SLOVNÍK FRANCOUZSKY PÍŠÍCÍCH SPISOVATELŮ Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Kanada, Maghreb a severní Afrika, „Černá“ Afrika, Libanon, Oblast Indického a Tichého oceánu
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2002
2
3
P Ř E D M L U V A
Obsah Slovníku francouzsky píšících spisovatelů je vymezen jazykově: eviduje totiž autory a díla náležející literaturám frankofonním. Těmi se rozumějí literatury zemí a oblastí, v nichž je francouzština buď mateřským jazykem obyvatel (Francie a části Belgie, Kanady, Lucemburska a Švýcarska), nebo jazykem běžně užívaným alespoň v některých vrstvách obyvatelstva a v některých oblastech veřejného života. To platí o většině afrických zemí, které tvořily bývalé francouzské koloniální impérium (např. Bénin, Čad, Kamerun, Malgašská republika, Mali, Pobřeží slonoviny, Senegal, Togo). Běžně se pro tyto slovesné produkce používá označení literatury „černé Afriky“. Vzhledem ke stupni politické a kulturní integrace v minulosti zaujímají mezi nimi zvláštní místo literatury arabských zemí severní Afriky, tzv. Maghrebu (Alžírsko, Maroko a Tunisko). Přední místo v neevropských zemích frankofonie přísluší rovněž literatuře libanonské, která zejména v posledních letech zaznamenává výrazný rozvoj. Z klasických oblastí současné frankofonie tedy v našem slovníku není zastoupena pouze francouzsky psaná literatura karibské oblasti (tj. Haiti a Antil): ta je podrobně zpracována ve Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (1996). Jednoznačné zařazení jednotlivých autorů do některé konkrétní národní literatury je někdy spojeno s jistými obtížemi. Řada spisovatelů především evropského nefrancouzského původu totiž někdy prožila podstatnou část svého života ve Francii, s touto zemí a s jejím kulturněhistorickým kontextem spojila většinu svého díla a tradičně je literárněhistorickými příručkami považována za autory francouzské. Situaci dále komplikuje i otázka počátku národních frankofonních literatur, na kterou nejednou existuje několik odpovědí (viz např. v úvodní studii pasáž o počátcích belgické francouzsky psané literatury). U autorů původu afrického a arabského k tomu nejednou přistupuje i skutečnost, že řada z nich usilovala o získání francouzského státního občanství a často je také obdržela. Všechny tyto snahy vyplývají z důvodů, které leží mimo vlastní literární oblast: i dnes, podobně jak tomu bylo už nejméně od počátků 19. století, je úspěch u pařížského čtenáře a kritika branou k literární slávě, proslulosti i ke spokojenosti materiální. Když se k tomu přidá množství literárních cen, které se především v Paříži každoročně udělují a které mohou mít obdobné důsledky, je konání nefrancouzských literátů píšících francouzsky pochopitelné. Náš slovník přirozeně nemůže tyto ně-
6
7
kdy složité otázky řešit, nicméně u všech autorů je uveden i jejich původ a frankofonní oblast, k níž bývají tradičně řazeni. Předkládaný slovník je informativní bio-bibliogra¤ckou příručkou, jejíž hlavní koncepční rysy byly již od počátků dány několika okolnostmi. Především tím, že vychází v řadě obdobných příruček v nakladatelství Libri, a bylo tedy třeba jeho uspořádání stejně jako organizaci hesel přizpůsobit svazkům již vydaným. Proto je do něho kromě vlastního hesláře zařazena i úvodní studie o základních vývojových tendencích literatur a slovníček výslovnosti křestních jmen. Neméně závažnou okolností, kterou autoři museli mít na mysli, byla skutečnost, že jejich dílo má důstojného předchůdce ve Slovníku spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko, který vyšel jako jeden z prvních svazků edice literárních slovníků v nakladatelství Odeon v roce 1966. Především díky kompetenci hlavního redaktora Otakara Nováka, profesora dějin francouzské literatury na romanistice brněnské univerzity, a díky kolektivu autorů, mezi nimiž byli i odborníci, kteří se podstatnou měrou zasloužili o vybudování české a slovenské poválečné romanistiky (kromě jiných Josef Kopal, Jiří Látal, Anton Vantuch, Antonín Zatloukal), vzniklo dílo, které si podnes podrželo svou faktogra¤ckou i metodologickou hodnotu. Pomýšlet na doplněnou reedici tohoto slovníku však nebylo možné. Tři a půl desítiletí, která uplynula od jeho vydání, přinesla ve vývoji frankofonních literatur takový pohyb, tak hluboce zasáhla do interpretace celých období i jednotlivých autorů a natolik rozšířila naše možnosti používat původní slovníkové, příručkové i monogra¤cké materiály, že jediným nosným řešením bylo sepsání slovníku zcela nového. Práce se ujal kolektiv autorů, odborníků na dějiny francouzské literatury působících vesměs na ústavech románských, francouzských nebo komparatistických studií českých univerzit. Slovník se obrací na různé – a často značně odlišné – skupiny čtenářů. Především na širokou obec zájemců o literaturu, která se neustále setkává v edičních plánech nakladatelství, v časopisech, na divadelních scénách s díly francouzských a francouzsky píšících autorů. Těm jsou určeny základní informace o autorech a jejich tvorbě a o rámcovém zařazení jejich díla do širších literárněhistorických souvislostí. Projekt slovníku však počítá i se čtenáři, které přivede zájem odborný či profesní, jako jsou kulturní pracovníci, novináři, pedagogové nebo studenti literárních i neliterárních oborů: těm především jsou určeny obsáhlejší interpretace autorů a jejich děl, systém odkazů na jiná jména, díla a žánry a poznámky o jejich vztazích k českému kulturnímu a literárnímu prostředí formou překladů, adaptací nebo tvůrčích podnětů. Jedním ze základních – a nejožehavějších – problémů každého literárního slovníku či díla obdobného charakteru je výběr hesel.
Slovník francouzsky píšících spisovatelů nabízí přes 1400 článků o autorech a dílech, nepočítaje v to množství hesel odkazových. Ani tento počet vstupů však samozřejmě nemůže postihnout příslušné literatury v celé jejich šíři a rozmanitosti umělecké, historické, žánrové či ideové. Je tedy třeba vždy vybírat. Při sestavování hesláře bylo bráno v úvahu několik základních okolností. Hlavní důraz byl vzhledem ke kulturním tradicím i současné české ediční praxi kladen na autory a díla frankofonních literatur evropských a na Kanadu, zatímco z literatur ostatních byla do slovníku pojata pouze jména a díla reprezentující hlavní tendence příslušných písemnictví a překračující úzce lokální význam. Přitom ve výběru tvoří naprostou většinu jména autorů literatury krásné. V souladu s praxí literárních slovníků francouzských i českých však byla zařazena i jména některých významných literárních kritiků a historiků, esejistů, ¤lozofů nebo lingvistů, kteří zasáhli do literárního dění své doby a bez nichž by byl obraz literárního vývoje ochuzen. Pro zařazení autora do hesláře bylo rozhodující místo, které zaujímá ve své národní literatuře, vývojová hodnota jeho díla či myšlenek, jeho mezinárodní ohlas i jeho ohlas v českém literárním prostředí. A konečně při vší úctě k historické kontinuitě literárního vývoje a k literární tradici a k nezbytnosti sledování historických kořenů a historických souvislostí současného umění, mírný důraz byl přece jen kladen na jevy literatury moderní, tj. literatury 19. a 20. století. Stavba jednotlivých hesel se přizpůsobila praxi, jak se ustálila v edici literárních slovníků nakladatelství Libri. Hesla jsou řazena podle abecedy české (tj. „ch“ je za písmenem „h“, zatímco ve francouzské abecedě je „ch“ řazeno v rámci písmene „c“). Tučným písmem a verzálkami je uvedeno autorovo příjmení v té podobě, jak se uvádí podle francouzského pravopisu (tedy i se všemi akcenty). Podle českého úzu je u ženských jmen přidána v kulaté závorce přípona –ová: SAND(OVÁ). V hranaté závorce následuje fonetický přepis původní výslovnosti jména. Tato transkripce je zjednodušená a zachycuje jen základní znaky výslovnosti – nepřihlíží tedy např. k různým kvalitám francouzských samohlásek (např. jejich otevřenosti a zavřenosti) nebo k jiným speci¤cky francouzským výslovnostním jevům (např. tzv. pohyblivé „e“). Nosovky označujeme zjednodušeně příslušnou samohláskou a písmenem „n“ (např. „an“, „on“). Tučným písmem je pak uvedeno křestní jméno, příp. jména. Jejich výslovnost se neuvádí, tu čtenář najde v samostatném seznamu nejužívanějších křestních jmen v závěru svazku. Pokud je první jméno pseudonym, následuje jméno vlastní, nebo je zde naopak uvedena přezdívka či jiné užívané jméno. V další části záhlaví hesla stojí datum a místo narození, případně úmrtí. V mnoha případech, a to i u autorů moderních, různé příručky uvádějí různá data, podoby jmen atd.
8
9
V těchto případech, pokud to bylo možné, se autoři drželi údajů uvedených v databázi pařížské Národní knihovny. Všechny geogra¤cké údaje bez bližšího určení odkazují k území Francie, v závorce jsou uváděny země jiné než Francie (kromě případů, kde by to bylo zbytečné, jako Brusel, Montreal atd.). Tyto údaje jsou uváděny v původním znění s výjimkou těch, u nichž existuje běžně užívaná podoba česká (Paříž, Štrasburk atd.). Záhlaví hesla uzavírá autorova stručná žánrová charakteristika a jeho sounáležitost s určitou národní literaturou. Vlastní heslo obsahuje část biogra¤ckou, dále pak (podle rozsahu hesla) charakteristiku estetickou, historickou, žánrovou, ¤lozo¤ckou, výčet základních titulů, případně poznámku o vztahu autora a díla k českému kulturnímu prostředí. V konkrétním uspořádání těchto složek se samozřejmě uplatňuje osobitý přístup autorů jednotlivých hesel. Tituly knih jsou uváděny v původním znění, v závorce následuje letopočet prvního vydání originálu a obvykle užívaný nebo autorem hesla ad hoc vytvořený český překlad názvu. Pokud byla kniha přeložena do češtiny, je český název uveden kurzívou a za ní po zkratce „č.“ následuje letopočet vydání překladu, případně letopočty překladu prvního a posledního nebo překladů všech. Otevřený zůstává problém psaní velkých písmen ve francouzských názvech, kde je úzus velmi rozkolísaný. V různých (i seriózních) příručkách a bibliogra¤ích lze např. u Victora Huga najít Nouvelles odes i Nouvelles Odes, Les châtiments i Les Châtiments… Jediným schůdným řešením je, přidržovat se forem uváděných v důvěryhodných pramenech: v tomto případě za takové byla považována kartotéka pařížské Národní knihovny, případně nejpoužívanější francouzský literární slovník Jeana-Pierra de Beaumarchaise (viz Výběr z použité literatury). Již od doby národního obrození je francouzská literatura jedním z nejsilnějších a nejpůsobivějších inspiračních zdrojů a nejednou i hodnotovým měřítkem pro českou literaturu. Zejména od konce 19. století, v době zrodu symbolismu a různých forem modernismu, byla přítomnost francouzské literatury v kulturním prostředí českém obzvláště intenzivní. Množství překladů, informačních i odborných článků, studií a publikací o francouzských autorech a jejich dílech jsou vnějším projevem intenzity a podnětnosti česko-francouzských literárních vztahů, mezi jejichž českými iniciátory najdeme takové osobnosti, jako byli Jaroslav Vrchlický, Hanuš Jelínek, Jindřich Hořejší nebo Karel Čapek. Francouzské písemnictví si podnes podrželo své místo v samém centru evropského i světového literárního kvasu a je inspirujícím pramenem, jehož hodnota je dána jak bohatou minulostí, tak odvahou nových myšlenek. Pokud náš slovník přispěje k poznání této literatury v českém prostředí, bude jeho smysl i záměr naplněn. Jaroslav Fryčer
10
SEZNAM ZKRATEK
Zkratky přídavných jmen platí i pro příslovce od těchto přídavných jmen odvozená. aj. ant. apod. atd. autobiogr. C. N. E. CNRS č. d. d. div. dram. É. N. S ¤loz. hist. hl. d. jaz. krit. lit. nakl. např. NRF psychol. real. resp. roz. sci-¤ sv. tj. vl. jm. zal. →
a jiný antologie a podobně a tak dále autobiogra¤e, autobiogra¤cký Comité National des Écrivains (Národní výbor spisovatelů) Centre National de la Recherche Scienti¤que (Státní ústředí vědeckého výzkumu) česky, český další díla divadlo, divadelní dramatický École Normale Supérieure (prestižní pařížská vysoká škola pedagogická) ¤lozo¤cký historický hlavní díla jazykový kritický literární nakladatelství, nakladatelský například Nouvelle Revue Française psychologický realistický respektive rozený science-¤ction, vědecko-fantastický svazek to jest vlastním jménem založil(a), založeno odkazová šipka
11
A ABELLIO [abeljo] Raymond, vl. jm. Georges Soulès, 11. 11. 1907 Toulouse – 26. 8. 1986 Nice, francouzský romanopisec a esejista. Studium na pařížské Polytechnice a povolání inženýra se u něho od počátku prolínají s politickou angažovaností odrážející skromné poměry, z nichž vyšel. Stal se členem revolučního křídla socialistické strany (1932) a po návratu z německého zajetí ve Slezsku (1941) se znovu angažoval v revolučních hnutích, která se však za vichistického režimu kompromitovala kolaborací s nacisty. Přestože spolupracoval s protiněmeckým odbojem, musel se po válce – až do vyjasnění záležitosti – uchýlit do Švýcarska (1944–52). Po návratu do Francie opouští politiku a zakládá Kruh metafyzických studií (→ Eliade, → Cioran, Pauwels) do jehož činnosti promítl úsilí o originální syntézu poznání, sebepoznání a jednání v nové gnózi. Originální ¤lozo¤e A. usilující o uchopení „univerzální struktury“ čerpá jak z tradice racionální evropské ¤lozo¤e (strukturalismus, fenomenologie), tak z ezoterických učení (kabala, numerologie, alchymie). Jednotlivé etapy autorovy gnóze vyjadřují eseje La Bible, document chiffré (1950, Bible – šifrované svědectví), La Structure absolu (1965, Absolutní struktura), La Fin de l’ésotérisme (1973, Konec ezoterismu), Approches de la nouvelle gnose (1982, Cesty k nové gnózi). Hledání nových myšlenkových, etických a politických cest je narativně rozvedeno v dějově napínavých románech, často vyprávěných v 1. osobě. Próza Heureux les paci¤ques (1946, Blahoslavení tiší) a Les Yeux d’Ezéchiel sont ouverts (1949, Oči Ezechielovy jsou otevřeny) líčí na pozadí 30. let, španělské občanské války a válečného kon˘iktu zrání mladých intelektuálů, rozpolcených mezi komunismem a fašismem v touze přetvářet svět. Závěr této volné trilogie – La Fosse de Babel (1962, Babylonská jáma) – je příběhem „absolutní struktury“ – skupiny vyvolených (fašistů a revolucionářů), chystajících se po nietzscheovsku vést lidstvo k novým cílům. • D. d.: paměti Ma dernière mémoire (1972 a 1975, Má poslední paměť), román Visages immobiles (1983, Nehybné tváře). pk
venkovských poměrů a celý život jako polemik a esejista bojoval za liberalismus a solidaritu. Jeho velmi úspěšné prozaické dílo zahrnuje romány sentimentální – Tolla (1855, Tolla), Germaine (1857, Germaina), příběhy sociálně angažované – Maître Pierre (1858, Mistr Petr), Le Roman d’un brave homme (1880, Román o spořádaném muži), romány satirické – Le Roi des montagnes (1857, Král hor, č. 1902, 1923) a knihy s pseudovědeckými náměty – o obživování (L’Homme à l’oreille cassée, 1862, Muž s utrženým uchem, č. 1924), o transplantaci charakterů (Le Nez d’un notaire,1862, Notářův nos, č. 1924). • D. d.: drama Laure et les Jacques (Laura a Jakubové, č. 1965). jf ABRANTÈS [abrantes] Laure Junot(ová), vévodkyně d’, 6. 11. 1784 Montpellier – 7. 6. 1838 Paříž, francouzská prozaička. Poznala důvěrně společenský i politický život prvního císařství a vlády Ludvíka XVIII. a zachytila jej v živých vzpomínkách Mémoires (1831–35, Paměti, 18 sv.), dovedně spojujících historii s anekdotami, avšak faktogra¤cky nepříliš spolehlivých. Při psaní jí prý pomáhal → Balzac a úspěch byl ovlivněn obnoveným Napoleonovým kultem ve 30. letech 19. století. • D. d.: Les Femmes célèbres de tous les pays (1833–35, Slavné ženy ze všech zemí), Histoire des salons de Paris (1836–38, Dějiny pařížských salonů). jf ACKERMANN(OVÁ) [akerman] Louise, rozená Victorine Choquet(ová), 30. 11. 1813 Paříž – 3. 8. 1890 tamtéž, francouzská básnířka. Vychována v duchu encyklopedistů (→ Encyklopedie), debutovala uprostřed romantismu pesimistickými verši, inspirovanými poezií německou a střízlivým duchem pozitivismu, což ji sbližovalo s básnickým parnasismem. • Hl. d.: básnické knihy Premières poésies (1863, První básně), Poésies philosophiques (1871, Filozo¤cké básně), autobiogra¤cké texty, aforismy, meditace Pensée d’une solitaire (1882, Myšlenky samotářky). České ukázky v knize Neznámý Parnas (1988). jf
ABOUT [abu] Edmond, 24. 2. 1828 Dieuze – 6. 1. 1885 Paříž, francouzský prozaik, dramatik a novinář. Vyšel ze skromných
ADAM [adan] Paul, 7. 12. 1862 Paříž – 1. 1. 1920 tamtéž, francouzský romanopisec a publicista, tvůrce mnohotvárný a proměnlivý. Upoutal nejprve naturalistickým románem Chair molle (1885, Měkké maso), později úzce spolupracoval se symbolisty (→ Kahn, → H. de Régnier, Wyzewa, → Moréas), neuzavíraje se ani vlivům vitalismu, okultismu či tolstojovského mesianismu a předjímaje → Romainse koncepcí kolektivní psychologie. Svá díla koncipoval jako syntézu trojí možné interpretace: ¤gurativní, intelektuální, ezoterické. Výrazem těchto idejí i příklonem k → Barrèsovu nacionalismu je román Le Mystère des foules (1895, Tajemství davů). Myšlenku „latinskosti“ vyjadřující nadvládu člověka nad hmotou ztvárnil ve čtyřdílné napoleonské epopeji Le
62
63
ABI-ZEÏD [abi zeid] Fouad, 1915–1958, libanonský francouzsky píšící básník. Patřil k okruhu autorů kolem Revue phénicienne, která byla výrazem meziválečného zájmu o poezii. On sám pod vlivem → Valéryovým usiloval o vytvoření moderního básnického jazyka ve službách hledání národní integrity. Celé dílo tvoří dva svazky básní – Les Poèmes de l’été (1936, Básně léta), Nouveaux Poèmes (1942, Nové básně). jf
Temps et la vie (Čas a život) – La Force (1899, Síla), L’Enfant d’Austerlitz (1901, Slavkovské dítě), La Ruse (1903, Lest), Au soleil de juillet (1903, V červencovém slunci). • D. d.: Le Conte futur (1893, Budoucí povídka, č. 1917), romány Lettres de Malaisie (1898, Listy z Malajska, č. 1905, 1920), Les Lions (1906, Lvi, č. 1920), Le Trust (1910, Trust). pk ADAM DE LA HALLE [adan d la al], též ADAM LE BOSSU nebo BOSSU D’ARRAS, 1240–50 Arras – 1288 Neapol (?), francouzský básník. Le Bossu je rodové jméno, nikoli charakterizační přídomek (bossu = hrbáč); teprve A. otec Henri Le Bossu, bohatý měšťan a arraský konšel, se začal podepisovat rovněž de la Halle. A. studoval na pařížské univerzitě, 1270 se oženil, v téže době si vyměnil několik jeux-partis s arraským básníkem Jeanem Bretelem, krátce nato byl nucen Arras opustit (pro blíže neurčitelný kon˘ikt s městskou správou) a uchýlit se do Douai. Patrně z této doby pochází báseň Congé (Loučení), v níž vyčetl Arrasu nevděk a morální úpadek. Po návratu (1274) napsal proslulou dramatickou skladbu o 1180 oktosylabech Jeus de la fuellie (Hra pod loubím, č. P. Eisner 1956), první profánní hru francouzského divadla. Hra, která byla dávána na sv. Jana 1276, uvádí na scénu obyvatele Arrasu, jimž je vyčítána lakota a obžerství, ale vedle realisticko-burleskních prvků pracuje i s fantazijními motivy (tři víly v předposlední scéně). Jednou z jejích postav je sám A., který tu vyjadřuje své přání pokračovat ve studiích v Paříži (A. druhý pařížský pobyt není nicméně doložen). Kolem 1280 vstoupil A. do služeb Roberta II. z Artois a jako člen jeho doprovodu odešel do Neapole, kde tehdy vládl Karel I. z Anjou, nejmladší bratr sv. Ludvíka. Zde (snad v roce 1284) byla dávána A. druhá hra, Jius de Robin et Marion (Robin a Marion, č. P. Eisner 1942, 1956), půvabná pastorála o 780 oktosylabech, jejímiž hlavními aktéry jsou dva venkovští milenci a zpupný rytíř. Formálním vzorem, jejž A. v obou hrách napodobil, je Hra o sv. Mikuláši jeho arraského krajana → Jeana Bodela. A. je rovněž autorem panegyriku na Karla z Anjou Chanson du roi de Sicile (1283–85, Píseň o sicilském králi), veršovaného Dit d’amour (před 1262, Skládání o lásce) a více než sta drobných lyrických útvarů (písní, rondetů, rondeaux, virelais aj.), k nimž skládal rovněž hudbu. • Vydání: Jeux et sapience du Moyen Age, A. Pauphilet, 1951; The Lyric Works of A. de la Halle, N. Wilkins, 1967. jp
s hnutím surrealistů, přátelil se s → Éluardem a → Artaudem, psal autobiogra¤cké črty, překládal a adaptoval pro divadlo hry Gogola, Gorkého a Čechova. Po válce začal psát absurdní hry, ve kterých podtrhoval bídu lidského žití, samotu člověka ve světě a nemožnost lidské komunikace. Často používal ironie a jeho nejsilnější zbraní byla parodie. V prvních hrách byly jeho hrdiny bezejmenné lidské loutky jako Matka, Sestra, Zaměstnanec či pouze N. Zlomem v tvorbě byl rok 1955, kdy se rozešel s představiteli absurdního divadla a stal se členem komunistické strany. Přiblížil se k Brechtovu pojetí divadla a začal psát hry s politickým zaměřením. Touto změnou orientace zklamal své původní přívržence, neuspokojoval však dostatečně ani marxistickou kritiku. Byl k sobě velmi náročný, vnitřně stále nespokojený a rozhodl se opustit svět. • Hl. d.: román L’Aveu (1946, Přiznání), dramata La Parodie (1947, Parodie), L’Invasion (1949, Invaze), La Grande et la petite manœuvre (1950, Velký a malý manévr), Tous contre tous (1952, Všichni proti všem), Le Professeur Taranne (1953, Profesor Taranne), Le sens de la marche (1953, Smysl cesty), Le ping-pong (1955, Ping-pong, č. 1966), Paolo-Paoli (1957), Printemps 71 (1961, Jaro 71), La politique des restes (1963, Zbytková politika), M. le Modéré (1968, Pan Umírněný), Off limits (1969, Bez hranic). Výbor z díla Théâtre 1–3 (např. 1968–70, 1973–75, Divadlo 1–3). mv
ADAMOV [adamof] Arthur, 23. 8. 1908 Kislovodsk (Kavkaz) – 14. 3. 1970 Paříž, francouzský dramatik rusko-arménského původu, jeden z autorů tzv. Nouveau théâtre (Nové divadlo). Pocházel z bohaté ruské rodiny těžce postižené revolucí 1917. Studoval ve Švýcarsku a v Německu, od roku 1924 žil v Paříži, sympatizoval
ADENET LE ROI [adne l rua], též ADAM LE MÉNESTREL, 13. století, francouzský básník. Menestrel (dvorní básník) brabantského vévody Jindřicha III. (v mládí rovněž básníka, který ho podle jeho vlastních slov naučil truvérskému řemeslu). Po smrti svého mecenáše (1261) se odebral do Flander. 1270–71 se v družině ˘anderského hraběte Víta z Dampierre zúčastnil křížové výpravy sv. Ludvíka do Tunisu; po návratu setrval po třicet let na hraběcím dvoře. Opakovaně navštívil s hrabětem královský dvůr v Paříži. Jeho jméno (Adámek Král) svědčí o tom, že stál v čele hraběcích truvérů. Jeho dílo, rozvíjející zejména tradici → chansons de geste, vzniklo v letech 1269–85. Skladba Enfances Ogier (Mládí Ogiera Dánského, 8229 veršů) vypráví o hrdinských skutcích, jimiž se vyznamenal Ogier, zajatec Karla Velikého, v bojích se Saracény na italské půdě. Berte aus grans pies (Berta Velkonohá, 3486 veršů) líčí pohádkově dobrodružné osudy matky Karla Velikého. Nedokončený (či neúplně dochovaný) Buevon de Conmarchis (3945 veršů) je přepracováním starší skladby Obléhání Barbastra z konce 12. století, patřící k cyklu Viléma Oranžského; hrdinou válečných i milostných dějů je tu statečný Bovon a jeho synové. Dvorský román Cléomadès (18 688 oktosylabů) zpracovává fantastický motiv orientálního původu, známý z Pohádek tisíce a jedné noci: hrdina tu křižuje celou Evropu na ebenovém koni. • Vydání Les œuvres d’A. le Roi, I–V, A. Henry, 1951–71. jp
64
65
