Setkat se je asi základní lidské puzení

Setkat se je asi základní lidské puzení Literární noviny, 12.06.2014, Josef STRAKA, str. 4, Příloha - Biblio – Rozhovor http://www.literarky.cz

Ostravský básník Petr Hruška je poezií doslova prostoupen. Jednak ji sám píše a loni byl za svou poslední sbírku Darmata oceněn Státní cenou za literaturu, jednak se jí zabývá jako pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Vedle toho literaturu vyučuje a také organizuje různé literární pořady. - V jednom rozhovoru jsi řekl, že poezie je nemilosrdná skutečnost. Ten termín se mi líbí. Vystihuje to, že poezie nic nepřikrášluje, nehladí a nečiní svět lepším, je prostě tady. Z tvých básní mám vždy pocit, že se skutečnost vyjeví vždy v tom nejjasnějším, až vyhraněném momentu. Jak skutečnost vstupuje do tvých textů a jak ty vstupuješ do skutečnosti, živé, permanentní, někdy i naléhavé? Vždycky mi bylo cizí pojetí poezie jako pouhé ozdoby, zkrášlení něčeho, co je jinak siré a bezútěšné. Z tohoto pojetí se vytvořila dodnes zavedená představa, že je tady na jedné straně skutečnost, která má svoje tvrdé zákonitosti a projevy, a pak je tu poezie, která nám má svojí krásnou iluzí umožnit, abychom si od oné těžké skutečnosti mohli na chvíli odpočinout. Nic mi není protivnější než pojetí poezie jako odpočinku. Mám za to, že poezie je jitřivé, tedy nemilosrdné prožívání skutečnosti, kterou nemáme ve své moci a v níž přitom vězíme až po uši. Vlastní nedostatečnost a neznámo, které je žhavým jádrem našeho světa, zakoušíme rozličnými způsoby a poezie je jedním z nich. - Ta skutečnost může být třeba jen jediný byt, a přesto byt je u tebe více než co jiného existenciálním prostorem malých i větších dějů, není to vlastně interiér. Je to existenciální prostor těch, kteří v něm žijí. Je pro tebe byt, domov v tvých textech a přemýšleních o něm, důležitý? Už jenom čistě jazykově: byt… Jak tvrdě, nesmlouvavě to zní! Je to prostor vyrostlý z toho nejzákladnějšího, existenciálního slovesa být – a jak je přitom nesamozřejmé a nesnadné ten prostor naplnit a obývat něčím smysluplným. Je to přímo výzva k dramatu. Už od dob Erbena. Jedna z nejsilnějších básní Kytice a české poezie vůbec, tedy Polednice – poničená v mnohých z nás, bohužel, školním zacházením – je pravým děsem bytu. To není básnička o nějakém přiblblém strašidlu pro děti, to je báseň o hrůze únavy z všednodenní danosti, která přepadne matku ve vlastním bytě. Nikdy jsem nechápal tu povrchní interpretaci rozličných kritiků, pro které velké události byly automaticky spojovány s prostorem "venku", zatímco byt jako symbol toho "uvnitř" apriorně spojovali s bezpečným únikem před takovými událostmi. Někdy jsem sám v pokušení vidět to dokonce přesně opačně: jako by se hrůzy a dramata přesouvaly z velkých vnějších bojišť a ukrývaly se v těch sevřených bytových jádrech. Jazyk sám o tom svědčí – domácí násilí, hausalkoholismus… Policajti vědí, že nejbrutálnější vraždy, takové ty hrozné masakry, kterým mimochodem ve své hantýrce říkají "domácí zabíjačka", se odehrávají v kuchyních a ložnicích. Jako by ruce vrahů tady vedlo něco z toho Erbena, strašná únava, zoufalství, vztek z toho, jak nemožné je zachránit se před zlem ve vlastním bytě. - A pak jsou to také místa potkávání, hospody, bary, kavárny a také místa, kterými jen

projedeme, zanecháme tam jen možná otisk naší existence. Jaký rozměr pro tebe má setkání, s lidmi, s místy a jakou roli hraje toto setkání, setkávání v tvé poezii? Ano, setkání… koho by to nefascinovalo? Kdo ví, možná že setkání jako takové, s někým nebo s něčím, je skrytý důvod všech našich příběhů, všech našich dějů, celého života. Setkat se, tedy zakusit blízkost, byť jenom na chvíli – jakkoliv je to těžké či nemožné –, je asi základní lidské puzení. Ocitnout se v blízkosti – to mě vždycky vzrušovalo právě pro svoji záhadnou povahu. Myslím, že každý z nás to alespoň někdy v životě zažil: nevíme pořádně proč, jak se to stane, ale najednou cítíme, že jsme blízko čehosi, co tu bylo předtím a co tu bude potom, ale zatímco dříve či později budou mezi tím vším jen fyzikální vzdálenosti, teď náhle je mezi tím ještě ten zvláštní nefyzikální rozměr: blízkost. To, že člověk je schopen vytvořit blízkost nebo ji alespoň pocítit, je asi má poslední, ale úporná naděje, a někdy se mi zdá, že i impuls, ze kterého píši. - Tím místem setkání, potkávání, průchodů, procházek a zastavení je pro tebe Ostrava. Ne fatálně, ale lidsky, každodenně, je tam neustále přítomna, i kdyby jen letmo tušená. Nakolik je v tvém přemýšlení a psaní Ostrava 80. let i z pozdějších let, proměna, která se s tímto městem stala a děje, a kterou popsal například tvůj velmi dobrý přítel Jan Balabán v knize Kudy šel anděl? Možná je to zkresleno tím, že z Ostravy pocházím a celý život tady bydlím, ale stejně mi připadá, že na tomto městě jsou některé dějinné proměny a epochy zvlášť groteskně vidět. Normalizace byla ze své povahy především nařízením klidu, stejnosti, stupidní nijakosti, chtěla být – na rozdíl od padesátých let – nenápadná, němá, nestála o humbuk, raději podlézala příslibem výhod, než aby hrozila represemi. A i ty chtěly být pokud možno spíš skryté než demonstrativní. Jenomže tady ten zaváděný zbabělý poklid narážel na divokost a neuspořádanost města, které bylo odjakživa z "živlů", a ty ukáznit nebylo snadné. Ne tolik pro jejich názorovou přesvědčenost, jako třeba v Praze, ale pro jejich plebejské rabiátství a bezohlednost vůči jakémukoliv systému. Komunisti tedy museli Ostravě do značné míry podlézat, z města udělat "Ocelové srdce republiky" a z horníka novodobého hrdinu. A to bylo přízračně groteskní, když se pokoušeli zidylizovat tohle vyrabované, zasviněné místo do moderního velkoměsta a když z dřinou, chlastem a bezperspektivností vyčerpaného a deklasovaného chlapa dělali uvědomělého strůjce budoucnosti. Tíha a beznaděj života tak i díky těmhle tyátrům jen ještě víc lezla na povrch a ukládala se do nás v oné směšně tragické obojakosti. A zpětně se pak asi v rozličných zobecněných podobách vyplavovala i do našich textů, aniž by musela mít nutně explicitní ostravské souřadnice. - Minulé léto se ve Slezském muzeu v Opavě konala výstava k životu a dílu Jana Balabána; mj. vznikla i replika legendární hospody U černého pavouka. Připomeň tu dobu setkávání právě tady, na dnes úplně proměněné a jiné Stodolní ulici, které by nemělo zmizet z naší paměti… Antikvariát a klub Černý pavouk vznikl v polovině devadesátých let v naprosto vybydlené ulici v centru Ostravy, do které v té době raději ani nikdo ne chodil. I to hrálo podvědomě svoji roli, protože tady byla opravdovost Ostravy blíž než ve světácky vypadajících pubech a restauracích, které v té době počaly jinde vznikat. Klub zpočátku ani nebyl oficiální, večer se muselo zabušit na dveře, po vpuštění projít antikvariátem a vstoupit do místnosti bez oken, kde ve světle svíček člověk postupně rozpoznal ty podivné i podivuhodné lidi, z kterých se v

dalších letech stávali známí malíři, literáti, performeři a pobudové všeho druhu. Všichni byli doslova nadupaní veselím i patosem, který vyvěral z té dlouho potlačované svobody i relativního mládí. Po rekonstrukci bylo do Černého pavouka vpuštěno světlo a veřejnost, která záhy zjistila, že se zde odehrávají divoké kabarety, vernisáže, čtení i koncerty, které jsou na hony vzdáleny té úmorné uhlazenosti besed a apartních večerů z normalizačních knihoven a kulturáků. Po letech vyrostl ve vedlejší ulici druhý klub podobné ražby. S ambicí stát se také spontánním a magnetizujícím místem pro různé tvůrčí aktivity. Ta ambice tomu jaksi překážela, takže to moc nevyšlo. Ale chodilo se tam pít. Vznikl třetí, čtvrtý a pátý klub, ve kterých se pilo a diskutovalo a poslouchala muzika. Když se otevíral čtyřicátý šestý, bylo jasné, že vše je dávno pryč. Zůstal kravál, v němž se nedá hovořit, namyšlené druhy pití a rozjívená nuda módy, s níž vyrážela půlka Ostravy o víkendu spíše se na Stodolní ukázat než tam něco zažít. Na tomhle korzu jsme ale už dávno nebyli a Černý pavouk zavřel chvíli nato. - A také to byla doba časopisů Landek a Obrácená strana Měsíce. Kolik nových jmen se v nich objevilo a komentářů k dění v literatuře! Ty časopisy existují možná už jen v několika exemplářích… Jak vzpomínáš na dění kolem těchto časopisů a jaký nejzářivější moment ti zůstává z té doby? Landek byl, dá se s nadsázkou říci, produktem Černého pavouka. Tam jsme ho domlouvali, dávali dohromady, tam jsme se hádali jako koně nad jeho obsahem, tam jsme ho i křtili. Jiří Surůvka, Jan Balabán, Ivo Kaleta, později můj bratr Pavel a já. Směs dost třaskavá na to, abychom si to patřičně užili. A dost neuspořádaná na to, aby nám vydržela trpělivost, zodpovědnost a pravidelnost, bez níž se časopis dělat nedá. Podtitul Landeku zněl "časopis pro kulturu a emoce". Minimálně padesát procent slíbeného jsme vždy splnili. Jednou za rok. Radek Pastrňák ze skupiny Buty říkával: "obávaný ročník Landek". Časopis Obrácená strana Měsíce jsme dělali až mnohem později, i když téměř ve stejném složení. Byl to takový časopis-bibliofilie, vydávaný ve 200 výtiscích a spíš rozdávaný při různých příležitostech. Veliká radost. Jen to, co se nám líbilo, jen tehdy, když se nám to líbilo. Placeno ze svého, jako dovolená. Žádná starost o remitendu, o cílovou skupinu, o ohlasy, o konkurenci, o pravolevou orientaci, zkrátka všechno to pachtění, kterým se tak opotřebovávají mnohé dnešní časopisy. Jen jsme si společně užívali nad texty, které nám přišly krásné. - V české literatuře, a nejen v ní, se rozhořela chvílemi i dost bouřlivá debata o angažované literatuře či obecně o angažovanosti umělce. Loni se tvůj projev při přebírání Státní ceny za literaturu velmi vyjadřoval k tomu, v čem žijeme. Jak se díváš obecně na vyjadřování se ke společenským a sociálním problémům a otázkám? A máme vůbec něco od literatury očekávat anebo je to vždy jen vyjádření jistého existenciálního pocitu konkrétního člověka/tvůrce? Očekávejme především, že půjde-li o skutečnou literaturu, a poezii zejména, tak nenaplní naše očekávání… Nemá to totiž v "popisu práce" a nenechá se k tomu přinutit jakýmikoliv ideovými strůjci. Jestli už musí lidé poezii úkolovat – a jak čtu, tak mnozí musí, pak nechť je jejím úkolem překvapovat, nikoli potvrzovat. Na potvrzování jsou sekretáři, ne spisovatelé. Poezie nenabízí východiska (ani západiska), ale způsobuje citlivost, s níž se nás svět začíná týkat. A vůbec největším zážitkem z literatury pro mne asi je, když mne strhne při čtení (ale i

psaní!), ne to, co jsem vyznával, myslel si a o čem jsem byl přesvědčen, ale to, co jsem si dosud nemyslel a čeho jsem si dosud nevšimnul. - V tvých textech, především v poslední sbírce Darmata, se objevuje i jistý pohled na sociální problémy. Je součástí tvého pohledu na svět zájem o to sociální, to, čeho bychom si měli všímat a co je nám lidské a my nemůžeme odhlédnout? Ano. - O současné české poezii se poměrně začíná hodně psát, prý si vede velmi dobře, určitě tomu bylo i v jiných dekádách, ale přesto je zde citelné mnohohlasí, mnohost poetik. Ty jsi se odborně zabýval poezií v letech 1990– –2000 v knize V souřadnicích volnosti a i nyní poezií let 2001–2010 v připravované knize V souřadnicích mnohosti. Jaká je česká poezie roku 2014 a co se dá o ní říci nejpodstatnějšího? Myslím, že má větší sebevědomí než před deseti lety, a to nemusí být málo. Část autorů mohla to sebevědomí získat právě v souvislosti s onou diskusí o angažované poezii, která jim nabídla směřování, témata, pocit důležitosti, což dříve postrádali. Z jiných autorů zase konečně opadla kocovina z toho, že poezie nezajímá většinu, což se chvíli po listopadu 89 tak jevilo, neboť veřejnost toužila poznat všechno, co bylo dříve zapovězeno, tedy i podstatnou část poezie. Ne že by ten zájem tehdy vyplýval z nějaké hlubší potřeby, ale zajímat se o komunisty zapovězené věci bylo prostě psychologickým identifikováním se s politickými změnami a pomáhalo to člověku v utvrzení pocitu, že sám je reprezentantem změny a svobody. Později tyto potřeby opadly, společnost se vrátila na v normalizaci nastoupenou cestu konzumního pohodlí a zábavní pseudokultury a náročná literatura se stala onou nepotřebností, která nám lacinější zboží nezařídí. Bylo zapotřebí času ke smíření se s tím, že významy věcí nejsou vždy zjevné a posuzovat je podle toho, jak naplňují měřítka kvantitativního přijetí, nemusí být rozhodující a nejdůležitější. Trvat na tom, o čem jsem přesvědčen, že je důležité, může mít ve skutečnosti větší vliv než podlézat všeobecnému očekávání. - Kromě jiných autorů jsi se teoreticky zabýval tvorbou básníka Karla Šiktance v knize Někde tady a nyní tvorbou Ivana Wernische. Je něco, co je spojuje a přesahuje ve smyslu nalézání čehosi hlouběji obecného o české - poezii druhé poloviny dvacátého století, a potažmo té současné? Je toho víc, co spojuje oba básníky, jinak v mnohém taky dost odlišné. Například síla výrazu. Oba prostě patří k těm nezaměnitelným, jejichž způsob poznáte mezi ostatními. Jejich jazyk i řeč, jejich vidění i sugestivita má kouzlo svébytnosti. V jejich zralé tvorbě jako by ručila jedna báseň za druhou a dohromady za autora, který je prostě takový. Nový text je vždy čímsi překvapivý a věrný zároveň, cítíte, jak se nestává pouhou výslednicí chvilkových vlivů, dočasných mód a trendů. Ta pádná takovost je právě hodnota vzácná a obtížně, velmi obtížně získatelná. Měl ji i Zbyněk Hejda, nedávno zesnulý… --Strom

Strom, pod který jsme uléhali, byl široký jako z dávna, znal jsem i jeho latinské jméno. A přece ho uprostřed noci prorazil liják; věděl jsem už nějakou chvíli předtím, že se tak stane, ale nechal jsem chlapce spát, díval se, jak vítr netečně šacuje dětské tělo. Pak jsme až do rána stáli přitisknuti ke kmenu, na kterém se rozrůstaly tmavé skvrny, čekali jsme na světlo, hovořili o Apollu 13, mokré svetry nás táhly někam dolů. (z dosud nepublikovaných textů, 2014) Z Ostravy pocházím a celý život tady bydlím, ale stejně mi připadá, že na tomto městě jsou některé dějinné proměny a epochy zvlášť groteskně vidět. Trvat na tom, o čem jsem přesvědčen, že je důležité, může mít ve skutečnosti větší vliv než podlézat všeobecnému očekávání. A vůbec největším zážitkem z literatury pro mne asi je, když mne strhne při čtení (ale i psaní!), ne to, co jsem vyznával, myslel si a o čem jsem byl přesvědčen, ale to, co jsem si dosud nemyslel a čeho jsem si dosud nevšimnul. Mgr. Ing. Petr Hruška, Ph. D. (* 1964), básník a literární historik. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě a po změně poměrů v roce 1989 Filozofickou fakultu Ostravské univerzity. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Nepravidelně učí literaturu na univerzitách v Brně, Ostravě a Opavě. Podílel se na vydávání různých ostravských literárních časopisů (Landek, Obrácená strana Měsíce), je členem redakční rady brněnského časopisu Host. V Ostravě spoluorganizuje četné literární pořady (v současnosti např. pravidelná ostravská setkání Literární Paseka v Lese), festivaly, angažoval se v občanských sdruženích na záchranu kulturních památek a životního prostředí tamního kraje. Podílel se na zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989, druhého dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000 a knihy interpretačních studií o literatuře 90. let 20. stol. V souřadnicích volnosti. Je mj. autorem knižní monografie Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Vydal básnické sbírky Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, Zelený svetr, Auta vjíždějí do lodí a Darmata. Jeho básně vyšly také v řadě domácích a zahraničních antologií i samostatných cizojazyčných vydáních. V roce 1998 byl oceněn Drážďanskou cenou lyriky, v roce 2009 obdržel Cenu Jana Skácela, v roce 2013 Státní cenu za literaturu (za poslední sbírku Darmata). Se ženou a dětmi žije v Ostravě. FOTO: ADAM HLAVÁČ Foto: Zelený svetr (Host, 2004) Foto: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc (Host, 2010) Foto: Darmata (Host, 2012) foto: adam hlaváč foto: adam hlaváč

Zpracovatel: Anopress IT a.s. https://absolventi.osu.cz/ http://ff.osu.cz/