………………………. 5 2. Socializace ve sportu………………………………………………………… 8 2.1 Východiska………………………………………………………….. 8 2.2 Rekreační sport……………………………………………………… 9 2.3 Výkonnostní a vrcholový sport ……………………………………… 11 2.4 Hlavní etapy a faktory socializačního potenciálu sportu…………….. 14 2.5 Hlavní etapy sportovní kariéry………………………………………. 15 2.6 Socializační potenciál sportu………………………………………… 17 3. Socializace ve sportu v kontextu AČR……………………………………… 22 3.1 Definice základních pojmů…………………………………………... 22 3.2 Sportovní aktivity v rámci AČR ……………………………………. 24 3.2.1 Vstupní testy fyzické zdatnosti…………………………….. 24 3.2.1.1 Normy přezkoušení fyzické zdatnosti……………. 25 3.2.1.2 Způsob hodnocení testů fyzické zdatnosti……….. 26 3.2.2 Služební tělesná příprava………………………………….. 26 3.2.3 Sportovní aktivity v zahraničních misích………………….. 30 3.2.4 Armádní vrcholový sport………………………………….. 35 4. Závěr…………………………………………………………………………. 38 5. Glosář………………………………………………………………………… 39 6. Odkazy a bibliografie……………………………………………………….. 40
4
1. Socializace Současný náhled na vývoj jedince z hlediska jak společenských věd, tak medicíny je, že je nutné jej vidět nejen z biologické, ale i behaviorální perspektivy, jenž jsou na sobě závislé. V původních neindustrializovaných společnostech byla jednotlivá životní stádia pod drobnohledem rodiny, kmene či celé společnosti. V dnešní postindustriální společnosti je tento proces výrazně komplikovanější a méně zřetelný, zapojují se do něj krom rodiny, i např. škola, vrstevníci, zájmové skupiny, či fenomén moderní společnosti – média. 1.1 Definice základních pojmů Socializace (z lat. socialis = družný, společenský) je „komplexní proces, v jehož průběhu se člověk jako biologický tvor stává prostřednictvím sociální interakce a komunikace s druhými sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti.“ (Velký sociologický slovník 1996, str. 1012) Z ontogenetického hlediska se jedná o proces zahrnující vývoj jedince od bezmocného novorozence po osobu plně si uvědomující vlastní já a plně se orientující v kultuře, ve které se nachází. Stejně tak jako prostředí ovlivňuje a utváří jedince, je evidentní, že i jedinec sám svým jednáním, postoji, chováním působí zpětně na okolí. Socializace je tudíž dvousměrným procesem, nebo jak říká Sekot (2006) „Nejde přitom o jednosměrný proces vlivu sociálního prostředí na formování jedince: Je interaktivním procesem, prostřednictvím kterého kontaktujeme ostatní, syntetizujeme tok informací a utváříme tak rozhodovací proces modelující naše vlastní životy a sociální svět kolem nás. Socializace však není pouhým „kulturním programováním“, během něhož kupříkladu dítě vstřebává vlivy, s nimiž přichází do styku. Každý jedinec má totiž určité potřeby a nároky jimiž prostřednictvím zpětné socializace ovlivňuje chování těch, kteří se o něho starají a socializačně tak působí. Zpětná socializace tedy popisuje situaci, kdy ti, kteří ovlivňují druhé, jsou jimi zpětně socializováni: Děti dnes více méně běžně uvědoměle ovlivňují rodiče ve formách trávení volného času, stravovacích
návycích,
spotřebních
vzorech,
nákupních
zvyklostech,
technických
dovednostech, využívání komunikačních technologií. Přitom takovéto socializační účinky jsou umocňovány zejména ve společnostech procházejících rychlými sociálními a kulturními změnami. Právě v těchto situacích mladá generace učí starší novým zvykům a osvojování si nových hodnot.“ (Sekot, 2006, 47) 5
Z výše uvedeného je patrné, že termín socializace je nesmírně široký. Zásadní je výraz proces, jenž značí dlouhodobost a postupnost, interakce, vyjadřující více než pouhou jednosměrnost, a to vzájemné působení, a společnost, zahrnující v sobě pojmy jako kultura, komunikace, interakce či sociální skupiny. Z pohledu společnosti socializace napomáhá jedinci vštěpit základní životní hodnoty, vytvořit konformní postoje, s jejichž pomocí lze dosáhnout sociálního řádu, předvídatelnosti a tudíž kontinuity, tak nutné pro pokračování stávajícího stavu. Z pohledu individua naopak napomáhá vybavit jedince schopnostmi komunikace s okolím či řešit problémy podobnými postupy, jaké jsou v dané společnosti obvyklé . Bez tohoto procesu není možné, aby byla společnost schopna předávat své základní normy a hodnoty následující generaci. Je to de facto spojení mezi jednotlivými generacemi, bez něhož by se postupně rozpadla. Prvotně a nejúžeji je socializace spojena s prostředím rodiny. Rodiče od útlého dětství předávají potomkovi své hodnoty, normy, tradice, své vidění světa. Později s věkem narůstá vliv již dříve zmíněných vrstevníků, školy, zájmových skupin, médií a dalších. Socializace nahlížená jako proces interiorizace základních hodnot a norem, jako sociální učení, probíhá skrze učení se sociálním rolím vyplývajícím ze sociálního statutu. Sociální status znamená sociální pozici, postavení člověka v sociálním systému spjatém s jistými právy a povinnostmi. Člověk zastává ve společnosti množství statutů, jeden z nich je však rozhodující, klíčový, který určuje jeho sociální postavení ve společnosti. Sociální postavení lidí rozhodujícím způsobem definuje nejčastěji práce, povolání, resp. profese. Hlavní faktory, které determinují sociální statut člověka jsou: a) bohatství – majetek, který vlastní a příjmy b) prestiž – uznání, obdiv, úcta, jež mu společnost projevuje c) vliv – podíl na politické moci, možnost ovlivňovat politická rozhodnutí (Leška, 2004, s. 110) Pro sociální statut obecně platí, že může být vrozený, získaný či vnucený. Sociální role je standardizované chování nositele jistého statutu. Je to vzor chování, jenž od něj očekává společnost, nebo sociální skupina, jejímž je členem. Jednotlivci si v procesu socializace osvojují sociální role spojené s jejich sociálním statutem, často pak svoje role spoluutvářejí i přizpůsobují. Sociální role mohou být do různé míry formalizovány, podpořené normami, předpisy či pravidly. Při formalizovaných rolích se jejich výkon vynucuje a kontroluje společností, je dán systémem předpisů a nařízení. U neformalizovaných 6
rolí závisí jejich realizace na stupni socializace osobnosti, vyžaduje se nepřímými formami nátlaku, např. vlivem veřejného mínění. Z rozdílu mezi očekávaným a skutečným jednáním člověka s jistým statutem vznikají tzv. rolové konflikty, které též mohou vzniknout tehdy, kdy jednotlivé role, v nichž člověk vystupuje, vyžadují odlišné, vzájemně se vylučující chování.
7
2. Socializace ve sportu 2.1 Východiska Vzhledem k různým sociologickým školám je zřejmé, že existují různé pohledy na socializaci jako takovou, proto není překvapující, že se liší i pohledy na vliv sportu na vlastní socializaci. Vliv sportu lze nazvat ambivalentním, protože není jednoznačně empiricky dokázaný ve všech rovinách a na všech úrovních. (Leška, 2004) Někteří autoři jej relativizují, ba přímo zpochybňují. Konstatují, že, i když je možné zaznamenat jistý vliv, nelze tvrdit, že je v každém případě pozitivní a v některých případech dokonce socializaci brzdí. (Sekot, 2006) Rovněž tak ale existují i autoři, kteří dokazují nezastupitelnou roli sportovních aktivit v procesu socializace, a to především v její primární i sekundární fázi. (Charvát, 2001) Z uvedeného je patrné, že vliv sportu na socializaci není přímočarý, jednostranný, ale závisí na množství faktorů jako například věku sportovců, průběhu sportovní kariéry, úrovni sportovních soutěží, zda se jedná o sport rekreační, výkonnostní, vrcholový či profesionální, sport týmový či individuální. Svou úlohu sehrává i výběr povolání sportovce. Všechny tyto vlivy se kumulují ve sportovcově osobnosti, reaguje na ně podle charakteru svých povahových vlastností, až v důsledku toho vzniká konečný efekt, jenž může socializaci urychlit, posílit, nebo ji naopak brzdit. V každém případě je ale třeba říci, v čemž se většina autorů shoduje, že sport má významný socializační potenciál, který by měl být využíván v maximální míře. Poněvadž však nelze paušálně hovořit o pouze pozitivním vlivu sportu na proces socializace, je třeba odlišit jednotlivé roviny a úrovně sportu a analyzovat je samostatně. Je pak třeba rozlišovat především sport rekreační, pro širokou veřejnost a výkonnostní či vrcholový sport. V rámci vrcholového sportu je nutné jednotlivě posoudit hlavní etapy sportovní kariéry, kde se vlivy socializace výrazně liší. (Leška, 2004) Rovněž tak je třeba zdůraznit zdánlivě samozřejmou skutečnost, a to že různé sportovní oblasti i disciplíny přinášejí různou povahu zkušenosti, tedy i rozdílný ráz praktických dopadů na život jedinců. Jinými slovy, že povaha socializace při sportovní aktivitě rekreačního kondičního sportu bude jiná než má vliv na půdě sportu výkonnostního a vrcholového, rovněž tak je zřejmý rozdíl mezi socializací v rámci kolektivních her a spíše individuálních sportů.
8
2.2 Rekreační sport Kondičně rekreační sport se odvíjí jako aktivita volného času kombinací vztahů mezi lidmi, mezi tělem a duchem, a mezi fyzickou aktivitou a prostředím. Přitom: Důraz je kladen na osobní projev, prožitek, dobrý zdravotní stav, vzájemné porozumění a podporu spoluhráčů i protihráčů. Soustředěnost na posilování (nikoli samoúčelnou sílu) jako výslednice tělesných aktivit přinášejících radost a pocit duševní a tělesné pohody. Otevřenost účasti je založena na přizpůsobení různosti fyzických dovedností. Demokratická rozhodovací struktura je charakterizována kooperací, sdílením moci a reciprocitou vztahů trenér-sportovec. Interpersonální podpora je odvozována od principu soutěže s někým, nikoli proti někomu, protihráči nejsou nepřátelé, ale ti, kteří udělují soupeření povahu vzájemného testování (Coakley, 2001, s. 94 – 95). Rekreační sport pro širokou veřejnost je sportem, který praktikuje jedinec po té, co si splní své pracovní, školní či jiné každodenní povinnosti, tedy ve svém volném čase. Je činností sloužící oddychu, relaxaci, rozvoji a obohacení jednotlivce. Z pohledu sociologie je významný zejména fakt, že se jedná o volnočasovou aktivitu. Což znamená, že se jedinec v rámci trávení svého volného času může věnovat jakékoli i nepohybové aktivitě, ale vybral si právě sport. Mezi nejoblíbenější rekreačního sporty dnes řadíme v první řadě kolektivní hry – fotbal, hokej, košíkovou, nohejbal, či další hry a sporty jako squash, turistiku, cykloturistiku, vodní sporty či stále populárnější fitness. Lze vysledovat nepřímou úměru mezi technologickým rozvojem a nárůstem blahobytu v západní společnosti v posledních desetiletích a úbytkem pohybových aktivit. Často se dnes hovoří o tzv. hypokinetickém způsobu života, proto narůstá význam sportovních aktivit pro utváření aktivních, psychicky i fyzicky zdravých jedinců. V mládeži sport napomáhá schopnosti vytvářet a dodržovat rozumný režim dne. Zároveň toto využití volného času může napomoci odvádět děti od negativních vlivů, jakými jsou drogy, alkohol, násilí, party. Pohyb a fyzická aktivita jsou důležitým aspektem sebepoznávání člověka, napomáhají ke zjištění hranic vlastních možností a sebezdokonalování se. Tvoří důležitou sociální a smyslovou zkušenost, způsobují emocionální prožitky, jenž obohacují osobnost člověka. 9
Sportovní utkání přispívá k rozvoji kreativity, ke hledání nových nepoznaných způsobů řešení situací. Překonávání překážek podporuje formování volních vlastností, radost ze zvládnutí obtížných úkolů, emocionální účast přispívá k vytváření emocionální stability, odolnosti vůči životním problémům a stresu, schopnosti vyrovnávat se s neúspěchem. Sportování napomáhá vytváření sociálních kontaktů, rozšiřuje horizont při hledání svého uplatnění ve společnosti. (Leška, 2004) Rekreační sport je důležitý nejen v životě dětí a mládeže, podstatnou roli hraji i v životě dospělého jedince, kde rovněž plní celou škálu socializačních funkcí. Napomáhá kompenzovat nedostatek pohybu v zaměstnání, psychickou zátěž, odbourává stres, umožňuje navazovat společenské kontakty a aktivně trávit volný čas. Lze bez přehánění říct, že pomáhá člověku udržet si psychickou i fyzickou svěžest. Sport umožňuje mnohostrannost osobnostního rozvoje zdraví, fyzické kondice, výsledků a vítězství. Přináší radost i zklamání, nadšení i smutek. Působí jako významný socializační a motivační faktor našeho konání. Při zachování komplexního chápání dimenze člověka jako fyzické, psychické a sociální bytosti můžeme potom z jasně vytýčeného cíle využívat
sportovní
pohybové
aktivity
ke
zdokonalení
člověka,
a
tím
přispívat
k harmonickému rozvoji celé společnosti. (Charvát, 2001) 2.3 Výkonnostní a vrcholový sport Samostatnou kategorii tvoří výkonnostní či vrcholový sport, jenž probíhá organizovaně, na půdě sportovního klubu. Již nestačí jen občasné příležitostné sportování, je zde nutná pravidelná účast na trénincích a soutěžních kláních. Z pohledu sociologie to znamená, že se sport stává dominantní složkou volného času. Vrcholový sport, jenž je druhem sportu výkonnostního, se realizuje v rámci nejvyšších soutěží v dané zemi, účastí v mezinárodních soutěžích a státní reprezentaci. Sport se tak stává nejen dominantní součástí volného času, ale již i životního stylu sportovce vůbec. Sportovec podřizuje celý svůj životní styl potřebám a požadavkům sportu a soutěží. Od toho je již jen krůček a dostáváme se k profesionálnímu sportu, což znamená, že se sport stal povoláním a hlavním zdrojem příjmů. (Leška, 2004) Sekot shrnuje, že: „Výkonnostní vrcholový sport zdůrazňuje zejména sílu, rychlost, ovládnutí protivníka, posouvání hranic lidských možností, nezměrné úsilí o vítězství a mistrovský titul; 10
je založen na ideji, že sportovní mistrovství je výsledkem soutěživého úspěchu a výsledků dosažených na bázi systematické oddanosti tvrdé sportovní přípravy, umocňované ochotou k oběti a bolesti a zřeknutí se zdraví a duševní pohody; klade důraz na vytváření a překonání rekordních výkonů, vymezováním lidského těla nikoli jako cíle, nýbrž prostředku sportovní činnosti při využívání technologie jeho kontroly a monitorování; praktikuje selektivní systém výsadního postavení fyzicky nejzdatnějších a sportovně nejúspěšnějších; vytváří a udržuje hierarchické autoritativní struktury, v jejichž rámci jsou sportovci podřízeni trenérům a trenéři dále podřízení vlastníkům a správcům sportovních klubů; pěstuje antagonistický myšlenkový princip, podle kterého jsou sportovní soupeři chápáni jako nepřátelé.“ (Sekot, 2006, 55) Přirozeně se míra takto vymezených charakteristik mění s povahou jednotlivých sportů. Vliv vrcholového sportu je jak pozitivní tak negativní. Z pozitivního hlediska inspiruje veřejnost k aktivnímu přístupu k pohybovým aktivitám, na straně druhé však současně mnohdy odvádí masy lidí od aktivního provádění sportovní aktivity tím, že se namísto toho raději věnují pasivní aktivitě – sledování sportovních výkonů druhých. Německý sociolog K. Heinemann rozdělil možné socializační vlivy do několika stupňů od utváření základních předpokladů pro sportování dětí, přes aktivní sportovní kariéru, až po ukončení aktivní sportovní kariéry a začlenění sportovce do civilního života. Snažil se rovněž postihnout hlavní faktory, které mají vliv na sportovní kariéru. Proces socializace v jeho pojetí pak zahrnuje následující etapy: Předběžná socializace, neboli předsocializace. Vyjadřuje skutečnost, že dítě musí mít vypěstovánu jistou zručnost, mít poznatky o sportu, jeho pravidlech, aby se vůbec mohlo začlenit do organizační struktury klubu a začít pěstovat sport. Vyžaduje to jistý stupeň rozvoje motorických schopností, výkonové 11
motivace, dostatečnou vyspělost, aby chápalo čas a prostor, a aby bylo dostatečně sociabilní k zapojení do sportovního kolektivu. Socializace ke sportu. I když dítě disponuje všemi uvedenými předpoklady, neznamená to automaticky, že začne sportovat. Je nutné poznat, které vlivy a impulzy z okolního prostředí ho vedou ke sportování a které podmiňují výběr sportu. Z přehledu 2.4 vyplývá, že důležitou roli při motivaci, jako i při výběru konkrétního sportu, hrají rodiče, přátelé, škola a masmédia. Z hlediska celospolečenských vlivů to je atraktivita sportu, nebo-li jeho popularita v dané zemi a ve světě, stupeň jeho prezentace v médiích. Druh a způsob zapojení do sportu. V této fázi si dítě vybírá konkrétní druh sportu a rozhoduje se pro stupeň sportovní aktivity – jestli bude sport vykonávat rekreačně či výkonnostně, důležitou roli tu sehrávají i časové faktory. Z pohledu společnosti je důležitá nabídka příležitostí, alternativ, neboli možností výběru sportu. Svou roli hraje i ekonomická situace rodičů – jaké možnosti mohou nabídnout, jaké finanční nároky je rodina schopna a ochotna uspokojit. Socializace ve sportu. V této etapě se začínají projevovat socializační efekty sportování v kolektivu. Mladý sportovec si pěstuje normativní konformitu, tj. osvojuje si a přijímá za své hodnoty a normy sportovního kolektivu, upevňuje svou identitu v konfrontaci a interakci s ostatními členy kolektivu. Úměrně s nárůstem jeho výkonnosti a úspěchu si upevňuje sebevědomí, což je důležitý aspekt formování osobnosti. Vědomí toho, že výsledky sportovního kolektivu závisí na každém jednotlivém členovi, na plnění si své role, na vzájemné součinnosti, formuje vědomí a pocit solidarity. Tento proces ovlivňují rámcové podmínky daného sportu, klubu, jeho organizační struktura, osobní vztahy ve sportovním kolektivu apod. Transfer socializačních účinků. Po naplnění všech předcházejících etap se dostáváme k otázce, zda je možné uplatňovat schopnosti získané ve sportu i v jiných oblastech činnosti člověka? V jakém rozsahu je tento transfer možný a na jakých faktorech závisí?
12
Desocializace a resocializace. Po ukončení aktivní sportovní kariéry je sportovec nucen opustit sportovní svět a hledat uplatnění v práci. Je nucen zužitkovat, zhodnotit to, co se naučil během sportovní kariéry a musí si osvojit formy a podmínky nového institucionálního pořádku. Jaké změny osobnosti a identity jsou nevyhnutelné po ukončení sportovní kariéry? (Heinemann, 1998, s. 158, in Leška, 2004)
13
2.4 Hlavní etapy a faktory socializačního potenciálu sportu Faktory socializace rodina skupina škola …
Signifikantní faktory rodiče přátelé škola média
druh sportu úroveň výkonnosti časová náročnost
Socializační efekty: normativní konformita sebevědomí identita solidarita
Podobnost struktur sportu oblastem života
Předběžná socializace
Socializace ke sportu
Druh a způsob zapojení do sportu
Socializace ve sportu
Faktografické údaje sociální vrstva sociálně-prostorové podmínky
Atraktivita sportu
Příležitosti ekonomické postavení množství alternativ životní situace
Rámcové podmínky druh inscenování institucionální zapojení organizační struktura osobní vztahy
Transfer socializačních účinků
Desocializace
Rámcové podmínky význam sportu alternativní šance k zaměstnání
Zdroj: Heinemann, 1998, s. 158, In Leška, 2004, s. 115
14
2.5 Hlavní etapy sportovní kariéry V závislosti na fázi sportovní kariéry lze obecné Heinemannovy principy aplikovat na čtyři fáze sportovní kariéry: 1. Ranné období, které je spjaté s vyhledáváním sportovních talentů a vytvářením vhodných podmínek pro jejich rozvoj. 2. Období dozrávání sportovní výkonnosti. 3. Období dosahování vrcholných sportovních výkonů. 4. Ukončení aktivní sportovní kariéry. (Čechák, Linhart, 1986, s 133-151, in Leška, 2004 s. 116) Tréninkový proces a sportovní soutěžení se uskutečňují ve sportovním kolektivu. Součástí této sociální skupiny jsou jednotliví členové sportovního družstva včetně trenéra, manažéra a dalších funkcionářů. Každý sportovec má svou pozici v rámci kolektivu, má svou roli, již musí plnit a výsledky kolektivu závisí na tom, jak ji plní. Sport se svými vlastními hodnotami, pravidly, která je třeba respektovat, je přípravou na reálný život, na plnění různých sociálních rolí, respektování sociálních rolí a osvojení si vzorů chování. Trénink v kolektivu ovlivňuje sociální chování ve vztahu k celému kolektivu i k jeho jednotlivým členům. Tvoří prostor k sociálnímu učení se, získání důvěry v sebe i k druhým. Pozitivní socializační aspekty sportu u mladých sportovců mohou být ohrožovány faktory, jakými jsou například vysoké tréninkové dávky, typické pro výkonnostní sport, které jsou spjaté s výraznou časovou náročností, což může mít za následek jednostranný vývoj mladého člověka na úkor např. vzdělání či profesní přípravy. Mladý sportovec je navíc mnohdy vytržen z rodinného prostředí a nedostává se mu pak v plné míře vhodného emocionálního zázemí, času na jiné sociální aktivity a kontakty s vrstevníky v procesu dospívání. Následující vývoj záleží na tom, zda se bude jednotlivec věnovat sportu systematicky, neboli zda se stane vrcholovým nebo profesionálním sportovcem. Proces socializace se tak dostává do nové pozice. Pro výkonnostní a profesionální sportovce se sport stává dominantní složkou jejich konání, de facto jejich povoláním a jedná se tak vlastně o prostředek jejich začlenění do společnosti, jejich sociálního statutu a prestiže. Vrcholoví sportovci dosahující špičkových výkonů, bývají nadstandardně finančně hodnocení, jejich sociální statut se mění, dostávají na výsluní zájmu masmédií i společnosti. Individuální úspěch je nazírán i tak, že se v něm odráží i hodnocení druhých. Sportovec prožívá svůj úspěch v reakcích okolí. Sportovci 15
jsou závislí na reakcích společensko-kulturního prostředí, v němž žijí, a snaha po společenském uznání tak zpětně ovlivňuje jejich sportovní výsledky. Lze říci, že během aktivní sportovní kariéry žije sportovec v jakémsi umělém prostředí, jenž ho odděluje od reálné společnosti se svými problémy. Jeho život se odvíjí v rámci neustálého tréninkového cyklu kolem přípravy na sportovní soutěž, účasti na vlastním sportovním zápolení, v interakci s trenéry, lékaři, manažéry. Potřeby reálného života mu bývají vzdálené. Mnohdy kvůli sportovní kariéře odkládá i své rodinné záležitosti, jakými jsou manželství či rodičovství. Každý sport si v tomto období vrcholové výkonnosti vytváří jakousi svou vlastní subkulturu mající vlastní normy, hodnoty, ideály podřízené jedinému cíli, dosahovat co nejlepších možných výsledků. Hlavně v případě vrcholového a profesionálního sportu je vítězství za každou cenu kritériem, ostatní sportovní hodnoty pak ustupují do pozadí. Interiorizace podobných hodnot může být velikou překážkou resocializace sportovce po ukončení aktivní sportovní kariéry. Proces ukončování sportovní kariéry je procesem nadmíru složitým majícím své sociální i psychologické rozměry. Psychologické dimenze jsou spjaté s tím, že sportovec postupně ztrácí obdiv a pozornost společnosti, mizí zájem masmédií, postupně mizí z veřejného povědomí, zapomíná se na něj. Z obdivované celebrity, která často byla vzorem chování pro mládež a fanoušky, se stává obyčejný člověk. S podobným ústupem ze slávy je třeba se vyrovnat, ale ne každému se to podaří. Pro ukončení aktivní sportovní kariéry by měl každý sportovec odhadnout ten správný okamžik a být na tento krok připravený. Sociální rozměr ukončení sportovní kariéry je spjat s tím, jaké má sportovec ukončené vzdělání, respektive jak je připraven na výkon svého občanského povolání a jak se dokáže realizovat v civilním životě. Ideálním stavem je, pokud končící aktivní sportovec může setrvat v oblasti sportu jako trenér, manažér, funkcionář či podnikatel. Může tak zužitkovat všechny své zkušenosti získané během aktivní sportovní kariéry. Na druhé straně ale jednostranná sportovní identifikace: „…tvoří jeden z limitujících dopadů socializace a může se stát zdrojem životních zklamání, nejistoty, dezintegrace a neschopnosti navazovat smysluplné sociální a osobní kontakty. Naopak promyšlené rozhodnutí ukončit aktivní soutěžní sportovní kariéru, spojené s úsilím získat celoživotně orientovanou profesi, je usnadňováno i schopností realisticky posoudit své sportovní dovednosti s výhledem na vyšší úroveň výkonnostní soutěživosti. (Koukouris, 1994, in Sekot, 2006 s. 51) Lze než souhlasit, že pokud aktivní sportovní kariéra rozšiřuje běžný rámec osobnostní identity, akcentuje míru životních zkušeností, akceleruje bohatost a dynamiku mezilidských 16
vztahů a umocňuje materiální požitky, je proces odchodu ze sportovní scény pravděpodobně hladký. Obtíže ale zpravidla nastávají, když sportovec svým zúženým životním obzorem pouze na oblast vrcholového výkonnostního sportu omezuje svoji schopnost a ochotu žít a seberealizovat se mimo subkulturu elitního sportu, tedy v běžném životě soutěživosti na poli práce. (Murphy et al, 1996, in Sekot, 2006, 51) 2.6 Socializační potenciál sportu Sport je produktem určitého kulturního klimatu a nadále se v něm i vyvíjí. „Je výslednicí sociálně podmíněného hodnotového směřování, utváření vzorců činností a jednání. Tato skutečnost může uvozovat řadu naléhavých otázek: Jakou úlohu hraje sport v životě jedince a jakými cestami spoluutváří jeho osobnostní rysy a životní styl? Jak lze nahlížet proces sportovní angažovanosti z hlediska životního směřování? Co vůbec znamená sport v životě moderního člověka, jak se liší vliv v rovině rekreačního a výkonnostního sportu? Jaký osobnostní dopad může znamenat ukončení sportovní kariéry? Je sport nedílnou a ničím nezastupitelnou součástí rozvoje jedince a společnosti? A zejména: Co si obecně můžeme představit pod pojmem socializace sportem?“ (Sekot, 2006, s.47) Obecně je socializace nejúžeji spjatá s rodinou, nejinak tomu je, i když hovoříme o socializaci sportem. Rodiče během tohoto procesu zasazeného do rámce jejich vlastních hodnot a norem usilují o to, aby se jejich dítě stalo samostatnou osobností. Na počátku si osvojují svou příslušnost k pohlaví dle odpovídajícího chování, postojů a aktivit typických pro chlapce či dívky. Z hlediska sportu se u chlapců očekává tvrdost, síla, vytrvalost či mužnost, u dívek naproti tomu ladnost, estetický dojem a elegance. Obecně lze říci, že účast mládeže na sportovních aktivitách je podmíněna faktory, jakými jsou dostupnost této příležitosti, podpora rodiny, vrstevníků a školy. Vliv má také sociální status rodiny ovlivňující hmotné zabezpečení sportování (zejména při výkonnostním sportování). Podpora rodiny je jedním z rozhodujících faktorů zejména na počátku cesty jedince ke sportu. Může vést dítě ke sportu buď tak, že jej pozitivně motivuje příkladem, že od útlého dětství se potomek účastní sportování spolu s rodiči. Extrémním případem motivace může však být situace, kdy se dítě nutí sportovat. Rodiče projektují svá vlastní očekávání a mnohdy nenaplněné sny do svých dětí a očekávají tak, že úspěchem dětí dojde svým způsobem i k naplnění jejich snů. Role rodiny však může být i opačná. Může se jednat o prosté
17
nedoporučování sportu či zpochybňování jeho přínosu, nebo dokonce i zakazování z mnohdy iracionálních důvodů. Dalším velkým faktorem je výběr sportovní disciplíny. U prostého hraní si s kamarády je výběr hry určován shodou většiny zúčastněných. A také zde u organizovaného sportu hraje na počátku rozhodující roli rodina, protože dítě často neví, jakému sportu by se chtělo věnovat. Závisí pak na „osvícenosti“ rodičů, zda budou podporovat evidentní vlohy svých ratolestí, nebo zda je budou směřovat ke sportům podle svého výběru. „I když se individuální představy o sportování dětí v rovině příslušnosti k pohlaví mohou v závislosti na sociální příslušnosti a celkové úrovni rodiny lišit, existuje do určité míry všeobecný vzor charakteristický pro naši kulturní sféru. Dívky tak nejsou od sportovních her vysloveně zrazovány, ale jejich čas pro hry a sportovní činnost je autoritou většinou více usměrňována a kontrolována, než v případě chlapců. Když například desetileté děvče žádá své rodiče o povolení ke hře, můžeme na základě generované běžné zkušenosti slyšet omezující repliky typu: „Hraj si v blízkosti domu“, „s kamarády, které znám“, neušpiň se“, „dej na sebe pozor“, „buď opatrná“, „vrať se domů včas“. Tato psychologicky silně dimenzovaná forma „podmíněného povolení“ neovlivňuje pouze vývoj sportovních dovedností malých dívek, ale navíc může, sociologicky vzato, i omezovat povahu her a neformálních sportovních činností sdílených s přáteli v pozdějším věku.“ (Sekot, 2006, s. 49) Podobná kontrola není ve vztahu k chlapcům typická. Často jim je ponechán výrazně větší prostor volnosti, svobody. Klaus Heinemann shrnul socializační potenciál sportu do těchto šesti bodů: 1) Normativní konformita a ritualismus Sport vytváří vhodný prostor pro učení se sociálnímu jednání a osvojování si sociálních norem, protože má přesně vymezená pravidla, normy a sankce za jejich nedodržení. Působí tak konformně na osvojování si norem zejména mládeží. Pravidla a normy ve sportu lze charakterizovat jako rituály. Obzvláště malé děti, ve věku 7 – 12/13 let, jsou velice citlivé vůči normám a hodnotám a mají tendenci je absolutně dodržovat. Stejně tak jsou senzitivní k jejich porušování. Prostřednictvím sportu a her může být tento efekt ještě posilován.
18
2) Frustrační tolerance a zatížení Ačkoli ve sportu zpravidla všichni usilují o vítězství, nelze samozřejmě vyhrávat vždy a nemůže vyhrát každý. Proto je nutnou součástí sportovní přípravy i schopnost vypořádat se s porážkou, prohrou, a je pocitem doprovázejícím zklamání a selhání, rovněž je třeba pracovat na ovládnutí a případném nedání najevo své možné zlosti a rozčarování. Tato schopnost zvládnutí porážky, vypořádání se s neúspěchem, poučení se z něj a využití jej v budoucí přípravě při dalším budování sebedůvěry a sebevědomí může mít pozitivní vliv na socializaci jedince. Existují však jedinci, kteří tuto toleranční hladinu porážky nezvládají a mohou se tak uchýlit k nestandardním, nevhodným nebo dokonce nepovoleným postupům, jednáním či prostředkům. Zejména by se jednalo i hledání chyb v druhých, napadání spoluhráčů nebo protihráčů verbálně či dokonce fyzicky, obviňování rozhodčích a v dlouhodobějším horizontu je možné i sáhnutí po zakázaných prostředcích – dopingu, jako cestě jak zvýšit svůj výkon a minimalizovat další možnost neúspěchu. V socializační rovině se jedná o zřetelně negativní jevy. 3) Kompetence a rigidita Sport je do značné míry svázán množstvím pravidel, předpisů a organizačních norem. Důležité je dodržování uspořádání v čase a prostoru a existujících hierarchických struktur. Všechna tato omezení více či méně limitují kreativitu, spontánnost a svobodu konání sportovce. Sportování dětí a mládeže se uskutečňuje podle pravidel a v rámci, který vytvořili dospělí. Výzkumy často poukazují na vysoký stupeň rigidity špičkových sportovců, kteří jsou často jen v omezené míře schopni nacházet a využívat alternativní možnosti jednání. (Leška, 2004) 4) Empatie a respektování hranic Sport má své vlastní normy, pravidla, vzory chování, hodnoty, zákonitosti, které bývají projekcí společenských norem a hodnot, které platí i v ostatních oblastech mimo sport. Ovšem hodnoty, normy a pravidla vlastní sportu nelze úspěšně automaticky přenášet do běžného života, mnohdy by to dokonce mohlo být nebezpečné. Např. sportovec, jenž neprojevuje dostatečnou ohleduplnost vůči ostatním v okolí, ale naopak využije jakékoli chyby nebo slabosti druhých pro zlepšení si své vlastní pozice. Nebo automobilový či motocyklový závodník závodící s ostatními i v běžném životě v běžném provozu. 19
5) Solidarita a etnocentrismus Výrazný stupeň sociální integrace členů sportovního týmu, týmová solidarita, silné vymezení se vůči jiným skupinám zabezpečují formování skupinové identity. Je to záruka formování vysoké solidarity a sociability, neboli schopnosti a připravenosti kooperovat v sociální skupině, snažit se naplňovat její cíle a dodržovat její normy. Je však třeba mít na paměti, že a) tento efekt nastupuje pouze ve sportovních odvětvích nebo organizačních formách, jež umožňují formování dlouhodobých skupin; b) soutěž se vyznačuje tím, že vítězství jedněch je současně prohrou druhých – což není pravidlem u jiných forem sociálních konfliktů; c) tato vnitřní solidarita záleží na rozsahu a druhu úspěchu skupiny, či týmu, vzniká tedy a je motivována silou úspěchu. (Leška, 2004) Toto naznačuje, že sport nutně nemusí napomáhat rozvoji solidarity vhodné pro sociální interakci ve společnosti. Naopak může spoluvytvářet takovou formu solidarity, která by v jiných formách sociálních vztahů mohla vést k zostření až vyhrocení sociálních konfliktů mezi různými skupinami, eventuálně až k etnocentrismu. 6) Chápání demokracie Být součástí sportovního klubu může být i „školou demokracie“. Pomůže ji pochopit, vytvořit základní návyky užitečné nebo dokonce potřebné v jiných oblastech života, jako např. získání organizačních schopností, příprava vystoupení, vedení tréninku, získání většiny pro svůj návrh. Ačkoli lze říci, že důležitou rovinou je i rovnoprávnost všech členů kolektivu, skutečnost je však taková, že podobný kolektiv je často řízen nedemokraticky což mívá za následek pocit rozčarování i frustrace. (Heinemann, in Leška, 2004) Další členění socializačního potenciálu sportu uvádí Mrazek (2000), Leška (2004) jej dokonce považuje za výstižnější: „Normativní konformita – osvojení si hodnot a norem společnosti. Vlastní identita – schopnost sladit rolová očekávání okolí s vlastními potřebami a představami tak, že individualita jedince zůstane zachována bez toho, že by byl vyloučen ze sociální interakce.
20
Kompetence – sociální normy ne vždy jednoznačně určují chování, navíc různé systémy norem mohou navzájem kolidovat. To vyžaduje kompetenci, schopnost autonomního konání, aplikaci sociálních norem a zvládnutí konfliktů. Solidarita – identita a solidarita musí být spjaté s perspektivou integrace vlastního konání do vyššího celku, aby se z jedince nestal egoista. Tato schopnost je označována jako solidarita. (Mrazek, 2000, s. 304)
21
3. Socializace ve sportu v kontextu AČR1 3.1 Definice základních pojmů Armáda, je svébytná sociální skupina lišící se od ostatní společnosti celou řadou propracovaných, specifických a vynutitelných norem a jistou formou vlastní kultury mající tudíž všechny znaky sociální subkultury, kam se i řadí. Významný jednoznačně určující je zde zejména princip vnější distinkce, odlišování se od zbytkové společnosti na první pohled, a to oděvem - uniformou. Jako každá jiná subkultura i armáda může aplikovat a aplikuje normy a hodnoty většinové společnosti do svých řad, ale tato adaptace opačným způsobem fungovat dobře nemůže, právě kvůli přílišné specifičnosti tohoto prostředí. Hovořili jsme-li však v úvodní části o principech platících při socializaci ve sportu obecně, můžeme je aplikovat i do tohoto prostředí. Armáda, ač svébytná skupina, by měla svou stratifikací reflektovat zbytkovou společnost. Základnu tvořenou nejpočetnější skupinou mužstva2, rotmistrovského3 a praporčického4 sboru. Poté významnou skupinu nižších důstojníků5 v rolích velení středního stupně. Další početně ovšem méně zastoupenou skupinu vyšších důstojníků6 v pozicích vyššího velení a pak několik výjimečných jedinců, zástupců nejvyššího velení – několik jednotlivců, generálů. Jak již bylo zmíněno, takto by struktura armády měla vypadat, avšak AČR je, podobně jako mnoho jiných postkomunistických armád, poněkud odlišná. Dříve byly ozbrojené složky závislé na opakujícím se přílivu mužstva, které se pravidelně co čtvrt roku dostavovalo v podobě vojáků základní služby. Základní vojenská služba byla povinnou součástí dospívání zdravých mladých mužů v ČSSR. Po pádu komunismu v roce 1989, i po rozdělení Federace na dva suverénní subjekty, základní vojenská služba přetrvávala ještě dalších 12 let, než byla k 1. lednu 2005, 6 let po našem vstupu do NATO7, zrušena. (www.army.cz) V tu chvíli ale vyvstal zásadní problém. V každé fungující západní armádě je páteří silná početná vrstva mužstva – ona výkonná složka, plnící rozkazy a vykonávající armádní rutinu, krom mnoha nekvalifikovaných pomocných či uklízecích činností. Dříve tak typický obrázek vojáka základní služby zametajícího v časných ranních hodinách nástupiště je dnes vystřídán pohledem na zametací vůz civilní firmy, která vyhrála konkurz a uklízecí práce provádí pro tu kterou jednotku sama. Armádní i za armádu zodpovědní političtí představitelé byli totiž nuceni uchýlit se k metodě tzv. outsourcingu8. 22
Současná představa, filosofie by přeci jen byla silným výrazem, je, že voják profesionál by neměl být podobnými triviálními záležitostmi obtěžován a odváděn od svého hlavního mírového úkolu, jímž je vojenský výcvik. Výjimkou jsou snad jen vojáci v základním výcviku, jimž jsou podobné úkoly i nadále přidělovány. Jakmile však výcvik skončí a oni odejdou na svá další působiště, nemusí se tím již zabývat. Tato složka, mužstvo, se dělí na družstva, čety, roty. Po zrušení základní vojenské služby se ale přišlo na to, že české armádě tato složka chybí a stejné úkoly pak musí plnit sbor rotmistrovský a praporčický. Princip vertikality, na němž je fungování armády prakticky postaveno, je pro zabezpečení vnitřního fungování naprosto nezbytným principem. Na první pohled je zřejmé rozlišení nadřízenosti a podřízenosti pomocí hodnostních označení. Hodnost vymezuje sociální status v rámci této skupiny zcela jednoznačně (je nutno poznamenat, že někteří jedinci s vyšším sociálním statutem uvnitř armády jsou přesvědčeni, že je zde pro ně možný jistý transfer i do života civilního, což mnohdy, spíše takřka nikdy, neplatí) a vnitřní předpisy nedovolují jeho zpochybňování. Armáda byla, je a bude cokoli jiného než demokratickou organizací, a to i přes snahy leckterých polistopadových ministrů. Po odmítnutí diktatury byly v ozbrojených složkách patrny jisté tendence k demokratizaci i této složky, ale sama podstata armády stojí na plnění rozkazů bez kladení dotazů či jejich zpochybňovaní, což je zjevným autoritativním principem. Takovou vnější autoritou by pro každého vojáka měl být jiný voják s vyšší hodností nebo s hodností stejnou, ale funkčně nadřízený9. Jasně o tom hovoří vnitřní předpisy jako Zákl.110 definující princip subordinace11 zcela jednoznačně. Dle Koncepce výstavby profesionální AČR je armáda ozbrojenou složkou zajišťující ochranu země před vnějším nepřítelem (Koncepce, 2003), na rozdíl od ostatních silových složek jako je policie, celní a vězeňská služba či justiční stráž. Aby tento sbor mohl plnit svou primární funkci, potřebuje nejen nejmodernější technické a technologické vybavení zahrnující v sobě zbraně a zbraňové systémy, munici, vozidla, ale i skvěle vycvičené mužstvo, které je faktickým hybatelem, svalem pohybujícím všemi těmito kovovými kostmi a šlachami. A stejně, budeme-li pokračovat v této metafoře, jako svaly potřebují být pravidelně stimulovány, aby neatrofovaly, i vojáci musejí pravidelně udržovat svou fyzickou kondici na požadované úrovni dané nejen stále platným Předpisem k tělesné přípravě z roku 1989! (tzv. Těl-1-1) ale současně i povahou jejich zařazení. Nadstandardní fyzická kondice je vyžadována u speciálních jednotek a u Vojenské policie AČR (dále jen VP AČR) zejména u jejích zvláštních jednotek, obecně známých jako SOG12. 23
Při přijímání do armády se nevybírají nadlidé s nadstandardními fyzickými a psychickými vlastnostmi. Jak je v AČR rozšířeným názorem: „Můžeme být rádi, že nám projdou fyzickými testy, ještě abychom chtěli nějaké myslitele.“ Vstupní testy odrážejí snahu po rozlišení skutečně podprůměrných jedinců, kteří by z dlouhodobého hlediska nezvládali fyzické i psychické vypětí práce v armádě. V rámci výběru je u uchazečů komplexně posuzována zdravotní, psychická, fyzická a motivační způsobilost pro povolání do služebního poměru. 3.2 Sportovní aktivity v rámci AČR 3.2.1 Vstupní testy fyzické zdatnosti Dříve než uchazeč o službu v AČR vstoupí do služebního poměru, je povinen projít vstupní prohlídkou ve vojenských nemocnicích. Toto vyšetření zahrnuje testy, které jsou velice zevrubné a zjišťují jak psychický tak zdravotní stav jedince a jeho motivaci ke službě. Jde o tzv. selecting out, neboli vyloučení nevhodných jedinců, zejména z důvodů psychopatologie. Fyzické dispozice jsou testovány posléze a opět slouží primárně k vyloučení výkonnostně
podprůměrných
uchazečů.
Ke zjištění
fyzických
předpokladů
standardizované vstupní testy, které zahrnují: Pro muže: leh-sedy shyby skok daleký z místa odrazem snožmo hluboký předklon v sedu sálový test W170 – tj. výkon při tepové frekvenci 170 tepů/minutu Pro ženy: leh-sedy výdrž ve shybu skok daleký z místa odrazem snožmo hluboký předklon v sedu sálový test W170 – tj. výkon při tepové frekvenci 170 tepů/minutu
24
slouží
Aby byl kandidát po přezkoušení fyzické kondice hodnocen jako vyhovující, je třeba, aby splnil tyto limity:
cvik
LEH - SED
jednotka opakování měření pohlaví M Ž věková I II I II kategorie úroveň normy
33 31 28 23
SHYB/VÝDRŽ VE SHYBU opakování / sekunda M Ž I
II
I
II
4
3
13
11
SKOK DALEKÝ
HLOUBKA PŘEDKLONU
W170
centimetr
centimetr
W / kg
M I
Ž II
I
M II
I
182 173 144 134 15
Ž II
I
13
19
M II
I
Ž II
I
16 1,80 1,60 1,30
3.2.1.1 Normy přezkoušení fyzické zdatnosti Zátěžový test W170 se provádí na speciálním ergometru CATEYE EC-1600 se softwarovým řízením průběhu a vyhodnocováním testu. V případě, že tento ergometr není k dispozici, nebo jej nelze použít, lze jako alternativní způsob provedení tohoto testu zařadit výstupový test. Hodnotí se výkon ve wattech přepočtený na kilogram tělesné hmotnosti, který testovaná osoba dosáhne (i teoreticky) při tepové frekvenci 170 tepů za minutu. Přesnost záznamu je 1/100 wattu. Pro vytvoření představy, jaké výkony v testu W170 přibližně odpovídají výkonům ve dvanáctiminutovém běhu, uvádím srovnávací tabulku:
Cvik
Pohlaví
12 min. běh
muži
I.
W170 12 min. běh
ženy
I.
W170 12 min. běh
muži
II.
W170 12 min. běh W170
ženy
Srovnání
Věková Jednotka kategorie měření
II.
metr
2100
2400
2700
3000
W/kg
1,8
2,2
2,7
3,2
metr
1600
2100
2400
2700
W/kg
1,3
2
2,5
3
metr
1900
2100
2400
2700
W/kg
1,6
1,8
2,2
2,7
metr
1400
1600
2100
2400
W/kg
1,1
1,3
2
2,2
*uvedené srovnání je pouze orientační a může se u jednotlivých osob lišit. Zátěžový test nelze ovlivnit volním úsilím!
25
II 1,10
3.2.1.2 Způsob hodnocení testů fyzické zdatnosti Přezkoušení fyzické zdatnosti se absolvuje jako jeden celek (všechny disciplíny a test v jednom dni). Hodnotí se dvěma stupni S - splnil(a) nebo N - nesplnil(a) pro jednotlivé disciplíny. Žádné z předepsaných cvičení ani test nelze vynechat a k celkovému hodnocení splnil(a) nesmí být žádné z nich hodnoceno nesplnil(a). Uchazeči, kteří nesplní normy testů fyzické zdatnosti, se mohou ve výjimečných případech dostavit k jednomu opravnému termínu, nejdříve však po dvou měsících. O možnosti opakování přezkoušení uchazeče rozhoduje přezkušující na základě předvedených výkonů. Věkové kategorie: •
I - věková kategorie do 30 let (včetně)
•
II - věková kategorie 31 let a více
(www.novakariera.cz) 3.2.2 Služební tělesná příprava Disciplíny podobné testu fyzické zdatnosti při vstupu do armády doprovázejí vojáka celou jeho vojenskou kariéru, neboť každoročně jsou všichni aktivně13 sloužící povinni se podrobit a splnit tzv. Výroční přezkoušení z tělesné zdatnosti. Podle Nařízení náčelníka Generálního štábu AČR č. 5 z roku 1993 a upřesnění v Nařízení z února 2003 mohou jednotliví velitelé14 upravit disciplíny, které jsou používány k testování fyzické zdatnosti podřízených, ale zpravidla se využívají výše zmíněné. Tyto modifikace zahrnují například člunkový běh 4x100 m, 10x10m, hod granátem, hod kriketovým míčkem nebo cvičení na točnici. Obecně by mělo platit pravidlo, že požaduje-li něco nadřízený po svých podřízených, měl by jim vytvořit podmínky pro jejich splnění. V tomto případě se jedná o tzv. služební tělesnou přípravu. Zákon o služebním poměru vojáků z povolání zcela explicitně uvádí, že mezi základní povinnosti vojáka patří, krom mnoha jiných, i dbát o svou fyzickou zdatnost (Zákon č.221, 1999). Již zmíněné Nařízení náčelníka Generálního štábu AČR stanoví, že každý voják z povolání má mít vytvořeny podmínky takové, aby se udržoval v požadované fyzické kondici. Proto by příslušný velitel měl každému umožnit v rámci pracovní doby
26
nejméně 4-6 hodin týdně věnovat udržování a rozvíjení fyzické kondice (Nařízení NGŠ č.5, 1993). Těl-1-1 rovněž specifikuje formy tělesné přípravy: -
učební zaměstnání (cvičební hodina, instrukčně metodické zaměstnání, ukázkové cvičení)
-
ranní cvičení
-
tělesný trénink v průběhu výcviku
-
sportovní činnost (masová sportovní činnost, výkonnostní sport). (Těl-1-1, 1988)
Zkušenost mých kolegů z jiných jednotek i má vlastní je taková, že si voják zpravidla vybírá 2x týdně 2 hodiny tělocviku (nejčastěji úterý a čtvrtek ke konci pracovní doby), přičemž dominujícími fyzickými aktivitami jsou kolektivní sporty, zejména míčové hry, jako fotbal, nohejbal či florbal. Přední místo rovněž zabírá, pokud to vybavení posádky16 umožňuje, návštěva posilovny či plaveckého bazénu. Těl-1-1 stanoví úkoly tělesné přípravy, kterými jsou: -
rozvoj a neustále zdokonalování pohybových schopností
-
získávání návyků při přesunech v terénu, pěšky i na lyžích, při překonávání překážek, v boji zblízka a ve vojenském plavání
-
zlepšení tělesného rozvoje, upevnění zdraví, otužování a zvýšení odolnosti organismu proti vlivu nepříznivých činitelů v průběhu vojenské činnosti.
-
v průběhu tělesné přípravy se získávají potřebné teoretické vědomosti, formují a upevňují se metodické a organizační schopnosti. Tělesná příprava musí napomáhat ke zvyšování vojensko-praktických dovedností, rozvíjení morálně politických a psychických kvalit vojáků a ke zdokonalování bojové sladěnosti vojenských jednotek.
Nařízení NGŠ rovněž stanoví i další úkoly služební tělesné přípravy. „Úkolem zaměstnání denního tréninku je vedle rozvíjení pohybových schopností také přispívat ke stmelování (soudržnosti) celé organické jednotky při tělesném i psychickém zatížení (za každého počasí, v různých fázích výcviku apod.)“ (Nařízení NGŠ, 2003)
27
Nemohu se opřít o žádnou relevantní studii, jenž by hodnotila motivaci zúčastněných k vykonávání tělesné přípravy. Na základě své osobní zkušenosti a zkušenosti kolegů mohu opět jen tvrdit, že pro mnohé, a troufám si říci, že většinu (krom výše zmíněných speciálních jednotek a SOG) je tato fyzická příprava spíše nutné zlo, potřebné ke splnění výročního přezkoušení. Pro ostatní je to příležitost změřit síly, pobavit se s přáteli, navázat nové či prohloubit stávající sociální kontakty uvnitř jednotky/skupiny. U speciálních jednotek je tělesná příprava paradoxně příležitostí, jak si odpočinout od velice náročného každodenního fyzického výcviku zahrnujícího střeleckou přípravu, boj zblízka, pochodová cvičení, pořadovou přípravu a mnohé další činnosti. Není žádným tajemstvím, že mnozí vojáci se tělesné přípravy vůbec neúčastní, a to proto, že jim to časové vytížení v práci neumožňuje, velitel jim tyto podmínky není schopen/ochoten vytvořit, nebo prostě využívají příležitosti a pod záminkou „tělocviku“ odcházejí dříve domů. Jsou i případy, kdy se vojáci programově této povinnosti vyhýbají a doufají, že na přípravu na přezkoušení jim postačí měsíc předem nebo, že ho nějak zvládnou i bez přípravy za výrazné pomoci energetických nápojů či jiných stimulantů. Vojáci, kteří se služební tělesné přípravy mohou a chtějí účastnit, se dělí stejně jako ostatní populace na ty, kteří preferují kolektivní sporty a ty, kteří jsou ve sportu spíše individualisty. Armáda ČR je v porovnání s ostatními armádami dost specifická v tom, že zde není výrazná dělící čára odlišující důstojnický sbor16 (včetně vnitřního dělení na vyšší a nižší důstojníky) od sboru praporčického a poddůstojnického. Totéž platí i v tělesné přípravě. Ti, kteří spolu pravidelně hrají určitou míčovou hru, netitulují se ani hodností ani funkcí, ale ve většině případů křestním jménem. Bez ohledu na hodnosti se vytváří skupina s jistými rovnostářskými tendencemi v chování, které se mnohdy promítají i do služebních povinností. Cizí tu nebývá ani myšlenka, že když se společně zpotili při sportu, v jedněch umývárnách osprchovali a jedné šatně převlékali, nebudou si přeci vykat, zvlášť pokud tak činí pravidelně. V západních armádách je dělení na poddůstojníky a důstojníky zpravidla přísně dodržováno nejen při plnění pracovních či studijních povinností, ale i při prožívání volného času, včetně sportovních aktivit. Je běžné, že důstojníci tráví volný čas v důstojnických klubech, kam nemají přístup poddůstojníci a naopak. Sportovní zařízení bývají z pochopitelných finančních důvodů společná, ale poddůstojníci od důstojníků udržují formální odstup již tím, že je titulují oslovením „pane“ či „paní“. Užití křestního jména je skutečnou výjimkou a předpokládá vážné sociální kontakty i mimo zaměstnání.
28
V západních armádách se konají různá sportovní zápolení, která jsou na pravidelné bázi s vysokou četností, a to zejména nejrůznější typy a délky běhu, cyklistika či plavání. Po jejich skončení bývají pořadí a výsledky zveřejňovány na oddělených výsledkových listinách zvlášť pro důstojníky a zvlášť pro mužstvo, aby je nebylo možno prezentovat tak, že příslušník mužstva porazil důstojníka či naopak.
29
3.2.3 Sportovní aktivity v zahraničních misích17 V současné době jsou příslušníci AČR rozmístěni nejpočetněji v Afghánistánu, Kosovu a v Iráku. Služba v misi s sebou přináší bezesporu velikou zátěž na jedince, a to jak fyzickou tak psychickou. Na psychiku působí jak samotná více či méně intenzivní válečná situace v daném regionu, které je voják vystaven, ale i odloučenost od rodiny a blízkých obecně. Samostatným problémem může být vztah k ostatním vojákům jednotky, s nimiž je po dobu 4-6 měsíců nucen v rámci uzavřeného kolektivu na vymezeném místě koexistovat a na němž se podepisuje i nedostatek soukromí či místa, kde by jedinec mohl být takzvaně nikým nerušen. Psychické stavy vojáků jsou determinovány působením souhry vnějších i vnitřních vlivů, vlivem vnějšího prostředí a osobnostním založením jedince. Pro nevojáka může být paradoxem, že relativně pokojná mise v Kosovu, během níž se voják vypořádává spíše s nadbytkem volného času, nudou, a z toho důvodu mnohdy napjatými interpersonálními vztahy či naopak dojmem zbytečnosti a zpochybňování sebe sama, může být pro psychické zdraví vojáka škodlivější než mise ve válečné oblasti s téměř permanentním nebezpečím. Ve válečných oblastech je aktivita vojáků mnohem vyšší, jsou nuceni překonávat strach při dennodenním patrolování, jsou v takřka neustálém pracovním nasazení. Zde mnohdy přináší uspokojení pocit užitečnosti a smyslu jejich práce. (Kadubec, 2008) Voják v misi slouží ve směnách, zpravidla dvanáctihodinových, po té drží tzv. pohotovost, a pak má i volno, samozřejmě za předpokladu minima mimořádných situací. Například u VP se jedná o tři denní služby, tři noční služby a tři dny volna. Během půlroční mise má voják rovněž nárok na dvakrát 8 dní dovolené s tím, že musí být neustále přítomno alespoň 80% mužstva v místě působení. A právě tím, že se voják nachází v novém prostředí, je nucen teprve si vytvářet nové stereotypy a rámce svého života, v nichž nefiguruje rodina, partner či partnerka, přátelé mimo povolání či kdokoli další z okruhu běžného života ve vlasti. Musí se tu vypořádat s novým netypickým rozvrhem dne, jinými než dříve běžně vykonávanými denními činnostmi a organizováním svého volného času. Mnohdy tu pak bývá dostatek nevyužitého času, jinými slovy prostoru pro zahálku. K vyrovnávání se s těmito skutečnostmi mnohdy pomáhá konzumace cigaret či alkoholu (ačkoli je na základnách uplatňována prohibice). Dále to jsou sportovní aktivity, a to jak cílené tréninkové jednotky tak sportovní hry pro „zabití“ času. 30
Na rozdíl od teoreticky povinné služební tělesné přípravy, kdy je pro mnohé slovo „povinné“ téměř synonymem neochoty se ho účastnit, tělocvik v misích bývá mnohdy opačný případ. Vojáci odloučení od domova na dobu čtyř až šesti měsíců v tělocviku často spatřují jednu z mála cest jak bojovat s nudou, překonat nicnedělání či naopak jak se vyrovnat s výrazně vyšší mírou stresových situací. Navíc je to právě zde, kde se sport zdá být ideálním prostředkem jak navázat kontakty s ostatními členy jednotky. Může se tak dít jak při kolektivních sportech, jejichž vlastní označení přímo poukazuje na kolektiv, tak paradoxně i u sportů individuálních. Například při návštěvách posilovny je mnohdy nutná „dopomoc“ dalšího cvičícího či rada. Často se tu také objevuje „hecování se“ k vyšším výkonům a předhánění se v silových výkonech obecně. Praporčík Kadubec, příslušník VP AČR, se zabýval problémem volnočasových aktivit v zahraničních misích AČR z hlediska příslušníků VP AČR poměrně zevrubně. Konkrétně se jednalo o mise v Kosovu a v Iráku. Čerpal jednak ze své bohaté osobní zkušenosti ze zahraničních misí, a jednak provedl i dotazníkový průzkum mezi dalšími příslušníky VP AČR. Z celkového množství cca 1000 vojenských policistů v AČR, byla necelá polovina z nich přinejmenším v jedné zahraniční misi. Z nich se mu dále podařilo přimět ke spolupráci 78 dobrovolníků, tedy cca 15% všech příslušníků VP se zkušeností z mise. Na základě údajů uvedených v dotazníku vyplynulo, že nejčastěji byli vojenští policisté nasazeni v iráckém konfliktu. Výzkum byl realizován na vzorku příslušníků VP AČR různých pracovních zaměření. Jednalo se o dopravní, ochranné, zásahové služby, ochrany letů, aj. Vzorek je velmi široký, a proto nebylo při interpretaci dat rozlišováno mezi jednotlivými službami z důvodu případné vysoké interference. Tento výzkum se orientoval na několik oblastí: Užívání tabákových výrobků Sportovní aktivita Konzumace alkoholu Využívání volného času Ženy a mise
31
Údaje zjišťované v dotazníku pro příslušníky VP AČR, kteří se zúčastnili zahraniční mise Osobní údaje: 1. pohlaví 2. věk 3. služební věk 4. stav 5. děti 6. počet měsíců v zahraniční misi 7. počet misí 8. místa nasazení 9. doba od poslední mise Užívání návykových látek a jejich množství. 1. Kolik jednotek alkoholu jste vypil průměrně za jeden týden 1
2. Kolik cigaret jste vykouřil denně Trávení volného času: 1. Kolik tréninkových jednotek týdně jste strávil aktivním cvičením (posilovna, plavání, 2
běh aj.) 2. Kolik času týdně jste strávil hrou sportovních her (volejbal, florbal, fotbal aj.) 3. Kolik volného času (v hodinách) jste strávil zábavou (kino, divadlo, koncerty, četba, hudební nástroje apod.) průměrně týdně. Odpovědi byly vždy děleny dle období: 1. před misí 2. v misi 3. po misi Několik otevřených otázek: 1. Myslíte si, že alkohol v misi pomáhá a je potřebný? Proč? 2. Pokud jste kouřil pouze v misi, tak proč? 3. Přešel jste na jinou návykovou formu užívání tabáku? Na jakou? (doutník, žvýkání, jiné) Proč? 4. Pokud jste trénoval pouze v misi, tak proč? (dostatek času, z nudy apod.). Zdroj: Kadubec, 2008, s. 72-73 11 21
jednotka alkoholu – 1 pivo, 0.2 dcl vína, 0.05 tvrdého alkoholu tréninková jednotka – 1 návštěva posilovny (45-90min), sprinty (15-30min), vytrvalostní běh (15min a více)
32
Sběr dat nebylo možné provádět vždy osobně. Percentuelně se jednalo o zhruba 30% případů, kdy autor dotazník distribuoval a na vyplňování dohlížel osobně. Pro zbývající využíval pošty či elektronické cesty, kdy poslal e-mail s žádostí a přiloženým dotazníkem jednotlivým kolegům z míst, kde je VP AČR dislokována. Při osobním zadávání dotazníku vedl s účastníky i polostrukturované rozhovory pro rozšíření odpovědí na otevřené otázky v závěrečné části dotazníku. Tyto odpovědi však plně korespondovaly s odpověďmi uvedenými již v dotazníku, proto se jim podrobněji nevěnoval. Celkem mu sběr, zpracování a interpretace dat zabralo asi 5 měsíců. Jak je z dotazníku patrné, jednalo se o anonymní průzkum. Autor se tak snažil zvýšit spolehlivost nasbíraných dat z důvodu toho, že zastává názor, že vojákům a lidem obecně je vlastní nedůvěra v psychology i podobné průzkumy. Navíc byla účast na výzkumu na zcela dobrovolné bázi, aby probandi byli vnitřně motivováni dotazy zodpovědět a nebyli jen nuceni rozhodnutím nadřízeného. Výsledky byly zajímavé a více méně potvrzují již dříve zmíněné postoje k tělesnému cvičení vojáků z povolání. Pro tuto práci je relevantní část výzkumu týkající se sportovních aktivit, proto je zde citována. Sportovní aktivita: Problém č. 6. Je zde rozdíl mezi množstvím volného času tráveného sportovním tréninkem (posilovna, běh, plavání) v době mise a mimo ni? Přepokládaná odpověď č. 6. Předpokládáme, že z důvodu velkého množství volného času, možností, snížení stresu a snahy po socializaci se prudce zvýší sportovní aktivity vojáků. Výsledek: Předpokládané tvrzení se potvrdilo. Ze 78 dotázaných se u 67 z nich zvýšila sportovní aktivita, což představuje více než 85 procent. Problém č. 7. Jaké množství času tráví vojáci sportovními aktivitami po návratu z mise? Přepokládaná odpověď č. 7. Předpokládáme, že z důvodu návykovosti sportovních aktivit zůstane zvýšená sportovní aktivita i po návratu z mise (mnoho vojáků se naučí cvičit teprve v misi, kde mají čas a učitele). Výsledek: Předpokládané tvrzení se nepotvrdilo. Z množství 78 dotázaných pouze u 7 zůstalo zvýšené množství odtrénovaných hodin týdně. U zbytku se vše navrátilo do stavu před misí. To znamená, že méně než 10 procent vojáků zvýšilo objem tréninkových hodin po návratu.
33
Problém č. 8. Je zde rozdíl mezi množstvím trávení volného času sportovními hrami v době mise a mimo ni? Přepokládaná odpověď č. 8. Předpokládáme, že z důvodu velkého množství volného času, možností, z důvodu snížení stresu a snahy po socializaci se prudce zvýší sportovní aktivity vojáků. Výsledek: Předpokládané tvrzení se potvrdilo. Z množství 78 dotázaných se u 38 zvýšilo množství času, který trávili hraním sportovních her. To znamená, že téměř 50 procent dotázaných odpovědělo, že se zvýšila jejich aktivita v rámci sportovních her. Ačkoli byly na vojenských základnách i jiné možnosti vyžití během volného času – DVD půjčovna, knihovna, počítače s internetovým připojením, vojenský klub (většinou vybavený stolním fotbalem), průzkum ukázal, že sportování bylo rozšířenou volnočasovou aktivitou. Jak vyplynulo z řízených rozhovorů během výzkumu, sportovní aktivity byly vítaným zpestřením života na základně a bezpochyby napomohly nejprve k navázání a později i prohloubení sociálních vazeb osazenstva základny, a to nejen společným trávením volného času během činností, jež je možné nazvat „zábavou“, ale i díky relaxačnímu přínosu sportu vhodným pro uvolňování napětí způsobeného mnohými stresory tak typickými pro toto prostředí – odloučenost, pocit nebezpečí, strachu, dlouhodobé pobyt v uzavřeném kolektivu aj. Aby bylo možné utvořit si bližší představu o konkrétních možnostech trávení volného času prostřednictvím sportu v misích, jichž se účastníci výzkumu zúčastnili, následující uvádí pasáž přehled jednotlivých základen, podrobnější výčet aktivit spolu s vyjádřením jejich oblíbenosti uvedením poměrného zastoupení vojáků na nich. Česká základna Šajkovac, Kosovo, 2006 (500 vojáků AČR, 4 VP): Rekreační složka trávení volného času je povětšinu zaměřena na sportovní aktivity, zejména se jedná o pravidelné návštěvy posilovny (1/3 mužstva), úpolovny (1/10 mužstva) a sportovní haly za účelem hraní sportovních her, jakými jsou fotbal, florbal, košíková nebo volejbal. Mezinárodní základna Victoria, Kosovo 2006 Významnou rekreační činností je zde opět sportovní aktivita. Posilovnu pravidelně navštěvuje polovina mužstva, úpolovnu desetina. Hojně využívaná je sportovní hala, kde se
34
kromě výše zmíněných her hraje i badminton. Další rozšířenou aktivitou je spinning, běh po základně, pochody se zátěží či plážový volejbal. Zpravidla každých 14 dní zde probíhají i soutěžní klání ve střelbě z krátkých i dlouhých zbraní, v boxu, kick boxu, bench pressu. Tyto soutěže jsou zcela nepovinné, přesto zde nikdy nejsou problémy s nedostatečnou účastí. Vojákům se tak naskytuje příležitost nejen porovnat své schopnosti s ostatními na národní i nadnárodní úrovni, ale i otevřeně řečeno se „předvést“. Česká základna Basra, Irák, 2003 (200 vojáků – 7. polní nemocnice a VP) Během dne zákaz nošení civilního i sportovního oděvu. Návštěva místní nevelké posilovny byla teoreticky možná až po večeři, ale z důvodu extrémních teplot ji navštěvovala maximálně desetina mužstva. Český kontingent umožňoval svým vojákům, ne však zcela pravidelně, čtyřdenní odpočinkový pobyt na americké základně v Kuvajt City. Zde bylo využíváno fotbalové, basketbalové a volejbalové hřiště, boxovací ring, dva bazény či spinning. Česká základna Shaibah, Irák, 2005 Jednalo se o náš kontingent na letišti v Basře, který byl dislokován na britské vojenské základně. Protože z bezpečnostních důvodů nebylo možné mimo službu opustit prostor základny, trávila většina vojáků svůj volný čas buďto sportem nebo jinými volnočasovými aktivitami. Ve sportu jednoznačně dominovala návštěva posilovny nebo běh po základně (ve skupinách v minimálním počtu tří osob – kvůli častým únosům). Rovněž byly velitelem kontingentu pořádány kurzy lezení a turnaje ve střelbě, šipkách, ping pongu, volejbalu či pétangu. (Kadubec, 2008) 3.2.4 Armádní vrcholový sport V české populaci je zřejmě jen málokdo, kdo by neznal jména jako Roman Šebrle, Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová, Tomáš Dvořák či nejnověji Barbora Špotáková ze současných, nebo Emil Zátopek, Pavel Benc či Václav Kozák z našich dřívějších šampiónů v tom či onom sportovním odvětví. Zřejmě již menší počet lidí by znal jméno jejich sportovního klubu a pravděpodobně ještě menší počet by měl povědomost o tom, že Dukla je vojenským sportovním klubem a že mnozí z těchto našich vynikajících sportovců buď jsou nebo byli vojáky z povolání. 35
Médii i českou společností jsou, zejména ti současní, považováni za opravdové sportovní hvězdy, či, dnes nadbytečně používaným termínem, celebrity a často slouží jako vzory pro mladou generaci. Stávají se nejen vzory v daném sportovním odvětví ale svým příkladem působí jistě výchovně na vědomí a chování dětí a dospívající mládeže. Ti, podobně jako jiné známé osobnosti, působí jako vzory, které kladně motivují mladého člověka. Odvádějí jej od škodlivých návyků, podněcují k pohybové aktivitě a vedou k užitečnému trávené volného času. (Leško, 1998, 153) Zajímavé je však zjištění, že žádný ze zmíněných sportovců nezaujímá roli vzoru vojáka z povolání. Prioritní a vlastně jediná známá je jejich pozice coby sportovního hrdiny. Vlastní sportovní centrum Dukla má bohatou historii jdoucí šedesát let do minulosti, ale tradice armádního sportu sahá ještě dále, a to až do roku 1918. Již tehdy se armádní sportovci podíleli na výsledcích státní sportovní reprezentace. V té době však ještě neexistoval žádný ucelený systém armádní přípravy. Ten se začal formovat až v roce 1921. První zlatou olympijskou medaili pro armádní sport vybojoval v roce 1928 František Ventura s koněm Elliotem ve skoku jednotlivců. (Sádková, 2008, s. 29) Historie klubu je plná změn a reorganizací. Klub se ustálil, alespoň prozatím, v této struktuře. Vojenský sportovní oddíl Dukla se svou centrálou v Praze je členěn na regionální armádní sportovní oddíly koncentrující se zejména na tyto sporty: Dukla Liberec – lyžování Dukla Brno – cyklistika Dukla Hradec Králové – sportovní střelba Dukla Brandýs nad Labem – vodní slalom Dukla Prostějov – parašutismus Dukla Plzeň – sportovní střelba Dukla Praha – má specifické postavení. Je dále dělena na 6 pododdílů, které jsou základnou zejména pro atletiku, veslování, kanoistiku, moderní pětiboj, cyklistiku. Pro leckoho možná překvapivě rovněž i pro boby, jachting, karate, rychlobruslení, sáně, sportovní gymnastiku, sportovní lezení, badminton, motorismu nebo dokonce i sumo Sportovní oddíl Dukla funguje jako jakýkoli jiný sportovní klub. Díky pravidelným náborům je otevřen široké veřejnosti. Pracuje s žactvem, dorostem, juniory i seniory. Senioři však mohou technicky být i vojáky z povolání, což je odlišuje od příslušníků jiných českých sportovních klubů. Kvůli zjevným specifikům tohoto prostředí zde, v případě příslušníků klubu – vojáků z povolání – nelze hovořit o standardní služební sportovní přípravě, protože sport je vlastní 36
pracovní náplní vojáků – sportovců. Avšak i na ně se vztahuje povinnost absolvovat výroční přezkoušení z TV. Zde se ovšem nepředpokládají potíže se splněním daných limitů. Jedná se spíše o nutnost, kterou je třeba splnit, aby se sportovec mohl i nadále věnovat vlastnímu tréninku. Nezpochybnitelným přínosem této složky pro hodnocení AČR je získaná a získávaná prestiž v očích české populace. Ve vedoucích kruzích armády dokonce i v osobě nejednoho z minulých ministrů je ale rozšířená otázka, jaké místo má složka jako Dukla v ozbrojených silách ČR? Jak se podílí na plnění úkolů, kvůli kterým armáda ve společnosti existuje a které byly definovány v úvodu předchozí kapitoly? Odpověď je zřejmá. Příslušníci Dukly jsou v první řadě sportovci a až v řadě druhé vojáci. Na webových stránkách oddílu se píše zcela jednoznačně, že: „Armádní vrcholový sport je zaměřen na zabezpečení státní a resortní sportovní reprezentace České republiky. Jeho hlavním úkolem je vytvářet podmínky pro sportovní přípravu na vrcholné světové soutěže - olympijské hry, mistrovství světa, mistrovství Evropy a další významné soutěže.“ (www.duklasport.cz). Při bližším pohledu na strukturu Dukly je patrné, že narozdíl od minulosti, kdy existoval i hokejový či fotbalový klub Dukla, dnešní směřování celého oddílu je převážně k individuálním či párovým disciplínám. Proto zde můžeme z hlediska socializace hovořit zejména o interakci v rámci klubu či dané sportovní disciplíny. Specifické je postavení sportovců profesionálů jako vojáků z povolání. Směrem ven do společnosti vystupují téměř výhradně jako sportovci. Směrem dovnitř do armády, je jejich postavení dvojaké. I když jsou vnímáni a priori jako sportovci, technicky je jejich pracovním zařazením jiná oblast. Avšak i zde platí podobné principy jako v civilním životě. Po ukončení své aktivní závodní kariéry sportovec nezůstává v AČR jako její příslušník řekněme u dělostřelectva, ale buď předává své zkušenosti generaci nové, například jako trenér v rámci sportovního centra Dukla, nebo odchází do civilního prostředí s podobným pracovním zařazením – trenér, či vykonává činnost úplně odlišnou či se vzdáleně týkající profese původní.
37
4. Závěr Armáda jako sociální subkultura reflektuje svým vlastním způsobem majoritní společnost i když mnohdy prizmatem pokřivenosti a stagnace či dokonce zpátečnictví. Jako taková je otevřena přijímání norem, pravidel, zvyklostí i hodnot z většinové společnosti. Tyto si transformuje pro svou potřebu anebo je bezezbytku přijímá. Zákonitosti platící ve většinové společnosti pak samozřejmě platí i zde. Totéž lze aplikovat i na sport. Stejně jako ve společnosti obecně, i zde můžeme hovořit o ambivalentním socializačním vlivu rekreačního sportu na jedince či skupinu, či o vlivu sportu výkonnostního na utváření osobnosti a vztahů jedince. Specifikou však zůstává postavení sportovních aktivit v zahraničních vojenských misích. Vzhledem k povaze plnění služebních úkolů v daném prostředí může sport fungovat jako spolučinitel nejen při tvorbě a upevňování interpersonálních vztahů ale bezesporu může hrát hlavní roli při eliminaci napětí a stresu příslušníků jednotky.
38
5. Glosář 1. AČR – Armáda České republiky 2. mužstvo – nejnižší hodnostní sbor 3. poddůstojník – voják v hodnosti svobodníka, desátníka a četaře 4. praporčický sbor – příslušníci nižšího hodnostního sboru (podpraporčík, praporčík, nadpraporčík a štábní praporčík) 5. nižší důstojník: podporučík, poručík, nadporučík, kapitán 6. vyšší důstojník: major, podplukovník, plukovník 7. NATO – Organizace Severoatlantické smlouvy 8. outsourcing – využívání služeb externí civilní firmy pro zabezpečení chodu neutajovaných činností AČR 9. funkčně nadřízený – jedinec mající vyšší funkci než jiný jedinec, s nímž je porovnáván 10. Zákl.1 – tzv. Základní řád I obsahující nařízení a předpisy upravující mimo jiné chování vojáků 11. subordinace – služební podřízenost, princip nadřízenosti a podřízenosti 12. SOG – „Special Operations Group“ - elitní jednotka Vojenské policie plnící tajné úkoly 13. aktivně sloužící – voják v činné službě 14. velitel – nejvyšší představitel daného útvaru 15. posádka – vojenské zařízení, oblast sféry vlivu daného zařízení 16. důstojnický sbor – skupina vojáků z povolání zahrnující všechny důstojníky zpravidla mající vysokoškolské vzdělání 17. zahraniční mise – bojové nebo mírové nasazení jednotek AČR v zahraničí
39
6. Odkazy a bibliografie 1. COAKLEY, J. 2001. Sport in Society. New York: Mc Graw-Hill Cit. podle: SEKOT, A., LEŠKA, D., OBORNÝ, J., JŮVA,V. 2004. Sociální dimenze sportu. Brno: MU FSpS 2. ČECHÁK, V., LINHART, J. 1986. Sociologie sportu. Praha: Olympia Cit. podle: SEKOT, A., LEŠKA, D., OBORNÝ, J., JŮVA,V. 2004. Sociální dimenze sportu. Brno: MU FSpS 3. HEINEMANN, K. 1998. Einführung in die Soziologie des Sports. 4., völlig bearbeitete Auflage. Schorndorf: Verlag KARL HOFMANN CIT. PODLE: SEKOT, A., LEŠKA, D., OBORNÝ, J., JŮVA,V. 2004. Sociální dimenze sportu. BRNO: MU FSpS 4. CHARVÁT, M. 2001. Sociální aspekty sportovních pohybových aktivit dětí a mládeže. In: Role tělesné výchovy a sportu v transformujících se zemích středoevropského regionu. Brno: MU 5. KADUBEC, M. 2008. Psychická zátěž v zahraničních misích, její vliv na volný čas a na užívání návykových látek. Ústí nad Labem: UJEP 6. KOUKORIS, K. 1994. Constructed Case Studies: Athletes‘ perspectives of disengaging from organized competitive sport. Sociology of Sport Journal, Vol. 11, No. 2, p. 114-139, Cit. podle: SEKOT, A. 2006. Sociologie sportu. Brno: Paido 7. LEŠKO, M. 1998. Axiologické východiská zaradenia teoretického vzdelávania do inovovaného projektu tělesnej výchovy. In. Acta Facultatis Educationis Physicae Iniversitatis Comenianae, Publicatio XXXIX. Bratislava: UK, p. 153 Cit. podle: SEKOT, A., LEŠKA, D., OBORNÝ, J., JŮVA,V. 2004. Sociální dimenze sportu. Brno: MU FspS 8. MRAZEK, J. 2000. Sociální problémy a sport. In Sport. Stát. Společnost. Studijní materiály. Praha: UK 9. MURPHY, B.J.; PERIPAS, B.; BREWER, M. 1996. Identity foreclosure, athletic identity, and career maturity in intercollegiate athletics. The Sport Psychologist, Vol. 10, No. 3, p. 239-246. Cit. podle: SEKOT, A. 2006. Sociologie sportu. Brno: Paido 10. NEKOLA, P. 2008. Armádní vrcholový sport slaví šedesátiny. Duklasport. Vol. 3, p.2-3, Praha: ASC Dukla 11. SÁDKOVÁ, Š. 2008. Dukla slavila kulatiny. Areport. Vol. 22, p. 29, Praha: MO ČR – AVIS 40
12. SEKOT, A., LEŠKA, D., OBORNÝ, J., JŮVA,V. 2004. Sociální dimenze sportu. Brno: MU FSpS 13. SEKOT, A. 2006. Sociologie sportu. Brno: Paido 14. Velký sociologický slovník 1996, str. 1012) 15. ZEMAN, J. 2008. Olympiáda byla úspěšná. Areport. Vol. 20, p. 6-7, Praha: MO ČR – AVIS 16. 1988, Tělesná příprava v Československé lidové armádě, Praha: MNO ČSSR 17. 1993, Nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky náměstka ministra obrany, číslo 5, Praha: MO ČR 18. 2003, Nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, Praha: MO ČR Internetové zdroje 19. www.army.cz (20.11. 2008) 20. http://duklasport.cz/index.php?sec=dukla (22.11.2008) 21. http://www.novakariera.cz/cz/vyber/296/setreni-fyzicke-zdatnosti (22.11.2008) 22. Koncepce výstavby profesionální AČR a mobilizace ozbrojených sil ČR, 2003, Praha: MO ČR, http://www.novakariera.cz/cz/download/956/koncepce-vystavbyprofesionalni-acr-a-mobilizace-ozbrojenych-sil-cr?fromwhere=954 (22.11.2008) 23. Zákon č. 221, 1999, Praha: MO ČR, http://www.army.cz/mo/zakony/archiv/2211999.txt (22.11.2008) 24. www.cojeco.cz (24.11. 2008)
41
