SLOUPKOVÝ AMBIT. Karel Čapek

SLOUPKOVÝ AMBIT

Karel Čapek www.digiBooks.cz

Obsah I ............................................................................................................ 6 CHVÍLE ODDECHU ...................................................................... 6 OSLAVA ......................................................................................... 8 CHVÁLA ZAHÁLKY................................................................... 10 Z OKNA ....................................................................................... 12 ULICE............................................................................................ 13 O OBCHODECH A JINÝCH PODNICÍCH ................................. 15 O STYKU S ÚŘEDNÍMI ČINITELI ............................................ 17 NEDĚLNÍ KRAJINA .................................................................... 20 JARNÍ ............................................................................................ 22 PODZIMNÍ.................................................................................... 24 K FONETICE POVĚTŘÍ .............................................................. 26 VELKÁ VODA ............................................................................. 28 ZVÍŘATA JAKO HERCI.............................................................. 30 VĚK OČÍ ....................................................................................... 32 POSEDLOST................................................................................. 35 ČISTÁ PRÁCE .............................................................................. 37 STAVEBNÍ.................................................................................... 40 JMÉNO .......................................................................................... 42 NA PRAHU ZÁHAD .................................................................... 45 VNITŘNÍ HLAS............................................................................ 47 ZNAMENÍ ..................................................................................... 50 POKLAD NA HRADĚ HELFENBURKU.................................... 52 ZÁHADNÝ PŘÍPAD .................................................................... 54 KAZI ULAYA.............................................................................. 56 OHEŇ ............................................................................................ 58 OBJEV TMY ................................................................................. 60 O SNECH ...................................................................................... 63 O POVAZE NAŠICH PŘEDKŮ ................................................... 66 TAJEMSTVÍ PÍSMA.................................................................... 68 O GLOBÁLNÍM ČTENÍ............................................................... 71 KRAJANÉ ..................................................................................... 73 TAJEMSTVÍ TCHYNÍ.................................................................. 76 ČLOVĚK A DANĚ ....................................................................... 79 HRA S HOLUBIČKOU ................................................................ 81 O NÁRODNÍ POVAZE ................................................................ 83 BUĎME REVOLUČNÍ ................................................................. 85

II......................................................................................................... 87 NEŠTĚSTÍ A TECHNIKA............................................................ 87 O MĚSTSKÉM DÍTĚTI ................................................................ 90 PERIFERIE.................................................................................... 92 OHROŽENÁ PAMÁTKA............................................................. 95 ČTYŘI STA TŘICET JMEN......................................................... 97 STROMY A MĚSTO .................................................................... 99 DOBRÁ PRÁCE.......................................................................... 101 REGIONALISMUS..................................................................... 103 PŘÍPRAVA.................................................................................. 105 CHVÁLA MORAVY .................................................................. 107 SLOVENSKO MÉNĚ ZNÁMÉ .................................................. 109 PROSBA O MILOST .................................................................. 111 NAARDEN.................................................................................. 113 OTEVŘENÁ ODPOVĚĎ............................................................ 115 HLAS NEVLASTENECKÝ....................................................... 117 JMÉNA ........................................................................................ 120 ARCHIV ŽIVOTA ...................................................................... 122 HLASY ZVENČÍ ........................................................................ 125 PRO PÁNY KNIHKUPCE.......................................................... 127 KNIHOVNA................................................................................ 129 OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ....................................................... 132 CHCI SI SEDNOUT.................................................................... 134 BARVIČKY, BARVY................................................................. 137 VÝKŘIK...................................................................................... 139 MALÝ REFORMÁTOR ............................................................. 141 NÁVRH NA ZŘÍZENÍ STÁTNÍHO HRDINCE ....................... 143 OBJEVY ...................................................................................... 145 I I I .................................................................................................... 147 P R O N O B I S .............................................................................. 147 F O R M Y ..................................................................................... 149 V R A Ž E D N I C E ....................................................................... 151 P R O S B A O M I L O S T ........................................................... 154 P Ř Í P A D D E S Á T N Í K A X ................................................... 156 J U S T I C E .................................................................................. 158 K P R O C E S U ........................................................................... 161 P E N Í Z E ..................................................................................... 163 O B C H O D Y V C O S T A - N E G Ř E ....................................... 165 V E Š V K O Ž I Š E ..................................................................... 167

V E Š B E Z K O Ž I C H U ........................................................... 170 E G Y P T S K Á R Á N A .............................................................. 173 STÁTNÍ CENY ZA LITERATURU A ZA JINÉ VĚCI .............................................................................................................. 176 K R I S E . . . N I K O L I V J E N O M H O S P O D Á Ř S K Á ..... 179 O J E D N É O B R A Z Á R N Ě .................................................... 181 J E N O M K N Í Ž K Y .................................................................. 185 4 0 . 0 0 0 ....................................................................................... 188 N Á Š V E R S U S T E N D R U H Ý ........................................... 190 N Á V O D K R E P T Á N Í .......................................................... 192 F I G U R Y N A Š E H O V Ě K U ................................................ 194 F A I R B A N K S Ů V Ú S M Ě V .................................................. 197 C H A P L I N Č I L I O R E A L I S M U ....................................... 199 N A N U K .................................................................................... 202 S L Y Š E L J S E M , Ž E .............................................................. 204 H R D I N A N A Š I C H D N Ů .................................................... 206 C O S L I T E R Á T Y .................................................................. 208 K A N T O Ř I A Š K O L A .......................................................... 210 P Ř Í P A D S C E N S U R O U ..................................................... 212 N O V O R O Č N Í D A T E L ........................................................ 214 T I S Í C F I L O S O F Ů H L E D Á M Í S T O ............................... 216 D Ě T I A V Á L K A ................................................................... 218 P Ř Í Š T Í P O K O L E N Í ............................................................. 220 D Ě T I C H U D Ý C H .................................................................. 222 O R O V N O C E N N O S T I P L E M E N .................................... 225 V Š E C H N O B U D E J I N É ..................................................... 227 P Ř Í L I Š M N O H O M Í S T A ................................................... 229 C H C E M E Ž Í T ! ..................................................................... 231 P U M Y N A D S V Ě T E M ........................................................ 233 P Ř E D L E T Y D V É M E C Í T M A .......................................... 235 POZNÁMKA VYDAVATELOVA.............................................. 237 V Y S V Ě T L I V K Y ........................................................................ 240

Nevím, je-li všem našim čtenářům známo, že říkání tištěné na tomto místě se redakčním termínem jmenuje sloupek“. To jméno se zrodilo patrně náhodou a vžilo se; už i v jiných novinách mají své kursivové „sloupky“, a slovo „sloupek“ už bezmála označuje nový literární druh, cosi kratšího než feuilleton a delšího než glossa, něco, co není dost dlouhé, aby to bylo nudné, ani dost nudné, aby to slulo článek; zkrátka sloupek je sloupek. Nuže, vzpomínal jsem na nás sloupkaře před třemi lety, když kostelník v Monrealu vodil turisty po ambitech monrealského kláštera. „Koukejte jen na ty sloupky,“ vykládal kostelník nadšeně; „každý je jiný, mezi třemi sty sloupků tu nejsou dva stejné; každý má jinou patku, dřík i hlavici, tady je motiv bodláku, tuhle dračí hlava a tadyhle lidské figury,“ a tak dále. Musil jsem se smát; my sloupkaři víme dávno, že každý sloupek musí být jiný od patky až k hlavě; s řemeslnou libostí starých kameníků vytepáváme jiné a jiné motivky na té gracilní věci, která se jmenuje sloupek; jako románští řemeslníci si dáváme záležet na tom, abychom vytvářeli každý sloupek jinak a vložili do něho kus invence, jež je radostí starých řemesel. /1926/

I CHVÍLE ODDECHU Všechno, co nás ještě včera trápilo, starosti, obavy, špatné zprávy, boj o živobytí a úzkost o národ, se milosrdně odsunulo; jsou to bolesti loňského roku. Za maličko, jistě už dnes, dolehnou znovu; ale než přijdou, dopřejte si mezi loňskem a letoškem chvíle oddechu. Víte to dobře: tato válka jest nám hroznou bolestí. A tak trochu, abychom se ohlušili a zároveň si stavěli most do budoucna, jsme se hleděli zaměstnati - ještě včera; a dnes, za malou chvíli, znovu začneme přemýšleti, mluviti a psáti o tom, čeho nám je třeba a co jsme zanedbali, co nám zůstal dlužen život, co nám odepřely vlády a co všechno si musíme sami opatřiti, až přijde naše chvíle. Školy, musea, ústavy, divadla, knihovny, nadace, organisace, průplavy, železnice, veřejné budovy, společnosti, reformy a zákony. Slovo „úkol“ stalo se naším heslem. Pěstujeme svou vůli, stanovíme národní povinnosti a budoucnost, kterou si kreslíme, je budoucnost práce, úkolů a mušení. Národní život si představujeme jako osnovu pilného a dobře organisovaného díla. Je něco nekonečně svůdného v takovém ideálu: vidíme do budoucnosti aspoň tak daleko, jak jsme vytyčili tyto úkoly; vrýsovali jsme do ní pracovní linie a to nám stačí, aby už pro nás byla tak trochu skutečností. A bůh ví, je nám toho upřímně třeba. Čtenáři, i já bych rád tuto lepší budoucnost učinil pro tebe trochu skutečností; ale marně se namáhám vymyslit úkol ještě neřečený nebo novou instituci. Mohu si jenom myslit, že jdu roku 1950 po pražské ulici a dívám se na pěkný veliký dům. „Pane,“ ptám se kolemjdoucího, který si vesele píská, „k čemu je ten dům?“ „Ale je to nějaká škola,“ praví budoucí chodec. „Hezká škola,“ pravím, „k čemu vlastně je tak krásná?“ „Nevím,“ praví budoucí člověk, „to se tak někdy podaří; ten, kdo ji stavěl, měl šťastný den.“ „Tak, tak,“ říkám, „ale vy máte hezké šaty.“ „To můj krejčí,“

odpovídá chodec, „má šťastnou ruku, že tak dobře šije.“ „Ale,“ divím se, „nejsou k tomu krejčovské akademie a musea, aby každý dobře šil?“ „Jsou,“ praví muž budoucnosti, „ale málokdo má šťastnou ruku.“ „I vy,“ pravím, „se zdáte šťastný; aspoň jste si pěkně pískal.“ „Proč bych nebyl rád? Hleďte, pane, právě mi napadla šťastná myšlenka, a proto jsem si pískal.“ „Jaká myšlenka?“ „Ale něco jsem zrovna vynalezl; víte, něco ve zdokonalení klavíru.“ „A tak, vy jste technik.“ „Ne, já jsem typograf, absolvent grafického učení.“ „A co dělají naši moderně školení technikové?“ „Také vynalézají. Tamten pán s dámou, vidíte? to je technik, ale píše romány. Teď vydal nový román, náramně šťastnou a podařenou věc. Ten má šťastné nadání!“ „Děkuji, pane, děkuji!“ „Prosím, velmi šťasten.“ Nepochybuji, že bych v roce 1950 mohl potkati také méně šťastné případy; ale myslím-li jen na šťastné, je to proto, že věřím: Ne, úkoly a povinnosti, které si klademe dnes, nejsou nadarmo. Nejsou však cílem. Všechny naše projekty a plány v budoucno mohou vytvořiti jen podmínky lepšího života. Všechny ústavy, prostředky, školy a regulace, které chceme dáti budoucímu národu, nejsou samy o sobě štěstím; věříme jen a doufáme, že přispějí k nějakému příštímu štěstí. Štěstí samo však není úkol ani povinnost; zdar, myšlenka, láska, báseň, invence nejsou povinností; to nejkrásnější, čím může vykvésti život národa, nejsou úkoly. To nejlepší nezrodí se z našeho chtění; my můžeme jen změkčiti a svlažiti půdu, jež byla pro nás příliš tvrdá; květ z ní vyroste sám mocí našeho života a ne mocí naší vůle. A tak ve chvíli oddechu můžeme - beze zrady na svých zásadách otevřití uši duchu pokušitele, jenž šeptá: Ano, vůle je dobrá a povinnost je nejlepší vůdce; ale nejlepším tvůrcem je svoboda ducha a srdce, a proto tvůj poslední úkol budiž svoboda člověka. /1918/

OSLAVA Už ráno vtrhl vítr do města dvěma proudy. Jeden, chladný a letmý, shromáždil se na pláni u Pankráce, přeskočil údolí a vrhl se Václavským náměstím dolů do ulic, nadouvaje prapory jako plachty k odjezdu: tak veplulo Václavské náměstí do širého dne jako krásná vyzdobená paluba. Druhý proud se vyhříval na rovině u Bráníka, a prosycen sluncem, záře stříbrným třpytem Vltavy rozlétl se dolů po řece. Za zvonění všech parníků, vyšňořena regatou všech klubů, Vltava táhla triumfálními oblouky mostů. Celé město ji pozdravovalo vlajícími prapory; tu se rozhoupaly všechny zvony, věž od věže se vlnil jejich kovový chorál, a s bašty zazněla rána hmoždíře. Teď se to začíná. U nás na Malé Straně rázem vylétla a vysoko v slunci zakroužila hejna holubů. Na mé okno usedl bělásek. Kam jsi to zapadl, bílý praporku? Jak jsi sem zalétl, jarní kvítku, jenž jsi se utrhl někde z rozkvetlé louky? Ozářená hračko, zatřepetej se nad ulicemi jako papírek, na kterém je napsáno, co všechny těší; zamávej nad zástupy svůj drobný pozdrav a slétni tam na červený květ geranie, do okna dítěte, které dnes nesmí ven. A ty, dítě, jež nesmíš ven, zda není dnes pouť na náměstí, zda tam nekvílí frkačky, nebečí trubky a nepláči malé děti? a ty tu máčíš rty a slzami svou ubohou, špinavou dřevěnou fujarku, která již dávno pozbyla hlasu, a přece do ní foukáš, abys konečně vydobylo divuplného, neslýchaného tónu útěchy? Po ulicích táhnou Sokolové s hudbou, Měšťanská garda a cechy se svými muzikami; řečníci, sládci, banderia, moravští studenti, „Slávia“ a „Sparta“ se svými míči, spolky, odbory, pořadatelé a venkovské školy; všechny sbírky, věže a parky jsou každému otevřeny; a nikdy nebylo tolik dívek, tolik tak hezkých a veselých dívek, na ulicích jako dnes. Jako tluk mocného srdce zvučí starý „Zikmund“. Přitlačen k zábradlí mostu a naslouchaje do dáli - Z celého průseku ulic od Národního divadla po Prašnou bránu zaléhá slavný, nesčíslný křik demonstrací jediným vysokým hukotem. Úsečně a

plamenně zaznívají slova politického řečníka ze Střeleckého ostrova, na Petříně zpívají učitelé kolem Máchovy sochy oslavnou kantátu; a nyní pomalu jde, drobně cinká stříbrnými zvonky veliké procesí. Universitní pedelové, ministranti v komžích a s korouhvemi, pochodně, řády, infulovaní opati; kanovníci zpívají „Svatý Václave“, a konečně sám světící biskup s berlou a mitrou pod zlatými nebesy; po dvou, štíhlí v bílých rochetkách, jdou v průvodu alumnové a zpívají mladými hlasy Lauda Sión Salvátorem. Ach ne, něco jiného: Já jsem majstr seminářský, píseň teskná a rozmarná jako mladé víno. A nade vším vysoko letí kovové vlny zvonů a houkání hmoždířů. Přitlačen k zábradlí mostu jsem hleděl na zářivou Vltavu. Nejkrásnější z řek, hlubino třpytně se smějící! po jaké žalné věky, s jakou láskou, jakou silou celé země obeplouváš toto město, že nyní, ve chvíli slávy, se zachvívá a nadzvedá jako člun, jejž jenom houžev víže ku břehu? Jsme na velikém prámu, jenž plyne po řece? Celé město se vzdutými prapory se houpá pomalým, vznosným hnutím ... S loggie Národního divadla vzlétla jásavá arie pěvkyně do andělské výše; jasný vítr zanáší až s Vyšehradu slavnostní chorál De profundis za pohřbívaného velkého muže; a nahoře, zcela nahoře, ztopen v nebeském světle blankytu, skřivánek drmolí nekonečnou píseň radosti. Tu prostřed náhlého ztišení se rozezvučí kovově-kamenně celé město, průvody se zastavují, dav smeká, strážníci s rukavicemi zcela novými salutují, a za úderů praporů ve větru, jakoby velikých nadšených křídel, vznáší se a vzlétá Praha vzhůru k nebi neskonalého jasu. /1917/

CHVÁLA ZAHÁLKY Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet. Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst ani spát, protože ani to ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek ani zábava. Zahálka, čistá, dokonalá zahálka, není ani kratochvíle ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neucel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného. Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic. Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno. Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít. Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic. Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu ani libosti, prostě ničeho. Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouná a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a

pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmu ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život plevelu ani řase ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru ani obsahu ani chuti. Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi - čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí; a pak - nu, což zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování. A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak... tak divně, že... zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného. /1923/

Z OKNA Místo abys na něco pořádného myslil, díváš se z okna; a protože bydlíš trochu vysoko nad prahem země, vidíš Pánaboha, a kousek pod ním oblohu, a kousek, malý kousek pod ní střechy, samé střechy a komíny. A náhle si vzpomeneš, že jsi se zrovna tak díval na komíny v Paříži, ale tam že jsou jinačí: jsou jako podstavec, a z něho čouhají dvě nebo tři tenké roury s jaksi zakroucenou hlavičkou, a vypadají, jako by tam stáli dva nebo tři mužíčkové, kroutili hlavami a mluvili o holkách nebo o politice. U nás jsou komíny krátké a zavalité, podsadité a jaksi nahrbené; proto se tolik v českém písemnictví vyskytuje přirovnání k staříkovi, který sedí na střeše a kouří faječku. A v Němcích, tam jsou komíny vyčouhlé, rovné a hranaté; nevypadají ani jako hovorný mužík ani jako děda; nevypadají nijak, jenom jako komíny. A to je i na komín trochu málo. * Pod mými okny pracují truhláři. Mám rád truhlařinu, je to pěkná práce; často, když píši, chtěl bych být raději truhlářem. Dnes jsem zrovna kousal péro, protože něco mě živou mocí nechtělo napadnout, a zatoulal jsem se očima na dvůr; zrovna tam tovaryš nařízl pilou krásné prkno a teď to mydlil, až se piliny sypaly a pila vjížděla do dřeva jako nůž do čerstvého chleba. „Franto, padla,“ křikl najednou káravý hlas z dílny; Franta se lekl, že ani nedořízl, a s námahou vyndával pilu z nakrojeného prkna. Tu jsem pochopil, že „padla“ je vyšší, přímo metafysický příkaz a že by se stalo něco hrozného, kdyby Franta dořízl, že jsou k tomu i v této rozklížené době zákony, jež mají absolutní a posvátnou platnost, závaznost i autoritu; i nemohl jsem jinak, sklonil jsem se před imperativní mohutností slova „padla“ a položil jsem nakousnuté péro i nakousnutou myšlenku. /1922 - 1923/

ULICE Nic naplat: čím větší město a čím hlavnější je jeho ulice, tím míň kousků hraje, tím je uniformnější, stejnotvárnější, nevýraznější nebo jak bych to řekl; a platí to o většině velkých měst naší staré Evropy. Taková vesnická ulička, co tou toho za den projde: je hodina lidí jdoucích na pole, hodina krav vyháněných na pastvu, hodina dětí trousících se do školy; pak je hodina, kdy maminky chodí pro vodu, povídají na ulici nebo něco dělají na dvorku; pak je zase hodina dětí běžících s pokřikem ze školy, hodina polední a tak dále až po večerní hodinu stád a tiché hodiny noční. Každá taková hodina zabere dědinnou uličku výrazně a zřetelně, panuje v ní pro svou chvíli a naplní ji vrchovatě svým osobitým hemžením; každá má něco svého, svůj hlas, svůj pořádek a své vlastní obyvatelstvo a hraje naplno svou písničku. Hodiny jitřní a denní a večerní a noční se od sebe liší hluboce a podstatně; a stejně se liší dny všední a sváteční, a nesmírně jiné jsou tváře dní podle ročních dob; když nic jiného, tedy uznejme, jaká v tom je bohatost času. Nebo vezměte malé městečko: tady je hodina, kdy jdou lidé do práce, pak přijde hodina školních dětí, hodina, kterou ovládá putování listonóse, hodina paniček, hodina, kdy pan farář kráčí po náměstíčku, hodina, kdy si s tartasem začnou hrát děcka, a tak dále. Když procházíte nebo projíždíte malým městem, zdá se vám v jednu chvíli, že tam nežije nikdo jiný než samé děti, a podruhé, že se tam vyskytují jenom báby a paničky s taškami nákupů; každá taková chvíle má cosi jako své pohádkové zakletí; uzříte Město Dětí, Město s Listonošem nebo případně Město Pěti Psů, - tak důkladně a zřetelně zabere každý denní úkaz ulice městeček. Já vím, to všechno a mnohem víc se děje i v ulicích velkého města, ale je toho tolik, že to splývá v nerozlišenou uniformitu. I tady chodí děti do škol a ze škol, ale nikdy nejsou naprostými pány ulice; jsou jenom roztroušeny mezi lidmi, kterým ani nepoznáte na nose, kam se pořád ženou. I tady běhá listonoš se svou taškou, ale není osobou důležitou a dominující.

I tady se ve svou chvíli ubírají různí hodnostáři svou planetární drahou, ale mezi tolika lidmi není ani vidět jejich kosmickou pravidelnost. Nejvíce lidí je, abych tak řekl, průběžných; můžete je potkat stejně v devět hodin ráno jako o půlnoci; není na nich vidět nic, co by jim vykazovalo určitou hodinu. Pravda, jsou hodiny továren, úřadů nebo škol; ale ve středu města je poznáte jenom ve větší hustotě cirkulace; nevtiskují ulici svůj charakter a řád. Městská periferie má už své daleko výraznější hodiny; ale hlavní ulice jsou od rána do noci přeplněny životem vlastně uniformním nebo rozlišeným jen málo. Abych tak řekl, pro příliš mnoho lidí není na nich vlastně nic vidět. Městská ulice nemá svých vládnoucích zjevů, jakými jsou děti, hospodyně, listonoš, starosta nebo pes; její hodiny nemají svých pánů. Snad pro tu jednotvárnost propuká občas potřeba, aby se utvořil dav a zabral ulici pro sebe; tak, teď má ulice svého pána, je na tu chvíli jednoznačně ovládnuta. Venku jsou pánem ulice třeba děti běžící ze školy; ve městě je pánem ulice dav, ať táhne za tím nebo oním praporem. Venku ovládají ulici pravidelné a stálé úkazy; město je tak jednotvárné, že jeho ulice může na chvíli ovládnout jenom něco tak výjimečného, jako je demonstrace nebo revoluce. /1934/

O OBCHODECH A JINÝCH PODNICÍCH Já jsem vám přišel na zajímavou hru, totiž dívat se. Na příklad jdete po dlouhé ulici, která vám celkem nic neříká. A tu si vemte do hlavy sledovat, jaké jsou tady obchody. Tak tady je, koukám, holič. A na druhé straně ulice je taky holič. O dva domy dál je zas holič. A v dalších pěti domech jsou ještě dva holiči. Načež po dobré dva kilometry není žádného holiče. Zato se na jedné křižovatce dívají sobě navzájem do krámů čtyři lahůdkáři. Nebo v jedné řadě domů na vás zavoní pět uzenářů po sobě. Načež následuje série tří obchodů s lustry, lampami a veškerými osvětlovacími tělesy. Potom přijde celý shluk obchodů s konfekcí, prádlem a galanterními potřebami, vystřídaný třemi drogeriemi najednou. Zkrátka shledáte, že se s jakousi pravidelností stejné obchody nahloučí do blízkého sousedství. Je v tom snad nějaká kletba nebo tajemný zákon: budete jeden druhému sedět na krku, abyste si konkurovali. Nebo je to atavický pud ještě ze středověku, kdy v Celetné ulici seděli samí pekaři a v Platnéřské ulici samí výrobci krunýřů, mečů a jiného válečného zboží. Prostě obchody a podniky mají záhadnou náklonnost se místně sdružovat, tak jako na Příkopech banky nebo v londýnské Fleet-street noviny. Na příklad v jedné žižkovské uličce jsem našel tři věštkyně, a v jiné ulici, do které by to člověk ani neřekl, v pěti domech sedm doktorů. Asi to má nějaké hlubší příčiny, ale ty se dosud nepodařilo uspokojivě prozkoumat. * Nebo si všimněte, že jedna strana ulice zpravidla mívá nápadně větší a okázalejší krámy než druhá; obyčejně je to proto, že na té mrtvější straně trčí jedna úřední nebo školní budova, ve které nejsou žádné krámy. Obchod má zřejmě zálibu řadit se do nepřetržité zářící fronty; přerušte něčím ten řetěz krámů, a celá strana ulice jaksi obchodně ochrne. Ještě se v ní udrží řezník, trafika, niťařství nebo malý papírník, tedy krámy, u jejichž etaláží se lidé nezastavují.

Dále skoro každá ulice má své obchodní optimum na svém začátku nebo konci; tam se nakupí ty největší obchodní podniky, kdežto v jejím středu agonisuje několik spíš starosvětských krámků. Dělá to dojem, jako by se ta ulice po prvním rozběhu jaksi unavila a nemohla se už nikdy sebrat k velkorysejšímu rozmachu. Jiný pravidelný úkaz je, že obchodně mrtvá bývá fronta domů, před kterou se otvírá volný a širý prostor, na příklad náměstí nebo park. Zdá se, že se v otevřeném prostoru obchodu nějak nedaří, jako by tam na něj příliš táhlo nebo co. Obchod potřebuje uzavřené a trochu stísněné polohy. Prospívá nejlíp v ovzduší přehoustlém a málo větraném. Nebují na slunci a vzduchu; libuje si v hustých a úzkých ulicích. Botanicky řečeno, má typický charakter podrostu. Celkem se nezdá, že by obchody vznikaly a usazovaly se podle zákona potřeby a nabídky. Přírodní zákony, jež řídí jejich vznik, jsou daleko tajemnější a složitější. /1938/

O STYKU S ÚŘEDNÍMI ČINITELI NA TRAMVAJI Do vozu přistoupil slušně situovaný pán. „Lísteček, prosím,“ provolává konduktér. Slušně situovaný pán se hrabe v kapsách a vytáhne hrst starých jízdenek. „Tady máte. - Co, to není ten? Pak tenhle. - Co, to taky není ten?“ Po delším luštění se podaří najít dnešní lístek. „Ale ten taky neplatí,“ prohlásí konduktér. „Musíte si koupit jiný.“ „Jak to myslíte?“ diví se slušně situovaný pán. Konduktér krčí rameny. „No neplatí. Tady máte píchnutou jedenáctku a přesedl jste do dvaadvacítky. Kam jedete?“ „Co vám je po tom?“ Začíná se rozčilovat slušně situovaný pán: „Tady máte můj lístek, člověče, a víc nemám s vámi co mluvit.“ „Já se vás ptám, kam jedete,“ chmuří se konduktér. „Buď si koupíte nový lístek, nebo -“ Slušně situovaný pán zbrunátní. „Nebo co? Prosím, já tady mám svůj lístek,“ obrací se uraženě k spolucestujícím, „a on tady na mne křičí. - Mne bude někdo učit, jak mám jezdit! Já jezdím trochu dýl než nějaký takový -“ „Chovejte se slušně, pane,“ varuje konduktér ponuře, „nebo vás dám zjistit.“ „Mne můžete zjistit,“ huláká slušně situovaný pán. „Jaké máte číslo? Já si nenechám žádné hrubosti líbit! Tady pánové jsou svědci, že jsem vám slušně předložil svůj lístek. - Já vám ukážu, jak se máte chovat k lidem! Z toho se ještě odpovíte, vy - vy -“ Zatím tramvaj pilně rachotí dál i se svým nákladem lidského sváru. Slušně situovaný pán si musil koupit nový lístek, a zato přestal konduktéra uznávat za hodna slova; nicméně si zapsal jeho číslo a pečlivě ukládá neplatný lístek, vykládaje rozhořčeně a hrozivě druhým pasažérům, že to tak nenechá, že to je skandál a na něho že si někdo takový nebude otvírat

hubu. Zatím konduktér vykládá druhým pasažérům, takové lidi že on zná a že by to chtělo jezdit zadarmo a kdesi cosi. Slušně situovaný pán vystoupí na své stanici, mrtvičně rudý a bojovně planoucí, a vrhá za odjíždějící tramvají pomstychtivé pohledy. Ne, tohle tak nenechá. Tedy styk s konduktérem je obyčejně nakvašený a svárlivý; ve voze se lidé lehko urážejí a vášnivě trvají na svém právu. Proto jsou konduktéři povahy většinou zachmuřené a bručivé.

DOPRAVNÍ STRÁŽNÍK Naproti tomu s dopravním strážníkem se obyčejně nikdo do hádky nedává. Když na vás, člověče u volantu, velebně kývne rukou, tu poslušně zastavíte a nasadíte tu nejpřívětivější tvář, jaké je váš obličej, zvětralý mnohým bojem, schopen. „Vy jste tady neměl předjíždět, pane,“ domlouvá vám strážník a klepe si výmluvně svým pokutovým bločkem o dlaň. „Já jsem nechtěl,“ řeknete s dětskou naivností, „ale když ten vůz přede mnou zajížděl ke kraji... já jsem myslel, že tam chce zastavit -“ „To je jedno,“ přeruší vás strážník, „ale kdyby každý,“ a tak dále. Tu vy posloucháte pokorně a odevzdaně a podotýkáte jenom: „To je pravda, ale - Máte pravdu, ale -“ A nakonec řeknete jako hodný chlapeček: „Já už to víckrát neudělám, pane inspektore.“ A byli byste ochotni mu říci třeba pane admirále. Taková je lidská povaha.

ERÁR Já nevím jak vy, ale většina lidí, když jsou voláni k bernímu nebo poplatkovému úřadu, že něco nemají v pořádku, zaujmou docela zvláštní obranné chování: nehádají se nakvašeně ani se nesnaží naklonit si dotyčného úředního činitele svou pokorou a roztomilostí, nýbrž tváří se, abychom tak řekli, dokonale pitomě. Prostě ne a ne pochopit, co se vlastně

od nich žádá. Pořád dokazují, že tohle platili a onohle taky platili, a že tedy jsou s placením kvit, ne? Marně jim příslušný úřední činitel s mučednickou trpělivostí vysvětluje, že tohle je nějaké jiné placení a že podle předpisu toho a toho se má proplatit to a to; těžce zkoušený poplatník kroutí nechápavě hlavou a opakuje, co všechno už kdy v životě eráru zaplatil. Asi doufá, že tím dotyčného činitele jaksi unaví, aby mávl rukou a řekl si: S tím chlapem je marná řeč, nechrne ho běžet. - Není sice známo, že by se toto někdy opravdu stalo, ale nějak se člověk musí bránit, ne? /1938/

NEDĚLNÍ KRAJINA Ano, jeli jsme tudy před několika dny, ale to bylo dne všedního; s nosem u okna jsme se dívali do typické podzimní krajiny, k níž - krom jiných úkazů na nebi i na zemi - náleží především orání, babky kopající brambory, sklizeň podzimní otavy a sadaři na žebřících, ukrytí v korunách stromů. Sem tam si někdo narovnal hřbet, zvedl dlaň k očím a díval se za upalujícím rychlíkem. Celý kraj byl téměř pravidelně posázen pracujícími lidmi, - řekněme, na každý hektar jeden člověk; každý si hleděl svého, každý pro sebe, sám se svým pluhem nebo motykou, sám na své brázdě. To bylo dne všedního. Ale dnes je den Páně a celý svět má jinou tvář; není poset jedinci, nýbrž hloučky. Především, rozumí se, dvojicemi, které někam putují pěšinami nebo (zejména) sedí na mezi; dívají se za námi, neboť tento vlak jim připomíná jednak hodinu, jednak široký svět. Co se týče výletníků, shlukují se ve větší houfy nebo se trousí v řádkách. - Osamělý Poutník, oblíbený v dobách romantiky, se v neděli téměř nevyskytuje. Vlak burácí po hrázi, a dole ve vrbičkách se převléká místní team do zelenobílých dresů; jen jim to, kluci, nandejte. Hejno trampů se rázně ubírá do divokých končin, u vrat kostela černý zástup, mládenci lelkují na návsi v malých kroužcích a dělají si statečně legraci z děvčat. Na rovné louce stojí pár aut a skupinky pánů, opodál lid, na rovince překážky z latěk, - aha, nějaký místní Ascot nebo Derby. Na silnici shluk lidiček, pumpky a dresy, nejspíš start; hrst kluků obstupuje motocykl, po silnici si to šlape roj cyklistů, vlak letí nad hřištěm, kde právě útok proniká k nepřátelské brance, - zatřepetá se míč ve svatyni? a už jsme pryč, jako by se najednou přetrhl film. Pozdrav bůh, milenci na kraji lesa; nenechte se vyrušovat. A tady hasiči s hudbou, dmou do trubek a pochodem v pochod do hospody. Babičky z kostela, - to už je po požehnání? ale tuhle je pouť nebo jarmark, velká událost, krámy a kolotoč, falešně zaskučel orchestrion a už to je to tam, jako by to odnesl

vítr. Na zápraží sedí děda s fajfkou a zle, opuštěně vejří před sebe. Ne, tohle za jeho mladých časů nebývalo, samá marnost, samá daremnost Ne, dědečku, tohle opravdu dřív nebývalo, aspoň ne v té míře; ale co dělat, teď už to stejně patří ke krajině jako orání nebo sklizeň. Už by ani Pán Bůh člověku nekázal: Šest dní pracovat budeš a dne sedmého budeš odpočívat. Spíš by mu řekl: Co mám, člověče, s tebou dělat? Víš co, smluvíme to tak: šest dní budeš pracovat a ohýbat hřbet, budeš více méně sám ve své práci, jako jsi sám, když tě něco bolí; ale dne sedmého se budeš shlukovat. Vyjdeš ze své osamělosti a staneš se dvojicí, rodinou, hloučkem, obcí nebo zástupem, a to v kostele, na návsi nebo na hřišti. A tomu dni řekneme neděle, nikoliv na oslavu nedělání, nýbrž nedělení čili spojování a pospolitosti. A tak už běž, modli se nebo si hřej s druhými, a já se budu dívat, amen. Když člověk vidí ve velkém, na několika stech kilometrů nedělní krajinu s jejím veškerým hemžením, řekl by, že to všecko vyjadřuje jednu potřebu; nebýt sám; být hromadně; žít v zástupu. Všední den náleží práci, jež lidi isoluje; neděle náleží věcem, jež lidi sdružují. I kopaná, i kolotoč je sociální ritus. Zbytečno se mračit, dědečku: lidé chtějí lidi; a jako den se končí spánkem, týden se končí lidskou hromadností. A snad ani sport a špás není jen pro tělo, ale i pro tu hromadnou duši, amen. /1934/

JARNÍ Asi tak od začátku března počíná každý zkušený člověk s naprostou jistotou prohlašovat, že se blíží jaro. Svítí-li slunce, říká vítězně, že to už je jarní sluníčko. Prší-li, je to, panečku, jarní plískanice; sněží-li, je to jarní snížek; a je-li dohromady tak hanebně, že bys psa ven nevyhnal, potahuje zkřehlý člověk a hlásá, že už se láme počasí a to právě že je začátek jara. To už máte takový lidský optimismus. Vždyť i když roste drahota, říkáme, že to je známka poválečné konsolidace; když lidé hodně utrácejí, je to známka rostoucího blahobytu, a když utrácejí málo, je to známka rostoucího šetření. Když výroba poklesá, je to tak zvané odbourávání poválečné nadprodukce, a když stoupá, říká se tomu dosahování mírové úrovně. Zkrátka, ať je, jak chce, je tu jakýsi pokrok; i ten kašel je jarní. * Jedním z prvních poslů jara (krom sněženek, krokusů a čemeřice) je jarní zasedání sněmovny. Jednoho dne - bez ohledu na počasí - se uzavře zimní zasedání a zahájí se jarní sezení; ale ku podivu nestane se tím žádná hlubší změna, která by vyjádřila tento kosmický převrat; předsednictvo sněmovny nevynese z parlamentu smrtku, aby ji s radostným zpěvem vrhlo do Vltavy; nenastoupí nová vláda, která by prohlásila, že překonala ponurou a černou zimu a že přináší nové rašení a slib lepších zítřků; ba ani ministr financí se nedostaví s kytičkou daní. Pan Malypetr neoznámí, že od tohoto data se slavná sněmovna bude obírati jenom látkami lehčími a veselejšími, jako je na příklad zákon o stíhání nemravnosti nebo o šetření zpěvavého ptactva. Zkrátka, nic se nezmění - bohužel! Říká se, že se z jara otevírá země. Je to pravda: kamkoliv se člověk v Praze podívá, všude je země otevřená, vytrhané dláždění i chodníky a lidé od kanalisace, od plynu nebo od elektriky „hledají chybu“. A když tak

člověk jde z bláta do louže, klopýtaje přes díry a kamení, šeptá si s uspokojením: „Není pochyby, jaro je tady.“ * Ale přes to, přes to: ono to leze ze země; hrotité a křehké, jako by někdo vystrkoval zelené růžky; ono to bobtná na kolínkách haluzí a sbírá se v tuhé a lepkavé ranečky, tvrdě nadité sbalenými lístky. Je to jako sto loket plátna sbalených v lískovém ořechu; počkejte, co se z toho nadělá vroubkovaných listů, že ani král ve své slávě není tak vroubkován a pěkně zřasen jako kterýkoli z těch příštích lupenů. Panebože, kdybychom i my měli ranečky tak tvrdě napěchované samými tak velkými úkoly!

* Toto pak je jen pro nás, kteří sedíce na bobku tak říkajíc prstíčkem hrabeme a špendlíkem kopeme v půdě prosáklé dešti a ohřívané sluncem; i když se lepí na prsty a studí, má už jakýsi jiný ohmat a jinou vůni, ne už tu zakyslou a zatuchlou jako v zimě, nýbrž takovou dobrou, šňupavou a kořenitou, vlahou a drobátko teplou. Ještě tomu tak docela nevěříme; ještě může přijít noční zámrazek a padnout jinovatka -kdopak by sázel? Nicméně už sedáme na bobek a strkáme aspoň ukazováčky do prsti; i když pro nic jiného, tedy proto, abychom cítili: Půda pracuje. /1927/

PODZIMNÍ „Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým.“ Ale jaký byl zrovna tehdy čas, která hodina denní a která roční doba, o tom bible nepovídá nic; a přece by člověk rád věděl, jak to „za onoho času“ aspoň jednou opravdicky vypadalo. „Za onoho času“ byl třeba zrovna takový šedivý listopadový den jako dnes; bylo chladno, tři nad nulou, a mlha zalézala až za kůži. Je možno si představit, že Šimon Zelotes měl hrozný katar; i odkašlával mrzutě a myslel na to, že by raději tento, ležel někde u kamen. Ale Rabbonì šel zamyšleně v čele apoštolů a neříkal nic; chvílemi zrychlil krok, aby byli dříve v hospodě, ale pak se zase zahloubal a zapomněl na všecko. Rovněž tak možno si představit, že Jan kopal před sebou kaštan, kaštan v ježaté skořápce, z níž puklinou vykukovalo veselé a hladké jádro. Nemyslel celkem na nic než na to, aby se mu ten kaštan neztratil. Petr myslel na svou ženu, na děti a na to, že tam doma je jistě zatopeno a že by si snad mohl vzít na týden dovolenou. Když si vzpomněl na praskající oheň, zamnul zkřehlýma rukama tak silně, že to svištělo. „Mládenci,“ ozval se Bartoloměj tlumeně, „víte, co bych dnes rád? Skopové na marjánce. Já nevím, to tak nějak ohřeje -“ „Ale nesmí být tlusté,“ poznamenal Marek. „Ne,“ děl Bartoloměj. „Tlusté je lepší pečené. To se musí udělat prudký oheň -“ „A dát trochu česneku,“ vpadl Ondřej. „Asi tři stroužky,“ pravil Tomáš. „Můj dědeček říkal, že česnek vyhání devět nemocí. Ale já tomu nevěřím.“ „To když je člověk nachlazen,“ vykládal Ondřej. „Uvařit česnečku, zapotit se a je to.“ „Nebo víno se skořicí,“ řekl Marek. „Hodně horké víno a trochu medu. To si dej udělat, Šimone.“ Šimon něco zabručel; bylo mu prabídně.

„Takhle pečená skopová kýta,“ pokračoval Bartoloměj polohlasně. „- třeba s hrachem, nebo s kapustou,“ řekl Filip. „Hodně teplá zelenina, to já rád.“ „Hrachová polévka,“ ozval se Matouš jako ze sna. Všichni umlkli. „Já bych měl chuť na jahelník,“ rozesnil se Petr. „Když se do toho dají sušené švestky - a trochu to připéct, víte? To vám je moc dobré. A zalévat mlékem. Má žena to dělala, no, jistě jednou týdně.“ „Já nejraději husu,“ hlásil se Jidáš. „Krmenou?“ ptal se Juda se zájmem. „Ne. Takovou... menší, víte? Já nerad husu po židovsku. Ale jen ji tak opéct na pekáči... hodně do hnědá...“ „Pamatujete se,“ ozval se Jakub Alfeův, „jak jsme měli... na té svatbě... v Káni Galilejské... toho krocana? Lidi, takovou nádivku jsem jakživ nejedl.“ „Ta byla z kaštanů,“ řekl Filip. „Ale musí se dát hodně vajíček.“ „Nebo takhle... uzený jazyk... se špenátem,“ zasnil Matouš. „Toho se člověk nenají,“ odporoval Juda. „Ale husí drůbky... nebo šoule ... Musí se hodně omastit... šoule .. . husím sádlem.“ Rozhostilo se přemítavé ticho. Rabbonì nějak přidal do kroku, spěchal do sychravé mlhy, a dvanáct apoštolů za ním. Bylo šero, jako by se už stmívalo; a chladno, kruci! Šimon Zelotes se rozkašlal. „Když jsem byl malý,“ ozval se měkce Jakub, bratr Ondřejův, „tak mně... maminka... dělala poplamenice. Víte, co to je? To se strčí placka... z chlebového těsta ... do pece, když už se chleby vytáhly, a trochu se opeče, a vyndá se celá horká...“ „... a dá se na ni hezký kus másla,“ dodával Ondřej vzdychaje; tu se Mistr zastavil a obrátil k apoštolům. „A špetička kmínu,“ řekl zamyšleně. „S kmínem je to ještě lepší. Taky mně to maminka dělala.“ To řekl za onoho času, obrátil se a spěchal vykoupit svět. Já bídný hříšník věřím, že tak nějak to za onoho času bylo. /1923/

K FONETICE POVĚTŘÍ Říká se, že příroda k nám mluví tisícerým hlasem; pokud jde v této orchestrální instrumentad přírody o nástroje dechové, říkáme, že vítr (počínajíc vánkem a končíc vichřicí desátého stupně) ševelí, šepotá, suslí, šumí, hučí, duje, hvízdá, kvílí, fičí nebo burácí. Vědecky se vítr klasifikuje podle síly; dostane příslušné číslo podle stupnice síly a může jít. Musí to mít číslo, aby to bylo vědecké; na příklad bylo by naprosto nevědecké, kdyby stupnice větru vypadala takto: Vánek, co rozechvěje chmýří na semínku koniklecovém. Vánek, jenž rozkmitá lupení osiky. Větérek čeřící stébla ovesná. Větřík prach zvedající. Vítr klobouky beroucí. Vítr sukně obracející. Vítr koruny stromů ohýbající. Vítr vývěsní tabule strhující. Vichřice stromy vyvracející. Orkán čili pohroma živelní, jaká v našem kraji pamětníků nemá. Ale vítr není dostatečně charakterisován jen silou a směrem, nýbrž má i svůj význačný zvuk. Každý řádný vítr zní jinak; ještě než oči otevřete, můžete odhadnout, jaký toho dne vítr vane. Jinak se ozývá vítr od oceánu, těžký vláhou, a jinak si foneticky počíná suchý vítr od východu. Vítr severních směrů fičí ostře a vyluzuje hlas meluziny; huláká a hvízdá pronikavě a drobet rošťácky, je čilý a podněcující; člověk v severním větru je rád doma, rád ve městě, rád u své práce. Západní vítr plný mořské vláhy je nejpožehnanější; opírá se celou váhou a ze široka do plachet našeho života, ale neprodírá se do skulin, nehvízdá ve štěrbinách, nekvílí jako strašidlo, nýbrž široce, vlhce hučí a duje jako velká voda, jako varhany, jako zpívající sbor mužů. Východní vítr vyschlý jako trn, surově mrazivý v zimě a palčivý v létě, vítr stepní a tatařínský je nadán monotónní zpěvností:

táhle skučí a mečí jako muezzin, zpívá dlouze modulovaným falsetem a vysušuje mysli lidské nudou a nechutí. Jižní vítr je vzácný; je to dobrodružný a citový vítr teple dýchající nebo hluboce dunící, smyslný a bouřlivý. Z těch všech hlasů nejkrásnější je vlhký a mužný hukot západu, veliký vítr moří, měst a lesů. I jejich nápěvy jsou různé: východní vítr duje se zoufalou a nekonečnou nevyčerpatelností; jižní si přehrává plynule a virtuosně od zjihlého vanutí po vášnivý poryv; severní fouká na přeskáčku, kdežto západní vane téměř ve slokách, od rázného nasazení po tichý oddych a zase znovu; snad pro to strofické členění vydrží při dechu po většinu roku. A jen při západním a jižním větru si můžete najít závětří; severní vítr se příliš vrtí, takže proklouzne každou ulicí; a východní vítr je tak do omrzení bezoddyšný, že se jaksi roztěká a zaplaví každý kousek prostoru - ať jdete kterýmkoliv směrem, štípe vás v očích jeho palčivý prach. Toto jest svědectví o větru v našich končinách. /1932/

VELKÁ VODA Po tři dny pršelo: první den hodně, druhého dne ještě víc a dne třetího se to už netrhlo; od rána do noci lilo proudem, že už člověk nemohl pochopit, kde se té vody nabere. Prvního dne tedy člověk nadával, že by už toho deště jako mohlo být dost; druhého dne jenom kroutil hlavou; a třetího dne - Zkrátka čtvrtého dne časně zrána přišli z nejbližší vsi hasiči, a že by se jako měl člověk pomalu spakovat a vyklidit svůj dům. Velká voda jde. Totiž, abyste věděli, ten venkovský dům stojí v dolíku zrovna pod hrází rybníka; a když ten rybník není moc plný, stojí jeho hladina asi tak ve výši prvního patra. V takové situaci je velká voda úkazem, abych tak řekl, napínavým; to dá rozum, voda se může přelít přes hráze nebo hráz se může provalit, a pak abys, člověče, lezl rovnou na střechu a volal o pomoc. Tak je to. Ono to už ten třetí den vypadalo divně; metr za metrem voda zaplavovala louky kolem domu; jez řval a burácel všemi čtyřmi stavidly, a skály, do kterých je zasazen, se občas s rachotem sesouvaly. Člověk každou hodinku se vydal do toho lijáku, postál na hrázi a trochu se tetelil chladem. Inu, co dělat, voda v rybníku stoupá; ještě půl metru, a máme nadělení. A ten déšť ne a ne polevit. A pak tu, víme, byly ty vlaštovky, znamení nejdivnější. Což o to, vlaštovek tu vždycky bylo habaděj; ale toho dne, kdy pršelo nejvíc, se musely k našemu domu slétnout z celého hejtmanství. Byly jich tisíce a kroužily v lijáku kolem domu v němém a matoucím cvičení; pak promoklé usedaly na římsy a okna domu a vroubily je hustým krumplováním, schoulené, natlačené k sobě, patheticky bezmocné. Dome, dome, schovej nás, neboť nechápeme, co se to děje. S večerem zmizely; déšť bez konce hučel a na světě ležela beznadějná tma. Té noci duněl jez dokořán otevřený, že se skoro dům třásl. Dnes v noci, myslel si člověk, neusnu; každou hodinu se půjdu potichu podívat na hráz, stoupá-li rybník; člověk má tadyhle odpovědnost za lidské životy. Pod

tíhou této odpovědnosti usnul, jak by ho do vody hodil; a probudil se teprve ráno, když přišli hasiči. Prý velká voda jde. To už potok vystoupil k rohu domu a místo luk za domem se valil bezbřehý proud. Na hrázi stojí několik strejců s háky a utírají si nosy mokrýma rukama; místo rybníka je tu najednou docela jiný útvar, kraje a konce to nemá a hrozně se to krabatí; už chybí jen pár centimetrů ke koruně hráze. Mělo by se strhnout brlení, míní strejci s háky, aby ta voda mohla lip z rybníka. Kdepak, říká jeden strejc s hákem, ta hráz to nevydrží; každou chvíli se přeleje hoření rybník, a pak to tu máme. Však už tamhle hasiči vystěhovali šest stavení. A rybník na Svatém poli to taky nevydrží, říká místní znalec a šťouchá hákem do vody, aby vytáhl kus dřeva. Nad burácejícím jezem stojí hlouček lidí, potahují nosem a hádají, kolik koňských sil to může mít; jejich odhady se rozcházejí jen asi o dva tisíce koní. Tak vida, takový potůček, ani kloudné jméno nemá, a teď tohle! Voda stoupá dál, už chybí jen na dva prsty k vrcholu hráze; a na zvlněný rybník dopadá nová přehršle lijáku. Já nevím, snad by člověk v domě za hrází ještě vyčkával dalších věcí; ale zaťukal na barometr, a ručička klesla o další tři čárky. I byl zahájen neslavný ústup. Dům pod hrází byl ponechán svému osudu. * Tak vidíte, nejstarší místní pamětníci potom prohlásili, že takovou velikou vodu nepamatují; náš potok se proslavil jednou za sedmdesát let, ale v novinách o tom nebylo ani slovo. Psalo se o Vltavě a Váhu, ale náš bezejmenný potok se nedožil ani zmínky. Mohl si získat slušné jméno, ale Praha, jak se na venkově říká, o nás neví. Napršelo nám za tři dny něco přes tři sta milimetrů, a náš rekord nebyl uznán. Tak řekněte, nač jsme potom měli tak velkou vodu! Nejde o ten strach, ale aspoň tu čest mohli našemu kraji nechat a napsat: Taky tam a tam značně stoupla v potocích voda. A my bychom měli pocit, že nežijeme nadarmo. /1938/

ZVÍŘATA JAKO HERCI Známý badatel Theodor Zell vydal pod tímto titulem celou knížku pozorování, kde shrnuje zajímavá a pěkná fakta, jak se zvířata dovedou přetvařovat: jak se tváří nevinně, když něco provedou nebo hodlají provést, jak simulují nemoc, mají-li konat nějakou práci, jakých lstivých přetvářek užívají, když jdou za kořistí nebo za láskou. To vše je velmi zajímavé, ale nemělo by se tomu říkat herectví. Je sice pravda, že se herec přetvařuje; ale nedělá to krom té gáže z žádných praktických a sobeckých důvodů. Pan Vojta dejme tomu nehraje Othella proto, aby vám nahnal hrůzy a vyhnal vás v panice z divadla; pan Vávra nehraje intrikána proto, abyste si řekli, že s tím chlapíkem si nikdy nic nezačnete; a paní Iblová se netváří tak nevinná a trpící, aby vás pak za rohem divadla přepadla a zadávila. V nejhorším případě herec simuluje, aby nemusel na zkoušku, ale to už je jiná kapitola živočišných lstí. Často se říká „čtyřnohý herec“ cvičeným zvířatům, řekněme takovým lvounům, kteří balancují na čumáku míč nebo lampu, anebo medvědům, kteří pijí z lahví jako námořníci, nebo slonům, kteří, chudáci, tančí vídeňský valčík či co. S těmito varietními fenomény mají herci společno to, že někteří pijí a někteří tančí; balancovat jsem je ještě neviděl. Cvičená zvířata jsou však kejklíři a nikoliv herci; ostatně herci nejsou obyčejně tak učeliví. A přece je možno mluvit u zvířat o herectví ve vlastním slova smyslu: že se i zvířata produkují ze ctižádostivé snahy, aby měla úspěch u publika. Někdy dokonce u lidského publika. Něco jiného je, chtějí-li si zvířata vysloužit pochvalu a odměnu přesným plněním svých služebních povinností; to je velmi krásné, ale nepatří to k herecké produktivnosti. Všimněte si, že štěně si hraje samo pro sebe, ale dospělý pes si zřídka hraje, když je sám: musí se někdo na něho dívat, aby se začal točit dokolečka, uhánět desetkrát dokola za imaginárním Patroklem kolem imaginární psí Troje, nosit pyšně větvičku jako ulovenou kořist a s hrozným štěkáním

dorážet na kámen či kus dřeva, jemuž pro tu chvíli je vdechnuta fiktivní duše živoucího odpůrce. Hraje si, ano, ale před divákem, na něhož se po očku dívá: neboť chce ho bavit a chce mít úspěch. Mysliti při své hře na účinek v divákovi, to je prapočátek herectví; a úspěch, pochvala, pohlazení, to je jen zevní důsledek této sociální potřeby budit potěšení a stati se iniciativním střediskem zájmu druhých. Snaha líbit se je projev snahy býti milován. V přírodě živých tvorů jistě není ostrých hranic. Jsou psychologové, jako Lotze a Groos, kteří všechno umělecké tvoření vyvozuji ze hry, a tedy od začátku až z her zvířecích, a jiní, jako Meumann, kteří všechnu hru a tedy i umění nechávají plynouti ze snahy líbit se druhému pohlaví. Nu budiž: kohout provádí svůj bohatýrský balet jenom pro slepici a slavík nezpívá pro básníka dole v houští, nýbrž pro svoji samičku. Eros psa je už širší: zahrnuje jeho pána a nějaký výsek lidstva, kterému se chce líbit. Má radost, že je mezi lidmi a chce si je připoutat blíž: lidi, podívejte se, co já tu dělám! Tady, v této překypující lásce, počíná se vývojová dráha herectví: ještě ne jako umění; ještě ne jako tvoření duší a životů; ale zatím jako něžná a náruživá potřeba vydávat se pro jiné, jako ctižádost nebo žádost lásky, jako družné puzení vyznamenat se pro radost jiných. Ale ovšem, aby se z pudové hry stalo herectví uměním lidských duší, muselo udělat podivnou okliku přes náboženství: přes kouzelnictví a rituální mystérie. Je-li jedním jeho začátkem animální hra, je druhým začátkem bohoslužba; ale to už je ovšem docela jiná kapitola. /1924/

VĚK OČÍ Snad jste si všimli, že do biografu chodí nápadně málo starých lidí. I když vezmete v počet, že starší lidé bývají zpravidla šetrnější a pohodlnější a vůbec méně prostopášní než my ostatní, nestačí to, abyste tím vysvětlili, proč jich tak nápadně málo holduje mrzkému vynálezu světelných obrázků. Stará generace projevuje přímou nechuť k této novodobé podívané. Stará generace bručí cosi jako „dejte nám pokoj s takovými hloupostmi“ a otevře raději včerejší noviny nebo padesát let starý román. Zatím se řečený padesát let starý román odehrává na plátně kina za rohem, a my ostatní, kteří se bez dechu díváme na jeho letící děj, nemůžeme pochopit, že starý pán vydrží číst tak starý škvár. Průměrný film je v ohromné většině daleko bližší Walteru Scottovi než dejme tomu Vítu Nezvalovi a více se podobá George Sandové než řekněme George Shawovi. Průměrný film naprosto nenavazuje na moderní literaturu, nýbrž naopak na starou literaturu; je vlastně jediným přímým pokračovatelem staré románové literatury. Mladá generace ani neví, že se v kinu oddává bujnému představovému světu svých překonaných otců; stará generace pak nemá tušení, že stínové obrázky v kinu, jimiž pohrdá, jsou kost z jeho kosti; chci říci spíše stín z jeho kosti. Což je zajisté typický a nepřeklenutelný rozpor generací. A tedy zdá se mi, že stará generace neodmítá film proto, že je příliš moderní nebo příliš pošetilý nebo příliš takový či makový, nýbrž z hlubších příčin: že je příliš rychlý a že se neodehrává ve slovech. Mám za to, že by starší páni chodili se zálibou do kina, kdyby se jim tam místo obrázků promítaly texty. Na počátku jejich světa je slovo a nikoli optická událost. Obrázek sám pro sebe, obrázek beze slova nic neznamená; musí být nějak pojmenován, aby nabyl reality. Starý pán vidí na plátně jenom stíny, stíny, stíny, cosi splašeného a neskutečného. Kdyby chvilinku počkaly, mohl by je nazvat pojmem a popsat si je ve slovech; ale už jsou ty tam, a nové stíny se třepotají na plátně v němé honičce události. Slovo trvá, slovo si lze pamatovat, slovo je věc solidní a pevná; ale pohyb netrvá dosti dlouho, aby

byl vřaděn mezi to, co jest a co platí; je to jen změna, jen přechod a žádné slušné, spolehlivé a trvalé bytí. Starý pán se dívá na běžící film, jako by před ním natáčeli sny; kdyby četl v knize o sličné dívce kráčející jako laň, věřil by tomu; ale vidí-li na plátně sličnou holku kráčející jako laň, neuvědomí si tuto poetickou událost, poněvadž to tam není napsáno závaznými slovy. Nic to neříká, je to jen podfuk a švindl. A starý pán odchází z biografu, jako by nic neviděl. Dejte mi pokoj s takovými hloupostmi, povídá. Tady se skutečně odehrála jistá převýchova člověka. Člověk sedící v kinu musel najít nějaké kratší spojení mezi okem a mozkem bez prostřednictví slov; dokonce snad našel v technickém smyslu „krátké spojení“ mezi okem a mozkem. Starší generaci zřejmě chybí toto krátké spojení, toto přeskočení jiskry ze sítnice rovnou do mozkových center; starší generace je typ spíše čtenářský nebo pojmový, kdežto dnešní člověk se stává spíše typem optickým. Moje nebožka babička si musila číst nahlas, aby dobře rozuměla tomu, co čte; pro ni slovo bylo ještě představou sluchovou a nikoli zrakovou; za starých časů jistě většina čtenářů vnímala četbu uchem. Vycvičenější čtenář pak vypustil tuto okliku sluchem a rozuměl přímo prostřednictvím slovních značek. Ve filmu i slovo se ukázalo oklikou; učíme se rozumět beze slov. Nechci rozhodovat, je-li to pokrok; zatím je to fakt. Jistě však film značnou měrou ohrožuje literaturu, ne tím, že by ji chtěl nahradit, nýbrž tím, že vychovává jiný druh lidí, typ zrakový místo typu čtenářského. Čtenářský typ je trpělivý; dává si na čase, aby seznal okolnosti, pohověl si v popisu a sledoval hovor od začátku až do konce. Zrakový typ nebude tak trpělivý; chce se zmocnit situace jediným pohledem, pochopit příběh, aniž by trval, a už zase vidět něco nového. Ale snad budou zas lidé od tohoto úprku obrázků utíkat ke knize, aby si oddechli; nebo spíše nechají si pěkně pomalu povídat pohádky a romány radiem, budou poslouchat se zavřenýma očima, nechají se kolébat slovem, jež se opět vrátí k svému prvotnímu určení, býti mluvenou řečí. Snad, kdož

ví? - snad vymře kniha, snad bude tak divnou památkou jako popsané cihly babylonské; ale umění nevymře. /1925/

POSEDLOST Každé zaměstnání, věnuje-li se mu člověk náramně důkladně, stává se tak trochu posedlostí: vidíme pak svět jaksi skrze své métier. Šachista u stolu trpí myšlenkou, že by svůj protějšek vzal věží nebo svého souseda koněm. Doktor se s někým baví třeba o politice a přitom je celý pryč, jakého má ten někdo báječného basedova. Literát vidí v lidech samé novely, a tak dále. Ale nejchmurnější posedlost je posedlost divadelní. Takový posedlý režisér sedí dejme tomu v hospodě; ale místo aby vděčně žvýkal své sousto masa, chtěl by křiknout tady na tohohle klidného pána, že „kreje“ vedlejší stůl; a tamhleten stůl „má díru“; a onahle dáma „ať nesedí zády do publika“! Chtěl by vstát a křiknout: „Špatně! Prosím, všichni do kulis, já vás rozsadím znova.“ Ale co plátno: jeho náhled o lepším řádu věcí mizí v hluku hospody a zdrcený režisér se skloní k svému talíři a myslí si: „Je to paseka! Ale s tím mizerným komparsem se nikdy nic nepořídí.“ Nebo řečený posedlý vyjde z temných útrob divadla a najednou stojí na jasném náměstí jiskřícím v jarním slunci. Stane zdrcen a málem by se chytil v zoufalství za hlavu. „Pane Král,“ chtěl by křičet, „vždyť to slunce blenduje! Harlekýna níž! Kryjte to slunce! „Pane Šubrt, spusťte první a druhou sufitu! Pane Král, přidejte spodní rampy a stáhněte reflektor! Copak je tohle nějaké slunce? To musí být ztlumenější! Přidejte žluté! A horizont musíte ztlumit! Vytáhněte výš třetí hoření! Tohle je všecko špatně!“ Avšak příroda naprosto neposlechne tohoto zoufalého hlasu; ani pan Král ani Pán Bůh nepřitáhne clonu před nebeský reflektor, horizont oslňuje dál, a uražený režisér si myslí, zatínaje pěsti: „Když si lidé nechají líbit, aby jim to svítilo do očí, ...tak ať se na to dívají. Ale mně by se to stát nesmělo; ne, takhle se svítit nesmí.“ I obrátí se zády k slavnému jarnímu slunci. Nu, s téhle strany je to trochu lepší; ale stín vpravo je neprůhledný, měla by se rozsvítit druhá hoření a zapnout levá galerie; horizont je příliš světlý, jako by v malírně neměli dost šmolky. Pozadí vůbec špatné; když ty baráky za

nic nestojí, aspoň je míň osvětlit. A tamhleta ulice by se měla něčím zavřít! Pane Kuta, nějakou stojku! Znechucen obrací posedlý režisér svou pozornost k panákům na ulici. Tenhle vousatý je dobře maskován, ty vousy jsou jak se patří. Ale tamhleta ženská je špatně oblečena, to nic není; něco barevnějšího. A tamten pán si udělal špatně nos; má celý obličej jak rozmáznutý; copak tohle je nějaká maska? A vy, slečno, si vemte trochu víc karmínu a světlejší paruku. Takhle vám to nesluší. Tady dvě babičky stojí ve dveřích a povídají. Hej, vy, není vás dobře vidět; když hrajete, postavte se tady do slunce. Tuhle jde žebráček; hleďme, ten se dobře nastrojil, ten umí udělat figuru! Není to snad Veverka nebo Roland? I ten sípavý hlas je jako opravdový. Panečku, z tohohle chlapíka něco bude! A pak, když je noc: to je laciné, udělat černočernou tmu a propíchat horizont hvězdičkami. Když je noc, tak má být všechno vidět až s druhé galerie. A tam ti dva milenci na lavičce, jak to mluví? To že je nějaké tempo? A jak se hloupě držíte? Spatně, znova! Není vám vůbec rozumět! Když se milujete, musíte hrát trochu prudčeji! A ruku výš! Ale jsou chvíle, kdy i posedlý režisér se docela tiše zastaví; chvíle na zemi i na nebi, kdy by chtěl polohlasem říci: Teď je to dobře, nehýbejte s tím, je to takhle krásné, je to dobře, překrásně uděláno... Snad, snad jen trošičku víc... jen o poznání víc spodní rampy ... /1922/

ČISTÁ PRÁCE Nemohu si zrovna vzpomenout, čím se provinil proti bohům Sisyfos, že byl odsouzen, aby v Tartaru věčně válel do kopce balvan; a když s ním byl skoro nahoře, kámen mu vyklouzl z rukou a skutálel se dolů a Sisyfos musil jej strkat znovu nahoru. Jistě provedl něco hrozného, že mu bohové uložili takovou - abych tak řekl - svinskou práci. Kdyby byl odsouzen, aby dovalil do kopce deset tisíc balvanů, a kdyby po každé teprve po deseti tisících pokusech se mu povedlo dostat jeden takový balvan nahoru, aniž by se mu zase skutálel, byla by to, jak uznáte, ukrutná dřina; ale nebyl by to pekelný trest. Pekelný trest nebyl totiž v tom, že Sisyfos musil dělat těžkou práci, nýbrž v tom, že musil dělat zbytečnou a nesolidní práci. (Ostatně nevěřím, že si to nechal dlouho líbit: mám za to, že jednoho dne nechal kámen kamenem, odebral se k bohům a prohlásil, že takhle nehraje, že bude raději tlouci štěrk nebo stavět silnice nebo dělat cokoliv, z čeho něco kouká. Což mu bohové povolili, a od té doby Sisyfos postavil silnice ve Francii a v Anglii a ledaskde jinde, ale u nás ne. To jen mimochodem.) Když mám v ruce nějaký mizerný výrobek, nějaké takové chatrné šmízo špatně udělané ze špatné hmoty, špatně sloužící a záhy končící špatně jako všechny špatné věci, myslím si, jak teskno a pusto musilo býti dělníkovi, kterému bylo uloženo takovou věc udělat. Byl špatně placen a špatně naladěn; nepískal si při práci, nýbrž bručel a nadával, neříkal své práci práce, nýbrž zatracená dřina, nezašpásoval si při ní, ale odbýval ji, jak jen to šlo, a když padla, praštil svými nástroji a šel, ani se neohlédl; a ještě doma cítil cosi jako útlak, nevolnictví a celou nespravedlivost světa. Chápu velmi dobře, že dělník žádá lepší mzdu za svou práci; ale někdy se divím, že nežádá kromě lepší mzdy také lepší práci. Rád bych si představil na příklad tento dramatický sociální výstup: Kancelář továrny, fabrikant nebo ředitel nervosně hryže cigáro, neboť ve vzduchu je něco tragického jako před stávkou. Zaklepání, a vejde závodní výbor, nasupený a hrozivý.

„Posaďte se, pánové,“ vítá je muž s cigárem se zdvořilostí poněkud nepřirozenou. „Co si zas přejete?“ Závodní výbor si však nesedne, nýbrž vytlačí ze svého středu nejzachmuřenějšího muže v blůze. „Teda my jsme přišli,“ začíná muž v blůze, „protože teda, že jo, že kamarádi řekli, že takhle my nebudeme dělat, a je to.“ Dav za mluvčím souhlasně zabručí. „A jak že nebudete dělat?“ táže se muž s cigárem, jaksi se nutě do nedbalého tónu. „Takový neřád že nebudeme dělat,“ prohlašuje muž v blůze. „To není, pane, žádná čistá práce. Tuhle kamarádi říkají, že už si to nedají líbit, aby museli dělat takovou rachotu. Vždyť to je šmejd a zlodějna, co nám jde z fabriky; vždyť je to taková chamradina, že kdo to koupí, tak se napálí, že jo. Matriál nestojí za nic, a práce je taky nijaká, a je to všecko jen pro švindl, aby to mnoho nestálo a aby se na tom hodně vydělalo. Tak jsme se usnesli, že takovéhle hejble my neděláme. Jestli to nebude lepší, tak kamarádi řekli, že nehrajem, a je to.“ (Souhlas.) „Ale pánové,“ vyletí muž s cigárem, „tohle je neslýchané! Já myslel, že chcete jen vyšší mzdu, a ne nějaké nemožnosti! Dovolte, předně naše továrna nevyrábí žádnou zlodějnu, nýbrž levné a běžné zboží; a za druhé vám po tom nic není, protože za kvalitu našeho zboží ručím já. Tak!“ „A to zas prr,“ praví muž v blůze. „Nám, pane, je po tom tuze moc, protože takováhle práce nás nebaví. To nás, pane, votravuje, dělat horší věci, než dovedeme. Dělník, který na sebe drží, chce dělat pořádnou práci a ne takovouhle padrť, pane; vždyť je to pro člověka vostuda. My chceme, aby nás práce taky mohla těšit a aby to byla naše pejcha; to, pane, člověk se jinak cítí, když má v rukou pořádný matriál a může z něho udělat prima kus. A na to máme, pane, sociální nárok.“ „Jaký nárok?“ křičí muž s cigárem. Ach, kdybych mohl napovídat mluvčímu v blůze, pošeptal bych mu honem na tomto místě: „Sociální nárok na to, být gentlemany.“ Ale není tu

ani muž s cigárem ani muž v blůze, a i jinak je dost málo vyhlídek, že by se mohl odehrávat tento dramatický výstup sociálního boje. /1925/

STAVEBNÍ Když čtu, že se nějak připravuje nebo novelisuje nebo zdržuje nebo jinakým způsobem traktuje „zákon o stavebním ruchu“, zastavím se po každé se zálibou nad tím slovíčkem „ruch“. On totiž stavební ruch je opravdu ruch, třebaže zákon o stavebním ruchu se nijak přímo nevztahuje na tuto rušnou stránku věci; v řečeném zákonu není řeči o koních ani o kočích, o kopáčích ani o zednících, ani o hromadách cihel a písku, o práskání bičem a o velikém křiku „hyjé, hyjé“, o bouchání trámů a klepání kladívek, o dýmajícím vápnu, o skřípání pater-nosteru, o pestrém stromečku rovnosti, zkrátka o žádném z těch opravdu rušných, hlučných a poutavých úkazů, které se zjevují při stavbě lidských příbytků. Zákon o stavebním ruchu se týká úkazů celkem velmi málo rušných, jako je stavební úvěr nebo daňové úlevy; ale aby autor zákona s poetickou libostí prodlel u skutečného stavebního ruchu, kdepak! ani slůvkem! Stavební ruch vzniká obyčejně na místě zvaném „parcela“, kteréžto slovo označuje místo pusté a ohavné. Jakmile se kus země stane parcelou, odstěhují se z ní krtci i žížaly a půda přestane plodit, patrně vysušena pozemskou spekulací; ani tráva, ani slušná plevel neroste na místě zvaném parcela, nýbrž jen smraďák, kokoška, kopřiva, ovsík, bejlí, rmut a nečistota. Tedy toto místo zpuštěné a znesvěcené se jednoho rána stane staveništěm, čímž je vykoupeno z nedůstojného stavu parcely; přihrnou se lidé s krumpáči a lopatami, plivnou si do dlaní a podnikají cosi jako průřez zemskou kůrou; a už tu jsou fůry, kočové křičí a sakrují, mrtvá parcela ožila halasným a ramenatým životem; do základů lidských domů se zazdívá chlapský lomoz. Pak tu narostou hromady cihel, s velkým křikem se staví lešení, každá hmota hraje svůj nástroj hlasitě a na celé kolo. A my, kdo denně obcházíme ty hromady cihel a trámů, abychom šli za svým řemeslem, neopomeneme se zvláštním a zajisté nesobeckým uspokojením zjišťovat, že už, aha, jsou položeny základy; že už dům roste do patra; a heleme, už na něj kladou krovy. Ani bych nevěřil, že je na světě bručák

nebo škarohlíd, který by neměl takovou jakousi živou radost nad rostoucí stavbou, který by se zálibou neměřil výšku zdí; který by se netěšil z dosažené rovnosti. Nuže, až bude dům hotov a sejmuto lešení, snad půjdeme podle něho myslíce na své věci a zapomeneme se podívat, jak ten dům vlastně vypadá; ale že byl založen, že rostl, to byl náš společný a slavnostní zájem. Víte, to tak nějak leží v povaze člověka. Ale tím, že byl dům postaven a obydlen, není ještě hotov; trčí cize a hole mezi ostatními, jako by sem nepatřil; ještě se neusadil, ještě nesrostl se svým okolím. Svítí svou novostí a jaksi se vnucuje; vypadá, jako by mu tam bylo těsno nebo nepohodlno; tváří se, jako by ignoroval své sousedství. Je třeba měsíců a let, aby si zvykl; musí tak trochu zvetšet a oprýskat, aby zapadl mezi ostatní... tak jako my lidé; musí ztratit svou pýchu a neobyčejnost ... tak jako my lidé. A jednou to už nebude dům, nýbrž jeden z domů ulice; jeden v řadě. Až dozraje, bude skoro neviditelný; bude jenom sloužit, jako ty ostatní. A teprve potom bude hotov. Ale takový pěkný všední den u nás na periferii, kde se netrhnou řady fůr s vyvážkou, cihlami a jiným „matrijálem“, kde to od rána do večera bouchá, skřípe, vrže, ťuká a rachotí, kde se bez ustání kope, zdí, pokrývá a omítá, tedy takový pěkný a rušný všední den vzbuzuje v člověku obšírnou představu, že když Pán Bůh tvořil svět, činil to sice zázračně, ale nikoliv pouhým mrknutím nebo mávnutím ruky, nýbrž s všelikým zvučným boucháním, skřípáním a přiťukáváním, za velikého halasu, prostřed něhož procházel kosmický Partafír, dohlížeje, aby přírodní síly nezahálely; a že, když dne sobotního právě ve dvě hodiny dokončil Stvoření Člověka, položil své nástroje a řekl: „Padla“. /1928/

JMÉNO Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní. (Gen.II, 19-20) To stojí v Písmu; ale co tam nestojí, je nesporný fakt, že od té chvíle, kdy Adam dal jména všechněm hovadům i všeliké zvěři polní, si rozhodně myslel, že o nich něco ví a že je jak se patří poznal. Pokud nějaká věc nemá jména, znepokojuje člověka, tyčí se před ním záhadná a uzavřená, nepřístupná a neovládnutelná; ale má-li jméno, tu je člověku najednou, jako by ji znal a nemusil se jí už bát; je jaksi vřaděna mezi jiné věci, poznamenána a dokonce jakoby ovládnuta; člověk je s ní tak nějak hotov. Hle, jaká přemocná a kouzelná věc je jméno! Jděte k doktorovi se svou nemocí; proklepe vás, napíše recept a řekne, abyste přišel za týden zas. Vsaďme se, že odejdete naprosto nespokojeni; chtěli jste slyšet od doktora, že máte dejme tomu hyperaciditu zadního rheostatu a že ty kapky, které máte užívat, jsou glyceroamidomethylethyltoluol; teprve pak má vaše duše pokoj, neboť nyní dokonale víte, co vám schází, kde to vězí a co je nutno dělat. „Ani mně neřekl, co mně je,“ slyšel jsem často si stěžovat pacienty. Ano, jakpak má člověk s důvěrou stonat, když neví, jak se jeho nemoc jmenuje? Jedete vlakem a vidíte překrásné holštýnské městečko; dokola rybník, uprostřed červený Betlem s červeným kostelem a nahoře na kopci červená zřícenina hrádku. Vyletíte z dřímoty: to je krásné! jak se jmenuje? A místo abyste koukali po červeném městečku, sháníte se po někom nebo po něčem, co by vám řeklo jméno. Konečně letí kolem stanička s nápisem: Mölln. „Tak tedy to byl Mölln,“ vydechnete si s úlevou, a je vám docela

dobře; ne proto, že jste viděli něco pěkného, ale proto, že víte, jak se to nazývá. Putujete cizím městem a stanete před gotickým kostelem. Koukáte na něj, obcházíte jej dokola, nemůžete být s ním jaksi hotovi: jakýpak tohleto medle je kostel? Konečně vám někdo řekne, že to je dejme tomu kostel svatého Egidia. Nu dobrá, teď už se k němu můžete obrátit zády; vždyť je to jen kostel svatého Egidia. Kdyby to byl kostel svatého Pantaleona, taky dobře, nic to na věci nemění; ale jen když tu je jméno, které zažehná váš nepokoj z neznámosti. Vidíte stroj, jakživi jste něco podobného nespatřili; dole to má takové tento a nahoře čert ví co, a nějaké hejble tuhle a nějaká kola tamhle; co to, pro všecky svaté, může být? Inu, řekne vám znalec, je to zkrátka Rudnerův rotační panteichostat (prosím vás, nehledejte to jméno v naučném slovníku!), a vám se v tu ránu uleví. Heleme, řeknete si, tedy panteichostat je ta potvora. K čemu slouží, je vedlejší; ale má-li jméno, jistě má taky nějaký smysl. Konec konců, každého člověka mučí pocit neznámosti, ať je to před čímkoliv. Jméno, pouhý zvuk, pouhé slovo stačí, aby věc byla vřaděna mezi známé. Sám Hospodin pokládal za důležitější, aby Adam dal nejprve jména všem hovadům a teprve potom aby mu z žebra „učiněna byla pomoc, kteráž by při něm byla“. A když pak stvořil Hospodin Evu, řekl honem Adam: „Tato slouti bude mužatka, neboť z muže vzata jest.“ Tedy nejprve Evu pojmenoval; pak jedl zapovězené ovoce a byl vyhnán z ráje, a teprve potom „Adam poznal Evu ženu svou, kterážto počavši porodila Kaina“. To ještě byl Adam - aspoň v počátcích - asi obzvlášť důkladný, že si dal prací poznat Evu ženu svou; v běžném životě se spokojíme obyčejně pouhým jménem. Jen to, co má jméno, pro nás plně a uspokojivě existuje; bezejmenné věci jsou příšerné, neboť jejich skutečnost není zařáděna do pohodlné třídy slov. Bezejmenné věci jsou nepoznané; toť přirazeno. Ale že pojmenované věci se nám zdají eo ipso poznané, to je svědectví magické moci slova, jíž podléháme stejně jako divoši; nebo jako starověcí platonikové; nebo jako Adam, který se chápal vlády nad světem tím, že

pojmenoval veškerá hovada i zvěř polní. A tak se zdá, že jsme více ovládáni slovy, než jimi vládneme sami. /1923/

NA PRAHU ZÁHAD Jsou lidé, kteří nevěří v nic, dokonce ani v to, že blecha na ruce znamená dopis; ale i tito ne j zatvrzelejší nevěrci věří v Osud. Newton sice objevil, že každá věc padá kolmo k zemi, ale není to pravda; na příklad je každému známo, že knoflíček od límce nikdy nepadá kolmo k zemi, nýbrž tak jaksi šejdrem, že se vždycky octne pod postelí nebo pod prádelníkem. Žádná fysika ani gravitační theorie dosud nevysvětlila tento fatální úkaz; je to nesporně zjev metafysický, prostý a tajemný zákon osudu. Takových zákonů je spousta. Uvádím na příklad tisícerým pozorováním potvrzený zákon schválnosti. To, čeho nepotřebujete, se vám pořád válí na očích; jakmile to potřebujete, je to pryč. Hledáte to methodicky po všech skříních a zásuvkách; není to nikde. Konečně se dožerete a nějak se obejdete bez toho. V té chvíli se hledaná věc objeví buď na místě, kde leží odjakživa, nebo na místě, kam vůbec nepatří, a bude vás dráždit tak dlouho, až ji zas budete potřebovat; pak s úžasnou dochvilností zmizí. Někteří lidé tvrdí, že čekají-li na tramvaj, jedou vždycky jen vozy opačným směrem. Jeden můj známý hleděl tedy obelstít osud tím, že schválně chodil čekat ke koleji vedoucí opačným směrem. Avšak osud je neúprosný: vytáhl se z kličky tím, že vždycky způsobil poruchu na elektrice, i nejezdila žádná linka. Podobných případů je bez počtu. Je to prostě zákon. Jiný takový úkaz je zákon něčeho třetího. Obyčejně čekáme, že věc dopadne buď tak nebo onak; a hle, nakonec to nedopadne ani tak ani onak, nýbrž ještě jinak, způsobem, který se vůbec nedal předvídat. Dejme tomu, člověk soudí: Buď budu mít peníze, a pak si koupím šaty, nebo je nebudu mít, a pak si je nekoupím. V takovém případě však i. buď člověk opravdu má peníze, ale šaty si nekoupí, nýbrž musí dát spravit kamna nebo zaplatit činži; nebo 2. nemá peníze, a přece si koupí šaty, a ještě ke všemu se

napálí. Zaručeně. Není vyhnutí. Myslím si: Buď se ta a ta věc stane, a pak je dobře; nebo se nestane, a je zle, bůh se mnou! Nuže, v takovém případě se ta věc stane, a je zle, bůh se mnou! Prostě osud. Ještě jiný z osudových zákonů je zákon sérií. Po celý rok nepotkáte pana X, ale jednoho dne, hrom do něho, potkáte ho sedmkrát. Po celý rok nepřijdeš na Senovážné náměstí, ale jednou, dělej co dělej, octneš se tam sedmkrát za jediný den. Nikdy ti nikdo nedaruje zajíce, ale z ničeho nic dostaneš najednou čtyři zajíce se čtyř stran světa. Události mají zvláštní a abych tak řekl - nepříjemnou náklonnost sdružovat se. Vždycky musíte platit několik účtů najednou. Osud má mánii opakovat se. Když máte nejvíc práce, dostanete sedm návštěv, jednu po druhé. Po celý život můžete hledat zlaté kapradí; a jednou, když na ně nejmíň myslíte, najdete všude zlatého kapradí, jako by se zbláznilo: až vás to mrzí, že ho je tolik. Prý je na celém světě jenom šest modrých známek z ostrova Mauritius; vsázím se, že se jich jednou najdou hnedle tři tisíce, a ke všemu budou falešné. To je zákon sérií. Je tedy lidský život ovládán vyššími zákony, jež se vymykají přírodnímu řádu i vědeckému vysvětlení. Na příklad, proč zrovna dnes se mi třikrát přetrhla tkanička u boty? Proč jsem musel potkat čtyři lidi, kterým jsem cosi slíbil a dosud to nesplnil? Proč jsem zuře a kina půl hodiny hledal kravatu, kterou jsem pak, když jsem si vzal jinou, našel pokojně ležící na prádelníku? Věřte, že i nejmenší malér je obestřen tajemstvím osudovosti; proto je slušno podrobit se mu oddaně a s chvěním. Znám jednu paní, která má, dejme tomu, v ruce nůžky, a najednou jsou nůžky pryč; po zoufalém dvoudenním hledání je najde tím, že si na ně sedne. V tom pak vidí zlomyslné dílo skřítků. Myslím, že se dopouští modlářství a hrubé pověrčivosti. Není zlomyslných skřítků. Jsou jen zákony. Nevysvětlitelné a neodvratné zákony osudů. /1923/

VNITŘNÍ HLAS Jsem nejspíš tvor vysloveně pozemský; nemám ani prorocké sny ani nedovedu číst myšlenky, nejsou-li příliš hloupé; rovněž jasnozření se mi jakživo nepovedlo, a ačkoliv v mém bytě jsou tři pavouci (malý pavouček pod postelí, sekáč za kamny a jeden, takový černý a zádumčivý, na stropě), nenašel jsem dosud, jaké mají spojení s mým osudem. Přes tuto svou transcendentální neschopnost věřím v jisté Vnitřní Hlasy. To je tak. Často si něco pomyslím nebo i řeknu, nebo pojmu nějaký plán, který chci provést. A z ničehož nic ve mně vyvstane nelibý, nespokojený cit, který beze slov a bez důkazů, beze smyslu a bez kritiky jaksi povídá, že to, co jsem řekl nebo zamýšlel, není all right a že to za nic nestojí; že to je hloupé a nicotné a ještě ke všemu špatné a že to, jak se říká, má ránu. Živou mocí pak nemohu nalézt, v čem je chyba; obracím celou věc, přezkoumám ji, nic; žádný důkaz. Já myslím, že tenhle nespokojený a nesmyslný hlas zná každý z vás. Dobrá, tu tedy člověk se obrátí k vnitřnímu hlasu zády a provede svůj úmysl nebo setrvá na svém. Ukáže se, že předtucha se nemýlila: ta věc měla skutečně ránu a tak nebo onak se člověku nevyplatila. Nebo, a to je velmi často, začne se člověk hájit proti vnitřnímu hlasu: s velikou silou a výmluvností dokazuje sám sobě a jiným, že má pravdu a má a má a u všech všudy just má pravdu. Ničeho člověk nehájí horlivěji a usilovněji než pochybné pravdy, nejspíš aby přehlušil tu nespokojenou a trýznivou předtuchu, že to má ránu. Na ničem člověk netrvá tak houževnatě jako na věcech, o kterých v nitru není přesvědčen. Poctivé, samozřejmé pravdy jsou v člověku jako štítná žláza nebo ledviny: ani o nich člověk neví, ale fungují tiše a ustavičně. Člověk nehájí svých ledvin; kdyby někdo na ně dělal atentát, hájí člověk svého života a ne svých ledvin. Věřící člověk nebojuje za svou pravdu, nýbrž za svůj život. Ale vrazí-li člověk do svého bytí nějakou myšlenku, která s ním nesouvisí tak spolehlivě jako štítná žláza nebo ledviny, brání se tomu sám organismus nespokojeným a odmítavým

citem. Nedá se to jinak říci: je to zrovna tělesná reakce na špatně fungující myšlenky. Potlouká se na světě mnoho myšlenek, jejichž platnost leží celá v náramném, ohnivém, veledůmyslném nebo rozčileném dokazování. Kristus Pán nic nedokazoval; řekl „Amen, amen pravím vám,“ a bylo to. Přesvědčení, jež se musí „podepřít důkazy“, je jako sloup, který se musí podepřít trámy; kdyby se totiž nepodepřel, svalil by se. Lidské nitro však má rádo jednoduché a spolehlivé stavitelství: co stojí, musí stát jako poctivý sloup, bez trámů a bez důkazů, a hlavně bez řečí. Nejlepší pravdy jsou ty nejtišší. * Je ještě jeden druh Vnitřního Hlasu; má tak špatnou pověst, že se stydím jej pojmenovat; říká se mu „předsudek“. Já vím, že je mnoho špatných, zbytečných, nebo dokonce škodných předsudků; ale je mnoho předsudků, které jsou stejně užitečné a dobré jako kterékoliv jiné poznání. Obyčejný pes štěká z předsudku na kdekterého tuláka; ale na jednom zámku jsem znal foxteriéra, který k roztrhání štěkal na arcibiskupa Huyna a světská knížata, kdežto tuláky radostnými poskoky vedl rovnou do kuchyně. Lidské předsudky jsou neméně rozmanité. „Předsudek“ nebo „podjaté mínění“ může člověk mít jen vůči něčemu relativně novému nebo málo poznanému, s čím dosud neměl blíže co dělat, na příklad k řízku na oleji nebo k elektronové theorii; z povahy věci plyne, že předsudek je obyčejně záporný, nedůvěřivý, odmítavý a plný antipatie. Je docela přirozené, že člověk nedůvěřuje nepoznané věci; neboť v neznámu se tají stejně mnoho špatných jako dobrých možností. Kde nás opouští zkušenost, máme po ruce předsudek; raději něco nežli nic. Spatné na předsudku je, že jej obyčejně formulujeme jako sebevědomý náhled. Místo abychom řekli, že si netroufáme jíst řízek na oleji, prohlásíme kategorickou formou, že řízek na oleji není k žrádlu.

Správný, filosofický a poznávací předsudek má říkat jen tolik: „Nelíbí se mi to, protože to ještě neznám.“ /1923/

ZNAMENÍ Ne, já nejsem pověrčivý ani tmář, nevěřím kartářkám ani dru Janu Bartošovi, když mi čte z dlaně budoucnost, a vykládám si karty jen tehdy, když se musím rozhodnout ve velmi vážné věci (knoflíky však nepočítám, protože se nespoléhám na svého krejčího); nejsem tedy ani trochu pověrčivý, ale vykládám pouze svou zkušenost. Jsou některá znamení, která se osvědčují s osudnou pravidelností. Myslím na příklad, že obava potkat starou paní (babu) je nedůstojná, barbarská a zatemnělá pověra; ale jsou jiné pokyny, které nám osud posílá v cestu, aby nás varoval. Začne-li se na příklad den tím, že mi tramvaj ujede před nosem a že následující vůz přijede (pro nějakou tajemnou a pravidelnou poruchu v provozu) teprve za dobrých dvacet minut, a k tomu tak přeplněný, že mne do něho konduktér nepustí a krom toho mi, i v tom poslušen osudu, vynadá, je to neomylné znamení, že toho dne se mi nebude nic, pranic, docela nic dařit. Že mi ujede také tramvaj, do které mám přesednout. Že bude plná a bude mít poruchu. Že mne tam pomačkají, pošlapou, zasmradí a urazí. Že najdu svou práci zmotanou nepředvídanými překážkami. Že ke mně přijde návštěva. Že telefon bude obsazen nebo bez proudu, kamkoliv zavolám. Že se v něčem hrozně hloupě a nemístně zachovám. Že se někoho dotknu, byť proti němu nemám toho nejmenšího. Že budu mít zkažený oběd. Že budu muset něco napsat a že přitom všemi deseti prsty si nevydrbu z hlavy nejmenší myšlenky. Že zmoknu, přijdu někam pozdě, šlápnu do něčeho ošklivého, něco zkazím, někde nepochodím, potkám nevlídné a zarputilé lidi, hranaté, pochmurné a nemotorné, zkrátka zažiji vše, co může udělat Alcesta z nejhodnějšího člověka, a nakonec i v noci že budu mít děsné sny. Tento den osudně předznamenaný mně přinese neúspěch, starosti, ostudu, útržky a nezdary. Bude nehostinný, zlomyslný a škaredý až do večera a nebude v něm spásy ani prospěchu ani ctnosti. Ale nazítří vyjdu lehkým krokem z domu, a hle, tramvaj úslužně přispěchá a vsrkne mne s rozkoší do prázdného nitra; posadí proti mně

hezkou holku a vesele řinčíc poletí jako blázen k cíli. A sotva jsem na místě, přiběhnou ke mně úkoly, které mám splnit; a vida, pouhým slovem, mocným mrknutím všechno je rozřešeno, vyřízeno, odšíbrováno, a všichni se divíme moudrosti a velkému množství toho, co za tu chvíli vykonám. A venku už čeká nová tramvaj, aby mne horlivě dodala dál; jsou v ní neobyčejně milí lidé; vůbec, lidé jsou dnes samá ochota, a kdybych to připustil, jistě by se rozkrájeli, aby mně prokázali nějakou příjemnost. A oběd se obzvláště povedl a při práci se myšlenka sama vyloupne pěkně jako oříšek a nemůže se ani dočkat toho, abych ji napsal. A ještě mne potká mnoho příjemných věcí, kde se nějak vyznamenám nebo potěším z přátelství lidí nebo uvidím něco krásného a pojmu pěkný plán, nakonec pak usnu ctnostně, vesele a energicky, abych vešel do vlídné říše snů. Ano, byl to dobře předznamenaný den, den darovaný. Opravdu nejsem pověrčivý a nevěřím ani v telepatii, ani v třináctky, ani v pátky, ale jsou dny sterým způsobem dobře nebo špatně předznamenané. Netřeba být pověrčivým; ale střežte se, začne-li se den špatně. Neboť nepříjemnosti mají náklonnost sdružovat se. Nevěřím ve znamení, ale s tou tramvají a jinými úkazy je to svatá pravda. Není to snad u vás také tak? /1921/

POKLAD NA HRADĚ HELFENBURKU Nedávno to bylo v novinách. Na hradě Helfenburku prý dobýval sedlák ze země pařez; při tom se z čistá jasna propadl do klenutého sklepení, a v tom sklepení našel hrnec s tolary a dukáty. Dokonce bylo udáno, kolik ty peníze vážily, ale to už zpaměti nevím. Asi za týden stálo v novinách, že zpráva o tom pokladu byla mylná. Nebylo žádného klenutého sklepení a žádného hrnce s dukáty. Čímž byla věc ne sice uspokojivě, ale definitivně vyřízena. Nicméně v těchto dnech jsem mluvil se starým a moudrým zedníkem. Je z venkova, jako většina zedníků přichází z vesnic, a každou sobotu jezdí domů, k své staré. A kam? Inu, k nám, je to blízko Husince. Půl hodiny prý máme od nás na ten hrad Helfenburk, co tam onehdy vykopali ten poklad. Stříbrnou truhlu se samými zlatými dukáty. Poslouchejte, je to pravda? Jakpak ne! Vždyť přece jsem odtamtud. A znáte toho sedláka, který ten poklad vykopal? Neznám; člověk přece nemůže znát všechny lidi. Ale že tam ten poklad našli, to je svatá pravda. * Můžeme vzít na to jed, že od nynějška se bude po věčné časy v okolí hradu Helfenburka vypravovat, že tam byl jednou nalezen poklad, počkejme, to už je dávno, to bylo kolem té doby, když se náš dědeček měl narodit, roku devatenáct set třicet nebo čtyřicet nebo tak někdy. Nikdy a ničím to už nebude vyvráceno, neboť pověst má život tuhý, tužší než skutečnost; skutečnost propadá zapomnění, ale pověst ne. Skutečnost nám jenom říká, že něco prostě jest nebo ze se něco více méně náhodou stalo;

ale pověst má kořeny hlubší, které se neomezují na to, co bylo a jest, ale co by mohlo být. Když je tam starý hrad, mohla by tam být zasutá sklepení. Nu, to by mohla. A do nich by se někdo mohl propadnout. Pravda, mohl. Nu, a tam by mohl něco najít, ne? Není vyloučeno. Třeba by to mohl být nějaký poklad. Myslím, že tak nějak vzniká pověst, a proto má tak tuhý a nevývratný život; možnost má svou vlastní jistotu a logiku, nezávislou na zkušenosti. Žádná pověst není „jen tak“, nemůže nám pověsit na nos něco, co nemá hluboké kořeny možnosti. Na příklad nemohla by se za našich časů zrodit pověst, že se na hradě Helfenburku propadl sedlák a našel v prastarém sklepení traktor nebo leštič parket. Nebo nemohla by se ujmout pověst, tvrdící, že v Praze II. byl nalezen člověk spravedlivý. Tomu by nikdo nevěřil. Pověst nesmí být fantastická a musí obsahovat věčně platnou možnost. Je možno si představovat, že v hlubinách jezer žijí tvorové dosud nevídaní; odpovídá to spíš možnosti než poněkud fantastický fakt, že pod hladinou jezera Ness plovou trosky vzducholodi. Pověst nemá nic překvapujícího a paradoxního, je naprosto přirozená; překvapující a podivná bývá spíš skutečnost. Pověst nikdy nevybočí z okruhu představ a věcí myslitelných; řekl bych, je důvěrnější a člověku bližší než pouhá skutečnost. Její síla je v tom, že je věřitelná. /1934/

ZÁHADNÝ PŘÍPAD Abych vyložil situaci, v níž se před mýma očima udál tajemný případ, o kterém jest mi mluviti, tedy: Má okna se dívají na samé střechy; těch střech je přesně počítáno devatenáct a každá je jiná, jiného sklonu, různé krytiny a rozličné podstaty. Zrovna ta prostřední patří k nějaké kůlně, je nízká, mírně skloněná a krytá dehtovaným papírem. Dobrá, už to vidíte. Když jsem se dnes ráno podíval oknem, abych zjistil, že příroda už odložila svůj bílý háv („háv“ je také jedno takové vymřelé slovo; nikdy se nepíše v módní hlídce, že se letos nosí gabardinové hávy; jen konservativní příroda setrvává neochvějně při hávu bílém nebo zeleném), tedy když se člověk na Malé Straně podívá z okna na střechy, může viděti ledacos, zejména kočku, kočku strakatou, nebo černou, nebo mourovatou, dále vrabce s ocasem nebo bez ocasu (nevím, jsou-li ti bezocasí zvláštní druh, nebo zda přišli o péra z bídy či při rvačce), za měsíčných nocí náměsíčníka a v zimě, kdy na střechách leží bílý háv, také Karlštejnského havrana, který sem zalétá snad proto, aby dělal reklamu pro souborné vydání spisů Václava Beneše Třebízského; to vše jsou běžné úkazy na malostranských střechách. Ale co jsem tam viděl dnes, překvapilo mne více, než kdybych na dotyčné dehtované střeše spatřil paní Pavlu Moudrou nebo České kvarteto nebo pasoucí se stádo zeber. Byl tam totiž půllitr dopola naplněný pivem. Nedopitý půllitr není ovšem nic zvláštního, a když mi v první chvíli padl do oka, nevykřikl jsem úžasem; teprve když jsem se na něj minutku díval, počal jsem se divit: Co má dělat za zimního rána nedopitý půllitr na dehtované střeše? Především není u něho človíčka; dále střecha je asi čtyři metry nad zemí; posléze není v ní ani otvor, ani vikýř, ani komín, ani okénko, nic; hladká střecha. Vylučuju, že by někdo donesl pivo na střechu pro ptáčky. Kdo jej tam dal, mohl jej donést jen po žebříku; ale žádný žebříček vidět není. Že by si donesl někdo pivo na střechu, aby mu

nezteplalo, je výklad trochu šroubovaný. Dobrá, snad tedy byl na té střeše pokrývač a zapomněl tam půllitr. Jistě se pro něj vrátí; dám pozor. Dával jsem tedy pozor; nemůžete si představit, jak divně vypadá takový osamělý půllitr piva na střeše; chtěl jsem vyčíhat pokrývače, abych měl od té protivné sklenice pokoj. Když už mně to dlouho trvalo, šel jsem si pro cigaretu; a když jsem se hned nato vrátil k oknu, byl půllitr vypitý, ale stál na svém místě; a nebyl tam ani pokrývač, ani žebřík, nic, jen holá střecha a na ní prázdný půllitr. Teď tam stojí, tlustý a zavalitý, a na jeho stěnách se sráží pivní pěna. Je to praobyčejná sklenice: ale na střeše vypadá zrovna urážlivě zvláštně. Kdo u čerta by měl výstřední zálibu pít pivo na střeše? Kdyby si chtěl své pivo schovat, má na dvoře plno skrýší; ostatně vždyť je ten půllitr odevšad vidět, a je ke všemu ještě prázdný. Nesmyslnost celé věci je nesnesitelná; je to proti všemu rozumu; snad si někdo dělá ze mne legraci nebo co. Ostatně není nikoho na dvoře vidět. Tak co? Vtom zazvonil listonoš. Šel jsem mu otevřít, a když jsem se vrátil k oknu, byl půllitr pryč. Neskutálel se se střechy, ale také tam nebyl ani žebřík ani živá duše. Půllitr prostě zmizel. To je celý ten tajemný případ a neříkám nic víc, než co jsem viděl na vlastní oči. Já vím, že půllitr piva nestojí za starou belu; ale rozum, lidi, rozum za to stojí, rozum člověk nosí pořád s sebou jako kluk kudlu a zkouší jej, kde může, stejně jako kluk kudlu. A já jsem rozhořčen na tu sklenici na střeše, neboť se vzpříčila mému rozumu. Chtěl bych ji rozbít, ale je ta tam; střecha je prázdná a tváří se jakoby nic; prostě posmívá se mně. Myslím, že každý z vás má ve své vzpomínce takové půllitry na střeše, nesmyslné a nevysvětlené věci, hloupé jako prázdná sklenice a tajemné jako Buddhovo zrození. Ale řekněte, proboha, proč ji tam kdo dával? /1924/

KAZI ULAYA Doktor Hauer vypravuje ve svých vzpomínkách z východní Afriky tohle: Černoši jsou tuze zvědaví. Vidí-li v rukou Evropana něco, co naprosto nemohou pochopit, dejme tomu dalekohled, kompas, gramofon nebo pro mne a za mne tennisovou raketu, usednou na bobek a náramně živě rokují, co to je a jak se to dělá, co v tom vězí a jak to vůbec přijde. A když už si nejvíc namáhali mozek, řeknou: „Kazi ulaya.“ „To je evropská práce.“ A tím je vše rozřešeno a každá další otázka je zbytečná; černoši se s úlevou zvednou a už na tu divnou věc dál nemyslí; je „kazi ulaya“, je to evropská práce; to vysvětluje vše. A my, bwani ulaya, páni Evropané, nejsme o nic lepší; na konci všech svých otázek máme své „kazi ulaya“, nějakou všemohoucí příčinu, která nás rázem uspokojí a zbaví další potíže myšlení. Ať se to jmenuje gravitace, elektřina, energie nebo kausalita, je to zase jen kazi ulaya. Vstaneme spokojeni: vše je vysvětleno, neboť je to pojmenováno. Vysvětliti něco znamená nahraditi bezejmennou neznámou neznámou pojmenovanou. Černoši od Kilimandžára mají celkem stejnou vědeckou methodu jako nejbělejší učenec. Protože nevíme, dejme tomu, o magnetismu víc nežli černoch o evropské práci, neobjasňujeme kompas v jádře o nic důkladněji než negr se svým „kazi ulaya“; a jsme stejně spokojeni se svým výkladem jako on. Proč se kompas točí na sever? Inu, to je evropská práce, chci říci, to je účinek zemského magnetismu. Je to zkrátka kazi ulaya, a teď už víte vše. A jiný cestovatel, Detzner, zase líčí, jak v západní Africe, tam, co je Kamerun a Kongo, se černoši takových neznámých věcí bojí. Elektrická lampička, to je kouzlo, to je dju-dju; je to démonická síla. A gramofon a theodolit a jiné podivné kejkle jsou také dju-dju, a nikdo na ně nesmí sáhnout, nebo se stane něco strašného. Dju-dju nevysvětluje věc co do jejích příčin, nýbrž dohaduje se její skryté podstaty. Kazi ulaya je kausální

výklad; dju-dju je metafysický výklad. Kazi ulaya a dju-dju jsou dvě základní a obecné kategorie lidského myšlení. Myslím, že by se theorie lidského poznání velmi zjednodušila, kdyby se do ní zavedly tyto názvy. Veškeré vědecké poznání, pokud je zváno empirickým a positivním, patří do třídy kazi ulaya. Všecko metafysické poznání, veškero náboženství a mysticismus spadají do třídy dju-dju. Rovněž poesie a umění je většinou dju-dju, kdežto technická vynalézavost je kazi ulaya. Jsou dále četná, namnoze velmi bizarní spojení typu kazi ulaya a typu dju-dju: na příklad filosofie, justice a zejména politika. Kazi ulaya je značka pokroku; dju-dju je spíše konservativní a prohibitivní. Kazi ulaya se zvědavě těší z nových věcí, jež může pojmenovat a s nimiž si může pohrát; dju-dju v mystické hrůze před neznámými věcmi je prohlašuje za démonické a zakazuje styk s nimi. Celý náš život je prostoupen samými kazi ulaya a dju-dju. Vše, co přijímáme, protože tomu nerozumíme, je kazi ulaya; vše, co odmítáme, protože tomu nerozumíme, je dju-dju. Tím je okruh možného myšlení rozdělen. Pro kazi ulaya je dju-dju tmářství, pověra a slepá zaostalost; pro djudju je kazi ulaya bezbožnost, hřích a rouhání bohům. Ale konec konců kazi ulaya i dju-dju jsou stejně černošské; chci říci, stejně všelidské. /1924/

OHEŇ Před několika dny vypukl v noci požárek zrovna proti naší pražské redakci. Nad střechami se udělala červená záplava, služky s pivem zůstaly koukat, za chvíli tu byla stříkačka a houf lidí, a pak už bylo po všem. Ale ta chvilka stačila, aby člověk na dně svého temného srdce pocítil zvedat se starý a nadšený pud uctívání ohně. Nic plátno, nosíme v sobě odvěčného pohana, jeskynního pračlověka; jsme okouzleni ohněm. Kdo se nikdy za zimních večerů nedíval do řeřavějících kamen, kdo nikdy nepálil staré papíry, sedě na bobku u kamen v kultické posici divocha, kdo nikdy v životě nedělal na poli ohníčky a neskákal přes ně, ten se snad ani nenarodil ze starého Adama, nýbrž já nevím z čeho; snad se jeho předkové vylíhli z žabích jiker nebo spadli s deštěm, tak jako předkové vegetariánů, abstinentů a jiných nadpřirozených bytostí. A kdo nikdy neopisoval čarovné ohnivé osmičky ohořelou sirkou, ten také nepocítí strašné a zločinné nadšení, když se lidský oheň utrhne s řetězu a zrodí červeného kohouta. Lidé, je to v nás: veliký oheň v nás budí hrůzu i podiv, divné rozjaření, divokou náruživost ohně. Zapomínáme na noc a spánek; chtěli bychom tábořit kolem ohně a povídat si v náhle propukající jeskynní družnosti; a když to hasiči uhasí, rozcházíme se neochotně a s jistým zklamáním, že už je po tom a že to nebylo větší. Vzpomínáme na požáry, které jsme kdy zažili a viděli, jako na veliké a slavné události svého života. Závidíme hasičům a strážníkům a policejnímu presidentovi, že smějí k ohni tak blízko jako kněz k oltáři, zatím co my se musíme tlačit za kordonem jako věřící před presbyteriem; ach, kdyby nám dovolili aspoň hadici držet, abychom měli svůj podíl na dobrodružství Ohně! Jako kluk jsem měl veliký hrdinský ideál; chtěl jsem být hasičem, stát na žebříku a chrlit vodu do šlehajících plamenů; krovy se hroutí, ohnivý sloup tryská k nočnímu nebi, ale já stojím v dešti jisker a neustoupím ani o příčku.

Jsme zbožňovatelé Ohně v temnotě svých pudů; je to dokonce vidět na našich metaforách. Mluvíme o „požáru vášně“, abychom nějak básnicky pojmenovali fatální pletku se ženskou; kdybychom mluvili o průtrži vášně nebo živelní pohromě vášně, neznělo by to tak neodolatelně. Se stejnou svůdností mluvíme o „požáru revoluce“; kdybychom slibovali „povodeň revoluce“, nemyslím, že bychom na to nachytali mnoho horlivců. Podobně člověk „vzplane ve spravedlivém hněvu“, ačkoliv se spravedlivým hněvem obyčejně strašně rozžvaní. A tak dále. Jak vidíte, je kult ohně hluboko zakořeněn v naší fantasii. „Po patnácti minutách byl oheň potlačen staroměstskými a vinohradskými hasiči.“ Tak, to je všechno; víc se člověk v novinách nedočte. Jako by jim měla upadnout ruka, kdyby napsali, že „ze šlehajících plamenů bylo slyšeti zoufalý křik žen a dítek“, že „bylo vidět nešťastné oběti, jak pobíhají lomíce rukama“; tu však „nadhasič Rudolf Holub rychle rozhodnut vrhl se do plamenů a s nasazením vlastního života vynesl dvě děti, načež se skácel v mdlobách“. Není to sice pravda; ale copak se má v novinách lhát jen o politice? Když se může vymýšlet něco špatného o nepřátelské straně, proč by se nemohlo vymyslit něco krásného o nadhasiči Rudolfu Holubovi, proč by se nemohl vymyslit celý Rudolf Holub, vynášející děti hnedle po tuctech? Kdybych byl skutečným novinářem (neboť hasičem jsem se pohříchu nestal), nepustil bych sebemenší požárek z ruky, pokud bych z něho nevyždímal vysoko šlehající plameny, zoufalý křik o pomoc a nasazení vlastního života; neboť to vše patří k posvátnému kultu ohně. Neumíme si udělat ohnivý svátek z požáru kůlny; a přece je to fantastičtější událost než demise nějakého ministra; a je to dokonce živelnější než debata v parlamentě. Kdyby nastal konec světa, otiskly by o tom noviny policejní raport s poznámkou, že „škoda je z valné části kryta pojištěním“; ale o vysoko šlehajících plamenech a zoufalém křiku o pomoc by tam zase nic nebylo. /1924/

OBJEV TMY Vždycky mě poněkud překvapovalo, když jsem četl dejme tomu, že „baba Jaga byla ošklivá jako noc“. Nijak jsem sice nepochyboval o zvláštní ošklivosti baby Jagy, ale nebyl jsem dosti hluboce přesvědčen o zvláštní ošklivosti noci. Naopak dával jsem noci po mnohých stránkách přednost; považoval jsem ji za mnohem poetičtější nežli třeba třetí hodinu po poledni. Noc je doba hluboká a tajemná; je posetá krásnými světly na zemi i na nebi; má zvláštní kouzlo pro milence, básníky, flamendry, spáče a náměsíčníky. Ani Homér nepraví, že noc je ošklivá jako baba Jaga, nýbrž že je „ambrosie“, že božsky voní. Ale snad to Homér mínil proto, že v nocích popíjel pod olivami temněrudé víno; kdyby se musil v noci ubírat z Athén do Megary, řekl by asi, že noc je ošklivá jako noc. Neboť je pravda, že noc je ošklivá, z toho prostého důvodu, že je temná. Jenže člověk, který se dívá na hvězdičky nebo žije ve městě, neví o tom, že noc je temná. Rovněž stará představa o věčných trestech praví, že „peklo je temnota zevnitřní“. Dítě se bojí tmy dříve ještě, než něco ví o strašidlech nebo loupežnících. Z toho je zřejmo, že člověk ve svém původním stavu chová v sobě silnou a přirozenou nechuť k temnotě. Proto také mluví o temné zlobě, černém nevděku a jiných věcech, jež jsou temné, protože jsou ošklivé. Říkáme, že špatnost se štítí světla; nutno tomu rozumět spíše mysticky; nemyslím na příklad, že by se jisté finanční operace prováděly v černé tmě nebo že by některé věci v novinách byly napsány potmě v hlubokém sklepě. Černé skutky nejsou ty, které se rodí ve tmě, nýbrž ty, které se nám obzvlášť silně nelíbí. Je ovšem pravda, že člověk za starých časů míval dosti vážné důvody, aby nedůvěřoval noci; neboť se bál nepřítele a zvířat. Moderní život tento stav věcí obrátil na ruby; není pochyby, že daleko víc a výnosněji se krade mezi devátou a čtvrtou hodinou ve dne nežli o půlnoci; nejvíce černých lží je ve večerních novinách, které, jak známo, se píší v poledne, a tak dále. Většina lidských špatností není noční, nýbrž denní, dokonce každodenní. Morální podezírání nočních temnot není obecně

důvodné. V jádře noc nemá špatnou pověst proto, že je zločinná, nýbrž proto, že je tmavá. Objevilo se mi to teprve nyní, kdy bydlím tak trochu za městem; chcete-li najít skutečnou noc, musíte opustit ulice a dát se přes to velké pole napravo, a už jste tam, v samotném středu tmy. Vlastně jen na jeho kraji; vlastní střed tmy je vždycky tak na deset kroků od vás; nemohu říci, je-li to spíše propast nebo černá hmota, protože prostě to není vidět; je jisto jen to, že to je nevýslovně a strašně ošklivé. Otřásáte se, že do toho máte vlézt; vypadá to, jako by se to nedalo ani dýchat; zdá se to být husté jako bláto. Právem se říká o člověku, který putuje tmou, že si razí cestu; je to opravdu, jako by se prodíral džunglí. Každým krokem je to horší; vzadu se to zavírá, napřed je to neznámé a po stranách děsné; a tu člověk, který se ubírá tmou, nenápadně zrychluje krok. Jediné, co mu dává trochu důvěry, je, že slyší své vlastní kročeje; proto silně našlapuje, aby to zrovna zvonilo a aby nebyl tak sám. Zvláštní však je, že v úplné tmě si i nejbujnější člověk přestane hvízdat; snad proto, že na to nevidí. Jinak muž, jdoucí temnotou noční, se chová statečně a nemá ani za mák strachu: jenom, víte, ta tma je taková nepříjemná, zrovna jako by dusila. Ráz, dva, ráz, dva, já se nebojím; čím jde člověk rychleji, tím má udatnější myšlenky; ráz, dva, ráz, dva. Nejde tamhle někdo? Ne; ale kdyby si na mne troufal, já bych mu, panečku, ukázal; ráz, dva, ráz, dva. Ostatně co by tu někdo v takové tmě hledal? to je nesmysl. Člověk musí jít hodně rázně; a když trochu dupe, zní to, jako by vážil aspoň cent. Ráz, dva, ráz, dva. Kdyby aspoň nebyla taková tma, aby člověk viděl, jestli někdo - Je to ovšem nesmysl, ale což kdyby - Ostatně bych se nelekl ani dvou, haha! Ráz, dva, ráz, dva A když člověk putující tmou dorazí k prvnímu osvětlenému oknu nebo svítící lucerně, zpomalí krok a silně oddychne: To je divné, řekne si, copak jsem tak běžel? Tak vida, jak mně to pěkně uteklo! Nu, chválabohu! A teprve nyní se ohlédne za sebe. Je tam tma, strašlivá, pustá, ošklivá tma. A ještě něco zůstalo za ním: pralidská a nejstarší hrůza. Fysická hrůza ze tmy. Neboť jen proto, že se člověk bojí tmy, promítá do ní strašidla,

vrahy a zločiny. A proto baba Jaga nebyla ošklivá jako ošklivý den, nýbrž jako noc. /1925/

O SNECH Můj kamarád František Langer napsal povídku o prodavači snů. Je to nějaký dědeček, který ráno kupuje od lidí sny a večer jim je zase prodává, aby se jim mělo co zdát. Sny prý jsou „velmi krásné, jako vzácné ovoce, jakého nemají ani králové v nejbohatších zemích“; lidé prý ve snu „chodí v rajských zahradách, procházejí se při moři, slyší nejkrásnější hlasy, milují nejkrásnější ženy, květiny kolem nich voní a tanečnice tančí...“ Vůbec literatura oplývá překrásnými sny; sny, které splňují každé přání spáčovo, hýří přepychem, přenášejí ho do samých čarovných zahrad, zahrnují jej slávou, láskou a úspěchem a nevím čím ještě. Tak tedy já tvrdím, že tomu tak není a že by dědeček, který kupoval a prodával odložené sny, dopadl merkantilně tuze bledě. Tvrdím, že v devadesáti devíti případech ze sta jsou sny šmízo, brak, haraburdí, veteš, zadina, šmejd a plevel, která nestojí za fajfku tabáku. Jsou sice virtuosové ve snech, jako na příklad pan K. M. Čapek-Chod, kterému se zdá, co si před usnutím umíní, takže si může předem udělat koncertní program snů na celou noc; ale my všichni ostatní si dnes upřímně řekněme, že za rok tak dva nebo tři sny se povedou a stojí za to, aby si je člověk pamatoval, ale jinak že máme sny tuctové, plytké, všední, směšné, nicotné, pitvorné, trapné, nestydaté, nemotorné, jalové a nedůstojné. A krom toho popletené, nesmyslné, stokrát opakované, děravé, nejasné, zločinné, nudné, šmírařské a nejapné. A nadto ještě hloupé, bez děje, nastavované a mrzké a pokořující; a nás vůbec nehodné. Vsadil bych se na příklad, že tuze málokterému z vás, kdož čtete moje řádky, se této noci zdálo o rajských zahradách, nebeských vůních a nejkrásnějších ženách. Spíše se vám zdálo, že v potu tváře skládáte už po dvacáté nebo po sté svou maturitu, nevyjadřitelně popleteni nějakou dokonale pitomou otázkou; nebo se vám zdálo, že jste na ulici nebo ve společnosti či dokonce na bále, a najednou zpozorujete s hrůzou, že jste jen v košili a že všichni se na vás pohoršené dívají a že se hledíte někde

schovat v panice hanby a pokoření; nebo se vám zdálo, že letíte střemhlav do nějaké propasti, na jejímž dně se patrně rozmáznete jako hnilička; při tomto snu hekáte a pokřikujete, a spí-li někdo s vámi, probudí vás a ještě vám otře o nos nějaká nepříjemná slova. Anebo tedy se vám zdálo, že vás někdo honí; běžíte po schodech nahoru a zase dolů a po chodbě a zase nahoru jako Bludný Listonoš; nebo se vám zdálo o zlodějích, o nebožtících, o tom, že máte slyšení u pana presidenta a provedete hroznou nepřístojnost, nebo že milujete starou bábu nebo osobu, po které vás, jak se říká, ani ve snu nenapadlo zatoužit. Zkrátka vaše sny byly většinou nepříjemné, skandální a potupné. Zažili jste stokrát více malérů, nedorozumění a leknutí než příjemných úžasů. A co se vám jinak zdálo, bylo popletené, všední, všednější než vaše práce v úřadě, krámě nebo dílně. Ano, sen je náramný popleta. A tuze zřídka vás „unese do dálných krajů“. Obyčejně se vám zdá o téže práci, kterou jste dělali po celý den. Dr. Hilar ve spaní vydává pokřiky režiséra. Před každou premiérou, na níž mám osobní účast, se mi zdá, že propadla neobyčejně trapným a zahanbujícím způsobem. Každý má sny, které se mu vracejí třeba i každý týden; ví už, jak dopadnou, ale nemůže odejít jako z divadla, kde mu místo nové opery dávají najednou už po dvacáté Dalibora; musí si je odezdát, zcela bezbranný vůči této opakovači mánii. A víte, to nejpohoršlivější na snech je, že v nich býváme tak naprosto pasivní; žádnou vůlí, žádným výkonem inteligence nebo činorodosti nemůžeme změnit průběh snu, byť se utvářel pro nás sebenepřiznivěji. A to je ta největší hanba (aspoň pro nás muže): muset být pasivní. Proto na příklad kritisujeme divadlo nebo koncert, abychom se vymstili za pasivnost, která nám byla po dvě nebo tři hodiny uložena. Ale u snů nemůžeme ani kritisovat, protože je do rána obyčejně zapomeneme. Ano, je to veliký literární blud, povídá-li se o kouzelnosti snů. Jsou někdy sice sny vzácné, podivuhodné, prorocké, nebo dokonce poetické; ale je jich málo, tak málo, že napočítáte daleko více událostí vzácných, podivuhodných, prorockých a poetických ve bdělém, skutečném, obyčejném a každodenním životě.

Bdění je vlastně zábavnější nežli snění. Je bohatší, napínavější a tvořivější. Nejfantastičtější věci jsem zažil ve skutečnosti. Největší divy a radosti. Nejkrásnější krajiny i nejtajemnější souvislosti. Poesie a umění vůbec je tak trochu Egyptsko-chaldejský snář bdělé skutečnosti; vykládá nám skutečné věci, tak jako Josef Egyptský vykládal faraónovi sny. To je významný úkol umění. /1921/

O POVAZE NAŠICH PŘEDKŮ O svých předcích míváme představy jednak heroické (jako by nedělali nic jiného, než bojovali), jednak více méně tragické; zdá se nám, že by ztratili na důstojnosti, kdyby se chovali jako obyčejní lidé. Bohužel písemné památky po předcích se nezabývají podrobně jejich všedním a domácím životem; máme po ruce jen některé dokumenty, na příklad adresáře nebo telefonní seznamy. Tam jsou totiž rodová jména, a ta dávají podnes svědectví o lidech, kteří je před staletími dostali, a ještě spíše o těch, kteří je před věky přišili na záda svých bližních. Telefonní seznam není ovšem nejspolehlivější pramen pro studium jmen, už proto ne, že obsahuje jména jen určité společenské a městské vrstvy; vesnice a proletariát mají většinou jména češtější. Ale přesto, když v něm listujete, můžete se zastavit u některých typických zjevů. Na příklad na čtyři Smutné a jednoho Nerudu připadá čtyřicet Veselých (nepočítaje Veselíky, Veselky a Veselské) a čtyřicet Kratochvílů; na čtyři Nerady dva Radoušové, jeden Radoušek a jedenatřicet Šťastných krom čtyř Šašků a jednoho Smíška. Zdá se, že naši předkové dali víc na to, je-li někdo veselý a šprýmovný, než na povahové rysy pochmurné a nudné. Pojmenovali člověka podle jeho veselosti a kratochvilnosti, ne podle jeho trudů. Jsou sice Smolaři a Smolíkové, ale v tom už zní trochu výsměchu nad potrefenými bližními. Na jednoho Mlčocha najdete tři Hovorky a čtrnáct Hubáčků, Hubálků a Hubatku; patrně těch nemluvu bylo pořídku. Mohli bychom soudit, že se u našich předků kratochvíle, dobrá pohoda a řečnost těšily zvláštní oblibě. Česká specialita jsou zdrobněliny. V telefonním seznamu jsem našel jedenáct Řezníčků, ale žádného Řezníka; je tam deset Sedláků, ale patnáct Sedláčků. Je tam třikrát Pavel, dvakrát Pavlů a jednou Pavlas, ale dvaadvacet Pavelků, Pavlásků, Pavlousků, Pavlíčků a Pavlíků. Je tam šestnáct Jírů, Jiráků a Jirasů, ale jedenatřicet Jiráčků, Jirečků, Jurečků, Jirků, Jiroušků, Jirotků, Jiránků, Jirásků, Jiříků a Jiříčků. Na čtyři Jeleny

napočítáte dvaapadesát Jelínků, a tak dále. Myslím, že se z toho nemůže soudit jenom na zvláštní něžnost naší národní povahy; v těch nesčíslných zdrobnělinách je i rys dobromyslné ironie a kamarádského dobírání. Vždyť i ta veleběžná česká jména jako Pospíšil, Vyskočil, Dostal, Nevečeřel zní jako petrifikovaná pointa nějaké anekdoty; někdo nějak vyskočil, a povídalo se to o něm v žertu dál, až mu to zůstalo jako přezdívka. Vůbec je v češtině nápadně mnoho vlastních jmen, která jsou nepochybně starodávný posměšek. Nemusíme se ohlížet po groteskních jménech, v jakých si libují humoristé; i běžná jména jako Hlaváč nebo Kotrba, Kalivoda, Hnátek, Bobek, Fučík, Drbohlav, Kepka, Nejedlý, zkrátka pomalu každé druhé české jméno má v sobě stopu té na někoho ušité posměvačné přezdívky, z níž se zrodilo. Těžko se lze ubránit dojmu, že i ti všelijací Hrdinové, Slavíkové, Moudří a Pokorní bývali na počátku míněni nějak podšitě, někomu na potvoru. Český romanopisec mívá ukrutnou potíž, hledá-li pro svého hrdinu vážné a důstojné jméno, ve kterém by se nezašklebila ani památka po někdejším úsměšku. Můžeme tedy soudit, že naši předkové se rádi smáli; rádi si zašprýmovali na účet svého souseda, který jim asi nezůstal odpověď dlužen. Rozhodně nebyli pochmurní a kožení, nebyli kakabusové ani naříkači; měli smysl pro žert, když si nechali líbit přezdívku nebo zdrobnělinu, kterou na ně přišpendlili jejich všeteční bližní. Česká jména jsou radikálně demokratická až po tu svou veselou a důvěrnou všednost. /1933/

TAJEMSTVÍ PÍSMA

Tak jsem si pořídil značně velikou německou knihu o grafologii, s mnoha ukázkami a textem, do něhož jsem se pokusil ponořit se; bohužel se přiznávám, že jsem z toho příliš nezmoudřel. Člověk, který má v rukou takovou knihu, hledá v ní ovšem nejprve své vlastní písmo nebo písmo svému co nejvíc podobné, aby se dověděl, jaký je; nuže, shledal jsem po delší námaze, že soudě podle rukopisu jsem člověk zcela skromný, ale vrtkavý, s jistou dávkou omezenosti, bez temperamentu a podle některých známek inteligentní podvodník. Písmo Viktora Dýka zjevilo se mi v zrcadle grafologie jako projev člověka lakomého a pořádkumilovného; kdežto Fráňa Šrámek se odhaluje svým písmem jako schopný a praktický obchodník, František Langer projevuje duši hrdou a vážnou, a tak dále. Možná, že jsem tomu špatně rozuměl; ale rozhodně jsem nebyl uspokojen. Vždycky mne uvádělo v podiv, co všecko se může vyčíst z písma; grafolog vám poví, jste-li lakomý nebo štědrý, mírný nebo rabiát, piják, ješita, kliďas, renomista, samotář, slaboch, břichopásek, větroplach a já nevím co všechno. Uvádí mne to v úžas proto, že s některými lidmi se osobně stýkám třeba už dvacet let a podnes nevím, jací vlastně jsou; vždycky z nich něco vyleze, nač jsem jaksi nebyl připraven. Většinou shledávám, že určitý člověk je sice mírný jako beránek, ale vzteklý jako Zuřivý Roland; že je sice neobyčejně chytrý, ale i pitomý; nebo že je sice nesmírně zbabělý, ale statečný; že je štědrý jako Harun al Rašíd i lakomý jako Harpagon; že je zároveň pedanticky pořádný a zoufale nepořádný; že je děsný sobec a přitom stejně děsný dobrák; že je energický jako Napoleon a přesto slabý jako stará tetička. Imponuje mi, že grafologové trefí člověka tak jednoduše a jasně; ve skutečném životě to není nikdy tak jednoduché a jasné; snad proto se lidé posuzují podle toho, jak píší, a ne podle toho, jak žijí.

Každý člověk má ovšem svůj individuální rukopis, tak jako každý člověk má svou individuální ruku. Ale každý člověk má také svůj jazyk a styl, který je stejně osobní a charakteristický jako jeho rukopis; dále i obsah a jádro toho, co člověk píše, je obyčejně velmi těsně spjato s jeho prazvláštní osobností; mám za to, že způsob, kterým si člověk představuje svět, není pro něj méně charakteristický nežli způsob, kterým píše písmeno s. A tu tedy je mi tuze divné, že sice umíme číst písmo, ale neumíme tak říkajíc číst knihy. Kdyby Homér nechal po sobě pět rukopisných řádek, které by poslal svému bratranci do Smyrny nebo Kolofonu, dovedli by z nich grafologové rozluštit, jaký to byl člověk; ale protože nechal po sobě jenom Iliadu, nebude nám nikdy jasno, byl-li starý nebo mladý, tlustý nebo tenký, piják vína nebo dyspeptik, šetrný nebo do větru, veselý nebo bručoun. Kdyby svatý Pavel zanechal po sobě podpis na nějaké zdi, odhalili by grafologové tajemství jeho charakteru; ale protože nechal po sobě jenom napsané náboženství, netroufá si nikdo z nás říci, byl-li snad umělecky založen nebo puntičkář, nebo špatný společník, nebo roztržitý a prchlivý muž. Kdyby ještě více filologů studovalo Dantovu Božskou komedii, najdou v ní stěží jasný důkaz, že Dante byl člověk dejme tomu strašně nepořádný a náladový, že rychle mluvil a rád přepínal. Z celého dvoutuctu Shakespearových dramat nejenom nevyčteme to, jaký velký William vlastně byl, nýbrž ani důležitou okolnost, byl-li vůbec; nemůžeme si představit, byl-li dlouhý nebo krátký, černý nebo zrzavý jako liška, bujný nebo zamlklý, rváč nebo strašpytel, dobrý nebo špatný platič. Ale zato se z jeho dramat dovídáme velmi mnoho o tom, jaký byl Hamlet nebo jaký charakteristický temperament měl Othello; nedopátráme se tam mnoho o Shakespearovi, ale neobyčejně mnoho o člověku vůbec. V Dantovi se dočteme spíše o tom, jak tragický je lidský život, než jak tragický nebo komický byl Dante. Z epištol svatého Pavla se dočteme více o věcech týkajících se jistého Boha než o věcech týkajících se jistého Pavla nebo Šavla. Čímž chci říci, že hlubší tajemství písma jest, že nám odhaluje svět, a nikoliv, že nám odhaluje osobní zvláštnosti pisatelovy. To, co je napsáno, je tajemnější a úžasnější než písmo, kterým to bylo napsáno. Veliké

tajemství písma je Slovo. Skrytý smysl písma není pisatel, nýbrž jeho dílo. Ale ovšem tajemstvím tohoto čtení se nelze naučit. /1926/

O GLOBÁLNÍM ČTENÍ Hned předem se ohrazuji, že se nemíním plést do didaktiky. Nekladu si otázku, jak se mají děti učit číst, nýbrž jak opravdu čteme. Pokud mohu soudit podle sebe, čteme ve skutečnosti globálně, čteme najednou celá slova a ne písmenko po písmenku; jedním pohledem obsáhneme celé slovo a už víme nebo si myslíme, že víme, co tam je napsáno. Onehdy jsem šel podle hospody a na ní visela plechová tabulka s namalovaným bicyklem; pod ním jsem četl nápis „Klub cyklistů VŘED“. Teprve po několika vteřinách jsem se podivil jménu tak ponurému. Snad jsem se zmýlil, řekl jsem si, a vrátil jsem se k té tabulce. „Klub cyklistů VŘED“, četl jsem po druhé a kroutil jsem hlavou nad tím podivným klubem. Teprve při sedmém čtení jsem shledal, že tam je napsáno „Klub cyklistů VPŘED“. Tento případ ukazuje, že při zběžném čtení spíše odhadujeme slova, než abychom je četli. Při rychlém čtení vnímáme jen začátek a celkovou podobu napsaného slova, a už se nám vybaví celé slovo; obyčejně čteme, abych tak řekl, stenograficky; číst slabiku po slabice odporuje našemu čtenářskému tempu. Vzpomínám si, jak čítala nebožka babička své modlicí knížky nebo noviny; ostatně neříkala číst, nýbrž „říkat si“, kdežto „číst“ pro ni znamenalo asi tolik jako tušit nebo hádat: „Četu, že bude pršet.“ A opravdu „si říkala“ všechno, co četla očima, tiše pohybujíc rty. Toto staré písmácké čtení nebylo globální a nebylo rychlé; každé slovo bylo při čtení rozloženo ve slabiky a pak shrnuto v celek. To nevyskakovala hotová slova, nýbrž vznikala čtením; oko zajišťovalo písmena a slabiky a ucho je shrnulo v celek. Kdepak bychom dnes stačili s tímto pomalým tempem! My už nerozkousáme svou duševní potravu, my ji polykáme v celých kusech, v celých slovech a pomalu už v celých větách. Babička putovala pěšky po švabachových řádkách svého nebeklíče, kdežto my se řítíme svou četbou jako na závodním motocyklu, že se nám slova jen tak míhají před očima jako okrajové patníky. Teprve když čteme něco, co se mocně a osudově

týká našeho osobního zájmu, přestáváme číst zběžně a globálně a zjišťujeme pomalu, analyticky, slabiku za slabikou, co tam je doopravdy napsáno. Z čehož je patrno, že naše rychlé čtení selhává tam, kde máme uvěřit tomu nebo vyrovnat se hluboce s tím, co čteme. Snad naše babičky víc věřily proto, že četly pomaleji a měly přitom pokdy srovnat si to v hlavě. Ale není jen globální čtení, je i globální psaní, je globální styl. I když píšeme, píšeme tak, aby se při tom nemusilo mnoho myslit, aby se věta nemusila pracně rozkousat a mohla se spolknout celá. Už se nám těžko čtou starší spisovatelé s jejich rozvinutými periodami, obšírnými metaforami a umnými oklikami větné stavby; rozeženeme se ve starých textech se svou čtenářskou rychlostí, ale brzo se zadrhneme v těch stylových rozvilinách a počneme je netrpělivě přeskakovat. Starodávný sloh byl dělán pro pomalé čtení, pro čtenáře, kteří větu rozbírali a skládali slovo za slovem, pro lidi, kteří chápali zvolna, ale důkladně. Na svém slohu vidíme nejlíp, oč jsme bystřejší, ale také zběžnější a povrchnější, než bývali lidé dřív. Analytické čtení se nám zdá příliš mechanické; ale i to téměř intuitivní vnímání slov a vět, ve kterém jsme se vycvičili, je mechanické, jako je mechanická rychlost, a je nakonec stejně bezmyšlenkové jako slabikování. Tak zvaný telegrafický styl novin, tvořený z ustálených slovních sazeb a rčení, politický styl omílající stále stejné fráze a hesla, sloh úřední a obchodní, to jsou samé „globální“ slohy, které počítají s duševním automatismem svého čtenáře. Už se nemusí pozorně číst a poslouchat slovo za slovem; stačí mrknout, a víme, na čem jsme. Ale o tuto globální methodu našeho obecného čtení a mluvení se už nikoho nenapadá přít. /1934/

KRAJANÉ Jsou lidé, kteří by nejeli sami za hranice ani za milion, ba ani za pečeného žida; tito lidé se raději vrhají do ciziny v celých hordách a výpravách, nebo aspoň hledají nějakého partnera, nebo se přilepí cestou na prvního krajana, kterého natrefí. Obyčejně se takto spřáhnou dva lidé, kteří k sobě zrovna nepasují; jeden z nich nevezme do úst nic na oleji, shání se celý boží den po české kuchyni a bez piva nedá ani ránu; nebo jeden je líný na krok, zatím co druhý lítá jako švec; nebo jeden kouká nejraději do výkladních skříní, kdežto druhý si neodpustí žádné museum, i kdyby to bylo jen museum starodávných motyk. Takto a podobně cestuje mnoho lidí po cizích zemích; zpravidla sice považují své partnery za nesnesitelné otravy, podivíny, špinky a vrtáky a oddechnou si, když se s nimi po návratu navždycky rozžehnají; ale přesto by nevydrželi sami za hranicemi ani tři dny, neboť těžko je člověku mluvit cizím jazykem, a ještě těžší je trvat v mlčení. Pokud mne se týče, našel jsem zvláštní výhodu v tom, cestovat sám; člověku je při tom tak krásně smutno; třetího dne se mu začne strašně stýskat po vlasti a po nebeském požitku s někým si česky popovídat. Čím dále jede, tím mučivěji a sladčeji se v něm naplňuje touha po domově a po mateřské řeči, pomalu se stává posedlostí, ulevuje si v polohlasitých samomluvách a konečně vede k Hledání Krajana. 1. V tomto stavu se obyčejně pocestný člověk sejde s Českým Sklepníkem; je to tajemný úkaz, - nejspíš ten sklepník je jenom vtělení jeho nostalgie; ale když už se pocestnému moc stýská, ať je to třeba v Timbuktu nebo v Aucklandě, přitočí se k němu při večeři sklepník a řekne mu chlácholivě: „Vašnosti, já jsem taky Čech,“ načež odběhne jakoby nic, aby donesl k vedlejšímu stolu pečené kuře. Tohoto tajemného sklepníka jsem potkal v Londýně, Sieně, Girgenti a Paříži; možná, že je to všude jeden a týž sklepník, nebo pouhý duch; možná, že to byl můj anděl strážce, který se

mi zjevil v podobě sklepníka. Ale ať již je to, jak chce, pocestný člověk se velmi potěší a s novou odvahou pokračuje ve své pouti. 2. Častěji se mu stane, že potká skutečné, živé Krajany; obyčejně je to poněkud hlasitá společnost v restauraci; nebo se otec rodiny na rohu rozčiluje, že ti ostatní si spletli cestu; nebo novomanžel v museu povídá česky své znej milejší: „Koukej, Máničko, to je obraz od Corota“ (- a on je to zatím obraz od Troyona). V takovém případě prodělá pocestný krátký, ale mohutný vnitřní boj, má-li zazářit nejširším úsměvem a hlasitě zaplesat „Hele, krajané!“. Ale zrovna v polou zazáření se zarazí; předně by je to mohlo obtěžovat, a za druhé, aby se pak na člověka pověsili, to tak! a za třetí, je to zvláštní, že zrovna tihle krajané jsou jaksi tento, nu, takoví hluční a těžkopádní, - čert je vem; a spolknuv své zazáření, pocestný rychle odchází, aniž projevil své osamělé krajanství. 3. Ale pak už ho ta cizina tuze tísní; jak to ti lidé tady mohou vydržet, že mluví pořád taliánsky nebo anglicky? Dal bych frank za jedno české slovo! Bože, jen jedno slůvko po našem! A tu se dostavuje halucinovaný stav, kdy pocestný slyší česky mluvit. Dva neapolští drožkáři se hádají přes ulici, a v jejich křiku najednou pocestný zaslechne po česku: „Vem tu košili na Slováka!“ Zastaví se, aby zazářil, ale oba vetturinové melou dál taliánsky, volajíce „porca Madonna“ a jiná cizí slova. Nebo v londýnském East-Endu volá řidič autobusu na strážníka: „To máš tu kaši, pohane,“ načež strážník řekl jenom „Well,“ a česká konversace u Doků se tím skončila. Lidé haraší a hlučí v hospodách a na ulici; osamělý pocestný, dychtící po své mateřštině, zaslechne „ty vole“, „to se ví“, „a to né“, „ty taky“ a jiná česká slovíčka; může si ukroutit krk po krajanovi, ale vidí kolem sebe jen cizí a lhostejné tvare, drmolící cizím jazykem věci, po kterých mu zhola nic není. 4. Takto - propadaje halucinacím a šálen svými smysly -nemůže to už osamělý pocestný déle vydržet a řítí se na vyslanectví neb na konsulát své vlasti; vrazí tam jako puma, křiče už ve dveřích „Nazdarlidijaksetumáte tojezatracenázemě ježíšmarjátosemrád žesemzasmezisvejma“ a jiné takové projevy radosti a opojení; vůbec po prvé od té doby, co překročil hranice

své vlasti, mluví nápadně hlasitě, bujně se řehtá, povykuje a dal by třeba i nohy na stůl; najednou je si vědom, že tady je kousek domácí půdy, čímž ohromně stoupne jeho sebevědomí, hlučnost a živost. Tuhle radost z exteritoriálního domova zažije jenom osamělý poutník; a tady teprve ocení, jak je to pěkné, můj ty bože, mít svůj stát, své lidi za hranicemi, svůj kus domova všude na světě – /1928/

TAJEMSTVÍ TCHYNÍ Úkol pro srovnávací národopis a literární dějiny: Zjistit, vyskytují-li se vtipy o tchyních u všech národů, ve všech kulturách, v šerém dávnověku a na všech kontinentech. Jsou-li nějaké vtipy na tchyně ve Védách, v bibli, u Hesioda, v Eddách a na náhrobních nápisech egyptských. Speciální otázka, vhodná pro disertaci: Slované a tchyně. Vtipy o tchyních jsou totiž úkazem tak hojným a pravidelným, že je dlužno považovat je za jev sociologický. A jestli jednou nějaký Němec z toho nevytluče foliant o CLXXVI + 729 stranách, ať jsem ignorant, který nemá ponětí o vědách. Já ten foliant napsat nehodlám; rád bych jen upozornil na zvláštní okolnost: V přírodním stavu se vyskytují dva druhy tchyní, a to tchyně se strany mužovy a tchyně se strany ženiny. V anekdotách se však vyskytuje pouze a bez výjimky jediný druh tchyně, a to tchyně mužova. Všechny příslušné vtipy se týkají vztahu tchyně a zetě; nikdy, pravím, a nikde ve vesmíru se nevztahují k poměru tchyně a snachy. Ještě jsem nečetl anekdotu, v které by snacha vyjadřovala své zvláštní pocity nad návštěvou své tchyně nebo svůj lidožroutský podiv nad jejím tuhým životem. To je jaksi privilegiem zeťů. Ženská rovnoprávnost ještě nedošla k tomu, aby se vyskytly vtipy o tchyních se stanoviska snach. Stejně zvláštní je, že se vyskytuje tolik vtipů o mužích pod pantoflem, ale žádné šprýmy o sekatuře manželů vůči manželkám. Vzdálený divák by z toho usoudil, že v našem společenském řádu je muž v rodině osobou jednak divoce se bránící proti osudové zlobě své tchyně, jednak trpělivě podrobenou teroru své životní družky. Snad je to zčásti pravda; ale vysvětlení těchto anekdotických projevů je jinde. Vtipy o tchyních, stejně jako vtipy o manželích pod pantoflem vznikají z toho, že anekdoty dělají muži a nikoliv ženy. Vtip je mužský projev. Anekdota je tvůrčí oblast typicky mužská. Vtipy, toť jedna z mužných výsad, které jsme si ještě udrželi. Mám za to, že vtipy vůbec se zrodily v pradávných dobách; proto také většina vtipů je prastará. Zrodily se z obcování mužů; vznikly v dobách,

kdy mužové ještě měli svá rituální shromáždění, kam byl přístup ženám nábožensky zakázán. Ještě dnes mají mužové své mužské domy a mužské spolky, kam nesmí žena vkročit pod trestem zabití; zde se konají mužská mystéria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy; není pochyby, že zde, mezi námi chlapy, se odjakživa povídaly a zde předhistoricky vznikly anekdoty o tchyních a o mužích pod pantoflem. Zde také vznikly hrdinské básně, ale to už je jiná literatura. Proto podnes vtipy a anekdoty se povídají v mužských hospodách a ne na čajových dýcháncích. Je to mužská záležitost, tak jako klepy jsou předmětem ženských mystérií. Muži mezi sebou si tropí šprýmy; ženy, jsou-li mezi sebou, mluví neskonale vážně. Povídá-li ženská anekdotu, je to hrubý maskulinismus. Zrození anekdot je posvátné, neboť událo se na půdě tajných mužských obřadů. Rovněž zrození klepů je sakrální; je to památka tajemných rituálních schůzek, na něž mívaly přístup jenom ženy. U čerchmana, rád bych věděl, co si mezi sebou říkaly Vestálky. Dobrá, tedy prastarý a zasvěceně mužský původ vtipů vysvětluje, proč se podnes udržují v takové převaze anekdoty o tchyních a o mužích pod pantoflem. Tyto poslední jsou patrně památka matriarchálního řádu společnosti; je to přežitek mužského odboje, který se někdy v pravěku udál proti kmenové vládě žen. Než se prvotní matriarchální řád zvrátil v patriarchální, scházeli se mužové v ústraní a povídali si ze vzdoru anekdoty o mužích pod pantoflem a jistě i o tchyních. U mnoha primitivních kmenů je podnes tchyně tabu, je hrůzně posvátná; muž nesmí svou tchyni oslovit a nikdy nesmí říci její jméno; nesmí na ni pohlédnout, ba potká-li ji, ustoupí daleko s cesty. Vtipy na tchyně jsou docela zřejmě předhistorickou reakcí proti tomuto kultickému tabu; je to, abych tak řekl, rozkoš z rouhání. Mezi jinými běžnými vtipy jsou nápadné ty, jež vyjadřují nelibost, že strýc nebo teta nechtí umřít. Nikdy se nedělají anekdoty na thema, že by měl zemřít dejme tomu konkurent nebo představený v úřadě; zdálo by se nám to jaksi surové. Vtipy na kýženou smrt strýce nebo tety se nám nezdají surové, patrně proto, že jsou předhistorické. Je to asi zbytek pravěkého utracování, případně i pojídání příliš starých členů kmene. Předvěký

kanibal vtipkoval stejně laškovně o upečení strýce, který zapomněl včas umřít, jako dnešní anekdotář vtipkuje o smrti strýce, na jehož dědictví čeká netrpělivá rodina. Říkám vám, je to archaický pozůstatek prostého a legálního rodinného kanibalismu. A ještě taková atavická památka jsou vtipy o svátečních lovcích a o rybářích. Nedělají se anekdoty o smůle zahradnické, nýbrž o smůle lovecké; nelaškuje se o nezdaru při operaci slepého střeva nebo při stavění domu, nýbrž o nezdaru při lovu. Je to patrně proto, že lov je nejstarší a čistě mužská záležitost; smějeme se se zálibou tomu, čemu se smál už jeskynní člověk. Pračlověk se chytal za břicho, když jeho spolulovec netrefil mamuta. Z instinktu pralovce udržujeme anekdoty o svátečních střelcích a mysliveckou latinu, ačkoli většina z nás nehonila nikdy leda švába nebo myš. Naše nejběžnější vtipy bují na hlubokém a tajemném rumišti věků. Naše anekdoty jsou velebné jako střepy popelnic. /1925/

ČLOVĚK A DANĚ To už je jisté: je málo věcí tak nepříjemných jako platit daně. Myslím, že už staří Římané je platili velmi neradi; znám lidi, kteří by se nechali pro stát a národ čtvrtit a kteří přesto ukrutně nadávají, když mají napsat svou berní fasi. I docela lehkomyslný člověk, který jinak vyhazuje peníze přímo z oken, projevuje neobyčejnou lakotu a špinavost, když má platit daně; znám lidi, kteří je raději vůbec nikdy neplatili, patrně aby si nezkazili svůj kladný poměr k vlasti. Žádný účet neplatí člověk s takovou krajní nechutí jako daně; předně o účet od krejčího nemusí člověk žádat zvláštním přiznáním, a za druhé lpí nejspíš na daních nějaká hrozná a stará kletba. Možná, že anděl, který vyhnal Adama z ráje, byl od berního úřadu; od té doby mají berní referenti božské poslání, aby nám rok co rok připomněli, že chléb svůj jíme v potu tváře své. Říkám to proto, že minulého týdne mne přišel jeden takový anděl nižšího kůru (je to třída Exekutorů) fendovat, protože prý jsem nezaplatil nějaké daně před šesti roky. Příchod Exekutora je řádnému občanovi vhodnou příležitostí, aby se svrchovaně rozhořčil a vyložil pádně Exekutorovi své názory o státě, berních úřadech, vyděračství, sekatuře, šikanách, berním šroubu, státní správě, nepořádcích a podobných politických věcech, k čemuž připojí temné hrozby, že to tak nenechá a že s tím půjde třeba až na ministra. Nepochybuji, že Exekutor všechny tyto výklady slovo za slovem vyřídí ministru financí; ale zatím se tváří, jako by se ho vaše protesty nijak netýkaly, a chvílemi vás odbývá docela nevěcnými poznámkami, jako že daně holt se musejí zaplatit a že prý když ho páni poslali, tak musí do toho lejstra napsat, že exekuci provedl. Jakživ jsem nepotkal člověka, který by se tvářil tak bezcitně; za trest jsem ho ani nepozval, aby si u mne sedl, ani jsem mu neřekl, aby pozdravoval svou ženu: ale když odešel, zhroutil jsem se do křesla (které ten Exekutor zrovna zabavil) a cítil jsem se jako pošlapaný záhon květin.

Tak vidíš, dožil ses v bezúhonnosti řady let; a teď jsi po prvé fendován. Snad si člověk během let i na Exekutora zvykne, tak jako panna na mužského; ale první styk je, abych tak řekl, zničující, asi jako ztráta nevinnosti. Nyní snad budu klesat stupeň po .stupni; jsem fendován, jsem žalován pro urážku na cti, mám co dělat s Advokáty a Exekutory; to je tak začátek toho, abych skončil jak doktor Uher nebo jako Dickensovi dlužníci. Bohu poručeno! A pak se člověka zmocní spravedlivý hněv, že se na něm děje bezpráví; i běží na všeliké berní úřady a správy hájit svého práva jako Psohlavci. Tu tedy potká různé Referenty a jiné kůry, kteří vyslechnou asi tak jeho první dvě věty a pak píchající prstem do různých cifer, drmolíce cosi o předpisech, odpisech, slevách, položkách, dodatečných dávkách a nedoplatcích; a tu občan, místo aby jim pádně řekl své zdrcující názory o státě, o berním úřadě, o utiskování poplatníka a podobně, říká jen „Aha“ a „Tak to tedy je“, ačkoli nechápe zhola nic nežli prostý fakt, že není dlužen daně jenom za rok 21, nýbrž také za všechna další leta, což dělá dohromady strašlivé peníze. „Tak já vám to teda zaplatím,“ prohlásí nakonec, dokonale zmaten výklady Referenta, a odchází s pevným a krásným úmyslem, že sežene kdejaké peníze a zaplatí to všecko jedním rázem, aby už měl pokoj a pořádek. Pane na nebi, to bude pocit, až budu s daněmi à jour! Budu mít čisté a solidní svědomí, že jsem splnil své povinnosti; a když už jsem při tom dělání pořádku, mohl bych si také srovnat knihovnu a uklidit psací stůl a zaplatit nábytek a dát spravit vodovod a napsat odpovědi na všechny dopisy, co mám na stole, a vůbec začít jaksi nově žít... Jenže, co živ, jsem nepotkal člověka, který by měl opravdu zaplaceny všechny daně. Bylo by to příliš krásné. A jsou-li takoví lidé, měli by dostat nějakou plechovou známku, která by při chůzi cinkala, aby každý viděl, že jde člověk řádný a svědomitý. /1937/

HRA S HOLUBIČKOU Vzpomínám si nejasně (neboť vzpomínky ze školy bývají obyčejně drobet nejasné) na mravoučnou historku; je to, myslím, o svatém Janu Zlatoústém, kterého jeho žáci a ctitelé přistihli, an si hraje s holubičkou. (Ale možná, že to byla hrdlička.) Tu divili se žáci a učedníci, jak je možno, že si muž tak učený a důstojný hraje s holubičkou. I odvětil jim světec, že hra s holubičkou je odpočinkem jeho duchu. „Luk stále napjatý ztrácí pružnost,“ řekl prý svatý Jan Zlatoústý. Pamatuji se, že mne tato historka už tehdy neuspokojila. Předně jsem poněkud zazlíval svatému Janu Zlatoústému, že si hraje s holubičkou jen proto, aby odpočinul svému duchu, místo aby si s ní hrál proto, že to je veliká legrace, nebo proto, že byl náruživým holubářem jako pan Martínek. Za druhé mne znepokojovala otázka, je-li opravdu nedůstojno světce hrát si s holubičkou, případně se psy a kočkami, ještěrkami, žábami a ostatním tvorstvem pozemským. Umiňoval jsem si, je-li nutno, aby světci byli tak důstojní a vážní, že raději nikdy světcem nebudu. Také jsem se jím nestal, myslím, že z mnoha jiných příčin. Dnes mne na té historce nezajímá tak dalece svatý Jan Zlatoústý, jako spíše ti jeho žáci a ctitelé, kterým nešlo na rozum, jak si muž tak věhlasný a ctihodný může hrát s holubičkou. Myslím, že dnes si lidé, i když to nejsou světci nebo učedníci na světectví, potrpí daleko méně na důstojnost než za starých časů. Dnes by se nikdo nepodivil, kdyby si třeba profesor Rádi nebo president obchodní komory hrál s holubičkou. Dnes by žáci a ctitelé spíš vzali svatého Jana Zlatoústého do kodaku a uveřejnili by jeho fotočku v novinách s nápisem: „Svatý Jan Zlatoústý se svou oblíbenou holubičkou.“ Ba přivedli by i pana Vícha z Elekta-Journalu a nechali by promítat v kinech aktuální přírodní snímek svatého Jana s holubičkou. Dnes už se nestydíme za to, že si hrajeme se zvířaty, s dětmi nebo s merunou. Tím lépe pro nás, pro děti i pro zvířata. Myslím, že máme daleko menší potřebu důstojnosti než dejme tomu jeskynní člověk; mám za to, že jsme méně

vážní a hodně veselejší. Nejdůstojnější je malé město, protože se nudí. Čím větší město, tím víc hravosti a jakési chlapecké rozjařenosti můžete na lidech vidět. Malé město si nehraje; vesnice je většinou smrtelně vážná. Snad bylo třeba všech mašin a fortelů civilisace, abychom si oblíbili věc tak irracionální a šprýmovnou, jako je pes. Snad bylo třeba prodělat tu ohromnou okliku přes veškerou civilisaci, abychom zase našli kousek dětství. Pokud se týče daleké budoucnosti, věřím, že příští lidé budou vědět víc než my a ovládat svět rozumněji nežli my; ale nedovedu si je představit, že budou chodit v dlouhých řízách a vést ušlechtilé řeči, jako tomu je u pana Wellse, nýbrž že polezou po čtyřech jako Nabuchodonosor, aby si hráli se štěňaty nebo s dětmi, že budou poskakovat, čutat do mičudy, křičet z plna hrdla a chovat se vůbec pokud možno nedůstojně. Je třeba ještě dalších mílových kroků civilisace, aby v nás lidech bylo osvobozeno bezstarostné a hrající si zvířátko boží. /1930/

O NÁRODNÍ POVAZE Myslete si, že by k nám přiletěl distinguovaný cizinec z Marsu nebo z Mléčné dráhy a řekl: „Tuze nás zajímá váš národ; prosím vás, kteří pak jsou vaši největší národní hrdinové, abych se o nich něco dověděl a udělal si podle nich názor o vašem národním duchu? Prosím, jenom tři jména; ostatní si opatřím sám.“ Tu byste podle všeho bez dlouhého rozmýšlení řekli: Hus, Komenský, Havlíček. A distinguovaný cizinec by se ponořil do studia těchto tří představitelů a po čase by podal svým krajanům asi tuto zprávu: 1. Národ český zdá se být po výtce založení kritického (vide Hus a Havlíček); 2.dává přednost jasným důkazům (Hus), smyslovému názoru (Komenský) a zdravému rozumu (Havlíček); 3. je od kosti racionalistický a pokrokářský, klade velkou váhu na intelektuální vzdělání; 4. dává se rád zabít pro své přesvědčení, ale dá svůj život konec konců draho, neboť je náramně činný; 5. je světové, nelokální přirozenosti, přerůstá svými zájmy a svým duchem hranice své vlasti. - To by snad byly dojmy vzácného hosta o naší slovanské povaze. * Tážeme-li se po své národní povaze, nechceme jenom vědět, jací doopravdy jsme, nýbrž jací bychom měli být; to jest, jakým směrem se má brát naše národní výchova; to znamená konečně, jak hodnotit určité schopnosti a skutečnosti. Otázka po národní povaze je buď docela zbytečná nebo ryze praktická. Zbytečná potud, pokud nám nedá žádné určité odpovědi, co máme konkrétně dělat v politice a hospodářství, poznání a umění.

Řekneme-li, že jsme „holubicí povahy“, můžeme sice dělat holubicí básně, ale nikoliv holubicí hospodářství. „Národní povaha“ jest určitý praktický ideál, pro který hledáme v minulosti tradici, příklady nebo učitele. Kdo vidí v naší „národní povaze“ slovanskou mystiku, dovolává se Chelčického, Českých bratří a já nevím koho ještě. Ale právě z minulosti můžeme abstrahovat podstatně jinou tabuli národních hodnot. Myslím tu zejména na Havlíčka. Říkáme si rádi „národ Havlíčkův“; kdybychom jím opravdu byli, tedy bychom museli mít: náramně kritický rozum, nůž skepse aspoň o šestnácti čepelích, zdravou nedůvěru k frázi, humor, lehkost a jistotu ducha, esprit, světovost, padesát tisíc zájmů na životě; ukrutnou chuť k práci, praktičnost, břitkost, honěnost světem, pojmovou jednoduchost, tendenci k uskutečňování; čili, zkrátka, intelekt, kterému se u nás říká „francouzský“, a praktickou životnost, která se jmenuje „anglosaská“. Jak vidíte, můžeme být velmi tradicionální, velmi - samorostlí, abychom byli západníky. Anebo můžeme se velmi nesentimentálně, chutě a prakticky chopit svých úkolů, čile vyhlížet do světa, rozloučit se s teplou pecí domácích zvyků, abychom zrovna tím vším navázali na určitou křepkou tradici „národního ducha“. Ale hlavně můžeme pozdraviti hodnoty racionální a praktické, činné, politické, organisační, neboť vešly do Pantheonu „národní povahy“, posvěceny životem Havlíčkovým. V každém jubileu oslavujeme nejen osobu jednoho člověka, nýbrž i hodnotu lidské činnosti, které věnoval svou genialitu. A proto při jubileu Havlíčkově prokažme v duchu trochu pocty žurnalistům a politikům z povolání. Beztoho je to vzácná příležitost, kdy se o jejich povolání mluví uctivě; a jistě jednou za sto let toho zasluhují. /1921/

BUĎME REVOLUČNÍ Naši otcové, zejména naši bezprostřední duševní otcové, se oddávali většinou filosofii vývojové; věřili z mnoha důvodů, že všechno na světě vzniká a děje se pomalým a postupným vývojem; že, dejme tomu, nálevník se během mnoha milionů let vyvinul výš a výš až v pivovarského koně; že amoeba se postupem věků zušlechtila nesčíslnými změnami až na velkoobchodníka nebo universitního profesora; že snad podobným procesem se bankovní ředitel za pár tisíc let vypěstí v nadčlověka. Tato vývojová theorie není zatím vyvrácena; stává se jen poněkud složitou a čím dále tím méně si dovedeme představit, jak se to vlastně dělo. Nicméně pojem vývoje vnikl hluboko v naše představy a zvyky; říkáme, že se poměry vyvíjejí, že musíme vyčkat dalšího vývoje věcí, že příští vývoj nám přinese odpověď a tak dále. Slovo „vývoj“ se nám stalo jaksi rovnocenným s tajemným slovem „prozřetelnost“ nebo „řízení bohů“. Naproti tomu slovo „převrat“ nebo „revoluce“ nám většinou připomíná něco protipřírodního, destruktivního a násilného, co v řádu přírody a zdravého rozumu nemá místa. Dobrá; ale ve skutečném životě se zdá, že slovo „vývoj“ platí jen, abych tak řekl, na dlouhé lokte a pro velmi dlouhé lhůty. Je sice pravda, že muž se vyvine z dítěte nebo pan rada z koncipienta; ale to jen proto, že to trvá tak dlouho. Když se člověk ráno v posteli probudí, neřekneme, že se vyvinul ze stavu spánku ve stav bdělý; je to náhlý převrat, a musí-li vás budit, dokonce převrat násilný. Sytý člověk se nevyvine pomalým evolučním postupem z člověka hladového, nýbrž stane se to revolučním činem, tím, že se honem nají. Spánek není jistý vývojový stupeň bdění; usínáme-li, je to bezmála skok do tmy. Mládenec, který se zamiluje, nevyvine se nesčíslnými povlovnými změnami z nedokonalého tvora v dokonalého blázna, nýbrž prodělává to jako náhlou a překotnou revoluci, jež bouřlivě otřásá jeho nitrem. Ve většině případů láska se nevyvíjí, nýbrž propuká. Zapaluje-li si nejpokojnější člověk dýmku míru, hraje si s ohněm.

Myšlenka se obyčejně nevyvíjí pomalu, nýbrž vyskočí jako čilá blecha. Život od rána do večera se podobá spíš řadě převratů než plynulému vývoji. Ale ještě horší je, co nám provádí moderní fysika. Ukazuje se, že všecko dění ve hmotě jsou samé maličké převraty. Nějaký elektron skočí najednou jako blázen do nějaké jiné dráhy; všechny hmotné děje jsou prý vnitřní, tak říkajíc komunální revoluce v atomech. Vše, co se děje, odehrává se ustavičným přeskakováním z jednoho stavu v jiný; ve hmotě není povlovné souvislosti ani plynulých přechodů, nýbrž samé skoky; je to děsné. Inkoust, který schne pod mým perem, schne jakýmisi bouřlivými a překotnými událostmi ve svém černém nitru. Sto tisíc atomů provádí domácí převrat, aby uschlo jedno písmenko. Avšak sám inkoust usychá a černá pomalu; řekl bych, že se vyvíjí. A právě v tom je divný a hluboký vtip přírody: že sice poskakují elektrony, ale že lahvička inkoustu nezačne skákat po stole. Atom je strašně revoluční, ale masa je celkem pokojná. Poslední jedinec hmoty se bouřlivě převrací, ale hmota se mění pomalu. Lidský život za den je řada převratů; lidský život za rok je kousek vývoje. Ale je-li nám třeba změnit svět, buďme revoluční aspoň jako atomy; udělejme každý sám v sobě skok kupředu. Svět neudělá skok kupředu; svět je širý a pokojný jako hmota. Je třeba, aby miliony lidí prováděly převrat samy v sobě, aby se národ vyvíjel. Je nutno, aby každý člověk provedl v sobě, co nejvíc umí; pak se i lidstvo trochu pozmění, ovšem neskonale pomalu. V přírodním řádu je dělat miliony revolucí, ale nikoliv udělat jednu revoluci. Toť jediná morálka, jež plyne z revolučního řádu přírody. /1925/

II NEŠTĚSTÍ A TECHNIKA Je tomu několik dní, kdy námi otřásla železniční katastrofa v Lagny. Hledá se tam někde vinník; ale i když se snad nenajde osoba, na kterou by padla vina nějakého opomenutí nebo nedbalosti, ukazuje se z výpovědi znalců čím dále tím jasněji, že dnešní bezpečnostní technika je zaostalá, že by mohla být dokonalejší a že není promyšlena tak, jak by náleželo. Teď došlo na nás, u nás třeskl náraz ještě hroznější; jsme uzavřeni v šachtě úzkosti a čekáme na kahany záchranných mužstev, najdou-li ještě někoho živého ze sto třiceti šesti mužů pod zemí. Skoro napínáme sluch, zda neuslyšíme rány krumpáčů, trhající závaly chodeb, nebo zda není slyšet znamení kladívek, že tam jsou ještě živí. Ještě čekáme v ustrnulém napětí; kdyby aspoň jeden žijící byl zachráněn, ulevilo by se nám, chtěli bychom pomáhat rozpáčit ty zavalené stěny, abychom se dostali aspoň k jedinému kopáči, který ještě není mrtev. Nuže, i tentokrát se bude vyšetřovat, proč se stalo toto hrozné neštěstí a nebylo-li opomenuto cokoliv z běžných a předepsaných opatření, jež mají čelit důlním katastrofám. Ale je to celá odpovědnost? Myslíte, že stačí pro uklidnění našeho svědomí a naší hrůzy, shledá-li se, že není žádného vinníka? Rádi bychom se zeptali techniků, mohou-li odpřisáhnout, že jsou v dolech a pracovištích vyčerpány všechny možnosti na ochranu lidských životů, které by byly úměrné dnešnímu stavu techniky a vědění. Rádi bychom věděli, bylo-li už vynaloženo tolik subtilního důvtipu a vynalézavosti na bezpečnost lidí pod zemí a ve vlacích, jako bylo již vynaloženo na bezpečnost bankovních tresorů. Takový bankovní tresor je div jistoty; je opatřen nejdokonalejším signálním opatřením, neviditelnými paprsky a bůhvíčím. O majetek je postaráno skvěle; otázka je, je-li také tak vynalézavě a mnohostranně postaráno o zajištění lidských životů.

Nejsme technikové, ale věříme tak dalece v techniku a vědu, v lidské myšlení a v sílu lidských prostředků, abychom přijímali s jistotou, že stavební technika, schopná stavět mrakodrapy, by dovedla i pod zemí stavět chodby, jež by se nesesouvaly; že chemie, která dovede zjišťovat minimální kvanta ve složení hmot, by mohla přesně a rychle konstatovat přítomnost a množství důlních plynů; že je v moci lidského ducha, jenž zřizuje nejcitlivější přístroje, aby měřil otřesy země, změny ve složení vzduchu a tak dále. Nikdo nám nenamluví, že na tyto věci je dnes vynaloženo tolik důmyslu, kolik se vymrhalo na jiné věci, v nichž nejde o lidské životy. Tady, pokud jde o lidi, ještě trváme ve strašném a vražedném primitivismu. Nevíme, proč v tomto ohledu věda a technika tak hanebně selhaly: buď proto, že vynálezy na ochranu života dělníků nejsou ty, na kterých se dá mnoho vydělat, nebo proto, že vlastně po nich není žádná upřímná a silná poptávka - Bůh ví. Je třeba starat se víc a soustavněji o bezpečnost lidských pracovišti; nelze to nechat náhodě a dobré vůli. Nějaký státní ústav pro výzkum bezpečnosti by nám, jak známo, nebyl mnoho pláten. Bylo by lépe vytvořit národní fond pro dotování a technické vyzkoušení vynálezů, jež by se týkaly ochrany životů. Fond, který by milionovými odměnami mohl podnítit zájem odborníků o tento úkol; fond, na který by zajisté stačila část zisků uhlobaronských, aby byl dostatečnou vzpruhou k práci a experimentad. Jde o to, aby se technika a věda nestarala jenom o dobývání statků, nýbrž i o bezpečnost lidských životů. To nezaplatí žádný podnikatel, to je úkol veřejný a vynutitelný. * Nebo - ale to snad je dnes jenom sen - by se mohlo pomýšlet na fond mezinárodní. Společnost národů si vzala na starost řadu úkolů sociálních a zdravotních; v této linii by mohla a měla vládnout prostředky, kterými by řídila veškeré úsilí o ochranu lidských životů. Mohla a měla by být světovým ústředím pro tento úsek v pokroku lidstva, který se naléhavě a

tragicky týká všech moderních národů. Není třeba nových komisí, ale světové vzpruhy pro vynalézavou práci jednotlivců, jakési Nobelovy ceny pro techniku humanitní. Snad by se pak mnohým zdála Společnost národů méně zbytečnou než nyní. Ale toto je řeč o tom, co by mohlo a mělo být. To, co musí být, se týká bezprostředně nás. Je nutno vzít do rukou úkol ochrany lidských životů ve větším měřítku, intensivněji a tvořivěji, než jak na to stačila dosavadní technika a úřední rutina. Hekatomba v duchcovském revíru nesmí zůstat marnou lidskou obětí na oltáři soukromého podnikání. /1934/

O MĚSTSKÉM DÍTĚTI Když procházíte městem, poznáte ovšem očima, že se ponořujete do čtvrtí chudoby; kdybyste byli slepí, zjistíte to čichem; můžete zamhouřit oči a poznáte i sluchem, že jste se octli mezi chudými. Nejen proto, že tam lidé mluví o jiných věcech; ale hlavně proto, že tam budete slyšet nápadně víc dětských hlasů, pištění, tartasu a pokřiku. To se rozumí, tady se bydlí natlačeněji; ale krom toho tady se z jakési tvrdosti osudu rodí daleko víc dětí než jinde; je jeden z krutých zákonů tohoto slzavého údolí, že čím menší je krajíc, tím víc krků se o něj musí dělit. Ale ten malý krajíc je jen jedna stránka věci. Všimněte si těch dětí; v té drobné holotě, co se hemží po ulicích, mají většinu kluci; holčičky si míň hrají, jsou divně vážné a drží se spíš zápraží a chodeb, pokud nechovají v náručí haranta ještě menšího. Kluci čutají do nějakého hadru, honí se, žďuchají se; dáváte-li pozor, shledáte, že všechny jejich hry jsou výrazně a drsně bojovné. Jiných her vlastně neznají. Uvědomíte si, co sport i svým okrajem dává městskému dítěti uvězněnému mezi dlažbou a špinavými průčelími domů; ale můžete si také uvědomit, jak tato výchova malého človíčka je tvrdá a jednostranná. I hra chudého dítěte je cosi jako boj o život; slabší je od maličká zotročován, silnější si od dětství zvyká vnucovat spoluhráčům zákon své libovůle. Je to sport jakž takž zdravý, ale velmi neregulérní; rozděluje lidi od maličká na typ méněcenný a trpný a na typ bezohledně agresivní. Konec konců dá se ledacos dobrého nalézt v každé hře, která pěstuje výběr silnějších a smělejších; ale nic dobrého nekouká z toho, vycházejí-li už z dětských her lidé označení pro celý život znamením bezmoci a vyřaděnosti. Dnes už se, bohudík, dovede s dětmi o něco lépe zacházet než dříve; i škola je lepší, ale škola není všechno, není ani tím nejsilnějším činitelem v životě dítěte. Sociální otázka, do které se konečně budeme muset prakticky a od gruntu dát, je také (a v jistém smyslu především) otázkou dětí, do jejichž rukou jednou přejde náš svět. Přáli bychom si, aby příští generace

byla schopnější a vyrovnanější, než jsou lidé dosud. Nuže, dívejme se na hry dnešních dětí; můžeme z nich vyčíst, jací z nich budou mužové. Jistě bychom chtěli, aby hra, ve které rostou, byla radostnější, volnější a bohatší; ale také aby dala místo důvěře, širokému kamarádství a řekněme jisté sublimaci bojovných instinktů ve vzájemné a rytířské kázni. Udělat z dětských tlup dětské družiny. Udělat z hejna městských vrabčáků dětskou obec. Organisovat radost a hru. Dnes se to už přece jen dovede - vidíme to i na skautingu; ale nejchudší děti (a tím je řečeno, že i největší počet dětí) jsou vyřaděný z toho láskyplnějšího pochopení dětství, jež je snad tou nejkladnější položkou dnešní kulturní bilance. Takové prázdninové osady dětí bychom chtěli dát všem dětem bez rozdílu; ale nejvíc práva na ně mají ty nejchudší, které znají jen zaprášenou trávu městských periferií. Je až příliš samozřejmé, že právě v těchto zlých časech se má dětem dostat řádné výživy, šatů, hygieny; ale stejně důležité je darovat jim hru. Velkonoční pomlázka Lidových novin sbírá těmi korunkami pro děcka krajíce chleba, hrnky mléka, slunce, vzduch, vše, co patří k fysickému zdraví; ale sbírá pro ně i dovádění v lese a na břehu vod, veselou družnost a rovnost příštích občanů - není-li zatím možno dát to všem, tedy aspoň desítkám a stovkám z těch nejubožejších maličkých. Čtenáři, prosím tě, nepřehlédni poštovní složenku přiloženou dnes k tomuto listu, který čeká, abys ji vyplnil k dobru neznámým dětem. /1932/

PERIFERIE Občané, vlastenci a Pražáci, máte-li zálibu v dalekých a poněkud divokých cestách, pokuste se prostudovat okraj Prahy; budete nuceni zlézat hromady rumu a šotoliny, budete se brodit blátem i prachem, budete klopýtat bez mapy i kompasu nevýslovnými bezcestími, ale objevíte dvě věci: předně, že Praha roste, a za druhé že roste trochu divně. Shledáte-li, v jakých dalekých končinách zarazili noví Pražáci svá sídla, naplní se vaše srdce divou radostí, že tam nebydlíte vy; poznáte, že bydlet ve zdravém vzduchu periferie není jen záviděníhodný blahobyt, nýbrž i kozáčky heroism. Za druhé však poznáte, že vzrůst Prahy je řízen jakýmisi zvláštními a osudnými zákony; zdá se, že nová a budoucí Praha bude stejně neprostupná a nesouvislá jako stará Praha. Praha totiž roste jako vesnice; rozlézá se chapadlovitě podle cest; má tvrdošíjnou náklonnost růst podle silnic. Počkejte, za sto let vysune Praha jednu ulici třeba až do Plzně a jednu do Kolína, zatím co se na Žižkově nebo ve středu Vršovic bude ještě sklízet oves. Příčina je asi ta, že v Praze a kolem Prahy se sice stavějí nové domy, ale nestavějí se nové cesty; domy rostou horempádem kolem starých „výpadových“ silnic, ale mezi silnicemi ve všech příčných směrech zůstávají pustiny a lada a mrtvá země. Člověk si staví svůj příbytek u cesty; udělejte mu cestu, a on si u ní postaví dům. Má-li se kdy vůbec vzrůst Prahy rozumně regulovat, musí se konečně jednou začít především se stavěním cest. Druhá příčina je, že až dosud veškerá komunikace je dirigována radiálně do středu města; a jak je vidět, ani dnes se prakticky neděje větší pokus o zlepšení komunikací obvodových. Karlín nemá přímého spojení se Žižkovem; Žižkov s Vinohrady; Vinohrady s Vršovicemi; Vršovice s Nuslemi, a tak dále. Každá pražská čtvrt visí jednou komunikační tepnou na pupku středního města; ale s nejbližší čtvrtí po svém boku není spojena dohromady ničím. Všimněte si, jaká jsou stavební vakua mezi těsně sousedícími čtvrtěmi. Každá pražská čtvrt má dokola svou vlastní periferii,

svůj divoký východ a západ. Já nevím, snad se projektují nějaké skvělé obvodové komunikace mezi Hostivaří a Hloubětínem; ale pro nějakých mizerných tři sta příštích let by bylo jaksi víc po ruce postavit komunikaci mezi Vršovicemi a Žižkovem. Možná, že za sto let budeme bydlit na Malých Tatrách a lítat do úřadu nebo do továrny aeroplánem; ale z Vršovic do Nuslí nebudeme lítat aeroplánem, nýbrž pravděpodobně chodit pěšky, bude-li tam ovšem do té doby ulice. Zdá se, že v minulých desetiletích každá pražská čtvrt rostla nejenom na svou vlastní pěst, nýbrž se zřejmou hlubokou nechutí k sousedním čtvrtím; rozhodně se snažila, aby se co možná nepřístupně ohradila proti divokým domorodcům sousedního katastru. Všechen život v Praze protéká radiálními kanály vedoucími do středu města, v příčných směrech je pusto, prázdno a teskno; jen obecně prospěšná družstva, jež sdružují zoufalé nebydlící, si tu a tam troufají načínat příčné ulice bytovými kasárnami melancholicky holých stěn. Rád bych věděl, kolik tisíc bytů by se v Praze získalo, kdyby se zastavěla vakua v postranních ulicích. Zatím je nápadné faktum, že se jim život přímo vyhýbá. Třetí příčina, proč Praha tak nesouvisle a neúsporně roste, je v kuriosním pražském centralismu. Obchod, peníze, kavárny i publikum, všechno má neodolatelnou tendenci kutálet se do nejníže položených ulic Prahy, ohraničených asi tak Hybernskou, Jindřišskou a Vodičkovou ulicí. O metr výše už přestává obchodní život. Není v Praze velkoobchodu, který by se udržel v drsné výši deseti metrů nad úrovní Můstku. Nové pražské čtvrti, celá nová města rostou v obchodním závětří, kde nedostanete koupit ani tkaničku do bot. Jen řezník, holič a majitel garáže se odváží rozbít svůj stan v melancholické čistotě nových čtvrtí; ale když se obyvateli tohoto okraje utrhne u kalhot knoflík, musí si pro nový zajet na Václavské náměstí. Kdyby se předem pamatovalo na to, že každá nová čtvrt bude potřebovat svého lokálního ústředí, své satelitní malé City, nevyvíjel by se pražský život tak dostředivě; a Praha by rostla čtvrtěmi seskupenými kolem jader místo chapadly protaženými podle silnic. Bylo by možno představit si celý kruh lokálních jader nebo náměstí, spojených obvodovou komunikací; tím

by se Praha uzavřela a slila ve skutečné město. Zatím však roste, jak se Pánu Bohu zlíbí, ba ani to ne; tohle by se nemohlo ani jemu líbit. /1925/

OHROŽENÁ PAMÁTKA Volám Klub za Starou Prahu, Památkový úřad, umělecké a literární korporace, Devětsil, všechny politické strany i různé slavné nebožtíky na pomoc: Unionka je ohrožena! Netvařte se, jako byste nevěděli, co Unionka znamená. Unionka je památka. Unionka je reservace. Unionka je místo, kde - z piety nevyvětrán - tkví dech literárních a uměleckých generací. Už jsem tam léta nebyl; ale kdybych tam přišel, věřím, že bych tam našel ještě dech svých dvaceti let. Ach dobo přeblažená! Věku, kdy ještě jsem nezpustl hanebnými úspěchy a nezchátral literárním exportem, kdy jsem byl fialkou daleko a daleko nepatrnější než kterýkoliv z dnešních hostů a kojenců páně Paterových! Krásné dny, kdy jsme byli ještě generací, my všichni, kteří jsme dnes profesory a štábními lékaři a překonanými veličinami a zčásti i nebožtíky! Už před námi byla Unionka velkým lovištěm duchů, a zůstala jím patrně podnes. Ale tehdy, ano, tehdy... U jednoho stolu redigoval Wirth Styl a Umělecké památky Čech; u druhého zakládal Bass s Brunnerem a Kratochvílem své Letáky nebo Šibeničky; u třetího umlouval Janák a Gočár, Filla, Gutfreund, Franta Langer, Spála a Beneš a jiní Umělecký měsíčník; u všech stolů kolportoval Antonín Bouček z kapes první českou bibliofilskou Novou edici. V zadním pokoji, tajemně tichém, zapadával Viktor Dyk; tam bylo království šachu. Po všech pokojích pomalu rostl V. V. Stech, a zde se narodil Antonín Matějček, zde narostla brada nakladatele Minaříka a Borového, zde možná podnes sedí profesor Pekař, a počkejte, zde Kysela a Benda započali českou grafiku, tady rokoval celý Klub za Starou Prahu, tady úřadoval Mánes, sem paní Kamila Neumannová zanášela Dobré autory, a zde žil nebožtík Matějka a sedával rytířský Kubista, zde zrodil Arnošt Dvořák Krále Václava a tuším vznikla tu dějinná výstava Osmi, organisoval se tu Artěl, působil tady Dramatický svaz, a co ještě? Snad vše, co má něco společného s uměním a literaturou, prošlo někdy Unionkou,

peklo se na jejím červeném sametu a s hrdinným přemáháním pilo její černou kávu; všechny talenty mastily svými vlasy její zdi, a všechna početí dařila se v teplé líhni té hustě nadýchané atmosféry, a všichni tu četli, a všichni tu něco umlouvali a chtěli něco velkého a především diskutovali o všem možném; nové a nové mladé generace protékaly tou řadou pokojů, aniž by je ostatně vypláchly; jakási usazenina a náramná zadýchanost patřila vůbec k podstatě Unionky. Vše se rozběhlo, a snad jsou tam teď jiné mladé hlavy, jež jednou žalostně skončí na profesorských a jiných oficiálních místech; ale Unionka je a měla by zůstat chráněnou reservací. Měl by se zákonně chránit její tajný recept na záhadnou černou kávu, její vzduch, zápach kyselých rybiček na schodech. Páterův úvěrní systém, jeho... jeho poněkud příslovečné slovní formy, zkrátka celý genius loci - proto, že je to vpravdě locus genii. Nu, nejsou to tedy zrovna dějiny, co se peklo a vařilo v Unionu, ale jistě je to literární a výtvarná kronika; i to však zasluhuje šetření. Paříž měla svou Closerie des Lilas, svou Café de la Rotonde; Berlín měl svou kavárnu Grossenwahn; Praha měla svou Unionku. Od jejího květu se neurodil žádný podobný lokál. Je to jediná svého druhu památka. Šetřte ji. /1923/

ČTYŘI STA TŘICET JMEN Jak nám spočítal pan profesor Žipek, je čtyři sta třicet ulic ve Velké Praze stejnojmenných a budou se muset překřtívat. Máme v Praze asi patnáct ulic Palackého a třináct Havlíčkových; hromadně se vyskytuje také Jungmann, Neruda a jiní lidé od pera, dále Žižka, Jiří z Poděbrad a jiné osobnosti z třídy dějinných velikánů. Připočítáme-li k tomu, že na obvodu Prahy přibývá hromada nových ulic, můžeme soudit, že nastane veliká sháňka po jménech pro nějakých pět set ulic. Nuže, obávám se, že bude těžko nalézt pár set spisovatelů, podle kterých dosud není pokřtěna žádná ulice nebo náměstí; bude nesnadno nalézt dostatečný počet velikánů našich dějin, dost velkou zásobu bojišť, dohodových osobností a jiných v Praze tak oblíbených pramenů pro uliční jména. Je tu strašná možnost, že se určité čtvrti stanou zase lexikonem určitého oboru, tak jako Dejvice jsou sborníkem bitev, některé části Král. Vinohradů literární příručkou a jiné drobet přeházeným soupisem evropských států. Člověk si musí dát pozor, aby si nespletl ulici Chmelenského s ulicí Šmilovského; nebo aby si pamatoval, která ulice je Terronská a která Vouzierská. Jakživ nerozeznám ulici Italskou a Anglickou, ačkoliv se poněkud vyznám v Itálii i v Anglii, a také dále. Prosili bychom slavnou městskou radu, aby pro příští poutníky a poutnice byly méně uniformně křtěny ulice. Mohlo by se stát, že by čtyři ulice vedle sebe byly pojmenovány podle Máchy, Macháčka a Josefa Macha; nebo že by se v jedné čtvrti vyskytly ulice Vítězslava Nováka, Terezy Novákové, Arne Nováka, Ladislava Nováka, Ládi Nováka a archiváře Nováčka. Když už jde o nějakých pět set jmen, stojí za to řídit se několika praktickými zásadami. První zásada je, pokud možná šetřit jmény vlastními, která jsou nepřehledná a špatně se pamatují. Lépe je nazvat ulici podle nějaké význačné budovy: ulice Musejní, Školní, Poštovská, Vodárenská; ulice U vodojemu, U remisy, U hřiště, U jatek, U dráhy. Dále podle terénu: Na svahu, Na kopci, Údolní, Na úbočí, V průkopu, Nad roklí,

Nad lomy, Na výsluní. U velkých výpadních tříd jsou nejpřehlednější jména směrová: ulice Jižní, Severozápadní a podobně. Dobrá jména jsou podle čtvrtí, se kterými ulice spojuje městský střed: tedy ulice Krčská, Strašnická, Záběhlická atd. Směrová jména podle měst: ulice Kutnohorská, Berounská, Kladenská, Roudnická atd. Jména hlavních náměstí podle starých čtvrtí: náměstí Žižkovské, Vinohradské, Vršovské a podobně. Pokud možno obnovit historická jména ulic a městských bran, zachovat jména starých usedlostí (Na Hanspaulce, U kravína, Na Dobešce atd.), starých místních živností (ulice Koželužská, Viniční, Cihlářská, Zelinářská). Podle alejí a zahrad: ulice Lipová, Javorová, Akátová, Březová, V břízách, Vrbová a tak dále, jenom ne všechny najednou v jedné čtvrti. Budiž velmi spořeno jmény cizími, která lidový usus pokřiví, a jmény dlouhými, která praxe zkomoluje. Volte jména pregnantní, věcná, tkvící pokud možno na něčem topograficky nepřenosném a místně motivovaném. Dejme tomu Fochova ulice může být stejně dobře na Královských Vinohradech jako v Dejvicích nebo v Libni; ale Olšanská ulice může být jen ve směru k Olšanům. Octa k duchu se jeví i v úctě k slovu; vážíte-li si slova, zacházejte trochu vážně a rozmyslně i se jmény. Jména ulic jsou kus jejich dějin, stejně jako jejich směr a architektura. Na pět set pražských ulic čeká své pojmenování; může se při tom natropit mnoho nevkusu a nesmyslu - a toho už je na pražských ulicích naděláno až až. /1931/

STROMY A MĚSTO To už tak obyčejně bývá, že se k něčemu náramně rozmáchneme, pak necháme ruce nenápadně klesnout a potom už o věci vůbec nemluvíme. Jednou se nám řeklo, že bude kolem Prahy zelený pás; i měli jsme velikou radost ze zeleného pásu, který nám bude pro potěšení, pro zdraví, pro haranty i pro krásu; od té doby uteklo už skoro deset let, a bezmála bych se mohl zadušovat, že za tu dobu nenarostl za pražskými humny ani jeden nový zelený stromek. Stromy rostou pomalu; ale kdyby se do země zasadilo aspoň pár proutků, byl by z nich za deset let zelený háječek. Dobrá, měli jsme jiné starosti; co není letos, může být za deset let. Jenže chceme-li mít za deset let zelený háječek, měli bychom jej vysázet letos. Ale to se rozumí, stálo by to hromadu peněz. Poslyšte, nedaly by se ty peníze nějak sehnat? Člověk platí nerad obecní přirážky; ale kdybychom na něho přišli a řekli mu: „Člověče, jeden stromek stojí deset korun; za těch deset korun pořídíš věc, která poroste sto nebo dvě stě let; dobrá, kolik stromů chceš darovat své obci?“ - kdybychom každému člověku řekli toto a ještě mnoho jiných věcí o zelených hájích, zlatém zdraví a modré budoucnosti, vsázím se, oč chcete, že bychom takto sebrali pěkných pár hájů pro začátek. Ale i slovo „strom“ je už příliš abstraktní; kdyby nám zahradníci řekli, co všechno by se mohlo kolem Prahy vysázet, neupisovali bychom stromy, nýbrž každý by volil a upsal, co má nejraději: jeden lípy a druhý čilimníky, někdo javory a jiný platany, ten smrčky a onen akáty; pan president by jistě upsal krvavý buk a Fráňa Šrámek břízky, Edmond Konrád javor a já cesminu. Což o to, peněz by bylo jako slupek; jde jen o místa, kam to všechno vysázet, - netahali-li jste nás za nos svými plány o zeleném pásu, musíte pro něj mít pozemky už vybrané; tož co, abychom se do toho dali? Někde se musí začít, aby nám vůbec jednou měly kde růst stromy. *

A kdybychom s tím opravdu začali, mohli bychom to udělat ještě nějak jinak. Protože stromy rostou pomalu, měli bychom je spojit s něčím, co samo roste a co se dočká zelených hájů budoucnosti; měli bychom je spojit s dětmi. Každý hájek i každá alej by měly být založeny a zasazeny dětmi, aby příští mužové a ženy měli nějaký osobní a skoro vlastnický vztah k stromům, jež pomáhali zasadit. Hleďte, snad je to trochu indiánská fantasie; ale každá škola by mohla mít svůj druh stromu, který by sázela a pěstila. Mohla by být škola akátová a škola javorová; z jedné školy by vycházeli uctívači břízek a z druhé uctívači smrků; vypadá to drobet pohansky, ale jaksi by se tím prohloubil intimní poměr k přírodě. Nebo ještě jinak: řekněme, že by obřad sázení konaly děti desítileté; i sázely by se jednoho roku jen břízky, a všichni ti desítiletí by pak byli ročník březový; příštího roku by nastoupil ročník jedlový a za rok ročník lipový nebo akátový. Ale ať byste to vymyslili jakkoliv, mohli byste jednou ranou provést několik dobrých věcí: posvětit život dětí světskou slavností, živě vyjádřit jejich solidaritu s přírodou i městem a přitom skutečně dostat do země každého roku pár set nebo pár tisíc pěkných živých stromků. A nestálo by to ani tak mnoho peněz; spíš by tu šlo o dobrou vůli než o peníze. Hledá se dobrá vůle. /1927/

DOBRÁ PRÁCE Už z několika stran se uvažuje o tom, jak čelit chronické nezaměstnanosti tvořením pracovních kolon: místo tupého čekání na to, kdy se konečně kolo osudu obrátí, dát do prázdných rukou pracovní nástroje, dát lidem mzdu a jídlo, dát úkol k udělání, nu, a pak opravdu něco pořídit z těch rukou a nástrojů, co by tu zůstalo jako trvalý pomník doby, která byla těžká, ale nebyla hloupá a bezradná a dovedla i z nouze udělat ctnost. Hlavně tu jde o mladé lidi; poslyšte, necháme-li je vyrůst v zatracené víře, že jich není třeba k žádné rozumné práci, přijdou nám jednou příliš draho hmotně i společensky. Říká se, že musíme myslet hospodářsky; nuže, jaké by to bylo hospodaření, kdybychom nehospodařili také s lidskými životy a pracovními silami! Kdekdo má plno řečí o hospodářských věcech; přitom žijeme v nesmyslném ekonomickém primitivismu, neboť necháváme ležet ladem hospodářskou hodnotu statisíců živých lidí. Tohle snad uzná každý; ale bude se ptát, kde vzít pro ty tisíce a statisíce práci a kde najít pro ni úhradu. Píšu tento článek, aby se pokud možno nezapomínalo na jeden pracovní úkol pro tisíce lidí. Tomu úkolu se říká zalesňování; ale nemusí se myslet hned na celé lesy; jde také o hájky, o pár stromů na sterilní mezi, o aleje podle cest a vegetaci podél vod. Jde o to, aby všechny krajiny, kterým říkáme naše, byly protkány stromovím, kdekoliv je možno. Pravda, že myslím přitom i na tu krásu; mnoho krajů by jí trochu víc potřebovalo - při dnešním pohybu lidí mezi městem a venkovem není lhostejno, zda v kraji padá na lidi nuda a vyhýbají-li se jeho fádním cestám. Říká se, že naše vlast je krásná. Je, ale jsou v ní končiny tak opuštěné veškerou krásou, že je z toho člověku úzko; na příklad - abych nešel daleko - celý široký okruh kolem Prahy. Postarat se o větší přitažlivost venkova je dnes také věc dobrého hospodaření. Ale zalesňování znamená něco víc: znamená regulaci našeho klimatu. Čím bude míň lesů a stromů, tím aridnější budou naše kraje, tím méně bude

srážek, tím sušší budou léta a zimy; až ještě regulací snížíme hladinu spodních vod, pak možná budeme úpěnlivě bubnovat na déšť jako afričtí negři ve stepích. Starost o stromoví je starost o bonitu našeho podnebí; je do jisté míry v našich rukou, jaké jednou bude klima ve vlasti našich pravnuků. Proto jsem tomu řekl dobrá práce: byla by to péče o budoucnost naší národní půdy; svýma rukama bychom zdokonalili zemi nám svěřenou, aby byla věčně živá a požehnaná. Práce pro budoucnost, to už samo sebou znamená důvěřovat v tu budoucnost. Místo hladových zdí bychom stavěli živé háje a aleje; jednou by si lidé mohli říci, tuto staletou alej, tuto zelenou katedrálu postavili kdysi naši předkové v době nouze a starosti, aby ze své práce udělali dar budoucím. Až se budou hledat úkoly pro tisíce rukou, bylo by promeškáním velké příležitosti, kdyby se dost a všude nepamatovalo na tuto dobrou práci. /1934/

REGIONALISMUS Jsou myšlenky, představy a programy, které jsou jasné a dvourozměrné jako plocha papíru, a jsou jiné, jež jsou mnohostranné jako věc v prostoru. K těm druhým náleží regionalismus. Můžete si jej představovat jako úkol hospodářský, který by to (pokud tomu rozumím) chtěl zaonačit tak, aby každý kraj mohl stejně dobře uživit své lidi, ať pasou krávy na poloninách nebo slévají ocel ve Vítkovicích nebo sklízejí u Žatce chmel; nebo jako požadavek poetický, který by si přál, aby každý kraj udržel svou osobitost a hudl v polyfonii světa svou vlastní písničku; nebo jako program politický, který by obracel lidskou činnost od obecných řečí ke konkrétní práci, vázané místem a poměry; nebo jako ideál civilisační, který by vracel lidi blíž k půdě. To všecko je regionalismus. Regionalismus je něco jako zeměpisná demokracie: hlásá rovnost a rozmanitost. Může být definován hospodářsky i folkloristicky, rozumově i citově; jeho mnohoznačnost je na něm to nejlepší a nejživotnější. Chtěl bych velebit myšlenku regionalismu pro jeho zvláštní mnohostrannost v kategorii času. Předně je v něm úchova minulosti; nechte to být, i to sbírání písniček a džbánků, ty drobty národopisu a místních dějin jsou dobrá věc, neboť prohlubují ten kousek světa, ve kterém žijeme, o rozměr minulosti; žijeme aspoň ve větším prostoru, rozšířeném daleko za nás. Za druhé regionalismus nás učí intensivnějšímu pocitu přítomnosti; žijeme silněji, dovedeme-li se víc ztotožnit se svým městem a krajem. A za třetí regionalismus je mezi vším, več věříme, jedna z nejzdravějších anticipací budoucnosti. Dřív nebo později se poměry budou muset vyvíjet ve směru regionalismu, to jest populační, kulturní i hospodářské decentralisace. Je řada známek, že ohromné zcentralisované metropole jsou vlastně sociologický přežitek; to nadměrné nakupení lidí už je zbytečné a stává se technickou překážkou. Potřebuje-li člověk z velkoměsta dvě hodiny denně, aby se dostal do práce a zase domů, znamená to roční ztrátu jednoho měsíce

naprosto neproduktivně vymrhaného času. S hlediska životní ekonomie je lépe transportovat raději statky než lidi. Film, rádio a příští televise činí čím dál tím zbytečnějším, aby se lidé tlačili do kulturních center jako dřív; člověk mimo metropoli už není v duševním a rekreačním vyhnanství. Sama specialisace práce a výroby vede k výrobnímu regionalismu; ten vývoj tu je odedávna, ale kříží se s urbanistickou tendencí nakupit páté přes deváté do ohromných průmyslových aglomerací. Velká města už dávno nejsou jeden životní celek; člověk ze Žižkova a Vyšehradu jsou si životně skoro stejně dalecí jako člověk z Moravské Ostravy a Domažlic; velké město je vlastně jen nesmyslné, neorganické nahloučení čtvrtí a měst, která už vlastně nežijí společně - ani kulturně ne. Z mnoha příčin (do nichž náležejí i možnosti válek a jiných katastrofálních otřesů) lze mít za to, že v budoucích stoletích půjde sociální racionalisace směrem decentralisujícím; lidský život nebude už smetán do jedné absurdní hromady, nýbrž rozdělen pravidelněji a organičtěji po povrchu země. Regionalismus je vedle socialismu jedna z nejpraktičtějších a nejrozumnějších utopií; bezděky vycházeje z místních zájmů, pracuje k organisování budoucnosti. Včas to pochopit a dát se už teď do toho; snažit se vrátit venkovským městům bývalou důstojnost, s níž kdysi ovládaly své okolí, a vybavit je vším, co by z nich udělalo menší střediska kulturního i hmotného života: bylo by na čase, aby náš venkov přestal stonat provinciálním komplexem méněcennosti a řekl si, že je něčím futurističtějším než staré a přerostlé monopolní metropole. /1934/

PŘÍPRAVA Začněme to takhle: Je mnoho pocestných lidí všude ve světě i u nás, kterým ne každá veřejná atmosféra je dýchatelná a kteří jsou neradi byť jen dočasně nuceni na příklad k tomu, aby pronášeli pozdravy nebo politické saluty, jež neodpovídají jejich přesvědčení nebo vkusu. Jedna krásná, milá evropská země teď asi přestane být přívětivým turistickým domovem pro tento druh lidí, kteří mají vyvinutější smysl pro osobní svobodu a lidskou důstojnost; je to škoda, ale takový je toho času stav věcí pro onu zemi i pro ostatní Evropu. Co dělat, za těchto okolností budeme asi nuceni trochu omezit své turistické puzení a vzpomenout si, že konec konců máme doma své vlastní hory a lesy, jež si nezadají s horami a přírodou jinde; a že nechybí mnoho, abychom mohli být i pro ostatní svět turistickou zemí prvního řádu. Chybí nám hlavně vědomá a plánovitá turistická politika se strany státu a samospráv; teď je však veliká příležitost i naléhavý popud, abychom se do toho, v čem jsme pozadu, pustili s vyhrnutými rukávy. Jak víte, chybí nám ještě mnohde dobré automobilové cesty; bůh suď, proč jsou na příklad nejkrásnější části Šumavy tak bídně přístupné; a Podkarpatská Rus není vůbec ještě otevřena turistickému ruchu ve větším měřítku. A chybí nám mnoho, velmi mnoho hotelů a dobrých hospod zejména na východě republiky. Nejde tak honem o luxusní hotely pro nějaké lordy; ale dřív než se pokusíme o jakoukoliv propagandu cizineckého ruchu, postarejme se, aby v každém městě, kde stojí za to přespat, byl aspoň jeden naprosto čistý hotýlek s tekoucí vodou, s několika koupelnami a bezvadnými záchody, se stále čistými ubrusy a kuchyní, která by brala rozumný zřetel na to, že většina národů na světě není nadána atletickými žaludky. Nebudeme zapřahat vůz před koně a zvát k nám cizince, pokud jim nemůžeme poskytnout komodity, na jaké jsou zvyklí odjinud. Ale také nepomůžeme turistickému zhodnocení naší vlasti, budeme-li čekat, až ten nebo onen pan hostinský se sám rozhodne trochu přestavět svou začpělou noclehárnu, které říká hotel. Tady by se mohlo

sáhnout k mírnému nátlaku, jako je stavební úvěr pro hostince a hotely, které by se zavázaly zařídit se ve slušné evropské úrovni; a propůjčit oficiální propagandu jenom podnikům kontrolovaným co do turistické vhodnosti, abychom se za ně nemusili před nikým stydět. To by byl důležitý úkol pro samosprávy: v každém městě, ve středu každého kraje se postarat aspoň o jednu bezvadnou hospodu. Už do léta by mohli zedníci a instalatéři otevřít leckterý kout naší vlasti cizineckému ruchu; ale daleko víc zbývá udělat, co se nedá tak rychle sfouknout. Nízké Tatry a Poloninské Karpaty čekají na to, aby se v nich od základů vytvořila turistická a sportovní oblast evropského významu. Šumava, Beskydy, Jeseníky nejsou zdaleka ještě dostatečně turisticky vybaveny; naše Krušnohoří je od našich turistů naprosto nevyužito. Můžeme tady všude aspoň pořádně začít. Máme nyní jedinečnou příležitost připravovat svou zem, aby se stala jedním z klenotů světové turistiky; ta země má k tomu všechny předpoklady, jenom v tom, co zařizují lidské ruce a mozky, to ještě zbytečně vázne. Dnešní stav Evropy je nám mementem, abychom tuto situaci nepromeškali. Ale i pro sebe samy bychom měli svou zemi turisticky připravit - a bude to dobrá investice natrvalo. /1938/

CHVÁLA MORAVY Orelské slavnosti v Praze měly vlastně jenom jeden úspěch; ale to nebyl úspěch Orlů, nýbrž úspěch Moravy; byla to upřímná a okouzlená radost, se kterou jsme pozdravili moravské chlapce a děvčata a jadrné babky z moravských vesnic a důkladné strýce z Hané a Valašska, celou tu pěknou, mladou i starou, poskakující a juchající chasu dokonalé moravské rasy. Tahle bujná moravská vesnice se jevila přímo zdrcujícím kontrastem k vlastnímu orelskému materiálu, tomuto maloměstskému proletariátu, rasově nejhoršímu ze všech těch velkých hromadných revisí naší národní fysis, ke kterým jsme měli příležitost za tu řadu sletů, sjezdů a průvodů, jimž za posledních deset let aplaudovaly pražské ulice. Už veliký agrární průvod, když jsme jej nevážili jen početně, dával leckteré memento co do fysické úrovně národa; průvod Orlů - necháme-li stranou všechnu politickou agitaci - ukázal až příliš názorně, že katolicismus dnes převážně zachycuje vrstvy sociálně poměrně slabé, označené nízkou životní úrovní; což znamená, že buď musí přijmout veliký úkol sociální a výchovný, nebo jej ponechat jiným a starat se jen o spásu duší. Buď jak buď, važme si toho, že nám orelský slet předvedl biologický průměr svých lidových vrstev; i v tom je poučení. Naproti tomu fysický výkvět národa: moravská vesnice. Dlouhonozí chlapci úzkých boků, rovných zad, nadprůměrně vysocí; jak jen břinkne muzika, už letí ruka za šíj, druhá obloukem do výše, a nohy cifrují, skáčou, křepčí v divošské radosti z rytmu; děvčata se popadnou za ruce a točí se, až suknice vzletí; babky se natřásají nezadržitelným poskokem a pantátové v letech se nadnášejí, ruku plavně nad hlavou, s důstojnou a náramně veselou grácií. A tady se zjeví jedno z tajemství lidového kroje: jeho souvislost s tancem, s rytmem, s opojením života. A druhé tajemství: že lidové kroje byly vytvořeny pro krásné lidi. Všecky ty kosárky a kytky, fábory a lesklé gombíky, rukávce, výšivky a třapce, ta paráda primitivní a oslňující, barevná a jiskrná, to není jenom oblek: to je taneční úbor, výstroj k

slavnostnímu tanci přírody; jsou to hřebečkové a pávi a motýlové, úžasné pohlavní frajerství, přepych, jenž je příkazem přírody; a zase sociální kultura, uniformita kmene nebo obce, okázalé a skoro válečné barevné značky rodu; jedním slovem junáctví. Říká se, že folklor je mrtev; stejně bychom mohli říkat, že je mrtva příroda. Můžeme ji zabít a umořit; ale po svém vlastním zákonu umřít nemůže. Můžeme zabít folklor; ale dříve musíme zabít máje a fašianky a hody a ostatní veselý rituál dědiny, jako byl umořen u nás. Ano, folklor je přepych; ale buďme strašně rádi a hrdi, že se u nás ještě vyškytá dost bujnosti a rozjařenosti na ten přepych. Nebudeme hájit lidových krojů proto, že jsou tak fantasticky mladé. Chceme-li dokazovat, že lid má zachovat své kroje, musíme nejprve dokazovat, že má zachovat své frajerství a svou potřebu skákat, juchat a cifrovat, jakmile třeskne křídlovka a basa. Argumentem pro folklor není, že je malebný a estetický; žádná malebnost nestojí za tolik peněz. Pravým argumentem pro folklor je, že je až lehkomyslně veselý. Lidový kroj by byl mrtev, kdyby se oblékal jen proto, aby se uchoval; ale žije, dokud je obřadným vyšňořením pro kostel a pro muziku. Nejde jen o to, je-li lidový kroj krásný; důležitější je uvažovat, je-li krásný a živý ten lidový temperament, který se vyjadřuje těmi kohoutími pery a rudými třapci, tancem a výskáním a překypující okázalostí. Jistě to není náhoda, že se lidové kroje udržely nejvíc v krajích fysicky pěkné rasy. Chceme-li udržet kroje, musíme udržovat rasu na její vysoké fysické úrovni v její fysické důstojnosti a pýše; to je moderní předpoklad všeho folkloru. /1929/

SLOVENSKO MÉNĚ ZNÁMÉ To Slovensko, o kterém je tu řeč, je prozatím málo přístupné; je uloženo v gramofonových deskách, které pro naši Akademii natočila firma Pathé s pomocí pana Plicky, toho, co natočil ty nejkrásnější filmy ze Slovenska. Ty desky zatím nejsou na trhu a většina jich nikdy nebude, neboť povedou čestnou sice, ale velmi tichou a uzavřenou existenci vědeckého materiálu. Kdybych byl muzikant, napsal bych o těch slovenských písních docela jiné věci; na příklad bych propukal v nadšení nad tím, že ta jedna má tóninu lydickou a ta druhá mixolydickou, že se tam z čistá jasna vyskytne es nebo gis neb jiné takové úkazy, po kterých hudebníci pasou jako po nějakém divém a vzácném zvířeti. Na neštěstí nerozumím těmto učeným věcem ani za mák; divím se jen, že taková čičmanská babička nebo pastýř z Polány dovedou udělat es nebo mixolydickou tóninu, ačkoli nemají absolutorium z konservatoře. Já bych to jakživ nesvedl. Ale i ducha neučeného ty méně známé slovenské písně ledačím překvapí. Především tím, že z valné části jsou to písně, které jsou nerozlučně spojeny s určitou životní situací. Ta jedna se zpívá jenom při hrabání trávy, ta druhá jenom když Janko rukuje; tato se zpívá jen o krtinách a ona při svatojanském ohni (tato je čistě pohanská a stará jako pazourková sekyrka). Jsou písně polní a písně krčemní, písně večerní a písně, které se zpívají jenom jednou za rok. Ty písničky byly prostě kus života lidského i přírodního; nebyly jako ošoupaný šesták, který lze kdykoliv vyndat z vrecka. Řekl bych to tak, umělý básník opěvá jaro; lidová báseň neopěvá jaro, nýbrž jest jaro, tak jako kvetoucí petrklíč jest jaro. Lidová poesie neopěvá loučení, nýbrž jest loučení. Lidová píseň ve své původní funkci není lyrika, nýbrž drama; nezpívá jenom, nýbrž se odehrává. Kdybychom tyto poslední zbytky původní lidové poesie chtěli skutečně uchovat, nestačila by nám gramofonová deska ani noty; bylo by třeba zvukového filmu. Zpívá-li mládenec píseň rekrutskou, není to jenom

píseň, nýbrž i mládenec máchající rukama, děvčata, maminka, dědina, kterou opouští, aby šel bojovat s Turkem nebo kým, a krčma, ve které s junáckou kuráží utápí svůj žal. Jsou písně, ke kterým patří hory a doly; není-li hor a dolů, je té písničky jenom kousek, jako když vám někdo zapíská na hubě motivek veliké symfonie. Ještě by byl čas zapsat tu lidovou poesii, jak opravdu byla, s horami i obláčky, se stády ovec i doprovodem života; ale je nebezpečí v prodlení. Za deset let by snad už bylo pozdě.

* I člověk nemuzikant smí vyslovit svůj úžas nad těmi podivnými písněmi, zvláštními dvojhlasy a intervaly a kadencemi a rytmy a jak se to všechno jmenuje; tady si řeknete, jak česká národní píseň je vlastně už rokoková a učitelská proti těmto téměř pravěkým zpěvům. Tady by se měla i dnešní hudba čemu naučit; ne v napodobení folkloru, ale v odvaze a takové jakési vehemenci. Rádi se oháníme folklorem; ale je to folklor už kulturně převařený a nakadeřený. Ten pravý a silný lidový ráz jsme ještě sami pro sebe dost neobjevili; i tu je nebezpečí v prodlení. /1931/

PROSBA O MILOST V těchto dnech jste četli zprávu, že je ohrožena památná reservace stepní flory u Mohelna na Moravě; kdosi tam už začal lámat kámen a tím ničit substrát jedinečného ostrůvku vegetačního, který je středoevropským unikátem pro radost učenců - a snad i pro radost nás všech, kdo máme rádi přírodu. Náhodou v téže době se proslechlo, že je stejně ohroženo překrásné a botanicky vzácné údolíčko Radotínské hnedle u Prahy; parcelovat na stavby se to nedá, ale zas někdo podnikavý tam chce lámat kámen a zničit jeden z nejkrásnějších kousků chudého pražského okolí. Nemyslete si, že se po záchraně těchto a mnoha jiných drahocenných koutů křičí teprve v poslední chvíli; už po leta posílají botanikové a přátelé přírody petici za peticí na tak zvaná příslušná místa; jenže ta příslušná místa jsou nějaké šuple v nějakém ouřadě. Kdyby se tak lajdácky, s tak urážlivou netečností vyřizovala kterákoliv žádost za udělení výčepní koncese nebo o státní podporu nějaké vykradené bance, byly by z toho intervence poslanců nebo křik v parlamentě; ale protože tady jde jenom o kulturní hodnoty, nejeví příslušná místa ani známky toho, že by chtěla hnout prstem a zamezit neodčinitelné vandalství. Prosím, nečiňme za to odpovědným jenom to. příslušné úřední šuple; úřední šuplata se hýbají podle toho, jaký zájem vane od tak zvaných rozhodujících činitelů, kteří zase chytají větérek zájmu od politických klubů a tak dále; zkrátka, je nesmírně těžko najít instanci, která by opravdu cítila odpovědnost za tyto hodnoty a které bychom mohli předestřít prosbu o milost. Neboť vskutku nejde o to, aby se přinesla nějaká oběť, která by stála za řeč, nýbrž aby se poskytla milost, akt přízně a ohledu. Prosíme neznámé odpovědné činitele o milost pro přírodu naší vlasti. Je to zvláštní; máme státní hymnu, která s důrazem trochu naivním, ale něžným opěvuje tento pozemský ráj, kde hučí bory po skalinách, voda šumí po lučinách, v sadě skví se jara květ, - snad každý z nás trochu zjihne, když tato slova slyší; ale vždyť je to přímo výsměch naší státní hymně,

když necháme devastovat bory, vylámat skaliny a vyplenit květ vzácný jako zlaté kapradí, květ unikátních přírodních reservací! Vždyť to je, jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu nebo dláždili ulice kameny vylámanými z basiliky sv. Jiří! Přírodní historie našich krajin je stejně památná jako kterákoliv veliká památka historická; před dějinami národa byly tu dějiny geologických a geobotanických period; před vší slávou lidskou byla tu sláva sil přírodních. Ochrana vzácných přírodních památek není otázka sentimentality, nýbrž povinné úcty; tyto památky, ať je to prastarý strom, předvěký porost nebo vzácný geologický útvar, nám představují něco ctihodnějšího než podnikatelský zájem pana Petra nebo pana Čapla. Tato povinná úcta došla už ve všech skoro civilisovaných státech výrazu zákonné ochrany; my jsme ve vzdělaném světě po té stránce nejzaostalejší, - tahle ostuda nám mohla být už dávno ušetřena. Ale nemůžeme-li se dovolávat povinnosti, dovolávejme se aspoň milosti. Udělte milost ohroženým přírodním památkám! Nebude vás to stát zdaleka tolik peněz jako nějaká subvence, po které za pár let nezůstane ani vděčná vzpomínka; a přitom se pro osvícenější doby, které si toho budou vážit, zachová několik posledních listů přírodní kroniky naší země, listů nesoucích původní rukopis boží: takto, z těchto sil tellurických a klimatických byla hnětena a osazena země, jež je vám dána, abyste ji chránili. /1928/

NAARDEN Nechci křivdit tomu pěknému starému městečku, jež dřímá ve svých starých hradbách; ale myslím, že přijde-li sem turista, přichází navštívit spíš hrob a památku našeho Komenského než cokoliv jiného. Naardenští si také náležitě váží vestigií velkého exulanta, byť se svého času zuby nehty bránili tomu, aby klid jeho kostí byl porušen vykopáním a vědeckým vyšetřením jeho pozůstatků. Dalo to dost práce, než se přísní naardenští kalvíni smířili s otevřením hrobů v bývalém vallonském kostelíku. Ten kostelík byl kdysi součástí naardenských kasáren; byla v něm patrně krejčovna, neboť podnes tam jsou na stěnách připíchnuty obrázky ze starých módních listů a nakresleni tužkou frajeři vojáci. V jednom koutě je otevřený hrobeček, obestlaný věnci; tam tedy je ta dubová truhlice s kostmi starého, vysokého muže, sehnutého reumatismem páteře. Podle všech dokumentů jsou to skutečně kosti Jana Amose Komenského; učený amsterodamský archeolog prof. Kleiweg de Zwaan, který asistoval profesoru Matiegkovi při exhumaci, mne ujistil, že při všech vědeckých kautelách není pochyby o autentičnosti Komenského pozůstatků. Ta otázka by tedy byla vyřízena; ale Naarden má pro nás otázek víc. První otázka je, jak upravit ten bývalý vallonský kostelík. Vlastně to už není ani tak otázka jak, nýbrž otázka, kdy už. Holandská vláda darovala kostelík vládě československé - přesněji řečeno, postoupila nám jej do nájmu na 99 let. Je rozhodnuto budovu restaurovat a rozšířit na mausoleum. To vše je pěkné; ale přítomný stav budovy je, upřímně řečeno, tak nedůstojný, že by nesloužilo ke cti naší vládě, kdyby se velmi brzo nezačalo s pietní úpravou. Jsme to dlužni sobě i holandským ctitelům Komenského. Druhá otázka, kterou bychom se měli obírat, je Komenského museum v Naardcnu. Je to malé museíčko, dva pokoje s dřevěným holandským stropem, pár vitrín s listinami, pár skříní s knižními Comeniany (jak chatrné, jak málo representativní jsou ty edice!), pár sádrových modelů a

fotografií, jedno číslo českých novin s článkem o Komenském a to je celkem vše; a přece do toho méně než skromného musea přichází rok co rok na tři tisíce lidí. Tři tisíce návštěvníků, to už je museum žijící; to už by stálo za to ukázat lépe, kdo to Comenius byl. To je další dluh, který splatit jsme povinni především my. I tady jsou připraveny projekty, jak rozšířit museum O další místnosti; ale mělo by se už myslet i na to, čím je bohatě a názorně naplnit. Jen si představte, co všechno by vlastně mělo být zastoupeno v museu Comeniově: patří tam museum pedagogie; měl by se tam znázornit vývoj mateřských škol, dějiny názorného vyučování od Komenského až po naše dny. Měla by tam být exposice církve českobratrské - až po ty Moravian Brethern našich dnů a všech zeměpásů. Neměly by tam chybět dokumenty o vzniku svobodného zednářství; nebo vývoj universálního vzdělání od pansofie po moderní encyklopedie; nebo vývoj zeměpisné kartografie. Patří tam jazykověda i hvězdářství. Nebylo by třeba přímo exponátů dokumentárních, jako spíše názorných, které by ukázaly, jak ideály Comeniovy žily v dějinách a žijí podnes, za co vše je I dnešek povinen díkem a vzpomínkou tomu podivnému, mystickému a modernímu učiteli národů, jednomu z nejúrodnějších duchů Evropy. To vše není věc Naardenských, nýbrž naše. V osobnosti a díle Komenského je až nadbytek toho, co by z malého musea v Naardenu mohlo učinit jedno z velikých poutních míst vzdělaných lidí. Ten kousek československé půdy uprostřed naardenských bažin stojí tisíckrát za to, abychom jej vybudovali s pietou i pýchou; neboli tam se můžeme právem hlásit o svůj veliký podíl na vývoji evropské osvěty a intelektuálního řádu světa. /1931/

OTEVŘENÁ ODPOVĚĎ NA OTEVŘENÝ DOPIS UHERSKÉHO INTELEKTUÁLA V PESTER LLOYDU

VÁŽENÝ PANE, adresujete mi otevřený dopis, ve kterém si stěžujete, že - sotva byly uvolněny censurní překážky, jež bránily přístupu maďarské literatury na Slovensko - nemohou zásilky maďarských knih překročit celní hranice naší republiky pro valutní potíže. Žádáte, aby českoslovenští spisovatelé se ujali exteritoriálních práv ducha proti byrokracii, která považuje knihy stejně za pouhé zboží jako kukuřici nebo kanafas. Protestujete proti tomu, aby literatura byla hodnocena jako obchodní artikl, jehož vývoz nebo dovoz musí být kompensován jabloneckým sklem nebo rumburskými vébami. Žádáte, abychom vám pomohli „stavětí mosty k příští evropské kulturní vzájemnosti“. Přiznávám se, že by mi bylo těžko brát do ochrany naši byrokracii a byrokracii vůbec. Pokud vím, nejste vy, uherští intelektuálové, jediní, kdo si právem stěžují na valutní bariéry postavené mezi národy a státy. Mám sám potíže, chci-li dostat německou nebo francouzskou knížku; naši Němci si důvodně stěžují na znesnadněný dovoz německé literatury; a mnozí ujišťují, že to je ještě horší s dovozem strojů, chemikálií, textilu a já nevím čeho ještě. Promiňte, že připomínám hodnoty tak málo literární; i když mi velmi leží na srdci díla spisovatelů, myslím, že v dnešní evropské mizérii jsme povinni myslet také na práci dělníků a zemědělců. Ani Evropa, ani lidská kultura nebudou spaseny tím, kdyby knížky směly přeletovat hranice volně jako boží ptáčkové, zatím co ostatní lidská práce zůstane uvězněna ve valutní a politické isolaci. Prosím, nezjednodušujme si nesmyslný stav dnešní Evropy! Zdá se mi, že to není tak jednoduché ani s odpovědností za tento stav a za jeho kulturní stíny. Považujete za neosvícené, že dovoz maďarské

literatury má býti kompensován dejme tomu exportem jabloneckých tretek. Ale stejně neosvícené je kompensovat dovoz jabloneckých tretek raději vývozem špeku než vývozem maďarské literatury; tuto stránku věci by si maďarští intelektuálové museli vyřídit se svými úřady. Hospodářská sekatura, která dolehla na dnešní svět, je totiž vzájemná; vzájemná je neochota a nedůvěra, vzájemná je i nouze. Považuji za slušné a spravedlivé, aby byl ukojen kulturní hlad těch, kdo chtí číst Kosztolányiho nebo Herczega; ale považuji za stejně spravedlivé a slušné, aby měl práci rumburský tkadlec nebo jablonecký sklář. Nepovažoval bych za nic nízkého, kdyby básně Petöfiho byly vyměněny za kus práce podkarpatských dřevorubců. V tom se, pánové, poněkud rozcházíme; ale mohli bychom se sejít v názoru, že víc ochoty a důvěry, víc vzájemnosti kulturní i hmotné by krajně prospělo oběma stranám. Nechte byrokratů, ať si to zformulují v termínech kompensací, smluv, vývozních povolení nebo já nevím čeho; ale zvýšit tu ochotu a důvěru - to, vážení přátelé, je do jisté míry i ve vašich rukou, neboť můžete mít vliv na veřejné mínění u vás doma. Pravíte, že to, oč usilujete, není „vysoká“ politika, která prý je v Evropě víc a víc rejdištěm všeho sprostého. Dovolte mi říci: to právě je chyba. Bylo by na místě, abyste se právě naopak pokoušeli dělat vysokou politiku. Chcete-li, aby se něco v dnešní Evropě napravilo, začněte dělat doma vysokou a evropskou politiku. Ne v úřadech, ale v národě, v tisku, ve výchově, ve veřejném mínění. Pak bychom se opravdu mohli sejít na velmi mnohých společných úkolech; pak byste i vy mohli pomáhat nám a druhým stavět mosty ke kulturní vzájemnosti Evropy a snad i budovat víc než mosty. Vzájemnost není jen věcí celních hranic, nýbrž záležitostí míru, spolupráce a vnitřního společenství. Čeští spisovatelé nebudou váhat ujmout se maďarské literatury, jako to už učinili nejednou; ale otvírajíce cestu knize, rádi by tím otvírali cestu také duchovním hodnotám dobré vůle, součinnosti a důvěry. /1932/

HLAS NEVLASTENECKÝ Ano, tyto řádky jsou nevlastenecké, a snad dokonce velezrádné, a zraní nás na místě nejcitlivějším. I v boxu jsou zakázány rány do žaludku; nuže mířím na něj přímo pěstí, a dokonce s tvrdou bandáží. Žaluji totiž na českou kuchyni. Chvalte si ji s pošetilou samolibostí, vrazte do ní ještě jednou tolik vajíček a vepřového a másla a čeho chcete: je neosvícená, těžkopádná a bezmyšlenkovitá. A centová. A středověká. Dnes není výjimečný den; považte, že mi ve velmi vážené restauraci předhodili toto menu: hovězí polévka s játry; hovězí maso s koprovou omáčkou; uzené maso s knedlíkem a „zélim“; navrch flíčky se šunkou. Odpusťte, to není kuchyně, to je krmení Diomedových koní, kteří, jak známo, žrali maso. Ti, kdož to snědli, vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a až do večera nebyli schopni žádného idealismu. A tuhle řezničinu ve více méně fádních variacích bych našel ve všech českých hospodách od Václavského náměstí až po Dolní Václavice a ještě dál; je to právě tak zvaná vydatná česká strava. Rádi mluvíme o kultuře, propagandě, mezinárodním významu, úrovni a jiných hloupostech. Nu dobrá: cizinec, který se podívá do Prahy, nepůjde nejprve do Technologického musea nebo do slavnostního zasedání České akademie, nýbrž do hospody; nemyslete si, že - vstane-li vůbec - vstane od našeho stolu pln citů uznalosti a obdivu. „Toujours les cnedliqui, toujours les cnedliqui,“ bědoval mi jeden Francouz, rva si poslední zbytky vlasů, a dva mladí angličtí manželé se mi ostýchavě přiznali, že si raději vaří doma na lihu vajíčka. Je to trochu silný svéráz; nevaříme sice pro cizince, nýbrž pro sebe, ale to snad nevylučuje, abychom i my dostali oběd ve formě poněkud evropské. Ano, Evropa: to je to slovo, které jsem právě hledal. Ani mé nenapadá doporučovat kuchyni francouzskou nebo anglickou nebo italskou; míním jenom jistou mezinárodní úroveň a vybranost, kterou snad požehnaný český žaludek také snese. Myslím, dejme tomu, na talířek zeleniny a hrst ovoce,

což se (aspoň v Evropě) samozřejmě předloží hosti i v té nejprimitivnější hospůdce. Nemluvím o langustách, o Sauce Henry IV. nebo smažených panenských prsech, jedí-li se snad někde; mluvím o misce svěžího salátu, která jistě není nic drahého a může přijít po každé na stůl. Rád jsem se vždycky díval na obědvajícího dělníka v takové pařížské krčmě, jak chutě si sám strojí salát, míse olej, ocet a hořčici s vážností laboranta; nebo na šupáka v neapolské trattorii, s jakou elegancí loupe svůj poslední pomeranč. O Čechách se říká, že jsou celé ovocným sadem a zelinářskou zahradou; patrně je to stejný omyl jako s tou holubicí povahou. Chceš-li jíst ovoce, musíš si koupit na rohu kilo třešní, abys házel pecky po zemi; buď z toho dostaneš průjem nebo si někdo na tvých peckách zlomí nohu, ale na stůl ti hrst třešní nedají. Je v tom... při nejmenším jistý nedostatek vkusu, nebo nedostatek poetického smyslu pro kouzlo stolničení a odpočinku, nebo zkrátka nižší životní úroveň. U nás jsme zůstali, pokud se jídla týče, ve stadiu mladšího bronzového věku, asi tak v homérské době, kdy „kvetoucí tuk stékal po vousech hrdin“. Vousy i hrdinství pominuly, jenom ten tuk stéká dál. Jsem stejně vzdálen vegetariánství jako pacifismu, abstinence, eugeniky, volné myši a jiných kulturních pověr; ale to výlučné masožravectví našich hospod, ten nedostatek invence, ta vepřová a hovězí masivnost mne skličují. Po takovém obědě mne přepadá melancholie přežraného hroznýše; mám vidiny, blouzním o misce brunátně zeleného špenátu, o kadeřavé světlosti salátových hlaviček, o jemných silicích šťavnatých plodů, o plynoucí vodě, oblacích na nebi, vánku vonném a svěžím, tak jako sní vězeň o svobodě. Nezjednáte-li nápravu, budete všichni tuční, špekovití, těžcí, napití jako houba, politicky nesnášeliví, bezbožní, bez radosti, oškliví a hrubí; mimo to smrtelní, naduřelí a beztvaří a zejména nudní. Braňte se, pobijte nejprve všechny hostinské a snězte je na cibulce, à la Madeira, dušené ve vlastním tuku a k tomu ještě s knedlíkem a „zélim“; ale pak, po odstranění těchto úhlavních nepřátel šťastného, kyprého a svobodného stolu, zahajte lepší, osvícený věk; pro obětního beránka nezapomeňte na plody země a zejména ne na plody ducha, jenž volí, třídí a zjemňuje a tvoří

rozmanitost; neboť ještě spíš vám předloží v české hospodě řízek ananasu než nějaký plod vlastního ducha. /1923/

JMÉNA O tom se už mnohokráte psalo a po každé jinak; a říká-li se v jazykových věcech „usus magister“, tedy v tomto případě si magister neví naprosto rady. Věc je ta: mají se křestní jména cizích autorů překládat do češtiny? Jdu po ulici a vidím u pana Urbánka ve výkladu: Bedřich Chopin. Ani nevím, proč mne to zarazí; teprve po chvilce objevím, že tu jde o skladatele, který sám se psal Frédéric Chopin. A na divadelní ceduli najdu: Bedřich Schiller. Je to samozřejmé, ne? Friedrich je přece po česku Bedřich. A tak dále. Ale usus se najednou zastaví. Nikdo nenapíše Jan Goethe. Johann Wolfgang je příliš srostlé s tímto velikým jménem. A rovněž nepíšeme Vilém Shakespeare. A nikomu nenapadne připsat dejme tomu Bídníky Vítězslavu Hugovi, ačkoli Victor je Vítězslav. Nemluvíme o Theodoru nebo Božidaru Dostojevském; nebo o Josefovi Carduccim, Karlu Baudelairovi, Jindřichu Ibsenovi, Bohumíru Kellerovi, Jindřichu Bergsonovi, Čestmíru Balzacovi a tak dále. Proč ta nedůslednost? Vlastní jméno je jméno člověka; ale křestní jméno náleží lidu, národu, kmeni, ze kterého autor vychází. Johan je Johan, poněvadž jím byl v dětství, byl jím pro své krajany a pro ty, kdo jej jmenovali důvěrně; i křestní jméno je nedotknutelné jako jméno vlastní. Karl Spitteler je Karl pro celý svět; Vítězslav Novák je Vítězslavem provždy a pro všechny, a divně bychom se na to dívali, kdyby pro Němce byl Siegfriedem Novákem. Tady má platit zásada, že, co nechceme sami, nemáme dělat jiným. Pro svou nepatrnou osobu trvám puntičkářsky na tom, abych i v cizojazyčném překladu zůstal Karel. Jen jistí lidé mají dvě křestní jména; ponechte panu Popperovi, aby byl Zibřid - Siegfried, a panu vývozci X, aby na jednom obchodním papíře byl Janem a na druhém Johannem. Ale my jiní lidé, a tím spíše ti, na jejichž jméně trochu záleží, mají jméno jen jediné: to, kterým je jmenují jejich krajané. To není otázka jazyková, nýbrž charakterová.

* Jdete na veletrh a padne vám do očí veliká tabule: Vápnol. Patrně něco od vápna, jako Kovol je něco na kovy a Vlasin nějaký šmejd na vlasy. Dovolte, strpěli byste mimojdoucímu, aby k vám přistoupil a vytahal vás za uši? Tahle netvorná jména vás tahají za uši, aniž byste protestovali. Přilepit k českému slovu cizí koncovku, a vynález je hotov: Dřevolin, Podlahol, Vnadol nebo Nátěrit. Opravdu, skvělá vynalézavost! Veliké plakáty všude: Vantogrio! Elveko! Jak je to libozvučné! A jak je vám blaze, když rozluštíte ty mezinárodní rébusy: inu, je v tom přeslavné jméno pana Vantocha, L. Vantoch, Griotte, Kolín, Chudák nebožtík Farina, který dovedl vymyslet jen jméno Eau de Cologne! Vidím výklad kořalek. Jedna se jmenuje Sakrament. Panečku, ta musí být dobrá! A jiná se jmenuje dokonce Chlast. Asi na důkaz vnitřní jemnosti. Na plakátišti: Mýdlo Masaryk. Mýdlo Macharovo. Na veletrhu i na ulicích mohli byste nalézt celé tucty takových a podobných jmen. Mnoho přemýšlení a - taktu se na ně nevyplýtvá. A nyní mi nejde jenom o jména, nýbrž o průmysl, který se pod nimi skrývá. Odvažuji se tvrdit, že pod těmi pitvornými, násilnými, hrubými, neskromnými jmény můžete hledat výrobu neseriosní, jepicovou, technicky špatnou, obchodně méněcennou. Tvrdím, že dobrý výrobek by už svým jménem mluvil jazykem důstojnějším a vkusnějším. Tvrdím, že analysu zboží nemusíte provádět jen v chemických a technických laboratořích; že takovou analysu vám poskytnou plakáty, výklady a inserce. A zdá se mi, že pro velkou část české vynalézavosti a produkce dopadá tato analysa velmi bledě. /1922/

ARCHIV ŽIVOTA Představte si, jak by bylo hezké, kdybychom z ničeho nic vlastníma očima uviděli Karla Jaromíra Erbena, jak ve svém dlouhém černém sosáku jde po mezi; roste tam mateřídouška a slzičky Panny Marie, a Karel Jaromír Erben zrovna myslí na nějaký sladký rým. Nebo kdybychom potkali Josefa Mánesa; mhouřil by oči proti slunci, rozháněl by se při chůzi dlouhou kostnatou rukou a mířil by někam, kde je pěkně. Byla by to setkání, na něž bychom po celý život pamatovali. Bohužel takto je potkáme (a ani to není ovšem jisté) až na onom světě; ale tam to už asi nebude tak intimní. Tím hned přicházím k věci. Dnes není nic snazší než potkat vynikajícího člověka a toto setkání řádně zabalit, očíslovat a schovat do archivu. Míním v podobě filmového pásku. Několik metrů celuloidového filmu by stačilo, aby se za sto let promítl obraz člověka, na něhož bude si budoucnost vzpomínat; jeho chůze, obvyklý náklon hlavy, nějaký charakteristický a bezděčný pohyb, jenž je tak osobitý a psychologicky aspoň tak dokumentární jako písmo, to vše by bylo věčné tady, nezfalšováno a neodživotněno, jak to bývá na portrétní fotografii; obraz tak určitý, že by vydal sám za svazek korespondence a vzpomínek a faksimilů a studií. Sám Arne Novák, který z náruživé konservativnosti nejen nikdy netelefonoval, ale také nikdy nebyl v biografu, by, myslím, byl dojat, kdyby viděl na plátně putovati bolestný stín Boženy Němcové; nebo procházku Jana Nerudy; nebo třeba Svatopluka Čecha v zahrádce v Obříství. Myslete si, kdybychom měli takový životní archiv minulého století, jaký by to byl národní poklad! Děláme někdy až mnoho řečí, přestavuje-li se střecha na domku, kde kdysi pobýval ten onen veliký člověk; ku podivu nám nenapadá, abychom nechali budoucnosti památky, o které by stála. Nuže, žádná filmová společnost nemůže založit tento archiv památných lidí. Nemůže totiž čekat padesát nebo sto let, aby pak svůj snímek jubilejně půjčovala. Je až hloupé říkat, že by to „musil udělat stát“, jak se samo sebou rozumí; honem podotýkám, že o něco doleji navrhnu

hned úhradu. Tedy stačil by jeden slušně placený kinooperatér, jeden kinoaparát, pár set metrů filmu a suchý sklep. Ministerstvo osvěty by mohlo z dlouhé chvíle udělat seznam osob, které by za těch pár metrů filmu a za tu náhražku věčnosti stály; nebyli by to sice naveskrz ti praví, ale bylo by to přece jen lepší, než kdyby je navrhovala naše ctihodná Akademie nebo naše neméně ctihodné Stavovské Organisace. Často by ovšem řečený kinooperatér přišel třeba až na funus těch památných osobností, ale i to má svou cenu; neboť přitom by se zachovaly pro věčnost aspoň různé oficiální tváře. Zkrátka přes všechny myslitelné hlouposti a chyby by tak vznikl archiv veliké ceny pro budoucnost; největší chybou by bylo otálení. Já sám jsem před časem složil takový jakýsi film „Zlatý klíček“; byla to vlastně jen záminka, aby se archivovala herecká tvář Vojanova. Než k tomu došlo, Vojan zemřel. Z herců teprve málo zbývá po smrti; jen vzpomínka, - a té lze dát věčnost. Poměrně nejvíc zanechá po sobě literát a hudebník; dílo výtvarníka se rozptyluje a zachází, dílo učence a vynálezce se zapomíná. Bylo by třeba veliké všestrannosti, aby archiv tváří zachytil celý kvetoucí intelektuální život národa. Nerad bych patřil k lidem, kteří ukládají státu překrásné povinnosti bez ohledu na to, kdo to zaplatí. Poradím úsporu, která daleko zaplatí výlohy s tímto archivem; abych nešel daleko, tedy úsporu právě ve filmové branži. Máme totiž filmovou censuru, a dokonce hned dvojí; nevím, kolik inteligentních lidí se musí denně dívat na všechny nevýslovné pitomosti, které se natočí v ubohé světové kinoprodukci. Myslím, že to je nelidské mrhání lidským rozumem, který je za toto trápení ovšem honorován. Stačila by přece máločlenná úřední předcensura, která by krátce bez dalšího řízení propouštěla filmy nezávadné. Jen závadné a složitější případy by žádaly kritiky širšího censurního sboru. Není přece nutno, aby dejme tomu třicet vzdělaných censorů schvalovalo Prachovské skály nebo Jeho Veličenstvo Fairbankse. Věřte, tím by se ušetřilo mnoho peněz zbytečně placených za zbytečné mrhání časem.

A za ty peníze se může pořídit tak pěkná a věčná věc jako archiv života. /1922/

HLASY ZVENČÍ Někdy si zatočíte tím knoflíkem na radiu; ale místo aby se vám odtamtud vyřinulo drnkání mandolin nebo tramtará dechové hudby, slyšíte hádat se, povykovat a pochechtávat se dva cizí hlasy, které si vyřizují ve vašem příbytku nějaké své, poněkud nesrozumitelné záležitosti. Tu řeknete, „aha, činohra“, a buď posloucháte dál, nebo honem otočíte tím knoflíkem zpátky. Nevím, jsou-li činoherní produkce v rozhlase u tak zvaného nejširšího publika oblíbené nebo neoblíbené; ale v žádném případě by neměly zůstat lhostejný divadlům a veřejným divadelním instancím, jako je kritika. Pro mnoho lidí je rozhlas náhražkou divadla, pro slušný počet mezi nimi čímsi jako výchovou k divadlu. Myslím, že by si muzikanti nedali dlouho líbit, aby koncerty v radiu byly improvisovány od muzikantů narychlo a jen ad hoc sehnaných; ať je to Česká Filharmonie nebo Tamburaši pražského Sokola, musí to být pevný a dobře secvičený ensemble, za který odpovídá jeho jméno a jeho dirigent. Nerad bych komukoliv osobně křivdil; ale činoherní produkce v rozhlase dělá obyčejně dojem pouhé čtené čili breptané zkoušky, nadto ještě nouzově obsazené; hlasy neviditelných herců do sebe nepřesně zapadají a posluchač si je plete, protože jejich timbry nejsou dost úzkostlivě a skoro hudebně odstíněny. Vím náhodou, jak ledabyle a narychlo se odbývají v radiu činoherní zkoušky; s vypůjčenými herci to ani jinak nejde. Není to vina osob; je to vina systému. Slušnější úrovně rozhlasových činoher se dosáhne jen tehdy, přestanou-li do radia mluvit ad hoc sezvaní herci a svěří-li se činoherní večer pozvanému plnému ensemblů; tedy nebudou-li v takovém večeru hostovat pouzí členové sebelepších divadel a jmen, nýbrž uspořádá-li se čas od času pohostinské vystoupení ensemblů toho neb onoho divadla ve zvlášť pro rozhlas vybraném nebo upraveném kuse, který dotyčné divadlo samo nastuduje se svým režisérem a svou uměleckou odpovědností. Přitom může rádio zaměstnávat své vlastní herce pro menší příležitosti nebo pro své vlastní

produkce; hlavní je, aby i v rozhlase proniklo vědomí, že činohra stejně jako orchestrální hudba je umění ensemblové, které se pod trestem nedůstojné úrovně nemůže jen tak improvisovat. Sliboval bych si od takového systému zvýšení činoherní kvality v našem rozhlase, jak je v zájmu rozhlasu, jeho posluchačů i herců, jejichž výkony by tím byly zhodnoceny; ale sliboval bych si od toho ještě něco víc, totiž zvýšenou kulturu hlasu a mluvy. U nás se i na jevištích mluví foneticky a akusticky hodně nekultivovaně. Kdyby naši režiséři byli donuceni zabývat se jenom hlasy svých herců, bez výpomoci hry a mimiky, tedy hlasy zcela isolovanými ve své pouhé akustické funkci, kdyby byli donuceni ty hlasy kontrolovat, muselo by to vést je i herce k vědomému pěstění hlasu a přednesu. Pak by rozhlas přestal být ledajakou náhražkou divadla a stal by se jeho skoro laboratorním spolupracovníkem. Nepochybuji mnoho, že za pár let tu budeme mít k rozhlasu ještě televisi; že chudší fanouškové budou mrkat dírkou na obrázky v nějaké bedničce, zatím co bohatí budou mít v nohách postele projekční plátno jako v biografu. Je v zájmu divadelnictví, aby si rozhlas navykl už dnes neklusat cestičkami nekalé soutěže, nýbrž spolupracovat s vážným uměním divadelním. Bude jen zdrávo divadlu i rozhlasu, začne-li se ta součinnost už dnes. /1930/

PRO PÁNY KNIHKUPCE Ne, tentokrát nechci ničím ohrožovat zájmy pánů knihkupců, nýbrž promluvit s nimi o něčem, v čem vidím prospěch knihy a tím i jejich prospěch nejvlastnější; mimo to by to, myslím, bylo i k obecnému zisku naší kultury. Vždycky jsme záviděli Angličanům jejich způsob, jak vydávají knihy. Vydávají je totiž jenom vázané. Nejsou to vždycky vazby, kterým se říká „sličné“, „přepychové“ nebo „původní“, ale jsou to vazby; taková vázaná kniha se aspoň po přečtení nerozpadne v hromadu papíru; zůstane předmětem, který má slušný nárok na trvání a uchování. Proto vidíme v anglických domech tak veliké a dobře naplněné knihovny, protože anglická kniha se po použití neroztrhá v papírové smetí, protože se dá na ní utírat prach, protože se dá vyndat a zase zastrkovat, zkrátka protože to je trvalý a solidní kus domácího zařízení. Proto Angličan přechovává doma i staré knihy po svých otcích; proto tam má literární kultura tolik souvislosti; proto se tam tolik kupují knihy, jelikož se konec konců nestávají obtížným a uprášeným papírovým smetištěm, a tak dále. Je tu tolik výhod, že bychom si snažně přáli, aby i naše knihy vycházely jenom vázané; i ptáme se, co tomu u nás brání. Nu ano, cena. Vázaná knížka stojí, řekněme, o deset korun víc než knížka brožovaná (a špatně spíchnutá). Nevázaná kniha stojí u nás průměrně dvacet korun; ta vazba ji tedy zdražuje o padesát procent. To je ovšem pro mnoho lidí, zejména pro pilné čtenáře, trochu mnoho. Ve skutečnosti však běžná, ve velkém vyráběná vazba stojí jenom tři nebo čtyři koruny. To ostatní je zisk nakladatelský a knihkupecký, krytí risika, že se jim kniha neprodá, krytí režie a nevím co ještě; ale tu lze namítnout, že vázaná kniha se tolik v krámě nepoškodí a spíše se prodá i po delším spánku ve skladě; a režie spojená s prodáváním knihy vázané není větší než při prodeji brožur. Kdyby knihkupci a nakladatelé dali hlavy dohromady a prokalkulovali celou věc, mám za to, že by běžně vázaná

kniha byla jen o pět nebo šest korun dražší než kniha brožovaná; to už by psychologicky nebyl tak veliký rozdíl v ceně, aby pro něj kupci knížek odmítali slušný a kulturní zvyk knih vázaných. Jde o to, jak napomáhat, aby takový zvyk u nás vznikl; kdyby se do toho investovalo trochu dobré vůle a víc obchodní prozíravosti, která by vzala v úvahu, že trvalé zhodnocení prodávaného zboží může být jenom ziskem pro prodávajícího, pak nepochybuju, že by špatný zvyk mizerně brožovaných svazečků hodně brzo vymizel. Jsme národ dost čtenářský; zasluhujeme, aby se nám kniha prodávala v lepší a trvalejší formě než dosud. Pak by přestala být knihou jen pro jedno přečtení; byla by uložena, aby ji jednou měl ve své knihovně a četl někdo dlouho po nás. Bylo by víc kontinuity v naší čtenářské kultuře; knihy mrtvých autorů by se nerozpadly v zaprášené a potrhané listy, které skoro nelze brát do rukou. Ta malá praktická záležitost by přinesla své veliké výhody kulturní. Říkám, stojí to za propočítání; je v rukou nakladatelů a knihkupců, aby nikoliv proti svému zájmu dali českým knihám důstojnost a hmotnou solidnost věcí trvalých. /1936/

KNIHOVNA

To je tak: i když to člověk sebedéle odkládal, jednou to musí udělat, ale pak už to stojí za to; pak už dělá Veliký Pořádek, který se počíná tím, že vytahá z regálů všechny fascikle, folianty, knihy, svazky, knížky, knížečky, brožury, sešity a sešitky, nadělá z toho hromady na všech stolech, na židlích, na posteli, na kamnech i na zemi, načež se na to poněkud zdrceně dívá, usilovně přemítaje, jak má tyto haldy roztřídit, srovnat a zařadit. Při této práci, která je z nejtěžších na světě (neboť vězte, že srovnat knihovnu je trochu jako „zbořit chrám tento a ve třech dnech jej znovu postavit“), tedy při této nevděčné a téměř beznadějné práci učiní člověk různé zkušenosti a objevy; narazí na tajemství Záhadného Mizení Knih, - ještě nikdo nikdy nevysvětlil, jak se knihy ztrácejí; zato najde ve své knihovně díla, o kterých neměl tušení a po kterých mu zhola nic není, třeba holandské pojednání o ssacích pumpách nebo druhý díl německého Handbuchu o nemocech hovězího dobytka, Bůh ví, jak se mu to v knihovně nachomejtlo; ale to všechno je jiná kapitola; hlavní zkušenost, kterou při této příležitosti člověk učiní, náleží do oboru knihovního folkloru. Je politická zkušenost, že jsou národové, kterým se vládne dobře, a národové, kterým se vládne špatně. Je knihovní zkušenost, že jsou národové, které lze v regálu dobře srovnat, a národové, kterých vůbec nelze uspořádat. Snad to souvisí s povahou národa, s jeho národními zvyky, s jeho dějinami nebo já nevím s čím. 1. Nejlépe se dají srovnat anglické knihy, předně proto, že jsou šmahem vázané, za druhé proto, že jsou vesměs tlusté - taková anglická kniha stojí tak říkajíc na vlastních nohách, aniž se kácí; a za třetí proto, že mají takový rozumný formát, ani moc velký, ani moc malý; to vám je radost stavět ty knihy do řady. Taková řada anglických knížek vypadá jako ulice rodinných domků; každá knížka je vázaná, aby vydržela devadesát devět let; každá je statná, bytelná a dobře živená, - kdepak, tam nemají

takové hladové a vychrtlé sešitky jako u nás. Jsou to dědičné knihy, knihy k neroztrháni, literatura pro tradici, písemnictví jako solidní nábytek, zkrátka knihy pro knihovnu. 2. Rovněž francouzské knihy se dají dobře rovnat jako pausada; mají standardní formát a své uniformy; můžete je stavět do řad jako žluté, zelené nebo cihlové vojáčky. Jejich mundúry jsou chatrně spíchnuté, ale když tak stojí v řadě, ztratí se nějaký ten rozdrbaný hřbet a je na ně pěkná, rozumná podívaná; na metry bys je kupoval, takový smysl pro pořádek v nich je. Panečku, má-li některý národ tak bohatou literaturu, musí pamatovat na to, aby se dala srovnat do řady. 3. S německou literaturou je to trochu horší; Němci mají smysl spíše pro velikost nežli pro řád. Německé knihy se dají nastavět jako kyklopská zeď, kvádr ke kvádru; ono to drží dohromady už svou strašnou tíhou. Regál s německými knihami vypadá trochu jako hrad s věžemi, hláskami a cimbuřím; hlavně ty tlusté knihy drží německou kulturu na nohou. 4. Česká literatura se vůbec nedá uspořádat; čím víc to rovnáte, tím víc vám z toho vyjde vrabčí hnízdo. Každá knížka má jiný formát; jsou autoři, kterým nevyšly ani dvě knížky ve stejném formáte. Jedna je mrňavý sešitek do kapsy u vesty; druhá je sešit in folio; třetí je úzká jako prkno a čtvrtá si usmyslila být širší než delší; ale všechny jsou hubené jako dlaška. Když napíše poeta sedm básniček, udělá z nich knížku; ale ta knížka vyjde buď ve formátu cigaretového papíru nebo ve formátu Doréovy bible; a teď to pro Kristapána srovnejte! Snad se to zdá být nakladatelům zajímavější, když každá knížka je z jiného světa, jednou z Liliputu a podruhé z Brobdingnagu; ale v podstatě tento zvyk svědčí o něčem jiném: že naši nakladatelé (ve svém podvědomí) považují literaturu za věc efemerní, která se přečte a zahodí a která se neuchovává; za papírové stlaní, které nepatří do knihovny, nýbrž na půdu do beden. Naši autoři nevydávají knihy, nýbrž brožurky; naši nakladatelé neprodukují knihy, nýbrž více méně luxusní makulaturu.

Jde konec konců o poměr ke knize jako k trvalé hodnotě; stačí podívat se na regál s českými knížkami, abyste si něco řekli o poměru velmi nevážném a při všem bibliofilství nápadně ledabylém. /1928/

OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ Nu ano, je to maličkost; napíšeš dopis, olízneš naklizenou ořízku a je to. Za půl minuty se začne cípek ořízky odchlipovat a zvedat; koukejme, nechce to držet. Zabručíš něco, navlhčíš ořízku znova a zatížíš dopis biblí nebo Herzerovým slovníkem; tak teď to musí držet. Za hodinu ten slovník zvedneš; a ta obálka se zřejmou úlevou slabounce vzdychne a rozlepí se po celé ořízce. Teď hledej arabskou gumu nebo lžíci mouky nebo sakra něco, čím bys ten zlořečený dopis zalepil; co při tom pronášíš, to se nedá napsat, ale je to strašné. Proč, u všech všudy, z desíti obálek jich devět nelepí? Jak povídám, je to maličkost; ale opravdu, proč u nás obálky nelepí? Nic jiného nemají na práci; nic na nich nežádáš, než aby, u čerta, lepily. Když jsi je kupoval, řekl jsi: „Dejte mně obálky, ale takové, které lepí.“ „Prosím,“ řekli ti, „to je zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, to je prima zboží.“ Ale ani tato zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, z jakýchsi tajemných příčin nelepí; snad lpí na našich obálkách nějaká stará kletba; jen to mne dozírá, že jsem ještě nenašel papírníka, který by mi řekl: „Vašnosti, kdepak, u nás přece obálky vůbec nelepí; ale kupte si tadyhle lahvičku lepidla, zaručeně výtečná kvalita, vašnosti; uděláte lip, když nebudete spoléhat na naše obálky a naklížíte si je sám.“ Ale z nějakých orientálních důvodů mi dosud žádný papírník neřekl pravdu; a přece, vidíte, mohl by přitom vydělat na lepidle. Jsou země, kde kvetou oranže, a země, kde je věčné jaro; jsou dokonce země, kde obálky lepí; sám jsem tam byl a sám jsem to zkusil. Snad je to neuvěřitelné, ale je to tak: jsou končiny, kde fabrikant má za to, že obálka, která nelepí, je jako hodinky,“ které nejdou, nebo jako kráva, která nedojí; kde se domnívá, že pro pár mizerných šilinků výdělku nemusí denně dopalovat sto tisíc lidí, kteří olizují obálky. Nejspíš má ten fabrikant jakousi něžnost k lidstvu a hledí mu láskyplně pomazat obálky nejlepším lepidlem; nebo věří v Boha a bojí se věčných trestů; nebo věří v lidi a přeje si, aby lidé věřili v něho; nebo je optimista a svým způsobem hledí dokázat,

že není všechno na světě šmíra a svízel a nepohodlí. Snad je to pro něho věc ctižádosti, aby jeho obálky lepily; nebo to považuje za zvláštní mravní příkaz; nebo to je v jeho zemi prostě obchodní ušance. Obchodní ušance nebo životní názor: je to potřeba kvality. Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filosofů; ale můžete je posuzovat také podle jejich sirek, obálek a motouzů. Země, kde obálky nelepí a motouzy se trhají, má něco nedobrého; život je tam jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií; lidé jsou nakvašení a nespokojení, protože denně se potýkají se životní smůlou a nesolidností; nemohou důvěřovat ničemu, neboť svět je většinou šmízo, náhražka a zatracený šmejd. Být denně připravován o důvěru a trpělivost, to je životní šmíra; člověk může s nadšením slepovat rozbitou popelnici, ale nemůže s nadšením slepovat obálku, která nelepí; dokonce ani nemůže s nadšením psát dopisy nebo posílat do tisku básně. Ano, je to maličkost; ale svět by byl lepší, kdyby všechny obálky lepily; nebyl by lepší jen o ty obálky, ale o pocit důvěry a solidnosti. Solidnost má jakýsi společný kořen se solidaritou; je to vzájemnost výrobce a konsumenta; je to index společenské úrovně. Člověče, povídá dobré zboží, koukej, můj výrobce jedná s tebou jako s gentlemanem; bere na tebe ohled, váží si tě a nedělá si z tebe šoufky; vždyť vidíš na mně, jak si tě cení. Zdá se, že střední Evropa, která mívala svůj trh skoro výhradně v zemích civilisačně zaostalejších, nemusila si ve svých výrobcích klást přísný požadavek kvality; víme, čemu se říká „exportní zboží“. Je otázka, není-li tenhle export trochu vinen tím, že se u nás v mnohém ohledu plně nevyvinula pravá morálka výroby, to jest kvalita. A je další otázka, jak daleko a jak hluboko zasahuje problém kvality náš národní život. Ale to už je věc obsahu a ne obálky. /1925/

CHCI SI SEDNOUT

Považte si, jedna paní mi napsala, že by chtěla, abych ještě něco povídal o Anglii. Nu, budiž, musí-li to být; ale dříve mi dovolte, abych si sedl; má-li člověk psát nebo povídat, musí sedět. Dobře, tedy v Anglii Odpusťte, tahle židle je příliš vysoká; špatně se na ní sedí. Má-li člověk dobře povídat a dobře myslet, musí dobře sedět. Hned začnu, jen co si přesednu. Nuž, vězte, že Angličané U všech všudy, jak mám na tomhle sedět? Vždyť tady ten lenoch řeže člověka do zad, a je to tvrdé, a tady to má hranu, a tohleto je tu snad proto, aby si člověk otlačil lopatky, že ano? Dovolíte-li, budu raději stát. Co jsem chtěl říci? Ano, vězte tedy, že Angličané jsou národ, který dovede nejlépe a nejpohodlněji sedět. V tom je podstatný kus jejich kultury. Snad proto tak dobře píší, že se jim při tom dobře sedí. Jejich rozšafnost, pohostinnost, počestnost a jiné výtečné vlastnosti jsou rozhodně vyseděny. Když se najedí, jdou si teprve jak se patří sednout; mají na to sittingroomy čili sedací pokoje, a lounge čili pokoje na lelkování a tlučení špačků. Jsou usedlé povahy, ježto se jim dobře sedí; mají takové nízké, široké, proseděné lenošky, dosti ošoupané, ale neskonale ochotné; každá část vašeho těla se v nich uvelebí jako v dlani, nohy natáhnete před sebe, hlavu opřete o lenoch a ruce položíte tadyhle na opěradla, a teď, pane bože, sedíte a jste si vědom, že jste v bezpečí a že vám nic nevrazí nějakou zákeřnou hranu do žeber; i oddáváte se mírným a shovívavým myšlenkám a občas dokonce něco povíte, něco, co je klidné a vycpané nepohoršujícím smyslem jako dobrý starý fotel, něco, co nikoho nerýpne do žeber ani neposadí na jehly. Kdepak, to nejsou kožené klubovky, ani architektonické trůny, žádné okázalé a monumentální sarkofágy, žádná vyřezávaná křesla, ani sofa, ani mausoleum, ani salonní plyšové kanape; nýbrž je to takový pelíšek zrovna pro jednoho člověka, který se trochu roztahuje všemi směry; má to formu sedění a sloh zad, krátké nožičky a vysoký lenoch, přes nějž se naklánějí

dobří duchové pohody, fantasie a inspirace. A je to i v nejchudší domácnosti; patrně je to zároveň odznak a emblém Anglie. Naproti tomu člověk, který je nucen snésti se na vysokou, hrotitou, hranatou, nevlídnou a zkrátka středoevropskou židli, stává se popudlivým, nespokojeným, vydrážděným, kverulantským, rozčileným a netrpělivým Středoevropanem; nemůže psát dobré a moudré romány, neboť romány musejí být dobře vyseděny; nemůže dospět k urovnaným názorům ani k důvěřivosti, nýbrž naopak k zatrpklému a vzteklému smýšlení. Proti tomu zase v Itálii samo podnebí nabádá člověka, aby buď ležel na zádech nebo se oflakoval a provětrával stoje na svých nohou. Proto tam kvetla poesie a hlavně výtvarné umění, které se vyrábí vestoje. Angličané nikdy nebývali velkými výtvarníky, protože vsedě u krbu nelze dobře malovat ani tesat sochy; ale zato romány, Parlamentarismus, filosofie a dějiny se dělají povětšině vsedě; musí tu však být dobré posedění. V Itálii a Francii se mimo to může sedět na chrámových schodech, na zápraží nebo na podstavcích soch; nebo se tam sedí v kavárnách, na chodníku, ale tam člověk nesedí, aby absolutně seděl, nýbrž aby se díval a bavil se, koukal po holkách a vůbec užíval života. Skutečné, podstatné, hluboké, naprosté a dokonalé sedění se vyvinulo jenom v Anglii. A tedy bych si chvílemi chtěl sednout; ale bůh ví, u nás na to nejsme jaksi zařízeni; nemáme dost úcty a pozornosti k sedění, protože nemáme dost úcty a pozornosti k věcem, které se konají vsedě. Vsedě se mlčí, přemýšlí nebo promlouvá nemnoho a nerozčileně; kdo chce nadávat a lamentovat, stojí nebo běhá po pokoji. Vsedě vyvíjí člověk v sobě konservativní a společenské ctnosti; a rovněž tradice žijí, pohodlně sedíce doma; rodinný život pak je prostě pospolité sedění. Ještě se najde sem tam nějaká stará lenoška, v níž je sladko posedět; ale co provádějí naši bytoví architekti a truhláři, je jim vnuknuto patrně nějakou skrytou nenávistí k pokojným a usedlým hodnotám života; prostě na tom nelze sedět. Chceme-li si odpočinout, musíme se jít vyspat; ale není

nám souzeno, abychom odpočívali s knížkou v ruce nebo v hovoru s bližními. Ba, věru, život je k nám tvrdý, až po to posedění. /1924/

BARVIČKY, BARVY Místo úvodu: nový život; nebývalý rozmach; Praha hlavní město; budujeme a přestavujeme; odrakouštit; representace; velkoměstský ruch; jedno z nejkrásnějších měst Evropy; a tak dále - to už si každý doplní sám. A nyní se táži: Proč se na ulicích pražských tak tuze bojíme barev? Pročpak máme pořád melancholickou zálibu v barvách kalných, špinavých a zasmušilých? Kdopak vlastně vymýšlel barvy, kterými se natírají věci, jež vtiskují ulicím ráz? Na příklad poštovní schránky jsou u nás oficiálně natírány bleděmodře a poštovní vozy „feldgrau“. Bleděmodrá z dálky ovšem mizí; je to barva neviditelnosti, a snad proto ji zvolili za barvu poštovních schránek. Ale já myslím, že poštovní schránky mají být naopak viditelné. A přece je tradiční, skoro symbolická poštovní barva: barva pečetního vosku, oranžově rudá, silná, statečná barva, která by se v ulicích uplatnila jako fanfára „poštovního panáčka“. A tato barva by měla být barvou poštovních schránek a poštovních vozů, poštovních vývěsek, tabulí poštovních úřadů, měla by se ozvat na uniformách pošťáků, měla by vždy ohlásit, že tu je něco od pošty, měla by být čistě typická, účelná, výmluvná, zkrátka poštovní. Vůbec, všechny úřady republiky se barevně zuniformovaly po svém vnějšku. Stejná bělomodročervená tabule ohlašuje policejní strážnici, berní úřad, ministerstvo, kasárny, nebo já nevím co. Není tu barevné orientace. Co se mne týče, natřel bych tabule policejních úřadů černě, veskrze černě s bílým nápisem, na znamení vážnosti a důstojné pochmurnosti. Už tato tabule by udržovala na ulicích pořádek mezi strakatou havětí soukromých tabulí. A samosprávné úřady, jež jsou povahy naveskrz veselejší, by měly nést celou trikoloru, politické úřady červené písmo na bílé tabuli, písmo střízlivé a mocné; soudy bílé písmo na červené tabuli, kterýžto souzvuk je přísný a výrazný; školy modrý nápis na bílé tabuli; ministerstva černé písmo na bílé tabuli a tak dále. Každý úřad by měl už z dálky mluvit svou

barvou; bylo by to veselejší a pomáhalo by to orientaci; a naše ulice by tím jen získaly. A když už mám štětku v ruce, nenatřel bych kandelábry a stojany elektrických drah ohavnou, blátivou, nazelenalou a nahnilou šedivinou; namaloval bych je červeně, suříkově červeně, a příčné římsičky na nich bych natřel koptovou černí; ani nevíte, lidi, oč by ulice rázem byly pěknější. A mřížky z kovových prutů, jež chrání pražské stromy, bych, bůh ví, nenatíral tou olejnatou, plesnivou zelení; zelené, a mnohem pěkněji zelené jsou stromy, a ty mřížky bych chtěl vidět bílé nebo raději okrově žluté, bílé a žluté jako košíčky, ze kterých roste kytice zeleného stromu. A železná zábradlí u řeky nebo parků bych natíral bíle, žlutě, červeně, někdy vícebarevné, pro potěšení chodců. A zakázal bych pod strašnými tresty, aby obchodníci natírali plechové žaluzie svých výkladních skříní beznadějnou šedou. Vidím už žaluzie ohnivě žluté, červené, modré a zelené s krásnými nápisy. Potom bych mírným hrdelním nátlakem přiměl domácí pány, aby jasnými, upřímnými barvami potáhli fasády svých domů, černých, jako by byly ulepeny z podzimního bláta. Zřídil bych úřad barevného diktátora. Umřeli jsme, co se týče barev. Jen ženské šaty, plakátiště a sportovní dresy udržují starou a věčně moderní rozkoš barevnosti. Z Prahy stal se lept, ukoptěný, černý, staropražský lept; a přece bychom z ní mohli mít moderní, krásně malovaný obraz. Závěr: rozmach hlavního města; estetická stránka svobody; příliv cizinců; nové poměry; optická kultura atd. /1921/

VÝKŘIK Protože nechci nikoho urazit, adresuji svůj výkřik všem. Neboť nikdo na sebe osobně nebere, co někdo káže, vytýká nebo doporučuje „všem“. Kdybych zde ohnivým perem uložil „všem“, aby byli obětaví, slušní, štědří, loyální nebo jakýmkoliv jiným vynikajícím způsobem ctnostní, doufám, že každý čtenář si s uspokojením řekne: Ano, má docela pravdu, patří jim to, těm všem ostatním, a bylo by na světě dobře, kdyby ti ostatní byli takoví, jak míní tuhle pan pisatel. Pročež káži dnes všem: buďte stručni! Nemíním tím vás, spisovatelé, kteří máte tolik co říci světu; ani vás, páni poslanci a slavnostní řečníci, kteřížto poslední máte snad jedinou odměnu za svůj výkon, totiž radost slyšeti svůj vlastní hlas; ani vás, milenci, ani vás, páni faráři na kazatelnách a pohřbech, nýbrž tentokráte toliko a jedině všechny ty, kteří konají nebo přijímají návštěvy. Nemluvím za sebe, ale za všechny redaktory a ministry a úředníky a funkcionáře a obchodníky a lidi podobných zaměstnání, kteří jsou nuceni připouštět k sobě strašnou skutečnost zvanou „návštěva“. Hle, přijde k vám a má něco na srdci; jste-li slušný, nabídnete jí židli; nejste-li slušný, sedne si na ni sama. A pak čtvrt hodiny mluví o tom, že se osměluje, že obtěžuje, že vás připravuje o váš drahocenný čas a tak dále. Teprve když vyčerpá všechny variace omluv, přinutíte ji obratným nátlakem, že vyklopí svou důležitou záležitost. Vyklopí, to jest: začne o ní mluviti, ale hned po třetím slově odbočí: já totiž, račte prominout, jsem už před lety... Já totiž jsem toho názoru, ze poměry u nás... Já totiž se velmi dobře znám s... Já totiž jsem kdysi napsal... Já totiž se neobyčejně zajímám o. . . Dobrá, po každém „totiž“ připomenete návštěvě: Pak tedy vy jste si přál...? Ano, vpadne vám návštěva radostně a živě do řeči; já totiž jsem přišel ve velmi naléhavé věci; totiž, dovolíte-li, já jsem už před lety... Nu, konečně je věc venku; odpovíte na ni (nebo ji raději „odšíbrujete“) tak asi za půl druhé minuty. Ale nyní návštěva nejde; patrně

chce dát najevo, že vás nevyhledala jen pro svůj osobní, sobecký zájem na té věcičce, naopak! chce ukázat, že ta „věc“ byla jen malou záminčičkou k návštěvě, k pobesedování, k výměně názorů a zkušeností Zkrátka věříte, že jsem tomu chlapci musel desetkrát podat ruku, nežli konečně šel? To tedy je jedna třída lidí. Druhá třída jsou pan sekční šéf (pan redaktor), má nějakou návštěvu. Chcete od nich něco, zeptat se na něco, požádat o něco; za dvě minuty, myslíte si, to bude odbyto. Vstoupíte do předsíně; služka (úřední sluha, tajemník) vám řekne: Prosím, počkejte chvilku, pán (pan rada, pan ředitel, pan sekční šéf, pan redaktor) má nějakou návštěvu. Nu dobře, čekáte čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu. Sakrujete v duši, že ta maličkost, pro kterou jste přišel, vůbec nestojí za to, ale že když už tu jste a když už tak dlouho čekáte, počkáte ještě tu chvilku... Za pět čtvrtí hodiny se vyřítí ze dveří návštěva, která byla u pana rady (šéfa, profesora), s rudýma ušima a zapoceným nosem. Změříte ji s nejvášnivějším nepřátelstvím (ty, chlape, jsi se tam rozžvanil!) a vejdete. Pan rada (ředitel n. p.) vás roztomile přivítá; počne s nářkem na spoustu práce, odbočí na společné známé, zeptá se, kde jste byl v létě... Cože, na Krkonoších? Můj ty bože, spustí radostně, tam jsem byl před třiceti lety, to bylo roku jednadevadesát, s nebožtíkem Matouškem - - Cože, vy jste neznal Matouška? Vždyť on byl z Kutné Hory a my jsme spolu studovali pod profesorem X - Zkrátka: věřili byste, že jsem u toho člověka seděl půl druhé hodiny na zadku do ruda rozžhaveném, potě se na nose a s ušima hořícíma, než jsem se mohl pěti slovy zeptat na věc, kterou jsem potřeboval, a o které ten člověk nadto vůbec nic nevěděl? Pročež píši dnes jen toto: buďte stručni! /1921/

MALÝ REFORMÁTOR Ze ano, to mi potvrdíte: Někdy se na jevišti řekne vtip, vtip průhledný, překvapující, nový, mohutný a vůbec znamenitý, a nikdo se v hledišti nezasměje; snad nebylo dosti času, aby si posluchači uvědomili, že to je vtip, snad na ten vtip zrovna nečekali, nebo budiž to vysvětleno jakoukoliv davovou psychologií, zkrátka vtip se ztratí. Škoda ho; mohli jste se zasmát o jednou víckrát. Ale jindy se obecenstvo z ničeho nic rozesměje, když se na jevišti neříká nic, co by bylo nebo mělo být k smíchu. Je nejpohnutlivější chvíle, kdy hrdina bolestí zavrávorá; a obecenstvo se vděčně zasměje tomu, že zavrávoral. Heda Gablerová bere do rukou pistole generála Gablera; je to vlastně tragické, ale obecenstvo se zasměje. V Syngově „Studnici světců“ uzdravený slepec poznává, že jeho krasavice-žena je šeredná; je to sice rozryvné, ale publikum má za to, že se tím musí bavit. Padne-li na jevišti facka nebo hrubá nadávka, publikum ji kvituje vděčným smíchem, ačkoliv nadávka nemusí být nic směšného a nechce vůbec být vtipem. Někdy vám zrovna vstanou vlasy nad tím, co vzbudí smích. Nesměje-li se tedy publikum tam, kde by se smát mohlo (a kdy si platí za to, aby se smálo), a směje-li se tam, kde by se pod trestem očistcových muk vůbec smát nemělo, je to desorientace, zmatek, nejistota. Není tu vodítka dost bezpečného. Je třeba nápravy. Je to možno několikerým způsobem. Buď by mohl nápověda před každým vtipem stisknutím knoflíku rozsvítit malou červenou žárovku, která by znamenala: „Pozor, teď přijde vtip.“ Tato žárovka by svítila při místech veselých a zhasínala v okamžicích vážných. Každý by věděl na první pohled, může-li se zasmát. Nebo by se zřídil na rampě zvláštní semafor, jaký bývá na kolejích, a oponář by jím manipuloval; rameno šikmo nahoru by znamenalo: „Cesta je volná, žádná překážka na kolejích, kdo chce, může se smát.“ Rameno vodorovné: „Pozor, kolej zatarasena vážnou překážkou,

nesmějte se.“ Rameno šikmo dolů: „Je zle, děje se něco tragického, kdo chce, ať se spasí.“ A hle, bylo by po nesnázích. Rovněž na průčelí divadla by se mohly rozžíhat žárovky různé barvy podle toho, bude-li se uvnitř dít něco veselého, vážného nebo smíšeného; což by konečně působilo i dekorativní dojem. Tuto myšlenku nabízím zadarmo. * Mimo to existuje divadelní katar průdušek; obyčejně vypuká akutně v okamžiku, kdy se na jevišti mluví tiše a snad i duchaplně (pravím „snad“, protože to není slyšet). Vždycky zakašlá jeden pán (v třetí řadě), načež naváže astmatická dáma (vzadu) a těžce nachlazený student (v konírně). V tu chvíli propukne epidemie, vpadne kašlající sbor asi třiceti chronických bronchitiků (bassi, alti) a tolikéž laryngo: pharyngitiků (barytoni, mezzosoprani), kterážto produkce přejde po několika minutách, když se na jevišti šťastně a nepozorovaně odehrál nejdůležitější kousek dialogu. Kdosi viděl v divadelním kašli tajnou organisaci; já však soudím, že je to epidemie. Pročež míním, že by se měl v divadlech zřídit úřad předkašlávače, po případě předkašlávačky. Tato účinkující osoba by seděla na jevišti, totiž na rampě u portálu. Ve vhodných, předem určených okamžicích by zvedla taktovku (nebo pendrek), herci by se rázem zastavili, přestali hrát a mluvit (jako když strážník na Můstku zastaví frekvenci), předkašlávač by se mohutně, sugestivně a zdravě rozkašlal, čímž by strhl katarální obecenstvo k ulevujícímu, hromadnému kašli. Herci by se zatím mezi sebou tlumeně bavili. Po třech minutách kašle zvedl by předkašlávač taktovku (nebo pendrek), publikum by dochrchlalo, nové znamení, a za hlubokého ticha by herci začali tam, kde předtím přestali. Za několik minut by se vše opakovalo; myslím, že by stačilo dvacet tříminutových kašlů za celovečerní představení. Povolaní činitelé zajisté vezmou v úvahu tento dobře míněný návrh. /1922/

NÁVRH NA ZŘÍZENÍ STÁTNÍHO HRDINCE Myšlenku, kterou dnes sdělujeme s veřejností, měli jsme již za starého Rakouska; tehdy jsme ji z vlasteneckých důvodů zamlčeli, neboť kdyby Rakousko založilo tento ústav, bylo by to asi ve válce vyhrálo. Jde totiž o to, aby byl založen a vybudován STÁTNÍ HRDINEC čili Ústav pro výchovu hrdin, cosi obdobného jako Státní hřebčinec, neboť i zde je konečným účelem zlepšení rasy, pokud k tomuto cíli nestačí kadetka. Státní hrdinec by zkrátka byla škola pro výchovu k hrdinství. Přijímali by se do něho zdraví chlapci s vyloženou nechutí k latině, pravopisu, počtům atd. a s dobrým eugenickým rodokmenem. Theoreticky by se učili anekdotám o Leonidovi, Scaevolovi, Bruncvíkovi, Garibaldim atd., ze zeměpisu o smělých mořeplavcích a cestovatelích, z přírodopisu o lvech, turech, medvědicích, o žule, démantu a oceli, o Třech mušketýrech, o Buffalu Billovi, o Edisonovi čili Hrdinovi práce a jiné podobné věci. Prakticky by se učili plovat, skákat, šplhat, boxovat, jezdit na všem možném, střílet, běhat, mlčet, nebát se strašidel, psů, splašených koní, ohně, bouřky, vos, zlodějů, chřipky, nepřátel, smrti, zubních doktorů a jiných věcí, dále nosit na rukou dívky, krotit šelmy, stát v dešti kulí, nechat si veřejně nadávat, zápasit, břemena vzpírat, chodit po provaze, skákat z rozjetého vlaku, vydržet na představení Meropy nebo Lorenzaccia, potápět se, vrhat se do propasti, chodit v čele, křížit zbraně, zvedat korouhev, nosit neposkvrněný štít a tak dále, vše to se zvláštním zřetelem k různým rytířským a hrdinským funkcím. Tak by se vychovali hrdinové vodní, kteří se vrhají do zpěněných vln, aby zachránili tonoucí; hrdinové požární, kteří zhrdajíce smrtí v šílené odvaze vnikají do hořících domů a zachraňují kdekoho; hrdinové dopravní, kteří uchopí splašené koně, zachraňují pasažéry při železničních katastrofách, konají divy statečnosti v pádu zemětřesení nebo konce světa a podobně; dále rekové vojenští, civilní hrdinové svého povolání, národní hrdinové, hrdinné oběti, rytíři salonní,

mužové cti, rytířské charaktery a podobná povolání. Úkolem Státního hrdince by bylo vypěstovat tyto zvláštní schopnosti, soustavně a plánovitě je rozvíjet a tím založit stav úředně oprávněných, výborně školených a odborných hrdinů. Absolventi této školy by mohli... Absolventi této školy by směli... Absolventi této školy by byli oprávněni provozovati... Ano, to je jediná stránka poněkud nejasná: co vlastně s absolventy této školy. Ale taková otázka je snad vedlejší vedle velkolepého plánu školy samotné. Mohli by dostat uniformu, pragmatiku a jakési postavení u okresních politických správ. Mohli by být šikovateli ve vojsku. Mohli by mít přednost při šoférské zkoušce, jako četníci, portýři, úřední sluhové atd. Mohli by být honorováni za každý jednotlivý hrdinský výkon. Mohli by vyučovat tělocviku a hrdinství na obecných školách. Mohli by být plavčíky na plovárnách, nočními hlídači, zřízenci soukromých ústavů detektivních, po případě si přivydělávat nějakým soukromým řemeslem (košikářství, kolorování pohlednic, trafika neb pod.). To nám ostatně může být lhostejno; hlavní a naléhavé je pouze to, aby tu byla škola pro jejich výchovu, náš Státní hrdinec. Jinak se to přece nedělá. Založí se dejme tomu Vysoká škola žurnalistická; absolventi této školy mohou sice být žurnalisty v míře skoro stejné jako absolventi všech jiných škol, počítajíc v to i školu obecnou, ale rozhodně s horšími vyhlídkami; neboť pravý, schopný, fládrový žurnalista je vždycky člověk, který zběhl z jiného povolání. Nebo se založí Konservatoř pro výchovu herců; ale praví herci jsou ti, kteří byli vychováváni k čemukoliv jinému a jednoho krásného dne utekli tatínkovi a mamince. Nicméně nemyslete, že tyto školy jsou bezúčelné; na příklad z Vysoké školy žurnalistické může někdy zběhnout výborný herec a z Konservatoře pro výchovu herců může vyjít znamenitá síla kancelářská. A mají-li se zakládat nové školy, nesmíme se ptát, kam s jejich absolventy; neboť to, pánové, by byl konec zakládání. /1922/

OBJEVY Archeologie, jak známo, je krtčí, pozemní i podzemní činnost, jež pracuje motykou, odhrabává hlínu a zavrtává se pod povrch země, aby odkrývala a četla památky starší, než jsou dějiny, jež kope a hrabe skloněna k hlíně a vlézá do jeskyň a propracovává se pořád hlouběji, aby našla střep či kost nebo hrst popelu a dešifrovala v nich stopy člověka. A teď si představte, že věc tak málo archeologická jako aeroplán letí nad nějakými pastvinami a zoranými poli a bere s výše mapovací snímky. Na vyvolaných deskách se pak objeví docela divné linie a sítě, pruhy, čtvercování, klikatiny a ovály, v nichž potom archeolog bezpečně rozezná památky neolitických osad, keltických rolí a římských táborů. Kdyby nejdůkladnější archeolog skloněn nad prstí prostudoval fotografovaná pole krok za krokem, nenašel by nic víc než tu a tam pruh vápnitější hlíny, neznatelné zkrabatění půdy nebo ornici trochu kamenitější. Teprve s výše šesti tisíc stop slévají se pruhy a skvrny v hotovou katastrální mapu keltické vesnice. Skutečně bude snad nyní nevyhnutelnou objevovací pomůckou archeologa, aby četl s výše šesti tisíc stop památky, jež zblízka nejsou ničím, rozsáhlé kontexty, jež unikají muži s motykou, a veliké značky napsané na zemi. Bude mu vzlétnouti, aby spatřil naši zemi popsánu minulostí. Práce muže s motykou nebude proto zbytečná; nicméně je velikou událostí nález, že někdy je nutno dívat se z ohromné dáli či s ohromné výše, abychom viděli a objevovali to, co jest. Nyní už nemyslím na letadlo a fotografickou komoru s jejich mechanickými možnostmi. Je to jen příklad. Jsou dálky a výše, odkud jenom lidský duch vyhlíží k zemi a objevuje to, co jest. Dílo básníků a filosofů se tuze rádo pokládá za snění; je však objevováním - jistě ne méně než práce muže s motykou, schýleného k faktům. Každému snad se přihází, že často teprve ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si její smysl a souvislost i její příčiny i její užitek; neboť také vzpomínka je pohled z dáli a někdy snad i s

výše usmířené a nelitující. Náš vlastní život není něco hotového a odbytého; má se teprve objevit v širších souvislostech a významu zblízka neviditelném; ale i zde je třeba nějakých šesti tisíc stop duševní výše. I tento den, jejž právě skoncuji, je dosud neobjeven; a tento rok je neprozkoumaná džungle, a celá přítomnost je neznámá pevnina, nad níž se dosud nevznesl pozorovatel, aby odhalil její rysy - s výše aspoň šesti tisíc stop. Šest tisíc stop, nic víc! Byl by to užitečný pohled, kdybychom místo parlamentních prázdnin, reparací, tepelné vlny a příprav k obecním volbám viděli někdy takhle mapu přítomnosti s výšky šesti tisíc stop. Jaké by to byly nálezy, jaké podivuhodné objevy, jaká nečekaná orientace! přísahám, že bychom se v téhle podívané naprosto nevyznali. Zmizelo by skoro vše, co robíme a tropíme tak důležitě; ale zjevily by se stopy ohromných a neviditelných prací neodhadnutelně dávných a pošetile přeoraných, a nová veliká znamení, která zdola není vidět, a nepovědomé souvislosti, a plány tak veliké, že tam dole nám nepřehledně splývaly, a ohromující úkoly pro muže s motykou a nevím, co ještě. Jen mít šest tisíc stop výše! Krásné a dobré je pracovat na zemi, ať už děláte cokoliv užitečného; ale je jedna věc stejně dobrá a krásná, a to je pozorovat. Pozorovat, vidět, objevovat, to jest veliké a tvůrčí dílo; ale je k tomu třeba vzletu, a kdo se neumí vznést, nevidí to, co jest. /1923/

III PRONOBIS Za jediný týden Reden a Redding, dva uhelné doly, oheň a voda, výbuch a zátopa, tři sta mrtvých a šedesát mrtvých; zas dvě prohrané bitvy z těch, jež svádí člověk s přírodou a jež odnáší vždycky chudák s motykou v ruce. Zas o kus zkrváceného uhlí víc; stroje světa se proto nezastaví; nikdo nevzdá smeknutím klobouku čest neznámému padlému ve věčné bitvě práce. Reden a Redding, šachta v Polsku a ve Skotsku, dvě nová jména v předlouhé rubrice prohraných srážek. Noviny psaly, že při požáru v dole Reden třikrát sfáral jeden havíř, aby zachraňoval zasuté kamarády; dvakrát byl vytažen v bezvědomí; po třetí byl vytažen mrtev. Ten člověk se podivnou náhodou jmenoval jménem, jehož symboličnost je otřásající: jmenoval se Pronobis; jmenoval se Zanás. ,Za nás' po třikrát sestoupil do hořícího dolu; a zahynul ,Za nás‘; ,Za nás‘ nesl pomoc zasypaným lidem. Nedočteme se, jaký to byl člověk; snad byl, jako havíři bývají, trochu bledý a hubený, šlašitý, těžké chůze a šikmých ramen; snad byl podoben komukoliv jinému, ale jméno, jež nesl, jeho trojí cesta a smrt za kamarády z něho činí věčnou a symbolickou postavu. Sám Kristus by se mohl korunovat jeho jménem. Když tonul Titanic, setrval lodní telegrafista ve své komůrce, aby vrhal do světa volání tonoucích: S. O. S. Setrval, zatím co odrážely záchranné čluny od klesající lodi, a utonul na ní. Vzpomeňte si na telegrafistu z nedávné katastrofy japonské. Skoro vždy, když osud drtí lidi a jejich dílo, potká vás nějaký Pronobis: zjeví se na okamžik lidská tvář, ozářená tragickým zábleskem chvíle, a zmizí opět ve tmě; ale tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo. Jistě nikde ve světě nemají zlatou knihu hrdinů, kde by byly zapsány všecky skutky statečné pomoci, vytrvalosti a nasazení života; neboť dějepis

se nestará o lidi. Kdo ještě vyloví ve své paměti jméno telegrafisty z Titanicu? Kdo kdy napíše acta sanctorum et martyrům činného lidského života? Každý poslanec, každý literát a ministr a nevím kdo má své místečko v tom, čemu se říká „dějiny“. Pronobis nevstoupí do žádných dějin, neboť je věčný; neznamená pranic ve vývoji lidstva; on jenom... udržuje nejvyšší hodnotu lidstva, a to je skutek tak nadčasový, že se na něj nejsnáze zapomíná. Pronobis neudělal nic nového; jistě byl nějaký Pronobis už v hořící Sodomě a Gomoře a nestál Abrahamovi ani za zachránění, neboť byl to obyčejný hříšník; ale v hodince nejvyšší nouze učinil nebo se pokusil učinit víc než deset spravedlivých. Jistě takový Pronobis pomáhal lidem při potopě světa, a Noe jej nevzal do archy jako zvláštní druh zvířete, stejně jako my jej nebereme do dějin nebo na titulní list novin; bože, to je tak samozřejmé, že se při každé katastrofě najde Pronobis! Vypadá to jako slovní hříčka, ale nelze se vymknout její podivné mravní logice: co učinil Pronobis, učinil za nás. Za jednoho každého z nás sfáral do hořící jámy, abychom se nemusili hrozit, že člověčenstvo se střemhlav nevrhlo na pomoc hynoucím; za jednoho každého z nás nasadil život, aby byla udržena hodnota lidské obětavosti; vykoupil nás svou smrtí z můry bezmocné soustrasti. PRO NOBIS! Kolik vůdců lidu, básníků, velkých tohoto světa by mohlo naplniti smysl toho zvláštního jména? Spíše to učinili zapomenutí hrdinové katastrof už zapomenutých. ORA PRO NOBIS, oroduj za nás, povídá se v litaniích ke všem svatým. Svatí a mučedníci tohoto světa za nás neorodují v žádném nebi, nýbrž na zemi; orodují v našich srdcích za lidstvo, abychom v ně neztratili víru. MORERE PRO NOBIS, zemři, Pronobis, zemři za nás, až bude opět třeba dát svrchovaný příklad lásky a statečnosti uprostřed všeho toho zla, jež otřásá lidstvem. REVIVE PRO NOBIS, vracej se věčně mezi nás; neboť ještě je nám souzeno mnoho trpět a mnohokrát zvedat oči k ozářené tváři člověka. /1923/

FORMY Byl jsem letos na mši v přepěkné vesnici Žďáru, tam na druhé straně Tater, ve Spiši. A když šli lidé do kostela, nejdříve klekli u hřbitovní zdi a pomodlili se k mrtvým, pěkně pohansky; už z daleka šli muži zvlášť, ženy zvlášť, a potom u kostela se rozestoupili, do jednoho hloučku ženáči, a ti hovořili tiše a rozumně; na druhé straně ženy a nevěsty s očima hezky sklopenýma; a kus nahoře, na schodech dřevěné školy, chasníci a mládenci, a ti se smáli a mluvili hlouposti. Nic se nemísilo, nikdo nevstoupil na místo, které mu nepatří. Stejně v kostele: nalevo sedí vdané ženy, napravo ženáči, v ulici děvčata, na kruchtě hoši; a v chrámové předsíni kojné-matky. Klidná, samozřejmá hierarchie; něco, co nesmírně připomíná zřízení australských klanů s jejich čistým a nábožným dělením pohlaví a věků. Děje se to dosud více méně všude na našem venkově; ale tam, ve Žďáru, kde mladice nosí flórové závoje a ženy barevné šátky, kde mládenci jsou vyšití, pošívaní a posamentýrovaní vším možným a nemožným, kde šaty jsou stejně formalistické, stejně řekl bych rituální jako zvyky, mne to přece jen překvapilo svou primitivní, divošskou důstojností, svou tisíciletou a velice vážnou obřadností. Ale kdybych měl kinoaparát, filmoval bych to místo u hřbitovní zdi, kde každý domorodec poklekl a pomodlil se k mrtvým. V tom sklonění kolena, ve výrazu tváře, v krátkém a jakoby předepsaném zamyšlení byla taková neobyčejná stejnost, taková starodávnost a posvátná uniformita, že jsem se nemohl ani vynadívat. A tam na hřbitově křížek jako křížek, každý růvek stejně vysoký, bez nápisu, který by ještě po smrti ty nebožtíky individualisoval. A s touto rovností mrtvých se konfrontuje rovnost živých; jeden jako druhý, chlupatý jako holý, bohatý jako chudý (jsou-li tu vůbec bohatí), ten kdo žije dnes, jako ten, kdo žil před sto lety, plní posvátně cosi stejného a přísně identického. Neděli jako neděli, nevím po kolik set let se tu děje to identické. A jejich krtiny a pohřby a sňatky jsou po sta let stejné,

a tisíce zvyků, a bez počtu malých tradicí. A tu mně bylo nějak trapno pro mou odlišnost. Primitivní život liší se od moderního a civilisovaného hlavně tím, že tento je beztvarý a chaotický, kdežto primitivní je prostoupen samými slavnostními formami. Je jimi přímo proset; v každém rytmickém článku času, v každé pravidelné životní situaci přímo už čeká na primitivního člověka hotová životní forma, aby do ní vstoupil a zaujal tvar totožný s tvarem tisíců lidí před ním a po něm. V tu chvíli odpadne od něho vše, co má jiného než jeho bližní; je s ním identický; a až umře, bude tu jiný identický, který nezměněně vykoná posvátnou funkci zvyku. Životní formy, to je sama stejnost a kontinuita života. Každá uniforma má snad ten smysl, že budí soudržnost; modří drží s modrými, a kanonýři s kanonýry, a červenobílí s červenobílými. Životní formy, to je slavnostní uniformita lidí, to je nejkrásnější symbol sociální soudržnosti. Životní formy jsou projevem primitivního, to jest velmi silného a ohromně vytrvalého společenství; jimi každý jednotlivec po každé vstupuje v obecnost, v symbolickou jednotu se všemi ostatními. Sociální zvyk praví prostě, že všichni jsme stejní. I když nemáme stejně a nežijeme stejně, jsme stejní před Bohem a obcí. Životní formy přeměňují život v náboženský obřad společenství. A já to vše povídám proto, že náš život, náš moderní velkoměstský a světoobčanský život má ve všem a všude jedno předznamenání: rozplývání, oddrobování, sesouvání všech životních forem. Nechuť k obřadnosti, odpor proti uniformě, strach z formalismu, pohrdání zevními zvyky, to vše je snad jen výraz hlubšího mravního rozvratu naší společnosti: nedružnosti, nesoudržnosti, ethické nesociálnosti, kterou jen maskujeme socialismem hospodářským a ideovým. Snad jsme tohle vynalezli, protože už nemáme jiné cesty ke společenství a rovnosti. Vynalezli jsme rovné právo pro ženy, protože už neumíme nábožensky třídit muže a ženy. Jsme pomíchaní a beztvaří. Tam od kostelíčka ve Žďáru se mi zdál náš život hodně rozplizlý a pustý. /1922/

VRAŽEDNICE Případ Hildy Hanikové odpoutal veškeru pozornost od verdiktu, který byl vynesen 22. února v Olomouci. Toho dne soudila porota dívku, jež zabila své novorozeně, a osvobodila ji. Téhož dne táž porota soudila služebné děvče Marii Töglovou, jež zabila své desetidenní dítě, a odsoudila ji k smrti provazem; neboť nelze prý osvobozovat všechny vražedné matky. Marie Töglová opustila 3. října olomouckou porodnici s osmidenním děckem a čtyřmi korunami v kapse. Hledala místo u paní, jež jí před slehnutím slíbila službu, avšak nyní ji odmítla, neboť v barácích, kde bydlela, policie zakázala přechovávati cizí osoby. Chtěla se vrátit domů, do Mohelnice; ale peníze jí nestačí, dojede jen do Litovle a putuje domů pěšky. Hledá přístřeší dům od domu; je s děckem odbývána. Nejedla po celý den a přenocuje v lese; hladoví i druhý den, zatím co dítě křičí po prsu. K páté hodině odpoledne utopí dítě v řece. Byla sirotkem od maličká; od čtrnácti let služkou; třikrát trestána, jednou pro krádež dvaceti korun - z bídy; po druhé pro krádež čtyřiceti korun - z bídy; po třetí pro potulku, neboť byla bez místa a šla sama na policii. První její nemanželské dítě zemřelo, na druhé platí; otec třetího, zabitého, sedí na Mírově. „Ubožačka hranatých ramen, hluboké smutné oči, škaredá postava a neforemné nohy.“ Na třetí dítě se přes všechnu tu špinavou bídu těší, kupuje mu předem prádélko za poslední peníze, hledá místo, kde bude přijata i s děckem; ale pak vyšla z porodnice, dva dny bloudí o hladu ... „Já jsem nevěděla, co dělám.“ To bylo jediné, nač se před soudem zmohla; jinak mlčí na všechny otázky, zpitomělá vším, co je kolem ní, vyděšena přísností, se kterou se na ni mluví. Viděli jste chycenou myš, kterou chtějí utopit? táže se olomoucký zpravodaj Lidových Novin (23. února). „Taková myš má oči ne ulekané, ani vyděšené, ale plné nekonečné, nekonečné hrůzy. A takové oči měla dnes Marie Töglová.“ Ano, neboť měla být také tak bez milosti utopena. Jedenácti hlasy ano, vinna zločinem prosté vraždy; tedy smrt provazem.

To je celý případ. Jak vidíte, není ani trochu romantický, ba je velmi škaredý, a stěží se mnoho paniček tlačilo, aby se podívaly na ubohého tvora, jenž měl být utracen. * Říká se, že hlubší smysl poroty je, aby rozsudek byl uveden ve shodu s mravním citem lidu. Avšak nejsem s to uvěřit, že by si mravní cit lidu žádal smrti Marie Töglové, vražednice. Není čím zkrašlovati její čin; je to více než strašné, je to bezútěšné, ubohé, chudácké a tak bezradně smutné jako ošklivý podzimní den. Co tady omlouvat, co omývat, co osvětlovat světlem hlubšího pochopení? Chtěl bych jen stále opakovat: čtyři koruny, dva dny hladu, žádné přístřeší, žádné smilování, žádná pomocná ruka; hlad, zase hlad, noc někde v lese nebo ve stohu, tvrdí lidé, hladové dítě na rukou a nic, nic jiného než říjnová zima. Ještě snad někdo nechápe, ještě to není dosti jasno? Tedy považte, čtyři koruny, a ani ty už ne, dva dny bez sousta, všechny dveře zavřeny... Bez konce bych mohl opakovat ta blátivě šedá a surová fakta; nic více se z nich nevyždímá, než šedivost, bída a jakási nevýslovná, surová beznadějnost. Jedenácti hlasy: vinna; neboť dopustila se beznaděje; tedy budiž oběšena. Bůh ví, co je s těmi porotami; někdy jsou tak blahovolné, že by je člověk bil; ale Marie Töglová má být popravena. Páni porotci, Marie Töglová není myš, nýbrž člověk; bude-li pověšena, neodstraníte tím se světa bídu, bezradnost chudáka, otupělost, hlad a zoufalství matek, jež nemají kam složit hlavy; vina na smrti jejího dítěte nebude potrestána ani odčiněna. Tentokráte jste soudili špatně; neptali jste se, kdo je vinen, že Marie Töglová měla jen čtyři koruny v kapse, že neměla co jíst, neměla kde spát, neměla mléka v prsou ani lidské duše, jež by jí poradila. Soudili jste oběť; a odsoudili jste ji k smrti za to, že neměla síly nésti, co nikdo z vás nezakusil, že neudělala - co vlastně? To je strašné, že na to není odpovědi. Maminky, co měla udělat Marie Töglová, jež dva dny nejedla a byla

vyhnána od lidských prahů? Snad měla umřít se svým dítětem; budiž tedy odsouzena na smrt za to, že sama neskočila do řeky. Nikdy nepotkám Marii Töglovou; ale můžete-li někdo, řekněte jí v její cele, co jí vzkazuji za jiné: Ze lidé nejsou tak zlí, a že bylo mnoho těch, kteří cítili strašnou lítost a stud, když četli o jejím ubohém případu. * Případ Marie Töglové není sensací; není odhalením temných sil lidské duše; odhaluje-li něco, tož je to jen to, že lidská spravedlnost je někdy stejně ošklivá, brutální a šedivá jako fakta, jako nejsmutnější příhody chudáků. /1924/

PROSBA O MILOST Píše mi mladý právní zástupce: „Vladimír R., 26letý člověk, úplně zachovalý, obchodník, sloužil jako voják za Rakouska a byl ve válce; od té doby v něm rostlo přesvědčení, že první jeho povinností je bojovati proti válce a že musí začíti u sebe. Když byl povolán k činné vojenské službě, zdráhal se vzíti do rukou zbraň, neuposlechl rozkazu představeného důstojníka, zůstal pevný i před soudem; dostal 15 měsíců žaláře. Nejhorší jest, že - jak mi řekl jeho zdejší soudce - po odpykání trestu bude odsouzen znovu a ještě přísněji, setrvá-li při svém odporu. Přál bych si, aby v jeho věci byl veřejně slyšán jeden lidský hlas ...“ Dobrá; nevím skutečně, je-li můj hlas zvláště lidský, ale ručím za to, že je zcela laický. Nuže, kdyby před mé laické svědomí přivedli toho muže, abych ho soudil, myslím, že bych ho objal a políbil a potom bych ho odsoudil. Řekl bych „vinen“, ale zároveň bych hledal s úzkostí, je-li v zákoně nějaké slabší a hebčí místo, něco polehčujícího, kudy by proklouzl s menším nákladem trestu. Řekl bych, hleďte, snad je trochu šílený; my všichni, kdo jsme přežili válku, jsme trochu šílení, neboť šílenství je myslit na příští války a šílenství je nemyslit na příští války; obojí je proti rozumu i proti nejlidštějším citům. Ale copak se odstraní válka, složí-li voják Vladimír zbraň? Čeká snad celý svět na to, až voják Vladimír hodí pušku na zem, aby miliony lidí si oddychli a zapěli píseň věčného míru? I vidíte, jak je pošetilá myšlenka vojáka Vladimíra; páni přísedící, vezměte v úvahu tuto nerozvážnost, tento naivní konflikt rozumu a srdce; trestá-li se pošetilost, trestá se s otcovskou dobrotou. Řekl bych: Vojáku Vladimíre, máte pravdu, že špatné a strašné je zabíjet. Ale špatné a strašné je vydat vlast ve psí silnějším nebo ozbrojeným. Spatné je odzbrojovat svým příkladem vojáka Václava, Methuda nebo Jána; jděte raději a zkuste holýma rukama přemoci muže s puškou a bajonetem kdekoliv za hranicemi. Pravíte, že člověk musí začít sám u sebe; dobrá, začněte s tímto experimentem, nastavte své dobré holé

ruce člověku s nožem nebo bodákem; jste-li muž, ukáže se hned, po čem se budete ohlížet. U našich nohou je puška, kterou jste odložil. Vojáku Vladimíre, my všichni v životě trpíme těžkými konflikty. Špatné je zabíjet. Špatné je nebránit vlast. V takovém konfliktu, Vladimíre, volíme tu stranu, na níž je zákon, neboť lidský rozum je příliš krátký a slabý, aby sám rozřešil, kde je poslední a nejvyšší pravda. Podrobit se autoritě, toť pokora rozumu v případech, kde se rozum zastavuje. Zákon je nejvyšší důvod v konfliktu důvodů. Neposlechnout zákona je mravní vina ne pro to, co zákon nařizuje nebo zapovídá, nýbrž proto, že je to zákon: Je nutno poslouchat zákonů a zlepšovat je. Chtěl jste bojovat proti válce; zatím však bojujete proti zákonu. Porušit zákon je mravně dovoleno jen ve jménu vyššího a ušlechtilejšího zákona. Který je vyšší zákon, o nějž se zasazujete? Ano: nezabíjet. Je však ještě vyšší zákon: položit život „za to, co větší je než já“. Vojáku Vladimíre, to větší je národ. Neodsuzuji vás proto, že nechcete zabíjet - kdo by mohl odsuzovat vůli tak ušlechtilou? - ale proto, že nechcete položit život za něco, co je větší než vy. Jste vinen, že jste nepomyslil na tuto hodnotu. Celé pasivní hrdinství vaší oběti se nevyrovná aktivnímu hrdinství obyčejného vojáka, který přijímá risiko své povinnosti. Není doba pro zbytečné mučednictví; prosté věci, jako poslušnost, jsou dnes vážnější lidskou obětí. Pane Vladimíre R., váš zástupce mne žádá, abych veřejně poprosil o milost pro vás. Činím to, ale prosím o milost také vás: pokořte se; nedělejte nám těžkou hlavu a těžké srdce svou zbytečnou obětí. Nedělejte nám život těžší než je; přineste ještě jednu oběť a zřekněte se úkolu být mučedníkem. I to je, příteli, mravní povinnost k lidem, kteří jsou vaši bližní. Je to šedivá a velmi neefektní povinnost sklonit hlavu a být jako jiní. Tvrdíte, že jednáte „pro spásu své duše“. Budiž, ale svou duši nejlépe spasíte, když nebudete myslit na svou duši, nýbrž na dobré věci, které můžete udělat, nebudete-li patnáct nebo více měsíců naprosto zbytečně ve vězení. Buďte zdráv a vraťte se brzo mezi lidi, kteří vás mají rádi; tam je vaše místo. /1924/

PŘÍPAD DESÁTNÍKA X Bylo by marno chtít to zamluvit: případ desátníka Horáka a jeho soudní dozvuky nechávají v člověku jistý stav (velmi mírně řečeno) mravní deprese. Doufám, že není třeba rozšlapávat znova okolnosti případu ve Velké Víteži; dělal bych to nerad, protože by při tom bylo tuze nesnadno uchovat onu zdrželivost, kterou nám ukládá zákon zabraňující brojit proti soudním rozsudkům. Není přípustno kritisovat porotu, která vynesla takový či makový verdikt; ale myslete si pro tu chvíli, že zasedáte ve fiktivní porotě soudící případ desátníka X. These. Desátník X. (samozřejmě za války) proti rozkazu nadřízených samovolně pokropí olovem sedm zatčených a neozbrojených civilů, když je předem oloupil o hodinky a peníze, které si ponechal. Potvrzeno svědky v plném rozsahu. Myslím, že na tuto skutečnost reaguje právní cit každého normálního člověka způsobem naprosto jednoznačným a určitým. Byl by to verdikt tak strašně jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři. Protithese. Jenže případ desátníka X. je jeden z tisíců a desetitisíců případů, které se udály za války civilisovaných národů a které na věky unikají hlasu práva a spravedlnosti, aspoň na tomto světě. A byly to případy ve všech armádách; dály se na všech frontách od Yprů až po Dardanely a Bagdad, na vnitřních frontách převratů a revolucí, všude, kde člověk šel proti člověku se zbraní v ruce. Smíme soudit desátníka X., když jeho čin je jenom jedním a přes veškeru hrůzu nikoliv tím nejkřiklavějším případem z těch bezpočetných a už skoro zapomenutých zvěrstev, která rozsela válka po všech frontách? Máme my, civilové z let míru, vnitřní právo soudit na vážkách zákona to, co se dálo v té strašné suspensi všech lidských a morálních řádů, která jest rubem každé války? Nuže, na jedno z těch dvou stanovisk se ve jménu mravní důslednosti a odpovědnosti musíme postavit. Buď odsoudíme po lidském svědomí a zákonu desátníka X., nebo odsoudíme válku se všemi důsledky, které z toho plynou pro normálně čestného člověka. Páni lidoví soudcové fiktivní

poroty, shledáte-li, že válka je polehčující okolnost pro svévolné ubíjení a loupení, bylo by možno toto vaše rozhodnutí respektovat, přijmete-li z tohoto svého rozsudku závazek konat a hlásat vše, co by mezi lidmi a národy znemožnilo zvěrstvo válek. Jen přesvědčený pacifista má právo exkulpovat pro válku člověka válečného; je-li válka taková, že zbavuje lidi odpovědnosti, pak vaše aktivní místo je na té straně, která veškerým rozumným úsilím hledí jednou provždy učinit konec válkám. Ale váháte-li přijmout veškeré důsledky tohoto stanoviska, pak zbývá jen jedna mravní cesta: hájit platnosti a bezúhonnosti zákonů i pro změtenou dobu války - a bude-li třeba, i pro jiné případy, než byl odporný casus desátníka X. /1931/

JUSTICE „Jest obžalovaný vinen, že se dopustil vraždy?“ Dvanácti hlasy: „Ano.“ Tedy odsouzen k smrti provazem. A přece nebylo jediného striktního důkazu, že obžalovaný se skutečně dopustil vraždy, pro niž byl souzen a odsouzen. Hlavní svědkyně byla nepochybně duševně méněcenná. Ostatní svědkové nemohli podati jediného usvědčujícího důkazu. Jen četné indicie ukazovaly žalobným prstem na vinníka. Ti, kdo osobně sledovali proces, ti, kdo pozorně čtli akta soudu v novinách, všichni byli přesvědčeni, že obžalovaný se činu dopustil. I já jsem tomu věřil a jsem o tom přesvědčen; ale když jsem četl „dvanácti hlasy ano“, zachvěla mnou hrůza. Nebylo tu přece jediného důkazu! Kdybych byl proti své vůli jedním z těch dvanácti porotců, co bych byl učinil, jak bych se zachoval, co bych byl řekl na tu strašnou otázku, je-li obžalovaný vinen? Jsem přesvědčen, že jest; všecko se zdá tomu nasvědčovat; lhal bych proti svému přesvědčení, kdybych řekl „ne“. Tedy odsouzen k smrti provazem. Počkejte probůh, zadržte! Jsem sice přesvědčen, že je vinen, ale nemohu na to přísahat; je možno, že se mýlím. Jakže zní otázka? Je-li vinen? Myslím, že ano; nemohu přece říci, že ne! Vždyť i všichni ostatní si to myslí Tedy odsouzen k smrti provazem. Páni soudcové, mějte trpělivost se mnou; jsem laik a musím si to vše nějak srovnat v hlavě; je mi jaksi těžko ve svědomí, neboť, hleďte, není to maličkost odsoudit člověka k smrti, i když uznávám, že těžká vina musí být těžce odpykána. Proboha vás prosím, položte mi ještě jednou tu hroznou otázku. Jak je to? „Je obžalovaný vinen, že se dopustil vraždy?'' Slavný soude, rač mi nejprve vyložit, co toto znamená. Ptáte se mne, zda je objektivně dokázáno, že je obžalovaný vinen? Na tuto otázku bych

musel říci „ne“. Nebo se ptáte, zda jsem subjektivně přesvědčen, že je obžalovaný vinen? Na tuhle otázku vám s čistým svědomím odpovím, že ano. Jakže, mezi tou dvojí otázkou nečiní zákon rozdílu? Odpusťte mně, laikovi, že pak tedy nechci soudit. Zajisté, zůstává mně možnost, abych pro nedostatek důkazů prohlásil, že obžalovaný není vinen. Ale jak bych mohl toto srovnat se svým svědomím? Neboť mám za to, že vinen jest; ale bylo by hrozné, aby zločin byl beztrestný proto, že pachatel měl tolik štěstí nebo obratnosti, že proti němu nesvědčí striktní důkazy. Dobrá, chcete mi v této nejistotě uleviti; položíte mi eventuální otázku... dejme tomu na zabití místo na vraždu. Proč mne nutíte, abych nazýval zabitím čin, který před svým svědomím považuji za vraždu? Ne ne, tato klička je nedůstojná. Pomozte mi jinak; pomozte mi Pomozte mi z mučivého strachu před justiční vraždou třeba tím, že mi položíte dvojí otázku: „Je dokázáno, že je obžalovaný vinen vraždou?“ „Jsou v opačném případě vážné důvody, aby byl uznán za vinna vraždou?“ Nebo tuto otázku formulujte jinak, právničtěji a odborněji; vyjádřete v ní noetický rozdíl mezi důkazem viny a důvodným přesvědčením o vině. A stanovte, že nedokázaná vina nemůže být trestána smrtí a podléhá jiné stupnici trestů. Ovšem, zločin je stejně hoden trestu, ať je dokázán nebo nedokázán; vina není lehčí tím, že není podle všech pravidel dokázána. Ale není tu jen odpovědnost za zločin, nýbrž i mravní odpovědnost za rozsudek. Odsoudit k smrti pro nedokázaný zločin je justiční vražda. Uznat za nevinna člověka, o jehož vině jsem přesvědčen, je justiční amorálnost. „Je dokázáno, že obžalovaný je vinen vraždou?“ Nikoliv. „Jsou vážné důvody, aby byl uznán za vinna vraždou?“ Ano. Tedy je odsouzen na čtyři nebo šest nebo kolik let vězení; budiž souzen, ale nebudiž zavražděn. Spáchal-li čin, budiž tímto potrestán; ale

je-li přes veškeré důvody naše přesvědčení o jeho vině mylné, nebudiž náš omyl těžší, než jak může snésti naše svědomí. Amen, staniž se! /1923/

K PROCESU Každý veliký kriminální případ má dvě stránky, o kterých lze obyčejně hodně uvažovat: jedna stránka je sám čin a ti, kdo jsou z něho obviněni; druhá stránka je publikum a větší nebo menší ohlas celého případu ve veřejnosti. Pokud se týče té druhé stránky, tedy porotní případ Michalko-Sýkorský-Klepetář se - jak se říká - „těší nejživější pozornosti“. Není pochyby, že by ta pozornost byla daleko méně živá, kdyby před porotou stáli - obviněni z nějakého podobného činu - řekněme tři nádeníci, tři cihláři nebo tři potulní brusiči. Ale jelikož jeden ze tří žalovaných je bývalý redaktor, druhý má diplom doktora medicíny a třetí byl aspoň sekretářem politické organisace, zvýšila se ona veřejná pozornost měrou zrovna nápadnou; kdyby šlo o tři mladé milionáře, o tři bývalé ministry nebo o tři tenoristy, dostoupila by asi vrcholu. Patrně ve veřejném mínění existuje mlčky předpoklad, že vyšší vzdělání nebo vyšší sociální stupeň člověka, který je jimi nadán, téměř privilegují v oblasti kriminality; že jeho zločin je zajímavější nebo vzácnější nebo vůbec podstatně výjimečnější než zločin chudého lumpa. Je ovšem pravda, že vzdělaný člověk je zpravidla opatrnější vzhledem k následkům a že bohatý člověk není v pokušení zavraždit starou babku, aby jí uloupil sedmdesát korun; přesto ten předpoklad, že zločinnost náleží spíše nižším než vyšším společenským vrstvám, je v jádře přímo barbarsky nedemokratický, tak jako nedemokratický je ten horečný zájem o zločiny z tak zvané lepší společnosti. Je v tom vlastně notný kus romantismu kolportážních románů; v pořádném krváku se dopouští zločinu hrabě Armand nebo démonická baronka Lydie, kdežto zločin řeznického tovaryše nebo čeledína náleží do literatury realistické, která už tolik nemluví k lidskému vkusu. Něco z psychologického kýče zůstává vždycky v té sensačnosti velkých soudních případů „ze společnosti“. *

Jakmile nějaký zločin vzbudí obecný zájem, dostavuje se obyčejně jakýsi mystický pocit, že je v něm nějak spoluvinna sama společnost nebo sama doba; proto se mluví o úpadku mravů, o morálních následcích války, o ethicky pochybné generaci a podobných věcech. Ku podivu to říkáme jen o zločinech zrovna přítomných; nikdy nás nenapadne tvrdit, že za zločiny vraha Jareše nebo Hugona Schenka je odpovědna otřesená morálka našich otců nebo dědů. Ale ano: v přítomném kriminálním případě je skutečná kolektivní spoluvina, a dokonce velmi vážná. Vemte celý případ: nějací mládenci mezi námi tropí různá menší alotria na hranici hochštaplerství; vydávají se za to nebo ono, jsou notoricky prolhaní a pomáhají si všelijakým pochybným způsobem k penězům. Je to o nich skoro obecně známo; každý z nich má na svém kontě trochu špinavé kousky, ale — a tady jsme u té spoluviny - jejich okolí to nebere naprosto vážně; nedá mládencům důrazné ponaučení, že lhář a hochštapler nepatří mezi nás. Kdyby po prvních pochybných extraturách narazili ti mládenci na vážný odpor svého okolí a na trochu normální štítivosti, byli by si snad dali na sebe pozor. Ale jejich společnost tuze tolerovala jejich nepěkné kejkle; mládenci se hemžili dál na hranici kriminality, až jednoho dne se dostali do úzkých a - jsou-li vinni tím, z čeho je viní žaloba - věc dopadla strašně. Pochybuji, že by seděli tam, kde nyní jsou, kdyby jejich společnost se dívala přísněji na jejich lži a podvůdky, se kterými začínali svou žalostnou dráhu. Nějak se u nás tyhle nekorektnosti neberou na zlaté vážky; člověk chycený ve lži hraje dál veřejnou roli, jako by se nechumelilo; utrhač nebo přeběhlík sedí mezi námi bez znamení hanby; lhář není bezectný. Tady je velmi široká spoluvina nejen na kariéře těch tří vyděšených mládenců před soudem, ale i na většině toho, čím trpí naše politická morálka. /1928/

PENÍZE Každý bankovní krach se odehrává jakýmsi stále stejným způsobem: založí se nějaká zbytečná banka (pro nějakou veledůležitou veřejnou potřebu), několik lidí se neznámo jakým způsobem a .jakou kvalifikací dostane nahoru, a pak už to jde jako čtyrspřežím: samé podniky, báječná iniciativa, filiálky, tuhle nová továrna, tamhle nová skvostná exploatace, zkrátka peníze si vyhrnou rukávy a ženou se do práce. Pak se provede přestavba bankovní budovy, schodiště se vyloží mramorem, dole nádherný portýr, nahoře lift, ředitelé mají svá auta a kočáry, a tomu se říká representace. Pak nějaké divné pověsti, nezlomná důvěra správní rady, run vkladatelů, revise, několik sebevražd, bouřlivá valná hromada akcionářů a snad nějaké trestní řízení; tomu se říká bilance. Za několik let se to bude zase opakovat. Ale během těch několika let se založí ještě několik bank s hesly ještě lákavějšími, vyloží několik schodišť mramorem ještě lesklejším a několik bankovních velmožů si pojezdí v autech ještě lépe olakovaných. Tomu se totiž říká rozmach peněžnictví. Tři sta tisíc na tantiémách dostal za rok takový ředitel pomenší banky. Nevím, jaké zázračné geniality je třeba k vedení všelijakých peněžních kšeftů, ale rozhodně je to genialita, která se nejlépe vyplácí. Za ty peníze byste mohli vydržovat deset universitních profesorů nebo třicet básníků; třicet malířů by malovalo, třicet hudebníků skládalo hudbu radosti i smutku po celý rok, kdyby se jim rozdělil příjem pana bankovního velmože. Je velmi málo továren, které by tolik nesly majiteli, jenž je vydupal ze země, jenž vyrábí, jenž vyváží a jenž konečně nese všechnu ztrátu; a nevím, je-li jediné dominium, které by tolik neslo svému feudálnímu držiteli. A přece továrna nebo dominium je osobní vlastnictví, kdežto banka není osobním majetkem pana bankovního velmože. Pan bankovní velmož nedisponuje svým kapitálem, neriskuje svůj majetek, neručí za ztráty; riskuje vaše peníze, disponuje vaší kapsou, ale vykáže-li ciferně náramné zisky, vydělá tolik jako žádný sebezdatnější člověk jiného oboru. Nerozumím

hospodářským věcem; ale tyhle úžasné tantiémové presenty bankovním machrům musejí nutně mít dvojí následek: předně horečku zakládat nové a nové banky, a za druhé ještě divočejší horečku vykázat se co největšími, byť docela neskrupulosními, byť velmi pováživými zisky. A pak to tady máte, a nemusí to být jenom v Brně. Odpusťte, nám snad primitivní názory; myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze; že si založily svůj vlastní život, svůj vlastní podnik, že se „udělaly pro sebe“. Peníze se vrhly na výrobu peněz, jsou tu pro množení peněz, vzniká horečný a obludný kruh; primitivní smysl peněz, prostřednictví mezi prací a potřebou, je najednou přerušen novým článkem: peníze slouží vydělávání. Bojím se říci, že je to něco nezdravého; patrně byste se mi vysmáli. Ale že se to děje v takovém rozsahu, že tolik lidí se ocitá v horečném kruhu peněz, to má něco děsivého. A za takový bankovní krach nejsou konec konců odpovědni jen ti tři nebo čtyři machři nahoře; je tu spoluodpovědna celá ta spekulační nálada, ta honička po papírech, které „jdou nahoru“, ta náramná chuť svézti se na. báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze. Střádal ustoupil drobnému spekulantovi; šetření našich otců uhnulo našemu vydělávání. Ale nakonec je to skoro vždy střádal, majitel hubené vkladní knížečky, dobrák, který je rád, že má v bezpečí svou kuličku, který si to nejhůř odnese. „Vklady buďte svaté!“, ano: neboť není-li na penězích hodno ohledu aspoň to, že patří někomu jinému, nenašli byste na nich jiného svatého docela nic. Nuže, několik set lidí přišlo o své peníze, několik pánů ředitelů si bude hledat tantiémy v jiné báječně užitečné bance, ale jinak se nic nezmění. A přece takový případ, jako se stal nyní, by měl být mementem pro všechny nás: výstrahou osobní i sociální. Čím více lidí se bude drápat na bursovní a peněžnickou houpačku, tím prudčeji se bude kývat nahoru a dolů; a časem, snad brzo, snad náramně brzo to zase někde praskne, a zas se bude plakat pro „přílišnou důvěru“. Snad opravdu není lidem pomoci. /1922/

OBCHODY V COSTA-NEGŘE Pozorní čtenáři tohoto listu se dočetli řady podrobností o politice a politických osobnostech slavné americké republiky Costa-Negry. Z důvodů jen jemu známých nepojednal autor o osobnostech hospodářských; domníval se patrně, že bankovní magnáti, knížata bursy a import-exportní ředitelové, správní radové, podnikatelé a presidenti družstev jsou všude na světě stejní; nebo si myslel, že na to nemá dost místa; zkrátka zcela opominul tuto stránku costanegerského národopisu. Bylo by vskutku nutno napsati tlustý foliant o národních zvycích v costanegerském hospodářství a k němu připojiti svazek poutavých životopisů největších pracovníků na tomto výnosném poli. Bohužel zde se musíme omezit na zcela maličký výsek, na jediné specimen: na tajemnou živnost, která se jmenuje „míti styky“. Takový činitel nemá v costanegerském jazyce jména; není obchodníkem ani agentem ani koncesovaným komisionářem; je to prostě Ten, který má styky. Vy ostatní, kteří se z nedostatku důvtipu živíte poctivou prací, považujete t. zv. „styky“ za kratochvíli nebo za obtíž, za společenskou povinnost, za projev družnosti, za otravu nebo já nevím zač; nuže, mýlíte se: „styky“ jsou obchodní artikl, provozovací kapitál a výrobní prostředek. „Styky“ jsou velkoživnost. „Styky“ se prodávají a kupují, půjčují a najímají. „Styky“ se především platí. Některý „styk“ má cenu jen padesáti korun, jiný žádnou, jiný je pro bratra za sto tisíc; ba některý „styk“ má cenu milionovou. Cena za „styk“ se v obchodním nářečí jmenuje provise; tudíž mohl by se „Ten, který má styky“, jmenovati Provisionářem; nabízím vám toto slovo zadarmo; je jako šito na mnoho mohutných zad, jež unesou jakýkoli náklad milionů i ostudy. „Ten, který má styky“, pracuje obyčejně takto: Především vstoupí do některé strany; dále hledí prokázat nějakou službu straně nebo jejím matadorům; dále umí hrát v karty, chová se pohostinně, platí za někoho útratu, sveze někoho autem a vůbec navazuje Styky. K tomu všemu není

nikterak třeba vybraného chování; kterýkoliv sprosťák může ještě imponovat v mladé republice costanegerské, kde se společenské otázky neváží na zlatých vážkách. Tyto styky směřují hlavně k poslancům až po ministry, k vyšším úřadům, k významným korporacím, k bankovním pohlavárům a k Těm, kteří mají styky; pro dekoraci se přibírá nějaký zahraniční vyslanec nebo cizí tenorista. . Nu, a to je všechno; víc není z činnosti Toho, jenž má styky, vůbec vidět. Zatím se dějiny republiky utěšeně vyvíjejí; nějaké ministerstvo koupí dům a přeplatí jej o pět milionů; nějaký cizí obchodník odjíždí z CostaNegry s podivným dojmem, jací tam jsou damned vlivní mužové, kteří mu pomohli uzavřít obchod; ten nebo onen vyšší úředník si v soukromí postěžuje, že za ním leze takový jakýsi agent, ale že toho chlapa nemůže shodit se schodů, protože má visitku od moc velké osobnosti. A jednoho dne propukne v Costa-Negře skandál, noviny obviní některou stranu, že přijala jakési divné a záhadné peníze, ve vzájemné tahačce se trochu potrhá rouška transakce a za ní, hle, se zjeví mlčelivá tvář: pan Provisionář: Všudypřítomný, vševědoucí a všemohoucí Ten, který má styky. V Costa-Negře taková aféra dlouho netrvá; straně, která ji rozvířila, se dokáže, že její skladník ukradl v konsumu libru kafe, a je vyrovnáno, remis, jak se říká v šachu. Pan Provisionář sice zkompromitoval stranu, ale zato mlčel; je to přece jen chlapík. Víte, že zítra je u něho večeře? Bude tam pan ten a ten, a president od tentononc, a tak dále; ostatně víte-li, že stát musí koupit velkobudovu pro patentní úřad? Prý by byl na prodej jeden dům na Příkopech. Dále prý se mají prodat Hradčany a koupit místo nich dům na Václaváku. Ah, vy neznáte pana Provisionáře? Holenku, toho byste měl znát, ten má Veliké Styky; třeba vás sveze autem. Cože, vy že mu nechcete podat ruku? Člověče, vy jste blázen! A slyšel jste, že si pan Provisionář už koupil dvanácté auto? Ten si to může dovolit, milý zlatý, když má takové Styky. /1924/

VEŠ V KOŽIŠE Abych to bral po pořádku, tedy nejdřív jsem se v tramvaji podíval na toho pána, co četl noviny, pak na tu zmrzlou slečinku s kolínky zimou sevřenými, pak tam seděla stará slečna s takovými třaslavými pírky na klobouku, a malé dítě s maminkou, a potom tam byla dáma v kožiše. Shledav, že není ani stará ani mladá, nemyslil jsem si nejdřív nic; pak jsem si vzpomněl, že skoro nikdy dámy v kožiše nemají s sebou malé dítě (snad že kožichy nemají mladé); a z ničeho nic mě napadla strašná myšlenka, koho asi její muž musil odřít, aby ta tlustá ženská měla takový kožich. Vzpomněl jsem si, že od pravěku nebyl kožich jen ochrana proti zimě, nýbrž lovecká trofej; že snad jeskynní král nenosil kožich s ohledem k rýmě a houseru, nýbrž aby se pochlubil, jak veliké a silné zvíře skolil a stáhl z kůže. A tu mi počalo svítat, že i ten kožich na té paní je lovecká trofej a že hlásá, jak veliké zvíře ta paní stáhla z kůže; a že proto tu sedí tak pyšně a přijímá podiv nás lidí. Myslím, že musila položit aspoň bankovního ředitele nebo velkoobchodníka, aby se halila v takovou trofej. Ale možná, že bylo nutno odřít z kůže pár set lidí, aby její kořisti narostlo tolik chlupů. To však je jiná otázka. Jsou věci, ve kterých jsem primitivní a sociálně nevzdělaný jako polní hlídač nebo podavač cihel. Vidím-li ženskou v kožiše, nevynoří se mi myšlenka, že i kožišníci a lovci na Kamčatce chtí žít, nýbrž že by se za ten kožich mohla jedna rodina u nás živit po celý rok. Je-li košile bližší nežli kabát, je také kabát bližší nežli kožich; za to, co stojí takový kožich, by se mohlo pořídit snad pět set kabátů. Domnívám se, že by se výrobou pěti set kabátů uživilo víc lidí než výrobou jednoho kožichu, a že by se pěti sty kabáty ohřálo víc lidí než jedním kožichem chlupy ven obráceným. Mohlo by se hlásat, že by nikoliv nejbohatší, ale zrovna nejchudší a nejzmrzlejší lidé potřebovali kožich; zatím však nejchudší lidé potřebují aspoň kabát nebo trikovou košili. Je mi vždycky záhadou, zač drahocenného a zasloužilého se taková ženská považuje, že se halí do věci tak vzácné a

znamenité jako jsou kožišiny. Dovedu chápat bláznovství muže, který svou ženu obalí nejdražším kožichem; neboť bláznovství je tragické a sluší se je chápat. Ale nedovedu pochopit hloupost ženy, která si žádá být balena do nejdražšího kožichu; neboť hloupost se nemá chápat, nýbrž vyvracet. Dovedu se vžít ve stanovisko poustevníka, který se odívá žíněným rouchem a zvířecí koží, protože se patrně považuje za tvora bídného a nedokonalého; ale nedovedu srovnat se svým rozumem stanovisko tlusté ženské, která se odívá hedvábím a zvířecí koží, protože se patrně považuje za tvora zvláště vzácného a dokonalého. Cože! že to činí proto, aby okouzlovala nás, chlapy se strništěm na bradě? Pánové, přátelé, učiňme jednou konec této nestoudné lži; objevme s definitivní platností, že ženy se nevystrojují pro úžas a podiv nás mužů, nýbrž pro úžas a podiv žen. Přiznejme se, že zpravidla vůbec nevíme, jak jsou oblečeny; že nikdo z nás zpaměti neřekne, nosí-li se letos výstřih úzký nebo široký, napřed nebo vzadu, nahoře nebo dole. Žádný normální muž se neohlédne za šňůrou perel nebo za kožichem; žádný se do nich po uši nezamiluje. Móda a paráda je ženská záležitost v hrubém a doslovném smyslu slova: odehrává se jen mezi ženskými. Není to boj o přednost nad muži, je to boj o přednost mezi ženami. Není to chochol pýchy pohlavní, nýbrž společenské; není to služba Erotu, nýbrž temnému Plutonovi. Muž se společensky uplatňuje a zaraduje tím, co vydělává; žena tím, co vydává. Mezi mužem, který vydělává miliony, a mužem, který tluče štěrk, je menší sociální nerovnost než mezi ženou, která nosí kožich, a ženou, která nemá na punčochy pro kluka. Muži, který tluče štěrk, můžeme říci, že někdo na světě musí tlouci štěrk; ale ženě, která nemá ani jednu celou sukni, nemůžeme vysvětlit, že musí být někdo na světě, kdo nemá ani jednu celou sukní. Snad ten, kdo řídí banku nebo vyváží chmel, musí být schopnější nežli muž, který tluče štěrk; ale žena muže, který vyváží chmel, nemusí být o nic schopnější než žena muže, který tluče štěrk; má obyčejně jenom větší štěstí. To, co je mezi muži sociální nerovností, stává se mezi ženami ukrutnou sociální nespravedlivostí; avšak na štěstí pro svět ženy nemají kolektivních pudů.

Nechtěl bych, aby kožichy byly zakazovány; chtěl bych jen do nich nasadit veš. /1925/

VEŠ BEZ KOŽICHU Patří mi to: dostal jsem co proto od mnoha žen a dokonce i od mužů za to, co jsem tu napsal o kožiších. Kdybych byl psal docela obecně o marnosti světa a o hříšném luxu, nebyl by mi za to zajisté nikdo vynadal; naopak, byl bych se asi setkal s obecným a povzbuzujícím souhlasem. Člověk v kožiše je ochoten uznat šestisedadlové auto za hříšný luxus; člověk v autě snad považuje za hříšný luxus, drží-li si někdo yachtu; člověk s yachtou by patrně uznal za hříšný luxus být otcem devíti dětí a tak dále. Zdá se, že svět je odhodlán hájit svého kožichu, jako by hájil své vlastní kůže; můžete se dotknout lidského svědomí, jen když se nedotknete lidského kožichu. Rád bych k tomu ještě mnoho řekl; ale snad se k tomu vrátím jindy, nebol! dnes bych se chtěl zastavit u jiné námitky. „Tón vašeho článku byl tak drsný,“ stěžuje si jeden můj karatel. „Myslíte, že se takto dají vyrovnávat sociální protivy? Není lépe působit na citovou stránku lidí, hlásat lásku k bližnímu a budit vědomí povinnosti silných k slabým, než vštěpovati nenávist? Myslíte, že se rozeštvané vášně zastaví zrovna tam, kde vy si přejete?“ Zde bych arci mohl říci, že jste mi snad docela dobře nerozuměli a že mi byl dalek úmysl rozeštvávat vášně a budit nenávist; ale nemluvil bych pravdu. Neboť pravda je, že jsem měl jakýsi úmysl rozeštvávat vášně a budit nenávist. Ale nešlo mi o to, abych budil nenávist zástupů k dámě v kožiše, nýbrž abych budil nenávist dámy v kožiše ke kožichu. Šlo mi o to, abych rozeštval jisté vášně: aby na příklad velmi bohaté paničky vášnivě prohlásily, že nejsou na světě jenom pro flanc, nýbrž že v tomto slzavém údolí lze za peníze a za dobrou vůli žen i mužů pořídit některé jiné a jaksi potřebnější věci. Mám opravdu za to, že bez jistého rozeštvání vášní se nám nikdy nepodaří vyrovnat ani ty nejkřiklavější sociální protivy. Není nijak nutno budit nenávist chudých k bohatým; nezavírejme očí před nepochybným faktem, že tato nenávist už existuje. Není nutno učit chudé, aby říkali, že bída je nespravedlivá; ale je třeba, aby i majetným to bylo stejně běžné, jako že dvakrát dvě jsou čtyři.

Děláte-li z „vyrovnávání sociálních protiv“ jenom záležitost chudých nebo těch, kteří nemají dosti, děláte z něho skutečně chmurné a drsné hnutí. Ale byla už nauka, která vášnivě říkala právě bohatým, že je třeba vyrovnávat sociální protivy; tato štvavá nauka se jmenovala křesťanství. Je-li na světě bída a skutečný nedostatek, pak, prosím, na tento fakt nechtějme poukazovat jemně a mírně; bída je věc pohoršující, i konstatujme ji drsným a pohoršujícím způsobem. Bylo by trochu neupřímné psát šalmajovými tóny o slzách sirotků a tklivosti chudých matek; bída je sprostá, surová, ohavná a špinavá. Největší argument proti bídě není ten, že lidská srdce jsou dobrá a jemnocitná, nýbrž ten, že lidská bída je surová a hrozná. Bylo by velmi jemné hlásat, že všichni lidé na světě by měli mít teplé a krásné kožichy; je však velmi drsné mínit, že všichni lidé by dřív měli mít aspoň kabáty. Není skutečně možno myslit na jisté sociální nerovnosti příjemným a potěšujícím způsobem; říci člověku, který zrovna jí kaviár, že jsou lidé, kteří nemají na rohlík, je velmi sprostý kousek; ale nejsprostší na věci je, že je to pravda. Mluvíme-li o „vyrovnávání sociálních protiv“, nemůžeme si to představovat tak, že chudí lidé začnou sami od sebe zázračně bohatnout a mít se dobře; zdá se, že bude nutno vyrovnávat protivy také shora dolů. Bylo by možno hlásat, že každá žena na světě si zaslouží perlový náhrdelník; ale v přítomném stavu světa je spíše třeba, abychom měli více nemocnic, nežli abychom měli více náhrdelníků. Faktum je, že nemáme peněz na několik tisíc nemocničních lůžek, na ohřívárny, na asyly a na celou řadu věcí, kterých je, jak se zdá, lidem velmi třeba; a rovněž faktum je, že tu a tam se najde dosti peněz, aby v nějakých více méně růžových uších se bimbaly diamanty nebo aby nějaké více méně žádoucí tělo se halilo v to nejdražší, co lze dostat, ať se to jmenuje modrá liška nebo měsíční tele. Podaří-li se tohle někomu jemně a cituplně zrýmovat, dám se poučit; odprosím veřejně všechny kožichy, ukáže-li se, že je u nás dosti peněz, aby se za ně zařídilo aspoň to nejnutnější a aby to tak nekřičelo. Pravíte, že bych měl raději hlásat lásku k bližnímu; snad k tomu jednou dojdeme; ale začněmež tím, že budeme hlásat stud před bližním. Lásku můžeme mít i k zvířatům a květinkám;

láska není ještě bolestné a znepokojené vyrovnávání; netrpíme pomyšlením, že zvířata nejsou lidé. Chtěl-li bych štvát, neštval bych k tomu, aby bohatí se stali chudými, nýbrž aby bohatí trpěli chudobou jiných. Nechci divoce hlásat, že lidé nemají mít vůbec žádné peníze, nýbrž že mají mít dosti peněz, aby ty ostatní nenechávali na huntě. Kdyby se někomu podařilo rozeštvat tyto vášně, pak by se věru nemusily nikde zastavit: ani před skutečnými kožichy. /1926/

EGYPTSKÁ RÁNA Návrh zákona o potírání pohlavních nemocí podnítil pozoruhodnou diskusi, zejména jeho § 13., jímž se má zrušiti reglementace prostituce, to jest policejní evidence a policejně zdravotní dozor nad prostituovanými. Toto zrušení dozoru se totiž považuje, jak se zdá, za sociální pokrok. Dovolá mi říci, že ten pokrok se mi zdá tuze pochybný. Především nejde mi do hlavy, že by se povinné hlášení venerických nemocí prakticky vyrovnalo povinné lékařské prohlídce prostituovaných. Ale o tom se příti je věc lékařů a praktiků. Chci se jen tázati, není-li konec konců přísná reglementace dosti dobrým prostředkem k omezen prostituce. Jeden spisovatel v diskusi dovozoval starou pravdu, že prostituce se vyskytuje všude a ve všech dobách, snad už od kamenouhelné doby; z toho plyne, že prostituce je nutná, a z toho zase plyne, že chtít ji potlačovat je zbytečným podnikáním. Nuže, snad je prostituce nutná, ale opovažte se říci, že je nutná jako sociální úkaz! Ano, je nutná individuálně; jsou rozené prostitutky, jako jsou rození klienti prostitutek; jsou ženy, které se prostituují i na trůně, a mužové, kteří s nimi patří do jednoho koše. Ale zkuste to, zastavte prvního chodce na ulici a řekněte: „Pane, ruku na srdce a pěkně za svou osobu: je pro vás veřejná prostituce naprosto a neodvolatelně nutná? Pravím, osobně a zvláště pro vás: je nebo není?“ Nedá-li vám ten člověk prostě pohlavek, vsázím se, že v devadesáti případech ze sta vám řekne v jakýchsi rozpacích: „Nu víte, pokud mne se týče, já... nikterak... právě naopak; pro mne by to být nemusilo.“ Stavte své theorie o prostituci na tomto rozumném předpokladu; bohdá dopadnou jinak. Klientela prostitutek v ohromné většině není přiváděna nevyhnutelnou potřebou, nýbrž prostě příležitostí. Kdyby ten a onen mládence na své cestě domů nebyl zrovna chytán prostitucí za šosy, vyspal by se patrně docela dobře ve svém mládenectví a nic by se mu nestalo. Kdyby toho večera seděl doma místo v hospodě nebo v Sect-pavilonu, rozhodně by ho žádná

potřeba nevyhnala o půlnoci na ulici. Kdyby si zrovna toho večera nelízl alkoholu, nebyl by za nic na světě klientem prostitutky. Alkohol a tak zvaný „noční život velkoměsta“ uměle zvyšuje poptávku po prostituci; a nadto nabídka prostituce - aspoň dnes - ohromně převyšuje poptávku. Přísná reglementace a striktní omezení prostituce na veřejné domy aspoň lokalisuje nabídku. Je něco jiného putovat za červenou lucernou než potkávat příležitost v kavárně či na cestě domů. Omezit a ohraničit příležitost, to je smysl reglementace. Sprostota erotického obchodu ve veřejném domě má pro trochu slušného člověka trapnou a odstrašující chuť, kdežto volná prostituce se maskuje lživou pikantností dobrovolného dobrodružství; hlupák si připadá jako vyvolený a nikoli jako kavka. Nechte erotickému obchodu jeho ohavnou trapnost. Je to lépe z mnoha příčin. A buďte tak kruti, tak středověce kruti a odsuďte prostitutku k starému otroctví veřejného domu; je to strašné, ale toto bílé otroctví, toto vytřídění z lidské společnosti může zachrániti tisíce děvčat od zprostituování; neboť k takovým okovům řemesla se odhodlá přece jen málokterá. Ale má-li mít reglementace smysl, musí být drakonická; nebo řekněme správněji, prostě brutální. Brutalisujte tajnou prostituci, netrpte instituci animírek; jinak je reglementace jen nedůstojným pokrytectvím, jako je nedůstojným pokrytectvím novin, když v úvodníku diskutují o pohlavní hygieně a v inserátech lákají: Kam dnes večer? Inu, do kavárny Ideál, ženská obsluha, šámbry; nebo do City-Baru, Sect-pavilonu a tak dále; ku podivu, že noviny nepřinášely inserci závodu Goldschmiedova nebo Hametova. Tady už přestává sociální sentimentalita z vyšších sociálních ohledů. Trochu jednostranně jste stočili diskusi na hygienickou otázku klientů prostituce; je tu druhá stránka, je tu otázka děvčat, která po zrušení starých bariér nebudou tak ostře varována od pohodlného řemesla prostituce. Jednou napsal přísný a ušlechtilý český básník: „Ta, kterou nejvíc pohrdám, alkoholička-prostitutka ...“ Pohrdat je příliš kruté; nepohrdejte jí, ale obětujte ji; bez opovržení a třeba se srdcem sevřeným ji spoutejte zákonem,

aby budila hrůzu, soustrast a výčitky těch, kteří mají být varováni: mužů i žen. /1922/

STÁTNÍ CENY ZA LITERATURU A ZA JINÉ VĚCI Nedlouho po převratu dosáhlo ministerstvo osvěty několikatisícové položky, aby z ní byly každoročně udíleny státní ceny za vynikající díla literární, dramatická atd. Byl v tom jakýsi pokus uznalosti vůči literatuře a jejímu národnímu významu. V literárním odboru povoleny tři ceny po 5000 Kč „za nejlepší díla toho roku vyšlá“, a sice za básně, prózu a essay; porota sestavena tak, že dva členy volí Literární poradní sbor při ministerstvu osvěty, dva jmenuje ministerstvo samo a ti čtyři volí předsedu. Tyto stanovy vypracoval tehdy S. K. Neumann, ceny uděleny dosud dvakráte a publikovány vždy k 28. říjnu. To vše je velmi v pořádku až na to, že ceny jsou za dnešních poměrů nízké a je jich vlastně málo; dejme tomu jediná cena nestačí na velmi produktivní obor krásné prózy. Dále parita zástupců ministerstva dává porotě ráz příliš oficiosní; nemůže se přece počítat s tím, že ministerstvo vždy vyšle do poroty zástupce literárně kvalifikované jako dosud; může nastat poloviční zúředničtění literární poroty. Jsou však některé námitky také proti tomu, jak se prakticky vykládají stanovy těchto cen. Podle dnešní praxe cena se neudili „za nejlepší dílo toho roku vyšlé“, jak žádají stanovy, nýbrž za novou knihu spisovatele pokud možno úctyhodného jakožto jisté uznání jeho životního díla. Pět tisíc korun za životní dílo spisovatele, to je věru nóbl a sluší se to náramně jako státní pocta! Pět tisíc korun není mnoho za jednu jedinou dobrou knížku; ale nabídnout to jako pozornost státu za literární zásluhy celého plodného života je neslušno. Státní literární ceny výslovně nemají mít významu sociálního: aby se jimi přilepšilo chudému spisovateli. K tomu slouží jiné fondy při ministerstvu osvěty, při Svatoboru a tak dále. Rovněž nemají být formální poctou vynikající literární osobnosti; k tomu je členství Akademie, čestná státní pense atd. Mají být jen veřejnou poctou za jedno dobré umělecké dílo, aby se čas od času obrátila pozornost veřejnosti k literatuře, - a to snad

zejména znamená, k literatuře nedoceněné, k literatuře čistě básnické. Státní literární ceny by měly objevovat a veřejně ozářit literární hodnoty, které nejsou zrovna ty nejznámější a nejpopulárnější. Pokud nejsou řízeny tímto čistě uměleckým, kritickým a literárně propagačním zřetelem, jsou položkou ne sice zbytečnou, ale málo produktivní. A velmi nezajímavou. * Státní ceny za drama jsou prý tři, prý po 5 000 Kč a jsou prý už po dvě léta zařáděny ve státním rozpočtu. Pravím „prý“, protože na papíře to sice stojí, ale uděleny nebyly ani loni ani letos, nemají ani stanov, ani volené nebo jmenované poroty. Proč nebyly uděleny, neví nikdo a nikdo toho veřejně nevysvětlil. Těch patnáct tisíc korun, které stát povolil na podporu dramatické činnosti, patrně propadlo; nebojte se, státní deficit se o to nezmenšil, snad těmi patnácti tisícovkami stát zaplatil některou veledůležitou sílu nějakého zbytečného úřadu, - ale budiž tomu jakkoliv: jen když to nedostala literatura! A přece... ty tři ceny by bývaly mohly znamenat něco pěkného. I kdyby naše dramatická literatura nevypotila za rok tři hry, které by stály za pozornost 5 000 Kč, jsou tu vždy příležitosti, kde by taková státní cena poctila umělecké zásluhy vskutku spravedlivě. Myslím na vynikající výkony herecké, jež tak záhy zapadnou; na vynikající výkony režisérské, které nikdo u nás nedovede ocenit; na vynikající zásluhu některého ředitele kočující společnosti nebo menšího divadla, který během roku dovede udržet vážnou uměleckou úroveň repertoáru. Nebo si snad myslíte, že u nás není takových divadelních zásluh? Nebo že by státní cena nebyla spravedlivým osvícením takových výkonů? Ale ano, tak bídně v divadelní kultuře na tom nejsme; ale státní ceny dramatické nebyly uděleny, letos prý se už vůbec škrtnou, a není nikoho v ministerstvu osvěty nebo ve veřejnosti, který by tuhle špinavou, nepatrnou položku zachránil na prospěch českého divadla. Kdopak mi poví, proč těch 15 000 Kč bylo zahozeno? *

15 000 Kč! Stojí vůbec za to psát o tak malých penězích? Ano, poněvadž na literaturu není větších peněz; ať tedy aspoň to maličko splní svůj účel! /1921/

KRISE ... NIKOLIV JENOM HOSPODÁŘSKÁ Chtěl bych vzít drobet do ochrany dnešní hospodářskou krisi: nesvádějte na ni všechno; nestrkejte na ni psí hlavu, nebolí nemůže za vše, co se jí přičítá. Je ovšem krise zemědělská; je krise výrobní a patrně i krise obchodu. Mimo to je krise divadel, protože mají málo publika, a krise knihy, protože se knihy nekupují, a krise umění, protože malíři marně čekají na někoho, kdo by nemohl být živ bez jejich obrazů. A tuto druhou část krise nemůžete beze zbytku vysvětlit tak zvanou hospodářskou tísní. Pokud známo, tyto obory lidské činnosti nebývají příliš závislé na klientele zemědělské ani dělnické. Největší část jejich odběru připadá na tak řečené kruhy inteligentní, na úředníky, učitele, lékaře a tak dále, tedy na vrstvy, které buď vůbec nejsou nebo jsou jen nepřímo postiženy hospodářskou krisí. Nuže, záhada je, kam se tato klientela poděla. Pravda: většinou nemívala mnoho prostředků; ale nyní jich nemá méně, živobytí se nezdražilo, tedy to málo, co zbývalo na kulturní potřeby, by mělo zůstat aspoň z větší části zachováno. A nezůstalo. Pomalu se přestanou vydávat knihy, pozavírá se polovina divadel, a co se týče malířů, to ani nevím, k čemu by se v daně situaci hodili. Prostě zmizelo obecenstvo. Rád bych se oddal soucitné představě, že vzdělaní lidé, kteří až dosud jakž takž udrželi při životě naši kulturní produkci, hlodají pod tlakem hospodářské krise suchou kůrku chleba, hledíce kalným okem na prázdné stěny svého kdysi skromně sice, ale vkusně zařízeného příbytku. Ale s tou představou se ledacos neshoduje. Majitelé biografů si zajisté sice stěžují na krisi, ale není známo, že by přestali raději hrát; naopak biografů přibývá. Majitelé lahůdkářských obchodů jistě mají nač si naříkat, ale pokud vím, neohlašují výprodej kaviáru nebo Perly Narenticy za desetinu ceny, jako to dělají nakladatelé s knihami. Nezdá se, že by hospodářská krise nějak snížila konsum trampování nebo naléhavou potřebu jet do Paříže na

koloniální výstavu. Ku podivu stačila jen na to, aby lidem vzala chuť kupovat knížky nebo jít na výstavu obrazů či do vážného divadla. Na hospodářskou krisi je to úkaz poněkud jednostranný. Kdybychom tomu řekli krise kulturní, bylo by snazší jej pochopit. Zdá se, jako by obecenstvo jen čekalo na záminku, aby mohlo říci: Když teda je ta hospodářská krise, nebudou se vyhazovat peníze za nějakou literaturu - místo toho, stará, se půjde do biografu nebo na partičku bridge. Muselo se stát nějaké takové tajné spiknutí, protože peníze nezmizely; ztratilo se jenom obecenstvo. Jen z menší části je to úbytek peněz; z části daleko větší je to úbytek zájmu; přesněji řečeno, je to úbytek vnitřního života. Před válkou jsme byli patrně chudší, než jsme teď; byli jsme maloměštčjší a škudlivější, ale tu jistou kulturní spotřebu, lidi, tu jsme naplnili daleko čestněji než nyní. Hospodářská krise je smutná skutečnost; ale horší a nenapravitelnější by byl výprodej statků mravních a kulturních. /1931/

O JEDNÉ OBRAZÁRNĚ Jmenuji ji tímto neurčitým názvem, ačkoliv si sama - patrně ze zvyku - přezdívá Moderní galerie. Nevím, co je na ní moderního, a galerie to také není, protože do ní málem nikdo nechodí; je to více méně soukromý sklad obrazů nedostatečně rozvěšených. Tento sklad obrazů a soch má patrně nějaké stanovy a nějaké kuratorium z anno Domini; má snad také nějaký účel, jímž se zdá býti získání uměleckých děl od českých umělců, aby tato díla byla museálně zachována budoucím časům. Mohlo by se mysliti, že se má zde soustřediti pokud možno všestranný výběr soudobého českého výtvarnictví. Avšak není tomu tak. Něco tomu brání. Buď stanovy nebo kuratorium nebo jakási neznámá síla. Abych nechodil okolo, povím několik případů. Zemřel malíř Bohumil Kubista, jehož průbojný význam pro naše mladé umění je obecně znám. Na jeho posmrtné výstavě se naposledy sešla jeho díla; byla tu příležitost volit, pokud se práce nebožtíkova nerozplyne do soukromých vlastnictví. Tak řečená Moderní galerie se zajímala o jednu nebo dvě maličkosti, jež zesnulého nijak nerepresentovaly, a mimo to podivnou náhodou byly už soukromým majetkem. Pozůstalí umělcovi nabídli řečenému ústavu nejlepší dílo Kubistovo darem. Avšak zajímavý ústav daru nepřijal. Bohumil Kubista nemá už nikdy být zastoupen v galerii českého umění. Zato se koupil pětistý lept mistra Petra nebo Pavla. Zemřel malíř Marvánek; posmrtná výstava jeho děl nám objevila čistého, houževnatě zápasícího umělce; avšak naše obětavé skladiště se nepokusilo získat ani jednu památku po tomto ryzím a jemném malíři, a tak jeho pozůstalí darovali aspoň několik obrazů Státní galerii, jež ovšem dosud neexistuje a jež, doufejme, bude méně... moderní než ústav ve Stromovce. Jeden mladý a dobrý literát, jehož nám Pánbůh dlouho zachovej, v předčasné starostlivosti odkázal svou soukromou sbírku, obsahující cenné kusy staršího i nového umění českého i cizího, onomu famosnímu ústavu; bylo tam několik docela dobrých, ale bohužel i moderních českých děl; skladiště

odmítlo odkaz. Jsou i jiné vroubky: pečlivé kuratorium nemělo místa pro Alšovy kartony a nechalo je scházet vlhkem; bylo třeba jistého skandálu, aby je umístilo bezpečněji. Zato se v posledních dnech zakoupil odlitek sochy, která už tak jako tak je na věčné časy postavena na veřejném místě; je to sice dobré sochařské dílo, ale konečně... je tu zvěčněno po druhé, zatím co takoví Kubistově a Marvánkové nedosáhnou ani uznání, že v našem výtvarnictví žili, trpěli, něco znamenali a něco svého přinesli. Nyní měla prý správa tohoto skladu přejiti do rukou praktického sběratele obrazů, který se - rovněž prakticky - etabloval na určitý okruh výtvarníků. Nic jiného by bylo nescházelo, aby tato država byla zpečetěna. Nevím, je-li tato soukromá společnost schopna nějakého rozumného vývoje, který by napravil učiněné chyby a pro budoucnost znamenal slušnější účtování aspoň s mrtvými umělci, nelze-li už plaidovat za živé. Ty pány z Moderní galerie nelze k ničemu nutit; zdá se, že se ani nepovažují za odpovědné veřejnosti. Zbývá jen jediné: odvrátit jakoukoliv naději od tohoto pochybného ústavu a tím netrpělivěji vyhlížet zřízení Státní galerie, jíž slibuje novou budovu náš pan ministr obchodu a v níž by se korigovaly nejhrubší nedostatky a schválnosti tohoto druhého obrazového skladu. Je tu vyhlídka na mladší a prozíravější vedení, je tu i dobrá vůle soukromou munificencí podporovat vděčnější a životnější obrazárnu. Je ovšem pozoruhodno, že se tyto naděje musejí skládati v ústav založený vlastně pro historické památky umělecké; je to samo o sobě důkazem, že tak řečená Moderní galerie vůbec nesplňuje povinnost uloženou jí titulem samotným a že nezbývá než zařídit se, jako by jí vůbec nebylo. Vždyť celá M. g. není, jak se zdá, nic jiného než jistá služebnost vůči oficiálnímu umění, která zajde odúmrtím poživatelů. Leda že se podaří vypěstit jich uměle nový chov. /1922/ ***

Naschvál nebudu psát o divadle. Nebo budu psát o divadle, ve kterém není krise; dejme tomu o divadle přírody. Jsou úkazy jako den a noc, jako jaro, léto, podzim a zima, jako moře a lesy, hory, hvězdy, východ a západ slunce a tisíce jiných. Je přece jen zvláštní, že hvězdy svítí bez subvence a slunce zapadá bez deficitu; že den a noc ve svém pořádku nepotřebují kuratoria a Sirius nedá se zlákati, aby přestoupil do Mléčné dráhy. Divadlo přírody je velmi zvláštní divadlo. Přírodní síly, to je dejme tomu technický personál; ensemble, to jsou živlové a nebeská tělesa, a čas je inspicientem. Pán Bůh je režisérem celé té podívané; sedí v kulisách a dívá se, ustavičně se dívá na svůj soubor, a jeho vznešené oko dává povzbudivě na jevo, že „to jde“. A já bych chtěl seděti v temném hledišti a dívat se na věčné hvězdy, na věčné odchody a příchody věcí, na věčný pořádek; byl bych tak tiše, že by Pán Bůh na mne zapomněl a vyšel by sám na jeviště, viditelný a neskrytý, a řekl hercům, co nedělali dobře, co se jim na reprise před sedmnácti miliony léty povedlo lépe, v čem to nepozorně zvrzali a co se jim zvláště podařilo; na příklad ten podivný západ slunce letos nad Lomnickým štítem, kdy před deštěm vyjeli bohové na zlatých vozech; nebo to slunné odpoledne onehdy, kdy jsem seděl na jednom náměstí, a jiné velmi dobré scény. Nebo bych rád viděl, kdyby Pán Bůh hostoval jako režisér na některé naší scéně; hlavně proto, že by mohl docela přirozeně, docela lehce dělati to, oč my se stále pokoušíme, totiž zázraky. Ze všech lidských métiers vedle lékařství dychtí divadlo nejvíce po tom, aby mohlo dělat zázraky. Mlynář nepotřebuje zázraku, aby udělal ze zrní mouku, ani švec, aby udělal z kůže botu; ale divadlo potřebuje čehosi jako zázraku, aby z plátna a lamp udělalo oblohu, z bot herce, z herců krále a tak dále. Protože nemůže dělat zázraky opravdu, dělá je švindlem. Kdyby Pán Bůh se jednou rozhodl všemožně a zjevně podporovat lidské snažení, vyžádalo by si jistě každé divadlo jakožto nebeskou subvenci tolik a tolik tisíc jednotek (kilowattů nebo podobně) zázračné moci ročně. Ale ježto Pán Bůh dosud nepovolil takovou podporu, dají se dělat zázraky jen z peněz.

Máte-li rádi zázraky, musíte mít rádi divadlo. Mně aspoň divadlo dává vědomí, že v tomto přísném, hmotném, hrubě skutečném světě je něco neskutečného, vyňatého z veškeré souvislosti, naprosto fantastického. Divadlo je okno do neskutečnosti; divadlo je ostrov přechodů v oceánu realit; divadlo je otvor prosekaný do ohromného zdiva skutečných a možných věcí; je jediným poctivým útulkem nemožnosti. Prosím vás, oceňte to. A nyní, když jsem takovou dobu chodil kolem horké kaše, chci říci něco horkého. Mějte rádi divadlo prese všechny divadelní krise. Konec konců jsou všechny takové krise hospodářskou otázkou; nebylo by krisí ani afér, kdyby divadla mohla být prostě živa ze svého obecenstva, ničeho jiného nepotřebujíc. Pokud nejsou tak daleko, pokud vy nejste tak daleko, musíte čas od času^strpěti divadelní krisi. Chci tedy říci jen tolik: trochu nápravy je v rukou jednoho každého. Mějte rádi divadlo, a půjde to. /1922/

JENOM KNÍŽKY Nechcete snad vydávat Brehmův „Život zvířat“? Toto skvělé, monumentální dílo... začne totiž vycházet najednou u tří různých nakladatelů. Nevím, proč má být vydáno zrovna jenom třikrát současně; mohlo by stejně dobře vycházet sedmnáctkrát nebo řekněme třiadvacetkrát u třiadvaceti různých firem, aby to už stálo za to. Upozorňuji vás, že totiž zrovna vypršela autorská ochrana Brehmova díla. Můžete to vydat tak říkajíc zadarmo. Tak co? Probíráte-li se katalogy veřejných knihoven, shledáte, že některé populární romány byly vydány téhož roku třeba šestkrát u šesti různých nakladatelů, ovšem pokud jde o autory dávno mrtvé nebo špatně hlídané. Člověk by si myslil, že u nás se literatura těší nezřízené pozornosti. Zdálo by se, že jeden nakladatel ani nezmůže náruživou poptávku - dejme tomu po Alexandru Dumasovi. Tak říkajíc v každé vísce musí vycházet nějaký Dumas, aby se nasytil palčivý hlad čtenářů po knížkách. Netroufám si vůbec odhadnout, kolik je u nás nakladatelů; je jich přibližně třikrát tolik, co skutečných spisovatelů. Počítám, že každého měsíce přibývají tři noví. Do konce století jich budeme mít aspoň tři tisíce. To všechno je možná docela důstojná osobní podnikavost; nicméně něco tu člověka zaráží. Především, mluví-li se o drahotě knih, ujišťují nakladatelé téměř se slzami v očích, že vydávají knihy s krajní osobní obětavostí a přímo se ztrátou. Ale kdyby hospodští čepovali pivo se ztrátou, přisuzuji jim tolik praktického smyslu, že by zavřeli krám a šli raději nakládat knihy. Kdyby nakladatelé nakládali se ztrátou nebo s mizivým ziskem, mám za to, že by se raději rozhodli čepovat pivo. Bují-li tak utěšeně knižní trh, znamená to, že se dá na literatuře vydělat. Nuže, otázka je, kdo vydělá. Konstatuji, že autoři to nejsou. Má-li český autor už náramné štěstí, může se mu stát, že se jeho kniha prodá ve třech tisících výtisků. Povídá se, že některé knihy se prodalo deset tisíc kusů, ale já tomu nevěřím. Normálně se česká kniha tiskne ve dvou

tisících a prodá se jí netto jedenáct set kusů. V takovém případě se obyčejně říká, že jsou u nás malé poměry, že máme málo čtenářů, že jsme přece jen malý národ a kdesi cosi. Ale zatím co takto uvažujeme, házejí rychlolisy do světa šestatřicátého Alexandra Dumase, až se z nich práší. Zatím co česká kniha pomalu dospívá k své jedenácté stovce, vychází najednou sedmnáctkrát Brehmův „Život zvířat“. Máme málo čtenářů, ale zato mnoho knížek. Čilý nakladatel vychrlí za dva měsíce deset knížek po dvou tisících; laik by si myslil, že by snad obrat byl stejný, kdyby místo toho vydal jednu knížku ve dvaceti tisících. Něco by se však změnilo: v tomto případě by knížka mohla být lacinější. Je u nás skutečná nadvýroba překladů; jsou velmi často neobyčejně špatné; kdekdo, naučiv se trochu francouzsky nebo anglicky, hledí využít této hřivny a mastí překlady, nijak nezatížen filologickou znalostí jazyka ani praktickou znalostí země, kde byl originál napsán. Překládá se ledabyle, nevzdělaně, s dojemnou neznalostí jazyka i věcí; kdyby švec vyrobil botu tak špatnou, jako je průměrný překlad, nemohl by ji nikdo obout, ale na poli ducha se snese každý nesmysl. Nepochybuji o tom, že tato překladatelská nekompetentnost a negramotnost je živena nadměrnou nakladatelskou spotřebou překladové produkce. Má-li jeden nakladatel úspěch s novým cizím autorem, vyjde hned u desíti jiných nakladatelů deset dalších románů vymrskávaného autora. Byli jsme zaplaveni Londonem, nyní jsme zaplaveni Carcem; zítra přijde zas jiný na řadu. Musí být zvláštní nakladatelská rozkoš: plivnout druhému do polévky. Nemáme souborných a vzorných vydání velkých světových klasiků; chcete-li mít celého Strindberga nebo Ibsena, musíte si jej koupit německy. Zato efemérní literární úspěchy se u nás rozšlapávají do znechucení. Náš nakladatelský obchod je nezdravý; pomalu bude nutno říci, že je kulturně škodlivý. Je neloyální k sobě, je bezohledný k vzdělanému čtenáři a utápí domácí literaturu v přívalu zbytečného překladového papíru. Je to nezdravé jako každá inflace; a jak se zdá, nedá se nic proti tomu dělat. Není už možno veřejně kontrolovat všechno překladové zboží, jež vychází; většinou se o překladech vůbec nereferuje, ale ku podivu, prodají se přesto. Je patrno, že

nakladatelský obchod má k čtenáři jiné cesty než skrze kritické rubriky listů; tím se ztrácí možnost kontroly. Přestává konkurence hodnot; nakladatelství není už otázka dokonalé výroby, nýbrž kramářského trhu, tohoto vývoje věcí a jeho následků pro českou literaturu. /1925/

40.000 Prý bylo 40.000 diváků na zápase Celtic-Sparta; já tam nebyl, já je nepočítal, ale ochotně tomu věřím. 40.000 diváků, to znamená, že tam byl každý desátý obyvatel Prahy, počítáme-li k Praze i Hrdlořezy, Hostivař a jiné mythické lokality. To zajisté svědčí o sportovní vyspělosti našeho obecenstva atd., abych řekl také něco pěkného; ale Ale někdy je v rubrice „Umění“ radostná lokálka: „Výstava těší se neobyčejnému zájmu; navštívilo ji doposud přes tisíc diváků.“ Jindy je premiéra dejme tomu Dona Carlose, a v referáte čteme: „Přes vydatné vatování bylo hlediště poloprázdné.“ Ve všech pražských divadlech, ve kterých se pěstuje aspoň trocha umění, je nějakých osm nebo deset tisíc míst; je-li trochu pěkná jarní neděle, mohli byste napočítat ve všech pražských divadlech tak asi tři tisíce diváků. Ale na zápase Celtic-Sparta byla návštěva 40.000. Krom toho se slavnostně otvíral Stadion, kopalo se, běhalo se, veslovalo se, šlapalo se na dvaceti různých místech; jestli někomu té neděle napadlo hrát v nějaké koncertní síni na housličky nebo na hubu, stěží by dostal ze svého publika partii alagéru. Neboť čtyřicet tisíc lidí bylo na Letné, tak jako jich bylo sedmdesát tisíc před Těšínem, před Těšínem. Z doby, kdy jsem býval levým křídlem, si pamatuji, že je to ukrutně napínavé vpálit goal nebo kopnout nepřátelskou spojku do bérce; ale stejně z vlastní zkušenosti vím, že na jakémsi mezinárodním zápase, na který jsem dostal sedadlo, mne zajímala jediná otázka: co vlastně vidí ti natlačení stojící lidé a jak mohou, abych tak řekl, vůbec dýchat. Tuto otázku jsem osobně dosud neřešil, neboť bych tam nešel, ani kdybych dostal obol starořecké valuty. Předpokládám jen, že tu asi je nějaká mně neznámá rozkoš nevidět nic, tlačit se, funět, smrdět, cítit na břiše něčí loket a v žebrech něčí koleno a nezřízeně se bavit tím, že všem mým sousedům a jiným třiceti tisícům lidí se daří stejně mizerně. Myslím, že tam lidé chodí jen ze zlomyslnosti, aby svou přítomností ještě přidali kapku k celkové

desolátní situaci. „Počkejte, chlapi,“ tak asi přemýšlí každý, kdo běží na match, „já vám pokazím tohle nedělní odpoledne; budu vám šlapat na nohy, budu vás šťouchat, budu stát na špičkách, abyste jó nic neviděli, když už já nic nevidím, budu vám říkat krobiánstva, budu se potit jako nechci říct co, zkrátka bude to legrace, až budete mít stejný dožer na mne, jako já na vás a jako každý z nás na každého druhého, že je tady taky.“ - Jsou podle všeho nějaké takové nenávistné zdroje zábavy, a já chápu, že za nimi běží celá Praha (s Hrdlořezy atd.). Ale z této určité zábavnosti plyne poučka pro výstavy a divadla. Proč tam vlastně nikdo nechodí? Obyčejně si lidé myslí: že v divadlech, koncertech, uměleckých výstavách je prázdno prostě proto, že tam nikdo nechodí. Pravda je opačná. Nikdo tam nechodí prostě proto, že tam je prázdno. Je tam příliš pohodlno. Je tam příliš dobře vidět a slyšet. Je tam příliš dobrý vzduch. Není tam tlačenice. To vše je nudná situace. Chcete-li zachránit divadla, koncerty a výstavy, musíte improvisovat tlačenice. Neomezujte přístup. Pusťte čtyřicet tisíc lidí do divadla, které je stavěno pro patnáct set. Nechte, ať si každý vybojuje místo lokty a kopyty, zuby a drápy. Dovolte, aby se na sedadlech stálo. Dbejte, aby u obrazů byl takový nával, aby z nich nebylo vidět ani rámy. Zařiďte to tak, aby se na herce křičelo: dejme tomu „surovost“, „ruka“, „srabař“ a podobně. Zatím co nebude slyšet vlastního slova, může se publikum mezi sebou hádat. Ventilátory mohou vhánět do hlediště umělý zápach. Čím teplejší den, tím víc se musí divadlo přetopit. A tak dále. Nebo si snad myslíte, že na poslední hospodářskou výstavu byl takový nával proto, že všichni ti lidé se zajímali o hospodářství? Nebo že na P. V. V. jsou návaly proto, že tam je vidět něco jiného než ve výkladních skříních kterékoliv ulice? Bůh uchovej, není tam nic zvláštního a neobyčejného, a to, co tam je, nikdo ostatně v tlačenici nevidí; ale lidé tam jdou proto, že tam je nával, že se to tam všecko hrne. Tajemství hromadného úspěchu kterékoliv věci je jenom v té hromadnosti; neboť národ se chce bavit; to jest, národ se chce tlačit. /1922/

NÁŠ VERSUS TEN DRUHÝ Já tam nebyl; jenom jsem si natočil ten knoflík na radiu nevěda ani, co mne čeká. I slyšel jsem hlas dvou mužů, kteří o překot zvěstovali: „Teď Franta útočí, ale Roth uhýbá, zasahuje Frantu levičkou, Nekolný odpovídá, teď mu ji dal, Roth ustupuje, infighting, soudce trhá, jsou uprostřed ringu, Franta dává hák, ale minul se, Roth ho zasahuje direktem do žaludku, ale Franta si z toho nic nedělá a bojuje vesele dál - -“ A tak dále. K své hanbě musím říci, že dosud jsem viděl boxovat jenom Chaplina na plátně; ne že bych měl nějaké námitky proti boxingu, ale člověk prostě na všechno se svým zájmem nevystačí. I když tedy můj osobní vztah k rohování je hodně vzdálený a uctivý, doznávám se, že mne ti dva páni, co křičeli z amplionu, jaksi rozčilili, kopal jsem kolem sebe, zatínal jsem pěsti a potil jsem se bruče: „Nedej se, Franto!“ Myslím tedy, že bych dovedl být docela řádným, ba i dosti hlasitým davovým fanouškem; snad mi tato vlastnost dává právo něco poznamenat k tomu, co jsem neviděl, ale slyšel. Onoho večera bylo totiž krom těch dvou pánů, krom pleskání nohou a rukavic a krom občasného soudcova „Break“, slyšet ještě něco: tři tisíce lidí. Tři tisíce lidí se mohlo ukřičet a utleskat radostí, když jejich favorit Nekolný zasáhl nějakým direktem bradu nebo ucho Belgičanovo, což celkem chápu; ale ty tři tisíce lidí mrazivě mlčely, když se Belgičan nedal a bil patrně tak dobře, jak uměl. Tu bylo ticho, do kterého dokonce zajelo podrážděné hvízdání. A pak ty tři tisíce lidí ryčely vášnivým protestem, když jejich Franta nebyl prohlášen vítězem. To se rozumí, je to lumpárna a nespravedlnost, náš Franta to měl vyhrát, Belgičan bojoval špatně, soudce rozhodl špatně, hanba jim a bašta. A tři tisíce lidí se rozešly s živým pocitem křivdy a další desítky tisíců se zasmušily nad tím, že se nám holt ubližuje a že je to lumpárna. Říkává se, že sport vychovává lidi pro fair play, že je učí sklonit se prostě před netto výkonem. Promiňte, z toho křiku jsem měl jiný dojem. Ze

nám nejde o výkon, ale jen o úspěch. Ze bychom nejraději viděli, kdyby Belgičan do sebe nechal mlátit jako do deky, načež by se slavnostně vyhlásilo, že náš Franta je championem Evropy a že my jsme vůbec chlapíci. Když vyhrajeme my, je to samozřejmě v pořádku; když vyhrají ti druzí, je to lumpárna a zrada. Nejhorší na věci je, že náklonnost takto jednoduše si vykládat fakta není doma jen u našich sportovních fandů; zdá se, že patří do daleko širší kapitoly „jací jsme“. Ani si už neumíme uvědomit, že čím je ten druhý lepší, tím větší je čest našeho Franty; že jen tehdy se náš Franta může ukázat jako chlapík, má-li proti sobě dobrého a úctyhodného chlapíka. Snižujeme své vlastní Franty i sebe samy tím, když si namlouváme, že na té druhé straně je jenom chamraď, zrada a intrika. Ztrácíme schopnost ocenit výkon, měřit a hodnotit. Vidí-li politický člověk v těch z druhé partaje jenom neschopné lidi a zaprodance, zříká se tím možnosti hodnotit i své vlastní Franty podle jejich činů. Pro samé podezírání a inkriminování přestáváme vůbec vidět výkony, ať na té nebo na oné straně. To ovšem je konec fair play. Dostáváme se do stavu chronického podráždění; nejde-li to po našem, křičíme hanba a zrada a máme pocit, že se nám ubližuje. Je to velmi špatný sport; a špatný sport je nejmizernější výchova. /1931/

NÁVOD K REPTÁNÍ (Pro ty, kdo to ještě nedovedou, přikládáme návod k reptání, a sice nikoli k reptání obecnému, nýbrž k našemu reptání československému, tak, jak se tato oblíbená zábava u nás provozuje na domácí způsob a tuzemskými prostředky. Odmítejte cizí značky! Naše domácí reptání přečká každé jiné! Ukázky, které přinášíme, se hodí s malými změnami na veškeré příležitosti. Zkuste, doporučujte, rozšiřujte pravé a původní české reptání!) I. ČS. BOXER FERDA PIVODA PORAŽEN OD BOBA DUDLEYE „... jednoduše skandál! Náš Ferda měl ve všech kolech drtivou převahu, ale ten pacholek soudcovská to ne a ne uznat. Pane, to jste měli vidět, jak to Ferda tomu vozembouchovi nandal! Cože? Jestli jsem tam byl? Ne, nebyl; ale já jsem jednou viděl Ferdu tak zblízka jako vás. Kdepak, náš Ferda! To přece dá rozum, že byl soudce podplacen. Od koho že? To se rozumí, od Američanů. A, pane, my nejsme dnešní. Jak to Ferda začal rozdávat, tak ho soudce napomenul; ale když ten Amerikán udělal foul, tak nic, to vidět nechtěl... To nebyl žádný regulérní zápas. Dudley měl být jednoduše diskvalifikován a soudce pověšen. Ze publikum dělalo ovace Bobovi? Prosím vás, publikum tomu rozumí! Kdyby ten zápas byl u nás, to byste koukal, jak by to náš Ferda vyhrál! To by museli Boba odnášet v kyblíkách... Říkám, není žádná spravedlnost na mezinárodním ringu. Samá lumpárna a tyhlety machle. Chtějí Ferdu odstavit, to je to celé... Jsou proti nám. Všichni to mají zcuknuto, pane. Já říkám, kdyby to byl regulérní zápas a kdybych já měl do toho co mluvit...“ II. ČS. TENNISTA FRED PIVODA VERSUS AUSTRALAN FRANK TOMLINSON „... Neříkal jsem to? Oni postaví takového svrabaře proti Australanovi! Copak je ten Pivoda nějaká třída? Prosím vás, kam bychom

se hrabali proti cizině! To dá rozum: copak se našinec může měřit s takovým Australanem? Vždyť je to k smíchu. Musíme mít drobet autokritiky, pane ... ...Že to Pivoda vyhrál? Ukažte... No jo, ale jen docela těsně. A k tomu asi náhodou. Kdyby proti němu postavili někoho silnějšího, tak by ho rozmázl jedna dvě; ale to se ví, nám pořádného partnera nedají. Tomlinson, to přece nic není, ten je už dávno hotov... nebo to je nějaký nováček. Takhle Tilden, ten by to Pivodovi nakreslil! Kdepak, člověče! Kam se takový našinec hrabe! Já říkám, žádná světová třída...“ III. ČS. UČENEC DR. FRANTIŠEK PIVODA POCTĚN NA OXFORDSKÉ UNIVERSITĚ „No a co? Ze to je úspěch? Prosím vás! Ze vám to imponuje! Myslíte si snad, že taková anglická universita je něco víc než řekněme naše? To holt jsme my Čecháčkové: myslíme si bůhvíco, když si nás taková cizina všimne... To máme u nás, holenku, o moc lepší učence, ale o těch nikdo neví, protože se jim nedělá reklama. Kdopak ví, co za tím je: nějaká placená propaganda nebo co. Na to jsou peníze, ale takhle na tohle nebo onohle... A vůbec, já toho Pivodu neuznávám. Proč zrovna Pivoda a ne, řekněme, někdo jiný? Mělo by se mu jednou vytmavit, co my si o něm myslíme, a žádné fraky. Vidíte, mně už byl dávno ten Pivoda nějak podezřelý! Počkej, kamaráde, však my ti ten hřebínek odkrouhneme! Máme my zapotřebí se nějak plazit před cizinou? No nemám pravdu? Já říkám, je to ta naše nešťastná povaha. Tak maucta, pane!“ /1933/

FIGURY NAŠEHO VĚKU HAROLD LLOYD Mládenec, jak se říká, jako z gumy, ačkoliv jsem doposud neviděl gumu běhající po římsách nebo dokonce horoucně zamilovanou; mimo to má na očích kulaté brejle, a to je krom té drahé duše skoro všechno. Má dvě stránky: aktivní, která pozůstává z neslýchané insolence, a pasivní, která pozůstává ze všeho, co se může přihodit každému z nás. Tyto dvě stránky se doplňují v život neobyčejně činný a dobrodružný. Chaplin na příklad je chudák takový oukropeček; potká-li ho něco, je to ze samé pokory a bezradnosti; dokonce ze samé pokory a bezradnosti se stává hrdinou. Harold Lloyd je nestyda. Vezme vám z ruky noviny, jako by se nechumelilo. Sedne si vám na klín, jako byste byli polštář pletený z vlny; jde si, kam chce, a dělá, co ho napadne. Z čiré a zrovna nadpřirozené nestydatosti vleze do děsných příhod a nejpotrhlejších dobrodružství, ale to nic nedělá; má nestydaté štěstí a vyleze, neřád, ze všeho, a ještě se usmívá na celé kolo, i brejlemi i svými pevnými, jaksi šejdrem putujícími nožkami. A to vše s takovou nestoudně samozřejmou tváří, s tak nevinnou jistotou, že my ostatní, bůh mi buď svědkem, si neumíme tak samozřejmě a nevinně ani zavázat střevíc nebo přisolit polévku. Většina lidí vypadá, jako by je něco tlačilo nebo jako by se za něco omlouvali, nebo jako by žili v stálé metafysické hrůze, že něco převrhnou. Mythičnost Harolda Lloyda je v tom, že je nadpřirozenou mocí zbaven děsné lidské kletby rozpaků. Není to jen komické; je to osvobozující. Ale stejně osvobozující je, že On (neboť tak si dává říkati, vědom si svého poslání) s nemenší samozřejmostí a nevinnou ochotou přijímá všechny nevyčerpatelné maléry, ourazy, pohromy a zmatky, z nichž, jak se zdá, je přes Leibnizovo ujišťování upředen pozemský život. Každému se dejme tomu stane, že naběhne nosem na roh domu; nuže, On přijme tuto ránu s tak nevyrušenou ochotou, s tak vlídnou pohotovostí, že tím rázem mizí ďábelská a tajemná zloba věcí, jež se naschvál stavějí do cesty našemu

roztržitému nosu; najednou vidíte, že je to vlastně laškovná pozornost a nikoli chmurná nástraha věcí, číhající na nás na každém kroku. Spadli jste někdy do jámy? Jistě jste to přijali hrubě a s hlubokým odporem; ale On do ní spadne tak, jako by si nic jiného ani nežádal a jako by to byl pro něho pohyb stejné nenucený jako letět na perutích lásky. Není statečný; ale tato nekonečná a nevyčerpatelná ochota ke všem zlomyslnostem osudu se vyrovná nejhrdinnější dobrodružné kuráži. Stejnou neporušitelnost ducha, jakou antičtí stoikové ukládali do svých poněkud nudných sentencí, ukládá On do svých ztřeštěných pošetilostí s důsledností přímo fantastickou. Neboť - mimochodem - důslednost a strašná systematičnost je jedním z dosud neprozkoumaných tajemství humoru.

DROBEČEK A DLOUHONOŽKA čili Patt a Patachon. Jejich vtip, humor, dojemnost a celý světový názor je v tom, že jsou párek. Pohleďte na ně, jak jsou ven a ven prostoupeni vážností tohoto poslání, jak důstojně, posvátně a obřadně plní své dvojenectví. Nepromluví spolu slova, nemrknou na sebe, není toho třeba; jejich shoda je mlčelivá, neboť je příliš hluboká. Jeden je čahoun a druhý je prcek; jeden je huňatý a druhý je holý; ale duše, jářku, je něco víc než tělo, a putují-li ti dva cestičkou vandráků držíce se z!a ruce jako děti, vidíte, jak duševně splývají; má to do sebe něco mystického. Jsou velmi otrhaní; ale jsou z nejpoetičtějších figur, jež dosud film pustil do světa. Drobeček bezmezné uctívá Dlouhonožku; je to jeho kult velikosti. Slouží mu se slepou oddaností věřícího; a dlouhán, zřejmě ze šetrnosti k jeho víře, přijímá jeho služby s nekonečnou, přímo faraónskou důstojností, takže i tento poměr pána a panoše je pln hluboké a mystické harmonie. Ukazuje se tu, že bratrství a rovnost nevylučuje úctu, a že na druhé straně jakási hierarchie a sociální rozčlenění je zajisté jedním z prvních úmyslů prozřetelnosti; neboť ani mezi Pattem a Patachonem nezavedla profánní nivelisaci. Přijímaje úctu Drobečkovu, ví Dlouhonožka, že si nesmí před

ním zadat; i dává si na sobě neskonale záležet, a právě tento pietní ohled k Drobečkoví je pln nevýslovné něžnosti. Načež oba otrhanci odejdou, vykročivše touž nohou a vedouce se za ruce. /1924/

FAIRBANKSŮV ÚSMĚV Předpokládám, že už se někdy na vás vycenil z projekčního plátna svými dvaačtyřiceti, či kolika zuby (neboť má jich jistě víc než jiní smrtelníci, spoustu jich má a tak tvrdých, že ho slyšíte oblázky chroustat). Viděli jste jej, jako jste viděli tklivě nehybnou tvářičku Chaplinovu; znáte ho lépe než své kamarády z dětství. Je to „muž, který se směje“; je stejně romantický jako hrdina Victora Huga, ale romantičnost jeho úsměvu je docela jiná. To není hořký a děsivý škleb Hugova šaška, ani „na tváři lehký smích a těžký v srdci žal“; kdepak! Fairbanks se docela jednoduše řehtá, protože má báječnou radost skrz naskrz. Má ohromnou radost, když se zamiluje, vycení se na vás, když hop! skočí s pátého patra, aniž si polámal své zdravé nohy, zubí se na každou překážku a dělá své hrdinské kousky, jako by si, holomek jeden, jenom hrál; vidíte, už zas se směje. Umí všechno a neumí nic; umí se jenom smát, a to vlastně je všechno; skáče-li na koně nebo leze-li po stěně jako moucha, dělá to proto, že má tak lehké a rozradované srdce. A když se do něčeho dá, musí se mu to samozřejmě podařit: prostě proto, že se do toho hrne s tím jiskrným a důvěřivým úsměvem. Fairbanks není žádný herec. Fairbanks je chlapík. Ne, je něco víc: je typ. Ke všem typům hrdinství, které stvořil mythus a poesie, přibývá v něm nový a čistý typ hrdiny chlapíka. Je hrdinou proto, že z něho musí někudy ta náramná radost a bujnost ven. Co si má počít? Šije to s ním, nohy mu tancují a dvaačtyřicet zubů mu kouká z úst. Nechce nic velkého; nechce ani porážet nebesa ani dobývat světa; ten dobrý chlapec nemá ani za mák povahu rebela. Ve svém ranečku má jen svých pět morálních švestek, pár rytířských pudů cti, lásky, věrnosti, kamarádství a čeho ještě? Je to ukrutný primitiv, tenhle moderní hrdina; nechtějte na něm, aby řešil nějaké světové problémy; ba není ani ctižádostivý. Příležitost dělá zloděje; ale příležitost dělá také hrdinu. Takový Fairbanks nemá nejdřív docela žádný program; jde a směje se a nemyslí na nic; a najednou z ničehož nic se něco semele, a

Fairbanks letí, skáče, střílí, šplhá, uhání, leze po stěnách, dělá boží divy; a kdybyste ho rozkrájeli, nenajdete nic jiného než že mu to dělá nezřízenou radost. A když to tedy vyhraje, tak se směje na celé kolo; bodejť, má radost. Nevím, je-li ve světové literatuře jiný případ tak naivního hrdiny; nenapadá mne žádný. Jsou hrdinové chmurní, mstitelé a vysvoboditelé; nebo titanští ctižádostivci, vymrštění k nadlidskému cíli či vztahující ruku po božství; jsou Caesaři a Brutové, Faethonti a Spartakové, odbojníci a dobyvatelé, heroové sebeobětování nebo rození vůdci. To všechno je Fairbanksovi čínština. Tropí hrdinské kousky, tak jako kluk leze na strom: prostě pro radost z výkonu, bezstarostně, chutě, jako blázen. Je celý z jednoho kusu, a není v něm trhlinky, kde by se usadila špetka rozvahy. A nakonec se dá i sám sobě do smíchu. Je to až nadlidsky prostomyslné. Fairbanks je výlupek optimismu; to z něho dělá zrovna bytost mythickou. Všechno se podaří, vše je možno; člověk může udělat vše, má-li zdravé ruce a nohy a hlavně zdravou chuť do toho. Čeho se bát? Okřídlené srdce vás snese bez úrazu i do propasti; věci vás poslouchají, jdete-li na ně s úsměvem a - nu, s takovou hravou šikovností; člověku se hnedle zdá, že by to všecko dovedl také, jen mít příležitost. Koukejte na toho chlapíka: což je možno - nejsme-li zrovna vrtáci - aby nás, dejme tomu, bolely zuby, abychom křivě šlápli nebo spadli s tramvaje? Vždyť je všecko tak lehké a snadné, na mou duši, jen hračka a úsměv; ode dneška se nám jistě všecko povede jedna radost. A i kdyby přišlo to nejhorší a dvacet arkebuz se už sklonilo k našim prsoum, haha, vždyť je to švanda! stačí jen mrknout, a klesnou arkebuzy, a my tu budeme stát s vyceněnými dvaačtyřiceti zuby, neboť dvaatřicet jich nestačí na úsměv optimismu. /1923/

CHAPLIN ČILI O REALISMU Jdu-li po ulici, myslím, že to na nikoho nepůsobí dojmem rozjařující směšnosti; ale vezme-li mi vítr klobouk a kutálí jej rovnou pod nejbližší tramvaj, mám za to, že to poněkud obveselí i nejvážnějšího a nejdůstojnějšího člověka, jako je na příklad dopravní strážník. Skoro všecka směšnost světa vzniká z porušení normálního chodu věcí, z anarchického vpádu nepředvídatelná, z maléru čili šlamastiky, zkrátka když se přihodí něco nečekaného. Veliký Chaplinův paradox je, že obrátil na ruby tento poměr (což je ostatně jedno z tajemství anglosaského humoru). Chaplinův humor je metodický jako demonstrace universitního profesora; je důkladný jako odborné pojednání; je přesný a dokumentární jako fysikální pokus. Jeho východisko je ovšem také v anarchii a smůle života; také Chaplinovi dejme tomu - vezme vítr klobouk, ale tato atmosférická událost není hlavním vtipem věci, nýbrž jejím beztvarým zárodkem. Je to podnět, aby bylo co možná zevrubně zjištěno, co se děje s kloboukem a člověkem, jemuž uletěl klobouk; a tu Chaplin odhaluje celé psychologické i fysické bohatství této události, její logický průběh i její fatální možnosti s úžasnou přesností objevitele. Dejme tomu, Chaplin (v Psím životě) chová na klíně psisko; a ježto oba jsou velmi milí, stačilo by to, aby byl s tímto stavem věcí spokojen celý svět. Ale Chaplinovi to nestačí; Chaplinův metodický duch by nebyl spokojen, kdyby ho psisko nelízlo rovnou přes ústa. Toto dojemné psí líznutí není směšné proto, že je nepředvídané, nýbrž proto, že je předvídané; proto, že to psi opravdu dělají (zejména asi chová-li je na klíně Chaplin); proto, že to prostě patří k psí nátuře. Chaplin se tím nestává víc Chaplinem, něžným a tuláckým výstředníkem, ale pes se tím stává více psem. Dáte-li psovi na hlavu generálskou čepici, není to zdaleka tak směšné jako překvapující okolnost, že pes je pes. Nebylo by žádným objevem, kdyby některý učený pes hrál na loutnu; objev je, že pes má jazyk.

Chaplin (v Poutníkovi) stojí u plotu s dívkou. Každý z nás ví, co je to plot, a většina z nás stála u plotu s dívkou; nuže, Chaplin nám ukáže, že náš názor na plot je přesto neobyčejně povrchní a kusý. Z duševní lenosti zapomínáme, že dejme tomu latě plotu jsou nahoře špičaté; ale Chaplin by nebyl Chaplinem, aby si této originální vlastnosti plotu nevšiml, nebo spíše plot by nebyl plotem, kdyby si zamilovaný Chaplin nečistil nehty o jeho hroty, kdyby se na ně trochu nenabodl nebo kdyby mu neuvázla ruka mezi latěmi. Tím, že ukázal, co plot dělá, demonstroval, co plot je; objevil dokonce, že vůbec existuje. Chaplin vynalezl plot, tak jako jej vynalezl pračlověk, když zřídil první palisádu (snad také proto, aby se o ni snivě opíral s dívkou a čistil si nehty). Tímto způsobem Chaplin buduje a konstruuje ploty; a podobně zachází s čímkoli, co vstoupí do jeho hry. Každý zná kuchyňský váleček a je si nejasně vědom, že je kulatý. Chaplin (v Poutníkovi) je však přímo dětsky užaslý nad pozoruhodným faktem, že válek je kulatý, a objevuje, že se následkem toho kutálí. Tento objev není ovšem Kolumbovo vejce; zato je to Kolumbův váleček. Chaplinova dobrodružství ve farské kuchyni dokumentují tuto vynikající geometrickou vlastnost válku způsobem vpravdě definitivním; úkaz, že válek se kutálí tolikrát na horlivou Chaplinovu hlavu, je v tom směru úžasně přesvědčující a konklusivní; a přiznám se, že bych mohl stokrát okukovat a očichávat v kuchyni, aniž bych dostal tak jasného poznání o podstatě válku. Nebo počkejte: každý z nás má (nebo míval) bouřku, buřinku, tvrďoch čili tvrďásek nebo též meloun, zkrátka ten kulatý klobouk. Možná, že za sto let bude nějaká bouřka (tvrďásek) uložena v Historickém Museu jako ukázka našeho historického kroje; nebude-li však v Historickém Museu uložen Chaplinův Poutník, bude příští lidstvo stejně neinteligentní jako je dnešní. Poutník patří do musea nejen kvůli Chaplinovi, nýbrž i kvůli bouřce (tvrďásku); neboť Chaplin, zkoušeje ji (jej) rozkrájet místo puddingu, podává celou studii o tuhosti, tvrdosti, odporu, houževnatosti, konsistenci a zvláštní neprostupnosti našeho tvrďásku čili bouřky; kdybyste svůj klobouk ohmatali ven a ven, točili jím v ruce nebo jím zdravili u

vrbiček, nedovíte se tolik o jeho tvrdošíjné hmotné podstatě, jako z metodických pokusů Chaplinových rozkrájet jej na přiměřené porce. Místo aby, rozbodán Chaplinovým nožem, vypustil tvrďásek svou duši, stává se archetypem a vzorem všech buřinek; získává tím existenční sílu přímo historickou. To tedy je jeden z motivů Chaplinova komického tvoření; Chaplin není kouzelník, který vdechuje věcem duši, nýbrž větší kouzelník, který vdechuje věcem věcnost. Jeho důmysl je v tom, že nakládá s kloboukem jako s věcí tuhou a s kuchyňským válkem jako s věcí kulatou; jeho humor pramení z toho, že věci jsou opravdu takové, jaké jsou. Je možno uvažovati o plotu jako o náznaku hradby nebo o symbolu soukromého vlastnictví; Chaplin o něm uvažuje jako o věci udělané ze špičatých latěk. Je v něm primitivnost divocha; člověk ovládaný sociální a praktickou rutinou všedního života uvádí kuchyňský válek v souvztah s těstem; Chaplin v něm vidí základnější fakt kutálení. Normální člověk vidí v buřince předmět občanské důstojnosti; Chaplin, podobně jako divoch ze Šalamounských ostrovů, shledává, že to je věc vzpurná, kterou nelze krájet. V rukou Chaplinových pozbývají věci svého symbolického, odtažitého nebo zvykového významu a vracejí se v prvotní rajský stav; stávají se nahou a překvapující skutečností. Je to realistické objevitelství; jeho šprýmy odhalují paradoxii věcí. /1925/

NANUK Jsme velmi nešťastni, my lidé. Míním, my všichni. Buď máme málo peněz; příliš malý byt; nepodařený oběd; ošklivou a temnou vyhlídku z okna; koupel málo teplou; starý a vetchý zimníček; příliš málo pohodlí; příliš mnoho práce; příliš mnoho trápení. My všichni, jak tu jsme. Řekněte, nu řekněte, není-li na příklad zrovna k vám život příliš tvrdý? Nu ano, vždyť jsem to říkal. Teď nám ukazovali ve filmu „Nanuka, člověka primitivního“. Je to Eskymák někde od Hudsonova zálivu, táta celé hromádky dětí, lovec. Žádný herec; prostě dělá před aparátem, co dělal a bude dělat po celý život: loví ryby a mrože, staví ze sněhu boudu, prodává liščí kůže a tak dále. Film nemá jiného děje, než tento život. Ale tenhle děj stojí za to. Už od klukovských let jsem četl plno knížek o Eskymácích. Připadalo mně náramně pěkné žít skoro celý rok v čisťounkém sněhu. Bože, toho kulování! Sáňky! Stavět ze sněhu boudy a panáky! A pak se zabalit do kožišin a hezky se vyhajat! Může být něco lepšího? Aj, zajisté může. Na příklad být u nás aspoň žebrákem, přikrývat se slámou či hadrem, mít suchý kámen pod sebou a dostat k obědu brambor nebo kus chleba; nebo spát v zákopu či na pryčně, bydlit na Popelkách nebo v Šavlínově domě, nebo cokoliv se nám zdá nejhoršího. Jak vám mám popsat Nanukův život? Je to prostě zápas: zápas s vodou, se sněhem, s tmou a zimou, s hladem, s nicotou. Nic, nic tu není než studené moře, ze kterého je nutno takřka holýma rukama vyrvati kus syrového masa, a než nekonečný sníh, odkud lze vyhrabati jen hrst mechu pro malý ohníček. Není tu stromu, hlíny ani travičky; i ten kousek dřeva musí vyplavit moře odněkud ze šťastných zemí, kde roste zázračná věc - strom. S úžasnou trpělivostí musí Nanuk klečet nad dírou v ledu, aby nabodl rybu; pak ji trhá a polyká přímo za živa, neboť hlad nestrpí odkladu. Je podivno vidět ty zářící obličeje nad krvavým žvancem masa, vydobytým s nepopsatelnou námahou; nebo putování za potravou v nekonečných

vánicích, zmučené smečky psů, strašlivě kruté lovy; a zase děti, krásné a veselé děti, blažená štěňátka lidská i psí, dobrotivý život rodinný ve světě tak neúprosně tvrdém. Poslední hlídka člověka na samém kraji nicoty. Je to velký pohled na vytrvalost a statečnost lidskou. Hle, jak naprosto relativní je lidská bída. Říkám vám, že nejubožejší žebrák našeho zeměpásu žije změkčile a pohodlně ve srovnání s tím, jak žijí Eskymáci. Nanuk je spokojený; vidíme mu to na tváři. Nanuk je snad docela šťastný člověk, pokud nezahyne někde ve sněhu i se svými mláďaty. Nanuk je „primitivní“ v tom, že nezná srovnání; že si nedovede představit lepší život než je ten jeho; že nezávidí; že mu není dána bičující sociální vzpruha nespokojenosti. Směje se mžouravýma očičkama, září širokou papulou; neboť se najedl a je živ, má děti a zdravé ruce a dovede se ohánět v té sněhové, dující pustině na kraji nicoty. Mohl by táhnout na jih; je obratný, uživil by sebe a své děti za poměrů nesrovnatelně vlídnějších. Snad je to nevědomý a strašlivě silný tlak generací, který jej váže k zemi nejpustší; nikoliv možnost výživy - tak úžasně skoupá a namáhavá, ale něco většího: nutnost setrvati; pud nepustit z rukou, čeho se zmocnili předkové; tajemná houževnatost rodu, který nedovolí, aby stopy jeho života byly zaváty sněhem. Kdyby se odstěhoval Nanuk, zúžila by se hranice lidstva; je to jisté velké poslání, které plní Nanuk - neboť nelze jinak pochopit jeho ohromující vytrvalost ani jeho široký úsměv. Nanuk není zvíře; ví ledacos a zná bílé muže; Nanuk by mohl opustit ten hloupý a zlý sníh, ale Nanuk nesmí. Za jeho trpělivostí stojí bohové. Nanukův film, toť podivuhodná oslava člověka. /1923/

SLYŠEL JSEM, ŽE Slyšel jsem to od jednoho vyššího státního úředníka, kterého nesmím jmenovat. Slyšel jsem to s míst nejlépe zpravených. Říkal mi to jeden známý, který k takovým věcem má přístup. Mám to z nejlepšího pramene. Je to úřední tajemství, ale mně to řekl jeden pán, se kterým jsem jel ve vlaku do Vlachova Březí. A tak dále. Tu či onu z těch vět můžete slyšet v téměř každém československém politickém hovoru, pokud se odehrává mezi pány v límečku; lid bez límce a kravaty se ve svých politických názorech obyčejně obejde bez oněch vyšších a nejlépe informovaných autorit. A po takovém „slyšel jsem“ následuje nějaké hlubší politické tajemství, na příklad že ten a ten ministr si koupil zámek na měsíci, že ten či onen ouřada má 999 milionů platu, že pro pražský hrad bylo ze státních peněz zakoupeno tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček, nebo něco tomu podobného. Nikdy se neříká: „Slyšel jsem z nejlepšího pramene, že panuje veliká nezaměstnanost a bída“, nebo „Je to úřední tajemství, ale mně to řekl jeden vysoký státní úředník, že se v úřadech potají a horečně pracuje na racionalisaci úřední práce“. Žádné toho druhu tajemství nevychází s míst nejlépe zpravených, nýbrž toliko věci důvěrné a takové, které podporují oblíbený československý politický názor, že všecko je lumpárna, že nevěřme nikomu na světě širém a že to republika nevydrží. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste už ve svém okruhu slyšeli, že někdo něco z nejlepšího pramene slyšel, a jaké věci to byly. Ta zvláštní československá záliba něco pod pečetí tajemství slyšet a dát to zase dál je do jisté míry patrně přežitek válečného zpravodajství. Tehdy kolovaly ústním podáním zprávy, které v novinách nebyly, protože v novinách být nesměly. Ostatně většinou ani nebyly pravdivé, byly tendenční a zveličované ale my je nemohli kontrolovat právě proto, že noviny měly náhubek tak neúprosný. V tom byla historická pitomost válečné censury: že znemožnila jakoukoliv kontrolu a tím dala místo divokým pověstem a nekritickému

povídání. Kus toho romantického, spikleneckého zpravodajství v nás zůstal dodnes; nestačí nám, co je v novinách, chceme se dovídat víc a věci skrytější, vem je kde vem. Neříkám, že dnes najdeme v novinách všechno v jen jedněch novinách jistě ne; ale celkem - s několika výjimkami a za jistých kautel - mohou psát noviny o čemkoliv; přesně řečeno, bývá v nich toho dokonce víc, než je poctivě pravda. Nuže, má-li vedle té nepřeberné hromady zpráv a polozpráv, slechů, pověstí, insinuací, klepů a omylů, která se úhrnem jmenuje tisk, být ještě nějaké ústní podání - to už to ústní podání musí vypadat, to už se toho musí nabrat hodně plná huba, to už musí být tak silné, že se i nejméně ostýchavé noviny stydí to otisknout! Ano, jsou to ty nejposlednější splašky politického nádobíčka; ale i z nich se skládá tak zvané veřejné mínění. Slyšel jsem to od vysokého státního úředníka. Nikdy se neříká: Slyšel jsem to od ministerského rady Paprtála, od komisaře Mastikulky, od úředního sluhy Jarolíma Pokorného. Slechy vždycky mají původ zastřený a bezejmenný. Vždycky je to nejlepší pramen, ale bez udání místa. To už patří k přírodopisu pověstí: že jejich začátek je zahalen tajemstvím. Patří to i k jejich poutavosti: kdybychom řekli, že jsme to četli v novinách, budou mít naši posluchači trapný dojem, že jim povídáme něco starého a známého. Ale pozor: neznámý pán je osobnost vždycky podezřelá, jak víme ze soudní praxe. Pán, kterého nemůžeme identifikovat, je ipso facto subjekt nevěrohodný a nepatří do diskuse. Řekne-li vám někdo, že to a to slyšel od osobnosti, kterou nemůže jmenovat, pak buď to slyšel jako tajemství, které není oprávněn říkat dál, nebo má ona nejmenovaná osobnost zájem na tom pouštět něco anonymně do světa; obojí případ není ani pěkný ani spolehlivý. Kus naší politické a veřejné mizérie je v tom, že tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň slyšet a trochu víc vidět: to by posloužilo nejlíp našemu veřejnému mínění. /1932/

HRDINA NAŠICH DNŮ „Co chceš, Maruško? - Píšu, jak vidíš. - Co píšu? Nu, volební úvodník. To víš, teď není zájem o nic jiného... Tak honem, cos mi chtěla Cože, že se vedle u sousedů zase hádali? Odpusť, Maruško, ale po tom nám nic není. Byl bych raději... To je jedno, žes to slyšela, ale - No dobrá, tedy on ji podvádí, ale po tom nám přece nic - Tak ať chlastá, to je jeho věc, víš? - Nad své poměry! Co nám je do toho, jak žijí? Pamatuj si, já nikdy nestrkám nos do cizí kuchyně. To vy ženské - Promiň, to je věc zásady: nikdy se nestarat, co druzí - Já nemám rád klepy, víš? - To je jedno, ať to je pravda nebo ne. Já ze zásady nevěřím, co se šušká - Já tě prosím, Maruško, aby sis vyhnala z hlavy ten ženský zlozvyk, starat se o cizí důvěrnosti. Víš, že to nesnáším. - Ze jsem kazatel! Nemuselas na mne chodit s těmi tvými klepy! - Ano, já mám své zásady. Ale snad bys mne teď mohla nechat psát, nemyslíš? - Sbohem. - Zatracené ženské! Kde jsem přestal? Aha: „Jak se dovídáme z důvěrného pramene, pánové z výkonného výboru nepřátelské strany si leží ve vlasech; fama praví, že nezůstalo jenom při slovech. Proslýchá se, že fondy této strany jsou vyčerpány; oposice ostře vytýká výkonnému výboru, že prý předlužil družstevní podniky strany. Jedním slovem: naprostý rozklad. Krom toho se prý projevily staré osobní rozpory mezi odborářskými činovníky a politickým vedením strany. Dostalo se nám spolehlivé zprávy, že vůdce strany byl nařčen z věrolomnosti „Co chceš, kluku? Vidíš přece, že mám práci. - Ze se ti ztratil míč? Máš si na něj dát pozor. - Cože, že ti jej ukradl Vahalíkův Ivan? Viděl jsi ho, když tu merunu bral? Neviděl? - Aha, ty si to jenom myslíš. Tak poslouchej, Jeníku, pamatuj si: nikdy nesmíš nikoho obviňovat, když to určitě nevíš. To se nesmí, rozumíš? To slušný člověk nedělá. Jen si představ, že bys tomu druhému ukřivdil! To je strašná věc, sáhnout někomu na čest. - To je tvá vina, že je meruna pryč; kdybys ji nenechal ležet na chodbě... Podívej se, Jeníku: za pár dní si zase budeš s Ivanem hrát. Mohl

by ses mu ještě podívat do očí, kdybys ho teď nařkl ze zlodějství? - To nesmíš, Jeníku; já vím, že jsi silnější, ale právě proto mu nesmíš nařezat. Fuj, podezírat je ošklivé. - Cože jsi mu řekl? Ze je raubíř? Za to bys zasloužil pohlavek, Jeníku! Jestli se to ještě jednou stane, nepustím tě týden hrát kopanou. Jdi, zlobím se na tebe! Čestný člověk nikomu nenadává, rozumíš? Jdi! - Zatrápené děti! Kde jsem přestal? „ - z věrolomnosti a podivných machinací. I my bychom se mohli otázat dotyčného pána, kam se poděly dva miliony věnované na sanaci jistého družstva. Mohli bychom se zeptat, proč byl ututlán případ pana V., na kterého bylo podáno udání pro defraudaci. Ale dosti na tom! My budeme stati na stráži, aby republika nebyla rozkradena od politických hochštaplerů a notorických lhářů. Naše strana si ještě posvítí na tyto spílající chuligány „Co je, Fany? - Ze dole na ulici kope kočí do padlého koně? No a co já s tím mám - To je věc policajta, aby zakročil. - A proč byste zrovna vy běžela hledat strážníka? Hleďte si svého a dost. - Já věřím, že se na to nemůžete dívat; ale já jen říkám, aby každý metl před svým prahem. - To tak, ještě z toho budeme mít kravály. - Prosím vás, vy budete chtít lidi napravovat! Nepleťte se do toho a je to. - Když mu něco řeknete, bude mít tím větší vztek. Nechte to být, Fany; ať se každý stará o své věci a je to. A teď už mě nevyrušujte; mám nutnou práci. „ - na tyto spílající chuligány prostě již v zájmu veřejné morálky. Vystupujeme-li bezohledně proti nim, plníme svou národní a mravní povinnost. Kam by to vedlo, kdybychom mlčeli k trapným úkazům, korupci a neslušnosti našich odpůrců? Proto voláme do zbraně všechny poctivé, nebojácné, idealistické občany...“ /1929/

CO S LITERÁTY Četl jsem onehdy v jakési kritice, že prý „jsou u nás stále hojnější lidé, zle žehrající na tak zvané znovinářštění poesie“. Kdepak jsou ty zlaté časy, kdy básník neotevřel úst svých než v písních, žalmech a ódách! „Dnes se básníci stali pouhými dělníky, píší do novin feuilletony, sloupky, kursivky s úmyslem bavit publikum bystrým glossováním událostí, žertovnými postřehy, karikaturou a psinou. A není jistě daleka doba,“ praví věštba dále, „kdy se začne na básníky hřímat: Buďte, u čerta, básníky a nezaprodávejte své umění pro tajtrlictví chvíle. Neboť nikdo beztrestně nedělá žurnalismus. Než se nadějete, vězí v něm i celá vaše literatura, kterou rozhodně nechcete přiblížit žurnalistické úrovni!“ Tak to tam doslova stálo. Při této příležitosti by se mohlo plamenně vystoupit na obranu básníků a dokazovat počínajíc Aristofanem nebo Dantem, že básníci mají jaksi vyseděné právo na aktuálnost a že odjakživa provozovali tajtrlictví, rozumíme-li tím slovem, že měli ukrutný zájem o věci, které se děly kolem nich. Nebylo by bylo nasnadě se zeptat oněch stále hojnějších lidí, je-li lépe, aby básníci bavili publikum bystrým glossováním událostí, karikaturou a psinou, nebo aby vyřizovali akta u zemského výboru či u poštovního ředitelství, jako se jim u nás obyčejně přihází, chtějí-li se nějak uživit. Ale místo těchto úvah bych se rád ujal oné činnosti, kterou citovaná věštba mohutně nazývá tajtrlictvím chvíle. Kdybych se s hradecké Bílé věže díval na muže, který by dole na náměstí mával proti někomu mečem nebo kopal motykou dláždění, shledával bych asi, že toto mávání nebo kopání vypadá k popukání tajtrlicky; ale zkusí-li sám člověk mávat mečem nebo kopat motykou, sezná, že to není žádná hračka a že to nejde bez síly a fortelu. Nevím, proč se pořád - po tolika opačných zkušenostech - udržuje představa, že básník je člověk, který „zadumán hledí v dál“. Poznal jsem hromadu básníků všech možných národů a shledal jsem, že se většinou daleko horlivěji zajímají o politiku, denní události a jiná tajtrlictví chvíle,

než dejme tomu inženýři, chemikové nebo jiní odborníci, předně snad proto, že na to mají víc pokdy, a za druhé proto, že je k tomu táhne zvláštní zájem. G. B. Shaw má daleko nenasytnější interes o současnost než třeba sám pan Vraný nebo pan Skýpala; a kdyby Otakar Březina se uvolil psát úvodníky, byly by (určitě) o hodně aktuálnější než denní kázání většiny vládních i oposičních novin dohromady. Zpravidla se básníci nevyznačují tím, že jsou snivější nebo bezhlavější nežli normální lidé, nýbrž naopak tím, že jsou živější a všestrannější nežli normální lidé. Živější, to je to slovo; jsou totiž tak nezkrotně živí, že se zajímají o velmi mnoho lidských i kosmických věcí, aniž je to, jak se říká, jejich zatracená povinnost. Jejich názory mohou být velmi pošetilé, ale jsou živé; neharaší v nich mrtvá litera, jako se stává u těch, kdo náhodou básníky nejsou. Jejich předností je, že dohromady v ničem nejsou odborníky; právě proto jsou i naivnější i universálnější než ti druzí. Dovedou-li, jak jim vytýká onen ponurý kritik, bavit publikum, je to jen proto, že především dovedou bavit sebe samy; že je docela upřímně zajímá, co vidí a o čem povídají nebo píší. Ano, „nikdo beztrestně nedělá žurnalismus“; potká-li už básníka ten osud, že dělá žurnalismus, stane se mu, že se počne zajímat o ještě širší kruh života, než kdyby skládal doma básně o řeckých hetérách nebo tragedii o královně Semiramis. Což pro něho, doufejme, nebude bez užitku. Úhrnem není problémem, mají-li nebo nemají-li básníci dělat žurnalismus a sloužit tajtrlictví chvíle; horší je, slouží-li tajtrlictví chvíle v novinách lidé, kterým by spíše svědčilo mít řádné místo v zádušním úřadě nebo u berní správy, kde nikterak není úkolem bavit publikum. Neboť bavit publikum, těšit a vzrušovat člověka, to je asi tak ta nejvážnější povinnost vyhrazená básníkům. Aspoň ten úkol jim, pro lásku boží, nechte. /1927/

KANTOŘI A ŠKOLA Na okraji ankety o reformě školství padlo osvobozující slovo: že nejde jen o reformu školství, ale i o reformu učitelů. Ovšem reformovat živé lidi je věc těžká a pomalá; nedá se jen tak nařídit: od nynějška budeš takový a onaký. Nejde ani o to, sypat řeřavé uhlí na hlavu našich vychovatelů; vskutku by toho nezasloužili. Prometl jsem za svého mládí tři gymnasia na nejrůznějších stranách vlasti, poznal jsem na vlastní kůži dobrou stovku učitelů, a nestačily by mně všechny mé prsty, kdybych chtěl vypočítat ty z nich, které mám podnes rád a od kterých jsem se opravdu mnohému naučil. Ale rovněž by mně nestačily řečené prsty, kdybych měl vypočítat ty kantory podivínské a vyšinuté, ty školní pedanty a tyrany, neurastheniky a dobrácky, hypochondry a slabochy, ty poněkud nerovnovážné osobnosti, kterým byla svěřena výchova nás chlapců. Poznal jsem jich mezi středoškolskými profesory daleko více než v kterémkoliv jiném povolání. Roztržitý profesor není jenom mythus, ale zdaleka nevyčerpává profesorskou pathologii. Mohli bychom snad říci, že profesorské povolání více než kterékoliv jiné vybavuje tak zvané koníčky nebo dává vystoupiti podivínským sklonům. To jest zkušenost téměř obecná; otázka je, kde vězí příčina. Je jich možná víc, ale chtěl bych uvésti aspoň dvě: Fakt je, že na studium filosofie a tím na profesorskou dráhu chodí velkou většinou chlapci ze sociálně slabých rodin. Jistě to je jednak proto, že studium filosofie je poměrně krátké a laciné a že filosofové mají jaksi přednostní právo na kondice; jistě tu působí také to, že hoši z rodin hmotně stísněných nemají tu podnikavost a ty lokte a dávají přednost povoláním pod pensí, tedy úřadům a školám. Ale ať je příčina ta neb ona, faktum je, že na fakultě filosofické a přírodovědecké najdete nápadně velké procento skutečného studentského proletariátu, hochů špatně živených a špatně bydlících, utloukajících se kondicemi, korekturami atd., udýchaně polykajících přednášky, příručky a zkoušky, aby už měli školy za sebou. Mají-li, jak se

říká, kantoři tak často ránu, musíme se ptát, zda jim tu ránu nezasadilo příliš těžké a trpké studentské mládí. Učitel, který má být vychovatelem mládeže, má především být harmonickou osobností a ne člověkem usmýkaným a nalomeným; reformovat kantory znamená usnadnit jim studium sociálně. Klade-li se taková váha na praktický výcvik seminární a laboratorní, uvažme, že tím student proletář ztratí možnost živit se kondicemi. Máme-li zájem o výchovu a školu, musíme mít zájem o ty, kdo se výchově a škole mají profesionálně věnovat. Pokud je učitelské povolání v tolika případech jenom Franta z nouze, nemůžeme na ně klást měřítka o mnoho vyšší než dosud. Druhá okolnost je ještě obsáhlejší. Jak vám potvrdí každý středoškolský (i vysokoškolský) učitel, má na charakter učitele zvláštní a těžko překonatelný vliv ten ustavičný styk s polodětským kolektivem, svázaným disciplinou a intelektuálně podřaděným; učitel nestojí mezi sobě rovnými, nýbrž nad méněcennou masou, se kterou nemluví jinak, než s intelektuální převahou. Tady je psychologická příčina tolikerého učitelského autoritářství a pedanterie. Ale z toho zas nelze vinit učitele; poměr nás všech k dětem a mládeži je povýšený a těžkopádně autoritářský, počínajíc už rodinou. Po té stránce reformovat kantory by předpokládalo především reformovat náš vlastní poměr k dětem. Učitel má být v některém koutě své duše věčným chlapcem, solidárním s tím mládím, které mu je svěřeno; ale takovým věčným dítětem má být i každý otec a matka. Naše středoevropská civilisace se dosud nenaučila těm jistým veselým a srdečným ohledům k dětství a mládí; pokud náš život je krutý a lhostejný k dětem, nebude ani naše škola jiná, než je: bude doménou učitelského sboru, ale ne doménou dětí. Budeme děti okřikovat a poučovat, ale nebudeme je pěstovat. Je tu velmi třeba změny systému; ale to není jen v rukou školy, nýbrž v rukou rodiny a v moci nás všech. /1929/

PŘÍPAD S CENSUROU Mám za to, že úřad censora je povolání celkem neutěšené. Nikdy se nestane, že by kterýkoliv počin censorův byl uvítán s obecným uznáním a povděkem. Je to povolání, které v nejlepším případě je rádo, když se o něm co nejméně mluví. Nechtěl bych být censorem, ani kdybych za to dostal slepici snášející zlatá vejce: ne proto, že bych se tak bál nepopulárnosti toho povolání (neboť nepopulárnost si člověk může uhnat i jinak), ale proto, že bych byl odsouzen číst potištěný papír, který z devíti desítin za čtení nestojí; že bych na příklad musel číst všechny úvodníky nebo že bych nesměl přeskakovat stránky nebo zahodit rozečtený román hlásaje, *že takovou pitomostí si nebudu kazit svůj mladý život. Musí to být strašné pročítat potištěný papír od A až po Z; myslím, že to musí mít neblahý vliv i na povahu a světový názor. O služkách se v novinách mluví, jen když se z nešťastné lásky napijí lysolu; o censuře se v novinách mluví, jenom když udělá hloupost. Máme teď případ (i když už hodně uleželý), že censura zabavila jakýsi román. Pro svou osobu myslím, že by bývalo lépe toho nečiniti. Zbytečně se tím dělala voda literární plácanině, po které by jinak pes neštěkl a kterou by snad jen pan Jindřich Vodák měl sílu a trpělivost přečíst. Zbytečně se mohl vydávat za ochránce literární svobody muž, který má k literatuře asi takový vztah jako vrabec k pomníkům. Zkrátka vzniklo z toho spíš nedobré než dobré. A není to ojedinělý případ. Někdy se konfiskují věty nebo pasáže, při kterých se sami namáháte pochopit tajemné cesty tužky censorovy. A jindy kápnete na kus potištěného papíru, nad kterým si řeknete, že zásadně by sic neměla censura být, ale když už je, že toto nemělo spatřit světlo světa. Mohl bych vám citovat ukázky, kdy nespala, ale chrápala censura, jejímž tradičním úkolem je bdíti nad dobrými mravy. Někdy je censura nepochopitelně nedůtklivá; ale někdy je nepochopitelně laxní. Zmýlit se je sice lidské; ale censor není člověk, censor je úřad. Úřad si nesmí dovolit, aby byl záhadný, vrtkavý a nedůsledný, jako jsme my lidé.

Až dotud jsem mluvil proti censuře; nyní bych rád řekl něco na její omluvu. Nejsou to jen zákony a úřední předpisy, co určuje cesty censorovy tužky; je to i usus; je to i veřejná morálka. Není-li pevné veřejné a občanské morálky, visí censor ve vzduchu se svým politickým nebo mravním vetem. Je těžko hájit veřejného zájmu, není-li si veřejnost jista, co její zájem opravdu jest. Je nevděčno potlačovat zlé, dělá-li se ve veřejném životě tak nepřesně rozdíl mezi dobrým a zlým; nedovede-li se rozeznávat mezi ctí a nectí, mezi pravdou a pomluvou, mezi bojem a zákeřnictvím; nemá-li veřejnost nos pro to, co je nízké, neslušné, zlovolné, všivé a korumpované; vládne-li beznadějný zmatek v rozlišování hodnoty a nehodnoty lidí, zásad i skutků. Kde tápe občanská morálka, nemůže být censura jiná než krátkozraká, nemohou ani tiskové soudy ani sebelepší tiskové novely se dovolat něčeho, co teprve naplní smyčky paragrafů vnitřní autoritou, totiž živého vědomí cti a práva. Kdyby censor chtěl říci, čím vlastně je, řekl by asi, že má být strážcem veřejné tabule hodnot. Dobrá, strážce tu je; ale na té tabuli není nic čitelně napsáno, nebo je to zaneseno, čert ví, jakým neřádem. /1931/

NOVOROČNÍ DATEL Jak známo, jsou některé prastaré národní zvyky, které se provozují o Novém roce, na příklad koledy, čarování, pojídání vepřového ovaru a novoroční hospodářské přílohy novin. V ten den se totiž národohospodářští odborníci změní v jakési datly, kteří čile šplhají a poskakují po největších kmenech naší hospodářské vegetace a tlukou do nich zobáky: tady to zní dutě, tady to má nejspíš nějakého červa (datel to tak nahlas neřekne, ale myslí si to), a tady, chválabohu, zvoní to dřevo jako zvonovina. Kdybychom podle tohoto novoročního zvyku proťukávali jiné kmeny a pařezy našeho národního lesa, neznělo by to také všude stejně; leckde by se ozvala dutost a trouchnivina, leckde by sebou zavrtěl vyrušený neřád červ a cizopasník; měl bych sto chutí se do toho dát se svým zobákem, čile poletuje od pně ke pni; ale právě v posledních dnech jsme slyšeli tak hlasité klování z hlubin našeho politického lesa, že toho máme ještě plné uši. Čtenáři, poslední a ještě nedořečené slovo končícího se roku je hospodářská krise; každý s ní máme více méně co dělat, na někoho to přišlo jako nepohoda, na někoho jako pohroma; nikdo z nás neví, jak k tomu vlastně přišel, ale ponenáhlu se začíná rýsovat aspoň jakési poznání: že ty světové svízele jsou v podstatě likvidace válečného a poválečného hospodářství. Četl jsem v amerických knížkách slovo easy money: snadné peníze, s nimiž se roztrhl pytel války. Člověk by ani neřekl, že i příliš hojný zlatý déšť je cosi jako živelná pohroma. Ty snadné peníze přinesly s sebou spekulaci a švindle, gangsterství, veřejnou korupci, přebujení výroby a úvěrů a jiné egyptské rány. Dnes Amerika těžce likviduje ty snadné peníze. A u nás, v Německu, v Anglii, všude ve světě se podobně sesouvají hospodářské zámky postavené z konjunktur, dluhů, pohybu valut a z jiných tajemných a zatracených mocností. Zkrátka prý těmi dnešními hospodářskými starostmi se vlastně dokončuje válka; je-li to pravda, pak to snad přetrpíme s ochotou drobet větší, neboť tohle aspoň stojí za to: mít tu ohavu už nadobro a definitivně za sebou.

Čtenáři, rád bych však mluvil o něčem jiném, co také je svým způsobem krise a v čem se také nějak likviduje všelijaká válečná a hlavně poválečná červivina. Nebyly jen snadné peníze; byly také snadné kariéry a dobrodružné vzestupy, byly politické gangy, byly dubové lokte, byli hazardéři a handlíři a političtí zbohatlíci a státní dodavatelé a veliká hojnost všelijakého jiného tvorstva, které se tuze čile hemžilo na úrodné půdě nového státu a nové společnosti. Mnozí z nás by se od srdce rádi už zabývali něčím jiným a důstojnějším než jsou pozůstatky onoho hemžení; právem bychom občas řekli, že jsou na zemi i ve vzduchu větší věci, jež si žádají našeho zvláštního zájmu. Nelibý je zápach i povyk, který se zvedne, jakmile se rejpne do těch divně spletených hromad politiky a dodávek a intervencí a donášečství a sanací a konexí a jiného neřádstva, - tak nelibý, že mnozí si myslí: Tak už to, pro smilování boží, nechte ležet na hromadě, a jde se dál! - Ale kdybychom se na příhody našich dnů mohli podívat z většího odstupu, viděli bychom jasněji než teď, že ta zdánlivá mela a vřava, ten chaos faktů, to párání se v kupách politického smetí je nutný kus dějin, se kterým nejsme ještě hotovi, i když je nám v něm trapno. Ze je to také postupná likvidace, která na nás přišla stejně neúprosně jako ta hospodářská. Ze se dá chytračením nebo zbabělostí protahovat, ale ne odvrátit. Co nezlikviduje třináctý a čtrnáctý rok republiky, to dodělá patnáctý nebo dvacátý, ale doděláno to bude. Co nezpečetí soud paragrafů, to zpečetí soud faktů. Aféry nejsou činy; ale je v nich logika, jež nenechá nic napověděno. Nám všem by bylo lépe, kdyby se to odbylo rychle a od gruntu; ale jde-li to jen pomalu, nesmí nás to mást: i v průtazích a neúspěších se rozvíjí neústupný positivní proces. /1932/

TISÍC FILOSOFŮ HLEDÁ MÍSTO Tak je prý už na tisíc absolventů filosofie, kteří marně čekají na hubené místo suplentské; tisíc mladých, vzdělaných lidí, kteří se učili nejmíň dvanáct let a teď shledávají, že té jejich učenosti a vzdělanosti nikdo nepotřebuje. Co to stálo stát, co to stálo je a jejich rodiče, a teď to není k ničemu. Dvanáct let přípravy k tomu, aby nastoupili cestu nezaměstnaných. Škola jim nedala ani ty pracky, které by se hodily ke kopání nebo nakládání hlíny. A táta, je-li ještě živ, kývá povážlivě hlavou: Hochu, hochu, chtěl jsem, abys měl život lepší než já - proč, u všech sakramentů, jsi byl nadaný? Dal jsem tě na školy, a teď to s tebou takhle dopadá. Abych tě, chlapa dospělého, živil tou prací, které jsem tě chtěl ušetřit. Dovedete si snad představit, jaký to je pocit pro ty táty i pro ty syny. ^ * Ano, je to velmi zlý pocit. Promiňte, že vzpomeneme na jednoho mladého filosofa, který hledal místo v roce 1916. Tehdy ovšem nebyl nadbytek mladých lidí, právě naopak; ale dát místo takovému mládenci, to tehdy znamenalo, že by někdo jiný přestal být nepostradatelný a musel by rukovat; to bylo jako poslat někoho druhého na frontu. Pravda, bylo tu a tam místečko, kde by si mládenec mohl potichu sednout; ale prosím vás, při těch stálých odvodech a přehlídkách - za měsíc ho vezmou na vojnu a bude s ním amen; ani to nestojí za to ho zaučovat. Byla místečka, řekněme, s platem čtyřiceti korun měsíčně; ale bůh ví, jaká kvalifikace byla na ně žádána - prostě mládenec s doktorátem marně běhal a přešlapoval před osobnostmi, jež rozhodovaly o čtyřiceti korunách měsíčně. Setkal se jen s pokrčením ramen: žadatelů prý je mnoho... U jednoho mocného pána se potkal s účastí poněkud větší. „Človíčku,“ řekl ten pán, „vy ale špatně vypadáte!“ Mládenec si netroufal říci, že to je od turínu a hladu. „Tak víte

co,“ hlaholil srdečný pán, „místo vám nedám, ale dám vám dobrou radu: pijte zeměžluč, to vám spraví žaludek.“ Že ten mládenec z nezaměstnanosti a zoufalství počal psát knížky, to je už jiná kapitola. - Byl to ošklivý kus života, z nejtěžších, které jsem prožil; mohu říci: vím, jak to chutná. * Řekl bych, že se to dalo za války snáze přežít než nyní. Za války takový mladý člověk raději vůbec nemyslel na budoucnost; mohl být rád, že běhá-li už zbytečně po světě, běhá aspoň v civilu. Dnes se nezaměstnaný inteligent dívá, musí se dívat do své budoucnosti a nemůže zavírat oči, jako jsme je zavírali za války. Tehdy jsme mohli považovat za zvláštní milost, že vůbec ještě žijeme; dnes tím nemůžeme nikoho utěšovat. Tehdy bylo možno obviňovat a nenávidět Rakousko; kdo bude nenáviděn dnes? - Tisíc vystudovaných filosofů bez místa, a nevím, kolik je těch druhých vysoce kvalifikovaných a marných existencí; to se nedá napravovat žádnými podporami v nezaměstnanosti a žádnou almužnou. Jako malý národ si nemůžeme dovolit, aby vzdělání a inteligence zůstávaly nepotřebným a nepoužitelným haraburdím na smetišti práce. V té věci je nutno volat po svědomí a rozumu všech, kdo rozhodují v našem státě. Snad uvolnění míst pro tyto mladé se neobejde bez toho, že bude do nějaké míry ublíženo řadě lidí starších. Pravda, bude jim snad ublíženo v zaslouženém postupu nebo na vedlejších příjmech; ale ta křivda nebude tak těžká jako je křivda na těch mladých, kterým se zavírají před nosem dveře k životu. Pozor na to: vidíme-li, že diktatury dělají z mládí svůj nástroj, pamatujme, aby demokracie nebyla mladým chladnou a starou macechou. /1933/

DĚTI A VÁLKA V těchto dnech celý vzdělaný svět naslouchá s největší pozorností tomu, o čem se jedná na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Mluví se tam o zlidštění války; delegáti všech států rokují o zákazu války plynové a bakterielní, o zápovědi bombardovat města s letadel, o tonáži a ponorkách. Ale jde-li nám vážně o odzbrojení, nestačí mluvit jen o prostředcích války, nýbrž o válce samotné, o strašném morálním problému války, o těžké mravní odpovědnosti za následky válek. Válka se nevede mezi kanóny a tonážemi, ale mezi lidmi. Pravím lidmi a ne jenom vojáky; neboli dnešní válka - stejně jako nějaké středověké nájezdy Hunů a Tatarů - není jenom bojem mužů; je fatálně i vyvražďováním bezbranných, masakrováním dětí. Mezinárodní unie pro pomoc dětem rozeslala před odzbrojovací konferencí statistické údaje ukazující až příliš názorně, jak surově zasáhla světová válka život dětí ve válčících státech. Rok po válce jsou čtyři miliony dětí ve střední a východní Evropě ohroženy hladem; devadesát procent dětí pod deset let trpí podvýživou. Třicet až šedesát procent dospělých - podle krajů - ztratilo třetinu své normální váhy. V Německu tělesný vývoj dětí zůstává o půl druhého až dva roky pozadu za předválečným normálem; počet dětí podvyživených a ohrožených tuberkulosou se odhaduje na dva miliony; úhrnem 31 procent dětí je nemocných a špatně živených - téměř všechny děti (podle švédské ankety 90 procent) jeví ještě několik let po válce známky rachitismu a tuberkulosy. Úmrtnost dětí se za války zdvojnásobila, dětská zločinnost se ztrojnásobila. V Rakousku 93 procent dětí trpí podvýživou; ještě v roce 1921 je 75 procent dětí podvyživených, postižených rachitismem a krticemi, více než 50 procent tuberkulosních, více než 30 procent by mělo být dopraveno do sanatoria; čtyřleté děti dosahují průměrem jen čtyř pětin normální váhy. V Československu po válce 286.000 nemluvňat, 680.000 větších dětí potřebuje pomoci; na tři kojence umírají dva následkem podvýživy; obecná úmrtnost stoupla s 9 procent na dvacet.

Řeknete, to že jsou národy, které trpěly blokádou. V Anglii jen v roce 1917 šest set tisíc dětí bylo vzato ze škol a nuceno výdělečně pracovat; z nich 7 až 10 procent utrpělo škody na zdraví. Dětská zločinnost stoupla o 46 až 56 procent. Ve Francii dětská úmrtnost stoupla s 10 procent na 44; po válce zůstává 470.000 vdov s válečnými sirotky. V Itálii je po válce 380.000 sirotků; 120.000 dětí žije v nejhorší bídě. I v neutrálních zemích postihuje rachitida 41 procent všech dětí. A tak dále: bylo by možno kupit příklady bez konce. Ukazuje se z toho, že válka je vedena ve strašnějším rozsahu proti dětem než proti vojákům. Nestačí humanisování války; jediný možný čin zlidštění je války odstranit. Celý svět by se pozvedl v mravním pobouření, kdyby některá válčící armáda počala hromadně střílet do dětí. Nuže, každá válka opravdu zabíjí děti po statisících; i když je nevraždí úmyslně, neomlouvá ji dnes už, že by to činila nevědomky, neboť ty cifry mluví řečí až zoufale zřetelnou. Žádný argument pro odzbrojení a mír nebude úplný, budeme-li zavírat oči před touto obětovanou frontou dětí ve válce. /1932/

PŘÍŠTÍ POKOLENÍ Každá doba měla a má svůj problém otců a dětí; je skoro zákon přírody, že nové pokolení přichází s kusem negace všeho toho, co dělali, mysleli a chtěli jejich otcové. Život se nám jeví jako veliký neklid, a tělesná kontinuita generací je s jakousi hlubší nutností vyvážena jejich diskontinuitou v myšlení, názorech i vůli. Vždycky to skřípe s nástupem mládí, často je to konflikt skoro bolestný; mladí přicházejí obyčejně jako nepřítel, který se rozhlíží, z čeho by udělal kůlničku na dříví. Nejpodivnější na věci je, že ten konflikt, kterým trpívají obě strany, se nemusí brát příliš tragicky; jelikož náleží k podstatě života, je životem vyrovnáván už tím, že z dětí se jednou stanou otcové. Řekněme s jistou škodolibostí: patří jim to! Ale dnes se problém mladých klade vedle toho v docela jiné a znepokojivější podobě. Nejde už jen o to, jací jsou nebo budou, nýbrž o to, co je před nimi. Ano, jde o sociální otázku mladých, a tu nemohou řešit oni, jako si řeší své jiné otázky generační; o tu se musíme pokusit my. Nastupuje generace, pro kterou není práce ani míst a která přitom do této své situace nemá vlastně co mluvit, ježto není občansky dospělá. Jakmile myslíte na tyto příchozí, nemůžete se zastavit u několika posledních věkových ročníků; starost, co bude s mladými, se týká i všech dětí, týká se dvaceti věkových ročníků. „My mladí,“ to o sobě říkají lidé asi tak od dvaceti do dvacetipěti let; ale daleko víc je těch, kterým bychom řekli „vy mladí“; to je skoro polovička národa, a na tento generační problém musíme odpověď hledat my. * Daleko snazší je dovolávat se pomoci pro malé děti ohrožené bídou; neboť malé děti mají na sobě tu zvláštní milost života, že se dotýkají našeho srdce. Pravda, i v tomto samozřejmém úkolu chybí strašně mnoho, aby byl naplněn; tím hůř to vypadá, jde-li o větší děti, a nejhůř je na tom mládež

dorůstající. Výrostek, který se dřív už jaks taks živil sám a cítil se chlapcem, je dnes dítětem v tom smyslu, že je naprosto odkázán na ten kus chleba od svých rodičů; to platí i o studovaných mladých lidech, pro které není míst a obživy. Jak dnes věci jsou, oblast péče o mládež se kryje s generačním problémem mládí; ukládá se nám týž úkol, ale ukládá se nám se dvou stran: jednak jako samozřejmá lidská povinnost postarat se o děti, jednak jako sociální a politický úkol zasáhnout včas ve vývoj těch, kdo jednou převezmou naši společnost a náš stát. Řečeno konkrétněji: jde o kteréhokoliv malého haranta s umazanými packami, kterého může nakrmit kdokoli z vás; a zároveň jde o politickou předvídavost na nějakých deset, dvacet let dopředu. Není a nebude lhostejno pro osudy národa a státu, budou-li rok za rokem vstupovat do života generace desperádů, kterým jakákoliv změna poměrů bude jakousi nadějí. Ty dva úkoly spadají naprosto v jedno; čímkoliv, co se udělá pro kterékoliv dítě, koná se služba na té frontě budoucnosti; jedna a nerozdělitelná je povinnost lidská i občanská. Jde o dobré činy i o dobrou politiku; ty skutky se stanou politikou tehdy, když budou konány soustavně a na celé linii. Akce k záchraně dětí, která nyní vstupuje v život, má podat soustavný organisační rámec; ale jeho obsah, to nebude nic jiného než nesčetné individuální činy vás všech, to budou rohlíky a hrnce polévek, to budou botičky, to budou pracovní úkoly, které najdete pro mladé ruce vytříděného dorostu. A začít co nejdřív, začít tam, kde tu dětskou bídu vidíte; nemusíte jít daleko od svého prahu, abyste ji našli, pokud ovšem chcete mít oči otevřené - pro dnešek i pro budoucnost.

DĚTI CHUDÝCH Měl jsem jednou příležitost projít s policejní šťárou kvartýry na okraji Košíř: cihelnu, chudinské činžáky, malé domečky a kotce, které ještě zůstaly na periferii po někdejším venkově, - celkem tak názorné ukázky toho, v čem ještě - krom jeskyní - může bydlit člověk ve XX. století. V čem může bydlit a v čem se dokonce rodí; neboť, jak víte, čím větší bída, tím víc dětí. „Otevřte, policie!“ Jde otevřít mladý muž. Díra dvakrát čtyři metry, nikde nic, ani židle, ba ani hřebík, na kterém by se člověk oběsil. Světelný kruh lampičky těká po stěnách a utkví v koutě, kde to vypadá jako hromada hadrů. Vstává mladá žena ve vysokém stupni těhotenství. „Kdo jste?“ „Teď bez místa,“ polyká mladý muž. Budoucí rodina! Hned vedle díra třikrát čtyři metry, vzduch k udušení, dvě postele, jedenáct spáčů. Dvě rodiny, na zemi sedm dětí, čtrnáct očí vyjeveně a okouzleně upřených na přilby a knoflíky strážníků. Jaká nádhera! Jeden pár rodičů nemá policejně cosi v pořádku, je z toho mnoho řečí a přísného hubování; zatím se čtrnáct dětských očí upřeně, bez dechu dívá na tři muže v přilbicích. Stejná díra, na podlaze kutloch ženy a pěti dětí, v koutě postel a pod duchnou dvě rozcuchané hlavy. „Koho to máte v posteli?“ „To je dcera a její milý,“ povídá matka lhostejně. „To jsou vaše děti?“ „Jedno je sestřino.“ „Kde máte muže?“ „Na Karlově náměstí.“ To znamená ve vyšetřovací vazbě. Zpod duchny svítí čtyři palčivě nenávistné oči. „Máte papíry?“ „Mám.“ „Ukažte je, maminko,“ bručí mladý muž. Policie nějak dlouho zkoumá špinavé papíry; zatím pět dětí, kluků i holčiček pod jedním hadrem, vyvaluje oči na pány od policie.

Hned vedle: osm dětí, tři v posteli s babičkou, pět na zemi, na druhé posteli rodiče. „To všecko jsou vaše?“ „Všecky naše.“ Někdo tu je nemocen, neboť je tu hrozný zápach. Rychle ven! Babička a tři děti. „To jsou vaše?“ „Synovy.“ „Kde je?“ „Na Karlově.“ A zase v pelechu pár, na zemi tři děti. „Kdo to je?“ „To je sestřina dcera.“ „A s ní?“ „To je jen tak, nějaký známý.“ Jedno z těch dětí na zemi je čtrnáctileté děvče; bože, ta špinavá košilka! Jinde kvartýrek úzkostlivě čistý, hubená žena a dvě bledé, slaboučké děti. „Co vy?“ „Prosím, já posluhuju.“ „Máte muže?“ „Prosím, nemám.“ Babička a čtyři děti; klícka bídy, která má skoro svůj půvab. Babička shání botičky, aby se pochlubila. „Ty dostal chlapec ve škole, Pámbůh zaplať, jen aby je neroztrhal!“ „To je žebrácká,“ vysvětluje potichu strážník. Aha, tedy už trochu elita. Čisté hrnečky s pomněnkami, na oknech cosi jako záclonky - Babička uctivě vyprovází. „Pámbůh tisíckrát naděl za ty botičky, milostpaní...“ *

A tak dále: dvacet, třicet příbytků a v nich nejmíň jedno sto dětí; chudoba je strašně plodná a množí se náramně. Říkám vám, musí se to vidět; pak člověk shledá, že bída se opravdu rodí. Marná sláva: pro děti, které takto rostou, není vzestupu ani vývoje; nemůže z nich být nic než zase jen bední a vytřídění lidé, kteří ponesou dál to strašné pračlověctví bídy. Nouze může ještě být vzpruhou, ale bída už je jen stav prokletí, cosi jako dědičná nemoc. Má-li se odstranit, musí se s tím začít od dětí; dospělým lze pomáhat, ale děti ještě lze předělat, lze je přesvědčit, že i pro ně je na světě něco jiného než bída nejnižší. V té obecné péči o dítě, kterou musíme na sebe vzít, bude zvláštní kapitolou záchrana dětí zrozených přímo pauperismem. Tady nestačí jenom je nakrmit a obléknout, nýbrž vřadit je do společnosti druhých, vyvést je z podzemí, přepravit je z ostrovů bídy na druhý břeh, který snad bude břehem starosti, ale aspoň už ne beznaděje. Pokud je mezi námi taková troglodytská bída, nemůžeme se považovat za společnost civilisovanou; leda za polocivilisaci na okraji divočiny. /1934/

O ROVNOCENNOSTI PLEMEN Nestává se často, aby akademické publikace dávaly odpověď na aktuální a praktické otázky, kolem kterých se točí docela jiné zájmy nežli jenom vědecké. Nyní druhá třída České akademie věd a umění vydala redakcí prof. dra Karla Weignera sborník „Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich ušlechťování“, knihu, která odpovídá s hlediska vědy na politické heslo rasismu, jež ovládlo veřejné myšlení v sousední říši a zasahuje i za její hranice. Není to žádná polemika, nýbrž střízlivý výklad dosavadních anthropologických i biologických poznatků o evropských plemenech, není to ani kritika rasistické ideologie, nýbrž pokus dát vzdělanému čtenáři základní odbornou orientaci ve faktech. Německý rasismus hlásá zhruba těchto několik článků víry: Německý národ náleží vysloveně k rase nordické. Nordická rasa je nejschopnější a nejhodnotnější. Budiž tedy záměrně pěstěna k plemenné čistotě. - Proti tomu se český sborník neohání žádnou ideovou argumentací; konstatuje prostě: a) žádný evropský národ není rasově čistý, nýbrž vykazuje zřetelné značky plemenného míšení; b) podle zkušenosti a statistického měření jsou všechny evropské rasy tělesně i duševně rovnocenné; c) evropské rasy se v dnešním stavu smíšení nedají plemenně pěstit; d) jednosměrný rasový výběr není biologicky žádoucí; e) zato žádoucí je zušlechtit rasu vyloučením činitelů dědičně škodlivých (eugenika), sociálním lékařstvím a tělesnou výchovou. (Bylo by možno připojit čtvrtou podmínku: zvýšení sociální a kulturní úrovně; ale ta otázka už leží mimo převážně přírodovědnou oblast sborníku.) Zde tedy jsou jasně položena fakta a jejich závěry; můžeme být České akademii vděčni za to, že nás informovala způsobem tak věcným a konklusivním. U nás se netropí takový humbug s rasou jako u Němců; ale přesto v našem pojetí češství, národnosti a slovanství bývá mnoho mlhavého; mluvíme o krevních poutech, hantýrujeme národními povahami a vyjadřujeme své politické sympatie nebo antipatie v termínech hodnocení:

ten národ považujeme za vyšší a lepší a onen za horší. I pro tyto běžné citové formulace znamená sborník Akademie značné vystřízlivění; zjevuje se v něm celková vyrovnanost evropského lidstva; rozdíly, které v nás pěstuje politika, jsou daleko větší než diference vložené do nás přírodou. Evropanství není jenom heslo, nýbrž přírodní skutečnost; Evropa byla od pravěku taviči hrnec, ve kterém se mísila plemena, a to míšení se nedá zastavit, neboť každý národ má ve svých hranicích zastoupeno několik ras. Je možno povšechně a téměř bez výjimky říci, že všichni jsme spíš Evropany než Germány, Slovany nebo Kelty, nordiky, dinárci nebo alpinci. I z tohoto faktu by bylo možno vyvozovat politické důsledky; dosud se to nestalo, ačkoliv přírodní fakt evropanství je daleko solidnější a určitější než mythologická představa plemenné krve a rasové čistoty. Ovšem i nejzřejmější skutečnost je možno popřít, ať již z neznalosti nebo podvodem. Neznalost dnes už není omluvou; zbývá tedy intelektuální podvod, jeden z největších v dějinách civilisace. /1934/

VŠECHNO BUDE JINÉ Mluvil jsem s jedním hodným člověkem venku. Máte tu špatné cesty, řekl jsem mu, těžko se k vám dostat. A tu ten muž mávl rukou a pověděl docela vážně: „Však teď budou volby, a po nich bude všechno jiné.“ Zobracejte si tu větu; máte v ní celou politickou pověrčivost nebo lehkomyslnost lidí jinak rozumných a dospělých. To dětinské očekávání, že změní-li se osoby, bude všechno na světě jiné a lepší, má svůj protějšek v dětinsky zklamaném pocitu, že všechno, co je, je špatné. Jak vidět, kolísá politické vědomí lidí mezi naprostým pesimismem vůči přítomnému stavu a bezuzdným optimismem vůči tomu, co přijíti má. To dvoje patrně souvisí; proto každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik a přece ještě pořád účinný; pokud jde o tu naivní i o tu chytráckou lidskou náturu, nelze bohužel nikdy čekávat, že „po volbách bude jiná“. Kdyby na politickém rynku vystoupil člověk, zatížený větším respektem ke skutečnosti, aby pronesl asi tuto řeč: „Lidi, upřímně a poctivě řečeno, v době, která se právě ocitá za námi, se ledacos dělalo nevalně a neúspěšně, něco se podařilo a mnoho zůstalo nevykonáno; nyní vstoupíme do nového údobí dějin, i můžeme si předem podle zkušenosti a rozvahy říci, že v něm také bude smícháno dobré s pošpatnělým a vykonané s nevykonaným; pročež dejme se s chutí a důvěrou do příští práce“ a tak dále - kdyby vystoupil takovýto řečník, je jisté, že by čepoval čistou pravdu, ale je neméně jisté, že by s takovými řečmi měl katastrofálně malý úspěch. Neboť lidé chtějí jednou za šest let nejasně sice, ale nadšeně uvěřit, že „všechno bude jiné“. Nežádají, aby se jim jasně řeklo, co bude děláno jinak, a jak to má být děláno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě a obecně „všechno“. Za šest let budou ochotni

slyšet znovu, že „všechno bude jiné“. Patrně by se rozmrzele bránili, kdyby někdo na nich chtěl, aby svou práci dělali jinak a lip; ale hlasovat pro to, aby „všechno“ bylo jiné, to je vzrušuje téměř příjemně. Divná je lidská nátura. K naději, že „všechno bude jiné“, není ani nutné přijít s novým světovým názorem, s návrhem nového řádu věcí a tak dále; není to víra v myšlenky, plány a programy, nýbrž víra, že věci se změní, vymění-li se lidé. A tu, ku podivu, není ani třeba, aby přišli zbrusu noví lidé; mohou to být omšelí veteráni politického řemesla, staří a vyprubovaní praktikové, kteří ve své bohaté minulosti nikterak neoplývali novými ideami nebo ohněm reformátorským; bývají to velmi opotřebovaná košťata, která zvěstují nový pořádek, ale to, zdá se, lidem nevadí; lidé nestojí o nové myšlenky, ale o jiné tváře. Přesto se tato politická nálada nesmí podceňovat. Je to jako nemoc v prvních počátcích, kdy ještě člověk nemůže přesně říci, kde ho co bolí. Je tu kus nejasné a nelokalisované nespokojenosti s tím, co je; a je tu kurs neméně nejasné nadějnosti, která je ochotna připnout se k čemukoliv, co slibuje být jiné nežli dosavadní stav. Je tu politická nevolnost, která nemá být ponechána šarlatánům a zaříkávačům, a zároveň politická důvěřivost a optimismus, kterých by bylo škoda na to, aby propadly pouhé demagogii. Pokud lidé dovedou věřit, že „všechno bude jiné“, potud mohou být vedeni cestami reforem. Ten naivní pocit, že „všechno bude jiné“, se dá přeložit do rozumné řeči politické: že se dá a musí dělat víc než dosud. Svým způsobem je to memento i povzbuzení. /1935/

PŘÍLIŠ MNOHO MÍSTA Patnáctého května přestane jezdit přímý spací vůz Praha -Ventimiglia, kterým se kdysi patrně jezdívalo na Riviéru. Byl to pěkný a pohodlný vůz; lehlo se do něho v Praze a za dva dny a dvě noci přistal pocestný v rukou francouzských celníků. Říkám pocestný, protože v mém případě byl opravdu jenom jeden v celém spacím voze; jindy, jak sdělil průvodčí, tam totiž nebývá žádný. Mít sám pro sebe celý vagon je pocit slavný a melancholický; i kdyby se člověk rozkrájel, nemůže se najednou dívat všemi okny, ani se rozložit na všech červených sametových polštářích. Marnost nad marnost. Vedle v kupé třetí třídy jede sedm girls z Vídně do Milána, kde mají tancovat nebo co; co chvíli se seperou a pak je musí jít porovnat bělovlasá Madame, která je veze. Za chvíli je dobře a pak se jde všech sedm děvčat husím pochodem podívat na osamělého pána ve spacím voze. Vyjednávají s průvodčím, aby je nechal chvilku si lehnout, ale průvodčí je neúprosný. Buďto zaplatit, nebo nic. A sedm girls obrací svůdné oči na osamělého pána ve spacím voze. Co dělat, holky, je vás příliš mnoho. Šalomoun měl sice sto žen, ale patrně ne najednou. Marnost nad marnost. V jídelním voze Leoben-Tarvisio všechno bíle prostřeno; ostatně venku je také bíle prostřeno, je sněhová vánice, všechno v bílém. K obědu přišli všeho všudy tři lidé, patrně melancholikové, kteří tu hledají samotu a mlčení. Kde jsou ty časy, kdy se v jídelních vozech podával oběd ve třech turnusech? Číšník se namáhá, aby vnutil těm třem poutníkům co nejvíce vepřového carré, ale ti kroutí zasmušile hlavami. Marnost nad marnost; nedá se sníst, co je tu navařeno. Mezi Tarvisiem a Benátkami nás večeří pět. Mezi Janovem a Ventimiglií se nás sešlo sedm; v tom počtu jsme se už odvážili trochu cinkat vidličkami, aby to bylo veselejší. Nějak ubylo na světě lidí; jenom vojáků a uniforem je všude plno. Počínajíc od San Rema každá druhá vila je k pronajmutí nebo na prodej. V Mentonu nějak prázdno; v Monte Carlu asi tak rušno, jako u nás v lázních Bechyni, nebo tak někde;

v Nice slunce, chladno a na půl prázdno; všechno jako by bylo šito na život o mnoho větší. Tohle tedy je ta proslulá Promenádě des Anglais? Pravda, je tu několik starších anglických slečen a pár škobrtajících starých pánů, ale to je skoro všechno. Bůh ví, co bude, až tihle staří klienti vymřou. Uprázdnilo se příliš mnoho místa na světě, které už snad nikdo neobsadí. Na trati Nica-Turin-Simplon-Bern jede vlak skoro prázdný. K obědu v jídelním voze se sejdou zrovna tři lidé; člověku to jde už na nervy. Na břehu Lago Maggiore je jako po vymření; ještě že do Stresy teď přijelo několik těch politických pánů, aby se to trochu víc hemžilo. Bern-Vídeň, taky pěkná trať; ale sedí-li někdo v druhé třídě, vypadá podezřele a nad své poměry jako mezinárodní dobrodruh. Kam se poděli ti lidé, pro které byl stavěn a čalouněn ten všechen přepych? Podle všeho je vzal čert; ale co teď s tím hmotným přepychem, s těmi vozidly a vilami a hotely, s těmi všemi drahými a pečlivě vypiplanými komoditami, to ví bůh. Asi si budou lidé jednou vypravovat, že kdysi jezdívaly vozy celé vystlané červeným sametem, vozy, ve kterých byly ložnice a jídelny, ba i umyvadla a ručníky; bude se to povídat dětem místo pohádek. A také se jim bude vypravovat, že kdysi, v dobách méně pokročilých, mohli lidé jezdit, kam chtěli, a nikdo jim v tom nebránil, nikdo se jich na nic neptal. Jede-li dnes člověk přes patery hranice, zdá se mu potom ještě čtrnáct dní, že ho mustrují celé průvody detektivů, že mu jeden pán prohlíží pasporty, druhý se mu hrabe v kufrech, třetí se mu dívá do kapes, kolik má lir nebo šilinků, čtvrtý se ho ptá, kam jede, pátý si ho prohlíží z chodbičky a šestý dole s peronu; pocestný se skoro hanbí za to, že má s ním práci tolik lidí, kteří by jinak mohli dělat něco rozumnějšího a jaksi důstojnějšího. To je Evropa dvacátého století. Mělo by se to zjednodušit. Měli by prostě klepnout člověka, který se chce dostat přes hranice, paličkou po hlavě. Nebo zastavit vlaky před hranicemi, a dál se nejede. Ale snad na to nebo na ono ještě dojde. /1935/

CHCEME ŽÍT ! Jděte se podívat na tu výstavu mládí v Clam-Gallasově paláci; jedná o životě nezaměstnané mládeže a instalovali ji mladí lidé ze hmot a exhibitů, které sami sehnali, z darovaného papíru a darovaných latěk; ale za tím improvisovaným výstavním materiálem čouhá až příliš tvrdá a nahá skutečnost. Ten nejkrutější nápad této kruté výstavy je snad bezděčný; je to poněkud groteskní fakt, že tahle všechna trpká bída nezaměstnané mládeže je vystavena v brokátových stěnách Clam-Gallasova paláce. Na zlatých tapetách, pod freskovým stropem visí hadříky svlečené s těl dnešních jeskynních lidí z břevnovské Ladronky; v zákoutí hedvábného budoáru je vybudován model jeskynního brlohu, dírka přežalostná a strašlivá, ve které žijí naši současníci. Ten děsivý kontrast výstavních sálů a vystavené bídy není uveden v katalogu; ale je to exhibit číslo jedna. Výstava „Chceme žít“ chce říci mnoho, a říká to s usilovnou výmluvností; najdete na ní makety, obrázky, fotografie, skutečné hadříky a rozbité stupaly, statistiky, diagramy, hesla, křičící obžalobu i reální a možný kus programu, jak opravdu pomoci mladým lidem, které naše doba nemohla a snad se ani pořádně nepokusila zařadit do normálního lidského života práce a výdělku. Kdo nechce zavírat oči před tvrdými fakty, ať se jde na tu výstavu podívat; aspoň bude muset přemýšlet o tom, jak věci vypadají a jak se snad dají napravit - už to by byl veliký zisk pro ty mladé, kteří se hlásí o práci a lidský život, kdyby byli od nás ostatních silně vzati na vědomost. Snad vám neujde na té výstavě ještě jeden bezděčný exhibit. Podívejte se kolem sebe: ti dobrovolní biletáři, aranžéři, uklízeči a výstavní dozorci, a nejenom oni, ale i značně velká část návštěvníků, kteří putují po sálech výstavy a čtou diagramy, jsou právě ti mladí, kteří tak snažně a bolestně chtějí žít. Uvidíte jim to na tvářích i na šatech; nepřišli se vystavovat, neboť jejich výstavní číslo by bylo strašlivé; mohli by dodat snad čtvrt milionu

exponátů, a na to by nestačily všechny paláce pražské. Nejsem si jist, byla-li to jenom náhoda; ale viděl jsem na té výstavě jenom mladé návštěvníky. Znamená to snad, že to mládí, které chce žít, je jenom záležitostí mladých a že se nedovolá pozornosti... těch druhých? Kdyby tomu tak bylo, byl by tento úkaz tím nejtragičtějším exhibitem výmluvné a fatálně časové výstavy v Clam-Gallasově paláci. * Výstava této bídy mladých však není jenom žalobou; je také positivní výzvou. Nedomáhá se tak silně toho, aby se poskytla pomoc, jako spíše toho, aby se poskytla nějaká možnost. „Chceme žít“ je heslo; ale jeho vlastní a hluboce vážný smysl je „chceme pracovat“. Všude cítíte, jak ta výstava chce hlasitě a srozumitelně mluvit nebo přímo křičet; ale stručný obsah toho naléhavého volání je, že se hledá a žádá nějaké rozumné řešení. Ti mladí udělali, co mohli; je nyní na druhých, aby otázka mladých nezapadla mezi neřešené zanedbané starosti. /1936/

PUMY NAD SVĚTEM Čteme ráno své noviny a už skoro čekáme, že tam zase bude stát: to a to město (je to někde ve Španělsku nebo v Číně) bylo bombardováno nepřátelskými letadly; při útoku zahynulo osmdesát nebo tři sta nebo tisíc civilních obyvatel; nálet trval jenom několik minut Čteme to tak často, že už se skoro zapomeneme otřást nad takovou zprávou. Ještě se otřeseme, když nějaký Wiedemann zavraždí pět lidí; ale osmdesát, tři sta nebo tisíc zabitých lidí, to už je nějak neosobní, to už si čtenář ani nemůže představit; i pokrčí rameny a čte dál, co prohlásil nějaký mocný pán o tom, za jakých koncesí by byl ochoten zajistit pokojné vztahy se sousedy na několik let. * Ale už si to ani nemusíme představovat; ukážou nám to názorně a pohodlně v kinu. Pobořená ulice, ze které se valí ještě oblaka prachu a dýmu; roztrhaná těla, hořící mrtvoly, děti řvoucí v nepříčetnosti hrůzy - ty děti si jsou ukrutně podobny, ať jsou čínské nebo naše. Tak tady to máme skoro z první ruky, jak to vypadá. Tohle nám přece aspoň na chvíli stáhne hrdlo a máme temný pocit, že teď něco musíme udělat, - křičet, protestovat, zvednout se a jít do ulic s voláním, že něco takového si lidstvo nesmí nechat líbit. Ale bojím se, že si pomalu zvykneme i na tyto dojmy, pokud zůstanou jenom na plátně. A diváci v kinu si třeba budou zklamaně říkat: Minulý týden to bylo hroznější. * A přece: nikdo snad nevěří, že tohle je konečný stav světa a že se pobíjení žen a dětí stane hlavním prostředkem mezinárodního styku. Tak tatarsky to s lidstvem přece jen nevypadá. Můžeme počítat s tím, že jednou

se lidé budou dívat na dnešní letecké útoky docela prostě a jednoznačně jako na sprosté vraždění, jako na jakýsi mravní amok, kterému dočasně propadly ty ony národy na čas vyšinuté z vývoje ostatního lidstva. Jde o to, aby se lidé jednou nedívali s hrůzou a odporem také na celý dnešní svět za to, že celkem trpně a nedůstojně přihlížel k takové hromadné bestialitě. Jistě si neděláme ilusí o tom, že nové mezinárodní odsouzení leteckých útoků na otevřená města, k němuž chce dát podnět Anglie, už teď zachrání pár tisíc bezbranných chudáků v Číně nebo ve Španělsku před tím, aby jim nepadaly bomby a baráky na hlavy. Není lehko přesvědčovat národy a jejich pány, že se dopouštějí něčeho nesmyslného a zvrhlého. Ale i když se nemůže počítat s tím, že pouhé odsouzení, neprovázené trestními sankcemi, zjemní mravy těch, kdo se už tak sytě zapsali krví do dějin našeho věku, je přece jen strašně důležito a krajně na čase, aby takové odsouzení bylo vysloveno. Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském. Aspoň té spoluviny kéž jsme my všichni, kdo se nevylučujeme z velkého společenství lidstva, co nejdůrazněji uchráněni! /1938/

PŘED LETY DVÉMECÍTMA Poslyšte, někdy je dobře si vzpomenout, jak to bylo dřív; člověk nemusí ani mít bílou bradu až po pás, aby se rozpomněl na ledacos, co mu i dnes něco řekne. Na příklad, když si živě připomene, jak pro nás vypadal svět před nějakými dvaadvaceti lety. Tehdy se nemluvilo o tom, že by snad v nejhorším případě mohla vypuknout válka, nýbrž válka byla. Tehdy naše srdce a svědomí bylo na téže straně světového konfliktu zájmů jako dnes; ale byli jsme jenom objektem, o který se jednalo, a ne subjektem, se kterým by se musilo jednat. Tehdy šlo opravdu o rozdělení naší země, ale nás se na to nikdo neptal. Tehdy jsme denně čtli v novinách zlé zprávy, které mohly podlomit všechno naše doufání a očekávání, že konečné vítězství připadne té straně, s níž byla sepnuta naše jediná životní naděje - a proti níž jsme ještě musili bojovat. Kdyby ta strana prohrála, věděli jsme, že s námi bude zle; ale nemohli jsme nic víc dělat než tvrdě a fanaticky věřit, že se vše obrátí k dobrému pro nás. Nejhroznější bylo právě to, že jsme o mnoho víc dělat nemohli. Tehdy jsme ještě žili v cizím státě; rovnou mezi námi běhaly kaprálské a naduté tváře, dávající najevo, jak námi bude zatočeno; a my jsme musili mlčet. Musili jsme si potají šeptat, že ještě není všechno ztraceno a že se ještě dočkáme obratu. Musili jsme se těšit šuškanými pověstmi a domlouvat se leda mrknutím oka. Bůh ví, jakým divem se stalo, že jsme přesto nesvěsili hlavu v beznaději. Naopak, jen si vzpomeňte, jak se tehdy nádherně a odhodlaně věřilo. Pravda, našli se tehdy lidé - a jistě to nemysleli zle -, kteří měřili tu strašnou převahu šancí proti nám a řekli si, že bude lépe trochu se přikrčit a přizpůsobit se tomu špatnému, když to dobré se už nezdá ani možné. Nebyli to zrádci; ale dnes vidíme, že byli slabí na svou dobu; že byli malí jen tím, že jim chyběla velká důvěra. Tehdy však jsme se hrozili toho, aby jejich ustrašenost nezachvátila všechny ostatní. Bylo to naše vnitřní nebezpečí, tím vážnější, že nám chybělo vedení; Masaryk byl za hranicemi, jiní byli

zavřeni, jiní umlčeni. A přece! přece jsme neselhali ve své důvěře; statečnost našich myslí nebyla zlomena, sílena hlubokou jistotou, že všichni myslíme a cítíme stejně. Rozumí se, že historické situace se nikdy doslovně neopakují; ale jsou dějinné konstanty, jako je národní povaha. Tehdy se v nás projevila povahová síla, jedna radost; a obstála za zkoušek daleko těžších, než jsou nejvážněji pojaté starosti dnešní - a než kdy mohou být zkoušky budoucí. Náš národ, který tehdy psychologicky vydržel nejtěžší léta, má právo se zeptat kohokoliv, komu by dnes hrozily selhat nervy: „Malověrní, čeho se bojíte?“ Národ, který tak skvěle prošel psychologickou zkouškou let válečných, se opravdu nemá čeho bát. Neboť osud národů záleží na jejich duši. /1938/

POZNÁMKA VYDAVATELOVA Sloupek, jak byl nazýván kursivou tištěný článek v čtvrtém sloupci první strany bývalého brněnského deníku Lidových novin, vzešel z podnětu jejich někdejšího šéfredaktora Arnošta Heinricha. O jeho vzniku vypráví Bedřich Golombek v knize k padesátce Lidových novin z r. 1944 »Dnes a zítra«, určiv v ní měsíc červen r. 1920 jako datum genese sloupku a připomněv jméno novináře Adolfa Veselého, jehož příspěvek byl po prvé tištěn v nové formě tohoto novinářského útvaru. Předtím už K. Z. Klíma napsal k dvacátému výročí sloupku jubilejní článek (Lidové noviny, 26. 1. 1941), vylíčiv v něm Heinrichovu představu o sloupku, kterým »mělo být něco časového jako úvodník, ale lehčího, živějšího a vtipnějšího než úvodník«. »A mělo to být«, doplňuje dále předešlou charakteristiku, »něco pružnějšího a modernějšího než beseda pod čarou, zatížená starým slohem feuilletonu. Tedy něco, co spojovalo úvodník s besedou, řekněme feuilletonový úvodník nebo rasovější beseda.« Karlu Čapkovi, který vstupuje za necelý rok potom do redakce Lidových novin, stává se zavedený už sloupek nejvlastnějším výrazem jeho novinářské práce. Vedle entrefiletu, drobnějšího to článku, tištěného rovněž kursivou uvnitř listu před Denními zprávami, je nejčastější formou jeho příspěvků, jimiž obohacuje svůj deník od 1. dubna r. 1921 do konce svého života 25. prosince 1938. Na půl tisíce sloupků, z nichž jen nemnohé vyšly pod pseudonymem, nebo byly napsány společně s bratrem Josefem, publikoval Karel Čapek v tomto sedmnáctiletém období, přispěv záslužným podílem stylistické dovednosti a mnohostranné vynalézavosti k uměleckému rozvoji českého feuilletonu, jehož novým výrazem se stal sloupek v uvedeném dvacetiletí. Mnohostrannost zájmů Karla Čapka měla svůj zákonný odraz v thematické mnohostrannosti jeho sloupků, dotýkajících se rozsáhlé oblasti společenských jevů a otázek. Některé z nich se záhy stávají zárodky knižních celků. Tak většina z Čapkových cestopisných knih a mnohé

kapitoly »Zahradníkova roku« i první apokryfy z pozdějších »Apokryfů« a posmrtné »Knihy apokryfů« mají v sloupcích svůj původ. První knižní výběr svých sloupků pořádá Karel Čapek r. 1925 v souboru »O nejbližších věcech« (2. vyd. z r. 1927), vraceje se v něm i k svým feuilletonům z let před vstupem do redakce Lidových novin. Kniha volného výběru, představující převážně causeristickou část autorovy feuilletonistické tvorby, neměla být definitivním celkem. Jak postupem let narůstal počet sloupků, jejich rozmanitost a zase naopak i námětová příbuznost, nabízel se i pro jejich knižní edici nový třídící a členící princip. Autor, který sám už jej nemohl edičně uplatnit, vyznačil jej aspoň v heslech a částečném rozdělení výstřižkového časopiseckého materiálu v archivu svých písemností. Odtud, vydávané už z pozůstalosti, postupně vznikají nové soubory Čapkových sloupků: »Měl jsem psa a kočku« (1939), »Kalendář« (1940), »O lidech« (1940), »Ratolest a vavřín« (1947), »Obrázky z domova« (1953) a »Věci kolem nás« (1954). V každé z těchto nových knih má svod sloupků svůj sdružující motiv, ať už jím je vztah k zvířatům či k přírodě v proměnách roku, vztah k lidem a osobnostem, k rodné krajině a vlasti nebo k věcem, které nás obklopují. Feuilletony knihy »O nejbližších věcech« byly pak rozděleny podle autorova pokynu v thematicky jim odpovídající skupiny těchto jednotlivých knih. Na rozdíl od předcházejících nebyl tento nový výběr sloupků určen soustřeďujícím látkovým námětem. Jeho název »Sloupkový ambit« a motto knihy, převzaté z Čapkova sloupku v Lidových novinách 30. 5. 1926, samy už čtenáři naznačují vlastní záměr knihy: v rozmanitosti sloupků ukázat mnohotvárnost autorových uměleckých výrazových prostředků, užitých v malém slovesném novinářském útvaru. Ukázat, jak se v Čapkově pojetí a praxi vyvíjí sloupek z původního causeristického poslání k nové funkci, jak se vůbec stává pohotovým a pružným nástrojem Čapkovy novinářské práce. To se snažila vyjádřit i trojdílnost našeho výboru, přecházejícího od sloupků tradičního feuilletonistického rázu k sloupkům, v nichž se obráží denní starost novináře, zájem o drobné všední věci, zamyšlení nad neštěstími, zneklidnění velikými otázkami doby i problémy všelidskými.

Je samozřejmé, že sloupky vyvolané aktuálními podněty mají časovou podmíněnost své doby, že mnohé už jen dokumentují poměry překonané a snahy zatím dosažené. Konečně je třeba také připomenout, že k nejedné otázce, dotčené v našem výběru jen jediným sloupkem, se Karel Čapek znovu a znovu vracel (otázky soudnictví, problém antimilitarismu, otázka pomoci chudým dětem a j.), takže ke každé této otázce by bylo možno uvést ještě další a v řešeni je doplňující sloupky. Také v tento soubor bylo převzato dvanáct posledních causerií z knihy »O nejbližších věcech« (Oslava, Chvála zahálky, Z okna, Podzimní, Čistá práce, Jméno, Na prahu záhad, Vnitřní hlas, Znamení, Záhadný případ, Oheň a O snech), všechny ostatní vycházejí zde po prvé v knižním vydání. Až na »Oslavu«, která vyšla v Moderní revui, feuilleton »Chvíle oddechu«, uveřejněný v Národních listech, a »Zvířata jako herek v Ročence Kruhu sólistů Měst. divadla na Král. Vinohradech, byly všechny tyto sloupky publikovány v Lidových novinách v letech uvedených při jednodivých sloupcích. Jediný z nich, »Návrh na zřízení státního hrdince«, byl napsán společně s Josefem Čapkem. Předlohou našeho vydání, pokud šlo o texty knižně už dříve vydané, bylo druhé vydání knihy »O nejbližších věcech«, u ostatních časopisecké otisky, revidované a upravované podle současných edičních zásad. Z výstřižků, uchovaných v pozůstalosti Karla Čapka, jen několik málo (O globálním čtení, Tajemství tchyní, Objevy, Figury našeho věku) bylo autorem rukopisně opraveno, doplněno či upraveno. Podle nich byl upraven i jejich text v našem knižním vydání. Miroslav Halík

VYSVĚTLIVKY Monreale - město na Sicílii jihozápadně od Palerma s proslulou katedrálou a benediktinským opatstvím. Úchvatný dojem Karla Čapka z návštěvy dómu v Monreale je vyjádřen v jeho Italských listech (kap. Palermo). regata - veslařské závody, v přeneseném slova smyslu výzdoba s vlajkami sportovních klubů. infulovaní opati - církevní hodnostáři, kteří jsou oprávněni nosit biskupské čepice; Lauda Sión Salvátorem (lat.) - chval, Sióne, Spasitele; hymnus složený Tomášem Akvinským k slavnosti Božího těla; De profundis (lat.) - Z hlubokosti. Počátek 130.. žalmu s úvodní větou: Z hlubokosti volal jsem k Tobě, Hospodine. pod mými okny pracují truhláři - spisovatel Karel Čapek tehdy bydlil na Malé straně v Říční ulici č. II, V témž domě byla i truhlářská dílna. v londýnské Fleet-street - třída, kde jsou soustředěny vydavatelství a redakce novin. etaláž (z franc.) - výkladní skříň. Ascot nebo Derby - anglická dějiště každoročních velkých koňských dostihů. Malypetr Jan (1873-1947) - agrární politik a za první republiky vysoký státní hodnostář (ministr vnitra, předseda vlády) byl předsedou poslanecké sněmovny v letech 1925-1932 a znovu od listopadu r.1935 Zell Theodor (1862-1924) - německý přírodovědecký spisovatel, který v několika dílech popularisoval své poznatky z pozorováni a vyšetřování zvířat. Vávra Karel (1884-1931) - charakterní herec Měst. divadla Král. Vinohrad.

Groos Karl (1847-1915) - německý psycholog, který věnoval studijní zájem zkoumání o významu hry v životě dítěte, napsal též samostatnou studii Die Spiele der Thiere, vyd. v r. 1896 a 1907. moje nebožka babička - Helena Novotná (1841-1912), autorova babička z matčiny strany, které Karel Čapek ve svém díle nejednou vzpomíná. Viz též sloupek O globálním čtení z r. 1934. métier (franc.) - řemeslo, povolání; jakého má báječného basedova - Basedowova nemoc, choroba štítné žlázy; blenduje (v divadelní hantýrce) - cloní; harlekýna níž - pokyn ke spuštění pojízdné vykrývací opony v portále; Král a Šubrt — první byl inspektorem světla, druhý členem technického personálu ve vinohradském divadle v době autorovy působnosti u tohoto divadla; sufita - visací dekorace nebo draperie, která zabraňuje diváku výhled do provaziště. Kuta - jevištní inspektor, který měl ve vinohradském divadle na starosti provoz po stránce technické a dekorační; stojka - rámovaná kulisa, připevněná k podlaze jeviště; Veverka Ludvík (1892-1947) - charakterní herec a komik Vinohradského divadla. Sisyfos - v řeckém bájesloví syn vládce větrů Aiola, pověstný svou zchytralosti a lstivostí. Za to, že prozradil na Dia únos Aiginy, dcery Asopovy, byl v podsvětí potrestán tím, že stále musil válet do vrchu těžký balvan, který při dosaženi vrcholu se mu vysmekl z rukou a spadl opět dolů. paternoster - výtah na stavební materiál, poháněný buď ručně nebo elektricky. eo ipso (lat.) - právě proto, tím samým. gravitační theorie - theorie, která podává zákon přitažlivosti hmot. Novou gravitační theorii vytvořil Albert Einstein obecným principem relativnosti. all right (angl.) - v pořádku, správné.

na jednom zámku jsem znal - týká se zámku v Chýži u Žlutic, kde byl Karel Čapek v r. 1916-1917 preceptorem syna Dr Vladimíra Lažanského; Huyn Paul - velmi neoblíbený pražský arcibiskup od r. 1916 do r. 1918, kdy ve dnech převratu prchl do ciziny: elektronová theorie - byla vytvořena holandským fysikem H. A. Lorentzem. Vysvětluje elektromagnetické zjevy shlukem a pohybem mizivě nepatrných, záporně nabitých částic, které se nazývají elektrony. Bartoš Jan (1893—1946) - divadelní pracovník a historik, autor několika divadelních ber, hlásících se k přechodnému období české expresionistické dramatiky; Alceste - postava z Molièrovy komedie Misantrope (1666), v niž jsou zosobněny rysy člověka nedůvěřivého, zatrpklého, jenž společenskými okolnostmi a jednáním lidi se odcizil svému okolí. Helfenburk (Helfenburg) - zbořený hrad nade vsí Javornicí a Koječinem, poblíže Vodňan. pod hladinou jezera Ness - skotské jezero Loch Ness se stalo r. 1933 pověstné sensačními smyšlenkami, že se nad jeho hladinou občas objevuje hlava a trup neznámé mořské nestvůry. karlštejnský havran - kresba Mikoláše Alše na obálkách a vazbách Sebraných spisů Václava Beneše Třebízskébo, vydávaných nakladatelem F. Topičem; Moudrá Pavla (1801-1940) - spisovatelka a překladatelka, známá horlivou publicistickou a přednáškovou činností ve prospěch pacifismu a abstinentismu. Doktor Hauer - lékař August Hauer vylíčil v knize Kumbuke své zážitky z války v bývalé Německé východní Africe; Kilimandžáro - nejvyšší hora Afriky na území Tanganjiky (východní Afrika); Detzner Hermann (nar. 1882) - původně německý důstojník, který procestoval a prozkoumal bývalé německé koloniální země v Africe, zvláště Kamerun. Své poznatky shrnul do několika cestopisných knih;

theodolit - zeměměřický přístroj k měření úhlů v rovině vodorovné nebo svislé. presbyterium - kněžiště. bydlím tak trochu za městem - na jaře roku 1925 se bratři Čapkové přestěhovali do společného vlastního domu v Úzké ulici na Král. Vinohradech, která byla r. 1943 přezvána jejich jménem. František Langer napsal povídku o prodavači snů - míní se povídka Prodavač snů, jež vyšla v knize Snílci a vrahové r. 1921. Dr Hilar - Karel Hugo H. (1884-1933), spisovatel a režisér Národního divadla, zasáhl svou průbojnou scénickou a divadelní prací podnětně do vývoje českého divadelnictví; před každou premiérou, na níž mám osobní účast - autor byl dramaturgem Městského divadla Král. Vinohrad od září r. 1920 do dubna r. 1923. V tomto období režíroval na Vinohradech devět představení. farao - staroegyptský král. renomista - chlubil, chvastoun; Harun al Rašid (786-809) - bagdadský kalif, za jehož panování prožívala jeho říše dobu zdánlivého, ale vnitřně již nahlodaného rozkvětu. V ideálním pojetí orientálního vládce je zvěčněn v Tisíci a jedné noci; Harpagon - ústřední postava Molièrovy hry Lakomec, prototyp člověka zachváceného lakotou a chorobným lpěním na majetku. dyspeptik - ten, kdo trpí zúženým trávením. Corot Jean Bapt. Camille (1796-1873) - slavný francouzský malíř, kreslíř a grafik; Troyon Constant (1810-1863) - francouzský malíř, krajinář, proslulý však též jako genrista zvířat; vemirinové (z ital.) - drožkáři; porca Madonna - italská nadávka; v londýnském East-Endu - neutěšená východní část Londýna, obývaná hlavně proletariátem. Viz o ní kapitolu v Čapkových Anglických listech. exteritoriální (z lat.) - nepodléhající domácím zákonům.

Védy - nejstarší literární památky staré Indie, z nichž nejstarší byly sebrány již kolem r. 1000 př. n. l. a sestaveny v sbírky hymen, obětních zpěvů, modliteb a průpovědí; Hesiodos - nejvýznačnější představitel řecké didaktické poesie z 8. století př. n. l., tvůrce eposů Theogonia, Díla a dnové a j.; Edda - islandská sbírka germánských náboženských a hrdinských písni z 13. století. maskulinismus - pomužštění; vestálky - kněžky starořímské bohyně domácího i státního krbu Vesty. Panenské kněžky Vestiny udržovaly posvátný oheň v chrámu na Voru Romanu, v němž se soustředil kult jejich bohyně. berní fase - přiznáni příjmu nebo jmění ke zdaněni. doktor Uher - František U. (asi 1830-1871), z literatury i filmu známá postava advokáta, poslance a právnického spisovatele, který se pro ženinu nevěru oddal alkoholu a mravně i hmotně úplně zchátral; Dickensovi dlužníci - v kapitolách o Fleetském vězení v slavné Kronice Pickwickova klubu od Charlesa Dickense; à jour (franc.) - vše vyřízeno, v pořádku. pan Martínek - stárek z mlýna Karla Novotného, dědečka bratři Čapků v Hronově, kam sourozenci dojížděli o svátcích a prázdninách až do r. 1900; profesor Rádl - filosof a fysiolog Emanuel Rádl (1873-1942), profesor filosofie na přírodovědecké fakultě v Praze; Vích - Václav V. (1898) - jeden z čelných českých a vůbec evropských kameramanů; žije a pracuje nyní v Itálii; Elekta-Journal - bývalá podniková výrobna, založená kolem r. 1927, dokumentárních filmů, zejména zpravodajských, předchůdců čs. týdenního žurnálu. Nabuchodonosor - jméno z úsloví je od babylonského krále (162 př. n. l.), největšího panovníka chaldejské dynastie, jenž smělými výboji značně rozšířil říši babylonskou a z města Babylonu učinil největší a nejkrásnější město své doby.

Závěr Čapkova fejtonu s požadavkem především „revoluce v lidech samých“ je ovšem v rozporu s přírodovědnými poznatky, jak je uvádí sám autor na počátku své causerie. Ostatně může být i příkladem mechanického nesprávného přenášeni poznatků přírodovědných na problémy společenské. železniční katastrofa v Lagny - udála se 23. 12. 1933 na trati PařížStrasburk, kde rychlík, jedoucí z pařížského Východního nádraží, vjel u stanice Lagny na expres Paříž-Nancy. Neštěstí zaviněné nedbalostí železniční společnosti, si vyžádalo 220 oběti; teď došlo na nás - katastrofální výbuch uhelného prachu a plynů 3. 1. 1934 na dole Nelson III u Oseku v duchcovském okrese, zaviněný nedostatečnými bezpečnostními opatřeními, usmrtil 142 horníků. Nobelova cena - založená r. 1893 švédským chemikem Alfredem Nobelem (1831—1896), z jehož nadace jsou každoročně odměňovány nejlepší práce z oboru chemie, fysiky, lékařství i za literární dílo ideálního směru a za práci pro zachování míru. Velkonoční pomlázka Lidových novin - byla prováděna tím způsobem, že do čísel Lidových novin byly na Boží hod velikonoční vkládány poštovní složenky s výzvou o příspěvek ve prospěch chudých děti. kdy jsem nezchátral literárním exportem - narážka na tehdejší novinářské články, které zlehčovaly zahraniční literární úspěch Karla Čapka a vyčítaly mu, že pracuje pro export. Viz polemický sloupek Úspěch, export a jiné věci v Lidových novinách 23. 6. 1922 a j.; Patera - František P. (1871-1947), populární a v četných anekdotách i literárních vzpomínkách oživovaný vrchní číšník kavárny union; Wirth Zdeněk (1878) - historik umění, zaměřující se k dějinám architektury, přispěl svou badatelskou prací k poznání českého stavitelského vývoje a dějin stavebních památek pražských i venkovských. Významně zasáhl do studia českého a slovenského lidového uměni, velké jsou jeho zásluhy editorské, propagační a organisátorské v oblasti umělecko-historické činnosti;

Brunner Vratislav H. (1886-1928) - malíř a grafik, který má značné zásluhy o české knižní výtvarnictví. Vynikl též jako ilustrátor i karikaturista a v oboru prací uměleckého průmyslu; Šibeničky - humoristicko-satirický časopis vycházel od r. 1919 do r. 1921; Janák Pavel (1882-1956) - význačný architekt, tvůrce velkých projektů veřejných budov, závodů a mostů; Gočár Josef (1880-194)) - profesor architektury na Akademii výtvarných umění, projektant četných pražských staveb, zasloužilý zvláště o moderní výstavbu Hradce Králové; Filla Emil (1892 až 1953) - malíř a výtvarný estetik, iniciátor kubismu v českém umění; Gutfreund Otto (1889-1927) - jeden z představitelů českého moderního sochařství v letech po první světové válce, kdy vytvořil četné busty známých osobností a sousoší. Jeho umělecký vývoj charakterisuje postup od kubismu k realismu stroze vyjádřeného tvaru; Špála Václav (1885-1946) - průkopník nového výrazu v českém malířství, vycházející z moderního francouzského umění a ovlivněný zvláště kubismem; Beneš Vincenc (1883) — význačný malíř, který od počátečního kubismu došel k domácí impresionistické tradici a vyjádřil ji v početně rozsáhlé a žánrově bohaté tvorbě pozoruhodnou osobitou technikou; Kratochvíl Zdeněk (1883) - malíř, karikaturista, knižní ilustrátor, jehož kresby jsou hodnoceny jako nejvýznamnější projevy české kreslířské tvorby naší doby; Bouček Antonín (1880-1947) - anarchistický publicista, autor drobných kulturně historických pojednání a vzpomínkových prací z literárního a politického života; Štech Václav Vilém (1885) - historik umění, výtvarný kritik, pořadatel domácích i zahraničních výtvarných výstav, organisátor péče o soudobé výtvarné uměni;

Matějček Antonín (1889-1950) - dějepisec uměni, autor četných monografií o našich velkých výtvarných zjevech a universitní vychovatel mladé generace historiků a theoretiků uměni; Minařík Stanislav (1884-1944) - překladatel z ruštiny a polštiny, zasloužilý nakladatel překladů děl vynikajících spisovatelů; Borový František (1874-1936) - jeden z předních českých moderních nakladatelů, jehož péčí vyšla v letech po první světové válce proslulá díla našich básníků a prozaiků, vynikající edice a průbojné literární časopisy; Kysela František (1881 až 1941) — malíř a grafik, zasloužilý též hojnými uměleckými podněty v několika oborech užitého umění; Benda Jaroslav (1882) - malíř a grafik, který věnoval pozornou péči vývoji českého písma, knižní úpravě, pracím mosaikovým, chrámovým oknům a jiným uměleckým výtvorům; Mánes - Spolek výtvarných umělců Mánes, založený r. 1897. Sdružil v první polovině našeho století nejvýznamnější české výtvarníky a přispěl značně k moderní orientaci našeho výtvarnictví; Neumannová Kamila (1874-1936) - žena S. K. Neumanna, překladatelka a vydavatelka literárně cenné edice Knihy dobrých autorů, jejímž prostřednictvím seznamovala české čtenáře s význačnými pracemi literatur nejrůznějších národů; nebožtík Matějka — Josef M. (1879-1909), romanopisec a povídkář nerozsáhlé tvorby, zpodobňující pražský společenský svět i rodný venkovský domov; Kubišta Bohumil (1884-1918) - malíř, grafik a theoretik umění, průkopník moderních snah českého poimpresionistického malířství. Dvořák Arnošt (1881-1933) - autor dramat, těžících svůj děj z pohnutých období českých dějin; dějinná výstava Osmi - »Osma«, skupina výtvarných umělců (Beneš, Filla, Feigl, Horb, Kubín, Kubišta, Nowak, Pitterman, Procházka, k nimž se přidružovali časem i jiní) pořádala v letech 1907 a 1908 dvě výstavy v Praze, v nichž manifestovala svůj příklon k modernímu výtvarnému výrazu. Čapek tu patrně myslí na významnější výstavu r. 1908 v Topičově salonu;

Artěl - sdružení českých výtvarníků, organisující výrobu a prodej předmětů z oboru uměleckého průmyslu; Dramatický svaz — sdružení všech činitelů v dramatickém uměni, založené r. 1919. Jeho cílem byla podpora a ochrana českého dramatického umění; genius loci (lat.) - duch místa; locus genii (lat.) - místo genia. Žipek Alois (1883-1930) - pražský komunální pracovník za první republiky, starající se hlavně o kulturní záležitosti; Macháček Karel Simeon (1799-1846) básník, překladatel a divadelní kritik; dosáhl největšího úspěchu svými dramaty, zejména veselohrami ze současného života; Mach Josef (1883-1931) - básník, novinář a překladatel. Z jeho nepříliš obsáhlé literární tvorby jsou nejživější ironické a vtipné verše osobitého výrazu; Novák Ladislav (1872-1946) — ministr obchodu z let 1928—1929, autor četných dramat, libret a memoárových prací, zaměřených k pražskému divadelnímu životu; Novák Láďa (1863-1944) - malíř, knižní ilustrátor, dekoratér domovních průčelí a autor mnoha sgrafit i fresek na význačných budovách v Praze i v městech venkovských. Edmond Konrád javor - narážka na divadelní hru o skautech Javor od Dr Edmonda Konráda (1889-1937). aridnější - pustší. Plicka Karel (1894) - národopisný pracovník a sběratel písní, vynikající fotograf a filmový režisér. Natočil kromě několika krátkých kulturních filmů i dva celovečerní: Po horách, po dolách (1929) a Zem spieva (1933); má tóninu lydickou a ta druhá mixolydickou - řecké stupnice, používané později v církevní hudbě; z vrecka (slov.) – z kapsy.

Vyšehradský kodex - krásně psaný a nádhernými malbami vyzdobený evangelistář, pořízený nepochybně nějakou pražskou dílnou k první korunovaci čes. krále Vratislava II. r. 1085. Uchován je v Universitní knihovně v Praze. vestigie (z lat.) - stopy; Matiegka Jindřich (1862-1941) - univ. prof. anthropologie, jehož vědecké dílo je věnováno bádáni o původu, počátcích a plemenech lidstva i somatologickým výzkumům mládeže a tělesných vlastnosti českého lidu; kautela (z lat.) - výhrada. Moravian Brothern (angl.) - Moravští bratři nebo též Moravané, anglická větev zahraničních příslušníků Jednoty bratrské, potomků bývalých náboženských emigrantů. Otevřená odpověď - otevřený dopis Karlu Čapkovi s hlavním názvem „Das ungarische Buch im Exil“ (Maďarská kniha ve vyhnanství) s datem 10. října a s podpisem Ein ungarischer Intellektueller byl uveřejněn v čas. Pester Lloyd, roč. 9. č. 229 (11. 10. 1932) s. 1. — Překlad této Čapkovy Otevřeně odpovědi byl uveřejněn tamtéž dne 28. 10. 1932 s odpovědí redakce (Antwort des Pester Lloyd an Karel Čapek). Kosztolányi Dezso (1883-1936) - maďarský básník a romanopisec, v jehož nejúspěšnějších básnických sbírkách se obrazí předválečné problémy maďarské úpadkové společnosti; Herczeg Ferenc (1863 až 1954) - maďarský spisovatel, jehož úspěšná dramata a historické i společenské romány vynikají citlivou psychologickou analysou a výstižnou charakteristikou postav a zjevů současné společnosti; Petöfi Sandor (1823-1849) - slavný maďarský lyrik, vyznavač revolučních ideí, jimž věnoval svou básnickou tvorbu i život. Diomedes - v řecké mythologii thrácký heros, král Bistonů. Choval lidožravé klisny, odňaté mu potom Heraklem, jenž Diomeda zabil, když měl splnit svůj osmý úkol a koně Diomedovy přivést do Myken; Toujours les cnedliqui (část. franc.) - pořád knedlíky. trattorie (ital.) - jídelna, restaurace;

volná myš - posměšná přezdívka Volné myšlenky, svazu volných myslitelů a bezvěrců. usus magister (lat.) - podle rčení Usus est magister optimus, t. j. zkušenost nejlepším učitelem; Urbánek Mojmír - pražský nakladatel hudebnin; Spitteler Karl (1843-1924)německo-švýcarský básník mythologických eposů, vyznamenaný Nobelovou cenou. Zlatý klíček - film, jehož libreto napsal Karel Čapek, režíroval Jaroslav Kvapil, autor scenaria. Účinkovali v něm přední herci pražských divadel. Premiéru měl 26. 3. 1922. Fairbanks Douglas (1883-1939) - proslulý americký filmový herec, vystupující v rolích odvážných a vtipných gentlemanů nebo oslňujících dobrodruhů. ad hoc (lat.) - k tomu účelu, schválně. dlaška - tenký, ještě neúplný hrachový lusk; Doréova bible - bible, vydaná r. 1865, česky r. 1885 a n., kterou vyzdobil svými dřevoryty francouzský malíř a grafik Gustav Paul Doré (1832-1883), slavný knižní ilustrátor. Herzerův slovník - dvoudílný francouzsko-český slovník, jehož autorem je český jazykozpytec Jan Herzer (1830-1903). feldgrau (něm.) - polní šeď (barva uniformy). v konírně - přezdívka ohrazeného místa k stání v Městském divadle Král. Vinohrad; pharyngitikové - lidé se zánětem hrtanu. Leonidas (489 př. n. l.) - spartský král, který padl r. 480 př. n. l. se čtyřmi tisíci Sparťany při hrdinné obraně thermopylského průsmyku proti Petšanům; Scaevola - Caius Mucius Scaevola, statečný Říman, strůjce nezdařené vraždy na etruském králi Porsenovi za obležení Říma r. 507 př. n. l. Když ho Porsena chtěl donutit k vyznáni, vložil Scaevola svou pravici do plamene, aby dokázal, že ani nejhroznější mučení ho neoblomí;

Merope - tragedie V. Alfieribo, hraná v Národním divadle 24. 11. 1921; Lorenzaccio - romantické drama Alfreda de Musset z r. 1834, které před koncem 19. století nebylo uvedeno na scénu a později propadlo, třebaže v něm byly provedeny podstatné úpravy. neolitické osady - pocházející z mladší doby kamenné; keltické role nazývané tak podle příslušníků jazykového kmene indoevropského, který v nejstarších dobách sídlil po obou stranách středního i dolního Rýna a odtud se rozšířil i do jiných oblastí. Reden a Redding - na uhelném dole Reden v dombrovském uhelném revíru u Sosnovic vybuchly 21. 9. 1923 otravné plyny a při důlním požáru zahynul veliký počet polských horníků. V dole Redding u skotského Glasgowa, který byl náhle zaplaven 26. 9. 1923, přišlo o život 40 horníků; Titanic - anglický poštovní parník White Star Line, který měl obstarávat spojení mezi Amerikou a Evropou, ztroskotal při své první plavbě 15. 4. 1912 nárazem na ledovec, při čemž zahynulo 1 513 osob. acta sanctorum et martyrům (lat.) - skutky čili životy svatých a mučedníků. Obvyklý název sbírek různých kratších či delších životopisů světců. posamentýrovaní - opatřeni prýmkami. Vražednice - viz k tomu též sloupek Edvarda Valenty Návštěva u chudobné maminky v Lidových novinách 28. 3. 1924; Případ Hildy Hanikové - sensační brněnský proces r. 1924, v němž byla Hilda Haniková souzena pro spoluúčast na vraždě svého manžela. exkulpovat (z lat.) - ospravedlňovat, zbavit obvinění. Justice - sloupek byl psán na okraj rozsudku v procesu o pytlácké sázavské vraždě 5. 12. 1923. případ, jako se stal nyní - týká se likvidace Moravskoslezské banky v Brně v prosinci r. 1922. Obchodu v Costa-Negře - jinotajná satira na domácí poměry hospodářského a politického života. Název odvozen z dobrodružného románu švédského spisovatele Gustafa Jansona „Obchod s Costa Negrou“,

který vycházel na pokračování v Lidových novinách v druhém pololetí r. 1923 a na nějž naráží úvodní věta tohoto sloupku. damned (angl.) - proklatě. Pluton - v řeckém bájesloví bůh podsvětí. Svatobor - spolek, založený z podnětu F. Palackého r. 1861 pro podporu čes. umělců, jejich rodin i péči o jejich dílo a památku. Moderní galerie - založená r. 1901, zahájila svou činnost v roce 1905 a sbírala i vystavovala nejen současná umělecká díla, nýbrž i práce celého devatenáctého století. Sídlila do sklonku třicátých let v jedné z adaptovaných budov Jubilejního výstaviště v Královské oboře. Z jejích fondů se vyvinula Sbírka moderního uměni, samostatné oddělení dnešní Národní galerie; Marvánek Otakar (1884 až 1921) - malíř ze školy H. Schwaigra, kde vytvořil řadu podobizen, později jako člen Tvrdošíjných usiloval ve svých dílech (zátiších) o nový barevný i formový výraz a došel posléze pod vlivem francouzských moderních umělců k expresionistickému krajinářství. plaidovat - obhajovat. jsme zaplaveni Carcem - Francis Carco (1886), francouzský spisovatel, zpodobující ve svých románech typy pařížských apačů a montmartreské bohémy, byl u nás tehdy hojně překládán. Roth Gustav (1909) - belgický rohovník střední váhy, mistr Evropy r. 1929, s nímž se utkal Nekolný v přátelském zápase r. 1931; Nekolný František (1907) - jeden z dřívějších předních sportovců, který proslavil jméno českého rohovnictví po celém světě; infighting (angl.) - boj zblízka v rohování; Break! (angl.) - Pustit! Pokyn soudce při rohovnických zápasech, dojde-li k držení soupeřů. fair-play (angl.) - slušná hra. Harold Lloyd (vl. jm. Harald Clayton L., * 1893) - americký filmový komik; insolence - nestoudnost, drzost;

Leibnitz Gottfried Wilhelm (1646-1716) - německý idealistický filosof, smiřující náboženství s vědou a pokládající náš svět za nejlepší z možných světů, v němž útrapy lidské je nutno vyložit jen odkazem na vůli boží. antičtí stoikové - stoupenci filosofického směru, který vznikl ve starém Řecku kolem 3. stol. př. n. l. a trval až do 6. stol. n. l. V logice rozvíjeli theorii poznáni prostřednictvím smyslových vjemů, ve fysice se přihlásili v podstatě k materialismu a v ethice hlásali odevzdanost osudu, lhostejnost a odvrat od životních radostí; Patt (vl. jm. Carl Schenström, 1881—1942) a Patachon (vl. jm. Harald Madsen, 1890-1957) - dánští filmoví komikové. Brutové - Brutus Decimus Junius, účastník spiknutí proti Caesarovi; Faethón - v řeckém bájesloví syn Heliův, od něhož si vyžádal dovolení, aby jeden den mohl řídit sluneční spřežení. Neovládl je však a byl by spálil zemi. Zeus, aby zabránil dalším škodám, zabil Faethóna bleskem; Spartakové - Spartacus, vůdce v třetí válce otroků proti Římanům, které několikráte porazil; padl v bitvě r. 71 př. n. l.; arkebuza (z franc.) - hákovnice, stará střelná zbraň. archetyp (z řec.) - původní podoba. bydlit na Popelkách nebo v Šavlínově domě - otřesné zážitky z této šťáry vylíčil K. Čapek ve třech sloupcích Lidových novin: Šavlínův dům 9. 4. 1921, Číslo 231 20. 4. 1921 a Na Popelkách (23. 4. 1921), pod souborným názvem Razzie v knize Obrázky z domova z r. 1933. Aristófanes nebo Dante. . . měli ukrutný zájem o věci - Aristófanes, největší řecký básník staré attiche komedie v druhé polovině 3. a na počátku 4. století př. n. l. neúprosně kritisoval ve většině ze svých 44 kusů současné poměry politické a sociální. Dante Alighieri (1263-1321) - tvůrce Božské komedie velmi činně zasahoval do politických bojů o nezávislost rodné Florencie, musil odejít do vyhnanství, aby ušel smrti upálením. V pojednáni De Monarchia, ničeném později z rozkazu papežova, podal soustavný výklad svých politických

názorů, odděluje moc světskou od církevní a zdůrazňuje potřebu světské říše s Itálií a Římem v čele. Vraný Josef - za první republiky politik agrární strany a vrchní redaktor Venkova; Skýpala Otakar (1877-1943) - bývalý redaktor Moravskoslezské revue a knihovny moravských autorů; v poválečných letech až do r. 1929 šéfredaktor Českého slova. prometl jsem za svého mládí tři gymnasia - Karel Čapek studoval od primy do kvarty (1901-1903) na gymnasiu v Hradci Králové, kvintu a sextu (1903-1907) na I. českém gymnasiu v Brně, septimu a oktávu ( 1907-1909) na Akademickém gymnasiu v Praze. censura zabavila jakýsi román - týká se románu Františka Zavřela »Fortinbras«, který byl zabaven státním zastupitelstvím v Praze 6. 3. 1930 na sedmi místech pro zločin výzvy k trestním činům a pro zločin schvalování trestních činů podle zákona na ochranu republiky; Vodák Jindřich (1867-1940) - literární a divadelní kritik, jehož rozbory vyznačuje realistická střízlivost a racionalistická analysa, vyzbrojena dokonalou znalostí a rozhodná ve svém soudu. Měl jsem jednou příležitost projít s policejní šťárou kvartýry na okraji Košíř - otřesné zážitky z této šťáry vylíčil K. Čapek ve třech sloupcích Lidových novin: Šavlínův dům 9. 4. 1921, Číslo 231 20. 4. 1921 a Na Popelkách (23. 4. 1921), pod souborným názvem Razzie v knize Obrázky z domova z r. 1933. pauperism (z lat.) - hromadná chudoba, zbídačení; troglodytská bída - jeskynní, velmi zaostalá. jsme nordiky, dinárci, alpinci - druhy lidských plemen, rozlišované podle určitých tělesných znaků. Promenade des Anglais (franc.) - Anglické nábřeží v Nice, pobřežní promenáda. K digitalizaci byl použit text knihy: Karel Čapek - Sloupkový ambit Vydal Československý spisovatel 1957 Vydání připravil, ediční poznámku a vysvětlivky napsal dr Miroslav Halík