Senio.cz Vzpomínky, zážitky, zkušenosti a portréty starých lidí. Místo, kde mohou důchodci a penzisté realizovat své nápady. Senio.cz - vzájemná komunikace, vzdělávání, zábava - pro věkem starší, duchem mladé. Ucelený systém informací pro rodiny seniorů. Organizace a zařízení poskytující služby a produkty seniorům. První český portál pro seniory, který chce přispět k jejich plnohodnotnému životu. Vážení a milí čtenáři, dostává se Vám do rukou již třetí samostatné tištěné vydání Senio.cz, výběr toho nejnovějšího, nejzajímavějšího a nejlepšího, co můžete pravidelně číst na stránkách internetového portálu pro seniory www.senio.cz. Jistě jste si všimli rozšířeného obsahu autorských příspěvků. U některých jde o zkrácené texty, jejichž celé verze najdete na www.senio.cz. Přejeme si, aby Vás potěšily i ostatní texty, které přinášejí informace o všech našich společných aktivitách. Jana Lešikarová a Lucie Manková
„Senioři, nebojte se počítače“
Senio.cz exkluzivní partner ČRo 2 - Praha
Lektorka Ing. Eva Horáčková s kurzistou ing. arch. Otakarem Jankovcem
12. rozhlasová Akademie třetího věku 9. Seminář Prof. PhDr. Marie Königové,CSc. „Pohyb v kreativitě, kreativita v pohybu“. Pokračuje každou středu od 14. května do 18. června ve 21:30 hodin. Všechny studijní materiály jedině na www.senio.cz v Sekci KLUBY v rubrice VZDĚLÁVÁNÍ. „… POHYB je změna, pohyb je aktivita a aktivita je nezbytným předpokladem tvoření. Ale také sama tvořivost, tedy KREATIVITA se vyvíjí v čase, vyvíjí se naše poznání o tvoProf. PhDr. Marie Königová,CSc. řivosti, a to je pohyb v kreativitě. POHYB znamená nenechávat věci v klidu. Pohnout někým znamená někam ho přemístit, ale pohnout někoho může také znamenat dojmout někoho, citově na někoho působit. …“
Jak ovládnout počítač a internet a odstranit bariéry? To vyřešilo vedení Střední průmyslové školy strojnické v Táboře, když jako první vyhovělo poptávce a uspořádalo kurz práce na počítači a internetu pro specifickou skupinu uživatelů - seniorů s výše uvedeným názvem. Byl velice přínosný pro účastníky - seniory, ale i pro vedení a studenty - asistenty školy. Více uvnitř listu v článku „Přestala jsem se bát počítačů!“ a na www.senio.cz. Pocity absolventů shrnula jedna z nich výstižně: „...Zde si naopak připadám jako právoplatný člen lidské společnosti, kterému se okolí snaží pomoci.“
AVÍZA
Chcete být pravidelně informováni o novinkách na www.senio.cz? Přihlašte se k zasílání AVÍZ! Moduly avíza a kalendář byly na www.senio.cz realizovány díky finančnímu příspěvku Cz.NIC.
Historický Tábor na internetu
www.senio.cz představuje od března do prosince 2003 materiál o urbanistických a stavebních proměnách historického jádra Tábora v letech 1850-1999, na kterém se podílel člen klubu MOJESENIO ing. arch. Otakar Jankovec. Netradiční seriál o SRDCI našeho kanadského spolupracovníka Josefa Kratochvíla Osmnáct pokračování přinese informace i o souvisejících činna www.senio.cz nostech, sociálních a sociologických aspektech, činnosti obecní správy, problémech při budování technické infrastruktury, o sporech a postizích občanů, formách financování a ekonomických otázkách, památkové ochraně objektů a území prohlášeného za městskou památkovou rezervaci. Nemáte ještě svoji e-mailovou schránku? Neváhejte a zřiďte si ji! Senio.cz zahájilo zveřejňování seriálu, formou upoutávek, v rámci Firma LAAR,a.s. zprovoznila freemailovou službu pro seniory na 6. ročníku akce Březen měsíc internetu s mottem: „Internet bez www.senio.cz ve známém a vlídném prostředí, v ideální úpravě se bariér“, jako bezplatnou propagaci chystaného projektu Města standardním postupem, rychlým přístupem a se snadnou orientací. Tábor.
E-mail pro seniory
®
Senio.cz - první portál pro seniory s certifikáty ISO 9001 a ISO 14001
Senio.cz je registrovanou ochrannou známkou. Zápis do rejstříku ochranných známek byl proveden 24.3.2003. 1
www.senio.cz
Na lov do Kanady Ing. M. Svátek – Kanada, Ontario
Pád „železné opony“ otevřel také českým myslivcům normální možnosti lovu v krajinách přístupných do té doby pouze několika prominentům naší republiky a zbytku světa západně od naší drátěné hranice. Po deseti letech tento fakt upadá v zapomnění a pokud náš občan zatouží naplnit své přání lovu v Kanadě, zbudou mu romantické představy a řešení technických, finančních a organizačních záležitostí s cestou na vzdálený lov spojených. Shání literaturu, informace, poznatky a zkušenosti lovců, kteří již v Kanadě lovili. Bohužel, často se stává, že ani jeden informační zdroj nepodává skutečný a realistický obraz radosti a problémů s lovy v této obrovské (Česká republika by se do ní vešla téměř 150x) a různorodé zemi. Provincie a teritoria (je jich celkem 13) si řeší své záležitosti odděleně a nezávisle. Takže i ministerstvo řídící myslivost, rybářství, lesní hospodářství apod., má v každé provincii jiné podmínky pro svou práci, vydává jiné předpisy a nařízení. Není proto možno odpovědně prohlásit: „Já jsem lovil v Kanadě a znám to tam!“ Pouze: „V té či oné provincii to znám.“ Poprvé, a z hlediska tehdejší doby natrvalo a tzv. nenávratně, jsem přiletěl do Kanady před více než třiceti lety. Celkem bez prostředků, ale s romantikou tuto zem v očích československých občanů opřádající. Také s vysvědčením mysliveckých zkoušek, na jehož základě, ač pouze v češtině, jsem získal pomocí slovníku kanadský a ontarijský lovecký lístek na doživotí. Za těch třicet let jsem procestoval a prolovil celou Kanadu od oceánu k oceánu, v poslední době mám možnost jezdit i zpět k nám, porovnat českou myslivost s jinými a vychutnat a obdivovat positivní stránky na obou stranách, jichž je stále požehnaně. V Ontariu, s pouhým milionem čtverečních kilometrů, populací medvědů 200 000, losů zhruba 150 000, množstvím jelenců virginských (severní forma) a zvěří drobnou srstnatou, pernatou, škodnou a kožešinovou provádím a zprostředkovávám evropským, ale v posledních deseti letech hlavně českým myslivcům lovy velké trofejové zvěře. V Kanadě a Ontariu je mnoho míst, kam ještě nevstoupila noha člověka. Tam, kam nepřistane hydroplán, nedojede sněžný skútr nebo nevede řetězec jezer a řek splavných kanoí, je rezervace v pravém slova smyslu. KINNIWABI – „Hodně daleko“ – jak říkají Indiáni kmene Ojibway. Lovíme na okrajích nebo co nejblíže těchto obrovských prostor. Na naši evropskou myslivost se svou etikou, tradicemi, vžitými způsoby lovu musíme zapomenout a rychle přijmout zvyky a způsoby vžité zde. Mnohé se nám nebude zdát rozumným, nezapomeňme, že máme jedny z nejstarších myslivec-
www.senio.cz
kých zákonů v Evropě a stále ještě vynikající myslivost. Je nutné se co nejrychleji zorientovat a kanadské způsoby lovu akceptovat takové, jaké jsou. Zmíním několik hlavních překvapení pro evropské a české lovce. Ne trofej, lovecký zážitek a společnost lidí stejných zájmů, ale motivací je hlavně maso. Zeptáte-li se: „Jakého máš nejlepšího jelena?“, odpověď bývá: „120 kg.“ Nebo ještě lépe: „Laň mladá, křehká i pro
děti a bylo toho 80 kg!!“ Dále - zvěřina se nesmí v Kanadě prodávat. Nelze ji získat jinak než vlastním lovem. Současně je zakázáno nechat zvěřinu zkazit. Jelikož i dar bývá obchod, český lovec má dilema. Losí býk má kolem 650 kg živé váhy, co potom dělat s nějakými 4 centy zvěřiny, když do letadla to jaksi vzít nejde. Maso se tedy přece jen daruje kuchyni v loveckém táboře, ta z něj připravuje jídlo, ale účtuje jenom přílohy. Právo lovu má v Kanadě každý, kdo složí zkoušky z bezpečného zacházení se zbraní nebo prokáže, že je držitelem loveckého lístku v jiné zemi nebo provincii Kanady. Znalost řádu se při zkouškách nevyžaduje, ale v praxi se velice přísně trestá jeho porušení. Pytláctví je považováno za závažný zločin a rozhodně se nevyplácí. Lesní stráž, hajní, mají prakticky větší pravomoci než policie. Například mají právo zastavit a prohlédnout jakékoliv vozidlo na silnici, jakýkoliv mrazák a lednici v soukromém domě a kontrolovat označení zvěře známkou při transportu a v případě, že tomu tak není, výmluvy, že zvěř byla nalezena a jede se nález hlásit, řádně ozbrojeného člena stráže nezajímá a dotyčný je pytlákem. Jsou mu zabaveny prostředky k lovu či k získání zvěře. To znamená zbraň, sněžný skútr nebo motorová loď, ale i auto, kterým prostředky přitáhl nebo sebe přivezl. Dále 25 000 dolarů pokuty a vězení do 2 let. Kriminální rejstřík se všemi následky pro podnikání je také nepříjemný. Vesměs se nesmí lovit po setmění. Pes schopný sledovat podbarvenou stopu ještě severoamerických břehů nedosáhl, a proto za nejlepší mysliveckou ránu se považuje rána „mezi oči“. Situace v lesích, na začátku třeba kratičké sezóny odstřelu jelena, ale i losa s množstvím většinou nedisciplinovaných lidí se zbraní v ruce, je značně nebezpečná. Je řešena zákonem, který určuje obléci 40 % těla nad pasem do fluorescenční oranžové barvy předepsané vlnové délky, včetně pokrývky hlavy. Celý text na www.senio.cz 2
Anděl strážný? V době mého mládí, tedy zhruba před 50 lety, jsme bydlili v Praze 9 – Nad Krocínkou. Autobusy ještě nejezdily. Ve Vysočanech měly konečnou tramvaje č. 15 a 19 a Nad Krocínku se šlo buď „Stoupající“, což byl půlhodinový poměrně prudký kopec, nebo z konečné přes trať, kolem Odkolka po schodech – a těch bylo s krátkými přerušeními 186. Než se ale člověk dostal k úseku schodů, muselo se projít částí poměrně úzké cesty, která byla z obou stran ohrazena vysokou zdí, takže nebylo kam odbočit, kam utéci. Byl to asi 100 metrů dlouhý, velmi nepříjemný kus cesty, kde docházelo dost často k přepadení nebo pokusu o ně. No, byla jsem mladá, byla bych protancovala podrážky a tančit se jezdilo „do Prahy“. Bydlili jsme sice v Praze, ale Vysočany byly tehdy na okraji města. Takže z „Prahy“ jsem se vracela dost pozdě v noci, osvětlení špatné. Když jsem přicházela do tohoto nebezpečného úseku cesty, z druhé strany se kolébavě blížil hromotluk. Krve by se byl ve mně nedořezal. „Chlap jak hora, asi mne chce okrást a kdoví co ještě…“ - pomyslela jsem si. Říkala jsem si: „Pane Bože, pomoz mi, co teď?“ Mé kroky se zpomalily, potila jsem se
strachem. A vtom – pod levou rukou jsem ucítila sametovou srst ohromného černého psa. Kupodivu jsem se toho psa nelekla. Šel pomalu se mnou, těsně u mých nohou chvílemi zavrčel. A hromotluk? Ten zrychlil a po druhé straně cesty se plížil kolem nás u zdi a dal se na útěk. Pes se na mne podíval, řekla bych dokonce, že se usmál, došel se mnou k prvním schodům – a byl pryč. Ne, že by odběhl, prostě se vypařil, v jeden moment tu byl a v druhý moment prostě nebyl, byl fuč. Domů už jsem došla v pořádku. Co to bylo? Náhoda, shoda okolností, souhrn šťastných podmínek? Nebyla jsem vychovávána religiózně, ale dodnes věřím, že to byl můj anděl strážný. J.T.
Senioři a internet na ČRo 6 Je jedním z pravidelných témat čtvrtečních programů Českého rozhlasu 6 - JE TO NA VÁS připravovaných redaktorkou Mgr. Ivou Jonášovou. Živé vysílání diskuze se seniory, debata odborníků, reportáže z návštěvy seniorů v Táboře. Informace, fotografie, nahrávky na www.senio.cz v rubrice SOCIO/podrubrice Zprávy o nás. Názor seniorů? „Není nutné, abychom v něčem vynikali …každého uspokojuje jiný druh činnosti – aktivit …mít dojem, že i v seniorském věku jsem platným členem lidské společnosti, že se se mnou počítá…aktivita naplňuje poci- Klienti denního stacionáře G-centra, domova důchodců v Táboře odpovítem uspokojení. Zvyšuje to naše sebevědomí!“ dají na otázky redaktorce Ivě Jonášové 12. února 2003 Firma LIHO-BLANICE spol. s r.o. www.liho-blanice.cz • e-mail:
[email protected]
Čertík se ztratil
známá svou výrobou lihu velejemné konzistence a výtečnými, chvalně uznanými lihovými nápoji
K minulému číslu
Byl černý jako uhel, a tak ho jeho velitelka Věra pojmenovala Čertík. Vznikla mezi nimi láska na první pohled. Věra si kocourka Čertíka zamilovala. Předháněli se navzájem v pozornostech, jeden bez druhého dlouho nevydržel, bylo jim spolu moc dobře. Najednou se jí Čertík ztratil! Jakoby se zem pod ním slehla… Čekala, že se na noc vrátí, ale marně. Snad tedy ráno bude stát za dveřmi. Ve strachu prožila neklidnou noc. Nemohla usnout, a tak se jí zdálo, že i topení nějak divně praská. Co se to jenom děje? Nečekal na ni ani ráno přede dveřmi. Hledala ho tedy dál, po celém blízkém okolí, volala tak zoufale, že by se kámen ustrnul. Nic… Večer si šla uložit svetr do starožitné komody, která má čtyři těžké zásuvky. Když tu spodní otevřela, něco se na ní vyřítilo, div ji to nepovalilo. Byl to Čertík, který honem upaloval na zahradu se vyvenčit. Byl tak ukázněný, že jí ani to její navoněné prádlo za celou tu dobu neznečistil. Jak se tam ale dostal? Tu si vzpomněla, že si včera před televizí brala odtud svetr. Nechala asi pootevřenou zásuvku, protože se těžko zasouvá a spěchala shlédnout televizi. Zatím tam Čertík vklouzl si odpočinout. Po skončení seriálu zásuvku dovřela i s milým kocourkem. Teď si teprve uvědomovala, proč to topení tak nějak divně praskalo a odkud se ozývaly tak záhadné zvuky. To se její kocourek dobýval ven a prosil o vysvobození ze zajetí. Jistě přitom i žalostně mňoukal, ale Věra špatně slyší a přeslechla jeho volání o pomoc. Můj milý Čertíku, odpusť hluchým uším…
V tištěném vydání Senio.cz říjen – listopad 2002 jste našli i formuláře pro vytvoření svého Rozhovoru a Portrétu. Zde jsou některé z vašich odpovědí. Vaše první myšlenky, když ráno Čeho jste v životě dosáhl/a? vstáváte „Smaragdové svatby a 20 měsíců.“ „Pocit sucha sílí ducha“ „Nadhledu.“ „Co jsem to chtěla všechno udělat,“ „Mám dvě zdravé děti.“ „Jsem šťastná, že jsem se probudila“ Cítíte se spokojený/á? „Jaké je počasí.“ „Ano, abych přátele potěšil a nepřátele…“ Kdybyste byl/a zahradní nářadí, „Ano, spokojenost denně obnovuji.“ které by to bylo? „Ano.“ „Podpůrná konstrukce hrachoru „Jak kdy.“ v květu.“ Rozhlasové programy, které mám Čím myslíte, že jste zajímavý/á? rád/a „Se zuby v ústech nebo ve sklínce?“ „Rozhovory s inteligenty, občas „Svou pamětí.“ krásná noční muzika.“ „Pěknou postavou.“ „Písničky na přání.“ „Novým kloboukem.“ „„Dobré zprávy“, žel jich je málo.“ Klub MOJESENIO se, pro velký zájem, schází od února 2003 každý týden. Pokroky v práci na počítači a internetu jsou neuvěřitelné. Sledujte rubriku SOCIO/Zprávy o nás/SETKÁVÁNÍ.
Anežka Rytířová www.senio.cz
3
Paní magistro, co mi to vlastně podle toho předpisu je? S touto otázkou jsme se v lékárně nesetkávali často, ale na druhé straně určitě ne vzácně. Někdy byla odpověď snadná. Každý lék má jakési hlavní použití, ale má-li hlavní, může a má i další a těžko říci, že druhořadý účinek. V této skutečnosti může tkvět nepříjemná komplikace v odpovědi. Nevíme-li přesně záměr lékaře, můžeme svojí odpovědí pacienta velmi znepokojit. Ovšem pro farmaceuta platí především povinnost neoslabit důvěru pacienta, a tak se omezím jen na jeden případ, kdy jsem z pohledu na předložený předpis naprosto jasně věděl, o co šlo a co lékař sledoval. Již proto, že doručitel v letním období vstoupil do lékárny ve sporém a ležérním oblečení a z textu na receptu vycházelo, že on sám je autorem předpisu s udáním množství a rozměrů náplastí, z čehož jsem mohl dedukovat, jaké poranění pan doktor bude léčit. Ani se moc nedivil, když jsem jeho bolest situoval na jeho natržený kajak, na němž sjížděl od Suchdola Lužnici. Někdy jsem se setkával s recepty na léky k léčení dočasných chorob, které někteří pacienti vyzvedávali v lékárnách mimo své bydliště, postupovali tak i ti, kteří se nechtěli spoléhat na povinnost úředního tajemství ve všech zdravotnických zařízeních. Někdy tuto
nedůvěru živí i vtipy o tom, jak i v ordinaci se dávají někteří pacienti za vzor a tím se i prozrazuje jejich svízel. Jeden příklad: Pan Housle je vyšetřován v ordinaci a ještě chybí jedna kontrola, vyšetření konečníku, a tak paní doktorka říká: „Pane Housle, teď se Vám ještě podívám do konečníku.“ Pan Housle zbledne a zaběduje, a že se bez toho obejde. Paní doktorka mu chce dodat odvahy a konejší ho: „Ale, pane Housle, seberte trochu té odvahy, to je běžný postup, podívejte se, včera tu byl váš ředitel a při tomto vyšetření se jen usmíval.“ Na to pan Housle: „Ježí šmarjá, paní doktorko, u našeho ředitele to nebyla odvaha, ale praxe. Já nejsem žádný hlavoun a mně ještě nikdá nikdo do zadku nelezl.“ Tak možná to nebylo tak docela a že se ten pan Housle jmenoval jinak… V každém případě nemohl nikdy lékárník z předpisu vyvozovat nějaké důsledky přímo vůči pacientovi. Přesto však možno v této souvislosti doporučit vyzvedávání léku v nejbližší lékárně také z toho prostého důvodu, že předepsaný lék může být pádným důvodem k poradě lékárníka s lékařem. O.R.
Fama crescit eundo Tato zřejmá pravda již ve starém Římě zní ve volném překladu, že pověst či řečené slovo roste a košatí další chůzi ve smyslu pokračování ve sdělování… To jsem měl možnost si ověřit v úsměvné skutečnosti v loňském létě. Po opuštění Prahy před 54 lety a nyní již po překročení osmdesátky jsem se v Třeboni setkal více jak po šedesáti letech s bývalým spolužákem a přítelem. S radostí jsme se poznali, zašli do nejbližší kavárny a začali obvyklou otázkou: jak se máš, kolik máš vnoučat atakdále. Ujistili jsme se, že dobře, že s určitým nepochopením vnoučat v dospělém věku z nich máme jen radost a když jsem ještě dodal, že se cítím také po své třetí svatbě jako novomanžel, báječně mi přítel a pamětník mého „týnejdžrovského mládí“ gratuloval a rozešli jsme se, že ještě pokud to půjde, že si alespoň o Vánocích budeme vyměňovat pozdravy, a tak trochu si připomínat svá klukovská léta.
O minulých Vánocích jsem dostal obvyklý i když již tenčící se počet konecročních pozdravů a na jednom byla poznámka, že mne Jarek pomlouvá jako manželského fluktuanta v třetím manželství, ačkoliv je o našem manželství od studijních let v roce 1946 notoricky známo, že je příkladně setrvalé… Inu nedošlo Jarkovi, že některý šťastně ujařmený mužský se může dobře cítit jako novomanžel nejen po té první, ale i poté stříbrné a zlaté svatbě. … a dodal těm třem antickým slovům fama crescit eundo tisíciletý důkaz platnosti. Ota Rydlo
4
www.senio.cz
Neplacený vychovatel různé pomůcky místo hraček. Já jsem se na něj dívala jako na druhého tátu. Oldříšek pro nás vyhledával nebo vymýšlel hry a učil nás později i stolní hry, které jsem u Kašparů s děvčaty velmi ráda hrála. Udělal nám na mlatu houpačku. My jsme se mohly houpat. To byla nádhera! Nikdo nás neokřikoval. A ta jejich zahrada! Opět ráj pro naše skotačení. Také s námi chodil na vycházky do polí a nenápadně poučoval. Později jsem si uvědomila, že Oldříšek, kdyby mohl absolvovat školy, by byl vzorným vychovatelem. Nač však nejvíce vzpomínám – dělal nám tanečního mistra. Ke konci války se nesmělo nikde tancovat. Ale my jsme byly ve věku, kdy jsme se chtěly naučit tančit. Oldříšek si poradil. Ve stodole na mlatu nás učil prvním tanečním krokům. Uměla jsem téměř tančit již ve svých 12 letech a mám tanec a pohyb ráda dodnes. Celá rodina žila v klidu a v pokoji. Byli spokojeni. Oldříšek se nám věnoval ve věku, kdy se ostatní mládež baví pouze se svými vrstevníky. Byl k nám velmi trpělivý a teprve později jsem si uvědomila, jaká to byla od něj oběť. Když jsem četla poslední článek Pavly v Seniorských novinách č. 30 Duchovní síla spravedlnosti a posuzování, zdálo se mi, že je psán téměř o rodině Kašparových. Také v dalších článcích a přednáškách Pavla nabádá k lásce, toleranci, odpouštění a pouze kladnému myšlení. Zápornými a zlostnými myšlenkami ubíjíme vlastně sebe. U Kašparů nikoho nikdy neodsuzovali, nepomlouvali, vzájemně se měli rádi a ke všem dalším občanům byli vstřícní. Jednou za 2-3 roky zajdu za Oldříškem a Boženkou, nejstaršími ze sourozenců, kteří ještě žijí. Odcházím, jako by mne někdo blízký pohladil. Mám mnohem více síly a energie, protože oni svým klidem, postojem k životu a dobrými myšlenkami ji předávají. Musím připomenout, že oběma je hodně přes 80 let. U nich platí, že záporné myšlenky ovlivňují i naši tělesnou schránku. Na druhém hledají pouze dobré vlastnosti a myslím, že i okolí se k nim podle toho chová. Vědomě jim nikdo neubližuje. M.J.
Když se rodiče přestěhovali do městečka, kde jsem prožila dětství, byly mi asi 4 roky a sestra byla o 2 a 1/2 roku mladší. Tu musela maminka i při celodenním zaměstnání v domě hlídat, ale já jsem si neměla s kým hrát. Často jsem byla jako odložené dítě u příbuzných. Maminka hledala pro mne kamarádku na hraní, protože v místě nebyla mateřská škola. Blízko nás bydlela rodina, která měla několik dětí, nejmladší dcerka byla o rok starší než já. Maminka poprosila, zda bych si s těmito sourozenci mohla občas hrát. Tak začalo naše přátelství s rodinou Kašparových, na které vzpomínám vždy, když se mé myšlenky zatoulají k dětství. U Kašparů měli 4 dcerky a jednoho syna, který byl nejstarší, když jsem je poznala, snad již vyšel školu. Přesto, že jsem si já i sestra nejvíce hrály s nejmladšími dcerkami, byl často přítomen Oldříšek, jak mu v rodině říkali. Byl velmi šikovný a dělal nám, děvčatům,
Kterak chovati se na plesích Elegantní tanečník – dle různých pramenů sestavil K. Bochovský – v Třebíči na Moravě, 1899 Chceš-li dámu o taneček požádati, učiň tak než několika slovy, po té odejdi, pozoruješ-li, že dáma hudba počne, anebo po prvních taktech hudby. v hovoru pokračovati nemíní. Přistoupiv k dámě, pokloníš se a podáš jí pravou Nikdy se nevtírej za prvního tanečníka, ale neodpíruku, načež ji uvedeš do kola. Tančí-li se beseda rej jím býti, jsi-li požádán a cítíš-li se k tomu povonebo čtverylka a dámě tvé protějšek neznám jest laným. Mladí pánové ať nezapomínají, že pozváni a protějšku opět tvoje dáma, představíš je vzábyli jako tanečníci. jemně. Tance, jichž neznáš, raději netanči, abys Na plesích v uzavřených společnostech, jakož i na nebyl i tanečnice tvoje ostatními obecenstvu na plesích v místnostech veřejných dlužno zachovávaposměch. ti tatáž pravidla slušnosti vůči dámám, tanci a vešZa tance nemluv se svojí dámou, ale v přestávkeré společnosti, u výběru dam nejsme už tak příliš kách bav ji ušlechtile, lehce a zajímavě, o přítomvázáni a můžem se více říditi svojí náklonností. ných nemluv, nevtipkuj o nich na toilettě. Hovor Ještě několik slov o plesích maškarních. Jsme-li tvůj s dámou nebuď při tanci nikdy důvěrným, bys pozváni na maškarní ples v privátním domě, platí jí neuvedl „do řečí“. tu pravidla jako o plesích, jež jsme uvedli. S každou S touže dámou slušno jest tančiti jednou, nejvýše maskou, jíž neznáš, jednej opatrně, neboť nevíš, dvakráte, aby nevzniklo u ostatního obecenstva kdo se pod škraboškou skrývá. Zvláště buď opatrdomnění, že máte poměr důvěrný. ným s maskami dámskými. Nikdy nesmíš známou masku, s níž jsi Po tanci uveď dámu na její místo a poděkuj se jí poklonou nebo tančil, nechati samotnou.
Zimní kulturní zážitky obyvatel Domova důchodců v Chýnově I v zimě se mohli obyvatelé domova potěšit. Návštěvy čtyř divadelních představení, muzikálu, vystoupení heligónkářů, zpěváků souboru Písnička a pravidelné konání mše svaté přímo v objektu domova, které se mohli zúčastnit i občané města a okolí. Na co myslí klienti nejvíce? Už se těší na jaro, na první kytičky, procházky na sluníčku, protože dlouhá zima a málo slunečního svitu nedělá dobře snad nikomu. Jana Hejná a Zuzana Rothbauerová 5
www.senio.cz
Senioři a internet v Táboře Změna postojů návštěvníků klubu MOJESENIO. Senioři a internet? Bylo nás, dříve narozených, a je nás jistě mnoho, kdo na internet hledíme s odstupem jeho odmítáním pro náš věk. Stejně takový byl můj postoj k internetu. Nic nepomáhalo ani lákání mého vnuka, který měl snahu mě zasvětit do jeho tajů. Schůzky MOJESENIO, kde se zájemci o práci s internetem každou středu scházejí, jsem dlouho opomíjela. Ale jak šel čas, měnil se můj náhled. Uvědomovala jsem si, že byť senior, mohu být aspoň informována, cože ten internet přináší. Zvláště, když jsem poznávala seniory, kteří s velikým zápalem se chtějí poučit o internetu a i přes zdravotní potíže se přímo účastní kurzu pro seniory. Dnes poznávám, že i pro seniory se při práci s internetem otevírá svět, postupně krůček po krůčku se jím probojovávám a s radostí se učím, kam s tou myší, která mnohdy nechce poslouchat ne vždy pevnou ruku, jak vymazat, jak odeslat dopis, atd., atd. Mám dobrý pocit, že jsem překonala předsudek, že už na to v tomto věku nemám. Práce s internetem mi pomáhá nezaostávat v myšlení, ale ani v dění současnosti. Přesto ale, jako senior, upřednostňuji osobní kontakt, myšlenky přenášené na list papíru, psané rukou a velice si přeji, aby tato veliká vymoženost – internet - nebyla cestou odcizování člověka člověku, ale naopak. Ale to už jistě záleží na každém z nás, lidí, jak jsme schopni toto vše chápat a užívat, žít. Marie Dřevová
Včelařova moudrost kovy a tatínkovy práce byly dva krásné úly s propletenými slaměnými stěnami. A jako u broučků, přišlo jaro a s ním opětné vymetání, po něm vylétly roje a tu přišel dědečkův čas. Do úlů založil nová včelstva a podaroval sousedy. Jako mávnutím proutku ustaly nářky i potíže a právě v těchto rodinách včelařili dlouho poté, co my po dědečkově smrti s pláčem vyprovázeli jeho včeličky z domu. Dědeček mě oblažoval dudlíky, obalenými v medu, žertovně tvrdil, že jediná dcera na gruntě si to může dovolit. Vzpomínám na svého dědoušínka, bylo to tak sladké, tak sladké! ASE
Sluníčko se nám pomalu navrací, jeho paprsky mě zavádějí daleko do dětství, beru pero do ruky a píši. S přistěhováním naší rodiny do nového rodinného domku přibyl na zahradě i dědečkův včelín, ve kterém bylo do dvaceti včelstev. Naše maminka už byla zvyklá, že při každém jarním „vymetání“ si po zimě vyčerpané včelky rády sednou právě na plápolající bělostné prádlo a zanechávají po sobě nežádoucí hnědé skvrnky. A tak jednoho dne nešťastně sdělovala dědečkovi: „Tatínku, co budeme dělat, sousedka se zlobí, že jí naše včelky práší (slušně a odborně řečeno) na prádlo!“ Dědeček na její nářky reagoval pouze: „Cch, neboj se!“ V zimě se naše kuchyně proměnila v dílnu a výsledkem dědeč-
VELKÁ CESTA Každoročně se v červnu v Tabore pořádají „Czech Days“ (České dny), kdy se sjedou krajané ze široka daleka, z mnoha států Ameriky. Pan Cimpl s sebou přinesl a věnuje nám pohlednici z těchto oslav a brožurku českých receptů zdejších krajanů, kterou sestavila paní C. Vlasak a byla vydána v roce 1972 u příležitosti stoletého výročí založení městečka Tabor. V úvodu se anglicky píše, „Ačkoliv si dobře uvědomujeme, že je pravdou, že nejen chlebem živ je člověk, přesto si přejeme podělit se s vámi o některé z receptů, které zde byly předávány z jedné generace na druhou... Vzdejme též Bohu dík za svobodu a dostatek, kterých se nám tak štědře každého dne dostává, a též za ty, kteří zde před sto lety byli ochotni přes zkoušky a potíže k těmto cílům pracovat.“ Poslední věta úvodu končí slovy „Dobre chutnani!“ Ještě několik nádherných perliček anglických názvů jídel. Birdies - „Ptacki“, Pickled Pork Piaf - „Sulc“, Blood Sausages - „Jelita“, Bohemian Pancakes - „Livance“, Egg Drops for Soup - „Kapani“, Small Yeast Cakes - „Buchty“, Christmas Brad - „Houska“ (vánočka) a Never Fail Dumplings - knedlíky, které se vám vždycky povedou. www.senio.cz
Ještě projíždíme křížem krážem všemi ulicemi a píšeme si jejich jména - Janda Street, Vyborny Street, Kudrna Street, Hakl Street a dvě hlavnější, Lidice Street a Zizka Street. Z „Pamětní knihy“ se dozvídáme, že jsou to jména prvních osadníků, kteří sem přišli v roce 1869, tedy ještě dlouho předtím, než osada dostala jméno Tábor. Za chvíli jsme v Yanktonu. Laddie a Evelyn Kostel nás hezky vítají v jejich novém domě u golfového hřiště. „Golf mám rád, drží mě v kondici,“ říká pan Kostel, který vůbec nevypadá na svých 88 let. Říká, že po dlouhá léta organizoval zájezdy amerických krajanů do staré vlasti a už tam byl šestadvacetkrát. Poznal tedy určitě o mnoho více míst než my sami. Po chvíli jsme se s panem Kostelem domluvili, že je zcela možné, že jsme se už jednou předtím sešli! Zřejmě v letech šedesátých v Táboře na Žižkově náměstí. Za jarních a letních odpolední zde nikdy nebyla nouze o zvědavce, dospělé i děti. Někdo vždy seděl na schodech u Žižkova pomníku či okolo kašny uprostřed náměstí, na kamených stolech z dob husitských před museem, či na lavičkách pod kaštany u kostela. Jednoho dne všichni hleděli na nezvyklý zahraniční autobus a na zcela jinak oblečené lidi, kteří z něho vystupovali na kočičí hlavy prastaré dlažby. I já jsem se k tomu nějak nachomýtl. Od některého z čumilů jsem se mezitím už dozvěděl, že to jsou krajané z města Tábora v daleké Americe. Podle deníku zpracovali Helena a Pepa Kratochvílovi, Oakville, Kanada 6
Má účast na kurzu – práce s internetem 18.2.2003 byl ve Střední průmyslové škole strojnické v Táboře zahájen kurz pro seniory, kteří se chtěli blíže seznámit s internetem a naučit se ho alespoň částečně používat. Kurz byl rozdělen do 15 dvouhodinových lekcí po 60 minutách v hodině, školení navštěvovalo 7 seniorů a lektorkou byla paní inženýrka Eva Horáčková. I já, která mám velké zrakové potíže, jsem se do kurzu přihlásila s tím, že při zhoršení stavu očí kurz nedokončím nebo nebudu chodit tak často. Bylo mi vyhověno. Chtěla bych vyzdvihnout ochotu pana inženýra Gauseho, organizátora celé akce, který mi od první hodiny přidělil mladíka pouze pro práci se mnou. Nemohla jsem totiž pracovat s ostatními, protože jsem nedohlédla na tabuli a chozením blíže bych ostatní zdržovala. Můj instruktor mne nejprve naučil nalézt všechny údaje tak, aby se mi text lupou v přístroji zvětšil, a teprve potom jsem byla schopna hledat text v časopise, najít si, zda
mi někdo píše, odpovědět a hledat třeba v jízdním řádu. To, co jsem si poznamenala, jsem pod vedením instruktora dokonce dovedla zvětšit tak, že jsem nepotřebovala již na čtení svou lupu. Práce mne moc bavila i baví. Jsem spokojena, že se mi v průmyslovce tolik věnovali a naučila jsem se alespoň to, co bych mohla potřebovat jako nejdůležitější. Dále ještě musím ocenit, že ve zmíněné škole je pěkné, tiché prostředí a hlavně velká ochota pomoci nám, dříve narozeným. Při svém postižení se někdy setkávám s hodnými lidmi, ale také s těmi, kteří si myslí i dávají mi najevo, že bych měla raději sedět doma, když třeba rychle nenajdu při placení drobné peníze, nevidím na ně. Zde jsem si naopak připadala jako právoplatný člen lidské společnosti, kterému se okolí snaží pomoci. MJ
Připravujeme
Památky
Náš spolupracovník V.J.I. fotografuje a slovem doprovází zajímavé stavby v okolí Tábora. Zatím byly zveřejněny díly Románské stavby, Gotika, Renesance, Baroko, Klasicismus a empír. Dále připravujeme Selské stavby druhé poloviny 19. století.
Zveřejnění kreseb Kozáckých krojů s jejich charakteristikou od tělesně postižené členky klubu MOJESENIO
Záluží u Vlastiboře, sýpka 1861, stavení 1865
Oldřich a Božena aneb vzpomínky na květen 1945 Jaro promítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků. V květnu 1945 mi bylo osm let. Po naší jihočeské vesnici se rozkřikla zvěst: „Je konec války, po státní silnici už jedou Rusové.“ „Jedou!“ – bylo slyšet výkřiky. A těžká nákladní auta skutečně přijížděla. Co kdo měl s sebou, tak použil jako mávátko. „Ale co to?“ Soused vykřikl: „To jsou Němci.“ Auta se otáčejí směrem k nám. „Utíkejte,“ vykřikl někdo z dospělých a rozběhl se směrem ke vsi následován ostatními. Už je to jen pár metrů, když v tom nová palba. Střelhbitě zabíhám za roh. Měla jsem vyhráno. Takové štěstí však neměl můj 23 letý soused. Německá kulka ukončila jeho mladý život 10 metrů za mnou. A byl máj – hrdliččin zval ku lásce hlas… V mé rodné dědince žila i spořádaná rodina a ti měli děti Oldřicha a Boženu. V květnu 1945 už jejich dcera Božena byla provdána a právě byla šťastnou maminkou prvorozeňátka. Bylo po válce a zdálo se, že nic nemůže zkalit rodinné štěstí. Ale bohužel zkalilo. V okolních lesích zbylo plno válečných pozůstatků i zbraní. Lidé je horlivě vyhledávali. Revolver tam našel i mladý otec zmíněného novorozeňátka. V neděli, když jeho mladá manželka vcházela do místnosti s obědem, on v domnění, že má nefunkční revolver, škádlivě řekl: „Já tě zastřelím…“ Rána vyšla… On, když viděl, co udělal, namířil zbraň i proti sobě. Jejich novorozeného museli pak vychovat prarodiče… Profesor Pafko nedávno řekl: „Mám rád lidi, kteří mají nejen hlavu, ale i srdce.“ Třetí příběh, prožila moje přítelkyně ze Slovenska - od Popradu. Po posledním těžkém náletu zůstala jejich obec polorozbořená. V rodině bylo sedm dětí, nejmladší roční. Všem bylo zima a měli hlad. Protože takových „trosečníků“ bylo v obci hodně, ujal se pomoci Červený kříž. Uspořál zajišťovací akci v Čechách. „Kdo nabídne slovenským dětem pomocnou ruku?“ A Češi pomohli. Přihlásili se lidé bezdětní, či jen lidé, „kteří měli srdce“. Sedmiletá Pavla s devítiletou sestrou Evou a dalšími dětmi byly přivezeny ke svým dočasným adoptivním rodičům do Čech. Pavla a Eva se dostaly na Táborsko. Bez rodičů, nové prostředí – cizí řeč, cizí děti…Bylo to pro ně hodně těžké. Nejlépe skloniti hlavu do dlaní, neboť vlastní dlaně jsou nejlaskavější věc na celém širém světě. I slzy vysuší… Eva si nezvykla a po třech měsících odjela domů. Sedmiletá Pavla zůstala. V nové rodině pomáhala v domácnosti a při drobném hospodářství. Vychodila zde školu, pracovala v továrně a v Čechách se i provdala. Svým adoptivním rodičům nikdy nezapomněla dobro splácet vděkem. Avšak: „Domov má člověk tam, kde hrával kuličky.“ Gita Gabrielová
7
www.senio.cz
1. narozeniny www.senio.cz
„Přestala jsem se bát počítačů!“ Anketa - Senioři a internet - pro www.senio.cz Na různé otázky odpovídali studenti, lektoři a účastníci kurzu “Senioři, nebojte se počítače!“. Vybíráme pro vás některé jejich názory. Více najdete na www.senio.cz. Studenti: Změnil kurz váš vztah ke starší generaci? „Ano, vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat.“ „Ne, je kladný“ Co vás při práci asistenta nejvíce překvapilo? „To, že mají zájem o to, dovědět se něco nového.“ „Dost věcí, poměrně rychle chápali.“
Při příležitosti výročí zahájení provozu www.senio.cz (*2. 2. 2002) byl zveřejněn dosud nepublikovaný soubor básní Václava Kohoutka - Lesní hodiny z roku 1982.
Proč jste se rozhodl pracovat jako asistent účastníků kurzu? „Práce na počítačích mě baví. Rád někomu v oblasti počítačů poradím.“ „Protože si myslím, že je to docela zajímavá činnost…“ „Pro lepší známku z elektroniky.“
Václav Kohoutek - LESNÍ HODINY
Sbírka básní s ilustracemi básníkova přítele Miroslava Nováčka
Lektoři: Co bylo největší specifikum při přípravě kurzu pro seniory? „Vybrat látku, která by seniory zajímala a byla jim také prospěšná v praktické činnosti s PC.“ „…vymyslet metodiku, vytvořit vlídné prostředí a způsobit, aby čas strávený ve škole se stal vyvrcholením dne…“
Básně psal již od mládí. Některé byly otištěny v různých novinách a časopisech. Uspořádal je do sbírek: „LESNÍ HODINY“ a „SETKÁNÍ S KRAJINOU“, které nebyly dosud souborně publikovány. Ke konci svého života se vzorně staral o svou dlouhodobě nemocnou manželku Jaroslavu, a i přes údiv sousedů vykonával veškeré domácí práce sám.
Informace, kterou byste rád uvedl? „Rád bych se jako relativní mladík dočkal věku našich prvních seniorů - absolventů s takovým elánem a odvahou, jaké oni předvedli. Nedokážu vůbec odhadnout, jaké útrapy způsobí mé generaci technika za čtvrt století a s čím se já budu, jako budoucí senior, muset vypořádat. Tuším ale, že školám, které o to stojí, se nabízí nové společenské poslání.“ „Obdivuji všechny, kteří se do kurzu přihlásili. Mohou být příkladem mladým pro jejich nadšení a snahu nezůstat doma nečinně sedět a zajímat se o vše nové.“
KDYŽ MUŽSKÝ VĚŠÍ PRÁDLO Když mužský věší prádlo sousedky stojí za záclonou a chichotají se nemožným pohybům toho vrtáka
Čím byl kurz zvláštní? „…velký zájem seniorů a snaha se vše naučit…“ „…novostí – pro svou nenaplánovatelnost. Přinutil všechny zúčastněné pracovat na obsahu v průběhu hodin. Toto je poznání v zakořeněné konzervativnosti vzdělávacího procesu u nás obrovsky přínosné…“
Ale on ví co dělat protože mu stokrát žena říkala jak se věší košile že ručníky patří k sobě I když každý prádlový kolíček je ve vzpomínce bolestné bodnutí až do morku kostí jeho těžce nemocné ženy podhlavníky z nocí plné horkosti už voní mýdlem a větrem
Senioři: Co jste od kurzu očekávali? „Změnu počítačového analfabeta v informovaného uživatele počítače (povedlo se).“ „Že se naučíme základy počítačů a internetu.“ „Základní počítačovou gramotnost.“ Co bylo jeho největším přínosem? „Přestala jsem se bát počítačů!“ „…protože jsem v mládí neměl možnost se s touto technikou seznámit, doplnil jsem si touto cestou své vědomosti, což mne plně uspokojilo.“
Vzpřímil páteř jako stěžeň a čeká až vítr napne na šňůře plachty naděje protože všechno v něm mu brání vyvěsit bílé prostěradlo kapitulace
Projekt Senio.cz, LAAR, a.s., P.O.Box 13, Vančurova 2904, 390 01 Tábor
[email protected] • www.senio.cz telefon: 381 415 512 • fax: 381 415 519 PhDr. Jana Lešikarová a Mgr. Lucie Manková www.senio.cz
8
