Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Arnulf Krause
Skutečná Středozemě Tolkienova mytologie a její středověké kořeny
TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
[email protected], www.grada.cz jako svou 5351. publikaci Odpovědný redaktor Jan Hrdina Přeložil Lubomír Košnar Sazba Q point Fotografie na obálce Jan Hrdina Počet stran 224 První vydání, Praha 2013 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © 2012 Konrad Theiss Verlag GmbH, Stuttgart Czech language edition © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Design © Q point, 2013
3/41
Kniha byla přeložena z originálu Die wirkliche Mittelerde. Tolkiens Mythologie und ihre Wurzeln im Mittelalter vydaného nakladatelstvím Konrad Theiss Verlag GmbH, Stuttgart, Německo. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-4489-6
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: E-knihu ve formátu EPUB vytvořil Marek Skružný ISBN 978-80-247-9439-6 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-9440-2 ve formátu EPUB
Pro Roswithu
ÚCTYHODNÝ PROFESOR A JEHO SPLÍN
Anglosaský bard
V knihovnách Spojeného království i jiných zemí stojí v polici kniha, kde nános prachu svědčí o dvojím: že má již na krku pěkných pár desítek let a že se zřídka půjčuje. Mělo by to udivovat, protože na jejím hřbetě je jméno J. R. R. Tolkien. A podle obsahu se v ní píše o králích táhnoucích do války, o učenci zvaném had, o bozích, lidech, netvorech a magii. Jde snad o pozapomenuté rané dílo autora fantastické literatury Tolkiena, majícího jinak miliony čtenářů? Nikoliv: Tři sta čtyřicet stránek knihy odhaluje čtenáři druhou tvář anglického spisovatele, který byl v občanském životě profesorem filologie v Oxfordu, zabývajícím se jako jazykozpytec a literární vědec památkami středověké angličtiny. V pokročilém věku se mu dostalo toho, co bývá u uznávaných badatelů obvyklé: jubilejního sborníku, do něhož kolegové přispěli odbornými články. Jeho název je nenápadný a střízlivý – English and Medieval Studies („Anglické a středověké studie“), Presented to J. R. R. Tolkien on the Occasion of his Seventeeth Birthday („Věnováno J. R. R. Tolkienovi k jeho 70. narozeninám“). Stalo se tak v roce 1962, kdy se podle Tolkienova dopisu jeho synovi Michaelovi spiklo za jeho zády dvaadvacet anglistů, aby mu složili hold. Není to však údaj úplně přesný, protože k autorům patřili i skandinavisté, jejichž oborem byla stará islandština. Okruh renomovaných badatelů pojednával taková témata jako je poslední válka krále Alfréda, Skírniho cesta – jedna ze staroseverských písní o bozích, anglický výklad bible z 12. století sepsaný
6/41
mnichem jménem Orm („had“), magie na anglosaském pohřebišti a představy o netvorech v mohyle s člunem v Sutton Hoo. Jako úvod sborníku posloužila báseň lyrika W. H. Audena, rodilého Angličana a poté naturalizovaného Američana, který se s Tolkienem dlouho přátelil a v Oxfordu byl po řadu let profesorem zaměřeným na poezii: A Short Ode to a Philologist („Krátká óda na filologa“). Básník vyzdvihuje filologii jako královnu všech věd a poctěného jako barda anglosaštiny, tedy staroanglického jazyka a literatury. Kdoví, zda při těchto slovech neměl na mysli ještě něco zcela jiného. Jako skutečný básník se totiž Tolkien spíše než ve vědě projevil ve svých románech, v nichž básně nikdy nechybějí. Auden znal a oceňoval „Hobita“, stejně jako „Pána prstenů“. Jedna fotografie jej ukazuje, jak listuje v „Hobitovi“ a čte poslední stránky. Snad tam, kde je Bilbo Pytlík už zase dlouho doma a píše své paměti, než jej navštíví čaroděj Gandalf a trpaslík Balin. Poněkud vzdálen od „dvaadvaceti anglistů“, ocenil Auden pravděpodobně jako jediný: v Tolkienově myšlenkovém světě tvořila věda a fantazie jednotu, setkávali se zde čarodějové a trpaslíci s monstry ze Sutton Hoo.
„A pak se vlastně už nic neudálo“ – život profesora
Ne že by první tři desetiletí života Johna Ronalda Reuela Tolkiena, narozeného roku 1892 v jihoafrickém Bloemfonteinu, byla bez odříkání a chudá na události. Jeho otec, který odešel do jižní Afriky jako bankovní úředník, předčasně zemřel, vdova hmotně strádala, roku 1904 sama zemřela a zanechala po sobě Johna s jeho o rok mladším bratrem. Poté následovaly hrůzné zážitky ze světové války, které měl Tolkien roku 1916 na severofrancouzských bojištích. Osudu mnoha přátel – smrti ve válce – však zůstal ušetřen: kvůli „zákopové horečce“ se mohl vrátit do Anglie. V Anglii navázal na to, co lze nazvat vědecká kariéra. V roce 1911 začal totiž v Oxfordu studovat klasické jazyky, řečtinu a latinu, o dva
7/41
roky později přestoupil na anglickou filologii a roku 1915 její studium úspěšně zakončil. Po nasazení na frontě a vleklém onemocnění se opět věnoval svým vědeckým zájmům. Od roku 1918 si vydělával na živobytí jako spolupracovník na velkém anglickém slovníku Oxford English Dictionary. A pak to šlo vlastně ráz na ráz: o dva roky později získal místo docenta na univerzitě severoanglického průmyslového města Leedsu, kde se stal roku 1924 profesorem anglického jazyka. Po roce byl povolán do Oxfordu, kde pak po 34 let vyučoval jako profesor. Zprvu byly jeho oborem Anglo-Saxon Studies, tedy staroangličtina, a od roku 1945 anglický jazyk a literatura. V roce 1959 byl penzionován. Tak tomu bylo. Výstižněji než Tolkienův životopisec Humprey Carpenter nelze asi tento akademický život popsat: „A potom, možno říci, se vlastně už nic nestalo. Tolkien přišel zase do Oxfordu, tam zastával dvacet let Rawlinsonovu a Bosworthovu profesuru anglosaštiny, pak získal volbou Mertonovu profesuru anglického jazyka a literatury, usadil se na nějakém oxfordském předměstí, kde bydlel v prvních letech po svém penzionování, potom se přestěhoval do přímořských lázní, o kterých také není co povědět, po smrti své ženy se vrátil do Oxfordu a zemřel tam pokojnou smrtí ve věku 81 let. Byl to normální, nenápadný život, stejný jako u bezpočtu jiných vědců, jistěže s akademickými poctami, ale jen v úzkých mezích oboru, který je pro laika sotva zajímavý.“ (Carpenter, str. 133) Jeho soukromý život zůstal ušetřen skandálů a katastrof. Tolkien se roku 1916 oženil se svou velkou láskou Edith, s níž se seznámil již o osm let dříve. Mladý pár překonal všechny překážky a manželství, v němž se narodili tři synové a dcera, vydrželo až do Edithiny smrti v roce 1971. Pro otcovo dílo měl později velký význam zejména Christopher Reuel, narozený roku 1924. Nejenže se rovněž stal profesorem staroangličtiny a staré severštiny, ale po smrti otce roku 1973 se ujal jeho rozsáhlého díla a stal se jakýmsi správcem jeho literárního odkazu. Tolkienův všední den byl tedy bohatě vyplněn životem rodinným a profesním. K tomuto patřila především výuka, ale také zasedání univerzitních grémií a diskuse o vysokoškolské politice. Po
8/41
akademických zkouškách a korekturách nezřídka následovaly korektury závěrečných maturitních prací, které si Tolkien brával, aby si vylepšil svůj profesorský plat. Laikovi nemusí být Tolkienova bezvýhradná oddanost jeho oboru vždy pochopitelná. Bádání o staré a středověké angličtině bral velmi vážně, což obzvlášť platilo pro starší anglosaštinu, tedy jazyky germánských Anglů a Sasů. Ti se usídlovali od 5. století na hlavním britském ostrově a dali později jeho největší části jméno Anglie (Země Anglů). Oxfordský učenec se přímo sžil s touto epochou anglických dějin, která skončila invazí normanského vojska Viléma Dobyvatele, jehož francouzština se stala na řadu staletí jazykem vládnoucí vrstvy – žádný div, že Tolkien vůči ní projevoval málo sympatií a ještě ve středoangličtině hledal stopy anglosaské minulosti. Tolkien se považoval za filologa tělem i duší, přičemž svou vědu chápal na prvním místě jako dějiny jazyka. Zabýval se samozřejmě také literaturou, nejdůležitější však pro něj bylo studium jazyků. Proto se jeho studenti měli důkladně cvičit ve staré a středověké angličtině. Rád to přiznával – jeho slabost pro jazyky daleko přesahovala anglosaštinu, cenil si i staré severštiny a jeho zvláštní náklonnost patřila finštině, velštině (cymraeg) a dávno mrtvé gótštině. Jestliže v tomto posledně uvedeném jazyce psal vlastní texty, svědčí to o tom, jak vážně, ale i hravě jej pojímal. Odtud byl vlastně již jen malý krůček k vynalezení vlastních jazyků. I v tomto dovedl W. H. Auden v uvedeném jubilejním sborníku oslavence správně ocenit. Vždyť do záhlaví své ódy umístil aforismus vídeňského publicisty Karla Krause: „Jazyk je matkou, nikoli služkou myšlenky.“ Tolkien byl vážený vědec a ctěný kolega, pro nějž byl nicméně charakteristický perfekcionismus a sklon tříštit své vědecké zájmy. Přes své hluboké vědomosti musel někdy předčasně ukončit svou sérii přednášek, protože nebyl hotov s přípravou. Podobné to bylo s jeho publikacemi; články, dokonce celé knihy zůstávaly po desetiletí nedokončeny nebo nikdy nevyšly. Proto také lze jeho odborné publikace co do rozsahu poměrně snadno přehlédnout. Jsou však mezi nimi i práce zásadního významu, jako v roce 1936 vydaný článek Beowulf: The Monsters and the Critics („Beowulf: Netvoři a
9/41
kritikové“). Staroanglický epos o Beowulfovi byl totiž jeho ukázkový text, jehož zhodnocením udal nový směr. Vysoce ceněn byl též jako vydavatel středoanglické rytířské romance z doby kolem roku 1400 Sir Gawain and the Green Knight („Sir Gawain a zelený rytíř“), jejíž příběh patří do okruhu artušovských legend. Pro Tolkiena je typické, že zaměřil svou pozornost na jazykové stopy minulosti, které je tu možno podle něj nalézt. Při vší vědeckosti jej asi pobízel i osobní zájem, vždyť v některých textech se snaží vypátrat starý jazyk západních oblastí střední Anglie, kde strávil své dětství. Studium starého anglického jazyka a jeho dialektů tak nebylo pro Tolkiena jen akademickou záležitostí. Mělo pro něj mnoho společného i s identitou jeho vlasti Anglie. Energicky se bránil proti tomu, aby byl jeho obor vydáván za odtažitý či neškodný a takto byl zlehčován. Velmi jej rozzlobilo, když si na záložce roku 1937 vydaného „Hobita“ přečetl, že „profesor kuriózního oboru se pouští do hry“. A svému nakladatelství Allen & Unwin napsal, že hospodářská španělština je pro něj ještě kurióznější než stará angličtina. Vůči hře však Tolkien nic nenamítal. Než uslyšíme o největší hře jeho života, nechť jej, jako Angličana s jeho splínem, charakterizuje několik hodnověrných anekdot. Nejraději se považoval za konzervativního venkovana, majícího hrůzu z velkých měst – což bylo v Anglii méně excentrické, než že byl věřící katolík. Ve shodě s tím nahlížel svá mimovědecká díla jako křesťansky, ne-li katolicky inspirovaná a formovaná. Nebylo nic neobvyklého vidět profesora Tolkiena na veřejnosti dovádět se svými dětmi (v jeho době to vůbec nebyla samozřejmost!). Na oslavách Silvestra se převlékal, jak příslušelo jeho zaměření, za anglosaského válečníka a s bojovou sekerou přepadal sousedy, anebo na sebe navlékal zástěnu ke krbu. Klasikou se stala příhoda, kdy v pokročilém věku vtiskl pokladní do ruky spolu s penězi svůj chrup. On sám hovořil o svém „prostém smyslu pro humor (který dokonce moji blahovolní kritikové vnímají rušivě)“. Tento humor se projevoval i v jeho přednáškách, když vstupoval do posluchárny s dunivým Hwaet! (staroanglicky „podle pravdy, vskutku“). Tímto citátem připomínal začátek Beowulfa, kde pěvec přináší zvěst o činech v dávné minulosti, slavných králích a hrdinech. Neudiví
10/41
tedy, že na to jeden z jeho studentů vzpomíná takto: Tolkien dovedl proměnit sál takřka v hodovní síň, kde on byl bardem a studenti pochutnávajícími si hosty.
Středozemě: pan Pytlík klopýtá do mytologie
To všechno jsou ovšem příhody, na něž by si dnes již sotva kdo vzpomněl. Až potud by profesor J. R. R. Tolkien zůstal představitelem přece jen odlehlého oboru, v němž se setkává jen málo specialistů a jehož témata jsou jinak stěží brána na vědomí. Tolkien však získal trvalou slávu jako autor fantasy literatury, dokonce jako zakladatel tohoto literárního žánru, jehož středobodem jsou vzdálené archaické a barbarské světy, kde vládne síla, magie a kouzla, a v němž tedy mají hlavní slovo válečníci a čarodějové. Tolkienova sláva spočívá na dvou velmi odlišných románech, které vyšly roku 1937 a v polovině 50. let: The Hobbit, or: There and Back Again („Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky“) a rozsáhlá trilogie The Lord of the Rings („Pán prstenů“) s jednotlivými částmi The Fellowship of the Ring („Společenstvo prstenu“), The Two Towers („Dvě věže“) a The Return of the King („Návrat krále“). „Hobita“ psal Tolkien jako dětskou knížku, i když od počátku nalézal nemálo dospělých čtenářů. Jedním z prvních byl nicméně desetiletý syn nakladatele Stanleyho Unwina, kterého jeho otec požádal o posudek dodaného rukopisu. Rayner napsal: „Bilbo Pytlík byl hobit, který žil ve své hobití noře a nikdy se nevydával za žádným dobrodružstvím, dokud ho nakonec čaroděj Gandalf a jeho trpaslíci nepřemluvili, aby přece jen šel. Měl hodně vzrušující zážitky v boji se skřety a vlky. Nakonec přišli k osamělé hoře; drak Šmak, který hlídá poklad, je zabit a po velké bitvě se skřety se hobit vrací domů – jako bohatý člověk! Tato kniha nepotřebuje kvůli mapám obrázky, je dobrá a jistě by se líbila všem dětem mezi 5 a 9 lety.“ (Carpenter, str. 207)
11/41
Tolkien sám vyprávěl, jak přišel na hobita. Jednou korigoval práci z přijímacích zkoušek, což pro něj byla obzvlášť neoblíbená činnost. Na prázdnou stránku napsal větu In a hole in the ground there lived a hobbit („V noře v zemi žil hobit.“). Podle tohoto mýtu o první větě – rádi mu uvěříme – neměl Tolkien vůbec tušení, co to je za bytost. O málo později to zřejmě zjistil. Hobiti jsou malí lidé poloviční velikosti člověka, mají sklon k jisté tělnatosti, rádi nosí zelené a žluté oblečení a nepotřebují obuv, protože mají na chodidlech od přírody kožené podešve a hustou srst. Mezi sebou jsou družní a mají rádi útulnost svých pečlivě udržovaných obytných nor. S tímto mírumilovným a poklidně žijícím lidem se lze snadno ztotožnit. To učinil i Tolkien, jednou přece přiznal, že je sám hobit (jen samozřejmě mnohem větší) a že při jejich zobrazení myslel na anglický venkov a jeho obyvatele. Odkud se však vzalo samotné slovo hobit, nemohl nebo nechtěl nikdy vysvětlit. Hlavní postava románu, hobit Bilbo Pytlík (angl. Baggins), je každopádně vržen do bouřlivého dobrodružství, které mladý Rayner Unwin výše dosti přesně vystihl. Bilbo je vytržen z bezpečného a poklidného světa a ocitá se v nebezpečném vesmíru, který vyvěrá, jak se zdá, v severogermánských ságách a mýtech. Z toho logicky vyplyne, že má co činit s čaroději, trpaslíky, elfy, zlomyslnými skřety (Goblins, později je Tolkien nazýval Orks), obrovskými pavouky, kožoměnci a obrovským drakem. Do jisté míry klopýtá do mytického světa, který upomíná čtenáře na pohádky a pověsti. Napětí, místní kolorit, vtip a humor dělají z knihy jednu z nejzdařilejších dětských knížek vůbec – s dobře komponovaným příběhem, v němž do sebe všechno dobře zapadá. Pozorným čtenářům byly však nápadné některé detaily, které vzbudily jejich zvědavost. Když se čaroděj a dosavadní vůdce Gandalf loučí na okraji Temného hvozdu s třinácti trpaslíky a Bilbo Pytlíkem, vyslovuje jasná varování: před skřety, drakem Šmakem (jehož poklad má být znovu získán) a vůbec před tím, aby opustili stezku. Mimoto se na jihu nemají přibližovat k Nekromantově černé věži. Více se o tomto černokněžníkovi nedozvíme. Jiný příklad: poté, co se Gandalfovi podařilo, aby trojice zlých, ale neohrabaných obrů za úsvitu
12/41
zkameněla, ukořistili cestovatelé v jejich jeskyni několik mečů. Později je Přítel elfů Elrond poučuje: jsou to meče Vznešených elfů, vykované kdysi v bájném městě Gondolinu, které pak zničili draci a skřetové. Vůbec se zdá, že existovaly celé rody a národy elfů, aniž se o tom dozvídáme cokoli bližšího: elfové lesní, vznešení, mořští, elfové světla a hlubin. Román je plný dávných příběhů a jen málo jich se tu vypráví. Také některé detaily zůstávají poněkud na okraji: synek nakladatele se nezmiňuje o prstenu, který Bilbo našel hluboko dole v Mlžných horách a s nímž unikl jeho majiteli, příšernému Glumovi. Prsten činí svého nositele neviditelným, s jeho pomocí přivádí hobit celý příběh k happyendu. Takovéto prsteny se často objevují v bájích, pohádkách a ságách. Jako motiv jsou velmi vděčné, přesto Tolkien tomu zřejmě nepřikládal žádný zvláštní význam. To se však mělo brzy změnit, protože „Hobit“ se stal proti očekávání úspěšnou knihou. Čtenáři si přáli odpovědi na otevřené otázky a také nakladatel Stanley Unwin naléhal na pokračování. Tolkien se nedal dlouho prosit a již roku 1937 se znovu vrátil k tématu, zdaleka však tehdy netušil, nakolik jej příběh do sebe vtáhne. Když byl o dvanáct let později konečně hotov, jeho kniha měla více než 1000 stran. A pak mělo uplynout ještě půl desetiletí, než mohly být v letech 1954 a 1955 vydány tři díly „Pána prstenů“. Již roku 1939 varoval své nakladatelství: „Mladí i staří čtenáři, kteří si žádali dozvědět se víc o Nekromantovi, si za to mohou sami, protože N. není žádná dětská hra.“ Ze zcestného zlosyna se totiž stal Sauron, „Nenáviděný“, původně vyšší bytost z hlubin mytického světa, která si chce podrobit Středozemi – zde se slovo Middle-Earth vynořuje poprvé. Pozbyl svého těla, nalezl však výraz v nebezpečném planoucím oku. Toto oko neustále pátrá a vysílá své děsivé jezdce. Záhy si Tolkien uvědomil význam Saurona, po němž pojmenoval své vznikající monumetální dílo: Sauron je „Pán prstenů“ a hledá Jeden prsten, který mu dává vládu. Jak se praví v básni, kterou Tolkien umístil v záhlaví zároveň jako motto – tři prsteny mají dostat králové elfů, sedm vládcové trpaslíků a devět smrtelní lidé. Nejmocnější kouzelný prsten si stvořil Sauron, „Temný pán na temném trůnu“.
13/41
„Prsten, jenž si všechny podrobí, všechny najde, do temnot vyžene a na věky sváže, v zemi Mordor, kde hrozí stíny.“ A tento osudový Jeden prsten je zrovna ten, který si navlékl Bilbo Pytlík tehdy v Mlžných horách a který se od jeho návratu nalézá v jeho útulném domově v Kraji (angl. Shire, jak se mezitím nazývá země hobitů). Idylu ohrožuje objevení strašlivých Černých jezdců a dalších Sauronových pochopů, které by znamenalo její konec a zánik svobodného lidu Středozemě. Tímto dovedným tahem spojuje Tolkien oba své romány. Z Bilbova údajně neškodného kouzelného prstenu se vyklube nebezpečný mocenský nástroj, který nositeli vnucuje svou vůli. Přikazuje mu: dones mě zpět k mému tvůrci, Temnému pánu, aby získal vládu nad světem. Děj trilogie navazuje na předchozí román v době, kdy uplynulo 60 let od Bilbových dobrodružství – hobiti žijí déle než lidé –, a začíná okázalou oslavou jeho narozenin. Ještě jednou použije starý hobit svůj prsten a navždy mizí z Kraje, aby u elfů psal své „memoáry“. Jeho následníkem a dědicem se stává Frodo Pytlík, vzdálený příbuzný, kterého Bilbo adoptoval. Frodo se stává dědicem nejen části dračího pokladu, ale – na naléhání čaroděje Gandalfa – i samotného prstenu. Gandalf odkrývá opravdový význam tohoto šperku: po mnoha letech musí Frodo opustit svou vlast a nastoupit cestu napříč Středozemí. Jeho cílem je Mordor, „Černá země“, kde vládne Sauron ve své pevnosti Barad-dûr. Jen v plamenech blízké sopky Orodruin nebo ve Lví jeskyni může být Jeden prsten zničen. O tom vypráví „Pán prstenů“ a také o Společenstvu, které Froda provází (Gandalf, tři hobiti, dva lidé, jeden elf a jeden trpaslík), o jeho rozpadu, o velké Válce o Prsten proti Sauronovi a o zničení prstenu. Je podzim, když se Frodo vydává na zdánlivě beznadějnou cestu, zpustošenými zeměmi a divokými kraji s neznámými nebezpečími. Trilogii provází chmurně elegická nálada a činí z ní něco víc než povrchní akčně fantastický román. Tolkienovo dílo je v každém ohledu náročná literatura, i když „svého druhu“. Jeho hodnocení zůstávalo proto zprvu rezervované. Co si lze s tímto podivným „čtivem“ počít? Zásadní průlom nastal s rozšířením díla v USA v 60. letech, starého konzervativního Angličana Tolkiena však nepotěšily
14/41
ani první ilegální pirátské tisky, ani nadšení studentského hnutí hippies. Co měl ale dělat? Hráz byla prolomena a dobrodružství Středozemě se nyní překládala i do jiných jazyků, a v letech 1969/70 byl vydán i první německý překlad – „Hobit“ přišel na německý knižní trh jako „Malý hobit“ v úpravě dětské knihy již roku 1956. „Pán prstenů“ nabídl mnohem víc než jen dramatický děj. Jeho příběh je vyprávěn vlastně vyloženě zvolna a Středozemí opět kolují prastaré ságy, legendy, pověsti a záhady. Abychom uvedli příklad: Tajemný Chodec vede Froda a tři další hobity po Velké východní cestě, ve vzduchu přímo visí nebezpečí a smrtelná hrozba. A přece vypráví Chodec příběh o zaniklé strážní věži Severního království. Za dnů Posledního spojenectví, kdy člověk doufal v příchod spřáteleného vládce elfů, na ní prý stál Elendil a vyhlížel Gil-galada. Když pak Chodec nechce dál vyprávět, začne tiše a monotónně zpívat milostný příběh o Tinúviel, „krásný, ale smutný jako všechny příběhy ze Středozemě“. Co je to ale všechno za příběhy, a kam čtenáře vedou?
Zdar Earendelovi, přes Středozemi lidem poslanému – svět v pozadí
Tyto odbočky by bylo možné klidně označit jako literární trik, jehož pomocí se vyvolává iluze minulosti a hloubky. Umění náznaku by pro Tolkiena ostatně nebylo nic nového, patří totiž ke klasickému repertoáru světové literatury a objevuje se už v římském eposu Aeneis, stejně jako ve staroanglickém Beowulfovi, v němž se vedle hlavního děje zmiňují četné hrdinské ságy. O zvláštním kouzlu těchto narážek píše Tolkien v lednu 1945 v dopise synovi Christopherovi. Spočívá ve „výhledu na nekonečné nevyprávěné příběhy“, na hory v dálce, na něž nikdy nevystoupíme, na daleké stromy, k nimž se nikdy nepřiblížíme. Je v nich vyjádřena touha, která musí zůstat nenaplněna, abychom ji mohli plně „vychutnat“. Proto dodávají tajemství Středozemě „Pánu prstenů“ zcela osobitou fascinaci.
15/41
Rostoucímu počtu čtenářů nezbylo kolem roku 1970 nic jiného než se nechat tímto kouzlem polapit. Neboť co byly ty „nekonečné nevyprávěné příběhy“, to nevěděli. Pro ty, kdo věděli nebo tušili více, se skrývaly za tajemným slovem: Silmarillion. Již roku 1938 se objevilo v Tolkienově odpovědi na jeden čtenářský dopis v deníku Observer. Jako své prameny pro „Hobita“ jmenuje „eposy, mýty a pohádky“, ale také Beowulfa jako jedno ze svých nejmilejších děl. Dále uvádí, že jeho vyprávění se vědomě neopírá o žádnou knihu, kromě jedné nevydané, kterou sám napsal: „Silmarillion, příběh elfů, na který se často činí narážky.“ Tolkien se opakovaně snažil přimět svého nakladatele Stanley Unwina k vydání této knihy, ale marně. Lektorské posudky vyznívaly negativně, s poukazem na nepřehlednost a nesrozumitelnost rukopisu plného cizojazyčných jmen. Tolkienovo toužebné přání tak zůstalo až do konce jeho života nesplněno. Teprve v roce 1977 uveřejnil Silmarillion Christopher Tolkien. Jeho otec totiž po sobě zanechal hory rukopisů, studie, náčrty, varianty a poznámky k vlastnímu fantastickému světu, z něhož Středozemě tvoří jen jednu část. Po desetiletí vše vypilovával, rozvíjel mýty, jazyky, seznamy národů a příběhy a jednou opravdu „našel“, co hledal, jak zdůrazňoval. Silmarillion („O třech drahokamech silmarilech“) představuje v jistém smyslu prehistorii „Hobita“ a „Pána prstenů“: třeba stvoření Ea, vesmíru, všemocným bohem Ilúvatarem, který s andělskými Ainur vytvořil vyšší bytosti. Z nich vešli Valar a Maiar do Ea, aby dále naplňovali stvoření. Později probudili k životu trpaslíky, elfy a lidi. Takzvaný První věk náležel hlavně elfům, jejich putování, zakládání říší a válkám proti zlému Melkorovi, Sauronovu učiteli. Národů elfů existovalo mnoho, méně vyspělí žili jako lesní elfové, po vědění toužící a dovední byli Noldor, kteří se v průběhu tisíciletí stále více stahovali ze Středozemě do západní Požehnané říše Valinoru, a pak byli elfové, kteří již v dávných dobách přijali pozvání Valar do Valinoru. Ve Druhém věku zažila svůj rozkvět říše lidí Númenor daleko v moři, která ctižádostivě povstala proti elfům a nakonec zanikla jako Atlantida – Tolkien mluvil o svém přízraku Atlantidy. Země na západě bylo pak možno dosáhnout jen po „křivolaké
16/41
cestě“, která zůstala lidem nepřístupná, z někdejší přímé cesty se stala „cesta pohřešovaná“. Ve Středozemi zatím zuřily boje mezi zbylými elfy a lidmi proti Melkorovi a Sauronovi. Byla to doba udatnosti a nástrah, zrady, cti a velké lásky, doba, kdy v průběhu Třetího věku povstalo zlo, zanikly či upadaly říše lidí a odstěhovali se Vznešení elfové, až nakonec byla Galadriel poslední noldorskou kněžnou ve Středozemi. Tento všeobjímající obraz vytvářel Tolkien od svých mladých let, jeho dědic Christopher z toho vytvořil Silmarillion a vydal navazující svazky s variantami, jako Unfinished Tales of Númenor and Middle-Earth, 1981 („Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě“), The Book of Lost Tales, 1983/84 („Kniha ztracených příběhů“) nebo jedinou povídku Children of Húrin, 2007 („Húrinovy děti“). Vše bylo souhrnně vydáno ve dvanácti svazcích jako History of Middle-Earth, 1983–96 („Dějiny Středozemě“). V nitru „Hobita“ a „Pána prstenů“ se tedy skrýval po desetiletí se rozvíjející mytický svět. Tolkien rád vyprávěl a psal svým dětem příběhy a postava malého hobita Bilba Pytlíka, spíše dětská a pokojná, jednou doklopýtala až do Tolkienova vesmíru. Jak psal jednomu čtenáři v červenci 1964, hobit vlastně neměl mít nic co do činění s tímto „příběhem starších dnů“. „Neměl nutně spojitost s mytologií, byl ale přirozeně vtažen do této konstrukce ovládající mé myšlenky, což ve výsledku učinilo příběh košatější a heroičtější.“ (dopis 257). „Pán prstenů“ na to, jak známo, navázal a z mytického prasvěta vstřebal ještě více. Tolkienova středozemská chronologie zvýrazňuje, nehledě na objem románů, krátkost trvání líčeného děje. Bilbo se vydal s Gandalfem a trpaslíky na svou dobrodružnou cestu v roce 2941 Třetího věku a v dalším roce se vrátil zpět jako hotový muž. O necelých šedesát let později, roku 3001, zmizel a Frodo se pak po sedmnácti letech musel vydat na cestu do Mordoru. Válka o Prsten a o osud Středozemě se tedy odehrála v průběhu pouhého půl roku v letech 3018/19. Pozdní výskyt hobitů se tak podobá jen mrknutí oka za věků Středozemě, k nimž dohlédnou jen někteří elfové a prastaré bytosti, jako Tom Bombadil a pastýř stromů Stromovous.
17/41
Tolkienovi bylo málo přes dvacet let, když – jak sám říká – se začal rodit jeho mytický svět. Inspirovala jej báseň Christ staroanglického básníka Cynewulfa, kde na jednom místě zazní: Eala Earendel, engla Beorhtast – ofer middangeard monnum sended („Zdar Earendelovi, nejzářivějšímu z andělů, přes Středozemi lidem poslanému“). Byl nadšen, ba přímo okouzlen, krásou slova Earendel. Věřil, že v něm rozpoznává anglosaské jméno hvězdy ohlašující úsvit, totiž Venuše: „Cítil jsem podivnou hrůzu, jako by se ve mně něco pohnulo a zpola probudilo ze snu. Za těmi slovy bylo něco velmi vzdáleného, cizího a krásného, kdybych to jen mohl uchopit, daleko za staroangličtinou.“ (Carpenter, str. 79). Z Earendela („záře světla, paprsek“) se u něj stává nebeský lodník Earendil, objevující se ráno a večer na obloze. Podobně je tomu v básni z roku 1914 The Voyage of Earendel the Evening Star („Cesta večernice Earendel“). Ve světě Silmarillionu se Earendil stává polovičním elfem, který se svou lodí brázdí moře a kterého Valar vysílají na cestu po nebi. V této době pracoval na své „hloupůstce s jazykem víl“ (my nonsense fairy language), jak nazývá „své nejztřeštěnější hobby“. Tak to aspoň píše v dopise své nevěstě Edith, v němž byl k sobě přehnaně kritický. Ve skutečnosti horlivě tvořil vlastní umělé jazyky, jako ty, jimiž mluvili elfové – gnómštinu (později sindarin) a quenya, navazující na velštinu a finštinu. Takové hry s jazykem představovaly vůbec počátek Tolkienova vesmíru, neboť podle jeho vlastního vyjádření patří ke konstrukci umělého jazyka mytologie („Jazyk vytváří mytologie.“). Dlouho před dobrodružstvími hobitů tak vznikly četné příběhy, jako o Húrinových dětech, o pádu města elfů Gondolinu, o lásce člověka Berena a elfky Lúthien, o zhotovení klenotů silmarilů zručným elfím kovářem Feanorem a jejich uloupení Melkorem. O příbězích z dávných dob mluví zasvěcení v „Pánu prstenů“. Vědec Tolkien se již v mladých letech projevoval jako poeta, uveřejňující své básně, jak jen to bylo možné. Od 20. let se čile podílel na literárním dění na akademické půdě. K jeho nejbližším přátelům patřili například skandinavista E. V. Gordon a literární vědec C. S. Lewis, který jako autor „Letopisů Narnie“ sám také psal
18/41
fantastické romány. V přátelském kruhu Inklinks („škrabalů“) pravidelně předčítal ze své tvorby.
„Středozemě není žádný imaginární svět“. Tolkien a skutečná Středozemě
Někdy v roce 1956 napsal autor mezitím konečně vydaného „Pána prstenů“ delší, zřejmě jen pro něj samotného určený komentář (dopis 183), vyvolaný kladnou kritikou W. H. Audena v New York Times Book Review. Tolkien přitom zdůrazňuje, že Středozemě není vymyšlený svět. Název je údajně dávným pojmenováním toho, co Řekové označovali jako ekumenu (oikúmené), člověkem osídlené kraje, „objektivně skutečný svět“, který je v přímém protikladu vůči představám světů imaginárních, jako je svět víl, nebo neviditelných, jako je nebe a peklo. A pokračuje: „Dějištěm mého vyprávění je tato země, tatáž, na které nyní žijeme, ale dějinné období je imaginární. Jsou tu veškeré hlavní rysy těchto obydlených míst (v každém případě pro obyvatele severozápadní Evropy), proto to působí přirozeně a důvěrně, i když je vše trochu ozářeno kouzlem časové vzdálenosti.“ Pod severozápadem Evropy rozuměl Tolkien Britské ostrovy s Anglií jako jejich srdcem, ale také Skandinávii a celou oblast při Severním moři. To byl svět Anglosasů a vikingů, tedy germánských kmenů a národů. Patřily sem však i keltské kultury Irů a Velšanů, přestože k nim anglista tolik nepřilnul. Tolkien se cítil oddán mýtům Severu, jeho ságám a legendám, jazykům, kulturám a tradicím. Ostatní, jako antika Řeků a Římanů, ale také svět Slovanů, zůstalo stranou – s výjimkou finštiny a finského národního eposu Kalevaly, jehož pověstmi, zapsanými ovšem až v 19. století, se nechal inspirovat. Proto se poněkud znalý čtenář Tolkiena zvláště z germánské jazykové oblasti necítí nikdy ve zcela cizím světě. Ve Středozemi se objevují staroseverská jména trpaslíků z básně Völuspá („Vědmina
19/41
píseň“) islandské Eddy, anglosaské runy, obyčeje a představy z germánských hrdinských pověstí a opakovaně postavy a motivy známé z mýtů severní Evropy: trpaslíci, elfové, skřeti, stateční jezdci, zakleté prsteny, poklady a boje s draky. Všechny tyto vlivy Tolkien otevřeně přiznával. Kromě toho tu narazíme na konkrétní vazby s jeho bezprostředním anglickým světem. Již roku 1937 psal svému nakladateli Unwinovi, že Tom Bombadil je „duch (mizející) krajiny oxfordského a berkshirského hrabství“. Na západě střední Anglie a tam zvláště ve Worcestershiru lze asi spatřovat předobraz Kraje (The Shire). Podobných lokalizací by bylo možno uvést více a znalcům místního prostředí by jistě umožnily přístup do Tolkienova světa. Ten však přece jen zasahuje mnohem dále – tak daleko, že ve filmové verzi Petera Jacksona nalezl kongeniální krajinu na druhém konci světa, na Novém Zélandu. Profesor z Oxfordu nebyl žádný provinční básník, pohánělo jej opovážlivé přání vytvořit mytologii pro Anglii, jejíž staré tradované památky považoval za ztracené. „Neměla žádné vlastní příběhy (domácí co do původu a jazyka), přinejmenším žádné takového rázu, jaké jsem hledal a (jako příměs) také nacházel v pověstech jiných zemí. Existují řecké, keltské, románské, germánské, skandinávské a finské (které na mě hluboce zapůsobily), ale žádné anglické, až na pokleslé výtvory v lidových knížkách. Ovšemže tu byl a je celý svět artušovských legend, ten ale, jakkoli je skvělý, přece zcela nezdomácněl; zapustil kořeny v britské půdě, ne však v anglickém jazyce a nemůže nahradit to, co jsem postrádal.“ (dopis 131 z roku 1951). Aby se přiblížil svému cíli, spojoval Tolkien vymyšlené a historicky doložené, svůj svět Středozemě slučoval s anglickými dějinami. Příklady toho sahají až do doby 1. světové války, kdy o Middle-Earth ještě nebylo řeči. Tehdy – jak to dokumentuje Christopher Tolkien v „Knize ztracených příběhů“ – vytvořil jeho otec mořeplavce Eriola (zvaného též Aelfwine – „Přítel elfů“), který doplul k osamělému ostrovu Eressëa, kde se setkal s elfy. Tento ostrůvek představoval vlastně předgermánskou Anglii, kam dorazili Anglové a Sasové na svých
20/41
lodích. Eriol se stal otcem bratří Hengista a Horsy, kteří podle historických zpráv stáli kolem roku 450 v čele prvních osídlenců. Tolik k Tolkienových úvahám, které konec konců odhalují následující: za velice soustavnými projekty jeho vlastního mytického světa, který lze v mnoha ohledech spojovat se skutečnými dějinami, se rozprostírá ještě další svět. Existoval zcela nezávisle na jeho výtvorech, byl však pro ně hlubokou a trvalou inspirací. Skutečná Středozemě existovala před půldruhým tisíciletím v severní a západní Evropě jako svět Germánů a Keltů, jemuž v době stěhování národů vtiskli především Germáni svou pečeť. Žili v převratné době, ve světě šamanů a mnichů, v němž měli svůj domov elfové, trpaslíci a draci … a nebeský lodník Earendil.
KNIHOVNA PŘÍTELE ELFŮ
Skutečný Earendel a písemné prameny
Pro poznání historické Středozemě jsou nepostradatelné archeologické nálezy, třeba mohyla s lodí v Sutton Hoo nebo vikinské lodě z Osebergu a Gokstadu. Mají však nevýhodu – nevyprávějí příběhy, ani nám neposkytnou jména. K tomu je zapotřebí písemných památek. To byly prameny filologa Tolkiena, jenž se nechápal rýče, ale knihy. Také my chceme jít touto cestou a odebrat se do virtuální knihovny. Tím se nemyslí osobní knihovna oxfordského profesora. Nás budou zajímat psané prameny, které pomáhají zpřístupnit skutečnou Středozemi – většinu z nich Tolkien beztoho znal. Tady se ovšem objevuje problém. Germáni a Keltové se svými runami a znaky ogamu sice znali písmo, používali je však jen pro krátké nápisy. Jinak žili v orálních kulturách, kde se vše tradovalo ústně. Patřily k tomu hrdinské a oslavné písně, zaříkadla, ale také vyprávění o předcích, genealogie panovnických rodin a vysvětlení světa. Kapacita paměti u společností bez písemnictví je pozoruhodná a tato tradice může překlenovat staletí. Přesto by o Středozemi bylo známo jen málo, kdyby křesťanští misionáři nepřinesli na Sever svou latinskou abecedu a knihu. Do Irska přišlo písmo přibližně již kolem roku 500, ve Skandinávii se prosadily knihy až o 600 let později. Kdo psal, byl tedy křesťan a povětšinou učený klerik. Drahý pergamen ze zvířecích kůží se tak používal k psaní biblických textů, kázání a učených spisů. Mnohdy je až podivuhodné, že zbožní mniši připojili i texty předkřesťanského obsahu, jako jsou „Merseburská zaříkávadla“ nebo „Píseň o Hildebrandovi“. V Anglii sepsal autor duchovního
22/41
stavu rozsáhlý hrdinský epos o Beowulfovi, v němž v narážkách a citátech odkazoval na zaniklý svět barbarských heroů. Bylo to odůvodňováno pokřesťanštěním či přizpůsobením tradičních námětů. V 9. století napsal například jeden bavorský mnich báseň o Posledním soudu. Aby zřetelně vyjádřil zánik světa, použil slova Muspille, jímž Germáni označovali své představy velkého světového požáru. Křesťanský kontext tak uchoval starobylé slovo, které by jinak upadlo do zapomnění. Takovéto jevy Tolkiena fascinovaly, takže se jimi zabýval jako vědec, ale také jako tvůrce mýtů a spisovatel. Ukazuje se to u již zmíněného Earendela, který představuje pravděpodobný začátek Tolkienova mytického světa. Na toto jméno narazil ve staroanglické křesťanské básni, zapsané v 10. století. Báseň dostala později název Christ I nebo The Advent Lyrics, protože v ní před příchodem Krista proroci a patriarchové v podsvětí úpěnlivě prosí Vyslance, který je má zachránit „před temnými stíny smrti“. Pozdravují Earendela jako nejzářivějšího z andělů, poslaného lidem přes Středozemi ( middangeard). Byla tím míněna jitřenka, zde ve spojitosti s nadějí na spásu. Tolkien věděl, že jméno nepochází z křesťanského prostředí, nýbrž je domácího původu. A skutečně se tento výraz vyskytuje také v jiných germánských jazycích, u Langobardů v severní Itálii jako osobní jméno Auriwandalo a později ve starohornoněmčině jako Orentil. V desetiletích kolem roku 1200 se s ním dokonce setkáváme vícekrát. U dánského učence Saxona Grammatica se objevuje v latinské formě Horwendillus jako jméno muže, jehož synem byl Amlethus (Shakespearův Hamlet). Saxonův mladší islandský současník Snorri Sturluson vypráví krátkou epizodu o Aurvandilovi. Podle ní byl manželem věštkyně Groy a bůh z rodu Ásů Tór jej jednou přenášel v nůši na zádech z domova obrů na Severu. Tam v ledovém chladu umrzl Aurvandilovi prst u nohy vykukující z nůše, načež mu ho Tór ulomil, hodil na oblohu a udělal z něj hvězdu. O několik desetiletí dříve je sledované jméno doloženo daleko od Islandu, na Mosele. Tam nechal trevírský arcibiskup převézt do katedrály cennou relikvii, svatou Kristovu tuniku. Ve spojitosti s tím sepsal neznámý autor legendu o „Šedé tunice z Trevíru“. Její hlavní postavou je Orendel – což
23/41
je středohornoněmecký tvar Earendela –, trevírský královský syn, který se vydává na dalekou cestu do Svaté země, aby se ucházel o nevěstu. Při tom najde v břiše velryby šedé zázračné roucho, které pak sám nosí. Tolik dobrodružná smyšlenka z Trevíru. Co mají všechny tyto příběhy kolem jména Earendel společného, co je za nimi? Otázku Tolkien zodpověděl svou vlastní mytologií. Věda to má těžší. Nejasný byl již původ a význam jména, uvažovalo se o pojmech „zlato“, „bahno“ a „světlo“. Zůstalo při posledním, takže staroseverské Aurvandill by mohlo nejspíše znamenat „paprsek světla“. Nicméně v Anglii a na Islandu se jméno spojovalo s hvězdou, o čemž básník u Mosely už nic nevěděl. Anebo snad vyjadřuje nošení svaté tuniky určitou blízkost ke spasiteli? Již Jacob Grimm, velmistr germanistiky, si ve své „Německé mytologii“ počínal dost bezradně. V těchto případech rád hovořil o „starých temných jménech“, čímž by Tolkienovi nejspíše mluvil ze srdce. Co zůstává, je staré jméno hvězdy, které vede zpět do doby, kdy Středozemě byla skutečností. Literatura je plná takových tajemných příběhů.
O netvorech, andělech a zaklínadlech – staroanglická literatura
Tajemství a hádanky se objevují ve skladbách Anglosasů, jež jsou souhrnně označovány jako staroanglická literatura a zahrnují texty od sklonku 7. do 11. století. Tolkienův „odtažitý obor“ se týká nejstarších a nejbohatších germánských literárních památek, které jsou prvořadého významu. Neboť zatímco v prostředí „německých“ kmenů franské říše psali učení klerikové převážně latinsky a málo si všímali předkřesťanských reliktů, v Anglii, kde v 7. století zvítězilo křesťanství, se bez ostychu navazovalo na staré tradice. Patřila sem především aliterace, v níž Germáni spojovali slova téhož násloví. Staroanglická aliterační poezie zná přesná pravidla rýmu a přízvuku a používá předkřesťanskou slovní zásobu včetně bohatých opisů. S
24/41
tajemnými starobylými slovy se tu anglista Tolkien setkával hojně. To však také znamenalo, že se domácím jazykům dostalo plného uznání a že byly převedeny do písemné podoby. Tak již Caedmon, mnich northumbrijského kláštera ve Whitby, považovaný za „otce staroanglické poezie“, sepsal v 7. století hymnus ve své mateřštině. Beda Venerabilis (Ctihodný), nejslavnější učenec své doby, psal sice převážně latinsky, používání staroangličtiny se však nikterak nezříkal. A král Alfréd Veliký, sám učený a znalý latiny, nechal koncem 9. století sepisovat staroanglické texty a jiné dokonce přeložit z latiny. Tak vznikly překlady bible, kázání, legendy o světcích, ale také dějepisná díla jako „Anglosaská kronika“, jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro onu dobu. K tomu přistupují biblické knihy jako „Genesis“ a „Exodus“, i podivuhodný „Sen o kříži“ ( Dream of the Rood) , básnická vize svatého kříže Kristova, jehož text je neobvyklým způsobem citován na monumentálním kamenném kříži z Ruthwellu. Dokonce i v těchto textech vchází křesťanské učení ve spojitost s pohanskými prvky, jako jsou motivy a slovní zásoba. Zvláště cennou součást staroanglických památek představují jedinečné elegie, krátké básně, v nichž lyrické Já běduje nad neutěšenou současností v protikladu ke šťastné a slavné minulosti. Melancholie pohanských dob a křesťanská lamentace nad pošetilostí světa tu souznějí v tónu, který nemá obdoby a mohl ovlivnit Tolkienův trudnomyslný obraz Středozemě. Tak lidé na cestách, poutník a mořeplavec, litují ztráty přátel a příbuzných ( The Wanderer, The Seafarer); osamělá, všemi opuštěná žena touží po manželovi, žijícímu ve vyhnanství ( The Wife´s Lament ), a elegie The Ruin líčí rozpad a beznaděj celého města v troskách. „Deorův nářek“ ( Deor´s Lament) navozuje spojnici k vládcům a válečníkům ve Středozemi, neboť zde si stýská scop (básník) Deor, že byl jako dvorní pěvec nahrazen svým sokem. Sklíčen hledá útěchu u hrdinů germánských pověstí, kteří zakusili podobné strasti, jako kovář Wieland a Dietrich z Bernu. Asi stovka zachovaných hádanek popisuje mnohé z každodenního života, zaklínadla obsahují pozůstatky dávného magického myšlení, mnémické básně podávají výčet vědění, které bylo původně uloženo v
25/41
paměti. Velký význam zde náleží starobylé skladbě Widsith („Zcestovalý“), která pravděpodobně pochází ze 7. století. Germánský scop v ní vypráví o svých cestách a uvádí katalog asi 140 jmen vládců, kmenů a národů, které údajně jako pěvec navštívil. Jména pocházejí z bible, ale zejména z domácí tradice a je mezi nimi východogótský král Eormanric (Ermanarich), langobardský vládce Aelfwine (Alboin) a také Hrothgar, Ingeld a Offa, s nimiž se setkáváme i v Beowulfovi. Tato jména odkazují na hrdinské pověsti, které se vyprávěly mezi Germány po mnoho století, od severní Itálie až po Grónsko. Podíl Anglosasů byl přitom velmi významný. Přispívá k tomu především Beowulf, dlouhý hrdinský epos, nazvaný po svém protagonistovi („Vlk včel“ je opisem medvěda) a mimořádně ceněný Tolkienem, který opětovně zdůrazňoval, za kolik podnětů textu vděčí. Ústředním tématem skladby, zapsané kolem roku 1000, ale vzniklé zřejmě již v 8. století, jsou dva hrdinské činy. Mladý Beowulf, synovec jihošvédského krále Gautů (Géatů) Hygelaka, se vydává do Dánska a nabízí jeho vládci Hrothgarovi svou pomoc. Věhlasné královo sídlo s hodovní síní Heorot je totiž už po dvanáct let v noci napadáno netvorem z bažiny Grendelem, jemuž padli za oběť četní Hrothgarovi družiníci. Beowulf se však netvorovi postaví a po těžkém boji mu odtrhne paži, načež se smrtelně zraněný Grendel dává na útěk. Po velké oslavě vítězství se následující noci objeví Grendelova matka a zase zabije jednoho z bojovníků. Beowulf ji pronásleduje až k hrůznému Grendelovu jezeru, do něhož se ponoří a nestvůru zabije. Bohatě odměněn a s poctami se vrací mladý Gaut ke králi Hygelakovi, jehož se stane nástupcem. Poté, co vládl 50 let, pustoší jeho říši drak. Zestárlý Beowulf se s ním dá do boje a s pomocí mladého Wiglafa jej dokáže zabít. Avšak na těžká zranění, která utrpěl, král zanedlouho umírá. Jeho mrtvé tělo je slavnostně spáleno a pohřbeno v mohyle. Tolik prvoplánový děj, jemuž někteří vědci přičítali jistou plytkost. Beowulf je skutečně příkladný hrdina, což jej odlišuje od ostatních heroů germánských hrdinských pověstí. Tam obvykle vládnou zrada a nástrahy, svár mezi příbuznými, vražda a zabíjení, jak to názorně ukazuje příběh Siegfrieda a Nibelungů. Epos o Beowulfovi v
26/41
zachované formě sepsal pravděpodobně nějaký klerik. Do protikladu k rozervaným pohanským hrdinům dávných dob postavil dokonalého nezištného bojovníka, blízkého křesťanským ideálům. Beowulf však skýtá mnohem více. Děj obsahuje četné odbočky, které se jako předzvěst, retrospektiva nebo náznak týkají jiných osob i motivů či událostí z Beowulfova života a z dalších germánských hrdinských ság. Jde tu třeba o Hygelakovo tažení do Fríska, kde tento král umírá, o kováře Wielanda a drakobijce Sigmunda. Tím vzniká rovina plná příběhů, kterou Tolkien oceňoval a uplatnil ve svých dílech. Je nápadné, že děj tohoto anglického „národního eposu“ (podle později oblíbeného označení) se odehrává v jižní Skandinávii, na dánském ostrově Sjaellandu a v jižním Švédsku. Proč právě tam, nebylo dosud uspokojivě vysvětleno. Možná to ale souviselo s vědomím, že předkové Anglosasů přišli ze severního Německa a Jutska a tedy z blízkosti dějiště Beowulfa. Výtku za údajnou povrchnost příběhu, zaměřeného hlavně na netvory a draky, Tolkien ostatně odmítl. Ve své uznávané studii „Beowulf: Netvoři a kritikové“ poukázal na básnické kvality eposu, který je více než prostým souhrnem dávných pověstí. Jakým kouzlem působí tyto relikty, ukazují zlomky písně „Boj na Finnově hradě“, které jsou též obsaženy v Beowulfovi. Fríský král Finn je sezdán s dánskou princeznou Hildeburgou. Když ji navštíví její bratr král Hnaef se svými družiníky, jsou v noci od Frísů napadeni. Brání se pět dní v královské síni, přičemž Frísové utrpí velké ztráty. Za krvavých bojů padnou Hnaef i Finnův syn. Pak je dojednán mír a během zimy si Dánové a Frísové dvoranu rozdělí. Začátkem jara však boje vypuknou znovu; Finn padne a Frísové jsou poraženi. Dánové se s ukořistěnými poklady a s Hildeburgou vracejí zpět do vlasti. Příběhy o hrdinech a bojovnících zřejmě lidé poslouchali rádi. Na pouhých dvou pergamenových listech zachovaný text Waldere vypráví i jinde se objevující příběh Walthera z Akvitánie. Zatímco tady se odkazuje na vzdálenou minulost, je „Bitva u Maldonu“ aktuální skladbou o krvavém střetnutí mezi Anglosasy a vikingy v roce 991. Bohaté dědictví staroanglické literatury se zachovalo z největší části ve čtyřech rukopisech, které vznikly kolem roku 1000. Je to
27/41
sbírka zvaná Nowell Codex, uložená v Britském muzeu v Londýně a obsahující jediný rukopis Beowulfa, tzv. Caedmonův rukopis v Oxfordu, dále sbírka známá jako Exeter Book a konečně manuskript v knihovně dómu severoitalského města Vercelli. Edice těchto děl poskytly Tolkienovi přístup do skutečné Středozemě raného středověku.
Edda a ságy – dědictví Skandinávie
Tolkien si však cenil i památek básnictví a epiky staré Skandinávie, které se zachovaly především na Islandu. Jako vysokoškolský učitel zakládal kroužky, k nimž patřil Viking Club, na jehož sezeních se předčítaly staroseverské ságy. Ságu o Völsunzích prý hltal již jako žák, ale o tom více později. Přestože na Sever přišlo písmo dosti pozdě, od 12. století se rychle šířilo, Islanďané přitom sehráli jedinečnou úlohu. Jejich ostrov kolem roku 900 osídlili přistěhovalci z Norska a Irska, kteří se o století později usnesli na althingu, shromáždění svobodných mužů, na přijetí křesťanství. V následujících dvou stech letech byla v severním Atlantiku založena dvě biskupství a několik klášterů, mimoto se dvorce jednotlivých náčelníků stávaly řádnými středisky vzdělání. Písmo a latinu tam ovládali i laikové. K tomu přistoupilo cosi neobvyklého – již brzy se tu začalo psát v mateřském jazyce, označovaném dnes jako stará islandština nebo stará severština. Nejprve to byly biblické texty a překlady, následovaly zákony a historická díla o obsazení země a osídlení. Pak se lidé rozpomněli na ještě stále tradované ústní podání, které je dovedlo zpět do světa Středozemě. Patřily k němu básně a sloky skaldů, mistrů básnictví, jejichž umění žilo již jen na Islandu. V hrdinských písních zněly náměty starých pověstí, jak je znali i Anglosasové. Jinou islandskou zvláštností byly písně a pověsti o předkřesťanských božstvech, protože ta nevzbuzovala bázeň, ale považovala se za součást vlastního dědictví. A pak to byly příběhy, z nichž se v psané formě zrodily hlavně islandské ságy. To vše patřilo k
28/41
islandské tradici, bez níž by se nic nevědělo o mýtech Germánů – a tím o skutečné Středozemi. Základem tohoto dědictví je rukopis na pergamenu z doby kolem roku 1270, znovuobjevený teprve roku 1643 kdesi na Islandu . Malý a nenápadný je tento kodex, který se pro svou přináležitost ke Královské knihovně v Kodani dosud nazývá Codex Regius (Královský rukopis), i když se od roku 1971 nalézá v Islandském ústavu rukopisů v Reykjavíku. Vzhledem k obsahu je to skutečný poklad, neboť neznámý písař zde shromáždil písně o bozích a hrdinech, obsahující staré mýty a pověsti. Nejslavnější je „Vědmina píseň“ ( Völuspá ), v níž věštkyně vypráví bohu Ódinovi o původu, vývoji a zániku mytického světa. V dalších mytologických písních se děj soustřeďuje kolem Ódinových a zvláště Tórových dobrodružství s obry. S písněmi o Helgim začínají hrdinské písně, které spojují příběhy vyprávěné ve Skandinávii s jižnějším germánským okruhem pověstí o Nibelunzích. Na Severu pocházejí jeho hrdinové z rodu Völsungů, jehož nejslavnějším synem je Sigurd (Siegfried). O legendárních dobrodružstvích jeho mládí vyprávějí Píseň o Reginovi, Píseň o Fáfnim a Píseň o Sigrdrífě. Mimoto obsahují islandské písně pověst, která je známa také ze středohornoněmecké „Písně o Nibelunzích“: o Sigurdově sňatku s Gudrun (Kriemhildou), o Brunhildině žárlivosti, spiknutí Gudruniných bratrů a vraždě Sigurda. Stejně tak se i na Severu vyprávělo o zániku Burgundů, jen s tím, že v tomto podání se král Atli (Attila – Etzel) chce zmocnit pokladu svých švagrů Gunnara (Gunthera) a Högniho (Hagena). Písně mytologické a Písně hrdinské Starší Eddy jsou různého stáří a zčásti byly skládány dokonce až ve 13. století. Některé, jako Stará píseň o Atlim, Píseň o Hamdim a Píseň o Völundovi, vznikly možná již v 9. století, každopádně obsahují mýty a pověsti, sahající nazpět až do 5. století. Mnohé z těchto písní znal již Snorri Sturluson (1179–1241), nejvýznamnější učenec středověkého Islandu. Pocházel z mocného rodu Sturlungů a vyrostl na jihoislandském dvorci Oddi, kde se mu dostalo základů vzdělání. Připisuje se mu několik literárních děl, jako Heimskringla, historie norských králů, a „Sága o Egilovi Skallagrímssonovi“, nejslavnějším islandském skaldovi, kterého Snorri řadil ke
29/41
svým předkům. Nejvýznamnější je nicméně Edda, což je staroseverský název nejistého významu (snad „pramáti“), jenž byl teprve mnohem později přenesen na výše popsané písně o bozích a hrdinech. Snorriho Edda ( Snorra Edda, též „Mladší“ nebo „Prozaická Edda“) byla napsána krátce po roce 1220 a zachovala se ve čtyřech hlavních rukopisech, z nichž nejstarší je datován kolem roku 1300. Snorri napsal své dílo jako učebnici poetiky pro skaldy, jejichž tradici chtěl zachovat, pěstovat a dále předávat. První hlavní část Eddy „Gylfiho oblouzení“ ( Gylfagynning) je mýtografií předkřesťanských bohů, jejichž mýty, jména a motivy byly důležité pro skaldy, například pokud jde o kenningy, jejich složité poetické opisy. Snorri odívá tuto látku do formy dialogu, který vede švédský král Gylfi s Ásy, usídlivšími se na Severu. Ti mu předestírají svět přeludů, v němž se dozvídá více o pohanských mýtech a tak o vzniku světa, božských Ásů a Vanů, obrů, trpaslíků a lidí. Dále také o světovém jasanu Yggdrasilu, sídlech bohů a také o tom, jak Ódin shromažďuje padlé bojovníky ve Valhale, aby je připravil na ragnarök, „úděl (zánik) bohů“, za něhož zanikne starý svět a vznikne nový. Druhou hlavní část Snorriho Eddy tvoří „Jazyk básnický“ ( Skáldskaparmál), který slouží jako nauka o stylu a v četných vložených slokách skaldů přináší příklady synonym a složitých opisů. Přitom se vyprávějí některé epizody z mýtů a hrdinských pověstí: původ medoviny skaldů, únos bohyně Idun, Tórovy boje s obry, Lokiho zlomyslné kousky, Sigurdovy mladistvé činy, pověst o Jörmunrekkovi (Ermanarichovi), pověsti o dánských králích Fródim a Hrólfovi Krakim (Tyčce). Přestože Starší i Mladší Edda představují nejdůležitější svědectví předkřesťanských tradic, jejich pozůstatky se objevují i jinde. Tolkien oceňoval zejména Ságu o Völsunzích, sepsanou až po polovině 13. století a podrobně vyprávějící hrdinské pověsti o Nibelunzích, zvláště historii Völsungů. Přes svého praotce Völsunga odvozoval tento rod svůj původ od samotného Ódina, který do jeho osudů ustavičně zasahoval. Jinou ze ság o dávnověku ( Fornaldarsögur), které se odehrávají v bájné minulosti před osídlením Islandu, je „Sága o Hervör a králi Heidrekovi“ ( Hervarar saga ok Heiðreks konungs) . I když byla
30/41
napsána snad teprve ve 14. století, cituje mnohem starší hrdinské písně, které, jako „Píseň o hunské bitvě“, sahají až do doby stěhování národů v 5. století. Děj se odehrává někde na bájném východě a jeho ústředním motivem je prokletý meč Tyrfing, který zdědil Agantyr od svého otce. Když spolu se svými bratry padne v boji, je mu meč přidán do hrobu. Jeho dcera vzkřísí mrtvého, dostane meč a daruje jej svému synovi Heidrekovi. Ten jím usmrtí svého bratra Agantyra a odchází do ciziny. S královskou dcerou má syna, který se opět jmenuje Agantyr. Potom co Heidrek zabije svého tchána a jeho žena spáchá sebevraždu, podlehne nepoznanému Ódinovi v soutěži vědění. Po jeho smrti bojují nevlastní bratři Agantyr a Hlöd o dědictví. Meč tak svou kletbou působí po několik generací. Z tohoto dobrodružného příběhu převzal Tolkien mnohé podněty a jeho syn Christopher jej v tomto zájmu následoval, když uvedenou ságu vydal. Na hrdinských ságách jakožto části odkazu Středozemě má svůj podíl i Norsko. V tamním Bergenu vznikla totiž kolem roku 1250 v podobě „Ságy o Thidrekovi z Bernu“ nejrozsáhlejší sbírka germánských hrdinských pověstí. Čerpá z dolnoněmeckých vyprávěných příběhů, které přinesli na Sever vestfálští obchodníci z Münsteru a Soestu. Jádrem ságy je pověst o životě původně jihoněmeckého hrdiny Dietricha z Bernu, s nímž jsou spojovány četné další hrdinské postavy, např. jeho příbuzní a družiníci, včetně Nibelungů. Ty vystupují v motivech pověstí o kováři Wielandovi, o dánském hrdinovi Thetleifovi, o Waltheru z Akvitánie (eposu Waltharius) a jiných. Podobné epizody jsou pak ještě obohaceny o dobrodružství bojů proti obrům, drakům, démonům a trpaslíkům.
Wewurt a Muspilli – německá tradice
Ve srovnání se staroanglickou a staroseverskou literaturou se u jižních Germánů zachovalo jen málo pozůstatků předkřesťanských textů, které jsou v rukopisech jakoby až ostýchavě napsány na ještě prázdných listech. Jih Germánie zahrnoval především později tak
31/41
zvané německé kmeny Franků, Bavorů, Alamanů, Durynků a Sasů. Prvně jmenovaní se stali dominantní silou a podrobili si ostatní od doby přibližně kolem roku 500 do roku 800, kdy byl franský panovník Karel Veliký v Římě korunován na císaře římské říše, obnovené v západní Evropě. Současně s dobyvatelskými taženími Franků pronikalo křesťanství, zvláště za pomoci irských a anglosaských misionářů. Sasové v dnešním severozápadním Německu, jejichž příbuzní založili v Anglii vlastní říše, byli krvavě podrobeni a christianizováni až v desetiletích kolem roku 800. Kláštery všude sloužily jako centra vzdělanosti, jako v 7. století založený St. Gallen, později Weissenburg v severním Alsasku, Echternach v Lucembursku nebo od roku 744 Fulda v Hesensku. Na dobytém saském území byla zřízena biskupství, například Paderborn a Münster, ale také kláštery, z nichž nejdůležitějším se stalo založení v Corvey na Vezeře roku 822. Teprve ve druhé polovině 8. století vznikla v bavorském Freisingu první kniha v německém jazyce, tak zvaný Abrogans, latinsko-starohornoněmecký soupis slov. Jinak se psaly především biblické texty, jako souhrn evangelií Otfrieda z Weissenburgu nebo starosaský epos o Kristově životě Heliand z kláštera Corvey, mimoto žalmy, modlitby, vyznání víry, kázání a podobně. Dále to byly texty zákonů, glosáře se seznamy slov, ale též překlady učených děl, například Etymologií Isidora ze Sevilly. Jen málo básnických textů opěvovalo vládce a světce. Těmito díly křesťanské učenosti byla skriptoria patrně plně vytížena, starší výtvory slovesnosti se na papír zpravidla nedostaly. Existovalo však několik výjimek. Kolem roku 830 zapsali dva mniši ve Fuldě na přední a na zadní stranu rukopisu teologických děl starou hrdinskou píseň. Krátký text v tradičním náslovném rýmu pocházel z langobardské říše v severní Itálii a představuje zřejmě pokus o překlad ze staré horní němčiny do staré saštiny (pozdější dolní němčina). Děj je vylíčen rychle. Střetnou se dvě nepřátelská vojska, jedno vede Hildebrand, druhé jeho syn Hadubrand, který svého otce považuje za mrtvého, a svého protivníka proto obviňuje ze lži. Dochází tak k souboji mezi otcem a synem, nad čímž otec běduje: „wewurt skihit“, „zlý osud se naplňuje“. Ještě než děj tragicky vyústí,
32/41
rukopis je přerušen. Konec se dovídáme z jedné, o několik set let mladší islandské ságy – Hildebrand musel svého syna usmrtit. „Píseň o Hildebrandovi“ je jediná zachovaná jihogermánská hrdinská píseň. Že však hrdinské příběhy byly rozšířeny, dokládají o staletí později takové texty jako latinský „Waltharius“, kde ústřední postavou je Walther z Akvitánie, „Píseň o Nibelunzích“ a četné skladby, v nichž jako hrdina vystupuje Dietrich z Bernu, jehož starým zbrojmistrem byl Hildebrand. Obtížnější, ne-li zcela nemožné, bylo zprostředkovat něco z pohanské víry. Básně jako „Muspilli“ nebo „Wessobrunnská modlitba“ nicméně vykazují ve formě a slovní zásobě germánské výpůjčky. Jedinečná jsou „Merseburská zaříkávadla“, zapsaná v 10. století v klášteře ve Fuldě. Jde v nich o vysvobození z pout pomocí kouzel a o léčení koně. Jsou zmiňována jména bohů, třeba Wodana, a z nemnoha slov prokmitává prastarý mýtus. Jména bohů se objevují také v „Saském křestním slibu“, který asi nalézal uplatnění u saské misie. Podle něho se měli na víru obrácení zříci „Donara a Wodana a Saxnóta“.
Texty z Jiného světa – skladby Irů a Velšanů
Těžko myslitelná by byla Středozemě bez Keltů, i když měli jinou historii a kulturu než Germáni. V západní a jižní Evropě patřili k poraženým, kteří, i přes svou vyspělou civilizaci, byli podrobeni, vyhnáni nebo asimilováni. Kolem poloviny 1. tisíciletí přetrvávali ostrovní Keltové, jejichž největší skupiny tvořili Irové, Skotové, Velšané a mimoto Bretonci, kteří se vystěhovali z Anglie do Bretaně na útěku před Anglosasy. Keltské mentalitě se s oblibou přisuzuje melancholie, odcizenost světu, nesolidárnost a nesrozumitelnost. Takovýto duch by se dobře hodil ke Středozemi a Tolkien to v zásadě také neodmítal. Přestože si však vysoce cenil velštiny a rád cestoval do Irska, keltský svět nebyl jeho nejvlastnější. Na to se cítil příliš Anglosasem ... a ti s Kelty válčili a vypudili je z Britských ostrovů.
33/41
Avšak zvláště v Irsku nadále přežívala jejich kultura, nikdy nepotlačená Římany, a teprve v 9. století vážně ohrožená vikingy. Dlouho tam ještě vládly poměry jako o staletí dříve na kontinentu. Irská společnost se ve své podstatě nezměnila dokonce ani tehdy, když se na ostrově v 5. století rozšířilo křesťanství. Duchovní převzali od té doby mnohé úkoly druidů, ústní poezii pěstovali nadále filid – profesionální básníci. K tradici patřily zákony, magická zaklínadla i kletby, chvály vládců, sloky hanobení a texty, které obsahovaly a dále předávaly to, co bylo třeba vědět. Nejrozsáhlejšími skladbami byly písně o bozích a hrdinech, zčásti zřejmě velkého stáří. Přibližně od doby kolem roku 700 byly asi takovéto texty zaznamenávány, žádný z tak starých rukopisů se však nezachoval. Rozšířeny byly stovky prozaických příběhů, nakonec jich zůstalo asi sto třicet. Z doby kolem roku 1100 pocházejí první rukopisné sbírky, jako „Kniha hnědé krávy“ ( Lebor na hUidre), nejstarší irský sborník pověstí s hrdinským románem „Dobytčí lup v Cooley“ ( Táin Bó Cuailnge). Asi o šedesát let později vznikl nejrozsáhlejší rukopis o hrdinech a mýtech, „Leinsterská kniha“ ( Lebor Laignech). V ní jsou mimo jiné zachyceny příběhy hrdiny Finna mac Cumailla a také historie Irska od praotce Noema do doby kolem roku 1150, takzvaná „Kniha o záboru Irska“ ( Lebor Gabála Érenn). Ta obsahuje pozůstatky mýtů, v nichž se to jen hemží démony a vílami, kde se ale na rozdíl od Eddy neobjevují žádná pohanská božstva. Toto jejich zapření umožnilo křesťanským písařům zapsat staré pověsti. V následujícím období vznikla řada souborných kodexů, jejichž obsah je natolik různorodý, že je shrnován do čtyř cyklů. „Mytologický cyklus“, jehož jádrem je „Kniha o záboru Irska“, je považován za nejdůležitější pramen keltské mytologie. Jeho autor duchovního stavu vychází z křesťanského obrazu světa: dějiny ostrova tak určovalo šest velkých vln přistěhovalců, z nichž jedna pocházela od dcery Noemovy, v dalších byli démoničtí netvoři, předkové víl a konečně Keltové. Následující „Ulsterský cyklus“ navazuje chronologicky na mytický pravěk a líčí boje mezi irskými královstvími v době kolem narození Krista. Ústředním příběhem je „Dobytčí lup v Cooley“. Ailill a Medb, královský pár z Connachtu, uloupí Donna,
34/41
nejslavnějšího a jedinečného býka sousedního Ulsteru. Jeho král Conchobar však proti nim vytáhne se svým vojskem a dosáhne rozhodného vítězství, přičemž mu stojí po boku jeho synovec Cú Chulainn, největší irský hrdina. O více než dvě stě let později se převážně na jihu Irska odehrává „Fennianský cyklus“. Jeho hrdina Finn mac Cumaill je vůdcem přísahou spjatého houfu válečníků, kteří, když nevedou války za svého krále Cormaca, žijí ve volné přírodě a prožívají milostná a lovecká dobrodružství. Tématem závěrečného „Královského cyklu“ jsou dávní vládcové až do 11. století. Také v keltském Walesu se pěstovaly staré tradice. Bardové raného středověku se těšili takovému věhlasu, že jejich básně a dobrodružství byly častým námětem vyprávění. Ještě později se slýchalo o dvorských básnících na knížecích sídlech. Dokonce i po ovládnutí Walesu Angličany kolem roku 1300 bývali menší pozemkoví vlastníci na svých hradech mecenáši domácího básnictví. Keltské pověsti se však ve větším počtu nezachovaly. Za jejich znalost vděčíme dvěma rukopisným souborům: je to „Bílá kniha Rhydderchu“ ( Llyfr Gwyn Rhydderch ), sestavená kolem roku 1350, a „Červená kniha Hergestu“ ( Llyfr Coch Hergest ), která vznikla asi o padesát let později jako velmi objemný rukopis. Hlavním obsahem obou knih je jedenáct dotud ústně tradovaných vyprávění, mezi něž patří „Čtyři větve Mabinogi“ ( Pedair cainc y Mabinogi ) o dobrodružstvích ve staré Británii ještě předtím, než sem přišli Římané a křesťanští misionáři. Podobně jako v Irsku je tu vylíčen svět urozených válečníků, v němž platí hrdinské ctnosti a jehož hrdinové mají přístup do světa víl. Avšak příběhy jsou zaplněny nejen jimi, ale také nadpřirozenými zvířaty, nechybí ani magie, tajemné události, proměny bytostí, kouzelné kotle a useknuté hlavy. Soudí se, že v těchto dobrodružných historkách lze nalézt staré keltské náměty a jednotlivé prvky mýtů. Avšak podobně jako v Irsku, ani básníci 14. století ve Walesu nepsali mýty. Pohanští bohové se u nich nevyskytují, nanejvýš obyvatelé paralelního nadpřirozeného světa nebo postavy, za nimiž stará božstva nezřetelně prosvítají. Vše se odehrává v dvorském světě, v němž se mísí soudobé prvky s pohádkovými motivy a archaickými relikty. Vzniká tak obraz
35/41
fantastického světa středověku, k němuž se ostatně přidružovaly i texty o legendárním králi Artušovi a jeho rytířích. Jejich dobrodružství včetně hledání svatého grálu se ve vrcholném středověku všeobecně těšila velké oblibě. Text „Sir Gawain a zelený rytíř“ vzbudil, jak známo, pozornost anglisty Tolkiena, který v bizarní rytířské romanci s motivy useknutých hlav rozpoznával relikty staré tradice.
Dědictví učenců
Do knihovny skutečné Středozemě patří také díla řeckých a římských historiků i křesťanských učenců raného a vrcholného středověku. Mezi množstvím děl antických dějepisců, počínaje Hérodotem, je pro naše téma důležitá Germania Cornelia Tacita (cca 55–120 po Kr.), pojednávající s četnými podrobnostmi o germánských kmenech a jejich osobitosti. Mnohé z toho platilo zřejmě ještě o 700 let později, protože historik Rudolf z Fuldy cituje Tacita v 9. století při popisu způsobu života Sasů. O světě Anglosasů bychom věděli jen velmi málo, kdyby mu nevěnoval pozornost mnich a učenec Beda Venerabilis (673–735). Pocházel z Northumbrie, kterou osídlili a jíž vtiskli ráz Anglové, a zůstal tam po celý svůj život. V klášteře Jarrow rozvíjel své vynikající znalosti latiny a v knihovně si osvojil vědění své doby. Jako učitel a autor řady děl dosáhl mezi svými současníky značného věhlasu. Jeho o generaci mladší krajan Alkuin z Yorku, představitel dvorské školy Karla Velikého, jej nazýval „nejproslulejším učitelem naší doby“. Ve svých spisech se zabýval gramatikou, výpočtem dat, kosmografií a vůbec dějinami přírody, samozřejmě však obzvlášť biblickými a teologickými otázkami. Zde zaslouží pozornost jeho historické dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum („Církevní dějiny národa Anglů“), zaměřené nejen na anglickou církev, ale též na politické a kulturní dějiny jeho vlasti, a to od Caesarových dobyvačných pokusů až po rok 731. Jako „Angličan“ vypráví Beda především o
36/41
germánském záboru země a o nesčetných a spletitých válkách mezi různými králi Anglů, Sasů, Jutů a Keltů. Jeho zmínky o pohanských kněžích a chrámech jsou uznávány za věrohodné, protože se mu přisuzuje velmi přísné zacházení s prameny. Při veškeré křesťanské učenosti byl Beda svědkem a kronikářem Středozemě, jehož je třeba brát vážně. Pokud jde o keltské obyvatele Britských ostrovů, stojí mu v 6. století po boku Gildas a ve 12. století Geoffrey z Monmouthu. Co Beda znamenal pro Anglosasy, to Adam Brémský (cca 1040–cca 1081) pro Skandinávii. Tento duchovní pocházel z Pomohaní, asi v roce 1066 však přišel k arcibiskupovi Adalbertovi do Brém, kde posléze převzal vedení dómské školy. Jeho jediné dílo, Gesta Hammaburgensis ecclesiae Pontificum („Činy biskupů hamburského kostela“), je věnováno dějinám biskupství Hamburk-Brémy, jemuž od karolinského období příslušela misijní činnost mezi severogermánskými národy. V souvislosti s tím podává učený mistr také popis země a lidí „severních ostrovů“, takže je v moderním bádání někdy označován jako „Tacitus severních Germánů“. Adam Brémský psal nejen to, co se doslechl, nýbrž sám vycestoval do Dánska ke králi Svenu Estridsenovi, který se stal jeho nejdůležitějším informátorem. I když Skandinávci tehdy většinou již přijali křesťanství, píše se v tomto díle ještě o pohanských obětních slavnostech. O více než století později sepsal dánský učenec Saxo Grammaticus (cca 1150–1220) na arcibiskupském dvoře v Lundu poslední dílo přinášející důležité zprávy ze skutečné Středozemě. Jeho Gesta Danorum („Činy Dánů“) jsou dějinami Dánů od počátků až do doby kolem roku 1200. Využíval přitom zvláště údaje od islandských zpravodajů, jejichž prostřednictvím poznal mnohé skandinávské mýty a hrdinské pověsti. Jeho okázalá latina a značně volné zacházení s tématy však vedly k podstatným změnám oproti tradičnímu podání, z něhož Písně mytologické a Písně hrdinské Starší Eddy i Edda Snorriho Sturlusona čerpaly svědomitěji.
Čarovná moc run
37/41
J. R. R. Tolkien vynalézal nejen jazyky, ale i písemné znaky, které mají svůj význam v „Hobitovi“ i v „Pánu prstenů“. Tam se třeba objevují měsíční runy, které musejí být rozluštěny a, což je mrzuté, jsou vidět jen za určité měsíční fáze. V úvodu „Hobita“ se dokonce podrobně píše o použití run skřítků. Tolkien nakonec vyvinul vlastní runové řady Cirth a Angerthas se zvláštní historií. Vzorem mu byla ona germánská písmena historické Středozemě, která se spolu s Anglosasy dostala také do Anglie. Jejich původ je nejasný, ale pravděpodobně je vytvořil důvtipný Germán ve 2. století nebo dříve podle předlohy abeced ze Středomoří. V 1. tisíciletí se užívala v mnoha částech germánského světa, třeba v Dánsku (kde podle některých názorů vznikla), u Alamanů v jižním Německu nebo u Frísů a Anglosasů. Mimořádné obliby se těšila u vikingů, kteří je donesli až do Grónska a Konstantinopole. Počet historických runových řad nijak nezaostává za Tolkienovými fantasiemi – tzv. starší futhark měl 24 znaky, mladší futhark 18 run, Anglosasové pěstovali své anglosaské runy a ve Skandinávii se vyvinuly četné varianty. Namísto měsíčních run používali Germáni tajné runy, z nichž ostatně mnohé nebyly dosud rozluštěny. Tyto znaky se ryly zejména do dřeva, kosti, kůže, ale i do kamene a kovu. Objevují se na čepelích mečů a listech kopí, ale také na prstenech, nákrčnících a sponách. Ve Skandinávii se v době vikinské vytesávaly do mohutných kamenů a skalních bloků, často v barevném provedení. Runy sloužily účelům profánním i sakrálním. Nápisy uváděly jména, obsahovaly sdělení a rovněž vzpomínky na zemřelé a na slavné činy. Rytím run se vzývali bohové, ale též odpuzovali démoni a duchové. Na Severu se runy považovaly za „od bohů pocházející“ a byly spojovány s nejvyšším bohem Ódinem. Proto jej také „mistři run“ obzvlášť uctívali. Též Keltové na Britských ostrovech užívali vlastní písmo – ogam. Pravděpodobně bylo vytvořeno ve 4. století v Irsku podle vzoru latinské abecedy pro krátké nápisy s osobními a kmenovými jmény. Mnozí znalí ogamu tehdy vyhledávali kolmo stojící kamenné útvary a
38/41
využívali jejich hrany jako rovné linie, na něž vyrývali tečky a úsečky v různých seskupeních. Takovéto popsané kameny se nalezly v Irsku, Walesu, Cornwallu a na přilehlých ostrovech osídlených Kelty. Písmo ovládala jen menšina, básníci, mágové, kněží nebo mniši, ať už šlo o runy, ogam nebo latinskou abecedu. Písemné znaky používané v klášterních skriptoriích byly nejednotné, takže je skutečně třeba hovořit o latinských písmech. Od pozdní antiky se používala velká písmena kapitály, která se v rukopisech s ohledem na snadnější psaní vyvinula do zaoblenější unciály. Irští mniši psali v její variantě – polounciále, předali ji při misiích Anglosasům a ti zase přinesli tyto ostrovní abecedy na kontinent. Po období, kdy v klášterech merovejské říše nastala velká rozkolísanost písma, která ztěžovala čtení, prosadila se nakonec minuskula. Podle příkazu Karla Velikého se mělo nadále užívat jen malých písmen formalizované „karolinské minuskuly“. Jí patřila budoucnost a pestrá mnohotvárnost písma Středozemě spěla zvolna ke konci.
Středozemě před 1500 lety: prameny mýtů a pověstí
Pátrání po původu výše zmíněných tradičních motivů a námětů nás zavede zejména do doby stěhování národů a pak do staletí následujících, což činí skutečnou Středozemi epochou mýtů a pověstí. Dobu před 5. stoletím na severozápadě Evropy zastírá mlha, kterou jen někdy prosvětlují archeologické nálezy a zprávy pozdně antických historiků. Především germánské hrdinské pověsti je možné vydedukovat z historických osobností oněch dob. Příkladem je Dietrich z Bernu, ve středověku jedna z nejoblíbenějších postav. Jeho pravzorem byl ostrogótský král Theodorich Veliký, vládnoucí v Itálii v letech 493 až 526. Vedle historických zpráv již záhy o něm vzniklo celé předivo pověstí a příběhů. Kolem roku 800 se jeho jméno objevuje na švédském runovém kameni z Röku a Karel Veliký nechává na dvoře své
39/41
cášské falce vztyčit domnělý jezdecký pomník tohoto gótského vládce. O několik desetiletí později se objevuje jeho jméno v podobě Deotrîch v „Písni o Hildebrandovi“, Anglosasové jej znali již dříve pod jménem þēodrīc, zatímco ve Skandinávii vystupoval ve vyprávěních jako þjóđrekr a þiđrekr. V průběhu mnoha generací zastřela někdejšího vládce Itálie rouška bájí, za níž se z bezohledného vítěze stal nešťastný vyhnanec či dokonce bojovník proti obrům, trpaslíkům a drakům. Mimoto se jeho bájné osudy pojily s jinými historicky doloženými panovníky, vládnoucími však mnohem dříve. Z jeho předchůdce Ermanaricha se stal zlý strýc, ačkoli jako král gótské říše v severním Přičernomoří měl zemřít sebevraždou již roku 375 při vpádu Hunů. Stejně tak vstoupil do kruhu hrdinů i jejich vládce Attila, který zemřel roku 453 a jenž je na Severu jako Atli ukrutný a hrabivý, kdežto v Písni o Nibelunzích jako Etzel rozvážný a laskavý. Dosud záhadné jméno Nibelungů snad souvisí se slovem mlha (něm. Nebel), což by se shodovalo s jejich mlhou zahaleným původem. O Siegfriedovi se neví nic určitého, ale jméno Brunhilda nás zavádí do merovejské říše. Tam také mělo vše zřejmě své počátky, ovšemže ve spojitosti s osudem říše Burgundů ve Wormsu, která byla roku 437 za krále Gundahara (Gunther a Gunnar hrdinské pověsti) zničena Huny. Rozpoznat zdroje tradičních námětů u ostrovních Keltů je vzhledem k nedostatku historických zpráv obtížnější. Irské rukopisy z 12. století však nepochybně vyprávějí příběhy, které se udály až o tisíc let dříve. S pověstmi o nejslavnějším keltském hrdinovi, králi Artušovi, se však opět ocitáme ve Středozemi, protože jeho předlohou byl vládce malého království v keltské Británii, který v 5. a 6. století někdy i úspěšně bojoval s Anglosasy. Hrdinou těchto byl naproti tomu Beowulf ze sousedství jejich staré vlasti, neboť pověst o něm má za základ události v jižním Švédsku a v Dánsku kolem roku 500. Ostatně i příběhy o bozích a mýty sahají zřídka hlouběji než do doby stěhování národů. I když podle římských zpráv lze s hlavními germánskými božstvy Wodanem a Donarem počítat již v době kolem zlomu letopočtu, chybějí k tomu mýty, podobně jako u dávných keltských božstev, která představuje Teutates, Cernunnos nebo Taranis.
40/41
Ve Středozemi se setkali – dávní bohové se svými mýty, historické postavy a hrdinské ságy o nich.
@Created by PDF to ePub
