SÍDLIŠTĚ I 1 PŘIČINÍME-LI SE VŠICHNI, BYTY BUDOU. (Deník Jiskra, 19. května 1959)

SÍDLIŠTĚ I

JIHLAVA

1

„PŘIČINÍME-LI SE VŠICHNI, BYTY BUDOU.“ (Deník Jiskra, 19. května 1959)

INFO Lokalita → Sídliště leží severozápadně od centra Jihlavy, v okolí ulic Hamerníkova, Erbenova, Ladova a Evžena Rošického. Zaujalo místo bývalého vojenského cvičiště v západní časti Špitálského předměstí.

→ Jiří Schubert a Jan Řídký, Stavoprojekt Jihlava – pozměňovací projekt sídliště: 1957 → Jan Řídký, Stavoprojekt Jihlava – nový pozměňovací projekt sídliště: 1958

Projekt → Jiří Schubert a (?) Černý, Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Českých Budějovicích, středisko Jihlava a Stavoprojekt Jihlava – úvodní projekt sídliště: 1955 → Vojenský projektový ústav v Hradci Králové – projekt bytových domů ve Zborovské ulici: 1955–1956

Realizace → Národní podnik Pozemní stavby Havlíčkův Brod, závod Jihlava, → Stavební služby Třebíč 1956–1961

BYTŮ

Investor → Krajský národní výbor Jihlava (komunikace, infrastruktura, terénní úpravy, mateřská škola) → národní podnik Motorpal (bytové domy) → od roku 1956 Generální investor bytové a občanské výstavby Jihlava (GIBOV Jihlava)

717 PRO

1700

Úvodní projekt sídliště z roku 1955 prošel po „všestranné prověrce hospodárnosti investiční výstavby“ dvěma vlnami projektových změn v letech 1957 a 1958. Obytné budovy byly zvýšeny o jedno podlaží a u některých byla změněna orientace tak, aby umožnila vyšší hustotu zástavby. Pohled na křižovatku ulic Pavlovova a Evžena Rošického ze střechy bazénu TJ Spartak na fotografii z roku 1965. (foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Rozvoj města na místě bývalého vojenského cvičiště předpokládal již meziválečný regulační plán brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse. Na aktualizovaném Fuchsově plánu z poválečné doby najdeme širokou reprezentativní třídu, dnešní ulici Vrchlického, rozdělenou pásem zeleně. V představách architekta tuto třídu lemovaly veřejné budovy a areál škol.

Lékem na řešení bytové krize mělo být v závěru 50. let zprůmyslnění stavebnictví a koncentrace výstavby do velkých sídlištních celků. Typizované obytné domy se v nich začaly stavět jako na běžícím pásu, tzv. proudovou metodou. Tímto způsobem, ač ještě klasickou technologií zděním z cihel, bylo postaveno také Sídliště I.

Ojedinělé svědectví o projektování jihlavského Sídliště I a o jeho doplnění výtvarnými díly se objevuje v doposud nepublikovaném textu architekta Jana Řídkého, v komentáři k jeho úpravám plánu sídliště z let 1957–1958 z Archivu města Jihlavy: „Do nákladu byla též zahrnuta částka na výtvarnou výzdobu předprostoru 11leté školy a obytných bloků 41 a 40 [ulice Erbenova]. Jest to jediný požadavek projektanta na výtvarnou výzdobu v celém areálu sídliště a domníváme se, že jest nutno tento jediný prostor i po této stránce dořešiti.“ Dnes víme, že i z tohoto požadavku nakonec sešlo. Výraznější výtvarné úpravy fasád nalezneme pouze v ansámblovém bloku mezi ulicemi Vrchlického, Hamerníkovou, Leoše Janáčka a Zborovskou, a to v podobě šambrán, rizalitů a nadokenních říms. Objevují se zde také pro socialistický realismus typické sgrafitové motivy a prefabrikovaná domovní znamení, takzvané polorozety. V únoru 1978 byla na osu Vrchlického třídy mezi Domem zdraví a budovou Sboru národní bezpečnosti umístěna socha Klementa Gottwalda od pražského sochaře a funkcionáře tehdejšího svazu umělců Josefa Malejovského. V roce 1995 prodala Jihlava tuto plastiku za symbolickou částku slévárnám ve Zlíně, které z ní odlily čtyři postavy lidických dětí pro známý pomník sochařky Marie Uchytilové.

I přes problematickou dobu vzniku se dnes těší sídlištní bytová výstavba z 50. let velké oblibě. Třebaže spojení se stalinismem není možné z její architektury odstranit, do popředí vystupují spíše její městotvorné vlastnosti – schopnost vytvářet uzavřené ulice a jasně vymezené prostory náměstí a vnitrobloků, přívětivé měřítko, ohled na potřeby chodců a také technické vlastnosti cihlových budov. Tak jako většina výstavby z doby socialismu, rovněž Sídliště I dnes podléhá trendu zateplování. Tím však bohužel nevzniká jen příznačný pestrobarevný „guláš“. Zateplování totiž u architektury 50. let zakrývá i její sporadické, pro její ráz však nezbytné prvky – šambrány, římsy, pilastry, sgrafitovou výzdobu –, čímž tuto architekturu unifikuje a vymazává tak část naší kolektivní paměti.

Ucelený plán bytové výstavby pro tuto lokalitu vznikl v roce 1955 pod vedením architektů Černého a Schuberta z jihlavského Stavoprojektu. Týkal se ulic Erbenovy, Ladovy a Evžena Rošického. Již o několik let dříve však na bývalém vojenském cvičišti vyrůstaly domy ad hoc pro několik na sobě nezávislých investorů. První dva nájemní domy na jižní straně Vrchlického ulice, pravděpodobně již z roku 1953, sloužily příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Nejucelenější ansámblový celek (symetrická zástavba s vnitrobloky), který se rozkládá mezi ulicemi Vrchlického, Hamerníkovou, Leoše Janáčka a Zborovskou, lze pokládat za téměř učebnicovou demonstraci kompozičních pouček tehdejší sovětské urbanistické teorie, byť jde paradoxně o konglomerát staveb několika samostatných investorů. Domy s vojenskými byty podél ulice Zborovské navrhl v letech 1955–1956 Vojenský projektový ústav v Hradci Králové. Dále se zde nacházejí bytové domy pro zaměstnance podniku Motorpal (ulice Leoše Janáčka), pro členy Sboru národní bezpečnosti (severní strana ulice Vrchlického) a ve vnitrobloku realizovaly bytový dům Československé státní silnice. Rozvržení tohoto souboru zřejmě vyplynulo z trojstranných jednání mezi investory, místními úřady a jihlavským Stavoprojektem, nevzešlo z uceleného územního plánu. Z dnešní podoby sídliště vyčteme, že plán Bohuslava Fuchse fungoval i po únoru 1948 jako koordinační nástroj. Na něj pak v roce 1955 navázali projektem Sídliště I architekti Schubert a Černý. Jednotný charakter bytové výstavby na místě bývalého vojenského cvičiště je tak zčásti odkazem Fuchsova funkcionalistického plánu a zčásti dědictvím doktríny socialistického realismu.

Úvodní projekt Sídliště I z roku 1955 počítal u obytných budov s typem T 22. Několik takových domů se postavilo u ulic Hamerníkovy a Leoše Janáčka. Přepracované verze projektu od architektů Schuberta a Řídkého z let 1957 a 1958 pak tento typ nahradily buď modernějšími typy T 14 a T 15, anebo ve větší míře oblastní variantou T 13. Všechny domy měly dvoutraktový půdorys s přímým osluněním všech místností. Rozdíl mezi nimi spočíval v míře prostorového komfortu bytových jednotek; novější verze typu T už vedle dvoupokojových obsahovaly i třípokojové byty. U obytných budov postavených jihovýchodně od ulice Hamerníkova – tedy mimo území, které řešil plán týmu Schuberta a Černého z roku 1955 – se škála použitých typů liší podle doby vzniku a tedy opět velikostí bytu. Nalezneme zde mimo jiné typy T 12/52 nebo T 11/54.

1 — Jedny z prvních poválečných obytných budov vystavěných na Špitálském předměstí pravděpodobně okolo roku 1953 (ulice Leoše Janáčka). V pozadí se již staví první domy realizované podle jednotného projektu architektů Jiřího Schuberta a (?) Černého z roku 1955. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

1

SÍDLIŠTĚ I

JIHLAVA

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Bezprostředně po druhé světové válce netrpěla Jihlava nedostatkem bytů – velké množství jich uvolnil odsun německých občanů, kteří ještě před válkou tvořili téměř polovinu obyvatel města. Bytová krize se však záhy projevila i zde, v roce 1958 už Jihlava evidovala téměř čtyři tisíce žádostí o byt. V té době stála jen malá část Sídliště I, ke stavbě se proto musely rychle připravit další obytné soubory. Styl socialistického realismu dostal v urbanistickém řešení sídliště vyhraněnou, a přece skromnou formu, které chybí kýžená monumentalita a velkolepost, typická pro sovětská města nebo pro Ostravu-Porubu. Podobný ráz zřetelného stylového projevu a formální umírněnosti mají také zdejší veřejné budovy, mateřská škola od architekta Kubíčka z roku 1955 nebo jedenáctiletá škola Evžena Rošického, kterou v roce 1956 vyprojektoval Jan Řídký. Srovnáme-li fasády těchto budov na úvodních projektech sídliště a jejich variantách s uskutečněnou podobou, je zjevné, že původně měly být zdobnější, klasicizující prvky ostění měly

1 — Celkový pohled od budovy bazénu na nové Sídliště I na snímku z roku 1965.

1

na Kollárově ulici na Sídlišti II. Jan Řídký byl zaměstnancem Stavoprojektu Jihlava, je autorem místní tělocvičny s bazénem TJ Spartak a dostavby a zastřešení Horáckého zimního stadionu v Jihlavě z let 1966–1968.

Neodmyslitelnou součást jihlavského Sídliště I tvoří komplex Domu zdraví. Tento objekt, původně Oblastní ústav národního zdraví, byl vystavěn mezi lety 1948–1954 podle projektu známého architekta Oldřicha Lisky z Hradce Králové. Půdorysem a rytmizováním oken jde o připomínku kvalitního meziválečného funkcionalismu. Pavilony nové nemocnice v západní části areálu přibyly v 70. letech. Druhou monumentální stavbu na území sídliště představuje budova krajského policejního ředitelství, vystavěná v letech 1956–1960 jako sídlo tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

tvořit motivy jakýchsi kolonád. Větší zdobností se původně vyznačovaly i projekty obytných domů. Po polovině 50. let však přišel obrat, na jehož počátku stála kritika „zbytečností v architektuře“ v projevu Nikity Sergejeviče Chruščova na konferenci moskevských stavbařů v prosinci 1954. Také v tehdejším Československu se začaly rychle hledat úspornější a rychlejší způsoby výstavby. Jihlavský Stavoprojekt tak musel projít tzv. Všestrannou prověrkou hospodárnosti investiční výstavby. V plánech Sídliště I z let 1957–1958 se proto vyměnily zastaralé typy domů, zvýšil se počet podlaží a zahustila se zástavba, z čehož se později stal často kritizovaný nešvar. Místo zamýšlených 589 se tak na sídlišti nakonec postavilo 717 bytů. Jan Řídký ustoupil od záměru stavět v ulici Evžena Rošického rodinné dvojdomky, jejich místo zaujaly trojpodlažní nájemní domy T 13 a spolu s nimi také sportovní hala s bazénem. Její modernistická architektura, rovněž dílo architekta Řídkého započaté v roce 1959, ohlásila konec éry socialistického realismu na tomto sídlišti.

Zdroje – Moravský zemský archiv v Brně, fond B126, KNV Jihlava – Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv – Státní okresní archiv Jihlava

Jiří Schubert (*1922) byl dlouhodobým vedoucím urbanistického střediska jihlavského Stavoprojektu. Z roku 1959 pochází jeho úvodní projekt sídliště Jihlava II, který předcházel realizovanému návrhu Zdeňka Gryce. V roce 1960 vypracoval nerealizovaný projekt pokusného montovaného domu z betonových prefabrikátů, tzv. blok č. 11, který se měl nacházet v blízkosti budovy základní školy

2

– 25 let života a práce města Jihlavy: 1945–1970, Jihlava 1970. – 40 let Stavoprojektu v Jihlavě, Jihlava 1989. – Zdeněk Jaroš, Jihlava v datech, Jihlava 1999. – Jiří Jelínek, Jihlava socialistická 1945–1989, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009, s. 629–690. – Jiskra: Orgán OV KSČ a ONV v Jihlavě 1952, 1959, 1960. – Karel Kaplan, Sociální souvislosti krizí komunistického režimu

3

(foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

2 — Ulice Vrchlického – bytové domy pro zaměstnance Sboru národní bezpečnosti na snímku z roku 1961. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

3 — Počátky tzv. proudové výstavby na Sídlišti I v Jihlavě. (reprofoto: Jiskra, Orgán OV KSČ v Jihlavě XL, 1959)

4 — Bytové domy oblastní varianty typu T 13 v okolí ulice Pavlovova podle změny úvodního projektu z roku 1957 architektů Schuberta a Černého. Fotografie je z roku 1965. (foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

5 — Předpokladem tzv. zprůmyslnění stavebnictví byla v 50. letech kromě typizace budov a zavádění proudového stavění aplikovaného na velké celky i prefabrikace a systémová montáž stavebních prvků. Jak však ukazuje snímek z roku 1958, na Sídlišti I se ještě zdilo tradiční metodou z cihel. První panelové obytné budovy vznikly až na přelomu 50. a 60. let. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

4

5

6 — Vpravo typová školka o čtyřech třídách pro 120 dětí podle projektu architekta Kubíčka v Erbenově ulici (dnes mateřská škola Mozaika), vlevo obytný dům typu T 22. Snímek je z roku 1960. (foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

7 — Výstavba domu typu T 16 na rohu ulic Erbenova a Dr. Jiřího Procházky podle změny úvodního projektu, kterou zpracovali architekti Jiří Schubert a Jan Řídký v roce 1957. (reprofoto: Jiskra, Orgán OV KSČ v Jihlavě XL, 1959)

8 — Výstavba typové školky v Erbenově ulici byla dokončena počátkem roku 1960 (dnes mateřská škola Mozaika). V popředí obytný dům typu T 22, v pozadí se dokončuje podle změny úvodního projektu Sídliště I z roku 1957 nový typ obytné budovy T 16. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

9 — Střední jedenáctiletá škola na ulici Evžena Rošického podle projektu Jana Řídkého z roku 1956 na fotografii z roku 1961, těsně po dokončení. (foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

10 — Kuchyně střední jedenáctileté školy na ulici Evžena Rošického.

6

7

9

10

8

(foto: Václav Fejt, 1963, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

11 — Ulice Vrchlického v současnosti – bytové domy vystavěné v 50. letech pro zaměstnance Sboru národní bezpečnosti. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

11

v letech 1953–1957 a 1968–1975, Praha 1993. – Jana Laubová, Architektura Jihlavy 1900–2009, nepublikovaná magisterská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2010. – František Šmahel, Historický atlas měst České republiky: Jihlava, Praha 2000. – Petr Vorlík, Architektura v letech 1945–2009, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009, s. 675–690.

SÍDLIŠTĚ I

JIHLAVA

3

OBYVATELÉ Sídliště I je nejstarším jihlavským sídlištěm, kde dnes žije početná skupina seniorů. Mezi jeho obyvateli je téměř 30 % lidí starších 60 let. Index stáří (počet lidí starších 65 let na 100 dětí ve věku 0–14) je s hodnotou 168 seniorů na 100 dětí nadprůměrný. Paradoxně je však nižší než na později postaveném Sídlišti II. Struktura obyvatel je hodnocena pomocí dat ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970, kdy bylo sídliště již několik let obydleno, a v roce 2011, kdy proběhlo zatím poslední sčítání. Území, které je pomocí dat možné hodnotit, bohužel přesahuje území sídliště. Spadá do něj také zástavba rodinných domů kolem ulice Erbenova a rovněž nové bytové domy v ulici Zátopkova postavené až po revoluci. Ze sídlištní zástavby tak pochází pouze 70 % obydlených bytů.

5 000

VÝVOJ POČTU OBYVATEL SÍDLIŠTĚ I A JEHO OKOLÍ V LETECH 1970 AŽ 2011

4 000

Počet obyvatel Sídliště I od roku 1970 výrazně klesal a na konci 80. let zde žilo pouze 60 % původních obyvatel. V porevoluční době můžeme pozorovat stagnaci, kdy se počet obyvatel ustálil mírně nad 3 tisíci. Důvodem stagnace může být i nová výstavba v blízkosti sídliště. Se stárnutím původních obyvatel dochází i ke snižování velikosti domácností. Zatímco v roce 1970 připadalo na jeden obydlený byt 3,8 obyvatel, což bylo více než na mladším Sídlišti II (3,3), dnes je to pouze 2,1 obyvatel.

3 000

5 420 4 240

2 000

3 276

3 261

3 239

1991

2001

2011

1 000 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

1980

100%

0% 2011 SÍDLIŠTĚ I

40,99

30,94

32,36

14,62

31

17,3

10,31 13,81

1970

JIHLAVA

ŽENY

3,14

SÍDLIŠTĚ I

9,98

23,65

13,02

41,73

19,34

5,52

21,49

23,75

26,91

DOMÁCNOSTI PODLE POČTU ČLENŮ NA SÍDLIŠTI I A V JEHO OKOLÍ V LETECH 1970 A 2011 Socialistická sídliště byla stavěna pro rodiny s dětmi a ani Sídliště I nebylo výjimkou. V roce 1970 zde byl výrazně nadprůměrný podíl tří a vícečlenných domácností. Ty tvořily 87 % všech domácností, zatímco v Jihlavě to bylo 68 % a na Sídlišti II 74 %. Mezi domácnostmi převažovaly zejména ty čtyřčlenné, kterých bylo 42 %. Do roku 2011 se složení domácností významně proměnilo. Dnes má většina rodin pouze jednoho nebo dva členy (72 %), což souvisí se stárnutím populace, odchodem mladých lidí od rodičů i současným životním stylem, kdy spolu mladí lidé žijí i dlouho předtím než mají děti.

1970

JIHLAVA MUŽI

1970

JIHLAVA

SÍDLIŠTĚ I

VĚK

0

3,13

V roce 1970 mělo Sídliště I z důvodu své brzké výstavby již posunutou dvougenerační věkovou strukturu do vyšších let. Zatímco na nových sídlištích pozorujeme převahu lidí kolem 30 let a malých dětí, zde převažovali lidé zhruba o deset let starší. Podíl seniorů, lidí ve věku 25–35 let a malých dětí byl minimální. Dnes se věková struktura obyvatel sídliště mnohem více podobá věkové struktuře obyvatel celé Jihlavy. Výrazně nadprůměrná je pouze skupina obyvatel starších 75 let. Počet obyvatel starších 65 let na 100 dětí neboli index stáří je s hodnotou 168 vyšší než v Jihlavě (118), nicméně zdaleka ne tak vysoký jako například na mladším Sídlišti II, kde dosahuje hodnoty 239. Přitom v roce 2001 mělo Sídliště I populaci nejstarší (index stáří 277). Důvodem je nízký podíl obyvatel ve věku 65–69 let, v případě mužů i 70–74 let, kteří mezi roky 2001 a 2011 vstoupili do důchodového věku a „oslabili“ skupinu seniorů. To jsou lidé, kterým bylo v roce 1970 25–34 let, v době vzniku sídliště ještě o deset let méně a tvořili nejméně početnou skupinu obyvatel sídliště.

16,99

85+ 80–84 75–80 1

POČET OSOB

70–74

2

3

4

5

65–69 60–64 55–59 50–54 45–49

100%

0%

40–44

2011

35–39 30–34 25–29 20–24 15–19

SÍDLIŠTĚ I

16,19

JIHLAVA

16,89

31,36

38,1

33,68

14,34

36,13

13,3

42,76

SÍDLIŠTĚ I

5–9 0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

32,08

45,74

JIHLAVA

20,08

33,04

17,2

4,02

10–14

5,08

1970

ŽENY

85+

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

STŘEDOŠKOLSKÉ

VŠ

80–84 75–79

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011 Podobně jako na jiných sídlištích byli i obyvatelé Sídliště I několik let po jeho dokončení v průměru vzdělanější než obyvatelé celé Jihlavy. Nadprůměrný byl především podíl středoškoláků s maturitou, kterých žilo na sídlišti 20 % oproti 17 % v Jihlavě. Ve srovnání se Sídlištěm II byla však vzdělanost nižší. Podíl vysokoškoláků byl shodný (5 %), ale lidí s úplným středoškolským vzděláním žilo na Sídlišti II 22 %. Vyšší vzdělanost si Sídliště I zachovalo až do současnosti, podíl vysokoškoláku vzrostl na 14 % a stále je o 1 procentní bod vyšší než v Jihlavě, podíl středoškoláků s maturitou je nyní 38 % a v Jihlavě 36 %. Ve srovnání s ostatními sledovanými jihlavskými sídlišti vykazuje dnes Sídliště I vzdělanost nejvyšší. Může to však být částečně způsobeno i novou bytovou výstavbou v blízkosti sídliště.

70–74 65–69 60–64

100%

0%

55–59

SÍDLIŠTĚ I

45–49 40–44

JIHLAVA

35–39 30–34

1,03

50–54

1,04

2011 38,12

60,83

41,96

Zatímco v roce 1970 převažovali na Sídlišti I lidé pracující v průmyslu, dnes v souvislosti s terciarizací ekonomiky, která se týká populace celého Česka, je většina obyvatel zaměstnána ve službách. V obou letech je ve srovnání s Jihlavou podíl dominantního odvětví vyšší. V roce 1970 pracovalo v průmyslu 57 % obyvatel sídliště a 53 % obyvatel Jihlavy, dnes pracuje 61 % obyvatel sídliště ve službách, zatímco v Jihlavě pouze 57 %. Nadprůměrný podíl zaměstnaných je v oblasti vzdělávání a sociální a zdravotní péče.

57,01

SÍDLIŠTĚ I JIHLAVA

15–19 10–14

1,5

20–24

56,67

41,83

2,97

1970

25–29

53,12

43,9

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

ZEMĚDĚLSTVÍ

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL SÍDLIŠTĚ I A JEHO OKOLÍ PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

SLUŽBY

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011

JIHLAVA

SÍDLIŠTĚ II

1

„VE VŠECH TĚCH VÝŠKOVÝCH DOMECH JE SKRYTO MNOHO ÚSILÍ A TRAMPOT, KTERÉ STAVBAŘI LETOŠNÍ ZIMU ZAŽILI. VE SNĚHOVÝCH VICHŘICÍCH SE NA STAVENIŠTĚ SKLÁDAL MATERIÁL, POD PROVIZORNÍMI PŘÍSTŘEŠKY SE VYRÁBĚLA MALTA A BETON, ZMRZLÝ PÍSEK SE ROZPAŘOVAL PÁROU Z LOKOMOBIL A ZBAVOVAL SE SNĚHU A LEDU, A KDYŽ BYLO ZAPOTŘEBÍ VYKOPAT PŘÍPOJKU PRO PLYN, ZMRZLÁ ZEM SE MUSELA DO HLOUBKY 130 CM ROZEHŘÍVAT.“ (Deník Jiskra, 12. dubna 1963)

INFO Lokalita → ulice Havlíčkova, Kollárova, Sokolovská, Riegrova, Jiřího z Poděbrad, Alšova, Na Vyhlídce Projekt → František Kočí, Stavoprojekt Brno – zastavovací studie přednádražního prostoru: 1954 → Jan Řídký, Jiří Schubert, J. Kubín, Stavoprojekt Jihlava – úvodní projekt sídliště: 1959 → Zdeněk Gryc, Stavoprojekt Jihlava – zadávací projekt sídliště: 1961 Realizace → Pozemní stavby Brno, stavební správa Jihlava 1959–1967

BYTŮ

612 PRO

2500

Investoři → Generální investor bytové a občanské výstavby Jihlava (GIBOV Jihlava)

Úvodní projekt Sídliště II vznikl v jihlavském Stavoprojektu v roce 1959. Autory jsou architekti Řídký, Schubert a Kubín. Předpokládalo se, že sídliště bude tvořit celkem 1 342 bytů pro asi 5 123 obyvatel. (Státní okresní archiv Jihlava)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Poloha sídliště a jeho dispozice vymezená dvěma obslužnými komunikacemi, které se sbíhají v blízkosti jihlavského vlakového nádraží, vychází z generálního regulačního plánu pro Jihlavu z roku 1937, jehož autorem je brněnský architekt Bohuslav Fuchs. V roce 1954 vytvořil František Kočí z brněnského Stavoprojektu zastavovací studii přednádražního prostoru, která byla součástí nového územního plánu města. Projekt počítal s integrací stávajících domů do nově navržené osové kompozice s uzavřenými vnitrobloky, které odpovídaly dobovým zásadám socialistického realismu. Toto symetricky koncipované schéma mělo být v místě souběhu ulic Havlíčkova a Kollárova završeno samostatně stojící budovou hotelového typu. Z roku 1959 pochází úvodní projekt sídliště Jihlava II, který vypracoval ateliér Jana Řídkého v jihlavském Stavoprojektu. Autoři opět rozvinuli myšlenku trojúhelníkové dispozice, počítalo se také se zmíněnou budovou hotelu, urbanistické schéma je však již rozvolněné. Vnitrobloky střídá řádková zástavba a navrženy jsou i objekty základní a mateřské školy, jeslí a centra služeb. Projekt však nebyl v plánovaném rozsahu realizován. V roce 1959 proběhla v kraji prověrka hospodárnosti bytové výstavby a dosavadní realizace Sídliště II se ukázala jako neefektivní. Aby byl do roku 1961 dokončen slíbený počet bytů a nedošlo k přerušení proudové výstavby, byla dodávka zbývajících 245 bytových jednotek odkloněna ve prospěch jihlavského Sídliště I a Žižkovy ulice. Sídliště II se pak na několik let stalo místem testování nových stavebních technologií. V roce 1961 byl projekt Sídliště II svěřen Zdeňku Grycovi, podle jehož návrhu se postavila zbývající část bytového fondu a občanské vybavenosti.

Jižní okraj sídliště tvoří bytové domy z 50. let, které byly postaveny tradiční zděnou technologií, západní stranu Sokolovské ulice lemuje zástavba typových rodinných domků ze stejného období. Od poloviny roku 1959 se na Sídlišti II začaly ověřovat nové technologické postupy v bytové výstavbě. Staveniště „experimentů“ se nacházelo v jižní části dnešního sídliště kolmo k ulici Alšova, práce probíhaly pod vedením Jiřího Schuberta. Regionální list Jiskra informoval čtenáře o zahájení přípravných prací: „Pokusná stavba bude školou stavbařů, na níž se budou učit rychlejší a levnější výstavbě. V budoucnu počítají s výstavbou domu z litého betonu za 5–6 měsíců. Podle výpočtů architektů sníží skelet a litý beton pracnost na jeden byt z dosavadních 2 650 hodin na 1 400 hodin.“ První experimentální dům z litého betonu o sedmnácti bytových jednotkách byl dokončen v roce 1960. Z června roku 1960 pochází nerealizovaný projekt prvního montovaného domu z celostěnových panelů, který vypracoval Jiří Schubert. V druhé fázi výstavby podle projektu Zdeňka Gryce vznikly osmipodlažní panelové domy, situované kolmo ke Kollárově ulici. Na protější straně komunikace stojí sedmipodlažní bytovky provedené tradiční zděnou technologií, stejně jako družstevní bytové domy lemující Sokolovskou ulici. Stavělo se z prefabrikovaných betonových panelů typu T 02 B, T 03 B a T 06 B, které od roku 1963 vyráběla panelárna zprovozněná poblíž sídliště.

K původní výzdobě patří barevné sgrafito umístěné po levé straně vchodu do restaurace v Kollárově ulici, která je součástí centra služeb Jitřenka. Autorem stylizované postavy sedící ženy s číší je podle vzpomínek Zdeňka Gryce některý z tehdejších pedagogů brněnské Střední školy uměleckých řemesel. Netradiční výtvarný prvek se nachází v ulici Jiřího z Poděbrad u nákupního centra. Jedná se o jeden ze čtyř hraničních kamenů, které nechala v Jihlavě v roce 1750 vztyčit císařovna Marie Terezie, aby ukončila spor o hranice Čech a Moravy. Charakter sídliště dotvářelo barevné řešení fasád – průčelí panelových domů i nákupního centra oživila pompejská červeň. Jednotlivé dílce byly na přání architekta probarveny již v panelárně. Navzdory probíhajícímu zateplování je tento motiv stále patrný podél ústřední komunikace sídliště.

Dnešní podoba sídliště je poznamenána zateplováním fasád. To sice přináší zlepšení tepelně-izolačních vlastností panelových domů, ale každý investor řeší barevnost fasád po svém a bez respektu k původnímu schématu Zdeňka Gryce z počátku 60. let, což poškozuje celkový výraz sídliště. Tento problém se dotýká i školských zařízení – základní škola Kollárova získala současnou barevnost v roce 2013. Dalším sporným zásahem je dodatečná instalace předsazených lodžií k fasádám panelových domů. V roce 2007 prošla rekonstrukcí mateřská škola Pastelka, sousední školka v Riegrově ulici byla ve stejném roce přeměněna na bytový dům. Centrum občanské vybavenosti Jitřenka dodnes slouží svému původnímu účelu, i když nabídka služeb už není zdaleka tak pestrá jako v prvních letech provozu.

1 — Perspektivní pohled na střet ulic Havlíčkova a Kollárova v místě navrhovaného hotelu, jehož poloha byla vybrána s ohledem na blízkost hlavního nádraží. Kresba M. Popelkové tvořila přílohu úvodního projektu sídliště z roku 1959. (Státní okresní archiv Jihlava)

1 1

SÍDLIŠTĚ II

JIHLAVA

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 se sice v Jihlavě uvolnilo velkého množství bytů, v polovině 50. let ale již docházelo k značnému zastarávání bytového fondu. Řešením měla být, stejně jako v ostatních oblastech poválečného Československa, výstavba velkokapacitních obytných souborů. Myšlenka založení nové městské čtvrti v blízkosti hlavního vlakového nádraží nabrala konkrétní obrysy v roce 1954, kdy byla v brněnském Stavoprojektu vypracována zastavovací studie přednádražního prostoru. Investiční úkol pro úvodní projekt sídliště Jihlava II byl zpracován v lednu 1957, tedy s velkým časovým předstihem „před zahájením vlastních projekčních prací, takže prakticky všechny hlavní požadavky investičního úkolu nebyly již v době zahájení prací na projektu v platnosti“, jak uvádí Jiří Schubert v dubnu 1959 v průvodní zprávě k úvodnímu projektu. Dále zmiňuje, že sídliště má v budoucnu vytvořit základ nové městské čtvrti, a projekt tedy zohledňuje vyšší požadavky na občanskou vybavenost. To vše způsobilo, že realizace

1 — Pohled do svažující se Havlíčkovy ulice s navrhovanými novostavbami bytových domů a trolejbusovou dopravou. Kresba M. Popelkové z úvodního projektu sídliště z roku 1959.

skrytého uvnitř objektu. Jitřenka byla uvedena do provozu v roce 1967 v samém závěru stavby sídliště. Této skutečnosti se v roce 1966 podivoval redaktor regionálního týdeníku Jiskra, Milan Dvořák: „Položil jsem v této souvislosti inženýru Grycovi otázku, která se může zdát jedovatou: proč se právě tento objekt staví jako poslední? Odpověděl mi rovněž otázkou: ,Zkuste se zeptat lidí, kteří tu bydlí, co chtějí dřív. Tohle všechno, nebo střechu nad hlavou?‘“

Sídliště II byla z ekonomických důvodů pozdržena. V letech 1959–1960 pak byly v jižní části sídliště pod dohledem Jiřího Schuberta provedeny tři pokusné stavby z litého betonu. Architekt Zdeněk Gryc v novém projektu sídliště z roku 1961 změnil technologii, rozvržení i počet bytových domů. Jiné je také architektonické řešení budov občanské vybavenosti. V konečném důsledku byl redukován i počet bytových jednotek z původně plánovaných 1 057 na pouhých 612. Výsledná podoba obytného souboru je přesto jakousi volnou parafrází původního návrhu.

Brněnský architekt František Kočí (1921–2008) je podepsán pod celou řadou urbanistických studií, podílel se také na projektech brněnských sídlišť Staré Brno-sever, Žabovřesky a Kohoutovice, v roce 1955 byl oceněn za návrh územního plánu města Žďáru nad Sázavou (1954). K jeho nejvýznamnějším projektům patří vypracování směrného územního plánu města Brna (1956–1957). Informace o architektu Zdeňku Grycovi naleznete v textu o sídlišti Březinovy Sady.

V roce 1960 byla zahájena stavba základní školy v Kollárově ulici podle projektu jihlavského architekta Milana Fialy, z poloviny 60. let je mateřská škola v Riegrově ulici od Jana Řídkého a Jiřího Schuberta. K atypickým stavbám patří budova nákupního centra Jitřenka, jejímž autorem je Zdeněk Gryc. Vstup do prodejen v křídle v ulici Jiřího z Poděbrad je dvouúrovňový, s využitím otevřené pochozí terasy. Zásobování prodejen probíhá ze dvora,

1

2

3

2 — Fotografie z dubna roku 1963 zachycuje staveniště nově vznikajícího sídliště, které zahrnulo i tři bytové domy postavené na konci 50. let tradiční zděnou technologií. Projekt architekta Zdeňka Gryce později vědomě upustil od budování uličních front příznačných pro architekturu socialistického realismu. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

5

6

7

(Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

4 — „Na sídlišti II v Jihlavě-Bedřichově se staví jedna z nejmodernějších škol – škola budoucnosti. Bude mít 25 tříd, tělocvičnu, stravovací zařízení, speciální učebnu pro fyziku a chemii včetně strojního vybavení pro polytechnickou výchovu. Práce na stavbě úspěšně pokračují,“ píše se 25. května 1962 v deníku Jiskra, z téhož roku je i snímek. Autorem projektu školy na Kollárově ulici je architekt Milan Fiala. Objekt byl uveden do provozu ve školním roce 1963/1964. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

5 — Fotografie z roku 1964 zachycuje jeřábovou dráhu u hrubé stavby zděného bytového domu. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

6 — Snímek obytného bloku před úpravami fasády z roku 1962 prozrazuje, že dům byl podle dobových požadavků na zprůmyslnění stavebnictví již do značné míry typizovaný. Další krok – zavedení panelové výroby – byl podmíněn výstavbou nové panelárny, k jejímuž zprovoznění došlo až v roce 1963. (foto: Václav Fejt, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

7 — O průběhu výstavby Sídliště II čtenáře pravidelně informovali redaktoři deníku Jiskra.

8

(Jiskra. Orgán OV KSČ a rady ONV v Jihlavě II–XLIV, 1962)

8 — Perspektivní pohled na obchodní centrum Jitřenka od dnešní Sokolovské ulice. Příznačným prvkem je mimoúrovňový chodník na západní straně, který umožňoval přístup do provozoven. Záměrem architekta Zdeňka Gryce bylo zachování stávající zeleně – vzrostlé stromy u vchodu do restaurace nechal před zahájením stavebních prací obalit pytlovinou a obednit.

9

(Státní okresní archiv Jihlava)

9 — Současná podoba základní školy na ulici Kollárova je výsledkem rekonstrukce fasády, která proběhla v roce 2014. Prostranství před budovou měla původně zdobit plastika navržená sochařem Karlem Hylišem, k jejímu osazení však nedošlo. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

10 — Kollárova ulice představuje pomyslnou dělicí čáru mezi posledními tradičně zděnými bloky a kolmo postavenými panelovými domy, které se zde realizovaly v Jihlavě vůbec poprvé. Fotografie z května 1965 zachycuje již zabydlené zděné domy o 7 nadzemních podlažích, zatímco na protější straně ulice vznikají o dvě patra vyšší panelové domy.

10

11

(Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

11 — Detail dvou bloků panelových domů mezi dnešními ulicemi Kollárova a Riegrova je zachycen v průběhu roku 1964 před montáží balkonů, zato však s čerstvě vysazenou zelení v okolí. Plán sadovnických úprav vypracovalo Sadovnické středisko (oddělení zahradní architektury) Vysoké školy lesnické v Lednici na Moravě v závěru roku 1962, výsadba zeleně měla proběhnout v akci Z.

14

(Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

12 — Pohled na zabydlenou část sídliště v roce 1965. Místní základní škola sice fungovala již od září 1963, na nákupní středisko si však obyvatelé museli ještě dva roky počkat. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

13 — Obchodní centrum Jitřenka zachycené těsně před dokončením. „V celém komplexu stavby však bude vedle zmíněné velkoprodejny také lékárna, restaurace se samoobsluhou se sto místy a kapacitou kuchyně na 350 hlavních jídel, bufet, prodejna polotovarů, dále sběrna a výdejna čistírny a prádelny, mechanická dílna pro úpravy různých spotřebičů...“ oznamuje v deníku Jiskra v březnu 1966 redaktor Milan Dvořák. (Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

14 — Na současné podobě sídliště se neblaze podepsalo pestrobarevné zateplení fasád, instalace předsazených lodžií a nejednotně řešené půdní vestavby. Pohled na bytové domy v ulici Kollárova ilustruje autentickou část obytného souboru, jehož barevné schéma uplatňující pompejskou červeň na štítových stěnách stále odpovídá původnímu návrhu architekta Zdeňka Gryce. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

12

13

– Moravský zemský archiv v Brně, fond B126 KNV Jihlava – Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv – Osobní archiv architekta Zdeňka Gryce – Milan Dvořák, Obchodní středisko do finiše, Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě, 15. 3. 1966. – Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě, 26. 9. 1967.

4

(Státní okresní archiv Jihlava)

3 — V roce 1960 se v rámci snah o zprůmyslnění stavebnictví na Sídlišti II testovaly nové konstrukční postupy. Realizace zbývající části obytného souboru – mimo již rozestavěnou budovu základní školy – se proto odsunula do roku 1962. První experimentální dům měl původně vyrůst v blízkosti této školy, nakonec bylo staveniště pokusných bloků založeno kolmo k dnešní Alšově ulici. Poslední ze tří experimentálních domů z litého betonu o 18 bytových jednotkách dokončili stavbaři v roce 1961. Fotografie pořízená v roce 1965 zachycuje průběh obezdívání již zabydlených bloků.

Zdroje

– Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě, 15. 3. 1966. – Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě, 18. 8. 1959. – Tomáš Koukal, Předškolní vzdělávání v Jihlavě – květen 2011. Analýza kapacit mateřských škol zřizovaných statutárním městem Jihlava, 2011. – Jana Laubová, Architektury Jihlavy 1900–2009, magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2009.

SÍDLIŠTĚ II

JIHLAVA

3

OBYVATELÉ Sídliště II patří mezi panelová sídliště postavená v 60. letech 20. století. Přestože je mladší než Sídliště I, jsou jeho obyvatelé v průměru starší, protože naprostá většina prvních dospělých obyvatel sídliště je v současné době v důchodovém věku. Následující analýza sociální struktury obyvatel vychází z dat Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970, které proběhlo krátce po dokončení sídliště, a nejnovějšího sčítání v roce 2011. Sídliště II se nachází v základní sídelní jednotce Královský Vršek, do které spadá kromě původní zástavby rodinných domů také o pár let později postavené sídliště Královský Vršek.

5 000

POČET OBYVATEL BYDLÍCÍCH NA SÍDLIŠTI II A NA SÍDLIŠTI KRÁLOVSKÝ VRŠEK A V LETECH 1970–2011

4 000 3 000 5 283

4 863

4 350

2 000 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

Přítomnost dalšího sídliště v hodnoceném území je poznatelná i z vývoje počtu obyvatel, který mezi roky 1970 a 1980 ještě stoupl. Od té doby však dochází k poklesu počtu obyvatel obou sídlišť a dnes zde žije zhruba 65 % původního stavu, respektive stavu v roce 1980. K největšímu poklesu pak došlo během 80. let a to o 18 %. Na jeden byt dnes připadá průměrně 2,1 obyvatel stejně jako na Sídlišti I, kde byl pokles od roku 1970 rychlejší (3,8 obyvatel na byt na Sídlišti I v roce 1970 vs. 3,3 obyvatel na byt na Sídlišti II ve stejném roce).

4 013

3 405

1 000

Oblast Sídliště II a sídliště Královský Vršek lze dnes považovat za výrazně stárnoucí. Na 100 dětí ve věku 0–14 let připadá 239 lidí starších 65 let, což je zhruba dvakrát více než v Jihlavě jako celku. Celkem 26 % obyvatel je starších 65 let, zatímco v Jihlavě tvoří stejný podíl pouze 16 %. Nicméně vzhledem k méně početné generaci dnešních „padesátníků“, kteří jako teenageři v roce 1970 nebyli v populaci tehdejšího sídliště zastoupeni tolik jako malé děti a jejich rodiče, lze do budoucna předpokládat zpomalování stárnutí i snižování indexu stáří (počtu seniorů na 100 dětí) stejně jako se to nyní stalo na Sídlišti I.

0 1970

1991

1980

2011

2001

100%

0%

SÍDLIŠTĚ II

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

JIHLAVA

SÍDLIŠTĚ II

SÍDLIŠTĚ II

1970

MUŽI

34,55

32,36

14,02

31

17,3

10,19 13,81

Podobně jako v případě většiny českých sídlišť byl i na jihlavském Sídlišti II a na sídlišti Královský Vršek krátce po jejich dostavbě nadprůměrný počet lidí připadajících na jednu domácnost. Podíl tří- a vícečlenných domácností dosahoval 74 %, zatímco v Jihlavě pouze 68 %. Ve srovnání se Sídlištěm I byly však domácnosti v průměru menší. Dnes se situace obrátila a nadprůměrných hodnot dosahují naopak domácnosti s méně členy (jedním nebo dvěma), které tvoří 72 % všech domácností. Je to úplně stejný podíl jako na Sídlišti I, rozdíl spočívá pouze v poměru jednočlenných a dvoučlenných domácností. Na Sídlišti I je více jednočlenných rodin, na Sídlišti II a sídlišti Královský Vršek zase rodin dvoučlenných.

5,52

1970

JIHLAVA VĚK

38,11

3,03

2011

JIHLAVA

ŽENY

7,85

18,48

13,02

26,68

19,34

35,07

23,75

11,92

26,91

16,99

85+ 80–84 75–80 1

POČET OSOB

70–74

2

3

4

DOMÁCNOSTI PODLE POČTU ČLENŮ NA SÍDLIŠTI II A SÍDLIŠTI KRÁLOVSKÝ VRŠEK V LETECH 1970 A 2011

5

65–69 60–64 55–59 50–54 45–49

100%

0%

40–44

2011

35–39 30–34 25–29 20–24 15–19

SÍDLIŠTĚ II

16,87

JIHLAVA

16,89

36,9

34,8

33,68

11,43

36,13

13,3

37,23

SÍDLIŠTĚ II

5–9 0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

35,24

45,74

JIHLAVA

22,38

33,04

17,2

4,02

10–14

5,16

1970

ŽENY

85+

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

STŘEDOŠKOLSKÉ

VŠ

80–84 75–79

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011 Obyvatelé Sídliště II a sídliště Královský Vršek byli v počátcích jeho existence vzdělanější než obyvatelé Jihlavy jako celku. Podobně jako na Sídlišti I převažoval i zde nad městským průměrem podíl středoškoláků s maturitou a s 22 % byl dokonce i vyšší než na Sídlišti I (20 %). Podíl vysokoškoláků byl na Sídlišti I a II shodný (5 %) a o 1 procentní bod vyšší než v Jihlavě (4 %). Dnes je situace Sídliště II a Královského Vršku odlišná. Vzdělanost obyvatel je podprůměrná, podíl vysokoškoláků mezi roky 1970 a 2011 stoupl pouze o 6 procentních bodů (na 11 %), zatímco v Jihlavě o 9 (na 13 %) a podobně se vyvíjel i podíl středoškoláků s maturitou. Ve srovnání se Sídlištěm I je rozdíl ještě výraznější. Nejvíce jsou dnes mezi obyvateli zastoupeni lidé se středoškolským vzděláním bez maturity (37 %). Důvodem nižší vzdělanosti je pravděpodobně starší obyvatelstvo sídliště, které nemělo takový přístup ke vzdělání, jaký mají lidé dnes.

70–74 65–69 60–64

0%

55–59

100%

SÍDLIŠTĚ II

45–49 40–44

JIHLAVA

35–39 30–34

1,03

50–54

0,9

2011 42,31 41,96

56,79

Struktura obyvatel Sídliště II a sídliště Královský Vršek podle odvětví ekonomické činnosti je téměř úplně shodná se strukturou obyvatel Jihlavy a to jak v roce 1970, tak v roce 2011. V roce 1970 byl na sídlišti pouze mírně vyšší podíl zaměstnaných ve službách na úkor zaměstnaných v zemědělství. Dnes je struktura zcela totožná. Zatímco v roce 1971 byl podíl zaměstnaných ve službách vyšší než na Sídlišti I (46 % vs. 42 %), dnes je nižší (57 % vs. 61 %), což koresponduje i s vývojem vzdělanostní struktury, která se proměnila stejným způsobem (z vyšší v roce 1970 na nižší v roce 2011).

57,01

SÍDLIŠTĚ II

1,54

20–24

JIHLAVA

2,97

1970

25–29 15–19 10–14

52,88 53,12

45,58 43,9

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

ZEMĚDĚLSTVÍ

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI II A SÍDLIŠTI KRÁLOVSKÝ VRŠEK V LETECH 1970 A 2011

SLUŽBY

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011

BŘEZINOVY SADY

JIHLAVA

1

„Z NOVINKY SE STANE ‚BĚŽÍCÍ PÁS‘. TO JE TO, ČEMU SE V ODBORNÉ ŘEČI ŘÍKÁ – ZPRŮMYSLNIT STAVEBNICTVÍ.“ (List Jiskra, 3. května 1967)

INFO Lokalita → Největší jihlavské sídliště se nachází severovýchodně od centra města, od něhož je odděluje údolí říčky Jihlávky a lesopark Březinovy sady, kudy v minulosti vedla fortifikační hranice. Projekt → Zdeněk Gryc, Stavoprojekt Jihlava – podrobný územní plán, urbanistická koncepce, studie obytného souboru, realizační dokumentace: 1965–1982 → Vladimír Veselý, Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně – dopravní řešení → Zdeněk Gryc, Stavoprojekt Jihlava – úvodní projekt občanské vybavenosti Vysočina: 1974 → Ctibor Seliga – areál základních škol Demlova a Otokara Březiny: 1976–1977 → Zdeněk Baueršíma – hotel Jihlava: 1979–1981 Realizace → Pozemní stavby Brno 1970–1987 Investor → Okresní národní výbor Jihlava zastoupený Stavoinvestou Jihlava

BYTŮ

3300 PRO

13000

Architektonická studie sídliště, která vznikla v jihlavském Stavoprojektu v polovině 60. let, ještě počítala s výstavbou rodinných domků v okolí dnešní Demlovy ulice. Celková hustota zástavby je v prvotních studiích v porovnání s realizovaným stavem o poznání menší. (Státní okresní archiv Jihlava)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Rozsáhlou obytnou zástavbu v místech dnešních Březinových Sadů předjímal už předválečný regulační plán brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse, a to včetně dopravní tepny spojující dnešní ulici Brněnskou a Havlíčkovu s průtahem vedoucím až k Bedřichovu.

„Panel za panelem opouští svou výrobnu, aby byl v brzké době použit k výstavbě nových bytovek,“ psaly noviny v roce 1967, kdy jihlavský podnik Prefa opustily první panely nového systému T 06 B. Prototyp tohoto konstrukčního systému vyvinutého Pozemními stavbami v Brně vyrostl na rohu dnešních jihlavských ulic Žižkova a Seifertova v těsné blízkosti Dělnického domu. Nad rychlostí výstavby dobový tisk žasl – hrubá stavba byla hotová za deset dní. Dům měl být především „užitečnou generálkou“ pro použití systému T 06 B na právě projektovaných sídlištích Královský Vršek a Březinovy Sady. Na rozdíl od předchozích typů se nové panely dodávaly s již osazenými okny a hotovými povrchovými úpravami včetně pro Březinky typické meziokenní mozaiky. U pětipodlažních bodových domů ve svažitém terénu projektanti typovou stavebnici T 06 B částečně upravili – v parteru jsou směrem ke svahu umístěny sklípky a sdílené prostory typu kočárkáren a sušáren, směrem dolů po svahu se v přízemí oproti standardní variantě nacházejí ještě dva byty navíc. Zvláštností jedné z řadových sekcí jsou v parteru umístěné garáže, což se podle Zdeňka Gryce „v té době jinde v paneláku nepodařilo“.

Náměstí v obchodním centru Vysočina dotvářelo žulové sousoší Romana Podrázského Mateřství, které bylo po privatizaci objektu v roce 2012 přesunuto před dětský domov v Dělnické ulici. Ve společenské části centra Vysočina vytvořil Oldřich Laštůvka figurální sgrafito s postavami matky, otce a dítěte v životní velikosti a v interiéru místní restaurace byl umístěn keramický reliéf s vedutou Jihlavy od Bohumila Kokrdy. Obě díla již byla odstraněna. Dvě keramické plastiky ptáčků v areálu mateřských škol vytvořil Jiří Kemr, dochovala se jen jedna. Prostor před souborem základních škol doplňuje pískovcové sousoší pionýrů sochaře Josefa Kříže.

V rámci revitalizace Březinových Sadů byly v roce 1999 propojeny ulice Březinova a Na Kopci. Zvýšila se tak sice průjezdnost sídliště, byla však narušena původní koncepce, která minimalizovala dopravu uvnitř sídliště. Naproti škole Otokara Březiny vyrostl i přes kritiku Zdeňka Gryce supermarket Lidl. Ten je porevoluční připomínkou neúspěšné snahy architekta o úpravu plochy dočasných provozů stavby. Obytný soubor Březinovy Sady jako většina sídlišť podléhá současnému trendu zateplování fasád a přístaveb lodžií.

Architekt Zdeněk Gryc hned od počátku přizval ke spolupráci na dopravní koncepci vedoucího katedry dopravních staveb Vysokého učení technického v Brně Vladimíra Veselého, který možnosti řešení prověřoval spolu se studenty. Navržená silniční síť se od čtyřproudého průtahu Okružní ulicí stromovitě větví směrem do obytné zóny Březinek, což mělo za cíl zklidnit automobilovou dopravu. V těžišti sídliště se nachází blok společného obchodního centra s atriovou dispozicí, které leží na páteři pěší dopravy – stezce, která měla pokračovat lávkou přes údolí Jihlávky až k historickému centru města. Vizí architekta bylo bydlení v zeleni založené na pronikání sousedního lesoparku do interiérů sídliště. Inspiraci hledal Gryc v malebné krajině Vysočiny, proto také vynaložil značné úsilí na rehabilitaci rybníčku v sousedství areálu základních škol. Výškovou kompozici sídliště do značné míry předurčila kolísající únosnost zdejších půd. Devítipatrové panelové domy stojí v místech s vyšší únosností, řadové sekce pak kopírují hranice jednotlivých geologických podloží.

Zdeněk Gryc také usiloval o to, aby se součástí nově budovaného mostu stala socha sv. Jana, která stála na mostě původním. Jeho snaha se však nesetkala s pochopením vedení města, pohoršen byl též redaktor deníku Jiskra Milan Dvořák: „Projektant tu pozorně dbal historie uchování památky, možná dokonce umělecké památky. My bychom teď měli pamatovat na to, aby ono prázdné místo vyplnila třeba socha sportovce, jako symbol mládí obyvatel sídliště, jež by také byla doplňkem stojících a připravovaných sportovišť.“ Sochu sportovce měl realizovat Bohumil Kokrda, celá epizoda však nakonec vyústila v realizaci jiného jeho díla – aktu sedící dívky v horní části Březinových Sadů.

1 — Pozdější studie (bez časového určení) se již blíží realizovanému stavu. Namísto plánovaných garáží byl v Okružní ulici postaven hotel Jihlava podle projektu Zdeňka Baueršímy. Oproti zamýšleným sedmi věžovým domům jich nakonec v ulici Na Kopci bylo realizováno šestnáct. (Státní okresní archiv Jihlava)

1

JIHLAVA

BŘEZINOVY SADY

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ V místě budoucího sídliště se před počátkem výstavby střídala pole s volnou krajinou. V nejjižnějším cípu území se nacházel areál Městského stavebního podniku, jehož výstavba byla dokončena v listopadu 1964. Na jižní straně se rozkládal také jihlavský hřbitov a rozvolněná zástavba rodinných domků zvaných Na Kalvárii. Předmětem demoličního výměru, tzv. nulté etapy výstavby sídliště z roku 1968, bylo pouze pět drobnějších objektů. Lomy, které se podle dostupné dokumentace nacházely na severozápadním cípu pozemku, byly k nelibosti projektanta zasypány komunálním odpadem. V prvotních studiích byla oblast severovýchodně od ulice Okružní vyhrazena zástavbě rodinnými domy. Zpřísňování tzv. technicko-hospodářských ukazatelů (THU) – architekty nenáviděného nástroje centrálního plánování – však vedlo k postupnému zahušťování zástavby. To se projevilo i v závěrečné fázi realizace v oblasti Na Kopci, kde úvodní studie počítala pouze se sedmi věžovými domy. Dnešní věžáky jsou sice o čtyři patra nižší, zato jich zde stojí šestnáct. Další dva dodatečně

1 — Před zahájením výstavby byly na místě dnešních Březinek pole a volná krajina. Fotografie z roku 1970 zachycuje terénní úpravy v rámci tzv. nulté stavby sídliště. Po levé straně se nachází areál Městského stavebního podniku, dokončený v roce 1964.

navržené výškové domy v blízkosti hotelu Jihlava jsou pohrobky původně plánovaného kina pro 550 diváků. Kdo by chtěl vidět, jak měla budova vypadat, může navštívit biograf Hvězda v Uherském Hradišti či kino Metro v Prostějově – jsou postaveny podle stejného projektu. Největší ztrátou v koncepčním řešení Březinek je ovšem nerealizovaná pěší lávka přes údolí řeky Jihlávky. Ta byla nedílnou součástí organizace pohybu na sídlišti založené na oddělení pěší a automobilové dopravy. Stezka vedoucí z Helenína kolem areálu škol a dále podchodem pod Okružní ulicí do náměstí obchodního centra měla prostřednictvím této lávky vyústit v historickém centru Jihlavy, konkrétně v uličce Na Stoupách. Úvahy o lávce, která by tisícům lidí zkrátila cestu do centra a nabídla nevšední pohled na panorama historické Jihlavy, se vrátily až po roce 1989, nicméně ani tentokrát nebyla její stavba pro vedení města prioritou. Zrealizovat se však podařilo společné obchodní centrum ve středu sídliště zvané Vysočina.

1

Zde se Zdeněk Gryc inspiroval obdobnou atriovou stavbou z Anglie, jejíž vyobrazení nalezl v propagační brožuře během návštěvy brněnských veletrhů – i takto se dostávala zahraniční inspirace za železnou oponu. Objekt se stavěl ve třech fázích a byl dokončen v roce 1987, po více než deseti letech. O rok později za něj Zdeněk Gryc obdržel od Svazu českých architektů čestné uznání II. stupně. I přes všechny realizační potíže poplatné své době patří dnes Březinky k nejkvalitnějším sídlištím v Jihlavě a jsou přirovnávány k brněnské Lesné.

výboru KSČ v Jihlavě a ve Žďáru nad Sázavou, dále pak budov Geoindustrie a PVT v Jihlavě. K jeho významným počinům patří též projekt rekonstrukce historického domu s restaurací Sklípek v centru Jihlavy.

K důležitým projektům Zdeňka Gryce (*1934), absolventa Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, patří mimo Březinovy Sady také další obytné soubory na území města, a to jihlavské Sídliště II, Královský Vršek a Bedřichov. Podle jeho návrhu bylo postaveno i sídliště za průmyslovou školou ve Žďáru nad Sázavou. Zdeněk Gryc je také autorem řady administrativních budov, například sídla Okresního národního výboru v Třebíči, jihlavského ústředí Vodohospodářských staveb, sídel Okresního

Zdroje

2

– Moravský zemský archiv v Brně, fond B126 KNV Jihlava – Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv – Státní okresní archiv Jihlava, osobní archiv Zdeňka Gryce, nečíslováno, fond nezpracován – 25 let života a práce města Jihlavy: 1945–1970, Jihlava 1970. – 40 let Stavoprojektu v Jihlavě, Jihlava 1989. – Jiskra. Orgán OV KSČ a ONV v Jihlavě, 1948, 1952, 1959, 1960, 1961, 1967, 1975, 1979, 1986. – Jihlavské listy, 1993, 1994, 2005. – Zdeněk Gryc, Centrum občanského vybavení „Vysočina“ Jihlava – Březinovy sady, in: Centra

3

4

(foto: Potěšil – Vinklerová, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

2 — Hrubá stavba jihlavského prototypu domu T 06 B v Žižkově ulici trvala podle dobového tisku deset dní. Další práce pak zabraly stavbařům dva měsíce. Deník Jiskra zmiňuje i plánovanou rekonstrukci jihlavské Prefy nákladem sedm miliónů korun tak, aby byla připravena vyrábět nový typ panelu pro výstavbu na sídlištích Královský Vršek, Březinovy Sady a částečně i Jihlava-Jih. (foto: Václav Fejt, 1967, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

3 — Deník Jiskra informuje o výstavbě experimentálního panelového domu postaveného novým konstrukčním systémem T 06 B v Žižkově ulici vedle dělnického domu. Po této „generálce“ byl systém použit na řadě dalších sídlišť v Jihlavě i jinde v republice. (Jiskra. Orgán OV KSČ v Jihlavě VII–XLVII, 1967)

4 — Hlavní výhodou nového konstrukčního systému T 06 B byly panely dodávané včetně vnějších i vnitřních povrchových úprav, které zahrnovaly také meziokenní mozaiky typické pro objekty na sídlišti Březinovy Sady.

5

6

7

(foto: Jaromír Čejka, 2015)

5 — Výstavbu pětipodlažních bodových domů T 06 B v okolí dnešní Demlovy ulice během první etapy sídliště zachycuje fotografie z roku 1971. (foto: Josef Kratochvíl, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

6 — Rozmístění bodových pětipodlažních a výškových devítipodlažních budov a deskových domů bylo zčásti dáno také únosností půd a kvalitou geologického podloží. Snímek z roku 1981. (foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

7 — Obchodní centrum Vysočina bylo vystavěno ve dvou vlnách. V rámci třetí etapy výstavby sídliště byl v roce 1982 dokončen pouze severní trakt obchodního centra, aby noví obyvatelé nezůstali bez dostupných služeb. Snímek z roku 1986.

8

9

10

(foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

8 — Deskové domy postavené v průběhu čtvrté etapy v západní části Březinek. Na pozadí snímku z roku 1985 je vidět sídliště Královský Vršek dokončené roku 1973 – také zde se uplatnil systém T 06 B. (foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

9 — Jižní trakt obchodního centra a poliklinika byly postaveny až v rámci poslední, páté etapy výstavby sídliště. Zdravotní středisko bylo předáno veřejnosti 10. března 1986, stavební práce na objektu nákupního centra byly dokončeny o rok později. (Státní okresní archiv Jihlava)

10 — Pohled do atria obchodního centra Vysočina z ochozu v patře. Žulové sousoší Mateřství je dílem sochaře Romana Podrázského, který je realizoval ve spolupráci s architektem Zdeňkem Grycem. Po privatizaci centra v roce 2012 bylo dílo přesunuto před budovu dětského domova v Dělnické ulici.

11

12

13

14

(Státní okresní archiv Jihlava)

11 — Projekt areálu základních škol Semilucká a Březinova (dnes ZŠ Demlova a ZŠ Otokara Březiny) vypracoval Ctibor Seliga. Po jeho nuceném odchodu ze Stavoprojektu do jihlavského Druposu dokončoval realizaci tělocvičen a bazénu architekt Zdeněk Gryc. Snímek je z roku 1980. (foto: Jana Kuklová, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

12 — Inspirací pro přírodní park s rybníkem, který je součástí areálu základních škol, byla podle slov architekta Zdeňka Gryce krajina Českomoravské vrchoviny. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

13 — Pohled na řadové a bodové sekce realizované v rámci tzv. druhé stavby sídliště na snímku z roku 1985. Součástí této etapy byl i areál základních škol (v pozadí) včetně tělocvičen, bazénu a budovy jídelny postavených podle projektu Ctibora Seligy. Výstavba komplexu začala roku 1973 a 1. září 1976 bylo otevřeno 22 učeben ZDŠ Semilucká (dnes ZŠ Demlova). Přesně o rok později byl areál dokončen otevřením ZDŠ Březinova. (foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

14 — Současný stav obchodního centra. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

15 — Pohled na dětské hřiště s typickým herním prvkem na snímku z roku 1986. (foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

16 — V popředí snímku z roku 1992 je typizovaná pavilonová školka, v pozadí areál základních škol realizovaný podle projektu Ctibora Seligy. (foto: Jana Kourková, Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv)

17 — Současný trend zateplování objektů a instalování lodžií mění výraz paneláků – horizontalita fasád je tak vertikalizována a barevný „guláš“ mění jednotný charakter sídliště. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

15

16

17

občanského vybavení, sborník z konference, Praha 1988. – Pavel Jajtner, Josef Chalupa, Roman Podrázský: Život a dílo, Přibyslav 2013. – Zdeněk Jaroš, Jihlava v datech, Jihlava 1999. – Jiří Jelínek, Jihlava Socialistická 1945–1989, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009. – Jana Laubová, Architektura Jihlavy 1900–2009, diplomní práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2010. – František Šmahel, Historický atlas měst České republiky: Jihlava, Praha 2000. – Petr Vorlík, Architektura v letech 1945–2009, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009.

BŘEZINOVY SADY

JIHLAVA

3

OBYVATELÉ Březinovy Sady jsou největším jihlavským sídlištěm, které se stavělo v 70. a 80. letech 20. století pro zhruba 13 tisíc obyvatel. Po jeho dokončení v něm žila pětina obyvatel Jihlavy. Ve srovnání se Sídlištěm I i II jde o sídliště mladé, které stárnutí populace v budoucnu teprve čeká. Protože se výstavba sídliště i stěhování nových obyvatel rozdělilo do dvou desetiletí, jsou v analýze využívána data ze Sčítání lidu, domů a bytů ze tří let: z roku 1980, kdy sídliště ještě nebylo plně obydleno, z roku 1991, kdy na sídlišti žilo 10 tisíc lidí a z roku 2011, kdy proběhlo nejnovější sčítání lidu.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL MEZI LETY 1980 AŽ 2011

14 000 12 000 10 000 8 000 6 000

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

0 1980

2011

2001

1991

2011

0%

100%

BŘEZINOVY SADY

15,58

38,1

JIHLAVA

16,89

33,68

BŘEZINOVY SADY

JIHLAVA

25,93

35,8

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1980, 1991 A 2011

10,52

36,13

37,4

28,17

JIHLAVA 1980

7 622

13,3

Z hlediska vzdělanosti zaznamenalo sídliště Březinovy Sady podobný vývoj jako Sídliště II. Zatímco v roce 1980 patřilo k nadprůměrně vzdělaným, podíl vysokoškoláků byl o 3 procentní body vyšší než v Jihlavě (8 % vs. 5 %) a podíl středoškoláků s maturitou o 4 p.b. (25 % vs. 21 %), v roce 1991 už byla vzdělanost pouze mírně vyšší než v Jihlavě a dnes patří sídliště Březinovy Sady k podprůměrným. Vzhledem k relativně mladé věkové struktuře sídliště (alespoň ve srovnání s dalšími hodnocenými jihlavskými sídlišti), lze tento vývoj považovat za spíše nepříznivý. Mnohem starší Sídliště I i II mají podíl vysokoškoláků vyšší a Sídliště I má vyšší i podíl středoškoláků s maturitou.

1991

BŘEZINOVY SADY

MUŽI

8 884

2 000

V roce 1980, tedy v průběhu výstavby sídliště, převažovaly ve věkové struktuře obyvatel dvě generace – mladých lidí ve věku kolem 30 let a dětí do 9 let. Obě tyto skupiny (pouze o 30 let starší) na sídlišti převažují i dnes, i když jejich podíly již nejsou tak výrazné (stále však nadprůměrné). K výraznějšímu stárnutí obyvatel na sídlišti zatím nedochází, protože první generace obyvatel zatím nepřekročila hranici 65 let. Podíl seniorů i index stáří je mnohem nižší než Sídlišti II i Sídlišti I a dokonce i v celé Jihlavě, ale vzhledem k početné skupině obyvatel ve věku 55–64 let, která bude v příštím desetiletí postupně vstupovat do seniorského věku (65+), lze očekávat jejich růst. Podobně jako na Sídlišti I je i na sídlišti Březinovy Sady relativně významně zastoupena i mladá generace, která ukazuje na atraktivitu sídliště a slibuje jeho příznivý vývoj. Tento trend nelze pozorovat na Sídlišti II, kde je počet mladých lidí (i dětí) podprůměrný.

VĚK

10 090

8 626

4 000 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1980 A 2011

Sídliště Březinovy Sady mělo v roce 1991 zhruba 3 300 obydlených bytů a 10 tisíc obyvatel. Od té doby počet obyvatel v souladu s obecným trendem na sídlištích v Česku klesá. Do roku 2011 došlo ke snížení o 25 %. Zda bude docházet k dalšímu poklesu v tuto chvíli nelze odhadnout, protože obyvatelstvo sídliště sice bude stárnout a to je vždy doprovázeno poklesem obyvatel, na druhou stranu je na sídlišti velice početná i skupina mladých lidí a dětí, jejichž rodiny se mohou dále rozrůstat.

38,33

8,34

36,4

27,4

8,03

41,14

25,04

ŽENY 1980 BŘEZINOVY SADY

75+

26,02

JIHLAVA

70–74

37,74

36,22

20,7

7,8 5,33

65–69 60–64

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

55–59

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

50–54 45–49 40–44 35–39 25–29 20–24 15–19 10–14

BŘEZINOVY SADY

0,67

30–34

100% 44,86

JIHLAVA

1,03

2011

0%

41,96

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1980, 1991 A 2011

54,47 57,01

Stejně jako v celém Česku i městě Jihlava klesá také na sídlišti Březinovy Sady podíl obyvatel pracujících v průmyslu a stavebnictví. Klesá však pomaleji než v Jihlavě – zatímco v roce 1980 i 1991 byly podíly stejné (53 %, později 50 %), dnes v průmyslu na sídlišti pracuje lidí více (45 % na sídlišti vs. 42 % v Jihlavě). Opačný vývoj zaznamenalo odvětví služeb, které bylo z hlediska zaměstnanosti obyvatel v letech 1980 a 1991 nadprůměrné a dnes je naopak podprůměrné. Nízké hodnoty pracujících ve službách jsou patrné nejen ve srovnání s Jihlavou, ale i Sídlišti I a II.

BŘEZINOVY SADY

0–4

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

ŽENY

JIHLAVA

47,33

50,35

44,87

52,89

45,11

1980 BŘEZINOVY SADY

85+ 80–84

JIHLAVA

75–79

2

6

50,15

4,42

8

4,78

5–9

2,52

1991

52,81

42,76

70–74 65–69

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

60–64

SLUŽBY

55–59 50–54 45–49

100%

0%

40–44

2011

35–39

BŘEZINOVY SADY

30–34 25–29

77,74

14,91

20–24 15–19 10–14 5–9

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

7,01

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH V ROCE 2011 Všechna tři hodnocená jihlavská sídliště mají podobnou strukturu bytů podle jejich právního užívání. Většina bytů je obývána lidmi, kteří je mají v osobním vlastnictví (celkem 78 % na sídlišti Březinovy Sady a kolem 65 % na Sídlišti I a II). Ve srovnání s dvěma staršími sídlišti je zde méně bytů pronajatých.

DRUŽSTEVNÍ

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU

SÍDLIŠTĚ

STALINGRAD

1

„OPRAVDU RADOSTNÝ POHLED JE NA SÍDLIŠTĚ STALINGRAD, NA ŠTĚSTÍM ZÁŘÍCÍ DROBOTINU, VÍŘÍCÍ V NEDOSTAVĚNÝCH ULICÍCH, NA VÁŽNÉ A SPOKOJENÉ MUŽE A MATKY. NELZE PŘITOM NEMYSLET NA SOVĚTSKÝ LID, NA SOUDRUHA STALINA, KTERÝ V DOBĚ PŘELOMU VLASTENECKÉ VÁLKY HOVOŘIL O SVÁTKU NA MĚSTSKÝCH ULICÍCH. KAM AŽ SAHAJÍ JEHO MOUDRÁ A OTCOVSKÁ SLOVA. JISTĚ PŘITOM MĚL NA MYSLI I ŠTĚSTÍ NAŠICH ULIC.“ (List Jiskra, 5. července 1952)

INFO Lokalita → Sídliště Žďár nad Sázavou III – ulice Okružní, Komenského, Brodská, Revoluční, V Zahrádkách, Malá, Strojírenská, 1. máje, U Jezu Projekt → Jan Frendlovský – směrný plán Žďáru nad Sázavou: okolo roku 1949 → Oldřich Plhoň, Stavoprojekt Brno – směrný plán města: 1951 → Jiří Herzán, Rudolf Vichra, Václav Roštlapil, Stavoprojekt Jihlava – úvodní projekt sídliště Stalingrad: 1952 → Josef Luc, Zdeněk Lang, Stavoprojekt Jihlava – 72 bytových jednotek T 12: 1953 → František Kočí, Stavoprojekt Brno – směrný plán města: 1953 → František Kočí, Stavoprojekt Brno – zastavovací studie čtvrtě Stalingrad ve Žďáře nad Sázavou: 1954

BYTŮ

2050 PRO

8000

Realizace → Thermobau Wien, 1949 → Průmstav Žďár nad Sázavou, 1950–1965 Investoři → Žďárské strojírny a slévárny (ŽĎAS)

Nedořešené napojení sídliště Stalingrad na centrum si vyžádalo zpracování nového směrného plánu pro celé město, kterým byl pověřen František Kočí. Výsledný projekt byl v roce 1956 zařazen na Přehlídku nejlepších projektů výstavby 1955 pořádanou Svazem československých architektů. (reprofoto: Architektura ČSR XV, 1956)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Sídliště Stalingrad zpočátku tvořilo samostatný satelit města, jehož polohu určovala blízkost nově založeného podniku ŽĎAS a plánovaná, nakonec však nepostavená železniční stanice. Brněnský architekt Jan Frendlovský, který mezi válkami vypracoval směrný plán pro Město Žďár a po roce 1945 s ním město konzultovalo i výstavbu za dvouletky (1947–1948) ve svém návrhu umístil na pravý břeh řeky Sázavy kolonii montovaných rodinných domků typu Danmark. V roce 1951 vypracoval Oldřich Plhoň dílčí zastavovací plán sídliště. Protože se v něm uplatňovalo schéma volných řádek, dobové dokumenty ho označovaly za otevřeně funkcionalistický.

Stavba sídliště započala v letech 1949–1950 montáží 32 rodinných domků Danmark, které dodala firma Thermobau z Vídně. Tyto domky, lidově zvané Dagmarky, dnes tvoří kolonii ve spodní části sídliště, orientované směrem k továrně ŽĎAS. Jde o typové podsklepené malometrážní objekty o jednom podlaží. Zaujmou pásovým horizontálním prosklením s francouzským oknem vedoucím na balkon.

K nejstarším příkladům výzdoby Stalingradu patří úprava fasád technikou sgrafita a betonové prefabrikované prvky s konkávním vzorem, takzvané polorozety. Sgrafita na fasádě bývalé 2. mateřské školy vytvořili v první polovině 50. let malíři Pavel Kopáček a Vlastimil Večeřa, sgrafitovou výzdobu na bytových domech v Brodské a Okružní ulici navrhli Karel Němec a Richard Přikryl. Plochy nad vstupy do prodejen po obvodu Brodské ulice zdobil cyklus neglazovaných keramických reliéfů s tematikou poskytovaných služeb, dnes v torzálním stavu. Volné plastiky najdeme před významnými objekty po obvodu sídliště. Autorem sousoší Vysočina (1963), které se nachází před budovou stejnojmenného kina, byl Arnošt Košík. Bustu Jana Amose Komenského (1992) v zeleni mezi 2. a 3. základní školou vyhotovil ředitel hořické kamenické školy Josef Moravec. Když domy v severní části Okružní ulice prošly v roce 2011 zateplením, iluzivní malbou, která upomíná na původní architektonické prvky šambrán, říms a polorozet, je opatřil Miloš Sláma.

Současný stav sídliště poznamenala revitalizace bytových domů. Jejich zateplení překrývá původní výtvarné a architektonické motivy, proměnila se také barevnost fasád. Dodatečné úpravy, mnohdy staršího data, postihly i rodinné domky typu Danmark. Po urbanistické stránce však sídliště dodnes tvoří homogenní útvar s jasně definovanou obytnou částí, centrem služeb a koncentrovaným souborem školských zařízení. Vyhnulo se mu zahušťování i průtahy nových komunikací. Ačkoliv se tvarosloví socialistického realismu 50. let postupně ztrácí pod nánosy polystyrenu, řádková zástavba a ansámblové dispozice Stalingradu s rohovými sekcemi i dnes poskytují ilustrativní příklad poválečné bytové výstavby v Československu. Škoda, že se žďárské sídliště včas nedočkalo památkové ochrany; jeho urbanismus i výtvarné řešení by na ni mohly ještě před několika lety aspirovat.

Další plány Stalingradu pak tento koncept postupně opouštěly ve prospěch uzavřených vnitrobloků, kterými se vyznačuje urbanismus socialistického realismu. Obslužná komunikace probíhá po obvodu obytného souboru. Výjimku tvoří páteřní tepna – dnešní ulice Brodská –, kterou obklopují provozovny občanské vybavenosti, umístěné buď v parteru obytných domů, nebo v samostatných budovách. Čtvrť se také touto ulicí napojuje na historické centrum. Velké veřejné budovy, školy a internáty architekti postupně situovali na východní okraj sídliště podél ulice Komenského. Stavba sídliště sice začala již v roce 1949, úvodní projekt však vznikl v chvatu – během pouhých osmi týdnů – teprve v závěru roku 1952. Úkol projektantů jihlavského Stavoprojektu, které vedl Rudolf Vichra, tehdy spočíval v rozšíření již vznikajícího celku na obytný soubor pro šest tisíc obyvatel. Protože však jejich plán nevyřešil funkční napojení sídliště na centrum, vyžádala si situace zpracování nového směrného plánu pro celé město, kterým byl v roce 1953 pověřen František Kočí ze Stavoprojektu Brno. O rok později vypracoval také zastavovací studii Stalingradu, jejímž cílem byla eliminace řádkové zástavby v severní části sídliště ve prospěch ansámblového uspořádání a navýšení počtu bytových jednotek.

V roce 1950 začala výstavba zděných bytových domů typu T 12 s dvoupokojovými byty, počítalo se i s typovými domky D 40. Po intervenci podnikového ředitele ŽĎAS z ledna téhož roku – „chceme, aby náš nový závod byl vzorem nejen po stránce pracovní, ale i po stránce sociální“ – se počet bytů v domech T 12 navýšil na 60 a domky D 40 se vůbec nestavěly. První tři bloky stály ještě téhož roku, výstavba proudovou metodou pak pokračovala dalšími domy typu T 12 a dvoupatrovými svobodárnami typu T 20. V dalších letech se začaly používat soustavy T 13 a T 14, kde najdeme i i třípokojové byty. V roce 1957 dokumenty zmiňují oblíbený typ T 15, prováděný rovněž v cihelné nebo v již pokročilejší kvádrové variantě. Panelová technologie T 02 B přišla poprvé ke slovu až koncem 50. let u bloků 56 a 57, dokončených na počátku roku 1960.

1 — Výstavba odštěpného závodu Spojených strojíren a sléváren Bohumíra Šmerala, který se záhy transformoval v samostatný podnik Žďárské strojírny a slévárny, si vyžádala navýšení ubytovacích kapacit pro zaměstnance. Výstavba započala montáží malometrážních rodinných domků typu Danmark, jejichž konstrukce byla v roce 1949 přivezena z Rakouska. Fotografie z roku 1958. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

2 — Pohled na kolonii tzv. Danmarků z roku 1957 zachycuje i novostavbu 2. základní školy na Komenského ulici, která byla dokončena v roce 1955. Výuka zde z kapacitních důvodů probíhala na směny. Změnilo se to až ve školním roce 1964/1965, kdy byla v těsném sousedství otevřena nová budova základní školy. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

1

2

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU

STALINGRAD

SÍDLIŠTĚ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Za zrodem sídliště Stalingrad stálo vládní rozhodnutí o umístění těžkého průmyslu na Vysočině u tehdejšího Města Žďár. V březnu 1948 zde vznikla pobočka národního podniku Spojené brněnské slévárny, od roku 1951 podnik operoval samostatně jako Žďárské strojírny a slévárny (ŽĎASS, později ŽĎAS). V roce 1950 byl sloučením Města Žďár a Zámku Žďár založen dnešní Žďár nad Sázavou, který brzy získal statut okresního města. Statistiky ukazují, že během let 1947–1961 se počet zdejších obyvatel téměř zdvojnásobil. S přílivem pracovní síly vzrůstala i potřeba ubytovacích kapacit a občanské vybavenosti. Proto v roce 1949 započala výstavba nového sídliště, které první směrné plány pojímaly jako odloučenou čtvrť, od roku 1956 se však začalo pevněji spojovat se starým Žďárem. Rozdíl mezi těmito koncepcemi jasně dokládají urbanistická řešení architektů Oldřicha Plhoně (1951) a Františka

1 — Pohled na dětské hřiště postavené v akci Z ve vnitrobloku dnešní Brodské ulice s řádkovou zástavbou třípodlažních svobodáren. Množství dětí zachycené v roce 1973 svědčí o populační explozi, která si vyžádala nejen rozšíření herních ploch, ale především výstavbu nových mateřských a základních škol.

Kočího (1953) z brněnského Stavoprojektu. Chybějící kulturní zařízení od roku 1959 kompenzovalo nové kino Vysočina, jehož interiér již nese znaky bruselského stylu. Výstavba Stalingradu o celkovém počtu 2 050 bytových jednotek skončila roku 1965. Když v roce 1956 odsoudil sovětský státník Nikita Sergejevič Chruščov Stalinův kult, původní název Stalingrad se úředním rozhodnutím změnil na Žďár nad Sázavou III. Místní obyvatelé však starý název užívají dodnes. Stavba sídliště coby ubytovací kapacity pro ŽĎAS probíhala v závislosti na růstu podniku a nad jeho návrhy se postupně vystřídalo několik architektů. V roce 1952 vytvořil úvodní projekt už rozestavěného sídliště tým jihlavských projektantů pod vedením Rudolfa Vichry (1902–1954). Tento architekt, žák Josefa Gočára z pražské Akademie výtvarných umění, působil zpočátku v Praze,

do Jihlavy odešel zřejmě až po druhé světové válce. Známe ho jako autora sice významných, vesměs však neprovedených soutěžních projektů, například na budovy Národního technického muzea v Praze (1935). Spoluautor úvodního projektu Stalingradu Václav Roštlapil (1901– 1979) vykonával ve 20. letech funkci asistenta Jiřího Krohy na české technice v Brně a redigoval Krohův časopis Horizont; věnoval se též architektonickým návrhům výstav. V roce 1953 ho Kroha povolal do svého pražského ateliéru a pověřil ho vedením projektu úprav strahovského stadionu pro I. celostátní spartakiádu. Architekt Zdeněk Lang (*1928) v 50. letech spolupracoval na podobě sídlišť v Kounicově a Zemědělské ulici v Brně. Do Prahy ke Krohovi odešel spolu se svým bývalým zaměstnavatelem Václavem Roštlapilem. Později se stal zaměstnancem Brněnských výstav a veletrhů, kde působil především jako autor zahraničních výstavních expozic. Směrný plán Žďáru nad

Sázavou vytvořil v roce 1953 brněnský architekt a urbanista František Kočí (1921–2008), jehož medailon naleznete v textu jihlavského Sídliště II.

Zdroje – Moravský zemský archiv v Brně, fond B 126, KNV Jihlava – Antonín Bartušek et al., Dějiny Žďáru nad Sázavou III (1784–1974), Žďár nad Sázavou 1974. – Ivo Filka – Jaroslav Švorma, Stručné dějiny města Žďáru nad Sázavou, Žďár nad Sázavou 1998. – Ivo Filka – Jaroslav Švorma, Žďár nad Sázavou v zrcadle staletí, Žďár nad Sázavou 2005. – Jan Konzbula (ed.), Budování socialismu na Žďársku, Žďár nad Sázavou 1975.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

(Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

2 — Snahu podnikového bytového fondu regulovat venkovní pobyt dětí komentoval jeden z redaktorů podnikového periodika Žár Vysočiny v roce 1957 slovy plnými sarkasmu: „Protože dětská hřiště na Stalingradě naprosto nedostačují, bylo by záhodno, aby byly děti rozděleny na hraní nejméně do tří směn. Dále aby tato hřiště byla oplocena ostnatým drátem, čímž by se zabránilo pobíhání dětí po trávníku. Tráva – jak známo – je-li jednou zašlápnuta – a zvláště nějakým pořádným cvalíkem – již nevstane a zahyne.“ Článek doprovázela výstižná karikatura zachycující tehdejší podobu sídliště. (reprofoto: Žár Vysočiny V, 1957)

3 — Páteřní komunikace sídliště měla původně podobu městské třídy lemované provozovnami služeb. K rozlišení jednotlivých prodejen sloužily keramické lunety s figurálními náměty, které plnily funkci vývěsních štítů. Slepá okna na druhém domě zprava dodnes nesou pro Stalingrad typickou sgrafitovou výzdobu, v tomto případě opatřenou letopočtem 1955, který odpovídá roku dokončení výstavby bloku. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

4 — Hlavní třída sídliště sloužila v 50. letech díky svému velkorysému měřítku jako místo automobilových a motocyklových závodů. Snímek pořízený v roce 1957 zachycuje dočasnou montovanou tribunu – na stejném místě později vyrostl nový obytný blok zakončený výškovou budovou. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

5 — Pohled na centrum Stalingradu v roce 1964, kdy již v souladu s politickým vývojem v Sovětském svazu neslo nový úřední název: Žďár nad Sázavou III. Architekty, kteří se podíleli na projektování sídliště, vždy trápila chudá silueta rychle rostoucího sídelního útvaru. Jedním z pokusů o řešení tohoto problému bylo umístění výškové budovy na hlavní osu sídliště – dnes Brodskou ulici, dříve třídu Pionýrů. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

6 — Fotografie z roku 1961 zachycuje poslední fázi úprav interiéru nové prodejny umístěné v partneru obytného bloku na třídě Pionýrů. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

7 — Snímek z roku 1955 zachycuje výstavbu bytového domu zvaného U Věžiček, který svou dispozicí naplňuje parametry „paláce pro dělníky” dle zásad socialistického realismu. Brněnský architekt František Kočí se pokusil v již rozestavěném sídlišti po roce 1954 vytvořit uzavřené vnitrobloky, které by lépe odpovídaly historizujícím principům urbanismu tohoto směru. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

8 — Sgrafitová výzdoba byla před zateplením bytových domů pro sídliště Stalingrad příznačná. Výroba sgrafit byla pracná, prodražovala a zdržovala dokončovací práce na staveništích. Z tohoto důvodu se na mnoha místech v Československu přistoupilo k prefabrikaci fasádních výtvarných prvků a sgrafita byla nahrazena keramickými dílci imitujícími tuto starobylou techniku. Sídliště Stalingrad bylo v tomto ohledu výjimkou – obrazce provedené v omítce lze připsat konkrétním tvůrcům: Pavlu Kopáčkovi, Vlastimilu Večeřovi, Karlu Němcovi a Richardu Přikrylovi. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

9 — Zimní snímek se siluetou sídliště Stalingrad pořízený v roce 1954 zachycuje lyžaře na svahu u řeky Sázavy pod Okružní ulicí. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

10 — Rozhodnutí o stavbě kina Vysočina pramenilo z nedostatku kulturních zařízení v novém sídlišti, zároveň se ale jednalo o jediné moderní zařízení tohoto typu v celém Žďáru. Orientace vstupu směrem k městu prozrazuje, že z urbanistického hlediska bylo kino výběžkem obytného souboru k historickému centru. Po formální stránce je pak stavba rozlučkou s pro sídliště typickou architekturou socialistického realismu – interiérové prvky již vznikly pod vlivem bruselského stylu. Snímek byl pořízen v roce 1962, tedy rok před uvedením objektu do provozu. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

11 — Fotografie z roku 1965 zachycuje přetrvávající rozpor mezi zemědělským charakterem regionu a nově vznikající tradicí těžkého průmyslu. Kulisu polních prací tvoří panorama sídliště Stalingrad s budovou učiliště pro budoucí zaměstnance podniku ŽĎAS v popředí. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

12 — Záběr z okresního kola V. československé spartakiády probíhajícího ve sportovním areálu sídliště v roce 1980 zachycuje skladbu pro mladší žákyně. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

13 — Za řadami garáží vybudovaných mimo obytnou zástavbu v severní části sídliště Stalingrad se rýsuje věžička poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od Jana Blažeje Santiniho-Aichela vysvěceného roku 1722. (Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, fotoarchiv)

14 — Současný stav Brodské ulice po rekonstrukci bytových domů s řadou prodejen v parteru. Typickými prvky jsou druhotně instalované předsazené lodžie a pestrá barevnost fasád. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

15 — V roce 2011 začala ve Žďáru nad Sázavou rozsáhlá akce zateplování budov a sídliště Stalingrad postupně ztratilo svůj architektonický výraz. Nové fasády překryly původní barevnost a také historizující výtvarné prvky, jako jsou sgrafita, okenní šambrány a římsy. Fotografie zachycuje iluzivní malbu na fasádě bytového domu v Okružní ulici, která je reminiscencí původního plastického řešení. Autorem je výtvarník Miloš Sláma, jehož doménou jsou sice grafické techniky, o výzdobu fasády byl však požádán svými přáteli, obyvateli domu. (foto: Jaromír Čejka, 2015)

13

14

15

– Miroslava Olivová, Příspěvek k industrializaci a socialistické výstavbě Žďáru nad Sázavou v 50. letech (diplomní práce), PedF MU, Brno 2008. – Sídliště Stalingrad, Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě VII, 1952, č. 14, 5. 7., s. 4. – Jiří Štursa, Přehlídka nejlepších projektů výstavby 1955, Architektura ČSR XV, 1956, s. 30–77.

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU

STALINGRAD

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ Sídliště Stalingrad prošlo za více než 50 let své existence v kontextu vývoje Žďáru nad Sázavou i celého Česka významnými proměnami sociální struktury obyvatel. Původní obyvatelstvo zestárlo, část se odstěhovala, zvýšila se vzdělanost a zaměstnanost ve službách. Ve srovnání s vývojem ve městě však sídliště zaostává a většina ukazatelů je podprůměrná. V roce 1970, za který jsou poprvé dostupná statistická data v podrobnosti umožňující hodnocení takto malých územních jednotek, bylo sídliště již několik let dostavěné a obydlené. Následující údaje pocházejí ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1970 a nejnovějšího sčítání z roku 2011.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL MEZI LETY 1970 AŽ 2011

7 000 6 500 6 000 5 500

7 083

6 768

5 000

5 918

4 500 VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL V LETECH 1970 A 2011

STALINGRAD

0 1970

1970

1991

1980

1991

1991

0%

100%

2011 20,14

ŽĎÁR N. S.

15,72

ŽĎÁR N. S.

14,49

BEZ SÍDLIŠTĚ STALINGRAD

ŽĎÁR N. SÁZAVOU

MUŽI

4 898

STALINGRAD

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

VĚK

5 580

4 000

V roce 1970, tedy zhruba 10 let po dokončení výstavby, převažovaly na sídlišti dvě generace obyvatel – lidé ve věku 35–44 let a jejich děti ve věku 5–19 let, významné zastoupení však měly i malé děti ve věku 0–4 let. Dnes už je věková struktura mnohem vyváženější a podobnější věkové struktuře Žďáru nad Sázavou. Nadprůměrné zastoupení mají lidé starší 70 let (první dospělí obyvatelé sídliště) a rovněž mladí lidé ve věku nad 30 let. Podíl lidí starších 65 let dosahuje 20 % (ve Žďáru nad Sázavou 17 %) a na 100 dětí připadá 140 seniorů (122 ve městě). Z jihlavských sídlišť můžeme sídliště Stalingrad z hlediska vývoje věkové struktury nejlépe přirovnat k ve stejných letech postavenému Sídlišti I.

Na sídlišti Stalingrad bydlelo v roce 1970 zhruba 45 % obyvatel celého Žďáru nad Sázavou. Od roku 1970 počet obyvatel na sídlišti klesá, zatímco v celém městě roste a dnes proto obyvatelé sídliště tvoří již jen 22 % populace. Mezi roky 1970 a 2011 došlo k 30% úbytku a spolu s ním se zmenšila i velikost domácností. Vzhledem k tomu, že sídliště stárne, ale zůstává stále relativně vysoká. Na jeden byt dnes připadá 2,3 osob, což je stejně jako na sídlišti Březinovy Sady v Jihlavě. Celkem 70 % obyvatel uvedlo ve sčítání lidu, že jsou české národnosti, 6 % moravské, 1 % slovenské a po 0,1 % polské a romské. Více než 20 % obyvatel se však rozhodlo otázku vůbec nezodpovědět.

37,62

32,58

32,17 30,65

Vzdělanost obyvatel sídliště je dlouhodobě nízká. Většina českých sídlišť měla v době svých počátků vzdělanost nadprůměrnou a dále se pak vyvíjela diferencovaně v závislosti na atraktivitě sídliště či dalších faktorech. Sídliště Stalingrad mělo však již v roce 1970 strukturu obyvatel průměrnou či dokonce mírně podprůměrnou. Podíl vysokoškoláků dosahoval 4 % a středoškoláků s maturitou 21 %, což bylo méně než v celém Žďáru nad Sázavou i méně než na jihlavských sídlištích. Protože však sídliště Stalingrad tvořilo v roce 1970 skoro 50 % populace celého města a významně tak ovlivňovalo jeho sociální strukturu, je v grafu ukázána také vzdělanostní struktura zbylé části města bez sídliště. Ta je ještě o trochu vyšší. Dnes sídliště můžeme, přes nárůst vzdělanosti, považovat za podprůměrné. Podíl vysokoškoláků je se svou hodnotou 10 % nižší než ve zbytku města (16 %) i ve městě celém (14 %) a stejně tak podíl lidí s úplným středoškolským vzděláním. Naopak nadprůměrný je na sídlišti podíl osob se vzděláním pouze základním (20 %). Částečně je nižší vzdělanostní úroveň způsobena starší populací.

9,66

37,67

14,44

39,09

15,77

1970 ŽENY

85+ 80–84

STALINGRAD

40,44

33,78

21,3

4,37

ŽĎÁR N. S.

40,78

33,11

21,39

4,73

ŽĎÁR N. S.

40,99

32,58

21,41

5,02

BEZ SÍDLIŠTĚ STALINGRAD

75–79 70–74

ZÁKLADNÍ

65–69

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

60–64 VYSOKOŠKOLSKÉ

55–59

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET V LETECH 1970 A 2011

50–54 45–49 40–44 35–39

100%

0%

30–34 20–24 15–19 10–14 5–9

STALINGRAD

1,16

25–29

ŽĎÁR N. S.

1,66

2011 53,05

45,79

47,7

Jelikož bylo sídliště postaveno pro zaměstnance Žďárských strojíren a sléváren, není překvapivé, že v roce 1970 převažovali na sídlišti lidé pracující v průmyslu. Jejich podíl v té době dosahoval dokonce 70 %. Od 70. let 20. století klesl počet ekonomicky aktivních obyvatel zhruba o 40 % a vzrostl podíl zaměstnaných ve službách. Nárůst byl však pomalejší než ve Žďáru i v celém Česku a dnes je sídliště z hlediska terciarizace ekonomiky podprůměrné. Nejvíce lidí stále pracuje v průmyslu a stavebnictví (celkem 53 %).

50,64

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

1,62

8

STALINGRAD ŽĎÁR N. S.

3,45

1970

0–4

69,91

28,47

64,36

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI V LETECH 1970 A 2011

32,18

ŽENY

85+ 80–84 PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

75–79

SLUŽBY

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54

100%

0%

45–49

2011

40–44 35–39

STALINGRAD

57,6

38,06

30–34 25–29 20–24

4,34

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH V ROCE 2011 Většina obyvatel sídliště Stalingrad žije ve vlastním bytě, celkem 58 % bytů je obýváno lidmi, kteří ho mají v osobním vlastnictví. Zbylé byty jsou pak pronajímány (38 %). Bydlení v družstevních bytech je na sídlišti zastoupeno minimálně.

15–19 10–14

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011

BYDLENÍ V PANELU „CÍLEM VŠECH ETAP JE TVORBA BYDLENÍ SOCIALISTICKÉHO, SOCIALISTICKÉHO ČLOVĚKA DŮSTOJNÉHO. JDE O BYT CIVILNÍ, TYPICKÝ, ALE V TYPIČNOSTI INDIVIDUÁLNĚ VARIABILNÍ, JDE O BYT OBYVATELNÝ, KTERÝ JE NÁSTROJEM BYDLENÍ A NENÍ JEN ARCHITEKTONICKOU KOMPOZICÍ ESTÉTSKÉ POVAHY.“ (Bydlení v socialismu, 1973)

Byt v hromadné bytové výstavbě byl de facto výsledkem norem, předpisů, stanoveného standardu a technologických možností. Jen v ojedinělých případech čerpal z invence řešitelů či následných uživatelů. Vývoj dispozic panelových jednotek úzce souvisel s konstrukčně-technologickými aspekty výstavby a s kategorizací, která stanovovala, pro kolik obyvatel je konkrétní typ bytu určený. Byty v nejstarších typech panelových domů měly u obývacího pokoje samostatnou kuchyň, disponovaly balkónem nebo lodžií a uměle větraným hygienickým jádrem. V průběhu 50. let se projevoval trend zmenšovat obytnou plochu bytu – v roce 1950 byla průměrná plocha 53 m2, v roce 1957 už jen 34,1 m2. (Do obytné plochy počítáme pouze obytné místnosti, tj. přímo osvětlené a větratelné místnosti o podlahové ploše alespoň 8 m2, které lze dostatečně vytápět.) Od počátku 60. let docházelo k instalaci bytového hygienického jádra, které tvořilo s kuchyní funkční celek. Dispozičním přínosem bylo vytvoření jídelních koutů v sektoru kuchyní, zvýšení počtu vestavěných skříní či vytvoření komor pro uložení šatů. Zvětšila se průměrná plocha bytu. 60. léta se také otevřela experimentům – na sídlišti v Praze-Invalidovně byl použit nový panelový systém, který umožňoval větší variabilitu. Uvnitř bytů byly například instalovány mobilní příčky, které umožňovaly přizpůsobit prostor aktuálním potřebám uživatelů. Novátorský počin ve své době představoval i pás zabudovaných skříní v délce půdorysu bytu a řada dalších inovací. Realizace sídlišť byla součástí strategie řešení bytového problému, kdy „v experimentální výstavbě jde především o to, připravit a vyzkoušet hospodárné, technicky vyspělé a společensky pokrokové průmyslové typy obytných budov“ a předvést „nový názor na moderní bytové zařízení a ověřit si v praxi některé problémy, o nichž bylo dlouho diskutováno“. Léta 70. přinesla snahy o větší variabilitu vnitřních dispozic, ale v celkovém výsledku se půdorysy nelišily od předchozích typů. V 80. letech se projektovalo a stavělo v duchu druhé poloviny 70. let, stoupala však průměrná obytná plocha i počet pokojů na jeden byt. Opakovaná kritika plošného uplatňování typizace vedla k několika pokusům o experimentální bytové domy s invenčně a individuálně řešenými vnitřními dispozicemi. Ty byly však pouze doplňkem realizovaných sídlišť. Vývoj bytového zařízení navazoval na výsledky meziválečného návrhářství především v oblasti stavebnicového nábytku. Jeho „vrcholem“ se stal od 70. let „Universal – nábytkový stavebnicový systém – pro každou generaci – podle přání a potřeby – pro každý byt“. Jeho původně vysoký standard v průběhu let degradoval z důvodu změn výrobních technologií, konstrukce i materiálu, daných striktními požadavky ekonomizace výroby.

V čem podle Vás spočívají přednosti „bydlení v panelu“? A v čem jeho úskalí? Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

Přispějte do našeho alba dobových interiérů a „domácího umění“! Své fotografie s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

PANELOVÉ SOUSTAVY Podobu sídlišť primárním způsobem ovlivňovaly stavební technologie použité při realizaci bytových domů. Přestože se od 60. let využívaly téměř výlučně panelové prefabrikáty, v průběhu dalších let se měnil jejich rozměr, povrchová úprava, barva, podoba spár, tvary balkonů a lodžií či pojetí vchodů. Postupným vývojem tak vznikaly panelové soustavy různých typů. V prvních celostěnových panelových domech se uplatnily soustavy označované písmenem G, vyvinuté v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově jako montovaný příčný stěnový systém. Základní typ představovala soustava G 40 (číslo značilo počet bytů), kterou v roce 1957 doplnila G 57 (číslo značilo rok), umožňující větší sériovou výstavbu. Vyznačovala se použitím různých typů lodžií (u G 40 zcela chyběly) a instalací prvních typů bytových jader. Soustava aplikovala jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,85 m. Byla využívána do roku 1973, a to i v materiálových variantách jako typy B 60, P 61, G-OS 64, G-OS 66 a experimentálních vývojových typech G 58 a G 59, které kombinovaly skeletový a stěnový systém. 1 — Normální podlaží koncové sekce v panelovém domě typu G57 (Stavitelství I, 1978)

1

Koncem 50. let se začalo s vývojem dalších soustav, které by reagovaly na nové architektonické, dispoziční a konstrukční požadavky. Předcházela jim řada experimentů, včetně výstavby sídliště Invalidovna v Praze. Z experimentů vzešly dva rozšířené konstrukční systémy T O6 B (1963–1990) a T 08 B (1962–1980), které měly oproti dosavadní objemové typizaci (typizaci celých sekcí domů) umožnit typizaci prvkovou (otevřenou stavebnici). Obvodový plášť nepodléhal striktní typizaci, umožňoval proto větší variabilitu. T 06 B charakterizoval jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,8 m, T 08 B měla jednotný modul 6 m a stejnou konstrukční výšku. Používaly se předsazené a zapuštěné lodžie a u této soustavy se poprvé uplatnil předepjatý železobeton.

3 — Půdorys domu typu HK60 (Stavitelství I, 1978) 4 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T06B (Stavitelství I, 1978)

2 — Typické podlaží v panelovém domě G59 (Stavitelství I, 1978)

5 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T08B (Stavitelství I, 1978)

3

2 4

Výzkumný a vývojový ústav Stavebních závodů v Praze vyvinul na počátku 70. let nejrozšířenější panelovou soustavu VVÚ-ETA (1972–1990), která přinesla dva typy modulů, a to s rozponem stěn 6 m a 3 m, při skladebné výšce podlaží 2,8 m. Je zajímavé, že o tuto soustavu projevily zájem některé státy západní Evropy a také USA. Jednání však vzhledem k dobové politické situaci ztroskotala. Souběžně s tímto typem byla v Praze pro panelovou výstavbu využívána také dánská malorozponová soustava Larsen-Nielsen. Jednalo se o třímodulovou soustavu s velkou variabilitou, bez balkónů, pouze s lodžiemi. 6 — Koncová sekce osmipodlažního panelového domu typu VVÚ-ETA (Československý architekt, 1976)

6

7 — Schéma domu typu Larsen-Nielsen (Stavitelství I, 1978)

Na konci 70. let vznikl projekt nové celorepublikové soustavy P 1 (1978–1990), která měla mít osm variant a byla určena pro bytové domy do výšky dvanácti podlaží. Ve výsledku se realizovaly jen tři varianty: P 1.14 na Slovensku, P 1.21 v severních Čechách a soustava P 1.11 v Olomouci, odkud se po zdlouhavém zavádění do výroby dostala do Zlína a jiných moravských měst a do Prahy. Dvě posledně uvedené soustavy byly malorozponové, třímodulové, o rozponech 2,4 m, 3 m a 4,2 m, s lodžiemi a osvědčenou konstrukční výškou 2,8 m. Během celého „panelového období“ vznikaly rovněž lokální soustavy, a to na základě rozdílných materiálových základen jednotlivých krajů, možností místních betonárek a v neposlední řadě klimatických poměrů daných oblastí. Jmenujme například soustavy HK 60, PS 69, B 70, NKS-B, HKS 70 nebo BANKS. Středněrozponová soustava P 2, která měla v budoucnu nahradit systém P 1.11, pracovala se stropním i obvodovým panelem o délce 6,6 m. Zvětšení dílců soustavy umožnilo vynechat jednu nosnou stěnu a zvětšit tak variabilitu vnitřního uspořádání s uplatněním lehkých nebo nábytkových příček a bytových jader. Počet panelů na bytovou jednotku se snížil o polovinu, stejně tak přísně sledovaná „pracnost“ výrazně poklesla. Kvantitativní plusy však ve finále provázely kvalitativní mínusy.

8 — Půdorysné schéma konstrukční soustavy P.1.11 (soukromý archiv)

7

5

8

O PROJEKTU NÁZEV PROJEKTU

1

2

3

4

5

6

Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu / Prefabricated Housing Estates in the Czech Republic as Part of the Urban Environment: An Evaluation and Presentation of Their Housing and Living Potential Projekt programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury ČR Doba trvání projektu: leden 2013 – prosinec 2017

O ČEM JE PROJEKT Panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Přestože byla nejtypičtější a nejrozšířenější formou hromadné bytové výstavby 50. až 80. let a dnes na sídlištích žijí takřka tři miliony obyvatel České republiky (tedy téměř každý třetí), je zhodnocení jejich významu a sociokulturní role zcela nedostatečné. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme nyní svědky vzrůstajícího zájmu o sídliště v odborných, ale také uměleckých kruzích. Cílem tohoto projektu je zasadit dosud opomíjený fenomén panelových sídlišť do kontextu vývoje moderní architektury a do dobových i současných politických a společenských souvislostí a zpřístupnit ho atraktivní a interaktivní formou laické i odborné veřejnosti. Výsledky projektu mají upozornit na specifické hodnoty významných panelových sídlišť a přispět ke kultivovanějšímu přístupu k rekonstrukcím panelových domů a k revitalizaci obytného prostředí sídlišť. Mají být také podkladem k budoucímu zařazení vybraných sídlišť nebo jednotlivých staveb do seznamu chráněných nemovitých kulturních památek a k začlenění této problematiky do všech stupňů vzdělávacího procesu.

KDO PROJEKT PŘIPRAVUJE Garantem mezioborového projektu je Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Na jeho řešení participují odborníci z těchto výzkumných pracovišť: Ústav dějin umění AV ČR, Sociologický ústav AV ČR, Pedagogická fakulta UK, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, Muzeum města Brna, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Fakulta humanitních studií UK, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta architektury ČVUT, Fakulta výtvarných umění VUT a Národní památkový ústav.

KOMU JE PROJEKT URČEN

7

Obyvatelům vybraných sídlišť, studentům základních, středních i vysokých škol a zájemcům z řad odborné a laické veřejnosti.

AUTORSKÝ TÝM Rostislav Švácha, odborný garant projektu Lucie Skřivánková (Zadražilová), hlavní řešitelka projektu Klára Eliášová Martina F. Koukalová (Flekačová) Vendula Hnídková Ladislava Horňáková Jindřich Chatrný Michaela Jehlíková Janečková Jana Kořínková Matyáš Kracík Mariana Kubištová Martina Mertová Eva Novotná Lucie Pospíšilová Martin Strakoš Petra Špačková Lukáš Vacek Lucie Valdhansová Martin Veselý Michaela Trtíková Vojtková Radim Vondráček Jana Zajoncová Spolupráce: Jaromír Čejka (fotografie) Jan Rasch (fotografie) Štěpán Malovec (grafický design) A1 Architects – Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka (architektonické řešení výstav) Eva Mahrezi, Anna Hořejší (produkce) Hana Havlůjová, Vladimíra Sehnalíková (edukace) Karolina Jirkalová (jazyková redakce) Alena Bártová (technická redakce) Na projektu se v minulosti podíleli: Jana Barvíková, Petr Gibas, Andrea Husseiniová, Ondřej Kocourek, Simona Ledvinková, Lucie Pospíšilová, Alice Stuchlíková

8 9

1 — Sídliště III. pětiletky v Olomouci

6 — Ostrava-Zábřeh

(dobová pohlednice, 1976, sbírka Viléma Švece)

(dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

2 — Náměstí Vítězného února v Havířově (dobová pohlednice, 1974, sbírka Pavla Vančáta)

7 — Praha-Krč

3 — Most

(dobová pohlednice, 1981, sbírka Pavla Vančáta)

(dobová pohlednice, bez datace sbírka Pavla Vančáta)

4 — Kladno-Rozdělov (dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

5 — Sídliště Závodu Míru, Karla IV., Drážka a Dubina v Pardubicích (dobová pohlednice, 1989, sbírka Pavla Vančáta)

8 — Sídliště Žabovřesky, Juliánov, Černovice a Lesná v Brně (dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

9 — Sídliště v Chomutově (dobová pohlednice, 1988, sbírka Pavla Vančáta)

PŘÍBĚH PANELÁKU V KRAJI VYSOČINA

Výstava Příběh paneláku v Kraji Vysočina je osmou výstavou z putovního cyklu, ve kterém postupně ve všech krajských městech prezentujeme výsledky mezioborového projektu, zaměřeného na výzkum vybraných panelových sídlišť v České republice. Výstavní cyklus běží mezi lety 2014 až 2017 a je určen zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně nemusí být monotónní shluky krabic vyprojektované anonymním týmem v projekčním ústavu. Panelová sídliště mají svou minulost, přítomnost a v mnoha případech i rozvojový potenciál a pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky. V Kraji Vysočina jsme vybrali tři sídliště v krajském městě a jedno ve Žďáru nad Sázavou. Jihlavské Sídliště I z 50. let ještě není panelové, typizované bytové domy jsou zděné z cihel a urbanismus odkazuje zčásti k funkcionalismu a zčásti k socialistickému realismu, který dal vzniknout kvalitnímu městskému prostředí s jasně vymezenými prostory a přívětivým „lidským“ měřítkem. Výstavba zděných bytových domů a typových rodinných domků na Sídlišti II v Jihlavě byla na konci 50. let pozastavena jako neefektivní a začaly se zde testovat nové technologické postupy – experimentovalo se například s litým betonem. V roce 1961 bylo dokončení sídliště svěřeno architektu Zdeňku Grycovi, který upřednostnil panelovou technologii, změnil rozvržení i počet bytových domů a prosadil probarvování panelů v nedaleké panelárně. Součástí sídliště je také atypický objekt nákupního centra. Projekt největšího jihlavského sídliště Březinovy Sady pro zhruba třináct tisíc lidí vznikal od druhé poloviny 60. let a jeho realizace probíhala během dalších dvou dekád. Autor Zdeněk Gryc usiloval o ideál bydlení v zeleni, narazil však na řadu realizačních obtíží, zapříčiněných mimo jiné stále se stupňujícím tlakem na ekonomičnost výstavby. Přesto se mu podařilo vytvořit celek přirovnávaný svými kvalitami k brněnské Lesné. Výstavba sídliště Stalingrad, později Žďáru nad Sázavou III, ve stejnojmenném městě vyplynula z potřeby poskytnout domov zaměstnancům podniku Žďárské strojírny a slévárny. Projekt sídliště se proměňoval v závislosti na požadovaném počtu bytů, jeho urbanismus vychází ze zásad socialistického realismu 50. let a tvoří ho uzavřené vnitrobloky. Stalingrad charakterizuje pestrá skladba rodinných domků a zděných i panelových bytových domů. Návštěvníkům výstavy předkládáme příběhy čtyř výrazných sídlišť Kraje Vysočina, v nichž často figurují velmi schopní architekti, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli myšlenky architektů a urbanistů meziválečné avantgardy. Zajímalo nás také, jaký urbanistický koncept a jaké technologie byly pro jejich stavbu zvoleny, jaké jsou dispozice bytů a jaká umělecká díla se zde nacházejí. Na příkladech ukazujeme, co se s vybranými panelovými sídlišti děje dnes, zda regenerační zásahy přispěly ke zlepšení obytného prostředí nebo naopak narušily genia loci těchto celků. Položili jsme si otázku, jaká je věková, vzdělanostní a profesní struktura zdejších obyvatel a jak se proměnila od doby výstavby. Pro návštěvníky, které zajímají nejen příběhy sídlišť v Jihlavě a ve Žďáru nad Sázavou, ale i širší souvislosti tohoto fenoménu, jsou určeny obecnější texty o tom, proč se vlastně panelová sídliště začala v Evropě stavět, jak se vyvíjelo „bydlení v panelu“ v Československu, kolik lidí tak u nás v současné době žije, jak jsou nebo nejsou se svým bydlením spokojeni či jaké jsou scénáře budoucího vývoje sídlišť. JANA KOŘÍNKOVÁ / JAN KRISTEK / LUCIE SKŘIVÁNKOVÁ (ZADRAŽILOVÁ)

PŘÍBĚH PANELÁKU V KRAJI VYSOČINA 6. DUBNA – 19. ČERVNA 2016 Pořadatel – Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM) Spolupořadatel: Artalk.cz Vedoucí projektu a autorka koncepce výstavy – Lucie Skřivánková (Zadražilová) Autoři textů a výběru obrazového materiálu – Jana Barvíková, Jindřich Chatrný, Michaela Janečková Jehlíková, Jana Kořínková, Matyáš Kracík, Jan Kristek, Mariana Kubištová, Eva Novotná, Lucie Pospíšilová, Martin Strakoš, Rostislav Švácha, Lukáš Vacek, Michaela Trtíková Vojtková, Lucie Skřivánková (Zadražilová) Fotografie ze současnosti – Jaromír Čejka Architektonické řešení – A1 Architects (Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka) Grafický design – Štěpán Malovec Doprovodné programy – Hana Havlůjová, Vladimíra Sehnalíková Produkce – Eva Mahrezi, Anna Hořejší PR – Eva Mahrezi, Mariana Kubištová Jazyková redakce – Karolina Jirkalová Technická redakce – Alena Bártová Obrazová editorka – Mariana Kubištová Výroba architektonických prvků – LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k.s. Tisk – Adverter Instalace – Technická skupina UPM (Libor Šötét, Tomáš Bezchleba, Pavel Břach) Doprava – Autodoprava Sýkora Výstava se koná v rámci projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu, který podpořilo Ministerstvo kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. www.panelaci.cz / www.upm.cz / www.facebook.com/panelaci Za pomoc při realizaci výstavy děkujeme Milanu Blahutovi, Lence Dolanové, Janě Fuksové, Janu Gemrichovi, Zdeňku Grycovi, Jindřichu Chatrnému, Jiřině Janákové, Martinu Krocovi, Jiřímu Kubínovi, Miloslavu Lopaurovi, Danu Novákovi, Sylvě Pospíchalové, Stanislavě Rollové, Lukáši Smekalovi a Lucii Šimečkové. Snažili jsme se dohledat všechny autory publikovaných fotografií nebo dědice autorských práv. V některých případech se to nepodařilo, a budeme proto vděčni za informace o nich.

Výstavu podpořily: LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k. s. ZEMAKO, s. r. o. Adverter, Svaz výrobců cementu ČR, Výzkumný ústav maltovin Praha, s. r. o. Mediální partneři – Art+Antiques, Beton TKS, Czechdesign.cz, Český rozhlas, DesignCabinet.cz, DesignGuide.cz, DesignMagazin.cz, PragueOut.cz, Radio 1

1, 2 — Sídliště I v Jihlavě, foto: Jaromír Čejka, 2015 3–5 — Sídliště II v Jihlavě, foto: Jaromír Čejka, 2015 6–8 — Sídliště Březinovy Sady v Jihlavě, foto: Jaromír Čejka, 2015 9, 10 — Sídliště Stalingrad ve Žďáru nad Sázavou, foto: Jaromír Čejka, 2015

BYTY PRO MILIÓNY Panelová sídliště nejsou vynálezem socialismu. Představují jednu z odpovědí západního světa na problém, jak ubytovat milióny lidí, které poslední dvě století přiváděl do měst rozmach moderního průmyslu. Američtí průkopníci vědecké organizace práce – takzvaného taylorismu – i jejich evropští stoupenci hledali od konce 19. století způsoby, jak výstavbu bytových domů urychlit a zlevnit metodami průmyslové velkovýroby. Dříve či později se musel zrodit nápad nahradit malé cihly velikými stavebními dílci. Po sídlišti Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem, kde tuto myšlenku v roce 1926 poprvé uskutečnil funkcionalistický architekt Ernst May, následovala další ve Francii – například La Muette v Drancy u Paříže od architektů Eugène Beaudoina a Marcela Lodse – a během druhé světové války a po ní také v baťovském Zlíně, centru domácího taylorismu. Funkcionalistickým představám o zdravém městě odpovídal u sídlišť jejich urbanismus, ve kterém staré kompaktní město s uzavřenými náměstími a koridorovými ulicemi vystřídaly volné řádky domů v zeleni.

1

V masovém měřítku se panelová sídliště začala stavět v padesátých letech 20. století, bez ohledu na ten či onen politický systém. Pokles jejich společenského statusu v očích západního publika a vliv veřejného mínění, které se obracelo proti architektonické chudobě a jednotvárnosti mnoha sídlišť, však vedly k tomu, že západní demokracie od jejich výstavby časem ustoupily. Ve státech sovětského bloku se to nestalo, a to hlavně proto, že montáž velkého množství stejných domů z úzkého sortimentu panelových dílců ideálně vyhovovala metodám direktivního hospodářského plánování. Týká se to i Československa, kde zvláště po sovětské invazi v roce 1968 klesla architektonická úroveň sídlišť povážlivě hluboko. To však neznamená, že by u nás vedle špatných sídlišť nevznikala i sídliště dobrá, o nic horší než ta, jaká se v poválečné době stavěla v západních zemích. 2

ROSTISLAV ŠVÁCHA

1 — Sídliště La Muette v Drancy u Paříže, 1932–1934 (dobová pohlednice)

2, 4 — Sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Stavba, 1929–30)

3 — Použití panelů při výstavbě sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Gábor Preisich, Ernst May, 1983)

4

obývák Co se Vám vybaví, když se řekne:

Která naše panelová sídliště považujete za příklad kvalitní architektury a která nikoliv? panel

bytové jádro sektor ? umakart

Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

3

BYL JEDNOU JEDEN DŮM… A BYL TO PANELÁK VÍTE, KDE LIDÉ V ČESKU NEJČASTĚJI BYDLÍ?

1 798 318 OBYDLENÝCH DOMŮ

Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2011, je v České republice 1 798 318 obydlených domů. Z toho je 88 % domů rodinných a 10 % domů bytových. Celkem je v těchto domech 4 104 635 obydlených bytů, ve kterých žije 10 144 961 osob.

A JAK JE TO S PANELÁKY? Nejpřesnější údaj, který máme k dispozici, je 81 859 obydlených domů, kde jsou nosné zdi tvořeny stěnovými panely. V těchto panelových domech žije 2 721 477 obyvatel, což je 27 % obyvatel ČR. Ti žijí v 1 218 788 bytech, což je 30% ze všech bytových domácností. Klasických paneláků, tj. bytových domů se stěnovými panely, tak jak je známe z panelákových sídlišť, je 65 641.

1 582 520 RODINNÝCH DOMŮ

179 832 BYTOVÝCH DOMŮ

81 859 PANELOVÝCH DOMŮ

JDE O NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ? Počátkem 90. let byla panelová sídliště chápána jako nežádoucí dědictví. Mnozí sociologové varovali, že se mohou proměnit v sociálně problematický prostor, kde poroste kriminalita. Výsledkem snah předejít tomuto scénáři jsou vládní dotační programy zaměřené na opravy panelových domů a regeneraci sídlišť.

4 104 635

Převody bytů do osobního vlastnictví, které probíhají od 90. let, mají dvojí dopad. Na jednu stranu přispívají k posílení vazeb obyvatel k místu bydliště a jejich investicím do úprav bytu, na stranu druhou komplikují možnosti regenerace větších celků.

1 218 788

OBYDLENÝCH BYTŮ

BYTŮ

10 144 961

2 721 477

V průběhu prvního desetiletí tohoto století se o sídlištích začalo psát méně kriticky. Výzkumy z přelomu milénia také ukázaly překvapivě vysokou míru spokojenosti a stabilizace jejich obyvatel. Bydlení na sídlišti nepředstavuje stigma, najdeme tu sociálně slabší vrstvy, ale i příslušníky střední třídy.

JAKÁ JE BUDOUCNOST SÍDLIŠŤ? Pravděpodobný budoucí vývoj panelových sídlišť se liší podle období jejich výstavby, velikosti města či konkrétní polohy v rámci sídla. Nejsilnější pozici mají sídliště s pestrou sociální strukturou, která se nachází ve velkých městech, kde je bydlení cenově obtížně dostupné. Za riziková jsou naopak považována sídliště původně budovaná jako zázemí průmyslových podniků, kde došlo k útlumu výroby, zejména pokud jde o oblasti s vyšší nezaměstnaností.

OSOB

Ceny bytů v panelových domech od roku 2008 klesly až o 30 procent, zájem o ně ale opět stoupá. Jejich hlavní předností je poměr ceny a kvality. Výhodou je již vzrostlá zeleň a často poloha na okraji města, umožňující každodenní rekreaci. Je zde většinou dobrá dopravní dostupnost, dostatek škol, obchodů i služeb. Dispozice bytů jsou prakticky řešené, zlepšil se technický stav budov – zateplený plášť mají dnes již dvě třetiny panelových domů. Vinou neexistence koncepce sociálního bydlení však i uvnitř dobře fungujících sídlištních celků začínají vznikat tzv. „kapsy chudoby“, které s sebou nesou riziko budoucí sociální degradace celého sídliště.

OSOB

KOLIK PANELOVÝCH DOMŮ/BYTŮ SE U NÁS POSTAVILO V LETECH 1946–2011? 1946–1960

1961–1970

1971–1980

1981–1990

1991–2000

2001–2011*

2 163 21 746

17 696 273 621

30 328 453 268

21 778 355 984

5 685 79 874

4 009 31 435

6%

47%

55%

58%

22%

9%

domů bytů

Počet domů / bytů podle období výstavby Podíl panelákových bytů na celkovém počtu postavených bytů

* V tomto období jde převážně o rekonstrukce, které byly do sčítání zahrnuty v roce 2011.

PANELÁKY MŮŽEME TAKÉ DĚLIT PODLE PRÁVNÍHO UŽÍVÁNÍ BYTU (k 26. 3. 2011): Byty v osobním vlastnictví

Byty nájemní

Byty družstevní

462 966

354 662

300 511

SLOVNÍČEK POJMŮ SE KTERÝMI SE NA VÝSTAVĚ SETKÁTE

ARMATURA

dům scénáristy Pavla Juráčka a režisérů Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka natočený roku 1967 pro Kinoautomat. V něm diváci pomocí hlasování ovlivňovali děj příběhu. Film se odehrával v kulisách hotelového domu v Praze na Invalidovně.

PARTER

BETON

JEŘÁBOVÁ DRÁHA (JEŘÁBOVÝ URBANISMUS)

PREFABRIKÁT

Kovová výztuž betonové stavby. Stavba je díky armatuře pružnější a snáší větší zátěž, protože kov lépe odolává namáhání v tahu. Beton samotný tuto vlastnost nemá.

Směs cementu, kameniva a vody, která tuhne postupně. Je proto možné odlévat ji do dřevěných nebo kovových forem a různě tvarovat. Beton znali už staří Římané, po dlouhá staletí se ale nepoužíval. Znovu jej objevili až stavitelé ve druhé polovině 19. století.

Prvek stavby, například bytové jádro nebo panel, který se předem vyrobí v továrně nebo v panelárně. Poté se dopraví na staveniště a smontuje s dalšími prvky. Tento stavebnicový způsob výstavbu urychloval a zlevňoval, zároveň ale také unifikoval. → Obr. 14

Zástavbu sídlišť určovaly technologické požadavky výstavby. Jednotlivé domy byly umístěny tak, aby byly v dosahu dráhy jeřábu. Stavba díky tomu probíhala rychleji a úsporněji, avšak za cenu striktně předurčeného uspořádání prostoru. → Obr. 9

BLOKOVÁ ZÁSTAVBA

Tradiční typ městské zástavby, kdy domy vytvářejí uzavřené bloky kolem dvorů. Bloky pak na sebe navazují a lemují ulice. Panelová sídliště bývají upořádána jinak, většinou tvoří tzv. řádkovou zástavbu. V 80. letech se projektanti sídlišť k bloku jako k městotvornému prvku vraceli (například Velká Ohrada v Praze). → Obr. 1

BODOVÝ DŮM

Dům s malou, obvykle čtvercovou půdorysnou plochou, která na mapě vypadá jako jeden bod. Má-li větší počet pater, mluvíme o domě výškovém či věžovém, lidově „věžáku“. → Obr. 2, 3

ROZPON

KOLEKTIVNÍ DŮM, KOLDŮM

Vzdálenost svislých nosných konstrukcí. V panelovém domě jde tedy o vzdálenost mezi dvěma nosnými panely, kterou překlenuje stropní panel. Rozpony v panelových domech se obvykle pohybují mezi třemi až šesti metry. → Obr. 15

Nápad, který se neprosadil. Obytný dům s menšími byty a velkými společnými prostory, kde se soustředily služby pro obyvatele. Například jesle, školka, kantýna nebo prádelna. Společně zajišťovaná péče o děti a sdílení namáhavých „domácích“ prací měly usnadnit ženám, aby své síly uplatňovaly ve výrobě nebo v jiných zaměstnáních. V 60. letech 20. století ho měl nahradit hotelový dům. → Obr. 10

ŘÁDKOVÁ ZÁSTAVBA

Nejběžnější rozmístění domů na sídlišti. Zavedli je do praxe už funkcionalističtí architekti v době mezi dvěma světovými válkami. Domy tvoří řádky, které se pak kladou vedle sebe v určitých rozestupech.

KONSTRUKČNÍ SOUSTAVA

Soubor typizovaných panelových prvků a způsobů jejich montáže. V průběhu výstavby panelových sídlišť se konstrukční soustavy měnily. Podrobněji viz výstavní text Panelové soustavy.

BYTOVÉ JÁDRO

Prefabrikovaný celek koupelny a záchodu, který se opakoval ve všech bytech panelového domu nad sebou. Bytové jádro soustředilo zdravotně technické zařízení bytu, vodovod, kanalizaci, případně plyn. Jádro bylo tvořeno pouze lehkými konstrukcemi, většinou z umělých hmot a kartonu, pro které se vžilo označení umakart. Cenou za lehkou konstrukci a levný materiál, které umožňovaly byty na sídlištích rychleji dokončovat, byla vysoká průzvučnost mezi byty i patry. → Obr. 4, 5

TYPIZACE

Metoda, která umožňuje najít u stavebních prvků, bytů i celých domů optimální velikost – z hlediska funkce, ceny i uspokojení potřeb většiny uživatelů. Sjednocení rozměrů pak dovoluje daný prvek v modulových řadách mnohokrát opakovat.

LODŽIE

Původně přízemní prostor renesančních a barokních zámků, otevřený do zahrady. Později se začal název používat také pro zastřešený balkon, zapuštěný do obvodové zdi domu. U některých panelových domů bývá lodžiemi tvořena celá fasáda. → Obr. 11

UMAKART

Druh izolační nebo krycí hmoty, vysokotlaký laminát. Vzniká slisováním silnějších papírů, které se vytvrzují umělou pryskyřicí při vysokých teplotách. Zhruba milimetrový materiál se lepí na nosné, zpravidla dřevotřískové desky. Obchodní značka Umacart vznikla zkratkou z umělého kartonu. V Československu byl vyráběn přibližně od 40. let 20. století.

MEZONETOVÝ DŮM

DESKOVÝ DŮM

Několikapatrový dům, který má obdélný „štíhlý“ půdorys a podobá se silné desce. Na panelových sídlištích se vyskytuje nejčastěji. → Obr. 6

DŮM SLUŽEB

Nízkopodlažní dům, většinou se skeletovou konstrukcí, situovaný obvykle uprostřed sídliště, nebo některé jeho části. Byla v něm umístěna tzv. občanská vybavenost, tedy menší obchody, restaurace, kadeřnictví, mandl, opravna obuvi a další služby. → Obr. 7, 8

HOTELOVÝ DŮM

Pojem hotelový dům se objevuje od 60. let a odpovídá kolektivnímu domu západního střihu. Oproti původní odpomoci pracujícím měl nabídnout vyšší standard moderního života. Služby zde byly šity víc na míru, obyvatelé mohli využít vrátného, nechat si vyprat a vyžehlit či zajít do restaurace. Život v hotelovém domě zachytil pozoruhodný experimentální film Člověk a jeho

1 — Půdorys sídliště Velká Ohrada v Praze od architekta Jana Bočana

Přízemí budovy; záhony a plochy trávníků mezi budovami. V některých typech panelových domů byly do parteru umísťovány obchody či úschovny kočárků a jízdních kol.

Větší obytný dům s byty o dvou otevřených podlažích. Podlaží jsou propojena průhledy a schodištěm uvnitř bytu. → Obr. 12

VĚŽOVÝ DŮM

MONOLITICKÝ SKELET

Jinak také výškový dům, je dům s malou půdorysnou plochou a větším množstvím pater. → Obr. 16

Kostra betonové stavby odlitá jako jeden celek. Obvykle umožňuje vytvořit rozmanitější vnitřní uspořádání domu i bytu než panelový, montovaný systém.

ZÓNOVÁNÍ

MONTOVANÝ SKELET

Rozdělení města na okrsky, v nichž se soustředí jen jedna funkce. Ve městech tak vznikají například obytné, rekreační, výrobní nebo obchodní zóny. Doporučení používat zónování při stavbě nových měst obsahoval již v roce 1943 dokument mezinárodní funkcionalistické architektury s názvem Athénská charta.

Kostra betonové stavby složená a pospojovaná ze samostatných prvků. → Obr. 13

PANEL

ŽELEZOBETON

Základní prvek panelového domu, který tvoří jeho zdi i stropy. Od 50. let 20. století, počínaje konstrukční soustavou G, tvořil jeden panel celou stěnu místnosti. Podle potřeby se vyráběly panely s otvory pro okna či dveře, nebo souvislé stěny.

1

Vzniká spojením armatury (kovové výztuže) s betonovou hmotou. Je pevný, pružný a snese velkou zátěž. Používá se nejen na stavbu domů, ale například také mostních konstrukcí.

2

3

4

(Architektura ČSR, 1982)

2 — Bodové domy vidíme jako malé kostičky v popředí modelu sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

3 — Bodový dům v Hořovicích (Perspektivy socialistické architektury. 30 let Krajského projektového ústavu Praha, 1978)

4, 5 — Přední a zadní část bytového jádra s kuchyňskou stěnou, koupelnou a záchodem (Ludevít Végh, Montované stavby, 1959)

6 — Detail deskového domu, model sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

7 — Dům služeb na pražském sídlišti Invalidovna autorů Josefa Poláka a Milana Rejchla

5

6

7

8

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

8 — Nákupní ulice na sídlišti Michelská v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

9 — Jeřábová dráha na stavbě sídliště Ďáblice v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

10 — Model kolektivního domu v Litvínově architekta Václava Hilského (Architektura ČSR, 1959)

11 — Panelový dům s lodžiemi, sídliště Pankrác v Praze (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

12 — Mezonetový dům na sídlišti Krč v Praze. Mezonetové byty se do fasády promítly střídáním průběžného pásu lodžií a oken

9

10

11

12

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

13 — Montáž skeletu při stavbě školy, sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Realizace, 1969)

14 — Použití celostěnových panelů a kozových jeřábů při výstavbě sídliště v Praze Malešicích (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

15 — Ukázka rozponu u panelového domu na sídlišti Invalidovna v Praze (Architektura ČSSR, 1960)

16 — Věžové domy v Neratovicích (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

13

14

15

16

PŘÍBĚH P A N E L Á K U