Dračí oči Černý jezdec

Dračí oči Černý jezdec také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Kristina Hlaváčková Dračí oči – Černý jezdec – e-kniha Copyright © Fragment, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah Kapitola 1. Domov sladký neznámý Kapitola 2. Vyslanec Kapitola 3. Magie mezi Berbery Kapitola 4. Černý jezdec Kapitola 5. Tajemství města Kefet Kapitola 6. Odhalení Kapitola 7. Ošklivá tajemství Kapitola 8. Oči temnoty Kapitola 9. V moci zatracených Kapitola 10. Prvorozený Kapitola 11. S Karganem v srdci Kapitola 12. Když slunce zapadá…

Mámě, tátovi a Romaně. Bez Vás by Černý jezdec nevyjel. Nechť Bugríci zachovají přízeň všem mým strážcům: Pavlovi, Sandře, Veronice a Zuzce.

Kapitola 1.

DOMOV SLADKÝ NEZNÁMÝ

Věděla, že její účast na Arkasu nezůstane bez následků. Mělo ji napadnout, že Aška nezůstane u pouhého kázání a hubování. Vešla do svého salonku a zabouchla za sebou dveře. Muž, který stál u okna, se nesouhlasně zamračil. „Takhle se…“ začal. Otočil se a zjistil, že se jeho ohryzku dotýká hrot meče. „…dáma nechová,“ dokončil o poznání mírněji. Polknout se neodvážil. Elena lehce pozvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. „Tfujtajbl, a ty jsi kdo, by bylo přijatelnější?“ otázala se medovým tónem, který jasně naznačoval, že nebude-li se jí líbit odpověď, pak to, co bude následovat, se nebude líbit jemu. Pokusil se odsunout meč stranou. Docílil pouze toho, že se mu čepel přitiskla ještě těsněji ke krku. „Co tu zatraceně děláš, je rozhodně otázka hodná dámy, neb jsi bez dovolení vstoupil do princezniných komnat.“ „Neopovažuj se!“ štěkla na ni Aška, která s Morfeem v patách právě vstoupila do místnosti. Elena jen pootočila hlavu. Meč se nehnul ani o milimetr. „Damian je tu na můj příkaz. Buď tak laskava, přestaň jej ohrožovat a začni se konečně chovat jako budoucí královna.“ „Do komnat princezny nesmí vstoupit žádný muž bez jejího výslovného svolení, není-li to její příbuzný nebo není-li princezna v ohrožení života. Jsem nakloněna předpokladu, že mě ohrožuje na životě. Mám plné právo udělat z něj špíz!“ zavrčela Elena. Tušila, že na ni matka šije boudu, jen nevěděla jakou a vůbec se jí to nelíbilo. Morfeus tyčící se

6/36

za královnou nejistě přešlápl a udělal krok vzad, aby zůstal stát přesně ve dveřích. „Okamžitě dej ten meč dolů,“ štěkla na ni matka. Elena se podívala Damianovi přímo do očí. Velmi pomalu a velmi neochotně odtáhla meč od jeho krku a zasunula jej zpět do pouzdra. Damian polkl a pokusil se nevydechnout úlevou příliš nahlas. „To bylo velmi nevhodné!“ pokárala ji matka. Elena zaťala lícní svaly. „Omluvíte nás?“ promluvila k Damianovi. Ten se raději rychle vytratil za dveře, kde mu nebylo o moc lépe, protože tam na něj nevraživě zíral Morfeus. Elena počkala, až odejde. „Co to má být?“ zeptala se téměř klidným hlasem. „Damian je učitel tance, etikety, historie, národních zvyků, některých jazyků a diplomacie. Tvé vzdělání je v tomto ohledu evidentně značně zanedbáno.“ Elena cítila, jak jí začíná vřít krev v žilách. Pomalu se nadechla, na zlomek vteřiny zavřela oči. Matka jí opět manipulovala. Tentokrát naprosto otevřeně. „Jsi dcera krále, musíš se podle toho chovat. Nectíš berberské zákony, jsi prostořeká a tančíš jako elf. Zbytečně na sebe upozorňuješ! Damian dohlédne na to, aby byla tvá výchova adekvátně doplněna. Chci se ujistit, že budeš připravena na úkoly, které tě v budoucnosti čekají, abys se ctí reprezentovala náš rod.“ „Proč mi nepořídíš chůvu?“ „Nebuď drzá!“ „Nasadila jsi na mě špeha.“ „Nemysli, že se z toho vykroutíš. Budu tě sledovat,“ upozornila ji matka a vyšla z místnosti.

„Pravděpodobně jsme nezačali nejlépe,“ pokusil se. Stál s rukama založenýma na prsou a pozoroval ji. Měl dojem, že mu něco uniklo. To, jak si jej princezna prohlížela, rozhodně nepřipomínalo pohledy žen a dívek, na které byl zvyklý. Většinou od opačného pohlaví sklízel toužebné, nebo naopak pohrdlivé pohledy, ale Elena si jej měřila pohledem šelmy, která odhaduje protivníka a přemýšlí, kam se má zakousnout.

7/36

Pokusila se na něj podívat nezaujatýma očima. Byl velmi snědý. Přirozeně tmavší odstín pleti byl podpořen důkladným opálením. Černé vlasy měl pečlivě střižené, sčesané do patky. Zpod výrazného obočí, které jí přišlo až příliš souměrné, než aby bylo přirozené, se na ni díval temně hnědýma, uhrančivýma očima. Na tváři měl třídenní strniště, ostrý rovný nos, kolem očí vějířky drobných vrásek, ústa s plnými rty lemována dvěma výraznými čarami. Byl o hlavu vyšší než ona, štíhlý, tělo perfektně vypracované. Rukávy měl nonšalantně vyrolované po lokty, rozhalenku, oblečení střižené na míru a kalhoty mnohem přiléhavější, než bylo zvykem. Byl velmi sebejistý a sám se sebou spokojený. Na její vkus možná až příliš. Měla na ten meč přitlačit, dokud měla příležitost. Ten chlap se jí nelíbil. Vždyť nebyl ani pořádně ozbrojen. Na zdobeném opasku měl tenký meč, který vypadal spíše jako elegantní módní doplněk než jako zbraň. „Už jste si mě prohlédla, Vaše Jasnosti?“ otázal se hedvábným tónem. Ani se nepohnula, jen se ušklíbla pravým koutkem úst. „Aby bylo jasno, nejsem z vás zrovna nadšená.“ „Toho jsem si stihl všimnout, děkuji.“ „Půjdeme jinam. Nadále nemáte povolení vstupovat do mých komnat. Abych byla přesná, máte zakázáno vstupovat do mých komnat a je mi jedno, co na to říká matka. Až vás tu příště načapám, udělám s vámi krátký proces a ptát se budu až pak. Je to jasné?“ „Nehodí se, aby dáma vyhrožovala,“ odvětil klidně a ona po něm sekla pohledem. „Tato místnost je na tanec málo prostorná, navrhuji přemístit se do malého tanečního sálu. Čekají tam na nás hudebníci.“ Nabídl jí rámě, které nepřijala. Znovu mu věnovala ten ostrý pohled. Usmál se a pustil ji do dveří. „Narovnejte se, hrbíte záda a příliš rázujete. Dáma má chodit klidně a ladně.“ Elena pochodovala chodbou vedle něj. Semkla rty, spolkla prudkou odpověď a neochotně narovnala záda o to málo, co to šlo. Rozhodně nezpomalila. Damian se zastavil. Čekal. Udělala ještě několik rychlých kroků, než se zarazila a otočila zpět na něj. „Co?“

8/36

„Neříká se co, ale prosím. Vypadáte, jako byste někam utíkala. Mladá dáma vašeho postavení má být důstojná za všech okolností. Vy důstojně rozhodně nevyhlížíte, a pokud budete tímto tempem pokračovat, tam, kam míříte, dorazíte udýchaná. Nepůsobí to dobře.“ Podívala se za jeho rameno. V dostatečném odstupu je následoval Morfeus, který se neúspěšně pokoušel vypadat, že tam není, natož aby, nedejte bohové, něco slyšel a viděl. Se zájmem si začal prohlížet odřenou tapiserii na zdi. Založila ruce na prsa. „To je velmi agresivní gesto. Budeme se muset soustředit na vaši řeč těla, ale nebojte se, to zvládneme.“ Nebojte se, to zvládneme? To myslí vážně? Mluvil, jako když másla ukrajuje, kolem koutků úst se mu usadily jemné vějířky vrásek a oči mu hrály. Ten chlap ji neskutečně rozčiloval! „Takže?“ otázala se podstatně méně podrážděně, než se cítila. Znovu ten jeho sebejistý úsměv. „Musíte si zvolit pomalé tempo a to udržovat, ať se děje, co se děje.“ Pozvedla obočí. Přes tvář jí přeletěl letmý náznak úsměvu. Představila si totiž, jak hoří a pančitel před ohněm zdrhá velmi klidným elegantním krokem. Výraz celé její tváře se na moment změnil. Pak si vzpomněla, jak ji ten člověk štve. „To si ráčíte představovat jak?“ zeptala se trochu jedovatě. Znovu jí nabídl rámě. Neochotně se do něj zavěsila, a když vykročil, srovnala s ním krok. On používal kolínskou? Ještě než došli k malému tanečnímu sálu, potkali několik služebných. Věnovaly Damianovi dlouhý zkoumavý pohled. Elena si byla jista, že se po něm všechny otočily, sotva k nim byl zády. Neušlo jí ani rozjařené špitání a chichotání, které se pomalu vzdalovalo. Příliš pomalu. Podvědomě zrychlila krok. Damian udržel tempo a lehkým tlakem na její paži ji zbrzdil. Cítila, jak jí začínají rudnout uši. „Neopovažuj se!“ prskla Elena na Michaela, který ji přivítal jen těžko potlačovaným úšklebkem. „Já nic neřikám,“ ohradil se a dalo mu hodně práce nesmát se nahlas. Pohrozila mu prstem. V tvářích měla barvu a oči jí plály. „Jste horší drbny než ty služebné!“ rozčilovala se. Rázovala a on jí sotva stačil.

9/36

„To bychom si nedovolili.“ „Jen počkejte, já vás srovnám, holomci!“ „No, no, takhle mluví dáma?“ pokáral ji a tím ji ještě více popíchl. „Ani to nezkoušej!“ štěkla na něj. Michael se už neudržel a začal se smát nahlas. „Víš, co se o něm povídá?“ zeptal se, když se konečně trochu uklidnil. „Otec má pravdu, jste drzá sebranka! Važ slova, mluvíš s královskou dcerou,“ nasadila velmi zdařilou imitaci tónu své matky. Štvalo ji, že ji Aška vypekla, a tentokrát nepomáhalo ani to, že si ji Michael s Morfeem dobírali. Měla pocit, že si matka zahrává s ohněm. Doslova. „Není to vtipné!“ prskla. „Ale je, Vaše Výsosti královská dcero,“ zubil se. „Drž mi ho od těla, co nejvíc to půjde. Do mých komnat má zakázaný přístup. Pokud ho tam načapáte, nemazlete se s ním. A přestaň mě provokovat, stačí, že to dělá ten samolibý, namyšlený hezoun ve vypasovaných kalhotách.“ „Takže sis všimla?“ zazubil se. „Čeho?“ „Jak je vymóděnej.“ „Jako kdyby to šlo přehlédnout. Jsem zvědavá, jestli se budeš taky tak dobře bavit, až mi blafnou saze a hodím s ním přes místnost nebo mu podpálím tu kostnatou zadnici.“ „To bych ho asi musel dorazit a odklidit a pak by se mnou už nepromluvila jediná ženská na hradě. Jim se jeho zadek totiž líbí,“ rýpl si. Sekla po něm pohledem. „No tak se nerozčiluj, vždyť je docela vtipnej!“ nasadil Michael tomu všemu korunu.

Áron naštěstí nesdílel Janův ani Aščin názor… na mnoho věcí. Cvičiště bylo jeho. Když se Elena v Michaelově doprovodu objevila na jeho hraně, Áron se na ni usmál. Byl to spíš takový vzdálený náznak pozvednutí koutků, ale u Árona znamenal výrazný projev emocí. Elenu očekával. Dalo by se říci, že ji na cvičiště pozval. Na hostině k ní přistoupil a doslova na půl huby utrousil: „Mě neoklameš. V Arkasu ses vyhnula všem bojovým soutěžím. Chci vědět, co ses v té dívčí škole naučila.“

10/36

Tehdy nehnula ani brvou. Teď se zhluboka nadechla. Nechala pachy cvičiště proniknout do všech buněk ve svém těle a přimhouřila oči. Byla doma! Konečně byla doma! Na rtech se jí usadil spokojený úsměv. S traky v rukách se s Michaelem pustili do mírného, neagresivního tréninku. Snažili se příliš nepoutat pozornost, ale moc se jim to nedařilo. Áron se k nim po chvíli přimotal. Vstoupil do prostoru, kterým svištěly dva traky, aniž by si dělal starost, že může nějakou schytat. Oba se k němu otočili. Zatímco Elena sledovala Árona, Michael se díval spíše za něj. Stál tam berberský válečník s trakem v ruce. Michael si jej pamatoval. Už před osmi lety to byl vynikající bojovník. „Toho oťukávání bylo dost. Na tomto cvičišti si nehrajeme,“ zkonstatoval Áron a kývl na muže, který jej doprovázel. Michael se na Elenu zazubil. „Buď tak hodná a snaž se, abych z toho já nevyšel jako bábovka,“ uslyšela ho ve své hlavě a pozvedla rádoby nechápavě obočí. „Naklep mu kejty!“ dodal, pokrčil rameny a vydal se mimo cvičební prostor. „Já bych to nedělal,“ utrousil k Berberovi, který jej míjel se samolibým úsměvem na tváři. Eleně cukly koutky. Opřela se lhostejně o trak, pravou ruku někde u středu tyče, levou ruku dlaní položenou na její špičce, loket volně visící dolů. Vypadala nonšalantně. Pozorovala svého protivníka, jak se pohybuje, jak drží trak, sledovala jeho oči. Aniž by si toho všiml, přenesla váhu na levou nohu. Pravou špičku jen lehce vytočila ven. „Dostane na držku,“ zahuhlal Michael vesele. Áron mu věnoval krátký pohled a pak se soustředil na Elenu a jejího protivníka. Kolem nich se shromažďoval hlouček zvědavých bojovníků. Elena se sladce usmála. Doby, kdy se bála, že jí někdo vypráší kožich, byly dávno minulé. Musí si jen dát pozor, aby nepoužila pohyby, které by mohly vyvolat otázky. Kolem jejího malého kusu světa se shromáždilo velké obecenstvo. Ice, Berber, kterého proti ní Áron postavil, se lehce uklonil, aby pozdravil soupeře, a aniž by čekal na odpověď, zaútočil. Áron chtěl vidět, co Elena dokáže. Jak se Ice pohnul, Elena obloukem posunula pravou nohu za sebe, zároveň šla do podřepu, zvedla tyč ze země, zatočila jí a švihla

11/36

po Iceových holeních. Jak se pohyboval kupředu, padl jako podťatý. Okamžitě se překulil, aby se dostal z jejího dosahu, a vyskočil na nohy. Stále ještě měl na tváři úšklebek a v koutku úst sežvýkaný doutník, ale už se pohyboval o něco opatrněji. Áron přimhouřil oči. Najednou šlo vše ráz na ráz. Vzduchem svištěly traky, jedna rána následovala druhou, oba protivníci okolo sebe s lehkostí tančili, uskakovali a útočili. Obecenstvo je nadšeně povzbuzovalo. Ať se Ice snažil sebevíc, a jeho útoky nepostrádaly ani rychlost, eleganci, ani vynalézavost, proti tančící, lehkonohé Eleně, která unikala jeho ranám a zasypávala jej těmi svými, neměl nejmenší šanci. Viditelně se tím malým představením velmi dobře bavila. Ice zaútočil. Elena byla v polovině otočky, kterou se vyhýbala jeho předešlé ráně. Nejdřív vzduchem proletěl Iceův trak a pak Ice. Přeletěl část cvičiště velmi rychle, poměrně nízko nad zemí a velmi neelegantně. Přistál k nohám jásajícího obecenstva. Zaklel a začal se hrabat na nohy. Michael mu podal ruku, aby mu pomohl vstát. „Já řikal, že bych to nedělal!“ ušklíbl se na něj vesele. Elena se znovu nonšalantně opřela o trak. „Kurva, jak to udělala!“ ulevil si Ice a rekognoskoval škody. „Hodila se mnou jak s hadrovym panákem.“ Někdo mu s pobaveným úsměvem podal jeho trak. Byl nalomený. „Sem si řikal, že jsem na něm přistál. Klika, že jsem si ho nebodnul do…“ Uvědomil si, že je na cvičišti dáma, a zarazil se. „No, ehm, víte kam,“ dodal znechuceně. Podíval se na Árona a pokrčil rameny. Tohle vážně nemělo smysl. Vytáhl odněkud z haleny mírně pochroumaný nedopalek doutníku, protože o ten původní přišel, vsunul jej mezi zuby a zapálil si. Michael jí s úsměvem na rtech vytkl, že se jí do boje vloudilo pár pochybně neberberských pohybů. Vypadal spokojeně, než mu navrhla, aby Ice naverboval do gardy. „To bylo sice působivé, Jasnosti, ale nemáte být někde jinde?“ ozval se za Elenou ten známý sametový hlas. Elena přimhouřila oči a zaťala lícní svaly. „Je na čase oblíct sukýnku a učit se být krásná a nepotřebná,“ pitvořil se Michael.

12/36

„Tobě by rozhodně hodina etikety neuškodila,“ zasyčela Elena a otočila se. „Měl jsem za to, že jsme se domluvili, že se budete chovat jako dáma i za mé nepřítomnosti,“ pokáral ji Damian stojící s rukama založenýma na prsou těsně na hraně tréninkového prostoru. Rukávy měl opět nonšalantně vyrolované k loktům, límec elegantně vzpřímený, boty z jemné kůže naleštěné, byl hladce oholen. Jemný vánek k ní zanesl závan jeho kolínské. „Jsem Berber,“ odvětila suše. „To není důvod chovat se jako barbar.“ „Pozor, aby ses neušpinil, to by bylo neštěstí,“ zjevil se za Damianem Filip. Damian se na něj zazubil a podal mu ruku. „Tvoje sestra je špinavá za nás za oba.“ „Musíš ji omluvit, pořád se pohybuje mezi chlapama.“ „A neustále bojkotuje moji snahu udělat z ní mladou dámu. Jak je?“ Filip se na něj vesele ušklíbl. Prohodili ještě několik vět. Když se oba ohlédli po Eleně, její místo ve cvičebním prostoru bylo prázdné. „Je neslušné otáčet se k dámě zády, pánové.“ Oba nadskočili a vyjeveně se otočili. Elena stála za nimi oblečena do temně zelených šatů, vlasy rozpuštěné. Po černé haleně, kalhotách a složitě zapleteném copu nebylo ani památky. „Jak ses tam…“ začal překvapeně Filip. Damianovi po prvotním úleku přeběhl po tváři lehce zmatený výraz, ale pak se usmál. „Máte na pravé tváři šmouhu, Jasnosti,“ zkonstatoval klidně. „Víte, která ruka je pravá, že?“ Filip se prudce nadechl. Elena Damianovi věnovala medový úsměv. Udělala jeden velmi ladný krok směrem k němu a složité taneční gesto pravou rukou. „Dej si pozor, abych z tebe touhle pravou rukou neudělala fašírku, jsi drzý!“ řekla sladce. Filipovi se rozlil po tváři spokojený úsměv. Tohle byla Elena, kterou znal. „Nepouštějte se do boje, který nemůžete vyhrát, princezno,“ odvětil Damian, a to byla chyba. Elena se usmála. Byl to velmi nebezpečný úsměv. Udělala krok vpřed. Vypadala tak, že Damian udiveně o krok ustoupil. Filipa napadlo, že tentokrát to opravdu přehnal. Michael se pohnul. Měla sto chutí udělat z Damiana sekanou a on jí k tomu docela

13/36

pěkně nahrál. Trvalo jí přesně ten jeden krok, než si to rozmyslela. Provokoval celkem úmyslně a to poslední, co teď potřebovala, byl incident, který by musela vysvětlovat Ašce. Že se jí ho povedlo na zlomek vteřiny vyvést z míry, jí bude muset stačit. Druhým krokem jej těsně minula a pokračovala klidně dál až k Michaelovi, který ji nevěřícně sledoval. Stejně jako Filip, a na kratičký moment i sám Damian, čekal, že na drzého učitele zaútočí. Nestalo se. Zneklidňovalo ho to víc, než kdyby to udělala. Mrkla na něj. „Půjdeme?“ zeptala se klidně. Pozvedl nechápavě obočí. Pak se najednou vzpamatoval, zvedl balíček, který mu předtím hodila k nohám, a pohotově jí nabídl rámě. Zavěsila se do něj a důstojně vykročili k hradu. „Tak to bylo zajímavý.“ „Prosím?“ „Čekal bych, že ti za ty tvoje drzosti rozkřápne kokos,“ zkonstatoval Filip zamyšleně. Damian se na něj otočil. „Abych pravdu řekl, i já.“ „Aspoň si nemůžeš stěžovat, že se nechová jako dáma.“ „Nechová.“ „Půjdete, Damiane, nebo na sebe necháte děvče čekat?“ ozvala se Elena a Damian se chtě nechtě usmál. „Jen se neboj, ona ti to ještě spočítá,“ ušklíbl se na něj Filip. „Asi nechci vědět, jaks to udělala.“ „Tak se na to neptej.“ „Nemusim řikat, žes to dělat neměla.“ „To by bylo naprosto zbytečné.“ „Netušil jsem, že jsi tak rychlá.“ Mlčela. „Nevim, jestli je zrovna důstojný převlíkat se uprostřed cvičiště plnýho chlapů,“ ozval se po chvilce znovu. Elena zrudla a kousla se do rtu. Byla ráda, že ji samotnou tohle nenapadlo, protože by ta myšlenka určitě narušila její koncentraci a… Nechtěla si to ani představit. Tak proč se jí ten obraz tak usilovně vtíral do mysli? „Ale jinak to bylo působivý,“ pokusil se Michael, který se dobře bavil jejími rozpaky.

„Hm.“

14/36

Naiad, tanec víl, byl vrcholným uměním, které se berberské dívky učily od malička. Byl zlatým hřebem letního slunovratu a každé děvče toužilo být jednou z těch, které budou při jeho oslavách vířit v divokém složitém tanci po parketu za zvuku houslí a bubnů, na hradě, některém z náměstí či návsí. Sál byl plný děvčat. Stály po skupinkách a vzrušeně spolu hovořily. Tiše za sebou zavřela dveře a co nejnenápadněji se vydala k nim. Damian zvedl hlavu, podíval se na ni a zamračil se. Opětovala jeho pohled a zařadila se k ostatním adeptkám. Byla trochu nervózní, ale být tu bylo její rodové právo. Hodlala jej využít, tedy alespoň natolik, že dostane šanci ukázat, co umí. Milovala tanec, a než se jí do života začal plést Damian, měla pocit, že jí docela jde. Jistě, za ta dlouhá léta, co byla pryč, neměla s kým trénovat, ale tohle byla její příležitost. Nikdo nemohl polemizovat o tom, že splňovala základní kvalifikaci. Žínkám tancujícím Naiad muselo být mezi šestnácti a dvaceti a jako správné víly musely být neposkvrněny. Zvláštní, napadlo ji. Berbeři věřili, že letní slunovrat má magickou moc, stejně jako Naiad, tanec víl. Byla to magie, kterou měli zakořeněnu hluboko v srdcích, ale i tak trpěli nepřekonatelnou nevraživostí k čemukoliv magickému a nenáviděli čaroděje a čarodějky. Většinu přítomných dívek znala a ony ji, sice ostražitě, ale přijaly mezi sebe. Zapojila se do hovoru. Nehodlala se nijak stranit, natož stavět na odiv své postavení, které nejenže jí nebude nic platné, ale bude nejspíš i na obtíž. Obzvlášť u Damiana. Ten ji pozoroval a ona se k němu ostentativně otočila zády. Luccile, její nová komorná, na ni vesele mrkla. Elena se usmála. Začaly si povídat. Damian odněkud vytáhl tenké viržínko a zapálil si. Netvářil se přátelsky. Byl by raději, kdyby tu princezna nebyla. Předpokládal, že se s ním bude neustále dohadovat. Rozhodně to nehodlal trpět. Situace bude standardně napjatá i bez toho, aby mu narušovala výklad. Byla to ale princezna a peskovat ji na veřejnosti bude na hranici… no, bude to složité. Potáhl z viržínka a slastně vypustil kouř. Musí se soustředit na ostatní tanečníky. Chlapce a muže znal všechny do jednoho, neobjevila se mezi nimi žádná nová tvář, což bylo dobře. Naiad tak bude pro

15/36

dívky podstatně bezpečnější a on bude mít výrazně méně práce s učením. „Tak mám takový podezření, že si budeš muset najít jinýho hlavního tanečníka,“ zazubil se na něj Filip vesele. Damian si s ním potřásl rukou. „Chystáš se snad někam?“ „Ani ne, ale jestli bude královnou víl Eli, asi by to nefungovalo, když jsme sourozenci. Nemusim ti snad vysvětlovat polopaticky, o co v tom tanci jde, ne?“ Damian se ušklíbl. Nemohlo mu ujít, že ho tou poslední větou Filip paroduje. „Proč myslíš, že by měla být královnou zrovna ona?“ Filip se zakřenil a pokrčil rameny. „Ani ti nevim. Bych tak tipoval, že bude zatraceně dobrá.“ „Byla dlouho pryč a jsou tu zkušenější tanečnice,“ odpověděl téměř lhostejně Damian. Filip se zasmál. „A tomu věříš, jo?“ „Zapomínáš, že ji učím tančit.“ „Právě.“ „A znám její nedostatky.“ „Bavíme se o tanci, že jo?!“ ujišťoval se Filip. Damian mu věnoval káravý pohled a zamyšleně se zahleděl k ženám. Vzájemně si ukazovaly některé pohyby s šátky a živě se mezi sebou bavily. „Uvidíme,“ zamumlal a vyfoukl další obláček dýmu. Princeznu mu byl čert dlužen. „Hele, je to moje sestra.“ „No a? To jí nedává výhradní právo stát se královnou víl.“ „Jasně, že ne. Ale ocenil bych, kdybys ji posuzoval nezaujatě.“ Damian pozvedl téměř uraženě obočí, ale jinak se nebránil, což Filipa trochu překvapilo. Žádná jedovatá poznámka? No, to bude mazec! Damian teď Elenu pozoroval opravdu podezřívavě. Hodlal udělat vše pro to, aby se jí rychle zbavil. Dívky měly jen ten jediný pokus. Předpokládalo se, že všechny tanec do detailu znají, celou jeho choreografii, každý jeho pohyb. Úkolem společného učení pak bylo pouze všechny dokonale sladit, vypilovat veškeré sebemenší nuance. Než den skončí, bude vybráno devět

16/36

tanečnic a devět náhradnic. Dívky byly rozděleny do skupin po osmi. Devátou, královnou víl, byla pro tentokrát jedna ze starších, zkušených dívek, která již pravděpodobně nesplňovala základní kvalifikaci, ale rozhodně věděla, co dělá. Děvčat bylo jednatřicet, což nebylo dělitelné osmi. Znamenalo to, že jedna z nich bude muset tančit dvakrát. „Což je dvakrát taková pravděpodobnost, že něco pokazí,“ zkonstatovala Luccile. Ta poznámka u ostatních vyvolala sice šeptanou, nicméně bouřlivou reakci. Elena jen rozšířila chřípí. „A to ze mě dělá ideální kandidátku,“ utrousila. V tu chvíli se na ni Damian podíval. A bylo jasno. Elena v duchu zaklela tak, až jí zrudly uši. Jak dívek ubývalo, rozdíly mezi nimi byly stále menší, rozhodování těžší. V posledním vyřazovacím kole záleželo i na sebemenších chybičkách. Elena se zamyšleně podívala na šátek, který držela v ruce. Nechápala, že na něm není jediná zatržená nitka. Znala každý krok, každou roli Naiadu, ale nikdy jej netančila s jinými děvčaty, nikdy jej netančila mezi meči. Vyžadovalo to hodně soustředění. Více než meče ji ale znepokojoval pocit, jako kdyby i nedokonalým tancem, ze kterého byly kousky vynechány, probleskovaly střípky magie. Jako by si své víly vybíral tanec sám. Elena to cítila. Byla to mocná magie, která zatím nepropukla v celé své síle a nepropukne až do noci slunovratu. Magie mezi Berbery. Proč jí o tom matka nikdy neřekla? Tancovala vlastně někdy Naiad? Přece jen nebyla rozený Berber. Elenu na zlomek vteřiny napadlo, že by její přítomnost v tanci víl mohla být, řekněme, magicky problematická. Rychle tu myšlenku zavrhla. Na tohle se těšila a neměla v úmyslu si to nechat zkazit naprosto ničím, natož svým vlastním pocitem zodpovědnosti!

„To, že vás neposlouchám, je jen vaše utkvělá představa,“ bránila se, protože měla Damiana už zase plné zuby. Byly sice chvíle, kdy se zabrali do hovoru, který končíval zapálenou a pro Elenu často zábavnou diskuzí a slovní přestřelkou, ale byly to vzácné momenty, kdy Damian zapomínal být sám sebou. Postupem času začala mít podezření, že je v něm víc, než se na první pohled zdálo, ale to, že spolu trávili čas i při nácviku Naiadu, jim příliš neprospívalo. Ne, jí to neprospívalo. V podstatě ji

17/36

štval o to víc. Měla pocit, že prudí jen proto, aby prudil. Zatímco když byli sami, občas se dokonce přiblížil tomu, být celkem milý, před ostatními lidmi na ni byl jak na psa. Neustále poslouchala, že má pomalé nohy, špatně došlapuje, vypadá, jako by šlapala zelí, pohyb šátkem není dost ladný, takhle jí někdo usekne mečem uši, bla, bla, bla. „Hýbete se, jako byste spolkla trak.“ „Už se zase nemůžete rozhodnout, co chcete. Jednou mám mít záda rovná, pak zase ne.“ „To jsou výmluvy. Od začátku říkám rovná záda, ale ne prkenná. Tanec je ladný, plynulý pohyb. Nemůžete k němu přistupovat jako k sadě výpadů a krytů.“ „Proč? Docela to funguje. To mám z těch vašich bojových analogií.“ „Přestaňte odmlouvat a soustřeďte se.“ „Nebudete nikdy spokojen, i když se třeba postavím na hlavu.“ „Stavět se při tanci na hlavu většinou nebývá příliš efektivní. Znovu!“ Někdy sice byl docela vtipný, ale neznala nikoho, kdo by ji dokázal tak spolehlivě vytočit. No, možná až na pratetičku. Měla chuť po něm něco hodit, ale místo toho se nechala vést. Tentokrát se jí držení těla podařilo k jeho spokojenosti. „Vidíte, jak jsem vás pěkně srovnal. Kdy už vám dojde, že mám vždy pravdu?“ rýpnul si místo pochvaly. Něco by se mu stalo, kdyby přiznal, že se jí cokoliv povedlo. Třeba by se mu pomačkaly puky. Sekla po něm pohledem. Tyhle jeho průpovídky v ní vyvolávaly touhu dotáhnout ho na cvičiště a zkusit, jak dlouho by s těma kecama vydržel tam. Nebo mu možná zakroutit krkem. To znělo jako dobrý nápad. „Můžete mi vysvětlit, proč se králova dcera chová jako chuligán?“ pokračoval tím svým obvykle klidným, medovým tónem. Záda měla ztuhlá z cvičiště, v noci toho moc nenaspala, protože jela s matkou ke složitému porodu, a vadilo jí, že není schopná docílit přesně těch pohybových nuancí, které po ní chtěl. Navíc měla pocit, že rýpe jenom proto, aby zjistil, co to udělá. Měla toho tak akorát dost a rozhodla se zaútočit. „Můžete mi vysvětlit, proč se chlap z rodu válečníků nechová jako bojovník?“ opáčila.

18/36

„Važte slova. Proč myslíte, že nejsem schopen…“ zareagoval po chvilce zaraženého mlčení. Oči jí zazářily. Rozhodně se netvářil tak, jak u něj byla zvyklá. Lišácký výraz někam zmizel. „Vy jste ten, kdo neposlouchá. Já jsem neřekla, že nejste schopen.“ Stáli proti sobě jako dva kohouti na smetišti. Damian se zdál být momentálně zaskočen. Tentokrát se konverzace jaksi neubírala směrem, kterým byl zvyklý, natož kterým by byl ochoten se pouštět. „Kladete nevhodné otázky, princezno.“ Uhnul pohledem, uvolnil sevření a udělal několik kroků vzad. Eleně se po tváři rozlil široký úsměv. A mám tě, holomku! „V tomto ohledu jste mi dobrým příkladem,“ poklonila se. „Musíte mi neustále odporovat?“ Pokrčila rameny. „Neodpověděl jste mi.“ „Jste hubatá. Neuškodilo by vám, kdybyste mlčela alespoň při tanci. Nemůžete se na něj soustředit, když pořád mluvíte.“ Znovu pokrčila rameny. „Myslím, že toho pro dnešek bylo dost.“ Začal se sbírat k odchodu. Nechala jej odejít na půl cesty ke dveřím. „Jistě, potřebujete si odpočinout na zítřejší lov,“ pronesla sladce. Damian zaváhal. „Jaký lov?“ „Král pořádá hon a vy jste zván.“ Tohle ji bavilo. Damian se na ni pomalu otočil. Zářivě se na něj uculila. „Ale…“ „Nechcete doufám odmítnout královo pozvání?“ přerušila jej. Damian jí oplatil úsměv a lehce se poklonil. „Bude mi ctí, Vaše Jasnosti.“

Nádvoří bylo plné lidí, koní a psů. Elena všechen ten shon spokojeně pozorovala. Když stála mezi lovci, bylo to jiné, než když se jako malá dívala z okna a nemohla se zúčastnit. Filip ji vesele dloubl do žeber. „Jsem zvědav, kolik toho ulovíš, prcku.“ „Záleží, jak moc se mi vy floutkové budete plést pod nohy. Neporazila jsem tě náhodou při Arkasu v lukostřelbě?“ „Jistě, ale tyhle terče se hýbou,“ mrkl na ni. „Vsadíme se, bratříčku?“ zasmála se. Filip se zazubil.

19/36

„Hlavně dejte pozor, na co střílíte, nerad bych přišel k úrazu,“ vložil se do hovoru Damian. Michael stojící opodál otočil oči v sloup. „Obávám se, že trefit vás, nikdo by mi nevěřil, že to byla nehoda. A vzhledem k tomu, že na ozdobu jste s námi vy, mohu se já plně věnovat lovu,“ opáčila. Damian nestihl odpovědět. Na nádvoří se objevil král a zazněl povel do sedel. Elena se jediným plynulým pohybem vyšvihla na koně. Michael by býval ocenil, kdyby alespoň občas použila třmen. „Zvládnete být vy dva pohromadě pět minut, abyste si nevjeli do vlasů?“ vrtěl hlavou Filip. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“ „Pozor na ni, kamaráde. Má tě přečtenýho.“ „Tím bych si nebyl tak jist.“ „Dráždíš hada bosou nohou.“ „Trocha opozice jí neuškodí,“ mávl rukou Damian. „Zato tobě by mohla,“ ušklíbl se Filip. „Je to jen hra.“ „Jen jestli ona to vidí stejně. Počkej, hra? Bavíme se o mé sestře. O králově dceři,“ pohoršoval se princ. „Vždyť mě znáš.“ „No právě!“ Damian se usmál.

Michael sledoval Elenu, která se obratně proplétala mezi stromy za prchající zvěří. Všude okolo byl hlomoz, zvuk pádících kopyt, lámajících se větví, řinčení tětiv. Najednou přitáhla Aškentovi otěže tak, že se vzepjal, a otočila jej opačným směrem. Kůň chvíli tančil a točil se na místě, zatímco okolo něj se řítili další lovci. Něco se dělo. Elena se dívala kamsi mezi koruny stromů. Uslyšel ve své mysli její sprostou nadávku. „Černý! Kryjte se, všichni pryč!“ zakřičela najednou a vyjela proti proudu všech ostatních. Členové její gardy se jako jeden muž obrátili a vyrazili za ní. V tu chvíli se nad korunami stromů objevilo obrovské temné tělo. Slyšeli svist jeho křídel. Elena se tryskem vzdalovala od skupiny. Černý se po ní otočil. Michael zaklel a pobídl svého koně

20/36

k rychlejšímu tempu. Černý udělal v letu neohrabanou otočku, zavadil ocasem o strom a shodil ho mezi jezdce. Vyrazil za Elenou. Pro něj to byl slabý jedinec, který se oddělil od stáda. „Do prdele!“

Řítila se tryskem mezi stromy, v ruce měla luk. V tom zběsilém tempu se Aškent najednou prudce otočil na zadních. Vypadalo to jako pirueta, ze které ihned přešel zpět do trysku. Než se stihl jednou otočit, Elena vypálila dva šípy. Černý zařval a zrychlil. Letěl tak nízko, až se pařáty dotýkal větví. Michael na něj vystřelil. Věděl, kam má mířit, ale šíp se odrazil od poloprůhledné olejovité kůže. Vypustil další a tentokrát zasáhl, ale Černý si ho nevšímal. Už byl skoro u Eleny. Aškent udělal v plném trysku další piruetu a do krku Černého se zarylo několik Eleniných šípů. Její garda se k ní sice přibližovala, ale ne tak rychle jako Černý. Vnořil se mezi stromy. Pod jeho vahou se začaly lámat větve a zasypávaly jezdce pod ním. Elena se otočila v sedle a opět vystřelila. Černý se snášel čím dál níž. Ve zlomku vteřiny se stalo několik věcí najednou. Černý se pokusil chytit Elenu do pařátů, Elena zatáhla Aškentovi otěže tak prudce, až se zastavil a téměř si dřepl na zadek, tím se dostal nejen z dosahu Černého, ale také pod jeho břicho. Po Elenině levém boku se objevil černý jezdec a pokusil se ji vytlačit z ještěrovy dráhy. Jak zastavila, na jejím místě se najednou ocitl právě on. Elenin meč se zaryl do břicha Černého, jeho pařáty sevřely jezdce a vytrhly ho ze sedla. Černý se začal zvedat do vzduchu s kořistí v drápech. Muž zařval. Elena znovu vyrazila vpřed. Zabodla meč do ocasu, který ji zrovna míjel, a vyhoupla se na něj. Zachytila se ostnu na jeho hřbetě. Černý se vznesl nad stromy a zmizel Michaelovi a všem ostatním z očí. Slyšeli řev. Zvířecí řev. Když se vyšvihla na ocas Černého, pevně se chytila. Černý neletěl tak hladce, jako létal Charlik. Každé mávnutí blanitých křídel bylo znát na celém jeho těle, způsobovalo trhnutí. Jak se křídla zvedla, tělo padlo lehce dolů, jak křídla klesla, Černého tělo se vymrštilo vzhůru. Elena následovala jeho pohyb. Odrazila se a skočila. Rozeběhla se po ještěrově hřbetě, zachytávajíc se ostnů pro oporu. Černý zařval. Chtěl se otočit, aby ji setřásl, ale nedostal příležitost. Zabodla mu meč do krku těsně

21/36

za uchem. Cítila, jak tělo pod jejíma nohama ochablo. Sevření jeho pařátů povolilo, muž z nich vyklouzl a začal padat. Přidržela se ostnu na krku a přikrčila se. Tělo Černého se řítilo k zemi a setrvačností stále ještě vpřed. Lámalo stromy. Odrazila se a skočila. Udělala salto a ještě jedno, dopadla do dřepu, překulila se a rozeběhla zpět. Zvedla ruku. Muž svou vahou zlomil další větev a pak se jeho pád ve vzduchu zastavil. Elena jej pomalu a opatrně spustila na zem.

Zaostřil na ni. Stála nad ním s mečem v ruce. Narovnala se a on spatřil pohled těch podivných očí. Kdyby na to měl sílu, pokusil by se odtáhnout. „Tohle bych královně asi říkat neměl, že,“ zachraptěl a na rtech se mu objevila krvavá pěna. Měřila si ho těma zelenomodrýma očima se zúženými zorničkami a myslela na to, co s ním má teď udělat. Téměř neznatelně přikývla. „To bych ocenila,“ zkonstatovala suše. „Zatraceně! Jsi v pořádku? Co to zase bylo?“ přiřítil se Michael a svezl se ze sedla, aniž by čekal, až se Kran zastaví. Přikývla, oči stále upřené na Damiana. „Co ten tady dělá? A von je ještě živej?“ podivil se Michael zklamaně. „Už to tak vypadá,“ odpověděl mu Damian chraplavě a sykl. Z boku mu crčela krev a byl celý polámaný. Upírala na něj ty příšerné oči, za ní se tyčil Michael a on měl pocit, že si zrovna nepolepšil. „Já nevim, že musíš pořád někoho zachraňovat. Jsou z toho akorát problémy!“ káral ji Michael, kterému se ulevilo, že jí nic není. Nespouštěla z Damiana oči. Odsekla část svého sesu, jedním plynulým pohybem otřela meč do sucha a zasunula ho do pochvy. Damian s hrůzou sledoval, jak se její zorničky pomalu mění, oči hnědnou. Byl by raději, kdyby to nikdy neviděl. „Co s nim hodláš dělat teď?“ popoháněl ji Michael, dobře si vědom toho, že se brzy objeví další lovci. Elena přimhouřila oči. „Zabít ho by asi bylo plýtvání energií, co?“ ušklíbla se. Bylo málo času. Z Damiana rychle unikal život. „Zabít ani tak ne, ale to, že jsi ho zachránila, by bylo.“

22/36

„Mohu k tomu něco říct?“ pokusil se Damian a na rtech se mu objevily další krvavé bublinky. „Ne!“ shodli se Michael s Elenou. „Něco s nim udělat musíme, jinak nám tu vykrvácí, nebo hůř, někdo ho najde ještě živýho.“ „Postarej se o tamtoho,“ kývla Elena hlavou směrem k Černému. Michael sáhl po luku a v rychlém sledu nastřílel do krku Černého několik svých šípů. S jejími se namáhat nemusel, pod čelistí jich trčelo víc než dost. Po krátkém zamyšlení mu ještě zasadil několik ran mečem okolo hlavy, aby zakryl bodnou ránu seshora za uchem. Spokojeně si prohlédl své dílo. Elena se sklonila nad Damianem. Byl ošklivě potrhaný na boku, na břiše a na kyčli, měl několik polámaných kostí, zlámaná žebra. Vypadalo to zle. Špatně se mu dýchalo, krvavá pěna na rtech poukazovala na zraněnou plíci, začínal omdlévat. Elena ho nevybíravě propleskla. „Hej, vstávat! Hlavně mi tu nespěte.“ „Kolikrát vám mám říkat… že takhle… se dáma nechová. Au!“ neodpustil si. Neskutečné! Nehledě na to, jak moc byl rozpáraný, jak blízko byl smrti, pořád trousil uštěpačné poznámky. „Nechtěj, abych litovala, že jsem ti ten užvaněný zadek zachránila,“ procedila mezi zuby. „Už toho litujete, Výsosti.“ „Musíš se pořád hádat?“ Všiml si ustarané vrásky, která se jí udělala nad nosem. „Musíte mít… na všechno… odpověď?“ Dýchalo se mu čím dál hůř, bojoval, aby neomdlel. Ať s ním dělala cokoliv, neodvažoval se podívat. Zatraceně to bolelo. „Když ho zalátáš úplně, bude to lidem podezřelý,“ objevil se za ní Michael. „Máš pravdu, bylo by bývalo snazší nechat ho sežrat. Nespi!“ Damian zaúpěl. Elena mu začala rovnat kosti. Ztratil hodně krve. „O co ses to snažil?“ zeptal se Michael, když Elena dostala Damiana z nejhoršího. Zhojila vše, co bylo život ohrožující, a zastavila krvácení. Většinu otevřených ran mu nechala, jak byly, jen je zakryla obvazy ze své sedlové brašny. Právě se mu pokoušela dát ruku do dlahy.

23/36

„Vypadala, že má problémy,“ zahuhlal Damian, kterého všechno bolelo byť jen dýchat. Elena otočila oči v sloup a Michael se zasmál. „Od toho jsem tu já, ty pitomče! No, ale humor ho, zdá se, neopustil.“ „On ho přejde, až ho do ruky dostane Lucc.“ „To jí ho chceš hodit na krk? Co ti udělala?“ „Kdo jiný by se o něj postaral, aniž by kladl zbytečné otázky a nebyly by z toho drby?“ „Nebavte se… o mně… jako bych tu nebyl!“ ozval se přerývavě Damian. „Představuješ problém, fešáku,“ houkl na něj Michael a přátelský tedy opravdu nebyl. „Nechám si to… pro sebe,“ bránil se Damian. „Jo, jasně!“ ulevil si Michael. „Teď vážně, děti,“ vmísila se do hovoru Elena. „Nemohu si dovolit, abys někde vykládal, co se dnes stalo a co umím. Když už jsem tě nenechala sežrat, nerada bych tě musela odstranit. Takže zbývá jediná možnost. Odpřisáhneš mi věrnost.“ Damian přikývl. Sice ho napadlo, že přísaha mu nemůže v ničem zabránit, ale on žádné hlouposti vyvádět stejně nehodlal. Nejspíš by mu nikdo nevěřil. Navíc viděl, co udělala s tou obludou. Slupla by ho jako malinu. „No, to ti teda děkuju. Já ho do gardy nechci, tomuhle teleti se nedá velet!“ hartusil Michael. Pak se otočil na Damiana: „Jen pro úplnost: já ti nevěřim. A tu přísahu si dobře rozmysli. Pokud ji nebudeš myslet vážně, seš mrtvej. A pokud zradíš Eleninu důvěru, a náhodou to přežiješ, zabiju tě.“ Damian opět přikývl. Šly na něj mdloby. „Nemáme moc času!“ upozornil Michael Elenu. Přikývla a chytila Damiana za předloktí. Tenhle malý obřad viděl Michael už několikrát a pokaždé byl trochu jiný. Jako by se přizpůsoboval každému přísahajícímu. Uvědomil si, že ani tentokrát nerozumí slovům, která Elena vyslovuje. Jen jedenkrát, když sám přísahal, věděl, co ta slova znamenají. Jako by se samo zaklínadlo bránilo být odposlechnuto. Damian sice nerozuměl všem Eleniným

24/36

slovům, ale věděl, co říká. Chápal, co přísahá. Kouzlo se vinulo od jejich sepjatých paží a zaplétalo je do složité stříbřité pavučiny. Oba to cítili. Chvíli předtím, než uslyšeli dusot kopyt a hlasy, ozval se varovný hvizd. Lovci prohledávali les, aby našli princeznu a vypořádali se s Černým. Damian k Eleně zvedl oči. Ta mu dala pěstí do obličeje. Omdlel.

Otec jí sice věnoval poněkud nedůvěřivý pohled, ale její vysvětlení, jak její garda zlikvidovala Černého, nijak nezpochybňoval. Byli na veřejnosti a bylo nutné se postarat o těch několik raněných. Rychle svolal jezdce a kavalkáda vyrazila k domovu. Elena přitáhla Aškentovi otěže. Uprostřed návsi stála vysoká postava v kápi opřená o dlouhou, sukovitou berlu. Elena by přísahala, že se na ni zpod té kápě upírají dvě pichlavé oči. Okolo návsi stálo několik ozbrojených vesničanů. Mířili na cizince luky a kušemi. „Otče,“ upozornila potichu, aniž by ze scény spustila oči. Král se otočil na svou dceru, pak do míst, kam ukázala, a zastavil kavalkádu. „Co se tu děje?“ otázal se, pokoušeje se uklidnit svého koně, který začínal trojčit, stejně jako ostatní zvířata v kavalkádě. Elena podvědomě zaregistrovala, jak se za ní její osobní garda přemisťuje do lepších pozic. „Tamten se objevil chvilku po tom drakovi a bojí se ho všichni koně!“ ozval se konečně jeden z vesničanů. Elena přimhouřila oči stále upřené na osobu v černé kápi. Aškent přešlapoval a pohazoval neklidně hlavou, ale netančil pod ní. Přece jen byl zvyklý, že mu za krkem sedává drak. „To nebyl drak, ale Černý,“ opravila Elena automaticky mluvčího a Michael otočil oči v sloup. Jan věnoval dceři krátký pátravý pohled a pak upřel svou pozornost zpět na scénu před sebou. „Víc nic?“ zeptal se. „Cože?“ nechápal samozvaný mluvčí vesničanů. „Stalo se tu něco?“ upřesnil svou otázku Jan. „Dyť to povidám. Tamten se tu objevil hned po tom drakovi a splašil všechny koně a je divnej.“ „To není důvod začít příchozího ohrožovat zbraněmi,“ opáčil Jan. „To smrdí magií, Vaše Výsosti,“ uplivl si mluvčí pověrčivě. Ostatní vesničané vehementně přikyvovali.

25/36

„Ten drak zabíjí lidi a tenhle ho nejspíš poňouká,“ přizvukoval mu někdo. Najednou se vesničané překřikovali jeden přes druhého. Elena opatrně zapátrala po magickém vědomí, ale žádné nenalezla. Narazila jen na bystrou mysl pečlivě obrněnou proti vnějšímu zásahu. Zajímavé! Elena se lehce svezla ze sedla a pomalým krokem vykročila do středu návsi. Oči pod kápí ji sledovaly. Jak se přiblížila, postava jemně sklonila hlavu, aby jí stín kapuce dokonaleji zakryl tvář. Prsty svírající sukovitou hůl byly dlouhé a kostnaté, téměř ženské. Celou postavu halil dlouhý plášť s voskovou úpravou proti dešti. Eleně neušla levá ruka schovaná v záhybech látky. Neušla ani Michaelovi, který se pomalu přesunul tak, aby mu Elena nezacláněla při střelbě. „Eli, pozor!“ varoval ji celkem zbytečně. „Já vím!“ odpověděla s pohledem upřeným do míst pod kápí, kde tušila oči. „Kdo jsi?“ zeptala se bez obalu. „Kdo se ptá?“ opáčila kápě chraplavým šepotem. Elena přimhouřila oči. Do dlaně jí z rukávu sklouzl nůž. Nevěřila sice, že by byla v nebezpečí, ale riskovat nehodlala. „Jsem Elena z rodu Leon,“ odpověděla klidně. „V mé zemi není bezpečné mířit na princeznu kuší, obzvláště ve chvíli, kdy má za sebou ozbrojené členy své gardy,“ pokračovala. Zpod kápě se ozval tichý, chraptivý smích. Záhyby pláště se přeskupily. „Nestřílej!“ varovala Elena Michaela a ten gestem neochotně zastavil své muže. Ruka dosud zakrytá pláštěm se velmi pomalu vynořila tak, aby na ni všichni viděli, a sáhla po kápi. Náves zašuměla. Před Elenou stála vysoká, štíhlá žena, která kdysi dávno bývala velmi krásná. Polovinu její tváře pokrývala síť ohyzdných černorudých jizev, které pokračovaly na krk a ztrácely se pod černými šaty. Žena měla dlouhé havraní vlasy stažené do ohonu. Upírala na Elenu pár velmi bystrých šedých očí. „Jsem Breta,“ řekla jednoduše. Neuvedla svůj rod, ani zemi, ze které pochází. Sálala z ní síla, ale ne magická, jen síla osobnosti. Michaelovi se nelíbila. Ocenil by, kdyby Elena přestala vyvádět vylomeniny a chovala se alespoň trochu zodpovědně. Rozhodně mu jeho práci neulehčovala. V životě nepochopí, co ji nutí takhle riskovat! V životě nepochopí, co ji

26/36

tak přitahuje k záhadným cizincům. Podíval se po svých mužích. Když se nad tím zamyslel, všichni byli velmi schopní, ale dohromady pořádná sebranka. Elena je sbírala jako zatoulaná štěňata. Zase měl pocit, že ví něco, co on ne. Jako už tolikrát ho napadlo, jestli náhodou nevidí do budoucnosti.

„Jsi princezna léčitelka?“ zeptala se Breta přímo. Odpovědí jí byl jen chladný, pátravý pohled. Zajímavé. Děvče stojící proti ní vypadalo sotva na patnáct let. Tedy až na ty bystré, živé oči. A ten postoj. A chování. A několik dalších malých detailů, které budou vyžadovat bližší zkoumání. Hleděla Bretě zpříma do očí, neuhýbala pohledem, nezdála se být zaskočena jizvami na její tváři. Breta se chtě nechtě usmála, což na jejím zohyzděném obličeji vytvořilo podivnou grimasu. Byla zvyklá nejen, že se jí lidé nedívají do očí, ale že se jí i bojí. I koně se jí báli. Reagovali na ni úplně stejně jako na Černého. „Vidíte ty jizvy? Někdo, kdo byl popálen kyselinou Černých, se s nimi nespolčí. Nechte ji odejít. Pokud na ni někdo bez provokace zaútočí, bude mít co do činění se mnou a mými muži,“ pronesla Elena směrem k vesničanům. „Děkuji.“ „Pouze chráním svoje lidi,“ odvětila Elena. Otočila se a klidně vyrazila zpět ke kavalkádě. Nebála se, že by ji vesničané neuposlechli. Otec se na ni jen podíval. Neřekl nic. Elena věděla, že si komentář nechává do soukromí, mimo doslech nevítaných svědků. „Co to bylo?“ zeptal se Michael, který na soukromí čekat nemusel. Usmála se. Nejspíš chtěl říct: co to zase bylo; ale ovládl se. „Až to zjistím, řeknu ti to.“ „Je to čarodějka?“ „Nemyslím. Ale vsadila bych boty, že je to Adragonka.“ „Copak nejsou všechny Adragonky čarodějky?“ „Ne nutně.“ „Jak to poznáš?“ „Nepoznám. Myslím si to.“ „Musíš pořád někoho zachraňovat?“ Ušklíbla se. Tuhle debatu vedli už tolikrát.

27/36

„Alespoň jsem nepřivedla domů další zatoulané štěně,“ rýpla si. Úkosem se na ni podíval. „Myslíš moc nahlas,“ vysvětlila. „Nechtěla jsem, aby někomu ublížila.“ „Řikalas, že neni čarodějka.“ „To na věci něco mění?“ zeptala se a on se zamyslel. Tohle jí pořád ještě dělalo problémy. Málokdy před ní skrýval své myšlenky a ona měla nepříjemný pocit, jako by naslouchala cizímu rozhovoru, vlastně monologu. Snažila se neposlouchat, ale ono to někdy prostě nešlo. „Víš něco, co já ne?“ zeptal se a ona potlačila impuls pokrčit rameny. Řeč těla bez skutečného rozhovoru přece jen poutala pozornost. „Nejspíš ne, jen mám pocit, že o ní ještě uslyšíme.“ Breta se zájmem sledovala odjíždějící kavalkádu. Když koně zmizeli z dohledu, otočila se na vesničany a usmála se. Někteří bezděky ustoupili. Přetáhla si kápi přes hlavu a pomalým, klidným krokem následovala jezdce. Aniž by ji zaregistrovaly stráže, objevila se na vnitřním nádvoří hradu. Postavila se do jeho středu, do jeho přesného středu, a čekala. Pozorného pozorovatele by překvapilo, že se ji nikdo nepokusil ani oslovit, natož ze střeženého nádvoří odvést, dokud ji nezaregistrovala Aška. Aška, která sdílela Elenin názor, že je Breta Adragonka. Aška, která kupodivu nesdílela Eleniny obavy, že je Breta vlk v rouše beránčím.

Luccile sice dělala, co mohla, ale Damian se rychle zotavoval. A byl zarputilý. Na nohy se postavil až příliš rychle a ještě rychleji se začal Eleně plést do života. Michael si párkrát rýpl, že mu měla pár kostí ještě zlomit, místo aby mu je hojila. Prosmýkla se kolem Filipa, šátek zavířil před čepelí meče a… „Ne!“ ozval se Damian za jejími zády. Filip se na ni ušklíbl. „Tancujete to jak bratr se sestrou.“ „My jsme bratr se sestrou,“ zkonstatoval suše Filip. Elena udělala tu chybu, že se podívala na Damiana.

28/36

„Eleanoro, přestaň se tu chichotat a soustřeď se! Kolikrát mám říkat, že s ním musíš tančit jako s milencem! Máte mezi sebou tolik místa, že bych se tam klidně vešel!“ „Zase si tolik nefandi, až tak hubenej nejsi,“ odbyl poznámku Filip a Eleně málem zaskočilo, jak se snažila nesmát. „No, vždyť se nad tim zamysli, kdybych šel ještě blíž, uřežu jí uši.“ „Filipe, ještě ty začínej! Jako by nestačilo, že mi neustále něco vysvětluje tvoje sestra.“ „Já přece nic neříkám!“ ohradila se Elena. „To je někdy mnohem horší! Znova. A tentokrát blíž k sobě. Eleanoro, ten šátek není jen tak na ozdobu. Má to být vábnička. Ty jím mácháš, jako bys nahazovala na rybách.“ Elena se dusila, jak se snažila nesmát. Tohle se vážně nedalo! Pokusila se soustředit a hlavně zvážnět. Když se vrátila na pozici, ze které začínali, oči jí jiskřily a na rtech měla lehký, pobavený úsměv. Tuto část Naiadu cvičili bez ostatních tanečníků. „Já z tebe zešedivím, Eleanoro! Podívej se na svého bratra, jak vlní boky. Šátek je vábnička, máš jím Filipa svádět, ne se ho pokoušet zabít.“ Následoval další výbuch smíchu u Filipa a tlumené zachichotání u Eleny. Marně se pokusila nasadit vážnou tvář. „Já teda bokama nevlním, copak jsem ženská?!“ bránil se Filip. „Co kdybys mi to ukázal?!“ pobídla Damiana Elena, kterou tahalo za uši, jak jí neustále říká Eleanoro, a podala mu šátek. Zamračil se na ni. „Já bych si přál, abyste mě brali vážně. Jak tu nejsou ostatní, šaškujete a vůbec se nesoustředíte!“ káral je oba, ale díval se na Elenu. Ukázal jí několik pohybů zápěstím a paží a ona musela uznat, že to vypadá poněkud komicky, jak se tak se zdviženým límcem, vyhrnutými rukávy a pečlivě pěstěným třídenním strništěm pohybuje jako ladná víla. Zajímalo by ji, jak to s těmi vousy dělá. Nebyl včera náhodou hladce oholený? Filip se zubil. Oba zvážněli v momentě, kdy začali znovu tančit. Museli se soustředit, aby hlavně Elena nepřišla k úrazu. Damianovi trvalo sotva tři takty, než je znovu zarazil.

29/36

„Beru zpět, vešel by se mezi vás kůň!“ Vzal Filipovi meč z ruky a pokynul hudebníkům. „Ne že mi něco usekneš!“ ohradila se Elena. „Já to na rozdíl od tebe umím,“ utrousil Damian. Ten úsměv, který se Eleně objevil na tváři, Filip znal. Ani malinko nepochyboval, že tentokrát budou její pohyby více než dokonalé. Musela Damianovi dokázat, že… kecá. Filip sledoval, jak vlní boky, jak se šátek v ladných obloucích pohybuje vzduchem okolo svištícího meče, jako by jej chtěl ovinout, aniž by se ho však dotkl, zatímco oba tanečníci se okolo sebe prosmýkají ve stále užších křivkách.

Když se kolem něj s vlajícím šátkem mihla poprvé, ucítil závan lehké kořeněné vůně. Otočku začala na špičkách, zavlnila boky, prohnula se v zádech, zaklonila hlavu, šátek vyletěl do vzduchu a jeho meč ji bezchybně minul těsně nad obličejem. V dokonalé křivce dokončila otočku, narovnala se a zachytila padající šátek, aby jím zavířila Damianovi před obličejem. Filip tanec fascinovaně sledoval. Elena bezchybně plula s milimetrovou přesností a doplňovala tak Damianovy lehké, dlouhými roky vypilované pohyby. V přesně načasovaných momentech se míhali tak blízko sebe, že se téměř dotýkali, a bylo nepochopitelné, že se ve stále rychlejších otočkách nesrazí. Otočil se po šátku, který mu lehce pohladil tvář, zatímco královna víl unikla jeho meči a začala se mu vzdalovat ladnou piruetou. Znovu ta kořeněná vůně. Natáhl se po ní, zachytil její paži a přitáhl ji k sobě. Zvedla k němu oči. Ten pohled! Damian zatajil dech. Tanečním gestem polaskala vzduch těsně u jeho tváře, tak těsně, že ucítil teplo její dlaně, zatímco mu druhou rukou ovinula šátek okolo meče. Udělal pohyb, jako by mu šátkem meč odtahovala od své hrudi. Další otočka. Znovu k němu zvedla oči. Na zlomek vteřiny se nesoustředil a meč, který měl těsně minout její obličej, jí usekl loknu zrzavých vlasů. Vyděsil se, ale ona ani nezaváhala, dokončila otočku, kterou se mu dostala za záda. Začal se obracet za ní, šátek se ladně zavlnil nad její hlavou. Znovu se ocitli proti sobě, šátek obtočil meč a vytrhl mu jej z ruky. Zatímco on zachytil ji a přivinul k sobě, ona zachytila meč.

30/36

Hudba ustala jako uťatá. Ve stejný moment se přestali pohybovat i oba tanečníci. Vzduch jako by byl plný elektřiny. Filip si uvědomil, že zírá s otevřenou pusou. S klapnutím ji zavřel. Ten tichý zvuk probral Damiana. Rychle Elenu pustil ze sevření a odkašlal si. Sklopila oči. Ozval se aplaus. Zatímco tančili, do sálu se naloudali ostatní. Damian se po nich rozhlédl. Pohlédl na Elenu a znovu si odkašlal. „Docela to šlo, ale musíš zapracovat na výrazu. Co tu tak stojíte? Všichni na parket, máme spoustu práce!“ Michael na ni čekal před sálem. „Ty se culíš!“ obvinil ji místo pozdravu. „Prosím?“ „Culíš se!“ „No a?“ culila se dál. „Co se to tam vevnitř dělo?“ „Nevím, o čem mluvíš. Prostě mi to šlo,“ řekla napůl bezmyšlenkovitě, než si uvědomila, že se na ni mračí. „Co tu vlastně děláš?“ přerušila ho při nádechu k dalšímu výslechu. Ten veselý výraz jí ale z tváře nezmizel. „Jo, tohle,“ utrousil. Pozvedla obočí. „Jo tohle?“ „Chce s tebou mluvit otec.“ „Co se děje?“ přidala do kroku. Pokrčil rameny. Mračil se. „Má pro nás úkol, teda pro tebe,“ zahuhlal a kabonil se na ni dál. „Proč jsi to neřekl hned?“ „Dyk to řikám,“ ohradil se. Loupla po něm očima.

Otec nebyl v pracovně, ale na cvičišti. Tiše se bavil s Áronem. Elena zaslechla část hovoru, který bezpochyby nepatřil jejím uším. Zachovala kamennou tvář. Zůstala stát opodál a čekala. Michael do ní šťouchl. „Já ji vidím,“ zkonstatovala Elena. Pozorovala Bretu zpod přivřených víček. Vlasy měla sepnuté na temeni hlavy, na sobě světlou lněnou halenu, černé kalhoty a lehké jezdecké boty. Oháněla se těžkou zahnutou šavlí, ne nepodobnou té Morfeově. Bojovala s Icem. Pohybovala se lehce a plynule. Boj jí evidentně nebyl ničím cizím, ale Ice ji

31/36

měl rozhodně co učit. Převážně její obrana měla značné rezervy. Elena stále nevěděla, co si má o Bretě myslet. Zaujalo ji, že volila světlé barvy, které zdůrazňovaly černou spleť jizev na její tváři, krku a paži. Nezřídka nosila šaty s hlubokým výstřihem či rozhalenku. Své jizvy doslova stavěla na odiv, stejně jako svou ztepilou postavu a to, co ještě zbylo z její dřívější krásy. Elena se nemohla rozhodnout, zda se Breta svými jizvami chlubí, nebo provokuje. Bylo to jako výzva, Elena jen nevěděla k čemu. Přísahala by, že ta žena sleduje nějaký plán. Nevěřila na náhody. Někdy se sice i děly, ale měla vtíravý pocit, že téhle konkrétní někdo významně pomohl. Jako by si ji Breta našla. Ale proč? Měla přece jen souvislost s Černými? Nevěřila, že by je sem přivedla. Možná je ale následovala? Z myšlenek ji vytrhl otec. Mlčky se postavil vedle ní a založil ruce na prsa. Kývla na něj hlavou, usmála se a znovu se zadívala na Bretu. „Chtěl jsi se mnou mluvit, otče?“ otázala se po dlouhé chvíli zamyšleného ticha. „Máš velmi přemýšlivý výraz, copak se ti na ní nelíbí?“ odpověděl otázkou. Elena se ušklíbla koutkem úst. „Ještě jsem na to nepřišla.“ „Měl bych si dělat starosti?“ „Nemyslím.“ „Ale nelíbí se ti.“ „To nemusí nic znamenat,“ zkonstatovala, oči stále upřené na Bretu. Podle toho, jak se Ice pohyboval, měl z Brety respekt. „Ani bych neřekl.“ Překvapeně se na něj zadívala. Usmíval se na ni. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se, protože ji nic lepšího nenapadlo. Vykročili pomalu k hradu. Michael někam taktně zmizel. „Co víš o Dakarských koních?“ zeptal se jí otec. „Je to nezávislý, svobodný národ. Žijí po celé Dakaře, na pláních i v horách. Říká se, že mají duši. Říká se, že jsou to duše velkých bojovníků. Prý proto jsou to tak dobří váleční koně. Pověst praví, že si volí své jezdce, stejně jako si jezdci volí je. Žijí neobvykle dlouho, několik desítek let. Ti volně žijící se potulují po Dakaře v malých stádech. Blíží-li

32/36

se válka, začnou se shromažďovat. Přicházejí k městům, aby se mohli připojit k boji. Sdílí berberskou lásku k válčení, možná i proto se zrodila pověst o tom, že nesou duše zemřelých Berberů.“ Král pokýval hlavou. V podstatě odříkala to, co věděli všichni berberští válečníci, co se učili už jako malé děti. „Co ještě víš?“ Elena se pousmála. Správně by toho víc vědět neměla. „Je to pravda.“ „Co je pravda?“ „Mají duši. Nevím, zda duši starých válečníků, ani oni to nevědí, ale duši mají. Jsou velmi inteligentní, ovládají bojovou strategii. Neshromažďují se před každou válkou, pouze tehdy, jsou-li Berbeři v právu.“ Nastalo ticho. Jan sice tušil, že jeho dcera o Dakarských koních zná víc než jen dávné pověsti, ale tak jistou odpověď skutečně nečekal. Udělalo to na něj dojem, a právě o to Elena usilovala. „Dokážeš s nimi komunikovat?“ zeptal se otec přímo. Elena hned neodpověděla. Nebylo to tak jednoduché. „Myslím, že správnější by bylo se zeptat, zda jim rozumím.“ Podíval se na ni trochu netrpělivě. „Myslím, že ano. Svým způsobem jim rozumím. Jen nevím, jak to dělám.“ Jan přikývl. „Nechceš mi doufám říct, že ti v žilách koluje jejich krev?“ Elena se rozesmála. Byl to veselý zvonivý smích. „Michael sice říká, že jsem koza, ale kůň tedy rozhodně nejsem.“ Král se usmál, ale rychle zvážněl. „Dostalo se mi zpráv, že v horách byla spatřena stáda většího počtu Dakarských hřebců. Hřebců, většinou bez klisen. Zatím se ještě nezačali stahovat k městům, ale…“ odmlčel se. „Ale jsou i jiná znamení,“ dokončila za něj větu Elena. „Například Černí, kteří se již po desetiletí neukázali a teď začali napadat naše vesnice,“ dodala. Král se zastavil. Nepředpokládal, že by princezně uniklo něco takového jako blížící se válka, na to byla příliš inteligentní, ale i tak ho trochu zaskočila. Napadlo jej, zda neví víc než on sám. „Co všechno o tom víš?“

33/36

„Znám jen zprávy, které ti nosí zvědové, a co se povídá mezi lidem. Něco jsem si domyslela.“ „Jak víš o zprávách, které mi nosí zvědové?“ Usmála se na něj. „Mám neomezený přístup do tvé pracovny. Nepředstírej, že nevíš, že tam často sedávám, čtu a poslouchám.“ „Děláš to, už od malička.“ Stále máš nejlepší knihovnu. Jen jsem trochu vyrostla a už se ti nemohu schovávat za židlí, napadlo Elenu. „Tvoje moc…?“ nejistě se odmlčel. Chvíli bylo ticho. Elena netušila, co mu na to má říct. Ve skutečnosti měla jen o pár informací víc než on. „Neumím číst budoucnost,“ zkonstatovala nakonec omluvným tónem. „Mohu ale pomoci… s jistými konexemi,“ dodala. Pozvedl obočí. „Velmi kulantně řečeno,“ zasmál se. „Obávám se, že je budeme muset využít. Než na ně však dojde, pro začátek bych ocenil, kdyby sis promluvila s divokými Dakarskými koňmi.“ I po dlouholetém soužití s Aškou mu to, co právě vyslovil, znělo velmi hloupě. Nikdy netrpěl předsudky k magickým tvorům ani k lidem s magickými schopnostmi, ale sám byl člověk velmi nemagický. I přes veškerou Aščinu snahu magii a věcem s ní spojeným prostě nerozuměl. Vlastně, když se nad tím zamyslel, Aščina snaha nebyla zas až tak velká. Ve skutečnosti se pokoušela spíše omezit informace pouze na ty nezbytně nutné. Možná si to celé představoval… příliš jednoduše. Podrbal se za uchem. Elena se na něj usmála. „Zkusím to,“ odpověděla jednoduše. „Bude stačit, když vyrazíme zítra?“ „Koho chceš brát s sebou?“ „Michaela, Morfea, možná Ice.“ „Snad by to mělo stačit. Slíbíš mi, že budeš opatrná?“ Věnovala mu lehce káravý pohled. „Otče, jsem berberská čarodějka vycvičená Áronem, elfy a draky. Umím na sebe dávat pozor. A mám s sebou Michaela.“ Nehledě na to, že u nás v horách se mi toho zase tolik stát nemůže, pomyslela si. „Nejsem si jist, zda mě to uklidnilo.“ Trochu se na ni zamračil. „Jsem si jista, že neuklidnilo.“

34/36

„Co se to dnes dělo s Damianem?“ zeptala se Luccile, ještě než za sebou Elena zavřela dveře. „Cože?“ „Co se to dnes dělo s Damianem?“ opakovala Luccile trpělivě. „Přímo k věci, jako vždy,“ zkonstatovala klidně Elena, která myslela na nadcházející úkol. „Vyhýbáš se odpovědi, jako vždy,“ odvětila Luccile. Elena pokrčila rameny. Při vzpomínce na dopoledne se bezděky usmála, ale přemýšlela nad Dakarskými koňmi. „Začínají se tu dít divné věci, vypadá to, že bude válka, a vy řešíte mužské,“ zavrtěla nevěřícně hlavou, když jí došlo, že na Luccile mlčení nezabere. „My?“ „Ty a Michael,“ zamumlala Elena. „Až budou na pořadu skřeti, budeme řešit skřety. Tak co se to dělo?“ „Michael je slepičí prdelka.“ „Mám oči.“ „Neměla bys raději sledovat Naiad místo mě? Někdo by ti mohl něco useknout.“ „Dnes to nešlo přehlédnout,“ pokrčila Luccile rameny a sledovala, jak Elena klopí oči. „Zajímalo by mě, co se dělo, že je z toho Michael tak napružený. Mám ti promluvit do duše.“ „Nic moc zvláštního,“ mávla nad tím rukou Elena, ale na rtech se jí objevil zvláštní úsměv. „Nic moc zvláštního bych zrovna neřekla. Nějak moc tě to bavilo.“ „Ráda tančím.“ „Nemluvím o tanci,“ usmála se Luccile. Elena se zatvářila nechápavě. Opláchla si ruce a obličej v umyvadle se studenou vodou. „Netuším, o čem to mluvíš.“ „Damian dokáže být velmi okouzlující.“ „Že jsem si nevšimla! Na mě leda tak prská, i když výjimečně dokáže být celkem… vtipný.“ „Vtipný? Vtipný! Je opravdu hodně slov, která bych použila k jeho popisu, ale vtipný mezi ně zrovna nepatří.“

35/36

„Opravdu? To by mě ale zajímalo, co přesně bys použila.“ „Příště budeš tvrdit, že sis nevšimla, jak vypadá.“ „Tak to jsem raději neslyšela! Neměla bych se ptát spíš já tebe, co to mezi vámi je?“ rýpla si Elena neprozřetelně. Luccile se postavila s rukama v bok. „Ty s ním koketuješ!“ obvinila princeznu. „Ani nevím, co to znamená,“ zahuhlala Elena a téměř celá zmizela ve skříni. Podezřele dlouho vybírala šaty na večer. Luccile ji pozorovala.

@Created by PDF to ePub