Seznam obrázků Obrázek 1: Schéma prožívání (Nakonečný, 2003)
Chování
Psychologie
Mentální výtvory
Prožívání
Obrázek 2: Směry pedagogického působení (Pelánek, 2008)
Obrázek 3: Komfortní zóna. (Pelánek, 2008, s. 22)
Obrázek 4: Kolbův cyklus učení. (Outward Bound, 2006)
Obrázek 5: Křivka akce (Pelánek, 2008)
Obrázek 6: Dramaturgický oblouk (Franc, Martin, Zounková, 2007)
Obrázek 7: Pět stupňů dramaturgie (Franc, Martin, Zounková, 2007)
Přepis rozhovoru Výzkumník: Kdybyste mohl mi to povyprávět od začátku a říct všechno co se vám zdá důležitý: (začne mluvit bez výrazného zdůrazňování, plynule a jak by s tím počítal) Ty jo! Příběh celé Zony… Tak já jsem teda nebyl na Zoně poprvé…Uţ jsem tam byl poněkolikáté a tentokrát naposled, protoţe uţ to fakt moje noha nesnáší. Mám sešívaný koleno po volejbale a osmdesát kiláků s batohem na zádech na jeden zátah, to ne. A vlastně to bylo velice zajímavé a chvílemi dobrodruţné. Takţe někdy v pátek… kdyţ to vezmeme od začátku tak jsem ve čtvrtek v půl desáté přistál na Ruzyni, jsem si zabalil podle svého předpisu co potřebuju na Zónu no a ráno jsem vlastně, ráno jsem vycházel z baráku. Kdyţ jsem dojel přes Liberec do Cvikova do Drnovce, tak to trvalo… takţe to mi zabralo, ale den byl v háji. Stával jsem ráno po deváté a zabalil jsem do batůţku maskáče a náhradní věci, které zůstaly u pořadatelů v záloze jako suchý oblečení no a jel jsem. V Liberci jsme vybalil něco z krosny, ale zjistil jsem, ţe mám mokrý záda, to mě vyděsilo, jestli nějaká flaška nepovolila… bylo to asi nějaký nevím od čeho to bylo mokrý asi z autobusu z podlahy to mě uklidnilo, ţe to nebylo nic špatně a pak jsem autobusem dojel do Cvikova. Cvikov u něčeho… a šel jsem pěšky kus do Drnovce a uţ tam pršelo cestou… v Drnovici jsem našel nějaký šipky, kam jako jít dál, protoţe to bylo v nějaký chalupě ve stodole na půdě, tam byla skautská klubovna a kdyţ jsem tam došel poprvé tak byla cedule, ţe mám sraz aţ v osm.
Takţe jsem šel do hospody a dal jsem si tři piva a v průběhu co jsem tak čekal a ukázalo se tam pár soutěţících… to poznám v maskáčích lidi, nebo nějak oblečení to asi nejsou místní, to nebyli a bylo tam asi pár pořadatelů, tam trávilo volnej čas; lidi utekli a před pul osmou lidi, co jsme šli na Zonu ta banda vyrazila.Nějak postupně do oné stodoly. Tam nás přivítal Ondra a měl tam s sebou ještě další dva lidi, kteří mu pomáhali a bylo nás teda osmnáct soutěţících a z toho byly dvě holky. Tak jsme se tam naskládali a přečetli nám pravidla a věci ohledně bezpečnosti a blablbabla a něco nám povyprávěl… pak po deváté byl brífink hotovej. Tak jsem se přebalili uţ do toho civilního, do toho akčního oblečení a pak abychom počkali na tmu a tak jsme se dívali na film o SAS survival secrets jak se máme chovat na břehu nepřítele a na území Zony no a před desátou to vypnul a jdem na to. Vybral prvních devět lidí, protoţe nás bylo omnut tak nás brali po devíti. Odvedli nás ven, naloţili nás, vlastně Magda, to je celkem jedno, holka nás vedla pryč. Tak jsme ťapali ťapali po silnici, pěkně pršelo, pak jsme zahli doleva do lesa po takové cestě, najednou za námi práskla petarda a tak všichni kolem nás a pak se na nás, nevím kolik, moc, protoţe oni na nás svítili, tak jsme na ně moc neviděli, někdo utíkal, někdo zůstal stát. Tak po nás křičeli, byli na nás hrubí. Dali nám na hlavy kukly, seřadili nás a odvedli nás k autu. Tam nás rozdělili do trojic, naloţili a odvezli nás dolů pryč, nevím kolik času to bylo od toho odchodu ven, po vysazení jsem čas nějak nekontroloval ani jsem neměl čas se dívat. Takţe nás někam dovezli, vyloţili nás z auta někde na lesní cestě, ještě nás někam kus vedli pořád svázaný v kuklách, jsme nevěděli kde jsme, takţe nás vedli pryč a pryč na nějakým úbočí kopce nás nechali. Tam teda ţe nás nechaj. Dali nám do ruky obálku a ţe máme počítat do sta a pak ţe můţeme začít cokoliv tvořit, tak jsem počítali do sta oni mezitím zmizeli. Jsme zjistili, ţe nás vysadili bez batohu nahoře, nás vysadili jen tak co jsme měli s sebou, naštěstí pořád pršelo a my jsme měli na sobě pláštěnku, to bylo dobrý. Tak jsme utekli z toho místa kde nás vysadili, kdyby se náhodou chtěli vrátit a hned na nás skočit, tak jsme utekli, přečetli jsme obálku, asi jsme byli pryč nějakýho půl kiláku, jsme utekli moţná. Pak jsme zastavili a vzali jsem obálku, zjišťovali jsme, co máme dělat dál a kam jít dál. Hlavní bylo teda najít, kde jsme a pak někoho najít, Babiččin odpočinek byl náš první kontrolní bod. Pak jsme měli tři papíry důleţitý. Bylo to zadání prvního úkolu, Babiččin odpočinek a kontakty na několik pořadatelů pro případ nouze a příběh celé hry, který bylo něco, ţe jsme policie, ţe jsme bývalí členové velice tajné vojenské jednotky, která operuje skrytě na území cizích států, která je velice neoficiální a ţe je někdo do jednotky nasazen a ţe zradil, pošpinil to a ţe po nás jdou všichni a ţe nás měli zajmout, legitimní armáda a poslat nás přes, ale oni nás pustili, protoţe nám věří, ţe nás pošpinil někdo a musíme zjisti informace, co se stal a kdo na nás ušil to boudu. Jediná moţnost, co nás muţe zachránit. Jinak jsou všichni proti nám, protoţe nevíme kdo z jednotky zradil, takţe nevíme ostatní týmy, kdo tam vlastně je, takţe musíme se všemi jednat, samozřejmě ţe nás honili pořadatelé a
musili jsme se vyhnout. To jsem znal z loňska, tohle základní téma. No, tak jsme určili směr kam vyrazíme. Tak jsem to tipli, tak jsem šli na východ. Šli jsme, šli jsme a najednou hle, státní hranice, to asi nebude úplně správně. Jsme vzali mapu a kde asi musíme bejt a kdyţ půjdeme na jih od státní hranice a musíme dojít k něčemu rozumnýmu, tak jsem šli na jih. Samozřejmě… (vyrušení) Takže státní hranice? Státní hranice, pak směrem na jih, tak jsme šli na jih, v lese, ţe jo, kdo má co v noci poznat, kdyţ všude v noci pršelo, takţe jako lehká dezorientace, pak jsme došli na červenou značku a po ní jsme uhli doleva, takţe zase na východ, to se ukázalo, ţe to bylo špatně, jsme došli nevíme kam přesně, ale poznali jsme, ţe jsme šli špatně, to bylo místo, který jsme podle mapy poznali, tak jsme šli celou dobu na východ a na jih bylo špatně od nás tak jsem se otočili a šli jsem po značce aţ do Petrovic. Tak jsme byli myslím po druhé hodině v Petrovicích a tam jsme věděli, kde vlastně jsme, akorát nevíme, kam jít dál, tak jsme vyrazili zase po červený značce dál a měli jsem odbočit na modrou značku, ale tu jsme nějak pěkně minuli, jsme se vlastně báli, ţe nás někdo bude pronásledovat, tak jsme šli bez baterek. Vlastně chvíli nám svítil měsíc a chvíli pršelo, chvíli bylo vidět a chvíli nebylo,tak jsme prostě modrou minuli a šli jsme dál a došli jsme zase ke státním hranicím. Super. Tak jsme …velký rozcestník, tak jsme došli po ţluté aţ na Babiččin odpočinek, do cíle dalšího, tam nás teda čekal úkol, ţe máme vyslat jednoho člověka splnit samotnýho úkol, kontaktovat nějakýho kamaráda a ty dva ţe mají pokračovat někam dál. Na ten úkol samostatnej jsem vyrazil já a bylo napsaný v tý zprávy, ţe ta cesta, kudy mám jít, můţe být hodně hlídaná, tak jsem jako tak po ní šel opatrně, zase potmě ţe jo, chvílemi jsem uhýbal do lesa, jako se schoval a to, aţ jsem došel na takový rozcestí, kde bylo chemickýma světlýma označený takový místo, tak jsem zbystřil, protoţe kdyţ má někdo chytat, takţe kde jinde neţ tady, ale zprávu jsem potřeboval. Tak jsem tam vběhnul ţe jo, chyt jsem ji a zpráva byla přivázaná.Oni byli samozřejmě pod celtama kolem mě v kruhu a no a ten jeden co ji měl přivázanou k ruce, tak se probudil, jak jsem ho zatáhl. Ale tu zprávu jsem potřeboval. Tak jsem poodběhl a oni mě stejně chytili. Měl jsem nohy za zádama, takţe jako ten mě tam chytil, dali mi zprávu a ţe nemá cenu utíkat, ţe musím jít s nima, ţe kdybych jim utekl, tak ţe nepotkám svoje kamarády, ţe poruším příběh hry. Tak mě naloţili do auta, jeli jsem do skautského tábora, a u silnice mě někde vysadili, jeli jsem k silnici, kde stáli dvě auta pořadatelů a šli jsem přes louku, vysoká tráva mokrá tráva aţ někam k hrudníku a tam v lese byl háječek malej, tam uţ přístřešek z celt připravenej a tam uţ jeden člověk seděl a ten tam byl svázanej a já ţe jsem musel psát deník, tak jsem měl výhru, ţe mě nesvázali. To byl malý bonus.(smích) No a tam byla strašná kosa, já protoţe tam pořád pršelo a my jsme se nehýbali a byli jsme jako bez ničeho, jenom s tou pláštěnkou, bylo nám celkem zima a pak nějak dovedli ještě třetího zrádce a vlastně pul hodiny po tom, co dovedli toho třetího zrádce, tak pro toho prvního uţ si
došla skupina. Toho sebrali, ten tábor tak nějak hlídali, jakoţe „hlídali“… si házeli talířem, lítajícím, stráţci, udělali nějaký kolečko, pak nějak dorazili pro mě, tak jsme sebrali baťohy, utekli jsem kus, za náma se rozběhli, tak jsme utekli, pak jsme se našli, tak jsme jako zaběhli, takţe uţ nás nepronásledovali…a tak jsme vzali, protoţe já jsem měl kus zprávy, oni měli kus zprávy a zjistili jsme, ţe máme jit do Velenic, k nějakým jeskyním. Tak jsme nabrali kurz na jih, ţe přejdeme, na jih, ţe přejdeme to… Podještědí a budeme pokračovat na jih tam k nějakýmu kopci a u něj se otočíme na západ, půjdeme na západ, tam byli čtyři rybníky, tak jsme museli trefit tu oblast a najít cestu a pak uţ sejít na Velenice, k hlavní silnici no a pak v lese sejít z cest a nějak se tam dostat lesama. Protoţe kluci co mě osvobozovali říkali, ţe ta cesta, protoţe abychom se dostali k rybníku, kde jsme byli zajatci, tak oni museli přejít hlavní silnici, docela velkou a říkali ţe, to pročesávali pořád, pořadatelé, ţe viděli projet tři auta a viděli pěší hlídky vysazený, takţe nám řekli dole, ţe koho chytí na silnici, má velkej problém, ţe ho hodí do auta a bude muset dojít patnáct kilometrů zpátky v nízkým pohybu, takţe to riskovat nemůţe Tak jo, tak jsme naplánovali cestu na jih na západ, najít cestu a po ní pak výš k Velenicím, lesama a tak… nějak se to dařilo posunovat nějak rozumně, ale ţe jo, lesy, louka, pole, všude voda, nic moc, takţe jsem došli k rybníku po cestě a pak jsem se blíţili k té hlavním cestě a tam si kluci všimli auta pořadatelů, který viděli předtím hlídkovat kolem toho tábora skautskýho, tak jsme zase zmizeli, do lesa, jakoby ze silnice utéct do lesa, tam jsem přeplánovali cestu, další posun, takţe hejbat se někde jen tak v lese to je.. jsme bloudili asi další dvě hodiny neţ jsme dorazili k Velenicím, k té jeskyni, tam uţ na nás čekala spousta lidí. Naloţili nás, tam asi měli nějaký místo srazu, pořadatelé, tam jich bylo víc, tam bylo pět aut myslím, tak jsem koukali jak se na nás čeká, koukali na nás jak na mimoně, tam jsme měli proplazit, jeskyní se proplazit první, kam nás ten člověk proved, coţ bylo super ţe jo, kus jsme museli po kolenou do jeskyně, pak jsme museli normálně, pak jsem se museli kus plazit, jeskyně pískovcová, ţe jo, tak tam byl písek a my jsme byli krásně mokrý tak to na nás lepilo, pěkný no a pak jsme vyběhli z jeskyně ven a tam nás čekala síť, vylézt po síti na skálu, s batohama, to ještě celkem šlo a ta síť do rukou řezala, ta měla takový tenký lana, tak to řezalo. Jsme vylezli na síť, doběhli jsme kus nahoře po tě ch po skalách a tam bylo slaňování, slaňovali jsme a dali nám další obálku s dalším úkolem a vyrazili jsme na noviny pod Rázkem. Jsme byli dost unavený, tak jsem naplánovali cestu kolem silnic, takţe přeběhnout řeku, kolem řeky do vesnice, rychle skrz vesnici a přes kopec, tam jsem měli naplánovaný, ţe budeme odpočívat na tom kopci a pak vyrazíme přímo přes pole, křřř. Tak jsme na tom kopci zakempili na chvíli, ţe bude hodinu a pul pauza, posvačili, pak ţe poleţíme pospíme, to zrovna nepršelo, jakoţe ţe budeme odpočívat a za hodinu začalo pršet lehce, tak jsem vstali a ţe jdeme dál. No a v tom vlastně… pole má… my jsme šli celkem blbě, v tom filmu, co nám pouštěli, kde kluci z SAS říkali, kde se má chodit na takový akce nenápadný, ne jako po horizontu, a prostě ţe skrytě v tom křoví a mírný rozestupy, ať není výrazná silueta, to jsme vůbec nedělali, jsme šli v hloučku, kam
nás to vedlo… jako tam se nám nic nestalo. Jsme viděli, ţe je to v klidu, tak jsme nabrali jistotu anebo ztratili pozornost, a pak jsme vlastně vylezli, jsme došli přes pole, to byl jeden les, tam byla hlavní silnice, to jsme museli přejít a tam byl druhej les, a tady byly noviny. A my jsme vyšli ten les asi ale ne jako hned na kraji toho lesu, ale na tom poli, asi deset metr od toho lesa, vlastně stáli tři lidi a koukali. A tam jsme viděli, viděli jsme u nějakých sil tam u něj stálo auto pořadatelů, vypůjčeny a říkáme: To asi budou oni. Tak jsme je začali sledovat a jako říkáme, to jsem říkal dokonce já: To je nesmysl, pak. Ţe kdyţ maj auto jako z týhle strany, postavený, tak nás z tý strany nebudou čekat, přece nebudou tak blbý, aby dali auto, do toho směru, kde nás očekávaj, dobře, ale oni nás viděli stejně na tom poli a my jsme jako viděli jejich auto, tak jsem si aspoň zaklekli, abychom sníţili siluety a pozorovali jsem to auto, jestli jsou to fakt voni, ţe je vidíme a pak jsme se jako pustili. Ţe to jsou oni, takţe radši nepůjdeme přes to pole přímo, ţe radši půjdeme k tomu lesu, tma byla beztak silnica a ţe to přeběhneme, a jak jsme se blíţili k tomu lesu, tak se po silnici blíţili jejich auta k tomu jejich, naštěstí jsme si jich všimli neţ se zastavili, takţe jsem měli čas se trochu rozeběhnout, tak jsem se jako rozběhli do lesa, kde jako nějakej padlej strom nás prostě rozdělil. Takţe já jsem byl vpravo od kluků. Jsme jako byl podél stromu, oni běţeli jakoby k silnici, já jsem se úplně otočil, tak jsem se na to vykašlal a uţ jsem neběţel zpátky a běţel jsem sám, proběh jsem nějakým ostruţiním a jsem jako zjistil ţe nejsnazší, jak vylézt ven z ostruţiní, je válet sudy, protoţe jsem udělal tři kroky a pak jsem do toho po hlavě řachnul, tak jsem asi posledních pět metrů vyválel sudy. Bylo to docela legrace, to bylo mokrý všechno. Tak jsem vyběhl, jsem se schovával na louce, všechno jako bylo mokrý a to bylo dobrý, a koukal jsem, kde jsou pořadatelé. Jsme je neviděli chvíli, tak jsem se nějak přikrčeně odplazil daleko, přeběh jsme silnici, sběhl jsme z kopce k nějakýmu lesíku, vypil jsem prvního redbulla, jsem měl dost toho přebíhání a přemýšlel jsem, kde jsem, to jsem nějak tušil, kde jsem a protoţe plán s klukama zněl, ţe jsme si určovali nějaký místo, kde se sejdeme. Ţe kdyţ nás rozeţenou, sejdeme se tady, anebo tady a nebo tady a pak jsme řekli, ţe jsme třeba blízko do dalšího cíle, tak kdyţ nás doţenou, sejdeme se aţ v cíli. Tady bylo, ţe jsem u těch novin tak blízko, ţe jsme se měli sejít u aţ v novinách na stanovišti dalším. Tak jsem tam dorazil, to jsem viděli, ţe ta cesta je hodně plná vody, coţ je kolem řeky, k rovinám, tam jsem šel k vesnici, tam jsem potkal auto pořadatelů, tak mě svezli k tomu ... na další místo, to bylo něco kolem sedm hodin večer, to bylo hodně pozdě večer, v relativní čas tý hry, tam jsem narazil na kluky, ty uţ tam byli, čekali na mě a tam jsme viděli, ţe máme jet na kánoích, jenţe bylo hodně vody a jedna kánoi tam vjela na tu řeku, ale pod malým jezem, tam je takovej výjezd z těch skal, tam řeka teče a kdyţ se z ní vyjíţdí tam byl nějakej vír tam vznik nějakej vír a tam je to semlelo takţe z toho museli dva kluky vytahovat. A protoţe bylo hodně vody a hodně pozdě, tak byly kanoe zrušeny a museli jsme jít po svých.
Tam nám řekli, ţe uţ nás nebudou pronásledovat, ať se dostaneme co nejrychleji na Boreček. Jsme vzali prostě mapu, silnici a co nejrychleji na Boreček, jsme tam byli aţ kolo desátej. Tam jsme jako uţ našli pořadatele spící v autech, ti uţ toho asi taky měli dost po těch deštích. Tak jsme je vzbudili, ţe chceme jako vědet, co máme dělat dál, tak Ondra nám dal další úkol, ţe máme najít nějakou budovu a v ní dokumenty a ţe budova musí být chráněná. No a teď, jasně ţe jo, na letišti Ralsko najít jednu z budov, v noci! Tak dobře. Tak jsme začali hledat budovu. Trvalo nám to dost dlouho najít, protoţe všude je tma. Našli jsme pořadatele, v jednom autě u ní spali a druzí se koukali na televizi. Tak našli jsme je a tam se hrál airsoft a tak jsme se šli jako dobít. Dali nám nějaký zbraň, tak jsme si zastříleli, ţe. Vzali jsme dokumenty a běţeli jsme dál. Příběhem tady toho stanoviště bylo, ţe jsme vlastně dostali tajný dokumenty, který jsme potřebovali a tam vlastně bylo, ţe jeden z našich členů byl raněn. Tak jsme museli, udělali nosítka a odnést ho na další bod. Coţ bylo asi u nějakýho hangáru. Tak jsme bloudili a hledali jsme barák, jeden z mnoha… jako jedné konkrétní z mnoha jako předtím, tak jsme měli nosítka, aţ jsme viděli konkrétní hangár. Tam jsme prošli skoro půlku… co na tom letišti byla… neţ jsme našli lékárnu a začalo překvapení, vlastně tak velký… tam na nás čekalo ošetření našeho raněného kolegy, coţ bylo nasimulováno tím, ţe se muselo hrabat ve vnitřnostech. V takový flašce od okurek tam nachystali nějaký srdce, nějaký krky, chřtány, zasypaný červama a někde v tom byla schovaná zpráva, tak tam se těšili, ţe se budeme hrabat rukama, ale to se kapku přepočítali, protoţe já jsem měl v lékárničce rukavice chirurgický, tak jsem si je nandal, …ukaţte mi to! Tak chlapi to zklamalo, ţe jo. (smích) Tak jsme našli zprávu, ţe máme jít na Děvín, na rozcestí pod Děvínem. Coţ bylo podle mapy přejít prostě ten vojenskej prostor Rasko. Ten hluchej prostor. Super. To bylo tak kolem druhý hodiny myslím. My jsme jako tak viděli, tak jsme došli na konec ranveje, tak jsme vzali mapu a plánovali cestu. Jsme na konci ranveje a šli jsme... v plánu jít na sever po hlavní silnici a šli jsme asi 45 stupňů na východ… tam pak byla spousta rybníků nad sebou a ten poslední rybník trefit… a tam zase vedla silnice… a pak se prostě někam pošleme dál a na sever… Tak jsme jako tedy vyrazili. Kdyţ jsme tu ranvej přešli, tak to byl asi poslední okamţik, kdy jsme věděli, kde jsme. Pak jsme zmizeli někde prostě v území nikoho. Jak to byl ten vojenskej prostor, tam nikdo nechodil… akorát vojáci a posledních já nevím kolik let tam vlastně nic není. Tam se jenom odsává, tam se nějak těţil ten uran, tak tam se odsává rtuť a ještě další bordely po Rusákách ze země. Tam jsou nějaký zbytky vojenských budov, bylo by blbý to, ţe jsme tam šli vlastně… to území se pořadně neudrţuje, takţe byla vysoká tráva do pasu skoro, …úplně aţ … super… Pak jsme šli do lesa, kde byly borovice, ale byly moc starý na to, aby se to dalo přejít mezi nima volně a zase moc malý na to, aby se to dalo projít pod nima. Tak jsme se museli prostě místama plazit, něco obcházet, …ten náš směr jsme nějak drţeli přibliţně, plus mínus kudy se dalo projít, nějaký klacky a nějaký nesmysly…
Pak jsme vyšli z borovic a najednou: Dub! Co tu dělá asfalt? Mezi těma borovicemi byl asfalt. Nebo beton… spíš beton, prostě betonová kostka. Vybetonovanej pás, proč, proč tu je beton? Jdeme no, zase kus trávy, zase kus betonu. Pak jsme našli nějaký strouhy v tom lese, ta je taková klikatá, to není úplně přírodní tady to… to klikatý. To není moc přírodní, přírodního původu, … síťový tam a zpátky,… tam se to klikatilo, …nějaký větší… jestli něco vojenskýho ještě zůstalo… nic tak jsme šli dál. Jsme byli v nějakým lesíku. Jsme ztratili kurz, kam jsme chtěli jít, ale furt jsme jako nějak šli tím směrem, ale uţ jsme věděli, ţe jsme asi trochu někde mimo neţ jsme chtěli původně… tak jsme jako pochodovali, pochodovali, aţ jsme jako přišli na silnici, na asfaltku. Tak jsme šli tady tím směrem a ona se stáčela takhle. Tak jsme říkali, kdyţ půjdeme sem, tak půjdeme někam do háje a kdyţ půjdeme po ní nahoru, tak třeba někam dojdem. Tak jsme po ní šli mohur, šli, šli, šli, aţ najednou se proti nám začalo něco blejskat na tý cestě, kulatý… tak jsem k tomu došli a tam byla brána a nějakej plot, brána a na tej bráně zákaz vjezdu, ţe jo, tak jsem toho měli, tak jsme na chvíli lehli. Ţe budem odpočívat, jsme měli v plánu nějakou hodinu a něco si odpočinout, bylo něco kolem… před půl pátou, jsme si chtěli lehnout a odpočívat… ţe počkáme aţ na světlo… vlastně v tom…v té tmě v tom lese nebylo kam jít pořádně, tak jsme šli řekněme nějakým směrem, ale jako náhodně. Tak jsme si na chvíli lehli, jenţe za chvíli byla strašná kosa, jak jsme se nehejbali a byli jsme mokrý, za chvíli byla strašná zima. Tak jsme zase vyrazili a vlastně tam ta cesta, tak jsme došli k té cestě kolem plotu, tam ta cesta končila a pak sráz… nevím, tak jsme chtěli jít na sever, tak jsme věděli, ţe musí bejt …pod Rálskem… tam je hlavní silnice a tam je ten náš Divín… takţe někam… tam někam se musíme trefit, tak jsme šli na sever podle plotu. Tak jsme šli. A najednou plot skončil, ţe jo, a šel doprava. Tak to uţ nepůjdem podle něj, tak půjdeme dál na sever a zase všude mokrá vysoká… takovej ten vlhkej odpařující se les… zase najednou: Dub! Pod nohama asfalt. Co tady zase dělá asfalt? Jsme posvítili do leva, tam končil nějak v mlze ten asfalt, doprava, tam… budovy… no nic. Jdeme dál. Tak jsme šli dál na sever. Tak jsme se nějak motali, kudy ven, …nějaká cesta, tak jsme šli po cestě… kdyţ vedla našim směrem přibliţně… aby se tím lesem dalo nějak líp… kdyţ jsme šli tou cestou, to bylo lepší.. Pak jsme došli na nějaký kopce, tam jsme zaţili jeden z Jeleních vrchů, ale to nám nedošlo. Byli jsme prostě úplně mimo, měli jsme halucinace, viděli jsme duchy a slyšeli jsme různí lidi tam probíhat, jak se tam schovávali, jsme čekali aţ prostě… odjedou, zmizí. No tak jsme jako došli, na ten... na kopec… tam jsme se po něm točili, jsme hledali, co to je. Kde to jsme, orientační bod. Vlastně ty body orientační jsme i našli… já jsem byl tak jako uţ v háji s rozumem, ţe jsme si je nedali dohromady… aby jsme si prostě řekli jsme tady a musíme jít tamtím směrem… nahoře byla označená chráněná krajinná oblast… ta základní, základní krajinná oblast. A v jednom směru, jsme si nemohli určit v jakým směru, vidíme nějaký velký města, také jsme počítali, ţe to je opravdu jeden z těch Jeleních vrchů, ale prostě my jsme tomu nevěřili, ţe jo, ţe tam fakt jsme… a tak jsme se
rozhlídli, ţe vyrazíme na to největší město, jsme mysleli ţe to je Stráţ pod Hralskem. Tak jsme vyrazili na tu Stráţ pod Hralskem, jsme mysleli, ţe to je ono… a ţe tam byl plán, ţe dorazíme tam a zjistíme, co to je za město a dorazíme uţ na ten Děvín, no a na štěstí jsme potkali cestou nějakou, nevím co to bylo, jestli čerpací, čistící stanice, prostě, takový ty různý stanice, odkud se řídí ten prostor toho čištění té krajiny… tak tam byl pán, ten tam byl sám, tak na něj zabouchalo po ráno několik kluků v maskáčích, úplně mokrejch. Pán se moc nelekl (smích), řekl nám, kudy máme jít dál a to jsem po těch šesti hodinách věděli, kde jsme, konečně… a to bylo na ten Děvín něco přes hodinu. Tak jsem zvesela vyrazili, ţe víme, kam jdeme, tak jsme vyrazili zvesela. Tam nás uţ čekal… tam nás uţ čekali. Bylo tam jedno auto pořadatelů. A dali nám nějaký rébusy vyluštit. Ţe musíme najít další úkol… a neřekli nám, ţe to je poslední úkol, co dostanem. Tak jsme tam luštili nějaký logický hádanky. Tak jsme zjistili, co dokáţe mozek v reţimu nouze. Nebylo toho mnoho, co dokáţe, ani nevím, co jsme z toho uhádli, prostě jsme nějak odevzdali nějaký výsledky… dali nám nějaký zadání další cesty… a to bylo vlastně jenom ani ne pět kiláků k nějakýmu rybníku.. kde nějaký rybník s kempem. A tam ţe nás má vyzvednout vrtulník, jako. Tak jsem tam vyrazili, jsme šli prostě po cestách, jsme na nějaký …kašlali… oni nás nechytali, byly asi zalezlí… No a jsme došli k rybníku a tam jsme dostali úkol, ţe jako plán je hezkej a nějak jsme podcenili tu vodu, která tam je a nějak se musíme dostat na druhou stranu rybníka, aby tam pro nás ten vrtulník přistál. Fajn, takţe postavit si vor. Tak jsme postavili vor, jenom teda pro věci, ţe jo, ne pro přeplavání. Tak jsme postavili malej vor. Dali jsme dovnitř věci, draţší věci nám odnesli pořadatelé ručo, aby se zase moc neriskovalo. No a naloţili jsme vor a plavili jsme se na druhou stranu, teda já jsem to přebrodil, někam sem s vodou. (smích, ukazuje po hrudník) Takţe já jsem si nezaplaval, ani. No a tam nás čekala horká sprcha, to byl cíl, kdyţ jsme šli do tý vody, tak nám řekli, ţe to je poslední úkol a ţe aţ se vynoříme tak nás tam čeká sprcha a oběd, tak jsem přebrodil na druhou stranu, dali jsem si tam sprchu horkou, tam uţ byly naše suchý věci, dovezený, takţe jsem si oddechli, ţe to je za náma všechno. A byl oběd. Pak jsme si v hospodě vyprávěli, co kdo zaţil, jaký kdo měl halucinace a pořadatelé nás naháněli, jak jsme se jim objevili, tak na nás vyjeli, pak jsme se jim ztratili. Pak bylo příjemné povídání v hospodě. Byli jsme teda…třetí jsme došli. Třetí skupinka se utopila celá, druhej se málem utopil v řece - ten tam teda skončil, tam po těch novinách skončili, protoţe jak ho vytáhli, tak byl nějakej vyděšenej celej, tak tam skončil. Tak pak byl s pořadatelka, no a ti dva kamarádi, co se utopili málem v tom rybníku... no a skupina druhá, ta byla v pohodě, tam byli všichni veselí, ti netrpěli ţádnýma bolestma. No a neţ jsme odjíţděli, tak dorazila ještě jedna skupina. Jedna to prej vzdala celá. A vlastně z tý první to jeden vzdal, druhá došla celá, ta čtvrtá došla bez jednoho člověka, pátá, to nevím, ta se neobjevila neţ jsme odjíţděli… no a pak jsem psal ráno zkoušku ve škole. Dal jsem si
ráno zkoušku a pak jsem si školu přerušil, protoţe nevím, jak dlouho budu v Anglii. Tak to byla Zona a byla to poslední, protoţe fakt na to noha uţ nemá. Jsem si říkal, kdyţ jsme šli v sobotu ráno skrz ty mokrý lesy, tak jsem si říkal: Já jsme office boy z Prahy, co tady dělám? Mám být na penzionku, s přítelkyní, s batůţkem na jeden den na výlet a tam chodit zlehka a na takový nesmysly tady předvádět… no ale bylo to dobrý. Zna byla fajn zkušenost. Uţ toho bylo dost. Říkám, ta noha prostě, není to pro ní, jít těch osmdesát kiláků v kuse. Ta říká jako ţe ne, ta ne, ta to dělat nebude. No, to byl příběh Zony. Dobrá hra, dobrá akce, ještě mají pořadatelé plno práce to vylepšit, jsem tam byl potřetí, tak vlastně furt to nějak zlepšujou, něco přidávají, ale ještě si myslím, ţe se tam dá něco doplnit. Mají práci. No… tak jestli máte otázky, tak se ptejte… V: Co psychika během akce? Psychika… no nejdřív dobrý, ţe jdem na to, pak se to prostě houpe, ţe jo. Kdyţ jsme bloudili… přes pět hodin? V jedenáct nás vyhodili a my jsme někdy po čtvrtej se našli… pak aţ odpočinek, kterej byl nějakejch pět kiláku, nás vyhodili… to se prostě zhouplo hodně dolů, ţe jo. Ţe prostě nám to vůbec nejde. To prostě jsem si vzpomněl, na louskej rok, kdy jsem překonal taky nějaký krize, a šli jsem dál. Vzdát jsem to nechtěl nikdy. Chtěl jsem prostě dojít. Jediný kdy bych to vzdal, kdybych si udělal něco z nohou. Ale psychicky jsem prostě měl motivaci to dojít, jak chci. No jako, proti loňsku jsme bloudiil hodně. Jsme se ztratili na začátku… jsme měli velkou ztrátu… se nám nějak podařilo… jak jsme byli nasákli tím deštěm, jsme byli rozhozeni, ţe je to tím počasím, nám ty mozky nepracovaly, jak měly pracovat, to je moţný…na nikoho jsem nebyl nasranej ze skupiny, na nikoho ze skupiny jsem nebyl nasranej, tak nějak to vycházelo dobře mezi náma, ţádné hádky… tak pršelo no… to byl veškerý psychický problém, akorát to… jsem si říkal co tady sakra dělám, mám bejt někde jinde, jsem kancelářská kryse, co je to za akci, pro mě není… a tak jsem řek… šel jsem dál.. No, nějaký ty halucinace, v tom prostoru nikoho…kde prostě jako… tam houká … jsme přelezli ten plot… a tam houkal jelen…ranní ještě… ještě nějaký tydlencty pářících se lesů …a Tomáš se ptal, jestli jdeme tam, co houká ten jelen? Říkám, no moţná víc vlevo, ale tam někam… prostě území, kde nic není, jsme najednou našli kus asfaltu, kus nějaká budova je v mlze… takový docela špatný, ale zase bych tam chtěl zajít, se projít někdy přes den… co tam všechno Rusáci nechali, ty trosky… ztracený cesty… jak jsme byli na tom jednom z těch Jeleních lesů, to byl jeden z nich… pak jsme nahoře přemýšleli kde jsme… bylo vidět dolů do údolí, bylo všude plno lamp… jak si posvěcovali po ráno a vlastně u kaţdý ty lampy bylo nějaký čerpadlo, jsme vlastně šli tím prostorem a najednou jsme tam měli světlo, tak jsem k němu šli, ţe uvidíme kde jsme. Super. A tam vlastně byla ohrada s nějakýma čerpadlama s elektrickým rozvaděčem a světlo u toho. Asi tam nějak honěj vodu, aby tam
byla v rozumném tlaku pod hladinou. Pod zemí. Jsem o tom viděl nějaký pořad, tam jsou prý dvě jezera, jedno je pitný a druhý je špinavý od té síry. Oni musí udrţovat nějakej tlak vody ve spodních vrstvách, aby se nesmíchaly, takţe oni tam jednak odčerpávají ten bordel, aby tu vodu čistou tam udrţeli… bylo vidět spousta těch čerpadel, v tom kraji. Takţe bych si tam ten prostor chtěl projít v klidu, za pořádnýho světla. Aby bylo vidět, jak takový území vypadá. Jako jinak jsem byl celkem v pohodě psychicky, ţádné velké potíţe. V: A jako že se vypořádal každý sám, nebo když vám bylo zle, jestli se uzavřel každý sám do sebe, nebo jestli jste o tom nějak mluvili, nebo podpořili… Nemluvili… nějak hecovali… Mokrý boty a kolik máš puchýřů a tak… prostě... jako ţádný, ţe by si někdo stěţoval nebo to… jsme se nějak hecovali: Myslíš ţe prší? Já to nepoznám, všichni byli mokrý (smích), tak to byl takový ten drsnější humor. Kaţdý se tím humorem brání tomu, co zaţívá, vlastně tak nějak to bylo. V: Co vás k tomu vůbec přivedlo se účastnit Zony? Teda poprvé. Poprvé… To mě k tomu přivedlo kvůli maskáčům… jsem sháněl maskáče, protoţe na mě nic nebylo pořádné, tak jsem prostě klouzal po internetu, aţ nějakej odkaz na outdoor game, tak jsem to pročetl. Jsem říkal kamarádům, kdo do toho půjde. Nikdo nechtěl. Tak jsem šel do toho sám tenkrát. Vlastně kamarádu, jestli hodně nebo málo, mě vyhovuje ten počet, ale na nějaký akce nebo dobrodruţný procházky venku, to mam asi tak dva. Tak jsem prostě našel Zonu, dobrodruţství, jdu do toho. Nikdo se mnou jit nechtěl z kamarádu, tak jsem na to šel sám. A bylo to poznávání takový to pobývání v tom lese trochu, zahrát si na vojačky, na vojnu mě nevzali, já jsem tam chtěl, tak jsem chtěl zaţít nějaký dobrodruţství. Něco jiného neţ kancelář. Trávím denně osm hodin v kanceláři a víc. Tak to… něco jako dobrodruţnýho… tak jsem vyrazil, neţ jsem to našel tu Zonu tak jsem pátral, nějaký závody, takový ty outdoorovky. Kdyţ jsem nějakej ten závod našel, tak to bylo jenom jít sto kiláků někam, triatlon a Ţeleznej muţ. Tak se mi prostě líbilo, ţe to je, jasně, půjdeme někam, sto kiláků, dobře, hlavně nenápadně, budeme dělat nějaký úkoly s army tematikou, do toho jdu. Tak jsem vlastně našel outdoor game, tak jsem se tam přihlásil a řekl jsem kamarádům, kdo od toho ještě půjde se mnou. Nikdo nechtěl jít. Jsou to sráči. Tak to bylo prvně, kdyţ jsem tam šel, podruhý jsem chtěl zajít, protoţe jsem tak ten první ročník… byl takovej lemplovatej. Jsem nebyl schopnej najít jedinej checkopoint. sem to chtěl fakt vzdát, v sobotu ráno, jsem byl na ten tým fakt nasranej a nebavilo mě to, ale pak jsem nějak odpočívali a tam byl ještě jeden člověk a ten vyhrál první Zónu a měl to zoňácký tričko a měl na zádech naspáno: přeţijou jen ti nelepší. A tak jsem říkal, tak kdyţ on to došel, tak to dojdu i já, takţe aji tu první jsem
zvládl. Druhá byla úplně v pohodě, tahle byla horší, horší neţ ta druhá, ale furt dobrý. Říkám, naposledy, kvůli noze, uţ to nepůjde dál to pokoušet. Uţ jsem si uţil, musím uţ fakt… k nějakým těm lehčím aktivitám. V: A byla tam nějak situace, které jste se jakoby bál dopředu? Ne. V: Ne…nic takovýho? Ne, řekli mi, ţe mám jet do Indie, před dvouma rukama v kanceláři. Tak jsem řekl: Kdy? Jako ţe bych se něčeho bál předem, to jako ne. V: A jak jste se cítil před tou akcí? Teďkom v pohodě, ţe jo, věděl jsem, ţe budem běhat po lese, ţe nás budou honit, budeme se prostě schovávat… celkem jsem se na to těšil. Jsem byl v Anglii dva měsíce, zase v kanceláři nějaký. Si udělám výlet. V: A před tou první? Takový… taky těšení na něco novýho, zas jsem nevěděl, co tam bude. Jsem sháněl maskáčovou blůzu. Tři dny předtím, před tou první Zonou, protoţe zase rukávy někam sem. Na první jsem se asi víc těšil… neţ… tady ta, tady to byla taková rutina, to je důleţitý aby tam přišlo něco novýho, tak jsem se dočkal. To jsem se těšil moţná víc, ale i jsem se jako trochu bál… to nevím… nevím. Myslím, ţe moc ne. Kdyţ jsme byli v noci venku v lese, tak vţdycky se bojím, ţe tam bude nějaký divoký zvíře, divočák, ten naběhne a nazdar, ţe jo. S tím se bojuje špatně. Nějakej strach tam je, z nějakých těch situací, ale nebylo to nic, co by mě odradilo to neudělat. A lezení po lanech, kdyţ jsem byl zajištění, tak spadnu někam, tak mě chytí na lanech. To nebylo jako nic strašidelnýho. V: A proč jste chtěl hrát až do konce? Co bylo tou motivací? Dokázat to. Přece to nevzdám, ne! V: Jako hec? No jasně. Tak první, to jsem uţ jako vzdal, vlastně jsem spad do řeky z mostu provazovýho a do bot mi nateklo spoustu vody. A to jsem ještě nevěděl, ţe s sebou musím mít víc ponoţek abych je mohl střídat, jako suchý, a tak jsem měl na pravé patě strašnej puchýř a to vlastně jsme došli k předposlednímu checkpointu vlastně a to jsem řekl, dál uţ nejdu, na to kašlu. Bolelo mě levý koleno, pravá pata, to uţ na to kašlu. Vlastně i ten druhej člověk na to kašlal a jenom ten jeden, co nás sral oba dva, ne. A tak jsme se dohodli, ţe toho jednoho jsme chtěli oba dva
zabít asi v polovině cestu. Tak vlastně my dva, co jsme chtěli zabít toho jednoho, tak jsem to chtěli oba dva skončit a vlastně na tom místě, kde jsme chtěli končit, byl konec pro všechny, protoţe jsme měli vleklý zpoţdění. Akorát vlastně první skupina došla aţ do konce Zony a všichni ostatní byli zapíchnutí zase na tom letišti v Rálsku… tam jsme byli nějak v poledne. Tak jsme řekli, ţe dál uţ nepůjdem, ţe by jsme to nestihli. Tak to vlastně bylo jediný, kdy jsem měl nějakou potíţ s někým a kdy jsem to vzdal, bylo to první. Ale to jsem to vzdal v místě, kde se to končilo a tam jsem to chtěl skončit. Takţe vlastně to bylo odstoupení. Aţ se to jako sešlo s tím úplným koncem tak to bylo odstoupení ode mě. Takţe jako jsem říkal, to uţ ne… kdyţ půjde noha tak to dojdu i já. A noha šla, naštěstí. V: Co byla pozitivní a co byla negativní zkušenost? Tak negativní bylo to, ţe jsme se v té pateční noci z pátku na sobotu, v tom dešti, špatně orientovali. Prostě to hnusný počasí mělo na naši orientaci jako špatnej vliv, jsme tomu nějak podlehli a tak jsem chvíli bloudili neţ jsme našli první checkpoint. Pozitivní. Ţe jsme to nakonec všechno zvládli. Ţe bych měl radost z něčeho konkrétního, to se říct nedá. Ale jako celkově, ţe ten tým fungoval a ţe jsem to zvládli všechno. Ţe vlastně s cizíma lidma se dá vyjít. Prostě taková atrakce. V: A jak se tak akce shodovala s vaším očekáváním? No říkám, mým očekáváním… tak já jsem teďkom jsem očekával něco v tom stylu, co bylo posledně, tam toho bylo hodně… ale pořád si myslím, ţe by ta akce mohla být naplněná nějakou… ta akce je tvořená šesti přechody dlouhýma a šesti checkpointama a vlastně na tom přechodu, kdyţ člověk se schovává někde, tak v lese nepotká ţádnýho pořadatele, ţe to je jen pochod. By to chtělo něčím doplnit a kdyţ je to ta akce o přeţití tak by tam mohli být těch úkolů, co se týká přeţití o něco víc. Tohle je fakt jako pochodový, pak je tam nějaký pohyb po laně, a to vlastně to přeţití moc není, protoţe ta skála, co se musí slézt, se dá často obejít a navíc jít podle mapy, to jsme nějak nezvládli první noc, to jsme prohráli s časem. Moţná by to chtělo víc těch akcí, co se týká přeţívání v přírodě. Trošku doplnit to potřebuje. V: Co se odehrávalo po akci? Jako v tý hospodě přímo? V: No tak obecně… No tak jsme byli, kdyţ to jako skončilo, tak jsme byli v hospodě a tam byl oběd, chvíli jsme si povídali, co kdo zaţil, kolik má puchejřů a jak dlouho si to bude léčit. A jakou kdo má zkoušku. Třeba já jsem měl zkoušku v pondělí a jeden měl zkoušku v úterý nebo ve středu ze soutěţících, jsme si vyprávěli kdo kde koho viděl a kdo kde komu utekl. Kdo koho chytil. Co se tam stalo.
Ondra měl nějakou závěrečnou řeč, ţe děkuje za účast. A další a kdo chce pomoct s tou hrou příště, ţe budou pokračovat a jaký mají plány dál. Vesměs si soutěţící povídali o tom, co tam zaţili, ţe jo. Jak někdo zmoknul. Kde co se stalo, proč tamten odstoupil, komu jak se kde dařilo. Volný téma tam bylo… V: Jaký to na vás mělo dopad, na vás konkrétně, ta Zona, ta akce jako taková. Tak určitě vím, ţe něco dokáţu, těch sto kiláků, osmdesát, moţná o něco víc, umím se přemístit, kdyţ potřebuju, ţe jo. A ţe počasí, ač nějak ovlivnilo moji schopnost navigace, tak mě zase nějak neodepsalo a ţe asi dokáţu víc neţ ten normální… kancelářská krysa. V: Ještě něco jinýho, co jste o sobě zjistil? Nevím… já o sobě vím, ţe kdyţ mě něco naštve, nebo něco, kdyţ mě něco rozčílí, tak to dokáţu hodně rychle vzdát. S tím jsem bojoval celou, vlastně nebojoval, prostě jsem si dával bacha. Jsem byl schopnej to furt kontrolovat, jsem se nenechal ničím odradit nebo naštvat abych se na tu hru nevykašlal. Třeba v tý první, tam po těch dvou hodinách mě ten člověk totálně vytočil. Jsem to pak toho sobotního rána chtěl tu hru ukončit, poprvé jsem to nezvládl, tu situaci. Jako kdyţ mě něco naštvalo a já jsem se tím nechal ovlivnit aţ moc. Veškerý svý rozhodování. A samozřejmě člověk, z tý první Zony, ten člověk, co to vyhrál, tak jsme si řekli s tím druhým, tím třetím, ţe on to vyhrál, tak jako jsme ho nechali nás vést, zezačátku. Přímo jako on nás vedl ze skály. Řek, ţe půjdeme, bez čelovek, aby nás neviděli a najednou zmizel. Jsme šli po úbočí kopce a tam nějaký kus strmější… a on najednou zmizel. Pak ještě nás začal štvát dalšími řečma a já nebyl schopnej říct mu: Jdi do háje, mapu si schovej. Na tvoje navigační schopnosti kašleme. A prostě jsem se nechal ovlivnit špatným záţitkem, nechal jsem se vyřadit z normálního provozu. To prostě jsem teď aktivně vedl navigaci. Kdyţ mě něco rozčílí, tak se dokáţu naštvat a nic nedělat a prostě jenom pasivní… kdyţ toho nechám, ţe něco nejde, kdyţ se něco podělá… kdyţ mě to naštve, tak prostě konec. Kdyţ si to neuvědomím sám a nepřepnu do aktivního modu a nebudu s tím pracovat, s tím špatným, tak prostě mě to odepíše. Jsme dělali v Avii profily na střední managment, tam to přímo řekli, jak s něčím nesouhlasím, tak prostě maximální odpor, já to dělat nebudu. To dělám špatně, něco mě naštve, něco se mi nelíbí, tak prostě nazdar, kašlu na to. Ale to teď jako nebylo, ţe by mě něco jako odepsalo. Jsem věděl, ţe se musíme ze všehno dostat nějak. Poučení z tamtěch dřívějších bylo… a zkušenost… ţe se to jako dá všechno zvládnout. V: Jak si myslíte, že by na vás ta akce působila, kdyby obsahovala méně stresu? Já říkám, ta Zona,toho stresu toho tolik nebylo... zase jako míň stresu… to by byl jenom takovej výlet. Právě toho stresovýho, to má být survival, ale on zase moc… to jako survival není, jako
tam nebylo nic moc stresující. Ten pohyb by volnej, občas jsme potkávali nějaký pořadatele. Ty jsme tam potkali jenom jednou, de facto, kdyţ nás chytili… stresu to nebylo… kdyţ je pro nás stresem, co je v práci, tak tohle není nějakej stres, pohoda. Prostě není to nějakej stres, co by měl nastat při tý situaci, kdyţ se člověk musí o sebe postarat sám, kdyţ nemá jinou moţnost. Prostě zavolá: Na to seru, tak mě odvezte. Jako stres tam není a ta akce není naplněná těma... je tam vlastně málo úkolů… vlastně šest přesunů to vychází. Od začátku aţ do konce těch checkpointů a na kaţdým je nějakej úkol. Prostě splnit šest úkolů není moc těţký… ţádnej kouř… není to přeţití. Kdyţ to dokončí půlka lidí, to je moc, to nejde. Jak tak nebylo nic extra stresujícího. Jako nevidět kde jsem, o půlnoci, byly z toho halucinace. Kde to kurva jsem, co to kurva dělám. Nic. To byl stres, jako, ale dalo se s tím… A pamatuju si, ţe tam byl ten stres z toho, ţe nevíme kde jsme, ţe nejsme schopni najít, kde jsme a kam jít dál… říkám, my jsme tam prostě, aţ jsme jeli domů, tak jsme probírali tu Zonu. Jsme věděli, ţe jsem na nějakým kopci, kde je nějaká chráněná krajinná oblast a na mapě jsou kopce dva, v tom prostoru, kde jsme asi měli bejt. Pak jsme prostě podle buzoly a velkejch měst na horizontu viděli, ţe to prostě směřuje k těm Jelením vrchům. Ale my jsme prostě nebyli schopni říct, jsme tady a musíme jít sem. Jako, jsme někde „asi“… Tak půjdeme tam, tam se zorientujeme a půjdeme sem. Jsme si řekli, jsme tady, a půjdeme rovnou sem. Tam jako stres z toho bloudění, únava, prostě nás zastavil, zabránil nám jít přímou cestou k cíli. Tam jsme asi byli ovlivněni nejvíc... a jestli to byl stres nebo únava…? V práci, tam nevidím stíny a neslyším hlasy, kdyţ mám stres. Tady jsem teda viděl. Nevím, jestli to byla únava, nebo stres. Bylo to něco, co nám zabránilo logicky pracovat, logicky přemejšlet. V: A nějaká situace, kterou byste raději smazal? Úplně jediná ne! Teďkom nevím, úplně jako ţe, na hrdiny si hrát nebudem a jako ţe by se něco konkrétního nepovedlo, co by se radši nebylo, to nebylo. I kdyţ nebudu brát nošení nosítek, celou dobu jsme to flákali, ţe jo, šel vedle nás, byl těţkej. Tak to jsme nehlásili, ţe jo. (smích) Malý ulehčení situace. Ţádný větší prohřešek… V: Kdybyste mohl doporučit něco svému já, před tou akcí. Bylo by něco takovýho? To je vţdycky! Já dycky, kdyţ se něco děje, kdyţ nějakej, něco… ! Proti čemu já se postavím, kdyţ to řekne šéf a já mu řeknu „To je blbost.“ Jako jakmile se něco děje, proti čemu já jsem, tak to jako nedokáţu v sobě přelouskat, jako s tím… kladu odpor, tomu úkolu! A co to je, já se musím vţdycky prát, jakmile něco zpochybním, jakmile se mi v hlavě začne dělat pochybnost a hned ju nevyţenu něčím, tak jak jde všechno do háje. To je se vším. To vidím v Zoně… Ale tam jsme s tím bojoval dobře. Jsem věděl kam jdeme, proč jdeme… ta pochybnost neměla moc šanci. Ale to vţdycky se musí pochybnosti zahnat a nepodléhat tomu. Jak něco zpochybním, tak končí všechno!
V: Jsou tohle ty zkušenosti, které se odrazí v tom budoucím životě, co si člověk z toho vezme? Nebo něco dalšího? Jako tuhle zkušenost mám úplně se vším… je to práce, je to šéf, je to přítelkyně, je to Zona, je to volejbal… jak něco zpochybním, tak konec. Přesto vlak nejede. Prostě špatně a hotovo… A není to jenom Zona, co si z ní vzít do ţivota… já nevím, to byla prostě jenom hra. Jako na ten survival to má daleko. Jsem se díval na nějaký ty pořady o jednotkách a oni to cvičí dva roky. Tak to se dá za víkend tomu říkat survival. To je prostě taková hra! Všechny tyhle hry na přeţití je prostě pochod dálkovej. Přeţití má dvě podoby, buď opustit místo, kde jsem a fakt prostě jít daleko, s tím co mám v kapse, nebo v bundě, nebo tady zůstat na místě a přeţít co nejdýl, aby mě našli. Jako, co jsem se díval na internetu dál, ty akce, co si říkaj survival, je prostě pochod dálkovej! Tam se řeší pár úkolů! Vlastně nic pořádnýho, co by jako bylo survival, jinak na ty dva dny, se ani nedá udělat... To je prostě taková hra, na něco… Ţe bychom mezitím ulovili rybu a upekli si ji, to tam jako nemůţem. To má do nějakých survivalů daleko, tyhlety hry! Takţe pro mě to byla jenom hra. Jako ano, zkusit si, co dokáţu, kam dojdu, to jsem si vyzkoušel. Ţe bych získal větší důvěru, ţe s noţem přeţiju v lese, to asi ne. A na ten ţivot městskej to vliv nemá. Tam jsou jiný situace, jiný lidi, hierarchie lidí v tý společnosti, tam se chová podle jiných modelů. Do běţnýho kancelářskýho provozu to není přínosný, pomáhající. Je z toho pár záţitků, který můţu vyprávět, ale jinak ţe by to ovlivnilo můj ţivot, to jako ne. V: Doporučil byste Zónu dalším lidem? (Skáče do řeči) Já to říkal kamarádům, ale oni nechtěj! Oni jsou líní! (smích)
V: Je ještě něco podstatného, co vám přijde důležité? Já nevím! Jako Zona byla dobrá. Důleţitý je to dokázat, přeţít to, vrátit se v cajku domů. Ať je to fesťák, ať je to Zona, tak vrátit se domů v celku, bez poškození. …nenapadá mě, co k tomu doplnit… Jako bylo to jediný, kdyţ má člověk mokrý nohy, nejdřív ho to štve a pak na to kašle. Prostě ty koţený boty tu vodu nasajou a pak nepouští ven. Ta mokrá ponoţka byla pořád mokrá, ale teplá. Takţe mi to nevadilo, extra. Ještě asi bych mohl omezit, co s sebou nosím spoustu věcí. Nosím, co nepotřebuju. Vyháţu vţdycky batoh ven a říkám si, co nepůjde. To lítá ven. Na to přeţití, co jsem koukal na film, na to SAS, musej vydrţet s tím, co mají na pásku a v kapsách. To asi nemám! Vybavení se dá zlepšovat, ţe jo. Moţná poznání, co je fakt nutný s sebou mít. Občas chodíme na výlety, aspoň ţe pár kamarádů je ochotných vyrazit na normální výlet někam do lesa… mám tu kápézetku připravenou… prostě všechno… takţe jedem na vodu a beru tyhle věci, co vím, ţe musím mít s sebou a pak v tom batohu jsou, ţe jo. Pak něco někomu chybí, chybí ti izolepa, chybí ti lano. Mám to. Mám to!
Tak jako nějak vím, jak se o to přeţití zajímám, na internetu, tak jako vím, co mám mít s sebou, kdyţ mám být venku. Jedinej problém, kdyţ dojde lékárnička, tak mám cestovní, kde pořád něco chybí, ţe jo. To je chyba. Si pořád říkám, ţe cestovní lékárnička musí být taková, ţe se vezme a jede se, to samý kápézetka. Pořád parazituju na tom, ţe něco vytáhnu a nevrátím, není čas to vrátit… je to špatně, ţe jo. Ještě by to chtělo baterku a nějakej nůţ pěknej, normálně zavírací. Běţně dokupuju věci, ale akce jako přeţití… není kde se jí účastnit! Armáda je cvičí dva roky, ty speciální jednotky. A za víkend! To je prostě hra. Kdyţ jdem ven s klukama, máme s sebou tolik věcí, ţe prostě přeţijem měsíc. (smích) Máme s sebou sirek na dva měsíce. Občas jen to pitomý rozdělání ohně bez sirek! Kdyţ chceš někde přeţít, tak potřebuješ teplo, to trvá chvíli. To je málo akcí, surivalovejch… to je potřeba tam dodat. To je jejich starost. Já jsem si to svoje odsoutěţil. Jako jsem řekl čau volejbalu, tak říkám čau Zoně. Není to k tomu, to koleno trápit zbytečně moc. Musím najít jiné aktivity zábavné… Kdyţ jdeme ven, tak je to v pohodě! To máme najitejch dvacet pět kiláků s batohem, pak se večer spí, takţe to si noha odpočine a zase můţeme jít dál. Ale dělat to v kuse, to je moc! Moc velkej zátah. Nevím, co ještě bych mohl dodat důleţitýho pro vás… V: Pro vás, hlavně! Pro mě to byla hra, jako byla hra volejbal… Teď jsem se k volejbalu zase vrátil, mě přemlouvali, tak jsem se vrátil… ale pro mě to byla prostě hra. Ale jeden cholerik, Láďa, ten to strašně proţívá. A já jsem mu řekl: Ty mě sereš. A jestli toho nenecháš, tak tě hodím do toho kumbálu, zaháţu ţíněnkama a skočím na něj. On se prostě začal hrozně vztekat, pro mě to byla hra… Tak nějak jsem to bral. Asi něco málo z toho jsem si nechal, nevím co přesně… Asi ty historky skvělý! Ty jsou vţdycky nejlepší! Těch mám nejvíc, na vyprávění… To, ţe prostě něco dokáţu... Přemístit se z bodu A do bodu B… (Zvedne oči, má domluveno) V: Tak děkuju! Za málo!
