SEDMÝ JEZDEC ZIMA Soňa Harasimová

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223820

SEDMÝ JEZDEC ZIMA 1382

Soňa Harasimová

zima_blok_verze_2.indd 1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz 4.11.2011 18:04:36

Soňa Harasimová SEDMÝ JEZDEC copyright © 2011 Soňa Harasimová Ilustrace: © Kristýna Krahulcová ISBN: 978-80-87383-12-4 © Všechna práva vyhrazena


4.11.2011 18:04:36 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223820

Mému otci, Stanislavu Sochovi, k jeho 80. narozeninám.



1. týden 1. středa

N

ádvořím se rozlehl ostrý hvizd a muži pracující před stájemi se rozběhli k bráně a vyšplhali na ochoz. Příjezdovou cestou od zamrzlého brodu se pomalu blížila černá postava na koníkovi. „Znáš ho?“ otočil se jeden z mužů nahoru ke věži. Strážný na hlídce se vyklonil přes zábradlí, ale pak zavrtěl hlavou. „Je moc daleko ... a sněží.“ Veliké bílé vločky se zvolna snášely k zemi. Padaly hustě, jedna na druhou a prošlapané cestičky přes nádvoří se zařezávaly hluboko do vysoké sněhové pokrývky. Mrzlo a bylo bezvětří. „Je to osel,“ křikl po chvíli strážný a setřásl sníh z liščí čepice. Muži dole u hradeb se krátce zasmáli. Bylo jisté, že to přirovnání patřilo také pánovi zvířete. Oba sešli z cesty, protože sníh čerstvě zasypal vyježděné stopy, a taky nemohli vědět, že cesta k bráně se stáčí do půlkruhu. Pocestný udělal další chybný krok stranou, zapadl po pás do sněhu, mával rukama jako větrný mlýn a s obtížemi se dostával ven. Velký černošedý osel hlasitě hýkal a odmítal poslouchat škubání ohlávky. Jako první se vrátil až tam, kde pod kopyty ucítil pevnou zem. Muž se konečně vyškrábal ze závěje, doplazil se k němu a plácl ho po zadku. Osel, neomylně veden instinktem, vykročil správným směrem ke hradu. Ozbrojenci na ochoze sledovali jejich trápení a nahlas se bavili. Strážný křikl na vrátného: „Běž říci pánovi, že budeme mít hosty.“ Ten přikývl a vešel do věže. V hlavním sále sedělo kolem dlouhého stolu šest mužů. Šedivec, Prokop a Havel měli právo sdílet místa s pánem hradu a jeho dvěma syny. Opravňoval je k tomu titul rytíře a postavení hosta.

• zima_blok_verze_2.indd 5

5

• 4.11.2011 18:04:37 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223820

Mikuláš Blatnický seděl v čele stolu, po jeho pravici jeho synové Petr a Tomáš. „Pane, někdo k nám jede.“ V podvečerním šeru bylo vidět, že zpráva nevyvolala přílišné nadšení. „Je to muž na oslu a určitě není zdejší. Nezná cestu a brodí se sněhem nazdařbůh přímo k bráně.“ Vrátný přešlápl u dveří, čekal na rozkazy. Mikuláš chtěl cosi namítnout, ale předběhl ho jeho nejstarší syn Petr: „Seď, otče, půjdu ho sám přivítat. Je-li to ovšem přítel,“ dodal. „Nechci tu žádné hladové kejklíře nebo tuláky.“ Petr si přehodil přes ramena černý beraní kožich a z rohu místnosti vylovil svou kuši. Následoval vrátného na nádvoří. Muži nahoře na hradbách se po nich ohlédli. „Je to benediktýnský mnich, pane, čeká u příkopu.“ „Co chce?“ Svorně pokrčili rameny. Petr vylezl po krátkém žebříku na ochoz nad bránou a křikl na muže dole: „Jak se jmenuješ a co tu pohledáváš?“ „Jsem bratr Ignác ... a prosím vás, vážený a urozený pane, o trochu sena pro mého osla, ... pro mne něco jídla a teplé místo k přenocování.“ „Doba je zlá, nevpouštíme špehy!“ „Oh ne, pane, já nejsem špeh, jedu do Brna s poselstvím,“ bránil se mnich. „Posílá tě pan z Kounic?“ zeptal se Petr. „Neznám muže tohoto jména. Jsem poutník a jedu do Brna.“ „Trochu tuhá zima na putování, nemyslíš?“ prohodil Petr. „Církevní záležitosti nesnesou odkladu.“ „Támhle na kopci je klášter bratrů dominikánů.“ Mnich zbožně sepjal ruce zčervenalé mrazem. „Nevím, kudy se tam jede a brzy se začne stmívat. Dovolte mi u vás přenocovat.“


6


„Když vyjdeš za les, uvidíš na protějším kopci věže kláštera. Povedou tě! Je to jen půl hodiny cesty odtud.“ Petr mávl rukou k lesům na obzoru a slezl z hradeb. „Blíží se noc, dobrotiví lidé, můj Markus se sotva vleče.“ Osel klidně přešlapoval na okraji příkopu a stříhal dlouhýma ušima. „Nenechte nás tu zmrznout.“ Petr otevřel okénko v bráně. „Proč jedeš touto cestou? Přes Žerotice a Ledvice je do Brna mnohem blíž!“ „Neznám zdejší kraj. Byl jsem tu jen jednou a v zimě všechno vypadá úplně jinak. Sešel jsem z cesty a nevím, kudy se mám vrátit.“ „Všude se šíří morová nákaza, dovnitř tě vpustit nemůžeme.“ Petr rázně ukončil rozhovor. Muži na hradbách překvapeně sledovali, jak míří ke věži. Mnich natahoval krk, aby zahlédl přes otevřené okénko, co se děje na nádvoří. Když viděl, že Petr odchází, začal lamentovat: „Pro smilování boží. Jsem chudý poutník a mor se u nás v klášteře neobjevil celé měsíce.“ Petr se ani neohlédl. Mnichova strastiplná cesta ke hradu byla zbytečná. I osel poznal, že nad nimi lámou hůl a začal hlasitě hýkat. „Ve stáji by snad mohli přespat,“ zastal se jich Petrův mladší bratr Tomáš. „Začíná se stmívat a nikam daleko nedojdou.“ Ostatní souhlasně zamručeli. Petr se otočil. „Co když je to Přibíkův špeh?“ „Tenhle chudák?“ Tomáš mu zastoupil cestu. „Mluví pravdu, když tvrdí, že zdejší kraj nezná. Tam, jak rostou trnky, zapadli až po pás.“ „To neznamená, že nepřišel vyzvídat,“ řekl Petr, obešel Tomáše a chtěl vejít do věže.


7


Ve dveřích však stál rozkročený Mikuláš. „Pusť ho ihned dovnitř!“ nařídil nesmlouvavě. „Měřino, spusťte most,“ křikl na velitele stráží. „Řekl jsi, že tu nechceš žebráky,“ nedal se Petr. „Nerozeznáš mnicha od kejklíře?“ zamračil se Mikuláš. „Chci s ním mluvit!“ dodal a vrátil se do sálu. Petr vztekle nakopl koš se senem, který služky zapomněly před stájemi. Tři muži se zapřeli do dřevěného kola. Lana se napnula a most z hrubých osekaných klád se pomalu začal přibližovat k protější straně příkopu. Osel přestal hýkat a jeho pán spustil oslavnou řeč. Petr ho zarazil. „Mlč ... ještě jsem neřekl, že tě přijmeme pod naši střechu. Přistup blíž.“ Mnich poslechl a dotáhl osla na most. „Vysvlékni se!“ nařídil mu přes okénko v bráně. „Já? ... Ale proč?“ „Neptej se a vysvleč se!“ „Vždyť mrzne a já...“ „Tak tam stůj třeba do rána!“ Petr se prudce otočil a chtěl odejít. „Hned, hned udělám, co si přejete.“ Mnich hbitě sundal mošnu, vypelichaný kožíšek a položil ho oslovi na sedlo. Zvíře klidně stálo a sledovalo svého pána velkýma očima. Přetáhl si přes hlavu černou kutnu a přehodil ji vedle kožíšku. Zůstal stát nahý, jen ve škorních. „Zvedni ruce a přistup na dva kroky od brány.“ Nařídil Petr a pozorně si ho prohlížel. Mnich se třásl zimou a nadýchané vločky tály na jeho teplém těle. „Pane na nebi, nenechej mě tu zmrznout,“ šeptal sám pro sebe. „Otoč se ...“ Na zádech měl několik jizev, ale žádné příznaky nakažlivé nemoci. „Dobrá, můžeš se obléct.“ Mnich si s ulehčením vydechl a rychle sáhl po hrubé kutně. Osel klidně počkal, až z jeho zad sebere kožíšek a pak ze sebe se-


8

•


třepal napadaný sníh. Brána se však neotevřela. Muži hlídkující na ochoze se jimi přestali zabývat. „Psi se bouří, něco se chystá!“ zvolal Měřina. Smečka zavřená v psinci nedaleko brány začala zuřivě štěkat, psi divoce vyskakovali do výšky a snažili se překonat ohradu. Petr byl dvěma skoky znovu na hrazení. „Támhle dole!“ A ukázal rukou ke brodu. Mezi stromy u řeky se mihlo několik stínů. „Vedeš s sebou další hosty?“ Mnich zamával rukama. „O, to ne, já cestuji jen s Markusem,“ a pro jistotu dodal: “Pána z Kounic neznám a s jeho lidmi jsem nemluvil.“ „Další nezvaní hosté, tak si na ně počkáme,“ řekl Petr. Obloha byla stále zatažená tmavými mraky a tak se začalo stmívat dříve než obvykle. Petr se otočil k mužům na ochoze: „Zapalte louče a přichystejte zbraně.“ Mnich marně kroutil krátkým krkem, dole pod kopcem nezahlédl žádné jezdce. „Já přicházím v míru a pokoji, s Božím požehnáním a poselstvím. Snad byste mne mohli už vpustit dovnitř.“ Muži pobíhali po nádvoří a nikdo mu nevěnoval pozornost. Petr natáhl kuši a několik šípů zapíchl vedle sebe do sněhu. Strážní na ochoze si spěšně připravovali zbraně. Ve dveřích věže se opět objevil Mikuláš. „Poradíme si sami, otče,“ řekl Petr ještě dříve, než stačil vydat jediný rozkaz. Bratr Ignác přešlapoval na mostě před zavřenými vraty. „Nikoho nevidím, ale přicházejí-li další hosté, bude třeba otevřít bránu. Dobří lidé, … pusťte mne už dovnitř.“ „Mlč a stůj, kde stojíš,“ křikl na něj Petr. Mnich se obrátil k oslovi a chtěl si mu postěžovat, jaké nevlídné přivítání se jim dostává od hradního pána. Osel však stál otočený zadkem k bráně, napnutý jako struna, s hlavou nepřirozeně vystrčenou dopředu.


9


„Markusi, co se s tebou děje?“ Mnich se zadíval stejným směrem jako jeho zvíře. Rychle se stmívalo a musel hodně namáhat oči, aby v dálce vůbec něco zahlédl. Jen pár okamžiků nato zbledl a pohlédl vzhůru k bráně. „Pane, to nemůžete udělat!“ Petr stál na ochoze s připravenou kuší a muži okolo něj zaklekli s namířenými šípy. „Dovolávám se vaší křesťanské lásky k bližnímu, přece mne tu nenecháte! Pusťte mne okamžitě dovnitř!“ Začal bušit na bránu, muži na ochoze se ani nepohnuli. „Pane na nebesích, pomoz mi, já tu nechci zemřít...“ Ztichlou plání, na kterou stále hustě padal sníh, se ke hradu blížila smečka šedých vlků. Bylo jich jedenáct a za první mezí se rozptýlili do stran. „Havle, Tomáši, ... dolů.“ Petr kývl přes rameno. Oba seběhli z ochozu a zůstali stát u vrat. „Otevřete mi a pusťte mne na nádvoří.“ Mnich zběsile tloukl do vrat, pěsti měl rozedřené do krve. Muži si připálili louče a vyčkávali nad bránou. V bezpečné výšce na ochozech se shromáždili čeledíni a služky a dychtivě očekávali, co se bude dít. Z pláně pod nimi bylo slyšet štěkání vlků, kterému přizvukovalo stejně zuřivé štěkání psů zavřených uvnitř hradu. Mikuláš otevřel malé okénko na schodišti ve věži. Mlčky sledoval překotné přípravy dole na nádvoří, ale mnicha ani jeho osla nikde nezahlédl. Pochopil, že oba stále stojí před bránou a zamračil se. Vlci se blížili ke hradu, a protože se bořili do hlubokého sněhu, pomalu jim začaly docházet síly. K vrcholu kopce to nebylo daleko a obě strany rojnice se k sobě začaly stahovat tak, že utvořily podkovu. Mnichovi se podlomila kolena, klesl do sněhu vedle hlasitě hýkajícího osla a začal se šeptem modlit. „Ó můj Pane, nadešla má

• 10 • zima_blok_verze_2.indd 10


poslední hodina, přijmi mne mezi své vyvolené do království svého, nebeského...“ „Připravte se!“ zavelel Petr. Vlci se dostali na dostřel. Tlamy měli otevřené, z růžových jazyků jim stoupala pára a žluté oči hlídaly jistou kořist. Mnich na mostě už nic nevnímal, polomrtvý strachem čekal na svůj konec. „Teď!“ křikl Petr. Hořící pochodně přeletěly hrazení, dopadly na spuštěný most, jen pár kroků za vyděšeného mnicha a bezpečně ho uzavřely do půlkruhu. Zvířata se zastavila na mostě a zuřivě štěkala na ohňovou clonu. Z ochozu se spustil déšť šípů a ozvalo se vytí zraněných vlků. Havel pootevřel vrata, Petr s Prokopem seskočili z ochozu a vyrazili na most mezi divoká zvířata. Tomáš je následoval a s hořícími pochodněmi odháněl dorážející vlky. Doběhli ke dvěma nejbližším postřeleným zvířatům zmítajícím se na okraji příkopu. Prokop vytrhl z opasku krátkou dýku a probodl jednomu hrdlo. Popadl ho za ocas a dotáhl na most, Petr si se svou kořistí poradil stejně rychle. Ještě než proběhli bránou, jeden chytil pod krkem mnicha, druhý za ohlávku osla a oba je vtáhli dovnitř. Mrtvá zvířata vhodili do sněhu vedle čeledníku, Havel za nimi zavřel vrata a vrátný ji zapřel kládou. Petr znovu vylezl na ochoz a spolu s ostatními sledoval, jak se smečka rve o postřeleného druha. Krev z poraněných zvířat zabarvila bělostný sníh dohněda. Zuřivý štěkot vydrážděných psů a skučení bojujících vlků se rozléhalo nad bílou plání. Mnich stál jako sloup a opíral se o zavřená vrata. K smrti vyděšený nevypravil ze sebe jediné slovo. Petr seskočil z ochozu. „Vítej na Okrouhlé, bratře Ignáci, jsi náš host.“



„Dobré kožešiny jsou v zimě potřeba, stejně jako maso pro psy,“ řekl Prokop a shýbl se pro slámu, aby si očistil zakrvavený meč. „Museli bychom za nimi až k brodu. Ale když jsi je přivedl nahoru, rádi jsme toho využili,“ dodal Petr a nohou převrátil zabitého vlka na bok. Opatrně vtáhl šíp a chtěl ho vsunout do toulce. Na stříšku nad bránou usedl velký krkavec a začal si rovnat peří. Petr na něj krátce zamířil a sestřelený pták spadl na ušlapaný chodník, přímo mezi mnicha a jeho osla. „Bože všemohoucí, děkuji ti za pomoc,“ konečně ze sebe vypravil mnich, klesl na kolena a sepnul omrzlé ruce. Havel zavřel okénko ve vratech. „Nažrali se a potáhnou pryč.“ Ve sněhu se rýsovaly jen krvavé brázdy. Šedivec slezl z hrazení a uznale poměřil úlovky. „Pěkné kusy … a dobrá kůže.“ Vrátný odtáhl zabitá zvířata pod přístěnek, obratně chytil dýku, kterou mu hodil Měřina, a začal vlka stahovat. Z ještě teplého masa stoupala pára. Mnich klečel opodál a stále se tiše modlil. „Doveď ho do stáje,“ kývl Petr na podomka a zamířil ke věži. „Rád se vyspím s Markusem pod jednou střechou.“ „Tebe ne, jen osla,“ dodal Petr otráveně. „Pojď dovnitř, otec chce s tebou mluvit.“ Bratr Ignác se vrávoravě postavil, setřepal sníh z kutny a klopýtal za Petrem po schodech na patro. „Pochválen buď náš Pán,“ polohlasně pozdravil a zůstal stát vedle dveří. „Až na věky,“ zamručeli přítomní. Muži, kteří před ním přišli z venku, se už usadili ke stolu. Prokop s Havlem a Šedivcem na jednu stranu, naproti nim Tomáš s Petrem. Světlo a teplo přicházelo z velkého krbu, který byl hlavním bodem celé místnosti. Na stole stál svícen se třemi svíčkami, v železném stojanu připevněným na stěně pak olejová lampa. Nad stolem



viselo na laně velké osvětlovací kolo s železnými bodci na uchycení svíček. Ty se však zapalovaly jen při zvláštních příležitostech. Úzká okna byla pečlivě zavřená a zajištěná pevnými okenicemi. Mikuláš pokynul mnichovi, aby se usadil k ohni. „Pověz, jak tě nazývají a odkud a kam jedeš.“ „Jsem bratr Ignác z řehole svatého Benedikta a vracím se ze Znojma do Brna k našemu opatovi.“ „Jsem Mikuláš Blatnický z Okrouhlé,“ představil se hostitel a důstojně dodal. „Můj hrad je svobodné panství rytíře.“ „Proč zrovna tudy?“ zeptal se ho Petr. „U Žerotic jsem ztratil cestu a zabloudil jsem.“ „Jedeš oklikou.“ „Měl jsem v úmyslu přenocovat v komendě bratří johanitů v Horních Kounicích, ale nestihl jsem tam dojít.“ „Vjel bys Přibíkovi přímo do náruče,“ řekl Petr. „Nevíš, že tvrz paří z poloviny Kounickým z Kunštátu?“ „To je možné, ale bratři v Kristu by mi jistě neodmítli přístřeší a nocleh,“ řekl mnich s nepatrnou výčitkou. Mikuláš se otočil k Petrovi „Měl jsi bratra Ignáce hned pustit dovnitř, jak jsem přikázal.“ Mnich se při té vzpomínce křečovitě otřásl. „Nedostali bychom vlky a museli bychom za nimi zítra k řece nebo až do lesa,“ namítl Petr. „Příště udělej, co řeknu,“ odvětil Mikuláš tónem, který nedovolil další protesty. „A co bylo dál?“ znovu se obrátil na mnicha. „Nuže, dostal jsem od našeho opata na cestu pár pražských grošíků, ale,“ odkašlal si a pohlédl na Mikuláše, „dnes jsem o ně přišel. Dopoledne mne přepadli ozbrojenci a shodili mě z osla.“ „Kde se to stalo?“ zajímal se Mikuláš. „Asi půl dne chůze proti proudu řeky. Stojí tam rozbořený mlýn. A bylo jich sedm,“ dodal mnich po chvíli. „Jak vypadali?“



„Muži ve zbroji,“ řekl mnich prostě. „Neviděl jsem jim do obličeje, měli přilbice.“ „Poutníci boží jsou pod přímou ochranou krále, nikdo by ti neublížil, bratře Ignáci,“ ujistil ho Mikuláš. „A jak se to stalo?“ „Přihnali se jako vítr, byli notně povzbuzení vínem. Shodili mne z Markuse, pak se mi vysypaly věci z mošny. Měl jsem tam dopisy pro našeho opata.“ „Všiml sis erbu, koní nebo jejich oděvu?“ zajímal se Petr. „Jaké nosili barvy?“ „Červené a modré. Jeden z jezdců měl na sobě zelený plášť se stříbrnou sponou. A když jsem sbíral listiny, kolem mé hlavy se mihla vysoká černá bota se stříbrnými plíšky, ale nevím, komu patřila.“ „Tak to nám nepomůže,“ zachmuřil se Mikuláš. „Kdo ví, jaká verbež to byla,“ ozval se Petr. „Se sousedy nevycházíme v dobrém, nediv se proto naší opatrnosti.“ Mikuláš ukázal na volné místo na konci stolu. Kývl na pomocníky z kuchyně, kteří čekali u dveří. „Bratře, jíme prostě, nečekej žádnou hostinu.“ „Pán nás učí především střídmosti a odříkání.“ Mnich si svlékl krátký kožíšek a rozložil ho na lavici, aby rychleji uschl, a posadil se ke stolu. „Byl jsi dole ve vesnici?“ zeptal se Mikuláš. „V jaké vesnici?“ „Hned za brodem, na druhém břehu je naše ves Okrouhlá.“ „Neměl jsem tušení, že je za řekou nějaká ves, jinak bych požádal o přespání u rychtáře. Začalo se už stmívat, tak jsem se raději vypravil ke hradu.“ Kuchařka s pomocníkem postavili na stůl dvě mísy s kaší a tác s masem, pak korbele s horkým vínem a poháry. Další malé misky s jídlem přinesli dětem, které se usadily se svou chůvou na lavici u krbu.



Vrátný přinesl dvě vlčí kůže a pověsil je na dřevěnou tyč nad krbem. Mnich si prohlížel úlovky a pak řekl do ticha: „Jeden z těch mužů, co mě přepadli, jel na koni šedém jako je tamten vlčí ocas. A ten jeho kůň neměl sedlo.“ „Pokud se pamatuji,“ ozval se Mikuláš po chvíli přemýšlení, „Kounický žádného šedého koně nemá.“ „Třeba ho koupil,“ namítl Prokop. „Ten? … Spíš by ho někde ukradl,“ ušklíbl se Petr. Polena v krbu syčela, a protože svíce na stole už dohořely, oheň skromně doplňoval světlo olejových lampiček a loučí. „Ještě jsi nám neřekl, co jsi viděl cestou ze Znojma,“ vyzval bratra Ignáce znovu Mikuláš. „Ve městě je úplné boží dopuštění, zbyla tam sotva polovina obyvatel. Některé rodiny vymřely na mor, v ulicích je mnoho domů prázdných. Lidé se tam bojí znovu nastěhovat. Našich bratří odešlo k Pánu celkem sedm. Poslední loni na jaře,“ dodal rychle. „O moru víme, i když ve Znojmě jsem už dlouho nebyl,“ řekl Mikuláš vážně. „Mnoho kupeckých rodin se odstěhovalo do Čech a přibylo také pár nových osídlenců, co mluví německy. Jinak je všude v kraji teskno a pusto.“ „Tmavě šedého koně má Václav Ledvický,“ řekl Tomáš do ticha. Překvapeně se k němu otočili. „Odkud to víš?“ zeptal se přísně Mikuláš. „Sám jsem toho koně viděl. Když se Václav vrátil z Korutan, chlubil se mi, že je to jeho válečná kořist.“ „Byl mladý ten muž na šedém koni?“ „Nevím, na hlavě měl kapuci. Do obličeje jsem mu neviděl.“ „Zajedu na Ledvici a zeptám se přímo Václava,“ nabídl se Tomáš. „Jistě mi to vysvětlí.“ „Dobrá,“ přikývl Mikuláš.



SEDMÝ JEZDEC ZIMA Soňa Harasimová

Recommend Documents