Slavnostní akademický obřad při příležitosti udělení doktorátu honoris causa české literatury a Zlaté medaile Univerzity Hradec Králové Zdeňku Svěrákovi. Univerzita Hradec Králové 25. března 2015 Akademickému obřadu předsedá Jeho Magnificence prof. RNDr. Josef Hynek, MBA, Ph.D., rektor a předseda vědecké rady univerzity. Honorabilis promotor obřadu prof. RNDr. PhDr. Antonín Slabý, CSc., prorektor univerzity. V umělecké části programu účinkují akademičtí pracovníci Hudební katedry Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Mgr. et MgA. Markéta Štefaniková (zpěv), doc. MgA. Jiří Pašek (klavír), členky Královéhradeckého dětského sboru Jitro a sbor Terénní berušky při Základní škole a mateřské škole Krčín pod vedením sbormistra Mgr. Libora Drašnara. Foto Zdeňka Svěráka na vnitřní straně obálky Jiří Šourek 2011. Grafika obálky MgA. Jiří Toman. Univerzita Hradec Králové děkuje společnosti Petrof za vstřícné zapůjčení klavíru.
Laudatio k poctě pana Zdeňka Svěráka při příležitosti udělení titulu doctor honoris causa na Univerzitě Hradec Králové
Vědecká rada Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové projednala a schválila na návrh děkana fakulty 22. října 2014 udělení titulu doctor honoris causa panu Zdeňku Svěrákovi v oboru Česká literatura. Následně bylo udělení čestného doktorátu legitimizováno jednomyslným stanoviskem na zasedání Vědecké rady Univerzity Hradec Králové dne 11. února 2015. Přes řadu ocenění (některá jsou v dalším textu zmiňována), která dnešní oslavenec obdržel, mu ve sbírce poct univerzitní ocenění – možná překvapivě – prozatím chybělo. Představovat dramatika, scenáristu, spisovatele, textaře, ale také herce a zpěváka Zdeňka Svěráka je zejména v akademickém prostředí příslovečným nošením dříví do lesa. Rekapitulujme jeho hlavní tvůrčí počiny! Samostatně a ve spoluautorství napsal 15 her pro divadlo Járy Cimrmana, přes 30 filmových scénářů, více jak dvacet titulů určených dětem a přes 300 písňových textů. Je trojnásobným nositelem ceny čtenářů Magnesia Litera. Posledním takto oceněným titulem je zatím vzpomínková knížka Po strništi bos. Připomeňme si i scenáristické úspěchy filmů nejen v tuzemsku, ale i v mezinárodním měřítku (zisky Českých lvů pro snímky Kolja a Vratné lahve, v případě Kolji udělení Zlatého glóbu a následně Oscara pro nejlepší cizojazyčný film za rok 1996 americkou Akademií filmového umění a věd). Ponechávám stranou řadu dalších filmů, které se staly českou filmovou klasikou a jejichž obliba je trvale potvrzována vysokou sledovaností. 3
Pan Zdeněk Svěrák je vzděláním pedagog. Vystudoval český jazyk a literaturu na Vysoké škole pedagogické v Praze. I když jsem přesvědčen, že byl nepochybně dobrým učitelem, jeho rozhodnutí opustit učitelskou profesi a věnovat se literární tvorbě považujme za šťastné. Ostatně Zdeněk Svěrák nikdy učitelem vlastně být nepřestal. (Viz jeho pověstné diktáty a tolik populární Hodiny zpěvu.) Témata čerpaná ze školního prostředí se v jeho tvorbě objevují opakovaně (především ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy, ve filmech Marečku, podejte mi pero, Obecná škola). Učitele hraje i ve Vratných lahvích a v Českém nebi samotného učitele národů, Jana Amose Komenského. Právě tato poslední hra Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka předpokládá více než jiné poučeného a chcete-li vzdělaného diváka, aby si mohl v představení nabízený humor „užít“. Pedagogicky poučné jsou i legendární analytické semináře před jednotlivými představeními v divadle Járy Cimrmana. Z hlediska zájmu a nadšených reakcí posluchačů je možno z našeho akademického pohledu hereckému souboru divadla jenom závidět. Za didakticky dovednou lze označit zdánlivě okrajovou část tvorby Zdeňka Svěráka, a sice písňové texty určené dětem. Jejich originalita, hravost, rozpustilost jsou dobrým důvodem, že se nad jeho texty musíte usmívat. A usmívají se i děti a jejich učitelé a právem mají písně Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře v tak velké oblibě. Důkazem nechť je tato krátká ukázka:
Rád se dívám na komíny protějšího domu sbíhaj se mi přitom sliny jako málokomu. K nebi stoupá tenký čoudek barvy sněhobílé a já vím, že vdovec Houdek zase smaží filé. 4
Humor je integrující součástí tvorby pana Zdeňka Svěráka. Humor může být různý: pokleslý, primitivní, vulgární, prvoplánový, chytrý, inteligentní a také laskavý a chápavý. V případě Zdeňka Svěráka se jedná o nepodbízivý, inteligentní a kultivující humor, nicméně dostupný a všeobecně lidmi přijímaný. Oslovuje všechny generace, není elitářský, hrdinové v jeho příbězích jsou osoby, se kterými se lze ztotožnit, jsou svými povahovými rysy blízké naší každodenní zkušenosti. Jedná se o humor navozující dobrou náladu. V době totality bylo divadlo Járy Cimrmana pozitivním terapeutickým prostorem, prevencí před totalitární hloupostí a pocity marnosti. Trvale vyprodaná představení i po 25 letech od změny režimu jsou důkazem, že poptávka po terapeutickém působení humoru divadelních inscenací DJC je stále vysoce aktuální. Není v současnosti v Česku tvůrce, z jehož díla by lidé tak často a tolik citovali. Zlidovělé „hlášky“ si mnohdy žijí už svým vlastním životem. Ať se jedná o pregnantní vyjádření, které se vztahuje k aktuálně nepříznivému počasí, důrazné varování před korupčním jednáním, jehož symbolem se v jiném snímku stává konkrétní druh ovoce, nebo doporučení k optimálnímu uskladnění národního nápoje či upozornění, že není tak zcela bezvýznamné, kam v hledišti návštěvník představení usedne atd., atd. Celkový umělecký přínos Zdeňka Svěráka byl opakovaně oceněn. Za mnohé připomeňme rok 1999, kdy obdržel na Pražském hradě z rukou Václava Havla Medaili Za zásluhy, udělenou za vynikající umělecké výsledky. Cenu za celoživotní dílo získal na filmových festivalech v Novém Městě nad Metují a ve Zlíně. Tvorbu Zdeňka Svěráka nelze oddělit od jeho občanské angažovanosti, zejména v charitativní oblasti (Centrum Paraple). Jeho obliba, popularita a především charakterové vlastnosti přivedly opakovaně řadu lidí k úvahám, že by byl dobrým prezidentem České republiky… 5
Roku 1995 obdržel od nadace Pangea – z našeho pohledu jeho osobnost nejvíce vystihující – ocenění „Za úsilí o nápravu věcí lidských“. Jedná se opět o odkaz na J. A. Komenského. Nelze snad považovat za náhodu (je to dokonce příznačné), že dnem narození Zdeňka Svěráka je 28. březen. Byl-li náš slavný rodák, narozený ve stejný den roku 1592, označován za učitele národů, pak je Zdeněk Svěrák pro nás právem učitelem národa. Učí nás prostřednictvím krásy českého jazyka toleranci, slušnosti, soucitu, lidskosti a nezaměnitelným způsobem nás vede i k zamyšlení, co tu na světě děláme a co bychom dělat měli. Činí tak vlídně, moudře, příjemně, s humorem a koneckonců didakticky dokonale. V jednom písňovém textu říká:
Nepřestávám se divit světu, ať je smutný a nebo v květu, já prostě nepřestávám se divit světu, hlavně že je tu, hlavně že je tu. Vážený pane Zdeňku Svěráku, nepřestávejte, jsme velmi rádi, že jste tu a děkujeme Vám a přejeme k Vašim blížícím se narozeninám vše dobré.
doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D. děkan Pedagogické fakulty Univerzita Hradec Králové
6
ŘEČ Zdeňka Svěráka k udělení čestného doktorátu na Univerzitě Hradec Králové Tato moje řeč bude o řeči. O jazyku, kterým si vydělávám na živobytí. Zemi, do níž jsme se narodili, říká se otčina a jazyku, který nám byl přisouzen, mateřština. Jako by to byla hlavně matka, která nám ho vštípila. Asi to tak bude. Její slova k nám bezpochyby pronikla, ještě než jsme nabrali první doušek vzduchu. Možná to byla písnička, kterou jsme v plodové vodě zaslechli, nebo věta „Sáhni si, táto, už kope.“ Ve škole jsem se dověděl, že v případě svého jazyka můžu mluvit o štěstí, protože tato řeč byla kdysi na umření a málem zanikla. Když mi pak prozradili, že první česká mluvnice byla napsána německy, bral jsem to jako důkaz, že měla opravdu na kahánku. A když jsem se dověděl, že muži s německým jménem Jungmann trvalo třicet let, než proměnil všechny Augenblicky v okamžiky a přinutil ruský ves mir, aby stal vesmírem, nabyl jsem dojmu, že mluvím vzácným zachráněným jazykem. Po pravdě řečeno, kdybych byl cizinec, nechtěl bych se ho učit. A před těmi, co ho zvládli, hluboce smekám. Ale že cizinec nejsem, připadá mi krásný. Někdo řekl – myslím, že muž německého jména Eisner – že půvab té řeči, jejího rytmického toku, spočívá v kombinaci přízvuků a délek. V tom, jak je neměnný přízvuk na první slabice slova neustále osvěžován nepravidelným výskytem slabik dlouhých a krátkých. Jedním z našinců, kdo tuto řeč ovládli jako virtuóz hudební nástroj, byl český básník německého jména Seifert. Poslyšte tyto verše z Písně o Viktorce a sledujte ten tok: 7
Zpívejte, ptáci nebeští té zemi k zulíbání krásné Nás děsí smrt, však, ptáci, vás ne vy jste tu jenom pro štěstí Píseň o Viktorce se podle mě nedá přeložit do jiného jazyka, aniž by ztratila své hlavní kouzlo. Nejen proto, že cizinci chybí povědomí o Babičce Boženy Němcové a o nešťastné dívce, s níž jsme se v této knížce seznámili. Básnici Seifertova typu jsou nepřeložitelní pro to, jak bytostně jsou spjatí se svou řečí a domovem. Z toho důvodu dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, a ne dvě. Nedávno jsem šel kolem výlohy nabízející letecké zájezdy do zahraničí. Anglicky tam nabízeli air tickets, německy Flugkarten a česky letenky. A tu se mě zmocnila jazyková pýcha. Letenka byla nejlepší. Uvědomil jsem si, co všechno dokáže můj jazyk hravě vytvořit ze základu LET: letadlo, letec, letenka, letuška, letiště, letecký, letový, letadlový, výlet, přelet, nálet a zálet. Řemesla, kterými se zabývám, jsou všechna odkázána na tento jazyk. Na hledání, ohýbání a řazení jeho slov, když píšu, na pronášení těch slov, když jsem na jevišti či před kamerou a mikrofonem. Při psaní písňových textů člověk vybírá ta, která se dají dobře zpívat. Názorně řečeno: lepší než krk je hrdlo a ještě lepší je šíje. Mě zpěvnost výraziva tolik netrápí. Zajímám se hlavně o rýmy. Jsou jak známo rýmy gramatické, kterým říkám jalové, a rýmy štěpné. Těm prvním se někdy neubráním, ty druhé vyhledávám. Jako mladík jsem slyšel rým Jiřího Suchého:
Měl jsem doma mince byly po mamince
8
Objevit takový rým je jako najít poklad. A tak jsem se stal hledačem slov, která mají v tom velkém ranci slovní zásoby nečekané příbuzné. Ti ani netuší, že stačí, aby se octli v jiném pádě, a tím pádem se dočkají souznění. Některé moje texty pro Jaroslava Uhlíře vznikly jen na oslavu takového nálezu. Proč vlastně odedávna rádi rýmujeme? Rým verše spájí, je zvukově příjemný, usnadňuje zapamatování – a tady nevím, jestli to náhodou není můj objev – spojení myšlenek rýmem vyvolá dojem, že jsou pravdivé. Studený máj v stodole ráj musí být pravda, stejně jako únor bílý pole sílí, když to k sobě tak pěkně pasuje. Při psaní povídek mám na sebe skromný požadavek: být dobrým vypravěčem. Takový vypravěč ví, co stojí za vyprávění, co říci dřív a co prozradit až na konci. Dobrý vypravěč nesmí nudit a musí být stručný, neboť stručnost, jak řekl Anton Pavlovič Čechov, je sestra talentu. Proto stejnou péči jako psaní věnuji škrtání. Mýcení zbytečných slov je opomíjená tvůrčí práce. Jsou autoři, kteří opovrhují pointou. Jejich povídky nekončí překvapivým rozuzlením, ale prostě přestanou. V tomto ohledu jsem staromilec. Mám pocit, že mí učitelé jako Karel Čapek nebo Roald Dahl si počínali dobře, když čtenáře odměnili za trpělivost pointou. Psaní pro Divadlo Járy Cimrmana je v podstatě líčení pastí na diváka. Líčili jsme je ve dvojici s Ladislavem Smoljakem. Práce spočívá v nastražení dvou prvků výpovědi tak, aby si je divák sám spojil a sám si objevil komično. Příkladem budiž Cimrmanův pobyt v Haliči, kde působil v klášteře Svatého Prochora Zastánce. V kolektivu pravoslavných popů byl oblíben a při práci s obřím pěveckým sborem čítajícím 640 kněží položil základy k dnešní pop-music. (Na tomto místě se ozve smích bystřejších diváků. Ostatní se zasmějí až po větě, která následuje: Mezi popy zůstal Cimrman jen krátce.) 9
Pro humoristu je divadlo laboratoří, ve které si ověřuje, jak vystavět vtip, a množství repríz mu dává příležitost hledat, která varianta je ta pravá. A práce ve dvou je ekonomická, protože spoluautor je i prvním posluchačem. Filmový scénář je jiná parketa. V něm se nedá nic měnit, co se natočí, to zůstane. Ale zkušenost divadelní zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Zastavil mě jednou na ulici pán a řekl mi, že jeho žena je nevidomá, ale při našich filmech se bez cizí pomoci dobře baví. Nejdřív jsem z toho měl radost, ale pak jsem si uvědomil, čím je to pochopení způsobeno: filmy, na nichž jsem se podílel, jsou víc než o obraz opřeny o dialog. Kritik by řekl, že jsou upovídané. Je to vada způsobená zaujetím pro jazyk. Posledním řemeslem, kde používám mateřštinu jako výrobní nástroj, je herectví. Má to svá úskalí. Na jevišti je potřeba i při civilním dialogu mluvit tak hlasitě, že je to skoro řvaní. Není nic horšího, než když se z balkónu ozve divákovo „Nahlas“. Pro mě jako pro neškoleného herce se zastřeným hlasem byla jevištní mluva ošidná tím, že všechny hlásky je potřeba vyslovit, a přitom to nesmí působit jako deklamace. Před rozhlasovým mikrofonem a před kamerou můžete mluvit skoro jako doma. Někdo chce, aby se v rozhlase mluvilo spisovně. Takovou povinnost mají podle mne hlasatelé zpráv, komentátoři, moderátoři a reportéři. Ale člověk, který je tam pozván jako host, je z této povinnosti osvobozen. Mám-li do mikrofonu mluvit od srdce, přistihuji se, že bezděčně přecházím do svého nářečí, kterým je obecná čeština. A nemám si to za zlé, protože říci například některou anekdotu spisovně znamená pohřbít ji zaživa. Mikrofon před sebou mám jen jako sítko, kterým by neměla projít slova pro něj příliš hrubá. 10
Kdybych byl jazykovědcem, nejspíš bych se věnoval etymologii. Je to napínavá archeologie řeči. Baví mě listovat v etymologickém slovníku a zjišťovat, že samohlásky jsou jako měkké tkáně, které podléhají času, kdežto souhlásky mu jako tvrdá kostra vzdorují. A tak se dostávám třeba k objevu, že pradědem slova netopýr byl řecký nyktópteros, neboli noční letec, a že prababičkou palačinky byla placenta. Ten slovník jako rodokmen dokládá, že každé české slovo má spoustu bratrů v cizině. A každý takový bratr (jak ruský brat, tak německý Bruder, jak anglický brother, tak latinský fráter a staroindický bhrátar) je dokladem, že naše krásná mateřština je haluzí prastarého a mohutného indoevropského stromu. Je to větev, která měla namále, ale neuschla. Já na ní sedím jako pták a raduju se z ní. Dá se říci, že jsem na větvi.
Zdeněk Svěrák
11
