Sierra Nevada

Sierra Nevada 26.4. – 2.5.2007

Z Madridu vyjíždíme v půl druhé ráno. Na Sierra Nevadu máme jeden týden. I když se hlavní hřeben obsahující 16 třítisícovek dá zvládnout za čtyři dny, nechceme nikam spěchat a chceme si užít nejen hory, ale i podhůří s lesy, říčkami a městečky. Původní plán je přejít hlavní hřeben z jihozápadu na severovýchod. To však ještě neznáme Sierra Nevadu a její překvapení. Ve Španělsku je jaro v plném proudu, ačkoli tento rok je vše posunuté dozadu, takže není výjimkou, že v Madridu je větší zima, než v Praze. Přesto si říkáme, že na přelomu dubna a května v pohoří, které je sice pěkně vysoké a jeho název napovídá o mnohém, ale které leží na stejné zeměpisné šířce, jako město Tunis a necelých 50 kilometrů od Středozemního moře, že tam bude vše zelené, v rozpuku a zima a sníh z něho dávno odešly.

Trocha všeobecných informací na úvod neuškodí Sierra Nevada se skládá z krystalických břidlic a pískovců, vznikla v alpinském vrásnění v třetihorách (před 65 až 1,8 milionu let) důsledkem kontaktu euroasijské desky s africkou. Pohoří vzniklo ve stejnou dobu a stejným způsobem, jako africký Atlas (nebo Alpy či Pyreneje) a je vlastně jeho pokračováním. Je součástí Bétického masivu (Cordillera Bética), soustavy pohoří táhnoucí se celým jižním Španělskem, který pokračuje až do Maroka pohořím Rif. Nejvyšší hora Mulhacén (3482 m n.m.) je zároveň nejvyšší horou pevninského Španělska (vyšší je pak sopka Teide na Kanárských ostrovech). V překladu znamená Sierra Nevada Zasněžené hory. Neplést si s pohořím Sierra Nevada v USA mezi státy Nevada a Kalifornie, jehož název i původ názvu jsou stejné. V dnešní době se Sierra Nevada potýká s velkým problémem, s nedostatkem vody. Poslední ledovec zmizel na začátku dvacátého století. V podhůří jsou vidět vyschlé kašny, v horských říčkách teče voda jen na jaře, často je vidět, že někde netekla už pěknou řádku let. 1

Všude v horách je patrná lidská činnost. Po svazích kopců se táhnou kilometry dlouhé zavlažovací kanály. Ty určitě také přispívají k všeobecnému úbytku vody. Dříve sloužily zemědělcům a pastevcům, dnes je jejich funkce přeorientována na zásobování protipožárních nádrží. Je patrné, že tyto rezervoáry a některé umělé přítoky nejsou staré mnoho let. Vedle těch velkých jsou helipody. V září 2005 vypukl poblíž místa El Tello v okresu lázeňského městečka Lanjarón na jihozápadě rozsáhlý požár. Viníky byli dva starší cizinci, kteří se ztratili a rozdělali oheň na svou lokalizaci. Jejich těžko uvěřitelný nápad se v podmínkách, kdy bylo největší horko a sucho, dá těžko pochopit. El Tello je na křižovatce cest, dvě hodiny od Lanjarónu, v relativně nízké nadmořské výšce, všude jsou pastevecké chýše. Zákaz rozdělávání ohňů je od května do listopadu. Během krátké chvíle shořelo 2500 hektarů (25 km čtverečních!) porostu. Nasazení bylo obrovské, přesto se s tragédií nedalo mnoho dělat. Po více než 48 hodinách byl požár za pomocí 12 letadel, 12 helikoptér, 15 požárních aut a 350 hasičů pod kontrolou. Nikdo naštěstí nebyl zraněn a nikdo nemusel být evakuován. Přesně v Lanjarónu jsme nastupovali na naši túru a během prvních dvou dnů stoupání jsme šli mrtvou krajinou. Všechen vyšší porost od keřů po velké stromy byl spálen. Večer, když padne rosa, je cítit ještě dnes intenzivní zápach spáleniště. Ohořelá krajina se rozprostírá od 800 metrů až do 2200 metrů nad mořem. Jediné zelené zachráněné zbytky lesů jsou obehnány protipožárními zábranami, což je pět metrů široký pás zbavený vegetace. Těch je po celém pohoří plno. V Sierra Nevadě se proti požárům, které zde v letních měsících nejsou vzácné, intenzívně bojuje. Ať pomocí protipožárních hranic či upravováním toků řek nebo budováním rezervoárů na všech možných i nemožných místech. Jestli to je ku prospěchu přírodě je otázkou. Turismus je v pohoří rozšířený. Se vznikem národního parku v roce 1999 začaly platit podmínky, jako ve většině národních parcích v Evropě. Hlavní stezky jsou značené zavedeným způsobem Evropské Unie. Bohužel těchto stezek není mnoho a leží spíše v nižších polohách. Pokud chce člověk poznat hory důkladněji, je za potřebí dobrá mapa (mapa a průvodce Parque Nacional de Sierra Nevada, 1:40 000, nakladatelství Penibetica), buzola také není k zahození. Značení, jako pro zhýčkané turisty v naší vlasti, prostě

2

neexistuje. Je překvapující, že vedle plno zákazů na informačních tabulích není vyobrazen zákaz stanování. Sierra Nevada není těžká. Všude, i na nejvyšší vrchol Mulhacén (3482 m n.m.), se dá vylézt bez problému. To platí pro letní měsíce, od června do října. Poté opět začíná sněžit a nejvyšší vrcholky zahalí na většinu roku sníh. Někdy sníh nesleze celý rok. Ale pohoří láká turisty i v zimě. Pomineme gigantické lyžařské středisko na úpatí druhé nejvyšší hory Veleta (3398 m n.m.). Po celých horách jsou takzvaná refugia (chaty na přespání), která jsou většinou zadarmo. Hodně jich je v dezolátním stavu nebo v nich není naprosto nic, ale na přespání v nouzi se hodí. Ty v dobrém stavu a ty větší, placené (Refugio del Ponqueira) se nalézají podél hlavního hřebenu mezi Veletou a Mulhacénem. I v zimě, za mrazu lze tedy potkal plno nadšenců, kteří s mačkami, cepíny a hůlkami zdolávají nejvyšší hory ze všech stran, všemi svahy. Sierra Nevada je malá, zde se člověk opravdu nemůže ztratit. Není dne, kdy nelze v nouzi sejít během několika hodin dolů, do příhodnějších podmínek. Všudypřítomné silnice a dobré pokrytí telefonním signálem umožňují jednoduchou komunikaci a dostupnost. Pro méně šílené turisty existuje mnoho stezek na úpatí hor. Některé patří do seznamu Grand Route (GR), které se táhnou celou Evropou. Ale pozor, i když se tyto cesty nacházejí ve výškách mezi 1500 až 2000 metry, v létě je zde neskutečné horko! A k vidění toho také moc není, pokud člověk nedychtí po něčem mezi pouští a tundrou. Něco jiného je oblast známá jako La Alpujarra. Rozprostírá se na jižních svazích pohoří. Zde jsou krásná, zelená údolí, borovicové, kaštanové a ořechové lesy. Architektura malebných bílých vesniček na svazích hor, shluky nepravidelných domů s vysokými komíny na plochých střechách, je unikátní. K místním specialitám patří šunka uzená ve studeném, suchém vzduchu a pestrobarevné, ručně tkané koberečky. Nalézá se zde například lázeňské město Lanjarón, tři bílá městečka Capileira, Bubión a Pampaneira v údolí řeky Poqueira, nejvýše položené město ve Španělsku Trevélez (1500 m n.m.). Největší město kraje je Orgiva s velkým barokním kostelem a rušnými trhy. Na prohlídku této oblasti se však hodí spíše auto.

3

Sierra Nevadu protíná jedna z nejvýše vytyčených silnic Evropy GR411, která mezi dvěma nejvyššími vrcholy překonává nadmořskou výšku 3000 metrů. Blízkost Středozemního moře a výška Sierra Nevady vysvětlují velkou rozmanitost původní fauny a flóry. Žije tu například orel skalní a královský, vzácné druhy malých motýlů, žluna zelená, výr velký, stáda horských koz a kamzíků, lišky, jezevci, divočáci, plši a nespočet ještěrek. Poslední vlk byl spatřen v roce 1930 a vzácný orlosup bradatý v roce 1958. Všude na svazích rostou malé skalničky, často endemity, které potřebují k životu skvělou drenáž, teplo, stín, sucho, vláhu. Prostě, jejich pěstování jinde je skoro nemožné.

Den první - Nástup V Granadě se dlouho nezdržujeme a prvním možným autobusem odjíždíme do města Lanjarón (cca 650 m n.m.) na jihozápadě Sierra Nevady. Jako správní Češi jdeme na těžko, všechno jídlo s sebou, nikoho podobného jsme za celý týden nepotkali. Po zběžné prohlídce města, jednom kafíčku a návštěvě informačního centra, kde paní nedokázala odpovědět na jedinou otázku, jak to v horách vypadá a byla trochu zděšená, že v horách chceme spát, opouštíme civilizaci. Je pěkné teploučko a nás čeká přes 2300 výškových metrů stoupání na první třítisícový vrchol Cerro del Caballo (3005 m n.m.). V průvodci je napsáno, že cesta trvá sedm hodin. Příroda není moc zajímavá, kdyby nebylo sem tam nějakého kaštanu, připomíná poušť. Po jedné hodině chůze se dostáváme do spálené krajiny, všude se válejí ohořelé větve a ze země trčí pahýly stromů. Krajina po požáru v roce 2005. Po probdělé noci v autobuse nikam nespěcháme a plánujeme, že vyjdeme kousek za polovinu dlouhého stoupání. K večeru se dostáváme ke křižovatce cest El Tello (cca 1500 m n.m.) a po další hodině nalézáme uspokojivé místo na přespání. Všude okolo je spáleniště, jen malé keříky si už probily cestu na svět. Kotvíme u jediného stojícího, ale vzhledem mrtvého stromu široko daleko. Za den jsme potkali jen skupinku anglicky

4

mluvících downhill bikerů a plno krav. Ale jaké bylo překvapení, když nás v krajině ničeho přišla na večer navštívit liška! Asi ucítila vůni jídla a potulovala se kolem nás několik desítek minut. Den druhý – Sníh Celý den pokračujeme ve výstupu. Na začátku nám trochu zamotá hlavu neznačená cesta a hlídající psi z blízkého statku. Na řadu přichází buzola, která ukazuje, že pěšina opravdu nevede po svahu, ale přímo nahoru roklinou Barranco de Ballesteros. To, že jdeme dobře, nám potvrdila na samém vršku široká cesta vedoucí z druhé strany kopce. Konečně opouštíme poničenou krajinu a po malé chvíli dáváme oběd u starého nefunkčního refugia Ventura (cca 2250 m n.m.) obklopeném borovicemi. Že by konečně příroda? V dálce se nám začínají ukazovat zasněžené pláně a vrcholky. Pokračujeme

dál,

naše

pěšina

křižuje

zavlažovací kanál. Musíme se trochu vracet, protože odbočka je opravdu dobře schovaná. Člověk musí být velmi obezřetný, stačí trochu nepozornosti a chvíli nehlídat mapu a už je někde jinde, než by chtěl. Cestiček, ať zvířecích nebo lidských je plno a značky žádné. Dobré orientační body jsou sedlácké usedlosti, protipožární hranice, zavlažovací kanály, sjízdné cesty. Na mapě je vše pečlivě zaznamenáno, takže s trochou větší pozornosti směle postupujeme dál. Protínáme lesík chráněný barierou, trochu poprchává a potkáváme první stádečko kamzíků. Pomalu končí vegetace a dostáváme se na prudký kamenný svah. Ten jdeme asi hodinu a půl, poté se zastavujeme u posledního pramínku před vstupem na sníh. Ano, odtud začíná bílé království. Trochu překvapení a dost unavení začínáme rekognoskovat terén pro případné přespání. Jdeme už dost dlouho, blíží se večer a naše refugio Caballo (cca 2850 m n.m.) pořád v nedohlednu. Nejde nám do hlavy údaj 7 hodin, my už jdeme tak dvanáctou hodinu! Domluvíme se, že půjdeme do půl osmé (tma je tak od devíti) a když nedojdeme do cíle, vrátíme se. Vydáváme se přímo prudkým kopcem nahoru, kde stojí ruiny nějakého stavení. Aspoň že mapa souhlasí. Dohadujeme se, jaké to vlastně vrcholky vidíme a pomalu postupujeme sněhem. V tu najednou zahlédneme kousek před námi lidské stopy! Jako

5

indiáni určujeme, že jdou správným směrem a že jsou několik dní staré a využíváme je k naší cestě. Se zlepšenou náladou opravdu docházíme přesně v půl osmé k refugiu. Nikdo zde není. Začíná se smrákat a pěkně ochlazovat, i v refugiu začínají mrznout naše stopy. Dnes bude studená, úplně jasná noc. Pro jistotu vevnitř rozděláváme stan a řádně oblečeni usínáme.

Den třetí – Třítisícovka V noci mohlo být tak minus pět. I vevnitř je vše zmrzlé a nárazy větru byly pěkně silné. Vstáváme trochu dřív, je nádherné počasí, tak necháváme batohy v refugiu a vydáváme se na Cerro del Caballo. Sníh je ještě zmrzlý, takže se jde dobře. Naše první třítisícovka! Děláme fotky úplně všeho, pod námi vidíme Granadu, víc napravo velikánský teleskop, dále vleky lyžařského střediska, vedle Mulhacén a přejetím očima po dlouhém zasněženém svahu se v dálce na jihu třpytí moře! Cestou dolů lyžujeme na botách po panenských pláních. Jak to tak bývá, kolem jedenácté začínají přibývat mraky. Ještě, že jsme využili slunečného rána. Už na vrcholu jsme se rozhodli, že hlavní hřeben nepůjdeme. Sníh se opravdu táhne do nekonečna, nemáme výbavu a s těžkými batohy v odpoledních hodinách, kdy je sníh mokrý, bychom se bořili a kráčeli velmi pomalu. Stopy tam však vedly, mít sněžnice, to by byla paráda. Sestupujeme tedy stejnou cestou, jako včera. Vedle starého refugia střetáváme stádo horských koz. Opravdu veliké, mohlo jich být tak sto! Krásný pohled. Ještě níže potkáváme prvního člověka po dvou dnech. Je to mladý Španěl se středním batohem, ani hůlky nemá a ptá se, jak to nahoře vypadá. Říkáme, co víme, přesto se odhodlání zdolat hlavní hřeben v jeho tváři nevytrácí. Bivakujeme trochu výše, než první noc, v krásném zeleném osamoceném údolíčku Barranco de Ballesteros s výhledem na horský potok a zasněžené vrcholky.

6

Den čtvrtý – Opalovačka Když se na Mulhacén nedostaneme po hřebenu, zkusíme to oklikou. Přecházíme řeku Lanjarón a vydáváme se po nekonečné skoro silnici táhnoucí se na jižních úpatích kopců ve výšce 1700 metrů. Po levici vedle silnice se táhne hranice národního parku. Cestou nás míjí několik aut s nedělními turisty a slunce žhne a pálí. Na místě, kde silnici přetíná řeka Chico, obědváme. Je zde příjemný lesopark s rekreační oblastí Puente Palo. Po obědě přicházíme hned ke křižovatce na Capileiru, ale protože voda dochází, vydávám se ještě kousek dál po silnici, kde podle mapy má být pramen de la Rosa. Cestou vidím dvě vyschlé studny a jednu funkční. Ale podle mapy je pramen ještě dál. Přepokládám, že když je zaznamenán tak výrazně v mapě, bude to nějaká dobrá minerální voda. Po půl hodině přicházím na místo, kde by měl být, ale nic zde není. Po důkladnějším prozkoumání si všímám trubek, které se táhnou z předpokládaného místa směrem někam do údolí. Ještě rychle pročešu stráň nad silnicí, ale zřejmě voda není určena pro poutníky a cestou zpět nabírám vodu z jedné ze studní. Vydáváme se tedy opět do kopců, ale nesledujeme stezku do Capileiry, nýbrž stoupáme výš a výš serpentinami. Naším cílem je refugio Forestal Loma del Puntal (cca 2200m n.m.). Jak se vyhoupneme na vršku kopce, rozprostře se před námi celý hřeben i s majestátním Mulhacénem. Hora, kde byl podle pověsti v patnáctém století upálen granadský král Muley Abul Hassan. K večeru (časově nám to vychází denně opravdu pěkně) se dostáváme k refugiu. Představujeme si, jak rozděláme oheň v krbu, uvaříme velkou večeři a vyspíme se v teploučku. Jenže místo toho potkáváme u boudy dredatého Itala Filipa. Ten nám oznamuje, že je zavřeno, že se prý někoho ptal a že je otevřeno jen v létě. Filipo je zvláštní postavička, studuje zemědělství, teď na měsíc přijel do Španělska. Na nohou má jen sandály, malý batoh, kde má jen spacák, trochu rýže, malý papinový hrnec, který se dá koupit prý jen v Indii, a drahý benzinový vařič. Takto chce zdolat hlavní hřeben plný sněhu! S tím, že musí brzo vstávat, aby vše stihl, nás brzy opouští a jde spát do kůlny na dřevo ze strany refugia. My rozděláváme stan v závětří a s pohledem na nejvyšší horu usínáme.

7

Den pátý – Sprcha a postel Celou noc cítím spálené ruce a krk. Z místa našeho noclehu je vidět náš dnešní cíl, velké placené refugio Poqueira (2500 m n.m.), startovací bod na nejvyšší hory. Už včera jsme tam volali, zda je místo a za cenu 10 euro na osobu jsme se shodli, že využijeme jeho služeb. To by v tom byl čert, abychom na ten Mulhacén nezlezli. Nechceme z našeho místa klesnout až do vesničky La Cebadilla, proto naše cesta vede po úpatí nad řekou Toril. Takto si slibujeme, že se k refugiu dostaneme vlastně po rovině. Sledujeme zavlažovací kanál a v poledne, po menším bloudění se dostáváme k řece, kde obědváme. Následuje stoupání podél vydatného vodopádu. Jaké je překvapení, když nahoře zjišťujeme, že vodopád je umělý a je zase pouze součástí zavlažovacího systému. Jdeme tedy dál po úpatí a odpoledne dorážíme k velké vodárenské stanici Cámara de Carga, která má i svou lanovku a napájení a trubky viditelné z půlky Sierra Nevady. Vzdušnou čarou jsme překonali dva kilometry. Opět se před námi ukazuje Mulhacén a pod ním malá chaloupka, naše dnešní útočiště. Ještě nás čekají dvě tři rokle, opalující se turisti v zimních bundách, mrtvý les, horský viadukt, který jako by vypadl z dílny Antoni Gaudího a stojíme pod posledním kopcem pod refugiem. Závěrečných tři sta výškových metrů zdoláváme ve společnosti horských koz. Na frekventované stezce jsou tak navyklí turistům, že se k nim přibližujeme na tři metry. Refugio Poqueira je typická horská chata, kde se spí na velkých letištích, světlo je na baterie, teplá voda se platí a v kuchyňce si může každý uvařit své jídlo. Jinak ceny nejsou nijak astronomické. Večeře se třemi chody za 12 euro, snídaně za 4, pivo za 2. Co nás však těší nejvíc, je možnost půjčení horolezecké výbavy. Zamlouváme si na zítřek sněžnice a hůlky, zahrajeme ve světle krbu dámu, zaplatíme sprchu a s úlevou uleháme do měkkých postelí.

8

Den šestý – Nejvýše na poloostrově za každou cenu V refugiu je plno Španělů a Rakušáků, většina vybavena perfektní technikou, oblečena ve značkovém profi oblečení, malé batůžky. Asi se zde dost vyjímáme. Ale personál je milý, zvláště, když mluvíme jako cizinci španělsky, a ochotně nám dává všemožné rady. V devět jsme na nohou a vyrážíme nahoru. Batohy necháváme v chatě, bereme jen trochu jídla a rakety, jak se říká španělsky sněžnicím. Čeká nás posledních 900 výškových metrů. Výše se už na pevninském Španělsku dostat nemůžeme. Bohužel, počasí nám nepřeje, je zataženo a fouká silný vítr. Naštěstí nesněží (zde, nad 2500 metrů jsou přeháňky z 95% sněhové). Hodinu jdeme na křižovatku se silnicí GR411. Až sem jezdí v létě autobus. Nepříjemně fouká. Hned na začátku jsme se rozhodli pro nejjednodušší cestu nahoru, jak kvůli naší výbavě, tak kvůli počasí. Poté odbočujeme doleva a vydáváme se zatím ještě po pěšině nahoru. První část byla jednoduchá, vítr nám foukal do zad a příjemně pomáhal. Bohužel teď jsme otočení a vítr nás nepříjemně zpomaluje. Cesta má podle průvodce trvat hodinu a půl. Tipujeme, že půjdeme minimálně o hodinu víc. Po hodině začíná být sněhová pokrývka souvislá. Naštěstí jsou vidět stopy a sníh se neboří, ani neklouže. Naneštěstí vítr ještě více zesiluje. Každých pět minut zastavujeme, jíme čokoládu a objeví-li se závětří za skálou, schováváme se. Ale jdeme dál, vrcholek je na dohled. Jaké to překvapení, když vrcholek není vrcholkem a kopec pokračuje dál. Je to nekonečné. Začíná přituhovat. Teď je vítr tak silný, že začínáme uvažovat o návratu. Ale ještě kousek to zkoušíme. Ochranu proti ledovému větru vylepšujeme spínacím špendlíkem. To by mohlo jít. Ještě se domlouváme, že to vyjdeme co nejrychleji, krátké pauzy, rychlé tempo na zahřátí a že se bude jeden druhého držet v závětří. Vydáváme se na poslední úsek. Vítr je tak silný, že nebýt pečlivého zapichování hůlek, odlétli bychom. Málem se to stalo a balancování na jedné noze nás párkrát pěkně vystrašilo. Naštěstí Mulhacén z této strany je velmi jednoduchý. V létě to musí být příjemná procházka, nejsou zde žádné strže a nebezpečná místa. Po dvou a půl hodinách se dostáváme na vrchol. Na prvního máje na střeše Španělska! A kupodivu zde skoro nefouká a začíná se vyjasňovat. Je to skoro k neuvěření, 9

jako by žádný vítr ani nebyl! Je úplný klid, na vrcholku jsme sami. Děláme povinné fotky, posilníme se poslední čokoládou a když už jsme si sněžnice půjčili, nasazujeme si je. Hned pod vrcholem opět fouká vítr, ale chůze se sněžnicemi je jednoduchá a srandovní a kopec doslova sbíháme. Potkáváme jeden pár dokonale připravený na drsné podmínky, přesto vlající ve větru, jako my předtím. Při pohledu na naše oblečení a vysmáté obličeje si musejí myslet, že jsme blázni. V refugiu se balíme, dostáváme poslední informace, jak se dostat do naší cílové stanice Trevélez a u východu potkáváme pět Pražáků, jak pozorují dalekohledem 40 kilometrů vzdálené Středozemní moře a počítají vlny. Hráli nějakou amatérskou soutěž ve florbalu na jihu Španělska a na zpáteční cestě se vydali na dva dny na Mulhacén. Chtějí ho za každou cenu zdolat zítra, i když má podle předpovědi sněžit. Byli prý zde již minulý rok, ale právě počasí jim zabránilo ve výstupu. Do Trevélezu jsou to tři hodinky z kopce, po dvou a půl hodinách zastavujeme a kempujeme. Pod námi usíná v západu slunce bílé městečko. Den sedmý – Čekání Prší. Předpověď se vyplnila. Nahoře určitě sněží, Pražáci mají opět smůlu. V pauze mezi deštěm kolem desáté sbíháme do města, nacházíme autobusovou stanici, která slouží spíše k setkáním důchodců. Ti nám prozradí, že první autobus jede ve čtyři odpoledne! Jelikož nepřetržitě lije, nemá cenu stopovat a po hodině na zastávce odcházíme do místního baru. Zde trávíme celé odpoledne. Hosté, většinou cizinci se střídají, vždy přinesou trochu té zimy, deště a nepohody dovnitř, ohřejí se a po chvíli odcházejí. Jen my zůstáváme, pijeme jedno domácí víno za druhým a zkoušíme se ze španělských slovíček. Konečně přijíždí vysvobození a my nastupujeme na tříhodinovou cestu do 50 kilometrů vzdálené Granady. Projíždíme krásnou, i když deštivou krajinou, horskými vesničkami a průsmyky. V Granadě čekáme další dvě hodiny a ve tři ráno ve studeném Madridu naše cesta končí a my se rozdělujeme do noci. Boldar 2007

10