SNÁŘ Z TOVÁRNY MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2014
P
K6
. ČERVNA
20
4
1 4
Dream Factory
E ÁT
Patrik Děrgel: Hamlet je mi protivný
Je to Dílo!
Patrik Děrgel je letošním držitelem Ceny Alfréda Radoka jako talent roku. Je to usměvavý, sympatický kluk, který by každého snadno utáhl na své charizma a klukovský úsměv. Podle režiséra Daniela Špinara má navíc nejhezčí zadek široko daleko. Ať tak, či tak, je to především znamenitý herec, což dokazuje ve vynikajícím Hamletovi, který na Dream Factory hostoval v Divadle loutek za nadšeného přihlížení vyprodaného sálu. Těsně po představení navíc Děrgel vystoupil v přilehlém Cooltouru se svou folk-popovou kapelou Ema. Hudební vystoupení doplňoval spontánním žertováním se spoluhráčem Michalem Sedláčkem. Nakonec nám ochotně poskytl rozhovor. Jenom se pak zalekl: „Mám pocit, že jsem byl nějak moc upřímnej.“. Ale to mu přece nemůže nikdo mít za zlé.
„Je to dílo!“ zpívali včera v Cooltouru Patrik Děrgel a Michal Sedláček z kapely Ema. Rozhovor s Patrikem, představitelem Hamleta a také vycházející hvězdou českého herectví, si můžete přečíst v dnešním čísle, stejně jako inspirativní povídání s režisérem a hercem Braněm Holičkem, který na Dream Factory přivedl svou originální smutnou komedii o uzavřeném světě internetu #jsi_user. No, a protože dnes máme na festivalu havlovský den, v jehož rámci bude přednáška, debata a trojice havlovských inscenací, přinášíme také archivní a dosud nepubliko-
Během koncertu mě bavilo, jak se to postupně rozjíždělo. Z počátečního poklidu a snad i jisté nejistoty se to zvrhlo v neskutečnou energii, která z vás úplně prýštila.
Jo, já se obecně dost stydím, takže chvíli trvá, než se uvolním a rozjedu se. Navíc byl předtím ten Hamlet, což bylo dost vyčerpávající. Ale řekl jsem si, že je to jedno a prostě jsem tomu dal volný
vaný rozhovor s Václavem Havlem. A ten doplní zásadní objevy z werichovské krabice, která naší redakci inspiruje už několik dní. Tím dílem z úvodu ale pěvci dost možná mysleli Dílo, legendární ostravskou instituci, dvoupatrový chrám radosti, piva a nečekaných setkání. Letos už jsem tam stihl probrat světodějné události se svými redakčními kolegy Pavelkou a Macháčkem, vyslechnout si sborový zpěv náhodných fanoušků Dana Landy, prodiskutovat kulturní politiku s ředitelem centra UFFO Liborem Kasíkem nebo třeba potkat legendárního herce Norberta Lichého. V Díle se toho koneckonců stalo mnoho i v minulých letech. Popíjení zelených s brněnským znalcem života, divadla a Bosny Koboxem, vzpamatovávání se z produkce Divadla loutek nebo třeba vysedávání s členy redakce festivalového zpravodaje proslulé přehlídky Ost-ra-var. Jednou tam ostatně předmětnou brožuru držel v ruce bard Národního divadla moravskoslezského Jan Fišar a volal: „Taková drzost! Kdo to dovolil?“. Ostrava – to není jen Dílo. Ale Dílo, to je opravdu dílo. Vojtěch Varyš, šéfredaktor
Partneři Dream Factory Ostrava 2014
Státní fond kultury České republiky
Otázka, která nemůže nepadnout: ve čtyřiadvaceti obvykle člověk Hamleta nehraje. Jak jste mu, jako postavě, rozuměl? Bylo to těžký. Vlastně mi je dost protivný, čím dál víc mě rozčiluje. Jsou to opravdu ta slova, slova, slova… On furt mluví a nedělá nic. Já jsem Ostravák, já radši jednám. A když už se odhodlá k činu, udělá to nějak blbě, někoho zabije. Ale něco z něj ve mně asi je, proto mě to asi taky tak rozčiluje. A dovedete si představit, že se k Hamletovi jednou vrátíte, že si ho zahrajete za těch deset, patnáct let v jiné konstelaci? Určitě ano, napadlo mě to. Ale nemůžu o tom přemýšlet teď, v kontextu té současné inscenace. průběh a bavil se. Pro nás je důležitý, že je to naše kapela, nikdo nám neříká, co máme a nemáme dělat. Máme to pro radost. Jste taková divadelní kapela, Vladislav Georgiev z Arény, Michal Sedláček od Bezručů… Právě. Jsme na ostravském festivalu, kam jste přijel s pražským Švandovým divadlem. Ale je to tak trochu i návrat domů. Vy jste rodák z Bohumína, studoval jste na Janáčkově konzervatoři, s divadlem jste v Ostravě začínal. Co byl třeba takový spolek Šílený Pepa? No, ježiš! To byla taková legrace, s Petrem Sedláčkem jsme napsali hru, jmenovala se Pandora. Sami jsme si ji hráli. Začínali jsme ve sklepě a hráli to na konzervatoři, ale pak se toho ujali Bezruči a hráli jsme to normálně v Márnici. Bylo to skvělé. I rekvizity a kulisy jsme si vozili na dvoukoláku… V tom mě hrozně zklamalo, když jsem přišel do Prahy na DAMU, kde jsem chtěl něco dělat, spíš než o tom mluvit. Ale rychle jste se dostal k profesionálnímu divadlu. Pozvali vás do Švandova divadla… Jak to vzniklo? Bylo to na konci druhého ročníku, už
mě ta škola nebavila. Měl jsem určitou krizi. Můj vedoucí ročníku, ředitel Švandova divadla Dan Hrbek, to nějak vycítil a vzal mě tam. A Dodo Gombár, umělecký šéf, mě hned obsadil do Merlina. Přišel jsem k němu do kanceláře, dal mi papír a řekl: „Něco mi přečti.“ Já na to: „Ale já jsem dyslektik““ a asi dvakrát jsem se u toho zakoktal. A on jenom: „Za týden je první čtená“. Vzal mě prostě na základě pouhé intuice. Dodo Gombár je zvláštní divadelní osobnost. Jaká je vaše spolupráce? Je to můj divadelní táta, strašně mi vyhovuje. Líbí se mi vaše inscenace Crash u potoka, která je hrozně silná a plná zvratů a originálních nápadů. Něco nevídaného. Přitom u diváků moc nezabrala. Právě. To je skvělá záležitost, která mě hrozně baví, ale hraje se málo a u publika to nemělo takový ohlas. Někdy je to složité. Zato Hamlet je jiný případ… Dnešní repríza měla velký úspěch. No vidíte. A já z toho neměl dobrý pocit. Prostředí Divadla loutek je úplně jiné, byl to velký nezvyk. Navíc jsem byl dost nervózní z toho, že to je v Ostravě… Tedy doma.
Byla to vaše první spolupráce s Danielem Špinarem?
Ano. Rozuměli jsme si. Nejlepší bylo, že mi jako první řekl: „Takže se uklidníme…“ Je pravda, že vám dal za úkol zhubnout deset kilo? Jo, trvalo mi to asi tři čtyři měsíce… Na konci představení jste nahý, musel vás k tomu režisér nutit? Ne, patří to k tomu. Původně tam mělo být nahých scén mnohem víc, třeba při souloži s Ofélií nebo při monologu „Být, či nebýt?“. To, že jsem tam nahý jen nakonec, zády k publiku, tam myslím dobře funguje a nemám s tím problém. V té scéně, kde režírujete herce… Parodoval jste někoho? Ano, samozřejmě (smích). Neměl jsem to v úmyslu, ale pak mi došlo, že v něčem se ten Špinar tak opravdu chová (smích).
Ještě se zeptám na Švandovo divadlo. Navenek působí trochu nevyrovnaně. Vedle velkých a výrazných inscenací, jako je právě Hamlet nebo třeba Merlin a Crash u potoka, se tam sice děje spousta zajímavých projektů dole ve sklepě, ale je tu i hodně velký podíl provozních, spíš průměrných komerčně laděných inscenací… Je to tak, jak říkáte. A hodně to řešíme u piva na baru, každý den. Problém je, že když potřebujeme dosáhnout návštěvnosti, podle které jsme hodnoceni a máme si na sebe vydělat, je to jedna z cest, jak se s tím vyrovnávat. Na druhou stranu jsem rád, že vznikají právě i ty inscenace, které opravdu dělat chceme. A je skvělý, že tam vznikají i takové žertovné kousky, jako byl třeba Eskalátor. Úplně spontánní záležitost. Vojtěch Varyš
Holiček: Internet bude jako lidi, kteří ho vytvářejí Rozhovor s Braňo Holičkem v příjemném barovém chvění Staré Arény lemoval poutavý komentář k osudu držitele prvenství v internetovém, byť neúmyslném trollingu Michala Kolesy. Aniž by jakkoli tušil, že o něm vzniká inscenace, Kolesa zemřel. Mimo záznam zaznělo z Holičkových úst: „Naším největším štěstím byla jeho totální smůla.“ #JSI USER vznikal v rámci vzdělávacího programu. Mohl byste jej nějak představit? Tohle představení vzniklo v rámci projektu Seznam se bezpečně, který spoluorganizoval Seznam.cz v rámci širší snahy o prevenci před kyberšikanou a rozšíření povědomí o internetové bezpečnosti. Pomohli nám to také zafinancovat. V inscenaci citujete nekrolog nebo spíš vyznání Kamila Fily k působení Michala Kolesy na internetu. Přípravu inscenace musel zásadně ovlivnit… Kamilův text má stejný původ jako všechno v představení obsažené, to
znamená, že jsme ho taky – obrazně řečeno – stáhli z internetu. Když jsem #JSI USER skládal z různých internetových střípků, tak jsem časem na tento článek narazil. Téměř dokonale shrnuje, co jsme si o Kolesovi říkali i mysleli. Proto jsem se rozhodl, že tak, jak je dostupný na internetu, by se klidně mohl stát páteří celé inscenace a po nějakých kouscích pojmenuje věc, co na jevišti člověk viděl nebo uvidí. V podstatě je to paralelní inspirace. Hledali jsme způsoby, jak to správně pojmenovat a Kamil volil úsporné, přesto velmi konkrétní prostředky. Zlobí vás technika při reprízách? Tak já to musím zaťukat – tohle je dřevěný stůl. Zatím se nám žádný technický karambol nestal. Snažíme se to hlídat třeba tím, že si na zájezdy vozíme vlastní wifi router, ze kterého vysíláme uzavřenou síť, u níž budeme mít jistotu, že se nikdo další nepřipojí a nebude přetížená. Samozřejmě občas dojde k nějaké drobnosti, ale pořád to nikdy nebylo tak fatální, aby to narušilo plynulý chod představení.
Havel: Je to takový český příběh neomarxisty. Že pijí levicovou balenou vodu, jezdí na levicových snowboardech a tak. Klaus? Poslyšte, rád bych vám o Václavu Klausovi něco řekl. Velmi dlouho jsem se nechal od toho pána hrubě urážet, ale už toho mám tak akorát. Jistě víte, že o panu Klausovi delší dobu kolují jisté zkazky.
Bylo to náročné nazkoušet? Tak je to v podstatě minimalistická choreografie o rukou a prstech. Herci se museli unisono naučit text a pak se zvlášť zkoušela práce s technikou. Než jsme to sezkoušeli a sladili, trvalo nám to celkem dlouho. A jak se hrálo v Ově? Kluci i Marijánka říkali, že to byly dvě nejlepší reprízy, co zatím hráli. V Praze samozřejmě jsou dál od publika a je tam víc diváků. Stará Aréna tomu dost slušela, protože je kontaktní. Lidi se nalepili na herce stejně jako na monitor. Obecně mám pocit, že tady bylo dost vzdělané publikum, jak studenti dopoledne, tak diváci při druhé repríze. Najde internet zase svoji nevinnost? Myslím si, že ne. Otázka je, jestli byla nějaká nevinnost možná i před Michalem Kolesou. Došli jsme k tomu opakovaně, že internet bude takový, jako lidi, kteří ho vytvářejí. Martin Macháček
Nemyslíte snad… Máte pro to důkazy?! Ano mám. Několik videokazet, zvukový záznam a tak dále.
Jak už jsme v minulém čísle avizovali, přinášíme dosud neznámý, exkluzivní rozhovor s Václavem Havlem. Interview otiskujeme v den, kdy na Dream Factory startuje druhá dramaturgická linka festivalu, věnovaná právě osobnosti a dílu naší první polistopadové hlavy státu Dobrý den, pane prezidente, hned na úvod mi dovolte otázku: Je svět opravdu takový, jaký je? Hmm, no, to se asi zeptejte Džampala Ngawanga, ten se v těchto věcech vyzná lépe. Nedáte si guláš? Promiňte, jak prosím? Guláš. Burgundskej. Dle Havla. To vezmete tak čtvrt kila uzeného bůčku, nakrájíte to... Dovolte, pane prezidente, myslel jsem to jméno, které jste zmínil. Aha. Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho. Čtrnáctý tibetský dalajláma. Ten by vám to vysvětlil lépe. Trochu tedy nemá smysl pro humor. Jednou jsem mu vyprávěl takový vtip jak si dalajláma objednává pizzu, a on se ani trochu nesmál. Ale oni zas možná neznají v Tibetu pizzu. Měl jsem to jaksi tušit, že. Na to jste se ovšem neptal, omlouvám se. Nechcete pivo? Pardon, cožeto?
Pivo. Ležák. Teď na mě trochu zíráte jak Halík na nový vrata. Opravdu si nedáte? Já si dám. Vždycky když si vzpomenu na Halíka, musím se něčeho napít. Kněz on je dobrý, jen tak zvláštně čpí sírou… Nebo nechcete jít na houby? Tady v okolních lesích krásně rostou. Když tehdy byl průšvih s Černobylem, nosila Olga hřiby tak velké, že jsem je používal na terase místo slunečníku. Já jsem ovšem drobného vzrůstu, že. Pane prezidente, já se ještě jednou moc omlouvám, asi jsem to interview neuchopil z dobrého konce. Zkusme to znovu. Mluvil jste o lese, přírodě. Dalo by se říct, že politicky se nyní cítíte být Zelený? Ano, dalo by se to říct. Člověk, který sleduje českou politickou scénu, mi dá za pravdu, že přítomnost Strany zelených v příštím Parlamentu je v obecném zájmu. Příliš už nevěřím na tradiční pravo-levé dělení. Zelení mají navíc teď skutečně kvalitní lidi na kandidátce. Ten mladý, Jezevec, to bere z dobrého konce. Myslíte Ondřeje Lišku. Ano, ten. Přeci jen už tu a tam něco zapomenu. Ale tušil jsem, že jde o jaksi psovitou šelmu, že. Váš nástupce v prezidentském úřadu Václav Klaus označuje Zelené za
Takže vy chcete skutečně říct, že… Ano, je to tak. Dlouho jsem mlčel, ale už nemůžu. Člověk musí žít v pravdě. A lásce. A proto zde otevřeně říkám: Václav Klaus žere chrousty. Bože dobrý! Tak je to přeci jen pravda. Je to tak. Dřív to měl ještě celkem pod kontrolou. Tu a tam si zobnul, když se chrousti na jaře vyrojili v zámecké zahradě v Lánech. Ale pak začal být rozežraný. Čeští chrousti mu už byli málo. Nechával si posílat francouzské, z konzulátu v Paříži, kde se jim přemnožili ve sklepě. A v poslední době přesedlal na ruské, prý jsou nejlepší na světě. Chrousty obstarával Jakl a platilo se to z tajných fondů Hradní stráže. Otřesné. Spíš smutné. Jste premiér, pak prezident, privatizujete, dělíte republiku a co vám nakonec zbude? Chrousti, Jakl a ukradená propiska. Vlastně je to typický český příběh. Tak po takové bombě trochu nevím, jak náš rozhovor ukončit… V pořádku, pane redaktore. Já už toho stejně o mnoho víc nemám. Teď už si hlavně hodně sám pro sebe přemýšlím, občas urovnám nějaké materiály a texty… Ale chtěl bych se ještě podívat Na zábradlí. Někdy. A potkat se s Magorem. Nějak se poslední dobou míjíme… Nedal byste si guláš? Burgundský. Můj recept… Kryštof Pavelka
Z Werichvých análů: Operace Chorukor
Havel z Hranečníku, Varyš na plný plyn a mladičká básnířka (Stoletý kurýr 4)
Z našeho rozsáhlého materiálu z werichovské krabice se nám také podařilo vylovit složku bez výraznějšího označení – pouze s číselným kódem, který pro ni zřídil badatel, známý záhadalog Venca Klára. Jeho pátrání ho dovedlo k projektu, do kterého bylo zapojené několik organizací včetně speciálně vyčleněné armádní jednotky nebo vědeckých ústavů. Tajnosti ohledně jeho objevu potvrzuje eminentní zájem BIS materiál informačně embargovat. Složka, kterou máme k dispozici my, naštěstí neprošla radikální cenzurou, a nechybí v ní klíčové informace. Přesto jsme nabyli pocit, že do složky někdo zasahoval, už protože na stranu 18 navazuje list 35 a na předsádce je obloukovitý otisk od kávy. Z poznámek vyplývá několik zásadních poznatků o operaci Chorukor, kterou už v roce 2001 nařídila kancelář nadace Vize. (Kdo občas vyrazí na veřejnou prohlídku Pražským hradem, jistě si uvědomí, že veřejnosti stále zůstává uzavřeno třetí patro v jednom z křídel). V září 2001 nařídila Vize založení projektu s velmi lukrativní oporou
v tajné položce státního rozpočtu. Zlí jazykové zkrátka mohou říct, že z jejich peněz vznikala rozvětvená konspirace. Skupina první vyvíjela aktivity přímo na Pražském hradě, přičemž šlo pouze o ekonomické a monitorovací zázemí. Hlavním centrem operace Chorukor byl bunkr ve vojenské oblasti Brdy, který střežila speciálně cvičená jednotka přerovských výsadkářů, patřících v ČR k nejlepším, doplněná o nadstandartní vybavení. Oblast patřila k nejdůrazněji zapečetěným, jak dokládá Venca Klára několika hydrometeorologickými mapami z několika družic. Nad místem, kde stál bunkr, je tmavý flek. Podle záznamů několika dceřiných dopravních společností, které Venca Klára dokázal získat, do Brdů přibližně každý druhý měsíc mířil minikonvoj, jenž přepravoval kromě lidí i části zařízení, které kybernetici brněnské VUT nazvali žertovně jako PUZUK. Komplikovaný počítačový systém inženýři podle Kláry doplnili o „různorodé technologie“ – detaily byly patrně na stranách 19–34. Kvůli nenápadnosti v čerpání prostředků nebylo možné vy-
stopovat původ ani důvod celé operace. Až v prosinci 2011 aktivita zásadně vzrostla – podle všeho byla použita i helikoptéra k přesunu těla ve stratosférické rakvi a několik titanových truhel k rychlému přesunu Svatováclavských klenotů a !Svatovístského kopí! Zde se dostáváme k pravému důvodu projektu, který Venca Klára s pousmáním (zhruba takto ) komentuje jako velké fiasko. Účelem operace Chorukor za zhruba 5 miliard bylo oživení vědomí Václava Havla a uložení jeho těla do kybernetického skeletu, které pro něj mohlo být jak trůnem, tak tělem, ale bohužel se tam nevlezla všechna pravda a láska. Případ byl zaprotokolován, týmy rozprášeny, bunkr zmizel v propadlišti časoprostorového kontinua, protože se tam trochu pravdy a lásky našlo, což způsobilo hyperprostorový paradox. Brdy jako vojenský újezd letos končí a – jak správně svou zprávu uzavírá Venca Klára – i tam bude možné navštívit černou díru. Martin Macháček
Z redakční pošty Divadelní festival širokého záběru, jakým ostravská Dream Factory bezesporu je, vyvolává pochopitelně mohutnou odezvu publika. Redakční pošta přetéká dopisy, na facebooku se množí komentáře, twitterový účet získává followery každou hodinu. Z reakcí vybíráme ty nejzajímavější. Z východočeského Ransdorfu nám píše Jiří Kajman, včelař a příležitostný divadelní kritik: Dream Factory je rozhodně můj nejoblíbenější festival. Především dramaturgie směřovala letos k formování programové báze divadelní aktivity skrze výběr repertoáru a dramaturgicko-režijní přípravu inscenačního ztvárnění. Vztah mezi ikonem a znakem jsem u všech inscenací vnímal jako mimořádně vyvážený. A teď už musím jí nakrmit včely, řvou mi hlady. Odezvu máme i ve vodách politických. Jiří Vykadil, bývalý senátor, soudce Nejvyššího správního soudu, a v současné době hlavní postava facebokové stránky Přátelé Ruska v České republice, nám napsal mail: Kašpaři vyhaslí, nemluvte za lid. Zase pomlouváte Rusko, nějaká Ruská zavařenina, co to má být? O ruských tancích máte hrát! Úchylní „umělci“, kteří by bez poťapaných seriálů vybírali popelnice, dnes vyvolávají válku. Na Ukrajině řádí fašismus! Agresorem je USA – ostatně USA režírovala i naši „sametovou revoluci“. Bildeberg! Židi! A nakonec facebokový komentář uživatele „Terísek WilunQua Lásková“: Mocinky se mi včera líbil Páťa Děrgel jako ten Ham Let:DD, jenom bylo fujky, jak na konci umřel, z toho sem byla smutnáááá. :-) MucQ.
Hádejte, který doktor během své životní pouti ordinoval v Domě kultury Klementa Gottwalda v Ostravě-Zábřehu, v restauraci zátiší na Hulvákách, v Ostravě-Hrabové a vůbec nejdéle v ostravských Heřmanicích? Ano, je to Václav Havel. Doktor Václav Havel, z čehož má Dr. Factory dvojnásobnou radost a zároveň kapku žárlí. Havel totiž během své kariéry nasbíral na padesát čestných doktorátů z mnoha světových univerzit, kdežto Dr. Factory má zatím titul pouze ze soukromé Vyšší školy citronové Jiřího Krejčího. Dnes ovšem v Ostravě ordinují oba dva a společná pouť začala už ranní havlovskou besedou v deset hodin dopoledne ve Staré Aréně. Následují dvě podoby Audience a projekt Velvet Havel. Havel je přitom v Ostravě skoro doma, neboť ze Slezské Ostravy pocházel jeho dědeček Hugo Vavrečka, jenž se narodil v domě č. p. 1 na Hranečníku. Ano, ze stejné Slezské, o které tak slavně zapěl Petr Bezruč: „Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,/ nech je vám Petr neb Pavel.“ Šavel neb Havel, dodává Dr. Factory. Rod Vavrečků se s rodem
Havlů spojil v polovině 30. let, když si stavební inženýr Václav M. Havel (otec Václava Havla) vybral za ženu Vavrečkovu dceru Boženu. Nevěsta zámožnou, neboť Hugo Vavrečka v té době patřil k ředitelskému sboru Baťových továren. Václav Havel dědečkovo rodiště navštívil vícekrát, mimořádná byla třeba jeho návštěva z 12. června 1969, když ho odboráři z Nové huti Klementa Gottwalda pozvali na mítink uspořádaný na protest proto omezování svobody tisku a zákazu vydávání svobodomyslných časopisů Reportér, Politika a Zítřek. Soudruzi ovšem kulturák na poslední chvíli uzavřeli. „Organizátoři akce vyjednávali, aby byl kulturní dům otevřen, a když neuspěli, odebrali se na dvůr kulturního domu a zde bylo improvizované vystoupení,“ shrnul tehdy událost patřičný agent StB. Havel promluvil ve dvoře a později i v hostinci Zátiší na Hulvákách. Odborář, který mu dělal šoféra, se jmenoval Jiří Varyš, ovšem zda má něco společného s novinářem a šéfredaktorem bulletinu Snář z továrny, musí z delikátních důvodů zůstat festivalovým ta-
jemstvím. Dle dochovaných dokumentů StB byl ale Varyš tak dobrým řidičem, že se mu onoho 12. června 1969 podařilo několikrát setřást i sledovačku tajných. Další pobyt Václava Havla v Ostravě byl ještě dramatičtější. „Na Hod Boží jsem se dost díval na televizi a byl nucen shlédnout nejapné estrády a vyslechnout spoustu bezduchých písniček,“ napsal Havel své ženě Olze z vězení v Ostravě-Heřmanicích v roce 1980. Havel si v Heřmanicích odpykával více než čtyřletý trest za údajné podvracení republiky a zatímco psal z basy listy Olze, ostravská básnířka Soňa Záchová psala Dopisy černému městu, jak se jmenovala její sbírka, kterou v roce 1984 vydalo nakladatelství Krajského národního výboru Profil. „Tak to je moje město/ když ho ráno za tmy cítím/ ach to jsem doma/ to jsem doma což mě těší/ to jsem doma a mně se tady líbí,“ poklonila se Ostravě básnířka, o které byla tehdy napsána slavná písnička Mladičká básnířka. Havel v lapáku, básnířka polapená lamačem srdcí Jaromírem Nohavicou. To jsou paradoxy, pane Vaňku. Ivan Motýl
Skandál z dějin českého divadla!!! Z Werichových análů II: Zachraň mi to Národní Krabice obsahovala také nedokončenou zprávu Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů Jan Wericha, pod níž byl podepsán npor. Petro Porošenko („vyřizuje Kazdová“). Badatelka Kazdová, kterou později výzkumná sekce Teratologické laboratoře Divadelního ústavu v Kopřivnici (pobočka Ulan-Ude) ztotožnila jako docentku Kotrlou-Plecitou, byla již před druhou válkou placenou agentkou fondu Nicholase Wintona, který pod krycím názvem „Slída lidskosti“ za potlesku předních filmových dokumentaristů vyvážel ze země židovské zlato. Kotrlá-Plecitá řídila také rezidenturu spravovanou včelařem Jiřím Karenem, kterého však musela propustit pro nečinnost. Situaci zkomplikoval dekonspirovaný agent Kožený-Vališ, který ve zprávě zaměnil osobu včelaře Karena za Jiřího Včelaře-Kotase, obchodníka s uměním a kandidáta na prezidenta. Pro zájemce o temné části dějin českého divadla je však podstatnou teprve informace, že Josef Kemr chtěl za každou cenu zachovat v Národním divadle tvrdý socialismus, o čemž se radil s Janem Werichem. Ten mu doporučil, že když už člověk jednou je, má jít za Jiřinou Švorcovu, a ne za Světlou Amortovou, jak tomu v mnoha přípasech je. Úderná jednotka Amortová-Václav Sloup však nebyla schopna zabránit nástupu rozkladných živlů, načež musel – jako už mnohkrát v minulosti – nastoupit generál Vacek. Stopy se ztrácejí ve chvíli, kdy se do případu zapojil národní umělec Vítězslav Vejražka, řečený Slávek. To zase nemá řešení. Vojtěch Varyš odborná spolupráce: Doktor Koterová, Ústav pro studium
DNES / PÁTEK 6. ČERVNA 10.00 Stará Aréna Havlova esej Moc bezmocných Daniel Kroupa – přednáška 10.30 Divadlo loutek Marvin / Divadlo loutek
16.30 Důl Hlubina V Hlubině těla – v Hlubině prostoru / Miřenka Čechová a Radim Vizváry, workshop 17.00 Minikino Olga / film Miroslava Janka
13.00 Stará Aréna Havel? Havel! / Debata
18.00 Divadlo Petra Bezruče Kukura / Činoherní klub
15.00 Stará Aréna Trakl / Divadlo X10
18.30 Komorní scéna Aréna Hamlet / Komorní scéna Aréna
18.30 Důl Hlubina – Špica Audience / Divadlo Petra Bezruče 19.00 Minikino Ivan Havel: Pozdní sběr dokument 20.30 Důl Hlubina – Špica Antiwords / Spitfire company 21.30 Důl Hlubina – Vršek Velvet Havel / Divadlo Na zábradlí
Dvakrát s Miřenkou Pozor, workshop na Hlubině! Vliv prostoru na tělo tanečníka. Jak ovlivňuje výška, rozloha, architektura, materiál, půdorys, členitost, světlo a atmosféra prostoru tanečníka v tvůrčím procesu. Jak se mění tělo a ve vztahu k dalším tělům v prostoru. Hledání tělesného slovníku a vnitřního příběhu těl ve vztahu ke geniu loci dolu Hlubina. Zakladatelé souboru Tantehorse Miřenka Čechová a Radim Vizváry se studentkami Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě připravili site-specific projekt v rámci festivalu Dream Factory. Hlubina. Vysoké pece. Staré koupelny. Místo plné potu a dřiny, ale také očisty i vykoupení. Vedro, tma, zpěv kanárka a úmorná nikdy nekončící práce… Veřejná prezentace: pátek 6. 6. od 16:30 hod., Důl Hlubina. Vstup zdarma.
Tak trochu jiná Audience...
ZÍTRA / SOBOTA 7. ČERVNA 11.00 Stará Aréna Audience Projekce záznamu inscenace Jiřího Menzela z Činoherního klubu 13.00 Důl Hlubina – Špica Mileniny recepty / Studio Hrdinů 15.00 Důl Hlubina – Vršek Pomocník Walser / Studio Hrdinů 18.00 Divadlo Petra Bezruče Miláček / Městské divadlo Kladno 18.30 Divadlo Jiřího Myrona Quo vadis Národní divadlo moravskoslezské 21.00 Divadlo Petra Bezruče – Márnice Dresscode: Amis & Amil A studio Rubín
Soubor Spitfire Company vytvořil svéráznou pantomimickou verzi Havlovy Audience. Tanečnice a performerky Miřenka Čechová a Jindřiška Křivánková v maskách Pauliny Skavové pijí pivo, navazují na Landovského a vytvářejí úplně nový interpretační rámec Havlovy hry. A je to proklatě zábavné! Režie Petr Boháč. Důl Hlubina – Špica od 20.30 hod.
22.00 Divadlo Petra Bezruče – Klub Skrat koncert – kapela Norberta Lichého
Snář z továrny / magazín festivalu Dream Factory Ostrava 2014 / Čtvrté číslo, vychází v pátek 6. června / Šéfredaktor Vojtěch Varyš. Redakce Kyštof Pavelka, Martin Macháček. Guest star Ivan Motýl. Grafická úprava Lukáš Horký, Fotografie Lukáš Horký a Ondřej Durczak. Kontakt
[email protected]. Zpravodaj vydává festival Dream Factory Ostrava. Festival pořádá Dream Factory Ostrava. Spolupořadatel Divadelní společnost Petra Bezruče s r. o. Ředitel festivalu Tomáš Suchánek.
