Skupinová diskuse s matkami dětí v 9. třídě ZŠ, Brno
Číslo: 5 Místo diskuse: Brno Bydliště účastnic: okolí Brna Účastníci: matky dětí v 9. třídě ZŠ (nižší vzdělání) Děti: žáci 9. tříd ZŠ (školní rok 2007/2008) Délka diskuze: minut Moderátoři: M. Bernardová, J. Šafr, K. Vojtíšková Počet účastnic: 8
Vzdělání
Počet
partnera
dětí/pohlaví/věk
Vyučení
SOŠ
2/S-S/14-?
Vyučení
Vyučení
3/S-S-S/14-11-7
SOŠ
3/D-S-D/18-15-5
Vyučení
Vyučení
2/D-S/14-7
Střední
Střední
bez mat
bez mat
Střední
Střední
5/D-S-S-S-D/17- dělník vyučený v
dělník vyučený v
bez mat
bez mat
14-9-7-2
oboru práce
Střední
Střední
bez mat
bez mat
Vyučení
Vyučení
Jméno
Věk Vzdělání
Kamila
42
Karina
34
Karolína
37
Kateřina
35
Klára
36
Klaudie
39
Květa
Kristýna
34
35
Vyučení s mat
2/D-S/15-9
2/S-S/15-12
2/S-S/15-8
Zaměstnání
Zaměstnání partnera
Typ rodiny
v domácnosti nebo na vyšší odborný
úplná rodina s
RD
zaměstnanec
příbuznými
OSVČ
úplná rodina
dělník nevyučený v oboru práce
provozní pracovník ve nižší odborný službách a obchodě provozní pracovník ve službách a obchodě nepracující důchodce
oboru práce provozní pracovník ve službách a obchodě
zaměstnanec OSVČ
úplná rodina úplná rodina s příbuznými
dělník vyučený v
neúplná
oboru práce
rodina
provozní pracovník ve službách a obchodě
úplná rodina
úplná rodina s příbuznými
dělník vyučený v
Nepracující
úplná rodina s
oboru práce
důchodce
příbuznými
Kamila Kamila je v domácnosti, má dva syny. Nelíbí se jí trávení dlouhého času u počítače, chce aby měli i jiné koníčky než počítače, aby víc chodili ven. Snaží se syna nutit do nějaké jiné aktivity, vypne počítač a vyhodí ho ven. On se ale podívá kde má kamarády a za půl hodiny je zase zpátky doma. Syn měl „pochybnýho kamaráda“ z rozvedené rodiny, kde maminka se třemi syny chodila na 12hodinové směny, takže „děcka se vychovávají samy“. Na vesnici zničili, co mohli, on s nimi dřív chodil, takže rodiče museli být v té době (v páté třídě) každou chvíli ve škole řešit stížnosti. Rodiče proti tomu „rázně zakročili“, dali synovi na výběr - buď kamarád nebo počítač, a on si vybral počítač. Když syn dostal třídní důtku (negativní signál ze školy) musela Kamila s manželem do školy, aby se vůbec dozvěděli, co se ve škole vlastně děje, aby věděli, za co synovi vynadat, jak zakročit, protože syn o tom, co se děje ve škole, „mlží“. Návštěvu ve škole Kamila líčí jako možnost „dozvědět se pravdu“ o chování syna. Snížené hodnocení chování syna Kamila nezpochybňuje (přestože ho dostal hned na začátku školního roku), naopak by nebyla ani proti fyzickým trestům (které sama doma používá). „Vždycky říkám panu učiteli ‘když zaslouží, tak ho netahejte ze třídy a dejte mu před třídou ’ ... Já si myslím ... že kdyby dostal před tou třídou od toho pana učitele, tak, že by měl takovou ostudu asi a byla by mu hanba a pak by prostě dělal dobrotu.“ Odmalička byl problémový, ale už se zklidnil a Kamila už chodí jen na rodičovské schůzky a nemůže si na něj příliš stěžovat. Do třídy s ním chodí velmi hodný kluk – Rom ze slušné rodiny, který má dobré známky. Syn doma pomůže a od té doby, co je u hasičů, se dokáže postarat o mladšího bratra, má zodpovědnost a je samostatný. Jeho záliby mu ale většinou vydrží jen chvíli – asi rok chodil zpívat do sboru, teď chodí do hasiče, hodně fotí. Mladší syn „ten dělá úplně všechno tak akorát, ale ten starší, ten absolutně nehne ani prstem ... ne, prostě nemůžu ho dotlačit k ničemu. Chvilku dělal fotbal, chvilku dělal karate. Von vždycky všechno jenom chvíli, jenom tak ... jako nemůžu ho přinutit ... mu to vysvětlím, prostě, že je to dobrý, že není dobrý sedět jenom u toho počítače, že na ten fotbal, že to není špatný, že vlastně je venku a něco pro sebe dělá. Že prý u počítače taky něco pro sebe dělá.“ Za deset let by měl syn podle Kamily hlavně vydělávat hodně peněz, aby se sám uživil. Syn chce jít na střední školu do Brna, na obor elektromechanika. Vzhledem k jeho zájmu o počítače by bylo dobré, kdyby se tomu věnoval. Baví ho to a navíc si i vydělá. Kamila má zájem o to: „aby si vydělal a abych ho už neměla doma.“ Na vysokou školu syn nechce, matka si myslí, že spíš nepůjde. Její syn ale není podle ní příliš zručný, takže se musí živit
hlavou. VŠ ambice se v rodině ale spojují spíše s mladším synem, který je jiný. Vzdělání je podle Kamily důležité.
Vybrané hodnoty: Slušnost, samostatnost, pocit odpovědnosti, snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem, spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi
Klaudie Klaudie pracuje jako knihařka, její manžel je varhaník. Společně mají pět dětí. Celá rodina mají rádi Hradišťan, takže chodí i s dětmi na koncerty. Děti chodí do hudebky, takže navštěvují také koncerty dětí nebo varhaní koncerty manžela. Syn v deváté třídě je druhý nejstarší. Je spíš tišší, klidný, ale umí být i drzý. Jeho doménou jsou počítače, vytváří webové stránky, chodí na elektrotechnický kroužek, umí doma ledascos opravit („To se hodí. Ze dvou mixerů udělá jeden.“). Dělá také časopis pro školu a chodí s dětmi do skautu, který podle ní učí sounáležitosti a přátelství s ostatními. Jezdí na několikatýdenní tábory s partou lidí, která se schází i mimo schůzky skautu. Stará se i o mladší sourozence. Dříve hrál florbal, ale to už ho nebaví, přestal také chodit do klavíru. Klaudie by u něj ráda viděla více sportu a méně počítače. Navštěvuje jazykovou třídu na základní škole (studuje němčinu a angličtinu). Kromě toho, že píše do školních novin také zkoušel psát pohádky nebo fantasy příběhy, které Klaudii nechal i přečíst. Podle ní ovšem nebyly příliš originální, zdály se jí podobné Harry Potterovi. Synovi říkala, že by to mělo být něco jiného, originálního. Sám knihy moc nečte, přečte asi jednu knihu za půl roku. S kamarády syna Klaudie problém nemá, všechny je zná, i jejich rodiny. Podobně jako u Květy, jsou podle Klaudie ve škole „horší děti“ než ve volném čase (ve skautu). U víceletých gymnázií si maminka Laura stěžovala, že ve vesnici jsou děti horší než ve škole, nejsou to partneři pro syna, ale na víceletém gymnáziu (ve škole) jsou „lepší“ děti. Jako trest funguje vytrhnutí počítače ze sítě, a také zákaz skautu (hlavně u dcery, u syna více počítač). Klaudie měla představu, že syn půjde na gymnázium a pak na vysokou školu technického zaměření. Ale vzhledem k horším známkám to podle ní možná na gymnázium nepůjde, takže uvažovali nad střední odbornou školou: „to není na gymnázium, takže půjde na SOŠ
elektromechanik, syn má na vysokou školu, chtěla by, aby to na ní šel.“ Podle Klaudie by se sice mohl živit rukama i hlavou, ale chce aby pokračoval ve vzdělávání, protože „rukama se uživí vždycky.“
Vybrané hodnoty: Náboženská víra, pracovitost, slušnost, samostatnost, snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem
Květa Květa je prodavačkou v železářství. Rodina má malé hospodářství. Má dva syny, starší chodí do 9. třídy ZŠ. Jako u Klaudie i rodina Květy chodí společně na koncerty Hradišťanu. Syn je vysoký, světlovlasý, drzý, usměvavý, rád se předvádí. Když je hezké počasí, tak jezdí hodně na kole („Rád jezdí na kole, takže o tom i rád mluví.“), je venku s kamarády. V zimě se víc drží víc doma a prosedí hodně času u počítače nebo televize. Ve čtvrtek chodí na šprtec (stolní hokej), který hraje i závodně, večer už se jenom učí. Doma musí hodně pomáhat, jeho domácí povinností je mýt nádobí a vynášet koše, ale pomáhá i s prací na poli, v lese chodí na dříví, a vůbec co je potřeba. Rodiče se děti snaží zaměstnávat, i když zrovna není práce venku. Ve škole jsou děti „divočáci“, drzí, sprostí. Jeho kamarádi mimo školu jsou podle Květy lepší. Rodiče nedávno poměrně ovlivňovali výběr kamarádů. Jeden z kamarádů syna byl vulgární „divočák“ z rozvedené rodiny, kde maminka a tatínek po synovi každý chtěl něco jiného. Byl sprostý, nevychovaný, moc se neučil, i když prospěch měl dobrý, hodně chodí ven, nemá žádné povinnosti. Květa s manželem se synovi snažili ukázat, že to není kamarád pro něj. Vyloženě mu nezakazovali s ním kamarádit („to je asi blbost“), ale „snažili jsme se mu ukázat ty protipóly, co chceme my po [synovi] a co dělá ten druhej a jak to dělá, co se nám líbí a co se nám nelíbí a jak by to měl dělat.“ Syn nejdřív reagoval negativně, ale postupem času se ukazuje, že rodiče měli pravdu. Ve škole měli učitele, který na třídní schůzce rodičům oznámil, že si bude problémy se žáky řešit sám ve škole. Postupem času se dozvěděla, že učitel děti fyzicky trestá („jednou prohodil ‘dneska jsem dostal’“). Rodiče to přešli, neptali se dál, ale věděli od syna, že si pan učitel řeší kázeň po svém, na třídní schůzce pak pan učitel s dětmi neměl žádný problém, třída byla za něj nejhodnější. Květě to nevadí a ani ostatní matky ze skupiny nejsou v zásadě proti fyzickým trestům. Fyzické tresty dříve doma uplatňovali, dnes už je syn příliš velký. Trestem
pro syna je, když mu rodiče nedobijí kredit. Syn venku mluví sprostě, ale doma si toho moc nedovolí. V rodině zatím mají představu, že půjde na truhláře, obráběče kovů nebo zámečníka. Syn ale chce jít na zedníka, „v létě byl dokonce i na brigádě, vydělal si fůru peněz, je strašně nadšenej.“ Nadchla ho zednická práce, chodí na stavby, pomáhá manželovu bratranci na stavbě a maká, přestože je to dobrovolné a nic za to nedostane. „On to, co nemá v hlavě, tak má v rukách. On je strašně manuálně zručnej a on se prostě v tom vidí.“ Jde mu nejen zedničina, ale i opravit traktor nebo je šikovný při práci s pilou. Rodičům se volba zedníka příliš nelíbí, protože vidí velkou poptávku „po černým řemesle - obráběče kovů a takový věci a u nás je teda těch firem celkem dost, co se poptávají, takže my jsme si tak představovali to teplo a tak, no ... Prodávám v železářství. No, tak já vím, že je ta poptávka, že co k nám chodijou ti chlapi.“ Květa z hodnot považuje za důležitou upřímnost, poctivost a pracovitost. Člověk šikovný a pracovitý má podle ní spoustu šancí, a takový chce, aby byl i její syn. Na druhou stranu si všímá toho, že je v republice spousta lidí, kteří tunelují, podvádějí. Květa za důležitou hodnotu ale vybrala také náboženskou víru.
Vybrané hodnoty: Náboženská víra, pracovitost, slušnost, pocit odpovědnosti, nesobeckost
Kateřina Kateřina pracuje jako prodavačka („někdo to dělat musí“). Velmi jí baví ruční práce, doma paličkuje, plete, pekla s dětmi spoustu druhů cukroví, chodí ráda po lese. Kromě dcery v deváté třídě má ještě mladšího, 7letého syna. Dcera dbá hodně na svůj vzhled, nevyšla by na ulici nenamalovaná, obměňuje šatník, neoblékne na sebe nic, co je nemoderní, sice se jí nechce příliš pracovat, ale svoje oblečení si sama vypere. Je kamarádská – spíš v hloučku dětí se kterýma si má co říct, píše si s kamarády po ICQ. Vylepuje si plakáty (např. Avril L.), v autě dcera musí přelazovat z pro ní hrozných stanic a dává matce testy, kdo to zpívá. Když to Kateřina pozná, dostává „dobrej puntík“. Kateřina v dětství nemohla mít vylepený žádný plakát a nechtěla stejnou věc praktikovat u dcery, nyní si říká, jestli není zase druhý extrém. Doma mají zavedený internet pouze kvůli dceři, protože si tam musí něco hledat do školy, stáhnou si, vytisknou referát („do školy vždycky něco ‘najděte si to na netu’, prostě, to je
dnešní doba a všechno“. Kateřina tuto praxi kritizuje, protože děti potom ani neví, o čem téma je, protože si přečtou jen první dvě věty a odevzdají to. Dříve si děti museli hledat informace v knížce. Dnes děti ani podle učitelů tolik nemusí umět, nemusí se učit, ale stačí jim vědět, kde si co najít. Dcera sice čte, ale pubertální romány. Kateřina by byla radši, kdyby dcera četla „knihy o něčem“, ale ona nechce. Matka se jí snaží kupovat alespoň tyto knížky („říkala jsem si, že když bude číst aspoň něco, tak třeba k tomu dojde věkem, rozumem a tak“). zdá se jí, že dnes čte málo dětí a čtení je přitom důležité. V rodině Romům říkají „bubáci“. Malý syn se jich bojí, na Cejlu jich vídají hodně, mají tmavou pleť na které si postavili svůj život. Ve vztahu k černým se negativní postoje berou jako rasismus, ale ve vztahu k bílým to podle nich rasismus není. Kdyby dcera chtěla chodit s „cigánem“, měla by s tím Kateřina velký problém. Romská komunita je podle ní natolik jiná mentalitou, bydlením, chováním. Kateřina říká, že jim nic nedělá, říká příklad z jiné vesnice, kde po restituci domu, ve kterém bydleli Romové, je noví majitelé nemohli dostat ven. Romové byli velmi agresivní (basebalové pálky, nože). Kateřina má strach z jejich početnosti a z toho, že se postaví jeden za druhého. Chtěla by, aby i bílí měli tuto vlastnost. Na základní škole dcery měli zkušenost s holčičkou na vozíčku. Nejdříve z toho byl strach, jak se vše zvládne, protože škola není bezbariérová. Paní ředitelka ale pověřila kluky v deváté třídě, aby jí nosili do schodů. Bylo to správné rozhodnutí, protože i ti puberťáci dostali povinnost a s ní zodpovědnost, které se zhostili a udělali tak nejen hodně pro ní, ale i pro sebe. Dcera navštěvuje školu ve vedlejší vesnici a dojíždí do Brna na kroužek při základní umělecké škole (v Brně má prarodiče, dřív jí vyzvedávali). Kateřina by chtěla (je to její sen), aby pokračovala studiem na „vyhlášené“ střední umělecké škole v Brně, ze které by mohla pokračovat dál na vysokou. Dcera příliš nevěří ve svůj úspěch na přijímacích zkouškách a našla si střední polygrafickou školu, obor grafik pro média kam berou bez přijímacích zkoušek. Kateřina s dcerou byla na vzdělávacím veletrhu, kde se dozvěděla, že na této střední škole už od druhého ročníku spolupracují s firmami a absolventi nacházejí uplatnění na trhu práce, „což mě nakonec přesvědčilo v tom, že ju tam dám, když tam chce … ale není to, není to zrovna to moje, co jsem si myslela … Má ten dar a prostě je to takový, tak když se s tím narodila, tak je škoda, aby to zahodila.“
Vybrané hodnoty: Nesobeckost, samostatnost, snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem, slušnost, pracovitost
Karina Karina momentálně pracovala jako prodavačka. Má tři syny, z nichž nejstarší navštěvuje 9. třídu. Nejstaršího syna popisuje jako hlasitého, výstředního, darebáka. Na třídních schůzkách si musí vždy vyslechnout, jak vyrušuje. Se školou a učiteli Karina komunikuje poměrně často, protože má tři děti na stejné základní škole. Syn nemůže nic z toho, co se ve škole děje, zatajovat. Když byl jeden syn nemocný a ona mu šla do školy pro úkoly, potkala nějakou učitelku, která jí řekla o tom, že s ní chce mluvit jiná. Takže už raději říká všecko dopředu. Moderátorka: „A jak to mohlo bejt často, když jste tam takhle došla.“ - Karina: „Teďko? Poslední dobou? Často, takže čtyřikrát do měsíce.“ Syn dostal dříve ředitelskou důtku a dvojku z chování. Nevadilo by jí, kdyby ve škole učitelé uplatňovali fyzické tresty. Sama občas také použije výchovnou facku („po čuni“). Jako jediný ze skupiny chodí alespoň někdy do knihovny, ale příliš mnoho ani on nečte (asi jednu knihu za půl roku), doma mají vesměs staré knížky. Chodil do dramatického kroužku, kde se mohl předvádět, ten ale zrušili, dále chodil ještě na kickbox, ale nyní už na kroužky vůbec nechodí. Nechce se mu už dojíždět, problémem je špatné spojení z místa bydliště „my máme teďko blbý spoje takový“. neměl čas se učit, škola a holky - špatné téma na mluvení. Co se týká alkoholu, snaží se syna usměrňovat, plánovala, že na Silvestra se jí bude muset průběžně ukazovat „aby to nějak nepřehnal“. Pivo si občas s klukama dá a na Silvestra určitě také. Kouření u něj není problém, protože za cigarety nechce utrácet vlastní vydělané peníze. Karina vysvětlovala, proč z hodnot dala před slušností přednost samostatnosti: „já vím, že slušnost je fajn, když se člověk chová slušně k lidem, tak je to fajn. Ale potřeba je, v dnešní době být samostatnej, aby nějak prorazil, aby nebyl furt, jako, na dně … Slušný lidí maj smůlu, prostě, když to tak jako vidím kolem sebe, tak slušnej člověk nebude třeba ředitel, že jo, když to tak řeknu naostro.“ Podle Kariny se slušný člověk nedostane nahoru, alespoň tak soudí podle lidí v jejím okolí, například podle jejího nadřízeného. Syn chtěl už od páté třídy být policista. Jejich plán byl vystudovat jakoukoli střední školu s maturitou, a potom jít na policejní školu. Každý člověk podle ní na vzdělávání a práci hlavou nemá, „a když to pak posloucháte, tak si říkám kdo tady bude dělat tyma rukama …
kdo bude za chvilku stavět ty domy.“ Syn ale podle ní není ani moc na manuální práci: „on uvažuje o takové práci, kde bude v zimě a on absolutně není na prácu, on mě připadá, že ten policajt je tam jako, on s těma rukama, jemu se libíla ta brigáda, vydělal si peníze, to všecko, ale … já si ho nedovedu představit manuálně pracovat, opravdu.“Jeho táta je zedník a dřív nikdy tuto práci dělat nechtěl. Po zhoršení známek v deváté třídě, letní brigádě, na které si vydělal dost peněz a návštěvě náborářů z učiliště ve škole, syn změnil cíle a chce jít na zedníka nebo tesaře. Výhodou je, že si nebude muset platit pomůcky, školné a po škole bude mít zajištěnou práci. Syn si ještě před návštěvou náborářů z učiliště vybral studium odborné školy (na „elektrotechnickýho mechanika“), na kterém by si udělal maturitu. Vyžadovalo by to ovšem, aby byl na internátu, na kterém být nechce. Karině by se internát pro syna líbil, protože sama má zkušenost s tím, že bydlení na internátu jí donutilo víc se učit, což by on také potřeboval. Když bude doma, nejspíš ho nikdo nedonutí se učit. Karina: „… ale asi bude nakonec záležet na něm.“ – Moderátorka: „Jo, necháte ho zvítězit?“ – Karina: „Tak asi jo, než než aby tam šel s odporem a potom to flákal a propadal třeba, nebo tak.“ Vybrané hodnoty: Snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem, nesobeckost, odhodlanost a vytrvalost, samostatnost, pocit odpovědnosti
Klára Klára v době konání diskuse kvůli onemocnění nepracovala, pobírala invalidní důchod. Dříve pracovala jako krejčová, šití jí baví. Má dvě děti, dceři je patnáct a je tišší, hodná, i ve škole. Jako špatnou vlastnost Klára uvedla, že se snaží za každou cenu prosazovat svůj názor a je vzteklá, pokud není po jejím. Baví ji počítač, poflakování po vesnici kde bydlí. Dříve chodila do výtvarného kroužku, a také do skautu. Ve skautu se naučila užitečné věci, vařit, ale i vzájemně si pomáhat. S partou kamarádů a kamarádek chodí do hospůdky. Dcera nebydlí teď s matkou, ve tři přijde ze školy a hned se chystá ven. Když má něco udělat, třeba vynést koš, tak se jí nechce, chce to odložit, prvně chce jít za kamarádkami. Kláře by se více líbilo, kdyby nejdříve doma pomohla, a pak by šla ven. Dříve se mámě nesvěřovala, ale teď už ano, včetně známostí s chlapci. Škola je tématem, o kterém mluvit nechce „na to se mě neptej, s tím mě neotravuj“, s tím souhlasily i ostatní matky ve skupině, děti o škole s rodiči mluvit nechtějí.
Dcera začala kouřit kvůli kamarádce, která také kouří. Matka dceři nejdříve vynadala, poté se snažila jí domluvit, vysvětluje jí proč je to špatné, ukazuje jí letáčky, „ale ona vždycky říká ‘mamko, na to si musím přijít sama’ … a říkala jsem, co všechno jí to může udělat a ona je vlastně ještě nemocná, ona má Borelii.“ Fyzické tresty uplatňovala když byla dcera menší, dnes už ne. Dceři se hodně zhoršily známky ve škole. Klára s dcerou byly na veletrhu středních škol. Chtěla by dělat kosmetičku, mamča by chtěla spíš aranžérku, něco tvůrčího. Klára se obává, jak to nakonec dopadne, hlavně pokud bude muset dělat přijímačky: Moderátorka: „A jak to dopadne?“ – Klára: „To vůbec nevím, protože se hodně zhoršila, takže vůbec nevím, jak to bude, protože teď jsou vlastně příjímačky u všeho.“
Vybrané hodnoty: Snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem, nesobeckost, slušnost, spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi, samostatnost
Kristýna Kristýna se v diskusi příliš neprojevovala, byla hodně stručná. Pracuje jako cukrářka. Má dva syny (15 a 8 let). Starší syn v deváté třídě hodně dbá na svůj zevnějšek, chodí do posilovny, vypadá dobře, bývá upravený a baví se hodně s děvčaty. Umí také trefně odpovídat, je drzý. Syn jako jediný z dětí ve skupině nechodí každý den na počítač, nemají ani doma internet. Stihne prý komunikovat nějak jinak. Stejně ho počítače tolik nezajímají, protože chodí na tréninky do posilovny. Osm let chodil do sportovní gymnastiky. Chtěl by dělat nějakou sportovní školu, ale vypadá to na zámečníka nebo na zedníka, on chce na zedníka, matka nesouhlasí, protože ho budou bolet kolena, zámečník – bude v teple, bratr zámečník, měl by teplý místečko Chtěl by jít na nějakou sportovní školu nebo „na učitela“, ale vypadá to spíše, že půjde na zedníka nebo zámečníka (na to má podle známek). Kristýna nechce, aby šel na zedníka: „což mně se nelíbí, takže my jsme v takovým rozporu.“ V oboru zámečník by měl už díky rodině kontakty na práci (bratr Kristýny je zámečník), dělal by v teple nebo jezdil po světě, ne jako když bude dělat zedníka: „mu budou mrznout kolena, bude mít revma a já nevím co všecko a bude udřenej v padesáti.“
Vybrané hodnoty: Pracovitost, samostatnost, pocit odpovědnosti, spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi, snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem
Karolína Karolína s manželem mají tři děti, dvě dcery a prostředního syna, kterému je patnáct let. Jako rodina jezdí společně na výlety na kolech. Syn má velice dobrou povahu, dobrák, podle ní je lepší než starší dcera. Je ochotný pomoci aniž by ho musel někdo pobízet, pomůže například s nádobím sám od sebe. Tráví hodně času venku dokud je přijatelné počasí, jezdí hodně na kole, Karolína ho musí zarazit, když už je venku velká zima. Hodně času tráví také na počítači, hraje pořád jednu hru a komunikuje se svými kamarády. Sezení u počítače Karolína nepovažuje za smysluplné trávení volného času, jinak je jí jedno co děti dělají, ale má radost, když se začnou samy učit. Internet doma zavedli kvůli manželovi, ale uznává, že děti ho potřebují hodně i do školy, protože si často mají něco najít a stáhnout. „Dneska se s tím počítá, že to máte doma“. Syn čte počítačové časopisy a také občas nějakou povinnou četbu. V první třídě se hrozně špatně učil. Karolína sama si vyžádala psychologické vyšetření, kde zjistili, že je dysgrafik a dyslektik. Proto změnili po první třídě školu a první třídu opakoval. Potom už měl dobré známky, „protože byl na něho brán větší ohled a jako už nejsou problémy.“ Syn má dva kamarády, z nichž jednoho Karolína nemá moc ráda, je „takový divočák“. Druhý je naopak tichý, slušný a synovi pomáhá („komu by se nelíbil“), aby mohl jít dřív ven, často u něj bývá nebo naopak kamarád u nich. „Divočák“ se k těmto dvěma připojí a pak je ovlivňuje, jsou proti němu slabší, nedokáží si prosadit svojí vůli. Tento kluk je jedináček, učí se hůř než syn a kamarád. Matka se snaží do kamarádství syna nemluvit, akorát se snaží syna přesvědčit, aby nebyli s kamarádem tak snadno ovlivnitelní, aby slepě neposlouchali třetího. Sám si vybral střední strojní školu. Karolína je ráda, protože si myslí, že by ho to mohlo bavit. Má podle ní šikovné ruce, ale zase „bez toho papíru“, bez vzdělání ho nikde nevezmou, takže získat alespoň nějaké vzdělání je velmi důležité. Jeho starší sestra studuje gymnázium, otec si myslel, že půjde na vysokou, ale ona tvrdí, že na to nemá a že tam nepůjde. Otec studoval rok vysokou školu a nyní lituje, že ji nedokončil. Nicméně rodiče syna do studia tlačit určitě nebudou.
Vybrané hodnoty: Pocit odpovědnosti, pracovitost, spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi, snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem, slušnost
Tři nejčastěji zvolené hodnoty v diskusi: -
snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem (7x)
-
slušnost (6x)
-
samostatnost (6x)
