Slovo Redakce: Redaktoři:

Slovo Redakce: Milí čtenáři Razzačasu, opět se vám hlásíme s novým číslem našeho časopisu. Zároveň doufáme, že jste spokojeni s jeho novou podobou a budete neméně spokojeni s tímto listopadovým číslem. Jistě vás zaujala netradiční přední stránka. Jelikož na středu 17. listopadu připadá státní svátek jakožto Den boje za svobodu a demokracii, chtěli jsme vám přiblížit vzhled deníku Rudého práva - ústředního tiskového orgánu Komunistické strany Československa, který hrál důležitou roli v propagandě režimu. Co se obsahu týče, opět jsme se jali dozvědět více o našich kantorech – tentokrát jsme si na mušku vzali dvě skvělé němčinářky – Mgr. Bužkovou a Mgr. Kabieszovou. Pokračujeme v příbězích lidí, kteří si díky drogám sáhli na dno, a také nahlédneme pod roušku českého soudnictví. Představí se nám Jiný podnik, skvělá kapela, o jejíž existenci jste možná dosud neměli ponětí, a dozvíme se také spoustu názorů na toliko diskutované státní maturity. A mnoho dalšího! Přejeme vám příjemné čtení a závěrem děkujeme Monice Plaščiakové za překlad našich článků do slovenštiny! Velké dík také patří Klubu rodičů za finanční podporu! Vaše redakce

Redaktoři: Pavel Vjatrák, 2.C Kateřina Máčalová, 2.C Martina Zbončaková,4.D Bára Janáková, 4.A Pavla Srubková, 4.D Katka Kožíšková, 3.B Robin Opěla, 1.A Mgr. Jarmila Molinová

Kontakt: e-mail: [email protected] !Jsme také na FACEBOOKU. Stačí zadat RazZaČas do vyhledávání.

„Dostat se jiskřivý

tam, kde je vzduch.“

To je člověka, se dělala tento

oblíbená věta kterým jsem rozhovor.

Z úvodního „výkřiku do tmy“ jste si mohli odvodit, že máme co dočinění se studentkou vysoké školy. A jelikož mi tahle slečna dovolila nahlédnout do svého čerstvě nabytého studentského života, myslím si, že právě nastal nejvyšší čas pro vzkříšení znavených těl vašich sousedů. Mnohým by totiž takové „slídivé kukátko“ mohlo přijít vhod. A je všeobecně známo, že ty nejzajímavější věci se páchají ve dvou, no ne?

Jaký jsi měla důvod, že sis vybrala zrovna tuhle školu? Měla jsem velké sny a už jsem si do budoucna plánovala slibnou právnickou kariéru. O pár bodů mi to ale proklouzlo mezi prsty, a tak jsem se ocitla na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava. Jenže nejsem člověk, který se jen tak lehce vzdá, takže uvidím, jaké změny mi přinese příští rok. Snad mi to vyjde. Už by to chtělo ženu na postu guvernéra ČNB. Máš nějaké rady, které by mohly usnadnit ten přechod ze střední? S touhle otázkou mám trošku problém, protože když se na to dívám z odstupu, tak na střední bylo vše mnohem, ale mnohem snazší. Učitelé se o vás svým způsobem starali. Zajímalo je, jestli projdete z toho či onoho předmětu, a většina měla i dobrou vůli, když se vám nepovedl test a vy najednou potřebovali přezkoušet. Na vysoké s vámi jednají naprosto jinak. Protože když na přednášku přijde zhruba

150 studentů, tak přednášející nemá šanci v té mase zahlédnout ani váš obličej, natož si zapamatovat vaše jméno. Mně tahle forma naprosto vyhovuje a určitě nejsem sama. Takže si myslím, že pro vás nemám žádnou užitečnou radu, možná jen – nekupujte si jídlo v menze na Reální. Jsou to blafy a navíc za hodně peněz. Ani pes by to nežral a to vážně nejsem rozmazlená. Ovšem, je to jen můj subjektivní názor. Všechny tyhle zážitky si musí každý vyzkoušet na vlastní kůži. O tom celá vysoká je. Otrkáte se, najdete nějaké nové známé… Nové známé? Máš na to čas, i když dojíždíš? Chápala bych to, kdybys bydlela na koleji, ale to věčné stíhání spojů… Mimochodem, máš představu, kolik peněz tak za měsíc vyhodíš za dopravu? No, popravdě moc možností ani není. Přestávky jsou krátké, ale to se mi zdály vždycky, na škole nezáleželo. Já měla to štěstí, že jsem si hned první den náhodou sedla k několika milým lidem. Taky je dobré po škole (když zrovna čekáte na ten vytoužený spoj, který vás konečně odveze do postele – někdy se totiž vracím až kolem deváté večer, takže postel v tu dobu bývá můj jediný přítel, kterého chci vidět) utužovat kolektiv v nějakém všeobecně oblíbeném podniku. My například pořádáme „čajové dýchánky“ U Doktora. (Hm, asi jsem se zrovna postarala o drobnou reklamu.) Když to tak spočítám, tak suma sumárum projedu za měsíc asi 2000 korun českých. V úterý jsi psala svou první zápočtovou písemku. Říká se, že vysokoškolské učivo je o mnoho obtížnější než to středoškolské. Alespoň mě tím vždycky strašili. Je to pravda? To bych neřekla. Je tam rozdíl pouze v kvantitě a v tom, že nejste nuceni učit se z hodiny na hodinu, nepřekvapí vás žádné zkoušení a tím pádem nehrozí žádné známkování. Váš cíl je získat požadovaný počet bodů ze zápočtových písemek, aby vás vůbec pustili k té hlavní zkoušce, a vy jste mohli usilovat o další semestr a pak další a další… a pokud možno dojít až na samý konec, kde vás odmění titulem. Co bude pak dál, je jen na vás. /KATY/

Člověk si nevybere místo, čas ani rodinu, do které se narodí. Chtě nechtě se musí přizpůsobit. Deptaly mě obrázky šťastných rodin. Milující matka, milující otec, veselé a spokojené děti. Já takové štěstí neměl.... Jmenuji se Hynek. Dneska je mi 38 let, vím, je to hodně. Narodil jsem se v Ústí nad Labem jako obyčejný, ničím zvláštní smrtelník. Co se týče mých rodičů... Víte, dlouho jsem si to nepřipouštěl (chtěl jsem svou matku bránit), ale byl jsem týraný. Proč? Nevím, snad měla matka problémy s otcem a musela si to na někom vybít... Vystudoval jsem geodézii, které jsem se věnoval asi jen půl roku. Pak jsem šel na vojnu a z vojny k Policii ČR. Byla to snová práce. Mlaďoch, peníze, baby... život na vysoký noze. Jenže to mi asi nestačilo. Byl jsem debil, ukradl jsem auto a už to jelo. S prací u policie jsem se mohl rozloučit. Vlastně to byla moje jediná pořádná práce. Zanedlouho potom jsem začal hrát automaty. Hodně. Všechny peníze padaly na ně. Ty automaty jsou totiž strašně velký problém. Někdo si řekne: „Jak na tom může být někdo závislý?“ Já jsem si to říkal taky, vždyť to přece není možné, jenže když tam hodíte 10 korun a napoprvé vám tam vyskočí z deseti korun stovka, a většinou se to napoprvé podaří, je to na zvážení. A tak se stalo, že ze stovky jsem chtěl víc a víc. Padly na to všechny moje peníze z podnikání, krádeží ... prostě všechny. Za nějakou dobu jsem odjel do Švýcarska za přítelkyní milenkou. Pomohla mi sehnat práci na kolotočích, a jelikož mě baví taky malovat, prodával jsem i své obrazy. Vrátil jsem se po čtyřech letech, jelikož jsem se s tou holkou rozešel. Poznal jsem jejího manžela - prima chlapa, a pak už to prostě dál nešlo. Ve Švýcarsku jsem taky začal svůj volný čas vyplňovat marihuanou. To byl můj první styk s drogou. Za chvíli jsem si na ní tak zvykl, že jsem hulil každý den. V té době mi bylo 26. Když jsem se vrátil, samozřejmě jsem tady chtěl zapadnout. Našel jsem si blbou partu. Ze Švýcarska jsem si

dovezl milión dvě stě tisíc, ze kterých jsem neměl ani korunu. Všechno jsem utratil za drogy, drogy a automaty. Velká část peněz padla i na partu. S klukama jsme se scházeli každý den. Vždycky jsme si zahulili a prostě nějak vyplňovali čas. Ve 28 jsem si poprvé čichl k pervitinu. Prostě jsem ho začal šňupat. Vždycky na nějaké akci nebo tak. Pak mi to ale nestačilo, a tak si nechal od známého píchnout. Nenáviděl jsem ho za to, a vlastně nenávidím do dneška. Mně se to zalíbilo, a tak byla jen otázka času, kdy to přijde podruhé, potřetí a tak dále. Nakonec jsem si píchal každý den. Dával jsem si ráno i večer. Jednou jsem si vyzkoušel i extrém - dal jsem si tak, že se mi to skoro ani nevešlo do stříkačky. Myslel jsem, že umřu, pak, že se zblázním, no a nakonec jsem nahatý lítal po sídlišti. Taky jsem zažil 33denní jízdu. Celou dobu jsem nespal. Ono to na tom pervitinu skoro ani nejde. Ztratil jsem 5 kilo, takže jsem po jízdě vážil 47 kilo. Po nějaké době mě ten život přestal bavit. Každému kolem sebe jsem jenom ubližoval. Myslel jsem, že jsem ten nejšpatnější, ten hajzl, ten člověk, kterej každýmu ubližuje... prostě mě bolelo, že jsem tak ubližoval. Ale v tom žebříčku pro mě na prvním místě byla droga, a s tím jsem bojoval celou dobu... Píchnul jsem si heroin, hodně velkou dávku, a najednou jsem prostě přestával dýchat. Našla mě matka a pomohla mi. Zkusil jsem si taky toxickou psychózu, která prostě... já jsem to nechápal... dal jsem si jak vždycky a najednou, asi mi přecvaklo, viděl jsem na louce plnej potok mrtvejch lidí. Takže jsem zburcoval policii, lítal jsem večer mezi panelákama, řval na lidi, ať tam jdou, že tam leží plnej potok, že to někdo votrávil. Pak jsem skoro celý měsíc seděl doma v koutě. Nikdo na mě nesměl sáhnout. Strašně jsem se bál. Když šla kolem třeba máma, já jí řekl: “Nedělej to, já se tě bojím!“ Prostě hrozný, hrozný... Víte, nejhorší je, že feťákovi se nedá pomoct. Já razím jedno heslo - Když pomáháš feťákovi, tak ho zabíjíš. Je to smutné, ale je to tak. Jediná pomoc je poslat ho někam, ať spadne na svoje dno, od kterého se může odrazit zpátky nahoru. Feťákovi prostě nemůžeš nijak domluvit - vidí jenom drogu, nepřipouští si, že je závislý. Já to vím, já patřil mezi ně. Zkoušel jsem se léčit už vícekrát. Poprvé, aby byl doma klid, podruhé, protože jsem to slíbil. Ale nikdy to nepomohlo. Pak se ale něco změnilo. Najednou začala matka i sestra, se kterou mám výborný vztah, dělat, že mě neznají. Nemohl jsem se vrátit domů, neměl jsem kde spát, neměl jsem peníze, měl jedno oblečení.

Změnilo se to až 27. září – v den mých narozenin. Seděl jsem na lavičce, vedle sebe ten svůj batůžek s věcmi, protože nic jiného jsem neměl. Říkal jsem si: Mám dneska narozeniny, tak půjdu domů, třeba mi dají najíst. Tak jsem přišel domů, zazvonil jsem a jediné, co jsem od nich slyšel, bylo: „ Co tady děláš? Vypadni!“ Tak jsem si řekl, že zkusím sestru. Měl jsem prostě šílený hlad, tak jsem šel. Přišel jsem za ní, zazvonil jsem. „Čau, co tady děláš?“ zeptala se mě. “Nemáš rohlík?“ „Ne! Všechno nejlepší, čau!“ Takže pak jsem zase seděl na lavičce, pršelo, bylo úplně nejhorší počasí, jaké mohlo být. Byl jsem celý promočený, brečel jsem a řekl jsem si: Dám si dárek k narozeninám. Sám sobě. Přestanu brát drogy. A od té doby jsem na to ani nesáhl. Dneska mám v těch věcech jasno. Miluju život, teda alespoň to, co mi z něj zbylo. Víte, až se vyléčím, chci žít obyčejný život, pracovat, třeba mít přítelkyni. Nechci být už někdo, tím jsem už byl. Život je jen váš. Pokud si ho chráníte jako dítě, nedovolíte, aby ho někdo otrávil, zničil, zabil, může být a je krásný. Víš, my lidé si myslíme, že jsme nejsilnější, páni tvorstva. Problém je v tom, že něco může být silnější než my. Připusťme si to dřív, než bude pozdě. /PAVLÍK/

Mgr. Brigita Bužková

x Mgr. Lenka Kabieszová

1. Dneska je venku krásně teplo, přestože nám už začal listopad. Co plánujete na dnešní slunečné odpoledne? BB: Ráda bych se šla projít, miluji krásné počasí a ráda chodím ven, třeba do lesa a hlavně na hory, protože mě to nabíjí pozitivní energií. LK: Jako každé úterý nebo čtvrtek poběžím na vlak, tam trochu relaxuji, potom k mým rodičům, kde už na mě čeká moje dcerka, celou mě popusinkuje a to je nejhezčí okamžik dne… 2. Vaše první láska? BB: Když mi bylo pět, tak se mi v mateřské školce zalíbil jeden kluk, se kterým jsem sedávala u stolu. Tehdy to bylo takové krásné, nevinné. LK: Asi v mateřské školce, ale detaily si nepamatuji, školka pro mě byla dost stresující, tak jsem asi vzpomínky šoupla hodně hluboko…

3. Byla jste hodné dítě? BB: Byla jsem normální zlobivé děcko, které otravovalo široké okolí. Měla jsem vždycky svou vlastní hlavu a byla jsem hodně živá a temperamentní, v pubertě se ze mě stal spíše introvert, který se stáhl do své vlastní ulity. LK: Ano, prý jsem byla hodné dítě, hodně introvertní… a za pět let se narodila má sestra a to byl pro mé rodiče šok. 4. Jsou vaše děti pro vás radost nebo starost? BB: Obojí. Dcera má 22 a syn 20, oba už vylítli z hnízda. Díky dceři jsem už babičkou a syn studuje žurnalistiku v Brně. Od základní školy pro něj bylo psaní velkým koníčkem, ale nikdy mi nic, co napsal, nechtěl ukázat. LK: Děti jsou radost i starost, mám prozatím jen tříletou zkušenost… ale myslím, že záleží hodně na tom, jak je člověk schopen věci přijímat. Jedna paní učitelka didaktiky nám říkala, že děti (žáci, studenti) jsou takové, jak je my vidíme - chceme vidět. 5. Nejhorší, co jste kdy v životě jedla/pila? Kde to bylo? BB: Syrová ústřice na rodinné dovolené v Bretani. Každý o tom mluví jako o vybrané lahůdce, tak proč to nezkusit, ale fakt to nestálo za nic. LK: Nic tak hrozného z jídla a pití se mi nevybavuje, tak jsem dosud měla asi štěstí, že mě potkávají jen dobrá jídla. 6. Kde jste nejdále vycestovala a jak se vám tam líbilo? BB: Do Řecka, já jsem spíše „domased“. Ale mám ráda moře a řeckou historii. Na tamějších obyvatelích obdivuji vřelost a přátelskost. LK: Holandsko – líbilo, bydleli jsme u přátel mého manžela, Češky a Afgánce, zajímalo nás prolínání kultur - život v Holandsku a v Afganistanu. Holandané jsou pohodáři, nic neřeší… jiná mentalita než u nás. 7. Oblíbená vlastnost na lidech? BB: Spolehlivost, doufám, že ji mám i já. LK: Tolerance a respekt k druhým lidem.

8. Váš oblíbený film a kniha? BB: Mám ráda obecně francouzské filmy, hlavně ty s Annie Girardot. Z českých pak filmy s Věrou Galatíkovou. (Obě herečky jsou si dost podobné, pozn. red.) A co se týče knihy, co mi zaručeně zvedne náladu, je Vejce a já od Betty McDonaldové. Píše s nadhledem a humorem, takže vás rozveselí a nabudí optimismem. LK: Oblíbený film? Hned mě napadl Spy Game, tak asi ten… a knížka… nevím, mám spoustu oblíbených knížek… třeba Frišta od Petry Procházkové. 9. A poslední otázka, trochu oddechová. Plesáte? BB: Ani ne, já jsem člověk do malých společností, mám ráda klid. LK: Plesala jsem, ale již tři roky neplesám.

Dvojí život Představte si, že už nejste učitelkami jako teď, ale že pracujete jako cirkusák. Jak by vypadal váš život? BB: Bylo by úžasné jezdit si z místa na místo v malinkaté maringotce. Když se tak zamyslím, co bych mohla u cirkusu dělat, tak bych krmila zvířata, protože neoplývám žádným zvláštním nadáním. Nemohla bych dělat ani provazochodce ani hadí ženu, maximálně klauna. Bavilo by mě někoho rozesmát, ale myslím, že je to hrozně těžké. LK: Moc by se mi to nelíbilo, mám ráda pohodlí a teplo domova… zvířata moc nemusím a mám z nich strach…nerada někde vystupuji a prezentuji se před nějakým obecenstvem… to by asi neklaplo…

„?“ 1. trpělivost: BB: studium LK: výchova dcery 2. účes: BB: afro LK: pravidelná návštěva kadeřnice 3. módní výstřelek: BB: cokoli LK: mám je ráda 4. zubař: BB: zapomněla jsem na termín LK: bojím, bojím - hodně 5. cukrová vata: BB: odporná sladkost LK: fuj, lepí to 6. jazyk: BB: brzy, jazyk, nazývat se, Ruzyně…:o) LK: možná úchylka, naše tříletá dcera už druhým rokem chodí do AJ (z mého popudu) 7. slovník: BB: moje přezdívka z dětství LK: nezbytná věc 8. maturita: BB: hrůza LK: radši se nevyjadřuji 9. rande: BB: slunce LK: kde jsou ty časy /BARJA/

Při zjištění, že po mně vedení časopisu chce článek o kapele, ve které působím, mne donutilo ,,být šťastnou až na půdu.“ Jistě, je to fajn mít místo, kde se můžete vyřádit do sytosti a situovat se do podoby někoho, o kom se sem tam napíše nějaká ta pochvalná recenze, někoho, kdo může vypadat na koncertech jako šílený umělec, a přitom být v jádru rezervovaný. Asi tak nějak jsem na tom já, jsem zpěvačka Jiného podniku, vaše spolužačka a někdo naprosto neobjektivní vzhledem k tomuto tématu.  Co už s tím nadělám? Nic. Tak tedy začněme…

,,Naše kapela se seznámila na drogovém večírku,“ takto začíná jedna píseň skupiny Vypsaná fixa, která je proslulá svými surrealistickými texty. Dobře, řekněme, že naše seznámení neprobíhalo žádným způsobem na této úrovni, nicméně, bylo to opravdu hodně zamotané. První snahu založit kapelu bychom pravděpodobně měli hledat v počínání zpěvačky a kytaristky, mé spolužačky. Prvně jsme hrály společně folk v utajení našich pokojíčků, poté padlo rozhodnutí: musíme s tím něco dělat! A tak jsme na naši školní nástěnku připíchly inzerát: HLEDÁME BUBENÍKA, což byl první krok k realizaci snu mít kapelu. Tak si takhle jednoho sychravého odpoledne stojím na zastávce a čekám na autobus, je po škole a já se mračím. Přichází ke mně spolužačka a s ní jeden kluk, loučí se. Znám ho od vidění, dává se se mnou do řeči a přesto, že se s ním moc bavit nechci, bylo by neslušné a hloupé, kdybych nekomunikovala. Začali jsme se bavit o kapelách.

„Nám hraje na bicí Marek Vašut,“ povídá a já jsem si pomyslela: Jó, to určitě a ironicky prohlásila:,,Vážně?“. Neměla jsem o tom klukovi dobré mínění, neznala jsem jej, považovala ho za exemplární kus ,,exota“. A víte, co se stalo s naším inzerátem? Nikdo nám neodpovídal, ehm – sranda. ,,Asi to zabalím. Zítra ho sundám,“ říkala jsem na podzim roku 2008 kytaristce (je to ta, jejíž jméno bych neměla zveřejňovat, protože by si v rámci svého soukromí chtěla uchovat skrytou identitu, ale má smůlu, ti, co ji znají, ví, že jí říkáme Saska, a za prozrazení mě snad neuškrtí kytarovou strunou ). Světe, div se, večer toho dne, kdy jsem se rozhodla ukončit hledání bubeníka, mi jeden napsal, čímž nás prakticky zachránil. Schválně hádejte, jak se jmenuje. Jestli tipujete Marek Vašut, uhádli jste. Jmenovec slavného českého herce dnes hraje na bicí i nám, takže ten ,,exot“, co mi tvrdil, že je to pravda, opravdu nelhal. A toto není zdaleka jediná senzace, provázející vznik Jiného podniku. Plánovali jsme si dát následující den sraz u našeho školního bufetu. ,,A jak se poznáme,“ ptala jsem se bubeníka, který se zdál být osobností vhodnou, mentalitou podobný mentalitě mé a Sasky. ,,Budeme tam čekat s BUDÍKEM,“odpověděl a já jsem naprosto nechápala, koho či co tím může myslet. To bude vážně čekat s budíkem? Znělo to jako urážka zdravého rozumu, tak jsem se nad tím pousmála a připadala si vzhledem k událostem toho dne jako v Kocourkově. ,,Budík?“ ,,No Lukáš!“,,Jaký Lukáš?!“ ,,Buďo.“ ,,Aha, neznám,“ měla jsem ale zhruba tušení, o koho jde. Na ten den asi nezapomenu. Stáli jsme u bufetu a hleděli na sebe, oni na nás, my na ně. ,,Cože?“ Byla jsem v šoku. Budík – ten přátelský,,exot“ ze zastávky, bubeník – ten Marek Vašut, dva kluci, co už měli jinou kapelu a chtěli zkusit hrát s námi. Báječně domotané, nemyslíte? Později se k nám ještě připojil LUKÁŠ, ZVANÝ DVOJITÝ, pro svůj vzhled přezdívaný Ježíš nebo John Lennon, což už zase samo o sobě napovídá, že jde o silné individuum :-D. Nedivte se, on je to jeden z našich znaků.

Vystoupení Jiného podniku v klubu Stoun.

V této sestavě spolu hrajeme de facto dva a čtvrt roku. Začátky byly,,ne příliš povedené“, dobře, řečeno polopaticky – příšerné. Být kritikem a slyšet nás v době začátků, asi ohluchnu, zešílím a vyskočím z okna. Ne, přeháním to, proč tomu nedat šťávu? Můžu vám však prozradit, že jsme za tu krátkou dobu, co spolu hrajeme, dokázali spoustu věcí. Zúčastnili jsme se Sweetsen festu, hráli ve Stounu a na festivalu Ostrava music city, měli další jiné koncerty, napsali a řekli o nás spoustu věcí, většinou velmi pochvalných, čehož si vážíme. Jestli se chcete dozvědět víc, zadejte do google, který vše najde, Jiný podnik a najdete poměrně dost odkazů. Asi bych měla končit své sáhodlouhé vyprávění o našem vzniku, prásknu vám ale ještě jednu věc. Víte, proč se jmenujeme Jiný podnik? Že ne, tak to vás potěším, my asi taky přesně ne. Tento název vymyslel bubeník Marek. Dlouho jsme neměli jméno, až se začaly vymýšlet názvy tak trochu i ,,na hlavu“. Marek tedy přišel s návrhem, který ostatní odsouhlasili následovně: ,,Jo, tak se budeme jmenovat Jiný podnik, proč ne?“ A problém byl rázem tentam.

Jiný podnik, protože každá naše píseň je jiná, prý hrajeme něco jako australský rock (Dodnes nechápu, co to přesně znamená a kde na to autor recenze přišel :-D) Jiný podnik, protože každý z nás je svým způsobem jiný, věřte mi, že občas dokážeme být krapet šílení Jiný podnik, protože jsme to prostě my.

Dá se tedy říci, že partička Jiný podnik má svou hudbou reprezentovat postmoderní umění, domíchané a určitým způsobem ,,jim vlastní“. A i přes to, že máme na různé věci různý pohled, dokážeme najít cestu, snad vhodnou pro všechny členy. Občas je to parádně těžké, neboť trať je to neznámá, nebezpečná a někteří z nás poměrně často klopýtají. Důležité je pouze jediné, jsme přátelé, držíme se za ruce, kráčíme spolu a za chvíli si budeme muset pořídit pořádné hučky do té nejchladnější zimy, co má sužovat letos Evropu.  Přikládám vám zde fotku, kterou jsem fotila. Ani to nedalo takovou práci je rozesmát  Nefalšovaná radost… /PAPÁJA/

Je 11. 10. 2010 – pro spoustu lidí den jako každý jiný – ne však pro budoucí maturanty, kteří již v květnu okusí nový typ zkoušky dospělosti, a to onu dlouho profanovanou, většinou lidí však odmítanou a kritizovanou státní maturitu. Tímto dnem tak náš maturitní ročník zahájil sérii písemných testů, (probíhajících na naší škole až do středy), na nichž si mohl vyzkoušet průběh nové maturity. Jak nakonec testy ukázaly, třetina studentů v ČR by neprošla. Doufejme tedy, že v květnu se procento neúspěšných o něco sníží… Několik dnů před zahájením Maturitní generálky dostáváme podrobné instrukce o průběhu všech zkoušek, včetně časového harmonogramu či seznamu povolených pomůcek. Veškeré pomůcky – tedy Tabulky, kalkulačky, slovníky do cizích jazyků a Pravidla českého pravopisu – odevzdáváme týden před generálkou jednotlivým učitelům ke kontrole. Poté jsou zapečetěny do žlutých obálek a společně s naším jménem uloženy do krabic na přísně střežené místo.

Zatímco někteří dbají na řádnou přípravu, jiní to komentují slovy: „Generálka, tedy zkouška, je od slova zkusit to, ne maturitu rovnou udělat“, takže si s doháněním a procvičováním učiva za poslední 4 roky nedělají starosti. Současně s tím na Facebooku a dalších sociálních sítích vznikají skupiny typu „Pojďme se na to vykašlat, ať to napíšeme co nejhůř, třeba státní maturity zruší“. Zakladatelé těchto skupin si však nejspíš neuvědomují, že generálka si za cíl klade vyzkoušet fungování systému organizačního a logistické zabezpečení, ne prověřit naše znalosti. V pondělí na nás čeká test z českého jazyka a slohová práce z českého i anglického jazyka, vše buďto v základní, nebo vyšší úrovni, dle toho, co jsme si vybrali ve třetím ročníku. O půl deváté již musíme být v daných učebnách, připraveni na didaktický test z češtiny. Před samotným zahájením testů je zhruba 10 minut věnováno administraci, během níž se každý z nás prokáže občankou, a jsou čteny pokyny pro zaznamenávání našich odpovědí do záznamového archu. Dále se nám už jen kouří z našich hlav, tužky nám sviští po papíře a dáváme pěkně zabrat našim mozkovým závitům, když po nich chceme, aby si vybavily učivo prvního ročníku. Zatímco u základní úrovně jde především o porozumění textu a práci s ním, vyšší úroveň je zaměřená především na znalosti z literatury. Po menší přestávce následuje slohová práce z češtiny. Zatímco v základní úrovni volíme slohové postupy jako je vyprávění, zamyšlení či popis pracovního postupu, u vyšší máme na výběr z těžších kalibrů – například polemika, líčení nebo reportáž. Ještě jsme pořádně nevydechli po jedné slohovce a už přichází na řadu další – pro mnohé ještě složitější – slohová práce z angličtiny. Ta se sestává z kratší a delší části. V základní úrovni máme napsat dopis kamarádovi s pozváním do ČR, u vyšší se zamýšlíme, jak by vypadala „Škola bez pravidel“. Jelikož v tomto roce nebude povinná maturita z matematiky, ne všichni si ji zvolili na generálku. Ti, co tak však učinili, si v úterý musí přivstat – testy začínají již v osm. My, kteří zas tak moc v matematice neexcelujeme, musíme říci, že testy v základní úrovni obtížnosti opravdu nebyly nejhorší. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme je čekali o dost těžší, a přestože jsme udělali v testech ne málo hloupých chyb, test nebyl „zákeřný“. Doufejme tedy, že „naostro“ to nebude horší. Po testu z matematiky následuje didaktický test z angličtiny, který je založen hlavně na poslechu a čtení s porozuměním textu. Právě u tohoto testu byly, dle mého, největší rozdíly mezi dvěma úrovněmi obtížnosti. Zatímco u nižší úrovně se většina již 10 minut před koncem nudila a poslechy zvládla hravě, u vyšší jsme se, pro mě zbytečně zdlouhavými, články prokousávali až do samého konce.

Ve středu „maturují“ už jen jedinci, kteří si místo angličtiny zvolili němčinu. A konečné celostátní výsledky? V českém jazyce neuspělo 22% studentů, angličtinu neudělalo 34%, matematiku 48%, němčinu 40%. Podle očekávání dopadla mnohem lépe gymnázia než učiliště s maturitou. Veřejné školy dopadly lépe než ty církevní a soukromé. Co se týče naší třídy, musím říct, že po vyhlášení výsledků jsme byli mile překvapeni – výsledky byly mnohem lepší, než jaké jsme očekávali. Teď jen doufejme, že ty „opravdové“ maturity nedopadnou hůře než generálka…

Jak hodnotíme celou Maturitní generálku 2010, jak se stavíte ke státní maturitě a jaké máte z generálky pocity? Na to jsme se zeptali několika čtvrťáků z naší školy. Jaký máš názor na státní maturity? Jsi pro nebo spíše proti? Student 1: Státní maturity mi nevadí, jen si myslím, že jsou silně nedomyšlené. Student 2: Podle mě jsou státní maturity zbytečné. ČR má dobré školství a nebylo jej třeba měnit. Takže jsem spíš proti. Student 3: Vzdělání je v naši zemi (a v západní civilizaci vůbec) ve velkém úpadku, takže z tohoto důvodu je státní maturita, pokud by vedla ke zkvalitnění výsledků studentů, dobrým směrem.

Co si myslíš o „dvouúrovňové“ maturitě? Jsi pro výběr mezi základní a vyšší úrovní? Student 1: Na jednu stranu je dvojúrovňová maturita dobrá, ovšem na druhou stranu dvojúrovňová maturita zvýší úroveň našeho státu jen pokud gymnázia budou mít povinnou tu vyšší. Student 2: Je fajn, že máme na výběr. Horší to bude pro ty, jejichž vysoké školy to budou zohledňovat. Nám je zatím docela jedno, jestli si zvolíme pouze nižší úroveň.

Student 3: Základní úroveň mi přišla, že je dělaná pro čtyřkaře na učňácích, ta vyšší zase pro jedničkáře na víceletých gymplech. Chtělo by to ještě nějakou úroveň pro gympláky jako jsme my. Jak hodnotíš obtížnost maturit a co soudíš o svém výkonu? Student 1: Nižší úroveň je směšná, ale pro průmyslovky to úplně stačí. Svůj výkon hodnotím celkem dobře s ohledem na to, že jsem měla vyšší úrovně. Myslím si, že u nižší projdu… Student 2: Nejtěžší byl dle mého cizí jazyk. Oproti němu byla matematika mnohem jednodušší. A čeština? Ta mi přišla docela odpovídající. Student 3: Osobně si myslím, že kdyby přišel někdo připravený ze základky a pak po celé čtyři roky aspoň trochu makal, tak musí i tu vyšší v pohodě dát. Problém je, že ta příprava taková nebyla - a u mě bohužel už vůbec ne. /MATÍK/

3.november ráno a skupinka gymnazistov spolu s Mgr. Molinovou postáva pred Okresným súdom vo FM. Všetci sú v očakávaní, pretože ich čaká účasť na trestnom konaní páchateľa lúpežných prepadnutí. Neviem či nám zrovna beží hlavou myšlienka: „Jak asi bude to zviera vyzerať, bude mať nepríčetný pohľad a vycerené zuby?“, ale rozhodne vieme, že to nebude žiadna zábava. Vstupujeme do budovy súdu, kde nás kontrolujú, či nemáme zo sebou zbrane alebo výbušniny. Otvára sa nám jedna zo súdnych siení. Sadáme si do lavíc a sme upozornení, že priamo pred nami stojí trestná lavica, a že akokoľvek budeme rozhorčení zlým chovaním obžalovaného, nesmieme do neho štuchať alebo ho búchať. Vchádazjú dvaja muži vezeňskej služby a medzi nimi malý mužíček s čiernymi kučeravými vlasmi, romskeho pôvodu s veľkými svalmi.

Tento obžalovaný začiatkom leta minulého roku za bieleho dňa prepadol behom niekoľkých dňov na ulici štyroch ľudí a vyhrážal sa im, že ak mu nedajú finančnú hotovosť alebo aspon mobilný telefón, vytiahne z vrecka nôž. A všetkým obetiam tvrdil, že si odsedel 4 roky za pokus o vraždu. Samozrejme žiaden nôž nemal a odsúdený za pokus o vraždu nebol. To ovšem poškodení neskúmali a vydli mu peniaze, v jednom prípade to páchateľovi netačilo, takže išiel s obeťou do jej bytu pre „nášup“. Všetci poškodení sú sudcom pýtaní, či ich nenapadlo ujsť. Na to odpovedajú, že naozaj mali obrovský strach a nenašlli v sebe silu k akémukoľvek odporu (jedna z obetí síce povedala, že utiecť ju napadlo, ale nápadu sa vzdala). Sudca ich vyzýva aby sa na obžalovaného pozreli, či je to naozaj on. Oni sa rozpačito otáčajú a bez slova prikyvujú. Sudca sa obráti na páchateľa s otákou, čo on na to. Prečo urobil takúto hlúposť, keď živí tri deti? Alebo práve preto?... 22ročný obžalovaný radšej mlčí. Potom sa k veci vyjadruje štátny zástupca, obhajujúci poškodených. Dáva trestancovi k dobru, že sa behom riadenia ku všetkému priznal. Mínusom je však jeho bohatá trestná minulosť a taktiež fakt, že sa z jeho predchádzajúceho trestu (pobytu vo vezení) príliš nepoučil. Potom dostáva priestor obhajca obžalovaného. Priznáva, že vina je nepochybná, ale vzhľadom k tomu, že páchateľ nespôsobil veľké škody a nepoužil žiadnu zbraň, navrhuje trest tri roky. Nastáva krátka prestávka, behom ktorej sa súdny senát radí a potom tá najdôležitejšia časť – rozsudok, v ktorom je obžalovaný odsúdený k odňatiu slobody vo výške tri a pôl roka vo vezení s ostrahou. Na tvári odsúdeného je vidieť radosť, je s trestom spokojný a dokonca sudcovi poďakuje.

Po skončení trestného konania mám ešte chvíľku na pár otázok pre sudcu, pána Božoňa:

1. Čím si musí človek prejsť, aby dostal funkciu sudcu? Podmienkou je štúdium práv, potom sa prihlásite do služieb ministerstva spravodlivosti a stane sa z vás tzv. justičný čakateľ. Získavate skúsenosti 3 roky u krajského súdu, absolvujete náročné psychotesty, ste prezkúšavaní a ak viete, ste doporučení k justičným skúškam. Na ňe som sa ja učil 10 hodín denne po dobu 10 mesiacov. Keď ich úspešne spravíte, vymenuje vás prezident za sudcu. 2. Je po tomto zamestnaní u nás záujem? Veľmi sa nepríjma, pretože počet sudcov v ČR je asi 3100 a vyškoliť takéhoto sudcu je drahé. Máte to podobné ako s pilotmi – ich výcvik je finančne nákladný a štát má len obmedzené množstvo lietadiel. 3. Existujú nejaké nežiadúce následky sudcovského povolania? Sudca má obrovskú moc nakladať s ľudskými životmi a tým, že pozatvárate ľudí do vezenia, nič nezmeníte. Poškodení zostanú poškodenými aj naďalej. Takže si beriem často prípady domov. Ľahko sa mi zaspáva, ale ťažko vstáva. Čo sa týka útokov zo strany odsúdených, občas sa stretávam s agresiou pri pojdenávaní a jedenkrát mi niekto zapálil garáž, ale nešťastím obžalovaného nie je jeho sudca ale on sám. 4. Aký bol váš najkurióznejší prípad? Mali sme tu jeden, keď páchateľ na pošte v Třanovicích zaklopal na prepážku so samopalom v ruke (ktorý bol plastový, ale pôsobil vierohodne – naviac, asi by ste vo chvíli, ked máte samopal 3 cm od hlavy, neriešili, či je to skutočná zbraň) podal lístok s nápisom: „Naval prachy!“. Úradníčka ho okríkla, nech si z nej nerobí blázna, že už má uzavretú tržbu, a zločinec prešiel k druhej prepážke, postupoval rovnako a tu na neho už úradníčka vykríkla: „Nepočuli ste kolegyňu?“ Nešťastník vzal nohy na plecia /BARJA/

Suum cuique (každému, čo mu patrí) „Nie je vražda ako vražda, nie je krádež ako krádež, nie je lúpež ako lúpež,“ citujem slová vážneho pána sudcu Božoňa. O tom, že vykonáva svoju prácu svedomite a spravodlivo, sme sa mohli presvedčiť v rámci navštívenia sudcu. A naozaj, nie je lúpež ako lúpež.“

,,Uvidíte, z akej blbosti môže stáť takýto prúšvih.“ Takto volako komentoval prípad, ktorý sme my, seminaristi ZSV spoločne s Mgr. Brzeznou, mali sledovať. A naozaj sme videli. Obžalovaný mladík stál pred súdom kvoli lúpeži, ktorú spáchal. Totiž, ukradol mladému chlapcovi 8 Kč a nie príliš drahý mobilný telefón. Svoj čin najprv nechcel priznať (ked sa všetko mohlo riešiť inou, mimosúdnou cestou), avšak nakoniec sa priznal a odcudzené veci vrátil. Za túto hlúposť jej mohol stihnúť trest v rozsahu 2-10 rokov odňatia slobody, ničmenej z celého rozboru prípadu bolo zrejmé, že sa nejedná o tak závažnú vec. Mladík učinil zločin tohto rázu prvýkrát v živote, zrejme išlo o chvílkový skrat, lebo hodnotenie jeho bežného chovania zo školy a zo strany spoločnosti bolo kladné. Nie len vďaka viditeľnej ľútosti tohto „lúpežníka“, jeho ospravedlnenie, ale aj vďaka poľahčujúcim okolnostiam, nakoniec obžalovaný dostal podmienku jedného roka. Pán sudca, humorne založený a milý človek, nám s ochotou zodpovedal na všetky naše otázky ohľadne zákona, prípadom aj jeho samotného. To viete, sme predsa (j)elita národa, tak musíme byť informovaní tak, ako to ide! 

/PAPÁJA/

Ve dnech 25. - 26. 10. 2010 se uskutečnil zájezd 37 žáků a 2 pedagogů do Osvětimi a Krakova. Jako vloni, ani letos nechyběla spousta informací z temné minulosti, ani mnoho zábavy a kulturního obohacení při procházkách Krakovem. Pojďme si nyní společně připomenout ony příjemné dny u našich „sousedů“… Od školy odjíždíme za nepříliš příjemného počasí a do škaredého počasí také přijíždíme. Nejprve navštívíme družební školu v Osvětimi, kde nás vítají svačinou. Poté následuje prohlídka školy a po ní se vydáváme směrem k městskému úřadu, kde jsme přijati zdejším místostarostou. Zde se dozvídáme mnoho informací od historie Osvětimi až po fotbal v tomto městě. Abychom trošku nabrali síly na další cestu, vracíme se zpět do školy, kde je pro nás nachystán vynikající oběd a neméně skvělý dezert. Po obědě následuje exkurze do koncentračního tábora Birkenau. Ošklivé počasí doprovázející naši „pouť“ jen umocňuje vyvolané emoce, jež na nás působí ze všech koutů. Večerní (víceméně noční) odpočinek probíhá v poklidu, i když se ukázalo, že nakonec byl strašně vyčerpávající.

Druhý den se nám docela dobře vstává, možná i díky vynikajícímu domácímu sádlu se „škvarkama“, které někteří z nás mají na snídani. Cesta do Krakova se neskutečně vleče, takže není divu, že většina při monotónní jízdě autobusem usne. Přestože jsme se strašně těšili na procházku Krakovem, cestu nám dosti znepříjemňuje protivný déšť. Nenecháme si však tímto zkazit den a kráčíme k sídlu polských králů - hradu Wawelu - a katedrále se zvonicí. Po této velmi zajímavé prohlídce staneme na místě posledního odpočinku prezidenta Kwaszniewského a jeho manželky a vydáváme se vstříc Jagelonské univerzitě, kde mimo jiné působil i Mikuláš Koperník. Při rozchodu na náměstí se počasí trošku umoudří, takže se rozdělujeme do skupinek a procházíme nejbližší obchůdky, krámky, McDonaldy či restaurace. Zpáteční cestu si každý krátil po svém, díky extrémní únavě samozřejmě hlavně spaním. Výlet jsme si každopádně moc užili, Krakov je velmi krásné město. /KWAČKÁÁ/

VÝZVA Měli byste zájem o rozšíření znalostí a dovedností v hudební tématice a občas si jen tak po škole „zabroukali“? Připravujeme pro vás hodiny hudební výchovy, jejichž náplní bude: 1. Zpěv 2. Hra na hudební nástroje a jejich prezentace 3. Nahrávání produkce 4. Teorie - zápis hudby, současní i minulí skladatelé, hudba z pohledu fyziky, atd. 5. Přehrávání hudebního materiálů pro účely výuky

Nemusíte se však děsit – žádná zkoušení, tvrdá biflování ani písemky se nekonají! Vyučujícím bude vždy jeden ze studentů, jenž bude určen z předem dohodnutého chronologického seznamu docházejících. Znalost hry na hudební nástroj není povinná! Místo a doba konání: 1. C, každou druhou středu po 7. vyučovací hodině (přesný termín bude upřesněn) Takže, všichni zájemci, neváhejte! Více informací u Ondry Jabůrka, 3. B (email:[email protected])