Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Smlouva o smlouvě budoucí podle úpravy obchodního zákoníku
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2011
Autor: Lucie Štindlová
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne ...............
________________
2
Obsah Čestné prohlášení ... ........................................ 2 Obsah ... .................................................... 3 Úvod ......................................................... 5 1. Smlouva o smlouvě budoucí – stručný historický exkurz ..... 7 1.1. Smlouva o smlouvě budoucí v období tzv. první republiky 8 1.2. Období tzv. středního občanského zákoníku .............. 9 1.3. Pactum de contrahendo v období socialismu ............. 10 2. Institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku obecně ................................................... 13 2.1. Předběžná smlouva a realizační smlouva ................ 14 2.2. Právní režim smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku .............................................. 16 3. Právní
úprava
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku v platném znění ................................. 20 3.1. Systematické
zařazení
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
v obchodním zákoníku v platném znění .................. 20 3.2. Účel smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku 21 3.3. Význam smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku ...................................................... 21 3.4. Smluvní volnost stran při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku ....................... 22 3.5. Náležitosti
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku .............................................. 26 3.5.1.
Forma
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku ........................................ 27 3.5.2.
Smluvní
strany
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního zákoníku ............................. 27
3
3.5.3.
Obsah
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku ........................................ 30 3.5.3.1. Závazek uzavřít realizační smlouvu ....... 30 3.5.3.2. Stanovení doby uzavření realizační smlouvy 31 3.5.3.3. Určení předmětu realizační smlouvy ....... 35 3.6. Důsledky nesplnění závazku uzavřít realizační smlouvu . 39 3.6.1.
Určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo osobou určenou v předběžné smlouvě ..................... 42
3.6.2.
Právo na náhradu škody při neuzavření realizační smlouvy ......................................... 45
3.6.3.
Důsledky neoprávněného odmítnutí jednání o uzavření realizační smlouvy .............................. 46
3.6.4.
Promlčení práva na určení obsahu realizační smlouvy a náhrady škody ................................. 47
3.7. Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku .............................................. 50 3.7.1.
Prekluze práva k výzvě uzavřít realizační smlouvu51
3.7.2.
Clausula rebus sic stantibus .................... 53
Závěr ....................................................... 58 Literatura a prameny... ..................................... 60 Abstrakt... ................................................. 63 Resumé ...................................................... 65
4
Úvod Smlouva
o
smlouvě
budoucí
–
pacta
de
contrahendo
je
právním institutem, který má značnou historickou tradici, a to již
z dob
budoucí
již
o institut ale
římského takto
hojně
starým
Přestože právním
využívaný
samozřejmě,
vztazích.
práva.
a
to
S ohledem
smlouva
nástrojem,
v současné
ještě
na
je
jde
smlouvě současně
občanskoprávní
hojněji,
dosud
o
známý
praxi,
také
v obchodních
obsah
připravované
soukromoprávní rekodifikace je zjevné, že se zákonnou úpravou pacta de contrahendo je počítáno i pro futuro. Dokonce i například německý právní řád, který výslovnou úpravu
institutu
pacta
de
contrahendo
neobsahuje,
jeho
existenci a funkčnost plně uznává a připouští. Smlouva o smlouvě budoucí umožňuje jejím účastníkům, aby se zavázali, že spolu v budoucnu uzavřou smlouvu s obsahem, který si ve smlouvě o smlouvě budoucí určí alespoň obecným způsobem.
Poskytuje
tedy
kontrahentům
příležitost
vytvořit
závazek k uzavření smlouvy za situace, kdy ještě nejsou známy veškeré
okolnosti
v případě
obsahu
pasivity
realizační
zavázané
smlouvy,
smluvní
strany
a
možnost
uzavření
si
dané
budoucí smlouvě vynutit. Smlouva
o
smlouvě
budoucí
je
tedy
ryze
praktickým
institutem, jehož zkoumání a právní hodnocení je nepochybně přínosné pro jeho aplikaci na reálné situace vznikající mezi právními subjekty. Přestože toho o institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního
zákoníku
bylo
v rámci
děl
zabývajících
se obchodními závazkovými vztahy, jakož i institutem pacta de contrahendo
dle
není
tyto
neboť
možné
vzhledem
obchodního práce k tomu,
zákoníku
považovat že
pacta
za de
napsáno
poměrně
konečné
a
hodně,
definitivní,
contrahendo
je
často
aplikovaným právním institutem, je častým předmětem judikatury a přístupy k pojetí tohoto institutu se v čase vyvíjejí. Cílem 5
této
práce
a přístupů
je
proto
provést
k institutu
aktuální
smlouvy
o
shrnutí smlouvě
problematiky budoucí
dle
obchodního zákoníku. Celý
text
této
kapitol.
První
věnována
stručnému
práce
kapitola,
je
rozdělen
následující
historickému
do po
exkurzu
tří tomto
základních úvodu
institutu
je
smlouvy
o smlouvě budoucí. Druhá
kapitola
je
věnována
pojednání
o
pacta
de
contrahendo v obecné rovině. V třetí, bezprostředně
nejobsáhlejší předchází
kapitole
závěru
práce,
této je
práce,
zevrubně
která
rozebrána
aktuální právní úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle současného
obchodního
zákoníku.
Řešena
je
v této
kapitole
problematika účelu, významu a systematizace smlouvy o smlouvě budoucí,
stejně
jakož
i
vznik,
zánik
a
náležitosti
tohoto
právního institutu. Součástí rozboru je i průběžné porovnávání s úpravou smlouvy o smlouvě budoucí dle platného občanského zákoníku a připravovaného návrhu nového civilního kodexu.
6
1. Smlouva
o
smlouvě
budoucí
–
stručný
historický
exkurz Smlouva o smlouvě budoucí patří ke značně starým právním institutům,
u
kterých
je
přesné
stanovení
počátku
jejich
aplikace ve své podstatě nemožné. Nepochybné smlouva
o
však
smlouvě
již
je,
budoucí,
že
právně
neboli
konstituovanou
„pactum
de
se
contrahendo“
stala již v období římské říše. Lze se proto již v předválečné odborné literatuře setkat s následujícím konstatováním: „Byloli smluveno, že má býti o smlouvě vyhotovena listina, jest smlouva
hotova
teprve,
když
obě
strany
čistopis
podepsaly;
jednání, které předchází, bude mít dle okolností a dle intence stran význam buď jenom jako pactum de contrahendo, zakládajíc jen
nárok
na
uzavření
vlastní
smlouvy,
pokud
se
týče
na
zaplacení interesse, nebo nebude míti závaznosti … Pactum de contrahendo
jest
smlouva
o
smlouvě,
která
má
býti
mezi
stranami teprve uzavřena; v právu římském vycházel z ní právní nárok
jen,
byla-li
učiněna
ve
formě
stipulační,
a
i v tom
případě nemohlo být žalováno přímo na uzavření hlavní smlouvy samé,
nýbrž
jenom
na
interesse
…
Vždy
žádá
se
však,
aby
v předchozí úmluvě byly přesně vytčeny všecky podstatné body smlouvy hlavní. Je-li tomu tak, lze žalovati přímo na uzavření smlouvy, a není-li toto možným, naplnění toho, co by žalobce měl,
kdyby
smlouva
byla
bývala
uzavřena,
tedy
na
splnění
obsahu samé smlouvy hlavní.“1. S ohledem na hluboké historické kořeny institutu smlouvy o smlouvě budoucí je autor názoru, že ačkoli je předmětem této práce smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku, tj.
1
Vančura, J.: Úvod do studia soukromého práva římského, díl I, Praha,
J. Vančura, 1923, str. 270, 271
7
dle v době vytvoření práce platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník,
pochopení
nelze
postavení
se
i
tohoto
systému,
jakož
nezmínit
alespoň
stručně
o smlouvě
budoucí
obecně
s přihlédnutím
právního
i k zdůrazněné o
jeho
k lepšímu
institutu
v právním
významosti
historickém
v moderních
a
vývoji
právních
úlohy, smlouvy
kodexech
na
území našeho státu, jimiž má autor na mysli Obecný občanský zákoník
z roku
1811,
zákon
č. 101/1963
Sb.,
zákoník
mezinárodního obchodu, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník2 a dosud platný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník3. Autor této
práce
tak
že historický
samozřejmě
vývoj
činí
institutu
rovněž
smlouvy
s výhradou
o smlouvě
toho,
budoucí
by
mohl být předmětem samostatné odborné práce.
1.1. Smlouva o smlouvě budoucí v období tzv. první republiky Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí byla, jak již bylo konstatováno
shora,
provedena
Obecným
občanským
zákoníkem
z roku 1811, který na území českých zemí platil až do konce roku 1950, kdy byl s účinností od 1. 1. 1951 nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem4. Rakouský Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (dále v této práci jen „ABGB“), vyhlášený císařským patentem jako zákon č. 946/1811
ř.z.,
jež
byl
do
právního
systému
samostatné
ČSR
přenesen tzv. recepční normou – zákonem č. 11/1918, o zřízení samostatného
2
dostává
státu
československého,
kterým
byl
recipován
Do tohoto občanského zákoníku se však smlouva o smlouvě budoucí až
novelou
provedenou
zákonem
č.
509/1991
Sb.
v souvislosti
s přijetím dosud platného obchodního zákoníku vydaného zákonem č. 513/1991 Sb. 3
Rozbor platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního
zákoníku je obsažen v samostatné části této práce. 4
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.
8
rakousko-uherský
právní
řád
za
účelem
zachování
právní
kontinuity v nově ustanovené ČSR. Institut pacta de contrahendo byl zakotven v ustanovení § 936
ABGB
tohoto
a
označen
zákonného
„O
úmluvě
ustanovení
a
pak
budoucí
bylo
smlouvě“.
následující:
Znění
Dohoda,
že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazná jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl
zmařen
výslovně
ustanovený
nebo
z okolností
vysvítající
účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.5 Z uvedeného znění právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v ABGB je zjevné, že toto v převážné míře koresponduje i se zněním
a
principem
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
platného
občanského zákoníku.6 Zejména je v tomto směru jako časově se prolínající
prvky
úpravy
smlouvy
o
smlouvě
budoucí,
a
to
clausula rebus sic stantibus a prekluzivní roční lhůta.
1.2. Období tzv. středního občanského zákoníku Dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Tento právní předpis, ovlivněný nastupující změnou
politického
režimu
a
postupným
omezováním
tržního
hospodářství, však žádnou výslovnou úpravu institutu smlouvy o smlouvě
budoucí
neobsahoval,
byť
představoval
komplexní
unifikaci soukromého práva na celé republice. S jeho nástupem je
spojen
ve
své
podstatě
zánik
obchodního
práva,
jako
právního odvětví. 5
Obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811 ve znění předpisů je
měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1925. 6
Srov. ust. § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném
znění.
9
Smlouva o smlouvě budoucí ovšem nebyla pouhou teoreticko právní konstrukcí, jejíž vymizení z aktuální právní úpravy by proběhlo bez jakéhokoli vlivu na reálné vytváření a fungování závazkových vztahů pro futuro. Ačkoli tedy došlo k eliminaci zákonné regulace institutu smlouvy o smlouvě budoucí, zůstal tento
prvek
v praxi
nadále
inominátního
kontraktu,
a povinností
kontrahendům
z předcházející
hojně byť
právní
využívaným,
s obsahem
zcela
úpravy
to
na bázi
vzájemných
známým smlouvy
a
a
práv
zažitým
o
smlouvě
ještě budoucí
obsažené v Obecném zákoníku občanském z roku 1811.
1.3. Pactum de contrahendo v období socialismu S počátkem šedesátých let dvacátého století jsou spojeny další
významné
asimilovat výstupem
změny
potřebám
těchto
soukromého
právního
socialistického
změn
práva,
řádu,
pak
byla
který
do
třeba
hospodářství.
kompletní
představovaného
bylo
té
devastace doby
tzv.
více
Finálním systému středním
občanským zákoníkem z roku 1950. Vydány
byly
tři
poměrně
samostatné
kodexy.
Prvním
byl
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž řešil postavení občana, jakožto příjemce státem produkovaných plnění, a který rovněž
upravil
z avizované
některé
trojice
vztahy
byl
zákon
mezi č.
občany.
109/1964
Druhým Sb.,
zákonem
hospodářský
zákoník, který se věnoval úpravě vztahů mezi socialistickými organizacemi navzájem a též mezi těmito organizacemi a státem. Posledním, tedy třetím z těchto zákonů, byl zákon č. 101/1963 Sb., normy
zákoník
mezinárodního
regulující
vztahy
obchodu,
dotčených
jenž
obsahoval
subjektů
právní
v mezinárodním
obchodu. Tento zákon, jako jediný z uvedené trojice, by se dal s jistou mírou velkorysosti označit jako obchodní zákoník oné doby,
ačkoli
zaměření
na
rozhodně obchodní
nelze
abstrahovat
od
vztahy
vznikající
při
jeho
úzkého
mezinárodním 10
obchodu, přičemž běžné soukromé vztahy občanů tímto zákonem nebyly vůbec postiženy. Institut smlouvy o smlouvě budoucí po provedených změnách shora specifikovanými zákony pak zůstal normativně v oblasti občanského
práva,
reprezentovaného
zákonem
č.
40/1964
Sb.,
a obchodního práva, představovaného zákonem č. 109/1964 Sb., zcela
opominut,
systému
což
centrálně
Za výjimku
ve
bylo
dáno
a
plánovitě
shora
uvedeném
především řízeného a
za
limity
a
principy
hospodářství
určitou
státu.
„napodobeninu“
institutu pacta de contrahendo, by snad bylo možné považovat institut smlouvy o přípravě dodávek dle ust. § 156 a násl. hospodářského zákoníku, který však byl v čase vícekrát měněn, a
to
i
co
do
obsahu
práv
a
povinností
smluvních
stran,
což ve svém důsledku znamenalo, že pod stejným označením byly regulovány odlišné smluvní typy. Jedinou právní normou, která v sobě obsahovala i v tomto období klasické instituty obchodního práva, mimo jiné i právní úpravu
institutu
mezinárodního Hospodářský
smlouvy
obchodu. zákoník
o
smlouvě
Důvody
pro
uzpůsobený
budoucí7,
to
byly
pravidlům
byl
zákoník
poměrně
prosté.
socialistického
centrálního hospodářství, nebyl akceptovatelný pro zahraniční smluvní partnery zvyklé na prostředí tržních ekonomik, neboť tento
jim
neskýtal
relevantní
a
mezinárodního
dostatečnou
očekávatelnou obchodu
je
smluvní
volnost
právní
nepochybně
a
jistotu. třeba
současně Zákoník
považovat
za
relativně zdařilé právní dílo dané doby a lze jen litovat, že nebylo možné jej aplikovat na všechny obchodní smluvní vztahy, ale pouze na poměrně úzce vymezený okruh obchodních vztahů, které obsahovaly mezinárodní prvek. Po
změně
politického
režimu
v roce
1989
a
na
něho
navazujícím přechodem od centrálního plánovaného hospodářství 7
Srov. ustanovení § 119 - § 123 zákoníku mezinárodního obchodu.
11
k tržnímu
systému
ekonomiky
státu
bylo
nezbytné
právní
řád
liberalizovat a pozměnit v tomto směru i právní normy. V této souvislosti obchodní
tedy
zákoník,
došlo který
k přijetí nahradil
zákona mimo
č. jiné
513/1991 i
Sb.,
hospodářský
zákoník a zákoník mezinárodního obchodu.
12
2. Institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku obecně Smlouva o smlouvě budoucí – pactum de contrahendo – je smluvním typem, který není možné zařadit do soustavy obvyklých typů smluv. Dalo by se však konstatovat, že smlouva o smlouvě budoucí
žádný
konkrétní
smluvní
typ
nereprezentuje.
Zásadně
totiž každá konkrétní, především pak pojmenovaná smlouva, může mít svou smlouvu o budoucí smlouvě.8 Smlouva o smlouvě budoucí vytváří povinnost alespoň jedné z jejích smluvních stran uzavřít s druhou stranou v budoucnu smlouvu s obsahem, který si kontrahenti alespoň v podstatných skutečnostech smluvních takové
předem
stran
sjednali
požadovat
smlouvy
a
po
naplnění
a
rovněž
druhé tak
oprávnění
smluvní
samotného
jedné
ze
straně
uzavření
smyslu
uzavření
právo
označují
smlouvy o smlouvě budoucí. Např. pactum
německé,
de
rakouské
contrahendo
„předsmlouva“;
nebo
termínem
podobně
ve
švýcarské Vorvertrag
francouzštině
(doslova
tedy
„avantcontract)
a realizační smlouvu jako Hauptvertrag („hlavní smlouva“). Do jisté
míry
označení
matoucí
anglické
contrahendo projevem.
je
9
je
u
nás
„letter
jen
jedním
v moderní
of
době
intent“,
(nikoli
rovněž
protože
jediným)
jeho
užívané
pactum
de
významovým
V německém občanském zákoníku (BGB – Bürgerliches
Gesetzbuch) ani v obchodním zákoníku (HGB – Handelsgesetzbuch) však není úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí výslovně zakotvena,
což
ovšem
neznamená,
že
by
tento
právní
řád
institut pacta de contrahendo neakceptoval, jen je dovozuje z principu smluvní svobody a nikoli z výslovné právní úpravy. Výslovná 8 9
úprava
institutu
pacta
de
contrahendo
zůstala
Srov. Zuklínová, M.: Smlouva, Praha, Academia, 1984, str. 90. Eliáš, K. in Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P., a kolektiv: Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, C.H.Beck, 2003, str. 88.
13
zachována v rakouském právu, a to v dosavadní úpravě ABGB, kde je v ustanovení § 936 řečeno, že dohoda kontrahentů, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazná jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné náležitosti smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolností vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak
naléhati
na
to,
aby
takové
přípovědi
byly
provedeny
nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.10 Tato úprava nejen, že byla na území našeho státu užívána v podstatě až
do
roku
koresponduje o smlouvě
1950
včetně,
s platnou
budoucí
ale
právní
dle
obsahově
úpravou
téměř
totožně
institutu
smlouvy
zákoníku11,
obchodního
jak
vyplyne
z dalších částí této práce.
2.1. Předběžná smlouva a realizační smlouva Ze
samé
podstaty
a
principu
pacta
de
contrahendo
je
zřejmé, že smlouva o smlouvě budoucí v sobě de facto konsumuje dva
kontrakty
se doplňující,
s odlišným na
sebe
předmětem,
navazující
a
avšak
vzájemně
v širším
kontextu
sledující tak stejný cíl, jímž je vytvoření závazku a současně oprávnění uzavřít v budoucnu předvídaný kontrakt. Smlouva o smlouvě budoucí se obvykle v odborných textech označuje
jako
tzv.
smlouva
předběžná
nebo
také
smlouva
přípravná. Důvodem tohoto označení je skutečnost, že předmětem pacta de contrahendo není zpravidla konkrétní plnění smluvních stran, nýbrž pouze vzájemná povinnost a oprávnění účastníků této
smlouvy 10
uzavřít
v budoucnu
smlouvu
jinou,
a
to
tzv.
Srov. ust. § 936 zákona č. 946/1811 ř.z., Allgemeines Bürgerliches
Gesetzbuch. 11
Bude-li v této práci dále užíváno označení „obchodní zákoník“ bez
dalšího, rozumí se jím zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
14
smlouvu
realizační,
ujednání
o
jejímž
konkrétním
předmětem
vzájemném
již
bude
plnění.
konkrétní
Účelem
smlouvy
o smlouvě budoucí je tak zachycení v relevantní podobě dohody smluvních
stran
o
tom,
že
uzavřou
určitou
smlouvu,
ať již
nominátní či inominátní. Smlouva o smlouvě budoucí tak ve své podstatě
představuje
smluvně
daný
právní
základ
proto,
aby
její účastníci v budoucnu uzavřeli v této smlouvě předvídanou budoucí smlouvu či budoucí smlouvy. O předběžné smlouvě lze hovořit jen tehdy, pokud hlavní, tj.
realizační
například a násl.
ve
smlouva,
smlouvě
obchodního
smlouvu
smlouvě;
nájmu
dohodnut
nemá
jde
uzavřena dopravního
zákoníku)
prodloužit,
o budoucí
o
dosud
toto
tu
o
není.
prostředku
závazek
ujednání
závazek
Je–li (§
stran za
630
nájemní
povahu
změnit
tedy
smlouvy
dohodnutých
podmínek smlouvu již hotovou, existující. Podobně do tohoto okruhu
nespadají
např.
vedlejší
ujednání
uzavíraná
v souvislosti s kupní smlouvou apod. Povahu přípravné smlouvy nemají
ani
opční
obchody
(§
14
zákona
č.
591/1992
Sb.,
o cenných papírech, v platném znění).12 Od smlouvy o smlouvě budoucí
je
nezbytné
předkontraktační
jednání
pečlivě účastníků
diferencovat smlouvy,
kdy
i
pouhá
zatím
žádný
závazek uzavřít budoucí smlouvu ani jemu korespondující právo nevznikl. V právním institutu
řádu
obsažena
našeho jak
státu
je
v občanském
zákonná
úprava 13
zákoníku ,
tak
tohoto rovněž
v obchodním zákoníku, a to jako zvláštní smluvní typ určený a priori pro obchodní závazkové vztahy. Jelikož je úprava pro obchodní
závazkové
vztahy
provedená
v obchodním
zákoníku
dostatečně podrobná, je zjevné, že institut smlouvy o smlouvě 12
Eliáš, K. in Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P., a kolektiv: Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, C.H.Beck, 2003, str. 88. 13
Bude-li v této práci dále užito označení „občanský zákoník“ bez
dalšího, rozumí se tím zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
15
budoucí
dle
obchodního
zákoníku
bude
ve
vztahu
k úpravě
smlouvy o smlouvě budoucí dle občanského zákoníku v postavení speciální
právní
úpravy
vylučující
aplikaci
poměrně
kusé
občanskoprávní dikce na sféru obchodních závazkových vztahů.
2.2. Právní režim smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku Jak
již
existují
bylo
zmíněno
v právním
řádu
shora
České
v
části
republiky
2.1. dva
této
práce,
režimy
úpravy
smlouvy o smlouvě budoucí. Jedna úprava je obsažena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně v ust. § 50a, a
druhou
úpravu
č. 513/1991
Sb.,
nalezneme obchodní
v ust.
§
zákoník.
289
a
Vzhledem
násl.
zákona
k tomu,
že
je
obchodněprávní úprava smlouvy o smlouvě budoucí lex specialis vůči
její
úpravě
občanskoprávní
a
v obchodních
závazkových
vztazích tedy není možné ani podpůrné využití občanskoprávní úpravy, je dle názoru autora nezbytné před vlastním rozborem a výkladem
samotné
platné
právní
úpravy
smlouvy
o smlouvě
budoucí dle obchodního zákoníku, pojednat také o problematice, do
jakého
spadá.
právního
Důvodem
je
režimu
daná
skutečnost,
že
smlouva
o
smlouvě
ačkoli
se
jedná
budoucí o
právní
institut se stejným pojmenováním a de facto též se stejnou podstatou, jsou obě úpravy smlouvy o smlouvě budoucí vůči sobě navzájem
poměrně
značně
odlišné,
a proto
i
v reálné
praxi
v rámci předkontraktačních jednání a příprav bude esenciálním předpokladem dalšího postupu vyřešení otázky právního režimu pacta de contrahendo. Při stanovení režimu smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku bude třeba postupovat dle ust. § 261, popř. 262 obchodního zákoníku a posoudit, zda danou smlouvu o smlouvě
budoucí
lze
dle
citovaných
ustanovení
obchodního
zákoníku zařadit mezi tzv. obchodní závazkové vztahy, a tedy 16
na ní aplikovat část třetí obchodního zákoníku, která právě tyto vztahy reguluje. Bude-li se tak jednat o uzavírání pacta de
contrahendo
činnosti,
nebo
mezi
podnikateli
při
jejich
podnikatelské
mezi
podnikateli
při
jejich
podnikatelské
činnosti a státem nebo samosprávnou územní jednotkou za účelem zabezpečování
veřejných
potřeb,
popř.
pokud
se
bude
jednat
o tzv. absolutní obchod dle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, nebo pokud se smluvní strany dohodnou, že se jejich závazkový vztah
řídit
obchodním
zákoníkem14,
budoucí
uzavíraná
mezi
bude
o smlouvě
ustanoveními
části
třetí
bude
takovými
obchodního
se
smlouva
subjekty
zákoníku,
řídit
konkrétně
pak
ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku. Za situace, kdy by nebylo možné úspěšně podřadit daný režim smlouvy o smlouvě budoucí shora uvedeným ustanovením obchodního zákoníku, bylo by
třeba
postupovat
podle
obecné
úpravy
smlouvy
o
smlouvě
budoucí provedené ust. § 50a občanského zákoníku. V části 2.1. této práce bylo již konstatováno, že smlouva o
smlouvě
budoucí
je
ve
své
podstatě
smlouvou
přípravnou,
která předvídá a předpokládá uzavření tzv. smlouvy realizační, která může být jakýmkoli smluvním typem, ať již nominátním nebo nepojmenovaným. Důsledkem této skutečnosti tedy může být situace, smlouva
kdy o
budou
splněny
smlouvě
budoucí
veškeré byla
skutečnosti
podrobena
k tomu,
v souladu
aby
s ust.
§ 261 nebo § 262 obchodního zákoníku režimu a pravidlům tohoto právního typem
předpisu,
avšak
podléhajícím
smlouva
výhradně
realizační
pravidlům
bude
stanoveným
smluvním občanským
zákoníkem, případně též jiným zvláštním právním předpisem15. Typickým příkladem takovéto situace je uzavření budoucí smlouvy
dle
předběžné
ust.
smlouvy
§ ke
289
a
násl.
smlouvě
obchodního
realizační,
zákoníku,
kterou
je
jako kupní
14
Srov. ust. § 261 a § 262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
15
Např. zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.
17
smlouva
o převodu
podléhající
vlastnického
výhradně
právní
práva
úpravě
k
ust.
nemovitostem
§
588
a
násl.
občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník její právní úpravu neobsahuje. Ke
stejným
o smlouvě
závěrům
budoucí
judikatura
soudů,
ohledně
dospěla kdy
právního
postupným
bylo
vývojem
uzavřeno,
že
režimu také
smlouva
smlouvy
konstantní o
smlouvě
budoucí uzavřená dle ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku nemusí a priori předurčovat, že také jí předvídaná realizační smlouva
bude
nezbytně
podléhat
úpravě
dané
obchodním
zákoníkem, ale může se řídit režimem odlišným, např. občanským zákoníkem. Ačkoli vývoj soudní judikatury nebyl v tomto směru zcela
jednotný
ustálil
na
a
přímý,
uvedeném
lze
názoru
jednoznačně a
výkladu,
konstatovat, jak
je
zřejmé
že se také
z následujících rozhodnutí. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp.
zn.
2
Cdon
603/1997,
Nejvyšší
soud
České
republiky
dovodil, že právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí obsažená v ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku představuje právně závazný základ pro uzavření v takové smlouvě předpokládaných budoucích smluv ve vztazích mezi podnikateli, resp. v dalších vztazích podřízených úpravě obchodního zákoníku, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku nebo jiného předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku, a
že
smlouva
o
uzavření
budoucí
smlouvy
může
předcházet
smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež
má
své
druhové
zakotvení
v
občanském
zákoníku.16
V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, pak
16
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1998, sp.zn.
2 Cdon 603/1997.
18
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, jímž de facto potvrdil
setrvání
o smlouvě
na
budoucí,
uvedeném
shora,
budoucí
smlouvy
názoru
vyjádřeném
když
režim
straně
o
ohledně
ve
uzavřel,
(tzv.
obchodněprávní jde-li
svém
svém
že
„další
o
vztahy
smlouvy
dřívějším
rozsudku
„Občanskoprávní
absolutní
smlouvy
režimu
neobchod)
smlouvě
budoucí,
podřízené
úpravě
režim
nevylučuje na
druhé
obchodního
zákoníku“ (včetně tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu
ust.
i závazkové
§
261
vztahy
odst. z
3
písm.
úplatných
c)
smluv
papírů,
tj.
též
směnek),
je
na
smlouvě
budoucí
podřídit
ustanovení
obchodního
týkajících
místě
i
se
smlouvu
ust.
§
zákoníku cenných
o
289
takové
a
násl.
obchodního zákoníku.“ Autor je názoru, že současný přístup k odlišným právním režimům smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy realizační, jak jej potvrdila i konstantní judikatura Nejvyššího soudu České republiky, je správný, neboť koresponduje s dikcí ust. § 1 a § 261 obchodního zákoníku a naopak pro opačný přístup nelze v těchto ustanoveních najít oporu. Závěrem této kapitoly však lze konstatovat, že s účinností připravovaného
nového
občanského
zákoníku17
by
se
řešení
problematiky právního režimu smlouvy o smlouvě budoucí mělo stát bezpředmětným. Ačkoli by měl i nadále zůstat zachován dualismus soukromého práva, mělo by dojít s cílem odstranění problémů vyplývajících z dvojí úpravy ve své podstatě stejných právních
institutů
ke
zredukování
stávajícího
obchodního
zákoníku mimo jiné v části týkající se obchodních závazkových vztahů.
Tímto
právním
předpisem
by
byla
smlouva
o
smlouvě
budoucí upravena jednotně pro obchodní i jiné závazkové vztahy v ust. § 1774 a násl. nového občanského zákoníku.
17
Srov. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.
19
3. Právní
úprava
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního zákoníku v platném znění
3.1. Systematické
zařazení
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
v obchodním zákoníku v platném znění Smlouva o smlouvě budoucí je v obchodním zákoníku zařazena systematicky v jeho části třetí, hlavě první, věnované obecným ustanovením
o
obchodních
závazkových
vztazích.
Takovéto
umístění smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku může být
na
první
obklopen
pohled
obecnými
zarážející,
prvky
úpravy
když
je
závazkových
tento
institut
vztahů,
ať
již
upravujícími např. jejich vznik, změnu nebo zánik, zajištění, apod. Je nepochybné, že smlouva o smlouvě budoucí je určitým smluvním typem a s ohledem na toto by tedy spíše měla být systematicky zařazena do části třetí, hlavy druhé obchodního zákoníku, která je věnována zvláštním ustanovením o některých obchodních závazkových vztazích. Determinujícím faktorem pro systematizaci smlouvy o smlouvě budoucí do obecné části úpravy obchodních
závazkových
vztahů
však
je
potřeba
hledat
v charakteru pacta de contrahendo. Ten je dán právě tím, co již
bylo
zmíněno
v kapitole
druhé
této
práce,
tedy
skutečností, že smlouva o smlouvě budoucí představuje první a poměrně
svrchovanou
z tohoto
důvodu
je
část
procesu
utváření
v posloupnosti
smlouvy.
Rovněž
paragrafového
znění
obchodního zákoníku zařazena v bezprostřední návaznosti na díl třetí,
hlavy
pojednávajícího
první, o
části
uzavírání
třetí smluv
obchodního
v obchodních
zákoníku závazkových
vztazích.
20
3.2. Účel smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku Účel pacta de contrahendo dle obchodního zákoníku je úzce provázán
s
významem
tohoto
institutu,
jak
je
tento
blíže
popsán v následující části, tedy části 3.3. této práce. Účelem nebo
také
o smlouvě v pevné
a
by
se
dalo
budoucí
dle
závazné
říci
jakýmsi
obchodního
formě,
dílčím
zákoníku,
zaznamenat
cílem je
ujednání
smlouvy
jednoznačně, stran
smlouvy
o tom, že hodlají v budoucnu uzavřít určitý kontrakt (tzv. realizační smlouvu). Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního stranami
zákoníku smlouvy
konečným
cílem
tedy
ještě
sjednaného
předmětného
není
plnění, procesu
vymezení jehož
utváření
určitého,
realizace dané
je
smlouvy.
Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je dohoda
smluvních
stran
uzavřít
v určité
době
realizační
smlouvu, která již bude konkrétně zajišťovat ono plnění, jež má být dle kontrahentů právě tím konečným cílem.
3.3. Význam smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku Smlouva
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku
je
nezanedbatelným právním institutem pro vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, resp. i pro další subjekty, jejichž vztahy se řídí obchodním zákoníkem, a především pak pro
samotné
koncipování
obchodních
závazkových
vztahů
mezi
nimi. Důležitost pacta de contrahendo v obchodních závazkových vztazích
spočívá
především
v tom,
že
jejím
účastníkům
poskytuje právně závazný základ pro uzavření konkrétní smlouvy či konkrétních smluv (tzv. realizačních smluv). Přesný obsah realizační
smlouvy
totiž
nejsou
smluvní
strany
v době
uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí schopny ještě dostatečně dobře konkretizovat. Na druhou stranu zase smluvní strany již v
té
době,
tj.
v době,
kdy
se
uzavírá
smlouva
o smlouvě
budoucí, potřebují začít chystaný obchod fakticky připravovat 21
k realizaci, a to tak, aby závazky mohly být konkretizovány do detailů
a
podrobností
od smluvních obvykle
stran
na
vynaložení
v realizační
daném
smlouvě,
obchodu
nemalých
což
zúčastněných
nákladů
či
převzetí
si
vyžádá určitých
závazků, jejichž možnost řádného plnění bývá nepřímo provázána na
úspěšné
uskutečnění
předvídaného
obchodu.
Je
zjevné,
že takovéto počínání smluvních stran by bez závazného právního základu
pro
uzavření
realizačních
smluv,
zainteresované riziko.
na
Smlouva
významným
oné
obchodu
smlouvě
a
realizační
představovalo
daném o
zamýšlené
pro
smluvní
podstatné
budoucí
tak
nezanedbatelným
smlouvy
a
nebo
strany
neopominutelné
je
v tomto
právním
smyslu
institutem
předkontraktačních jednání napomáhajícím právě eliminaci shora popsaného
rizika
ohrožujícího
smluvní
strany
při
daném
postupu.
3.4. Smluvní volnost stran při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku Autonomii volnosti
vůle
označovanou
považuje
právní
též
jako
teorie
za
zásadu
smluvní
základní
princip
soukromoprávní regulace závazkových vztahů. Tento princip se projevuje jako možnost volby, zda daný právní úkon učinit, jakému adresátovi bude daný právní úkon určen, jaký bude mít tento
právní
smluvní
úkon
volnost
limity
jsou
obecně
závazných
obsah
ale
dány
a
jakou
samozřejmě
nejen
bude
není
příslušnými
právních
mít
zcela
formu. bezmezná
kogentními
předpisů,
ale
Takováto a
její
ustanoveními
rovněž
ostatními
obecnými právními zásadami, jako např. zásadou ochrany dobrých mravů
či poctivého
obchodního
styku.
Normativní
vyjádření
zásady smluvní volnosti obecně pro soukromoprávní oblast pak nalezneme v ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku, ve kterém je konstatováno,
že
účastníci
občanskoprávních
vztahů
si
mohou 22
vzájemná
práva
od zákona, z povahy odchýlit.
a
povinnosti
jestliže
zákon
ustanovení
zákona
upravit
výslovně
dohodou
nezakazuje
nevyplývá,
že
se
odchylně
a
od
jestliže něj
nelze
18
V úpravě
obchodního
zákoníku
se
za
kogentní
ustanovení
považují s ohledem na jejich povahu ustanovení části první, druhé
a
čtvrté
zákoníku,
obchodního
zahrnující
v sobě
zákoníku. také
Třetí
úpravu
část
smlouvy
obchodního o
smlouvě
budoucí, je autonomií vůle dotčena podstatně více, než ostatní části obchodního zákoníku. V ust. § 263 obchodního zákoníku je obsažena vůči ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku speciální úprava
zásady
smluvní
volnosti
pro
oblast
obchodních
závazkových vztahů. V ust. § 263 odst. 1 obchodního zákoníku jsou výslovně uvedena jednotlivá ustanovení třetí části tohoto právního předpisu, od nichž není možné se vůlí smluvních stran odchýlit. Odstavcem druhým citovaného ustanovení jsou pak mezi kogentní ustanovení třetí části obchodního zákoníku zahrnuta též základní ustanovení této části obchodního zákoníku a dále ustanovení úkonu.
Ve
předepisující všem
ostatním
povinnou se
smluvní
písemnou strany
formu mohou
právního od
úpravy
provedené třetí části obchodního zákoníku odchýlit a vzájemnou dohodou upravit svůj vztah odlišně od dikce ustanovení části třetí obchodního zákoníku.19 Vzhledem k tomu, že ust. § 289 – 293 obchodního zákoníku nejsou s výjimkou ust. § 289 obchodního zákoníku20, kogentní,
18 19
Srov. ust. § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Srov. Tomsa, M. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.:
Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, str. 844. 20
Ust. § 289 obchodního zákoníku je třeba považovat za kogentní
v souladu s dikcí ust. § 263 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť se jedná nejen o základní ustanovení (§ 289 odst. 1 obchodního zákoníku), ale též o ustanovení stanovící povinnou písemnou formu daného úkonu (§ 289 odst. 2 obchodního zákoníku.
23
podléhá ve zbývajícím rozsahu také úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku principu autonomie vůle. Toto pojetí je podpořeno rovněž konstantní judikaturou soudů České republiky,
kdy
např.
v rozhodnutí
Nejvyššího
soudu
České
republiky ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003, tento soud konstatoval, že „Vzhledem k tomu, že ustanovení § 263 obch. zák. obsahuje taxativní výčet ustanovení, od nichž se nelze odchýlit nebo je vyloučit, a ustanovení
§ 292 odst. 3
obch.zák. zařazené v části třetí obchodního zákoníku v tomto výčtu uvedeno není, je třeba dospět k závěru, že ustanovení § 292
odst.
ostatně
3
je
dispozitivní
shoduje,
i
přes
normou.
Na
kritické
tomto
výhrady
závěru
ke
se
způsobu
legislativního řešení tohoto problému, jak je dále citována, i široká právní praxe. Celé ustanovení § 292 obch.zák. patří k dispozitivní
právní
úpravě,
strany
mohou
sjednat
úpravu
odchylnou. Ovšem sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a
řešit
celý
postup,
jinak
by
mohlo
ohrozit
celý
závěr
smluvních stran (srov. Tomsa, M., časopis Právní praxe, ročník 1993, číslo 4, str. 211). I v případě § 292 odst. 3 obchodního zákoníku jde o normu dispozitivní, jakkoli je to pro úpravu prekluze nezvyklé. Je proto především možné např. dohodnout lhůtu delší nebo prekluzivní charakter lhůty vyloučit s tím, že
půjde
jenom
k § 292
zák.
rádce,
ročník
o
č.
promlčení 513/1991
1994,
že ustanovení
§
292
ustanovením,
které
číslo odst.
(sov.
Sb., 4, 3
obsahuje
Pelikánová,
Bejček, str. obch.
J.,
19). zák.
prekluzivní
I.,
Komentář
časopis
Lze
tedy
je
Právní
uzavřít,
dispozitivním
lhůtu
k vyzvání
zavázané strany oprávněnou stranou ke splění závazku. Vzhledem k uvedenému charakteru normy se lze od ní odchýlit, případně ji vyloučit.“ Autor této práce je názoru, že shora citovaná argumentace Nejvyššího soudu České republiky je správná a plně se s ní ztotožňuje,
když
v souladu
s touto
argumentací
má
za
to, 24
že obdobně by ve shodě s dikcí ust. § 263 obchodního zákoníku měla být chápána a vykládána dispozitivita rovněž i u dalších ustanovení obchodního zákoníku upravujících institut smlouvy o smlouvě budoucí, tj. § 290 a § 291 tohoto právního předpisu, přičemž naopak kogentnost ust. § 289 obchodního zákoníku je ve vazbě
na
dikci
ust.
§
263
obchodního
zákoníku
dle
mínění
autora nepochybná. Při porovnání možné aplikace zásady smluvní volnosti na právní
úpravu
občanského
smlouvy
zákoníku
o
je
smlouvě
třeba
budoucí
dle
konstatovat,
že
ust.
§
50a
občanskoprávní
režim smlouvy o smlouvě budoucí je kogentní a není možné se od úpravy
stanovené
ust.
§
50a
občanského
zákoníku
odchýlit.
Shodně s tímto výkladem pak judikoval také Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo
330/2002,
konstatoval, o smlouvě
v němž
že
mimo
jiné
„Ustanovení
budoucí
má
§
povahu
tento
50a
dovolací
ObčZ
kogentní
soud
upravující právní
též
smlouvu
normy
(tedy
takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit).“ Touto odlišností diference
je
pak
dán
jeden
občanskoprávní
a
ze
základních
obchodněprávní
prvků
úpravy
vzájemné institutu
smlouvy o smlouvě budoucí. V návrhu
připravovaného
nového
občanského
zákoníku
je
zásada smluvní volnosti vyjádřena v ust. § 1 odst. 2 tohoto právního
předpisu,
jehož
dikce
zní
„Nezakazuje-li
to
zákon
výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od
zákona;
zakázána
jsou
ujednání
porušující
dobré
mravy,
veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Tím by mělo být pojetí principu autonomie
vůle
sjednoceno
jak
v tomto pro
chystaném
vztahy
soukromoprávním
občanskoprávní,
tak
pro
kodexu vztahy
obchodněprávní. Při porovnání se stávající úpravou obsaženou v ust. § 2 odst. 3 platného občanského zákoníku je zjevné, že nová
úprava
zásady
smluvní
volnosti
vychází 25
z občanskoprávní úpravy stávající, avšak pouze ve své první části,
když
v
druhé
části
tohoto
nového
znění
je
výjimka
z této zásady oproti původnímu zákazu dispozice s ustanovením zákona, jestliže z jeho povahy vyplývá, že se od něj nelze odchýlit,
precizována
a
zúžena
a
nově
by
měla
být
kromě
výslovného zákonného určení vyloučena autonomie vůle smluvních stran též v případech, kdy by takové jednání porušovalo dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Důvodem této změny je dle důvodové
zprávy
k návrhu
nového
občanského
zákoníku
skutečnost, že dosavadní posuzování dispozitivity příslušného ustanovení
ve
smyslu
ust.
§
2
odst.
3
platného
občanského
zákoníku s odkazem na povahu takového ustanovení mnohdy vede k blíže
nezdůvodněným
závěrům
o
kogentní
povaze
ustanovení zákona, kde to nemá rozumný smysl. občanského
zákoníku
na dispozitivitu přičemž
tedy
má
být
jednotlivých
kogentní
ustanovení
kladen
ustanovení mají
21
i
těch
V nové úpravě
jednoznačný soukromého
být
u
spíše
důraz práva,
výjimečnou
záležitostí.
3.5. Náležitosti
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
dle
obchodního
zákoníku Obchodní zákoník ve svém ust. § 289 odst. 1 deklaruje, že smlouvou smluvní
o
strany
smlouvě uzavřít
budoucí ve
se
zavazuje
stanovené
době
jedna budoucí
nebo
obě
smlouvu
s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.22
21
Srov. Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, str. 609
na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 22
Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
26
3.5.1.
Forma smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku
Dle ust. § 289 odst. 2 obchodního zákoníku se k platnosti smlouvy o smlouvě budoucí vždy vyžaduje její písemná forma. Stejnou
formu
pak
musejí
o smlouvě
budoucí
Shodnou
obligatornost
v občanskoprávních
dle
mít
i
obchodního
úkony,
se
zákoníku
mění
o
smlouvě
smlouvy
vztazích
jimž
vyžaduje
i
ust.
§
smlouva
nebo
ruší.
budoucí
50a
odst.
1
občanského zákoníku23. Nově připravovaný občanský zákoník, který by měl vytvořit jednotnou
úpravu
obchodněprávní obecného
i
upouští.
Dle
zákoníku
by
budoucí
znění
písemné.
formy
ust.
mělo
v civilních
o
§
být
smlouvě
vztahy,
formalismu
písemné
tedy
smlouvy
občanskoprávní
uvolnění
obligatornosti
3.5.2.
institutu
1774 možné
vztazích
i
však
smluvních
smlouvy
o
uzavřít
pod
pro
mottem
vztahů
smlouvě
návrhu v jiné
budoucí
od
budoucí
nového
občanského
smlouvu
o
smlouvě
než
výlučně
formě,
24
Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku
Pojmovým z dikce
ust.
znakem §
smlouvy
289
odst.
existence
minimálně
předběžné
oprávněna
a
předběžné
zavázaná.
Ačkoli
o 1
jedné
smlouvě
obchodního
strany,
alespoň
budoucí
která
jedné,
předmětné
jež
je,
zákoníku je je
ustanovení
jak
je
patrné,
ze
smlouvy
ze
smlouvy
obchodního
zákoníku hovoří o dvou stranách smlouvy o smlouvě budoucí, nemůže zde být pochyb o tom, že i smlouvu o smlouvě budoucí
23 24
Srov. ust. § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Srov.
ust.
§
1774
návrh
nového
občanského
zákoníku
na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html a str. 1018 důvodové zprávy k uvedenému stanovení tamtéž.
27
lze,
obdobně
jako
i
jiné
typy
smluv,
uzavřít
jako
smlouvu
vícestrannou. Podobně, jako lze rozšířit i počet stran, které uzavírají smlouvu o smlouvě budoucí, mohou se smluvní strany, účastnící se
na
smlouvě
k uzavření resp.
o
smlouvě
realizační
všechny
budoucí
smlouvy
smluvní
dohodnout,
převezmou
strany
obě
že
závazek
smluvní
participující
se
strany,
na
smlouvě
o smlouvě budoucí. Takto uskutečněným obligačním slibem mezi smluvními smluvní
stranami strany
předběžné
dostávají
do
smlouvy pozice
navzájem ze
se
všechny
o
smlouvě
smlouvy
budoucí oprávněných i zavázaných současně a takováto smlouva o smlouvě vztahem.
budoucí Podle
se
toho,
pak
stává
je-li
synallagmatickým
v tom
směru
právním
sjednán
závazek
synallagmatický, anebo asynallagmatický, se mluví o předběžné smlouvě jednostranné nebo dvoustranné.25 Přes výše uvedené ovšem není možné automaticky mít za to, že by u jednostranné smlouvy měl snad absentovat závazek obou, resp.
všech
na
smlouvě
o
smlouvě
budoucí
zúčastněných
smluvních stran ke společnému působení na dosažení zamýšleného výsledku, protože smlouva o smlouvě budoucí je vždy dvou či vícestranným právním úkonem, kterému budou za všech okolností imanentní vzájemná práva a povinnosti jeho účastníků, ať již ve vztahu k jednomu z nich třeba ve zvýšené míře. Ve vazbě na závazek
smluvních
stran
předběžné
smlouvy
ke
společnému
působení na dosažení zamýšleného cíle však ale nelze nezmínit, že pokud
nebude
smlouvy
o
důsledky
smluvní
tato
smlouvě
vzájemná
budoucí
strany
ve
kooperace
dostatečná, stejné
míře,
smluvních neponesou
ale
bude
stran právní
zde
dána
logická diference smluvní stranou ze smlouvy o smlouvě budoucí oprávněnou a smluvní stranou z předběžné smlouvy zavázanou. 25
Eliáš,
K.
in
Bejček,
J.,
Eliáš,
K.,
Raban,
P.,
a
kol.:
Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky., 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 89.
28
De facto shodné pojetí úpravy smluvních stran pak lze nalézt
také
v současné
době
platné
občanskoprávní
úpravě
smlouvy o smlouvě budoucí26, jakož i v úpravě tohoto institutu v návrhu nového občanského zákoníku27. Závěrem jednat
této
spíše
využívaný
o
části
práce
nelze
teoretickoprávní
případ,
že
smlouvu
nezmínit,
úvahu,
o
než
smlouvě
byť
se
v praxi
budoucí
bude hojně
je
možné
uzavřít i ve prospěch třetí osoby. V tomto smyslu judikoval i Nejvyšší soud České republiky například i ve svém rozhodnutí ze dne 31. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005.28 Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vyvozuje též, že smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby, která má teprve vzniknout. Své
závěry
pak
o judikaturu a současně o smlouvě realizační
Nejvyššího
k Obecnému k tomuto
budoucí
České
zákoníku i
uzavřena
ve
opřel
z roku
že
lze
pokud
prospěch
mezi
republiky
občanskému
konstatoval,
uzavřít
smlouva
soud
třetího,
dlužníkem
(tj.
1811
smlouvu může
tím,
být
který
vzal na sebe závazek uzavřít v určité době smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se dohodl s věřitelem), a se třetím subjektem,
tj.
bez
účasti
věřitele
(osoby,
které
dlužník
přislíbil uzavření budoucí smlouvy ve prospěch třetího).29 Obdobné zamyšlení lze věnovat i možnosti změny subjektů smlouvy
o
postoupení
smlouvě
budoucí,
pohledávky
ze
a
to
smlouvy
konkrétně o
smlouvě
otázce
možnosti
budoucí.
V této
souvislosti lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu 26 27
Srov. ust. § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ssrov.
ust.
§
1774
návrh
nového
občanského
zákoníku
na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 28
Srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2004,
sp. zn. 33 Odo 330/2002, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005. 29
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11.
2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005.
29
České republiky ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2390/2000, ve kterém tento soud vyslovil, že ačkoli předmětem postoupení může
být
pohledávka
jakéhokoli
druhu,
není
postoupení
pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí možné, neboť pactum de contrahendo je bilaterální závazkový vztah sestávající z práv a povinností každého účastníka a předmětem cese může být jen právo, nikoli povinnost.30 3.5.3.
Obsah smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku
Dle dikce ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku je ve smlouvě
o
smlouvě
budoucí
nezbytné,
kromě
určení
smluvních
stran a stanovení jejich pozice, tj. definování, která z nich bude
stranou
smluvní
oprávněnou
strany
smlouvu,
dále
stanovily
a
která
sjednaly
dobu,
kdy
stranou závazek
bude
zavázanou, uzavřít
tato
aby
si
realizační
realizační
smlouva
uzavřena, a rovněž určily i předmět dané budoucí smlouvy.
3.5.3.1.
Závazek uzavřít realizační smlouvu
Smluvní strany uzavírající smlouvu o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku jsou povinny dle znění ust. § 289 odst. 1 obchodního
zákoníku
k uzavření
realizační
smlouvy.
zatěžující
pouze
jednu
pro
ve
smlouvě
vyjádřit
Tento
smluvní
svůj
závazek
závazek
pak
může
být
stranu,
tj.
může
být
koncipován jako jednostranný, nebo se může jednat o závazek obou (závazek oboustranný) či více smluvních stran na smlouvě o
smlouvě
však
budoucí
nezbytné,
jednoznačně
zúčastněných.
aby
uvedeno,
ve
V obou
smlouvě
o jaký
o
závazek
těchto
smlouvě
případech budoucí
k uzavření
je
bylo
realizační
smlouvy se jedná, zda je tedy jednostranný nebo oboustranný, a které 30
účastníky
smlouvy
tak
zatěžuje.
Vznik
nebo
zánik
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2001,
sp. zn. 33 Cdo 2390/2000.
30
závazku uzavřít budoucí smlouvu mohou smluvní strany vzájemnou dohodou zakomponovanou ve smlouvě o smlouvě budoucí vázat na existenci
určitých
podmínek,
a
to
buď
odkládacích,
nebo
rozvazovacích. Z předběžné smlouva
smlouvy
(typově
určená)
musí má
být
být
zřejmé,
dle
jaká
dohody
realizační
smluvních
stran
v budoucnu ve sjednané době uzavřena. Není nezbytné, aby tato realizační smlouvy byla ve smlouvě o smlouvě budoucí konkrétně pojmenována. Musí ale být bez pochyby zjistitelné, o kterou budoucí smlouvu se má jednat, a je dostačující, bude-li toto zjištění
uskutečnitelné
interpretací
z obsahu
předběžné
smlouvy. Jak již autor v této práci uvedl rovněž dříve, lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít de facto o jakékoli smlouvě, a smlouva realizační tak může mít podobu smlouvy pojmenované, ale
i
nepojmenované.
samozřejmě
uzavřít
i
Smlouvu o
o
smlouvě
smlouvách,
pro
budoucí
něž
není
pak
lze
obchodním
či jiným zákonem vyžadována povinná písemná forma a naopak si smluvní
strany
mohou
ve
smlouvě
o
smlouvě
budoucí
ujednat
povinnost písemné formy realizační smlouvy i pro smluvní typy, pro něž jinak tato povinnost formy právními předpisy stanovena není.
3.5.3.2.
Stanovení doby uzavření realizační smlouvy
Stanovení doby uzavření budoucí smlouvy je dle dikce ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku další nezbytnou náležitostí, kterou musí smlouva o smlouvě budoucí obsahovat. Ta může být stanovena určitým dnem nebo určitou lhůtou.31 V této stanovené době se může oprávněná strana domáhat na straně zavázané uzavření realizační smlouvy, a to výzvou učiněnou 31
stranou
oprávněnou
vůči
straně
zavázané.
Včasnost
Tomsa, M. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.: Obchodní
zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, str. 877.
31
výzvy je jejím významným aspektem a je posuzována dle okamžiku doručení
této
výzvy
k uzavření
realizační
smlouvy
zavázané
lhůty
oprávněné
smluvní straně. V případě smluvní
nepřesné
straně
formulace
k předložení
výzvy
o
určení
může
vyvstat
otázka,
zda
dotčená smlouva o smlouvě budoucí je vůbec sjednána platně, neboť stanovení této lhůty je esenciální náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí, jak se shodně vyjádřil též Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006.32 Obdobně v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že
slovo
„následně“
je
zcela
neurčitý
pojem
ve
vztahu
k
dostatečnému určení lhůty.33 Ust.
§
290
odst.
1
obchodního
zákoníku
pak
stanoví
povinnost zavázané smluvní strany uzavřít realizační smlouvu se stranou oprávněnou bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla oprávněnou smluvní stranou vyzvána v souladu s předběžnou smlouvou.34 Ze zákona však nevyplývá žádná povinnost oprávněné smluvní strany, aby jako součást výzvy k uzavření realizační smlouvy nebo
společně
návrh
s ní
realizační
že oprávněné
straně
předložen
zavázané
smlouvy.
Z tohoto
postačí,
i
pokud
smluvní lze učiní
straně
úplný
tedy
dovodit,
straně
zavázané
prostou výzvu k uzavření realizační smlouvy či dokonce pokud ji vyzve k tomu, aby návrh realizační smlouvy podala strana zavázaná35. 32
Shodně
se
vyslovil
rovněž
Nejvyšší
soud
České
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7.
2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006. 33
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9.
2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000. 34 35
Srov. ust. § 290 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9.
1997, sp.zn. 2 Cdon 254/96, v němž dovolací soud vyslovil právní též názor,
32
republiky ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 254/96,
v němž
že zákonná
dovolací
úprava
soud
smlouvy
o
vyslovil
smlouvě
též
budoucí
právní
názor,
nebrání
tomu,
aby se smluvní strany předběžné smlouvy v ní dohodly, že jedna z nich se zaváže ve sjednané lhůtě předložit druhé smluvní straně ofertu realizační smlouvy a druhá se zaváže tuto ofertu přijmout. Ze znění ust. § 290 odst. 1 obchodního zákoníku je však zřejmé, že pro rozlišení toho, jak má výzva oprávněné strany vůči straně zavázané k uzavření realizační smlouvy vypadat, je rozhodující
ujednání
smluvních
stran
učiněné
ve
smlouvě
o smlouvě budoucí, protože v souladu s ní musí být jednáno. Učinění
výzvy
oprávněnou
stranou
v souladu
s předběžnou
smlouvou je třeba chápat tak, že výzva musí být oprávněnou stranou provedena dle v předběžné smlouvě smluvními stranami sjednané doby vyzvání, jakož i dohodnutého předmětu závazku, stejně tak musí být oprávněnou stranou dodržena i v předběžné smlouvě
sjednaná
forma36
výzvy.
Jestliže
by
výzva
nebyla
učiněna konformně s ujednáními smlouvy o smlouvě budoucí, měla by
zavázaná
smluvní
strana
možnost
se
dovolat
relativní
neplatnosti této výzvy dle ust. § 40a občanského zákoníku. Z dikce téhož ustanovení lze ovšem také dovodit, že pokud je zákonem stanovena zavázané smluvní straně na základě výzvy uzavřít
realizační
pravidelně
obsahovat
smlouvu, i
bude
výzva
náležitostí
řádné
oprávněné oferty,
strany
kterou
má
zavázaná smluvní strana přijmout, neboť k uzavření realizační že zákonná úprava smlouvy o smlouvě budoucí nebrání tomu, aby se strany v ní dohodly, že jedna z nich se zaváže ve sjednané lhůtě předložit druhé ofertu realizační smlouvy a druhá se zaváže ji přijmout. 36
Ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku nestanoví obligatorní formu
výzvy k uzavření realizační smlouvy, a proto lze tuto výzvu učinit de facto jakýmkoli
způsobem,
jímž
lze
realizovat
právní
úkon,
pokud
si
smluvní
strany nesjednaly v předběžné smlouvě jinak.
33
smlouvy nemůže dojít jinak, než právě přijetím dané oferty.37 Výzva
tedy
i
za
stavu,
realizační
smlouvy
ve
obsahovat
požadavky
kdy
nebude
znění,
obsahovat
v němž
oprávněné
má
být
smluvní
samotný
návrh
uzavřena,
strany
na
musí
uzavření
realizační smlouvy. Ve vztahu ke shora uvedenému ale nelze mít za to, že by smluvní
strany
realizační
smlouvu,
náležitostech resp.
od
jestliže
smlouvy
tyto
o
smlouvě
která
odlišovat
ujednání
o od
odlišnosti
se
i
oprávněné
obsahu
jsou
nemohly
bude
výzvy
jejím
budoucí
dle
výrazem
uzavřít
v podstatných smluvní
předběžné jejich
strany, smlouvy,
shodné
vůle.
V tomto smyslu se pak vyslovila rovněž judikatura Nejvyššího soudu
České
soudu
ze
republiky
dne
31.
10
např. 2006,
v rozhodnutí sp.
zn.
30
tohoto Cdo
dovolacího
1641/2006,
kdy
Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že ani okolnost, že se v kupní smlouvě účastníci dohodli na nižší kupní ceně, než ve smlouvě o smlouvě budoucí, nečiní danou kupní smlouvu neplatnou, neboť z okolností projednávané věci je zřejmé, že obě smluvní strany svým projevem vůle v kupní smlouvě chtěli způsobit právní účinky, tj. převést úplatně vlastnické právo k předmětným nemovitostem za sjednanou kupní cenu, je zřejmé, že pokud by takovou vůli neměly, kupní smlouva by uzavřena nebyla.38 Stávající
úprava
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
obsažená
v občanském zákoníku pak je v problematice stanovení doby, kdy bude realizační smlouva uzavřena v podstatě shodná s úpravou pacta de contrahendo v obchodním zákoníku. De facto totožné pojetí stanovení doby, kdy bude realizační smlouva uzavřena, 37
Eliáš,
K.
in
Bejček,
J.,
Eliáš,
K.,
Raban,
P.,
a
kol.:
Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky., 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 92. 38
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10.
2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006.
34
je
zamýšleno
i
v ust.
§
1774
návrhu
nového
občanského
zákoníku.
3.5.3.3.
Určení předmětu realizační smlouvy
Obchodní zákoník v ust. § 289 odst. 1 stanoví, že smluvní strany
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
musejí
smluvní
v předběžné smlouvě určit alespoň obecným způsobem. Ačkoli
zde
poodstupuje smlouvy
od
musí
Z předběžné
uvedené tradiční
být
určitý,
smlouvy
musí
ustanovení doktríny,
obchodního
že
neopouští být
předmět
toto
stále
strany
39
zákoníku realizační
pravidlo
zřejmé,
zcela.
jaká
budoucí
smlouva, tj. s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění, má být uzavřena. Vymezení předmětu realizační smlouvy, tak musí být vždy natolik precizní, aby předmět budoucí smlouvy byl určen ve
všech
v daném
základních případu
a
rysech
aby
tak,
bylo
pak
jak
to
možno
splnění závazků ze smlouvy předběžné.
40
odpovídá
potřebám
objektivně
posoudit
Míra tohoto uvolnění
smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle obchodního zákoníku zohledňuje
základní
poslání
institutu
smlouvy
o
smlouvě
budoucí, jeho účel a význam, neboť realizační smlouva je mezi smluvními stranami uzavírána v době, kdy je sice již potřeba zabezpečit
budoucí
plnění,
ale
kdy
jeho
podoba
ještě
není
zcela konkrétně známa a nejsou známy jeho konkrétní relevantní parametry. Přesnější a podrobnější stanovení předmětu budoucí smlouvy
může
být
smluvními
stranami
proto
ponecháno
až
na
jednání o uzavření realizační smlouvy samotné. Požadavek ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku na určení předmětu budoucí smlouvy bude tedy nanejvýš vhodné a potřebné vykládat tak, že i ve vztazích obchodních bude nezbytné určit 39
Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
40
Tomsa, M. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.: Obchodní
zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009, str. 877.
35
obsah
smlouvy
realizační
realizační
smlouvy,
zvláště
neboť
bez
ohledně
zřejmosti
podstatných
částí
určitosti
těchto
a
esenciálních prvků realizační smlouvy tato nemůže vzniknout. Dostatečnost
určení
předmětu
realizační
smlouvy
tak
bude
individuální a bude třeba ji hodnotit vždy k danému smluvnímu typu realizační smlouvy. Dostatečná v žádném
určitost
případě
předmětu
nerovná
realizační
požadavku
jeho
smlouvy
přesné
a
se
ale
detailní
specifikace, neboť v takovém případě by došlo k popření smyslu uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí, když smlouva předběžná by v takovém
případě
přímo
svým
obsahem
splynula
s obsahem
smlouvy realizační. Smlouva o smlouvě budoucí by za takové situace
již
nepředstavovala
smlouvu
předběžnou,
kontrakt
nezakládající
závazek
k uzavření
realizační
smlouvy,
nárok
samotné
nýbrž
na
ale
finální
předvídané
reálné
plnění,
s již dostačujícím způsobem uzavřené realizační smlouvy. Ve srovnání s požadavkem na vymezení předmětu realizační smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí dle ust. § 50a občanského zákoníku
je
úprava
korespondující
se
Rozdílnost
větší
požadavku
a na
obchodněprávní
základními
principy
přísnost
určitost
volnější, obchodního
občanskoprávní
vymezení
plně
předmětu
práva.
úpravy
realizační
při
smlouvy
spočívá pak v tom, že smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí uzavírané dle ust. § 50a občanského zákoníku se musejí již ve smlouvě
předběžné
smlouvy
realizační.
institutu
smlouvy
znamená
právě
smlouvy
o
ono
smlouvě
dohodnout Tento
podstatných
požadavek
o smlouvě shora
na
budoucí
popsané
budoucí,
když
náležitostech
občanskoprávní totiž
popření vyhovět
ve
svém
účelu dikci
úpravy důsledku
a
významu
ust.
§
50a
občanského zákoníku de facto znamená, že smluvní strany musejí uzavřít
předběžnou
smlouvu
dle
tohoto
ustanovení
již
jako
hotovou realizační smlouvu s odloženou účinností. 36
Řádné provedení určení předmětu smlouvy budoucí se pak z pohledu
praxe
z povinných dle
jeví
patrně
náležitostí
obchodního
jako
smlouvy
zákoníku,
a
nejproblematičtější
o
smlouvě
to
budoucí
rovněž
ve
prvek
uzavírané
vazbě
na
to,
že nedostatečné určení předmětu budoucí smlouvy, tj. takové, kdy předmět realizační smlouvy je neurčitý, má za následek neplatnost dané smlouvy o smlouvě budoucí. Dokladem toho je i poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky, jak je uvedeno na několika příkladech níže. V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, se tento dovolací soud musel
zabývat
posouzením
věci,
kdy
mezi
smluvními
stranami
byla uzavřena dle ust. § 289 a násl. smlouva o smlouvě budoucí týkající se provedení díla. V článku I. dané smlouvy se pak účastníci provedení
předběžné nosné
smlouvy
konstrukce
a
dohodli,
že
zastřešení
zakázkou
stavby
bude
expozičního
skleníku F-M v areálu P. v Praze. Na toto ujednání navazoval článek
II.,
v němž
byl
budoucí
předmět
plnění
určen
jako
kompletní realizace dodávky a montáže nosné konstrukce s tím, že specifikace základě
díla
odsouhlasené
bude
upřesněna
projektové
po
vzájemné
dokumentace.
dohodě
Nejvyšší
na
soud
České republiky v tomto případě zaujal opačný názor, než soud odvolací, neplatnou
který právě
prohlásil
danou
z důvodu
smlouvu
neurčitosti
o
smlouvě
předmětu
budoucí
realizační
smlouvy uvedeného v článcích I. a II. dané realizační smlouvy. Dovolací kauze
soud
však
zkonstatoval,
odlišně že
od
se
soudu
odvolacího
neztotožňuje
v předmětné
s názorem
soudu
odvolacího a považuje z pohledu ust. § 289 odst. 1 obchodního zákoníku vymezení předmětu budoucí smlouvy uvedené v článcích I. a II. dané realizační smlouvy za vyhovující. Tento svůj názor pak Nejvyšší soud ČR opřel o samotné znění článků I. a II.
realizační
smlouvy,
z nichž
dle
dovolacího
soudu
je
jednoznačně patrné, o jakou stavbu se jedná, přičemž současně 37
konstatoval,
že
absenci
specifikace
díla
v
podobě,
jak
ji
požadoval pro platnost realizační smlouvy odvolací soud, nelze od
smluvních
obchodního předmětu
stran
s odkazem
zákoníku není
na
dikci
požadovat,
ani
podmínkou
ust.
neboť
§
289
takováto
platnosti
odst.
1
specifikace
samotné
realizační
smlouvy.41 Obdobně
se
k problematice
Nejvyšší
určitosti
soud
České
předmětu
republiky
budoucí
vyjádřil
smlouvy
ve
svém
rozhodnutí ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006, v němž vyjádřil,
že
pokud
si
smluvní
strany
určily
ve
smlouvě
o smlouvě budoucí předmět realizační smlouvy jako „dům ve V. ulici, č.p.- v Praze, včetně pozemku, na němž vázne zástavní právo ve prospěch H.-B. a.s.“, je zcela jednoznačně patrné, že předmětem
budoucího
majetkoprávního
převodu
má
být
nemovitost, a to konkrétní dům blíže určený příslušnou ulicí, číslem
popisným,
včetně
pozemku.
Takovéto
budoucí
smlouvy
shledal
Nejvyšší
soud
naprosto
dostačující
aby předmět
budoucí
a
České
vyhovující
smlouvy
byl
vymezení
republiky
požadavku
určen
předmětu jako
zákona,
alespoň
obecným
způsobem.42 Je
nepochybně
pozitivní,
že
i
novější
konstantní
judikatura českých soudů se ubírá směrem zastávajícím přístup k určitosti o smlouvě
budoucí,
rozhodnutí, smlouvy
předmětu
tak,
tj.
jak
že
aby
realizační je
tento
vyplývá
ze
relevantní předmět
smlouvy shora určení nebyl
v rámci
smlouvy
uvedených
soudních
předmětu
budoucí
zaměnitelný
s jiným
předmětem, když není nezbytné, aby toto určení korespondovalo s požadavky právních norem na navazující či související úkony, jakým je např. řízení o povolení vkladu vlastnického práva do 41
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1055/2005. 42
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006,
sp. zn. 32 Odo 557/2006.
38
katastru
nemovitostí.
Autor
se
domnívá,
že
takový
přístup
vystihuje právě účel institutu smlouvy o smlouvě budoucí, jak je
v současné
době
upraven
ust.
§
289
a
násl.
obchodního
zákoníku a který je imanentní samotné podstatě institutu pacta de
contrahendo.
pozitivní,
že
V tomto
by
směru
takováto
je
dle
judikatura
názoru mohla
autora být
rovněž
po
nabytí
účinnosti připravovaného občanského zákoníku podobně přínosná i při jejím užití na novou právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí
dle
zákoníku,
ust.
neboť
§
1774
právě
a
tato
násl.
návrhu
nového
občanského
nová
úprava
institutu
smlouvy
o smlouvě budoucí by měla mít blíže ke stávající úpravě dle ust.
§
289
a násl.
obchodního
zákoníku,
než
ust.
§
50a
občanského zákoníku.
3.6. Důsledky nesplnění závazku uzavřít realizační smlouvu Smluvní
strany
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
musejí
pro
uplatnění nároku z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí zachovat určitý postup stanovený obchodním zákoníkem. V části 3.5.3.1., resp. v části 3.5.3.2. této práce bylo uvedeno, že výzva oprávněné strany zavázané straně k uzavření realizační smlouvy učiněná v souladu se smlouvou předběžnou má zásadní význam pro právo oprávněné smluvní strany požadovat splnění závazku, neboť jde o úkon nezbytný k zachování práva. Jestliže totiž podá oprávněná smluvní strana výzvu zavázané smluvní straně předčasně, není zavázaná smluvní strana povinna na takovou výzvu jakkoli reflektovat a vyhovět jí. Pokud by ale
oprávněná
strana
neučinila
výzvu
k uzavření
budoucí
smlouvy vůbec, závazek strany zavázané k uzavření realizační smlouvy by zanikl. Po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a po řádně učiněné výzvě
oprávněné
k uzavření
smluvní
realizační
strany
smlouvy,
by
zavázané dle
smluvní
zásady
pacta
straně sunt 39
servanda měly smluvní strany uzavřít v dohodnuté době, resp. dle
zákonné
dikce
bezodkladně,
realizační
smlouvu.
Takováto
situace je ideálním postupem plnění smlouvy o smlouvě budoucí. Nastat
může
ovšem
také
situace,
kdy
zavázaná
smluvní
strana nesplní svoji povinnost uzavřít se stranou oprávněnou po jí provedené výzvě realizační smlouvu. V takovém případě mohou
nastat
obchodního oprávněné
dva
důsledky
zákoníku, smluvní
předvídané
přičemž
straně.
právo
První
v ust.
volby
§
290
mezi
možností
odst. 2
nimi
oprávněné
náleží smluvní
strany je, aby požadovala určení obsahu realizační smlouvy bez vůle
zavázané
v realizační
smluvní
strany
smlouvě,
tedy
soudem,
popř.
rozhodcem.
osobou
Druhou
určenou možností
oprávněné smluvní strany v takovém případě je právo oprávněné smluvní
strany
požadovat
náhradu
škody,
která
vznikla
oprávněné smluvní straně porušením závazku uzavřít realizační smlouvu zavázanou smluvní stranou. Obě tyto možnosti oprávněné smluvní
strany
kombinovatelé
nejsou a
mezi
volbou
a
sebou
za
standardních
uplatněním
jednoho
okolností
nároku
tak
oprávněná strana pozbývá oprávnění druhé. Výjimkou je situace, kdy
závazek
uzavřít
realizační
smlouvu
zajištěn
ještě
smluvními stranami sjednanou smluvní pokutou. V takové případě náleží oprávněné smluvní straně při porušení obligačního slibu vedle nároku na smluvní pokutu zachováno i oprávnění domáhat se určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné smlouvě pokuta
určenou má
mj.
osobou. funkci
i
Je
tomu
tak
paušalizované
i
přesto,
náhrady
že
smluvní
škody,
a
to
proto, že prioritním účelem smluvní pokuty je zajištění dané povinnosti, nikoli náhrada nesplněného plnění. Pokud ale zavázaná smluvní strana neoprávněně odmítne se stranou oprávněnou vůbec o uzavření realizační smlouvy jednat, může
oprávněná
smluvní
strana
požadovat,
aby
obsah
budoucí
smlouvy určil soud, resp. ve smlouvě určená osoba, a současně 40
se
domáhat
na
straně
zavázané
i
škody.43
náhrady
Jsou
tak
důsledně rozlišovány důvody, pro něž nedošlo mezi smluvními stranami předběžné smlouvy k uzavření budoucí smlouvy. Podstatné je ale mít stále na paměti, že smluvní strany účastnící se smlouvy o smlouvě budoucí se samozřejmě mohou, s ohledem na dispozitivní povahu ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku, dohodnout na jiných důsledcích spojených s porušením povinnosti zavázané smluvní strany uzavřít po výzvě oprávněné smluvní strany realizační smlouvu, a to zcela odlišně, vedle, nebo
i
společně
ustanovení
s důsledky
obchodního
uvedenými
zákoníku.
ve shora
Smluvní
citovaném
strany
smlouvy
o smlouvě budoucí tedy mohou vzájemnou dohodou důsledky toho, když zavázaná oproti
smluvní
zákonné
strana
úpravě
nesplní
uvedené
svůj
v ust.
obligační
§
290
slib,
obchodního
zákoníku, omezit nebo naopak ještě rozšířit. Dle ust. § 386 obchodního zákoníku, jež má dle ust. § 263 odst. 1 obchodního zákoníku kogentní povahu, se však nelze platně vzdát předběžně nároku na náhradu škody44. Pokud by si však strany ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednaly jako sankci za porušení povinnosti zavázané smluvní strany pouze smluvní pokutu, nikoli jako tzv. smluvní
pokutu
trestní45,
bylo
by
takové
ujednání
smluvních
stran třeba považovat za platné, neboť smluvní pokuta v sobě obsahuje
i
sjednáním zákon,
tj.
paušální
smluvní např.
náhradu
pokuty by
byl
smluvní
škody,
ledaže
smluvními pokuta
byla
by
stranami
takovýmto obcházen
nepřiměřeně
nízká
a představovala by tak de facto vzdání se nároku na náhradu škody předvídané ust. § 386 odst. 1 obchodního zákoníku.
43
Srov. ust. § 290 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
44
Srov. ust. § 386 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
45
Smluvní pokuta trestní je smluvní pokuta, která náleží oprávněné
smluvní straně vedle práva k náhradě škody, pokud současně stejný porušením povinnosti škoda skutečně vznikla.
41
Občanskoprávní úprava důsledků neuzavření budoucí smlouvy se na rozdíl od obchodněprávní úpravy ubírá poněkud odlišným směrem,
neboť
dle
ust.
§
50a
odst
2
občanského
zákoníku
poskytuje smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí možnost, aby se domáhali u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním
rozhodnutím.
zavázané
smluvní
Soud
strany
zde a
tedy
ve
nahradí
svém
prohlášení
rozhodnutí
vůle
konstatuje,
že právní mocí dané rozhodnutí uzavírají dané subjekty budoucí smlouvu, jejíž obsah bude v rozhodnutí přímo konkrétně uveden. Soud tedy dle občanskoprávní úpravy jen nahradí onen chybějící projev vůle zavázané strany, avšak obsah realizační smlouvy již nijak nedotváří.
3.6.1.
Určení
obsahu
realizační
smlouvy
soudem
nebo
osobou
určenou v předběžné smlouvě Důvodem pro požadavek oprávněné smluvní strany, aby obsah realizační smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě o smlouvě předběžné
budoucí, smlouvy
neshodu
těchto
smlouvy.
Kromě
oprávněné
smluvní
je
fakt,
nedošlo smluvních
této
mezi
k uzavření stran
situace
strany
že
o
může
rovněž
smluvními
realizační
smlouvy
podmínkách být
případ,
stranami realizační
důvodem že
pro
požadavku
strana
zavázaná
neoprávněně, tedy v rozporu se stranou zavázanou ve smlouvě o smlouvě budoucí převzatým závazkem, vůbec odmítla o uzavření budoucí smlouvy s oprávněnou smluvní stranou jednat. Přestože je tedy výsledek obou uvedených situací shodný, tj. nedošlo v dané lhůtě (smluvně či dle ust. § 290 odst. 1 obchodního zákoníku
bez
zbytečného
odkladu
od
výzvy
oprávněné
strany)
k uzavření realizační smlouvy, spočívá jejich diference v míře aktivního jednání strany zavázané směřujícího k uzavření dané realizační smlouvy.
42
Obsah o smlouvě
realizační budoucí,
smlouvy
když
je
jeho
vymezením
v podrobnostech
ve
v této
smlouvě
souvislosti
autor odkazuje na část 3.5.3.3. této práce. Vzhledem k tomu, že pro potřeby smlouvy o smlouvě budoucí postačuje, aby byl předmět
budoucí
smlouvy
určen
alespoň
obecným
způsobem,
stanoví ust. § 292 odst. 1 obchodního zákoníku další aspekty, které musí subjekt rozhodující autoritativně o určení obsahu realizační
smlouvy
(soud
nebo
osoba
určená
v předběžné
smlouvě) respektovat. Těmito skutečnostmi, k nimž musí být při určování zřejmě
obsahu
budoucí
sledovaného
smlouvy
uzavřením
zohledněn
realizační
především
smlouvy,
účel
přičemž se
přihlédne také k okolnostem, za kterých byla uzavřena smlouva o smlouvě
budoucí.
Dále
má
být
zohledněna
rovněž
zásada
poctivého obchodního styku. Z dikce a výkladu ust. § 292 odst. 1
obchodního
zákoníku
je
pak
zřejmé,
že
účel
sledovaný
uzavřením budoucí smlouvy je prioritním hlediskem při určování obsahu realizační smlouvy, hledisko okolností a respektování zásady poctivého obchodního styku jsou prvky vedlejšími.46 V praxi realizační
se
lze
smlouvy
co oprávněná
smluvní
budoucí
zavázané
smlouvy,
uvede
běžně
setkat
vymezenému strana
smluvní
zavázaná
se
v předběžné
učiní
straně smluvní
situací,
dle
výzvu
kdy
smlouvě
smlouvy
o
k uzavření
strana
k návrhu
některé
poté, smlouvě
realizační
změny
anebo
doplňky, čímž dojde k odmítnutí návrhu a podání nového. Jedná se o logický důsledek zákonného požadavku, aby předmět budoucí smlouvy byl určen alespoň obecným způsobem47. Pokud k dohodě smluvních stran předběžné smlouvy nakonec v určené lhůtě vůbec nedojde a realizační smlouva tedy není uzavřena,
i
když
projevily
zájem
smluvní na
strany
uzavření
smlouvy
realizační
o
smlouvě
smlouvy,
budoucí
nesplnila
46
Srov. ust. § 292 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník.
47
Srov. ust. § 289 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník.
43
strana zavázaná svůj obligační slib a oprávněné smluvní straně tak vzniká právo domáhat se určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné smlouvě určenou osobou. Návrhem na určení obsahu realizační smlouvy se oprávněná strana nebude domáhat, aby soud, popř. určená třetí osoba, uložila
zavázané
smluvní
straně
povinnost
k uzavření
realizační smlouvy, ale přímo aby bylo vydáno rozhodnutí, jímž bude autoritativně konstatována existence vzniklé realizační smlouvy s určeným obsahem mezi stranou oprávněnou a stranou zavázanou. Subjekty oprávněnými a současně povinnými k určení obsahu realizační smlouvy při splnění daných podmínek je jednak soud a
jednak
třetí
osoba
určená
smluvními
stranami
ve
smlouvě
48
o smlouvě budoucí – rozhodce . Extenzivním výkladem ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku je možné dospět rovněž k závěru, že
v případě
stanovení
osoby
oprávněné
k autoritativnímu
určení obsahu budoucí smlouvy by mělo být dostatečné, pokud by smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí v předběžné smlouvě určily
dostatečně
jednoznačně k charakteru pružnějšího
alespoň
způsob,
zjistitelná
a
obchodněprávních rozhodování
jímž
bude
určitelná. vztahů
v obchodní
a
daná
osoba
S přihlédnutím
vzhledem
oblasti
lze
k potřebě hodnotit
rozšíření okruhu subjektů oprávněných k autoritativnímu určení obsahu
budoucí
smlouvy
oproti
občanskoprávní
úpravě49
jen
pozitivně. De facto shodná úprava možnosti určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo určenou osobou, jak je nyní uvedena v ust. §
290 48
odst.
2
obchodního
zákoníku,
zůstává
zachována
také
Obchodní zákoník nestanoví žádné požadavky na tuto osobu. Lze však
nepochybně uzavřít, že takováto osoba by měla být zletilá a měla by mít plnou způsobilost k právním úkonům. 49
Dle ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku je oprávněným subjektem
k nahrazení prohlášení vůle pouze a výhradně soud.
44
v ust. § 1776 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku. Asi jediným relevantním rozdílem je ust. § 1776 odst. 2 poslední věta návrhu nového občanského zákoníku, dle kterého, neurčí-li v přiměřené smlouvy
lhůtě
osoba
nebo
pokud
stanovená
odmítne
v předběžné
určit
obsah
smlouvě,
může
budoucí oprávněná
smluvní strana navrhnout, aby obsah realizační smlouvy určil soud.50
3.6.2.
Právo
na
náhradu
škody
při
neuzavření
realizační
smlouvy Alternativní,
nikoli
však
současnou
možností
oprávněné
smluvní strany za situace, kdy se smluvní strany realizační smlouvy
nedohodnou
na
podmínkách
realizační
smlouvy
a
ve
stanovené době tedy nedojde mezi smluvními stranami k uzavření realizační
smlouvy,
požadovat
náhradu
je
možnost
škody
oprávněné
způsobené
smluvní
oprávněné
strany
smluvní
straně
zavázanou stranou porušením jejího obligačního slibu. Posouzení náhrady škody co do jejích aspektů je samozřejmě třeba
učinit
a
řešit
dle
ust.
§
373
a
násl.
obchodního
zákoníku, neboť ust. § 290 odst. 2 obchodního zákoníku nelze považovat za speciální úpravu práva na náhradu škody. Bližší rozbor
ustanovení
problematiku a proto
obchodního
náhrady
autor
tento
škody
však
aspekt
zákoníku není
nebude
předmětem
v této
práci
upravujících této
práce,
dále
blíže
rozebírat a odkazuje v této souvislosti na dikci ust. § 373 a násl. obchodního zákoníku. Ani smlouvy
občanskoprávní se
úprava
problematikou
důsledků
náhrady
škody
neuzavření způsobenou
budoucí porušením
povinnosti k uzavření realizační smlouvy nijak blíže nezabývá, a
proto 50
bude
Srov.
nutné
ust.
§
i 1776
v občanskoprávních odst.
2
návrhu
vztazích
nového
v takovém
občanského
zákoníku
na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.
45
případě využít obecné úpravy náhrady škody dle ust. § 415 a násl. občanského zákoníku. V úpravě institutu smlouvy o smlouvě budoucí dle návrhu nového občanského zákoníku již není zvláštně právo na náhradu škody v případě porušení závazku k uzavření realizační smlouvy upraveno. Bude tedy, obdobně, jako v současné občanskoprávní úpravě,
potřeba
v případě
vzniku
škody
v důsledku
tohoto
porušení vyjít z obecné úpravy náhrady škody.
3.6.3.
Důsledky
neoprávněného
odmítnutí
jednání
o
uzavření
realizační smlouvy Jestliže zavázaná smluvní strana, která byla oprávněnou smluvní
stranou
vyzvána
k v souladu
s ujednáními
smlouvy
o smlouvě budoucí k uzavření realizační smlouvy, neoprávněně jednání uzavření realizační smlouvy odmítne, vzniká oprávněné smluvní
straně
zákoníku smlouvě
v souladu
oprávnění, stanovené
s ust.
domáhat osoby,
se
aby
§
290
odst.
u
soudu
2
nebo
autoritativně
obchodního v předběžné
určili
obsah
předběžné smlouvy a současně je za takovéto situace oprávněna požadovat na zavázané smluvní straně i náhradu škody. Obchodní strana nezačne
se
zákoník
stranou
jednat
o
tak
připouští
oprávněnou uzavření
bez
budoucí
v situaci, oprávněného smlouvy,
kdy
zavázaná
důvodu
kombinaci
vůbec obou
nároků oprávněné smluvní strany, které ji, jak bylo uvedeno v předchozích
částech
této
práce,
jinak
při
„pouhém“
neuzavření realizační smlouvy pro neshody o jejích podmínkách náležejí pouze alternativně, přičemž uplatnění jednoho nároku vylučuje v takovém případě uplatnění druhého. Základní podmínkou, aby oprávněná strana mohla požadovat oba
shora
uvedené
současně,
je
fakt,
že
zavázaná
smluvní
strana po oprávněnou stranou řádně učiněné výzvě k uzavření realizační
smlouvy,
odmítla
s oprávněnou
stranou
o
uzavření 46
budoucí
smlouvy
Neoprávněné, v některém z důvodů
jednat
bude
ze
dle
a
každé
zákonných ust.
§
toto
odmítnutí
bylo
neoprávněné.
odmítnutí,
které
nebude
mít
oporu
ustanovení,
zejm.
nebude
dán
žádný
292
obchodního
zákoníku.
O neoprávněné
odmítnutí se nebude jednat, bude-li oprávněná smluvní strana podmiňovat
uzavření
realizační
smlouvy
například
sjednáním
zajištění předběžnou smlouvou nepředpokládaného, požadavkem na cenu zjevně nepřiměřenou povaze předmětu plnění, o které se má jednat.51 V praxi
by
se
rovněž
mohlo
objevit
chování
zavázané
smluvní strany, které by sice nebylo přímým odmítnutím jednání o uzavření realizační smlouvy, avšak z něhož by bylo možné dovodit,
že
ačkoli
s oprávněnou
smluvní
stranou
o
uzavření
budoucí smlouvy jednat začala, je toto jednání čistě formální, přičemž zavázaná smluvní strana i přes toto své počínání nemá o
uzavření
realizační
smlouvy
skutečný
zájem
a
tento
svůj
úmysl a záměr oním formálním jednáním pouze zakrývá. Takové jednání
zavázané
smluvní
strany
by
pak
ale
bylo
nezbytné
kvalifikovat jako zneužívání práva (abusus iuris), které by tím pádem ve smyslu ust. § 265 obchodního zákoníku pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nemohlo požívat právní ochrany.52
3.6.4.
Promlčení
práva
na
určení
obsahu
realizační
smlouvy
a náhrady škody Právo porušení
oprávněné povinnosti
smluvní
strany
domáhat
uzavřít
realizační
se
v případě
smlouvu
zavázanou
smluvní stranou určení obsahu realizační smlouvy soudem nebo v předběžné 51
smlouvě
určenou
osobou,
jakož
i
její
právo
Eliáš, K. in Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P., a kolektiv: Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, C.H.Beck, 2003, str. 93 52
Srov. ust. § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
47
na náhradu zavázané
škody
smluvní
způsobené
jí
strany
dle
se
porušením dikce
obligačního
ust.
§
292
slibu
odst.
2
obchodního zákoníku promlčují ve stejné roční promlčení lhůtě. Počátek běhu této promlčecí lhůty je dán dnem doručení řádné výzvy oprávněné smluvní strany k uzavření realizační smlouvy straně zavázané. Počítání promlčecí doby se řídí ust. § 122 občanského zákoníku. Ust.
§
292
odst.
2
obchodního
zákoníku
sice
umožňuje
smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí, aby si dohodou určili
promlčecí
současně
lhůtu
definuje
i
odlišně limity
od
zákonné
této
smluvní
úpravy,
avšak
volnosti
při
sjednávání promlčecí lhůty. Tímto omezením je zákaz vyjádřený v ust. § 292 odst. 2 poslední větě obchodního zákoníku, dle něhož
nesmí
být
sjednaná
promlčecí
doba
zákoníku.
Smluvní
promlčecí
vyplývající strany
si
z
§
tak
lhůta
391
a
nemohou
delší, násl.
než
je
obchodního
sjednat
promlčecí
lhůtu delší čtyř let, neboť ta je dle ust. § 397 obchodního zákoníku
stanovena
vztazích,
pokud
jako
zákon
obecná
promlčecí
nestanoví
jinak.
lhůta
v obchodních
Vzhledem
k tomu,
že
v případě změny promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 292 odst. 2 obchodního
zákoníku
dochází
smlouvou,
nemůže
být
tato
promlčecí lhůta být smluvními stranami dohodnuta na dobu delší čtyř let. V praxi se sice objevují i názory53, dle kterých by limit pro sjednání promlčecí lhůty smluvními stranami neměl dán ust. § 397 obchodního zákoníku, ale ust. § 408 odst. 1 obchodního hranici
zákoníku,
promlčecí
který
lhůty.
stanoví
Takovéto
desetiletou
názory
však
maximální
lze,
i
přes
nekvalitní práci legislativců při formulaci ust. § 292 odst. 2 obchodního
zákoníku,
považovat
minimálně
za
velmi
sporné
a
spíše nebývají v odborných publikacích přijímány. Ust. § 408
53
Srov. Kopáč, L.: Obchodní kontrakty, I. díl, Praha, Prospektum,
1993, str. 60.
48
odst. 1 obchodního zákoníku deklaruje, že promlčecí doba může činit
nejvýše
opakované
deset
let,
prodlužování
avšak
tato
promlčecí
lhůta
doby
je
ať
vztažena
již
na
písemným
prohlášením povinné strany nebo dle zákona – viz ust. § 405 odst. 2, § 406 odst. 3, § 407 obchodního zákoníku, a nikoli na určení
obecné
promlčecí
lhůty.
Ztěží
by
se
proto
hledaly
argumenty podporující aplikaci ust. § 408 nebo snad dokonce ust. § 401 obchodního zákoníku na užití uvedeného desetiletého limitu pro potřeby dispozice s promlčecí lhůtou dle ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku.54 Lze však dovodit, že promlčecí dobu sjednanou v předběžné smlouvě by mělo být možné dle ust. § 401 obchodního zákoníku jednostranně prodlužovat, avšak opět pouze do limitu deseti let. Promlčecí lhůta, v níž se oprávněná smluvní strana může domáhat
svého
práva
na
určení
obsahu
realizační
smlouvy
soudem, je v obchodněprávní úpravě pojata odlišně od úpravy občanskoprávní,
která
stanoví,
že
pokud
nedojde
k uzavření
realizační smlouvy v dohodnuté době, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. V občanskoprávních vztazích tedy dané promlčecí doba
počíná
běžet
automaticky
uplynutím
dohodnuté
doby
k uzavření realizační smlouvy a není vázána na učinění výzvy ze
strany
oprávněné
smluvní
strany.
V občanskoprávních
vztazích není smluvním stranám smlouvy o smlouvě budoucí dána ani
možnost
v ust.
§
50a
občanským odst.
2
zákoníkem smluvně
stanovenou
modifikovat,
promlčecí neboť
se
dobu jedná
o kogentní právní úpravu. De facto zcela stranou obecné úpravě náhrady
škody
pak
občanský
zákoník
ponechává
problematiku
náhrady škody zniklé v souvislosti s porušením závazku uzavřít 54
Srov. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, A.
Doplněk k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku
- zák. č.
142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B: Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996, str. 565.
49
budoucí smlouvu, když v ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku je pouze uvedeno, že právo na náhradu škody není uplatněním práva,
aby
prohlášení
vůle
k uzavření
budoucí
smlouvy
bylo
nahrazeno soudem, dotčeno. Promlčení práva na náhradu škody způsobené
porušením
obligačního
slibu
dle
občanskoprávní
úpravy tedy bude třeba posuzovat dle ust. § 106 občanského zákoníku. Shodná institutu úpravy
úprava pacta
návrhu
promlčecí
de
doby
contrahendo
nového
občanského
by
měla
zůstat
zachována zákoníku,
rovněž kde
je
v případě v pojetí zakotvena
v ust. § 626.55 V rámci systematizace připravovaného civilního kodexu jsou tak oproti stávajícímu stavu dle ust. § 292 odst. 2
obchodního
zákoníku
zcela
odloučena
od
úpravy
institutu
pacta de contrahendo a jsou zařazena do zvláštních ustanovení pojednávající komplexně o promlčecích lhůtách.
3.7. Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku Jak již bylo v této práci uvedeno dříve, je základním smyslem smlouvy o smlouvě budoucí, aby v dohodnuté době došlo mezi smluvními stranami předběžné smlouvy k uzavření smlouvy realizační, a to na základě výzvy oprávněné smluvní strany doručené zavázané smluvní straně. Zánik závazku uzavřít realizační smlouvu daný uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí je tedy a priory dán jeho splněním, tedy reálným uzavřením budoucí smlouvy. Kromě splněním,
zániku může
závazku tento
uzavřít
závazek
realizační zaniknout
smlouvu také
jeho
některým
z obecných způsobů zániku závazku při jeho nesplnění, jako je např. institut odstoupení od smlouvy nebo odstupného. Závazek 55
Srov.
ust.
§
626
návrhu
nového
občanského
zákoníku
na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.
50
rovněž zanikne, pokud bude zmařen základní účel smlouvy, který v ní byl vyjádřen. Vedle tohoto obchodní zákoník ve svých ust. § 292 odst. 3 a 5 předvídá v rámci úpravy institutu pacta de contrahendo ještě zvláštní důvody, kdy závazek strany zavázané uzavřít realizační smlouvu zanikne nikoli jeho splněním. Jedná se konkrétně o prekluzi práva oprávněné smluvní strany učinit výzvu
k uzavření
obchodního
realizační
zákoníku)
smlouvy
a dále
o
(ust.
tzv.
§
292
clausuli
odst.
rebus
3
sic
stantibus (ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku).
3.7.1.
Prekluze práva k výzvě uzavřít realizační smlouvu
Povinnost
zavázané
smluvní
strany
k uzavření
budoucí
smlouvy dle ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku zanikne, pokud
oprávněná
smluvní
strana
nevyzve
zavázanou
smluvní
stranu v době určené ve smlouvě o smlouvě budoucí k uzavření realizační
smlouvy.
Ustanovení
§
292
odst.
3
obchodního
zákoníku má opět dispozitivní povahu, ačkoli to u právních norem upravujících prekluzi není typické, a jeho dikce tak platí
v případě,
že
se
smluvní
strany
nedohodou
jinak.
Smluvním stranám je touto dispozitivitou dána možnost, aby si smluvní strany např. sjednali, že se bude v případě, že výzva oprávněné a její
strany
právo
nebude
domáhat
učiněna
se
včas,
uzavření
jednalo
realizační
o
promlčení
smlouvy
tím
nezaniklo. Je patrné, že shora ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku má velmi úzkou vazbu na ust. § 290 obchodního zákoníku, které definuje závazek zavázané smluvní strany k uzavření realizační smlouvy
po
doručení
výzvy
k jejímu
uzavření
od
strany
oprávněné. S ohledem
na
výše
uvedené
je
tak
zřejmé,
že
výzva
oprávněné smluvní strany je nezbytným právním úkonem, který stanoví
počátek
možnosti
práva
oprávněné
smluvní
strany 51
požadovat
splnění
obligačního
slibu
-
uzavření
realizační
smlouvy a je tedy esenciálně potřebná k tomu, aby toto právo oprávněné smluvní strany zůstalo zachováno. Z podstaty znění ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku tak jednoznačně vyplývá, že lhůta k učinění výzvy k uzavření budoucí smlouvy má prekluzivní charakter. Je-li oprávněnou smluvní
výzva
k uzavření
smluvní
strany
realizační
stranou
na
včas,
uzavření
smlouvy
je
tak
realizační
uskutečněna
právo
oprávněné
smlouvy
zachováno,
a počíná běžet lhůta k uzavření budoucí smlouvy, která ale již má charakter promlčecí, jak je podrobně uvedeno v části 3.6.4. této práce. Nelze ale opomenout ani fakt, že i při zmeškání lhůty k učinění výzvy oprávněnou smluvní stranou, má zavázaná smluvní
strana
možnost
uzavřít
realizační
smlouvu
z vlastní
vůle, tj. přistoupit na její uzavření, ačkoli nárok oprávněné strany na tuto kontraktaci zanikl. Občanskoprávní úprava institutu pacta de contrahendo se následky řešenými v ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku nezabývá vůbec a nechává tak neřešenou otázku toho, zda se oprávněná smluvní strana může domáhat uzavření budoucí smlouvy vždy nebo zda takto nerealizovaná práva a závazky zanikají. Návrh
nového
obchodněprávní prekluze
práva
občanského
úpravy
smlouvy
oprávněné
zákoníku o
přebírá
smlouvě
smluvní
ze
budoucí
strany
stávající i
regulaci
k učinění
výzvy
k uzavření realizační smlouvy, jak je patrné ze znění ust. § 1777 odst. 1 návrhu nového občanského zákoníku, dle něhož nevyzve-li smlouvy
oprávněná
včas,
Prekluze k uzavření
práva
strana
povinnost oprávněné
budoucí
smlouvy
zavázanou
uzavřít smluvní by
tak
stranu
budoucí strany měla
být
k
uzavření
smlouvu
zaniká.
k učinění využívána
výzvy jako
následek pasivity oprávněné smluvní strany i v novém občanském zákoníku. 52
3.7.2.
Clausula rebus sic stantibus
Tzv. clausula rebus sic stantibus znamenající v překladu „za
předpokladu,
že
věci
zůstanou,
jak
jsou“,
je
odrazem
jednoho ze základních principů smlouvy o smlouvě budoucí, a to že pacta de contrahendo v zavazuje na ní zúčastněné smluvní strany
toliko
pravidlo
s výhradou
institutu
změny
smlouvy
poměrů.
o
smlouvě
Jedná
se
budoucí,
o
typické
které
plně
koresponduje s tím, že smyslem smlouvy o smlouvě budoucí je, aby v dané době došlo k uzavření realizační smlouvy, a byl tak fakticky splněn závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí. Reálnost závazku
je
podpořena
i
tím,
že
obchodní
zákoník
upravuje
tzv. clausuly rebus sic stantibus v ust. § 292 odst. 5 jako zvláštní
důvod
zániku
obligačního
slibu
uzavřít
budoucí
smlouvu. Vždy stejně typické při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí
je
skutečnost,
že
smluvní
strany
předběžné
smlouvy
uzavírají smlouvu o smlouvě budoucí mnohdy se značným časovým předstihem před očekávaným splněním závazku, a proto je s ní spojeno větší riziko změny okolností. Ustanovení § 292 odst. 5 obchodního zákoníku je opět dispozitivní a smluvním stranám je tedy znovu poskytnuta možnost upravit si doložku rebus sic stantibus odlišně od dikce tohoto zákonného ustanovení, popř. jej zcela vyloučit. Dle dikce ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku závazek uzavřít
budoucí
smlouvu
zaniká,
pokud
okolnosti,
ze kterých
strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té míry
změnily,
že
na
požadovat,
aby
podmínky,
jestliže
zavázané
realizační
smluvní
smlouvu
zavázaná
straně
uzavřela
smluvní
nelze a
strana
rozumně
současně tuto
za
změnu
okolností oznámila bez zbytečného odkladu straně oprávněné.56 Institut clausela rebus sic stantibus je výjimkou z jinak obecně 56
a
důsledně
dodržované
zásady
obchodněprávních
Srov. ust. § 292 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
53
závazkových vztahů, že změna podmínek nemá na smluvní závazky vliv. Tato zásada se pak vztahuje na obě smluvní strany a není možné ji vykládat ve prospěch jen jedné smluvní strany. Není žádným způsobem rozhodné, jestli ke změně okolností dojde
u
obou
smluvních
stran
nebo
jen
u
jedné
z nich.
Vyvolána, může být změna okolností Změna okolností musí nastat až
po
uzavření
předběžné
smlouvy,
avšak
již
není
právně
významné, zda-li se tak stane před doručením výzvy k uzavření realizační smlouvy oprávněnou stranou straně zavázané, nebo po učinění této výzvy.57 Změna okolností musí být podstatná a nemůže představovat pouze tzv. podnikatelské riziko, jehož existence a přebírání podnikajícími subjekty je v obchodním styku očekávané a nutné. Půjde především o vnější vlivy, které nemohly smluvní strany účastnící
se
předběžné
smlouvy
dobře
předvídat.
Z hlediska
právní povahy může změna okolností spočívat ve veřejnoprávním aktu, v právním úkonu, v události, apod.58 Za podstatnou změnu tak
nebude
možné
považovat
např.
fakt,
že
zavázaná
strana
získá možnost k uzavření výhodnější smlouvy na totéž plnění. Vzhledem
ke
ve smyslu
ust.
legislativně předběžné budoucí
skutečnosti,
smlouvy
co považují
292
výslovně
určit
oprávnění
§
za
že
odst.
nijak
možnost
si
podstatnou dle
5
přímo nebo
změnou
ust.
§
změny
obchodního
definována,
pozitivním
k postupu
závažnost
ve
mají
zákoníku smluvní
smlouvě
negativním odst.
o
není strany
smlouvě
vymezením,
okolností 292
okolností
odůvodňující 5
obchodního
zákoníku. 57
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 22. 3.
2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005. 58
Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, A. Doplněk
k prvému a druhému dílu: novelizace obchodního zákoníku
- zák. č. 142/1996
Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B: Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996, str. 565.
54
Změnu okolností ve smyslu ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku
nemůže
být
zaměňována
významově
a
obsahově
s nemožností plnění budoucí smlouvy ve smlu ust. § 352 a násl. obchodního
zákoníku.
Změna
okolností
může
zachovat
reálnou
možnost splnění závazku, ale na zavázané smluvní strany nelze rozumně
požadovat
splnění
takové
povinnosti,
např.
proto,
že zavázaná smluvní strana změnila předmět podnikání. Splnění závazku
není
ztížených
nemožné,
podmínek,
je-li
možné
s většími
splnění
náklady
uskutečnit
nebo
až
po
i
za
sjednaném
čase.59 Závazek je rovněž splnitelný, pokud ho lze realizovat pomocí jiné osoby.60 Dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky není možné bez dalšího za změnu okolností odůvodňující postup ve smyslu ust.
§
292
odst.
5
obchodního
zákoníku
nedodržení lhůty pro uzavření smlouvy.
považovat
samotné
61
Kromě podstatné změny okolností, kdy na zavázané smluvní straně
nelze
uzavřela,
musí
rozumně
požadovat,
být
zánik
pro
aby
závazku
realizační k uzavření
smlouvu
realizační
smlouvy dle ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku splněna kumulativně ještě jedna podmínka. Touto podmínkou je včasné oznámení změny okolností zavázanou smluvní stranou oprávněné smluvní
straně.
Zákonodárce
tím
vyjádřil
předpoklad,
že
se
bude jednat o změnu okolností na straně zavázané, které budou straně
zavázané
podstatná k uzavření
změna
bránit
v uzavření
okolností
budoucí
smlouvy
tedy vliv
budoucí
nemá a
na
smlouvy.
Samotná
existenci
závazku
tento
závazek
zaniká
59
Srov. ust. § 575 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
60
Srov. ust. § 352 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
61
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 28. 7.
2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003 – ačkoli se rozhodnutí vztahuje k ust. § 50a odst. 3 občanského zákoníku, je autor názoru, že je aplikovatelné i na ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku.
55
až sdělením
oznámení
o
změně
okolností
zavázanou
smluvní
stranou. Právní
úprava
v občanském stantibus.
62
občanského
institutu
zákoníku
rovněž
pacta
de
uvažuje
contrahedo
s doložkou
obsažená
rebus
sic
Na rozdíl od úpravy obchodněprávní ale úprava dle zákoníku
nevyžaduje
k zániku
závazku
zavázané
smluvní strany v souladu s clausulí rebus sic stantibus žádné oznámení o změně okolností učiněné zavázanou smluvní stranou vůči straně oprávněné. Zánik závazku zavřít budoucí smlouvu tedy nastává při podstatné změně okolností ex lege. Takováto úprava by se mohla jevit oproti současné obchodněprávní úpravě jako vhodnější, neboť při opomenutí oznámení o podstatné změně okolností, ačkoli k této došlo, není uměle navozováno, že by uzavření realizační smlouvy mělo mít dále smysl. Návrh
nového
občanského
zákoníku
přejal
do
úpravy
institutu smlouvy o smlouvě budoucí také znění doložky rebus sic stantibus de facto ve shodném znění, jak je tato nyní upravena v ust. § 292 odst. 5 obchodního zákoníku. Na druhou stranu
je
zde
patrný
i
nepopiratelný
vliv
úpravy
občanskoprávní. Rozdílností návrhu nového ustanovení institutu smlouvy
o
smlouvě
budoucí
oproti
dosavadní
úpravě
obchodněprávní je skutečnost, že zánik závazku již není kromě podstatné
změny
okolností
ještě
podmíněn
kumulativním
požadavkem oznámení zavázané smluvní strany o změně okolností. V tomto
směru
lze
dovodit
jistou
obdobu
nastoupení
zániku
závazku k uzavření realizační smlouvy ex lege, jak je tomu v současném pojetí občanskoprávní úpravy. Připravovaná právní úprava
však
pracuje
s oznámením
zavázané
smluvní
straně
o
podstatné změně okolností dále, ale již pouze v tom směru, že pro
případ,
zbytečného 62
kdy
odkladu
zavázaná neučiní,
smluvní
strana
je povinna
oznámení
nahradit
bez
oprávněné
Srov. ust. § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
56
smluvní straně tím vzniklou škodu.63 Povinnost uzavřít budoucí smlouvy by ale zanikla bez dalšího samotnou relevantní změnou okolností.
63
Srov.
§
1777
odst.
2
návrhu
nového
občanského
zákoníku
na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.
57
Závěr Jak
již
bylo
v této
práci
opakovaně
konstatováno,
je smlouva o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku právním institutem
s bohatou
historií,
který
je
i
v současné
době
v obchodních vztazích velmi často využívaným, neboť umožňuje kontrahentům, aby založili povinnost alespoň jedné ze strany smlouvy
o
předběžné
smlouvě
budoucí
uzavřít
smlouvy
v budoucnu
s druhou
smlouvu
smluvní
s obsahem,
stranou
který
si
kontrahenti určí ve smlouvě o smlouvě budoucí alespoň obecným způsobem,
přičemž
o smlouvě
budoucí
oprávněná nadána
smluvní
strana
oprávněním
je
domáhat
pak se,
smlouvou aby
s ní
zavázaná smluvní strana danou realizační smlouvu uzavřela. V práci rozvedeno,
bylo
jaké
především
jsou
v její
podmínky
pro
kapitole vznik
třetí
smlouvy
podrobně o
smlouvě
budoucí, za jakých podmínek smlouva o smlouvě budoucí zaniká. Rovněž
byl
naplnění
v rámci
smlouvy
třetí
o
kapitoly
smlouvě
této
budoucí,
práce
stejně
řešen jako
postup
důsledky
porušení povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí vyplývající pro
smluvní
strany.
Ve
výkladu
jednotlivých
prvků
smlouvy
o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je kladně hodnocena i větší
dispozitivita
a
pružnost
obchodněprávní
úpravy
vůči
úpravě stejného institutu v občanském zákoníku. Skutečnost,
že
institut
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
uzavírané dle obchodního zákoníku je moderní a kvalitní právní úpravou, která je již ve stávající podobě poměrně precizně formulována, dokládá také v práci průběžně prováděné hodnocení připravované
úpravy
institutu
pacta
de
contrahendo
v návrhu
nového civilního kodexu. S ohledem na funkčnost a osvědčenost platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku
je
právě
toto
znění
v téměř
nezměněné
podobě
přejímáno i do nově připravovaného civilního kodexu. Takové počínání našich legislativců lze hodnotit nepochybně kladně, 58
neboť zachování stávajícího pojetí smlouvy o smlouvě budoucí bude přínosné i vzhledem ke kontinuální použitelnosti soudní judikatury
ve
věci
institutu
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
po
nabytí účinnosti chystaného civilního kodexu.
59
Literatura a prameny 1) Literatura Monografie: -
Bartošíková,
M.:
Základy
obchodního
práva.
Praha,
Prospektum, 1994 -
Bejček, J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy. Praha, Linde, 2003
-
Bejček, J.: Obchodní závazky. Praha, Masarykova univerzita, 1993
-
Bejček,
J.,
Eliáš,
K.,
Raban,
P.,
a
kolektiv:
Kurs
obchodního práva. Obchodní závazky. Praha, C.H.Beck, 2003 -
Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 4. díl. Praha, Polygon, 2002
-
Kincl. J., Skřejpek, M., Urfu, V.: Římské právo. Praha, C.H. Beck, 1995
-
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné, 4. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Aspi, 2005
-
Kopáč, L.: Obchodní kontrakty, I. díl, Praha, Prospektum, 1993
-
Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, A. Doplněk
k prvému
zákoníku
a
druhému
dílu:
novelizace
obchodního
- zák. č. 142/1996 Sb. a zák. č. 94/1996 Sb., B:
Obchodní závazkové vztahy - § 261 – 408, Praha, Linde Praha, 1996 -
Průcha, P., Pomahač, R.: Lexikon – správní právo, Ostrava, Sagit, 2002
-
Štenglová,
I.,
Plíva,
S.,
Tomsa,
M.,
a
kol.:
Obchodní
zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009 60
-
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmá, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha, C.H. Beck, 2008
-
Vančura, J.: Úvod do studia soukromého práva římského, díl I, Praha, J. Vančura, 1923
-
Zuklínová, M.: Smlouva, Praha, Academia, 1984
Články: -
Bejček, J. Předsmluvní stádium. Právní rádce, 1994, č. 1
-
Chalupa, L. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1998, č. 11
-
Pohl, T. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy. Akcionář, roč. 4, č. 1
-
Richter, J.: Smlouva o smlouvě, Právní rádce, 1994, č. 5, str. 19
-
Tomsa, M.: Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích, Právní praxe, 1993, č. 4, str. 209 – 215
-
Švestka, J. Smlouva o smlouvě budoucí. Právo a zákonnost, 1992, č. 9
2) Právní předpisy - zákon č. 946/1811 ř.z, Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch - zákon
č. 11/1918,
o
zřízení
samostatného
státu
československého - zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník - zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník - zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
61
3) Judikatura - rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 603/1997 - rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 469/2000 -
rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
republiky
ze
dne
30. 5.
republiky
ze
dne
31. 5.
republiky
ze
dne
12. 5.
2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000 -
rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, -
rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003 - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005 -
rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
republiky
ze
dne
18. 1.
2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005 - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006 - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006 -
rozsudek
Nejvyššího
soudu
České
republiky
ze
dne
25. 2.
2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008 4) Internetové prameny -
www.epravo.cz
-
www.nsoud.cz
-
obcanskyzakonik.justice.cz
-
www.psp.cz
62
Abstrakt Práce v pojetí rozbor
pojednává
o
institutu
obchodněprávní
tohoto
úpravy.
právního
smlouvy Ačkoli
institutu
dle
o je
jeho
smlouvě
budoucí
těžištěm
tématu
v současné
době
platné právní úpravy, obsahuje tato práce i stručný historický exkurz o vývoji institutu pacta de contrahendo. Důvodem je skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí je právním institutem s hlubokou historií, která sahá až do práva římského, přičemž nemůže
být
pochyb
o
tom,
že
dlouhodobý
historický
vývoj
institutu smlouvy o smlouvě budoucí přispěl k formování jeho aktuálně platné podoby a pojetí. Z pohledu platné právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí provedené
obchodním
náležitostmi
zákoníkem
tohoto
se
právního
práce
zabývá
institutu,
jednotlivými
tj.
subjekty,
které mohou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít, jakož i pro obsah
smlouvy
podmiňujícími porušení
o
smlouvě
její
budoucí
platné
povinností
esenciálními
sjednání.
vyplývajících
Řešeny
náležitostmi
jsou
i
z uzavření
důsledky
pacta
de
contrahendo. Souběžně s rozborem platné obchodněprávní úpravy institutu pacta de contrahendo je upozorňováno i na vzájemné odlišnosti ve vztahu k úpravě institutu pacta de contrahendo v platném občanském zákoníku. V souvislosti s návrhem nového občanského základní
zákoníku,
civilní
který
kodex,
je
by
měl
při
pro
řešení
futuro
představovat
institutu
pacta
de
contrahendo poukazováno rovněž na jeho předpokládanou podobu dle ke dni vyhotovení práce dostupného vládního návrhu nového občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že institut smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku je v praxi hojně užíván, je pojednání
o
tomto
institutu
doprovázeno
rovněž
příkladnými
63
rozhodnutími
Nejvyššího
soudu
České
republiky,
která
se
institutu smlouvy o smlouvě budoucí dotýkají.
64
Resumé Agreement on the Future Agreement according to the arrangement of Commercial Code The thesis deals with the institute of a contract about a future
contract
in
the
sense
of
a
commercially
legal
adjustment. Although the focus is on the analysis of the legal institute according to its currently valid arrangement, the thesis also contains a brief historical excursus about the development of the pacta de contrahendo institute. The reason for it is the fact that a contract about a future contract is a legal institute with a long history which dates in the Roman law, where there cannot be any doubt that the long historical development
of
the
institute
of
a
contract
about
a
future
contract contributed to the forming of its current form and concept. From the point of view of the valid legal adjustment of a contract about a future contract implemented by the code of law the thesis deals with single necessities of this legal institute, as to say with the subjects which can conclude a contract about a future contract with essential necessities which condition its valid negotiation. It is also dealt with the consequences of breaking the obligations following from concluding
pacta
de
contrahendo.
Collaterally
with
the
analysis of the valid commercially legal adjustment of the pacta de contrahendo institute there are mutual differences pointed
out
in
the
relationship
to
the
adjustment
of
the
institute of pacta de contrahendo in the valid Civil Code. In the
connection
represent
the
with future
the
new
civil
Civil codex,
Code
bill,
during
which
dealing
should
with
the
institute of pacta de contrahendo, its assumed form according to the new government Civil Code bill is also pointed out. 65
Considering the fact that the institute of a contract about a future contract according to the commercial code is very much used in practice, the treatise of this institute is accompanied by exemplary decisions of the Supreme Court of the Czech Republic, which deal with the institute of a contract of a future contract.
Klíčová slova Budoucí smlouva Kontrakční povinnost Keywords Future Agreement Duty to conclude the Future Agreement
66
