SLOVNÍK RUMUNSKÝCH SPISOVATELŮ
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2001
3
P
Ř
E
D
M
L
U
V A
Přestože rumunská literatura není u nás tak všeobecně známa jako velké světové literatury – francouzská, německá, ruská, anglická či americká –, získala během posledních dvou staletí pevné místo mezi cizími literaturami překládanými do češtiny. První poznatky o rumunském písemnictví a publicistice se v našich zemích objevily již v polovině 19. století. V této době Čechy, Slováky a sedmihradské Rumuny spojovaly obdobné cíle národní emancipace. Nutnost koordinovaného postupu utlačovaných etnik v mnohonárodnostní rakouské monarchii vyvolávala přirozený zájem o širší vzájemné poznávání, zájem projevující se v humanitních vědách, především ve filologii a historii, vytvářejících morální předpoklady a východiska pro nároky politické. Svědectví o takto zaměřených kontaktech najdeme např. v korespondenci Karla Havlíčka Borovského, který v roce 1846 nabídl sedmihradskému novináři George Bariţiovi pravidelnou výměnu svých Pražských novin za jeho list Gazeta de Transilvania. Význačnou roli v rozšiřování česko-rumunských kulturních styků sehrál profesor Jan Urban Jarník (1848–1928), zakladatel české romanistiky na Univerzitě Karlově (1882), člen-korespondent Rumunské akademie (1879). Napsal několik podnětných jazykovědných studií o rumunštině, stýkal se s rumunskými spisovateli (ve spolupráci s Ioanem Slaviciem pořídil první rumunský překlad Babičky Boženy Němcové) a spolupracoval s folkloristy při sbírání lidové slovesnosti v Sedmihradsku. Ke konci 19. století vyšly i první knižní překlady ze soudobé rumunské literatury: Slaviciova Hospoda u štěstí (Al. Hynek 1889, přeložil F. Pover) a výbor z povídek I. L. Caragiala Hřích a jiné novely (F. Šimáček 1895, přeložil F. K. Hlaváček). Seznamování s rumunským písemnictvím nabylo na intenzitě v příznivém politickém ovzduší po vzniku Československa a uzavření Malé dohody (1920–21). Roku 1927 byl v Praze založen Československo-rumunský ústav, jehož knihovnu pomohl vybavit oddaný přítel naší republiky, historik Nicolae Iorga (1871–1940). Právě v tomto období se ustavila souvislá tradice překládání z rumunské literatury, k níž podstatnou měrou přispěli Jindra Hušková-Flajšhansová (1898–1980), Marie Karásková-Kojecká (1904–1976) a Josef Š. Kvapil (1904–1975), kteří české veřejnosti zprostředkovali seznámení s díly nejvýznamnějších současných spisovatelů ze spřátelené země (Tudor Arghezi, Octavian Goga, Hortensia Papadat-Bengescu, Cezar Petrescu, Liviu Rebreanu,
7
Mihail Sadoveanu). J. Hušková-Flajšhansová (později profesorka na Komenského univerzitě v Bratislavě) již od dvacátých let systematicky představovala rumunskou literaturu a kulturu popularizačními články v brněnských Lidových novinách, a zejména knižně vydanými studiemi s přeloženými ukázkami Rumunští prosaikové v rámci vývoje jednotlivých literárních škol (1927), Moderní rumunské básnictví (překlad eseje jejího bývalého profesora Ovida Densusiana, 1929) a Moderní rumunské drama (1934). Obdobné úsilí ve prospěch vzájemné kulturní výměny vyvíjel také J. Š. Kvapil (po válce spoluzakladatel rumunistiky na Filozofické fakultě v Praze a profesor francouzské literatury na univerzitě v Olomouci), a to jak publikovanými statěmi, např. Přehledem vývoje a směrů současného písemnictví (1938), tak spoluprací s rumunskými filology při propagování české literatury v Rumunsku. Slibně se rozvíjející kulturní vztahy přetrhla druhá světová válka. Československo-rumunský ústav byl německými okupačními úřady uzavřen v srpnu 1944. Po osvobození naší republiky, k němuž přispěla i rumunská armáda (přes padesát tisíc rumunských vojáků padlo na našem území), byly diplomatické styky mezi oběma zeměmi znovu navázány v říjnu 1945 a o tři roky později byla uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (obnovena v srpnu 1968). Ve školním roce 1950–51 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ustavila rumunistika jako samostatný studijní obor, na němž pod vedením vysokoškolské učitelky a zasloužilé překladatelky Marie Kavkové (1921–2000) vyrostla nová generace překladatelů a popularizátorů rumunské literatury. Překlady uvádělo od poloviny padesátých let především Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeon), jehož prostřednictvím se čeští čtenáři seznamovali jak se základním fondem rumunské klasiky, tak s výraznými představiteli období meziválečného a poválečného. Básnickou a povídkovou tvorbu současných autorů (Ioan Alexandru, Anatol E. Baconsky, Ana Blandiana, Vladimir Colin, Ovid S. Crohmălniceanu, Mircea Eliade, Modest Morariu, Dumitru Radu Popescu, Titus Popovici, Ion D. Sîrbu, Marin Sorescu, Nichita Stănescu aj.) uveřejňovala od šedesátých do devadesátých let revue Světová literatura. K systematičtějšímu poznávání rumunské literatury významně přispěl Slovník spisovatelů – Rumunsko, vydaný roku 1984 v odeonské edici literárních slovníků z různých zemí světa. Tato dnes již těžko dostupná příručka obsahovala úvodní syntetickou studii z pera Marie Kavkové, přes čtyři sta slovníkových hesel (na jejichž zpracování se podíleli také její bývalí žáci Jitka Lukešová, Jiří Našinec a Libuše Valentová) a chronologický přehled rumunských dějin a písemnictví.
8
Přítomný slovník navazuje na tuto průkopnickou práci, současně ji však z několika hledisek doplňuje a rozšiřuje. Zahrnuje novou tvorbu dříve zavedených autorů, dále spisovatele, kteří se v rumunském literárním životě prosadili od druhé poloviny osmdesátých let, význačnější osobnosti rumunského exilu a poprvé i několik desítek rumunsky píšících literátů z Moldavské republiky. Jako většina prací tohoto druhu je náš slovník jistým výběrem, který si nečiní nárok na úplnost faktů ani na naprostou objektivitu v jejich interpretování. Doufáme však, že naplní cíl, s nímž jsme k tomuto nelehkému úkolu přistupovali, totiž že se stane pobídkou české kulturní veřejnosti, aby věnovala větší pozornost slovesnému umění blízké evropské země, jehož hodnoty si to nesporně zasluhují. Všem uživatelům slovníku budeme vděčni, předloží-li nám své připomínky a názory. Za vypracování hesláře, autorských hesel a úvodní studie o rumunské literatuře v Besarábii zaslouží vřelé poděkování Vitalie Ciobanu a Vasile Gârneţ z Kišiněva, bez jejichž nezištné pomoci by spisovatelé z této oblasti nemohli být do slovníku zařazeni. K doplnění bio-bibliografických údajů vydatnou měrou přispěli vědečtí pracovníci Ústavu literární historie a teorie George Călinesca v Bukurešti, jmenovitě Iordan Datcu, Dorina Grăsoiu, Andrei Nestorescu a Magdalena Popescu, jimž rovněž patří náš upřímný dík. Za přehlédnutí tabulky rumunské výslovnosti děkujeme docentu Jiřímu Felixovi z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Libuše Valentová Jiří Našinec
9
Ú V O D N Í
S T U D I E
R U M U N S K Á L I T E R AT U R A (Libuše Valentová) Po č á t k y p í s e m n i c t v í V oblasti jihovýchodní Evropy má rumunská literatura specifické postavení, neboť nenáleží ke slovanské kultuře jako většina literatur v tomto regionu. Geneticky je spřízněna s ostatními románskými literaturami – francouzskou, španělskou, italskou a portugalskou, avšak vyvíjela se daleko od nich a v mnohých směrech odlišně. Důvody jsou rázu historického. Etnogeneze Rumunů proběhla na území starověké Dácie, na sever od dolního toku Dunaje, kde se přibližně na začátku doby železné od Thráků oddělily kmeny Dáků a Gétů a v 1. století př. Kr. se sjednotily pod králem Burebistou. Dácký stát se neustále musel bránit expanzi Říma; ta vyvrcholila za císaře Traiana, jenž si Dácii podrobil roku 106 po Kr. Během následujících asi 170 let, kdy byla Dácie provincií římského impéria, se dácké obyvatelstvo romanizovalo (z jeho původního indoevropského satemového jazyka se kromě některých toponym nezachovaly žádné doklady). Ke konci období stěhování národů, zejména v 6. a 7. století, zasáhly do utváření rumunského národa a jazyka velmi silně slovanské kmeny usazující se v nížinách a podél řek. V rumunštině je dodnes významný podíl slovanského lexika (asi 20 %). První feudální státní útvary (vévodství) na rumunském území sousedily se slovanskými státy, jen ze severozápadu k nim dosahovala rostoucí moc uherské říše – ta již v 9. století obsadila Sedmihradsko. Teprve ve 14. století vznikla dvě samostatná knížectví – valašské (mezi jižními Karpaty a Dunajem) a moldavské (mezi východními Karpaty a Dněstrem). Kultura rumunských zemí byla po celý středověk pevně spjata s Byzantskou říší a se sousedními slovanskými zeměmi. Oficiálním jazykem pravoslavného duchovenstva a knížecích dvorů se stala církevní slovanština, jež tu hrála roli srovnatelnou s latinou v českých zemích. V tomto jazyce vznikaly od konce 14. století první náboženské a dějepisné texty. Střediskem vzdělanosti byly především kláštery (ve Valašsku Vodiţa a Tismana, v Sedmihradsku Prislop, v Moldavsku Neamţ, Putna, Bistriţa a Slatina), v nichž mniši opisovali liturgická díla, apokryfy, hagiografické legendy, byzantské chronografy. Opisy kaligrafa a miniaturisty Ga-
12
vriila Urica, jenž působil v letech 1424–48 v klášteře Neamţ, založily tradici skvostných iluminovaných rukopisů (jeden z nich, Evangeliář manželky Alexandra Dobrého Mariny z roku 1429, je uložen v Bodleyově knihovně Oxfordské univerzity). K nejvýznačnějším literárním památkám v církevní slovanštině patří moldavské kroniky, které byly sepsány na dvoře knížete Štěpána Velikého (panoval 1457–1504), a výchovný spis Naučení Neagoe Basaraba jeho synu Teodosiovi (Ìnvăţăturile lui Neagoe Basarab către fiul său Teodosie, asi 1518–22), v němž vzdělaný valašský panovník shrnul náboženské, politické a etické názory své doby a svého kulturního prostředí, podobně jako jeho současník Machiavelli ve Vladaři. Od počátku 16. století začaly nejprve do Sedmihradska, pak i do Valašska a Moldavska pronikat ideje humanismu a renesance, na jejichž šíření se podíleli vzdělanci, jako byl → N. Olahus. Pod vlivem reformačního hnutí se i přes nepříznivé politické okolnosti (rostoucí turecká expanze) rozvíjelo během 16. století písemnictví v národním jazyce. Prvním dochovaným dokumentem v rumunštině je dopis bojara Neacșa z valašského Câmpulungu brašovskému rychtáři (1521) obsahující informace o pohybu tureckých vojsk; dokládá běžné fungování rumunštiny v jednacím písemnictví i blízkost tehdejší vývojové fáze rumunštiny dnešnímu spisovnému jazyku. Pravděpodobně na začátku 16. století byly v severním Sedmihradsku pořízeny první překlady biblických textů (Žalmů a Skutků apoštolských) do rumunštiny, přesněji do maramurešského nářečí. Z několika středisek knihtisku se v rumunských zemích šířily překlady církevní literatury; nejzáslužnější byla činnost diákona Coresiho, který v Brašově vytiskl devět základních náboženských děl (1559–81). K vytvoření spisovné rumunštiny významně přispěli v následujícím století moldavští kronikáři → G. Ureche a → M. Costin. Průkopníkem umělé poezie se stal koncem 17. století metropolita → Dosoftei. Stará literatura vrcholí v první polovině 18. století dílem mnohostranně erudovaného humanisty → D. Cantemira, moldavskou kronikářskou tradici uzavírá letopis jeho rádce → I. Neculceho. Národní obrození a romantismus Přechod k moderní literatuře představuje v poslední třetině 18. a na počátku 19. století tzv. Sedmihradská škola (Școala Ardeleană) se střediskem v městě Blaj, k níž patřili národní buditelé, jejichž vzdělání zajistila uniatská (řeckokatolická) církev založená v Sedmihradsku brzy poté, co se knížectví octlo pod vládou Habsburků (1697). Učitelé a kněží z okruhu tohoto hnutí, především → S. Micu (Clain), → G. Șincai a → P. Maior, ve svých filologických a historických pracích dokazovali románský původ ru-
13
pro děti Prichindel (1953, Paleček), Poveste haiducească (1953, Vyprávění o zbojnících), Basme (1955, Pohádky) aj. Vydání: Opere I–XVI (1969–87), Teatru (1986). lv ELIADE Mircea, 9. 3. 1907 Bukurešť – 22. 4. 1986 Chicago (USA), historik náboženství, prozaik a esejista rumunského původu. Po maturitě v Bukurešti studoval 1925–28 filozofii na Bukurešťské univerzitě, 1928–31 absolvoval stipendium v Indii zaměřené na studium sanskrtu, tibetštiny, indické etnologie a náboženství. Po složení doktorátu 1933 přednášel indickou filozofii na univerzitě v Bukurešti. Jeho disertační práce Yoga. Essai sur les origines de la mystique indienne (Jóga. Studie o počátcích indické mystiky), publikovaná v Paříži 1936, ho zařadila mezi přední evropské orientalisty. Za války působil jako diplomat v Londýně a Lisabonu, 1945 se rozhodl pro emigraci do Francie. Přednášel na École des Hautes Études v Paříži, 1957 se přestěhoval do Chicaga, kde se stal vedoucím katedry dějin náboženství a koordinátorem velké religionistické encyklopedie v 16 sv. The Encyclopedia of Religion (1987). – Je autorem významných prací o světových náboženstvích, východních filozofických doktrínách, mýtech a mytologiích, např. Techniques du yoga (1948, Techniky jógy), Traité d’histoire des religions (1949, Pojednání o historii náboženství), Le Mythe de l’éternel Retour (1949, Mýtus o věčném návratu, č. 1993), Le Chamanisme et les Techniques archaïques de l’extase (1951, Šamanismus a nejstarší techniky extáze, č. 1997), Le Yoga. Immortalité et Liberté (1954, Jóga. Nesmrtelnost a svoboda, č. 1999), Le Sacré et le Profane (1956, Posvátné a profánní, č. 1994), Méphistophélès et l’Androgyne (1962, Mefisto a Androgyn, č. 1997), Aspects du Mythe (1963, Podoby mýtu), De Zalmoxis à Gengis Khan (1970, Od Zalmoxida k Čingischánovi, č. 1997), Histoire des croyances et des idées religieuses (3 sv., 1976, 1978, 1983, Dějiny náboženského myšlení, č. 1995, 1996, 1997), Dictionnaire des religions – s → I. P. Culianem (1990, Slovník náboženství, č. 1993). Zatímco odborné práce psal francouzsky nebo anglicky, v beletrii a vzpomínkách zůstal věrný rumunštině. V próze zpočátku vyznával koncepci autenticity a bezprostřední zkušenosti, např. v „deníkovém“ románu Isabel și apele diavolului (1930, Isabel a ďáblovy vody), v autobiografickém milostném románu konfrontujícím evropskou a indickou mentalitu Maitreyi (1933, Maitrejí, č. 1989 ve sv. Bengálská noc s románem Svatba v nebi), v „nepřímém“ románu Șantier (1935, Staveniště), v románu o nonkonformní mladé generaci Huliganii (1935, Chuligáni) aj. Později se orientoval na fantastickou prózu, v níž navázal na domácí tradici založenou → M. Eminescem. Motivicky čerpal ze starobylých lidových obřadů a pověr, z řecké mytologie, z indické filozofie, z průniků mezi posvátnými a světskými jevy. Odhalení
102
posvátného v každodenní skutečnosti je v jeho d. umožněno zvláštním darem paměti či imaginace, snem, zasvěcením do mytického rituálu, náhodným přírodním úkazem nebo aktem umělecké tvorby. Vzájemné překrývání posvátného a světského dává originální tvářnost jeho fantastickým novelám a povídkám, např. Domnișoara Christina (1936, Slečna Kristýna, č. 1984 ve sv. Pět rumunských novel, 1991 ve sv. s novelou Had), Șarpele (1937, Had, č. 1986 a 1991), Secretul doctorului Honigberger (1940, Tajemství doktora Honigbergera, č. 1990 ve stejnojmenném sv. se 4 dalšími povídkami), La Ţigănci (1959, U Cikánek, č. Světová literatura 1/1985 a ve sv. z 1990), Pe strada Mântuleasa (1967, V Mântuleasově ulici, č. 1996 ve sv. V hájemství snu se 3 dalšími povídkami), Ghicitor în pietre (1959, Hádání z kamenů, č. 2000 ve stejnojmenném sv. se 7 dalšími povídkami). Kromě fantastické prózy ho přitahoval i klasicky vyprávěný životní příběh; pět let pracoval na rozsáhlém románu Noaptea de Sînziene (Svatojánská noc, poprvé vyšel ve francouzském překladu Forêt interdite, 1955, sl. Svätojánska noc, 2000), jehož ústředním tématem je protagonistovo iniciační hledání lásky, jež ho však přibližuje k smrti. Autorova životopisná fakta a poutavá svědectví z meziválečných bukurešťských intelektuálních kruhů a z poválečného exilu ve jsou obsažena v memoárech Fragments d’un journal (2 sv., 1973, 1981, Úryvky z deníku) a Memorii (2 sv., 1991, Paměti). • D. d.: romány Lumina ce se stinge (1934, Hasnoucí svit), Întoarcerea din rai (1934, Návrat z ráje), Nunta în cer (1939, Svatba v nebi), div. hry Iphigenia (premiéra 1941, tiskem 1951, Ifigenie), Coloana nesfîrșită (1971, Nekonečný sloup), cestopis India (1934, Indie), eseje Soliloquii (1932, Samomluvy), Cosmologie și alchimie babiloniană (1937, Babylónská kosmologie a alchymie), Insula lui Euthanasius (1943, Euthanasiův ostrov), Comentarii la legenda Meșterului Manole (1943, Komentáře k Legendě o mistru Manolovi), publicistika z exilu Împotriva deznădejdii (1992, Proti beznaději. Vydání: La Ţigănci și alte povestiri (1969, U Cikánek a jiné povídky), Proză fantastică I–V (1991–92, Fantastická próza), výbor z esejistiky Drumul spre centru (1991, Cesta ke středu). Literatura: M. E., L’épreuve du labyrinthe. Entretiens avec Claude-Henri Rocquet (1978), A. Marino, Hermeneutica lui Mircea Eliade (1980), M. Linscott Ricketts, Mircea Eliade, The Romanian Roots (1988), Světová literatura 3/1993, G. Glodeanu, Fantasticul lui Mircea Eliade (1993), I. P. Culianu, Mircea Eliade (1995), M. Handoca, Mircea Eliade – Biobibliografie 1–2 (1997, 1998), Doina Ruști, Dicţionar de simboluri din opera lui Mircea Eliade (1997), Litteraria Pragensia 14/1997, M. Handoca, Convorbiri cu și despre Mircea Eliade (1998), Wilhelm Dancă, Mircea Eliade. Definitio sacri (1998). lv
103
