Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoli hloupé by se mohly zdát. Jsou to naše sny a jen my víme, jakou cenu za ně platíme. Paulo Coelho
Snění s otevřenýma očima
Mým velkým snem je cestovat do Paříţe, Barcelony a Itálie. V Paříţi bych chtěla vidět Eiffelovu věţ, obrazy, které jsou v Louvru, náměstí Bastilly s Napoleonovým bronzovým sloupem a čtvrt la Défense, v Barceloně zase stadion FC Barcelony, katedrálu Sagrada Familia a mnoho dalších památek. V Itálii bych se chtěla vydat do Benátek a Říma. V Římě bych navštívila Koloseum, Pantheon, Sixtinskou kapli, Baziliku Svatého Petra a fontánu di Trevi a v Benátkách bych navštívila náměstí Svatého Marka a Doţecí palác a chtěla bych se plavit po kanálu Grande. Ráda bych se podívala do Londýna, kde je mnoho krásných věcí. Šla bych k Buckinghamskému paláci, na Trafalgarské náměstí, kde je Nelsonův sloup, poté do Hyde
Parku, k Big Benu a budovám parlamentu a k Londýnskému oku, které je největší kolo v Evropě. Chtěla bych se i podívat do Ameriky a to do měst Rio de Janeiro, New York, Los Angeles, Buenos Aires a do Mexika a zjistit, jak vypadají památky jinde neţ v Evropě, jak se tam ţije a jací jsou tam lidé. Dále bych se chtěla setkat se svými dvěma oblíbenými americkými zpěvačkami Selenou Gomez a Bridgit Mendler. Obě tyto zpěvačky pomáhají v nadaci UNICEF. Chtěla bych se podívat do Legolandu, který se nachází v malém městečku Günzburg, které je asi sto kilometrů od Mnichova. Nachází se tam mnoho zajímavých atrakcí. Ale ten ze všech snů největší nedokáţe splnit ani ta nejmocnější víla ze všech, přeji si, aby moje rodina a moji kamarádi byli zdraví a nepotkalo je nic špatného. Doufám, ţe se mi alespoň jeden z mých snů splní. Alexandra Dyntarová, 7,A
Sníme s otevřenýma očima
V jednom časopise, který jsem právě četla, byla otázka: Jaká jsou vaše přání? A já se hluboce zamyslela a říkala si, ţe mám hodně snů, které bych si chtěla splnit. Vţdyť ony sny se lehko vymýšlejí! Mými sny jsou procestovat celý svět, být úspěšná právnička, zahrát si v nějakém seriálu nebo ve filmu. Studovat v Paříţi nebo v Anglii, odjet na rok a bydlet v cizině, jet na letní olympijské hry, bydlet v New Yorku, mít, aţ vyrostu, krásnou vilu, jet na zápasy Ligy mistrů, být výborná v plavání, být skvělá v hraní na kytaru, potkat se s Xavim,Mariem Götzem, Edenem Hazardem, Michael Phelpsem, Nadalem, Katy Perry, Taylor Swift, Bridgit Mendler,Olly Mursem.Mít pokoj přímo naproti Eiffelovy věţe, jet do Dánska do Legolandu, Velké Británie, Spojených arabských Emirátů, Švédska, Norska, Sicílii, USA, Kanady, do Dubaje, Indie. Navštívit New York, Broadway,Chicago,Londýn,Liverpool,Manchester,Oxford a také Tokio. Znova procestovat Barcelonou a celé Španělsko. Jet na sever Francie do Paříţe, vidět Louvre a památky Francie. Jet do Benátek a Neapole, více poznat město Romea a Julie Veronu. Procestovat Řím a Vatikán. Poté jet na jih Ameriky do Ria de Janeiro a Argentiny. Jet do Portugalska, do Lisabonu. Ale mým největším přáním je, abych svým snům věřila. Protoţe kdyţ svým snům věříme, tak se vyplní. Ale to je na vás!. Je jen na vás, jestli jim věříte, nebo ne a věřte mi, většinou se vyplní, ale budete muset překonat různé překáţky, abyste mohli mít to, co chcete.
Tento rok bych si moc přála, abychom měli krásnou dovolenou na Mallorce, která je v Baleárech skoro u Afriky, ale i přesto si moc přeji, abychom tam měli teplo, slunečno, hezky a abychom si to tam všichni uţili. Poté moţná pojedeme do Dolomitů, kde budeme spát pod širým nebem, proto chci, aby nám tam nepršelo, vyšlo nám hezké počasí a abychom si to uţili a odreagovali se od všech starostí. Další mé přání je pro mého bráchu. Vím, ţe se někdy nenávidíme. Ale já chci pro něho, aby dosáhl ve svém ţivotě toho, co chce. Měl se celý ţivot dobře a aby byl zdravý. Další přání je pro mé přátele, které mám strašně moc ráda, je s nimi sranda, ráda si s nimi povídám a chodím ven. Chci, aby byli šťastní, zdraví. Aby v ţivotě dosáhli toho, co chtějí. Eva Matějíková 7. A
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje
proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ Romain Rolland
Láska
Láska je pojmenování pro silnou emoci. Na začátku láska přichází po tichu, na konci bouchá dveřmi. Opak lásky je nenávist. Láska je krásná, ovšem kdyţ se dva lidé rozejdou, nadávají na lásku, ale neselţe láska pouze selţe člověk. Láska nemusí být jen, kdyţ se dva lidé milují, lásku můţe dávat najevo našim rodičům, prarodičům, k našim mazlíčkům, ke zvířatům obecně, k víře, ale i k vlasti i ke sportům. Já chovám lásku ke sportu jménem fotbal. S láskou přichází i ţárlivost, nenávist, oddanost, přitaţlivost a další jiné abstraktní jevy. Existuje devět typů lásky zalíbení, sexuální láska, platonická láska, přátelství, romantická láska, dětská láska, vášnivá láska, pobláznění, oddanost. Kdo řekl, ţe je láska slepá? Ta jediná vidí dobře, jen my jsme zaslepení. Kdyţ řeknu slovo láska, představím si zamilovaný pár při západu slunce. Jeden citát, co mám ráda „Říkáš: miluji déšť, kdyţ však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: „Miluji slunce, kdyţ však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, ţe mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“ John Lennon. Tereza Zichová, 8.B
Láska je… Jedinou věcí, které bychom se měli bát, je strach. Strach o lásku a přátelství. Můţe lásku v ţivotě něco nahradit? Nahradit lásku k matce či příteli? Domnívám se, ţe hodnotu lásky poznáte, aţ ji ztratíte. Co je to vlastně láska? Myslím si, ţe je to láska rodičovská, přátelství, ale i umění milovat. Láska je omámení, oslepení smyslů, nelze tomu zabránit. Láska je nemoc, pro kterou lidi pláčou, ať uţ štěstím, anebo smutkem, však se nedá uzdravit. Rány, které zasadí láska, se nehojí. Nemocné tělo potřebuje lékaře, nemocná duše přítele. Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo. Co v sobě skrývá slovo láska? L- jako lítost schovaná v slze, á- jako linoucí záře ametystu, s- jako smutek skrývající se v naší duši, k- jako krása v poupěti růţe, a- jako andělský pocit sebejistoty.láska je všude a přece nikde. Někteří z nás lásku neproţili, a proto bychom si ji měli váţit a zacházet s ní jako s nejdraţším pokladem v našem srdci. A tedy si myslím, ţe láska je věčná… Tereza Brázdilová, 8.C
Rozdíl mezi kamarádem a přítelem........ Když tě navštíví kamarád, chová se jako host, ale opravdový přítel otevře a obslouží se..... Kamarád tě nikdy neviděl plakat, ale příteli se chvějí ramena,když vidí tvé slzy.... Kamarád nezná jména tvých rodičů, ale přítel má jejich telefonní čísla i adresy ve svém notýsku..... Kamarád přinese kytku na tvé narozeniny, ale přítel přijde dříve a zeptá se, s čím ti může pomoci a po skončení oslav zůstane, aby ti pomohl s úklidem... Kamarád nesnáší, když mu voláš, jestliže už šel spát, ale přítel se ptá,proč jsi mu tak dlouho nezavolal.... Kamarád si s tebou rád pokecá, ale přítel tě vyslechne, když máš romantickou lásku i problémy... Kamarád si myslí, že přátelství skončilo, jestliže jste se pohádali, ale přítel ti po hádce zavolá....
Kamarád si myslí, že jsi tady vždy jen pro něho, ale přítel je zde pořád pro tebe..
Je přátelství víc než láska? Jestliţe se zamyslím nad touto otázkou, napadne mě, ţe vlastně láska vzniká z přátelství. Láska by bez přátelství moţná ani neexistovala. Také si myslím, ţe z lásky mnohdy přátelství nevznikne. Přátelství vnímám jako něco, co je kouzelné. V přátelství je taky láska nemyslíte? Samozřejmě jiná neţ partnerská, ale je tam. Kdybychom neměli rádi své kamarády, nebyli by to kamarádi. Jen kolemjdoucí známí. Je těţké kamarádit se s někým, po kom chceme lásku, ale on nechce. Chce jenom lásku kamarádskou. Nestačí jen přijít, někomu svou lásku dát a zase odejít. Milovat znamená ne na chvíli, ale na nějakou delší dobu. Láska je pouto, které dokáţe i ty nejodlišnější lidi spojit. Myslím si, ţe láska je ten nejkrásnější cit, pokud je s kým se o něj podělit. Ale jaký je mezi nimi tedy rozdíl? Přátelství je, jako kdyţ na louce vyrostou dvě kytky, jsou vedle sebe několik týdnů, měsíců, zkrátka dokud jednu z nich někdo neutrhne. To znamená, ţe přátelství je dlouhé a pevné po chvíli, kdy jeden zklame druhého. Ale zamyslím-li se, druhý většinou odpustí. A láska je, kdyţ na louce vyrostou dvě kytky. Jsou vedle sebe, rostou, zase po dobu, kdy je někdo neutrhne. Je to t samé jako s přátelstvím, akorát, ţe kdyţ v lásce jeden zklame, uţ není mnohdy cesty zpět. Můţete chtít po kamarádovi lásku, však nemůţete chtít po příteli kamarádství. Láska je jako ţiletka, neublíţí, dokud, nezačneme: „tlačit na pilu.“ Je to jako včela, je krásná, aţ dokud vás nebodne svým ţihadlem, které bolí ještě dlouho poté, co včela odlétne. Je to jako, voda. Kdyţ je jí přiměřené mnoţství, neublíţí, ale pokud nás ovládne, stávají se hrozné věci. Ale vlastně, ono je to všechno o lidech. Pokud jsou lidé dobří, tedy mají dobré srdce. Pravou lásku, tu největší, můţeš chovat jen k jednomu člověku, a kdyţ ji projevíš jinému, si ten špatný. Zatímco přátelství můţeš dát vícero lidem. Vím, ţe kdyby mi teď někdo řekl, ať popíšu kluka svých snů, popsala bych jeho. Tohle je podle mě láska. Ale zdali je přátelství víc neţ láska? Na takovou otázku není odpověď jednoznačná. Kaţdý rozdíl mezi láskou a přátelstvím pociťuje jinak. Závěrem chci tedy říct, ţe láska člověka můţe dostat na dno a právě proto jsou tu přátelé, které vás z toho dna vytáhnou a pomůţou vstát. Petra Dostálková, 8. B
Mé nejlepší přátele bych nevyměnila za nic na světě!
Láska a přátelství jsou jako dvě tkaničky. Přesto ţe se snaţíte drţet je od sebe , tak si neustále kříţí cestu aţ se nakonec stejně spojí…. Co je to láska a co přátelství ? Jsou to snad jen dva nejkrásnější city na celém světě ? Někdo moţná nechápe rozdíl mezi kamarádstvím a přátelstvím, nebo přátelstvím a láskou. Časem ale poznáte ţe mezi těmito třemi lidskými city je obrovský rozdíl. Kamarádstvím to vše začíná. Kamarádi, vnášejí vám energii do ţivota. Jsou s vámi kdyţ je vám smutno, jste nešťastní, nebo potřebujete pomoct. Kamarádu máme spousty. Ale vţdy si mezi nimi najdete jednoho. Kamaráda s velkým „K“ . Říkáte mu to, co vás trápí, nebo co máte právě na srdci. Ale můţete mu opravdu věřit ? Nepodrazí vám nohy aţ to budete nejmíň čekat ? Kamarádství nikdy netrvá věčně. Ale přátelství ? Je to něco úplně jiného. Spojuje nás na celý ţivot. Kdyţ poznáte nejlepšího přítele, nechcete ho uţ nikdy ztratit. Chcete, aby byl navţdy váš. Ale jak ho poznám a kde ho mám hledat ? Většinou se skrývá pod nálepkou BFF. Je to ten, kdo vám rozumí nejvíc na celém světě. Říká se, ţe pravý přítel je jako tvé druhé já, kdyţ ho ztratíte , ztratíte i kus sebe. Nejlepší přítel vás má rád, věří vám, bojoval by za vás do posledního dechu. Přátelství je jako rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydrţet mnohé rány, neţ si zaslouţí své jméno…. Ale co kdyţ se z takového přátelství vyvine něco víc ? A co je to
něco víc ? Ţe by to byla láska ? Láska je něco tak ţivého a zároveň neskutečného. Je všude a přece nikde…provází nás kaţdým dnem a zanechává týdny samotné. Ale láska je krásná, plná něhy a vášně. Dokáţe dělat zázraky, Udělá z lidí šťastné blázny, ale také trosky. Dokáţe poslat člověka na dno, přináší bolest a utrpení ..ale přesto po ní všichni touţí. Je to vůbec moţné ? To je aţ tak kouzelná, ţe to všechno stojí zato ? Je na ní něco, co všichni chtějí aspoň jednou poznat ? Je to snad první polibek ? To zůstane navţdy tajemstvím. Láska má mnoho podob a tváří.Je také krutá a zlá. Kdyţ ztratíte milovanou osobu, ztratíte chuť ţít. Láska je jako pochodeň, která prozáří ţivot světlem naděje. Barbora Šáchová 8.C
„Lidé se nenávidí pro své zápory, místo aby se milovali pro své klady.“ Hekatón
Nenávist Pro někoho běţné slovo. Je tolik lidí, které můţeme nenávidět. A u některých to prostě nejde. Ano, namlouvat si to můţe kaţdý, ale opravdovou nenávist pocítila snad jen polovina z nás. Někdo nám můţe ublíţit natolik, ţe nás to srazí na kolena, ale přece mu dokáţeme odpustit. A jsou to takoví lidé, na kterých nám záleţí, bez kterých prakticky nemůţeme ţít. Nenávist můţe být, jako kdyţ vás bodne včela, rychlá, velmi bolestivá, ale za chvíli přejde. Některá můţe být aţ za hrob. Taky z hloubi duše můţeme někoho nenávidět, ale tvářit se, ţe je to náš přítel. Ale vnitřně nás to ničí. Jestli nás někdo zklamal, je těţké mu odpustit, ale nenávidět ho by bylo nejhorší. Snad nikdo ji nemá rád. Dokáţe člověka tolik změnit. Jestli jsme ovšem měli kamaráda a teď nás nenávidí za to, ţe jsme se třeba nějak změnili, ať uţ v chování, nebo ţe máme jiné kamarády, není chyba v nás, nýbrţ v druhém člověku. Proto se snaţme mít rádi všechny lidi, i kdyţ to není vţdy jednoduché. Snaţme se chovat tak, abychom nikomu neublíţili natolik, ţe nás začne nenávidět, protoţe pak uţ to jde vrátit jen těţko zpět. ‚‚Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, neţ být milován pro to, co nejsi.‘‘ Kurt Cobain Markéta Vojáčková, 8.B
Trápení Otázka zní, co je to trápení. Je samozřejmé, ţe kaţdý se nad touto otázkou můţe zamýšlet jinak, pro kaţdého tento výraz znamená něco jiného. Zřejmě se k němu budou jinak stavět lidé, kteří si uţ něčím prošli a nebylo to příliš příjemné, jinak lidé úspěšní, kterým bylo prostě v ţivotě přáno. Tudíţ si myslím, ţe názor je ovlivněn zejména ţivotními zkušenostmi. Nemyslím si, ţe bych si prošla takovými galejemi, ţe bych mohla na toto téma kdoví jak diskutovat. Nejsem typ člověka, který by trpěl depresemi. Ovšem bez řečí mohu říci, ţe dokáţe zničit náladu taková menší hádka s přítelem. Nemluvě o tom, co dokáţe hádka s nejlepším přítelem. Není snad nic horšího, neţ kdyţ nemluvíte se svými nejbliţšími. Přemýšlíte, kde se stala chyba, na čí straně. Přemýšlíte, jak to napravit, aby bylo vše zase tak, jako dřív. Avšak dle závaţnosti problému, je dobré se zamyslet, jestli to chceme, nebo jestli to vůbec ještě jde. Ne vţdy a ne kaţdému se to totiţ podaří. A nezbývá, neţ tomu dát čas. Markéta Vojáčková. 8.B
Co je to vlastně přátelství? Pro kaţdého má toto slovo nejspíš poněkud jiný význam. Já se domnívám, ţe je to vztah mezi lidmi, které k sobě pojí podobný pohled na svět. Je to něco zvláštního. Přátelé si můţeme vybírat, na rozdíl od rodiny… Je zajímavé, ţe přestoţe nás v dětství obklopovala celá řada kamarádů, postupem času zařazujeme přátele do pomyslných skupin a spousta přátelství z dětských let postupně upadá. Zamyslím-li se, zjišťuji, ţe většina lidí má kamaráda, kterého označuje domnělou etiketou “NEJ“. Ale jak vůbec poznám skutečného přítele? Je v tomto zkaţeném světě ještě vůbec šance najít někoho, kdo mě vyslechne, poradí, podpoří a vejde do mých dveří právě tehdy, kdyţ z nich zbytek světa odchází? A měli bychom mít větší strach z nepřátel, anebo z falešných přátel, jeţ nás objímají? Já jsem přesvědčena, ţe skuteční přátelé jsou tu nejen od toho, aby se s námi smáli a pomáhali nám formovat naši osobnost, ale také proto, aby nás podrţeli, kdyţ naše křídla zapomenou létat. Ţivot je mnohem krásnější, máme-li dobré přátele. „Přátelé jsou zahrady, v nichţ můţe člověk odpočívat.“ prohlásil francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry.Uklidňující myšlenka, nemyslíte? Eliška Kročilová, 8.A
A JE TO TADY! ČAS LOUČENÍ…. Jednou jsme tu všichni začínali a jednou tu musíme taky všichni skončit. Přece tu nezůstaneme napořád ne? Musíme jít dál. Rozloučit se. Jít kaţdý svou cestou, za svým cílem. Začalo to první třídou. Kaţdý jsme se sem těšili, jak to tu bude vypadat, jací jsou tu učitelé a učitelky a samozřejmě jaké jsou tu děti, se kterými budu chodit do třídy. Přivítali nás mile, chovali se mile a byli na nás hodní. Z některých dětí se stali naši kamarádi a z některých naši nepřátelé. Nejlepší však byli výlety, protoţe tam jsme si všichni uţili hromadu srandy. Jak čas ubíhal, my jsme všichni postupovali o třídu výš, hodně lidí, tedy našich spoluţáků se změnilo. Uběhlo pár roků a my jsme se ocitli na druhém stupni, přivítali jsme nové spoluţáky, nové učitele a byli jsme rozděleni do tříd. Tím pádem se naše stará dobrá třída z prvního stupně rozpadla. Přišli sem spoluţáci z okolních vesnic, tedy z Topolné, Mistřic a Kněţpole. Přivítali jsme je, poznali jsme je a udělali si na ně všechny svůj vlastní názor. Někdo ze třídy odešel, jelikoţ se musel odstěhovat a někdo k nám všem zase přibyl. Na prvním stupni bylo učivo lehké, ale tady to byl pro nás ze začátku boj, avšak nakonec jsme se vrátili do svých kolejí. Všichni v okolí nás podporovali, rodiče, spoluţáci a taky učitelé a učitelky. Nebyli jsme v tom sami nebo snad ano? Jak to cítíte vy ostatní? Já přesně tak, jak jsem to napsala. V osmé třídě jsme se všichni snaţili, abychom měli dobré známky, jelikoţ nám šlo o to, abychom se dostali na školu. Všichni jsme usilovně pracovali, někdy jsme byli moţná protivní, ale všichni jsme se dostali, coţ je to nejhlavnější. Devátá třída je poslední ročník, který absolvujeme tady na této škole. Je to právě to loučení, o kterém tu všichni deváťáci mluví. Vymýšlíme písničku, poslední řeč a chystáme naše emoce na ten osudný den. Někteří se těší na střední školu, ale nevědí, ţe tam to bude ještě horší, neţ to bylo tady. A můj názor na tuhle školu? Tahle škola mě hodně naučila. Tedy ne tahle škola, ale učitelé a učitelky v ní. Tento odchod můţeme brát i jako šanci či zkoušku, zda-li vydrţí ta přátelství, která se tu vytvořila. Naposledy pojedeme na výlet. Naposledy si uţijeme srandu. Bylo to pěkné, dokonce i ty smutné časy. Kdyby se tak vše vrátilo. No a co nakonec? Jen velké děkuji. Moc děkuji všem, co mě něco naučili. Kristýna Hubáčková, 9.A
Krásné prázdniny všem!
