Shawn T. Smith K VAŠÍ MYSLI UŽIVATELSKÁ PŘÍRUČKA. Neveřte všemu, co si myslíte

Jak mysl využívá pesimismu jako systému řízení chyb?

S. T. Smith

Jak se mysl snaží omezovat vaše chování a potenciál?

Jak nad myslí převzít vládu, když se vás pokouší blokovat?

UŽIVATELSKÁ PŘÍRUČKA

Proč byste neměli věřit všemu, co si myslíte?

Kniha Uživatelská příručka k vaší mysli je jako mapa, která vás provede pozoruhodnými zákoutími lidské mysli. Zjistíte, jak mysl funguje, jak nepodléhat myšlenkám a pocitům, které vás blokují, či jak převzít kontrolu nad svou myslí i životem. Díky řadě cvičení se naučíte ovládat své obavy, sebekritiku a strach. Tato knížka vám pomůže žít v souladu s vašimi hodnotami a v emoční pohodě – a to dokonce i tehdy, když má vaše mysl jiné plány.

„Nástroj, který nosíte mezi ušima, využíváte celý život. Ale jak často jste se zamysleli nad tím, jaký je a k čemu je dobrý? Sice jste k němu nedostali žádný manuál, ale kniha, kterou právě držíte v ruce, vám pomůže napravit toto pochybení dodavatele. Bez nastudování manuálu byste přece nezprovoznili ani myčku. No tak vidíte. Je načase pustit se do čtení!“ Steven C. Hayes, Ph.D. nadační profesor psychologie na Nevadské univerzitě a autor knihy Get Out of Your Mind and Into Your Life

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

UŽIVATELSKÁ PŘÍRUČKA K VAŠÍ MYSLI

Jakým způsobem s vámi mysl promlouvá? Jak si od svých myšlenek a pocitů vytvořit odstup?

Shawn T. Smith

K VAŠÍ MYSLI

e t í l s y m i s o c , u m e š v e t ř e v Ne

Věnováno Tracy a Jordan

Shawn T. Smith

Uživatelská příručka

k vaší mysli

Neveřte všemu, co si myslíte

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Shawn T. Smith, Psy.D.

Uživatelská příručka k vaší mysli Nevěřte všemu, co si myslíte

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Přeloženo z anglického originálu knihy Shawna T. Smithe The User´s Guide to the Human Mind, vydaného nakladatelstvím New Harbinger Publications, Inc., California, USA, 2011 This translation of The User´s Guide to the Human Mind by Shawn T. Smith is published by arrangement with New Harbinger Publications, Inc., California, USA, 2011 Copyright © 2011 by Shawn T. Smith All rights reserved

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5527. publikaci Překlad Ivana Sýkorová Odpovědná redaktorka Mgr. Marie Zelinová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Počet stran 208 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Czech Edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Eva Hradiláková ISBN 978-80-247-5145-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9235-4 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9236-1 (ve formátu EPUB)

Obsah

O autorovi ............................................................................................................................................................... 8 Poděkování ........................................................................................................................................................... 9 Úvod .......................................................................................................................................................................... 11 O čem je tato kniha ......................................................................................................................................... 14

č á st p r v n í

Stroj na obavy

1. kapitola Cena za ochranu ............................................................................................................. 19 Lukášův boj .......................................................................................................................................................... 19 Moje mysl, můj bodyguard ....................................................................................................................... 22 Past odporu .......................................................................................................................................................... 24 Paradox potlačování myšlenek .............................................................................................................. 28

2. kapitola Den ze života mysli ..................................................................................................... 33 Co je to mysl? ...................................................................................................................................................... 33 Proč si mysl dělá starosti? ........................................................................................................................... 36 Jak s námi mysl komunikuje .................................................................................................................... 38 Úzkost a deprese: starobylé nástroje v moderní době ......................................................... 40 Mysl jedná vždy racionálně – z určitého úhlu pohledu ....................................................... 43

3. kapitola Nechte mysl dělat svou práci ........................................................................... 45 Z pohledu mysli je vždy nejdůležitější přežití ............................................................................. 47 Myšlenky nejsou fakta .................................................................................................................................. 49 Sledování myšlenek ........................................................................................................................................ 52 Sledování emocí ................................................................................................................................................ 54 Odstup od plazího mozku ......................................................................................................................... 56

č á st d r u h á

Mysl se nestará o vaše štěstí

4. kapitola Jak mysl využívá minulost ................................................................................... 61 Jak Penelopa opustila své hodnoty .................................................................................................... 61 Minulost není problém ................................................................................................................................ 64

5. kapitola Zkreslené vnímání mysli a zkreslené vzpomínky ...................... 75 Čeho se mysl bojí a jak reaguje .............................................................................................................. 77 Význam zkreslených vzpomínek pro přežití ................................................................................. 79 Jak mysl nastavuje pravidla, která nás mají ochránit .............................................................. 82

6. kapitola Hodnoty a jednání v souladu s nimi ......................................................... 85 Naučte mysl tolerovat hodnoty ............................................................................................................. 86 Vyšší mysl ............................................................................................................................................................... 88 Objevte své hodnoty ..................................................................................................................................... 90 Řiďte si svůj život, ne mysl ......................................................................................................................... 95 Nečekejte, až se myšlenky a pocity změní – je to past ...................................................... 100 Vezměte mysl s sebou na cestu za svými hodnotami ......................................................... 103

č á st tř e t í

Čtyři vynucovací techniky mysli – a jak jim čelit

7. kapitola Co platilo kdysi, platí i teď .................................................................................. 107 Co Magda o Adamovi neví ...................................................................................................................... 108 Proč se mysl spoléhá na minulost ...................................................................................................... 115

8. kapitola Trumfové karty a dvojí metr ............................................................................ 119 Trumfové karty ................................................................................................................................................. 120 Jak reagovat na trumfové karty ........................................................................................................... 126 Dvojí metr ............................................................................................................................................................ 129 Pozorujte a zachovejte si odstup ........................................................................................................ 135

9. kapitola Pesimistické myšlení ................................................................................................ 137 Nejde o pesimismus, ale o řízení chyb ........................................................................................... 139 Pesimismus, pravěký lék v moderní době .................................................................................... 141 Život s pesimistickou myslí ..................................................................................................................... 144

10. kapitola Rychlé řešení .............................................................................................................. 151 Jak mysl soupeří sama se sebou ...................................................................................................... 153 Jak překonat zlozvyk okamžitého uspokojování potřeb ............................................. 157 Jak zvládat touhu po okamžitém uspokojení ....................................................................... 161

č á st č t v r t á

Nálada, životní styl a psychická flexibilita

11. kapitola Vítejte ve svém stavu mysli .......................................................................... 167 Martina nálada ............................................................................................................................................ 167 Nedůvěřujte každé změně nálady ................................................................................................ 169 Mysl se možná mýlí .................................................................................................................................. 173 Opačná reakce – cesta k hodnotám ............................................................................................ 175 Brát či nebrat léky ...................................................................................................................................... 178

12. kapitola Myslete na základní fakta .............................................................................. 181 Jak nás mohou zdravé návyky chránit před svody mysli ............................................. 184 Poslední cvičení na závěr: jak zvýšit psychickou flexibilitu na celý život .......... 196

Literatura ............................................................................................................................................................... 200

8 / Uživatelská příručka k vaší mysli

O autorovi Shawn T. Smith, Psy.D. Psycholog s vlastní soukromou praxí, kterého po celý život fascinuje zkoumání mysli. Klinickou práci absolvoval na různých působištích, z nichž vyjmenujme například kliniku pro oběti znásilnění, Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby v Bosně a vězeňskou službu ve státě Colorado. Smith žije v Denveru v Coloradu se svou ženou, dcerou a psem.

9

Poděkování Pokud by autoři byli odkázáni jen sami na sebe, dostalo by se do tisku velmi málo knih. Tato kniha vděčí za svou existenci mnoha lidem, kteří při mně stáli. Jsem neskonale vděčný Melisse Kirkové z nakladatelství New Harbinger za to, že mi důvěřovala a dala této knize formu, a Jess Beebové, Nicole Skidmorové, Kayle Susselové a Jean Blomquistové za jejich trpělivou a moudrou editační práci. Jsem také hluboce vděčný svým kolegům, kteří přetrpěli prvotní koncepty a poskytli mi neocenitelnou zpětnou vazbu, jmenovitě jsou to: Sarah Burgamyová, PsyD, Bennett Leslie, PsyD, Jonathan Lipson, PhD, a Christa Smithová, PsyD. Také bych rád poděkoval celé řadě svých lektorů, supervizorů a klientů, kteří mi stále ukazují cestu. Mnohé díky patří mé nádherné sestřenici Valerii Wickwar-Svobodové za jasnou perspektivu odbornice na anglický jazyk a mé kamarádce Penny Oliverové za laskavou a pečlivou péči, již věnovala tomuto rukopisu. Obě jste mi pomohly vyjádřit přesně to, co jsem měl v úmyslu sdělit. Bez pomoci své rodiny bych nemohl napsat tuto knihu, ani bych nedosáhl dalších úspěchů. Děkuji mámě, Bobovi a Bev za to, že převzali některé mé povinnosti v době, kdy jsem se věnoval psaní, Jordan za to, že je světlem a zářivým středobodem našeho malého světa, a své ženě Tracy za lásku a nekonečnou trpělivost.

11

Úvod Vybavuji si živou vzpomínku z dětství. Je to jeden z těch záblesků minulosti, které občas z mysli prostoupí do vědomí. Stalo se to v našem rodinném bistru na odpočívadle pro řidiče kamionů. Bylo už po zavírací době a já jsem za barem umýval sklenice. (Mé dětství bylo neobvyklé.) Tehdy jsem si všiml Chucka, jednoho z našich pravidelných zákazníků. Chuck patřil k mým oblíbencům. Nosil slaměný kovbojský klobouk, péřovou vestu a pořád se usmíval. Byl družný, vtipný, dobrosrdečný a jako štamgast byl v baru vždy vítán. Zdálo se, že Chucka něco trápí, ale jako desetiletý kluk jsem tomu tehdy nemohl rozumět. Hodně pil, a ačkoliv měl přívětivou povahu, nikdo toho o něm moc nevěděl. Nikdy se nevyhýbal přátelským rozhovorům, ale zřídkakdy mluvil o sobě. Dařilo se mu odvádět pozornost k ostatním. Někdo jednou žertem prohodil, že určitě musí být špión, když je tak tajemný. S odstupem času si uvědomuji, že působil jako člověk, jenž touží vyhnout se setkání s vlastními výčitkami. Vytáčel se a kličkoval pomocí humoru, kamarádů a alkoholu. Kdybyste se mě na něho zeptali tehdy, možná bych odpověděl, že mi připadá jako šťastný člověk. Ale byl nejspíš hodně osamělý. Vzpomínám si, jak toho večera seděl tiše a připadal mi úplně jiný než obvykle. Byl sám, uvolněný a klidný. Jeho jindy uličnický úšklebek nahradil lehký, ale zcela upřímný úsměv. Před sebou měl téměř dopitou sklenici piva. Poslední v řadě prázdných sklenic. A já jsem se nedokázal rozhodnout, zda ho mám vyrušit, abych mohl sklo umýt. Od toho večera už uplynulo mnoho let, ale na Chucka jsem nikdy nezapomněl. Mezitím jsem povýšil, z pomocné síly v baru jsem se stal klinickým psychologem. Dnes by mě zajímalo, co nutilo Chucka tolik pít a proč se zdráhal odhalit svou skutečnou tvář. Zajímalo by mě, na co myslel a co mu jeho mysl namlouvala o něm a jeho životě.


Co říkala Chuckovi jeho mysl, to už nikdy nezjistím, ale vím, co mi našeptává ta moje – a ne vždy se mi to líbí. Jste-li alespoň trošku podobní jako já, možná by vás zajímalo, jak se dá mysl ovládat. Podobá-li se vaše mysl té mojí, nikdy není zticha! Ovládání mysli je na jednu stranu snadné. Mohu si přemýšlet, o čem chci a kdy chci. Právě teď jsem se rozhodl myslet na koblihy, protože mám koblihy rád. Jenže podíváme-li se na věc i z druhé strany, zjistíme, že lidská mysl je naprosto svéhlavá a drzá. Klidně si sama vytváří vlastní myšlenky. Bez dovolení. A obvykle v nejméně vhodnou dobu. Tak třeba před mou nedávnou přednáškou. Když jsem si stoupl před publikum a chystal jsem se zahájit svou prezentaci, mysl mi podsunula tyto myšlenky: „Zapomeneš, co máš říkat. Potřeboval bys ostříhat. Nemáš rozepnutý poklopec?“ O takové myšlenky jsem vůbec nestál. Nebyly zrovna přínosné. Tak ti pěkně děkuji, mysli. Někdy se mysl nespokojí jen s takovým lehkým popíchnutím sebevědomí. Dokáže nás přesvědčit, jak jsme omezení a neoblíbení, namlouvá nám, že nezvládneme něco, co bychom ve skutečnosti dokázali, nebo že svět je mnohem nebezpečnější, než se zdá. Umí nás uzemnit tak silnými pocity úzkosti a deprese, až uvěříme, že nemůžeme dělat to, co bychom chtěli. Tak přesvědčivá dokáže být lidská mysl. Přirozeně se ji snažíme ovládnout a umlčet, abychom mohli normálně žít. Mohu si například říkat: „Moje další přednáška bude nesmírně úspěšná, pokud dokážu přimět svou mysl, aby se uvolnila a přestala myslet.“ Někdy to funguje. Jindy nás mysl přemůže a jsme nuceni hledat způsoby, jak své myšlenky obejít. Člověk je tvůrčí tvor, a tak obvykle dokážeme mysl na krátkou dobu ovládnout odvedením pozornosti. Jenže rozptýlení funguje jen do určitého bodu. Řekněme například, že pokud by se mi podařilo nemyslet na opice, vyhrál bych milion dolarů. A tak, abych na opice nemyslel, pokouším se odvést pozornost počítáním, zpěvem a skákáním přes švihadlo. Na chvilku to

Úvod / 13

pravděpodobně zabere, ale v hloubi duše budu vědět, proč vyvíjím tyto usilovné, ale nesmyslné aktivity: abych se vyhnul myšlenkám na opice. V tuto chvíli tedy nemyslím na opice, ale imaginární opice mě nutí počítat, zpívat a skákat přes švihadlo. A hádejte, na co začnu myslet ve chvíli, kdy přestanu? Správně – na opice! (Přesvědčte se sami: zkuste nemyslet na opice a sledujte, co se bude dít.) Obrazně řečeno se všichni snažíme zapomenout na nějaké své „opice“. Chceme se vyhnout pocitům selhání, obavám z absence sounáležitosti nebo pocitům, že jsme příliš mladí, příliš staří, příliš… Dokonce i když dokážeme mysl úspěšně ovládnout, myšlenky a pocity se nakonec vrátí. Někdy s takovou razancí, že musíme napnout veškeré síly, abychom je dokázali znovu umlčet. Přejídáme se, nadměrně pijeme, přetěžujeme se prací nebo najdeme jiný způsob, jak na chvíli zapomenout na vlastní myšlenky a pocity. Tím roztáčíme nekonečný a bolestivý bludný kruh vyhýbavého chování, který náš problém z dlouhodobé perspektivy jen umocňuje. Vlastní mysl nás svrhává do pomyslné bažiny: čím víc bojujeme, tím hůř na tom jsme. Vrátíme-li se k Chuckovi, občas přemýšlím nad tím, zda se i on nedostal do podobné pasti a zda poklidný výraz po noci prolité alkoholem patřil člověku, který našel dočasnou úlevu, protože se na chvíli oprostil od své mysli. Pokud je to tak, určitě vykoupil klid, který nalezl, když zíral do prázdné sklenice, mnohem vyšší cenou než pouhou kocovinou. Mysl se dá na chvíli utišit, ale vždy se vrátí. Snažíme-li se ji podobným způsobem umlčet, musíme neustále vynakládat vyčerpávající úsilí. Ovládnutí mysli naštěstí není jediná naše možnost. Soužití s myslí může být i velmi poklidné, dokonce jí můžeme být vděční a nacházet v jejích vnitřních pochodech jistý druh humoru. Až nakoukneme za oponu a odhalíme, jaké motivy ji pohánějí, bude tento úkol mnohem snadnější. Když budeme vědět, co má to malé klubko neuronů za lubem, už nás naše vlastní myšlenky tak snadno nezaskočí. Záměrem knihy je nabídnout čtenáři určitý návod v této oblasti. Předem vás však varuji. Nejsem žádný guru. Jsem jen bývalý asistent barmana, který pomohl docela hodně lidem pochopit vlastní mysl. Předkládané informace a techniky vycházejí z díla mých předchůdců, vynikajících behaviorálních


a evolučních psychologů, jmenovitě Stevena Hayese a dalších architektů odvětví psychologie, známého pod názvem třetí vlna behaviorismu. Pojďme se nyní podrobněji podívat, co nás čeká.

O čem je tato kniha Tato kniha je o tom, jak se dá vycházet s lidskou myslí i přesto, že nás přivádí k šílenství. Pomůže vám pochopit, co mysl dělá, proč to dělá a jak se s tím dá žít. Naučíte se upřímně oceňovat vše, co vám mysl předkládá – dokonce i myšlenky a pocity, o něž nestojíte – a pozvolna nad ní převzít vládu, když se vás pokouší blokovat. V první části si ukážeme, jakým způsobem s námi mysl promlouvá a jak si od svých myšlenek a pocitů můžeme vytvořit odstup, abychom na ně dokázali reagovat s nadhledem a svobodněji. Ve druhé části si povíme, jak se pohnout z místa, když se nás mysl pokouší ochránit před něčím, co bychom chtěli, protože to považuje za příliš nebezpečné. Ve třetí části si rozebereme některé základní mechanismy, které nás nutí zaobírat se neproduktivními činnostmi. Když se naučíme pozorovat, co se odehrává v zákulisí, získáme i moc rozhodovat se sami za sebe a nepodléhat impulsům mysli. A nakonec si ve čtvrté části povíme, jak o mysl správně pečovat a čím ji živit, aby nad námi neměla tak velkou moc. V celé knize odkazuji na mysl jako na samostatnou entitu. Mysl pochopitelně nezávislá není, ale pokud se ta vaše podobá té mojí, rozhodně nezávisle působí. Mozek (hmotná struktura, díky níž máme mysl – rozdíl si vysvětlíme ve druhé kapitole) je uspořádán tak, že většina jeho funkcí a povelů probíhá bez našeho vědomí. Nabízí se přirovnání k ledovci, jehož větší část leží pod hladinou moře. Ale skutečnost, že většinu funkcí a povelů mozku neřídíme, ještě neznamená, že by naše mysl pracovala v náš neprospěch. Právě naopak, jejím cílem je starat se o naši bezpečnost.

Úvod / 15

Při zkoumání zabezpečovací funkce mysli budeme vycházet ze dvou základních předpokladů. Podle prvního předpokladu jsou různé části mozku schopny souběžně prosazovat odlišné eventuality. To znamená, že ačkoliv si uvědomujeme, že bychom neměli sníst celou krabici sušenek, určitá část naší mysli je přesvědčena, že by to bylo užitečné. Podle druhého předpokladu mají i nechtěné myšlenky, pocity, vzpomínky a nutkání nějaký opodstatněný účel, dokonce i v případě tak banální záležitosti, jako je sušenka. Správně fungující mysl ví, že sůl, cukr a tuk jsou vzácné komodity – nebo alespoň bývaly vzácnými v primitivním prostředí, tedy v době, kdy se lidský mozek utvářel. Mozkové obvody, které jsme si vytvořili v tehdejším nebezpečnějším světě za účelem přežití, nás stále ovlivňují i v dnešní době. „Radši tu sušenku sněz, dokud to jde,“ říká dobře promazané soukolí mysli poháněné instinktem přežití, „taková příležitost už se možná nebude opakovat!“ Protože se mysl neustále „obává“ o náš život, říkám jí „stroj na obavy“. Avšak tento stroj na obavy má velmi důležitý účel: má za úkol nám pomáhat – ať se nám to líbí, nebo ne. Když se mysl snaží plnit svůj úkol, může být otravná. Může nás klamat a dokonce nám i působit bolest. Vypůjčím-li si žargon počítačových programátorů, lze podivné chování mysli téměř vždy přičítat záměrným vlastnostem softwaru a nikoliv chybě programu. Jakkoliv vám může vaše mysl připadat nenormální, pravděpodobně funguje přesně tak, jak má. Nechtěl bych ovšem, abyste má slova brali jako pevně daný fakt. Raději si je sami ověřte na základě vlastních zkušeností. V knize vám nabídnu různá cvičení a experimenty, které jsou sestaveny s cílem objasnit podloudné pokusy mysli neustále řídit naše chování. Zaměříme se jak na pokusy téměř neznatelné, tak na ty zjevné. Jakmile prokoukneme, co má mysl za lubem, získáme svobodnou vůli reagovat v souladu s vyššími hodnotami a nedopustíme, aby nás ovládaly nevědomé pochody. Mysl nás nemusí dohánět k šílenství, místo toho se můžeme naučit zkrotit a využívat její přirozené ochranitelské sklony, a dokonce za ně být i vděční.


Nyní před námi stojí důležitá otázka: Můžeme bitvu s vlastní myslí vyhrát? Pojďme nahlédnout do zákulisí tohoto pozoruhodného „stroje na obavy“, abychom zjistili, jak se věci mají.

Stroj na obavy Č á st p r v n í

Stroj na obavy

Kdybych byl vaše mysl, dělal bych si o vás šílené starosti. Ne proto, že byste byli nezodpovědní, ale proto, že svět je nebezpečné místo. Vždy býval nebezpečný. Kdybych byl vaše mysl, vycházel bych ze zkušeností tisíců generací lidského rodu, jež se zde rodily a umíraly. Aby dokázaly přežít, poučily se z mnoha tvrdých zkoušek. Využil bych jejich moudrost a vedl bych vás jen po bezpečných stezkách života, přestože byste možná mé motivy nechápali. Kdybych byl vaše mysl, stál bych po vašem boku v každičkém okamžiku vašeho života, a kdykoliv byste utrpěli zranění na těle či na duši, zapisoval bych si nespočet nesmazatelných poznámek. Nedopustil bych, abyste na tyto incidenty zapomněli. Kdybych byl vaše mysl, udělal bych vše, co by bylo v mé moci, abych vás ochránil. Trval bych na tom, abyste dbali mých varování. Ale kdybych byl na vašem místě, asi bych svou mysl občas neposlechl.

*

19

1. kapitola

Cena za ochranu Moje mysl pořád intenzivně přemýšlí, to přece nemůže být normální. S tímto pocitem se setkávám překvapivě často. Mysl se téměř vždy ke všemu vyjadřuje, přičemž nám to často připadá neprospěšné. Mysl v nás vyvolává pochybnosti o sobě, když se snažíme vyniknout; pohřbívá nás v minulosti, když se chceme zaměřit na budoucnost; neodbytně nás rozptyluje, když se pokoušíme soustředit. Snaží se nás mysl shazovat? Přirozenou reakcí je pustit se do boje se svou myslí. Buď oponujeme vlastním myšlenkám a pocitům, nebo hledáme způsob, jak se jim vyhnout. Občas vyhrajeme. Jenže někdy nastanou v důsledku bitvy přesně ty situace, které jsme původně chtěli odvrátit. A tím se dostáváme k příběhu sympatického Lukáše, muže, který uvízl v nekonečné, zdrcující bitvě s vlastní myslí. Možná by potřeboval novou strategii.

Lukášův boj Lukáš má plán. Rád by prosadil vlastní revoluční způsob ošetřování ložisek strojů a zařízení průmyslovými mazivy. Vždy měl nadání řešit složité problémy a právě zde začíná příběh jeho trápení.


Lukáš má sklony k pocitům méněcennosti. Už dlouho si uvědomuje, že žije ve stínu mladší sestry, která vystudovala na prestižní univerzitě ze skupiny Ivy League, má dvě úžasné děti a vede úspěšnou pekárnu. Lukáš obdivuje její život z pozice člověka, který po něčem touží, ale ví, že to nikdy nebude mít. Lukáš se cítí méněcenný také v porovnání se starším bratrem, který je velmi společenský, dalo by se říct typický Američan. Už na střední škole chodil s nejoblíbenějšími dívkami, při sportovních aktivitách vždy plnil funkci nejdůležitějšího hráče, dokonce i učitelé mu nadržovali, podléhali jeho šarmu a tu a tam mu připsali pár bodů navíc. Lukášův bratr je v současnosti advokát, jehož příjmy se pohybují v šesticiferných částkách. Lukáš se občas podivuje historkám z jeho pompézního života. Večeře se senátory a exotické dovolené jsou na míle vzdáleny jeho skromnému životnímu stylu. Lukáš se s nízkou sebedůvěrou potýká od raného věku. Přestože byl výjimečně chytrý, ve škole míval špatné výsledky. Vyučování ho nebavilo. Nechtělo se mu angažovat v předmětech, které by hravě zvládl, raději upínal pozornost k mnohem zajímavějším cílům. Aniž by o tom jeho učitelé věděli, trávil svůj volný čas rozvíjením svého mimořádného nadání v oblasti mechaniky a elektroniky. Dospělí si z nějakého důvodu nikdy nevšimli, že byl na svůj věk výjimečně inteligentní. Nebyli u toho, když úplně sám sestrojil funkční raketu, ani když svému kamarádovi pomáhal vyrábět multifunkční zábavní klec pro křečky z kousků starého dřeva a skla. Lukáš nikdy své projekty nepovažoval za výjimečné, jen mu zkrátka dělaly radost a těšily i jeho přátele. Nicméně s ohledem na své známky ve škole se naučil své schopnosti zpochybňovat. „Prostě to nezvládáš,“ řekl mu jednou učitel. Lukáš uvěřil, že toto prohlášení vystihuje celou jeho existenci. Zatímco Lukáš začínal zpochybňovat vlastní hodnotu, jeho sourozenci si procházeli zcela odlišnou zkušeností. Přihlížel, jak bratr i sestra hromadí studijní úspěchy, a zdálo se mu, že ještě více zaostává. Stejně jako to občas děláme všichni, i Lukáš se začal v duchu srovnávat s ostatními a odsuzoval své nedostatky.

Cena za ochranu / 21

Začal nacházet domnělé příčiny své situace, kterou vnímal jako selhání. Myslel si, že není inteligentní nebo že nikdy mezi ostatní nezapadne, a hodně to prožíval. Ta představa byla pro Lukáše děsivá. Rád se obklopoval přáteli a pomyšlení, že by o ně přišel, se mu vůbec nelíbilo. V době, kdy dosáhl dospělosti, už přistupoval ke společenským situacím se strachem z izolace. Zkoumal své postavení ve společnosti a nacházel na sobě spoustu věcí, které se mu nelíbily – což je past, do níž se snadno chytíme. Lukáš se začal považovat za společensky nežádoucího. Strach ze společenské izolace ho vedl k podivnému chování a v důsledku toho reagovali lidé na jeho váhavost vlastní nejistotou. Lukášova mysl začala chování druhých vyhodnocovat jako odmítnutí. Podobně jako Lukášovi sourozenci budovali své akademické úspěchy na základech dřívějších úspěchů, začaly se na základě stejného principu naplňovat Lukášovy obavy ze společenské izolace. Taková je potíž s lidskou myslí. Ve snaze vyřešit problémy nás často uvrhne přesně do téže situace, jíž se obáváme. A totéž se stalo i chytrému, schopnému a oblíbenému Lukášovi. Odsuzoval se a podléhal pocitům méněcennosti, přestože existovaly důkazy o tom, že opak je pravdou. Podobné jednání nám sice může připadat iracionální, avšak má svou logiku. Pokud by Lukášovy potíže zapříčinili jiní lidé, smůla nebo rozzlobení bohové, on sám by nemohl vznik problému nijak ovlivnit. A nemohl by ho ani napravit. Ale pokud je problém přímo v něm, pak by ho mohl odstranit, kdyby se dostatečně snažil. Alespoň to tvrdí typická lidská mysl. Lukášova mysl se dodnes snaží vyřešit problém, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Kdysi býval ve společnosti druhých naprosto bezprostřední, ale dnes nedokáže vést téměř žádný rozhovor bez toho, aniž by v duchu slyšel přesvědčivý hlas, který ho nabádá, aby konverzaci rychle ukončil a ostatní něčím odradil. Jeho vlastní mysl se stala společenskou překážkou. Tím se dostáváme zpět k průmyslovým mazivům. Lukáš se o jejich důležitosti přesvědčil, když opravoval automaty na stavění kuželek v místním bowlingovém klubu. Tuto práci získal v raném věku díky svému geniálnímu nadání pro mechaniku a také díky své sice plaché, ale dobrosrdečné


povaze. Když opravoval složité zařízení, všiml si, jak je obtížné dostat mazivo k uzavřeným ložiskům a dalším pohyblivým součástkám. Jednodušší způsob promazávání by snížil náklady na údržbu a Lukáš vymyslel geniální řešení problému. Ačkoliv je řešení velmi zajímavé, jsou průmyslová maziva poněkud zvláštním tématem rozhovoru na první schůzce. Přesně to se stalo, když pozval na večeři Šárku. Připadal si, jako by jeho mysl seděla vedle něj na židli a snažila se ho znervózňovat: „Nepokaz to… Na tuhle holku nemáš… Vzpomínáš si na všechny ty schůzky, které jsi totálně podělal? Prostě to nezvládáš.“ Lukáš o sobě pochyboval tak intenzivně, že téměř nedokázal myslet na nic jiného. Upřímně si vážil důvěrných vztahů a toužil po láskyplném partnerství. V zoufalém pokusu najít něco – cokoliv – čím by Šárku zabavil, se Lukáš poslouchal, jak žvaní o poměru nákladů a výnosů různých způsobů promazávání ložisek. Nedá se říct, že by to Šárku ohromilo. Schůzka skončila sice zdvořile, ale bez naděje na další šanci. Šárka tak nikdy neměla příležitost poznat Lukášovu pravou povahu. Nervozita a úzkost ho opět zradily. Usoudil, že se příště bude muset víc snažit, aby mysli tolik nepodléhal. Možná jste něco podobného zažili také. Já rozhodně ano. Jenže „víc se snažit“ je možná právě ten největší problém. Mysl nás někdy obrazně vrhá do emoční bažiny. Čím víc proti ní bojujeme, tím víc se problém zhoršuje. Dobrá zpráva je, že existuje naděje. Jak pro Lukáše, tak pro všechny ostatní, které trápí ponižující mysl.

Moje mysl, můj bodyguard Napadlo vás někdy, proč jsou lidé inteligentnější, než potřebují? K přežití nám stačí pouze dostatek potravy, přístřeší a fyzické předpoklady ke zplození další generace, a přesto lidská mysl nabízí mnohem víc. Nepotřebujeme ani filmy, ani lety na Měsíc, ani arašídy v čokoládě. Všechny ty věci se nám líbí, ale nepotřebujeme je. Proč jsme tedy tak inteligentní?


Odpověď spočívá ve velikosti mozku. Větší mozek dává větší šanci na přežití. Mysl funguje jako neúnavný stroj na obavy. Skvěle nás chrání. Nevýhodou je, že nikdy nepřestává hledat problémy a nedá se vypnout. Lidská mysl je jako dvousečná zbraň. Má panovačnou povahu a produkuje nekonečný proud myšlenek, pocitů a impulsů. Je jako stroj na obavy a často nám v dobré víře pomůže docílit přesného opaku toho, po čem toužíme. V jistém ohledu jsme na tom všichni podobně jako Lukáš. Zdá se, že nás mysl ovládá prostřednictvím svých obav, výzev a pohnutek, jež bývají mnohdy sebedestruktivní. Lukáš toužil po sounáležitosti a přátelství. Jeho mysl mu pomohla dopracovat se k opačnému výsledku. Mysl někdy funguje jako magnet s obrácenými póly. Přitahuje vše, čemu se chceme vyhnout, a odpuzuje vše, po čem toužíme. Ta má ale drzost! Navzdory frustraci, kterou nám mysl způsobuje, začíná tato kniha konstatováním, že funguje-li mysl podobně jako ta Lukášova, je to naprosto v pořádku. Jsem přesvědčen, že jeho mysl dělá z hlediska bezpečnosti a zajištění přežití přesně to, co má, a vsadil bych se, že vaše mysl se občas chová podobně. Někdy to vypadá, jako bychom byli s vlastní myslí ve střetu zájmů. V Lukášově případě to rozhodně platí. Měl jasně dané cíle a hodnoty. Toužil najít ženu svého života, pro niž chtěl být milujícím partnerem. Mysl však na druhou stranu sledovala vyšší zájem a chránila ho před velmi pravděpodobným rizikem odmítnutí. Lukášovým cílem byl milostný vztah. Cílem jeho mysli bylo přežití. V celé knize se přikláním k názoru, že mysl se vás téměř vždy snaží ochránit, ačkoliv to může vypadat, jako by vám chtěla škodit. Mysl si můžete představit jako panovačného, přehnaně starostlivého sourozence. Je jako starší bratr, který vás pořád hlídá a plete se vám do života, ale myslí to dobře. Připouštím, že je to poněkud zvláštní pohled na věc. Možná by dávalo větší smysl, kdybychom se přiklonili k názoru, že je na činnosti mysli něco chorobného. Proč jinak bychom se přejídali, měli deprese, obavy o budoucnost, utápěli se v hněvu a vyhýbali se cvičení? Proč jinak by nás mysl zradila


přesně ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme, jako v Lukášově příběhu? Pokud se nás mysl opravdu pokouší chránit, nemělo by být snadnější dělat to, co chceme, dosáhnout toho, co chceme, a být tím, kým chceme být? Z pohledu mysli je někdy nutné odpovědět „ne“. Mysl se musí řídit určitými pravidly, například nadřazovat naši bezpečnost a záchranu života nad všechny ostatní zájmy, musí nás chránit před bolestí a zajistit uspokojení všech našich momentálních potřeb. V prostředí, z něhož pocházím – v kultuře drsných obyvatel amerického Středozápadu, kteří zažili jak velkou hospodářskou krizi, tak období ničivých písečných bouří – se má přirozeně za to, že bychom se měli mysli vzepřít: „Přestaň se litovat. Dej se dohromady, postav se na nohy a vzmuž se.“ V mnoha ohledech je to moudré. Dokonce byla vyvinuta celá škála psychologických technik, které nám mají pomoci překonat a zkrotit mysl, když popírá naše přání nebo nám působí příliš velkou bolest. Nicméně jít do sporu s vlastní myslí není vždy ta nejlepší volba. Někdy je praktičtější se s ní smířit – a dokonce ji ocenit.

Past odporu Mysl nás často zahrnuje záležitostmi, o něž vůbec nestojíme – myšlenkami, pocity, vzpomínkami, pocity úzkosti, náladami, a dokonce i tělesnými projevy, jako například bušením srdce nebo pocením v podpaží. Někdy se objevují jako blesk z čistého nebe, jindy v důsledku reakce mysli na situaci, do níž jsme ji dohnali, ačkoliv se jí chtěla vyhnout (jako například první rande, kde reálně hrozí riziko odmítnutí). Když se do nás mysl pustí, máme možnost volby: můžeme přijmout to, co nám podsouvá, nebo se můžeme pokusit to změnit. Mnohem více se budeme věnovat možnosti přijetí. Pro tuto chvíli se ale podívejme, co se často stává, když se vlastní mysli postavíme na odpor. Představte si situaci, které se lidé nejčastěji obávají: vystoupení na veřejnosti. Jiní tvorové se s tímto druhem strachu nepotýkají, protože jsou


projevů na veřejnosti ušetřeni. Nicméně pokud by zvířata musela přednášet před publikem, můžeme se s jistotou vsadit, že by zažívala podobný strach – pokud by jim záleželo na názorech ostatních. Strach z veřejného vystoupení obvykle vyplývá ze strachu, že nás budou ostatní důkladně zkoumat. Jako tvor žijící ve smečkách má člověk zakódováno, že po takovém zkoumání může zaplatit nejvyšší cenu v podobě vyloučení ze skupiny. Sociální sounáležitost je pro nás důležitá, neboť nejsme vybaveni na přežití bez pomoci ostatních. Psi, kteří také žijí ve smečkách, by při vystoupení na veřejnosti pravděpodobně trpěli úzkostí stejně jako my, protože vystoupení z davu by mohlo ovlivnit jejich postavení ve smečce. Po špatně odvedené prezentaci na téma loudění zbytků od stolu by mohli ostatní psi zpochybňovat schopnosti mluvčího. To by mohlo strhnout lavinu nevole vedoucí k vyloučení mluvčího ze smečky nebo přinejmenším k omezení jeho společenských příležitostí, mezi něž patří například páření. (Kočky jsou nezávislejší, a tak by pravděpodobně dokázaly přednést prezentaci se sebevědomím, jež pramení z lhostejného postoje k přijetí společností.) Ve společnosti lidí se protesty mysli projevují formou úzkosti a strachu a často se promítnou i do tělesných příznaků, jako jsou zpocené dlaně, bušení srdce, podrážděný žaludek. Mysl naléhá, abychom utekli a schovali se. Když nás mysl nutí vyhýbat se určité situaci, máme několik možností: 1. Udělat, oč nás žádá, a situaci se vyhnout. Tím sice získáme krátkodobou úlevu, ale často za to v dlouhodobějším horizontu zaplatíme, protože se budeme stydět a svého činu litovat. 2. Eliminovat nepříjemné pocity tím, že se mysli postavíme a argumentujeme proti nechtěným myšlenkám a emocím. 3. Smířit se s nepříjemnými pocity, kterými nás mysl zásobuje, a přesto pokračovat v aktivitě. S tím může souviset možnost krátkodobého nepohodlí, ale také vyšší odměna z dlouhodobého hlediska. Nepříjemné pocity někdy – ne vždy – v průběhu činnosti zmizí.


Jak už jste se možná dovtípili, v této knize se zaměříme na třetí možnost: smířit se s tím, co nám mysl předkládá, a přesto pokračovat v činnosti. Taková vyhlídka může na první pohled působit nevábně a možná ve vás hned vyvolá vnitřní reakci: „Cože, smířit se? Mysl si dělá, co chce, a já se s tím nehodlám smířit!“ Než dospějete k rozhodnutí a se svými myšlenkami se buď smíříte, nebo je eliminujete, pojďme nejprve zjistit, co se děje, když se s myslí pustíme do sporu. Argumentace někdy zabírá, zejména pokud se řídíme pravidlem, že je třeba rozpoznat myšlenky, jež někteří psychologové označují za iracionální, a vyzrát na ně. Tím máme na mysli myšlenky, jež jsou závažné a zdají se být pravdivé, avšak nejsou v souladu s reálnými důkazy. Mezi iracionální myšlenky, jež se často pojí se strachem z veřejného vystoupení, patří například přeceňování negativních následků nepovedené prezentace (Nelsonová a kol., 2010). Mohl bych se mylně domnívat, že špatná přednáška mi zničí kariéru a rozvrátí přátelství či že se na pódiu přestanu ovládat a beznadějně se ztrapním. Iracionální myšlenky, jež nás ovládají, bývají málokdy rozpoznatelné pouhým okem. Místo toho se obvykle projevují formou neurčitého pocitu hrůzy nebo úzkosti. Před přednáškou si dobře uvědomuji, jak se mi potí dlaně, případně si všímám dalších tělesných projevů nervozity, ale většinou si nejsem vědom, co probíhá pod povrchem – pravděpodobně přeceňuji negativní dopad. Máme-li iracionální myšlenky zpochybnit a popřít, je nutné ten neurčitý pocit hrůzy nebo úzkosti převést do slov: „Bojím se, že po špatném proslovu přijdu o práci.“ – „Bojím se, že zpanikařím a ztrapním se.“ Jakmile pocity otevřeně projevíme, můžeme je rozporovat. Většina lidí s největší pravděpodobností nepřijde kvůli nevydařené přednášce o práci ani o přátele, nezpanikaří ani nezbankrotuje. Tento přístup někdy pomáhá (Blocková a Wulfertová, 2000). Racionální myšlenky někdy vnesou do situace světlo a dodají nám sílu řídit se svými hodnotami, dělat to, co chceme (přednést projev), a nepodléhat pokynům mysli („Uteč! Schovej se!“).


Učebnice psychologie jsou plné příkladů iracionálního myšlení. Posuďte následující myšlenkové vzorce, jež se mohou spouštět v důsledku strachu z projevu na veřejnosti (upraveno podle Drydena a Ellise, 2001): · Uvažování typu všechno, nebo nic: Když se mi tato přednáška nepovede, což se nesmí stát, bude to znamenat, že si nezasloužím lásku a úctu. · Katastrofické myšlení: Pokud uvidí, jak jsem selhal, budou si myslet, že jsem neschopný, a vyhodí mě. · Zaměření na negativa: Jestliže se něco nepovede, je to nepřijatelné – a mně se často něco nepovede, proto není můj život dobrý. · Znevažování pozitiv: Když mě za přednášku pochválí, je to jen proto, že se snaží být milí a přehlížejí všechny hlouposti, které dělám. · Snižování významu: Pokud se přednáška podaří, je to dáno štěstím. Pokud se nepovede, je to dáno mou naprostou neschopností. · Ztotožňování se: Budou-li se smát, bude to proto, že něco dělám špatně. Jakmile iracionální myšlenky rozpoznáme a vyjádříme slovně, můžeme se jich někdy zbavit tak, že zpochybníme jejich logiku: „Jaké důkazy potvrzují, že si nezasloužím lásku a úctu?“ – „Jak poznám, že si o mně myslí, že jsem neschopný?“ – „Kdo říká, že se smějí zrovna mně?“ Pokud všechno půjde dobře, uvědomíme si, jak se naše myšlenky rozcházejí s realitou, a mysl se stáhne. Nejlépe se to daří ve chvíli, kdy už je mysl relativně klidná. Jenže lidská mysl se nechová vždy tak způsobně. Úzkostná mysl se jen tak klidně nevzdá, když na ni vyrukujeme s logikou. Úzkostná mysl nechápe, že nepovedené přednášky jsou jen zřídkakdy pohromou. Požáry jsou pohroma. Povodně jsou ničivé. Při leteckých haváriích umírají lidé. Nesouhlasné úšklebky nepřátelského publika naproti tomu málokdy končí krveprolitím nebo vyhnanstvím. Ale mysl to vidí jinak. Lidský mozek utvářely zkušenosti tisíce generací našich předků a na učily ho reagovat na určité hrozby. Na předních příčkách seznamu najdeme například opuštění. Může se snad člověku přihodit něco horšího, než když je ponechán napospas divočině, bezbranný a osamělý?


Jak si vysvětlíme v následující kapitole, jsme naprogramováni na život v jednodušším a nebezpečnějším světě, kde i malé problémy mívaly závažné následky. Většina lidí už se v dnešní době nemusí bát, že by hladověla, umrzla nebo posloužila jako potrava dravé zvěři. Jenže lidské mysli, která se vyvíjela v dávných dobách, kdy zodpovídala za rozhodnutí, jež určovala hranici mezi životem a smrtí, tahle novinka zřejmě ještě nedošla. Z pohledu mysli není strach z odsuzování společností iracionální. Někdy si můžeme myslet, že jde o přežitek nebo špatnou interpretaci, ale pro mysl není strach z krutého hodnocení a případně vyloučení ze společnosti neopodstatněný. Zdá se, jako bychom měli podobné strachy v sobě zakódované (Hoffman a Moscovitch, 2002). Proto nebývá argumentace proti mysli vždy účinná. Co můžeme dělat, když se nám nedaří negativní myšlenky a pocity potlačit?

Paradox potlačování myšlenek Argumentace někdy situaci jednoduše zhorší a způsobí, že musíme proti mysli bojovat intenzivněji, což situaci zhorší ještě víc… a tak to pokračuje dál. Když si mluvčí v duchu spílá a pokouší se uklidnit, zaznamená, jak se jeho nervozita a úzkost stupňují, a proto vyvine ještě větší úsilí, aby se uklidnil. A než se naděje, může se ocitnout ve víru marné bitvy proti vlastním myšlenkám a pocitům, aniž by si toho byl plně vědom. Když selžou snahy ovládnout mysl, přistoupíme obvykle k riskantnímu kroku a pokoušíme se potlačit své myšlenky a emoce. Paradoxně však může snaha o potlačení myšlenek a pocitů vést naopak k jejich zintenzivnění a zároveň ke zhoršení problémů, které způsobují (Wegner a kol., 1987; Lavyová a van den Hout, 1990; Rassin, 2005). Například člověk, který se snaží kvůli dietě zcela vyhnout myšlenkám na jídlo, si pravděpodobně všimne, že na jídlo myslí mnohem častěji a zároveň se i častěji přejídá (Barnes a Tantleff-Dunnová, 2010). Proto je potlačování myšlenek a pocitů tak riskantní. Může mít bolestné následky.


Argumentace s myslí je v pořádku, pokud ji dokážeme přesvědčit, aby nás dobrovolně poslechla, ale potlačování úzkosti, deprese a nepříjemných myšlenek je podobné, jako bychom si řekli, že nesmíme myslet na opici. Možná si vzpomínáte, jak jsem vám v úvodu vyprávěl, jak jsem při tomto úkolu pohořel. Na úzkosti si můžeme dobře ukázat, proč se někdy nevyplácí pouštět se do sporu s myslí. Představte si, že jste připojeni k přístroji, který dokáže zachytit i ty nejslabší záchvěvy obav. A předpokládejme, že vás požádáme, abyste si nedělali žádné starosti, protože při sebemenším náznaku strachu vyšle přístroj elektrický výboj. Váš úkol je jednoduchý: nedělejte si starosti. Vidíte, jak vás připojují k přístroji, ale nemějte obavy. Na hlavu vám připevňují elektrody, ale nemějte žádné obavy. Přemýšlíte, jak moc budou elektrošoky bolet, ale vůbec se nebojte. Stejným způsobem se může vymknout kontrole i úzkost a nervozita. Každý elektrický výboj vás bude motivovat k tomu, abyste se vyhnuli obavám. Jenže nakonec ve vás už pouhá myšlenka na úzkost vyvolá úzkost. Je to docela oříšek (upraveno podle Hayese, Strosahla a Wilsona, 1999). Potlačování myšlenek má reálné důsledky. Bývá spojováno s úzkostnými poruchami, jako je například obsedantně-kompulzivní porucha (Purdonová, Rowaová a Antony, 2005). Zkušenost s úzkostnou poruchou může být stejně bolestivá jako elektrošoky. Čím větší je motivace vyhnout se úzkosti, tím více se pocity úzkosti zhoršují. Snaha vyhnout se úzkosti tak paradoxně vede k podněcování úzkosti. Zkrátka, jestliže se soustředíme na zbavení se určité myšlenky nebo pocitu, zbavit se jich nedokážeme – zejména pokud si mysl dělá starosti o přežití. Různé formy úzkosti jsou jen několika příklady, jež dokazují, jaké důsledky mohou nastat, když se mysl snaží dělat svou práci. V této knize si představíme rozličné problémy lidského ducha – od úzkosti přes deprese až po kompulzivní chování, jako je například závislost na návykových látkách. Všechny mají jedno společné: mysl si plní své povinnosti nebo se řídí zkušenostmi, jež si předávaly tisíce generací „odborníků“ na přežití. Prozatím se vrátíme k otázce argumentace s myslí. Kdy je vhodné jít do sporu? Jsem přesvědčen, že odpověď je celkem jednoznačná. Pokud


argumentace s myslí zabírá, pak v ní pokračujte. Pokud ale situaci zhoršuje, přestaňte. (Nebojte, poradím vám i jiné možnosti, jak v podobné situaci postupovat.) Kdyby se Lukáš pustil do logické debaty se svou myslí, kdyby se pokusil najít příčinu svého strachu a odhalit jeho skutečnou podstatu, za krátkou chvíli by poznal, zda byla argumentace proti tomuto strachu účinná. Pokud by účinkovala, možná by mu to trošku zvedlo sebevědomí a nepociťoval by tolik tělesných projevů úzkosti (zpocené dlaně a podobně). Přinejmenším by získal větší jistotu, protože by věděl, že si dokáže poradit s jakoukoliv sebepodrývající myšlenkou, kterou mu mysl předloží. „Na tu nemáš,“ říkala by možná mysl, načež by Lukáš odpověděl: „Jsem poctivý chlap a hezky bych se o ni staral.“ Kdyby to zabralo, měl by po problému. Pokud by však Lukášova mysl byla skutečně přesvědčená, že „na slečnu nemá“ a že odmítnutí je nepřijatelné, pak by vynaložila veškeré úsilí, aby mu pomohla se odmítnutí vyhnout. Podnítila by úzkost a neurčitý pocit hrůzy. „Na tu nemáš,“ říká mysl. „Přestaň, přestaň, přestaň,“ odpovídá Lukáš. Teď už se nesnaží s myslí domluvit a předkládat jí logické důkazy, ale svádí bitvu o moc. Tedy bitvu, kterou pravděpodobně nevyhraje. Velmi brzy zaznamená narůstající pocit úzkosti a bude chtít utéct, jak mu radí mysl. To je dobrý signál naznačující, že argumentace s myslí nebyla účinná. Stejně jako většina lidí, má i Lukáš pravděpodobně jen málo zkušeností s další možností, jak se v podobné situaci zachovat: poděkovat mysli za to, jak se snaží pomáhat, a pokračovat, aniž by s ní bojoval a pokoušel se ovládat myšlenky či pocity. Proč bojovat s někým, kdo se snaží hájit naše nejlepší zájmy? Smířit se s myslí občas bývá ta nejúčinnější strategie. Je-li mysl přesvědčena, že je ohrožena naše bezpečnost nebo náš život, nedá se přesvědčit. Ale kvůli tomu ještě nemusíme trpět. Přetahujeme-li se o lano s protivníkem, s nímž nemůžeme pohnout, je rozumné lano pustit. Později si ukážeme, jak na to. Než budeme pokračovat dál, pojďme pomocí následujícího cvičení zjistit, jak přesně funguje vaše mysl.


Cvičení Jak k vám mysl promlouvá? Toto cvičení se jednoduše zaměřuje na pochopení způsobu, jakým k vám mysl promlouvá zejména v nepříjemných situacích. Cvičení můžete začít praktikovat na nějakém klidném místě a postupně, až získáte více zkušeností, byste měli trénovat i v reálném životě a v reálném čase. Chcete-li pokračovat dál, požádám vás, abyste si vybavili nějakou nepříjemnou situaci dle svého výběru. Pro začátek si představte podobnou situaci, v jaké se ocitl Lukáš, kdy vaše mysl protestovala. Vybavte si nějakou společenskou interakci, při níž jste byli lehce nervózní nebo jste měli určité obavy. Nevybírejte si, prosím, situaci, kdy vám hrozilo nějaké skutečné nebezpečí. Vybavte si tuto nepříjemnou situaci, vizualizujte si, jak to vypadalo kolem vás a jací tam byli lidé. Vybavte si jednotlivé konverzace a průběh dění. Kdo tam je? Co říká? Jak reagujete? Vytvořte si v duchu co nejživější obraz, uvědomte si i všechny pohledy, zvuky a vůně. Až si budete situaci v duchu přehrávat, udělejte si inventuru svého tělesného, emočního a duševního stavu. Co se odehrává ve vašem těle, když narůstá napětí? Napínáte svaly? Buší vám srdce? Měníte postoj? Jaké emoce vnímáte? Strach? Hněv? Touhu utéct nebo bojovat? Máte pocit, jako byste „zamrzli“? A nakonec si všímejte svých myšlenek. Co vás napadá? Kdyby vám mysl mohla přišpendlit na klopu nějaký vzkaz, co by vám napsala? Podívejte se na následující příklad. Drahý/drahá, obávám se, že vypadáme hloupě, a přála bych si, abychom mohli zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Se srdečným pozdravem Tvá Mysl


Na chvíli se zastavte a pokuste se vyjádřit své pocity, tělesné projevy a myšlenky slovy. Popište si je pro sebe a snažte se být přesní. Například: Uvědomuji si strnulost v oblasti hrudníku, cítím, že bych měl utéct, a myslím si, že musím vypadat hloupě. Své dojmy přesně popište, můžete si je také zaznamenat na kus papíru nebo do deníku. Čím důkladněji dokážete činnost mysli popsat slovy, tím lépe. Nezabývejte se tímto cvičením příliš dlouho. Pár minut by vám mělo stačit. Až je dokončíte, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte, uvědomte si, v jakém prostředí se právě nacházíte, a připomeňte si, že jste v bezpečí. Jedná se o důležitou součást cvičení, protože část vaší mysli by se mohla i nadále zaobírat nepříjemnou situací, kterou jste si představovali.

Jestliže budete cvičení pravidelně trénovat, měli byste být schopni si všímat svého rozpoložení i v reálných situacích ve chvíli, kdy vznikají. Možná si uvědomíte, že pokud činnost mysli pojmenujete, částečně ji to oslabí. Když se budou podobné myšlenky, pocity a tělesné projevy objevovat ve vašem každodenním životě, budete schopni je vnímat pouze jako vzkaz od vaší mysli a ne jako problém, který byste museli řešit. Jak by mohl Lukáš dosvědčit, mysl se obvykle začne domáhat pozornosti v ten nejméně vhodný okamžik a nejméně vhodným způsobem. Už jsme si řekli, že se jedná o přirozené chování mysli a že když se pokoušíme s myslí bojovat, můžeme ve skutečnosti problém ještě zhoršit. Možná vás teď napadá, jak může být ustaraná mysl normální, pokud nám působí bolest a evidentně nám brání dosáhnout cíle našeho snažení. V následující kapitole si vysvětlíme, proč se mysl chová právě takto, a ukážeme si, že i negativní prožitky jako například deprese nebo úzkost jsou ve skutečnosti prostředkem mysli, který nám má pomáhat.

33

2. kapitola

Den ze života mysli Někdy netoužíme po ničem jiném než po chvilce klidu, ale naše mysl „šrotuje“ rychlostí pěti set myšlenek za hodinu, štěbetá, opakuje se a vymýšlí nové a nové starosti. A je to naprosto normální. Východní filozofie už v dávných dobách rozpoznaly povahu neovladatelné a ustavičně švitořící mysli a stejně tak i západní myslitelé jako Descartes, který si všiml, že mysl se jeví jako oddělená entita, jejímž jediným účelem je pouze myšlení. Psychologové hloubali nad všudypřítomnou povahou neustále kolotající mysli už v 19. století, kdy William James (1892) popsal proudy vědomí a neustále se měnící stavy mysli. Naše mysl zkrátka bez ustání pracuje. Jestli je vaše mysl podobná té mé, tak jste si po přečtení těchto řádků možná pomysleli: „Jistě, každý člověk hodně přemýšlí, ale určitě ne tak jako já. Můj mozek se vymyká kontrole. Rozhodně nejsem normální.“ Je-li tomu tak, poděkujte své mysli, že si dělá starosti o to, zda jste normální. A teď pojďme dál. Na úvod to vezmeme malou oklikou a vysvětlíme si, co stojí za neustálým štěbetáním mysli z pohledu biologie. Někdy je dobré vědět, proč je normální připadat si nenormální.

Co je to mysl? Nebylo by příjemné jednoduše od toho neustálého štěbetání mysli utéct? Opustit ji uprostřed věty, ať si vyděšeně žasne nad vaší drzostí? Někdy to


vypadá, jako by mysl byla oddělená od našeho těla a jen nás pronásledovala a bez ustání nám něco našeptávala do ucha. Oddělená entita, která se ze svého pohledu od nás liší, má odlišné obavy i motivy – takový způsob uvažování o mysli není vůbec špatný. Abychom pochopili povahu mysli a zjistili, proč se od nás cítí být oddělená, pomůže nám, když se dozvíme něco málo o tom, jak funguje mozek. Začněme vnitřními dialogy. Někdy volíme téma my, někdy si téma vybere nás. Ať tak nebo tak, majitelé lidské mysli musí tolerovat spoustu povídání. Výzkumník Chris Fields (2002) uvádí, že většina z nás si téměř stále v duchu tiše povídá sama se sebou. Odkud ten hlas vychází? Proč se na něj tak často obracíme a proč jej nedokážeme snadno umlčet? Odpověď bychom mohli nalézt v modulárním uspořádání mozku. Různé systémy vykonávají odlišné úkoly a mnohé z nich fungují částečně autonomně (jako soubor systémů, které nám umožňují vést vnitřní dialog) nebo zcela autonomně (jako systémy, které řídí srdeční činnost a trávení). Fields tvrdí, že hlas, který „slyšíte“, když mluvíte sami se sebou, vychází ze stejného sluchového centra mozku, jež člověku umožňuje slyšet zvuky z vnějšího světa, avšak impulsy se nevytvářejí v uších, ale ve vyšších centrech mozku. Jedná se o nezávislou formu slyšení, při níž nefigurují skutečné zvuky. Zdá se, že totéž platí i pro vizuální představivost. Zavřete-li oči a představujete-li si nějakou událost, dochází k aktivaci stejných zrakových center, jež používáme při pozorování vnějšího světa (Kosslyn a kol., 1995). Někdy se mysl rozhodne předložit nám vnitřní obrazy bez našeho svolení. Dochází k tomu ve snech a vzpomínkách nebo například tehdy, když ucítíme vůni pečených jablek a mysl vykouzlí obraz koláče. Jde o to, že lidský mozek tvoří specializované systémy, které zpracovávají a vzájemně si vyměňují informace. Určitý podíl mozkové činnosti si uvědomujeme, nicméně další funkce běží mimo oblast našeho vědomí. Mozkové aktivity si můžeme rozdělit na vědomé a nevědomé. Zdá se, že některé mozkové systémy vědí i spoustu věcí, jichž si nejsme vědomi. Například existuje specifický typ zrakového postižení, nazývaný

Den ze života mysli / 35

kortikální slepota, jenž dokládá, co se odehrává za závojem vědomí. Když jsem se připravoval na povolání psychologa, slyšel jsem příběh o muži, který zcela oslepl následkem silného úderu do hlavy. Přestože úplně přišel o zrak, dokázal se orientovat na chodbách a vyhýbat se srážkám. Když jsme se ho ptali, jak to dělá, odpověděl: „Nevím.“ Lékaři to vysvětlovali tím, že jeho oči byly v pořádku, ale došlo k poškození zrakového kortexu na povrchu mozku. Avšak struktura, do níž proudí informace ze zrakových orgánů (optické tectum neboli superior colliculus, kdyby vás to zajímalo) a jež je uložena hlouběji v mozku, fungovala normálně a předávala informace z očí do dalších částí mozku, což tomuto muži umožňovalo vyhýbat se překážkám a zatáčet. Modulární mozek je velmi rušné místo. Zprostředkovává nám obrazy, aniž bychom se na ně dívali, a zvuky, aniž bychom je slyšeli. Třídí ohromující množství informací tak, abychom se dokázali pohybovat ve svém prostředí. Dokonce přemýšlí, jak vyřešit problémy, zatímco my se věnujeme něčemu jinému. Kdo někdy zažil prozření nebo si spontánně vybavil nějakou zapomenutou informaci, ví, jaká je to nádhera, když mysl při řešení problémů funguje na autopilota. Většina mentální činnosti, kterou přisuzujeme výlučně člověku, je výsledkem samovolné aktivity mysli. Pod hladinou vědomí čile pracují struktury a výpočetní systémy, které nám zprostředkovávají abstraktní prožitky, jako jsou například soucit (Hookerová a kol., 2010) a intuice (Lieberman, 2000). Je poměrně obtížné určit přesnou hranici mezi vědomou a nevědomou činností mysli. Při hledání této hranice se můžeme řídit vysvětleními vědců, kteří na základě výzkumů lokalizovali struktury, jež utvářejí bytostné já (Lou a kol., 2010), a systémy, jež nám umožňují sledovat vlastní chování (Kircher a Leube, 2003). Podle tohoto směru výzkumu pracují určité části mozku konkrétně na utváření sebeuvědomění. Proč jsou tyto informace důležité? Na následujících stránkách knihy budeme potřebovat přesnou definici mysli – nebo přinejmenším co nejpřesnější s ohledem na dostupné informace o fungování mozku. Ta věc, co na nás neustále mluví, není anomálie a ani není pokažená. Je to ohromující soubor systémů, jež slouží k ovládání našeho chování. Ne vždy s námi


komunikuje prostřednictvím slov, ale vždy si nějakou formu sdělení najde. Prožitky jako například soucit nebo intuice se mohou projevovat jako pocity či nutkání vyvěrající hluboko z nitra. A podobně jako u kortikální slepoty využívá mysl někdy tyto pocity jako impulsy, jejichž prostřednictvím ovládá naše chování, aniž bychom si to plně uvědomovali. Uvedli jsme si jen pár příkladů. Mysl k nám rovněž promlouvá prostřednictvím nepříjemných prožitků, jako jsou úzkost a deprese, jimž se budeme věnovat dále v této kapitole. Co je tedy mysl? Zopakujeme-li názor Stevena Pinkera (2007), můžeme říct, že mysl je činnost mozku a je stále aktivní. To nekonečné povídání, které slyšíte? Zkuste ho vnímat jako vrnění dobře vyladěného motoru.

Proč si mysl dělá starosti? Zastav se a přivoň k růži, radí nám staré pořekadlo. Ač je velmi otřepané, někdy takovou radu potřebujeme. Nicméně není překvapením, že nám nikdo nemusí připomínat, abychom se zastavili a rozhlíželi se, zda nehrozí nebezpečí. Lidská mysl to má totiž automaticky zakódováno. Naše mysl vznikla díky správným rozhodnutím tisíců generací předků. Každý člověk, který v dávných dobách překonával nástrahy okolního prostředí a vedl si úspěšně dostatečně dlouho na to, aby stihl předat své genetické informace potomkům, předával dalším generacím také tendenci přijímat stejná rozhodnutí jako ta, jež mu pomáhala přežít. Rozhodnutí předků pomáhala formovat systém mozkových obvodů, jejž si neseme až do současnosti. Lidská mysl – všechny systémy, které běží mimo naši vědomou pozornost – je ve skutečnosti primitivní mysl určená do primitivního prostředí. Je bázlivá a reaktivní, stále hledá sázku na jistotu. Našim předkům hrozilo v přírodě velké nebezpečí. Představte si, že procházíte stepí, hledáte nějakou potravu k obědu a najednou kousek od sebe uslyšíte zašustění listí. Mohl by to být jen vítr, vzlétající pták nebo jiná


neškodná věc, kterou můžete ignorovat. Ale vy se řídíte sázkou na jistotu – která vám zajistí největší šanci na přežití – a předpokládáte, že šustění listí vás upozorňuje na přítomnost nějakého nebezpečí. A toto nastavení mysli nám zůstalo dodnes. Ať je podnětem šelest listí v pravěké stepi nebo jakýkoliv neočekávaný zvuk, jenž nás vyleká, mysl reaguje stále stejně. Spolehne se na jistotu a očekává nebezpečí, přičemž nás vybičuje do stavu absolutní bdělosti. Jsme vyděšení, ztuhneme, zaměřujeme se na signály ohrožení a naše mysl vyvolá uvolnění adrenalinu. Zbystříme zrak i sluch a naše tělo se připravuje na rychlou akci. Mysl vyhledává signály nebezpečí – signály, jimž porozumíme na primitivní a instinktivní úrovni. Dokonce i děti jsou schopné rozlišovat pohyb dravce od ostatních forem pohybu v prostředí a lidé mají přirozenou precizní schopnost rozpoznat záměry dravých zvířat (Barrett, 2005). Jde o poněkud přehnanou reakci na nepatrný šelest, ale mysl je čistě pragmatická. I kdyby se ukázalo, že šustění způsobil jen pták nebo průvan pohrávající si s neškodnými listy papíru, nic nezkazí, bude-li reagovat jako v případě vážného ohrožení. Klidná reakce a uvolněná obrana je na druhou stranu volbou hlupáka: v případě, že na něj číhá nebezpečí, nemá co získat a může vše ztratit. Nebezpečí hrozící v přírodě tvoří jen část starostí, jimiž se mysl zaobírá. Mnohem složitější hrozby na nás číhají v rámci našeho vlastního druhu. Musíme zvládat konflikty týkající se postavení, zdrojů i přátel. Všechny tyto faktory mívaly v prostředí našich předků přímý dopad na přežití a reprodukci. Naši předkové pravděpodobně nemuseli řešit žádný složitější ani častější problém, než je jednání s druhými lidmi. Politujme nebohého pravěkého člověka, který nepochopil, že členové jeho tlupy zkoušejí jeho odolnost tím, že si z něj dělají legraci, nebo nedokázal na situaci reagovat. V nejlepším případě na něj zbyly spodní příčky společenského žebříčku. V nejhorším případě se z něj mohl stát vyvrhel s velmi neradostnou budoucností. Stejně jako se lidská mysl přizpůsobila nebezpečnému okolnímu prostředí, přizpůsobila se také komplikovanému a rizikovému soužití s ostatními lidmi. Na základě dědičné zkušenosti se umíme srovnávat s ostatními,


dokážeme chránit vzácné zdroje, rozpoznat zradu a zákeřnost a vyhýbáme se společenským situacím, v nichž hrozí potenciální riziko násilí (Duntley, 2005). Jak dokládá těchto pár příkladů, mysl nám má zajistit přežití. Za to můžeme poděkovat našim předkům – tedy těm, co přežili dostatečně dlouho a rozmnožili se. Zdědili jsme mysl, která má na život určitý názor. Dal by se pojmenovat jako užitečná paranoia, neboli neustálé snažení mysli naprogramované na přežití ve složitém světě.

Jak s námi mysl komunikuje Mysl v našem složitém světě plném tolika komplikovaných zdrojů nebezpečí promlouvá jak nenápadně, tak zjevně. Někdy jsou její pokyny jasné jako facka, jindy naše chování ovlivňuje spíše nepřímo, podobně jako může jemný vánek ovlivnit dráhu letadla. Z ničeho nic zjistíte, jak výrazně jste se odchýlili od původního kurzu, a přemýšlíte, jak je to možné. Jako malý kluk jsem měl příležitost poznat agresivnější a očividnější pokyny mysli, když jsem na trávníku u sousedova domu uviděl neuvázaného německého ovčáka. Protože jsem miloval zvířata, šel jsem k němu blíž a s velkým úsměvem jsem na něj volal: „Ahoj, pejsku!“ Doufal jsem, že se z nás stanou přátelé na celý život, jenže on toho praštěného brýlatého kluka nejspíš vnímal jako hrozbu. Ani jsem se nenadál a pelášil za mnou ulicí, přičemž se pokoušel zakousnout se do mé nohy. Mysl má sklon zapamatovat si události spojené s výraznými emocemi. Po celé dětství jsem se pak vyhýbal neuvázaným psům, neboť jsem už věděl, jak mohou být nebezpeční. Mysl na takovou lekci jen tak nezapomene. Dodnes mi přehrává živé vzpomínky této události vždy, když uvidím nějakého velkého psa. Jako by si neuvědomovala, že se to stalo už před více než třiceti pěti lety. Ač jsem od té doby zažil nespočet pozitivních setkání se psy, mysl mi při každé další příležitosti podsouvá pokyn: „Drž se zpátky! Má ostré zuby!“ Je pravda, že


psi občas bývají nebezpeční, ale někdy naopak ne. Rozhoduje zde spousta faktorů. Jenže mou mysl nezajímají šedivé odstíny. Sází na jistotu. Mysl může komunikovat i nepřímo. Vzpomeňte si například na intuici. Měla by nám pomáhat orientovat se v prostředí a vyznat se v lidech tak, abychom se vyhnuli problémům. Možná už se vám stalo, že jste intuitivně vycítili, že se vám řidič z vedlejšího pruhu chystá „udělat myšku“ do vašeho pruhu. Není na tom nic mystického ani magického, protože intuici můžeme stejně tak považovat za funkci modulárního mozku, jež se podílí na zákulisním řešení problémů. Intuice je spojována s implicitním učením, což je proces, který umožňuje naučit se složité informace nevědomě, bez vynaložení úsilí (Lieberman, 2000). Badatelka Carol Augart Segerová (1994) upozornila na konkrétní oblasti mozku spojené s implicitním učením a v některých případech i na konkrétní formu zpracování tohoto druhu informací. Mysl se velmi dobře přizpůsobuje učení a reaguje i na vzorce, které vědomě nerozlišujeme, což znamená, že dokonce i když si nevšímáme detailů ve svém prostředí, naše mysl je sleduje (Mathews a kol., 2000). Tím by se vysvětloval „intuitivní pocit“, že se nám jiný řidič vecpe do našeho jízdního pruhu. Mysl pravděpodobně zaznamenává drobné náznaky, jako je například mírná změna rychlosti, nepatrný pohyb hlavy řidiče nebo sotva znatelná změna směru jízdy vozu. Podobné znalosti získáváme pouze na základě zkušeností a náš „pocit“ je vlastně výsledkem jemné formy nonverbální komunikace mysli. Radí-li nám intuice, je nejlepší nechat mysl reagovat za nás, podobně jako když automaticky uhneme řidiči z cesty. Není-li nutné zareagovat okamžitě, pomáhá, když si k intuitivnímu prožitku přiřadíte slova: „Mé pocity v této situaci jsou váhavé. Co by mohlo být důvodem?“ Situaci nám často lépe objasní už jen to, že si niterných prožitků všimneme a vyjádříme je slovy. Implicitní učení a jemná upozornění patří v každodenním životě mysli mezi standardní činnosti. Někdy musí mysl pochopitelně zaujmout i poněkud razantnější přístup. Když se obává o naše bezpečí, snaží se naši pozornost upoutat mnohem agresivněji.


Úzkost a deprese: starobylé nástroje v moderní době Někdy zkrátka nestačí jen jemné, intuitivní poklepání na rameno, a tak nás mysl popadne za obě klopy a pořádně s námi zatřese, což docela bolí. Ale můžete se vsadit, že i když do nás mysl buší, má pro to svůj důvod. Její metody lidskému rodu vždy dobře sloužily. Do určité míry.

Užitečná úzkost Úzkost patří mezi hrubé nástroje mysli. Představte si na chvíli, že byste se ocitli v roli lidské mysli a potřebovali byste upoutat pozornost svého majitele. Možná byste chtěli, aby se vyhýbal psům, protože se v minulosti ukázalo, jak jsou nebezpeční, nebo byste si přáli, aby se vyhnul přednášce a ostatní ho tvrdě neodsoudili. Podobné situace obvykle mysli dělají starosti. Chce, abychom se vyhýbali všemu, co vypadá nebezpečně. Je zde ovšem háček: jako mysl nemůžete člověka varovat slovně. E-maily ani zpívané telegramy nejsou povoleny. Ale máte přístup k emočnímu rozpoložení a tělesnému stavu. Až se bude člověk blížit k psovi nebo pódiu, můžete v něm vyvolat pocit strachu, čímž podpoříte úmysl stáhnout se. Můžete mu vnuknout myšlenky na tragédii. Můžete vyvolat bušení srdce, lapání po dechu a křeče v žaludku. Můžete ho znehybnit pomocí otupujícího záchvatu paniky. A je tu ještě jeden důležitý aspekt. Když se člověk řídí vašimi pokyny, můžete ho odměnit zastavením nepříjemných trestů. Úzkost je jako velká rákoska. Pokud člověk dělá věci, kterým by se měl vyhýbat, můžete ho s ní uhodit, a když začne plnit vaše přání, můžete výprask přerušit. Jednoduché a účinné! Ne všechny situace představují riziko na hranici života a smrti, kterému je třeba se za každou cenu vyhnout, a mysl to zjevně chápe. Úzkost totiž

Shawn T. Smith K VAŠÍ MYSLI UŽIVATELSKÁ PŘÍRUČKA. Neveřte všemu, co si myslíte

Recommend Documents