SKUTEČNÁ PRAVIDLA ŽIVOTA

SKUTEČNÁ PRAVIDLA

ŽIVOTA Jak se vyrovnat s životními podmínkami podle svého

KEN DRUCK

Tuto knížku věnuji své dceři Stefie. Je mi ctí... být Tvým otcem. S láskou navždy Tvůj táta.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Skutečná pravidla života Jak se vyrovnat s životními podmínkami podle svého Ken Druck Přeložila Barbora Weissová Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5776. publikaci Odpovědná redaktorka Dana Řezníčková Korektura Eliška Tersago Sazba Tomáš Brejcha Návrh a grafická úprava obálky Michal Němec Počet stran 240 První vydání, Praha 2015 THE REAL RULES OF LIFE Copyright © 2012 by Ken Druck Originally published in 2012 by Hay House Inc. USA Czech edition © Grada Publishing, a.s., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. ISBN 978-80-247-4696-8 (tištěná verze) 978-80-247-9684-0 (elektronická verze ve formátu PDF) 978-80-247-9685-7 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Obsah Poděkování

9

Úvod

11

Skutečné pravidlo 1: Život není fér: Je více než to

23

Skutečné pravidlo 2: Na každém rohu: Mějte otevřené srdce

35

Skutečné pravidlo 3: S životem nelze smlouvat: Skutečná pravidla života

47

Skutečné pravidlo 4: Utíkat před realitou je vyčerpávající: Pravda za odvahu

53

Skutečné pravidlo 5: Život je tu proto, aby vám zlomil srdce: Jak zacházet s láskou a vztahy

59

Skutečné pravidlo 6: Je to tak, jak má být: Tanec se skutečností

69

Skutečné pravidlo 7: Neexistují rychlé opravy: Uzdravit se nějakou dobu trvá

77

Skutečné pravidlo 8: Naslouchat znamená lásku: Jak naslouchat, abychom posílili vztahy

87

Skutečné pravidlo 9: Zakončení je mýtus: Uzdravování je celoživotní proces

101

Skutečné pravidlo 10: Kontrola je iluze: Vědět, kdy je třeba nechat věcem volný průběh

111

Skutečné pravidlo 11: Štěstí je jen sval: Jak zakomponovat více štěstí do každodenního života

117

Skutečné pravidlo 12: Zhroucení může být prudkým vzestupem: Autentické řízení krize

127

Skutečné pravidlo 13: Skutečné hodnoty nejsou vyčíslitelné penězi: Sebeuznání a hodnota lásky

139

Skutečné pravidlo 14: Musí vám jít o vlastní kůži: Risk je zisk 147 Skutečné pravidlo 15: Podstupte upřímnou inventuru: Překonání našich vlastních slepých míst 153 Skutečné pravidlo 16: Život je velmi chaotický: Nalezení rovnováhy v chaosu

165

Skutečné pravidlo 17: Hodnota skutečného bytí: Důvěra a vzájemná sounáležitost

171

Skutečné pravidlo 18: Teprve ve chvíli ztráty zjistíme, o co jsme skutečně přišli: Nevyhýbejte se vyjadřování emocí

179

Skutečné pravidlo 19: Pohádková babička neexistuje: Odvaha vykročit vpřed

187

Skutečné pravidlo 20: Máte mnohem méně a mnohem více síly, než si uvědomujete: Nalezení rovnováhy mezi kontrolou a odevzdáním se

197

Skutečné pravidlo 21: Pojem „je v suchu“ neexistuje: Přestaňte čekat na něco dokonalého

207

Skutečné pravidlo 22: Nechte to být: Zvládnout umění nechat plynout

221

Skutečné pravidlo 23: Váš život je vaše vrozené právo: Jako takový ho také milujte

227

O autorovi

235

Poděkování Při psaní knihy je muž nejblíže k pocitu, jaký má žena při porodu. Hned po asistenci při porodu mých dvou dcer, Jenny a Stefie, je psaní této knihy nejvíce skličující akt stvoření, který jsem ve svém životě zažil. A tak, se všemi pocity novopečeného otce, upřímně děkuji svým moudrým a nádherným dcerám, drahým přátelům a editorům knihy, rodině a také drahé Lisette, jejíž upřímnost, víra a čistota mě vedly a podporovaly v průběhu dlouhého těhotenství, celé té námahy a konečně porodu. Zvláštní díky patří Michaelu Levinovi za jeho neustávající redakční dozor a vedení a Red Tracy a mojí nové rodině v Hay House za přivinutí toho novorozence a pomoc s jeho vysláním do světa, ve kterém může vzkvétat.

9

Úvod Život má svá pravidla. Ale možná jsou jiná, než si myslíte. Všechno to začíná na hřišti nebo u kuchyňského stolu. Říkají nám: „Ranní ptáče dál doskáče.“ „S vytrvalostí nejdál dojdeš.“ „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ „Štěstí přeje připraveným.“ „Neztrácej víru a tvé sny se promění ve skutečnost.“ Od prvního dne nás učí žít podle těchto pravidel. Dostává se nám jich od našich rodičů a také z prostředí, ve kterém žijeme. A jak dospíváme, tvoří základ našich nadějí, očekávání a víry. Teoreticky je to skvělý systém. Vše, co musíme dělat, je chovat se k lidem hezky, vytyčit si pozitivní cíle a tvrdě pracovat na jejich dosažení. Vzhledem k tomu, že život je spravedlivý, vše nakonec skončí v náš prospěch. A tady se ukrývá past: daná pravidla nejsou skutečná. Pokud čtete tuto knihu, je pravděpodobné, že jste již odhalili nereálnost některých pravidel, o kterých jste si mysleli pravý opak. Věci, které vám byly řečeny, se ukázaly jako nepravda. Život není fér. Ne vždy se dobrým lidem dějí pouze dobré věci. Máte zlomené srdce, cítíte se podvedeni těmi, kterým jste důvěřovali, a někdy dokonce ztratíte milující osobu. Nezáleží přitom, jak těžce pracujete, jak pilně se modlíte nebo jak uctivě se chováte k ostatním lidem, pravda je stále stejná: život má poslední slovo. 11

Skutečná pravidla života

V této knize se s vámi chci podělit o skutečná pravidla života. Nejsou to pravidla, která jste slyšeli už stokrát, a nejsou vždy taková, jaká byste čekali. Některá vám budou úlevou, vítaným „aha!“ potvrzujícím to, co jste už dávno cítili ve svém srdci. Jiná mohou působit velmi nepříjemně a udeřit až bolestivě blízko pravdy. Společně ale vytvářejí důvtipné a jednoduché pravdy týkající se skutečného života. Zahrnují mnoho záhad, požehnání, nejistot, a ohromnou nevědomost, ve které jsme žádáni žít každý den. Občas se mohou tyto pravdy zdát nepřekonatelné. Mohou způsobit, že se budeme cítit tak prázdní, že jim jednoduše nebudeme chtít čelit. Nicméně následující kapitoly vysvětlí, proč je v našem nejlepším zájmu udělat právě to. Porozumět a směle kráčet životem takovým, jaký skutečně je; a pustit se do toho raději dříve nežli později. Umožní nám to žít po zbytek života s plným vědomím a smířit se s tím, čemu jsme se vyhýbali nebo před čím jsme utíkali nejspíše již od dětství. Tím nám pomůže jako osobnostem vyzrát. Trávíme hodně času a energie tím, že se vyhýbáme skutečným pravidlům života anebo je jednoduše odmítáme. Bojujeme sami se sebou a zoufale se snažíme nedívat těmto pravdám do očí. A přitom pokud uznáme jejich existenci, jedné za druhou, můžeme se začít smiřovat s životem. Vezměte si například skutečnost, že stárneme. Pokud se smíříme se svou vlastní smrtelností, přistoupíme na změny v našich tělech, která se pomalu hroutí, a to je jedna z těch obtížnějších výzev. Ale pokud se nám to podaří, umožníme si tím učinit nutné úpravy, abychom byli schopni žít zábavněji a účelněji ve chvílích, které máme. Zakladatel firmy Apple a ikona Steve Jobs, který zemřel v minulém roce, tohle pochopil. „Uvědomění blížící se smrti,“ řekl v průběhu jedné své přednášky ve Stanfordu, „je jedním z nejdůležitějších nástrojů, které mi pomohly učinit v životě důležitá rozhodnutí. Neboť téměř vše – všechna vnější očekávání, pýcha, strachy ze zahanbení nebo prohry – odpadne ve chvíli, kdy stojíte tváří v tvář smrti, a zůstane pouze to, co je skutečně důležité.“ 12

Úvod

Můžeme si také připustit, že budeme nejspíše trpět srdce rvoucími ztrátami a zklamáními v průběhu života. Žijeme v nebezpečných, riskantních a nejistých časech, ve kterých je tolik věcí, které nemáme pod kontrolou. A možná i to nejdůležitější: že mnoho požehnání a darů projde kolem nás bez povšimnutí, dokud si jich nezačneme sami všímat a počítat je. A jsou tu otázky: „Jak se vypořádat s realitou našich životů? Jak čelit strachům s kuráží? A vědomě? Jak dokážeme nesvázat všechnu naši energii schováváním, odmítáním, potlačováním, předstíráním, vyhýbáním se a spěcháním našimi dny? Jak se osvobodíme, abychom dokázali uchopit hluboké a bohaté radosti života a odolat utrpení? Jak si pokorněji uvědomíme skutečnou realitu života a jak ji přijmeme – přičemž budeme žít odvážněji než kdykoli předtím? Jako kdyby byl každý den drahocenným darem?“ Skutečná pravidla života, která jsou popsána v této knize, vás postaví na cestu mnohem většího uvědomění, více pulzující radosti a hlubší efektivity ve spolupráci s životními zdary a nezdary. Není to o perfekcionismu. Je to o odhalení falešných pravidel a otevření se těm opravdovým. Objevíte, že významně větší uvědomění, osobní efektivita, klid a spokojenost přicházejí ruku v ruce s pochopením životních pojmů – a toho, jak je vyvážit s vámi samotnými. Každý z nás jde svými vlastními cestami. Některé si vybíráme. Některé si vybírají nás. Jedna z těch, která si vybrala mne, byla ztráta. Dala se do pohybu v jednu definovanou chvíli před patnácti lety. Ztráta mé dcery Jenny a mého života v roli jejího otce mě dostala tam, kde jsem teď: píšu o pravidlech, která jsem se naučil v průběhu dlouhé a křivolaké cesty.

13


Ztráta Jenny Když mi bylo kolem třiceti, měl jsem štěstí na to, co se dá nejlépe vyjádřit slovy požehnaný život. Moje žena a já jsme měli dvě roztomilé dcery a nádherný domov blízko oceánu v San Diegu v Kalifornii. Má soukromá praxe vzkvétala a má kreativita byla bezbřehá. Byl jsem jedním z prvních v mé profesi, kdo použil koncept „firemního koučování“ – přístup, který se nejen uchytil, ale velmi rychle rozvinul až do skutečného zaměstnání. Mezi mé klienty patřilo mnoho vedoucích pracovníků zabývajících se obchodem anebo pracujících přímo ve vládě a také celé firmy se zvučnými jmény, jako jsou Microsoft, Pfizer a IBM, všechny po sobě zanechávající stopu na celém světě. V osmdesátých letech jsem se stal vysoce uznávaným průkopníkem na poli psychologie a napsal jsem základní knihu pod názvem The secrets Men Keep. Procestoval jsem svět, často společně s celou rodinou, přednášel jsem a pořádal workshopy. Měl jsem příležitost objevit se nejednou v národních programech, jakými jsou Oprah, Donahue a Larry King Life. Život byl dobrý. Zdálo se, že vše, čemu mě naučili, je skutečně pravda – pracovat tvrdě, být dobrým manželem a otcem, a váš život bude požehnán. A potom, 27. března 1996, v 10 hodin večer, jsem zvedl telefon a můj život se navždy změnil. Čtyři američtí studenti studující v zahraničí zemřeli při autobusové nehodě v Indii. Má 21letá dcera Jenna byla jedním z nich. Jennina smrt ukončila můj život takový, jaký jsem ho znal. Do té doby jsem pracoval s přesvědčením, že jsem se naučil s životem vycházet – pokud jsem dobrý člověk a žiju správný život, mé dcery jsou nějakým způsobem chráněny. A náhle jsem v televizi viděl její tělo ležící na špinavé silnici na přední straně listu India Today, reportéři ze všech koutů světa sedávali ve dne v noci na prahu mých dveří, neustále přicházeli příbuzní a přátelé, aby mi vyjádřili upřímnou soustrast, a já zjišťoval kruté detaily týkající se smrti mé dcery na CNN. Na jaře roku 1996 mě zasáhlo 14

Úvod

Skutečné pravidlo života č. 3: S životem nelze smlouvat. Jednoduše se nedokážeme s naším životem nijak dohodnout. V průběhu posledních 15 let jsem se smířil s realitou, že si nemůžeme hrát na Boha. Nikdo z nás! Většinu z toho, co se v našem životě děje, nemáme pod kontrolou. Naše sny se ne vždy splní. Ve skutečnosti sny, které si nejvíce pěstujeme, zmizí přímo před našima očima. Měl jsem tolik plánů týkajících se Jennina života. A ona dokonce začala mnohé z nich postupně naplňovat. Má dcera byla na cestě k úspěchu – ve věku devíti let byla vybrána jako „mladá podnikatelka“ San Diega. Ve čtrnácti dokázala veřejně mluvit před dospělým obecenstvem a na střední škole byla spoluzakladatelkou leadership camp. Byla zvolena za prezidentku Leadership Institute Scholar a také prezidentkou jejího spolku na univerzitě v Coloradu. Pracovala na částečný úvazek pro MTV, kde měla na starosti Radio City Music Hall, ve které se konaly music video awards. Jen na žila své sny a měla velké plány do budoucna. Dokonce už také potkala „toho pravého“. A potom to vše úplně nesmyslně skončilo. Jak se to mohlo stát? Jak? Několik let jsem byl úplně zničen. Emoce, kterými jsem procházel, byly intenzivní a všepožírající – žal, vztek, zrada, vina, prázdnota. Byly chvíle, kdy jediné, co jsem si přál, bylo zemřít. V jednu chvíli jsem měl dvě nádherné dcery úspěšně kráčející světem, velký dům se psy pobíhajícími sem a tam a celou rodinu. Chvíli nato se vše proměnilo v prach. Naši tři psi onemocněli a jeden za druhým poumírali. Má žena a já jsme se po 25 letech rozešli. Jenna byla pryč a má mladší dcera, Stefie, se odstěhovala, aby mohla začít svůj vlastní život. Byl jsem sám a zničený, pohlcený tím, čemu antičtí autoři říkají „temná noc duše“. A potom, pomalu, kousek po kousku, jsem začal stoupat zpět z bezedné díry jménem zoufalství. Slýchával jsem, že člověk by měl žít svůj život ze dne na den. Na začátku to bylo na mě moc. Hodina byla příliš. Jeden nádech bylo vše, co jsem dokázal pojmout. A tak, nádech po nádechu, s láskou rodiny a přátel, s podporou 15


mé pánské společnosti (deset naprosto úžasných chlapců, kteří jsou všichni vůdci své pravdy) a s inspirací ovdovělých otců, jakými byli umělec Monet, skladatel Mahler, Abraham Lincoln a Otto Frank (tatínek Anny Frankové), jsem začal tuto dlouhou pouť do nového a bolestně neznámého života. Do života bez Jenny. Každé ráno prvního roku jsem šel na dlouhou procházku k oceánu blízko svého domu a povídal si přitom s Jennou. Začal jsem se na ni obracet jako na mou „andělskou“ dceru. Jednou z prvních věcí, kterou mi řekla, bylo: „Tati, tohle celé není o tobě.“ Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že má pravdu. V té chvíli se zdálo, že to bylo všechno pouze o mně a o mé bolesti. Ale když jsem se začal konečně vymaňovat ze sítí utrpení a tragédie, do kterých jsem se chytil, dokázal jsem přijmout, že to není o nás, jakkoli si myslíme, že jsme výjimeční (nebo k tomu oprávnění). Skutečná pravidla života sahají za naše zážitky a zahrnují něco mnohem většího než nás samotné. Z „rozhovorů“, které bych měl se svou „andělskou dcerou“, jsem se k tomu začal odkazovat jako ke „zločinu“. Učit se čelit zločinu mimo můj vlastní život mi pomohlo překonat to nejhlubší zoufalství. A na jeho místě jsem začal objevovat dokonce ještě hlubší prameny lásky a soucitu. Když jsem se podíval za svůj vlastní zážitek, našel jsem způsoby, jak se z něj dostat, namísto abych do něj ještě více zapadl. Z popela mé ztráty jsem nechal povstat nevýdělečnou organizaci Jenna Druck centrum. Zahrnovala duchovní podporu ostatních rodin, jejichž životy byly obráceny vzhůru nohama ztrátou jejich dětí. Stejně tak jsem realizoval program připravující dívky na vedoucí funkce – program, který Jenna sama a její nejlepší přítelkyně Pilar poprvé navrhly jako studentky na střední škole. Moje pole působnosti učitele-léčitele se rozšířilo. Byl jsem povolán, abych pomohl při několika světových tragédiích, jako byla například střelba ve škole v Columbine, New York po 11. září či hurikán Katrina. Má práce se stala dobře rozpoznatelnou a já získal ceny zahrnující „významný příspěvek k psychologii”, „vizionářské vedení” a „rodinný advokát roku”. Dokonce mne zvali, 16

Úvod

abych přednášel na prestižních univerzitách, jako je Harvardská škola veřejného zdravotnictví, na profesionálních konferencích, v synagogách, kostelích a organizacích, jako je například YPO (organizace mladých generálních ředitelů). Stal jsem se pravidelným hostem v mnoha lokálních i národních televizních show, jako např. Anderson Cooper 360.

Chvíle pravdy Každý z nás zažije ve svém životě okamžik, který vyžaduje veškerou sílu a odvahu, kterou má – a potom ještě nějakou navíc. A to ani nezmiňuji naši plnou pozornost. Všechen ten povrchní cvrkot a šum života zmizí a my jsme konfrontováni s tím nejzákladnějším. Pro mě nastala tato chvíle se ztrátou mé dcery. Ale nemusí se vždy jednat o ztrátu. Můžeme být stejně otřeseni a probuzeni dlouhým obdobím nepřízně osudu, jako po smrtelné nemoci, rozvodu nebo odchodu do penze. Může se nám také stát, že zažijeme svůj moment pravdy po něčem krásném – jako je narození dítěte, úspěšná transplantace srdce, získání ocenění za celoživotní přínos – nebo něčem nádherně jednoduchém, jako je slunce zapadající nad oceánem, motýl sedící na našem rameni, vnouče usínající v našem náručí. V těchto chvílích jsme pozváni k uchopení „velikosti“ nebo úplnosti života. Staneme se jednoduše pozorovateli nefiltrovaného zážitku a naše duše je posunuta do hlubokého a trvalého uvědomění toho, jaké věci ve skutečnosti jsou – utrpení a radost. Ať už je vaší cestou jedna z tragických ztrát, triumfální radost anebo cokoli mezi tím, pevně doufám, že promýšlení pravidel, podle kterých jste doposud žili – a těch, kterým říkám já „skutečná pravidla“ –, vás inspiruje k vlastnímu momentu pravdy. Ukáže vám, jak udělat váš život takový, jaký byste ho chtěli mít. A získáte nejenom širší obrázek života, ale také tajemství, která jsou napsána pouze drobným písmem. 17

*


Drobné písmo života Většina z nás proplouvá životem s myšlenkou, že všechno bude prostě tak nějak v pořádku. A děláme maximum pro to, aby to tak bylo. Nepozváno, něco (život) se přihodí a všechno se tím změní. Naše plány jsou vykolejeny. Stojíme v jejich popelu, zarmoucení a tváří v tvář nebezpečí, pochybnostem, riziku a dalším věcem, které nám zcela ukryjí „drobné písmo života“, a my se ptáme sami sebe: „Jak se to mohlo stát?“ Většinou zavíráme oči před drobným písmem života. Kdo chce číst „vedlejší účinky“ na lécích na chemoterapii, které mohou zároveň zachránit náš život? Anebo slyšet, že jejich 21letá dcera zemřela v průběhu studijního programu v zahraničí? Ale pokud opravdu porozumíme Skutečným pravidlům života, uvidíme, že je plný utrpení a radosti, výšin a pádů, jasnosti a zmatku, dobrého a špatného. Nezáleží na tom, co děláme, nikdy nebudeme imunní vůči životním změnám a ztrátám: neúspěchy v podnikání, nehody a nemoci, rozvod a – v té nejtemnější hloubce – ztráta milované osoby. Určitě zažijeme radost, ale stejně tak i smutek, zmatek, spory a zármutek. Drobné písmo tu není pouze od toho, aby nás varovalo před vedlejšími účinky, rizikem, nebezpečím a nespravedlností. Probouzí nás k zázrakům života, překvapením a začínajícím odhalením toho druhu, které prosvětlují a proměňují naše životy v jeden určitý moment. Skutečná pravidla, která se chystáme zvážit, mohou být velmi nenápadnými a skrytými drobnými písmenky života. Momentálně se nesnažím naznačit, že jsme vždy otroky sil, které jsou mocnější než my, nebo že bychom se měli vzdát života, jaký jsme si naplánovali. Neexistuje výmluva, proč neposouvat trpělivě naše sny a snažení, abychom se stali tím nejdokonalejším a nejlepším vyjádřením sebe sama. Je to náš čas a musíme z něj dostat vše, co dokážeme. Naší výzvou je trpělivě následovat to, co chceme, a zároveň přijmout to, co nám život přinese, a to 18

Úvod

bez ohledu na naše plány. Překonat těžké chvíle – a proměnit nepřízeň osudu v příležitost – vyžaduje odvahu, skromnost a uvědomění si toho, jaké věci ve skutečnosti jsou.

Stát se skutečností Přímost nebo opravdovost, to je téma, které prochází každou kapitolou této knihy (a celým mým koučováním, konzultacemi a přednáškami), neboť je to rozumná strategie života (mimo jiné umožňuje rozvoj charakteru, buduje ctnosti, život v bezúhonnosti a úspěch ve vztahu). Je také klíčový při vypořádávání se všemi formami nepřízní osudu. Klišé jako „lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše“ jsou milá, ale neřeknou nám, jak změnit náš život. Kultivací a zostřováním našich nejdůležitějších a podceňovaných nástrojů a jejich uvědoměním připravujeme základ pro soustavný růst a změnu. Když se začneme zabývat svým vlastním životem, budeme potřebovat opěrné body anebo pravidla. Potřebujeme jim porozumět a uvědomit si je, pokud chceme dosáhnout toho nejvyššího a nejlepšího v sobě, ve vztahu a v práci. I pokud by to pro začátek znamenalo vyhrabat se ze dna a vyjasnit ovzduší plné zmatku. Osvobození od démonů a sebeobranných reflexů, které nás drží zpátky. Má cesta v průběhu posledních 15 let, kdy jsem se probojovával zpět k životu po smrti Jenny, mě zavedla hluboko do drobného písma života a pomohla mi tak odkrýt jeho skutečná pravidla. Tato pravidla mi dala uvědomění, perspektivy a duchovní svobodu, která mě navedla tam, kde jsem byl a kam jsem chtěl jít. Přemýšlím o nich jako o jistém typu navigačního systému, který mi pomáhá v období nejistot zmapovat, kde na cestě se v dané chvíli nacházím. Šetří mi čas a mrzutosti. Jenom zadám koordináty a neviditelná žena s britským přízvukem mě zavede na určené místo. 19


Samozřejmě, jak všichni víme, dosažení vysněného cílového bodu není tak jednoduché. Jsou chvíle, kdy se ztratíme, jsme zmateni a jdeme opačným směrem. Je to chvíle, kdy se velmi hodí přepočítávací funkce navigačního přístroje. Někdy musíme v mysli najít tlačítko reset, abychom uvolnili své opevnění a znovu se kalibrovali. Nebo zajít na internet a aktualizovat osobní navigační systém, abychom tak zahrnuli všechny nové cesty. To vyžaduje trpělivost, flexibilitu a klidné rozhodování, kritické faktory při důležitých úpravách změny směru našeho života a jeho posunu vpřed. Vybízím vás, abyste použili tato pravidla s trpělivostí a laskavostí. Při čtení knihy, jako je tato, je jednoduché naplnit hlavy sebekritikou a pochybnostmi o vlastní osobě. Řekneme si: „Nedělám to správně!“ nebo „Celé jsem to zpackal/a.“ nebo „Měl/a jsem to vědět už dávno a dělat to tak celou dobu.“ Namísto ostré sebekritiky si přečtěte Skutečná pravidla života s láskou a slitováním vůči sobě. Dokonce i ten nejmenší růst v porozumění sám sobě vytvoří více prostoru ve vašem srdci a mysli, více svobody být člověkem (a skutečným) a více energie pro úklid svého vlastního nepořádku. Nechte pravidla, ať k vám promlouvají. Neexistuje špatný způsob, jak číst tuto knihu, a ani špatný způsob, jak interpretovat její pravidla a aplikovat je v životě. Možná vás zaujmou tři nebo čtyři pravidla, na která se zaměříte. Možná to bude jedno konkrétní pravidlo, které k vám promluví. A navíc, jelikož pravidla nejsou nijak návazně řazena, nebojte se otevřít jakékoli z nich a začíst se do něj, případně přeskakovat z jednoho na druhé. Struktura Skutečných pravidel života je jednoduchá: každá kapitola je věnována jednomu z nich. Každé pravidlo reprezentuje jednu z klíčových věcí, kterou jsem se naučil v průběhu 15letého probouzení ze zármutku a také tím, že jsem figuroval jako konzultant doslova pro tisíce lidí – všechny z nich považuji za své učitele. V průběhu čtení této knihy naleznete tabulky nazvané Skutečné činy, zvýrazněné klíčové myšlenky pro každé skutečné 20

Úvod

pravidlo. Jsou k tomu, aby destilovaly vše, co probíráme, do jednoduše stravitelných zrnek. Na konci každé kapitoly je tabulka Skutečné činy. Berte je jako rady na cestu – proveditelné kroky, které vám pomohou reflektovat dané pravilo, prozkoumat možnosti pozitivních změn a vyčistit si cestu pro to, aby mohly nastat. V kapitolách samotných je také zahrnuto několik cvičení. Používejte tuto knihu jako pracovní sešit. Pokuste se vyvarovat pouhého pasivního listování; dělejte si na stránky poznámky, ohýbejte jim rohy nebo je pokryjte malými lepicími štítky. Zapište si zajímavá témata (i s časovým údajem, abyste je mohli později dohledat) a dělejte navrhovaná cvičení, která vám pomohou k lepšímu uvědomění. Možná si budete chtít vést speciální deníček nebo si zapisovat svá „aha“ a životní změny sdílet s důvěryhodnou osobou, například s přítelem nebo životním trenérem. Požádejte je o osobní zhodnocení. Nebo si najděte na www.kendruck.com rubriku, kde ostatní čtenáři píší o konkrétních pravidlech života a interaktivně sdílejí své zkušenosti. Tato kniha vám pomůže strhnout oponu a vidět pravidla, která ve skutečnosti ovládají váš život a životy lidí kolem vás. Žádné pohádky. Žádné bláboly ani výmysly. Skutečná pravidla života jsou tu od toho, aby vám dodala sílu a abyste vy tak mohli být upřímnější sami k sobě a autentičtí ve způsobu, jakým žijete. Má vás inspirovat k tomu, abyste se zbavili klapek na očích, a vést vás přes všechny ty změny, po kterých toužíte. Pochopit to, jaký život ve skutečnosti je, smířit se s překonáváním neštěstí, žít ve světle skutečných životních požehnání a pevně uchopit nesmírnost; to je cesta, která vás čeká. Jste připraveni vydat se po ní?

21

1

Skutečné pravidlo

Život není fér: Je více než to

Po většinu svého života jsem předpokládal, že život je v podstatě spravedlivý. Většina z nás funguje podle tohoto principu, vědomě či nevědomě. Předpokládáme, že pokud tvrdě pracujeme na dosažení svých snů, podaří se nám jich dosáhnout. Máme-li děti, předpokládáme, že z nich vyrostou čestní lidé. Věříme, že se nám bude dařit, pokud děláme svou práci s upřímným zápalem. Když si koupíme dům, očekáváme, že splatíme hypotéku za 30 let. Pak se ale něco stane. Manžel nás zradí. Ztratíme práci snů. Manželka odejde z domova a už se nevrátí. Dítě se stane závislé na drogách. Blízký přítel onemocní. V určitém okamžiku všichni stojíme tváří v tvář kruté pravdě: život není vůbec fér. Až do smrti své dcery Jenny jsem žil s falešným pocitem, že mé dcery jsou chráněné, a tudíž se jim nemůže nic zlého stát. Předpokládal jsem, že životy Jenny a Stefie budou dlouhé a šťastné. A stejně tak i můj vlastní. Zdálo se, že díky poctivé práci jsem měl v životě opravdu štěstí: měl jsem pěkný dům, finančně se mi dařilo a snažil jsem se být dobrým rodičem. A protože je život v podstatě fér, tak se mi za mé úsilí odvděčil. Ale jak jsem zjistil jedné noci v roce 1996, život není fér. Nikdy totiž nebyl a nikdy ani nebude.

23


To se stává. Anebo ne? Všichni jsme slyšeli pořekadlo „To se stává,“ nebo „Věci se nedějí bezdůvodně“. Poté, co Jenna zemřela, slyšel jsem to mnohokrát. Ve snaze vysvětlit si Jenninu smrt ji lidé přisuzovali všemu možnému, počínaje smůlou, božskou vůlí konče. Někdo mi dokonce řekl, že: „Všechno, co se děje, má dobrý důvod. Bůh ji musel v nebi potřebovat.“ Pak zde také byli lidé, kteří přisuzovali její smrt karmě. „Je to všechno součást většího plánu, podle kterého měla Jenna zemřít. Byl to její osud.“ Pravdu o náhlé a násilné smrti mé dcery nelze zcela zjistit, jako mnoho dalších věcí. Jistě by to se mnou otřáslo, pokud by mi to někdo býval řekl. Je zcela na nás, čemu budeme věřit a jaký si uděláme názor na to, proč se dějí špatné věci. Nicméně jakýkoliv pokus o vysvětlení, proč se toto stalo, byl pro mě zcela neuspokojivý a nikterak mi nepomohl. Nemůžeme s jistotou vědět, zda vše, co se děje, se děje bez příčiny a nahodile. Existují úžasné debaty o existenci vyšší inteligence, jakéhosi plánu, uspořádání či osudu, podle nějž se vše řídí. Pak také existují stejně úžasné debaty o pravém opaku. Chci tím říct, že je mimo naši kapacitu s jistotou poznat, co vše ovlivňuje směr, kterým se odvíjejí naše životy. Nevíme, jakým způsobem zemřeme. Netušíme, zda vůbec existuje něco, co by dávalo smysl v záležitostech, jako jsou tyto. Tato skutečnost by nás nicméně neměla nikdy odvádět od hledání cesty v temnotě, od hloubání a prozkoumávání životních otázek. Je zcela přirozené, že toužíme po vědění a pomocí intuice, duchovna, ale dokonce i vědy chceme zjistit víc o tajemstvích světa okolo nás. Zcela jistě každému z nás může dlouhodobě pomoci hlubší poznání života a smrti, i když to zpočátku otřese celým naším světem. Jistěže stále existují určité otázky, které nebude moci vysvětlit ani věda kdekoliv na světě. Například: co se stane, když zemřeme? 24

Život není fér

Část tajemství ohledně smrti jsem pochopil, jak už to často bývá, když jsem trávil čas s „pozůstatky“ své dcery. Přepravit Jennino tělo z Indie domů byl velmi obtížný a namáhavý proces, který se nakonec zdařil jen díky pomoci pana a paní Clintonových a jejich zaměstnanců. Její tělo dorazilo z Indie den před jejím pohřbem, a tak jsem s ní mohl strávit pár posledních společných chvil před pohřbem. Nic, co jsem kdy zažil, se ani zdaleka neblíží té neuvěřitelné bolesti, kterou jsem cítil, když jsem v rukou držel tělo své mrtvé dcery. Potřeboval jsem ji políbit a mluvit s ní, učesat jí vlasy, které jí padaly do očí. Přistihl jsem se, jak hledám v jejím těle známky života, ale Jenna již dávno opustila své tělo. Tehdy jsem zcela jasně pocítil, že její duše již odešla jinam. Jakmile jsem ji objal, byl jsem o tom zcela přesvědčen. Když vaše dítě zemře, veškeré vaše teorie o životě – zda se věci dějí jen tak, anebo je ovládá vyšší moc – se stanou nevyhnutelnou realitou. A vy potřebujete vědět, kde vaše dítě je! Není to příliš odlišné od otázek, které si kladou znepokojení rodiče: „Kde jsou děti dnes večer? Kdy se asi vrátí domů?“ Když vaše dítě zemře, nepřestanete se ptát „Kde je moje dítě?“ a nepřestanete hledat náznaky toho, kde se asi teď nachází. U příležitosti narozenin či svátků občas chodím na hřbitov, kde je Jenna pochovaná. Jediné, co slyším je, jak mi říká: „Co tady děláš, tati? Ten hrob s mou fotkou a jménem přeci nejsem já. Pokud se mnou chceš být, tak se mnou buď, ale já nejsem tady.“ Je velice snadné ztratit se v různých teoriích o životě a smrti a cítit se pokořený snahou najít pravdu. Každý z nás se jistě zajímal o to, zda je život jen řetězec náhodných událostí nebo zda existuje milující Bůh, který na vše shlíží. Jsme lidské bytosti zažívající duchovní prožitky, anebo duchovní stvoření prožívající lidské pocity? Na tyto otázky nemám odpověď. Mohu pouze říct, že s jistotou nevím, co je smrt. Mohu pouze spoléhat na svou víru. Tomu, kdo tvrdí, že to s jistotou ví, asi chybí jeden z nejzákladnějších 25


a nejbožštějších prvků života – smysl pro tajemno. Ač smrt může být ohavné a děsuplné tajemství, konec života může být nádherně mystický a hluboký.

Přechod do reality – „dvě stránky Tajemství života“ Nesnesitelná bolest ze ztráty a zlomeného srdce vás často může přimět k otázce: „Proč?“ Stejně se ale můžeme ptát i na důvod požehnání a dary, kterých se nám v životě dostalo. Pravdou je, že je to všechno tajemství. Nemáme šanci zjistit, proč jsou naše srdce někdy rozpolcená vedví a v jiných případech překypují city.

Láska je taktéž jednou z velkých záhad a zároveň zázraků života. Nezáleží na tom, zda se jedná o mileneckou lásku, lásku mezi přáteli či lásku, kterou cítí rodič ke svému zemřelému dítěti. Milovat a být milován je opravdu jednou z nejvíce povznášejících a současně matoucích součástí lidské existence. Každý jin má ale i svůj jang a obrácenou stranou lásky je její ztráta. Ztráta milované osoby znamená, že se musíme probojovat zoufalstvím, rozčarováním a naší vírou v „šťastně až do smrti“ a „navždy“. Budeme tak se zlomeným srdcem cítit hluboké rozčarování a velký smutek. Je pevně dáno, že se ve svém životě budeme v určitém momentu cítit zničení ztrátou, a také je pevně dáno, že zemřeme. Kdybychom ale věděli, že život není fér a že ztráty budou jeho nutnou součástí, jakým způsobem bychom připravili pro sebe sama a své děti skutečná pravidla života, místo abychom je utišovali zaobalenými příběhy, pohádkami a dočasnými řešeními? Jak můžeme pomoci dětem vypořádat se s těmito problémy a zároveň si vypěstovat schopnost vědět si v životě rady a umět si poradit a ještě k tomu jim jít příkladem? Pro každého rodiče je přirozené chránit své dítě před krutou realitou, ale pokud ho budeme chránit přespříliš, nemusí si nikdy 26

Život není fér

vypěstovat schopnost vyrovnat se s problémy. Na druhou stranu je nerozumné, a dokonce nebezpečné bezhlavě je vystavovat náročným situacím. Jak tedy opravdu můžeme pomoci dětem v situaci, kdy někoho ztratí, aby se vyrovnaly s nepřízní osudu, a to aniž bychom jim říkali, aby se vzpamatovaly, vzchopily se a šly dál?

Vzchop se, dědo Když jsem před lety měl přednášku na konferenci v Iowě, jeden farmář ve středním věku mi řekl příběh, na který nikdy v životě nezapomenu. Tento muž vychoval svého syna jako opravdového muže. Tehdy to znamenalo být tvrdý a silný: projevování citů bylo něco, co dělali pouze slaboši. Jeho mantrou bylo: „Vzchop se a jdi dál.“ A to dokonce i v době velké emocionální ztráty. Když měl syn tohoto muže svého vlastního syna, vychovával ho v podobném duchu. Jednoho dne tento muž oral pole společně se svým sedmiletým vnukem a jejich traktor se rozbil. Když se muž snažil stroj opravit, radlice upadla a muž si pořezal ruku. Uvědomil si, že je míli od domu, krvácí a nemůže se hýbat. Proto řekl svému vnukovi: „Musíš dojít dědečkovi pro pomoc. Prosím, jdi do domu a přiveď babičku.“ Malý chlapec se otočil na dědečka, a když uviděl krev, jak skrápí zem, na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Dědo, vzchop se!“ Se zděšením, že jeho vnuk nechápe vážnost situace, si muž pomyslel: Co jsem to jen udělal? Jeho heslo „Buď muž“, kterého se držel celý život, ho mohlo stejně tak dobře zabít. Naštěstí chlapec nakonec pro pomoc doběhl a muž přežil. Nicméně přirovnání je nasnadě: říkat dětem, aby se vzchopily a bránily se ve chvílích bolesti a zármutku, není vždy tou nejlepší radou. To, co naučíme naše děti, může jednou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

27


Jak najít sílu v pokoře Všichni zažíváme okamžiky pokory a skromnosti. Mohou přijít v klidu pozdní v noci nebo poté, co doběhneme maraton, přijdeme o práci nebo kariéru, manželku či milovaného přítele. Ať už jde o cokoliv, tyto určující momenty odhalí naši skutečnou podstatu, charakter a víru. Občas chceme být cokoli jiného, jen ne skromní, to bychom raději zešíleli. Křičíme: „Udělal jsem všechno, co po mě žádali! A udělal jsem všechno správně. Co jsem provedl, že si tohle zasloužím!?“ V okamžicích, jako je tento, fráze typu „vzchop se“ anebo „pohár ještě nepřetekl“ nejsou zrovna to pravé. Ale co je tedy odpovědí na takovouto situaci? Jak si poradíme s životními překážkami a jak se vyrovnáme s faktem, že někdy je život pěkně bolestivý? Odpovědí je velká pokora. V životě někdy nastanou nešťastné situace, v nichž nejlepší, co můžeme udělat, je pokorně se odevzdat. Život nás všechny srazí někdy na kolena a my se vydáváme na milost a nemilost skutečnosti, která má daleko větší dosah, než jsme schopni pochopit. Snadno se tak všichni můžeme cítit malí, bezvýznamní a bezmocní. Projev pokory má daleko větší účinnost než rady, jak „se vzchopit“, či jiné další fráze vyzývající k siláckosti a tvrdosti. Můžeme prolistovat celou knihu těchto povzbuzujících frází, které přinášejí chvilkovou úlevu, ale ve skutečnosti obracíme jen prázdné stránky. Tyto fráze mohou někdy zabrat, dokonce nám mohou pomoci dostat se z nejhoršího a vydržet do rána. V určitých situacích ale mohou být zcela nepoužitelné, a dokonce i škodlivé. A právě v těchto okamžicích nám může pomoci pokora. Být sražen na kolena, anebo ležet a poddat se situaci jsou dva odlišné stavy. Proto doporučuji nevyhýbat se pocitům zklamání a zoufalství, které nás v takovýchto situacích mohou přepadnout. Na chvíli se poddejte pocitům nespravedlnosti a rozhořčení z toho, co se stalo. Fakt, že si povolíte cítit se poražený, je nutný pro uvědomění si těchto pocitů a pro posun směrem ke 28

Život není fér

skutečnému optimismu. Neordinujte si banální fráze, přemíru práce či alkoholu, ale právě naopak – dejte průchod svým skutečným pocitům smutku, bezmoci, vzteku, porážky či strachu. Nikoho jste se o ně neprosili, ale když už jsou zde, buďte opravdu naštvaní a zklamaní.

Skutečné činy – „skutečná pokora“ Odevzdat se neznamená vzdát se nebo se něčemu vyhýbat. Znamená to nechat pocity volně plynout a neodsuzovat ani je, ani sami sebe.

A od toho se odpíchněte. Když například dostanete vyhazov z práce, klidně zaklejte. Raději to zopakujte desetkrát a vyslovte nahlas, co vás štve. Dejte si šanci říct, že „je to pěkně na prd!“ a prožijte to. Jakmile to jednou dostanete ze sebe, zhluboka se nadechněte. Prociťte úlevu z odcházející frustrace a dlouhodobého vzteku a udělejte si prostor pro nové pocity. Nikdy totiž nevíte, co na vás čeká za rohem. Možná dostanete daleko lepší práci než všechny předcházející, a to jen proto, že jste skončili v té minulé, ale ještě o tom nevíte. Můžeme toto uvažování považovat za negativní? Jedná se o neproduktivní fňukání a stěžování si? To rozhodně ne! Jsem velice pozitivní člověk, ale jsem zásadně proti, když jsou lidé podporováni v zametání svých citů pod koberec. Občas se to stává i v tzv. pozitivně naladěné komunitě, ale daleko pravděpodobnější je to mimo ni. Po veškeré té práci s lidmi, jejichž svět se zhroutil od základů, věřím, že je kontraproduktivní rozmlouvat lidem jejich pocity pomocí pozitivního myšlení či spirituálního restartu. Nemůžeme jen tak přeskočit to, co zrovna prožíváme, protože „je to součástí božího plánu“, „je to osud“ a nebo „Bůh se o to postará“. Upřímně, tento přístup, kdy se člověku radí, co by měl cítit, ve skutečném životě nefunguje. A proto je lepší čelit realitě. 29


Skutečné činy – „naslouchající trpělivost“ Pokora je naslouchající trpělivost. – Simone Weil

Já jsem se ze všeho dostal tak, že jsem dokázal být velice naštvaný a podařilo se mi tento vztek opravdu prožít. Pomatuji si, když jsem běsnil a rozčiloval se na Boha několik hodin v kuse. Chtěl jsem plivnout do tváře světu za to, že dovolil, aby má dcera zemřela. Musel jsem ze sebe ten vztek nějak dostat, abych se nakonec mohl octnout ve stavu, kdy jsem si dokázal představit i slzu v božím oku. Bůh plakal společně se mnou nad mou ztrátou a já se již nadále necítil izolovaný a sám a nevinil jsem Boha. Tato zkušenost pro mě změnila vše. Kdybych se býval nebyl rozezlil na Boha nebo kdybych se pokusil potlačit své pocity, skrýt je, odmítnout, ignorovat či bych zkusil uniknout, nikdy bych neporozuměl Bohu a tomu, jaký život skutečně je. Neříkám, že se musíte vztekat na Boha, protože každý reaguje na ztráty a nesnáze jiným způsobem. Tvrdím ale, že je nutné, abyste se plně oddali tomu, co zrovna skutečně zažíváte. Je to totiž zpracování právě těchto pocitů, co nás prohlubuje, činí silnějšími a učí nás vyrovnávat se se skutečným životem. A nakonec nám dává schopnost povstat z popela překážek. Když se kdokoliv pokusí tento proces nahradit pozitivním myšlením, aby nám pomohl a zachránil nás před sebou samými, tak tím obchází proces emocionálního růstu, zesilování, ujasnění si pojmů a uzdravování. Pomáhat lidem cítit se v bezpečí a respektován v dobách velkého smutku je opravdu posvátné. Když pracuji s jednotlivci i rodinami, které zažily ztrátu člena rodiny, mým cílem je opravdu být spolu s nimi a povzbuzovat je, aby sdíleli vše, co zrovna mohou zažívat. Vědomí, že je v pořádku cítit se totálně otřesený a bezbranný vůči vlastnímu smutku v daném okamžiku, otvírá možnosti pro jiné pocity v budoucnosti. Objevují, že nejsou sami, nezešíleli a že časem seberou sílu pokračovat dál. 30

Život není fér

Trvající paradox Nelze popřít, že život není fér. Ale když o tom vážně přemýšlíte, život je paradoxně víc než fér. Je to skoro zázrak, že můžeme vést život takový, jaký je. Dokonce i ve chvílích velké ztráty, kdy jsme zlomení, dokážeme pocítit naději, víru a celistvost. Shlížejíce do propasti, díky naší nevědomosti často objevíme skutečnou životní pravdu: vděčnost, nový pohled a víru. V těchto ničím nezkalených okamžicích dochází ke změně a my jsme schopni přiblížit se pochopení a zároveň máme velký respekt před tím, co život opravdu je. Chvíle největší prázdnoty se změní v moment naplnění, ticho získá svůj smysl, pochyby vystřídá hlubší porozumění. Spojení, které máme s ostatními lidmi, se stane velice vzácným a my nalezneme dosud neznámou úlevu ve stálosti. V neuctivosti objevíme humor a lehkovážnost. Vidíme, že jsme součástí tajemství života a fakt, že se oddáme tomuto vědomí nám pomůže pozdvihnout se z našeho zoufalství.

Skutečné činy – „povstaňte z popela“ Život není fér… ale zároveň je více než fér. Skutečný pocit naděje občas vychází z nejtěžších okamžiků v našich životech, jako fénix povstávající z popela. Rúmí, básník ze 13. století, napsal: „Zármutek může být zahradou soucitu.“

Žijeme ve společnosti, kde se na všechny bolesti předepisuje lék, pro každou prázdnotu rozptýlení a na každý problém záplata. Lidé mají tak málo šancí prožít pocit nejistoty a čelit prázdnotě, která následuje za každou ztrátu. Pokud ale dokážeme vytrvat dostatečně dlouho, pocit prázdnoty je nahrazen naplněním. Bolest je vystřídána požehnáním a pochybnosti zastoupeny jistotou. Někdy je to tak jednoduché jako popustit kontrolu a začít volně dýchat. Nemluvím ale o uměle vytvořené naději či 31


víře. Mluvím o skutečné naději, která pochází ze skutečné pokory. Tyto události nás modelují a vytvářejí opravdový charakter, přetvářejí nás do silnější, lepší a daleko odolnější verze nás samých. Stáváme se ale i nepostradatelnými pro ostatní lidi: nabízíme bezpečí, moudrost bez předsudků, jsme ničím nezatíženým svědkem, který stojí při lidech, jejichž svět se otřásl od základů. Tím jim poskytujeme cenný přístav naděje. Jak se naše uvědomění, že život není fér, prohlubuje, ironicky nám to mnoha způsoby dává větší šanci poznat, že život je více než fér. Pak můžeme tyto způsoby náležitě ocenit, vychutnávat si je a žít ve vděčnosti. Z mých ranních vycházek do kaňonů v Torrey Pines State Beach, o kterých jsem již psal, se staly meditační výlety. Jak se tak plahočím nahoru do kopce, přemýšlím o nejrůznějších událostech, při nichž se projevila neférovost života, a o tom, jaký je život boj. V hlavě mi hučí a praská. Dovolím sám sobě ventilovat svou frustraci a naštvanost na neférovost života, na věci, které mě obtěžují a překážejí mi na cestě nahoru. Dokonce o tom sám k sobě mluvím anebo směřuji patřičná slova na toho, na koho jsem naštvaný. Naučit se, jak zacházet s těmito výbuchy hněvu, aniž bych je nějak soudil, mi nějakou dobu trvalo. Jakmile se dostanu na vrchol kopce a pomalu začnu scházet dolů cestou k pláži, cesta je nerovnoměrná a klikatí se. Proto musím dávat pozor na každý krok. Snažím se užívat si každý okamžik při sestupu z kopce dolů do kaňonu. Jsem zcela uchvácen nádherným světlem odrážejícím se od stromů, vůní rozmarýnu a šalvěje, pohledem na oceán s čekajícími pelikány a delfíny. Těsně předtím, než se dostanu k oceánu, zastavím se na svém oblíbeném výběžku, zhluboka se nadechnu a hledím na krásný, respekt vzbuzující oceán, pod jehož povrchem se nachází zcela nový svět. Než se dostanu dolů, jsem zcela naplněn vděčností. Myslím i na tu nejmenší věc, za kterou můžu být vděčný, na lásku k zemi a svým andělským dcerám, na rodinu a drahé přátele, na to, že mohu dělat svou práci, na své zdraví a na laskavost, kterou 32

Život není fér

mi lidé projevili. Myslím na všechno, co je na světě dobré a správné, na majestátnost přírody, na to, že jsem schopen procházet se na této nádherné pláži, a samozřejmě jsem vděčen i za svůj život. Jsem vděčný jak za věci významné, tak i nevýznamné, až mě to někdy dovede k pláči. Svět okolo nás překypuje krásou v jakémkoliv okamžiku – stačí jen se tomu otevřít. Když se vracím domů z pláže, často mě napadá, že se jednoduše nemohu otevřít jen jedním směrem, protože život obnáší dvě strany. Jen pokud přijmu fakt, že život je krutý, nemilosrdně neférový, a zároveň až zázračně spravedlivý, jen tehdy se mohu začít smiřovat s tím, jaký život doopravdy je.

33


SKUTEČNÉ ČINY Co si odnést CVIČENÍ Č. 1: Abyste prohloubili vědomí sama sebe, položte si otázku: „Očekávám, že bude život spravedlivý? Jsem na život naštvaný za to, že mi ublížil anebo mě zklamal?“ CVIČENÍ Č. 2: Pokud jste odpověděli ano, sepište si seznam věcí, ve kterých vás život zklamal. Vedle každé z nich napište: „Co by se muselo stát, abych upustil od své naštvanosti…“ Zkuste si o tomto cvičení promluvit s blízkým přítelem nebo s mentorem. CVIČENÍ Č. 3: Označte si z následujících bodů ty, které by vám pomohly získat pocit větší pokory v momentech, kdy se k vám život zachoval nejvíce nespravedlivě: n Začít každý den zamyšlením nad životními dary, požehnáními, ale i nad utrpeními a překážkami. n Zapamatovat si, že v momentech naštvanosti či neočekávané porážky je dobré nadechnout se, nechat se zaplavit pocity, nijak je nesoudit a potom je nechat zase odejít. n Nechat zakořenit semínka naděje na těch nejnepravděpodobnějších místech – podobně jako když křehký výhonek vyrůstá zpod balvanu. n Použít to, co jsem se naučil/a, a pomoci příteli, který trpí. Naše vlastní ztráty nás totiž formují do silnější osobnosti, která se dokáže vcítit do pocitů rodiny a přátel a pomoci jim.

2

Skutečné pravidlo

Na každém rohu: Mějte otevřené srdce

Před lety na jeden z mých seminářů pro páry (workshop koučování párů) přišla žena okolo 25 let, která se jmenovala Julie. Julie strávila většinu svého dospělého života zamotaná do několika špatných vztahů po sobě. Všichni muži v jejím životě se projevili jako citově nedostupní, nebo dokonce její city zneužívali. Ona jim říkala „ti špatní hoši“. Po sérii několika bolestivých rozchodů došla k poměrně častému názoru, že „už neexistují žádní pořádní muži“. Julie se přiznala, že toto zjištění jí způsobilo ještě větší bezradnost. Chtěla začít znovu doufat, ale zároveň si uvědomovala, že by se muselo hodně věcí včetně jí samé změnit. Na seminář přišla sama a zcela se otevřela myšlence Skutečného pravidla č. 2, která zní: Něco čeká za každým rohem, což ve zkratce znamená: „Nevzdávejte to!“ Ať už jste měli v životě štěstí nebo smůlu, vždycky je zde možnost, že věc, po které toužíte ze všeho nejvíc, může čekat přímo za rohem – ať už se jedná o skvělou práci, životní lásku, medicínský zázrak, který zachrání život vaší sestry, či odklon od starého vzorce chování ve vztazích. Jak seminář pokračoval, řekl jsem Julii „Osvoboď se od svých starých vzorců, nevybírej si špatné chlapce a uvidíš. Nikdy nevíš, co se stane.“ Skoro o deset let později jsem slyšel o Julii znova. Po třicítce se dala na poradenství a velice tvrdě pracovala na prolomení 35


vzorců chování. A došlo ke změně: potkala příjemného muže, který byl chytrý, vtipný a milý. Říkala mu „dobrý chlapec“. Vzali se po dvou letech známosti, oba byli šťastní a odhodlaní založit rodinu, čili něco, po čem Julie vždy toužila. Nicméně jak čas plynul, ukázalo se, že Julie a její manžel nemohou mít dítě. Po více než šesti letech snah o dítě si neustálý tlak vybral svou daň. Julii bylo 38 let a cítila se zklamaná. Podruhé v životě se Julie vzdala naděje. Nicméně i tentokrát se uchýlila ke Skutečnému pravidlu č. 2 a díky vytrvalosti sobě vlastní si obstarala pomoc od úžasného specialisty na léčbu neplodnosti. Nedávno jsem dostal od Julie e-mail a v příloze byla její fotka s manželem a jejich novorozenou dcerou. Naše srdce a mysl se často uzavřou po utrpěné ztrátě či v obtížné situaci. Jedná se o přirozenou reakci. Bráníme se další bolesti tím, že se stáhneme, zatvrdíme a znecitlivíme svá srdce. Zůstat otevřený je nicméně někdy ta nejlepší obrana a zároveň nejlepší pojistka, že se svět nepřestane otáčet. Je zcela přirozené, že potřebujeme nějaký čas na zahojení, ale schovávat se za ochrannou zdí není dobrá dlouhodobá taktika. Všichni máme nepřeberné množství možností čekajících za každým rohem. Může se jednat o něco tak prostého jako překvapení v podobě návštěvy starého přítele, nečekaný dárek v poště anebo nová obchodní příležitost. Nebo se může jednat o něco tak intenzivního, jako je narození dítěte či transplantace ledviny, která dá šanci na nový život milovanému dědečkovi. Jedná se o případy, kdy člověk ztratí lásku ke svému vlastnímu životu a pak najednou, když už to nečeká, potká někoho skvělého a dostane novou šanci milovat. Někdy můžete ztratit důvěru sami v sebe, můžete se cítit poraženi a budete mít chuť vše vzdát. Vše, co máte, je mlhavá naděje. V těchto případech můj přítel Asa, bývalý mariňák, říkával: „My jen prostě jdeme dál.“ To znamená nechat si srdce a duši otevřené a doufat, že se po prudkém dešti objeví zase duha. Stejně jako laskavost a štědrost, které se objeví po prožité tragédii, jako 36

Na každém rohu

smích pramenící ze zoufalství. Schopnost efektivně zvládnout rozčarování a udržet si naději je něco, s čím můžeme klidně strávit zbytek života a stále se v tom zdokonalovat. Je k tomu však nutná velká odvaha a víra.

Kdy nechat věci být a kdy si za nimi jít Každý z nás má své touhy a přání. Ač se detaily mohou lišit, v jádru chceme všichni totéž – životy naplněné láskou, zdraví a smysluplný život pro sebe a pro ty, které milujeme. Občas překvapení, které vše otočí naruby a zažehne novou kapitolu v našich životech, přichází zcela mimo naši pozornost a nutí nás udělat jedno nebo druhé: nechat věci být, nebo si za nimi jít. Kolik z nás zažilo svobodu a úlevu v situaci, když něco necháme konečně být? Možná mohlo jít o špatný vztah, ve kterém jste zůstali příliš dlouho, nebo o práci, která vás svazovala a dělali jste ji jen kvůli obživě, a nikoliv s nadšením. Nebo se snad jednalo o projekt, který nikdy neměl šanci na úspěch. Mohlo jít i o přístup k výchově jednoho z vašich dětí, který nebyl zrovna úspěšný, nebo o dlouhotrvající spor s členem vaší rodiny. Jak nechat věci být a posunout se dál i z bezvýchodných situací je jednou z věcí, kterými se budeme zabývat v celé této knize. Začněme ale s jedním z nejmocnějších a nejméně využívaných nástrojů, jak nechat věci jít; je to odpuštění. Odpustit, nebo upřímnou omluvou poprosit o odpuštění – to vytváří prostor pro změnu, a dokonce i pro usmíření. Obyčejná omluva může vyústit v obrovský posun v životě i v mezilidských vztazích. Může dokonce odstranit nesmírné břemeno z vašeho srdce a uvolnit tím životní energii. Na druhé straně spektra – oproti tomu nechat věci plavat stojí za věcmi si jít. Když říkám „jít si za věcmi“, mluvím o neohroženém posunu k něčemu novému, i kdyby to mělo být zprvu děsivé. Je lidskou přirozeností vytvářet si stálé a bezpečné prostředí, 37


tzv. komfortní zóny. Zpočátku tento druh předvídatelnosti vnáší bezpečí a strukturu do našich životů, což je dobře. Nicméně dojde k situaci, kdy začneme uzavíráním ztrácet vlastní svobodu. Vykonáváme činnosti jen ze zvyku a naše schopnost přizpůsobit se či jakékoliv vzrušení pomalu ochabují. Tehdy potřebujeme opět najít sami sebe. Tehdy je čas stisknout tlačítko Obnovit. Nicméně zmáčknout toto tlačítko vyžaduje kuráž. Může jít o to, čelit dobře známé situaci nebo se dostat do zcela nové. Tehdy jsme donuceni zeptat se sami sebe: „Co teď? Co na sobě či své situaci chci změnit?“ Pokud hledáme upřímnou odpověď na tyto otázky, pravděpodobně budeme muset dělat jisté změny v průběhu, nebo dokonce zcela změnit dosavadní směr a vydat se úplně jinam.

Skutečné činy – „nechat věci být“ a „jít si za nimi“ Nechat věci být znamená oprostit se od čehokoliv, co nás svazuje, ať už se jedná o nekvalitní vztah, práci, jež nás nenaplňuje, nebo špatné smýšlení. Jít si za něčím naopak znamená odhodlat se věřit a přijmout šanci příležitostí. Oba tyto kroky nám otevírají srdce, mysl a životy pro nové možnosti.

Většina z nás nemá ráda změnu. Jsme šťastnější tam, kde je teplo a bezpečí. Přesto si ale musíme umět přiznat, kdy je nutné narýsovat tlustou čáru a něco změnit. A to i když se jedná o malou věc, jako je změna našeho postoje, například upustit od letitého hněvu na konkrétní osobu či touhy mít pravdu v každé situaci. Může se jednat o kohokoliv včetně vašeho šéfa či bývalé manželky, ale princip zůstává stejný: zbavit se hněvu, který vás dlouho užíral, a moci tak zcela změnit své postoje a posunout se směrem dopředu. Změnou, která na vás čeká za rohem, může být cosi tak jednoduchého jako přidání nějakého nového prvku do vašeho života. 38

Na každém rohu

Například zápis do tanečního či pěveckého kurzu, do kterého jste vždy chtěli jít. Třeba jste si říkali už roky, že chcete dělat něco rukama, a zrovna probíhá nový kurz ve vašem okolí. Nebo se naskytla možnost naučit se nový jazyk, založit vlastní společnost anebo si brát každý pátek volno. Tyto změny někdy bývají klíčové pro nové vymezení a přípravu na nové a vzrušující kapitoly v našem životě. V Juliině případě se tvrdá práce na změně zažitého chování vyplatila a ona si našla lásku svého života a stala se matkou. U jiného mého klienta se jednalo o pouhé zařazení jedné hodiny jógy a meditace do denního programu. Tato změna mu otevřela možnosti, o kterých se mu nikdy ani nesnilo, a on v sobě objevil schopnost utišit své vlastní myšlenky. Doslova se začal cítit jako nový člověk. Způsoby, jakými můžeme změnit náš život, jsou neomezené a objevit zcela nový svět možností může být daleko blíže a méně komplikované, než si myslíte. Neříkám, že musíte udělat ve svém životě radikální změnu za každou cenu. Většinou k tomu totiž dojde automaticky. Jediné, co musíte, je věnovat pozornost tomu, co se děje ve vás, a sledovat pozvolnou změnu. Věnujte pozornost i nejmenší změně ve svém nitru a naslouchejte svému vnitřnímu hlasu. Pokud jste typ člověka, který se drží zpátky a odolává změnám, usilujte o pozvolnou změnu. Pokud jste naopak ten typ, který se do všeho příliš vrhá a snaží se věci změnit za každou cenu, buďte naopak lehce zdrženliví. Nicméně důležité je věnovat pozornost tomu, jak se mění vaše nitro. Jedná se o neustálý životní proces a záleží na tom, abyste si našli čas to zaznamenat a zareagovat. Najdeme si čas každý den číst noviny a dívat se na zprávy, ale ani minutu na to, abychom se zabývali tím, co se děje v našem nitru.

39


Nádhera nepatrnosti Jak často promeškáme jemné nuance svých životů? Je to přesně tak, jak říká jedno pořekadlo: „Ryba objevuje oceán jako poslední.“ Projíždíme naší čtvrtí každý den celé roky. A v okamžiku, kdy se jdeme poprvé projít pěšky, spatříme nádherný dům před sousedovým domem. Stával tam vždy, ale my jsme ho nikdy opravdu neviděli. Stejně jako v mnoha jiných věcech jsme byli příliš zaměstnaní a ve spěchu, než abychom si ho mohli všimnout.

Skutečné činy – „seřiďte se“ Seřídit se znamená najít si čas na sebereflexi a sebepoznání. Ať už se jedná jen o pár minut relaxace ráno po probuzení či o zařazení meditace do denního režimu, udělejte si čas a všimněte si, v jakém stavu jsou vaše duše a emoce.

Někdy jsme tak ponořeni do každodenní rutiny, že nám zcela unikají tyto jemné a cenné životní okamžiky. Přicházíme o ně, protože jsme vůči nim nevšímaví. Dokonce kolem nich můžeme jen tak proplouvat každý den. Pokud si ale dáme tu práci a budeme jim věnovat pozornost více než jen na kratičký moment, dojde v nás ke změně a začneme si všímat malých detailů o nás samotných a o světe kolem nás. Jedná se o jistý druh probuzení, podobný stavu porozumění, které zažíváme v tichém okamžiku či ve snu. Může se jednat i o zneklidňující chvíli, které se obvykle snažíme vyhnout, protože nejsme rádi rozrušeni. Třeba jde o krizi, která ohrožuje naši pohodu, a dokonce i život, znepokojující chování milované osoby, které ale nemůžeme nadále ignorovat. Před několika lety jsem měl možnost setkat se s úžasným mužem, který se jmenoval James Harvey, bývalý ředitel firmy Transamerica. Setkali jsme se, když jsem psal knihu s Jamesovým mentorem dr. Meyerem Friedmanem, průkopníkem výzkumu 40

SKUTEČNÁ PRAVIDLA ŽIVOTA

Recommend Documents