Sovětský voják vítězně vztyčil vlajku. FOTO - Bundesarchiv
Sedmdesát let od bitvy u Stalingradu »A jak začala válka? Na všech strategických směrech na naše vojska neočekávaně dolehly mimořádně silné údery početného nepřátelského letectva a tankových vojsk. Již v prvních dnech německé velení vrhlo do boje 190 dobře vyzbrojených divizí, 3712 tanků, 47 260 děl a minometů a 4950 letadel. Početní stav nepřátelských vojsk zasazených do bojů proti Sovětskému svazu dosahoval 5,5 milionů mužů. Snadno si lze představit, jaké síly, prostředky a bojeschopnost vojsk bychom museli mít, abychom úspěšně odrazili takové údery nepřítele… Kdyby vojska pohraničních okruhů byla předem uvedena do plné bojové pohotovosti, mohli jsme již v prvních dnech války způsobit nepříteli větší ztráty a déle jej zadržet na západních obranných čarách… Ovšem zcela jiná situace nastala, když sovětská vojska díky obrovskému úsilí lidu dostala do rukou dostatečné množství moderních tanků, letadel, a bojové techniky. V roce 1942 bylo vyrobeno více než 21 tisíc letadel, více než 24 tisíc tanků a od konce roku byla zahájena sériová výroba samohybných děl. Spolehlivé zbraně posilovaly sebevědomí vojáků.
Od července do listopadu 1942 ztratil nepřítel v bojích prostoru Donu, Volhy a Stalingradu více než tisíc tanků, přes dva tisíce děl minometů a přibližně 1400 letadel… Urputné boje o
Stalingrad trvaly déle než tři měsíce… Bitva o Stalingrad byla mimořádně těžká. Osobně ji přirovnávám k bitvě o Moskvu. Od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943 bylo zničeno 32 divizí a 3 brigády, zbývajících 16 divizí ztratilo 50-57 % mužstva. Celkové ztráty nepřátelských vojsk v prostoru Donu, Volhy a Stalingradu dosáhly přibližně 1,5 milionů osob, zničeno bylo asi 3500 tanků a samohybných děl, 12 tisíc děl a minometů, na tři tisíce letadel a velké množství další techniky.
Jaké okolnosti dovedly německá vojska k jejich katastrofální porážce a napomohly našemu historickému vítězství? Ke krachu všech hitlerovských strategických plánů v roce 1942 došlo následkem podcenění sil a možností sovětského státu, mohutných potenciálních a duchovních sil lidu a přecenění vlastních sil a schopností vojsk… Nejdůležitějším předpokladem porážky německých vojsk v operacích URAN, MALYJ SATURN a KOLCO byla důmyslná organizace momentu operačně taktického překvapení, správná volba směrů hlavních úderů a přesné určení slabých míst v nepřátelské obraně… rychlost akcí vedoucích k dokončení obklíčení a k porážce nepřítele zvlášť významně ovlivnila tanková a mechanizovaná vojska a letectvo…« (Maršál SSSR G. K. Žukov, Vzpomínky a úvahy, Praha 1971).
Němečtí antifašisté, kteří žili v Sovětském svazu, vyzývali důstojníky a vojáky 6. německé armády, aby zastavili nesmyslný odpor a složili zbraně. Značnou iniciativu prokázali Erich Weinert, W. Bredel, W. Ulbricht a další. Německé vrchní velení odmítlo velkorysý humánní návrh velení Rudé armády. Němečtí vojáci byli posílání na jistou smrt. Boj probíhal za dvacetistupňového mrazu. Německá vojska neměla zimní výstroj. A když, tak jen generálové a vysocí důstojníci. Masově německá vojska zasahovalo omrznutí. Situace se pro 6. německou armádu jen zhoršovala. Sovětské letectvo zničilo německá polní letiště. Zásobování ze vzduchu pro obklíčená německá vojska skončilo. Obkličovací operace sovětských vojsk postupovala podle plánů vrchního velení. Dne 22. ledna 1943 byl zahájen útok sovětských vojsk na všech směrech obkličovací fronty. To podstatné bylo ve zmenšování územního prostoru pro německá vojska. Z původních 1400 na 600 čtverečných kilometrů. Vrchní velitelství wehrmachtu bylo vývojem situace donuceno veřejně přiznat těžkou situaci. Hitler odmítl kapitulaci.
Katastrofální důsledky obklíčení se prudce stupňovaly. Bojová činnost německých vojsk ztratila smysl. Velitel 6. armády proto znovu žádal Hitlera o povolení kapitulovat a zachránit životy tisíců německých vojáků. Paulus uváděl: »Další odpor nemá smysl. Zhroucení obrany už nelze odvrátit. V zájmu zachování životů zbývajících vojáků žádáme snažně o povolení okamžitě kapitulovat.« Hitler opět odmítl takový postup. On a jeho smečka zločinců vědomě posílala německé vojáky do záhuby. Dne 25. ledna 1943 prostor obklíčení německých vojsk dosahoval sta čtverečných kilometrů. Od 10. ledna 1943 do 25. ledna 1943 večer ztratilo Německo přes 100 tisíc vojáků, kteří byli nuceni klást sovětským vojskům zbytečný odpor. Generálporučík Rokossovskij, který velel celé obkličovací operaci, se rozhodl rychle dokončit rozdělení obklíčených německých vojsk na dvě části a obě zničit. Dne 26. ledna 1943 byl jeho bojový rozkaz splněn. Večer v uvedený den došlo na Mamajevově mohyle ke spojení 21. a 62. sovětské armády. Od 27. ledna 1943 začaly boje ke konečné likvidaci německých rozdělených vojsk.
Německý spisovatel Erich Weinert ve své publikaci Memento Stalingrad výstižně charakterizoval poznatky a dojmy ze své cesty do Stalingradu. »Po všech cestách, na jejich okrajích, sedí nebo leží ti, kteří nestačili ustoupit a tady pomrzli vyčerpaní a opuštění. Jeden leží zkroucený a dosud objímá silniční ukazatel s nápisem ‚Nach Stalingrad‘… dá to práci prodrat se troskami a mrtvými pěšky…« Z obklíčených německých vojsk se úporně bránila severní skupina. Důležitá byla činnost sovětského letectva. Za den se uskutečnilo 800 až tisíc bojových vzletů. Vrcholem operací sovětských vojsk byl 23. listopad 1942. Rychlé divize sovětských sil obklíčily 22 německých divizí a 166 samostatných útvarů a formací. Byla to část 6. německé armády a 4. takové německé armády. Sovětské velení dosáhlo toho, že uvedené části kapitulovaly do rukou velení Rudé armády. Na stanoviska Berlína se nebral zřetel. Rudá armáda zajala 27 tisíc německých vojáků a důstojníků. Také maďarské a rumunské vojáky. Později děkovali Rudé armádě, že jim zachránila životy, poskytla zdravotní péči a dobré zacházení.
Operace KRUH představovala konečnou etapu boje o Stalingrad. Zahrnovala období od 10. ledna do 2. února 1943. Pod tíhou katastrofální situace pro německá vojska zastavila 31. ledna 1943 válečnou činnost 6. německá armáda se svým velitelem polním maršálem Paulusem. Proti severnímu uskupení německých vojsk, která chtěla dále bojovat, byla provedena 1. února 1943 ráno sovětská ofenziva.
Maršál Žukov o tom napsal - »byla to lavina ohně a železa«. Dlouhé řady německých vojáků a důstojníků se vzdávaly sovětským vojákům. Paulus pak zdůraznil: »…dostat se do ruského zajetí znamenalo záchranu života…« Druhého února 1943 byla tak ukončena bitva o Stalingrad. Strategická iniciativa do rukou Rudé armády V této historické bitvě zvítězila Rudá armáda. U Stalingradu byla zachráněna civilizace před německým fašistickým otroctvím, terorismem, ponižováním a nadvládou. Strategická iniciativa pevně a definitivně přešla do rukou vrchního velení Rudé armády. Byla to obrovská bitva, když si uvědomíme, jaké vojenské síly proti sobě stály na počátku listopadu 1942. Německo mělo na východní frontě 266 divizí. To bylo 6,2 milionů vojáků, 70 tisíc děl a minometů, 6600 tanků samohybných děl, 3500 letadel a 194 válečných plavidel. Sovětský svaz měl k dispozici 6,1 milionu vojáků, 72 500 děl a minometů, 3088 letadel, strategické zálohy představovaly 25 divizí, 13 tankových a mechanizovaných sborů a také sedm tankových a mechanizovaných brigád. V průběhu bojů o Stalingrad se strategické zálohy posilovaly novou tankovou technikou a živou silou. Morální faktory u sovětských vojáků, důstojníků a generálů tvořily neoddělitelnou část každodenního těžkého boje proti německému fašistickému nepříteli.
Do vojenského umění zahrnujeme také dobře fungující zpravodajskou službu, znalost slabých míst nepřítele, schopnost utajovat vlastní válečné operace a taktické záměry a postupy. Bez těžkého průmyslu nebylo možné porazit fašistické Německo. Toto zobecnění platilo pro celé období druhé světové války a také v poválečném období, kdy bylo nutné obranyschopností čelit válečným přípravám USA a jejich bloku NATO. Strategická bitva o Stalingrad trvala 200 dnů a nocí. Fašistické Německo v této bitvě ztratilo celou čtvrtinu sil působících na sovětsko-německé frontě.
V době od 19. listopadu 1942 do 2. února 1943 německá armáda ztratila přes 800 tisíc vojáků, na dva tisíce tanků, 3 tisíce letadel, 10 200 děl a minometů, více jak 70 tisíc automobilů. Bylo zničeno 32 německých divizí a tři brigády. Jen vojska Donského frontu zajala 91 tisíc německých vojáků a důstojníků wehrmachtu. V poválečném období i dnes se projevují tendence o přepisování příčin, průběhu a důsledků porážky Německa u Stalingradu. A porážky Německa antifašistickou koalici ve druhé
světové válce. Cílem falšování faktů a dějin je snižovat historický význam porážek německých vojsk vojenskými silami Sovětského svazu. Šlo a stále jde o politický záměr znevažovat sovětské společenské zřízení, jako hlavního strategického faktoru vítězství nad Německem. Stalingradská bitva, její 70. výročí v roce 2013, zůstává strategickou křižovatkou boje proti fašismu, boje mezi pokrokem a fašistickým barbarstvím. Josef GROUŠL
Zajímají-li vás další články v našem deníku, přečtěte si vše buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.
