SNAD. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

SNAD Petr

Čepek

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Děkuji

šikovné kumštýřce Karolíně Kvapilové, že se dobrovolně ujala ilustrování této knihy

znalci ostravštiny Václavu Tabáškovi, za významný podíl při finalizaci jednoho z příběhů

a v neposlední řadě manželce Kateřině, která sice pro tuto knihu mnoho neudělala, má však velkou zásluhu na konečné podobě románu SAID, za což jsem jí zatím veřejně nepoděkoval.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204592

OBSAH: I. Úvodní kapitola s pozváním na „háčko“ Habanera Horská služba Habeas Corpus Act Hibernace Honeymoon Hranice Hippokratova přísaha Hlavu vzhůru! Hic sunt leones Hyeny Hillary Hádej, kdo přijde na večeři Hračky Hladová zeď Hry dobré vůle Hlídka Horoskop Humanista Hodný, zlý a ošklivý

II. Seznamte se s Gorgony Encyklopedie Gorgonů

III. Proč jsem toho moc nenapsal Mário Osamělost ostravské obranářky Obraz Čtvrtý do mariáše Jak strávit noc První homerun Dvojníci Kluk a punčocháče Paranoia


IV. Humor je disciplínou poněkud ošidnou Ganymédská homologace

V. Kterak mne předběhl Lukjaněnko Princip Dobrozlé spravedlnosti

VI. Epigonem velkého Mistra Seminář k divadelní hře TITANIC TITANIC (hra o začleňování)

VII. Svět podle koček Strážná kočka Poslední leč Přelet nad kocouřím hnízdem

VIII. Remythologie, neboli řečtí bozi v dnešní Praze Héfaistova pomsta Apollón a Marsyás Apollón a Dafné Artemis a Aktaión

IX. Jak jsem nedobyl Hollywood Pohádka o Čongovi

X. S obstarožními anekdotami k publicistice O blondýnkách O přičinlivosti O dělání věcí pořádně O nešťastné vládě O házení do jednoho pytle O poctivosti

XI. Pátrání po českém Salierim Garážový muzikál


SNAD bonus

I. Úvodní kapitola s pozváním na „háčko“ Snad nejvýstižněji by se knižní kompilace, kterou právě držíte ve svých rukou, měla nazývat „Sale“, podle v U.S.A. velmi oblíbeného „Domácího výprodeje“, kdy do garáže či před dům vystavíte hromadu věcí, jež by možná mohly zajímat vaše sousedy a kolemjdoucí. Určitě se nikomu nezalíbí vše, mnozí nad exponáty jenom znechuceně zavrtí hlavou. Pokud však bude nabídka dostatečně pestrá, existuje přinejmenším teoretická naděje, že někoho alespoň sem tam - něco potěší. Jenomže pojmenovat „na férovku“ jakoukoliv knihu slovem „Sale“ nebo dokonce „Výprodej“ není z marketingového hlediska zrovna nejmoudřejší. Proto se zprvu uvažovalo o názvu „Obtížně uvěřitelné historky“, později o mnohem přiléhavějším označení „K.E.C.Y!“, potom „PIN: D*Y*“, následně „Možná lži“, až se došlo k finálnímu pojmenování „SNAD“. Tento stručný titul by měl (snad) dostatečně varovat, aby nikdo nebral nabízené texty příliš vážně. Většina prezentovaných výtvorů byla někde publikována; od nejčtenějších deníků, přes žánrové časopisy s poněkud menší čtenářskou základnou až po nízkonákladová samizdatová vydání, která si snad přečetlo alespoň pár lidí. Dále sem zabloudilo pár věcí dosud nezveřejněných, například některé povídky s hrdiny z románu SAID nebo ukázky rozpracovaných nápadů, jejichž dokončení je zatím ve hvězdách. O příčinách nedotažení zajímavých námětů do zdárného konce nebo o věcech souvisejících se vznikem některých povídek se zmiňuji v glosách, zákeřně na vás číhajících před každou kapitolou. Samozřejmě můžete mé krajně neobjektivní vstupy přeskakovat, aniž se ochudíte o informace zásadního významu. Závěrem úvodního komentáře se zmíním o textech první kapitoly. Téměř všechny se objevily v nízkonákladovém almanachu „H jako Happyend nebo jako H.…!“, kterým jsem kdysi obdaroval zaskočené příbuzné. Nejsou to žádné povídky, jde se o pouhé slovesné hříčky, kde poslední věta většinou změní smysl předchozího vyprávění. Je ponecháno zcela na vás, vážení a milí čtenáři, zda se pokusíte ještě před závěrečnou pointou uhodnout skutečný příběh nebo se prostě necháte překvapit.


HABANERA Havanský noční klub rozechvívá rytmus habanery. Parket patří jediné dvojici. Oba skvěle tančí a jejich oslnivému představení ostatní s nadšením přihlížejí. Karibští hudebníci neustále zrychlují tempo a přestanou teprve v okamžiku, kdy tančící pár znenadání ustrne uprostřed parketu v nacvičeném objetí. Sourozenci Rodrigues a Manuela dokazují, že mají dokonale připraven zlatý hřeb zbrusu nového programu nejluxusnějšího kubánského varieté, jehož premiéru zítra shlédne sám Commandatore Fidel Castro. Skvěle připraven je rovněž trenér populárních tanečníků. V duchu neustále opakuje jednotlivé body svého plánu a hledá nějakou chybu, která by mohla vše zhatit. Krok za krokem si vybavuje všechny nejdůležitější situace, jež během zítřejší premiéry nastanou. Zahájí nový varietní program a v hledišti zasednou kubánské politické i ekonomické špičky, důkladně promísené se spoustou tajných policistů a členů vládní ochranky. V průběhu první části představení dorazí za velkých ovací sám velký Commandatore. V samotném závěru programu vystoupí trenérovi svěřenci se svou fantastickou habanerou. Během následné děkovačky se oba tanečníci velkému Vůdci ukloní, přičemž od něho budou stát jen několik kroků. Potom překrásná Manuela, miláček celé Havany, jednou provždy sprovodí Fidela Castra ze světa. Trenér tanečníků se usmívá a myslí na spoustu dolarů, slíbených od americké rozvědky za úspěšný atentát. Jeho svěřenkyně, populární tanečnice Manuela, polehává tou dobou ve spartánsky zařízené rezidenci a sní o tom, že se zbaví odporného chlapa s vojenskou čepicí, který ji každou noc ve spánku působí nevýslovné bolesti. Pokaždé jej vidí ve zvláštním pološeru, cítí nesnesitelné mučivé brnění, šířící se celým jejím tělem, ale když se probudí, nenachází žádné stopy poranění. Manuela netuší, že její trýznění má na svědomí muž, kterému bezmezně důvěřuje. Nemá ponětí o tom, že milovaný trenér ji pomocí halucinogenů uvádí do nepřirozeného polospánku a v přestrojení za Fidela Castra ji týrá elektrickými šoky. Grandiózní program havanského prestižního varieté vrcholí. Na parketu Manuela s Rodrigem udivují nadšené publikum jedinečnou habanerou. Závěrečné obětí, utichající hudba a následný bouřlivý aplaus. Do uskutečnění trenérova plánu zbývá posledních pár vteřin. Společné poděkování všech účinkujících a potom privátní úklona tanečníků habanery, určená pouze kubánskému vůdci. Skvělým tancem okouzlený Castro s uznáním podává trenérovi ruku. Na důkaz obdivu bere svou proslulou vojenskou čepici a přes trenérovy protesty ji přátelsky pokládá na jeho hlavu. Všechny reflektory zamíří do jediného místa v hledišti. V tom okamžiku se tanečnice Manuela zuřivě vrhá na trenéra ve Fidelově čepici a než ji stačí Castrova ochranka zneškodnit, je trenér po smrti. Mohutný Rodrigues zmateně očichává sestřinu mrtvolu a potom raději zalézá do své gorilí klece.


HORSKÁ SLUŽBA Hrnek grogu příjemně zahřívá tělo, zatímco kolem chalupy leží čerstvě napadaný sníh. Na stole se válí papír s rozpisem služeb pro noční směnu. Je jich v horské chatě, označené mezinárodně známým symbolem a do dálky svítícím světlem, dnes pouze pět. V takovém nízkém počtu se dá zvládat běžný provoz, ale pokud by nastala mimořádná situace, mohly by vzniknout potíže. Krkonoše jsou v zimě nevyzpytatelné. Zpočátku vše probíhá v zaběhlých kolejích: nejprve poskytují krátkodobý azyl několika Němcům, později zkušeně zvládají opilého Dána, který zjevně přecenil své možnosti. Nezaskočí je ani slovenský podnikatel s nabídkou „prvotriednych mačiek“ a „špeciálnych lán“. Náhle se ozývá varovný signál. Skupina holandských turistů! Zlatý důl! Co má ruce a nohy, okamžitě nastupuje v plné pohotovosti. Každá vteřina je drahá! Akce trvá téměř celou noc a výsledkem je naprostý úspěch. Těla osmi Nizozemců sice po dramatické noci hyzdí čerstvé šrámy a podlitiny, ale všichni jsou šťastní a spokojení. Předem velmi dobře věděli, co dobrovolně podstupují. Proto nyní rychle zapomínají na své zoufalé výkřiky, které dlouho zůstávaly bez odezvy. Nemyslí již na bezmocnost, s níž leželi na tvrdé zemi, doufajíce v co nerychlejší konec. Rádi vymazávají z paměti svištění kolem uší, zatímco jejich oslepené oči viděly pouhou tmu a palčivá bolest se neustále zvětšovala. Po prožitých strastech přišlo nádherné vysvobození, takže bez řečí oželí nemalé peníze, které jim jsou za noční námahu vyúčtovány. Během následujícího rána se v chatě rozhostí zasloužený klid a pětičlenný tým odpočívá po náročné noci. Pokojem opět zavoní horký grog a oknem lze pozorovat mírumilovnou, sluncem prozářenou zasněženou krajinu. Pak si madam povšimne, že červená lucerna u vchodu i neón se stylizovanou zkratkou „SM“ dosud svítí a jde vše pozhasínat.

HABEAS CORPUS ACT Hladová, špinavá a velmi unavená dvojice tuláků prošla roku 1679 branami Londýna. Nerozlučný pár tvořil pohublý chlapec a vychrtlý rezavý pes. Oba spojoval dvanáctiletý věk a nezdolná touha žít přes veškerá protivenství, která jim potměšilý osud přichystal. Starý dýchavičný pes nesl na svém těle stopy bitev, jež byl nucen svést, tupozraké oko připomínalo údery kamením, kterým jej vyháněli z blahobytných vesnic. Dlouho žil samotářsky, ale později se přidal k opuštěnému klukovi, léta se s ním protloukal po nehostinném severu Anglie a zahříval jej svým dechem za studených nocí, trávených v nejnuznějších brlozích. Byl to realisticky uvažující starý pes a nesdílel chlapcovu neotřesitelnou víru, že v královském Londýně je konečně potká štěstí. Hubený malý chlapec byl sirotek. Někdy sehnal nějakou příležitostnou práci, ale nejčastějším zdrojem jeho obživy zůstávala žebrota. Zatím se nikdy neodvážil něco ukrást, neboť velice dobře znal trest, kterým za krádež hrozily kruté stuartovské zákony. Při jarmarcích a veřejných popravách sice uvažoval, že by mohl zručnými prsty odlehčit kapsám bohatých měštek, avšak strach dosud pokaždé zvítězil. Obavy překonal


teprve během rušného londýnského masopustu. Když jej stráž přistihla s rukou v cizí kapse, snadno si domyslel, co ho očekává. Zachránit jej mohl pouze zázrak.

Anglická královna Marie II. Stuartovna rozmrzele listovala nudným dokumentem a v duchu uvažovala, zda podepíše předložený zákon, který se jí pranic nezamlouval. Na její vkus přiznával příliš mnoho výhod zločinecké verbeži, zmírňoval trestní postihy a provinilcům dokonce poskytoval právo na obhajobu. Znejistělá královna povolala lorda kancléře a několik rádců, aby jí smysl zákona podrobně objasnili. Během jejich nezáživné řeči královna přistoupila k oknu, odkud se zájmem sledovala popravu pachatelů hrdelních zločinů. Najednou odstoupila od okna, uchopila psací brk a rázným podpisem stvrdila platnost Habeas Corpus Act. Zákona, který nejenže zachránil před utrpením a smrtí statisíce nešťastníků, ale pro svou humánnost a pokrokovost se stal významným mezníkem v dějinách práva. Zákona, jenž s drobnými úpravami platí ve Velké Británii dodnes. Hrdá Marie Stuartovna nikdy nikomu neprozradila, že k podpisu ji přimělo žalostné vytí starého ryšavého psa, nepochybně patřícího některému z popravených zločinců.


HIBERNACE Hádkám odborníků se musím pousmát a každému, kdo o hibernaci pochybuje, rád jeho nejistotu vyvrátím. Vždyť přece zmrazit a po čase bez úhony opět rozmrazit není vůbec nic složitého. Mohu vás ubezpečit, že hibernace funguje skvěle. Naprosto souhlasím s těmi, kteří hibernaci považují za optimální způsob ochrany organismu na neomezeně dlouhou dobu. Když jsme je - třeba i po pětileté hibernaci - opětovně rozmrazili, žádná z jejich funkcí nebyla poškozena a nic jim nebránilo ve splnění naplánovaných úkolů. Samozřejmě by se dalo hovořit o určité strnulosti či ztuhlosti, snad také o prvotní dezorientaci, nicméně se jednalo o krátkodobé vady krásy, které velmi rychle zmizely. Pokud tedy můj názor někoho zajímá, pak říkám hibernaci jednoznačné ano. Alois Novák, ředitel Spermobanky a.s.

HONEYMOON Hned po svatebním obřadu si pobledlý ženich uvědomuje, jak závažný krok učinil. V duchu zvažuje, zda bude schopen plně uspokojit nádhernou nevěstu. Dnes ukončí své panictví a snad se mu během líbánek podaří zplodit pokračovatele rodu. Novomanžel má oči jen pro svou vyvolenou a nevšímá si proto nenápadného návštěvníka, postávajícího v ústraní. Tento nezvaný host zná nevěstino strašlivé tajemství; novomanželka je smrtelně nebezpečná bytost, označovaná jako Černá vdova. Její strategie je stále stejná: nalézt naditého troubu, provdat se za něj, při první příležitosti jej sprovodit ze světa a potom nějaký čas spokojeně trávit, dokud se neobjeví další hlupák. Přihlížející návštěvník není policista ani soukromý detektiv. Je to mstitel, který díky zákeřným praktikám Černé vdovy přišel o milovaného bratra. Je pevně rozhodnut, že úkladným vraždám učiní jednou provždy přítrž. Novomanželé se v tichosti ukrývají před okolním světem. Po nedlouhé milostné předehře se pokouší roztřesený ženich splnit manželskou povinnost. Vůbec se mu nedaří ztopořit neukázněné kladélko a zasunout ho tam, kam to roztoužená manželka očekává. Čím více se snaží, tím horší je výsledek a zoufalý ženich propadá beznaději. V očích neuspokojené nevěsty vidí ohníčky hněvu a navíc má intenzivní pocit, že je někdo pozoruje. Skrytým divákem nepovedeného milostného aktu je mstitel. Bedlivě sleduje každý nevěstin pohyb a je připraven zasáhnout, pokud by Černá vdova zkusila něco zákeřného. Mstitel se kochá pohledem na okouzlující novomanželku, ležící jak ji Pánbůh stvořil. Ke mstitelovu čichu doráží vzrušující vůně, bezpochyby stvořená na bázi feromonů. Přes zášť, kterou vůči vražedné nevěstě cítí, nyní mstitele ovládá nezkrotný chtíč. Když vidí, že ztrémovaný novomanžel na svůj úkol zjevně nestačí, vystupuje neohroženě z úkrytu. Ženich sice brání svou čest, ale stačí několik mstitelových úderů a padá bezvládně k zemi. Černá vdova je nejprve zaskočena, ale velmi rychle se přizpůsobí rozvášněnému mstiteli. Ten nekompromisně zasouvá, tlačí, přiráží. Zneuctěná nevěsta neklade sebemenší odpor; naopak mstitelovi vychází maximálně vstříc a vůbec si nevšímá zhrouceného manžela. Konečně dosáhne mstitel


vyvrcholení a v tomto okamžiku zapomíná na své poslání. Bez náznaku obrany ponechává Černou vdovu, aby pohltila nejdůležitější část jeho roztouženého těla a začala ji lačně sát. Hrozící nebezpečí si mstitel uvědomí příliš pozdě. Všech šest jeho končetin se ve smrtelné křeči snaží zachránit ukusovanou hlavu, ale to nezabrání kudlance nábožné v dokončení geneticky zakódovaného rituálu.

HRANICE Hubený postarší cyklista jel dnes naposledy důvěrně známou silnicí, která jej spojovala s nemocnou manželkou, ležící v nedaleké nemocnici. Naposled, protože dnes se vyplnila nemilosrdná předpověď lékařů. Pro slzy téměř neviděl na cestu a protijedoucí automobil zahlédl až v poslední chvíli. Prudký náraz ho smetl do příkopu. Když se probral z mrákot, panovala temná noc. Kdesi v dálce matně zasvítily reflektory nějakého vozidla. Světla se stále přibližovala a zanedlouho rozeznal starý autobus. Stačilo nepatrné zamávání, vůz zastavil a on mohl nastoupit. Kývnutím hlavy poděkoval ochotnému řidiči a rozhlédl se po autobusu. Nejblíže sedící žena měla ve spánku skloněnou hlavu, takže mohl vidět pouze její dlouhé kudrnaté vlasy. Se smutkem ho napadlo, že podobné kadeře zdobily hlavu jeho choti. Autobus právě přejížděl železniční trať a drobné kodrcání spící ženu probudilo. Nový spolucestující na ní vytřeštil oči a nevěřícně se díval se do obličeje zesnulé manželky. V panice ustoupil ke dveřím, které se neúspěšně pokusil otevřít. Potom si vzpomněl na srážku s autem a uvědomil si, že necítí vůbec žádnou bolest. Šel a posadil se vedle své ženy.

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA Hymna studentů Gaudeamus zní v zaplněné aule frankfurtské university tak majestátně a naléhavě, že se mu úzkostí svírá hrdlo. V duchu si přehrává dlouhá léta studií, završená dnešní doktorantskou promocí. Sice již dříve získal na mnichovské universitě doktorát z antropologie, ale nyní je vše mnohem vznešenější. Nedlouho po úspěšné obhajobě diplomové práce na téma „Rodinný výzkum rozštěpu horního rtu, patra a dásně“ se stane hrdým držitelem nádherného titulu medicinae universae doctor, opravňujícím léčit nemocné. Stojí ve vzorně zarovnaném zástupu spolužáků, čekajících na předání vysokoškolského diplomu, a přemýšlí, zda se někdy náhodou nezpronevěřil Hippokratově přísaze. Je skálopevně přesvědčen, že žádný z lékařských kánonů nikdy neporušil, ale čím déle si v hlavě přemílá jednotlivá ustanovení přísahy, zmocňuje se jej svíravý pocit nejistoty. „Nemocné budu léčit podle svého vědění a svých znalostí, k jejich užitku a prospěchu“. Toto přikázání nenaplnil v třetím ročníku, když při noční službě v místním špitále vyhověl přání těžce nemocného pacienta a dal mu vyžádaný medikament, o jehož účincích tehdy téměř nic nevěděl. Pacienta lék zbavil bolestí a neprojevily se žádné nežádoucí vedlejší účinky, nicméně jej rozhodně neléčil podle svého vědění a znalostí.


„Nikomu nepodám, i kdybych byl o to žádán, smrtící lék a ani mu neudělím takovou radu; právě tak nedám ženě lék, aby potratila. Do všech domů, do kterých vstoupím, chci vejít jenom ku prospěchu a abych léčil nemocné.“ V mysli mu vytane milovaný essenský strýc Heinrich, který nedávno prohrál nerovný boj s rakovinou prostaty. Když před měsícem navštívil strýcův dům a na tváři trpícího kmeta vypozoroval symptomy propukající cukrovky, ani náznakem neupozornil na začínající novou chorobu, která byla proti rakovině banalitou. Společně se strýcem vypili přeslazený čaj a snědli spoustu čokoládových bonbónů. „Co uvidím a uslyším při léčení nebo se dozvím mimo léčení, o tom pomlčím a budu považovat za tajemství, jestliže to nemá být veřejně známo.“ Proti této nejrespektovanější zásadě lékařské etiky se snad nikdy neprovinil! Jenomže odněkud z dálky najednou přilétá vzpomínka na děvče ze sousedství, o jejímž nechtěném těhotenství se dozvěděl při studentské praxi na fakultní klinice. Pomlčel snad o tom? Ani náhodou! Při první vhodné příležitosti to velmi srozumitelně naznačil jejímu příteli, který se s ní brzy oženil. Dobrý konec a samaritánské úmysly nic nemění na skutečnosti, že povinnost zachovávat lékařské tajemství porušil též. Zástup studentů před prorektorem, rozdávajícím rudozelené tubusy s vytouženým doktorským diplomem, se povážlivě zkracuje. Má vůbec právo tento diplom převzít, když ještě během studia porušil všechna hlavní ustanovení Hippokratovy přísahy? Nebude čestnější lékařský titul odmítnout a veřejně přiznat svá strašná provinění? Nerozhodně se rozhlíží po slavnostní aule a vidí nedočkavé obličeje nejbližších příbuzných. Jen kvůli nim se rozhodne doktorát přijmout. Zároveň sám sobě slibuje, že se nikdy nezpronevěří starodávné a přesto stále aktuální Hippokratově přísaze. Stane se tím nejzásadovějším a nejetičtějším lékařem v celém Německu! Rozbouřenou mysl mu zaplaví vlna smíru a Josef Mengele odhodlaně vykročí k prorektorovi university.

HLAVU VZHŮRU ! Hergot chlape, hlavu vzhůru! No bóže, tak ti holt nepřálo štěstí. Svět se kvůli tomu nezboří. Kdybych ti měl povídat, jaký já měl v životě problémy. Třeba když jsem kdysi dělal konkurs na tohle svý zaměstnání. Všichni figuranti se na mě šklebili a někteří dokonce vyplazovali jazyk. Ale zvládl jsem to. Takže, chlape, hlavu vzhůru! Ono se někdy zdá všechno na levačku, ale žádná kaše se nejí tak horká jak se uvaří. Kdyby každej jen zbaběle zastrkoval hlavu mezi ramena jako ty, tak by nebyl žádnej pokrok. Podívej se na Giordana Bruna; ten se klidně nechal se vztyčenou hlavou upálit. A hrozí snad tobě nějaký upalování? Nehrozí! Takže vystrč bradu a hlavu vzhůru. Viděl jsi někdy film Sacco a Vanzetti? Nespravedlivě odsouzený na elektrický křeslo! A myslíš, že ustrašeně brečeli? Kliďánko si na


to křeslo dřepli a nechali se usmažit tisícem voltů. Jó, to byli borci! Tak se konečně vzmuž, vždyť tady je zásuvka maximálně na dvěstědvacet, a takový napětí neublíží ani štěněti. Jestli chceš mít úspěch, tak se musíš konečně přestat hrbit. Pěkně narovnej záda, nasaď ležérní úsměv, a hlavně hlavu vzhůru! Znáš aspoň trochu Bibli? Jak ukřižovali Ježíše? Normálně si nechal přitlouct ruce i nohy obrovskými hřebíky ke kříži a ani necek! A ty mi tady skuhráš, jak malej Jarda a přitom moc dobře víš, že tě nikdo nechce píchnout ani špendlíkem. Tak ti naposled kamarádsky říkám, abys vystrčil hlavu pěkně nahoru. Jinak ti tu oprátku nasadím nakřivo a diváci pod šibenicí nebudou spokojený.

HIC SUNT LEONES Hladina adrenalinu mu vylétla na maximum. Nastává dlouho očekávaný okamžik. Pod nohama cítí otvor, jímž vede cesta z temné kobky na svobodu. Odhaduje hloubku, kterou musí překonat. Na útěk ze samovazby se připravoval mnoho týdnů. Cílevědomě sbíral sílu, aby měl alespoň nějakou šanci přežít. Nyní je připraven skvěle. Instinkt jej varuje před číhajícím nebezpečím neznámého území, proti němuž bude zpočátku bezbranný. Rychle pomyslí na nekonečnou dobu strávenou v osamocení, připomíná si jednotvárnou stravu a své bušení do stěn vězení. Ať je riziko sebevětší, nechce již v této samotce zůstat ani minutu. Odhodlaně se nasouká do otvoru. Neznámé pachy zaplňují jeho nos, do uší mu zazní děsivý řev a tělo mu uvízne ve stísněném prostoru. V tu chvíli si uvědomuje, že jeho touha po svobodě není tak silná, jak se domníval. Hrůza z neviditelného nebezpečí je náhle silnější než strach ze samoty. Marně se však pokouší vrátit nazpět. Jeho trhavé pohyby uvolňují zaklesnuté tělo a on klesá stále níž. Po celém těle se mu rozlévá lepkavá tekutina a on se začíná dusit. S námahou sbírá poslední zbytky chatrných sil a plazí se kupředu, nedbaje ohlušujícího nelidského řevu, který slyší zpovzdálí. Téměř v bezvědomí se prodírá na denní světlo a první, co by mohl spatřit, pokud by mu sloužil zrak, je obrovitá lví hlava s vyceněnou tlamou plnou špičatých zubů. Pociťuje na sobě horký zvířecí dech a strachem či vysílením omdlévá. Když se opět probere k životu, drží ho velká šelma svými tesáky za krk a vleče ho ke svému brlohu. V té chvíli udělá přesně to jediné, co v dané situaci udělat může. Jakmile stisk tlamy povolí, vytrhává se ze sevření a zalézá pod chlupaté monstrum, kde rychle objeví nechráněný výstupek, k němuž se přisává. Do útrob mu proudí nasládlé mateřské mléko a právě narozený lvíček spokojeně usíná.

HYENY Horlivost uměla předstírat dokonale. Denně stávala od šesti do šesti za pultíkem své útulné trafiky a její kdysi plnoštíhlá postava se za ta léta proměnila v neforemnou kouli, nepříliš úspěšně maskovanou plandavými pestrobarevnými hábity. Zlacené prsteny s nepravými drahokamy, zaryté do jejích krátkých tučných prstů, si čas od času vyžádaly zvětšení. Lidé z okolí ji měli rádi a ona měla ráda je. Úslužně jim prodávala noviny, časopisy či kuřácké potřeby, avšak nejochotněji vítala zájemce o kontrolu tiketů na on-line terminálu


Sazky. To hned byla samý žert, mile švitořila o milionových výhrách a vrtkavosti paní Štěstěny. Během takto získaného času zkušeným okem zákazníka odhadla, a pokud se jí to jevilo jako zcela bezpečné, vsunula namísto zájemcova tiketu do terminálu svou starou sázenku, kterou k tomuto účelu léta používala. Terminál samozřejmě na displeji vždy oznámil obligátní „Litujeme, nevyhráváte“, vychytralá trafikantka prohodila k podvedenému sázkaři pár soucitných slov a pak se ho ledabyle zeptala, zda má bezcenný tiket zahodit, což bývalo zpravidla odkýváno. Pokud náhodou zklamaný sázející požadoval vrácení sázenky, obdržel svůj tiket a trafikantka ostřížím zrakem pozorovala, zda nezkontrolovanou poukázku na štěstí zahodí do velkého lákavého koše u východu z trafiky. Své oběti si opatrná podvodnice pečlivě vybírala převážně mezi staršími lidmi a její nejoblíbenější kořistí byli důvěřiví penzisté. Během dlouhé doby, kdy provozovala tuto svou nelegální živnost na úkor druhých, se jí pouze jedinkrát stalo, že zákazníka odhadla nesprávně. Jednalo se o brýlatého podomního prodejce kosmetiky, který po oznámení „Litujeme, nevyhráváte“ udiveně trafikantce sdělil, že si tiket sportky předem zkontroloval a měl by tam mít stokorunovou výhru. Zareagovala tehdy pohotově. Věrohodně žehrajíc na poruchovost zastaralého terminálu „znovu“ prověřila tiket a potom s obrovskými omluvami vřele výherci pogratulovala. Uspokojený sázkař se vůbec nepozastavil nad tím, že terminál reagoval na tentýž tiket pokaždé jinak a naopak korpulentní trafikantku politoval, že se musí trápit s takovou chybující rachotinou. Dokonce se stal jejím pravidelným zákazníkem, občas jí neúspěšně nabídl drahou čínskou kosmetiku a hlavně si u ní nechával kontrolovat vsazené tikety sportky, tvořené vždy čtyřmi sloupečky, z nichž první sloupeček pokaždé tvořila čísla 1,2,3,4,5 a 6. Zpočátku mu sázenky poctivě projížděla terminálem, ale časem si natolik získala jeho důvěru, že bez obav mohla i na tyto tikety uplatňovat své podvodné know-how. Tlustou trafikantku pouze mrzelo, že její náročnou práci prodavač nestále komplikoval tím, že svou sázenku vždy chtěl nazpět a velmi zmačkanou zahazoval do koše u dveří. Podomní obchodník s luxusní přírodní kosmetikou připomínal herce Oldřicha Nového v pamětnickém snímku Kristián; bohužel z té části filmu, kdy jako uťápnutý úředník sedí za přepážkou cestovní kanceláře. Včetně silných dioptrických brýlí, příliš vysokého čela a nejistého zadrhávajícího hlasu. Prodavač nekoktal jenom tehdy, pokud někomu nabízel svou drahou kosmetiku. To byl vemlouvaný a výřečný až hanba. Hanba o to větší, že nabízené zboží bylo ve skutečnosti bezcenným šuntem, který obchodník vyráběl doma na koleně z nejlevnějšího kuchyňského koření, přeschlých čajů a slunečních krémů s dávno prošlou záruční dobou. Jakousi uměleckou hodnotu měly pouze překližkové etuje s barevnými čínskými vzory, které mu za pár korun vyráběl invalidní kamarád, do nichž kosmetické patlanice umísťoval. Blízkou trafiku navštěvoval poměrně často a nechodil tam pouze kontrolovat vsazené tikety či pro noviny. Ode dne, kdy mu trafikantka přiznala výhru až po opakovaném projetí tiketu terminálem, měl silné podezření hraničící s jistotou, že v tom krámku není něco v pořádku. Stačilo nenápadně sledovat tlusté trafikantčiny prsty a brzy odhalil její primitivní fígl. Mnohem déle mu trvalo vymyšlení plánu, jak odhalené tajemství co nejlépe využít ve svůj prospěch. Začal pravidelně sázet čtyři sloupečky sportky a jako jakýsi podpis vždy zaškrtával v prvním sloupci čísla 1,2,3,4,5 a 6. Po každém losování si vše pečlivě zkontroloval a s nevyhrávajícími tikety chodil za trafikantkou, aby je projela terminálem. Náramně se bavil, když podvodnice tyto sázenky nacvičeným trikem zaměňovala za svůj ošuntělý tiket a pak jej s hranou účastí litovala, že má pořád takovou smůlu. Tiket si


pokaždé bral nazpět, dokonale zmuchlaný jej zahazoval do koše u dveří a těšil se představou, jak trafikantka večer vyhrabává jeho zmačkanou sázenku, dlouho ji uhlazuje, aby nakonec zjistila, že na ni nic nevyhrála. To byla ovšem jenom úvodní část obchodníkova plánu. Druhou část uskutečnil za několik měsíců, kdy si byl zcela jistý, že jeho styl sázení trafikantka velmi dobře zná. Teprve potom zašel jednoho pátečního jitra do trafiky, kde vsadil své tradiční čtyři sloupečky na nedělní losování sportky. V krámu bylo tou dobou plno lidí, takže si trafikantka nemohla povšimnout, že čtvrtý sloupeček obchodníkovy sázenky obsahuje čísla, která v předchozím nedělním tahu sportky vyhrála skoro milión korun. Doma si prodavač s tiketem velice pečlivě pohrál a výsledkem bylo lidským okem nerozeznatelně pozměněné datum podání sázenky i datum losování. Každý terminál Sazky by samozřejmě podle natištěných kódů označil tiket za nevyhrávající, ovšem důkladně zmačkaná sázenka se do žádného terminálu zastrčit nedá. O platnosti zmuchlaných tiketů, stejně jako o vyplacení vyšších výher, rozhoduje žižkovské ředitelství Sazky, které lze však navštívit výhradně ve všední dny. V sobotu před šestou se obchodník stavil v trafice pro noviny, přičemž si také nechal zkontrolovat upravený tiket a schválně se zahleděl ven do ulice, aby tlusté podvodnici usnadnil její tradiční švindl. Potom si stejně tradičně tiket vzal nazpět, velmi důkladně ho zmuchlal a vhodil do koše u dveří. Podle obchodníkova plánu měla trafikantka večer objevit tiket s téměř miliónovou výhrou a zároveň si uvědomit, komu za náhlé zbohatnutí vděčí. Prodavač kosmetiky věřil, že pokud během neděle trafiku navštíví a nabídne šťastné výherkyni své drahé zboží, určitě si od něho něco koupí, aby alespoň trochu ulehčila svému svědomí. Dost by to potřeboval, protože lidé byli k jeho nabídkám čím dál méně důvěřiví a kdysi skvělé kšeftíky nyní poněkud vázly. Závěrečná část plánu se měla odehrát během příštího týdne, kdy trafikantku zatknou při pokusu o vyzvednutí vysoké výhry na padělanou sázenku. Večer po šesté hodině nastávala pro obtloustlou trafikantku doba sklizně. Pečlivě uzamkla krám, vyndala z košů odhozené tikety, nalila si sklenku portského, zapálila mentolovou cigaretu a potom beze spěchu prověřovala bonitu desítek dosud nezkontrolovaných sázenek. Nejprve projela nepoškozené tikety terminálem a potom ručně vyhodnocovala zmačkané sázenky z koše u dveří. Byla realistka; naprosto ji stačilo každý večer objevit pár drobnějších výher, které si ihned s chutí vyplatila. Ovšem i ona snila o tom, že mezi tikety jednou uloví milionovou Bílou velrybu. Možná se to stane právě tento sobotní večer, kdy trafikou opět zavonělo portské a mentolový kouř. Všechny nepoškozené tikety byly prověřeny terminálem bez sebemenší výhry, trafikantka ručně prolustrovala většinu zmačkaných sázenek z koše u dveří a stále nic. Pak to náhle přišlo! První i druhé číslo nedělního tahu sportky ve čtvrtém sloupci značně pomuchlaného tiketu souhlasilo. Třetí a čtvrté číslo rovněž odpovídalo! Trafikantka si roztřesenými tučnými prsty zapálila další mentolku, pečlivě zkontrolovala zbývající dvě čísla a rázem pochopila, že konečně má svou Bílou velrybu. Rychle ověřila vsazená čísla i datum losování. Vše bylo v pořádku. Láskyplně uhlazovala příšerně zmačkaný tiket a přitom škodolibě uvažovala, kdo ze zákazníků se nedobrovolně stal jejím pohádkovým mecenášem. Vzpomínala na sázkaře, které dnešní sobotu podvedla, a postupně jí vykrystalizovalo několik důvěřivců. Pak si uvědomila, že čtyři sloupečky pravidelně sází pouze jediný z nich. Pro jistotu stočila zrak na čísla prvního sloupečku výherního tiketu. Samozřejmě tam byly, seřazeny od jedné do šesti; tradiční podpis toho nudného brýlatého mužíčka s řídnoucími vlasy a drahým kosmetickým zbožím.


SNAD. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents