SEDMDESÁT LET OD VYPUKNUTÍ ŠPANĚLSKÉ SETENTA AÑOS DESDE EL DESENCADENAMIENTO OBČANSKÉ VÁLKY DE LA GUERRA CIVIL ESPAÑOLA

SEDMDESÁT LET OD VYPUKNUTÍ ŠPANĚLSKÉ OBČANSKÉ VÁLKY VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ ASPEKTY KONFLIKTU

SETENTA AÑOS DESDE EL DESENCADENAMIENTO DE LA GUERRA CIVIL ESPAÑOLA ASPECTOS INTERNOS Y EXTERNOS

PAVLÍNA SPRINGEROVÁ (ed.)

Kabinet ibero-amerických studií Fakulta humanitních studií UHK Rokitanského 62 500 03 Hradec Králové kontakt: [email protected] tel.: +420 493 331 548 http://fhs.uhk.cz/ibero

Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války – vnitřní a vnější aspekty konfliktu Pavlína Springerová (ed.) Návrh obálky: grafické studio Koráb, Olomouc Tisk: tiskárna Jáhen, Hradec Králové Hradec Králové, 2007 1. vydání Náklad 200 kusů Vydalo nakladatelství Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové jako svou 682. publikaci. ISBN 978-80-7041-788-1

OBSAH OBČANSKÁ VÁLKA – PŘÍČINY, PRŮBĚH A VNITŘNÍ VLIVY

Jiří Chalupa Poražení vítězové – konflikt z let 1936-39 jako „čtvrtá karlistická válka“

5

Andrea Heroutová Význam pravicové tiskové kampaně o španělské občanské válce pro radikalizaci české konzervativně autoritářské a fašizující programové báze

19

Katarína Hoštáková Metódy a taktiky španielskej občianskej vojny aplikované Francom počas druhej svetovej vojny

29

OHLASY ŠPANĚLSKÉ OBČANSKÉ VÁLKY VE SVĚTĚ

Jan Klíma Vliv španělské občanské války na Portugalsko

39

Petra Měšťánková Mexiko a španělská občanská válka

51

Sylva Sklenářová Reakce Nizozemského království na španělskou občanskou válku – sonda do nizozemských dějin 20. století

65

VNĚJŠÍ VLIVY A VZTAH OBČANSKÉ VÁLKY VE ŠPANĚLSKU K SOUČASNOSTI

Daniel Esparza España en la actualidad: mitos e “imaginación” del pasado – las “dos Españas” tras el 11-M

73

Lenka Špičanová Španělská občanská válka z hlediska teorie občanských válek

83

Aleš Vrbata Francouzská akce a iberský fašismus

89

ÚVODEM Dne 6. října 2006 uspořádal Kabinet ibero-amerických studií Fakulty humanitních studií Univerzity Hradec Králové mezinárodní konferenci s názvem „Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války – vnitřní a vnější aspekty konfliktu“ („Setenta años desde el desencadenamiento de la guerra civil española – aspectos internos y externos“). Této akce, kterou se prolínaly historické, politologické a kulturně-sociální pohledy na španělskou občanskou válku, se zúčastnili nejen odborníci z českých a moravských univerzit, ale také experti ze Slovenska a Španělska. V rámci konference proběhly tři zajímavé panelové diskuse (Občanská válka – příčiny, průběh a vnitřní vlivy; Ohlasy španělské občanské války ve světě; Vnější vlivy a vztah občanské války ve Španělsku k současnosti), jež konflikt představily v širších souvislostech a poukázaly na různé sporné body interpretace této krvavé občanské války. Španělská občanská válka nepřestává být předmětem zájmu odborné i laické veřejnosti, která již s odstupem doby může pohlížet na tento konflikt objektivně, prizmatem nezúčastněných osob. Nicméně v samotném Španělsku, i sedmdesát let po vypuknutí konfliktu, toto téma stále vyvolává horečné reakce a bouřlivé veřejné diskuse. Sborník, který se Vám dostává do ruky, si klade za cíl přispět svým malým dílem k bádání o španělské občanské válce v českém prostoru a seznámit veřejnost s několika zajímavýni aspekty tohoto konfliktu, jenž bývá považován za prolog druhé světové války.

Pavlína Springerová (ed.)

PORAŽENÍ VÍTĚZOVÉ Konflikt z let 1936-39 jako „čtvrtá karlistická válka“ Jiří Chalupa Neporažení Po větší část 19. století karlisté svým zarputilým odporem proti liberální ideologii a instalaci moderního kapitalismu významným způsobem spoluurčovali chod španělských dějin. V letech 1833-1876 bylo karlistické hnutí schopné zmobilizovat statisíce přívrženců, vyvolat v zemi tři rozsáhlé občanské války (1833-1840, 1846-1849, 18721876) a nespočet o něco méně významných, přesto však značně ničivých a krvavých ozbrojených konfliktů. Síla karlismu byla taková, že není nijak přehnané interpretovat 19. století ve Španělsku jako století jedné velké občanské války, někdy otevřené, jindy spíše latentní.1 Porážka karlistů ve třetí válce (1872-1876) však znamená významný zlom. Na celá dlouhá desetiletí se karlismus stáhne do obranné ulity, marginalizován na politické scéně, oslabován vnitřními spory a rozkoly (v roce 1888 opouštějí hnutí tzv. integristé Ramóna Nocedala, v roce 1919 odcházejí tzv. mellistas, přívrženci Juana Vázqueze de Melly), neschopen výrazněji zasáhnout do historických dějů za Pyrenejemi. V průběhu onoho dlouhého půlstoletí mnozí karlismus již pohřbívali, na počátku 30. let 20. století se však – přiznejme že poněkud překvapivě – ukáže, že to byl pohřeb více než předčasný. Diktatura Primo de Rivery – i když ji zprvu vítali s opatrným optimismem – karlisty zklamala a hnutí se od poloviny 20. let ocitá v otevřené opozici vůči Riverově režimu. I z tohoto důvodu karlisté zprvu nástup II. republiky chápali jako jistou šanci na změnu k lepšímu. Zklamání se ovšem tentokrát dostaví ještě mnohem rychleji. Levicově naladěná Azañova vláda se svým programem skutečně moderních a hlubokých strukturálních reforem španělské společnosti, se svým neskrývaným a mnohdy poněkud hysterickým antiklerikalismem nenechá španělskou konzervativní pravici dlouho na pochybách o tom, kam se bude Španělsko po vedením republikánů ubírat. Brutální útoky na kostely, kláštery i kleriky z května 1931 – na něž Azañův kabinet prakticky nezareagoval – karlisty jenom utvrdily v jejich přesvědčení, že „Revoluce“, před níž desítky let bezúspěšně varovali, se skutečně dostavila. A karlisté se cítili být plně povoláni k tomu, aby ji zastavili. Karlismus se rychle stylizuje do role „brzdy revoluce“ a nabírá sympatizanty mezi všemi, kohož „bezbožníci z Madridu“ děsí a kdož věří teoriím o „zednářsko-židovsko-bolševickém spiknutí“ s mezinárodním pozadím. Na ulicích se objevují desítky nových karlistických periodik s více než výmluvnými tituly – El Fusil (Puška), Reacción (Reakce), ¡Viva el Rey! (Ať žije Král!) – které v mnoha občanech Španělska jejich obavy umně rozdmýchávají. Během pěti republikánských let se karlisté, organizovaní nyní v tzv. Comunión Tradicionalista, opakovaně přesvědčí, že u volebních uren „revolucionáře“ nikdy neporazí.2 A začnou te1

Jak to činí např. Julio Aróstegui v předmluvě k dílu Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo, El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas, Madrid, 2003, s. 13. 2 O tom, že v čistě politické hře nemají karlisté tváří v tvář levici pražádnou šanci, svědčily výsledky voleb do ústavodárného shromáždění z června 1931. Je pravdou, že volební zákon značně zvýhodňoval velké koalice. I tak byly ovšem výsledky karlistů – s výjimkou Baskicka a Navarry – velmi skromné.

5

dy intenzivní přípravu na „válku proti Republice“, na válku, kterou považují za naprosto nevyhnutelnou. Do nepodařeného puče generála Sanjurja v srpnu 1932 se sice karlisté oficiálně nezapojí, vládní represe však hnutí, považované madridskými reformátory za „ztělesnění reakce“, zasáhne naplno. Řada karlistických aktivistů skončí za mřížemi a v sevillské věznici dojde k jednomu historickému setkání, které významným způsobem ovlivní španělské dějiny následujících let. Na půdě sevillské káznice se sejdou šéf andaluských karlistů Manuel J. Fal Conde a velitel sevillských requetés Luis Redondo s plukovníkem Enriquem Varelou. Spojenými silami oba zmínění z Varely zakrátko udělají přesvědčeného karlistu a ten se jim vzápětí odvděčí tak cennými službami na poli organizace karlistických vojenských sil, že bude jmenován celošpanělským velitelem Requeté.

Requeté Úplně poprvé se Requeté objevuje v roce 1907, kdy tuto organizaci založil Juan María Roma jako karlistickou variantu skautského hnutí pro karlistické chlapce ve věku mezi 12 až 16 lety. Původní Romovou ideou bylo nabídnout karlistické mládeži platformu pro trávení volného času, kde by se prostřednictvím zábavných i didaktických aktivit dospívající chlapci pod dohledem vedoucích měnili v oddané karlisty. Po nástupu dona Jaimeho do čela karlismu v roce 1909 však bude Requeté postupně přeměněno v polovojenskou mládežnickou organizaci a časem se stane spolehlivým pilířem budoucí ozbrojené síly karlismu. Během diktatury Primo de Rivery ve dvacátých letech se Requeté, stejně jako celé karlistické hnutí, propadne do hluboké krize, na počátku II. republiky se ovšem vynoří znovu, ještě silnější než předtím. Karlistický konvertita ze sevillské věznice, plukovník Enrique Varela, přezdívaný Don Pepe, po propuštění na svobodu vytvořil pro Requeté vojenský řád a začal s urychlenou transformací organizace, zatím stále ještě spíše dobrovolnické a nepříliš disciplinované milice, v efektivní a moderní vojenské uskupení, jakousi celonárodní karlistickou „stínovou armádu“. Varela chtěl strukturu Requeté co nejvíce přiblížit skutečné vojenské hierarchii. Základem Requeté se tak stane patrulla, oddíl pěti „červených baretů“ vedených velitelem. Tzv. grupo mělo 20 členů, piquete 70. Páteří karlistické armády bylo potom requeté, složené z 246 mužů, schopné, podle Varelových slov, „vykonat samostatně důležitou vojenskou misi“.3 Oněch 246 mužů bylo složeno ze členů 3 piquetes, velitelů, vlajkonošů, pokladníka, kaplana, šesti trubačů, tří bubeníků, několika styčných důstojníků a spojek. Tři requetés potom mohly vytvořit tzv. tercio, oddíl o síle 600-800 mužů, který zhruba odpovídal tradičnímu španělskému armádnímu batalionu. Varela karlistické requetés oblékl do uniforem barvy khaki a na hlavy jim posadil tradiční karlistické červené barety.4 V letech 1932-34 se karlistické špičky při přípravě protirepublikánského povstání řídily strategií stanovenou hrabětem de Rodezno, který prosazoval co nejtěsnější spolupráci s ostatními konzervativními monarchisty. Vrcholem těchto snah o Přes společnou kandidátku s baskickými nacionalisty získal tradicionalismus pouhých 14 mandátů. Pro srovnání: socialisté měli 116 poslanců a levice celkem 279. 3 Cit. in Canal, Jordi, El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España, Madrid, 2000, s. 300. 4 Detailněji o budování Requeté viz Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo, El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas, Madrid, 2003, s. 205-213.

6

integraci monarchistické pravice se stala tajná schůzka v březnu roku 1934 v Římě s Mussolinim.5 Duce nabídl španělským roajalistům (schůzky se za karlisty zúčastnili Rafael Olazábal a Antonio Lizarza, za alfonsinisty Antonio Goicoechea, za spiklence v řadách armády generál Barrera, tajnou smlouvu za italské fašisty podepsal Italo Balbo) peníze, zbraně a vojenský výcvik pro jejich dobrovolníky. A Italové své sliby splní, už 20. července 1934 se na Apeninský poloostrov vypravil první oddíl requetés, aby se jeho patnáct členů na letecké základně nedaleko Říma podrobilo výcviku v zacházení s kulomety a ručními granáty. V následujících měsících je bude následovat dalších dvě stě „červených baretů“. Duce poskytne i slíbené peníze, na začátku dubna 1934 karlisté, jmenovitě Olazábal, obdrží půl milionu peset, později bude z Itálie zaslán ještě další milion peset. Italští fašisté ovšem veškerou podporu podmiňovali tím, že španělští monarchisté vytvoří jednotnou frontu a nebudou plýtvat časem a energií ve vzájemných sporech. Rodezno byl tuto cenu ochoten zaplatit, mnozí karlisté, jak se vzápětí ukáže, nikoliv. Na počátku května 1934 tak došlo uvnitř karlistického vedení k malému zemětřesení, při němž Rodezno a ostatní zastánci integrace s alfonsinisty přišli o značnou část svého vlivu. Do čela hnutí byl vyzdvižen andaluský advokát Manuel J. Fal Conde, hlavní strůjce „karlistického boomu“ v Andalusii ve 30. letech.6 Schopný a dynamický organizátor, Fal Conde dostane na starost připravit povstání proti Republice, přičemž má za úkol podřídit všechno jedinému cíli – násilnému prosazení karlistické monarchie v zemi.7 Prakticky všem karlistům bez výjimky bylo jasné, že s blížící se válkou zdaleka nejdůležitější součástí celého hnutí jsou requetés. V roce 1935 nahradil v jejich čele Varelu – který byl povýšen na armádního generála a věnoval stále více času pravidelné armádě – podplukovník Ricardo Rada. Další profesionální voják ve službách karlistických ozbrojených sil, který měl zkušenosti s výcvikem a organizací milicí, neboť již předtím pomáhal falangistům s budováním jejich „soukromé armády“. Zcela klíčovou záležitostí bylo karlistické requetés náležitě vyzbrojit. Zbraně byly však v té době ve Španělsku velmi žádaným artiklem a karlisté tak museli sáhnout až na dno svých – nikoliv neomezených – finančních prostředků. Pořádaly se sbírky mezi členy karlistických círculos („kroužků“), přispěli i zámožní sympatizanti hnutí (Joaquín Baleztena, Fernando Contreras, José Luis Oriol), pomohli také italští fašisté. Při nákupu zbraní a jejich pašování do Španělska se nejvíce vyznamenal vůdce navarrských karlistů, neúnavný Antonio Lizarza. Pušky a kulomety, nejžádanější zboží, byly pak ukrývány v domech a zemědělských usedlostech spolehlivých karlistů, mnohdy přímo v prostorách círculos. Ty se rychle transformovaly v kasárna a výcvikové základny. V sídlech „kroužků“ byly budovány kanceláře vojenského velení, na půdách pro-

5

O italské vojenské a finanční pomoci karlistům podrobně viz např. Juan Manuel de la Torre Acosta v kapitole El carlismo en la II República, s. 23, in Aróstegui, Julio – Blinkhorn, Martin – Torre Acosta, Juan Manuel de la – Fernández Cuadrado, Manuel, Los carlistas, Madrid, 1985. 6 Podrobněji o Fal Condem a také o budoucím karlistickém pretendentovi trůnu donu Javierovi např. viz Clemente, Josep Carles, Breviario de Historia del Carlismo, Sevilla, 2000, s. 112-116. 7 O mimořádně dynamické reorganizaci karlistického hnutí pod vedením Fal Condeho viz např. Eduardo González Calleja, Fal Conde y la deriva militante del carlismo, in Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo, El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas, Madrid, 2003, s. 111-116.

7

bíhaly kurzy vojenské přípravy, v podkroví se skladovaly zbraně a vojenský materiál, v upravených sklepích vznikaly střelnice. Pozvolna se stabilizovalo i velení, z Itálie přicházely desítky slušně vycvičených a připravených důstojnických kádrů, karlisté lákali i důstojníky, kteří přišli o práci v důsledku Azañových armádních reforem. Poddůstojníci byli intenzivně proškolováni v kurzech, jaké vedli třeba Jaime del Burgo a Mario Ozcoidi v pamplonském círculo. Los Pelayos (nazvaní podle legendárního dona Pelaya, prvního velkého hrdiny reconquisty), nejmenší karlistický dorost, nosili po vzoru svých starších kamarádů uniformy a cvičili se v zacházení se zbraněmi, ne ovšem s těmi skutečnými, ale s jejich dřevěnými napodobeninami. V jejich hymně se zpívalo: „Zatím jsme jenom děti, Pelayové, ale brzy už budeme stateční vojáci, kteří zachrání vlast.“ Výsledkem všeho toho horečného úsilí bylo, že v létě 1936, na samém prahu války, představovaly requetés nejlépe vyzbrojené a vycvičené milice na celé španělské pravici. Na třicet tisíc „červených baretů“ bylo připraveno k boji po celém Španělsku, z toho osm tisíc v Navaře, centru karlistických vojenských příprav. Podle slov velitelů byla tato armáda schopná plné mobilizace do čtyřiadvaceti hodin. Další tisíce karlistů pak vyčkávaly na příkazy jako rezervisté. Na rozdíl od většiny milicionářů – a to i těch levicových – se v případě requetés jednalo o spolehlivý a efektivní sbor, schopný, jak se brzy ukáže, na bojišti zdatně sekundovat vojákům profesionální armády.

Spiknutí Fal Conde zatím pilně konspiroval a připravoval povstání v karlistické režii, k němuž se měla připojit i část sympatizantů z řad armády. Fal Conde snil o nezávislém ozbrojeném vystoupení karlistů proti Republice, při němž by Navarra posloužila jako jakési „španělské Bavorsko“. Z karlismu oddaného navarrského venkova by vyšlehl plamen celonárodní vzpoury, který by se nakonec proměnil v požár likvidující Republiku, levičáky i nenáviděný liberalismus. Karlisté vytvořili vlastní Vojenský výbor (Junta militar), kde pod vedením Fal Condeho na povstaleckém projektu spolupracovali politici (Lamamié de Clairac, Olazábal, Oriol, Zamanillo) s profesionálními vojáky (Eduardo Baselga, Mario Muslera, Ricardo Rada a mnozí další). Byl vytvořen tzv. „plán tří front“8, podle něhož mělo povstání vypuknout současně v Navaře, Maestrazgu a v pohraničních oblastech u portugalských hranic, přičemž všichni povstalci měli posléze svorně zamířit na Madrid. Tam by se zatím ministerstva obrany zmocnili karlističtí requetés převlečení za civilní gardisty. Počítalo se i s pomocí falangistické milice a s vyvoláním sekundárních ohnisek nepokoje v pohořích Aracena a Gata, které měly rozptýlit pozornost republikánských vojáků a umožnit nerušený pochod hlavních karlistických sil na hlavní město. Do čela povstání se měl postavit generál Sanjurjo, pocházející z rodiny pyšnící se mnoha významnými karlisty, který po neúspěchu svého puče v roce 1932 setrvával v portugalském exilu. Na jaře roku 1936 jej tam několikrát navštívil jak Fal Conde, tak don Javier, a Sanjurjo, i když poněkud váhavě, přislíbil účast. Sanjurjovo váhání bylo způsobeno faktem, že generál byl v té době již kontaktován organizátorem dalšího pučistického projektu, generálem Molou, který v čele jiné ultrapravicové skupiny 8

Podrobněji o tomto projektu viz Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo, El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas, Madrid, 2003, s. 212-213.

8

napojené na armádní představitele uváděl v život svůj vlastní plán na zničení Republiky. Sanjurjo vyřešil své dilema šalamounsky, když zprostředkoval kontakty mezi karlisty a Molou. Za pomoci tajných poslů potom předložili karlisté na počátku června 1936 Molovi své podmínky: likvidace veškeré republikánské legislativy, rozpuštění politických stran a odborových svazů, vyhlášení prozatímní diktatury a vytvoření direktoria, v němž by měli karlisté rozhodující slovo. Opatrný Mola karlistům neslíbil prakticky nic a striktně se vyhýbal všem politickým tématům, nebyl ochoten karlistům zaručit ani to, že po vítězství povstání bude odstraněn republikánský režim a znovunastolena monarchie. Fal Conde se s Molou osobně sešel v klášteře v Irache 15. června a vše skončilo hádkou. V průběhu července si pak oba vyměnili několik dopisů, přičemž bylo více než zřejmé, že o vzájemném porozumění se v žádném případě nedá mluvit.9 Vzápětí ovšem došlo k razantní změně, za níž stálo hned několik faktorů. Sanjurjo poslal 9. července Molovi dopis, v němž vylíčil svou představu státu, jenž měl po triumfu povstání vzniknout. A ona představa se v hrubých rysech shodovala s tím, co žádali karlisté. To byl důležitý moment, Mola rovněž počítal se Sanjurjem jako s nominálním vůdcem převratu. Vzápětí se za Molou vydal hrabě de Rodezno a představil mu vedení a velení navarrských karlistů. Mola byl uchvácen odhodláním i profesionalitou navarrských requetés a uvědomil si, jak cennou podporou by mohly karlistické oddíly v připravovaném konfliktu být. Mezi navarrskými vůdci a karlistickými špičkami v čele s Fal Condem poté došlo k poměrně vyhroceným sporům, na jejichž konci byl zákaz spolupráce s Molou, vydaný Fal Condem. Zdálo se, že navarrští si opravdu dělají, co chtějí. Regionální karlistický válečný výbor v Navaře se v červenci 1936 přejmenoval na Centrální a nemínil se Fal Condemu v ničem podřizovat. Navarrští plně důvěřovali uniformovaným povstalcům a o budoucnosti režimu, který z vítězné války vzejde, zatím nehodlali diskutovat. Poté, co celou zemí otřese zpráva o vraždě ultrapravicového politika Calvo Sotela, však rozhádané strany přece jenom naleznou společnou řeč. Fal Conde a don Javier svolí ke spolupráci karlistů s Molou, vědomi si toho, jak netaktické by bylo tříštit síly v boji s velmi silným protivníkem. A Mola, zjevně otrávený politikou i politiky, nechá vše v rukou Sanjurja, ať generál sám po konečném vítězství rozhodne o tom, co se bude na politické scéně ve Španělsku dít. Faktem je, že Fal Conde v té době už čelil prakticky otevřené vzpouře navarrských karlistů, kteří byli pevně rozhodnuti s Molou spolupracovat, ať už se to bude vedoucím představitelům hnutí líbit, nebo ne. Joaquín Baleztena vyjednával s Molou jménem navarrského karlistického vedení o nasazení navarrských requetés a Fal Condemu začínalo být jasné, že pokud bude trvat na svém, pro karlismus to zřejmě bude znamenat rozštěpení v nejméně vhodnou chvíli. Dva dny před započetím povstání Fal Conde kapituloval a vzdal se plánu na „samostatnou karlistickou válku“. Když povstání začalo, brzy se jasně ukázalo, že původní karlistický plán nebude realizován. Nebudou to vojáci, kteří se připojí ke karlistické rebelii, ale právě naopak, karlisté se připojí k puči odstartovanému uniformovanými spiklenci. To bude mít pro budoucnost Španělska i karlismu velmi vážné důsledky. Zejména poté, co na samotném počátku války Sanjurjo přijde o život 9

O velmi složitých jednáních mezi karlistickými lídry a Molou viz např. Preston, Paul, La Guerra Civil española, Barcelona, 2000, s. 71-72.

9

při leteckém neštěstí a Mola se nebude Sanjurjovými sliby danými karlistům cítit nijak vázán. V Sanjurjovi ztratí karlisté významného a mocného zastánce, za něhož již mezi povstaleckými generály nenaleznou plnohodnotnou náhradu.

„Čtvrtá karlistická válka“ Již zakrátko po zahájení protirepublikánské rebelie se jasně ukázalo, že původní povstalecký plán rychlého vítězství naprosto selhal. Bude zapotřebí skutečného boje na život a na smrt, protože republikáni dávali zřetelně najevo, že nebudou snadným soupeřem. Karlističtí requetés se ovšem na bojištích rozhodně nemínili nechat zahanbit. Jako první se k povstání připojili karlisté v Andalusii, kteří tak učinili již 18. července, pouhých pár hodin poté, co bylo povstání zahájeno ve španělských državách v Maroku. V Navaře prvních šest tisíc requetés vyrazilo do boje ráno 19. července. Náměstí del Castillo v Pamploně se proměnilo v hlavní centrum karlistických aktivit. Aragonský requeté José María Resa vzpomíná na ony hektické chvíle takto: „Všude bylo slyšet: Sláva Kristovi Králi a Španělsku! Zpívala se karlistická hymna a oddíly nosily na čele krucifix nebo naši vlajku. A byly tam i naše ženy, Margaritas, ... a povzbuzovaly nás a přály nám vítězství. Na krk nám věšely škapulíře Svatého Ježíšova Srdce a medailony s Pannou Marií.“10 Tři tisíce „červených baretů“ pomáhalo v Álavě povstaleckým vojákům kontrolovat tamní provincii, k úspěchu povstání requetés notně přispěli i v Zaragoze a Burgosu, v La Rioja a západní Andalusii. Ze všech sil se karlisté snažili také v baskických provinciích Vizcaya a Guipúzcoa, tam se však prosadili republikáni. Karlisté z toho obvinili baskické nacionalisty z PNV, čímž dlouholetý konflikt mezi karlismem a radikálním baskickým nacionalismem vyvrcholil. V Asturii, Kantábrii, Katalánsku a Valencii republikáni povstalce doslova smetli a tamní karlisté prožívali velmi těžké chvíle, ať už ve vězení či přímo před popravčí četou. V příštích měsících na území kontrolovaném republikány bude povražděno několik set, možná dokonce několik tisíc karlistů. Nenávist ve Španělsku eskalovala a pro samozvaná levicová trestná komanda byli karlisté, opravdoví „arcikontrarevolucionáři“, ideálním terčem. O život takto přijde i několik významných osobností, za všechny jmenujme alespoň jednoho z nejoriginálnějších tradicionalistických myslitelů vůbec, Víctora Praderu, zavražděného anarchistickými milicionáři na konci léta 1936. Karlisté se bili skutečně odvážně a získali si brzy takovou prestiž, že jejich řady početně rychle vzrůstaly. Dobrovolníci se hrnuli ze všech stran, v některých případech se k requetés přidali všichni muži z vesnice, výjimkou nebyly ani situace, kdy se v karlistickém oddíle, bok po boku, sešli představitelé tří generací jedné jediné rodiny. Těchto dojemných momentů náležitě využívala karlistická propaganda a obraz Carlose Sáenze de Tejady nazvaný Las tres generaciones (Tři generace) patří mezi vůbec nejslavnější a nejpůsobivější díla celého propagandistického úsilí v období občanské války. Requetés navázali na své slavné předchůdce ze tří karlistických válek – mnohdy poněkud bezhlavou – odvahou a stylem do té míry, že Pío Baroja, očitý svědek karlistického dobytí obce Vera de Bidasoa, ve svých vzpomínkách napsal, že před jeho očima „jakoby ožily scény z první karlistické války a obraz faráře Santa Cruze“.11 10 11

Cit. in Canal, Jordi, El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España, Madrid, 2000, s. 327. Cit. in Canal, Jordi, El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España, Madrid, 2000, s. 329.

10

Neméně typická pro karlistický způsob vedení boje byla ovšem i nesmlouvavá, často přímo brutální represe – i když tady je v zájmu objektivity třeba dodat, že z tohoto hlediska si odsouzení a opovržení zaslouží prakticky všechny strany podílející se na velkém španělském vraždění. Podle střízlivých odhadů si za necelých šest měsíců roku 1936 karlistické represe jenom v Navaře vyžádaly na 2 800 obětí a masakry dosáhly takového rozsahu, že karlističtí velitelé v Navaře nabádali – vesměs marně – své muže, aby se krotili. Problém byl v tom, že po letech demagogické a naprosto bezostyšné propagandy karlističtí requetés pevně věřili, že bojují, jako novodobí křižáci, proti skutečným „nepřátelům civilizace“, pročež si příslušníci nepřátelského tábora nezasluhují naprosto žádné ohledy. Karlisté dokázali v průběhu tří let občanské války na bojišti udržovat vojsko čítající zhruba čtyřicet tercios, tj. oddílů o přibližně sedmi stech až osmi stech mužích, odpovídajících víceméně pěchotním batalionům pravidelné armády či tzv. banderas falangistů. I když si requetés na úrovni velení nezávislost dlouho udržet nedokáží a budou poměrně brzy „pohlceni“ molochem profesionální povstalecké armády, drtivá většina z nich si i pod velením profesionálních důstojníků uchová statut dobrovolníků. Podle hrubých odhadů se do jednotek requetés v průběhu války nechá naverbovat přinejmenším 60 000 mužů, což znamená, že z kvantitativního hlediska karlistická účast v občanské válce 1936-39 převýšila všechny karlistické konflikty předchozí. Asi nejkvalitnější vojáky dodala Navarra, navarrské tercios jako Navarra, Lácar, Montejurra, San Miguel či Doña María de las Nieves bezpochyby patřily k nejspolehlivějším jednotkám celé povstalecké armády, což několikrát ocenil i na chválu jinak skoupý Franco. Pozadu příliš nezůstávaly ani tercios z Baskicka, např. Virgen Blanca, San Ignacio, Oriamendi, Zumalacárregui. Z kvantitativního hlediska bylo rozdělení následovné: deset tercios dodala Navarra, osm Baskicko, osm Kastilie, sedm Andalusie, šest Aragón, jeden Asturie. Zvláštním případem byl tercio de Nuestra Señora de Montserrat, oddíl složený z katalánských karlistů, kterým se podařilo uprchnout z Republikou kontrolovaných území a připojit se k povstání. K těmto pravidelným karlistickým jednotkám je třeba ještě připočíst oddíly speciální – eskorty, ženisty, rádiové techniky – a potom oddíly pomocné a jednotky složené z rezervistů. Z celkového hlediska lze konstatovat, že „červené barety“ významnou měrou přispěli k vítězství povstalců. Karlisté nejspíše později poněkud přeháněli, když tvrdili, že by bez jejich pomoci Franco válku nikdy nevyhrál. Jedno je však jisté, jejich příspěvek v prvních dnech a týdnech povstání, kdy se ukázalo, že plán na rychlou porážku republikánských sil selhal, byl velevýznamný. V oněch červencových dnech byla situace pro povstalce skutečně kritická a každá puška, každá pistole byla vítaná. Z tohoto pohledu měli možná karlističtí pamětníci svůj díl pravdy. V říjnu 1936 čítalo povstalecké vojsko 190 000 mužů, z toho 66 000 představovali dobrovolníci z milicí. Jinými slovy, každý třetí povstalec byl milicionářem naverbovaným nějakou politickou stranou z pravého spektra politické scény: 37 000 milicionářů pocházelo z řad Falangy, 23 000 bylo karlistů, 6 000 potom z ostatních pravicových politických partají.12 Počty jsou to v každém případě spíše přibližné, mnozí requetés budou totiž

12

Číselné údaje převzaty z Aróstegui, Julio – Blinkhorn, Martin – Torre Acosta, Juan Manuel de la – Fernández Cuadrado, Manuel, Los carlistas, Madrid, 1985, s. 29.

11

přímo začleněni do nekompletních vojenských jednotek, někteří se dokonce ocitnou v řadách falangistických banderas (2. a 4. falangistická bandera z Navarry). Nejvíce o sobě dali „červené barety“ vědět v Navaře. Když po dvou týdnech bojů na počátku srpna 1936 Mola bilancoval, zjistil, že v Navaře z 10 846 dobrovolníků připojivších se k povstání více než 80 % pocházelo z karlistických řad. Requetés umožní stabilizaci fronty v Aragonu, kde na Zaragozu pochodují tisíce republikánských vojáků i dobrovolníků z Katalánska. Budou to requetés, kteří ovládnou strategicky veledůležité lokality Somosierru a Guadarramu a kteří zachrání povstalé vojáky z kasáren v San Sebastiánu, ocitnuvší se ve velmi těžké situaci. V baskické Álavě tři tisícovky requetés pomohou zajistit kontrolu nad hlavním baskickým městem Vitorií. V prvních týdnech povstání requetés vyniknou také při „očistě“ Navarry a části Andalusie od „rudých“. Později „červené barety“ nalezneme takřka u všech významných akcí frankistických sil – dobývání Baskicka, v bitvách u Brunete, u Belchite (tam katalánští a aragonští requetés utrpěli takové ztráty, že jim Franco udělil Kříž sv. Ferdinanda), u Teruelu i na Ebru.13 Ne všechno jsou pochopitelně úspěchy, requetés nezvládnou potyčku s republikány v Renteríi a jejich nepovedený útok na Irún budou muset zachraňovat profesionálové z Legie. Ale prakticky všichni – spojenci i nepřátelé – se shodují v tom, že requetés jsou mimořádně odvážní a obětaví vojáci. Významný socialistický politik a jeden ze symbolů Republiky Indalecio Prieto prohlásil během občanské války, že na bojišti nezná nic nebezpečnějšího, než je „právě vyzpovídaný requeté“.14 Z hlediska kvality requetés bezesporu patřili k tomu nejlepšímu, čím mohl Franco a povstalecké velení disponovat. Karlističtí vojáci byli posíláni do těch nejnebezpečnějších a nejriskantnějších operací, protože se na jejich bojeschopnost bylo možné plně spolehnout. I když prakticky veškeré údaje o počtu obětí v občanské válce jsou více než přibližné, podle nejstřízlivějších odhadů requetés v průběhu oněch tří let přišli o nejméně 6 000 mužů a vykázali 28 000 raněných.

Sjednocení Od prvních okamžiků se prioritou pro karlistické vedení stalo vytvoření a udržování mýtu, že povstání je z největší části karlistickou záležitostí, a to přestože „spolupráce“ s profesionálními vojáky – ve skutečnosti podřízení se jejich velení – byla zcela nepopiratelná. Tuto legendu pilně rozšiřoval Boletín de Campaña de los Requetés (Polní zpravodaj Requeté), vydávaný od srpna 1936 karlistickým hlavním štábem. Realita však byla úplně jiná. Těžiště povstalecké moci se nezadržitelně přesouvalo ke generálu Frankovi a jeho okolí. I když karlisté udrželi při formálním chodu původní Vojenský výbor, rozhodovací pravomoci nyní náležely Národnímu karlistickému válečnému výboru (Junta nacional carlista de guerra), sídlícímu v Burgosu, co nejblíže caudillovi, a vedenému Fal Condem, přičemž Lamamié de Clairac ve výboru zastával 13

Podstatně podrobnější přehled hlavních válečných operací a karlistickou účast na nich nabízí např. Antonio Moreno Juste v kapitole La Guerra Civil (1936-1939), s. 525-532, in Paredes, Javier (coord.), Historia contemporánea de España (siglo XX), Barcelona, 1998, případně Gabriel Cardona v kapitole Las operaciones militares, s. 201-274, in La Guerra Civil Española. 50 años después, Barcelona, 1985. 14 Cit. in Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo, El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas, Madrid, 2003, s. 233.

12

funkci generálního sekretáře. Fal Conde se snažil provést karlisty co nejobratněji rozbouřeným mořem ambicí, resentimentů i konspirací v povstaleckém táboře, před svými nejbližšími však nijak neskrýval obavy z budoucího vývoje. V první řadě existovalo zcela reálné riziko, že se karlisté v oněch hlubokých a kalných vodách, kterými byl protirepublikánský tábor, rozpustí či dokonce utopí. Vztahy karlistického vedení s vojenskými veliteli povstání nebyly rozhodně ideální a po Molově tragické smrti při leteckém neštěstí se ještě výrazně zhoršily. Vše podstatné se nyní odehrávalo v Burgosu, kde karlisté příliš velké zastoupení neměli. Navíc requetés, největší karlistická zbraň a upřímně řečeno asi jediný skutečně pádný argument pro pozdější vyjednávání o dělbě politické moci a o tváři nového „povstaleckého“ státu, tito velevýznamní requetés byli zbaveni vlastního, nezávislého velení a Frankem záměrně rozdrobeni po celém území Španělska. A na jaře roku 1937 se potom dostaví nečekaný úder, ze kterého se karlismus vlastně již nikdy úplně nevzpamatuje. Franco pravděpodobně uvažoval o sjednocení karlistů a falangistů již delší dobu, karlistický projekt vojenské akademie, představený na počátku prosince 1936, mu potom posloužil jako vítaná záminka pro zahájení operace.15 Fal Conde přišel s myšlenkou vytvořit Královskou vojenskou karlistickou akademii, protože ztráty mezi karlistickými důstojníky byly vysoké a padlé neměl kdo nahradit. Akademie měla být pokračováním již za Republiky tajně vytvořené Akademie requetés v Pamploně. Když v prosinci 1936 karlistické vedení oznámilo svůj záměr, Franco zareagoval rychle a nekompromisně. Prostřednictvím generála Dávily Fal Condemu 20. prosince vzkázal, že pokud se chce vyhnout válečnému soudu, musí okamžitě – do 48 hodin – odejít do portugalského exilu.16 Fal Conde, zaskočený a vystrašený, skutečně odjel do Lisabonu, přičemž na příkaz caudilla celou záležitost utajil před většinou karlistů. Franco se při setkání s hrabětem de Rodezno na toto téma vyjadřoval velmi ostře a Fal Condeho projekt označil za „pokus o státní převrat, za zločin zrady, za chování anarchisty a nikoliv člověka oddaného Hnutí.“17 Je pravdou, že projekt karlistické akademie byl v příkrém rozporu s tím, co měli v plánu Franco a vojenské velení. Uniformovaní vůdcové povstání se snažili ze všech sil sjednotit veškeré povstalecké síly pod jediným – rozuměj Frankovým – velením, plánovaná akademie přitom naopak zdůrazňovala karlistickou nezávislost. Vždyť jmenovací dekrety nových důstojníků měl podepisovat výhradně tehdejší karlistický pretendent trůnu don Javier. Franco v téže době nařídil militarizaci a sjednocení všech povstaleckých milicí – všichni povstalci se musejí jednotně podrobit Vojenskému řádu a jejich vrchním velitelem bude nyní caudillo. To je první a rozhodující krok k likvidaci milic jako takových. Od této chvíle – s výjimkou Baskicka – už žádné nové karlistické tercios nevzniknou. Caudillo pracoval také na rozpuštění politických stran a karlistické snění o nezávislosti jej vcelku pochopitelně rozzuřilo. Karlisté se na severu skutečně, i když

15

Podle svědectví lidí z Frankova okolí caudillo vyčítal karlistům jistou „politickou pasivitu“, u falangistů měl zase obavy z jejich přespřílišné „revolučnosti“. Spojení těchto dvou elementů mělo tedy přinést rovnováhu a ideální ideologický background pro Frankovo „Nové Španělsko“, viz Serrano Súñer, Ramón, Entre Hendaya y Gibraltar, México D. F., 1947, s. 33. 16 Paul Preston ve své monumentální biografii Franciska Franca, Franco. A Biography, London, 1993, na s. 265 píše, že Franco skutečně seriózně uvažoval o tom, že nechá karlistického lídra zastřelit. 17 Cit. in Canal, Jordi, El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España, Madrid, 2000, s. 337.

13

velice opatrně, pokoušeli o vytvoření jakéhosi vlastního státu, zatímco Franco prahl po tom, aby plně kontroloval celý povstalecký tábor. Je paradoxní, že karlistický pokus o vytvoření „vlastní společnosti“ tentokrát – na rozdíl od časů minulých – neselže pod tlakem nepřítele, ale kvůli odporu vlastních spojenců. Vůdce karlistů Fal Conde v exilu, lídr falangistů José Antonio Primo de Rivera na popravišti, to znamenalo jediné, povstalecký tábor bude mít nadále jediného velitele a pána, malého generála z Galicie. Od vyhoštění karlistického vůdce ze země k nadekretované unifikaci karlistů a falangistů v dubnu 1937 vedla poměrně krátká cesta. Don Javier sice Fal Condemu vyjádřil plnou podporu a odmítl veškeré spekulace o změnách na nejvyšších karlistických postech, zdaleka ne všichni karlisté byli ovšem téhož mínění. Navarrští karlisté Fal Condeho projekt odsoudili a vyhlásili bezpodmínečnou loajalitu Frankovi. Hrabě de Rodezno, v té době už spíše frankista než karlista, se nechal slyšet, že pro budoucnost Španělska by bylo nejlepší, kdyby po vítězství jako Regent vládl sám Franco a později by byla restaurována bourbonská monarchie v čele s donem Juanem, synem Alfonse XIII., který by se pochopitelně musel vzdát všech svých proliberálních názorů. Poměrně vstřícně se Rodezno vyjadřoval i na téma úzké spolupráce – nevyhnutelně vedoucí k pozdější integraci – s fašisty z Falangy. Karlistický koráb začal vykazovat první trhliny, což na rozbouřeném moři povstaleckého tábora znamenalo velké nebezpečí. Během ledna, února a března roku 1937 se stále silněji ozývaly hlasy, nyní už nejenom z Navarry, v tom smyslu, že by si karlisté měli najít nové vedení, které by bylo mnohem vstřícnější k Frankovi a vojenskému velení povstalců, sídlícímu nyní v Salamance. Dilema karlistů – podřídit se vojákům, nebo se vzepřít, i za cenu rizika vážného konfliktu – se vyostřilo. Vše vyvrcholilo 19. dubna 1937 Frankovým Dekretem o sjednocení. Karlistická Comunión jako nezávislá a svébytná organizace ze dne na den přestala existovat a vznikl značně nesourodý konglomerát FET y de las JONS (Falange Española Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista), plně podřízený svému zakladateli caudillovi.18 Reakce karlistů na tento vskutku historický zvrat se různily. Někteří jásali a slavili, jiní zaraženě mlčeli, někteří protestovali. Protesty to však byly velmi obezřetné, protože ve vzduchu visela hrozba válečného tribunálu. Mezi falangisty to vřelo daleko mohutněji – v noci ze 16. na 17. dubna dokonce došlo mezi falangistickými lídry k přestřelce a dva muži přišli o život – a řada příslušníků fašistického hnutí se vzápětí ocitla za mřížemi. Falangistický vůdce Hedilla byl pro „pokus o svržení caudilla“ odsouzen k smrti – později mu bude trest zmírněn. V táboře povstalců zavládl strach, a tak Fal Conde a don Javier sice nesouhlasili, ale mlčeli. Bylo jasné, že jejich otevřený protest by byl Frankem okamžitě interpretován jako zrada, což by mohlo mít pro ně samotné, ale i pro celé karlistické hnutí nedozírné následky. Většina vedení (Lamamié de Clairac, Arauz de Robles a mnozí další) dala přednost politickému pragmatismu. Nadekretované sjednocení se jim sice pramálo zamlouvalo, politické počty byly ovšem jednoznačné – je třeba Frankovo rozhodnutí akceptovat, jakýkoliv jiný postoj by byl katastrofou. 18

Podrobně o historické operaci Sjednocení Julio Aróstegui v kapitole Los componentes sociales y políticos, s. 78-87, in La Guerra Civil Española. 50 años después, Barcelona, 1985, v češtině potom Jiří Chalupa v kapitole Operace Sjednocení, s. 78-89, in Chalupa, Jiří, Zápisky o válce občanské, Praha, 2002.

14

Další vývoj však vyvolá nespokojenost i mezi původně umírněnými. Tři dny po vyhlášení Sjednocení bude ustaven desetičlenný vedoucí politický výbor nové strany, karlistům v něm připadnou pouze čtyři místa (hrabě de Rodezno, Luis Arellano, José María Mazón, hrabě de la Florida). Ze všech regionálních výborů nové strany karlisté získají vedení v pouhých osmi – tři baskické provincie, Navarra, Burgos, Valencie, Granada, Logroño – a i tam budou karlističtí předsedové obklopeni drtivou přesilou falangistů a Frankových přívrženců. Když potom v říjnu 1937 bude vytvořena Národní rada FET y de las JONS, z padesáti členů už bude karlistů jenom dvanáct. Don Javier na protest většinu z těch, kteří přijali jmenování, vyloučí z karlistického hnutí. Na konci roku 1937 Javier navštěvuje Španělsko, aby přítomností na bojišti povzbudil karlistické requetés, v jejichž řadách bojuje i Javierův bratr Cayetano, vážně raněný v bojích o Bilbao. Karlistický pretendent trůnu se schází i s Frankem a pokouší se mu vysvětlit karlistickou nechuť ke Sjednocení nadekretovanému shora, caudillo mlčí. Dva dny poté don Javier, který je už zase na frontě u karlistických vojáků, dostává Frankův dopis, v němž mu generalísimo nařizuje, aby do čtyřiadvaceti hodin opustil španělské území. Současně Franco odměňoval „své věrné“ a hrabě de Rodezno, pro mnohé karlisty nyní již otevřený zrádce hnutí, se stane ministrem spravedlnosti v první Frankově vládě. Brzy se ukáže, že jediná státostrana, vytvořená autoritativně Frankem, je z karlistického hlediska naprostým debaklem. Caudillo toužil po jediném, po poslušných a neodmlouvajících vykonavatelích jeho vlastních příkazů. Struktura Comunión byla po Sjednocení úplně rozvrácena, karlistické noviny, rozhlasové stanice a dokonce i círculos se stanou majetkem nové partaje, v níž karlisté rychle ztrácejí vliv a pozice. Frankismus se ve svých vnějších projevech nechá inspirovat spíše falangistickým fašismem, což pravověrní karlisté ponesou velice těžce. Množily se stížnosti, ale i otevřené střety karlistů s falangisty. Dokonce sám spolustrůjce Sjednocení Rodezno se cítil zklamán a podveden a do svého deníku si zapsal, že by „se nejraději na celé Sjednocení vysral“.19 Jenomže už bylo pozdě. Většina karlistů navíc ani neměla na podobné zpytování svědomí a analýzu politického dění čas, requetés totiž až do samotného konce války bojovali a umírali. Nikoliv za svého krále a svůj program, ale za Franka. Ten už v průběhu roku 1937 rychle dokončuje naprosté podřízení milicí armádě a svému vlastnímu velení. Dvojice generálů, Monasterio a Orgaz, dostane na starost plné začlenění dobrovolnických milicionářů do vojenských struktur povstalecké armády. Všichni milicionáři nově vzniklé strany FET y de las JONS dostanou nové, jednotné uniformy, modré košile a červené barety. Milice jsou přejmenovány, přičemž se používá „neutrálních“ číslic namísto jmen vyvolávajících „nežádoucí konotace“. Funkce karlistických válečných komisařů, jakýchsi karlistických „politruků“, je zrušena. Nábor nových dobrovolníků dostávají na starost Frankovi lidé. Milice rychle ztrácejí svou původní identitu, pokud karlisté vůbec někdy měli naději na udržení „svého“ nezávislého vojska, nyní o ni definitivně přicházejí. Vzniká jediná armáda, frankistická. Prvního dubnového dne roku 1939, kdy je válka oficiálně ukončena, má Frankovo vítězné vojsko více než milion mužů, skutečných karlistických requetés je

19

Cit. in Canal, Jordi, El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España, Madrid, 2000, s. 341.

15

v něm sotva 25 000 (falangisté se v té době mohli pochlubit více než 70 000 svých dobrovolníků v bojovém nasazení). Obavy Fal Condeho se potvrdily, karlisté se utopili ve frankistickém moři. Když na jaře roku 1939 utichly poslední výstřely tříletého válčení, karlisté poprvé ve své historii mohli slavit vítězství. Bude to však triumf s poněkud hořkou příchutí. Karlisté sice nominálně zvítězili, leč brzy zjistí, že v rámci vítězného tábora na ně často čeká spíše role poražených a ponížených. Přes všechnu vynaloženou snahu a přinesené oběti válka z let 1936-39 nebyla válkou karlistickou. To ale mnozí karlisté poznají a pochopí až v okamžiku, kdy jejich „vítězné hnutí“, které ve zdraví přežilo tolik drtivých porážek, začne v novém, Frankově Španělsku, skutečně odumírat.

16

BIBLIOGRAFIE Z OBECNÝCH PRACÍ O KARLISMU

Alférez, Gabriel. Historia del carlismo. Madrid, 1995. Anguera, Pere. El carlisme a Catalunya. 1827-1936. Barcelona, 1999. Aróstegui, Julio – Canal, Jordi – González Calleja, Eduardo. El carlismo y las guerras carlistas: hechos, hombres e ideas. Madrid, 2003. Bullón de Mendoza, Alfonso. Las guerras carlistas. Madrid, 1993. Canal, Jordi (ed.). El carlisme. Sis estudis fonamentals. Barcelona, 1993. Canal, Jordi. El carlismo: dos siglos de contrarrevolución en España. Madrid, 2000. Clemente, Josep Carles. Breve historia del carlismo. Madrid, 2001. Clemente, Josep Carles. El Carlismo. Historia de una disidencia social (1833-1976). Barcelona, 1990. Clemente, Josep Carles. Historia general del carlismo. Madrid, 1992. Payne, Stanley G., Historia del carlismo. Madrid, 1995. Payne, Stanley G. (ed.), Identidad y nacionalismo en la España contemporánea: el carlismo, 1833-1975. Madrid, 1996. KARLISMUS V OBDOBÍ DRUHÉ REPUBLIKY A OBČANSKÉ VÁLKY (1931-36)

Aróstegui, Julio. Los combatientes carlistas en la Guerra Civil española 1936-1939. Madrid, 1991, 2 svazky. Blinkhorn, Martin. Carlismo y contrarrevolución en España 1931-1939. Barcelona, 1979. Burgo, Jaime del. Conspiración y guerra civil. Madrid, 1970. Burgo, Jaime del. Requetés en Navarra antes del Alzamiento. San Sebastián, 1939. Casas de la Vega, Rafael. La Guerra de España. El Requeté. Madrid, 1988. Clemente, Josep Carles. Historia del carlismo contemporáneo 1935-1972. Barcelona, 1977. Fidalgo, Ana Marín – Burgueño, Manuel Martín – Roldán González, Enrique. El Requeté de Sevilla. Orígenes, causas e historia. Sevilla, 1982. Fabián Blázquez, Luis. Riesgo y Ventura de los Tercios de Requetés. Madrid, 1995. García Venero, Maximiano. Historia de una Unificación. Falange y Requeté en 1937. Madrid, 1970. Herrera Alfonso, Emilio. Los Mil Días del Tercio Navarra. Valladolid, 1995. Nagore Yárnoz, Javier. ¡Cantan siempre al avanzar! Historia Breve de los Tercios de Lácar y Montejurra. Madrid, 1997. Nagore Yárnoz, Javier. Espíritu y vida en los Tercios de Requetés (1936-1939). Madrid, 1990. Nonell, Salvador. Los Requetés Catalanes del Tercio de Nuestra Señora de Montserrat en la Cruzada Española. Barcelona, 1956. Peñas Bernaldo de Quirós, Juan Carlos. El Carlismo, la República y la Guerra civil (1936-37). De la Conspiración a la Unificación. Madrid, 1996. Pérez de Rada, Iñigo. Navarra en Guerra. Madrid, 2004. Redondo, Luis – Zavala, Juan de. El Requeté (La tradición no muere). Barcelona, 1957.

17

Ugarte, Javier. La nueva Covadonga insurgente. Orígenes sociales y culturales de la sublevación de 1936 en Navarra y el País Vasco. Madrid, 1998. MEMOÁRY

Domenech i Puig, Rosendo. Diario de Campaña de un Requeté. Olesa de Montserrat, 1956. Lizarza Iribarren, Antonio. Memorias de la conspiración. Cómo se preparó en Navarra la Cruzada, Madrid. 1986. Nagore Yárnoz, Javier. En la Primera de Navarra (1936-1939). Memorias de un Voluntario Navarro del Tercio de RRC. Madrid, 1986. Resa, José María. Memorias de un requeté. Barcelona, 1968. Roncuzzi, Alfredo. La otra frontera. Un requeté italiano de la España en lucha. Madrid, 1992.

18

VÝZNAM PRAVICOVÉ TISKOVÉ KAMPANĚ O ŠPANĚLSKÉ OBČANSKÉ VÁLCE PRO RADIKALIZACI ČESKÉ KONZERVATIVNĚ AUTORITÁŘSKÉ A FAŠIZUJÍCÍ PROGRAMOVÉ BÁZE Andrea Heroutová Při líčení španělské občanské války a snahách získat sympatie pro jednu či druhou válčící stranu sehrávaly významnou roli sdělovací prostředky. Především tisk, který přinášel veřejnosti obrázek událostí odehrávajících se ve Španělsku, se snažil ovlivnit veřejné mínění ve prospěch jedné, či druhé strany. Španělská občanská válka se stala předmětem ideologického boje na stránkách tisku. Také v Československé republice se v průběhu 30. let, v atmosféře všeobecně nazývané politickou a hospodářskou „krizí demokracie“, uvnitř pravicových demokratických stran utvořily radikálně konzervativní autoritářské proudy, které vývoji ve Španělsku věnovaly velkou pozornost. Hledaly v něm inspiraci, oporu pro svou kritiku liberální demokracie a levice, stejně jako vzor pro stavovské systémové přeměny. Většina pozornosti československé historiografie se věnovala levicovému tisku a jeho kladnému hodnocení boje Lidové fronty proti vzbouřencům a účasti českých dobrovolníků na straně madridské vlády. Jak ale tyto události komentoval československý pravicový tisk a jaká doporučení z nich vyvozoval? Zdrojem mých komentářů budou noviny tří nejvýznamnějších československých pravicových stran – republikánské strany (Venkov, Brázda), lidové strany (Lidové listy) a národní demokracie (Národní listy).

Agrární tisk Z prvních článků v těchto periodikách, které se týkají událostí ve Španělsku, je zřejmé, že nejsou příznivě nakloněny španělské levici. Vláda Lidové fronty je považována za viníka všech nepokojů a revolučních projevů ve španělské Druhé republice, stejně jako je obviňována z podpory separatistických hnutí,1 především v Katalánsku. Republikánská strana stála názorově velmi blízko španělským pravicovým stranám, s nimiž se shodovala na antimarxismu a antikomunismu. Z tohoto důvodu je v agrárním tisku kladen hlavní akcent na odmítání vlády Lidové fronty, jako snahy komunistických sil uchopit moc ve státě.2 Vývoj ve Španělsku předkládaný čtenářům byl republikánskou stranou využíván vnitropoliticky jako argument proti vládě se socialisty, případně i komunisty. Od února 1936 je československé veřejnosti podáván obrázek „hrůzy a zmaru“, která ve Španělsku panuje. Španělská levice podle těchto komentářů vychovává své masy protinábožensky a výsledky se začínají dostavovat – hoří kostely, nastává teror proti představitelům církve, množí se fyzické ataky vůči stoupencům pravice.3 Vláda Lidové fronty se měla – prostřednictvím líčení událostí v agrárním tisku – stát pro naši republiku odstrašujícím příkladem, neboť články 1

Venkov 7. 1. 1936. Toto tvrzení je samozřejmě nutné brát s velkou rezervou, protože komunistická strana byla jen jednou ze stran zúčastněných v Lidové frontě. 3 Venkov 26. 2. 1936, 15. 3. 1936. 2

19

v novinách ji prezentovaly jako příčinu občanské války a situaci ve Španělsku označovaly za ukázkové rozpoutání třídního boje.4 Španělsko je vlastně „strašným obrazem toho, kam vedou takové rudé socialisticko-komunistické levé fronty, když chtějí národům diktovat svoji jednostrannou třídní politiku ubíjející pořádek a hospodářství ve státě a vyvolávající krvavé revoluce.“5 Veškerá zodpovědnost za násilí je agrárním tiskem jednostranně a černobíle přičítána pouze vládě Lidové fronty. O účasti krajní pravice v rámci líčení hrůz „tzv. rudého teroru“ nejsou v novinách větší zmínky. Venkov španělské situace využil k útoku na lidovou stranu a tvrdil, že „Česká strana lidová by si měla vzít z těchto událostí příklad a nepomáhat socialistům k moci.“6 Socialisté, komunisté a anarchisté jsou zde prezentováni jako hlavní iniciátoři násilí následujícího období, neboť vláda není schopná tomuto teroru zabránit. Povstalci byli agrárnímu tisku sympatičtí, a to zejména svým vyhraněným antikomunismem, antisocialismem a antiliberalismem. Velká pozornost na stránkách Venkova byla věnována projevu monarchisty C. Sotela,7 s nímž vystoupil ve španělském parlamentu. V něm podrobně bilancoval rudý teror ve své vlasti,8 kterému je španělská pravice nucena se bránit a na násilí reagovat násilím. Pro stoupence Lidové fronty nenacházel agrární tisk jiné označení než „rudí násilníci“, „krvaví hrdlořezi“, „rudí lupiči“ či „pálící a vraždící masy.“9 Naší veřejnosti byla tedy prezentována představa chaosu, zmatku a nebezpečí komunismu. Španělský příklad brali agrárníci jako varování pro českou veřejnost, kam může vést vláda levice, a především socialistů. Smyslem této agitace na stránkách agrárního tisku bylo ukázat vládu Lidové fronty v co nejhorším světle a odradit od budování podobného politického útvaru v naší republice, neboť spolupráce s komunisty by podle agrárníků vedla k rozvratu národního celku.10 Generál Franco a povstalci byli kladně hodnoceni zejména na základě vytyčeného cíle – nastolení pořádku ve Španělsku a odstranění komunistického nebezpečí.11 Obdobné líčení událostí pokračuje v tisku až do vypuknutí občanské války. Kdykoliv se objevuje zmínka o Španělsku, tak je v ní obsažena nejen informace o krvavých bojích mezi levicí a pravicí, ale i o střetech v rámci samotné levice mezi komunisty, socialisty a anarchisty. Španělská vláda podle agrárního tisku postupně ztrácela autoritu uvnitř země, a to zejména na venkově, protože právě venkov byl vydán na milost a nemilost venkovským výborům Lidové fronty.12 Po zavraždění monarchisty Sotela představiteli radikální levice, se situace ve Španělsku na počátku července radikalizovala. První články z 19. července (den po vypuknutí povstání) informovaly o vypuknutí vojenského povstání v Maroku, kde se 4

Venkov 9. 8. 1936. B. Baďura, Agrární tisk a španělská občanská válka, in Sborník k problematice dějin imperialismu, Praha 1978, str. 384. 6 Venkov 15. 3. 1936. 7 C. Sotelo byl parlamentním vůdcem strany Renovación Espaňola (proalfonsovští monarchisté = přívrženci posledního španělského krále Alfonsa XIII.). 8 Venkov 19. 4. 1936. 9 Venkov 27. 8. 1936, 17. 10. 1936. 10 Venkov 6. 10. 1936. 11 Venkov 25. 7. 1936. 12 Venkov 7. 5. 1936, 10. 5. 1936, 6. 6. 1936, 12. 6. 1936 a 11. 7. 1936. 5

20

část vojska vzbouřila proti republice. Nová situace ve Španělsku rozdělila nejen náš tisk, veřejnost, ale i politické strany. Levicový tisk prezentoval povstalce, bez snahy je rozlišit,13 obecně jako fašisty a chápal svůj boj jako boj proti fašismu, zatímco pravicový tisk naopak prezentoval vojenské povstání jako boj proti hrozbě komunismu.14 Agrární tisk kladl akcent na negativní obraz levicové vlády, která je ovládaná komunisty a zdůraznil, že španělská armáda pouze reagovala na rostoucí odpor veřejnosti vůči této vládě, což jí dalo „podnět k tomu, aby udělala pořádek a odstranila komunistické nebezpečí.“15 Povstalci jsou naopak označováni za nositele pořádku a jsou glorifikovány poměry na území obsazeném povstaleckou vládou. V tomto duchu se nesou i další články.16 Hovoří se v nich o růstu teroru, popravách, násilných odvodech a zabavování církevního majetku na území madridské vlády. O krutostech na straně povstalců není zmínka, naopak jejich protivníci jsou dokonce obviňováni z toho, že nebojují za demokracii. Není překvapujícím zjištěním, že prohlášení generála Franka, vrchního velitele španělské nacionalistické armády a hlavy vlády, o tom, že příští španělský stát bude státem korporativním, v němž budou zaručeny svoboda, právo, pořádek a sociální spravedlnost,17 vzbudilo v agrárním tisku kladný ohlas. Dále republikánská strana zdůrazňovala politiku tzv. neintervence ve španělské občanské válce a vyvodila z ní ponaučení pro českou politickou scénu. Chování velmocí jako byla Velká Británie a Francie, které se nechtěly zaplést do válečného konfliktu s Itálií a Německem podporujícími povstalce, jí přimělo k přehodnocení zahraničně-politické orientace našeho státu, která se doposud zaměřovala na spolupráci a pomoc západních demokratických států. Od tohoto okamžiku bylo podle názoru republikánské strany jednoznačně nutné počítat s novou velmocí ve středoevropském prostoru – Německem. Budoucí zahraničně-politická orientace měla tedy směřovat k bližší spolupráci s Německem, které se mělo stát naším nejdůležitějším partnerem a garantem naší samostatnosti. Otevřeně se v novinových článcích píše18 i o sílící vojenské pomoci Německa a Itálie generálu Frankovi a přílivu dobrovolníků19 z těchto zemí na pomoc nacionalistům. Právě tato pomoc byla hlavní příčinou, proč se ostatní evropské státy víceméně distancovaly od významnější oficiální pomoci madridské vládě a vyjadřovaly jí podporu převážně slovně. Na straně legální španělské vlády bojovala sice v Mezinárodních brigádách řada skutečných dobrovolníků z evropských zemí, ale pouze na základě svého osobního rozhodnutí. Obavy z přenesení válečného konfliktu i na území mimo Španělsko byly poměrně silné a vedly k politice neintervence a zalo13

Španělští falangisté jsou vnímáni jako jedna ze stran bojujících na straně nacionalistů (tento název začíná v tisku postupně vytlačovat pojem povstalci), ale cíle nejsou v agrárním tisku konkretizovány. 14 V době vypuknutí občanské války tvořili španělskou vládu levicoví republikáni za tiché podpory socialistů. Teprve v průběhu války se do vlády zapojili jak socialisté, tak i komunisté. Postupně narůstala hegemonie komunistické strany, jež se snažila nastolit režim podobný sovětskému. 15 Venkov 25. 7. 1936. 16 Venkov z 25. 7. 1936, 1. 8. 1936 a 2. 9. 1936. 17 Venkov 9. 2. 1937. 18 Venkov z 9. 1. 1937, 10. 1. 1937 a 8. 4. 1937. 19 Ačkoliv i na straně Franka bojovala řada dobrovolníků z jiných států, tak většina Italů a Němců byla regulérními vojenskými jednotkami a nikoliv dobrovolníky.

21

žení Výboru pro neintervenci.20 Republikánská strana tuto situaci pochopila jako krach politiky kolektivní bezpečnosti a nutnost zachovat neutralitu vůči španělským událostem, aby Československo nemohlo být Německem označeno za stoupence socialismu či komunismu. Od poloviny roku 1937 značně zesílily snahy o uznání Frankovy vlády za válčící stranu, což Velká Británie a Francie podmiňovaly částečným stažením italských a německých dobrovolníků a poté by byla neintervenční komise ochotna uznat tuto vládu. Jednání o této otázce však ztroskotala, neboť Itálie a Německo navrhovaly přesně opačný postup (uznání a teprve pak stažení)21 a nakonec se v důsledku odmítavého postoje ostatních států rozhodly, že své dobrovolníky neodvolají. Naopak v průběhu těchto jednání pokračovaly v jejich vyloďování na španělském území a přitom komisi tvrdily, že jakékoliv zprávy zveřejněné v novinách o tomto vyloďování jsou čirým výmyslem. To vedlo ke ztroskotání snahy neintervenční komise řešit tzv. španělskou otázku. Britská vláda nakonec zcela pragmaticky zahájila jednání s Frankem22 o zřízení obchodních konzulátů za účelem zabezpečení svých obchodních zájmů na území, které ovládal generál Franco. V důsledku tohoto postupu i agrárníci agitovali za uznání povstalecké vlády z naší strany, přičemž argumentovali tím, že „není možné namítat proti Frankovi, že je rebel, vzhledem k jeho válečným úspěchům.“23 Jaké poučení ze španělských událostí si měla podle agrárníků vzít tehdejší Československá republika? Hlavním cílem pravicových politických stran v Československu mělo být dobro celku a vyloučení politických extrémů ve vládě, tj. vyloučení levicových stran z vlády, protože španělské události podle agrárníků jasně naznačily, kam může situace dospět, pokud se k moci dostanou socialisté a komunisté, a že spolupráce s těmito stranami není možná. Agrárníci dále podporovali ideu jednotné pravicové vlády, která zajistí řád, zabrání opakování španělských událostí a bude dobře vycházet s našimi sousedy, především Německem. Glorifikace čistě pravicové vlády se dovršila po Mnichovu, za Druhé republiky, která znamenala popularizaci a nástup ultrapravicového režimu.24 Vnitřní vývoj směrem k ryze fašistickému režimu byl přerušen okupací ČSR. Za základní kámen každého národa agrárníci považovali venkovský lid sdružený ve vlastní straně, který zabezpečí nejen vnitřní klid a pořádek, ale bude i nejpevnějším pilířem zahraniční politiky, protože státníci opírající se o zemědělce se těší důvěře ciziny.25 Ideový boj odehrávající se na španělské půdě chápali agrárníci také jako boj dělníků, stoupenců komunistických a socialistických myšlenek, jež byli soustředěni ve městech, proti tradičním pozemkovým vlastníkům.

20

Tento výbor složený ze zástupců Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a dalších menších států se snažil navrhnout řešení španělských událostí, při němž by demokratické mocnosti nebyly nuceny intervenovat, aby se tak zabránilo rozšíření válečného konfliktu mimo samotné Španělsko. 21 Venkov 3. 7. 1937. 22 Venkov 3. 11. 1937, 5. 11. 1937. 23 Venkov 3. 8. 1937. 24 K fašizačním tendencím československého státu a režimu druhé republiky viz blíže J. Rataj, O autoritativní národní stát, Praha 1997. 25 Venkov 23. 7. 1936.

22

Národně-demokratický tisk Vítězství Lidové fronty ve volbách vnímal národně-demokratický tisk jako nebezpečí nových zmatků pro Španělsko a vyslovil přesvědčení, že se Španělsko vrátí na správnou cestu.26 Už od začátku tak jednoznačně sympatizoval s povstalci. Obraz vlády Lidové fronty je – stejně jako u agrárníků – silně negativní, socialistické myšlenky nemají podle národních demokratů velkou podporu španělské veřejnosti, a je tedy pouze otázkou času „kdy proti vládě vypuknou stávky a poteče krev.“27 Národně-demokratický tisk kladl na rozdíl od agrárníků důraz na úlohu armády a militarizaci společnosti. Kupříkladu generála Franka hodnotí jako „odvážného, počestného a přímého vojáka“28, který chce nastolit pořádek, zajistit svobodu, znovuobnovit úctu k zákonům a zlepšit osud dělníků a rolníků. Armádu vnímali národní demokraté jako jedinou sílu schopnou zabránit komunistickému barbarství a hrůzovládě.29 Vojenská výchova a vojenský duch jsou tedy klíčovými body pro zajištění klidu a pořádku. V některých článcích se dokonce objevují tvrzení,30 že jen generálové Franco a Mola jsou schopni zachránit vlast z úplného rozkladu, a že základem příštího španělského státu by měla být armáda. Naopak zprávy španělské rudé vlády hodnotí národně-demokratický tisk jako nevěrohodné a veřejnost by o nich proto měla pochybovat.31 Pro československou vnitropolitickou situaci měly španělské události dopad přijetím opatření proti dodávkám zbraní do Španělska, i když v praxi tato opatření šla obejít a povstalci je obcházeli.32 Na stránkách tisku se také vedla kampaň proti účasti československých dobrovolníků v Mezinárodních brigádách. Dne 5. února 1937 noviny poprvé informovaly o sjednocení všech stran a formování hnutí jako jednotné strany „frankistů“.33 V Národních listech sílilo přesvědčení, že vítězství nacionalistů je víceméně jasné, Evropa by proto tuto situaci měla vzít na vědomí a československé vládě bylo doporučeno zahájit jednání s Frankovou vládou za účelem jejího oficiálního uznání.34 Španělské události Československu ukázaly, že ve střední Evropě je nutné počítat s Německem a Itálií, s nimiž je ve státním zájmu udržovat dobré vztahy a „neměli bychom s nimi přerušit styky jen kvůli ideologickým rozporům či jejich vnitřním režimům.“35 Národní listy doporučovaly, stejně jako agrární tisk, změnu československé zahraniční politiky a navázání blízké spolupráce s těmito nedemokratickými státy namísto západních demokracií. Z hlediska vnitřní politiky podporovaly vyloučení socialistů z participace na politické moci, odmítnutí jakékoliv spolupráce z těmito „roz26

Národní listy 18. 2. 1936, 22. 2. 1936. Míněn je návrat ke konzervativní pravicové vládě. Národní listy 22. 2. 1936. 28 Národní listy 28. 7. 1936. 29 Národní listy 7. 1. 1937, 2. 8. 1936, 6. 8. 1936. 30 Národní listy 15. 8. 1936, 4. 10. 1936 a 7. 1. 1937. 31 Národní listy 4. 9. 1936. 32 R. Cílek, Krvavá předehra, Praha 2004, s. 250-251. 33 Domnívám se, že pojmenování jednotná strana „frankistů“ je přesnější označení než falangisté. Podrobněji viz 3. kapitola A. Heroutová, Španělský falangismus 1933-1937, VŠE 2006, doktorská disertační práce. 34 Národní listy 5. 10. 1936. 35 Národní listy 27. 8. 1937. 27

23

kladnými živly“ a přiklonění se k politice militarizace společnosti, která by přispěla k utužení disciplíny, pořádku a posílení jednotného národního ducha. Nebezpečí demokracie, jehož důsledkem byly dle názoru národních demokratů španělské události, mělo být zažehnáno nastolením radikálního pravicového kurzu.

Lidovecký tisk Rétorika těchto novin se nesla v katolickém duchu. Španělská krajní pravice v čele s Gilem Roblesem byla vnímána jako naděje země se širokou lidovou podporou.36 Lidová fronta je pak líčena jako spiknutí zednářů, komunistů a Židů, proto únorové volby (1936) lidovci chápali jako naději na zlomení nadvlády těchto „nepřátelských sil“ nad Španělskem, neboť českoslovenští katolíci si uvědomovali, že „nastává rozhodná chvíle, aby se Španělsko stalo znovu katolickou zemí, bylo zastaveno pronásledování církve a opět zavládl klid a řád.“37 Nicméně v těchto únorových volbách byly nakonec „svedeny masy lidu tou nejnezodpovědnější demagogií,“38 aby volily právě Lidovou frontu. Obraz bezbožné a církvi nepřátelské vlády Lidové fronty je tedy odrazem silného akcentu na katolictví. Následné události, při kterých hořely kostely a docházelo k napadání či vraždění příslušníků církve přívrženci levice,39 byly popisovány jako řádění „bezbožníků.“40 Podle názoru lidovců však nebyla katolická strana poražena, jen její nepřátelé dočasně nabyli vrchu.41 Po vypuknutí vojenského povstání byly sympatie lidové strany na straně nacionalistické armády, která se hlásila k odkazu křesťanství a vyslovovala se pro obnovení katolických hodnot. Povstalci vedli během španělské občanské války kampaň za návrat k tradičním křesťanským hodnotám a chápali svůj boj jako křížovou výpravu proti bolševismu, který tyto hodnoty odmítá. Krev padlých „mučedníků“ se měla stát základem nového silného katolického Španělska.42 Podle mínění Lidových listů stála většina španělského národa na straně povstalců, opravdových komunistů a příznivců levice byla jen menšina. Líčení španělských událostí Lidovými listy je prodchnuto katolickým fundamentalismem a nutností posílit křesťanské zásady v národě. Levicové strany bojující proti církvi a tradičním křesťanským hodnotám byly vnímány silně negativně. V článcích se objevovala myšlenka vybudování národní ligy proti bolševismu,43 která by posílila křesťanské zásady v národní společnosti a pomohla vybudovat nový křesťanský hospodářský řád.

36

Lidové listy 29. 1. 1936. Cit. dle Lidových listů 29. 1. 1936. 38 Cit. dle Lidových listů 29. 7. 1936. 39 Lidové listy 20. 2. 1936, 22. 2. 1936. 40 Lidové listy 17. 3. 1936. 41 Lidové listy 22. 2. 1936. Čeští katolíci ale naštěstí „zůstávají bdělí a pracují pro rozkvět a moc své politické strany, neboť jedině tak dobře pracují pro církev a křesťanství.“ Cit. dle Lidových listů 22. 2. 1936. 42 Lidové listy 11. 2. 1937. 43 Lidové listy 18. 9. 1936. 37

24

Závěr Na závěr lze konstatovat, že český pravicový tisk popisoval španělské události jednostranně a jednoznačně stál na straně povstalců, které vnímal jako zachránce Španělska, pořádku a křesťanství. Vše, co se odehrávalo, tisk líčil v jejich prospěch, zatímco levicové síly byly (neprávem) považovány za viníka veškerého násilí, chaosu a rozvratu uvnitř země, s nimiž je třeba skoncovat a zbavit je natrvalo moci. Španělské události prohloubily v době krize liberální demokracie 30. let politickou polarizaci československých mocenských elit. Úspěchy povstalců vedly k tomu, že antiliberální a autoritativní proudy uvnitř etablovaných pravicových politických stran začaly glorifikovat španělskou ultrapravici jako systémový vzor proti stávající parlamentní demokracii. Liberalismus, komunismus, socialismus a sekularismus v ČSR byly v konfrontaci se španělskou zkušeností jednoznačně odmítnuty. Španělský příklad byl často využíván k popularizaci požadavku čistě pravicové vlády bez reformních socialistů a k úvahám o nezbytnosti zahraničně-politického obratu směrem k třetí říši a k postupnému profilování ideje krajně pravicového zvratu. Nikoli náhodou se klero-fašistický program státostrany Druhé republiky – strany Národní jednoty, přijatý její ideově programovou komisí 16. února 1939, vedle protidemokraticky interpretované svatováclavské tradice, dovolával i inspirativního příkladu „hrdinského úsilí španělského národa.“44

44

J. Scheinost, Národní politika 4.3.1939, čl. 63C.

25

BIBLIOGRAFIE PRAMENY

Lidové listy 1936, 1937. Národní listy 1936, 1937. Venkov 1936, 1937. SOUDOBÁ PUBLICISTIKA

Albornoz A. de. La tragedia del estado español. Madrid 1925. Fox E. I. Ideología y política en las letras de fin de siglo. Madrid 1988. Madariaga S. de. Spain – A modern history. New York 1958. Modráček F. Fašistické převraty. Praha 1947. Primo de Rivera J. A. Obras Completas. Madrid 1971. Vozka J. Tragedie španělské demokracie. Praha 1936. INTERNETOVÉ ZDROJE

http://www.constitucion.es http://www.falange-mu.com http://www.filosofia.org (tisk období let 1930-1939) http://www.rumbos.net/ocja (souborné spisy José Antonia Primo de Rivery) LITERATURA

Agesta S. L. Historia del constitucionalismo español. Madrid 1955. Almaro M. F. Historia política de la España contenporánea. Madrid 1968. Altemeyer B. The Authoritarian specter. London 1996. Bachoudová A. Franco. Praha 2000. Baďura B. Počátky a předpoklady fašismu ve Španělsku. In: Sborník k problematice dějin imperialismu 18, Praha 1985. Baďura B. Agrární tisk a španělská občanská válka. In: Sborník k problematice dějin imperialismu 5, Praha 1978. Balfour S. The End of Spanish Empire 1989-1923. Oxford 1997. Bolloten B. The Spanish Civil War: Revolution and Counterrevolution. North Karolina 1991. Carr R. La tragedia española. Madrid 1986. Carr R. Modern Spain 1875-1980. Oxford 2001. Cílek R. Krvavá předehra. Praha 2004. Colodny R. G. Spain: The Glory and the Tragedy. New York 1970. Fiala P. (ed.). Křesťanské alternativy v politice. Brno 1997. Fusi Aizpurua J. P. Franco – Autoritarismo y poder personál. Madrid 1985 Gibson I. En busca de José Antonio. Barcelona 1980. Gonzáles Casanova J. A. La lucha por la democracia en España. Barcelona 1975. Heroutová A. Španělský falangismus 1933–1937. Doktorská disertační práce, VŠE 2006 Jackson G. The Spanish republic and the Civil War 1931–1939. Princeton 1965. Kolektiv autorů. Dějiny Španělska. Praha 1995. Kvaček R. – Svoboda M. Konec diktátora. Praha 1968.

26

Lainová R. – Hlavičková Z. – Straka M. Diktatury v rukavičkách. Praha 2004. Linz J. J. Totalitarian and Authoritarian regimes. London 2000. Linz J. J. – Stepan A. Problems of Democratic Transition and Consolidation. London 1996. Neckářová L. Fašismus, jeho ideové a sociálně ekonomické kořeny, zdroje, formy projevu. In: Sborník k problematice dějin imperialismu 13, Praha 1982. Neckářová L. Španělsko a Lidová Fronta. Praha 1986. Nolte E. Fašismus ve své epoše. Praha 1999. Payne S. G. Falange – Historia del fascismo español. Madrid 1985. Payne S. G. Fascism in Spain 1923–1975. Madison 1999. Payne S. G. Spain´s First Democracy. Madison 1993. Payne S. G. The Franco regime 1936–1975. London 2000. Preston P. Franco. Brno 2001. Rataj J. O autoritativní národní stát. Praha 1997. Šnajdr M. Hořící Španělsko. Olomouc 2001. Thomas H. The Spanish Civil War. New York 2001. Tusell J. – Saz I. Fascistas en España. Madrid 1981. Vigil y Vázquez M. El drama de la acción católica y el „nacional catolicismo“. Barcelona 1990. Vilar P. La guerra civil española. Barcelona 1990.

27

28

METÓDY A TAKTIKY ŠPANIELSKEJ OBČIANSKEJ VOJNY APLIKOVANÉ FRANCOM POČAS DRUHEJ SVETOVEJ VOJNY Katarína Hoštáková Úvod Môj príspevok na konferencii pri príležitosti 70. výročia vypuknutia občianskej vojny pod názvom „Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války – vnitřní a vnější aspekty konfliktu“, bude zameraný na metódy a taktiky španielskej občianskej vojny aplikované Franciscom Francom počas druhej svetovej vojny (DSV). Prezentácia je rozdelená do dvoch hlavných častí. Prvá je zameraná na pozíciu Španielska v druhej svetovej vojne a budem sa v nej zaoberat otazkami, ktoré sa tykaju rozdielov medzi občianskou vojnou a DSV, aký je význam DSV pre Španielsko, aké taktiky a metódy Španielsko v DSV použilo a aké to malo dôsledky. Druhá časť prezentácie sa zaoberá konkrétnymi taktikami, ktoré boli použité v občianskej vojne a takisto aplikované v DSV. Tieto som pre lepšiu orientáciu rozdelila do troch hlavných častí a budem sa im venovať po vojenskej, politickej a ideologickej stránke.

Španielsko v druhej svetovej vojne V čom sú španielska občianska vojna a druhá svetová vojna rozdielne Na prvý pohľad sú španielska občianska vojna a druhá svetová vojna príliš odlišné na to, aby sa dali porovnávať. Španielska občianska vojna trvala v rozmedzí rokov 1936– 1939, kým DSV počas rokov 1939–1945. Kým španielska občianska vojna prebiehala na území Španielska, španielskeho Maroka, Sahary a Stredozemia, v DSV sa bojovalo na území Európy, Pacifiku, juhovýchodnej Ázie, Stredného Východu, Stredozemia, Afriky. Kým občianska vojna mala za následok 600 000 mŕtvych, v DSV zahynulo 62 miliónov ľudských životov.1 V oboch konfliktoch takisto vystupovali iní hráči. Kým v občianskej vojne výrazne participovalo Nemecko, Taliansko a ZSSR; v DSV bolo krajín zapojených do konfliktu omnoho viac, z ktorých najviac vynikali Nemecko, Taliansko, Japonsko na strane mocností Osy a ZSSR, USA, Francúzsko a Veľká Británia na strane Spojencov. Možno najdôležitejší rozdiel pre náš uhol pohľadu ale tkvie v tom, že kým v občianskej vojne hralo Španielsko centrálnu rolu, do DSV sa nikdy oficiálne nezapojilo. Čo ich spája? Prečo porovnávať španielsku občiansku vojnu práve s DSV? Čo tieto dva konflikty spája natoľko, aby sme ich mohli porovnávať a nájsť spoločné rysy a charakteristiky? Aké je potom opodstatnenie ich komparácie? Odpovedať by sa dalo zjednodušene citátom od François Fénelon, ktorý kategorizuje všetky vojny ako občianske, lebo všetci sme si bratia („All wars are civil wars, because all men are brothers.“).2 Podstatou odpovede na akademickej pôde by ale mali byť iné dôvody. 1

World War II. In: Wikipedia, the free encyclopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/World_War_Two (2. 10. 2006). 2 FÉNELON, François. In: QuoteWorld, http://www.quoteworld.org/quotes/4701 (2. 10. 2006).

29

Občiansku vojnu spája s DSV hneď niekoľko súvislostí. Jednou z nich je fakt, že taktika v DSV je jasným odrazom skúseností a metód z občianskej vojny. Veľmi zjednodušene sa dá konštatovať, že občianska vojna dala zrod režimu, ktorý sa vyznačoval výraznou kontinuitou a preto možno v období po občianskej vojne, vrátane DSV, pozorovať neustále opakujúce sa prvky a taktiky režimu, vďaka ktorým sa Francisco Franco udržiaval pri moci. Počas obdobia trvania režimu, DSV nevynímajúc, možno vypozorovať snahu o zachovanie statu quo výsledku občianskej vojny a opakovanie metód a taktík použitých v občianskej vojne. Ďalším významným spoločným znakom oboch konfliktov je fakt, že počas oboch konfliktov hral v Španielsku kľúčovú rolu Francisco Franco. Kým občianska vojna pre neho v konečnom dôsledku znamenala cestu k moci a jej legitimitu, DSV mu zasa zaručila upevnenie moci a výnimočnú kontinuitu režimu. Význam DSV pre Španielsko Rola Španielska v DSV by sa na prvý pohľad z globálneho hľadiska mohla zdať marginálna, ale pre španielske dejiny je to nepochybne jeden z najrozhodujúcejších momentov. DSV predstavuje pre Španielsko križovatku, ktorá rozhodla o ďalšom smerovaní a povahe celého režimu a vyústila v jeho výnimočnú životnosť. Zaujímavý je ale aj pohľad späť – k španielskej občianskej vojne a porovnanie taktík a metód hlavného hráča Španielska, Francisca Franca, tak v jednom ako aj druhom konflikte Dôsledky občianskej vojny a začiatok DSV Významný pre predmet našej debaty je práve rok 1939 – prelom konca španielskej občianskej vojny a začiatku DSV. Franco bol na vrchole svojej moci a preto pri rozpútaní svetového konfliktu prejavuje snahu o presadenie bezhraničných mocenských ambícií, snahu obmedziť vplyv Francúzska a Veľkej Británie v Stredozemnom mori, ako aj túžbu obnoviť africké koloniálne impérium.3 Vzhľadom k týmto túžbam a snahám Franca, jeho spojenectvám s Talianskom a Nemeckom z občianskej vojny a celkovému rozpoloženiu síl v DSV by sa dalo teoreticky usudzovať, že Franco sa stane v DSV spojencom Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Situácia ale ani z ďaleka nebola tak jednoznačná. Oficiálne vyhlásilo Španielsko neutralitu 5. septembra 1939 a tak malo zostať mimo dianie DSV. Neutralita ale mala priateľský odtieň voči mocnostiam Osy a prebieha spolupráca tak na technickej ako aj diplomatickej úrovni. Ani táto orientácia však nebola trvalá. Charakteristické pre postoj Španielska v DSV počas celého obdobia DSV je totiž lavírovanie zo strany mocností Osy na stranu Spojencov podľa vývoja medzinárodnej situácie. Postoje Španielska tesne pred a počas DSV sú poznačené neustále meniacou sa taktikou a rozpormi medzi oficiálnym štatútom a praktickými krokmi krajiny.

3

Mussolini vnímal Francove víťazstvo v občianskej vojne ako víťazstvo fašistické a takisto si od neho sľuboval z geografických a strategických dôvodov možnosť likvidácie britsko-francúzskej hegemónie, v ktorej ale podľa talianskeho scenára Španielsku pripadlo podradné miesto. Pre Španielsko slúžilo zasa Taliansko počas druhej svetovej vojny hlavne ako prostredník v komunikácii s mocným Nemeckom. TUSELL, Javier: La dictadura de Franco. Madrid 1988, s. 311–312.

30

Taktika Španielska – teoreticky Z teoretického hľadiska existujú tri základné koncepty bezpečnostnej zdržanlivosti – neutralita, štatút nebojujúcej krajiny a princíp nezúčastnenosti. V prípade Španielska mala byť taktika v DSV ohraničená obmedzeniami, ktoré obsahujú štatút neutrality a štatút nebojujúcej krajiny, dva oficiálne potvrdené postoje Španielska v DSV. Štatút neutrality je definovaný ako „striktná nestrannosť voči bojujúcim stranám“.4 Španielsko ho zastávalo od 5. septembra 1939 do 12. júna 1940 a vrátilo sa k nemu na prelome rokov 1942/43. Štatút nebojujúcej krajiny je špecifický pre DSV. Španielsko ho zaujalo po vzore Talianska. Išlo o taktiku zachovania neutrality s možnosťou bližšieho pripojenia sa na jednu zo strán konfliktu. Koncept nevylučoval priamu participáciu vo vojne a de facto slúžil ako prípravná fáza ne tento krok. Španielsko zastávalo štatút nebojujúcej krajiny od 12. júna 1940 do začiatku roka 1943, kedy sa od pronemeckej orientácie vrátilo k neutralite.5 Prístup Španielska k bojujúcim blokom

Poznámka: Číselné hodnoty na osy Y znázorňujú mieru oficiálnej a faktickém inklinácie Španielska k jednotlivým vojenským blokom následovne: 0 až 2/-2 neutralita 2/-2 až 6/-6 štatút nebojujúcej krajiny > 6 a <-6 účasť vo vojne 0 až 6 inklinácia k mocnostiam Osy 0 až -6 inklináci k Spojencom Zdroj: Autorka 4

WAISOVÁ, Šárka: Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá Voda 2003, s. 84. Britský veľvyslanec v Madride, sir Samuel Hoare po vyhlásení štatútu 12. júna v Španielsku vyhlásil: „Španielsko, teraz keď sa konflikt rozšíril do Stredomoria, sleduje svoje priame záujmy v procese a je pripravené na akýkoľvek núdzový stav.“ AGUDO, Manuel Ros: La guerra secreta de Franco (1939– 1945). Barcelona 2002, s. 17–18.

5

31

Teória troch vojen Vzhľadom k neobvyklému lavírovaniu a rozporom medzi oficiálnym štatútom a praktickými krokmi krajiny, vytvoril Franco teóriu, ktorou sa snažil vysvetliť a odôvodniť svoje správanie počas DSV. Teória troch vojen je založená na tvrdení, že svet žije tri vojny: 1. vojnu stavajúcu proti sebe Spojencov a Berlín, v ktorej Španielsko zachovávalo neutralitu, 2. vojnu odohrávajúcu sa v oblasti Pacifiku medzi európskou civilizáciou a japonským barbarizmom, v ktorej bolo Španielsko na strane Spojencov a 3. vojnu komunizmu proti mocnostiam Osy, v ktorej Španielsko sympatizovalo s mocnosťami Osy.6 Táto teória umožnila Francovi ospravedlniť jeho aktívne politické kroky alebo prípadnú pasivitu, resp. jednanie z prirodzenej opatrnosti a pragmatizmu. Dôsledky pre Španielsko Politika Franca počas DSV mala pre Španielsko svoje následky. Tesne po skončení DSV sa krajina ocitla v hlbokej medzinárodnej izolácii. Paradoxne sa ale diktatúra nakoniec zachránila vďaka vypuknutiu studenej vojny a vyostreniu konfliktu s ideológiou komunizmu na medzinárodnej scéne. Otázkou ale zostáva, či malo Španielsko šťastie, že sa nezapojilo do konfliktu svetového charakteru a tým sa ubránilo fašistickým tendenciám. Alebo to bola pre Španielsko z dlhodobého hľadiska nešťastná politika a súhra medzinárodných okolností, lebo práve takýto štýl manévrovania na politickej scéne umožnil Francovi udržať si v krajine moc na ďalších tridsať rokov?

Taktiky občianskej vojny v druhej svetovej vojne Vojenská stránka Jedným zo spoločných znakov taktiky Španielska v občianskej vojne aj DSV z vojenskej stránky je blízka spolupráca a ideologická spriaznenosť s Nemeckom a Talianskom. Logicky sa teda malo Španielsko v DSV postaviť na stranu mocností Osy. Nestalo sa tak okrem iného aj preto, že Španielsko na čele s Francom disponovalo ďalšími taktikami a metódami z doby občianskej vojny, ktoré rozhodne neboli v súlade so zapojením krajiny do vojny. Takouto taktikou bola napr. prvoradá starosť o bezpečnosť, udržanie moci a zachovanie čo najvýhodnejšej pozície Španielska. Všetky Francove rozhodnutia determinovali španielske záujmy. Aj napriek nemeckým a talianskym očakávaniam pomoci ako odplaty za pomoc v občianskej vojne sa Španielsko riadilo výlučne svojimi záujmami a požiadavkami. Tieto boli často až príliš nadsadené a pre druhú stranu neprijateľné. Odrazilo sa to vo viacerých jednaniach Franca o vstupe do vojny. Veľmi významným bolo stretnutie Hitlera s Francom 23. októbra 1940 v Hendaye, výsledkom ktorého malo byť zapojenia Španielska do vojny na strane mocností Osy, ale ktoré skončilo neúspechom. Hitler totiž nebol ochotný pristúpiť na španielske požiadavky a Franco zasa nechcel riskovať vstup do vojny za nevýhodných podmienok pre Španielsko.7 6 7

FUSI, Juan Pablo: Franco. Madrid 1985, s. 84. PRESTON, Paul: Franco. Krvavý diktátor, nebo spasitel Španělska? Praha 2001, s. 337.

32

Franco sa v svojej taktike riadil nielen túžbou udržať si moc, ale prejavoval aj snahu o jej zväčšovanie. Počas DSV neustále pretrvávala jeho vidina prerozdeľovania vojenskej koristi. „Strach zo zapojenia do vojny bol vždy vyvážený nádejou na získanie výhod z víťazného výsledku vojny.“8 Tajná a neoficiálna spolupráca Španielska s mocnosťami Osy pokračovala kým pretrvávala nádej, že Španielsko sa bude môcť vo vhodnom okamžiku zapojiť do vojny a participovať na víťazstve. Aj po DSV zostali prvoradé španielske záujmy a stabilita režimu. Franco sa domáhal na medzinárodnej scéne pre Španielsko miesta, ktoré by mu zaručilo výhodnú pozíciu a rešpekt. Aj napriek tomu, že mocnosti s Francom nesympatizovali, nikto sa neodvážil proti režimu Franca zakročiť. Winston Churchill v tej dobe vyhlásil: „Nikto z nás nemá rád Francov režim a ja osobne ho mám rád takisto málo, ako mám rád súčasnú britskú administratívu, ale medzi neláskou k vláde a rozpútaním občianskej vojny je veľký rozdiel.“9 Politická stránka – osobnosť Franca Pri definovaní politického systému je absolútne nosná osobnosť Franca, lebo nastolený režim bol nadmieru personalistický. Išlo o osobnú, inštitucionálne neukotvenú diktatúru založenú na jednoduchom slede udalostí.10 Z právneho hľadiska sa režim neopieral o žiadny ústavný dokument a boli v ňom limitované politické strany a preto aj akákoľvek politická súťaž o moc.11 Ústavný dokument nahradili tzv. Základné zákony (Leyes fundamentales), značne vzdialené klasickým ústavám. Franco figuroval na poste hlavy štátu, predsedu vlády, veliteľa ozbrojených síl a predsedu jedinej povolenej politickej strany, Falangy. Navyše maximálne ovládal celú španielsku spoločnosť a práve jeho vôľa determinovala aj smerovanie celej krajiny. Následne sa jeho osobné charakteristiky premietali do povahy režimu. Historici sa zhodujú, že to boli práve Francove charakteristické rysy, v kontexte s historickými udalosťami, čo ho tak dlho udržali pri moci. Jeho povolanie vojaka učinilo režim militantným.12 Vládol v Španielsku pomocou rozkazov, o ktorých sa nediskutovalo, ale ktoré sa plnili. Sám vyhlásil, že „ak vie niekto veliť, vládnuť je jednoduché“.13 Jeho silná katolícka viera mala za následok učinenie z cirkvi jeden z pilierov jeho katolíckeho režimu. Samotná občianska vojna dostala prívlastok krížová výprava a následne sa víťazný režim vyznačoval silným, auBOWEN, Wayne H.: Spaniards & Nazi Germany: Collaboration in the New Order. Missouri 2000, s. 75. 9 PRESTON: c. d., s. 464. 10 Pôvodne sa po víťazstve v občianskej vojne mal v Španielsku vytvoriť ex novo inštitucionálny systém, ale nestalo sa tak. Inštitucionalizácia nebola nikdy dokončená a režim sa tak javí ako výsledok stratégie založenej na pragmatizme a vysokej adaptabilite na aktuálne výhody. Vývoj a charakter režimu vždy určovali vo veľkej miere medzinárodne okolnosti. 11 Problematike konštitucionalizácie režimu sa podrobne venuje: GONZÁLEZ, Ángel Pérez: La Constitución Franquista. Mito y Realidad. Leviatán – Revista de Hechos e Ideas, 2, 2001, č. 85/86, s. 167–192. 12 Armáda mala v režime výnimočné postavenie. Svedčí o tom napr. fakt, že zo 114 ministrov bolo 40 pôvodne vojakmi alebo že viceprezidenti (Gómez Jordana, Muñoz Grandes, Carrero Blanco) boli vojakmi. Armáda spolu s cirkvou si aj počas najtuhšej fašizácie krajiny dokázali udržať určitú autonómiu. Nikto nepochyboval o vojenskom ryse režimu a celé obdobie sa všeobecne nazývalo vojenským (era militar). Bližšie porovnaj: TUSELL: c. d., s. 178–180, 335. 13 Tamtéž, s. 146. 8

33

tentickým a národným katolicizmom. Arcibiskup Pla y Daniel, silný cirkevný stúpenec režimu, o občianskej vojne prehlásil: „Toto nebola vojna, ale krížová výprava proti komunizmu na záchranu náboženstva, vlasti a rodiny.“14 Dochádzalo k zlučovaniu náboženskej a politickej moci presadzujúc tak tie najtradicionalistickejšie prvky systému. Sám Franco sa pri svojom vládnutí odvolával v mnohom na Boha a víťazstvo v občianskej vojne sa udialo podľa neho „zásluhou Prozreteľnosti“.15 Jeho náklonnosť k tradíciám urobila režim silne konzervatívny. Snažil sa o obnovenie veľkého Španielska, pričom jeho hlavným cieľom počas celého režimu bolo vytrvať. Politická stránka – politika a diplomacia Franco sa počas oboch konfliktov riadil inštinktom politiky prežiť. V občianskej vojne sa to prejavilo tvrdým bojom, v DSV zasa ľahkou diplomaciou bez prerušovania stykov s významnými hráčmi podľa zásady politického oportunizmu. Počas vládnutia sa Franco neustále vyhýbal pokusom inštitucionalizácie režimu a celý svoj život sa neodhodlal k legislatívnemu vymedzeniu svojho systému. Jeho heslom bolo vydržať (aguantar). Veril, že vytrvalé odkladanie problémov vyrieši každú komplikovanú situáciu. „Každá zahraničná otázka sa preberala v tichosti, uzavretá v zásuvkách.“16 V skutočnosti ho táto pomalosť často zachránila. Bol majstrom v prebudzovaní falošných nádejí a očakávaní. Režim totiž neustále sľuboval a naznačoval zmeny, ktoré sa ale neustále odkladali. Základom jeho taktiky bolo „udržiavať v napätí verejnú mienku neustálymi povesťami o skorých zmenách, ktoré sa však nikdy nedostavovali.“17 Je obdivuhodné, ako dlho tieto metódy zaručovali legitimitu režimu. Podobnú taktiku použil Franco už počas občianskej vojny. O tom, ako Franco občiansku vojnu viedol a ako v nej zvíťazil sa pritom vedú diskusie. Sú takí, ktorí jeho taktiku nazývajú pomalým holokaustom, z dôvodu jej konzervatívnosti, pomalosti a neochoty riskovať a neuskutočňovať brilantné operácie. Sú ale aj tí, ktorí tvrdia, že táto pomalá stratégia bola zámerná a premyslená a zaručila Francovi to, aby „dosiahol víťazstvo presne takým spôsobom a presne v tom čase, keď mu to najviac vyhovovalo.“18 Francovi vo vojne nešlo iba o dobývanie územia, ale hlavne o veľkú očistu, zbavenie sa škodlivých elementov v spoločnosti, spasenie Španielska. Zámerne predlžoval občiansku vojnu, odmietal všetky návrhy zmierenia a trval na kapitulácii republikánskeho tábora. Franco bol v svojej podstate v oboch konfliktoch pragmatik. Šikovne vedel meniť názory a keď videl, že teória nezodpovedá praxi, revidoval ju. Bol vždy pevne odhodlaný nevzdať sa a bojovať až do konca.

14

FONTANA, Josep: España bajo el franquismo. Barcelona 1986, s. 14. Aj Francov titul Caudillo (vodca) bol nielen fašistickým prvkom, ale mal vyjadrovať aj jeho vykupiteľskú úlohu v španielskej spoločnosti a jeho legitimitu získanú priamo od Boha. Franco sa niky necítil politikom. Svoju legitimitu videl v mesianistickej vízii samého seba. Sám raz o sebe prehlásil: „Nikdy mnou nezmietala túžba vládnuť.“ FUSI: c. d., s. 67. 16 BACHOUDOVÁ, Andrée: Franco. Praha 2000, s. 232. 17 Definícia od Salvadora de Madariaga, veľkej postavy liberálneho exilu a osobného poradcu kráľa: CHALUPA, Jiří: Diktátor z boží vủle. Pokus o portrét Francisca Franka. Dějiny a současnost, 19,1997, č. 1, s. 27. 18 CHALUPA, Jiří: Jak umírá diktatura. Pád Frankova režimu ve Španělsku. Olomouc 1997, s. 94. 15

34

Ideologická stránka Aj napriek tomu, že rysy režimu nie sú pevne uchopiteľné, možno v španielskej politike počas vojny vypozorovať určité trvalé charakteristické ideologické vymedzenie. Medzi tieto dlhodobé ideologické rysy patrí silný antikomunizmus, antiparlamentarizmus, pragmatizmus, katolicizmus, antiliberalizmus, nacionalizmus a autoritatívna koncepcia riadenia štátu, čo v konečnom dôsledku určovalo hranice Francovho lavírovania.19 V príspevku sa budem bližšie venovať antikomunizmu, katolicizmu a nie úplne jednoznačnej ideologickej nálepke fašizmu. Antikomunizmus Viera vo víťazstvo mocností Osy a odhodlanie a motivácia pridať sa na stranu Osy bolo posilnené po invázii Nemecka do ZSSR. Útok na ZSSR znamenal návrat Nemecka k antikomunizmu, čo posilnilo podporu Nemecka v celej španielskej spoločnosti. Bola to nová motivácia na zapojenie sa do vojny. Hlavne Ramón Serrano Suñer, Francov švagor, minister vnútra a neskôr minister zahraničných vecí, v tej dobe prejavil nadšenie opierajúce sa o ideový podklad, podľa ktorého „deštrukcia komunizmu je nevyhnutná na udržanie slobodnej a civilizovanej Európy“.20 ZSSR podľa propagandy niesol vinu za celú španielsku občiansku vojnu a preto sa invázia javila ako výborná príležitosť na odplatu. Ideologické nadšenie nakoniec vyústilo vo vytvorenie 48 000 členného zboru pod názvom Modrá divízia (División Azul) s cieľom prispieť k vojenskému úsiliu Osy v boji proti Rusku. Pôsobenie zboru začalo registráciou dobrovoľníkov už na siedmy deň nemeckej invázie (28. júna 1941) a ukončilo svoju misiu na východnej fronte po 28 mesiacoch, v októbri 1943, návratom do Španielska pod názvom Modrá légia. Modrá divízia sa pokladá za najviditeľnejší prejav vojenskej spriaznenosti s Osou. Takisto sa tento krok interpretuje aj ako pokračovanie občianskej vojny, resp. vojny proti komunizmu a barbarizmu.21 Na prelomu roku 1942/1943 sa v dôsledku neúspechov Nemecka a úspechov Spojencov začal Franco orientovať skôr na Spojencov. Od priamej spolupráce s nimi ho ale odpudzovalo práve sovietske partnerstvo. Po zmene medzinárodnej situácie počas studenej vojny, kedy sa vykryštalizovali dve striktne oddelené alternatívy – „marxizmus alebo udržanie princípov západnej civilizácie“22 bol antikomunizmus pre Franca rozhodne výhodou. Taktický apel na antikomunizmus v takto vyhrotenej dobe mu automaticky zaručil zblíženie so západom bez ohľadu na vnútornú povahu režimu.

19

Tomuto rámcu presne zodpovedala aj Franca teória o troch vojnách, v ktorej definoval tri oddelené konflikty v rámci druhej svetovej vojny, aby mohol ospravedlniť každý krok španielskej politiky separátne ku každému z nich na základe ideologických princípov režimu. 20 KLEINFELD, Gerald R. – TAMBS, Lewis A.: North to Russia: The Spanish Blue Division in World War II. Military Affairs, 37, 1973, č. 1, s. 9, http://www.jstor.org (3. 2. 2005). „Považujeme boj Nemecka proti komunizmu absolútne aj za náš boj...“. HRBATA, František: Mezi Burgosem a Postupimí. Historický obzor, 8, 1997, č. 7/8, s. 166. 21 BOWEN: c. d., s. 111–112. 22 HOUSTON, John A.: The United Nations and Spain. The Journal of Politics, 14, 1952, č. 4, s. 697.

35

Katolicizmus Katolíctvo dávalo od počiatku zmysel občianskej vojne v boji proti republike a táto si preto vyslúžila prívlastok krížová výprava. Rekatolizáciu zjednodušil fakt, že katolícky nacionalizmus bol fenoménom celej španielskej spoločnosti. Katolicizmus sa prejavil aj v taktike počas DSV. Kým boj proti komunizmu bol jasný, v náboženskej otázke sa Španieli s Nemcami jednoznačne nezhodovali. Španieli počas celej doby trvania vojny ignorovali postoje Hitlera ku katolíckej cirkvi v Nemecku.23 V súlade s katolíckymi tradíciami sa javí aj postoj Španielska k utečencom, špeciálne k židom. Predpokladá sa, že počas DSV bolo zásluhou španielskych diplomatov zachránených 40 až 50 000 židov.24 Fašizmus? Obdobie počas druhej svetovej vojny determinovalo imperialistické a fašistické zvádzanie a vnútorné rozbroje. Vzhľadom k Francovmu sympatizovaniu s fašistickým hnutím v tej dobe dostáva režim často nálepku fašizmu. Nie ale všetky pravicové diktatúry sú priamo fašistické. V prípade Španielska sa názory líšia. Hlavný spor je medzi J. Linzom a M. Ramírezom. Kým Linz25 definuje Francovu diktatúru ako autoritársku, ale rozhodne nie totalitnú, Ramírez tvrdí, že práve obdobie do konca druhej svetovej vojny je charakterizované totalitnou povahou režimu. Pri spore medzi Linzom a Ramírezom, ale aj pri klasifikácii režimu inými odborníkmi dochádza k stotožneniu fašizmu s totalizmom, čo celú problematiku ešte viac komplikuje.26 V konečnom dôsledku väčšina odborníkov nepovažuje režim za nositeľa fašistického usporiadania aj keď obsahuje niektoré fašistické rysy.27 Jednak to bolo autoritatívne riadenie štátu a antiparlamentarizmus ako aj pre fašizmus typická, snaha o zotrvačnosť pri moci. Aj zahraničná politika, neustále posilňovanie roly Falangy v období druhej svetovej vojny, ekonomická a sociálna politika charakterizovaná rastúcim etatizmom, korporativizmom a autokraciou spolu so silnými represiami a sústreďovaním moci v rukách Caudilla figurujú ako znaky fašistického smerovania režimu.28 Na druhej strane existujú charakteristiky frankizmu, ktoré sa nezhodujú s fašistickou ideológiou. Nepopierateľná je absencia jednotnej, prepracovanej ideológie alebo slabá strana. Falanga, fašistické hnutie založené v roku 1933 J. A. Primo de Riverou, bola jediným legálnym politickým zoskupením. Okrem obdobia druhej svetovej vojny nebola relevantným subjektom v systéme a vzhľadom k tomu, že vždy slúžila režimu, pôsobila iba ako jeho kozmetický doplnok. Obdobie rokov 1939 až 1942 sa 23

BOWEN: c. d., s. 111–112. Tamtéž, s. 207. 25 Juan Linz vypracoval detailnú charakteristiku autoritárskeho režimu, ktorá presne odpovedá Francovmu Španielsku. Išlo o režim s limitovanou opozíciou, založený viac na určitej mentalite ako presne stanovenej ideológii so snahou demobilizovať obyvateľstvo. 26 Jedným z historikov, ktorý označuje režim za totalitný, ale rozhodne nie fašistický je popredný španielsky historik Ricardo de la Cierva. Vyplývalo to podľa neho z celkového diskreditovania demokracie ako systému. HRBATA: c. d., s. 163. 27 Väčšina historikov sa stotožňuje s modelom autoritatívneho režimu, ktorý vypracoval Juan Linz a odmieta hovoriť o frankizme ako o fašistickej (totalitnej) diktatúre. CHALUPA, Jiří: Jak se dělá demokracie. Historický obzor, 9, 1998, č. 1/2, s. 18. 28 FUSI: c. d., s. 76–80. 24

36

považuje za najvplyvnejšie pôsobenie strany a celkovo sa až do konca druhej svetovej vojny medzi historikmi označuje ako modré obdobie (época azul) Francovho režimu podľa modrých košieľ Falangy.29 Z dlhodobého hľadiska sa ale Falanga považuje za fašistickú stranu, ktorá „najviac zlyhala vo svojom programe a zároveň ktorá sa najviac udržala pri moci“.30 V rozpore s fašistickou ideológiou je aj snaha o demobilizáciu obyvateľstva.31 Svoju úlohu pri tom určite zohrala aj dlhá história tzv. kasikizmu – praktiky ovplyvňovania más takým smerom, aby sa neaktivizovali vo verejnom rozhodovaní.32 Nastalo dokonalé odpolitizovanie novej mocenskej štruktúry, čo bolo dané aj tým, že Franca do čela nepostavili hlasy voličov ani žiadna politická strana, ale viera v jeho mesianistické poslanie s legitimitou od samotnej Prozreteľnosti.33 Otázne je, ako by sa režim vykryštalizoval bez vplyvu udalostí druhej svetovej vojny. Ramón Serrano Suñer o režime vyhlásil: „Tento režim nebol totalitný, ale takisto nebol demokratický a liberálny. Čo by z neho bolo bez druhej svetovej vojny vie iba Boh.“34

Záver „I hate war for its consequences, for the lies it lives on and propagates, for the undying hatreds it arouses, for the dictatorships it puts in the place of democracies, and for the starvation that stalks after it (...).“35 Harry Emerson Fosdick Každá vojna je pre svoje dopady na obyčajných ľudí, pre nenávisť, ktorú vyvoláva, pre diktatúry, ktoré legitimuje zlá. Ani španielska občianska vojna, ani druhá svetová vojny neboli v tomto výnimkou. Diktatúra Francisca Franca mala v svojej dlhej histórii určitý zrod a určité pokračovanie. Popísané taktiky a metódy sú iba zlomkom vysvetlenia a pochopenia podstaty jednej z najdlhších pravicových diktatúr v Európe.

29

HRBATA: c. d., s. 162. FONTANA: c. d., s. 70. Falanga vo Francovom režime totiž úplne opustila pôvodný program Prima de Rivery a stala sa stranou s vágne definovanými cieľmi. Iba vďaka tomu, že bola oporou režimu, bola rozpustená až v demokratizačnom procese v roku 1977. 31 Ľavicová talianska mysliteľka Rossana Rossanda po svojej návšteve Španielska vyhlásila, že tam neexistuje umlčovaná politická spoločnosť, ale priamo spoločnosť apolitická. V spoločnosti sa zámerne vzbudzoval nezáujem o režim a verejné dianie a podporovala sa ignorancia, pasivita a apatia. Akákoľvek nádej na zmenu bola preto veľmi nízka. Režim sa opieral o oporu nie aktívnu, ale práve pasívnu. TUSELL: c. d., s. 190–193. 32 Výsledkom byrokratizácie režimu bol jednostranícky kasikizmus, ktorému ale boli vlastné staré charakteristiky ako napr. korupcia, klientelizmus alebo politická demobilizácia. Problematike sa venuje: SANCHEZ, Antonio Cazorla: Dictatorship from Below: Local Politics in the Making of the Francoist State, 1937–1948. The Journal of Modern History, 71, 1999, č. 4, s. 882–901, http://www.jstor.org (9. 9. 2004). 33 CHALUPA, Jiří: Zápisky o válce občanské. Studie o vybraných aspektech Španělské občanské války 1936–1939. Praha 2002, s. 88. 34 BURGOS, Manuel Espadas: Franquismo y politica exterior. Madrid 1988, s. 100. 35 FOSDICK, Harry Emerson. In: Wisdom Quotes, http://www.wisdomquotes.com/cat_war.html (2. 10. 2006). 30

37

BIBLIOGRAFIE LITERATÚRA

AGUDO, Manuel Ros: La guerra secreta de Franco (1939–1945). Barcelona 2002. BACHOUDOVÁ, Andrée: Franco. Praha 2000. BURGOS, Manuel Espadas: Franquismo y la política exterior. Madrid 1988. BOWEN, Wayne H.: Spaniards & Nazi Germany: Collaboration in the New Order. Missouri 2000. FONTANA, Josep (ed): España bajo el franquismo. Barcelona 1986. FUSI, Juan Pablo: Franco. Madrid 1985. GONZÁLEZ, Ángel Pérez: La Constitución Franquista. Mito y Realidad. Leviatán – Revista de Hechos e Ideas, 2, 2001, č. 85/86, s. 167–192. HOUSTON, John A.: The United Nations and Spain. The Journal of Politics, 14, 1952, č. 4, s. 683–709, http://www.jstor.org (3. 2. 2005). HRBATA, František: Mezi Burgosem a Postupimí. Historický obzor, 8,1997, č. 7/8, s. 161–168. CHALUPA, Jiří: Diktátor z boží vủle. Pokus o portrét Francisca Franka. Dějiny a současnost, 19,1997, č. 1, s. 23–28. CHALUPA, Jiří: Jak se dělá demokracie. Historický obzor, 9, 1998, č.1/2, s. 17–22. CHALUPA, Jiří: Jak umírá diktatúra. Pád Frankova režimu ve Španělsku. Olomouc 1997. CHALUPA, Jiří: Zápisky o válce občanské. Studie o vybraných aspektech Španělské občanské války 1936–1939. Praha 2002. KLEINFELD, Gerald R. – TAMBS, Lewis A.: North to Russia: The Spanish Blue Division in World War II. Military Affairs, 37, 1973, č. 1, s. 8–13, http://www.jstor.org (3.2.2005). PRESTON, Paul: Franco. Krvavý diktátor, nebo spasitel Španělska?. Praha 2001. SANCHEZ, Antonio Cazorla: Dictatorship from Below: Local Poltics in the Making of the Francoist State, 1937–1948. The Journal of Moder History, 71, 1999, č. 4, s. 882–901, http://www.jstor.org (9.9.2004). TUSELL, Javier: La dictadura de Franco. Madrid 1988. WAISOVÁ, Šárka: Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá Voda 2003.

38

VLIV ŠPANĚLSKÉ OBČANSKÉ VÁLKY NA PORTUGALSKO Jan Klíma Občanská válka ve Španělsku v letech 1936-1939 se od svého počátku stala mezinárodním konfliktem. Svět zřetelně pociťoval zásadní protiklad tradicionalistickoklerikální diktatury a demokracie prostoupené ve španělském případě levicově revolučními tendencemi. Systémový rozpor rezonoval v masovém zapojení zahraničních sil do konfliktu a v nutnosti, aby se každá komunita a zájmová skupina – nejen státy, ale i politické strany a neformálních sdružení – ke konfliktu vyjádřila. Geopolitické a strategické, ale také ideologické a politické důvody vedly k tomu, že nejsilnější dopad měla španělská občanská válka na sousední Portugalsko.

Nevraživé sousedství Španělsko-portugalské vztahy se v průběhu dějin utvářely ambivalentně. Na jedné straně vždy existovaly shodné zájmy motivované sousedstvím na Iberském poloostrově a upevňované za monarchie četnými dynastickými sňatky. Na druhé straně vznikala odnepaměti konkurence mezi Portugalskem a Kastilií kvůli vlastnictví některých pohraničních končin; soupeření vyvrcholilo soutěží o získání zámořských teritorií a zisků z mezinárodního obchodu. Vřazení Portugalska do říše habsburských Filipů v letech 1580-1640 a nesnadný zápas o potvrzení obnovené státní samostatnosti v letech 1640-1668 vytvořily v Portugalsku komplex španělského nebezpečí a permanentní obavy před mocným sousedem, ve Španělsku pak potvrdily pocit nadřazenosti nad malou zemí na západě Poloostrova. Vzájemnou nevraživost prohloubilo přiřazení každé z iberských zemí k jiné soupeřící velmoci. Zatímco Methuenova smlouva z roku 1703 připoutala Portugalsko k Anglii, tzv. „rodinná smlouva“ Bourbonů z roku 1761 napojila Španělsko na Francii. Tak se stalo, že všechny anglo-francouzské spory včetně válek o vzdálené kolonie rezonovaly jako spory portugalsko-španělské, a to nejen v Evropě, ale i v Americe, případně Africe a Asii. Společná angažovanost v „poloostrovní válce“ proti napoleonské Francii (1808-1814) a podobná snaha monarchií zachovat absolutistický systém vyvolaly shodné události, jakou byla kupříkladu liberální revoluce v roce 1820 nebo následující boje mezi liberály a absolutisty. Přes občasné „iberské“ sklony ke sjednocení ale oba oslabené státy řešily tolik vlastních problémů, že se jejich cesty definitivně rozešly. Portugalská republika vznikla v roce 1910 bez souvislosti se španělskými událostmi, také vyhlášení španělské republiky v roce 1931 protiřečilo momentálním událostem v Portugalsku.1 Obě tendence – jak teritoriální a historické vazby vybízející ke shodě, tak mezistátní napětí či portugalský strach z příliš silného souseda – se naplno projevily, když vypukla v roce 1936 ve Španělsku občanská válka.

1

Historické okolnosti Portugalsko-španělských vztahů uvádí KLÍMA, J. 1996. Dějiny Portugalska. 1.vyd., Praha: NLN.

39

Salazar a španělský problém Portugalskou „první republiku“ (1910-1926) pronásledoval chaos, ekonomické problémy a krajní labilita. Jedním ze vzorů pro návrat ke stabilitě byla i diktatura, kterou ve Španělsku zavedl Miguel Primo de Rivera v letech 1923-1930. Jeho metodu apolitického násilného uklidnění země cestou vlády vojáků hledajících postupně porozumění s civilisty do jisté míry převzala část portugalské generality, která provedla 28. května 1926 vojenský převrat. Stejně jako Primo de Rivera neměli předáci nového režimu v Lisabonu žádný perspektivní program, proto uvítali, že koncepci autoritativního státu začal od 27. dubna 1928 budovat stále mocnější ministr financí, civilista António de Oliveira Salazar.2 Salazar sám navštívil Španělsko Prima de Rivery a nepochybně si uvědomil, že bez politické a ideologické báze se diktatura stává epizodou, jež může způsobit další komplikace. Proto Salazar vytvářel systematicky orgány, které mohly podpořit jeho perspektivní osobní diktaturu. Budoval mocnější policejní složky a v roce 1930, kdy Riverova diktatura v sousedství zkrachovala, založil preferovanou stranu Národní svaz (União Nacional – UN) jako převodovou páku své nacionalistické a tradicionalistické politické linie. Mezi portugalským republikanismem a španělským monarchismem nevznikaly problémy, naopak republikánský převrat ve Španělsku vyvolal v Portugalsku obavy. Vládní deník Diário da Manhã, který začal vycházet 4. dubna 1931, prohlásil v jednom z prvních úvodníků španělský republikánský demokratický režim za nebezpečí pro Portugalsko. Objektivně mohli o současném španělském vývoji informovat a uvažovat už jen emigranti, jak to učinil kupříkladu roku 1932 Fidelino de Figueiredo v esejích Dvě Španělska.3 Proti španělské multipartijní praxi dal Salazar 20. srpna 1932 – už jako premiér – potvrdit stanovy UN jako cestu k politice jedné strany a jedné ideologie. Také portugalská ústava z roku 1933, jíž vznikl „Nový stát“, zcela oponovala demokracii a zaváděla korporativistickou centralizaci odvozenou z italského fašistického vzoru. Zatím se Nový stát snažil o totalitarizaci občanského života bez militarizace, jak to dokazovala podle italské Doppo Lavoro a německé Kraft durch Freude 13. června 1935 vytvořená portugalská Národní federace pro radost z práce (FNAT – Federação Nacional para a Alegria no Trabalho). Protikomunistické tendence Salazarova režimu, posilované levičáckými excesy anarchistů a komunistů ve Španělsku, dostaly důraz zřízením kárného tábora pro politické delikventy v Tarrafalu na kapverdském ostrově Santiago 23. dubna 1936.4 Právě v té době se už definitivně na mezinárodní scéně používalo vojenské řešení stále častějších a vážnějších konfliktů. Události v Mandžusku i italská anexe Etiopie se díky akcentu lisabonského režimu na kolonie dotýkaly také portugalských zájmů a obecně naznačovaly blížící se světový konflikt. Jestliže Salazar vytvořením Nového státu ustoupil od předchozí vojenské diktatury k civilní vládě, pak právě rokem 2

Srv. KLÍMA, J. 2005. Salazar tichý diktátor. 1.vyd., Praha: Aleš Skřivan ml. Literární teoretik a historik F. de Figueiredo (1889-1967), ředitel Národní knihovny a poslanec, emigroval roku 1927, roku 1929 navštívil také Československo. Více viz HODOUŠEK, E. a kol. 1999. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Praha: Libri, s. 269. 4 Viz KLÍMA, J. Tarrafal – tábor pomalé smrti. Dějiny a současnost, roč. XXIV, č. 5, Praha 2002, s. 1114. 3

40

1936 svůj režim začal cílevědomě militarizovat. Projevilo se to už 11. května 1936, kdy Salazar kvůli čistkám v neschopném důstojnickém sboru převzal také vedení ministerstva války, a 19. května 1936, kdy vznikla uniformovaná Národní organizace portugalské mládeže (MP – Mocidade Portuguesa). Po celý rok 1936 probíhala – a se španělskou válkou ideologicky zesílila – reforma školství a výchovy, kterou prováděl ministr Carneiro Pacheco.5 Kromě výuky podle „zásad křesťanské ideologie a morálky“ se rozšíření ideologického působení na co nejširší vrstvy dotklo nově dosud přehlížených žen a matek. Instituce jako Dílo matek za národní výchovu (Obra das Mães para a Educação Nacional) a dívčí organizace Mocidade Portuguesa Feminina (rovněž s povinným členstvím během docházky v základních a středních školách) měly zajistit ovlivňování tohoto důležitého segmentu společnosti režimem. Mínění a názory rodin měl ovlivnit (opět zejména působením na ženy a matky) Ústav pro obranu rodiny (Instituto para a Defesa da Família).6 Všechny tyto totalizační tendence byly za války v sousedství využity k řízené militarizaci celé portugalské společnosti.

Občanská válka ve Španělsku a militarizace Portugalska Povstání španělské generality proti vládě Lidové fronty začalo 18. července 1936 se snahou nastolit ve Španělsku tradicionalistický a nacionalistický režim v mnohém podobný portugalskému. Od počátku konfliktu se Portugalsko stalo zázemím pro ideologicky spřízněné španělské povstalce. Generál José Sanjurjo y Sacanell zemřel 20. července 1936 při letecké nehodě, když pro něho do Estorilu u Lisabonu přiletělo letadlo, kterým měl být dopraven mezi povstalecké jednotky do Španělska. Generál Francisco Franco neuspěl se získáním Barcelony, Valencie, Madridu a Malagy, ale generál Queipo de Llano vybudoval důležitou základnu povstalců v Seville. Pro další postup potřeboval i portugalské zázemí a portugalské komunikace, které by do povstalecké zóny dopravovaly lidi i zásoby ze Španělského Maroka. Salazarův režim nad pomocí nacionalistům přimhouřil oči. Jednou z údajně soukromých základen pro zásobování španělských nacionalistů se stala Quinta da Comenda v Gaviãu, odkud letouny Junkers 52 přepravovaly munici a zbraně. Statek vlastnil José A. Pequito Rebelo7, který si o něco později za aktivní pomoc Frankovi vysloužil post přidělence v portugalské misi pozorovatelů ve Španělsku. Lisabon se vyjádřil k dění 15. srpna 1936 oficiálním dokumentem (který podepsal sám Salazar) 5

António Faria Carneiro Pacheco (1887-1957) se jako starší kolega Salazarův na univerzitě v Coimbře stal oddaným následovníkem diktátora a jako ministr školství od ledna 1936 tvůrcem převýchovné politiky režimu. S Pachecovým jménem jsou spojeny mládežnické organizace a celospolečenské působení Národního výboru pro východu (Junta Nacional de Educação) jako grémia dohlížejícího nad ideologizací celého systému vzdělání a výchovy. Své hlavní projevy, instrukce a komentáře vydal pod titulem Portugal Renovado v roce 1940, více o něm a jeho politice píše Rómulo de Carvalho, História do Ensino em Portugal, Lisabon 1986, nebo António Nóvoa, „A Educação Nacional” em Portugal e o Estado Novo (1930-1960), Lisabon 1992. 6 Srv. MATTOSO, J. (red.). 1998. História de Portugal, VII, O Estado Novo 1926-1974 (autor svazku Fernando ROSAS), Lisabon: Estampa, s. 252. 7 José Adriano Pequito Rebelo (1893-1983) byl jedním ze zakladatelů krajně pravicového hnutí Lusitánský integralismus. Financoval i za republiky činnost a tisk monarchistů. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku dal povstalcům k dispozici svůj soukromý letoun, sám bojoval jako dobrovolník na straně nacionalistů. Zůstal do smrti aktivním monarchistou. Viz ROSAS, F. a BRITO, J. M. Brandão de (org.). 1996. Dicionário de História do Estado Novo, II, Venda Nova, s. 818.

41

Veřejný pořádek v Portugalsku a události ve Španělsku. Pod vnějším stanoviskem neutrality bylo znát sympatie vůči povstalcům. Toho využili aktivní portugalští antikomunisté. Na manifestaci 28. srpna 1936 vznikl nápad vytvořit ozbrojené milice, které by chránily Portugalsko před možným rozšířením války. Návrh dostala vláda 14. září 1936 a příštího dne schválila (zákon č. 27 058 vyšel 30. září 1936) vytvoření Portugalské legie (LP – Legião Portuguesa). Uniformované a dobře vyzbrojené složky LP se postupem času specializovaly tak, aby mohly podporovat Salazarův režim dokonce i proti opozičním proudům ve vlastní armádě. V armádních složkách skutečně fungovaly kromě demokratické opozice i ilegální skupiny napojené na Portugalskou komunistickou stranu (PCP – Partido Comunista Português). Projevilo se to 8. září 1936, kdy vypukla vzpoura na válečných lodích Dão, Bartolomeu Dias a Afonso de Albuquerque zakotvených před Lisabonem. Akci „Revoluční ozbrojené organizace“ (ORA) potlačilo letectvo, 10 povstalců zemřelo a 60 bylo zajato (poté většinou vězněni nebo deportováni do kolonií). Vláda pak přitvrdila – zákonem ze 14. září 1936 museli všichni veřejní zaměstnanci odmítnout „komunistické ideje“ a zavázat se k udávání spoluobčanů, kteří by „hlásali podvratné ideologie“. Všechny tyto události a postoje se rychle promítly do oficiálních vztahů mezi vládou v Lisabonu a madridskou vládou španělské republiky. Španělský vyslanec, historik Claudio Sánchez-Albornoz zahájil svou misi v květnu 1936, tedy před začátkem občanské války. Ještě při audienci u Salazara 13. června 1936 panovalo mezi oběma intelektuály porozumění,8 ale pak se diplomat dostal do problémů, když obvinil portugalskou vládu k neobjektivní propagandistické kampaně9 proti bojující republice a odsoudil předávání zbraní a španělských utečenců jednotkám generála Franka. Nakonec 23. října 1936 dostal španělský titulář oficiální oznámení portugalského ministra zahraničních věcí, že „je nemožné pro lisabonskou vládu udržovat diplomatické styky s vládou, kterou Vaše Excelence zastupuje: od této chvíle je považuji za přerušené.“10 Zároveň portugalská vláda informovala Výbor, který se jako alternativní nacionalistická vláda Frankova tábora zformoval v Burgosu, že došlo k narušení listovního tajemství portugalských diplomatů v Madridu a k aktům nepřátelství vůči portugalským válečným lodím, které přijely do Španělska odvézt brazilské občany. Tak se Salazarova vláda de facto postavila na stranu španělských povstalců. Tento riskantní postoj oponující britskému požadavku neutrality a činnosti mezinárodního Kontrolního výboru vysvětlil lisabonský kabinet do Londýna jako snahy zabránit ruské invazi v prostoru západního Středozemí. Pro ovlivnění domácího veřejného mínění a zastrašení opozice uspořádaly složky Salazarova režimu (UN, LP, MP, FNAT) poslední

8

Záznam o audienci, dobře charakterizující Salazara, zveřejňuje MATOS, H. 2004. Salazar. Vol. 2. A Propaganda. Lisabon, s. 164-166. Působení zástupce republiky v Portugalsku zachycuje publikace Claudio Sánchez-Albornoz, Embajador de España en Portugal (Mayo-Octubre de 1936), Fundacion Sánchez-Albornoz, Ávila 1995. 9 Zejména listy O Século a Diário de Notícias přinášely hororové informace o řádění levice v Španělsku, o zapalování kostelů a násilnostech všeho druhu; zastrašovaly portugalskou veřejnost zprávami typu „ve Španělsku teče krev po ulicích“. 10 O Século, 27. 10. 1936, s.2.

42

říjnový den velkou manifestaci na Obchodním náměstí v centru Lisabonu.11 Salazar tu pronesl k davům emotivní projev Válka ve Španělsku a přerušení diplomatických styků.12 Salazarova vláda se tedy po boku nacistického Německa a fašistické Itálie postavila proti demokraticky zvolené vládě Španělské republiky. S tím nesouhlasil ani portugalský ministr zahraničních věcí Armindo Monteiro.13 Salazar tedy 6. listopadu 1936 sám převzal vedení Ministerstva zahraničních věcí.

Dvojí hra s jedním cílem Na přelomu let 1936 a 1937 postoupily armády španělských povstalců k Madridu a zabraly i sever včetně největší části Baskicka. Republika se tak ocitla v obklíčení na východě a uprostřed země, zóna zcela ovládaná Frankem sousedila po celé délce hranic s Portugalskem. Salazar tedy mohl volně podporovat ideologicky spřízněného Franka a zároveň využít konfliktu v sousedství k zastrašení svých oponentů doma. Oficiálně náleželo Portugalsko stále mezi neutrální země, které dodržovaly přátelské vztahy s Velkou Británií a co do španělského konfliktu sledovaly bezzubou politiku „neintervence“. Ve skutečnosti Portugalsko aktivně sympatizovalo s povstaleckými nacionalistickými sílami a s jejich vládou v Burgosu. Tato podpora sílila po celý rok 1937, kdy Franco dobyl Bilbao i Malagu. Do vztahu k Frankovi pronikaly dvě tendence. Na jednu stranu trvaly obavy ze španělského velikášství schopného pohltit Portugalsko do jednotného hispánského prostoru. V Portugalsku například nepřátelsky zapůsobila plakátová kampaň, v níž Franco agitoval proti republikánskému federalismu mapou, na níž byl velkým nápisem Espaňa pokryt celý Iberský poloostrov včetně Portugalska. Na druhé straně však bylo jasné, že nacionalismus je pro Salazara přátelský, zatímco komunismus a anarchismus, které do značné míry ovládly republiku, jsou absolutně nepřijatelné. Také proto, ale hlavně pro zesílení akcí a zostření metod protisalazarovské opozice, v Portugalsku podpora nacionalistů ze strany lisabonské vlády spíše sílila. Militantní ideologické nepřátelství se přeneslo ze Španělska i do Portugalska. Už 21. ledna 1937 explodovaly bomby v Ministerstvu školství, rozhlasové vysílačce Emissora Nacional, v Rádio Clube Português, ve skladu válečného materiálu v Beirolas a v areálu ropné společnosti Vacuum v lisabonské čtvrti Alcântara. Za tímto terorismem stály anarchistické skupiny, které se domnívaly, že destabilizací poměrů, případně smrtí významných činitelů režimu urychlí převrat; součástí myšlenky byla naděje na pomoc od spřízněných republikánských skupin ze Španělska. Pod tlakem západních mocností se přesto lisabonská vláda v únoru 1937 zavázala, že zakáže rekrutování dobrovolníků pro kteroukoli stranu španělské občanské války. Ve skutečnosti nebrzdila razantně nábor posil pro Franka. Tito viriatos odchá11

Z hlediska propagandistického působení diktátora na masy o akci referuje MATOS, H. 2004. Salazar. Sv. 2. A Propaganda. Lisabon: Temas e Debates, s. 191-192. 12 SALAZAR, A. de Oliveira. 1937. Discursos, 1935-1937. Coimbra: Coimbra Editora, s. 222-226. 13 Armindo Rodrigues de Sttau Monteiro (1896-1955) byl od roku 1925 univerzitním pedagogem, od roku 1928 spolupracoval se Salazarem, v lednu převzal ministerstvo kolonií a zahájil modernizaci koloniální politiky. V letech 1935-36 byl ministrem zahraničních věcí. Pro neshody s premiérem Salazarem dostal „zlatý padák“ v podobě funkce velvyslance v Londýně (1936-1943). Odtud prosazoval britský pohled na světové události. Britové ho později pokládali za osobnost, která by byla schopna nahradit Salazara. Viz Diccionário de História do Estado Novo…, II, 622.

43

zeli do Španělska přesto, že Mezinárodnímu výboru pro aplikaci Dohody o neintervenci se sídlem v Londýně bylo poskytnuto právo kontroly portugalského území. Podle současných výzkumů nebylo viriatos nakonec víc než asi 3000 (propaganda Salazarova režimu udávala čísla až desetkrát vyšší). Zároveň byli Portugalci rekrutování pro službu v republikánské armádě. Šlo zejména o emigranty, kteří pracovali od 20. let v asturských dolech, na stavbě železnic, v dolech na měď v Rio Tinto u Huelvy atd. Portugalců v republikánských řadách bylo snad až 5000, ale netvořili nikdy národní jednotky, byli rozptýleni a vystupovali vlastně jako Španělé. Několik významných portugalských exulantů začalo dokonce organizovat „Operaci Lusitánie“ – invazi do Portugalska, která by svrhla Salazarův režim. Byli mezi nimi Jaime de Morais14, Alberto de Moura Pinto15, Jaime Cortesão16, Alexandrino dos Santos, Baptista da Rocha a jiní, jejich dobrodružný úmysl však neschválila Kominterna, zejména Palmiro Togliatti.17 Nejdramatičtějším pokusem o změnu poměrů v Portugalsku byl 4. červenec 1937, kdy došlo k pokusu o atentát na samotného Salazara. Když šel předseda vlády na pravidelnou nedělní mši do jedné z lisabonských kaplí, vybuchla přímo pod jeho automobilem bomba. Ačkoli nálož vyhloubila v dlažbě i pod ní veliký kráter, shodou okolností byl směr výbuchu odveden od adresáta tak, že Salazar vyvázl prakticky bez zranění. Policie po delším pátrání našla pachatele; většina z delikventů putovala do koncentračního tábora v Tarrafalu, jistý „Silva da Madeira“ však utekl do Španělska a tím potvrdil spojitost s anarchisty ve válčící zemi.18 Události využily masové složky režimu, aby hlasitě manifestovaly „odpor ke komunismu a všem podvratným ideologiím“. Také Salazar upozornil na spojitost atentátu s děním v sousedství, když 6. července před svolanou armádní elitou asi 1500 důstojníků proslovil řeč Portugalsko, aliance s Anglií a válka ve Španělsku.19 Po přípravě, do níž se zapojili němečtí a italští 14

Jaime Alberto de Castro Morais (1882-1973), zasloužilý koloniální důstojník, povstal roku 1927 proti vojenské vládě a byl deportován. Z francouzského exilu přešel roku 1931 do Španělska a v Madridu vytvořil revoluční grémium s cílem svrhnout Salazara. Za občanské války působil v Barceloně jako reportér listu Fronty Portugalců v Exilu Unir. V roce 1938 dotvořil nerealizovaný plán invaze do Portugalska s pomocí španělských republikánů. Obšírněji viz Dicionário da História do Estado Novo, II, 627. 15 Právník, zednář a politik Alberto de Moura Pinto (1883-1960) byl za odpor vůči vojenské vládě deportován na Azory, později se uchýlil do Španělska a už v roce 1934 byl obviněn, že shání zbraně pro provedení revoluce v Portugalsku. Ze Španělska se proto musel přesunout do Francie, ale stále spolupracoval s portugalskými exulanty pomáhajícími španělské republice. Viz Dicionário da História do Estado Novo, II, 727. 16 Jaime Cortesão (1884-1960), původem lékař, vynikl jako historik a politik. Také on se pro účast na pokusu o převrat v roce 1927 musel uchýlit do exilu, od roku 1931 pobýval na různých místech ve Španělsku. Kromě protisalazarovské činnosti v triumvirátu s Moraisem a Pintem (tzv. Budas) reprezentoval demokratickou Portugalskou lidovou frontu v červenci 1937 na II. mezinárodním sjezdu antifašistických spisovatelů, který začal v Barceloně, pokračoval ve Valencii a skončil v Paříži. Viz Dicionário da História do Estado Novo, I, 228-229. 17 Podrobně se celou tématikou vlivu občanské války ve Španělsku na Portugalsko a naopak zabývají zejména: DELGADO, I. Portugal e a Guerra Civil de Espanha, Lisabon b. d.; a OLIVEIRA, C. Salazar e a Guerra Civil de Espanha. Lisabon 1987. 18 Událost monograficky popsal SANTANA, E. v knize História de um Atentado. O Atentado a Salazar. Mira-Sintra 1976. 19 Jako významné události roku registruje tyto činy RODRIGUES, A. S. (koord.). 1996. História de Portugal em Datas. Lisabon: Temas e Debates, s. 331-332.

44

poradci, rozpoutala politická policie PVDE v listopadu 1937 masovou perzekuci opozice; ilegální struktury PCP byly přitom rozbity a portugalští anarchisté a komunisté na čas zbaveni jakékoli akceschopnosti. V Portugalsku byl tedy vliv španělských událostí velmi citelný a vláda se snažila ukončit vleklý konflikt (a s ním i své vlastní ohrožení) podporou nacionalistického tábora, s nímž sympatizovala. Salazarova vláda neměla zdroje, aby mohla Frankovi jako Německo a Itálie poskytovat vojenskou a materiální pomoc. Přesto podporovala povstalce trojím způsobem: A) Logistická pomoc spočívala v povolení převozu válečného materiálu a v usnadnění pohybu lidí posilujících bojující falangisty. B) Ideologická a propagační pomoc se zakládala na soustavném zapojení všech sdělovacích prostředků, tiskových agentur atd. do šíření frankistických stanovisek a názorů. C) Možná nejvýznamnější byla pomoc diplomatická. Salazar poslal v roce 1937 do Salamanky a do Burgosu svého zvláštního agenta z nejvyšších kruhů. Pedro Teotónio Pereira20 sloužil jako poradce burgoské junty pro zahraniční politiku. Další podporu přinášela Frankovi činnost portugalských diplomatů v londýnském Výboru pro nevměšování; tam Portugalci jednoznačně tlumili protinacionalistické názory a protikomunistickými, tj. proti republikánské vládě namířenými stanovisky vyvažovali mezinárodní neutralitu tak, aby škodila spíše republikánské straně. Všestranná portugalská podpora španělskému nacionalistickému táboru vyvrcholila v roce 1938. Na postup vojsk generála Franka reagovala lisabonská vláda 28. dubna 1938 uznáním burgoské junty de iure jako vlády Španělska. Salazar zveřejnil toto překvapující stanovisko svým projevem Realizace vnitřní politiky, problémy zahraniční politiky proneseným v Národním shromáždění. Pocit ohrožení motivoval i formální volební kampaň, kterou Salazar uzavřel 27. října 1938 rozhlasovým projevem Obavy o mír a obavy o život; v napjaté atmosféře byli samozřejmě do parlamentu zvoleni všichni kandidáti Národního svazu. Vyvrcholením sbližování Salazarova Portugalska a Frankova Španělska se stala ještě před ukončením občanské války Smlouva o přátelství a neútočení. Podepsali ji 17. března 1939 Salazar a velvyslanec Frankova režimu a bratr diktátora Nicolás Franco s vědomím britské diplomacie. Vzápětí 31. března 1939 Franco dobyl Madrid. Občanská válka skončila vítězstvím toho tábora, na který vsadil a jemuž celou dobu pomáhal Salazar. Když se 19. května 1939 konala ve zničeném hlavním městě Španělska vojenská přehlídka, defilovali mezi asi 140 000 ozbrojenci a jejich zahraničními pomocníky také portugalští viriatos.21 Posledním dovětkem koalice vzniklé a upevně20

Pedro Teotónio Pereira (1902-1972), matematik a v mládí stoupenec radikálního „lusitánského integralismu“, byl už ve svých 31 letech vyzvednut do funkce státního podtajemníka pro korporativismus a sociální zabezpečení, v lednu 1936 se stal ministrem obchodu a průmyslu. V prosinci 1937 byl jako „zvláštní agent“ poslán k Frankovi a v červnu 1938 v souvislosti s uznáním Frankovy vlády de iure se stal portugalským velvyslancem ve (Frankově) Španělsku. Podílel se na tvorbě Iberského paktu v roce 1939 i na Dodatečném protokolu k tomuto paktu z příštího roku. Zajímavá je i jeho pozdější kariéra, protože byl považován za jednoho z možných nástupců Salazarových. Viz jeho Memórias, I-II, Lisabon 1973, nebo Correspondência de Pedro Teotónio Pereira para Salazar, I-IV, Lisabon 1987-1991. 21 Viz História de Portugal em Datas, s. 333.

45

né ve válečných letech mezi Salazarem a Frankem se pak stal 12. června 1940 Dodatečný protokol ke Smlouvě o přátelství a neútočení. Upevnil se tak „Iberský pakt“, který umožnil oběma státům Poloostrova – z různých důvodů – zdůvodnit a vzájemně podepřít portugalskou „přísnou neutralitu“ a španělské „neválčení“ za druhé světové války. To nakonec oběma diktátorům zajistilo setrvání v čele obou států i přežití jejich režimu po válce.

Přerušení diplomatických styků s Československem Občanská válka jako celoevropský problém propojila portugalskou zahraniční politiku se zahraniční politikou československou. Zpočátku se československé a portugalské hodnocení vlivu španělského chaosu na poloostrovní poměry téměř shodovalo. Československý chargé d´affaires dr. Eduard Jelen psal 11. 4. 1936 (ještě před vypuknutím občanské války) z Lisabonu do Prahy: „Jak se dovědělo vyslanectví z důvěrného pramene, komunistické tlupy španělské překročily hranice, byly však portugalskými policejními silami zahnány. (…) Ovšem množí se odznaky komunistické, malované na lisabonských nárožích.“22 Jakmile vypukla občanská válka ve Španělsku, hlásil československý diplomat Jaroslav Kabelka informaci, která se později v případu vývozu kulometů projevila jako zásadní: „Není pochyby, že také sympatie zdejší vlády jsou zcela na straně španělských nacionalistů, pro které se zde nakupují různé zásoby (hlavně benzín) a kteří přes Portugalsko dostávají asi také různý válečný materiál z ciziny (Včera ráno telefonoval anonym na některé zdejší vyslanectví, že do lisabonského přístavu připluly dvě německé lodi s válečným materiálem určeným pro španělské povstalce, který se spěšně překládá do vagonů. Francouzský vyslanec v dnešní rozmluvě mi připouštěl, že zpráva může být pravdivá, poněvadž část přístavu je uzavřena vojskem.)“23 Českoslovenští diplomaté pak průběžně sdělovali události týkající se portugalského vztahu ke španělskému konfliktu. Koncem srpna to byla informace o „vládním dekretu č. 26 935 o zákazu vývozu, reexportu nebo průvozu Portugalskem válečného materiálu do Španělska, jeho osad a marockého jeho pásma“,24 v polovině září o potlačení vzpoury námořníků a povinnosti státních zaměstnanců podepsat prohlášení o podpoře režimu. Koncem října konstatoval Eduard Jelen, že „23. října 1936 portugalská vláda přerušila diplomatické styky s madridskou vládou. Velvyslanec Sánchez Albornoz odjel lodí 26. října. do Francie, toutéž odjel legační rada Kabelka.“ 25 Vedoucí mise v Lisabonu musel při osobní audienci 13. listopadu 1936 Salazarovi podrobně vysvětlovat, jak je to s vlivem komunismu v Československu po uzavření smlouvy se SSSR. Od přelomu let 1936-1937 však do hlášení pronikla tématika zbrojení a nákupu zbraní portugalskou armádou. V soutěži zbrojařských firem se o dodávky do Portugalska od počátku ucházela také brněnská Zbrojovka. Poslední periodická zpráva z československého zastupitelského úřadu vyjadřovala v této věci optimismus: „Jakmile dojde k podepsání objednávky kulometů u brněnské Zbrojovky, která byla již zdejší ministerskou radou schválena, bude tento jediný obchod represen22

AMZV Praha, svazek Lisabon 1936, Zpráva čj.26/dův./36 z 11. 4. 1936, Zpráva běžná č.4. AMZV Praha, tamtéž, zpráva č.55/dův./36 z 22. 8. 1936, Zpráva běžná č.11. 24 Ibidem, idem, Zpráva č.58/dův./36 z 27. 8. 1936, Zpráva běžná č.12. 25 Ibidem, idem, Zpráva č.75/dův./36 z 30. 10. 1936, Zpráva běžná č.16. 23

46

tovati částku asi 40 milionů Kč. Tím by byly vyrovnány schodky naší obchodní bilance s Portugalskem za řadu minulých let…“26 Do obchodu však zasáhly politické vlivy. Salazar urgoval nákup kulometů, ale portugalský titulář v Praze José da Costa Carneiro mu 23. července 1937 důvěrně a urgentně oznamoval zvrat v československém stanovisku: „Navštívil mne právě ředitel zbrojovky doprovázený ředitelem Cermakianem (sic!), kteří informovali, že smlouva nemůže být podepsána, protože tato vláda 12. tm. zamítla svolení k prodeji zbraní portugalské vládě. Ředitelé továren říkají, že jim zde na Ministerstvu zahraničních věcí vysvětlili, že tento zákaz je motivován postojem Portugalska v otázce neintervence do Španělska a kontrolou na španělských hranicích. (…) Budu žádat oficiální informace a oficiálně budu protestovat proti tomuto jednání…“27 Portugalský vyslanec se skutečně vzápětí setkal s ministrem zahraničních věcí Kamilem Kroftou a okamžitě informoval o výsledcích rozhovoru: „Tato vláda přijala mezinárodní závazky neintervence do Španělska, z nichž vyvozuje povinnost nedodávat zbraně kterékoli bojující straně, ať přímo nebo nepřímo. Toto obecné opatření bude aplikováno na Portugalsko stejně, jako bylo uplatněno na Mexiko, jemuž nedávno nebyly dodány zbraně v obavách, že by mohly být předány vládě ve Valencii…“28 Otázka 2500 lehkých kulometů ZB-30 se tak stala hlavním tématem československo-portugalských styků. Praha byla ochotna dodat zbraně až po ukončení španělské občanské války, Lisabon naléhal na okamžité plnění československého závazku. Salazar poslal vedoucímu své diplomatické mise v Praze 26. července 1937 obšírný telegram, kde shrnul celý případ, odmítl podezření z převedení kulometů do válčícího Španělska a výhrůžně zakončil: „Z vyloženého vyplývá, že odmítnutí svolit k vývozu vyjednaných kulometů bude pokládáno za vážnou újmu na našich zájmech, už kvůli ztracenému času, a za poškození dobrého jména naší země. Z takového činu a jeho vlivu na chování obou států budeme nuceni vyvodit veškeré důsledky.“29 Carneiro o čtyři dny později odevzdal verbální nótu zpracovanou na základě Salazarových pokynů ministru Kroftovi. Salazar dostal kopii, postup svého diplomata schválil a připojil varovnou poznámku: „Jestliže do příštího čtvrtka 5. srpna nedostanete kladnou odpověď (…) připravte se na první výzvu opustit Prahu.“30 Pražské Ministerstvo zahraničních věcí se snažilo konflikt utlumit jednak nabídkou starších kulometů (model 1926), jednak vysvětlováním případu vlivným diplomatům, zejména v sídle Výboru pro neintervenci. Armindo Monteiro v Londýně nicméně obhajoval portugalskou čest stejně, jako to činil Costa Carneiro v Praze. Salazar, který hovořil o „nepřátelském jednání české vlády“, už měl připravený plán přesunu portugalského zastupitelského úřadu z Prahy do Vídně. Costa Carneiro informoval 12. srpna ministra Kroftu, že „odjíždí z Prahy, kde bude bude portugalské zájmy hájit Ital (Domenico de Facendis).“31 26

AMZV Praha, svazek Portugalsko 1937, Zpráva č. 68/dův./37 z 5. 7. 1937, Zpráva periodická č. 2 za II. čtvrtletí 1937. 27 Dez Anos de Política Externa. A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, Vol. I, Lisboa 1961, Apêndice I, O incidente luso-checo de 1937, Documentos, No. 3, p. 472, Telegrama No. 25. 28 Ibidem, No. 5, pp. 473-474, Telegrama No. 26. 29 Dez Anos de Política Externa…, No. 6, pp. 474-475, Telegrama No. 16. 30 Ibidem, No.10, pp. 484-485, Telegrama No. 20, Lisboa 31-7-1937. 31 AMZV, Depeše odeslané 1937, č. 492/37, Krofta do Lisabonu 14. 8. 1937.

47

Portugalský titulář skutečně 18. 8. 1937 odcestoval z Prahy do Vídně. Portugalské Ministerstvo zahraničních věcí sdělilo příštího dne své definitivní rozhodnutí: „Za těchto okolností a ke své velké lítosti portugalská vláda vidí nutnost kvůli národní cti uznat, že nadále nelze odůvodnit udržování diplomatických vztahů mezi Portugalskem a Československou republikou. Logicky proto rozhodla je ukončit. Proto dostal portugalský vyslanec v Praze, pan dr. José da Costa Carneiro, příkaz stáhnout se spolu s personálem mise do Vídně, kde je akreditován.“ 32 Československý velvyslanec v Portugalsku se sídlem (formálně) v Madridu R. Flieder obdržel 20. srpna 1937 pokyn stáhnout se do Francie. V Lisabonu měl československé zájmy hájit francouzský velvyslanec Aimé Leroy. Korektní a nadějné diplomatické styky, pracně budované od 20. let, skončily na dlouhá desetiletí.33

Závěr Občanská válka ve Španělsku zcela zásadně ovlivnila evropskou politickou scénu. Zejména Portugalsko bylo od počátku konfliktu zavlečeno do sporu španělských republikánů s nacionalisty. Z hlediska stability svého režimu prokázal Salazar během let 1936-1939 mezinárodněpolitickou prozíravost a podporou strany pozdějších vítězů upevnil i svou dosud vratkou pozici ve vlasti. Portugalsko, které měl Salazar ústavou změnit v civilní korporativní společnost, dostalo podobu militarizované společnosti uniformovaných a státem kontrolovaných sdružení a milic. Totalitní ráz masových organizací vzniklých kvůli „španělskému nebezpečí“ přispěl zásadně k pozdějšímu označení Salazarova režimu za „fašistický“. Zároveň portugalský vliv na vítězný militantní režim generála Franka umírňoval bojovný poloostrovní nacionalismus za druhé světové války. O nebývale silném působení španělské občanské války na mezinárodní vztahy svědčí také přerušení diplomatických styků Portugalska s Československem. Byl to v dějinách diplomacie meziválečné éry jeden z mála případů, kdy byl vážný incident způsoben vlastně pouhým obchodním případem; předmětem obchodu byly ovšem zbraně a ve spleti mezinárodních závazků i sympatií a antipatií se československé kulomety staly jablkem sváru mezi dvěma zeměmi za situace vzrušené právě španělskou občanskou válkou. Incident mimo jiné prokázal, že konflikty 20. století budou vždy široce internacionalizovány a že „občanský“ charakter válek je vlastně minulostí.

32

Dez Anos de Política Externa, No. 47, p. 104, Comunicado do Ministério dos Negócios Estrangeiros acerca do corte das relações diplomáticas entre Portugal e a Checoslováquia, Lisboa, 19 de Agosto de 1937. 33 Konflikt shrnula L. Neckářová v článcích Stanovisko československého tisku ke konfliktu mezi Portugalskem a Československem v roce 1937 (Spor o dodávku zbraní nebo útok na Československo?), Ročenka obecných dějin 1, Praha 1991, s. 163-201, a Upevnění salazarovské diktatury a její účast na fašistické intervenci proti Španělské republice, Sborník k problematice dějin imperialismu 11, Praha 1981, s. 411-439. Její závěry o záměrné destabilizaci Československa Salazarem pokládáme za přehnané.

48

BIBLIOGRAFIE PRAMENY

AMZV, Depeše odeslané 1937, č. 492/37, Krofta do Lisabonu 14. 8. 1937. AMZV Praha, svazek Lisabon 1936, Zpráva čj.26/dův./36 z 11. 4. 1936, Zpráva běžná č.4. AMZV Praha, svazek Lisabon 1936, Zpráva č.55/dův./36 z 22. 8. 1936, Zpráva běžná č.11. AMZV Praha, svazek Lisabon 1936, Zpráva č.58/dův./36 z 27. 8. 1936, Zpráva běžná č.12. AMZV Praha, svazek Lisabon 1936, Zpráva č.75/dův./36 z 30. 10. 1936, Zpráva běžná č.16. AMZV Praha, svazek Portugalsko 1937, Zpráva č. 68/dův./37 z 5. 7. 1937, Zpráva periodická č. 2 za II. čtvrtletí 1937. Dez Anos de Política Externa. A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, Vol. I, Lisboa 1961, Apêndice I, O incidente luso-checo de 1937, Documentos, No. 3, p. 472, Telegrama No. 25. Dez Anos de Política Externa. A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, Vol. I, Lisboa 1961, Apêndice I, O incidente luso-checo de 1937, Documentos, No. 5, pp. 473-474, Telegrama No. 26. Dez Anos de Política Externa. A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, Vol. I, Lisboa 1961, Apêndice I, O incidente luso-checo de 1937, Documentos, No. 6, pp. 474-475, Telegrama No. 16. Dez Anos de Política Externa. A Nação Portuguesa e a Segunda Guerra Mundial, Vol. I, Lisboa 1961, Apêndice I, O incidente luso-checo de 1937, Documentos, No.10, pp. 484-485, Telegrama No. 20, Lisboa 31. 7. 1937. Dez Anos de Política Externa, No. 47, p. 104, Comunicado do Ministério dos Negócios Estrangeiros acerca do corte das relações diplomáticas entre Portugal e a Checoslováquia, Lisboa, 19 de Agosto de 1937. LITERATURA

DELGADO, I. Portugal e a Guerra Civil de Espanha, Lisabon b. d. HODOUŠEK, E. a kol. 1999. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. Praha: Libri. KLÍMA, J. 1996. Dějiny Portugalska. 1.vyd., Praha: NLN. KLÍMA, J. 2005. Salazar tichý diktátor. 1.vyd., Praha: Aleš Skřivan ml. KLÍMA, J. Tarrafal – tábor pomalé smrti. Dějiny a současnost, roč. XXIV, č. 5, Praha 2002, s. 11-14. MATTOSO, J. (red.). 1998. História de Portugal, VII, O Estado Novo 1926-1974 (autor svazku Fernando ROSAS), Lisabon: Estampa. MATOS, H. 2004. Salazar. Vol. 2. A Propaganda. Lisabon, Claudio SánchezAlbornoz, Embajador de España en Portugal (Mayo-Octubre de 1936), Fundacion Sánchez-Albornoz, Ávila 1995. NECKÁŘOVÁ, L. Stanovisko československého tisku ke konfliktu mezi Portugalskem a Československem v roce 1937 (Spor o dodávku zbraní nebo útok na Československo?), Ročenka obecných dějin 1, Praha 1991, s. 163-201.

49

NECKÁŘOVÁ, L. Upevnění salazarovské diktatury a její účast na fašistické intervenci proti Španělské republice, Sborník k problematice dějin imperialismu 11, Praha 1981, s. 411-439. OLIVEIRA, C. Salazar e a Guerra Civil de Espanha. Lisabon 1987. RODRIGUES, A. S. (koord.). 1996. História de Portugal em Datas. Lisabon: Temas e Debates. ROSAS, F. – BRITO, J. M. Brandão de (org.). 1996. Dicionário de História do Estado Novo, II, Venda Nova. SALAZAR, A. de Oliveira. 1937. Discursos, 1935-1937. Coimbra: Coimbra Editora. SALAZAR, A. de Oliveira. Memórias, I-II, Lisabon 1973, nebo Correspondência de Pedro Teotónio Pereira para Salazar, I-IV, Lisabon 1987-1991. SANTANA, E. História de um Atentado. O Atentado a Salazar. Mira-Sintra 1976.

50

MEXIKO A ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA Petra Měšťánková Úvod V tomto příspěvku se věnuji pomoci mexické vlády španělské republikánské vládě v průběhu občanské války ve Španělsku (1936-1939) a po jejím skončením. V iberoamerickém prostředí se jedná o známé a zpracované téma, o němž existuje mnoho studií a článků. Je součástí rozborů mezinárodní dimenze španělské občanské války, situace uvnitř republikánského Španělska, vlády mexického prezidenta Lázara Cárdenase (1934-1940) či španělského exilu v Mexiku. Účelem příspěvku je seznámit českého zájemce o španělskou občanskou válku s touto její dimenzí. Mexiko bylo ve 30. letech 20. století chudou a zaostalou zemí, která se stále ještě vzpamatovávala z krvavé Mexické revoluce a neméně násilných a chaotických 20. let. Autoritativní režim Institucionální revoluční strany (PRI, Partido Revolucionario Institucional)1 se tehdy teprve usazoval a strana ještě nedosáhla hegemonické pozice. Pomoc španělským Republikánům byla na tehdejší mexické poměry ohromná, probíhala v několika rovinách a lze ji do značné míry označit za nezištnou. Tím ale nechci popřít, že by se tehdejší mexický prezident Lázaro Cárdenas neřídil i čistě pragmatickými důvody. Mexickou pomoc je třeba zasadit do kontextu tehdejšího mezinárodního postavení země, vnitropolitické situace a samotného charakteru a ideologické orientace mexického režimu. Na následujících stránkách se pokusím rozebrat konkrétně tyto otázky: Proč mexická vláda pomohla španělské republikánské vládě, v čem spočívala mexická pomoc a v jakých rovinách probíhala. V této souvislosti nastíním tři roviny pomoci: rovinu diplomatickou, rovinu materiální a poskytnutí útočiště válečným uprchlíkům v průběhu a po skončení konfliktu. Závěrem předložím, jak se odrazila mexická pomoc Republikánům na vztazích mezi Mexikem a Španělskem. Přístup k primárním materiálům jsem měla omezený, získala jsem pouze některé dokumenty. Ve Španělsku a v Mexiku však existuje mnoho pramenů pro studium této problematiky. V roce 1978 byla v Mexiku vydána obsáhlá antologie dokumentů mapujících vztahy mezi oběma zeměmi v období let 1931-1977. Kvůli nedostatku pramenů v českém prostředí jsem proto vycházela převážně ze sekundárních zdrojů iberoamerické provenience. V anglosaské literatuře, kterou jsem měla k dispozici, bylo Mexiko zmiňováno jen okrajově. Čerpala jsem především z knihy Maria Ojeda Revaha México y la guerra civil española a prací José Antonia Matesanze – článku De Cárdenas a López Portillo: México ante la república española, 1936-1977 a knihy Los raíces del exilio. México ante la guerra civil española. 1936-1939.

1

Označení PRI pochází z roku 1946. Původním názvem je Národní revoluční strana (PNR, Partido Nacional Revolucionario), která se v roce 1938 přejmenovala na Stranu mexické revoluce (PRM, Partido de la Revolución Mexicana).

51

Proč mexická vláda pomohla republikánskému Španělsku? Mexická pomoc byla do určité míry paradoxní a výjimečná, a to z toho důvodu, že na první pohled odporovala tradičním principům mexické zahraniční politiky (nedotknutelnost národní suverenity a odmítání intervence do vnitřních záležitostí jiné země). Zahraniční politice tehdy navíc dominovala tzv. doktrína Estrada, podle níž Mexiko mohlo navázat vztahy s jakoukoli zemí bez toho, aniž by byl posuzován charakter cizí vlády a způsob, jakým se dostala k moci. Navázání nebo nenavázání vztahů záviselo pouze na doporučení mexických diplomatických zástupců v dané zemi. O to zajímavější je pak zjišťovat, proč mexická vláda intervenovala ve španělské občanské válce. Tato otázka nabízí několik vysvětlení. K těm podstatným patří velmi přátelský vztah, který panoval mezi mexickou vládou a levicovými španělskými vládami v období Druhé republiky (1931-1936). Mexický politický režim PRI byl produktem násilné revoluce, občanské války, která trvala od roku 1910 do roku 1920 a ve které se střetlo několik revolučních skupin.2 I když Mexická revoluce skončila v roce 1920, 20. léta byla poznamenána dalšími konflikty, násilím a chaosem. Tato situace postupně končí s ustavením PNR v roce 1929, která stmelila většinu soupeřících skupin. Orientace režimu byla silně nacionalistická a antiklerikální. Ideologický obsah se pak odvíjel zejména od názorové orientace prezidenta, který byl právě u moci. Obecnou náplň vlád představovala realizace kompromisu dosaženého revolučními skupinami, který se vtělil do Ústavy z roku 1917.3 Po období tzv. Maximata (1928-1934), kdy faktickou mocí ve státě disponoval Plutarco Elías Calles4, se v roce 1934 stal prezidentem Lázaro Cárdenas (1934-1940). Jeho vládu můžeme charakterizovat jako silně levicovou. Orientoval se na lidové vrstvy (dělníky a rolníky) a usiloval o jejich začlenění do režimu. V roce 1938 došlo k reorganizaci vládnoucí strany a vzniku tzv. sektorů, dva z nich reprezentovaly právě rolníky a dělníky. Pokročil také v agrární reformě a snažil se zlepšit sociální podmínky pracujících. Jedním z ústředních zájmů prezidenta Cárdenase bylo dosažení plné suverenity země, přičemž hlavní ohrožení nezávislosti Mexika spatřoval ve vlivu USA, především v hospodářství, proto v roce 1938 znárodnil klíčové hospodářské odvětví – ropný průmysl, který do té doby spočíval v amerických rukách. Přes americké protesty nedošlo k žádné revizi tohoto kroku.

2

V zásadě můžeme rozlišit tři revoluční skupiny – liberály (požadavek svobodných voleb a zákaz znovuzvolení), zapatisty (požadavek agrární reformy) a villisty (zlepšení sociální situace pracujících). 3 Ústava z roku 1917 patřila v tehdejší době k nejpokrokovějším na světě. Obsahovala rozsáhlou listinu práv a svobod inspirovanou americkým vzorem. Zakotvila široké spektrum sociálních práv, proto ji někteří autoři považují za první socialistickou ústavu (Lévy, Székely 1987: 29). Stručně ji můžeme charakterizovat jako silně nacionalistickou (zakotvení ústřední role státu v ekonomice, možnost vyvlastnění v národním zájmu, národní vlastnictví přírodního bohatství a další), antiklerikální (například sekularizované školství) a sociální (zakotvení osmihodinové pracovní doby, zákaz práce dětí, stanovení minimální mzdy, právo na stávku, povolení zákládat odbory a další) (Constitución Federal de 1917 2006). 4 Jeden z vítězných generálů revoluce. Byl známý především silným antiklerikalismem. V letech 19241928 zastával úřad prezidenta země. Poté se stal šedou eminencí ovládající ze zákulisí jednotlivé následující prezidenty, a to až do roku 1934, kdy byl prezidentem zvolen Lázaro Cárdenas.

52

Jsou zde tudíž patrné jasné podobnosti mezi mexickými (zvláště v období prezidenta L. Cárdenase) a španělskými levicovými vládami. Samotný přechod k republice ve Španělsku a ustavení republikánské socialistické vlády v dubnu 1931 přivítala tehdejší mexická vláda s nadšením. Do té doby byly vztahy s bývalou metropolí napjaté a konfliktní. Ideologická orientace obou režimů se výrazně odlišovala a hlavní spor se týkal nároků na odškodnění španělských občanů, kteří utrpěli škodu během Mexické revoluce. Další zdroj konfliktu představovalo kolování knih a učebních textů s protišpanělským obsahem. S nástupem republikánské vlády v Madridu však došlo k obratu ve vztazích o 180 stupňů a Španělsko – jako jediná z evropských zemí – mělo svoji ambasádu v Mexiku (Ojeda 2004: 51-53). Během španělského levicového dvouletí (1931-1933) kontakty mezi oběma zeměmi rozkvetly a došlo k jejich znásobení. Obě vlády se cítily k sobě hluboce vázány a vzájemně se spolu identifikovaly. Společným jmenovatelem byla levicová orientace vlád a snaha o modernizaci země skrze rozrušení tradičních vazeb, struktur a ukončení privilegií tradiční elity. V obou zemích došlo k přijetí pokrokových ústav zakotvujících široké spektrum občanských práv a svobod, vlády nastartovaly agrární reformu, pokusily se podřídit armádu civilní kontrole, v čemž Mexiko výrazně uspělo, prováděly antiklerikální politiku a snažily se o zlepšení pracovních podmínek dělníků. Obraz Španělska v Mexiku se proměnil. Do té doby byla bývalá metropole vnímána jako zaostalá země, bránící se pokroku. Za kulturní vzor se považovala Francie, na jejíž univerzity (hlavně pařížskou Sorbonnu) mířili mexičtí studenti. Ustavení levicové vlády ve Španělsku bylo chápáno jako vítězství pokroku. Kromě kulturních a politických vztahů došlo k navázání obchodních a hospodářských kontaktů a mnohých přátelství, která později přispěla k poskytnutí pomoci Republice5 (Ojeda 2004: 65-75). Mexiko a Španělsko spojovala i zášť konzervativních kruhů doma a ve světě. Tyto skupiny interpretovaly kroky mexické a španělské vlády jako nebezpečný experiment, jehož cílem bylo zničit tradiční hodnoty a řád. Mario Ojeda Revah uvádí: „Mnohem dříve než vypukla občanská válka, konzervativci z celého světa k sobě přirovnávali v negativním slova smyslu Španělsko, Rusko a Mexiko. Zjednodušuje to přívlastek papeže Pía XII. ´Rudý trojúhelník´, když se zmiňoval o těchto třech vybraných národech“6 (Ojeda 2004: 60). Je proto logické, že s nástupem pravicové vlády ve Španělsku v roce 1933 se vzájemné vztahy výrazně zhoršily. Nový španělský velvyslanec v Mexiku Domingo Barnés Salinas pohlížel na mexickou politiku s nadřazeností a despektem. Například v souvislosti se zvolením L. Cárdenase prezidentem do Španělska napsal: „Způsob, jakým se v této zemí chápou a praktikují volby, představuje důkaz necivilizovanosti mexického lidu“7 (Ojeda 2004: 81). Barnés opustil zemi v říjnu 1934

5

Například mezi Juliem Álvarezem del Vayo, první španělský velvyslanec v Mexiku, a Narcisem Bassolsem. 6 „Mucho antes de que estallara la Guerra Civil, España, Rusia y México, habían sido equiparados negativamente por los conservadores de todo el mundo, tal y como lo ejemplifica el epíteto de ´Triángulo Rojo´ lanzado por el papa Pío XII para referirse a las tres naciones segregadas.“ 7 „La manera en que se entienden y practican las elecciones en este país constituye una demostración de lo incivilizado que es el pueblo mexicano.“

53

a až do března 1935 zůstalo místo velvyslance neobsazené, což samo o sobě ukazuje, že dobré vztahy s Mexikem nepatřily k prioritám tehdejší konzervativní španělské vlády. Za výraz úplného nezájmu lze považovat jmenování Emiliana Iglesiase novým velvyslancem v Mexiku. Jednalo se o osobu zdiskreditovanou domácími korupčními skandály a místo velvyslance ho na chvíli „uklidilo“ ze španělské politické scény. Navíc španělský konzervativní tisk trvale napadal mexickou vládu a označoval ji spolu se Sovětským svazem (SSSR) za „satanokracii“ (Ojeda 2004: 82). K opětovnému obratu došlo až s vítězstvím Lidové fronty (FP, Frente Popular) ve volbách v únoru 1936. Obnovily se přátelské vztahy a duch vzájemného souznění. Novým velvyslancem v Mexiku se stal Félix Gordón Ordás, který měl později lví podíl na organizování pomoci Republikánům. Vzájemná blízkost a porozumění obou vlád tak vedla po vypuknutí konfliktu k téměř až nezištné pomoci republikánské vládě ze strany Mexika. Lázaro Cárdenas, na jehož bedrech plně spočívala tíže vedení zahraniční politiky, však měl i čistě pragmatické důvody pro poskytnutí pomoci. Jedním z nich byl boj proti domácí pravicové opozici, která měla velmi blízko ke španělským konzervativním kruhům. Dalo by se říci, že mexická vnitropolitická situace se v mnohém podobala té španělské. Mexická pravice, která se v roce 1939 stmelila do Strany národní akce (PAN, Partido Acción Nacional), našla inspiraci především v diktatuře Miguela Primo de Rivery (1923-1930), v níž viděla model rozvoje aplikovatelný také na Mexiko. Byly jí blízké konzervativní strany Druhé republiky. Soledad Loaeza píše: „Ideje civilní a legalistické pravice, která se vyvíjela ve Španělsku v 30. letech, byly přítomné v počátcích Národní akce, v návrhu její organizace, v programu a dokonce i v hledání společenské podpory“8 (Loaeza 1999: 119). Pravice kritizovala antiklerikální politiku Plutarca Elíase Callese, ale ještě větší strach v ní budily kroky Lázara Cárdenase. Střední třída a ti, kteří odmítali prezidentovu radikální politiku, se cítili být z národního projektu vyloučeni. Cárdenasovy kroky přinesly rozdělení mexické společnosti a posílení domácí pravicové opozice. Cárdenas se dokonce obával, že by mohlo dojít ke konfrontaci, a hovořil o opozici uvnitř a vně země, která znesnadňuje normální chod státu (Loaeza 1999: 141). Podporu španělské republikánské vládě lze proto vnímat i jako obhajobu vlastní interpretace a realizace „revoluce“. Mario Ojeda Revah k tomu dodává, že je třeba mít také na paměti, že v letech 1935-1936 probíhal souboj o moc mezi Lázarem Cárdenasem a Plutarcem Elíasem Callesem. Pouze tři měsíce po vypuzení Callese ze země došlo k vojenskému povstání ve Španělsku (Ojeda 2004: 108). Dalším významným důvodem bylo uhájení vlastního postavení Mexika ve světě jako slabého státu proti intervenci ze strany silných států. Mexiko se trvale snažilo o mezinárodní přijetí principů vlastní zahraniční politiky, a to především z důvodu své historické zkušenosti9 a neutuchajících obav z mocného severního souseda. Mexiko proto dlouhodobě odsuzovalo jakýkoliv případ zahraniční agrese a vměšování se do vnitřních záležitostí jiné země. Španělskou občanskou válku chápalo 8

„Las ideas de la derecha civilista y legalista que se desarrolló en España en los años treinta estuvieron presentes en los inicios de Acción Nacional, en la propuesta de organización, en el programa y hasta en la base de apoyo social que buscó procurarse.“ 9 Americké intervence v mexických záležitostech.

54

jako příklad zahraniční agrese vzhledem k angažmá Německa, Itálie a Portugalska na straně povstalců. Mexická vláda se postavila na stranu legitimně zvolené vlády, se kterou se ztotožňovala, a její zástupci hlasitě protestovali proti nečinnosti evropských zemí na půdě Společnosti národů (SN), jak ukáži níže. Vystupování ve prospěch republikánské vlády a poskytnutí pomoci lze tak chápat i jako obranu sebe sama a boj o vlastní přežití v mezinárodním systému. V tomto smyslu jde o pokračování tradiční mexické zahraniční politiky. Již před španělským konfliktem Mexiko odsoudilo italskou invazi do Habeše a útok Japonska na Čínu, později protestovalo proti anexi Rakouska, Mnichovskému diktátu, okupaci Československa a proti útoku SSSR na Finsko (Ojeda 2004: 110-111; Matesanz 2005, Matesanz 2000: 192). Již před vypuknutím občanské války se mexická vláda obávala o osud republiky, zvláště po pokusu o vojenský puč generála Sanjurja v srpnu 1932. Samotný Plutarco Elías Calles tehdy napsal Manuelovi Azañovi: „Pokud se chcete vyhnout krveprolití a udržet republiku při životě, zastřelte Sanjurja“10 (Ojeda 2004: 79). Odhad Callese byl poměrně přesný, když se generál Sanjurjo stal jednou z klíčových postav pozdějšího vojenského povstání. Manuelovi Azañovi však bylo mexické řešení cizí a udělil Sanjurjovi milost. Mexická vláda zase nechápala, jak může být její španělský protějšek tak mírný k evidentním nepřátelům Republiky, a obávala se, že se mu to může v budoucnosti vymstít (Ojeda 2004: 79).

Pomoc na poli diplomatickém – Společnost národů Mexiko se stalo členem SN 14. září 1931 díky podpoře Španělska. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku se Mexiko aktivně zasazovalo za zájmy republikánské vlády a konstantně žádalo, aby SN zasáhla proti povstalcům či alespoň umožnila legitimní vládě nakoupit vojenský materiál a zbraně, které jí scházely a stavěly ji do nevýhody oproti povstalcům, kteří byli zásobováni Itálií a Německem. Republikáni se tak stali závislí na dodávkách ze SSSR a omezených možnostech Mexika. Vystupování ve prospěch Republiky lze také hodnotit jako obhajobu vlastního postupu, který byl v rozporu s neutralitou evropských zemí a embargem na prodej zbraní a vojenského materiálu obou stranám konfliktu. Trvalými zástupci Mexika na půdě SN byli Narciso Bassols (1935-1937) a Isidro Fabela (1937-1940). Ve svých deklaracích a diskursech vycházeli z principů mexické zahraniční politiky, ale opírali se také o mezinárodní dohody, především o Pakt Společnosti národů a Konvenci z Havany (1928). Argumentaci můžeme shrnout do tří tezí: (a) Došlo k porušení článku X Paktu Společnosti národů o vnější agresi, ve kterém se členské země zavázaly respektovat a udržovat územní integritu členů SN proti vnějšímu zásahům. (b) Článek III Konvence z Havany umožnil mexické vládě prodat zbraně a válečný materiál španělské vládě. (c) Členové Neintervenčního výboru nepřímo pomohli povstalcům a porušili článek X Paktu Společnosti národů.

10

„Si desea evitar un derramamiento de sangre y mantener viva la república, haga fusilar a Sanjurjo.“

55

V bodě (a) mexičtí zástupci považovali španělský případ za vnější agresi, poukazovali na přítomnost zahraničních sil v konfliktu (německých a italských), které měly své vedení a plnou podporu národních vlád. Nešlo tudíž o dobrovolné angažmá jednotlivců, ale o organizovaný pokus instalovat cizí vládu místo legitimně zvolené. Isidro Fabela pronesl: „Pro nás neexistuje nejmenší pochybnost: existuje agrese proti politické nezávislosti hispánského národa od okamžiku, kdy do jeho vnitřních záležitostí zasáhly cizí mocnosti a podpořily frakci, která povstala proti ústavní vládě s cílem, aby zvítězila určitá politická ideologie.“11 (Discurso pronunciado por el señor licenciado Isidro Fabela el 28 de septiembre de 1937 ante la sexta comisión de la asamblea general de la Liga 1978: 45). V bodě (b) se jednalo o to, že Mexiko bylo signatářem Konvence o povinnostech a právech státu v případě vypuknutí občanské války, kterou podepsaly země Amerického kontinentu v roce 1928 v Havaně. Španělsko sice k této smlouvě nepřistoupilo, ale Mexiko se jí cítilo vázáno. Článek III totiž umožňoval dodávat španělské vládě zbraně a válečný materiál do té doby, dokud neuzná bojechtivost (beligerancia) povstalců, pak by měly země zachovat neutralitu (Convención sobre deberes y derechos de los estados en caso de luchas civiles 1990: 2655-2656). Mexiko nikdy neuznalo bojechtivost povstalců, čímž ospravedlňovalo svůj postup. V bodě (c) mexická vláda v nótě z 29. března 1937 tvrdila, že důsledkem neintervence je pouze upření pomoci legitimní vládě ve Španělsku. Neutralita by se podle ní neměla vztahovat na případ vojenských povstání, protože je jasné, kdo je legitimní vláda, které má být pomoženo, a kdo je agresor (Nota dirigida a la Sociedad de las Naciones con motivo del caso de España 1978: 28). Mexiko kritizovalo Neintervenční výbor za to, že umožnil vyzbrojení povstalců, nezabránil vnější agresi, a tím v podstatě intervenoval ve prospěch povstalců proti legitimní vládě. Podle Isidra Fabely neintervence dokonce porušila článek X Paktu SN: „Ve skutečnosti, politika neintervence nekoresponduje s přesnou povinností vymezenou článkem X, protože existuje agrese proti Španělsku. Forma a čas, ve kterých byla přijata určitá opatření, jsou ve skutečnosti kontraproduktivní pro španělskou vládu, která je pro Ligu legitimním a jediným reprezentantem tohoto hispánského národa. Neintervence ze strany některých států v tomto případě je v konečném důsledku nepřímou pomocí, ale ne kvůli tomu méně účinnou, ve prospěch povstalců, což je jasným porušením Paktu Společnosti národů“12 (Declaraciones del delegato permanente de nuestro país ante la Sociedad de las Naciones 1978: 29). Neutralita a neintervence by byla pochopitelná ze strany nečlenů SN, ale ne členů, kteří se zavázali respektovat Pakt SN a s ním i článek X o vnější agresi, 11

„Para nosotros no hay la menor duda: existe una agresión a la independencia política hispana desde el momento en que, interviniendo en sus asuntos interiores, potencias extranjeras apoyan a una facción sublevada contra el Gobierno Constitucional a fin de hacer triunfar una ideologa política determinada.“ 12 „En efecto, la política adoptada de no intervención no corresponde al deber preciso que marca el artículo X, puesto que existe una agresión contra España y la forma y el tiempo en los cuales se han tomado ciertas medidas, resultan en la práctica contraproducentes al Gobierno español que es para la Liga el legítimo y único representante de la Nación Hispana. La no intervención seguida por algumos Estados en el caso actual no es, en ultimo análisis, sino una ayuda indirecta y no por eso menos efectiva a favor de los rebeldes, lo que pugna de una manera flagrante contra el Pacto de la Sociedad de las Naciones.“

56

na základě kterého má republikánská vláda jako člen SN právo na pomoc (Declaraciones del delegato permanente de nuestro país ante la Sociedad de las Naciones 1978: 29; Discurso pronunciado por el Lic. Isidro Fabela en la sesión plenaria que la XVIII asamblea de la Liga celebró en Ginebra el 20 de septiembre de 1937 1978: 43). Řešením občanské války bylo podle Mexika poskytnout republikánské vládě morální a materiální pomoc, umožnit jí získat svobodně vojenský materiál a přenést problém na půdu SN. Pokud by SN nezasáhla, potvrdila by podle Isidra Fabely svoji nefunkčnost a zbytečnost (Discurso pronunciado por el Lic. Isidro Fabela en la sesión plenaria que la XVIII asamblea de la Liga celebró en Ginebra el 20 de septiembre de 1937 1978: 43; Discurso pronunciado por el señor licenciado Isidro Fabela el 28 de septiembre de 1937 ante la sexta comisión de la asamblea general de la Liga 1978: 45). Na argumenty, že neintervence umožnila vyhnout se válce, mexický zástupce reagoval následovně: „…než tvrdit, že jsme se vyhnuli válce, nebylo by přesnější říci, prodloužili jsme válku ve Španělsku a odložili jsme ji v Evropě?“13 (Discurso pronunciado por el Lic. Isidro Fabela en la sesión plenaria que la XVIII asamblea de la Liga celebró en Ginebra el 20 de septiembre de 1937 1978: 42). Mexiko však nemělo významné postavení v rámci SN a možná proto si mohlo dovolit takto otevřeně kritizovat politiku neintervence. Od počátku bylo jasné, že nedokáže zvrátit postoj evropských velmocí, ale přinejmenším měla Republika v Mexiku bojovného zastánce, který neváhal říci naplno, co si myslí. Mexičtí zástupci tak vytrvale upozorňovali na španělský problém a připomínali evropským velmocím jejich bezzubost a strkání hlavy do písku. Poukazovali na postupný rozpad systému kolektivní bezpečnosti a snížení prestiže a akceschopnosti SN. Pro evropské velmoci však neměly mexické argumenty žádnou váhu. José Antonio Matesanz v knize Los raíces del exilio popisuje v souvislosti s diskursem N. Bassolse, který pronesl v říjnu 1936, pozici Mexika v SN takto: „Ve skutečnosti fakt, že představitel země jako Mexiko – schované ve vzdáleném koutě planety, zdiskreditované vlastními nedávnými občanskými konflikty, přizvané v poslední chvíli na ženevské shromáždění, k tomu slabé a chudé – si dovolil zdůraznit dominantním tónem, co je povinností evropských velmocí, nemohl mít takový dopad, aby ihned jednaly“14 (Matesanz 2000: 197).

Pomoc materiální První materiální pomoc republikánům poskytla Konfederace mexických pracujících (CTM, Confederación de Trabajadores de México) a Liga revolučních spisovatelů a umělců (LEAR, Liga de Escritores y Artistas Revolucionarios), které zorganizovaly finanční sbírky. Již 10. srpna 1936 Lázaro Cárdenas rozhodl o prodeji zbraní republikánské vládě. Republikánská vláda nejprve žádala letadla, ale ukázalo se, že více dostupné jsou zbraně a munice. Ve prospěch republikánské vlády plně pracovala Ná-

13

„…en vez de decir que se ha evitado la guerra, ¿no sería más justo decir que se prolongó en España y se aplazó en Europa?“ 14 „En verdad, el que el representante de un país como México – escondido en un rincón remoto del planeta, „desprestigiado“ por sus propios conflictos civiles recientes, convidado de última hora a la asamblea ginebrina, y débil y pobre por añadidura – se permitiera señalar con tono de dómine a las potencias europeas cuál era su deber, no podía tener el efecto de que actuaran en consecuencia.“

57

rodní zbrojovka (Fábrica Nacional de Armamentos), ve které se zvýšil počet směn (Viñas 1986: 140; Ojeda 2005). Počátkem září 1936 Mexiko poslalo do Španělska na lodi Magallanes 20 000 pušek značky Mauser 7 a 20 000 nábojů. Ze zdrojů, které mapují materiální pomoc pro obě strany konfliktu, vyplývá, že Mexiko dále poskytlo během konfliktu 16 děl Mondragón 70, 4 děla Vickers-Maxim 75 a 8 děl Mondragón 80. Někdy se Mexiku přičítá i 10 000 pušek Mosin-Nagant M1981 (Remington, „Mexicansky“), ale v jejich případě není jasné, zda vůbec do Španělska doputovaly a pokud ano, zda skutečně byly z Mexika nebo ze SSSR (Armas para la República. Historia, polémicas y perspectiva actual. Balance de materiales /comparación entre los dos bandos/ B. r.). Není přesně spočítané, jakou celkovou hodnotu měla mexická pomoc ani kolik zbraní skutečně do Španělska přišlo, protože byly dováženy tajně. Podle T. G. Powella, který vycházel ze zprávy prezidenta Cárdenase (Informe presidencial), Mexiko – v období od září 1936 do září 1937 – prodalo Republikánům zbraně v hodnotě 8 miliónů pesos (2 milióny 225 tisíc dolarů). Toto však nezahrnuje období do konce války (Ojeda 2005). Z Mexika se také dovážely potraviny, například čočka a hrách. Pomoc země byla omezená vzhledem k jejím možnostem a nejednotnosti veřejného mínění v otázce pomoci republikánské vládě. Na mezinárodní úrovni na mexickou vládu tlačily státy, které zaujaly neutrální postoj ke konfliktu ve Španělsku (USA, Velká Británie), aby pomoc Republikánům snížilo či úplně zastavilo (Viñas 1986: 142). I přes tyto apely mexická vláda také zprostředkovávala nákup zbraní pro Republiku. Systém spočíval v tom, že mexičtí agenti nakoupili zbraně u jiné vlády pro Mexiko, ale jejich destinací se stalo republikánské Španělsko. Podmínkou Lázara Cárdenase však bylo, že prodávající musí za všech okolností vědět a souhlasit s tím, že prodává zbraně Republice. Důvodem byla zejména obava, aby Mexiko nefigurovalo v podivných obchodech a nemohlo být obviněno ze zasahování do vnitřních záležitostí jiné země. První z těchto obchodů uskutečnil tehdejší mexický velvyslanec ve Francii generál Adalberto Tejeda. Dne 2. srpna 1936 Francie poslala přes Mexiko 30 průzkumných letadel a bombardérů (Potez 54), 15 stíhaček a 10 přepravních a výcvikových letadel.15 Španělská vláda také Tejedu žádala, aby se pokusil nakoupit zbraně v Belgii a ve Velké Británii. V obou zemích tyto pokusy selhaly. Mario Ojeda Revah píše o transakcích, které uskutečnili mexičtí zástupci ve prospěch republikánské vlády. Dne 15. srpna 1936 byla ve Francii koupena stará alžírská loď Berbère, přejmenovaná na Jalisco, která pašovala zbraně z Francie do republikánského Španělska. Francouzská pomoc skončila s ustavením Neintervenčního výboru 9. září 1936, ve kterém Francie vedle Velké Británie úzkostlivě sledovaly, aby do Španělska neputovaly žádné zbraně. K politice neintervence se pak přihlásily další země, mezi nimi i tehdejší Československo. Mexiko porušovalo embargo, ale informace o nákladech jsou kusé a pocházejí z neoficiálních zdrojů (Ojeda 2005).16

15

Počty se u jednotlivých autorů různí. Otázce zbraní a válečného materiálu pro Republiku se věnuje podrobně Mario Ojeda Revah v knize México y la Guerra Civil Española a v článku Armas para República. Při mapování mexické pomoci vychází jak z oficiálních, tak neoficiálních zdrojů. 16

58

Pro nás je zajímavá informace, že mexičtí zástupci se snažili vyjednávat o dodávkách zbraní i s tehdejším Československem. V září 1936 do Prahy přijel na mexický pas plukovník Ángel Pastor Velasco (pod jménem Alfredo Palacios), druhý podtajemník republikánského ministerstva letectví. Pastor Velasco navázal kontakty s předsedou sociální demokracie Antonínem Hamplem, který slíbil prodej zbraní Republice. Tehdejší vztahy mezi Československem a Mexikem byly přátelské a na velmi dobré úrovni, což hrálo do karet obchodu. O nákladu zbraní na parníku Azteca, který přistál v září 1936 v Bilbau a Santanderu, se však dověděla britská a francouzská vláda, což vedlo Edvarda Beneše a ministra zahraničí Kamila Kroftu k tomu, aby zakázali další prodej zbraní Mexiku. Republikánští a mexičtí vyslanci se ještě pokusili dohodnout nový obchod, ale žádný z nich nevyšel. Československo nemělo žádný manévrovací prostor. Bylo hlídáno jak sousedními zeměmi, tak i vládami Velké Británie a Portugalska, které přerušilo s Československem diplomatické vztahy právě kvůli podezření, že Praha prodává zbraně republikánské vládě (Ojeda 2004: 175-179). Nesmíme také zapomenout na přímou účast Mexičanů v bojích jak na straně Republiky, tak v řadách frankistů. Jejich počet se pohybuje od 150 mužů po 800 (Ojeda 2004: 194). Na straně Republiky byli mnozí začleněni přímo do španělské armády, především díky chybějící jazykové bariéře, a nestali se tak členy Interbrigád. Ve Španělsku bojoval například známý mexický malíř a komunista David Alfaro Siqueiros. Spolu se SSSR bylo Mexiko jedinou zemí, která otevřeně dovážela zbraně a vojenský materiál španělským Republikánům. Se SSSR bylo Mexiko často spojované (Ojeda 2004: 51; Loaeza 1999: 123). Přes některé podobnosti a sympatie Cárdenase k socialismu však cílem mexických vlád nebylo vytvoření utopistické společnosti a také nedošlo k radikálnímu útoku na soukromé vlastnictví kromě znárodnění klíčových hospodářských odvětví. Navíc mezi oběma zeměmi nebyly navázány diplomatické styky, a to ani během španělské občanské války přes společnou podporu republikánské vládě. V dopise mexickému velvyslanci ve Španělsku Ramónu P. de Negrimu z roku 1937 Lázaro Cárdenas odmítl navázání vztahů se SSSR. Obával se, že diplomatické styky s Moskvou by mohly posílit obavy ostatních latinskoamerických vlád z Mexika. Navíc by mexická pomoc Španělsku ztratila svůj čistě humanistický účel, kdyby se spojila se SSSR. Obával se i možného negativního vlivu SSSR na vnitřní situaci Mexika, především posílení komunistů, což odporovalo Cárdenasovu prosazování čistě národního modelu rozvoje země (Carta de Lázaro Cárdenas a Ramón P. Denegri /Embajador de México en España/ 1978: 30).

Poskytnutí útočiště válečným uprchlíkům Již během války Mexiko otevřelo své dveře lidem v nouzi. Jednak od počátku konfliktu mexická ambasáda v Madridu poskytla politický azyl všem, kteří ho potřebovali. Brzy však byla přeplněná. V říjnu 1936 v ní našlo domov na 800 uprchlíků (Ojeda 2004: 122). Mnoho z nich představovalo sympatizanty pravice či dokonce reprezentanty frankistů (například Emiliano Iglesias, Alberto Martín Artajo, Luis Carrero Blanco). Jejich přijetím se tehdejší mexický velvyslanec v Madridu, konzervativní generál Manuel Pérez Treviño, dostal do konfliktu s postojem Lázara Cárdenase, který

59

považoval za nemožné, aby jeho země chránila nepřátele španělské republiky. Pérez Treviño na druhé straně hájil tradiční latinskoamerické právo politického azylu, které je poskytováno všem pouze na základě potřeb a nikoli na principu ideologické orientace. Ambasáda přijala i mnoho republikánů, takže se na její půdu přenesl střet mezi oběma tábory. V prosinci 1936 došlo k odvolání Péreze Treviña a na jeho místo byl povolán komunista Ramón P. de Negri. Během jeho výkonu funkce byla ukončena krize uprchlíků, a to jejich přemístěním do Valencie a odtud do Francie a do severní Afriky. Přijímání uprchlíků na ambasádách skončilo začátkem srpna 1937 na základě zákazu španělské vlády. De Negri ukončil své působení v listopadu 1937 a místo něj do funkce nastoupil generál Leobardo Ruiz, který se podílel na organizování odchodu republikánů do Mexika (Ojeda 2004: 122-127). Dalším poměrně známým aktem je přijetí 451 republikánských sirotků (někde se uvádí 456) v Mexiku. Jednalo se o iniciativu mexických dam (mezi nimi byla i manželka prezidenta Cárdenase Amalia a žena Félixe Górdona Ordáse Consuelo Carmona). Děti dorazily začátkem června 1937 na lodi Mexique do přístavu Veracruz a poté byly umístěny v internátní škole Escuela Industrial „España-México“ v Morélii (odtud tzv. děti z Morélie) společně s mexickými dětmi. Po odchodu Lázara Cárdenase z prezidentského úřadu se však zájem o školu snížil a v roce 1943 byla zavřena. Některé děti vzaly paradoxně k sobě konzervativní španělské rodiny, které byly usazeny v Mexiku (Alted et al: b. r.). Jiný charakter měla iniciativa Daniela Cossía Villegase17 na zřízení tzv. Casa de España v Mexiku (dnes Colegio de México), která byla otevřena v roce 1938. Mnoho odborníků, vědců, profesorů a dalších zůstalo kvůli konfliktu bez práce. Mexická vláda si uvědomila, že se jí naskýtá alespoň dočasná možnost využití lidského kapitálu, který představovala španělská republikánská inteligence. Casa poskytla španělské inteligenci zázemí pro pokračování v činnosti, která jim byla znemožněna během války. Organizovala semináře, kurzy, pomáhala hledat práci, byla úzce napojená na mexickou Národní autonomní univerzitu (UNAM, Universidad Nacional Autónoma de México) a Národní polytechnický institut, kam přešla část španělských vědců a profesorů (Haim 1992). Ve stejném roce, kdy došlo k založení Casa de España, Juan Negrín v upadající naději na výhru ve válce vyslal do Mexika Juana Simeóna Vidarteho, aby u Lázara Cárdenase zjistil, zda je ochoten a za jakých podmínek poskytnout útočiště republikánských uprchlíkům. Mexický prezident souhlasil s prakticky bezpodmínečným přijetím. Jaké měl důvody pro tak vstřícný krok? V prvé řadě se jednalo o pokračování tradiční imigrační politiky mexické vlády, která pro Španěly nestanovila žádnou kvótu, čili mohli přicházet bez omezení. Jedním z cílů prezidenta Cárdenase bylo zvýšit osídlení pustých oblastí, především na severu země, kde se obával pronikání amerického živlu na mexické území, což by podle něj vedlo k dalšímu oslabení země. Doufal, že příchod uprchlíků by mohl v tomto směru Mexiku prospět. Přijetí Republikánů navíc mexickou vládu v podstatě nic nestálo, protože Republikáni měli vlastní finanční zdroje, které jim umožnily přesun do zámoří a dávaly jim podporu, dokud si nenašli práci. Oporu poskytoval zejména Výbor pomoci španělským uprch-

17

Tehdejší mexický velvyslanec v Portugalsku, později se stal ředitelem Fondo de Cultura Económica.

60

líkům (JARE, Junta de Auxilio a los Refugiados Españoles) a Emigrační služba španělských Republikánů (SERE, Servicio de Emigración de los Republicanos Españoles). Příchozí také představovali obrovský lidský kapitál, který mohl být využit pro rozvoj země a pro vlastní konsolidaci mexického režimu. Lázaro Cárdenas si představoval, že španělští pracující půjdou zejména na venkov a budou se věnovat zemědělství. Takové představy se však nenaplnily a většina z nově příchozích zakotvila v mexickém hlavním městě (Matesanz 2005). V roce 1939 odešlo do amerického exilu 14 000 Španělů. Kolem 168 000 jich přebývalo v Evropě nebo na severu Afriky. Během druhé světové války odešlo do Ameriky přes 20 000 Španělů z asi půl milionu Republikánů, kteří odešli do exilu. Byli mezi nimi rolníci, dělníci, zástupci profesních skupin, odborníci, intelektuálové či umělci. V případě Mexika byla zvláště silná politická a intelektuální emigrace. Ze 197 republikánských poslanců v exilu žilo 139 v Americe (95 z nich v Mexiku) a pouze 56 v Evropě (48 ve Francii) (Rubio 1991: 89-90). Fakt, že mnoho z nich odešlo právě do Mexika, souvisel s tím, že vláda této země jim umožnila dál rozvíjet politické aktivity proti Frankovu režimu. Do Mexika odešlo také na 325 odborníků (asi 6 % z celkové emigrace), z nichž většina byli lékaři (43 %, 141), inženýři (27 %, 83), pracovníci ve farmacii (9 %, 29), architekti a chemikové (6 %, 19) a vědci (9 %, 28) (Ordóñez 2001). V Mexiku našli nový domov i známí umělci. Žil zde například Luis Buñuel, básník León Felipe, básník Luis Cernuda, dramaturg Max Aub, filosof José Gaos a mnoho dalších. Téma španělského exilu v Mexiku je velmi rozsáhlé, proto zde nelze jít do podrobností. Tvoří vlastní kapitolu jak v mexických, tak ve španělských dějinách.

Závěr Místo závěru bych chtěla nastínit, jaký dopad měla mexická pomoc španělským Republikánům na vztahy mezi oběma zeměmi. Mexiko nejen, že přijalo uprchlíky, ale vzalo za svou i republikánskou kauzu, jejímž hlavním cílem bylo neuznání a v konečném důsledku svržení režimu Francisca Franka. Mexiko jako jediná latinskoamerická země nikdy nenavázala diplomatické vztahy s frankistickým režimem. V lednu 1940 byla mexická ambasáda uzavřena a k jejímu otevření došlo až v roce 1977. Na svém území mexická vláda umožnila instalaci španělské exilové vlády a společně aktivně bojovaly na půdě OSN proti přijetí Frankova Španělska do tohoto společenství. Dosáhly určitých úspěchů v období po skončení druhé světové války, ale propuknutí konfliktu Východ-Západ jejich snahy zmařilo, neboť z Franka se stal důležitý spojenec Západu. Po prohře ve španělské občanské válce mnoho Republikánů našlo svůj nový domov v této americké zemi, bývalé španělské kolonii. V tomto smyslu můžeme hovořit o jakémsi návratu Španělů do Ameriky a o sblížení mezi oběma zeměmi, respektive mezi jejími levicovými kruhy. To je patrné i po sedmdesáti letech od vypuknutí konfliktu, kdy mezinárodní situace a vnitropolitická situace v obou zemích je změněná. Španělská levicová periodika a média věnují značnou pozornost událostem v Mexiku a obráceně. I když na mezinárodní scéně Mexiko podporou Republikánů nic nezískalo, opak je pravdou při posuzování jejího dopadu na vnitřní situaci a rozvoj země. Mnozí intelektuálové, odborníci, umělci, kvalifikovaní dělníci a další jí dali svoje schopnosti k dispozici a našli v ní svůj druhý domov.

61

BIBLIOGRAFIE PRAMENY

Armas para la República. Historia, polémicas y perspectiva actual. Balance de materiales (comparación entre los dos bandos). B. r. Memoria Republicana. Dostupné na: http://www.sbhac.net/Republica/Fuerzas/Armas/PresenArmas.htm (28. 9. 2006) Carta de Lázaro Cárdenas a Ramón P. Denegri (Embajador de México en España). 1978. In: México y la República Española. Antología de documentos, 1931-1977. México, D. F.: Centro Republicano Español de México, 30-31. Convención sobre deberes y derechos de los estados en caso de luchas civiles. 1990. In: Instrumentos fundamentales de derecho internacional público. Ed. Alberto Székely. México D. F.: Universidad Nacional Autónoma de México, 2655-2656. Constitución Federal de 1917. 2006. Political Database of the Americas, Georgetown university. Dostupné na: http://pdba.georgetown.edu/Constitutions/Mexico/mexico1917.html (23. 9. 2006) Declaraciones del delegato permanente de nuestro país ante la Sociedad de las Naciones. 1978. In: México y la República Española. Antología de documentos, 19311977. México, D. F.: Centro Republicano Español de México, 29-30. Discurso pronunciado por el Lic. Isidro Fabela en la sesión plenaria que la XVIII asamblea de la Liga celebró en Ginebra el 20 de septiembre de 1937. 1978. In: México y la República Española. Antología de documentos, 1931-1977. México, D. F.: Centro Republicano Español de México, 42-44. Discurso pronunciado por el señor licenciado Isidro Fabela el 28 de septiembre de 1937 ante la sexta comisión de la asamblea general de la Liga. 1978. In: México y la República Española. Antología de documentos, 1931-1977. México, D. F.: Centro Republicano Español de México, 44-45. Nota dirigida a la Sociedad de las Naciones con motivo del caso de España. 1978. In: México y la República Española. Antología de documentos, 1931-1977. México, D. F.: Centro Republicano Español de México, 28-29. LITERATURA

Alted Vigil, Alicia et al. B. r. El exilio español de la guerra civil: los niños de la guerra. Dostupné na: http://www.ugt.es/fflc/exposiciones/ninosguerra/ninos00.htm (25. 9. 2006) Beevor, Anthony. 2005. La guerra civil española. Barcelona: Crítica. Lévy, Daniel a Székely, Gabriel. 1987. Mexico: Paradoxes of Stability and Change. Boulder: Westview Press. Loaeza, Soledad. 1999. El Partido Acción Nacional: la larga marcha, 1939-1994. Oposición leal y partido de protesta. México, D. F.: Fondo de Cultura Económica. Haim, Avni. 1992. „Cárdenas, México y los refugiados: 1938-1940.“ Estudios interdisciplinarios de América Latina y el Caribe, Vol 3, No. 1. Dostupné na: http://www.tau.ac.il/eial/III_1/avni.htm (3. 10. 2006) Matesanz, José Antonio. 2005. „De Cárdenas a López Portillo: México ante la república española, 1936-1977.“ Estudios de historia moderna y contemporánea de Mé-

62

xico, Vol. 8. Dostupné na: http://www.iih.unam.mx/moderna/ehmc/ehmc08/8101.html (28. 9. 2006) Matesanz, José Antonio. 2000. Los raíces del exilio. México ante la guerra civil española. 1936-1939. México, D. F.: El Colegio de México a la Universidad Nacional Autónoma de México. Ojeda Revah, Mario, 2005. Armas para república. Foro por la Memoria, Artículos y Documentos. Dostupné na: http://www.nodo50.org/foroporlamemoria/documentos/2005/mojeda_29052005 .htm (28. 9. 2006) Ojeda Revah, Mario, 2004. México y la guerra civil española. Madrid: Turner Publicaciones, S. L. Ordóñez Alonso, María Magdalena. 2001. Los científicos del exilio español en México: un perfil. Proyecto Clio, Memoria del exilio. Dostupné na: http://clio.rediris.es/articulos/cientificos.htm (3. 10. 2006) Rubio, Javier, 1991. „Etapa americana del Gobierno de la República española en el exilio.“ In: El exilio de las Españas de 1939 en las Américas: ¿Adónde fue la canción? Ed. José María Naharro-Calderón. Barcelona: Editorial Anthropos, 87-110. Sánchez Vázquez, Adolfo. 2000. Del destierro al transtierro. Příspěvek přednesený ve Španělském ateneum v Mexiku v březnu 2000. Dostupné na: http://www.ateneo.unam.mx/Discursosanchezvasquez.htm (28. 9. 2006) Viñas, Ángel. 1986. „Los condicionantes internacionales.“ In: La guerra civil española. 50 años después. Eds. Tuñón de Lara, Manuel, Aróstegui, Julio et al. Barcelona: Labor, 123-198.

63

64

REAKCE NIZOZEMSKÉHO KRÁLOVSTVÍ NA ŠPANĚLSKOU OBČANSKOU VÁLKU Sonda do nizozemských dějin 20. století Sylva Sklenářová Vypuknutí španělské občanské války přimělo téměř všechny země zaujmout postoj k nové situaci ve Španělsku. Výjimkou nebyla ani malá země na severozápadě evropské pevniny. Nizozemské království vyznávalo ve své zahraniční orientaci politiku neutrality, a to ve všech záležitostech. Jednoduše řečeno, nizozemským krédem bylo – držet se stranou všech konfliktů, které by mohly vzniknout; zůstat členem Společnosti národů, avšak s nejmenšími povinnostmi; neuzavírat zvláštní smlouvy s žádnou velmocí. Vyjádřeno slovy římsko-katolického senátora van Lanschota – No entanglements: „V naší zeměpisné poloze je naše síla. Proč bychom se měli pouštět do labyrintu úmluv, abychom dosáhli výsledku, který nám musí spadnouti automaticky do klína, jímž je zájem velmocí na naší samostatnosti a neodvislosti.“1 Správnost politiky striktní neutrality se Nizozemsku potvrdila v průběhu první světové války, kdy se této nevelké zemi vyhnuly válečné hrůzy, ačkoli důsledky světového konfliktu byly samozřejmě pociťovány. Tato zkušenost utvrdila nizozemské politiky a veřejnost v přesvědčení o výhodě neutrální politiky i pro budoucnost. Vypuknutí španělské občanské války a postupné posilování pozice generála Franka vyvolalo v Nizozemsku různorodé ohlasy a dopady. Reakci občanů „nízkých zemí“ lze rozdělit do několika proudů – na ty, kteří akceptovali oficiální postoj vlády království, na sympatizanty s etablujícím se novým režimem a na Frankovi odpůrce, tedy přívržence levicových republikánů.

Politická linie nizozemské vlády Vládní linii nám pomohou sledovat zprávy československého vyslanectví v Haagu, které si všímaly i této kapitoly evropských dějin. Nizozemské ministerstvo zahraničních věcí v reakci na vypuknutí povstání ve Španělsku odvolalo charge d´affaires Dr. Flaesse a ten opustil Madrid dva měsíce po zahájení války dne 17. září 1936. Jako důvod bylo uvedeno, že madridská vláda mu nebyla schopna zaručit diplomatickou imunitu a ochránit místnosti vyslanectví před zásahy a rekvisicemi madridské policie. Tímto odjezdem ale nedošlo k přerušení diplomatických styků. Jako zástupce Nizozemského království ve Španělsku působil vice-konsul Schlosser, který byl pověřen správou madridského vyslanectví v hodnosti „plenipotentiare général“. Samotný nizozemský vyslanec Nepveu byl již před zahájením konfliktu přeložen do Vídně 2 a následné události nedovolily vyslanecký post znovu obsadit. Nizozemská vláda udržovala nadále úřední diplomatický styk s republikánskou vládou uprchnuvší do Valencie. Oproti tomu španělský charge d´affaires pokračoval ve svém působení v Haagu.3

1

Archiv Ministerstva zahraničních věci v Praze (dále AMZV), Politické zprávy Haag 1937. AMZV, Politické zprávy Haag 1936. 3 AMZV, Politické zprávy Haag 1937. 2

65

Vedle něho však v Haagu existovalo také (zatím) neoficiální zastoupení Frankovy nacionalistické části Španělska – Estado Español representación en Hollanda.4 Vládu generála Franka Nizozemsko uznalo až po skočení války, a to 22. února 19395 za vlády premiéra Henrika Colijna, kdy Nizozemsko patřilo spolu s Anglií a Francií mezi první země, které Frankovu vládu akceptovaly. Nizozemsko mělo zároveň na území kontrolovaném povstalci velké hospodářské zájmy. Faktickým hájením těchto zájmů byl oficiálně pověřen bývalý charge d´affaires Flaess.6 Nizozemsko se připojilo k aktivitě Anglie, posléze Francie, které zastávaly politiku nevměšování vyhlášenou v srpnu 1936. V létě 1936 podepsalo 26 zemí smlouvu o neintervenci, tedy nevměšování do konfliktu. Tato politika ale nebyla dodržována všemi státy. Země západní Evropy jako např. Francie, Anglie či USA neposkytovaly pomoc legální španělské vládě, naproti tomu španělští nacionalisté získávali významnou podporu od Německa či Itálie. Na začátku občanské války nicméně nizozemská vláda vyslovila domněnku, že by bylo nebezpečné dodržovat zásadu nepodpory v případě, pokud by jakákoliv vláda měla potíže s povstalci. Nizozemské vládě se také nezamlouval zákaz vývozu zbraní, neboť to v jejich očích představovalo skrytou pomoc povstalcům.7 Nizozemsko se v roce 1937 podílelo na kontrole nevměšování. Členové první komory se ovšem obávali, zda tato iniciativa nepředstavuje pro jejich zemi nebezpečí. Ministr zahraničních věcí sdělil, že zpočátku byl proti této aktivní účasti, ale později nemohl nevyhovět jednomyslné žádosti londýnského výboru pro nevměšování. Úkol Nizozemska měl spočívat v čistě administrativní a organizační práci a každá otázka politického nebo zásadního rázu měla být urychleně předložena londýnskému výboru k rozhodnutí. Co se týkalo ochrany nizozemských obchodních lodí, vláda vyslala válečné jednotky na jejich ochranu, neboť generál Franco jich několik zadržel jako odplatu za to, že nizozemská vláda odmítla uznat jeho vládu. Oficiální stanovisko schválené téměř jednohlasně první komorou vyjadřovalo tradici země ve věci zahraniční politiky. Držet se stranou všech sporů a konfliktů, které by mohly vzniknout, zůstat členem Společnosti národů a neuzavírat zvláštní smlouvy s žádnou z mocností.8 Postupem doby se mezi členy parlamentu téma španělské války objevovalo stále častěji a přinášelo určité nové myšlenky. Někteří členové senátu vyslovili obavu, že účast nizozemských občanů na kontrole úmluvy o nevměšování by mohla znamenat ohrožení země.

Postoj politických stran a zformování Komitétu na pomoc Španělsku Politické strany SDAP (Sociálně demokratická strana práce, Sociaal Democratische Arbeidspartij), CPN (Komunistická strana Nizozemska, Communistische Partij Nederland) a NVV (Nizozemský odborový svaz, Nederlandse Verbond van Vakvereniging) se po vypuknutí konfliktu přiklonily na stranu Republiky. Pro sociální demo4

Viz http://www.siebethissen.net (1. 10. 2006). Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 1936-1939. Amsterdam 1992, s. 17. 6 AMZV, Politické zprávy Haag 1937. 7 AMZV, Politické zprávy Haag 1937. 8 AMZV, Politické zprávy Haag 1937. 5

66

kraty (SDAP) ale zůstalo pouze u toho. Strana si nepřála, aby se boj proti národnímu a tradičnímu Španělsku zcela vyhrotil, protože zde existovala možnost vládního spojení s Římsko-katolickou státní stranou (Rooms Katholieke Staatspartij). Mezi politickými stranami v Nizozemsku byla CPN jedinou, která odmítla odsouhlasit zmíněnou smlouvu o nevměšování. V této válce spatřovala boj mezi demokracií a fašismem, kdy Franco zaujímal místo v táboře fašistickém, jenž svým rozsahem ohrožoval celou Evropu. Stranický list Tribuna psal: „Neutralita je zbraní v rukou fašistů k vraždění španělského národa.“9 Když se ukázalo, že fašistická Itálie a nacionálně-socialistické Německo podporuje Franka, stavěla se také SDAP kriticky k politice neintervence. Žádala vládu, aby tuto politickou linii opustila.10 Na shromážděních vybrali SDAP a NVV na 300 000 guldenů, které byly určeny na podporu dělníků ve Španělsku. Vůbec první výzva k finanční sbírce na pomoc španělskému lidu se objevila v komunistickém listu Tribuna 24. července 1936. V nizozemské sloupové společnosti nezávisle na sobě vznikaly i další podpůrné organizace. SDAP zakázala svým členům spolupráci na jakékoliv jiné akci než stranické. Mnoho členů ale tento zákaz nerespektovalo a rozhodlo se spolupracovat s jinými komitéty jako např. s Komitétem na pomoc Španělsku (het Comité Hulp aan Spanje). Také Nizozemská pobočka Mezinárodního Červeného kříže, která byla založena v roce 1925, organizovala shromáždění, na nichž vybírala peníze na podporu Španělské republiky. Z nich pak byly vydávány brožury a nakupováno oblečení a jídlo. Její činnost oslabilo založení Komitétu na pomoc Španělsku, do jehož aktivit se zapojovalo více lidí. V roce 1938 pobočka Červeného kříže své působení zcela ukončila. V rámci mezinárodní konference na pomoc Španělsku, konající se v srpnu 1936 v Paříži, vznikl „Comité de coordination et d´information pourláide a´l´espagne républicaine.“ Nizozemský Komitét na pomoc Španělsku se formoval jako národní pobočka zmíněné pařížské iniciativy.11 S jeho založením souvisel jeden úspěch, a to spolupráce mezi různými skupinami společnosti, mezi antifašisty ze všech částí společnosti. Komitét tvořili členové organizace Církev a Mír (Kerk en Vrede)12, CPN, Komitétu světových žen proti válce a fašismu (Wereld Vrouven Comité tegen Oorlog en fascisme), Katolicko-demokratičtí dělníci (Katholieke Democratischen Arbeiders), dále příslušníci Komitétu bdělosti (Comité van Waakzaamheid)13, Svazu nizozemských pracovníků v oblasti diamantů (Algemene Nederlandse Diamentenbewerkers Bond) a jednotliví členové SDAP a NVV. 9

Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 1936-1939. Amsterdam 1992, s. 18. 10 Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 17. 11 Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 31. 12 Nizozemské křesťanské mírové hnutí, které se uvnitř i mimo církev zasazovalo za odzbrojení a svět bez násilí, bylo založeno v roce 1924 a patří mezi nejstarší dodnes fungující mírové organizace v Nizozemsku. 13 Komitét založila skupina intelektuálů a umělců, která ve třicátých letech varovala před nebezpečím nacionálního socialismu a antisemitismu. Jeho zakladatelem byl filosof Henk Pos a datum jeho zrodu je 27. června 1936. K dalším členům patřili např. spisovatelé a básníci Menno ter Braak a Edgar du

67

SDAP a NVV se ale stále více obávaly vlivu komunistů na vedení a proto zakázaly svým členům činnost v rámci výboru Hulp aan Spanje. SDAP založila vlastní Komisi pro umístění španělských dětí (Commissie voor Huisvesting van Spaanse Kinderen)14. Tato komise se zaměřovala na děti, jež se staly obětí válečného násilí ve Španělsku, ovšem zároveň fungovala jako partner Komitétu na pomoc Španělsku. Mezi další spolupracovníky komitétu patřila např. Lékařská hygienická komise (Medisch hygiënische Commissie) patřící ke komitétu Hulp aan Spanje, která zajišťovala lékařskou pomoc, a Svaz umělců na obranu kultury (Bond van Kunstenaars ter Verdediging van de Kulturele Rechten). Posledně jmenovaná organizace spolu s komitétem uspořádala putovní výstavu pod názvem Pravda o Španělsku (De Waarheid over Spanje), jež upozorňovala na situaci v této zemi. Práce komitétu spočívala především ve sbírce peněz na materiální a finanční podporu a také v přípravě zdravotnického personálu, který měl pracovat ve Španělsku. V roce 1938 se do jeho činnosti zapojilo na 2 000 osob. Podařilo se mu vyslat 22 sester, 3 lékaře, 2 maséry a jednoho ortopéda, kteří pracovali v Holandské nemocnici (het hollande Hospitaal) ve Villanueva de la Jara v provincii Cuenca, která spadala pod lékařskou službu Mezinárodních brigád. Zde byli ošetřováni také nizozemští interbrigadisté.15 Po ukončení občanské války došlo 11. června 1939 k rozpuštění komitétu. Výše zmíněné organizace ovšem ani po válce nesložily ruce do klína a založily Commissie tot Steun aan Oorlogsslachtoffers van het fascisme. Ale tato aktivita neměla příliš dlouhý život, neboť v květnu 1940 bylo Nizozemské království napadeno fašistickým Německem a začalo období pětileté okupace.16

Problém španělských uprchlíků Jedním z důsledků španělské občanské války byl odchod obyvatel z této země. Na podzim roku 1936 probíhaly tvrdé boje Madridu, jejichž následkem zesílil proud uprchlíků, převážně stoupenců Franca (v počtu asi 5000 lidí), do různých cizích zemí. Jednou z cílových zemí se stalo i Nizozemsko. V té době již Nizozemsko nemělo oficiální diplomatické zastoupení a legační rada pověřený touto funkcí se nacházel ve velmi obtížené situaci, neboť existovaly obavy, že by tito emigranti mohli ohrozit nizozemskou neutralitu. Zpočátku proto nebyli vpuštěni do prostor vyslanectví. Nakonec však Nizozemsko pronajalo dům sousedící s jeho legací a tam jim poskytlo azyl. Mezi prvními Španěly, kteří přišli v říjnu 1936, byl např. španělský spisovatel a básník Fernández Flórez, bývalý španělský vyslanec v Haagu Gonzales Arnao s rodinou a mnozí další. Jako kritérium pro přijetí bylo chápáno přímé ohrožení života daného člověka. 17

Perron, historici – manželé Jan Romein a Annie Romein, filosofové Titus Brandsma, Leo Polak a Abraham Kohnstamm. 14 Apolitická akce nizozemských žen, které se snažily dostat španělské děti do své země. Pokud to již nešlo, byl jim poskytnut azyl na jihu Francie. 15 Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 32. 16 http://www.xs4all.nl/~/afa/alert/1_8/zuil.html (11. 9. 2006) 17 http://geschiedenis.vpro.nl/programmas/2899536/afleveringen/19273463/items/19547544/ (11. 9. 2006)

68

Nizozemskou vládu otázka uprchlíků trápila, nicméně zvyšující se nebezpečí přimělo vládu k jednání. Dne 23. dubna 1937 opustila skupina 430 osob nákladními auty Madrid a vydala se směrem do Valencie, kam mezitím uprchla španělská vláda. Odtud odjeli lodí do Marseille. Jednalo se o 250 osob z belgického vyslanectví, 40 z polského a 140 z nizozemského vyslanectví. V Marseille byla skupina dále rozdělena. Ti, kteří již nebyli schopni další cesty – hlavně ženy a děti, zůstali, další část odjela vlakem do Paříže a Bruselu, a poslední skupina pokračovala vlakem až do Roosendaalu v provincii Frísko, kam přijeli 30. dubna 1937 v počtu 75 osob. Sedmdesát mužů, čtyři ženy a jedno malé děvče. Jednalo se o advokáty, lékaře, studenty, několik vojáků. Obecně lze konstatovat, že se jednalo o lidi z vyšších společenských kruhů.18 Ve městě Roosendaal vznikl Katolický komitét pro oběti náboženského pronásledování (Katholieke Comité voor slachtoffers van geloofsvervolging)19, který španělské občany uvítal a svou podporu opíral zejména o shodu náboženského přesvědčení. Skupina uprchlíků našla střechu nad hlavou i v Eindhovenu. Vláda uprchlíkům platila jídlo a nájem, o další náležitosti se staral katolický výbor. Španělé mohli zůstat libovolně dlouho, pokud se pravidelně (třikrát denně) hlásili nizozemským policejním orgánům. Ale za pár týdnů několik imigrantů zmizelo, přičemž později byli zadrženi v Německu. Někteří uprchlíci se takto snažili dostat zpět do Španělska, kde se chtěli postavit na stranu Franca. To představovalo velkou ránu pro nizozemskou vládu. Po těchto událostech se uvažovalo o přijetí přísnějších opatření, jako např. držet osoby z vyšších kruhů v celách, což se ovšem nejevilo jako příliš vhodné řešení. Nakonec bylo nalezeno jiné řešení – přesun imigrantů na ostrov Ameland, odkud pocházel kardinál De Jong a kde se nacházela katolická obec. Ostrov měl ještě jednu výhodu. Byl dosažitelný pouze lodí, která k němu zajížděla jen jednou denně, což umožňovalo kontrolu uprchlíků. V průběhu roku 1938 připluli první Španělé na Ameland, celkem se jednalo o 35 osob. Zbývající uprchlíci mohli pobývat na území Nizozemska, neboť nebyli považováni za rizikové osoby.20 Všichni uprchlíci se po skončení občanské války vrátili zpět do vlasti na jaře 1939.21

Nizozemští interbrigadisté V roce 1936 se začaly formovat skupiny levicových bojovníků, a to nejen z evropských zemí ale i např. z USA a Kanady, ve snaze rychle napomoci republice v boji proti Frankovým povstalcům. Na stranu republikánů se vydali bojovat také (zejména) příslušníci komunistické strany Nizozemska (která měla v rámci Nizozemska poměrně slabou pozici), a to pochopitelně bez souhlasu vlády.

18

http://geschiedenis.vpro.nl/programmas/2899536/afleveringen/19273463/items/19547572/ (11. 9. 2006) 19 Zakladatel dr. Josef Ignaz Julius Maria Schmetzer se narodil ve Vídni. Byl katolickým ministrem poslední vlády za druhé světové války. 20 Královský komisař pro Frísko Van Harinxma thoe Slooten tomuto řešení ale nebyl nakloněn a již v roce 1937 poslal rozhořčený dopis ministru pro vnitřní záležitosti, v němž vyjádřil obavu ze setkání se socialisty. http://geschiedenis.vpro.nl/attachment.db/19547941/webtekst%ameland.doc – Spaanse Vluchtellingen op Ameland (1936-1939). (11. 9. 2006) 21 http://geschiedenis.vpro.nl/programmas/2899536/afleveringen/19273463/items/19547816/ (11. 9. 2006)

69

Nizozemská vláda logicky nesdílela sympatie s podobnými aktivitami a od podzimu 1936, kdy se v Nizozemsku utvářely skupiny dobrovolníků, členy těchto brigád pozorně sledovala. Ke ztížení jejich odchodu do Španělska se např. zneplatňovaly pasy razítkem, které znemožňovalo cestu do Španělska, což ovšem nepřinášelo požadovaný výsledek. Z toho důvodu vláda připravila v březnu 1937 návrh zákona, kdy agitace byla svěřena jen do vládních rukou a jakákoli proválečná agitace byla posuzována jako akce komunistická, jež náleží k nekontrolovatelné mezinárodní síti.22 V tzv. Mezinárodních brigádách bojovalo asi 35 000 osob různých národností, povětšinou komunistů. Z Nizozemska přijelo bojovat proti Frankovi na 700 osob. Většina z nich byla sjednocena v německém „het Thälmann Bataljon“ a v 11. brigádě (Edgar André). Nakonec byla z 11. brigády v roce 1938 vytvořena Nederlandse Compagnie, Compagnie „De Zeven provinciën“.23 Kromě společné myšlenky boje proti nebezpečí fašismu, byli mnozí bojovníci také poháněni různými osobními motivy. Mnozí tím řešili svou nelehkou životní situaci, kdy ztratili zaměstnání nebo neměli jiné rodinné závazky. Centrem pro formování interbrigád se stala Paříž. Ovšem cesta do Španělska nebyla snadná. Známý je i případ, kdy jeden nizozemský interbrigadista přijel do Paříže dokonce na kole z Utrechtu. Většina však do hlavního města Francie cestovala vlakem. Zde museli čekat, až se sejde potřebný počet dobrovolníků, kteří by vytvořili jednotku. Poté byli lodí z Marseille přepraveni do Španělska, ale později se od této cesty upustilo, neboť lodě byly napadány italskými ponorkami. Po podepsání úmluvy o neintervenci se výrazně ztížila (de facto byla znemožněna) možnost přejezdu francouzsko-španělské hranice vlakem, nejvyužívanější možností se pak stal přechod Pyrenejí, což pro mnohé Nizozemce představovalo první setkání s horami.24 Pod tlakem okolních zemí byly v září 1938 brigády donuceny opustit bojiště ve Španělsku, a to na příkaz předsedy španělské republikánské vlády Negrína v souvislosti s politikou nevměšování. Pro mnohé interbrigadisty tím začala druhá kapitola boje, neboť příchod zpět do vlasti nebyl bez problémů. Navrátilci se dozvídali, že kvůli svému angažování ve španělské občanské válce přišli o občanství, neboť „vstoupili do cizí vojenské služby“. Válka se stala tématem i pro mnohé novináře a spisovatele např. Ernesta Hemingwaye či George Orwella. Mezi autory pojednávajícími o této válce se nacházeli i nizozemští občané, jako např. hispanolog a znalec Španělska dr. Johan Brouwer (1898-1943), který zpočátku choval sympatie k Frankovi, později se ale postavil na stranu republiky.25 Světovou proslulost si díky dokumentárnímu filmu Spaanse Aarde získal také nizozemský filmař Joris Ivens, který ve filmu věnoval pozornost ideologickému pozadí boje a jasně poukázal na spojení Franka s Německem a Itálií.26

22

Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 16. 23 http://www.go2war2.nl/artikel/1248 (11. 9. 2006) 24 Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 37, 39. 25 http://www.scep.nl/verzet/dreigingarmoede/312.html (Verzetsmuseum Amsterdam) (11. 9. 2006) 26 Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 19361939. Amsterdam 1992, s. 25.

70

Další postavou, která se zblízka seznámila s realitou španělské občanské války, byl Arnold Meijer, jenž do Španělska odjel v roce 1937, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit, jak funguje jím obdivovaný Frankův systém v praxi. Meijer byl představitelem malé strany Černá fronta (Zwart Front), jež se prezentovala jako organizace mající ambice přeměnit Nizozemsko v nacionálně-korporativní stát. Tento subjekt se však nikdy výrazněji neprosadil. O své cestě a pobytu napsal Meijer knihu „Čtyři týdny Španělska“ (Vier weken Spanje). Tímto dílem chtěl svým krajanům ukázat novou a správnou tvář Španělska a tvrdil, že zde vytyčená cesta by se mohla stát vhodnou inspirací i pro samotné Nizozemsko. Domníval se, že katolické kruhy mohou působit na mládež v zemi tak, jako Falanga působí ve Španělsku a ochránit tak zemi před rudým nebezpečím. Kniha obsahovala povětšinou již jeho vlastní publikované články oslavující Frankův režim. Vinu za rozvíjející se marxismus autor přikládal královskému domu, církvi, kterou považoval za nedostatečného ochránce obyčejného lidu, a politikům a intelektuálům, jež vinil za rozšíření ducha francouzské revoluce.27

Závěr Závěrem lze konstatovat, že vliv španělské občanské války na dění v zemi nebyl příliš výrazný. Zatímco zlomek obyvatelstva byl ochoten angažovat se v otázce španělské občanské války, ať už v rámci různých komitétů či přímo v interbrigádách, vládní linie jednoznačně usilovala o udržení neutrality zahraniční politiky za každou cenu, přičemž i aktivity v rámci neintervenčního výboru byly často nahlíženy s obavami.

27

Reakce nizozemského tisku na knihu byly rozdílné. Některé deníky jako např. Algemeen Handelsblad upozorňovaly na nízkou kvalitu literárního textu. Socialistické listy v díle spatřovaly opakovaný pokus fašistů najít nové přívržence v Nizozemsku. Z katolických kruhů se ozývaly rozporuplné reakce, naopak fašistické noviny byly navýsost spokojeny. http://www.siebethissen.net/Marginalia/1986_El_jefe_del_fascio.pdf#search=%22%22Vier%20weken %20Spanje%22%22 (11. 9. 2006)

71

BIBLIOGRAFIE LITERATURA

Pim Griffioen: En gij….wat deed gij voor Spanje? Nederlanders en de Spaanse burgeroorlog 1936-1939. Amsterdam 1992. PRAMENY

Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Politické zprávy Haag 1936 – 1937. INTERNETOVÉ ODKAZY

http://www.scep.nl/verzet/dreigingarmoede/312.html http://www.siebethissen.net/Marginalia/1986_El_jefe_del_fascio.pdf#search=%22%2 2Vier%20weken%20Spanje%22%22 http://geschiedenis.vpro.nl/attachment.db/19547941/webtekst%ameland.doc http://www.go2war2.nl/artikel/1248 http://www.xs4all.nl/~/afa/alert/1_8/zuil.html

72

ESPAÑA EN LA ACTUALIDAD: MITOS E “IMAGINACIÓN” DEL PASADO Las “dos Españas” tras el 11-M Daniel Esparza Ruiz1 En memoria de todos y cada uno de los maestros y maestras que fueron queridos por sus alumnos, pero sufrieron las consecuencias de la represión, de un modo u otro, de un bando o de otro.

Introducción En esta conferencia2 voy a describir de manera superficial como se manifiesta a través de la “imaginación” del pasado, el mito de las “dos Españas” en la actualidad.3 Voy a proponer, al menos parcialmente y no de forma exhaustiva, que el resurgir de dicho mito viene marcado por un background psicológico (imaginario nacional) que asocia elementos particulares de la España actual con la de la década de los 30. Por una parte, hereda elementos directos “no superados” en la historia de España relacionados con aquel tiempo, como la cuestión territorial (Estatut de Cataluña y proceso de Paz en el País Vasco) y el debate sobre el proyecto de ley de recuperación de la memoria histórica. Por otra, se sustituyen formas específicas de la década de los 30 por otras nuevas, aunque manteniendo un vínculo inconsciente con dicho pasado, como: a) Las reformas de Ley aprobadas en el parlamento durante el gobierno de Zapatero (Reformas durante la Républica); b) el escenario internacional, en el que la amenaza de los regímenes no democráticos durante el periodo 1936-39 (nazismo en Alemania, fascismo en Italia y comunismo en la URSS), han sido reemplazadas por el terrorismo, y c) la sustitución de las armas y del ejército en las democracias occidentales, por las luchas de carácter mediático-político, a través de la tendencia política de los masmedia.

Apuntes previos sobre mitos y las “dos Españas” Las “dos Españas” es un concepto simplista usado frecuentemente para entender la realidad española desde el siglo XIX hasta hoy.4 Es un término discutido y discutible. En general, suele ser más usado por la izquierda y negado por la derecha, que concibe solo “una España”, cuya máxima y más radical expresión se dio durante la propagan1

Becario MAEC-AECI (Ministerio Español de Asuntos Exteriores y Cooperación). Enseña en la Universidad Palacky de Olomouc, República Checa. Licenciado en Geografía e Historia. Candidato a doctor en el departamento de Ciencia Política, UNED (Madrid). 2 Se han actualizado algunos datos de interés con posterioridad al día de la conferencia. 3 Imaginar no significa inventar, aunque estén relacionados. El concepto de “comunidades imaginadas” proviene de Anderson, B. (1991) Imagined Communities: Reflections on the Origins and Spread of Nationalism. London: Verso. En esta conferencia utilizo el concepto de “imaginar”para referirme a las imágenes mentales que intervienen en la percepción e interpretación del pasado. 4 Tiene sus raíces, como mínimo, en la guerra de Reconquista, que dividía a los “españoles” entre cristianos y musulmanes.

73

da franquista: “España, una Grande y Libre”. Otros términos como “las Españas”, en referencia a las nacionalidades y naciones dentro de España, no serán tratados en esta conferencia. Escritores como Larra en el siglo XIX y Antonio Machado en el XX, filósofos como Ortega y Gasset e historiadores como Menéndez Pidal o Santos Juliá usaron este término para referirse a la realidad española de su momento. Hoy, el mito de las “dos Españas” continúa vivo en los medios de información de masas; ya sea para afirmarlo o para negarlo, directa o indirectamente, y se ha reencarnado de nuevo a nivel político en la izquierda y en la derecha. La primera liderada por el PSOE y los medios de comunicación afines a estos (El País-SER)5; y la segunda, representada principalmente por el PP y los medios de comunicación afines a estos (ABC-COPE)6. La división en dos bandos para explicar conflictos históricos o presentes de un territorio concreto no es exclusivo de España. Europa por poner solo un ejemplo, también ha estado dividida a través de la historia en dos bandos opuestos, Romanos y Bárbaros (edad antigua), Cristianos Romanos y Cristianos Ortodoxos (edad media), Católicos y Protestantes (siglo XVI), Liberales y Absolutistas (antes de la Primera Guerra Mundial), Oeste y Este (Guerra Fría), y hoy, superada la división con respecto a la guerra de Iraq (Nueva – Vieja Europa), parece haberse dividido una vez más en torno al SI o NO, con respecto a la Constitución Europea. Estas etiquetas, estereotipos7 o mitos de la historia, son mecanismos de defensa ante la complejidad de la realidad.8 Son populares y están muy extendidos porque hacen la comprensión de las cosas más fácil. Como ocurre con las etiquetas, una vez puestas y extendidas son muy difíciles de borrar, incluso aunque se demuestre la inexistencia del mito. Los medios de comunicación refuerzan la propagación de mitos y estereotipos porque en los tiempos de la imagen y del mercado que corren “lo que no se pueda explicar en veinte segundos no sirve de nada”9. Y las etiquetas vienen muy bien a la lógica de la rentabilización del tiempo y del espacio en los medios de comunicación. Una catarsis colectiva donde parece imponerse el titular, el lema o la imagen de marca, como si de marketing se tratara.

La imaginación del pasado y el mito de las “dos Españas” El mito de las “dos Españas”, expresado en su máxima expresión negativa y violenta durante la Guerra Civil, parece reencarnarse de nuevo a partir del atentado terrorista del 11 de marzo de 2004. Son muchas las diferencias que separan a la España actual con la de hace 70 años, pero ¿que elementos están interviniendo para que en la Espa-

5

El País (Prensa), Cadena SER (Radio). ABC (Prensa), COPE (Radio). El Mundo y La Razón (prensa), también de tendencia conservadora. 7 Sobre estereotipos ver: Esparza Ruiz, D. (2004) La ruta en tren del imperio austrohúngaro: Elaboración de un producto para impulsar el turismo como respuesta a los estereotipos sobre la Europa poscomunista y su influencia negativa en la imagen de marca de los destinos turísticos en Europa central y oriental. Madrid: Instituto de Estudios Turísticos. Ministerio de Economía y Comercio. CDTE 14180 R. 27454. 8 Sobre individuos “desbordados por la complejidad”, ver: Innerarity, D. (2005) La sociedad Invisible. Madrid: Espasa. 9 Esparza Ruiz, D. “Freud y Picasso”. El País, 25. 5. 2006. 6

74

ña del siglo XXI se reproduzca, al menos a través de los medios de comunicación nacionales, la división del país en dos bandos opuestos? La Transferencia: Interiorización y Externalización del Mito El circuito interiorización-externalización trabaja de la siguiente manera. La interiorización del mito (“dos Españas”) desde la infancia - por parte de la mayoría de los españoles - a través del discurso familiar, el estudio simplificado de la historia durante la escuela primaria o la transmisión de este a través de los medios de información de masas,10 conduce con posterioridad a la externalización de este, es decir, la puesta en escena del mito en el tiempo actual. La transferencia se puede percibir a través del discurso y se pone en funcionamiento por una asociación entre el elemento real y el imaginado (el mito). O lo que es lo mismo, el sujeto o los sujetos sustituyen el elemento del presente (real) por el elemento del tiempo pretérito (el mito), un “regressus ad illo tempore” (Mircea Eliade, 2004), que se materializa en una reproducción o imitación, al menos parcial, del tiempo primordial de dicho mito. Aplicado a la España de hoy significa una especie de reencarnación del escenario político de la Segunda República trasladado al tiempo presente. Por tanto, en la España de hoy, nos encontramos con unos actores políticos y sociales representando papeles similares a los de la Segunda República en un contexto socioeconómico, político (monarquía parlamentaria) y temporal diferente a la España de los años 30. Un teatro político con un desfase entre el guión, los actores y las necesidades propias del momento contemporáneo. Un choque escénico-temporal que el espectador español observa como una especie de esperpéntico episodio de Valle-Inclán, o de una función magistral de Cansado y Faemino11. Para evitar que le pase lo mismo a esta conferencia voy a exponer esquemáticamente seis pistas que sirvan de ejemplo para explicar y comprender, al menos de forma general, el mecanismo de la transferencia o sustitución entre el elemento real (la España de hoy) por el imaginado (la Segunda República). Pista 1. Dos posiciones opuestas frente al 11-M: ¿ETA o Al Qaeda? El escenario imaginado mencionado anteriormente y que hoy se vive en España,12 una especie de segunda parte de la Segunda República, se materializa definitivamente a raíz de dos sucesos de máxima trascendencia en España: los atentados terroristas del 11 de marzo y las elecciones al Parlamento tres días después de los mismos.13 El 11 de marzo explotaron casi al mismo tiempo diez bombas en cuatro trenes de cercanías de Madrid, matando a 191 personas de diferentes nacionalidades e hiriendo a casi mil quinientos. Este acto macabro realizado en territorio español y atribuido a una célula de Al-Qaeda, en vez de unir al país y sus gentes, ha servido como 10

Los medios de comunicación de masas son propicios al uso de estereotipos o mitos populares. Por una parte para llegar al máximo números de espectadores y por otra parte, por una cuestión de economización del tiempo y el espacio, a los que tanto la televisión, la radio o la prensa están sujetos. 11 Dos humoristas españoles. 12 Me refiero al periodo en España perteneciente al primer mandato de Zapatero (2004-2008). 13 No se debe olvidar que desde el gobierno anterior (mayoría absoluta de Aznar), especialmente a raíz de la intervención española en la invasión de Irak, venía gestándose la profunda división que caracteriza a la España de hoy, la del gobierno de Zapatero.

75

elemento desencadenante de una nueva reproducción del mito de las “dos Españas”. Dicha división es producto de las diferentes interpretaciones sobre los autores del atentado y la gestión de la información sobre los mismos durante los tres días anteriores a las elecciones.14 El PP, que “perdió” las elecciones en 2004, ejecuta desde entonces una dura oposición contra el PSOE, que es interpretado en los medios de información asociados a la izquierda (PSOE), como un ejemplo de ruptura de las reglas del juego democrático. Así lo explica en El País, Santiago Carrillo, ex secretario general del Partido Comunista en España: “el espectáculo que el PP está dando en el Parlamento levanta la duda entre un número cada vez mayor de españoles si el PP, bajo su dirección actual, es verdaderamente un partido parlamentario y democrático”. Perspectiva PP: El PP durante la campaña electoral de 2004 se veía ganador de las elecciones a la luz de los resultados favorables en las encuestas preelectorales. La “frustrante” derrota en las elecciones parlamentarias del 14 de marzo, fue vivida por este partido como consecuencia directa, no solo del ataque terrorista, sino de la manipulación de la información que los partidos de izquierdas, especialmente el PSOE, dirigieron contra el gobierno para desprestigiarlo y derrocarlo. Un pensamiento que perdura todavía hoy, como afirmó Aznar, en una conferencia en Chile, en la que “los terroristas del 11-M tuvieron éxito en su propósito de intervenir en el proceso electoral porque la oposición de aquel momento -el PSOE- culpó al Gobierno de los atentados, en lugar de culpar a los terroristas”.15 La pérdida del poder tras el 14-M se vive como resultado de una especie de “golpe de estado” mediático dirigido desde la izquierda y que provocó un movimiento social anti-PP, el día anterior a las elecciones (numerosas personas se agolparon frente a las delegaciones de este partido en toda España para protestar contra el gobierno conservador). El PP que acusó al principio a ETA del atentado, aunque no negó la actuación de Al Qaeda cuando ya hubo evidencias claras, todavía hoy, junto al periódico El Mundo insisten en la conexión de ETA con Al Qaeda, al interpretar libremente y para beneficio propio algunas “contradicciones” de las investigación policial. Perspectiva PSOE: El PSOE vive la victoria electoral, tras cuatro años de “Aznarato”16, como una vuelta a la España “democrática”, que ya se venía pidiendo desde las manifestaciones de 2003, contra la intervención de España en la invasión de Iraq que ejecutó el gobierno del PP. El inesperado triunfo en las elecciones fue vivido como una especie de culminación de un proceso social que el pueblo clamaba desde las calles,17 algo que se acopla perfectamente al imaginario socialista de revoluciones populares. 14

En los primeros momentos, antes de tener pruebas evidentes de la autoría de Al Qaida, el gobierno del PP difundió a la prensa nacional e internacional la autoría de ETA. Todavía hoy, la mayoría de la cúpula del PP y el periódico El Mundo, insiste en dicha autoría directa o indirecta de ETA. Sin negar la autoría de Al-Qaida, presentan dicho ataque como una asociación entre ETA y Al-Qaida. 15 Martin Ferrand, M. “Los Fantasmas de Aznar”. Diario ABC, 7. 10. 2006. 16 Nombre con el que la izquierda española, nombra de manera burlesca, como si de un emperador se tratara, los cuatro años de mayoría absoluta del gobierno presidido por José María Aznar. 17 Manifestaciones masivas contra la participación de España en la invasión de Irak, apoyada por Aznar.

76

El PSOE, en los dos días posteriores al atentado, interpreta las contradicciones entre las investigaciones de la policía (Al Qaeda) y los informes del gobierno (ETA) como una manipulación de la información del gobierno conservador como parte de una estrategia que a priori era favorable a los intereses electorales del PP en 2004. Con respecto a la insistencia del PP y del periódico El Mundo en conectar a ETA con el 11-M, la izquierda española ve en el PP un intento de contaminar toda la investigación del 11-M, poniendo en duda la acción policial, exagerando e inventando a su medida elementos de la investigación que en principio no son relevantes. En la Paradoja del Mentiroso,18 de Joaquín Estefanía, se puede recoger parte de este espíritu contra las intenciones “oscuras” del PP: “la derecha española cedió el poder por la utilización de la mentira por sus dirigentes más representativos. Dos años después, esa insoportable realidad les resulta lacerante y por ello intentan rescribir la historia (lo mismo que los falsos historiadores rescriben el franquismo)”. Pista 2. Reformas PSOE y II República Las reformas del gobierno de Zapatero es otro elemento más que influye en dicha asociación entre el presente y la Segunda República. El gobierno del PSOE se siente identificado con las Reformas y valores democráticos de la Segunda República porque representan para ellos la modernización de España. Un ejemplo de esta admiración se puede observar en las declaraciones de Zapatero en el senado el 5 abril de 2006: “La España de hoy mira a la Segunda República con reconocimiento y satisfacción”.19 Y también en los homenajes oficiales a aquel periodo histórico que el gobierno impulsó para conmemorar los 75 años del inicio de la Segunda República. Si una de las más significativas señas de identidad de dicha modernización fue la participación de la mujer por primera vez en España en unas elecciones (derecho a voto)20, hoy Zapatero vuelve a tomar a la mujer como referencia de la modernización, nombrando a la mitad de sus ministros mujeres, en la que María Teresa Fernández de la Vega, vicepresidenta del Gobierno, juega un papel determinante. Algunas Reformas aprobadas durante la II República Reforma agraria, religiosa, en educación, derecho a voto femenino, Estatutos de Autonomía (Cataluña 1932, País Vasco 1936), divorcio. Algunas Reformas aprobadas durante el gobierno de Zapatero Ley de matrimonio entre miembros del mismo sexo, ley de enseñanza, reforma Estatutos de autonomía (Cataluña 2006), acuerdo financiación Iglesia y Estado, aceleración del divorcio. Para el PP, o al menos la cúpula actual, la Segunda República fue un periodo radical y caótico de la historia de España protagonizado desde la izquierda y que llevó “inevitablemente” a la Guerra Civil, como recordó Esperanza Aguirre, presidenta de 18

El País, 11. 10. 2006. “Sobre la República”. El País. 9. 4. 2006. 20 Una contradicción. Hay que recordar que el propio PSOE en 1931 estuvo dividido sobre el derecho a voto de la mujer. 19

77

la Comunidad Autónoma de Madrid (PP) en la que acusó a Zapatero de tener como modelo a la Segunda República cuando "aquello condujo a la mayor tragedia de nuestra Historia"21. Pista 3. La cuestión territorial: Cataluña y País Vasco El PP y los medios de comunicación asociados al mundo conservador, utilizan la política del gobierno de Zapatero sobre la reforma de los Estatutos de autonomía en España, especialmente el de Cataluña y también, el proceso de paz en el País Vasco, para interpretarla como un peligro a la “Unidad de España”. Algo que también preocupara en los tiempos de la República y que fuera, al menos parcialmente, un factor relevante del Alzamiento militar en 1936. El PSOE y los medios de información asociados al mundo progresista observa las reformas de los estatutos como la solución de España. Una especie de reproducción del “sueño republicano federal”, aunque en un tiempo de monarquía parlamentaria y con un Rey que cuenta con gran apoyo, incluso por parte de la izquierda. Pista 4. La recuperación de la memoria histórica Los debates sobre el proyecto de Ley de la recuperación de la memoria histórica propuesta por el gobierno de Zapatero, ha alineado y reforzado la vieja división en dos bandos, que en esta ocasión se sitúan en torno a dos posiciones fundamentales: a) los que quieren que las cosas se queden como están y no se investigue nada más, ni se desentierren más fosas comunes. Y b) los que están a favor de desenterrar a los muertos, especialmente a las víctimas del bando “rojo”, que fueron olvidadas e ignoradas durante el Franquismo, y no recibieron ni reconocimiento oficial ni digna sepultura. El debate sobre el posible desenterramiento del poeta García Lorca encarna de manera representativa la división entre historiadores, familiares y sociedad22. ¿Remover o no remover el pasado? Esa es la cuestión. Pista 5. Revolución tecnológica y el poder mass-media. Los conflictos de la Segunda República (1931-1936), democracia que no consiguió consolidarse,23 fueron “solucionados” con las armas a partir de la sublevación del 17 de julio de 1936 en Melilla, que provocó la división del ejército en dos bandos, y llevó a una Guerra de tres años. En la España de hoy, con una democracia consolidada y miembro de la Unión Europea, el ejército ya no ejerce influencia sobre la política española. Las armas han sido sustituidas por las palabras. No solo en el parlamento sino a través de los medios de comunicación y en sus diferentes formas (internet, prensa, televisión o radio), que por su poder mediático ejercen gran influencia en la gente. Los mass-media, reforzados por la revolución tecnológica, no solo transmiten la información sino que la interpretan con fines comerciales y también políticos. En España, a pesar de que la prensa y la radio cuentan con libertad de expresión, estas, al menos las de carácter 21

Libertad Digital. 6. 9. 2006, www.libertaddigital.com. Ver: Ian Gibson “Lorca: Setenta Años Después”. El País, 18. 8. 2006. 23 Sobre consolidación de democracies ver: Linz y Stepan. “Toward Consolidated Democracies”. Journal of Democracy. April 1996, V.7, n. 2. 22

78

nacional están asociadas ideológicamente a tendencias políticas. El País, SER (Izquierda); ABC, El Mundo, La Razón y la COPE (Derecha). El mito de las “dos Españas” podría contarse actualmente de la siguiente manera: dos españoles viven en una misma casa pero cada uno de ellos lee únicamente un periódico nacional; uno, El País (progresista), el otro, el ABC (conservador). Dichas personas que además son hermanos, tendrán una gran probabilidad de percibir de forma diferente y opuesta la realidad española, a pesar de compartir mesa todos los días24. Pista 6. El orden internacional. España: campo de batalla El escenario internacional de 1936 poco se parece al de 2006, al menos en la forma. Sin embargo, elementos de fondo conectan a la España de entonces y la de hoy. Ambos periodos son referencia mundial como campo experimental de batalla donde las fuerzas democráticas se defienden de las que se quieren imponer con las armas. Si se entiende que en la Europa de 1936-39 la Alemania nazi, la Italia fascista y la Unión Soviética comunista eran la amenaza del mundo democrático y todos ellos intervinieron en apoyo de uno de los bandos25, España hoy es de nuevo referencia mundial, como campo de batalla donde las fuerzas democráticas se defienden de las que no lo son, es decir, de los ataques terroristas, ya sea ETA (nivel nacional) o Al Qaeda (nivel mundial). La gran diferencia entre hoy y hace setenta años es que dichas fuerzas amenazadoras no representan a ningún Estado, ni apoyan a ningún bando político en España, como sí ocurriera durante la Guerra Civil. La división de las “dos Españas” hoy, viene provocada por la diferente interpretación en cómo luchar contra dichas fuerzas no democráticas: el terrorismo. ¿Negociar o no negociar? (nivel local, ETA). ¿Invadir Irak o resolución ONU? (nivel mundial, Al Qaeda).

Conclusiones El cambio de gobierno tras unas elecciones protagonizadas por el “shock” terrorista del 11-M, ha marcado el ritmo e intensidad de la política nacional durante el mandato de Zapatero. La consecuencia postraumática más destacada del 11-M ha sido una nueva reencarnación del mito de las “dos Españas”, como consecuencia de una transferencia o asociación entre la España de hoy y la de la Segunda República, que representa el tiempo primordial del mito escenificado en la actualidad. Para la izquierda española, la caída del “Aznarato” tras la victoria socialista del 14-M, ha traído un tiempo de libertad, reformas y modernización, que traducido al lenguaje simbólico del imaginario nacional, han reproducido, o escenificado, como el paso desde un régimen autoritario (“Aznarato”) hacia uno democrático (gobierno socialista), como ya pasara en 1931, desde la dictadura de Primo de Rivera a la Segunda República. Simbolizado dicho acto, consciente o inconscientemente, por la re24

Sirvan como ejemplo el contraste entre las editoriales de El País y el ABC de los días 18 de abril de 2006, sobre el balance político de los dos primeros años del gobierno de Zapatero. “Dos años, balance deficiente”, ABC. “El Ecuador de ZP”, El País. 25 No deja de ser contradictorio que la URSS, régimen no democrático, ayudara al gobierno democrático republicano.

79

tirada de las últimas estatuas públicas de un dictador que está asociado a los valores de la derecha española: Franco. Para el PP, la inesperada derrota del 14-M ha sido interpretada como un “golpe de estado” dirigido desde la “España roja”, cuyo líder Zapatero y sus reformas, han traído un tiempo de crispación y oscuridad que amenazan a España con la destrucción de los valores tradicionales y la ruptura del Estado, como ya pasara en la Segunda República, y que llevó “inevitablemente”26 a la Guerra Civil. Traducido esto al lenguaje simbólico del imaginario nacional español, la derecha, consciente o inconscientemente, parece percibir su estrategia para “recuperar el poder”, como consecuencia de otra “guerra”, como ya ocurriera para acabar con la Segunda República: pero hoy sin ejércitos, a través de una lucha mediática en los principales medios de difusión de información y en las instituciones democráticas. En este contexto actual de una Segunda República “imaginada” y la reproducción de una nueva “guerra civil mediática” como respuesta de los detractores de aquella, surgen las siguientes preguntas: ¿Está el destino de nuestro país, otra vez más, en manos del mito destructivo de las “dos Españas”? ¿O por el contrario, las generaciones que han nacido después de Franco serán capaces de librarnos de los fantasmas de nuestra historia? Solo la llegada de un humilde espíritu de superación podrá llevarnos hacia la destrucción del mito, el comienzo de una nueva era. Quizá, la España de los Gasol, los Nadal, los Alonso y las Domínguez.27

26

En la dicotomía “inevitable-evitable” sobre la Guerra Civil, se suele asociar el primero al discurso de la derecha, el segundo a la izquierda. Un ejemplo de este espíritu puede recogerse en la “Evitable Guerra Civil Española de 1936”, del historiador Enrique Moradiellos. El País, 18. 9. 2006. 27 Pau Gasol (jugador de baloncesto), Rafael Nadal (Tenista), Fernando Alonso (Piloto de Formula 1), Marta Domínguez (atleta).

80

BIBLIOGRAFÍA

Anderson, B. (1991) Imagined Communities: Reflections on the Origins and Spread of Nationalism. London: Verso. Esparza Ruiz, D. (2004) La ruta en tren del imperio austrohúngaro. Madrid: Instituto de Estudios Turísticos. Ministerio de Economía y Comercio. Innerarity, D. (2005) La sociedad Invisible. Madrid: Espasa. Linz, J. – Stepan, A. “Toward Consolidated Democracies”. Journal of Democracy. April 1996, V.7, n. 2. PRENSA

El País, 11. 10. 2006. Esparza Ruiz, D. “Freud y Picasso”. El País, 25. 5. 2006. Gibson, Ian “Lorca: Setenta Años Después”. El País, 18. 8. 2006. Libertad Digital. 6. 9. 2006, www.libertaddigital.com. Martin Ferrand, M. “Los Fantasmas de Aznar”. Diario ABC, 7. 10. 2006. Moradiellos, E. “Evitable Guerra Civil Española de 1936”. El País, 18. 9. 2006. “Sobre la República”. El País. 9. 4. 2006.

81

82

ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA Z HLEDISKA TEORIE OBČANSKÝCH VÁLEK Lenka Špičanová Španělská občanská válka je i navzdory uplynulým sedmdesáti letům od svého zahájení stále aktuálním tématem. Doposud však byla zkoumána především z historického hlediska. Cílem tohoto příspěvku je přiblížit samotný fenomén občanské války tak, jak je představován a studován v rámci mezinárodních vztahů, kam teorii občanských válek bezesporu můžeme zařadit.1 Ačkoli je tento obor poměrně mladý a občanské války jsou uceleněji zkoumány až v posledních dvou desetiletích,2 řadu poznatků lze zpětně aplikovat i na historicky starší konflikty.

Občanská válka – definice a klasifikace Občanská válka je specifickým druhem vnitrostátního konfliktu, který vykazuje celou řadu charakteristických rysů. Přesto není snadné jednoznačně vymezit všeobecně platnou definici občanské války. Nejčastěji je občanská válka definována jako vnitrostátní ozbrojený konflikt mezi vládou a nevládní skupinou, která se proti vládní moci aktivně postaví (opoziční, autonomistická, separatistická, guerillová či jiná organizace) a je schopna vést vojenské akce k prosazení svých cílů. Některé definice zdůrazňují také skutečnost, že do střetu není zapojena žádná vnější síla. Např. Institut pro výzkum míru a konfliktů na univerzitě v Uppsale takový typ střetu vyčleňuje do zvláštní kategorie vnitrostátních konfliktů se zahraniční účastí (intrastate conflict with foreign involvement), které mohou za určitých podmínek (např. přímá vojenská intervence) přerůst v konflikty mezistátní, regionální či dokonce mezinárodní.3 Nicholas Sambanis,4 který se výzkumem občanských válek systematicky zabývá, vymezuje několik zásadních znaků, které musí daný konflikt vykazovat, aby jej bylo možné označit za občanskou válku. V prvé řadě je třeba, aby konflikt zahrnoval vojenské akce uvnitř státu a aktivně se ho účastnila vláda tohoto státu. Dále musí být zaznamenán efektivní odpor na obou (či více) stranách konfliktu, který dosahuje určité intenzity (nejméně 1 000 padlých v boji) a trvání (příležitostné nepokoje nelze považovat za občanskou válku).5 Na základě uvedených definic tedy můžeme španělský konflikt (1936–39) bezpochyby zařadit mezi občanské války. Jedinou výhradou může být silná tendence k internacionalizaci konfliktu prostřednictvím přímé účasti interbrigád a vojenské a 1

Teorie občanské války jsou rozvíjeny v rámci řešení konfliktů, což je podobor mezinárodních vztahů. Výzkum občanských válek je spojen především s výrazným nárůstem počtu vnitrostátních konfliktů po skončení studené války. 3 Definitions. UCDP. Dostupné na: http://www.pcr.uu.se/database/definitions_all.htm (22. 9. 2006). 4 Nicholas Sambanis působí na Katedře politologie Univerzity v Yale. 5 Jednotlivé znaky občanské války Sambanis v rámci svého výzkumu ještě upřesňuje. Např. požaduje, aby strany konfliktu byly politicky a vojensky organizované a veřejné deklarovaly své požadavky, nebo aby hlavní povstalecká skupina byla organizována na území daného státu a rekrutovala zde i své členy. Sambanis, Nicholas. 2004. „What is Civil War? Conceptual and Empirical Complexities of an Operational Definition.“ Journal of Conflict Resolution 48, č. 6, 816, 829. 2

83

materiální pomoci ze strany některých evropských států, byť oficiálně zastávaly „politiku neintervence“. Poměrně často se objevují názory, že španělská občanská válka byla předehrou ke druhé světové válce, tedy k mezinárodnímu konfliktu, a její podstatou byl primárně ideologický boj mezi fašismem a demokracií (z pohledu republikánů), případně boj za záchranu Španělska a jeho tradičních hodnot před komunismem (z pohledu nacionalistů). Ideologická dimenze španělské občanské války je nezpochybnitelná, nicméně zůstává otázkou, do jaké míry byla určující. Občanské války a konflikty obecně lze klasifikovat nejen podle jejich předmětu a příčin (mocensko-politické, ideologické, náboženské, etnické, ekonomické atd.), ale také na základě síly aktérů (symetrické, asymetrické), výsledků války (tzv. zero-sum games a non-zero-sum games)6 apod. Existuje pochopitelně celá řada dalších klasifikací a typologií vycházejících z nejrůznějších kritérií. My se zaměříme na hlavní příčiny španělské občanské války. Většina konfliktů je multikauzálních, nicméně principem všech občanských válek je vnitrostátní ozbrojený boj o moc čili spor o kontrolu vlády a státního aparátu. Každá občanská válka tedy zahrnuje mocensko-politickou dimenzi, která bývá doplněna dalšími motivy. Ne jinak tomu bylo i ve Španělsku. Ideologické soupeření a nesmiřitelnost mezi levicí a pravicí, vystupňované během první poloviny 30. let, již byly zmíněny. Španělská republika se kromě politické nestability a radikalizace, potýkala také s ekonomickou krizí a celkovou hospodářskou zaostalostí země. Nezdařené agrární reformy, pomalá a nerovnoměrná industrializace, obrovské rozdíly mezi jednotlivými regiony, pozůstatky feudalismu atd. – to vše přispělo k vytvoření živné půdy pro eskalaci konfliktu. Na jedné straně stálo tradicionalistické, rurální, ekonomicky a sociálně zaostalé Španělsko a na straně druhé Španělsko antitradicionalistické, industrializované a volající po další modernizaci. Mezi hlavní štěpící linie (cleavages),7 které zásadním způsobem přispěly k vypuknutí války, tedy můžeme zařadit rozpor „levice vs. pravice“, „modernizace vs. tradicionalismus“ a „centrum vs. periferie“.8 Nesmíme zapomínat ani na antagonismy týkající se pojetí státní moci, kde lze proti sobě postavit např. občanský a vojenský, republikánský a monarchistický, případně sekularizovaný a církevní koncept. Tato štěpení však procházela napříč oběma znepřátelenými tábory.9 6

Typologii, dělící konflikty na hry s nulovým (zero-sum games) a nenulovým (non-zero-sum games) součtem, přinesla teorie her. V prvním případě mohou z konfliktu vyjít jen vítězové na jedné straně a poražení na straně druhé. Povaha sporného statku a/nebo taktika, kterou protivníci zvolili, vede nevyhnutelně k situaci, kdy jeden získá a druhý ztratí. Naproti tomu konflikt s nenulovým součtem je otevřen více řešením. Vychází ze skutečnosti, že soupeři mají kromě neslučitelných zájmů i zájmy společné. Pokud spolupracují, mohou získat oba, nebo přinejmenším jeden získá, ale druhý nic neztratí. Podrobněji se teorií her zabývají: Miall, Hugh, Ramsbotham, Oliver a Woodhouse, Tom. 1999. Contemporary Conflict Resolution: the Prevention, Management and Transformation of Deadly Conflicts. Cambridge: Polity Press, 5–9. 7 Teorii cleavages rozpracovali v 60. a 70. letech 20. století politologové Stein Rokkan a Seymour M. Lippset (Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspectives, 1967) v souvislosti s výzkumem utváření stranických systémů v západoevropských zemích. 8 Pnutí mezi centrem a periferií mělo ve Španělsku spíše národnostní a kulturní charakter. Spočívalo především ve snaze jednotlivých regionů (často ekonomicky vyspělejších než madridské centrum – např. Katalánsko, Baskicko) vymoci si na centrální vládě rozsáhlou autonomii, případně nezávislost. 9 Např. v řadách nacionalistů bychom našli stoupence monarchie i republiky.

84

Geneze občanských válek Španělská občanská válka je řazena k velkým sociálním otřesům, které provázely proces modernizace a demokratizace a byly odrazem radikálních společenských změn spojených s důsledky průmyslové revoluce a industrializace. Většina občanských válek a tzv. buržoazních, případně dělnicko-rolnických revolucí (Nizozemí, Anglie, Francie, USA, Rusko) propukla právě v souvislosti s těmito změnami. V 19. století do hry vstoupil fenomén nacionalismu a především v Evropě se rozhořela celá řada konfliktů provázejících formování jednotných národních států. V první polovině 20. st. pak výrazně ovlivnily charakter občanských válek ideologie fašismu a komunismu. Po druhé světové válce byla většina občanských válek spojena s dekolonizačním bojem za nezávislost. Jejich podstatou byl tedy spor mezi znepřátelenými skupinami o uchopení moci v nově konstituovaných státech (zejména v Africe a Asii). Charakter těchto konfliktů byl výrazně formován probíhající studenou válkou, v jejímž rámci do vnitrostátních střetů zásadně vstupovaly soupeřící velmoci ve snaze rozšířit své sféry vlivu. Mezi další typické rysy občanských válek v tomto období patří nárůst guerillového způsobu boje a obvykle i dlouhý průběh a vleklost konfliktu. S tím souvisí i nízká aktivita mezinárodního společenství v důsledku zablokování procesu rozhodování v Radě bezpečnosti OSN. S koncem bipolárního rozdělení světa ustoupilo do pozadí ideologické hledisko, z něhož byly občanské války nahlíženy. Obrovským způsobem však narostl počet etnických, náboženských a sociálně a ekonomicky motivovaných konfliktů, často provázených separatistickými požadavky.10 Výrazně se také zvýšilo množství vnitrostátních střetů (včetně občanských válek), které jednoznačně převládly nad mezistátními konflikty (viz graf). Z hlediska řešení konfliktů se projevila větší akceschopnost a ochota ze strany OSN a regionálních organizací zasahovat i do čistě vnitrostátních sporů a vzrostl tak počet občanských válek, které byly ukončeny mírovou dohodou.11

10

Kromě vzestupu islámského fundamentalismu, separatismu či terorismu se zejména od konce 90. let 20. století ve větší míře objevuje také etnický nacionalismus. 11 Dle Petera Walllensteena, předního odborníka v oblasti Výzkumu míru a řešení konfliktů, proběhlo mezi lety 1989 a 2000 48 občanských válek, z nichž 16 bylo ukončeno mírovou dohodou (tedy jedna třetina). V porovnání s obdobím 1945–89, kdy podle různých zdrojů proběhlo 56 – 84 občanských válek a mírovou dohodou bylo ukončeno 17 – 23 % z nich, nárůst je jednoznačný. Wallensteen, Peter. 2002. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: Sage Publications, 135.

85

Graf: Počet vnitrostátních a mezistátních konfliktů (1945–2005)

Zdroj: Conflict Barometer 2006. HIIK, s. 4.

Teorie vypuknutí občanské války Předpoklady vypuknutí španělské občanské války již byly zmíněny v souvislosti s teorií štěpných linií, která se používá převážně v politologii při studiu stranických systémů. Výzkum v rámci Řešení konfliktů však dal v posledních letech vzniknout množství konceptů, které se snaží co nejpřesněji vymezit podmínky, jež vedou k občanským válkám. Příkladem mohou být závěry Barbary Walter a Jacka Snydera, kteří definují pět základních předpokladů vzniku občanské války: (1) rozpad vlády (státu); (2) geografická izolace menšin; (3) požadavek na změnu rozdělení moci; (4) změna v distribuci zdrojů ve státě; (5) požadavek demobilizace a odzbrojení nepřátelských skupin.12 Velice častým a zároveň velmi diskutovaným přístupem je koncept zdůrazňující ekonomické faktory, který prosazují zejména experti ze Světové banky. Do této kategorie patří také tzv. Collier-Hoeffler model,13 jenž se stal teoretickým a metodologickým východiskem pro řadu studií. Model vznikl na základě výzkumu afrických občanských válek a staví na úzké provázanosti mezi konfliktem a stupněm hospodářského rozvoje.14 Jeho podstatou je tvrzení, že rozhodující pro vypuknutí občanské

12

Podrobněji viz Walter, Barbara a Snyder, Jack. 1999. Civil Wars, Insecurity, and Intervention. Columbia University Press, 4–8; nebo Waisová, Šárka. 2003. Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 66–68. 13 Autory modelu jsou Anke Hoeffler, vědecká pracovnice v Centru pro výzkum afrických ekonomik (součást Katedry ekonomie na Oxfordské univerzitě), a Paul Collier, který je ředitelem tohoto Centra a do roku 2003 vedl také Oddělení pro výzkum a rozvoj v rámci Světové banky. Více informací lze najít na stránkách Centre for the Study of African Economies (http://www.csae.ox.ac.uk/). 14 Sambanis, Nicholas. 2003. „Using Case Studies to Expand the Theory of Civil War.“ CPR Working Paper, č. 5, 1.

86

války nejsou etnické, náboženské či politické rozpory ve společnosti, nýbrž touha po ekonomickém zisku.15 Nicholas Sambanis aplikoval Collier-Hoeffler model na více než 20 občanských válek mezi lety 1960 a 1999, kde sledoval vybrané ukazatele týkající se daného státu – např. ekonomický růst, závislost na jedné komoditě, výši HDP (na hlavu), úroveň vzdělání, přírodní zdroje, počet obyvatel, geografické podmínky (horský terén), stupeň etnické, náboženské a sociální polarizace a fragmentace, demokratičnost a stabilitu politických institucí atd. Výsledkem jeho zkoumání bylo mj. zjištění, že výše HDP (na hlavu) u zemí postižených občanskou válkou je v průměru dvakrát nižší, než u států, kterým se válka vyhnula.16 Téměř ve všech občanských válkách, které probíhaly po roce 1945,17 najdeme hospodářské motivy a snahu bojujících skupin udržet či získat kontrolu nad ekonomickými zdroji země. Tento rozměr nelze opominout ani ve španělské občanské válce. Problémy spojené s modernizací a sociální napětí vyvěrající z hlubokých hospodářských rozdílů mezi španělskými regiony jistě sehrály svou roli a přispěly k vypuknutí konfliktu.

Závěr Shrneme-li zásadní poznatky, které se pokusil prezentovat tento příspěvek, lze konstatovat, že i současné teorie občanských válek mají svůj význam pro analýzu konfliktů, jež proběhly poněkud dále v minulosti. Definice, klasifikace či vymezení hlavních předpokladů pro vypuknutí občanských válek nám umožňují lepší orientaci v množství konfliktů tohoto typu, usnadňují jejich komparaci a pomáhají sledovat změny v jejich charakteru. Velice přínosná je rovněž teorie cleavages, která zkoumá zásadní rozpory ve společnosti. Španělská občanská válka je neustále předmětem diskusí a nejednotného hodnocení. Někteří vyzdvihují ideologickou dimenzi sporu, jiní zdůrazňují politickou nestabilitu, nebo naopak faktory sociální a ekonomické, další považují za rozhodující kulturní heterogenitu a s ní související rozpolcení španělského národa. Ve snaze posoudit, které antagonismy vyhrotily situaci ve Španělsku třicátých let až do stádia občanské války, nám mohou hodně napovědět štěpící linie, které formovaly vytváření španělského stranického systému v postfrankistickém období. Vykazovaly totiž silnou kontinuitu s érou druhé republiky18 a patří mezi hlavní rozpory i v současné španělské společnosti. Jedná se v prvé řadě o teritoriální cleavage centrum – periferie, jež disponuje politickou, ekonomickou i kulturní dimenzí, a funkcionální cleavage pravice – levice, která má však v moderním Španělsku především sociálněekonomický (nikoli ideologický) charakter.

15

Collier, Paul a Sambanis, Nicholas. 2002. „Understanding Civil War.“ Journal of Conflict Resolution 46, č. 1, 4–5. 16 Podrobněji viz Sambanis 2003: 19–32. 17 V období 1945–1999 proběhlo ve světě zhruba 140 občanských válek, jimž padlo za oběť na 20 milionů lidí (převážně civilistů) a více než 67 milionů lidí bylo nuceno opustit své domovy (Sambanis 2003: 1). 18 V prvních svobodných volbách roku 1977 volilo téměř 80 % Španělů podle stejných preferencí jako jejich rodinní předchůdci v roce 1936.

87

BIBLIOGRAFIE PRAMENY

Centre for the Study of African Economies. Dostupné na: http://www.csae.ox.ac.uk/ (21. 9. 2006). Charts and Graphs. Uppsala Conflict Data Program (UCDP). Dostupné na: http://www.pcr.uu.se/research/UCDP/graphs1.htm (22. 9. 2006). Conflict Barometer 2006. Heidelberg Institute for International Conflict Research (HIIK). Dostupné na: http://www.hiik.de/konfliktbarometer/pdf/ConflictBarometer_2006.pdf (22. 9. 2006). Definitions. Uppsala Conflict Data Program (UCDP). Dostupné na: http://www.pcr.uu.se/database/definitions_all.htm (22. 9. 2006).

LITERATURA

Collier, Paul a Sambanis, Nicholas. 2002. „Understanding Civil War.“ Journal of Conflict Resolution 46, č. 1, 3–12. Miall, Hugh, Ramsbotham, Oliver a Woodhouse, Tom. 1999. Contemporary Conflict Resolution: the Prevention, Management and Transformation of Deadly Conflicts. Cambridge: Polity Press. Sambanis, Nicholas. 2003. „Using Case Studies to Expand the Theory of Civil War.“ CPR Working Paper, č. 5. Sambanis, Nicholas. 2004. „What is Civil War? Conceptual and Empirical Complexities of an Operational Definition.“ Journal of Conflict Resolution 48, č. 6, 814– 858. Waisová, Šárka. 2003. Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá voda: Aleš Čeněk. Wallensteen, Peter. 2002. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: Sage Publications. Walter, Barbara a Snyder, Jack. 1999. Civil Wars, Insecurity, and Intervention. Columbia University Press.

88

FRANCOUZSKÁ AKCE A IBERSKÝ FAŠISMUS Aleš Vrbata Ve svém příspěvku bych rád zdůraznil ideologickou vazbu a ideologický aspekt, který oba iberské režimy (Frankův a Salazarův) poutal k Francii. Ideologická stránka jistě hrála větší roli než by se z prezentovaných příspěvků mohlo zdát a myslím, že by jí mělo být věnováno více pozornosti. Nebudu se pouštět do úvah ohledně používání či nepoužívání správné terminologie – tedy či užívat termín fašismus, autoritativní režim nebo radikální pravice – protože bez většího zaváhání panuje shoda v tom, že oba iberské režimy byly fašismem coby ideologií přinejmenším inspirovány. Dnes fašismus mnohým evokuje (zejména v naší domovině) militarismus, rasismus a územní expanzi a to je až příliš velké zjednodušení. Akademická půda by na takové simplifikace měla rezignovat a přenechat je žurnalistice či populárně-naučné literatuře. Pokusím se tedy takové redukci vyhnout a přiblížit danou problematiku poněkud hlouběji. Fašismus se zrodil v latinské Evropě a jistá kulturní solidarita mezi společnostmi těchto zemí umožňovala poměrně rychlé vzájemné ovlivňování. Pro celou řadu evropských autorů je zřejmé, že báze fašistické ideologie existovala relativně dlouho předtím, než se na evropské scéně objevil Mussolini. My se zde budeme věnovat nikoli definici, ale spíš jistému pokusu vymezení hranice radikální-fašistické pravice a pravice tradiční v zemích latinské Evropy, konkrétně na Iberském poloostrově. Situace je o to obtížnější, že naší hypotézou bude teze o pohyblivosti a prostupnosti této hranice a to v obou směrech. Ještě než se dotknu konkrétních dat, rád bych právě zmíněnou tezi doplnil postavami, které nám v Portugalsku, Španělsku i Francii tyto dvě pravice a jejich prostupnost mohou demonstrovat: António Sardinha, António de Oliveira Salazar, Rolão Preto v Portugalsku; Ramiro de Maetzu, Primo de Rivera, Ramiro Ledesma Ramos a Francisco Franco ve Španělsku; Charles Maurras, Georges Valois, Jacques Doriot, Marcel Déat, Pierre Drieu La Rochelle ve Francii.

Francie Ve Francii existovala tradice „radikální pravice“ dlouho před přelomem století a dávno před příchodem italského fašismu ve 20. letech 20. století. V tom francouzský vývoj předchází vývoji v jiných částech jižní Evropy. Teprve s vítězstvím italského fašismu (za které vděčil i podpoře Savojského domu Viktora Emanuela III.) získal fašismus prestiž, což znamenalo, že jeho jméno a symboly si začala vypůjčovat nejrůznější politická hnutí v celé Evropě, z nichž mnohá byla nesena ideologií ne až tak blízkou ideologii Benita Mussoliniho. Kulturní a jazyková spřízněnost znamenala rychlý a silný vliv italského fašismu na dění v latinské Evropě. Základy fašismu vznikly ve Francii a viditelné byly již v 80. letech 19. století, kdy se z řad pravicových kritiků III. republiky (pravice během 80. let ve Francii ve srovnání s předcházejícím desetiletím značně oslabila a oficiální politická scéna začala být ovládána oportunisty a radikály) vynořila Ligue des Patriotes, jejíž čelnou postavou byl sice Paul Dérouléde známý svými revanšistickými kampaněmi, ale ve skutečnosti tato Ligue čítala řadu prestižních francouzských intelektuálů a akademiků. 89

Vření na pravici (v podobě této ligy i jiných hnutí) bylo jakýmsi protipohybem vůči úspěchu levice na oficiální politické scéně – pravice ve Francii v 80. letech prodělávala to, co Peter Viereck označoval jako „the great reversal“. Viereck tím měl na mysli obohacení ideologického repertoáru, k němuž pravice, ve snaze získat masy, sáhla – první novinkou byl antisemitismus a druhou integrální nacionalismus. Podle Eugena Webera byla právě druhá z ingrediencí „vstupenkou do politiky demokracie“. Právě k integrálnímu nacionalismu se vztahuje druhý bod, který vedle Ligue znamenal předznamenání fašismu ve Francii: Maurice Barrès (*1862). Tento mladý spisovatel původem z Lotrinska sice zazářil až v 90. letech románem Les Déracinés, ale do Paříže dorazil už v 80. letech a úspěšně tu svou kariéru zahájil1. Barrèsův vliv bude neustále růst a svého vrcholu dosáhne v předvečer Grande Guerre2. Když v 90. letech vypukla Affaire Dreyfus, byl už slovutným autorem Les Déracinés3 a stál v první linii antidreyfusiánů. Tehdy už pomáhal dát slovu „nacionalismus“ ve Francii nový význam4. Byl sice literát, ale jeho romány byly politické a román Les Déracinés obsahoval kult mrtvých. Ten se stal základem jeho doktríny les morts et la terre. Do roku 1914 se Barrèsův nacionalismus stihl stát krédem většiny francouzské literární inteligence – bylo to poprvé od počátku 19. století, co si většina francouzských spisovatelů nezvolila cestu humanistického liberalismu. Literáti, znechuceni parlamentní korupcí a průměrností III. republiky, se sympatiemi naslouchali volání autoritářského nacionalismu. Francie zažívala zajímavou anomálii: republika vzdělanců se obracela směrem doprava, zatímco sama republika svými kořeny zůstávala nalevo. Další postavou, která se k Barrèsovi záhy připojila, byl jen o něco málo mladší Charles Maurras (*1868). I on byl literát a do Paříže přišel budovat kariéru. Literatura a žurnalistika, které se měly stát jeho polem, tehdy byly až příliš blízko politice. Spolupráce s konzervativním a monarchistickým tiskem5 jej uvedla do politiky a mladý Provensálec začal formulovat vlastní doktrínu. Bylo to v době, kdy už byl termín “de1

Barrèsovy významné romány vycházely již v 80. letech: Taches d‘encre (1884), Sous l‘oeil des Barbares (1888), Huit jours chez Monsieur Renan (1889), Un Homme libre (1889). Detailněji viz Jan O. Fischer a kol. – Dějiny francouzské literatury. 2. svazek (1870-1930), Academia, Praha 1976. 2 Jeho vliv narůstal v prvé řadě mezi mládeží, jak to dokazovala anketa Agathon z roku 1912, která jej vedle Bergsona řadila do čela idolů pařížské mládeže, jež se pod jejich vlivem (v případě Barrèsově by bylo vhodnější říci, že se tak dělo pod vlivem jeho hrdinů) stále více oddávala životu žitému v duchu filosofie l‘action pour l‘action či životu jak po něm volal Nietzche – žitému „nebezpečně“. 3 Česky pod názvem Na cizí půdě vyšlo roku 1900 (román je součástí trilogie Román národní energie). U nás byl prvním přeloženým románem Bereničina zahrada (1896), pak Nepřítel zákonů (přel. 1905), Kniha krve, rozkoše a smrti (přel. 1907), Colette Baudocheová (přel. 1910) a Zahrada nad Orontem (přel. 1945). 4 Ještě před Barrèsem byl francouzský nacionalismus spojován s humanitarismem a liberalismem, s ideály francouzské revoluce. Pozdější romantičtí nacionalisté jako Lamartine, Hugo a Michelet odsuzovali úzký a etnocentrický nacionalismus a naopak obhajovali práva všech národů (a nejen Francie), sympatizovali s utlačovanými národy, příznivě se stavěli k volnému obchodu zboží i idejí a vystupovali proti bariérám vysokých tarifů, zbrojení, spojovali nacionalismus s liberalismem a občanskými svobodami. Barrès ale hlásal zcela jiný typ nacionalismu – takový, který kladl sebe-zájem (tedy egoismus) nad všechny další principy, který byl zcela indiferentní k osudům jiných národů, a který volal po ekonomickém a intelektuálním protekcionismu, jenž oslavoval armádu a vojenskou moc a který podřizoval individuální práva raison d‘état. Stručně řečeno, Barrès pro mnohé pomohl obrátit dosavadní význam nacionalismu. 5 Maurras pracoval i pro Barrèsův list La Cocarde..

90

raciné” ve francouzském politickém slovníku pojmem a Maurras jej nemohl přehlížet. Maurras i Barrès6 úzce spolupracovali s l’Action Française (AF) – skupinou pařížských intelektuálů, jejichž ambice původně nepřesahovaly hranice osvěty, popularizace a jisté kritiky republikánského režimu. Byla výrazem polarizace francouzské společnosti za l’Affaire Dreyfus. Organizace vznikla v roce 1899 a myšlení jejích zakladatelů se postupně obracelo stále více doprava. Barrès v ní měl v prvních letech její existence silný vliv a setkával se zde i s Maurrasem. Vliv mladého Maurrase v AF převážil a v roce 1900 se definitivně přiklonil k royalismu7. Od tohoto okamžiku se AF považovala za nástroj bourbonského pretendenta. Barrès považoval Maurrasovy ideje za naprostý nesmysl a anachronismus, přesto ale oba muži zůstali v kontaktu až do Barrèsovy smrti8 a udržovali intensivní korespondenci9. AF se ujala Barrèsova nacionalismu. Jak napsal jeden historik „Action Francaise učinila z románu Les Déracinés bibli ‚integrálního nacionalismu‘“. Tento román ve Francii nalezl vnímavé publikum (zejména mezi mládeží narozenou v 90. letech 19. století, která s nadšením vstoupí do zákopů 1. světové války a pak i do řad fašismu, např. Drieu La Rochelle, Brasillach, Déat, Doriot aj.) a společně se starší generací konzervativních teoretiků (Taine, Bourget, Tour de la Pin) a Maurrasem Barrès zahájil útok na liberální ideály III. republiky. Alternativou k liberalismu mu byla směs nacionalismu, korporativismu, antisemitismu, antiparlamentarismu, rasismu, sociálního darwinismu a charismatického vůdcovství. Svůj program v roce 1898 popsal jako program “nacionálního socialismu” – v tomto smyslu jej bude ve své knize Sous la vague hitlérienne10 připomínat jeho syn Philippe Barrès. Eugen Weber uvádí, že Barrès byl „trait d‘union mezi následovníky různých koncepcí, kteří s použitím společného označení [integrální nacionalisté]… dosáhli jednoty, kterou by jinak asi postrádali“. I když se nakonec Barrès a Maurras rozešli, Maurras Barrèsovi přiznával podíl na tom, že obrátil mladé intelektuály k nacionalistickému tématu. Chceme-li znát genezi fašismu, nemůžeme Barrèse vynechat, byť on sám fašistou nebyl. Ostatně zemřel rok po Mussoliniho triumfálním pochodu na Řím. Přesto ale představuje onu křehkou a pohyblivou hranici mezi tradiční a radikální pravicí: „rozdíly mezi Barrèsismem a fašismem existovaly (…), ale ať už byly rozdíly jakékoli, ať už jde o podstatu či míru, není pochyb, že Barrèsův nacionalismus byl hluboce prosáknut mnohým z týchž doktrín, postojů a hodnot, které později sehrály hlavní roli při vzestupu evropského fašismu.“11 Francouzští fašisté se k němu ostatně hrdě hlásili – zakladatel Faisceau Georges Valois jej vedle Georgese

6

F. W. Frohock: Maurice Barres‘ collaboration with the Action Française. The Romantic Review, XXIX (april 1938), pp. 167-169. 7 Například v dílech Si le coup d‘Etat est possible a Enquête sur la Monarchie 8 Barrès zemřel roku 1923. 9 Korespondence obou mužů byla vydána v knize République ou le Roi. 10 Philippe Barrès: Sous la vague hitlérienne. Paris, Plon 1933. 11 Robert Soucy: Fascism in France; The Case of Maurice Barrès. University of California Press, 1972, p. 22.

91

Sorela či gen. Boulangera považoval za jednoho z hlavních předchůdců evropského fašismu12. Maurras byl jako filosof systematik. Jeho myšlení tedy tvoří systém, který ve své celkovosti snad nejjasněji podal v Mes Idées Politiques. Maurrasovi se postupně podařilo, aby jej francouzská politická scéna brala vážně nejen jako literáta a intelektuála, ale také jako politika, který disponuje značným vlivem na masy. AF na sebe začala výrazně upozorňovat v době, kdy (poté co byl přijat zákon o odluce církve a státu) v celé Francii probíhaly soupisy majetku katolické církve. Pak se jí roku 1908 podařilo vydávat deník – Journal d‘Action francaise. Toto médium jí získalo přístup mezi masy. Prokatolické kampaně ji zajišťovaly podporu nejvyššího francouzského kléru (do roku 1926 měl Maurras na své straně katolické biskupy ve Francii). AF rovněž zřizovala instituce, jež měly symbolizovat alternativu republikánských institucí, např. Institut d‘Action française byl jakýmsi protipólem republikánské university. První dvě desetiletí 20. století jsou tedy obdobím vzestupu AF ve Francii, ale nejen tam. Vliv AF se v této době začne výrazně projevovat v cizině. Ve třetím desetiletí 20. století se od AF oddělil Valois a založil první fašistické hnutí ve Francii. Překročil tak pomyslnou hranici mezi tradiční pravicí a vstoupil na půdu fašismu. K tomuto kroku jej vedla inspirace Mussolinim a zklamání z Maurrase. Když roku 1927 vydá knihu Le Fascisme, chápe zde fašismus jako „un mouvement européen, qui tend à la création de l‘Etat moderne“13 – podobně jako jeho jiní krajani-fašisté chápe fašismus jako „evropský“ a „moderní“ fenomén. Nechápe jej kulturnětradicionalisticky, je pro něho moderní státní formou, která bude v krátké době ustavena na celém světě a jejíž intelektuální základy položil již Georges Sorel. Fašismus je mu universálním, evropským a moderním spojením nacionalismu se socialismem, hnutím překonávajícím schéma pravice-levice: „le fascisme prend pied à la fois à gauche et à droite, car il est à la fois un acte d‘autorité et une organisation de la liberté“14. Od kontrarevolučního či krajně-pravicového chápání fašismu se distancuje: „il y a beaucoup de préjugés sur le fascisme. Et beaucoup de Francais (…) croient que ce n‘est rien d‘autre qu‘une défense de l‘ordre le communisme (…) ils tiennent le fascisme pour un mouvement d‘extrême droite, pour une réaction contre les idées issues de 1789, pour une des formes de la contre-révolution“15. Fašismus je mu naopak završením politiky roku 1789, která prozatím své dovršení nenalezla, je překonáním konfliktu vzešlého z Revoluce. Francie se od roku 1789 marně snažila dát sobě sama správnou státní formu – fašismus je realizací těchto snah. Valois se tu o Maurrasovi vůbec nezmiňuje. Naopak kontrarevoluci a monarchii jednoznačně odmítá, je zřejmé, že se jeho myšlení ubírá 12

Georges Valois zdůrazňoval francouzský původ fašismu a Barrès zde hrál klíčovou úlohu: dle Valoisova názoru dospěl ke spojení nacionalismu se socialismem již dlouho před Mussolinim ve své knize Scènes et Doctrines. Podle Valoise byl prvním evropským fašistickým listem Barrèsův list La Cocarde. Georges Valois: Le Fascisme, Paris 1927, p. 6. 13 Překlad: „evropské hnutí směřující k vytvoření moderního státu“, tamtéž, p. 5. 14 Překlad: „fašismus je rozkročen mezi levicí a pravicí, protože je jak autoritativním aktem, tak organizací svobody“. G. Valois: Le Fascisme, Paris 1927, p. 35. 15 „O fašismu existuje mnoho předsudků. A mnoho Francouzů (…) věří, že nejde o nic jiného než o obranu řádu před komunismem (…) fašismus mají za hnutí krajní pravice, za reakci proti idejím vzešlým z roku 1789, za jednu z forem kontrarevoluce“ Georges Valois: Le Fascisme, Paris 1927, p. 35.

92

zcela jiným směrem. Není tradicionalista. Naopak, jako fašista je tvůrcem moderních dějin a přitom integrálním nacionalistou. Valois ovšem nebyl prvním rádoby francouzským Mussolinim, který odkazoval na Barrèse coby svého předchůdce – objevili se další jako Taittinger, Renaud, La Rocque či Doriot. I oni byli integrálními nacionalisty – podobně jako Maurras. Všichni tito Mussoliniho imitátoři odkazovali na Barrèse, ale jeho politické myšlení se ve skutečnosti s pozdějším fašismem v mnoha ohledech neslučovalo. Fašismus se stal ve Francii velmi rozmanitým fenoménem – jeho různost je stále patrná právě v otázce tradicionalismu a radikalismu. Právě ti z francouzských fašistů, které lze označit za radikální (např. Pierre Drieu La Rochelle), mají k Barrèsovi nejdále. Barrèsovo uctívání starého a tradičního (la terre et les morts), jeho úcta k buržoazní kultuře, filosofický determinismus, glorifikace Francouzů coby nadřazeného národa a jeho případné akceptování parlamentarismu je v přímém rozporu s mnohými již zmíněnými fašistickými vůdci (byť i oni se k němu odkazovali). Drieu La Rochelle, romanopisec, autor, který měl za sebou zkušenosti ze surrealistického hnutí, byl z francouzských fašistů nejméně kulturnětradicionalistickým (což by zcela kontrastovalo i se zmiňovanými portugalskými integralisty či nacionálními syndikalisty, kteří nikdy kulturní tradicionalismus neopustili). V tomto smyslu byl mnohem radikálnější než většina řadových fašistů či vůdců. Byť proněmecky orientován, postrádal – pro německé fašisty typickou – glorifikaci mystické duše Volku, silný rasismus či antisemitismus. Rovněž Führerprinzip v něm žádný zájem nevyvolával. V tomto ohledu byl paradoxně Hitlerovi blíž Barrès než Drieu la Rochelle16. AF jsme v našich posledních úvahách museli opustit. Je zřejmé, že AF patřilo více 19. století a kontrarevoluci. Nepochybně to byl i důvod, proč Barrès Maurrasův podnik považoval – už od počátku – za naivní anachronismus. Podobného dojmu postupně nabyl asi i Valois. Ten sám se však přes své moderní koncepce na francouzské scéně příliš dlouho neudržel – jeho hnutí Faisceau svého vrcholu dosáhlo roku 1926, brzy ztratilo svůj appeal a Valois už se na přední místa politických hnutí ve Francii nedostal. Maurrasova AF naproti tomu do Vichy vstupovala s nadějí, že právě ona bude doktrinálním vůdcem nového režimu – jak víme, právě to se nestalo a režim Vichy zůstal rozdělen na radikální Paříž (kde probíhaly konflikty mezi řadou radikálů jako byl Doriot a Déat) a pétainovské Vichy, které mělo podporu Maurrasova Lyonu (kde sídlila AF) a jemuž patřily i sympatie salazarovského Portugalska. AF nikdy nedokázala ovládnout či sjednotit francouzskou pravici své doby, a to ani v době, kdy byl její vliv nejsilnější. Dokázala však účinně působit navenek a právě do ciziny napřeme svůj pohled teď i my, protože upozorňovali-li jsme na zvýšenou výměnu mezi zeměmi latinské Evropy, pak to platí i v případě přelomu 19. a 20. století. Tehdy bylo totiž „ideologické pole“ v Evropě mimořádně žhavé a Paříž byla jeho centrem.

16

Robert Soucy: Fascism in France; The Case of Maurice Barrès. University of California Press 1972, p. 20-21.

93

Portugalsko V Portugalsku, spolu s proklamací republiky a odjezdem krále do Anglie, tradiční pravice zanikla (zanikly monarchistické strany) – založení Integralismo Lusitano (IL) v roce 1914 znamenalo její obnovení a postupné sílení. Jak uvidíme, dělo se tak ne bez vlivů francouzských. Když se do Paříže v roce 1911 vydávali dva portugalští studenti Hipólito Raposo a Alberto de Monsaraz, odjížděli ze své otčiny krátce po vyhlášení republiky. Hipólito Raposo o své cestě později podal svědectví v knize Os Dois Nacionalismos17, kde nás zpravuje o zvláštním kontrastu mezi nadšením portugalských republikánů v Lisabonu a francouzských studentů v pařížské Quartier Latin: „Um rapaz encotrei lá, que, julgando-me um republicano obtuso e teimoso, passou a tentar dissuadir-me e a fazer sôbre a nossa petite République as mais trágicas e oportunas previsões que, infelizmente, ainda seriam em muito excedidas. Esse estudante francês, filho e neto de bonapartistas, chamava parvenu a Napoleão e revoltava-se contra a mentira democrática que igualava o seu voto de pessoa honrada e consciente, ao de ce voyou que passe (…) o meu companheiro de Paris causava-me surpresa, pois eu ignorava então o fervor da juventude da França pela Realeza, mas não me deslumbrava com novidades (…) bem conhecíamos o juizo de Taine sôbre a Revolução Francesa, o pensamento político de Balzac e de Renan, para que déssemos crédito à grande mentira política que se intentava impôr a Portugal“18. Oba studenti byli součástí vlny monarchistů, kteří se účastnili vojenských incursões z území španělské Galicie do severního Portugalska, kde chtěli restaurovat monarchii. Šlo o dva nájezdy – první v roce 1911, druhý v roce 1912 – které zahájily celou řadu monarchistických pokusů o převrat vyplňujících portugalské dějiny v období 1910-1926. Oba vedl Henrique Mitchell Paiva de Couceiro, tentýž, který se v roce 1919 ocitl nakrátko v čele Monarquia do Norte. Vlna monarchistických exulantů ve věku 17-22 let se v letech 1911-1912 rozlila převážně po francouzském severu. Podobně jako kdysi členové AF i oni byli konvertity. Na straně monarchie se ocitli v důsledku razantní, a pro mnohé nepřiměřené, antiklerikální politiky republikánské vlády. Ještě před rokem 1910 byli mnozí z nich horlivými republikány, nyní, poté co konspirovali s Paiva Couceirou, se museli uchýlit do exilu. V belgickém exilu roku 1913 začal vycházet list A Alma Portuguesa. V něm Luís de Almeida Braga (vůdčí postava listu) poprvé použil výrazu, který se stal názvem celé organizace: „Integralismo Lusitano“. Společně s ním zde působili Francisco Rolão Preto, pozdější předák IL a od roku 1932 také vůdce Movimento Nacio17

Hipólito Rapovo: Dois Nacionalismos, l‘Action Française e o Integralismo Lusitano. Lisboa 1929, kniha je výstupem z konference konané v Liga Naval v Lisabonu 23. 3. 1925. 18 „Potkal jsem tam jednoho chlapce, který mne považoval za tupého a umíněného republikána a snažil se mne odradit a pustil se do tragických a příhodných předpovědí naší malé republiky, které – naneštěstí – byly hodně přehnané. Tento francouzský student, syn a vnuk bonapartistů Napoleona označoval za parvenu a vystupoval proti demokratické prolhanosti, která dělá rovnítko mezi hlasem počestného a uvědomělého člověka s rošťákem, který jde kolem (…) můj pařížský přítel mne překvapil protože jsem tehdy neznal zanícení francouzské mládeže pro královský úřad, ale neoslnil mne novinkami (…) dobře jsme znali Tainův názor na Francouzskou revoluci, politické myšlení Balzacovo a Renanovo, abychom věřili velké politické lži, která se měla prosadit v Portugalsku“. Tamtéž, str. 31-32.

94

nal-Sindicalista (někdy přezdívaný jako portugalský Valois) a šéfredaktor Gusmão de Araújo. List vycházející v belgickém Gentu měl efemérní existenci – celkem vyšla jen dvě čísla (květen a září 1913). Periodikum nebylo svým zaměřením primárně politické, ve svém podtitulu mělo „revista de filosofia, literatura e arte, sociologia, educação, instrução e actualidades“. Tito první integralisté se soustředili kolem otázek kulturních a doktrinářských a jak později celou věc komentoval Leão Ramos de Ascenção: „o que os ligava eram afinidades literárias e estéticas, era uma preocupação cultural, era a superioridade de inteligência que os levava a afastar-se desdenhosamente das truculências demagógicas e das paixões políticas da academia então“19. Nebyl to jediný list tohoto typu – ve stejné době se v Paříži objevilo periodikum s názvem Os Meus Cadernos20, jehož autorem byl Mariotte (pseudonym portugalského exulanta, kněze Amadea de Vasconcelos) a jeho obdobou byly od roku 1914 v Lisabonu vydávané pamflety Aqui d‘El Rei Joãa do Amaral21. Druhé středisko ve stejné době vzniklo v portugalské Coimbře (António Sardinha, José Pequito Rebelo, António de Monsaraz, Hipólito Raposo) a v roce 1914 se oba původní proudy monarchistických intelektuálů spojily a daly vzniknout listu A Nação Portuguesa. Podobně jako AF ani IL není možné v prvních letech její existence považovat za nějakou politicky angažovanou organizaci či hnutí – zabývala se čistě teoretickými a doktrinálními otázkami. António Costa Pinto píše: „svou kampaň začali výlučně na poli kultury, na kteréžto půdě se nacházeli tři první roky své existence“22. Toto čistě doktrinální období trvalo jen do roku 1917, kdy byla kontinuita I. republiky přerušena diktaturou Sidónia Paise. Ve skutečnosti však vstup integralistů k politické činnosti neměl žádnou jasně viditelnou hranici – šlo o postupný přechod, který vyvolala otázka vstupu Portugalska do Grande Guerra. IL tehdy (1916) vydala Manifest, v němž vyjádřila vlastní postoje: integralisté se stavěli po bok Centrálním mocnostem23. Portugalsko nebylo rozděleno o nic méně než Francie. Ve Francii však na pravici neexistovala nikdy úplná jednota: Maurras byl sice autoritou, ale v okamžiku, kdy mělo jít o převrat se vždy uchyloval k teoriím a doktrínám. Proto mohl později 19

Překlad: „to co nás pojilo byla příbuzenství literární a estetická, byl to kulturní zájem, nadhled našeho vzdělání, kterým jsme se pohrdlivě vzdalovali demagogickým sveřepostem a politickým vášním tehdejší akademie“, Leão Ramos Ascensão: O Integralismo Lusitano. Lisboa, Ed.Gama, 1943, str. 22-23. 20 Existence tohoto listu byla poněkud delší: 1913-16, Vasconcelos byl také exulantem, ale žil v Paříži a byl přímo v kontaktu s AF. On uvedl integralisty v kontakt s Maurrasem a AF. V některých bodech se od doktríny IL odlišoval, později se stal kritikem Sardinhova „nacionalismo ráçico“, jak jej Sardinha uvedl ve svém díle O Valor da Raça. Introdução a Uma Campanha Nacional, Lisboa 1915. 21 Podle některých byly pamflety Aqui d‘El Rei vůbec prvním dokumentem, v němž prosvítá esence integralistické doktríny jako systému. Byl to João do Amaral komu napsal 7. září 1914 Ramalho Ortigão „Carta de um velho a um novo“. Dopis vyšel v novinách A Restauração a je dodnes považován za požehnání a ochranu velkého literáta integralismu. 22 António Costa Pinto: Os Camisas Azuis; Ideologia, Elites e Movimentos Fascistas em Portugal, 19141945, Editorial Estampa, Lisboa 1994, p. 27-28. 23 Během roku 1915 se ti integralisté, kteří chtěli zvrátit probritskou zahraniční politiku vlády, účastnili dvou převratů: Mafra (srpen 1914), kde ztroskotali a pak Golpe das Espadas (1915), kde uspěli a do úřadu premiéra zasedl proněmecky orientovaný Pimenta de Astro. Takže integralisté začali vyjednávat s emisary Viléma II. (výměnou za neutralizaci Lisabonu ve válce mohli Němci pomoci s restaurací monarchie).

95

jeho žák a stoupenec Georges Valois (předtím, než jej opustil a založil vlastní, již fašistické, hnutí Faisceau) tvrdit, že „Maurras není šéf“. Maurras z nejasných důvodů očekával „spontánní přechod“ k monarchii – lid vycházející do ulic s voláním „vive le Roi !“. Ti, kteří se o převrat pokusili – tak jako Paul Dérouléde v roce 1899 – neuspěli a skončili v exilu. Je možné, že důvod bude i v tom, že Francie prošla mnoha režimy a že – jak tvrdil René Rémond – od Revoluce měla tři pravicové tradice; všechny si nárokovaly vliv a moc a měly problém spolupracovat. Během 19. století existovaly situace, které pravici přály, ale tato pluralita pravic byla důvodem rozmíšek a obtížných dohod. Když už se zdálo, že dojde k úspěchu – v roce 1873 – vše skončilo u l‘Affaire de Drapeau: pretendent, hrabě de Chambord odmítl červeno-bílo-modrou trikolóru republiky. Takový kompromis s republikou si jako Kapetovec nechtěl a nemohl dovolit (byl by to fakticky už druhý kompromis Bourbonů s republikou – tím prvním byla Charte constitutionnelle Ludvíka XVIII. z roku 1814). A pak se objevila l‘Action Française – konstrukce novodobých royalistů. Pro royalisty krve a rodu snad umělý a nepřirozený prostředek, ale přesto účinný a úspěšný. Jestliže Maurras jako blanc du Midi svůj legitimismus hledal, jestliže jemu se stal výsledkem intelektuálního úsilí, ostatní členové l‘Action française byli jednoznačnými konvertity – a všichni se pod jeho vlivem začali dovolávat autorit středověké Evropy: bourbonského krále a papeže. Návrat k věčné pravdě měl být návratem k velikosti Francie a současně záchranou staré Evropy. Maurras se stal novodobým křižákem, který si uvědomoval, že nelze bojovat zastaralými zbraněmi a raději volil sílu slova mluveného i psaného, vliv parlamentu i ulice. Chtě nechtě musel svůj původní elitismus opouštět, obracet se k masám a vstoupit do parlamentu. Paradoxem bylo to, že jestliže se ve své teoretické politické filosofii odmítal dovolávat metafyziky, v praktické politice se blížil básníkovi. V jistém ohledu je na místě srovnání s portugalským Sardinhou, který však o positivistický systém vůbec neusiloval. V Portugalsku byla situace jiná a přesto v něčem podobná. S republikou zde nebyly žádné zkušenosti, netrvala dlouho a už od počátku narážela na velké problémy. Společnost tu byla rozdělena již od samého začátku republiky a na pravici nebylo jiné než integralistické doktríny. Situace se začala vyhrocovat již v roce 1915, kdy president Manuel de Arriaga do čela vlády povolal generála Pimentu de Castro a režim se začal nápadně vychylovat z řečiště demokracie. Republika situaci dokázala vrátit do správných mezí, ale k dalšímu vyhrocení došlo, když se před Portugalskem objevila otázka vstupu do první světové války. Pozice IL se nyní začala stávat stále důležitější – nebyli totiž jedinými, kdo vstup do války odmítal, na podobné pozici setrvávali i konzervativní republikáni, jako např. União republicana Brita Camacho.

Komparace l’Action Française a Integralismo Lusitano Podobnost AF a IL spočívá v jejich přihlášení se k integrálnímu nacionalismu – cílem byla integrace národa, jeho jednota, překonání parcialismů. Integrální nacionalismus měl integrovat celou společnost – ta francouzská byla zřetelně rozdělena již od roku 1814; taková byla argumentace Maurrasova: dejme Francii jejího krále, její staré instituce a bude zase mocná, zdravá, silná a jednotná. Maurras byl pravicový politik, měl pravicový program, ale jako vyznavač integralismu (jednotného a silného národa Francouzů) usiloval o to, co stoupenci ideje třídního boje považovali za nesmysl: pře-

96

konání rozdílů mezi skupinami obyvatelstva. Na čas se mu podařilo spolupracovat se syndikáty a dělnictvem – to byl cíl jeho spolupráce s Georges Valoisem a Cercle Proudhon24. O národní jednotu usiloval i Barrès – jehož kult „la terre et les morts“ implikoval setrvání na vlastních tradicích, úctu k předkům a půdě a odmítání cizích vzorů. Podobně jako před ním Boulanger (i on měl na své straně pravici i levici). Cestou tohoto nacionalismu chtěla pravice společnost integrovat, zatímco komunisté, marxisté aj. byli zastánci nevyhnutelného, ba osudového střetu tříd a třídního boje, který kladli před národnost (před Barrèsovo la terre et les morts). Není pochyb, že byť se tento střet odehrával ve věku positivismu, kultu vědy či objektivního rozumu, dnes za oběma ideologiemi cítíme víru v metafyzický zákon dějin – pro jedny byl Bůh nacionalista, pro druhé socialista či proletář. Uniknout z tohoto schématismu patrně nešlo. Maurras argumentoval podobně jako integralisté takto: principem nacionalista, prostředky korporativista, cílem monarchista – pro něj tedy nacionalismus měl a dokonce přirozeně musel ústit jen a jen v monarchii. Portugalská společnost byla rovněž rozdělena, ale toto štěpení bylo mnohem jasnější a nebylo zatíženo tolika boji, tak velkými ideologickými tradicemi a zkušenostmi s republikanismem a revolucí z roku 1789 jako ve Francii. Maurras chtěl navázat na monarchii z let 1814-30, na poslední panovníky s titulem roi de France. Musel chtít smazat všechny ústupky, které monarchie udělala republice – především Charte Constitutionnelle Ludvíka XVIII. z roku 1814. Tam podle Maurrase leželo místo zajišťující národní integritu. Portugalští integralisté se podobně jako Maurras nehodlali zabývat kompromisy s republikou – i pro ně byl konstitucionalismus jen úvodem k republice – a proto odmítali veškerý konstitucionalismus domu Bragança, aby se vrátili v potomkům Miguela I. zvaného O Absoluto. Proto také po neúspěšných převratech (1919) došlo k tomu, že se vydělili z poslušnosti Manuela II. a oficiálně přešli k podpoře politických nároků D. Duarta Nuna de Bragança. V obou případech mohli jak AF tak IL počítat s výraznými spojenci – s armádou a klérem. Omezený prostor nám nedovoluje zacházet do detailů, ale IL měla nakonec ve své vlasti daleko větší vliv než AF ve Francii. Jednak se oficiálně dostala k moci v době diktatury Sidónia Paise a tam začal její vzestup – už zde, po tříleté existenci. Takový růst a vliv AF nikdy nezažila. Členové IL se stali autory diskurzu portugalských pravicových hnutí a lig v letech 1918-26. Byli to rovněž oni, kdo do Portugalska přinesl myšlení AF, a to se stalo jedním z piliřů myšlení vůdce Estado Novo Antónia Oliveiry de Salazara. 24

Maurrasovým cílem bylo posílit řady kritiků republiky na krajní levici a chtěl je povzbudit k tomu, aby se spojili s royalisty a krajní pravicí. Valois si zachoval své dřívější přátelství se syndikalistickými intelektuály jako byl Georges Sorel a jeho žák Edouard Berth a pokusil se je dostat do royalistického tábora zdůrazňováním jejich společného nepřítele – liberálního kapitalismu, buržoazního materialismu, parlamentní demokracie a morální korupce – a naopak vyzvedáváním mystiky, síly, násilí a národního šovinismu. Výsledkem byla vzdělávací skupina s názvem Cercle Proudhon (1911-1914), která se věnovala eliminaci třídního konfliktu a docílení národní solidarity a velikosti tím, že spojí dvě nejvýznamnější politická hnutí 19. století – nacionalismus a socialismus. Z hlediska politické organizace měla být Francie zcela reorganizována v korporativistickém duchu v rámci tradiční, dědičné a decentralizované monarchie. Cercle Proudhon se těšil jen omezenému úspěchu (Sorel se k tomuto kroužku ve skutečnosti nikdy zcela nepřipojil) a jeho činnost přerušila až válka.

97

Francouzské vlivy a Charles Maurras Když ve své práci Faschismus in Seiner Epoche Ernst Nolte vysvětluje genezi fašismu začíná u ideologie francouzské tradiční pravice. Nenechme se však mýlit slovem „tradiční“. Nezachází až k zastáncům práv domu Bourbonů, ani k domu potomků vévodů d‘Orléans, ba se nepozastaví ani u domu Bonapartova. Jeho pozornost spočine na Maurrasovi a jeho doktríně, o jejímž moderním (nikoli tradičním) původu nemůže být pochyb. Nemá je ani Nolte. Část kapitoly o Maurrasovi věnuje jeho myšlení, filosofii, doktríně. Výstižně je shrnuje slovy „nostalgie“ a „strach“. Mediterránní prostor, civilizace Řecka a Říma, byl kolébkou křesťanské Evropy a pro Maurrase to byla Francie, nejstarší dcera matky církve, která se již v raném středověku stala nejstarší dědičkou obou starých kultur i katolicismu. Maurrasovi, který měl nepochybně silné a ke Středozemí silně upnuté, historické cítění, byla tedy Francie bohyní, náboženskou kategorií, hodnotou, která nejenže mu spojovala Evropu současnosti s jejími kořeny, a tím ji dávala identitu, ale současně mu byla i zárukou velikosti, slávy i velké budoucnosti. Francie mu současně byla synonymem civilizace – právě kvůli oné roli dědičky Řecka a Říma. Maurras vypracoval filosofii dějin, která Francii dávala privilegovanou roli, mezi všemi národy světa i mezi latinskými národy. Tato role se však s příchodem reformace ocitla v ohrožení. Ve skutečnosti Maurras dějiny a svět rozdělil na ten civilizovaný a na ten, který se nachází buď kdesi na hranici civilizace, nebo přímo pod ní. V Evropě mu byl dědicem starověkých mediterránních kultur svět románské Evropy. Vše, co se nacházelo od Rýna na sever, už nazýval barbarstvím. Germánství mu bylo barbarstvím o to více, že s ním mediterránní kultury byly – často nepříjemně – konfrontovány. Anglie i v roce 1870 vzniknuvší Německo mu byly barbarskými zeměmi, národy a kulturami barbarskými už proto, že jejich anglikánství a protestantismus (což je pro Maurrase jen jiné slovo pro individualismus, rozkladný faktor kdysi křesťansky jednotné a silné Evropy) daly příklad vzpoury vůči autoritě starého Maurrasova světa – vůči papežskému primátu a autoritě. Přes veškeré sympatie k ostatním mediterránním národům nebyl Maurras internacionalista, přinejmenším ne pokud jde o teorii a doktrínu. Podobně jako jeho maître Barrès, jehož integrální nacionalismus si osvojil, byl i Maurras zapřísáhlým nepřítelem jakékoli podoby kosmopolitismu – tento rys moderního světa mu byl jedním z příspěvků úpadku „civilizace“25. V Maurrasově díle a životě lze sledovat určitý rozpor – na jedné straně jej jeho historizující a kontrarevoluční argumentace (odkazování na mediterránní civilizaci coby fundamentu civilizace vůbec a pak i faktický příklon této části Evropy k pravicovým režimům v první polovině 20. století) vedla k jistým sympatiím k zemím latinské Evropy, což dokazuje i bohatá recepce jeho myšlení v těchto zemích, na straně druhé mu téměř religiózní pojímání Francie a frankofilní elitismus bránily v programové spolupráci se spřízněnými proudy v cizině. Postupný vliv vlastních idejí v Itálii, Portugalsku, Španělsku či Rumunsku sice uspokojovaly jeho ambice, neznamenalo to však, že by se AF cílevědomě chtěla chopit role vůdce tradiční pravice v latinské Evropě. Když IL po 1. světové válce 25

Tato teze je v jeho díle zřejmá už poměrně záhy, přibližně od doby, kdy se jako dopisovatel listu Gazette de France účastnil prvních novodobých Olympijských her v Athénách.

98

Maurrasovi navrhla projekt uspořádání mezinárodního kongresu příbuzných organizací o vytvoření mezinárodní latinské organizace proti „demokratické tyranii“ a svobodnému zednářství, narazila na Maurrasovu nevoli. V praktické politice však bude Maurras tyto dogmatické postoje opouštět. I když se nikdy neocitne v čele žádné nadnárodní organizace, celoživotně bude udržovat těsné vazby se svými zahraničními sympatizanty, z nichž mnozí budou právě Portugalci. O určujícím vlivu Paříže na ideologické dění v Evropě na přelomu 19. a 20. století již byla řeč. Právě Paříž prvního desetiletí 20. století představovala ideologické centrum pozdějšího tažení meziválečné radikální pravice – zde se soustředil veškerý myšlenkový kvas doby, kterou můžeme v moderních dějinách evropského myšlení považovat za nejplodnější: doby, která začala přibližně smrtí Darwinovou a Marxovou a skončila 1. světovou válkou. Na rozdíl od jiných zemí, se zde pravicová hnutí drolila, dělila a nikdy se nedokázala stmelit pod vedením l‘homme national, jak o něm snil Barrès či Maurras. Jak víme, ani období Vichy k takovému stavu nedospělo. Přesto plodnost a kvas na poli pravice byl mimořádný, nešlo ale jen o politické doktríny, ideologie a politické strategie. Myšlenková plodnost byla universální a týkala se bez nadsázky všech oborů. Specifikum tohoto fenoménu však není dáno jen kvalitou vědecké, literární nebo umělecké produkce, ale také její růzností, kontrasty a kontradikcemi. Během těchto let není jediného nového myšlenkového systému, který by v krátké době nevyvolal zrod systému-antiteze. Toto všechno přispívalo k intensivnější výměně mezi intelektuály v latinské Evropě. Francouzská (ale nejen francouzská) mládež narozená v 90. letech 19. století vyrůstala v této atmosféře a v předvečer 1. světové války měla své intelektuální autority v Barrèsovi, Bergsonovi či Maurrasovi. Anketa Agathonu z roku 1912 prestiž těchto myslitelů (zejména mezi pařížskou mládeží) dokazovala, ale zmínění myslitelé se těšili prestiži i v cizině. Portugalští exulanti se v kruzích Quartier Latin v letech 19111914 pohybovali a jejich francouzská (Os Meus Cadernos, A Alma Portuguesa) i domácí (A Nação Portuguesa, A Monarquia) produkce čerpala právě odtud. Už před příjezdem do Francie byli dostatečně obeznámeni s dílem Le Bona či Barrèse a dalších nacionalistických autorů26. Podobně jako kontrarevoluční tradice francouzská a Maurras si rovněž portugalští integralisté (tradicionální nacionalisté) libovali v interpretaci dějin, která vycházela z pocitu nostalgie a svůj pohled soustředila do dob středověkého Portugalska, jež pro ně představovalo dokonalý vzor. Byl to rurální, autonomistický a artesanální medievalismus, jehož úpadek spatřovali v renesančním blouznění a zámořských objevech, které nakonec Portugalsko uvrhly do dekadence. Dle jejich výkladu byly portugalské dějiny až do 19. století bojištěm mezi zdravým regionalismem a vlivem ciziny. Samotný luteránský a germánský absolutismus již s sebou přinesl liberální revoluci a pochodeň tradice zůstala v rukou D. Miguela, legitimistického krále, který prohrál v občanské válce s liberály (Évora Monte, 1834). Jestliže otevřená dekadence Francie pro Maurrase začala s Francouzskou revolucí (1789), popravou krále (1793), La Charte constitutionnelle (1814) či Révolution

26

António Costa Pinto: Os Camisas Azuis; Ideologia, Elites e Movimentos Fascistas em Portugal, 19141945. Editorial Estampa, Lisboa 1994, p. 26.

99

de Juillet (1830)27, u Sardinhy a jeho kolegů patří mezi tyto spouštěcí události první Zářijová ústava (1822), která zemi dala konstitucionalismus, porážka legitimistického pretendenta D. Miguela (Évora Monte, 1834), O Ultimato (1890) a konečně Proclamação da República (1910). Podobnost s Maurrasem tu je evidentní – podobně jako u něj a celé AF i zde se setkáváme s apokalyptickou vizí dějin. A podobně jako Maurras se integralisté v prvních letech své existence věnovali primárně umělecké, filosofické či teoretické tvorbě. Byli patrně vůbec prvními, kdo Maurrase Portugalcům představil a záhy měla jeho díla v Portugalsku podobný osud jako například v Rumunsku – aniž by bylo třeba je překládat ocitala se v knihovnách intelektuálních autorit země; ocitla se tak hned vedle jiných autorit latinských tradicionalistů – papežských encyklik28.

Možnosti a limity Sidónia Paise v Portugalsku S příchodem Sidónia Paise roku 1917 se IL ocitla přímo ve středu událostí a nebudeme přehánět, když konstatujeme, že se integralisté stali autory státní ideologie. Paisův režim tak znamenal proměnu IL z doktrinální organizace v politické hnutí. Sidónio Pais se sice hlásil k republice, přesto však svůj režim nazval República Nova a odmítal se považovat za pokračovatele staršího republikánského režimu. Pais sehrál roli toho vůdce, po kterém se pravice již několik let marně sháněla, a kterého někteří chtěli vidět v generálu Pimenta de Castro. Paisovo charisma bylo vynikajícím projekčním plátnem pro dlouho nenaplněná očekávání, ale ideologicky nebyl nijak vyhraněn. Prohlášení revolucionářů z prosince 1917, pronesená bezprostředně po převratu, chtěla svrhnout “demokratickou oligarchii” a “restaurovat spravedlnost a vládu zákona”,“zachovat pořádek, zajistit vládu zákona a požadovat úctu k životu a majetku”, “reintegrovat Novou republiku v její čistotě”. Byla to však jen hesla; nový vůdce postrádal koherentní doktrínu. Sidóniova prohlášení však nebyla integralistům vzdálená. Již ve svých prvních projevech, v nichž např. zcela v duchu integrálního nacionalismu přirovnával portugalský národ k rodině a vyzýval tak k překonání všech parcialit29, ukázal svou blízkost integralismu. Sidóniovy projevy v mnoha svých aspektech odrážely zájmy, jež byly rozvíjeny a diskutovány integralismem již od jeho založení v roce 1914. Reformy shora pod hlavičkou República Nova integralismu konvenovaly stejně jako ideologická nevyhraněnost vůdce, kterého příznačně označovali „Presidente-Rei“. V lednu 1918 Sidónio oficiálně přijal podporu monarchistů. Tehdy už mezi integralisty vládla shoda, že první fáze Sidóniova převratu je u konce a nyní je na čase režim institucionalizovat, čili jasně jej ideologicky zakotvit. Průnik jejich doktríny do Sidóniovy politiky neměl být ničím obtížným – vůdce sám doktrínu postrádal a do ledna 1918 pronesl řadu prohlášení, která byla pro IL důkazem, že má smysl jej pod27

Za „skrytou dekadenci“ můžeme u Maurrase považovat vše, co je spojeno s nástupem individualismu a odchýlení od středověkých politických a mravních autorit, papeže a císaře: reformaci především. Tyto hodnoty považuje za produkt méněcenných severských, germánských národů – Angličanů (anglikánská církev, odpad od papežské autority) a Němců (Lutherova reformace). 28 Viz interview s Rolãem Pretem v díle João Medina: Salazar e os fascistas. Lisboa 1978, p. 186. 29 Například během projevu ve Viana do Castelo 15. ledna 1918 Sidónio hovořil o potřebě „ukončit nenávist, která rozděluje portugalskou rodinu“.

100

porovat. Tvrzení, že Sidóniův režim postrádal vlastní koherentní ideologický program, a že byl nucen převzít mnoho návrhů navrhovaných integralisty, má bezpochyby jistou platnost. Nijak neudiví prohlášení Antónia Sardinhy ze 14. ledna 1918: „Sidónio Pais está fazendo no País, uma demonstração interessante de Integralismo“30. Podle Antónia Costa Pinto byla tato “zajímavá demonstrace” výsledkem Sidóniova “převzetí něčeho z jejich programových cílů do jeho ideje pro korporativistické zastoupení”, což byl důsledek – jak uvádí Telo – toho, že jeho režim postrádal jakýkoli vlastní ideologický program31. V každém případě existovalo dost důvodů, aby integralisté věřili, že se jim podaří Sidóniův režim obrátit směrem k monarchii. Nacionalismus a korporativismus byly v Sidóniově režimu naplněny – nyní zbývalo povolat do čela státu pretendenta a restaurovat monarchii. Dodnes se neví, nakolik byl Sidónio Pais republikánem a nakolik jeho režim mohl představovat úvod k restauraci32. V každém případě v prosinci 1918 podlehl atentátu a integralistické plány musely být odloženy. Následující pokusy o převrat byly neúspěšné a nespokojenost IL se spoluprací D. Manuela II. na vojenských akcích vedla k tomu, že mu vypověděla poslušnost a v roce 1922 došlo k sepsání Pacto de Paris, v němž byl jako pretendent uznán potomek legitimistické antikonstitucionalistické linie D. Duarte Nuno de Bragança. Další vývoj byl poznamenán dogmatismem a elitismem IL, což omezovalo její koaliční potenciál. Stará republika byla obnovena a IL se stále více izolovala a nekompromisně trvala na své doktríně. Lze říci, že se tak vymezovala vůči všemu a všem jak na levici a pravici, tak na oficiální i neoficiální scéně. Nakonec se roku 1922 IL vrátila k doktrinální činnosti a listu A Nação Portuguesa. Sílu a vliv IL tehdy oslabila i smrt jejího doktrináře Antónia Sardinhy v roce 1925. IL se pak sice už k politické činnosti ve stejné intensitě nevrátila, ale posloužila jako doktrinální matrix portugalské pravice – ať už té tradiční nebo radikalizující.

Salazarovy ideové zdroje Zmínili jsme některé čelní představitele mladé krajní pravice v Portugalsku. Francisco Rolão Preto je někdy označován jako Valois português. Je to označení oprávněné. Se svým francouzským souputníkem Georgesem Valoisem sdílel mnoho společného: Preto spolupracoval, coby s ideologickou matrix dobové nové pravice, s IL (podobně jako Valois ve Francii s AF). Byl dokonce jedním ze zakládajících členů IL a členem jejího vedení. Nakonec se jí vzdálil a přiklonil se k tomu, čemu se později začalo říkat fašismus či radikální pravice. Prozatím jen připomeneme, že v interview (1975) své Movimento Nacional Sindicalista (N/S) odmítl označovat za fašistické o označoval je za prefašistické: „'fascista', nao …Pré-fascista. O movimento nacional-sindicalista cor30

Článek v integralistickém listu A Monarquia, viz T. Duarte: Sidónio Pais e o Seu Consulado, p. 287. Portugalský historik Telo ve svých dílech např. tvrdí, že Sidónio byl „pouhým“ učněm, když se dostal k vládě, a že zatímco svým přesvědčením byl republikánem a demokratem, okolnostmi byl nucen akceptovat monarchistickou podporu a opustit své vlastní představy. Sidónio Pais, jak je Telo přesvědčen, byl něčím více než jen charismatickým pragmatikem, jehož režim se postupně přesouval od hledání podpory antidemokratických republikánů do režimu, jehož struktura byla odpovědí na sociální a politické potíže nezávislé na parlamentních a stranických systémech. Taková analýza nese více než jen podobnost Carrova (1996) popisu diktatury Primo de Rivery v letech 1923-1930 v sousedním Španělsku a zdá se, že odmítá myšlenku, že Sidónio byl portugalský Bonaparte. 32 Tomu věřili zejména monarchisté, ale podobná situace se měla později opakovat se Salazarem. 31

101

respondia de certo modo à ansiedade do social que havia na geracao nova (…) Essa organizacao nao era particularmente isto ou aquilo – isto ou aquilo 'fascista' -, porque o fascismo nessa altura nao tinha ainda influencia que veio a ter com a Itália fascista e a Alemanha triunfante“33. N/S vznikla roku 1932 a stala se hlavní představitelkou radikální pravice. Spolupracovala se svými kolegy ve Španělsku a Itálii, ale ve své vlasti větších zisků nedosáhla. Valois, který sdílel teoreticky stejná východiska jako Rolão Preto a podobně jako on byl inspirován Mussolinim, se k fašismu skutečně hlásil. Mussoliniho vliv byl ve Francii dostatečně silný na to, aby Maurrasovi odtáhl jeho mladší kolegy a Valois je tím nejznámějším a prvním případem34. Georges Valois stál na počátku celé řady lig, které již disponovaly všemi rysy charakteristickými pro fašistická hnutí, a Valois se k fašismu (ve smyslu Mussoliniho doktríny) přihlásil již názvem své ligy: Faisceau. Maurrasovi vyčetl absenci „vůdcovského principu“, který Mussolinimu nescházel, ale nebyl to jediný důvod – Valois ve skutečnosti opustil celý kontext Maurrasova myšlení a podobně jako Rolão Preto opustil integralistický diskurz. Na této podobnosti nic nemění ani skutečnost, že zatímco se Valois za fašistu považoval, Francisco Rolão Preto se chápal jen jako předvoj fašismu v Portugalsku35. Rozdíl IL a N/S vlastně vystihl i Salazar, byť nebyl integralistou a integralisty svým režimem zklamal a zneužil. Salazar nebyl jen autorem a hlavou Estado Novo, ale i teoretikem a intelektuálem, který své postoje teoreticky zdůvodňoval – v tom se ostatně podobal Maurrasovi, a díky tomu mohla spolupráce AF s portugalskou pravicí pokračovat i poté, co IL zanikla. Jeho myšlení mělo ve skutečnosti mnohem blíže integralismu než nacionálnímu sindikalismu Rolãa Preta. Ve skutečnosti je tomu tak, že tato Salazarova blízkost integralismu stála v pozadí stížností Rolãa Preta, coby disidenta salazarismu, na vůdce Estado Novo – jaká podobnost s Valoisem v jeho argumentaci vůči Maurrasovi (!!!), že Salazar nebyl vůdcem à maneira europeia čili um leader cesarista, tedy mussoliniovským typem vůdce. Není to jen tato výtka, která nás vede k názoru, že z matrix IL se v Portugalsku postupně vydělily dvě pravice. Tou první byli integralisté (ať už do Salazarova União Nacional vstoupili či nevstoupili a bez ohledu na to jakými motivy byli vedeni) – stoupenci tradiční pravice a tu druhou (vedle Rolãa Preta to byl i Alberto de Monsaraz) formovali ti, kteří chtěli následovat Mussoliniho příkladu (nacionálního syndikalismu). Také tuto pravici chtěl Salazar zařadit do svých struktur, ale podobně jako u některých z integralistů se mu to zcela nepodařilo. Salazar se podle všeho více blížil pravici tradiční36. Nic na tom neměnily ani ty z charakteristik, které jej přibližují k označení „fašista“. Příklon k tradiční pravici naznačovalo i jeho vystupování, chování a životní styl. Těmito projevy se blížil mnohem více Maurrasovi než Frankovi nebo Mussolinimu. Salazar se neobklopoval luxusem ani pompou, nenosil uniformy, obvykle nebyl obklopen paramilitaristickými jednot33

João Medina: Salazar e os Fascistas. Livraria Bertrand, Lisboa 1978, p. 157. Valois čerpal především z učení svých starších krajanů jako byl Georges Sorel či Pierre-Joseph Proudhon, proto bychom dali přednost nepovažovat Valoisovo Faisceau za neautentický import. 35 João Medina: Salazar e os Fascistas, Livraria Bertrand, Lisboa 1978, p. 157. 36 Jednak se jednalo o Integralismo Lusitano, dále o monarchistickou organizaci Acção Realista Portuguesa, nebo Cruzada Nuno Álvares Pereira aj. 34

102

kami, byl tichý, skromný a dle všeho i misantrop. U Salazara ani u Maurrase nenajdeme ideologii síly, filosofii l‘action pour l‘action. Není jim vlastní jakákoli pompéznost, zatímco Mussolini a Franco byli caudillové a jejich režim i život to odrážel. Již v roce 1932 – v roce vzniku N/S, která v Mussolinim viděla vzor – se Salazar vůči ducemu kriticky vymezoval. Označoval jej za „pohanského césara“, za potomka italských „condottieri“, vůdce se „socialistickým, ba komunistickým vzděláním“ – charakteristiky, které mohou vyplývat z italských specifik, ale nejsou slučitelné s vlastnostmi „o povo português“. Tento názor Salazar nikdy neopustil – jeho názor na fašismus, tento „césaristický“ režim, je důležitý protože nám umožňuje Salazara a salazarismus lépe pochopit jako tradicionalistický a bližší kontrarevoluční filosofii. Fašismus jako pokřivený pseudo-socialismus nenahlížel jen Salazar, ale také tradicionalističtí monarchisté z IL a podobně i Maurras. Předáci francouzského fašismu jako byl Marcel Déat, Jacques Doriot nebo Pierre Drieu La Rochelle nikdy řadami AF neprošli a není tajemstvím, že Maurras u nich ani během Vichy podporu nenašel a snad ji ani nehledal. Jestliže v Portugalsku se na oné pohyblivé hranici mezi tradiční a radikální pravicí pohyboval Francisco Rolão Preto, pak ve Francii na ní stál Georges Valois – oba přinejmenším v tom smyslu, že nabídli radikálně pravicovou ideologii, jejímž základem byla ideologie integrálního nacionalismu. Valois byl pokračovatelem Proudhonovým a Sorelovým. Navzdory italským inspiracím tak zůstal ve francouzské myšlenkové škole. Jak vidíme, Valois čerpal z levicového myšlení 19. století – kořeny francouzského fašismu tedy leží i nalevo a nezůstávají omezeny na pravici. Rolão Preto tyto zdroje přejal (Valois, Sorel, Proudhon).

Francisco Rolão Preto a radikální pravice Integralismo Lusitano bylo a bývá spojováno především s Francií a l‘Action Francaise. Je tomu tak proto, že dodnes existuje rozsáhlá ideologická kontrarevoluční, a to jak portugalská tak francouzská literatura, která upevňovala vzájemné spojení a spolupráci, jejíž vrchol zaznamenáváme v letech l‘Etat français (1940-1944). Ideologii AF do Portugalska dostali právě exulanti z budoucího IL, ale také Aires de Ornelas, autor knihy As Doutrinas Políticas de Charles Maurras37. Vzájemná výměna trvala až do Salazarovy smrti, protože smrt francouzského maître kontinuitu myšlení AF nijak neohrozila. Tímto okamžikem se francouzským royalistům v Portugalsku dostalo rozsáhlé recepce, a tak se s jejich myšlením mohl seznámit i Salazar. Úzkému ideologickému spojení po zániku IL prospěla skutečnost, že Salazar nebyl tak jako Franco voják a generál, ale katolický intelektuál a ideologii věnoval velkou pozornost. Jeho myšlení se ve Francii dostalo dostatečné pozornosti.

37

Aires de Ornelas (Funchal 1885 – Lisabon 1930) byl důstojník a poradce, který pracoval ve službách D. Miguela II. (např.působil jako jeho zástupce u Charlese Maurrase v Paříži). Toto drobné dílo napsal částečně v Paříži, obsahuje Maurrasův životopis a také interview Airese de Ornelas s Joaquimem Leitão v němž Aires říká: „Portugal é um organismo social muito doente, atacado pelo vírus rábico da revolução; é francês o anti-rábico? Que importa. Venha o soro.“ Překlad: „Portugalsko je velmi nemocný organismus napadený agresivním virem revoluce; jest francouzské antidotum? Co na tom záleží, ať už tu máme sérum.“ (p. 67). Kniha vyšla již v roce 1914.

103

Není bez zajímavosti, že vůdčí ideolog IL António Sardinha, který ke škodě hnutí i doktríny předčasně zemřel již roku 1925, se nijak výrazně na Francii neorientoval. Snad mohlo jistou roli sehrát i to, že narozdíl od svých kolegů nestrávil řadu let ve francouzském exilu. Patřil k té části integralistů, kteří po roce 1910 zůstali ve vlasti a v roce 1914 se spojili s nově příchozími exulanty. Podobně jako oni byl ještě na počátku roku 1910 stoupencem republiky. Velmi rychle však konvertoval k monarchismu a přesvědčení, že v hledání správné cesty by měl být v Portugalsku učiněn krok zpět. Francisco Rolão Preto představoval výjimku mezi integralisty – byl vychýlen už od počátku směrem k radikální pravici a právě proto, že ve Francii zůstal déle (vrátil se těsně před převratem Sidónia Paise roku 1917), nesetkal se tam jen s maurrasiánskou filosofií. Na rozdíl od jiných – jednoznačně kontrarevolučně a legitimisticky orientovaných – členů IL mu nebyly vlastní historizující exkurze a výklady. Naopak usiloval o „organický nacionalismus“. Ten měl být dle Rolãa Preta základní sociální doktrínou, která by dokázala řídit a vést „egoistický lidský instinkt“. Během let 1914 – 1932 v Pretově činnosti stále více převládala snaha odcizit portugalskou dělnickou třídu socialismu, anarcho-syndikalismu a o něco později i komunismu, „nacionalizovat“ ji prostřednictvím „organického syndikalismu“ tak, jak o to ve Francii usiloval Valois a jiní. Ještě před rokem 1920 jej vidíme vést syndikalistický sektor IL. Stále se soustřeďuje na „sociální otázku“. Tato orientace vedla Rolãa Preta k fašismu. Výjimečnou postavou byl i Sardinha. Zatímco Rolão Preto zrak upíral kupředu, do budoucnosti a vstupoval do politiky mas, byl Sardinha nostalgický elitář, katolický básník a ideolog. Oba tak byli předurčeni ke zcela jinému způsobu myšlení. Rolão Preto, byť člen IL, stále více inklinoval k radikální pravici a roku 1932 se stal hlavou N/S, zatímco Sardinha obhajoval monarchistické instituce. Také se mnohem méně upínal k Francii. Rolão Preto o něm v roce 1975 řekl: „Sardinha gostava menos da França e de Maurras do que de Espanha e dos seus valores. Ele foi o homem da Aliança Ibérica.“38 Rolão Preto jako jediný, kdo je zasvěcenějšími spojován – vedle Homem Cristo Filha39 – s radikální pravicí a fašismem Mussoliniho typu, byl ovšem s děním ve Španělsku také spojen. Jako ideolog se Rolão Preto učil ve Francii, ale později Maurrase odmítl a jeho N/S následovalo myšlení Sorelovo a Valoisovo, které dodnes nahlížíme jako ideologický základ francouzské radikální, fašistické pravice: „Os integralistas sim, eram discípulos de Maurras. Os nacionais-sindicalistas não: estávamos desligados da Action Française. Completamente diferente, a nossa posição: para nós, já não se punha o problema político. O problema social era o que nos interessava. G. Valois sim, esse interessava-nos – mas Valois desligara-se de Maurras, era um dissidente da Action Française. Maurras, sobretudo Maurras dos tempos da Ocupação nazista da França, já não era o nosso Maurras, mas sim o homem da Colaboração (…)40. Brzy se 38

„Sardinha měl rád Francii a Maurrase mnohem méně než Španělsko a jeho hodnoty. Byl člověkem Iberské aliance“. João Medina, p.189. 39 Homem Cristo Filho je označován jako první portugalský fašista, spolupracovník Sidónia Paise v Německu. Do portugalských dějin ale nijak výrazně nezasáhl. 40 Překlad: „ano, integralisté byli Maurrasovými žáky. Nacionální syndikalisté nikoli: oddělili jsme se od Action française. Naše pozice byla zcela odlišná: pro nás už nešlo o problém politický. To, co nás zajíma-

104

Maurras pro Rolãa Preta stal „um homem antiquado“, který „lê-se como se le Joseph de Maistre (…) como uma curiosidade“41. Nikdy pro něj nebyl revolucionářem a my si můžeme domyslet, že tu Rolão Preto vyjádřil názor, který byl vlastní i Valoisovi. Jak v roce 1975 Rolão Preto prohlásil, to, co je rozdělovalo byla otázka revoluce: zatímco on byl revolucionář, Maurras byl kontrarevolucionář. Preto se nikdy nedomníval, že by byl fašismus kontrarevolučním: „nunca pensei porque nunca apareceu com esse significado. Só depois se viu que ele podia de certo modo contribuir para a contrarevolução“42. Rolão Preto se hlásil především k Sorelovi, ten pro něj zůstal „grande mestre“, Marxovi a Proudhonovi a z Portugalců ke generaci 70. let (jako byli např. Oliveira Martins nebo Ramalho Ortigão)43. Rolão Preto se však neomezoval jen na inspirace domácí a francouzské. Společníky, k nimž se začal hlásit (1914), byli také Maurrasovi následovníci a italští nacionalisté jako byl Corradini a jeho „integralisté“. Až od roku 1921 Preto začal odkazovat na „fasci di combattimento“ založené dva roky předtím. Až do této doby se obracel na nacionalisty – vzhledem k jeho myšlenkovému vývoji to bylo vlastně přirozené. V okamžiku, kdy se již v Itálii fašismus prosadil, začal se Rolão Preto stále více k fašismu hlásit – fašismus dle jeho názoru jen potvrzoval dosavadní nacionalismus a byl jeho prodloužením: „Náš organický syndikalismus je ve své podstatě soudobou základnou syndikalistického myšlení Mussoliniho přátel.“44 Během roku 1922 publikoval několik článků, v nichž se k fašismu hlásil a kde legitimitu fašismu hájil. Už tehdy začal narážet na odpor ze strany tradiční pravice45. Movimento Nacional Sindicalista se později vymezovalo vůči IL slovy „fašizace integralismu“. Rolão Preto byl vůbec první fašista v rámci IL. Jeho vydělování začalo již ve 20. letech. Později se ocitl v čele N/S a tehdy již disponoval nejen rozsáhlým intelektuálním zázemím, ale své akce koordinoval se španělskými nacionálními syndikalisty a italskými fašisty. Zatímco integralismus reprezentoval reakci tradicionalistů na modernizaci a odpor k jakobínskému laicismu, nacionální syndikalismus se obracel k obraně národa. Historický nacionalismus byl základním aspektem ideologií všech verzí fašismu a v tomto případě jej N/S zdědila z IL – ten jí dal mobilizační charakter a orientaci směrem do budoucna a vzal jí naopak reakcionářskou a tradicionalistickou nostalgii. Jestliže IL představovala (jak to uznával Rolão Preto) segment lo, byl problém sociální. Ano, Georges Valois, ten nás zajímal – ale Valois se od Maurrase oddělil, byl disidentem z AF. Maurras, zejména Maurras z dob nacistické okupace Francie, již nebyl naším Maurrasem, ale kolaborantem“, interview s Rolão Pretem viz João Medina: Salazar e os Fascistas. Livraria Bertrand, Lisboa 1978, p.186. 41 Překlad: „čte se jako Joseph de Maistre (…) jako zajímavost“, tamtéž. 42 Překlad: „to jsem si nikdy nemyslel, protože se s tímto významem neobjevil . Až později se ukázalo, že by jaksi mohl přispět ke kontrarevoluci“. Tamtéž p.187. 43 V roce 1975, kdy bylo interview pořízeno byl F. Rolao Preto předsedou čerstvě založené monarchistické strany PPM (Partido Popular Monárquico) a nadále sám sebe považoval za revolucionáře. 44 Rolão Preto: „Crónica Social“, Nação Portuguesa. 2a série, no.1, Julho de 1922, p. 34. 45 V souvislosti s „excesy“ fašistů vyjádřil otec Santa Cruz pochybnosti konzervativních katolíků o původní povaze fašismu, a když se také vyznal z „pozdně středověkého syndikalismu a korporativního vzdělání“, opakoval své obavy, že tato „úderná skupina“ proti bolševismu má škodlivý „přehnaný, moderní a pohanský nacionalismus“. Znovu tvrdil také, že je „velkým omylem fašismu“ chtít „příležitostné procesy změnit na stálé prostředky akce a propagandy a tak udržovat Národ v tlaku násilí, které ho enormně poškozuje.“

105

elit, které porazily republiku, nyní – poté co rozložili liberalismus – bylo zapotřebí akce a mobilizace ke konsolidaci „nového řádu“. Vztah N/S k IL začal Rolão Preto detailněji vysvětlovat až ve svých analýzách z let 1933 a 1934, které vydával ve Španělsku (bez zásahu portugalské cenzury) v listu Acción Española, jehož původ nás snadno dovede k projektům Ramira de Maetzu, španělského přívržence Charlese Maurrase. Zde také Preto vyložil původ portugalského fašismu. Preto byl přesvědčen, že cyklus kontrarevolucí je u konce, a že v Portugalsku se kontrarevoluce s konečnou platností vyčerpala již roku 1918 – jak sám řekl, byl to „poslední autenticky kontrarevoluční pokus“. V poválečném světě, ve světě politiky mas, masových médií a revolucí již na restauraci monarchie nebylo místa a musela být odsouzena ke stejnému osudu jako kterákoli jiná kontrarevoluce: „být poražena“. IL byla elitářským hnutím a jako takové své možnosti vyčerpala. Na počátku 20. století byly kontakty mezi kulturními elitami Portugalska a Španělska mnohem užší než tomu bylo ve 2. polovině století a vliv AF byl pro obnovení iberských radikálních pravic v obou zemích určující, a to zejména pokud jde o pravici monarchické tradicionalistické matrice. Republikánská revoluce roku 1910 v Portugalsku vyvolala vznik IL (ať už máme na mysli doktrínu nebo organizaci) mnohem dříve, než se ve Španělsku objevil její španělský ekvivalent Acción Española (AE). Ale jejich doktríny si byly navzájem velmi podobné. AE vznikla roku 1931 následně po pádu diktatury Primo de Rivery a hned mohla počítat s okamžitou spoluprací vysokých exponentů IL. Zakladatel AE Ramiro de Maetzu zde začal vydávat články Antónia Sardinhy, Almeidy Bragy, Hipólita Raposa, Alberta de Monsaraz i Rolãa Preta. Osobní kontakty byly úzké a intelektuální debaty pravidelné. Pod společným vlivem AF, IL a AE představovaly monarchistickou, tradicionální a korporativní alternativu republikánského liberalismu, disponovaly sítí účinně pronikající do společenských elit země a měly značnou podporu z řad aristokracie. Obě organizace sice s jistým obdivem sledovaly moc fašistického státu v italské monarchii, ale na druhou stranu disponovaly silným prvkem reakce proti ekonomické, sociální a politické modernizaci svých zemí. Obě země sdílely zkušenosti s konzervativními diktaturami: Portugalsko zažilo diktaturu Sidónia Paise, Španělsko Primo de Rivery. Ty byly pro mnohé doktrináře z IL a AE modelem či předobrazem budoucího Portugalska a Španělska.

Polarizace Integralismo Lusitano Teze, kterou zastáváme je ta, že IL byla již od svého založení polarizována na pól kontrarevoluční a pól revoluční (radikálně-pravicový). To, co umožňovalo jejich spojení bylo nejen spojení s maurrasovskou zkušeností a filosofií, ale i nacionalismus. Jak napsal António Costa Pinto: „o nacionalismo de Preto, como o do Integralismo em geral, nunca se afastou da tradição latina, inicialmente de matriz francófona, elemento dominante na cultura das elites portuguesas.“46 Na obou vyhraněných pólech IL stáli António Sardinha a Rolão Preto a jejich vzdalování bylo zahájeno za prvé objevem 46

„Pretův nacionalismus, integralismus obecně, se nikdy nevzdálil latinské tradici, která byla zpočátku frankofonní tradice, jež představovala dominantní kulturu mezi portugalskými elitami“. António Costa Pinto: Os Camisas Azuis; Ideologia, Elites e Movimentos Fascistas em Portugal 1914-1945. Editorial Estampa, Lisboa 1994, p. 41.

106

Mussoliniho fašismu a za druhé Maurrasovým neúspěchem ve Francii (zejména po roce 1926). Polarizace nebyla nejprve příliš viditelná, ale rok 1926 a pak zejména nástup Salazarův a smrt Sardinhova vzájemné oddalování urychlily. Rolão Preto a Sardinha mohou být tedy chápáni jako dvě postavy-členové IL, jejichž myšlení se – byť jsa souputníky – obracelo jiným směrem. Na tyto otázky jsme již odpověděli v předcházející části. Sardinha, kontrarevoluční myslitel, člen vedení IL se lišil odmítáním francouzského vzoru a naopak se přidržoval iberských autorit. Salazar se ve svém myšlení přidržoval papežských encyklik, církve, později francouzských vzorů (AF). Rolão Preto byl ve své inspiraci především francouzský a až od 20. let zintenzivnil korespondenci s italskými fašisty, jako byli Enrico Corradini a Alfredo Rocca. V souvislosti s výše uvedeným se objevuje řada otázek. Je Sardinha doktrinářem kontrarevoluce a dědičné monarchie jako ve Francii Maurras? Je Rolão Preto prorokem a revolucionářem fašistického Portugalska? Je pak tedy Salazarův Estado Novo pevným kompromisním režimem (mezi republikou a monarchií) mezi různými pravicemi, něčím, co se v případě francouzském nikdy nepodařilo? Je zřejmé, že hranice mezi maurrasiánskou a mussoliniovskou pravicí ležely uvnitř IL samotné. Salazarův Estado Novo byl blízko, jak k integralistickým idejím, tak Maurrasovi a teprve od 30. let začal zavádět instituce typické pro italský fašismus (např. paramilitaristické organizace). Ačkoliv i Salazar oceňoval výdobytky Mussoliniho režimu, a byť i on (tak jako IL a N/S) svůj režim chápal jako obranu „tradição cultural latina“, Mussolini mu nebyl vzorem, ale „césarovským pohanem“. V tom byl blíže IL a naopak se vzdaloval Rolão Pretovi, který usiloval o mobilizaci mas.

Maurrasův vliv v Itálii a Španělsku Maurrasův neo-royalismus se formoval v prvních letech 20. století a ještě před 1. světovou válkou začal pronikat do některých evropských zemí. Do Portugalska již roku 1914, v době kdy se v této zemi začínala otevírat znepokojující otázka vstupu do tohoto konfliktu. Tyto ideje zde přitom setrvaly poměrně dlouho, a až do Salazarovy smrti byly součástí státní ideologie. V Itálii Maurras zaznamenal ohlas také před 1. světovou válkou – jednak v severní Itálii, kde v duchu maurrasismu vznikly Idea Nazionale a Il Regno, a pak zejména v jižní Itálii, kde byl v Neapoli založen list Il Mattino. V roce 1910 dále došlo ve Florencii k založení l‘Associatione Nazionalista Italiana. Idea Nazionale byl list a organizace založené roku 1911 a v čele tohoto orgánu stál Enrico Corradini, Luigi Federzoni, Francesco Coppola a R. Forges-Davanzati. Všechny tyto organizace sdílely s AF téměř všechny ideje – bojovaly proti parlamentarismu, demokracii, svobodnému zednářství, politickému frakcionářství a naopak vzývaly kult monarchie, církve, řádu a národních tradic. Chtěly zbavit Itálii zahraničních vlivů. Od roku 1914 začalo v Itálii docházet k podobnému procesu jako ve Francii – Corradini doufal ve spojení svých nacionalistů se syndikáty (ve Francii se Maurras takto spojoval s Berthem a Valoisem). Po 1. světové válce se ale spojili s Mussolinim a ten vlastně Maurrasův vliv v Itálii ukončil – jeho vzdělání i temperament nebyly Maurrasovi nijak příbuzné a jeho doktrinální revue Gerarchia (založena 1922) to jasně dávala

107

najevo. Podobně jako Maurras, Salazar, Sardinha či de Maetzu byl i Corradini svým myšlením pesimistický konzervativec nostalgicky se ohlížející do minulosti. Požadavek integrálního nacionalismu, jak jej Maurras zdůrazňoval už ve svých nejrannějších spisech, nalezl ohlas také ve Španělsku. Zde nalezl prostor v rámci hnutí Hispanismo, které je spojováno s dílem Defensa de la Hispanidad Ramira de Maetzu47, byť nemůže být redukováno jen na tuto jedinou postavu. Tento baskický intelektuál vyrůstal v mezinárodním prostředí a jeho myšlení bylo celoživotně ovlivňováno zahraničními vzory. Defensa de la Hispanidad bylo sice jeho pozdní dílo, ale i ono bylo dílem zahraniční inspirace a pokud lze hovořit o španělských vzorech, pak jen sekundárně. De Maetzu se tu naplno přihlásil ke katolicismu a monarchismu. Stejnojmenný list vycházel v letech 1931-1937 a byť de Maetzu nijak často jméno Maurras nezmiňoval (a když, tak aby upozornil na nesouhlas s ním), jeho list měl pověst šiřitele maurrasiánské ideologie – a sám de Maetzu byl např. v Mexiku znám jako „nuestro Maurrasito“. Jestliže v Itálii maurrasismus ztratil na síle a vlivu s příchodem Benita Mussoliniho, ve Španělsku se tak stalo po roce 1936, kdy se větší přízni začaly těšit „nativistické“ principy. Na druhou stranu AF poskytovala podporu Frankově vládě a podpora vedla i opačným směrem. Vzájemné vztahy pro nás dostatečně popsal první Frankův velvyslanec v Londýně ve svém dopise Léonu Daudetovi: „Nous autres Espagnols, nous a‘oublieront jamais ce que vous et les vôtres ont fait pour notre cause, qui est en même temps la cause du Christianisme et de la Civilisation. Vous avez été dans l‘Action Française le porte-voix de la vraie France, et heureusement, en Espagne, on a bien compris la différence entre la voix de la France et les actes de son Gouvernement.“48 Jestliže v Portugalsku vzešel vůdce radikální pravice Rolão Preto z tradiční pravice (IL), ve Španělsku tomu tak nebylo. Doktrinální autorita tradicionalistů Ramiro de Maetzu nebyl nijak spojen s radikálně pravicovým doktrinálním vůdcem Ramirem Ledesma Ramosem. Přesto tu ale existovala těsná spolupráce mezi portugalskými a španělskými nacionálními syndikalisty, i když na poli politických vztahů kontakty mezi zakladateli portugalské a španělské N/S byly zakryty otázkou Galicie (ze strany některých španělských fašistů) a obavou Portugalců z anexionistické „hispanizace“, nicméně ideologická a politická matrice obou se značně přibližovala. Portugalská mládež založila list Revolução a měla programově velmi blízko k La Conquista Del Estado Ledesmy Ramose. Přesto integralistické vzdělání většiny portu47

Ramiro de Maetzu (1874-1936) ve skutečnosti představuje jen jeden z proudů v rámci AE či hispanismu a je jedním z představitelů Generación 98. Narodil se baskickému otci a anglické matce v baskickém Vitórii. Působil v cizině (Paříž, Kuba) a po návratu se vrátil do Španělska a zde se věnoval žurnalistice (od roku 1898 se usadil a pracoval jako novinář v Madridu). V Madridu se připojil ke Generación 98. Od roku 1905 byl korespondentem v Londýně (působil zde ještě během 1.světové války) a zpět se vrátil roku 1919. Za diktatury Primo de Rivery byl jmenován velvyslancem v Argentině (1928). Jako adolescent sympatizoval s anarchisty, později se uchýlil ke katolicismu a monarchismu. Kniha Defensa de la Hispanidad (1934) je jeho poslední a v mnohém protiřečí jeho starším dílům. De Maetzovo rané myšlení bylo hodně ovlivněno anglickým myšlením a Nietzchem – z této doby pochází jeho práce Hacia otra España (1899). 48 „My ostatní Španělé nikdy nezapomeneme co jste Vy a vaši udělali pro naši věc, která je současně věcí křesťanství a civilizace. Vy v l‘Action Française jste hlasateli skutečné Francie a naštěstí ve Španělsku dobře chápeme rozdíl mezi hlasem Francie a jednáním Vaší vlády“. Eugen Weber: l‘Action Francoise. Fayard, Paris, 1985, p. 529.

108

galských fašistů v Ledesmovi vyvolávalo nedůvěru. Spříznění s monarchismem považoval za „anachronismus“. Ideologická a programová blízkost ale byla silná. Reakcionářská matrice u portugalské N/S byla zřetelná, protože měla monarchistický původ, zatímco španělští nacionální syndikalisté takovou vazbu postrádali. I tak se ale v mnoha bodech shodovali, např. v imperiálním nacionalismu, korporativismu či tradicionalistickém katolicismu. To vše přispívalo ke vzájemnému sbližování.

Závěr Náš příspěvek by jistě vyžadoval mnohem více prostoru, ale v dostačující míře jsme se věnovali případu autoritářské pravice ve Francii, Portugalsku a částečně i na dalších místech latinské Evropy. Tento fenomén se nejprve objevil ve Francii v 80. letech 19. století a na jeho počátku stály postavy jako Maurice Barrès a Charles Maurras, kteří se ještě mohli opírat o takové intelektuály jako např. Hipolite Taine či Ernest Renan. Barrèse lze bez větších pochyb považovat za zakladatele francouzského pravicového nacionalismu a byl to on, kdo přispěl k přípravě francouzského credo v předvečer Grande Guerre zejména mezi intelektuály a literární intelligentsia. Společně s Maurrasem, Tainem, Renanem či Bourgetem zahájil útok na liberální a demokratickou tradici. Jeho alternativou se stala směs nacionalismu, korporativismu, antisemitismu, antiparlamentarismu, darwinismu atd. a v roce 1898 svůj program popsal jako „nacionální socialismus“. Maurras byl Barrèsovým pokračovatelem, ale ve skutečnosti to byl Barrès a ne Maurras, kdo anticipoval řadu doktrín, které měly ovládnout Evropu po celou první polovinu 20. století za Hitlera a Vichy. Později ve 30. letech se objevili někteří autoři (André Gide či Albert Thibaudet), kteří Barrèsismus srovnávali s hitlerismem. Toto srovnání neztratilo nic na své přitažlivosti ani po 2. světové válce, když se do podobného srovnání pouštěli historici jako Eugen Weber, Peter Wiereck či Ernst Nolte. Přesto v samotné Francii dlouho neexistovala vůle připustit spojení mezi domácím konzervatismem a fašismem. Teze René Rémonda o třech tradičních pravicích, jejichž dominance ve francouzské kultuře nedovolovala spontánní vznik domácí verze fašismu, se stala jakýmsi dogmatem, o němž se nyní domníváme, že padlo s díly Zeeva Sternhella z konce 70. let. Ten se domnívá, že fašismus nebyl do Francii importován, ale právě naopak zde zcela spontánně vznikl a měl své ideologické zdroje, a to jak na pravici tak na levici. Eugen Weber se dokonce domnívá, že fašismus měl minulost, která v případě Francie sahá až k jakobinismu. Náš problém demarkace ale trvá, protože velká část děl se věnuje spíš tomu, co měla konzervativní pravice společného s pravící radikální a neodpovídá kudy a kdy tato linie vedla. Přesto radikální pravice v celé Evropě sdílela podobná a blízká východiska – anti-marxismus, antiparlamentarismus, antimodernismus, nacionalismus a korporativismus. Míra nakolik tyto charakteristiky sdílela s tradicionalisty se ovšem liší. V Portugalsku, v evropském kontextu hospodářsky zaostalé zemi, kam industrializace pronikala i ve 20. století velmi pomalu, kde středověké tradice byly stále velmi živé a katolicismus, církevní hierarchie silné, byl vývoj jiný. Byť se během 2. poloviny 19. století zdálo, že monarchie ztrácí podporu, a že monarchistické strany jsou jen formální ozdobou královského úřadu, se situace naprosto změnila v roce 1910. Tento rok se všemi svými důsledky vyvolal vznik IL, které musíme považovat za výchozí (ve všech ohledech) bod tradičně pravicových snah a myšlení, který v následujících desetiletích určoval dis-

109

kurz portugalské krajní pravice. Není od věci, že portugalská intelligentsia byla tradičně obrácena k Francii. V ideologicky dostatečně vyvinuté Francii, kde moderní ideologie vznikaly již v 18. století, nakonec nenajdeme charismatickou autoritu, která by si dokázala podmanit politický prostor, ačkoli mnozí o ní snili: Barrès hovořil o l‘homme national či l‘homme drapeau, Maurras očekával prince, Dérouléde a jiní favorizovali generála Boulangera atp. Přesto francouzská politická scéna na pravici zůstala rozptýlená, nejednotná, s řadou předáků, kteří si činili nárok na vůdcovství, bez schopnosti podmanit si svou domovinu. To kontrastuje se zeměmi jako bylo Portugalsko (Salazar), Španělsko (Franco), Německo (Hitler), Itálie (Mussolini) či Velká Británie (Churchill). Barrèsova idea vůdce přesto nezmizela a dle Roberta Soucyho to byl Charles de Gaulle, kdo poslední ztělesnil Barrèsův ideál l‘homme national a gaullismus do sebe pojal řadu prvků Barrèsismu. V Portugalsku se vlády roku 1926 ujala vojenská diktatura, která však byla ideologicky zcela nevyhraněná, a tak se ideologickým východiskem režimu stalo tradicionalistické učení integralistů, které vzal z velké části za své Salazar. Ten se poměrně rychle ujal moci v zemi jako absolutní vládce, integralisty pojal coby členy jediné strany União Nacional a radikální pravici, která se z IL vyvinula (Movimento Nacional-Sindicalismo), a která si podržela některé z rysů IL, zakázal. Šlo o režim vybudovaný shora (což bylo v souladu s myšlením IL i AF), v jehož čele stál Salazar až do roku 1968, a který trval až do roku 1974. Tato pevnost režimu, jenž měl za svůj fundament především katolicismus, korporativismus a tradice, a který dokázal přežít 2. světovou válku a udržet rozsáhlou koloniální říši, je něco, o čem si mohla francouzská pravice (tradicionalistická či fašistická) nechat zdát. Rolão Preto je dnes – coby vůdce N/S – chápán jako fašista, ale sám se za něj nepovažoval, a byť byl obdivovatelem Mussoliniho, jeho obdiv nebyl bezbřehý. I u něj nalezneme řadu tradičních prvků, což svědčí o zcela nejasné a prostupné hranici mezi tradiční a radikální pravicí v Portugalsku. Jestliže jsme v úvodu zdůrazňovali redukcionistický přístup těch, kteří fašismem chápou pouhou územní expanzi, rasismus, nacionalismus apod., rádi bychom zdůraznili, že fenomén fašismu je fenoménem evropským, relativně nedávným, který si zaslouží vážnější pozornost a hlubší přístup, než jak se obvykle děje. Fašismus nebyl zmateným iracionalismem, emocionálním vyšinutím, jemuž propadly celé generace a národy ze zcela nevysvětlitelných příčin. Měl vlastní doktrínu a zcela suverénně pronikal na univerzity, měl své stoupence mezi spisovateli, básníky, filosofy, politiky a byl něčím více než jen manipulativní propagandou. Jestliže Georges Valois o fašismu hovoří jako „un mouvement européen, qui tend à la création de l‘Etat moderne“, pak jde o podobný záměr a cíl, jaký najdeme u socialistů, komunistů či konzervativců. Fašismus pronikl na univerzity – v této souvislosti se obvykle uvádí nejznámější příklad Heideggerův, který na univerzitě ve Freiburgu apeloval na své studenty, aby byli věrni volku a Führerovi – ale ve skutečnosti nebyl výjimkou. George Mosse ve své knize The Crisis of German Ideology ukázal, jak volkistické ideje – svými kořeny sahají k počátkům německého romantismu, k okultismu a nacionalismu – získávaly vřelé přijetí na všech německých a rakouských univerzitách a předtím, než ovládly německou společnost, ovládly vzdělance a univerzity. Výjimkou nebylo ani Španělsko, ani Francie či Portugalsko. V latinské Evropě – a paradoxně nejen tam – byla (alespoň pokud jde o tradiční pravici) doktrinální matricí doktrína Charlese Maurrase.

110

BIBLIOGRAFIE

Braga da Cruz, Manuel: Monárquicos e Republicanos no Estado Novo. Publicações Dom Quixote, Lisboa 1986. Costa Pinto, António: Os Camisas Azuis; Ideologia, Elites e Movimentos Fascistas em Portugal 1914-1945. Editorial Estampa, Lisboa 1994. Duarte, T.: Sidónio Pais e o Seu Consulado. Lisboa 1998. Frohock, W. H.: Maurice Barres‘ collaboration with the Action Française. The Romantic Review, XXIX (april 1938), pp.167-169. Gomes, Pinharanda: Dicionário de Filosofia Portuguesa. Publicações Dom Quixote, Lisboa 1987. Griffiths, Richard: Fascist or Conservative? Portugal, Spain and the French Connection, Portuguese Studies, volume 14, 1998. Department of Portuguese, King‘s College London, pp.138-152. Lloyd-Jones, Stewart: Sidonio Pais and the New Republic. CPHRC Working Paper Series 2, Number 3 (November 2001), ISCTE – Lisbon. Maurras, Charles. Mes Idées Politiques. Paris 1937. Medina, João: Salazar e os fascistas. Livraria Bertrand, Lisboa 1978. Nolte, Ernst: Fašismus ve své epoše. Argo, Praha, 1999. Raposo, Hipólito: Os Dois Nacionalismos, l‘Action Française e o Integralismo Lusitano. Lisboa 1929. Rolão Preto, Francisco: „Crónica Social“, Nação Portuguesa, 2a série, no.1, Julho de 1922. Soucy, Robert: Fascism in France, The Case of Maurice Barrès. University of California Press, 1972. Sternhell, Zeev: La Droite Révolutionnaire. Seuil, Paris 1978. Rémond, René: Les Droites en France. Éditions Aubier, Paris 1982. Valois, Georges: Le Fascisme. Paris 1927. Weber, Eugen: l‘Action Française. Fayard, Paris, 1985.

111

Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války – vnitřní a vnější aspekty konfliktu Pavlína Springerová (ed.) Návrh obálky: grafické studio Koráb, Olomouc Tisk: tiskárna Jáhen, Hradec Králové Hradec Králové, 2007 1. vydání Náklad 200 kusů Vydalo nakladatelství Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové jako svou 682. publikaci. ISBN 978-80-7041-788-1