SENIOŘI V ŽIVOTNÍM FINÁLE Mojmír Vážanský
1
O stárnutí
Stárnutí nepochybně znamená proces s druhově nastaveným průběhem. Všeobecně se předpokládá, že délka života dostatečně umožňuje člověku, aby dokončil svůj vývoj, aby získal přiměřené zkušenosti k přežití ve známém prostředí, aby měl čas zplodit a vychovat děti. Po skončení uvedených úkolů se pro druh starý jedinec, eliminovaný procesem stárnutí, stane téměř přítěží. V moderní společnosti se ukončení osobního vývoje jedince posunulo výrazně za počátek stárnutí. Uvedený jev se v živočišné říši vyskytuje výjimečně, z hlediska výkonnosti společnosti se jeví jako zavádějící, z osobního pohledu člověka se pokládá za sotva přijatelný, za absurdní pravidlo v životě. Posun stárnutí do sedmého desetiletí se zdá málo spravedlivý z důvodu snížení šancí k uplatnění získaných informací a zkušeností z předchozího období. Pro společnost uvedená změna přinese zlepšení poměru mezi produktivním a neproduktivním obdobím života obyvatelstva, s kladnými ekonomickými důsledky. Zůstává však otázkou, jestli se iluzorní převaha posune na stranu spokojenosti lidí s průběhem života, s každou jeho etapou, to znamená i s prožíváním životního vrcholu nebo zvítězí hledisko hospodářské, které získává primát v prezentovaných postojích odpovědných osob. V souvislosti s involucí se zmiňuje snaha o pozitivní ovlivnění funkčního a zdravotního stavu seniorů, mluví se o konceptu úspěšného stárnutí a zdravého stáří. Vychází se totiž z přesvědčení, že se lidský život v současnosti může nejen prodlužovat, ale ve stáří také funkčně zkvalitňovat. Proto se v různých podobách objevuje požadavek „přidávat život létům, nikoliv léta životu“. Pojetí úspěšného a důstojného stárnutí, zdravého stáří a komprese nemocnosti vyrůstá především ze dvou předpokladů. První tvoří omezená střední i maximální délka lidského života a existence přirozené smrti stářím. Druhý předpoklad souvisí s reálnými možnostmi pozitivního ovlivňování funkčního stavu, souboru znaků a vlastností stáří nad rámec pouhého odstranění dlouhodobé ústavní péče a obnovy bazální soběstačnosti. Vývoj zdravotního stavu a omezení až znemožnění ve stáří v poslední době přináší naděje na možnosti úspěšného stárnutí. Ukazuje se však, že největším problémem stárnutí je izolovanost ve všech jeho významech, poněvadž z ní pramení většina těžkostí fyzických i psychic-
DISKUSE
kých. Nejlepší zbraní proti odstupu a osamocenosti je aktivita, přiměřená možnostem starého člověka, s podporou a pomocí nejbližšího okolí. S přibývajícím věkem se mění i hodnotová orientace seniorů. Dřívější smysl života ztrácí význam, do popředí se dostávají nové hodnoty. V případě, že dříve narozená osoba nenajde přiměřenou náhradu, přijímá život trpně a idealizuje si minulost. Současně mění postoj k sobě a ostatním, zvyšuje osobní závislost na druhých, hlavně na ostatních členech rodiny. Hodně lidí, zejména mužů, těžko prožívá ztrátu společenské prestiže, zklamání a projevy nepřátelství. Starší jedinci však vlastní jeden z největších a pro seniory typický poklad – trpělivost. Chtějí být sami sebou, realizovat svoje záměry, uspokojovat soukromé oprávněné potřeby, potvrzovat se jako osobnosti originální, svobodné, autentické, ustavičně obnovující vratkou rovnováhu mezi sebou a světem. Cesta k celistvé osobnosti, moudrosti a racionálnímu pohledu na svět, vycházející ze subjektivně chápaného zařazení sebe sama v kontextu okolního dění, je náročná. Obtížné životní zkoušky i četné riskantní situace ji orámují, okleští i posílí, spíše prohloubí intenzitu a celkové vyznění na bezprostřední lidské okolí. Podvědomý strach, naděje i obavy totiž stimulují každého, kdo smysluplně žije tvořivými záměry a tvůrčí seberealizací, přinášející pocity uspokojení z naplněného lidského života. (Kučerová, 1996, s. 34) 1.1 Význam aktivního stárnutí Obecně přijímaná myšlenka, že se nečinné stáří mnohdy považuje za hlavní příčinu stáří, vyvolává otázku na způsob života ve stáří. Většinou se pro léta životního podzimu doporučuje příprava, rozvržení a naplánování strategie úkolů, zájmů a povinností již v dřívějším věku. Tvrdí se, že stáří pojímané jako „vinobraní života“ pro mnohé staré lidi představuje skutečný dar a štěstí, jiným přináší utrpení a zklamání. Zjistilo se, že na důchodovou životní etapu připravení jedinci se nové skutečnosti lehce a rychleji přizpůsobí. Psychicky lépe zvládnou přechod do penze. Dokonce se vážně uvažuje o významu „školení o stárnutí“ s přehledem informací o správném stravování, dietách při různých nemocech, fyziologických změnách, doprovázejících dříve narozené osoby, poučení o udržování fyzické a psychické kondice, druzích činností, vhodných pro starší lidi, o duševní hygieně apod. Převládá obecné mínění, že se rozhodně vyplatí investice úsilí do pomoci lidem pro překonání obav ze stáří a nabídek alternativy prožití aktivního a šťastného stáří. „Stáří nesmí nikdy znamenat pouhé chátrání. Dosažení vysokého věku napomáhá zdravý styl života a strava, a hlavně pozitivní myšlení a snaha být ostatním ku pomoci, dokud to jen jde . . .“, vysvětluje každodenní životní motto, které musí mít starší člověk pořád před sebou. „Být starší, bez
DISKUSE
přívlastku starý“, je přáním téměř každého seniora. Radost ze života i jeho kvalita závisí na vitalitě a aktivitě, které předurčují životní styl. Obecný předpoklad, že starší lidé mají méně přání na sklonku života, se markantně odlišuje od reality. Při zachování přijatelného zdraví a přizpůsobení se omezením, které přináší život, se mohou zúčastňovat mnoha duševních i tělesných činností. Existující teorie aktivity poukazuje na předpoklad, že nejvyšší životní spokojenost mají lidé, kteří se tvořivě a s vervou zapojují do společenských činností, samozřejmě s plným respektováním individuálních možností a potřeb každého jedince. (Bumbálek, 2000, s. 25) Opakovaně se totiž prokázalo, že se inaktivita jako samostatný fenomén nemusí výhradně vztahovat na špatný zdravotní stav. Veškerá osvěta, tzn. příprava na stáří, včetně vytváření podmínek, má ambice na realizaci podstatných posunů ve funkční zdatnosti seniorů. Také hodnocení ze strany společnosti výrazně ovlivňuje různé formy seniorských aktivit. Zejména osoby se zevní kontrolou chování modulují své činnosti podle akceptovaných zvyklostí nebo pravidel společenského chování. Uvedený fakt sice napomáhá aktivnímu a sebevědomému způsobu života, ale zároveň paradoxně přispívá ke zjevnému zatlačování seniorů do „důchodcovské“ až „výměnkářské“ (jako opak emancipované participace na dění) pasivity a chudoby. Závažným rysem sociálního prostředí je jeho stálost nebo proměnlivost. Za specifický faktor vlivu sociálního okolí se považuje jeho bezpečnost a funkční náročnost, bariérovost. Jedná se o klíčový faktor soběstačnosti, který se chápe jako poměr funkční zdatnosti seniora k náročnosti konkrétního prostředí. Individuální pojetí stáří, seniorské aspirace a expektace (ve smyslu očekávání, předpokladů a výhledů) i subjektivní stylizace doplňují psychosociální modelování starých osob. Vyrůstají z osobního založení a životních zkušeností, z rodinné situace i řady dalších vlivů. Zároveň se konkretizují projevy adaptace na stáří (aktivní, pasivní, rezignovaná nebo konfrontační), spojené s osobní úrovní jedincových schopností zvládnout stres, hlavně časový. Z různých důvodů se část seniorů dostává do pozice méně úspěšných outsiderů, dosahujících slabších výsledků a vzbuzujících horší zdání, než pro jaké mají předpoklady a schopnosti, včetně mentálních. Vytváření přiměřeného prostoru pro realizaci aktivity starších osob, seniorské vzdělávání (geragogika), psychoterapie, sociální práce a jiné postupy mohou pozitivně měnit očekávání, přístupy a strategie dříve narozených jedinců. Zároveň korigují výsledný vzbuzený dojem o sobě. Stáří se někdy chápe jako koruna života a v souvislosti s tendencí aktivizace seniorů se připomíná motivace osob, zejména těch, kteří ztratili životní perspektivu a rezignovali na okolní dění. Cíl programování aktivit naznačuje povinnost trvale vytvářet podpůrné prostředí, v němž senioři žijí, které má
DISKUSE
pomáhat ve hledání významu a smyslu života, inspirovat a usnadňovat činnosti. Skutečná podpora aktivity znamená společné důstojné hledání všeho, co jedince naplňuje radostí, podporuje spokojenost se sebou samým, nabízí ocenění od druhých a rozmnožuje jejich příjemné prožitky. Také přináší pocity sounáležitosti a soudržnosti vůči širšímu společenství, spojené s vědomím smysluplné existence a sebeúcty. Při motivaci starších osob k činnostem se doporučuje trvale akcentovat praktickou každodennost, smysluplnost, dobrovolnost, příjemnost, sociální přiměřenost, úspěšnost, pomoc a vzájemné podmiňování. (Janečková, Kalvach, Holmerová, 2004, s. 439) Jako přínosný se jeví stručný, avšak na osobní sdělení bohatý a výstižný příspěvek Možného, který odmítá názory o počátku života ve čtyřiceti, ale posouvá ho o dvě desetiletí dále! Dále doporučuje zbořit konvenční „škatulkovací“ představu o třech životních etapách (mládí jako fáze vzdělávání a přípravy na budoucí zaměstnání, dospělost jako ekonomicky produktivní období a stáří jako doba volného času a odpočinku). Je třeba ji nahradit „. . . flexivnějším modelem permanentního prolínání vzdělávání, práce a zájmových aktivit“ (Možný, 2010, s. 24). Velmi kritický přístup doplňuje tvrzením, že koncept „aktivního stáří“ česká společnost nepřijala. A určitá část společnosti na něj nebude mít nikdy. 1.2 Postavení seniorů ve společnosti Dnešní starší lidé se proti dřívějším generacím liší esteticky i vizuálně, což způsobuje nejen dynamika změn oblékání (mladistvý tlak společnosti a médií, mládí jako současný idol spolu se sexem představuje osu působení reklamy). Další příčinou získání jiného vzhledu je využívání kosmetiky a plastické chirurgie. Změny se projevují i v názorech a psychice. Současní senioři pružněji reagují na vnější podněty a informace, mají snadnější přístup k informacím (včetně sledování televize). Pod vlivem nových technologií dochází i ke změnám jejich životního stylu. Na druhé straně používání tradičních, osvědčených, standardních postupů snižuje šanci přizpůsobení, zvyšuje zranitelnost vůči médiím a jejich manipulacím (míra hodnověrnosti a mediální propracovanosti). I vzdělání současného seniora doznalo změn. Jedná se o radikální převrat v docenění vzdělanostního faktoru, který se promítá do úrovně čtenářské gramotnosti a návyků (nadále upřednostňují tištěné slovo). Předpokládá se však postupný pokles zájmu o četbu a její náhrada kyberkulturou (pojmenování kulturní praxe, spojené s využíváním informačních a komunikačních technologií). Dalšími znaky je lepší ovládání cizího jazyka, rozšířené možnosti cestování (svoboda rozhodování při volbě cílové země).
DISKUSE
Ke znakům moderní společnosti patří také pozvolný posun střední délky života. Příčin je zřejmě více. Největší vliv na zdraví seniorů má bezesporu kvalita zdravotní péče a úroveň lékařské vědy pro období života seniora. Na druhé straně došlo ke zřetelnému zhoršení bezpečnostní situace ve společnosti. Starší občané se často stávají objektem trestné činnosti méně přizpůsobivých osob. Dříve narození lidé tak negativně vnímají dopady sociálního tržního systému a vzhledem ke zřejmému vyloučení z běžného života stojí již mimo hlavní společenský proud. S přihlédnutím k závažným změnám v životě člověka, narozeného v první polovině dvacátého století, v posledních letech vyplývají některé otázky: Co přináší stáří a postavení seniora pozitivního? Volný čas je plně k dispozici pro rozvoj zájmů, na četbu, péči o vnoučata. Zvětšuje se prostor pro cestování (v závislosti na finančních poměrech), objevuje se možnost souznění s přírodou, do centra pozornosti se dostala turistika s procházkami a výlety. Zvýšila se šance chovu zvířat. Spokojenost s prožíváním závěrečných fází života také souvisí s bytovými poměry. Rozlišující protichůdné hledisko představuje vlastní domek a panelákový sídlištní dům, respektive nájemní dům v nehostinném prostředí, třeba s obyvateli z etnických menšin. V osobní rovině se u starších osob projevuje dříve nemyslitelná volnost, svoboda, což přináší zcela novou úroveň posuzování životních okolností. I životní styl určuje svoboda s vlastní volbou. Senioři, „přicházející do let“, získávají v nedávné minulosti nemyslitelný nadhled, zralost a moudrost. Jejich postavení se překotně osvobozuje od stresu (dříve existenční zabezpečení rodiny, problémy v zaměstnání, slaďování pracovních povinností s úkoly v domácnosti). Na scénu života se naopak dostaly problémy s nepřiměřenou úrovní stresu a chybějící kontakty s lidmi. Co přináší stáří a postavení seniora negativního? Perspektiva ztížených podmínek života, vnímání sebe sama, přízrak nemohoucnosti, pocity zbytečnosti, marnosti a osamocení, doplněné vtíravým vědomím blížící se smrti. Zejména ukončení pracovního poměru a nedobrovolný odchod do důchodu se jedince dotýká jako jev s výrazně zápornou hodnotou. Za vysoce tíživý poznatek se považuje zúžení sociálního pole a zejména způsob jeho „dosažení“. Po odchodu do důchodu se snižuje dřívější úroveň osobních a společenských hodnot, „přátelé“ se rychle vytrácejí, rázně se omezují sociální kontakty. Ze života najednou začínají odcházet známí a blízcí. Na druhé straně dostatek disponibilního času může v případě nedostatku koníčků a zdravotních omezení, navíc spojený s méně příznivou
DISKUSE
finanční situací, přinést individuální prožitek nudy. Přidává se úbytek fyzických sil, zhoršování zdravotního stavu, podpořený perspektivou nezvratného konce života. Dá se nějak upravit sociální pole? Někteří dříve narození si dokonale osvojili umění stárnout. Hledají a využívají rozhovory s generačně blízkými lidmi při vhodných aktivitách. Jiní objevili věrné přátele v podobě zvířat, psů a koček i ptáků. Zvíře pro osamoceného člověka zastává řadu funkcí. Působí jako sociální činitel, vtahuje majitele zpět do sociálního prostředí. Pomocí zvířete dochází k sousedským podnětům, případně k seznámení. Chované zvíře také udržuje rozsah životního pole, poněvadž seniorům „komplikuje“ směřování k izolaci v bytě a nutí je k opuštění příbytku a uvědomování si blízkého i vzdálenějšího okolí. Třetí funkci zastává zdravotní znak, nutnost pravidelného pohybu na úkor „vrozené“ (nebo snadno přijaté) pohodlnosti. Zvíře může znamenat preventivní opatření i záruku vhodnějšího životního stylu. Současně se posiluje volní stránka seniora, spolu s vlivem na tělesnou i duševní kondici. Zvíře mnohdy zastává málo zastupitelnou úlohu kamaráda, spojence, pro některé jediného živého tvora, také ideální příležitosti k verbálním i dotykovým vztahům. Osamělým osobám často představuje ústřední smysl života, kladný klíčový motor existence starého jedince. Jakou hodnotu představuje starší člověk pro současnou českou společnost? Moudrost, životní vyspělost a zkušenosti seniorů v aktuální době společnost slepě opomíjí, opovržlivě přehlíží, přezíravě podceňuje. Moderní společnost, charakterizovanou zjevnou naléhavostí, rychlostí a záplavou nových překvapivých zpráv a sdělení bulvárního charakteru, navíc ovlivňují tvůrci veřejného mínění v podobě mladých, mnohdy nedovzdělaných novinářů, pomíjivým pozlátkem oslněných příslušníků populárního světa, považujících získanou moudrost a jistou nadčasovost seniorů za nebezpečí pro jimi prezentované zdánlivé pravdy, názory a deformované postoje. Zralost a osvícenost starého člověka se nehodí do předstíraného ráje idolů blyštivého prostředí hudby, sportu, mládí a oslavovaných ikon veřejného života v záři reflektorů a všude přítomnými mikrofony a kamerami. Současná česká juvenilní společnost v podobě manažerů na různých profesních postech, obdařená generační omezeností a nadměrnou arogancí, již dokonce veřejně halasně opovrhuje přežilým, odepsaným i padesátiletým člověkem.
DISKUSE
Může vůbec senior prospět mladším generacím? Stáří představuje závěrečnou, vývoj uzavírající etapu životní dráhy. Bilanční charakter i mimořádná příležitost k hodnocení profesního a osobního života umožní rozbor plusů i záporů vlastní cesty životem. Přínosem pro ekonomiku a mladé příbuzné zůstane zdravý, schopný, adaptovaný důchodce, nejlépe mimořádná osobnost v původním profesním zaměření. V souvislosti s demografickým vývojem a očekávaným nedostatkem pracovních sil dojde k rehabilitaci pracujících důchodců. Otázky ageismu? Problém přímé i nepřímé věkové diskriminace starších osob souvisí se strachem ze smrti, důrazem na mládí a fyzickou krásu, relací produktivity k ekonomickému potenciálu, způsobem zjišťování skutečného stavu společnosti. Uvádí se, že se v České republice až 80–90 % osob starších 65 let může běžně zapojovat do každodenních životních aktivit, prožívat radost, zábavu a pocity užitečnosti v řadě mezigeneračních aktivit, nepatří do ústavů. Naopak se apeluje na naléhavou povinnost zakládat a rozšiřovat denní centra se zajištěním dopravy pro seniory, podporovat rozvoj terénních pečovatelských služeb všech typů a dalších sociálně zdravotních zařízení. Ve zkratce: je nutné stále hledat a uskutečňovat všechny formy pomoci seniorům na konci života a jejich pečujícím rodinám pro humanizaci posledních let nejstarších obyvatel (Sak, Kolesarová-Saková, 2008). 1.3 Stáří, kvalita života a budoucnost Poučení senioři na konci životní pouti s obdivem nebo zármutkem prohlížejí „diáře osobních vítězství a ztrát“, na základě získaných znalostí a prožitých okolností a peripetií studují vlastní mapu života. Možná si jsou vědomi skutečnosti, že život vlastně znamenal mnohem víc. Nabídl jim poučení v přiměřeném odhalení tajemství života, vybavil uměním zvládání každého dne při stárnutí, schopností nalézt vlastní originální cestu pro nejkrásnější období rekapitulace, času ohlédnutí, etapu listování ve vzpomínkách a událostech. Připravení starší lidé se naučili denně s potřebným odstupem a získanou moudrostí (jako evolučního úkolu) čelit nástupu a razantnímu prosazování se mladých. Aktuální kult mládí berou na vědomí, ale vědí své. Znají poměry v civilizovanějších zemích, kde společenský vzestup či rozmach nynější mladé a střední generace média zjemňují, záměrně ulamují hroty případné mezigenerační nevraživosti. S nadhledem se domnívají, že upřednostňování progresivních nápadů, revolučních myšlenek a tvůrčího
DISKUSE
zanícení je nutné podporovat, ale mnohaleté zkušenosti dříve narozených, podpořené rejstříkem znalostí možných postupů k řešení různých situací se vždy hodí k případnému použití. Jsou si vědomi vlastní ceny, uzráli ve skutečné osobnosti, které osobní síly nevnucují, ale jsou připravení k pomoci, konzultaci, hledání jiných souvislostí. Prožívají nejkrásnější životní fázi, spokojení, vyrovnaní, smíření a připravení k odchodu. 1.4 Pozice seniorů při ovlivňování kvality života Pro osoby v každém věku vyplývá řada úkolů. Na prvním místě stojí jejich vlastní rozhodnutí – prožít život plně, aktivně, radostně, s touhou poznávat a objevovat, něco zanechat ostatním generacím, potomkům. Lidé, kteří se při krátkých zastávkách na cestě životem ohlíží a hodnotí jeho dosavadní průběh, dokážou objevit jisté milníky, které usměrňovaly jejich činy, kroky, zájmy, povinnosti a korigovaly jejich přístupy a postoje, způsoby řešení situací, zvolené postupy při zvládání problémů. Silní, odolní, zdatní jedinci nepochybně čelili nárokům nároky života bez problémů, ale jiní, méně připravení na záludnosti a těžkosti života, s eventuální ponižující nálepkou odlišnosti, se setkávají s četnými ústrky a málo přívětivými reakcemi okolního prostředí. Kdo si uvědomuje, co se vůbec děje v nitru starého člověku, co ho děsí a trápí, čím denně žije? Jak může mladší člověk správně posoudit směsici tělesných, zdravotních, sociálních a jiných vlivů, které bezprostředně ohrožují stávající kvalitu života seniora? A okolností, které denně útočí na status starého jedince, je přece nepočítaně! Ve fyziologické sféře se do popředí mysli starých lidí stále razantněji derou skličující představy degradace, podepřené problémy se sluchem, rovnováhou, pohyblivostí, někdy doprovázené potížemi s vyměšováním, a nepochybně i následky omylů „mládí“. Sociální oblast upozorňuje na zmíněné pocity osamělosti a osobnostního zpustošení (silné přesvědčení o naprostém nezájmu okolí o lidi „postižené“ senilitou, absence pozornosti ze strany blízkých nebo „personálu“). Povážlivě skličující roli hraje vědomí odcházející rodiny s dospělými „dětmi“ a jejich potomky (syndrom prázdného hnízda), zesílené případným náhlým odchodem dlouhodobého životního partnera, nepřítomnost přátel a známých, vrstevníků a četné nápory chorob vyššího věku. Také v psychologické rovině dochází k postupným proměnám v myšlení, paměťových schopnostech, názorové věrnosti, tuhosti ve vztazích, podezřívání a mnohdy zveličené nedůvěře. Komunikační témata charakterizují záporné preference a běžná opakování, duchovní přijetí okolím podmiňují věková omezení. Moudrost seniorů se považuje za vzácnost, velkolepý dar věkově starších lidí (Smékal, Hobzová, 2008).
DISKUSE
Tabulka 1 Deset kroků k mentálnímu zdraví
Akceptovat sám sebe. Jen průměrní lidé jsou vždy v nejlepší formě! Mluvit. Mlčení je vztahem/vrahem číslo . Zůstat aktivní. Činnost je předpokladem vývoje. Stále se učit novému. Bez rizika nelze lehce dojít k novým objevům. Zůstat v kontaktu s přáteli. Přítel je víc než návštěvník. Pořád tvořit. V každém vězí umělec/umělkyně! Zúčastňovat se. Lidé musí uspokojovat touhu po bezpečí v živých společenstvích. Zeptat se na pomoc. Mnoho objevů je možných, jestliže: existují lidé, kteří mi chtějí pomoci, když se jim svěřím; mohu požádat o pomoc a přes to nejsem slabochem; přivolání pomoci znamená mít důvěru; díky pomoci zvenčí se změní vnímání vlastní bezmocnosti. Uvolnit se. Často jsme mentálně a citově přepjatí, ale tělesné napětí nevydržíme. Nevzdávat se. Šok, smutek a traumata potřebují čas na emoční „strávení“ a zpracování. Bereme si tuto dobu, když ji potřebujeme a uznáváme ostatní? Zdroj: Edinger et al. (
, s.
–
), upravil autor
Za ohromně silnou a trvale podněcující podmínku oboustranně vstřícného postoje (přednostní zájem o nutnou spolupráci spočívá na straně pracovníků pomáhajících profesí) se považuje naslouchání, hovory, třeba i opakované vnímání příběhů, názorů a vyprávění. Pokud se na konkrétní pomoci zainteresovaný člen blízkého i profesně zaujatého okolí seniora hlouběji seznámí i se specifickým uměním, tajemstvím a výhodami využití transakční analýzy, pak skutečně humánní souznění a vzájemné partnerství dokáže překlenout možné neshody, sváry, rozmíšky, pocity iluzorních křivd a případných nedorozumění. Sociální sféra nabízí zajímavé postřehy pro zamyšlení a varianty přiměřeného využití v osobním životě. Existuje množství podnětů k zevrubnému posouzení (tabulka 1) pro starší osoby v domácím prostředí nebo využívající všestrannou péči a podporu nabízené institucemi. Desatero dílčích postupů k nalezení psychické hygieny a renovaci optimální pohody přináší ověřený klíč k objevení sebe sama v situacích, které se mohou stát citelně vážným břemenem.
DISKUSE
2 Kdy začíná stáří? Období životního vrcholu závisí na vnímání dosavadní existence člověka po stránce subjektivní a objektivní. Každý ze seniorů se dokonce pomocí vzpomínek na uplynulá léta může ohlížet, rekapitulovat, pomyslně si poklepat na rameno nebo se mračit, vytýkat vlastní omyly, méně šťastné kroky. Někteří se však dostali dál, až za hranice školy života, pomocí záměrně načerpaných pouček a získaných zkušeností, mocně uvědomovaných pravidel přijatelného žití, pestré bohatosti a celistvosti působení okolí. Dokázali totiž překročit reálné nebo zdánlivé bariéry, uměli se poprat s překážkami, mnohdy prohrávali a někdy vítězili, na chybách trvale rostli, naučili se odvalovat ve vlastním nitru ukryté kameny nevyřešených problémů, stále se přizpůsobovali. Později pochopili, že osvojené umění žít skutečným, plným, důstojným životem až do konce zbývajících dní znamená pouze jediné: permanentně naslouchat internímu hlasu, využívat vnitřní moudrosti a zejména převzít odpovědnost i za miniaturní úsek nádherného života. Poučení starší lidé s přibývajícími lety odhalili skutečně mimořádné poznání v podobě pokorného přijímání darů běžného dne, pravidelného zpytování prováděné činnosti (jako systematické zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života), věku přiměřeného uvažování, důsledného uznávání pětice přirozených emocí. Bytostně se jich dotýká evidentní nebezpečí rostoucího strachu (zejména z výšek a hlasitých zvuků, případně skryté působení dalších privátních obav při originálním řešení málo příjemných i překvapivých situací, které vždy znamenají zbytečné plýtvání energií). Také odhánějí vtíravé pocity skryté, zdánlivé nebo skutečné viny i křivdy, které znatelně postihují jejich vnitřní klid a rovnováhu. Pevně ovládají soukromý krátkodobý hněv s přijetím faktu, že déletrvající silná a prudká emoční reakce při sníženém sebeovládání ústí v některou z forem výrazového až zkratovitého jednání, radosti, žalu, vzteku, nenávisti, touhy po odplatě, hnusu či studu, včetně změn některých tělesných funkcí. Nenechají se vláčet žárlivostí, protože si uvědomují eventuální následky při projekci erupce nenávisti, soupeřivého a konkurenčního chování. Poslední z uváděných procesů subjektivní (ne)libosti představuje láska, spočívající ve dvou aspektech: v poskytování tělesného bezpečí a ochrany, držení, objímání, dotýkání, předávání obyčejného lidského tepla a v odvaze otevřeně a naplno říct ne (v jejich zájmu i milovaným osobám). Znalí a moudří jedinci vyššího věku odhalili mimořádnou devízu: znají tajemství, účel a dopady odstraňování pomyslných balvanů v podobě vlastních strachů, provinilosti, studu, vzteku, zášti, zloby, bezmocnosti, potlačované nenávisti, žádostivosti, nezpracovaného žalu, všeho negativního, lpění na
DISKUSE
vlastních představách a dosavadních jistotách. Již dávno se přestali trápit tím, co si o nich myslí druzí, smějí se vlastním chybám, pamatují na své silné stránky. Na úskalí závěru života dokonale připravení senioři objevili odvahu k upřímnosti (především při žádostech o pomoc z okolí), ke snaze řešit problémy bez otálení. Dospěli do stádia komplexního poznání, že život vlastně znamená pomyslnou školu se mnoha dílčími zkouškami, že kvalitní existence má mnohem větší význam než počet prožitých let. Uvědomili si neuvěřitelný zázrak zrodu, průběhu a konce lidského života, pocítili vděk za všechny radosti, světlé chvíle i za těžká životní období. Konečně pochopili podstatu lidského života: naučit se lásce bez podmínek, nahradit odsuzování soucitem a zaměnit lítost za empatii. Získali pevnou jistotu, že základ lidského bytí vždy znamená souhrn všech svobodných rozhodnutí, které v minulosti lidé vykonali. 2.1 Význam aktivního stárnutí Mají pouze složit paže do klína, rezignovat na všechno, očekávat smutný konec, ponořit se do pasivity? Jejich gloriola sice již dávno pohasla, lesk a sláva patří téměř dávné minulosti, přátelé a známí z profesního světa, někdy i sousedé se již rozloučili nebo třeba zapomněli. Mohou starší občané slastně očekávat přinejmenším slušný odchod ze světa, špetku ocenění, šanci důstojného rozloučení, poslední kapky radosti a pohody lidského pohlazení slovy a skutky? Mají žít výhradně ze vzpomínek a zkušeností? Jak falešné, přízemní, infantilní a skutečně málo odpovídající charakteristice aktivních seniorů, permanentně pracujících na proměnách vztahu k ostatním! Senioři přece opakovaně potřebují povzbuzení, pobídku, náboj, podnět, někdy jen fyzickou přítomnost blízkého člověka, který jim důvěřuje, váží si jich, uznává, třeba i s chybami. Odkud však má pomoc přijít, rekrutovat se? Z jakékoli sféry! Volba nebo náhoda se obrací třeba k příbuzným, ale i ke zcela neznámým, náhodným, avšak „prověřeným“ osobám. I výrazně mladší jedinec má šanci významně ovlivnit běh života dříve narozených. Může představovat pomyslný maják, „statečného“ zachránce v bouři překvapivého stáří, opravdu nezištného průvodce v další životní etapě, pevného spojence, laskavého pomocníka, přívětivého empatického příjemce („vrbu“) informací, zpráv či přání, posluchače i pomocníka, vykonavatele drobných činností, trpělivého společníka. Často v různých směrech „postižený, deformovaný“ osudem zklamaný starší jedinec podvědomě a marně očekává fyzické i slovní pohlazení, úsměv, taktně nabídnutou pomoc, porozumění. Sociální a zdravotnická zařízení většinou suplují dlouhodobě známé prostředí domova, ale zřídka nabízejí hřejivé ovzduší, kde chybí bezprostřední
DISKUSE
vřelost vztahů. Produkují pocity marnosti, humánního vyloučení, sociálního a kulturního vyřazení. V různých stránkách znevýhodnění, chudí, křehcí a nemocemi, duševním stavem, situací i reálnou svobodou omezení senioři pohříchu stojí/sedí/leží na okraji společenského zájmu. Mnohdy se nacházejí až na konci životní pouti, v posledním tunelu s vidinou závěrečného jasu, kterou si někteří připouštějí, jiní laxně přijímají okamžiky/dny/měsíce čekání na finální okamžiky. Čekající (obávající se, těšící se) postrádají šanci změny. Nabízí se limitující mantinely jednání, buď marný odpor, zbytečná vzpoura nebo skličující odevzdanost, tklivé smíření se s aktuálním stavem. Výjimky v málo povzbudivém stavu přístupu moderní společnosti třetího tisíciletí lze sice najít, avšak finanční démon zcela pohltil všeobjímající vřelou lidskost, vnímavou odpovědnost, povzbuzující pokoru a snahu pozvednout hlavu směrem ke starším unaveným lidem, trvale vyhlížejícím pomoc, zašlapaným do bahna soupeření, konkurence a kariérismu. Nabídnutá ruka, laskavé slovo však vždy dokáže divy! 2.2 Aktivní život Pravé osobnosti starších lidí se neptají na možnosti, cestu, způsob trávení disponibilní doby. Ve skutečnosti nemají ani náznak volného času, protože žijí zcela plnohodnotným životem se mnoha různorodými zájmy a povinnostmi, závazky, bez šance případného sklouznutí do prostředí nudy, smutku a málo podnětného truchlení nad zdravotním stavem, mizernou finanční situací, bolestně vnímanými negativními vztahy mezi ostatními. Radují se totiž z každého dne, vnímají klady a zápory prožívané životní fáze, ustavičně pomáhají druhým, žijí poblíž centra dění a aktivity, podle možností a sil cíleně rozšiřují zájmy a miniaturní úsluhy na všechny strany. Vždyť přece ještě stále mohou, vystačí si, překonávají obtíže; drobné osobní neduhy se jim jeví jako malicherné, zbytečné! Bez stesků a výmluv zvládají dílčí úkoly. Nezištně projevují uznání a díky za případnou pomoc při plnění důležitých činností. Poskytnutou vstřícnost mladších osob oplácejí třeba pevným stiskem ruky, upřímným úsměvem, překvapivě stále dobrou náladou. Ostatní infikují vždy přítomnou jiskrou v oku, nebývalým porozuměním pro jejich potřeby a starosti. Svou pomoc nevnucují, ale jsou vždy připravení přispět aspoň skromným podílem. Poučení dříve narození hlavně umí odpočívat! Vůbec nezáleží, jakého dosáhli věku. Vždyť ani v šedesáti (sedmdesáti, osmdesáti atd.) se přece ještě necítí starými, zbytečnými, odstrčenými! Zřetelně si uvědomují potřebný dostatek sil, přiměřený zájem o mnohé otázky života, elán a chuť překonávat všechny subjektivní překážky, posilovat tělesnou i psychickou odolnost,
DISKUSE
bojovat s přibývajícími lety, nevzdávat se. Zdroje vnitřního nadšení nalézají zejména v sobě, přístupu ke druhým, ochotě nezůstat stát, rozvíjet se, růst. Přemýšlí nad kvalitou vlastního života. Moudří senioři vzpomínají na slova českého básníka a novináře 19. století Jana Nerudy (Kdo chvíli stál, již stojí opodál – den žádný dvakrát se již nenarodí, čin dvakrát neuzraje. Moudré je říct si každého dne: „Kéž si uchovám lásku k životu.“ Všichni silní lidé milují život.) a hledají smysl každého dne ve tvůrčí angažovanosti, řeší naléhavé problémy a subjektivní povinnosti, uspokojují malé cíle a úkoly. Plně si uvědomují, že kvalita jejich života poskytuje podněty ve čtyřech životních oblastech: paměť, pohyb, všední schopnosti a smysl života. Proto promyšleně vzdorují přibývajícím létům, pravidelně procvičují myšlení, koncentraci, reakce a porozumění, ve vlastním zájmu se poctivě věnují udržování tělesných i psychických sil, přiměřeně možnostem rekreačně sportují nebo hledají věku vhodné pravidelné fyzické aktivity, stále nacházejí nové zajímavé stránky uplatnění smyslu života. Zcela opomíjejí luxus, uvědomují si význam mentálního zdraví, snaží se udržovat sociální kontakty se členy rodiny, zbývajícími přáteli a podporují komunikaci pro získání pocitu odpovědnosti. Překypují pozitivní energií, poskytují druhým ideální model jednání osoby, sice starší počtem letem, ale trvale mladé osoby způsobem trávení volného času, s nakažlivým zájmem o mnohé stránky skutečně nádherného života. Současně nastavují kritické zrcadlo všem škarohlídům, kteří se již cítí za zenitem – přesycení a přesto nespokojení, zklamaní, s nutkavými pocity odvržení, přehlížení a odmítání, osamocenosti, degradace – téměř na okraji společnosti. 2.3 Jak dál? Dříve narození lidé se na posledních zastávkách krátce zastaví, nadechnou, rozhodnou se pro další cestu, volí z nabízených alternativ postupu. Ideální orientaci také v seniorském věku nabízí dokonalé využití vnitřního náboje, netušených subjektivních možností, nezměrné chuti ještě se poprat s překážkami, zvládat aktuální problémy, jít za světlem na konci tunelu. Snad se ve chvílích oddechu krátce zamyslí, přiznají dosažení jistého stupně integrity, osobní celistvosti v rámci průběhu života, uvolní prostor letmému nebo delšímu ohlédnutí, pokusí se o hodnocení kladů a záporů, uvědomění si tlaku mezníků, závažných situací. Jako praví znalci reálného života bez zášti a předsudků, včetně možných negativních postojů, posoudí generační konflikty, bilaterální vztahy vůči příbuzným, neznámým, mladým a ostatním. S vědomím omezených možností porovnávání (z důvodu osobní existence bez delší perspektivy) mohou s vědomím neudržitelnosti proti mínění mladších předložit a obhajovat subjektivní názor na dřívější, současné a snad i bu-
DISKUSE
doucí děje. Jedinou (a marnou) nadějí jim do krátké budoucnosti zůstávají nejspíš planá očekávání, že je někdo někdy osloví, nějak požádá o konzultaci, o vyjádření verbálního soudu ke sledovanému předmětu zájmu. Možností k prosazení aktivního způsobu života se prezentuje dostatek. Otázkami zůstává, kolik starších osob má šanci využívat dostupných způsobů či modelů trávení disponibilního času, v jakém duchovním a materiálním rozpoložení se nacházejí, zda mají dostatek finančních prostředků, jaká je míra jejich tělesných a psychických dispozic.
3 Senior jako tvůrce sebe sama 3.1 Starší lidé na křižovatce I osobám vyššího věku se doporučuje, aby se někdy zastavily a zamyslely nad privátními vlastnostmi, přednostmi a nedostatky. Měly by si uvědomit životní pravdu, že kdo nedokáže plně žít, kdo se ničeho neodváží, kdo s ničím nezápasí a neroste překonáváním překážek, kdo se nedovede postavit čelem silám, lidem a okolnostem kolem sebe, vůbec nemůže pochopit sám sebe. Mlčky až rezignovaně přijímají skutečnost, že bez předchozího zážitku sotva existuje sebepoznání a že k opravdovému poznání sebe sama samozřejmě patří získání přiměřeného odstupu, včetně precizace umění poctivosti k sobě samotnému a snahy o nejlepší výkon. S přibývajícími lety dávají za pravdu tvrzením, že ješitnost ohlupuje, že dobrotou a humorem je možno mnohé snáze překonat, úspěšně zvládnout, že je třeba být silný, více dávat než přijímat, vytrvale směřovat k dobrému cíli. Současně přijímají myšlenku, že síla osobnosti představuje vnitřní moc, která se propojuje s moudrostí, pevností a zralostí. Ustavičně bojují se sebekázní, osobními náladami, permanentně odhalují nebo maskují soukromé myšlenky a city. Také zůstávají přesvědčeni, že jejich svoboda znamená stálý tvůrčí pramen lidského života a že výhradně na vlastním morálním rozhodnutí, na duševním rozmachu či mohutném interním povelu záleží, jak prožijí přítomnost i zítřek, zda se k nárokům života aktivně postaví čelem nebo zvolí model ústupu, odmítavého vyčkávání až rezignace na dění kolem sebe. Denně se totiž střetávají s charakteristickými znaky osobní nedokonalosti, korigují cestu životem, mnohdy zažitou rigidní povinnost nahrazují tvořivým jednáním. Pokud zdravotní poměry dovolí, všímají si dříve narozené osoby atributů držení těla a pohybu, které vždy detailně prozrazují spolehlivost, pevnost, věrnost, povahu i aktuální duševní stavy seniorů. Přemýšliví jedinci vyššího věku stále potvrzují jednotu představy a skutečnosti a snaží se dodržovat privátní výzvu: „Hlavu vzhůru, zachovej si zdraví a vykračuj odhodlaně, pak vyhraješ.“ Také si uvědomují význam duševní, morální i tělesné odva-
DISKUSE
hy jako tvůrčího zdroje lidské existence, doplněné sebevědomím a silným přesvědčením o životě jako každodenním boji. S ohledem na dřívější zážitky spoléhají na vnitřně dodržovanou nutnost stálého pokroku i na harmonii jako dominantní znaky opravdu činorodého napětí, včetně sebeovládání, spravedlnosti, rozvahy, ušlechtilosti, duševního klidu a míru. Jako zralé osoby kladou důraz na spořádané životní poměry, podmínku rozvoje osobnosti. Zdánlivě čekají na rozcestí, hodnotí konkrétní důkazy o subjektivním smyslu života, dosažené hladině poznání, stupni celistvosti v myšlení a cítění. Bytostně vnímají a dešifrují problémy lidské sounáležitosti. Poučení senioři se právem obávají dopadů občasného ohlédnutí do minulosti s jistotou, že míra „vnitřní svobody vůči vzpomínkám rozhoduje o tom, jak dalece je život člověka plodný a tvůrčí“. Dřívější události zkoumají s vědomím, že zpracované zkušenosti se přetvářejí v nový výkon, jiný přístup, nový smysl, odlišný pohled. Také se při zastávkách na pouti životem zamýšlejí nad ohromnou silou a průbojností energického slova, iluzorního mostu k setkávání lidí, záměrně uvažují o zrodu živého slova v srdci a jeho výsledku, dokonalém spojení myšlenky a citu. Někdy se probírají i uplynulými stránkami života a opakovaně si potvrzují osobní krédo „bez odvahy k riziku nelze dojít daleko“, zdůrazňují soukromé právo na silnou existenci, bez zbytečné skromnosti vyzdvihují význam množiny úspěchů s konečným efektem. Otevřeně rozebírají aktuální vztahy k ostatním lidem, známým a přátelům (rozdílná míra účasti na osudu jiné osoby), na působení či přenos tvůrčí jiskry. Základ pravého přátelství, živoucí plodné síly, nejen je upozorňuje na bezpodmínečnou věrnost a pevnou víru v nejlepší stránky druhého člověka, nýbrž též doplňuje praktickou pohotovost k pomoci, starostlivý takt a jemný stud. Vztah mezi lidmi, krátkodobý poměr nebo dlouholetá známost, přátelská vzájemná přízeň i jen duchovní společenství, apeluje na vnitřní proporcionalitu „aktérů“ i na jejich způsob myšlení, který přibližuje formu života účastníků. Třeba si uvědomělí starší lidé vzpomenou na burcující výzvy: „Měj srdce doširoka otevřené a jasnou, střízlivou mysl! Nebuď omezený a úzkostlivý!“ a „Dívej se na věci prostě a zpříma!“ Při letmém zastavení se jim možná na chvíli objeví i myšlenkový záblesk na skutečnost či posilující povzbudivou vzpomínku, zda dříve nejbližší okolí prozářili činorodým kladem a jestli se jim opravdu podařilo vytvořit blahodárné ovzduší, zda nabídli „tvůrčí prvek, žhavé úsilí o hodnotné, silný výkon“, povinnost, spojenou s vlastní odpovědností. Při dílčím hodnocení se poutníkům na životní cestě jako bumerang vracejí otázky, týkající se jejich odvahy k životu. Současně vyzdvihují subjektivní umění čekat, předcházející každému úspěchu, životnímu vítězství, a skrývající trojici předpokladů (porozumění, kázeň, víra), s důrazem na trvale kori-
DISKUSE
govanou vnitřní odolnost člověka. Na povrch vystupují zásadní předpoklady prosperujícího života v podobě radosti jako tvůrčí, hybné životní páky, dále upozornění na požadavek skutečného života, spojeného s vystupňovaným nasazením duchovních, duševních a tělesných sil, na potřebu radosti, na eventuální přítomnost často zarmouceného srdce jako špatného společníka na životní dráze. Tajemství hodnotného lidského života především spočívá v ustavičném nacházení sebe sama při cestě vpřed. Každý kultivovaný člověk si musí při korekci osobního přístupu k ostatním lidem v okolí občas položit otázky: Co jsem? Co chci? Co mohu? Konkrétní odpovědi však vyžadují jasnost uvažování i prezentace myšlenek, schopnost přiměřeného posouzení situace, zarputilou vytrvalost a odvahu k otevřené zpovědi. Člověk v jakékoli etapě života roste „se svými velkými cíli“. Stanovené cíle i konkrétní předsevzetí plodí sílu a úkoly vyvolávají vlastnosti potřebné k jejich splnění. Na celoživotní úkol osob rozmanitého věku a poučených seniorů především, jak správně žít, poukazují následující povinnosti: naplňovat přítomnost stálou činorodostí a dobrou vůlí vhodně řešit veškeré životní otázky, učit se z vlastních chyb a poznat smysl okolního dění. Pravidlo denního kontaktu s ostatními, blízkými i neznámými, doplňuje trio úkolů: tvořivý postoj k lidem a věcem, úsilí o harmonii, vědomí krásna, pravdy a dobra. Pro doplnění postoje k sobě samému je však třeba naléhavě upozornit na význam vnitřního stavu, který působí jako magnet. Každého člověka totiž zvedá k výšinám i stahuje do hlubin, někdy ho dokonce ovlivňuje „vědomí pouliční kočky“, úmyslné, záměrné myšlenkové znehodnocování lidí v podřízeném stavu jako převládající šablony životního postoje (častý zejména u osob na okraji společnosti, životních i asociálních ztroskotanců, na změny nepřipravených seniorů aj.). Subjektivně pociťované uvědomění sebe sama, privátní ocenění duchovním zrakem představuje obraz svého já, přehlednou vizitku představ o sobě, soukromých plánech, zdraví, činech, úspěších, štěstí. Svěže posilovaný a pevně ukotvený dojem o vlastních schopnostech k vykonání činů, dosahování úspěchů a pomyslného štěstí přispěje k naplnění, stane se skutečností. Obecně se doporučuje posilování sebeúcty, spravedlnosti, poctivosti, pravdy a čestnosti jako nejmocnějších spojenců, opravdového bohatství života. Současně se apeluje na hrozbu slabosti nesouhlasu (na rozdíl od síly souhlasu), existenci svědomí s výčitkami celoživotního vnitřního zpravodaje o správnosti zvolené cesty nebo o volbě falešného směru. Nedostatek až absence sebeúcty, zřejmě představující úhelný kámen charakteru a lidství, znamená ztrátu nejlepšího druha, osudnou pro dosažení opravdového úspěchu a slast pravého štěstí. Každý člověk (samozřejmě platí i pro, lépe především pro dříve narozené osoby) si musí ustavičně uvědomovat, že je nutné stále kráčet životu vstříc ja-
DISKUSE
ko vítěz! Osobní naděje, očekávání, odvaha a sebedůvěra garantují ohromný rezervoár sil, potřebných pro uskutečnění soukromých snah. Zvolený směr i vzdálený cíl jako vrchol životní dráhy, podporované moudrostí a rázností, očekáváním štěstí, úspěchu a dobrého zdraví, lze zajistit pouze vrcholným přesvědčením, vírou, důvěrou v realizaci. Opak vždy znamená úpadek, duševní kapitulaci. Stále platí idea, že „kdo je pánem sebe samého, je také pánem svého osudu; jeho ruka svírá pevně kormidlo“. Na všechno připravení, zocelení, houževnatostí a odolností obdaření jedinci přijímají život takový, jaký je. Obrací vše z lepší stránky, ukazují světu vlídnou tvář, představují životní pozitivní devízu, která plně uspokojuje a zaručuje úspěch. Pokud si dokonale osvojí umění sebeovládání, dovedou z boje, shonu a šarvátek denního života oddat se sobě samému a falešné životní akordy k nim doléhají pouze jako vzdálené echo, neruší a nemučí je. Klid duše se stal součástí jich samotných, prozařují celými jejich bytostmi, stojícími na pevné půdě. Málokdo ze současných uspěchaných lidí v hektické době však umí při každé ztrátě a protivenství naučit se vnímat ještě něco krásného. 3.2 Potřeby a přání dříve narozených Dokonce i ve vyšším věku se mohou projevit neočekávané důsledky náhlých životních zvratů v minulosti. Jelikož každá životní zátěž ovlivňuje uspokojení lidských potřeb, spouští organismus člověka obranný mechanismus, kde významnou roli hraje citové prožívání. V souvislosti se zátěžovou situací se připomíná celistvý model vývojových životních potřeb: • Potřeba místa zahrnuje potřebu jedince zaujmout své místo v životě. Starší lidé mají za každých podmínek (s přibývajícím věkem a ztrátou blízkých) přirozený požadavek vytvoření a naplnění iluze domova. Uvedené nutkání úzce souvisí s rituálem pozdravení a bezvýhradným přijetím daného jedince v rámci lidského společenství. Motivují je ke zvýšenému úsilí o odpovídající zařazení mezi ostatní věkově blízké i ostatní. • Potřeba bezpečí a ochrany, která mimo jiné seniorům umožňuje být sám sebou, svéprávnou osobností a doufat, že jim v případě potřeby také někdo nabídne odpovídající pomoc. • Potřeba podpory, která dříve narozené osoby nejen povzbuzuje, ale současně jim dovoluje odhalit a vyslovit latentní přání. Ve stáří se především jedná o podporu tělesnou, citovou, finanční i společenskou. • Potřeba výživy a péče znamená kromě přijímání potravy zajištění dostatku stimulů pro život, zejména optimální péči, přiměřenou něhu a žá-
DISKUSE
doucí informace, kterým starší lidé v závislosti na sociálním, racionálním a zdravotním stavu budou rozumět. • Potřeba hranic vzájemně souvisí s instinktivní touhou každého člověka být „limitovaný“. Ve vyšším věku senioři trvale potřebují opakovaně poznávat a objevovat meze subjektivních možností – co umí a smí, co vůbec dokážou, co ještě vydrží, co jsou schopní změnit. Opakování nových postupů jim pak přinese reference o hladině důvěry ve vlastní schopnosti, korekci pocitu vyrovnanosti a spokojenosti. Pro některé speciální činnosti pak potřebují ponechat větší časový limit na jejich plné uspokojení. Úspěch v životě není výhradně otázkou zralosti, dosažení vyššího věku, ale poukazuje na stupeň sebedůvěry. Kdo chce skutečně dosáhnout vytyčené mety, bezpodmínečně musí věřit ve své síly a pevné přesvědčení, že zdárně splní úkol. Za největší překážku pro osoby středního nebo pokročilejšího věku se nepovažuje jejich reálné stáří, ale hlavně stísněný, bezmocný duševní stav. Vnitřně akceptovanou skleslost a markantní nedostatek sebedůvěry mají téměř napsané na čele a jejich přístup, eventuální slovní povzbuzování i nonverbální projevy sotva svědčí o přiměřené výkonnosti. Starší lidé se musí oprostit od běžně zkreslené praxe uvádění reálného věku podle let, které prožili. Proč se musí oblékat jako staří, životními peripetiemi navždy zkroušení jedinci, trvale přicházet s ohnutými zády, nejistými kolísavými kroky a beznadějným výrazem v obličeji? Jestliže skomírá, pohasne plamínek naděje k životu a vytratí se dřívější snaha ustavičně a úspěšně bojovat s překážkami, bolestmi a obtížemi, pak „se vypařila životní síla, začalo stáří“. Při stálém ohlížení se i do blízké minulosti si senioři málokdy uvědomují, že každý den přináší nový pořádek, změnu, impuls, výzvu a že nelze zaostávat ve styku s duchem pokroku, pokud nechtějí uvíznout v řadě odbytých, přehlížených až zbytečných jedinců na okraji zájmu moderní společnosti. Moudří starší lidé si totiž denně potvrzují, že mohutná, stále přibývající moc a síla leží zejména v jejich myšlenkách a míněních, že se stále pohybují ve směru svých přesvědčení, že tělesný stav vždy následuje vnitřní názory člověka. Trvalý proces stárnutí však nemá většího nepřítele než v radosti, naději, čilosti, veselosti, sebedůvěře a u věřících i v důvěře v Boha. Ani starší osoby se nemohou spokojit s nízkými cíli, nesmí si dovolit „ztratit své hvězdy z očí“. Jestliže vstoupily na kolbiště života s úmyslem zvítězit, mají trvale před sebou pevné předsevzetí, vysoký nezměnitelný cíl. Charakterizuje je odvaha a odhodlání, trvalé úsilí, násobené perspektivou splnění životního úkolu, silný dojem snaživých ctižádostivých bytostí. Doporučuje se využití zářného příkladu, vzoru osoby s jasným životním posláním
DISKUSE
(případně poselstvím k lidstvu), která si vykračuje jako vítěz. Snaživý duch posiluje a prospívá, neodkládá, neváhá a nečeká, aby někdo jiný převzal vedení; sám si utvoří osobní životní plán a provede ho bez kolísání a zaváhání. Proto poučení senioři považují každý den za kámen pro budovu privátního života a uvědomují si pravdu, že neúplný, skvrnitý a špatně otesaný kámen zneuctívá životní stavbu. V souvislosti se změnami duchovní sféry, mnohdy originálního pohledu na okolní svět dříve narozených jedinců, nutno vyzdvihnout ohromnou tvůrčí sílu samomluvy (v soukromí): „Jsem vítězem, nikoli poraženým. Jsem silným, úspěšným, šťastným člověkem a mám svobodnou vůli. Jsem pánem své duše, svého těla, svého života. Žádná zjevná nebo latentní slabost, případně špatný zvyk mne nepřipraví o úspěch, na který mám právo.“ Magická slůvka vnitřní jistoty, trvalé síly a humánní tolerance v podobě pozitivního přijetí jsem, mohu, chci (v jiné souvislosti již výše uvedená trojice) se cílevědomě zařazují do repertoáru osobního jednání a smýšlení. Spojení verbální a slyšené triády povelu, výzvy k akci, dochází k probuzení, povzbuzení, opětnému „nastartování“, posílení toku životní síly potřebné pro další roky kvalitního života.
4
Vstříc životu
4.1 Třetí úsek života osob vyššího věku Zralý věk se považuje za korunu života, v němž senioři již sklízí plody dosavadní cesty životem. Na vlastní kůži si ověří, zda se dobře a moudře připravili na proces ubývání sil, jestli fyzické, psychické, sociální, ekonomické a jiné životní změny způsobily rozpad dosavadních hodnot, narušily jejich doposud pevnou vnitřní stabilitu. Finální fázi pouti životem tvoří fyzické, duševní i duchovní, humánní stárnutí jako ústřední motto, jako úroda předchozích období. Výsledkem je získání individuální moudrosti, osvojení optimální volby řešení, zvládání svízelných situací s nadhledem, pomocí silných charakterových stránek, schopnosti bilancování, ohlédnutí, rekapitulace, snahy o zlepšení poměru k lidem a okolí. Kritický mezník představuje radikální změna života, okamžitý odchod do důchodu, kdy se zcela převrátí denní rytmus, mnohaletý koloběh, ustálené zvyklosti. Razantně dochází ke zlomu ve vnímání vlastního sebeuvědomění (ztracená minulost, akutní nejistá přítomnost, mlhavá budoucnost), destrukci vazeb pracovního společenství, devastaci vztahových otázek, přerušení profesních kontaktů, odloučení. Na scéně svobodného života bez povinností, bez napětí a chvatu se objevují noví a neznámí lidé, zcela volný prostor a dostatek času, odlišné tempo, zdánlivá svoboda, nezávislost a často navíc
DISKUSE
problémy oslabeného organismu. Na druhé straně se však hlavně posiluje představa zajímavého perspektivního úkolu: v životním kompasu objevit správný směr. Zastánci pozitivní psychologie doporučují věnovat úsilí péči o získání komplexního pocitu životní pohody. Málo na nové období připravení jedinci totiž snadno podléhají depresím (smutek, skleslost, únava, ztráta životní energie, nerozhodnost, apatie, obavy a úzkost, pokles sebevědomí, útlum), výrazně sebekritickému hodnocení, podceňování. Hodně závisí na individuálním postoji seniorů (spojení představy s oceňováním) a přesvědčení o správnosti osobního jednání. Osoby na prahu životního zenitu lze sledovat ve třech odlišných formách. Relativně normální stav upozorňuje na situaci běžného jedince bez biologické nebo duševní či rozumové chorobné charakteristiky. Optimální stav seniorů se pojímá jako ideál v nejlepších podmínkách životního prostředí. Naopak, patologický stav zviditelňuje přítomnost nebo příznaky onemocnění. Zajímavé výsledky pro praxi přinášejí studie otázek moudrosti, upozorňující na její růst s přibývajícím věkem, sledování převládajících tendencí (pokles), citové celistvosti a tvořivosti (vzestup) a výrazné směřování k zintenzivnění vnitřního života. Na základě studia tzv. negativního stereotypu stáří se uvádí, že se sebepojetí, životní spokojenost, sebeovládání a důvěra ve vlastní schopnosti, sebeuplatnění, přesvědčení o vlastní způsobilosti plánovat a jednat způsobem, nutným k dosažení cíle a zvládnutí nějaké situace či úkolu od přístupu mladých liší minimálně. Pro řešení obtížných situací lidí vyššího věku se doporučuje postup pomocí výběru, selekce (soustředění na přednostní, menší úsek zájmu; problém zrodu nebezpečí volby a „loučení“), výběr nejlepší varianty, optimalizace (obohacení života, dokončení úkolu) a vyrovnávání, kompenzace (náhrada dřívějších, zažitých stereotypů). Změněný, avšak efektivní život seniorů zásadně ovlivňuje zdravotní stav, disponibilní zdroje a pevný individuální žebříček hodnot. Od seniorů se také právem očekává odpovídající podoba předávání kulturního dědictví další generaci, zřetelný posun v dobrovolných aktivitách, podíl na kulturních a společenských činnostech (sportovní, rekreační, sociální, vzdělávací, charitativní), ale i záměrný přenos zkušeností v blízkém okolí. Zralí starší lidé na cestě k sobě samotným nezůstali stát a jako integrované osobnosti v humanistickém pojetí jsou „vzácní“, plní moudrosti, charakteru (jako souhrnu morálních vlastností), nadějí, obětavosti. Dokázali se rozhodnout na křižovatkách života, využívali dřívějších období k osobní kultivaci. Uvědomili si trojici oblastí, v nichž objevovali smysl života – hodnoty zážitků, vlastní aktivitu, vztah k lidem a dění v okolí. Dospěli do třetí fáze životní cesty s cílem být fundovanými, moudrými osobnostmi, podporujícími život. Silné
DISKUSE
stránky charakteru přibližuje jejich konkrétní výčet: moudrost a znalosti, odvaha, humanita, spravedlnost, umírněnost a sebeovládání, transcendence (přesahování ve smyslu nadhledu). V období životního vrcholu se též objevuje široký prostor pro zamyšlení, zda čas života opravdu sloužil člověku jako mimořádně vzácný dar, jestli jedinec dokázal správně hospodařit s poskytnutou dobou, pokud jen plynul v proudu ostatních, nebo jestli bojoval, vzdoroval, zapojoval se. Ve třetím úseku životní pouti se navíc otevřela dříve neznámá, skrytá cesta do vlastního nitra, k uvědomění si smyslu lidské existence a hodnoty žití, zda se projevilo tajemství naplněné cesty životem. Pouze celistvě připravení a průběhem dřívějších náročných období zocelení senioři zjistili, že kvalita závěrečné fáze spočívá v umění dokonale prožít každý střípek života. 4.2 Důvody stínů a obav Mnohé (nejen) seniory na prahu stáří z různých příčin dostihly komplexy méněcennosti. Trvale žijí v zajetí strachu, chybí jim sebejistota. Postrádají schopnost ovládat vlastní emoce, udržet své myšlenky pod kontrolou. V mysli hrají prim traumatizující zážitky a nepříjemné události z uplynulých let. Nedokážou přes zábrany a překážky přejít do útoku a začít rozhodně jednat. Obávají se radikálního kroku vpřed – konečně žít podle vlastních představ, mít se rád, zvýšit sebedůvěru, dokončit povinnosti, rozvíjet se, prosperovat. Před poučenými a temnot minulosti zbavenými seniory však čeká náročný úkol: pevně uchopit každou vteřinu života, situaci do svých rukou a navždy se zbavit pocitu méněcennosti. Mají výsostné právo, lépe povinnost objevit privátní poslání, smysl a místo v životě, zajisté i v seniorském věku. Jejich soukromé postavení přesto zůstává svízelné, nesmírně labilní. Bilancování ztrát a zisků starších osob kolísá od jedné hranice ke druhé. Kvalitu života v jeho vrcholové fázi ovlivňuje převaha vlastního prožívání, uvědomělost, činorodost, tvořivost, společenství s druhými. Navíc vědomí a prožívání eventuální nemoci se považuje za pomyslnou „jizvu na konci života“. Senioři si tíživě uvědomují zvláštnosti hlubokých životních krizí (nemoc, markantní úbytek fyzických a duševních sil, ztrátu životního partnera, rozpad rodiny aj.). Především na ně doléhá nejistota a zamlžené vyhlídky do budoucnosti, vyvolané demografickou panikou, gerontofobií (chorobný strach ze stárnutí, stáří a starých lidí), rozmanitými formami ageismu (věková diskriminace, vyloučení a mezigenerační střety), nedostatečnou kapacitou služeb pro seniory, zastaráváním zdravotnických a sociálních služeb, chybějící odbornou a občanskou shodou o základních prvcích života ve stáří a služeb pro seniory (penzijní reforma, věk a povaha penzionování, seniorská subkultura,
DISKUSE
geriatrická medicína, zdravotně sociální péče). Kromě aktivní diskriminace a lhostejného nezájmu o problematiku osob vyššího věku se na tragických sociálních a humánních chybách podílejí převládající myšlenkové stereotypy, všude přítomné mýty, nebezpečná východiska k seniorské politice. Na základě dostupných údajů výzkumných zjištění se dá rozhodně tvrdit, že česká společnost v reflexi současných proměn stáří a seniorů zaostává, že na novou situaci, vznikající stárnutím populace není společnost ani objektivně připravená a že síť dostupných zařízení s různým rozsahem péče o seniory se zdaleka nepřibližuje potřebám či optimálnímu stavu. Dokonce existuje širší veřejnosti málo známá varianta, navrhující proměnu ústavní péče na „přátelské sociální služby“ jako součást rozsáhlého projektu „na osvobozování lidských duší“. V souvislosti s negativními dopady diskriminace a vyššího věku dříve narozených lidí je žádoucí označit i osobní lidské ztráty za náročné životní situace s dlouhodobým, často nevratným odloučením od dřívějších vazeb. Prožívání úbytku se většinou projevuje humánně náročným procesem truchlení, smutkem na úrovni emocionální (konfliktní záplava emocí: šok, zármutek, žal, touha, pocity viny, úzkost a strach, pocity bezmocnosti a bezradnosti apod.), kognitivní (zmatek, dezorientace, nedůvěra, vzpomínky, poruchy koncentrace pozornosti, halucinace aj.), v chování a jednání (pláč, únikové reakce, alkohol, drogy, hyperaktivita, denní snění, náboženské zanícení, únik do nemoci, suicidální tendence, dále poruchy spánku, změna stravovacích návyků, sexuálních zvyklostí atd.), v tělesné sféře (potíže s dýcháním, únava, svalová slabost, senzorická přecitlivělost, nespavost apod.). Každá individuální ztráta, zejména u seniorů v silně zvýšeném měřítku, vyvolává souhrn negativních emocí. Rozlišují se materiální, funkcionální, vztahové, intrapsychické, rolové a systémové aspekty úbytku. Materiální ztráty se projevují poměrem starších osob ke ztracenému majetku (krádeže, požáry nebo povodně), osobním selháním (nepozornost, zapomnětlivost), sociálními změnami (rozpad nebo opuštění domova). Způsobují přetržení kontaktů s minulostí a zveličují absenci známého bezpečného prostředí. Funkcionální ztráty upozorňují na změnu osobní identity, životního prostoru, sociálních rolí, okruhu známých osob, poskytujících podporu i privátní perspektivu – vše v souvislosti se zdravotním oslabením. Představují hrozbu, omezení, překvapivou mimořádnou událost na životní dráze, náročnou životní situaci. Vztahové ztráty znamenají částečné nebo úplné, dočasné nebo trvalé přetržení vazeb. Kontakt s okolím seniorů ochromí smrt blízkého člověka, spojená se zármutkem, zdravotní či jiné problémy nejbližších. Intrapsychické ztráty, vnitřní, i latentní duševní stavy se objevují v podobě zmaření nadějí, plánů do budoucnosti, rozbití
DISKUSE
dosavadního ideálu. Většinou se promítají v destrukci očekávání. Ztráty rolí znamenají zjevné změny v očekávaném způsobu chování, vztahujícím se k určité životní pozici. U osob vyššího věku se v dřívějším profesním období jednalo o problémy související se zaměstnáním. Později se projevila příprava na zvládnutí situace při odchodu do důchodu, kdy nápadně do popředí vystupují otázky identity, sebeúcty, prestiže, sociální pozice. Do stejné kategorie lze zařadit postupné ztráty rodinných rolí a systémové úbytky (v rodině i jiné komunitě). Vzhledem k závažnosti výskytu úzkostných poruch starších osob je nutné upozornit na následky vlivu bezprostředního okolí. Strach patří k základním instinktům, stereotypním, nutkavým a přitom účelným projevům chování, které hrají významnou úlohu při prožívání i pro přežití. Intenzivní úzkostné a strachové reakce vždy odpovídají aktuální situaci, odloučení, formě ohrožení. Vedou k útěku, útoku, vyhnutí se. Staří lidé mají mnoho důvodů k úzkosti a strachu. Měnící se svět, technický rozvoj a zběsilé tempo života seniory vytlačuje až na okraj společnosti. S nelibostí vnímají tělesnou slabost, zhoršení zdravotního stavu, spoléhají se na pomoc druhých, cítí obavy z existence stáří, podporované alarmujícími zprávami médií o přepadení, loupežích, podvodech, týrání. Při osamělosti se navíc zvyšuje strach z nemocí, blížícího se umírání a smrti. Každý (ne)uvědomovaný pocit veřejně proklamované blamáže seniorů, falešná závažnost bytostně vnímaného individuálního selhání, včetně údajné ztráty osobní prestiže, silně ovlivňuje aktuální pozici starých osob ve společnosti, mezi sousedy, známými, v rodinné hierarchii. Křehcí a často nepochopení starší lidé, masírovaní tlakem společenského ageismu s urážlivým stigmatem pomalosti, slabosti, závislosti a senility, a marně očekávající důstojné završení životního běhu, navíc zbytečně trpí nebo se dokonce nacházejí v situacích ohrožení života ve zdravotních či sociálních službách obecně známé kvality.
Závěr Pouze vyspělá společnost dokáže opravdu ocenit význam a přítomnost starších lidí pro ostatní. Státy a vlády, které nedokážou podpořit seniory v jejich úporné snaze být nadále prospěšní a předávat pomyslnou štafetu mladším, budou čelit tvrdé kritice poučených, moudrých znalců života.
Literatura B
, M. 2005. Stáří a osamělost. In M , P. (Ed.). Schola gerontologica. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, s. 25–41. ISBN 80-210-3838-1.
DISKUSE
E
, S., . 2009. Wohlbefinden und Lebenssinn: Wege zum mentalen Gesundsein. St. Pölten: Gesundes Niederöesterreich. 127 s. ISBN 978-3868059120.
J
, H., K Z., H , I. 2004. Programování aktivit, motivování, akceptování a kognitivní rehabilitace. In K , Z., . Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, s. 436–445. ISBN 80-247-0548-6.
K M S
, S. 1996. Člověk – hodnoty – výchova. Prešov: ManaCon. 231 s. ISBN 80-8555-834-3. , I. 2010. Unaveni sluncem. Lidové noviny, 6. 3. 2010, s. 24. ISSN 1213-1385. , P., K -S , K. 2008. Názory a postoje české populace k seniorům: zpráva z výzkumu [online]. c2008, poslední revize 24. 7. 2009 [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://blisty.cz/files/2009/07/24/4_kvantitativni_vyzkum_populace_fin_2008.pdf
S
, V., H , H. 2008. Kvalita života ve stáří. In Ř , O., . Quality of Life in the Contexts of Health and Illness. Brno: MSD, s. 120–129. ISBN 978-80-7392-073-9.
Autor doc. PaedDr. Mojmír Vážanský, CSc., Mendelova univerzita v Brně, Institut celoživotního vzdělávání, Zemědělská 5, 613 00 Brno, e-mail:
[email protected]
