Seminární práce na téma: Lidská práva _________________________________________
Škola:
SŠ Telekomunikační
Obor:
Digitální telekomunikační technik
Třída:
1. A
Datum:
9. dubna 2006
Obsah
1. Historie Lidských práv 1.1 Listina základních práv a svobod 1.2 Prohlášení nezávislosti USA (1776) 1.4 OSN - Všeobecná deklarace lidských práv - 1948 1.3 Francouzská revoluce (Deklarace práv člověka a občana 1789) 2. Ústava České republiky 3. Porušování lidských práv 4. Esej – trest smrti: pro x proti
Zdroje: http://sweb.cz/luvok/index.html http://natura.baf.cz http://www.respekt.cz http://zstrebivlice.blog.cz http://www.imaturita.cz http://cs.wikipedia.org
2
1. Historie Lidských práv Magna charta libertatum Magna charta libertatum neboli Velká listina práv a svobod byla vydána 15. června 1215 v Anglii. Na nátlak šlechty ji vydal anglický král Jan Bezzemek (proslul zejména ztrátou anglických lén ve Francii). Tento dokument se stal základem anglického a amerického práva, tvoří základní zákon anglické stavovské monarchie, omezující pravomoc panovníka ve prospěch šlechty a měšťanstva, garantoval nezávislost církve na králi. Ustanovoval, že žádný svobodný obyvatel nesmí být pronásledován nebo zatčen bez zákonného rozsudku (Habeas corpus). Skládá se ze 63 článků, ve kterých je uvedeno například slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, zavedení jednotných měr a vah, či povolení přístupu cizích obchodníkům na území Anglie. Tato smouva zakazovala králi bez povolení šlechty vyhlásit mimořádné daně a považuje se za jeden ze zárodků demokracie v Anglii.
1.1 Listina základních práv a svobod Hlava první Obecná ustanovení Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. (3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Článek 4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,
3
které splňují stanovené podmínky. (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.
Hlava druhá Lidská práva a základní svobody Oddíl první Základní lidská práva a svobody Článek 5 Každý je způsobilý mít práva. Článek 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.
Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. (3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. (4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji pustit na svobodu. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. (6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Článek 9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
4
Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Článek 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Článek 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Článek 14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
5
(3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Oddíl druhý Politická práva Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanové zákon. Článek 18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. Článek 19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Článek 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
6
Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. (2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. (3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu voleného práva stanoví zákon. (4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Článek 23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Hlava třetí Práva národnostních a etnických menšin Článek 24 Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Článek 25 (1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.
Hlava čtvrtá Hospodářská, sociální a kulturní práva Článek 26 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince. Článek 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu a bezpečnost státu, veřejného pořádku
7
nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Článek 28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. (2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Článek 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 33 (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. (2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Článek 35 (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí. (2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
8
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Hlava pátá Právo na soudní a jinou právní ochranu Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanové-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Článek 37 (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. (2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. (4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Článek 40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. (5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
9
Hlava šestá Ustanovení společná Článek 41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. (2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad. Článek 42 (1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky. (2) Cizinci používají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. (3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Článek 43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Článek 44 Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.
1.2 Prohlášení nezávislosti USA (1776) 4. července 1776 kongres schválil Prohlášení nezávislosti - změna v postavení člověka, občanský princip, osobní svoboda, svoboda projevu, právo zvolit si vládu… Hlavním tvůrcem Prohlášení nezávislosti byl Thomas Jefferson. Anglický král Jiří III. nezávislost kolonií odmítl. Boje o nezávislost trvaly 6 let, na stranu budoucích Američanů se posléze postavily i Španělsko a Francie. Deklarace nezávislosti, červenec 1776: "Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi kterými jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, jež odvozují svou oprávněnou moc od souhlasu těch, kterým vládnou..." Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 byla prohlášením určitých nároků na pravdu: "Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi kterými jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí." Teze Deklarace nezávislosti je universalistická, stejně jako křesťanství či jeho nároky. Křesťanství je dobré - samo sebe vnímá jako dobré - pro každého vždy a všude: pro Žida i pro Řeka, pro Římana i pro barbara, pro Evropana i pro Američana, Afričana či Asijce, před tisíci lety i dnes, zítra a navždy. Je
10
Pravdou o patřičném vztahu Boha k člověku i člověka k Bohu, jakož i člověka k člověku. Deklarace nezávislosti postuluje pravdu - či to, co za pravdu považuje - v politickém řádu, v politické společnosti. A zde postuluje, že pravdou, mravním právem a nárokem každého člověka v důsledku jeho samotného lidství je žít ve svobodě. Je to právem nejen Angličana či Američana, nýbrž každého Bohem stvořeného člověka. Byla Deklarace nezávislosti revoluční? Filosoficky ano, jakožto universalistický dokument byla radikální, tj. jdoucí ke kořenům idejí, společensky však v Americe druhé poloviny 18. století příliš radikální nebyla. A pak, samozřejmě, po roce 1776 byla na ní ustavena politická obec, v níž jsou tudíž její principy konzervativní - ti, kdo je v oné politické obci hodlají konzervovat, bránit a ochraňovat, jsou po právu nazýváni konzervativci; stejně jako ti, kdo v křesťanské civilizaci hájí ortodoxní křesťanství. A nic na tom nemění fakt, že v Sovětském svazu, nacistickém Německu či v maoistické Číně by principy Deklarace působily jako nesmírně revoluční, ba až buřičské. Principy Deklarace jsou sice universální, vztahují se na všechny lidi na světě, ale byla na nich ustavena v konkrétní době jen jedna partikulární obec, konkrétně americká republika. Jak měla principy Deklarace uplatnit ve svém vztahu ke zbytku světa, tj. ve své zahraniční politice? Jakákoli politika hodná toho jména musí mít svou principiální i svou praktickou složku. Musí vědět, jakým principům, cílům, ideálům chce sloužit, a musí si zvolit ty nejlepší prostředky k jejich dosažení. Ty vybírá největší praktická politická ctnost, která je latinsky zvaná prudentia - rozvážnost, rozumnost, uvážlivost; je to praktická moudrost. Otcové zakladatelé americké republiky ji vnímali jako novou, unikátní společnost, tu nejsvobodnější, a zároveň postavenou na těch správných politických principech. Svět, který viděli v Evropě - a v ještě větší míře kdekoli jinde - byl nesvobodný. Proto za prakticky moudré považovali, aby se nová svobodná americká republika od tohoto světa izolovala, aby vůči němu vedla izolacionistickou zahraniční politiku. Američané za nejmoudřejší považovali se do Evropy nevměšovat...
1.3 Francouzská revoluce (Deklarace práv člověka a občana - 1789) Francouzskou revoluci vyvola absolutistická monarchie a excesivní chování příslušníků aristokracie, kdy si před nimi nebyl zejména na venkově nikdo jist životem ani právem. Hlavní myšlenky Deklarace práv člověka a občana byly svoboda a rovnost před soudem;zákonem, právo na soukromé vlastnictví a osobní svobodu. Deklarace práv člověka a občana z doby Francouzské revoluce. Národní shromáždění už 26. srpna 1789 prohlásilo v sedmnácti článcích “přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka”. Principiální charakter těchto článků je zdůrazněn jejich osvícenským původem, snahou definovat základní práva a svobody “pro všechny lidi, všechny časy a všechny země”, skutečností, že Deklarace byla součástí všech francouzských republikánských ústav včetně dnešní, a konečně i samotným textem Deklarace: osvícenský optimismus a apriorní, přirozenoprávní povaha lidských práv vyplývá z tvrzení preambule, že “neznalost, opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád”. Jednotlivé články pak zakotvují stěžejní principy liberálního státu a nejdůležitější lidská a politická práva. Zásadní význam mají všechny, protože však nemá smysl sem Deklaraci přepisovat, vyberme jen výrazné ideje, které leckdy přesahují například naši pozitivní úpravu: “Sociální rozdíly mohou být založeny pouze na společenské prospěšnosti.” (čl. 1) “Cílem každého politického společenství je zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti útlaku.” (čl. 2) “Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému. Výkon přirozených
11
práv člověka nemá tedy jiných omezení než těch, která zajišťují ostatním členům společnosti požívání stejných práv.” (čl.4) “Zákon nemá právo zakazovat jiné, než činy společensky škodlivé.” (čl. 5) “Všem občanům... jsou dostupné veškeré veřejné hodnosti, místa a úřady podle jejich schopností a bez rozdílů, než těch, které vyplývají z jejich ctností a talentu.” (čl. 6) “Zákon nesmí stanovit jiné tresty než nezbytné a zjevně nutné...” (čl. 8) “(Veřejná) moc byla tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli k osobním výhodám těch, jimž je svěřena.” (čl. 12) “(Obecná daň) Musí být rozdělena stejně mezi všechny občany úměrně jejich majetkovým poměrům.” (čl. 13) “Společnost má právo požadovat na každém veřejném činiteli, aby jí skládal ze své činnosti účty.” (čl. 15) “Společnost, v níž nejsou zajištěny záruky práv ani zavedeno oddělení jednotlivých mocí, postrádá ústavy.” (čl.16) Jiné články zakotvují suverenitu lidu, rovnost před zákonem, presumpci neviny, svobodu projevu či ochranu vlastnictví.
1.4 OSN - Organizace spojených národů (listiny)
Původ názvu Organizace spojených národů Název Organizace spojených národů (the United Nations), dále jen OSN, byl navržen prezidentem Spojených států amerických Franklinem D. Rooseveltem a poprvé byl tento název použit v "Deklaraci Organizace spojených národů" 1. ledna 1942. Během druhé světové války se představitelé 26 národů zavázali svým vládám ve společném pokračování bojů proti silám Osy (Německo, Itálie a Japonsko). Smlouva OSN byla sepsána představiteli 50 zemí na konferenci OSN, která se uskutečnila v San Franciscu v době od 25. dubna do 26. června 1945. Tito delegáti rokovali o základních návrzích vypracovaných představiteli Číny, Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států amerických v Dumbarton Oaks v srpnu až říjnu 1944. Smlouva byla podepsána 26. června 1945 představiteli 50 zemí. Polsko, které se nezúčastnilo konference, podepsalo smlouvu později a stalo se tak jednapadesátou zakládající členskou zemí. OSN začala oficiálně existovat 24. října 1945, kdy byla smlouva ratifikována Čínou, Francií, Sovětským svazem, Velkou Británií, Spojenými státy americkými a většinou dalších signatářů. Den OSN je oslavován každoročně 24. října.
Listina základních lidských práv a svobod byla přijata OSN 10.ledna 1948: Tento dokument má 6 hlav ,které se děli na oddíly.Celkový počet článku (zákonů) je 44. Názvy hlav:Hlava První –Obecná ustanovení Hlava Druhá-Lidská práva a základní svobody
12
Hlava Hlava Hlava Hlava
Třetí-Práva národnostních a etnických menšin Čtvrtá-Hospodářská ,kulturní a sociální práva Pátá- Práva na soudní a jinou právní ochranu Šestá- Ustanovení společná
Všeobecná deklarace lidských práv New York, 10. 12. 1948 Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948.
2. Ústava České republiky Ústava ČR navazuje na listinu základních práv a svobod přijatou OSN v roce 1948.Česka ústava byla přijata 1.ledna 1993 ,při rozdělení ČSR.Od té doby prošla pěti úpravami.Tento dokument má 8 hlav, které se děli na jednotlivé články(113). Názvy hlav: HLAVA PRVNÍ - Základní ustanovení HLAVA DRUHÁ - Moc zákonodárná HLAVA TŘETÍ - Moc výkonná HLAVA ČTVRTÁ - Moc soudní HLAVA PÁTÁ - Nejvyšší kontrolní úřad HLAVA ŠESTÁ - Česká národní banka HLAVA SEDMÁ - Územní samospráva HLAVA OSMÁ - Přechodná a závěrečná ustanovení Česká ústava je souborem těch nejdůležitějších práv.Činy ,které jsou v rozporu s ústavou jsou trestány tou nejvyšší formou.
Preambule My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
13
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
3. Porušování lidských práv Strach nad Buena Vista Respekt navštívil rodiny Castrových vězňů na "ostrově svobody"
Je jich pětasedmdesát a dostali dohromady 1454 let kriminálu. Stačilo přitom málo: myslet si něco jiného než ti, kteří jim vládnou. "Vězni kubánského jara" mají za sebou první půlrok svých mnohaletých trestů a jejich blízcí hledají cestu, jak žít dál v těžké době. Koncem září jsme na Kubě navštívili několik z nich. Vezmu pistolku a půjdu Oceán doráží na prázdnou pláž na konci Manzanilla, jednoho z mála velkých měst na jihovýchodním pobřeží Kuby. Jeho sílu krotí hráz korálových ostrovů. Navzdory horku a krásně modré vodě se tu na písku nikdo nesluní. Turisté tu nejsou a Kubánci vylehávání u vody neholdují. Z nábřežní cesty na pláž jen občas sejde skupinka teenagerů nebo rodina s dítětem, aby si tak, jak jsou, v triku a kraťasech, zadováděli ve vlnách. Mladý černoch plaví ve slané vodě koně, kteří celý den tahají povoz - zdejší městskou dopravu. Od nábřeží se táhnou řady nízkých domků, skoro na každém zápraží sedí jeden dva lidé, hlouček mužů hraje u stolu na ulici domino. Z jednoho stavení se ozývá dětský pláč. Čtyřletý chlapec vzdoruje matce a tetě a ani za nic nechce jít v odpoledním žáru spát. Otce už přes půl roku neviděl. Když si Julia Valdése (52) letos v březnu odvedla policie, zrovna také spal. "Sháněl ho hned, jak se probudil. Řekla jsem mu, že táta šel na ryby. Tušila jsem, jak těžké pro něj bude smířit se s tím, že je táta zavřený a dlouho bude. Chtěla jsem ho na to postupně připravit," vzpomíná manželka Cruz. Syna však stesk trápí stále: "Občas přijde a řekne mi: Maminko, my tolik trpíme. Vezmu pistolku a půjdu tátu vysvobodit." Když si pro Julia Valdése přišli, v jeho domě právě probíhala hladovka za osvobození politických vězňů. Po dobu jednoho měsíce se u manželů, kteří vedli v dvousettisícovém Manzanillu Hnutí za lidská práva a nezávislou knihovnu, střídali každý den v protestu dva lidé. Většinou si povídali se svými hostiteli nebo s přáteli, které si s sebou přivedli, v proutěných houpacích křeslech vstupní místnosti. Její dveře, vedoucí přímo do prašné ulice, byly jako ve většině kubánských domů téměř celý den otevřené dokořán. Protestní akce proto nebyla žádným tajemstvím, věděli o ní sousedi i policie. Navíc na domě celý měsíc visel seznam se jmény politických vězňů a kubánská vlajka. "Nic neskrýváme, máme dveře otevřené," říká Cruz. "To, že si myslíme něco jiného, než hlásá oficiální ideologie, není přece žádný zločin. Naší jedinou zbraní je naše duše, papír a tužka." O to víc ji zaskočilo, když policie dva dny před koncem akce vtrhla do domu. "Chovali se, jako by zatýkali vraha," říká Cruz. Jejímu manželovi hned nasadili pouta a začala nekonečná domovní prohlídka. Tajní policisté si odnesli nejen deklaraci lidských práv a politické knihy, ale i většinu rodinných fotek. Dokonce si dali tu práci a z dřevěné knihovny v rohu pokoje seškrábali název, který na ni manželé napsali. Pojmenovali ji totiž podle plavidla s kubánskými uprchlíky, které nechala vláda před devíti lety potopit na moři. V dalších dnech policie obcházela sousedy a snažila se vyzvědět, zda na zatčeného nevědí nějakou špatnost ze soukromého života. "Mají ve zvyku tvrdit, že politický vězeň byl špatný občan," říká Cruz. Nic takového se ale nedozvěděli. "Naopak někteří lidé z okolí za mnou přišli se slovy: ,Víme, že váš manžel je slušný člověk a dobrý soused. To
14
tenhle systém je špatný a prezident je špatný, nemá rád svůj lid. Ale co můžeme dělat.' Málo lidí je jako my a protestuje proti režimu veřejně," říká Cruz. "Hodně lidí se mi naopak začalo vyhýbat, mají strach."
Jak by mluvil on Režim je totiž nevyzpytatelný. Tomu, kdo se přátelí se ženou politického vězně, se nemusí stát vůbec nic. Ale také může znenadání třeba přijít o práci. Státní policie pak už dohlédne na to, aby jinou nesehnal. Julio Valdés byl bez práce celých devět let. "Když se začalo veřejně mluvit o jeho protestu proti režimu, vyhodili ho z podniku vykládajícího zboží z lodí. Dělal tam celých dvacet pět let," vzpomíná Cruz. V tu dobu byla v domácnosti, a protože nebyla šance, že by jejího muže nějaký podnik znovu zaměstnal, začala chodit po domácnostech žehlit prádlo. Za domem začali chovat slepice a prase a prodávat vejce a maso. Tajně, sousedům nebo na ulici, protože takové podnikání nejde na Kubě provozovat legálně. Od nejhorší bídy rodinu zachraňovaly jen občasné dary zahraničních organizací. Ztráta práce není jediné riziko, které lidem nepohodlným režimu hrozí. Policie je může šikanovat, jak se jí hodí. Cruz vzpomíná na otřesný zážitek z doby, kdy se blížily synovy první narozeniny. Manžel šel sehnat jídlo a ona balila dárky. "Vtom někdo klepal na dveře, vzala jsem dítě na ruku a šla otevřít," říká. Stáli tam tři policajti a ukazovali příkaz k domovní prohlídce. Všimla si, že na něm není razítko a nechtěla je pustit dovnitř. "Odhodili mě tak, že syn narazil tváří na roh dveří," říká. "Prohledali celý barák, dárky rozdupali. Jeden z nich si strčil do kapsy tisíc pesos, která jsem měla schovaná. Říkala jsem mu - ohlásím tě jako zloděje. Smál se - co si myslíš, že dokážeš? Našel jsem protistátní časopis. Ty budeš mít problémy, protože jsi proti režimu." Žena se však přesto pustila do předem ztraceného boje. Šla zranění syna i krádež ohlásit na policii. Vysmáli se jí, že když policisté neměli identifikační čísla, nemohli to být policisté, ale obyčejní zloději. Nakonec byla naopak ona obviněna z pomluvy, k soudu se však její případ nikdy nedostal. "Chtěli mi jen nahnat strach," říká. "V téhle zemi není spravedlnost." Manžela mohla od jeho uvěznění navštívit jen jednou. Zděsily ji hrozné podmínky. "Vedro, komáři, švábi, krysy. Díra v podlaze a nad ní kohoutek na splachování i na pití. Odsoudit na dvacet let takového života člověka, kterému je 52 let, má vysoký krevní tlak a nemocné ledviny, je totéž jako dát mu doživotí," říká. "Jeho uvěznění je pro mě a pro syna hrozná rána. Ještě jsme se z ní nevzpamatovali. Ale raději vám řeknu, jak by mluvil můj manžel. Říkal mi: Máme proti sobě tvrdého nepřítele. Dali mi dvacet let a já počítám s tím, že si je odsedím. Když mě pustí zítra, tak dobře, díky bohu. Počítám ale s nejhorším." Dav s kameny Režim nepromešká jedinou příležitost, jak vězňům a jejich rodinám situaci ještě zhoršit. Dal si záležet na tom, aby vězni byli co nejdál od svých rodin. V zemi, kde nefunguje hromadná doprava, je cesta napříč Kubou opravdový výkon. Shánět lístek na vlak či autobus je třeba začít už několik dní předem, navíc je v poměru k platům nehorázně drahý. Člověk si může vybrat: buď se přidá k desítkám stopařů lemujících každou křižovatku, nebo dá za cestu víc než svůj měsíční příjem (průměrný plat v zemi není vyšší než 10 dolarů, tedy asi 300 pesos). Rodina dalšího vězně ze Santiaga - Clara Sáncheze - si vybrala druhou možnost. Na cestu ze Santiaga do Havany však jeho manželce a matce nestačilo, ani když daly své dva měsíční příjmy dohromady. Vyšla je na 500 pesos, žena vydělává jako účetní kolem 300 a matka bere důchod něco málo přes 100 pesos. Nebýt dalších sedmi sourozenců vězněného, nemohly by si návštěvu vůbec dovolit. Obtíže s cestováním odsouvají do pozadí fakt, že návštěvy jsou povolené zřídka - rodiče nebo sourozenci mohou přijet jednou za dva měsíce, manželky dokonce jen jednou za půl roku. K tomu se přidává strach, co nejen s fyzickým, ale i s duševním zdravím mohou udělat dlouhá léta v příšerném žaláři. "Bojím se, že když si bude muset odpykat celých patnáct
15
let, psychicky ho to postihne," říká žena Alexise Rodrígueze Fernándeze z padesátitisícového Palma Soriana na východě Kuby. "Zatím se drží, naposledy mi psal, že byl třetí v šachovém turnaji, který si ve vězení uspořádali. Museli na sebe křičet tahy z jedné cely do druhé." Když si pro manžela přišli, bála se manželka Luisa dokonce o jeho život. Nebyl totiž právě doma. "Brečela jsem, měla jsem strach, aby ho nenašli někde mimo dům," přiznává žena trýznivou nejistotu o tom, čeho všeho by režim mohl být schopen. "Mohli by ho zabít a tvrdit, že je nezvěstný. Nikdy bychom se nedozvěděli, co se s ním opravdu stalo. Nebo mu dát trest smrti s odůvodněním, že se pokoušel utéci." Protože manžel odjel za některým ze svých přátel z opozice a ani jí neřekl, kam vlastně jede, nemohla mu dát žádnou zprávu ani se ujistit, že je v pořádku. "Pět policistů tu zůstalo přes noc a ráno šel jeden z nich se mnou do práce," vypráví manželka Luisa. "Přesto se mi v práci podařilo poprosit švagrovou, ať na manžela počká na kraji ulice a řekne mu: Měj se na pozoru, doma na tebe čekají." Díky vzkazu se Alexis vydal vstříc zatčení až odpoledne, aby se ještě mohl rozloučit s manželkou. "Když nasedal do auta, volal: Kuba bude brzy svobodná," vypráví Luisa. "Přišli mi to říct sousedi, kteří hráli na ulici domino." O brutálních praktikách státní policie ví paní Luisa své. Manžel shromažďoval podpisové archy projektu Varela, dohromady se mu z východních provincií sešlo na jedenáct tisíc podpisů. S přáteli z opozice se scházel v domě jednoho z nich (z malého Palma Soriana pocházejí tři z 75 "jarních vězňů"). "Pomáhala jsem mu doma, ale na schůze mi chodit nedovolil," říká. "Bylo to nebezpečné." Několikrát se totiž stalo, že na rokující disidenty čekala před domem banda naverbovaná státní policií a ztloukla je. Podobný dav čekal i na paní Luisu, když se šla den po zatčení zeptat na policii, co bude s manželem dál: "Státní bezpečnost obešla celé město dům po domu. Říkali lidem: Jsou to kontrarevolucionáři a hnusní červi. Musíte se zúčastnit demonstrace proti nim, je to na obranu revoluce. Jedni tam šli proto, že nepřemýšlí. Druzí proto, že se báli státní bezpečnosti něco odmítnout a měli strach, že přijdou o práci." Shluk lidí, který byl celý den před policejní stanicí, ji dovnitř vůbec nepustil: "Byli tam nejen muži, ale i ženy a bosé děti," říká paní Luisa. "V rukou měli klacky a kameny. Nenechali mě projít." Až budeme chtít Zarytou nenávist představitelů režimu a strach okolí zastat se člověka, který upadne v nemilost, poznala na vlastní kůži i špičková kubánská neuroložka Hilda Molina (60). Kdysi patřila mezi lidi, které si režim hýčkal. Studium skončila jako nejlepší v ročníku, vedla neurologický ústav, jezdila na stáže do zahraničí a před deseti lety byla rok členkou parlamentu. "Otec bojoval spolu s Castrem," vzpomíná na své dětství a mládí. "Dlouho jsem revoluci upřímně milovala a věřila tomu, co Castro vykládal. Jeho slova o sociální spravedlnosti se podobala tomu, co kázali v kostele." Zlom přišel ve chvíli, když se začátkem devadesátých let rozhodla, že vybuduje nové neurologické centrum na světové úrovni. Povedlo se. Pak ale ministr zdravotnictví přišel s tím, že její klinika nebude přístupná pro Kubánce, nýbrž jen pro dolarové pacienty ze zahraničí. "Křičel na mě: Je to příkaz revoluce. Tak to musí být," vzpomíná paní Molina. Lékařka se rozhodla, že než aby příkaz splnila, raději z centra odejde. Zároveň se vzdala i místa poslankyně. "Zpočátku moji kolegové říkali: budeme společně hájit tuhle spravedlivou věc - aby centrum zůstalo takové, jak jsme zamýšleli," říká doktorka. "Nakonec všichni mlčeli. Báli se. Někteří se s tím smířili, jiní zůstali při cestě na nějaký kongres v zahraničí." Dnes žije žena se svou starou matkou ve dvou místnostech na havanském předměstí. Jediného syna, který utekl do Argentiny, už devět let neviděla. Své dva vnuky zná jen z fotek. Nebere žádné peníze, její matka dostává důchod 103 pesos. "Nebýt peněz od syna, asi bychom zemřely hlady," říká Hilda Molina. Že měla ohledně "svého" centra pravdu, dnes zažívá krutě na vlastní kůži. Nedávno si zlomila ruku v zápěstí a doktor jí to spravil tak nedbale a špatně, že ochrnula. "Ten doktor není viník, je jen produktem systému - kubánské zdravotnictví je ve strašném stavu," říká neuroložka. "U nás v centru by mi dokázali pomoci. Tam ale nemůžu jít, když jsem Kubánka." Hilda Molina poslala už několik desítek žádostí, aby jí režim dovolil odstěhovat se za synem. Zpočátku proto, že se jí stýskalo po vnucích, v poslední době i proto, aby si
16
mohla léčit zmrzačenou ruku. "Mělo to jediný výsledek," říká doktorka Molina. "Nedávno mě navštívil důstojník z imigračního oddělení a řekl mi: Váš mozek patří této zemi, je jejím vlastnictvím. Budete moci odjet, až my budeme chtít." Hana Čápová, Kuba
4. Esej – trest smrti Má opravdu každý právo na život? Má „právo“ žít i člověk velice nebezpečný a nenapravitelný? Jakou cenu má vlastně zločinec? Pokud je někdo mnohokrát trestaný, masový či sériový vrah, který svých činů nelituje, má cenu aby žil? Stojí společnosti to riziko za to? Dnes jsem přemýšlel nad tím, zdali by se měl zavést trest smrti. O vrazích většinou koluje představa, že jsou to nějaké zrůdy. Bytosti které ztělesňují to nejhorší na této zemi. Spousta lidí se nechová tak, jak by vyhovovalo platným normám té dané společnosti. Někdo víc a někdo míň, někdo je možná úplně čistý a nemá ani malou špatnou věc, kterou už by neudělal, kdyby se čas vrátil. Kdo má právo rozhodnout o životě jiného člověka? Není pak stejný, jako ten odsouzený? Zabití je jednou zabití, výsledkem je někdo mrtvý. Prostě člověk člověka nemůže odsoudit k trestu smrti a tvářit se, jako lepší člověk než ten, kdo taky vraždil. Já je nechci hájit, ale opravdu mi to přijde absurdní. Co například takový zločin z vášně - to by přece šlo odpustit - za předpokladu, že bude docházet k psychiatrovi, protože takový člověk to podruhé neudělá. A jako největší problém vidím justiční omyly!!! Těch se nikdy nevyvarujeme. Ale kdyby se jednalo o sériového vraha? Má někdo právo brát jinému život? A názory oko za oko, zub za zub jsou staré a hloupé. Myslím si, že problém je již ve vězeňském systému. Proč se vracet do středověku tím, že budeme popravovat. Izolovat kriminálníky dostatečně od ostatních, to je podle mě to správné řešení. Ale na druhou stranu - proč vybavovat vězení televizí, topením a vybranou stravou? Tyto vymoženosti bych vězňům zakázal, protože trest má být trestem a ne spokojeným životem, ve vězeňském prostoru. Podle mého názoru, není tak velký trest smrt, jako žít mezi vrahy v méně příznivých podmínkách. Já bych navrhl doživotí, ale ne to, které známe dnes.Ve všech věznicích bych povolil nucené práce a když by tam byl na doživotí tak se upracuje a sníží státní dluh. I popravy stojí státní peníze. Z toho všeho jednoznačně vyplývá, že jsem proti trestu smrti - bez výjimky! Pomsta nepatří mezi lidské, ctnosti podle našeho morálního kodexu, podle kterého tedy není přípustné někoho zabít,.. a jsme v začarovaném kruhu. To je můj názor a myslím, že by to byl správný krok kupředu.
17
