SEVERSKÁ LIT. – LAXNESS, HANSEN, HELLE Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih H.Laxnesse, M.Hansena, H.Helle, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s autory severské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Halldor Laxness, Martin A. Hansen, Helle Helle
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_20_Severská literatura – Laxness, Hansen, Helle
Datum
30. 4. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Halldór Laxness/Martin A. Hansen/Helle Helle Výklad, ukázky, cvičení
2
Halldór Laxness – Křesťanství pod ledovcem (1968) Islandský klasik, nositel Nobelovy ceny, vytvořil v této potutelné knize příběh o mladém vyslanci biskupa, který je pověřen, aby na západní výběžku ostrova zkontroloval činnost tamního faráře. Tento podle zvěstí podivínský kněz se údajně silně odklání od pravé činnosti svého povolání. Emisar se však setkává nejen s oním knězem (který se v okolí přes vlažný vztah k víře těší výborné pověsti) , ale i s místními figurkami rozličných povah a schopností. Konfrontace s nenadálými skutečnostmi nutí inspektora přijmout zcela odlišné náhledy na svět, než jaké si byl dosud schopen připouštět. 3
Křesťanství pod ledovcem (ukázka č. 1) Slunce svítilo na ledovec a správkárna primusů byla otevřená. Kovali se tu také koně. Když sem 18. června 1857 dorazil profesor dr. Otto Lidenbrock, byl duchovní otec této farnosti plně zaměstnán kováním koně. A tak je tomu dosud, vyměnil se jen člověk. Kůň je přivázán k oku na dvířkách kůlny. Kovář nezapřel spřízněnost se svým předchůdcem a pokračoval v kování, dokud práci nedokončil. Až poté pozdravil příchozí. Kůň, kterého obouval, měl silné, vystouplé kosti, srst trochu vypelichanou a po přestálé zimě nebyl v nejlepší kondici. Ctihodný sedlák dřepěl zády k nám u hřebce, jeho zadní nohu na klíně, a přidržoval kopyto pod podkovou. Kovář v montérkách, s rozcuchanými prošedivělými vlasy, podkovu přitloukal. Hřeby držel v puse. Pro tohoto statného koně by bylo hračkou vytrhnout kovové oko z dřevěných dveří, případně vyvrátit celou kůlnu ze základů a odtáhnout pryč. Kovář: Smím hosta poprosit, aby na chvilku koně podržel, než budu hotový? Neradi bychom mu nasazovali na čumák hrubý špagát. Může ho podrbat za ušima. Hřebelec bohužel nemám. Podepsaný uchopil ohlávku koni u pysků a začal ho drbat za ušima. Kůň to přijal jako samozřejmost, uklidnil se a podepsaný se zadíval na ledovec. Ve skutečnosti je ledovec na pohled příliš prostý, než aby se dal zařadit mezi jevy, o nichž říkáme, že jsou krásné, přičemž nikdo neví, co to slovo znamená a každý jím míní něco jiného. Je to jeden z výrazů, které je jistější nepoužívat ani o ledovci, ani o ničem jiném. Podepsaný zatím viděl horu s tímto ledovcem pouze ze značné dálky, ale teď měl na chvíli možnost se s ní blíže seznámit. Hora připomíná převrácenou keramickou mísu s lehce namodralou glazurou, pokud se naskytne správné osvětlení. Někdy je ale na povrchu jako průsvitný čínský porcelán se zlatou obrubou, zvláště když se slunce sklání k západu nad mořem, to pak paprsky dopadají na sněhovou plochu ze dvou směrů. Z tohoto místa ledovec působí trochu jakoby hrubě, jako barvotisk, který není dost pečlivě vyčištěný. Odspoda je sníh, jak se tady říká, ušpiněný od dešťů, nasál do sebe vlhkost, jako když se při tisku rozpije barva. Pravděpodobně by se musela ještě polovina ledové masy rozpustit, aby se na zemi dalo mluvit o létu. Jakýsi magnet, který nejsem schopen vysvětlit, přitahuje oči k vrcholu. Je pokryt ledem a vyčnívají z něj dva běloskvoucí hrboly zahalené velice studeným, hypnotizujícím světlem. Mezi těmito hrboly leží kráter, do něhož se na radu alchymisty Árniho Saknussemma spustila trojice mužů, profesor Lidenbrock z Hamburku se svým synovcem Axelem a Islanďan Hans Bjelke, hovořící s pomocí jakéhosi slovníku, který zřejmě existoval ve Francii kolem poloviny 19. století a mohl být švédský. Tito chlapíci objevili, jak bylo řečeno, střed země. A pastor Jón Primus dokoval. Narovnal se, promnul si dlaně, aby se zbavil nejhorší špíny, přikročil ke mně a pozdravil. Vysoký, hubený, šlachovitý muž s vrstvou rzi, sazí a motorového oleje na obličeji. A ze všeho toho svinstva hledí pár bystrých očí, modrých jako studánka pod hřejícím sluncem. Pastor Jón Primus: To je mi pěkné! Takhle vítáme hosty a pocestné pod Ledovcem. Necháme je drbat koně. Je politováníhodné, že se mi ještě nepodařilo získat z hlavního města pořádný hřebelec, ačkoliv se snažím už dlouho. Mají jen takové primitivní škrabky na krávy. Podepsaný sáhl do kapsy a vytáhl dopis od biskupa. Pastor Jón Primus si nasadil brejličky pro švadlenky a přečetl si ho. Dopis byl vcelku krátký. Pastor Jón Primus: Doufal jsem, že biskup přijede osobně. Je to nadmíru příjemný muž. Vždycky když mám možnost si s ním popovídat, srdečně se pobavím. Nikdy se v ničem neshodneme. Ale hlavní je se dohodnout, že jsme se nedohodli. Doufám jen, že už ho tolik netrápí revma.
(Přeložila Helena Kadečková)
4
Otázky k textu 1) Kdo je „podepsaný“? Jaký má vztah k vyprávění? 2) Ve které době se text odehrává? Obsahuje úryvek možnosti časového určení? 3) Ledovec z vyprávění (Snaefelsjökull) hraje důležitou roli v jednom evropském vědeckofantastickém textu. Vyhledejte podrobnější informace. 4) Halldór Laxness je nositel významné literární ceny. Jakou hodnotu má tato cena dnes? 5) Vyjmenujte jiné laureáty. Jak se cena udílí? Jsou nominace? Kdo ji u nás obdržel? 5
Martin A. Hansen – Lhář (1950) Román dánského autora, původně předčítaný na pokračování v rozhlase. K existencialismu řazený vyprávění ostrovního kostelníka a učitele. Deníkovou formou podaný příběh klame na několika úrovních: je vyřčené pravda, nebo je pravda zamlčována, nebo jsou podané události nekompletní? A v jaké je ve skutečnosti časové rozvržení vysloveného? Vypravěč žije na ostrově a stejně tak se cítí být izolován od druhých – od lidí, s nimiž přichází do kontaktu ve svém zaměstnání, i od objektu touhy, kterému se nedokáže oddat. Navíc jeho svědomí tíží pocit viny na smrti člověka. 6
Lhář (ukázka č. 2) V neděli dopoledne jsem tedy v kostele četl text o nečistém duchu. Přišlo víc lidí než minule. Možná za to mohlo to poblázněné jaro. Pobožnost byla krátká. Vpravdě jsem nevěděl, co bych o tom zvláštním textu mohl říct, a tak jsem neřekl nic. To je za dlouhou dobu asi to nejlepší, co jsem udělal. Že jsem neřekl nic. Jak si má člověk říkat? Diletant ve víře. Možná bys teď chtěl vědět, co těmi slovy myslím, Natanaeli. Snad nevěřícího, který věří tomu, čemu nevěří. No dobrá, myslím těmi slovy zkrátka a dobře: diletant ve víře! Jsi vymetený a ozdobený, Natanaeli? My dva se nemůžeme jeden druhého zbavit. Já se v každém případě nemohu zbavit tebe. To, co vyprávím, je určeno tvému uchu, je to na ně vázané, Natanaeli. Ale já nechci být vázaný na tvá přání. Stále jako bych cítil, že vyžaduješ, aby se vypravěč doopravdy vydal, rudnoucí studem z toho bahna, v němž se plazí. Chceš doznání, ze kterých se bude kouřit jako z teplých vnitřností. Ale ano, chceš. A máš moc. Ale nechoď moc blízko. Tři kroky zpět! Hele, tam venku! Na stromě je špaček, lazebník sevillský. Sedl si přímo na sluníčko a je v plném lesku. Vypíná duhová prsíčka, nadouvá se, roztahuje dlouhá pírka na hrdélku. Teď nám zazpívá árii. Ne, nechal jsem to být a nic jsem o nedělním textu neřekl. Sice mě to pokoušelo, nebezpečně mě to pokoušelo, abych něco řekl. Ale co myslíš, že bych vpravdě mohl říct o slovech jako tato: „Když nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí. A nenalezna, dí: Vrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel.“ Co si o těch slovech myslíš? Myslíš, že kostelník na Sandö se může dotýkat tak šíleného a podivného obrazu? Nečistý duch je psanec a bez domova, vypuzený ze svého člověka, svého domu, a teď za sebou vleče nohy místy bez vody, kde není nic k pití, ani kapka rosy, ani zelené stéblo. Představoval sis zlého ducha coby trpícího, Natanaeli? No a pak si ten nešťastný duch vzpomene na domov a vrátí se do svého domu. „A přijda, nalezne vymetený a ozdobený. Tehdy jde, a přijme k sobě sedm duchů horších, než jest sám, a vejdouce, přebývají tam. I jsou poslední věci člověka toho horší než první.“ Co jsem o tom měl říkat, Natanaeli? Ale ano, mohl jsem nahlas a ušlechtilým hlasem říct: Dávej si pozor, můj ryzí příteli. Tohle je varování tobě, který myslíš, že jsi očištěn. Kterýs možná bojoval se silnou a nepřístojnou žádostí. Který se cítíš vymetený a ozdobený. Střez se! Ale to jsou vedle toho textu jen kejkle a bláboly. Člověk skoro jako by cítil, jak se pod tím textem houpe země. Byl jsem v noci na neděli dlouho vzhůru, když led začal pukat. A v neděli ráno jsem dlouho spal. Probudil jsem se celý pomatený. Pak si člověk také připadá starý, a onen otravný pocit v kostře, jako by byl celý zrezivělý, je mu předzvěstí nadcházejícího churavění. Malý frťan by mi trochu pomohl. Ale na ranní procházku ke břehu nebyl čas. Malá neštěstí jsou skoro ta nejhorší. Jako když člověk dlouho spí. Jak jsem pospíchal, našel jsem navíc ve svém starém kabátě Nannin dopis. Chci říct Annemariin dopis Olufovi. Kde mu píše, že je konec. Vystavuje mu roztomilou stvrzenku na minulost. Dopis byl už pomačkaný a špinavý, vypadal starý jako celý lidský věk. Jen to ber lehce a s humorem! říkal jsem si. Co tu Nanna píše, to není důležitější, než kdyby ten dopis byl celý lidský věk nebo tisíc let starý. To se tě netýká. Ale přesto mi to přišlo komické, cítil jsem se zestárlý a neklidný, a v hlavě se mi kvůli tomu dopisu spekulace jen rojily. Dejme tomu, že moře je volné, takže loď projede už dnes. Dejme tomu, že Oluf přijede dnes. Co pak? Bylo to nešťastné ráno. Chvíli na to jsem se pořádně řízl břitvou, a ne a ne to přestat krvácet. To je tvá smrtelná rána, Baldře! říkal jsem si. Krev kapala na podlahu, ale než jsem se doholil, byl jsem rozjařený. To bylo asi rozumné, že si za starých časů dávali pouštět žilou, člověku se uleví! A tak jsem myslel na smrt bujaře a zvesela. Proč obestírat smrt takovou spoustou hrůzy? Smrt je spočinutí. Pak člověk někam patří. Nemá už žádné nepříjemnosti a zbaví se odpovědnosti. Smrt já mám rád, říká Sigvat, ta je trvalá. Co je to svět. (Přeložil Robert Novotný)
7
Otázky k textu 1) Je adresát sdělení přítomen? Doložte textem pro či proti 2) Krize víry jako téma? 3) Vyhledejte metafory a přirovnání. 4) Vyhledejte odkazy na mytologii. 5) Kdo byli revenanti? Vyhledejte způsob základní informace o pravidlech jejich existence. 6) Co je metoda proudu vědomí? 7) Vysvětlete pojem vnitřní monolog. 8) Vysvětlete pojem epistolární forma. 8
Helle Helle – Představa o nekomplikovaném životě s mužem (2002) Kratší próza dánské autorky, která se ve svých knihách věnuje nedramatické každodennosti v životě rodin, v tomto případě ve svazku bezdětném. Nikoliv drásavé citové bouře, nevěry, rozvody a zločiny ze žárlivosti, ale nuda, stereotyp, mlčení, prázdnota, monotónnost a čekání na změnu, která nepřichází. Komorní vyprávění o několika málo postavách se odehrává v práci, zachycuje běžné dialogy, běžné denní procesy, všední rutinu. Život v naprostém materiálním dostatku, bez opravdu vážných starostí, ale přesto jistým způsobem neuspokojivý. Sonda do moderního života. 9
Představa o nekomplikovaném životě s mužem (ukázka č. 3) Dva roky předtím pracovala Susanne v nemocnici. Zpočátku uklízela. Do práce chodila na šestou. Převlékali se ve sklepě. Pod zástěrou nenosila ráda punčocháče, ale v chladných měsících to bylo nevyhnutelné. Uklízečky a uklízeči si ze skříně mohli vzít i termotrika pro pacienty. Ve vedlejší místnosti si vyzvedla vozík, zkontrolovala ho a doplnila. Poznat vlastní vozík byla hračka. Nezasvěcený by žádný rozdíl nezaznamenal. V zásadě byly všechny stejné, lišily se ale například v tom, jak na nich visely gumové rukavice. Mohly být pověšené přes hranu kyblíku nebo na násadě mopu nebo prachovky. Někdo je porůznu složené pokládal do košíku. Skoro všichni obraceli rukavice naruby. To se naučila ze všeho nejdřív. Techniku používali všichni stejnou. Když se rukavice vevnitř namočila, sundala se z ruky, nachystala se k obrácení, stiskla se u rantlu a máchlo se s ní ve vzduchu, až nabrala vzduch a vnitřek se sám od sebe obrátil naruby. Pak se pověsila na vozík, aby vyschla. Tatáž procedura se uplatnila, když se rukavice měla použít znovu. Susanne poznala svůj vozík podle gumových rukavic a silně vybouleného kyblíku na mop. Když ji zaučovali, vedoucí se za ten kyblík omlouvala. Měli vysát pohovku ve společenské místnosti a vedoucí žehrala i na to, že je vysavač zanesený prachem. Susanne si na to od té doby vzpomněla pokaždé, když spatřila nějaký vysavač. Společenská místnost byla nejsnazší. Ráno tam skoro nikdy nikdo nebyl. Vysypaly se popelníky, časopisy se uložily na místo, setřely se stoly a židle. Vypulírovalo se to tam. Pak přišly na řadu pokoje, ty byly nejnáročnější. Občas tu nějaký člověk brečel. Šmejdila kolem mokrým hadrem a mopem na dlouhé násadě. Musela dávat pozor, aby na nočních stolcích nepřevrhla vázy s kyticemi. Aby mohla utřít prach, musela přemisťovat jejich osobní předměty. Pokoje byly cítit chemikáliemi a zkaženým dechem. Pacienti ji pozorovali. Záchody a koupelny byly nejhorší. Bála se, že najde kousky masa. Vzniklo to tak, že kdysi pod umyvadlem jeden našla. Byl zažloutlý a připomínal zaškrcený konec párku. Vždycky nalila do záchodu a do kýble s vodou spousty dezinfekčního prostředku. Vonělo to čistotou. Podlaha byla často od krve, ale to jí nijak zvlášť nevadilo, jenom jí tam nesmělo být moc. Dlouhé chodby byly nejnudnější. Mopem se máchalo ve tvaru jakési ležaté osmičky. Všichni se oháněli na vlas stejně. Měla za to, že existuje dekret, který předepisuje, že se mopem musí máchat přesně takhle. Občas na chodbu vyvezli postele, které se měly umýt. A to bylo vůbec ze všeho nejhorší, protože si jich člověk všiml, až když už si myslel, že je se vším hotový. Musely se vydrhnout. Člověk měl sklon to ošidit. Sestry, doktoři a ostatní personál chodili po chodbách a vrhali kradmé pohledy na ruce v gumových rukavicích.
(Přeložila Helena Březinová)
10
Otázky k textu 1) Co všechno byste zařadili do obsahu pojmenování „banalita života“? 2) Prvky kterého stylistického útvaru ukázka využívá. Doložte textem. 3) Vysvětlete funkci tohoto útvaru v dějinách krásné literatury. Který literární směr nebo autor 19. století proslul dokonalostí tohoto prostředku. 4) Co činí text přes jeho obyčejnost atraktivním. Pokuste se zdůvodnit tento zdánlivý paradox. 5) Dal by se text označit za mírně naturalistický? Ano, či ne? Argumentujte. 11
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) LAXNESS, Halldór. Křesťanství pod ledovcem. Praha: Dybbuk, 2011. Str. 57-59. ISBN 978-80-7438-052-5. Ukázka č. 2) HANSEN, Martin A.. Lhář. Praha: Kalich, 2003. Str. 81-83. ISBN 807017-889-2. Ukázka č. 3) HELLE, Helle. Představa o nekomplikovaném životě s mužem. Praha: Paseka, 2004. Str. 13-14. ISBN 80-7185-721-1.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 12
