So 4.10. Letadlo z Frankfurtu nabralo ještě před startem hodinu zpoždění. Důvod: „We are fully booked, even overbooked.“ Overbooked v praxi znamenalo, že na gatu postávalo asi deset rozzuřených lidí, na které v letadle nezbylo místo. Celkem mi běhal mráz po zádech, protože když jsem byl čtyři hodiny před odletem na check-inu, zbývali už jen dvě místa. Amadeus asi není úplně bez chybičky, od příště radši zase Germanwings a jen někam za roh. Ne 5.10. V Singapuru si potrpí na čistotu. Nesmí se plivat a lepit žvýkačky zespoda na sedačky v MHD. A taky mají na letišti všude koberec. Lidé usměvaví a ochotní se vším pomoci, strach šel jen z trojice policistů v maskáčích a se samopaly. Jak jsou drobní - navíc v černých brýlích - vypadali tak na 16. Na informacích mi ale poradili, ať jedu zadarmo autobusem do centra a pak zase zpátky, ať z transitu alespoň něco mám. Tak jsem nakonec přecijen byl v Asii. Slečna na pasovém mi sama vyplnila podle české občanky formulář a udělila do pasu vízum na 30 dní. Využil jsem z něj jen 3 hodiny. Z města jsem moc neviděl. Jen největší turistickou atrakci, Singapure Flyer, ruské kolo.
Singapure Flyer, pod ním část okruhu, kde se v září jely formule 1 (vyhrál Alonso, protože Ferrari neumí tankovat)
Otočka byla na tržnici Bulgis Street, z okna jsem stihnul obdivovat tropické ovoce a těsně vedle něj notebooky (venku, pod slunečníky!). Asi jsou před námi v té elektronice fakt napřed. Let ze Singapuru do Aucklandu byl cca stejně dlouhý jako z FRA, Singapore Airlines ale Lufthansu totálně trumfly. Na opěradle sedadla před sebou měl každý plochý displej 13“, k tomu nabídku filmů, hudby a her. Tak jsem stihnul Americkou krásu a Benginiho život je sladký a ještě posledního Indiana Jonese. Letušky nebyly v uniformách, ale v tradičním..no sárí to nebylo, spíš pěkně přiléhavé šaty s tradičním vzorem, až na zem, v kterých mohly udělat krok max 30 cm dlouhý. Stewardi v oblecích s motýlkem. A hlavně jsem tentokrát seděl hned u uličky a mohl se jít kdykoliv rozhýbat..okna stejně zatahujou. Po 6.10. Ještě v Singapuru jsem na NZ celní formulář vyplnil YES u „outdoor shoes“, „dried food“ a „have you been in a forest/hiking/camping during the last 30 days?“ a s blížícím se Aucklandem (ten displej v letadle SIA v sobě měl taky GPS) jsem se začínal trochu třást, co z toho bude. Celníkovi to bylo srdečně jedno. Navíc nechtěl vidět ani pojištění, ani peníze, nic. Vízum jsem do pasu dostal během minuty. Pak ovšem ještě přišel „biohazard check“. Pejsek mi očuchal baťoh, jest-li v něm nemám nepřiznané jídlo. A musel jsem ukázat podrážky, jako než si člověk nasedne do auta, když tam kde čural nebyl první. Takže přátelé, hlínu s sebou na NZ nebrat! Honza mě před odletem namlsal – prý kolem letiště bývají auta s klíčky v zámku, lidí, co je nestačili prodat. Ale stejně jako jabka a víno, i auta se tady bohužel sklízejí asi až na podzim (únor – březen). Navíc hustě pršelo. Takže pěkně busem do Aucklandu. Můj hostel byl přímo v downtownu, změti nákupních bulvárů a kancelářských mrakodrapů. Celé to obejdete do kola za 40 minut a zbytek (prý na ploše o velikosti Paříže) jsou jednopatrové domky a průmyslové zóny. Hostel ACB po sklepení, co jsem s Móňou zažil v Amsterodamu, ušel. Dobře se mi spalo, čisté sprchy a v knihovně český průvodce po NZ. Jen jeden ze spolubydlících byl trochu zvláštní, stálý obyvatel se spousto průpovídek. A jednou se rozhoukal požární poplach. Starousedlíci (déle než dva dny) tvrdili, že je to každou chvíli. S jednou z nejvášnivějších zastánkyň poruchy poplašného zařízení jsem tedy v 6. patře nastoupil do výtahu, který se ale mezi patry zastavil. Asi mi zase přibylo několik šedých vlasů a trochu se zkřivil úsměv. Nakonec se ale výtah dobelhal do třetího patra s recepcí. Jinak většina mládeže, co jsem v hostelu potkal, sedí buď u svého notebooku nebo v místní internetové kavárně a mailuje či volá domů , protože v Aucklandu se nic lepšího nedá dělat. Ale abych městu nekřivdil, pár nádherných zákoutí jsem našel, fotky zatím tajné. A celé město se prý dá projít parky po spojnicích mezi vyhaslými minisopkami, na kterých Maoři stavěli svoje pevnosti „Pa“. První kulinářský zážitek, čerstvé zralé kiwi – sladké a měkounké! To co k nám vozí je něco jako úplně zelené a tvrdé banány.
Aucklandský Downtown z mostu Harbour Bridge (v přístavu se jezdí slavný jachtařský America Cup, ze Skytoweru (cca 350 m) se skáče bungee, z Harbour Bridge samozřejmě taky.
St 8.10. Dodělávám a odesílám překlady a diplomku. V jednu konečně vyrážím. Už vím, že Harbour Bridge není pro pěší, tak musím na autobus. Nakonec nacházím tu správnou zastávku 895ky a jedu za 10 dolarů na konec aucklandské aglomerace do Orewy, na konečnou. Cestu mi zpestřuje onen podivný spolubydlící z hostelu, dozvídám se, v jakém supermarketu dávají zadarmo kafe a kam se prý s konečné dostanu za úžasných dolar šedesát. Naštěstí přistupují taky dva Češi, na konečné za nimi bez rozmyslu přeskakuju do dalšího busu a dojíždíme už v hovoru k termálním pramenům Waiwera. Bohužel jsou pod betonovou střechou a na vstupné. Vydávám se už na vlastní pěst napříč Wenderholm RP (regional parkem), první obří kapradiny a náznak džungle, zatím po pěkně upravené cestičce. Na výhledu si čtu, dřímám, večer docházím do „informal campsite“, což bude doufám kromě turistických chat napříště moje hlavní zélandské útočiště.
Wenderholm RP. Počasí bylo první týden aprílové, pončo jsem nakonec už měl trvale přes baťoh a dvakrát za hodinu i přes sebe. Za to ty duhy...
Čt 9.10. Ráno poprvé stopuju na „Route 1“, úspěch asi po pěti minutách. Chlapík jede dodávkou služebně do Whangarei [čti Fangarei], 130 kilometrů na sever. Cesta příjemně utíká, dostávám tipy kde nakupovat, na koho a co si dát pozor. Ve Whangarei dle rady nakupuju v „Pack ‘n’ Save“, což je na stupnici Plus – Hypernova asi takový Kaufland. Do divočiny máslo a burákové máslo, konečně uvidím, jest-li jsme na Islandu měli lepší palivo já s Móňou, nebo dva Kanaďani co jeli na to arašídové. Jinak kdo zná můj apetit, tak by o mě měl malinko strach. Od snídaně na palubě letadla v pondělí ráno do čtvrtka odpoledne jsem snědl a vypil 2 kiwi, 700 ml mléka, 5 banánů, 200 gramů sýra, 1 tuňáka, 1 balík těstovin, 100 g čokolády, což bych si v Dobrovici dal tak za jedno odpoledne. Ale to bude dobré, už jsem zahájil cholesterolovou dietu:-) Z centra Whangarei jsem se přes Russel(-lův?) park probil k prvním obřím stromům Kauri (damaroň jižní) a k vodopádům Whangarei falls.
Obří kapradina v Russel parku, Whangarei.
Od vodopádů jsem stopoval, vzal mě starší chlapík, přistěhovalec z Anglie. Ukázal mi svoje bydliště Tutukaka a pláž v Matapouri, vyprávěl o seakajakování a pozval na drink, „should you come down from the north on the same road.“ Nechal jsem se vysadit ve
Wooleys Bay a zbytek odpoledne strávil na dosti nudném treku – krásné výhledy, ale široká prašná cesta, kopírující všechny zátočiny. Přespal jsem tentokrát pod stříškou ve škole ve vesnici Whananaki North – když jsem místní zátoku překonal po „Nejdelším pěším mostě na jižní polokouli“ Školní pozemek normálně slouží jako kemp, teď ale mají čtrnáct dní prázdniny, nikde nikdo, ani jsem neplatil, jen ten jediný funkční kohoutek s vodou jsem našel až druhý den ráno... Pá 10.10. Po raním přibližovacím pochodu kolem mangrovníkových močálů jsem chtěl nastoupit na trek Te Onekainga [čti Te One-ka-inga]. Věděl jsem, kde zhruba začíná, bohužel ne, kam vede – ale doufal jsem, že na sever. Kousek po silnici a šotolině mě pick-upem vzal nějaký Maor (nebo Filipínec?). Na sedadle spolujezdce měl psa, tak jsem šel na korbu. Zjistil jsem, že s baťohem na ní dokážu vylézt, ale už ne slézt. Dojeli jsem k prvnímu plotu, tam mě vrásčitý místní dědula poslal kolem ovčí ohrady přes kopce. První tři kilometry celkem šly, borovice, cypřiše, široká cesta, prudce do kopce. Časem ale cestu vystřídala vymletá jílovitá stezka v houští, prudké sestupy, které byly v mých keckách trochu o kotníky. Podle mojí mapy 1:200 000 ale dříve nebo později musel přijít „Mimiwhangata Coastal Park“. A taky že přišel. Cesta značená plastovými trojúhelníky (jako se u nás značí na MTB závody) přešla v „projected“, takže po fáborcích a ještě neprosekáno a neprošlapáno. Na jednom z nich bylo fixem „no baits last 100 meters“, což jsem pochopil, jako že posledních 100 metrů na silnici trefí i debil a proto tam už nejsou fáborky.
Tady jsem se několikrát málem uškrtil na liáně: 35°27’ S, 174° 25’ E, cestou z Whananaki do Helena Bay.
Nechtěl jsem uprostřed džungle vytahovat notebook se slovníkem, možná, že mysleli pasti na vačice (possums), nejhorší místní škůdce. Každopádně tam fáborky nebyly a
bylo to alespoň 2 kilometry vzdušnou čarou = 3 hodiny chůze. Strmé jílové svahy, kmeny, ztrouchnivělé kmeny, které se při doteku kácely, liány, které mě strhávaly za baťoh. Nakonec jsem chytil nějakou jinou značku, vedenou tak odvážně, že jsem na ní ztratil klapku na brýle proti sluníčku a náhubek od camelbaku. Taky možná, že jsem se na značce uklidnil a ty ztráty konečně zaregistroval. Odměnou za všechny strasti mi byla zcela soukromá pláž, ideální pro všechny Robinsony. Jako k vzteku se na proužku trávy mezi ní a džunglí pásly krávy a já si kvůli tomu netrouf doplnit z potoka vodu...byl bych tam nejradši den dva zůstal.
S autoatlasem a náladovou buzolou se snažím určit, kde jsem to z té džungle sakra vylez. Mít pitnou vodu, tak mi to bude celkem jedno.
Došel jsem na boso po pláži kilometr dva k silnici, poslední metry mi ještě zpestřilo obcházení ohrady s býky. Už jsem se je naučil odlišovat od krav, jsou tak o polovinu větší a na rozdíl od nich se mě nebojí. Jeden rybář mě pak vzal do kempu Whangaruru, což není taková romantika, za to teď můžu sedět u zásuvky v prádelně a spisovat memoáry. Na lov mořských ryb tady mimochodem není třeba žádná povolenka, třeba to s Honzou zkusíme.
