1
SLOVNÍK RUMUNSKÝCH SPISOVATELŮ
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2001
3
Nakladatelství Libri a autoři děkují za finanční podporu tohoto projektu Ministerstvu kultury České republiky.
© Kolektiv autorů pod vedením Libuše Valentové, 2001 Preface and Introduction © Libuše Valentová, Vitalie Ciobanu, Jiří Našinec, 2001 © Libri 2001 ISBN 80-7277-069-1
4
O
B
S
A
H
Předmluva Seznam zkratek Seznam autorů hesel podle šifer Úvodní studie Rumunská literatura Písemnictví v Moldavské republice – nedílná součást písemnictví rumunského Slovník spisovatelů Poznámka o rumunské výslovnosti Doporučená literatura
5
7 10 11 12 26 33 256 258
6
P
Ř
E
D
M
L
U
V A
Přestože rumunská literatura není u nás tak všeobecně známa jako velké světové literatury – francouzská, německá, ruská, anglická či americká –, získala během posledních dvou staletí pevné místo mezi cizími literaturami překládanými do češtiny. První poznatky o rumunském písemnictví a publicistice se v našich zemích objevily již v polovině 19. století. V této době Čechy, Slováky a sedmihradské Rumuny spojovaly obdobné cíle národní emancipace. Nutnost koordinovaného postupu utlačovaných etnik v mnohonárodnostní rakouské monarchii vyvolávala přirozený zájem o širší vzájemné poznávání, zájem projevující se v humanitních vědách, především ve filologii a historii, vytvářejících morální předpoklady a východiska pro nároky politické. Svědectví o takto zaměřených kontaktech najdeme např. v korespondenci Karla Havlíčka Borovského, který v roce 1846 nabídl sedmihradskému novináři George Bariţiovi pravidelnou výměnu svých Pražských novin za jeho list Gazeta de Transilvania. Význačnou roli v rozšiřování česko-rumunských kulturních styků sehrál profesor Jan Urban Jarník (1848–1928), zakladatel české romanistiky na Univerzitě Karlově (1882), člen-korespondent Rumunské akademie (1879). Napsal několik podnětných jazykovědných studií o rumunštině, stýkal se s rumunskými spisovateli (ve spolupráci s Ioanem Slaviciem pořídil první rumunský překlad Babičky Boženy Němcové) a spolupracoval s folkloristy při sbírání lidové slovesnosti v Sedmihradsku. Ke konci 19. století vyšly i první knižní překlady ze soudobé rumunské literatury: Slaviciova Hospoda u štěstí (Al. Hynek 1889, přeložil F. Pover) a výbor z povídek I. L. Caragiala Hřích a jiné novely (F. Šimáček 1895, přeložil F. K. Hlaváček). Seznamování s rumunským písemnictvím nabylo na intenzitě v příznivém politickém ovzduší po vzniku Československa a uzavření Malé dohody (1920–21). Roku 1927 byl v Praze založen Československo-rumunský ústav, jehož knihovnu pomohl vybavit oddaný přítel naší republiky, historik Nicolae Iorga (1871–1940). Právě v tomto období se ustavila souvislá tradice překládání z rumunské literatury, k níž podstatnou měrou přispěli Jindra Hušková-Flajšhansová (1898–1980), Marie Karásková-Kojecká (1904–1976) a Josef Š. Kvapil (1904–1975), kteří české veřejnosti zprostředkovali seznámení s díly nejvýznamnějších současných spisovatelů ze spřátelené země (Tudor Arghezi, Octavian Goga, Hortensia Papadat-Bengescu, Cezar Petrescu, Liviu Rebreanu,
7
Mihail Sadoveanu). J. Hušková-Flajšhansová (později profesorka na Komenského univerzitě v Bratislavě) již od dvacátých let systematicky představovala rumunskou literaturu a kulturu popularizačními články v brněnských Lidových novinách, a zejména knižně vydanými studiemi s přeloženými ukázkami Rumunští prosaikové v rámci vývoje jednotlivých literárních škol (1927), Moderní rumunské básnictví (překlad eseje jejího bývalého profesora Ovida Densusiana, 1929) a Moderní rumunské drama (1934). Obdobné úsilí ve prospěch vzájemné kulturní výměny vyvíjel také J. Š. Kvapil (po válce spoluzakladatel rumunistiky na Filozofické fakultě v Praze a profesor francouzské literatury na univerzitě v Olomouci), a to jak publikovanými statěmi, např. Přehledem vývoje a směrů současného písemnictví (1938), tak spoluprací s rumunskými filology při propagování české literatury v Rumunsku. Slibně se rozvíjející kulturní vztahy přetrhla druhá světová válka. Československo-rumunský ústav byl německými okupačními úřady uzavřen v srpnu 1944. Po osvobození naší republiky, k němuž přispěla i rumunská armáda (přes padesát tisíc rumunských vojáků padlo na našem území), byly diplomatické styky mezi oběma zeměmi znovu navázány v říjnu 1945 a o tři roky později byla uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (obnovena v srpnu 1968). Ve školním roce 1950–51 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ustavila rumunistika jako samostatný studijní obor, na němž pod vedením vysokoškolské učitelky a zasloužilé překladatelky Marie Kavkové (1921–2000) vyrostla nová generace překladatelů a popularizátorů rumunské literatury. Překlady uvádělo od poloviny padesátých let především Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeon), jehož prostřednictvím se čeští čtenáři seznamovali jak se základním fondem rumunské klasiky, tak s výraznými představiteli období meziválečného a poválečného. Básnickou a povídkovou tvorbu současných autorů (Ioan Alexandru, Anatol E. Baconsky, Ana Blandiana, Vladimir Colin, Ovid S. Crohmălniceanu, Mircea Eliade, Modest Morariu, Dumitru Radu Popescu, Titus Popovici, Ion D. Sîrbu, Marin Sorescu, Nichita Stănescu aj.) uveřejňovala od šedesátých do devadesátých let revue Světová literatura. K systematičtějšímu poznávání rumunské literatury významně přispěl Slovník spisovatelů – Rumunsko, vydaný roku 1984 v odeonské edici literárních slovníků z různých zemí světa. Tato dnes již těžko dostupná příručka obsahovala úvodní syntetickou studii z pera Marie Kavkové, přes čtyři sta slovníkových hesel (na jejichž zpracování se podíleli také její bývalí žáci Jitka Lukešová, Jiří Našinec a Libuše Valentová) a chronologický přehled rumunských dějin a písemnictví.
8
Přítomný slovník navazuje na tuto průkopnickou práci, současně ji však z několika hledisek doplňuje a rozšiřuje. Zahrnuje novou tvorbu dříve zavedených autorů, dále spisovatele, kteří se v rumunském literárním životě prosadili od druhé poloviny osmdesátých let, význačnější osobnosti rumunského exilu a poprvé i několik desítek rumunsky píšících literátů z Moldavské republiky. Jako většina prací tohoto druhu je náš slovník jistým výběrem, který si nečiní nárok na úplnost faktů ani na naprostou objektivitu v jejich interpretování. Doufáme však, že naplní cíl, s nímž jsme k tomuto nelehkému úkolu přistupovali, totiž že se stane pobídkou české kulturní veřejnosti, aby věnovala větší pozornost slovesnému umění blízké evropské země, jehož hodnoty si to nesporně zasluhují. Všem uživatelům slovníku budeme vděčni, předloží-li nám své připomínky a názory. Za vypracování hesláře, autorských hesel a úvodní studie o rumunské literatuře v Besarábii zaslouží vřelé poděkování Vitalie Ciobanu a Vasile Gârneţ z Kišiněva, bez jejichž nezištné pomoci by spisovatelé z této oblasti nemohli být do slovníku zařazeni. K doplnění bio-bibliografických údajů vydatnou měrou přispěli vědečtí pracovníci Ústavu literární historie a teorie George Călinesca v Bukurešti, jmenovitě Iordan Datcu, Dorina Grăsoiu, Andrei Nestorescu a Magdalena Popescu, jimž rovněž patří náš upřímný dík. Za přehlédnutí tabulky rumunské výslovnosti děkujeme docentu Jiřímu Felixovi z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Libuše Valentová Jiří Našinec
9
SEZNAM ZKRATEK
Platí pro i adverbia z adjektiv utvořená. ant. autobiogr. b. d. cit. č. d. d. d. dem. div. dram. evr. filoz. franc. hist. hl. d. humor. jaz. kult. lat. lit.
lit. hist. lit. krit. mold. nakl.
antologie autobiografie bez datace citovaný český dílo další díla demokratický divadelní dramatický evropský filozofický francouzský historický hlavní díla humoristický jazykový kulturní latinský literární
pol. pozn. překl. psychol. real. rum. sci-fi sl. sv. teor. univ. vl. jm. zahr. zvl. →
10
literárněhistorický literárněkritický moldavský nakladatelský, nakladatelství polovina poznámka překladatel, -ský psychologický realistický rumunský vědeckofantastický, science fiction slovensky svazek teoretický univerzita, univerzitní vlastním jménem zahraniční zvláště, zvláštní viz
SEZNAM AUTORŮ PODLE ŠIFER
jn lv vitc vg
Jiří Našinec Libuše Valentová Vitalie Ciobanu Vasile Gârneţ
11
Ú V O D N Í
S T U D I E
R U M U N S K Á L I T E R AT U R A (Libuše Valentová) Po č á t k y p í s e m n i c t v í V oblasti jihovýchodní Evropy má rumunská literatura specifické postavení, neboť nenáleží ke slovanské kultuře jako většina literatur v tomto regionu. Geneticky je spřízněna s ostatními románskými literaturami – francouzskou, španělskou, italskou a portugalskou, avšak vyvíjela se daleko od nich a v mnohých směrech odlišně. Důvody jsou rázu historického. Etnogeneze Rumunů proběhla na území starověké Dácie, na sever od dolního toku Dunaje, kde se přibližně na začátku doby železné od Thráků oddělily kmeny Dáků a Gétů a v 1. století př. Kr. se sjednotily pod králem Burebistou. Dácký stát se neustále musel bránit expanzi Říma; ta vyvrcholila za císaře Traiana, jenž si Dácii podrobil roku 106 po Kr. Během následujících asi 170 let, kdy byla Dácie provincií římského impéria, se dácké obyvatelstvo romanizovalo (z jeho původního indoevropského satemového jazyka se kromě některých toponym nezachovaly žádné doklady). Ke konci období stěhování národů, zejména v 6. a 7. století, zasáhly do utváření rumunského národa a jazyka velmi silně slovanské kmeny usazující se v nížinách a podél řek. V rumunštině je dodnes významný podíl slovanského lexika (asi 20 %). První feudální státní útvary (vévodství) na rumunském území sousedily se slovanskými státy, jen ze severozápadu k nim dosahovala rostoucí moc uherské říše – ta již v 9. století obsadila Sedmihradsko. Teprve ve 14. století vznikla dvě samostatná knížectví – valašské (mezi jižními Karpaty a Dunajem) a moldavské (mezi východními Karpaty a Dněstrem). Kultura rumunských zemí byla po celý středověk pevně spjata s Byzantskou říší a se sousedními slovanskými zeměmi. Oficiálním jazykem pravoslavného duchovenstva a knížecích dvorů se stala církevní slovanština, jež tu hrála roli srovnatelnou s latinou v českých zemích. V tomto jazyce vznikaly od konce 14. století první náboženské a dějepisné texty. Střediskem vzdělanosti byly především kláštery (ve Valašsku Vodiţa a Tismana, v Sedmihradsku Prislop, v Moldavsku Neamţ, Putna, Bistriţa a Slatina), v nichž mniši opisovali liturgická díla, apokryfy, hagiografické legendy, byzantské chronografy. Opisy kaligrafa a miniaturisty Ga-
12
vriila Urica, jenž působil v letech 1424–48 v klášteře Neamţ, založily tradici skvostných iluminovaných rukopisů (jeden z nich, Evangeliář manželky Alexandra Dobrého Mariny z roku 1429, je uložen v Bodleyově knihovně Oxfordské univerzity). K nejvýznačnějším literárním památkám v církevní slovanštině patří moldavské kroniky, které byly sepsány na dvoře knížete Štěpána Velikého (panoval 1457–1504), a výchovný spis Naučení Neagoe Basaraba jeho synu Teodosiovi (Ìnvăţăturile lui Neagoe Basarab către fiul său Teodosie, asi 1518–22), v němž vzdělaný valašský panovník shrnul náboženské, politické a etické názory své doby a svého kulturního prostředí, podobně jako jeho současník Machiavelli ve Vladaři. Od počátku 16. století začaly nejprve do Sedmihradska, pak i do Valašska a Moldavska pronikat ideje humanismu a renesance, na jejichž šíření se podíleli vzdělanci, jako byl → N. Olahus. Pod vlivem reformačního hnutí se i přes nepříznivé politické okolnosti (rostoucí turecká expanze) rozvíjelo během 16. století písemnictví v národním jazyce. Prvním dochovaným dokumentem v rumunštině je dopis bojara Neacșa z valašského Câmpulungu brašovskému rychtáři (1521) obsahující informace o pohybu tureckých vojsk; dokládá běžné fungování rumunštiny v jednacím písemnictví i blízkost tehdejší vývojové fáze rumunštiny dnešnímu spisovnému jazyku. Pravděpodobně na začátku 16. století byly v severním Sedmihradsku pořízeny první překlady biblických textů (Žalmů a Skutků apoštolských) do rumunštiny, přesněji do maramurešského nářečí. Z několika středisek knihtisku se v rumunských zemích šířily překlady církevní literatury; nejzáslužnější byla činnost diákona Coresiho, který v Brašově vytiskl devět základních náboženských děl (1559–81). K vytvoření spisovné rumunštiny významně přispěli v následujícím století moldavští kronikáři → G. Ureche a → M. Costin. Průkopníkem umělé poezie se stal koncem 17. století metropolita → Dosoftei. Stará literatura vrcholí v první polovině 18. století dílem mnohostranně erudovaného humanisty → D. Cantemira, moldavskou kronikářskou tradici uzavírá letopis jeho rádce → I. Neculceho. Národní obrození a romantismus Přechod k moderní literatuře představuje v poslední třetině 18. a na počátku 19. století tzv. Sedmihradská škola (Școala Ardeleană) se střediskem v městě Blaj, k níž patřili národní buditelé, jejichž vzdělání zajistila uniatská (řeckokatolická) církev založená v Sedmihradsku brzy poté, co se knížectví octlo pod vládou Habsburků (1697). Učitelé a kněží z okruhu tohoto hnutí, především → S. Micu (Clain), → G. Șincai a → P. Maior, ve svých filologických a historických pracích dokazovali románský původ ru-
13
munského národa a usilovali o jeho politické zrovnoprávnění s ostatními národy obývajícími Sedmihradsko (podle dohody Unio trium nationum uzavřené roku 1437 mezi uherskou šlechtou, hraničářskými Sikuly a saskými měšťany bylo rumunské obyvatelstvo pouhá „plebs valahica“ zbavená politických práv). Představitelé Sedmihradské školy vytvořili průkopnická díla, která až do 19. století umožňovala šíření vzdělanosti ve středních i nižších vrstvách, a to nejen v Transylvánii, ale také ve Valašsku a v Moldavsku; zvláště důležité místo mezi nimi zaujímá první, latinsky psaná mluvnice rumunštiny Základy dákorománského neboli valašského jazyka (1780) od S. Mica a G. Șincaie, dále rumunsko-latinsko-německo-maďarský Budínský slovník (1825) od S. Mica a P. Maiora a rovněž první vědecké zpracování rumunských dějin – Kronika Rumunů a dalších národů (část časopisecky 1806 a 1809, knižně 1853) od G. Șincaie. Literárně nejnadanějším příslušníkem Sedmihradské školy byl → I. Budai-Deleanu, jenž vyjádřil své osvícenské krédo ve směšnohrdinském eposu Cikaniáda (1800–12). Národní hnutí ve Valašsku a v Moldavsku představovali vzdělaní a osvícení bojaři, kteří podporovali školství a osvětu, vydávali noviny a časopisy, pořádali rumunská divadelní představení, přispívali k rozvoji spisovné rumunštiny psaním učebnic, překladatelskou činností i vlastní literární tvorbou. Ve Valašsku k nim patřilo několik členů rodu Văcăresců – → Ienache Văcărescu a jeho synové Alecu (asi 1769-1799) a Nicolae (asi 1785-1825), autoři básní v anakreontském duchu, dále jeden z prvních rumunských dramatiků a pamfletistů Iordache Golescu (asi 1768–1848) a jeho bratr → D. Golescu, zakladatel školy pro nevolníky na panství v Golești a současně autor prvního cestopisu v rumunské literatuře. V Moldavsku byl nejvšestrannějším organizátorem obrozeneckého hnutí a zakladatelem nových institucí → G. Asachi, jehož vlastní literární dílo zahrnuje básně a novely inspirované lidovou mytologií a národní minulostí. Do evropského kontextu se rumunská literatura začlenila s konečnou platností rozšířením romantického hnutí ve 30. a 40. letech 19. století. Nová generace, podle účasti v revoluci 1848 nazývaná „osmačtyřicátníci“ (pașoptiști), usilovala svou vlasteneckou a společensky angažovanou tvorbou o prosazení ideálů sociální spravedlnosti, národní nezávislosti a sjednocení rumunských historických zemí. Její poetika nejčastěji odkazuje k romantismu (zájem o národní historii a o → lidovou slovesnost, tvůrčí spontaneita a individualita, profétismus), ale souběžně s tím i k opožděné recepci klasicismu (osvícenský racionalismus, směřování k vyváženosti a harmonii, pěstování klasických žánrů a versifikace). Propojování romantických postojů s klasicistními formami představuje specifický rys vývoje rumunské literatury od 20. let do 80.
14
let a objevuje se v různé míře u všech „osmačtyřicátníků“. Literární program této buditelské generace nejvýstižněji formuloval roku 1840 Moldavan → M. Kogălniceanu v 1. čísle časopisu Dacia literară (Literární Dácie): zahrnoval ústup od dosud převládajících překladů a adaptací, podporu původní literární tvorby ve všech rumunských zemích (v Moldavsku, Valašsku, Sedmihradsku, Banátu a Bukovině), ustavení společného spisovného jazyka a společné národní literatury, pěstování témat čerpajících z historie národa, z malebnosti země, z lidové slovesnosti a folklorních zvyků. Ve Valašsku hrál po dlouhá léta úlohu generačního vůdce → I. Heliade-Rădulescu, učitel mnoha „osmačtyřicátníků“, všestranný kulturní činitel, vydavatel světové literatury a iniciátor literární kritiky. K čelným představitelům hnutí patřili → G. Alexandrescu, autor lyrických meditací o slavné minulosti i bajek se současným politickým poselstvím, → C. Negruzzi, tvůrce žánru historické novely, → N. Bălcescu, zakladatel rumunské historiografie, → D. Bolintineanu, básník inspirovaný lidovými pověstmi a současně jeden z prvních rumunských romanopisců, → A. Russo, autor proslulé vlastenecké poemy v próze Zpěv o Rumunsku (1850), → I. Ghica, vypravěč pěstující epistolární žánr. Nejtalentovanějším literárním tvůrcem mezi „osmačtyřicátníky“ byl → V. Alecsandri, který vynikl svou intimní a přírodní lyrikou, povídkami romantického i realistického zaměření, satirickými komediemi ze současnosti, a kromě toho také jako sběratel lidových lyrických a epických písní. Právě generace romantiků a národních buditelů objevila bohatství rumunské lidové slovesnosti, jež se pro ni i pro generace následující stala významným inspiračním zdrojem. Další oblastí, na niž „osmačtyřicátníci“ soustřeďovali pozornost, byl žánr románu, který se do jejich vystoupení ještě v rumunské literatuře nezavedl. Jejich vzorem byl především soudobý francouzský román (H. de Balzac, E. Sue). O společenskokritický román se pokusil → M. Kogălniceanu, úspěšnější byl → D. Bolintineanu, který uvedl do rumunské prózy typ nepřizpůsobivého hrdiny, nepochopeného společností. Prvním dílem plně odpovídajícím požadavkům románového žánru je freska z rumunské společnosti počátku 19. století Staří i noví povýšenci (1862) od → N. Filimona. Klasické období Druhá polovina 19. století znamená v rumunské historii především vznik národního státu sjednocením Valašska a Moldavska (1859), modernizační společenské reformy uskutečněné panovníkem Spojených knížectví A. I. Cuzou (1859–66), nástup knížete Carola z německé dynastie Hohenzollernů (1866), získání nezá-
15
vislosti na Turecku účastí v rusko-turecké válce (1877–78) a vyhlášení království (1881). V dějinách literatury je toto období jakýmsi „klasickým věkem“, a to díky ustálení spisovného jazyka, ustavení samostatné literární kritiky a především díky vzniku mistrovských, dodnes živých děl ve všech hlavních druzích a žánrech. Literární dění od 60. let výrazně ovlivňovala společnost Junimea (Omladina) působící v Jasech, jejíž časopis Convorbiri literare (od 1867, Literární rozpravy) později přesídlil do Bukurešti. Vůdčím duchem společnosti byl → T. Maiorescu, zakladatel rumunské literární teorie a kritiky a objevitel výjimečných spisovatelských talentů své doby (např. → M. Eminesca a → I. Creangy). Největším básníkem v dějinách rumunské literatury zůstává dodnes → M. Eminescu, považovaný za posledního evropského romantika, ale v mnohém předjímající symbolistickou senzibilitu. Jeho silně procítěná a bohatým, hudebně znějícím jazykem vyjádřená lyrika se týká milostných, přírodních i sociálních témat, filozofické básně kladou naléhavé otázky po smyslu lidské existence a dějin, po místu člověka ve společnosti, po poslání tvůrce. Eminescu ovlivnil nejen všechny následující generace básníků, ale vytvořil také model pro později bohatě rozvíjený žánr filozoficko-fantastické novely. Na tradici lidového vypravěčství navazoval → I. Creangă, v jehož autobiografické próze, stejně jako v pohádkách a povídkách, se realistický pohled na život moldavské vesnice mísí s nadpřirozenými motivy. Tvůrcem moderní divadelní hry se v tomto období stal → I. L. Caragiale, jenž ve svých komediích ze současného společenského života zaměřil břitkou satiru, charakterovou komiku a jazykový vtip na nemorálnost konzervativního i liberálního politikaření, na arivismus zbohatlíků a omezenost maloměšťáků; je jedním z nejvýraznějších představitelů realistické tendence druhé poloviny 19. století, některými aspekty díla však jako by předjímal poetiku absurdního divadla. K „velkým klasikům“ patří ještě → I. Slavici, jenž ve svých povídkách a novelách vylíčil soudobý život na sedmihradském venkově a románem Mara (1894) významně přispěl k rozvoji románového žánru. Tradicionalismus a modernismus Rumunskou kulturu na přelomu 19. a 20. století lze charakterizovat jistou polarizací, sporem mezi směřováním „tradicionalistickým“ a „modernistickým“, který v poněkud změněné podobě přetrvává ještě v meziválečném období. Tradicionalismus prosazovaly především dvě dobové kulturně-politické doktríny, → sămănătorismus („rozsévačství“) a → poporanismus („narodnictví“). Obě spatřovaly etický základ a východisko ze společenských krizí v rolnictvu a venkově. Zatímco sămănătoristé, především hlavní ideový autor doktríny → N. Ior-
16
ga, prosazovali návrat k původním národním hodnotám a k patriarchálnímu modelu, což v literatuře vedlo k idealizaci venkovana a minulosti, poporanisté, sdružení kolem jaského měsíčníku Viaţa Românească (Rumunský život) a literárního kritika → G. Ibrăileana, spatřovali řešení sociálních konfliktů v uskutečňování ekonomických reforem a v pomoci inteligence při vzdělávání lidu. Časopis Viaţa Românească však později svou úzce poporanistickou orientaci opustil a po 1. světové válce se stal nejvýznamnější literární revuí, v níž bez doktrinářských omezení publikovali autoři starší i nově nastupující generace (1933–40 vycházel v Bukurešti). Za představitele tradicionalismu v poezii bývají považováni dva básníci ze Sedmihradska: → G. Coșbuc, tvůrce mytického i křehce lyrického zobrazení rumunské vesnice, a → O. Goga, představitel vlastenecké a sociální poezie mesiášského ladění. Pro tradicionalistickou prózu jsou příznačné postavy nepřizpůsobivých a ponižovaných hrdinů v povídkové tvorbě → I. A. Brătesca-Voinești, idealizace starého venkovského bojarstva v románech → D. Zamfiresca i humanistické soucítění s tragickými osudy nejbědnějších v povídkách → I. Agârbiceana. Modernismus vstupuje do rumunské kultury prostřednictvím směru ryze uměleckého, literárního – prostřednictvím → symbolismu. První manifesty teoreticky obhajující novou poetiku uveřejnil → A. Macedonski po roce 1890. Počátky rumunského symbolismu následují zhruba deset let po vystoupení francouzských symbolistů, jež stoupenci modernismu v Rumunsku dobře znali. Přesto tvorba rumunských symbolistů není epigonská; navazuje na dosavadní vývoj poezie (hlavně na → M. Eminesca), reaguje na soudobé podněty (moderní život, městské prostředí, exotika dálek) a šíří se současně z několika míst. Macedonski jako básník zůstává tematicky a pocitově bližší romantismu, uvádí však do rumunské poezie volný verš, zvukomalebnost a synestézii. Z okruhu kolem jeho revue Literatorul (od 1880, Literát) vzešli první opravdoví symbolisté, mj. → Ș. Petică. Od prvních let 20. století začalo propagovat symbolismus a modernismus několik nových časopisů: v roce 1905 Linia dreaptă (Správná linie) → T. Argheziho, v roce 1908 Revista celorlalţi (Revue těch druhých) a v roce 1912 Insula (Ostrov), obě vydávané → I. Minulescem, v roce 1912 Simbolul (Symbol), jímž do literatury vstoupili dva studenti lycea, Samy Rosenstock (budoucí → T. Tzara) a Eugen Iovanachi (budoucí → I. Vinea). Další básníci obohacují symbolismus o nové motivy a techniky a tvoří přechod k meziválečné modernistické poezii. → D. Anghel vynikl jako „básník květů“, vnímající oduševnělost přírodních elementů a jejich působení na lidskou senzibilitu. → I. Minulescu se od klasické podoby symbolismu vzdálil ironickým tónem, lehkou nostalgií, trubadúrskou
17
deklamativností. Nejvýraznějším zjevem mezi rumunskými symbolisty se stal → G. Bacovia, jehož lyrika je založena na mnohoznačných symbolech vystihujících tíživou atmosféru maloměsta a tragický životní pocit člověka na okraji společnosti. Zatímco v poezii se modernismus v Rumunsku prosadil již na počátku století, próza, zastoupená především povídkami a novelami, nevybočovala z dosavadního idealizujícího či kritickorealistického pohledu. Tradiční vypravěčský postup ozvláštnil ve své povídkové tvorbě → G. Galaction uplatněním pohádkových a fantastických motivů. Rovněž dramatičtí autoři se pro inspiraci vraceli k folkloru a k národním dějinám, např. → B. Delavrancea ve svých romantizujících historických dramatech. Zásadní změnu v mentalitě umělců a v celém literárním životě přineslo až období po 1. světové válce. Mezi dvěma světovými válkami Rok 1918 v politickém smyslu znamená vznik „Velkého Rumunska“, tj. dotvoření národního státu zahrnujícího i Sedmihradsko, Besarábii, Bukovinu a jižní Dobrudžu. V souvislosti s uměním se mluví o procesu „synchronizace“, tj. o potřebě národní kultury vstřebávat dobové podněty a jednoznačně se začlenit do evropského kulturního kontextu. Autorem této koncepce byl jeden z nejvýznačnějších rumunských literárních kritiků a historiků 20. století → E. Lovinescu, který ji uváděl v život prostřednictvím časopisu Sburătorul (od 1919, Pokušitel) a stejnojmenné literární společnosti. Lze říci, že v průběhu meziválečného období se synchronnost rumunské kultury s evropskou stala skutečností, a to ve všech oblastech umění. V literatuře to nepochybně platí o próze, poezii a esejistice, méně o dramatu. Meziválečný román má četné představitele a mnohotvárné podoby, v nichž tento žánr dovršil svůj vývoj a současně se přiblížil soudobým výbojům evropské prózy. Za tvůrce moderního románu je považován → L. Rebreanu, jenž v románech Ion (1920) a Výbuch hněvu (1932) vytvořil působivou fresku rumunské vesnice na počátku 20. století objektivně realistickou, místy i naturalistickou optikou; v dalších románových dílech prokázal také schopnost analýzy vyhrocených duševních stavů. Orientace na psychologii a introspekci je výrazná v díle několika meziválečných prozaiků. → H. Papadatová-Bengescová uvedla do rumunské literatury analytický psychologický román z mondénního velkoměstského prostředí, např. Koncert Bachovy hudby (1927). V románech → Camila Petresca Poslední noc lásky, první noc války (1930) a Prokrustovo lože (1933) se uplatnil proud vědomí a relativizované vidění postav. → G. Mihăescu se ve svých povídkách a novelách soustředil na pozorování a analýzu fixních představ
18
a obsesí. Specificky rumunskou povahu má dílo nejvýznačnějšího prozaika 20. století → M. Sadoveana, který spíše než romanopiscem v běžném slova smyslu byl vypravěčem a rapsódem a jehož nelze jednoznačně přiřadit k nějakému konkrétnímu směru moderní literatury: děje a charaktery v jeho dílech se někdy jeví jako romantické, reálie rumunského života na vesnici i ve městě jsou nahlíženy realisticky, tón vyprávění ponejvíce směřuje ke klasické vyrovnanosti a harmonii. Mladí spisovatelé „generace třicátých let“ se většinou nejdříve uvedli jako odborníci v humanitních oborech a esejisté. Vytvořili několik intelektuálních seskupení, např. kroužek nazvaný Criterion (Kriterion), jehož cílem bylo pořádání veřejných přednášek na témata ze světové kultury a politiky. Jejich literárním vzorem byl André Gide; programově usilovali o rozchod s tradicí 19. století a o vytvoření literatury založené na přímém pozorování a bezprostředních zkušenostech. Klíčovým pojmem tohoto směru je „autentičnost“, v jejímž znamení vznikají i první prózy → M. Eliada, např. román inspirovaný pobytem v Indii Maitreyjí (1933). Neobyčejně autentickým dojmem působí prózy → M. Blechera vzniklé na nemocničním lůžku, především jeho autobiografický román Příhody z bezprostředního neskutečna (1935). V meziválečném období dochází rovněž k pozoruhodnému rozkvětu fantastické prózy. Četní spisovatelé nejrůznějšího zaměření, nejen prozaikové (jako → M. Caragiale, → Cezar Petrescu aj.), ale i básníci (např. → T. Arghezi, → I. Minulescu, → A. Philippide, → I. Vinea) uveřejňují povídky, jejichž fantastické motivy pocházejí jak z autochtonní mytologie a lidové slovesnosti, tak i z nových zkušeností evropské prózy. S vývojem fantastické prózy ve 30. a 40. letech je nerozlučně spjato jméno M. Eliada, jenž od „autentické“ literatury přešel k tomuto žánru pravděpodobně též pod vlivem svého religionistického a orientalistického bádání. Jeho povídky a novely počínaje Slečnou Kristýnou (1936) a Hadem (1937) vytvářejí svébytnou vizi světa uplatněním mnohoznačné folklorní, náboženské a filozofické symboliky a odhalováním průniků mezi sférou posvátnou a profánní. Hnutím povýtce modernistickým byla meziválečná → literární avantgarda, v mnohém podobná např. avantgardě francouzské nebo italské, v některých rysech však odlišná. První projevy avantgardního ducha se objevují již v prvním desetiletí 20. století, tedy současně s futurismem, ale jsou spíše roztržkou s dosavadní rumunskou literární tradicí. Za avantgardistu „avant la lettre“ je považován → Urmuz se svými „antiprózami“, v nichž negoval klasické výpravné postupy. Podobně v poezii experimentoval Samuel Rosenstock, pozdější zakladatel dadaismu → T. Tzara. V historii rumunské meziválečné avantgardy lze rozlišit dvě období: chronologicky první – konstruktivistické – a za ním násle-
19
dující surrealistické. V roce 1922 začal vycházet časopis Contimporanul (Současník) a o dva roky později Integral; oba se staly platformou mladých literátů, malířů a sochařů proklamujících rozchod se starým uměním a nutnost vytvořit umění nové epochy, „konstruktivní“ či „integrální“. Do těchto publikací přispívali mj. I. Vinea, I. Voronca, B. Fundoianu a I. Călugăru (všichni →). S nástupem další básnické generace koncem 20. let převládlo zaměření na surrealismus, prosazované skupinou kolem časopisu Unu (Jeden), k níž patřili mj. → S. Pană, → G. Bogza a → M. R. Paraschivescu. Přestože avantgardní hnutí ovlivnilo mnoho meziválečných básníků, několik význačných básnických osobností zůstalo avantgardou takřka nedotčeno. Jejich modernismus nevyžadoval okamžitý rozchod s dosavadní tradicí, jelikož navazoval jak na moderní rumunské básnictví, tak na soudobou evropskou poezii, zejména intelektuálního a hermetického zaměření. Básník, dramatik a estetik → L. Blaga na jedné straně čerpal ze starobylých folklorních zdrojů, na druhé straně asimiloval postupy expresionistické poetiky; jeho sbírky počínaje debutem Básně světla (1919) jsou stupni v poznávání prostřednictvím intuice a v hledání apriorních duchovních struktur. Se jménem → I. Barba se pojí koncepce „čisté“ poezie, jež nemá sloužit zobrazování reálného, nýbrž se má vztahovat sama k sobě a k jazyku: jeho hermetická sbírka Druhá hra (1930) se stala modelem absolutní poezie jak pro Barbovy současníky, tak pro následovníky. Významným obnovitelem rumunského básnictví a největším zjevem poezie po → M. Eminescovi je → T. Arghezi, který od prvních sbírek Vhodná slova (1927) a Květy plísně (1931) neustával v hledání nové obraznosti a originálních jazykových a veršových forem pro vyjádření niterných pocitů i společenských témat. Modernistické tendence se v rumunské literatuře od přelomu 19. a 20. století neprosazovaly bez překážek a harmonicky, nýbrž ve stálé konfrontaci s přetrvávajícím směřováním tradicionalistickým. Svébytnou podobu této orientace, jíž se časem dostalo označení → gândirismus, prosazovala v literatuře, umění a filozofii zejména vlivná kulturní revue Gândirea (Myšlenka). Vycházela napřed v Kluži (1921–22) za vedení Cezara Petresca, G. Mihăesca a A. Mania, později v Bukurešti (1923–44), kde ji od roku 1928 řídil N. Crainic (všichni →). Již v programovém článku 1. čísla byla ohlášena návaznost na linii → sămănătorismu, avšak soustředěná nejen na materiální stránku společnosti, nýbrž především na duchovní složky rumunského života – tradice, zvyky, náboženství. V průběhu 20. let se vyhranila koncepce N. Crainica, podle níž se moderní rumunská historie jeví jako zápas autochtonního venkovského ducha s cizorodými městskými formami a rumunská kultura (folklor, umění, vzdělanost) jako projevy
20
tvůrčího ducha pravoslaví. Názory o národní specifičnosti založené na pokrevních poutech, půdě a víře zavedly Crainica ve 30. letech až k sympatiím ke krajní pravici a fašismu, což způsobilo, že většina bývalých spolupracovníků a přispěvatelů časopis opustila. Uvádění „gândiristických“ idejí do literatury se pak věnovalo jen několik druhořadých spisovatelů. V tvorbě básníků L. Blagy, A. Mania, I. Pillata, V. Voiculesca a prozaiků G. Mihăesca a Cezara Petresca aj. (všichni →) se původní impuls hnutí projevil důrazem na metafyzické otázky, objevováním mytických a magických tradic, příklonem k intuici nahrazující racionalitu, zájmem o neprobádané stránky lidského vědomí. Panorama různorodého literárního dění mezi dvěma světovými válkami dotvářela bohatá a mnohdy dodnes aktuální esejistika na filozofická, umělecká a literární témata, již v četných kulturních periodikách i v knižní podobě pěstovali především příslušníci generace, která vstoupila do literatury koncem 20. let – M. Eliade, E. Ionescu, E. Cioran, Camil Petrescu, B. Fundoianu (všichni →). Důležité místo v kulturním životě si získala literární historie a kritika, vycházející z různých metodologických východisek a v díle předních kritiků – E. Lovinesca, G. Călinesca, T. Viana (všichni →) – dosahující pozoruhodné vědecké i stylistické úrovně. Méně se dařilo divadlu, na jehož repertoáru převládaly nenáročné komedie a bulvární žánry, často francouzského původu. Originální tematiku se pokusil do rumunské divadelní tvorby vnést Camil Petrescu svými „dramaty idejí“ a L. Blaga expresionistickými dramaty na mytologické náměty. Úspěchy na divadelní scéně zaznamenaly psychologicko-mravoličné hry → A. Kiriţesca a → V. I. Popy a lyrické komedie → M. Sebastiana. Ke konci meziválečného období získává modernismus v rumunské literatuře převahu, a to jak nástupem mladé generace odchované novou evropskou kulturou, tak nepřetržitým kontaktem spisovatelů se soudobými uměleckými proudy ve světě. Jeho působnost nekončí tragickými událostmi druhé světové války a nástupem komunistického režimu. Zejména od počátku 60. let se nově nastupující generace vracejí k nepopiratelným hodnotám meziválečného modernismu, jež jim slouží jako východisko pro tvůrčí hledání. Současná literatura Po druhé světové válce, jíž se Rumunsko zúčastnilo napřed na straně Německa a od srpna 1944 na straně protihitlerovské koalice, bylo jeho předválečné území obnoveno jen zčásti, navrácením severozápadního Sedmihradska, nikoli však Besarábie a jižní Dobrudži. Podobně jako další státy střední a východní Evropy se Rumunsko dostalo do sovětské mocenské sféry, což vedlo k tomu,
21
že v roce 1947 byl král Michal I. přinucen k abdikaci a země byla prohlášena lidovědemokratickou republikou s ústavou, jež právně kodifikovala likvidaci monarchie a převzetí moci komunisty (1948). Všechny tyto politické změny ovlivnily i literární dění. Na jedné straně sice přetrvávala snaha navazovat na zkušenosti předválečné literatury (např. tzv. druhá vlna rumunského surrealismu se projevovala ještě v letech 1944–47 v činnosti skupiny → G. Nauma, → V. Teodoresca aj.), na druhé straně politika ideologického dohledu nad literaturou vedla k tomu, že mnozí spisovatelé, často v upřímné víře v ideál nové, spravedlivější společnosti, začali v praxi uplatňovat metodu socialistického realismu (např. → M. Sadoveanu ve schematickém románu Mitrea Kokor z roku 1949). V poválečné próze se projevil příklon k vesnické a historické tematice, což ostatně odpovídalo jedné z výrazných tendencí v novodobé rumunské literatuře. Nejosobitějším představitelem vesnické prózy se stal → Z. Stancu, autor obsáhlé epopeje rumunského venkova od počátku století do konce meziválečného období; východiskem a základní součástí cyklu je román Bosý (1948), jedno z nejpřekládanějších děl rumunské literatury. Vesnici v době těsně před 2. světovou válkou, kdy docházelo k rozpadu tradičních patriarchálních vztahů, zobrazil → M. Preda v románu Morometové (1955). K tématu moldavských dějin 16. století se vrátil M. Sadoveanu románem Soud Nikoary Podkovy (1952), v němž nad dramatičností děje převládá meditace o směřování historie a o úloze osobnosti v čele národa. Obdobné otázky řešil → Camil Petrescu v trilogii Člověk mezi lidmi (1953–57), jehož protagonistou je organizátor revoluce 1848 ve Valašsku → N. Bălcescu. Maloměstské prostředí za 2. světové války vykreslil → T. Popovici v románu Cizinec (1955), jímž navázal na tradici sedmihradské objektivní prózy a na téma intelektuála ocitajícího se v rozporu se společností, uvedené do rumunské literatury již „osmačtyřicátníky“. Chování inteligence v kritickém dějinném okamžiku (předvečer a začátek války) je podrobeno ironickému a satirickému pohledu v románu Ubohý Ioanide (1953) → G. Călinesca. Strukturu vývojového románu uplatnil → I. M. Sadoveanu v próze Ion Sîntu (1957), příběhu formování bukurešťského intelektuála na počátku 20. století. Nedávná historie rumunské účasti na válečném kataklyzmatu se v prvních poválečných letech odrazila jen v několika románových pokusech, a to ve značně tezovité, černobílé podobě, např. v románech Mlha (1949) Eusebia Camilara (1910 až 1965) a Muži slávy zbavení (1956) → L. Fulgy. Požadavkem prorežimní angažovanosti byla více postižena poezie 40. a 50. let, v níž se místo lyriky pěstovaly zveršované teze a jejíž forma ustrnula na zastaralých vzorech. V tomto smyslu je
22
příznačná tvorba na objednávku oficiálního básníka lidovědemokratického Rumunska → M. Beniuca, jenž po slibném předválečném debutu znovu zhodnotil svůj talent až v 70. letech konfesijní lyrikou. Dobu svého vzniku přežilo dílo několika autentických tvůrců. Na podněty předválečné avantgardy navázal → G. Dumitrescu sbírkou Střílet z pušky dovoleno (1946), v níž ironizoval tradiční literární klišé a obracel pozornost k obyčejným věcem. Výraznou osobností poválečného básnictví byl → E. Jebeleanu, autor sociálně a protiválečně zaměřené poezie, která v nejzdařilejších dílech, např. ve známé poemě Úsměv Hirošimy (1958), působí neotřele díky expresivní obraznosti a vynalézavé formě ovlivněné filmem. Mnozí básníci sice na přelomu 40. a 50. let prošli fází deklamativní příležitostné poezie, avšak o několik let později se od ní odvrátili a rozvíjeli svou osobitou poetiku – to je případ → N. Cassianové, → A. E. Baconského, → M. Banușové a jiných. Ideologické úlitbě režimu se uprostřed 50. let nevyhnul ani velký básník → T. Arghezi při zpracování tématu selského povstání ve sbírce Rok 1907 (1955), avšak celým svým dalším dílem, zejména elegickou lyrikou z posledních let života, znovu prokázal svou básnickou originalitu a schopnost vyjádřit s neobyčejnou naléhavostí metafyzické krize a úzkosti člověka 20. století. K obrodě poezie přispěl začátkem druhé poloviny padesátých let → N. Labiș, jemuž předčasná smrt nedovolila vytvořit rozsáhlejší dílo, avšak jeho dvě sbírky První lásky (1956) a Boj s lhostejností (1958) zaujaly současníky romantickým zápalem, silou prožitku i reflexe a staly se východiskem pro tvorbu mladých spisovatelů. K tzv. „generaci šedesátých let“ patřili talentovaní básníci a prozaici, kteří se programově hlásili k hodnotám meziválečné literatury, osvobozovali slovesné umění z jeho služebných rolí, přinášeli nové, neotřelé pohledy na rumunskou současnost i minulost a ve své tvorbě uplatňovali nebývalou žánrovou a výrazovou pestrost. Jejími hlavními představiteli v poezii jsou filozoficky zaměřený → N. Stănescu, hledající v metafyzice a v jazyce odpovědi na otázky smyslu existence a poznání, → A. Blandiana, jež od mladistvého vitalismu přešla k závažným etickým zamyšlením nad současným člověkem a společností, a nejpřekládanější současný rumunský básník → M. Sorescu, přemýšlivý ironik, jehož verše napodobující hovorovou řeč objevují netušené pod povrchem všedního. Prozaici této generace – → D. R. Popescu, → F. Neagu aj. – se soustředili na povídkovou tvorbu, v níž otevíráním tabuizovaných témat změnili dosavadní nazírání na vesnici a nedávnou minulost a současně oživili strukturu vyprávění prolínáním realistických prvků s fantastickými, kriminalistických zápletek s morálními otázkami. K vytvoření rozsáhlejších epických děl dospěla tato generace o něco později, v 70. letech, především v myšlenkově a tvarově podnětných románech
23
→ A. Ivasiuca, → P. Popesca a dvou výše uvedených novelistů. Ze starších prozaiků vývoj románu ovlivnil → M. Preda zájmem o téma intelektuála v kritických historických údobích. Ideologické uvolnění od poloviny 60. let vneslo do kulturního ovzduší povzbudivé impulsy: rozšířil se počet nakladatelství a vyhranilo se jejich zaměření, v hlavním městě i v dalších centrech začaly vycházet časopisy propagující novou, neschematickou literaturu, např. Gazeta literară (Literární noviny), od 1968 s názvem România literară (Literární Rumunsko) a Luceafărul (Hyperion) v Bukurešti, Convorbiri literare (Literární rozpravy) v Jasech, Orizont (Obzor) v Timișoaře, Steaua (Hvězda) v Kluži; větší publikační možnosti získali představitelé národnostních menšin (zejména maďarské a německé). Do literárního dění také názorově a polemicky zasahovala slibně se rozvíjející literární kritika a esejistika (N. Balotă, A. George, G. Grigurcu, N. Manolescu, A. Marino, E. Simion, všichni →, aj.). Zprvu liberálním dojmem působící Ceaușescův režim (v srpnu 1968 se nezúčastnil agrese zemí Varšavského paktu do Československa) se však v průběhu 70. a 80. let změnil v tuhý totalitarismus, v němž literatura byla pronásledována cenzurou (nemohly vyjít např. romány P. Gomy, I. D. Sîrba, A. E. Baconského, všichni →) a spisovatelé byli nuceni volit mezi pasivní rezistencí prostřednictvím zašifrovaného psaní a emigrací. V poezii 70. let vedle několika výrazných básnických osobností – I. Mălăncioiová, C. Ivănescu, M. Ivănescu (všichni →) aj. – nejvíce zaujal nonkonformní → M. Dinescu svým protestem proti lhostejnosti a konvencím. Soudržně vystupující generace se však objevuje až v průběhu 80. let pod označením „osmdesátníci“ (optzeciști); hlásí se k ní → M. Cărtărescu, → F. Iaru, → M. Vișniec, → L. Antonesei, → N. Danilov, → A. Mușina, Liviu Ioan Stoiciu (* 1950), Traian T. Coșovei (* 1954), Marta Petreu (* 1955), Ion Stratan (* 1955), Ion Bogdan Lefter (* 1957) aj. Tato dnešní střední generace, nepochybně poučená z experimentů meziválečného modernismu i šedesátých let, jež se od předchůdců vzdaluje důrazem na tvůrčí individualitu a na textovou povahu poezie, někdy svou básnickou a esejistickou tvorbu sama charakterizuje jako postmodernismus a živě reaguje na postmoderní dění ve světové kultuře. Svržení komunistického režimu v Rumunsku koncem prosince 1989 a následující složitá cesta k demokracii a k tržní ekonomice se v literárním životě projevily zrušením cenzury, omezením role Svazu spisovatelů na ochrannou profesní organizaci a rozpadem některých státních nakladatelství. V uplynulém desetiletí živelně vznikaly stovky nových nakladatelských firem, z nichž se však udržely jen nemnohé; do povědomí čtenářů vstoupilo několik nakladatelství uvádějících rumunskou literaturu, především sou-
24
časnou, dříve zakázanou a exilovou, např. Humanitas, Editura Fundaţiei Culturale Române, Fundaţia Academia Civică, Nemira, All (Bukurešť), Polirom (Jasy), Biblioteca Apostrof (Kluž). Podobně bouřlivým vývojem procházejí také kulturní a literární časopisy: kontinuitu i dobrou úroveň si uchovala některá periodika známá z dřívější doby, např. România literară, Jurnalul literar, Orizont, Convorbiri literare, Vatra, Steaua; vedle nich se však vyrojily desítky dalších. Je pozoruhodným jevem, že i přes neustálé finanční potíže se nové časopisy s vyhraněným profilem prosadily nejen v Bukurešti (22, Contrapunct, Dilema, Memoria), ale prakticky v každém větším městě: Apostrof v Kluži, Arca v Aradu, Axiome v Ploješti, Calende v Pitešti, Euphorion v Sibini, Interval v Brašově, Poesis v Satu Mare, Unu v Oradeji, atd. Na začátku roku 2000 zahájil svou existenci obsáhlý čtvrtletník Norii (Oblaka) – první rumunský literární časopis na internetu. V polovině 90. let byl obnoven Festival poezie v Sighișoaře (zakázaný roku 1985) a další podobná setkání zejména mladých spisovatelů se konají v Aradu, Buzău a dalších místech. Z literárního vývoje po roce 1990 lze zatím usuzovat (byť s vědomím nedostatečného odstupu) na převahu esejistiky a prózy nad poezií a dramatem. Eseje, memoáry, deníky, rozhovory a podobné žánry na hranici věcné literatury nejpohotověji reflektují změny ve společenském vývoji i v mentalitě lidí. Mezi esejisty lze najít autory starších i mladších generací se zaměřením literárním, např. G. Grigurcu, N. Manolescu, I. Mălăncioiová, Z. Ornea, L. Ciocârlie, C. Ungureanu, Dan C. Mihăilescu (všichni →), nebo filozofickým, např. Gabriel Liiceanu (* 1942) a Andrei Pleșu (* 1948), dále historicko-politologickým, např. Vladimir Tismăneanu (* 1951) a Mircea Mihăeș (* 1954), či politickým, např. H.-R. Patapievici (* 1957). V oblasti prózy vyvolala zájem díla vyjadřující drsné zkušenosti z totalitního režimu prostřednictvím různých literárních forem, od osobního svědectví, jako je Deník šťastného údělu (1991) → N. Steinhardta, až po orwellovskou alegorii obsaženou v románu Černý kostel (1990) → A. E. Baconského. Prozaici střední a mladší generace uplatňují modernistickou a postmoderní poetiku čerpající z experimentů evropského románu tohoto století; tento rys je zřetelný např. ve snově fantastické próze Nostalgie (1993) → M. Cărtăresca nebo v „kunderovském“ románu Žena v rudém (1990, Femeia în roșu), který kolektivně vytvořili tři autoři – → Mircea Nedelciu, Adriana Babeţi (* 1949) a již zmíněný Mircea Mihăeș. Prozatím jen málo spisovatelů našlo způsob, jak zpracovat nejsoučasnější náměty; patří k nim → A. Buzura s románem Rekviem za blázny a bestie (1999), → D. Ţepeneag s románem Hotel Europa (1996) a především úspěšný prozaik → D. Stanca, v jehož románových „chorobopisech“ rumunské společnosti posledních 20 let, např. Perutě archanděla Michaela
25
(1996), se karikatura mísí s fantastičnem. Rovněž talentovaný dramatik → V. Zografi, autor několika her s mytologickými náměty, v komedii Budoucnost je makulatura (1999) značně sarkasticky předvádí modely chování v popřevratovém Rumunsku. Současní básníci publikují s menším čtenářským ohlasem a je otázkou času, zda při zpětném hodnotícím pohledu bude patrná nová poetika, jež by tyto „devadesátníky“ (nouăzeciști) oddělila od předcházející generace. Zvláštní pozornost zasluhuje rumunský poválečný exil: v první vlně těsně po konci války odešli do ciziny např. M. Eliade, M. Lovinescová, V. Ierunca a V. Horia (všichni →), velmi silná emigrace intelektuálů se projevila v souvislosti s neblahým politickým vývojem v Rumunsku v 70. a 80. letech, kdy se do různých evropských zemí, do USA a do Kanady uchýlilo mnoho talentovaných spisovatelů, mj. I. Caraion, P. Popescu, D. Ţepeneag, B. Nedelcovici, P. Goma, M. Ursachi (všichni →) aj. Tradičním centrem literárního exilu zůstávala i nadále (stejně jako v dřívějších dobách) Francie, kde žili i autoři, kteří se tu projevili jako významní spisovatelé francouzského jazyka – → E. Ionescu a → E. M. Cioran. Důležitou roli v propagaci autentické rumunské kultury a v názorové výměně uvnitř exilu hrály četné časopisy, např. Luceafărul, Caiete de dor, România muncitoare, Limite, Ethos, Fiinţa Românească, Contrapunct, Dialog aj. Exiloví autoři byli v Rumunsku zakázáni, jejich knihy nesměly vycházet (jedinou výjimkou bylo vydání některých povídek M. Eliada), nemohli se objevovat ani v literárněvědných pracích, slovnících apod. Teprve od roku 1990 mají díky aktivitě některých nových nakladatelství (Humanitas aj.) rumunští čtenáři možnost poznávat díla vzniklá v exilu, jež významnou měrou dotvářejí celkový obraz současné rumunské literatury. P Í S E M N I C T V Í V M O L D AV S K É R E P U B L I C E – NEDÍLNÁ SOUČÁST PÍSEMNICTVÍ RUMUNSKÉHO (Vitalie Ciobanu) Krátké ohlédnutí za historickými kořeny „moldavské identity“ Když v srpnu 1991 na troskách sovětského impéria vznikla Moldavská republika, pro její zahraniční partnery včetně bývalých komunistických zemí, s nimiž byla donedávna spojena v jednom táboře pod záštitou Moskvy, vyvstala otázka, kam toto dosud téměř neznámé národní společenství s nejistou identitou zařadit. Stejně neznámou byla i kultura této země. Besarábie – jak se též
26
