Skupinky aneb život v obecenství Milí bratři a sestry, vážení přátelé. Rád bych navázal na březnový úvodník o diakonii. Jsme již docela velkým společenstvím, a přesto bychom si chtěli uchovat fungující osobní vztahy a možná i rodinné prostředí. Návštěvou br. Samuele Húště jsme byli povzbuzeni k tomu, že i starý ztrouchnivělý pařez odkázaný k zániku se může znovu zazelenat a dát život. Pokud tomu tak je a my toužíme po živém společenství, proč bychom se měli bránit návratu k biblickým principům? V době prvokřesťanské církve nebyly kostely a mnoho křesťanů se scházelo po domech. Odtud se křesťanství přirozeně šířilo dál. Patřit do malého společenství scházejícího se i během pracovního týdne, které projevuje upřímný zájem o můj život a nabízí mi podporu v mém dalším rozvoji, je ta největší výhra, kterou můžeme v životě získat. Rád bych však toto téma doplnil několika myšlenkami z jedné z mých nejoblíbenějších knih. Je to útlá knížečka od teologa Dietricha Bonhoeffera: Život v obecenství. Bonhoeffer zde říká: „Žádný křesťan se nemusí stydět za to, že je příliš tělesný, jestliže touží po tělesné přítomnosti věřících. Člověk byl přece stvořen v těle, v těle přišel i Boží Syn k nám na tuto zem. V těle byl vzkříšen, v těle přijímá věřící člověk Pána Ježíše do svého srdce. V těle se uskuteční vzkříšení z mrtvých a s ním i obecenství Božího stvoření. V Ježíši Kristu navzájem patříme jeden druhému. To znamená, že křesťan potřebuje druhého kvůli Ježíši Kristu. Za druhé, že křesťan přichází k druhému jen skrze Ježíše Krista. Pro naše obecenství není rozhodující to, čím člověk jako křesťan je, nakolik je zbožný a upřímný, ale to, co člověk skrze Krista přijal. Naše společenství spočívá pouze v tom, co Kristus při nás vykonal. Čím opravdovější a hlubší naše společenství bude, tím více všechno ostatní mezi námi bude ustupovat do pozadí, tím čistější a upřímnější budou naše vztahy, tím patrnější bude při nás sám Ježíš Kristus a jeho dílo. Skrze Krista jsme navzájem bratřími a skrze něj zůstaneme bratřími až do věčnosti.“ K tomu Bonhoeffer dodává silná slova: „Kdo miluje více ideály o křesťanském obecenství, než obecenství samo, stává se ničitelem všeho křesťanského obecenství, i kdyby to jinak zcela upřímně, vážně a opravdově myslel.“ Na druhé straně však nezapomíná dodat: „Křesťanské obecenství není žádné duchovní sanatorium. Kdo se uchyluje do obecenství z útěku sama před sebou, ten ho zpravidla zneužije k povídačkám a osobnímu rozptýlení, i když tyto povídačky a rozptýlení mohou vypadat navenek docela zbožně. Ve skutečnosti však takový člověk nehledá obecenství, ale opojení, které by mu umožnilo na kratičký čas zapomenout na své osamocení. Výsledkem takovýchto pokusů však bývá znehodnocení slov, zastření všech dobrých zkušeností, nakonec rezignace a duchovní smrt. Kdo nedovede být sám, nechť se chrání před obecenstvím.“ To čím můžeme budovat společenství kolem Krista, jsou malé domácí skupinky jako základ duchovního společenství. Momentálně funguje v našem sboru skupinka sester a přátel v Otrokovicích, skupinka KD u Mikliců, skupinka žen u Žůrků a nepravidelně skupinka Díky. Ale to je jen skromný začátek. Byl bych rád, kdyby větší část sboru byla součástí nějaké malé domácí skupinky. V domácím prostředí není prostor na něco si hrát, nebo jen tak formálně prožívat svoji víru. Není to o strojených obřadech, ale o přirozeném zapojení každého „kdo má ruce a nohy“, pokud budeme respektovat principy, o kterých píše Boenhoffer. Do takového společenství pak mnohem snadněji pozvete někoho z vašich známých, který se zajímá o duchovní oblast. Zde je také mnohem více prostoru jeden za druhého se modlit a dlouhodobě se podporovat v životních zápasech, které si každý životem neseme. Tak si představuji obecenství, které naplňuje Kristův odkaz. Martin Žůrek
2
Nebojme se postavit za správnou věc Můj dnešní rozhovor jsem zaměřil na oblast, která je ožehavá a mezi lidmi se o ní často diskutuje. Vždy, když jde o majetek, budí to pozornost. Navíc, když dnes mezi lidmi vyslovíte „ církevní restituce“ tak často bývá oheň na střeše. Proč mají být, kde tu sumu vzali, k čemu mají mít církve majetek, když byl Kristus nemajetný, a mohl bych pokračovat ve výčtu námitek. Jenže mají-li být církve nezávislé na státu, je třeba tuto otázku již konečně vyřešit. V prosinci letošního roku se sejdou delegáti ze sborů na speciální unijní konferenci, kde se budou vyjadřovat k tomu, zda má naše církev v rámci současných zákonů pobírat finanční prostředky jako náhradu za odebraný majetek v době komunistické vlády v naší zemi. Všechny mé otázky k tomuto tématu, ale i k současnému stavu, který je v médiích probírán, jsem zadal osobě nejpovolanější – hospodáři Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne bratru Edvardu Miškejovi. Musím říci, že mě mile, velmi mile potěšil svou rychlou odpovědí, upřímnou snahou trochu se do této složité problematiky vnořit a nastínit nám současnou situaci a předložit fakta. - V úvodu našeho rozhovoru jsem položil tuto otázku: „Jaká je v současné
době situace kolem církevních restitucí?“ Návrh zákona o narovnání některých křivd mezi státem a církvemi prošel v Parlamentu ČR prvním čtením a v dohledné době by měl projít druhým. Po schválení bude předložen Senátu a nakonec prezidentu republiky. - Lidé v naší zemi obecně vidí v tomto zákonu něco jako neoprávněné požadavky někoho, kdo „prý“ majetek nabyl i konfiskací či jinak. Jde spíše o to, že lidé za navracením majetku vidí jen katolickou církev. Jaká tedy oprávnění mají církve, a konkrétně i naše církev, k navrácení majetku? Odpověď na tuto otázku by byla delší, než je vymezeno tomuto rozhovoru, ale 3
situace v ČR je opravdu nyní nastavena proticírkevně. Mrzí mě na dřívější vlády, že se s tímto problémem nevypořádaly hned po roce 1990 jako v jiných zemích (Slovensko, Slovinsko…). Největší část majetku má obdržet katolická církev a někteří lidé se snaží zpochybnit jeho nabytí v průběhu staletí. V pozemkových knihách však církev byla zanesena jako vlastník. Komunistický režim jí majetek vzal a stát s ním hospodaří dodnes. Naše církev přišla při pozemkové reformě v roce 1948 o pozemky a v 50. letech jí byl zabaven všechen majetek, který si členové ze svých prostředků vytvořili. Tehdy byla zakázána činnost církve a před opětným povolením, v roce 1956, byl majetek převeden na stát. Již v roce 1992 Česká národní rada přesně specifikovala, co nám bylo sebráno a co má být navráceno. - Leccos jsem k této tématice nastudoval a přečetl. Tuším, že v 90. letech církev nějaký majetek zpět vysoudila. Co tedy konkrétně se nám vrátilo, v jakém stavu, a co dnes s tímto majetkem je? Některé budovy jsme po jednáních s místními úřady dostali zpět (Praha 10, České Budějovice, Kladno…). Budovy byly vybydlené a za prostředky církve se musely opravit. O další jsme se soudili 10 až 20 let (Praha 2, Třinec…) a některé nám už stát nemůže vrátit, protože se dostaly do majetku obcí a měst, které nic vracet nebudou. Stejně nám nebyly vráceny pozemky, movitý majetek a finanční prostředky. - Lidé často poukazují na to, že církve vyčíslily svůj požadovaný majetek maximalisticky a že nikde neviděli seznamy těch požadovaných majetků. Máme my nějaký takový seznam, a jak jsme se k němu dopracovali? 4
Cena majetku se může jevit jako příliš vysoká, ale je to způsobené tím, že se její hodnota uvádí v dnešních cenách. Seznamy majetku byly sestaveny několikrát, ale dnes se jedná o dohodu mezi státem a církvemi, proto se vychází ze seznamů z minulých let. Navíc se nevrací všechen majetek, jen některý. Jak jsem uvedl výše, již v roce 1992 ČNR měla takové seznamy a při předávání se bude muset znovu doložit, zda církev tento majetek vlastnila. Seznam našich nemovitostí byl dále doplněn na základě prostudování dokumentů ve státním archivu. - Co a kde by mělo být státem nahrazeno? Jedná se o pozemky a nemovitosti v Praze, na Českomoravské vrchovině atd., proto se jedná spíše o finanční náhradu, protože většina majetku je ve vlastnictví obcí a měst, který se vracet nebude. - Jde o něco konkrétně i na Zlínsku – v našem rodném kraji? Ve Zlínském kraji se jedná o níže uvedený pozemek, který je však zastavěn a měla by být za něj poskytnuta finanční kompenzace. Zlín – Prštné, pozemek č. parc. 370/22, kat. území Zlín – Prštné, zapsáno u SG Zlín na LV č. ... (zastavěno) - Jakou pozici při vyjednávání se státem máme a jsou naše návrhy či připomínky akceptovány? Nebo je to plně v režii Ekumenické rady, v níž jsme v pozici pozorovatele? Jsme zahrnuti do skupiny Ekumenické rady církví (ERC), kde jsme jako pozorovatelé. Je zde i Židovská náboženská obec, která nemůže jednat samostatně. Při jednáních komise ERC jsou naše připomínky přijímány a respektovány.
Jednání byla velice korektní. Druhou skupinou je Biskupská konference katolické církve a jejích řádů, která má také svoji komisi. Ministerstvo kultury ČR jednalo pouze s těmito dvěma subjekty a s nikým jiným. - Jak ty osobně vidíš reálnost schválení zákona a konečně tedy napravení křivd totalitního režimu na naší církvi? Nikdy se na této zemi nepodaří napravit všechny způsobené křivdy, které zavinily totalitní režimy, ale i my jako jednotlivci. Zákon se také jmenuje „Zákon o nápravě některých křivd“ a byl bych rád, kdyby se alespoň některé podařilo napravit. Jsem optimista. - Myslíš si, že je křesťanské se takto „domáhat pozemských statků“ nebo to nemáme řešit a tzv. křesťansky „shrbit záda“ a raději se věnovat evangelizaci, pomáhat bližním... Většina našich předchůdců, kteří byli svědky útlaku a zákazu v 50. letech, již nežije, oni museli daleko více hrbit záda a někdy i ducha, aby církev mohla existovat a naplňovat Kristův odkaz. My to dnes nemusíme dělat, nemusíme se ani soudit, stát sám nabízí vyrovnání. Získané prostředky nechceme a věřím, že ani nebudeme hromadit. Opět je použijeme pro evangelizaci a pomoc lidem. - O jakou částku se v současnosti pro naši církev jedná a nakolik se to blíží vyčíslené skutečné hodnotě majetku, který nám byl v 50. letech sebrán? Celková částka v dnešních cenách by byla 2,1 miliardy. Náhrada je navržena ve výši 930 milionů, rozdělených do období 30 let. Dostáváme se tedy na polovinu.
- V prosinci se uskuteční unijní konference speciálně k tématu pobírání finančních prostředků od státu. Členové si vždy zakládali na tom, že jsme v otázce financí na státu nezávislí a že žijeme z darů a desátků. Jaký máš na to názor ty osobně, a máte již signály z konferencí sdružení? Jaké názory na to mají členové v naší unii? Stále si zakládáme na tom, že nejsme závislí na penězích od státu. Církev by měla dál učit a držet biblické principy – systém desátků a darů. Na druhé straně, když se stát snaží nahradit církvím, co jim vzal, neměli bychom se bránit, ale přijímat to jako bonus. Využít tyto prostředky pro Boží dílo. Mezi členy se setkávám s podobnými názory. Nebude-li zákon schválen, nebudeme se soudit, ale když se stát s dluhy vyrovná, využijme prostředky, dokud je čas. - Co by sis přál –bez ohledu na to jak vše okolo této otázky dopadne - aby v církvi převládalo a bylo hlavním v naši práci pro ostatní lidi a naše okolí? Přeji si, aby naše církev dále plnila Boží záměr, seznámit lidi s Ježíšem Kristem a to jak slovy, tak i činy. Nebojme se postavit za správnou věc, i když útoky a tlak přichází. Buďme pokorní, ale nesnažme se příliš zalíbit lidem. Poselství o Kristu (ukřižovaném) bylo často pohoršením a bláznovstvím, ale pro ty, kteří je přijali, se stalo mocí Boží (1 Kor 1,24). Lidé poznají, zda nám jde o moc, peníze nebo o ně samotné a tak to bude, dokud Ježíš nepřijde. Edvard Miškej S velkým díkem Petr Matula
5
Diakonie Zamyšlení pro měsíc červen 2012 DRŽ SE DOBRA Buď hrdý na svůj dar! Mám rád svého tátu. Celý život jsem mu něco záviděl. Uměl vždy báječně vyprávět. V tomto po něm nejsem. Vždy jsem se těšil na jeho kázání a myslím, že jsem nebyl sám. Dokonce jsem se jeden čas snažil mluvit jako on. Brzy jsem to ale vzdal, protože to nebylo ono. Přestal jsem si hrát na svého tátu. Pokud mne Bůh stvořil takového, jaký jsem, tak přijme i mou službu. Toto poznání přineslo do mého života nový pokoj. Přijal jsem sebe sama takového, jaký jsem. Tak přijme i mou službu, se všemi klady i zápory. Navíc jsem pochopil, že mohu být užitečný i ostatním lidem ve svém okolí. Jako je mnoho údů v jednom těle a nemají všechny stejný úkol. Tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána jednomu každému z nás. „Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlasu s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží, kdo má dar učit, ať učí. Kdo má dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. ( Řím. 12,5-8) Bůh nám ve své velké milosti dává prostřednictvím Ducha svatého zvláštní dary, které pomáhají naší duchovní rodině najít vzájemný soulad a také nás učí spolupracovat a navzájem se doplňovat. 6
Podle apoštola Pavla je jedno, zda mám dar proroctví, nebo prosté služby trpícím. Před Bohem jsme si rovni. Apoštol tu vlastně pokračuje ve svém školení o tom, jak se můžeme chránit pýše a pocitu nadřazenosti, stejně jako nás chce bránit před opačným extrémem, kterým je nízké sebevědomí. Děkujte každý den Bohu za to, že máte na každé ruce palec. Vzpomínám na jednu dobu, kdy jsem svému Pánu takto děkoval. Tehdy jsem nesl pět kilo medu ve velké sklenici, která najednou praskla a já si uřízl kousek palce. A právě tehdy jsem poznal, jak je palec důležitý i na pravé ruce. To bylo den předtím, než jsme se odstěhovali. Já druhý den jsem mohl stěhování jen sledovat. Díky svému zranění jsem nebyl schopen zvednout nic těžšího. Tak jsem teprve poprvé v životě poznal, jak je palec na ruce důležitý. Od té doby obdivuji lidi bez ruky, nebo ochrnuté. Jak já se tehdy děsil a přitom i těšil, až se mi poraněný palec zahojí. A poté ještě několik dnů jsem děkoval Pánu Bohu zato, že mám na ruce funkčních všech pět prstů. Pokud žijeme ve společenství lidí, určitě můžeme být nějak užiteční. Buďme Bohu vděčni, co umíme a čím můžeme být užiteční druhým. Nebuďme ale překvapeni, když se nedočkáme vděčnosti od lidí. Když jsem navštívil Atény, zrovna stávkovali popeláři. Již druhý den jejich stávky bylo poznat, že městu chybí jedna důležitá součástka. Obyvatelé města si najednou uvědomili, jak důležitou profesi popeláři dělají. Podle Bible je jedno, zda jsem popelář, nebo poslanec. Důležité je, zda svou práci dělám poctivě. Bůh každému z nás dává
zvláštní úkol a zvláštní dar – výsadu. Až započne poslední Boží soud, lidé nebudou souzeni podle toho, jaký dar dostali, ale budeme souzeni podle toho, zda jsme uvedený dar náležitě využili, nebo jsme uvedený dar nechali ležet ladem. Všichni,
kdo jsme vděčně přijali své obdarování Bohem, budeme brzy s Ježíšem v jeho věčném království. Chtěl bych být mezi nimi. A co Ty – jak je to s tvou touhou? V. Fürst st.
Výzva „Zůstávat bdělí“ je stále naléhavější Matouš 24,42 Ve 20. století byla válka, ale tíha válek a násilí se projevovala ve všech obdobích lidských dějin. V tomto ohledu 20. století nebylo jiné, ale lišilo se intenzitou těchto jevů. V tomto století poprvé došlo ke skutečně globálnímu konfliktu… . A jako kdyby to nestačilo, konflikt nebyl jeden, ale byly dva. V lidské společnosti je stále více zla, což se projevuje v postoji lidí k Bohu a k bližním. Morální úpadek a vzrůst zločinnosti i násilí jsou očividné. Lidé milují peníze více než Boha a jsou ovládáni požitkářstvím. Všechny tyto skutečnosti dokazují, že žijeme v „kritických časech“ (2 Tim 3, 1-5). Ježíš ale své následovníky vybízel: „Zůstaňte proto bdělí“ (Mat. 24,42). Tato slova jsou pro nás vybídnutím k tomu, abychom nejen byli bdělí, ale abychom bdělí zůstali. Máme-li zůstávat bdělí, musíme být stále ve střehu. To znamená více než jen uznat, že žijeme v posledních dnech a že toto období je obtížné. Musíme být pevně přesvědčeni, že konec všech věcí se přiblížil (1. Petr 4,7-10). Také v 1. Janově 2. kapitole čteme, že dnes je tedy zapotřebí činit Boží vůli a zároveň si uvědomit, že je to velmi naléhavé. Všemohoucí Bůh vždycky drží své slovo – dodržel ho v Noemových dnech a dodrží ho i v naší době. Je to uvedeno
v 2. Petr 3,3-7. Ježíš Kristus dnes řídí obrovské dílo duchovního vzdělávání, aby ti, kteří pracují na vinici Páně, byli v bezpečí a mohli přežít. Je tedy nezbytně nutné, abychom „zůstali bdělí“ a dokázali, že jsme na Boží den připraveni (Mat. 24,44). Pán Ježíš Kristus zdůrazňuje v poslední knize Bible, ve Zjevení 3,11 „přijdu brzy“… pak ve 22,7, 12,20. I ve SZ se již o tom píše v Iz 2,12 „Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu“… 17. verš „Sehnuta bude zpupnost člověka, ponížená bude lidská povýšenost, v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin“. Podobné verše můžeme číst i v Jeremiáši, Joelovi, Sofoniáši. Jak je pro nás adventisty dobré, že můžeme denně číst Boží slovo a hlavně přemýšlet o tom, co čteme (Ef 5,15.16) a také, jak žijeme v tomto uspěchaném čase, zda si najdeme chvíle pro své nejbližší, například v dobrovolnické práci a všude kde je třeba (1. Kor 15,58). A tak moji milovaní bratři, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně, vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. Amen S láskou se s vámi podělila vaše sestra v Kristu Evža – Eugenie Macháčková 7
Na Lopatě (bez lopaty) Již v zimě naplánovali Miklicovi v rámci své služby Křesťanského domova společný víkend. Tentokrát jsme vyrazili k česko- slovenskému pomezí – na Mikulčin vrch. Pozvání přijalo několik rodin, ale i jednotlivci. A tak jsme v pátek 25. května zamířili ke společnému cíli auty. Po seznámení s chatou Lopata a jejím zázemím jsme se začali kochat nádhernou scenérií okolí. A věřte, v téměř osmi stech metrech nad mořem, s rozhledy na Bílé Karpaty či Bojkovicko se kochá nádherně. A když do toho svítí i sluníčko, no uznejte, není to báječně strávený čas? Děti se rozprchly do blízkého okolí a jaly se dovádět. A my dospělí? Každý nějakým způsobem odpočíval. Pak se sluníčko naklonilo k západu a my jsme se rozloučili se starým týdnem a přivítali jsme sobotní den. Od našeho pastora Martina Žůrka jsme slyšeli i něco z Božího slova a při zpěvu písní jsme se naladili na celý víkend. Večer uběhl při zpěvu a vyprávění. Děti se rozhodly otestovat stabilitu a bytelnost dřevěné konstrukce chaty - a vydržela. Postupně ruch utichal, jen pár jedinců protáhlo své vyprávění téměř do půlnoci. Ráno ruch opět nastal. Probudit se nebylo těžké. Vše vrzající v chatě postupně vytáhlo z postelí i ty nejospalejší. Děti již byly od šesté ráno v pohybu a tak pro ně byl začátek pobožnosti v 8
9.30 hod. velmi vzdálen. Takže dobrovolný dozor Víťa Slováček s Vlasťou Miklicou sebrali děti a dorost a vyrazili do lesů a hájů. Určitě záslužná činnost. My ostatní jsme písní a modlitbou přivítali Pána Boha mezi nás i v tomto místě a úkoly sobotní školy vyplnily dopolední čas. Diskuze, názory a poznámky nás natolik zahltily, že jsme bez dívání se na hodinky protáhli sobotní téma evangelizace až do půl dvanácté. Takže v době, kdy běžně ve sboru končí celá bohoslužba, my teprve dokončili sobotní školu. Všichni jsme se shodli, že nám to nevadilo, že byl čas i na zkušenosti a osobní sdílení. Prostě jsme ochutnali něco málo z toho, co bude snad i na nové Zemi. Mezitím nám dorazily zpět děti s doprovodem. V plném počtu, bez zranění a hladoví již mysleli, že bude konec a bude se podávat společná kyselice. Jenže ouha. Museli se tedy zklidnit a při kázání Ivetky
Slováčkové se zamyslet i nad duchovní stravou. Polední oběd v podobě kyselice a frgálů nás zasytil a byli jsme připraveni k dalšímu programu. Byla jím odpolední vycházka na Velký Lopeník a na něm tyčící se rozhlednu. Žel jen, že poobědní „dáchynek“ byl moc krátký – tedy alespoň pro některé z nás. Děti, jakoby ani dopoledne venku nebyly, byly zase nakopnuty k „túře“. Původních prý 5 kilometrů k vrcholu se proměnilo v asi 6-7 kilometrů. Takže i s cestou zpět jsme ušli 13kilometrovou trasu. Někteří – ti možná indisponovaní či „lenivější“ zůstali pod prvním kopcem na sluníčku – odpočívali, nabírali sílu a barvu. Ten zbytek zamířil k vrcholu. „Stoupák“ vedl i pastvinou pro dobytek a my po očku sledovali, zda se skot neblíží. Nástrahu trasy jsme ale překonali zdárně. Cesta lesem se sice táhla, ale při vyprávění ani nevnímáte, že pořád jdete a cíl stále nepřichází. Naštěstí jsme k němu dorazili. Rozhledna v dřevěném provedení a přímo na hranici našich bratrských zemí nám poskytla velký a úchvatný rozhled. Na jednu stranu oblast Bílých Karpat, na druhou stranu již oblast západního Slovenska a v dáli, i přes opar, bylo v dalekohledu vidět i Malou Fatru. Po sestupu z rozhledny nastalo povinné focení vrcholového týmu. A pak již cesta zpět. Někteří opět pozvolně, ale jiní
– hlavně David Bijok - zapálil turbo pohon. Oním pohonem byl hlad a tak jsme jej viděli až na Lopatě. Posléze se nám přiznal, že pod kopcem dostal nabídku, která se neodmítá. Ne, nebojte se, nebyla to nabídka k sňatku či k lepší sborové služebnosti. To jen borec na čtyřkolce jej sám od sebe naložil a dovezl zpět do civilizace. Že by hladový David vypadal tak zbídačeně? Kdo ví. Postupně jsme dorazili zpět, využili luxusu teplé sprchy. A pak nás Martin Žůrek pozval ho blízkého háječku k prožití 9
společného přijetí chleba a vína. Na pozadí Žalmu 23 nastínil Boží přetékající štědrost pro všechny, i pro děti. Takže lámal chléb, dával otcům rodin a ti štědrost z „Božích rukou“ dávali své rodině. Stejně tak i víno – symbol štědrosti. Pro nás to vše bylo něco nového a nepoznaného a byl to velmi požehnaný a posvěcený obřad. Konec soboty jsme zakončili opékáním pochutin nad ohněm a opět družným vyprávěním. Uléhání do lůžek zase probíhalo velmi pozvolně, až nakonec Lopata utichla od zvuků a vrzání. Ranní sluníčko opět vytáhlo ven dříve děti a některé jejich rodiče. Zatímco probíhaly individuální snídaně, bylo rozhodnuto, že auty dojedeme na vzdálenější místo a po hřebeni se projdeme na další vyvýšené místo s rozhledem. To bylo již na slovenském území, ale díky optice jsme viděli zblízka oblast Pováží a na druhou stranu jsme dohlédli až téměř domů. Rozeznali jsme maják na Tlusté hoře, i v dáli se tyčící se obilná sila Kroměřížska. Po návratu jsme se balili a naloďovali do aut, zatímco děti si užívaly poslední čas volného řádění. Po obědě, který jsme měli v místním bufetu, jsme se již postupně loučili a mířili zpět domů. Mé osobní dojmy z tohoto víkendu jsou více než pozitivní. Jo, a abych
10
nezapomněl: je mou povinností vám představit všechny účastníky víkendu „Na Lopatě – bez lopaty“. Organizátory byli Miklicovi v počtu 2 + 4 děti. Dále se zúčastnili Žůrkovi i se syny, Slováčkovi s mladšími syny, Matulovi s dětmi. Pak i Maruška Garguláková s dcerou Maky, Mališovi, Luptákovi, sólo účastníky byli Alča Vyčánková a David Bijok. V sobotu se ještě připojili Soňa Jarošová (dříve Trundová či Vyčánková) s manželem, synem a dcerou Markétkou. A na konec jsem si nechal naše nové přátele – rodinu Reškových z Malenovic, kteří jsou naši spoluvěřící od reformovaných. A myslím, že ač díky věku svých dětí nemohli absolvovat vše, tak se jim snad mezi námi líbilo. Nakonec mně zbývá jen poděkovat všem zúčastněným za ochotu zapojit se. Myslím, že právě takové společné chvíle utužují a stmelují k jednotě a lásce. A pro vás další je to pozvánka či motivace k něčemu podobnému. Zdar dalšímu stmelování. Reportáž bez lopaty na Lopatě P. Matula
Safari 2012 – Postav si své ZOO Tak zněl podtitul letošního Safari – tradiční to akce klubu Pathfinder. Slunečné a teplé počasí v kombinaci s věhlasností a oblibou lokality letos do ZOO Lešná přitáhlo rekordní počet účastníků. Při registraci se konečné číslo zastavilo na více než 80 dětech a více než 50 dospělých. A to tu vážení ještě nebylo. Žel, projevilo se to při samotné hře a i při štědrosti cen pro všechny děti. A jak nakonec poznamenal letošní hlavní pořadatel Roman Vyčánek – stěžujte si a chvalte na vedení Pathfinderu. Třeba se slitují a Safari se posune do roviny mimoregionální akce. A věřte, tato akce by si to zasloužila. Ale dost vedlejších řečí. Hlavní bylo samotné zápolení. 10 týmů různého složení (v počtu do 10 dětí) dostalo úkoly. Po splnění úkolů v blízkém okolí naší základny děti plnily úkoly i v dalších rozlehlých prostorách ZOO parku. A musely se snažit. Proplétaly se nejen přírodou a pavilony zvěře, ale i davy běžných návštěvníků. Čas dvou hodin vymezených pro hru nemilosrdně ubíhal a taktiky týmů byly různorodé. Kdo tam byl s námi, potvrdí, že to byl skutečně chaos. Menší balancovali na hraně ztracení, větší na hraně zhroucení z běhu. Čas hry vypršel a ruch ustával. Došlo na občerstvení a doplnění energie. A pořadatelé Roman a Jerry poctivě a s velkou pečlivostí hodnotili celé snažení všech týmů. Dobojováno, dopočítáno. Výsledky známy a týmy v řadách očekávaly verdikt. Mnozí byli možná zklamáni, někteří spokojeni, že se jim leccos podařilo, a ti poslední byli nejnešťastnější. Pro mě byli všichni vítězi, žel pořadatelé to tak nastavili a proto máme i vítěze i poražené.
Pro náš oddíl Daleká cesta jsou povzbudivé výsledky. Dívčí část, doplněná o pár dětí z jiných míst pod názvem Fantastická jedenáctka, vybojovala bronzovou příčku. Na druhé místo se ztrátou pouhých 3 bodů se probojovala chlapecká část našeho oddílu pod vedením Kuby Slováčka. Zvolili si i netradiční název – Zoologové Safari Zlín. A vítězové? Jak se již stává tradicí posledních akcí – oddíl Stezka z Valašských Klobouk pod vedením lídra Sama Mitury. Je poznat, že se práci s dětmi na Valašsku velmi věnují. Které další oddíly byly dalšími účastníky? Zkusím vám je představit, ale nevím, jestli na někoho nezapomenu. Žlutavské Sovy, modří Bobříci z Veselí n. M., Vsetíňáci, skauti Severka ze Zlína, pak noví kamarádi – skauti z Lukova. A vidím, že počet 10 týmů mně nehraje s tím, koho jsem jmenoval, ale tuším, že některé oddíly byly početnější a tak vytvořily 2 týmy. Ceny a výsledky byly rozdány, všichni byli unaveni. Někteří využili výhody pobytu v ZOO a ještě zamířili k prohlídce celého ZOO či jeho části. A mé závěrečné konstatování? Myslím, že se to vše povedlo, i když to sem tam díky množství účastníků „zaskřípalo“. Nikomu se nic nestalo, divé šelmy nikoho nesežraly, hadi neuštkli, opice nepověsily do klece a ani sloni nikoho neosprchovali – i když v teple by to někomu třeba nevadilo – že Kubíčku S. ? Tak příště zdar – a třeba překonáme magické číslo sta dětí. V ZOO parku prožil a pro vás přepsal do písemné verze T&P – P. Matula 11
12
Kabalat Šabat Kdo jste byli, netřeba vám popisovat. Kdo jste nebyli, vaše škoda, ale svůj pohled vám rád poskytnu. Musím poznamenat, že v některých z nás, kteří jsme pomáhali organizovat večer Kabalat Šabat s Alanem Chlebkem , „vrtal“ červíček obav a strachu, že nás tam bude obrazně řečeno pět a půl a bude to fiasko. Naštěstí obavy se nenaplnily a sešlo se nás poměrně dost. Teoretické, ale i praktické představení toho, jak Židé v minulosti i současnosti vnímají šabat – sobotu a její zahájení, je docela odlišné od tradičních rituálů, které znají adventisté. Zatímco my to možná vnímáme již rutinně, pochopil jsem, že Židé sobotu vlastně vnímají po celý týden a již od pátečního večera se na ni připravují. Uznávám, že mnozí řeknou – také to mají jako rutinu a tradici, ale přesto všechno vnímám, že pro ně dle toho co jsme viděli, slyšeli a i prakticky prožili, základem je Bůh a rodina. Fascinující byla ukázka, když mužové i se syny jdou v pátek vpodvečer do synagogy a zpívají Žalm. Jenže ne obvykle, ale každý na vlastní hudební základ a také každý začíná v jiný čas, podle toho, jak tam přijdou. To je teprve hluk v domě Božím, a přitom jiný. No a když pak vidíte, jak ženy doma připravují páteční večeři a začínají ji tím, že rozsvěcují světlo svíček, k čemuž již v raném věku zaučují dcery – no musím
uznat, že na šabatu se Židé podílejí již od mladého věku, a tak se tradice předávají dál. Základem šabatu je moc chval, díků a žalmů. To je úchvatné. Když jsme pak zakusili i tradiční předávání sladké buchty – v našem provedení vánočky - s přáním šabat shalom, hlavně přítomné děti měly z toho „svátek“. Upoutalo nás také avizované „tancování“. Jenže žádné skutečné tradiční tancování za tím nehledejte. Spíše na základu tradic je to dusot, dupot – vyhánění satana. V našem provedení bylo spodní foyer sboru těsné. Chlapi v menším kruhu a ženy okolo nich ve větším dupali „po satanovi“. Celé naše setkání se nakonec protáhlo na téměř 3 hodiny, ale čas jsme nevnímali. A vůbec, pokud čas trávený při oslavě, chválách a projevování vděčnosti Pánu Bohu sledujeme s nedočkavostí konce, můžeme vůbec plně přijmout Boží požehnání? Ohraničuje si náš Bůh čas na nás „oddo“? Nebo to vnímáte jinak? Nechci poučovat, spíše mě páteční večer navnadil k přemýšlení, co pro mě znamená sobota, čas s lidmi a Bohem. Jestli to je jen zvyk, tradice nebo něco víc. Víc pro věčnost, vždyť na Nové Zemi bude „sobota“ pořád. A čas nebude našim pánem. Pro vás osobní zkušenost sepsal Petr Matula
13
Teorie a praxe aneb: „Ty naše sborové písničky české a slovenské.” Zpívárne: „ Buď vítán, svatý dni”, ale s povzdechem vypínáme v pátek večer televizi. Zpíváme: „Jakou jistotu, jakou radost mám”, ale ani naši nejbližší to na nás nevidí. Zpíváme: „ Pro Ježíše nikdy neváháme, pro něho chcem rádi pracovat - pokud se nejedná o úklid sboru, sborovou brigádu nebo akci pro záchranu duší. Zpíváme: „Já zpívám rád o Pánu svém” - ale nejsme ochotni se zapojit do sborového zpěvu. Zpíváme: „Všeho vzdám se pro Ježíše” - ale nejsme si jisti kdy. Zpíváme: „ Jak marná světská sláva” ale jen neradi se pohybujeme ve stínu jiných. Zpíváme: „Já vím, komu jsem uvěřil nikdo jiný však neví, komu jsme to vlastně uvěřili. Zpíváme: „Ó jak bych neměl vesel být” - ve sboru se ale tváříme jako
návštěvnici krematoria. Zpíváme: „ Na věky zřít tvou tvář” – zatím ale vystačíme s minutami. Zpíváme: „Domů bych rád” - ale nejraději jako senioři, kteří trpí neduhy. Zpíváme: „Můj Jezu, jak ty chceš” - ale stejně o všem rozhodujeme sami. Zpíváme: „ Přijď Jezu drahý,” - ale pokud možno ne v naši generaci. Zpíváme: „Ó ujmi ruku moji” - a pomoz mi zaškrtnout správná čísla sportky. Zpíváme: „ Soboto krásná, jak libý tvůj čas“ - ale nemůžeme se dočkat až zapadne slunce. Zpíváme: „Jsme hotovi prapor Krista nést“ - ale ne Jeho poselství lidem v našem okolí upraveno a převzato z Hradeckého bulletinu
Sborová oznámení - Výboru sboru byl představen návrh z křesťanské knihovny, abychom požádali o grant z fondu ASI pro rok 2013. Žádat se bude o finanční dotaci na nové regály pro stále se rozšiřující počty knih a materiálů v naší knihovně křesťanské literatury. Návrh a vizi sestavuje s. Iveta Slováčková. - Výbor sboru schválil na svém jednání finanční dotaci pro každoroční a dnes již velmi oblíbenou akci klubu Pathfinder – Zlínské safari. 14
- Na návrh z řad členů bylo schváleno obstarání univerzálního pohřebního věnce pro účely našich smutečních rozloučení v prostorách naší modlitebny. - 16. 6. 2012 se od 16.00 hod. uskuteční přednáška Pavla Kábrta na téma stvoření, kreacionismus. Na tuto přednášku jste srdečně zváni a přijďte i se svými známými a kamarády.
- Bratr Martin Žůrek nám oznamuje, že ve dnech 15. -21. června 2012 bude mít dovolenou a nebude tedy k dispozici. V tomto období, pokud to bude nutné, se obracejte na br. Víta Slováčka – staršího sboru. - Výboru sboru byla doručena žádost Křesťanského společenství o pronájem modlitebny k bohoslužebným účelům. Vzhledem k tomu, že již pronajímáme naši modlitebnu v neděli Reformované církvi, je nutné, aby se spolu vzájemně domluvili na časovém vymezení. Výbor sboru souhlasí, abychom Křesťanskému společenství modlitebnu pronajali. - Dnes, v sobotu 2. června 2012 se v
Hošťálkové na Damašku u Wagnerů koná již 9. ročník folk, country a bluegrassového festivalu Tenkrát na Valašsku. Od 10.00 hodin se koná první dopolední část s hlavním hostem bratrem Luďkem Švrčkem, končícím ředitelem Teologického semináře CASD na Sázavě. Odpoledne od 14.00. hodin se představí celkem 10 kapel a sólistů, kteří svými písněmi obohatí nejen nás posluchače, ale věřím, že i Pána Boha. Festival se uskuteční na Damašku za každého počasí. Pořadatelé zajistili zastřešení. - V červnu se výbor sboru sejde ke svému poslednímu setkání před prázdninami, v pondělí 25. června 2012 v 18.00 hodin. Tajemník sboru
15
16
